Zásnubní ples (2.1. 2019)

Ta zpráva se nesla přes celou Nescoru. Vyvolávači, pergameny připevněné k budovám a babky na trhu hovořili jasně: Princ William se brzy ožení.
Byla to velká událost a v období chmurů a války vyvolala na tvářích lidu úsměv. Někoho to potěšilo, někdo litoval tu tajemnou dívku, která si má prince vzít, nikdo to ale neřekl nahlas. Každý si jen tiše špital a dumal nad tím, co to znamená. Šlo o domluvený sňatek, nebo se snad princ oddal nepochopitelnému milostnému vzplanutí? Každý věděl o jeho záletech s mladými služtičkami a nerozumnými šlechtičnami.
Jakkoliv krásně to navenek vypadalo, skutečnost byla úplně jiná. Princ sám bral ples spíš jako povinnost a být to na něm, s radostí by se na to vykašlal. Svou nastávající ještě ani neviděl a z toho, co o ní věděl měl chuť vzít nohy na ramena. Popisovali ji jako ohavného hybrida. Něco mezi elfkou, vílou a člověkem s divnými vlasy, divnýma ušima a ještě divnějšími způsoby.
Přesně to taky prokázala, když pořádala o jediné. Mělo jít o maškarní ples.
Každý, byť možná s lehkou nechutí, se navlékl do šatů, tématem připomínajícím nějakou květinu.
Kočáry se pomalu ale jistě sjížděli před hrad a bohaté dámy i pánové, ale také kupci a měšťané se scházeli ve velkém tanečním sále. Tahle událost ještě slibovala spoustu vzrušení.

Přijďte okusit zábavu vysoké společnosti, pijte víno z králových sklepů, zaposlouchejte se do nejnovějších drbů, týkajících princovy nastávající. Oblečte si krásné šaty, nastupte do kočáru a prožijte noc na kterou jen tak nezapomenete. Fantazii se meze nekladou.

Sál byl překrásný. Ačkoliv Šedý hrad od začátku nenáviděla pro jeho chlad a očividnou nedostupnost, taneční sál si zamilovala na první pohled. Světlé tapety zdobené stříbřitými motivy, které se kroutily do všech stran, jemně cinkající křišťálové lustry, lesklá mramorová podlaha a sušené květiny v závěsných vázách na stěnách - to všechno ji naprosto okouzlilo.
Všude se to jenom hemžilo šlechtici a měšťany v pestrobarevných šatech a maskách. Jako jedna obrovská přepychová zahrada.
Ples jí vykouzlil na tváři úsměv. Byla ráda, že požádala zrovna o tohle. Věděla, do čeho jde a bylo jí moc dobře jasné, co ji čeká. Život v domluveném manželství bez kapky citu a upřímnosti. Prince Williama zatím viděla jen na obrazech a i tak se jí jeho úsměv zdál krutý a falešný. S opravdovou radostí by skočila z věže, jen aby si ho nemusela brát, ale měla plán. Nu... Plán se tomu asi říkat nedalo, ale měla jakýsi stín, kostru, hrubý náčrt, myšlenku... A věděla, že pokud nad tím zapřemýšlí a dovede to do konce, možná získá svobodu nejen pro sebe. S tou myšlenkou usínala a znovu se probouzela.
Zhluboka se nadechla a sešla po překrásných schodech. Užívala si anonymity. Až do prvního tance mělo být všem tajemstvím, kdo je princova nastávající.
Nyneve se té chvíle děsila. Nechtěla, aby se jí dotýkal, aby si ji prohlížel, aby se na ni upřely všechny oči v sále, ale pro něco většího se musela obětovat. A hodlala to udělat vskutku oslnivě.
Masku si zvolila ještě na Arimatonu. Levandule. Když s představou šatů přišla za švadlenou, moc dobře si všimla šoku v jejích očích. To, co zvolila nebylo zrovna vznešené a rozhodně to neodpovídalo pravidlům současné lidské módy,  toho si byla moc dobře vědoma a perfektně toho využila.
Její šaty byly světle fialové a dlouhé až na zem. Ňadra jí zakrýval pás saténové látky, pošité malými stříbrnými kvítky z korálků, tento pás končil pod prsy končil a přecházel v jemnou krajku, odhalující kousek Nyneviny smetanově bílé pokožky. Kolem pasu se satén objevil znovu, tentokrát vyšívaný stříbrnou nití a pro změnu končil u kolen a znovu přecházel až v krajku, táhnoucí se až k zemi. Krajka nahradila také rukávy. Šaty byly odvážné, vzdušné a nečekané, hlavně kvůli tomu, že se mnohem více, než lidským, podobaly vílím.
Nyneve je milovala.
Kolem kotníků a zápěstí jí lehce cinkaly jemné náramky a kolem krku ji tížil mohutný náhrdelník z krouceného stříbra, posázený lesklými ametysty. Ametysty se objevily také na dívčiných náušnicích, ve vlasech a na jednoduché tiáře. A hlavně... Hlavně na masce, tvořící její druhou kůži. Sama ji malovala a doteď byla sama na sebe pyšná. Kvítky levandule se jí opravdu povedly.
Bylo to brnění hodné princezny a Nyneve si v něm připadala silná.

Na zásnubní ples se svým způsobem těšil.
Jakkoliv už se dávno oddělil od smetánky a nežil život bohatého muže, na plesích bylo cosi kouzelného, co ho vždycky přitahovalo. Měl rád noblesu, s jakou se plesy nesly. Měl příležitost trochu oprášit svoje společenské konexe i oblek, který v poslední době skrýval na dně truhly. Také poměrně rád tančil, trocha socializace mu navíc rozhodně neuškodila - všechen čas trávil u kejklířů, což bylo téměř jako plnohodnotná práce.
Dávat pozor na Zorhana a Amberly bylo vyčerpávající, navíc se chtěl vidět s Niadee - o které si byl téměř jistý, že se na plese objeví. Byla zasnoubená se šlechticem, nedokázal si představit, že by si Aatelis snad nechal ples utéct. Na setkání s ním se sice nijak zvlášť netěšil, ale sliboval si od plesu alespoň trošku zábavy, protože neměl mnoho možností vyhodit si z kopýtka.
Tématem plesu byly květiny. Poměrně dlouho zvažoval svoje možnosti, než se nakonec rozhodl pro jednoduchý sněhobílý oblek prošívaný stříbrnými nitěmi, s vyšívanými květinami na vestě - a do chlopně kabátce si zastrčil sytě modrý karafiát, aby přeci jen splnil zadání.

Sotva dorazil do sálu, sevřelo se mu srdce. Naposledy se mezi tolika lidmi pohyboval v době, kdy s ním ještě byla Rania. Byl to zvláštní pocit, znovu okusit společnost. Mohl by možná oprášit rodinné jméno a pokusit se najít si pár nových přátel, kdyby chtěl. Nebyl si jistý, jak dlouho se na plese zdrží, ale rozhodně měl v úmyslu se dobře bavit - s trochou vína na posilněnou by si s jistotou měl najít nějakou vhodnou společnost a snad i vyzvat některou z dam k tanci, tak jako to dříve dělával.
Zvláště zvědavý byl na princovu snoubenku; jakkoliv jí nezáviděl její úděl, nebyl schopný pohřbít svoji vnitřní touhu po poznání. Možná by se později mohl poptat, jestli o ní něco neví Niadee, která se momentálně ve společnosti pohybovala mnohem úspěšněji, než on. Konec konců si měla vzít bohatého a vlivného šlechtice. To se nedalo srovnávat s Rasmusovým zapomenutým rodem, který téměř vymíral.

Když pomaličku mířila k sálu, byla k smrti nervózní.
Byl to její úplně první ples, nikdy na žádném doposud nebyla. Tak trošku netušila, co od toho očekávat - a co se vlastně bude očekávat od ní. Díky Aatelisovi a jeho pomoci znala alespoň hrubý základ společenských pravidel a uměla trochu tančit, ale nic nic z toho ji nepřipravilo na skutečnou konfrontaci ve společnosti. I proto sotva vešla dovnitř velice rychle zaplula do rohu místnosti, odkud pozorovala tančící páry i menší skupinky nejrůznějších lidí, kteří se společně bavili a sem tam se rozesmáli.

Poněkud nervózně si uhladila svoje žluto-hnědé šaty. Jakkoliv měla původně v úmyslu obléknout se do rudé, nakonec zahodila myšlenku šatů ve stylu růží, které budou jistě jednou z nejčastěji použitých. Místo nich si jako svoji květinu vybrala mnohem skromnější květinu - slunečnici. Žlutá látka jejích šatů s lesklým prošíváním tvořila výrazný kontrast s tmavohnědým opaskem a světle hnědým živůtkem. Slunečnici si také vsadila do vlasů, které měla zapletené v ozdobném drdolu.
Zatímco postávala osamělá v rohu místnosti, očima bystře přejížděla z jednoho člověka na druhého - pohledem vyhledávajíc Rasmuse. V tom velkém množství lidí ho ale nebyla schopná zahlédnout, zvláště, když jí to ještě ztěžoval fakt, že měli všichni masky. Sice si byla jistá, že by ho poznala podle očí, ale na takovou dálku by se těžko rozeznávaly.
I proto v tichosti přešlápla z jedné nohy na druhou a rozhlédla se kolem.
„

Hlavou jí zmítal absolutní chaos.
Nevěděla, jestli se víc děsila anebo těšila - nikdy na žádném plese nebyla; neznala společnost jako takovou a příležitost podívat se do domoviny královské rodiny byla stejně děsivá, jako byla i vzrušující. Byla poměrně překvapená, když jí Rohan nabídl, jestli by se k němu nechtěla připojit. Dostal za úkol jít na výzvědy a ona měla pocit, že jí z dračích skal jen tak někam nepustí, ale zřejmě se spletla. Možná tam nebyla dlouho, ale zřejmě jí ostatní věřili dost na to, aby ji ven pustili. Nebo dostatečně důvěřovali Rohanovi, že jí nedovolí udělat žádnou hloupost.
Ať už to bylo jakkoliv, Rania byla zmítaná velice protichůdnými pocity. Jedna její polovina byla unesená pompou, jež ji obklopovala - a druhá absolutně zděšená. Nebyla zvyklá na společnost a všechen ten hluk a lidé ji děsili. Nemluvě o faktu, že si musela obléct společenské šaty, což bylo mučení samo o sobě. Nechovala k šatům úplně kladný vztah, ale pro misi to bylo nesmírně důležité, nemohla si do sálu jen tak nakráčet oblečená v kožených kalhotách a volné košili. Nemohla vypadat jako hastroš... Musela se z ní stát dáma. Alespoň na pohled.
Svoje šaty si nechala udělat po vzoru růže. Nabíraná sukně měla vrstvenou látku přes sebe ve stylu okvětních lístků růží a její mléčně bílá barva vytvářela silný kontrast společně s jejími černo-modrými vlasy, které měla zapletené. Na jedné ruce měla drobný náramek s růží, který její květinový úbor dělal kompletní - a třebaže se v šatech cítila nesmírně nesvá, byla s tím výsledkem náležitě spokojená. Už jen fakt, že se do těch šatů dokázala úspěšně obléct, byla velká výhra. Pak už jen stačilo nepřizabít se na botách s podpatkem a nešlapat si na látku šatů, když šla po schodech. Sice měla pocit, že se jí nedaří úplně dýchat a bílá maska na tváři ji trošku kousala, ale samo o sobě to bylo relativně přijatelné.

Čím víc se blížili k sálu, tím rychleji a mocněji jí bušilo srdce. Měla pocit, že ho cítí až v krku; až tak natěšená a vyděšená zároveň byla.
Pořád to ale bylo víc nadšení, co cloumalo její myslí. Líbila se jí totiž představa menší socializace - a fakt, že se dostala ven zrovna s Rohanem, byl velice... Příjemný. Užívala si jeho společnost a i když věděla, že tam ani jeden z nich nejde se záměrem se pobavit, ale pracovat, stejně z toho měla značnou radost. Nikdy nic podobného nezažila, proto poněkud fascinovaně přejížděla očima po každém kousku hradu, po kdejakém člověku - a musela obdivovat tu noblesu, s jakou se všichni pohybovali a mluvili.
Bylo to tolik jiné oproti jejímu dosavadnímu životu. Lidé se tvářili celkem přátelsky a ona se těšila, že snad zahlédne i královskou rodinu, když šlo o zásnubní ples. Jenom litovala tu nebohou dívku, která si prince měla vzít... Podle toho, co slyšela od Reels o nikom z královské rodiny neměla zrovna nejlepší mínění. Ale byla to také právě Reels, o kom taktéž doufala, že spatří na plese. Pokud by se snad setkali, Rohan by mohl zjistit, jestli je Reels skutečně ta, kterou hledal... A ačkoliv se bála případného zklamání, věřila v to, že celý ples dopadne dobře. Doufala.

Rohan zapomněl, jaké to je. Byl voják, ne špeh, takže podobných událostí se neúčastnil - ne, že by jich tedy bylo tolik. Za ta léta jeho vzpomínky na plesy a večeře a všechny společenské události, téměř vymizely z jeho mysli, když ale vstoupil do nazdobeného tanečního sálu, všechno se vrátilo. Základy společenského chování, stolování, pravidla pro tanec... Skoro, jako by se vrátil do časů, před několika lety. Zasáhlo ho to tak silně, že skoro přestal dýchat. A tím to nekončilo. Byl tu sice jako zvěd, ale hlavním důvodem toho, proč se přihlásil zrovna on... Potřeboval ji najít, potřeboval zjistit, že žije, že je skutečná a že je v pořádku.
Zevnitř se kousl do rtu a pokusil se zachovat chladnou hlavu. Musel myslet na svůj úkol a na to, že je tu s Raniou. Musel ji ochránit. Všechno ostatní... Bylo vedlejší.
Bezmyšlenkovitě chytil Raniu za ruku a rozhlédl se po sále. Zdálo se, že sem dokonale zapadnou. Ranie to v bílých šatech neuvěřitelně slušelo a on v temně zelené košili, pošité bílými lístky kapradě taky nevypadal úplně zle. K tomu všemu si vzal hnědé kalhoty a boty a jednoduchou masku ve stejném odstínu, jako košile. Splynou s davem, určitě... První část úkolu byla splněna.
Oddechl si, když v davu zahlédl kousek temně rudé látky. V tu chvíli moc dobře věděl, kde začít hledat a veškerá pravidla se mu v té chvíli vykouřila z hlavy.

Domov jsem opouštěl tajně v noci. Matka by mě tak daleko nikdy nepustila. Neustále se strachovala aby se mi něco nestalo. O plese jsem se dozvěděl akorát na čas abych stihl pořídit oblek a dopravit se na místo. Cesta nebyla úplně nejjednodušší. Svezl jsem se prostě s tím koho jsem potkal. Při každé příležitosti jsem si říkal že prožívám to nejhorší z celé cesty. To opravdu nejhorší ale přišlo až na plese. Nejdřív jsem nechápal proč na mě všichni tak divně zírají. Pásku jsem měl, čepici přes uši jsem měl. Dokonce jsem měl i zapnuté kalhoty a spolecenské boty. Byl jsem celý velmi společenský. Došlo mi to až když jsem se podíval na obleky všech mužů okolo. "No co? Mrkev je taky květina!" Řekl jsem přesvědčivě muži který stál u dveří. Bez okolků mě pustil do sálu ale bylo vidět že se dobře pobavil. 
Nejspíš se skutečně nebylo čemu divit. Můj zelený klobouk byl pokryt listy a dokonce i květy mrkve. Podle mého byl poměrně módní a zajímavý. Rozhodně ale nevypadal tak jako hlavy většiny ostatních pánů. Pod kloboukem byla ještě další zelená látka jejím účelem bylo zakrýt mé uši. Také se ovšem postarala o to že nebyli vidět téměř žádné vlasy. Zelená škraboška dokonale překrývala tetování pod ní jsem měl ale i zelenou pásku přes oko. Nechtěl jsem nikoho vyděsit tím že jedno oko nemám. Oblek už byl ale v typicky mrkvovém odstínu. Sehnat košili která by k tomu všemu seděla byl vážně oříšek. Měl připravenou zelenou ale k celkovému dojmu se mi to nakonec nezdálo. K mému velkému překvapení jsem skutečně v jednom ze tří obchodů které jsem navštívil našel dokonalou košili. Byla v barvě mandarinek a malými mrkvičkami rozmístěnými naprosto všude. A protože tohle byl velmi slavnostní ples tak jsem zvolil i zelené detaily. Vzal jsem si zeleného motýlka i rukavice. Vypadal jsem vskutku báječně. Jen asi trochu neobvykle. 
Brzo se ale překvapené pohledy odvrátili. Asi je dostal fakt že jsem neutekl a že jsem to myslel naprosto vážně. Nebo to možná taky bylo protože se začínalo něco dít. Kdo ví. Nikdy jsem na takové akci nebyl a tak jsem vůbec netušil co bych měl dělat a jednal jsem pouze jako ostatní.

Rudá znovu vklouzla do své role. Musela teď působit obzvlášť přesvědčivě. Byla poslušná, poprvé po dlouhé době plnila všechny rozkazy do detailů a... nejen ty, které dostala přímo. Svoje tělo už dávno přestala brát jako součást sama sebe. Byl to jen nástroj, slupka obklopující její duši. Trochu jako další brnění. Kdyby to tak nebrala už dávno by se zhroutila. Věci... Věci, které musela dělat... Nechtěla nad nimi přemýšlet, takže je udržovala zamčené pod pomyslným zámkem.
Zásnubní ples prince Williama byl jen dalším rozkazem, byť byl tento rozkaz udělen přes krásnou pozvánku, zdobenou stříbrnými květinami.
Reels hodlala tento rozkaz splnit a hodlala ho splnit po svém. Rudá barva šatů byla pro ni samotnou nutností, proto také neměla úplně na vybranou, co se květin týče. Zvolila růži. A protože věděla, že růže bude velice častým tématem, pojala ji úplně jinak, než ostatní. Hodlala ukázat její bojovnou část a její trny.
Hrudník a ruce jí obepínala jen černá krajka tvořená květy růží, jejich popínavými stonky a spoustou, již zmíněných trnů. Záda byla téměř holá, kolem pasu si ovázala silnou stuhu zakončenou velkou mašlí a od pasu dolů jí spadala krvavě rudá lehká sukně s rozparkem ke koleni.
Odvážné, vášnivé, sexy, ale současně elegantní a praktické, kdyby došlo k boji.
Nejvíc hrdá ale byla na masku. Kus vytvarované temně rudé krajky jí zakrýval téměř půlku tváře a na krajích ho zdobily černé seschlé květy růží. Mrtvá zlověstnost.
Kromě několika drobných stříbrných sponek zdobených trny, ve vlasech, si žádné šperky nevzala. Byla voják, ne princezna.
Pod povrchem krásné dívky v nádherných šatech se skrývala nebezpečná šelma, ale to měli všichni zjistit až časem.

„Je tu vážně hodně lidí,“ podotkla tiše, ačkoliv to nebylo nic překvapivého.
Na její poměry to bylo ale značné množství - a svým způsobem se jí kvůli tomu srdce sevřelo úzkostí, protože nebyla zvyklá pohybovat se v takové mase lidí. I přesto ale ani zdaleka nelitovala, že se rozhodla s Rohanem jít. Věděla moc dobře, jak důležité to bylo. Sice nebyla zrovna ideální zvěd, ale rozhodně věřila v to, že by mohla být nějakým způsobem užitečná.
Mimo toho se vlastně těšila. Líbila se jí představa možnosti nakouknout do světa vlivných a bohatých, konečně jednou také okusit pozlátko, které doposud nikdy nespatřila. O to víc pak byla nadšená z možnosti znovu uvidět Reels, s kterou se jinak setkat nemohla. Obě stály na jiné straně a konflikt mezi oběma stranami byl příliš vyhrocený, než aby ji viděla za normálních okolností. I proto měla radost z toho, že se jí naskytla taková možnost. Jít s Rohanem na ples bylo vlastně nesmírně milé... Konečně se totiž mohla odprostit od svého mizerného života a zažít něco lepšího. Pohybovat se v lepší společnosti a k něčemu vypadat... To bylo až bolestně odlišné od toho, na co byla zvyklá.
„Myslíš, že ji najdeme? Všichni mají masky, nejsem si jistá, jestli ji poznám v tom převleku,“ špitla nakonec tiše k Rohanovi. Očima v davu stále vyhledávala Reels, ale neměla pocit, že by ji snad zahlédla. Všude byla nekončící masa lidí valících se napříč sálem, všichni měli masky. Jakkoliv měla pocit, že by Reels možná poznala po hlase, přes všudypřítomné brebentění by ji nejspíš nezaslechla. Bylo ale nesmírně důležité, aby ji našli...

Zatímco pozorovala tančící páry a hloučky lidí, kteří se o něčem bavili, zmocnil se jí nejen neklid... Ale i pocit osamělosti.
Bylo divné být na plese a nemít doprovod. Snad všichni byli alespoň v páru - jen ona zůstala poněkud sama v rohu velké místnosti, krčíc se jako raněné zvíře. Nesmírně si přála oprášit svoji odvahu a jednoduše se někam vetřít, ale její vnitřní plachost jí v tom bránila. Nebyla zkrátka dost dobře schopná se jen tak k někomu vydat a pokusit se zapříst konverzaci, protože ani netušila, o čem by se s takovými významnými lidmi měla bavit. Sice tak trošku pochybovala o tom, že by všichni měli titul nebo byli bohatí, ale vzhledem k drahým róbám a maskám si nemohla být jistá ničím.
Po bolestně dlouhých deseti minutách se přeci jen napřímila a vydala do víru společnosti. Užuž se chystala někoho oslovit, když se poněkud neohrabaně otočila a křídlem drkla do jakési dámy v nádherných fialových šatech. Okamžitě zbledla a pootočila se směrem k ženě, do které vrazila, než se velice rozpačitě začala omlouvat.
„Promiňte, já... Neviděla jsem vás,“ zamumlala tiše, než provinile sklopila hlavu a povzdychla si.
Nakonec jí ale došlo, že to dost možná byla šance si s někým promluvit - a hlavu zase pomaličku napřímila, připravená pokusit se rozvést konverzaci, protože tohle byla její nejspíše nejlepší šance, jak se s někým začít bavit.
„Jak se vám ples zatím líbí? Nápad využít jako téma květiny byl vážně hezký,“ pronesla nakonec tiše, než se nepatrně pousmála. Líbilo se jí, že bylo jako téma zvoleno zrovna tohle. Milovala přírodu a květiny, takže to bylo téma jako stvořené pro ni. I když jí to připomínalo domov, o který přišla.

"Pravda," zamumlal a bezmyšlenkovitě Raniinu ruku stiskl. Netušil, jestli se pokouší dodat odvahu jí, nebo sobě. Ani jemu takové množství lidí nedělalo dobře. Bez nadsázky by mohl říct, že snad kromě bojů a válek, bylo tohle nejvíc lidí, které viděl na jednom místě. Nebyl z toho nadšený, ale pro to, co chtěl udělat, musel něco obětovat.
Rozhlédl se kolem sebe a snažil se zachytit cokoliv, co by mu jeho sestřenici připomnělo. Vždycky, když zahlédl rudou sukni a otočil se tím směrem, zjistil, že to Maya rozhodně být nemůže. Doufal. Jeho tělo bylo napjaté a on skoro nedýchal. Musela tu přeci někde být, ne? Nemohla zabít i tu malou špetku naděje, která mu zbyla.
"Určitě ano," přes všechny své obavy se snažil Raniu přesvědčit. Nevěděl, proč, ale možná to pomáhalo i jemu samotnému. "Jen... Myslím, že neuděláme špatně, když budeme hledat červenou. A taky možná... Bude se vymykat. Nebude jako ostatní, udělá to podle svého."
Kousl se do rtu a znovu se rozhlédl po celém sále. Tolik vjemů, lidí a barev... Nemít tak velkou naději, už by to dávno vzdal.
"Já... Ranio... I kdyby to nevyšlo... Děkuju ti. Děkuju, že jsi mi o ní řekla a že jsi sem šla se mnou. Po dlouhé době... Jsi jediný člověk, kterého jsem si pustil tak blízko a neuvěřitelně si vážím všeho, co pro mě děláš, takže... No... Jen jsem chtěl, abys to věděla."

Byla tam. Jasně vnímal její auru, sotva vešla do sálu.
Neměl žádných pochyb o tom, že to byla ona - cítil její přítomnost na dálku i přes veškerý dav lidí proudící napříč sálem jako horká krev v jeho žilách. Jediné čím si nebyl jistý bylo to, jestli ho bude hledat. Byl velice pevně rozhodnutý ji najít a promluvit si s ní, ale nemohl vědět, jestli tam nebyla s jiným záměrem. Už nějakou dobu mu unikala a zmizela před jakou dobou... Kdo ví, co všechno se změnilo. Ona se nejspíš změnila. Musel počítat s možností, že už to nebude ta samá Rania, jakou znal a měl rád. Dost možná se změnila přesně v ten moment, kdy utekla z panství.Neviděl ji dobrých pár let, mohla se hodně změnit.
I přesto ale cítil její auru, zatímco očima přejížděl z jednoho člověka na druhého. Nebyl schopný ji nikde zahlédnout. Faktem bylo, že i přes masku by ji poznat měl; byla od ostatních dost odlišná díky svému smíšenému původu, ale uměla se také dobře skrývat, i ve společnosti. I přesto ji ale očima vyhledával, chytajíc se především jejích výrazných rysů: modré kůže a barevných vlasů.
Chvíli mu to trvalo, než ji konečně spatřil.
Sotva jeho oči ulpěly na její tváři, celý ztuhl. Nespatřila ho, neviděla ho. Mohl být klidný, protože ho ještě nezahlédla a nebyla na útěku před nucenou konverzací. Ale nebyla sama, po jejím boku stál jakýsi mladík, drželi se za ruce. Už od pohledu mohl říct, že ho neznal - ale poněkud ho to vykolejilo. Nečekal, že by se snad objevila s jakoukoliv společností. Tím ho překvapila... A přiměla přehodnotit svoje plány. Nechtělo se mu příliš vyrušovat v době, kdy se drží ve společnosti onoho jemu neznámého muže. Místo toho se skryl v davu a sotva splynul, v duchu se rozhodl oslovit ji až její společník zmizí, pokud k tomu tedy dojde. Nechtěl totiž riskovat konfrontaci.
Zatímco se skrýval v mase lidí, očima poměrně rychle vyhledal Niadee, která stála u jakési ženy ve fialových šatech. Musel se sám pro sebe pousmát, když zachytil její poněkud plachý pohled a pohybující rty, zatímco se s onou ženou bavila. Těšila ho představa, že se červenka snaží alespoň trošku společensky angažovat, potřebovala to. Pokud si skutečně měla vzít Aatelise, musela si zvyknout na život ve společnosti a ideálně si najít i nějaké přátele, aby to ustála.

Trochu sebou trhla, ale rychle se vzpamatovala. Hned poté se zadívala na dívku v krásných šatech, inspirovaných slunečnicí. Už na první pohled vypadala moc mile.Třeba nebudou ti lidé tak zlí... Nyneve to hodlala zjistit.
"Ach, to je v pořádku. Vážně, je tu moc lidí," pousmála se a prohlédla si dívku o trochu pozorněji. Byla zajímavá a rozhodně ne úplně člověk, to Nyneve potěšilo. Třeba na ní Jewisë - bohyně smilování - myslela a rozhodla se jí trochu zlepšit den.
"Máte moc krásná křídla, jen tak mimochodem," Nyneve si zastrčila pramen zbloudilých vlasů za ucho a na chvíli ji napadlo, jak by to vlastně bylo, létat. Ona sama křídla neměla, i když po nich její vílí část občas až bolestivě toužila. Moct tak odletět od toho všeho co nejdál a nechat za sebou všechny problémy a příkazy. To by se jí líbilo.
"Opravdu?" už skoro prozradila, že to byl její nápad, ale nakonec se zarazila. Vlastně se jí líbilo, zůstat ještě na chvíli nepoznaná.
Všichni na Arimatonu ji varovali, že jako na budoucí královnu, se na ni budou upírat stovky pohledů. Nechtěla to. Být budoucí královnou a středem pozornosti. Ale nemohla s tím dělat nic jiného, než se držet toho semínka, klíčícího plánu, které měla v hlavě.
"Taky se mi moc líbí," přiznala nakonec s drobnou jiskrou v očích. "Je to trochu, jako by tu rozkvétala nádherná zahrada. A je moc krásné, že to každý pojal po svém a jeho květina o něm něco vypovídá. Je hezké, že jste si vybrala slunečnici. Originální. Moc vám sluší."
Nyneve doufala, že třeba... Ať už to bylo jakkoliv naivní... Si najde v té drobné dívce společnici.

„To zní přesně jako Reels,“ pousmála se nepatrně.
Věřila tomu, že by Reels skutečně mohla být tou osobou, co Rohan hledá. Věřila tomu a doufala v to, že všechno vyjde a oni dva skutečně budou příbuzní... Moc by jim oběma totiž přála, aby měli rodinu. Rohan sice měl ještě Lirev, ale to se nedalo srovnávat s pokrevním příbuzenstvím. Jakkoliv si byli velice blízcí, mít vlastní rodinu bylo něco jiného. Společně sdílené pokrevní pouto bylo mnohem silnější a odlišnější než to, co sdílel s Lirev. Třebaže ani trošku nepochybovala o tom, že spolu ti dva tak trochu tvořili rodinu jeden druhému, najít svoji sestřenici - posledního žijícího příbuzného - by bylo něco naprosto odlišného. I proto nesmírně moc doufala, že to všechno dopadne dobře.
Měla pocit, že by Reels opravdu mohla být Rohanovou příbuznou. Podle toho, co vlastně řekl měla pocit, že ji znal - konec konců, rudá byla její barva. Jasně si pamatovala to, jak přes ní přehodila svůj rudý plášť, když byly na cestě za vílami k Lucie. A byla nespoutaná, neuklonila se před ničím. Dělala věci po svém, nebála se být jiná a vybočit z řady. Byla nesmírně odvážná a svá, což byly ostatně jedny z důvodů, proč si ji Rania tak rychle oblíbila. Toužila být víc jako ona.

Rohan ji svým přiznáním poněkud vykolejil.
„To je samozřejmost,“ pousmála se na něj nepatrně, než pevně stiskla rty k sobě. Těžko se jí vysvětlovalo to, co k němu vlastně cítila. Znala ho tak krátkou dobu a stihla k němu tolik přilnout. Věděla, že pokud by to bylo potřeba, položila by za něj klidně i život. Stejně jako za Lirev. Byl jí blízký a milý - měla ho skutečně moc ráda, záleželo jí na něm. Vlastně ani nevěřila, že by někoho mohla mít tak ráda, jako měla jeho, Lirev a Reels. Byli jako... Její skuteční přátelé, její rodina, kterou nikdy neměla.
„Nápodobně. Jsem moc ráda, že mě Lirev vzala do dračích skal a že jsem tě potkala. Moc mi na tobě záleží,“ přiznala se nakonec poněkud tiše, než na rtech vykouzlila upřímný úsměv. „Teď jenom doufám, že je Reels skutečně tou osobou, co hledáme. Moc bych ti to přála.“

„To je,“ odpověděla poněkud rozpačitě, než se na dívku pousmála.
Tak trošku se obávala toho, že by se na ni mohla obořit a zlobit se - ale místo toho se setkala s vlídným jednáním a žádnou zlobou. Byla za to nesmírně vděčná, protože už jen být sama v té obrovské mase lidí bylo samo o sobě stresující. Natož pak rozhovor s naprosto neznámým a cizím člověkem potom, co do něj vrazila.
Instinkty jí radily, aby jednoduše přeběhla přes celý sál a rozrazila dveře... Aby utekla pryč. Ale i přesto všechno se nejen dokázala udržet na místě, zvládla i tak trošičku konverzovat. Což bylo na její poměry velice dobré. Vlastně přímo výborné. Byla na sebe také patřičně hrdá, protože si jasně uvědomovala svoji společenskou neschopnost i fakt, že jí chyběly značné předpoklady pro to, aby se ve společnosti dokázala pohybovat. Zatímco většina lidí se už jednoduše narodila do bohaté nebo vlivné rodiny, ona k tomu přišla asi jako slepý člověk k houslím. Neznala všechna společenská pravidla a zásady chování, nevěděla co se smí a co ne, o čem se bavit... Vlastně měla jen hrubý základ, na kterém se moc dobře stavět nedalo. I tak to ale bylo lepší než nic, za což byla Aatelisovi skutečně vděčná. Bez jeho učitelů by byla naprosto nemožná.
„Děkuji,“ pousmála se vděčně, když jí dívka složila kompliment k jejím křídlům. Nečekala to - byla si sice jasně vědoma svojí odlišnosti, ale rozhodně ji nenapadlo, že by jí za to někdo snad složil kompliment. Vypadalo to ale, že to dívka myslela naprosto upřímně, čímž Niadee jednoznačně odzbrojila. Nebyla zvyklá na vlídná slova, uvádělo jí to do rozpaků... Ale hřálo to krásně u srdce, to nemohla nijak zapřít.
„Nádherná rozkvětlá zahrada... Zní to nesmírně hezky,“ odpověděla tiše, než se na dívku znovu pousmála. „Máte nádherné šaty. Fialová vám opravdu sluší, vypadáte skoro jako princezna.“ Složila jí také kompliment.
Byla opravdu krásná, o tom nebylo pochyb. Její zvláštní vzhled jí připomínal vlastní odlišnost, což dokázala také patřičně ocenit. Ta dívka vypadala jako vílí princezna - její zvláštně barevné vlasy a nádherné oči, stejně jako střih šatů, působily nadpozemsky. Téměř jako krása z úplně jiného kraje, něco magického a nepoznaného. Něco, co Niadee musela jednoduše obdivovat.

"Ne, to není," zavrtěl hlavou a cítil, jak se maska na jeho tváři o kousek posunula. "Našel jsem u draků mnoho úžasných lidí, kteří mi pomohli, ale nikdo z nich nebyl jako ty. Lirev je... Jako moje sestra. Můžu se na ni spolehnout a můžu se jí s čímkoliv svěřit, ale je to něco úplně jiného. Lir je voják, je divoká a nespoutaná a svobodná a jsou věci, které nemůžu říct ani jí. Proto si tolik vážím toho, jak jsi klidná a empatická, ale zároveň vtipná a zábavná. Jsem moc rád, že jsem tě poznal," usmál se a sám sobě se divil, že dokázal něco takového říct. Obvykle nemluvil o svých pocitech a myšlenkách, ale s Raniou to bylo jednoduché. Přirozené.
Znovu se rozhlédl po davu všude kolem. Bude to hodně složité... Dokázal rozeznat šlechtice a měšťany, ale to bylo tak všechno. Mayu nikde neviděl.
"Taky doufám," zamumlal a zadíval se na Raniin úsměv. Byla krásná a jemu to docházelo zas a znovu, se stejnou intenzitou jako poprvé.
"Možná bychom se měli rozdělit? Zjistíme víc informací, abychom splnili úkol a možná bude jednodušší najít Mayu. Potom se najdeme navzájem. Souhlasíš?" Nelíbila se mu představa, že by ji něchal samotnou v tom obrovském davu lidí, ale pravdou bylo, že pokud budou hledat spolu, nemají šanci.

Připadala si zvláštně, téměř jako kdyby se celé její tělo proměnilo v mlhu vznášející se nad nížinami.
Cítila se být až nebezpečně lehká, jako vznášející se kousek nad zemí. Nohy se jí trošku klepaly, ale usmívala se, byla šťastná. Tím si byla jistá - ačkoliv ji Rohanova slova absolutně odzbrojila, byla za to ráda. Jeho slova ji doslova zahřála u srdce, o kterém měla dojem, že je pokryté tlustou vrstvou ledu, díky které snad ani nebyla schopná mít kohokoliv ráda. Podle všeho se v sobě ale solidně pletla, když se cítila tak rozvláčněně a šťastně.
„Také jsem moc ráda, že jsem tě poznala,“ pousmála se na něj s naprostou upřímností. Cítila se v jeho přítomnosti až zvláštně dobře - a nebýt jejích omezených komunikačních schopností, nejspíš by bývala řekla něco víc, ale nebyla toho úplně schopná. V tom silném dojetí velice těžce hledala slova, kterými by vyjádřila svoje pocity.
„Souhlasím, když se rozdělíme, bude to lepší.“ Pokývla hlavou nepatrně. Sice se od něj nijak vzdalovat nechtěla, ale pokud se rozdělí, jistě to bude praktičtější, než když by se drželi spolu. Každý zvlášť totiž pokryjí větší část sálu a vyslechnou toho víc. Navíc i při hledání Reels by se hodilo projít větší část sálu, když už všichni mají masky, těžko by ji hledali společně.

Nyneve si vzpomněla na všechna ta léta společenské etikety. Tisíce pravidel, která jí vtloukali do hlavy ti nejlepší učitelé, které najal otec, aby mu snad nedělala ostudu. Nyneve si s trpkostí uvědomila, že na něco takového ji připravoval celý život. Byla pro něj jen dalším zbožím, buď příliš odlišným nebo příliš exkluzivním, takže ji držel pod zámkem daleko od světa a jen čekal na tu správnou chvíli, kdy mu poslouží. Měla mu akorát vylepšit postavení u dvora, vrhnout na něj to správné světlo, aniž by cokoliv udělal. Sprostě ji prodal a jenom na tom vydělal. Nejen, že se zbavil jednoho špinavého tajemství, ale k tomu si pojistil svoje místo. Nyneve ho za to ze srdce nenáviděla. Nedokázala si představit, jak moc zkažený musí člověk být, aby udělal něco takového svému vlastnímu dítěti. Bude snad princ stejný? Pokud jednou... Udělá to samé? Nyneve si nad tím zakazovala přemýšlet, protože to bylo příliš nechutné a příliš mrazivé, ale popravdě to bylo tak děsivé, že si to vždycky našlo cestu zpět do její mysli. Musela se odsud dostat co nejdřív... Ale aby všechno vyšlo, bude si muset Williama vzít a získat co nejvíc spojenců. Ta dívka se rozhodně jevila perfektně.
"Není za co. Je to pravda. Já děkuju," lehce se začervenala a odolala nutkání lehce sklonit hlavu.
"Máte tu doprovod?" pousmála se a byla opravdu vděčná za společnost.

Příjezd zpět do Narrigenu nebyl zrovna šťastný. Sluhové mě hned u dveří vítali s informacemi o tom že Niadee odešla na princův zásnubní ples. A samozřejmě s sebou neměla žádný doprovod. Žádný ze sluhů s ní neodešel. Byl jsem rozezlený. Bál jsem se že se jí něco stane nebo hůř že mi uteče. Bylo tedy jasné že musím okamžitě vyrazit za ní. Ještě že mě cesta příliš neunavila. Ti neschopní pitomci mi nebyli ani schopní říct jaké měla šaty. Proto jsem musel ještě navštívit švadleny. Velkým štěstím bylo že jsem měl mnoho šatů a tak se pro mě nějaký vhodný oblek určitě najde. Švadleny přesně věděly jaké měla Niadee šaty a tak jsem výběr mého oblečení taky nechal na nich. Nechtěl jsem se tím zabývat. Musel jsem se ještě nechat oholit, upravit si vlasy a tak. Velkým štěstím bylo že ples začal teprve před chvilkou takže toho moc nezameškám. Zařídil jsem si kočár s koňmi. Všichni museli pracovat precizně a rychle. Těm budižkničemům kteří jí pustili samotnou jsem stihl udělit tresty. Na plese to ještě budu muset probrat s ní. Kdyby měla rozum tak bez svého budoucího muže nikam nejde.
Doufal jsem že najít jí nebude problém ale musel jsem počítat s obrovským množstvím lidí. Švadleny udělali skvělou práci. Její nápad obléct se jako slunečnice se mi vůbec nelíbil. Chtěl jsem pro sebe něco co by jasně ukazovalo že patříme k sobě. Slunečnice nebyla zrovna vzácná květina. Rozhodně bych pro nás vybral něco slavnostnějšího. Švadleny mi připravili žlutý oblek, hnědou ozdobnou košili a žlutého motýlka. Neměl jsem ze sebe moc slunečnicový pocit. Připadal jsem si spíš jako nějaký chudý hastroš. Do náprsní kapsy saka jsem ještě přidal kapesník ve stejné barvě jakou měla košile. Nikdy mě nenapadlo pořídit si společenské rukavice v hnědé nebo žluté barvě a tak jsem musel tento doplněk oželet. Jaká škoda. Vsadím se že všichni významní muži budou mít rukavice. Mohl jsem si vzít jen bílé ale pro případ maškarního plesu mi to nepřišlo vhodné. Hnědé společenské boty jsem ještě nechal přeleštit. Vše jsme stihli připravit za několik minut. Dokonale připravený jsem už sedel v kočáře když ještě jedna z švadlen doběhla s kloboukem. To byla třešnička na pomysleném dortu. Bylo jasné že budu vypadat hloupě. Už jen díky výběru květiny ale především protože nebudu mít masku s kterou by bylo daleko těžší mě rozpoznat. Klobouk byl ale zkutečně povedený. Hnědý klobouk s žlutou stuhou měl k sobě na jedné straně připevněnou malou slunečnici. Teď už by se vážně nedalo tvrdit že jdu za nějakou váženější květinu.
Byl jsem poměrně nervózní když kočár zastavil. Moje oblečení vážně nebylo až tak slavností. Navíc se mi vůbec nechtělo slavit zásnuby muže který se jednoho dne stane králem. Králem tu mám být já! Do sálu jsem vkročil pomalu a rozvážně. Kdyby to nebylo proti pravidlům tak bych nejspíš běžel. A taky bych pak nejspíš Niadee pořádně vynadal ale vzhledem k tomu v jaké jsme byli společnosti jsem se rozhodl k tomu že se budu držet. Pokud tu ovšem skutečně bude. Asi bych se zbláznil kdyby někam utekla. V sále bylo několik lidí kteří se se mnou hned chtěli přátelsky pozdravit. Nemít masku vážně nebylo nejlepší ale utěšilo mě že spousta lidí ji taky nemělo. Nechtěl jsem se moc zdržovat ale bylo potřeba si držet dobré vztahy a tak jsem s nimi nějaký čas strávil. Mezi řečí jsem se zeptal jestli někde neviděli dívku která by šla taky za slunečnici. Většina se ovšem o okolní neznámé lidi nezajímala. Takže jsem bez jediné rady musel celý velký sál projít a doufat že jí skutečně někde zahlédnu.

"Dej na sebe pozor a kdyby se něco stalo, křič, najdu tě," na chvíli se jí podíval do krásných očí v barvách oceánu a potom pomalu pustil její ruku. Bylo zvláštní, se od ní vzdalovat. Sice ji neznal tak dlouho, ale i za tu dobu se stala pevnou součástí jeho života. Byl zvyklý, mít ji po svém boku. Snídat s ní, chodit na cvičiště, prozkoumávat Dente a spát ve stejné místnosti. Znal zvuk tlukotu jejího srdce a pravidelnost jejího dechu. Když se nad tím zamýšlel... Bylo to vlastně docela děsivé. Pustil si ji tak blízko, že se cítil... Být k ní doslova připoutaný.
Zavrtěl hlavou a donutil se na podobné věci zapomenout. Akorát to odvádělo jeho pozornost pryč a on teď musel být naprosto soustředěný. Nemohl si dovolit, ztratit čistou mysl.
Odmítl sklénku vína a dál se proplétal mezi lidmi v nejrůznějších šatech. Tolik barev... Byl zvyklý na tisíce odstínů šedé a modré a bílé. Takové barvy měly Dračí skály.
Prošel kolem dvou dívek, z nichž jedna měla šaty inspirované levandulí a druhý zase slunečnicí. Slunečnice měla křídla. Normálně by se o to zajímal víc, ale teď hledal něco úplně jiného. Pátral po temně rudé.
Zachytil její záblesk skoro na kraji sálu. Rudo-černá krajka. Elegantní zlověstnost. Vlasy v barvě kaštanů.
Bez přemýšlení zamířil za ní. Skoro jako by byla majákem a on lodí v děsivé bouři.

Ta dívka byla skutečně zvláštní.
Kdyby neznala Amberly, nejspíš by ji považovala za nějakou cizokrajnou krásku - ale vzhledem ke svým znalostem od kejklířů... Musela se ptát sama sebe, jestli není víla. Sice u ní neviděla žádná křídla, ale svojí křehkou krásou a odlišnými rysy vílu nepochybně připomínala. Byla by se na to možná i zeptala, ale přišlo jí to nesmírně netaktní, proto svoji nevyřčenou otázku raději spolkla a nechala si ji pro sebe. Nechtěla totiž riskovat, že hned vyzní jako hrubé a nevychované stvoření, což by si opravdu nepřála. Chtěla využít šance, že se ta dívka tvářila relativně přátelsky - seznámit se s někým od dvora by rozhodně nebylo špatné, když se měla stát manželkou vlivného šlechtice. A byla si stoprocentně jistá, že to bez přátel nezvládne. Potřebovala do budoucna nějakou oporu, někoho na koho se mohla spolehnout a s kým mohla trávit čas, protože nepředpokládala, že by Aatelis měl tolik času, aby ji nikdy nenechal samotnou.
Už takhle byla relativně osamělá, takže se šance na socializaci chytila velice pevně.
„Vlastně ne,“ odpověděla poněkud rozpačitě, než se na dívku pousmála. „Můj snoubenec je momentálně mimo město, takže jsem tu sama. Co vy?“
Sotva to řekla, zahlédla mezi všemi těmi neznámými tvářemi jednu až bolestivě známou... Aatelise. Okamžitě se zhluboka nadechla a rychle se dívce omluvila, než se vydala za ním. Odešla bez jeho svolení, mohla jenom doufat, že se na ni nebude zlobit. I proto nečekala až ji najde a vydala se za ním automaticky sama.
Když ho dohonila, opatrně mu poklepala prstem na rameno. „Omlouvám se, že jsem zmizela bez vašeho vědomí, ale jsem jen tu. Nikam neutíkám, omlouvám se. Nechtěla jsem o to přijít.“

Reels měla svou masku. Ne jen tu krajkovou, zdobenou růžemi, ale především masku nelítostné bojovnice, paní Druhé jednotky a jedné z nejlepších válečnic v králově vojsku. Stála hrdě vzpřímená a naslouchala. Útržky rozhovorů, nejnovější drby a dvorské klepy, ale také plány, které prozrazovaly nepozorné šlechtičny svým přítelkyním. Udržovala si přehled.
Většina lidí si od ní držela odstup a ona se nedivila. Říkalo se o ní, že je královskou děvkou, která udělá všechno pro to, aby zůstala královou oblíbenkyní. Nikomu se nechtělo, trávit svůj čas zrovna s ní. Nevadilo jí to. Věděla, že po prvním tanci si pro ni přijde princ. Nedokázal si pomoct a opravdu rád jí ukazoval, že nad ní má moc.
Do té doby chtěla zjistit co nejvíc.
Procházela po obvodu sálu, když ji jedna ruka chytila kolem pasu a druhá jí zakryla pusu. Nestihla vykřiknout, ani instinkty jí v té chvíli nepomohly. Byl to tak rychlý útok, že vůbec nestačila zjistit, co se děje.
"Šššš! Nic se neděje, klid, potřebuju s tebou jenom mluvit," ozval se jí u ucha hluboký hlas, ale ona ho nevnímala. Zvažovala možnosti. Mohla by ho uhodit loktem, nebo ho bodnout, pokud se jí teda podaří, dosáhnout na tu dýku, co má připoutanou ke stehni. Mohla by...
Pustil ji a otočil čelem k sobě.
Reels se zadrhl dech v hrdle. Tohle nebylo možné.

Byl si moc dobře vědom toho, že zatáhnout takovou bojovnici, jako je Rudá nebude nejlepší nápad, zatáhnout za sloup. Vlastně tak trochu počítal s tím, že z toho bez modřin a škrábanců nevyjde, ale rozhodně byl ochoten to risknout. Tohle za to sakra stálo...
Zíral na ni, jako by ji viděl poprvé a ona dělala úplně to samé. Vzpomínky ho zasáhly naplno a on prožíval obrovskou radost a zároveň šílenou agónii. V očích ho štípalo. Byl jedním z nejlepších dračích válečníků a neměl daleko k slzám.
"M-Mayo..." natáhl ruku a pohladil ji hřbetem ruky po tváři. Nedokázal tomu uvěřit. Byla to nepochybně ona.
"Jsi... Jsi skutečná? Sakra, hrozně moc jsi vyrostla..." Hlas se mu zadrhnul v hrdle a on najednou nevěděl, co dělat. V hlavě měl prázdno. Byla tady a byla reálná, dýchala, pod kůží jí proudila krev.
Byla tak krásná a vyzařovala z ní taková síla. Hrozně moc se změnila a přesto zůstávala úplně stejná.
Měla pořád ty dlouhé tmavé vlasy a trochu vzpurně sevřené rty, odhodlané držení těla... Jenom to, co viděl v jejích očích nepoznával. Byl zvyklý na jiskřičky, značící život, divokost a vášeň, ale tahle žena... Měla v očích jenom tvrdý chlad.
Co jí to provedli?

Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec se její společník přeci jen vydal pryč - a ona osaměla v obležení lidí, které zaručeně neznala.
V očích se jí leskl záblesk bolesti, ale i přesto všechno byla stále stejně krásná, jakou si ji pamatoval. Jenom ho neviděla, nevnímala ho. Sice se tak trošku schovával záměrně, ale neměl ani pocit, že by ho snad najít chtěla. Možná tam nebyla kvůli němu, konec konců přišla s doprovodem. Kdo ví, o koho šlo. Jejího společníka ani od pohledu neznal, takže nemohl soudit. Mohl jenom chabě odhadovat, zatímco se obratně pohyboval společně s davem lidí, kteří mu tvořili pomyslný štít před jejím pohledem.
Nechtěl, aby ho spatřila dokud si nebude jistý, že je to dobrý nápad. Nerozešli se v nejlepším a on rozhodně nechtěl riskovat, že mu uteče v moment, kdy na něm ulpí očima. I proto se neustále za někým schovával a po očku ji pozoroval, jak se pohybuje mezi ostatními a mlčky naslouchá. S nikým se do řeči nedala, ne od té doby, co od ní odešel ten neznámý muž. Ona sama ale přeci jen působila dojmem, že snad někoho v davu očima vyhledává, což ho utvrdilo v tom, že by ji měl oslovit.

Pomalu proklouzl za hloučkem lidí, než k Ranie přišel zezadu a chytil ji za ruku, stáhnouc ji k sobě do náručí. „Snad sis nemyslela, že tě nenajdu, moje modrá vráno?“ Pronesl tiše, než jí políbil na hřbet ruky.
Na tuhle chvíli čekal skutečně bolestně dlouhou dobu. Od chvíle kdy utekla z panství měl pocit, že mu cosi chybí, že něco ztratil - cosi uvnitř sebe, co mu dodávala ona svojí přítomností. Byla jeho nejlepší přítelkyní a jednou žijící rodinou, po smrti Demetrii. Nemohl si dovolit ještě ztratit i ji, i když k tomu už dávno došlo. I proto byl velice pevně rozhodnutý ji tentokrát nenechat odejít, nenechat utéct. I kdyby ho nenáviděla, nevzdal by se.

Moje modrá vráno... Znělo jí to v hlavě jako děsivá ozvěna, která jí pronikala až do morku kostí.
Zírala tomu muži do tváře - naprosto ochromená šokem a zmatením. Bylo na něm něco známého, ale velice rozporuplného. Oči se mu leskly jako dva drahé safíry a na rtech měl nepatrně ironický úsměv, když ji chytil za ruku a políbil ji na hřbet jako gentleman.
Nechápala to, vůbec nic. Neznala ho, ačkoliv on vzbuzoval dojem, že zná ji. Někoho jí připomínal, někoho... V hlavě jí vířilo na tisíc nejrůznějších myšlenek a ona nebyla schopná se absolutně soustředit. Šaty ji škrtily a ona měla pocit, že snad každou chvílí omdlí, když ji jednoduše vzal za ruku a pozvedl nepatrně obočí v jasné otázce:
„Zatančíš si se mnou?“ Byla jako ochromená, neschopná žádné reakce. Až po několika vteřinách tupého zírání ze sebe vydala nepatrné pokývnutí hlavou, které cizinci zjevně stačilo dost na to, aby s ní jednoduše zatočil a jal se taneční pózy.
„Ranio,“ pronesl tiše, zatímco spolu tančili. „Chyběla si mi.“
V ten moment měla najednou pocit prozření - cítila, že ví odkud ho zná, viděla záblesk drahého panství a jakousi neznámou ženu... Viděla jeho, jak se blíží ke dveřím chátrajícího domku a usmívá se. Rasmus. Jmenoval se Rasmus. Byl z rodu, který už zažil podstatně slavnější léta - pokud věděla, tak snad žil jako poslední ze svojí linie. Našel ji jako mladší mrznoucí venku a vzal ji pod svoje křídla, učil ji a rozvíjel její magický talent. Naučil ji jak vytvářet amulety a vařit lektvary... Byl jejím učitelem a přítelem. Dokud se všechno neotočilo.
„Pusť mě,“ sykla Rania tiše, jasně vnímajíc tlak jeho ruky na svém pase. Ublížil jí. Téměř ji zabil. Proto utekla, proto si nic nepamatovala! Nechala si vymazat paměť... Jen proto, aby znovu nemusela procházet tou bolestí, kterou jí způsobil v panství.
„Proč bych to dělal? Konečně jsi tu. Hledal jsem tě velice dlouhou dobu, každý den jsem na tebe myslel. Odpusť mi to, Ranio. Prosím.“
Pevně semkla rty k sobě, zatímco očima přejížděla po ostatních lidech. Těžko mu vysvětlovat, že tu byla z mnohem důležitějšího důvodu, než bylo hledání jeho. Musela najít Reels a odposlouchat co nejvíce užitečných věcí, aby pomohla drakům. Nebyla tam kvůli němu.
„Protože si to přeju. Pusť mě,“ sykla tiše, než se mu vytrhla. Do očí se jí téměř vhrkly slzy, když zachytila jeho raněný pohled, ale byly podstatně důležitější věci, než byl on. I proto se tiše omluvila a vydala se zpět do víru společnosti, připravená splnit svůj úkol.