Půlnoční ples

Lanthé překvapilo, když mezi dopisy objevila pozvánku na Půlnoční ples. Pozvánky na společenské akce obvykle nedostávala. Tedy… Dříve rozhodně ano. Přeci jen, byla jedním z mála Äritusů se silnou léčivou magií. Tedy, dokud stále zuřila válka, Lanthé byla důležitá. Takže dříve dostávala spousty a spousty pozvánek. Na večírky, na večeře, na svačiny, na svatby… Ovšem jakmile všem pomalu ale jistě došlo, že o takové věci nestojí, a že do společnosti příliš nedochází, pozvánky nepozvánky, tak ji zvát přestali.
A teď najednou tohle. Půlnoční ples.
Navíc tohle nebyli draci. Ani elfové.
Killian.
Lanthé si nebyla jistá, jestli se s tímhle rodem nějak více osobně znala. Spíše ne. Věděla o nich, jistě, kdo ne, ale… To bylo pravděpodobně tak všechno. Občas o nich slýchala. Možná někdy jednoho z nich i viděla. Ale rozhodně nic, co by mohlo zapříčinit pozvánku na ples. Takže to nebude jen tak.
Nevěděla, jestli tam jít nebo ne. Že by se jí chtělo jít se říct nedalo, samozřejmě, byl to ples! Neblbněme. Ale nemohla popřít, že v ní klíčila jistá… Zvědavost.
Každopádně se to vyřešilo samo, jakmile se o tom zmínila Eldrinovi při jejich už pomalu pravidelném setkání v lese pod Dračími horami. Elfský mág jí totiž, k jejími překvapení, sdělil, že i on dostal pozvánku. A tak se nakonec dohodli, že tam půjdou, a že tam půjdou společně.
Což Lanthé popravdě dost usnadnilo život, protože na takovéto akce se sluší chodit s doprovodem. A přestože si byla jistá, že ví hned o několika dračích duších, které by se plesu účastnily více než ochotně, nevěděla o žádné, o jejíž společnost by stála ona sama. A teď to řešit už nemusela! Půjde s Eldrinem.
Nepochybovala o tom, že tím usnadnila život i ona elfovi, protože ten žil v naprosté izolaci, tedy těžko měl někoho, koho by mohl vzít jako doprovod on sám, a navíc… Dostával by se na to panství velice ztěžka. S ní po boku měl zajištěný doprovod i, no, dopravu.

Lanthé ho vyzvedla na jejich setkávacím místě, ani se už nezdržovala s přeměnou z draka na dívku a zpátky, to bylo zbytečné. Prostě ho jen nechala, ať si na ni vyleze.
Chvíli si musela zvykat, ne že ne. Tohle bylo úplně poprvé, co na ní skutečně někdo seděl. Ne že by byl snad těžký, to ve své dračí formě sotva zaregistrovala, šlo spíš o to, že… No, prostě… Že tam byl. Bylo to nezvyklé a zvláštní. Upřímně doufala, že si mág cestou poradí a nespadne z ní. Nechtěla si představovat, jak ho bude v opačném případě chytat.
“Připravený?“ zeptala se ho uvnitř jeho mysli. I když se možná tak trochu ptala i samy sebe.
Jakmile odpověděl, že připravený je, odrazila se zadníma nohama od země a vyrazila vzhůru. Snažila nestoupat příliš strmhlav, na paměti existenci elfího mága za krkem. Nikdy nemusela dávat pozor na nikoho na svém hřbetu, takže i tohle bylo zcela nové a nezvyklé. No… Snad doletí oba.

Přistála s ním na vhodné – tedy dostatečně prostorné – mýtině nedaleko sídla. Nechala ho ze sebe sklouznout, a pak se přeměnila. Pomáhala si magií, aby se nechala zahalit do lesklé a nabírané bílé látky, která jí splývala po těle až na zem, a stříbrných krajek, které jí zahalily hrudník, záda, krk i paže. Vlasy si nechala volně rozpuštěné, pouze do nich vetkla stříbrnou čelenku, protože největší dojem stejně dělají jen tak… Ve své délce a bělosti. Ale samozřejmě myslela na pravidla. A tak si obličej nechala zahalit maskou, která působila jako utkaná ze sněhových vloček a krystalků ledu. Její těkající světle fialové oči v ní krásně vynikaly.
Podívala se na svého společníka a pokývla mu.
„Můžeme?“ zeptala se. Snažila se, aby její hlas zněl pevně a rozhodně, ale úplně jí to nevyšlo. Nejistota se jí vkradla do toho jediného slovíčka. A nejistá byla. Jak už bylo řečeno, bylo to už opravdu dávno, kdy se naposledy účastnila něčeho takového… A tady už vůbec netušila, do čeho mohou s Eldrinem přijít. Co je čeká… A kdo všechno je čeká. Ale… Už byli tady. A byl jen jeden jediný způsob, jak nalézt odpovědi na všechny tyto otázky. Pochopitelně.

Eldrin je sám docela překvapený z podivného přátelství, které vzniklo z jednoho náhodného setkání na skalách. Nakonec se s mladou dračí dívkou začne setkávat pravidelněji. Bere to jako příjemné vytržení ze samoty, kterou teď docela trpí. Chodí si za ní povídat, nosí ji bylinky, někdy dokonce knihy, které za ta léta nasbíral a mohly by se jí hodit. On už je zná beztak všechny nazpaměť. A dělá mu radost, když jí je může dát. Je první 'člověk', se kterým mu nevadí trávit celé hodiny. A přijde mi to přirozené. Snadné. Nemusí se do toho nutit jako u jiných návštěv.

Když dostane pozvání na ples, zaskočí ho. On sám s touhle rodinou měl styky. Ale to už je hrozně dávno a nikdo si ho určitě nemůže pamatovat. Proto nechápe kde na něj přišli.  Měl v plánu pozvání založit a vůbec ho neřešit. Ale když se dozví, že malinká, jak jí říká tajně, jen pro sebe, má pozvání také, rozhodně se ho přijmout. Proč vlastně ne. Dlouho nebyl v nějaké pořádné společnosti a když bude mít jí po boku… mohla by tu přirozenost přenést i na ostatní.
Druhá věc, přes kterou se ovšem musí přenést je fakt, že ho malinká bude na místo plesu nést na zádech. Samozřejmě chápe, že je drak. A nádherný drak. Obdivuje ji. V obou jejích podobách. Přesto je pro něj něžně stvoření, u kterého se mu možná trochu příčí… Sedět mu na zádech. Ale nemá moc jinou možnost. A navíc tuší, že by jí odmítnutím její dopravy urazil. A to je to poslední, co chce.  A tak nakonec souhlasí. Když ho přiletí vyzvednout, je ještě zahalený pod pláštěm a takže neuvidí, co má na sobě. Ani jeho ozdobu do vlasů, protože tu raději schoval, aby se ujistil, že ji cestou neztratí. Opatrně na ní vyleze a prsty se dotkne její kůže. Nádhera. Je fascinující. "V pořádku. Můžeme. Kdybych se držel nějak nepříjemně, dej mi to vědět, dobrá?" Broukne a usměje se. Ale celou cestu se drží tak, aby nespadl a zároveň, aby jí při cestě nějak neubližoval. Ne, že by to bylo možné, přeci jen byl oproti ní v tuhle chvíli slabý. Jako moucha. Ale stejně se staral o to, aby jí tuhle situaci, co nejvíce usnadnil. Cestu tedy zvládne poměrně v pořádku. Sám celou dobu myslí hlavně na to, jak to celé bude probíhat. Dělá si obavy o to jestli dávno nezapomněl tančit. A při tom si uvědomí jak moc mu záleží na tom, aby se před malinkou neztrapnil, nezklamal ji a nezkazil jí večer. Na někom mu takhle už dlouho nezáleželo. Bylo to skoro jako nový pocit, který ale brzo vyhnal z hlavy, protože pro něj teď nebylo místo. Neměl by ho mít. Je mladá. A on je… on. Jenže ona se mu rozhodně nerozhodně situaci ulehčit. Protože když ji uvidí v jejích plesových šatech, vyrazí mu to dech. Dlouho na ní jen zírá. Docela zaskočeně. Samozřejmě si všiml, že je nádherná, to už bylo řečeno. Ale tohle bylo… jako z jiného světa. Zavrtěl pak ale znovu hlavou a rychle si stáhl plášť. Neměl v plánu s ní vyloženě ladit. Tušil ovšem, že půjde v bílém. A tak se řídil tím. Sám si vzal svůj bílý oblek v podobě dlouhého bílého kabátu. Jak se u elfu sluší a patří. Přece nebude dělat ostudu. A nakonec i ozdobou docela ladí ke své mladé společnici. Pokývne ji a usměje se. "Sluší ti to. Jsi dechberoucí" zašeptá nakonec.  

Nejdřív na její dotaz pokývne, sám si nasadí masku, ale pak se zarazí. Uvědomí si nejistotu v jejím hlase. Podá jí ruku a když jeho dlaň přijme, něžně ji políbí na hřbet ruky. "Nemáš se čeho obávat, Lanthé. Je to v pořádku. Nebude tam sama. Můžeš se na mě spolehnout, dobře? Jsme tady společně." Broukne konejšivě jak nejlíp to umí. Jak si to pamatuje. "Jestli chceš, můžeme ještě chvíli počkat. Nemusíme hned dovnitř. Co se nejdřív projít zahradou?" Navrhne ji. Aby si nejdřív přivykla na nové prostředí, uklidnila se. Bude to možná lepší než kdyby vyrazili rovnou. Ale nechával rozhodnutí na ní. Sám byl nejistý, ovšem pochyboval, že to během večera zmizí. On byl naposledy ve společnosti ještě před delší dobou než ona. Takže to bylo přirozené. A možná dobré. Aby byl ostražitý. Pořád nevěří nikomu.

Pro drobnou vílu se dny táhly neskutečně pomalým tempem, takže když už prvních pár uplynulo, vzdala to i počítáním. Za ty dny veškerá její produktivita (nebo jen chuť něco podniknout) klesla téměř až na bod mrazu. Svým způsobem už byla sice zvyklá to, že se Theoran objevil a čas od času provedl nějaký další...nehezký kousek, ale tentokrát to bylo jiné. Ten den si k nim prostě nakráčel a bez jakéhokoli varování je rozdělil. Největším poplachem ale jistě byl fakt, že se její milovaný bělovlásek ani tu noc, ani ty další nevrátil. Jenže když se ho potom blondýnka pokoušela hledat, zjistila, že na spoustu míst nemůže vlastně ani vkročit, niž by z toho byli problémy. Jediné opatření, které s přivřenýma očima pochopila bylo, že se neměla motat kolem kuchyně. S jejími kulinářskými schopnostmi to bylo rozumné rozhodnutí. Všichni měli neustále naspěch, takže si nemohla ani nikoho odtáhnout stranou, aby zjistila co se to u všech bohů dělo. Začínala to chápat až v moment, když si jí nechala zavolat švadlena, aby z ní mohla pomocí látky udělat prakticky jeden velký pompézní bonbon. Breena nic proti šatům neměla, ale něco na ní bylo už příliš. A velké šaty, ve kterých nemohla ani prakticky dýchat jejímu náhledu na celou tu věc nepomohly. Dokonce se v jednu chvíli snažila najít i samotného Theorana, ale ten jakoby se taky vypařil z povrchu zemského. Po dalších pár dnech svojí snahu zjistit víc vzdala. Stejně s ní nikdo nemluvil a její manžel by ten tam, takže z ní veškerá motivace zmizela jako pára nad hrncem. Svíraly jí obavy a ona se mermomocí se snažila nemyslet na všechny ty špatné věci, co se mohly stát. Zakázala si panikařit a snažila se zůstat co nejvíc v klidu. Doufala, že se zanedlouho všechno vyjasní. Přesto se ale několikrát za noc samovolně budila s myšlenkou, zda se náhodou neotevřou dveře a dovnitř nevstoupí bělovlásek s ujištěním, že se nemusí bát, že to za chvíli všechno skončí. Jenže nic takového se nestalo a jejím nitru se postupně začaly střídat dvě emoce. Většinu času propadala do zoufalé apatie a tu druhou měla chuť udělat z celého panství kůlničku na dříví a rozebrat ho kámen po kameni, aby bělovláska našla. Jenže to samozřejmě udělat nemohla. Na to měla v mysli příliš mnoho nevědomosti a svázané ruce a vlastně by se dalo říct, že byla nejposlušnější za tu celou dobu, co na panství strávila.

Brzy ovšem začala chodit ven, nejčastěji do zahrad a převážně sadů, protože tam jí (naštěstí) nikdo chodit nezakázal. Právě sady se staly místem, kam se schylovala nejčastěji. Jednak jí připomínaly bělovláska a navíc, kdyby trávila veškerý svůj čas v komnatách hleděním z okna, asi by se zanedlouho zbláznila.

I v ten den, kdy už se veškeré přípravy blížily ke konci a dle všeho se dodělávaly už jen poslední detaily, ona i tentokrát zaplula do sadů. Věděla, že by si nejspíše měla obléknout tu příšernou svěrací kazajku, která by z ní měla udělat chodící cukrovinku, ale jednoduše řečeno na to z vysoka kašlala. Nutno podotknout, že to z vysoka myslela doslovně, neboť i tentokrát seděla schovaná až v úplné koruně stromu, pozorujíc mraky na obloze. Alespoň ty jí připomínaly, že na světě pořád existoval klid a všichni se nehonili po těch ponurých chodbách panství. Místo toho si vzala o dost volnější šaty, které ale i přes svoji jednoduchost stále (alespoň v očích Bree) nepostrádaly nepatrnou eleganci. Ačkoli se nacházela na místě, kde vládly snad všechny odstíny tmavých barev, ona si vybrala barvu bílou a těch pár nepatrných doplňků, včetně své masky, zvolila do barvy stříbrné, protože alespoň tak měla nějaký pocit, že je Des stále u ní. Aby ale pravdu řekla, ani trošku se jí na to cosi jít nechtělo. Jedinou pozitivní věcí bylo to, že mohla tentokrát Theorana až ho uvidí znovu nakopnout do holeně.

,,Bree? Jsi tu?” Ta tři slova jí dokázala probrat tak jako snad (v tu chvíli) nic jiného na světě. Jakmile shlédla dolů a uviděla svého bělovláska stát uprostřed sadů pod stromy, Bree nejdříve několikrát po sobě zamrkala, aby zjistila, zda to není jen nějak krutý žert. Jenže to vypadalo, že to byl opravdu její bělovlásek. Její muž si pro ní nakonec přišel, stál tam a volal na ní. Potom se všechno i na tu energickou vílu seběhlo hrozně rychle. V jednu chvíli zvedla hlavu a zatřepotala křídly a v tu druhou už vletěla bělovláskovi do náruče, objímajíc ho pevně jako klíště. ,,Chyběl jsi mi...” Špitla, než mu na malý moment zabořila hlavu do ramene, pořád kapku zjišťujíc, zda to nebyl jen pouhý přelud její netrpělivé mysli. ,,Není ti nic? Neudělal ti ten parchant něco?” Malinko se odtáhla, ale jen proto, aby mu mohla věnovat starostlivý pohled. Náhle se však zarazila, jakoby si až v tu chvíli uvědomila jak bělovlásek vypadá. Musela uznat, že mu to opravdu slušelo, ale to jí v tu chvíli zase tolik nezajímalo. Důležité bylo to, že ho mohla zase pevně držet ve svém objetí a zbytek se mohl vyřešit potom.

Musel děkovat všem možným i nemožným bohům za to, že byla v pořádku a on ji našel. To odloučení ho mučilo a soužilo, už to doopravdy nemohl pořádně vydržet - a když se k němu najednou snesla jako anděl sestupující z nebe a on ji měl zpět ve svém objetí, všechno se téměř okamžitě spravilo.
Jemně ji objímal a volnou rukou hladil po vlasech, neschopný se nabažit její blízkosti. Možná to bylo hloupé - alespoň Theoranovi by to tak jistě přišlo - ale příšerně mu chyběla. Někdo by mohl říct, že od sebe nebyli odloučení přeci jen tak dlouho, ale Desmondovi to připadalo jako proklatá věčnost. Toužil být s ní, trávit společně čas a dávat na ni pozor. Místo toho musel šaškovat kolem Theorana a neustále opakovat kdejaké pitomé úkony, aby v jeho očích alespoň jakž takž obstál a snad nepůsobil jako kompletní nemehlo. Ne, že by všechny ty hodiny ale měly nějaký velký vliv... Tím nemehlem byl nepochybně pořád, byť se mu oba jeho sourozenci pokoušeli jak vysvětlit, tak ukázat, jak na to. Jak se správně chodí, mluví... Ne-li i dýchá, jelikož to oblečení na něj působilo jako svěrák.

„Jsem tu, to nic.“ Špitl Bree tiše do ucha, než jí vtiskl jemný polibek na temeno hlavy a kousíček poodstoupil. Evidentně měli oba buď identický nebo hodně podobný nápad, jelikož se jejich zkoumavé pohledy v tu chvíli střetly. To Desmonda přimělo se potutelně pousmát.
„Ne, ne, jsem v pořádku. Nic mi neudělal, byl příliš zabraný do té šarády kolem. Věřila bys tomu? Reálně byl víc zabraný do toho, jak služebnictvo vyrovnává ubrousky na stole a jestli je stříbro dobře naleštěné, než na to, co měl celou dobu pod nosem. Evidentně je tím vážně posedlý, bez jakéhokoliv přehánění. Vlastně s námi ani nestrávil tolik času, po většinu doby jsme si museli s Raniou a Rasmusem vystačit sami, ale... Tak to je rozhodně lepší. Představa toho, jak nám Theoran ukazuje jak se správně chovat ve společnosti zní vážně děsivě.“
Koutky mu zacukaly nefalšovaným pobavením, než objal Bree jednou paží kolem ramen a zhluboka se nadechl, užívajíc si tu kombinovanou vůni přírody a jablek. To místo bylo skutečně jeho milovaným útočištěm - a fakt, že tam našel i svoji milovanou manželku, ho činil doopravdy nejen šťastným, ale i velice hrdým.
„Co ty? Jakpak si to zvládla? Máme ještě chvíli čas, ale brzy to všechno začne,“ dodal nakonec o poznání tišeji, téměř jako kdyby se obával toho, že se v některé z košatých a jablky obsypaných korunách stromů skrývá nějaký nakvašený krkavec, jenom očekávající na svoji správnou příležitost.

Rohan dokázal poznat, že se Rania necítí dobře. Ramena měla ztuhlá a celým tělem křičela, že by nejradši byla úplně někde jinde. Její slova o tom ale nevypovídala. Rohan věděl, že nejde jen o obyčejnou nechuť ke společenským akcím (kterou obvykle pociťoval on), bylo v tom něco většího. Jenže smysl pro povinnost a oddanost k nově nalezené rodině zjevně mluvila proti útěku a on to nemohl nijak zpochybňovat. Byl tu pro Raniu. A pokud kvůli tomu bude muset zvládnout jeden ples, tak ať. Přežil i horší věci.

“V tom případ to zvládneme. Spolu,” povzbudivě se pousmál a klouby prstů ji pohladil po tváři. Nelíbilo se mu to. Zatraceně nesnášel, že Rania musela být tady, i když nechtěla. A rozhodně se mu nezamlouval ani její otec, pro kterého ples zjevně znamenal víc, než spokojenost jeho vlastní dcery.

Rohan obecně o otcích nic moc nevěděl. Jeho vlastní zmizel ještě předtím, než se Rohan stihl narodit a strýček (jméno si nepamatujeme, ale Theoránek to určitě nebyl, protože to by byl incest a incest je fujky hnujky) sice dělal dobrou práci, jenže nikdy v tom nebylo… všechno. Rohan se s ním cítil dobře, ale ve chvílích, kdy Maya utíkala za svými rodiči, on byl sám. I tak mu ale chování Raniina otce nepřišlo zrovna ideální.

“Možná je to tradice, ale neznamená to, že se jí musíš účastnit, dobře? Chápu, že jsi našla svou rodinu a chceš ji poznat a nezklamat, ale to neznamená, že se na tomhle místě musíš cítit jako doma, nebo že musíš ty, kteří tu žijí, znenadání mít ráda. Ujisti se, že děláš jenom to, co sama chceš, dobře?” Rohan ji chtěl podpořit - no vážně, dokonce se kvůli tomu hodil do gala - ale taky chtěl vědět, že jeho dívka dělá to, co uzná za vhodné. Ne to, co po ní požadovala společnost.

“A jen tak mimochodem si myslím, že pro tebe nebude nejmenší problém, být dámou. Jsi milá, elegantní, okouzlující. Všechny potřebné vlastnosti,” lehce ji políbil do koutku úst a nabídl jí rámě. Nemohl se dočkat, až bude mít tu zatracenou noc za sebou.

Přesně o tom ten zpropadený ples měl být. O jednotě, loajalitě... Ale slyšet podobná slova z úst otce, který kolem sebe měl vystavěné hradby sahající až do nebes, skrze které se nedostal nikdo a nic... Bylo to zvláštní. Rania ani tolik nespoléhala na něj, jako spíše na svoje bratry - což byla nepochybně věc, jaká by Theorana rozzlobila, ale nemohl se tomu nijak zvláště divit. Jediný, s kým byl reálně zadobře, byla ona a Sayleen. Nikdo další. Byl v tom úplně sám, přesně jako všichni ostatní, kdyby si každý z nich nenašel někoho, s kým sdíleli pevnou vazbu a dávali na sebe pozor.
Díky tomu byla také Rania tolik vděčná za to, že Rohan přišel. Ani se jí nesnilo o tom, že by se na plese mohl objevit, jelikož o něm ani jeden z nich předem nevěděl, ale... Přesto tam byl. Objevil se jako hrdina na bílém koni* a ona díky tomu věděla, že ať už Theoran v rámci plesu zamýšlel cokoliv, nebyla na to sama.

„Spolu.“ Přitakala souhlasně, než se na něj vlídně pousmála. Nehledě na všechnu tu bolest, co se jí skrývala v hluboce modrých očích, v ten moment byla opravdu šťastná. Doopravdy, nefalšovaně. Byť se dokázala přeci jen usmívat jako na povel a s tím vnitřním chaosem byla schopná uvnitř svého srdce vykřesat kdejaké emoce dle situace, když ji k tomu někdo nebo něco dotlačilo, ale tentokrát nic předstírat nemusela. Byla to pravda a nic jiného.
„Kéž by,“ poušklíbla se napůl posmutněle a napůl pobaveně. Tradice znamenaly v rámci chodu rodu evidentně něco absolutně nevyhnutelného. Nikdo je nesměl porušovat* a musely se dodržovat do posledního detailu, alespoň dle toho, co jí Rasmus vyprávěl. Bylo to zatraceně zvláštní - něco málo z jeho života a minulosti slyšela, věděla o jeho vazbě na ten rod, ale nikdy ji ani na vteřinu nenapadlo, že by mohla být jeho součástí.
„Otec... Bere to nesmírně vážně. A pokud se kolektivně nepleteme s bratry, tak je ten ples jenom zástěrka pro něco většího. Nejspíš taky horšího. Takže... I když bych odsud nejraději vzala roha, nejde to. Hlavně... Bojím se o ostatní. Moji bratři tu mají svoje blízké a všichni jsme z toho... Dost nesví. Mám takový pocit, že až konečně vyjde slunce a tahle noc bude za námi, stejně na ni nikdy nezapomeneme.“

Nepatrně jí zacukaly koutky rtů, když jí složil ten krásný kompliment. Do dámy měla zatraceně daleko, ale lhala by, kdyby tvrdila, že jí to nejen nepolichotilo, ale především také nedodalo alespoň špetku sebevědomí navíc. Když s potutelným úsměvem přijala jeho rámě a společně vykročili z altánku směrem na ples, do jámy lvové.

Ihned po vstupu do haly je uvítala směsice hudby a vzrušeného tlachání ostatních hostů, což v Ranie vyvolalo touhu se pěkně otočit na patě a utéct. Se svým vzhledem totiž už předem věděla, že se ani s maskou nevyhne nejrůznějším pohledům - a to byla věc, co ji děsila až do morku kostí.
„Co se probohy dělá na takových akcích?“ Zeptala se nakonec Rohana tiše, aby nepřilákala větší pozornost. Sama mezitím očima těkala z nejrůznějších hostů směrem k východům, napůl očekávajíc to, kdy se objeví buď některý z jejích bratrů nebo sám pořadatel. Místo toho kolem nich ale prošla jako divá voda rusovlasá žena v elegantních a dramatických černo-červených šatech.
Rania si úlevně oddychla, když je přešla bez většího povšimnutí, ale když se zarazila a vrátila se k nim, prohlížejíc si je oba svýma děsivě šedivýma očima, ztuhla téměř jako ledová socha.
„Ale, ale, ale.“ Mlaskla neznámá, než roztáhla krvavě rudé rty v široký a okouzlující úsměv. Ten na Raniu však působil mnohem víc zákeřně, než jakkoliv jinak.
„Ty musíš být jedno z Theoranových ptáčátek, však? Zvláštní... Jedinečná. Těší mě, drazí. Aslaug Killian, ta sestra, co nedostala svoji právoplatnou pozvánku.“ S širokým úsměvem na rtech k nim zrzka vztáhla ruku, aby si mohli potřást, než sjela očima z Ranii na Rohana.
„Být vámi, dávám si na něj pozor. Umí být velice popudlivý, když... Ho někdo přezařuje.“


* nebo spíš drakovi, máváme Lanthé
* pokud nejste Theoránek. Pak můžete, ale dostanete za to přes ruce od tetičky Ravenny, až vám z toho upadají všechny prstíky

Jakmile přistáli a ona se proměnila, všimla si, že na ni Eldrin tak trošku zírá. Maličko nechápavě nakrčila čelo, protože takový výraz u něj ještě neviděla. Chvilku přemýšlela, jestli se jí kouzlo někde nevydařilo, jak mělo, a jestli někde na sobě nemá díru nebo jinou nedokonalost. Ale pak promluvil a ona pochopila, že na sobě nic nedokonalého rozhodně nemá.
“Děkuji ti. Snad ne příliš, budu tebe a tvůj dech v následujících hodinách potřebovat!” odpověděla mu tak trochu žertem, se svým vlastním, hm, říkejme tomu smysl pro humor.
Využila toho, aby si svého společníka taktéž prohlédla, a musela spokojeně seznat, že ji odhadl dobře. Budou spolu ladit, nikdo nebude pochybovat, že přišli spolu. Což může být jenom dobře. Eldrin je elf, ale je tak dlouho ztracený, že se spíš dá považovat za svou vlastní malou soukromou jednotku nenáležící nikam. A ona je sice drak… Ale je léčitel. To… By mělo zachovat určitou neutralitu jejich dvojici na tomto zvláštním shromáždění.
Přesto byla nervózní. A bohůmžel, nervozita jí pronikla i do hlasu, když se Eldrina ptala, zda mohou pokračovat do sídla. To nechtěla. Bude se muset pořádně sebrat a začít se ovládat. Nemusí každý hned na první pohled poznat, jak je mladá a ve společenských věcech, svým vlastním urputným přičiněním, žalostně nezkušená.
Povzdychla si sama nad sebou a nepříliš radostně pozorovala Eldrinovy pokusy, jak ji uklidnit. Myslel to dobře, ale příliš jí tím nepomáhal.
Ona přeci věděla, že na něj se může spolehnout… Ale ona potřebovala vědět, že se může spolehnout sama na sebe. Že tohle zvládne. Že je silná… Jako její matka.
Tohle ujištění jí ale mág nenabídl. Jistěže ne. Ona věděla, že on ji považuje za mladičkou a nezkušenou, a že mu to tak nejspíš vyhovuje… Ne dobře, v tomhle mu nejspíš křivdila. Ale ta první polovina pravdivá byla. Myslí si to o ní spousta dalších, nejen on. Možná je to tím, že téměř nemluví. Že se s nikým nestýká. Neroznáší o sobě mezi vyššími kruhy žádné jiné povědomí, přestože by, už jen z pozice svého rodového jména, pochopitelně mohla. Ale ona to nedělala.
Nechávala za sebe mluvit raději svoje činy, což v případě těch, kteří její práci viděli či snad zažili sami na vlastní kůži, zanechávalo úplně jiný dojem. Nikdo z jejich pacientů si nemyslel, že by byla nezkušená, a byla si jistá, že spousta z nich předpokládá, že je starší než je. Plody tvrdé a nesmlouvavé výchovy její matky, která se rozhodla, že je Lanthé díky svým očím předurčená k velikosti, zvědavosti a nekonečným hodinám stráveným mezi lékařskými knihami a svitky, a také plody vášni, kterou pro svou práci cítila, a lásky k Daxirovi, která ji v tom udržovala.
Ale nic z toho jí tady platné nebude. Tady těžko může jen tak mlčet a někomu zachránit život, aby udělala dojem, že ano.
Bude muset být společenská, jak to jen bude nutné, ani o píď víc, ale přesto. A bude muset být vážná a vyrovnaná a vůbec, vůbec, ani trochu nervózní.
Dlouze se nadechla a přikývla tedy.
“Z téhle strany nám stejně nic jiného než jít přes zahradu nezbyde…” zašeptala souhlasně. “Pojďme tedy… Ono to nějak dopadne!” pokývla rozhodně.
Nechala si nabídnout jeho rámě, do kterého se pak vychovaně zavěsila, a vyrazila s ním lesem těch posledních pár metrů k hranici panství. A do zahrady.
"Proč myslíš, že jsme tady?" zeptala se ho po chvíli, z ničeho nic.
Vrtalo jí to hlavou. Proč dostala pozvánku zrovna ona. Ze všech draků a Aritusů, kteří přebývali v Dračích skalách, zrovna ona. A proč dostal pozvánku Eldrin. Elfí mág, poustevník, který se už staletí neukázal nikde. Že by to byl tajný ples pro chronické introverty?

Eldrin netušil, že by se jí tímhle mohl dotknout. Respektive, že by se jí po tomhle budou honit v hlavě takové myšlenky. A kdyby věděl, co se jí hlavou honí, pravděpodobně by mu to bylo líto. Protože on ji nebral jako slabou. Věděl, že je drak. Jen... Možná to bylo tím, že byl starý. A tak dlouhou sám. Nebo zbytkem jeho historie, kdy mu prostě přišlo přirozené se o ní v tomhle směru bát. Byl přece muž. A ona dívka. Nemělo by to takhle být? Trošku stáhl obočí, protože postřehl změnu v těkání jejích očí. Tohle už párkrát viděl. Když nad něčím přemýšlela. A tak možná odtušil, že tohle nebyl nejlepší krok. Ale už to nechal být.

Když se chytila jeho paže, něžně ji svou druhou rukou pohladil po dlani a pokračoval s ní pomalu k zahradě. Na tomhle místě byl. Kdysi dávno. A nepřišlo mu, že by se příliš změnilo. Všechno bylo jako tehdy... Jen stromy byly o pár metrů vyšší, o pár let starší. Stejně jako on. Jen na něm by to jen tak někdo nepoznal. Samozřejmě. Ale kdo by ho vůbec poznal! Vždyť je to už celá věčnost! Od tragédie u jezera, od jeho odchodu. Vždyť spousta z nich zapomněla, že existuje a je pro ně pouhopouhá legenda. Kdysi za to byl rád. Nechtěl společnost. Teď ho to možná trochu mrzelo, ale většinu času to přecházel. Právě proto ho to pozvání zaskočilo. A tak vlastně netušil, co jí má odpověď.
„Nemám tušení, Lanthé... Přemýšlel jsem nad tím. U tebe bych chápal, co tady děláš. Jsi drak, výborná léčitelka. A s takovými jako ty se hodí mít nějaké spojení. Ale co tady dělám já? Většina z nich mě v životě neviděla a jsem pro ně přízrak z povídaček jejich rodičů, prarodičů. Legenda, která možná nikdy neexistovala. Vzpomenou si na mě jednou za rok. Na tu noc.“ povzdychne si. Kdyby nešla ona, vážně by se tady neukázal. Nechápal proč by měl, co by z toho měl. Nespokojeně semkl rty, když si vzpomněl jak doma marně přemýšlel nad tím, co se na takových událostech vlastně sluší a jak si jako nějaký mladý blázen trénoval kroky všemožných tanců, aby mohl maličkou pozvat. Už vyrazili a tak by si to měla užít se vším všudy. On přirozeně nesnesl představu, že by jí tohle musel dopřát někdo jiný. Představu, jak jí drží někdo jiný. Až teď v té zahradě mu dojde, že to nechce možná právě proto, že by žárlil. Trochu zaskočeně vydechne a podívá se po ní koutkem oka. Vážně? K čertu, Eldrine. Co blázníš? Zavrtí hlavou, aby to zase zahnal a stiskne ji ruku. Konejšivě. Ale dělá to spíš pro sebe než pro ni.
„Hádám, že se to možná dozvíme, hm? A kdyby ne, můžeme si to minimálně zkusit užít. Dlouho jsem nebyl na pořádné hostině. Poslechneme si hezkou hudbu, možná si i zatancujeme, pokud o to budeš stát. Je to dlouho, ale jsem si jistý, že ostudu ti neudělám, ani ti nepošlapu nohy.“ usměje se. Snažil se působit, co nejvíc uvolněně, když to říkal, což muselo v jeho podání působit trochu nepřirozeně. Ale vážně se snažil, aby tenhle večer nepokazil. Chováš se jako kluk na první schůzce, Eldrine. Vzchop se trochu! okřikl sám sebe. A byla to pravda. Naposledy byl takhle nervozní tehdy. Když chodíval k jezeru za ní, nosil ji kytky nebo se jí snažil všemožně potěšit. Ale proč teď? Bylo mu s ní dobře, samozřejmě. Jenže byli jen přátelé. On už svou velkou lásku zažil a na ni určitě někde čeká. Třeba zrovna tady. Skoro ho bolestivě bodlo u srdce při představě, že jí vede někomu přímo do náruče. Ale nezastavoval. Těžko by jí vysvětlil nad čím vlastně přemýšlí. Ještě by jí vyděsil a ona by utekla. Což by bylo značně nepříjemné i z toho jednoduchého důvodu, že byla jeho cesta zpátky. Mnohem víc by ho ale trápilo, že už by pravděpodobně nechodila na jejich schůzky v horách. Už by jí nikdy neviděl. A aspoň jako přítelkyni ji chtěl ve svém životě mít, protože si přišel zase... naživu. Jedna jeho část umřela tu noc u jezera. Ale když byla ona poblíž, bylo to v pořádku. Na místo, které odešlo s Ní, přišlo něco nového. Něco, co léčilo jeho duši a bylo stejně silné. A on ještě nechápal proč. Nebo si to nechtěl připustit, rozhodně jí ovšem nechtěl nechat jít.
„Je tu jedna věc...“ zašeptá nakonec. „Víš... Bylo by možná lepší kdyby ses opravdu držela u mě. Nepochybuju o tom, že to bude v pořádku, přesto jsou tu určité... povídačky, které mě nenechávají klidným a proto bych byl raději kdyby ses ode mě nevzdalovala... Nikdy bych si neodpustil kdyby se ti cokoliv stalo... zašeptá upřímně. Možná jí tohle neměl říkat. Ještě jí přitíží k čertu. Ale přišlo mu správné ji varovat... A možná to udělal i ze sobeckých důvodu. Možná. Snad jen malinko.

Naštěstí neměla nejmenší ponětí o ničem z toho, co se honilo hlavou jejímu společníkovi, protože to by jí momentálně jenom zbytečně přidalo na starostech o to, jak asi tenhle večer dopadne. A nejenom tenhle večer. Tyhle věci Lanthé prostě… Neřešila. Nikdy nemusela. Tak na ně ani nemyslela. Nikdy nepotkala nikoho, kdo by v ní takové myšlenky vůbec probudil, tak se o to nestarala.
Protože ji jednoduše zkrátka ani nenapadlo, že by o ní mohl Eldrin smýšlet takhle. Už jen proto, že přeci věděla, že si o ní myslí, že je hrozně mladá a nezkušená. Proč by ho měla zajímat nějak… Více do hloubky, že ano. Prostě si sedli, protože jsou oba od přírody samotářští a uzavření před světem. Proto si rozumí. A to je všechno.
Popravdě nebyla příliš zvyklá ani na tohle, takže… Mějme s tou Ledovou královnou krapet trpělivosti!
Kráčela s ním pomalu do zahrady panství Killian a sama otevřela tu palčivou otázku. Proč jsou vůbec tady. Eldrin nebyl nalezení odpovědi o nic blíž než ona, ale přesto s tím nemohla souhlasit.
„To si skutečně nemyslím, Eldrine. Jsem sice dračí šlechta, ale nejsem ničím výjimečná. V jakémkoliv žebříčku hodnot, ať už je nebo není válka, jsou nade mnou jiní draci. Vojáci, velitelé, diplomaté. Lékaři jsou až pod nimi všemi. Navíc…” pokrčila rameny, „já nikam nechodím. Nejsem společenská. Nikde jsem se neukázala už příšerně dlouho. Jsem absolutně neznámá a nezajímavá. A ty…” podívala se po něm.
„Ty jsi zmizel z vlastní vůle. Většina obyvatel Nescory si není jistá, jestli vůbec existuješ, to je… Pravda. Ale!” zvedla prst do vzduchu v lehce dramatickém gestu.
„Jsi neobyčejně silný mág. A to je, můj příteli, kromě dobrovolné izolace před světem, to jediné, co máme společné… A co by mohlo být důvodem, proč jsme oba dnes tady…” zašeptala. „Magie.”
Jakmile to slovo vyslovila, byla si jistá, že by to opravdu mohla být pravda. Z jakého jiného důvodu by ji sem někdo zval? Zrovna ji, ze všech důležitých a vysoko postavených draků? Co má ona a oni ne? Magii. To samé platilo pro Eldrina. Byl velice mocným a zkušeným mágem. Takže nikoho nezajímalo, jak moc usilovně se snaží  předstírat, že je jen pouhou legendou schovanou v horách.
Ale pořád to byla jenom teorie. Ověřit si ji mohou jedině tak, že uvidí ostatní hosty. Jestli je magie bude spojovat všechny. Pak by skutečně mohlo být možné, že má pravdu. A jsou tu kvůli ní.
Ale co měli jejich hostitelé za lubem? Vytvořit tajnou magickou lóži za účelem pozvolného ovládnutí světa? Tak určitě. Povzdychla si.
Rozhlédla se po zahradě a raději se rozhodla všímat si nejrůznějších detailů kolem. Zahrada už nepůsobila tak bezútěšně opuštěně jako les kolem sídla. Dokonce nedaleko zaslechla i hlasy.
Ale pak její pozornost znovu upoutal Eldrinův hlas. A slova jím pronesená.
Lehce stáhla obočí a natočila k němu tvář.
„Ano?” zadívala se na něj. Viděla v jeho výrazu skutečnou starost a to ji trochu zarazilo. Eldrin měl sklony k lehkému… Říkejme tomu melodramatično, nejspíše způsobené úctyhodným věkem a poustevničením.
„Jaké povídačky? O čem to mluvíš, Eldrine, co jsi slyšel?” zašeptala a lehce přivřela oči.

Tušil, že mohla mít pravdu. Oba měli magii. A ani jeden z nich nebyl zrovna amatér v tom, co dělal. Možná je to ten důvod. Mít spojenectví s někým, kdo je v tomhle dobrý. Přesto s ní ovšem nesdílel myšlenky o tom, že by podle toho mohli být vybráni i ostatní hosty. Určitě tam nebudou chybět rodiny, které jsou s tímhle rodem za dobře už nějakou dobu. A ani nemusí mít příliš magie v krvi. Možná to byl jen nakonec jeden z těch plesů, kdy si zase potřebují navzájem ukázat tu svojí moc a díky tomu ji zároveň posílit. Akorát neměl sebemenší tušení, co by tak asi mohlo udělat dojem na něj, aby přestal předstírat, že neexistuje a připojil se zpátky ke společnosti. Bohové ví, jestli by toho vůbec byl schopný. Samozřejmě, byl teď tady. Ale nebyl z toho příliš nadšený. Neustále měl sevřený žaludek a ostražitě pozoroval svoje okolí. Byl tady jenom kvůli ní. Sám by se pro tohle nikdy nerozhodl.
„Asi máš pravdu. Naše magie je něco, o co by mohli mít zájem.“ zašeptá nakonec. Víc to ale nerozvádí. Žádné další konspirační teorie přece nemají smysl, to vědí moc dobře oba.
Když zaslechne hlasy i on, trochu se napne. Podívá se tím směrem. Možná to byl on, kdo potřeboval delší procházku na to, aby se na tohle připravil. A teď, když je společnost blíž mnohem dřív než čekal, je z toho ještě víc nervozní. Co tam k čertu dělá? Bude to katastrofa. Rozhodně. Jak by to taky celé mohlo skončit.
Svých slov o povídačkách litoval jakmile je vypustil z pusy. No jistě, co si tak blázen myslel. Že mu to jen odkývne a bude mu prostě věřit? Ne. Byla mladá, ale nebyla hloupá. Navíc byla přirozeně... Jak to jen říct. Jistě, s ní mu často dochází slova, i když se to snaží nedát najevo. Jednoduše se neuměla neúčastnit. Musela všechno vědět, všechno znát. Tak jak sis k čertu mohl myslet, že nebude chtít vědět víc, ty pitomče? zanadával si znovu sám sobě a přemýšlel jaká další vhodná slova zvolit, protože se mu zatím příliš nedařilo.
„Je to na dlouho, Lanthé. Ale nemají příliš dobrou pověst. Nevím, co jsi o nich slyšela, dobře? ale jsou poněkud... výstřední, šílení. Mají pochybné způsoby zábavy. Aspoň, co si já pamatuji. Ale tohle už je jiná generace. Určitě to bude jiné...“ zašeptá. Nebyl si úplně jistý tím, co přesně ji říct. Bylo to hrozně dávno a nechtěl ji vyděsit úplně. Jen chtěl, aby si dávala pozor a příliš se nenechávala unést tím pozlátkem, které tam uvidí. Ale to by ostatně neměla nikdy. Nejen tady, ale kdekoliv jinde. Protože nikomu z nich se nedá věřit. Jsou to proradní zmetci, kteří nedopřejí štěstí nikomu jinému kromě sebe. Vydechne. Už zase sklouzává zpátky do starých kolejí. Nevěří jim. Nikomu. A je to asi přirozené, vždyť ztratil všechno, na čem mu v životě záleželo. Jenže už je to dlouho. Měl by se přes to přenést. Najít si zpátky cestu aspoň k někomu. Jistě, tahle událost pravděpodobně nebyla tím nejlepším možným výběrem, ale byl to začátek nebo ne? Jestli zvládne tenhle ples, zvládne pak i další. Možná se zase někdy podívá domů... Domovem to nenazval už hrozně dlouho. Ale nemůže takhle žít věčně. Věčnost je příliš dlouhá doba.
„Co kdybychom se šli podívat, co se tam děje, hm? Bude to pravděpodobně menší skupinka. Můžeme to brát jako takové... Zahřívací kolo před tou společností, která nás čeká uvnitř?“ navrhne nakonec. Je to lepší než skočit do toho po hlavě. Takhle aspoň budou mít lepší šanci poznat, kdo další se téhle přehlídky masek účastní a snad i lépe pochopit smysl jejich vlastního pozvání. Pokud svolila, vedl jí pomalu skrz zahradu za hlasy, které slyšeli a doufal, že nevyruší něčí tajné intimní setkání. Protože to by nebyl nejlepší první dojem.

Eldrin dlouho mlčel, než nakonec vyjádřil takový… Poměrně nejistý souhlas s jejím návrhem. Jen tak ho zašeptal a nic víc k tomu už nedodal a nechal to prostě… Vyšumět. Z čehož Lanthé poznala, že s ní nesouhlasí. Což bylo v pořádku. Nemusí… Ale proč tedy neřekl něco sám? Proč nepřišel s vlastním nápadem? Pravděpodobně nějaký má… Nějaké poznámky k tomu všemu. Jen se zřejmě rozhodl nechat si je pro sebe. A tak se to, co se mohlo rozvinout do zajímavé diskuze, no… Prostě to zaniklo v jeho tichu. Měla z toho pocit, jako kdyby si myslel, že je naivní a pitomá, a úplně vedle. Litovala, že vůbec něco říkala nahlas… Sevřela rty do tenké linky, ale nic neřekla. No dobrá. Nemusí přeci mluvit.
Neřekla už tedy nic po celý zbytek cesty do zahrady. Mlčet ona uměla. Dělá to většinu života, nic nového.
Ale nakonec to byl Eldrin, kdo promluvil. Aby ji varoval před čímsi. Pochopitelně se ho musela zeptat, o čem to mluví. Řekl to tak dramaticky, jako by se dělo něco skutečně vážného a nebezpečného, před čím ji  chtěl ochránit a varovat, a nakonec… Nakonec co?! Se rozhodl vzít to zase zpátky, nebo? Vypadal, že není nadšený z toho, že by jí měl cokoliv vysvětlovat. Tak proč s tím tedy vůbec začínal?!
Je to podivné, jak strašně snadno se cosi, co snad i mělo potenciál, že by mohl zajímavý večer v jeho společnosti, přeměnilo v podivnou katastrofu.
Dívala se na to, jak se vykrucuje, a cítila, jak mezi nimi znovu vyrůstá stěna z tlustého ledu, která tam bývala na úplném začátku. Ta, která ji odděluje snad od každé bytosti tohohle světa, která náhodou není její pacient.
Rozuměla tomu, že žil celé ty hrozně dlouhé roky sám… Že pravděpodobně netuší, jak správně komunikovat, o nic lépe než ona. Ale… Takovýhle k ní nikdy před tím nebyl. Teď a tady tomu nerozuměla. Copak se zlobil? Že sem šli? Začala si opravdu vroucně přát, aby tenhle večer byl už za nimi… A ne před nimi.
Zavrtěla hlavou.
„Opravdu? Víc nic neříkající odpověď už jsi nevymyslel, Eldrine?” zašeptala a povzdychla si. „Tvářil ses, jako když mě chceš varovat málem před koncem světa, a teď? Teď je na to dlouho a určitě už je to jiné…” přikývla.
„Dobrá tedy… Tak je to asi jiné. Než co, to nevím, a asi se to nedovím, dokud si to nezjistím sama, ale to je v pořádku. Nemusíme mluvit. O ničem, když na to přijde. Já s tím problém nemám!” ubezpečila ho, poměrně chladně, a pak dokonce vyhákla paži z jeho rámě.
„Pokud myslíš, že je to dobrý nápad, pojďme… Alespoň zjistíme, jestli už to začalo nebo jsme tu brzy…” odtušila.
A vyrazila po jeho boku za hlasy v zahradě. Pořád šla s ním, vedle něho. Ale už se ho nedržela. Celý její výraz i postoj ochladly. Naneštěstí… V kombinaci s jejími šaty, maskou i zářivě bílými vlasy to vypadalo až bolestně krásně.
Byla zvědavá, koho tam najdou. Či co tam najdou. Inu, pokud kráčí vstříc nějaké tlamě plné pekelných plamenů, nezjistí to, dokud ji neuvidí, protože tady žádná konkrétní varování k mání nejsou.

To on si samozřejmě nemyslel. Nic z toho, co se jí honilo hlavou. Ale to byla ta chyba. Ani jeden netušil, na co ten druhý myslí. Kdyby ano, Lanthé by tušila, že nic z toho, co řekl, nemyslel špatně. A že se opravdu snaží komunikovat s ní. Lépe. Vždyť je to ona kvůli komu se pomalu mění. Jenže to ona nevidí. Protože ho nevnímá tak jako on ji. Jistě, jak by mohla. Vždyť je oproti ní starý dědek... Jen díky jeho elfskému původu ten rozdíl není tak do očí bijící jak by pravděpodobně jinak byl. Tedy... Spíš nebyl.
Ale on se vážně snaží. O to víc ho raní, když to uvidí. To jak jí zase vůči němu zchladly oči. Jakoby doopravdy vnímal tu pomyslnou ledovou zeď, která vyrostla mnohem rychleji než se mu ji podařilo zbořit. Tohle ne. Tohle nechtěl, tohle je přesně to čeho se nejvíc bál. Že to pokazí. A udělal to už na samém začátku večera. Možná měl zůstat kde byl. Zalezlý ve svém skromném příbytku, předstírat, že neexistuje. Lanthé by nikdy nešla na tohle místo a nikdy by si jí takhle neznepřátelil...Protože by jí nikdy nepotkal. A možná to tak mělo být. Neměla ho nikdy potkat. Měl zůstat přízrakem, legendou... Třeba by jí taky někdo jednou donesl jeho květinu. Možná to ještě udělá.
Zavrtí hlavou a zachytí ji. Něžně, ale tak, aby zastavila.
“Počkje, Lanthé...“ povzdychne si.  Je teď mnohem víc opatrnější než obvykle. Pamatuje si, že nemá ráda, když se jí dotýká. Když se ho chytí sama, je to samozřejmě něco jiného, ale tímhle by jí mohl ještě víc naštvat a proto to provedl, co nejopatrněji. Na chvíli jí ještě tak odvede stranou od možné společnosti. A po dlouhé době vypadá opravdu nervózně. Je to vůbec poprvé, co ho může takhle vidět. Že si skutečně neví rady, co má dělat.
„Lanthé...“ zašeptá znovu. Aby na chvíli přerušil ticho a získal si ještě pár vteřin na přemýšlení.
„Kdysi, když jsem tady byl naposledy, byl jeden z nich velice krutý, dobře? To je to čím se bavil. Ubližoval jiným lidem a bral to jako hru. Nevím proč jsem ti to neřekl hned na začátku, měla by sis čas to celé promyslet. Jenže bych tě zbytečně vyděsil. A to jsem nechtěl! Ale nechtěl jsem tě ani rozlobit, Lanthé. Chtěl jsem se jenom ujistit, že zůstaneš u mě, abych tě mohl hlídat, i když věřím, že se to tady za tu dobu už změnilo... A ano, já vím, že jsi drak. Že jsi silná a ovládáš úžasnou magii. Přesto mám potřebu tě chránit...“ zašeptá. Protože ji neochránil. Tak přece může dát pozor alespoň na ni. Nemůže udělat znovu tu stejnou chybu.
„Vím, že..,“ zasekne se a znovu chvíli hledá slova. Bohové, co se to s ním k čertu děje, „Prostě mi na tobě záleží. Chtěl jsem, aby sis tenhle večer užila. Jenže jsem dostal na poslední chvíli strach, že jsem tě tímhle dostal do nějakého nebezpečí... Odpusť mi to, maličká...“ zašeptá a nejistě pozoruje její tvář. Opravdu se bojí toho, že se teď otočí a nechá ho tam. Což o to, našel by si cestu domů. Ale cestu k ní by už jen tak nenalezl a to bylo mnohem mnohem horší.
„Mrzí mě to. Můžeme na tohle celé zapomenout? Nech mě to napravit, dobře? Půjdeme tam, užijeme si hezký večer. Zatančíme si, dáme si dobré jídlo. Možná se nám podaří taky zjistit proč jsme vlastně tady. A i kdyby ne, prostě to bude jedna hezká vzpomínka na společný večer.“ pokývne. Protože on samozřejmě vůbec nemá tušení, že se plete. Jak moc se toho nezměnilo, a co se chystá jako zábava dnešního večera. Kdyby to tušil, okamžitě by jí odtamtud zase odvedl. Teď mu ale nezbude nic jiného, než svou malou společnici chránit. Pokud se ovšem rozhodne mu odpustit to... Nedorozumění? Znovu se na ní nejistě podíval a nabídl jí rámě. Aby se popřípadě mohla zase chytit. Což by znamenalo, že aspoň zvážila jeho... pokus o omluvu. Protože on se neomlouval roky. A tak bylo přirozené, že se obával ještě většího zhoršení téhle nepříjemné situace.

Už to byla nějaká doba co Norallye vytáhla paty z Narrigenu, z čehož opravdu neměla ani trochu radost. Nejen že to město neměla úplně v lásce, ale okolnosti, za kterých se tam ocitla, byly opravdu potupné. Nebylo tedy divu, že když se jí u dveří objevila prapodivná pozvánka, prohlížela si jí jako čisté vykoupení, jelikož měla tím pádem opravdový důvod z hlavního města vypadnout. I když díky tomu malému kousku papíru měla zase naději nestrávit celé svoje mládí, jedna věc jí opravdu neseděla. A k její smůle ta věc nebylo něco ale spíš někdo. Musela si třikrát zkontrolovat, jestli se náhodou nepřehlédla. Jenže ať těch šest písmen hypnotizovala jak dlouho chtěla, ta písmena se nijak nepřeskládala ani se jí pozvánka nerozdrolila v rukou, značíc že to všechno byl jen hloupý vtip - v té horší variantě hloupý výsměch. Killian. Ten ples byl pořádán rodem, se kterým už sice měla tu čest se částečně setkat, ale zároveň ta setkání nebyla zrovna nejpříjemnější. Neviděla jediný důvod, proč by jí chtěli na svém plese, ale budiž. Pravděpodobně to stejně zjistí až dorazí. Nejdříve jí ale čekala ještě jedna zastávka, protože kdyby tam vtrhla pouze v tom co měla, vyhodili by jí hned u vchodu. Proto využila příležitosti, že byl Cräwias zase někde v háji zeleném (A u něj by se nedivila, kdyby to bylo doslovné), zachumlala se do teplého pláště a vyrazila. Norallye Javierr se vracela domů.

Panství, ve kterém vyrůstala, se ještě nezbortilo, což bylo pro modrovlásku opravdu dobré znamení. Stále na ní čekali, pořád byla na tom místě vítaná. Možná to nebylo úplně ideální místo a ve svých ranných letech by odtamtud nejlépe utekla, kdyby dostala příležitost, ale přesto to pro ní byl domov. Místo, kam se mohla kdykoli vrátit a složit hlavu, i když to tedy příliš často nedělala. Nemohla ovšem vzpomínat ani se rozplývat příliš dlouho, protože už teď si musela pospíšit. To, že dorazí na ten ples mezi posledními bylo nevyhnutelné, ale ani náhodou nechtěla přijít pozdě. Nejlépe by dopadlo, kdyby si mohla tu celou společenskou akci vychutnat od začátku do konce. Jen bohové věděli, kdy se zase někam podívá. A i kdyby jí to chtěl někdo vyčítat, neměl na to ani nejmenší právo. Když se přehlédlo všechno to nepodstatné okolo, Norallye byla taky jen mladou dívkou, trochu zábavy jí uškodit nemohlo. Zanedlouho už seděla na menším, ale pohodlném, křesílku a popíjela horkou čokoládu, zatímco hleděla na svůj odraz v zrcadle. Čas od času se setkala s pohledem mladičké služebné, která dostala za úkol modrovlásce asistovat v přípravách. Ačkoli byla dívka jako jedno velké sluníčko, Norallye musela uznat, že svou práci odvádí opravdu skvěle. Když jí modrovláska sdělila, ať si dá opravdu záležet, neprotestovala. S chutí se do toho pustila. Takže za chvíli obě popíjeli horkou čokoládu, zatímco mladičká služebná poletovala po pokoji, strojíc Norallye jako manekýnku do všech šatů, které snad na panství našla.
Norallye přítomnost mladé dívky, jenž (jak později zjistila) se jmenovala Claudette, opravdu nevadila. I přes svůj mladý věk to vypadalo, že si s mnoha úkoly domácnosti poradí sama. Ale přesto si nemohla pomoct - Přišlo jí zvláštní že se nikde neukázala předchozí hlava domácnosti (Alespoň mezi služebnými), Dorothy. Když se modrovláska zkoušela vyptávat, všechny dílky jí začaly do sebe pomalu zapadat. Dorothy byla pryč a to těsně po návštěvě Brianny a , jak už Norallye předpokládala, i Desmonda. Ano, byl by to poměrně krutý žert a bezpochyby pro její osobu velice potupný, ale to neznamenalo nemožný. Norallye přísahala bohům, že pokud přijede na místo a někdo jí uvítá se slovy: “Usekla jsi mi ruku, takže jsem urval hlavu tvýmu služebnictvu”, modrovláska ho rozcupuje na kousíčky. Opravdu nebyla typ na žádné vtípky a legrácky. Hodlala se bavit (Svým způsobem) a ne řešit kde koho kdo rozcupoval.

Ukázalo se, že se jí všechna ta trpělivost nakonec vyplatila, protože když již později dorazila na ples, vypadala opravdu majestátně. (A to že měla docela vysoké nároky.) Bez jakéhokoli zaváhání mohla říct, že byla se svým zevnějškem více než spokojená. Ačkoli její černomodré šaty byly poněkud nepraktické a ona by měla opravdu ztížené podmínky, kdyby byla donucena bojovat, ale to jí zase takový problém nedělalo. Rozhodně by to nebylo poprvé, co by se ocitla v nepříjemné situaci se svázanýma rukama a navíc, kdyby někomu musela rozpárat břicho, alespoň u toho bude vypadat sakra dobře.
Než se ale rozhodla vydat dovnitř mezi pomalu přicházející lidi, hodlala si vyřídit ještě jednu záležitost. I když další prapodivné setkání s Briannou a Desmondem nebylo úplně to po čem toužila, stále s nimi měla spoustu nevyřešených záležitostí. Nemusela se ni dlouho namáhat, aby je oba dva našla. Té události se očekávaně neúčastnilo zase tak příliš víl, natož těch ohnivých, a proto byla její magie cítit i přes metry daleko.
Místo na kterém je našla bylo sice prazvláštní, neboť by nikoho (Obzvlášť někoho z rodiny pořadatele) v ten čas nehledala na místě jako byl jablečný sad. Ještě že situace, ve které je objevila už ji tolik nepřekvapovala. Kdyby možná byla někým jiným, asi by ji mrzelo vytrhnout je z té srdceryvné scény, ale obávala se, že by je v plném průběhu plesu mezi ostatními nenašla. ,,Neobjímáte se vy nějak často? Nic proti, ale nevypadáš jako objímací typ, Desmonde. Ale hádám, že jsi to prostě akceptoval.” Jakmile se k nim zase o něco přiblížila a promluvila, výraz blondýnky se ještě víc rozzářil, ačkoli Norallye ani netušila, že to ještě více šlo. Oceňovala ovšem, že jí víla neumačkala jako při jejich předchozím setkání, což mělo ale asi příčinu v tom, že její pozornost stále vyhrával bělovlásek. Modrovláska si nemohla nevšimnout toho zkoumavého pohledu, kterým ho téměř propalovala. Norallye neměla sebemenší tušení co se dělo, než se objevila na scéně, ale vypadalo to že jsou oba dva rádi, že jsou spolu. Opravdu velice sladké, na její vkus až moc, ale budiž. ,,Vidím, že Desmond dodržel svého slova. Má vážně štěstí.” Uznale pokývla hlavou směrem ke zmíněnému. Dalo by se říct, že jí vnitřně potěšilo, že se bělovlásek o její sestřenici postaral, tak jak slíbil. ,,Ale...To mě přivádí k jedné věci...” Spíše sama pro sebe se poušklíbla, ovšem v jejím úšklebku se výjimečně neodrážela čistá jízlivost, ale spíše pobavení. ,,Chtěla jsem ti vrátit tvůj dar, Desmonde. Ale vzhledem k minulým událostem na mém panství ti místo toho navrhuji, že zapomenu co se stalo mému služebnictvu. A to platí i pro tebe, Brio. Co myslíte? Dle mého je to férová nabídka.” Blondýnka se při jejích slovech poněkud rozpačitě otřepala a přesměrovala svůj pohled ke špičkám u nohou, takže ona svůj pohled přesměrovala na nebohého Desmonda. ,,A poslední věc...Čí to byl sakra nápad mě sem pozvat? Nemám nic proti, jen je to z očividných důvodů nepochopitelné.”

Pohrával si s tou myšlenkou už nějakou dobu. Chtěl tu otázku nadnést, dát najevo svoji oddanost a lásku, ale jeho vlastní povaha mu do hlavy neustále podsouvala klamné a velice nebezpečné myšlenky, které ho od toho všeho docela spolehlivě odrazovaly. Děsil se toho, co by mohlo následovat, pokud by tím návrhem překročil hranice - a kdyby snad o Chestona měl přijít, s jistotou věděl, že by to nezvládl.
Jako člověk, co nenáviděl vázání se si přeci jen dost zvykl. Nehledě na svůj náhled na vztahy a především jejich tradiční podoby mu jednoduše velice snadno podlehl. A to dokonce i navzdory svému zjihlému srdci a neutišitelné úzkosti, co ho doposud pokaždé dohnala k tomu, aby od sebe všechny odehnal nebo je sám opustil. S ním to bylo ale jiné. Cítil se po jeho boku dobře, klidně. Milovaný. Nejspíš to byla ta hlavní věc, co ho hnala kupředu a nedovolovala mu provést některou z těch zásadních a příšerných chyb, jakých se dopouštěl v minulosti. Nepochybně k tomu všemu musela ale pomoct u ukázka soudržnosti a vzájemné lásky mezi jeho bratrem a Bree, protože když je spolu viděl... Něco se v něm jednoduše pohnulo. A díky tomu si Rasmus uvědomil, že už nejen nechtěl být sám - cítil se i dostatečně připravený na to, aby někomu doopravdy byl schopen darovat svoje srdce.

V důsledku toho uvědomění se rozhodl k poměrně nebezpečnému kroku, který nepochybně hraničil se šílenstvím. Rasmus nikdy nebyl zrovna soudržný tvor - díky prostředí a situaci v níž vyrůstal se naučil spoléhat a důvěřovat jen sám sobě, nevázat se na druhé a neočekávat žádné zázraky, protože nic podobného neexistovalo. Byl sám. Od úplného počátku - a předpokládal, že tím způsobem i jednoho dne skončí. Díky Chestonovi se mu ta pravděpodobnost zdála s každým dnem nižší a méně významná... A on mu to všechno nejen toužil oplatit, protože mu do života vnesl neskutečné množství dobra, ale především dát najevo svoji loajalitu a lásku. Do nějaké romantické duše měl opravdu daleko, takže ať už si hlavu lámal jakkoliv dlouho a intenzivně, s žádným velkým a honosným gestem zkrátka nepřišel... Ale takový on ani nebyl. Uměl milovat s neuvěřitelnou vervou, ale stejnou mírou dokázal velice snadno i nenávidět. Balancoval na hranici mezi těmi dvěma stranami, sžíraný vytrácející se příčetností. Pokud ho ale někdo a něco drželo na místě s nohama pevně na zemi, byl to Cheston a jeho společnost.
Část dne strávil mimo, pokoušejíc se prošmejdit panství kvůli Theoranovým možným plánům, ale jak nadcházel večer a blížila se ta pompézní šílenost v podobě plesu, vrátil se zpět za Chestonem do jejich komnat, v duchu se připravujíc na to, co celou dobu plánoval.
Jen co vešel dovnitř, automaticky si srovnal postoj a nenuceně přešel po místnosti, usazujíc se do křesla. Nebyl si úplně jistý, jak přesně to pojmout - měl by přeci jen cítit nějaké vedení, však? Jeho srdce nebo instinkty by mu měly radit, jak na to. Jaká slova použít, jak se tvářit... Kdy se s tím vytasit.
Místo toho ale jen posedával na místě, přehodil si nohu přes nohu a vrhl po Chestonovi nepatrný úsměv, pokoušejíc se alespoň trošku netvářit jako zmučené štěně, protože přesně tak se totiž cítil.

„Připravený na velký večer, mon cheri?“ Zeptal se ho nakonec, mírně přivírajíc oči. Ani za mák se mu nelíbilo, že tam museli oba jít, ale nic se s tím nadělat nedalo. Theoran si poručil a vynutil přítomnost všech tří svých dětí - a k jejich překvapení i doprovodů. Ať už plánoval cokoliv, Rasmus z toho měl vážně mizerný a příšerný pocit, ale s jistotou věděl, že kdyby se rozhodli nejít... Mělo by to dost pravděpodobně ještě horší důsledky, než kdyby tam doopravdy šli a pokoušeli se ten večer nějak přetrpět.
„Něco pro tebe mám. A než se zeptáš nebo začneš obávat, tak ne - obojek to vážně není. Nemám tušení, jak to dnes večer dopadne, ale... Ať už se semele cokoliv, dokud budeme stát jeden při druhém, jsem si jistý, že to zvládneme. Ten starý páprda bude beztak až příliš zahleděný do toho, jak nejlépe oškubat ostatní.“

Ještě pár měsíců nazpět by si ani nepomyslel, že by k někomu něco cítil, natož pak aby se do někoho zamiloval natolik, aby byl schopen mu obětovat celý svůj život a to jak v metaforickém, tak doslovném významu. Do pekel, vždyť Rasmus byl tehdy možná i malinko otravný náhodný návštěvník krčmy, který se s nim prostě pustil do řeči a Cheston myslel, že to tak taky zůstane a každý opět odejde svojí cestou. Jenže bohové to zkrátka tak asi chtěli, aby oba konečně ve svém životě našli nějaké do dlouhodobější štěstí, protože to, jak se jejich situaci změnila přes cizince, spolupracovníky, přátele, parťáky až k tomu, že byl pevně rozhodnutý to ztvrdit něčím, co se tak jednoduše nedalo rozdělit, byl obrat na úplně opačnou stranu, než kam celý život mířil. Nesnášel draky, lidi, královské a dokonce i sebe sám. Nesnášel naprosto všechny z přítomnosti, v které žil, než přišel Rasmus a tu celou jeho uměle vytvořenou bublinu rozbil. Musel si ho pustit k tělu a už si ho u sebe nechal odmítajíc ho pustit ze svého objetí, aby o něj nepřišel navždy. I proto byl pevně rozhodnutý to udělat, i když šlo jen o zatraceně provizorní práci vytvořenou z toho, co měl po ruce: Starý stříbrný prsten po otci a safír, který tehdy dostal spolu z dalšími kameny za odvedenou práci. Stačila trocha snahy na to, aby obsidián nahradil safírem a hodně trpělivosti na to, aby vyryl na vnitřní stranu pouhé: * "Ensemble pour toujours jamais séparés". Dokonale to vystihovalo je dva. Věděl, že i kdyby je cokoliv hrozného včetně smrti rozdělilo, Rasmus by byl stále v jeho srdci a to navždy. Jeho život teď měl prostě smysl jménem Rasmus. Stále měl u sebe krabičku od otcova prstenu, kterou už věděl dlouho, že potřebovat nebude. Byla to precizní práce. Krabička broušená z čistého obsidiánu vykládaná drobnými smaragdy a písmenem "D" vyrytým na malém zlatém visacím zámku. Bylo to všechno, kromě pláště, co mu po otci zbylo a i tak to byl ochoten bez jediného zaváhání předat Rasmusovi i s prstenem. Tak moc dokázal ten černokněžníček očarovat jeho dřív studené a téměř necitelné srdce. Tak moc ho ten samotářský vlk miloval.

Seděl na posteli v obleku speciálně vybraném na ples, výjimečně perfektně upravenými vlasy a s otevřenou krabičkou v jedné ruce a prstenem v druhé, při čemž si ten prsten prohlížel, jakoby si chtěl být jist, že nenajde jediný nedostatek, který by to mohl pokazit, protože to si jeho drahý rozhodně nezasloužil. Když se po několika dlouhých minutách ujistil, že už je s prstenem spokojený, jak jen to v jeho podmínkách šlo, odložil ho na stůl a začal opravovat vnitřní vystýlku krabičky, která byla malinko potrhaná a odřená, takže ji celou vyřízl, sebral svůj plášť ze židle, z kterého odřízl úzký, ne zas tak potřebný, a perfektně rovný pruh, protože se jednalo asi o tu nejkvalitnější látku, kterou měl v dosahu a patřila jemu a ne Rasmusovi. Asi by ho nepotěšilo, kdyby ve svém saku našel díru nebo by mu sahalo jen po pupek. I když taková představa přišla Chestonovi náramně komická, zrovna Rasmusovi by to neudělal. Chtěl ho potěšit a ne naštvat. Proto z pruhu látky ze svého pláště odřízl čtverec akorát na vnitřek krabičky, dal dovnitř starou vycpávku a starou látku nahradil tou novou, pro něj typicky, zelenou. Zrovna když zadělával poslední roh látky pod okraj krabičky, uslyšel známé kroky na chodbě. Takhle nezpanikařil od doby, kdy ho málem našli královští v lese. Rychle dal prsten do krabičky, zaklapl ji, nůžky vrhl tak, aby přistáli na svém místě na stole, plášť hodil na opěradlo židle a krabičku zandal pohotově do zadní kapsy svých kalhot.

Když vešel Rasmus dovnitř, Cheston stál opřený o zeď a dělal, že si něco zrovna kreslí do svého notesu. "Bonsoir, mon cherie. Samozřejmě a ty? Nejsi před tím nervózní? Přeci jen jde o akci tvého otce. Zvládneš to?" Zeptal se ho starostlivě, aby zakryl svou nervozitu. Co bylo horší, nešlo jen o nervozitu z plesu, ale i z té žádosti. Nechtěl to celé zvorat a celkově chtěl, aby to bylo perfektní. Jenže si chtěl dát ještě chvilinku na čas. Mimo to netrénoval tanec jen tak pro nic za nic. Trénoval pak i sám jen tak do hudby, aby mohl Rasmuse požádat o tanec a byl si jist, že jeho první tanec musí být speciální a perfektní stejně jako Rasmus. Ano, trochu se bál, ale věděl, že to zvládnout musí. Nesměl Rasmuse před těmi všemi hosty ztrapnit, to rozhodně ne.

Musel se nad tím trochu ušklíbnout. Rasmus i přes to, co je čekalo neztrácel svoje mírně rýpavé chování. Nebral tu poznámku o obojku zle, ba naopak, pobavilo ho to. "To jsem rád, ale nejsi jediný, kdo má pro toho druhého malé překvapení." Pronesl a hodil po něm menší úšklebek. Ne že by chtěl Rasmuse podceňovat, ale vážně by ho nenapadlo, že mají oba dva stejný plán. Prostě myslel, že má pro něj nějaký dárek z pozornosti nebo tak, ale brzy se měl dozvědět, že byli spříznění natolik, že šlo o dokonalou synchronizaci. "Já vím. Je to jen ples, to se zvládne. A přesně tak. Ensemble pour toujours jamais séparés. Budu s tebou a budu ti vždy krýt záda, drahý." Pronesl a popošel k němu, aby mu věnoval malý povzbudivý polibek.



*Francouzská verze "Together forever never apart"

Ples, společenské oblečení a nepopiratelně vysoké nároky Desmonda vnitřně cupovaly na kousky, byť se tomu nashromážděnému tlaku pokoušel vskutku hrdinsky vzdorovat. Stále ale nepropadl svojí typické apatii, která by v dané situaci jistě mohla přinést alespoň částečnou úlevu, byť za poměrně vysokou cenu. Ne, on se to pokoušel zvládat co možná nejpřirozeněji, přesně tak, jak by to dělal naprosto obyčejný člověk. Nemohl se k té svojí stránce uchylovat jako k potenciální opoře, protože ničím takovým rozhodně nebyla. Šlo o divokou kartu, buď se prázdnota v jeho nitru ukázala být jako neskutečně užitečná... Nebo ho začala nahlodávat jako zdivočelá krysa pod nažhaveným kbelíkem. A to bylo něco, co zkrátka dopustit nemohl. Slíbil sám sobě i bohům, že takový nebude. Potřeboval v sobě posbírat veškerou sílu a odhodlání, aby se toho mohl nadále držet a reálně to praktikovat, ale rozhodně měl pocit, že to bylo správné rozhodnutí. Ta volba nemohla být špatná, jak také? Pokoušel se být lepší verzí sebe samého. O něčem podobném se mu nikdy ani nesnilo, ale díky Bree k tomu přeci jen postupem času dospěl. A teď už byl příliš daleko na to, aby to jednoduše zabalil a vzdal, protože by tím znehodnotil veškerou tu snahu, co už byla vynaložená. Nebyla jenom jeho... Převážně její. A on by nikdy nedokázal znevážit dar, co získal od svojí milované.
Uvnitř byl vlastně poměrně vyděšený. Byl to jeho úplně první opravdový ples, doposud se všem obdobným akcím dokázal velice snadno vyhnout, jelikož neměl dostatečně vysoký společenský status na to, aby ho tam Theoran tahal - ale to se z nějakého důvodu změnilo, protože se evidentně chtěl blýsknout s celou svojí zdánlivě perfektní rodinkou, aby co nejvíce zapůsobil na svoje hosty. Desmond by se samozřejmě nejraději z plesu ulil a strávil místo toho hezký večer s Bree, ale na výběr neměl ani jeden z nich: pán domu si výslovně poručil, že musejí jít oba. A to i přesto, že k Bree měl velice rozporuplný vztah a neustále jí podezíral z nekalostí.*

Klidnou a vlahou chvíli, kdy se mu docela úspěšně dařilo nemyslet na všechny ty společenské záludnosti, co je oba v dohledné době očekávaly, nakonec narušil známý hlas. Desmond se poněkud zaraženě odtáhl od Bree a vrhl na Norallye mírně zmatený výraz, než zaťal čelist a odolal pokušení protočit oči. Ne, rozhodně nebyl objímací typ. Ale předtím nebyl ani společenský typ, natož pak vztahový typ. A přesto byl šťastně ženatý... Takže odpovědí na ten výrok nebyla akceptace, ale adaptace. V tom byl dle jeho názoru velice významný rozdíl, na níž byl také náležitě hrdý, ale před někým jako byla ona pověstná modrovláska by to rozhodně nepřiznal. Akorát by si tím vykopal jámu a sám do ní ochotně spadl.
„Norallye,“ pronesl nakonec relativně tiše, než uvolnil výraz na svojí tváři a nakonec se na ni alespoň nepatrně pousmál, přecházejíc její poznámku v dobrém. Konec konců vůči ní nepociťoval zlou krev... Neměl důvod se na ni vyloženě hněvat, ačkoliv mu její úvodní proslov nebyl zrovna dvakrát příjemný, o tom žádná.
„Rád tě vidím, ačkoliv bych si rozhodně přál, aby to bylo za přívětivějších okolností... Dostala si pozvánku? Vím, že se o sebe dokážeš perfektně dobře postarat sama a nepochybuju o tvých schopnostech, ale... Ten ples je fraška. Netuším, co Theoran plánuje, ale nedopadne to dobře. Pokud máš na výběr, raději bych se držel stranou... Ačkoliv musím uznat, že ti to opravdu moc sluší.“
Svůj nepatrný úsměv nakonec o něco rozšířil, ale moc dlouho mu nevydržel. Pohasl totiž přesně v moment, kdy padlo slovo na panství Javierrů, díky čemuž se Desmondovi v obličeji velice rychle objevily známé tvrdé rysy, doplněné o mírně pohasnuté oči, jež ve večerním světle působily téměř jako otrávený led.
„Nebyl to dar, tak se to nazvat nedá. Nemusíš ho vracet... A pokud jde o události na tvém panství, dovol mi prosím říct, že tvoje služebnictvo je zatraceně podivná společnost. Věděla si o tom, že tvoje podřízené pečou zdrogované sušenky, unáší mladé dívky a zavírají je do sklepení? Protože my dva jsme to rozhodně nevěděli, když jsme tam dorazili. Potřebovali jsme někde nocovat a nabrat síly, ale ačkoliv nás tam přijali s otevřenou náručí... Ta náruč se nakonec ukázala být plná jedovatých trnů. Takže ano, zabil jsem pár tvých služebných a ano, je mi to líto. Kvůli tobě, ne kvůli nim. Klidně bych je zabil znovu, pokud bychom se dostali do stejné situace. Pokud jde totiž o Bree a její bezpečí, je mi jedno koho budu muset zabít, nedovolím nikomu, aby jí ublížil. Kdyby se ji nepokusili unést a neublížili by jí, nic z toho bych neudělal.“
Nakonec si založil ruce na hrudi a poněkud zachmuřeně si povzdychl, než věnoval Norallye opravdu hodně starostlivý a zároveň zmučený pohled.
„Pamatuješ si na naši rozmluvu o tom zmetkovi, co jsem ti říkal, že by sis na něj možná mohla posvítit? Tak to je on. Lord Theoran Amadeus Killian, majitel tohohle okázalého a prokletého panství. Můj tip? Pozval tě, protože jsi jedinečná a mocná. Jestli na tebe narazí, rozhodně se ti bude pokoušet nějakým způsobem vetřít do přízně, protože se rád obklopuje lidmi jako jsi ty. Problém je v tom, že je vždycky nějakým způsobem zneužije - a to v posledních letech vypadá převážně tak, že je zabije a část pozře, protože nesnese konkurenci.“




* No jo, aby mu tam ta Bree nerozjela třeba takovou kapustovou revoluci, však? xD

Cheston kladl dost dobré otázky, to musel uznat. Byť na sobě Rasmus nedával najevo ani drobný náznak nejistoty, pravda byla poněkud odlišná: reálně z toho měl poměrně kousavé obavy, protože absolutně netušil, co měl jeho proradný otec za lubem. Půlnoční ples byla sice věc, o níž už slyšel mnohé, ale dost silně pochyboval o tom, že by se Theoran rozhodl podobnou společenskou událost uspořádat jen tak v duchu úcty a soudržnosti. Ne, něco takového mu rozhodně nesežral, ani na vteřinu ne. Na druhou stranu to přeci jen byla docela slušná příležitost pro určitou socializaci, stejně jako i jinou zkušenost, protože bylo panství už příliš dlouho tiché a zpustlé. Ne, že by se snad do toho všeho mínil hnát s čirou iniciativou a nadšením, ale zase nemohl zastírat fakt, že měl podobné akce svým způsobem rád. Ne úplně stoprocentně, ale byly zkrátka věci, co mu k srdci nepochybě přirostly: ta noblesa, nádherná hudba a vír společnosti měly i navzdory všem negativům svoje kouzlo, kterému Rasmus podlehl už jako podstatně mladší. Byl to totiž právě on, co byl od malička vedený k podobným věcem. Pokud se tedy Theoran poohlížel po některém ze svých potomků, aby z něj udělal nového lva salonů, pak to byl rozhodně právě Rasmus. Desmond neměl na společnost žaludek a Rania byla příliš nejistá a neznalá na to, aby dokázala řádně zazářit. Kdežto on.... Bylo to jako kdyby se pro podobné věci zrodil. Se svojí přirozenou elegancí a výmluvností byl doslova perfektním kandidátem, byť vůči němu měl Theoran stále nějaké výhrady. Otázkou ale bylo, jestli zda ten večer byl reálně určený podobným věcem... Protože zatím spíše působil dojmem, že šlo o zástěrku pro něco docela odlišného. A nepochybně i nekalého.
Tak jako tak, Rasmus byl velice dobře připravený nedat na sobě znát cokoliv, co by se mohlo odehrávat uvnitř jeho hlavy. Taková byla pravidla hry - a přesně v té situaci se oni teď nacházeli. Celý ples byl jedna obrovská hra, kterou on plánoval neprojet. V jistých ohledech mu to připomínalo určitou zkoušku dospělosti, co si od něj onehdy otec vynutil, ale tohle bylo podstatně větší. Sázky byly vyšší, stejně jako narůstal risk. Díky tomu se také Rasmus cítil trošku zle, protože nuceně nasadil tu zvláštní masku, co nastavoval šlechtě - nechtěl jí mít před Chestonem, ale trošku se obával důsledků, kdyby na chvíli vypadl ze svojí role.

„Dobrá otázka, mon cheri. Abych pravdu řekl... Nemám z toho nejlepší pocit, ale to je věc, na kterou si člověk časem zvykne, protože dokud je poblíž, všechno je takové. Ale co se plesu týče... Je to jenom další v zástupu, není to nic až tak nového nebo nepoznaného. Jsem si téměř stoprocentně jistý, že ten bastard plánuje něco dalšího, ale navzdory všem svým snahám jsem bohužel selhal ve všech svých pokusech o zjištění jeho plánů. Ať už dělá cokoliv... Jede v tom úplně sám.“
Něco uvnitř něj ho neustále svádělo k tomu, aby si kontroloval to, jak vypadal - začínal být zvláštně úzkostlivý ohledně toho, jak ho budou vnímat ostatní. Pokud bylo totiž něco jeho pomyslným brněním, pak to byl nepochybně jeho vzhled. Oblékal se do honosného a nádherného oblečení, chodíval upravený a perfektní. Nesměla na něm být byť jediná chybička, i jenom drobný flíček by v něm v danou chvíli dokázal vyvolat menší záchvat paniky. Ať už to byla jistá forma obsese nebo ne... Rasmus nutně potřeboval, aby byl perfektní. Protože pokud by nebyl, lidé by mnohem snáze prokoukli jeho falešnou fasádu a začaly by na povrch vyplouvat jeho mnohé další vady, jaké ukazovat rozhodně nemínil. I když se totiž nesl s ladností a pýchou páva, uvnitř byl zhruba stejně nejistý jako ten malý ustrašený kluk, co se před svým otcem skrýval v nejrůznějších skříních a keřích, aby unikl výprasku.
„Ale ne. Jsem si jistý tím, že to zvládneme. Pokud je totiž jedna věc, co je rozhodně silnější než Theoranovo pletichaření a všechna ta odporná, špinavá magie... Pak je to soudržnost a loajalita. Dvě věci, o níž se tenhle večer bude marně pokoušet a selže ať už bude jeho snaha jakákoliv. To se nás ale naštěstí netýká... Dokud jsem po tvém boku, mon cheri, tak nemám obavy. Vím, že to zvládneme. Nemám sebemenších pochyb o tvých schopnostech, půjde to.“
Upřel na Chestona svoje blankytně modré oči a nakonec zvlnil rty do typicky okouzlujícího úsměvu, dávajíc najevo to, že ten proslov nebyl jenom prázdnou fraškou, co už měl za ta léta naučenou téměř jako dětskou říkanku, ale že svá slova myslel naprosto upřímně a pronášel je od srdce. Skutečně nepochyboval - o sobě samozřejmě ano, ale o něm nikdy. A pokud šlo o ně dva... Bral je jako nerozlučnou a neporazitelnou dvojici. Mocný pár, jaký nebylo možné zdolat. A Theoran jim v tomhle ohledu mohl velice dobře vylézt na záda, protože to byla jedna věc, co on nikdy pochopit nemohl, protože neměl srdce. Místo něj měl jen odpornou uhlově černou skořápku zející děsivou prázdnotou.

„Ach. Nepovídej,“ pozvedl nepatrně obočí, viditelně překvapený Chestonovou pohotovou reakcí a faktem, že si evidentně mínili dát dárek pěkně navzájem. To byla opravdu hezká sladěnost, o tom žádná - ale Rasmuse to celkem solidně vykolejilo, protože doposud měl ten opojný pocit, že všechno jde pěkně podle jeho plánu (byť žádný doopravdy neměl, jeho hrubý nástin toho, jak by se situace mohla vyvíjet se jako opravdové plánování počítat nedal) ale jeho milovaný jen opět prokázal svoji fascinující schopnost ho překvapovat v momenty a situacích, kdy to čekal absolutně nejméně.
Ještě než k němu Cheston došel, zvedl se z křesla a nepatrně se na něj uculil, neschopný udržet si neutrální a nezaujatý výraz. Pokud šlo o něj, kdykoliv se na něj díval a jeho pohled se setkal s těma nádherně smaragdovýma očima, úsměv se mu na tváři objevoval až podezřele často... A mohl to připisovat jen a jen svému poblázněnému srdci, protože byl do Chestona doopravdy zamilovaný až po uši. A to dokonce i navzdory všemu tomu svinstvu, co se mu doposud pokaždé postavilo do cesty, když se pokoušel si k někomu utvořit pevnější vazbu a mít opravdu rád.
„Jen ples... Svým způsobem. Jak se ohledně toho ale cítíš ty, mon cheri? Omlouvám se za to, že jsem tě do toho zatáhl. Není fér po tobě chtít, aby ses zúčastnil ale... Přísahám, že ti to potom nějak vynahradím. Snad to nebude úplná katastrofa, opravdu bych nerad, aby ses tam cítil nějak... Špatně.“ S viditelně provinilým výrazem v očích nakonec semkl rty pevně k sobě, nasazujíc výraz utrápeného štěněte.
„Nápodobně, drahý. Což mě přivádí k tomu dárku...“ Odvětil poté, co mu oplatil polibek. Celou dobu si poněkud nepřítomně pohrával se safírovým prstenem na svojí levačce, ale sotva to nadnesl, bylo na čase ho konečně sundat a předat. Nejspíš by se měl blýsknout trošku víc, konec konců pocházel z nechutně bohaté rodiny a obstarat nějaký pěkný snubní prsten by nemělo být s podobným postavením těžké, ale pravda byla taková, že mu chtěl darovat ten svůj. Měl k němu dost silný vztah - připomínal mu matku a svoji vílí část, na níž byl tajně patřičně hrdý, ale zároveň šlo o jeho nedílnou součást. Pokoušel se tím gestem dát najevo nejen svoji lásku a touhu s ním strávit zbytek svého života, ale i gesto předání střípku svého světa a sebe samého. Protože mu byl doopravdy absolutně a nepopiratelně oddaný.
„Nejspíš nad tím budeš muset přivřít oči, protože... Není to správné. Vím, že to není to pravé a upřímně mě rozčiluje fakt, že to není perfektní, protože by mělo být, ale... Chtěl bych se tě na něco zeptat, mon cheri.“

Na někoho, kdo se vyznačoval zářnou sebejistotou a elegancí se ve svém nitru až nebezpečně rychle přeměnil v rozklepaný uzlíček nervů, sužovaný intenzivní úzkostí a nejistotou. Jak přesně to pro všechny bohy plánoval udělat? Prostě to na něj jen tak vybalit? Ne, před plesem opravdu nebyla vhodná chvíle. Problém byl ale v tom, že Rasmus nevěřil na něco jako správný moment - nic takového v jeho světě neexistovalo, jelikož drtivá většina chvil byla jednoduše otřesná. Málokdy pocítil pověstně sladké svitnutí, kdy se temnota kolem něj konečně rozestoupila a on se mohl po delší době svobodně nadechnout. Opravdu si moc přál, aby to nebylo až tak obyčejné a kostrbaté, jelikož se přeci jen Chestonovi chystal položit jednu z největších otázek v životě, ale... Vlastně si s tím vůbec nevěděl rady. Ani trošku.
Jednu věc ale věděl naprosto jistě. Nejen, že ho miloval celým svým srdcem a byl připravený se mu kompletně otevřít a umožnit kolizi jejich světů, zároveň to doopravdy musel udělat co nejdříve. Neměli totiž zrovna dvakrát příznivé podmínky, o tom žádná - pokud by se Theoran dozvěděl o tom, co Rasmus zamýšlel, nepochybně by jim to překazil. Našel by si způsob, jak to celé účinně sabotovat, což byla věc, jaké se jednoduše musel vyhnout. Představa toho, že by ale nutnou cenou byl fakt, že by celá ta žádost byla úplně zpackaná a nebylo na ní ani trošku očekávané zvláštnosti a půvabu, to Rasmuse doopravdy neskutečně trápilo. Chtěl se s něčím vytasit, opravdu ano. Ale s čím?

„Už od prvního okamžiku jsem věděl, že jsi jedinečný a speciální. Ať už to byl osud nebo jakási tajemná forma přitažlivosti... Nemohl jsem si pomoct a musel tě oslovit. Kterak nějaký náhodný a neznámý trouba s monoklem rozhodně nebyl nejlepším společníkem, dal si mi nejen šanci, ale později i mnohem víc. A já ti za to nejsem jen neskonale vděčný, ale... Opravdu si už nedokážu představit život bez tebe.“
Ten proslov byl na jeho vkus značně kýčovitý a také velice slabý, ale kterak se doopravdy pokoušel navodit nějakou atmosféru, moc se mu to nedařilo - na něco takového mu chyběl správný náboj, protože on na vztahy ještě donedávna zkrátka vůbec nevěřil. Ne ve svém případě, chyběla mu pro to spousta věcí, které sice díky Chestonovi začal celkem efektivně sbírat, ale stále v něm setrvávalo maličké semínko pochybností, co ho drželo částečně zpátky. I přesto se ale nepatrně usmíval a po celou dobu Chestonovi hleděl zpříma do očí, udržujíc alespoň malý náznak vlídnosti.
„Nejspíš bych měl počkat, protože ten ples rozhodně není nejlepší dobové zasazení, ale... Myslím, že to úplně nedokážu. Proto bych se tě chtěl zeptat, mon cheri. Pokud ti nejsem až příliš otravný a byl bys ochoten mi dát ještě i jinou šanci... Vzal by sis mě?“
Vyslovit tu zpropadenou otázku ho stálo neskutečné úsilí, jelikož byl i navzdory svojí povaze i těžce vydřené sebejistotě v danou chvíli doopravdy hodně sužovaný pochybami. Nebyl si jistý, jestli tím nepřekročil nějakou hranici a nezašel až příliš daleko - co kdyby to bylo moc? Mohlo by to velice dobře znamenat konec všeho, co doposud vybudovali. A on si skutečně nedokázal představit, že by o Chestona měl přijít. Život bez něj by byl... Příšerný. Chmurný a temný, zkrátka něčím, co by Rasmus nedokázal snášet. I přesto se ale nakonec rozhodl zkusit štěstí a vsadit na onu divokou kartu, protože cítil tu nutkavou potřebu to zkusit dřív, než ta šance zmizí kvůli Theoranovi.
Když to nakonec nadnesl, pomaličku před Chestonem poklekl a napřáhl k němu ruku, v níž díky svojí magii utvořil drobné poupě růže, ke kterému nakonec přidal svůj prsten. Okvětní plátky růže byly stejně safírově modré jako jeho oči - zatímco samotné tělo se stonkem a listy neslo identicky smaragdový odstín jako oči Chestona. Onen květ byl téměř jako pomyslné spojení znaků jich obou... A on si nebyl schopný odpustit alespoň ten drobný pokus o nějaké jemnější gesto, jelikož pouze prsten byl opravdu maličko.

V Kterýkoli jiný moment by jistě byla při pohledu na modrovlásku přímo jásala nadšením, ale tentokrát musela přiznat, že jí její příchod tak trošku zhatil plány. Přeci jen si chtěla alespoň trochu užít svého manžela a ujistit se, že bylo všechno tak, jaké to být mělo - osamotě. Sama nebyla o nic méně zmatená, protože jí také nikdo nic neřekl a nevěděla tedy o moc víc, než co si sama z pozorování zjistila. Nebylo tedy divu, že se blondýnka chtěla i s bělovláskem zašít někde v soukromí. Ověřit si pár otázek sice mohla i tak, ale za cenu Norallye v zádech, která by jistě po celou dobu protáčela oči a později by se jim vysmívala za přesládlost. Sice to nebylo úplně nejlepší řešení, ale víla se rozhodla všechno nechat na později. Na nějaké hádky a slovní či násilné přestřelky opravdu nebyl správný čas ani situace. Nehodlala dopustit, aby se jim něco stalo, oba dva pro ní byli totiž velice cenní a oba dva byli její rodinou. ,,Jsem ráda, že jsi v pořádku, Norall. A také tě ráda vidím.” Pokývla hlavou, ale místo obvyklého objímacího rituálu se na ní jen zářivě usmála. Místo toho omotala svoji paži kolem Desovi paže a jemně si ho držela u sebe, jako kdyby se bála, že jí ho Theoran zase sebere a odvede někam do háje zeleného.  

Naštěstí to nevypadlo, že by si ti dva chtěli vzájemně utrhnout hlavu, což Bree brala jako dobrou, ale matoucí zprávu. Když je totiž viděla naposledy v lese, nevypadalo to nijak nadějně. Ačkoli vlastně nevěděla o se stalo po tom, co se ona a bělovlásek rozdělili. Des jí o tom nikdy sám neřekl a ona se neptala. Ve vší upřímnosti na to ani vzpomínat vlastně nechtěl, takže se zkrátka spokojila s tím, že se z té cesty vrátili živí a zdraví. Všichni. To co jí vzalo dech byl sice malý detail, ale i tak docela podstatný. Kdy sakra stihli udělat takový pokrok, aby se na sebe ještě usmívali? Dokázala pochopit, že už se díky nějakým událostem nechtěli vzájemně zavraždit, ale ta lehce uvolněná atmosféra byla něco totálně nového. ,,vy dva? Jakože...Jem ráda, že spolu vycházíte, ale jak? Totiž...Minule to tak úplně nevypadalo. Ale jsem za to ráda, fakt!” Vychrlila ze sebe blondýnka napůl otázku a napůl ujištění. Šla jí z toho solidně hlava kolem, protože jí připadalo, že neměla páru vůbec o ničem.  
Část jejích otázek se vyjasnila, když Des modrovlásce odpovídal na její otázky. Ta ho s přivřenýma očima poslouchala a sem tak přikývla, což se dělo opravdu málokdy. Co si pamatovala, tak Norallye Javirerr v její přítomnosti nikdy nikoho neposlouchala, natož brala jeho rady vážně. ,,Fraška? To jsem mohla tušit. No...Alespoň se tu budu moct skutečně bavit. Vypadá to, že budu mít nějakou práci.” Pokývla nakonec smířlivě. Jakmile ovšem dodal tu druhou část o jejím vzhledu, Norallye se na nepatrnou chvíli zatvářila překvapeně, načež se jí na tváři  objevilo něco, co by se dalo brát i za spokojený výraz. ,,Já vím. Vím, že mi to sluší. Ale je hezké, že sis všiml.” Nad tím se musela Bree pousmát a taky Dese řádně pochválit. Stoupla si proto na špičky a přitáhla si Dese k sobě trochu blíž. ,,Skvělá práce.” Špitla mu tichounce do ucha, ale než se odtáhla, neodpustila si zanechat na Desově tváři jemňoučký polibek.  

Že by to dobré zakřikla? Přesně to drobné víle problesklo hlavou, když na řadu padlo téma jejich malého výletu za Aevou a zastávky na panství. Norallye ale přešla změnu bělovláskova postoje bez jediné poznámky či reakce. Zůstala stát tak jako předtím s jediným malinkým detailem. Ta spokojenost, co v její tváři doteď byla se vytratila do neznáma, ačkoli to v jejím případě bylo těžko rozpoznatelné. ,,Desmonde...” Norallye ani nemrkla, když její hlas nabral opět tu ledovou podrážděnost. ,,Nevím co jste si mysleli. Mé služebnictvo jsou přeci jen lidé. Paní domu jsem přeci jen já a vy jste byli nevítanými návštěvníky. Svět je plný nebezpečí, ale to ty už musíš dávno vědět, Desmonde. Ale ty...” Modrovláska se pomalu otočila na vílu a sebejistým krokem k nim došla. Na nepatrný moment si bělovláska ani trochu nevšímala. Místo toho položila Breeně ruce na ramena a lehce s ní zatřásla. ,,Ty jsi hrozně naivní, Brio. Tak neskutečně naivní. A kvůli tvým chybám pak trpí i ostatní. Musíš na sebe dávat pozor a myslet dvakrát, sakra.” Procedila skrz zuby, než ji s tichým výdechem pustila. Pak zase o pár kroků ustoupila, propalujíc svýma studenýma očima oba dva. ,,Přesto...Ani s jedním z vás nemám v současné době žádný spor či problém a jak už jsem řekla, to já jsem na svém panství paní domu. A jako paní dobu je mou povinností přebrat zodpovědnost za činy mého služebnictva. Jsem čestnou ženou a když už chci někomu do těla vrazit dýku, hodlám mu při tom hledět do očí. Proto se s čistou upřímností omlouvám a prosím o odpuštění.” Blondýnka chvíli netušila co říct. Zmateně nakrčila obočí, než se na dívku před sebou pousmála. ,,Nemáš teplotu, Norallye?” Špitla opatrně. Nechtěla si jí po sobě poštvat, to ani náhodou, ale ta věcně naštvaná modrovláska působila...no, míň naštvaně. ,,Ne, Teplotu nemám, Brianno. Ale být tebou bych si na ni dávala pozor. Ty jsi ta co neustále hoří.” Pokrčila rameny, než její oči opět jeli na Desmonda. ,,A ty...Děkuju za varování. Mohu ti slíbit, že si na lorda Amadea taky pěkně posvítím.” Norall vycenila zuby a Bree se opět nemohla rozhodnout, jestli to bylo přátelské nebo výhružné gesto. Než nad tím ovšem stihla začít polemizovat, zarazila se a s vykulenými očky se otočila na svého milovaného bělovláska. ,,Amadeus? Opravdu? Teď má chuť mu před všemi začít říkat Amčo. Ale svojí hlavu mám ráda a tu tvoji mám ještě radši.” Špitla tichounce, načež se zachichotala. Nakonec to nemusela být zase tak příšerná událost jak si původně myslela.

Na ta slova zareagovala překvapeným zatřepáním řasami v rychlém zamrkání; nebude vám tu lhát, podařilo se mu ji dokonale zaskočit. Ta nabídka na odložení zahájení byla náhlá – neočekávaná – překvapivá. Vypadal, že přípravy na ples ho zcela pohltily, vtáhly a nenechaly místo pro cokoli dalšího. Určitě neočekávala, že by jí snad nabídnul to, že ho lze odložit jen proto, aby nabrala trochu dech. Nebylo to ale zlé překvapení – naopak, i když to bylo trochu šokující, byla to milá nabídka. Neočekávaně milá i navzdory toho, že obecně neměla podnět říct, že by se k ní snad choval nějak nedobře – stejně to bylo něco, co zkrátka skutečně neočekávala. Nezdálo se, že by snad jeho plány v rámci té akce měly nějaké trhliny, do nichž by se vešlo něco jako je byť jenom mírné odložení, ale zřejmě se nepravděpodobné stalo tak trochu skutečným.
I navzdory tomu, že to bylo nečekané i milé zároveň, však musela s malým úsměvem zavrtět hlavou v zamítavém gestu. „To bude v pořádku, netřeba to nějak více protahovat. Pravděpodobně postačí, když se věci dají do pohybu a má mysl si konečně pořádně uvědomí, že se neděje nic tak strašného.” V překladu: že tohle nebyla akce její matky. Že ta byla přes půlku Nescory, neměla o ní prozatím žádné tušení… a tak to mělo ještě nějakou chvíli zůstat. Pokud by měl snad něčí démon tvář, ten její nesl podobu Představené elfky a shlížel na ni ledovým pohledem, na rtech rozhořčení a v mimice těžké zklamání, jehož ona byla pramenem. Say musela v duchu potřást hlavou, aby tu myšlenku zahrnala a roztrhala na tak titěrné kousíčky, na jaké to jenom šlo. „Ale vážně děkuji za nabídku,” dodala ještě, protože ji to ponoukalo to vyslovit. Ačkoli jí to muselo být dobře vidět ve tváři, protože bez masky na tváři nebyla zvyklá chodit a tím pádem ani neměla nutkání skrývat emoce, když většinou se jí o to postaral právě tenhle její takřka nerozlučný doplněk. „Hodně to znamená. Ale bude to dobré. Jen to bude chtít chvíli na zvyknutí si, ale to už bude maličkost.”

Otočila se znovu k oknu, na jehož parapetu zanechala svou masku. Bylo načase se trochu vzpamatovat, nasadit si ji (přeci jen, byla to jenom trochu víc fancy obdoba té, kterou nosila běžně, neměla to pro ni být zase taková změna), zvednout bradu a zapomenout na obavy a úzkosti, které ji sužovaly, dokud se jí zmocňovala ta potřeba vypnutí. Opatrně ji sebrala a mezi rty ji jemně promnula. Zvyklá na tenké dřevěné masky, tahle, která byla z větší části z vystužené látky a krajky, pro ni byla něčím nezvyklým – ale to během tohoto večera hodlala prostě hodit za hlavu a nevnímat, dokud bude moci. Natočila se k otevřeným dveřím koupelny, odkud na ni s úkosem pohlížel její vlastní odraz ve velkém, černě rámovaném zrcadle. Bylo to totéž zrcadlo, které kvůli ní ještě před pár dny Theoran zatemňoval – teď se dívala do něj a snažila se neuhnout pohledem. Jako kdyby se svým odrazem hrála na to, kdo uhne dřív, což bylo samozřejmě nemožné vyhrát ani pro jednu stranu.
Po chvíli toho usilovného snažení se o snesení pohledu na sebe samu nakonec prudce zamrkala, odhrnula si z tváře ztracený pramínek vlasů a přiložila si masku ke tváři. Nebylo třeba si ji upevňovat stuhou nebo něčím podobným, co by jí jenom překáželo – její magie věděla, co má dělat, a dívka tak automaticky ucítila, jak se jí maska těsně přitiskla ke kůži a zůstala poslušně držet tam, kde měla. Tam, kde ji přesně chtěla – a když se znovu podívala do zrcadla, srdeční tep se jí konečně trochu uklidnil. Elfka v zrcadle ji sledovala zpoza černočerné masky, jejíž nejvýraznějším bodem byly její oči, které v záplavě tmavých barev, které na sobě nesla, studeně zářily a ostražitě hledaly jakoukoli pochybnost, kterou by na sobě mohla najít. Když se nakonec odvrátila, už byla skutečně o něco klidnější. Bylo poněkud smutné, že si ztracené sebevědomí musela vynahrazovat a kompenzovat právě tím, že skrývala svou tvář, ale co tak asi mohla dělat? Tohle fungovalo a bylo to dost rychlé i účinné na to, aby to pro teď jejímu svědomí prošlo. O to primárně šlo. O své pošramocené sebevědomí se bude moci starat později. V klidu a bez očekávání.

Odvrátila se tedy od zrcadla a otočila se k Theoranovi. Aniž by si to pořádně uvědomovala, na tváři si jí s černými rty pohrával asi nejvíc klidný a upřímný úsměv od chvíle, co se probudila na panství. Když vykročila jeho směrem, podlaha ji pod chodidly studila, šaty kolem ní tiše šeptaly. Neměla zrovna náklonnost k botám, které by jí nějak pomáhaly ve výšce, takže když došla až k němu, musela se vážně natáhnout, aby mu jako malou oplátku toho jeho předchozího polibku na ruku vtiskla rychlý polibek. V tu chvíli na setinu vteřiny proklínala to, jak mizerně se do ní promítly geny elfské výšky. „Děkuji za podporu, vážně. A… nechtěla jsem ti dělat starosti, za to se omlouvám. Ale už v pořádku, takže… hádám, že můžeme.”

Viděla na něm a jeho výrazu, že ho ranila… Jenomže jeho vyhýbavost, mlčenlivost a neochota zase ranily ji. Nečekala je. Ne od něj a ne na takovém místě. Byla na něj příliš tvrdá a chladná? Možná… Ale ona to jinak neuměla. Byla to její jediná obrana před čímkoliv. Chlad a led. Měla ho v žilách.
A pak ji dokonce zachytil. Zamračila se a úkosem se na něj podívala. Neměla ráda doteky obecně, ale takovéhle zachycení, to byla přeci jen úplně jiná úroveň! Zvlášť, když se zlobila. Rozhodně to byl velmi… Odvážný tah! A dle opatrného a nervózního pohledu, který na ni upíral, to moc dobře věděl. A ona se nakonec rozhodla nevypěnit. Udusila to v sobě. Jen si povzdychla a otočila se na něj. Připomínala si, že přišli spolu. A to, že by tenhle ples měla absolvovat samotná, ji děsilo.
A tak stála a dívala se na něj, když začal vysvětlovat. Tedy… Nejdříve ztratil slova. Jen ji dvakrát oslovil a sbíral čas, zatímco ona se na něj dál vskutku krapet nelítostně dívala a vyčkávala.
A nakonec se dočkala, Eldrin našel ztracená slova a rozpovídal se.
Lanthé si povzdychla a zavrtěla hlavou.
„Zbytečně vyděsil? Eldrine, pokud jsi měl o tomhle plese a panství pochybnosti, měl jsi je říct. Předtím. V Horách. Neměl sis je nechávat na teď, protože teď už je na ně opravdu dost pozdě… Už jsme tady…” zkonstatovala jejich skutečnost, kupodivu poměrně měkce.
Chápala, že ji chce chránit. Měl tyhle tendence vždycky. Vždycky ji viděl… Jako mladou a slabou. Věděla to. Že si myslel, že je slabá, ji příliš nerozčilovalo. Nikdy by o sobě ani netvrdila, že je bůhvíjak silná. Její magie sice byla úžasná, ale spočívala v léčení. Ne v ničení. V případném souboji by jí byla platná zhruba tak jako párátko bezzubému. Pokud by si s ním netoužil vypíchnout oko a nabídnout ho jako oslizlou jednohubku.
Nikdy nevěnovala příliš času umění nějaké skutečné obrany. Mívala u sebe dýku, ale to bylo tak všechno. Nikdy to nepotřebovala. Její magie byla vzácná a draci to věděli. Byla potřebná, velice. Byla pod ochranou, když byla v Horách. A ona Hory neopouštěla. Obvykle…
Ale teď byla tady. A její jedinou obranou byl její chlad. A také starý elfský mág, vůči kterému právě použila tu první. Uvědomila si, že to nejspíš nebylo příliš chytré. Ale měla štěstí, protože vypadal skutečně velice odhodlaný ji neopouštět. Proč na ni tolik visel jí zůstávalo neobjasněnou záhadou.*
Znovu si povzdychla, ale pak se ho znovu chytila, aby poznal, že je mu odpuštěno.
„Prostě jen… Nemám tohle ráda, Eldrine. Pokud něco nakousneš, dokonči to… Nemá smysl se z toho začít vytáčet. Buď se mnou mluv, ale mluv se mnou normálně, nebo nemluv vůbec. Já zvládnu obojí, ty to víš. Nepotřebuji mluvit. Jsem zvyklá nemluvit… Ale pokud už mluvíme, tak prostě mluv. Nenechávej mě v tom jen tak viset…” podívala se po něm koutkem oka. Doufala, že to pochopí.
To, že byla zvyklá nemluvit, si totiž vybíralo svoji daň. Jejími obvyklými společníky byly svazky knih a spisy z knihovny, případně její malá alchemická laboratoř, kde si připravovala léky a masti. Společnosti se stranila. Proto, když už začala mluvit, bylo to pro ní něco… Speciálního. Ale jakákoliv chuť k tomu jí velice rychle opouštěla, pokud ten druhý prostě… Nemluvil nebo nereagoval.
„Pojďme… Už je asi na řadě začít se družit!” zašeptala nakonec. A vyrazila s ním vstříc jejich původním plánům.
Případná nebezpečí nechala raději odsunuté na pozadí ve své mysli. Nechtěla být příliš nervózní. Už takhle stačilo, že budou potkávat spoustu neznámých osob.






*Aneb jak jsou někteří opravdu slepí vůči jakýmkoliv citům, juch!

On ten její pohled vnímal docela zle, těžklo mu z toho srdce. Oba uměli dost dobře mlčet, ale rozlobená Lanthé a její ledové roztěkané oči jsou úplně něco jiného. Eldrin nebyl z těch koho něco jenom tak rozhodí, o to víc ho samotného zaskočilo jak ho mohlo dostat takové... Pískle. Samozřejmě, jí by tak nikdy nahlas neřekl, ale byla to přece pravda. Oproti němu byla ještě dítě a o to víc bylo tohle jejich přátelství opravdu podivné. A to co cítil on ještě podivnější. Jenže představa, že by ho přerušil, ať už pro její dobro, ho příliš zraňovala a on si nemohl pomoct a musel zůstat sobecký. Tentokrát to prostě bude dobré...
Jakmile Lanthé promluvila a on věděl, že ho za ten dotek nepromění v ledovou sochu, trochu úlevně svěsil ramena. Ale pořád ne příliš, protože si uvědomoval, že pořád nevyhrál. Navíc jí tenhle začátek večera pokazil. Tak moc chtěl, aby si to užil. Teď se bude muset snažit dvojnásob.
„Já vím... Já vím, že jsem ti to měl říct... Ani nevím proč jsem ti to neřekl. Na začátku mi to přišlo jako skvělý nápad. Změna. A pak už jsme začali plánovat, že půjdeme a já nevěděl jak ti to říct, protože jsem to nechtěl zkazit. Nechtěl jsem to zrušit...“ přizná. Je mu jasné, že jí možná dojde jak moc chtěl jít s ní na tenhle ples, tak moc, že jí tím nejspíš ohrozil. Na druhou stranu, kdyby to chtěla vidět, všimla by si jeho podivných citů určitě dříve. Možná to věděla už teď a jen si to nechtěla připustit. Nestála o to a tak dělala, že nic takového nevidí. Je přece chytrá, nemůže jí něco takového uniknout. Je to tak. On si jednoduše nezaslouží společnost někoho jako je ona. Je jako ledový drahokam, na který kdyby sáhl, pravděpodobně by ho rozbil na milion kousků a už by je nikdy neposkládal zpátky.
Přesně takové sebe mrskající myšlenky se mu honily hlavou, když se ho Lanthé konečně chytila. Z jeho srdce zase během chvilky zmizela slabá vrstva ledu, která se tam vytvořila po jejím prvním chladném pohledu. Pořád sice cítil slabé mravenčení, jako když člověku utočí zima na kůži, ale alespoň už bylo bezpečné ji zase držet a mohli v klidu pokračovat podle původního plánu.
„Chceš rovnou dovnitř nebo do toho altánu?“ otázal se ještě. Nechal rozhodnutí na ní a pak se s ní pomalu vydal směrem, který si vybrala. Cestou se znovu ještě rozhlížel. Už není vůbec zvyklý na něco takového. Sice zahrada nevypadala úplně podle jeho představ, přesto se na jejím začátku tyčilo sídlo. A to bylo to, co ho vyvádělo z míry. Už si zvykl na svou malou chaloupku v horách, kde je spousta otevřeného prostoru a nikde nikdo. A teď se hrnul na ples, do obrovského sídla. Spousta pokojů, spousta stěn... Najednou mu přišlo, že to tam bude příšerně stísněné. Fakt, že má s sebou svou krásnou společnici mu taky příliš nepřidával. Myslel na to celou dobu. Není teď zodpovědný jen za sebe, ale i za ni. A to je mnohem horší než kdyby se do tohodle pekla hrnul sám.
Chtě nechtě se mi při cestě začaly vracet vzpomínky.Vážně se tomu bránil, snažil se je všechny pohřbít zase zpátky, hluboko, kde byly celou dobu schované tak dobře, že na ně skoro sám zapomněl. Nebyly to klasické vzpomínky. V hlavě se mu neobjevovaly obrazy starých událostí, momenty jeho života, které chtěl vymazat. Ne. Objevil se jen ten pocit. Ten pocit, který měl kdysi, a který ho pomalu požíral zaživa. To šílenství a bezmoc. Začínalo to tak nevinně, tím nepříjemným stažením žaludku, ale teď poznával, že to není jen to. Že se hlásí o slovo stará křivda, kterou si myslel, že jim všem dávno odpustil. Samozřejmě, nikdo na tomhle plese pravděpodobně nemohl za to, že jeho milá umřela. Ale stejně měl na ně neskutečný vztek. Naštěstí... Tam byla Lanthé. A jemu stačil jeden pohled na ni, aby se zase uklidnil. Ani netuší jaké bitvy teď vede se svou vlastní hlavou, a že je právě pravděpodobně jediným lékem. Ale je to dobré. Dokud ji má u sebe, zvládne  tohle ustát bez zbytečných dramat. Jen musí zůstat spolu...

„Nechtěl jsi to zrušit a zkazit?” povzdychla si a zavrtěla nad jeho vysvětlením hlavou. „Vždyť ty jsi byl z nás dvou ten, který byl nejvíc proti tomu, abychom sem šli… Čekala bych, že se naopak chytíš jakékoliv příležitosti, abys naši účast ohrozil a odradil…” odtušila.
Správně, Lanthé neměla nejmenší potuchy o možných vedlejších úmyslech svého společníka. To bylo prostě něco, co nikdo… Dokonce ani ona… V knihách a starých svitcích nevyčte. Navíc to bylo něco, s čím se skutečně nikdy nesetkala. Nikdy nad tím nepřemýšlela. Nikdy ji ani při horečce nenapadlo, že by se něco takového mohlo týkat její osoby. Taková pozornost. Takové… City.
Lanthé byla v tomto ohledu stále slepá a hluchá. Nenapadlo ji tedy, že by se Eldrin mohl rozhodnout dotáhnout je oba dva do jámy lvové čistě  proto, aby s ní mohl ten večer strávit. Aby si z její společnosti dopřál víc než jen setkání a rozhovory na úpatí Hor.
A teď navíc byla její mysl zaměstnána přemýšlením o možném nebezpečí, do kterého se právě oba dva po hlavě vrhali. To jí nebylo podobné… Obvykle nebývá nijak spontánní a do žádné nečekané a nepodložené akce se nehrne. A tohle bylo… No, všechno. A pokud bylo cokoliv z toho, co Eldrin naznačoval, pravdivé, nečekalo je uvnitř nic příjemného či radostného.
Ale už bylo pozdě couvnout.
A ona byla… Zvědavá.
Tolik teorií. Tolik možností.
Potřebovala to vědět.
Proto zavrtěla hlavou. Žádný altán.
„Pojďme dovnitř… Je zbytečné dál odkládat nevyhnutelné…” zašeptala v odpověď vcelku pragmaticky, i když to ve skutečnosti nebyla pravda.
Ještě pořád se mohli otočit a prostě odejít. Odkráčet lesem zpátky na mýtinu, kde by se mohla přeměnit a oba dva je odnést do bezpečí jejich soukromých introvertních hradeb. Ale nic takového neudělala.
Místo toho s ním zamířila k velkým dveřím. Všimla si, že se celý napjal. Cítila jeho svaly na paži, za kterou se ho držela. I výraz v jeho očích se změnil. Snažil se to nedávat najevo, snažil se uklidnit, to všechno viděla. To všechno z něj cítila. Ale nic z toho jí nemohlo prozradit, co se s ním děje, proč přesně je najednou tak napjatý. Co ho rozhodilo, rozčílilo. Stiskla mu paži trochu pevněji, snad jakoby ho chtěla uklidnit a připomenout mu, že tady není sám. Že jsou v tom spolu. Ať už „v tom” znamená cokoliv. To ale nezjistí, dokud neprojdou těmi dveřmi.
Ty se před nimi otevřely, aby je vpustily dovnitř, do nitra domu.
Přivítala je honosná chodba, celá sladěná do velice tmavých odstínů barev a černé, a spolu s ní také dvojice sluhů, která měla za úkol zkontrolovat jejich pozvánky. Lanthé předložila svoji a pátravým pohledem přejela chodbu, její výzdobu i rozmanitou… Velice zajímavou floru. Přivřela oči. Ve vší té záplavě černé a tmavé vypadá její zimní bledost nenápadně asi jako drak uprostřed lesní školky… Ale to se nedá nic dělat. Je tady. Je Aritus. Jinak to být ani nemůže.
Pokývla Eldrinovi, jestli je v pořádku a připravený. A vydala se s ním chodbou dál, do sálu. Už na chodbě byli lidé, ale ze sálu k nim doléhal teprve ten pravý šum, na který si ještě tak matně pamatovala z posledního plesu, kterého se nedobrovolně účastnila. Tenkrát ji tam ještě donutila jít její matka… To bylo… Opravdu dávno.
„Teď už opravdu není cesty zpět…” pošeptala elfímu mágovi po svém boku, jakkoliv hrůzostrašně to v tom prostředí mohlo znít.
Ale trochu hrůzostrašné to bylo. Velká spousta neznámých hostů. A všichni ukrytí za důmyslnými maskami. Každá byla malé umělecké dílo. To musela uznat. Bylo se rozhodně na co dívat.
Ale stále více palčivěji si uvědomovala, že tady v tom prostředí skutečně… Září. Svou bělostí, svou bledostí, svým prokletím.
No… Ať se tady bude dít cokoliv nekalého, na nenápadnost to s Eldrinem rozhodně neuhrají.

Musel se nad tím pousmát, protože to řekl vskutku nádherně. On sám by to takhle nikdy nezvládl říct a celkově mu podobné proslovy nešly. Přišel si v tom ohledu hrozně neohrabaně. Vždycky když se snažil říct něco emocionálního a hlubokého, dostal ze sebe naprostý nonsense a ztrácelo to na hodnotě, ale Rasmusova slova byla tak poetická a vlídná. Mimo to dávala smysl a měla neskutečnou sílu a to on zkrátka musel ocenit, ať už chtěl nebo ne. Bylo to vážně okouzlující.

"Máš pravdu. Dokud jsme spolu, nikdo a to ani tvůj otec, nás porazit nedokáže. Spolu jsme zkrátka ještě silnější než zvlášť. To je síla našeho pouta, drahý. Pokud bychom chtěli, svět by nám ležel u nohou a je jen na nás, jak s něčím takovým naložíme. Jsme jako den a noc, tak rozdílní a přeci tak podobní. Tak běžní a zároveň tak speciální a důležití. Tak podceňovaní a přeci tak mocní a silní. Tak nezávislí a přeci jen tak závislí jeden na druhém." Pronesl a opatrně vzal jeho dlaň do těch svých. Miloval ho nade vše a už teď věděl, že byl pro něj pevným základem jeho existence. Nedovedl si představit, že by bez něj zvládl žít a to byl dříve tak nezávislý a samotářský. Nikoho nepotřeboval a ani nechtěl. Byl rád, že byl sám a všechny kolem sebe nesnášel a odháněl je. Jenže když přišel Rasmus, všechno se převrhlo jako miska plná vody a jeho zaplavil vodopád něčeho neznámého a nevídaného. Lásky a citů celkově.

"Ale prosím tě. Za nic se při všech bozích neomlouvej. Jdu s tebou do toho dobrovolně. Mimo to trocha té etikety a vychování by mi jenom prospěla. Přijdu si ve společnosti jako úplný divoch a takhle bych ti rozhodně čest nedělal, takže to beru jako takovou cestu za zlepšením sám sebe, víš? Zasloužíš si mít po boku někoho, na koho nebudeš hrdý jen v soukromí, ale i ve vyšší společnosti. A takhle předem ti jen řeknu, že jsem k tomu už první krok podnikl. Doufám, že mi to na tom plese vážně všechno vyjde. A upřímně jsem více nervózní z toho, že ti tam předvedu nějaké faux pas než z toho co plánuje Theoran, což je celkem paradox." Pronesl a trochu si nad tím povzdechl. Nechtěl, aby si ostatní říkali, co si to u všech bohů vybral Rasmus za partnera nebo tak něco. Chtěl, aby byl ten správný výběr, aby byl Rasmusovou ozdobou a dělal mu jen čest.

Když pak ale Rasmus započal ten nádherný proslov před předáním toho neznámého dárku, začal trochu tušit, že to nebude jen nějaká drobnost jak předpokládal. Znervózněl a moc nevěděl, co vůbec v tu chvíli dělat. A čím déle Rasmuse poslouchal, tím více mu docházelo, že jde o to samé o co šlo jemu a s tím spojené měl čím dál tím větší nutkání uronit nějakou tu slzu, jenže to všechno držel zpátky. Nechtěl projevit takovou osobní slabost ani před ním. Prostě chtěl zůstat silný, jenže jakmile uslyšel tu magickou větu "Vzal by sis mě?" a v jeho rukách uviděl safírovou růži s jeho prstenem, neudržel se. Po tváři se mu začaly koulet první slzy a on chvíli mlčel, než se na něj doširoka usmál a pronesl: "Předběhl si mě jen o pár hodin, ty darebáku." Také si poklekl, vytáhl obsidiánovou krabičku a otevřel ji, aby odkryl její tajemství v podobě toho ručně dělaného prstenu. "Ano, vezmu si tě mon-cheri, ale jen pokud uslyším i od tebe 'ano'." Pronesl a věnoval mu malý šibalský úsměv, protože doufal, že překvapí Rasmuse stejně jako překvapil on jeho.

Jistě by spolu dokázali opravdu velké věci, o tom ani na vteřinu nepochyboval. Ať už o nich Theoran smýšlel jakkoliv, oni dva byli zkrátka perfektní duo - a s troškou snahy a píle by skutečně mohli přimět svět, aby před nimi poklekl... Tahle forma ambicí ale Rasmuse těžce minula. Byť měl v krvi notnou dávku hladu po moci, dávno jí ukojil. Neexistovalo postavení, po němž by reálně toužil, peněz měl jako slupek a s lidmi byl schopný manipulovat jako s šachovými figurkami, jelikož se na rozdíl od většinové společnosti už do vysoké hry narodil. Znal pravidla i hráče, po mnohá léta sám jedním z nich i byl. Ale teď, když byl po boku svého milovaného... Všechny ty věci ho postupně opouštěly, zanechávajíc prostor pro nové a významnější ambice. Bylo totiž na čase přestat hrát a doopravdy žít. S ním po boku a nikým jiným.
Vskutku byl velice šťastným mužem, protože málokdo doopravdy našel svojí spřízněnou duši a bylo mu nohy dopřáno, aby s ní směl i být. Přesně toho se ale Rasmusovi dostalo, dokonce na plné čáře. Začátky jejich vztahu byly sice trošku strmé, ale už když ho poprvé viděl... Doslova cítil, že ho musí oslovit. A v současnosti byl také náležitě vděčný za to, že doopravdy věřil svým instinktům a poslechl, protože to bylo nepochybně to nejlepší rozhodnutí v celém jeho směšně dlouhém životě. Tolik lidí a duší už potkal... Ale nikdo nebyl jako on. Nesahali by mu ani po kotníky, na to byl až příliš jedinečný. A Rasmus si to velice dobře uvědomoval, ať už se v danou chvíli hřál v jeho vlahé přítomnosti nebo ne.

„Jsem ti za to patřičně vděčný, mon cheri. Do divocha máš pěkně daleko, neměl by ses takhle shazovat, hm? Uvažuj nad tím jako nad misí. Zatím ještě neznáš svůj cíl, ale potřebuješ se infiltrovat mezi ostatní a... Připravit si píseček.“
Koutky rtů mu nepatrně zacukaly v náznaku pobavení, ale jeho oči zůstávaly naprosto netečné. Díky svojí blankytné modři, co působila mírnou iluzí záře, stále vypadal přesně jako člověk, který k němu promlouval s bezmeznou láskou a klidem, ne touhou ho nějak poučovat a zadupat, jak by se mohlo zdát.
„Já na tebe JSEM hrdý v každém ohledu, Chestone. A neexistuje nikdo a nic, co by to mohlo změnit, jsi perfektní. Uvidíš, že to bude v pořádku, nic se nestane. Jsi jen skromný, což je opravdu sladké, ale moc o sobě pochybuješ. Věřím ti, zvládneme to.“
Líně mu pohlédl do očí a nasadil polovičatý úsměv, než mu vtiskl něžný polibek na rty a poplácal ho po hrudi, dávajíc najevo to, že svá slova myslel doopravdy smrtelně vážně. Ať už se chystali vstoupit do jámy lvové (jak s oblibou přezdíval vyšší společnosti, která na ně tak trošku čekala) nebo do boje, byli v tom spolu. A pokud by snad doopravdy došlo na nějakou nehodu, prostě by to vyřešil. V tom byl naprosto nepřekonatelný, ať už to znělo namyšleně nebo ne. Měl zvláštní talent vybírat trapasy a dokonale je žehlit, což se naučil díky svojí bývalé neschopnosti kombinované s bytostnou hrůzou z Theoranových trestů, které fungovaly jako ta nejsilnější motivace.

Neubránil se menšímu zamrazení, když pozoroval Chestonovu reakci. Napůl v něm začala zuřit děsivá bouře nejistoty a hrůzy, protože si v tu chvíli přestal být absolutně jistý, jestli tím nepřekročil pevně stanovené hranice a všechno kolosálně nepodělal, ale jakmile jeho milovaný odpověděl, spadl mu obrovitánský kámen ze srdce.
„Ach. Tak to se ti celým svým srdcem omlouvám, mon cheri,“ odpověděl nakonec s nepatrným náznakem nervozity, než nasadil svůj charakteristický oslnivý úsměv a rozzářil se jako luna na půlnoční obloze. Odpověděl. Řekl to slovo, které si Rasmus přál ze všeho nejvíc na světě slyšet... A on měl chuť vyřvat do celičkého světa, že se na něj konečně doopravdy usmálo štěstí.
„Myslím, že moji odpověď už znáš, darebáku.“ Napodobil jeho slovník, než mu nebetyčným pobavením začaly šíleně cukat koutky a on se nemohl ovládnout, takže Chestonovi vtiskl vroucný polibek na rty.
„Ano. Nekonečně moc ano, mon cheri. Miluju tě.“