Půlnoční ples

Den přecházel v noc a noc v den. Čas se proplétal napříč osudy nejrůznějších smrtelníků a přeléval se z koryta jednoho roku na druhý, nikdy neopouštějíc melodii, jaká mu udávala směr. Plynul pouze kupředu, nikdy vzad. A s tím, jak se blížil další z mnohých úderů půlnoci, nad panstvím postaveném z obsidiánově černého kamene, který se matně leskl v měsíčním světle, se schylovalo k novému soumraku.

Už to bylo vskutku mnoho let, co ono velkolepé panství naposledy uvítalo významnější hosty - natož, aby se napříč mnoha místnostmi rozezněla opravdová hudba a vzrušené špitání, jaké by tomu království ze studeného kamene mohlo dodat tolik potřebnou jiskru života. Bylo to ponuré, avšak zvráceně nádherné místo... Domov mnoha duší: ať už živých nebo zemřelých, někteří se dokonce nacházeli těsně mezi a balancovali mezi dvěma zdánlivě ostře vyhraněnými póly, narušujíc mocenskou rovnováhu.
Právě to se mělo změnit. Současný pán toužil rozvířit nejen dávno usedlý prach, ale také samotné vody společnosti. Bylo na čase upevnit svoje postavení i moc, uvést do chodu nové zákonitosti, umožnit další rozvoj... A seznámit okolí s opravdovým vládcem, jelikož všichni doposud následovali nejen špatné vedení, ale i bohy.

Plán byl vskutku prostý. Uspořádat večírek v tradičním duchu a sezvat hosty s jistou významností: šlechtice, vlivné osobnosti, ale i mocnější magií nadané duše. Takové moře lidí bylo vskutku perfektním obecenstvem pro rozvinutí vyšší hry, neboť se z nechvalně známého bitevního pole za všechna ta léta stala prachobyčejná rozkvetlá louka, než aby půda nasávala čerstvě prolitou krev a slzy padlých. Ne, to se muselo změnit. Nadešel čas k opravdovému boji, slovním přestřelkám i šarvátkám. Lidé se mezi sebou bili i kvůli menším věcem, tak proč ne o moc? V sázce tentokrát bylo mnohem více, než pár stříbrných nitek vedoucích k vlivným loutkám... Šlo o skutečnou korunu. Jen ne tepanou ze zlata, nýbrž utkanou z kombinace měsíčních paprsků a čiré temnoty.


Byli jste pozváni na tajemný Půlnoční ples, pořádaný na velkolepém panství ležícím na severní části kontinentu... Chopte se masky, oblečte svoje nejlepší šaty a vydejte se vstříc vábivé pozvánce do světa temné noblesy, intrik a nebezpečí...

Dodatečné info: Pozvánku dostanou pouze postavy splňující alespoň jedno z následujících kritérií:
1) šlechtický rod
2) značné bohatství
3) velká vlivnost nad společností
4) magie v krvi
5) vazba na rod Killian
Mimo společenského oblečení je vyžadována maska, bez ní žádná z postav nebude moct vstoupit dovnitř.

Kroužili jeden kolem druhého, téměř jako pomatené hejno vrabců. Ticho, jaké se na panství během mnoha let usadilo se stejnou intenzitou jako nánosy prachu, se konečně prolomilo: místo aby se jednotlivé poloprázdné místnosti zdály jako párek ošuntělých hrobů sotva vyčnívajících z mechovité půdy, věci se dávaly postupně do pohybu.
Trvalo to dlouho, ale všechno působilo velice slibně. Chodby se konečně začaly znovu blýskat díky dokonale naleštěným podlahám, všechny kliky prokoukly a svým stříbřitým třpytem by snad i více odpovídaly nějakým šperkům, než pouhými prostředníky dveří. Pavučiny i chuchvalce prachu* zmizely nejen z rohů a zákoutí nejrůznějších místností, ale celé budovy jako takové: všechno muselo dokonale prokouknout a působit tím nejlepším reprezentativním dojmem, tudíž absolutně nepřicházelo v úvahu, že by se cokoliv zdálo být ošuntělé nebo špinavé.

Coby pořadatel, Theoran se snažil na všechno preventivně osobně dohlížet. Služebnictvo sice mělo dvojí motivaci, což je rozhodně mělo navést k patřičné pečlivosti i snaze, ale nebylo na škodu si na jejich počínání trošku posvítit: což byl ostatně důvod, proč všem neslíbil jen klasickou odměnu, ale také trest v případě zklamání. Na tom plese záviselo mnoho věcí, byl opravdu velice důležitý. Především však ale představoval znovuuvedení rodu Killian zpět do vyšší společnosti, jelikož rodové jméno začínalo pomaličku upadat v zapomnění.
S takovou tedy pán domu chodil všemožně napříč svým panstvím a komandoval všechny sloužící, aby ze sebe každý vydal absolutní maximum. Všechno se totiž muselo řádně připravit: a jen samotná výzdoba byla prací na poměrně dlouhou dobu, takže všichni museli skutečně spolupracovat a bylo zapotřebí se opravdu držet nejen plánů, ale i jistých postupů. Theoran totiž v hlavě neměl nic menšího, než absolutní dokonalost: a to pokládalo na bedra všech zapojených neskutečný tlak. Uvědomoval si, že svými nároky drtil všechny svoje podřízené, ale měl snad na výběr? Musel se blýsknout nejen v očích svých hostů, ale také samotné společnosti. Nemluvě o tom, že ve hře byla i velice speciální hvězda, která na seznamu pozvaných hostů zářila jako luna na noční obloze. Lady Ravenna. Po jejím uznání a naklonění toužil Theoran ze všeho nejvíce, tudíž se pokoušel celý ples zasvětit co možná nejvíce jejím tradicím a vizi pro rod, jehož byla matronou.

Nebylo ale zapotřebí dohlížet jenom na služebnictvo a hrubé přípravy všech nutných věcí spojených s plesem. Součástí celé té šarády byla i jeho vlastní rodina. Tu bylo v důsledku nejspíše nutné ukočírovat a usměrnit mnohem více, než všechny pracující - všechny tři jeho děti se totiž nějakým způsobem vzpouzely a ošívaly, když jim nadnesl svůj plán a budoucí úmysly. Problém to byl ale pouze jejich, jelikož Theoran rozhodně nemínil ustupovat a doopravdy potřeboval, aby ho ani jeden z nich nezklamal.
To ho nakonec vedlo k tomu, aby je motivoval velice podobným způsobem, jako předtím svoje služebnictvo: každému z nich něco slíbil ve snaze jim dopřát vizi nějaké odměny, ale zároveň zapojil i pomyslný bič, jelikož se nemohl spoléhat jen na pozitivní stránku věci. V důsledku toho je pak oddělil od doprovodů a uvrhl do víru tvrdých a vyčerpávajících příprav, aby si tak pojistil, že v den plesu bude všechno naprosto perfektní.


Při svých pravidelných obchůzkách tak kontroloval vskutku obrovskou masu lidí. Jeho domov se rázem změnil z tichého a prostorného místa v cosi, co připomínalo úl zmítaný absolutním chaosem: všude pobíhali lidé, nosili nejrůznější věci a uklízeli, handrkovali se a sotva stíhali jíst nebo spát, kolik práce měli.
V podobném duchu zasvětil i svoje potomky. Všichni byli donuceni předvést se v tom nejlepším možném světle, jelikož představovali novou větev na rodovém stromu. Vzhledem k tomu, že ale dva z nich nevyrostli v panském prostředí a za patřičného vedení, byl Theoran nucený zasáhnout poněkud silnějším způsobem a pokusit se ten ztracený čas dohnat v absolutně žalostně krátké době.
Díky tomu se také všichni čtyři dostali do velkého tanečního sálu, kam si nechal svoje děti přivolat, aby mohl započít plánovanou výuku. V mnoha ohledech šlo spíše o tvrdý trénink, jelikož neměl povahu ani trpělivost na opravdové učení, ale na konkrétních metodách mu nemohlo záležet méně. Šlo mu o důslednost a výsledky, city a dojmy musely stranou. Ne, že by se snad o rozpoložení svých potomků nějak reálně zajímal - v danou dobu udržoval jen poněkud zvláštní vztah se svojí jedinou a nejmladší dcerou, jelikož byl reálně zvědavý na to, co se z ní vlastně mělo vyklubat. Na dámu sice nevypadala, jelikož měla mnohem víc chování špinavé tulačky (čímž mu až příliš připomínala jednoho ze svých bratrů) ale Theoran rozhodně důvěřoval kombinaci svých zkušeností a dovedností. Už jednou se mu podařilo vychovat potomka hodného vyšší společnosti - nebylo příliš mnoho důvodů, proč by měl pochybovat o tom, zda se mu to podaří znovu. Rania byla přeci jen o dost měkčí a křehčí, než byl Rasmus. Následovala vedení a poslouchala rozkazy, dokonce už začala i více naslouchat, než odporovat. Stačila tedy jen pevná ruka a správný tlak.

„Abych vás seznámil se situací... To, co se momentálně chystá, bude první velká noc ve vašich životech. Považujte to za takový průlom, dostane se vám jisté pozornosti a vy ji budete muset nejenom ustát, ale především správně zvládnout. Očekávám od vás absolutní poslušnost a následování mých pokynů, takže pokud se kdokoliv z vás rozhodne celý ten plán jakkoliv sabotovat, budete toho hořce litovat. Je vám to jasné?“
Stál před nimi v dokonale vzpřímeném postoji s rukama sepnutýma za zády, propalujíc pohledem svých šedých očí každého jednoho z nich. Doopravdy se chtěl ujistit, že jim ta zpráva bude připadat dostatečně jasná, ne-li křišťálově průhledná. Aby ale svá slova ještě podtrhl, ze smrtelně vážného výrazu na několik vteřin přešel do sladkého, téměř přislibujíc otcovskou útěchu a povznesení.
„Zvládnete to. A až to budeme všichni mít za sebou... Možná si budeme moct promluvit o nějakých změnách v režimu, ne-li přímo ústupcích. Pokud to ale zpackáte, ztrapníte tím nejen sebe, ale především MĚ. Takže to mějte na paměti, jelikož zklamání není možností... Nýbrž nezměnitelným odpisem a rozsudkem k patřičnému trestu. Bylo by vskutku nemilé některému z vás přistřihnout křídla... Zvláště, když by to v případě hned dvou z vás mohlo být mnohem více, než metaforické. Nemám pravdu?“
Krátce po všech třech blýskl oslnivým úsměvem, při němž odhalil dokonale bílé zuby, vyvolávajíc dojem predátora kroužícího nad svojí kořistí. Poté se otočil na patě a bez dalších slov odkráčel, jako kdyby za ním měla každou vteřinu padnout opona.






* Kdo četl Dolores Claiborneovou, tak brečí se mnou

Procházet se po tolika letech napříč dlouhými chodbami, co na každém kroku svým křikem upozorňovaly na svoji míru extravagance i hlubokou a plnou kapsu majitele domu, bylo zvláštní, trošku i hořko-sladké. Rania k tomu místu měla utvořenou částečnou vazbu, jež skýtala mnohé vzpomínky, ale všechno se zdálo být natolik odlišné, že chvílemi dost silně pochybovala o tom, že by tam snad kdy trávila část svého života.
Její nově objevený otec evidentně mínil všechno od samotných základů přeměnit, jen aby se zavděčil obrovské mase lidí. Ať už mu šlo o tu zvláštní směsici hostů na seznamu, tajemnou matronu nebo možná nějaké jeho vlivné přátele, evidentně mu na tom opravdu hodně záleželo. Působil dojmem ochoty převrátit klidně celé panství vzhůru nohama, pokud by snad chytil pocit, že je to nutný krok vůči naplnění jeho plánů.
Přesně to také mladou modrovlásku děsilo až do morku kostí, jelikož poprvé dostala okusit na vlastní kůži tlak vyšší společnosti. Ačkoliv už sice jednou na plese byla - tudíž na výzvědech s Rohanem, když se konal pověstný zásnubní ples - ale tam měla za úkol pouze nějakým způsobem splynout s hosty a pokusit se získat co nejvíce užitečných informací, nic více. Byť jí to v té době přišlo jako absolutně nesplnitelný úkol, její současná úloha všechny její dřívější obavy odklidila do komůrky na košťata a solidně zabarikádovala. Její původní provizorní plán se skládal z nenápadného vytracení se do některého z prázdných křídel nebo toulání v zahradě, ale to jí Theoran velice rychle zatrhl. Ani to nestihla pošeptat Rasmusovi, když jeho hlas prořízl ticho a on jim třem nakrásně oznámil, že se ples z valné části pořádá ne kvůli němu, ale JIM.
Taková věc Ranie v hlavě nenadělala jen pěkný nepořádek, ale napříč tou pasekou byla zaseté takové množství úzkosti s panikou, že měla co dělat, aby zůstala poslušně stát v zástupu mezi svými dvěma bratry a neutekla předem. S otcem už mluvila víckrát - jejich vztah se začínal konečně někam posouvat a ona se zarytě modlila, aby znovu nesklouzl k tomu samému šílenství jako předtím. I proto ho vesměs poslouchala na slovo a nestavěla se na zadní ve snaze ho uklidnit a nedávat tak záminky k jakékoliv destrukci. Jenže to, před co ji - společně s bratry - postavil, bylo něco úplně jiného. Nová úroveň katastrofy. Nejen, že si musela vzít nějaké šíleně nóbl šaty (jak jinak, když šlo o ples určený vyšší společnosti) a samozřejmě i nemožné boty. Musela se angažovat, hovořit s lidmi a vypadat hezky. Theoran doslova použil výraz „oslnit“ což byla nepochybně jedna z jejích absolutně nejslabších stránek vůbec. Neuměla s lidmi jednat, neměla je ráda a sama sebe nenáviděla dost na to, aby se považovala za dokonale zavrženíhodnou - a to ještě i předtím, než by se stihla sama nějakým způsobem ztrapnit, ne-li přímo znemožnit, což nebylo jen pravděpodobné. Zákonitě k tomu muselo dojít.

Panika narůstající v její hlavě už začínala dosahovat i fyzických projevů, takže když Theoran dokončil svůj velice dramatický projev (jakým rozhodně nikomu odvahu nedodal, spíše naopak), měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou. Ty se zničehonic staly nesmírně vratkými a slabými, takže zavrávorala a udělala několik kroků dozadu, než tvrdě dopadla na kamennou podlahu. Ta ji studila na kůži zhruba se stejnou intenzitou jako její vlastní magie, která se v ní opět začínala rozdmýchávat jako sněhová vánice.
„Ranio? Jsi v pořádku?“ Vzhlédla k Rasmusovi a chabě zavrtěla hlavou. Bratr k ní napřáhl ruku a ona ji automaticky přijala, takže když ji vytáhl zpět na nohy a nakonec okamžitě přivinul k sobě, jen tiše vzlykla. Měla z toho strach, příšerný strach. Nešlo už jen o obyčejné obavy, ale o opravdovou hrůzu, ježící se vlasy a intenzivní paniku. Nebyla žádná slečna, natož pak lady. Jak asi měla v komkoliv evokovat dojem půvabnosti, sebejistoty a moci, když nic z toho sama na sobě nepociťovala a nebyla si to schopná ani nijak nalhat? To, do čeho se dostala, nebyla jen mise bez možnosti splnění, byl to předem prohraný boj. Bitva, do jaké by se vůbec neměla pouštět a raději odhodit pomyslný meč dříve, než nepřítel vytáhne jejím směrem. Jenže zklamání nepřipadalo v úvahu... A ona měla strach, co by se asi mohlo stát Zoe, kdyby se na plese odmítla držet pravidel a nařízení, ne-li se vůbec neukázat. Ke svojí smůle totiž byla jedinou dcerou, takže zatímco Desmond by se teoreticky z té pavoučí sítě uvolnit mohl, ona tam byla zamotaná jako ve svěrací kazajce.
„Mám strach. Nezvládnu to, neumím... Neumím se chovat jako dáma. To přeci víš, musí to vědět i on, ne? Proč nás do toho nutí? Nechci...“ Zavzlykala Rasmusovi v náručí. Ten jí nejen držel v pevném objetí, ale zároveň se ji i snažil konejšivě hladit po vlasech, zatímco upíral svoje safírově modré oči na druhého bratra, co stál nezúčastněně opodál.
„Zvládneme to, uvidíš. Není to tak těžké, když se do toho dostaneš - a já vám oběma můžu slíbit, že vám pomůžu úspěšně dokončit rychlokurz společenského chování a všech těch blbostí kolem.“
Bělovlásek stojící kousek od nich se pobaveně uchechtl, když to Rasmus nadnesl. Ani Rania proti tomu nemohla nic namítat, jelikož to byla jejich nejlepší šance - nebo spíše jediná reálná, protože jim osud do karet zrovna dvakrát nehrál. Dva z nich byli absolutně nepřipravení, zmatení a v případě jí i vyděšení. Jak přesně to vnímal Desmond sice netušila, ale bez mrknutí oka by vsadila na to, že z toho rozhodně nadšený také nebyl. Ani on přeci jen neznal všechna ta přihlouplá pravidla a nabubřelou šlechtickou společnost z nich tří nenáviděl rozhodně nejvíce.
„Bude to hodně práce.“ Prohodil téměř jakoby mimochodem Desmond, než se Rania pomaličku odtáhla od Rasmuse a pobaveně se pousmála, neschopná odolat vzpomínkám na svoji vlastní nemožnost, když se jí pokoušel namalovat portrét.
„S tím počítám, neboj se.“ Rasmus jemně setřel Ranie slzy ze tváří a vzal ji za ruku a pozvedl ji, takže se modrovláska automaticky zatočila v typickém tanečním obratu.
„Myslím, že si nakonec nějak vypomůžeme navzájem. Jako rodina.“ S těmi slovy popošla o kousek blíž k Desmondovi a stáhla ho za ruku k sobě, než vzala i Rasmuse a oba je pevně objala, tvoříc na rtech drobný úsměv.

Všechno se to sešlo velice rychle. Theoran začal vyštěkávat rozkazy, máchal kolem sebe rukama jako šílená husa a apokalypsa se znatelně přiblížila, byť prozatím zahrnovala jen ty nejkvalitnější a nejkrásnější látky, spoustu notového papíru a Rasmusovo pohrávání si s klapkami klavíru. Dohromady tak vznikala vskutku potutelná kombinace, nad jakou by ani sama bohyně Aurora nedokázala znovu převzít otěže kontroly.
Všechny místnosti nádherně vzkvétaly, taneční sál neuvěřitelně prokoukl a přípravy byly v plném proudu, což bohužel zahrnovalo i tři nešťastníky uvězněné v temném království módy a zásad společenského chování.
Říct, že to Desmonda nebavilo, by bylo velice slabé tvrzení. Přesnějším výrazem by snad bylo doslovné podhodnocení, jelikož bytostně nenáviděl nejen každou minutu, ale i vteřinu, co strávil v jednom z větších salonků a zoufale se pokoušel do hlavy nasoukat všechny nesmysly, jakých se velevážená šlechtická společnost údajně držela.

„Nemůžeš jen tak přijít do společnosti a očekávat, že se ti všichni vyhnou. Zvláště pak ne v situaci, kdy na nás prakticky bude přitažená téměř veškerá pozornost, tak to nefunguje. To nejlepší, co budeš moct udělat, je... Já nevím. Budeš mít masku, takže se ti lidé nebudou moct dívat do tváře, ale stále uvidí výraz v očích. Soustřeď se na svoji intonaci a pokus se co možná nejvíc uvolnit, abys nepůsobil příliš křečovitě.“
Podobnou přednášku už oba s Raniou od Rasmuse slyšeli asi sedmkrát, ale ani jeden z nich se nezdál být připravený všechna ta slova poctivě přelouskat a uložit si je do hlavy jako něco, co by měli v budoucnu použít jako takový manuál pro navigaci napříč mořem plným vyšňořených piraní skrytých nejen za nóbl maskami, ale také vzletnou mluvou a dusivou falší.
„V té společnosti bude ale tak miliarda dalších lidí. Proč by si měli nutně všímat jenom NÁS, když ten ples pořádá Theoran? Jistě, kvůli tomu nástupu se na nás bude upírat dost očí, ale všechny? Nikdo nás přeci nezná, nejsme nijak důležití. Šlechtici jsou jako supi, hledají nějakou kořist, to my ale nejsme. Alespoň doufám.“ Nadhodila Rania, které se jedna ze švadlen pokoušela vzít míry. Modrovláska sebou ale neustále škubala, díky čemuž na nebohou ženu poté vždycky vrhla vskutku omluvný a provinilý pohled, ale bylo na ní jasně znát, že na nic podobného není zvyklá a nedělá jí to zrovna nejlépe.
Sám Desmond na tom nebyl o moc lépe - míry mu sice nikdo brát nemusel (ne, že by to ale nezkoušeli... marně) ale oné velice záživné výuce zkrátka uniknout nemohl. Nebylo jak, Rasmus považoval za nezbytně nutné připravit je na kdejakou možnou záludnost, což v bělovláskovi doopravdy vyvolávalo dojem, že se nepřipravují na nějakou večerní akci, ale spíše na tažení do války. Ne, že by to bylo daleko od pravdy... Bohužel.
„A právě z těch všech lidí budeme MY vystupovat, moje milá Vráno. Zkus nad tím uvažovat jako nad obchodem - on je kupec a my jsme jeho nejnovější zboží. Uvrhne nás do víru dění ve snaze na nás upoutat co největší pozornost a oslovit tím širší okruh potenciálních zájemců, jelikož jsme tři a každý jiný. Nebere nás jenom jako doplňky, ale jako majáky. Máme za úkol vzbudit jistý dojem, nadnést rodové jméno a působit mocně. Bez nás je v tom totiž úplně sám, což jak všichni víme, ve světě plným šlechtických rodů zkrátka nefunguje. Musí tedy ukázat, že v tom sám není - a že je připravený rozšířit svoje pole působnosti, protože je ochotný se rvát o každý jeden zlaťák v jejich kapsách, stejně jako o jejich vliv a náklonnost. Chce víc, je mu jedno co to bude. Hlavně, aby nahrabal. A my jsme zkrátka jeden z jeho prostředků, protože házet do moře jen jednu síť je bláhovost.“
Ne, že by snad Rasmus neměl pravdu... Ale stále to bylo zatraceně velké a tíživé sousto na zpracování. Desmondovi se nejen nelíbila, doslova přímo hnusila, vize toho, že by měli procházet napříč hosty v načančaném oblečení, ale zároveň jako kusy masa visející na řeznickém háku. Ne, takový on nebyl. Ale zároveň měl nulový prostor pro jakékoliv osobní vyjádření a šanci o převrat, protože jim Theoran nedopřál ani vteřinu na rozmyšlení, natož pak jakoukoliv rebelii. Ještě to tak. Ten starý protiva jim k tomu ještě nasliboval hory doly o tom, jak by krutě zaplatili za každý svůj možný přešlap... Nebo spíše, jak by za to zaplatili jejich milovaní, od kterých je tak krutě oddělil.
„Dobře... Myslíš, že se s námi někdo bude snažit navázat kontakt? Myslím... Ne ten oční, ale opravdový. Vážně netuším, o čem bych se asi tak měla bavit s některým z těch hostů. Jediné, co mě tak napadá je... Zdravím, to máme dneska ale krásnou noční oblohu, však? Jaká škoda, že si nemůžeme užít pohled na hvězdné nebe, jelikož tu trčíme jako kuřata v kurníku, však?“
Oba bratři se na Raniu obrátili s poněkud vykolejenými výrazy na tváři, ale když modrovláska jen mírně nakrčila ramena (čímž opět znemožnila práci švadleně, která se zrovna pokoušela vymyslet způsob, jak provést jakési řetízkové rukávy jejích šatů) a blýskla po nich úsměvem, všichni tři se nakonec začali potutelně smát.
„Myslím, že to nejlepší, co můžeš v takové situaci udělat, je-“ Začal Rasmus ve snaze opět navodit vážnější tón a udržet tak serióznost celé situace, ale Desmond mu okamžitě skočil do řeči a nenechal ho dokončit myšlenku, dodávajíc vlastní komentář:
„-upozornit a pochválit zdejší lustry?“ Odvětil se vší vážností Desmond, než se společně s Raniou naznak obrátili směrem ke stropu a upřeli oči na nádherný skleněný lustr visející nad jejich hlavami. Všechny jednotlivé kousky skla broušeného do tvaru drobných drahokamů zářily jako hvězdy, takže na ně byl vskutku pěkný pohled.
„Ne, ty osle.“ Zavrtěl hlavou Rasmus, než po Desmondovi mrskl hrst not. Ta k bělovlasému muži ani nedorazila, jelikož se štos notami popsaných papírů rozletěl do všech možných stran a nakonec se sborově snesl k zemi jako podzimní listí. Desmond se na to musel jen pobaveně poušklíbnout, ale jeho - v danou chvíli rozvážnější bratr nacházející se v ne zrovna příjemné roli učitele - si jen hluboce povzdychl a ve vší té čiré frustraci místo jakýchkoliv slovních protestů jednoduše položil čelo na klapky klavíru, díky čemuž se ozvalo několik velice nesourodý zvuk, jaký přiměl Raniu vyprsknout smíchy.
„Neber si to tak, Rasmusi. Konec konců... Nejsme jako ty. My dva jsme burani, sám si to před chvílí říkal.“
Desmond se na sestru jenom poušklíbl, když Rasmus místo hlavy poraženě vztyčil potetovaný prostředníček.

Stála na místě jako socha, bez možnosti se nějakým způsobem pohnout. Za celou dobu už schytala tolikrát bodnutí jehlou nebo špendlíkem, že už dávno přestala počítat - stále z hlavy ale absolutně nedokázala dostat zvuk frustrovaného povzdychnutí, když se neovládla a přeci jen se hnula. Nebyla v tom sama. Nejen ona, ale i její bratři. Všichni kolem pracovali na plné obrátky a přípravy měly brzy dojít do bodu vrcholných úprav, což na každého jedince na panství pokládalo jen nové a nové vrstvy tlaku. Zázrak, že se pod tou vahou ještě nikdo nezlomil... Ačkoliv se zdálo, že od toho snad nikdo neměl příliš daleko.

Po úmorných hodinách nejrůznějších pravidel, pohybů i obratů se jejich cesta blížila ke svému finálnímu bodu: realizaci. Ještě než ale mohli vůbec uvažovat nad tím, že by snad kolektivně vtrhli na ples, museli si všichni ozkoušet svoje kostýmy - a v případě Ranii s Desmondem se v nich naučit nejen pohybovat a tančit, ale především existovat. To z jistých důvodů zahrnovalo i nutnost naučit se dýchat i v čemsi, co bylo jako svěrací kazajka: díky čemuž se celá ta večerní mise zdála být ještě šílenější.

„Myslím, že se udusím. Co když někde prostě ztratím vědomí a šlehnu sebou?“ Zaúpěla Rania frustrovaně, zatímco jí jedna ze služebných utahovala korzet. Ten se jí zdál mnohem víc jako zatraceně přiléhavé brnění, než nějaká součást společenského oděvu. Jak v tom probohy mohly některé ženy dobrovolně chodit?
„To se nestane, neboj se. Naučíš se v tom chodit i dýchat, není to taková věda. Je to jenom korzet, ne železný pás se hřebíky.“
Rania na Rasmusovu odpověď zareagovala velice melodramatickým protočením očí, než si z tváře odfoukla pramen šedě modrých vlasů. Ten se objevil v době, kdy se poprvé probudila poté, co ji Theoran přenesl ze skal. Nedokázala si ho nijak vysvětlit - a když o tom přemítali s Rasmusem, ani on nedokázal přijít s žádnou odpovědí. I přesto ho ale částečně podezřívala z toho, že musel mít alespoň nějaké vnitřní tušení, odhad. Kdykoliv si toho proklatého pramene vlasů totiž všiml, osobně jí ho zastrčil za ucho a věnoval jí zvláštně lítostivý a chmurný pohled, jako kdyby mu vadil. To působilo dojmem, že věděl mnohem více, než kolik prozrazoval - ale modrovláska ho nemínila tlačit do toho, aby zpíval, jelikož ho znala až příliš dobře. Věděla, že to nemělo smysl. Pokud by byl ochotný se o to podělit, řekl by jí to... A fakt, že ohledně toho raději mlžil a zatajoval, sice nevěstil vůbec nic dobrého, ale po všech těch letech bylo zkrátka lepší se na některé věci neptat. To byla věc, jakou ji naučila právě její rodina. Její matka, její otec... Bratr. Čím déle se pohybovala na panství, tím méně upouštěla od svých mnoha nejrůznějších otázek. Toužila vědět, ale zároveň se toho obávala, jelikož pravda byla v podobných končinách zatraceně ošklivá.
„Podívej. Je to jenom korzet, nic víc. Mohl ti taky napařit na hlavu obrovskou paruku, nějakou loď a nakonec ti dát přes záda falešná křídla - to bys chtěla? Opravdu mě nenuť, abych zašátral ve skříni a dokázal ti, že se s korzetem i vysokými podpatky dá nejen zvládnout celý večer i s tancem, ale dokonce i konfrontace. A ty víš, Voděnko, že toho jsem schopný.“
Poněkud neochotně zvedla oči z pošmourně šedého koberce a pohlédla svému bratrovi do očí, jelikož jí pozdvihl bradu několika prsty. Jakmile se jejich pohledy setkaly, Rasmus jí věnoval povzbudivý úsměv ve snaze situaci alespoň trošičku nadlehčit.
„Takže pozvedni bradu, vykouzli úsměv a zař, nebo to budu nucený udělat za tebe.“
„S podobným kouskem by s tebou ty víš kdo prokopl všechny ty zrcadla ve vstupní hale. Umíš si představit jeho výraz, kdybys takhle dorazil? Zbláznil by se vzteky. Možná by mu potom i vypadaly vlasy, pokud ne peří. Místo princezny dostat prince v podpatcích...“
Všichni tři se začali navzdory závažnosti celé situace hihňat jako děti, čímž si vysloužili velice nespokojené mlasknutí ze strany švadleny, co právě dokončovala poslední detaily u Raniiných šatů. Věděli, že by se neměli smát, moc dobře. Ale v mnoha ohledech to bylo zkrátka snazší, než věšet hlavu nad všemi těmi katastrofickými možnostmi, jaké je dost možná očekávaly. Pravděpodobnost, že by se například Rania mohla přizabít ve střevíčcích s podpatkem? Nepravděpodobné, spíš nevyhnutelné. A co se právě Desmonda týkalo, ten byl nešťastný už jen z toho, že ho donutili se vydrbat a obléknout něco přiléhavého a čistého, natož pak natolik nafintěného.
Jediný, kdo na tom byl jakž takž dobře, byl Rasmus. Ten se do podobného světa prakticky narodil, znal téměř každou záludnost číhající za rohem a pokud by snad člověk měl soudit dle pohledu... Působil dojmem, že si to vlastně potajmu tak trošku užíval. Kdokoliv, kdo ho měl alespoň trošku šanci poznat už věděl, že byl tak trošku společenské zvíře - miloval pozornost a rád se blýskl v očích druhých, takže byl nejen perfektním kandidátem na hvězdu plesu, ale především i vhodným mentorem pro dva beznadějné případy, co mu nakonec nedobrovolně visely na krku.
„Obávám se, že pokoušet osud až takovým způsobem by bylo... Velice nedůstojné.“ Odkašlal si Rasmus, než si svlékl sako a s vděčným i uznalým pokývnutím jej podal nazpět jedné ze služebných, usazujíc se do křesla kousek opodál. Odtamtud měl perfektní výhled na oba svoje mladší sourozence, kteří se ještě stále prali se svým novým oblečením. Desmond už potřeboval jen urovnat rukávy, což byla otázka chviličky, ale Rania... V jejím případě se Theoran rozhodl doopravdy rozšoupnout.
Vzhledem k tomu, že byla jeho jedinou dcerou, nebylo absolutně žádným překvapením, že se rozhodl ji využít jako pověstnou porcelánovou panenku. Byť si mohli částečně říct, co a jak by si představovali na sebe, nakonec měl stejně poslední slovo jejich otec - a soudě dle toho, co jim každému naservíroval, Rania byla nepochybně jeho černý kůň. Její na pohled lehoučké, jemně splývavé šaty v barvě námrazy dokonale odpovídaly jejímu charakteru i vzhledu, ale zároveň byly něčím, co ji opravdu silně vytahovalo z komfortní zóny. Šaty nikdy nenosila (alespoň ne dobrovolně) a ocitnout se najednou v něčem podobně přilehlém a extrémně elegantním... Byla přinejmenším velká změna. Na druhou stranu, doopravdy vypadala jako princezna, což byl nepochybně záměr. Otázkou bylo, jestli to celé mělo sloužit jen jako pozlátko pro společnost... Nebo i něco víc.
„Povídej mi o tom, Rasmusi. Je nedůstojné muset se procházet v tomhle,“ odvětila Rania s čirou frustrací v hlase, než se otočila na místě, poukazujíc na svoje šaty. Od obyčejných kalhot a lněné košile to byl velký skok, pro ni až příliš.
„Ne, ne, malá Vráno. Tohle je tvoje zbraň. Když takhle někam půjdeš a poctíš někoho pohledem, ne-li i přímo úsměvem, budeš mnohem mocnější, než kdybys šla s taseným mečem v ruce. Tohle je společnost, kde si lidé cení jiných kvalit, mysli na to.“
Ačkoliv měl Rasmus nepochybně pravdu, Rania o tom takhle smýšlet nedokázala. Nehodila se ani do těch šatů, natož na ples. Nejraději by se někam schovala a prostě dělala, že neexistovala, ale tím by riskovala mnohem víc, než jí bylo milé - a tak prostě slepě následovala příkazy svého otce v naději, že to nějak přečká.
„Doufám, že máš pravdu. Cítím se v tom totiž opravdu příšerně,“ povzdychla si hluboce, než se protáhla, jelikož jí z toho dlouhého stání bez hnutí příšerně bolelo celé tělo. Očima mezitím spočinula na Desmondovi, který se nepatrně ošíval ve svém černém obleku a působil dojmem toho, že každou chvíli zahodí svoji lidskou podobu pro tu zvířecí a vyletí ven prvním oknem.
„Copak se děje, Desi?“ Špitla tiše, než k němu došla a položila mu dlaň na rameno, aby jemně stiskla. Bělovlasý muž před ní se jen nepatrně zachvěl a zavrtěl hlavou, než svěsil obě ruce podél těla, dávajíc najevo absolutní rezignaci.
„Nenávidím to. Dává nám všem stejné znaky, jako kdybychom byli otroci. Bylo by nejlepší splynout se tmou, než tam chodit... V tomhle. Nepřijdu si jako něčí stín... Ale JEHO stín. A mám toho vážně po krk.“
Vodní dívka chápavě pokývla hlavou a obrátila se na Rasmuse sedícího v křesle. Ten mezitím líně popíjel víno ze zdobené křišťálové sklenice, ale evidentně s tím souhlasil, jelikož sklenici s rapidní rychlostí odložil na stolek vedle a došel k nim.
„S tím se nedá nesouhlasit. Jen jeden z nás se dá považovat jakž takž za sám sebe... Bez urážky, sestřičko.“
Rania samovolně přikývla, než oběma věnovala jemné pousmání. Sotva tak učinila, obrátila se na Rasmuse se zářícími jiskrami v očích, které velice jasně prozrazovaly to, že dostala nějaký nápad. Modrookému čaroději chvíli trvalo, než pochopil - ale jakmile k tomu došlo, věnoval svojí sestře potutelný úsměv a oba si stoupli po jednom boku Desmonda. Ten nechápavě mrkal nejdříve na něj a pak i na ni, absolutně netušíc co ti dva zamýšleli.
„Začneš? Nebo mám já?“ Zeptala se Rania, než poklepala Desmondovi po rameni prsty a věnovala spiklenecký úsměv Rasmusovi stojícímu na druhé straně.
„Až po tobě. Konec konců... Tvůj nápad, měla bys jít první.“
„Bude mi potěšením,“ pousmála se spokojeně Rania, než položila celou dlaň na jemnou látku Desmondova oblečení a vpustila do ni drobnou vlnu svojí magie. Ta začala velice rychle působit dojmem, že doslova vyžírala z obleku veškerou barvu: zanechávajíc jen bílý odstín dokonale odpovídající čerstvě padlému sněhu.
„A teď...“ Dodal z druhé strany Rasmus, načež velice dramaticky luskl prsty a zaměnil velice tmavé prošívání a jemné vzory na látce stříbřitý odstín, vhodnější k nově bílé většinové barvě.
„Když barvy, tak naše barvy. Přeci jen ten večer není jenom o něm, však? Sám říkal, že na nás záleží. Tak ať jsme doopravdy vidět.“ S těmi slovy Rania vzala do rukou Desmondovu masku a skryla ji v dlaních, přetvářejíc ji svojí magií. Když mu ji podala nazpět, z obyčejné sametově černé masky se stal tvar matně připomínající sovici, dokonce i s odpovídajícím detailem pro jednotlivá peříčka, ačkoliv byla tvořená materiálem spíše připomínajícím zkamenělý sníh, než opravdovým peřím.
„Myslím, že by nikdo neměl podceňovat tři noční ptáky, co spojí síly...“ Zamumlal Desmond s viditelnou vděčností. Rania na to reagovala jen tím, že se postavila na špičky* a vtiskla bratrovi něžný polibek na tvář.
„Přesně tak. Jsem zvědavá, jak si s tím ten jeden zlý krkavec poradí.“




* Okay, teď už chápu, že to není žádná sranda. Rania je mrňous a Des obr, ještě že má podpatky

Ze všech vyčerpávajících příprav už zbývala jenom jedna poslední věc, alespoň co se oné nesvaté trojice nešťastníků týkalo. Nejstarší z nich si dal opravdu záležet, aby svým sourozencům dopomohl vyplnit mezery svého vědění i poznatků a reálně je připravil na kdejakou možnost, jaká by mohla v rámci plesu nastat. Problém byl ten, že existovala ještě jedna věc, na níž se museli připravit rozhodně... A tou byl tanec.
Předpokládalo se sice, že si z dosti pochopitelných důvodů Theoran vynutí tanec od Ranii, ale zahájení jistojistě plánoval provést se svojí novou partnerkou - tudíž Sayleen. Od Rasmuse s Desmondem by se teoreticky nic moc očekávat nemuselo, ale opak byl pravdou. Každý z nich přeci jen přišel s nějakým doprovodem, ty se oznamovaly úplně stejným způsobem jako jejich vlastní jména. A pokud by se ihned po zahájení plesu pokusili oba vytratit jen co se spustí hudba, rozhodně by to nepůsobilo nejlepším dojmem.
Přesně to je nakonec dovedlo do jednoho z menších sálů, kde Rasmus usedl za piano a začal se přehrabovat v notách. Jenže zatímco Rania se protahovala - jak jí to tedy jen situace dovolovala, jelikož na sobě měla přeci jen šaty a odlišné boty, ačkoliv oproti jejímu plesovému úboru to bylo stále velice mírné - Desmond stál s rukama sepnutýma za zády a houpal se z pat na špičky, evidentně propadajíc panice.
Když si toho Rania všimla, zvedla se ze země a došla k němu, berouc ho za ruku. Soudě podle jeho zdráhavosti se mu do toho opravdu moc nechtělo - ale když ho vytáhla do středu místnosti a luskla na Rasmuse, aby něco přeci jen spustil, poddal se. Na tváři se mu usadil naprosto beznadějně zoufalý výraz, takže se ho pokusila zklidnit vlídným úsměvem, než mu začala opatrně opravovat postoj a vysvětlovat začátky nutné pro to, aby věděl do čeho se to vlastně dostal.

„Myslel jsem, že to Rasmus je tu expert na podobně nóbl věci,“ zamumlal si Desmond pod vousy, když mu Rania vzala ruku a ukázala, jak ji má držet.
„Já to slyšel!“ Ozvalo se zdálky od piana, což přimělo modrovlásku div nevyprsknout smíchy.
„Ne, ty hlupáčku. Tančila jsem dřív s jedním souborem, takže něco málo vím,“ zavrtěla hlavou Rania, než ho pustila, aby zhodnotila jeho schopnost udržet se ve správném postoji. Nakonec nebyl až tak marný, jak o sobě tvrdil - díky svojí dobré fyzičce by z něj mohl být velice dobrý tanečník, pokud by se tomu věnoval více, ale chápala, že jeho zájmy byly rozložené v poněkud jiné rovině. Na druhou stranu dost silně pochybovala, že by jí zadupal nohy, kdyby jí přeci jen šlápl na špičky.
„To znamená? Tohle je přeci jen trošku jiná věc, ne? Nebo...“
„Vůbec se tím nemusíš zabývat, ano? Prostě... Zkus se co možná nejvíce uvolnit. Zhluboka se nadechni a zase vydechni. Ať už tě sžírá úzkost nebo tréma, odezní to. Jenom se soustřeď na můj hlas a dovol mi, abych tě vedla. Ukážu ti, jak na to.“
„Měl bys ji poslechnout, umí být agresivní, když se nepodvolíš.“ Desmondovi začaly silně cukat koutky, když jim do toho Rasmus opět skočil. Jeho sestra jen protočila oči a udělala krok vpřed, než se ho chytla a pokývla hlavou na znamení, aby Rasmus začal hrát.
„Nedokážu se na to soustředit...“ Modrovláska jen tiše sykla a obrátila směr, pomáhajíc svému bratrovi v tom, aby se dostal nejen do těch správných pohybů, ale i do hudby jako takové.
„Nemluv a dýchej. Zbytečně plýtváš dechem, jen se tomu poddej, ano? Zkus nad tím uvažovat jako nad zvláštní formou boje. I šerm a další bojové techniky mají svoje kroky, pokus si to přebrat podobně a aplikovat to na tanec.“
Ačkoliv by mnozí mohli namítat, že to byla vskutku stupidní rada, Rania si za ní musela svým způsobem stát. Věděla, že se Desmond nikdy osobně nedostal do styku s podobnými věcmi a byla to pro něj solidní vodní vesnice, takže se mu to pokoušela přeložit do něčeho, čemu nejen rozuměl, ale především mu to bylo i nějakým způsobem blízké. Co o něm věděla, tak bral velice vážně nejen svoji kondici, ale i bojové schopnosti - takže pro ni byla víceméně naprosto přirozená volba pokusit se to tímhle stylem. Nebyla totiž zrovna dvakrát rozenou učitelkou, ale vzhledem k tomu, že se chystal tančit se svojí snoubenkou Bree a ta byla o dost menší i křehčí než Rasmus, který byl jediným dalším možným člověkem poblíž, prostě to raději vzala na svoje bedra. Nemluvě o tom, že byl Rasmus také jediným z nich tří, co dokázal skutečně hrát na nějaký hudební nástroj a mohl tedy poskytnout doprovod.
„Nemyslím si, že by ty dvě věci šly nějak sloučit, Ranio. Nemám tu vrozenou schopnost pohybovat se nenuceně a elegantně jako vy dva. Tohle prostě nepůjde.“
Ještě než se k nim Rasmus stihl vydat, oba dva věděli, že k tomu dojde. Ozvalo se totiž tiché zašeptání jakéhosi kouzla, díky čemuž následně hudba hrála dál - ačkoliv nikdo nástroj neovládal, alespoň tedy ne po fyzické stránce.
Když k nim ale černovlásek dorazil a oba si změřil poněkud zoufalým výrazem (jaký by Rania nepochybně přirovnala ke smutnému ptáčátku) nakonec natáhl beze slova k Ranie ruku a ona ji přijala, opouštějíc bezprostřední blízkost Desmonda.
„Zkus se jen dívat, ano?“ Pronesla k němu ještě rychle, než obrátila svoji pozornost zpět k Rasmusovi. Ten udělal drobnou, avšak velice dramatickou úklonu, čímž ji přiměl se zahihňat. Nezaváhala ale - a úklonu mu oplatila náležitým gestem, než se k sobě přiblížili a zaujali každý svoje místo, dávajíc se do tance. Na rozdíl od Desmonda tedy oba znali velice dobře kroky a dokonce byli i velice sebejistí, jelikož Rasmus měl podobné věci už jednoduše vžité a Rania měla nejen přirozený smysl pro tanec, ale především i hlubší zkušenosti díky dobám svého vystupování.
„Nikdy jsme spolu doopravdy netančili,“ pronesla Rania tiše, než se obrátila směrem k Desmondovi. Ten je upřeně pozoroval, doopravdy působíc dojmem, že se snažil z jejich tance pochytit co nejvíc, než si to měl vyzkoušet sám na vlastní kůži.
„Já vím. Říkal jsem si, že by bylo radno to po těch letech napravit. Když už nemůžu jako tvůj starší bratr mít tvůj první tanec na plese jako takovém, proč si to nepojistit teď a tady? Zvláště vzhledem k vaší velice plodné výuce...“
Rania jednou rukou narušila svůj pohyb, aby bratra mohla rychle dloubnout do žeber, načež se pobaveně pousmála a s velice seriózním výrazem na tváři pozvedla bradu.
„Náfuko. Moc si o sobě nemysli,“ odvětila nakonec, než roztáhla rty v mírný úsměv. „Stejně si zatančím s vámi oběma. Nemusíš být první z prvních, abych tě měla na paměti.“

Démonovi v žilách kolovalo čisté vzrušení. Možná právě proto poletoval kolem jako postřelená koroptev, která neví, jak naložit se situací – na rozdíl od zmíněného opeřence však Cräwiäs do posledního detailu věděl moc dobře, co měl dělat. Ani zdaleka to nebyl první ples, který měl za úkol trochu prodechnout vůní svých květin… ale za to to byl první ples, jehož pořadatel věděl moc dobře, jaké nebezpečí mohly démonovy květiny přinést hostům, ale stejně do toho šel docela nadšeně. Jako by snad právě kvůli tomu jeho služby přijal. To bylo něco, co Cräwiä původně docela vyvádělo z míry, ale sotva poprvé vkročil vstupními dveřmi panství rodu Killian, poznal, že tohle nebude jen tak. A ve chvíli, kdy osobně poznal hostitele, mu už bylo jasné, že tohle sídlo bude za pár dní velkolepou ukázkou toho, jak jen se můžou věci podělat.
Byl by vskutku mizerným Rüvikovým služebníkem, kdyby to v něm přímo nedrnčelo touhou se zdržet a stát se tomu všemu svědkem, takže bylo rázem rozhodnuto, alespoň z jeho strany – ještě se tu rozhodně hodlal ohřát, pokud ho nechají. A jelikož aktuálně neexistoval smrtelník, který by ho měl v hrsti tím, že by byl jeho pánem… inu, tím pádem mu v tom moc překážek nestálo.
Bylo ale na jednu stranu trochu otravné, když musel všem sloužícím, které měl k dispozici, vykládat, kam co patří, proč to tam patří, jakým způsobem se o jeho ceněné kousky mají starat… šla mu z toho hlava kolem, aby byl upřímný. Ale zároveň ho to naplňovalo jakousi podivnou směsí frustrace, nedočkavosti, perfekcionismu a nespokojenosti, která ve výsledku působila tak, že si na pár dlouhých chvil přišel podivně naživu. A i když byl víceméně jedna velká chaotická změť paradoxů, tohle bylo něco, co si ho dokázalo získat a přesvědčilo ho to, že mu za to ty nervy vlastně tak trochu stojí. Nemusel znuděn přešlapovat ve svém domě v Narrigenu, nemusel se dohadovat s hamižnými pány o cenách, nemusel dokonce ani sledoval kyselý výraz vražedkyně s duhou namalovanou na tváři, kterou si tak trochu osvojil (ona by to asi nazvala spoustou ne moc lichotivých slovíček, ale bral ji někde na pomezí mazlíčka a společnice, když tedy zrovna neměla náladu mu vrážet svá kopí do břicha). Prostě se jenom ztrácel ve stínech, opatrně a s péčí rozdmýchával magii, která vířila květy jeho rostlin, a byl docela… spokojený. Tak moc, jak jenom démon může být.

Jediná otrava s tím, jak se lidé motali kolem jeho květin, byla v tom, že to nebylo zrovna bezpečné pro valnou většinu zúčastněných. Několik služebných dokonce vdechlo pár špatných výparů a než se stihli odvrátit, nohy jim vypověděly službu a oni padli v bezvědomí na zem. Démon sledoval s ponurým výrazem, jak vždycky tyhle chudáky někdo rychle odtáhl stranou, aby je nechali odpočinout a nabrat znovu síly, ale stejně – byl to risk. A taky si byl jistý, že minimálně jednoho z těch, co už následky jeho květin pocítili, nečeká probuzení už nikdy. Koneckonců, co ti lidé taky očekávali? Jeden by řekl, že když přebývali tady, na místě, které bylo temnou magií nasáklé od střechy po sklepení (což byla rozhodně část, do které by velice rád zabrousil, pokud by dostal tu příležitost), už museli s něčím takovým počítat a být trochu opatrní… ale ono tomu snad bylo ještě naopak. Po nějaké době to začalo být vážně vyčerpávající. Kdyby to bylo na něm, nechal by je dělat si, co chtějí, ale zas na druhou stranu pochyboval, že by mu Theoran zrovna poděkoval za cílenou genocidu poloviny jeho sloužících, takže je po nějaké době začal prostě jenom systematicky a dostatečně otráveně na to, aby už na to znovu nepomysleli, od temných květů odhánět.
Nebylo tedy divu, že když na chodbě znovu zahlédl někoho, kdo se producíroval nebezpečně blízko otráveným květům, měl znovu potřebu se tím směrem ohnat podrážděným pohledem. „Hoďte tam zase zpátečku, pokud se nechcete otrávit,“ pronesl kousavě, až sebou několik mladších služebných poblíž poplašeně trhlo. Ale zase se na druhou stranu nezdálo, že by to vetřelce, který se mu ochomýtal kolem květin, nějak vzrušilo nebo snad odradilo – to vyburcovalo démona do pozoru. Bez rozmýšlení se narovnal a dlouhými kroky, které ani trochu nepřipomínaly jakoukoli chůzi vybraného pána, vyrazil směrem, kam dosud jen upíral zrak. „Myslím to vážně. Mrtvol už je na téhle půdě až dost, myslíte?“
Zdálo se, že na tohle už dotyčná zareagovala. Letmý pohled přes rameno však byl tím jediným, co Cräwiäs dostal, než se zase začala věnovat několika liliím, jejichž bezchybně černočerné květy do dalekého okolí křičely, že rozhodně nejsou výsledkem obyčejného zapáleného zahrádkáře. Kdepak, na tyhle krásky měl démon svoje speciální triky. Zdálo se, že zabraly veškerou její pozornost – a to se démonovi zrovna dvakrát nelíbilo. V duchu se naježil, zatímco zvenčí šlo změnu v jeho náladě postřehnout pouze skrz to, jak se mu zablýsklo ve zlatých očích s hadími zornicemi. Pohodil hlavou, až se mu rezavé vlasy rozletěly kolem tváře, a tentokrát došel až k neznámé, která ho stále královsky ignorovala.

Když si ji chtěl prohlédnout, musel se nemálo podívat dolů – minimálně třicet centimetrů rozdílu tam být mohlo. Z pozice za ní neviděl o moc víc než drobnější postavu a dva zašpičatělé boltce uší, které nepříliš nenápadně vykukovaly z tmavé hřívy. Chtě nechtě, přelila se přes něj docela značná zvědavost. Potkat elfy takhle daleko na severu bylo asi stejně pravděpodobné, jako kdybyste při sezení uprostřed vyprahlé pouště měli potkat karavanu yialadri. Nic moc šance, pokud byste se ho snad ptali. Ale ani když se doslova vlezle natlačil mez ni a květiny, takže k němu zkrátka musela vzhlédnout (a moc nadšeně se netvářila, co si budeme), stejně toho o její tváři moc nezjistil, poněvadž mu v tom bránila tmavá lesklá maska, která jí zakrývala většinu obličeje. To jediné, s čím měl tu bezprostřední čest, byl pár docela perplex nechápavých očí, které mu trochu připomínaly studená jezera, kterých byl severní cíp Nescory plný.
„Obávám se, že jste mě neslyšela,“ zopakoval znovu, schválně mluvíc o něco pomaleji. Netušil, co měla za problém, že ho neuposlechla napoprvé a rychle od otrávených květin zase nezmizela, ale vážně už mu začínala docházet trpělivost s tím, že měl každý pořád víc a víc práce tím, jak zvědavci odpadávali poté, co nebyli schopní odolat touze se nadechnout temných květin. A co se týkalo černých lilií, které měl přímo za zády… to byly obzvlášť vymazlené kousky, na které mohl být právem hrdý. Zároveň však nechtěl, aby se na něj navalila zlost hostitele jen proto, že někoho nechal předčasně okusit jejich efekt – a tím byla lahodná vůně, která vás lákala čichat víc a víc… dokud vám toxin v ní nezpůsobil ochrnutí plic, na které poté oběť docela pomalu a bolestivě zemře. To byl efekt, kvůli kterému by se od těch květin každá racionálně uvažující bytost měla držet v uctivé vzdálenosti.

Něco takového ale modrooké elfce zjevně nic neříkalo. Docela nevzrušeně se prosmýkla kolem něj a znovu si černý květ. A taky se konečně uvolila v jeho přítomnosti promluvit, což už vyšponovaný démon bral tak trochu jako slitování odněkud seshora… i když v jeho případě spíš zdola. Nebo kde že to jeho pán vlastně sídlil. „Nasáklé isobutylnitritem a doplněné o amoniak bez zápachu… chytré. Až moc chytré – ale poněkud zákeřné. Oběť v tu chvíli ani netuší, odkud na ni smrt vlastně vyskočila, no ne?“ Vztáhla bledou ruku k jednomu z květů, než po okvětních lístcích zkoumavě přejela bříšky prstů dříve, než Cräwiäs, vyvedený z míry jejím malým rozborem, stihl jakkoli zasáhnout. „A ještě navíc napuštěné toxiny, které by měly na jediný dotek člověku způsobit sežrání kůže v oblasti doteku. Pokud je to vaše práce – a všechno šlo přesně tak, jak mělo, a nejedná se o žádnou chybu – je to minimálně působivé.“
Když prsty zase odtáhla, to jediné, co se na nich ukázalo, byla mírně načervenalá skvrna. Ale nevypadalo to, že by se její prsty chystaly v příštích chvílích upadnout, což démona přinutilo překvapeně zamrkat a poté si elfku prohlédnout s upřímným zájmem, který se v něm probouzel vskutku vůči málo čemu… a ještě méně vůči nějaké smrtelné bytosti. „Ani jeden z efektů není rozhodně omylem, můžete si tím být jistá,“ obhájil si zprvu svůj květ, než pokračoval: „Je nezvyklé potkat někoho, kdo by o něčem, jako jsou názvy a účinky toxinů, měl vůbec povědomí. Obávám se, že smetánka pokládá za důležitější se hnát barbarsky lesy za malým srnečkem, než aby se naučili něco málo o tom, co je může zabít… ale zdá se, že to není příklad každého.“
I za maskou, která zakrývala víc než odhalovala, šlo postřehnout, že se usmála v odpověď – ale že to rozhodně nebyl úsměv veselý. Cräwiäs v ní četl tolik pasivní hysterie, že by se z toho jednomu chtělo zvracet. „Zdá se, že lidská smetánka má možná tyhle zájmy, ale pořád najdete ty, kterým přijde důležité se o těchto věcech učit. Nechte mi vám povědět tajemství: nejenom lidská šlechta si ráda přidává do pokrmů nějaké ty sladké jedy. To jediné, v čem jsou unikátní, je to, že se proti tomu nikdy nesnažili pořádně obrnit.“ Mírně pokrčila rameny.
To démona vážně zaujalo. Byl zvědavější než stádo opic a tohle slibovalo nějaký nový poznatek. Zdálo se, že dnešek byl vážně předurčen být celkem kuriózní. „Zdá se tedy, že elfové jsou mnohem připravenější, nemám pravdu?“
„Máte. A nejen to, obávám se. Jsou mnohem zákeřnější.“
A když se Cräwiäs znovu otočil k onyxově černému květu, kterého se jenom před pár vteřinami dotknula, zjistil, že květ za těch několik vteřin, kdy mu nevěnoval pozornost, docela seschl a sklonil poníženě hřbet v gestu zániku.

Say proplouvala panstvím s netrpělivostí a zvědavostí straky, která byla zavřená příliš dlouho v kleci. Dohadování se s démonským zahradníkem o tom, jaké květiny se hodily na místa, kde by mohly sejmout vážně větší množství lidí (a že ho musela docela krotit, to byl nepopiratelný fakt), už ji začínalo přestávat bavit, takže se snažila z příprav vidět dost na to, aby mohla někde být trochu užitečná. Takže bloumala chodbami dost podobně, jak to pravděpodobně dělala i ta kvanta zdejších duchů, než došla k dalšímu setkání, které zrovna dvakrát nečekala – a že setkání bylo slabé označení. Nazvala by to spíš takovou malou kolizí, jelikož sotva vyšla svižným tempem zpoza jednoho z rohů pravého křídla panství, setkala se s odporem v podobě někoho, kdo šel přímo proti ní, takže ve výsledku měli oba dva, elfka i ten, do něhož to nabrala, dost co dělat, aby nehodili pořádného placáka na záda přímo tam, na tvrdé hladké podlaze z tmavého mramoru, který Say vytrvale studil do bosých chodidel. Když však chtěla vzhlédnout, zjistila, že její protějšek to znovunalezení rovnováhy moc nezvládnul a skutečně se dočkal docela tvrdého setkání se zemí.* A taky konečně zjistila, do koho tu tak hezky naběhla – a nešlo samozřejmě o nikoho jiného, než o jednoho z nejobávanějších zabijáků v Nescoře s pohledem ublíženého štěněte.
„Hökke,“ ujelo jí tiše, než k němu alespoň v trochu smířlivém gestu natáhla ruku v nabídce, že mu pomůže vstát. T’ealh před ní ji sledoval jako ublížené štěně, ale její ruku přijal docela rychle a bez protestů, než se vyzvedl na nohy. V tu chvíli už musela Say pohled zase zvednout, protože byl vážně značně vyšší než ona, než mu ruku zase pustila a nervózně si prohrábla vlasy. „Asi se omlouvám, netušila jsem, že by v tomhle křídla vůbec někdo mohl být,“ vyrazila ze sebe ještě jakožto takovou dost… polovičatou omluvu. Co se týkalo cizích lidí, většinou se s nimi do konverzací nehrnula, a Cheston pro ni za tu dobu pobytu na panství (který pro ně oba byl vlastně docela podobně dlouhý) byl jedna velká neznámá, takže to pořád moc hladce nešlo.

„U všech bohů, moc se omlouvám,“ vyrazil ze sebe zase on, nevypadajíc přitom v téhle malé konverzaci o moc jistější než ona, přičemž se nervózně podrbal za krkem. „Snažím se tady někde najít Rasmuse… nebo Theorana.“ Nezdálo se, že to druhé jméno vyslovoval zrovna nadšeně, ale musela mu dát body za snahu. „Prošel jsem snad celé panství, ale zatím jsem na ně nikde nenarazil. Nepotkala jste je tu náhodou někde…?“
Na to ale musela chtě nechtě odpovědět jenom zavrtěním hlavou v záporném gestu. „Obávám se, že mám podobný problém. Tohle křídlo je ale vylidněné, takže zde asi k nalezení zrovna nebudou,“ pronesla, zkoumavě si ho přitom prohlížejíc. Moc šancí si promluvit vlastně s kýmkoli z panství (s docela evidentní výjimkou v podobě Theorana), takže tohle bylo něco, z čeho zase vypadla – mluvit s někým, od koho nevěděla úplně, co čekat. A vážně to nevypadalo, že on by byl zrovna komunikativním typem, takže tohle setkání vážně nebylo moc upovídaným sedánkem. Na jednu stranu ale nechtěla nechat všechno zemřít v tichu – a navíc, pořád tu byl ten fakt, že neměla do čeho píchnout, takže… „Nejedná se případně o něco, s čím mohu pomoct?“
Na odpověď nečekala dlouho. „To asi může počkat, jen… hledal jsem je, protože… na plesech se tančí.“
„To už tak na plesech většinou bývá.“ Řada byla na Say s udiveným výrazem, při kterém jí obočí vyjelo až podezřele vysoko.
„No, ale… to je ten problém. Nikdy jsem na plese nebyl. Nikdy jsem se neučil tančit. Nemám nejmenší ponětí, co tam vůbec dělat nebo jak tančit, takže… jsem asi docela v háji brusinkovém,“ podal jí t’ealh docela logicky znějící vysvětlení. To ji docela překvapilo, lhala by, kdyby tvrdila, že ne. Minimálně ji podivilo, že vůbec byl ochoten jí to takhle vyklopit potom, co ho sejmula jako první pořádný dojem k zemi, ale zdálo se, že samota na tomhle temném panství uměla s člověkem udělat vážně zázraky. Svým způsobem ho ale chápala – pokud se do toho člověk nenarodil nebo do toho nebyl veden podstatnou část života, musel být docela šok snažit se najet na styl života mnoha šlechticů. I jí to přišlo zvláštní, a to z té rutiny vypadla jenom na pár týdnů – jaké to tak muselo být pro Chestona, který se těch maškarád nemusel nikdy v životě účastnit?

I to byl jeden z důvodů, proč se jí zelenoočka docela rychle zželelo natolik, aby se pokusila na rtech vyčaroval alespoň slabý úsměv. Na větší gesta neměla zrovna dvakrát moc energie – a to, co se jí vylíhlo v hlavě, jí slibovalo, že ji jen tak brzy mít nebude. „Inu, hádám, že ani jednoho z nich v dohledné době nenajdete, ale… pokud je to akutní, můžu vám zkusit pomoci já. Pokud si teda na něco málo z kroků po těch pár týdnech vzpomenu… ale mělo by to jít docela snadno,“ podtrhla to zamyšleným pohledem nad vlastní otázkou, než znovu alespoň trochu mile povytáhla koutky.
Zelenoočko překvapeně zamrkal, evidentně docela vyvedený z míry její nabídkou. „To… byste vážně byla ochotná udělat? Nechci vás nějak zdržovat nebo něco takového,“ ošil se viditelně, ale zdál se už trochu klidnější než před chvilkou.
Elfka pokrčila rameny. „Přijdu si tu jako na nožích. Čas se neskutečně táhne, v dohledu nikde nikdo – a tohle je jedna docela dobrá možnost, jak se zabavit. A proč nespojit příjemné s užitečným, no ne? Alespoň potom na plese nepřijdou nepříjemné momenty ve chvíli, kdy začne hromadné padání o zakopnuté nohy.“ V lepším případě o nohy druhého, v tom horším (a jistě i jejím, jak se znala) o svoje vlastní. To by byl překrok, za který by asi Theoran moc nadšen nebyl. Pochybovala, že by jí za to utrhnul hlavu, ale stejně – mimo jiné si navíc chtěla udržet alespoň malou porci vlastní sebeúcty, takže… tak. Poté se ale trochu zmateně rozhlédla. „Akorát… obávám se, že nemáme k dispozici nějaký sál na trénování. Nebo, možná tu nějaký je, ale pochybuju, že jeden z nás zná cestu, takže… byste se musel spokojit s pár lekcemi na chodbách. Je tu prázdno, maximálně vystrašíme pár pavouků v rozích a služebné, co se mihnou kolem.“
To mu zjevně moc na klidu nepřidalo. „Na to je speciální sál?“ optal se, jako kdyby nad tou otázkou moc dlouho neuvažoval, než na to navázal: „To vlastně docela dává smysl.“ Jeho bezprostřednost, která vážně připomínala nějaké štěňátko, by byla skoro až dojemná, kdyby tahle situace nebyla jakousi tragikomickou ukázkou toho, jak moc velký risk je přitáhnout si na ples dva docela nepřipravené jedince. „Tak… tedy asi dobrá. Budu rád za jakoukoli lekci a je mi docela jedno, kde to bude.“
Elfka to tedy přijala s kývnutím. „Dobře tedy. A mimochodem… asi by bylo pro oba docela snazší si nemotat jazyky zbytečnými tituly a vykáním.“ Natáhla k němu ruku a snažila se vypadat mile – tak moc, jak jen to s maskou přes půlku tváře jde. „Takže… Say. Těší mě.“
Překvapení v jeho tváři bylo jasně čitelné**, ale opětoval jí podání ruky docela rychle. „Cheston. Také mě těší.“

Následující dvě hodiny strávili něčím, co by se při hodně velké shovívavosti dalo nazvat tancem po chodbách pravého křídla v nejvyšším patře. Bylo to hodně zmatečné už jen tím, že jim chyběla jakákoli hudba (to musela nakonec vyřešit tím, že alespoň broukala tu melodii, čímž se ale okrádala o cenný dech). Už po prvních pár krocích mu navíc musela zabavit plášť, který se mu motal kolem kotníků a hrozil, že se do něj t’ealh brzy zamotá*** (s tím, že ho odložila, aby na něj viděl a měl pocit, že mu ho nesebrala úplně… docela ten pocit chápala, poněvadž podobně to měla ona s maskou, kterou si ale teď stejně raději nechala na tváři). Poté už to šlo překvapivě dobře – překvapilo ji, že i když tvrdil, že se do tance nikdy nijak nehrnul, šlo to docela rychle naučit. Zkušenosti s pohybem už měl – a v tuhle chvíli bylo fuk, zda ty pohyby měly ohromit vzdychající davy, nebo připravit o život pár nebožáků, že ano. Brala to jako bonus, se kterým se dalo vážně dobře pracovat.
Přibližně po těch dvou hodinách nakonec skončili na jednom ze širších rámů okenního parapetu, který byl dost velký na to, aby se tam vešli oba bez toho, aby jeden z nich vypadnul z té nepříjemné výšky ven (a i když už Say měla díky Bree a jejímu leteckému dni zrcadel zkušenosti s tím, že brzdění pádu se na panství velmi hodí, tak by jí Cheston asi moc nepoděkoval za to, kdyby ho nějakým neopatrným pohybem vyšoupla vstříc pádu z nejvyššího patra). Elfka vděčně nastavila tvář chladnému větru zvenčí, zatímco se se zelenoočkem docela rychle a nijak nenuceně nakonec vážně pustili do konverzace. Tanec – snaha o něj by byla sice lepší pojem, ale chápeme se – jim oběma docela dobře vyčistil hlavu, což byla věc, co se na panství Killianů jednoduše neodmítala. A i když ze setkávání s ostatními neměla zatím moc dobré zkušenosti neměla, tohle jí alespoň trochu pozvedlo na morálce. Jako by alespoň ten průšvih, do kterého se tohle všechno uvrtávalo, nakonec třeba nemusel být až tak zákeřný.

(A pokud z toho okna nespadli, sedí tam dodnes.)

* Midas říká, že prej captain floor 2.0
** surprised pikachu face as fuck
*** cituju Midase: „jak sushi rolka.“

Nelíbilo se mu, jakým způsobem je Theoran rozehnal. Vběhl do jejich životů a opět všechno rozházel všemožně do stran, jen aby si něco vynutil. Rozdělil je, téměř jako kdyby se pokoušel vrazit klín mezi dva páry, jaké neschvaloval. Samozřejmě, že to tak bylo - ani jeden z nich přeci jen nedostával jeho tvrdě vštípeným ideálům. Neposloužilo by mu to, kdyby je nechal na pokoji a společně. Štěstí druhých mu přeci jen nepřinášelo nic jiného, než pocit otrávení. A možná závisti, ale to by nikdy nepřiznal.
S tou myšlenkou se Rasmus procházel napříč chodbami dočasně zapovězeného křídla, kde se museli společně s Desmondem a Raniou připravovat. Zatímco ti dva ještě stále trénovali tanec, protože se jeho mladší bratr nedokázal do oněch pohybů plně dostat a nechtěl uvést svoji milovanou do rozpaků kvůli svojí nemotornosti, ne-li jí snad pošlapat špičky, Rasmus se už rozhodl zahodit veškerou snahu o naplnění Theoranových přání a místo toho se chtěl vrátit zpět za Chestonem. Měl o něj zatracenou starost - i na jeho bedrech ležel solidně tíživý tlak, ale přesně to ho také dovedlo k poměrně vrtkavé myšlence.
Miloval ho, tím si byl jistý. Věděl to s naprostou jistotou, srdce mu v tomhle ohledu kázalo dost jasně - a stejně tak i situace, jelikož když viděl Desmonda s Bree, něco se v něm částečně nalomilo. Nebyla to závist, ale spíše... Jiskra odvahy a kuráže. Ne, že by nad možností ohnout koleno a přednést TU otázku už neuvažoval, ale zatím mu to přišlo příliš vzdálené a šílené. Jenže s tím, co se v současnosti dělo... Přišlo mu, že kdyby měl čekat na tu správnou chvíli, nemusel by se nikdy dočkat. Nejspíš to bylo hloupé, protože kdyby se mu dostalo negativní odpovědi, tak by šel na ples sám, ale to šla přeci jen i jeho sestra - takže se zkrátka rozhodl to risknout a chytit se příležitosti za pačesy.

Zrovna se blížil ke schodišti, když si jeho pozornost získala figura jeho otce, stojícího na pokraji přilehlé chodby. Stál tam doslova jako solný sloup - absolutně bez hnutí, otočený k němu zády.
Rasmus nepatrně pozvedl jedno obočí a došel k němu, prohlížejíc si výraz na jeho tváři. Ten byl zatraceně rozporuplný a zmatečný: částečně nespokojený, částečně pobavený... A částečně zhrozený.
„Co to...“ Chystal se nadnést, ale Theoran mu okamžitě zacpal pusu, než volnou rukou poukázal před sebe. Když Rasmus spočinul očima na Sayleen a Chestonovi, co spolu trénovali tanec dost podobně jako ještě před chvílí Rania s Desmondem, měl co dělat, aby mu obě obočí nevyletěla ke hvězdám.
„Podívej se na ně,“ nadnesl jeho otec, viditelně rozpačitý z toho, na co se společně dívali. Rasmus uvolnil výraz na svojí tváři a polovičatě se pousmál, protože mu přišla myšlenka toho, že by je snad Theoran podezříval z něčeho podobného nevěře... Velice, ale velice ironická.
„Je hezké, že ho učí.“ Nakrčil ramena, ale starší muž jen zavrtěl hlavou, jako kdyby s tím výrokem nebyl schopný ani trošku souhlasit.
„Je to nemehlo. Proč sis nemohl vybrat někoho, kdo alespoň umí tančit? Vím, že máš příšerný úsudek, ale tohle bych od tebe nečekal.“
Rasmus si hluboce povzdychl, než protočil oči. „Vybírat si partnera podle tanečních dovedností je dost stupidní kritérium, nemyslíš?“
Na to Theoran neodpověděl. Místo toho mu věnoval jen krátký upřený pohled a bez jediného slova odešel, ponechávajíc Rasmuse v chodbě úplně o samotě.

Ačkoliv se toho neskutečně obávala, nadešel ten den. Den, kdy se měla objevit poprvé ve společnosti důležitých a mocných lidí... A oficiálně se stát jednou z nich.
Děsilo ji to až do morku kostí, protože tam nepatřila. Její kůže, její vlasy, její oči i její kosti křičely, že tam nemá jít. Co by také dělala na šlechtické akci? Neměla peníze, neměla titul... Ale přesto to po ní její nově objevený otec vyžadoval. Dal si tu práci, aby ji přeměnil jako kdyby byla jenom hlínou a on pečlivým hrnčířem. Vytvaroval ji ku svému obrazu: a ten výsledek se Ranie ani trošičku nelíbil.

Když na sebe pohlédla do zrcadla, spatřila úplně jinou dívku, než jakou by očekávala. Ne, už to ani nebyla dívka, byla to mladá žena, jak Theoran říkával. Měla na sobě pohádkově krásné šaty v barvě modravé oblohy, jejíž látka byla prošitá spoustou stříbrných nití a drobných skleněných kamínků. Ty se dohromady táhly po celých šatech, tvoříc iluzi ledové námrazy - která se třpytila jako hvězdy na nočním nebi. Její šat neměl žádné reálné rukávy, místo toho se od ramen táhly tenké stříbřité provázky s dalšími skleněnými kamínky, co evokovaly částečně dojem zmrzlé vody nebo tenoučkých rampouchů. Vlasy měla částečně sčesané dozadu, kde je měla sepnuté sponou s krystaly, za níž si strčila dvě černá pera a mezi ně jedno sněhobílé, jako připomínku nejen na svoje dva bratry, ale i otce a celý rod. Na tom Theoran trval, aby si každý z nich vzal něco spojeného s rodem - a Rania se to rozhodla vyřešit pěkně po svém, protože oficiálně ještě jednou z nich nebyla, takže dle jejího názoru bohatě stačilo něco drobného, avšak symbolického.
To všechno zakončovala černá maska se stříbrným podmalováním, z níž se shora táhly opravdové ledové rampouchy. Sice jenom maličko a pro efekt, ale v kombinaci s jejími černo-modrými vlasy a chladnýma očima, jež díky její bledě modré pokožce vystupovaly jako dva diamanty. Studené a uslzené... Ale to byla věc, jakou světu ukázat nesměla.

Ještě než si stihla pod maskou slzy otřít a vyjít ven z pokoje, kde se měla připravovat, otevřely se dveře a dovnitř vešel sám Theoran. Okamžitě se zastavil, když vešel dovnitř. Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a poté se královsky pousmál, přitahujíc si ji k sobě do objetí. To bylo sice poněkud komplikovanější, jelikož jeho maska měla i zobák, ale po chvíli rozpačitého manévrování se jim to přeci jen podařilo.
„Jsi nádherná, moje milá. Přesně jako matka.“ Na to Rania zareagovala jen pohledem upřeným do jeho očí a nervózním přešlápnutím z jedné nohy na druhou. Sotva ale její otec zpozoroval slzy kanoucí po jejích tvářích, okamžitě jí sňal masku a něžně je setřel palce, než ji pohladil po tváři.
„Bude to v pořádku, uvidíš. Nikdo se po tobě neožene, budou tě milovat. Na tohle mám velice dobrý odhad, ačkoliv v tvém případě ho ani nepotřebuju... Vezmeš jim dech. Nikdo se ti nevyrovná, opravdu.“
Ačkoliv ta slova byla samozřejmě milá a částečně ji to i zahřálo u srdce, stále se cítila nejen nesvá, ale především vyděšená až do morku kostí. Nemluvě o tom, že na rozdíl od svých dvou bratrů neměla doprovod, což byla zatraceně podivná a nepříjemná situace. Trapná, pokud by také měla být upřímná... A jí to lámalo srdce. Vidět oba bratry šťastné samozřejmě činilo šťastnou i ji, ale i ona sama toužila po svém štěstí.
„Já vím, jen... Přála bych si, abych na to nebyla sama. Já...“ Theoran si hluboce povzdychl a objal ji jednou rukou kolem ramen, než jí položil dlaň na hruď v místě, kde jí pod žebry bilo srdce. Chtěl nepochybně provést nějaké srdečné gesto, ale jakmile jeho dlaň spočinula na jejím těle, okamžitě ucukl, jako kdyby se spálil.
„Ne,“ odvětil, než chytl svoji dceru a vzal její tvář do dlaní, aby mu musela pohlédnout zpříma do očí a nemohla uhnout.
„Cos to udělala, maličká? Cos to provedla?“ Rania mu hleděla do očí s naprostým poražením, než se jí vlastní oči zalily novými slzami a ona začala žalostně vzlykat. Tehdy ji pustil a usadil se společně s ní na nedalekou pohovku, berouc ji za ruce.
„Musela jsem. Když ti na někom záleží, uděláš cokoliv, abys... Zabránil tomu nejhoršímu.“
Theoran semkl rty pevně k sobě, takže tvořily velice tenkou linku. Evidentně s tím nedokázal souhlasit, ale cosi na něm napovídalo, že to přeci jen jistým způsobem musel chápat.
„Já vím. Ale proč? Na kom ti může záležet víc, než na sobě? Jsi silná, jsi přeživší. Jak bys mohla zahodit svůj vlastní život kvůli někomu dalšímu? Poslouchej mě, Ranio. Nikdo a nic nestojí za tvůj vlastní život. Nikdy. Kolikrát se obětuješ pro druhé, nesejde na tom. Nikdy to pro tebe nikdo neudělá nazpět, pokud k tobě nemá správnou vazbu. A taková vazba se tvoří velice těžko-“
„Ale přesně tak to je. Nemohla bych nechat zemřít někoho, koho miluju. Ty snad ano?“
Theoran se nepatrně ošil, ale nic na to neodpověděl. Místo toho si na chvíli stáhl masku, aby mohl Raniu políbit na čelo, než si ji nasadil nazpět a v tichosti odešel.


Nádech a výdech. Nádech a výdech. Dech.
S těmi myšlenkami se nakonec vydala jednou z tajných chodeb ven, procházejíc spletité cestičky až k zadnímu východu, kudy vypadla ven. Vyhnula se tím celé té šarádě, co se odehrávala vevnitř - a mohla se tedy schovat někde, kde na ni doléhal co nejmenší tlak. Na místě, kde se doopravdy cítila v bezpečí, alespoň trošičku.
Sotva se ocitla mezi nejrůznějšími rozkvetlými keři, dala se rychle na útěk napříč labyrintem okrasných stromů, směřujíc k jednomu z altánů. Ten byl částečně obrostlý bílými růžemi, které kolem rozšiřovaly něžnou květinovou vůni. Nad hlavou jí pak visel měsíc, částečně zakrytý pošmournými nočními oblaky, ale stále v plném úplňku.
Těžce dosedla na kamennou lavici a položila si hlavu na stolek před sebou, propadajíc usedavému pláči. Nechtěla jít dovnitř, nechtěla se promenádovat před nějakými cizími a význačnými lidmi. Nechtěla být dámou, ani tančit. Nechtěla se usmívat... Toužila se jen propadnout do země a všechnu tu spoušť v klidu přečkat, protože do ničeho z toho nezapadala. A nikdy ani nemohla.

Stál v čele toho všeho. Chaos i noblesa kolem byly důsledkem jeho snažení, to on tahal za všechny stříbřité nitky... Kontroloval obrovskou masu a udržoval v chodu celé panství, připravený ho přebudovat v opravdové království. Možná se zrodil jako padlý, ale rozhodně se nemínil přeměnit v prach a zapomnění... Naopak. Stoupal. Jeho vzestup byl sice v porovnání s jinými relativně pomalý a nepopiratelně i trnitý, ale to ho nečinilo o nic méně velkolepým.
Theoran byl skutečným mistrem loutkářem. Posouval lidi kolem sebe jako šachové figurky, tlačil na ně jedním nebo druhým způsobem a držel jejich životy ve svých rukou. Mnohdy mu protékaly mezi prsty jako písek, jindy připomínaly spíš hrst drceného skla. V důsledku na tom ale nesešlo, osudy pěšáků byly naprosto bezvýznamné. To on byl osobou v popředí, hřál se světlu a žáru svící, koupal se v měsíčních paprscích. Nekorunovaný král, připravený uzurpovat mnohem více, než jen prachobyčejnou korunu. Přišel ruinovat životy, přišel bojovat a přišel vládnout. S každým jeho krokem se otřásaly jeho vnitřní zdi, jelikož se nezadržitelně blížil k dalšímu milníku svojí vyčerpávající cesty. Cesty za věčností, mocí. Za opravdovým životem a ne tou falešnou fraškou, jakou musel od svého probuzení snášet jako tíhu vlastního stínu.

Ta noc měla patřit ale mnohem víc ostatním, než jemu. Tradiční Půlnoční ples byl o spojení, jednotě a respektu. Loajalitě, jakou on sám postrádal. Zavraždil oba svoje rodiče - dokonce i bratra. Byl by zabil všechny, co by se mu postavili do cesty, ale zdálo se, že se druzí přeci jen začínali učit. Vnímali, přijímali jeho způsoby. Sice jim to nebylo milé, ale co zrovna jemu bylo po tom? Dělali to, co měli. Dobře pro ně... Pochvalu si ale nevysloužili.
Nejspíš by se měl cítit nepatřičně, když něco tak čistého přetvořil ve svoji vlastní agendu, ale nemohlo mu na tom záležet méně. Toužil se předvést v pravém světle, dát najevo, kdo je novým lvem salonů i bojiště, kdo bude od teď tahat za nitky. Stejným způsobem ale mínil nastrčit do hry i svoje nové figurky. Jeho děti sice představovali mnohem větší mocnost, než jen hráče ve hře s vysokými risky i sázkami, ale... Na to byl čas. Celé moře času.
Nejdříve si podobně jako on museli vysloužit svoje místo ve světle, postupně se vykrást ze stínů. Unést tíhu vlastní kůže i snést pohledy jiných na ni. Co bylo ale podstatnější, museli být schválení. Prokázat se v očích svého otce, předků a samozřejmě i matrony. Protože o tom byl ples ve svém jádru, byť ho Theoran silně přetvořil.

Dobrým zvykem bylo předložit nějaký důkaz úcty svým předkům. Padlým, minulým... Těm, co svůj boj už buď dobojovali, nebo ho prostě prohráli. Theoran ale uznával jen a pouze jednoho jediného předka, nikdo jiný si dle jeho názoru žádný respekt nezasloužil. Ne potom všem, co on sám dokázal bez pomoci druhých.
Byť nepochybně mohl užít nějaký ten čas navíc, rozhodl se svoji rezervu využít právě k tomu, aby vzdal hold jednomu z mnoha duchů minulosti, jež obývali jeho domov. Na svůj výraz vděku a úcty si nevybral nic extravagantního a zvláště cenného, alespoň ne v očích společnosti. V jeho srdci měl jeho dar ale mnohem větší význam, než jakýkoliv drahý kámen - neboť růže v barvách oné duše vypověděla mnohem více, než nějaké cennosti.

Sotva ho uvítal známý ledový závan panující v rodinné hrobce, ucítil v hrudi tupé bodnutí. Jeho jindy studeně šedé oči výrazně pohasly, když pohledem spočinul na kamenné rakvi s víkem obkládaným sytě fialovými ametysty. Právě na něj položil růži, kterou utrhl v zahradě - a svojí magií ji přebarvil do stejného odstínu, jaké nesly drahokamy na povrchu. Jemně se poté dotkl prsty svých rtů a následně jména vyrytého na čele rakve, načež v tichosti odešel, pohřbívajíc uvnitř sebe všechny bolestivé myšlenky.
Byl už na odchodu, ale nad rakví se mihla tmavá šmouha, vrhajíc do hrobky nejasný stín kočičí figury.


Nehledě na chmury, jež se velice rychle začaly smrákat kolem jeho mysli jako pošmourná oblaka na noční obloze. Čas byl neúprosný - a on měl spoustu věcí na práci, tudíž si značně pospíšil, zatímco mířil za svojí vyvolenou.
Jen co se dostal ke dveřím do jejich společných komnat a vklouzl dovnitř, automaticky nasadil okouzlující a ryze šarmantní úsměv, načež se k Sayleen přiblížil a jemně ji vzal za ruku, aby ji mohl něžně políbit na hřbet a pokleknout před ní na jednu nohu.
„Jakpak se cítíš, drahá? Čeká nás dlouhý večer... Pokud si přeješ zúčastnit se jenom části, není problém to zařídit. Pochopím, pokud se tak rozhodneš. V dobrém duchu a rámci rodinné tradice přináším dárek pro štěstí...“
Nadnesl tichým, avšak opravdu procítěným hlasem. Šlo z něj znát, že se jí neptal jen tak naplano - opravdu mu záleželo na tom, jak se cítila a co si myslela.
Než však ale opět prořízl ticho, vytáhl zpoza zad druhou rukou drobnou čelenku tvořenou stříbřitými úponky rostlin. Původem patřila právě jeho matce, což byl ostatně jeden z důvodů, proč se ji rozhodl Sayleen dát. Nejen, že se k ní hodila díky svému dekoru, ale zároveň skýtala i větší a hlubší gesto.
„Korunka pro mocnou a nádhernou ženu.“ Špitl tiše, než se zvedl z pokleku a opatrně jí vsadil Sayleen do vlasů, počastujíc ji naprosto upřímným úsměvem.
„Pověz mi, prosím. Budeš si chtít s bratrem promluvit v klidu někde v soukromí, předpokládám? Nechám pro vás když tak zařídit nějaké volné místo, aby vás nikdo nerušil. Pokud bys ale nechtěla být sama... Rád ti budu oporou.“

Caas mezi prsty nervózně žmoulal otěže vysokého bílého hřebce, jehož srst se pod umírajícími slunečními paprsky leskla a nabírala odstín lososího masa. Zvíře ho jistým krokem neslo napříč promrzlo planinou, ze které i navzdory umístění na dost dalekém severním cípu Nescory už dávno zmizel sníh a zůstaly jen rozbahněné plochy, které po koňskými kopyty čvachtaly jedna radost. Také že jejich koně byli v tu chvíli asi v nejlepší náladě – oba dva, jeho bělouš i Jassův ryzák, si to vesele razili vpřed, nadšení tím, že už nemusí dupat po zmrzlé a tím pádem pekelně tvrdé zemi. Oproti nim, pár elfů v jejich sedlech už byl v o něco vážnějším ražení, jelikož s blížícím se cílem se přes ně pomalu začínala znovu převalovat vlna nervozity. Především přes Caase.
Mladý Jerichä absolutně netušil, co má dělat nebo by si myslet, ve chvíli, kdy k němu doletěl bílý pták se vzkazem od sestry… a už vůbec netušil, co čekat, když tentýž opeřenec přinesl i pozvánku na černém papíru, na němž se stříbrným písmem blyštěl do dálky jako vzácný klenot. Pozvánka, která byla určená výhradně jemu a jeho doprovodu – a tím se bez nějakého delšího zbytečného uvažování stal Jassïn. Jednak proto, že ho chtěl na chvíli vysvobodit od toho, aby se musel v Lese divokých elfů pořád užírat pod pohledy ostatních, ale také proto, že ho reálně nenapadal nikdo další, s kým by raději strávil těch pár dní cesty a také to malé honosné peklíčko, jakým se ples tvářil být. Pochyboval, že by ta akce měla být něčím extra odlišným od toho, co se běžně dělo v Lese divokých elfů, když se rozhodla šlechta něco oslavit, a zrovna mladý Áltëno se zdál ideálním kandidátem na někoho, po jehož boku by se něco podobného ještě dalo jakž takž zvládnout a ustát.

Když už se u něj toulal napůl myšlenkami, koutkem oka Jasse pozoroval, jak hledí mezi koňskýma ušima před sebe a v tichosti pravděpodobně dumá nad vlastními problémy a starostmi. Oba jich měli tolik, že to nebylo vůbec hezké, ale co s tím tak mohl nadělat? Teď se zaměřil ale i na pár povrchních věcí – například musel mezi myšlenkami o tom, co je asi tak může na panství rodu Killian čekat, uznat, že i navzdory strnulosti a vážnosti jejich situace to Jassovi slušelo až moc. Tím, že poslední noc strávili v lidském městě a do cíle už to neměli tak daleko, se oba rovnou oblékli tak, jak měli dorazit na ples – a Caas měl chtě nechtě vážně co dělat, aby dokázal občas mezi nenápadným zíráním na Jasse i dýchat. Kombinace bílé, zlaté a zelené k němu seděla velice dobře a každá část oděvu zdůrazňovala přesně to, co zdůrazňovat měla, takže měl ve výsledku jindy dost sebevědomý elf, jenž byl dost nelehce vyveditelný z míry, vážně co dělat, aby zachoval chladnou hlavu.
Byl fakt, že ho viděl v dost různých úhlech. Cestu – a především ty části, kdy rádoby inkognito přespávali v lidských hostincích – strávili kompletně spolu a Caas tím pádem měl zatraceně hodně šancí si ho pořádně prohlédnout. Pořád v něm viděl to malé rozcuchané štěňátko, které ho s důvěrou pozorovalo, zatímco bloudil rty po jeho bledé kůži… ale teď jako by se snad s někým prohodil a stal se někým jiným. A Caas sám pořádně netušil, zda ho to víc překvapovalo nebo se mu to víc líbilo.

Z úvah o tom, jak moc zlé by bylo Jassovi trochu ten uhlazený zevnějšek pocuchat, pokud by už ten pohled snad vážně nevydržel, ho vyrušila silueta, která se vynořila z podrostu před nimi – mohutné panství vystavěné z temného kamene, které už z dálky vysílalo do okolí záchvěvy nebezpečí a temna, ze kterého jako na povel začal Caasovi běhat mráz po zádech. Najednou mu vázanka pod krkem přišla příliš pevně uvázaná, košile moc svírací, každá nitka oblečení jako by ho svazovala. Ne nadarmo bylo známé, že elfové na temnou magii nereagují nejlépe… a byl si docela jistý, že vtom není sám, že to podobný vliv muselo mít i na Jasse.
Kdyby to bylo na něm, tohle by byl ten bod, kdy by to vzdali, otočili se a zašili se na zbytek noci pod nějakým hezkým rozložitým stromkem, kde by měli dlouhé hodiny jen a jen pro sebe. Ale to bohužel nebylo možné – a to především kvůli tomu, že Caas prostě potřeboval vědět, co tohle všechno má znamenat. Měl tušení, lhal by, kdyby snad začal tvrdit, že tomu tak není, ale stejně – potřeboval se skálopevnou jistotou vědět, na čem přesně je. Věděl, že pokud by na to nepřišel, tak by se od toho v myšlenkách už nikdy nedokázal odvrátit. Takže pobídl koně, který se energicky dal nadšeně ze svižného kroku do pomalého cvalu, a opatrně se pousmál na Jasse, jako by se mu snažil omluvit za to, do jakého víru temné magie je to oba táhne. Vážně by to otočil, kdyby mohl, jenomže problém tkvěl v tom, že neexistovala jediná alternativní realita, kde by to udělat mohl.

Zatímco se blížili, pustil otěže, které zahákl o rozsochu sedla, a zalovil rukama v kapse. Plynulý běh koně mu dával šanci jet i bez toho, aby se musel držet, takže neměl problém najít to, co hledal – tmavozelenou masku s několika zlatými odlesky, která jasně ladila se zbytkem jeho oděvu, který barvami odpovídal právě masce. Považoval to za ironii a jen ten jeden letmý pohled na masku mu vyvolal v mysli krátký záblesk nepříjemné vzpomínky na sestru. Neměl ale čas na sentiment – rychlým pohybem si masku nasadil a upevnil stuhou za hlavou. Svět okolo něj se nepříjemně zúžil a když se znovu otočil k Jassovi, měl mnohem omezenější zorné pole než předtím.
„Vzhůru do jámy lvové,“ utrousil polohlasně, než zvedl hlas, aby ho už druhý elf slyšel bez jakýchkoli obtíží i navzdory větru, který hvízdal kolem nich. „Zvládneme to, jen… mohu tě o něco požádat? Drž se blízko, prosím. Nedokážu přijít o někoho dalšího jen proto, že jsem chyboval nepřítomností.“

Rohan se cítil neskutečně zvláštně. Možná by to přisuzoval skutečnosti, že ve společnosti už se nějakou dobu neukázal, ale pravda byla taková, že ani dřív - když býval ještě součástí Šepotající pevnosti a rodiny Rhoenerů - pro něj nebyly společenské oděvy a plesy ničím příjemným.

Rohan byl tělem i duší bojovník. Skoro jako by se narodil s mečem v ruce. Od útlého věku se proháněl po cvičišti a pokoušel se ze sebe dostat to nejlepší. Zvykl si na brnění, těžké pláště a fyzickou bolest, způsobenou desítkami zranění.

V Dračích skalách to nebylo o moc jiné. Léta tam zasvětil boji a krvi. Byl se ochoten bít za pomstu pro svou rodinu a pokud to znamenalo, strávit hodiny na cvičištích, aby z dráčat udělal příští generaci vojáků, tak ať.

O to horší ranou se stalo vědomí o jejich zradě. Celou tu dobu žil v přesvědčení, že za smrt jeho rodiny můžou lidé. Až Maya mu otevřela oči, když mu řekla o dohodě mezi draky a Šepotající pevností. Strýc chránil skály za cenu vlastního života, ale v jeho vlastních posledních chvílích mu nepřišel na pomoc vůbec nikdo.

Rohan popravdě neměl sebemenší tušení, jak se s tou situací vypořádat. Celý jeho život se najednou otočil o sto osmdesát stupňů a on každou minutu pochyboval sám o sobě a uvažoval, proč byl tak zatraceně důvěřivý a nepátral po odpovědích už dřív. Třeba by potom ochránil Mayu před vším, co jí na Šedém hradě provedli. Třeba by bylo všechno úplně jinak.

Byl neskutečně zmatený, zraněný a unavený. Uvědomil si, že bojoval za stranu, která nebyla o nic moc lepší, než ta lidská a ať už se pokoušel uchopit celou situaci z jakéhokoliv úhlu, stejně nedokázal usínat na celou noc a bez nočních můr.

Rohan zemřel a znovu se narodil, přijal část Raniina srdce, které se mu navždy usadilo v těle spolu s malým stínem temnoty, připomínajícím mu, že ze smrti se nedá vyváznout jenom tak. Bez následků. A stejně nejvíce přemýšlel nad svými chybami.

Neochránil svou rodinu, neochránil Mayu, nezjistil pravdu a ve výsledku - co bylo nejhorší - nedokázal ochránit ani Raniu. Byl tak unavený a zmožený, že na ošetřovně znovu ztratil vědomí a když se po hodinách probudil, byla pryč. Nezůstalo po ní nic, než černé pírko. A právě to ho zavedlo až sem.

Rozlehlé panství na severní části kontinentu se před ním tyčilo v hrozivé výšce a slibovalo mu jen další temnotu a utrpení. Cítil to. Protože jeho vlastní temnota - ten malý černý střípek, zabodnutý v duši - na ni odpovídal. Volal ji. Vítal jako starou přítelkyni.

Rohan netušil, co se to s ním dělo. Po pravdě řešeno v něm vládl neskutečný chaos. Zmatenost a vina se v něm mísila s nitkami krutosti a vzteku a ať se snažil uklidnit jakkoliv, nedařilo se mu to. Nedokázal se ani na chvilku přimět ke klidu a necítit nic. A kdybyste se ho zeptali a on měl zrovna sdílnou náladu, prozradil by vám, že ho to děsí.

Kdyby měl ve skalách víc času, prohledal by všechny knihovny, přečetl jakoukoliv knihu a pokusil se zjistit, co se to s ním stalo. Proč cítí věci, které by cítit neměl, proč mu ze zrcadla oplácí pohled jedna černá duhovka a proč jsou jeho noční můry najednou až podezřele živé.

Ale Rohan ten čas neměl. Po Ranie začal pátrat jen co byl schopen stát na vlastních nohách.

Srdce ho bez ní fyzicky bolelo a on věděl, že  než začne vymýšlet nové plány a zjišťovat pozadí války, o kterém dosud neměl nejmenší tušení, musí ji najít. Potřeboval ji najít. Nešlo jen o to, že část jejího srdce teď žila v něm a zoufale volala po svém zbytku, ale taky o to, že ji miloval. A vzhledem k tomu, že ho magie a černé pírko zavedly až sem, byl si dost jistý, že není v nejlepším bezpečí.

Zavřel oči, pohladil pírko, které skrýval v náprsní kapse a současně zatahal za tenkou stříbrnou nit, která omotala jeho srdce a upokojovala ho ve chvílích, kdy se propadal do největší beznaděje. Věděl, že ho spojuje s Raniou.

Spíš instinktivně, než že by nad tím přemýšlel, se odvrátil od vchodu a zamířil do zahrad.

Cestu mu osvětlovaly pouze bledé prsty měsíce a Rohan si naposledy prohlédl svůj oděv. Najít ve skalách něco, co by vypadalo formálně a zároveň mu padlo, byl docela oříšek, ale nakonec se to podařilo. Jednoduchá šedá maska mu zakrývala čelo, nos a část tváří, černé kalhoty končily v ideální výšce nad pevnými botami, rukávy košile mu byly možná trochu delší, ale když je ohrnul, nikdo si toho nemohl všimnout. Nejvíc ho ale zaujala vesta z popelavě šedého brokátu, vyšívaná pavoučí nití. Ta byla původně bílá, ale jiskřičky iluzivní magie způsobovaly, že pod určitým světlem vypadala modře a pod jiným zas temně rudě. Barva Ranii a barva Rhoenerů...

Čím víc se nořil do zahrad panství Killian, tím víc se ozýval střípek Raniina srdce v jeho hrudi. Volal ji, potřeboval ji a Rohan ho tiše podezříval, že kdyby mohl, vyskočil by mu z těla a vydal se ji hledat na vlastní pěst.

Procházel kolem soch pokrytých břečťanem, dávno zapomenutých laviček a záhonů, kde rostl digitalis a pelargonie. Ani jemu - naprostému barbarovi, co se okrasných rostlin týče - neuniklo, že obě rostliny jsou jedovaté.

Prosmýkl se kolem zapomenutého zahradního jezírka, zcela pokrytého lekníny a zamířil k altánu, porostlému bílými růžemi, které v měsíčním světle vypadaly téměř přízračně.

A tam ji našel. Sice byla otočená zády k němu, ale její namodralá kůže se nedala s ničím a nikým splést.
Bolest v hrudi náhle ustala, jako by mu říkala: Tady je, našel jsi ji, teď už bude všechno jenom dobré.
Ruka se mu třásla a hlas ho v první chvíli neposlouchal. Na okamžik tam jenom dokázal stát jako solný sloup a prohlížet si její neskutečnou krásu.

V modrých šatech, které kolem ní vytvářely iluzi vodní hladiny, deště a rampouchů, vypadala jako dcera ledové královny. Překrásná, ale chladná a neskutečně smutná. Navíc se mu uprostřed vší té látky zdála drobná a nepředstavitelně zranitelná.

"Ranio?" zašeptal a natáhl k ní ruku. Nechtěl ji vyděsit, ale skoro bolestně se jí potřeboval dotknout. Zjistit, že je opravdu tu, že je skutečná a že se nejedná o další obraz, kterým se ho pokouší zmást jeho vlastní mysl.

Hlavou i duší jí zmítala neutišitelná bouře. Hořká, intenzivní a ledová jako vítr prohánějící se nad nejsevernějšími vlnami rozbouřeného moře. Utápěla se v slzách, neschopná zaplašit ten chaos a bolest zuřící ve svém nitru. Věděla, že by se dávno měla sebrat a nashromáždit všechny svoje síly, aby si dokázala na plese udržet požadovaný úsměv i nějakou formu noblesy, ale nebyla toho schopná. Všechno do sebe přeci jen dokonale zapadalo: byla tolik podobná svojí matce. Prakticky se od ní téměř neodlišovala, jelikož celý její život byl šílená fraška. Narodila se vůbec s celým srdcem? Nebo bylo už od samého začátku rozlámané na kusy? Protože měla pocit, že se ho pokoušela složit dohromady až příliš dlouhou dobu, neuvědomujíc si fakt, že se slepit zkrátka nedalo. Jak také člověk měl spojit dohromady ne jednotlivé střípky, ale padrť?
Nejspíš se měla obrátit na jednoho ze svých bratrů. Křičet z plných plic, bušit do těch onyxových zdí a dožadovat se toho, aby ji konečně někdo definitivně skolil k zemi, aby se už nemusela nikdy zvedat. Protože přesně tak se cítila. Poražená, zničená. Na samotném konci svojí dlouhé a vyčerpávající cesty... Ale rozum jí kázal, že tak snadné to být nemohlo. Naopak. Čekala ji ještě slušná dálka. A neexistoval absolutně žádný způsob, jak by se tomu příšernému a předem prohranému boji mohla vyhnout.

Měla se modlit ke svojí matce, aby jí dala sílu. Sílu, o níž dávno přišla, jelikož ji stravovala zaživa jako jed nebo kyselina, protože ji nedokázala v sobě udržet a ukočírovat... Ale najednou ji nutně potřebovala. Musela být tou samou dívkou, co onehdy před několika lety. Přeměnit se z křehké porcelánové panenky v opravdovou bytost, schopnou postarat se nejen sama o sebe, ale zároveň i konkurovat svému vyhrocenému okolí. Byla jako drobná rybka v moři nejen štik, ale především dravých piraní. Její šance byly prakticky neexistující, dokud se nestala alespoň částečně jednou z nich...
Jenže taková ona nebyla. Neuměla se nést jako rusalka nad zamlženým jezerem, nebezpečně nádherná a zrádná. Nehledě na všechnu podobnost vůči svojí matce, byla příliš křehká na to, aby obstála proti takové mase nepřátel. Nestála vůči výzvě, reálně čekala na svoji vlastní popravu. A ta měla být pomalá a mučivá...

„Ranio?“ Její prvotní reakcí bylo poplašeně sebou trhnout, jelikož ani trošičku nezaznamenala fakt, že by se snad kdokoliv přiblížil a ona přestala v altánu být sama, ale zároveň neměla strach. Ten hlas poznávala až moc dobře - ať už byla jakkoliv hluboce zabraná do svých chmurných myšlenek a vnitřní bolesti, nemohla si ho splést. Nikdy.
Nepatrně zavrtěla hlavou, aby vyhnala z mysli všechny ty náhlé spásné úvahy, než si hluboce povzdychla a obrátila se směrem, odkud hlas přišel. Nevěřila tomu, jak by také mohla? Neexistovala žádná možnost, že by snad bohové vyslyšeli její prosby. Byl daleko, hodně daleko. A kdo ví, jestli byl vůbec v pořádku...
„Rohane?“ To jméno jí splynulo ze rtů napůl s nádechem zmatení a půl šokem. Nevěděla, jestli se jí to nezdálo - byl skutečný? Věděla moc dobře, že vzhledem k tomu všemu, co se odehrávalo uvnitř její hlavy a vysoké koncentraci magie kolem by rozhodně nebylo nemožné, aby hleděla na výplod svojí zmučené a choré mysli, ale... Doufala, že tomu tak nebylo.
Pomaličku se zvedla, než k němu popošla a opatrně pozdvihla k němu ruku. Postupovala opravdu pomaličku a nejistě, jelikož se hrozně moc obávala toho, aby se jí zničehonic nerozplynul před očima, ale když jí dlaň spočinula na jeho tváři, všechno se uvnitř ní zlomilo a část tlaku se rozplynula jak mlha nad ránem.
„Jsi to ty.“ Na tváři se jí pomaličku objevil naprosto nefalšovaný úsměv plný štěstí, než mu bezmyšlenkovitě padla kolem krku v pevném objetí, neschopná odolat té nutkavé potřebě se mu přiblížit. Opět cítila, jak jí po lících kanou další slzy, ale tentokrát ne smutku ani zoufalství - ale pouhého čirého štěstí a úlevy.
„Mám tolik otázek... Ale na tom nezáleží. Jsi tady, jsi tu. Díky bohové.“ Špitla téměř bezhlasně, zatímco ho pevně objímala a snažila se bojovat proti vlastním slzám, kompletně uchvácená tím opojným pocitem klidu a vřelého tepla šířícího se napříč vlastním srdcem.
„Jak ti je? Jsi v pořádku?“ Zeptala se nakonec, když se od něj odtáhla a vzala jeho tvář do dlaní, upírajíc na něj skutečně starostlivý pohled.

Jass se pokoušel vidět všechno pozitivně. Od chvíle, kdy ho Caas požádal, aby se stal jeho doprovodem, si zakazoval chmurné myšlenky a pokoušel se soustředit na přítomný okamžik. Caas ho u sebe chtěl. Jeli na bohové vědí jaký ples, bohové vědí kam, kde na ně čekalo jen bohové vědí co. A Caas požádal jeho, aby se mu stal doprovodem. To přeci něco znamenalo. Muselo.

Jass samozřejmě souhlasil. Rád by řekl, že to bylo jenom kvůli Caasovi, ale pravdou bylo, že měl i svoje vlastní - čistě sobecké - důvody. Nechtěl být sám jen se svými myšlenkami a už vůbec se nechtěl vracet do města a rodinného sídla. Čas s tím krásným, milým a ochranářským mužem, který seděl na hřbetě koně jenom pár kroků před ním, mu dal mnohé. Třeba vědomí, že ne vždycky musí všechno dopadnout zle. Ukázal mu nádherné věci, nechal ho prožít dokonalé chvíle a celou tu dobu se o něj staral a ukazoval mu, že za to stojí. Že není jenom bezcenný odpad, jak mu neustále připomínali jeho rodiče.
Jass si nemyslel, že by se teď dokázal Caase vzdát i jen na několik minut. Děsilo ho to? Víc, než cokoliv na světě. Ale stejným způsobem ho to hřálo na hrudi, protože přesně tenhle pocit znamenal, že možná našel někoho, koho by mohl milovat.

Jass si nemyslel, že je něčeho takového schopen. Ärill zaplatil obrovskou cenu za to, že ho miloval a mladý Áltëno nechtěl, aby se něco podobného stalo znovu. Když ale sledoval Caase s jeho hrdým držením těla, i když mířil vstříc dost jasnému nebezpečí... věděl, že se ho nedokáže vzdát. Možná byl sobec, který nehledí na ostatní a možná se za to nenáviděl, jenže s tím nedokázal dělat vůbec nic. Byl to holý fakt. Stal se naprosto závislým na Caasovi a zcela upřímně nevěřil, že by se to mohlo v blízké době změnit.

Cítil to už tehdy v Lese, ale cestování vztah mezi nimi ještě posílilo. Trávili spolu veškerý volný čas, spali v jednom pokoji, hodiny seděli v sedle jenom pár kroků od sebe. Jass s lidmi trávil čas dost nerad. Sám sebe od jisté doby považoval spíš za samotáře, ale musel uznat, že čím déle je s Caasem na cestách, tím víc si přeje, aby to neskončilo. Chtěl s tím mladým elfem prožít úplně všechno. Usínat vedle něj, probouzet se vedle něj a taky samozřejmě všechny ty ostatní věci. Jednoduše se ho nemohl nabažit, což dokazoval i fakt, že z něj nedokázal odtrhnout zrak.

Líbilo se mu, že i když se Caas snažil působit ležérně a nad věcí, společenské oblečení mu dokonale padlo. Tmavá halena pěkně obepínala hezky tvarovaný hrudník, kalhoty zase dlouhé nohy. Zelená maska seděla na Caasově tváři přesně tak, že Jass nevěděl, jestli se má spíš dívat do jeho kouzelných očí, nebo na pěkné rty, vybízející k polibku. Ano, hádáte dobře, byl v tom prostě až po uši.

"Nikam nepůjdu, o nikoho nepřijdeš, slibuju," lehce se pousmál a přiblížil se natolik, aby se mohl dotknout Caasovy ruky. Chtěl tu pro něj být a ukázat mu, že za to doopravdy stojí.

"Jsi skutečná," zašeptal, když mu padla do náruče a on jí obětí okamžitě opětoval. Skoro bolestně se o tom tvrzení potřeboval přesvědčit.

Jako obvykle z ní nevyzařovalo teplo, ale spíš příjemný chlad, který tišil jeho rozdělené srdce, duši a hladil ho po tvářích. Najednou, jako by celá jeho bytost věděla, že s Raniou po boku bude všechno dobré. I kdyby měli projít peklem, nakonec bude všechno v pořádku.

Na chvilku se od ní odtáhl, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. V modro-stříbrných šatech vypadala skutečně jako princezna. Rohan nemohl uvěřit, že se znají jenom pár měsíců, ale za tu dobu se udála tak obrovská změna. Lirev ji našla omylem na kraji oceánu a odnesla do Dračích skal, protože Rania neměla kam jít. A teď? Teď stála před Rohanem a ačkoliv si to možná nemyslela, vyzařovala z ní neskutečná síla, omamná vrstva magie a závoj laskavosti, který musel každého donutit, ji milovat. Nebudu lhát, Rohan nedokázal uvěřit, že takhle překrásná žena si vybrala zrovna jeho - bojovníka, neschopného ochránit rodinu nebo ji samotnou. Předtím byli oba zničení, ale zdálo se, že zatímco Rania objevuje silnější části sebe samotné, on se jenom čím dál tím víc propadá do chaosu s destrukce.

"Hádám, že otázky máme oba, ale obávám se, že než na ně dojde, budeme muset přežít ten ples. Pokud samozřejmě nechceš okamžitě odejít. V tom případě se můžeme teď hned otočit a nechat všechno za zády," naléhavě se na ni zadíval, ale odpověď v její tváři nenašel. Jemu samotnému se na ples rozhodně nechtělo. Zaprvé neměl podobné události nijak zvlášť v lásce a zadruhé - a to bylo důležitější - na něj z panství dýchala vrstva temnoty a objímala ho podobně jako těžká deka. Volala ho, vábila a každý okamžik, který tu strávil pro něj byl těžší a těžší. Pokud tam ale Rania chtěla být... On tam chtěl být s ní. Nesnesl by další odloučení až už psychicky, nebo fyzicky. Sám sobě přiznal, že ji potřebuje a i když to bylo zatraceně děsivé, byl si toho dobře vědom.

Opustila ho už velká spousta lidí. Otce nikdy nepoznal, matka brzy zemřela a jeho jedinou rodinou se tak stali strýc s tetou a Maya. Byly to nejšťastnější roky jeho života, ale i ty pominuly. Strýc s tetou zemřeli a z Mayi vyrostla mladá žena, zdrcená osudem a smutkem a proměněná v úplně jiného člověka, než kterého Rohan znal. Myslel si, že v Dračích skalách se všechno zlepší, protože Tërrëlisové ho vzali mezi sebe a jednali s ním jako se sobě rovným a se členem rodu, ale teď... věděl, že i oni ho zradili. Nezůstal mu nikdo, jenom Maya, úplné jiná a na druhém konci kontinentu a Rania, která byla tady a on ji nemohl znovu ztratit.

"Je mi dobře, jsem v pořádku," pokusil se o lehký úsměv a doufal, že v sobě bude mít dostatek upřímnosti. Ve svojí podstatě nelhal. Byl v pořádku - našel přeci ji, na první pohled smutnou a ztracenou, ale přeci jenom ne zraněnou a s tím se dalo žít - o nočních můrách, náměsíčnosti a stínech, které ho lovily a pronásledovaly dnem i nocí vědět nemusela. Měla svých starostí dost a on byl více, než odhodlaný, postarat se o svou temnotu sám.

"Mnohem víc mě zajímá, jestli jsi v pořádku ty. Neublížil ti nikdo, že ne?" Jemně jí setřel slzy z tváří a políbil ji na čelo. Na ničem jiném nezáleželo.

Měl pravdu, ale nepřipadala si tak. Pojem skutečnost se jí už po nějakou dobu rozplýval před očima, přeměňujíc se v cosi neforemného a podivného. Téměř jako kdyby cosi ohýbalo realitu kolem ní, pohrávalo si s časem i všemi zákonitostmi světa, popírajíc snad každé psané i nepsané pravidlo. Velice snadno by mohla něco podobného svést na Theorana, jelikož on dost možná podobnou silou vládl, ale dost silně pochybovala o tom, že by něco podobného konstantně prováděl.
Ten pocit nereálnosti ji ale naštěstí poměrně rychle opustil, když se konečně ocitla v jeho bezprostřední blízkosti a po velice dlouhé době pocítila něco, co matně připomínalo záchvěv klidu a pocitu bezpečí.

Neměla z toho ani trošku dobrý pocit, natož pak nějakou radost, ale... Měl pravdu. Nehledě na tolik nevyřčeného a nevysvětleného kolem nich obou, přednější byla ta šaráda, co se konala jenom kousek za zahradou. Plesu se vyhnout nedalo, tím si byla jistá - ale když se objevil Rohan, připadala jí ta úloha o poznání snazší, dokonce i výrazně snesitelnější.
„Věř mi, že bych si opravdu přála odejít. Skopnout ty nemožné boty, zahodit masku a vytratit se do noci... Zní to vážně lákavě, o tom žádná. Bohužel tu ale musím zůstat, musela jsem slíbit, že dnešek nijak nepokazím. Ten ples totiž pořádá můj otec,“ povzdychla si poněkud zachmuřeně, než mírně sklopila řasy a zformovala na rtech posmutnělý úsměv.
„Je zvláštní, co všechno se může stát za určitou dobu. Našla jsem jeho, svoji rodinu... Tohle místo má být můj domov. Ten ples je prý součást rodinné tradice, otec se chystá mě a moje bratry uvést do společnosti a plánuje ještě něco dalšího, ale šíleně kolem toho mlží. Vím jenom, že jsem dostala velice jasné instrukce: vypadat hezky a usmívat se. Vážně by mě zajímalo, kde vzal ty iluze ohledně toho, že ze mě bude dáma.“
Koutky rtů jí viditelně zacukaly, když nakonec nadnesla tu poznámku na odlehčení situace. Opravdu nechtěla šířit chmurnou náladu a celou tu situaci zkazit - viděli se přeci jen po takové době. Tolik jí chyběl, příšerně se tím soužila... A teď se znovu setkali, byli opět spolu. Nemohla to všechno pohřbít svojí vlastní negativitou, ne když ho tak ráda znovu viděla a užívala si celým svým srdcem jeho přítomnost.

„To jsem moc ráda. Já... Omlouvám se, Rohane. Cítím se příšerně, že jsem zmizela na tak dlouhou dobu, ale... Odešla jsem, abych pomohla bratrovi, protože se dostal do příšerné situace a já ho v ní nemohla nechat samotného, měla jsem o něj hrozný strach. A potom... Všechno se zkomplikovalo, zamotalo a bylo to jedno obrovské šílenství. I teď mám pocit, že je to všechno jenom neskutečná noční můra a já se každou chvíli mám probudit, ale ještě k tomu nedošlo, pokud vůbec kdy dojde.“
Na tváři se jí usadil posmutnělý, hluboce provinilý výraz. Skutečně litovala toho, že odešla a vyčítala si to všechno, čím si musel projít - sice bylo dost nerealistické, že by ho snad dokázala před morem ochránit a on se s ním nikdy nedostal do styku, ale mohla by mu alespoň pomoct dříve, nenechat to zajít až tak daleko.
„Já? To...“ Hlas se jí zlomil a ona musela sklonit pohled k zemi, jelikož se mu v tu chvíli nedokázala dívat do očí. V hlavě jí mezitím proběhl obraz každé příšerné věci, co se mezitím stala - a ona v sobě nedokázala najít dostatek síly na to, aby o tom lhala.
„Ne, to ne... Jsem v pořádku. Ale nemůžu říct, že by to bylo jednoduché,“ odpověděla nakonec, než zvedla hlavu nazpět a upřela mu pohled do očí.
„Stalo se toho hodně, nebudu lhát. Ale už je to pryč, nevrátí se to. Důležité je, že jsme znovu spolu a stojíme při sobě, však? Hrozně moc si mi chyběl.“

Považovala za velice hrubé, že ji její vykutálený bratr nepozval - pozvánka sice přišla, to ano, ale nebyla na ní znát ani kapička citu. Ten papír byl sice černý jako uhel, písmo vedené stříbřitým inkoustem dokonale elegantní, ale… Aslaug toužila po osobním pozvání. Očekávala, že když už se její (navíc ke všemu mladší, když už to měla hlouběji analyzovat) milovaný a jediný živý bratr rozhodně pořádat nějakou společenskou akci, bude se smět nějakým způsobem podílet. Zapojit se, přiložit ruku k dílu a konečně také uplatnit všechny ty roky strávené studiem společnosti, jejích jedinců a směšných pravidel, jakými se drtivá většina pokoušela řídit, byť obvykle spíše na oko.
Místo toho se jí dostalo jen maličké kartičce zabalené v papírové obálce, co přinesl nějaký opelichaný havran. Tohle měl být výraz vděku a jednoty? Tuctové pozvání, jaké nepochybně rozeslal každému zbohatlíkovi napříč celičkým kontinentu? Ať už měl Theoran za lubem cokoliv, tím rozmarným opomenutím svojí vlastní sestry, zatímco se chvástal o přivedení nové krve do společnosti, si vysloužil minimálně pár nepříjemností, jelikož Aslaug neměla v povaze odpouštět podobný typ urážek. Dotkl se jí. A to opravdu hodně.

Kterak se to pitomé pozvání vztahovalo na celou domácnost, jež v současné době měla až překvapivě vysoký počet členů, ona rusovláska se rozhodla na ples vyrazit sama. Jít bez doprovodu by pro mnohé sice mohlo být ponižující a trapné, ale ona to tak neměla - neexistoval totiž zhola nikdo, komu by dovolila, aby na podobně důležité společenské akci stanul po jejím boku. Stát se její společností nebyla otázka pozvání nebo náklonnosti, byla to pocta. Obrovská výsada, zodpovědnost a práce. Těžko nalézt v podobně prohnilé společnosti někoho, kdo by byl podobného místa hoden... Proto bylo podstatně snazší jít bez doprovodu, stejně to dost silně podněcovalo její výslednou zprávu. A že ona se do světa rozhodně zprávu chystala vyslat, tím si mohl být jistý úplně kdokoliv, kdo by na ní jen spočinul pohledem. Přišla hrát, přišla se bavit, přišla ničit. Ze všeho nejvíc ale kralovat, protože to panství jí patřilo úplně stejně moc jako Theoranovi, byť na to dost očividně zapomněl. Nebo bohové chraňte... Mohlo mu to zkrátka být jenom nepohodlné, čímž by si vysloužil pěkné polechtání dýkou mezi žebra.

Sehnat si řádné ošacení byla sice opravdová výzva, ale podařilo se jí to včas. Měla dokonale jasnou vizi o tom, jak chtěla, aby její šaty vypadaly: musely být nejen neotřele elegantní, ale zároveň měly I vyzařovat kombinaci její osobnosti a moci. Nesmířila se jen tak s něčím, proto svojí švadleně sepsala opravdu obsáhlý seznam svých požadavků I poznámek, dle níž měla následně začít pracovat. Musela ji dost silně motivovat (v obou směrech, jelikož kombinace cukru a biče byla osvědčenou technikou, jakou Aslaug s oblibou využívala na všech možných polích) ale výsledek nakonec doopravdy stál za to.
Když se tedy na panství vydala a konečně spočinula oběma nohama zpět na pozemcích, kde se narodila a kam náležitě patřila... Nevypadala jen jako nějaká šlechtična, co přišla mávat s pozvánkou v ruce. Byla oděná jako skutečná královna. Její šaty se ze shora držely těsně, obepínajíc jí útlý pas a zdůrazňující křivky, než se pozvolna rozšířily v nabíranou sukni s prolínajícími se odstíny krvavě rudé a půlnoční černi. Základ šatů se nesl právě v červené, ale horní vrstva látky byla ještě od pasu dolů potažená další a tenčí vrstvou, jež nesla barvu obsidiánu. Tím na sobě Aslaug kombinovala jak rodovou barvu, tak svoji vlastní: a díky té výrazné kombinaci, doplněné o extravagantní náhrdelník s černými a červenými kameny, osazený jedním křišťálově čirým ve středu a vlasy částečně vyčesanými nahoru, doopravdy působila jako člověk, co se nepřišel jen tak bavit a tančit, ale reálně panovat. To podněcovala I její maska, jež svojí sametově černou barvou evokovala dojem jednoduché elegance, ale byla doplněná několika červenými kamínky, k nímž odpovídaly I dvě růže vsazené v jejích vlasech. Ty dohromady evokovaly dojem silného kontrastu, neboť jedna bila bílá jako sníh a ta druhá opět rudá jako krev. Zrzavé vlasy splývající z vyčesání v drobných zakroucených loknách pak dotvářely celý ten vznešený vzhled, s jakým se Aslaug nesla jako hotová královna.
Ať už to byl znak pýchy a snobství nebo ne, cítila se vůči ostatním hostům nadřazená. Důležitější, lepší, silnější, krásnější. A byla připravená srazit na kolena úplně kohokoliv, kdo by se jí snad mohl postavit do cesty. Na něco takového totiž korunu na hlavě nepotřebovala... Stačilo jí jedno z chytře schovaných ostří, co nosila různě po těle.

Caas si to nepřipouštěl až tak moc cestou, ale když se blížili k cíli, začalo mu docházet, jak důležité pro něj to, že sem Jasse vzal, vlastně bylo – a vzhledem k tomu, jak rychle koloušek jeho pozvání sem přijal, bylo docela zřejmé, že tenhle pocit byl oboustranný, což ho jen těšilo, aby byl upřímný. Díky tomu, že měl mladého elfa věčně na dosah ruky a na pohodlný doslech celou dobu, co byli na cestě, si velice rychle navyknul na to, že ho měl vedle sebe, což možná nebylo nejmoudřejší, když vezmeme v potaz to, že se Jass dost obával o dohru v Lese divokých elfů, ale… asi nebylo nic, na co by Caas kašlal víc, než na to, co si myslí elfská šlechta. A jak už tak za tu dobu, co se po Dvoře pohyboval, zjistil, nebyl ani zdaleka sám, co k tomu choval podobný vztah. Takže pokud mu to vyloženě sám koloušek nechtěl zatrhnout, nemínil na tom přístupu nic moc měnit. Na to si toho, co se mezi tím mezi nimi začalo tvořit, až moc vážil na to, aby nechat něco tak zbytečného, jako je společensky hezky vykreslený profil, mu rozkazovat, co má a co ne.

„Pevně v to doufám,“ přikývl na Jassovo ujišťování toho, že o nikoho nepřijde. Od doby, co mu ale sestra bez varování prostě zmizela, byl v tomhle přesvědčení poněkud nejistý. Nahlodaný pochybnostmi, které se v něm usadily napevno jako zuby zarostlé do kosti a nenechaly se vyviklat něčím jako jsou logické argumenty. I kdyby se snažil doopravdy sebevíc, jen tak to zaplašit nedokázal – ale i navzdory tomu se Jassovi a těm jeho slovům snažil skutečně věřit. Především asi proto, že neměl nejmenší ponětí, co by dělal, pokud by se to ukázalo jako další nevyslyšená naděje. Proto se prostě upnul na naději, že se třeba jednou jedinkrát všechno nesemele a neskončí naprostou katastrofou. Jak tomu už bylo tolikrát, že se mu motala hlava jen při pár náhodných vzpomínkách.
Potřásl prudce hlavou, až po něm ryzák vrhnul zkoumavý pohled, když se mu zavrtěl na hřbetě. Caas zvíře omluvně poplácal po krku, zatímco v duchu se snažil vytěsnit jakoukoli připomínku toho, co už se v minulosti podělalo. Ne, tohle neměl být ten případ. Tohle muselo vyjít – a oni z toho museli odejít bez úhony. I kdyby se ve snaze o pravý opak měl celý svět postavit na hlavu.

Ještě měl na srdci ale něco. A potřeboval to říct, než se jim vymstí, že to neudělal předem. „I když tě tam neplánuju nikde nechávat, stejně… dej pozor na ostatní, dobře? Těžko říct, kdo všechno tam bude, a náš národ pořád přeci jenom nepatří mezi ty nejmilovanější v celé Nescoře. Někdo by možná mohl mít chuť dělat problémy. Hlavně jim k tomu nesmí být nabídnuta šance.“ A i kdyby se snad někdo o něco pokusil, kdyby jediná ruka byla vztažena a měla kolouškovi zkřivit byť jen jeden jediný vlásek, Caas by se s tím dotyčným moc rád seznámil. A u té příležitosti ho pravděpodobně i polechtal nožem mezi žebry. Na to, aby to bylo proveditelné, jich měl po těle skrytých dodatek.
Ještě se na okamžik zarazil, než využil to, jak blízko sobě byli oba koně ochotní jít, natáhnul se k Jassovi a bez váhání mu vtisknul na rty ještě jeden rychlý polibek, než se v sedle zase narovnal a urovnal si masku na tváři. Už nebyli daleko a bylo potřeba zapnout všechnu ostražitost, kterou jen měli v zásobě… a doufat, že to bude stačit.

Jass by lhal, kdyby řekl, že ho Caasova péče ani trochu nehřála na srdci. Hřála. A to zatraceně moc. Bylo to už dlouho, co se o něj někdo zajímal a možná právě proto byl pro Jasse ten pocit tak očistný a překvapující. Staral se sám o sebe. Udržoval se naživu, sháněl jídlo i nocleh a to všechno, protože jednoduše musel. Nikdo jiný to za něj neudělal. Ale teď, s Caasem, si zvykl na teplo něčího těla vedle toho svého, na pevné obětí, když ho potřeboval a na polibek, když se Caasovi jednoduše chtělo. Zvykalo se na to až děsivě rychle a on si byl moc dobře vědomý, že už by se podobných věcí nedokázal vzdát a trpěl by, kdyby mu byly násilním odebrány.

"Dám na sebe pozor. Zapomínáš, že se o sebe dokážu postarat, Drahý. Dělal jsem to doteď, takže  odhaduji, že jeden večer zvládnu. Ale oceňuju to. Vážně," Jass se pousmál a po Caasově polibku mu přeběhlo po zádech příjemné šimrání. U všech bohů... Byl v tom až po špičky uší.

"Mnohem víc se bojím o tebe. Nemyslím si, že zrovna já jsem magnet na průšvihy, ale ty na něj rozhodně vypadáš. Ne, že by to nebylo přitažlivé, jen... Slib mi, prosím, že ať se bude dít cokoliv, neuděláš nějakou pitomost. Že všechno bude v pořádku."

Caas se mohl tvářit, že se nic neděje, ale Jass si strnulého držení těla a zamyšlených chvilek, kdy se mladý Jerichä naprosto ztratil ve vlastním světě, všiml. Při tom množství času, které spolu trávili to ani nešlo jinak. Nevěděli, co je čeká, ale Caas z toho měl dost očividně mnohem větší obavy, než Jassïn a Jassïn měl zase obavy o něj. Byl to začarovaný kruh, ze kterého se ale nedalo vykličkovat jinak, než ples prostě navštívit a nějak přestát.

Jass by dal cokoliv za to, aby dokázal zamyšlené vrásky z Caasovy tváře vymazat. Aby se mohli utábořit na kraji nějakého lesa nebo v menším hostinci, vypít lahev vína a užívat si jeden druhého. A přesně to se taky chystal udělat, až vypadnou ze sídla, které se před nimi vzpínalo k obloze v celé své temné kráse a volalo je k sobě.

„Obávám se, že svoje bytí magnetem na problémy nejsem schopen dvakrát ovlivnit… pokud nemluvíme o případech, kdy mě do těch problémů nedostane vlastní nevymáchaná pusa. A i to mám tendence svádět alespoň na geny,” pronesl s úšklebkem pro jakési odlehčení, ale poté stiskl rty do tenké linky a tiše si povzdechl. „Vynasnažím se, ale nemůžu asi nic plně zaručit.” Vrhnul na Jasse postranní omluvný úsměv, než si znovu narovnal masku. Svírala ho panika z toho, že se tam něco podělá – a že to celé odprdne koloušek, ačkoli on za nic nemohl. To Caas trval na tom, aby šel s ním, to on ho sem vytáhl. A byl by to i on, kdo by nesl zodpovědnost za to, kdyby se mu něco stalo. A tohle pomyšlení ho děsilo; ne kvůli tomu, že by měl na krku všechno on, ale proto, že zkrátka a dobře prostě nechtěl, aby Jass byl tím, kdo si to odskáče.
Trochu ho děsilo, jak moc si na něj navykl a jak ochranitelský pud si vůči němu za tak kratičkou dobu vypěstoval, ale pokud by ta ochranitelskost snad mohla v podobných případech pomáhat, nehodlal proti tomu nějak výrazněji zasahovat. Každopádně, už jenom z vize toho, že by mu měl být na tom plese zkřížený jediný vlásek na hlavě, se mu dělalo zle a v kapsách se mu z toho samovolně téměř otvíraly všechny nože, které táhl s sebou (a že jich nebylo zrovna málo… jeho paranoia vůči neznámé situaci se opět prokázala být docela mocnou protivnicí). Možná se choval v duchu tak trochu jako hysterka, ale měl pro to všechny možné dost dobré důvody, kterým korunovala bez pochyby to, že jednoduše nechtěl přijmout skutečnost, že by Jasse zatáhnul do nebezpečí a pak ho z něj zase nedokázal dostat.

Chtěl na to něco ještě navázat, ale z myšlenek i chmurů ho vytrhlo táhlé ptačí zakřičení, které se jim ozvalo přímo nad hlavami. Caas vzhlédnul včas na to, aby viděl, jak se k nim neochvějně blíží opeřenec, velikostně jen o chlup větší než havran, jehož peří mělo barvu čerstvě napadaného sněhu. Caas se ani nemusel dlouho zamýšlet, aby poznal, že to, co se k nim blíží, je acamaté – taková obdoba nejlepšího přítele člověka, jen pokud byste to vztáhli na elfy. Pták zakroužil nad nimi a když se Caas trochu zaklonil, bez váhání přistál na hrušce sedla před ním. Kůň to naštěstí okomentoval jenom dalším odfrknutím, jinak skoro ptáčka nebral na vědomí.
Elf neváhal a přehodil si otěže do levé ruky, načež tou pravou pohladil acamaté po složených křídlech. Napufnutý ptáček na to gesto zareagoval dalším tichým zapískáním, než se k němu otočil hlavou a ukázal důvod toho, proč vlastně přiletěl – v zahnutém zobáku svíral útlou ruličku papíru. Caas nijak dlouho neváhal, stáhnul ruku z ptačího peří a převzal si drobný svitek. Zatímco se snažil ho prsty jedné ruky rozbalit, acamaté si uvědomil, že teď mu asi pozornost věnovat nebude, a jako namydlený blesk přeskočil z přední rozsochy jeho sedla na tu Jassovu, dožadujíc se jeho pozornosti. Caas jim věnoval letmý pohled a po rtech mu přeběhl úsměv, protože roztomilost toho výjevu byla nebetyčná, než se znovu obrátil k poselství toho lístku, který se mu konečně povedlo jednoruč rozvinou.


Zašklebil se nad tím, že Jass dost zjevně nebyl sám, kdo ho podezíral z toho, že se na plese možná nebude hned umět chovat tak úplně slušně… co si budeme, ani jedno z těch varování, co už si vyslechl, nebylo tak úplně od věci. Chvíli klouzal očima po tmavém rukopisu, který znal až moc dobře, než papírek informačně ukázal Jassovi a poté si ho rychle zastrčil do kapsy vesty, načež pobídl koně k trochu rychlejšímu tempu. Do kroku synchronizovaně přidali jak ten jeho, tak Jassův bělouš. Ještě než ale stihli vjet do té jámy lvové, ještě se pro všechny jistoty ohlédnul na Jasse. „Doopravdy připraven?” Musel se ujistit, zkrátka musel.

Nádech, výdech… a ideálně se pokusit přitom nespadnout z okna, z něhož byla vykloněná, aby nabrala trochu čerstvého vzduchu dřív, než se jí znovu udělá zle. Zapátrala očima ve tmě po bělostném acamaté, kterého teprve před pár minutami vyslala se vzkazem napřed bratrovi, ale samozřejmě už neměla ani sebemenší šanci ho spatřit. Zmizel tak rychle, jako trvala doba jednoho mrknutí, a zbyl po něm jenom studený poryv po máchnutí křídel, který Say pohladil po planoucích tvářích. Ještě dlouhých několik minut poté, co zmizel, u toho okna zůstala, snažíc se nabrat ztracenou rovnováhu a jistotu, kterou ztratila téměř v plném rozsahu, když musela jednu ze služebných po pomoci se šněrováním korzetu šatů poslat pryč, aby ji neviděla lapat zoufale po dechu ve chvíli, kdy se v ní snad všechno bouřilo. Docela zapomněla na ty salvy nejistoty, které se jí zmocňovaly vždycky, když se něco chystalo – a tady to platilo ještě o to silněji, což bylo svým způsobem pochopitelné, ale stejně ji to v první chvíli zastihlo nepřipravenou. Takže pak skončila takhle – s oknem rozraženým dokořán, díky čemuž se místnost rychle naplnila útěšně chladným vzduchem; s maskou na malý moment zapomenutou na pelesti postele; s nejistým dechem v hrdle, který se ale konečně začínal srovnávat tak, aby se s ním dalo fungovat.

Těžko říct, jak dlouho už před každou větší společenskou akcí přicházely tyhle stavy… správná otázka by spíš byla, zda vůbec existovala doba, kdy je neměla. Nešlo o to, že by ji snad braly úzkostlivé záchvaty ohledně toho, zda se akce pokazí nebo něco takového – v tom byl ten háček. V takové chvíli by ty obavy dávaly alespoň malý smysl, protože zrovna úzkosti byly něčím, čemu člověk zkrátka jen tak s lusknutím prstů nenařídí, aby to odešlo, kdepak. Bylo by racionální cítit se takto, kdyby to byla úzkost jako taková, prostě něco zakódované v jejím DNA, co by reagovalo na podobnou hladinu stresu právě tímhle. Problém byl v tom, že zde byl důvod úplně odlišný – a nemohl za to, stejně jako za polovinu problémů v její mysli, nikdo jiný než její vlastní matka. Laania Dorrë Jerichä byla žena, pro níž bylo cokoli, co zavánělo odlišností od perfekce, zkrátka… podřadné. A nebylo tím pádem moc velké překvapení, že k tomu táhla i svou dceru, kterou v tom svým způsobem po těch letech určitý způsobem… zlomila, to by bylo asi to správné slovo.
Zlomila ji vůči myšlence, že by jí v tomhle vůbec mohla odporovat – a vždycky před podobnými událostmi se to vystupňovalo vždy do takové míry, že to jediné, co Sayleen zbylo jako možnost, bylo jednoduše to všechno vypnout a nevnímat. A právě to bylo i to, co cítila teď; její tělo vědělo, že se něco chystá, cítilo napětí vznášející se ve vzduchu, vnímalo utažené šaty. Její magie skučela, protože i když sama elfka neviděla hosty přicházet, minimálně je cítila. Jako srocení všemožných vjemů, které na ni útočily jako zběsilé. Všechno v ní se schylovalo k tomu, aby se prostě předem vyhnula trápení a prostě jenom cvakla tím vypínačem. Nebylo to přeci jenom nic tak těžkého, udělala to už tolikrát, že se do toho stavu dostávala skoro automaticky. Nikdy předtím se tomu nebránila… a když s tím teď začala, skoro ji položilo uvědomění si, jak složité to bylo.
Stálo ji to všechnu nashromážděnou vnitřní sílu, aby přesvědčila svou vlastní mysl, aby ji na fleku neodstřihla od veškerých emocí, které v sobě měla. To, co se v ní plašilo, bylo silné a jen tak si nenechalo vymluvit, že to není nutnost. Teprve chvíle argumentování sama se sebou pomohla k tomu, aby se vůbec doopravdy oddala myšlence toho, že tohle není nutnost. Theoran nebyl její matka – a i když byla docela dobrá otázka, kdo z nich míval černější sklony, tak pro ni to pořád znamenalo o něco větší pocit jakéhosi bezpečí. Rozhodně mu věřila víc než jí, což bylo možná trochu smutné, když vzala v potaz, že matka měla na podobné utužování vztahů celý Sayin život, ale zkrátka a prostě to bylo tak. A bylo už dost pozdě plakat nad tímhle hrobem.

Jako kdyby ho její myšlenka přivolala; velice krátce potom, co se konečně dokázala uklidnit a dát v určité míře do pořádku, jak to jenom šlo, dveře tiše zaskřípaly a on vklouznul dovnitř, neslyšně jako stín. Kdyby elfka neměla alespoň mírně zesílený sluch, pravděpodobně by ji svým příchodem vyděsil k smrti; takhle k tomu ale díky bohům nedošlo a ona měla vteřinu na to se ještě jednou zhluboka nadechnout, než se otočila k němu, přičemž jí po rtech přejel drobný úsměv v gestu pozdravu. „Možná jen trochu nervózní, ale jsem si jistá, že to zase přejde,” přiznala – a i když slovo nervózní mělo do toho, co se do ní opíralo ještě před chvílí, dost daleko, teď už to bylo docela dobré pojmenování pro to, v jakém stavu byla nyní. Už byla o dost klidnější, což byl fakt, co ji samotnou naplnil úlevným pocitem z toho, že se nakonec dokázala prokousat přes tu vlnu otupělosti až do fáze, kdy si sama mohla rozhodnout o tom, jak na tom v rámci emocí bude. A i když se to mohlo někomu zdát jako dost mizerný progress, pro ni to bylo malé, ale důležité vítězství, díky kterému nebylo tak těžké na rtech vyčarovat skutečný úsměv.
Lhala by, kdyby tvrdila, že ji s tím náhlým dárkem nepřekvapil. Něco takového jednoduše neočekávala – ale nemohla ani popřít to, že to bylo gesto, které jí trochu vrátilo víru v to, že tenhle večer by nemusel být jedna velká katastrofa, jak se obávala předtím. Ani ne tak kvůli šperku jako takovému, ale kvůli tomu gestu samotnému. Váhu jemné čelenky ve vlasech sotva ucítila. „Maane,” vypravila ze sebe trochu zaraženě, na moment zapomínajíc přecvaknout z vlastního rodného jazyka. Teprve po chvíli jí došlo, kde se stala chyba, a s omluvným úsměvem se opravila. „Děkuji. Vážím si toho, doopravdy.” Svým způsobem to dokázalo uchopit poslední kousíčky té snahy jejího podvědomí o úplné uzamknutí emocí a prostě to vyhodilo do ztracena. Poprvé, co se na podobnou událost chystala, jí to přišlo nepotřebné – zbytečné – bizarní – a ona se toho výsostně ráda zbavila.
„Co se týče bratra… pravděpodobně bude nejlepší ho ukrást na tu dobu do zahrad. Někam ven, tam…to bude asi pro nás oba snazší,” pronesla. Nad tímhle už přemýšlela a vážně počítala s tím, že ho zkrátka čopne a odtáhne někam stranou, kde nebude tolik lidí, kde nebudou překážet nikomu a nikdo zase naopak jim. Doufala v to, že to půjde alespoň trochu hladce, ale dobře věděla, že to může být také jen zbožné přání. Stejně – hodlala udělat pro to, aby se alespoň tohle nepodělalo, všechno, co bylo v jejích silách. „A za tu nabídku děkuji, ale… obávám se, že tohle si budeme muset vyřešit s Caasem sami. Navíc, nechci ti tím jen přidělávat práci – koneckonců, banda nalitých šlechticů? To ještě bude legrace,” ušklíbla se, protože všichni znali přesně ten typ šlechticů, kteří byli přesvědčeni, že na podobné akce se jezdilo jenom pít… kdyby měla sestavit žebříček povah, které měla v oblibě, oni by byli zatraceně nízko, co si budeme povídat. „Což mi připomíná; pokud by se snad něco blížilo k tomu, že to bude drhnout, řekni. Pokusím se alespoň trochu pomoci, pokud budu moci… dobře?”

Ten večer měl být slavnostní, velkolepý... A naprosto dokonalý.
Očekávat něco podobného bylo sice nejen naivní, ale doslova šílené - ale Theoran nebyl tím typem muže, co by měl nízce posazenou laťku. Právě naopak, mínil z té akce vytřískat absolutní maximum, nehodlal se spokojit s něčím menším, než s perfektním výsledkem.
I přes všechno jeho sebevědomí a důvěru ve svoje vlastní schopnosti i znalosti, dokonce i on sám v důsledku pocítil určitou formu úzkosti. Existovalo vskutku nepřeberné množství věcí, co se mohly příšerně zvrtnout: a on na to nedokázal přestat myslet, ne když znovu stál tváří v tvář Sayleen, o níž se obával ze všeho nejvíce. Rád by obrátil směr a zaměření celé té šarády, ale bohužel bylo zapotřebí konat věci ve správném pořadí a nevynechávat. Pokud by se mu ale všechno nakonec přeci jen vydařilo, mohl by příště zamířit výš - a především tam, kam chtěl on sám, ne situace jako taková. Tíha jeho zodpovědnosti byla totiž doopravdy drtivá.

„Pokud chceš a myslíš, že by to pomohlo, můžeme zahájení trošku opozdit. Nemohl bych pro tebe udělat něco na odlehčení?“
Prohlížel si ji s nefalšovanou starostí vepsanou v očích. Doopravdy se obával toho, aby se jí něco nestalo - sice ples pořádat musel a bylo příliš pozdě na to, aby couvl kompletně a celou akci zrušil, ale mohl by se jí pokusit alespoň nějakým způsobem vyjít vstříc a něco udělat jinak ve snaze o zmírnění tlaku.
„Není zač, drahá Sayleen.“ Vlídně se na Say pousmál, než se zhluboka nadechl a vtiskl jí něžný polibek na tvář. Důvěřoval tomu, že to spolu měli zvládnout, ale přesto ho částečně obavy opravdu sžíraly. Příchod jejího bratra, ta hluboká konverzace mezi nimi, společnost kolem a samotná náplň plesu... Byla silná, to věděl. A současný večer měl odhalit, jestli je ta míra sil dostatečně hluboká a pevná na to, aby zvládla zapadnout do jeho ponurého a silně nakloněného světa.
„Zahrady, jistě. Není problém to zařídit, celý program se odehrává uvnitř - služebnictvo má už takhle nakázané, aby hosty korigovalo a nenechalo je jen tak se toulat po pozemcích jako takových. Jsem si jistý, že v zahradách jistě najdete nějaké klidné místo, kde byste si mohli v soukromí promluvit.“
Nijak se ho nedotklo, že jeho pomoc odmítla - nebral to jako nic osobního, ale zároveň cítil opravdu nutkavou potřebu tu možnost zkusit alespoň nadnést, byť podobnou reakci napůl očekával. Nejspíš to tak bylo i nejlepší, ona sama znala svého bratra nejlépe, on by tam nejspíše jen zacláněl a mohl by vyvolávat špatný dojem. Na druhou stranu, toužil Sayleen podržet a vyjádřit jí svojí podporu, protože mu na ní doopravdy záleželo. A to, co se chystala udělat, rozhodně nebylo snadné. Proto ji v tom také nechtěl nechat samotnou, ale užitečný mohl být i jinými způsoby, takže na to nic nenamítal. Bylo to její rozhodnutí, což respektoval.
„Ach, nalití šlechtici jsou moje poslední starost, drahá. Abych byl upřímný, mnohem větší obavy mi dělají Desmond s Rasmusem. Mám takový pocit, že ti dva něco chystají... Pokud se v tomhle nepletu, bez pochyb do toho jistě zatáhnou i Raniu. Jenom doufám, že se nenamočí do nějakých potíží.“
Zavrtěl hlavou, napůl pod nadvládou obav mísících se s mírnou frustrací. Věděl, že ti dva něco určitě provedou, ale bohužel nebyl schopný zatím odhalit, co přesně měli za lubem. A Rania... Ta byla zničená. Toužil jí projevit podobnou podporu jako právě Say, ale příliš se v ní nacházel. Kdykoliv se jí podíval do tváře, jako kdyby hleděl do zrcadla vyplněného minulostí. Nedokázal to, udržet s ní ten vlahý kontakt, aniž by ho nepopadly chmurné myšlenky na věci, co měl dávno zapomenout.
„Dobrá, řeknu. Moc si toho vážím, Say... Maane.“ Opět jí věnoval vlídný úsměv, než mu nepatrně zacukaly koutky v náznaku pobavení. Za tím se ale naštěstí neskrývalo nic zlověstného, pouze byl rád za možnost se přiučit něco z její kultury a smět využít to nově naučené slovíčko.

Zoe měla v hlavě spoustu pravidel a připomínek, které se snažila uspořádat a pořádně uchytit, aby náhodou nějakou z nich nezapomněla. Vypadalo to, že všechny ty korektní záležitosti byly opravdu důležité a Theoran jí dal dost jasně najevo, co by se stalo, kdyby něco pokazila. I když by pravděpodobně měla znát spoustu pravidel, vzhledem k tomu, že prakticky nemalou část svého života strávila se šlechticem, pravda byla dost smutnější a ona se tak musela naučit vše od znova. Aby byla upřímná, vlastně na ples ani jít nechtěla a kdyby se měla rozhodovat podle své vlastní vůle, nestrčila by na tu akci ani jedno svoje pandí ouško. Moc toho sice neslyšela, ale dle všeho měla být její modrovlasá kamarádka na plese jedním z hlavních terčů pozornosti a i když si byla Zoe více než jistá, že s ní za celý ten večer nebude moct promluvit jediné slovo, opravdu se jí příčilo jí na plese nechávat samotnou. Zoe nešla na ples, aby poznala nové lidi nebo aby se pobavila. To v žádném případě. Z lidí měla hrůzu a vždycky za rohem číhala šance toho, že se mezi hosty objeví Nërronos, který by její přítomností určitě nadšený nebyl. Její plán byl tedy přečkat někde v rohu a s očky upřenými na Raniu se sem tam na někoho pousmát, aby Theorana nijak neponížila. Ačkoli pandí dívka brala každé slovo pána domu smrtelně vážně a snažila se být co nejposlušnější, pochybovala že by o ní Raniin otec byť jen zavadil pohledem. Ale Zoe si nestěžovala, nechtěla. Nejspíše to tak bylo lepší. Vždycky bylo lepší, když jí lidé raději přehlíželi.

Snad tisíckrát si v duchu zopakovala, že je to špatný nápad. Vážně netušila proč se tenkrát Theorana zeptala, zda se může také zúčastnit. S jistotou věděla, že kdyby nebylo Ranii, do ničeho takového by se nepouštěla. Museli to vědět všichni už teď. Viděla to v tvářích všech procházejících, ať už hostů nebo služebných, se kterými jí bylo dopřáno se setkat. Někteří se ani nenamáhali skrývat zmatené a opovrhající pohledy, bylo jim jasné že na žádné společenské akci neměla co dělat. Divili se, jaktože se pandí dívka má připravovat na tu událost, zatímco oni dřou až do vyčerpání. K jejímu štěstí se s příliš lidmi nesetkávala, jelikož zůstávala celé dny zavřená v Raniině pokoji, chodíc maximálně poprosit těch pár služebných o laskavost. Co se týkalo Ranii, tu také pěkně dlouho neviděla. Sama sebe se ptala, zda je její kamarádka v pořádku a jak ten nátlak zvládá, ale jak to vypadalo, ještě minimálně pár následujících hodin ji bude moct pozorovat pouze z dálky.

Zatímco Rania a její bratři prováděli bohové věděli co, Zoe se snažila si vštípit každičký kousek každičkého pravidla do hlavy tak, aby zůstala celou noc klidná a vše zvládla s přehledem. Uklidňovala se faktem, že jí nikdo ve výsledku neuvidí do tváře (A i když po Nescoře asi neběhalo moc lidí s ušima pandy), když se následujících několik let bude neukazovat, všichni kdo o ní zavadí pohledem jí později vytlačí z mysli. Zapomenou na ní jako na mlhavou vzpomínku. Pocit, že jí nebude ovšem vidět do tváře jí celou u situaci opravdu ulehčoval a ona děkovala bohům, že to tak bylo.
Dávala si pozor, aby alespoň něco málo snědla, protože ačkoli se jí do jídla vůbec nechtělo, kdyby uprostřed plesu zkolabovala, nedalo by se to ani trošku brát za dobré znamení, natož vizitku pro Theorana. Protože měla tušení, že kdyby to uhrát na to, že jí nikdy v životě neviděl, po plese by jí to nechal pěkně sežrat. Snad poprvé v životě se snažila být precizní úplně ve všech směrech.

Přesto měla nekalé tušení, že se něco pokazí ať už kvůli jejímu chování nebo vzhledu.* Na rozdíl od ostatních dívek si vlasy žádným způsobem neupravovala, naopak je nechávala rozpuštěné. Zdálo se totiž, že i po několika neúspěšných pokusech zůstávaly její světlé kudrnaté prameny nezkrotné a akorát se čím dál tím více cuchaly, takže je nakonec nechala být tak jako vždycky trochu divoce pocuchané - rozhodně ne elegantní. Schválně si vybrala šaty, které sice nebyly úplně praktické na případné běžecké závody, ale alespoň zakrývaly její nohy až úplně dolů, což bylo přesně to po čem toužila. S úzkostlivým výdechem si naposledy prohrábla vlasy, než si tvář schovala za maskou, která kopírovala barvu jejích šatů, doufajíc že kombinace světle modré a žluté nebude tak křiklavá jak si myslela. Její mysl by mohla sloužit jako encyklopedie správné etikety (Pokud něco takového vůbec existovalo), ale stejně se necítila dostatečně připravená. Jenže stejně jako její tvář, i její obavy musela na těch pár hodin zahodit. Nejistě vykročila z pokoje, schovávajíc všechno za maskou.

*Opravdu neumím popisovat, takže to ode mě nikdo nečekejte. Případně jsem házela Aesthetic někam na temnou uličku.

S příchodem onoho zatraceně osudného večera vyvrcholil veškerý chaos, který se na panství už po nějakou dobu hromadil. To vedlo navýšení již tak obrovského tlaku na všech zúčastněných... A Desmond rozhodně nebyl výjimkou, spíše naopak.
Zatímco jeho bratr dokázal všechno zvládat s až překvapivým klidem (a především i otravnou elegancí) a Rania se kamsi vytratila, Desmond panikařil docela sám. Theoran je propustil teprve před pár dny a on byl veškerou přípravou a obavami natolik strhaný, že se stranil úplně všem. Po nocích si čas od času ukradl nějaké to jídlo z kuchyně, ale jinak se vesměs skrýval po různých tajných chodbách i místnostech, jen aby si odpočinul od otcova nátlaku a s troškou štěstí nasbíral tolik potřebné síly na ples, jelikož se opravdu těžce obával toho, co pro ně všechny přichystal.

Naštěstí mu netrvalo nijak zvláště dlouho se navléknout do té bílo-stříbřité kazajky a sotva si nasadil svoji masku, vlastně se částečně uvolnil. Mít tvář skrytou před zraky ostatních bylo totiž překvapivě konejšivé - a on by nejraději celý ples strávil ve svojí ptačí podobě, ale Theoran si dal vskutku hodně záležet na tom, aby všem třem jasně vysvětlil závažnost situace a varoval je před možnými důsledky jejich selhání.
Nehledě na to, před samotným oficiálním zahájením mu zbývalo ještě docela dost času - a jeho milovaná víla byla dle všeho kdesi na panství, ale ne v jejich společných komnatách. Desmond předpokládal, že ji Theoran mohl někam vystrnadit, aby je rozdělil, ale její šaty ještě stále spočívaly opatrně přehozené přes lenošku v rohu místnosti, což bělovláska přimělo se vydat na menší pátrací misi.
Během svého hledání prošel kdejakou chodbu, šikovně se zároveň vyhýbal zvídavým hostům a začínal pociťovat opětovný nárůst štiplavé úzkosti. Co když jí Theoran ublížil? Nebyla nikde na panství, dokonce ani v zahradách... Tehdy ho to napadlo. Bylo ještě jedno místo, kde by mohla být - a tam by ji Theoran jistě nehledal.

Nemohl říct, že by mu snad vadilo se vydávat zrovna do onoho jablečného sadu. Byť byl díky tomu všemu v pokušení vylézt si na jeden ze stromů, utrhnout nějaké jablko a zapomenout na celičký svět, ke svojí smůle byl oblečený do opravdu velice světlého oblečení, takže si musel dávat pozor na každé snítko špíny.
„Bree? Jsi tu?“ Houkl nakonec do vyrovnané řady ovocných stromů, rozhlížejíc se kolem.