Půlnoční ples

Těžko říct, jak se v té situaci vlastně cítil. Ať se snažil sebevíc, vyznat se ve vlastních myšlenkách byl doposud pro Räise docela záludný úkol, oříšek, který mu nešel jen tak rozlousknout. To jediné, co ho uklidňovalo, bylo to vědomí, že Evangeline a Valerius vědí, co dělají. Ačkoli se ze všech sil snažil vykřesat ze sebe nějaký zbyteček toho starého já, které si nepamatoval, tohle měl vštípené jasně z toho, co ho učili těsně potom, co se probral pod městskými hradbami s šípem v rameni. Démon s dvojí tváří se stal jeho pánem a on nedokázal věřit v nic jiného, než že zkrátka vědí, co dělají. Kolik na tom byl podíl jeho vlastního úsudku a kolik za to mohla ta jeho zatracená psí povaha? Těžko říci. Očekával, že věci se můžou tuhle noc ošklivě zvrtnout… neměl by přeci byť jenom malinko pochybovat? Alespoň tak jako zdravě?
Z úvah nad podobnými věcmi ho ale vyrušil návrat Valeria z Předělu. Překvapeně zamrkal, čekal, že se zkrátka jenom vrátí k Evangeline… ale ne. Zrzavý démon stál před ním a blondýnkou, svíral v náručí horu látky a měřil si je podobně překvapeně. T’ealh skoro ani nestačil postřehnout, kdo z nich se přesně vrhnul vpřed jako první, ale sledoval, jak si ti dva padli do náruče. Dvě těla, jako kdyby se nechumelilo. Všichni tři věděli, kdo v tom má prsty, ale nikoho to do téhle chvíle ani nenapadlo. Zdálo se, že nakonec i pravá ruka Pána temnot uměla sem tam projevit špetku náklonnosti.
Co už se mu líbilo podstatně méně bylo to, že to všechno si vysloužilo ještě jeden následek – dostal oblek. No bohové, chraňte. Räiseen pochyboval, že v jakékoli fázi svého života byl někým, kdo by lpěl na honosném a na oko hezkém oblečení a už předem div že nezakňučel z vize toho, že v černé látce bude jako v ocelovém zajetí. Neměl ale zrovna dvakrát na výběr – a dělat scény před Evangeline s Valeriem nepřicházelo v úvahu, že ano. Takže nakonec s trochu groteskním výrazem na tváři přijal oblečení a s nadšením, které odpovídalo smutečnímu hostu nejoblíbenější babičky v rodině, se nasoukal do upnutého černého obleku, jehož jediným barevným zvýrazněním byly zlaté detaily, které svítily skoro stejně zoufale, jako jeho zlatavé oči, jejichž plamínek aktuálně zkroušeně doutnal obavami z toho večera.
Věřil, že vědí do čeho jdou… ale obával se toho, co všechno se mělo semlít. A to, že se něco semele, viselo jasně ve vzduchu.

To, co už mu trochu vyspravilo celou náladu, nebylo nic jiného než pohled na démony, kteří zjevně měli i v tenhle večer, kterému se táhla ve vzduchu předzvěst nějaké tragédie, trochu nadějného optimismu ve tvářích. Usmívající se Valerius mu přišel asi podobně vzácný, co modrý měsíc v úplňku, to bez debat. A zároveň měl co dělat, aby až moc dlouho nezůstal zírat na Evangeline, jejíž krása byla jen podtržená kombinací sněhobílé a zlaté, která na ní ale vypadala jásavě a jako skutečný drahý kov, který se pro ni obměkčil a svolil k tomu, aby se vlnil společně se záhyby látky. Pokud už předtím byla nepochybně úchvatná, teď se to jenom stokrát znásobilo – a mladík z toho měl myšlenky rozlítané do všech možných světových stran. Oplatil jí úsměv, kterým blýskala do všech stran, a i když se ta jeho verze zdála jako docela chabá napodobenina, tak přeci jenom se to počítalo.
Vyčkával tedy, až ti dva zavelí, že mohou vyrazit. On byl přichystaný na fleku a plamen ohně jeho inferna poklidně žhnul, ohříval ho zevnitř a dával mu alespoň špetku jistoty, se kterou mohl kráčet vpřed. Vedle démonů, kteří zářili jako hvězdy na temné obloze, si možná mohl přijít na vedlejší koleji, ale nijak mu to nevadilo. Nerad snášel přebytečnou pozornost, takže pokud by vedle nich měl zaniknout, zatímco si všichni budou prohlížet je dva… možná, že tím lépe. On s klidným svědomím bude moci zůstat o pár kroků zpátky a dávat pozor, zda se něco neblíží. Pokud by se tak totiž stalo, každá buňka byla připravená zasáhnout ve prospěch obou démonů před ním.

"Děkuji ti nastokrát, drahý. Vážně si vážím toho, že budeš na tom plese kráčet po mém boku, protože pro mě představuješ obrovskou podporu, ale chci, abys věděl, že to platí i naopak. Jsem tu pro tebe po celou dobu a můžeš se na mou pomoc spolehnout. Dobrá?" Pronesl a pohladil ho opatrně po tváři. "Budeme ozdobou plesu. Zvládneme to, protože ani jeden nejsme něco míň než kdokoliv jiný. Jsme králové. Králové nás samých, našeho světa a na ničem a nikom jiném záležet nemusí." Dodal po chvíli a věnoval mu povzbudivý úsměv. Nikdy netušil, že by mohl skutečně milovat a už vůbec ne, že takhle neskutečně moc, jako tomu bylo u Rasmuse. Byl schopen mu tam odevzdat vše co měl, včetně sebe samého a obětovat pro sebe i svůj vlastní život, který si celou dobu jako jediný pečlivě chránil před nepřízní osudu a lidí, kteří mu šli po krku takřka od dětství. "Však uvidíš. Sice jsem to nikdy v životě nepotřeboval, ale vše je jednou poprvé." Pronesl a mrkl na něj jedním okem, než si poupravil motýlek. Bylo rozhodně dobré, že se nakonec naskytla možnost sehnat nějaké oblečení na ples a ještě k tomu podle jeho výběru. Nakonec sáhl po, ne zas tak překvapivě, smaragdově zeleném smokingu s drobnými zdobnými vzory, černé košili a vestě s motýlkem a kalhoty ve stejné barvě jako byl smoking. V náprsní kapse měl pak složený kapesník s nepatrným modrým vyšíváním, který tím pádem nenabourával celistvost toho vzhledu, ale zároveň důmyslně odkazoval na Rasmuse.

"Ne. Tady tě teda musím opravit. Ne jako já, ale jako my." Pronesl, než mu alespoň letmo oplatil jeho polibek, protože by byl opravdu raději, kdyby se odebrali dolů ještě než se dočkají Theorana bušícího na dveře. Nerad by podělal věci ještě dříve než bylo vůbec nutné. "Zajímavá teorie, to musím uznat." Pronesl a rozesmál se, protože mu přišlo rozkošné, jak si to dokázal odůvodnit. "Ale stejně bych raději odešel už dolů. Den bude hned příjemnější, pokud se vyhnu tvému otci netrpělivě bušícího na naše dveře." Dodal a trochu se ušklíbl, než si prohlédl prsten od Rasmuse, nasadil si ho na ruku a růži, v které prsten dostal si připnul na klopu. "Tak, raději pojďme." Pronesl s úsměvem a nabídl mu rámě.

"To je dobře a na tomto bojiště to platí tak dvakrát tolik, nemám pravdu?" Pronesl a trochu se nad tím ušklíbl. Vstupoval na nepřátelské území i přestože šel vlastně svým způsobem k vlastním. Byl to vážně zvláštní pocit, ale nemohl tvrdit, že něco podobného zažíval poprvé ve svém prašivém životě, to rozhodně ne, situace si žádala dělat z přátel nepřátele a naopak, ale tohle bylo naprosto odlišné. Snažil se se infiltrovat do rodiny, která mu byla vlastní, ale zároveň vlastně tak cizí a vzdálená. Vlastně mu ale nešlo o nic hrozného, chtěl jen zapadat, když už našel svoji krev. Nechtěl být samotný jako doteď a to, že si nakonec Pandoru oblíbil, byl první krok k jeho cíli, ale přeci jen se nejednalo o jeho rodinu v pravém slova smyslu. Byla skvělá společnost a on si jí neskutečně vážil, to žádná, ale nebyla jeho rodinou, kterou teď mohl konečně pořádně objevit.
"Nepřehlédnutelná?" Zeptal se a trochu se pousmál. "To zní vážně zajímavě. Hádám, že musí mít velice unikátní osobnost, pokud si zakládá na výraznosti vzhledu natolik, že bych ji v tom davu poznal i já." Vždyť on sám se snažil vyčnívat z davu a pokud tomu tak bylo i u ní, mohlo to být možná dobré znamení, kdo ví.
"Možná nejde ani tolik o užívání jako o oddech od povinností. Můžeš na chvíli prostě přičichnout zpátky k tomu normálnímu životu. Alespoň na jeden večer." Vážně ji chtěl tu možnost dát, protože si ji zasloužila. Jednou za takovou dobu si zasloužila obyčejný ples, kde nemusela řešit smrt a převádění na druhou stranu. Prostě tam byl ples a oni dva si ho i přes ty povinnosti, kvůli kterým tam byli, mohli vychutnat. I on za to byl rád, protože nějaké odreagování potřeboval. Doufal, že si to nepříjemné odbyde na začátku a pak to bude celé v klidu. Naivní? Jo, s největší pravděpodobností ano, ale doufat mohl. "Já také ne. Jsme sehraný tým už teď." Pronesl s úsměvem a vydal se spolu s ní směrem dovnitř.

Při vstupu do budovy je očekával zrcadlový sál, který na něj působil hrozně zvláštní atmosférou, jakoby nestačilo sídlo samo, které na něj působilo tou nejshnilejším způsobem, jakým jen obyčejná budova mohla. Na rozdíl od Pandory se ani nesnažil odvrátit pohled, chtěl se pokochat tím, jak úchvatně oba dva vypadali, ale přes jeho odraz se přehnal jakýsi ponurý stín přesně jako tehdy, když našel svého nevlastního bratra mrtvého. Vypadalo to, jako by někdo utíkal od jeho pohledu a jeho to svádělo podívat se do jiných zrcadel ve směru, kam stín uháněl. Jenže z toho transu ho vytrhl úplně jiný odraz, na kterém jeho pohled spočinul - děsivý odraz děvčátka, které mělo podříznuté hrdlo a krev se jí na něm mísila se slanými slzami. Okamžitě mu došlo o koho jde a věděl, že pro Pandoru musela být ta připomínka zatraceně bolestivá a krutá. Chvíli sice na dívku v zrcadle nevěřícně hleděl, ale pak se rozhodl zakročit, aby Pandoře nebylo hůř než muselo. Přišel k ní, položil jí opatrně ruku na rameno, stoupl si mezi ní a zrcadlo, v kterém před chvíli ještě viděl ten odraz než se rozplynul a pevně ji objal. "Viděl jsem to. Neboj, je to minulost, přítomnost je jiná. Jsem tu s tebou a budu tě před tímhle místem opatrovat, dobrá?" Zašeptal, než se odtáhl a chytil jí za ruku, při čemž jí věnoval povzbudivý úsměv.
"Nemáš za co omlouvat a v tom máš sice pravdu, i mě mrazí, ale zase asi zrovna já nemám co komu vyčítat." Pronesl a povzdechl si. "Koukám, že přebírání si home sweet home ve špatném slova smyslu budu mít asi v krvi. Někdo svůj domov provoní levandulí a jiní parfémem smrti." Pronesl a zadíval se do země. "Víš je zvláštní, že jsem začal alespoň trochu zpytovat svědomí až když jsem potkal zrovna tebe, dá se říci posla smrti." Pronesl a konečně se opět pousmál. "Osud je zvláštní, ale má své důvody, hádám." Pronesl a jemně ji palcem přejel po hřbetu ruky, aniž by její ruky snad jen na vteřinu pustil.

I když Desmond svoji otázku toho, zda ho posílá Theoran, dost pravděpodobně nemyslel útočně nebo pohrdavě, vysvětlujte tohle někdo vztahovačnému démonovi. Na maličký moment mu ten úsměv z tváře zase spadnul. No tak to jako pardon? Vypadal jako něčí služka? A věřte, že za kladnou odpověď by vám asi utrhnul hlavu a pak si s ní zahrál kuželky. Víte… Cräwiäs si na tom, že nemá žádného pána, kterému by musel sloužit (jako to měla valná většina démonů), docela zakládal. Samozřejmě, i u něj existovala ta možnost, že někdy někdo přijde na způsob, jak tomu učinit přítrž, ale zatím… užíval si svoji svobodu docela s chutí, díky pěkně.
„Nikoli. Vylákalo mě sem něco kapku jiného. Řekněme, že vaše skupinka kolem sebe šíří… moc zajímavý mix magie,“ odpověděl Desovi a významně přejel pohledem po Norallye a Breeně. Ty dvě vskutku byly jako majáky pro kohokoli, kdo se alespoň malinko snažil něčemu podobnému věnovat pozornost. Ne moc chytré v případě vily, ale co se týkalo modrovlásky, u ní šlo o poměrně krásné varovné znamení… kdyby náhodou někoho neodradil načuřený výraz, nabroušený jazyk a sem tam nějaká dýka mezi žebry.

Uvítání – pokud se to tak dá nazvat – od Norallye už mu maličko vylepšilo náladu. „Milá a přívětivá, jako vždy,“ zazubil se na ni, než nasadil teatrální výraz a dramaticky si povzdechl. „Narrigen byl bez tebe zatraceně nudný a šedivý, ränwe domäire. Co si tam pak má chudák zahradník počít?“ posteskl si. Vlastně to svým způsobem byla pravda. „A mohlo mi být jasné, že tě tu najdu. A zdá se, že intuice mi pořád slouží!“ Vážně tam trochu připomínal rozverné dítě, co vám dělá svou přítomností tak trochu naschvály, ale… odolejte si tomu s někým, jako byla stále načuřená modrovláska, to byla jeho role potom jedna radost!
A když mu navíc oznámila, že nemá počítat s tím, že se ho bude držet celou noc, jen se poušklíbl. Aby vyhověl její přezdívce, pochopitelně. „S tím počítám, drahá Norallye, o to neměj strach. Na to jsi až moc… řekl bych svobodomyslná, ale spíš by tu víc sedělo utržená ze řetězu. Jenom… nebuď moc zvědavá a nečichej si ke květinám tam uvnitř noc zblízka,“ poradil jí s výrazem naprostého svatouška. Mohl snad on za to, že Theoran projevil vkus (a určitou další porci zákeřnosti) tím, že dal tyhle věci na starosti právě jemu? Ach, nikoli. „A obecně,“ zvážněl na malý moment, „si dej pozor v průběhu noci. Desmond měl pravdu v tom, že k té vyzdobení bílé rudou dost možná bude. Něco… visí ve vzduchu.“
Nepopsal by to slovy, to ani nešlo. Ale stejně jako ho lákala jejich magie do sadů, tak zpátky v budově cítil něco až moc povědomého. Démony – a ne jednoho. To, že se to tu mohlo moc hezky zvrhnout, nebyla otázka počínající jestli, nýbrž kdy.

Ples na jeho bedra pokládal zvláštní formu napětí, ale když se to všechno smíchalo se situací rozkládající se mezi ním a Chestonem... Vlastně z toho vycházel zmatený, ale opravdu šťastný. Samozřejmě, že to fungovalo oboustranně. Jeden se mohl o toho druhého opřít, drželi při sobě a nikdo a nic je nemohlo rozdělit. S tím Rasmus doopravdy počítal, ačkoliv na to nejspíše nevypadal. Problém byl totiž v tom, že se celý svůj život mohl spolehnout jen a pouze sám na sebe, nikoho jiného neměl. Ani Aeva se nedala počítat, však i vyrůstal sám. Pokaždé se musel sebrat ze země za pomoci sebe samého, nehledě na to, kolikrát ho Theoran nebo osud srazil na kolena. A proto mu připadalo vskutku zvláštní to najednou mít jinak. Stála před ním obrovská příležitost, byl to velký dar. A on si jednoduše nedokázal nic počít s tím, jak tu situaci uchopit. Jak se to provádělo? Rasmus neuměl žádat o pomoc. Neuměl ji ani přijímat. Ale přesto... Díky Chestonovi se to toužil naučit.

„Já vím. Budu na to myslet,“ pokývl souhlasně hlavou, než na rtech zformoval drobný úsměv. O tolik odlišný od těch, co po svém okolí obvykle vrhal - postrádal tu extravaganci a důraz, avšak ani v nejmenším mu nechyběl šarm říznutý čirou elegancí. Ne, Rasmusovy úsměvy byly dokonalé díky tomu, kolikrát za život je už předvedl. Kolik hodin strávil jejich nacvičováním, aby dosáhl maximálního výsledku. Aby byly perfektní a efektivní. Tentokrát se neřídil žádným instinktem ani zvykem, obojí poklidně odložil... A dovolil svému srdci, aby se ujalo kontroly.
„Ani nevíš jak moc, mon chéri. Nepotřebujeme korunu ani žezlo... V tom je naše moc.“ Spokojeně přivřel oči, které se výrazněji rozzářily díky zdvihající se vlně magie v jeho krvi, než vtiskl svému milovanému rychlý polibek na rty. Milovat se najednou zdálo až překvapivě snadné... A on zapomínal na ty strasti, co ho v minulosti přesvědčovaly o tom, že to nikdy nedokáže.
„Pravda. Na druhou stranu... S tvými mnohými talenty by mě ani v nejmenším nepřekvapilo, kdybys už napoprvé zazářil jako hvězda.“ Spokojeně se nadmul viditelnou pýchou, hrdý tím, že k Chestonovi mohl patřit. Ani v nejmenším nepochyboval o jeho schopnostech... Jak by také mohl? Však už ho viděl v mnoha situacích, znal ho. A pokud by do někoho měl vložit svoji důvěru a vsadit si, byl by to nepochybně Cheston.

Po přijetí nabízeného rámě se společně vydali ven z pokoje, vstříc tomu blyštivému chaosu, co se odehrával dole v sále. Rasmus by se nejraději rovnou vmísil mezi hosty a začal je zpracovávat, jak měl ve zvyku, ale místo toho Chestona vzal nejprve stranou, očima vyhledávajíc Theorana. To mu sice žádnou potěchu nečinilo, ale věděl moc dobře, že za ním budou nejprve muset jít kvůli jeho plánům a organizaci, pokud se chtějí vyhnout hodně nepříjemné a nejspíše i pěkně bolestivé situaci způsobené jeho hněvem.
Naštěstí nebylo těžké ho najít - coby pořadatel totiž vystupoval z davu jako plameny napříč masou sněhu. A tak si po nasazení masky jen tiše povzdychl a vzal Chestona za svým otcem, aby tu vskutku nepříjemnou situaci měli pěkně z krku a mohli zahodit napětí působené jeho nepříjemnou společností.

„Otče,“ odkašlal si v náznaku úcty, než se obrátil na ženu po jeho boku a mírně pozvedl obočí. Byla mu sakra povědomá, ale... „Lady Aslaug?“ Pronesl s náznakem nejistoty, než roztáhl rty v překvapeném úsměvu a div se k ní nevrhl, aby se uvítali.
„Omluvte mou neomalenost,“ pokusil se omluvit, než se obrátil směrem k Chestonovi. „Mon chéri, tohle je drahá lady Aslaug Killian, otcova sestra. Moc rád tě vidím, Aslaug, vypadáš nádherně.“
Zrzavá královna se polichoceně uchechtla, než přesunula svoji pozornost od Sayleen (kterou nepochybně plánovala nějakým způsobem mučit, soudě dle plamínků v jejích očích) a nakonec upřela pohled na Chestona.
„A kdopak je tvůj oslnivý společník, drahý Rasmusi?“ Zeptala se, na což černovlásek zareagoval hrdým nadmutím hrudi.
„Lord Cheston d'Escalles.“ Představil Chestona s nefalšovanou hrdostí, než si s ním propletl prsty. Na to Theoran zareagoval tichým povzdychnutím, ale když po něm Aslaug vrhla káravý pohled, velice rychle se srovnal.
„Moc mě těší, drahý Chestone. Aslaug,“ pověděla zelenoočkovi, než k němu napřáhla ruku, aby si mohli potřást. Tím Rasmuse docela překvapila, neočekával z její strany až takové nadšení... Ale přeci jen ho to těšilo, o tom žádná.

Předzvěst toho, co je na panství čekalo, se vznášela ve vzduchu v podobě závanu chladu a vůně růží. Evangeline věnovala drobné pokývnutí Valeriovi, než se obrátila směrem k Räisovi a spokojeně vydechla. Po velice dlouhé době se cítila vskutku... Až překvapivě klidná. Nejspíše by se měla třást z toho, co se kvapně blížilo, ale místo toho si užívala pocit volnosti, jelikož se s Valeriem najednou nedělili o jedno tělo a měli mnohem více prostoru.

„Myslím, že by bylo záhodno se domluvit na tom, jak bude vypadat náš plán,“ ozval se Valerius, stále až překvapivě klidný, což Evangeline přimělo se potutelně pousmát. V tomhle stavu se nenacházel často, vlastně téměř nikdy. Na druhou stranu, tahle situace byla vskutku naprosto ojedinělá - a to si dle všeho uvědomovali všichni tři, nehledě na rozdíly v jejich vnímání a přístupu.
„Najdeš Aslaug a my se poohlédneme po Eliottovi s Pandorou?“ Zeptala se, vyhledávajíc v očích svého druha sebemenší náznak souhlasu nebo odporu. Démon několik vteřin uvažoval nad přednesenou možností, než poněkud nepřítomně pokývl hlavou a oba dva si přeměřil svýma šedavýma očima. Ty o něco pohasly, jelikož se jejich magie už nemísila dohromady, ale stále působily dojmem bledé záře.
„Ano, nejspíš to tak bude nejlepší. Potom se sejdeme, bude lepší se nerozdělovat na příliš dlouho. Nevíme na jak dlouho tohle rozdělení bude, tak... Ať z toho nakonec nejsou nějaké potíže. Hodně štěstí.“ S těmi slovy si nasadil masku a odebral se směrem do budovy, takže Evangeline společně s Räiseenem osaměli.

Na to reagovala kradmým úsměvem, než mírně naklonila hlavu na stranu a zhluboka se nadechla. Nepotřebovala si sice dodávat odvahu, ale než se kamkoliv pustili, opravdu se musela ujistit o tom, že to Räisovi neublíží. Přeci jen společnost na panství byla opravdu veliká a dusivá, takže byla Evangeline tak trošičku na pochybách, zda by nebylo lepší, aby Valeria nechala splnit svůj úkol a mezitím strávila zbytek večera společně s Räiseenem stranou, pryč od toho šíleného rozruchu a spousty zkažených lidí.
„Jakpak se cítíš?“ Zeptala se ho opatrně, než vzala jeho ruce do svých dlaní a pohlédla mu do očí. „Nemusíme nikam chodit, pokud ti to bude nepříjemné nebo... Nechci, aby ses kvůli tomuhle musel trápit. Můžeme tu klidně zůstat nebo se vrátit, Valerius by to jistě zvládl i sám. Takže... To rozhodnutí nechám na tobě, ano? Ani jeden z nás tě nechce vléct do situace, co by ti mohla jakkoliv uškodit. Není nutnost, abychom tam šli.“

Ocitla se na místě, které bylo přímo napojené na počátek konce celého jejího světa. Kdyby nebylo Ravenny, panství by nikdy nevzniklo... A ona moc dobře věděla, na čem mělo postavené svoje základy. Sama se po těch loukách toulala, navštěvovala je dokonce i ve svých předstíraných snech, ale nikdy to nebylo takové. Věděla, že tam každá zeď byla nasáklá magií uvolněnou díky mnoha a mnoha nejrůznějším obětem a úmrtím, ale ani v nejmenším neočekávala, že ji to místo uvítá jako sobě rovnou. Naservírovalo jí to, co se jí stalo a v co se přeměnila. A ona toužila všechna ta zrcadla rozbít, protože nedokázala čelit pravdě.

„Všechno se to prolíná... Nehledě na to, v které rovině se člověk zrovna nachází, vždycky se objeví zásah z jedné ze zbývajících dvou,“ povzdychla si tiše, než na několik vteřin sklopila řasy a nakonec upřela pohled zpět na Eliotta, soustředíc se jen a jen na jeho tvář. Potřebovala pevný bod, něco na co se mohla upnout a díky tomu ignorovat svoje okolí. Z každého toho zrcadla na ně totiž zírali oni samí, jen pokřivení. A to nebyla věc, jakou by Pandora toužila vidět.
„Záleží na úhlu pohledu. Když si to tak vezmeš... Je to dech beroucí sídlo. Postavené za kombinace tradičních postupů a využití magie... Prosáklé krví a magií. Je to hodně temný odkaz, ale zároveň skýtá obrovskou moc. Tak jako tak, s tím parfémem máš nepochybně pravdu,“ pousmála se s náznakem pobavení, protože to bylo až příliš upřímné a výstižné.
„Možná, že to byl záměr.“ O něco rozšířila svůj úsměv nad jeho následující poznámkou, než se společně vydali ven ze sálu a jí spadl obrovský kámen ze srdce. Sice se ocitli mezi neskutečnou masou lidí, ale to ani v nejmenším neznamenalo až takové nebezpečí a úzkost, jakou jí působila ta proklatá zrcadla.
Nemusela se zároveň ale ani nijak dlouho rozhlížet, než spatřila samozvanou královskou rodinu obývající ponuré sídlo, v němž se zrovna nacházeli.
„Eliotte?“ Obrátila se směrem k němu, než mírně pokývla hlavou směrem k Theoranovi a jeho společnosti, mezi níž se nacházela i Aslaug. Ta díky svému oděvu evokující temnotu a krev, doplněno o výrazný účes tvořený bujarou hřívou zářivě zrzavých vlasů, opravdu vynikala. Přesně tak, jak předtím řekla. Hezké, že se se svým konstatováním nesekla.
„Támhle je Aslaug. Chceš za ní jít rovnou nebo počkat, až nebude ve společnosti Theorana?“ Zeptala se zvídavě, nejistá si tím, co by měli podniknout. Ona sama přeci jen byla pouhým doprovodem, takže rozhodnutí nechala na Eliottovi.

Čelit démonovi nebyla zrovna dvakrát příjemná kratochvíle, ale rozhodně nešlo o nic, co by Desmond v minulosti nezažil. Kdyby měl spočítat, kolik podobných bytostí potkal a hleděl jim zpříma do očí, schopen dýchat jejich narušenou magickou auru... Nikdy by se nedopočítal. Už jenom jeho otec byl dokonalým úkazem toho, co všechno se mohlo příšerně zvrhnout a přerůst v magickou zrůdnost. Cräwiäs sice do téhle sorty nepatřil, ale i přesto z něj žhnula ta samá energie, co Desmondovo pokřivené nitro nebetyčně přitahovala a lákala k zapovězeným věcem. Vytahovala na povrch nekalé myšlenky, jaké se pokoušel pohřbít co nejhlouběji ve svém nitru a na věky zapomenout.
Nesměl se tomu ale poddat. A tak stál nečinně na místě a pozoroval démona před sebou, co se tvářil jako kdyby právě místo do jablka kousl do citronu. Svá slova pochopitelně nemyslel nijak škodlivě, ale zdálo se, že škoda byla už napáchána - a byť ho to svým způsobem skoro mrzelo, přišlo mu docela podivné se omlouvat. Zrovna takovému muži. Potřeboval Cräwiäs jeho omluvu? Utrpěla jeho hrdost takovou ránu, aby ji Desmond musel zocelit falešnými slovy lítosti, kterou cítit nedokázal?
Několik vteřin nad tím uvažoval, než se zhluboka nadechl a na malý moment sklonil hlavu k zemi, než zvedl k démonovi oči a se vším vnitřním přemáháním se popohnal k tomu, aby vzniklou křivdu napravil tím, že věci uvede na pravou míru. Přeci jen to nebylo mířené jako urážka, nikoliv.

„Omlouvám se,“ pronesl nakonec tiše, než mírně zavrtěl hlavou. „Nebylo to myšlené jako rýpnutí nebo urážka. Spíš... Úvaha. Samozřejmě, že nesloužíte nejen Theoranovi, ale ani nikomu jinému. Muž s takovou jiskrou neslouží nikomu, jen sobě samému.“
Na vysvětlení toho, co vlastně démona přilákalo do zahrad za nimi, musel jenom mírně pokývnout. Nedalo se tomu úplně divit, dohromady vskutku tvořili velice povedenou trojici: a když se nakonec přidal i sám Cräwiäs, věci nabraly úplně nový rozměr. Byl takovou pomyslnou třešničkou na už tak vyšperkovaném dortu, rudý a zářivý, byť uvnitř napuštěný temně vyhlížejícím jedem.
„Celé tohle místo je jedna šílená směsice. Potkal jste naši rodinu? Pak jistě chápete,“ poušklíbl se nepatrně, ale bez sebemenšího náznaku pobavení. Bylo to spíše ponuré gesto, které se vzhledem k jeho mizerné mimice doopravdy vymykalo jakékoliv formě vřelého úsměvu. Ne, takový Desmond rozhodně nebyl. Když ho vnitřně přeci jen navzdory vší prázdnotě začala sžírat hořkost, snadno vytryskla na povrch. Téměř jako krvavý gejzír.
„Vítejte na panství rodu Killian, pane. Tady ve vzduchu pokaždé visí pach krve, zatímco člověku na zátylku tančí závan smrti.“ S těmi slovy na pár vteřin roztáhl rty do ještě více ponurého úsměvu, než vzal za ruku svoji milovanou ženu Bree a políbil ji na hřbet, načež jí nabídl rámě a společně se vydali dovnitř za ďáblem, který měl celou tu večerní šarádu na starosti.

Chtěla jen jednu akci bez potíží a otravných okolností. To toho chtěla tak moc? Nejspíše si to bohové mysleli, protože kam se v posledních dnech hnula, ten neskutečně otravnej zrzek jí stál za jejím veleváženým pozadím. Nebylo tedy divu, že se Norallye tvářila jako kdyby zkonzumovala velice kyselý citron, pokud ne celý citronový sad. Možná by i našla pochopení pro jeho přítomnost, kdyby se jen ochomýtal po tom ponurém panství a dělal...cokoli tam dělal. Opravdu teda neskákala radostí do vzduchu, když se tam jen tak objevil Cräwiäs. ,,Začínám uvažovat, že si udělám výlet do Stříbrného lesa. Možná tam bych od tebe měla pokoj.” Zamumlala a samozřejmě nezapomněla přidat i svůj běžný nakvašený tón. ,,Myslím, že s mojí magií už jsi se seznámil lépe než kdokoli jiný.” Poušklíbla se, zatímco střelil pohledem na Breenu s Desmondem. ,,Ale hádám, že vílu jen tak nepotkáš a Desmond...To je ještě jiný příběh. Díky bohům ani jeden z nás nemá zájem trávit večer ve tvé společnosti, takže by mi udělalo největší radost, kdyby ji vypadl zase hezky tam, odkud jsi přišel.” Musela se opravdu držet, aby nezaskřípala zuby. Dětinské chování démona jí slušně lezlo na nervy a bylo očividné, že ani její blonďaté sestřenici z jeho přítomnosti není příliš šťastná. Jí se ale nemohla divit. Krev byla mocným prostředkem, to věděla modrovláska lépe než kdokoli jiný. A tak jako pár kapek její krve bylo pro její magii velice podstatné, pár kapek krve démona mohlo té vílí světlušce zatraceně ublížit.

Když Cräwiäs začal svůj dramatický proslov, modrovláska protočila panenky a bohové vědí, že by se možná i zasmála, kdyby jen neměla další pozorovatele. ,,Opravdu? Tak jelikož jsi nemohl žít bez mé úžasnosti, je ti odpuštěno, Šklíbale.” Ačkoli se nakonec neusmála, alespoň zmizel její typický kousavý tón. I když si byla jistá, že jí démon ani trošičku nechválil a vlastně jí akorát dost komplikoval už tak chaotický život. Začínající dobrá nálada ale zmizela stejně rychle jako se objevila, neboť jeho další poznámka byla už i na Norallye přes čáru. Ačkoli...U ní bylo dosti věcí přes čáru. Naježila se jako popuzená kočka a věřte mi, že kdyby pohledy mohly doslova zabíjet, nebohý démon už by čichal ty svoje kytičky zespoda. Než ale Norallye stihla odseknout nějakou extrémně jedovatou poznámku, zarazila se a hlasitě vydechla. ,,Věř mi, drahý Cräwiäsi, až se utrhnu ze řetězu, ty už o tom s největší pravděpodobností vědět nebudeš.”

,,Myslím, že je na čase jít.” Ozvala se Breena, evidentně s ustaraným výrazem, který upírala jak na ni samotnou, tak i na Desmonda. ,,Jo...Je čas jít.” Přitakala modrovláska, věnujíc démonovi poslední vražedný pohled. ,,Vezmu si tvojí radu k srdci.” Zavrčela, než se na podpatku otočila a odkráčela směrem k vnitřním prostorům. Nemělo smysl se o ní bát. Problémy nebo ne, tuhle noc se nenechá ničím vyvést z míry.

Netrvalo dlouho a vnitřní prostory se začaly plnit lidmi. Nejspíš by se od Zoe očekávalo, že se zkusí začleňovat mezi lidi nebo se minimálně odlepit od svého rohu a začít se chovat...tak jak se lidi na plese běžně chovali. Více než cokoli jiného připomínala totiž malé ztracené káčátko, které se bojí opustit jedno místo, držíc se ho zuby nehty. Ona se svého rohu sice nedržela zuby nehty, ale přesto z něj nevystrčila ani špičku boty. Ani trochu se to nedalo považovat za nějaké reprezentativní chování a už vůbec ne za chování dámy. Zkrátka a jednoduše, neměla na tom plese co dělat. Nepocházela z žádného velmožného rodu, její magie byla slabá a v rámci možností běžná a neovládala ani základy společenského chování v nějaké hlubší míře. A čím více lidí se dovnitř hrnulo, tím víc nevhodně a méněcenně se cítila. Co jí to u všech bohů napadlo? Jediné, co jí v místnosti ještě drželo byla povinnost podívat se, jak na tom byla Rania. Věděla, že na jejích bedrech byla obrovská zodpovědnost a co všechno musela zvládnout. Proti tomu se po Zoe chtělo jen existovat a vypadat reprezentativně.

Proto neustále upírala svoje očka na vchod, kudy proudily dovnitř davy lidi, doufajíc, že uvidí dívku s modrými vlasy a plachým úsměvem. Jí samotné se na tváři objevil nepatrný úsměv, kdy Raniu konečně uviděla. Odrazila se od zdi, připravená vyrazit za svou kamarádkou. Nestačila ovšem udělat ani pár kroků, když si všimla, že nebyla sama. Okamžitě se zarazila a úsměv na rtech se jí ještě rozšířil. Nebyla sama, měla společnost. A co se jejího výrazu týkalo, podle všeho to byla vítaná společnost. Pandí dívka se tedy zhoupla z pat na špičky a zpět, než se opět odebrala co nejvíce na kraj. Neměla sebemenší právo jí rušit a jejímu rohu už se po ní nejspíše stýskalo.

Ta situace...zkrátka se jí ani trošičku nelíbila. Ať už se to týkalo všech těch tajností kolem, jejich rozdělení s Desem nebo podivný příchod toho cizího jedince. Nic z toho se jí ani trošinku nezamlouvalo. Ale asi neměla úplně na výběr. Jistě, asi by se na tom plese ukázat ani nemusela, nikdo jí výslovně nenakázal, ať se tam kousek ukáže. Nikdo jí vlastně nevzkázal ani popel, jen jí hodlali nastrojit jako nějakou panenku a vhodit jí mezi lidi. Jenže to samé už neplatilo o jejím bělovláskovi, jehož účast bez pochyb povinná byla. A Bree ani náhodou nehodlala nechat ho na tom plese samotného. Byla jeho ženou, její povinností bylo držet při Desovi. A i kdyby to její povinností nebylo, stejně by tam šla. Když už se mělo všechno pokazit, alespoň měli jeden druhého a společně tvořili opravdu slušný tým, takže si víla byla jistá, že jim se na kobylku jen tak nějaké nebezpečí nedostane. To ovšem stále neznamenalo, že jí všechny ty tajnosti nevadily. Pouze se rozhodla je odložit na později. Jelikož je Theoran už sháněl, nejmoudřejším rozhodnutím bylo sebrat se a zkrátka jít. Všechny odpovědi snad odhalí později.

,,Někomu jako on se nemusíš omlouvat, Desi.” Špitla nejistě. Nejen on by si spojil někoho s tak nečistou magií jako kámoše toho nemrtvého parchanta a ačkoli se ukázalo, že žádnou takovou roli nezastával, stejně pro něj drobná víla neměla úplně největší sympatie. ,,Desi...” Stiskla jeho ruku nepatrně pevněji. Jeho rodina se opravdu nedala brát za ideální a mnohých ohledech ani dostatečnou díky některým jedincům, ale Bree nechtěla svého milovaného bělovláska rozrušovat ještě více. I když všechno co říkal byla pravda, na vílu ta slova působila ještě pochmurnějším dojmem. Šlo znát, že ani jeden z nich dovnitř nechtěl a pobyt na panství jim taky nepřišel úplně růžový, ale nebylo nutné si to připomínat nahlas.

Jenže na nějaké další rozhovory či pobízení nebyl čas, neboť už se všichni odebrali zase směrem k panství. Norallye se od nich mezitím odpojila a šla si svojí cestou, což bylo nejspíše dobře, ale blondýnka měla o svojí sestřenici opravdu velké starosti. Co když se jí něco stane? I beze slov toho cizince si moc dobře uvědomovala, že se něco pokazí. ,,Bude to vážně tak zlé?” Zeptala se opatrně Dese, když společně mířili vstříc té velké budoucí katastrofě. ,,Slib mi, že kdyby se náhodou něco stalo, dáš na sebe pozor. Slib mi to, prosím.” Upřela na něj svoje hnědá očka, doplněná viditelnou naléhavostí. Panství se jí zdálo temnější a ještě zlověstnější než kdykoli jindy a ačkoli si to možná jen domýšlela, už teď slyšela přicházet velkou metaforickou bouři. ,,Kdyby se někde ukázalo víc takových jako ten muž v sadu...drž se u mě. Norallye má v jednom pravdu. Opravdu jsem takovej chodící zapalovač.” Pokusila se pousmát, ačkoli jí příliš do smíchu nebylo.

Možná se omlouvat nemusel, ale Desmond to cítil trošku odlišně. Nehledě na to, že byl Cräwiäs démonem, to neznamenalo, že by se vůči němu neměl chovat s jistou slušností a respektem. Ono to sice možná působilo docela praštěně, chovat úctu vůči démonovi... Ale Desmond měl zkrátka morální kompas nastavený jinak. Zatímco jiní by tím démonem čistě pohrdali, on ho sice v lásce neměl, ale respektoval ho. Bral ho jako součást společnosti a snažil se být slušný a ohleduplný, protože přesně takhle by měl správně jednat s každým, co se nechoval jako korunovaný idiot. A přesně tenhle případ Cräwiäs zastával... Tudíž bělovláskovi v důsledku přišlo zkrátka lepší a snazší se omluvit, než aby podněcoval zlou krev. Konec konců, démona by si chtěl znepřátelit jen blázen.

Rozhodně ale nemínil jít proti Bree, takže se nakonec stáhl a obrátil se směrem k ní, formujíc na rtech co možná nejvíce povzbudivý úsměv. Nechtěl, aby se kvůli tomu trápila. Ale pravda byla taková, že ten ples nemohl věstit nic dobrého... A oni sice měli v kapse docela slušné eso, ale to neznamenalo, že se nic nemohlo pokazit. I z toho důvodu nechtěl pokoušet osud tím, že by Cräwiä popudil. Nic mu neudělal, tak proč by se neomluvil? Na rozdíl od ostatních démonů s ním byla normální řeč, toho si člověk jako on zkrátka musel vážit. Podobných výjimek je totiž zoufale málo.
„Upřímně netuším, Jiskřičko. Uvidíme,“ přiznal naprosto otevřeně a bez okolků. On sám očekával katastrofu, ale pravda byla taková, že měl sklony k pesimismu. Přeci jen... Moc dobrého toho na panství a kolem Theorana nezažil, takže bylo otázkou, jak moc jasně a nestranně dokázal tu situaci vnímat. I přesto ale byla zároveň pravda i v tom, že ten ples sám o sobě doopravdy působil vcelku zlověstně. A Desmonda by ani trošičku nepřekvapilo, kdyby se Theoran nakonec rozhodl všechny svoje potomky hodit pod kotel a nejen je použít jako palivo, ale především kdyby je obětoval jedním nebo druhým způsobem...
Právě proto bylo zapotřebí si udržovat oči i mysl otevřené a dávat pozor. Všichni kolem nich byli sice načančaní až to bilo do očí, ale ve skutečnosti byli do jednoho supi: kroužili nad zbytkem a vyčkávali na správnou chvíli, aby se sletěli na svoji hostinu. To samé dělal i jejich hostitel, takže se Desmond předem obrnil nejen notnou dávkou vypitého jablečného džusu, ale také si prošel panství kvůli možným změnám v rámci příprav, aby byl pro případ nutnosti připravený Bree vyvést ven do bezpečí.
„Budeme se držet spolu, to rozhodně. Jsme přeci svoji... A dohromady nás nikdo nesrazí.“ Odpověděl nakonec Bree, než se k ní shýbl a vtiskl jí něžný polibek na rty, aby dodal svým slovům váhu a trošku více ji ujistil. Přeci jen cítil její napětí... A on sám na tom nebyl o moc lépe.

Eldrin si povzdychl. Samozřejmě, že měla pravdu. On byl ten, kdo z toho nebyl nadšený a možná, že měl nakonec věřit své intuici. Jenže ji nemohl říct z jakých sobeckých důvodů se rozhodl jí všechny své obavy zatajit. Že toužil s ní strávit hezký večer a ukázat jí, že není jen starý zapšklý elf, který nenávidí celý svět. To už určitě měla šanci poznat. Vždyť s ním strávila v celku dost času. Víc než kdokoliv jiný za celou tu řádku let. Ale jemu to pořád nepřišlo dostatečné a chtěl jí dokázat ještě víc. Jenže mu touha zatemnila mysl a teď je docela dost dobře dostal do pěkné šlamastyky. To, že Lanthé nevidí, nebo nechce vidět, jeho náklonnost ho sice také trápilo, ale v tu chvíli to byla vedlejší věc. Nad tou se bude moct trápit doma, až bude vědět, že tenhle večer zvládli a dostali se bezpečně zpátky.
A tentokrát výjimečně souhlasil s volbou Lanthé, aby vyrazili rovnou na ples. Pokud se přece jen má něco stát, tak ať se to stane hned a oni se nemusí užírat celý večer. Tedy… Hlavně on. Ona jako vždycky působila ledově klidně.
“Pokud si to přeješ… Půjdeme” pokývne. Protože i on jí stále dával možnost si to rozmyslet. Nezlobil by se na ni. Pravděpodobně by se mu ulevilo. Ale přišlo mu, že tam teď chce jít spíše na truc jemu. Byla sice skoro dospělá, ale oproti němu stále dítětem. A děti tohle přece dělají, ne?
Když se mu vrátily všechny ty vzpomínky, byl opravdu rád, že tam Lanthé je. A že i přes jejich menší střet venku, mu stiskla paži. Ani netušila jak velká záchrana to pro něj byla. Myšlenky ho totiž začaly stahovat do míst jeho mysli, o kterých si myslel, že už dávno zmizely, o kterých doufal, že na ně zapomněl.
Pohladil ji po té ruce a nechal svou dlaň na té její po celou dobu, co kráčeli chodbami do hlavního sálu. Sluhové se po nich stihli ohlédnout. A těžko říct proč. Bylo to, jak byla nádherná Lanthé? Jak vypadaly dechberoucně oni dohromady? Nebo byli zaskočeni jménem na jeho pozvánce?.. Pochyboval, že to bylo to poslední, přeci jen, jeho jméno si přece už pamatuje málo kdo. V některých verzích legendy se dochovalo, jinde ne. I tak to ale přece byla shoda náhod. Rozhodně se otáčeli kvůli ní. Protože ona byla nádherná. Poklad.
“Není cesty zpět” zašeptal souhlasně a něžně ji stiskl ruku, kterou stále schovával pod svou dlaní. Jakoby tím dával okolí najevo, že on je tam s ní. A chrání ji. I když ona rozhodně ochranku nepotřebovala.
Jeho oči putovaly po sále a on zkoumal masky všech kolem. Ale zkoumal spíš jejich umělecké zpracování než že by přemýšlel kdo je pod nimi. Nejspíš by tyhle lidi nepoznal, i kdyby žádnou masku neměli. A tak tohle mělo alespoň své kouzlo. Nakonec jeho pohled ale znovu sklouzl k ní, Neubránil se okouzlenému povzdechu. Jak někdo může být takhle dokonalý?
“Jsi vážně úchvatná, Lanthé…” zašeptá a usměje se. “Tenhle svět dlouho neměl takový poklad jako jsi ty…”pokývne. Pak si ale uvědomí, že na ní možná až moc okatě civí. A tak jí vezme za packu a líbne jí na ni.
“začneme tenhle večer nejdřív tancem a až pak skleničkou?”

Pokud se začala poměrně uklidňovat ve chvíli, kdy s Theoranem po boku opouštěli klidnější zónu nahoře, tak teďka se začala postupně zase napínat. Jenom to tentokrát nebyla panika a strach, ale ostražitost, s níž se jí zacházelo už poměrně snadněji. Magie, která jí kolovala žilami spolu s krví, se zachvěla a připravila se, pokud by ji snad potřebovala elfka v brzké chvíli využít. Nemusela se ani snažit o to, aby se jí přes tvář přelila vlna ledového výrazu, který se zabrzdil v očích – ty nepohasly, jako by to mnozí očekávali, ale o pár odstínů zesvětlaly, dokud neměly odstín čistého ledu. Byl to trik, který dělala už tak nějak podvědomě a nemohlo za to nic jiného než magie. Kdyby snad v tu chvíli stála jejich malá skupinka ve tmě, možná by si šlo povšimnout toho, že ta modrá i mírně září.
Většinou jí to stačilo k tomu, aby zaplašila příliš smělé a zvědavé jedince. Mohla jenom doufat, že tady to bude znamenat alespoň to, že si ji Aslaug přestane prohlížet jako sup. To poslední, po čem prahla v rámci toho všeho kolem, bylo se obávat Theoranovy sestry jako nějaké vystrašené pískle jen proto, že na první dojem působila příliš zranitelně.
To jejich uvítání navíc. působilo dost… rozpačitě. Jako kdyby se do toho ani jednomu pořádně nechtělo, ale byla to formalita, bez ní by tu stáli jako dva kusy ledové skály. I po tom obětí se však zdálo, že ze sebe stále nejsou nadšení tak, jak byste od sourozenců očekávali. Vzpomínky na Caase jí totiž jasně říkaly, jak vypadá lepší vztah mezi sourozenci – a Theoran s Aslaug mezi sebou měli napětí, které by se dalo krájet, kdyby na to přišlo. To moc ideálně nepůsobilo.
Tak jako tak, když náhle Aslaug změnila postup a začala se tvářit zaujatě, možná i poněkud mileji, Say měla co dělat, aby se zadržela a překvapeně nezamrkala. Pořád v ní klíčila ta nedůvěra, s tím, jak rychle nyní přepnula, ještě intenzivnější než před tím. Byla jenom ráda, že to jediné, co jí z tváře je vidět, jsou oči a rty s bradou. Neviděla jizvy a neviděla jakoukoli další mimiku v její tváři… to bylo něco, co ji tak trochu chránilo. Zvlášť před sebevědomou ohnivou zrzkou. Měla nakročeno k tomu, aby pronesla něčeho, čeho by mohla docela solidně litovat, ale nakonec udržela jazyk za zuby a jen mírně přikývla na její návrh.
Než se stihla debata strhnout někam dál, připojila se k nim až moc známá dvojice. Zatímco se Rasmus vítal s Aslaug, ona se otočila k Chestonovi a věnovala mu povzbudivý úsměv. Přeci jenom po tom jejich malém setkání a lekci tance (ať to bylo v sebevíc pochybných podmínkách) alespoň měla jistotu v tom, že alespoň někdo tu byl podobně nejistý z té akce, co ona. Pousmála se, když Rasmus vytáhl celý jeho titul, který i pro ni dosud byl jedna velká neznámá. Pokud něco mohl použít jako takový malý štít proti smetánce, která se slézala docela v sále, tak to byl právě dobře znějící titul. Ona sama se jím neoháněla zrovna s radostí, zvlášť dokud pořád byla tady na severu tak nějak… tajně. Těžko říct, zda jí vůbec právo na využívání nějakého titulu zůstalo… ale popravdě zrovna na tom jí dvakrát nezáleželo.
Každopádně, když shlédla dolů, spatřila, jak se dav pomalu rozšiřuje. Už tu musela být většina hostů… a v ní se oznovu začala ozývat mírná úzkost z toho, že tím pádem se blížilo i zahájení.

Tohle bylo něco, v čem se jí spojenectví s piráty z Hilona výjimečně hodilo. Protože zatímco většina lidí by se pokusila k panství na severním cípu Nescory zamířit po souši, Toricaane dokázala zařídit, že měli odvoz poněkud odlišným způsobem – mohli se sem dostat po moři. Po moři, které jako kdyby tušilo, že budou mít co dělat v cíli své cesty, bylo podezřele klidné, jako kdyby se připravovalo na největší bouři v dějinách. Pirátská loď, jejíž jméno Černý bastard bylo vyvedené bílým písmem po stranách temného trupu, se hrnula vpřed, posádka zkušeně naváděla vpřed a brzy se dostali až do chladných vod, které zvěstovaly, že už jsou velice daleko na severu. Jejich výprava byla blízko cíli a unavená posádka to moc dobře vnímala.
Bylo až směšně snadné je sehnat a naverbovat na tuhle cestu. Kapitán jí dlužil nemálo – a navíc uvolil poměrně ochotně, když mu přitlačila na krk nůž a možná mu sladce zašeptala do ouška, že může být mrtvý během mrknutí oka, pokud nesvolí. Takže… teďka poměrně ochotně stál za kormidlem a naváděl loď kupředu, přičemž sem tam křikl něco na své muže, kteří poslouchali na slovo. Těžko říct, zda kvůli respektu z kapitána, anebo ze strachu z toho, že podobná vyhrůžka, co přiletěla na něj, by se mohla otřít i o ně. Věřte tomu nebo ne, ale Tori ani nemusela jedinému z nich čímkoli vyhrožovat cestou… jenom stačilo se na ně sem tam pousmát s jasným podtónem toho, že by neváhala kterémukoli z nich bodnout nůž do oka, kdyby na to přišlo.
A hle, jak krásně jim to šlo! Pasivní agresivita je vynikající způsob dosažení mnoha věcí!
Teď Toricaane stála na přídi a očima pátrala ve snášející se tmě. Věděla, že jsou kousek od pevniny – ještě před necelou půl hodinou se vrátila z malého protáhnutí si křídel, kdy se přesvědčila o tom, že skutečně jsou skoro tam. V tuhle chvíli byste si ji snadno spletli s bohyní pomsty, protože stála na přídi, oblečená do nařasené černé látky, která se jí obtahovala kolem těla jako chapadla tekuté temnoty. Nenašli byste na ní v tu chvíli jinou barvu než černou, i obvykle tmavohnědé vlasy působily najednou jako v barvě půlnoci. Nastavovala tvář větru, který si pohrával s pírky na její masce. Ta byla tím, na co byla z toho všeho, co měla na sobě, nejvíc hrdá. Protože ta pírka, která čechral studený vítr, byla její – černá, lesklá a perfektně podtrhávající celkový zjev, o který se snažila. Když se vrátila z podpalubí a vystoupila takhle na palubu, kapitán i celá posádka se zarazili a ona by přísahala, že je vzduchu cítila strach, zatímco jediné, co protínalo ticho, bylo klapání podpatků. Perfektní.
Když se přiblížil břeh, otočila se od přídě a vykročila svižně ke vchodu do podpalubí, kde se protáhla dovnitř a zamířila k jedné z komnat nahoře. Nezdržovala se klepáním, protože to byla zkrátka Tori. A navíc, pokud by chtěl mít nějaké své stydlivé momenty, klidně by mu se žraločím úsměvem připomněla, že už ho nahého viděla. Tak jako tak, vešla dovnitř a blýskla úsměvem po blonďáčkovi, který plul s ní. Tedy, technicky, ona se přidala k němu, ale… to jsou detaily, že ano.
„Doufám, že už jsi připravený, engëleke, protože už jsme skoro tam,” zapředla a rty, nalíčené do stejné barvy, co i zbytek jejího oděvu, se roztáhly do úsměvu. „Máme menší skluz, časově asi nepřijdeme nejlépe, ale… neříká se náhodou, že na nejlepší je třeba si počkat?” mrkla na něj, vyčkávajíc, co milého jí an tohle řekne. Přeci jen, byl vůči její přítomnosti napůl rezignovaný a napůl plachý už v Hilonu… těžko říct, jakou náladu si vybral nyní.

Vnitřnosti se mu svíraly, jako kdyby se mu kdosi prohrabal v těle a všechno zpřeházel, zanechávajíc absolutní chaos. Uzly, paseku. Spoustu horké krve řinoucí se kolem konstrukce jeho těla… Emillio moc dobře věděl, že mu zatím nic výrazného nehrozilo - byla to pouhá předzvěst toho, co je společně s Toricaane očekávalo ihned po doplutí. Místo, kam se vydávali, mělo tíživou atmosféru a příšernou pověst. Člověka by mohlo velice dobře překvapit, že tam reálně někdo vůbec žil, natož aby na těch pozemcích pořádal takhle velikou a pompézní akci. Nejspíše to byla past. Léčka, co měla za účel nalákat co nejvíce duší a následně je nějakým zvláštním a pokřiveným způsobem převrátit… Zneužít je ve svůj prospěch. Oškubat až na kost, násilně uhasit mnohé životy a zamotat klubka osudu.
Mít možnost volby, nikdy by se tam dobrovolně nevydal. Nacházel se ale v příliš tíživé situaci, která na něj tlačila svojí dusivou atmosférou i bezvýchodností. Alsitio sice stálo nehybně na svém místě a princ měl brzy získat větší moc nad královstvím díky svojí nadcházející korunovaci, ale stále jim všem příliš rychle ubíhal čas. On ho cítil. Lechtal ho na zátylku jako ledový dech smrti. Varování od bohů, mlčenlivá prosba o jakoukoliv formu změny, co by mohla situaci změnit. Museli bojovat… Jenže zatím nikdo netušil, jak se svému neviditelnému nepříteli reálně postavit.

Těžko říci, zda mohl svoji společnici na cestách označit spíše za smolnou nebo šťastnou součást koloběhu. Jistě nešlo o žádnou náhodu, to věděl moc dobře. Ale stále se nemohl rozhodnout, zda pro něj Toricaane představovala spíše hrozbu nebo pomocnou ruku, aby se o ni mohl opřít v případě nouze. Rozhodně měla moc i prostor pro to, aby dokázala obojí: přiklonit se mohl ale pouze k jedné straně. I kdyby se Tori neustále pohybovala na hranách obou možností, Emillio musel její jednání vyhodnotit vskutku jednoznačně, aby dosáhl opravdového výsledku. Jinak by se podle toho nedokázal zařídit, jelikož se s nejistotou pracovalo až příliš těžce, zvláště na takhle tenoučkém ledu.
Aby si utřídil myšlenky a psychicky se připravil na další krok svojí vyčerpávající a strastiplné cesty, setrvával tedy v relativním osamění. Útočištěm se mu dočasně stala jedna z kajut ironicky pojmenované pirátské lodi, kam je oba dva Tori vychytrale dostala. Musel vskutku obdivovat to, s jakou účinností dokázala vyjednávat svou… Byť ani trošku neschvaloval metody, výsledek jí zkrátka upřít nemohl. Ať už se mu to nelíbilo sebevíc.

Ve stínu událostí předchozích dní se necítil ani trošičku připravený na vstup do vody plné dravých piraňí. K dobrému se sice dalo započítat to, že se na panství neměli objevit pouze lidští šlechtici, ale i ostatní druhy - to znamenalo alespoň malé pozitivum, protože si nemusel dávat tolik pozor na svoje odlišnosti. S tím samým faktem ale přicházela odlišná forma tísně. Šance na setkání s některým z dalších šlechticů národa yialadri byla sice relativně malá, ale stále zůstávala ve hře… To znamenalo mnohem více lhaní a přetvařování, jelikož si nemohl ani v nejmenším dovolit, aby kdokoliv odhalil jeho nečistý původ. To by velice dobře ukončit dobu jeho působení v Alsitiu… A celém království. Jako bastarda by ho tam už nikdy nevpustili, zabili by ho při první příležitosti.
Poněkud nedobrovolně se tedy hodil do gala a s maskou v ruce přecházel po kajutě jako šelma uzavřená v kleci. Neočekával na svoji příležitost, nebyl žádným žádným lovcem. Tu roli mezi nimi dvěma zastávala právě Toricaane, ne on. Emillio ale věděl, že jeho samotného se žádný lov týkat neměl, jako oběť i nezáměrný komplic už téhle léčce dávno podlehl.

„Jsem si toho vědom,“ pokynul hlavou souhlasně, ačkoliv mu to ani omylem nečinilo žádnou velkou radost. Fakt, že nestíhali samotné zahájení ničemu rozhodně nevadil - díky tomu by se jim snad mělo podařit alespoň obejít to nejhorší, co šlechtická společnost skýtala: představování, naparování a srovnávání. Splynout s již zapojeným davem by mělo být podstatně snazší, takže to Emilliovi rozhodně nikterak nevadilo.
„Hádám, že nám to dává jistou výhodu. A souhlasím, o tom nemůže být sebemenších pochyb.“ Nemohl s tím nesouhlasit, ale pravda byla taková, že ho ten výrok poněkud zneklidnil. Znělo to téměř jako kdyby měla Tori už v mysli předem utkaný nějaký pěkně ďábelský plán… A on rozhodně netoužil být jeho součástí, ale neměl v tom ohledu na výběr. Bylo příliš pozdě na to, aby v sobě konečně posbíral dostatek sil na to, aby se sám za sebe postavil - byli v tom společně, téměř jako partneři. Možná se mu to tedy nelíbilo, ale on Toricaane svým způsobem potřeboval. Její přítomnost mu dodávala větší šanci na úspěšné splnění svého úkolu, nemohl se jí jen tak vzdát a otočit se k ní zády.
„Kohokoliv jiného bych se zeptal na tutéž otázku, ale v tvém případě… Hádám, že by bylo vhodnější se ptát, zda je tamní společnost připravená na tvůj příchod. Myšleno absolutně bez urážky, nelze úplně… Neobdivovat tvoje schopnosti, ačkoliv nesouhlasím s některými metodami. Ať už nás na tom panství bude očekávat cokoliv nebo kdokoliv, rozhodně to bude vskutku velice zajímavý večer.“

Dalo se nakrásně očekávat, že se věci dříve nebo později kolosálně zvrtnou… A předstírané úsměvy, falešný zájem a veškerá ta soudržnost byly naprosto perfektním základním kamenem pro něco takového. Na čem jiném by měla rodina stavět, než na neupřímnosti? Všichni byli v tomhle ohledu naprosto stejní, vejce vedle vejce. Sedli k sobě jako hejno vran, ve které se měly časem rozprchnout - ale Theoran držel otěže moci pevně ve svých rukách a nehodlal komukoliv dovolit, aby mu zhatil plány. Každý jeden z nich měl předem přiřčenou roli, jakou měli splnit… A on byl velice dobře připravený je k tomu donutit nehledě na to, jaké prostředky by pro něco takového musel použít.
A tak tam stáli jako hlouček kompletních cizinců, co se s žalostným zoufalstvím pokoušel udržet tu mrtvou iluzi rodiny. Ta byla natolik rozvrácená, že už snad ani dohromady svést nešla… Ale po ten jeden pouhý večer tomu tak být nemělo. Odění do perfektně padnoucích šatů, zahalení pod rouškou tajemna i divotvorných masek, měli společně ošálit jeden druhého - a dokonce i bohy, jakým se Theoran hodlal naposledy pokusit zalíbit, než jim začne reálně konkurovat, aby se stal jedním z nich.

„Rád bych vám připomněl, že dnešek je důležitý pro nás všechny. Bez rozdílu.“ Pronesl tichým, avšak nepopiratelně autoritativním hlasem. Svýma prochladle šedýma očima přitom sjel směrem ke svojí jediné dceři, co se k nim společně se svým doprovodem přidala mezi posledními a snad jako jediná stála sice ovládaná značnou nejistotou, avšak velice poslušně. Cítil to z ní. Ten strach a napětí, téměř jako parfém. Každý jeho nádech přinášel nové vjemy, nesoucí se od každého z členů kolem, nejen od Ranii.
Nikdo proti jeho výroku neprotestoval, ale koutkem oka zpozoroval to, jak jeho vlastní sestra škádlivě poupravila masku Rasmusovi a věnovala pobavené mrknutí jak jemu, tak tomu zelenookému chudáčkovi, co s sebou přivedl. Všichni byli připravení… Chyběl jenom Desmond.
Ten se ke svému značnému štěstí objevil v řádu desítek sekund, protože byl evidentně už v pohybu - a podobně jako všichni ostatní potomci si s sebou přivedl doprovod, což Theorana přimělo se tiše uchechtnout. Breenu pozdravil nepatrným pokývnutím, slova si nechal na později. Bylo na čase se konečně odpíchnout a započít to, na co celou dobu všichni očekávali: ples jako takový, stejně jako tichou noční symfonii, co pro svoje děti a matronu zosnoval, aby se pohnuli z místa a on osvětlil novou generaci.

Se všemi přítomnými hráči se Theoran opět ujal slova, ale tentokrát ve značně větším měřítku. Zatímco se napříč sálem ozývala kombinace hudby, kroků i konverzací, jediným gestem jej pomalu utlumil natolik, aby se rozhostilo melodramatické ticho. V tu chvíli se obrátil směrem k Sayleen, mírně se jí uklonil a podal jí ruku, aby se společně mohli ujmout svého místa v záři světla i pozornosti.
„Je mi ctí a potěchou vás přivítat na Půlnočním plese,“ započal svůj proslov, než pozvedl ruku, kterou se držel se Sayleen a opět přesunul svoji pozornost k ní. Ačkoliv měl obličej z valné většiny zakrytý hedvábně černou krkavčí maskou, pro pozornější přihlížející bylo možné si všimnout, že se mu přitom na rtech objevil široký a překvapivě naprosto upřímný úsměv.
„Jmenuji se lord Theoran Amadeus Killian a celý přelom dnešního večera a noci jsem vaším hostitelem i dirigentem. Tato nádherná žena po mém boku je lady Sayleen Jerichä, vaše múza. Užívejte všeho, co ples i zdejší sídlo nabízí - já i moje rodina jsme vaši přáteli. Věřím, že se v průběhu plesu velice dobře seznámíme… Ale do té doby, rád bych do povědomí společnosti navrátil rodové jméno, co během let zašlo. Za pomoci mojí drahé a půvabné sestry lady Aslaug Giselle Killian vám tedy představíme zbytek hejna, co čerstvě vylétá z hnízda.“ Mezi hosty se rozhostilo nejen tiché brebentění, ale především i nevinné zasmání, na což Theoran zareagoval políbením Sayleeniny ruky a obrácením se směrem ke svým potomkům, aby je konečně po všech těch zpropadených a promarněných letech představil a našel pro ně nějaké reálné využití.
„Lord Rasmus Ansel Killian a jeho přítel lord Cheston D’Escalles.“ Představil jako první svého neoblíbeného, avšak bohužel prvorozeného syna. Rasmus na to zareagoval oslnivý úsměv, jaký se až nápadně podobal Theoranově, než nabídl rámě Chestonovi a společně prošli napříč sálem, kde jim hosté uprostřed udělali místo díky rozestoupení se.
„Lord Desmond Isaac Killian a jeho přítelkyně -“ Theoran nestihl ani domluvit, než se Desmond chopil Breeiny ruky, pozvedl ji a zatočil s ní v překvapivě povedeném gestu - ve kterém se s až nepřehlédnutelnou okázalostí zaleskl rodinný prsten na jejím malíčku. Theoran ztuhl a chystal se pokračovat, ale bělovlásek mu nedal prostor, protože se do toho vložil podruhé, tentokrát však verbálně.
„…jeho milovaná manželka lady Breena Killian.“ Doplnil ho, než vílu jednoduše vzal do náručí a s odporně spokojeným úsměvem ji za otravného aplausu přihlížejících jednoduše přenesl na druhý konec sálu, kde se připojil ke svému dvojčeti a následně si s Breenou propletl prsty. To Theorana dopálilo, o tom žádná. Zároveň ale nedokázal popřít a rozdýchat ten šok, jakým mu tím ti dva způsobili - ani v nejmenším to neočekával, čímž mu nesmazatelně učinili čáru přes rozpočet. Ke svojí smůle ale neměl ihned příležitost je za to jakkoliv potrestat, takže nasadil předstíraný úsměv a přesunul se k poslednímu ze svých potomků, avšak kvůli jeho zaváhání mu štafetu nakonec převzala Aslaug, využívajíc situace k tomu, aby si ukradla alespoň pár vteřin pozornosti navíc.
„A nejmladší lady Rania Lianne Killian a její přítel lord Rohan Rhoener.“ Oznámila za něj, než s překvapivě vlídným úsměvem pokývla směrem k poslednímu vyčkávajícímu páru, směřujíc převážně na Raniu. Podle všeho si moc dobře uvědomovala to, v jakém rozpoložení se nacházela… A to gesto z její strany tedy znamenalo nabídku smíru a špetku podpory.

Se všemi potomky představenými, Theoran začal v duchu velice chladně přecházet k dalšímu bodu programu. Byl připravený to vystoupení zakončit nějakou lehčí poznámkou, aby zamazal svoje předchozí zaváhání - věci ale stále ne a ne jít přesně podle jeho představ a naplánovaných kroků. Ještě než se totiž znovu přihlásil o slovo a vystoupil kupředu, Aslaug po něm chňapla rukou a stáhla ho dozadu, blížíc se k jeho uchu.
„Počkej,“ zašeptala, než svýma šedo-modrýma očima zatěkala po hostech. „Naše paní chce, abychom vyčkali… Někdo má ještě přijít.“ Stálo ho to opravdu značné přemáhání, aby nezaskřípal zuby. Ples sotva začal a on už se takhle musel potýkat s odpornou masou potíží a vyrušení, což ho reálně vytáčelo téměř až k nepříčetnosti. Nemohl si ale dovolit ztratit nervy a všechno zkazit, takže se pousmál a doufal, že to nebude trvat dlouho. Co přesně měla ale Ravenna v plánu, to absolutně netušil… Až do poslední zatracené vteřiny. Sice ve vzduchu větřil nějakou zatracenou nepravost, ale nebyl schopen s přesností odhalit o co šlo… Než je uviděl.

Měli ji přímo na dosah ruky. Zářila do svého okolí nejen kombinací šokující extravagance a půvabu, ale především tou hutnou aurou… Ta se kolem ní vznášela se stejnou intenzitou jako parfém, co Pandoře připomínal vůni růží a hodně sladkého jedu. Téměř ho cítila na jazyku, ale nedokázala ho s přesností jmenovat, byť by za všechna ta léta měla být schopná vyjmenovat zpaměti snad všechny látky, co dokázaly komukoliv přivodit smrt. Tentokrát ale nekráčela mezi smrtelníky se záměrem převést někoho na druhou stranu, ani aby vychýlila váhy na jednu nebo druhou stranu… Stála tam jako doprovod Eliotta. A poprvé ve svém novém životě (nebo poživotě, jak tomu v duchu říkala) se pokoušela reálně sžít s tou vizí a snem, jakým si snad zákonitě prošla téměř každá holčička. Byla oděná do překrásných šatů, v doprovodu muže, co by se bez přehánění dal překřtít na prince… Ten večer měl být jejím útěkem, jedinečnou šancí si vyrazit z kopýtka a něco doopravdy zažít. Směla tančit, bavit se, poznávat… Všechno jí to ale bylo neskutečně cizí. Téměř jako kdyby nebyla ve svém těle, ve vlastní kůži.
Zírala tedy na Aslaug, co se i po boku Theorana, co si uzmul veškerou moc pro sebe, stejně chovala a tvářila jako pravá královna. Ani stín jejího pokřiveného bratra ji nemohl připravit o značnou dávku pozornosti i obdivu ze strany mnoha hostů, čehož si byla evidentně velice dobře vědoma. Svým způsobem toho zneužívala, protože po několika lidech vždycky hodila očkem a vrhla sladký úsměv… Než se upokojila a nechala Theorana, aby začal se svým falešným projevem, čímž jí a Eliottovi prakticky znemožnil se k Aslaug dostat.

„Musíme za ní jít,“ zavrtěla hlavou, než popadla Eliotta za ruku a začala se poněkud nevybíravě prodírat davem lidí, co jim stáli v cestě. Párkrát prohodila tichou omluvu, ale když se většina lidí nechtěla hnout z místa, rozhodně se nestyděla si trošku dupnout. Zatímco se ale oni prodírali tou až překvapivě nahuštěnou masou všemožných šlechticů, Theoran se začínal dostávat ke konci svého představování.
Sotva délku sálu překonala i jediná dcera (což Pandoru přimělo se poušklíbnout, jelikož věděla více, než jí bylo milé) chvatně se zarazila v očekávání toho, že se teď lord pořadatel jednoduše sbalí a bude pokračovat se svojí fraškou, ale… To se nestalo. Evidentně se k tomu chystal, ale byla to právě ona rusovlasá královna, co mu v tom zabránila. Ať už mu pošeptala cokoliv, Pandora to neslyšela… Zato ucítila na rameni pevný stisk a drobné štípnutí drápů, než se jí v hlavě rozezněl Ravennin hlas: Jděte tam a vytřete jim zrak, moji drazí.
Rychle se obrátila, ale za zády spatřila jen rozplývající se figuru oděnou do hustě černého kouře, co jí věnovala velice sebejisté pokývnutí ve snaze je oba dva ještě více pobídnout. Pandora si opravdu nebyla jistá, jestli to byl dobrý nápad, ale… S Ravenninou pomocí by bylo čiré šílenství té příležitosti nevyužít. Museli se toho chytit, později už by nemusela být příležitost.
„Jdi, Eliotte. Dojdi za Aslaug a řekni jí, že tě poslala Ravenna a kdo jsi. Pomůže ti.“ Špitla tiše ke svému společníkovi, když vzala jeho tvář do dlaní a upřeně mu pohlédla do očí, aby mu mohla předat ten vzkaz, co jí její patronka podsunula. Ráda by šla s ním, ale bez titulu na to neměla nárok - sice ji rozhodně smutnilo to, že se museli rozdělit, ale… Nechtěla na Eliottovu jedinečnou šanci vrhnout špatné světlo, neměla na to právo.
„Nechci ti to pokazit, musíš jít sám. Já o šlechtickém světě vůbec nic nevím… Zlom vaz.“ Na několik vteřin mu položila svoji prochladlou dlaň na tvář, než na rtech zformovala co možná nejpovzbudivější úsměv a nakonec mu vtiskla něžný polibek na tvář… Pro štěstí.

Jass si byl dost jistý, že mu do tváří vstoupila karmínová červeň, ale přešel Caasův polibek jenom slabým pousmáním. Pořád sice platilo, že by mnohem radši strávil celou noc v zahradách v Caasově - více, než milé - společnosti, ale oba měli svoje povinnosti a na(ne)štěstí byli dost zodpovědní na to, aby se jim postavili čelem.

Caasova ruka ho příjemně hřála a kdyby chtěl být Jass hodně upřímný, možná by přiznal, že jen ten jediný dotek mu způsoboval mravenčení, které proudilo celým tělem až do srdce. Caas ho prostě a jednoduše, naprosto okouzil. Nedalo se tomu bránit. Byl pěkný, byl (pěkný, ano, to už jsem říkala) zajímavý, vášnivý a když chtěl, převzal roli ochranáře a Jass se vedle něj cítil tak moc v bezpečí, jako dlouho ne. Zvykl si žít svůj život na vlastní pěst, protloukat se, jak jen se dalo a spoléhat se jenom sám na sebe. A najednou... Měl vedle sebe tohohle drzého šlechtice s hříšnými rty, pronikavýma očima a povahou, ze které Jassovi srdce bušilo třikrát rychleji.

A podobně rychle se rozbušilo, když se za dveřmi do panství neobjevila vstupní hala, ale zrcadla. Jass si připadal jako v nějaké hodně zvrácené verzi lidské pohádky o Sněhurce.

Zrcadla visela všude, pokrývala stěny, stála v rozích místnosti a všechny odrážela křiklavý vír barev, látky šatů, drahé kameny, blyštivé šperky, ale také falešné úšklebky, bizarní masky a strnulá těla. Nikdo z hostů skutečně nevypadal, jako by se na ples přišel bavit. Všechny obklopovala aura chtíče, zlosti a nebo - v tom horším případě - zoufalství.

Jass v první chvíli nemohl od zrcadel odtrhnout pohled. Všude viděl celé světy a sebe. Bledou tvář, z velké části skrytou za maskou, příliš zdobené oblečení, příliš... všeho. Svět na něj zaútočil v největší možné intenzitě, před kterou by Jass skoro určitě utekl, kdyby sevření Caasovy ruky ještě nezesílilo a mladý elf ho co nejrychleji neodtáhl do tanečního sálu.

Až tam se dokázal Jass znovu pořádně nadechnout a alespoň okrajově vnímat drobky krásy. Drahé lustry a přepychové dekorace.

"Dobře," zamumlal, i když on i Caas věděli, že lže. Byl čas se zase trochu sebrat a místo problémů poskytnout Caasovi trochu opory. Proto se pousmál, pohladil bříškem palce hřbet Caasovy ruky a ujistil ho: "Budu v pořádku, nedělej si starosti."

Nehledě na veškerou důležitost probíhajícího večera i celého plesu, Desmond si zachovával svoji vlastní hlavu. Možná se tedy nechal (ačkoliv velice nedobrovolně) navléknout do toho směšného obleku a upravil se, ale rozhodně se z něj nestal žádný zdánlivě vybraně chovající se náfuka, jakým byl jeho velice nemilovaný otec. Tomu se naopak plánoval vrazit pěknou kudlu do zad. A tak pokojně stál na svém místě, součástí řady nejmladší rodové větve a tiše vyčkával na moment, až je s Bree Theoran předvolá. Čekalo ho opravdu pěkné překvapení, o tom žádná. A Desmond byl téměř jako u vytržení z toho, že se mu konečně naskytla příhodná situace, kterou mohl využít pro počátek svého osvobozování se. Bylo na čase zpřetrhat ta pouta, co ho svazovala už od procitnutí. Konečně našel nejen způsob, jak to udělat… Ale především vůli. Chtěl to udělat, nešlo o pouhý obrat na základě instinktivní reakce. Doopravdy mu na tom záleželo, přál si to. A věděl moc dobře, že toho na něj v širém světě čeká mnohem více, než Theoranova panovačnost a nevděčné přisluhování ďáblu. Už brzy se měl stát svým vlastním pánem, což bylo vskutku symbolické a padnoucí vzhledem k tomu, že se ho jeho bývalý trýznitel chystal formálně uvést do společnosti, čímž svému synovi nevědomky podsouval křídla připravená k rozletu.
Existovaly rozličné formy vzdoru, stejně jako podoby zrady. A kdy jindy by si měl poprvé řádně dupnout, než během noci, co měla patřit právě jim? Jemu a jeho dvěma sourozencům? Sice je oba dva nemohl nabádat k tomu, aby ho následovali… Ale to neznamenalo, že by snad nemohl jít příkladem a inspirovat je. Na jeho jednání sice nebylo nic extrémně čestného nebo chrabrého, ale v důsledku to zdánlivě maličké gesto znamenalo mnohem více, než by si člověk mohl prve pomyslet. Byl to počátek. Jiskra, co měla potenciál zažehnout opravdovou revoluci. Lavinu změn, co by s jistou podporou mohly dokonale přeměnit životy jich všech. A jediné, co k tomu bylo zapotřebí… Bylo se ozvat. Najít v sobě vlastní hlas a použít ho, protože jedině tak mohli kolektivně vystoupit z otcova pochmurného stínu a osvobodit se od všech těch strastí, co jim neustále přinášel na stříbrném a mnohdy zkrvaveném podnose.

Pozorovat tu šarádu nakrásně z první řady bylo… Přinejmenším úsměvné. Theoran se naparoval jako páv, evidentně si užívajíc svoje místo na výsluní. Nepochybně se cítil být ve svém živlu, což byl vskutku obrovský rozdíl oproti tomu, jakým způsobem vystupoval doposud. Zdálo se, že si veškerou tu teatrálnost a falší vybudované charisma šetřil právě na onen moment. Toužil zazářit jasněji, než sama luna. Vzít svým hostům dech, získat si jejich pozornost i přízeň a následně si je jemně omotat kolem prstu, aby s nimi mohl do budoucna pohodlně manipulovat dle svojí libosti. Kterak to bylo nepochybně odporné jednání… Svým způsobem to byl fascinující pohled. To, jak snadno se pohyboval na poli hrubé manipulace, pohrával si s vnímáním druhých a ne až tak nenápadně jim podsouval svoji rodinu, aby se tak udržel v jejich povědomí a rozšířil tím mocenský vliv, který tolik potřeboval.
Opravdu ho zajímalo, kolik z přítomných bylo schopných prohlédnout skrze Theoranovu zdánlivě elegantní, avšak vražednou masku. Dokázal vůbec někdo vycítit závan nebezpečí, co se v podobě nádechu sladké ovocné vůně vznášel ve vzduchu? Stáli tam, kompletně oslnění tím, co jim nabízel… Ale nepřemýšleli nad tím, co za to všechno museli zaplatit. Jakou cenu od nich bude požadovat, až se ta klamavá show dobere ke svému destruktivnímu konci. Konci, co měl potenciál nezmařit jen pár životů… Ale smést jednou obrovskou vlnou úplně všechny v dosahu.

Chtěl zakročit, opravdu hrozně moc. Chopit se té příležitosti a jednoduše strhnout pozornost odlišným směrem, aby otce ukázal přesně v takovém světle, jaké mu právem náleželo. Všechna ta zrada, podlost a krvežíznivost… To byla věc, jakou by se jeho ctění hosté měli dozvědět jako první. Teprve poté, co by se sál vylidnil a zůstali by pouze ti, co by byli stále naklonění jeho věci, by se mělo začít s programem jako takovým. Aby tak onen pán nehleděl jen do poloprázdného obecenstva, ale především aby se setkal se sobě rovnými. Ovcemi, co si tak moc přál. Pokud by mu ochotně vběhli do náručí na porážku, možná by ho ta vize přestala tolik táhnout a odpustil by od ní. Protože vraždit svolné nebylo ani trošku vzrušující, stejně jako mocné. Nevysílalo to potřebné poselství, dokonce ani stíny uvnitř té nejzkaženější duše by to nedokázalo zasytit. Desmond měl ten potenciál vzít situaci do vlastních dlaní a ukončit to… Nebo alespoň odložit na dostatečně dlouho, aby se stihli lépe připravit. On ale nebyl hrdinou, jež ti nešťastníci nevědomky potřebovali. Nepřímo se na tom všem podílel, protože právě k plesu vedly všechny jeho dosavadní kroky. Pletichaření, trénování… Zatímco Theoran se snažil sesadit rodinnou matronu, on sám měl srazit korunu z bratrovy hlavy a uzurpovat celý jeho život. Nejen ho zabít, toužil ho vymazat z existence. V duchu toho by snad měl zastavit otce, aby byť jen vyslovil jeho jméno… Jelikož byl prvorozený.
Všechny ty myšlenky ho ale postupem času opouštěly. Překvapil sám sebe, když se dobrovolně vzdal zášti, jež vůči svému bratru-dvojčeti choval. Nějak… Ztratilo to pro něj význam, když potkal svoji spřízněnou duši. To díky ní pochopil, jak zaslepený byl. To Theoran chtěl, aby Rasmuse roztrhal na kusy a vynesl ho ven v zubech… On se jenom poddal té idee, aby smazal stopy svého počátku. Nic takového už ale nepotřeboval. Jenom se musel nadechnout, osamostatnit se. A pokud existovaly stopy, co vyžadovaly zahlazení… Byly to právě Theoranovy, ne Rasmusovy.

Koutkem oka tedy pozoroval tu noblesně halenou katastrofu, co se před nimi rozvíjela. Nehledě na všechno to pozlátko i faleš kolem, ples nebyl ničím jiným, než pohádkově překrásnou verzí bitevního pole… A první rozbroje měly již brzy začít, jelikož se vyvolávala jejich jména. Jeho a sourozenců, co pro Theorana představovali perfektní figurky pro jeho partii.
Pohledem vyprovodil staršího bratra a věnoval mu drobné pokývnutí hlavou, snažíc se předat alespoň část svojí sebedůvěry a vyrovnanosti. Vztah mezi nimi byl velice daleko od ideálního, ale… I přesto mezi sebou dokázali najít porozumění. Pojilo je mnohem víc, než pouhá krev a tvář. Oba pocházeli ze stejně pošmourných stínů, za svoje maličké místo v popředí zaplatili v krvi. A pokud bylo něco, v čem Desmond s Rasmusem doopravdy soucítil, pak to byla právě ta chvíle. Nutnost se předvést na popud svého trýznitele, téměř jako vyšlechtěný pes. Navíc ještě po boku milované osoby, která do toho chaosu byla vtažena i navzdory absenci jakýchkoliv přímých vazeb… Nebylo to fér. I přesto ale museli bojovat, což konec konců bělovláska přimělo k tomu, aby učinil alespoň drobný a vcelku nenápadný projev podpory. Rozhodně totiž nemínil svoje sourozence pouštět do arény úplně samotné, to jedině přes svoji mrtvolu. A Theoran věděl moc dobře, že tak snadno by se ho nezbavil… Ani kdyby se snažil sebevíc.
V důsledku si tedy společně se svým dvojčetem vyměnili rychlý pohled a Rasmus se na Desmonda nepatrně pousmál, než se chopil svého milého a s abnormální sebejistotou a elegancí se přesunul na druhý konec sálu, kde zaujal místo po boku velikých dvoukřídlých dveří. To znamenalo, že nadešel jejich čas. Jeho a Breenin. Bylo to teď nebo nikdy… A Desmond si nemohl být jistější, že té chvíle jednoduše musejí využít ve svůj společný prospěch. Na to je osud až příliš pokoušel, než aby to nechali plavat.

„Lord Desmond Isaac Killian a jeho přítelkyně -“ Theoran se sice stihl nadechnout a pronést hrubý počátek plánovaného představení, ale více se ke slovu už nedostal - o to se totiž Desmond postaral svým bleskurychlým a velice pohotovým gestem. Během vteřiny se obrátil ke svojí milované víle a chopil se její ruky, než ji pozvedl do vzduchu a zatočil s ní v mírně tanečně laděném gestu, kterým dával najevo nejen svoji nezávislost na Theoranově vůli, ale především vztah k ženě, jež se chystal osobně a za svých vlastních pravidel představit. Nedovolil by nikomu, aby jim tu chvíli jakkoliv zkazil. Ples byl možná pořádán jinými, stejně jako směl být určený k odlišným gestům… Ale on byl pevně rozhodnutý dát světu i Theoranovi jasně najevo to, k čemu se schylovalo. A neexistoval lepší způsob, jak to udělat, než právě během oficiálního představování.
„…a jeho milovaná manželka lady Breena Killian.“ Doplnil nakonec sám, za využití naprosto neochvějného hlasu. Přesně v ten moment definitivně přesunul veškerou pozornost ze svého otce směrem k Bree, které věnoval široký a srdečný úsměv, než si ji vyzdvihl do náručí a dal se stejně jako předtím Rasmus na cestu napříč sálem. K jeho obrovskému překvapení se jim mezitím ale nedostalo reakce ze strany šokovaného a jistě i značně popuzeného Theorana, nýbrž od hostů. Ti si začali vzrušeně špitat a dokonce i tleskat, evidentně dojatí hluboce zamilovaným gestem, co jim Desmond s Bree naprosto spontánně předvedli.

Ihned poté, co dorazili na opačný konec sálu, Bree opatrně postavil zpět na zem a automaticky si s ní propletl prsty. Pohled měl upřený do jejích očí a dál se poněkud zasněně usmíval, než se k ní naklonil a vtiskl jí něžný polibek na rty, kterým se jí pokoušel poděkovat a omluvit zároveň. Předem ji nevaroval, jelikož se obával toho, že by to proti nim Theoran mohl využít… Ale ona do toho stejně šla společně s ním, byli opravdoví partneři. Perfektně sehrané duo, na jaké byl krátký i sám krkavčí král.

Během většiny svých prožitých let cítila velice málo, pokud vůbec něco. Soucit ji možná kompletně neopustil, ale… Lidství ano. Všechny ty drobné věci, co činili smrtelníky tak živými a dávali jim jiskru osobnosti, ona zkrátka neměla. Přišla o sebe samou, ztratila se v tom nikdy nekončícím víru chaosu a temna, stejně jako se v minulosti zalykala svojí vlastní horkou krví.
Nepatřila na světlo, natož pak kamkoliv do popředí. Do dámy měla značně daleko, postrádala správné vychování a jakékoliv osobité kouzlo, které by z ní udělalo něco více než prázdnou skořápku ověnčenou nepřirozenou krásou… Ale i přesto se ocitla mnohem dál, než by si kdykoliv pomyslela. Překročila hranici určenou pro obyčejné smrtelníky, vystoupila z řad ostatních a stanula v podivně opojném výsluní, co ji střídavě mámilo narůstajícím pocitem hrůzy i důležitosti.
Cítili se takhle šlechtici běžně? Pozorovaní, souzení a neskutečně zranitelní? Kdyby na sobě jasně necítila tlak korzetu i tíhu šatů, co byly o poznání pevnější a složitější, než její běžně nošené lehoučké a neozdobné, snad by si připadala i nahá… Nešlo totiž nevnímat to, kolik párů očí je pozorovalo. Nejen Eliotta, ale i ji samotnou. Sledovali je jako supi, zároveň ale plní napětí a očekávání z toho, co mělo následovat. A to byla dobrá otázka, protože ani Pandora sama to nevěděla. Ne do poslední vteřiny.

Neměli čas na to, aby se jakkoliv více domlouvali a rozebírali možné alternativy. Když je Ravenna popostrčila a utvořila jim menší skulinku, díky níž se jim naskytla šance se vetřít přímo Theoranovi a Aslaug pod nos, museli rovnou jednat. Vyrazit kupředu jako pár šelem, co po celou dobu upřeně pozorovaly svůj cíl a pouze vyčkávaly na příhodnou chvíli, aby zaútočily. Tak tomu sice ani zdaleka nebylo, ale… Eliott reagoval mnohem pohotověji, než jak by to ona bývala schopná v afektu dokázat.
Právě díky němu se také jejich cesty nerozdělily, protože ji vzal s sebou. Jednoduše vykročil kupředu a jednal, téměř jako kdyby podvědomě věděl přesně to, co bylo zapotřebí podniknout. Vedly ho jeho instinkty? Existovala i jistá šance, že mu něco našeptala sama Ravenna… Ačkoliv zrovna Eliott její pomoc v tomhle ohledu jistě nepotřeboval. Nacházel se ve společnosti, do níž se narodil. Patřil tam, svoje místo si vysloužil už jen vlastní krví, natož pak šarmantním vystupováním a zatraceně bystrou myslí, co mu propůjčovala potenciál konkurovat manipulátorům rozesetým napříč velikým tanečním sálem.
V tomhle se od sebe ale kriticky lišili: Pandora byla jeho pravým opakem. Jednala výhradně na základě pobídek, byla značně pasivní a rozhodně se nehodila do společnosti mnoha urozených smrtelníků, co si ji prohlíželi jako šokující a magický zjev. I přesto ale neprchla, i když se v ní začínala ozývat až překvapivě silná nejistota. Nemohla opustit Eliotta, složila přeci slib. A rozhodně neměla v úmyslu utíkat z bitevního pole dříve, než se jim společně podaří docílit toho, kvůli čemu se na ten zpropadený ples vůbec vydali.

„Lord Eliott Jacques Chevaliér-Killian.“ Pronesla nakonec, když společně s Eliottem stanuli před houfem nahromaděných hostů a ocitli se tváří v tvář nejen Theoranovi vyvedenému z míry, ale především i Aslaug. Ta je pozorovala svýma dravýma očima, na tváři naprosto nečitelný výraz. Několik desítek vteřin napříč sálem panovalo doslova hrobové ticho, než se rusovláska před nimi mírně uklonila a pokývla jim hlavou na znamení, aby se směle připojili ke zbytku již očekávajících představených.
Překvapivě na to nikdo nenamítl ani popel. Všichni je sice pozorovali s jistou nedůvěrou a zmatením, ale… Nic hrozného se nestalo, alespoň zatím. Pandora až příliš dobře věděla, že ta největší pohroma je teprve očekávala a měli by se na ni opravdu dobře připravit, ale… Svým způsobem jí spadl obrovský balvan ze srdce, protože se celá ta situace mohla odehrát podstatně drastičtěji.
„…a jeho doprovod lady Priya Deveraux.“ Poplašeně se obrátila nazpět, když zaslechla svoje jméno. Už s Eliottem měli víceméně nakročeno k tomu, aby se vydali za zbytkem a celou tu šarádu nechali alespoň na malý moment za sebou, když je Theoran zničehonic doplnil. Černovláska na něj upřela svoje posmutněle modravé oči a chvíli ho šokovaně hypnotizovala, pozorujíc ten zvláštně zlovolný úsměv na jeho tváři. Věděl, co byla zač. Pamatoval si ji… To nebylo dobré znamení.

Situace ale naštěstí pokračovala v nanejvýš mírném duchu. Jejich nečekaný příchod na scénu se svým způsobem zametl pod koberec, jelikož vůbec nikdo nekladl jakékoliv otázky - všichni to považovali za součást plánu, byť pravděpodobně poněkud nevydařenou. Pro Pandoru s Eliottem to ale znamenalo alespoň maličké vítězství, protože se jim podařilo ustát prvotní střet. O tom se Pandora upřímně obávala, že bude absolutně nejhorší… Ale možná, že se spletla. V současnosti měla v hlavě takový nepořádek, že si nebyla jistá naprosto ničím. Jenom tím, jak moc byla ráda, že se s Eliottem nerozdělili a setrvali na té cestě společně, bez zbytečných seků do plánů a nutnosti improvizovat bez společnosti toho druhého. Protože bohové věděli, že bez něj by to nezvládla. Nebyla ani v nejmenším zvyklá na to, že ji lidé viděli… Natož pak v takovém měřítku.
Sotva se tedy postavili do řady společně s ostatními mladými Killiany, Pandora automaticky vyhledala Eliottovu ruku a jemně ji stiskla. Možná nebyla dáma, ale rozhodně dokázala poznat situaci, kdy si nesměla dovolit udělat byť jen malé zakopnutí. Oba dva teď museli působit naprosto neoblomně, nasadit co možná nejvíce uvěřitelné masky patřičnosti a nedat komukoliv byť jen sebemenší náznak důvodu, že by tam nepatřili. Vetřeli se přímo do jádra celé té akce, Eliott tím navíc nepřímo uplatnil svůj nárok na rodové jméno a všechno to, co se k němu vázalo. Už nebylo cesty zpět.
„Děkuju…“ Špitla k Eliottovi tiše, když se k němu nahnula, aby mu pošeptala. „Takové je to… Pokaždé? Mám pocit, jako kdyby na mě hleděl každý jeden člověk v téhle místnosti, mrazí mě z toho v zádech…“ Jen co to dořekla, otřásla se pod vlivem náhlé ledové vlny, co ji převálcovala jako závan mrazu. Nelíbilo se jí, že tam musela stát a být tolik na ráně… Ale i přesto to bylo místo, kam patřila. Tam, kde byl Eliott, tam byla i ona. Jako jeho doprovod a podpora, byť vcelku pochybná. Sama se totiž pasovala na jeho anděla strážného - a to i za cenu toho, že by přitom měla čelit pekelným kruhům a všem záludnostem, co panství skýtalo.

Narodila se pro to, aby kráčela mezi ostatními a vystupovala. Zářila jako polední slunce, rozpálená jako uhlíky ve výhni… Připravená rozpoutat divou bouři a krvavý déšť. Nepřipouštěla možnost, že by se na ní zapomnělo. Měla svůj hlas - a ten pěl natolik důrazně a jasně, že se zkrátka nedal přeslechnout. Možná byla královnou, co se místo drahokamy vykládané koruny směla pyšnit pouze svojí róbou a nebezpečně vyhlížející krásou, ale to z ní nečinilo opomenutou dceru. I ona sama onehdy kráčela po té tmou ověnčené cestě, co vedla k pověstně zamčeným dveřím do podzemní části panství. Věděla moc dobře, jaké to pro novou krev muselo být - a snad i proto tak pohotově zasáhla, když k ní dolehl onen tichoučký avšak sametový hlas.
Naslouchala mu už od malička. Té písni, co pěl… O nočním ptactvu, co s úderem půlnoci propadalo tajemnému transu. Podobně jako Theoran následovala cestu magie a stínů, jež byla vyšlapaná předky, co jí podnikali roky a roky před nimi. Na rozdíl od svého bratra si ale zvolila odlišný přístup, jednala s přirozenou úctou a doopravdy respektovala všechna psaná i nevyřčená pravidla, která se vztahovala k jejich odkazu. Nikdy by si nedovolila jej pošpinit, natož veřejně pošlapat. Bohužel ale ještě netušila, jak hluboko bratrovo pletichaření sahalo… A jak nedozírné důsledky bude jeho jednání bude mít pro ně všechny, včetně uvedených ptáčat.
Svým způsobem se jí dostalo nečekané pocty, když se jejich paní rozhodla promluvit zrovna k ní. Ať už k tomu Ravennu vedly principy, základní sympatie nebo snad hlubší vědění, Aslaug si toho opravdu vážila. Nehledě na svoji zdánlivě nezkrotnou povahu se pod slupkou plnou elegance skrývala nejen značná vypočítavost, ale především úcta k mocnostem. A přesně tou Ravenna nepochybně byla. To ona jim všem darovala křídla i moc, díky níž si někteří z rodu byli schopní podmanit svoje okolí. Přesně tak, jako to v současnosti dělal sám Theoran.

Vyslechla ten tichý pokyn a přizpůsobila se. Ples byl jen nazdobeným prostředím pro alternativní techniky boje - a ona sice měla být z hlavní bitvy vyloučená díky rozhodnutí svého otce, ale soutěživý duch ji rozhodně neopustil. Neustále cítila tu tíživou potřebu dokazovat svoje hodnoty nejen světu, ale i sobě. Předkům a rodině. Všem v okolí… Jedině tak si mohla vysloužit dostatečné množství moci na to, aby ji nikdo nezpochybňoval. Její vláda závisela na pevnosti, mazanosti i podlosti. Krásná tvář totiž sice dokázala otevřít mnohé dveře, ale nikdy je neudržela otevřené nadobro. A to byla věc, co Aslaug nutila neustále bojovat, protože se nespokojila s ničím menším, než absolutností.
Neměla sebemenší tušení, proč je tedy Ravenna zarazila… Ale věděla, že to bylo důležité. Dost možná se schylovalo k prvním rozbrojům večera - a Aslaug hodlala stát nejen na správné, ale především vítězné straně. Matrona si její poslušnost získala už před mnoha lety, takže ji rusovlasá diva ani na vteřinu nezpochybňovala, zkrátka jednala v jejím jméně a ani přitom nemrkla. Přesně tak to mělo být, kterak to její mladší bratr jednoduše musel zpochybňovat svým nešťastným a zároveň i nepopiratelně šíleným rozhodnutím se utrhnout ze řetězu. Štěstí, že byly jeho plány rozložené do menších kroků a většího časového prostoru… Jinak by tím srazil hlavy všem, nejen sobě.

Rozhodně to bylo překvapení pro všechny přítomné, když se z davu vynořil onen neobyčejný pár. Aslaug automaticky oba dva vystupující sjela kritickým pohledem - ten ale velice rychle změkl, když si začala skládat vlastněné střípky vedle sebe. Nemohla to být náhoda… Ravenna jistě myslela právě je dva, koho jiného? Zvláště, když jí byli tolik povědomí… Ačkoliv je nebyla schopná nikam zařadit, byť měla na tváře opravdu velice dobrou paměť. Za svůj život jich spatřila vskutku mnoho, ale nikdy nezapomínala. Dokonce ani ty, co připravila o život nebo jiný majetek. Bylo to něco mezi darem a čirým prokletím, kdy se podobná vlastnost mnohdy hodila, ale prakticky svoji nositelku více mučila. Na to byla ale Aslaug zvyklá už odmalička.
Nikdo pořádně netušil, co očekávat. Se zjevením dalšího páru k představení byli všichni vyvedení z míry: jak hosté, tak ona společně s Theoranem. Užuž se tedy nadechovala k vyslovení oné palčivé otázky, když se dívka nakonec ozvala sama a bez vyzvání - a představila svého společníka celým jeho jménem, čímž na ně oba strhla ještě intenzivnější pohledy a zmatení. Killian… Byl jedním z nich, ale přesto o něm doposud neslyšela. Od Theorana jistě nebyl, jinak by s ním automaticky mával do obličeje úplně všem přítomným. Neexistovalo, aby takový potenciál zahodil a nepokusil se z něj alespoň něco málo vytřískat, v tomhle ohledu byli oba dva naprosto stejní. Ale přesto…
To ona jim umožnila se nepřímo chopit situace a přihlásit se o pozornost. Brala tedy jako svoji povinnost, aby jim dala i požehnání k oficiálnímu připojení se - tudíž na ně oba nejen nepatrně pokývla hlavou, ale zároveň se onomu mladíkovi mírně uklonila ve snaze mu dát najevo svoji podporu. Rozhodně si s ním plánovala řádně promluvit, jakmile se jim měla naskytnout šance… A do té doby je brala jako svoje chráněnce.
Podle všeho ale nebyla jediná, komu se oba dva zdáli přinejmenším povědomí. Zatímco děvče představilo svého společníka a zároveň i příslušníka jejich vskutku rozložité rodiny, byl to nakonec právě Theoran, kdo představil ji samotnou. Na to, Aslaug zareagovala upřeným pohledem a nepatrným pozvednutím jednoho obočí, kterým se pokoušela vyslovit němou otázku, co jí zcela samovolně vyvstala na mysli: Co přesně k čertu on věděl, co ona ne?
Toužila to vědět, ale současná chvíle jednoduše nepřipouštěla jakékoliv otázky ani další vyrušení. Museli nejprve ukočírovat dav hostů a urovnat ten chaos, co vyvolalo poněkud nečekaně probíhající představení.

„Hudba!“ Ozvala se tedy Aslaug autoritativně, načež se opět rozehrál hudební doprovod a ona roztáhla rudě nabarvené rty do šarmantního úsměvu, přebírajíc zbytek proslovu, co Theoran jistě plánoval. Rozhodně se mu nemohla trefit do přesně do plánovaných vět, ale vzhledem k jejich sdílenému vyučení v rámci společenského chování a jednání si troufala improvizovat. Dokonce i za cenu toho, že by se to jejímu bratrovi mohlo znelíbit… O hlasovací právo přišel v moment, kdy ji nepozval.
„Drazí přátelé, bavte se a tančete! Čeká nás společenský večer, spousta dobrého jídla i pití a menší hra pro vzájemné poznání i zábavu.“ S těmi slovy se obrátila směrem k Theoranovi a pokynula hlavou na znamení toho, že mu předává slovo a nebude ho přerušovat… Alespoň na chvíli, když už nic jiného. Nemohl z její strany očekávat nic většího - měla pozornost ráda, těžko se s ní loučila.
„Přesně tak. Každý z vás dostane obálku s drobným úkolem - smíte je plnit jak sami, tak v párech, pokud si přejete. Pokud jej úspěšně splníte, o půlnoci se vám dostane štědré odměny…“ Doplnil svoji sestru, než se obrátil ke svojí milé Sayleen a zanechal Aslaug samotnou v popředí, odebírajíc se směrem ke svým potomkům.
Aslaug zůstala nehybně stát na svém místě, udržujíc si na rtech široký a oslnivý úsměv. I ona se chystala na odchod… Ale ještě několik chvil setrvávala na místě pro případ, že se jí v hlavě opět ozve ten tichý sametový hlásek, předávajíc další instrukce.

Nemohl si nevšimnout toho, s jakou pečlivostí otec kladl každý svůj krok. Podobné jednání čekalo úplně všechny zúčastněné, pokud se toužili vyhnout tomu, aby je někdo z přítomných zákeřně převezl. Všechna ta paranoia a zásady vryté hluboko pod kůži se najednou zdály být mnohem ostřejší, když je zalilo magií utvořené měsíční světlo. Ani noblesa nedokázala zakrýt prohnilá jádra skrývající se v mnoha ze zúčastněných - a právě Theoran stál v jejich popředí, téměř jako kdyby se je chystal vést.
Vskutku šlo o akci, jež byla důležitá pro mnohem větší množství lidí, než samotného pořadatele. I přesto ale všichni poskakovali přesně tak, jak si on určil. Ani jeden z představovaných nedostal žádný osobní prostor, pouze měli nastavit maskami zakryté tváře přihlížející společnosti a nést se jako dědici před svojí dlouho očekávanou korunovací… Faleš, spousta lží. A příliš mnoho pohledů i hlasů, než aby se před nimi člověk dokázal skrýt.
Rasmus na ten tlak byl zvyklý, jelikož se do toho samého světa narodil. Byl k tomu vedený už od útlého věku, učený všem těm zlověstným kličkám, přesvědčivým gestům a líbivosti. Právě to byla věc, v níž reálně vynikal. Téměř jako kdyby svému otci z oka vypadl: ve vyšší společnosti se pohyboval jako ryba ve vodě, mnohdy se nemusel ani jakkoliv snažit. Měl totiž to, po čem Theoran neodbytně toužil a nemohl to získat. A to ho děsilo až do morku kostí, jelikož téměř cítil otcův ledový dech na zátylku… Byla to pouze otázka času, než mu měl zarýt svoje ostré pařáty nejen do ramenou, ale především do srdce, aby si nárokoval všechno, co jeho mizerná existence mohla nabídnout.
V současnosti pro něco takového ale nebyla vhodná chvíle. Sice se držel příliš blízko a nepřímo mu připomínal, čeho všeho byl schopný jen aby dosáhl svého, ale prozatím se chtěl tvářit jako dobrý chlap. Muž plný cti, překypující ochotou a věrný až za hrob. Ta rádoby nevinná hra na semknutá rodina v Rasmusovi vyvolávala nutkavou potřebu zvracet, ale nedával to na sobě najevo - dost mu v tom vypomáhal i fakt, že podobně jako svůj otec nesl na tváři černou ptačí masku, co zakrývala drtivou většinu jeho obličeje. Víceméně ponechávala prostor jen pro jeho rty, což byl zamýšlený detail. Všichni využívali svých úsměvů k tomu, aby dodali svému herectví na uvěřitelnosti… A Rasmus v tomhle ohledu nebyl žádnou výjimkou.

Ke svému štěstí byl první v řadě, takže otcovu odpornou blízkost nemusel snášet příliš dlouho. Stál u něj v tiché iluzi pokory a respektu, zatímco se uvnitř svojí duše střídavě třásl hrůzou a znechucením. Jak by se asi tvářili všichni ti údajní přátelé, kdyby jim nabídl byť jen drobný náhled za oponu? Neměl sice iluze o tom, že byla značná část z nich přinejmenším trošku zkažená… Nebo k tomu měli alespoň nakročeno. Takových jedinců bylo v širé společnosti překvapivě podstatně větší procento, než by člověk býval očekával. Rasmus ale ne. On to věděl, protože s nimi udržoval kontakty sám za sebe, jeho jméno nikdo nahlas prohlašovat nemusel, protože si ho už stihl vybudovat i bez Theoranovy nechtěné výpomoci.
I přesto ale neměl na výběr, protože to čekalo je všechny. I Desmonda s Raniou, kteří se do takové společnosti zdánlivě nehodili. Vyčkával tedy na pokyn, držíc se těsně vedle svého milovaného. Právě on mu dodával víru, že to společně zvládnou a vyváznou bez škrábance. Nebýt Chestona, nejspíš by byl natolik rozpolcený, že by se zapomněl někde v půli cesty a buď musel projevit svoje opravdové já… Nebo nabídnout něco podstatně horšího, než čím doposud Theoran krmil svoje velevážené hosty.

S vyřčením jejich jmen se tedy obrátil směrem ke svému snoubenci a nabídl mu rámě, než se kompletně ponořil do svojí role a nasadil ten nejpevnější úsměv, jakého byl v dané situaci jen schopen. Nehledě na všechen chaos uvnitř jeho hlavy i srdce se však ono gesto značně vydařilo. Usmíval se jako člověk, co by usmlouval ledacos. Milovník… Ale zároveň i vskutku vděčný společník, co zdravil svoje staré přátele.
Onen přechod na druhý konec sálu nebyl ničím tragickým, konec konců od nich Theoran zatím nevyžadoval nic jiného, než trošku reprezentativního vystupování. Rozhodně mohl chtít víc… Ale člověk mohl vzít jed na to, že podobná věc měla přijít někdy později. Nejspíše ihned poté, co se za nimi měly zavřít dveře a dočasně je oddělit od zraků přihlížejících, co jim doposud poskytovali částečnou protekci.

„Jsi v pořádku?“ Optal se starostlivě Chestona, když se postavili zády k masivním dveřím, která na sobě nesla dekor křídel. Ta byla sotva postřehnutelná, jelikož byla vedena tenkou stříbřitou linií na uhlově černém podkladu, co místy stříbrnou barvu téměř pohlcovala. Od zjištění toho, co přesně po nich onen nemrtvý parchant měl chtít, je dělila pouze dvě jména. Nemělo to trvat dlouho… Alespoň to tak bylo plánované.
Nikdo ale nepočítal s faktem, že se do představování nabourá ještě jeden neoznámený a velice neočekávaný pár. Rasmus mírně pozvedl jedno obočí a v duchu děkoval té dobré duši, co vyráběla jeho masku, protože příhodně zakryla ten zmatený a poněkud nedůvěřivý pohled, co se mu rozlil po tváři. Ne, oni dva rozhodně nebyli na seznamu… Ale i přesto je Aslaug i Theoran nechali projít, jako kdyby šlo o vyrušení, co se dalo s přivřenýma očima jaksi tolerovat.
Rozhodně byl v pokušení se začít vyptávat, ale když k nim Eliott s Pandorou přidali… Nakonec jim místo toho věnoval drobné pokývnutí na pozdrav a vlnil rty v náznaku úsměvu, pokoušejíc se jim podat alespoň pomyslnou pomocnou ruku. Všichni totiž byli na jedné lodi - a on dost silně pochyboval o tom, že věděli, do čeho se to právě dostali. Jinak by se neobjevili, však? Jistě měli důvod, ale… Žádný příčetný člověk by se dobrovolně nevrhl do náručí Theoranovi, co právě rozehrával svojí nejnovější hru a mínil v rámci toho využít úplně všechny kolem, aby z ní vytřískal absolutní maximum.
„Vítejte na Půlnočním plese. Nejsem si jist, zda jsme se už někdy setkali… Ale těší mě, Rasmus. Podal bych vám oběma ruku, ale na to snad bude čas i později, až vypadneme zpoza drobnohledu ostatních. Zlomte vaz, jenom ne ten svůj.“ Počastoval nově příchozí, než obrátil hlavu směrem k Theoranovi, co se k nim pozvolným krokem přibližoval jako příslib nevyhnutelné hrozby.

Třásla se jako osika. Všude kolem bylo tolik lidí… A ona byla žalostně nepřipravená na cokoliv, co je všechny mělo očekávat. Rasmus už v rámci příprav ji i Desmonda varoval, že nepůjde o prachobyčejný ples, který by zahrnoval nucenou konverzaci, tanec a podobné společenské záludnosti. To sice znělo na jednu stranu relativně konejšivě, protože by Rania opravdu nebyla schopná se jen tak pohybovat mezi úplně cizími lidmi a předstírat, že je nějakým způsobem důležitá… Ale zároveň ji z toho mrazilo.
Od návratu zpět na panství byla značně rozpolcená. Vážně se usilovně pokoušela proniknout do světa svého otce, poznat ho. Navázat s ním vazbu, co by nezahrnovala jen náznaky vyhrožování a bodání nožů do zad. Na rozdíl od svých bratrů ale netušila, s kým měla reálně tu čest - a vzhledem k tomu, že se ani jeden z nich doposud nesvěřil s těmi odpornostmi, co na nich Theoran v minulosti stihl napáchat, pohlížela na celou situaci úplně jinýma očima. Jistě, byla napjatá a očekávala něco… Špatného, ale neměla sebemenší potuchy o tom, jaké by to doopravdy mohlo být. V důsledku to ale mělo i svoje výhody, protože jak měla zanedlouho zjistit, díky Rasmusovi totiž již před lety nepřímo obešla část zasvěcovacího rituálu…

Připadala si jako ve snu. Byla to sladce jedovatá noční můra - veškerá ta falešná pozitivita, s jakou Theoran promlouval ke svým hostům… Dokonce i Aslaug, co je s Rohanem uvítala krátce po příchodu do sálu. Byl mezi nimi vůbec někdo skutečně… Upřímný? Záleželo jim alespoň trošku na tom, kdo se za nimi přišel podívat a proč? Nebo to brali doopravdy jen jako plánované vystoupení a v duchu si jednoduše odškrtávali jednotlivé body, co bylo zapotřebí naplnit, aby dosáhli svého? Představa takového světa ji děsila. Nechtěla do něj patřit, natož být spatřená v podobném světle. Proč museli ti neznámí lidé vyslechnout její jméno a pozorovat ji, jak kolem nich naprosto bezradně projde? Jasně viděla to, jak si všichni prohlíželi Rasmuse s Chestonem. Soudili, analyzovali… Skoro jako kdyby je jejich otec předváděl se záměrem je následně prodat jako kusy masa.
S každou další uplynulou vteřinou byla čím dál více radši, že směla být po boku Rohana. Sama o sobě byla roztřesená jako malé a vyděšené děvčátko, ale dokud byla s ním… Přišla si odvážnější, silnější. A byla to právě společnost milovaného člověka, co Ranie dodávala schopnost setrvat na svém místě a nevzít nohy na ramena, jak jí kázaly instinkty. S takovými šaty by ale stejně moc daleko neutekla… Nejspíše by zakopla hned na druhém kroku a po nevyhnutelném pádu se natolik zamotala do látky svojí róby, že už by se bez cizí pomoci nezvedla. A to by bylo velice potupné, však? Potupné ani ponižující nebylo v plánu, naopak. Zakázáno pod vyhrůžkou něčeho moc zlého.

Pozorovala tedy svoje bratry, které jejich otec představoval za využití nejen jejich titulů, ale i celých jmen. Koho by napadlo, že mají oba druhé jméno? Ani sám Rasmus se o ničem podobném nezmínil, a to spolu strávili docela dlouhou dobu… Bylo opravdu zvláštní je slyšet takhle nahlas. Jméno, druhé jméno, rod… A měla patřit k nim, stát se právoplatnou součástí té podivné a tajemné rodiny, o níž věděla žalostně málo.
Viditelně pookřála, zatímco sledovala Rasmuse odcházejícího společně s Chestonem a následně i Desmonda, co svoji vílu (a evidentně manželku!) jednoduše popadl do náručí a ignorujíc způsoby ji zkrátka přenesl až na druhou stranu sálu, čímž si ze strany hostů vysloužil opravdu vřelý a štědrý potlesk. Rania by se jistě přidala, kdyby si nemusela v hlavě neustále opakovat to, že nesmí nic pokazit - a vzhledem k tomu, jak nenadšeně Theoran působil už jen kvůli tomu jmenování… Asi by nebylo úplně moudré se poddat svojí dojaté dušičce a upoutat na sebe pozornost tím, že by ten zdánlivý přešlap podpořila.
Naneštěstí s odchodem Desmonda s Bree přicházeli na řadu ona s Rohanem. Theoran v tu chvíli vypadal sice nanejvýše zaneprázdněně (což byl opravdu nevídaný pohled, byť se to snažil zamaskovat) ale vyhnout se tomu stejně nemohli. To nakonec potvrdila Aslaug, co se chopila slova místo svého bratra a nanejvýš vlídně je oba dva s Rohanem uvedla, což v modrovlásce vyvolalo novou vlnu paniky. Měla by se pohnout. Prostě… Jít. A tvářit se hezky, jak říkal Rasmus i Theoran. Na tom záleželo nejvíce, aby působila přirozeně a krásně. Problém byl v tom, že jí obojí bylo extrémně cizí a bála se udělat byť jenom krůček vpřed, takže vrhla tázavý pohled na svého milovaného, aby se mohli společně vydat za zbytkem představených.

Cesta byla pro Raniu přinejmenším strastiplná. Opravdu se snažila neuhýbat očima do stran a udržet pohled upřený pěkně dopředu, na dveře, ke kterým přeci jenom mířili. Po celou dobu ale zkrátka nemohla ignorovat to, jak si je lidé prohlíželi a komentovali je. Byl to vzrušený šepot, plný zvědavosti a všetečných otázek… Především týkajících se jejího značně neobvyklého vzhledu. Ten se opravdu snažila ignorovat, ačkoliv jí bylo poraděno, aby ho naopak využila ve svůj prospěch a změnila v přednost - rozhodně ho ale nedokázala jednoduše smazat, protože byl její nedílnou součástí. Neexistoval žádný způsob, jakým by mohla dodat svojí namodralé kůži zdravější odstín. Vlasy by možná ještě přebarvit dokázala, ale… Většina přírodních barev na ně jednoduše nechytala, modrající konečky jí zkrátka nešly zakrýt.
V důsledku se tedy na konec cesty dostala ještě více roztřesená, než předtím. Nenáviděla to, jak vypadala - a být takhle na ráně pro ni bylo nanejvýš těžké, jelikož se neměla kam schovat před pohledy tolika nejrůznějších lidí, co na ni byli až nezdravě zvědaví. Touha utéct se tak stupňovala do nebezpečných výšin a Rania měla co dělat, aby si udržela neutrální výraz na tváři. Ani maska totiž nedokázala zakrýt to, jak se jí v hluboce modrých očích začínaly pomaličku objevovat a lesknout první slzy, vyvolané nechtěnou pozorností a obavami z toho, kdy se po ní začnou ohánět první lidé s nenávistnými poznámkami kvůli její nečisté krvi.

Nakonec ale nebyla ani zdaleka jediná, co upoutala obrovskou pozornost. Zrovna když se měli Theoran (a díky tomu neočekávanému zjevu i Aslaug) přesunout k dalšímu bodu na svém ne až tak pomyslném seznamu, zrzka svého bratra zastavila. Na chvíli se rozhostilo vskutku rozpačité ticho, než se zpoza davu návštěvníků vynořil další pár, podobně neočekávaný jako žena, co jim dala prostor pro to, aby vyšli ven na světlo.
Modrovláska se zmateně obrátila směrem ke svým bratrům a rty naznačila, zda tuší, o koho jde - ani jeden z nich ale neměl žádnou pevnou odpověď. Pouze Rasmus jí věnoval letmé nakrčení ramen, završené nepatrným zavrtěním hlavy. To byla novinka… A soudě dle reakcí ze strany vedoucí dvojice, dokonce ani oni dva neměli tušení, že je ještě někdo další z rodiny poctí svojí přítomností.
Napjatě je tedy vyhlížela. Když dorazili a zařadili se vedle Rohana a jí, obrátil se k nim Rasmus a poněkud neslavně je uvítal, na což Rania zareagovala káravým pohledem. Nijak to ale nerozváděla, místo toho upřela oči na Eliotta s Pandorou a zformovala na rtech alespoň náznak úsměvu, když už nic jiného. Na víc totiž neměla odvahu.

Ten zrcadlový vstupní sál byl sakra děsivou záležitostí, ne že ne. Caas se tu cítil sám stísněně – a to se sebou výraznější problémy neměl, ale tolik jeho kopií, co ho sledovaly ze všech směrů… bylo to zvláštní a rozhodně nepříjemné, když vezmeme v potaz, že elfové si na shlížení se v zrcadlech dvakrát nepotrpěli. Když Jass po jeho boku ztuhnul, samozřejmě, že prvním instinktem bylo s ním co nejdřív zamířit odsud pryč. Stiskl mu ruku, aby mu dal najevo, že je tam a je tam s ním, než oba dva elfové konečně zamířili dál, kde unikli všudypřítomným zrcadlům.
Taneční sál je uvítal svou rozlehlostí a množstvím lidí, kteří zde již byli. Caas na sobě moc dobře cítil nějaké ty zvědavé pohledy – ne, že by se divil, elfové byli sakra zřídka naladění na nějaké společenské akce, natož na takové, kam se museli táhnout přes celou Nescoru. Pokud někdo zíral až moc dlouho, mladík ho vyprovodil ostrým pohledem, protože to poslední, co chtěl, byli další extra čumilové po tom, co se Jass v té vstupní místnosti proměnil v klubko nervů.
Starostlivě si Jasse změřil pohledem, protože jenom to, že mu řekl, aby si nedělal starosti, ho vážně neuklidnilo. Tak jakoby očekávaně, že ano. „Dobře… vezmeme to stejně ale tak rychle, jak to půjde, dobře?” zašeptal k němu, přičemž ho palcem tak nějak konstantně hladil po hřbetu ruky v chlácholivém gestu. Zdálo se, že Jassovým nervům by se něco takového výjimečně hodilo. „Sám se tu nechci zdržovat déle než bude nutné. Najdeme Sayleen, promluvím si s ní a… můžeme zmizet,” dodal ještě, než očima nervózně pročesal místnost.
Tolik pestrých barev a tváří za maskami. To mu sandál nerozhodilo – věděl, že by v tom davu sestru poznal, kdyby ji viděl. Protože pro něj i s maskou byla stále rozeznatelná jako bez ní.
Z úvah ho vytrhl hlas, který rozříznul vzduch jako nabroušená čepel. Říct, že Caas měl mírně nervózních pocitů, když Theorana poprvé slyšel, bylo tak moc směsně nevýstižné, že by se vám chtělo brečet. Na malý moment zůstal přikovaný k zemi, protože ten tón jako by k tomu byl přímo stvořen – aby nedal nikomu z hostů příležitost mu do toho jakkoli zasáhnout. A dařilo se mu to, ne že ne, protože i když jindy měl Caas snad pro každou společenskou událost v kapse alespoň jednu nebo dvě drzé poznámky, teď neměl na žádnou ani pomyšlení.
Pomalu se otočil ke schodišti, nad nímž organizátor stál. Neviděl z něj nic víc než děsivé břidlicové oči a přísný výraz pod maskou. Ano, skutečně neměl žádné myšlenky teďka dělat nějaké blbosti.
Očima sklouzl hned vedle Theorana a… překvapeně, trochu šokovaně zamrkal, když se střetnul s očima své sestry. Ta si ho našla během chvilky – takže na tu jednu krátkou vteřinu si ten pohled jenom zaraženě opětovali, oba dva poněkud zaražení společností, v níž se ten druhý nachází. Po děsivě dlouhé chvíli ale oběma po tvářích proběhl drobný úsměv na uvítanou.
Teď jenom přežít to zahájení a… bude ji moci najít. V kapse ho tížil ten flakónek, který nesl s sebou přímo do jejích rukou – a on se nemohl dočkat, až uvidí její výraz, až zjistí, co že to vlastně je. Ukousla si ze svobody, kterou nikdy mít neměla, a tohle bylo jako… garance toho, že si je znovu nenechá nasadit.