Půlnoční ples

Zvláštní. Přesně tak se dala popsat situace, do níž se společně s Eliottem dostali. Když letěla do té uličky, ani omylem by ji nenapadlo, jak se situace vyvine: a přesto najednou stála přímo před tím tajemně působícím panstvím, křečovitě svírajíc Eliottovu ruku. Nedalo se ani hrubě odhadnout, co je tam mělo čekat. Pandora sice až příliš dobře věděla, kdo, ale zbytek zůstával pod hustým oparem mlhy... V níž se vznášel i neurčitý zápach krve a kouře. To všechno byl naprosto očividný příslib nebezpečí, což ji vedlo k tomu, aby se svého společníka držela jako stín - ne kvůli sobě, ale jemu. Ona dávno nebyla smrtelná, její život skončil podstatně dříve, než reálně začal. Ale Eliott měl na zádech rudě namalovaný terč, což ji podvědomě tlačilo k tomu, aby na něj dávala pozor. Nemohla dopustit, aby ho ta banda šílenců zničila.

Oba byli vyzbrojení perfektně padnoucím a nádherným společenským oblečením, z kterého Pandoře nebylo zrovna nejlépe, ale bylo nepochybně nutné. Rozhodně by je dovnitř nevpustili, kdyby neukázali pozvánku a nevypadali k světu - a obojí splňovali dokonale. Byť Poppy nikdy na žádném plesu nebyla, Ravenna je oba perfektně vybavila. Díky tomu si poprvé v životě připadala jako skutečný člověk, protože když spatřila svůj odraz v jezeře a setkala se s vlastním pohledem, nehleděla na prázdného ducha, ale opravdovou bytost. Ať už to bylo těmi nádhernými šaty v barvě čerstvě padlého sněhu, upravenými vlasy, které měla vzadu částečně vyčesané nahoru a do nich vsazenou bílou růži a svůj vlčí mák nebo maskou, co halila její tvář... Cítila se odlišně. Téměř jako kdyby to ani nebyla ona sama, ale někdo kompletně odlišný.
I přesto zbývalo jenom doufat, že Eliotta kompletně nepotopí - nikdy se totiž do vyšší společnosti nepodívala v osobní sféře, pokaždé se tam nachomýtla jen jako neviditelná a nezvaná návštěvnice, ne účastnice. Důvěřovala ale jak Ravenně, která ji před odchodem trošku připravila, tak Eliottovi. To kvůli němu tam přeci jenom šla - nemohla dovolit, aby ho Theoran zatáhl do svých špinavých her.

„Jsi připravený?“ Zeptala se nakonec téměř neslyšně, zatímco ho dál držela za ruku. Upřela na něj přitom svoje bledé oči, které v noční tmě zářily stejně jasně jako srpek měsíce na obloze. Úzkost ji vnitřně spalovala jako divoký oheň, ale nedovolovala si ji ukazovat nahlas. Byť projevovala určitou slabost, protože ji zároveň zmáhaly obavy a nemohla z hlavy vyhnat ani Valeria, který se společně s Evangeline a jejich novým přítelem měl také objevit, víc už na sobě dát znát nemohla.
„Ravenna se tu objeví během večera,“ pronesla tiše, rekapitulujíc alespoň hrubý nástin jejich jistot. „Pokud do té doby najdeme Aslaug, mohlo by to Theorana alespoň trošku vyšachovat, aby si nevyskakoval a ty ses mohl... Porozhlédnout kolem a alespoň trošku si užít večer. Tak jako tak... Budu tu s tebou, po celou dobu. Pokud se něco stane, můžu tě kdykoliv přenést pryč, takže stačí jen říct, ano?“
Upírala na něj vskutku soucitný pohled, v němž se zrcadlily viditelné obavy. Nechtěla, aby to všechno dopadlo nějak strastiplně, ale nemohla se zbavit toho příšerného pocitu, co v ní narůstal jako sněhová koule valící se z kopce. Něco se rozhodně muselo pokazit, taková byla realita. A ona se obávala toho, aby všechno neodskákal on.

Dalo by se říct, že téměř nikdy nebyl nervózní a svým způsobem ani tentokrát. On sám se o sebe nebál už jenom kvůli tomu, jakou vedl teorii co se týkalo smrti. Jenže i když věděl moc dobře, že by si málokdo dovolil vůbec něco udělat Pandoře a že by z toho hlavně s největší pravděpodobností vyvázla naprosto v pořádku vzhledem ke konexím s Ravennou, stejně měl nutkání si ji hlídat a držet si ji u sebe. Nechtěl ji omezovat, to v žádném případě, ale navzdory svému samotářskému způsobu života, který předtím vedl, měl takový pocit, že zůstat pohromadě je ta nejrozumnější věc, kterou mohli na tomhle plese udělat. Byla to jejich výhoda, kterou před Theoranem měli a vzdát se jí by bylo šílenství. I když on byl tím důvodem proč tu byli, ona byla teď tím, kým se chtěl na plese řídit. Taky si zasloužila něco, co patřilo do normálního lidského života a on jí to chtěl dopřát. Byl rozhodnutý zkrátka nechat kompletně na ní to, kam půjdou a co budou na plese dělat, protože jí chtěl dělat spíše doprovod.

Byl sice zvyklý na všemožné akce a plesy, takže společenské oblečení pro něj nebylo ani zdaleka novinkou, ale tentokrát to bylo jiné. Měl doprovod v podobě Pandory a spolu vypadali ještě více úchvatně než zvlášť. Ona měla sněhově bílé šaty a černou masku, která seděla s jejími vlasy, kdežto on měl uhlově černý oblek s košilí a kravatou, zdobené různým zlatým vyšíváním na klopách, límečku košile a na kravatě samotné a bělostnou masku, která zase seděla k jeho vlasům. K tomuhle dokonalému kontrastu měli ještě k tomu společný detail - bílou růži a vlčí mák. On je měl na klopě a ona vpletené ve vlasech. Dohromady byli vážně dokonale sladění a když se vlastně jednalo o naprosté opaky. Sám si, možná mírně egoisticky, říkal, že vidět někoho takhle oblečeného na některém z plesu, kam předtím chodil, musel by se jít se svými obyčejnými jen mírně zdobenými obleky zahrabat.

Z proudu myšlenek ho ale vytrhla právě Pandora. Podíval se na ni a trochu se ušklíbl. "Jako nikdy, drahá. A ty?" Zeptal se, zatím co ji trochu stiskl ruku na znamení toho, že tam hodlá být pro ni. Připravený na ples byl a na Theorana ze své strany také, jen doufal, že to má podobně i Pandora.
"Dobrá. Ty tedy, předpokládám, Aslaug poznáš, že? Bude tím pádem to hledání tak trochu na tobě. Samozřejmě půjdu s tebou všude, ale asi moc v hledání nebudu nápomocný, protože jsem ji nikdy nepotkal. A co se týče užití večera, musím tě zastavit. Já mám za život užitých plesů hromadu, takže dneska je to tvůj úkol, dobrá? Až najdeme Aslaug, tak si můžeš sama rozhodnout kam chceš jít a co chceš dělat. Já budu tvůj doprovod, dobrá? Zasloužíš si alespoň část toho lidského života, když už tu jsme." Pronesl a s malým úsměvem ji povzbudivě pohladil po rameni. "Tak, jdeme? To spolu zvládneme."

"Pravda. Už jednou jsem byl v podobné situaci na jedné akci. Jenže to bylo jiné, víš? Tady na mě bude hledět moc očí, protože patřím k tobě. Mají ode mě nějaká očekávání a já bych je měl splnit, abych tě neztrapnil. To jsem tehdy nemusel, nebyl jsem tam jedním z hlavních hostů, ba naopak. Na svou obranu jsem ale už pracoval na tom, aby to nedopadlo naprostým fiaskem. Zatím ti neřeknu jak, ale to na plese poznáš." Pronesl pyšně bez ponětí o tom, že je vlastně tehdy Rasmus viděl u toho, jak se se Say učil tančit. Ale co, i kdyby ho tehdy viděl. Sám to ještě piloval a zkrátka se zvládl poměrně posunout. Nebýt toho, že byl neskutečně nervózní, řekl by, že si je jistý, že ten tanec před těmi všemi lidmi v pořádku zvládne.
"Vážně? Děkuji." Pronesl a na tváři se mu objevil naprosto upřímný spokojený úsměv. "No. Co se týče nízkého sebevědomí, rozhodně v tom nejsem sám, což? Pasujeme k sobě i v tomhle ohledu, že ano?" Pronesl a nepatrně se nad tím ušklíbl. Když mu pak přistál polibek na tváři, hned mu ho oplatil a pohladil ho po tváři. "Dohromady jsme perfektní, nemyslíš? Jakože minimálně co se týče mě, tak bez tebe jsem z poloviny nic. Ty jsi perfektní i sám o sobě a proto mě tak geniálně doplňuješ." Pronesl a podíval se mu zpříma do očí. Bylo mu jedno, kolikrát mu to Rasmus rozmlouval, ale v jeho očích zkrátka byl perfektní. I kdyby mu to musel opakovat, dokud by ho nepřestalo bavit neustále odporovat, byl ochotný to podstoupit.

Byl to vážně magický moment, který vlastně dopadl tak skvěle, jak jen mohl. Byl tam jen on a Rasmus a celý okolní svět pro něj neexistoval. Nebylo nic, co by je teď mohlo rozdělit nadobro kromě smrti a on byl na to pyšný. Věděl, že ten prsten bude nosit s tou největší hrdostí, jaká je jen možná. Měl sto chutí prostě otevřít okno a zařvat, že jsou teď svoji, že si bude brát Ramuse Killiana a všichni si můžou trhnout, protože ho nezajímají. Jenže na tohle nebyl v tu chvíli čas a ani situace. Když mu pak totiž Rasmus vlepil okamžitý polibek, musel se zprvu opřít rukou o zem, aby ho z toho kolene, na kterém klečel neshodil, než mu ho rychle vrátil.
"To jsem rád, protože já tebe taky. Nastokrát." Pronesl a uchopil jemně jeho ruku, na kterou prsten nasunul. "Není to moc, ale snažil jsem se, aby to nevypadalo nějak tragicky." Pronesl a trochu se nad tím ušklíbl, než položil krabičku vedle něj na zem a konečně si stoupl, než se na chvíli zarazil. "U všech bohů, kolik máme vlastně času do plesu?" Zeptal se trochu polekaně.

Jass by lhal, kdyby řekl, že je v klidu. Popravdě měl co dělat, aby udržel dech pod kontrolou a nepříjemné myšlenky na uzdě. Ve vyšší společnosti už se nějakou dobu neukázal, takže neměl tušení, o čem bude s ostatními konverzovat, ani jestli nebude naprosto mimo. Nevěděl, zda má někoho požádat o tanec a rozhodně neměl sebemenší tušení, jak se má představit.

Nevěděl, kdo je. Nebo... Jasně - byl Jassïn Kerys Áltëno, potomek jednoho z nejvýznamnějších elfských rodů - ale taky byl vyvrhel, strážce k ničemu a někdo, kdo přišel ke Caasovi jako hluchý k violoncellu. Co měl, pro všechny bohy, říct jeho sestře, pokud se s ní potká? 'Ahoj, já jsem Jass a rozdal jsem si to s tvým bratrem, rád tě poznávám.'? To rozhodně nebyl akceptovatelný začátek konverzace. Ale co jiného mohl Jass vypustit z pusy?

Měl Caase rád. A Caas měl pravděpodobně rád jeho. Jak po fyzické stránce věci, tak po té psychické, jenže spolu stále nevedli rozhovor na téma 'jsem tvůj přítel nebo jen občasná jednorázovka, co je pořád po ruce', což Jasse docela ničilo. Neměl rád, když nevěděl, na čem je. Jeho vlastní hlava mu sama o sobě dávala dost děsivých scénářů, takže je nepotřeboval ještě posilovat dalším napětím a nejistotou.

Na druhou stranu to nemohl s Caasem řešit zrovna teď. Už tak musel mít nervy dost na pochodu a Jass mu nechtěl přidělávat starosti jen tím, že je měl on sám. Kdyby to dělal, Caas by ho hodně rychle poslal do háječka zeleného. Takže se Jass spokojil s tichem a s pokusem o zatlačení úzkosti co nejhlouběji. Přeci jenom, v tom měl celkem dost praxe.

"Dobře, budu ti věřit. Ale stejně na tebe budu dávat pozor. Nějak si nemyslím, že by tě ten tvůj šarm dostal úplně ze všech problémů." Přinutil se k úsměvu a doufal, že vypadá aspoň trochu důvěryhodně. Plánoval být Caasovou oporou. Pro jednou se sám nehroutit a podržet někoho jiného v těžké situaci. A to znamenalo se vším všudy.

Naštěstí ho z chmurných myšlenek na chvilku vytrhnul drobný ptáček, který předal vzkaz a následně se okamžitě začal lísat k Jassově ruce. Elfovi to nijak nevadilo, takže se začal dlouhými prsty opatrně probírat mezi ptáčkovými pírky. Byl vděčný za tak jednoduchou věc, které se mohl na pár minut věnovat. Obzvlášť, když pírka byla měkká a sametově jemná a ptáček ho lehce štípal do kůže, kdykoliv měl pocit, že se mu Jass dostatečně nevěnuje. Pokud nic jiného, bylo to neskutečně roztomilé.

"Víc, než kdy budu, drahý," pousmál se Jass a pohladil Caase hřbetem ruky po tváři. Na chvilku ho zatoužil políbit a obejmout, jako by tím mohl svá slova zpečetit, ale to se dělalo na hřbetě koně docela špatně, takže se musel smířit s pohlazením.

Čím dřív to budou mít za sebou, tím dřív budou zase spolu. Sami a možná o pár zkušeností silnější. Minimálně v to Jass doufal.

Cesta na panství obecně byla trochu ve znamení toho, že oba dva měli až moc času na to, aby se začali ponořovat do svých myšlenek. A asi nejvýraznější z nich nad nimi visela jako těžké kladivo připravené k pádu – a to byla otázka toho, co vlastně mezi sebou mají. Ačkoli by se neměli chovat ani jeden jako naivky, tak říct jen to, že byli kámoši s výhodami, co si sem tam vyměňovali recepty na bábovku… to mu nepřišlo tak úplně jako to, jak by to chtěl pojmenovat. Něco uvnitř něj totiž křičelo oběma směry. Nenazval by to asi tak úplně láskou, protože ve věci jako láska na první pohled a podobné věci moc nevěřil. Věřil v přitažlivost a věřil v to, že pokud by se pro to rozhodli a šlo to hladce, mohli by být něco… víc. A svým způsobem byli, tak trochu nakročeni k tomu, aby tomu mohlo být třeba i jednou řečeno vztah. Bohové, pokud si myslíte, že o to prostě jen nestál a teď se chtěl vymlouvat, tak byste se nikdy víc nemýlili.

Caasel Yilanës Jerichä byl docela spratek, co si budeme, a za svůj, na elfské poměry poměrně krátký život toho už chtěl vážně hodně. Ale teď mu většina z toho přišla malicherná a drobná ve srovnání s tím, jak moc chtěl, aby mohl Jassïna skutečně a bez obav za to, jak se na to dívá sám koloušek, nazvat svým přítelem. Aby se mohli skutečně pokusit tomu dát třeba i jinou než čistě pekařskou podobu, zatímco se nikdo nedíval. Sakra, kdyby mu to nebylo proti srsti, klidně by to vykřičel na půlku Lesa divokých elfů, ať už si konzervy v jejich rodech myslí, co chtějí. Vážně měl chuť to udělat… ale brzdilo ho to, že tu byla zatraceně velká šance toho, že Jass by to vůbec nemusel vidět stejně jako on, anebo by to chtěl prostě držet v tajnosti. To… by asi zvládli. Caas nemohl popřít, že by ho to užíralo každou vteřinu, ale zvládl by to překousnout, pokud by si to Jass vážně přál.

To, jak ho Jass vzal za ruku, mu rozvázalo jazyk. Stejně bylo potřeba to říct, tak proč s tím otálet? Alespoň to budou mít oba bez nějakého nepříjemného překvapení nebo trapasu na samotném plese. „Dobře… než tam dojedeme, je tu asi jedna věc, co by bylo záhodno vyřešit. Chci, abys věděl, že tě tam neberu jenom jako někoho, s kým se sem tam pobavím, když je hlídka moc dlouhá nebo noc moc studená, dobře?” Ačkoli to bylo celkem jednoduché prohlášení, pro něj to bylo takové malé objevení zeměkoule – zjištění, že je tyhle slova, která měl na mysli tak zatraceně dlouho (vlastně od chvíle, co opustili Les ve prospěch jízdy na sever, což už se mohlo minimálně s týdnem potkat), vůbec vážně schopný vyslovit a zformovat. Bylo to jako malý zázrak, proti němuž rozhodně nemohl držkovat, když konečně taky jednou hrál v jeho prospěch. „Nechám na tobě, jak to chceš nazvat, a do ničeho tě nutit nebudu. Ale asi nebudu úplně schopen nastoupit před Say s prohlášením, že s tebou akorát nezávazně spím. Nejenom, že nerad lžu, ale ještě bych asi dostal po hlavě čímkoli, co by měla po ruce. Takže… tak.”

Jass překvapeně zamrkal, protože mu Caas buď četl myšlenky, nebo mysleli oba naprosto stejně. To ale nebyl jediný důvod jeho - ne zrovna malého - šoku.
Popravdě věděl, že na něm Caasovi záleží. I když si to dlouho nechtěl přiznat (Brusinka byl holt zvyklý na to, že by všem slušně u míst, kam slunce nezasvitne.), Caas několikrát dokázal, že má Jasse svým způsobem rád. Ale o to tak nějak šlo. Jass rozhodně neočekával, že ten způsob bude takovýhle. Spíš očekával občasné upečení bábovky, možná trochu tlachání o vaření a následnou osamělost. Počítal s tím a sám sobě si namlouval, že je to tak dobře a radši bude mít z Caase jen kousíček, než aby neměl vůbec. (Přeci jenom, když vám někdo nabídne dort, taky si radši dáte jenom dílek, než abyste si nedali vůbec...)

Tohle... To, s čím na něj druhý elf vyrukoval, mu naprosto rozhodilo celou továrnu na boty. Myslel si, že bude celý ples akorát přemýšlet nad tím, co spolu mají, možná vínem trochu otupí hrany svých myšlenek a pak bude zase normální a nebude na Caase tlačit. Protože, to rozhodně nechtěl. Ale Caas mu ukázal, že nebyl jediný, kdo nad 'nálepkou' uvažoval a zatraceně moc by lhal, kdyby řekl, že ho to ani trochu nepotěšilo.

"Dobře," pousmál se Jass, ale nepřišlo mu to jako adekvátní odpověď pro to, jak se mu Caas otevřel. Chtělo to něco... hlubšího a upřímnějšího, ne jen souhlas a krátké přikývnutí. Možná proto Jass zase o kousíček překročil svoje hranice.

Aby si dodal trochu odvahy, zhluboka se nadechl (a pak ještě jednou, protože na tohle té odvahy potřeboval hrozně moc) a pokračoval: "Nechci tě do ničeho nutit, Caasi. Bohové vědí, že nejsem takový a kdybych se tě k sobě pokoušel připoutat, musel bych sám sebe do konce života nenávidět. Ale záleží mi na tobě - a možná trochu víc, než by po pár společných chvílích mělo. Ne, že by mi to teda vadilo... Po dlouhé době jsi někdo, kdo se ptá, zajímá a kdo poslouchá, což pro mě znamená neskutečně moc. Takže, ať už se rozhodneš, být se mnou jakýmkoliv způsobem, věř, že budu souhlasit... I když, popravdě se mi taky víc líbí myšlenka toho, že jeden pro druhého neznamenáme jenom příležitostné zabití času a nic víc."

Jass nevěděl, jestli tím proslovem Caase nevyděsí a neodežene, ale každé slovo myslel upřímně a když je řekl nahlas... Znělo to opravdově. A to bylo to, na čem zatraceně záleželo.

"A co se tvojí sestry týče... Myslím, že ji moc rád poznám. Podle vyprávění se zdá jako dost rozumná mladá dáma. A odvážná, pokud by si troufla na tebe."

Nemohla říct, že by z té účasti na plesu měla nějak zvláště dobrý pocit. Nejspíš by si to měla svým způsobem užívat, protože se jednalo o velkou společenskou událost a velice dobře věděla, že se na Půlnoční ples rozhodně nedostane jen tak někdo, což platilo i o panství jako takovém... Ale něco uvnitř ní se neustále chvělo v předzvěsti katastrofy. Instinkty bily na poplach a Pandora měla opravdu neblahé tušení, že se něco příšerně pokazí. Naštěstí měla toho snad nejlepšího společníka, jakého by si jenom mohla přát - společně s Eliottem totiž tvořili nezlomnou dvojici, na jakou byl dle jejího názoru krátký i sám Theoran. Ten totiž soudržnost bytostně nenáviděl, zároveň ji ale nedokázal sám o sobě u druhých rozbít, byť mu pekelně překážela.
Čekala je vcelku dlouhá noc* a nejspíše i notná řádka problémů, takže byla nějaká mentální příprava rozhodně na místě - ale i přesto se svým způsobem Pandora začínala těšit. Možná to bylo naivní a trošku hloupé, protože se společně s Eliottem chystali vstoupit do jámy lvové a tančit na zatraceně tenkém ledě, ale to všechno jim propůjčovalo obrovský potenciál pro následující změny. Eliott měl díky tomu všemu šanci poznat jednu stranu svojí biologické rodinné větve, což vzhledem ke spojení s rodem Killianů nebylo sice až tak pozitivní a vzrušující, ale stálo šlo o pokrevní vazbu, na níž si Eliott opravdu zakládal. Pandora se díky tomu dala částečně považovat za průvodkyni - znala tu rodinu jako svoje boty. Přeci jen byla provázaná s Ravennou úplně stejným způsobem jako Killianovci, takže o každém z nich měla alespoň základní hrstku informací a byla schopná je s jistotou rozpoznat. A to se hodilo, když už hledali Aslaug... Ta byla totiž jejich nejlepší šancí proti Theoranovi a opravdu se nutně potřebovala dozvědět pravdu o to, co její mladší bratr tropil za jejími zády.

„Tak, jak to jenom jde,“ pousmála se nepatrně. Nechtěla dávat najevo svoje rozčarování a dovolit chaosu ve svém nitru, aby se plně projevil a následně přelil k Eliottovi, protože by ho to mohlo hodně neblaze ovlivnit. Nejspíš se stejně jenom obávala zbytečně - možná se vydávali na půdu, co patřila tyranovi a kde nebyli vítaní, ale stále se nacházeli v pozici s výhodami, takže by je neměl čekat žádný extrémní masakr.
„Věř mi, Eliotte. Až na ni narazíme, poznáš ji i ty. Ona je... Nepřehlédnutelná.“ Koutky jí zacukaly pod návalem silného pobavení, protože na jejích slovech ležela spousta pravdivosti. Aslaug nebyla jen marnivá a extravagantní, byla tak trošku lvice. Nedovolila nikomu a ničemu, aby ji připravil o místo na výsluní - kamkoliv vstoupila, tam musela zazářit. Ať už jedním nebo druhým způsobem... Neexistovala možnost, že by splynula s davem a výrazně nevyčnívala. Byla totiž zvyklá na to být v popředí a nosit na hlavě pomyslnou korunu, takže bylo prakticky nemožné si ji s někým splést.
„Nejsem si jistá, jestli jsem vhodný člověk na to, abych si něco podobného užívala, ale... Díky. Nesmírně si toho cením.“ Naprosto bezmyšlenkovitě zformovala na rtech opravdu upřímný a vlahý úsměv, viditelně vděčná za Eliottova vlídná slova a to neskutečně milé gesto. Sice tam ani jeden z nich nešel kvůli zábavě a ani ničemu podobnému, ale to přeci jen neznamenalo, že z toho nakonec nemohli něco přeci jenom vytřískat - byť jejich priority zůstávaly upřené trošku odlišným směrem, prostor na další jim zůstával tak jako tak. A Pandora byla rozhodně lhala, kdyby se pokoušela tvrdit, že ji to netěšilo. Její život byl fádní, depresivní a hodně dusivý. Prakticky ani nežila, pouze pracovala pro vyšší mocnosti a vypomáhala druhým... Jedním nebo druhým způsobem. O to více ale toužila po těch naprosto obyčejných věcech, co se pojily s běžným životem - a příležitost vyrazit na ples sice nebyla ani zdaleka obyčejná, ale o to lákavěji zněla. Nemluvě o tom, že měla obrovské štěstí i díky tomu, že šla zrovna s Eliottem. Jeho znalost vyšší společnosti a zkušenosti ohledně plesů, o níž Pandora věděla jen něco málo, se neskutečně moc hodila. Věřila tomu, že to nakonec nebude jen velká mise... Mohlo by to být mnohem, mnohem více než to.
„O tom ani trošku nepochybuju, drahý Eliotte.“ Mrkla na něj v trošku škádlivém gestu, než společně vykročili směrem centru veškerého dění: dovnitř srdce panství, odkud se už dávno ozývala hudba a rozruch.

Pandora sice moc dobře věděla, co je bude čekat už u vchodu, ale přesto ji to trošku zaskočilo. Po předložení pozvánky, na což služebnictvo zareagovalo poněkud zvláštním pohledem na ně oba, je totiž uvítal zrcadlový sál. Ten jejich podobu odrážel do několika různých úhlů a tvořil mnoho dvojníků, co mrtvě upírali oči na svoje původce, tvoříc dojem přízraku. Poppy se od nich snažila držet pohled dál, ale cosi na těch zrcadlech ji svým způsobem přitahovalo k tomu, aby se podívala - byla to zvláštní a opravdu silně nutkavá...
Sotva ale sjela očima směrem k jednomu ze svých odrazů, okamžitě sebou cukla a zamrzla na místě jako ledová socha. To, co v zrcadle spatřila, ji zamrazilo až do morku kostí. Nenašla tam totiž sebe samou, jak opětuje upřený pohled - nýbrž tu malou holčičku s proříznutým hrdlem a pohasnutýma očima od nebetyčného množství prolitých slz. Ty jí kanuly po tváři a stékaly dolů ke krku, kde se s prapodivnou přirozeností mísily s krví, jež se řinula z rány.
Věděla, že se musí pohnout z místa a jít dál, protože na zádech cítila oči služebnictva od vchodu a nechtěla ovlivňovat Eliotta, ale... Nedokázala to. Zděšeně zírala na děvčátko v zrcadle a pokoušela se v sobě probudit alespoň malou jiskru odhodlání, aby ten děsivý koloběh zastavila... Byť marně.
Uteč, špitla dívenka v zrcadle. Stále na Pandoře spěla svýma vyhaslýma očima a opatrně položila dlaň na skleněnou zeď před sebou, než znovu pootevřela rty a proměnila se v popel, zanechávajíc zrcadlo bez jakéhokoliv odrazu.

Teprve v ten moment Pandora konečně procitla a mírně sklonila hlavu k zemi, pokoušejíc se sebrat všechnu sílu v sobě, aby byla schopná se pohnout z místa. Poněkud nepřítomně stiskla Eliottovu ruku a na několik vteřin pevně semkla rty k sobě, v duchu se připravujíc na další nástrahy tamního panství... Kterých bylo nepochybně plné.
„Omlouvám se,“ špitla nakonec tiše, než trošku nejistě upřela pohled na Eliotta a zformovala na rtech nepříliš přesvědčivý úsměv. „Tohle místo mi vyvolává mrazení v kostech. Tolik mrtvých a umučených... Je vskutku morbidní pořádat ples nad obrovským pohřebištěm.“




* ...upřímně doufám, že nejsem jediná, komu to hnedka zahrálo v hlavě jako písnička

S naprostou samozřejmostí si vážil toho, jak moc se Cheston snažil. Bylo znát, že nad tím opravdu hodně uvažoval a dokonce si i uvědomoval to nebezpečí mnohých společenských záludností, ale Rasmusovi doopravdy nemohlo být více jedno, jestli se něco mělo semlít. Vskutku si nemyslel, že by Cheston mohl snad něco nedej bohové pokazit a vyvolat tím trapnou situaci... Jak by také mohl? Možná nestrávil řádku let přípravami na podobné večírky a akce, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že by snad byl nemožný. Nejspíš o sobě pochyboval, což Rasmus samozřejmě chápal, ale... Byl perfektní. A drtivá většina všech těch hostů by mu nemohla sahat ani po kotníky, pokud by se snad měli poměřovat. Takže ať si klidně zírají - jemu to bylo jedno. A kdyby se snad kdokoliv pokusil na jeho milovaného byť jen křivě podívat, pěkně by jim to vytmavil. Nedovolil by, aby jim ten večer zkazili.
Nemohl si být jistý tím, co přesně se Chestonovi honilo hlavou, ale sám si v duchu okamžitě musel poznamenat, že na něj dá po celý ples bedlivý pozor. Měl totiž pravdu, že na ně budou upřené mnohé páry očí - a jistě to nebude jen z běžných důvodů, ale i kvůli tomu, že jeden patřil ke druhému. Sám Theoran z toho jistě nebude nadšený, o tom nemohlo být pochyb... Ale Rasmus byl pevně rozhodnutý nedovolit nikomu a ničemu, aby se to pokazilo.

„Já vím, drahý. Ale k ničemu takovému nedojde, žádné ztrapnění. Jsi perfektní, nejspíš na tebe budou zírat mnohem víc kvůli tomu, že vypadáš naprosto skvěle a doslova z tebe sálá jedinečnost, na to lidé slyší. A sice máš pravdu, ale... Nic jim do toho není. Pokud se naskytne jakýkoliv zádrhel, vyřeším to. Umím v tomhle chodit, takže se nemusíš ničeho obávat, ano? Pravděpodobně na nás budou jen žárlit.“ Aby podpořil svá slova a dodal jim větší váhu, vyvolal na rtech svůj typický okouzlující úsměv a vtiskl Chestonovi letmý polibek na tvář.
„Jsem opravdu zvědavý, co tím myslíš... Ale nebudu naléhat, nechám se tedy překvapit. A není zač, mon cheri.“ K té poznámce s nízkým sebevědomím se slovně nevyjádřil, ale věnoval svému milému nepatrné poušklíbnutí - měl v tom ohledu totiž pravdu. Rasmus to sice jen nerad přiznával a aby se k něčemu takovému doznal naprosto otevřeně, bylo by zapotřebí hodně zvláštní situace, ale... Jeho sebevědomí uvnitř hodně kolísalo. Byly chvíle, kdy si sám sebou nemohl být jistější a také se tím samým způsobem i prezentoval a jednal, ale jindy to bylo přesně na opak. Celkově byl vnitřně hodně rozpolcený, takže mnohdy stačilo jen maličko na to, aby se jeho těžce vybudovaná fasáda výrazně pocuchala a on ztratil kontrolu nejen nad situací, ale především sám nad sebou.

Svým způsobem se vznášel hlavou v oblacích, naprosto ponořený do té nádherné chvíle, co spolu sdíleli. Ještě nikdy reálně neuvažoval nad tím, že by toužil s někým strávit celý svůj život - ale Cheston tohle velice pevně změnil. Nepochyboval o něm, nepochyboval o nich... Věděl s to naprostou jistotou. Miloval ho celým svým srdcem a byl ochotný se za něj bít dnem i nocí, což byla věc, jakou nemohl nikdo změnit. Dokonce ani muž, co mu dal a sebral život zároveň... Na tohle byl totiž i Theoran krátký, jelikož pouto mezi Rasmusem a Chestonem bylo rozhodně silnější než Rasmusova hrůza z něj.
„Jdi ty,“ pousmál se nepatrně, viditelně dojatý celou tou situací. Vlastně po velice dlouhé době mohl říct, že si byl svým pocitem štěstí a radosti opravdu jistý. Věděl, že to všechno přetrvá a není to jenom věc, co se přes něj přelije na pár minut a nakonec se změní v popel. Díky Chestonovi se cítil doopravdy naživu a skutečně šťastný, že tomu tak bylo. Tolik mu toho dal... A Rasmus mu to toužil oplácet každý den po zbytek jejich životů.
„Je to perfektní, stejně jako ty.“ Dodal nakonec, než Chestonovi vtiskl vroucný polibek a propletl si s ním prsty na ruce. V ten moment ale černovlásek poněkud zděšeně připomněl ples, který se celou dobu tak trošku odehrával na pozadí.
„No... Víš, jak se to říká. Člověk nejde pozdě, ostatní jsou tam prostě jen příliš brzy,“ nakrčil neurčitě ramena, než nasadil povzbudivý úsměv. „Nemusíš se bát, máme čas. Kdybychom ho neměli, Theoran by už bušil na dveře, ale protože se to zatím nestalo... Je to v pořádku. Ale pokud tě to uklidní, klidně už můžeme jít dolů mezi ostatní, ať jsme připravení.“

Srdce se mu na okamžik zastavilo, když to ze sebe dostal a Jass v první chvíli jenom pokýval hlavou a jednoslovně mu to odsouhlasil. V tu chvíli si podezřele rychle zamrkal a měl tisíc a jedna chutí otočit koně a prostě se vypařit do noci, ale to už se Jassïn přihlásil o slovo znovu. A když mluvil, tak Caasovi začínalo připadat, že mu ze srdce spadl meteorit, který by hravě mohl rozmáčknout celé tohle bohy zatracené panství. Rázem musel zamrkat znovu, ale to už šlo o emoce úlevy – ta se mu rozlila po celém těle, když Jass nakonec vyrukoval s tou už poněkud delší, obsáhlejší odpovědí. A že z té odpovědi měl Caas pohnutky seskočit ze sedla a úlevou sebou plácnout do trávy, kterou koně sešlapávali pod kopyty. Zatočila se mu z toho hlava a po rtech se rozlil blažený úsměv. O takové odpovědi… uvažoval o ní, ale nebyl tak trochu připravený na to, že to Jass skutečně řekne nahlas.

Tam nešlo o to, že by si snad myslel, že to všechno potřebuje nějakou nálepku, ale… vážně nechtěl, aby si Jass myslel, že je mu dobrý jen na to jednu – a potom zase hezky na odchod. Rozhodně ne. Tedy, samozřejmě, co se týkalo kuchyňských aktivit, tam si reálně stěžovat nemohl, ale mnohem raději by ho po podobných aktivitách viděl usínat vedle sebe, než se jen rychle zvednout, obléct a zmizet. A ačkoli mu to trvalo týden a půl zatraceně zdlouhavé cesty napříč Nescorou a tím, že při jízdě na koni vám většinou do řeči není, takže se musíte spokojit s tichou přítomností vás, vašeho koně a vašeho společníka. Chození po horách a zdlouhavé uvažování nebylo něčím, co by pro Caase bylo zvyklé, ba naopak, když mohl, snažil se tomu vyvarovat. Tentokrát to ale přineslo zatraceně sladké plody.

„Ani nevíš, jak zatraceně rád tohle slyším,“ připustil upřímně. Prsty stále propletené s Jassem a ruku napjatou do prostoru mezi nimi – ono s koňmi to moc jinak nešlo. Jízda tělo na tělo se vám přestala pravidelně líbit ve chvíli, kdy do kotníku dostanete ránu od třmene toho druhého. Proto museli držet ruce dost význačně natažené – ale Caas si nestěžoval a nezdálo se, že by snad Jass ano. I ten malý, letmý dotek… znamenal dost. Zvlášť podtržený takovými slovy.
„A… tuhle debatu ještě dokončíme, dobře? Obávám se, že teď nás čeká ještě jedno malé peklo, kterým bude třeba projít,“ dodal ještě, oči upřené k temnému panství, které se se zkracující vzdáleností tyčilo prakticky nad nimi. Samotná atmosféra by i nevšímavému jedinci nahnala husí kůži – natož potom elfům. Možná nepatřili k magií nejvíc nebezpečným národům, ale měli na ni jakýsi šestý smysl – a ten teď musel u obou jet na plné obrátky.

A co se týkalo Jassovy poznámky o rozumné mladé dámě… tam se jenom pousmál sám pro sebe. „No… tak s tím rozumem bych si tak jistý nebyl. Pokud se zatím nerozkoukala, kde je, tak možná. Ale pokud jo, budem ještě rádi, že nám to tam nespadne na hlavu,” pokrčil rameny, snažíc se za to nedbalé gesto skrýt nervozitu. Fakt byl, že stále neměl tušení, co přesně s jeho sestrou vlastně je, do čeho se jí to podařilo uvrtat. Byl rád, že se jí povedlo uniknout zpod matčina dohledu, ale obával se, aby ta touha po svobodě nevyústila v něco horšího, něco, co by se jí dost možná mohlo vymknout z rukou.

Rohan v nejmenším nepochyboval o jejích slovech. Možná se sám sobě snažil namluvit něco jiného, ale nebyl naivní a uvědomoval si, že ta prazvláštní temnota, která se usídlila uvnitř něj, volá po něčem větším. Po něčem, co bylo až nepěkně blízko.

Celé panství, tyčící se nad zahradami jako stěna temnoty, bylo zlem a mocí úplně nasáklé. Rohan by se nedivil, kdyby černé kapky konzistence dehtu ze stěn začaly i odkapávat v podobě slz.

"Věřím, že ty, ani tví bratři se nepletete, ale myslím si, že to zvládneme. Tvého otce jsem sice nikdy nepotkal a nemůžu tak odhadovat, jak velkou má sílu a proti čemu stojíme, ale  ty... Pro bohy, vyléčila jsi mě z moru a dostala zpět mezi živé. Já bojoval ve velkých bitvách a stál proti armádám... Jeden ples přeci zvládneme," pokusil se o povzbudivý úsměv a lehce pohladil hřbet Raniiny ruky bříškem svého palce. Nic jí nesliboval, ale svým slovům věřil. Rania si to možná neuvědomovala, ale její magie byla nejsilnější, jakou kdy viděl. A když se nad tím tak zamyslel... I on měl pár šikovných triků v rukávu.

"Kromě toho... Pokud je tvůj otec tak mocným mužem, jeho děti nemůžou být naprosto slabé. Tvoji bratři se o své blízké určitě postarají stejně dobře, jako já o tebe. Jen mi zkus trochu věřit. A taky sobě... A možná... Nám dohromady."
Rohan byl pořád ještě trochu opatrný z toho, že sebe a Raniu vnímal jako pár. Ne snad, že by si nebyl jistý - věděl s určitostí, že tuhle mořskou vílu miluje a když to bude potřeba, snese jí oblaky z nebe a písek ze dna oceánů - ale byl až moc dobře smířený s myšlenkou, že lidé, které miloval, měli tendenci odcházet. Ať už dočasně, jako Maya nebo navždy jako jeho matka, otec, strýc, teta a desítky dalších mužů a žen, po jejichž boku stál v boji.

"Pokud na ni nikdy nezapomeneme, možná bychom se měli snažit, abychom vzpomínali co nejvíc v dobrém," věnoval Ranie drobný polibek do koutku rtů a potom už ji následoval do nitra panství.

Okamžitě je obklopil vír lidí v pestrobarevných šatech, zdobených zlatými a stříbrnými nitěmi a drahými kameny. Masky se ve světle lustrů leskly magickým třpytem a v hudbě bylo něco nadpozemsky podmanivého. Rohanovi se z toho sevřel žaludek a na zlomek sekundy měl chuť sebrat Raniu a spolu s ní utéct někam zatraceně daleko. Třeba do Vargenu. Ideálně.

"Obvykle se na podobných akcích docela trpí," zamumlal Rohan s pohledem upřeným na dav křiklavých barev a výrazných masek. Rod Rhoenerů sice nepatřil k největším, ale plesy uměli dělat obrovské. Síně Šepotající pevnosti se v Rohanových mladších letech plnily tou nejvyšší společností, stoly se prohýbaly pod mísami, tácy a talíři s jídlem a to všechno vždycky podkreslovala kapela, obvykle pečlivě vybíraná z vesnic přilehlých k Hraničnímu lesu. Rohan už tehdy podobné akce nesnášel, protože byl válečníkem tělem i duší a diplomatickou část věci, kterou obvykle plesy zajišťovaly, zcela nechápal. I přes to všechno ale musel uznat, že by tisíckrát radši prožil všechny akce Šepotající pevnosti, než tohle.

Možná zatím nezačala ta pravá zábava, ale Rohan už v tu chvíli věděl, že panství Killianů na seznam svých deseti nejoblíbenějších míst v Nescoře rozhodně nepřidá. Ve skutečnosti se panství zařadilo na konec žebříčku a jen o kousek převyšovalo Šedý hrad.

"Na druhou stranu mám moc příjemnou společnost, takže navrhuju nezávaznou konverzaci, aby to vypadalo, že se snažíme, potom tanec, abych tě mohl ohromit svou tragickou neschopností a následně bych možná na chvilku zmizel v zahradách a nechal za sebou hluk a společnost. Volba je ale samozřejmě na tobě," povzbudivě - aspoň doufal, že to mělo ten efekt - stiskl Ranie ruku a už když si začínal myslet, že s podobným plánem by mohli přežít večer v docela slušném rozpoložení, objevilo se to černo-rudé tornádo v podání Raniiny nepřehlédnutelné příbuzné.

"Něco takového rozhodně nemám v úmyslu, Madam." Rohan usoudil, že přijatelnější bude Aslaug hřbet ruky políbit, než s ní jen potřást, ale i když se pokoušel vypadat jako slušně vychovaný mladý muž... Něco uvnitř něj stále křičelo, že tohle je špatně. Horší ovšem bylo, že nějaká maličká část... Ta stinná a nová, hluboko uvnitř... Si to užívala.

Nejspíš by měla mít vůči sobě alespoň trošku větší důvěru, ale nějak ji v sobě nenacházela. Dokonce ani navzdory faktu, že se celý svůj dosavadní život mohla vždycky spolehnout jen a pouze na sebe - nikdy totiž neměla žádnou společnost, natož pak spojence. To se změnilo až před nedávnem, takže neměla úplně možnost si zvyknout. Hluboko uvnitř jejího nitra byl totiž zasetý vrtkavý pocit nejistoty z mnoha věcí i lidí: takže ať už se Rania snažila jakkoliv, hlava jí pokaždé podsunula nějaký krutě katastrofický scénář a ona se v důsledku toho neustále psychicky připravovala na to, co se asi tak mohlo pokazit.
Pravda byla taková, že neměla sebemenší tušení, na čem v současnosti se svým otcem stála. Tu záležitost ještě totiž neprobrali - pouze ji nakousli před plesem, což byla rozmluva, jaká v Ranie zanechala hořkou pachuť. Nesouhlasil s tím, co udělala ve Skalách, nejspíš by nesouhlasil ani s tím, co k Rohanovi cítila... Ale jí to bylo jedno, protože si v tomhle ohledu nehodlala nechat rozkazovat. Pokud si chtěl klást nároky, musel se poohlédnout jinde. Ona nesdílela jeho nevázanost, právě naopak. Svých blízkých si cenila nade vše, rozhodně více jak sebe samé. A Rohan byl na samé špici toho pomyslného žebříčku, ať už si Theoran říkal cokoliv.

„Já vím... Máš pravdu.“ Asi to potřebovala slyšet, aby tomu byla schopná uvěřit. Vlastní myšlenky byly nesmírně zrádné a ona se jich obvykle snažila spíše zbavovat a nějak je vytěsnit, než aby na ně dávala. Když ta slova ale přišla od Rohana, bylo vskutku velice těžké se nepoddat té důvěře, s jakou k němu vzhlížela. Byli spolu. Na tom záleželo ze všeho nejvíc.
„Když už mluvíme o tom plesu... Měla bych tě varovat. Tohle místo je vážně podivné,“ dodala nakonec ještě, než si poněkud nervózně skousla spodní ret a tiše vydechla. Těžko hledala slova pro to, co se mu chystala sdělit - konec konců popisovat to panství se dalo jen těžce, pokud se to člověk rozhodl udělat jednoduše, ale na nějaké hlubší zasvěcení momentálně nebyl čas.
„Ta magie, chlad... Věci se hýbou samy o sobě, lidé se chovají divně. A spousta tajných chodeb i místností, takže se stačí jen nechtíc opřít o nějakou sochu a skončíš někde na temném schodišti, co vede bohové ví kam. Takže... Nevím. Strávila jsem tu nějakou dobu, takže mě to tu už tolik neděsí, ale stejně mám pořád pocit, že mají stěny uši a obrazy a sochy, jako kdyby člověka pronásledovaly očima. Mám z toho husí kůži.“
Nejraději by právě téhle stránky panství využila a nakrásně Rohana odvedla nějakou tajnou chodbou na druhý konec nebo do uzavřené místnosti, kde by ples přečkali jako bouři, ale... To nebylo moudré. A svým způsobem vlastně byla ráda - protože nebýt toho plesu, věci by se nepohnuly. Theoran si na něm evidentně zakládal a celkově je to všechny stmelilo dohromady, jak se společně připravovali. Nakonec na tom tedy byla i pozitivnější stránka.
„Věřím tobě i nám, Rohane. Vždycky.“ Pousmála se na něj vlídně, ve tváři vepsanou nejen vděčnost, ale i jistou něhu. Pokud se totiž vedle někoho cítila opravdu uvolněně a podstatně silnější, pak to bylo právě s ním. Dokud byli spolu, její nashromážděná halda nejistot šla nakrásně do háje a ona se mohla konečně povznést nad svoje starosti.


Přechod dovnitř byl jako procházka pod ohnivým vodopádem. Sotva vyměnili klid a samotu zahrady za děsivě plný a ševelící sál, Ranie se zhoupl žaludek jako na vodě a okamžitě zalitovala, že si nevydupala to, aby mohla alespoň jít v nějakém smysluplném oblečení. V té šarádě se zkrátka nedalo pořádně dýchat - a ona už takhle měla co dělat, aby zvládla ten nápor lidí, protože upoutávali slušnou pozornost.
„Docela mě uklidňuje to, kolik toho víš,“ přiznala se bez okolků, než nasadila nepatrný úsměv vůči načančanému páru, co kolem nich prošel a významně je sjel pohledem. Kde byl k čertu Rasmus, aby jí kryl záda? Slíbil to, on přeci pro podobné akce žil. Nemluvě o tom, že se domluvili všichni tři... Měli se držet pohromadě i se svými doprovody, aby si navzájem vypomohli a zároveň i splnili Theoranovo nařízení: tudíž vykazovat soudržnost.
„Počkat. Vážně si právě řekl „svoji tragickou neschopnost?“ To nemyslíš vážně, však?“ Zarazila se nad Rohanovými slovy, než nasadila polovičatě nasadila pobavený úsměv a mírně přivřela oči, zoufale se snažíc zabránit svým koutkům v cukání.
„Drahý... Dovol mi připomenout ti, kdo z nás je tu opravdu neschopný, ano?“ Odvětila nakonec, než se k němu natáhla a vtiskla mu něžný polibek na rty. V myšlenkách se přitom vrátila do minulosti ke chvíli, kdy spolu měli trénovat a ona místo aby se držela na pozoru... Tak trošku splnila svůj úkol jiným, zatraceně nemotorným způsobem.

S příchodem Aslaug, o které Rania doposud vlastně ani netušila, se celá situace opět rozvířila a ona zatoužila roztrhnout suknici svých šatů a prostě utéct. Všechno kolem jasně dávalo najevo, jak moc se k ostatním nehodila - nezapadala tam, nepatřila k nim. Ona a Desmond... Ačkoliv on měl alespoň potenciál, protože Theorana znal a věděl o mnoha věcech, co jí zůstávaly stále utajené.
„Obávám se, že to nebude možné... Ale to nevadí. Jedinečnost a síla jsou věci, za které by se nikdo neměl stydět, ani je skrývat.“ Ta rusovlasá pohroma, co Aslaug představovala, v Ranie vyvolávala asi milion otázek, co se absolutně nedaly zodpovědět.
„To je vážně... Milé.“ Vydala ze sebe nakonec, což Aslaug přimělo se na moment zarazit a chvíli ji zkoumat očima, než se sladce pousmála.
„Těším se, až vás budu moct poznat. Hádám, že se uvidíme později... Máte se na co těšit, o tom žádná. Zatím tedy sbohem, moji drazí. Dám na vás pozor zpovzdálí.“ S těmi slovy se vypařila jak rudá pára nad hrncem a zanechala po sobě citelnou vrstvu chaosu, která evidentně nepůsobila jen na Raniu, ale i na hosty, co stáli opodál.

"Možná nevím, ale jsem si skoro jistý, že si to dokážu poměrně přesně představit," pousmál se Jass a užíval si dotek Caasovy dlaně v té své. Možná to nebyla ta nejpohodlnější poloha v celé Nescoře, ale Jass se rozhodně nebránil a už vůbec si nehodlal stěžovat. Jak řekl už před chvílí, chtěl být s Caasem jakýmkoliv způsobem a kapka nepohodlí mu v tom nemohla zabránit.

Líbilo se mu, že s Caasem se po dlouhé době necítil sám. V sedle, když přespávali v hostinci a když jen tiše existovali. Nemuseli spolu mluvit, nemuseli se ani jeden druhého dotýkat, ale Jass věděl, že kdyby se něco stalo, měl by Caase po svém boku. A stejně tak doufal, že to ví i Caas o něm. Protože vztah nebyl o tom, aby se jeden pořád opíral o druhého, ale aby se o sebe mohli opřít navzájem. Tak si to Jass představoval, i když zrovna nevěřil, že naději na něco podobného vůbec má. Když nic... snít mohl. A s Caasem se dostal ke svým snům blíž, než jim od ztráty Ärilla byl... Což pro něj znamenalo zatraceně moc.

"Dobře, beru tě za slovo." Jass stiskl Caasovu ruku pevněji. Nevěděl, jestli kvůli sobě nebo kvůli Caasovi, ale v té situaci to bylo docela jedno. Mířili do 'jámy lvové' a potřebovaly veškerou oporu, kterou jim byl ten druhý schopen a ochoten věnovat.

Po zádech mu pomalu přebíhal mráz v předzvěsti zla. Jass nebyl nijak zvlášť starý a za svůj život zažil spoustu špatných věcí, ale žádná z nich mu nezježila vlasy na zátylku a nedonutila ho tak moc uvažovat nad útěkem.

Panství se před nimi tyčilo s otevřenými branami, ale spíš než dveře, rozlétlé dokořán v iluzi otevřené náruče, to připomínalo tlamu dravce, čekající, až spolkne svou nejčerstvější kořist. A Jassovi se nelíbila myšlenka, že by tou kořistí měl být on a Caas. A tak se prostě jen kousl do rtu a pokračoval.

Kůň nervózně frkal a neklidně přešlapoval, ale zřejmě měl stejně jako Jass kapku citu pro povinnost, tak i nadále mířil vstříc panství Killianů.

"Bude v pořádku, Caasi. Pokud je tvoje sestra, určitě je to obdivuhodná mladá dáma. A i když se mi tohle místo vážně ani za mák nelíbí... Věřím, že to tu zvládá na jedničku."

Jass nechtěl pouštět Caasovu ruku, takže i když to bylo doopravdy nepohodlné a možná i kapku nevhodné, projeli hradní branou ruku v ruce.

Na nádvoří se pomalu sjížděly kočáry od matně černé po pestré barvy zdobené zlatem a stříbrem. Bohatství dýchalo ze stěn, stejně jako z oblečení žen a mužů, kteří s kočárů vystupovali a mířili dovnitř. Kromě bohatství a blahobytu ale stále ze všeho odkapávala i zkaženost.

Ruku v ruce projeli na pozemky panství a přes oba dva se přelil nádech temna a stísněnosti, až byl zázrak, že pod maskami stále zvládali dýchat. Ačkoli to vlastně bylo fuk, vzhledem k tomu, že Caasovi se při pohledu na panství přímo před nimi zasekával dech a srdce mu udělalo několik přemetů. Doufal, že Sayleen má sakra dobrý důvod, proč tu je, protože pokud ne, obával se toho, že by snad začal frustrací křičet na celou temnou stavbu. Cítil, jak se kolem rozlévá pach smrti – díky všem bohům, že teď byla řeč o tom sladkém, ale vlasy ježícím pachu v atmosféře. Kdyby šlo o pach mrtvol, už by asi dávno otočil koně a zase beze slov zmizel. Takhle ale jen pochmurně sledoval panství a přistihl se, že Jassovu ruku svírá ještě o něco pevněji. Museli vypadat zvláštně, když se tak drželi, ale jemu v tu chvíli bylo jenom pár věcí víc fuk než to, jak ho sleduje nescorská smetánka.

Cítil na sobě zvláštní pohledy šlechticů. Bez debat nebyli zrovna typickým úkazem. Ruku v ruce, na koních bez uzd jen s nákrčníky kolem silných šíjí (Caas měl tak nějak zafixované, že když už zvířata byla té lásky a donesla je sem, hodilo by se je co nejméně omezovat), v barvách hvozdů… nikdo, kdo by se na ně podíval, by jejich zjev neodmávl a nesvedl ji na nic jiného než na elfské kořeny. A to ani jednomu z chlapců nemusely zpoza masek vyčuhovat špičaté boltce uší. Caas si kriticky přeměřoval kočáry všude kolem a také to, jak se řadili všichni vedle sebe, podkoní běhající kolem se snažili jim alespoň trochu pomoci se zvířaty. Nad tím, kolik zvířat tu mělo celou noc trpět nehybným postáváním, se mladý Jerichä nedokázal dlouho dívat – proto kývnul na Jasse a patami pobídl svého koně, aby zamířil místo toho do bujarých zahrad, které jako jediné působily přijatelným, kupodivu skutečnou přírodní magií prodýchnutým dojmem. Jeho ryzák tam zamířil docela nadšeně a ani Jassův bělouš se netvářil pohoršeně.

Překvapilo ho, že je služební, co hlídkovali všude kolem, do zahrad vážně pustili, ale nakonec to bylo pravdou a oni tak místo na dláždění před hlavním vchodem panství mohli sesednout a dopadnout do měkké trávy. Koně ihned sklonili hlavy k trávě a bez delšího pobízení se začali pást, zatímco oba elfové ze země vzhlíželi k monstrózní budově nad sebou. „Myslím, že koním prokážeme laskavost, když je necháme tady, takže… teď je asi čas vstoupit do chřtánu bestie,” poznamenal k Jassovi tak nějak napůl přes rameno, než se ke kolouškovi vážně otočil. „Připravený?” optal se s hlavou skloněnou ke straně, než k němu s povzdechem přikročil a drze mu mírně nadzvedl masku, aby mu mohl na rty vtisknout polibek. Malé podtržení všeho, co mu řekl na cestě sem, co si vyjasnili víc než dost. Ruce mu zabloudily k Jassovu pasu a on měl sto chutí zapomenout na nějaký ples a raději strávit celou noc v zahradách s Jassem. To vědomí, že nemůže, ho dráždilo, ne že ne. Když promluvil, šeptal mu do rtů. „Asi to bude další krásná společenská událost, na které se budeme mít chuť ukousat nudou… ale hej, zase tolik se to od Dvora v Lese neliší, že ano.”
Kéž by v tu chvíli byť jenom tušil, jak moc se při těchto slovech mýlil…

Spousta hudby, lidí a barev na Rohana útočila v přívalu intenzivních pocitů. Musel si skousnout spodní ret, aby jim nepodlehl, protože jinak by ho zaplavily vzpomínky a on by nebyl schopen vůbec ničeho. Tenhle ples, ačkoliv byl mnohem temnější, větší a důležitější, mu připomínal plesy z dob, kdy mu bylo patnáct, schovával se s Mayou pod stolem a vyklouzl, kdykoliv mohl, jenom aby spolu s ní mohl pobíhat po střechách, hledat ve sklepení tajné cesty, vedoucí pod Skalami nebo jenom sedět v knihovně a poslouchat, jak mu předčítá.

Pamatoval si, jak motal hlavy dcerám šlechticů, pokoušel se být příjemným džentlmenem*, jak po něm chtěla teta... ale nakonec stejně vždycky zmizel ještě před koncem, seděl na zábradlí balkonů a i když ve společenském obleku mrznul, vychutnával si spolu s Mayou pohled na Dračí skály a na oblohu nad nimi. Občas dokonce míval pocit, že nad mraky zahlédl temný stín, který na chvilku zakryl měsíc a v té chvíli doopravdy věřil, že on, jeho rodina i Šepotající pevnost, jsou pod tou nejlepší možnou ochranou... Jak moc se tehdy pletl.

Zhluboka se nadechl a doufal, že jeho chvilkové slabosti si nikdo nevšiml. Pamatoval si totiž, jak to ve vyšší společnosti chodí. Mohli jste být sebevíc bohatí, pohlední nebo mocní, ale pokud jste ukázali slabost, všechno vám to bylo k ničemu. Šlechtici se proměnili v hladové šelmy, lačnící po tom, aby vás dostali k zemi. A to Rohan nemohl dopustit. Ani pro sebe, ani pro Raniu.

"Myslím, že jsem za svůj život viděl tolik divných věcí, že pár pohybujících se stěn a mrkajících obrazů mě nemůže překvapit, ale stejně děkuju za upozornění. Budu na to dávat pozor. Stejně to nepotrvá dlouho a budeme moc odejít, hmm?"

A to myslel vážně. I když se za Raniou snažil stát a souhlasil s tím, že ples přečká po jejím boku - i když už teď mu bylo jasné, že celá noc se beztak zvrhne v nějakou solidní katastrofu - taky byl připravený odsud vypadnout ve chvíli, kdy k tomu dá Raniin otec povolení. A možná ještě dřív. Nezáleželo na tom, jestli někde sežene Lanthé nebo se bude muset dostat do Skal pěkně po svých.

"To je dobře. Strýc mi kdysi řekl, že důvěra je důležitá věc. Pokud jdeš do boje a víš, že se nevrátíš... Nevrátíš se. Ale pokud věříš v sebe a v bojovníky kolem sebe, atmosféra je najednou jiná. Máte za co bojovat. A šance na výhru se mnohonásobně zvýší. Myslím, že tak je to i tentokrát, nezáleží na tom, že nemáme brnění a meče po boku, i tohle je svým způsobem bitva... Jen nevím, co se s ní tvůj otec snaží vybojovat." Rohan si přivinul Raniu blíž k tělu a doufal, že jí to dodá alespoň trochu stability, kterou na tomhle místě musela doopravdy potřebovat. Byla silná... Ale to neznamenalo, že neocení trochu podpory z jeho strany.

"Možná vím, ale na podobné akci už jsem léta nebyl a popravdě, ani předtím nepatřilo plesování k mému oblíbenému způsobu, trávení volného času... Takže je dost možné, že se tragicky zesměšním a tvůj otec pukne smíchy... Což teda není úplně špatná myšlenka, pokud to znamená, že tím ples skončí a my budeme moct jít dom- do Skal." Rohanovi zacukaly koutky rtů, ale pobavení ho přešlo ve chvíli, kdy málem zmínil domov. Skály už dál nebyly jeho domovem. Protože král ho o domov připravil. Rohan zatím jen netušil, proč...

"Každopádně ano, myslím to vážně. Nikdy jsi mě neviděla tančit, Drahá. Musím přiznat, že teta brečela smíchy, když mě učila a i Maya se musela hodně držet, aby jí nevyprchala veškerá trpělivost. Co se tance týče... Nejsem nijak zdatný. To ti, konec konců, můžu úplně klidně dokázat, pokud stojíš o ten risk."

Rohanovi se slova Aslaug ani v nejmenším nelíbila, na druhou stranu usoudil, že tahle Raniina příbuzná je pro něj pravděpodobně nejméně nebezpečná. A pokud se pletl... Bude to muset jednoduše řešit později.



* ano, vím, že takhle napsaný to vypadá absolutně příšerně a ano, taky mě to svým způsobem bolí, leč google říká, že je to tak správně, takže se s tím asi budeme muset smířit.

Jass na lidském panství nikdy nebyl. Ve skutečnosti nikdy neopustil Les divokých elfů. Byl tak zvyklý na obrovské stromy obestavěné kolem dokola i nahoru balkony a přístavbami, které tvořily elfská panství. Panství Killianů bylo ale něčím úplně jiným.
Obrovská budova se tyčila do výšky podobně, jako medvěd na zadních, připravující se k útoku. Vysoké věže, jako by se pokoušely dosáhnout až k oblakům a probodnout je špičatými střechami. Jass netušil, jestli ho to spíš děsí, nebo fascinuje.

Jistě... Na cestě už se setkal s mnoha výstřelky lidské architektury, ale tohle se ani zdaleka nepřibližovalo čemukoliv, co potkal. Pokud si myslel, že kaple a chrámy, které potkal po cestě jsou velkolepé... Pak tohle bylo na naprosto jiné úrovni. Na druhou stranu... Z žádné lidské stavby taky nikdy necítil tolik zla. Panství jím bylo doslova nasáklé a Jass odhadoval, že kdyby ho vyždímal tak, jako hadr na podlahu, temnota by zalila polovinu Nescory a zastavila se až o vrcholky Dračích skal.

Zavrtěl hlavou, aby se zbavil chmurných myšlenek a následoval Caase do zahrad. Chvíli počítal s tím, že je zastaví služebnictvo, ale nic takového se nestalo, takže sklouzl ze sedla a pohladil svého koňského společníka po straně krku. Když už nic jiného... Alespoň budou mít pro sebe jejich koně trochu trávy a klidu v tom všem chaosu, který panstvím očividně vládl.

"Nejvíc, jak můžu být." Jassovi přeběhla po zádech husí kůže, když ho Caas políbil. Stačilo to jako ujištění, že k jejich předchozí debatě se ještě oba vrátí a že přesně kvůli tomu musí ples oba přežít.

Jass si vychutnával teplo, které sálalo z Caasova těla, ale chtěl víc, takže si zrzečka možná trochu neomaleně přitáhl blíž k sobě a bříškem palce obkreslil kůži pod spodním lemem Caasovy masky. Lhal by, kdyby řekl, že na světě právě v tu chvíli neexistovaly miliony věcí, které by dělal mnohem radši, než návštěvu plesu. A zůstat s Caasem v zahradách rozhodně bylo jednou z nich.

"V tom máš pravdu... Hádám, že na to jsme alespoň oba zvyklí a vsadil bych se, že horší než soupeření našich rodin mezi sebou to nebude. Možná na stejné úrovni... Ale horší ne."

Odolal pokušení Caase naposledy políbit a místo toho opatrně sundal jeho ruku ze svého pasu s sevřel ji v té své. Na chvilku ho zachvátila panika, že se mu Caas vytrhne, ale v druhé chvíli mu došla slova, která si ještě před několika minutami vyměnili... Caas o něj stál. Na ničem dalším nezáleželo.

"Půjdeme? Ať to máme co nejrychleji za sebou?" Jasse ty dvě věty stály víc sebeovládání a odvahy, než by pravděpodobně měly...

Ačkoliv velice nerad narušoval tu křehkou chvíli mezi ním a Sayleen, jejich volný čas se až příliš rychle chýlil ke svému konci a bylo zapotřebí opět usednout do čela dění a začít korigovat celý ples. S tím na mysli se Theoran Sayleen upřímně omluvil a vtiskl jí něžný polibek na hřbet ruky, než se společně vydali dolů po dramaticky velikých schodech, které vedly směrem k tanečnímu sálu. Právě tam se mělo odehrávat první dějství Půlnočního plesu, který se Theoran právě chystal oficiálně zahájit. Ještě než to ale mohl udělat, potřeboval najít všechny svoje chráněnce, jelikož souhra byla naprosto klíčová.
Svoje dva syny nikde nespatřil, což ho překvapilo a trošku naštvalo (stále si ale na tváři udržoval nepatrný úsměv, byť byl z části překrytý jeho krkavčí maskou) ale jakmile v davu spatřil charakteristicky modré kadeře Ranii, trochu se uklidnil. Poslal za ní jednoho ze sluhů, aby ji přivedl - a z dálky pozoroval její doprovod, s nímž ani trošku nepočítal. Nepochybně to byl ten mladík, o kterém předtím mluvila... A to se mu příliš nelíbilo. Představoval pro ni kotvu, brzdil její rozlet. Na druhou stranu to ale mohla být skvělá příležitost pro případnou manipulaci a vydírání, nemluvě o tom, že by se z něj dala udělat skvělá životní lekce... To ho nakonec přesvědčilo, aby je prozatím nechal na pokoji.

„Drahá Sayleen,“ obrátil se směrem k půvabné dívce po svém boku. „Pokud by se cokoliv dělo, neboj se to říct, ano? Kdyby cokoliv, postarám se o to. A samozřejmě, jak jsem slíbil - jen co najdeš svého bratra, budete mít svůj prostor i soukromí.“ Krátce se Say podíval do očí, než se obrátil nazpět a rozhlédl se svýma studeně šedivýma očima po okolí, vyhlížejíc zbytek svých dětí. Ani jednoho nezahlédl, zato...
Ještě než stihl cokoliv provést, přiletěla mu do zorného pole Aslaug, zakládajíc si obě ruce v bok. Moc dobře věděl, co přesně ho mělo očekávat - soudě dle blesků, co jí sršely z očí, byla pěkně naštvaná. Mohl ale on za to, že se ztratila z povrchu zemského? Bohové chraň, dohledat ji bylo pěkně otravné, zahlazovala za sebou stopy jako zpropadená liška.
„Sestro-“ Pokusil se promluvit, ale Aslaug se melodramaticky nadechla a jediným gestem ho umlčela.
„Nech si to, Theorane. Pozvánka se ztratila v kapse poslíčka? Nebo ses nenamáhal využít špetku magie a poslat ji osobně?“ Rýpla si do něj zákeřně, ale veškerá zloba ji okamžitě přešla, když spatřila Sayleen po Theoranově boku. Tehdy jí bylo vidět i přes masku, jak se zarazila a začala ji zvídavě analyzovat... A v očích se jí okamžitě zablýsklo.
„No to se podívejme. Rodina se rozrůstá až podezřelou rychlostí... Kdy bude první pohřeb?“ Poušklíbla se pobaveně, než popošla směrem k Sayleen a podala jí ruku, vlníc rty do oslnivého, avšak mírně podezřele sladkého úsměvu.
„Aslaug Killian, starší sestra na níž se z nějakého důvodu pořád zapomíná,“ představila se nakonec.

Ačkoli od samotného začátku věděla, že v jednu chvíli bude muset skutečně vykročit z iluze nějakého bezpečí tohoto pokoje a vyjít ven, kde se už dle šumu začínali hromadit všichni možní sezvaní hosté, stejně ji teď to vědomí donutilo se prudce nadechnout a na chvíli dech zadržet, aby nezačala křičet. Potřebovala se přes tenhle večer dostat. Potřebovala, aby poslední zbytečky jejího podvědomí uznaly, že už není pod vládu matky a její postojů, že už je víceméně sama za sebe. A pokud tenhle večer půjde, jak měl, možná by se to skutečně mohlo podařit.
A bylo to právě tohle vědomí, co jí pomohlo se nakonec pousmát a s pokývnutím si nasadit masku. Poslední část oděvu, ta nejvíc podstatná… ta, bez níž by nevystrčila z pokoje ani nos ani za běžných okolností. Svým způsobem se jí tohle zamlouvalo – to, že tam bude bude mít masku naprosto každý. Že nenajde jediného člověka (nebo zástupce jakékoli jiné rasy, přeci jen, tady se meze nekladly a magii vyžadující pozvání spíš přímo apelovalo na to, že tu rozhodně o nelidi nebude nouze), který by vystavoval všem na obdiv svou krásnou, bezchybnou tvářičku. Bylo málo věcí, které ji skutečně uměly zlomit, a tohle byla jedna z nich. Ta nejspolehlivější. Ačkoli se snažila dělat, že je s tím smířená… stejně ji to nahlodávalo uvnitř dnes a denně.

Když společně s Theoranem zamířili ke schodišti, přikývla. „Dobře… budu na to pamatovat,” přijala jeho nabídku, ale předem se uráčila doufat v to, že ji nebude muset využít. Uměla se o sebe většinou postarat sama, muselo by se něco kolosálně zmrvit, aby hledala pomoc. Tady ale šlo o to gesto – a to nemohla než ocenit. Byl to pokrok. „A pamatuj. To s nabídkou pomoci, kdyby se cokoli semlelo, platí oboustranně,” dodala ještě, než se Theoran začal rozhlížet po svých dětech. Všimla si v davu Ranii – a také černovlasého muže, který se jí držel po boku.
Než ale stihla jakoukoli další myšlenku, vytrhla ji z toho rusovláska, která se u nich objevila bez varování, rudé šaty dramaticky rozevláté a maska křičící do davu, že téhle rozhodně sebevědomí nechybí. Elfka nestihla ani zauvažovat o její totožnosti, než se s Theoranem pustila do slovní přestřelky a ona tím mohla už poměrně snadno poznat, o koho jde. Do dnešního dne neměla s Aslaug osobně tu čest, samozřejmě… a upřímně? Když její pohled ulpěl na Say a ona vypadala, že uvažuje, jakým způsobem by si s ní mohla hrát jako kočka s myší, tak už jí to ani tak líto nepřišlo.
Každopádně, nebyla tady, aby dávala na svoje dojmy nějak extra okatě – takže když se Aslaug bez vyzvání projevila a představila, Say jenom nasadila malý úsměv. Ten, který dlouhé roky skrýval každou emoci, která pod ním skutečně vystrkovala růžky. Sklonila hlavu v gestu pozdravu, než oplatila Aslaug představení se, vděčná za to, že to nikdo neudělal za ni. „Sayleen Jerichä,” odpověděla klidně, zatímco z úsměvu Aslaug jí přeběhl mráz po zádech. „Těší mě.”
Ani ona sama pořádně netušila, zda to je pravda či nikoli.

Přikývl k tomu návrhu se konečně vydat dovnitř, ale ještě se předtím naposledy natáhl k Jassovi pro polibek, než mu urovnal na tváři masku. Choval se u toho spíš jak upjatá matka než jako potenciální přítel, ale chápejte… nechtěl, aby se na něj někdo agresivně utrhnul za špatné vzezření. Ačkoli když si tak Jasse prohlížel v měsíčním světle, tak si nemohl pomoci, aby si nepomyslel, že by to stejně nikdo neudělal. Jass mu v tuhle chvíli vážně bral veškerý dech – ale především za to mohly nevinné oči plachého kolouška, které ho sledovaly právě zpoza masky. Kdyby mohl, prostě by ho sebral a zmizel by s ním v temné noci, daleko od děsivého panství a od všech možných nástrah, které si na ně tenhle ples měl ještě uchystat (a jeho šestý smysl přímo ječel na poplach, že se rozhodně něco semele, takže s tímhle počítal zkrátka na jistotu). Jenže to si bohužel dovolit nemohl – takže se odtáhl od Jasse a natáhl k němu ruku. „Asi bychom vážně měli jít, máš pravdu,” kývnul a rozešli se bok po boku – ruku v ruce – ke vstupu do panství.

Caas si cestou sotva stihnul upravit masku, aby ji sám neměl nakřivo, než se ocitli u vchodu. Ukázal pozvánku krátce jednomu ze služebných u vchodu a poté už mohli vkročit – a jemu vyrazilo dech, když místo do nějaké obyčejné vstupní haly vkročili do obrovského, zlověstně potemnělého zrcadlového sálu. Ačkoli zrcadla ani vlastní vzhled nebyli něčím, co by ho zase tak strašilo (a to neměl znít namyšleně, ale jako prosté sdělení), tak se v obavách otočil na Jasse. Zrcadla byla něco, čemu byste se tu nevyhnuli, a všichni víme, jak to měl mladý Áltëno s jakoukoli formou sebelásky. Caas sám sobě slíbil, že se mu s tím pokusí pomoci, pokud ho Jass nechá, ale teď… to bylo zkrátka jako facka, které nešlo utéct.
Zrychlil tedy krok, povzbudivě stiskl jeho ruku, jíž prsty měl stále propletené s těmi svými, a s hrdě vztyčenou hlavou mířil pevně vpřed, probodávajíc ostrým pohledem každého, kdo by se jim pokusil postavit do cesty. Cítil na sobě udivené pohledy, jistě – elfové moc často nevystrkovali nos z Lesa, to tu věděl každý, a nehnali se po společenských akcích ostatních ras. To, že si to uvědomoval, ale Caas nedával najevo. Na okamžik ztuhnul, ale poté velice rychle natáhl kromě fyzické masky i tu druhou – tu, která dávala všem představu arogantního šlechtice, který si sem jen stejně jako zbytek přijel nahrabat malou porci úspěchu a moci. Nesnášel tuhle roli, ale neměl moc na výběr – zvlášť pokud nechtěl, aby jim kdokoli dělal problémy.
„Jak se cítíš?” optal se Jasse tichounce, když konečně prošli zrcadlovým sálem a stanuli tam, kde se měl konat samotný ples. Stále přitom probodával všechny kolem ledovým pohledem. Bohové, chraňte. Kdyby se teď někdo pokusil po něm nebo po Jassovi vyjet, asi by mu vlastními zuby prokousl hrdlo a nehty rozsápal tvář.

To, že jeho oblíbená vražedkyně už byla na pozemku panství, poznal docela rychle. Sladký a železitý odér její magie by musel poznat i v hrobě. Takže sotva se ve vší své kráse (a že si dal výjimečně vážně záležet na tom, jak vypadal, no oceňte to!) vymotal ze zdánlivě nekonečné výzdoby a jejího kontrolování, zamířil hezky z panství zase ven a zamířil do zahrad, odkud ta magie přímo volala. Nedbal na to, že služebnictvo všechny vyhánělo ze zahrad, on se tu motal už pár dní a byl fakt, že po pár otrávených služebných už si většina z nich pamatovala, že se nikomu noc nevyplácelo ryšavého démona pokoušet. Zatímco venku tedy probíhala na příjezdové cestě ta maškaráda a přehlídka moci všech možných zvednutých nosánků, on zamířil do stíny zamořeného sadu a tam už ani nemusel hledat dle magie – zaslechl ze tmy trojici hlasů, přičemž jeden bezpečně poznal. Modrovlasá vražedkyně nebyla daleko, což mu na rtech vykouzlilo blažený úsměv. Svůj dosavadní pobyt na panství nemohl označit za zlý, ale pochopte… nebylo to ono, když ho alespoň jednou denně nebodnul do zad. Skoro by se mu po tom stýskalo! Teď je třeba zahojit jeho plačící srdce (pokud mu v té hrudi stále nějaké zbývalo)!

Když se dostal do sadů, nejprve si pečlivě prohlédnul, s kým to jeho známá konverzuje. Už z dálky šlo slyšet její pasivně agresivní tón, nad kterým se démon jenom vesele zašklebil. Tak se mu líbila, pěkně stále v ráži! Zdálo se, že těch pár dní jí ten jazyk ještě zbrousilo, no hezky! Když se jejich debata zarazila, bylo to jako signál pro dramatického démona, aby vystoupil ze stínu stromů a nechal je ho spatřit – vysoká postava čistě v černém, masku jen přes oči vytaženou ve vlasech, které byly rozčepýřené na všechny strany.
S rozzářeným úsměvem stále na rtech se nejprve otočil k modrovlásčině společnosti – mladý pár v bílé. „Zajímavý výběr barvy… ale přímo žádající o trochu barevného zpestření. Taková karmínově rudá, hm,“ blýsknul po nich úsměvem, než se dramaticky otočil k Norallye. „Sluší ti to, zlatíčko. Je hezké vidět tě jednou i v šatech, hotová dáma,“ uculil se na ni, těžko říct, zda to bylo provokování či nikoli, ale myslel to vážně, věřte mu to! „Nicméně, přestože vaše debata tady v sadu je jistě záživná, tak by se vám jistě hodilo vědět, že ples pomalu začíná a vaše přítomnost by jistě byla záhodna.“

V očích nezasvěceného ta situace musela vypadat dost potupně - a vlastně také byla. Theoran si neskutečně moc odvykl na to, že by s ním někdo jednal takhle spatra, natož aby byl vláčen a pošpiňován. Nebo alespoň tedy ne ze strany někoho, kdo by mu mohl reálně ublížit. Právě v tomhle ohledu se jeho starší sestra Aslaug lišila oproti širému davu. Nejen, že z něj každým coulem vybočovala svojí extravagancí, nedbalou elegancí a jistou formou arogance, co spolu tak trošku sdíleli, byla přesně jako on: moci chtivá, dravá a ostrá. Nic si nenechala líbit, neodpouštěla a ráda s druhými zametala.
Po mnohá léta mezi sebou sice měli uzavřené poměrně pevné příměří, co Theoran považoval snad i za spojenectví, ale pozvánku jí neposlal záměrně: obával se totiž toho, že by mohlo prasknout jedno z jeho ošklivých, špinavých tajemství. Oba dva měli kostlivců ve skříni tolik, že by je nikdy nenacpali zpět dovnitř, pokud by se vyvalili ven - a on nemohl dopustit, aby se jeho sestra dozvěděla o osudech otce a Valeria, protože je oba pěkně sklidil z cesty. Plánoval se k tomu časem přiznat, ale rozhodně ne v rámci pořádaného plesu a ne v dohledném desetiletí. Na to měl až příliš mnoho plánů, co potřebovaly jeho plnou pozornost - a pokud by snad načal válku se sestrou, jakou nemohl považovat za nic menšího než sobě rovnou hrozbu, všechno by se rozpadlo v prach. Nemohl to dovolit, bylo ještě příliš brzy. Nejspíše si přeci jen měl alespoň najít nějakou obstojnou výmluvu, ale zapomenutí bylo nejsnazší. Přeci jen ji jejich otec nechal odvést z panství, aby žila s druhou rodinnou stranou, tudíž pod taktem lady Maude, jejich babičky. Ani dopisy, co si v průběhu prvních let odloučení nestačily na to, aby se jejich pouto udrželo. Co tedy přesně očekávala? Ach, však ona sama zanevřela na celé to místo, ne-li rod jako takový. Začala nenávidět svého otce a na mladšího bratra zapomněla úplně stejně, jako teď Theoran předstíral, že on zapomněl na ni. Bylo to prosté. Nekomplikované. Ale zákeřné.

Těžko říct, zda počítal s tím, že bude mít něco lepšího na práci a neukáže se... Nebo rozrazí dveře hlavního vchodu a se vší noblesou nakráčí dovnitř jako královna vracející se z bitvy. Theoranovi to bylo v podstatě jedno - mnohem více si dával záležet s organizací plesu a korigováním svých blízkých, než aby se připravoval na onu rusovlasou pohromu. Ta se mu to ale rozhodla pěkně vytmavit, protože nejen, že ho nenechala ani promluvit a ihned do něj začala rýpat, dokonce se poohlédla i po Sayleen a nevěnovala jí zrovna nejhezčí kombinaci pozdravu a představení. A to byla věc, co ho dopálila nejvíc.
Mohla se tam namanout a pokoušet se mu ukrást místo v popředí. Záři popularity a důležitosti. Přesně tohle dělali s Valeriem celý jeho zpropadený život, než bratra s otcem zavraždil a odklidil stranou, aby mu už nikdy nemohli stát v cestě. Vůči Aslaug ale doposud žádnou zášť nechoval - nebo alespoň ne natolik hlubokou a výraznou, aby ho to nutilo jakýmkoliv způsobem jednat. Když se ale objevila a s tou svojí drzostí se vrhla i na Sayleen, zaťal jednu ruku v pěst a rysy v tváři mu výrazně ztvrdly, zatímco stříbřité oči o několik odstínů pohasly.

„Aslaug,“ pronesl nakonec se sladce jedovatým jazykem, než k ní natáhl ruku a ona mu podala svoji, aby jí mohl políbit na hřbet. Když tak učinil, oba po sobě několik vteřin metali skrze oční kontakt blesky, načež si Theoran melodramaticky odkašlal a vzal za ruku Sayleen, aby jí nejen vyjádřil podporu, ale především ve snaze dát najevo, že k sobě patřili a on svojí sestře nedovolí, aby ji zatáhla do jakéhokoliv konfliktu.
„Tohle je moje půvabná starší sestra Aslaug,“ představil nakonec zrzku po svém, než se s úsměvem obrátil na Say po svém boku. „Je to už řádka let, co se naše cesty rozdělily. Otec ji poslal k rodině naší matky, aby se vzdělávala. Jako jediná z nás se tedy může pyšnit titulem lady Killian-Vithier. Jakpak se má lady Maude, drahá?“ Upíral svoje potemněle šedé oči do tváře svojí sestry a v duchu se přemáhal, aby nepropadl svým niterním nutkáním a na místě jí nevrazil do srdce nůž, aby ji měl rovnou z krku.
„Odpusť mi, drahá Gis. Víš, že na tebe se zapomenout nedá,“ pokusil se na sestru nakonec pousmát ve smířlivosti, než opatrně pustil ruku Sayleen a vykročil kupředu, mírně rozpřahujíc ruce v náznaku možnosti objetí.

Směšné. Pořádat obrovský výroční ples bez kompletní rodiny a chvástat se jednotou. Ať už si Theoran chtěl hrát na cokoliv, ji rozhodně neoklamal. Jak by také mohl? Znala ho příliš dlouho na to, aby věděla co se skrývalo za jeho bouřkově šedivýma očima. Věděla to až příliš dobře, takže znala místa na něž se měla soustředit, aby odhalila pravdu skrývající za tou hromadou falše a lží.
Pokoušel se něco vybudovat, ale využíval k tomu práce jiných. Pyšnit se cizím peřím bylo ale v důsledku přeci jen snazší, než všechno stavět od samého počátku - a ačkoliv se jí to úplně nelíbilo, jednoduše do toho nakonec nerýpala. Zrovna do tohohle ne, protože měla stále v živé paměti, jak se po něm jejich otec od samého začátku vozil a neustále ho srážel na kolena, což se jí hnusilo. Když se tak na svého mladšího bratra ale dívala, mnohem více v něm viděla otce, než toho raněného, avšak bystrého a jedinečného mladého muže, jakým býval dříve. Možná byl raněný, ale to byli oni všichni. Žádný z jejich rodu se nenarodil se srdcem naplněným láskou, štěstím a radostí. Byli předurčení k tomu, aby trpěli jako všichni ostatní, jen za odlišných podmínek. Ona i zlatá klec byla v důsledku klecí, šperky se mohly snadno stát okovy a sotva člověk přišel o vlastní hlas, jako kdyby ztratil i křídla.

„Ach, ale jdi ty. Koukám, že stále víš, jak člověku polichotit. Milé. Sice nedostačující za to, že si mě takhle vynechal, ale oceňuju tvoji snahu, bratře.“ Mírně Theoranovi pokývla na znamení toho, že se hodlá stáhnout a blýskla po onom páru oslnivým, avšak podstatně méně jedovatým úsměvem. Sice to malé příměří nehodlala udržovat na kdoví jak dlouho, ale prozatím... Chtěla se rozhlédnout kolem a zjistit, na čem je.
„To jméno nepoužívám, drahý. Maude je bohužel už řádku let po smrti, ale její odkaz přežívá nadále,“ pokývla poněkud umírněně hlavou, protože o svojí babičce nedokázala mluvit bez jisté dávky úcty. Milovala ji, ačkoliv jí chvílemi lezla trošku na nervy. Tak to ale měla s úplně všemi lidmi na celičkém světě... Kromě svého ztraceného bratra, bez kterého přišla o půlku sebe samé.
„Budiž ti odpuštěno, drahý. Je pravda, že se na tebe nedokážu zlobit dlouho... Zvláště, když už jsme zbyli jenom my dva.“ S těmi slovy odložila svoji stávající zášť a Theorana objala. Na sourozence byli poněkud odtažití, ale to fyzické přiblížení jim oběma pomohlo trošku pookřát a prolomit ledy, na což nakonec Aslaug zareagovala dalším oslnivým úsměvem.
„Dost už o nás. Povězte mi, vy dva... Moc vám to spolu sluší. Možná bychom spolu někdy mohli povečeřet, trošku si popovídat a poznat se? Samozřejmě ne teď, ples je přednější a nebudu rušit program, bohové chraň! Ale později? Copak si o tom myslíte?“ Pohledem pravidelně klouzala mezi Theoranem a Sayleen, zatímco si na rtech udržovala umírněnější a vcelku přátelský úsměv. Pravda byla totiž taková, že ji Sayleen opravdu zajímala. Toužila ji poznat, zjistit zda to bylo mezi ní a Theoranem vážné. A samozřejmě, dohnat trošku ten ztracený čas! Však toho tolik uběhlo a ona o ničem pořádně nevěděla!

Vlastně očekával, že si za všechna ta léta na nevýraznost emocí a svoji věčnou rozpolcenost zvykne, ale nebylo tomu tak. Alespoň na protichůdné a silně rozporuplné pocity si zvyknout úplně nedokázal - nikdy totiž netušil, která z těch dvou stran převažovala. A zatímco společně se svou milovanou Bree stáli v sadech, které považoval za svoje vlastní útočiště, přesně tyhle pocity ho přepadali jako otravní bandité.* Norallye sice na jednu stranu viděl doopravdy rád, ale na stranu druhou... Nelíbilo se mu její chování, jednání a ani poznámky. Bohové chraň. Měl by se jí snad omlouvat za to, že její služebnictvo uneslo a zdrogovalo Bree? A uvěznilo ji v žaláři! Ne, tohle rozhodně nebyla věc, jakou by mohl ignorovat.

„Pravda...“ Odtušil poněkud otupěle, když Norallye nadnesla fakt, že by měli podobné chování očekávat. Na žádném panství nebo sídle nikdy nečekalo nic dobrého. Dokud člověk neměl přímo sjednané pevné spojenectví s majitelem domu, nemohl se tam bezpečně zdržovat. Do té doby bylo zapotřebí se mít neustále na pozoru, protože nebezpečí číhalo doslova za každým rohem: a sušenky s notnou dávkou drog to jenom perfektně dosvědčovaly.
„Díky. Za tu omluvu myslím. Já... Také se ti omlouvám, Norallye. Nezkřivil bych jim ani vlas na hlavě, kdyby nešli po Bree.“ Poněkud rozladěně si upravil košili a projel si prsty skrze sněhobílé vlasy, dávajíc najevo neurčitou nervozitu. Nebo to snad byla přímo úzkost? Cítil se nepatřičně, o tom žádná. A rozhodně na to nechtěl vzpomínat... Byť to nakonec vedlo k obrovskému daru - schopnosti se přeměňovat stejným způsobem, jako to dělal Theoran i jeho bratr. To byla věc, za jakou by se Ravenně nemohl nikdy dostatečně odvděčit.
„Samozřejmě, že jsem si všiml. Záříš jako hvězda,“ pousmál se nakonec na modrovlásku. Jeho slova možná zněla poněkud kýčovitě, jelikož v rozdávání komplimentů nebyl zrovna dvakrát zdatný, ale ve skutečnosti to myslel naprosto upřímně - přesně to, co řekl, si i v duchu myslel. Norallye svým půvabem jistě okouzlila už každého, koho musela cestou minout... A on nepochyboval o tom, že to bude i nadále pokračovat, protože říct o ní, že jí to slušelo by bylo poněkud slabé.
„Bree... Nepokoušej osud, prosím. Je extrémně popudlivý,“ špitl opatrně, ale i přesto mu koutky mírně zacukaly, když Bree nadnesla onu ironickou přezdívku. Ta by Theorana stoprocentně naštvala, ale nemohl popírat fakt, že to znělo pekelně vtipně.

Než stihla jejich konverzace jakkoliv plynout dál, objevil se v sadech cizí muž. Už svým příchodem Desmonda poněkud vykolejil, jelikož neočekával, že se za nimi vydá kdokoliv další (už sama Norallye byla docela divoké překvapení) ale sotva se ocitl v jejich bezprostřední blízkosti, nuceně spolkl veškeré možné poznámky o jeho příchodu, protože z něj cítil velice silnou a také temnou magii.
„Symbolika nad praktičnost,“ odpověděl nakonec naprosto upřímně, než si tiše povzdychl a mírně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že k tomu vylepšení dojde tak jako tak v průběhu večera, takže uvidíme. Čím vám vděčíme za návštěvu? Většina hostů se drží v sídle, překvapuje mě, že by si někdo takhle vznešený zašel jen tak do jablečných sadů...“ To bylo sice o poznání opovážlivější, než původně plánoval, ale nedokázal si pomoct. Věděl, že na tom muži je něco špatně, ale zároveň z něj nepociťoval žádnou bezprostřední hrozbu, takže byl spíše zvědavý, než připravený vyletět a útočit. Neměl k tomu přeci jen důvod.
„Poslal vás Theoran?“ Zeptal se naprosto otevřeně, ale dost se zarazil, když vyslechl mužova slova věnovaná právě Norallye, která s nimi v sadu pobývala. Ti dva se znali? Vypadalo to tak, protože jinak by k modrovlásce podobným způsobem jistě nepromlouval... To v Desmondovi vyvolávalo další salvu otázek, na níž žalostně potřeboval odpovědi.
„Jistě, měli bychom jít,“ souhlasil nakonec, než se obrátil směrem k Bree a nabídl jí s jemným úsměvem na rtech rámě. „Drahá Bree, smíme?“





* tak hlavně, že to nebyl jeden konkrétní bandita... Zdravíme Bořivoje! A taky Tristana! Tomu už Desmond dlouho nedal po tlamě xD

Věčnost byla předlouhá... Skýtala prostor pro myšlenky, osobní růst a plánování. Přemítání nad věcmi, co se staly před dlouhou dobou a s časovým odstupem působily velice odlišnými dojmy. Existovalo tolik detailů, co mohly pouhému oku uniknout, ale s démonickou silou a zesílením některých vjemů všechny plavaly na povrch jako leklé ryby. Nebylo kam utéct, ani se schovat. A hodiny jen neustále odtikávaly další uplynulé minuty, hodiny i dny. Dny, než se měl konečně vrátit na místo, kde všechno začalo a mělo také skončit. Nadešel čas.
Zatímco přecházel napříč Předělem, Ravenna mu na to nic neřekla. Vlastně k Valeriově překvapení nepronesla byť jediné slůvko - seděla uvelebená ve svém honosném křesle, co vzhledem ke stříbřité konstrukci a temnému sametovému polstrování, za nímž vězela rozepjatá havraní křídla, působilo spíše jako menší trůn. Místo, odkud vládla svému království, řídíc se pokyny pána jich všech.
Myslel si, že mu to bude rozmlouvat. Očekával slova rad, důvěrné apelování na jeho čest i srdce, ale nic z toho nepřišlo... Alespoň ne od Ravenny. Ta ho jenom pozorovala svýma safírově modrýma očima a čas od času vyfoukla obláček hustě černého dýmu, vyčkávajíc na to, až jim poslíček donese jejich róby. Evangeline se od nich na tu chvíli odpojila - rozhodla se zůstat ve vnějším světě a dělat společnost Raiseenovi. To nemohlo nikoho překvapit, zjevně měla pro toho mladíka značnou slabost, což Valerius sice plně neschvaloval, ale nemohl jí v tom bránit. Konec konců, stali se z nich spojenci. Přeci jen dávalo smysl, aby na něj jeden z nich dával pozor, protože kdyby se oba vypařili jako mlha nad ránem, nepůsobilo by to dobře.

„Chvěješ se,“ konstatovala Ravenna, než hluboce potáhla ze svojí dýmky a zahalila pochodujícího Valeria hustým kouřem. Ten se kolem něj roztančil jako stínohra, berouc na sebe podobu mnoha a mnoha nočních ptáků poletujících kolem v kruzích.
„Mám z toho hodně rozporuplné pocity,“ přiznal se jí, než se zastavil v polovině kroku a napjal se. Měla pravdu. Chvěl se jako osika, dokonce aniž by dokázal reálně pociťovat chlad nebo nervozitu. Obojí mu bylo odepřeno, zůstalo jenom pevné a absolutně nezdolné jádro... Pokud by se chtěl s Theoranem utkat na život a na smrt, měl by jeho porážku zaručenou. Jaký to ale mělo smysl? Toužil po pomstě a zadostiučinění, to ano. Ale ne za takových podmínek.
„Bojíš se, že tě jeho smrt nenaplní?“ Otázala se. Valerius na to zareagoval mírným zatnutím čelisti, ale neprocedil ani jediné slovo. Vlastně najednou netušil, co dělat. Jak naložit se svojí šancí. S jistotou věděl jenom to, že musel na ples jít - a odhalit pravdu svojí sestře, která tam nepochybně byla. Nemluvě o tom, že se tam měl objevit i jeho vlastní syn, u všech bohů! Nemohl ho v tom nechat samotného.
„Stojíš o moji radu? Nebo se chceš na tu cestu odebrat s čistou myslí?“ Obrátil se na Ravennu a poněkud váhavě pokývl. Černovláska si přehodila nohy z opěradla a postavila se, přecházejíc až k němu, aby mohla svému démonickému služebníkovi pohlédnout pěkně zpříma do očí.
„Nech se vést svými instinkty. Jdete tam ve třech, můj drahý - drže se na jedné straně a dovolte nitkám osudu, aby vás korigovaly. Tak jako tak... Musím tě varovat. Theoranova smrt tu propast v tvém nitru nikdy nevyplní. I kdybys zničil všechno s ním spojené, sebe tím nenapravíš. To co hledáš... Je tedy možná v poněkud odlišné rovině, než kam si doposud pokukoval.“
Než se stihl nadechnout k odpovědi, vynořil se ze tmy neforemný stín nesoucí tři perfektně nazdobené a padnoucí obleky - Ravenna jeden z nich pozvedla a podala mu jej do rukou, nasazujíc šarmantní úsměv.
„Jdi tam a ukaž jim, co doopravdy znamená být synem stínů. Jsi Killian. Krví, kostmi i duší. To je něco, co ti nikdy nikdo nebude moct vzít.“ S těmi slovy ho krátce poplácala po rameni, než ho vyvrhla ven z Předělu a zanechala po boku Evangeline a jejich nového přítele.
Valerius nejdříve poněkud zmateně zamrkal, protože ten přesun nečekal - ale když si uvědomil, že hledí na Evangeline jako takovou, zarazil se ještě více. Oba měli tělo.

Snažila se přesvědčit samu sebe, že to nebyl příšerný nápad. Vydat se na místo, kde oni oba zemřeli... Tam, kde její život prošel tím největším krachem a ona ztratila svoje srdce. Dávno zahodila svůj závoj, skopla střevíčky a vzdala se těch nádherných stříbřitých šatů, co si oblékla aby dala najevo svoji oddanost rodu, do níž se měla přivdat.
Roky strávila v prachu a popelu druhých, pokoušejíc se zocelit tu hrozivou jizvu na svojí hrudi. Když se objevil Eliott, všechno se opět převrátilo vzhůru nohama - Valeriova zloba zahořela znovu jako plameny očistce a hřála tak silně, že i Evangeline pociťovala tu spalující potřebu něco udělat. Cokoliv. Ale nemohla jen tak sedět s rukama složenýma v klíně a šeptat andělská slůvka umírajícím hříšníkům, když věděla, že bylo jejím údělem zbavit svět jednoho z největších netvorů, jaké kdy spatřil. Nemohla se toho vzdát. Nesměla zapomenout. Nikdy.

„Evangeline...“ Polekaně sebou trhla, když za sebou uslyšela Valeriův hlas. Stál kousek od nich obou a držel v náručí neurčitou masu oblečení, která svojí elegancí a leskem mohla nádherně předčit drtivou většinu rób, jaké si asi mohli hosté Půlnočního plesu obléct. Oba dva na sebe ale zmateně zírali, jelikož viděli jeden druhého. V jeden a ten samý moment, ve fyzické podobě.
Evangeline se zvedla ze země a popošla směrem k ryšavému démonovi naproti ní, než k němu vztáhla ruku a položila mu dlaň na tvář, aby se ujistila, že neblouzní. Když se její kůže setkala s tou jeho - obě dvě mrtvolně chladné - rozlily se jim oběma po tvářích šokované úsměvy.
„Bohové,“ vydechl Valerius, než si ji přitáhl k sobě do pevného objetí a hluboce se nadechl její něžné květinové vůně. Evangeline se k němu tiskla se stejnou naléhavostí, zatímco ke svému ještě většímu překvapení marně zadržovala slzy. Ty jí stékaly po tvářích jako kutálející se diamanty, které její společník nakonec s až nebývalou něžností setřel a nakonec jí vtiskl polibek na čelo.
„Přeci jste si nemysleli, že na vás zapomínám...“ Ozval se nad nimi poněkud krákoravý hlas pocházející od vrány přelétající nad jejich hlavami. Oba dva se na ptáka pousmáli, než si Evangeline vzala od Valeria šaty a bezmyšlenkovitě si je oblékla. K tomu jako démon ani nepotřebovala pořádně hnout prsty - stačila jen špetka magie na to, aby byla ustrojená jako královna kráčejíc vstříc svojí korunovaci. Celá ve zlatém...
„Tu máš.“ Obrátila se směrem k Raisovi a podala mu oblek, co přinesl Valerius. „Vypadá to, že nás čeká velice zajímavý večer, pánové.“ Nadnesla ještě, než se k černovláskovi otočila zády, aby mu dopřála soukromí. Valerius se na ni přitom nepatrně poušklíbl, než si zastrčil do chlopně sytě rudou růži a podal ruku Evangeline, která se ho chytila a s pobaveným zasmáním se otočila v typickém tanečním gestu.
„Lady říkala, že máme držet spolu.“ Podotkl nakonec na vážnější notu démon po jejím boku. Ona se na něj jenom pousmála a přiměla ho sklonit se níž, aby mu mohla oplatit polibek - jenom na tvář. Panovalo mezi nimi velice zvláštní, avšak pevné přátelství. O tom, že budou spolupracovat a stát jeden při druhém nemohlo být pochyb, však žili spojení tak dlouho... Nemohli by se jeden k druhému obrátit zády, takhle to nefungovalo.
„S tím počítám, drahý. Zároveň ale vím, že budeš chtít nejdříve najít Eliotta... A Aslaug.“ Muž s ryšavými vlasy rázně přikývl a ona se na něj pousmála, dávajíc najevo to, že tu informaci bere na vědomí a pomůže mu oba dva najít - konec konců šla tam spíše kvůli němu a Theoranovi, než kvůli sobě samé. Její příběh byl uzavřený, tečka za poslední větou už dávno zaschla a ona se s tím smířila, svým způsobem. Pokud ale šlo o ostatní... Neustále v ní hořela stejně tíživá potřeba ochraňovat jako dříve. Nemohla se obrátit zády ani k Valeriovi, ani k Raisovi... Natož pak k Eliottovi nebo těm dalším nešťastníkům, co se zapletli s jejím osudovým mužem. Tentokrát nesměla zklamat, byl to její úděl. Napravit věci a pomoct Valeriovi získat zpět to, co předtím ztratil. Očistit jeho jméno, odhalit pravdu a vybojovat tu bitvu, co je čekala.

Ačkoli to tak chvílemi mohlo vypadat, nakonec se k nějaké větší hádce mezi jejím milovaným bělovláskem a její prostořekou sestřenicí. I Norallye byla součástí její rodiny a i když byla Bree v některých chvílích opravdu horkokrevná a tvrdohlavá bytost, hodlala se do toho kdyžtak vložit klidně i jako masový štít. Věděla totiž, že Des by jí vědomě neublížil a Norallye...Norallye jí pravděpodobně chtěla živu, což bylo nejspíše jedna z nejvíc uklidňujících informací, jenž po modrovlásce mohla chtít a očekávat. Oba dva vlastně měli štěstí, že je ta modrovlasá pohroma akceptovala, protože ač nepochybovala o tom, že by se její manžel nenechat jen tak udupat nadurděnou týpkou v šatech, Bree by se raději obešla bez toho. Hádky a boje by totiž mohly vést nejen k nepěknému chaosu, za který by je Theoran nejspíš později vykostil, ale taky k tomu, že by se vzduchem musel za chvíli nést puch spáleného masa. Nechtěla nikoho zranit ani dělat zbytečný zmatek, ale nehodlala taky nikomu darovat možnost Desovi ublížit. To právo neměl nikdo. Ani Norallye v jakékoli své náladě.

Opravdu byla ráda, že spolu ti dva vycházeli (V takovém měřítku, jaké bylo v tu danou situaci možné), ale nemohla si nevšimnout, že Norallina slova bělovláska tíží. Pravdou bylo, že uměla být vážně štiplavá a jedovatá na všechny, ale blonďatá víla už si za ty roky vypěstovala jakousi odolnost a tak se snažila si její řeči nebrat osobně a přejít je s úsměvem na rtech. ,,Podívejte...Nebyla to chyba ani jednoho z vás. Desi, Norallye...Nemusíte se omlouvat, ano? Norall má pravdu, neměla jsem být tolik důvěřivá.” Špitla. ,,Nicméně, hlasuju pro to, abychom tohle téma nechali už za sebou. Teď už se s tím nic dělat nedá. A Norallye, pokud budeš chtít uhradit škody--” Nestihla ani doříct větu, než se Norallye ušklíbla a poplácala nebohou blondýnku po tváři. ,,Ty bys to stejně někde ukradla. A o kradené věci já nestojím, Světluško.” Bree se tedy na modrovlásku zazubila a pokrčila rameny, odkládajíc tu záležitost plně do kolonky vyřešené.
Ovšem, bylo moudré si Norallye předcházet a to se Desovi jeho komplimenty dařilo. Ale jak jsem již zmínila, Bree byla velmi tvrdohlavou a také lehce žárlivou vílou, takže když bělovlásek ujistil její sestřenici ještě jednou o tom, že jí to opravdu sluší, víla nafoukla tvářičky a omotala ruce kolem Desovi paže. To ale Norallye nemohla přejít jen tak bez povšimnutí, takže na drobnou blondýnku vycenila zuby a prohrábla si upravené vlasy. ,,Neboj se, Brio. Nehodlám ti ho přebrat.” Oznámila jí s naprosto vážnou tváří. Na to se Bree chytla bělovláskovi paže ještě pevněji, než se na druhou dívku zaculila. ,,Tak to ani náhodou. Ty sama moc dobře víš, že si svoje poklady hlídám. A ani náhodou nenechám nikoho, aby mi ukradl ten nejcenější z nich. Nějaké námitky, drahý?” Otočila se na Dese s otázkou vepsanou v hnědých kukadlech.

Nepatrně sebou cukla, když uslyšela ten neznámý mužský hlas, doprovázený docela výraznou magií. Nečistou magií. Bree opatrně pustila bělovláskovu paži a na nově příchozího se otočila, probodávajíc ho zkoumavým pohledem. Ani v nejmenším se jí nelíbil, neboť to byl buďto další týpek, který se paktoval s Trojkou nebo démon. A víla netušila co se jí nelíbilo více. Jenže podle všeho ho Norallye docela dobře znala nebo se tak ten muž alespoň choval. Zmíněná modrovláska na jeho příchod reagovala podobně nadšeně. Pomalu se otočila a zaskřípala zuby. Stačil jediný pohled do tváře modrovlásky a už teď tušila, že jí ten týpek musel buď extrémně štvát nebo ho jednoduše neměla ráda. V takovém případě ovšem víla netušila, jaktože se ještě pohyboval mezi živými. ,,Ještě jednou mi řekneš zlatíčko a věř mi, že jako další si vyzkouším jak rychle ti zase naroste jazyk, Šklíbáku.” Zavrčela modrovláska, než se její výraz přeci jen trochu uvolnil. ,,Já vím, že mi to sluší.” Vycenila zuby i na démona, načež si zkřížila ruce v bok. ,,Můžeš mi ale dohajzlu říct, co tu děláš?” Odpovědi se ale dočkala docela rychle, protože z toho podivného setkání vyplynulo, že je Chcanča Amča nahání dovnitř. ,,Myslím, že můžeme.” Špitla nejistě blondýnka k bělovláskovi, a stále s ostražitým pohledem na neznámého se do něj zavěsila. Norallye se místo toho otočila s dost podrážděným výrazem na zrzka a rovnou mu do obličeje zase začala prskat podmínky. ,,Pokud očekáváš, že se budu motat kolem tebe, tak na to zapomeň. A žádný šmatkání.”