Půlnoční ples

To zahájení bylo malé vysvobození od toho, jak se v tom kroužku na sebe všichni nervózně dívali a nejednou hlavou běžela otázka, komu z toho povolí nervy jako prvnímu. Masky z toho navíc činily něco, co tomu dávalo úplně nový, značně děsivý a znepokojivý rozměr. Say by lhala, kdyby tvrdila, že jí z toho neběhal mráz po zádech, takže když mohla, zatímco Killianovci vypadali, že si brzo skočí po krku, ohřívala a uklidňovala se vlastní magií. Opatrně ji rozpínala kolem, držela si ji kolem sebe jako štít a snažila se tím uklidnit tak, jak jen to bylo možné.
A právě díky tomu ucítila záchvěv něčeho povědomého. Takže ještě než se Theoran nadechl k tomu, aby začal mluvit k zahájení, zatěkala očima po sálu, dokud z něj nevytáhla povědomou tvář, ač skrytou za tmavou maskou – srdce v hrudi se jí šťastně rozeběhlo, když v davu spatřila svého bratra. Trochu zmateně a překvapeně si tedy musela prohlédnout jeho doprovod, protože zrovna Caas nebyl zrovna ten, co by sem táhnul jen nějakou náhodou známost… To pomyšlení ji donutilo k úsměvu, ačkoli s otázkami si musela ještě nějakou tu chvíli počkat.
Theoran s tím zahájením neotálel a pusti se do něj, tón jako břitvu, ačkoli pod maskou mohla zahlédnout záblesk poměrně upřímného úsměvu. Musela uznat, že i navzdory tomu, jak se předtím napůl chytli s Aslaug byl klidný až až.
Napůl překvapeně, napůl smířeně vydechla, když zaznělo její jméno. Nebylo to proto, že by to nečekala, samozřejmě, ale proto, že jí teď tak nějak došlo, že od toho už tak úplně není úniku. Že teďka už je to, kde je, tak nějak vykřičené. A ona se mohla pomaličku začít připravovat na nejhorší – do pár dnů totiž mohla docela s klidem předpovědět jednu nepříliš milou návštěvu. A i když ji ta vize děsila, tak svým způsobem se snažila to brát nějak… klidně. Tak moc, jak jenom bylo možné při myšlence na setkání s matkou potom, co beze stopy zmizela z Lesa divokých elfů.
Každopádně, okolnosti se začaly poněkud… zamotávat. Stejně překvapeně jako všichni kolem sledovala, jak se zničehonic objevila dvojice, kvůli níž Aslaug zdržela celý ten proces – oba pro ni byli velkou neznámou, a zřejmě nebyla sama, kdo na tom tak byl. Využila toho, že Theoran ještě její ruku nepustil, a mírně ji stiskla. To poslední, co tohle celé panství ve stávající potřebovalo, byly další bouchlé nervy, které by beztak dopadly další prolitou krví nebo něčím podobně příjemným, což před společností zástupců většiny země… nebyla zrovna věc, po které bychom toužili, že ano.
Měla hlavu plnou otázek, samozřejmě, ale… ty počkají. Buďto v průběhu večera, anebo až po samotném ukončení. Protože mohla jen předpokládat, že zahájení zatím není u konce…

Věci se mu drasticky tříštily pod rukama. Drasticky tu situaci podcenil… Měl všem zúčastněným přistřihnout křídla už na samém počátku, aby si pojistil utlumení jakéhokoliv vzdoru i narušení. To ale bláhově neučinil… A teď musel trpět důsledky svého jednání. Proklínal se za to, ale bylo až příliš pozdě na to, aby se snažil upokojit stávající bouři. Naopak musel upokojit chaos, co jako nekontrolovatelný požár běsnil uvnitř jeho nitra. Věděl moc dobře, že se situace opět převrátí v jeho vlastní prospěch a on dostane více než štědrou příležitost si to všechno vybrat po svém, ale musel být trpělivý a vyčkat na správnou chvíli. Předbíhání by všechno jenom zhoršilo, takže se prozatím musel spokojit s žalostným málem a nasadit co možná nejpevnější úsměv, aby zahladil veškeré stopy odkazující na střípky jeho dosavadních selhání.
Stačilo opravdu maličko, aby vybuchl. Ještě pár drobných jiskřiček a vzplanul by jako natrhaný a vysušený papír, ale to si nemohl dovolit. Všechny tyhle pocity musely jít stranou, což v něm o to silněji probouzelo nutkání zbytek večera proklepat s naprostou neoblomností. Naštěstí byla moc stále při jeho straně, takže k tomu měl docela slušné množství prostředků - stejně jako moment překvapení, protože dopředu nikoho ze svých hostů ani zúčastněných neinformoval o tom, co přesně zamýšlel. Taková byla moc tajemství… A on ji využíval naplno, jen tak mohl dosáhnout vyplnění svých cílů.

S nedbalou elegancí se tedy přesunul napříč sálem, míříc za svými dětmi… A těmi dvěma cizinci. Značnou oporou mu přitom byla Sayleen, kterou měl po svém boku. Prakticky pro něj v danou chvíli představovala rozzářený maják, co šířil bledé světlo napříč rozbouřeným mořem… Nebýt jí, možná, že by přeci jen sklouzl k nějaké menší nepleše dříve, než se hodilo. Ples totiž začal reálně žít svým vlastním životem: s výskytem Eliotta a Pandory se věci jen více vyhrotily, což Theorana doopravdy rozčilovalo. Co tam ti dva chtěli? Eliott ani nemohl být jedním z nich… Syna Aslaug už by dávno poznal, když už by se ukázal. Nemluvě o tom, že Arno jistě žádné sourozence neměl, na to svoji sestru znal až příliš dobře.
Naštěstí se chvatně blížil k části programu, co měla rozhodit celou situaci a uvolnit ta pomyslná pouta kolem jeho rukou. Už neměl být svázaný tím, že se jeho směrem upíraly mnohé páry očí… Naopak. Chystal se na chvíli zmizet pod rouškou tmy, spustit jednu ze svých her a krátce si užít trápení svých potomků, než se měl vrátit nazpět - v ještě lepším světle, než předtím. Jako král. Mocný, neporazitelný.

„Nejsem si jistý, zda si budeš přát se rozdělit rovnou a vydat se za svým bratrem, drahá Sayleen…?“ Pronesl nakonec až překvapivě vyrovnaným hlasem směrem ke svojí společnici. Jedině vůči ní byl schopen chovat nějakou vlídnost, protože mezi nimi nepanovala zlá krev. Dokonce ani napětí, natož pak soutěž… Záleželo mu na ní, měl ji rád. Svým způsobem.
„Pokud ano, sešli bychom se později někde poblíž - nebo přímo v sále. Musím odvést zbytek stranou, čeká je… Zasvěcení.“ Těžko říci, zda bylo moudré přede všemi (tudíž nejen Sayleen, ale i potomky, co stáli kousek před nimi) nějak hlouběji rozebírat to, co se mělo brzy odehrát. Nejspíše ne… Lepší neriskovat, pokud to nebylo buď nutné, nebo potenciálně výhodné. Ani jedna z možností v současné situaci neplatila, takže se Theoran preventivně držel svého tajnůstkářského přístupu, jelikož doposud fungoval vcelku dobře.
Pokud se ale měli se Sayleen doopravdy prozatím rozloučit, ještě se k ní naklonil a vtiskl jí něžný polibek do vlasů. Svým způsobem se od ní opravdu vzdalovat nechtěl - znamenala pro něj mnoho, bál se o ni. Stejně jako možnosti, že by se mohla vytratit. Taková ztráta by mu způsobila nejen velké potíže, ale především bolest… Sice atypickou, protože byl emocionálně dost ochladlý a o nějakém živoucím srdci se asi úplně hovořit nedalo, ale nebyl úplně z kamene, jak si o něm někteří pravděpodobně mysleli.

S hlubokým nádechem se tedy přesunul k hloučku postávajícímu u dveří a počkal, až se rozestoupí, aby je mohl poryvem magie otevřít a zavést je dovnitř. Sotva se přesunuli z plného sálu a hudba za jejich zády utichla, takže je uvítala potemnělá chodba lemovaná obrazy a sochami, spojil si ruce za zády. Nemohlo být sebemenších pochyb o tom, že si tu situaci užíval - oproti nim všem totiž držel karty v rukávu. Svojí zkouškou prošel a zvítězil, nemusel tedy už nic v tomhle ohledu dokazovat… Což se o jeho dětech a nezvaných hostech říci nedalo.
„Nejspíš už tušíte, že vás nečeká jen společenská událost, ale i osobnější akce. Všichni jste dospěli do věku i bodu, kdy je na čase, abyste přísahali svoji oddanost rodu… A naší matroně. Následujte mě. A ideálně se přitom pokuste neztratit.“ Neurčitě nakrčil ramena, než se sebejistým krokem vydal kupředu směrem do chodby - místo aby pokračoval rovně po podlaze ale začal klesat do postupně odhalujícího se průchodu, co se nacházel veprostřed cesty. Šlo o iluzivní kouzlo, co maskovalo schody vedoucí do podzemí jako temně rudě zabarvený koberec. Pokud by se tedy do oné chodby snad dostal někdo nepovolaný… Nebyl by cestu schopný spatřit - viděl by jen dokonale naleštěnou podlahu pokrytou dlouhým kobercem se stříbrnými okraji, co se táhl až dozadu k dalším dveřím.

Panství disponovalo mnoha nejrůznějšími tajnými i jednoduše ukrytými chodbami. I přesto byla ta, kterou Theoran vedl svůj malý hlouček, nejvýraznější. Měla spojení na další chodby, takže v důsledku pro neznalé mohla působit jako zatracené bludiště - a on si proto dával značný pozor, aby ptáčata a doprovody neztratil. Kterak je uvítala hluboká tma, krystaly umístěné po stěnách úzkých prostor se samovolně rozzářily, aby jim poskytly alespoň špetku světla. Díky tomu viděli na krok… Dále ale ne.
Stejným způsobem Theoran také přistupoval k jejich situaci: podával jim jen minimální množství informací, spoustu si toho zkrátka nechával pro sebe. Zastával totiž názor, že si to museli zasloužit - a ani jednomu ze svých dětí ještě nebyl připravený prozradit víc, jelikož k nim neměl dostatečnou důvěru. I to byl jeden z důvodů, proč se jim rozhodl úkoly dát zrovna teď. Potřeboval zjistit, jak na tom byli… Jak po psychické stránce, tak magické. Cílem tedy bylo otestovat jejich schopnosti, dozvědět se víc - a pokud možno zjistit, zda jim mohl alespoň trošku důvěřovat.

Po několika minutách bloudění v tmách nakonec prostoupili do místnosti, co působila jako zvláštní kombinace okázalého sálu a jeskyně. Byť měla vysoký strop a po stěnách dekorované sloupy, stále byla prakticky vytesaná do kamene - toho samého, z jakého byla postavená budova stojící nahoře. V samotném centru sálu se nacházel široký oltář, doplněný o podstavec s hlubokou miskou.
„Synové a dcery noci, věrní… Na každého z vás čeká úkol. Náš rod již po staletí slouží svojí matroně, která vede naše kroky a propůjčila nám všem křídla - a dnes je na vás, abyste prokázali, že si její dary zasloužíte… A abyste přísahali oddanost nejen jí, ale i rodu. To se týká jak vás, co jste se narodili s půlnoční krví… Tak těch, co jste přivedli po svém boku jako svůj doprovod.“
Pohlížel na svoje děti s jistým kriticismem vepsaným ve tváři, ale i přesto se nakonec nepatrně pousmál. Oči mu v přítmí mírně světélkovaly, podnícené silnou magií, která v onom místě pramenila. Ještě než ale prozradil jednotlivé úkoly… Obrátil svoji pozornost směrem ke stropu, který nebyl jen sytě černý, ale především zrcadlil reálnou noční oblohu. To kouzlo nemělo za účel jen šálit zraky svých pozorovatelů, ale hlavně představovalo pomyslný odpočet času pro úlohy, co se Theoran chystal zadat.
„Každému teď zadám úkol. Na jeho splnění máte čas těsně před půlnocí - a musím vás předem varovat, vypomáhání si není možnost. Každý pár dostane vlastní úlohu a musí ji splnit pouze za využití vlastních schopností a spolupráce mezi sebou. Pokud zjistím, že někdo z vás podváděl… Byť jen pokusem v podobě žádosti někoho nezúčastněného, nejen neuspějete, ale také toho budete hořce litovat. Očekávám od vás disciplínu, respekt a snahu. Buďte iniciativní a kreativní, neexistuje žádný přesný způsob, jak zadané úlohy splnit - je jen a jen na vás, jakou cestou dosáhnete naplnění.“
Na moment se odmlčel a tiše vydechl, než poněkud neochotně sjel očima na Rasmuse s Chestonem a pokývl jejich směrem, aby předstoupili. Hodlal úkoly vyjmenovat ve stejném pořadí, v jakém svoje potomky představoval - to znamenalo, že prvorozený šel jako první… A nezvaný jako úplně poslední. Stále z přítomnosti Eliotta nebyl nadšený, ale zasvěcení byl vcelku dobrý způsob, jak zjistit, co ho na ples přivedlo.
„Oba dva berete životy, což vám propůjčuje značnou moc. Ten nespočet, co zanechal na obou vašich rukách spoustu krve, teď budete muset navrátit - vaším úkolem tedy bude, abyste naplnili život a smrt.“ Upřímně byl neskutečně zvědavý, jak se toho úkolu chystali jeho neoblíbený, avšak nadějný syn a jeho partner zhostit… Prozatím si ale nebyl jistý, zda očekával, že by mohli uspět. S tou myšlenkou se obrátil ke svému druhému synovi a jeho manželce, kteří byli jako další v pořadí.
„Vy dva jste jako zaryté protiklady. Nehledě na okolnosti a nepravděpodobnost jste značně nerozluční… A to i navzdory faktu, že jste jako oheň a led. Proto máte za úkol zrealizovat odkaz světla a temnoty.“ Vzhledem k tomu, jaké pouto Breena s Desmondem sdíleli… Nepřekvapilo by ho, kdyby byli úplně prvním párem, co by svůj úkol zdárně ukončil. To se mu sice moc nezdálo, ale… Měl takové tušení.
„Moje nejmladší… Ranio. A Rohane.“ Těm dvěma úkol příliš zadávat nechtěl, protože by se opravdu nerad stal svědkem možného selhání… Ale pravidla byla pevně stanovená a on je v tomhle případě nejen nechtěl, ale i nemohl porušovat. Musel jim tedy důvěřovat - což bylo naštěstí vzhledem k jejich značnému potenciálu ne až tak těžké.
„Ve světle svého původu od tebe žádám, Ranio, abys následovala svoji matku. Vaším úkolem je oběť a dar… Věřím, že to částečně vystihuje vaše pouto.“ Opravdu snažně doufal, že jeho jediná dcera nezklame… Na druhou stranu se v rodových kruzích pohybovala nejkratší dobu, takže měl jisté obavy, ale choval vůči ní značnou naději. To se ale nedalo říct o Eliottovi s Pandorou, kteří se mu do zasvěcení vetřeli, aniž by je přizval.
„A vy… Hádám, že se brzy dozvíme, co vás sem přivedlo. Cítím společnou krev, takže i vám dvěma předám úkol: čas a věčnost. Najděte způsob, jak jej předvést a třeba mě přesvědčíte o tom, že sem patříte.“ Onen pár si prohlížel poněkud neohromeným, mírně otráveným pohledem. Nelíbilo se mu, jakým způsobem se Eliott dostal na panství a ihned vyvolal rozruch, ale… Na druhou stranu, nemohl ho jen tak vyhodit a pošlapat tím odkaz, co se snažil budovat. Nemluvě o tom, že by pro něj mohl také najít nějaké využití.
„Hodně štěstí. Vaše úkoly jsou do jisté míry metaforické - jak jsem ale řekl, neexistuje žádný přesně stanovený způsob, jak je splnit. Ve skutečnosti máte hned několik možností, ale omezený čas. Držte se pravidel - mimo toho smíte pro splnění využít naprosto cokoliv, co byste mohli na panství najít. Předměty, místo… Rostliny. Cokoliv, jen ne nepovolané. Úkoly vám byly přidělené na základě toho, jací jste, co děláte nebo jakou máte auru. Jsou tedy ryze osobní a žádostí o pomoc od někoho jiného byste si stejně nepomohli... Až budete připravení, řekněte.“

Zůstala na místě a stála jako manekýna. Nehybná, ale… Krásná. Něco takového jí bylo vtloukáno do hlavy již od útlého věku ze strany otce - a kterak to od samého začátku nenáviděla, časem si přivykla. Nemělo smysl se pokoušet vyrovnat bratrům, co byli v jeho očích předurčení k větším věcem, než jaké by ona snad kdy mohla naplnit. I přesto si našla způsob, jak dorovnat svoje šance a stanout po boku zbytku rodu, aniž by si připadala jako krvavá skvrnka na temně modrém plátně. Nepovažovala se za zklamání… Ačkoliv nebyla ani žádným velkým výkvětem. Pohybovala se totiž v dosti jiné rovině, což jí také náležitě vyhovovalo. Byla královnou ve vlastním poli, za svých podmínek.
Vzhledem k Theoranově potřebě o absolutní kontrolu a evidentním plánům se tedy chopila role, co na ni zbyla: pořadatelky. Sice s organizací plesu neměla společného vůbec nic, ale znala velice dobře jak panství, tak rodové zvyklosti. A vzhledem k tomu, že se její bratr rozhodl i pro původní název… Nemusela se tedy nikterak namáhat, aby rychle zosnovala postup nebo program. To všechno bylo už roky předem připravené, stačilo jen sáhnout do paměti a případně svůj nález krapet ozvláštnit… Nic více, nic méně. A jestli v něčem Aslaug byla dobrá, tak to bylo chození ve společnosti.

„Moji drazí… Zahrajeme si malou hru!“ Zvolala nakonec s nefalšovaným nadšením, než odcupitala směrem ke skupince hudebníků a pošeptala jednom z nich. Dokonce i navzdory svému původnímu rozhořčení se jí podařilo dostat na hravou vlnu, byla v dobrém rozmaru. Tomu nejspíše značně vypomohl fakt, že se její bratr odklidil stranou a ona tak měla prostor na výsluní jen a jen pro sebe, což bylo přinejmenším velice hezké… A značně příjemné. Komu by se nelíbilo držet se ve světle, užívat si pozornost a obdiv?
„Jak jsme již zmiňovali, máme pro vás drobný úkol. Rozdáme teď každému hostu či páru obálku… Podívejte se dovnitř a ideálně si obsah vzkazu nechte pro sebe, maximálně jej sdělte svému doprovodu. A poté… Porozhlédněte se kolem! Možností je spousta, takže hledejte napříč sálem a zahradami. Zda splníte úkol je čistě na vás, ale pokud se rozhodnete tak učinit, držíme vám palce. Příjemný večer i zábavu!“
Když hudebníci začali opět vyhrávat, Aslaug se přesunula k jednomu ze služebných, co rozdával menší obálky a poněkud drze mu jednu šlohla z tácu, aby se mohla ze zvědavosti podívat, co za úkol by dostala. Stálo na ní přesně to, co by očekávala: hodně neurčitá věc, co se dala najít poblíž… Ale nezasvěcenému by jistě nedávalo smysl, proč přesně by se mohla hodit.
Pravdou bylo, že Půlnoční ples byl hodně chaotický a tajemný. Možná proto ho měla ráda… Ačkoliv na ten svůj neměla úplně hezké vzpomínky. Na druhou stranu se docela bavila, takže se chopila jednoho z táců s obálkami a ačkoliv nemusela, i ona začala rozdávat úkoly ostatním hostům. Docela ji totiž zajímalo, co za lidi se rozhodli zúčastnit - a tohle byla vcelku dobrá cesta na to, jak svůj maličký průzkum zrealizovat, aniž by se okatě vyptávala nebo prohlížela každého hosta, co by se kolem ní mihl.

„Prosím, je libo malý úkol?“ Oslovila s širokým úsměvem opravdu zvláštně vyhlížející pár hostů, zatímco se procházela napříč sálem. Albínka a elf… Zajímavá kombinace, o tom žádná. Rozhodně by to nebyla ona, kdyby se nepokusila přiblížit někomu tak zvláštnímu. Na to byla až příliš zvědavá, protože ji vždycky zajímalo, co takové jedince přilákalo na podobně beznadějné a ponuré místo. Cítili tu temnotu a napětí, když se přibližovali směrem k panství? Co je přimělo zůstat, ačkoliv byl ve vzduchu cítit sladký nádech krve?
Ať už tomu bylo jakkoliv, pokud pár projevil zájem o úkol, předala jim obálku. Na ní stál krátký text: Čistota… Má mnoho podob, může být jemná a nádherná, ale i ostrá a nebezpečná jako zbraň. Co pro vás znamená? Aslaug by se s podobným úkolem asi moc nepárala, ale zrovna pro ni něco takového reálně nemělo žádný význam. Alespoň tedy ne bez vědomí, že úkoly znamenaly potenciální protekci. S takovou by potom člověk uvažoval trošku odlišně, o tom žádná…

„Přeci jsme se shodli, že chceme vědět, proč jsme tady, ne?” zavrtěla hlavou. A zamířila s ním rovnou dovnitř. Teď už přeci dávno nešlo o to, co si přeje nebo ne. Prostě už tady byly. Doufala, že si to vyjasnili. Protože ať měl jakékoliv námitky, přišel s nimi pozdě. Měl je říct hned na začátku, když se o tom začali bavit, měl s nimi přijít ve chvíli, kdy vůbec začali zvažovat možnost, že na ten ples půjdou. Teď to bylo k ničemu. A jí se nelíbilo, že to celé házel na ni.
Naštěstí mu alespoň neviděla do hlavy. Protože díky tomu alespoň nevěděla, že jediný důvod, proč jsou tady i přes to, že se Eldrin dost oprávněně obává čehokoliv, co se bude dít, je ten, že tu Eldrin chtěl být s ní, aby spolu strávili večer. A díky tomu nevěděla, že si o ní právě myslí, že se chová jako dítě. Ona… Ona. Ne on, který právě ohrozil oba jejich životy kvůli tomu, aby měl možnost si s ní zatančit na plese. Ne, dítě byla ona.
Kdyby tohle věděla… Nejspíš by se otočila na patě a odletěla domů. A jeho tam nechala. Ať si s ním Killianovci dělají, co chtějí.
Ale to ona nevěděla. Naštěstí. A tak se Eldrin mohl radovat. Jeho vymodlený večer byl zachráněn, ona šla dovnitř s tím, a dokonce se ho i znovu chytila. Její nálada se stále držela v mrazivějších hodnotách, ne, že ne, ale nechtěla se hádat tam. Přede všemi. Nemělo to cenu. A nechtěla tam zůstat sama, když už se jednou dostali dovnitř.
Pohledy ostatních na sobě vnímala dál, celou tu cestu chodbou do sálu. Věděla, že tam září… V záplavě černé byla jako hvězda, doslova, zářila. Nebylo kam se schovat. Ale to nevadilo… S tím už se smířila.
V sále se s ním postavila nejprve stranou. Chtěla se napřed pořádně rozhlédnout, udělat si trochu přehled. Kolik jich tu je. Kdo tu vlastně všechno je.
Podívala se po Eldrinovi, který se rozhodl znovu jí zalichotit. Pousmála se.
„Děkuji ti… Ale přeháníš…” zašeptala. Nechala se políbit na kloubky a sledovala ho při tom.
„Pokud by ses neurazil, raději bych si dala nejprve tu sklenku. Netančila jsem hodně dlouho… A momentálně bych se chtěla hlavně trochu rozkoukat, získat přehled o tom, kdo všechno tu je, co se děje… Než se mezi ně přidáme…” zašeptala.
Ona opravdu nebyla společenská. Ani trochu. Neměla ráda plesy, neměla ráda takhle velkou společnost. Neměla ráda kolem sebe tolik rušno. A představa, že by se okamžitě, co sem dorazili, měla prostě bezhlavě vrhnout do víru všech těch těl kolem, byla… Nepředstavitelná. Nemyslitelná. Prostě… Nemohla.
Jemu nezbylo než to respektovat, pokud ovšem netoužil po tanci tak moc, že by šel a vyzval nějakou jinou.
Získávání sklenky přenechala na něm, aby se mohl projevit jako gentleman a obstarat jim ho od jednoho z procházejících sluhů. Vzala si od něj sklenku a vydechla.
„Tak tedy na dnešní večer!” zvedla sklenku k němu a pak se s ním napila.
Necítila se tam dobře. A dost možná to nebylo jen přítomností velkého množství lidí. Cítila kolem sebe magii. Všude. Celý ten dům dýchal magií, ale ta si nezadala s ničím, s čím by ona jen tak přišla do styku. Tohle bylo něco mnohem temnějšího. Běhal jí z toho mráz po zádech a nutilo ji to být neustále ve střehu.
Vzhlédla pak, když se konalo oficiální zahájení. Prohlédla si muže, který je vítal, hlavu rodu. Theorana. Pozorovala všechny, které představil. Své potomky a jejich partnery, očividně. Na tom stále nebylo nic divného. Ale tušila, že něco přijde.
Podívala se na Eldrina.
„Cítíš to také?” zašeptala k němu.
A ono to opravdu přišlo. Jejich hostitel se vytratil a s ním i všichni jeho potomci. Kamsi… A zůstala tam jen ta, která byla představena jako Aslaug. Aby jim oznámila, že budou hrát hru. Že každý pár dostane malý úkol. Údajně dobrovolný… Ovšem v celé té atmosféře večera, i v tom, jak to Aslaug řekla… Bylo navýsost jasné, že o dobrovolnost nešlo. Bylo to nutné.
Nepřekvapilo ji proto, že žena zamířila přímo k nim. Přitahována nepochybně jejich bělostnou září ve vší té černi. Věnovala jí velice zdvořilý úsměv a pokývnutí. Převzala si od ní obálku. Chvíli ji jen držela v prstech… Ale nakonec ji otevřela. Přejela očima ten krátký text. A lehce stáhla obočí, asi tak o celou půlku milimetru. Podala kartičku s textem Eldrinovi a zadívala se na Aslaug.
„Je na to splnění nějaký limit?” oslovila ji, ještě než se vydala dál, zkoumat nějaký jiný vyvolený pár či jednotlivce.
Ale tohle byla dost možná stěžejní informace. „A prosím, neurazte se, ale… Pokud tedy na něco přijdeme… Předpokládám, že je jedno kde a jak to budeme demonstrovat?” otázala se ještě, pro jistotu.
Cítila z toho místa tady tolik magie, že tušila, že to bude celé ohlídané. A o jejich případném splnění zadání budou jejich hostitelé vědět… Ať už udělají cokoliv. Kdekoliv. Na hranicích sídla, pochopitelně. Ale za ujištění přeci nic nedá.
Jakmile (a pokud) dostala odpovědi, nechala Aslaug pokračovat v jejím malém průzkumu, rozloučila se s ní, ale pak už s Eldrinem znovu osaměli.
„Tušila jsem, že to nebude jen tak…” zašeptala a otočila se na něj. „Co si o tom myslíš? Čistota…” pousmála se a zavrtěla hlavou.
„Co jiného bychom mohli dostat zrovna my…”
No vskutku. Co jiného pro pár v bílém? Ona celá byla bílá… Bílá je synonymum pro čistotu. Bílá je odjakživa symbolem čistoty. A ona je albín. A Eldrin? Eldrin je také celý v bílém. I jeho vlasy jsou zářivě světlé. Ale demonstrovat sami sebe nemohou, že ano…  
Počkala si na Eldrinovy dojmy a myšlenky, sama se snažila potrápit všechny mozkové závity a přijít s možnostmi.
„Můžeme to vzít doslova. Místo tajných symbolik, něco… Doslovného. Je jen málo způsobů, kterými lze dosáhnout absolutní čistoty… Ale jedním z nich je oheň. Abys vyčistil ránu, vypálíš ji. Abys měl jistotu, že se nezanítí rána, kterou léčíš, a pokud nemáš po ruce nic jiného, všechny nástroje necháš projít ohněm. Oheň čistí všechno, čeho se dotkne…” předestřela mu svůj nápad. Tedy… Nebyl to ještě úplně nápad. Nebylo tam nic konkrétního, co by mohli udělat, ale byl to nápad na možný směr, kterým se mohou při splnění svého úkolu vydat. Tohle bylo něco, co udělat museli. Rozhodnout se, kterým směrem se budou ubírat. Protože nevěděla jistě, jak on, ale jí bylo jasné, že ten úkol splnit musejí. Že je to jako nějaká zkouška, jako test. A kdo ví, co by přineslo jeho nesplnění. Nechtěla to zjišťovat, rozhodně ne na vlastní kůži.

Eldrin věděl, že dívka má pravdu. A tak raději mlčel a dál se k tomu nevyjadřoval. Byla to pravda. Teď už bylo jednoduše pozdě na to, aby cokoliv měnili. I když věřil, že dokud jsou venku, dá se ještě couvnout. Ale jakmile se ho chytila s vešli společně dovnitř, bylo už pozdě. Teď není cesty zpátky a museli tenhle večer překonat. Snažil se sám sobě namluvit, že to bude dobré, a že z tohodle večera získají nakonec moc hezké vzpomínky. Že budou tančit, bavit se jak se to na takových plesech dělá. Aspoň, co si pamatoval. Jenže při těchto představách zase zapomněl, komu tohle sídlo vlastně patří. Tady nikdy nic neprobíhá naprosto klidně.
On byl samozřejmě rád, že mu do hlavy nevidí. Ne kvůli těm myšlenkám o dítěti, které myslel jinak, než by si ji vzala ona, samozřejmě. Ale hlavně kvůli tomu jak si v hlavě pořád přehrával myšlenky o ní… V tom druhém smyslu. O tom, co k ní cítí a co by s touhle novou situací měl dělat, protože opravdu netušil, jak s tím má naložit a byl z toho snad ještě víc nejistý než z toho, že jsou na tomhle plese. Ale pokusil se to zase zahnat, aby si zbytečně nezkazil ples tímhle. Říká se přeci, že nejhorším nepřítelem jsou vlastní myšlenky, nebo ne?.. Aspoň to slýchával od svých přátel, když ho ještě na počátku přemlouvali, aby se vrátil zpátky. Že zradu, o které mluví si vytvořil jen v hlavě a ztratí tím všechno… A Lanthé teď kvůli tomu rozhodně ztratit nechtěl.
“Já málokdy přeháním, drahá Lanthé… A tohle je něco, o čem už vůbec ne” pokývne a usměje se.
“Samozřejmě, pokud si to tak přeješ… Seženu něco dobrého k pití... “ zašeptá a usměje se. On ani na chvíli neměl v plánu nerespektovat její žádost. Vlastně jí docela chápal a nakonec souhlasil, že je to asi nejrozumnější řešení. Ani on vlastně dlouho netančil a i když poslední dny hodně trénoval sám u sebe v chatě… Maličké povzbuzení se bude hodit. Vyzvat k tanci kohokoliv jiného nemá v plánu, pokud to nebude vyloženě nutné z těch společenských důvodů. A tak se na malý moment nakonec ztratí, aby jim oběma sehnal sklenku vína. Je to snad opravdu jen okamžik, protože se nestačí Lanthé ani pořádně rozkoukat a on už si k ní zase hledá cestu zpátky skrz skupinku hostů. Samozřejmě, že se bál nechat jí tam příliš dlouho samotnou. Jak jinak.
“Tak prosím… Na dnešní večer” pokývne souhlasně a usměje se. Napije se a přitom pořád zkoumá její tvář. Až potom uhne očima stranou, protože si uvědomí, že možná už nemístně zírá a to nechtěl.  Vrátil se myšlenkami k tomu, že z tohoto večera musí získat, co nejvíc. Napravit ten začátek a ukázat jí, že není takový hlupák, jakým se jí ukázal na začátku… Musí ho vidět v lepším světle… Jenže čím víc se díval kolem, tím víc vnímal jak jeho světlo pohlcuje temnota toho místa, kde se nacházeli. A nebyl sám, kdo to cítil, protože Lanthé se ho na to brzo zeptala.
“Cítím” povzdychl si tiše a rozhlédl se nespokojeně kolem. Rodina, která byla krátce předtím představena, zmizela. Měl pocit, že některé znal alespoň z doslechu. A někteří rozhodně zanechávali stejný dojem jako jejich předci. Moc se toho tedy v téhle rodině nemění, i když to představování bylo poněkud.. chaotické. On si všiml, samozřejmě. Ale nevyjadřoval se k tomu, nepřišlo mu to důležité.
Zůstala jediná Aslaug, která jim oznámila konání malé hry… A bylo to tady. Cítil jak se kolem nich pomalu uzavírá past a on netušil jak z ní Lanthé dostat. Ano, Lanthé, protože jemu v tu chvíli nezáleželo na tom jestli v ní zůstane on. Možná to celé znělo příliš paranoidně, jenže on tušil, že tohle není jen tak ledajaká hra a je za tím rozhodně něco víc. Ne, že ne.
“Když už jste nám ho donesla osobně… Bylo by pošetilé ho odmítat.” usmál se zdvořile na Aslaug. Byl to úplně  jiný typ úsměvu, na který u něj mohla být jeho mladá společnice zvyklá. Protože s ní ho nikdy vytahovat nemusel. Tohle byl prostě oficiální, zdvořilý úsměv, ale nucený. Což mohla poznat jen ona, protože už ho nějaký čas znala.  Převzal si od dívky obálku a pak se podíval na krátký text. Dřív než stačil cokoliv říct, začala ona sama pokládat otázky, na které by se nejspíš zeptal on sám, ale takhle nebylo třeba. Jen si vyčkal na odpověď jejich hostitelky a znovu jí jen s úsměvem pokývl. A pokud na ně ona sama neměla otázky nebo neměla v plánu konverzovat, otočil se k Lanthé a vydechl. Přemýšlel jestli výběr toho úkolu byla opravdu jen náhoda nebo to byl nějaký druh vtípku, vzhledem k tomu jak oba vypadali. Ale to nebylo v tu chvíli nakonec důležité. Důležité bylo úkol vyřešit. A tak si dívku vzal stranou, aby se mohli lépe domlouvat.
Jako první ho při slově čistota nakonec napadla ona. Samozřejmě. Při pohledu na ní, to sedělo ve všech směrech. Čistá duše, srdce… Její bílá kůže, sněhové vlasy. Jenže těžko si dokázal představit jak zrovna ji bere jako odpověď na tuhle otázku. Vyslechl si tedy nejdřív myšlenky, které měla ona. Možná měla bystřejší mysl než on. A nakonec ano! A svým způsobem oba mysleli stejně. Ona si ce zvolila oheň a všechno, co k němu řekla, dávalo smysl… Ale oheň byl její síla. Její přednost. Takže přeci jen je  odpověď ona!
“Jsi to ty”  zašeptá a pokývne. Usměje se “Sedíš na to dokonale. Ty a tvůj oheň. Čistota je nádherná, léčí… A to ty děláš. Už jen svou přítomností. Jde to vidět. V tomhle místě záříš. A ostatní, to cítí. A proto se snaží na tomhle temném místě stát blízko tobě…” zašeptá a vydechne. “A máš svůj oheň, který může všechno, co jsi řekla” zašeptá a vydechne. Teď už  museli jen přijít na to… Jak to demonstrovat. Zamyšleně se rozhlédl kolem. Díval se. Ale taky mu to pomáhalo utřídit si myšlenky.
“...Zahrada” zašeptá a pokývne. “Pokud je to správný oheň, spálí plevel… a na jeho místě pak může vyrůst něco nového” zašeptá. “To bychom mohli. Najít nějaký malý kousek.. Ty obstaráš oheň… a proslov, protože se slovy to umíš líp než já… a já se můžu postarat o nové rostliny...To je zase moje dovednost” odtuší. Byl to ovšem jen návrh. Nebyl si totiž jistý jestli to dává smysl tak dobře jako v jeho v hlavě. Jak totiž řekl, byla to Lanthé, kdo to uměl se slovy mnohem lépe.

Procházet se před zraky tolika lidí, co ji doopravdy viděli… Měla z toho husí kůži. Pro jednou si ale nemusela na nic hrát, jelikož zrovna na onom panství se svými křídly a nepřirozeným vzhledem rozhodně nevystupovala z řady natolik, jako kdekoliv jinde. Byla jenom jednou z vícero, což byla věc, s jakou se dalo docela snadno pracovat. Fakt, že ji tedy netížila nutkavá potřeba zakrývat svoji odlišnost, jí značně vypomáhal… Ale když už se dostala do toho sladce mylného domnění, že se jí podařilo úspěšně přežít tu první hrozivou událost, všechno to začalo nanovo. A to jen díky Theoranově nutkavé potřebě prokázat, že věděl mnohem víc, než bylo záhodno. Příhodné pro jeho charakter a záměry, jistě. Ale pro Pandoru? Jenom to v ní evokovalo pokušení rozpřáhnout křídla a vyletět ven jedním z velikých vitrážových oken, co byly zdobené různými odstíny modrého a fialového skla.
Rozhodně mu to nemohla nechat jen tak projít, ale co asi tak měla udělat? Neřekl nic, co by byla lež… Vlastně nešlo ani o pomluvu, pouze zneužíval ve svůj prospěch fakt, že se pohyboval ve stejných kruzích a rozpoznal nejen její tvář, ale především auru. To samé by technicky ona mohla udělat jemu, ale kdyby se okamžitě postavila na vzdor, tak akorát by tím sabotovala Eliottovy šance na to, aby pobyt na panství zvládl bez zbytečných komplikací. Nesměla si to tedy připouštět k tělu, jinak by se jí Theoran dostal pod kůži… A z toho už nebylo cesty ven. I přesto ale rozhodně udeřil na správné místo, protože ačkoliv si pamatovala svoje jméno… Slyšet ho vyřčené nahlas bylo asi stejně příjemné, jako bodnutí do zad. Ranilo ji to, ačkoliv svým způsobem toužila, aby jej směla znovu používat. Přeci jen pro ni mělo značný význam, sentimentální hodnotu… A vázalo se k její pravé identitě, byť se z ní vytrácela každým dnem i hodinou. V důsledku ale nezmohla nic, jenom tiše capkat k ostatním a pokoušet se udržet co možná nejklidnější výraz na tváři, aby Theoranovi nedopřála pocit vítězství, co si rozhodně nezasloužil. Všechno jen to.

„Pandora. Je to Pandora,“ ozval se Eliott vedle ní a ona sebou překvapeně trhla, zastavujíc se v půlce kroku. Její společník se zastavil na místě a hleděl směrem k Theoranovi, zatímco ho s čirou neochvějností opravil. Pandoře přitom téměř okamžitě přejel mráz po zádech, rozšiřujíc se až k jejím křídlům, která se mírně zachvěla chladem. Postavil se za ni… A ani přitom nemrkl. Nebyla si jistá, jestli ji to víc těšilo nebo šokovalo. Cítila k němu silné pouto a věděla, že je na něj vázaná nejen slibem, ale i reálnými city, ale… Po tomhle gestu se všechno v ní jednoduše roztříštilo na spoustu maličkých kousíčků, které se zcela samovolně poskládaly nazpět ve správné sestavě, jako kdyby něco uvnitř jejího nitra Eliottova pohotová odpověď spravila. Ať už to bylo cokoliv, byla za to neskonale vděčná. A nemohla si pomoct…
Krátce pohlédla na Theorana a mírně přitom pozvedla čelist, dávajíc najevo poněkud vzdorovité gesto. Ať už tím krokem zamýšlel cokoliv, usnadňovat mu to nehodlala, tím si mohl být jistý. Co víc, především musela náležitě ocenit to, co pro ni její společník udělal. A tak se znovu obrátila na Eliotta, vzala jeho tvář do dlaní a vtiskla mu vroucný polibek. Fádní šeď, která se proplétala její myslí i duší se díky tomu na moment zastavila, dávajíc jí prostor se skutečně nadechnout… Cítit. Srdce jí poplašeně tlouklo a ona se od Eliotta odtáhla, než mu letmo přejela palcem po rtech a věnovala mu kradmý úsměv. Nevěděla, zda ho tím nerozlobí nebo neuvede do rozpaků, ale mohla doufat. Přeci jen… Záleželo jí na něm, což nejspíš tušil - ale tohle bylo o kousek dál, než ta drobná gesta, co mu doposud věnovala.

Po přesunu nejen do chodby, ale především podzemí, se opět stáhla a přimkla blíže k Eliottovi. Pokud se nechal, držela ho za ruku - měla totiž neblahé tušení týkající se věcí, co se měly brzy odehrát… Což se nakonec ukázalo být naprosto opodstatněné. Úkoly, co jim všem Theoran zadal… Byly přesně takové, jaké by očekávala od démona. Nejspíše ho k tomu dohnaly vlastní zkušenosti, protože sám podobným zasvěcovacím rituálem před lety prošel, jinak by neměl pravomoc na to, aby se vůbec propracoval k Rüvikovi. Všechny je tedy čekala strastiplná noc, protože naplnění takových úloh bylo záměrně postavené tak, aby ze sebe nevydali jen maximum, ale i střípek vlastního já. Bylo to dost o oběti, snaze a iniciativě. A Pandoru opravdu zajímalo, zda je všechny Theoran chtěl vhodit do nesnází, aby selhali… Nebo jestli jim tajně důvěřoval, že takovou výzvu zvládnou a prokážou se jako hodní svých titulů.
„Nemyslíte, že by ty úkoly měla zadat ona „matrona“ osobně?“ Ozvala se nakonec, neschopná si odpustit to drobné rýpnutí. Věděla, že to Ravenna dělala raději za svých vlastních pravidel, osobně si i vybírala, koho k sobě vpustila blíž… Theoran celý ten systém ale nabořil, sebral všechny potomky ze současné rodinné větve a zadal jim úkoly, co matně zaváněly zákeřností.
„Někteří z nás nemusejí dokazovat, zda sem doopravdy patří. A my oba víme, na které z těch dvou stran kdo stojí, lorde Killiane.“ Tím už zariskovala mnohem více, ale jednoduše to muselo být řečeno nahlas. To, jakým způsobem Theoran přistupoval k Eliottovi, ji nebetyčně vytáčelo - a i když mu tedy neprozradila, o koho přesně šlo (jelikož respektovala Eliottovo soukromí a volby) tak mu musela připomenout, že i on sám možná současnou hlavou rodiny, ale ani zdaleka ne srdcem. Do toho měl ještě slušně daleko, ale tímhle svým chabým pokusem o zalíbení se si rozhodně nevypomáhal. Těžko říct, jestli se opravdu snažil naklonit Ravennu blíže ke svojí straně - sice jí věnoval ples v rámci tradice a dokonce přizval další její služebníky, ale tím veškerá iniciativa končila. Místo aby ctil svoji paní i rodinné tradice, kterých bylo podstatně více, než jen zasvěcovací rituál a spojení s půlnocí, začínal postupně překrucovat spoustu věcí kolem. A to nebylo dobré. Dříve nebo později se jeho hlava musela ocitnout na špalku, pokud by ze svojí cesty neodstoupil a tvrdošíjně pokračoval… Pandora se ale obávala toho, aby Ravenna nebyla příliš shovívavá a neušetřila ho, protože by tím odstraněním mohla překročit svoje pravomoce.

Otřásl se náhlým záchvěvem mrazu, co se mu roztančil po celé délce páteře. On věděl moc dobře, kam je Theoran odváděl… A byl tam už několikrát. K čertu, však tam zavedl i Raniu. Jenže to ho ani ve snu nenapadlo, že by jeho otec mohl být naživu a oni oba se tak mohli dostat do potíží, protože kompletně přeskočili tu stupidní tradici… K čertu! Však on to rozhodnutí učinil za ni. Neptal se jí, prostě… Ji odevzdal. Udělal to, protože se bál. Neměl dostatek důvěry na to, aby jí poodhalil celou situaci a přiznal pravdu, takže rozhodoval ve jménu jich obou.
Cítil se jako prachobyčejný, odporný sobec. To, co udělal mělo evidentně mít podstatně širší důsledky, než si původně uvědomoval… A pokud to jejich otec měl zjistit, nevěstilo to vůbec nic dobrého. Už takhle byl značně podrážděný kvůli odchylkám od plánu, takže se dalo předem očekávat, že dříve nebo později vybuchne a někdo to pěkně odskáče. Kdo? To se dalo snadno odhadnout… Měl totiž pifku hned na tři svoje přítomné potomky, ale když se k tomu nakonec přidala ještě nebohá Breena (které Rasmus osobně fandil na plné čáře, ale bohužel nemohl to dát najevo) a nečekaně i Eliott, objevovala se až široká paleta možností, na kom si vylít vztek a frustraci. A tak se Rasmus zkrátka modlil, aby ten záchvat byl co možná nejmírnější… Protože rozhodně nechtěl mít na krku mrtvé tělo jednoho ze zúčastněných, natož pak Chestona.

Úzkostlivě následoval Theorana, co je odváděl do svatyně a urputně se přitom snažil nehrát si s rukávy svého kabátce. Rozhodně věděl, že ho to rozzuří… A to čekání kdy k tomu mělo dojít, to bylo snad ještě horší než výbuch sám o sobě. O to víc ho trápilo, že se do toho všeho nevyhnutelně namočil i Cheston. Ten byl pro jeho otce absolutně perfektní cíl, protože moc dobře věděl, že pohráváním s city by docílil rozhodně většího efektu, než kdyby se rozhodl z jeho zkřehlého těla vymlátit život a zlámat mu všechny kosti. Ne, na tohle si už Rasmus postupem času zvykl. Naučil se, jak odpoutat svoji mysl od těla a uměl s tím pracovat, ale ta hrůza z možnosti ohrožení milovaného… To bylo něco, na co si zkrátka přivyknout nedokázal. Jak také? Už takhle se cítil sám o sobě relativně bezmocný, když stál po boku svého jediného žijícího rodiče, ale kdyby se ohnal po jeho snoubenci, byl by kompletně ztracený. Bránil by ho, pochopitelně. Ale za cenu toho, že by ho Theoran dostal přímo do svých hrstí a mohl by s ním pak nakládat kompletně dle svojí zvrácené libosti, protože by Rasmus poslušně udělal úplně cokoliv, čím by Chestona ochránil. Jen aby mu neublížil.

Situace se ale přinejmenším prozatím držela na relativně poklidné vlně, protože nedošlo na žádné vyhrůžky ani násilí. Bez manipulace, zbytečného divadla a i konverzace, což se narušilo až k samému konci. Theoran jim všem předložil úkoly, což v Rasmusovi okamžitě vyvolalo vlnu surové paniky, protože úkol pro něj a Chestona byl evidentně nejen osobní… Byla to zatracená výzva a rýpnutí ve staré ráně. Moc dobře věděl, proč si vybral zrovna tohle. Chtěl mu připomenout Diabla a tu noc, kdy ho viděl naposledy živého, než se zjevil po tolika letech a v úplně jiném těle. Theoran musel vědět, že se do toho Rasmus nepustí. A že to neudělá, ani kdyby tím ohromil samotného boha smrti. Nejspíš tedy předpokládal, že bude muset přijmout svoji porážku a zahanbeně odstoupit z rodného světa, protože by měl právo ho nejen vydědit, ale prakticky i vystrnadit z domu. Hajzl…
Navzdory vnitřnímu mučení se ale Rasmus dokázal alespoň na moment povznést nad nastalou situaci a obrátil svoji pozornost směrem k Pandoře, co si do jeho otce naprosto trefně rýpla. Měla pravdu, nejspíš. O všech rodinných tradicích nevěděl, takže nemohl soudit… Ale to, co řekla potom - to jistě pravda byla, ačkoliv všichni přítomní už nejspíše podvědomě tušili, že to Theoran nikdy nepřizná a radši to promlčí.
„Myslím, že bychom se měli vydat stranou,“ špitl směrem k Chestonovi, než se zhluboka nadechl a opět vydechl. Nechtěl ten úkol přímo rozebírat nejen před zbytkem svých příbuzných, ale i jejich doprovody. Především mu šlo o Theorana, který na ně oba pohlížel koutkem oka a Rasmus by přísahal, že mu mírně cukaly koutky rtů v úsměvu, což samo o sobě nevěstilo nic dobrého.
„Třeba do další chodby nebo tak…“ Poukázal směrem k jednomu z možných východů ze skalního sálu a opatrně svého snoubence objal kolem ramen ve snaze ho nasměrovat právě stranou, pokud možno co nejdál od Theoranových ostře vyhlížejících očí a posměšného úsměvu. Měli šanci na úspěch? Těžko říct. Rozhodně měli potenciál to nějak zvládnout… Ale otázkou bylo, jak na to. Sám zadavatel řekl, že existovalo vícero cest a žádná nebyla předem určená jako jediná správná, ale to Rasmusovi velké naděje rozhodně nedodávalo. Obával se totiž toho, že se bude muset ponořit do toho, co ho děsilo ze všeho nejvíc… A toho, že v dané věci kompletně selže.

Velkodušné gesto, kterým svému nemilovanému otci částečně pošlapal autoritu, prošlo bez sebemenších důsledků. Jistě, tvářil se docela nespokojeně (což v jeho světě mohlo znamenat prakticky cokoliv od mírného otrávení po touhu zabíjet) ale zároveň nejednal, alespoň prozatím. Šance se mu rozhodně naskytla, protože sotva se za nimi zavřely ty mohutné a křídly označené dveře, veškerý rozruch ze sálu za jejich zády utichl. To znamenalo jediné - místnost tlumila okolní zvuky, takže pokud by se Theoran rozhodl běsnit rovnou tam… Technicky by mu to prošlo. Přeci jen se držel zkrátka jen kvůli všudypřítomnému obecenstvu a faktu, že se pokoušel nahnat veřejné mínění do lepších výšin - kdyby si v mžiku zašpinil ruce a začal kolem sebe šermovat magií nebo například pohrabáčem, (který byl navzdory všem ostrým věcem v domě vždycky jeho oblíbencem) asi by to úplně dobře nevypadalo. Tuhle formu nepřímé protekce už ale ani jeden z nich neměl, takže museli kolektivně počítat s tím, že se od té chvíle mohlo pokazit naprosto cokoliv… A hádky byly vskutku tím nejmenším, k čemu by se situace mohla zvrtnout.
Pokud byl ale někdo z jejich skupiny vyvolených doopravdy vyrovnaný až za hrob, nebyl to Theoran. Dokonce ani Rasmus, jehož úzkost Desmond cítil jako závan chladu. Ne, tím nejklidnějším byl nepochybně právě Desmond. Držel se poblíž svojí milované víly a sice se neusmíval jako měsíček na hnoji, ale rozhodně předem nevěšel hlavu, což se o zbytku říct nedalo. Eliott s Pandorou sice dorazili s nečekanou silou, ale nemohli vyvážit to, jak se třásli Rasmus s Raniou, což vypovídalo o mnohém. Čekalo je něco značně zákeřného a nebezpečného… A samozvaný vládce rodu si to mínil náležitě užít, protože mu utrpení ostatních přinášelo zvláštní formu potěšení. Pokud ne, alespoň to tak navenek vypadalo - po všech společně strávených letech si tím ale bělovlásek nebyl stoprocentně jistý. Částečně totiž propadl domněnce, že Theoran už necítil nic.

Po příchodu do toho ponuře a temně vyhlížejícího místa se Desmond líně opřel o jeden ze sloupů, které byly vytesané do pevného kamene. Sice to z jeho strany nejspíše působilo docela neslušně, ale upřímně mu na tom ani trošičku nezáleželo - stejně jako otec měl i on značnou pifku a nehodlal se chovat jako poslušně vychovaný pes, protože ničím takovým už nebyl. Možná dříve… Ale teď už rozhodně ne. Oprostil se od přirozeně vetkané tendence k naslouchání vyřčených rozkazů a chystal se plnou čarou vyrazit proti všemu, co by Theoran mohl jen chtít. Jen ať si užije ten pocit strádání, zatímco přijde o část moci, co bral jako samozřejmou. Zasloužil si to plnou mírou.
Problém však nastal v moment, kdy se jeho otec s autoritativním vystupováním přesunul k poodhalení toho, co je čekalo: úkolům. Ty se dozvěděli hned vzápětí, což Desmonda přeci jen přimělo, aby odlepil záda od studeného kamene a narovnal držení svého těla. Musel přitom mírně zatnout čelist, protože tušil, k čemu se tam schylovalo - a ani trošku se mu to nelíbilo. Mohl se ale postavit na zadní a prostě se na to vykašlat? Bohužel ne. Od momentu, kdy vyslovil přidělená zadání, byli všichni vázaní k tomu, aby neselhali. Pokud by tak učinili… Nejspíš by je za to nikdo nepopravil, ale dobré by to také rozhodně nebylo. Stačilo se totiž podívat na to, jakým způsobem Theoran jednal s lidmi, co vnímal pod svojí úroveň. Kdyby se k němu obrátili zády nebo selhali, neměli by pro něj vůbec žádnou cenu. Nic by neznamenali, žádný přínos… Stala by se z nich akorát přítěž, poskvrna. A takových věcí se on dokázal velice snadno a rychle zbavovat, což byla dostatečně silná motivace pro to, aby se bělovlásek rychle přeorientoval a začal v hlavě snovat plán na to, jak by se měli svého úkolu s Bree zhostit, aby jej zdárně splnili.

„To je pravda. Mluvit za svojí paní je pěkně neslušné,“ odkašlal si tiše, ale nesnažil se o žádnou výraznou nenápadnost. Reálně tím věnoval nepřímé pokývnutí směrem k výroku ze strany Pandory, protože soudě dle svojí vlastní zkušenosti s Ravennou… Ona rozhodně nebyla ten typ člověka, jakého by měl vynechávat. Naopak. Nejen, že byla mocná a zodpovídala za ně, vůči nim oběma projevila značnou vlídnost - a to Desmond ani v trošičku neočekával, takže to pro něj bylo v důsledku velice milé překvapení. O to více se obával důsledků Theoranova jednání… Ale ten měl evidentně svoji hlavu, jistě nebyl natolik naivní nebo zaslepený, aby si neuvědomoval možné důsledky svého vlastního jednání. Na to si až příliš kontroloval každý krok, takové neopatrnosti by se jistě nedopustil. To ale vyvolávalo otázku, proč to dělal. Vážně se snažil uzurpovat větší množství moci?
„Každopádně… Nemusíme ty úkoly splnit výhradně tady, však?“ Pozvedl ještě obočí, než nasměroval svoji otázku vůči Theoranovi. Nelíbila se mu totiž představa, že by jim celou dobu koukal pod ruce a případně komentoval, jak měl ve zvyku. Jedna věc byla, že měli splnit zatraceně nejasnou a zákeřně položenou úlohu, ale mít přitom ještě nechtěnou asistenci evokující příšerný tlak… Toho by bylo lepší se vyvarovat, pokud to šlo.

Jass přeletěl sál pohledem. Snažil se soustředit na maličkosti, na barvy šatů, na úryvky rozhovorů a hlavně na to, že není sám. Caase měl pořád ještě po svém boku, cítil teplo jeho těla a jeho uklidňující přítomnost, která ho nějakým způsobem dokázala vždycky ukotvit na místě. To se na něm Jaasovi líbilo. Že ačkoliv na první pohled vypadal jako šlechtický spratek, kterému nezáleží na nikom a na ničem a jenom na sobě samém... ve skutečnosti se pod tou maskou skrýval šarmantní mladý elf, ochránce a někdo, komu na Jassovi očividně záleželo, i když se poznali za dost... zvláštních okolností, měl-li mladý Áltëno odhadovat.

"Záleží jen na tobě, Caasi. Jsem tu s tebou a jsem tu pro tebe a i když se právě asi chovám jako malá holka..." Ano, v tu chvíli se Jass červenal až na kotnících... "...tak to myslím vážně. Něco vydržím. Zůstaneme jak dlouho budeš chtít, protože jsme se sem netáhli takovou cestu, jenom abychom nakoukli a zase zmizeli. Věděl jsem, do čeho jdu a souhlasil jsem. Těším se, pokud se rozhodneš mě seznámit se sestrou a i kdyby ne... Jsme tu taky kvůli ní. Potřebujete si toho hodně říct. Sice tě neznám dlouho, ale tohle vím. Takže si vem tolik času, kolik jen potřebuješ, hmm?? Nebudu lhát, hodně toužím odsud vypadnout. Ale mnohem víc chci, abys byl šťastný a abys měl ve vztahu se sestrou pořádek. A to by se nestalo, kdybychom se teď otočili na podpatku a odcválali do háje."

Jass se přinutil k povzbudivému úsměvu a odhodlal se Caase políbit na tvář. Netušil sice, jestli je to vhodné a společensky přijatelné, ale tiše doufal, že to Caasovi poslouží jako dostatečné ujištění a uklidnění.

Jen co se odtáhl, zaslechl začátek proslovu a skoro automaticky se otočil k jeho původci. Lord Killian byl... Jassovi se sevřel žaludek a napjaly si všechny svaly v těle. Ten muž byl predátor, loutkář, zvyklý mít nad vším kontrolu a rozehrávat vlastní hry, o kterých nevíte nic, dokud nezjistíte, že jste jen jednou z jeho figurek. Jassovi se rozhodně nelíbil. Už od pohledu ne. A o to víc doufal, že se Caasovi podaří v klidu promluvit se sestrou a vyřešit, co je potřeba.

Nechtěl dělat rozbroje, to rozhodně ne. Musel se infiltrovat co možná nejklidnějším způsobem a nestrhávat na sebe a Pandoru ještě větší negativní pozornost Theorana, než měli už teď. Jenže na to co řekl zkrátka zareagovat musel, protože to nebylo mířené na něj, ale na Pandoru a to si zkrátka líbit nenechal. Dotáhl jí do toho a nehodlal přihlížet, jak do ní Theoran rýpe zrovna na tak citlivá místa. Nebyla tam jen tak sama od sebe. Jen mu dělala doprovod a on neměl jediné právo ji ponižovat ať už byl vznešený a mocný sebevíc. Nebyl totiž jediný a pokud by se snažil mermomocí Pandoře házet klacky pod nohy, byl Eliott taky schopen se nejen takhle klidně a slušně ozvat a opravit jeho slova.

Z toho proudu myšlenek ho ale vytrhlo jím naprosto nečekané - Pandořiny rty na těch jeho. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ho zničehonic políbí a ještě k tomu před tolika lidma, takže zareagoval jenom tím, že zavřel oči a automaticky si položil ruce na její boky. Byl v tom úplně ztracený a ponořený, že nevnímal celý sál lidí kolem nich. Bylo mu to naprosto upřímně jedno. Dodávalo mu to seběvědomí a odvahu ukázat všem, že je víc než hoden patřit mezi ně. On a Pandora byli spolu silnější než většina lidí a on to chtěl dokázat celému světu. Když se pak pomalu odtáhla, věnoval jí spokojený úsměv, než mu ještě na vrch toho všeho přejela nežně palcem po rtech, načež zareagoval překvapeným zamrkáním a následným úšklebkem. "Velice rád bych na tohle zareagoval a asi nejen slovně, ale myslím, že si to schovám na lepší místo a čas než tady uprostřed jámy lvové. Děkuji ti." Zašeptal jí do ucha zatím co jí jemně přejel prstem po bradě než ji chytl za ruku a pyšně pohlédl směrem k Theoranovi skoro jakoby se mu vysmíval do očí a odkráčel k hloučku zbytku mladých Killianů.

Nejspíš by ho drtivá většina z nich označila za blázna, že do té šílenosti šel dobrovolně, minimálně si to tak myslel on sám, ale on byl odhodlaný sebevědomě pokračovat a začlenit se. Měl jasný cíl a člověk jako on jen tak před něčím necouvl. Když pak na něj promluvil mladík, který se mu vzápětí i představil jako Rasmus, Eliott mu ihned věnoval vlídný úsměv a přikývl zpět na pozdrav. "Ne, nesetkali. Vlastně jsem se nesetkal s nikým z přítomných až na velice malý počet vyjímek, takže jste první s kým mám tu čest... Eliott, těší mě. V tom podání ruky plně souhlasím a celkově budu rád pokud budete ochoten se pak v klidu seznámit a trochu pohovořit i společně s vaším společníkem..."Odmlčel se na chvíli a až v tu chvíli se z toho šoku vzpamatoval i černovlásek a zapojil se alespoň trochu do konverzace. Vzhledem k tomu, že za svůj život zkrátka nezažil tolik lidí na jednom místě, působil mnohem uzavřeněji než obyčejně. Až skoro plaše. "Já... Omluvte mé vychování lorde. Zapomněl jsem se představit. Cheston, těší mě." Vypravil ze sebe co možná nejcivilizovaněji, jak jen dokázal. "Nic se neděje. Také mě těší. A hodně štěstí vám oběma, něco mi říká, že ho budeme všichni potřebovat." Pronesl potichu s přátelským úsměvem.

Celou cestu, ale i při zadávání úkolů držel Pandoru blízko sebe, aby jí dodal alespoň nějaký pocit jistoty a bezpečí a zůstaval úplně ticho bez jediného slůvka. Až do momentu kdy přišla řada na jejich úkol a Pandora zareagovala sice pochopitelně, pravdivě a upřímně, ale pro něj ne zrovna výhodně. Jemně ji položil ruku na rameno a popošel kousek před ní. "To je dobré..." Špitl než se podíval na Theoran. "Omlouvám se, lorde Killiane. Chápu, že naše zjevení se od nikud bylo poměrně nevhodné. Nemám to běžně ve zvyku, ale o uskutečnění Půlnočního plesu jsme se dozvěděli až poměrně na poslední chvíli na to, abychom něco vysvětlovali a jak jistě pochopíte, i teď nám běží čas. Vysvětlení se tedy jistě dočkáte, ale na to máme příliš málo času. A myslím, že lady Pandora tím chce říct pouze to, že jsem ochoten a schopen prokázat mou náležitost rodu. Jinak bych přeci nepřišel. Jsem si jistý, že vás i přes ne tak úplně dobrý začátek nezklamu. Promiňte tak emociální a prudkou reakci, ale údalosti posledních týdnů pro nás oba nebyly dvakrát nejsnadnější, takže jsme oba dva napjatí, ale jsem si jistý, že po zasvěcení a plese celkově budeme mít příležitost mít klidný rozhovor."

Nikdo z nich si evidentně neuvědomoval, na jak tenkém ledě se nacházeli. Taková naivita… Býval by od nich očekával mnohem realističtější náhled, ale dost možná se jednoduše sekl. Rozhodně ne všichni přítomní si reálně zasloužili to, aby se jejich status posunul a oni směli nahlédnout za doposud pevně udržovanou oponu. Přijala by je Ravenna i tak? Nejspíš ano, měla dosti odlišné standardy a laťka tak byla sice nastavená relativně vysoko, ale ne tolik, aby na ni nebyli schopní s trochou snahy a iniciativy dosáhnout. Měli potenciál, to jistě. Ale prozatím dřímal pohřbený kdesi hodně hluboko pod povrchem, odkud jej bylo zapotřebí vytáhnout, ne-li přímo vydolovat. To mohlo velice dobře trvat celé roky, nemluvě o vší vynaložené snaze, aby se člověk dočkal alespoň maličké jiskřičky…
Moc držel v rukou on, ne oni. A plánoval toho náležitě využít, jen k tomu potřeboval trošičku vhodnější situaci. Ta se chvatně blížila už od momentu, kdy opustili taneční sál a začali klesat dolů do podzemních chodeb, směrem k svatyni. S potěšením by alespoň jednoho z nich přetáhl k misce a podřízl je jako sele, aby vyslal tolik potřebné poselství a odstrašil zbytek od dalších nepravostí. Tím by se ale připravil o vskutku zajímavou podívanou, když už pro ně všechny měl nachystané úkoly pro zasvěcení. Jakákoliv forma trestů se tedy poněkud nuceně přesouvala až na dobu po skončení zadaných úloh, což Theoranovi alespoň dávalo slušné množství času na promyšlenou toho, jak chystal ptáčata pokárat.

Napůl očekával, že jakmile se za nimi všemi definitivně zabouchnou dveře a všichni osamí, situace se buď značně vyklidní nebo naopak rozohní. Pochopitelně se stala přesně ta možnost, jakou on shledával poněkud nepříjemnou a zarytě si přál, aby se jí mohli kolektivně vyhnout. Místo toho měl na talíři další očividný akt vzdoru, stejně jako drobnou urážku. Začínalo to být vcelku vyčerpávající, což bylo nepochybně nepříjemné… Ale pořád svým způsobem částečně lepší, než jiné alternativy. Theoran to jednání shledával poměrně otravné, takže s nastalou situací ještě dokázal pracovat, aniž by vybuchl jako ohnivá jáma chrlící lávu. Sice byl v pokušení něco udělat, aby tu nutkavou touhu se vzpouzet pěkně potlačil, ale… To už učinil, když všem zapojeným párům předložil úkoly. Jejich plnění bylo samo o sobě dostatečně složité a peprné na to, aby se všichni náležitě zchladili a on se přitom nemusel nijak více snažit, aby jim srazil morálku.
Pozoroval tedy páry před sebou a musel se nakonec polovičatě ušklíbnout, protože nad nimi stále měl plnou moc. Jistě, plány se mu nabořily a on za to byl pěkně naštvaný, ale doposud se mu vcelku dařilo to všechno následně urovnat: a tak sice uvnitř zuřil, protože nesnášel, když mu kdokoliv zasahoval do jeho konání, ale jednoduše si to připsal do sáhodlouhého seznamu důvodů, proč by se svému okolí měl mstít a prozatím žádné kosti nelámal. Zatím. Na ty nejlepší věci bylo totiž občas zapotřebí si chvíli počkat, což byla věc, jakou ho člověk naučil již před mnoha lety a on si během té doby stihl mnohokrát potvrdit, že tomu tak doopravdy bylo. Nesměl si to zkazit, pak by mohl vinit jen sám sebe.

„Ale ale ale… Pandoro,“ mlaskl nespokojeně, ale s využitím jedovatě sladkého hlasu. „Vím, kde leží tvoje loajalita. Na druhou stranu, zeptej se sama sebe: stálo to za to? Připravila tě o celičký život, udělala z tebe služku… My všichni v tomhle ohledu máme volbu, ale ty ne. Očekával bych, že se postavíš na opačnou stranu, ale pokud chceš hrát takhle… Budiž. Není to tak, že bych naši paní nerespektoval. Jen nejsem natolik zaslepený, abych ji viděl ve světle dokonalosti a nevšímal si jejích chyb i slabin. A oba dva víme, že tyhle věci má každý. Démon, vyšší bytost nebo smrtelník… Některé věci se nemění, nehledě na druh.“
Nemínil se s ní jakkoliv hádat, protože by takový rozpor byl naprosto bezpředmětný a v důsledku by to ničemu nepomohlo, ale odpověď si prostě a zkrátka odpustit nemohl, když už to sama vytáhla. Už nějakou dobu mu to totiž vrtalo hlavou: démoni, co vznikli samovolně nebo dobrovolně museli přeci jen být značně odlišní od těch, co si vyšší mocnosti vybraly osobně a přeměnily je uměle. Ona byla jednou z nich… Ravenna ji ale ještě ani nenechala projít kompletní přeměnou, dokonce i navzdory všem těm letům. Proč?
„Radil bych ti, abys zavřela tu svoji krásnou pusinku… A nechala si svoje poznatky a názory pro sebe. Ušetříš tím nám všem jednu moc nepěknou ukázku toho, co se děje, když někteří z nás překračují hranice svého místa a strkají nos tam, kam by neměli. Ty moc dobře víš, co tím myslím… Pandoro.“ Jednal s ní v relativním klidu, ale i přes tu ledovou masku na něm bylo jasně znát, že nevtipkoval. Nepřeháněl, myslel to smrtelně vážně - a jeho slova byla stoprocentně míněná jako vyhrůžka, nic menšího. Snažil se ji tím zarazit, k čemuž se nakonec přidal i Eliott po jejím boku. Tuhle změnu Theoran přivítal s potutelným úsměvem, ale neříkal nahlas, co přesně si myslel.
„Poněkud nevhodné je slabé slovo. Ples určený pouze pro pozvané a rodinu… A vy dva se zjevíte zčistajasna, ačkoliv o vás doposud nikdo neslyšel ani popel. Naštěstí publikum miluje dobrý zvrat i nádech tajemna, což vás částečně omlouvá. Co se té nevybouřenosti týče… Jsem na to zvyklý. Berte to jako varování do budoucna, protože příště už tak shovívavý nebudu, tím si můžete být jistí.“ Svá slova zakončil kradmým, avšak uvnitř značně neupřímným úsměvem, než se naopak obrátil směrem k Desmondovi, který mu předtím také celkem hnul žlučí, když přitakal ke slovům od Pandory. Jistě, měli pravdu, alespoň svým způsobem tedy. Ale to nebyla věc, jakou by zrovna on (a natož v současné chvíli) chtěl nebo potřeboval slyšet. Očekával respekt a opatrnost, místo toho se mu dostávalo pasivní agrese a vzdoru. To byl vskutku nešťastný počátek nové éry.
„Ne, máte přístupné celé panství, až na obvyklé výjimky. Plus sál - pokud zjistím, že se někdo z vás vrátil mezi hosty ještě před dokončením úkolů, budu nucen vás přimět… Vrátit se sem a dohlížet na vás, abyste prve náležitě splnili svoje povinnosti, než budete moct být propuštění. Tak buďte prosím od té lásky a nepohrávejte si s pravidly, slušností a mými nervy. Nevyplácí se to.“

Rohanovi se panství Killianů přinejmenším nezamlouvalo. Jistě, Šepotající pevnost možná nebyla nejpřívětivějším stavením v Nescoře, ale tam... Byla cítit hrdost, čest a dobro. Na panství Killianů se ve vzduchu prolínaly drahé parfémy, vůně ohňů z lamp a závan větru, proudícího dovnitř okny, ale dobra v tom nebylo ani co by se za nehet vešlo. Rohan měl pocit, že Theoran Killian by dobro nepoznal, ani kdyby mu zaklepalo na dveře a představilo se.

A tenhle pocit se ho držel celou dobu, co je představoval a uváděl do společnosti. Byla to jenom drahá iluze. Hra, při které chtěl demonstrovat svou velikost a moc, kterou měl nad svými dětmi. A úplně upřímně? Rohan by je s velkou pompou nejradši naložil všechny (VŠECHNY!) na záda Lanthé a odnesl někam hodně daleko. Třeba na takový... Arimaton. Tam by jim všem bylo určitě moc fajn.

Jenže dřív, než stihl plán domyslet a zrealizovat, večer se obrátil vskutku... zajímavým směrem. A Rohan si nebyl úplně jistý, jestli to bylo dobře. Následoval ale beze slov lorda Killiana i ostatní a přitom se snažil zmapovat všechny únikové cesty. Ano, jak správně tušíte, moc jich nebylo, což Rohana slušně znervózňovalo.

Navenek si ale držel pózu. Věděl, že musí. A ačkoliv si nebyl jistý, jestli maska, která fungovala ve Skalách před dráčaty bude fungovat i tady, musel mít v rukávu alespoň něco. Nemohl přijít do 'jámy lvové' vyzbrojený jenom svým... pochybným šarmem a pár vzpomínkami na šlechtický život, o který ho připravili dřív, než se ho stihl sám vzdát.

Prošel - i když neochotně - až do tajné chodby a tak nějak mimoděk byl rád za menší drama, které se pro lorda Killiana připravila neznámá dvojce, ze které očividně nebyl dvakrát nadšený. Později se na ně možná zeptá Ranii, pokud teda bude vědět víc, než o sám.

Co se týkalo úkolu... Rohan už se vlastně ani ničemu nedivil. Víc překvapený by byl, kdyby jim Theoran řekl, že mají jít... Upéct koláč. Život a smrt? Nic nového, pokud jste chteli znát jeho názor.

To panství jenom dýchalo temnotou, na kterou odpovídala temnota, nově usazená uvnitř něj. Děsilo ho to? Nezměrně. Ale pořád to přijímal jako oběť za to, že přežil. Jako malý háček v tom, že ho Rania přivedla mezi živé a dala mu druhou šanci. Nebyl to příjemný háček a Rohan si byl tak nějak vnitřně jistý, že mu způsobí ještě mnoho problémů. A že jednou bude muset to zrnko stínu, které se v něm rozpínalo, zadusit.

Jenže teď byl tady a popravdě byl rád za cokoliv, co měl po ruce. Ať už to byl meč, dýka, magie větru v žilách nebo tenhle cár tmy v srdci. Všechno mu mohlo pomoct. Obzvlášť, pokud bude proti Theoranovi muset bojovat jeho vlastními zbraněmi.

"Můžeme jít, Drahá?" na poslední slovo dal zvláštní důraz. Co k tomu říct? Všechny instinkty ochranáře a bojovníka v něm křičely po pozornosti. A pokud něco doopravdy chtěl, tak to bylo splnit úkol co nejdřív, ukončit hru, které se beztak právě stal součástí a odejít. S Raniou, ideálně.

Chvílemi se jí zdálo, že celý ten velkolepý ples vznikl tak náhle. Bez jakéhokoli varování nebo byť jen zmínění, zkrátka jednoho dne začaly ty precizní přípravy, ze kterých poté vzniklo něco, co by se dost možná blížilo k úchvatného, kdyby Bree netušila, kde se vlastně nachází a kdo celou tu srandu pořádá. Netušila, zda na tom plese nebyla pouze nutným, ale nevítaným hostem, protože ač i jí se dostalo lehké přípravy v podobě konečných úprav jejího zevnějšku, až do toho osudného večera neměla ponětí co se přesně chystá. Mohla jen hádat a tiše se modlit, aby byl její bělovlásek v pořádku, jelikož právě on byl ne tak dobrovolně vtáhnut přímo do ohniska veškerého děje. A právě již zmíněný bělovlásek byl důvodem, proč na ten ples vůbec šla. Kdyby měla snad na výběr a Des by se nacházel někde daleko od všeho toho nebezpečí, ani náhodou by tam nepáchla. Jenže to se nestalo a tak se po úlevném shledání s Desem a podivném setkání v sadech nakonec oba dva odebrali do sálu, který se nebezpečně rychle plnil lidmi. Víla musela přiznat, že nečekala až tak moc lidí. Zatímco ostatní jistě rozebírali všechen ten luxus a v hlavě se jim hodilo jakým způsobem si získají Theoranovu přízeň a možná nějaký ten peníz, blondýnka přemýšlela nad kapku jinými věcmi. Příliš těch lidí ni nepoznávala, ale to v ní žádný údiv nevykřesalo. Dle všeho se plesu účastnila všemožná smetánka a mezi tu Breena opravdu nezapadala. V její mysli se honila pouze jedna důležitá otázka. Okradla někoho z nich už někdy? A pokud ano, o jaké cennosti? Většina zlodějů si nevybíralo zrovna bohaté šlechtice, neboť měli dostatek vlivu a moci, že by toho nešťastného zlodějíčka mohli poslat na šibenici. Drobná víla se v tomto ohledu lišila, ale byla si jistá, že kdyby v ní někdo poznal tu malou pouliční zlodějku, výraz na jeho tváři by opravdu stál za to. Mezitím, než k tomu došlo, což se bohužel nestalo, se pokoušela na lidi, které zrovna s Desem míjeli, jemně usmívat a zkrátka vypadat jako reprezentativní mladá dáma. Sice si žádným vyčerpávajícím tréninkem neprošla, ale i tak jí bylo jasné, že má zanechat co nejpozitivnější dojem a hrát spolu s ostatními tu směšnou hru na perfektní vztahy a rodinku. ,,Máš pravdu, Desi. Dneska zazáříme.” Špitla ještě tichounce ke svému milovanému, než přistoupili ke zbytku jeho sourozenců, Theoranovi se Sayleen a neznámé zrzečce, která dle všeho do rodu Killian taktéž patřila. Bree se vlastně ani nemohla ničemu divit, ne potom co potkala spoustu lidí, kteří dle všeho patřili k Desově rodině. Nejspíše si člověk opravdu zvykal na všechno. Ze slušnosti kývla zpět n Theorana a zároveň poté i na dva ostatní páry, tam však ke kývnutí přidala i co nejklidnější úsměv. Věřila, že to všichni zvládnout na jedničku. Pokud se Bree něco naučila, pak to bylo to, že člověk musel v každé situaci věřit sám sobě a ať už se situace jakkoli pokazila, i tak se hodilo tvářit jako by to s ním ani nehlo. Ať žila sebejistota! A tak se víla snažila vypadat po boku bělovláska alespoň kapku sebejistě a vyrovnaně, i když ani trošku netušila, co se od ní ve skutečnosti očekává.

Jen co Theoran otevřel pusu, Bree měla co dělat aby se neotočila a nezačala se culit pobavení nebo se spíš rovnou začít smát. Bylo jí líto všech hostů, které jeho slovům věřili, ale zároveň měla sto chutí plivnout do obličeje nejen jejich hostiteli, ale také měla chuť plivnout do obličeje všem, kteří mysleli jen na to, jak se tomu krutému krkavci zalíbit pro jejich vlastní prospěch. Jenže plivat samozřejmě nemohla, to se na dámu jistě velice nehodilo. I když se sama za žádnou velkou dámu nepovažovala, takže možná jí jeden malinkatý plivanec nebo nakopnutí do holeně mohlo být odpuštěno. Jen asi ne úplně při zahájení před zraky úplně všech. Hlavně, že dle Theoránka byli všichni velicí kamarádi. Bohové...Víla se nemohla rozhodnout, zda spíše chtěla nebo raději nechtěla vědět, kdy ta bublina velkého přátelství praskne.
Když je ten velice přátelský parchant začal po párech představovat, necítila ani špetku nervozity. Proč také? Věřila sama sobě a věřila svému manželovi, vždyť on sám jí ujistil, že se nemusí ničeho bát. Vyčkala tedy, než se Rasmus s Chestonem odeberou dolů a když přišli na řadu, upřímně od toho nečekala nic velkého. Jaké to tedy bylo pro drobnou vílu překvapení, když najednou ztratila pevnou zem pod nohama, ocitajíc se v jakési lehce taneční otočce. V jiné situaci by nejspíše vypískla, ale tentokrát jí ze rtů sklouzlo pouze tiché zachichotání. A potom...To gesto bylo nádherné. Když ta slova sklouzla z bělovláskových rtů, Bree nejdříve ucítila nával obav, ale ty za nepatrný moment zmizely, nahrazujíc se čistou radostí. Přesto se raději nekoukala do Theoranovi tváře, neboť tušila, že by jeho podrážděný a možná šokovaný výraz jistě byl k pokukání. ,,Desi, tohle nebylo ani trochu rozumné...” Špitla, ale nemohla se ubránit zatraceně spokojenému úsměvu. ,,Ale bylo to jedno z nejromantičtějších a nejodvážnějších gest, které jsem kdy viděla.” Dokončila svá slova a s nimi ho políbila nazpátek, schovávajíc nepatrný ruměnec na tvářích.

Líbilo se jí, že je Theoran hnal do nějaké hnujdozní temné kobky? Ne. Ale měla na výběr? Bohužel také ne, takže se nakonec všichni se svými dvojicemi o těch tmavých chodeb odebrali. Mezitím se k nim přidali další dva členové jejich malé skupiny, Eliott a Pandora, ale jak už to Bree měla nastavené - neptala se. A jen máloco už jí dokázalo překvapit.

Samozřejmě, že si nehodlala příliš vyskakovat, ale neprojevit žádnou nelibost v hnujdozních chladných prostorech by jí stále příliš přemáhání. Ale jinak byla samozřejmě svatost sama! Proto, když jim starý krkavec (Nahlas by to sice nikdy neřekla, ale už se mu začaly ukazovat první šedinky.) poskytl na svícení pouze malé zdroje, ukázala víla metaforický prostředníček a na ruce, kterou nedržela Dese, vytvořila menší plamínek, jenž jim cestu ukazoval dostatečně. Vždycky se mohla vymlouvat na to že brýle zapomněla někde jinde. Když na to místo konečně došli, Bree přestala šťouchat do vosího hnízda a nechala oheň ve své dlani vyhasnout, načež se postavila vedle bělovláska a chce někde se snažila nedělat znechucené výrazy nad Theoranovými slovy. ,,Theorane...” Oslovila jejich dirigenta nebo za co se to na začátku toho všeho označil. Sice s tou záhadnou dívkou, Pandorou, neměla žádný vztah, přesto se dívky hodlala zastat. ,,Dle všeho jsou lady Deveraux a její doprovod váženými hosty a lady Ravenna je sem poslala jistě z dobrého důvodu. A už jen z principu, že jsou tvými hosty, by jsi se k nim měl chovat s úctou a nevytahovat jejich soukromé záležitosti. Jistě to pochopíš, když jsme tu všichni dle tebe velicí přátelé.” Rty se jí zvlnily do povzbudivého úsměvu, který neznámé tmavovlásce věnovala, snažíc se si ho udržet i s modlitbou, ať jí ještě po těch slovech zůstane jazyk. Ten by jí nejspíš chyběl.

,,Světlo a temnota?” Zopakovala s lehce nakrčeným obočím. Netrvalo to ovšem ani pár vteřin, než se jí na rtech zformoval sebejistě spokojený úsměv. ,,Desi? Asi bychom se měli taky odklidit stranou.” Stiskl jeho ruku a v návaznosti na odklizení se Rasmuse s Chestonem také o pár metrů dál od ostatních popostoupila. ,,Asi by nepomohlo, kdybych ho přetáhla loučí po hlavě, že?” Zacukaly jí při té představě koutky. ,,Může to být třeba svícen, pokud by to bylo lepší.” Pokusila se ještě uvolnit atmosféru, ač si uvědomovala, že by měla vysypat nějaké použitelnější nápady.

Ačkoliv se jí nedařilo najít řád pohřbený kdesi v šílených vlnách chaosu, upokojila se. Ne kompletně, ale i přesto to byl dostatečný rozdíl oproti předchozímu stavu, v němž se nacházela - fakt, že byla klidnější, jí rozhodně vypomáhal. Poděkovat za to mohla jen a jen Eliottovi, bez kterého by byla naprosto a dočista ztracená. Drželi při sobě… A Pandora díky tomu konečně získala pocit vytoužené soudržnosti, co jí po všechna ta léta příšerně chyběl. Děkovala za to v duchu jak Eliottovi, tak bohům - ale nebyla tak naivní, aby se nechala strhnout jedním okouzlujícím momentem a dočista zapomněla, že se ještě stále nacházeli v nepřímém ohrožení a měli před sebou důležitý úkol.
Evidentně ale s Eliottem přistupovali k nastalé situaci trošku odlišně. Zatímco ona byla připravená tasit nože (metaforicky, protože u sebe žádné neměla) on se snažil o podstatně klidnější, téměř až diplomatický přístup. Nad tím musela mírně pozvednout obočí, ale nikterak mu to nerušila - konec konců chápala, proč si takovou cestu nejspíše zvolil. Ona by ji za normálních okolností brala také, ale Theoran ji značně dopálil, takže si jednoduše nedokázala pomoct. Čekala je krušná noc, protože jakmile se měla objevit Ravenna osobně… Věci se mohly velice snadno převrátit naruby, pokud byl Theoran tak pevně rozhodnutý provokovat.

„Kladete otázky, na které moc dobře znáte odpovědi, lorde Killiane.“ Pevně semkla rty k sobě a sjela vysokého černovlasého muže před sebou značně kritickým pohledem. Když se jejich oči setkaly, bylo to téměř jako kdyby někdo nastavil dvě zrcadla proti sobě: jeho křišťálově šedé a její šedo-modré oči nesly značnou podobnost, což tu tichou konfrontaci činilo ještě podivnější. Nehodlala se s ním hádat, dala na Eliotta. Na druhou stranu nemohla ale dopustit, aby si myslel, že kompletně vyhrál. A tak tam stála, probodávala ho nenávistným pohledem a modlila se k Rüvikovi, aby ji doopravdy umlčel a ona nepronesla byť jen jediné další slovo, protože by tím mohla rozpoutat zatraceně tíživé potíže.
„Také bychom měli jít jinam…“ Pípla nakonec tiše k Eliottovi, než se do něj zavěsila a zaťala čelist, protože s ní cloumal ledový vztek. Opravdu doufala, že Theoranovi co nejdříve někdo srazí hřebínek… Ačkoliv to bylo značně nepravděpodobné. Kdo by se mu asi tak otevřeně postavil? Jenom blázen. Nebo někdo, kdo ví, že ani on není neporazitelný… Nezbývalo nic jiného, než tiše doufat. Jisté totiž bylo, že stávající večer ho o korunu nikdo nepřipraví - a pokud ano, rozhodně to neměl být nikdo z nich přítomných.
Čekalo ji ale značné překvapení, když se v jejich prospěch neozval jenom Desmond, ale i jeho milá víla. Pandora sjela očima z Theorana na Bree a mírně naklonila hlavu na stranu, než se na ni vlídně pousmála ve snaze o němé poděkování. Rozhodně jim fandila, o tom žádná. Zdálo se, že byli z celé rodiny ten asi nejsvětlejší pár, což bylo na poměry Killianů celkem velká věc.
„Lady Breena má pravdu, nejsme tu bezdůvodně. A vy moc dobře víte, co to znamená. Takže bych navrhovala příměří, jelikož stejně na konci večera úplně všichni staneme před Paní… A vězte, že bude rozhodně podstatně raději, pokud se tu předem nepozabíjíme.“

Měla značné problémy reálně vnímat to, co se kolem nich dělo. Sotva se oddělili od zbytku hostů a prošli tou tajnou chodbou, Raniiny myšlenky se rozprchly mnoha různými směry a ona je nedokázala ukočírovat, příliš zmatená a vyděšená na to, aby si udržela soustředění. Jednu věc ale věděla stoprocentně jistě: to místo znala. Ze svého původního pobytu na panství, jinak si to vysvětlit nedokázala. Vzpomínky se jí vrátily už všechny, ale i přesto nebyla schopná spojit si, jaký byl její vztah ke svatyni - existovalo hned několik možných vysvětlení a ona by to ráda rozlouskla, ale vzhledem k situaci si to nemohla ani v nejmenším dovolit. Ohrozila by tím nejen sebe, ale především Rohana.
Vyslechla tedy to, co měl její otec na srdci… A zhrozila se, když každému z nich přiřkl úkol. Co tím u všech bohů myslel? Měli zosnovat nějakou scénu, najít nebo vytvořit předmět… Jak ty úkoly měli asi splnit? Byla z toho ještě zmatenější, čím více času ubíhalo - a brzy se všechno mělo ještě podstatně zhoršit, protože se před nimi navíc strhla ta ostrá debata, co Ranie působila ještě intenzivnější úzkost.

„Přestaňte, prosím…“ Povzdychla si naprosto zlomeně, než si promnula bolavý spánek a upřela oči na Theorana. „Splníme zadané úkoly, jak nám to jenom půjde. Pravidla nikdo obcházet nebude a hádky nejsou nutné. Otče, prosím.“ Ta slova jí šla přes jazyk pěkně těžko, ale opravdu cítila neutišitelnou potřebu nějak zakročit, než se někdo začne sápat druhému po krku, což byla docela reálná možnost. A tak apelovala na jedinou věc, které se mohla dobře chytit: svého křehkého, avšak ne úplně špatného vztahu s otcem, co držel v rukou celý program a nevybíravě ostatním vyhrožoval.
„Ano, můžeme. Drahý.“ Automaticky se poté obrátila k Rohanovi a věnovala mu drobný úsměv, než se společně odebrali stranou. Svatyně byla napojená na další nejrůznější uličky a ona sice neznala úplně všechny z nich, ale dokázala alespoň přibližně odhadnout, kam by která mohla vést. Proto svého společníka odvedla jednou z nich stranou, míříc až do knihovny.
Když otevřela zevnitř tajné dveře a vystoupila ven cestou, co jim uvolnil regál plný vskutku starožitných knih, zhluboka se nadechla a strhla si masku z obličeje, aby si mohla přitisknout dlaně na tvář. Byla natolik vystresovaná, že se třásla jako osika - ale vzhledem k zadanému úkolu mohla předem vyškrtnout možnost toho, že by jednoduše utekla… Přestože jí zrovna tohle instinkty pevně podsouvaly. Museli přijít na to, jak ten zpropadený úkol splnit a setřást tak Theoranův pohled ze svých zad.
„Tohle jsem nečekala,“ povzdychla si tiše, než stáhla ruce a pohlédla na Rohana. „Omlouvám se, Rohane… Neměla jsem tušení, že to dopadne takhle. Vím, že je otec popudlivý a zákeřný, ale před tím plesem… Choval se mile. Byla jsem naivní, když jsem uvěřila představě, že by alespoň na jeden večer odložil pletichaření a vyhrožování. Omlouvám se…“ Cítila se kvůli tomu vážně provinile, ale na druhou stranu neměli čas ani prostor na to, aby zdlouhavě truchlili nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se. A oni vážně museli přijít na způsob, jak se chopit svojí zadané úlohy a splnit ji, protože bylo jasně dáno najevo, že selhání není přijatelnou možností.
„Ten úkol… Myslím, že mu jde o to, co jsem udělala ve skalách. Našel mě tam jen díky tomu, ptal se mě na to. Nejspíš tedy míří tímhle směrem, ale nejsem si jistá, jak to uchopit a využít. Jenom… Obávám se, že očekává něco dost velikého. A bolestivého.“

Pokud měl něčeho plné zuby, tak to byla otcova povýšenost. Kdyby mohl, pěkně by mu dupl na nohu ještě více, než to udělal v rámci představování… Ale na druhou stranu nebyl blázen. Riskovat sice mohl, ale ne až tolik. Proto se sice ozval, když promluvila Pandora a reagovala na Theoranovu neomalenost, ale zároveň nedělal nic až tak velikého, aby tím přitáhl příliš velkou pozornost. Konec konců u něj s Bree už měli několik vroubků z minulosti, takže se v nemilosti nacházeli sami o sobě i bez dalších kousků.
Rozhodně ale pociťoval absolutní hrdost, když se jeho milovaná také rozhodla přispět svojí troškou do mlýna a zastala se Eliotta s Pandorou. Co víc, dokonce k tomu přihodila jemné popíchnutí, což Desmonda přimělo se nepatrně uculit. Ačkoliv nevěřil tomu, že si to vůbec pomyslel, v tu chvíli se mu opravdu neskutečně moc hodil fakt, že neovládal pořádně mimiku v obličeji - díky tomu byl jeho úsměv těžko postřehnutelný, takže Theoran neměl další důvod se po nich ohánět, protože si ho v tom přítmí neměl šanci všimnout. Bod pro ně, bez pochyb.

„Myslím, že k tomu už není zapotřebí cokoliv dodávat…“ Ucedil na zakončenou, než vzal Bree za ruku a vtiskl jí letmý polibek na hřbet. Ani oni dva nemínili při plnění úkolu setrvávat ve svatyni, takže svojí vyvolené nabídl rámě a odebrali se tajnými chodbami ven z podzemí. Desmond se mínil chytit Theoranových slov a využít toho, že si směli vybrat místo, kam se uchýlit - tudíž automaticky zamířil nejdříve tmavou chodbou do přízemí a odtamtud pak skrze kuchyni až ven z budovy, aby mohli s Bree vyrazit do sadu.
Pokud totiž existovalo místo, kde by měli mít soukromí a zároveň i prostor… Proč si nevzít zrovna jejich společné útočiště? Čekala je strastiplná aktivita, posezení mezi ovocnými stromy by jim oběma mohlo přinést alespoň částečný vnitřní klid, což se oproti temným chodbám v podzemí (a svatyni) rozhodně říct nedalo. Venku měli k dispozici čerstvý vzduch, vůni květin i jablek a měkkou trávu.

„Obávám se, že rána svícnem nebo pochodní by se nepočítala, Jiskřičko,“ poušklíbl se nakonec pobaveně, když dorazili na místo a on se posadil do trávy. Pokud si tím měl ušpinit oblečení, tak ať. Byl to Desmond - jestli o něčem nevěděl, tak to byly principy fungování látek a praní. Reálně mu nikdy nesešlo na tom, zda je špinavý nebo ne. A sice teď byl oděný do bílého šatu, ale… Pořád byl sám sebou, takže to zkrátka nevnímal.
„Podle mě chce, abychom si prohodili role. Očekává, že to neuděláme… Ale v tom se plete.“ Vrhl po milované víle kradmý úsměv, než se zvedl a utrhl z jednoho stromu zelené jablko, do kterého se zakousl. Vážně potřeboval nějaké to posilnění… A troška dobrého jídla by rozhodně mohla pomoct, však? I kdyby ne, jeho vztah k jablkům byl natolik vřelý, že na něj přinejmenším působil jako placebo efekt.
„Musíme přijít na způsob, jak mu předvést, že dokážeme vklouznout do bot toho druhého. Máš nějaký nápad? Protože pokud to bude zahrnovat magii… Obávám se, že v tomhle ohledu selžu na plné čáře.“

To, že jí nikdo za její malé popíchnutí neutrhnul hlavu, ať už metaforicky či doslovně, jí vskutku přidalo na klidu. Nehodlala pouze mlčet a nechat si líbit všechno, co ten parchant připravil. Neměla sice možnost změnit nějaké podstatné věci, třeba jejich samotnou přítomnost na plese či to dělání zapeklitých úkolů. Co se jednalo takových maličkostí jako neuctivé chování, nemohla se neozvat. Pandoře to naštěstí také nevadilo, neboť jí zanedlouho věnovala vlídný úsměv, jenž jí víla s radostí oplatila. I když...ona se usmívala téměř po celý jejich pobyt v podzemí. Ne že by si to stísněné prostředí užívala, ale zároveň se nebála, alespoň ne viditelně. V tu chvíli v jejich prospěch hrálo mnohem více věcí, než měl Theoran na své straně. Ať už se jednalo o jeho vlastní slova (ač se z velké části jednalo pouze o lživé řeči s cílem potěšit dav), dostatek svědků nebo její pouti s Desem. A i to v celku nevinné pokárání jí dokázalo zvednout náladu o několik úrovní nahoru. Ovšem víc se na špičky nestavěla, neboť plně souhlasila s výrokem tmavovlásky. Opravdu nechtěla, aby se tam kdokoli pozabíjel s tím, že ten kdokoli by mohl být taky pravděpodobně právě ona.

Naštěstí, než se stihla strhnout opravdová hádka, se ona i Des od ostatních odrhnuli, míříc z toho pochmurného místa a především od Theorana. Jakmile se tedy objevili venku, víla si oddechla úlevou. Teprve až venku v sadech dokázala uvolnit svůj postoj a volně dýchat, aniž by se bála, že jí každou chvíli skončí dýka mezi žebry. ,,Jsi v pořádku, Desi?” Špitla směrem k bělovláskovi, pro jistotu. Záleželo jí na tom, jak to vnímal a jak se cítil.

,,Pak to potom bohužel asi nemohu riskovat. Už teď mám pocit, že má zafixované, že má hlava je plná ďábelských plánů a spiknutí proti němu.” Zachichotala se, ale jak sama řekla, od svého plánu přetáhnout ho něčím po hlavě prozatím opustila. Mezitím se posadila hned vedle Dese, i když o něco opatrněji, aby si šaty neušpinila. Položila si hlavu na jeho rameno a jemně se pousmála. Nejspíše by měli běhat po panství a hledat cokoli, co by teď už nebylo svícen, ale místo toho seděli na jejich oblíbeném místě. To Bree vyhovovalo mnohem víc, ale bohužel pro ně nebylo příliš času nazbyt a oni tam nemohli celé hodiny prosedět. ,,Vyměnit si role? Jakpak to myslíš? Můžu si obarvit vlasy na bílo.” Pokrčila rameny, než opět frustrovaně vydechla. ,,I když to bude zahrnovat magii, zvládneme to, Desi. Ale obávám se, že Állleu s Rüvikem sem ani nedostaneme. I kdyby dostali písemnou pozvánku. Ale, když se na to podíváme filozoficky, světlo a temnota jsou dokonalé protiklady, ale zároveň se vyvažují. Nemůžou bez sebe existovat, vlastně jsou nerozluční. S přimhouřenýma očima se dá říct, že se pojí dohromady. Zároveň ale není nutně pravidlem, že temnota musí nutně znamenat zlo a světlo dobro. Jedno je jasné, Filozofie tu moc nepomáhá.”

Situace se vyvíjela zatraceně nepříjemným směrem, ale to naštěstí neznamenalo, že by byl připravený vhodit meč do žita. Jistě, stála před nimi opravdu veliká výzva, ale důvěřoval v Bree, v ně dva. Dohromady byli nejen nerozlučitelní, ale také nepřemožitelní. Nebo mu to tak alespoň připadalo… Protože přesně jak jeho milovaná víla podotkla, světlo a tma se navzájem doplňovaly a vyvažovaly. Přesně tak to bylo i v jejich případě, však? Jenže Theoran by je rozhodně nenechal projít tak snadno, jak se mohlo zdát. Jistě měl nějaké skryté úmysly a Desmond nepochyboval o tom, že těmi úkoly prakticky využíval situaci a dostal jen záminku pro to, aby je podrobil nové formě tlaku. Otázkou bylo, co přesně z toho měl… To ale říci nedokázal.

„Jsem. Jak se cítíš ty?“ Odpověděl, než položenou otázku namířil zpět na Bree. Opravdu o ni měl starosti, protože se do toho všeho dostala jen a jen kvůli němu. K dobru se však dala přičíst zmíněná důvěra, takže ačkoliv si připadal docela bezradně a pokoušela se o něj sílící vlna frustrace, nevzdával se. A byl opravdu pěkně silně odhodlaný ten zpropadený úkol vyplnit, jen aby mohli Theoranovi svůj úspěch vmést do obličeje a měli klid.
„Tím si můžeš být jistá, Bree. Na druhou stranu… Není vůči tobě až tak vysazený, jako oproti jiným. Nechápu sice úplně proč, ale některé věci z tvojí strany svým způsobem toleruje - kdyby je totiž udělal někdo odlišný, dávno by přišel o hlavu. Těžko se ale pokoušet vžít do kůže někoho tak hluboce ponořeného do kdoví čeho. Dávno přišel o rozum.“ Poněkud zachmuřeně zavrtěl hlavou, uvažujíc nad jejich zadáním. Technicky vzato měli všechno, co by na splnění asi tak mohli potřebovat, ale… Neměli ještě cestu, způsob. Pokud Theoran úkol myslel v čistě metaforickém slova smyslu, nemělo by to být až tak těžké. Dával si přitom ale dost záležet na tom, aby každému z nich uložil něco dostatečně osobního. Očekával tedy něco konkrétního?
„Obávám se opaku, Jiskřičko. Oba dva víme, že pokud jde o magii, nejsem spolehlivý… Což bude dost možná důvod, proč se rozhodl právě pro tuhle úlohu a dal nám ji. Nejspíš očekává, že se jednoduše podvolím a udělám cokoliv, abych ji v sobě probudil. Přesně tohle po mě chtěl po celé roky, ale… Nejsem na to stavěný. Nemluvě o tom, že by to znamenalo… Museli bychom obětovat mnohem víc, než čas. Prakticky by to pro nás oba znamenalo, že bychom se museli odvrátit od svojí přirozenosti, což není dobré.“

V duchu si musela odechnout. Když už nic jiného, alespoň byl Des v pořádku, v rámci možností samozřejmě. Možná by to měla brát tak, že v pořádku znamenalo normu, ale to nebyla tak úplně pravda. Přeci jen se pohybovali na hranici stínů a z mnoha stran se je snažilo ovlivnit spoustu faktorů a lidí. V takovém případě nemohla blondýnka vnímat všechno růžově. Mohla ale o svému muže pečovat minimálně v tom ohledu, že se bude zajímat a dávat na něj pozor. A to jí právě v tu chvíli stačilo. ,,Já...Je mi dobře, Desi. Dokud jsi se mnou, tak je to vždycky v pořádku.”  
Stejně jako její bělovlásek ani ona nechtěla klesat na mysli a vzdát to. Ne, kvůli sobě, kdyby se měla rozhodnout ona, s pořádně kyselým výrazem by  zamávala tomu nerudnému krkavci a společně s Desem by zmizela z ponurého panství pryč. Jenže to nemohla. Dle všeho hrálo splnění těch úkolů vážně velkou roli a ona nehodlala bělovláska držet dole. Rozhodla se snažit, neboť nechtěla být tou, která svému milovanému všechno zkazí. Nic ovšem nemohla vědět s jistotou, takže se nakonec obrátila na svého muže, upínajíc k němu ustaraná očka. ,,Co myslíš, že se změní, pokud to splníme? Totiž...Znamená to pro tebe hodně, viď?” Tím že se zeptala nic nezkazila, však? Možná ty úkoly neskrývaly nic záludného a jejich smysl v sobě nesl něco tak samozřejmého, lehkého a to že si to neuvědomovala z ní dělalo úplnou hlupačku.  

,,Svojí hlavu mám celkem ráda, ale žádné sympatie k němu mi ta informace tedy nepřidala.” Chmurné myšlenky vystřídalo mírné pobavení a tím pádem i rozverný úsměv. Bylo sice docela zvláštní, že vůči ní Theo nebyl až tak vysazený, ale nic moc to pro ní neměnilo. Ona vůči němu stále chovala velice nelibé pocity a nemyslela si, že se to v následujících měsících či letech změní. Ublížil Desovi a to bylo něco, co mu drobná víla nikdy nehodlala odpustit, nehledě na to, jaké zvrácené motivy ho hnaly kupředu.  

Odvrátit se od své přirozenosti? To znělo neurčitě a také trochu znepokojivě, ale ani tentokrát na tím nehodlala věšet hlavu. ,,Odvrátit se od přirozenosti? Úplně nevím jak se ohledně toho cítit.” Zamumlala. Jenže každou minutou měli čím dál tím méně času a na nějaké větší okecávání nebyl ani trošku čas. ,,Dobře. To by ale znamenalo...” Na moment se zastavila a ztrápeně vydechla. Bylo to pro Dese důležité, však? ,,Víly jsou stvoření světla, stvoření té nejčistší formy magie. To znamená, že pokud by jsi měl pravdu a Theoran po nás chce, abychom se stali opakem sobě samými, musela bych udělat něco strašného. Něco, za co by se na mě ostatní víly už navždy dívaly skrz prsty. Bohové...”

Čekal je křest ohněm i ledem, skrytý pod rouškou falešné noblesy a saténové temnoty. Oba dva měli prokázat, že se vyrovnají těm, kteří stáli kdysi před nimi… Padlým předkům, jejich životním partnerům i spojencům. Takový byl původní záměr, než prošel kompletním pokřivením skrze Theoranovu chorou mysl - Desmond nebyl ale ani zdaleka tak naivní, aby nedokázal prohlédnout otcovy záměry. Pokoušel se je zlomit, ne-li přímo rozdělit… Doposud ještě ale netušil, že i jeho samotného očekávalo značné překvapení, protože se ani jeden z nich nehodlal vzdát. Poddat se, nechat se rozdrtit na prach a zašlapat do země. Na to měl jeho oblíbený lovecký pes až příliš uvolněný obojek, prakticky se trhal z doposud těsně drženého vodítka.
Stáli při sobě a nehodlali se rozdělovat, byli si navzájem oporou. Přesně jak Bree poznamenala - dokud byli spolu, věci byly v pořádku. Ten sice mohl být značně relativní, ale doposud se jim pokaždé podařilo najít způsob, jak se z každého problému dostat… A měnit se to rozhodně nemělo, to ani v nejmenším. Právě naopak. Bělovlásek to tak hodlal udržet, ochránit je oba dva a prokázat, jak šeredně se Theoran pletl.

„Dobře, to rád slyším,“ pousmál se na svoji milovanou vílu, než k ní popošel a přivinul ji k sobě v jemném objetí. Letmo ji přitom políbil do vlasů, pokoušejíc se dodat alespoň špetku podpory a jistoty, což byly dvě věci, které se v současné chvíli hodily jim oběma. Světlo a stín… Téměř jako oheň a led. Zadání úkolu působilo skoro jako kdyby řešení tkvělo v něčem extrémně drastickém, v přerodu nebo kompletním zlomu. Věci, která byla jim oběma extrémně cizí, jelikož ze všech těch prázdných a překrásně oděných párů v tanečním sále projevili největší pouto. Vazbu, co se nedala jen tak přetnout.
„Netuším, Jiskřičko. Pokud myslíš ohledně zasvěcení… Nic. Opravdu nemám v úmyslu poslouchat cokoliv, co by ten pošuk mohl chtít jako součást povýšení v rámci rodinného statusu. Ale co se úkolu týče…“ Pomalu se odmlčel. Ten pro něj představoval hrubě nezmapované území, protože nedokázal dohlédnout dál než za první roh - mělo ho to změnit. Přeměnit nejspíše úplně ne, ale… Věděl s jistotou, že se závěrem noci už nebude tím samým člověkem, za jakého se doposud považoval. Zda to bylo dobře nebo špatně bylo příliš brzy na posouzení, Desmond se do toho ani netoužil příliš hluboce ponořit, protože se obával důsledků nad takhle divokými úvahami, ale přinejmenším si uvědomoval to, jak široké pole působnosti jejich zkouška měla. Pro ně oba, nejen jeho samotného. Ponořit tak čistého tvora jako byla Bree do tmy? Cukaly mu ruce už jen při té myšlence.

„Uvidíš, Bree. Mám takové tušení, že dostojí svému přání a dostane krev, ale s ní položí svoji vlastní hlavu na ty příšerné stříbrné podnosy,“ zašklebil se nepatrně, než potřásl hlavou a věnoval svojí manželce pobavený úsměv. Na rozdíl od svých sourozenců totiž netrpěl až tak silně vyvíjenému tlaku z otcovy strany, což mu umožňovalo předem vyhlédnout nevyhnutelně blížící se zásah nejen ze strany vyšší moci, ale především matrony, kterou Theoran tak nemoudře popichoval a chtěl sesadit.
„Jak se to říká? Pokoušel se utkat hru, jakou nemohl prohrát. A zamotal se do toho tak moc, že se nakonec znemožní ještě víc než já, kdybych měl vyseknout taneční sólo.“ A že se sebou byl Desmond spokojený, že se mu podařilo si alespoň částečně osvojit základy tance!

Nadlehčená situace a vtípky nakonec ale musely stranou, když se v rámci konverzace dostali k tíživějšímu tématu… Tudíž tomu proklatému úkolu. Ať už existovalo jakékoliv množství potenciálních řešení, ani jedno z nich rozhodně nebylo jednoduché, na to mohli vzít jed. Nemělo se jim to líbit, naopak. Bylo naprosto jasně znát, že každý z těch úkolů představoval osobní očistec - dokonce až do takové míry, že to v Desmondovi evokovalo otázky ohledně toho, zda se Theoran nepokoušel svoje ptáčata kompletně odradit a předem zatratit. I to by se mu hodilo… Nechtěl se dělit o moc, vládl sám. Co pro něj byli, pokud ne pěšáci? Byli postradatelní, nahraditelní.
„Teoreticky,“ přitakal, než opatrně prsty uchopil Bree za bradu, aby jí pozvedl hlavu. „Ale pamatuješ, na jeho vlastní slova? Máme volnou ruku ve výběru, takže musí existovat i nějaká skulina, jak to obejít. To možná zní jako podvádění, ale… Pokud mě něco život s Theoranem naučil, pak to je ohýbání zákonů. Nezakládá si na cti, ale na výsledcích. Pokud najdeme způsob, jak to zadání trošku usměrnit a předvést ho nečekaným způsobem, bude nás muset uznat, protože by jinak podryl všechny svoje ideály i principy - chce, abychom dokázali, že jsme hodní sdílet jeho krev. Co je lepší důkaz, než ho obehrát jeho vlastními způsoby, v rámci jeho hry? Podřezal si větev, zvládneme to.“

Během několika minut se její nálada změnila z úzkostlivé do zmatené až to tak nějak zabalila na nejistotě a strachu. To jistě dosti temné neznámo jí děsilo až do morku kostí, ale neměla moc možností co dělat. Nikdo z nich neměl moc možností, když na to tak pomyslela. Protože jak už na to Theoránek tak nehezky poukázal, pokud se byť jen pokusí obejít jeho nároky, hořce za to zaplatí. A všichni dlouhodobější obyvatelé panství si určitě dokázali představit tresty toho starého krkavce. A taky každý mohl s jistotou vědět, jak moc takové dostaveníčko s Theem mohlo být nepříjemné. No...Nepříjemné bylo nejspíše ještě mírné označení. Zkrátka to Bree výjimečně ani nehodlala pokoušet.
,,Nebuď na sebe tak tvrdý, drahý. Třeba ta nečekaná otočka byla více než okouzlující.” Ujistila ho, načež do něj jemňoučce drkla, věnujíc mu stejný úsměv jako on předtím věnoval jí. Bělovlásek pro ní znamenal opravdu obrovskou podporu, tak se slušelo aby ho i ona náležitě podporovala a to také hodlala dodržovat. Pěkně pilně a svědomitě! Byla připravená Dese podržet ve všem možném i kdyby to mělo znít sebešíleněji, protože věděla že se na něj také mohla kdykoli spolehnout. Díky Desovi dokázala vydržet alespoň relativně v klidu a bez jakéhokoli pocitu nebezpečí, ač mnohdy číhal za rohem.

Když jí svými prsty nadzvedl bradu, přelil se přes ní pocit klidu a ta náhle vyvolaná panika začala ustupovat do pozadí. Bylo to svým způsobem docela zvláštní - I takové malinké gesto jí dokázalo zlepšit její rozpoložení hned o několik úrovní. ,,Samozřejmě...Ty jsi geniální, Desi. A samozřejmě máš pravdu jako obvykle. A taky vím, že to nejspíš říkám moc často, ale zbožňuju tě.” Špitla a s těmi slovy mu věnovala vděčný polibek. ,,Dobře, na to přijdeme! Světlo a temnota. Teoreticky bychom měli udělat něco, co se od nás kvůli našemu původu a kořenům neočekává.” Zauvažovala nahlas, než si nahlas velice frustrovaně povzdechla. ,,Po tomhle budu považovat hodně tulení, jen abys s tím počítal.” Uchechtla se, než na svého milovaného bělovláska hodila pohled zmrzlého a smutného štěňátka. ,,Desi? Víš kde má Theoran pracovnu? Předpokládám, že bude zamčená, ale s tím si poradím později. A pokud to víš, budeš nás vést, drahý?”

Na povzbuzenou stisknul Jassovi ruku a přitáhl se k němu tak, že proti tomu protestovaly všechny společenské kodexy, ale jemu to umožnilo zašeptat mu zblízka do zašpičatělého ouška to, co měl na srdíčku. „Zvládneme to, Vëripolle, přísahám,” zašeptal, přičemž mu přejel rty po tváři v konejšivém gestu. A další stisk ruky. „Do háje můžeme odcválat později… nemám v plánu zdržovat se tu déle, než bude nezbytně nutné, na to se můžeš spolehnout, zvlášť pokud ani tobě se to tu nelíbí,” slíbil mu a jemně ho volnou rukou pohladil po tváři… a úspěšně ignoroval pohledy, které na nich ulpěly od lidí kolem. Pro něj v tu chvíli existoval jen a pouze Jass, maličký vesmír, který si společně vytvořili. A tak to bylo správně.
Ale… bylo potřeba se vytrhnout z toho malého vesmíru a vrátit se do víru dění plesu. Takže přeci jenom nakonec musel od Jasse zase poodstoupit (ale ruku mu nepustil, to po něm zase chtít nemůžete, klid tam!), než očima vyhledal v davu znovu svou sestru. A překvapeně zamrkal, když zjistil, že se odpojila od pořadatele plesu a zamířila pomalu k nim. Nesla se s klidem a lehkostí laně, ale bylo vidět, že s naučenou ostražitostí těká očima po celé místnosti a hledá záminku, proč zmizet.
Ačkoli na první pohled vypadala, že má všechno pod kontrolou, tak Caas ji znal příliš dobře na to, aby věděl, že je stejně pod tou maskou klidu a nadsázky podobně rozhozená, co on a jeho přítel. Takže… asi tolik k tomu, jak ples působí na elfy, že ano.
Když se ale dostala až k nim, opatrně se na ni pousmál a to mu bylo i opětováno. Ať už se lidé kolem zdravili, jak chtěli, on ji tu objímat nechtěl – nechtěl jí dát na záda terč toho, že má způsob zranitelnosti. A rodina byla zranitelná. To bylo něco, co jim oběma do hlavy vtloukali oba rodiče od narození. Takže na rozdíl od úklon a podobných gest, která prováděli lidé kolem, oba dva si synchronizovaně přiložili natažený ukazovák a prostředník pravé ruky na srdce a sklonili krátce hlavu – pro kohokoli, kdo to neznal, to mohlo působit zvláštně, ale pro elfy to byl zkrátka pozdrav. Takhle, uprostřed davu masek a cizích pohledů, to bylo na místě mnohem víc než objetí. To si mohli nechat na rozhovor v soukromí.
Tmavovláska po něm hodila opatrným úsměvem, než z něj sklouzla očima na jeho společníka… a Caasovi konečně došlo, že by se možná měl zhostit role nějakého představení. Už nemělo moc smysl dělat, že je jen náhodným společníkem na cesty, když ho držel za ruku, že ano, takže když se oči jeho sestry vrátily k němu, oddechl si a konečně se nadechl ke slovům. „No… Jassi, tohle je Sayleen Jerichä, moje mladší sestra.” Začal tím lehčím, protože tam byl titul jasný, ale pokud šlo o Jasse… na moment zaváhal, než se rozhodl trošičku zariskovat. Tak… třeba ho za to koloušek vzápětí nesežere! „A Say, tohle je Jassïn Áltëno… můj přítel.”

Nepovažoval svůj nápad na potenciální řešení za nikterak vychytralý, ale nepochyboval o jeho funkčnosti. Měli snad jinak na výběr? Úkoly byly nastavené přesně tak, aby jejich plnitelům dali co nejvíce zabrat. Bez nadsázky šlo o zkoušku ohněm, takže se po celou dobu pohybovali na vskutku tenoučkém ledu… A nesměli selhat.
Všímal si toho, v jakém rozpoložení se jeho milovaná nacházela a opravdu jí chtěl poskytnout nejen oporu, ale i tolik potřebné ujištění: když se ale tak díval do jejích očí, nenacházel žádná slova. Nikdy nechtěl, aby se zamotali do věcí spojených s Theoranem a rodem jako takovým, ale… Zdálo se, že k tomu jejich kroky směřovaly už od samotného začátku. Dalo se tomu vyhnout? Nejspíše ne, alespoň v pravém slova smyslu. Pokud ale někdo z přítomných měl opravdovou šanci nejen obstát, byli to oni dva… A to by jim mělo poskytnout klid do budoucna. Svobodu, prostor. A svést Theorana z jeho odporné cesty za mučením a zneužíváním kohokoliv v jeho dosahu, protože mu Desmond už opravdu nehodlal jít na ruku, už nikdy. Byl v tom sám.

„Přesně tak. Chce, abychom si prohodili role… Myslím, že mám nápad.“ Nelíbila se mu už jenom ta vize, ale… Oba dva už museli velice dobře vědět, že současný večer nebyl ničím noblesním a zábavným, jak původně ples zákeřně podsouval… Ihned po skončení měl Desmond v úmyslu Bree odvést někam zatraceně daleko a pořádně jí to vynahradit. A pokud její srdce toužilo po tulení, tak bylo jasno!
„Pracovnu? Vím… A ano, je zamčená. Ale… Nejsem si jistý, jestli…“ Nervózně si skousl ret, nejistý tím, zda Bree rovnou informovat. Měl by jí to říct, ale na druhou stranu… Jak měl u všech bohů svojí milované ženě říct, co za hrůzy se tam odehrálo? Zmínil se o tom už v minulosti? Najednou si nedokázal vzpomenout, jestli jí to říkal. Aevu potkala, takže viděla, co jí provedl - otázkou však bylo, zda věděla o okolnostech toho, jak se to stalo. Ještě pořád bylo tolik věcí, co jí neřekl… A doopravdy si nevěděl rady s tím, jak by to měl provést. Nechtěl před ní mít tajnosti, toužil být upřímný a otevřený. Některé věci bylo ale příliš těžké vyslovit…
„To zamčení se dá obejít, ačkoliv… Tuším, že využívá i magii,“ zamumlal nakonec poněkud nepřítomně, než si prohrábl vlasy. Za něco takového by ho Rasmus automaticky začal peskovat, protože díky tomu vypadal trošku pocuchaně, ale Desmonda to nemohlo trápit méně. Myšlenkami se totiž upíral čistě k tomu, co je čekalo v pracovně: a že tam byla nejedna odporná a šokující věc.
„Samozřejmě… Následuj mě, drahá.“ Sotva to pronesl, nabídl Bree rámě a vlnil rty do drobného úsměvu, aby nadlehčil situaci. Opravdu nechtěl, aby to viděla. Natož pak, aby musela… Bylo to nutné? Vážně se tam museli vydat, ukrást jednu z Theoranových odporných trofejí a namočit se do toho temna ještě více, než jak je k tomu okolnosti doposud přiměly? Nelíbilo se mu to, drásalo mu to nervy i srdce. Na druhou stranu se ale hořce obával opačných možností a důsledků, takže zkrátka šel. Museli to zvládnout.

Ona pověstná místnost, kterou Theoran označoval jako svoji pracovnu, ležela kousek od knihovny. Jen co se k ní začali společně s Bree přibližovat, musel se Desmond mírně kousnout do jazyka, aby nezaklel. Nesnášel ten pokoj. Skrýval nejen mnohá tajemství, ale především odkazy na děsy minulosti, jaké by podstatně raději zapomněl, než aby se na ně znovu díval.
„Vím, že si umíš poradit se zámky, ale tenhle je…“ Sáhl po klice a zkusil ji zmáčknout, napůl očekávajíc to, že dostane pecku magie a dveře ho odhodí nebo něco podobného, ale místo toho se jim dostalo naprosto odlišné reakce. Dveře do pracovny se totiž pomaličku otevřely, odhalujíc kousíček koberce a sporé osvětlení přicházející z několika svícnů.
„…očarovaný.“ Doplnil slovo, které původně hodlal říct na vysvětlenou, ale evidentně to nebylo úplně zapotřebí. Jak to, že bylo otevřeno? Zamykal úplně vždycky, co ho u všech pekel přimělo, aby nechal odemčeno v den, kdy se v panství odehrávala společenská událost? Zbláznil se? Nebo je už někdo předběhl a do pracovny se vloupal už předtím?
„Dobře, tak asi můžeme dovnitř… Ale musím tě varovat, Jiskřičko. To, co si tam schovává… Víš, že je zvrácený. Ale tohle…“ Hluboce si povzdychl, než vzal vílinu tvář do dlaní a vtiskl jí něžný polibek na rty.
„Nebudeme se tam zdržovat dlouho, dobře? Vezmeme jednu z věcí a popelášíme pryč.“ S těmi slovy vzal Bree za ruku a strčil do dveří, aby mohli vejít dovnitř. Okamžitě je uvítala nedbalá elegance, v jejíž duchu si Theoran svoje útočiště zařídil: spousta knihoven, nejrůznější svazky, plápolající svíčky a masivní stůl… Za kterým visela ta zpropadená křídla, o níž Desmond věděl, že Bree ublíží.

,,Odvodila jsem, že je ta pracovna zamčená, nemusíš se bát, Desi. Ale vždyť víš...Co bych to byla za zlodějku, kdybych si nedokázala poradit se zámky. Ať už dřevěnými, kovovými nebo magicky opatřenými. Neměl bys mě podceňovat, drahý. I když máš to největší právo podceňovat můj orientační smysl. Ten je mi stejně platný jako rybám křídla.” Uchechtla se, ale zároveň se pořádně narovnala, aby ukázala jak velectěnou a seriozní mistryní ve svém oboru byla. Dobře...To už možná také přeháněla, ale copak si mohla pomoct? Když už se nemohli z toho nepříjemného úkolu vyvléknout, alespoň ho mohla pojmout s humorem! Což prakticky dělala od začátku a bělovlásek se k ní přidával, což Bree dodávalo nejen chuť zkusit tu zkoušku projít s co nejklidnější hlavou, ale zároveň rovnou nehodit flintu do žita. Ale opravdu! Co řekla o svém umu co se zámků týkalo, ani kapičku nelhala. Opravdu v tom oboru nebyla zrovna marná, ba naopak. A to hodlala prokázat kdykoli měla příležitost, třeba právě v pracovně toho hnujďáckého krkavce. ,,Nemusíš se bát, Desi. Máš po svém boku odborníka. Ale velice si cením, že mě tam zavedeš, drahý.” Usmála se na svého milovaného nazpět, než se společně s ním vydala zpátky do temných chodeb panství, vstříc oné nejtemnější díře, Theoranově pracovně.

I tentokrát se přesvědčila, že její orientační smysl je naprosto příšerný, ačkoli už na panství nějaký ten čas strávila. Tak či tak, jedno jí byla absolutně jasné. Kdyby se do pracovny vydala sama, pravděpodobně by jí našla přibližně až za týden. A než by se k ní vůbec dostala, s největší pravděpodobností by našla i spoustu věcí, které by ráda svým očím ušetřila. I když nemohla očekávat, že pracovna bude místo plné kytiček a duhy, na to se už psychicky svým způsobem připravila. Ale kdo mohl vědět kolik komůrek s kostlivci měl Theoránek schovaných po celém panství? No, Bree to opravdu zjišťovat nechtěla.
Proto, když se ocitli před onou ďáblovou skrýší, víla si tiše oddechla. ,,Něco mi říká, že buďto je Theoran tak mimo, že zapomněl zamknout a my jsme jedni z největších šťastlivců v Nescoře nebo to tu tak nechal naschvál a chtěl, abychom tak vlezli. A něco mi říká, že je ta druhá možnost k pravdě blíž. Tak teď jen doufat, že na nás nenaběhne nějaký zvrácený uvítací výbor.” Opatrně se natáhla k bělovláskově ruce, kterou opatrně stiskla. ,,Já vím, Desi. Ale zároveň vím, že se nemusím bát. Jdeš tam přeci se mnou. A s tebou po boku mě jen tak něco nevyděsí.” Povzbudivě se na svého milovaného usmála, než mu ten neskutečně jemný polibek oplatila.

Jenže v pracovně je nečekal žádný uvítací výbor, i když by si blondýnka přála, aby tam byl. V jejích očích to bylo mnohem lepší než to, co na ně v pracovně čekalo. Křídla. Křídla, o které Theoran připravil její vílí sestru. Chvíli je jen propalovala pohledem, než secvakla zuby pevně k sobě. ,,Desi...teď si prosím zacpi uši, protože tohle se na dámu ani trochu hodit nebude.” Špitla k bělovláskovi, než se zhluboka nadechla. ,,Væssë. Scüge kraafen! Daenäe Daëmalum.”

Když si ho Caas přitáhl blíž k sobě, přeběhlo Jassovi po zádech příjemné zamrazení. Pokud byl tenhle elf odměnou za jeden příšerný ples? Pak to rozhodně stálo za to.

Minimálně to si myslel, dokud nestanul před Caasovou sestrou.

Nechápejte to zle. Nevypadala nijak děsivě a Jass určitě neměl pocit, že mu na posezení urve hlavu, na druhou stranu měl s rodinnými příslušníky svých drahých poloviček docela nepříjemnou zkušenost, takže se mu nemůžeme úplně divit, že byl ze Say malinko nervózní.

A ještě víc, než ze Say, byl nervózní z celé té situace. Nechtěl Caase do ničeho nutit a silou si ho onálepkovat. Taky poslouchal, když mu mladý Jerichä opakoval, že je pro něj důležitý, ale... V Jassovi pořád hlodaly stovky pochybností a nebyl si dost dobře jistý, co udělá, pokud ho Caas představí jako svého kamaráda, spolucestujícího nebo snad milence. Ta poslední věc teda vůbec nebyla špatná (Jäss mohl mluvit z vlastní zkušenosti!), ale pořád to nebylo přesně to, co by si Jäss přál.

Věděl, že je možná trochu naivní a hodně majetnický, ale chtěl Caase mnohem víc jako člověka, než jen jako příjemný románek. Cítil se s ním dobře, v bezpečí. V jeho náručí usínal klidně, budil se bez nočních můr a občas - ale jen občas - si také dovolil připustit, že si ho možná vážně zaslouží. Po všem, čím musel projít ze strany své rodiny a ze strany společnosti, tohle byla možná jeho vytoužená odměna. A sobecky se jí nehodlal vzdát.

Jenže všechny pochybnosti odešly stranou, když ho Caas představil. Ne jako kamaráda, ne jako milence. Ale jako svého přítele.

V Jassově břiše se v tu chvíli zatřepotala křídla tisícovek motýlů (Proč je žerete, vy chcípáci?!) a na hrudi ho zahřálo něco teplého a zářivého.

Střelil po Caasovi překvapeným (Ale určitě ne zklamaným.) pohledem, který sliboval, že v tomhle spolu ještě neskončili a čeká je rozhovor. (I když Jass trochu pochyboval, že se u něj dostanou k mluvení.)

A potom už se ukázaly instinkty džentlmena, které ani v samotářském životě uprostřed lesa úplně neztratil.

"Rád tě poznávám," pousmál se a dřív, než ztratil odvahu, lehce políbil hřbet Sayiny ruky. Nakonec to nebylo tak zlé. Alespoň v to doufal.