Půlnoční ples

Nezlobil se na ni, jak by také mohl. Byl jí odevzdaný, zbožňoval jí a věřil jí. Ani na chvíli se kvůli té celé situaci na ni nezlobil, jen chtěl, aby věděla, jaký na to má názor on samotný. K jeho úlevě to dokonce vzala dobře a sama slíbila, že od toho přístupu upustí. Jeho cílem však ani zdaleka nebylo, aby se kvůli tomu cítila špatně nebo si něco kladla za vinu. To ani náhodou a když na ní tak koukal, docházelo mu, že to tak i mohlo vyznít.

"To je v pořádku, má drahá. Netrap se tím, ano? Jen je třeba si ujasnit názor a postup na začátku, aby se to pak neobrátilo proti nám. Máš svatou pravdu s tím, že už takhle jsme výrazní a máme nevýhodu, ale už proto je třeba si udělat očko. Když se pak objeví problém u nikoho jiného, zaměří se na ně snadněji, než když nás uvidí jako ještě větší hrozbu a problém." Pronesl zatímco se rozhlédl kolem sebe přemýšlejíc nad tím, kam by vůbec měli jít. Jak sám ze své zkušenosti s velkými sídli věděl, muselo to být doslova bludiště. Mnoho chodeb a místností, mnohdy beztak i skrytých, aby bylo úniku v krajních situacích. Každé panství bylo jiné, ale zároveň byly všechny svým způsobem skoro stejné, alespoň v některých ohledech.

"Vidím to tak, že se prostě vydáme někam, co možná nejlépe směrem pryč, takže tamty dvě chodby padají. Jednou jsme přišli, do druhé už někdo šel. Vidím to tam po těch schodech a uvidíme. Pronesl, nabídl jí rámě a poté vyšel směrem ke schodišti. "Nakonec místo není zas tak důležité. Nemyslím si, že by nám tu lord nechával pomůcky, které by nám byly nápomocné a trkly by nás, abychom to splnili. To vážně ne. Takže to bude převážně o tom promyslet si co s tím. Přebrat zadání, možný význam a souvislost s rodem nebo námi samotnými." Pronesl zamyšleně, ale nahlas, aby se Pandora mohla případně připojit k jeho proudu myšlenek. V podobných situacích zkrátka říkal přesně to co se mu honilo hlavou, protože zdánlivé nesmysly, mohli pomoct tomu druhému, aby se jich chytil a přišel s jiným nápadem.

" Čas a věčnost... Hmm... Každá úloha je jiná. Přesné řešení neexistuje... U každého podal důvod k jejich úkolu, a ty důvody souvisely přímo s potomky. U nás je pochopitelně vynechal. Každopádně. Čas s věčností souvisí mnohem víc než zbytek. Většina měla přesné opaky. Přemýšlím, jak si přebrat čas a věčnost." Mumlal souvisle, zatímco kráčeli po schodech. Bylo vidět, že se snažil vytáhnout každý detail z Killianova proslovu. Nic nebylo náhodné a on chtěl znát důvody.

Vypadalo to, jako kdyby po příchodu na panství něco určitého z Emillia opadlo. Jako kdyby očekával, že se do něj každý opře při první příležitosti, ale když se tak nestalo, jako kdyby ho to nad míru překvapilo. Těžko říct, zda to považovala víc za úsměvné, nebo za roztomilé, každopádně výsledek byl stejný – mohla se do něj zavěsit, zatímco za maskou jí zablýskl zubatý úsměv. Cítila se ve svém živlu, pozornost všech okolo jí lichotila a zvedalo jí to bradu hrdě výš a výš.
Emillio se jí navíc konečně svěřil, co přesně že vlastně má za cíl na tomhle bohy zapomenutém místě. Netušila, co s hledanou cizinkou přesně chce, ale teďka se ještě neptala – to přijde později, o to se nemusíte nikterak bát. Zvědavá a nenechavá na to byla dost, takže se mohl andílek třeba i rozloučit s tím, že by ho snad nechala za tenhle večer na chvíli samotného, aby si tu záležitost mohl vyřešit v soukromí. Kdepak, muselo by její pozornost zaujmout něco mnohem, mnohem většího, aby se k něčemu takovému uchýlila. Zatím to nevypadalo, že by se k něčemu takovému schylovalo, tak… zůstávala, a její drahý doprovod se s tím musel zkrátka smířit.

„Nech to na mě, engëleke, mám dojem, že tuším, jak ji najít,” mrkla na něj se zábleskem úsměvu, který spíš než mírnou dámu připomínal žraloka, než se od něj krátce odpojila, aby odchytila jednoho ze služebnictva. Její výraz se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Mladý muž, který roznášel pití, se nechal až moc snadno zlákat vizí mírně ztracené dámy, která v davu ztratila někoho blízkého. Stačilo jen říct jméno, které jí prozradil Emillio. Až moc rychle dostala z mladíka nasměrování napříč sálem někam stranou, přesně, jak andílek tvrdil… přímo do knihovny, která byla všechno, jenom ne vyhledávanou destinací hostů konaného plesu.
Spokojená sama se sebou uzmula mladíkovi, který ji pobídnul směrem ke knihovně, z tácku dvě skleničky, s nimiž se vrátila svižně k andílkovi a vtiskla mu jednu do ruky. Už dle jejího vítězoslavného držení těla mohl jasně poznat, že se vrátila s tím, s čím chtěla – s tolik potřebnou informací. „Knihovna. Na zdraví,” cinkla si s ním spokojeně, než se jako malá zatočila na místě a poté se napila z vlastní skleničky. Popravdě si připadala ve společnosti jako ryba ve vodě, navíc se cítila až moc nabitá energií, která proudila ze samotného panství, na to, aby se chovala jakkoli mírněji. A pokud neměl Emillio žádné další výhrady nebo připomínky, tak mohli vesele zamířit tam, kam potřebovali – vstříc té, kterou hledal, do knihovny.

Hlavou se jí nesla zlověstná ozvěna slov pána domu, když jim zadával úkoly. Způsob, jakým se na ně díval a jak k nim přistupoval byl očividně zaujatý, což se na jednu stranu dalo snadno vypozorovat i u zbytku mladých účastníků, ale v jejich případě… Měla z toho značně rozporuplné pocity. Theoran působil dojmem, že je buď ostře nenáviděl a pohrdal jimi, nebo se jich prostě snažil zbavit. Vzhledem k této skutečnosti by se dalo celkem automaticky předpokládat, že by jim mohl bez sebemenších výčitek svědomí podsunout tu nejtěžší úlohu, jaká ho napadla, ale… Musel je rozmýšlet předem, jelikož se ani u jednoho páru nezastavil.
To znamenalo, že podobnou akci už buď prováděl, nebo se hodně dobře připravil. A pokud se Pandora v této úvaze nespletla… Nejspíše odněkud čerpal. Kdyby totiž ony úlohy pocházely jen čistě z jeho vlastní hlavy, jistě by celá zkouška vypadala drasticky odlišně. Toto uvědomění s sebou přinášelo jistou dávku naděje a znamení zároveň. Fakt, že se i Theoran držel jistých linií byla v současnosti totiž jejich největší výhoda, zvláště při kompletním uvědomění si celého rozvržení situace.
Jistě, Pandora se ani v nejmenším neměla šanci znalostmi vyrovnat jeho dětem ani Eliottovi, ale… Znala smrtelníky podstatně lépe, než jiní. Trávila s nimi tolik času, pozorovala je na různých krocích jejich životů, následně jim pomáhala se překlenout po smrti… To jí dodávalo jistou moc, schopnost pozorovat okolní dění z vskutku odlišného úhlu pohledu.

„Pravda,“ přitakala souhlasně, než mírně pokývla hlavou. Eliott měl pravdu, o tom ani v nejmenším nepochybovala. I proto se rozhodla svoje jednání značně umírnit a jednoduše následovat jeho vedení - důvěřovala jeho úsudku i zkušenostem, takže jí nečinilo problém se vzdát oné částečné moci nad situací, jež uzurpovala při hádce s pánem domu. Možná si ji doslova získala vlastními silami, ale její neznalost a impulzivní jednání by je oba mohlo přivést do značně tísnivé, nebezpečné situace… A tomu bylo zajisté lepší se vyhnout.
„Nesouhlasím však s tím, že by nám Theoran nezanechal žádnou byť jen drobnou pomůcku nebo nápovědu. Záměrně jistě ne, ale podvědomě…“ Nadnesla svoji ideu, než přijala nabízené rámě a věnovala Eliottovi kradmý úsměv, za nímž se skrývala kombinace vědění a spiklenectví.
Zatímco tedy vycházeli po schodech, Pandora se tiše nadechla a svěsila mírně křídla, uvolňujíc napětí ve svalech.
„Nemám pochyb o tom, že drtivá většina jeho proslovů působí identicky - naučeně, připraveně. Musel do toho vložit značné množství času, aby promyslel všechny možné alternativy, zamezil obcházení… Ale i přesto to nebyla jeho slova v pravém smyslu. Netroufám si říci, že ho znám, ale kdyby bylo po jeho vůli, jistě by zvolil hodně odlišný přístup.“ Sotva to pronesla, vykročili společně ze spletitého labyrintu tajných cest, ocitávajíc se v jedné z bočních chodeb.
„Rod Killian si zakládá nejen na vlastních pravidlech, ale především je silně provázaný se stíny - to lady Ravenna dala jejich linii vzniknout, za pomocí svojí vlastní magie. Díky spojení s ní mají hlubší pouto se svou zvířecí stránkou, coby rodina založená na krvi t’ealh… Ale zároveň jsou všichni poznamenaní i nocí, která tou dobou kolovala Ravenně žilami. A jestli existuje společný vzorec pro všechny smrtelníky, jež mají v krvi spojení na vyšší mocnosti, pak je to zákonité opakování.“
Pandora se částečně obávala toho, aby neprozradila něco, co by mohlo Eliotta rozrušit… Ne-li ranit. Na druhou stranu se ve svých myšlenkách zatoulala natolik daleko a hluboko, že měla opravdu silný a neutišitelný pocit, že opravdu narazila na něco, co by jim s trochou štěstí mohlo pomoci vyřešit zadanou úlohu. Chtěla tedy preventivně držet jazyk za zuby, ale… Situace jí úplně nepřála.
„Nepotkala jsem původní zakladatele osobně, ale Ravenna se o nich čas od času zmiňovala. Všichni byli… Poněkud ztracení. Snažila se jim poskytnout alespoň částečné vedení, což bylo proti slibu, jaký uložila našemu pánovi - což svým způsobem pokřivilo osudovou cestu každého jednoho z nich. S narůstající magií proudící žilami následujícím generacím se ta korupce navyšovala, vedoucí k ustálení několika nepsaných pravidel. Většina členů rodu mívá tři děti, z níž každé nese jisté rysy… Nápadně podobné předkům, co kráčeli stejnou cestou před nimi. Tušíš, kam tím mířím?“ Upřela na svůj doprovod pobledlé oči, než Eliotta opatrně vzala za ruce a zhluboka se nadechla.
„Theoran si ten rituál nevymyslel, mohl ho pouze částečně poupravit k obrazu svému. To znamená, že před námi stáli přinejmenším tři potomci, co plnili obdobný úkol…“ A oni se mohli inspirovat, pokud by se jim nějakým způsobem podařilo zjistit, jak se s oněmi úlohami vypořádali. Pandora byla ve skutečnosti celkem pevně přesvědčená, že minimálně jeden z oněch úkolů musel už někdy v minulosti být použitý, ale vzhledem ke svému nepříliš těsnému spříznění k rodu si to nemohla nijak snadno ověřit.
„Možná neexistuje žádné kompletně jednoznačné řešení, ale úkol jako takový se splnit dá. Vzhledem k časovému limitu a Theoranově nevědomosti ohledně toho, že se tu objevíme… Myslím si, že pro nás využil jeden z úkolů, který byl v minulosti předložen jinému z následovníků. Pokud přijdeme na to, odkud čerpal, měli bychom být schopní to do půlnoci zvládnout.“ Čemuž ostatně napomáhal i fakt, že bylo panství doslova plné fyzických i magických upomínek na minulost… Stejně jako duchů, co se nárazově ukazovali, aby zasáhli do životů současné generace. Jaký by to byla Pandora anděl smrti, kdyby nebyla schopná přimět některého z padlých, aby se s nimi podělil o svoje vědomosti?

Splnili zadání, co jim věnoval. Dokázali to… A ještě ke všemu jako úplně první.
Říci o Theoranovi, že v tu chvíli zuřil, by bylo značně podhodnocené. Běsnil, téměř uvnitř svého nitra umíral. Potřeboval ze sebe nějakým způsobem dostat všechen ten hněv a frustraci, jelikož se mu až příliš mnoho věcí začínalo hroutit pod rukama - ten ples neměl probíhat v stávajícím duchu. Měl to být grandiózní způsob, jak navázat tam, kde před lety skončil, pozvednout svůj status a upevnit moc. A místo toho… Nic nešlo tak, jak chtěl a naplánoval. Téměř jako kdyby se všichni jeho pěšáci (včetně vlastních dětí, pochopitelně - nic víc pro něj v současnosti nebyli) prakticky utrhli ze řetězu a začali vyvádět pod vlivem euforie, jakou vyvolala náhlá svoboda.
Mohl si za to sám. Kdyby nad nimi všemi držel opravdu pevnou ruku, nic z toho by se nestalo. Jenže on značně vyměkl, zdálo se… A všichni toho náležitě zneužili. Na jednu stranu by měl tedy být svým způsobem hrdý, že od něj pochytili alespoň něco. Třeba měli přeci jen mysli podstatně otevřenější, než jak se původně zdálo. Mohli by se konečně nechat vést, opravdu se učit… Ale k tomu nebyla vhodná situace, dokonce ani prostředí. Někdo nebo něco jim dodalo příliš velikou dávku kuráže, narostl jim hřebínek. A ten bylo potřeba zatraceně rychle srazit, protože Půlnoční panství mělo pouze jeden trůn, jedinou korunu. A ta svého majitele už měla.

„Myslíte si, že jste vyhráli, však?“ Pronesl nakonec tichým, nebezpečně úlisným hlasem. Jednou rukou se přitom zapřel o desku stolu a pozvedl koutek rtů do kousavého úšklebku, mířeného na pár stojící před ním.
Nevěděl, zda to byla plánovaná akce či pouhý výkvět naivní provokace, ale měl jich obou dvou plné zuby. Snažil se s nimi vyjít, chvílemi. Tedy… Lépe řečeno se v duchu pokoušel k nim nechovat úplnou nenávist. Breena byla přeci jen vcelku obdivuhodná mladá dáma, fascinovala ho. A pokud šlo o Desmonda… Vkládal do něj určité naděje. To všechno se ale rozplynulo v pošpiněnou mlhu, když se rozhodli učinit dost možná nejhloupější rozhodnutí svého provázaného života.
Krást se nemělo, tohle základní pravidlo platilo i v Theoranově domě. Jakákoliv věc či místnost v jeho vlastnictví byla automaticky považována za nedotknutelnou, nikdo si nesměl jen tak přijít a vzít si, co mu patřilo. Ale ti dva… Najednou měl pocit, že jim nic nebylo svaté. Nebo možná spíše nesvaté? Copak jim nedal jasně najevo, že se mu nemají plést do cesty? Opravdu musel svoji nadřazenost znovu připomínat?
„Fajn. Ať je tedy po vašem, drazí novomanželé. Konec hry.“ Sotva mu ta jedem napuštěná slova volně splynula ze rtů, pozvedl čelist v dokonalé ukázce naprosto nepopiratelně hrdého gesta a smazal ze svojí tváře jakýkoliv výraz. Nezbylo na něm nic, zhola a vůbec nic: oči měl děsivě prázdné, rty pevně semknuté k sobě. Působil jako tvář ještě nedokončené sochy, jež tesař zanechal pouze částečně dotčenou.
„Abych pravdu řekl, překvapili jste mě. V dobrém i ve zlém… Ale jak všichni víme, na tom teď úplně nesejde. Splnili jste zadaný úkol, gratuluju vám. Momentálně jste první a dost možná jediní, co si zaslouží uznání tohoto rodu. Převezli jste mě! Páni. Koho by napadlo, že se zrovna ve vás dvou najde taková kombinace sžíravé kuráže a absence jakéhokoliv pudu sebezáchovy? Jsem skoro až v pokušení vám zatleskat. Povězte mi, jste se sebou spokojení? Cítíte se jako vítězi? Protože vám můžu garantovat, že to co visí ve vzduchu není nádech vítězství, ale masakru.“ Teprve v ten moment opatrně přivřel bouřkově šedé oči, než znovu nasadil kradmý, avšak záludný úsměv.
Schylovalo se k něčemu velkému a hroznému, o tom nemohlo být pochyb. Theoran věděl, že to minimálně jeden z nich zaregistruje - Desmond s ním strávil notnou řádku let, věděl jakým způsobem jednal s nepohodlnými. A Breena… Možná chvílemi působila krapet naivně, ale měla vskutku bystrou mysl. I proto se ji Theoran snažil nepodceňovat, ale evidentně se nechal zaslepit svými křehkými sympatiemi vůči ní.
„Tenhle dům má několik velice prostých pravidel. Obávám se, že jsem je nedal patřičně najevo… Tudíž vám je milerád připomenu. Názornou formou, samozřejmě. Jak jinak, že?“ Ihned poté, co završil svůj projev se hbitě přesunul k Desmondovi a tvrdě ho udeřil do hlavy jílcem dýky, co nepozorovaně vytáhl zpoza opasku. Nehodlal ho zabít - ostatně netoužil po smrti ani jednoho z nich. Na to byli až příliš dobře využitelní, ne-li zábavní. I přesto ale musel dát velice jasně najevo, že překročili jednu z nejdále postavených mezí: což znamenalo, že jejich trest musel být vskutku náležitý.
„JÁ jsem hlava tohoto rodu. To JÁ určuji, co se smí a nesmí. A pouze JÁ mám poslední slovo v tom, co se bude dít. Jste pouhými hosty, loutkami ve hře větší, než jakou byste snad kdy dokázali pochopit. Vaše místo je na zemi, ne kdekoliv výš.“ Sykl tiše, pozorujíc Desmonda skrze přivřená víčka. Bělovlásek na něj pohlížel s čirou neutrálností, téměř jako kdyby se mu snažil vysmívat - poslouchal ho vůbec? Doopravdy se utrhl ze řetězu, jak se Theoran obával?
„Ty bezejmenný, beztvarý a bezpáteřní tvore. Kolikrát tě budu muset zbít do bezvědomí, než konečně zapadneš na svoje místo?!“ Obořil se na svého syna, popadnouc ho za vlasy. Desmond se nijak zvláště nebránil, sice s sebou cukl v automatické reakci, ale místo aby se začal prát jako v jiných případech, setrvával až otravně klidný.
Právě to následně Theorana přimělo mu škubnout za vlasy dozadu, aby ho přiměl nastavit tvář vůči svojí ženě, ke které se ještě se svým jednáním pořádně nedostal. Sám tedy přitiskl obličej těsně k Desmondově, zatímco ho přidržoval na místě.
„Podívejte se na ni. Připomíná ti matku? Měla by. Pokud se totiž velice rychle neproberete, dopadne stejně jako ona. A věř mi, že nový pár křídel bych na svojí zdi náramně ocenil, zvláště pokud budu mít tu skvělou příležitost každý den pozorovat jejich nositelku, jak bez nich strádá.“

Nakonec to nedopadlo zase tak špatně. Pokud to počítala v tom Killianovské měřítku. Ale opravdu! Nespadla na ně obloha, nesežrala je nějaká obří kytka a dokonce se jim ani nepřišel připomenou Bůh smrti. Někdo tyhle věci mohl brát jako samozřejmost, ale panství měla trochu jiná pravidla a podněcovat je akorát dokázalo nehezky zacloumat s nervy. Proto se pokaždé víla v duchu připravovala na všemožné scénáře, zkrátka aby byla náhodou připravená. Štěstí přece přálo připraveným. A ač by Bree neřekla, že jim cestu vydláždila štěstěna, rozhodně se vždycky mohlo stát něco horšího. A něco horšího rozhodně mělo přijít, jak se později dozvěděla.  
Zbývala jim poslední část toho zatraceného úkolu. Ve své podstatě ta úplně nejjednodušší, ale zároveň ta snad nejvíce nepříjemná. Na druhou stranu to znamenalo, že už by mohli mít po zbytek večera klid, což blondýnce znělo mnohem příjemněji než vykopávání hrobů a následné setkání se s jedním nerudným krkavcem.  
Místo toho by s Desem mohli najít nějaké odlehlé místo v zahradách a tam zůstat klidně po celý zbytek noci. Alespoň tak zněl její plán v její vlastní hlavě. Pokud by proti němu bělovlásek nic nenamítal, samozřejmě. Kdyby tomu tak bylo, byla by schopná vymyslet jakýkoli jiný plán.  
Bohužel na vymýšlení plánů jí osud nedal příležitost. Nebo spíše než osudu to byla vina jednoho nemrtvého parchanta, který se jim rozhodl znepříjemnit den. A to docela dost. Ovšem i blondýnka už toho měla plné zuby. ,,Splnili jsme tvé podmínky. Takže ano, vyhráli jsme. Říkal jsi cokoli, co je na panství, no ne?” Pustila Desovu tlapku, které se po cestě držela a svěsila ruce podél těla. Měla sice chuť je si je pěkně popuzeně založit na hrudi, ale tím by se sama znevýhodnila, kdyby potřebovala rychle zareagovat.  
Vypadalo to, že s jejím názorem Theoran ke vší smůle nesouhlasil. A ačkoli se jí to příčilo, přistihla se jak se pod jeho téměř až prázdným pohledem oklepala. Bylo to nepatrné, ale i tak by si za to nejraději nafackovala. Nijak více se tím ale nenechala rozhodit. Také neměla příliš na výběr. Buďto mohla držet svoje reakce na uzdě nebo mohla Theoranovi poskytnout další důvod k tomu, aby se tak arogantně křenil.
Při proslovu starého krkavce si Bree nemohla pomoct jinak, než se nasadila znuděnou masku a protočila očima. Bylo to moudré? Pravděpodobně ne. Ovšem Bree už v sobě nenašla ani jedinou jiskřičku strachu. Odmítala uronit byť jen jedinou slzu. Místo toho jí žilami kolovala čistá lhostejnost ve které se čas od času objevil záchvěv vzteku. ,,To stačí, Theorane. Tohle divadýlko si můžeš laskavě odpustit.” Z toho, že splnili úkol rozhodně nadšený nebyl. Ona z něho taky nebyla zrovna na větvi. Stačilo to. Pokud si ani její bělovlásek nehodlal nechat od krále parchantů rozkazovat, pak to nehodlala dělat ani samotná víla. Měl pravdu, nastal konec hry. Konec jeho hry na Boha, alespoň co se jí a bělovláska týkalo.
A právě vztek se v ní hromadil rychleji než jakákoli přílivová vlna. Proto, když Theoran vztáhnul na jejího bělovláska svoje nemrtvé pracky, blondýnka zasyčela, zvedajíc hlavu co nejvýše. Tentokrát jí nešlo o hrdost. Ne. Ovšem už nikdy nehodlala před tím parchantem vědomě sklánět pohled dolů. ,,Jsi pomatený parchant, Theorane. Nejsi pánem ani své vlastní mysli. Tvé údajné území se ti rozpadá pod rukami a ty sám uvnitř hniješ zaživa. Nejsi Bůh a nikdy jím nebudeš.” Vztek nebyl tím jediným, co se chtělo vydrásat na povrch. Její magie v ní vřela a žadonila, aby jí vypustila na povrch s úmyslem nejen chránit svojí nositelku, ale zároveň proměnit na prach všechno, co by jí přišlo do cesty. To si avšak nemohla dovolit. Ještě ne. I tak ale nechala, aby se jí po kůži roztančily divoké plameny.
Od konečků prstů po předloktí z ní díky její magii vycházel žár. Ona se jej ovšem nebála. Věděla, že jí vlastní magie neublíží. A byla si jistá, že jí nedovolí ublížit ani jejímu manželovi. ,,Každý se může změnit. Pro každého je tu nová šance...Ale-” Zarazila se jen proto, aby se mohla setkat s těma bouřkově šedýma očima. Chtěla mu vidět do tváře. Chtěla vidět, jak se jeho úšklebek mění. Nejsou jako Desovi. Uvědomila si náhle a musela se zarazit, aby se náhodou nepousmála. Ani trochu nejsou jako jeho. ,,...Ale ty jsi překročil všechny možné meze. Když odečtu všechny ty zločiny spáchané tvou rukou a zaměřím se jen na momentální situaci...Stejně jako ty nesnesu, když někdo sahá na něco, co patří mně. A ty jsi to porušil už ve dvou případech. A na konec nám ještě kazíš večer. Opět. Rozhlédni se kolem sebe, Theorane. Pusť mého manžela nebo se s tím můžeš rozloučit. Pokud mám jít do pekla, vezmu tě sebou.”  

Věděl, co je očekávalo. Na to svého otce znal až příliš dobře… Bylo zkrátka fyzicky nemožné, aby si dokázal odpustit tu jedovatou kombinaci hněvu a teatrálnosti, jež pro něj byla dokonale ikonická. Pochopitelně, že ho jejich splnění úkolu nejen zastihlo nepřipraveného, ale především ho celá ta situace uvrhla do stavu hořké nepříčetnosti… Ten vztek ho uvnitř musel spalovat žárem horoucích pekel. Popravdě řečeno bylo šokující, že ještě nepropadl vší nahromaděné temnotě uvnitř svého prohnilého nitra.
Ten úkaz se sice objevil téměř ihned vzápětí, ale Desmond zůstával dokonale klidný a vyrovnaný. Nepotřeboval masku, ani žádnou faleš a iluze - jednoduše se necítil být v ohrožení. Neexistovala jediná věc, jakou by ho Theoran mohl reálně vyděsit - všechno to už slyšel i zažil. Tíha na vahách se obrátila, to on byl tím dokonale připraveným a chladně kalkulujícím… Zatímco jeho otec a bývalý pán se ocitl zahnaný do těsného kouta, ohrožený jejich společnou silou. Byl v tom sám, úplně sám. Na celičkém světě neexistovala byť jen jediná duše, co by pro ochotně stála po jeho boku: a bylo konečně na čase, aby se s touto (zajisté tíživou, jelikož šlo o jedno z témat, na jaká byl Theoran nejháklivější) realitou samozvaný král doopravdy popasoval. Jeho krutovláda se rapidním tempem blížila ke svému konci… A on byl součástí zdánlivě nevýznamného odboje, který ho hodlal přimět abdikovat.

„Abych pravdu řekl, jsme. Sám si zrovna přiznal, že jsme první pár, který zadaný úkol splnil. Jestli tohle není definice výhry, pak co tedy?“ Koutkem oka pozoroval Theorana, jak jim neochvějně předestírá novou fázi svojí hry. Vnímal úlisnost, jež s otci s každým dalším slovem odkapávala ze rtů jako prudký jed - zároveň se ale přitom soustředil na prostá fakta, jež bylo doslova zapotřebí prosít od plevu. Tenhle částečný odstup a chlad byl nejefektivnějším způsobem, jak se skrze celé to divadlo dostat co nejdříve.
Ještě než však stihl pronést cokoliv dalšího, Theoran nepozorovaně tasil rituální dýku. Jejím jílcem ho následně surově udeřil do hlavy, propadajíc svojí násilné přirozenosti. Bělovlásek si z toho nic nedělal: i když se mu v moment, kdy ucítil ten tvrdý úder, roztančily mžitky před očima, zachovával si nanejvýše vyrovnaný přístup. Ten se nezměnil ani když ho otec popadl za vlasy a agresivně cukl, držíc ho v železném sevření. Díky tomu se ocitl přímo v zorném poli svojí milované. Nemohl upustit od prázdnoty, co se rozpínala hluboko v něm. Chránila ho, umožňovala mu jednat bez obav i navzdory bezprostřednímu nebezpečí vůči Bree… Ale když byl nucený jí hledět zpříma do očí, rozevřela se uvnitř jeho nitra hluboká jáma. Nechtěl, aby ho takhle viděla. Aby musela čelit Theoranovi a jeho odpornému jednání, vyhrůžkám.
„Poslechni ji,“ odsekl přiškrceným hlasem, jelikož ho otec i nadále držel jednou rukou kolem krku, čímž mu omezoval přísun vzduchu. „Všichni tři víme, že má pravdu. To jen ty ses s tím ještě stále nevypořádal. Smiř se s fakty. Nehledě na to kolik lidí zabiješ, nikdy díky tomu nezačneš žít.“ Nemohl se ani pohnout, takže i nadále upřeně hleděl Bree do očí. Cosi v jeho výrazu na blednoucí tváří se ale změnilo… Pomaličku se přesunul z nijakosti a rozvážného chladu k drobnému úsměvu, co s neotřelou upřímností poukazoval na jeho hrdost. Byl hrdý, že mu bylo umožněno strávit zbytek svého života po boku tak úžasné a neohrožené ženy, jako byla Bree. A věděl, že tohle byla věc, jakou jim Theoran nikdy vzít nemohl.
„Už ses nabažil?“ Rýpl si, než sebou divoce cukl. Theoranův stisk kolem jeho krku se v reakci na ta slova výrazně umocnil. „Pokud mi teď zlomíš vaz, nic tím nezměníš. Raději si běž ohlídat svoje ovečky, ať se mezi nimi nenajde další vlk.“ Až tato slova, společně o dovětek ze strany Bree přiměla tyrana, aby Desmonda konečně pustil.
Bělovlásek se ihned poté ošklivě rozkašlal, než se hbitě přesunul po bok svojí ženy a probodl otce ledově šedivýma očima. Hodlal pokračovat ve svém typickém zastrašování a vyhrůžkách? Nebo se mínil přesunout z dramatických proslovů k něčemu opravdovému… Doposud je krmil pouhými slovy, k ničemu reálnému se neodhodlal. To působilo jako opravdové pozitivum… Ale Desmond očekával něco víc. Opravdové gesto, něco s velikým dopadem, ne jen plané řeči.
„Je to všechno, otče?“ Zakončil svůj vzdor prostou otázkou, poslepu nacházejíc Breeinu ruku. Automaticky si s ní propletl prsty a o kousíček se jí přiblížil, pokoušejíc se dát najevo svou podporu a fakt, že všechno, co si řekli předtím i nadále platilo - byli v tom společně, oba dva. Dávali na sebe pozor, ochraňovali jeden druhého. A nesešlo na tom, zda v současnosti hleděli do očí falešnému králi Půlnočního panství nebo smečce vlků. Nikdo a nic je nemohlo rozdělit. A za tím si Desmond stál, i kdyby kvůli tomu měl přijít o život. Ostatně… Přesně tohle Theorana muselo tolik rozčilovat. Vidět je společně, pozorovat jejich vzájemnou lásku a nesmět okusit nic podobného. Protože on byl sám… A nikoho na celičkém světě neměl.

Všechno kolem se bortilo na padrť… A on se za všechny bohy nedokázal rozhodnout, koho z nich dvou potrestat jako prvního. Potřeboval dostatečně jasnou formou ukázat, že i navzdory jejich schopnosti vyplnit zadaný úkol setrvával u moci - a otěže nad situací rozhodně pouštět nehodlal, právě naopak. Kdyby bylo po jeho, nejraději by je oba dva jednoduše odtáhl zpět do podzemí a zničil je. Tak rád by z nich učinil kompletně nesourodou masu krve a kostí… Vyžíval by se v tom, aby z nich vůbec nic nezbylo. Ani maličký kousíček, jež by viditelně poukazoval na to, kým dříve bývali. Utrhal by Breeně křídla jako lapenému motýlovi, přiměl stíny aby se kolem ní roztančily a zadusily poslední jiskru ohnivé magie v její krvi… A svého syna by přiměl se dívat, přesně jako to učinil s Rasmusem a Aevou. Některé kousky byly zkrátka příliš lákavé na to, aby je nezopakoval.
K značné nechuti se ale do ničeho podobného jednoduše pustit nemohl. Ne, že by mu v tom snad něco fyzicky bránilo - onen oddaný párek pro něj nepředstavoval cokoliv, čeho by se měl reálně obávat, ale… Cítil, že pokud by se rozhodl pro takto standardní postup, nedocílil by toho, co životně potřeboval. Chtěl je ponížit? Zničit? Zadupat do země? Ano, neskutečně moc. Obě ruce ho šíleně svrběly a on měl co dělat, aby přinejmenším jednoho nezbil do krve. Ten tichý a značně úlisný hlásek uvnitř jeho nitra však kázal naprosto jasně: ne hned teď. A on věděl, že musí poslechnout.
Sice se říkalo, že pomsta byla nejlepší servírovaná pěkně čerstvě a za horka… Theoran však vzhledem ke svým zkušenostem věděl, že to neplatilo v každém případě. Občas bylo lepší svůj hněv odložit stranou, zkrotit touhy - a jednoduše si počkat na správnou chvíli. Tahle chladná vypočítavost ho už konec konců dostala už opravdu daleko… A neexistoval sebemenší důvod, proč se jí najednou vzdávat, pokud to znamenalo možnost všechno později náležitě vynásobit a učinit ještě sladší.
Takže ano, toužil oba dva ty floutky zničit. Rozdrtit je podrážkou bot jako krysy. Ale zároveň dokázal poznat, kdy si mohl dovolit vypustit veškerý svůj vnitřní tlak a rozpoutat peklo rovnou a kdy bylo podstatně výhodnější vyčkat a tiše plánovat.

Rozhodl se tedy, že si jejich dluh vybere později. Na povrchu stále zuřil, čemuž rozhodně nepomohlo chování zmíněného páru - Breena mu totiž dost tvrdě dupla na achillovu patu. Měla pravdu, on to věděl. Bylo to takové hořko-sladké veřejné tajemství… Pochopitelně, že nebyl stoprocentně pánem své vlastní mysli. Dávno v minulosti zanevřel na lidskost a svobodu, jež byla spojená s emocemi i charakterem. Šlo o vysokou cenu, jakou musel zaplatit při převzetí stínů. To ony určovaly směr jeho kroků… Posilňovaly i krotily jeho vnitřní zběsilost, umožňujíc mu postupovat kupředu nehledě na překážky.
Pravda byla však taková, že si Theoran neuvědomoval, do jaké míry ztratil kontrolu. Netušil, nakolik Rüvikovy stíny pronikly do jeho hlavy a nahradily jeho osobnost i myšlenky… Byl vůči tomu kompletně otupělý, téměř až slepý. Odmítal si to připustit, nemohl. Pokud by se k tomu skutečně dostal… Zhroutil by se jako domeček z karet, kompletně vyhořelý a prázdný.
„Ach, ty mi nebudeš říkat, co si můžu nebo nemusím odpustit,“ poušklíbl se na Breenu, absolutně lhostejný vůči její možné znuděnosti. Nesešlo mu na tom, co si myslela. Právě teď byla v jeho očích tak maličká a nedůležitá… Téměř to v něm evokovalo nutkání celou tu záležitost ještě více protahovat, jen aby jí ukázal, co si o ní v danou chvíli myslel. Neměla právo na to ho osočovat, ani omezovat. Stála tam spíše jako šperk, překrásná na pohled, ale jinak naprosto zbytečná.
„Uvedu tě z omylu, drahá Breeno. Cokoliv co řekneš nemá váhu. Nezajímá mě to. A jestli si myslíš, že se ti ve mě podaří vyvolat něco jiného, než opovržení a znechucení… Pak si evidentně nedávala pozor.“ Zuřil, pochopitelně. Ale jeho charakter byl natolik pokřivený a zahlcený temnotou, že pro něj nečinilo žádný problém jednoduše cuknout a odsunout všechen ten oheň stranou, naplnit s ním jednu ze svých zejících jam. Z té byl veškerý nashromážděný hněv, odpor a krvežíznivost kdykoliv připravený vytrysknout jako gejzír - což byl ostatně původ Theoranovy nepředvídatelně bouřlivé povahy.
„Alespoň v něčem se shodneme… Oba dva máte pořád šanci. A já si budu náramně užívat, až uvidím vaši následnou degradaci.“ Hleděl Breeně zpříma do očí, když to pronášel. Chtěl jí důsledně připomenout její vlastní stín, všechno to, čeho se dopustila. Ani ona nebyla zrovna nevinná… A všichni hříšníci začínali jako čistý, nepopsaný list. Stačilo tak málo, aby se všechno zvrhlo… A oheň uvnitř ní by mohl plát podstatně červenějším tónem, pokud by se přestala kontrolovat.
Onen dovětek však nebyl určený pouze jí. Stále přitom konec konců držel v šachu Desmonda, drtíc jeho hrdlo. Synova provokace ho přiměla se znovu zachvět hněvem a umocnit svůj stisk, ale nepropadl vzteku kompletně. Místo toho se nepatrně se přiblížil hlavou k jeho tváři a naprázdno cvakl zuby těsně vedle jeho ucha, než propadl v chraplavý smích.
„Cítím to z tebe. Ani její světlo z tebe nesmyje zahořklý pach krve… Nejsme zas až tak rozdílní, hm? Svému stínu nikdy neutečeš. Máš to v kostech.“ Teprve tehdy ho konečně pustil, zakládajíc si ruce v bok. Několik vteřin je oba dva tiše pozoroval, zatímco se mu na obličeji ve zlomcích sekund měnil výraz z pobaveného na hněvivý, téměř jako kdyby se něco uvnitř něj tříštilo a umocňovalo boj mezi dvěma stranami, přetahujícími se o moc.
„Samozřejmě. Dva vlci už se objevili… Jsem zvědavý, jestli mě zbytek překvapí stejně zábavnou formou jako vy dva.“ Odvětil naprosto stroze, než pozvedl ruku v níž třímal dýku, kterou Desmonda předtím udeřil. Na jílci lpělo několik krůpějí krve, jež zákeřně olízl a následně roztáhl rty do širokého úsměvu.
„Ano, synu. Jste propuštěni… Příjemnou zábavu, uvidíme se o půlnoci.“ Dodal s téměř až falešně sladkým tónem v hlase, než poukázal rukou ke dveřím, aby je vyprovodil. Ještě měl hodně práce… A oni mu ji rozhodně neusnadňovali. Pokud by snad mělo být po jeho vůli, nejraději by je v pracovně zamkl po celičký zbytek večera, aby nebyl v pokušení opustit svoje sebeovládání a jednoduše si vybrat pomstu ihned… Avšak nesměl podlehnout. Principy nade vše.

Strávil společně s Evangeline tolik času, že už prakticky zapomněl jaké to bylo, když se směl rozhodovat pouze sám za sebe. Dočasně získaná svoboda v něm evokovala touhu učinit nějaké opravdu velké gesto - ocitl se zpět ve svojí domovině, na místě, kde zemřel. A muž, který ho připravil o život, musel být poblíž. Cítil ho. Jeho žalostnou auru, hněv i moc. Tolik věcí se změnilo… On se změnil. A už ho nikdo a nic nedrželo zpátky v tom, aby konečně došel zasloužené spravedlnosti a pomsty.
Kdyby snad setrval po boku toho zlomeného anděla a jejich nového přítele, udržel by se. Ovládl by svoje nutkání, udusil hněv a žal… Přečkal by ten jeden osudný večer v relativním klidu, aniž by se propadl ještě hlouběji, než kde se právě nacházel. Démon uvnitř něj se však tetelil blahem, neboť vycítil příležitost rozpoutat opravdové peklo. Věděl, že smí. Fakt, že ho Crännäris propustila ze svých služeb a i Rüvik mu dával nepřímo najevo podporu, znamenal jediné: hodlal najít svého bratra a stáhnout ho s do hlubin s sebou. Tam, kam doopravdy patřil.

Vstupní hala ho uvítala tuctem odrazů jeho vlastní tváře. Na moment se zastavil, aby do jednoho ze zrcadel pohlédl, tupě zírajíc na svůj odraz. Ze svého bývalého já nespatřil ani popel: nebýt honosného oblečení a nepatrného úsměvu na tváři, která byla lemovaná stejně ryšavými vlasy jako dříve, považoval by se za prach sprostého podvodníka. Žádný Valerius. Pouze Maluntius. Prázdné oči vydávající jemnou záři, popelavá kůže a silná póza, jež vyzařovala kompletní neoblomnost… Jako člověk vyhořel. Přestal existovat v moment, kdy mu jeho vlastní bratr vrazil nůž do srdce.
Trhaně se nadechl, ačkoliv šlo spíše o reflex než reálnou fyzickou potřebu - konec konců, démoni nemuseli dýchat - než si strhl masku ze tváře a odhodil ji na zem, šlápnouc na ni špičkou boty. Odmítal se skrývat. Chtěl, aby ho Theoran poznal už na první pohled. Aby cítil stejnou míru hrůzy, jakou on pociťoval ve svých posledních chvílích, když si uvědomil, že jejich otce zabil právě on… A mohl by totéž provést i Aslaug.
Několik tíživých vteřin ještě hleděl sám na sebe, než odvrátil pohled stranou a zaťal ruku v pěst. Ačkoliv se to zdálo kompletně nemožné, srdcem mu projel osten bolesti: začínaly se mu vracet vzpomínky na dávno uplynulý život. To, jak zářně vnímal svoji budoucnost a kolik toho chtěl udělat…

Chystal se obrátit na patě a vydat se do sálu, zavrhnout celou tu vizi. Když se však pohnul, koutkem oka zahlédl přibližující se stín, který ho přiměl se zcela automaticky pohnout stranou… Když si ale uvědomil, kdo k němu pomaličku kráčel, zamrzl na místě.
„Valeriusi,“ ozval* se sametový hlas, oslovujíc ho jeho rodným jménem. On se však ani nepohnul, absolutně paralyzovaný divokou směsicí šoku a zmatení. Toužil odpovědět, zformovat na jazyku alespoň nějaká slova… Cokoliv. Místo toho však stál jako socha, neschopný ze sebe vydat byť jen jedinou hlásku.
„Pojď sem.“ Ta pobídka ho vytrhla ze stavu kompletního rozčarování, takže se konečně hnul z místa. Naprosto samovolně učinil krok kupředu a padl do ženě, o které nevěřil, že by ji snad kdy měl znovu spatřit - svojí matce.
Sotva kolem jejího těla omotal paže a zabořil jí tvář do vlasů, cosi se uvnitř něj kompletně zlomilo. Začal se třást, jako kdyby se mu nitro tříštilo na kusy, absolutně neschopný odolat zvláštně bolestivému, avšak hřejivému pocitu, co mu zachvátil kamenné srdce. Byla tam. Opravdová, hmotná… Ale rozhodně nemohla být naživu. Pamatoval si na ten den, kdy o ni všichni přišli. A věděl až příliš dobře, že co Rüvik uchvátil, to už nikdy nevracel. Ne jen tak.
„Matko…“ Zašeptal téměř bezhlasně, než se od ní pomaličku odtáhl, aby mohl znovu pohlédnout do těch šeříkově fialových očí. Amelia se na něj jemně pousmála, než mu položila dlaň na tvář a trhaně vydechla.
„Tak ráda tě znovu vidím. Moc mi chybíte,“ pronesla nalomeně, viditelně bojujíc se slzami v očích. Už jen ta slova dokonale potvrdila Valeriovu domněnku - nebyla tam napořád. Nejspíše se i jí dostala příležitost na jeden večer překročit hranici mezi životem a smrtí a na moment znovu okusit svobodu. Pochopitelně se nabízela otázka, co jí to umožnilo, jelikož sám Valerius tento dar získal od svých dvou paní: Crännäris a Ravenny. Jak ale znal matronu… Nedivil by se, kdyby tutéž štědrost projevila i vůči Amelii. Přijala ji za svou, jistě nad ní držela ochranné křídlo stejně jako nad ním a Evangeline.
„Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy spatřím -“ Vydal ze sebe zničehonic, čímž přiměl Ameliu, aby mu položila ukazováček na rty. Sotva tak učinila, opět pozvedla koutky rtů do vlahého úsměvu, než stáhla ruku dolů a zavěsila se do něj, dávajíc se do chůze.
„Vždycky jsem byla poblíž… Nemohla bych vás opustit…“ Špitla tiše, než pozvedla bradu v hrdém gestu a nasadila si tenoučkou krajkovou masku, připravujíc se na vchod do tanečního sálu.
„Ale nepřísluší mi zasahovat. Doufám… Doufám, že mi za to jednoho dne budeš moct odpustit, Valeriusi. Dnes tu jsem, abych napravila alespoň část svých chyb. Tohle je jedna z nich.“ S těmi slovy vtiskla Valeriovi letmý polibek na tvář, než volnou rukou za pomoci magie rozrazila dveře a oni se společně přidali do záplavy nejrůznějších hostů.





* I know, I know. Ale fakt se mi nelíbí říkat Valerie, zní to divně… Takže sorry not sorry, nebudeme si tenhle family reunion kazit mým pochybným skloňováním, však?

Největší podíl jakési směsice nervozity a stresu z něj sice opadl, ale kompletně se ještě uklidnit nedokázal. V mnoha ohledech měl neskonalé štěstí, že se na ples nejen dostal, ale zároveň se nacházel po boku Toricaane: nechyběla jí sebejistota ani elegance, díky čemuž se mezi tamními hosty mohla promenádovat bez sebemenšího povšimnutí. Samozřejmě, že i přesto jasně vystupovala, byla odlišná oproti všelijakým naparujícím se dámičkám, co mezitím společně minuli. I proto byl Emillio stále na vážkách… Měl by se mezi šlechtou cítit klidně, nebylo to konec konců poprvé, co se dostal na podobnou akci. Ale s Tori těsně vedle sebe si nebyl jistý ničím. A to mu neskutečným způsobem zastíralo mysl.
Veliký podíl na jeho stavu měly pochopitelně i vzpomínky na moment, kdy Raniu našel u moře. Tančící na vlnách… Kompletně omámenou horečkou, zkřehlou jako látkovou panenku. Co by se stalo, kdyby se tam neobjevil? Pohltila by ji slaná voda jako obětinu? O jejím původu už věděl, alespoň částečně, což byl ostatně důvod, proč se rozhodl vydat takovou dálku až na Půlnoční panství a riskovat prozrazení - ale i přesto měl tolik nezodpovězených otázek, že to v něm vyvolávalo zarputilost.

„Ah… Díky,“ vydechl poněkud vykolejeně, když se k němu jeho společnice vrátila i s tolik potřebnou odpovědí ohledně Raniiny lokace. Jakmile si však uvědomil, že mu Tori vtiskla do ruky zdobnou sklenici a přiťukla si s ním, letmo se otřásl. Nemohl pít. I kdyby jen maličko… Z představy alkoholu v krvi se mu nedělalo úplně nejlépe. Nedokázal z hlavy totiž vyhnat to, jak to dopadlo minule - a věděl, že jeho tolerance byla zatraceně mizerná. Zvláště, když se teď oba dva nacházeli v kompletně neznámém prostředí, s opravdu důležitým úkolem…
„Obávám se, že není úplně moudré teď pít. Ne, že bych chtěl přímo odmítat, ale…“ Zbytek věty ponechal nevyřčený, jelikož mu bylo nad měsíc jasné, že to jeho ctěný doprovod pochopí. Když byl opilý, dělal příšerné hlouposti… A zatímco se nacházel v jámě lvové, nemohl zkrátka riskovat to, že zničí léta svojí práce na jakési společenské vizitce, jakou potřeboval k tomu, aby se mohl pohybovat napříč pevninskou společností.
I přesto ale sklenici nadále svíral v ruce, jelikož absolutně netušil, co s ní dělat. Nemohl ji jen tak vrátit na tác, až někdo ze služebnictva projde kolem. A Tori jako takovou pochopitelně urazit taktéž nechtěl, ale… Byl opravdu neskutečně moc na vážkách. Na jednu stranu se nacházel v pokušení do sebe tu sladce vonící tekutinu jednoduše vyklopit, nestarat se o nic. Prostě jen zmírnit napětí uvnitř svého nitra, maličko se otupit a dodat si kuráž. Ale něco mu napovídalo, že by si místo toho měl raději zanechat smysly pěkně nezostřené - díky čemuž se nakonec vydal do pomalého kroku směrem ke knihovně, ponechávajíc si pití i nadále v ruce.

S mírnou změnou prostředí se opět o něco málo uvolnil, jelikož sotva za nimi zapadly dveře z hlavního sálu, ocitli se na podlouhlé chodbě přímo zející prázdnotou. Kolem nebyla byť jen jedná živá duše - tudíž jim společnost činily pouze jacísi lidé vyobrazení na malbách rozesetých po zdech. Blonďáček si udržoval vyrovnaný, dokonale plynulý krok, ale na ty obrazy se nedokázal přestat dívat. Nejspíše šlo o členy rodu, soudě dle opakujících se tváří a podobných rysů… Rysů, co matně poznával u díky kráčející po svém boku.
Tahle věc mu ale ještě plně nedocházela, neboť doposud nespatřil jejího nejbližšího příbuzného. Místo toho po očku vyhledával bledě modrou kůži a výrazně modro-zelené oči, zvídavý jestli na některém z děl najde i Raniu. Potřeboval se o její rodině dozvědět více - nikdo z jeho druhu přeci jen netušil, že by snad Jünai měla jakéhokoliv potomka… A když už se tak stalo, měnilo to prakticky úplně všechno. Cokoliv, co si doposud mysleli, že věděli. Totéž by se pochopitelně dalo říci i o jejím bývalém druhovi, ale ten Emillia spíše děsil, než zajímal. Zvláště, když přihlédl k událostem na královské oslavě a útěku Rhiannon.
Když si na ni vzpomněl, na moment se zastavil a křečovitě sevřel sklenici v ruce. Nechtěl na to myslet. Kdyby si tuhle část svých myšlenek připustil k tělu, sežralo by ho to zaživa. Věděl, že ji zklamal a měl o ni vážně obavy, ale… Nic s tím už nadělat nemohl. Byla příliš paličatá na to, aby ho vyslechla, i kdyby měl pravdu - a vzhledem k tomu, že patřila k jinému, což dala ostatně dost jasně najevo… Nenáleželo mu, aby na ni jakkoliv více naléhal. Mohl se jenom v duchu snažně modlit, aby byla v bezpečí.
„Nechci tě nutit, aby ses držela se mnou,“ promluvil nakonec směrem k Toricaane, než jí váhavě pohlédl do očí. „Tedy… Chci říct, že si neskutečně vážím tvé pomoci i společnosti. Ale… Kdybys chtěla, vždy se můžeš vrátit zpět do sálu a bavit se. Něco mi totiž říká, že dostavení v knihovně nebude zrovna dvakrát příjemné, natož pak zábavné.“ Dodal tiše, aby ujasnil svoje záměry. Nechtěl Tori urazit - ne, že by se jí snad bál, to opravdu ne. Ale respektoval ji, cítil tedy potřebu jí dát jasně najevo, že by pochopil, kdyby se rozhodla strávit zbytek večera jinak, než on sám.
Ještě než se ale stihl napít ze sklenice, co celou dobu žmoulal v ruce téměř jako hostinský bez hadříku, zarazil se. Oba dva se nacházeli těsně vedle masivních a pochopitelně zavřených dveří, zpoza níž byly matně slyšet vskutku nepříliš nadšené hlasy. Emillio automaticky vrhl pohled po Tori a o kousek ucouvl, přemítajíc nad tím, jestli preventivně zrychlit krok a okamžitě se přesunout do knihovny… Nebo se stáhnout, protože z toho měl opravdu hodně špatný pocit.
Prozatím ale setrvával netečně na místě, vyčkávajíc na reakci svého doprovodu. Možná to znělo bizarně a divně, ale v tomhle ohledu důvěřoval instinktům Tori a jejímu úsudku - něco na ní bylo neskutečně živelné, divoké. Dokázala perfektně odhadnout lidi i situaci, což se na místě kde se nacházeli rozhodně hodilo. Celá ta budova dýchala opravdu temnou, hutnou a tíživou atmosférou… A Emillio napůl víceméně očekával, kdy je měl dostihnout nějaký značně bolestivý šok, co by mohl jejich společnou dosavadní snahu absolutně zruinovat. Nechtěl, aby k tomu došlo… Ale nikdo měl moc nad osudem, pouze Aurora.

Cesta z přístavu byla dlouhá a vyčerpávající, takže měl co dělat, aby neusnul. A to se ještě na ples ani nedostali… Což bylo nanejvýš žalostné, protože se nedokázal přestat zívat. Tedy! Pochopitelně, že se ve společnosti krásné mladé dámy snažil nevypadat jako absolutní trouba, co snad cestou v sedle usne. To by bylo nanejvýše nemilé a samozřejmě i trapné. Arno se vážně snažil dbát na to, jak před Salli vypadal! Nemohl si po takové době, co si o normální společnosti mohl leda tak nechat zdát, kompletně zničit reputaci.
Na druhou stranu věděl,* co ho mělo na konci cesty očekávat… A to neznělo jako něco, na co by se člověk mohl vyloženě těšit. Svým způsobem mu činilo potěchu to, že se mohl hezky obléknout, vytáhnout extravagantní masku a doopravdy se vyšňořit. Dal si na sobě vážně záležet, dokonce si pod maskou zvýraznil oči červenými linkami, aby odpovídal své* ikonické barvě… Ta byla doplněná elegantní černí, takže na něj byl vskutku dobrý pohled. Rozhodně vydal lépe, než když se snažil svůj šatník krotit, aby byl víc jako pirát!

S příchodem na pozemky se tedy snažně pokusil o jakési… Oživnutí. I nadále byl pěkně ospalý a utlumený, ale když k němu konečně dolehla hudba linoucí se z hlavní budovy, přeci jen se krapet probral. Koně zastavil těsně před nápadně proměňující se kašnou* a seskočil, než pomohl dolů i Salli. Ihned poté je uvítalo služebnictvo, automaticky je vedoucí směrem k vchodu a pochopitelně se ptajíc, zda měli pozvánku.
Na tuhle otázku zrzek zareagoval dramatickým pozvednutím obočí, než se zhluboka nadechl, aby je oba dva náležitě představil - a tudíž i zahanbil ony nic netušící sluhy, co se dopustili obrovského hříchu nepoznání.
„Pochopitelně, že máme pozvánku. Ale ne, že bychom ji potřebovali,“ odfrkl si pohoršeně, než si urovnal masku na tváři a vysekl naprosto ukázkovou úklonu, následovanou absolutně hrdým postojem.
„Lord Arno Killian, v doprovodu překrásné lady Sallianthe Naamo.“ Skoro už dodal ještě něco v tom smyslu „a teď hněte vy troubové,“ ale protože měl vedle sebe právě Salli, tuhle kousavou poznámku si raději odpustil. Místo toho se obrátil jejím směrem a automaticky jí nabídl rámě, aby se mohli společně vydat dovnitř a všem vytřít zrak, protože jim to neskutečně moc slušelo.*

Ani jeden ze sluhů se tedy už nenamáhal pokládat žádné další nesmyslné otázky a jen se s drobným proviněním uklonili, odvádějíc koně stranou. Arno si to tedy začal perfektně sebevědomou chůzí štrádovat po schodech dovnitř, kde se z naprosto pochopitelných důvodů musel zastavit v zrcadlovém sále a alespoň na malý moment obdivovat to, jak dobře vypadal. Musel v tu chvíli působit krapet jako páv, co předváděl svůj majestátný ocas se záměrem ohromit - on ale nikoho ohromovat nepotřeboval, stačilo vidět jak mu to slušelo, aby byl spokojený.
Teprve poté (pokud Salli nic nenamítala, samozřejmě!) se doopravdy připojili ke zbytku hostů obývajících taneční sál. Tam zrzek okamžitě ukořistil skleničku jakéhosi alkoholu a přivoněl si, aby se ujistil, že nebyl otrávený (zvyk pro něj byla vskutku železná košile: tohle byla jen jedna z mnoha lekcí, co mu matka uštědřila) a následně si maličko upil. Automaticky přitom vrhl tázavý pohled po Sallianthe, jelikož ji z toho nechtěl žádným způsobem vynechávat. Kdyby snad projevila zájem, ihned by ukořistil sklenku i pro ni… V opačném případě by ji ale do pití rozhodně nenutil.

„Musím značně poděkovat za to, že jste se rozhodla jít se mnou, drahá Sallianthe,“ pronesl tichým, avšak nanejvýše sladkým hlasem. Ne přehnaně, myslel to naprosto upřímně a bez skrytých záměrů. Opravdu byl vděčný. Konec konců… Jít sám by bylo nejen potupné, ale i příšerně nudné. Ale takhle měl po svém boku hezkou a milou dívku, mohl by si snad přát něco víc?
„Budete chtít tančit? Pokud ano, velice rád vás vyzvu.“




* Oprava: Myslel. Nemá sebemenší tušení, co ho tam doopravdy čeká
* Oprava 2: JEJICH barvě, protože ji odkoukal od Aslaug a kdyby nebyl její syn, asi by z něj to oblečení servala, jen aby ukázala, že červená je v té rodině barva náležící pouze jí
* Pokud nevíte o co jde, přečtěte si prosím popisek lokace… Kdybych měla popisovat, jak přesně ta kašna funguje, asi bych na tom nahnala dalších tři sta slov
* Ano, opravdu mu nechybí sebejistota, pokud jde o vzhled. Co na to říct… Je to prostě pretty boi

Knihovna jim oběma poskytla určitou formu útočiště, prostor nejen k nabrání dechu, ale také řádnému přemýšlení. A myšlenek měla Rania v hlavě opravdu hodně, ne-li až příliš. Chaotické, úzkostlivé… Ne-li až přímo hraničící s ostrou vlnou paniky, kterou v sobě doposud vytrvale potlačovala. Dokud se jejím směrem upíralo hned několik párů očí a cítila na sobě veškerý tlak ze strany společnosti i otce, nedovolovala si nic. Nesměla byť jenom nakřápnout, protože stačilo až příliš málo na to, aby se následně kompletně rozsypala, což by byla dle Theorana nepochybně kritická chyba, jakou by už ničím nenapravila. Prakticky tančila na velice tenkém ledě, každý její krůček mohl vést k absolutní potupě, ne-li něčemu ještě horšímu. Přesně z toho důvodu setrvávala sice ve značné úzkosti, ale s jakousi ledovou maskou na tváři. Ta jí propůjčovala schopnost si udržet alespoň částečnou stabilitu, byť byla kompletně vykonstruovaná za pomoci síly vůle a nebyla na ní ani snítka autenticity.
Vlastně stála jen jeden nádech od toho, aby se kompletně zlomila. Zatímco stála opřená o jednu z vysokých polic z tmavého dřeva, srdce jí poskakovalo v hrudi jako vyplašené ptáče - a ona si s tíživou bolestivostí pomalu uvědomovala, že neměla sebemenší tušení, jak splnit zadaný úkol. Byla předurčená k selhání, nucená otce zklamat na plné čáře. Věděla, že k ní upínal značné naděje a ve vzduchu navíc visel hořký závan nebezpečí evokovaný strohou vyhrůžkou, co Theoran pronesl přede všemi. Vztahovalo se to i na ni? Byla v tomhle všem úplně nová, podobné mocenské hry jí nic neříkaly. Pochopitelně věděla, že ta hrozba nebyla úplně planá… Ostatně, Theoran už několikrát dost jasně předvedl, že se za jeho slovy neskrývá jen nějaká póza, ale hrůzný fakt toho, že byl schopný naprosto čehokoliv. Zvláště, když člověk nesplnil jeho požadavky nebo očekávání. Mohla jen slepě odhadovat, jaký trest patřil k současné situaci - ale upřímně, pokud existovala nějaká šance, jak se vyhnout tomu, aby ho musela okusit na vlastní kůži… Chtěla se jí chopit plnou silou a za žádnou cenu nepustit.
I proto chvíli jen zarytě mlčela, přemítajíc nad jejich možnostmi. Ačkoliv věděla, že Rohan dle svého nepřítomného výrazu činil to samé, brala jako svoji povinnost ten oříšek rozlousknout, nenechávat řešení na něm. Konec konců, sice v tom byli oba společně… Ale v téhle svízelné situaci se nacházeli jen a jen díky ní. To ona byla důvod, proč Rohan na panství přišel. I proto bylo jenom fér, aby se řádně angažovala v řešení problému, který jim oběma nepřímo nachystala.

Aby zastavila narůstající vlny paniky, plně se upnula k co možná nejracionálnějším myšlenkám. Snažila se plně soustředit nejen na svůj neklidný dech, ale především na vnitřní instinkty: cítila, že jedno ze stříbřitých vláken uvnitř její hlavy vedlo k možnému řešení… Jediné co musela dělat, bylo soustředění se. Plné soustředění a tichá modlitba k Jünai, její matce. Hlase, co ji během posledních několika dní tiše vedl napříč tmou. Věděla, že ačkoliv byla její přítomnost fyzicky absolutně nepostřehnutelná, byla neustále po jejím boku. Poutala je jedinečná vazba, jakou by nikdy nedovedla skutečně popsat. Věděla, že kdykoliv potřebovala matčinu podporu, mohla o ni požádat - občas dokonce cítila letmý dotek její dlaně na svém rameni, stejně jako tiché pobrukování, když se jí hruď začala otřásat nekontrolovatelnými vzlyky.
Poslouchej, maličká. Těsně u ucha se jí ozval jemný, konejšivý hlas. Rania tiše vydechla, pomaličku sklápějíc řasy. Kdyby mohla, vstoupila by do toho fantaskního světa za ní, překročila hranici určenou smrtelníkům a jednoduše se ztratila v tom širokém jezeře posetém zářícími lekníny, jak si matčinu domovinu představovala. Pravda byla dost možná výrazně prostší, ale modrovlásčina představivost se té vize odmítala vzdát: byla to konec konců jedna z mála věcí, co ji držela ve sladké iluzi bezpečí. Kvůli tomu se ale k matce nemodlila. Kterak v onen moment potřebovala její oporu a lásku ještě více než kdy předtím, aktuálně toužila jen po vedení. Pokoušela se soustředit na racionalitu, praktickou stránku věci. Strach ji díky tomu perfektně ukotvoval, neboť tentokrát nešlo o kůži jen jí, ale především člověku, kterého na celém světě milovala nejvíc.
Vím, na co se chceš zeptat. A věř mi, že odpověď leží v tvém dosahu… Ale musím tě varovat, Raaniyë. Pocítíš takovou bolest, jako doposud nikdy. Máš ale šanci učinit akt milosrdenství… Než stihla plně vyslechnout, co se jí bohyně vody snažila předat, z přemítání ji vytrhl letmý dotek na tváři. Okamžitě zvedla pohled, setkávajíc se s Rohanovými. Položil jí něžně dlaň na tvář, věnujíc jí upřený pohled. Hledět do jeho očí - jednoho stříbrného jako dříve, druhého zbarveného černí od momentu, kdy se znovu probudil - bylo neskutečně zvláštní… I přes všechna varovná znamení se v nich ale topila úplně stejně jako tehdy u pramenů ve skalách. Nemohla se od něj odvrátit, ne když jí tělo zachvátil známý pocit třepotajících se motýlích křídel v břiše.
„Ranio?“ Nepatrně se otřásla, když vyslovil její jméno. Pomaličku se k němu přiblížila, dotýkajíc se čelem jeho. V hrudi se jí srdce zmítalo se stejnou silou jakou vládly letní bouře nad širou krajinou - s neskutečnou divokostí, absolutně nezkrotné. Byla tak omámená, že si nevšímala ničeho jiného, než jeho. Těch jiskřivých očí, bezpečně známé tváři, hřejivého doteku jeho dlaně… Jeho rtů přitisknutých na její.
Nehledě na veškerou snahu o soustředění, racionalitu a praktičnost… Kompletně se ztratila. Když se ocitla v jeho náručí a bezmyšlenkovitě mu vjela prsty do vlasů, přísahala si, že si nedovolí ztratit příliš mnoho času. Věděla, jak moc důležitý jejich úkol byl, stejně jako celý probíhající večer. Na druhou stranu - kolik společného času ztratili? Tolik se toho stalo. Byli tak dlouho rozdělení. Toužila všechno odhodit za hlavu, i kdyby jen na moment. Potřebovala to, zoufale moc. A ve skrytu duše doufala, že on to měl stejně. I proto se nechala unést silou momentu, neschopná ukončit sérii hlubokých polibků, díky kterým její tváře nabraly mírně nafialovělý odstín.
Užívala si jeho blízkost, hebkost jeho vlasů… Chuť jeho rtů. Ani si neuvědomila s jakou rychlostí se jejich polibky začaly prohlubovat, doprovázené občasnými doteky, které jí vyvolávaly jemné mrazení po celé délce páteře. Bývala by zůstala ve svém stavu kompletního zaslepení, kdyby jí zničehonic tělem neprojela ostrá bolest, následovaná pachutí krve v ústech. Okamžitě sebou trhla, narážejíc zády do dřevěné knihovny. Když pozvedla ruku a dotkla se konečky prstů svého spodního rtu, řinuly se z něj kapičky rudé krve, vycházející z rány po kousnutí. Upřela ke svému druhovi oči, viditelně zmatená a silně vyvedená z míry, hledajíc odpovědi - jakmile ale spočinula pohledem na jeho tváři, div nenadskočila.
„Rohane…“ Pronesla jeho jméno stejně jako on před malým momentem. Zatímco on jej ale předním vyřkl s jakousi něžností, byť se za ní skrývala jistá zlovolnost, Raniin hlas se příšerně třásl, neboť byl pod kompletní nadvládou rozpínajícího se strachu. Nedívala se do očí muže, kterého milovala. Ne, vůbec se mu nepodobaly. Bělmo bylo kompletně nahrazené uhlovou černí, zatímco duhovky se zabarvily do temně indigového odstínu, kompletně odlišné od stříbře na kterou byla zvyklá. Vlastně… Čím déle se na něj dívala, tím víc cizí jí připadal. Ne kompletně… Ale přinejmenším se nepodobal sám sobě. Nebyl to Rohan, o tom nemohlo být pochyb.
„Nebylo vůbec hezké, že si tak náhle odešla… Neskutečně se mi po tobě stýskalo.“