Panství rodu Killian

Jeho pokus o vřelé uvítání selhal... Ale evidentně nejen to. Desmond se mu začínal seriózně vymykat z rukou. Bylo mu naprosto jasné, co za tím stálo - ta malá blonďatá potvůrka. Měla ho kompletně omotaného kolem prstu, dodávala mu sílu a podněcovala jeho vzdor, zatímco sama působila jako zpropadený symbol rebélie,* jež jeho nevděčný syn uctíval jako modlu. To ho opravdu silně popuzovalo, ale vzhledem k situaci nemohl dát svůj vztek najevo, protože měl za zády Say, u které by rozhodně nebylo nejlepší dávat najevo, jaká je vlastně realita a do čeho se to dostala. Už takhle viděla víc, než mu bylo milé, neměl by pokoušet osud a riskovat možné zhoršení situace.

Několik minut setrvával na svém místě, tupě hledíc ven ze dveří, než o kus ustoupil a máchl rukou, aby se obě křídla zavřela. Jen co se k nim obrátil zády, stanul tváří v tvář neposlušné Say, která mu svým konstatováním moc nepřidala.
Za normálních okolností by si znechuceně odfrkl a pronesl něco v tom slova smyslu, že by si bez jejího postřehu nejspíš nevšiml, ale ona nebyla jeho nepřítel ani oběť, nýbrž možná spřízněná duše. Proto se na ni jen trošku posmutněle pousmál, než došel blíž k ní a objal ji kolem ramen.
„Kdybys jen tušila, jak hluboce,“ přitakal souhlasně, než ji něžně pohladil po vlasech a povzdychl si. Byl ochotný to s Desmondem zkusit po dobrém, ale on se dost jasně rozhodl pro tu druhou, podstatně horší alternativu. V důsledku na tom nejspíš nesešlo, protože jeho život i tělo stejně náleželo Theoranovi a on jej mínil využívat dle svého vlastního uvážení, takže mu bylo ukradené, jestli ho kvůli tomu bude muset rozložit jako skládanku nebo ho pozitivně motivovat věcmi, po níž touží... Takhle si alespoň mohl užít nějakou zábavu s vymýšlením a realizováním všech těch možných trestů a kliček manipulace, aby ho zpracoval. Znamenalo to sice celkem notnou dávku dřiny, ale nedalo se říct, že by s tím tak trošku nepočítal. S Rasmusem si vytrpěl dost - a díky tomu už byl částečně připravený na to, že i bělovlásek bude pokračovat v jeho šlépějích, třebaže se až překvapivě dost odklonil jiným směrem. Tak jako tak, čekala je docela zábavná hra na kočku a na myš, protože Theoran se nikdy nevzdával. On musel dostat to, co chtěl. A bylo mu jedno, přes kolik mrtvol a kaluží krve kvůli tomu bude muset projít.

V tichosti provedl Say skrze chodbu se zrcadly, protože tak trošku předpokládal, že jí nejspíš nebude dělat nejlépe a když se zastavili za ní v hale, kousek od ní poodstoupil a povzbudivě se pousmál, aby nadlehčil situaci.
„No... Když už jsi vstala, nechceš se porozhlédnout po domě?“ Nebyl si jistý, jestli bylo moudré se vracet k tomu divadélku, jehož byla svědkem a původně to zamýšlel zamést pod koberec, ale když nad tím začínal tak uvažovat... Nejspíš by jí měl podat alespoň nějaké informace, aby neměla pocit, že se jí něco snaží zatajovat.
„Jinak se moc omlouvám, že si tomu musela přihlížet. Máme s Desmondem nějaké neshody, klasické rodinné drama. Myslí si, že ho nemám rád, jelikož nedosahuje rodových očekávání... To je smutné a mrzuté, protože k nim už nikdo nevzhlíží, ale nedokážu mu vysvětlit, že se nemusí tolik srovnávat s ostatními a že nejsem proti němu.“
Poměrně těžko se mu vybírala slova, jimiž by jí měl poskytnout alespoň nějaký náhled do situace. Na jednu stranu by měl říct něco uvěřitelného, ale na stranu druhou... Ani pravda by nezněla zrovna uvěřitelně, však? Všechno to bylo extrémně přitažené za vlasy, v mnoha ohledech naprosto šílené a on si toho byl velice dobře vědom, protože jistou část života strávil jako vyvrhel, díky čemuž měl na celý rod náhled spíš jako někdo odjinud, než součást vnitřního kruhu. Nemohl jí ale přímo lhát, proto zosnoval cosi, co bylo matně založené na realitě a pravdě, ale pozměnil některé věci tak, aby se mu co nejvíce hodily a nezněly úplně nebezpečně pro jeho věc a záměry. Nemohl dopustit, aby v něm začala vidět nepřítele i ona, to by mu zhatilo veškeré představy a očekávání... Jež se nebyl ochotný vzdát.


* takový reprodrozd! DíVkA v PlAmEnEcH

Naprosto chápal její obavy, jelikož sám vůči ní pociťoval úplně to samé. Na rozdíl od ní ale měl docela dobrou představu o tom, jak se situace nejspíš bude vyvíjet - možná na panství nestrávil moc času osobně, ale... Rasmus ano.
Jeho vzpomínky byly to, co ho mentálně připravovalo na mnoho rozličných scénářů, z níž se mu rozhodně ani jeden nelíbil. Nenáviděl tu bezmoc a nejistotu, ale oproti svému bratrovi měl alespoň určitou výhodu, dokázal se za sebe postavit. S Bree se navíc cítil podstatně silnější, třebaže se nacházel v celkem nahnuté situaci díky tomu, že na něj měl otec celkem solidní páku. Pokud by se pokusil ublížit jí, nebyl si jistý, jak by reagoval. Samozřejmě by ji šel zachránit, ale co potom? Byl by schopný jen tak pokračovat v dosavadním životě nebo by skončil stejně paralyzovaný jako Rasmus? To byla otázka, jakou nebyl schopný zodpovědět - a upřímně doufal, že ji ani zodpovídat nebude muset.

„Já vím. Mám ale velkou výhodu, protože znám jeho způsoby i tohle panství. Nebudeme tu dlouho, uvidíš.“ Jeho hlas byl pevný a jistý, ani jednou se nezachvěl - stejně jako Desmond sám po celou dobu s Bree udržoval oční kontakt, aniž by uhnul pohledem. Nepřipouštěl to, že by se všechno mohlo znovu obrátit proti nim a věci by šly do háje, protože oba zoufale potřebovali alespoň trošku klidu, aby mohli načerpat síly a oklepat se z toho všeho svinstva, v níž se doposud plácali. Theoran se mohl jít klouzat, stejně byl evidentně zabraný jinými věcmi, měl by je nechat na pokoji. To mu snad oba dali dost jasně najevo: že je neměl rušit a otravovat.
„Nápodobně, Jiskřičko. Ale nedojde k tomu, ano? Zůstaneme spolu a jestli někdo potáhne do horoucích pekel, bude to on. I kdybych ho tam měl osobně vykopat a zavřít za ním poklop. Pojď ke mě.“
Napřímil se a i ji zdvihl na nohy, než se k ní sklonil a vtiskl jí něžný polibek na rty. Stále byl vnitřně příšerně roztříštěný a rozhodně trpěl, ale už bylo celkem bezpečné říct, že se začínal dávat dohromady - a za to vděčil jen a jen jí, protože to ona a její světlo ho držely pohromadě. Jak ona řekla, že ho potřebovala a milovala, on cítil úplně to samé. Do slova a do písmene. Jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že nebyl dostatečně odvážný na to, aby to potvrdil i verbálně, protože s celou tou záležitostí se vztahy a láskou teprve začínal a úplně se nehrnul do podobných vyznání, jelikož se v takových chvílích cítil příšerně zranitelně a strach ho sžíral zaživa. Málokdy v sobě našel dostatek kuráže na to, aby byl schopný svoje city dát najevo bez podobných doprovodných jevů.

Nepřekvapovalo ho, že na představu koupele slyšela. Konec konců, stejně jako ona znala jeho libůstky v jablkách, on si moc dobře pamatoval její lásku ke koupelím. Ani v nejmenším nemohl a ani nemínil tvrdit, že ji snad sdílel nebo chápal, ale rozhodně to respektoval. Jeho milá to měla ráda, nebojoval s tím.
I proto ji vzal za ruku a propletl si s ní prsty, než přešel po rozlehlé komnatě a nakoukl do prvních dveří, jež byly poblíž. Uvnitř na ně ale nečekala koupelna, nýbrž poměrně prostorný šatník plný nejrůznějšího oblečení. Desmond neurčitě pokrčil rameny a dveře zase zavřel, procházejíc na druhý konec, kde nakoukl do dalších dveří: druhé ložnice. Byl zvyklý na to, že tamní komnaty byly vážně velké a měly i vlastní přilehlé pokoje, takže ho to hledání koupelny moc nevykolejilo, ale nebyl si jistý, jak to vnímala Bree. Nedivil by se jí, kdyby měla Killiany za povrchní zazobance se sklony k šílenství, protože... Upřímně, byla to vlastně pravda. Sice se za jejich rodem skrývalo mnohem více, ale tohle byly věci, jakých si mohl člověk všimnout téměř okamžitě, protože zbytek obvykle vyplouval na povrch postupně s delší dobou prozkoumávání a poznávání.
Poslední dveře nakonec přeci jen skrývaly koupelnu, která byla neméně honosná, než pokoj samotný. Podle Desmonda byla až zbytečně velká - byla v ní spousta volného a absolutně nevyužitého prostoru, což na něj působilo docela komicky, ale to bylo nejspíš tím, že sám preferoval menší pokoje a mnohem radši by spal v nějaké skulině ve skalách, než v honosném a přepychovém pokoji.
Středem koupelny byla poměrně veliká vana na stříbrných tepaných nohách s květinovým vzorem, jež matně připomínal umělecké zpodobnění lístků. Mimo dalších klasických věcí tam ale bylo i obrovské ozdobné zrcadlo, jež viselo rovnou naproti dveřím.
Když si ho Desmond všiml, okamžitě od něj uhnul pohledem a něžně políbil Bree do vlasů, než pustil její ruku a plaše vycouval ven z místnosti, aby zabránil pocitu rostoucí úzkosti, jež v něm nebezpečně rychle bobtnala.
„Já... Um. Nechám tě se v klidu vykoupat, ano? Kdyby cokoliv, budu tady v pokoji, hned za dveřmi. Nemusíš spěchat, vezmi si kolik času budeš jen chtít, Bree.“ S těmi slovy pomaličku zavřel dveře a sám přešel k jednomu z oken, které otevřel dokořán a začal hluboce hltat čerstvý vzduch, aby zahnal paniku.

Následovala ho pryč ze zrcadlového sálu, vděčná za to, že už nemusí čelit tisícovce provinilých pohledů stovek svých dvojnic, které před jejíma očima přesně kopírovaly každý její pohyb, každé gesto, každé mrknutí, ale přesto byly někým jiným. Lapeny jenom v odraze a odsouzené k věčné imitaci. Sayleen k zrcadlům skutečně moc kladný vtah nechovala, jak šlo z tohoto malého vystoupení krásně poznat, takže když její kroky neslyšeně následovaly tichou ozvěnu klapání Theoranových bot a ona se náhle ocitla někde, kde už nemusela čelit žádné ze svých dvojnic, ze srdce se jí zřítil obrovský, těžký balvan. Rázem se v ní rozhořela ochota k trochu lepší náladě, k trochu lépe znějící konverzaci, obecně se v ní znovu rozhořelo to malé světélko, které nejistota ve vstupní hale zcela zadusila bez možnosti návratu. Znovu se ze zachmuřené šlechtičny stala prostě jen a pouze Say, která v sobě alespoň špetku toho elánu a chuti do života nosila.
„Ráda se tu porozhlédnu. Provedeš mě trochu?“ pousmála se mírně s nadějí na to, že třeba následky té hádky, která se jí odehrála před očima, nebudou tak děsivé. Přeci jenom, stála si za tím, že pokud člověk něco dělal, většinou z něj opadlo všechno špatné, čím si zrovna prolezl… anebo když ne všechno, tak alespoň něco. Mohlo to zabavit je oba, to bylo něco, co by docela přišlo vhod, aby pravdu řekla. „Jsem si jistá, že je tu spousta míst, která stojí za pozornost… Je to skutečně rozdíl od všeho, co je v Lese divokých elfů. Můj národ si na honosná sídla moc nepotrpí, žijeme většinou v symbióze s lesem a tak nějak to většině vyhovuje. Ocitnout se tady je potom tak trochu jako ocitnout se v úplně jiném světě,“ přiznala popravdě, zatímco očima hltala křížovou žebrovou klenbu vysokého stropu nad sebou. Fascinovalo ji, jakým uměním architektury občas dokázaly ostatní rasy disponovat, a tohle bylo vskutku uchvacující. Zapomenout na mizernou situaci a trochu to tajemné panství prošmejdit… to pro ni znělo jako skvělý nápad.

„Nemáš se za co omlouvat. O složitých rodinných situacích přeci jenom něco málo vím,“ pousmála se nevesele, když se Theoran začal tak náhle ospravedlňovat za to, jakou scénu tu tak krásně předvedli ve třech. Docela ji překvapilo, že se vůbec měl potřebu omlouvat – předtím mu v očích šla docela jasně číst pýcha a to, že pokud nemusel zrovna projevit, že něco udělal špatně, neudělal by to. A přesto tu byl, vysvětloval jí, že tahle rodina aktuálně neprožívala ty nejslavnější chvíle, a bylo znát, že i když si mohla myslet, co chtěla, tak nějak mu na tom záleželo. A i když se předtím zalekla toho prudkého hněvu, který se v něm krátce rozhořel ještě zpátky v jeho ložnici, který z něj sálal a skoro ji až dusil, teď jí v hlavě začalo šrotovat do toho směru, že to snad tak zlé být nemělo, no ne? Bylo jasné, že ho rodina rozčarovala – přeci jen, neshody v rodině byly zlé, protože i po všech neshodách byla krev většinou stále hutnější než voda. A i když ona o tom měla co říkat, když se celou situací, kdy se nacházela tady, popírala totéž vůči vlastní rodině, stejně to tam viděla. A donutilo ji to tak trochu vůči němu zjihnout.
Přeci jenom by nemohl být netvor někdo, komu záleží na jeho rodině, nebo ne…?

Představa toho, že by jí mohl ukázat to impozantní sídlo, mu opravdu zlepšila náladu. Sice to znamenalo, že si přitom projde hrstkou docela nepříjemných chvílí, jelikož velká část té budovy si pro něj nesla temné a hutné stíny minulosti, ale copak by pro svoji krásku neudělal?
Nejspíš v tom jistou roli hrál i fakt, že se cítil celkem pyšný na to, že mu patřil zrovna takový dům, protože rozhodně neměl obdoby. Jeho předkové postavili něco, co dokonale odráželo celý jejich rod - a i jejich patrony, jež svým dílem mínili uctít. Bez Rüvika a Ravenny by tu totiž ani jeden z nich nebyl, proto dávalo dokonalý smysl, že sídlo leželo zrovna na těchto pozemcích, stejně jako využití kombinace černého, bílého a šedého kamene za doprovodu nejrůznějších výrazných dekorací a velkých oken, jež byly v mnoha případech vitrážová a vnášela do interiéru odrazy nejrůznějších odstínů barev spjatých s nocí. Nejhojnější byla modř, ale místy se objevila i fialová, místy rudá. Vzácněji se objevovala zeleň, ale tím hlavní barevná paleta končila. Nikdo z Killianů zrovna neholdoval teplým a vřelým barvám, takže byla jejich volba značně omezená, ale sám Theoran byl s tím výběrem dokonale spokojený. Na někoho to možná mohlo působit poněkud ponuře, ale to byl tak trošku záměr. Jejich rod povstal ze tmy a krve, stejným způsobem žili i umírali. Jejich sídlo bylo dokonalou ukázkou a odrazem toho, jací všichni byli: tvorové noci, propojení s černočernou tmou. To sice nebyla zrovna věc, s jakou by se mohl Say chlubit, ale i přesto se sídlu nedalo upřít, že bylo architektonicky brilantní a působivé.

„Bude mi potěšením, drahá.“ Blýskl po ní vlídným úsměvem, než jí nabídl rámě. V hlavě přitom začínal spřádat přibližné pořadí nejrůznějších míst a pokojů, jež by jí mohl ukázat a mohly by se jí líbit.
Bohužel bylo docela mrzuté, že to, co on osobně považoval za nejkrásnější a nejzajímavější... To jí ukázat nemohl. Podzemí bylo zapovězeným územím, jelikož ještě nepatřila do rodiny a odvést ji do hrobky by nebylo zrovna dvakrát vřelé. Sice byla naprosto nádherná a on sám se tam cítil nejlépe z celého panství, pokud opomíjel nejrůznější tajné chodby ve zdech, ale nechtěl ji zastrašit. Naopak, toužil jí ukázat, že jeho domov mohl být krásný a zajímavý - a to znamenalo, že se musel vytasit s tím absolutně nejlepším a nejhezčím, co sídlo mohlo nabídnout.
„V tom máš pravdu. Alespoň tedy dle mého názoru - samozřejmě to není zrovna typ budovy, co by byl pro každého, protože je celá hodně zvláštně a specificky laděná, ale myslím, že má svůj půvab. Chápu, že je to pro tebe nezvyk... Nevím, jestli to pomůže, ale i tohle sídlo je svým způsobem napojené na přírodu, ačkoliv tedy ne tím samým způsobem, jako to máte vy. Sídlo disponuje vlastní magií, kterou čerpá z okolní přírody - a stejně jako ono čerpá z ní, zároveň ji ochraňuje před případnými pohromami. Díky tomu jsme se nikdy nepotýkali se suchem v zahradách, nemocemi stromů i rostlin nebo požáry. Pokud chceš, můžeme začít právě tam, nejspíš to bude místo, co ti bude nejbližší? Jsou vážně rozložité a troufám si říct, že i velice rozmanité, jelikož některé části přímo reprezentují některé koutky Nescory a tamní flóru. Po svém návratu z Vargenu jsem přidal i kousek tamní flóry. Není to sice úplně snadné na údržbu, protože je zdejší podnebí hodně odlišné, ale díky magii v okolí se květiny docela drží.“

Těžce s ní soucítil. On sám si prožil tolik dramatu, že by to vydalo na řádku memoárů, ale úplně se necítil na to, aby to s kýmkoliv probíral. I kdyby věděla o tom, jaký byl doopravdy a pod tou slupkou, jež jí dovoloval spatřit, nejspíš by se k tomu také neodhodlal. Začínal jako slabý chlapec, co nebyl schopný nahradit díru po zemřelé matce. Matce, jež doslova položila život, aby on mohl žít... I navzdory tomu, že se narodil s tichým srdcem bez sebemenšího náznaku tepu. Obětovala se pro něj v naději, že ho zachrání - a jeho otec mu to pak předhazoval a vyčítal každý zatracený den, dokud ho to nezlomilo. Ne, to byla kapitola, o jaké se bavit nemínil s nikým. Udělal, co musel. V jeho případě to znamenalo zavraždění téměř celého služebnictva, pár vzdálenějších příbuzných a... Pochopitelně i svého otce, jelikož taková byla rodinná tradice. Nový dědic musel svrhnout toho původního, aby si mohl na hlavu posadit korunu a ujmout se toho pomyslného trůnu. To sice znamenalo, že se nakonec musel postavit i svému bratrovi, ale na něj žárlil tak dlouho a tolik, že mu zrovna dvakrát nedělalo problém se s ním utkat... Nebo ho spíš zavraždit stejně jako otce, protože to, co mu provedl se za poctivý a čestný souboj rozhodně považovat nedalo, ačkoliv si to tak v hlavě rád podával. Byla to nakonec ale právě jeho podlost, ctižádostivost a krvežíznivost, co mu vysloužilo pozornost jejich matrony a brzký kontrakt, díky němuž začal konečně stoupat na pomyslném žebříčku svého rodu, než se usadil na špici jako absolutní šampion.
„Něco uvnitř mě chce říct, že jsem rád, že to chápeš, ale... Úplně rád rozhodně nejsem, protože to znamená, že to nejspíš znáš z první ruky. To mě moc mrzí, Say.“ Možná byl vcelku falešný a cítil jen výjimečně, ale zrovna v tomhle případě nelhal ani nepředstíral. Myslel to naprosto upřímně, protože mu to téma a situace bylo obojí velice blízké vzhledem k tomu, co si sám vytrpěl. Nepřál jí to, ani v nejmenším ne. Ale přesto se to stalo - a on mohl jenom doufat, že by zapadla do jeho světa, protože potom už by ji něco takového už nikdy netrápilo.

Na tom místě skutečně bylo něco úchvatného. I když byl venku jasný den, taky pořád panovalo přítmí, do nejzazších rohů místností nešlo přes hutné stíny ani nahlédnout, a ve vzduchu se vznášel příslib něčeho, co bylo mimo hranice elfčina pochopení, ale stále dost k tomu, aby to zachytila. Nahánělo jí to husí kůži, ale zároveň ji to vzrušovalo – i když se to možná nezdálo, Sayleen měla zatracenou slabost pro místa, která měla podobnou atmosféru. Možná proto, že to pro ni jakožto pro někoho, kdo se s podobnými úkazy moc nesetkával, něco zbrusu nového, ale zkrátka na tom něco bylo. I kdyby se ji teď rozhodl provést katakombami, které by neměly konce, neopadlo by to z ní. Znělo to zvláštně, ale ona si už tak nějak zvykla na to, že normální jednání jí nikdy nebude přáno, takže se to snažila obrátit a alespoň z toho něco málo vyždímat.
A teď, když pořád stála tady a sledovala, jak se skrze barevná sklíčka ve vitrážových oknech rozráží sluneční paprsky a barví místnost do ponurých odstínů, přišla si, že navzdory tomu, že panství bylo stavěné jistě pro pompu a jeho architekt se na něm zatraceně vyřádil, neděsilo ji to. Svým zvláštním způsobem ji to uklidňovalo – pravděpodobně proto, že tma jí koneckonců byla milejší než přímé světlo.

„Pokud myslíš, že bude nejlepší začít tam, nemám výhrad,“ pousmála se a s dramatickým gestem se mu do toho rámě zavěsila. Napůl vážně myšleno, napůl v pouhé hořké ironii vůči tomu, že tohle pro ni muselo být denní krédo zpátky v Lese divokých elfů. Musela ale uznat, že minimálně co se týkalo společnosti, Theoran na tom byl mnohonásobně lépe než většina strojených šlechtických synáčků, s nimiž musela podobné pozlátko nacvičovat proti své vlastní vůli. Byl snad první, do koho se takhle zavěsila dobrovolně. I když z něj měla střídavě docela zvláštní pocity, nemohla mu upřít, že minimálně věděl, jak zapůsobit – a to tak, že i ona začínala docela polevovat v ostražitosti. Jako kdyby se ze střízlivosti, do níž ji dostala jeho hádka se synem a jeho nastávající, znovu tak trochu nechala opíjet tou chvílí. Jen na rozdíl od toho jedu alkoholu to s ní skutečně něco dělalo.
Z toho, co říkal zněly zahrady jako fascinující místo. Znala přírodní magii dost dobře, disponovala jí stejně, jako skoro každičký elf, ačkoli díky původu a výcviku ta její byla o poznání silnější a pružnější, pokud s ní chtěla něco dělat. Pokud se příroda skutečně uvolila sehnout hlavu v uctivé úkloně vůči tomuhle panství… muselo jít o skutečně vzácnou souhru. Něco podobného, co Ayänaii umožňovala jejímu národu tím, že je nechala žít ve svých stromech, v jejich korunách, v jejich statných tělech. Jenomže u kohokoli, kdo nebyl čistě elfského původu, to bylo skutečně zvláštní – přeci jenom ne každý měl vlohy pro to, aby nechal přírodní síly pomáhat mu. Tady se to ale zdálo fungovat – a pokud vážně to celé bylo poháněno magií, která kolovala v žilách částečně i jí samotné, pokud to šlo ze země… nemohla si pomoci, ale minimálně z ní začal pomalu opadávat strach z tohoto místa. Jistě, cítila, že bylo poznamenáno krví, ale… které místo v celé téhle zemi bylo bez poskvrnky?

„Dejme tomu, že to není něco, za co by jeden měl být rád, ale… nelze se bez toho vzchopit,“ pokrčila jemně rameny, zatímco s ním zamířila do řečených zahrad. Ačkoli byla Sayleen vůči svojí rodině hodně vyhrazená – a to zvlášť když se to týkalo její matky, otce a sester, což bylo něco, z čehož vlastně měl výjimku jenom Caas – tak to brala tak, že to bylo něco, čemu se nedokázala vyhnout. Byla narozená pro to, aby se ji její matka pokoušela dosadit na pomyslný trůn elfského národa, aby mohla až do smrti tahat za nesčetné množství nitek v pozadí a mít svým způsobem tu moc, po které skutečně prahla. Za všechny roky, při nichž k tomu Say vedla, jí alespoň došla jedna věc – ze své dcery si bezduchého otroka, který jí bude plnit, co jí na očích činí, neudělá. Co se matky týkalo, nechávala Say splňování všech jejích přání na jejích milencích a měla svoji hlavu, což alespoň částečně dávala najevo, kdykoli se jí k tomu naskytla příležitost – a že si ty příležitosti uměla kolikrát hledat sama od sebe. Nebylo to zase tak zlé, když se tomu člověk naučil alespoň trochu bránit – a Say byla nakonec pořád osvobozená od toho všeho. Uvědomovala si, že tyhle okovy jí s příchodem na panství spadly z rukou, a nikdo si nepřišla lépe, než když jí to konečně plně došlo.

Poněkud jí skutečnost, že jejich pobyt neměl trvat dlouhou dobu, shodil ze srdíčka obrovský tíživý kámen. Nejspíše to bylo i dobře povšimnutelné, jelikož mírně vydechla úlevou a dovolila svému tělu se uvolnit. Theoran měl teď dost práce s tou makovanou dívkou, jejíž identita byla pro dívku zatím neznámá. Ovšem, vypadalo to, že ona se držela na jeho straně. A to z nich dělalo nepřítelkyně. Pochybovala sice, že jí Theoran ukázal byť jen minimum těch zvěrstev, která s oblibou prováděl třeba jen za účelem svého pobavení. Ale co kdyby? Možná jí o toho všeho zasvětil a ona se držela na stejné vlně šílenství spolu s ním. To blonďaté dívce příliš nešlo do hlavy, ale rozhodně to nebylo nemožné. Breena tu myšlenku ale okamžitě zazdila a vyhodila ze svojí hlavy. Ani s ní nemluvila. Nemohla jí očerňovat jen protože něco nějak vypadalo. Docela jí ale zajímalo, jak tmavovláska nahlížela na ně a co víc, co jí ten nemrtvej parchant vtloukl do hlavy. No, jedním si mohla být jistá. Bude muset být velice opatrná. Nepochybovala o tom, že jí Theoran vnímal jen jako překážku a otravnou mouchu, jenž potřebovala být lapena do sítě a následně rozmačkána. Musela si na svého bělovláska dávat pozor . Byl to nejcennější co měla. A pokud to jeho otci ještě nedošlo, ona byla ohledně svých pokladů velice majetnicky ochranitelská. Ovšem...Ačkoli se nechtěla vzdát bez boje, rozhodně uvítala, že je Theoran nebude kontrolovat a držet je v této obrovské honosné kleci moc dlouho. Nikdy totiž netušila kdy mohl vylézt z keříčku a všechno poslat do háje zeléného. Jeho výhružky zněly dost jasně.

,,Dobře. Ale jen pod podmínkou, že než ten poklop zavřeš, kopnu si do něj pořádně ještě jednou i já.” Ačkoli se culila jako po třech měšcích vílího prachu, její hlas zněl naprosto vážně. Sice ho její kopance vůbec nebolely, ale za ten pocit zadostiučinění do stálo. Bez pochyby. Když si jí k sobě přitáhl, aby jí věnoval sladký a konejšivý polibek, tvářičky jí jako na povel okamžitě zčervenaly. Nezáleželo na tom, kolikrát se jejich rty setkaly, na vílu to pokaždé mělo ten kouzelný efekt jako poprvé. Cítila se polichocená jako skutečná princezna. Špinavá a krví potřísněná princezna, nutno dodat. Vážila si Desovi náklonnosti a byla za ní neskutečným způsobem vděčná. Měl jí rád. A to z ní dělalo možná že i nejveselejší dívku pod sluncem.

Čím déle pochodovali po pokoji a hledali dveře, které by snad nevedli do nesprávné místnosti, tím nepatřičněji se tam cítila. Rozhodně tam nepatřila. Byla pouliční zlodějkou, která měla ve zvyku se za teplých letních nocích vydávat složit hlavu na louku pod širé nebe. Ráda skotačila po ulicích města a často skončila v nějaké zapadlé uličce, kde společně s pouličními umělci zpívala a tančila do rytmu melodie. Mnohdy klidně jen bosá jen se svým vakem a pár mincemi, které odcizila nějakému bohatému člověku, procházejícího trhy. Takhle velké a bohatě zdobené prostory se zkrátka nedaly považovat za její území a komfortní místo. Jak řekl sám Theoran, bylo to jeho území. Ovšem, pokud by se to zalíbilo Desovi, zůstala by. Nerada, ale zůstala by. Protože se svým milovaným si dokázala vytvořit domov všude. On byl její domov. Všechny ty důvody, proč by se měla cítit nevhodně se ovšem rozplynuly hned co Desmond otevřel ty dveře do ráje. Do koupelny. A co víc, s opravdovou vanou. S tou se setkala jen jednou a to v domově své adoptivní rodiny, takže to pro ní bylo nezvyklé a zároveň to v ní vyvolávalo vlnu nadšení. Všechny ty zdobené serepetičky a ozdobičky šly stranou. Protože...No...Byla to vana. Nefalšovaná a opravdová vana. Jenže jen co její pohled opustil tu horkou nádobu spásy, všimla si toho zrcadla. Chtěla se vyhnout tomu, aby ho zahlédl i její milovaný, ale jako obvykle, byl rychlejší a v mnoha ohledech všímavější než ona. Než se stihla nadechnout a něco říct, bělovlásek už vycouval ze dveří a zavřel je za sebou. Víla se lehce zamračila a otočila se zpátky na svůj odraz. Později bude muset Dese taktéž vydrbat a to zrcadlo dělalo potíže. Přepych, nepřepych, ten proklatý zarámovaný krám měl jít pryč. Protáhla si paže a s vypětím svých sil ten velký rám i se zrcadlem sundala. No sundala...Spíš jí po tom co ho sundala ze zdi, spadlo. Bree děkovala bohům, že zrovna její nohy byly ušetřeny a celý ten kus nábytku nespadnul na ni. Dveře z koupelny zase otevřela a naskytl se jí pohled na jejího milého bělovláska, který stál u okna, výrazně pobledlý. To v ní touhu vyhodit zrcadlo ještě pozvednulo. Přela tedy rám zrcadla o stěnu než doletěla k Desmondovi, na kterého se co nejvřeleji usmála. ,,Zdovolením, prosím. Hned tě k tomu zase pustím.” Po těch slovech se vrátila pro zrcadlo a dotáhla ho až k oknu. Dávala si extrémní pozor, aby ho tahala tou skleněnou stranou od očí jejího snoubence. Nechtěla, aby se s tím musel potýkat znovu, či aby mu bylo ještě hůře. Potom už jednoduše vystrkala to zrcadlo i s tým zpropadeným zdobeným rámem na parapet a jednoduše ho shodila dolů. Pak si jen oprášila ruce od neviditelného prachu a věnovala Desovi spiklenecký úsměv. Přeletěla k němu a pohladila ho po tváři než mu vtiskla rychlý polibek. ,,Nebude to moc dlouho trvat. Za chvíli jsem zase u tebe.” S tou větou se opět odtáhla a spokojeně zmizela do koupelny.

Ačkoli si celý pobyt v té horké vodě převelice užívala, slíbila Desovi, že ho tam nenechá samotného dlouho. Dostala ze sebe veškerou špínu a zaschlou krev, umyla vlasy a konečně se zase cítila jako člověk a ne jako Jožin z Bažin. Rychle si vysušila blonďaté prameny vlasů než do ručníku zabalila i svoje tělo. Všechno její oblečení bylo špinavé a ona nic dalšího bohužel neměla, takže s mírným povzdechnutím se ručník bílé barvy stal jejím novým oděvem. Ona byla spokojená. Teď měla přijít za řadu ta těžší část. Tichounce otevřela dveře zpátky do pokoje než s velice vážným pohledem došla k Desovi. ,,Desi? Nerada ti to říkám, ale mou povinností je tě teď pořádně umýt.” Povzdechla si a věnovala mu soucitný pohled. Na jednu stranu věděla, že je mu koupel značně nepříjemná a že by se nejraději mytí vyhnul úplně, ale na druhou stranu...Měli toho za sebou opravdu hodně a ona ho nechtěla nechávat běhat na panství od hlavy až k patě zmáčeného krví. ,,Mezitím mi můžeš říct, co bys pak rád dělal. Ty to tu znáš lépe než já a pokud to nebudou bahnivé zápasy, jsem pro.”

Začít prohlídku právě v zahradách neznělo jako úplně špatný nápad. Konec konců, Theoran se jistě úplně nesekl, když odhadoval, že zrovna ty jí budou nejbližší: zatímco mnoho šlechticů si svoje přilehlé pozemky opečovávalo úplně stejně jako jeho rod, povětšinou se jednalo ho silně zkultivovanou verzi zahrady, jež měla do přírody hodně daleko. Svým způsobem to působilo až příliš strojeně, ne-li přímo falešně. Přesně toho se jeho předkové chtěli vyvarovat: většina oněch zmíněných pozemků tedy působila, jako kdyby byla netknutá lidskou rukou a tvořila ji pouze matka příroda, za minimálního zásahu zvenčí. Sice některé části byly silně upravované, ale většina zůstávala víceméně ve stejném duchu, jako v divoké přírodě. A právě to činilo tamní zahrady tak zvláštní.
Když se k tomu navíc přidal fakt, že nejrůznější generace postupně přidávaly odlišné druhy rostlin, křovin i stromků, vznikla docela pestrá kombinace flóry, jež neměla obdoby. Zatímco sídlo jako takové bylo vskutku velkolepé, tohle bylo nejspíš to nejkrásnější a nejhlubší, co Killianové udělali. Fakt, že pod každým záhonem i stromem ležela hromádka rozložených kostí, byl už sice o poznání zlověstnější, ale takový byl koloběh života. Celé jejich rodné panství bylo usazené na místě, jež bylo nasáklé krví a v minulosti sloužilo jako pohřebiště pro pozůstatky z obětních rituálů. Nikdo ale nebyl dostatečně starý na to, aby tyhle příběhy mohl převyprávět a šířit osvětu ohledně toho, co bylo vlastně zdrojem té tajemné magie v půdě, jež umožňovala všemu živému růst i navzdory možným nepřízním osudu.
Sám Theoran se o tom z dosti pochopitelných důvodů zmiňovat nehodlal, protože to bylo rodinné tajemství. Nikdy ho nesvěřil ani jednomu ze svých synů, neplánoval to dělat ani u Say, protože na to ještě nebyla ani zdaleka připravená. A on se tak trošku obával, jestli vůbec kdy bude - ale musel mít víru a udržovat si pevnost, když šlo o jeho snažení, protože jinak by k tomu skutečně nikdy nedošli. A to nemohl dopustit.

Jen co přijala jeho rámě, rozzářil se mu na tváři pobavený úsměv a on směle vykročil napříč chodbou směrem k bočnímu východu do zahrad. Cestou minuli mnoho nejrůznějších obrazů, jež znázorňovaly předchozí členy rodiny - jednotlivce, sourozence i celé rodinné svazky. Všechny tváře se ale vesměs s jistými změnami opakovaly, jelikož jejich rod sice dosahoval poměrně slušných výšin, ale nedalo se říct, že by byli nějak výrazně početní. Ne vzhledem k době, kdy byla jejich linie započata. Zatímco ostatní nejrůznější šlechtické rody by měly dvakrát a možná i vícekrát větší počet potomků, oni se v tomhle ohledu docela drželi při zemi, jelikož většina z nich hledala opravdu toho pravého partnera, s nímž by strávili zbytek svého života. Takové hledání zabralo mnoho a mnoho let - a než si skutečně pořídili nějakého toho potomka, trvalo to ještě déle. Ve svém výběru byli vskutku velice pečliví, jelikož jejich partie neměla být jen perfektně padnoucí k nim jako takovým, ale i k jejich magii a pro rod. Nikdo z partnerů nesměl být nedostatečný a slabý, jinak by do rodu nebyli přijati a žádný dědic by z toho případného svazku nevzešel.
Tohle pravidlo Theoran docela solidně obešel, když začal spát s kdekým, jen aby z toho vytřískal potomka. Víceméně šel proti proudu přesvědčení svých předků, ale starosti mu to rozhodně nedělalo, protože po sobě velice důkladně uklízel. Každý takový bastard skončil pěkně zpracován jako zvíře na zabíjačce, protože nic jiného pro Theorana ani nepřesvědčovali nic víc. Prostředek, jak se napakovat novou mocí, tím to haslo.

„No, tohle je myslím nejspíš opravdu nejkrásnější místo na celém panství,“ pronesl, když sešli několik schodů dolů ke dlážděné cestičce, jež se klikatila mezi poměrně vysokými a košatými keři s pestrobarevnými květy. Jeden z keřů byl růžový, jehož květy nesly blankytně modrou barvu. Theoran na ně krátce pohlédl, než stočil svoje šedavé oči zpět k Say a jal se ji pomaličku provést dál, hlouběji do zahrady.
Cestou míjeli nejrůznější stromy, keře i květiny - většinu stále v rozkvetu i navzdory chladnému ročnímu období, jež nahrávalo spíše pro odkvět a odpočinek. Magie v půdě byla ale dost intenzivní na to, aby tamní flóře dodávala dostatek živin na to, aby byly schopné nejen přečkat i tužší zimy, ale i aby si dokázala zahrada udržet svůj svěží a převážně jarní vzhled.
„Máš vlastně nějaké oblíbené květiny?“ Zeptal se Say nakonec s viditelnou zvědavostí jak ve hlase, tak v očích. Docela rád by pro ni udělal nějaké drobné, ale hezké gesto... A kdyby jí do pokoje sehnal její oblíbené květiny, možná, že by jí to dopomohlo k tomu, aby se tam cítila lépe.

Ta zahrada byla úchvatná, skutečně. Sayleen na něco podobného byla zvyklá z Lesa divokých elfů, takže byla doslova a do písmene ve svém živlu. Užívala si, když procházeli těmi zahradami, které byly podobně divoké, jako krajina kolem, jeden by jenom těžko poznal, kde začíná pozemek panství a končí divočina. Bylo to ohromné – a několikrát si byla jistá, že to přiznala i nahlas. Dechberoucí na to, že to nevznikalo po ruky, ale opravdu magií a pomocnou lidskou rukou… ten, kdo to vymýšlel, musel být zatracený génius.
„Nejsem asi moc květinový typ,“ usmála se omluvně. „Zatímco moje vrstevnice se otáčely za chlapci s růžemi, bratr mi jednoho dne z recese v pokoji zasadil břečťan – to je asi to jediné, na co jsem si zvykla. Nemám moc v lásce výrazné barvy, takže květiny asi nejsou to pravé ořechové.“ Chápala, že to byla další věc, kterou se vymykala – jako by toho snad už takhle nebylo málo. Prostě byla divná a náležitě si to uvědomovala. Dalo by se říct, že svým způsobem na to byla i hrdá, ale t bylo něco, co ostatní neslýchali moc nadšeně a moc rádi – většinou ji litovali za tvář a za to, jak se musí dřív, aby byla dokonalá od pohledu i od vystupování. Teď se ale nezdálo, že by po ní Theoran vyžadoval něco podobného – to bylo uklidňující. Celé panství na ni působilo překvapivě uklidňujícím dojmem, ačkoli opak měl být zjevně účelem. Tmavé barvy a přítmí byly to, co ji utišovalo a říkalo jí, že to třeba nemusí být vůbec tak zlé, jak jí namlouvala panika.

Pokračovali docela poklidně tou cestou zahradami, když postřehla, jak se v jednom z oken, která měla výhled do zahrady, objevil stín lidské postavy, který odhadovala podle drobnosti na tu malou blonďatou vílu. Něco tam dělala – Say neměla pořádný výhled na to, co to bylo, ale bylo jisté, že něco kutila. A poté to viděla – přes parapet se začalo sunout něco masivního a pozlaceného, slunce v tom odráželo své vlezlé paprsky. Zatímco Theoran si toho zjevně nevšímal, protože měl dost práce s tím, že mluvil o té divotvorné zahradě, která se kolem paství rodu Killian rozprostírala, takže na věc, která se podezřele nahýbala z okna, nehleděl. Malá víla o nich zjevně neměla ponětí, protože najednou s námahou na ten předmět zatlačila a než se stihla Say nadechnout, vzduchem se k nim řítilo obrovské zrcadlo v těžkém zlaceném rámu. Vypadalo, že je nejenom zatraceně drahé, ale také proklatě těžké – a bez váhání se řítilo přímo na jejich hlavy, což bylo poznání, po němž ztuhla Say krev v žilách uprostřed oběhu.
Jednala vyloženě instinktivně – pobrala během zlomku veškerou magii, kterou měla po ruce a která takhle v srdci divoké zahrady jenom nabývala na síle, a vymrštila ji proti padajícímu zrcadlu, které by je po dopadu jistojistě oba zabilo. Tedy alespoň ji určitě, netušila, jakou odolností se chlubí Theoran, ale ona měla kosti až moc křehké na to, aby se jí to líbilo. Soustředila se na to, aby její magie ten předmět obalila a zabrzdila jeho pád – a po děsivě dlouhé vteřině, při které začínala pomalu počítat s tím, že to zrcadlo zadržet nestihne a ono je akorát oba dva zmrzačí, přičemž se taky pomalu začala loučit se životem… po té nekonečně dlouhé vteřině to konečně zabralo. Její magie se poslušně rozvinula kolem těžkého předmětu, obalila ho do posledního milimetru a zastavila ho v letu tak, že na okamžik viselo necelý půlmetr nad nimi. Překvapeně z vlastní pohotové reakce si oddechla – teď už bylo lehké ho vychýlit z kurzu a nechat ho se svalit do prvními mrazíky spálené trávy tak dva metry od nich. Cítila, jak se země zachvěla, když zrcadlo dopadlo, a věděla, že kdyby ho nezadržela, vážně by se mohla loučit se životem ve světě živých. To poslední, co chtěla mít vyvedeno na náhrobku (pokud by vůbec nějaký měla), by bylo to, že byla zabita padajícím zrcadlem. Netušila, co sakra vílu, jejíž jméno stále neznala, motivovalo k tomu, aby vyhodila na jejich hlavy z okna zrcadlo (proč by to sakra někdo dělal?!), ale byli v cajku – a to bylo to hlavní, na čem jí teď záleželo.
„Pověz mi,“ vydechla a až teď si uvědomila, že je zadýchaná. Nešlo o to, kolik vynaložila magie, ale o to, že to musela udělat tak náhle, čímž nečerpala jen z přírody, ale také do značné míry ze sebe a z vlastní energie. „Co jsi té víle sakra udělal, že přijde, nakopne tě, a potom nám oběma chce shodit na hlavu zrcadlo?“ Kde přesně se v Nescoře dal sehnat rodinný terapeut? Zdálo se, že tady začínal být docela potřebný…

Zrcadlo padající z okna, Bree s tím nevinným kukučem a tvrzením, že se musel vykoupat... Zatraceně špatná kombinace.
Když ten krám vyhodila z okna, nijak jí v tom nebránil, protože by to dřív nebo později nějakým způsobem asi udělal taky, ačkoliv ne až tak drasticky. Na rozdíl od svojí víly totiž věděl, že každý zpropadený kus nábytku nebo dekorace v celém sídle byl vzácná starožitnost, na jaké si jeho rod opravdu hodně potrpěl. Byl si tedy docela dobře jistý, že z toho Theoran nebude ani v nejmenším nadšený, protože je do svého domova přeci jen nepozval pro to, aby mu začali demolovat jeho drahocenný majetek.
Jen co se ale jeho milá vytasila s onou osudnou větou, věnoval jí krátký naprosto zmučený a zděšený pohled, než přeběhl po místnosti a schoval se v šatníku, kde za sebou zavřel dveře a a opřel se o ně zády. Zhluboka přitom oddychoval, plně pohlcovaný čirou úzkostí. Chápal sice její pohnutky, ale byl pevně rozhodnutý tomu osudu vzdorovat, jelikož se po událostech z lesa na koupel necítil ještě víc, než kdy předtím. Zvláště na takovém místě. To už by se radši sebral a vykoupal se někde v jezírku v zahradách, kdyby měl zaručeno, že ho přitom Theoran nenachytal a nedal mu to řádně vyžrat. A to by pochopitelně byla nejspíš ta nejvíc samozřejmá věc pod měsícem, protože jeho otec by si ani v nejmenším nenechal ujít možnost alespoň jednoho z nich jakýmkoliv způsobem potrápit.

„Nebudu se koupat,“ pronesl skrze dveře, zatímco odolával pokušení si skrýt tvář do dlaní. Představa vlažné vody mu sice nepřišla špatná, ale... To, co se k ní vázalo už ano. Nemínil riskovat jakoukoliv nemilou konfrontaci, protože už takhle byl na hraně s tím, jak příšerně mu bylo. Kdyby se opravdu dostal do koupelny a musel se umýt, všechny ty pocity uvnitř něj by náhle explodovaly v ještě větší hrůzu a chaos, nad nímž by už neměl ani špetku kontroly a byl by víceméně nucený si to přetrpět, než by to snad postupem času zase zmizelo kamsi do pozadí. Na což se bohužel moc spoléhat nedalo.
„Nezlob se, Bree... Nedokážu to. Možná později, až budu sám.“ Dodal nakonec na usmířenou, aby neměla pocit, že jí chce jen čistě vzdorovat a neudělá to nikdy. Nejspíš se na to tak nějak zkrátka potřeboval psychicky připravit a obrnit, aby to byl schopný se s tím popasovat, což v danou chvíli jednoduše nepřipadalo v úvahu, jelikož byl až příliš roztřesený.

Očekávala opravdu všelijaké věci a věděla, že Desmond jen tak nepokrčí rameny a nadšeně neodhopsá do vany. Ale skutečnost, že před ní jednoduše utekl s naprostým zděšením v očích v ní rozdmýchala výčitky. Zase na něj byla moc tvrdá. I on si zasloužil odpočinek a oddechnutí od té dlouhé cesty. Dokonce ještě víc než ona, protože zatímco ona spinkala, on jí musel odnést bohové věděli kolik kilometrů daleko. Koupel rozhodně nebyla něco, co by si užíval a když ho tam už vlézt donutila, vypadal jako nakopnuté štěně a stěží to snášel. Tenkrát u šepotavého oceánu, když odklízeli Rufuse, se napodruhé umyl dobrovolně. Byla na něj opravdu dost pyšná. Už jen kvůli tomu, že ten nápad navrhnul sám a postavil se čelem svojí hrůze. Ale to po něm jednoduše chtít nemohla. Sama se přes svůj strach, který jí tak nemile pozdravil v lese, ani v nejmenším nepřenesla. Byla na něj krutá. Rozhodně ho nechtěla vyděsit a ani trochu ho nutit se postavit svým vlastním démonům. Naivně si myslela, že kdyby nemusel čelit vlastnímu tělu a vyčistila by ho ona, snášel by to lépe. Chyba.

Doťapkala až ke dveřím šatníku a zaposlouchala se. Krom jeho věty, jenž jí dala dost jasně najevo, že ho do vany jen tak nedostane, neslyšela nic. Mohla ty dveře jednoduše vypálit a byla si téměř jistá, že po tom co si odpočinula, měla dostatek síly na to udělat jednoduše díru do zdi. Jednoduše si zahrát na šíleného atentátníka. To po nedlouhém rozmýšlení zatrhla. Nejen, že by Theoran neskákal radostí do vzduchu, ale o to jí tolik nešlo. Chytala se každé příležitosti, kdy ho mohla byť jen trošku podráždit. Ne tolik, aby jim ublížil, ale tak, aby se to dalo svést na nevinné vílí hrátky. Co e jí zdálo důležitější, nechtěla se Desovi vnucovat. S velkou pravděpodobností jí teď nechtěl vidět a dostávat se k němu násilím nepřipadalo v úvahu. Chtěla, aby jí důvěřoval a přišlo jí vhodné mu dát čas osamotě, pokud si to sám přál. Což očividně ano, když od ní utekl. Proto jen ztišila svůj hlas a položila ruku na dveře. ,,Vůbec se nezlobím. Když se na to teď necítíš, tahat tě tam nebudu.” Ačkoli jí nemohl vidět, zavrtěla hlavou a přitáhla si ten, na její vkus, až moc krátký ručník k tělu. ,,Můžeme do té doby dělat něco jiného. Možnosti jsou na tobě. Pokud ale budeš chtít chvíli klidu, můžu zatím skočit pryč. Nechci tě nijak svazovat.” Navrhla vesele než se otočila k otevřenému oknu. Zdálo se jí, že slyšela hlasy, ale její vílí uši nebyly natolik kvalifikované to posoudit. Mohl to být jen toulavá meluzína nebo pár ptáčků, zpívajících svojí píseň.

Nepřestávala ho překvapovat, což jenom umocňovalo jeho fascinaci vůči ní. Byla skutečně jedinečná - a čím víc se o ní dozvídal, tím víc mu začínalo záležet na tom, aby si získal její přízeň. Z počátku to všechno bylo jen o jejím oslnivém zevnějšku a pekelně přitažlivé auře tajemna a nedostupnosti, ale najednou si uvědomoval, že ho zajímala už i její povaha, záliby, myšlenky... Ona jako taková. A fakt, že nebyla na květiny byl sice neobvyklý a trošku mu to ztěžovalo plány, ale zároveň si ho tím ještě víc získala, protože pokud na něco Theoran slyšel, tak to byla jedinečnost. A ona byla naprosto nezaměnitelně jedinečná. Téměř jako nový druh drahokamu, přesně takhle zářila a třpytila se v jeho očích.

„To je zajímavé, zvláště vzhledem k tvému původu,“ odpověděl s viditelnou fascinací, než se na ni nepatrně pousmál. Dobrá, květiny tedy nebyly správnou volbou. Sice jí nějakou vegetaci do pokoje plánoval umístit i tak, protože pokoje bez rostlin byly jako bez duše, ale alespoň věděl, že se měl při svém výběru držet spíše při zemi, než aby sahal po něčem exotickém a pompézním ve snaze ji ohromit a potěšit.
„Dobrá, takže nejsi květinový typ. Copak máš tedy ráda? Pořád uvažuju nad tím, jak ti zvelebit komnaty a byl bych rád, kdyby se to zařídilo dle tvého přání a vkusu, takže až budeš mít chvíli, pouvažovala bys nad tím, prosím? Konec konců, bude to tvoje nové útočiště, bylo by mrzuté, kdyby ses tam cítila nějak stísněně nebo nepatřičně. Vím, že sídlo jako takové je opravdu stavěné ve velice specifickém stylu, jež nesedne každému, ale alespoň samotné pokoje se dají přizpůsobit, když už nic jiného. Sám bych se mimo toho rád dozvěděl, v čem nacházíš zalíbení a co máš ráda, abych pravdu řekl. Jsem zvědavý, snad mi to odpustíš.“

Ani v nejmenším neočekával, že mu Breena začne dělat z panství kůlničku na dříví, ale evidentně se svými počiny začala podstatně dříve, než by si myslel. To zrcadlo ho pěkně vykolejilo a i když ho slyšel s notným předstihem, musel nějakou dobu čekat, aby nevzbuzoval podezření. Tak trošku si plánoval, že jakmile bude těsně nad nimi, strhne Say na stranu do bezpečí, ale ona ho opět překvapila. Byla to totiž ona, kdo zachránil je oba.
S naprosto upřímným překvapením a šokem z hrozby toho, že by se jí něco stalo, střídavě klouzal očima ze svojí půvabné zachránkyně na zrcadlo ležící v trávě, než Say opatrně objal kolem ramen a vtiskl jí něžný polibek na tvář.
„Díky. Máš zatraceně dobrý postřeh,“ poznamenal s nefalšovanou dávkou uznání i vděčnosti, zatímco ji začal preventivně vést hlouběji do zahrad a dál od všemožných oken a balkonů visejících zpoza budovy za jejich zády. Vážně nechtěl riskovat, že se o to jeho synáček nebo jeho milovaná pokusí znovu... To by jim opravdu nedaroval.
„Myslí si, že se k Desmondovi chovám zle. A popravdě řečeno, nemám pocit, že by se nás snažila zabít, spíš se mu snažila ulevit, protože on zrcadla úplně bytostně nenávidí a nesnese je ve svojí přítomnosti. Podle všeho si vzali jiný pokoj než ten jeho původní, kde zrcadla nebyla, takže udělala takový... Generální úklid. Alespoň takový je tedy můj odhad. Breena rozhodně není zlá nebo násilná, spíš ochranitelská. Musela to být nešťastná náhoda, můžu tě naprosto ujistit, že tu běžně zrcadla z oken nepadají,“ pousmál se na ni nepatrně v náznaku vtipu, aby nadlehčil tu poněkud zpackanou situaci.

Zbytek prohlídky napříč zahradou už strávili v bezpečí. Žádná padající zrcadla, žádné vražedné pohledy ani bouřící se příroda, všechno už proběhlo v naprostém klidu a bez komplikací. Za to byl Theoran neskonale vděčný, protože bylo ostatně jeho záměrem Sayleen ukázat, že panství může být krásné a taktéž by mohlo být jejím novým domovem, v což také náležitě doufal.
Jen co zamířili zpět dovnitř a on za nimi zavřel dveře, přejel mu po zátylku náznak chladu. Pohnul hlavou do strany, prohlížejíc si mírně našedlou stěnu vedle sebe, ale nikoho nespatřil, třebaže cítil přítomnost některého z duchů. Zdálo se, že je zaujala přítomnost Say, což ho nepřekvapovalo: museli cítit, že ji plánoval přijmout do rodiny, takže bylo naprosto pochopitelné, že se některý z nich rozhodl vylézt a prohlédnout si ji. Naštěstí se nijak neukazoval a jeho přítomnost byla tak nepatrná, že ji jeho vyvolená dost možná ani nepostřehla: popřípadě předpokládal, že by si ten náhlý závan chladu vysvětlila spíš jako průvan nebo jiný fyzický vjem, než jako ducha. Málokdo o jejich existenci věděl, ačkoliv pravdou bylo, že Theoran neměl sebemenší tušení, jak to měli zrovna elfové.
„Přemýšlím, co ti ukázat jako další... Je toho tu hodně, ale většina místností je sice účelová, ale nechci tě nudit. Je něco, co by tě vyloženě zajímalo? Knihovna, hudební salonek, ateliér? To jsou asi tři nejzajímavější věci, co se tu nacházejí.“

Cítil se hrozně, že ji nutil čelit nejen jeho psychické špíně, ale i té doslovné, ale... Bohové, nebyl dost silný, ani odvážný. Nevadilo mu bojovat proti kdekomu a kdejaké bestii, ale sám sobě čelit zkrátka nedokázal. Bylo to příliš těžké a osobní, než aby byl schopný prostě jít a udělat to jako všichni ostatní. Pokaždé mu to připomnělo tu tíživou a svazující realitu, na jakou se zoufale pokoušel zapomenout nebo alespoň nemyslet. Věděl sice, že to s ním myslela jen a jen dobře, ale nedokázal to. A doufal, že to chápala a nezlobila se, protože to už kvůli ní udělat opravdu chtěl, ale bylo to bohužel nad limit jeho možností i přijatelnosti, jinak by to alespoň zkusil. Cítil ale, že by se potom kompletně zhroutil a to nebylo něco, co by si v dané chvíli mohl dovolit.

„Děkuju,“ špitl, když sjel zády po desce dveří a odsunul se k levé části rámu, načež dveře pomaličku pootevřel. Seděl tam usazený jako práh, s nohama pokrčenýma, aby se vešel do obvodu a jednou rukou položenou na koleni, jež bylo typicky umazané od hlíny. Vypadal vážně jako hromádka neštěstí, což bylo víc než přesné, ale v dané chvíli mu to bylo úplně ukradené. Cítil se hrozně, chtěl se někam schovat a přečkat zbytek dne. Na druhou stranu věděl, že nemohl nechat Bree samotnou, protože se dřív nebo později musel zákonitě objevit Theoran... A bylo předem jisté, že to nemohla být příjemná a přátelská návštěva.
„Já nevím... Je mi to asi jedno.* Ty víš, co bys chtěla dělat? Je tu všechno možné na co si jen vzpomeneš. Bazén, hudební salonek se spoustou nástrojů, Rasmus má nahoře ateliér, dole je laboratoř... A samozřejmě obrovská knihovna, protože žádná snobská rodina se neobejde bez abnormálně veliké knihovny plné svazků, jež nikdy nikdo nestihne všechny přečíst. Pro začátek by ses ale měla asi obléknout, ať nenachladneš.“
Poněkud neobratně se zvedl na nohy a vešel dovnitř, držíc dveře otevřené tak, aby mohla vejít i ona. Její vlastní oblečení bylo špinavé a potřebovalo vyprat, což potřebovalo i jeho, takže by rozhodně nebylo od věci, kdyby si oba nějaké vzali z toho směšně velkého šatníku, jež byl plný nejrůznějších oděvů.
„Hádám... Budeš se tím muset prohrabat,“ pokrčil neurčitě rameny, než očima přejel po mnoha a mnoha nejrůznějších šatech, blůzkách, košilích, kalhotách i sukních. Sám se obrátil na druhou stranu a popadl namátkově ty nejobyčejnější kousky oblečení, co působily jakože by mu mohly být, než vyšel ze šatníku ven a koukl na ni.
„Převleču se v pokoji, ty si v klidu vyber a převleč se také, nechám ti soukromí a počkám tady, ano?“


* reaguje na to, že by mohli dělat něco jiného a ne, že má odejít

,,Není zač.” Špitla klidným hlasem nazpátek. Upřímně netušila, za co jí vlastně děkoval. Nutila ho do věcí, které se mu příčily. To spíše ona by měla být ta, která by vyřkla slova díků za jeho trpělivost a ochotu. Ona se snažila mu celou situace nějak objasnit a zároveň se svým prapodivným způsobem omluvit. Když si v hlavě přehrála, kolik zatracených chyb už stihla udělat, musela se tomu zoufale zasmát. Řekla si, že dá pozor na svoje chování a pokusí se být empatičtější. To se samozřejmě mnohem hůře realizovalo než vymýšlelo. Vlastně byla opravdu vděčná, že na ní nezanevřel protože si to v některých chvílích rozhodně zasloužila. Bylo jedno, kolik pitomých rozhodnutí udělala (A že na to byla expert), Des stál pokaždé na její straně a vysekával jí ze všech těch průšvihů, které stihla natropit. Blonďatá víla na sebe rozhodně pyšná nebyla, ale pomoc si nemohla. Byla problémovou darebačkou už odnepaměti. Mohla to potlačit a pokusit se proti tomu postavit, ale bohové věděli, že to nikdy nemohla kompletně pohřbít. Ne, pokud se nechtěla proměnit v nějakou zazobanou dámičku, jejíž jedinou zábavou bylo pití čajíčku a koketní vystupování na bálech. A ta představa se jí zdála komicky nereálná.

Jen co měla možnost a on jí k sobě pustil, opatrně vkročila dovnitř. Našla u sedět u dveří jako zraněné štěně, které vypadalo, že provedlo něco velice lítostivého. Chtěla si vlézt k němu a obejmout ho, ale...Nemohla ignorovat fakt, že tohle mu způsobila ona. Mezitím jí ale už začal vyjmenovávat všechny možné aktivity a místa, kam mohli oni dva zamířit a co by mohli podniknout, ale Des rozhodně nevypadal, že by se někam chystat doopravdy chtěl. Na jeho otázku tedy kladně přikývla. ,,Jsem si naprosto jistá, co chci dělat.” Vlídně se na něj usmála. Necítila vůči němu ani kapku vzteku, jak nejspíše předpokládal. Ne, ona ho dostala do toho stavu a ona ho z toho taky chtěla dostat zase ven. ,,Je mi úplně jedno kam půjdeme. Chtěla bych ti jenom zvednout náladu, můj nejcennější princi. Dneska se řídím dle tebe. Takže, co pro vás vaše ručníková víla může udělat?” Zachichotala se a upřela na něj svoje očka, v nichž se v tu chvíli odrážela radost a nadšení. Užívala si s ním každičkou chviličku a bylo jí ukradené, kdyby měli celý den jen prosedět na zemi.

,,Oki, převléknu se.” Kývla na něj a počkala až se za ním zavřou dveře od šatníku. Des jí sice nabídl, aby se celým šatníkem prohrabala, ale ona sáhla po prvních světlejších šatech a ty na sebe hodila. Když si je prohlédla blíže, na její vkus byly až moc pompézní, ale asi by takhle narychlo nic obyčejného nesehnala. A prohrabávat se každým kousek oblečení se jí nechtělo. Na to si až tak moc nepotrpěla. Rukou si poté prohrábla svoje blonďaté kadeře, aby je neměla úplně zacuchané a jednoduše spoléhala na to, že uschnou samovolně. Víc to neřešila. Když shledala svoje úpravy za hotové, zaklepala na dveře, aby na sebe upozornila. Potom pomalu otevřela dveře a jako malé sluníčko přicupitala až ke svému bělovláskovi. ,,Nějaké speciální přání?”

Pousmála se. „To zní mile. Většinou prostě nechávám květiny, aby si mě našly samy… většinou netrvá dlouho a minimálně alespoň ten břečťan dorazí. Ale chápu, že bych asi neměla ruinovat panství jen proto, že mám divný vkus na rostliny… Je mi to asi jedno. Něco temně zeleného, co nevyžaduje perfektní péči, možná?“ Pravda byla, že co se týkalo zahradničení, nebyla v tom moc svědomitá – i navzdory svému původu, který k tomu přímo vybízela. Další výjimka, která ji odlišovala, a už to začínalo být únavné. Nic lepšího na to ale říct přeci jen nemohla. Ledaže… „Ale pokud tě něco napadne, dokážu se snadno adaptovat, nebude problém,“ pousmála se ještě. Vykolejilo ji to, že se jí na to ptal s takovým zájmem – že tam ten zájem vůbec byl. Mnozí by prostě nehleděli na to, co chce, a něco tam dali, aby zaplnili prázdný prostor. Tohle byla novinka.
Zarazila se, když se pustil do vysvětlování – a náhle Breenu docela chápala. Kdyby jim to zrcadlo nehodila na hlavu, asi by tolik nevyletěla, přiznala by. Náhlá ztráta energie ji popudila, o tom žádná. Ale když vysvětloval, jak to měl Desmond s těmi zrcadly… no, nemohla na to říct ani popel, protože na tom byla vlastně stejně. Pokud by na ni v pokoji čekalo zrcadlo, měla by taky nutkání ho z toho okna vyhodit – akorát by pravděpodobně nakonec skončila jenom u toho, že by ho velice důkladně zakryla, aby se na sebe nemusela dívat, a šla by dál s nadějí, že to zakrytí prostě nespadne. „To chápu… myslím to s těmi problémy se zrcadly. Bylo to od ní milé… ačkoli asi trochu vyhnané do extrému způsobem odstranění,“ dodala a se zdviženým obočím si prohlížela starodávné honosné zrcadlo, které muselo stát celé jmění… a víla ho prostě vyhodila z okna, jako by se nechumelilo. To vypovídalo o tom dojmu, který z ní měla už v té hale – byla dost svéhlavá. To uměla být skvělá vlastnost… dokud dotyčného neučinila zároveň nebezpečným.

Sotva se vrátili do vnitřních prostorů panství, otřel se o ni ten zvláštní chlad a ona se jako na povel celá zachvěla. Něco v její magii jí sdělovalo, že to není obyčejný průvan – naskočila jí husí kůže, kterou obvykle mívala jenom když bylo kolem ní něco, co přírodní síly neschvalovaly jako něco přirozeného. Pokusila se rozhlédnout, ale kromě několika obrazů na stěnách – portréty rodu, jak předpokládala – nebylo k vidění nic než prázdný prostor. Snažila se tedy ten prostor obhlížet méně okatě, ale nedalo jí to, pořád byla dost nesvá. Hodila pohledem po Theoranovi – kupodivu se zdál naprosto v pořádku a nevyvedený žádným způsobem z míry. Rozhodla se, že tím pádem bude tou nejlepší strategií pro tento moment prostě zachovat klid a vidět, co se bude dít. Zatím se na ni nic nevrhlo, nic se jí nesnažilo rozdrásat hrdo, nic vážného – asi neměla úplně důvod být paranoidní. Ale stejně, nesetřásla to ze sebe, ať už se snažila sebevíc. Přišla si, jako by na ni byl upřený pohled několika párů očí, a jelikož ten pocit znala velice dobře díky tomu, jak ji sledoval na každém kroku každý kolemjdoucí kvůli masce a v lidských kolektivech i kvůli elfskému původu, nespletla by si to. Kdo asi ten neviditelný pozorovatel byl?
„Nemám popravdě tušení, ale… všechno to zní zajímavě,“ pronesla, než se zamyslela. Když ho potkala v tom lese, tak přeci jen držel v ruce tužku a papír a kreslil… sice se nikdy nedostala k tomu, aby zjistila, co to bylo, ale byl to dobrý námět k tomu, aby se rozhodla, kam zkusit zamířit. „Můžeme zkusit třeba ten ateliér? Pamatuju si, že v Lese divokých elfů jsi něco kreslil… mohlo by to být fajn pro začátek, protože jinak nemám nejmenší tušení, kam zamířit,“ pousmála se nejistě. Netušila, do čeho se vrhala, ale koneckonců… měla umění ráda, ráda se jím obklopovala, ačkoli už jí nešlo tak snadno se pokoušet o jeho tvorbu. Tohle nemusel být špatný začátek, pokud by se mohla alespoň něčím pokochat a třeba zahnat ten mizerný pocit, že je sledována…

Pozoroval ji jako zhroucená hromádka neštěstí, naprosto zdrcený a neschopný jakéhokoliv většího činu. Ta něha a vřelost v jejích hnědavých očích ho ale přiměly se nepatrně pousmát, třebaže měl za to, že to nedokáže. Věděl moc dobře, že jeho srdce bilo jen a jen pro ni. Naplňovala ho zvláštním pocitem tepla, jež se mu samovolně rozlévalo v hrudi kdykoliv, kdy se pohledem setkal s jejíma očima. Ty působily jako středobod celého jeho světa: nádherné, pevné a přesto svým způsobem křehké, přesně jako ona. Byla dokonalá, v každém ohledu. A on se považoval za nehorázného šťastlivce, že si ze všech na světě vybrala zrovna jeho, třebaže v jeho případě nebylo absolutně o co stát. O to odhodlanější ale byl, že jí měl dokazovat, jak si její přízně, lásky i oddanosti váží.

„Nemám sebemenší tušení, co bych si bez tebe počal, Bree. Změnila si moji situaci, můj život... Mě,“ pronesl tichým, trošku plachým hlasem, než krátce přerušil oční kontakt a aby si dodal trošku odvahy a síly, zapíchl svůj pohled do opačné strany rámu dveří, jež byl navzdory barevné paletě celého sídla tvořený světlým dřevem.
„Můžeme dělat cokoliv, co si budeš přát ty, ano? Já nejsem ten typ člověka, co by nějak... Vyhledával zábavu nebo nejrůznější aktivity. Neznám klid jako takový, jsem zvyklý neustále bojovat nebo dělat svoji práci, což se na současnost nevztahuje, ale... Pokud jsi opravdu pevně rozhodnutá se podřídit, tak bych možná měl nápad. A myslím, že by se ti mohl i líbit.“
Víc jí o svojí představě zatím neprozradil, protože měl za to, že by to nejspíše bylo vhodnější ponechat jako takové menší překvapení, než aby jí to podal na přímo a bez jediné špetičky tajemna, na níž si docela zakládal. Konec konců, měl to v krvi.

S čistým oblečením si připadal poněkud nepatřičně, ale věděl, že to byla správná volba. Bree byla jistě ráda, že alespoň to udělal, když už nebyl schopný ze sebe všechnu tu špínu vydrhnout. A on ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že kdyby ho přistihl Theoran, jak se mu úplně celý špinavý potuluje po domě, asi by také moc nadšený nebyl. On sám si sice ruce (a i tělo, pochopitelně) zašpiňoval poměrně často a málokdy to bylo něčím jiným, než krví nebo nějakou magickou břečkou, ale nikdy tak nesetrvával příliš dlouho. Na čistotě si docela zakládal, třebaže občas svoje zašpinění využíval pro šokující efekt nebo podtrhnutí váhy svých slov při zastrašování či vyjednávání. Ani jedna z těch situací ale momentálně nehrozila, takže by se Desmond neměl na co vymlouvat.
„Sluší ti to.“ Ta věta mu ze rtů splynula naprosto samovolně, když ji spatřil vycházet z šatníku. Ty šaty byly docela extravagantní, o tom žádná, ale vypadala v nich moc hezky. Na druhou stranu... Mohla snad Bree někdy nevypadat hezky? Když se o tom zamyslel tímhle způsobem, musel v duchu zavrtět hlavou. Ne, rozhodně ne. Jeho Jiskřička byla krásná vždy a za každé situace, ať už byla umazaná od hlíny, trávy, krve nebo měla trošku pocuchané vlasy. Její krása byla přirozená a čistá, nedala se potlačit.
„A ano, jedno přání bych měl. Připravená?“ Odpověděl jí nakonec na otázku, než se zvedl z lenošky, na které seděl a podal jí ruku. Mínil ji odvést do zahrad a ukázat jí svoje oblíbené místečko, kde strávil ten velice krátký čas, kdy v panství pobýval po svém probuzení, než s Theoranem zmizeli do Vargenu.
„Je tu jedno místo... Je vážně hezké a je tam klid. A žádný Theoran.“ Koutky rtů mu nepatrně zacukaly, když dořekl tu poslední poznámku, kterou se jí pokoušel trošku pobavit a také nalákat, protože upřímně: kdo by chtěl být v jeho blízkosti? Nejspíš nikdo, protože byl naprosto příšerný. V jeho přítomnosti umírala i ta nejšťastnější a nejpozitivnější atmosféra, jak zatraceně temný a odporný parchant to byl.
I proto Desmond mínil svoji milou odvést trošku dál od něj a doufal, že až tak daleko Theoranovy nenechavé prsty nedosáhnou, protože by si opravdu velice rád odpočinul od všeho toho stresu a dopřál i Bree, aby načerpala síly.

Přes sídlo přešli vcelku rychle, což byla pro Desmonda docela vítaná změna. Od jeho poslední návštěvy (a také jediné, aby byla řečena pravda) se změnila jedna podstatná a velice důležitá věc: nemusel se skrývat. Když tamtudy procházel předtím, vybíral si ty nejnenápadnější trasy a mnohdy obcházel nejrůznější pokoje, aby se vyhnul Rasmusovi, jež se sice povětšinou držel ve svých komnatách, ale občas přeci jen zamířil i jinam, takže Desmond musel zběsile kličkovat, aby se nesetkali.
S Bree to dělat naštěstí nemusel - a velice brzo se ocitli venku v zahradách, jež je přivítaly příjemnou kombinovanou vůní nejrůznějších květin, jejíž květy i poupata zářila téměř na každém rohu. Desmond docela zvídavě sledoval Breeninu reakci, protože to byla vskutku nádherná podívaná, dokonce i pro někoho tak apatického jako byl on.
Jejich kroky ale směřovaly někam trošku jinam, než do center věnovaných okrasným rostlinám. Vlastně zamýšlel pravý opak, protože zamířil na opačnou stranu, kde ležel menší segment zahrady, jež byl věnovaný mnoha druhům i odrůdám ovocných stromů. Tam už poté jen zamířil k části, kde stál shluk košatých jabloní, než si z jedné utrhl světle zelené jablko a s pobaveným úsměvem se posadil do trávy, opírajíc se zády o kmen stromu.
„Vítej v mém útočišti,“ pronesl nakonec na vysvětlenou, než poplácal na místo vedle sebe na znamení, aby se Bree posadila.
„Pokud chceš, také si utrhni. Já mám nejradši ta zelená, ale každá odrůda má něco do sebe. Ta sytě rudá v pozadí jsou myslím nejsladší a nejvíce šťavnatá, zatímco ta s odstínem do žluta nebo oranžova jsou krapet měkčí a jemnější. No a kombinovaná mají od každého něco, zbytek odrůd jsem nikdy nezkoušel, abych pravdu řekl. Jen se drž dál od těch, co mají atypickou barvu, protože ty jsou rozhodně očarovaná. Především ta bílá jablka vypadají docela jedovatě, o modrých ani nemluvě.“

Možnost být tím důvodem, proč se měl její sladce plachý Desmond usmívat, jí samotné drželo šťastný úsměv na tváři. Jeho spokojenost představovala pro vílu tu největší možnou odměnu vůbec, i když se projevovala jen po malých částech a pro náhodného cizince nevýrazných. Každý náznak smíchu v podobě cuknutí jeho koutků, každé sebemenší uvolnění ramen nebo klid v jeho šedivých kukadlech. To všechno drobné Breeně přinášelo radost a přála si to uchovat v paměti. Protože ačkoli si to nechtěla úplně připustit...Situace pro ně nebyla úplně přívětivá. Tahle horská dráha pro ně ještě zdaleka neskončila a ona čelila pocitu, že to nejhorší je teprve čeká. Ovšem, stačil jí jediný pohled na jejího milého a bylo jí jasné, že pokud zůstane s ní, rozhodně to zvládnou.

Odhrnula si usychající prameny na stranu a sklonila se k němu, načež mu jemně nadzvedla bradu, aby ho mohla následně políbit. ,,To už nikdy nebudeš muset poznávat. Nikam neodejdu. Ne bez tebe.” Mírně mu pocuchala vlasy a než se odtáhla, dala mu ještě jednu pusinku, tentokrát na špičku nosu. ,,Trvám na tom se ti podřídit.” Ani nezaváhala, když na něj vyhrkla svou odpověď. Pak se ale pro jistotu omluvně usmála a o něco ustoupila. Na rozdíl od ní působil vyplašeně a její náhlá zbrklost mu nemusela udělat zrovna nejlépe. Ačkoli tedy uklidnila svoje tělo od natěšeného přešlapování, v očkách se jí stále zračila zvědavost a očekávání. Nepochybovala, že by se jí to snad i mělo líbit. Des už jí znal dost dobře, věděl co má ráda a co ne. A pokud to tam měl rád i on, Bree se těšila dvojnásobně tak moc.

Naštěstí ho nevyrušila o žádných podivných aktivit a když přešla do pokoje, její milovaný byl už převlečený. Málokdy ho viděla s úplně čistým oblečením, takže tohle byla novinka. V hlavě jí proběhl nápad, že by počas jejich pobytu na panství mohla začít psát nějaký deník a zaznamenávat si v něm podivuhodné okamžiky protože tenhle byl rozhodně jedním z nich, Ovšem, nestěžovala si. Velice si vážila toho, že se Des pokusil opustit svůj komfort. Nejdříve se cítila jako neskutečný sobec, ale bělovlásek nevypadal už tak moc pochmurně, takže alespoň část jejích výčitek se přesunula do pozadí. ,,Děkuji ti.” Polichoceně se usmála než se mu znovu uctivě uklonila. Na její vkus byly ty šaty až příliš nepraktické a skvostné. Špatně by se v nich běhalo a co víc, musela si dávat pozor, aby je nezmazala. Theoran by neskákal do vzduchu, kdyby mu ze zdejších šatů nadělala špinavé cáry látky. I když...Theoran by ty šaty nejspíše chtěl spálit už jen protože je měla na sobě. Ovšem, ten parchant ty šaty nejspíše sám nevyužíval a pokud ano, z logického hlediska je dával té tmavovlasé elfce, jejíž jméno stále neznala. Ta měla určitě svůj vlastní šatník a Theorana si jako princeznu v noblesních šatičkám představovala jen těžko. ,,Připravená.” Přikývla na souhlas než přijala jeho nabízenou ruku. ,,Tak to musím brát i kdybych nechtěla.” Pobaveně se rozesmála než se jí na tváři objevilo nezbedné uculení ,,Vzhůru na místo bez Theorana!”

Jen co jí zavedl do té rozlehlé zahrady, před očima se jí roztančily barvy, kterými spoustu těch rostlin oplývalo. Všude kam se podívala rostly přenádherné květiny všech typů a barev až měla pocit, že se jí z toho zatočí hlava. Její vílí podstata chtěla prostě a jednoduše procházet kolem všech těch malých rostlinek a nechat se naprosto pohltiti jejich krásou a různorodou vůní. Zahrada se jí narozdíl od ponurých chodeb panství zamlouvala mnohem více. Uchváceně zalapala po dechu a v další vteřině už poletovala nad květinami, jenž si tentokrát prohlížela zblízka. Ačkoli se jí okrasné rostliny převelice líbily, nehodlala u nich zůstat dlouho. Sem mohla zamířit kdykoli jindy a její milovaný jí chtěl zavést na svoje místo, za což mu byla vděčná. Důvěřoval jí, což pro ní mělo obrovskou cenu. Proto se taky po pár minutách sebrala a vletěla mu do náruče, aby ho krátce a vesele obejmula. Když došly až k části s ovocnými stromy, na tváři se jí zformoval vědoucí úsměv. ,,Že mě to ani nepřekvapuje, ty můj štrůdlíku.” Šťastně se rozesmála než si utrhla stejné zelené jablíčko jako měl on sám. ,,Děkuji ti. Ale raději se budu držet zvyklostí samotného mistra.” Zachichotala se než se sama do jablka zakousla a ona na jazyku pocítila šťavnatou chuť onoho ovoce. ,,Je výborné! Už se nedivím, že je máš tak rád.” Posadila se na místo vedle něj a položila mu hlavu na rameno. ,,Slyšela jsem. Že ty nejvíc nahoře jsou ty nejchutnější.” Prohodila svojí myšlenku než na něj tázavě pohlédla, v očích nezbedné tančící jiskřičky. Po dlouhé době se nebála, že na ně odněkaď vyskočí nějaký zrůďák, takže zahodila veškeré svoje obavy a jednoduše si užívala to vše, co jí její milovaný Des ukazoval.

Nikdy ho nenapadlo, že by se na rodné sídlo vrátil zrovna za takových okolností. Rania byla pryč, což bylo dobře, protože kdyby zůstala pod vlivem Theorana, nedopadlo by to zrovna nejlépe, ale... Pokud skončila na útěku, rozhodně nebyla v bezpečí. Zvláště, pokud je pronásledoval i někdo další, protože Desmond docela silně pochyboval, že by zrovna někdo jako ona nechal druhého ve štychu. Nejspíš obě dívky utíkaly dál společně, ale kam přesně je osud zavál... To byla otázka pro jasnovidce, ne pro někoho jako byl on.
Na druhou stranu, alespoň měl jistotu, že Theoranovy nenechavé prsty nedosáhly až tak daleko, třebaže si nemohl být stoprocentně jistý, jestli jí přeci jen něco nestihl udělat. Dostali se za ním o nějakou dobu později, takže přeci jen měl šanci něco provést. A na to, co měl v úmyslu by mu taková doba dost možná stačit mohla, pokud by se věci rozhodl vzít rychlejší a drastičtější cestou...
Na to ale nemohl myslet, protože by se z toho zbláznil. Nemohl se přeci tolik uvazovat k někomu, koho sotva poznal, však? Měl Bree, ta byla důležitá. Sice měl Raniu rád, ale nemohl kvůli ní probádat celou Nescoru, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Ačkoliv... Možná, že přeci jen existoval způsob, jak zjistit její stav. Ale na to by se musel přehrabat bratrovými věcmi, což mu zrovna milé nebylo, o tom žádná. Na druhou stranu - nemohl předstírat, že vůči svojí mladší sestře nic necítil, protože i když o ní věděl jen chvíli, rád ji rozhodně měl. A pokud byla stále v nebezpečí... Co by byl za bratra, kdyby se jí alespoň nepokusil nějakým způsobem pomoci?

„Nepřekvapuje mě, že tě to nepřekvapuje, drahá. Nakonec... Víš toho o mě mnohem víc, než kdo jiný, takže se to dá docela dobře odhadnout. Zvláště na tomhle podivuhodném, divokém a ponurém pozemku... Tenhle sad je nejspíš jednou z nejčistších částí, kde člověk může nasávat klid a jasně uvažovat. Jen málo z panství není poskvrněné kdejakým svinstvem, bohužel.“
Neurčitě pokrčil rameny, nechávajíc zbytek tak nějak vyznít do prázdna. Když se Bree posadila vedle něj, automaticky ji jednou paží objal kolem ramen a dál kousal do jablka, užívajíc si tu chvíli. Byl na místě, co by nejspíše mohl nazývat domovem, ve svém tajném útočišti, s dívkou, jež miloval... Alespoň na malý moment, mohl mít mír a náznak radosti v srdci. A necítil se tak nepatřičně, jako po většinu času.
„To je mi ale náhoda... Také jsem o tom slyšel,“ pousmál se s náznakem rozvernosti v očích. Sice tomu řečení nepřipisoval velkou váhu nebo pravděpodobnost, ale představa toho, jak to společně s Bree zkoušejí, aby zjistili, co je za tím pravdy... To neznělo vůbec špatně. Ona měla křídla a on po stromech lezl docela rád, protože mu to připomínalo dětství, o níž byl ochuzen. Navíc to byla docela dobrá aktivita na protažení, o tom žádná.
„Vyzkoušíme to?“ Nadhodil bez jakýchkoliv dalších okolků, viditelně nadšený tou představou. Sice by nejspíš bylo moudřejší vymýšlet nějaký odvetný plán proti Theoranovi nebo zabezpečovat pokoj, hledat tajnou zbraň... Ale tohle bylo mnohem, mnohem lepší.

Des mluvil o tom, jak moc je celý ten obrovský pozemek poskvrněný nečistou magií, s čímž Bree počítala ještě předtím než sem vůbec došli. Však to tam obýval Theoran a předtím jeho otec – Ten Santa Klaus. Byla si jistá, že se tak nejmenoval, ovšem ona neměla zrovna velkého pamatováka na jména. A o dalších členech jejich rodu toho moc nevěděla. Znala svého milovaného Dese, jeho otce a sourozence a slyšela o jeho dědovi a matce. Určitě měl ovšem i jiné příbuzné, ale o těch se nikdy ani nezmiňoval. Proč také? Její princ neměl s celým tím rodem moc dobré vztahy, s tím už byla seznámená. Sama nebyla nadšená z toho, že musel bělovlásek členy její rodiny poznat zrovna v nepříznivých situacích. Teď už jí zbyla jen Norallye. Pěkně protivná, ale svým způsobem ochranitelská modrovláska. Bree se musela pousmát, když jí pohled sklouznul na Desmondovi. Ne, neměla jen Norall, i Des byl teď její rodinou. Zatraceně úžasnou rodinou. Ona jako víla ovšem selhala. Jistě, cítila tu špinavou magii na míle daleko, ale...Svým způsobem jí nevnímala. Nemohla dopustit, aby se jí dostala pod kůži a pomalu udusala její světlo. Takže jednoduše opominula její přítomnost jinak by se zanedlouho ponořila do víru smutku a přinejhorším samotného šílenství. To se ovšem stát nesmělo. Desmond jí potřeboval pevnou. Jako plačtivá hromádka by mu byla naprosto k ničemu. Všechno nemilé tedy v jejích očích mělo lehnout popelem. To jí připomnělo, že by později měla najít nějaké místo, kde by mohla trénovat svojí doslova žhavější magii. Po incidentu v lese v ní vzrostla zvědavost a ona by ráda věděla, co vše mohla dokázat. Zároveň si chtěla někde vybít energii, protože by se jinak mohlo stát, že by se neovládla a “čirou náhodou” by Theoranovi podpálila pokoj. Magie šla ovšem v tuhle chvíli stranou. Teď chtěla svoje myšlenky přesunout na tu přenádhernou zahradu a sladká jablíčka a jednoduše na chvíli vydechnout.

Když jí její milý potvrdil, že o oné povídačce také slyšel, stačil jediný pohled do jeho šedavých očí a blondýnka si byla jistá, že to půjdou zkusit. Takhle natěšeného neviděla Dese už hodně dlouho a nehodlala tu příležitost promeškat. ,,Že váháš, lásko.” Zazubila se než radostně vyskočila na nohy a spiklenecky na něj mrkla. ,,Tak, uvidíme kdo to osudné jablko ochutná první.” Uculila se než zatřepotala křídly a vznesla se do vzduchu. Jinými slovy ho vyzývala k závodu, ale ne úplně přímočaře. Mohl si to vyložit po svém. ,,Dej mi na sebe ale pozor. Jinými slovy, pokud spadneš, všechny ty jablíčka sním já.” Nezbedně se jí zablýsklo v očkách. Nechtěla, aby si něco udělal a tohle pro něj byla určitě skvělá motivace, aby na sebe dal pozor. Necítila se sice hezky kvůli tomu, že ona mohla v klidu vyletět, zatímco on musel nahoru po větvích, ale v těch šatech by se těžko dalo po tom stromě šplhat, aniž by se poničily. Dala tak Desovi alespoň minimální náskok, ale... On byl zatraceně rychlej. Rychlejší než Bree čekala, proto se rychle odrazila od země a jen tak tak vyletěla až na poslední větev v koruně stromu. Tam se posadila a utrhla zelené ovoce, které rostlo úplně nejvýše. Chvilku si ho prohlížela, ovšem nekousla do něj a počkala až její bělovlasý štrůdlík vyleze za ní. Pak mu jablko vítězoslavně podala a kývla na něj, aby ho on ochutnal jako první. ,,Tak co ty na to? Jsou ty mýty pravdivé?” Zvědavě naklonila hlavu na stranu a usmála se. Naskytl se jí výhled na celý ovocný sad a páni...Byla to opravdu úchvatná podívaná. ,,Myslím, že je to od teď i moje oblíbené místo.”

Ten přístup se mu líbil. Znělo to tak nějak přirozeně a čistě, což musel obdivovat, protože většina světa byla postavená na pravém opaku - on sám byl pravým opakem. Narodil se mrtvý, ale přesto mu byl díky silné magii a pevné víře vdechnut život. A toho života se také držel zuby nehty, protože to, co poznal předtím... Nikdy se tam nechtěl vrátit. Ta nicota, ticho a prázdno ho děsily. Trvalo mu roky, než překonal svůj strach ze tmy - a třebaže ji v současnosti miloval a vyhledával, občas se v něm přeci jen znovu ozval ten ustrašený chlapec, co se stahujícím se srdcem pozoroval svého otce, jak sfoukává poslední svíci ozařující jeho bezprostřední okolí.
Ne, Theoran přirozenosti zrovna neholdoval... Ale to neznamenalo, že v ní nenacházel jistou útěchu nebo zalíbení, když se mu to zrovna hodilo. Po většinu času se pokoušel vzpouzet všem možným pravidlům - popíral zákonitost života a smrti, obcházel proces stárnutí, pošlapával nepsané pravidlo o tom, že dítě má přežít své rodiče... Rozhodl se zkrátka jít svojí vlastní cestou, třebaže přitom musel pošlapat kdeco a kdekoho. Už roky šlapal po haldách mrtvol, pod nohama mu čvachtaly litry a litry krve a praskaly kosti, ale jemu na ničem z toho nezáleželo, protože v průběhu svého života ztratil to nejdůležitější: lidskost a smysl. Jedno z toho možná ani nikdy neměl, ale pokud přeci... Docela slušně se mu jej podařilo zazdít svým necitlivým a odporným chováním, jež rozhodně nemělo obdoby.
Navzdory tomu, že se toužil postavit svému otci a dokázat, že není slabý a je plnohodnotnou součástí svého rodu, sešel z cesty. Původně chtěl jen dosáhnout uznání a stát se dědicem, jímž byl už od narození určen jeho starší bratr Valerius, ale Theoran... Jeho touha po dokonalosti ho naprosto zničila. Tak moc se toužil přiblížit k bohům, že si sáhl na absolutní dno. Ponořil se příliš hluboko do temnot, než aby se z nich kdy vyhrabal. Už nebyl člověkem, ale pouhou stvůrou, co se skrývala za nejrůznějšími maskami... A Rüvik jenom čekal na to, až ztratí svoji poslední špetku příčetnosti, aby si ho mohl odnést i se všemi svými šťavnatými úroky.

Veškerá jeho vnitřní zhýralost ale intenzivně podněcovala to záhadné a nadějeplné cosi, co pociťoval vůči Sayleen. Prve ho očarovala její neobyčejnost a krása, společně s faktem, že na ní bylo zkrátka... něco. Něco zvláštního, co ho přimělo pokusit se ji ulovit. Jenže čím víc se jí přibližoval, tím víc po ní toužil, takže nakonec upustil od svého hrubého přístupu a pokusil se pokračovat trošku jinou cestou, protože jeho touhy nebyly čistě sexuální, jak se mohlo prve zdát. Jistě, šlo mu i o moc, jež by získal z případného potomka, ale když si ji pořádně prohlédl, byl to spíš jen takový bonus navíc, ne primární záměr.
To všechno se ale nakonec pokroutilo do něčeho úplně jiného: najednou už ji netoužil vlastnit, chtěl ji jen mít po svém boku a dosáhnout nějakého jejího obdivu. To poměrně nápadně připomínalo jeho vztah s otcem, s nímž jinak drahá Say neměla absolutně nic společného mimo toho, že si oba nesli elfí krev - jenže zatímco ona byla čistokrevná, on jako Killian měl krev kombinovanou.
Tak jako tak, Theoran se pokoušel věci v hlavě přeskládávat tak, aby se jí mohl co nejvíce přiblížit. Dostat se jí pod kůži podobně, jako to ona udělala jemu, třebaže ji ani v nejmenším nepodezříval z toho, že by to snad dělala záměrně. Ne, na to působila až příliš čistě. Možná nebyla úplně nevinná, protože už jen její rozhodnutí pokusit se zbavit zárodku ve svém lůně jasně svědčila o její schopnosti vykonávat obtížná a morálně pochybná rozhodnutí, ale... V jeho očích byla stále zdánlivě neposkvrněná. Poměry jeho světa se pohybovaly v naprosto odlišných měřítkách - a na to, aby klesla hlouběji by musela udělat něco podstatně hanebnějšího, než se pokusit zachránit svůj život před nenarozeným bastardem. On sám ji neplánoval zkazit... Ale pokud by se to stalo, kým byl, aby odporoval osudu?

„To je vskutku zajímavá myšlenka. A myslím, že je to mnohem hezčí, než kritéria dle kterých květiny lidé běžně soudí. Konec konců, nic nepromlouvá o skutečném jádru tolik jako spirituální spojení, osud nebo příroda sama... Hádám, že dost záleží na tom, v co kdo věří nejvíce. Tak jako tak, asi je přeci jen docela povrchní soudit květiny jen dle jejich zevnějšku nebo vůně, když se v nich skrývá mnohem, mnohem víc.“
Pousmání jí s nefalšovanou upřímností oplatil, upírajíc na ni svoje šedavé oči, jež zářily jako dva kusy osekaného ledu. Většina lidí v nich nacházela jistý odznak vyčkávajícího predátora a nedokázali oční kontakt udržet příliš dlouho, v čemž on sám nacházel jisté potěšení. Znamenalo to, že přeci jen dosáhl vytoužené změny: ze zničeného hocha se vyškrábal na někoho podstatně silnějšího a výraznějšího. Dávno došel uvědomění, že si lásku lidí získat nemůže... A tak začal hladovět po jiné formě uznání.
„Nemůžu říct, že bych to sám nechápal. Jen bych si přál, aby to Breena nebrala až tak... Intenzivně. Její smysl pro ochranitelskost je sice obdivuhodný a já jsem jí za to i vděčný, ale házet zrcadla z okna je zatraceně nebezpečné.“

Zdálo se, že i ona vycítila přítomnost některého ze zemřelých. Sice to nedávala na sobě vědět přímo, ale zaznamenal ty drobnější změny, jež si ostatní příliš nevšímali. Theoran byl ale predátor a velký hráč - díky tomu se musel naučit úplně novému rozměru, co se postřehů týkalo. Každý sebemenší záškub na tváři, náznaky stínů, pohyb očí... Drobná gesta, tlukot srdce nebo dýchání, všechno to o člověku vypovídalo mnohé. Potom tu ale byla jedna nekorunovaná cesta k odpovědím: aura totiž prozrazovala úplně všechno. A přesně to z ní cítil, tu náhlou byť drobnou otočku, vyvolanou neznámým a zdánlivě zlovolným. Ne, že by to snad nechápal. Kdyby se ocitl na jejím místě, také by reagoval tak. Jen nejspíše s notnou dávkou bojovnosti a nedůvěřivosti, protože v ledačem viděl nebezpečí. On proti ní ale měl tu výhodu, že moc dobře věděl, co se za těmi tajemnými vjemy skrývalo: byť sám tedy netušil, KDO přesně je navštívil, protože jejich společník o sobě neprozrazoval ani sebemenší náznak identity.
„Ateliér, skvělá volba. Upřímně, je to skvělé místo.“ Na rtech se mu objevil široký úsměv, jež docela dobře prozrazoval jeho zapálení pro umění. To bylo nejspíš jeho jediným způsobem, jak skutečně vyjadřovat ten zmatek a chaos, co jím uvnitř zmítal. Jen díky téhle neverbální formě projevu se dokázal nějak uvolnit, aniž by tropil zvěrstva a lámal druhé. Pravdou ale bylo, že zatímco do každého kousku vložil kousek sebe... Bylo to mnohem víc, než by mu bylo milé. Jeho umění bylo různorodé a vizuálně nádherné, s obvyklou skladbou do pestrobarevných odstínů a přírodními motivy, čímž se dost silně odlišoval od svého syna, ale oba setrvávali ve stejném odvětví. Zatímco Theoran svoji bolest a zlomení skrýval za výjevy z dennodenního života zvířat nebo přírodní zátiší, Rasmusova díla byla převážně v ponurých barvách a nesla hodně silnou stopu magie, díky čemuž byla vizuálně těžká na pochopení, pokud člověk nedostal předtím možnost mu alespoň trošičku nahlédnout do nitra. Dalo by se víceméně říct, že právě Rasmus nic moc neskrýval, ale ani on se neomezoval jen na temné výjevy. Vlastně právě naopak. Pokoušel se podobně jako jeho otec zachycovat krásu obyčejných situací, opakujících se cyklů i běžných předmětů. Proto si pro své kompozice mnohdy vybíral věci, co se mu zrovna dostaly pod ruku, než je s pomocí svojí bujné fantazie změnil v něco jiného, téměř nadpozemského. I navzdory tomu ale miloval malovat květinové vzory, převážně růže - mnohdy kombinované s nočními ptáky a oblohou, jíž téměř výhradně dominoval měsíc v nejrůznějších fázích. Ty se docela výrazně měnily s jeho rozpoložením v dané době, kdy jednotlivá díla tvořil.
Kdyby se snad někdy s Theoranem sešli v ateliéru ne jako otec a syn, ale zkrátka dva umělci, možná... Možná by to mohlo pomoci jejich vztahu k vývoji odlišnému, lepšímu směru. Jenže k ničemu takovému nikdy nedošlo... A teď už bylo příliš pozdě na to, aby se pokoušeli znovu opravit a postavit spálené mosty mezi sebou.

Cesta do ateliéru vedla nejen po schodech do prvního patra, ale ještě dál a výš - nacházel se totiž v samotném podkroví. Díky tomu to byla zvláštní kombinace příkře sesekaného a volného prostoru, což jej činilo stavbou asi nejpodivnější místností. Strop ale nebyl nijak abnormálně nízký, to pouze v porovnání oproti jiným částem panství, kde bývala klenba umístěná poměrně vysoko a tvořila vzdušnější dojem. Ten byl v ateliéru cítit, ale ne díky výšce stropu, nýbrž díky svojí rozlehlosti. Na šířku byl docela veliký, což dobře nahrávalo pro rozložení nábytku, stojanů a nejrůznějších pomůcek pro malování. Rasmus si jej rozdělil na jisté segmenty, v níž držel tématicky spojené předměty pro kompozice, mnohdy už předem naaranžované a připravené k posloužení pro malování nebo kresbu.
Ačkoliv chtěl, Theoran do toho nijak nezasahoval. Pouze odstranil rozdělané obrazy a nahradil je svými vlastními, protože mu přišlo dost nepatřičné a divné, že by ateliér sám neměl dále využívat. Konec konců v něm pracoval už dlouho před Rasmusovým narozením, tak nebyl důvod se tolik omezovat a stahovat, protože to ani v nejmenším nebylo jeho územím: ta umělecká svatyně se pojila k samotnému panství, tudíž teoreticky patřila současnému dědici, jímž byl právě Theoran.
Navzdory tomu všemu ale neodstranil synova díla úplně. Ta, co už byla pověšená na zdech, setrvala. Byly mezi nimi nejrůznější malby zátiší, růží, abstrakce, umělecké vyobrazení magických věcí a ingrediencí... A potom samozřejmě portrét Aevy, v níž měla v ruce tu odpornou modrou růži, s níž se Rasmus cítil spjatý. Něco uvnitř sice Theorana pobízelo k tomu, aby ten obraz sňal ze zdi a zapálil, ale nedokázal to. Proto ho tam nechal, úplně netknutý - a jen přidal na zeď některé svoje vlastní nové kousky, aby zaplnil prázdná místa. Díky tomu byl výsledek kombinací díl obou mužů: a jejich styly i kompozice se vzájemně prolínaly, tvoříc poměrně rozporuplný dojem balancující na hraně absolutního kontrastu a matné podobnosti.

„No, vítej v malém kousnu zdejšího království,“ pronesl nakonec na úvod, když společně se Say vstoupili dovnitř do ateliéru, jež byl osvětlovaný jak velkými okny po vnější zdi naproti vchodovým dveřím, tak střešními okny. Díky tomu tam bylo opravdu hodně světla, což bylo konec konců zapotřebí, aby člověk řádně viděl na svoje rozpracovaná díla. Celkově vzato se ateliér díky tomu dal také považovat za jedno z nejlépe přirozeně osvětlených míst v celém panství.

„Podle toho, jak se člověk rozhoduje vůči květinám a rostlinám obecně, se dá docela dost poznat,“ pokrčila rameny rádoby nezaujatě, ale přitom ta slova myslela vážně. Zatímco to říkala, snažila se co nejdéle vydržet neuhnout pohledem. Snažila si vsugerovat, že ten intenzivní pohled nemusí být nutně znakem agrese tak, jak tomu byla zvyklá od Dvora, ale bylo těžké na něco takového přijít. Nakonec znovu zvedla hlavu k nebesům – a poté se očima znovu přesunula k otevřenému oknu, z něhož vyletělo ono zrcadlo. Sledovala, jak záclony zevnitř jsou unášeny ven větrem a vlají jako pochroumané perutě andělů na pozadí tmavého kamene domu.
„Víly mívají sklony k tomu si brát věci až moc osobně a reagovat trochu přehnaně,“ zastala se drobné blondýnky, ačkoli by ji sama ráda pomalu vyhodila z okna za ten šok. Přeci jenom, alespoň částečně ji to omlouvalo. Pamatovala si, že jedna z víl v delegaci na Dvoře její matky málem probodla jednoho z jejich strážných jeho vlastní zbraní – jen proto, že byla v afektu z toho, že si dovolil pokusit se jí trochu vetřít do přízně kvůli její kráse. „Většina víl ze Stříbrného lesa je dost podobná, když jde o zbrklé jednání. Můj národ k nim má docela blízko v mírových vztazích, proto mě ani neudivuje, že to má na svědomí ona… spíš, co mě udivuje víc, je to, že vůbec dokázala mít někoho ráda natolik, aby pro něj tohle udělala,“ dodala a zamyšleně zvedla pohled k otevřenému oknu. Měla citlivý sluch, jako každý elf, proto z něj zaslechla tlumené hlasy – ale rozhodně nedokázala pochytit kousky konverzace, na to už byli příliš daleko. „Většina víl moc neuznává tohle… zaplétání se. Možná mají společenství, ale neuznávají vztahy. Je… milé vidět, že ne všechny jsou zjevně takové ledové mrchy, jak se většinou rády prezentují.“ Slovo milé jí přešlo přes jazyk dost stěží. Spíš by tím tónem řekla, že to bylo divné… ale nebylo to tak zlé, takže na poslední chvíli to slovo pozměnila právě v tohle.

Nechala se jím vyvést do podkrovních prostor, trochu nervózní, kam se vlastně dostane.
Příjemné zjištění nastalo ve chvíli, kdy zjistila, že všechno to světlo, kterým byl ateliér zalit, bylo přírodní. Podobná místnost v jejich domě v Lese divokých elfů, kterou si kdysi dávno u nich doma vydupala její mladší sestra, byla celá osvětlená uměle – a Sayleen to drásalo nervy pokaždé, když se tam ocitla, což, vzhledem k tomu, že tam získávala výmluvu být sama se svým bratrem, bylo docela často. Při vzpomínce na ty chvíle se zarazila a i když se tomu ze všech sil snažila bránit, srdce se v ní zachvělo něčím, co nebezpečně připomínalo stesk. Nesměla si dovolit jen tak chodit kolem a halit se do vlastního žalu, ale bylo těžké nemyslet na to, že navzdory tomu, že se jí skutečně pravděpodobně podařilo utéct matce, zároveň utekla asi jedinému, na kom jí kdy skutečně záleželo nejenom v rámci toho, že jim žilami tekla společná krev. Caasel byl tím jediným, kdo se k ní ze všech sourozenců choval přijatelně a bez pohrdavosti, na rozdíl od rodičů na ni skutečně dával pozor. Pokud bylo v rodu Jerichä něco skutečně zle a mizerně, on byl tím, co to pro ni celé kompenzovalo – a ze všech sil se snažila, aby mu to dokázala tak nějak oplatit.
Teď stála před docela škaredým dilematem – nedokázala si utřídit v hlavě, co by s tím měla dělat nyní. Na jednu stranu věděla, že pokud chtěla být v bezpečí (protože si byla dost dobře jistá, že pokud by její matka zjistila, že se nevrátila ze Stříbrného lesa z vlastní vůle – jelikož musela žít v domnění, že byla unesena nebo něco podobného – byla by rozhodně v situaci, kdy by se mohla rozloučit naprosto se vším), měla by za hlavu zahodit naprosto všechno, co ji k Lesu divokých elfů poutalo, ale… v případě právě bratra věděla, že něco takového bude skutečně téměř nesplnitelným úkolem, jelikož byl snad tím jediným, koho kdy mohla skutečně brát ve všech směrech a ohledech jako opravdovou a nefalšovanou rodinu. Ačkoli krev byla hustší než voda, většina zástupců rodu Jerichä z toho dělali jenom planá slova, kterým se téhle tmavovlásce horkotěžko věřilo. Jak byste mohli něčemu takovému věřit, když všechno, co vaše rodina kdy pro vás měla, byla prestiž, o kterou jste nikdy nestáli? Pro někoho by to byl sice obrovský důvod k oddanosti, mít vyhlášené jméno a téměř modrou krev, ale… kde se v tom ukrývalo něco, co by se skutečně dalo nazvat štěstím?

Chtěla by se odstřihnout, ale… to, jak vypadal ateliér v nejvyšším patře, z její paměti vytahovalo vzpomínky, na které i navzdory situaci zkrátka zapomenout nechtěla, protože myšlenka na to, že by se jich měla vzdát, ji nechávala v nejistotě – kým by potom byla, kdyby zahodila všechno, co kdy mělo představovat její identitu? Tyhle vzpomínky byly živé a tím, jak pozitivní vztah k nim chovala, byly i silné, zdržovaly se v blízkých zákoutích a vyskočily na ni vždycky, když se chvíli nehlídala. Jako třeba právě nyní.
V duchu se ocitla zpátky v místech, která měla nazývat domovem. Les divokých elfů nebyl přeci jenom špatným místem, to tkvělo jenom v tom, ve které jeho části se většinou zdržovala. Znovu se do ní opřel svěží vzduch, s nímž se nikde mimo její domovinu nesetkala, protože nikde jinde byste nenašli takové množství nedotčené zeleně, která by navíc se svými obyvateli koexistovala a přiživovala se na jejich magii, zatímco z ní oni čerpali tu svoji. Byl to koloběh, který měli elfové v krvi, koloval jim žilami a nevyhnutelně svazoval jejich životy právě s tím divokým, nespoutaným lesem. Proto ho tak urputně bránili před drzostí a arogancí lidských vojáků, kteří si mysleli, že dokáží elfy z lesů vyhnat a přemístit je někam severně, aby na jejich místech mohli založit vlastní vesnice a města – protože měli v genetickém kódu dáno, že nikde jinde moc žít nemohli, pokud nebyla poblíž skutečná příroda, divoká a nezlomená lidskou vůlí. A právě v obklopení tohoto všeho se Sayleen ve vzpomínkách znovu ocitla – kráčejíc bosky po dřevěné podlaze v domě, kde vyrůstala a až dosud se z něj téměř nehlas, míříc k místnosti schované kdesi v hloubi širokého kmene stromu. Právě tahle skutečnost byla ta, kvůli níž bylo všude osvětlení umělé – a jelikož se oheň se dřevem moc nemuseli, šlo o bílé magické světlo, které sice bylo účinné, ale po nějaké době vám přinášelo tak nanejvýš bolení hlavy.
Vklouzla do místnosti a okamžitě očima vyhleděla jedinou přítomnou osobu. Ač o vznik ateliéru usilovala její mladší sestra, nakonec se tu uchytili částečně jenom ona s Caasem, ještě před tím, než začal prchat před společenskými požadavky na hlídku k hranicím lesa a tím ji částečně vydával víc a víc na milost i nemilost matce. Kdepak, tohle bylo ještě v době, kdy tu společně trávili ty noci, kdy ani jeden z nich nedokázal zamhouřit oči. On se skláněl nad něčím, co připomínalo hrnčířský kruh vlastní výroby*, a zatímco jeho prsty klouzaly mokrou hlínou a on ze sebe tím mohl alespoň částečně ventilovat frustraci a potřebu mít trochu kontroly nad vlastním životem (protože když už nemohl vzít do rukou svůj život, mohl vzít kus hlíny a naprosto ho změnit k nepoznání jen proto, že zkrátka chtěl a mohl), ona se usadila na zemi poblíž a mluvila s ním, anebo jenom mlčenlivě pozorovala, co mu vzniká pod rukama. I když tamní ateliér byl původně výtvarný, nikomu nakonec nevadilo, že si z něj udělali nejenom útočiště, ale také pozměnili její účel z malířského na sochařský. A i když ani po těch letech Caas neměl v rukách nějaké mistrné umění (a to i navzdory tomu, že jako elf měl pro jemné detaily docela vlohy), pomáhalo to jim oběma po duševní stránce tak, že nic jiného to nemohlo nahradit.
To, co začalo jako žert z Caasovy strany, když jednou v rámci vtipu navrhnul, že by mohl seknout s postem šlechtice a vydat se na dráhu prostého hrnčíře, se změnilo v něco, co ani jeden z nich nečekal. Frustrace, vztek, zlost, smutek, ba přímo žal – ty všechny emoce byly ventilovány v tamních prostorách, dokud oba nezbyli prázdní, klidní a tvarovatelní zrovna tak jako ta hlína.

Dívka potřásla hlavou, až se jí tmavé prameny zavlnily kolem hlavy, a vynořila se ze vzpomínek, načež za nimi rázně zabouchla dvířka… a ještě pro jistotu dvakrát otočila klíčem. Nenacházela se v Lese divokých elfů – pořád byla přítomná na panství rodu Killian, na to nesměla jen tak zapomínat, ponořovat se do myšlenek – zvlášť po tom pocitu, který zažila dole v hale. Nesměla v sobě vyvolávat něco, co se mohlo snadno zvrtnout a otočit proti ní. Už tak byla odsouzena si vzpomenout vždycky, když se podívala na vnitřní stranu levého předloktí – to tetování se jen tak nesmyje. Ten motýl byl odsouzen zůstat na stejném místě, kde setrvával i jejímu bratrovi. To stačilo… další rozptýlení bylo jako pohazovat si se zapálenými loučemi – a potom se nade všechno divit, že se popálila.
K tomu, aby si plně uvědomila, že je jinde, jí pomáhalo to, že tenhle ateliér zůstal výtvarným, jak správně měl. Viděla ty obrazy vyvěšené po stěnách – a i když jí z nich přejížděl místy docela mráz po zádech, protože v těch směsicích na ni číhaly docela děsivé výjevy, které nutili jednoho zamýšlet se nad tím, jak moc asi na tom musel být autor mizerně tam uvnitř… líbilo se jí to. Neměla zrovna vkus pro nějaké veselé výjevy, proto i navzdory rozmanitosti toho všeho umění, které tu bylo k vidění, dokázala si s klidem ve všem najít nějaký náznak podobného neklidu. To ji, nade vše paradoxně, uklidňovalo. Říkalo jí to, že není sama, kdo v sobě nese to obrovské množství zmatečnosti, neklidu, chaosu a nevyhnutelné nedokonalosti v tom, jak člověk uvažuje.

„Je to… ohromné,“ vydechla polohlasně, když se rozhlížela do rozlehlém vzdušném prostoru, který nesl jasné známky toho, že i navzdory tomu, že panství působilo poněkud prázdnějším dojmem, tady pořád svým způsobem ve vzduchu visel jakýsi… pokroucený život. Bylo to to, co zbožňovala na umění, leč sama nebyla pořádně schopná ho tvořit kvůli jakémusi bloku, který si v sobě nesla. Bylo to to, co svým způsobem ožívalo ve svém vlastním způsobu, aniž by se vlastně umělec snažil – pokud měl talent, jeho výtvory už si dokázaly svoje kouzlo najít a ukázat ho samy o sobě. Fascinace by byla slabé slovo, kdyby měla popsat, jak to vnímala. Ukazovalo jí to, že i navzdory tomu, že se snažila o dokonalost, bylo vlastně svým způsobem v pořádku jí na všech sto procent nedosáhnout… což bylo upozornění, které ve svém životě zkrátka potřebovala.
„Je pravda, že už jsem mohla tušit, že to asi bude tvůj živel – dle toho skicáku,“ otočila se letmo na Theorana, zatímco očima stále hltala obrazy na zdech. Bylo znát, že neměly všechny jednoho autora – každý měl svůj vlastní styl, svůj osobitý podkres. „Ale musím uznat, že tohle předčilo asi všechna očekávání.“


* Caas the hrnčířka… aneb proč nemůžu nacházet svým postavám normální koníčky? *cries in debilita ve čtyři ráno*

Celý sad působil stále stejně otevřeným a vřelým dojmem. Přesně tak, jak si ho zapamatoval... Třebaže mohl jen divoce snít o tom, že se tam kdy vrátí. Občas uvažoval nad tím, že až zemře, nechce se nechat někde pohřbít do studené země. Všichni Killianové skončili pochovaní ve velké rodinné hrobce ve vlastní kamenné rakvi. Theoran mu za jednoho horkého večera ve Vargenu vyprávěl o povídačce, co se v rodinně šířila: že i po smrti a provedení pohřebního rituálu někteří členové nikdy nezetlejí jako obyčejní mrtví. Některé si údajně Rüvik ponechával jako služebníky, zatímco jiní prostě odmítali přejít na druhou stranu, což ústilo v jejich zjevování v podobě duchů. Duchů, co se potulují po panství a mohou se pokoušet hledat způsob, jak se vrátit do světa živých.
Z té představy mu běhal mráz po zádech. Nevadila mu představa toho, že by nastal jeho čas, to ani v nejmenším. Moc dobře si uvědomoval, že ani neměl existovat a tak to mohlo přijít doslova kdykoliv, k čemuž tak trošku dopomáhal svým způsobem života, jež byl velice akční a nebezpečný. I kdyby se nedržel poblíž svého otce, stejně by nedokázal nežít divoce a na hraně. Boj a adrenalin byly nedílnou součástí životodárného koktejlu, co ho udržoval v chodu. Bez toho všeho měl pocit, že se vytrácí a umírá na duchu - proto se neustále vrhal do jedné katastrofy za druhou, než si ho začaly samovolně vybírat.
Neměl sice sebemenší tušení, kdy on sám přejde závoj mezi jednotlivými sférami, ale s jistotou věděl, že i kdyby ho Theoran nakonec přijal jako plnohodnotného Killiana... Nechal by svoje tělo spálit a popel rozprášit někde poblíž sadu. Nejspíš na tom, co patřil k panství, protože nechtěl zanechávat svoji stopu jinde a ovlivňovat nebohé a nicnetušící lidi, co s ním neměli nic společného. Tam by mu to nevadilo. Byl by se svými, třebaže zároveň v částečném odloučení, podle svých vlastních pravidel.

„Oba víme moc dobře, kdo tam bude dříve, drahá. Nemám křídla jako ty, abych tam dokázal vyletět,“ poušklíbl se pobaveně, ale nevadilo mu to. Sice byl docela soutěživý, ale ne když šlo o ni. Věděl moc dobře, že v tomhle ohledu nejsou ani v nejmenším soci - naopak, šlo o naprosto nevinnou a srdečnou soutěž pořádanou v dobrém duchu a pro pobavení, nebylo na tom nic špatného nebo vyhroceného. Bree nebyla Theoran, ani Rasmus. Nemusel před ní bojovat až do krve, aby dokázal, že za něco stojí. Ona ho tak už viděla... A to byl neskutečný dar, protože představovala to nejkrásnější a nejdokonalejší stvoření, jaké kdy Desmond viděl. O to víc si toho vážil.
„Já nikdy nepadám, Jiskřičko. Ne, pokud nechci.“ S těmi slovy jí věnoval škádlivé mrknutí jednoho oka, než vyskočil a chytil se jedné ze silnějších větví. Postupně se rozhoupal, aby dosáhl nohama na výše položenou část kmenu a začal obratně lézt nahoru, jako kdyby to dělal po celý svůj život.
Přesně tenhle typ aktivit ho nesmírně bavil - nejspíš by se docela dobře dokázal adaptovat na život někde v divočině, protože s jeho plachostí a vztahem k lidem... Asi by to bylo docela příhodné. Zvláště vzhledem k tomu, že měl duši bojovníka a tvrdě dřel, aby svoje tělo přiměl dojít jisté pevnosti a pružnosti. V tomhle se kriticky odlišovali jak s Rasmusem, tak Theoranem. Zatímco jeho bratr sice měl nějakou kondici, nikdy na fyzickou stranu příliš nedbal. Theoran oproti němu sice něco kvůli dělal, ale valná většina jeho moci pocházela z temných rituálů a praktik, jimiž holdoval.

Když konečně dosáhl na samotnou špičku koruny stromu, Bree už byla u onoho zvláštního jablka a držela ho v ruce. Nepřekvapilo ho to - proto se jen pobaveně pousmál, než se posadil na jednu z pevných větví a nepatrně se jí uklonil na znamení úcty a obdivu.
„Ne, to ne. Vyhrála jsi, to ty ho ochutnáš první. A pokud cítíš potřebu se ohrazovat, dovol mi připomenout... Dámy první. A to o královnách platí dvojnásob,“ zavrtěl hlavou se srdečným úsměvem na rtech, než jí jablko přiblížil ke rtům, aby si mohla kousnout a sama posoudit, kolik pravdy na onom mýtu bylo.
„To jsem rád, Bree. Celkově je hezké moct se podělit o místo, co má člověk rád... Zvláště, když je to s někým, koho miluje.“

V tom měla rozhodně pravdu. Příroda byla jedním z nejcitlivějších médií, což ostatně také vysvětlovalo tu zbožnou oddanost, jež vůči ní pociťovaly všechny tři přírodní národy. I on sám ji do jisté míry respektoval, ale když došlo na zákonitosti... S upřímnou nevolí pošlapával všechno, co bylo jiným svaté. Nezajímalo ho, že by měl žít jako smrtelník, stárnout, slábnout a zemřít. Bylo mu to tak moc proti srsti, že si zkrátka našel svůj vlastní způsob, jak to všechno obejít: a nahrabat si přitom dostatek materiálu na zadní vrátka, protože nevěřil osudu ani lidem.

„Také jsem to slyšel. Breena je docela horkokrevná a jedná poměrně bezhlavě, ale člověk jí ten dobrý úmysl rozhodně upřít nemůže. Je sice poněkud nevybouřená a ještě světa neznalá, jelikož je velice mladá, ale... Má dobré srdce. Desmond vedle ní značně pookřál a má na něj opravdu dobrý vliv, což je něco, za co jí jsem opravdu neskonale vděčný. Celkově na sebe ti dva dávají opravdu pozor... Pouto mezi nimi je vskutku silné a pevné. A troufám si říct, že Breena není jako její sestry. Mám takový pocit, že ani nevyrůstala v lese, ale jistý si nejsem. Jen vím, že má svoji hlavu... A hádám, že to je v tomhle případě asi dobře. Co vím, tak je vílí společnost celkem uzavřená a přijde mi, že nemají moc volnosti.“
Nechtěl zabíhat do nějak přílišných detailů, jelikož už ta nutnost lhát a přetvařovat se... Zrovna v tomhle ohledu mu z toho bylo vážně zle. Nebylo to jen o tom, že mu to bylo proti srsti, vyloženě mu to drásalo nervy. Nejradši by se rozkřičel na celé kolo, že ho ta malá potvora pěkně štvala, protože proti němu Desmonda poštvávala a díky ní začínal mít vlastní myšlenky a popudy, což byl pravý opak jeho záměrů... Ale nemohl. Nesměl si dovolit uklouznout a projevit svoji skutečnou stránku. Proto tedy bez jediného mrknutí lhal, jako kdyby každé slovo, jež vypustil z pusy, byla pravda a jen naprostá pravda, třebaže tomu tak ani v nejmenším nebylo.
Breena ho rozčilovala až do to nebylo hezké, měl na ni solidní pifku... A co se víl týkalo, měl spoustu vlastních zkušeností, jelikož s jednou spal a nějakou dobu i cestoval. Aeva se mu docela solidně vryla do paměti, což bylo až nemilé. Jistě, byla krásná a moudrá a její smysl pro dobrodružství byl velice užitečný a v mnoha ohledech i příjemný... Ale potom mu začala pít krev úplně stejně, jako v současnosti Desmondova blonďatá snoubenka. Obě víly proti němu poštvávaly jeho syny, obě jim dodávaly pocit síly a nezávislosti a pomáhaly jim zvednout se ze svých sraček, což se mu z dosti pochopitelných důvodů nelíbilo. Netrávil přeci tolik času jejich mučením a lámáním jen pro to, aby je někdo pozvedl a pomohl jim se oklepat a jít dál. Ne, oni mu patřili. A on se jich ani v nejmenším nemínil vzdát, protože na ně měl nárok.

Po příchodu do ateliéru se oba zatoulali do svých vlastních myšlenek. Čím přesně si procházela Sayleen, to netušil - a nemínil to z ní páčit, jelikož byl sám zabraný do té hutné atmosféry, jež na něj dýchala se stejnou intenzitou s jakou ho jeho vlastní otec propaloval očima.
Vzpomínal na to, jak si maloval po zdech vlastní krví, když ho otec příšerně zbil a zavřel v maličké a tísnivé cele v podzemí. Třebaže tam bylo minimum světla, mladý Theoran přeci jen byl schopný vést svými prsty určité tahy, jež byly sice křivé vzhledem k třesoucím se rukám, ale svůj účel splnily. Během let se mu podařilo pokrýt všechny čtyři zdi - do studené kamenné zdi se tak vstřebávala nejen jeho tehdy ještě nenarušená krev, ale také jeho vlastní myšlenky. Cokoliv, co se mu tehdy mihlo hlavou, to tam zaznamenal... A když se tam příště musel vrátit, předčítal si je jako pohádku před spaním, jež ne a ne přijít, protože byl až příliš vyděšený.
S postupujícím časem se cela zdánlivě zmenšovala, protože se z chlapce stával mladík. Jedna vrstva nápisů byla přepsaná dalšími a dalšími vrstvami, až jednotlivá slova ztratila svůj tvar a zbyla jen neurčitý nános krve a prachu... A to byl jeho počátek skutečného umění.

„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ pousmál se s viditelným náznakem radosti. „Hodně obrazů je uklizeno i různě napříč budovou, v pokojích a podobně, ale... I tohle je myslím docela slušná kolekce. Mnoho našich předků se věnovalo nejrůznějším aktivitám a koníčkům, z níž byly ty umělecky založené vždycky nejoblíbenější. Bohužel se v poslední generaci zachovalo jenom malování, což je tak trošku škoda, ale... I to má svůj půvab.“

Měl pravdu, chtěla se ohrazovat. Přeci jen on byl tím, který jí onen krásný živoucí ráj ukázal a dovolil jí s ním sdílet tu uvolněnou hravou atmosféru. On to místo našel, uchovával v paměti a když k tomu přičetla i jeho oddanost jablíčkům, přišlo jí správné, aby ono jablko ochutnal nejdříve on. Když ho tak s úsměvem pozorovala, přemítala zda kdyby se proměnila na jablko, celou láskou by jí snědl. Přišlo jí to jako bláznivá, ale vtipná představa, takže neviděla důvod se s tou hloupoučkou myšlenou nepodělit s Desem. Nejprve ale zavrtěla hlavou a uculila se. ,,Je od tebe velice laskavé, že mi dáváš tu příležitost se do něj zkousnout jako první, ale to já jsem tady nehrála férově. I když...Šplhat v tomhle závěsu na okna by asi nebylo dvakrát praktické.” Pobaveně se ušklíbla než pohledem přelétla ty honosné šaty. ,,Já mám kompromis, Můj šlechetný princi. Můžeme si do něj kousnout oba najednou.” Vypískla a ono zelené ovoce přiblížila i k jeho rtům a pobídla ho ke kousnutí.

Sama našla na stromě pohodlnou pozici a nějakým záhadným způsobem se v těch šatech posadila. Po chvilce ticha si znovu vzpomněla na svou dětinskou myšlenku a tak položila Desmondovi ruku na rameno. Nasadila co nejvážnější výraz její věčně vysmátá tvářička dokázala. ,,Desi? Mám velice důležitou otázku. Kdybych se změnila v jablko, snědl bys mě?” Její hlas byl vážný, ale i přes veškerou neexistující seriózní atmosféru jí párkrát zacukaly koutky. Bylo zvláštní jen tak mluvit a na chvíli se nebát o svůj vlastní krk. Bree to vůbec nevnímala špatně, jen trochu nezvykle a prostě...zvláštně. A pokud to ona vnímala takhle, zajímalo jí jak to to bral její bělovlásek. Určitě byl rád za dočasný klid. Působil mnohem uvolněněji a i jejich malou soutěž vzal hravě, což jí udělalo nesmírnou radost. Pokud byl šťastný on, byla i ona. Možná to znělo klišoidně, ale drobná blondýnka to tak opravdu cítila. ,,Zdá se mi, že toho za sebou máš hrozně moc. Možná že bys mohl sepsat i knížku! Něco jako “Příběhy chrabrého štrůdlíka Desmonda”. Tiše se zasmála než zvědavě naklonila hlavu na stranu. ,,Nebo tomu klidně můžeme dát i lepší název. Přeci jen, ty bys byl hlavním hrdinou. Ačkoli...Mým hrdinou už dávno jsi.” Na chvilku se zarazila. ,,Desi? Jen ze zvědavosti...Kolik ti vlastně je?” Na moment přivřela očka a zamyslela se. Nikdy se na to Dese nezeptala, což sama nijak nepovažovala za zvláštní. Určitě byl starší než ona, tím si byla jistá. Ovšem, ať už měla být odpověď jakákoli, Bree by se tím nenechala ovlivnit. Akorát...bála se jednoho. Její rasa byla dlouhověká. Stárla o dost pomaleji než ostatní a Breena nebyla výjimkou. Ovšem...Netušila jak to Des měl, ale pokud by stárnul jako člověk...Lidé se dožívali kolem stovky let a i když se tolik let mohlo zdát některým dost, pro Bree to tak nebylo. Nedokázala si představit, že by ho měla ztratit po pouhém století. To by raději odešla s ním.

Rozhlížela se po celém sadu se zasněným pohledem v očích. Netušila, kolik lidí by se o celou tu zahradu a panství muselo starat, ale tady měla jasno, že v tom měla prsty magie. Zatracená spousta magie. ,,Mohla bych se pokusit ti zkusit něco uklohnit. Ovšem je větší pravděpodobnost, že bych celou kuchyň vyhodila do povětří. To by bylo jistě nemilé. Navíc, zahlédla jsem po cestě pár lidí, nejspíše služebnictvo. Těm bych ublížit nechtěla. Spíše naopak. Je podivné se nechat opečovávat od spousty cizích lidí. Pro zlodějku jako já je to nevhodné.” Semkla rty k sobě než se lehce pousmála. ,,Možná, že bych jim mohla alespoň s něčím pomoct. Myslím, že bych zapadla. A rozhodně bych si vzala na starost sady a vaše komnaty, nejváženější princi.” Zachichotala se než se ohlédla po panství. Rozhodně se necítila jako něco, kdo si zatleská a čaj mu přinesou. Pro čaj si mohla dojít sama, nohy (V Theoranově blízkosti překvapivě) ještě měla. A navíc, kdyby se jí přece jenom podařilo vloudit mezi služebnictvo, mohla by Theoranovi přerovnat pár věciček, což by rozhodně nebylo na škodu.

Těžko si představoval to, že by ji snad mohl milovat ještě víc. Byla naprosto dokonalá - všechno na ní zářilo, ona zářila. A on byl nejspíš v jistém ohledu tím nejšťastnějším mužem pod měsícem,* protože se s ním rozhodla zůstat a jejich osudy se nezvratitelně propletly.
Jak ji tak pozoroval, rty se mu samovolně rozšiřovaly s srdečný úsměv a on už byl skoro připravený jí na to kývnout, nebýt toho, jak moc jí chtěl předat tu poctu ochutnání jako první. Byl to přeci jenom její nápad a ona vyhrála, takže mu přišlo jen patřičné, aby to byla ona, kdo bude moct posoudit.

„Jakkoliv si toho návrhu vskutku velice vážím, musím trvat na svém, moje sličná královno. Prosím, do toho. Všechno to byl tvůj nápad a to ty jsi vyhrála, takže ti to právo prvenství rozhodně náleží se vším všudy.“

Ta otázka ho poněkud vykolejila, protože si to nedokázal vzít z té zdánlivě nevinné roviny, ale z roviny, na jíž byl zvyklý. Theoran běžně požíral svoje oběti, ale dokonce i lidi, k nímž měl svým způsobem kladný vztah... A ty především. Bral to jako poctu a samozřejmost, což se na Desmondovi docela silně podepsalo. Ne, že by snad trpěl touhou začít po vesnicích nahánět nebohé lidi a lovit je kvůli jejich srdcím a játrům, ale... Něco na tom bylo. Pokud by se Bree změnila v jablko, samozřejmě, že by ji chtěl přeměnit zpět. Udělal by všechno, co by bylo v jeho silách, aby ji zachránil. Ale pokud šlo o ten zbytek... Nejspíš by ji přeci jenom snědl, protože by si chtěl pojistit to, že zůstane navždycky s ním, když už by s ní nemohl být normálním způsobem. To jí ale říct nemohl.
„Máš vážně zajímavé otázky, víš o tom? Jak tě to napadlo?“ Zeptal se na začátek, protože byl upřímně zvědavý. Ani v nejmenším se ale nepokoušel svést konverzaci jiným směrem, proto jeho následující slova zodpovídala její prvotní otázku.
„Ale abych ti odpověděl - ne. Pokud by ses změnila v jablko, našel bych způsob, jak tě změnit zpátky. A pokud by to nešlo... Určitě existuje opačné kouzlo, takže bych se nechal taky změnit v jablko. Pak bychom alespoň mohli být spolu v jednom košíku nebo na jednom stromě, doufám. Dvě jablka vedle sebe, přesně tak, jak to má být.“
Rozhodně se nepletla. Skutečně si toho zažil docela dost, ačkoliv na měřítka jeho předků to nejspíš bylo ještě stále docela maličko. Na druhou stranu, svým způsobem ho to lákalo. Měl slabost pro příběhy a vyprávění a asi by ho bavilo něco zosnovat, ale ne vlastní životní příběh. Nepřipadal si nikterak zajímavý a celé to dění bylo pošmourné, temné a poměrně žalostné. On sám by se necítil na to, aby to převyprávěl, stejně jako by to ani nikdo nečetl. Víceméně by to postrádalo jakýkoliv smysl.
„Jsi moc milá, děkuju.“ Pousmál se na ni vděčně. Jenže potom přišla s tou druhou otázkou. Tehdy se mu po tváři viditelně mihl stín a on nepatrně zaťal čelist, protože se po celou dobu tak trošku obával, kdy to přijde. Chápal, že ji to zajímalo - a nemínil lhát, ale to to nečinilo ani v nejmenším o nic méně nepříjemné.
„Já... Vlastně nevím. Je mi jasné, že je to příšerná odpověď a omlouvám se ti za to, ale na něco takového by ses musela zeptat Theorana. Nemám tušení, kolik přesně bylo Rasmusovi, když jsme se odtrhli - a přehled o čase jsem neměl nikdy. Vím, že někteří lidé si pamatují datum svého narození a někdy jej dokonce oslavují, ale u nás to tak nikdy nebylo. Neřešíme věk, neřešíme ani moc léta jako taková. Prostě jen... Proplouváme tím, co jiní nazývají životem. S jistotou oba víme, že jsem starší než ty, nejspíš o dost... Ale konkrétní číslo ti bohužel dát nemůžu, protože ho neznám. A nejspíš ho ani znát nechci, protože vědění je v tomhle ohledu docela nebezpečná věc.“

Ta rozprava o věku v něm zanechala náznak melancholie, ale když změnili téma, znovu se uvolnil a napětí z něj alespoň na povrchu opadlo. Uvnitř sice byl stále trošku pokřivený a nesvůj, ale viditelně to nedával najevo, což byla rozhodně výhra.
„Nemusíš, Bree. Na to tu má Theoran to služebnictvo - ačkoliv chápu, že je to dost odlišné od toho, na co jsi zvyklá a působí to nepatřičně, asi to tak bude lepší. Hádám, že je přeci jen lepší přenechat podobné věci lidem, co tomu rozumí. Kdybych já měl něco dělat v kuchyni, tak jsem asi stejně beznadějný jako ryba na suchu. Sice dokážu některé věci, ale rozhodně ne v kuchyni. Jsem zvyklý na mnohem primitivnější podmínky, abych pravdu řekl,“ pokrčil neurčitě rameny, než se podíval dolů ze stromu, vpíjejíc se očima do jeho stínu.
„Nemyslím si, že by z toho otec byl nadšený. Raději se pokus soustředit na nějakou jinou činnost, než je tohle. Bral by to jako pokus o invazi do jeho principů a světa a určitě by ti to nějak vrátil. Taky by mu to určitě přišlo docela nevhodné a jako projev nevděčnosti a... Upřímně? Rozhodně nechceš působit jako nevděčnice.“


* kdo chápe proč ne pod sluncem, dostane jablíčko

Její milovaný bělovlásek si k její nelibosti stál za svým a ona s tím asi nic moc dělat nemohla. Rozhodně ho ale nechtěla nechat bez možnosti ochutnávky, takže se natáhla pro jablíčko, které bylo téměř ve stejné rovině jako to její a podala mu ho. ,,Takový rozdíl by tam být neměl.” Dodala zamyšleně než na něj poněkud spiklenecky mrkla. ,,Děkuji ti tedy za tu poctu.” S těmi slovy počkala než si kousnul Des a následně jeho gesto zopakovala. Na jazyku se jí rozlila výborná chuť a ačkoli si to možná jen sama vsugerovala do hlavy, to jablíčko se opravdu zdálo chutnější než ty dole. ,,je to výborný!” Zamumlala, ale vzhledem k tomu, že měla plnou pusu jí nebylo ani moc rozumět. To jistě nepůsobilo dvakrát elegantně, takže se ihned zase omluvně usmála a ten kousek ovoce rozžvýkala. Co se jídla na panství týkalo....Tohle bylo asi jediné jídlo, co se nebála ochutnat. Pokud se někdy mělo stát, že by musela jíst u jednoho stolu s Theoranem a tou elfkou, nejenom že by to omylem hodila na strop - několikrát za velice upřímného “Jejda”-, ale ani by se toho nedotkla. Bohové věděli co všechno na tom obrovském pozemku bylo skrytou pastí nebo jednoduše otráveno. A přeci jen měl Desmond a jeho rodina část krve T'ealh, takže oni se jedu bát nemuseli. Ale ona žádnou takovou imunitu bohužel neměla a jediné co vlastně mohla bylo tu maskovanou tmavovlásku jednoduše zdrogovat. Něco jí říkalo, že ačkoli její povaha chtěla dělat zatraceně spoustu problémů, nebyl to úplně nejlepší nápad.

,,Opravdu? A to není ani zdaleka to nejdivnější co se mi hlavou honí. Asi je dobře, že lidé neumí číst myšlenky druhým. Myslím, že by tě moje hloupoučké blbůstky akorát otravovaly. To bys fakt nechtěl.” Ušklíbla se. ,,Ani netuším, párkrát jsem viděla slovní spojení “láskou bych někoho snědl”. A ty rád jíš jablka! Takže jsem si to nějak zkombinovala.” Pokrčila rameny. Netušila, zda její slova vůbec dávala nějaký smysl, ale pevně věřila, že ano. Její mysl byla mnohdy plná šílených nápadů, dětinských ideálů a podobných věciček. A pokud by svému milému vše sdělovala, pravděpodobně by si o ní myslel, že je akorát pitomá naivka. ,,Změnil by jsi se v jablko?” Zopakovala po něm pobaveně. ,,To se mi líbí. Teda, jenom kdybych byla já jablko. Nechtěla bych být víla a ty jablko. To by bylo hrozně divný. Ale kdybychom byly oba jablka, bylo by to hustý. Mohli bychom být Slečna Šťopička a Sir Štrůdlík.” Naoko se zamyslela než se hlasitě rozesmála. Měla pocit, že už plácá naprosté kraviny, ale to jí zase tolik nepřekvapovalo. Jen doufala, že tím nijak nepopudí nebo nevyděsí Dese. To by to slečna Šťopička pěkně zvorala.

Ihned své zvědavosti a ukecaných úst zalitovala. Očividně Dese tou otázkou zranila a přivolala zpět špatné okolnosti. Přesto ho nechala domluvit kdyby mu totiž skočila do řeči, opět by to pokazila. A to nechtěla riskovat. Po tom co domluvil jen chápavě přikývla a co nejmileji se na něj usmála. ,,Desi...To nevadí. Koukej, teď jsme tady. Jsme naživu a jsme spolu. Na detailech už tolik nezáleží. Můžou ti být dva nebo dvě sta. Dokud tu zůstaneš se mnou, nebudu to víckrát řešit.” Na chvíli sletěla ze své větve a přiblížila se k němu, aby ho mohla dlouze, ale jemně políbit. Zastrčila mu při tom bělostné vlasy za uši a mírně do po nich pohladila. ,,Nemusíš se omlouvat. To já se omlouvám. Netušila jsem, že ti to přinese něco nechtěného. Jedno vím ale naprosto jistě. Já budu tvoje, dokud budu v tomhle světe existovat. Dokud poslední člověk nezapomene moje jméno a já se ztratím z lidské paměti jako tisíce dalších. Do té doby budu jen a jen tvoje a to je něco co ani Smrťák nezmění.”

Nechtěla působit jako nevděčnice, ale...Vlastně na tom panství nechtěla působit vůbec. Ne, když se tam nacházel Theoran. Ten totiž představoval chodící hrozbu a ta myšlenka, že by ho jednoduše mohla potkat někde v chodbách jí děsila. Kdyby bylo na ní, vzala by Desmonda a utekla by s ním. Jenže to nemohla. Sám Des tady vypadal spokojeně a ona prostě nehodlala nikam jít bez něj. I kdyby to znamenalo obětovat vlastní příčetnost nebo tělo. To mu už ale neřekla. Jen mlčky přikývla.