Půlnoční ples

Skoro byl až v pokušení odpovědět, že ryby křídla dokázaly celkem dobře i využívat, ale nakonec se místo toho jenom kradmo pousmál a přikývl. Ne, že by snad pochyboval o tom, co všechno jeho milovaná víla dokázala. K čertu, však mu to už předvedla tolikrát! Na druhou stranu ale věděl moc dobře, proti čemu stáli. A říct o Theoranovi, že měl rád svoje soukromí… To by bylo silně podhodnocené. Prakticky tím byl naprosto posedlý, skrýval si i ty absolutně nejběžnější věci - co teprve pak pracovnu, v níž měl některé svoje trofeje a část práce, co považoval za svůj odkaz?
Štěstí bylo alespoň v tom, že byl dostatečně škodolibý na to, aby některé věci čas od času nechal plavat. K čemu by mu jinak byly ty věci, co sebral svým mrtvým sokům? Musel je alespoň trošičku předvést, však? Protože tohle byl jeho oblíbený způsob, jak dát svému okolí najevo, co si o něm myslel. Usazoval tím lidi na právoplatná místa, kde s nimi snáz manipuloval. A mnohdy takhle spoustě jedinců kompletně srazil hřebínek, čímž je více či méně neutralizoval… Ať už to bylo strachem, znechucením nebo jinou špinavou cestou, dařilo se mu snadno dosáhnout svého. A přesně takhle to také udržoval.

„Také mě to napadlo,“ přitakal tiše. Na druhou stranu… Nebyl si to ale schopný nijak vysvětlit, obhájit. A tak z toho v důsledku byl tak akorát ještě víc zmatený, protože vůbec netušil, co by asi tak měli očekávat na druhé straně těch zpropadených dveří. Šok? Rozhodně. A spoustu temných věcí? Stoprocentně. Ale nějaké to špinavé překvapení? Snad ne.
Vstup dovnitř se dle očekávání neobešel bez silných emocí, které překvapivě nepolily jenom Bree, ale i jeho samotného. Tedy… Trošku se bál, aby ji to kompletně neporazilo. Kdyby byl na jejím místě, netušil by, co by vlastně dělal. Ale když začala od srdce nadávat a on viděl ten plamen v jejích očích, zachvátila ho silná vlna empatie. I on byl rozzuřený, že to Theoran provedl. A rozhodně mu to nehodlal darovat, měl za to zaplatit. Pěkně i s úroky, které se v průběhu let solidně nasčítaly.
„To nic. Je to pěkně zasloužené,“ zavrtěl hlavou, než rukou našel tu její a propletl si s ní prsty. Nenáviděl to místo, hrozně moc. „Musíme vzít jednu z těch věcí… Má je tu vystavené jako trofeje, hajzl. Vážně se nemůžu dočkat, až mu sem jednou nasadím svojí vlastní trofej… Třeba takový kámen. Ve tvaru prostředníčku.“ Zavrčel poněkud frustrovaně. Čím dříve odtamtud měli vypadnout, tím lépe… Ale Desmond si ještě stále nebyl jistý, co přesně by z pracovny měli odnést, aby to vyvolalo co největší reakci. Nejsilnější reakci.
Když se tak ale díval na křídla pověšená na stěně za jeho pracovním stolem… Došel k hodně bolestivému, zavrženíhodnému uvědomění. Aeva byla stále na pozemcích, ležela v zahradách. Kdyby ta křídla vzali a uložili je k ní… Jaká byla šance, že by tím Theorana nejen totálně obehráli, ale zároveň i splnili úkol, kdyby si správně rozdělili role?
„Bree? Myslím, že mám nápad.“ Špitl nakonec trošku nejistě, než se zhluboka nadechl. „Ale obávám se, že je vážně hodně nešťastný.“

Po tom co spustila tu salvu ne zrovna lichotivých nadávek, za které by se nemusel stydět kdejaký divoký námořník, zůstala jen chvíli stát a tiše oddechovat. Alespoň si trošku pomohla, tedy co se nervů týkalo. Nejraději by celé to místo spálila na prach i s Theoranovými cennostmi, ale i kdyby to udělala, na tom plese museli zůstat až do konce. A kdyby ten nadutý krkavec zjistil co se stalo s jeho milovanou pracovnou, pravděpodobně by je stáhnul z kůže. Doslova. A to o zrovna příliš nestála. Měla svoji kůži ráda tam kde byla. Jenže k jejímu neštěstí si Des nakonec uši nezacpal, takže tu salvu nadávek pěkně slyšel. Tváře jí lehce zrůžověly jak na ní dolehly rozpaky. ,,Já...Ráda bych řekla, že jsem to tak nemyslela, ale to bych lhala.” Špitla, ale koutky jí zacukaly v hořkém uculení. Do smíchu jí tedy rozhodně nebylo. Tedy alespoň do toho upřímného a spokojeného. Protože ačkoli cítila hodně emocí, ke štěstí měla zatraceně daleko. Její milovaný bělovlásek na tom byl podle všeho podobně. ,,Souhlasím...Nemohu vyloučit, že je to zasloužené. Věděla jsem, že je parchant, ale tohle je úplně nová úroveň. Bohové...” Rychle zavrtěl hlavou, aby odtrhla pohled od křídel, které viseli na stěně nad stolem jako nějaká zatracená ozdoba – trofej. A víla ani na chviličku nepochybovala, že přesně to pro něj useknutá křídla přestavovala. Nic víc, nic míň.

,,Kámen ve tvaru prostředníčku? Co...To je vážně podivná dekorace.” Poněkud skepticky nakrčila obočí. “Ale zní to jako něco, co by i umělecky zachytilo co si o něm myslíme, takže to asi nebude zase tak špatný nápad.” Zazubila se, ale příliš dlouho jí to nevydrželo. Něco jí říkalo, že kdyby něco takového udělali, Theoran by si také udělal dekoraci z prostředníčku, ovšem bohužel ne z kamene. Ať už měl ten nemrtvý parchant jakékoli důvody nebo pochybný vkus, blondýnka se toho dotýkat nechtěla. Nechtěla se dotýkat téměř ničeho v místnosti. ,,No...Ať už odsud vezmeme cokoli, mnohem raději bych byla za nějaké rukavice. Nebo ocelovou tyč. Moc věcí se mi tady tedy dotýkat nechce.” Nepatrně se oklepala nad tou představou co všechno v té místnosti Theoran měl a co s tím dělal. Byla opravdu vděčná z to, že jí Des držel za ruku, protože jedině to jí drželo od toho, aby z celé té prokleté místnosti udělala popelniště.

,,Ty víš co bych tu s tím nejraději udělala, ale to by vedlo jen k problémům. A navíc bychom se zase ocitli bez řešení.” Tiše si povzdechla, ale téměř okamžitě zvedla hlavu nahoru. Schválně se vyhýbala pohledům na Aevina křídla, ale ani to jí moc dlouho nevydrželo. Na jednu stranu si to chtěla zapamatovat. Chtěla si zapamatovat čeho všechno byl ten muž schopný a co všechno provedl tvorům kolem sebe. ,,Povídej, Desi. Myslím, že v tuhle chvíli máš mnohem lepší nápady než já.” Bree upřela hnědá očka nejdříve na Dese a poté znovu na křídla, která se nacházela přímo před nimi. ,,Možná...Myslím na to, na co myslíš ty? To by ho pořádně naštvalo." Špitla.

To, co se chystali provést, bylo extrémně riskantní. Pokud si do teď nestihli vysloužit dostatečný vroubek, pak do budoucna jich měli mít celou salvu… Jedna věc byla totiž narušit Theoranovo vážené soukromí a vlézt do jeho pracovny, která byla kompletně mimo limit a druhá… Sebrat jednu z jeho trofejí a použít ji proti němu. Co víc. Nevzít jen tak nějakou trofej, ale rovnou tu, co pro něj znamenala to největší osobní vítězství. Bylo to šílené? Stoprocentně. Ale vzhledem k jejich svízelné situaci to bylo zároveň i jediné možné řešení, protože jak se povídalo: zoufalá situace si žádala stejně zoufalá řešení. A Desmond už nechtěl být zoufalý. Popravdě řečeno toho všeho měl tak nějak už plné zuby, nejraději by sebral všechny poklady z pracovny a vyházel je ven oknem jako harampádí.
Problém nastával v tom, že to nemohl být on, kdo měl onen proklatý kousek sbírky odnést. Musela to být Bree osobně, nikdo jiný. V tom spočíval trik jejich úkolu, museli se na chvíli částečně prohodit - nebo lépe řečeno udělat pravý opak toho, co by od nich Theoran očekával. A to byla věc, jaká bělovláska příšerně tížila na hrudi, protože to bylo extrémně kruté. Chtít po svojí milované, aby ukradla křídla vílí mučednice, co byla prakticky její sestrou… Dalo by se říct, že volba byla na nich dvou a nemuseli sahat k až tak extrémnímu řešení, ale pravda byla taková, že by se jejich hostitel jistě nespokojil jen tak s něčím. Zvláště ne vzhledem k tomu, že byly dveře dokonce odemčené… Bylo by to až příliš snadné.

„Nenávidím se za to, že to říkám… Ale ano, myslím.“ Ta slova se mu formovala zhruba stejně těžce, jako kdyby měl místo jablka spolknout nedozrálou hrušku. Věděl, co přesně to pro ně oba dva znamenalo a nejraději by se obrátil na patě a jednoduše odkráčel pryč, ale nemohli si dovolit to teď vzdát. Byli tak blízko k tomu, aby se osvobodili od Theoranova vlivu… A pokud tohle měla být jejich závěrečná zkouška, zkrátka směli zklamat.
„Nejen naštvalo… Myslím, že by ho to odrovnalo. A to nejen hněvem, ale možná i bolestí…“ Zauvažoval nahlas, ale neodvažoval se k tomu přidávat cokoliv dalšího. Pokud měly jejich role být vyměněné, znamenalo to, že Bree by musela křídla odnést… A on je zase navrátit. Ne zpět na stěnu, ale k ženě, které právem patřily a jež o ně tragicky přišla, stejně jako o svůj život. Čekala je zatraceně pekelná cesta, ale sejít z ní… Nebyla úplně šťastná možnost.
„Bree… Můžeme vymyslet i něco jiného. Pochopím, pokud… To nepůjde. Nebudu tě do ničeho nutit, ano? Miluju tě. Společně to zvládneme, nedostane nás.“ Opatrně se ke svojí milované manželce přiblížil a vtiskl jí něžný polibek do vlasů, pokoušejíc se trošku nadnést tu extrémně tíživou a odpornou situaci. Nechtěl, aby musela kvůli tomu trpět. Nezasloužila si to. Ale pokud by to dokázali, Theoran by nad nimi doopravdy ztratil moc - sám by se tím obehrál. A svým způsobem… Udělali by správnou věc, jelikož by díky tomu Aeva mohla konečně dojít klidu. Pokud tedy její duše i nadále setrvávala v zahradách, jak Desmond předpokládal.

Takže oba dva mysleli na to samé. V jiné situaci by se tomu možná uchechtla, protože to svým způsobem bylo sladké. Ale ne v té situaci, kterou si museli procházet. Ne, na té situaci nebyla ani kapička něčeho sladkého či hezkého. Pokud tedy...Snad jediná věc, která by se dala na jejich úkolu označit jako krásná byl právě její bělovlásek. Jeho něha, jeho laskavost a láska. Ty věci představovaly něco, díky čemu měla Bree ještě chuť něco zkoušet, a to nejen co se úkolu týkalo. Des jí vlastně zachraňoval život, každý den a to pouze i svou přítomností.

,,Pokud to toho parchanta odrovná, pak to stojí za to o to víc. Neměl sebemenší právo něco takového vzít. Ale vsadím se, že já jsem tak desetkrát naštvanější než bude on, až to zjistí. I když bych chtěla vidět jeho výraz. Já...Je v pořádku říkat takové věci? Opravdu ho nenávidím, Desi. Je to v pořádku? Myslím, že jsem ještě nepotkala jinou vílu, která by k někomu cítila až takový odpor.” Divoce zatřepala hlavou, aby zbytečné myšlenky vyhnala pryč. Ne, tahle by rozhodně uvažovat neměla. ,,Čím dříve se odsud dostaneme, tím lépe.” Špitla nakonec. Nebyl čas ztrácet čas, že? Nastala chvíle dát se do práce.

Ovšem ještě předtím než se vydala ke křídlům, otočila se na Dese. ,,Nemusíš si o mě dělat starost, Desi. Víš...Vlastně teď nechci udělat nic jiného než ty křídla z té zdi vzít a už ho k nim nikdy nepustit. Protože ačkoli teoreticky ukradnu něco cenného a emocionálně hodnotného, neplatí na to stejná pravidla. Protože to už předtím bylo násilně ukradeno. Na takové věci se vztahují trochu jiné podmínky, víš?” Ještě na malinký moment setrvala, aby mohla bělovláskovu tvář alespoň na chviličku vzít do dlaní. ,,Taky tě miluju, Mïnös Llunäi.”
S těmi slovy jeho tvář pustila, načež udělala pár kroků směrem ke křídlům. Opatrně k nim natáhla ruku jako kdyby ona křídla měla být ze skla a při sebemenším doteku se celá roztříštit. Pomalinku prsty obkroužila jejich linii, čekajíc zda jí neupadne ruka nebo něco podobného. Možná na ně Theoran nastražil víc pastí než jen ten hrozivý výhled. A tak pár momentů vyčkala.

Oba dva se nacházeli v podobné rovině, zahlcení hořkostí a frustrací. Když se ho tedy Bree zeptala, jestli bylo v pořádku to, co cítila… Bělovlásek na to mohl jenom pokývnout hlavou. Bylo to přirozené, dalo se to pochopit i vysvětlit. Jistě, o vílách se říkalo, že byly vcelku nekonfliktní a čisté. Odsuzovaly násilí a žily slušností, jejich společnost si zakládala na morálce a upřímnosti. Ale když se někomu zkřížila cesta s Theoranem, bylo velice těžké si podobný přístup udržet. I díky tomu Desmond nepochyboval o tom, že to byla reakce, na níž nebylo nic špatného - veškerá temnota pocházela z druhé strany, ne z nezkaženého srdce jeho milované manželky.

„Je to v pořádku, Bree. Není to tak, že by z tebe ty pocity dělaly špatného člověka… Pouze reaguješ na to, co všechno je špatně s ním. Máš na to plné právo, rozhodně se kvůli tomu nemusíš cítit zle.“ Promlouval k ní s co možná nejklidnějším tónem, pokoušejíc se dát najevo, že to myslel naprosto upřímně a nemusela se trápit. Alespoň ne kvůli tomu, co v ní bublalo vůči Theoranovi. To on byl zdrojem vší zloby a temnoty, ne ona.
Naslouchat jejím slovům v něm vyvolalo hodně zvláštní směsici emocí. Měla pravdu… Zatraceně jiskřivou pravdu. Theoran je ukradl Aevě, to on byl zloděj. Zrovna vůči téhle části minulosti měl Desmond dost apatický přístup, jelikož většina emocí setrvávala společně s Rasmusem, který to všechno měl hluboce vryté do paměti, ale i přesto to částečně vnímal. Tu hrůzu a bolest. Utrpení víly, co v té samé místnosti měla podle Theoranovy vůle zemřít.
„V tom máš pravdu, Jiskřičko.“ Kradmo se na ni pousmál a na moment se tlumeně rozzářil, když mu odpověděla nazpět. Také ji miloval, celým svým srdcem. A upřímně… Pokud existoval někdo, kdo měl odvahu a moc dát alespoň část hrůz minulosti do pořádku, pak to byla ona. A Desmond jí přitom měl dělat společníka, jelikož ta cesta byla určená jim oběma.

Podobně jako jeho milovaná se i on sám obával toho, zda jim v cestě nestála nějaká past. Když se ale Bree přiblížila ke křídlům a dotkla se jich, překvapivě se vůbec nic nestalo. Bylo to zatraceně zvláštní… Ten klid. Desmond napůl očekával, že se v ten moment objeví Theoran osobně ve dveřích a začne se jim vysmívat, že se o to vůbec pokusili, ale nedošlo k tomu. Místo toho Bree držela křídla a cesta byla nadále volná… Překvapivě.
„Dobře… Vzduch je čistý,“ ucedil s notnou dávkou úlevy, když se nic nestalo. Automaticky přitom upřel pohled na svoji manželku, než se obrátil ke dveřím. Rozhodně nemohli jít přímou cestou, to by je mohl vidět buď někdo ze služebnictva nebo naopak hosté. To znamenalo, že museli vzít křídla a prosmýknout se skrze tajnou chodbu, aby se do zahrad dostali. Štěstí, že je Desmond už prozkoumával.
„Myslím, že můžeme jít… Odneseme je do zahrad, ano?“ Pípl směrem k Bree, než došel ke dveřím a otevřel je, aby mohl vykouknout ven. Nikdo tam nestál, takže je podržel, aby mohla Bree projít i s křídly a následně je oba dva zavedl k protější stěně, kde posunul vázu na kamenném stojanu a pokývl svojí milé, aby vešla dovnitř tajné chodby. Čím dříve odtamtud vypadnou, tím lépe.

Jestli mu ze srdce spadl kámen, když Jass nic nenamítal na to, když ho představil jako svého přítele, ale naopak vypadal, že i on sám to oslovení bral docela rád? Rozhodně. Věřte, že ačkoli uměl být oprsklý a přidrzlý, až hanba, tak na tomhle mu záleželo a chtěl na to jít trochu opatrněji, takže kdyby Jass dal jakýmkoli způsobem najevo, že mu to není příjemné, samozřejmě by to bylo špatně a pokoušel by se to nějak zachránit. Ale díky všem bohům, nemusel… a to bylo něco, co by samo o sobě dokázalo nechat ho se celý zbytek večera culit jako měsíček na hnoji. Věděl, že si o tom budou muset promluvit, samozřejmě… ale teď, s tímhle vyřčeným a s touhle reakcí, se toho rozhovoru (pokud se k mluvení vůbec dostanou, že ano) skutečně přestával bát.
Každopádně, nechal tedy ty dva, ať se seznámí. Elfka se na Jasse pousmála a vysekla krátké purkle, než je oba sjela pohledem, ve kterém i navzdory masce klidu šlo poznat trochu nervozity. „Bude ideální, když se stáhneme stranou… máme povolení být, kdekoli se nám zlíbí, a nevím, jak vy dva, ale velice ráda bych využila tu možnost v rámci zahrad,” sdělila jim krátce a když to Caas bez váhání odkývnul, protože přeci jenom venkovní prostranství mu bylo milejší než samotný vnitřek temného panství, kývla na ně, ať ji následují a zamíří za ní. Caas se ještě jednou pousmál na Jasse a stiskl mu ruku, než se vydali za ní.

Něco na ní bylo… jiné. Nejenom, že byla i navzdory nervozitě z jejich malého setkání mírně vyvedená z míry, ale kupodivu byla… klidnější než si kdy pamatoval na jakékoli akci, ke které ji donutila matka. Tohle zjevně nebylo něco, co čeho ji někdo nutil, nýbrž do toho chtěla jít sama – a tím spíš mu vrtalo hlavou, o co asi tak může jít. Protože ať to bylo naprosto cokoli, tak už od pohledu na ni mohl říct, že ji to měnilo. Ať to bylo… no, naprosto cokoli.
Rychle se propletli zrcadlovým sálem a potom už je uvítal chladný vzduch venku. A když zamířili do zahrad, skutečně jim nic nebránilo v tom, aby tam mohli. Caas v šeru zahlédl jejich dva koně, kteří se pořád spokojeně pásli tam, kde je mladíci nechali. Say zamířila přímo k jednomu z altánů, které v zahradě stály – a Caas, zatímco mířili za ní, si ji zvědavě měřil pohledem. Něco vážně bylo jinak.
A tak, zatímco šli, se po ní nepatrně natáhnul záchvěvem magie – ta jeho byla sice mnohem slabší než její, ale postačovala k tomu, aby případně poznala, co by mohlo být špatně. A tady v zahradách byli silnější všichni tři – bylo záhadou, jak se dařilo kolem panství udržovat takový dokonalý chaos divoké přírody a něčeho, co vypadalo skutečně udržovaně, ale, no… stalo se. A právě ten divoký kus byl to, co jim dávalo možnost trochu se tu uklidnit, zapustit kořeny… protože ať už to způsobovalo cokoli, bylo to téměř identické s krajinou kolem Naarosälli. Připomínalo mu to Soraïskou pláň, sousedící s lesem – ta byla divoká, krásná… a skrz naskrz jedovatá pro všechny, co tam neměli co dělat.

A konečně, když zastavili, se mu po té její magii podařilo hmátnout. Na místě ho to zarazilo, protože byla úplně jiná, než jakou si ji pamatoval. Její aura byla najednou hutnější, těžší… a tmavší. A rozpíjela se do stran se silou, která mu nedala ani za mák pochybnosti o tom, že co byla pryč, zesílila. A tak si dovolil sáhnout trochu dál, opatrně, ale s jejím svolením – kdyby nechtěla, ať to dělá, dávno by ho uštípla, sotva by cítila, o co se tady pokouší. Takhle se elfka jen zastavila v jednom z altánů, načež se k němu otočila a tak nějak napůl omluvně se pousmála.
Chvíli zabralo, než to mladému Jerichövi došlo, teprve poté, co mu došlo, že by magii neměl směřovat na ni, ale na sebe – zesílit si sluch. Jen nepatrně. Aby zaslechl v nočním tichu každý tichý šelest. Krev proudící v žilách jim třem. A taky rozechvělý tlukot srdce. Jassův přímo vedle něj. Sayin před ním. Jeho vlastní. A… čtvrtý, tichoučký, téměř neuchopitelný, ale nepopiratelně existující.
Ale do háje. „Jsi těhotná,” vydechl překvapeně, mrkajíc, aby se vzpamatoval z toho zostřeného deliria. A když mu to potvrdila maličko váhavým, ale jasným kývnutím, teď byl jeho čas na emoční reakce. Navíc chtěl udělat to, co vevnitř nemohl. Prostě byl pár kroky u ní a bez váhání ji objal. Tím, že byl dobře o půl hlavy vyšší mu snadno zapadla do náruče a po zlomku vteřiny mu to opětovala. Caas se sehnul, položil si bradu na její rameno a chvíli tak jen setrval. Užíval si, že má u sebe domnělou ztracenou sestru, že v tuhle chvíli mu jen tak neuteče.
Najednou to, jak zmizela, dávalo smysl. Alespoň částečně. Zbytek měl být dovysvětlen… a oni na to měli třeba celou noc.

Nejspíš to od ní bylo pěkně sobecké, ale po Desových slovech se jí opravdu ulevilo. Ale možná že by se ulevilo více lidem, kdyby zjistili, že se nestávají nenávistivým stvořením. Otázkou bylo, zda vůbec mohla mít ráda někoho, kdo tolika způsoby trápil její blízké a to pouze po vlastní potěšení. Svým způsobem pochopila o co tomu starému krkavci šlo. Chtěl v nich vyvolat poslušnost tím, že se ho budou bát. Jenže jediné co Breena dokázala cítil byl odpor. Odpor a někde hluboko i špetka lítosti, kvůli tomu jak hluboko klesnul. ,,Máš pravdu, Desi. Děkuju.” Vděčně se na svého manžela usmála. ,,Asi si dělám plané naděje, ale Sayleeen, ta elfka...Vypadá to, že je s ní spokojený a nedělá...to co běžně dělá v takové míře. Možná by mu mohla pomoct.” Zauvažovala nahlas. Tam to nevypadalo až tak beznadějně, no ne? A pokud je Theoran nechával na pokoji, potom neměla víla potřebu ho kopat do holeně pokaždé, co na něj pomyslela. Každý mohl mít vlastní klid.

Když ta křídla držela v rukou, cítila se zatraceně zvláštně. A bohužel ne v tom pozitivním smyslu. Sice ta křídla tak úplně nekradla - chtěla je naopak vrátit. Ale stejně, věděla, že jí ta křídla nepatřila. Její vlastní křídla jí najednou připadala příšerně křehká. Několikrát se musela otočit za sebe pro případ, že by se odněkud vynořil Theoran a místo Aeviných křídel by jako náhradu useknul ta její. Takže když jí Des oznámil, že je vzduch čistý, víla si opravdu hlasitě oddechla. ,,Do zahrad? Dobře, drahý. To opravdu oceňuji, protože čerstvý vzduch by se vážně hodil.” Počastovala svého milovaného muže lehce pobaveným úsměvem, než ho následovala .

Při tom odsunutí té tajemné vázy mohla Bree jen kulit hnědá očka. Než se nad tou skutečností, že mají na panství podivné vázové kliky, pozastavila až právě v chodbě. Opatrně si přendala křídla do levé ruky, zatímco ve své pravé dlani zažehla malý plamínek, aby jim osvětloval cestu. ,,Páni...” Vydechla. ,,Kolik takových chodeb na panství je? Nebo...Předpokládám, že jich je více.” Panství bylo protkané různými podivnostmi, takže se blondýnka vlastně ani nedivila, že se v něm nachází tajné chodby. A rozhodně nebylo naškodu je znát, že? ,,Obávám se, že pokud bych do nějaké chodby takhle vlezla sama, už se odtud nevymotám. Takže vedení opět nechám na tobě, drahý.” A aby svému bělovláskovi popřála štěstí ve vedení o zahrad, postavila se na špičky a věnovala po jemný polibek na tvář.

Musel se svojí milou souhlasit, protože měla pravdu. Na takový postřeh člověk ani nepotřeboval žádné zvláštní pozorovací schopnosti, jelikož byla ta změna dost citelná. Od doby, co si Theoran přivedl na panství Sayleen… Něco v něm se pohnulo. Těžko říct do jaké míry, ale choval se odlišně. Oproti svému běžnému chování byl znatelně mírnější, dokonce vypadal i celkem spokojeně. A tohle byly věci, jaké se nestávaly často. Spíše velice zřídkakdy, jelikož byl krkavčí pán téměř pořád ověnčený svým pláštěm husté a nepropustné temnoty, co se s ním pohybovala při každém kroku. Téměř jako kdyby byl zakletý, protože ho něco uvnitř neustále nutilo k tomu, aby ničil všechno kolem a rozséval utrpení. Ale teď ne.
I kdyby to mělo trvat jen na krátkou dobu, Desmond za to byl neskonale vděčný. Díky Say a jejímu zázračnému působení si totiž mohli všichni alespoň na moment oddychnout a nasbírat síly, jelikož se atmosféra na panství částečně uvolnila. Kdyby bělovlásek nebyl zarytý pesimista, nejspíš by dokonce i začal chytat drobnou a pomaličku klíčící naději, že se Theoran možná dal přeci jenom změnit… Jistě ne absolutně a do samotného konce jeho hluboce ponořených kořenů, ale třeba částečně. Alespoň maličko. Jelikož taková věc by změnila životy úplně všech, co se kolem rodu pohybovali: nejen tedy příslušníků, ale i mnoha nejrůznějších duší, co s nimi byli v nějaké formě kontaktu. Dalo by se říct, že by se díky tomu jejich svět mohl stát lepším místem a oni by pak dostali konečně příležitost doopravdy žít, ne jenom přežívat. Ale vložit naději a víru do podobné idey by bylo hořce naivní.

„To máš pravdu,“ přitakal nakonec souhlasně, než mírně pokývl hlavou. „Musím se přiznat, že jsem ho ještě nikdy neviděl v podobném rozpoložení. Vypadá… Možná i šťastně. Alespoň chvílemi, tedy. Zdá se mi to jako skoro bizarní a nemožná věc, ale nedokážu ten pocit jednoduše setřást. Však on se dokonce i usmíval. A ne jen tím odporným a zlověstným způsobem jako předtím, dívá se na ni úplně jinak. Nevidí v ní jenom oběť nebo kořist, zdá se, že mu na ní doopravdy nějak záleží. Vypadá to, že na něj doopravdy má celkem pozitivní účinek.“
Samozřejmě ale nemohl zapomenout na to, jakým způsobem zmíněný parchant obvykle se svými ženami jednal. Kolik z nich viděl osobně umírat? Kolik těl musel v tichosti pohřbívat, ačkoliv s nimi předtím byl v nepřímém kontaktu a ony mu věřily, že jim pomůže? Znechucovalo ho to. Theoran ho znechucoval. Stejným způsobem se ale cítil i ohledně sebe samého, jelikož byl ve všem tom svinstvu také namočený… Až doposud. Trvalo mu to zatracenou řádku let, než se konečně utrhl ze řetězu a obrátil se proti svému špatnému pánovi, jelikož po té neskonale dlouhé době prozřel. Věděl, že bylo na čase.

Oceňoval možnost přesunu, protože se v otcově pracovně cítil jako v zapadlé kobce. Průchod skrze relativně úzkou a temnou chodbu ukrytou ve zdech sice nebyl o moc lepší, ale Desmond už se přitom upínal k možnosti se vydýchat venku v zahradách, podobně jako Bree.
„Hodně. Jako… Opravdu zatraceně hodně. Nepřekvapilo by mě, kdyby bylo pod panstvím celé podzemní obydlí,“ nakrčil neurčitě rameny nad otázkou svojí milé, než společně vešli dovnitř. Spoustu ze zmíněných chodeb znal osobně, některé díky Rasmusovi. Musel uznat, že se nezřídka kdy hodily - mít šanci reálně projít skrze rozlehlé panství aniž by si ho kdokoliv povšiml bylo vskutku užitečné. Pochopitelně se daly využít i k zatraceně temným a nemorálním účelům, ale to byla kapitola sama o sobě… A Desmond osobně se alespoň v tomhle ohledu mohl cítit nedotčeně, protože se ho to netýkalo.
Cesta skrze tajné chodby k jejich štěstí netrvala příliš dlouho, takže brzy vypadli ven na čerstvý vzduch. Jeho chlad Desmonda svým způsobem konejšil, ačkoliv se stále cítil poměrně stísněný kvůli svému směšnému oblečení. Nemohl se dočkat, až ze sebe tu šarádu bude moct jednoduše strhnout a obléknout se do něčeho naprosto obyčejného a tudíž i podstatně pohodlnějšího.

Nenechal se těmi myšlenkami ale dlouho okupovat, jelikož je uvítala klikatící se ulička napříč nejrůznějšími keři a záhony, vedoucí hlouběji do zahrad. Bělovlásek tak na moment mrkl na milovanou vílu po svém boku, než relativně uvolněným krokem vyšel kupředu, aby je odvedl na místo určení. Měl z toho dost zvláštní, poněkud rozporuplný pocit. Napůl očekával, že se muselo každou vteřinou stát něco absolutně příšerného a jejich cesta i plnění úkolu se mohlo velice snadno utnout, ale… K ničemu takovému nedošlo.
Místo toho se během pár minut ocitli u překrásného růžového keře s květy, jež měly odstín noční modři. Všechny byly doposud uzavřené, jelikož ještě nenadešel jejich čas, ale bylo na nich znát, že se už pomaličku začínají otevírat. To se dalo jen těžce postřehnout, jelikož byla poupata vskutku jen maličko uvolněná, ale i přesto na ně byl naprosto neskutečný pohled. Bylo znát, že nešlo o žádnou obyčejnou květinu… Příměs magie v půdě i následné péči zapříčinila to, že si celičký keř udržoval vskutku kouzelnou auru.
„Jsme tu,“ pronesl tlumeným hlasem. Mluvil velice tiše, jelikož k tomu místu choval jistou… Úctu. Věděl, co pro Rasmuse to byl prostor pro upomínku na zesnulou matku, kterou oni teď přišli osvobodit od stínů bolesti z minulosti. Trošku váhal ohledně toho, zda to raději bratrovi předem neříct, ale… Tím by riskovali úplně všichni, což bohužel nepřipadalo v úvahu.
„Nejsem si jistý, ale… Asi je zakopeme těsně u keře?“ Zauvažoval nahlas, než upřel na Bree svoje šedozelené oči. Nechtěl se dopustit něčeho špatného ani vůči Aevě, ani Rasmusovi. Na druhou stranu, měli to provést čistě a s respektem, ale to se dělalo docela těžce, když se nacházeli v tak prapodivné a zároveň i těsné situaci. Museli křídla přeci jen navrátit jejich majitelce… A ta odpočívala těsně pod keřem, jež na ono místo později Rasmus nevědomky zasadil. Jaká byla šance, že ho tím možná Desmond naruší, až bude kopat? Prostě musel být opatrný, zatraceně opatrný.
„Tady někde bude určitě lopata, moment.“ Omluvil se, než se spěšně vydal na cestu mezi záhony a chvíli pátral, než našel sloup s nejrůznějšími zahradnickými nástroji a sebral odtamtud lopatu, aby se mohl vrátit za svojí milovanou.

,,Takže ani Theoran není imunní vůči citům.” Musela lehce zavrtět hlavou lehce se pousmát. Svým způsobem to bylo opravdu dost ironické, ale hlavně úsměvné. ,,Myslím, že Sayleen je jediný člověk, kterému se nerozhodne ublížit. Takže...Asi jsem naivní, ale dělám si v tomhle ohledu docela veliké naděje. Protože když se i usmívá, tak se to vážný.” Znalecky pokývala hlavou. Vize usmívajícího se Theorana jí značně neseděla, ale ani trošičku si nestěžovala. Jak už zmínil, pokud nebude ten krkavčí parchant terorizovat její blízké, potom by mohli být obě dvě strany spokojené. Bree se nepovažovala jako schválně škodlivé stvoření, ale když ju někdo nakrknul, dávala mu to kousek po kousku vyžrat.

Celé podzemní obydlí? No, z části to bylo praktické, protože celý ten komplex chodeb mohl sloužit jako skvělé útočiště, ale zároveň také jako zatraceně nebezpečná past. ,,A to jsem myslela, že i obyčejné chodby jsou matoucí. Jsou tu někde i nějaké opravdu obyvatelné místnosti? To víš, kdybych takhle jednou skončila za nějakou posuvnou knihovnou, tak abych věděla, zda se mám namáhat hledat nějakou zatuchlou ložnici.” Sice by se asi na takovéhle věci ptát neměla, zvlášť když měli namířeno k něčímu hrobu, ale víla si musela být jistá. Protože dobloudit se do nějaké rozpadající se ložnice znělo lépe než zůstat trčet někde na chodbě. Alespoň o světlo by měla postaráno. Musela uznat, že v tomhle měla Norallye pravdu, někdy mohla sloužit jako chodící pochodeň. ,,Na jednu stranu mám opravdu velkou chuť to tu celé prozkoumat. Samozřejmě někdy jindy. Mohlo by to být dobrodružství!”

Jenže i když jí tajné chodby připadaly svým způsobem fascinující, stejně se v zahradách cítila mnohem lépe. Ještě aby ne, měla kolem sebe čistý vzduch a rozlehlé venkovní prostory naštěstí nepůsobily ani trošku jako klec, ve které by mohla vyhladovět, kdyby se ztratila. Mohla vzlétnout! Mohla jednoduše zatřepat křídly a zmizet pryč do noci, kdyby se jí zamanulo. Jenže snad všichni věděli, že by to neudělala. Ne, když měla po boku Dese. Jakmile se tedy dostali ven, blondýnka nechala vyhasnout plamen na své ruce a pořádně si svou ruku protřepala. Ne že by jí jej oheň jakkoli ublížil - dělala to zkrátka pro lepší pocit. Nechala se bělovláskem zavést až na místo, kde podle všeho ležela jeho matka. Breena se snažila necítit se nepatřičně, když držela křídla starší víly. Jen...Nedokázala myslet téměř na nic jiného. ,,Je to správné, že?” Špitla tichounce. ,,Asi bychom je měli zakopat co nejblíže. Upřímně netuším, jak to funguje po smrti s vílími křídly. Nicméně, myslím že by je určitě chtěl mít co nejblíže u sebe.” Beze slova kývla na Dese, když zamířil pro lopatu. Jindy by z toho nápadu příliš nadšená nebyla, protože přeci jenom – oba dva na sobě měli bílou barvu, ale tentokrát jim nezbývalo moc možností. Na chvíli přemýšlela, zda se za padlou vílu nemá pomodlit, ale nepřišlo jí to příliš vhodné. Přeci jen, Aeva byla pohřbena dávno předtím, než na místo dorazili oni dva. ,,Desi? Nemám to udělat? Umím být opatrná, opravdu. Ty bys měl odpočívat.” Ani to nedořekla a už se začala natahovat po lopatě s cílem se toho sama ujmout. ,,Nemusíš se bát, zvládnu to.”

Pokud šlo o city pána domu, celá ta věc byla silně diskutabilní… Ale ano, nejspíš to tak bylo. Na druhou stranu, jenom blázen by se té myšlence doopravdy oddal a bral ji jako čirý fakt. Theoran byl schopný všeho možného, ale jestli dokázal opravdu cítit… O tom Desmond celkem silně pochyboval. Vnímal některé emoce a dokázal je občas i projevovat stejně upřímným způsobem jako jiní smrtelníci, ale vesměs obvykle necítil buď vůbec nic nebo to naopak velice dobře pohřbíval kdesi uvnitř sebe. A to byla věc, jakou bělovlásek znal až příliš dobře, jelikož ji čas od času praktikoval také, když ho pocity náhle přepadly a jeho magie je nestihla pohltit dostatečně rychle, aby nic neucítil. Stále na to nebyl kompletně připravený, to široké spektrum nebyla jen obrovská paleta nejrůznějších barev, tónů i chutí, ale především hrůzný rozdíl oproti tomu, na co byl zvyklý. Přejít z absolutní nicoty do podobného stavu ho uvádělo nejen do rozpaků, ale především zmatení a hrůzy. Bolelo to… A on to zkrátka nechápal.
Situace mezi Sayleen a Theoranem byla ale něčím kompletně odlišným, než kdy doposud viděl. Těžko věřit tomu, že by se snad jeho otec mohl reálně začít měnit a upustit od temnoty, co se mu lepila na paty, jelikož všechny ty zvyky a věci byly zakořeněné až příliš hluboko, ale to neznamenalo, že neměl alespoň malou šanci. I kdyby ta šance byla sebevíc zanedbatelná, stále existovala. A to bylo mnohem více než planá naděje.

„Také si myslím. Nedokážu si představit, že by na ni byť jenom vztáhl ruku… Chová se vůči ní jako kdyby byla klenot, co vyžaduje extrémní opatrnost a neustálý dozor. Na jednu stranu se obávám toho, aby ji tím nezačal táhnout ke dnu, ale… Co jsem ji zatím pozoroval, je vážně houževnatá. A co víc, dokáže s ním nejen vydržet, ale především i jednat. Hádám, že zrovna tohle je jeden z těch extrémně vzácných a důležitých klíčků k tomu, aby nevyváděl - což se Sayleen daří naprosto perfektně, jelikož ho učarovala. Doufám, že jí dá šanci. Opravdovou šanci.“
Nechtěl, aby to dopadlo stejně jako s Evangeline… Ta měla nejblíže k tomu, aby si ono temné a zhýralé srdce získala, snad by ho i dokázala vyléčit. Těžko ale bojovat vůči paranoii, která sahala do takových hlubin, že tam ani její čiré světlo nemělo šanci dosáhnout. S takovou byl Desmond pochopitelně částečně i připravený zakročit a rozhodně by Sayleen nenechal Theoranovi napospas, kdyby vycítil to, že se věci obracejí nazpět. Zatím se ale opravdu nezdálo, že by něco takového bylo vyloženě zapotřebí. Ona elfka se totiž sice do jejich světa dostala celkem nečekaně, ale vplula tam až obdivuhodně hladce.
„Abych pravdu řekl… Nejsem si úplně jistý. Ale dle mého odhadu jsou, ačkoliv většina bude nejspíš uzavřená nebo zablokovaná kvůli spoustě let bez používání. Rozhodně bych se do žádné z těch chodeb nevydával úplně osamotě, jsou pěkně zrádné. Ale já bych tě samozřejmě nikde bloudit nenechal, Jiskřičko. I kdyby ses někde ztratila, našel bych tě. A odvedl zpět na světlo.“ Na moment se zastavil a vzal Bree za ruku, než ji pozvedl ke rtům a vtiskl jí něžný polibek na prsty. Nedokázal si představit to, že by ji měl ztratit. A svá slova myslel naprosto smrtelně vážně, jelikož by byl ochotný pro ni klidně nejen prolézt celé panství i se všemi těmi tajnými chodbami a svinstvem, ale klidně by odplul i kdoví kam.
„Pokud chceš, tak se do toho někdy můžeme pustit. Uznávám, že mě to samotného také docela láká… Vsadím se, že je tu spousta hodně zajímavých věcí, co už před lety dávno upadly v zapomenutí a doslova jenom čekají na to, než je někdo znovu objeví jako poklad. Nebylo by to špatné povyražení, v tom s tebou naprosto souhlasím.“

Během chvíle stál s lopatou v ruce, pozorujíc přivřenýma očima zastíněný růžový keř. Bree měla pravdu, měli by ta křídla opravdu zakopat co možná nejblíže. Úplně nejlepší by asi bylo to, kdyby je mohli reálně přidat k víle jako takové, ale… To by vyžadovalo kompletní vykopání nejen keře jako takového, ale především pak Aevina hrobu. A jestli si něco Desmond skutečně nepřál, tak to bylo znesvěcení hrobu svojí matky a přidělávání další bolesti svojí milované. I proto tedy pokynul na předložený návrh a nakonec zaryl lopatu do země, kousek od keře.
Věděl s naprostou jistotou, že kdyby nebyl opatrný, mohl by mu ublížit. Sice šlo jen o kousek vegetace, alespoň v očích neznalého pozorovatele - ale pro jeho bratra měl podstatně větší význam, což bělovlásek naprosto respektoval. Nemluvě o tom, že ty růže byly protkané s magií… Když už samy o sobě kvetly jen v závislosti na měsíci a noční době, stejně dobře by mohly být i zranitelnější vůči hrubé fyzické síle. Takové kořeny přeci jen mohly sahat hluboko, ale nedaly se srovnávat s pevností kořenů stromů.
„Bude to tak nejlepší, to je pravda,“ přitakal souhlasně. Nebyl si ale upřímně moc jistý, co říct poté… On sám o vílích křídlech věděl ještě méně než sama Bree, takže opravdu nemohl soudit, dokonce ani odhadovat. Navíc si uvědomoval to, jak citlivé to téma pro ni muselo být, takže se snažil raději vyhnout dalším detailům, aby to pro svoji milovanou ještě více nezhoršoval.
„Ale ne, to ne, Bree. Zaprvé jsi dáma a já odmítám přihlížet tomu, jak se s tím budeš pachtit, když to můžu udělat já - a za druhé, sama plníš velice důležitou roli. S tebou jsou ta křídla v bezpečí… Pokud víš, jak to myslím. Jsi jako její sestra, chtěla by, abys je opatrovala ty. A slibuju, že to nebude trvat dlouho, půda je tu dobrá, brzy je budeme moct uložit k odpočinku.“ S těmi slovy se k blondýnce ještě natáhl a vtiskl jí letmý polibek do vlasů, než si lopatu opatrně převzal nazpátek a krátce se na ni pousmál, načež začal kopat.

Pousmála se na něj, až se jí za tmavě nalíčenými rty zablýskly bílé zuby. „Tady někdo ví, jak se hodit do gala, zdá se,” podotkla, zatímco si ho stále s úsměvem na rtech změřila zkoumavým pohledem. „Sluší ti to, engëleke, a to je dobře. Pamatuj si na to, že budeš dost možná muset využít svůj vzhled jako zbraň, pokud tě k tomu okolnosti doženou.” A pokud by se zrovna příliš vzdálil od ní, přeci jenom… ona si nenechá žádnou příležitost se někde maličko porvat uniknout. Zvlášť když věděla, že v dost ohledech měla navrch před většinou soupeřů – takže pokud se něco strhne, ji očekávejte v první řadě, potažmo přímo ve vřavě dění. Ach ta horká krev…
„A pokud to chceš vědět… nejsem si jistá, zda je kdokoli připravený na tenhle příchod. A to se vztahuje i na nás samotné,” mrkla na něj, zatímco si konečně na tvář nasadila masku. Černé hladké dřevo jí sklouzlo po tváři, kam mělo, uměle vytvořený zoban jí klouzal z nosu k černým rtům, zatímco zpoza masky sledovala okolí jiskřivýma očima, které napovídaly o tom, že se jejich majitelka těší na to, co tahle noc přinese. Celý efekt byl ještě na masce doplněn peříčky – jejími vlastními, protože byla drama queen a tuhle příležitost si přeci nemohla nechat uniknout. Celá ta maska hlásala do světa, že její nositelka v sobě má hodně štědrý podíl krve t’ealh – ale co už nikdo jen tak netušil bylo to, co jakých mezí její schopnosti v tomhle ohledu sahaly.

Magie se jí svíjela kolem těla, houstla a tmavla společně s jejím rostoucím nadšením. Tori se ji ani nesnažila korigovat, prostě jí nechala volný průběh a nechala ji zkoumat terén daleko dopředu. Vyplnila jí plíce a zkrátka ji nechala splynout s nespoutaným vzduchem. A tady, v blízkosti sídla, které rozhodně nebylo jiné než temné, tak daleko na severu, že bylo téměř zapomenuto, kdyby nebylo pompézní akce… se jí moc líbilo.
Každá buňka ji dychtivě svrběla touhou se konečně dostat dovnitř, okusit, co přesně je na tomhle místě tak jiné a speciální. O tom, že i na ni samotnou tu čeká nejedno zajímavé překvapení, zatím neměla tušení, ale to také nemělo mít moc dlouhého chování. Takže prosím pěkně, dámy a pánové, pokud můžete, schovejte se, protože Toricaane se svým světlým andílkem po boku hodlala se zdviženou bradou zdolat všechno, co jí tahle noc nabídne.

A skutečně netrvalo dlouho, než konečně společně s Emiliem došli až ke vstupu do panství, které se nad nimi tyčilo ve své černé velikosti, sápajíc se po hvězdnaté obloze. Tori si stále na rtech nesla ten svůj malý prozíravý úsměv, zatímco bez většího váhání vykročila vpřed, ocitajíc se bezprostředně ihned v zrcadlovém vstupním sále. Jestli jí její odraz nevadil? Kdepak. Toricaane byla pompézní diva, vyžívala se v pozornosti a vlastní odraz byl jejím přítelem. Byla marnivá? Možná maličko. Zkrátka patřila k těm, kteří se sami sebe nebáli ani nestranili, kteří dokázali prohlásit, že mají sami sebe rádi. Záviděníhodné, vskutku. A právě tohle byla jedna z věcí, o nichž věděla, že funguje prakticky na každého druhého. Zaútočit na tuhle křehkou skořápku s příslibem toho, že se každý, jehož ego zasáhne do živého a do citlivého místa, dokáže co nevidět rozdrolit na prach.
Och, jistě, ale ještě tu byla jedna záležitost, s níž se obrátila na blonďáka vedle sebe. Jak na samotné panství, inu… to se jistě brzy dozvíme. Ale nejprve pár těch priorit, dobře? „Připomeň mi ještě jednou tedy engëleke, koho že to vlastně hledáme dnes v noci?”

To že se oba a dva shodli na tom, že by Sayleen mohla znamenat něco víc a věci na panství trochu zlepšit, alespoň co se těch nejrůznějších krutých chujovin týkalo. Nejspíše by to neměla nazývat chujovinami, ale úplně si nemohla pomoct. Protože mnohdy se Theoran rozhodl dělat věci pouze pro svoje škodolibé potěšení a z hloupého rozmaru. To by ničemu nevadilo, kdyby jeho koníčkem bylo třeba vyřezávání dřevěných zvířátek, ale jeho koníčky ani náhodou nepředstavovaly něco bezpečného. ,,Myslím, že jí už šanci dal, drahý. Možná nás čeká trochu klidu. Ale...Ale stejně se mi úplně nelíbí vize toho, že bychom tu zůstali déle než je potřeba. Chtěla bych s tebou jít...Já nevím, kamkoli! Přinejhorším bych si našla nějaký hezký čistý ostrůvek uprostřed lesů bažin.” Ačkoli jí na konci jejích slov splynul ze rtů tichý smích, celou tu situace myslela vážně. Mnohem více se jí zamlouvalo, kdyby prostě Desovu rodnému panství zamávali a odletěli by někam na jablíčka a sušenky.

,,Úplně se mi nelíbí představa, že bys kvůli mně musel lézt do nějaké temné díry. Znovu. Takže už jen kvůli tomu si dám opravdu veliký pozor. To ti můžu slíbit. A taky slibuju, že budu chodby prozkoumávat pouze s tebou! Možná bychom mohli najít nějaký menší sklad s bylinkami a sušeným ovocem. O tom sice docela pochybuji, ale představa je to hezká.” Aby taky ne. Přeci jen, ta nejsladší odměna vůbec by pro vílu bylo, kdyby se s Desem mohli zašít na nějaké místo, kde by je nikdo nenašel. Kde by se nacházeli jen oni dva. Žádní nesmrtelní krkavci, žádní bohové smrti a žádní krkající GUYS. Jen oni dva. Měli přece jen sady, jenže už muselo být všem jasné, že když nebyli k nalezení, nacházeli se většinou právě tam. ,,Dobře, Desi. Víš, že s tebou půjdu prozkoumávat naprosto cokoli. Hlídám ti záda. Vždycky.” Jemně se na svého bělovláska pousmála, než si stoupla na špičky a věnovala mu polibek na tvář. ,,Nikdo mi na tvoje záda nebude šmatkat. Nebo jako...Ani na žádnou jinou část těla. Nebo je nakopnu do holeně.” S naprosto vážným výrazem si založila ruce v bok. Její vážnost jí ale bohužel příliš dlouho nevydržela, neboť jí za chvilku zacukaly koutky nahoru a ona se nemohla ubránit zachichotání. Bohužel se musela smířit s tím, že víc už nikdy nepovyroste.

Nejdříve otevřela pusu, aby nějak zaprotestovala s tím, že se také zvládne pachtit s lopatou, ale za chvíli jí zase zavřela a zavrtěl hlavou. ,,Máš pravdu, Desi. Nemůžu ta křídla položit do trávy. Ale...Kdyby jsi potřeboval vystřídat nebo bych mohla jinak přidat ruku k dílu, neboj se ozvat, ano?” Ujistila ho ještě, než se uchopila svojí role – pozorovala a držela křídla s takovou opatrností jako kdyby držela svá vlastní.

,,Měl bys je tak uložit ty, Desi.” Špitla, načež k bělovláskovi přistoupila a opatrně ho chytla z ruku. ,,Jsem tu s tebou, ano? A až odsud odejdeme, půjdeme tomu protivnému krkavci oznámit pro něj velice nelibou zprávu. Potom budeme mít snad klid a půjdeme se napít nějakého jablečného punče! Pokud tu něco takového mají.”

Kráčejíc po boku někoho tak mocného a oslnivého na něj vrhalo značně atypický stín. Běžně se těšil příznivým úkazům cizí pozornosti, zářil na popředí - tentokrát se z něj ale stala boční figura, pouhý doprovázející herec pro opravdovou hvězdu celé show… Mohl dýchat. Prakticky ho nic ani netlačilo do toho, aby se silně přetvařoval, jelikož měl celý obličej zakrytý maskou. Ta, stejně jako společenské oblečení s nepopiratelnou noblesou, Emilliovi dodávala odvahu pokračovat kupředu a neztrácet naději ohledně toho, zda ve svém úkolu dosáhne vítězství nebo ne.
I kdyby jen pro ten jeden jediný večer se z něj stala opravdová prodloužená ruka koruny, což byla obrovská pocta i břímě zároveň. Mohl tedy jenom doufat, že se všechen ten čas strávený tancem napříč pozemskou smetánkou přeci jen k něčemu vyplatil - potřeboval totiž každou špetku podpory a výhod, jakou jenom mohl nahrabat.

Panství, kde se celá ona magická společenská událost měla odehrávat, na něj dýchalo zatraceně tíživým dojmem. Cítil magii, spoustu magie… Všude kolem. Ať už to bylo díky nějakému kouzlu uvalenému na pozemek, vysoké koncentraci magicky obdarovaných jedinců nebo čímkoliv jiným, šlo o solidní nápor na jeho smysly. Vnímal to, jak se jednotlivé druhy proplétaly mezi sebou, skoro se až divil, že něco nezačalo jiskřit při těch divokých kombinacích. Pořadatel si dle všeho vybíral svoje hosty za pomoci hodně zvláštních kritérií, ale do toho Emillio neviděl. Nemohl soudit, jelikož o té rodině nevěděl zdaleka dostatečné množství informací na to, aby si udělal opravdový názor.
Místo toho se tedy soustředil na to, aby vymyslel pokud možno co nejvíce obstojný plán na to, jak najít Raniu. To byl konec konců důvod, proč se tam vůbec vydal: a měl by s tím ideálně pohnout, jelikož se vnitřní prostory panství doslova hemžily všemožnými návštěvníky a on se nacházel v pěkně svízelné situaci, jelikož ho tlačil čas. Štěstí bylo, že se ona hledaná dívka nedala tak snadno zamaskovat. I kdyby si vzala hodně výrazné oblečení a zakryla si tvář maskou jako všichni ostatní, stále by ji prozrazovaly nejen neobvykle zbarvené vlasy a kůže, ale především magie. Ta se silně vymykala i oproti té zurčící mase všude kolem, takže se měl Emillio čeho chytit… Otázkou bylo, co dělat poté. Tím se ale ihned nezabýval.

„Jistou… Dívku. Relativně drobná, bledě modrá pleť a černé vlasy, co postupně přecházejí také do modra. Jmenuje se Rania,“ zodpověděl položenou otázku, než upřel svoje blankytně modré oči na Toricaane a zhluboka se nadechl. Tohle byla trošku jiná show, než na jakou byl zvyklý. Jistě, teoreticky si nemusel dávat tak moc záležet ohledně toho, jestli někdo odhalí jeho kořeny, protože se nenacházeli mezi spoustou lidí, ale vesměs smíšenou společností… Ale v důsledku na něj stejně doléhala tíha neklidu. Nesměl zklamat, tentokrát už ne.
„Je plachá. Podle mého názoru bude spíše… Někde stranou. S trochou štěstí i sama.“ Což se nedalo říct o něm, když už měl doprovod. Ne, že by si snad vyloženě stěžoval, ona společnost nebyla na škodu. Ale Toricaane… Stále z ní měl krapet smíšené pocity, ačkoliv v současné době její přítomnost tajně oceňoval. Byl rád, že do toho nemusel jít sám, ačkoliv se musel stále mít na pozoru. Nebylo radno ji podceňovat… Svoji moc předvedla naprosto jasně, na což Emillio nezapomínal.
„Nejsem si jistý, jestli by stálo za to se zkusit pozeptat ostatních hostů? Je tu spousta lidí, s davem sice jen tak splynout nemůže, ale mohli bychom ji klidně hledat celý večer, pokud nenajdeme žádnou stopu. Co si o tom myslíš?“

Splynul s davem naparujících se šlechticů. Všichni mu připadali téměř identičtí: drahé oblečení, extravagantní masky a otravné žvanění. Mluvili tak strašně moc… Nemít na sobě čisté oblečení, nejspíš by přinejmenším jednoho z nich odtáhl do nedalekého okrasného keře a vyrval mu jazyk, jen aby ho konečně umlčel. Něco takového si ale naneštěstí nemohl dovolit, jelikož ten dobře padnoucí šat sháněl celkem dlouho. Zdálo se, že krvavě rudá se drtivé většině nehodila, takže musel Zerhön podniknout bolestivě rozsáhlé pátrání, než konečně našel perfektní cíl. Temně karmínový oblek doplněný černou, který obohacovaly zlaté detaily… Přesně to hledal. Hodlal totiž daný večer pěkně zazářit.
Výběr hostů se zdál být vcelku zvláštní. Nebylo ani zdaleka těžké se mezi ně vetřít, natož pak zapadnout - konec konců sám Zerhön byl z hodně podobného těsta, líbilo by se mu se do takové společnosti dostat napevno. Zároveň si ale musel klást dosti vrtkavé otázky: nedostal totiž ledajakou pozvánku. Žádná překrásná pozvánka psaná na drahý papír, ozdobné písmo a stříbrný inkoust… Volala ho tam krev a temnota. A i proto se toužil ze všeho nejdříve setkat s oním pověstným hostitelem, aby zjistil kolik bylo pravdy na jeho lákavém příslibu. Takové věci přeci jenom nebyly nikdy zadarmo… A on byl sice ochoten zaplatit, ale prve ho zajímala cena.

Rozdíl v pozvání byl očividní už v moment, kdy dosáhl bohatě vyzdobeného vstupu. Ta masa všemožných naparujících se šlechticů předkládala svoje zaslané pozvánky, ale když se přiblížil ke sluhovi u dveří on, pouze ho sjel tvrdým pohledem a následně mu pokynul na znamení aby vešel dovnitř. Žádné otázky, dokonce ani nutnost prokázat svoji identitu. Jednoduše ho nechal projít.
Zerhönovi se obdobné zacházení náramně líbilo, přišel si díky tomu nanejvýš důležitě. Dost možná přímo výsostně, jelikož na něj celá situace dělala dojem, že se nacházel o poznání výše oproti zbytku naparujících se boháčů, co se dovnitř beztak přišli jenom podívat a ideálně nasbírat nějaké ty klepy. I díky tomu si rudě oblečený démon vykračoval s kombinací nedbalé elegance a sebejistoty, protože se ho zmocnil pocit absolutní neporazitelnosti. Kdyby chtěl, kolik z nich by dokázal jednoduše zabít? Měli tak křehká těla… Ale on ne.
Držel se však svých původních záměrů a kterak se o něj pokoušelo nutkání do někoho praštit, aby alespoň částečně ztišil to nepříjemné žvanění, pokoušel se zanechat svoje nervy pevně v rukou, nepouštějíc pomyslné otěže. Nepochyboval totiž, že mu stejně bude později naservírována perfektní možnost ten večírek krapet rozproudit… A s ním ideálně i krev ctěných hostů.

Vzhledem k tomu, že se na onom panství byl poprvé a neměl se ani na koho obrátit, rozhodl se prve využít výsostné pohostinnosti a něco maličko sezobnout. Nebo spíše… Upít. Neměl chuťové buňky na žádné z nabízených lehčích jídel, jelikož svojí stravou mnohem více připomínal divoké zvíře, než civilizovaného pána - to mu ale naštěstí nikterak nebránilo v tom, aby ukořistil hned několik skleniček vína a začal do sebe házet jednu za druhou, pokoušejíc se svým rozpoložením alespoň maličko přiblížit k veselí a vzrušení okolních smrtelníků. Střízlivý by to podobnou výpravu rozhodně nepřečkal, zvláště když se chystal svůj maličký lov krapet rozšířit… Ale na to bylo ještě času dost.

Zoufale tomu všemu přihlížel, protože emoce ze všech stran proudily v takové míře jako dlouho nezažil. Ano, bylo to zcela pochopitelné, ale to neznamenalo to, že by to věstilo něco dobrého, ba naopak. To, že v místnosti panovala napjatá atmosféra znamenalo, že tento večer zkrátka nebyl předurčen k tomu, aby proběhl poklidně. Na druhou stranu byl ochoten udělat co možná nejvíce pro to, aby to v rámci možností poklidně proběhlo. Nehodlal říkat naplno, co si o Theoranovi myslel, protože by to vše kolem nich jen rozvířilo až moc dopředu. Potřeboval mnohem nenápadnější postup, než si tam výrazně vyskakovat a přilívat jen benzín do už takhle obrovského ohně.

"Drahá, to je v pořádku. Netřeba lordu Killianovi připomínat známé fakty. Jistě je tak bystrý muž, jakým se zdá být a ví velice dobře, že my nejsme ti, kteří sem přišli dělat problémy. Je vlastně v našem i jeho zájmu, aby tento večer proběhl v klidné atmosféře bez zbytečných šarvátek. No nemám pravdu?" Pronesl dostatečně nahlas, aby ho všichni slyšeli, zatímco položil konejšivě svou ruku na Pandořino rameno a mírně jí stáhl zpět, aby jí dal najevo, že to nemá více cenu, u čehož na ní nepatrně kývl v souhlasu s tím, že by se měli po vzoru jiných přesunout jinam. "Jsem si jist, že všichni zde přítomní si plně uvědomují, že tato akce je ples a ne bojiště. A nevím jak vy, ale já ho z něj dělat neplánuji, takže si myslím, že této slovní výměny stačilo a my se z dovolení odebereme pryč plnit náš úkol." Pronesl sebejistě, zatímco chytil Pandoru za ruku a vydal se s ní pomalým tempem do chodby, kde se za rohem zastavil a s povzdechem se opřel o zeď. "Oceňuji tvoji odvahu a nezávislost, ma chérie, protože to se rozhodně v životě hodí, ale snažně tě prosím... Nech ho po zbytek večera být. Ne že bych se ho bál, ale rád bych měl tuhle celou maškarádu za sebou co možná nejsnadněji a nejrychleji a tím že si z něj uděláme nepřítele si jen uškodíme. Čím méně si nás bude všímat, tím jednodušší to pro nás bude. Nechal bych ho se trápit jinými věcmi, než jsme my dva soustředil bych se na to, abychom si to tu rychle odbyli. Dobrá?" Pronesl, zatímco jí věnoval letmý polibek na čelo a jemně uchopil její ruce do svých dlaní. "Spolu jsme silnější, pamatuj. Zvládneme to." pronesl s úsměvem, zatímco opatrně odhrnul jeden ze zbloudilých pramenů jejích havraních vlasů z obličeje a zahrnul jí jej za ucho. "Teď půjdeme někam, kde budeme mít klid, zamyslíme se pořádně nad zadáním a ukážeme mu, že jsme lepší mnohem diplomatičtější cestou než tím, že mu řekneme přede všemi pravdu do očí. Co na to říkáš?" Pronesl vlídně a položil jí svou ruku kolem ramen, čím si jí přitáhl blíž k sobě.

V první chvíli s ní zacloumal intenzivní šok, když spatřila Eliottovu reakci. Nedokázala si to vysvětlit, proč by k nastalé situaci a tomu netvorovi přistupoval s podobným klidem a opatrností… Než k ní dolehla Ravennina slova a mnohé hodiny strávené po boku šlechticů. Samozřejmě, že musel zachovat chladnou hlavu. Pokud by se dali do otevřené přestřelky, všechno by se vyhrotilo až za tence stanovené hranice a oba dva by mohli zapomenout na jakoukoliv naivní vizi relativního bezpečí, protože by skončili s rudě namalovanými terči na zádech. A to byla jistě věc, jaké by se měli vyhnout.
Nedalo se tedy říci, že by s oním přístupem souhlasila, spíše naopak. Měla příšerný pocit z toho, že museli Theorana nechat v té komfortní pozici u moci a stáhnout se stranou, aby se uchránili před nadbytečným nebezpečím, ale musela chtě nechtě s Eliottem tiše přizvukovat. V duchu si pochopitelně myslela svoje, jelikož měla vůči lordu Killianovi již utvořený názor, ale najevo jej už neprojevovala: místo toho nasadila velice neutrální masku a držela se svého společníka, pokoušejíc se zachovat co nejtrvalejší klid. Nesměli ho popudit, ne za téhle situace.

„Pravda. Omluvte prosím moji troufalost, lorde Killiane,“ špitla velice tiše, pokoušejíc se alespoň maličko urovnat tu paseku, co nechtěně rozpoutala. Nejraději by odtamtud Eliotta vzala zpět domů, ale… Tohle byl JEHO domov. Možná ne úplně, jelikož doposud neměl úplně velikou šanci tuhle část svojí rodiny poznat, ale stále měl naprosto identické právo se na onom panství zdržovat, stejně jako Theoran a jeho potomci. I on byl lordem pocházejícím z jejich rodové linie. A fakt, že měl za otce právě Valeria… Mohl by na ono ponuré místo dost možná vnést trošku světla.
Ona troufalost (nebo také drzost, jak by její chování jistě pojmenoval Theoran) se naštěstí obešla bez dalších důsledků, takže byli společně s Eliottem propuštěni a směli odejít stranou. Tohle rozdělení od zbytku Pandoře opravdu ulevilo - ne, že by se snad cítila nepříjemně ve společnosti ostatních potomků, kteří už se stejně rozprchli podobně jako oni, ale čím dále se držela od Theorana, tím lépe. Měla z něj zatraceně nepříjemný pocit… Cítila závan utrpení, co působil svému okolí. A co hůř: i jeho vlastní. I přesto ale měla potíže rozeznat jedno od druhého, takže v důsledku pociťovala silnou úzkost a potřebu se změnit do svojí zvířecí podoby a odletět ven, aby si poseděla na střeše a nadýchala se čerstvého vzduchu.

„Já vím…“ Povzdychla si tiše, dávajíc najevo svoje hluboké provinění. Nechtěla jim zavařit… Ale její ochranářské pudy byly zkrátka rychlejší a silnější, než rozum. Za podobné chování se pochopitelně vážně styděla, ale myslela to dobře - bohužel však ne každý dobrý skutek vedl světlou cestou, takže musela dát Eliottovi zapravdu a souhlasit s tím, o co ji žádal. Nehodlala znovu učinit tu samou chybu, ani omylem ne.
„Slibuju, že už se to nebude opakovat.“ Pokývla opatrně hlavou, než na něj upřela svoje pošmourně modré oči. Ty díky všudypřítomným stínům a mizerném osvětlení mírně zářily, rezonujíc její magií. „Obávám se ale, že jeho drobnohledu neunikneme. Musel to celé plánovat… A my do jeho hry nezapadáme. Možná se pletu, ale je dost možné, že si na nás došlápne ze všech nejvíc. Bude chtít, abys neuspěl, Eliotte. A pokud se dozví o tvém původu, věci se nejspíše pokazí ještě rychleji, než tomu bylo doposud.“
Nechtěla být poslem špatných zpráv, ale díky svým zkušenostem z minulosti měla opravdu veliké obavy. Sice měli předem jasného mocného spojence (tudíž Ravennu) a dokonce i Aslaug jim vyjádřila jistou podporu, ale okolnosti byly stále nakloněné proti nim. Štěstí, že měli jeden druhého… Ta myšlenka černovlásku svým způsobem upokojila, podobně jako něžný polibek na čelo, co jí Eliott vtiskl.
„Spolu jsme silní,“ přitakala souhlasně, než zvlnila rty do drobného úsměvu. Důvěřovala jim. Ačkoliv stáli před tíživou výzvou, dokud měli jeden druhého, nikdo a nic se jim nemohlo jen tak dostat na kobylku. A ona byla připravená udělat absolutní maximum, aby Eliottovi pomohla onen večer úspěšně zvládnout.
„Dobrý nápad.“ Na ten návrh nemohla opravdu vůbec nic namítnout, ačkoliv byla krapet nejistá ohledně toho, kam přesně by se měli vydat. Theoran je zanechal v podzemní části panství a zbývající páry už zmizely - ani jeden z nich však neměl dostatečné znalosti o rozložení budovy, takže jim nezbývalo nic jiného, než se pokusit najít východ a modlit se, aby nezabloudili.
„Jen… Nejsem si jistá kam přesně bychom se měli vydat. Pro začátek budeme ale potřebovat zmizet odsud…“ Zauvažovala nahlas, než se spěšně rozhlédla kolem ve snaze se krapet zorientovat. Rozhodně nemohli použít tu samou cestu, jakou je Theoran přivedl. Tím by se dostali zpět do sálu, ale chodeb bylo kolem požehnaně, takže se stačilo prostě jenom rozhodnout… A tak se Pandora krátce obrátila na Eliotta a věnovala mu krátký povzbudivý úsměv, než se společně vydali jednou z cest kamsi pryč z podzemí.

Pohybovala se napříč sálem jako lvice, oslnivá a nebezpečná. Své temně rudé šaty nosila jako pevné brnění, hlavu zdviženou za udržovaného úsměvu, který jejím krvavým rtům dodával ještě dravější efekt… Vzhledem dokonale odrážela to, jakým způsobem se v duchu vnímala: jako neoblomnou královnu, jež přišla sesadit kohokoliv, kdo by se odvážil stát jí v cestě. Jako třeba její neustále pletichařící bratr.
Toho na moment pustila z dohledu, ujímajíc se role hostitelky, o kterou byla vlivem nepravosti připravená. Blýsknout se na výsluní bylo jistě příjemné, dokonce byla schopná bez větších obtíží vklouznout do role bez reálné přípravy, ale stále s ní cloumala štiplavá směsice emocí. Theoran ji obešel, ne-li kompletně zazdil… A to byla zatraceně šeredná chyba.
Aslaug rozhodně nepatřila mezi sortu lidí, co snadno zapomínali, natož pak odpouštěli. V očích nepovolaného by mohlo velice snadno jít o pouhý omyl, nešťastnou formu nedopatření - ona ale velice rychle rozpoznala, že byla pryč až příliš dlouho. Stačilo vejít do rodného panství, aby okusila ten proklatý závan nebezpečí, zatímco se všem rodinným příslušníkům smrákalo pošmourné nebe nad hlavami. Schylovalo se k bouři. A Theoran se jí nejen aktivně vyhýbal, ale především jí dodával na síle. Co přesně měl ten zbloudilec za lubem?

Hodlala tedy svého ztraceného bratra vyhledat a podrobit náležitému výslechu, ale cestou si však její pozornost získal někdo úplně jiný. Prve měla pocit, že se jí to jenom zdálo - spatřila velice krátký záblesk žhoucích očí, křečovitý pohyb rukou… Tvář bledou jako šedavý popel. Obočí jí vyjelo pěkně nahoru, než chvatně vyrazila za svým cílem, pevně rozhodnutá jej nenechat uniknout.
Mnozí hosté jí přitom stáli v cestě, takže zatímco se prodírala tou neobvyklou masou lidí, nemohla si odpustit spršku náležitě hanlivých nadávek. I přesto se jí však podařilo dostat až na samotný okraj davu, než napřáhla ruku směrem k onomu šlechtici a jemně mu poklepala na rameno.
Během chvíle se setkala s párem ohněm podlitých očí, které byly zdůrazněné temnými kruhy. V ten moment už si byla naprosto jistá, neměla sebemenších pochyb. Stanula tváří v tvář démonovi, který se dle všeho na ples dostal společně se zbytkem lidí. Dostal pozvánku? Vetřel se tam? Aslaug měla bezpočet otázek, ale když už na onen prapodivný objev hleděla takhle zblízka, prve nasadila okouzlující úsměv a nepatrně se uklonila.

„Odpusťte, pane,“ pronesla co možná nejvlídnějším hlasem, udržujíc si půvabný úsměv na rtech. „Nemohla jsem si nevšimnout… Vašeho překrásného šatu.“ Moc ráda by rovnou vybalila, že věděla co byl zač, ale rozhodně nemínila bezdůvodně šťourat do vosího hnízda. Proto svoje vědění dala najevo trošku odlišným způsobem, nepřímou oklikou. Pokud uměl onen ctěný lord číst mezi řádky, pak byl jistě schopný odhadnout kam tím mířila.
„Smím vás pozvat na sklenku do salonku? Myslím, že bychom si mohli mít dost o čem povídat.“ Démon si ji dobrou desítku vteřin prohlížel, než mírně zaklonil hlavu a sám roztáhl rty do potutelného úsměvu, odhalujíc dokonale bílé a ostré zuby. Nemusel reagovat verbálně, rusovláska svou odpověď dostala tak jako tak… Rozuměli si, to bylo velice dobře.
Neznámý avšak jedinečný host tedy svojí nové dámské společnosti nabídl rámě, které Aslaug automaticky přijala - a společně se poté odebrali stranou, zanechávajíc sál za sebou.

Nemohl tvrdit, že by se na plese snad nebavil, či snad přímo nudil. Spíše pociťoval hluboce zakořeněnou touhu po něčem větším, než bylo naprosto bezcílné putování napříč tanečním sálem, zatímco se žíznivě vrhal po sklence jakéhokoliv alkoholu, co se mihl jeho zorným polem. Na panství se dostal díky oné tajemné výzvě, překonal slušnou vzdálenost a i řádku obtíží, aby se vůbec mohl postavit za hranice těch stíny oděných pozemků. A i přesto… Nic. Doposud ještě nenašel tu správnou osobu, co ho na ples zlákala.
Tohle uvědomění v Zerhönovi evokovalo hořkost. Nechal se přitáhnout na vizi něčeho pompézního a vzácného, ale zatím směl pouze okusit jemný nádech toho, co mu bylo nepřímo zaslíbeno. Možná by se měl dožadovat vyplnění, získat si patřičnou náhradu za tohle nevídané strádání? Všude kolem bylo vskutku požehnané množství lidí, co by se dali využít jako nevinní pěšáci. Stačilo by jen oslovit některou z tamních šlechtičen, vyzvat ji k tanci a během nestřežené chvíle ji polapit do železného sevření, aby se mu poddala a on měl zajištěného komplice…

Zásahem štěstí nebo osudu však démon nemusel ani osobně vybírat. Jedna žena si totiž naopak došla pro něj, nikoliv naopak. Nevinně mu poklepala na rameno, uctivě ho oslovila a nakonec složila vskutku zvláštní kompliment, který Zerhöna na moment vykolejil. Co přesně tím sledovala? Vysmívala se mu? V tu chvíli ho to ale trklo. Náhlé uvědomění pak černovlasého muže přimělo vyčarovat široký, avšak částečně znepokojivý úsměv na rtech a velice ochotně neznámou krásku následovat kamsi hlouběji do panství, aby měli nějaké soukromí.
Naivně si od toho setkání sliboval mnohem více, než byla rusovláska ochotná poskytnout - avšak i přesto neučinil špatný krok, když na její návrh přistoupil. Dost možná totiž představovala jeho propustku k tomu, co ho na panství dotáhlo v prvé řadě: a i kdyby zrovna tohle nevyšlo, přinejmenším nebyl blázen, aby hloupě odmítl společnost okouzlující dámy. Zvláště, když za ním ještě přišla sama od sebe!

„Musím se přiznat, že pozvání na tuhle pozoruhodnou akci bylo nanejvýš… Neobvyklé,“ zamumlal napůl pohroužený do vlastních myšlenek, když drtivou většinu jeho pozornosti upoutaly nejrůznější umělecké předměty a obrazy zdobící chodbu za tanečním sálem. Nedalo se říci, že by byl přímo nadšencem… Ale když míjel několik sošek z uhlově černého kamene, ponuré výjevy se stříbřitým orámováním a kdoví co ještě, přirozeně se v něm začínala hlasitěji ozývat zvědavost. Pořád mu šlo hlavně o slíbené, ale musel si pokládat jednu otázku, co se mu bez ustání honila hlavou: proč se mu to místo zdálo tak proklatě povědomé? Neexistovala přeci šance, že by tam už někdy v minulosti byl. Ten večer se tam podíval poprvé. Ale i přesto…
„Ach ano, to si umím představit. Pozvánky jsem sice nerozesílala, ale bratr umí být vskutku kreativní. Hlavní ale je, že se k vám ta zpráva dostala, však? Byla by věčná škoda, kdyby tomu tak nebylo.“ V tom měla jistě pravdu, kdyby takovou šanci promrhal, musel by si za to pěkně nafackovat. K tomu však díky Trojce nedošlo, takže se nakrásně vpasoval mezi oslnivou smetánku, což byla až bolestivá forma ironie. Koho si to pozvali domů… Věděli to? Měli vůbec tušení, jaké dveře tím pozváním otevřeli?
„To nepochybně. Jsem vskutku poctěn, že se mi dostalo šance vás navštívit. Zvláště jako host,“ odvětil s co nejintenzivnějším šarmem. Vážně se pokoušel oné neznámé dámě opatrně vetřít do přízně, dost si od toho sliboval. Ať už příjemnou noc nebo nějakou formu spojenectví… Bylo toho vskutku mnoho, co by mu mohla nabídnout. Otázkou však bylo, zda jí měl čím náležitě zaplatit? Ještě pořád se nedali do žádné větší konverzace, takže byl nepřímo nucen pouze odhadovat, jelikož byla jeho průvodkyně stejně tajemná jako její domovina. Což bylo v Zerhönových očích až příliš, alespoň chvílemi.



Jejich společné kroky se zastavily v podstatně menší, avšak překvapivě útulně vybavené místnosti. Ta odpovídala zrzčině pozvání, šlo o soukromý salonek dál od sálu i služebnictva, připravený na podstatně výrazně zredukovanou společnost. Žádné davy, pouze oni dva. A s nimi i temně sladká atmosféra umocněná překrásnou hudbou, jež k nim doléhala velice utlumeně, dodávajíc efekt odcházejícího doprovodu. Ona velice tichá píseň tvořila perfektní podtón pro dostavení mezi nimi dvěma. Alespoň tedy v očích démona, který si od předložené pozvánky něco maličko sliboval… Možná naivně, ale situace prozatím působila nanejvýš slibně.
Těsně po usazení se na lenošku, která byla potažená jemnou látkou o odstínu noční oblohy, se však atmosféra začala přeměňovat. Kráska oděná do šatů z čistě šarlatové látky se pohodlně opřela do křesla a přehodila si jednu nohu přes druhou, mírně poodhalujíc část mléčně bledé pokožky na noze. Ta prosvítala i navzdory svému uvěznění v krajkových podvazcích. Právě ty upoutaly démonovu pozornost, takže neměl sebemenší šanci postřehnout zrzčiny hbité pohyby rukou, když jim oběma nalévala pití… A pochopitelně do jedné sklenice přisypala jakýsi prášek, aby nápoj správně dochutila.

„Prosím,“ pokynula dáma, čímž ho vytrhla z onoho prapodivného stavu na přelomu nevhodné fascinace a zasnění. „Myslím, že bychom měli napravit tu žalostnou mezeru ve společenské výchově, souhlasíte?“ Zerhön si s vděčností převzal sklenici a objal ji prsty, kompletně netušíc o tajemném prášku rozmíchaném napříč sladce vonícím nápojem. Ten byl jistě naprosto lahodný, avšak nesl zvláštní nádech čehosi příliš sladkého - ingredience, jaká by mohla běžného ochutnavače poslat navěky do říše snů… Bývalý pan principál v tomhle ohledu disponoval značnou výhodou, jeho tělo bylo imunní proti tradičním omamným látkám, avšak otázkou bylo… Co přesně mu tajemná paní podstrčila?
Pronesená věta se mu však kompletně minula jakýmkoliv významem, neboť byl až příliš zahleděný jinam. I proto místo verbální odpovědi pozvedl sklenici ke rtům a maličko si upil, nasazujíc co možná nejméně rozpačitý úsměv. Toužil si zachovat svůj šarm, působit okouzlujícím dojmem. To by šlo jen horko těžko, kdyby otevřeně přiznal svoje zmatení.
Štěstím tedy bylo, že se nad tím jeho společnice nikterak nepozastavila, právě naopak. Po jeho vzoru se chopila vlastní číše a pronesla tichý přípitek, než nehty poklepala na stříbrem lemovanou hranu sklenice, vydávajíc ze sebe tiché odkašlání. Chystala se prolomit nejen ticho, ale především ledy… A to byl fakt, který Zerhönovi tentokrát neunikl.
„Lady Aslaug Giselle Killian,“ konstatovala zrzečka jemným hlasem, než se podobně jako předtím on napila. „A vy jste, ctěný pane?“ Přesně v ten moment na sobě pocítil počínající žár rozlévající se napříč jeho hrdlem.

Smět se vytratit kamsi do noci znělo opravdu lákavě. Dokázal se vidět, jak bere svoji milovanou za ruku a společně utíkají daleko za hranice toho prokletého místa, daleko od Theorana a jeho temných intrik. Rád by to provedl, vskutku po tom toužil. Nepotřeboval by si ani sbírat jakékoliv věci, potřeboval jen a pouze Bree po svém boku… Nic víc.
Osud jim ale cestu naplánoval poněkud odlišným způsobem. Ještě po nějakou dobu se měli točit v kruzích na pozemcích panství, jelikož je tamní pán milostivě nepropustil. Kdyby se pokusili obejít jeho rozhodnutí a učinit vlastní rozhodnutí spojené s potenciálním útěkem, hořce by na to doplatili. A tak museli setrvat, odehrát přiřazené role v probíhajícím zrádném divadle a teprve tehdy, až po skončení plesu, směli uvažovat nad tím, že by se přesunuli někam dál.
Pochopitelně to nebylo fér, ani jeden přeci jen nebyl majetkem onoho krkavčího šlechtice. Nespadali pod něj, prakticky nad nimi neměl absolutně žádnou moc, aby si podobné chování směl vynucovat - i přesto by ale nebylo moudré pokoušet štěstí, když jim už v minulosti ukázal, že se doopravdy nevyplácí se mu stavět do cesty. Museli to nějak přetrpět, i když to Desmonda vskutku popuzovalo. Bohužel s tím ale nemohl nic udělat… Ne hned. To se ale mohlo v dohledné době změnit.

„Třeba potom nějaké podobné místo najdeme,“ utrousil s drobným náznakem pobavení, jelikož si to upřímně nedokázal představit. Odloučený háj, možná ostrůvek nebo zapadlé mokřady… Jistě existoval koutek, kam by se mohli později uchýlit. Bezpečný úkryt před Theoranem a všemi potížemi, co s sebou přinášel on a jeho rod. Rod, jakého by se Desmond i býval zřekl… Ale díky Bree jej přijal za svůj. Společně s ní, svou ženou.
„Naopak. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že podobná místnost se na panství určitě nachází.“ To nejspíš znělo krapet podivně vzhledem k tomu, kdo jej měl na starosti a jak draze byl celý interiér vybavený, ale… Nakonec to byl pořád domov magicky nadaných jedinců. Přinejmenším Rasmus by si určitě něco podobného mohl syslit, když už praktikoval - o sušeném ovoci se to úplně jasně říct nedalo, ale to bylo určitě kdesi v srdci kuchyně! Takže nemožné to rozhodně nebylo, což by mohlo plavovlasé víle trošku zlepšit náladu.
„Myslím, že je to jasné. Až budeme mít chvíli čas, mohli bychom podniknout nějakou tu cestu napříč tajemnými chodbami, co říkáš?“ Navrhl s kradmým úsměvem na rtech, než Bree vtiskl něžný polibek do vlasů. Byl rád, opravdu. Vzájemně si byli oporou, kryli si záda a tvořili nejen dokonalý pár, ale také efektivní a dobře sehranou dvojici. A to byl obrovský dar.


Paradoxně bylo výrazně snazší kopat tu zpropadenou jámu, než křídla uložit na své právoplatné místo. Když totiž Desmond dosáhl patřičné hloubky a zastavil se, když lopatou narazil na stříbře potažený meč, zmocnila se ho příšerná úzkost. Nemělo by to být těžké… Prostě jen opatrně uchopit ta křídla a položit je tam dolů, aby je mohl zasypat vrstvou zeminy jako přikrývkou.
Místo toho ale setrval kompletně strnulý, tupě zírajíc na díru pod svýma nohama. Tam dole ležela žena, co mu dala život… Bytost, jakou ani neměl šanci reálně poznat, věděl o ní ještě méně než Rasmus. Nebylo to fér, nenáviděl to. Situaci, do jaké se dostal on, jeho bratr i milovaná… Rukou křečovitě svíral lopatu, než zaťal čelist. Rysy v obličeji mu přitom výrazně ztvrdly a on měl co dělat, aby tou zpropadenou lopatou neudeřil do země.

„Odpusť…“ Zachrčel téměř neslyšně, než odhodil lopatu stranou a pomaličku se ohnul, aby z hrobu vyňal meč. Ten byl kompletně obalený stříbřitým vílím prachem, který dokonale otupil celou délku ostří - a zároveň jej přiměl překvapivě zářit na měsíčním světle, skoro jako kdyby ta proklatá zbraň pod jeho dotekem ožila.
„Bree?“ Ozval se, než obrátil svoji pozornost směrem k milované. Oči mu přitom potemněly, jak byl zahlcený zuřící prázdnotou, která zaháněla sebemenší náznak smutku i bolesti. „Až se dostaneme zpět… Rasmus tohle nesmí vědět. Zničilo by ho to.“ Sotva to pronesl, váhavě přejel rukou po meči, aby se ujistil, že nebyl ostrý. Když si to potvrdil, odložil ho těsně vedle lopaty a s hlubokým nádechem popošel kupředu, aby si od Bree mohl převzít křídla.
Chvilku mu to trvalo, protože z toho měl opravdu hodně rozporuplné pocity. Byl vůbec hoden toho, aby si je vzal k sobě? Co kdyby se rozpadly v prach, sotva by se jich dotkl? To se k jeho veliké úlevě nestalo, takže je opatrně položil do vyhloubené díry, než je nejistě pohladil. Mohlo mu chybět něco, co nikdy neokusil? V hlavě měl neskutečný chaos, ale přišlo mu… Udělali správnou věc. Něco, co se mělo stát už dávno. Napravili jednu z dlouho trvajících křivd, díky nim mohla Aeva konečně odpočívat v klidu a pokoji.
Ještě než se ale chopil zakopávání, natáhl se směrem ke keři a utrhl z něj jednu sytě modrou růži. Tu položil mezi křídla, teprve tehdy začal vrstvu po vrstvě hrob zakopávat nazpět.

Rohan dokázal vnímat krásu panství. Jeho spletité uličky, nádherné (A jistě dost nákladné.) oblečení hostů i luxus knihovny, do které ho Rania přivedla. Jenže to všechno - veškerá nádhera - byla skrytá pod nánosem zlosti a tajemství. Trochu, jako by člověk našel diamant, omotaný pavučinami. Dokázal by rozpoznat krásu, ale pod vším tím nebezpečím by najednou ztratila jiskru.

A přesně tak by se dal popsat Rohanův vztah k obydlí Raniina otce. Jistě, snažil se být zdvořilý, vylovit z paměti základy etikety, které dávno pokryl prach a dokonce se pokusil odpustit majiteli panství jeho... přinejmenším zajímavé zacházení s ostatními.

Jenže Rohan byl v první řadě upřímný a nehodlal se tvářit, jako by byl Theoran Killian hodný dědeček hříbeček jenom kvůli tomu, že byl jeho potenciálním tchánem. Takže... Ne, Raniina rodina na něj zrovna zářný dojem, plný duhy a jednorožců, neudělala. A ne, že by měl snad nějak přehnaně vysoké standarty. Jenom poznal bandu šílenců, když ji viděl.

"Náhodou..." snažil se najít co nejvhodnější slova tak, aby dokázal Raniu uklidnit a zároveň nemusel tak úplně lhát. Nedařilo se mu to. "Náhodou... To mohlo dopadnout mnohem hůř. Myslím. Nakonec nebyli až tak špatní. Tvoji bratři dokonce vypadají celkem... sympaticky." Tak. Snažil se. Vážně se snažil. Ale vzhledem k tomu, že věděl, že jeho slova jsou spíš chabou omluvou, přitáhl si Raniu k sobě a lehce ji objal. Měli sice nějakou práci, ale viděl na svojí vodní víle, jak moc je z toho všeho vyvedená z míry.

"Nemáš se za co omlouvat. Tvůj otec je sice od pohledu... Mocí posedlý parchant, ale ty za nic z toho nemůžeš. Prostě se ho snažíš mít ráda, hmm? To je to, co děláme. Snažíme se svojí rodině odpustit a vidět ji v tom nejlepším světle." Rohan věděl, o čem mluvil. Sám se snažil otci odpustit mnohokrát. Že opustil matku. Že se o Rohana nezajímal. Že se nezajímal o nic. Trvalo dlouho, než přišel na to, že podobnému člověku nemusí odpouštět a už vůbec si jím nemusí ničit den. Jeho nová rodina ho přijala s otevřenou náručí, strýc ho vychoval jako vlastního a Maya se stala jeho sestrou víc, než by se mohlo podařit komukoliv jinému.

A teď... Teď snad mohl ke své nové rodině počítat i Raniu. Přeci jenom, kousíček z ní žil uvnitř něj. To dva lidi poměrně spojí.

"Myslím, že máš pravdu. Neznám ho, ale dokážu si dobře představit, že mu jde o to, způsobit všem svým dětem co největší problémy. Něco mi říká, že je přesně ten typ. A co se bolesti týče... Zemřel jsem, Ranio. Úplně. Ne jen skoro nebo téměř, ale úplně. Nedýchal jsem. Moje srdce se zastavilo. A ty jsi mě přivedla zpátky. Není bolest, kterou bych nebyl ochoten podstoupit, abych ti to vrátil."

Rozpačitě si prohrábl delší prameny vlasů, takže z dřív upraveného účesu teď čišela spíš jakási verze nedbalé elegance. Pokud se to tak dalo říct.

"Možná bychom se měli řídit instinktem? Co když musíme přestat spoléhat na logiku a prostě se vydat tam, kam nás volá naše nitro? Nestojí to za zkoušku?"

Musela souhlasit, protože to byla pravda. Skutečně to mohlo dopadnout podstatně hůř… A ona se absolutně nenáviděla za to, kolik všelijakých scénářů naplněných katastrofou byla schopná během chviličky vymyslet. O žádném z nich se ale Rohanovi nezmiňovala, protože ho nechtěla podobnými věcmi zbytečně zatěžovat. Sice už byl obeznámený ohledně toho, jak se na panství jejího rodu věci měly, ale nebylo úplně zapotřebí přímo zabíhat do detailů. Právě teď měli dost i bez toho, co všechno by se jim nejspíše mohlo stát - a ona opravdu nechtěla, aby to pro jejího druha bylo ještě těžší, než jak už tomu bylo. Ples byl sám o sobě výzva, její otec přinejmenším trojnásob. A pak tu byl ten hloupý úkol…
Všechny ty příšerné myšlenky byla ale nakonec schopná vytěsnit, jelikož ji Rohan přiměl se nepatrně pousmát. Její bratři působili docela sympaticky? Vzhledem k tomu, jak maličké okénko času měli na to, aby se vůbec pozdravili na nic podobného bohužel nebyl úplně prostor, ale v důsledku musela uznat, že byla opravdu ráda a vděčná, že tak na něj působili. Oba dva byli přeci jen… Trošku sví. Rasmus to s lidmi uměl, takže povětšinou zanechával vcelku dobrý dojem na téměř všechny, co potkal - ale Desmond… Jeho zvláštní plachost a občasná útočnost z něj činily divokou kartu, u které by Rania nebyla skutečně ani v nejmenším schopná odhadnout, jak to setkání asi mohlo dopadnout. Ale hle! Evidentně to nebylo úplně katastrofální, takže byla docela spokojená. Alespoň část její rodiny nepůsobila kompletně nevychovaným a zákeřným dojmem, což se zrovna o Theoranovi říct nedalo.

„Máš pravdu,“ pokývla nakonec hlavou, protože za to byla v důsledku vážně ráda. Mohlo to být podstatně dramatičtější, peprnější a všechno… A dokud se nacházela v Rohanově objetí, žádná z těch věcí jí netrápila ani zdaleka tolik, jak by si původně myslela. S ním se cítila dobře, v bezpečí. A ani nepříjemný záchvěv temna všude kolem jí tenhle pocit nemohl vzít.
„Jsou to vážně dobří bratři. Pokud se to tak tedy dá říct… Spíš, víš jak to myslím? Mám je ráda. Do typické rodiny máme sice daleko, ale držíme pospolu. A za oba dva bych dala ruku do ohně… Stejně jako oni pro mě.“ Tím si nechtíc připomněla jejich dřívější rozloučení s Rasmusem, díky čemuž ji na moment píchlo u srdce, ale tahle kapitola už byla za nimi. Dostali se přes to, vyřešili to. A zlá krev mezi nimi už rozhodně nepanovala.
„Vlastně…“ Pronesla, než se od Rohana odtáhla a pohlédla mu zpříma do očí. „Myslím, že se jim budeš líbit. S oběma máte něco málo společného, ačkoliv dost silně pochybuju o tom, že dostaneme příležitost tuhle noc dělat cokoliv jiného, než hrát otcovy hry. Ale i tak. Nebýt vší té hloupé šarády kolem, určitě by si s tebou rozuměli.“ O tom si byla víceméně jistá, přinejmenším v případě Rasmuse. Ten o Rohanovi konec konců nejen slyšel, ale dokonce ho i potkal - paradoxně na jiném plese.
Modrovláska ale nehodlala Rohana nikterak hnát do toho, aby se s její rodinou seznamoval nebo bavil. Sice byli stále někde poblíž, ale… Tohle byla věc, do jaké ho skutečně nutit nechtěla. Sice by ho ráda představila, protože ji k tomu cosi svádělo, ale zároveň ho nechtěla stavět do situace, kdy by se musel reálně pouštět do kontaktu s úplně cizími lidmi. Vlastně… Ještě ani netušila, co mezi nimi dvěma bylo. Za sebe sice měla jasno, protože jí vlastní srdce dávalo skutečně velice jasně najevo, že ho milovala - ale doposud jejich vztah nebyl úplně přesněji specifikovaný, takže věci brala s rezervou.
„Mám… Tohle je teprve začátek, obávám se. Ale… Cením si toho, opravdu. A máš pravdu, přesně takový je. Nemyslím si, že je špatný v samém jádru, ale… Něco na něm je opravdu hodně pokřivené, daleko za hranicí. Nemám sebemenší tušení, co k tomu vedlo, ale není radno si s ním zahrávat.“ To, co Rohan řekl… Přesně to dělala. Pokoušela se na svém otci najít nějakou světlejší stránku, svým způsobem vysvětlit jeho chování a ospravedlnit ho. Chtěla ho mít ráda. A to i navzdory všemu, co provedl. Věděla, že to z její strany byl projev naivity a hlouposti, ale… Stále to byl její otec. A když teď znala pravdu, tudíž fakt, že o ní netušil a tudíž se doposud neměl jak zapojit do jejího života, takže to začal napravovat - utvořila si k němu jakési vratké pouto, které nechtěla přetnout.
„Nechci, abys musel podstupovat jakoukoliv formu bolesti. To… Není správné.“ Špitla tiše, než k němu zvedla ruku a položila mu dlaň na tvář. Nechtěla, aby musel znovu trpět. Však… Vytrpěl si toho dost, až příliš. A jestli se Theoran chystal mučit nejen ji a její sourozence, ale i Rohana, byla připravená bojovat, aby ho od toho zla uchránila. Nemohla to dopustit. Znovu už ne.
„To je dobrý nápad… Konec konců, ten úkol je položený dost volně. Sice má stanovené jádro, ale zároveň… Působí dost metaforicky.“ Jemně Rohana pohladila po tváři, než se postavila na špičky a vtiskla mu něžný polibek na rty, načež začala naplno dumat nad přiřazeným úkolem. Otec jistě měl velice dobrý důvod, proč jim přiřadit zrovna tohle. Původně asi netušil, že se na plese objeví i Rohan (což konec konců nevěděla ani Rania sama, bylo to pro ni velice příjemné překvapení!) ale jistě tím někam mířil. Něco sledoval…
Rania začala tikat očima ze strany na stranu, pokoušejíc se nějak uchopit vrtkavou myšlenku, co se jí objevila v hlavě. Oběť a dar… Co tím myslel? Všechny zadané úkoly se skládaly ze dvou částí, působily extrémně metaforicky, jelikož v praktické rovině by se rozhodně splnit nedaly. Jak by mu asi tak měli donést světlo a temnotu? To sice nebyla jejich část, ale…
„Moment.“ Zarazila se, než pohlédla svému milému do očí. „Těsně před plesem… Mluvila jsem s ním o samotě. Ptal se na tebe, kvůli tomu co se stalo ve skalách. Když nad tím tak přemýšlím… To nemůže být náhoda, však? Oběť a dar. Co když tím naráží přímo na nás?“

Průzkum chodeb zněl opravdu skvěle! A nejspíše také kapku děsivě, vzhledem k tomu, co by se v útrobách panství mohlo nacházet. Už by se nedivila téměř ničemu. Ani kdyby na ni někdy z jedné ze zdí vykoukl celý cirkus, pravděpodobně by nad tím jen mávla rukou. No...co k tomu dodat? Zkrátka život po boku Dese jí naučil mnohému. A mezi to mnohé patřilo i očekávat neočekávané. Přeci jen už byla svědkem podivných posedlých elfských stařenek, velice umíněného hnujďáckého boha a tábora, jenž byl plný podivných můžu s krizí středního věku. Takže ne, pravděpodobně už by jí z míry jen tak něco nevyvedlo. Člověk si zkrátka musel zvyknout, však? Musela se sama pro sebe opět pousmát. Někdy si připadala, že se nachází v nějakém lehce morbidním příběhu. Věci, které se jim za jejich cestu stali totiž nepotkali jen tak někoho. A pokud no, tak toho dotyčného docela litovala. Ona měla jednu velikou výhodu. Nebyla na všechny ty podivnosti sama. Po svém boku měla totiž člověka, který jí doplňoval a držel nad hladinou ve všech možných situacích. A ona hodlala to samé dělat pro něj. Na ně si jen tak nějaká podivnost nepřijde.
,,To si piš! Jsem pro všemi deseti.” Se spokojeným zazubením vesele přikývla. ,,A kdo ví, možná to začne tím, že najdeme magický kumbál na košťata, ale jednou se nám podaří najít opravdový domov. Budeme mít svůj vlastní jablečný sad a malou kuchyňku! To víš, ať je kdyžtak co nejmenší plocha domu poškozená. Jenom kdyby náhodou! Mé kuchařské dovednosti se pomalu, ale jistě zlepšují!” Ano, to představení, co se odehrálo v Aevině chaloupce bylo jedním z těch lepších případů. ,,A sem tam si skočíme do města! Abychom nakoupili zásoby a přinejhorším nakopali pár hnujďáků.” Ta představa se jí moc líbila, i když by ji raději měl bez hnujďáků. Ovšem nikdo nemohl mít všechno, však? ,,Zvládneme to, pro nás. Pro naši budoucnost.” Pousmála se, než ho jemně palcem pohladila po hřbetu ruky.

Když viděla Desovo rozpoložení, okamžitě k němu přistoupila. Chtěla, aby věděl že mu stojí po boku i teď, když společně bez metafor kopali mrtvolu. ,,Věděla by, že děláš správnou věc. Byla by na tebe hrdá, tím jsem si jistá.” Špitla, než hodila lehce nevraživý pohled po víle ve svém hrobě jako by jí vyzývala, ať si zkusí proti tomu něco říct. To sice mrtvoly nedělaly, ale blonďatá víla už byla svědkem i tohohle.
Předala Aevina křídla Desovi, načež mlčky přikývla. ,,Nemusíš se bát. Nepovím mu to. Ale...Máme tu jiné experty, kteří rádi ničí co jen jde.” Ano, nemluvila o nikom jiném, než o jejich oblíbeném nevrlém krkavci. ,,Což mě přivádí k tomu, že bychom mu měli jít oznámit, že je náš úkol u konce. Pokud se na to samozřejmě cítíš.”

Nacházel se v situaci, co v něm bez ustání evokovala jakési zvláštní vypětí. Nedalo se říct, že by šlo přímo o typické jiskření, na které už byl za tu řádku let vcelku zvyklý, že se dostavovalo v tíživějších chvílích - i přesto se mu ale na hrudi usadilo cosi, co by velice neohrabaně přirovnal k pasivnímu tlaku. Byl tam, mírně se rozpínal do stran. I díky tomu působil téměř jako nová vrstva brnění, obrůstající jeho prázdnotou zkřehlé srdce.
Toužil nebýt ochuzený o důležitou část sebe samého, aby dokázal cítit úplně stejně jako všichni ostatní. Tak jako jeho milovaná víla, pro kterou nepopiratelně zahořel a věděl s jistotou, že ji miloval. Celým tím podivným srdcem. I přesto se ale částečně obával toho, aby jednou nenarazil na ledovec, co by ho mohl rozervat na kusy a následně potopit… Existovalo tolik věcí, co Bree nemohl poskytnout. A on si to jasně uvědomoval, jelikož před touhle realitou zkrátka nemohl utéct. Miloval ji, celou svojí bytostí. Ale i přesto se obával, jestli to bylo dost.
Vize společné budoucnosti pro něj znamenala obrovskou naději, ale zároveň i nečekané břímě. Na jednu stranu se v něm probouzelo cosi doposud nepoznaného, vřelého a dobrého, protože získával dojem, že by snad možná i jednoho dne mohl vést relativně přirozený život, ale pořád… Stíny minulosti šlehající z jeho nitra se zdály být intenzivnější a temnější než kdy předtím. Něco tak čistého by bylo děsivě jednoduché zbourat. Pohltit v ohni, co nejen pustoší, ale zanechává jen popel a slzy. Musel si to vybojovat, zdolat nejen vlastní démony, ale i okolí - jedině potom by mohl dojít klidu, aby se nemusel pořád ohlížet za rameno.

„To zní jako pohádka,“ pousmál se nepatrně, jelikož si slova milované víly pospojoval mnohem více, než pravděpodobně zamýšlela. V Desmondových očích to vypadalo zhruba jako prohlížení obrovského hradu o mnoha chodbách i místnostech: a v jedné z nich, jmenovitě komůrce věnované pro košťata a mopy, by se mohla skrývat tajná dvířka. Cesta ven z děsivého a pochmurného hradu, vedoucí kamsi hodně daleko… Na místo, kde by stál domek. Mohla by to klidně být i jen menší chatka, kdo ví? Podstatné bylo, že by to stavení trčelo na opačném konci země, než hrad odkud by přišli. Pokud by tam byl i menší jablečný sad, vlastně by to byl docela ráj…
Dokázal si to představit. Bree procházející se po menší zahrádce, čerstvý vzduch a tichý šelest stromů. Mohli by se spolu naučit vařit, aby v tom jeho drahá nebyla sama - potom by snad ani nevadilo, kdyby ta kuchyň byla větší. Byli by v tom společně, oni dva. Už žádné utíkání, ani skrývání…
„Máš pravdu, Bree. Zvládneme to. Společně vždycky.“ Vzal ji za ruce a něžně je políbil, než pozvedl koutky v drobném úsměvu. Pro zabijáka a zlodějku to znělo jako poněkud neočekávaný zvrat, ale proč ne? Nikdo neříkal, že se museli vzdát toho, co doposud dělali. V čem byli dobří, na co byli zvyklí. Klidně by mohli chodit do města nejen pro zásoby, ale třeba i kvůli změně prostředí - podívat se do krčmy nebo na trhy. Okrást někoho v zapadlé uličce, než by se společně odkradli zpět domů jako rozverný párek dětí. Znělo to hezky, moc hezky. A Desmond věděl, že tohle - společně s tím jedinečným poutem, co je s Bree vázalo - bylo rozhodně něco, za co by byl schopný se rvát do poslední kapky krve. Byl připravený se posunout kupředu, ne stagnovat na místě. A věděl, že tentokrát byla jeho motivace bojovat a žít o tolik silnější, že jen tak utichnout nemohla.

Srdce mu podstatně ztěžklo, když společně pochovali Aevina křídla. Musel v tomhle s Bree souhlasit - možná svoji matku nikdy osobně nepoznal, jelikož o byl (společně s jinými věcmi) o tuhle možnost násilně okraden, ale věděl moc dobře, že by s tím starší víla souhlasila. Byla to věc, jakou někdo udělat musel… A on ani v nejmenším nevěřil, že by pro takový úkol byl správným kandidátem, ale jak se díval na uhlazenou půdu a růžový keř kvetoucí nad čerstvě vykopaným a znovu uzavřeným hrobem, vlastně se to zdálo být… Podivně správné. Možná, že do jejich počínání zasáhla sama Aurora, aby je posunula dobrým směrem? Nebylo by to poprvé, co by některý z bohů vkročil do jejich cesty.
Opatrně přikývl na znamení vděčnosti, aby svojí milované poděkoval za diskrétnost. Obával se ale, že měla pravdu. Existovala dost veliká pravděpodobnost, že by toho vědomí mohl Theoran později využít… Snad všichni museli vidět to, jakým způsobem Rasmuse nenáviděl. Kdyby znovu otevřel tyhle staré rány, pouze čert věděl, co by to s jeho dvojčetem udělalo. Byl zatracená enigma, těžko se předpovídaly jeho budoucí kroky, když v něm nastal zlom… Desmond ale upřímně doufal, že k něčemu podobnému nedojde. Nesměl to dopustit. I kdyby měl za otcem zajít a rovnou mu jednu vrazit, aby zdůraznil svoje varování.
„Souhlasím,“ přitakal bez sebemenších námitek. Čím dříve tohle nepříjemné setkání měli mít za sebou, tím lépe. Opravdu velice rád by se vydal někam jinam, ideálně od hrobů… Což bylo pochopitelně zatraceně komplikované, když se nacházeli na jeho rodném panství, ale jestli se něco dalo rodu Killianů připsat k dobru, pak to byl alespoň částečný respekt vůči padlým. Aeva sice nedostala příležitost být pohřbená v hrobce s ostatními, jelikož nebyla oficiálně spřízněná, ale jinak se Desmond mohl vyhnout alespoň hrobům rodinných příslušníků. Kdo ví, kde všude vězely ostatky jiných - sami Killianovci leželi vždy pouze v hrobce, nikde jinde. I díky tomu se bělovlásek částečně upokojil, protože mrtvoly neznámých ho rozhodně nezneklidňovaly. Ne tolik jako například matčina.
„Hádám, že tohle tu můžeme nechat…“ Zamumlal ještě neurčitě, než sjel pohledem na lopatu odloženou na zemi, těsně vedle keře. Rasmus by asi nebyl úplně nadšený z toho, že mu nevracel věci na své místo, ale Desmonda tenhle droboučký detail skutečně nezajímal. Ačkoliv lopatu nechal ležet na zemi, sebral místo ní ale meč, co z hrobu vykopal. Nedotýkal se ho rád, o tom žádná - ale musel si ho vzít jako důkaz, aby jim Theoran nemohl říct, že pro svoje tvrzení nemají žádné opodstatnění. Zbraň tedy zasunul do prázdné pochvy na svém opasku. Místo toho obrátil svoji pozornost směrem k víle po vlastním boku a nabídl jí rámě, aby se mohli společně vydat zpět dovnitř sídla, vstříc ďáblovi… Aby mu oznámili nečekanou novinku.
„Připravená? Vím, že je to hloupá otázka, ale… Pokud chceš, můžeme se klidně ještě předtím zdržet někde mimo. Třeba se projít nebo tak…“ Osobně by se mnohem raději vydal do jablečného sadu, ale pravidla byla pravidla. Tentokrát je opravdu porušovat nehodlal, jednoduše si to nemohl dovolit.

Nesnažil se předstírat, že si tu šarádu neužíval. Užíval. Možná až příliš. Dostalo se mu zcela jedinečné příležitosti konečně uchopit veškerou nashromážděnou moc a nejen ji držet krásně pohromadě… Ale reálně ji předvést. Dát najevo, kdo vlastně v onom temném kraji panoval. Už bylo také načase - některým z jeho rodinných příslušníků evidentně začínal celkem narůstat hřebínek, který bylo žalostně potřeba srazit. Nebo ještě lépe useknout, pěkně rychlým a čistým řezem. Sám Theoran by jistě preferoval spíše využití nějakého zatraceně rezavého a tupého nože, aby svým milým a drahým dal zcela jasně vědět, že se podobné věci rozhodně nevyplácejí… Na něco takového bohužel nebyl ani čas, ani příležitost. Potřeboval všechno provést hezky podle plánu, bez dalších odchylek. Nenáviděl změny pevně stanovených plánů.
Rozhodně tedy nic nenamítal, když se jeho děti (a cizí naplavenci) se svými doprovody vydali na odchod, aby splnili svoje úkoly. Usmíval se přitom jako měsíček na hnoji, dokonale spokojený se svým výkonem. Tohle byl sice pouhý rozjez, jelikož nikdo z nich ještě neměl potuchy o tom, co je čekalo později, ale… Říkalo se, že na to nejlepší se vyplatí počkat. Krkavčí král s tím souhlasil, alespoň částečně. Měl sice svoje výtky - přeci jen se neřadil úplně stoprocentně mezi nejtrpělivější bytosti pod obzorem - ale když už šlo o pomstu… Ta byla nejlépe servírovaná hezky se vší pompou a šokem. Nechal tedy svoje ovečky, aby se rozprchly do stran, aniž by do toho nějak aktivněji zasahoval. Věděl totiž moc dobře, že si jeho cíle už chovaly v srdcích přinejmenším drobné semínko pochybností a strachu… Perfektní základ pro stavění budoucího navýšeného respektu. Měli by se bát. A ještě více by měli poslouchat, protože kdo vzdoroval, ten přišel o cokoliv, co by mu dávalo příležitost se stavět na zadní. Jazyk formující pomluvy a urážky, ruce k úderům nebo stavění překážek, nohy připravené na útěk… Theoranovi to bylo srdečně jedno. Vzal by jim klidně všechno, jen aby si zajistil vítězství. A přesně tak to mělo být.

Vzhledem k tomu, že ho alespoň na přechodnou dobu nevázaly povinnosti, rozhodl se mezitím poctít svou přítomností hosty v sálu. Navrátil se tedy se vší elegancí, kompletně zapírajíc fakt, že se ještě před chvílí motal v temných chodbách skýtajících pavučiny i nánosy prachu… Peří na jeho plášti se lesklo stejně temnou krásou, jakou si uchovával ve svých šedých očích. Dalo by se říct, že byl velice dobře připravený okouzlit kdejakou zbloudilou duši, na níž by asi tak mohl narazit - ale kterak se Theoran jistě oblékal se záměrem ohromit a dát čistě najevo svůj vysoký status, po společnosti vůbec nepokukoval. Ne po žádné nové, už vůbec dámské.
Prodíral se napříč masou všemožných lidí a rozdával pozdravy, komplimenty i úsměvy, ale po velice dlouhé době se ani po očku nepodíval na žádnou z překrásných žen, které během svojí procházky míjel. Ne… Dost možná to znělo bizarně, ale myslel pouze na Sayleen. Nehledě na všechnu temnotu, krutost a kompletní absenci morálky, Theoran byl po velice dlouhé době věrný jedné ženě. Možná je nepoutal oficiální svazek ani vášnivá romance, ale cítil vůči ní něco, co vůči žádné jiné. Probudila v něm cosi… Nevídaného. A on díky tomu, stejně jako faktu, že nosila pod srdcem jeho dítě, ctil věrnost. Vlastně na ni i po celou dobu myslel - když už tedy začal někoho v davu vyhlížet, byla to právě ona. Sayleen. Královna jeho zvráceného srdce.
Mohl se pouze modlit ke všem čertům, aby její setkání s bratrem dopadlo dobře. Popravdě řečeno totiž absolutně netušil, jak by se taková věc mohla vyvíjet - a jistě, měl obavy, aby se mu neztratila nejen z očí, ale i z panství jako takového, ale… Důvěřoval jí. Nepodezíral jí z čehokoliv nepravého, což byl ostatně i důvod, proč ji nechal jít samotnou - bez žádného stínu, co by ji následoval, aby mohl mít jistotu. Měl tedy spíše starosti o ni jako takovou, o její srdce a stav, než aby se hnal za tím, aby zjistil, kde je a zda dodržela svoje slovo, že si jde promluvit s bratrem.

Užíval si hudbu i společnost, dokonce zapředl pár relativně zajímavých konverzací. Nechtěl se po celé trvání akce skrývat někde ve stínech, aby dal pozor na hladký průběh všechno, co bylo součástí plánu… Ale popravdě řečeno, příliš ho to v sálu nebavilo. Snad nikdo z hostů mu nepřišel dostatečně sympatický na to, aby se zdržel na více než maximálně deset minut - do oka mu sice padla velice zvláštní dvojice překrásné albínky v doprovodu jakéhosi elfa, ale rozhodl se místo nahánění hostů a probírání jejich životů i potenciální užitečnosti raději odebrat do pracovny.
Napůl doufal, že tam nalezne starší sestru. Jak Aslaug znal, pravděpodobně by se usadila na desku, jen aby ho šokovala a dala najevo, že se ještě pořád zlobí za to, že jí neposlal pozvánku. V takovém případě by jistě shodila všechno ze stolu na zem, aby si si neušpinila šaty od inkoustu nebo nenatrhla látku o jeden z ozdobných nožů, co tam měl položené. Co ji otec poslal k Maude a rozdělil tím jejich nesvaté trio, stala se z ní opravdu extravagantní dáma, které bylo všude jednoduše… Plno. Nesnesla, aby ji někdo zastínil. To ona měla být sluncem místnosti, což byla pochopitelně věc, jakou Theoran neměl zrovna v lásce - ale jelikož šlo zrovna o ni… Rozhodl se to alespoň pro tentokrát brát s rezervou. Měla pravdu v tom, že jí nepozval. Udělal to záměrně, neočekával, že by se vůbec dostavila. Nemluvě o tom, že zamýšlel provést věci hezky po svém, jelikož na bedrech nesl tíhu připadající hlavě rodu. Ona se už nijak neangažovala, pouze sbírala majetek a jména manželů, co padali jako mouchy. Proč by ji taky zval? Aby mu zacláněla? Po celou dobu by mu chtěla stát za zády, pozorovala by ho jako ostříž a kritizovala každičký jeho krok. Nemohl by udělat nic, vůbec nic.
Když už se ale rozhodla přizvat sama, nemohl její přítomnost kompletně ignorovat. I proto se rozhodl jí vyjít vstříc a pokusit se alespoň maličko urovnat ten rozviklaný vztah, co mezi sebou měli. Pár dobře mířených komplimentů, menší kompliment… Dokázal by to spravit, kdyby chtěl. A on chtěl, protože se mu to rozhodně hodilo více, než kdyby měl se sestrou válčit v jeden z nejdůležitějších dní za poslední měsíce. Nestrávil tolik času přípravami jen proto, aby se všechno pokazilo, však? To ale ještě netušil, že největší zlom měl teprve přijít.

Pracovnu od návštěvy Sayleen nezamykal, přišlo mu to naprosto zbytečné. Vzhledem k tomu, že se mu v domově právě nacházelo větší množství kompletně neznámých lidí to sice mohlo působit celkem pošetile, ale Theoran důvěřoval svojí autoritě a moci. Věděl, že by se tam nikdo neopovážil vkročit, i kdyby se dostali mimo zpřístupněnou část panství. Okolo se sice pohybovalo pár služebníků, co dohlíželi na obecný pořádek, takže kdyby se přeci jen nějaký ten páreček zatoulal kam neměl, odvedli by jej zpět do sálu, ale jinak nebylo zapotřebí jakéhokoliv extrémního bezpečnostního opatření. Proč také? Pracovna byla zakázaným územím, pro úplně všechny. Pouze Aslaug byla dostatečně přidrzlá na to, aby se tam vetřela se záměrem ho šokovat a trošku popíchnout… Ji tam ale nenašel.
Ihned po vchodu dovnitř se ho zmocnilo zvláštní překvapení, jelikož po Aslaug nebylo nikde ani památky. Necítil dokonce ani její parfém, který by jistě zanechal alespoň maličkou stopu ve vzduchu… Zato v místnosti něco chybělo. A to žádná obyčejná věc, byť se v pracovně nacházel bezpočet vzácných knih, drahých uměleckých předmětů a jeho osobních věcí. Ne… Na zdi už nevisela překrásná vílí křídla, co si tam Theoran pověsil, aby si mohl pokaždé připomínat svoje tiché vítězství a pomstu. Byly pryč. Někdo je musel vzít a odnést.
Okamžitě protáhl obličej a zaťal čelist, než došel k jedné z knihoven a vytáhl z ní karafu zdobnou nádobu s alkoholem. S tím vztekle mrštil do nezapáleného krbu, který se téměř naznak rozhořel jako o život. Kdo by si tohle mohl dovolit… Evidentně s uplatněním moci čekal až příliš dlouho, podcenil svoje okolí. Ale to byla jediná kritická chyba, jaké se dopustil. Hodlal všechno totiž hezky vrátit zpět do pořádku, nehledě na to, kolik krve musel prolít na to, aby toho dosáhl.

Neměl sebemenší tušení, co je čekalo po návratu dovnitř. Úkol splnili, o tom nemohlo být pochyb. A kdyby se jim Theoran rozhodl dělat potíže, drželi v rukou navíc i fyzicky hmatatelný důkaz, který by mu měl přinejmenším na chvíli zavřít pusu… I přesto ale bylo otázkou, jaká měla být jeho reakce. Už předtím víceméně schytal ránu pod pás, když ho Desmond zarazil v rámci představování a víceméně ho informoval, že šel kompletně mimo jeho nakázání a jsou s Bree oddaní. Prakticky se tedy dalo očekávat, že to moc hezké shledání nebude… Ale na tom bělovláskovi nesešlo. Když dokázal vykopat hrob svojí matky, zvládl by udělat to samé i pro vlastního otce.
Zatímco ale společně mířili jednou z chodeb přilehlých k zahradám, Desmond na moment kradmo pohlédl směrem k Bree a nepatrně se pousmál. Musela na něm být znát hrdost, jakou se dmul. Měl po svém boku milovanou osobu, někoho s kým mohl počítat absolutně ve všem… A jestli je tedy očekávala další salva potíží, byl jim připravený čelit. Otevřeně, bez útěku a zaleknutí. Jako opravdový bojovník.

Konec cesty je však zastihl podstatně dříve, než očekával. Sotva totiž dospěli za roh, stanuli tváří v tvář muži, jež hledali. Theoran je oba dva probodával nanejvýš chladnýma očima, než cukl hlavou na stranu, aby je popohnal směrem k pracovně. Desmond jemně vzal Bree za ruku a stiskl, než se vydal dovnitř místnosti a zhluboka se nadechl, připravujíc se na oznámení toho, že mají hotovo.
Pochopitelně ale nedostal šanci, protože sotva se za nimi zavřely dveře a ozvalo se děsivě hlasité cvaknutí zámku, chopil se slova jeho otec.

„Dal jsem vám úkol,“ procedil mezi zuby, než došel ke svému pracovnímu stolu a opřel se o něj. „Vážně jste si mysleli, že je to perfektní příležitost na krádež? Vím, že jste mladí a nezkušení. Za normálních okolností bych nad tím možná i částečně přivřel oko, ale… Ne tentokrát. Ne dnes. Takže vám velice dobře radím, abyste rychle vybalili, co přesně jste udělali. Hned.“ Hlas měl velice odměřený, doslova až ledový. Dle všeho očekával, že s ním budou jednoduše spolupracovat, půjdou mu na ruku. Evidentně si ale nevšiml toho, že se sám nenacházel v pozici, kde by si mohl vyskakovat a poroučet. Přišel o část svojí moci, s ní i děsu. A Desmond se nebál.
„Samozřejmě. Tvůj úkol jsme také splnili, otče.“ Desmond vzdorovitě pozvedl hlavu, než ladným pohybem vyňal stříbrný meč z pochvy a namířil ho Theoranovi na hruď. Špičkou se téměř dotýkal jeho oblečení, zbývala mezi nimi vskutku téměř neexistující mezera. Jen vzduch. Stačilo opravdu maličko, musel by jen krapet zatlačit… A probodl by ho.
V ten moment se Theoranovi oči rozšířily prapodivnou směsicí šoku a čehosi dalšího, co bělovlásek nedokázal s přesností definovat. Očekával, že bude zuřit a pokusí se je přinejmenším nějak potrestat, zbít je. Křičet a mlátit s věcmi. To už dle všeho sice udělal před jejich setkáním, ale… Najednou se nic z toho nedělo, pouze se dál opíral o stůl a střídavě si prohlížel meč a synovu tvář.
„Co jste provedli?“ Zachraptěl téměř bezhlasně. Jednou rukou přitom vystřelil ke krku a uvolnil zhruba dva knoflíčky, téměř jako kdyby se mu začalo opravdu hodně špatně dýchat. Vypadal otřeseně… A Desmond neměl sebemenší tušení, co se mu asi tak mohlo odehrávat v hlavě.
„Splnili úkol, přesně jak jsem řekl. Říkal si světlo a temnota… Co je lepší provedení takového kontrastu, než spojení hořké tragédie a vykoupení? Bree se vzala její pošpiněná křídla, čímž narušila svoje vnitřní světlo. A já… Vrátil jsem je tam, kam skutečně patří, abych obrátil vlastní temno. Drželi jsme se tvých instrukcí, udělali jsme přesně to, co nám bylo řečeno. Úkol jsme splnili, konec hry.“ Ačkoliv to bylo zatraceně špatné a zlé, svým způsobem si to musel užívat. To, jak dokonale Theorana s Bree převezli, jeho reakci… I následnou svobodu.