Panství rodu Killian

Ani v nejmenším netušila, že ho to konstatování rozhodí až v takové míře, ale nestěžovala si. Jeho udivený výraz shledávala naprosto rozkošným a její vílí část uvažovala nad tím, zda ho má v té myšlence nechat nebo vymyslet něco úplně jiného, čímž by ho alespoň malinko vyvedla z míry, ale nakonec ten nápad opět zahodila. Nechtěla ho zbytečně děsit nebo uvádět do rozpaků, protože jakkoli by to ona mohla vnímat jako legraci, on by si to mohl přebrat ve špatném smyslu a blondýnka rozhodně nechtěla být důvodem jeho případného smutku. To si raději bude zkoušet svoje vtipy na někom jiném. ,,Ano, Dělám si srandu. Jen tě trošku škádlím.” Ujistila ho, ale neodpustila si tiché zachichotání. ,,Já vím, Lásko. Nemusíš se bát. Nemusíme toho tahat tak moc. Co budeme potřebovat, seženu si to po cestě.” Bezmyšlenkovitě pokrčila rameny. ,,Takže se moje kulturistická kariéra asi ruší a zamítá. Ovšem...Pokud bys změnil názor...” Záměrně nechala tu větu nedokončenou, zatímco se mírně uculila. ,,Jak myslíš, Desi. Vždyť víš, že bych nešla proti tvému slovu. Pokud se nejedná o výjimečné situace. Pokud si to nepřeješ, neudělám to.” Moc ho tím nejspíše nepotěšila, takže byla nakonec ráda, že to nevzala nikam dál a utnula to hned na začátku své pomyslné kariéry. ,,A ano, takové privilegium máš taky jen ty, drahý.”

Des měl zajisté pravdu, už jen z toho principu, že znal Theorana podstatně déle než ona a svým způsobem obdivovala jeho výdrž s ním vydržet tak dlouho, protože jí stačilo těch pár dní co strávila v jeho blízkosti a bohatě jí to stačilo na dalších deset let. Ačkoli...Společnost otravně ukecané víly asi taky nebyla zrovna nejkvalitnější, ale ona byla více než ráda, že jí poctil svojí společností a láskou. Ovšem pochybovala, že by byl Theoran také poctěn něčí společností. ,,Ať už na nás bude čekat cokoli, vyvázneme z toho. Tím jsem si jistá. Díky tomu...Incidentu v lese je moje magie o dost silnější. Sice ne natolik, abychom se ho zbavili, ale na to, abychom ho od sebe drželi dál postačí.” Tak jako na sebe s Desem vzájemně spoléhali, ona spoléhala na svojí magii. Na rozdíl od Dese s jejím ohněm žila v rovnocennosti Mohla se na něj spolehnout a jeho ztráta by byla velkou ránou. Tvořila velkou část její osobnosti.

,,Tichý les.” Zopakovala po něm tiše. ,,Nikdy jsem tam nebyla. Myslela jsem, že je to tam opuštěné.” zauvažovala nahlas, zatímco zamyšleně naklonila hlavu na stranu. ,,Ale asi by stálo za to se tam podívat.” Nakonec se usmála, ale moc dlouho jí úsměv na rtech nevydržel. ,,Desi...To neříkej. Nejsi jako on. Nemají tě důvod nemít rády. Máš právo vědět, kde je tvá matka a navíc...nikdy nepodceňuj vynalézavost ohnivých víl.”

Skutečně mu spadl ze srdce obrovský balvan, když ho ujistila o tom, že šlo o pouhý vtip. Ne, že by jí snad chtěl nějakým způsobem bránit ve splnění možného snu, neboť o podobných věcech snad ještě ani příliš nemluvili a on ji toužil podporovat nehledě na to, jakou cestu se rozhodla následovat, ale... Neměl z toho nejlepší pocit. Část toho, proč si ji předtím připustil k tělu, byla jistě vázaná na její vílí původ a určitou křehkost. Nepodceňoval její moc ani schopnosti, to v žádném případě, ale cítil se vedle ní mnohem pohodlněji, když nepřipomínala člověka, jakého bytostně nenáviděl. Theoran měl sice do kulturisty docela daleko, ale už podobný typ těla přeci jenom vyzkoušel... A tehdy Desmond také pocítil na vlastní kůži jaké to je, když od někoho podobného dostane nakládačku. Díky tomu na sobě také začal tak intenzivně pracovat, jelikož nechtěl dopustit, aby se podobná situace opakovala. Sám nikdy neaspiroval výš než tam, kde se v současnosti se svojí dobrou fyzičkou nacházel, ale alespoň se soustředil na nejrůznější bojová umění a díky tomu získal slušný přehled co se strategií a možných útoků týkalo. Dokázal kategorizovat nejrůznější hrozby i nepřátele a využít nejvýhodnější přístup, aby ze souboje odešel pokud možno jako vítězná strana. A byť by Bree nepochybně miloval i po takové obrovské změně... Zkrátka ji měl raději takovou, jaká byla. A také neměl rád drastické změny.

„To jsem rád, vážně,“ pousmál se pobaveně, ale jeho úsměv působil z části poněkud rozpačitě. Ačkoliv se tu míru snažil zmenšit a uklidnit svoje viditelné rozčarování, mysl se mu přeci jenom rozutekla do nepříjemných zákoutí. To se mu ale podařilo opět rozehnat v moment, kdy Bree znovu promluvila.
„V tom máš pravdu, je docela málo věcí bez jakých by se člověk nutně neobešel.* Myslím, že v tomhle ohledu jsme na tom dost dobře, ačkoliv... Pokud bychom skončili někde v divočině, tak je naše připravenost o dost menší, než by mi bylo milo. Nevěřím ale tomu, že by na něco podobného došlo, stejně jako důvěřuju tvým neuvěřitelným schopnostem obstarávat potřebné věci. Jsi jako čarodějka.“
Tím privilegiem ho nejen zaskočila, doslova ho šokovala. Přesně v ten moment také Desmond poněkud zaraženě ztratil řeč a jenom na ni zmateně zamrkal, než se mu po tváři rozlil náznak úsměvu a v očích se roztančily stříbřité jiskřičky srdečnosti, protože mu tím připomněla to, jak moc ji miloval.
„Nápodobně, drahá. Přesně takové privilegium máš i ty v mém případě. A díky... Nejen za tohle, ale především za to privilegium smět s tebou trávit čas, natož být tvým snoubencem.“*

Nechtěl vzpomínat na události z Černého lesa, jelikož to v něm vyvolávalo hodně tísnivou úzkost, ale svým způsobem slyšel rád, že to Bree v důsledku částečně posílilo. Dalo se to nejspíš očekávat, jelikož podobné události byly jako olej nalitý do ohně, v mnohých případech doslova hnacím motorem pro další rozvoj. A ona na rozdíl od něj měla nad svojí magií a schopnostmi dobrou kontrolu, což je stavělo do výrazně lepší pozice, než v jaké se původně nacházeli. A to bylo moc dobře.
„To rád slyším, jen... Jak se cítíš? S nárůstem moci se prý pojí různé projevy. Sám jsem to nikdy neokusil, ale nechci riskovat to, že ti kvůli tomu bude zle. Magie je dost ošemetná věc, zvlášť v nehlídaných chvílích.“

Neskutečně rád by to bral stejným způsobem jako ona, ale nebyl toho schopný. Moc dobře si uvědomoval to, do jakého postavení se zrodil. Za jakých okolností a jak na tom byl už předtím jeho bratr. Snad žádná z víl ze Stříbrného lesa by dobrovolně nepřijala do svojí domoviny podobnou existenci, bylo by to z jejich strany jako projev čirého šílenství. A byť byly víly známé pro svoji vlídnost a nestrannost, existovaly zkrátka hranice a pravidla, jaké nebylo radno překračovat... A přesně to udělal nejen Theoran, ale také on sám. Nemohl očekávat, že by ho přijaly s otevřenou náručí. V lepším případě by ho jenom zapudily jako nechtěný stín, ale v té horší...
„Je. Theoran o tom místě mluvil jako o jednom ze svých nejoblíbenějších, což bohužel myslím nevypovídá o krásách tamní krajiny, ale spíše... O zlověstnosti původu toho jména. Nevím jak tebe, ale mě představa absolutního ticha poměrně děsí. Člověk si potom uvědomuje kdeco, byť je to nejspíše dokonalé místo pro úkryt nebo klid. A co se toho zbytku týče... Vážím si toho, Bree, ale ony to tak neuvidí. Pocházím z rodu s hodně stinnou minulostí, navíc ještě s pošpiněnou krví. Na někoho takového nebude nikdy žádná z tamních víl nahlížet jinak než jako na bastarda nebo problém.“


* spoiler alert: ne, mýdlo mezi ně nepatří! #MyŠpínaZůstává (zatím, svůj slib dodržím)
* I'm melting right now. Awww Breesmond feels

Nebylo pochyb že mu tím ujištěním dost ulevila a to bylo jedině dobře. I ona sama byla spokojená s tím jak to bylo v současnosti , takže si řekla že bude i nadále rozvíjet především svojí magickou stránku a výdrž. Tu spolu s rychlostí měla díky létům kradení už taky v docela slušném stavu, ale vždycky bylo dost zlepšovat. A za svůj (snad) ještě dlouhý budoucí život si jistě na procvičování čas ráda najde. ,,Pokud budeš chtít, budeme po cestě moct zkusit znovu trénovat s naší magií. Tentokrát mám lékárničku u sebe, kdyby něco. A tentokrát budu taky opatrnější.” Omluvně se usmála, zatímco si na rameni nadhodila svůj starý dobrý vak, aby upozornila na v něm uloženou lékárničku. ,,Vím, že to půjde asi těžko...Ale nemusíme tu cestu brát jen jako povinnost. Můžeme si tu cestu snad i něčím okořenit a vyzkoušet nové věci! Co myslíš?” Šťastně se zazubila než se znovu s viditelnou spokojeností zakousla do jablíčka. ,,Mimochodem...Vybral jsi opravdu prvotřídní jablíčka, Desi. Jsem na tebe hrdá a moje chuťové buňky jsou ti vděčné.” Než se nadála už to zelenkavé ovoce celé snědla, takže si mohla odškrtnout další položku v cestě ke své spokojenosti. Už by to chtělo jen pořádně dlouhou koupel, aby to vše podtrhla k dokonalosti. Byla v jemňoučkém svetru, najezená a s Desem. Nic víc si vlastně ani přát nechtěla.

,,Já se označuju jako zlodějka, ale pokud budeš chtít, klidně budu i tvoje čarodějka. Bude mi ctí. Sice ti bohužel neobstarám úplně všechno, ale věci ke každodennímu fungování by neměly být problém.” To že si uměla obstarat spoustu věcí vždycky brala jako dobrou věc, zvlášť když musela fungovat úplně sama v Ormsäru. V takovém případě ani už byl jen detail jakým způsobem to udělala. ,,Desi? Tobě to nevadí? Vím, že je to poněkud...Netradiční koníček a povolání...” Zamumlala. Rozhodně to nebylo něco, čím se mohla chlubit a dříve měla alespoň nějakou výmluvu. Málokdo zaměstnal mladou vílu v nějakém povolání, které nebylo úplně nedůstojné a lidi na vás neshlíželi v tom lepším případě jen jako na podřadné. Teď když dovršila lidské dospělosti by mělo být o dost jednodušší si nějakou práci najít a postarat se o sebe a Dese, ale to by nejspíše chtělo se někde usadit, ne cestovat napříč celou Nescorou. A ona nejen že nebyla vhodnou osobou, kterou by někdo mohl udržet na jednom místě, ale zároveň nechtěla nijak omezovat ani svého bělovláska.
,,Desi...Nemusíš za to děkovat. To ty jsi ten, díky kterému mám den co den důvod se usmívat. Díky tobě jsem tou nejšťastnější vílou pod sluncem i měsícem. Takže to já děkuji za to, že sis vybral zrovna mě jako svou budoucí ženu.” Lehce zatřepala křídly a vznesla se do vzduchu, aby ho mohla jemně políbit na rty. ,,Jsi skutečně to nejlepší co mě kdy potkalo.” Když se od něj odtáhla, po tváři se jí rozlil nepatrný ruměnec. Nikdy si nemyslela, že by se u někoho kdy odvážila byť jen k takovému polibku. Už dříve byla drzá a opovážlivá, ale náklonnosti u jiných nevyhledávala. Ale Des...Dal jí smysl. A konečně dokázal vybarvit tu pochmurnou šedou krajinu kolem nich. Zkrátka přišel do jejího života a postupně všechna šedá začala samovolně mizet. Věnoval jí pestrost a barvy a ona mu to hodlala oplatit co nejlépe jen dokázala.

Z pochopitelných důvodů se už nechtěla hrabat v myšlenkách na tu událost, ale to ona to téma nadhodila, takže se mu zkrátka vyhnout nemohla. ,,Ohledně mojí magie...Cítím se skvěle. Myslím, že to posílilo mojí sebejistotu a odhodlání trochu rozžhavit den komukoli, kdo by nám chtěl zkřížit cestu. Asi je to troufalé, ale tak to cítím. Takže to vnímám jako opravdu velký pokrok. Ovšem...Znovu bych to prožít nechtěla...To raději budu zlepšovat svoje schopnosti bezpečnější pomalou cestou. V tu chvíli...Asi je to z pohledu někoho jiného přehnané...Ale myslela jsem si, že tam umřu. Ale i tak jsem se nedokázala pohnout. V ten moment jsem nechala svojí magii dělat si co chce. A viděl jsi jak to dopadlo...Tenkrát jsi se zranil a to jen a jen mojí vinou.” Zavrtěla hlavou, aby setřásla ty příšerně myšlenky ven ze své mysli. Chtěla ten moment nechat daleko v minulosti a už se k němu nikdy nevracet.

,,V tom případě to tam musíme opravdu trochu oživit. Ticho je fajn ,ale úplné ticho zní opravdu děsivě. Tedy...Nezní, ale zní. Víš jak to myslím, viď?” Pronesla řečnickou otázku spíše pro sebe než pro něj, ale když už se měla dělit o svoje myšlenky, tak proč ne? ,,Tím pádem bych se ti měla jménem své rasy omluvit, protože ačkoli se ani trochu nemohu považovat za ukázkový případ, víly by neměly takhle někoho odsuzovat bez toho, aniž by se s ním alespoň jednou setkaly. Takže...Hluboce se omlouvám.” Zastavila se před ním, načež vysekla hlubokou poklonu. ,,Vždy ale bude jedna víla, která tě bude vždycky milovat, nehledě na okolnosti. Takže se nemusíš bát, drahý.”

Pořád se jen tak s klidem nedokázala přenést přes ten fakt, že se probudila v relativně cizím prostředí. I když už nebyla těsně po výstupu ze spánku a uvědomovala si, kde je a co se dělo, že se tady vůbec ocitla, stejně to byl zvláštní pocit, který se jí rozlézal podél páteře v podobě mrazení, které ji donutilo se zimomřivě zachvět. Trochu jí tam pomohl ten fakt, že nebyla v místnosti sama – ačkoli samotu často vyhledávala, tohle nebyl zrovna jeden z těch případů, kdy by jí nějak speciálně holdovala. Na otázku ohledně svého vyspání musela chtě nechtěla pokrčit rameny se smutným úsměvem. „Nejlepší to hádám nebylo, ale na druhou stranu to nebyla jedna z nejhorších nocí, co jsem zažila, takže si nemůžu stěžovat. Já a spánek holt přáteli nikdy nebudeme,“ podotkla docela očividnou skutečnost, zatímco očima zvědavě klouzala po místnosti. Světlo prosvítající zvenčí komnatu svým způsobem měnilo způsobem, kdy bylo snadné uvařit, že je úplně jinde, než kde nad ránem před úsvitem usínala.

Zvědavost se přes ni přelila hladce jako vlna přes omletý oblázek, když jí oči spadly na tlustý sešit vázaný v kůži, který ležel na stole před Theoranem. Say by ho neodhadovala zrovna na někoho, kdo by trávil svůj čas sepisováním takových malicherností, jako je deníček, takže byla přesvědčená, že jde o něco jiného, zjevně důležitého. S nadějí, že je to snad ne tolik troufalá otázka (ale zároveň s ospalostí, která z ní smývala veškeré filtry a tak z ní smyla i obavy se prostě vtíravě zeptat), na ten sešit krátce ukázala prstem, než se zeptala. Kdyby byla její zvědavost tekutina, dávno by zaplnila celý sud. „O co jde?“
Poté, než se stihla pořádně pozastavit nad tím, že mění témata jako na běžícím páse, si prohrábla mírně zacuchané vlasy, čímž se pokusila dostat je trochu pod kontrolu, a na rtech jí ulpěla další otázka, která se hrnula ven i bez jejího přičinění. „Spíš než čaj… byla by možnost napsat a odeslat dopis? Postačí mi papír a něco na psaní, dopravit ho zvládnu.“ Na chvíli se odmlčela, než jí došlo, jak to znělo, proto pokračovala: „Nemíním psát matce, ať si pro mě dojede. Bohové, ne. Jenom… přijde mi fér dát vědět bratrovi, že žiju a jsem, v rámci mezí, v pořádku.“ Nehodlala vypisovat všechny detaily, ale byla to věc, která ji napadla a tížila už od včerejška. Byla si jistá, že každý v Lese už očekával, že by se měla vrátit ze Stříbrného lesa. Její matka uměla být hysterka, což nikomu nepřála, ale to, aby alespoň Caas věděl, co s ní je, jí přišlo jako něco, co mu tak trochu dlužila, takže… tak. Její žádost byla koneckonců dost logického ražení.

Možnost dát další pokus trénování magie zněla docela dobře, ale Desmond v dané situaci nebyl schopný se podobným věcem plně oddat. V hlavě měl šílený nepořádek a měl co dělat, aby se úzkostlivě neohlížel přes rameno, jelikož napůl vyčkával až se za nimi začne ozývat zvuk zuřivého máchání ptačích křídel. Díky tomu také čas od času nenápadně rukou zabloudil k jílci svého meče, aby se ujistil, že pokud na něco podobného skutečně dojde, bude připravený. Rozhodnutí odejít - nebo spíše utéct - bylo nepochybně správné a on toho nelitoval, ale obával se důsledků. Až příliš mnohokrát už byl svědkem spouště zanechané po Theoranově běsnění... A představa toho, že by podobným způsobem mohla skončit i Bree, ho děsila až do morku kostí.

„To zní jako dobrý nápad. Jen bych s tím počkal, až budeme dostatečně daleko - musíme se dostat co nejdál a ideálně se někam zašít, abychom Theorana případně svedli ze stopy.“
On sám na nové věci příliš nebyl, preferoval zajeté způsoby na jaké už byl zvyklý, ale přeci jenom by to nemuselo být špatné. Sice si nebyl jistý co přesně Bree myslela pod ozvláštněním cestování, jelikož on byl zvyklý cestovat v tichosti a úplně sám, což byl dost drastický rozdíl, ale... Ne vždycky musela být změna nutně špatná.
„Co myslíš? To, že jsi zlodějka? Proč by mi to mělo vadit?“ Pozvedl poněkud zmateně jedno obočí, než rázně zavrtěl hlavou a objal ji jednou rukou, aby si ji mohl přivinout blíž k sobě a políbit do vlasů. V jeho očích byla naprosto dokonalá, zlodějka nebo ne. Naopak, obdivoval její schopnosti a přizpůsobivost, neviděl v tom nic špatného.
„Nevadí, není na tom nic špatně. Tedy... Z hlediska morálky asi je, ale oba víme, že tohle není moje nejsilnější stránka. Vzhledem k mojí minulosti a sklonům... Hádám, že je to jenom další důvod, proč tě mám rád. Člověk se zkrátka nevzpouzí královně zlodějů, však?“
Opravdu se vedle ní cítil dobře, téměř skoro jako kdyby i zaháněla jeho pocit prázdnoty. Po jejím boku si nepřipadal tak neúplný, byl klidnější a spokojený. Byť ho stále trápila spousta věcí a nepopiratelně nebyl zrovna dvakrát pozitivní osobností, měl ji opravdu hrozně moc rád. Miloval ji a byl jí plně oddaný.
„Nápodobně, Jiskřičko. Vážně doufám, že až tohle šílenství skončí, budeme mít klid.“ Když ho políbila, koutky mu nepatrně zacukaly a on jí rychle vtiskl polibek jako oplátku, než se stihla odtáhnout.

„To opravdu moc rád slyším, Bree. A není to přehnané. Podobné věci jsou nesmírně těžké a tíživé a jsi neuvěřitelně silná, že si to zvládla. Jsem na tebe hrdý, Bree. A taky moc rád, že tě to v důsledku posílilo, ačkoliv přísahám při Auroře, že už nedopustím, aby se něco takového opakovalo a ty ses ocitla v podobné situaci. Co se týče toho zranění... Nemusí tě to trápit, ano? Není to tvoje vina.“ Ve snaze ji pokud možno alespoň trošku ukonejšit se na ni nepatrně pousmál a vzal ji za ruku, proplétajíc si s ní prsty. Ani v nejmenším jí to nevyčítal, nezlobil se nebo něco takového. Šel za ní zcela dobrovolně - a stál si za tím, klidně by to udělal znovu. Nezaváhal by, když šlo o ni. Přeci jenom pro něj byla tou nejdůležitější věcí v celém světě i životě, nemohl by dopustit, aby se jí něco stalo.

Měla pravdu. Ticho umělo být neskutečně zlověstné a děsivé v mnoha ohledech, byť ho chvílemi částečně vyhledával. Měl rád klid, to ano - ale ne přílišný. Mezi těmi dvěma věcmi bohužel ale existovala extrémně tenká hranice a balance se v podobném případě hledala velice těžko, takže se zkrátka snažil respektovat situaci nehledě na okolnosti, protože s tím ve většině případů stejně nic nezmohl.
„V tom máš pravdu. Kdo ví, co za tím tichem je,“ pokývl souhlasně hlavou. Žádné vlastní teorie na vysvětlení ticha v onom lese neměl, ale kdyby se na to zeptal Theorana, určitě by mu nějaké to divoké vysvětlení poskytl, tím si mohl být jistý.
„To opravdu nemusíš, ale... Díky, Bree. Není to tak, že bych to vílám zazlíval.“

Svým způsobem se cítil hrdý, že ji měl poblíž. Nehledě na to, že se jejich seznámení a následné přesídlení odehrálo jen díky souhře špinavého jednání, měl z toho vlastně radost. Hodně pohnutou a nečistou radost, jelikož už dávno ztratil schopnost prožívat emoce tradičním způsobem, ale na jeho poměry šlo přeci jen o relativně dobrý stav. Výjimečně neměl nutkání jít někoho mučit, aby v sobě vykřesal alespoň špetku klidu,* jako tomu obvykle měl. Díky Sayleen měl konečně pocit, že nebyl úplně sám. Dělal si šance, že to tak i zůstane - a co víc, že by se jejich vztah snad mohl i rozvíjet, ačkoliv si v dané situaci vůbec řádně neuvědomoval závažnost svého typického jednání.

„I to se počítá,“ pousmál se na ni povzbudivě. „Tohle? Poznámky. Už několik let se věnuju studiu magie a přilehlých věcí. Pokouším se pokračovat v práci svojí matky, ačkoliv se na rozdíl od ní nepohybuju jen na poli alchymie a jejích principů, ale snažím se mířit na magii jako na celek. Existuje ještě spousta věcí, co ohledně téhle tématiky není vysvětlená a zmapovaná.“
V očích se mu zaleskl náznak čiré a naprosto upřímné vášně, jelikož tomu výzkumu zasvětil drtivou většinu svého života a jen tak se rozhodně nemínil vzdát, jelikož mířil dost vysoko. Toužil najít způsob, jak magii ovládnout kompletně, stejně jako si zajistit věčný život, což byla věc, jíž se alchymisté věnovali už předlouho. Všemocný lék, elixír života a mládí... O tom všem básnila spousta z nich, ale nikdo ještě nic podobného nevynalezl, díky čemuž chtěl Theoran být tím, co podobný objev učiní. Pochopitelně by si plody svojí práce nechal jen pro sebe a hrstku vybraných a celkově vzato to byla naprosto šílená a nemožná myšlenka, ale on v tom byl už natolik hluboce ponořený, že racionalita šla automaticky stranou. Tak jako tak, ta zvídavá otázka a částečný zájem ze Sayiny strany... Obojí ho potěšilo.

„Můžeš mít obojí, Say.“ Pousmál se nepatrně, než se zvedl ze židle* a vytáhl ze šuplíku čistý papír* a odsunul zápisník stranou, aby jí udělal prostor. Automaticky do šuplíku také sklidil svůj inkoust a vytáhl jí klasický, ustupujíc stranou.
„Prosím, máš volné pole působnosti.“ Líně se zády opřel o jeden ze sloupků postele a pohlédl na ni zvídavýma očima, zatímco si na rtech dál udržoval (na jeho poměry) překvapivě milý úsměv.
„Je dobře, že se mu chystáš napsat. Nevím jaký spolu máte vztah, ale... Pokud chceš, neměl by být z naší strany problém nechat vás se i setkat osobně. Ačkoliv popravdě řečeno netuším, jak by to vnímal on nebo jestli by to šlo uskutečnit vzhledem k tvému postavení u dvora, ale... Asi chápeš, co se tím snažím říct.“




* však ono tě to přejde, hochu Also fun fact: Hraje mi tu u jeho psaní písnička „Good Example“ - aneb dokonalá definice Theoránka
* a jestli furt neseděl, tak zase seděl, protože jsem líný hovado a nechci hledat předchozí post, sorrka
* nebo pergamen? Volba je na na tobě I guess

Poslouchala. To jí šlo, posluchačka uměla být skvělá. Když jí vysvětloval, o co jde v tom malém výzkumu, sama se neubránila zvědavému záblesku v očích. Nemůžete jí to vyčítat – to téma jí samotné bylo blízké na až osobní úrovni, takže muselo být jasné, že by o něj projevila alespoň úlomek zájmu. Zajímat se o magii jí bylo podobně přirozené jako dýchání, nemohla si jednoduše pomoci. Pokud by v tomhle polevila, jednoduše by se mohla stejně tak prostě zatvrdit, že už nebude dýchat, a udusit se tím.
„Zdá se mi to, anebo máš vskutku netradiční, zajímavé koníčky?“ pousmála se, zatímco sledovala, jak ten sešit vázaný v kůži* zavírá a schovává. Zajímalo by ji, co v něm asi tak je, jaké poznatky o magii se na těch stranách nachází, ale hádala, že podobné věci patřily k těm, do nichž by asi neměla hned z kraje strkat nos. Už tak pravděpodobně měla malý vroubek za to poslouchání v knihovně, co si budeme povídat.

„S tím setkáním… to zní velice lákavě, ale obávám se, že teď je na to vážně brzo. Matka ho bude hlídat – už tak bude rád, když ji nebude mít za zadkem čtyřiadvacet hodin denně.“ Ztěžkla polkla, než si ke rtům zvedla hrnek a pomalu upila. Teplý nápoj se jí rozlil celým tělem a elfka by přísahal, že cítila, jak ho pomaličku, ale jistě prohříval tak dokonale, že měla skoro chuť spokojeně příst. Když poté znovu otočila pohled k Theoranovi, neubránila se tak trochu kyselému úšklebku. „V momentě, kdy by zjistila, kde jsem, by sebrala armádu a prostě si sem došla. Ona… když se naštve, jde z ní pořádný strach. Jsem si docela jistá, že pokud by se vydala na tažení Nescorou s podobným hněvem, lidé a draci by si rozmysleli, než by ji v rámci války napadli. Stačilo by jim se na ni jenom podívat.“
A tak tomu skutečně bylo – Say ve svém životě nepotkala nikoho jiného než Laaniu Dorrë Jerichä, kdo by dokázal pouhým ostrým pohledem rozplakat i kámen. Nejednou se zamýšlela, jaký vlastně byl její vlastní vztah k matce – zda ji víc respektovala, anebo zda se jí víc bála. Asi by nebylo daleko od pravdy, kdyby řekla, že pravdou bylo převážně to druhé. A to pomyšlení ji z velice jasných důvodů zrovna dvakrát neuklidňovalo, to vám asi může být jasné…

Rychle dopila zbytek čaje dříve, než stačil byť jenom o trochu více vychladnout (převážně proto, jelikož bažila po tom efektu celkového prohřátí těla, což byste se studeným čajem nevyčarovali ani se silou všech božstev Nescory, pokud byste neměli průměrnou tělesnou teplotu podchlazeného tučňáka), a s vděčným úsměvem od Theorana** převzala psací potřeby. Psala rychle, brk jí plynule a bez chvění klouzal po papíře. Její rukopis nebyl zrovna ukázkou úhlednosti, ale snažila se to trochu krotit, aby to po obdržení nebylo snad podezřelé i někomu mimo Caase. A, ač by vážně chtěla, nemohla napsat jenom jasnou zprávu, kde je a proč… to by rovnou mohla přes celé panství vyvěsit křiklavou šerpu a pozvat si sem celé široké okolí.
Nakonec zprávu zpatlala tak, aby byla nedůležitá při kontrolou matky, ale jasná při pohledu bratra. A aby nemohlo v jeho případě ani na setinu procenta dojít k mýlce, do pravého spodního rohu papíru nakreslila jednoduchý podlouhlý lístek a obrys květiny s přesně pěti okvětními plátky. Jasmín. Pokud by mu nedošlo tohle, tak potom už skutečně nic.

„Dobře tedy… to bychom měli,“ pousmála se sama pro sebe, když list přeložila napůl a zamyšleně ho probodla pohledem, uvažujíc, jak nejlépe ho doručit. Secvaklo jí to jenom o chvíli později, načež bez váhání prudce vstala a pár ráznými kroky se ocitla u otevřeného okna. Na malou vteřinu soustředěně zavřela oči a zapátrala v okolí, magie se jí nadšeně rozprostřela do dálky a hledala. Cíl našla téměř okamžitě – a o setinu vteřiny později ho i uslyšela. Veselé, vysoko položené švitoření, které v Lese divokých elfů poslouchala den co den. Běloskvoucí peří Acamaté ji přímo udeřilo do očí, když ptáček přistál na okně a hravě ji zobákem šťouchnul do ruky, ve které držela dopis Caasovi. Věděl moc dobře, co po něm bude chtít, a to vyčarovalo elfce úsměv na tváři, než mu přeložený list papíru podala.
Sledovala, jak papír převzal, a jemně ho pohladila po peří pod zobákem. „Tak jo, kamaráde. Omlouvám se za tu dlouhou cestu, ale je to nutné. Nemusíš se vracet, dokud si pořádně neodpočneš, dobře?“ Na to ptáček reagoval pohledem, jako kdyby ji žádal, aby o takové pitomosti ani neuvažovala, než zapípal a odrazil se od okenní římsy. Say na něm visela pohledem do chvíle, kdy se proměnil v rozmazanou tečku na obzoru, a teprve poté se s úsměvem otočila zpět do místnosti. „Dobře… tak tohle by bylo vyřešené.“


* kdybys jenom věděla, holka, kdybys věděla…
** kámo, to je strašný, já mám furt nutkání psát místo normální verze jeho jména prostě Theoránek… help! :crysmile:

Na tváři mu zcela samovolně vykvetl upřímně polichocený úsměv. Pro mnohé by to jistě až tak zajímavé nebylo, jelikož stále existovala značně početná skupina lidí, co magii hrubě odsuzovali a cokoliv s ní spojeného jim připadalo jako projev absolutního kacířství, ale jinak na svém vlastním poli Theoran vskutku byl poněkud zvláštní, když šlo o jeho záliby. Problém byl v tom, že nehledě na jejich zdánlivou zajímavost a ojedinělost, jež perfektně ladily k jeho neuvěřitelně hluboké oddanosti výzkumu a novým objevům, byl stále především špinavým zmetkem. Za každý posun ve svojí práci totiž někdo tvrdě zaplatil, jelikož cena za pokrok byla pokaždé nesmírně vysoká. Nebylo tedy žádným velkým překvapením, že Theoran málokdy platil svojí vlastní krví - byť byl ochotný obětovat i kus sebe, jelikož byl do výzkumu magie opravdu silně ponořený, pokaždé bylo snazší předhodit v rámci snahy někoho jiného. Co by mu také bylo po ostatních? Nezáleželo mu pořádně ani na vlastní rodině, přátele nevedl a zajímal se jen o sebe. Velice snadno by se dal přirovnat k vlkovi samotáři, jelikož se neohlížel a silně si zakládal na vlastní nezávislosti, ale ve skutečnosti byl spíš vypočítavý. Přesně díky tomu se také dostal tak daleko, protože mu nevadilo kráčet a dusat přes mrtvoly.

„To mi pověz ty,“ pousmál se na Sayleen s nepatrným náznakem pobavení. Věděl moc dobře, co se vyprávělo o šlechticích s podobným rodem, jako měl on. Údajně bývali znudění, extrémně výstřední, chaotičtí až na půdu a neustále rozhazovali buď peníze, nebo mrtvoly. Přesně to na něj dokonale sedělo, ale i tak si rád udržoval poněkud odlišný obraz. Pokoušel se evokovat dojem sofistikovanosti, jisté elegance a intelektu. Nechtěl být za nějakého prachobyčejného násilníka - a ani se za nic takového nepovažoval, jelikož pro něj násilí bylo především prostředkem, ne absolutní nutností. Uvažoval prakticky, šel si za svým a držel se toho zuby nehty... A ten malý velký výzkum byl jen takovou pomyslnou zastávkou v cestě na špičku ledovce, jelikož toho dělal mnohem, mnohem víc.
„Já nevím. Pro někoho by to nejspíš mohlo být i naprosto banální nebo zbytečné, ale pro mě ten výzkum má velký význam. Magie je vskutku fascinující a myslím, že nehledě na objevy učiněné v minulosti se ještě stále máme opravdu hodně co učit. Mimo toho dost možná skrývá i klíč k mnohým problémům naší současné společnosti - hladem počínaje, morem konče. Je to opravdu mocný nástroj i vlastní element.“

Představa toho, že by snad mohl mít armádu elfů na svém prahu, bušící na vstupní dveře... Nemělo by mu to připadat vtipné, opravdu ne. Také si na tváři udržoval neutrální výraz a naslouchal Say, zatímco k němu promlouvala - ale i přesto mu to v důsledku stejně přišlo minimálně trošku úsměvné. Kéž by jenom tušila... On sice žádnou armádu neměl,* ale to neznamenalo, že by nebyl schopný něco vymyslet. Jistě, pokud by se snad měl úplně sám postavit armádě obávaných elfích bojovníků v čele s představenou, byl by těžce mimo svoji ligu. Nehledě na všechnu moc, co si stihl během let nastřádat, i on byl nejen zranitelný, ale především také smrtelný. Na ten fakt ale velice často zapomínal, jelikož mu přišel hrubě nepohodlný - i přesto byl ale dostatečně šílený na to, aby tu armádu ještě přišel přivítat a pozvat dovnitř na čaj.
„Dobrá, to chápu. Upřímně doufám, že ta situace nebude úplně... Příšerně nesnesitelná. Vzhledem k situaci to nezní ani trošku dobře, ale věřím tomu, že to tvůj bratr zvládne. Dle toho, co si říkala, vám v rodině koluje krev plná odolnosti a síly.“

S nepředstíraným úžasem pozoroval Sayleen, jak sepsala svůj dopis a poté ho předala tomu drobnému bělostnému stvoření. Ptáček během chvilky odletěl a Theoran si musel v duchu oddychnout, jelikož kdyby se zdržel po delší dobu, dost možná by ho prozradil. Konec konců podobná magická stvoření bývala na korupci dosti citlivá, natož pak ta, co byla v nějaké formě spojení s elfy.
„Máš nějakou představu toho, co bys dnes ráda podnikla?“ Zeptal se nakonec Say vlídným hlasem, v duchu napůl přemítajíc nad tím, jak moc dobrý nápad byl brát ji rovnou na panství. Na každém rohu číhalo něco, co ho mohlo prozradit - a on to nenáviděl, ale neměl na výběr. Když už s tou šarádou začal, nemohl ji jen tak nechat jít k ledu, dokud nebude vhodná chvíle. Naštěstí byl poblíž Rasmus, který by mu s trochou správné motivace mohl pomoct situaci trošku uklidnit a zabezpečit, aby jeho malé špinavé tajemství ihned neprasklo...




* a díky bohové za to! To bychom byli solidně v hajzle

Celá ta situace byla vážně proklatá. Být na cizím sídle, kam ho odvedl člověk, který už od pohledu vysílal silnou vlnu temna a zároveň, což bylo ještě pro něj horší, moci. Ne takové, že by byl jen vysoce postavený nebo uměl bojovat, ale moci v magii a to bylo něco co Aléria děsila, i když by to jen tak před někým nepřiznal. On byl velice zdatný bojovník. S meči se mu zatím nikdo, s kým se pustil do křížku, nevyrovnal, ale magie? Neměl ani šanci se k nějaké pokročilejší pořádně dostat. Byl rád za ty naprosté základy a ani ty moc nepoužíval, protože preferoval meče, v kterých si byl jistý. Ale podle toho, jak na něj Theoran působil, by mu meče byly naprosto k ničemu a to mu drásalo jeho nervy. Jediné co vážně mohl udělat, bylo na to jít chytře a buď to obejít lstí a nebo jednoduše zjistit co a proč se děje a pak s ním zkusit promluvit. Jakkoliv bláznivě by to samozřejmě mohlo znít, sám věděl, že se zjistí důvod, hned je vše jednodušší a dá se člověka pěkně nahnout k tomu, co chcete vy.

"Jakože když i já přiznám, že bych se s ním asi silově bohužel rovnat nemohu, tak je něco v nepořádku. Na své schopnosti hodně spoléhám, ale tohle je jiné. Takovou magii jsem nikdy z nikoho necítil." Pronesl a zadíval se ven z okna. Nevzdával se, to ani za mák. Ale chtělo to na to jít obezřetně, protože v takové situaci by přešlap mohl končit fatálně.
"Takové znalosti prostředí se rozhodně hodí. Urychlí nám to práci a třeba to stihneme, než se s ním opět budeme muset setkat." Pronesl a povzdechl si při pomyšlení na to, že zase tolik času na to asi mít nebudou. "Že váháte. Já jsem vždy připraven, vždyť jsem přeci jen generál" Pronesl s pobaveným úsměvem a otočil se zpět na ni. "Ale než začneme prohledávat kouty tohohle panství, tak bych měl jednu prosbu. Nemůžeme se tykat?" Pronesl a natáhl před sebe ruku. "Dáme si to od začátku. Říkej mi Alério, dobrá?" Pronesl a blýsknul po ní dalším úsměvem. "Nebo beru jakýkoliv jiné zkratky, ale pro lásku všech bohů mi nevykej. Situace se změnila, jsme na stejné lodi od teď."

Nepochybně bylo něco v nepořádku... A co víc, HODNĚ v nepořádku. To, co kolem sebe Theoran šířil za auru a atmosféru, by se dalo velice snadno přirovnat k některému ze silných pachů, co v každém vyvolávaly přirozenou formu paniky - kouř kombinující se s pachem seškvařeného masa, smrtelná zatuchlina... Jed. Ten muž měl hodně daleko k přirozenosti, o tom nemohlo být jakýchkoliv debat. Otázkou ale stále zůstávalo, co přesně to pro ně dva mělo znamenat: jistojistě byl nebezpečím, ale zatím nepůsobil dojmem, že by se je snad chystal jakkoliv ohrožovat přímo. Kdyby chtěl, mohl je dávno zmrzačit, uvrhnout do kobky* nebo rovnou popravit jako selata na jatkách. Měl tu moc i sílu, ale ani jedno z toho neudělal, alespoň ne zatím. Místo toho si je (byť silně nedobrovolně) odvedl na panství a tam je ponechal jako hosty. Celá ta situace byla vskutku šílená, čemuž rozhodně nenapomáhal ani fakt, že Niadee panství znala velice dobře, ale nikdy nenarazila byť na jedinou zmínku o muži, co by nesl jméno Theoran. To v ní vyvolávalo děsivý nespočet otázek, jaké byla bohužel absolutně neschopná zodpovědět, díky čemuž na ni začínala doléhat nepříjemná tíha čiré frustrace.
Fakt, že i Alério zároveň vnímal to, jak moc byl Theoran pochybný a pokřivený, jí rozhodně na klidu nepřidával. Sice byla ráda, že v tomhle ohledu měli oba stejné dojmy, ale v důsledku to příliš nápomocné nebylo - dokud totiž nevěděli, proti komu (nebo možná spíše ČEMU) stáli, neměli sebemenší šanci přijít na jakýkoliv způsob, jak z té nešťastné situace vybruslit. Určitě ale nemělo smysl pokoušet se ho zbavit násilnou formou, jelikož závan magie, jež kolem sebe šířil, dost jasně vypovídal o jeho moci. Takový kousek by mohl dost dobře skončit příšernými důsledky, pokud už ne přímo absolutní tragédií. Sama Niadee rozhodně nic podniknout nemohla, nebyla ani zdaleka bojovnicí po fyzické stránce. Sice měla bojovnou povahu, to ano, ale kdyby se snad pokusila vyrazit proti někomu jako byl Theoran, tvrdě by narazila. Byla křehká a ano, svým způsobem i slabá. Téměř ve všech ohledech i po lidské stránce odpovídala svému zvířecímu já - byla drobná a křehká, přesně jako červenka. Kompenzovala to ale bystrou myslí, vynalézavostí a v neposlední řadě i magií, která sahala poměrně hluboko, byť s ní Niadee nedokázala nakládat s takovou sebejistotou a umem, jak to dokázali Rasmus nebo její zapomenutá sestra.

„Nápodobně. Ačkoliv... Být tady má svoje výhody,“ přitakala zamyšleně, napůl zabraná do všech těch chaotických myšlenek víříc napříč svojí hlavou. Nehledě na Theoranovy záměry měli i oni svoji výhodu: tou byl nejen fakt, že se na panství Niadee dost dobře vyznala, ale především to, že věděla, kde by mohli začít hledat svoje tolik potřebné odpovědi. Theoran a Rasmus museli nepochybně být nějakým způsobem příbuzní, o tom nemohlo být pochyb - a záměry toho temného muže s ledovým pohledem sice tak snadno odhalit nešly, ale jejich spojení ano. Nemluvě o tom, že pokud by se jim podařilo najít některé z Rasmusových poznámek nebo se dostat do knihovny, mohli by alespoň nějakým způsobem odhadnout, co přesně s Theoranem bylo v nepořádku. Jistě šlo o nějakou formu nečisté magie, to bylo jasné, ale mohl také existovat i nějaký způsob, jak proti takovým projevům bojovat. Každá věc, včetně magie, měla svoji slabinu... Tudíž ji musel mít i Theoran.
„Myslím, že vím, kde bychom mohli s tím hledáním začít. Hádám, že jen tak asi nezjistíme, co přesně od nás chce - ale mohli bychom dopátrat nejen co je on sám zač, ale především to, co se s ním stalo. Magie má spoustu projevů a každý z nich má i svůj protipól, takže pokud bychom se dostali do knihovny a byli dostatečně opatrní, mělo by se dát najít alespoň něco ohledně toho zvláštního... Čehosi, co kolem sebe šíří. Pak bychom konečně alespoň věděli s kým máme tu čest a na co se začít soustředit.“
Nelíbila se jí představa, že by se měla přehrabovat Rasmusovými věcmi* a tudíž připadala v úvahu spíše knihovna, která by se svojí bohatostí měla perfektně postačit jejich účelům. Sice to znamenalo trošku delší a složitější hledání, jelikož byla plná nejrůznějších titulů, pergamenů, poznámek a dokonce i deníků, ale se špetkou magie by si vystačit mohli - konec konců existovala poměrně užitečná kouzla na prohledávání, takže by to až tak těžké být nemuselo. Otázkou spíš zůstávalo, jestli se tam zvládnou dostat... A kolik času budou mít na to, aby našli odpovědi na svoje otázky.
„To mě nepřekvapuje,“ pousmála se vlídně, neschopná vzdorovat náznaku pobavení nad tím, jak odpověděl. Ne, že by jí přišlo vtipné, že si byl tolik jistý - sebejistota byla něco, co musela svým způsobem obdivovat, jelikož si velice dobře uvědomovala to, kolik práce stálo něco takového nejen vybudovat, ale především také udržet... Ale vzhledem k jejich situaci jí zkrátka přišlo zvláštně ironické, že si i navzdory všem pochybnostem udržoval takovýhle smysl pro humor i svůj charakter.
„Samozřejmě. Těší mě, Alério.“ Pokývla hlavou, než si s ním potřásla rukou a věnovala přátelský úsměv. Upřímně byla neskutečně vděčná za to, že se situace přeci jenom obrátila a oni oba přešli z toho zvláštního pasivního téměř nepřátelství, co se začalo vyvíjet na tržištích, až v křehké spojenectví. Niadee vůči Alériovi už dávno sice necítila zášť, ale i přesto pro ni tohle gesto znamenalo opravdu hodně a byla neskonale vděčná za to, že generál udělal podobně vstřícný krok.





* což by byla hořká ironie vzhledem k tomu, jak se Alério s Niadee poprvé setkali Karma je ve vzduchu, I guess
* což byl taky hodně špatnej nápad, když tam zrovna je se svým boifrendem, žejo I kdyby mu tam nešli snoopovat, tak by viděl Aléria a dostal by pěknej ragey mode

Chvíli se ještě dívala za odlétající siluetou, než se otočila zpátky do místnosti. Dříve, než však stihla cokoli Theoranovi odpovědět, se zarazila. Něco se dělo – kůže jako kdyby jí začala vibrovat, srdce se jí zpomalilo a hned vzápětí zběsile rozbušilo, ve spáncích jí začalo podezřele tepat a celkově se s ní svět na malý okamžik zatočil, až se musela chytnout rámu okna k tomu, aby nalezla jakous takovous stabilitu. Něco viselo ve vzduchu – a nebyla to jen ta podivná forma magie, kterou jako kdyby panství dýchalo. Ne, tohle bylo něco jiného, něco, z čeho se jí výjimečně neježily vlasy – jako když vámi projede elektrický výboj, který vám ale vůbec nic neudělá. Jako kdyby někde v Nescoře explodovala magická bomba, která ale nesloužila k tomu, aby ubližovala.

Těžko říct, co to bylo – elfka si byla jistá, že se snad nikdy s ničím podobným nesetkala, a to se domnívala, že už toho co se magie týkalo viděla docela dost – avšak měla docela silné tušení, že její společník bude vědět dost dobře. Popravdě? Ani trochu by ji to nepřekvapilo. A když se otočila k Theoranovi a skutečně viděla, že moc překvapení nepobral, ta teorie se jí potvrdila. Odhodila si několik zbloudilých vlasů z tváře, než vykročila váhavě dopředu. Netušila, zda posbírá stoprocentní stabilitu – nervozita z cizí magie se míchala s nevolností podobnou té, se kterou se potkala už ve Stříbrném lese. Nechtěla se tu odporoučet k zemi stejně jako tam, takže se snažila dávat na sebe alespoň minimální pozor.

Tam, kde neměla stabilitu v kroku, ale alespoň měla tu v hlase. „Co to bylo?“ ozvala se – na první dobrou a na první dojem se to jevilo jakožto docela nevinná otázka, ale z hlasu jí šlo docela jasně poznat, že se jí ani trochu nelíbí, v jakých okolnostech se to zase ocitla – že už zase se semlelo něco, o čem netušila, co to je zač. Nešlo o to, že by potřebovala do všeho strkat nos – ale měla panickou hrůzu z toho, když se jí něco tajilo. Zvlášť když to pak bylo takhle moc okaté – pomaličku, krůček po krůčku, její nervy docházely do stádia, ve kterém měly jenom maličký kousek k tomu, aby praskly úplně, a to nebylo (jak jistě chápete) zrovna tím, po čem by bezmezně toužila.

Neměli šanci jakkoliv rozvíjet načatou konverzaci, jelikož se zjevila ta zvláštní vlna... Jako záchvěv čiré, mocné a surové magie. Theoran okamžitě napřímil hlavu jako zvíře čenichající nebezpečí ve vzduchu, mírně přivírajíc svoje bouřkově šedé oči. Nikdo mu nemusel říkat, o koho šlo. O co sice netušil, neboť byl od místa příchodu poměrně vzdálený, ale magii svojí vlastní krve by poznal i poslepu. Byla absolutně nezaměnitelná, natož pak když už znal její tón a i příchuť. Nepochybně šlo o tu dívku, jeho nejmladší. Raniu.
Ani v nejmenším se mu to zrovna v danou chvíli nehodilo, ale zásah osudu zkrátka ignorovat nemohl. Nebyl blázen, tohle bylo nejen jako záblesk z čistého nebe, ale zároveň i jako kouřový signál. Díky tomu závanu dokázal svoji uprchlou dceru velice snadno vysledovat... A především také dostat i nazpět, přesně tam, kam patřila. Na panství, kde ji měl pěkně pod dohledem a kontrolou, jelikož nemohl znovu opakovat tu samou chybu jako u Rasmuse. Už takhle ztratil mnoho let kvůli jejímu ztracení, žádný další přešlap už nepřicházel úvahu. Musel ji najít a přivést nazpět, pokud možno ihned, dokud její stopa nevychladne a on ji znovu neztratí. To ale k jeho smůle znamenalo, že se musel omluvit Sayleen a na nějakou dobu odběhnout, díky čemuž se dostával do solidně prekérní situace. Nechtěl jí lhát, jelikož mu to svým způsobem přišlo zbytečné, ale... Pravda by v jejích očích nepochybně nevypadala o moc vábněji než nějaká milosrdná lež. Ještě nebyla vhodná chvíle na to, aby se jí otevřel a dal jí možnost nahlédnout kousek dál do jeho světa. Nebyla na to připravená, ani on na to nebyl připravený. Potřebovali čas a prostor, rozvíjet svoje vzájemné pouto, teprve poté jí mohl zavést do svého království pod dominancí stínů.

„Magie,“ odpověděl jí nakonec napůl nepřítomně, než sjel očima z okna směrem na její tvář a automaticky si prohrábl prsty vlasy. Nebyl si jistý nakolik by bylo moudré zabíhat do detailů, ale zároveň ji rozhodně nechtěl udržovat ve stoprocentní neprostupné tmě, protože to nebylo fér. Zasloužila si to vědět.
„Hodně silná a intenzivní magie. Ať už někdo udělal cokoliv, zanechalo to hodně silnou stopu. Je to skoro cítit ve vzduchu... Jako déšť.“ Pomaličku se zhluboka nadechl a zase vydechl, než uvolnil zamyšlený výraz na svém obličeji a vtiskl Sayleen něžný polibek do vlasů.
„Půjdu zjistit, co se děje a jestli nás to zahrnuje. Zatím si dopij čaj, ano? Hned budu zpátky.“

Sotva za ním zapadly dveře ložnice, pevně sevřel jednu dlaň v pěst a seběhl po hlavním schodišti dolů, míříc do postranní chodby. Tam zmizel za dveřmi skrytými obrazem, pohrouže se do chladivé tmy. Ta ho objala téměř jako kdyby ho očekávala po velice dlouhou dobu - a Theoran se ani v nejmenším nebránil, neboť mu to dokonale vyhovovalo. Jedině tam se cítil v bezpečí a svobodně. V náručí stínů, ovinutý pachem krve jako párem paží milenky... Skrytý v útrobách panství, jež bylo stejně prohnilé jako jeho vlastní nitro.

Po zdolání posledního schodu točitého kamenného schodiště luskl prsty, aby zažehl magické světlo na stěnách a přešel po prostorné místnosti, v jejíž středu vězela zapuštěná nádrž. Tu v daný moment ale královsky ignoroval - jeho totiž zajímal spíše oblouk tvořený černočernými kameny, jež se nacházel na zdi přímo proti němu. Chvíli na něm spočíval očima, než poklekl k nádrži a ponořil do ní obě paže, téměř až po ramena. Rukávy jeho oblečení okamžitě nasákly odpudivě studenou tekutinu a vlákna se zbarvila do ruda, když Theoran ruce vytáhl a přejel krví smáčenými dlaněmi po obou polovinách oblouku, mapujíc ho tou životodárnou tekutinou.
Na rozdíl od svojí dcery měl ve vyvolávání portálů podstatně větší zkušenosti a dokázal i najít způsob, jak si tu práci usnadnit - tudíž když se před ním začala formovat čirá magie, otevírajíc průchod mezi zapuštěnou zdí a místem, kde se Rania nacházela, rozhodně ho nezmáhala až taková slabost a vysílení jako ji. S tou myšlenkou vykročil kupředu, vstříc neznámu.

Say měla v hlavě tisíce otázek, přímo se jimi dusila, ale bylo zřejmé, že pořád neměla šanci si je nechat zodpovědět. To ji míchlo jako vážně máloco. Než ale stihla cokoli dalšího říct, položit jakoukoli otázku či cokoli dalšího, Theoran se prostě se spěšnou omluvou zvednul a prostě zmizel mezi dveřmi – a kromě atmosféry, co by se dala dost dobře krájet, po sobě zanechal i totálně zmatenou elfku. Ta chvíli jenom zmateně mrkala na zabouchnuté dveře, než si frustrovaně prohrábla vlasy a přešlápla na místě, než se rozhlédla nervózně po místnosti. Sotva osaměla, pomaličku se probouzející vztek se z ní rázem ztratil a byl zcela nahrazen emocí, která se jí ani trochu nezamlouvala – stísněností. Jako kdyby se ta místnost náhle její samotou smrštila a ona tím zůstala uvězněná. Neměla v lásce malé prostory, neměla v lásce místa, která neznala, a už vůbec ne samotu; a kombinace všech těchto tří faktorů pro ni byla jako smrtící kombinace, která nad ní visela jako nabroušená čepel gilotiny.
Stres v ní vyvolal to, že se začala pečlivě rozhlížet kolem sebe. V hlavě jí to šrotovalo jako o závod, ve spáncích tepalo s každou vteřinou silněji a silněji. Pokud jí tenhle pokoj přišel zvláštní už poté, co sem poprvé vešla, tak poté, co se Theoran vypařil a ona tak měla šanci si ho prohlédnou pořádně, jí přišel ještě podivnější. Tak nějak… pustý. Ač místnosti dominovala velká postel a pod oknem pořád stál ten stůl, mimo tyto dvě věci a masivní skříň u stěny se zdál pokoj děsivě prázdný. A stěnách nevisel žádný obraz; nikde nebyla ani malá památka po zeleni nebo jiných podobných doplňcích; kromě rozházené postele od toho, kdy se z ní dostala ona, byl celý pokoj až neskutečně uhlazený. Nebylo tu nic, co by vyčnívalo, co by stálo tak, aby to působilo nepatřičně. Jako kdyby tady snad ani reálně nikdo nežil. Z toho pocitu jí jezdil mráz po zádech a stísněnost jenom narůstala.

Ani si pořádně neuvědomila, že se rozešla, ale v následující chvíli plynule vypadla ze dveří a ocitla se na dlouhé chodbě, o poznání chladnější proti pokoji. Nervózně se rozhlédla kolem, ze zvyku si znovu pročísla tmavou kštici, než se bezmyšlenkovitě vydala vpřed. Neměla nejmenší tušení, kam jde, prostě jenom procházela chodbami a doufala, že až tenhle bezmyšlenkovitý stav pomine, tak bude zase schopná najít případně cestu zpátky. Na její obranu, nešlo od ní čekat, že by se tu vyznala, když toho viděla pořád tak málo, na druhou na to ale asi měla myslet a nevydávat se do útrob panství sama a na vlastní pěst… ale to byl problém, kterým se chtěla zaobírat až v momentě, kdy to bude potřeba… pravděpodobně v momentě, kdy se bude potřebovat vrátit. Tušila, že Theoran z jejího malého osamoceného cestování moc nadšen nebude, ale na druhou stranu – ona taky nebyla nadšená z toho, jak moc se toho před ní tajilo. Nebyla slepá ani pitomá, znala pohledy těch, kteří věděli něco víc a dramaticky nechtěli vůbec nic vyzradit. Tohle pomyšlení z ní pocit viny za courání sem a tam zase smylo a elfka se s klidným svědomím pustila do zvědavého sledování svého okolí.
To, kde je, si uvědomila až ve chvíli, kdy došla ke svému cíli – ve chvíli, kdy proplula přivřenými dveřmi a zvedly se před ní zdánlivě nekonečně vysoké regály plné nejrůznějších knih. Knihovna, zase a opět. Měla v živé paměti to, jak se tu jenom před pár hodinami ztratila, nebojte se, ale ani to ji neodradilo, aby se do té změti regálů vydala znovu. Teď, když neměla mysl zmatenou a dezorientovanou tím, jak byla unavená, už jí chodbičky dávaly mnohem větší smysl – možná, že ten spánek byl tedy koneckonců alespoň v tomhle ohledu k něčemu dobrý. Procházela se mezi regály, ale až po chvíli jí došlo, k čemu tak nějak podvědomě mířila – k těm dveřím, na které narazila už včera, ale nedostala se k tomu, aby se pokusila dostat za ně a zjistit, co ukrývají, protože ji mezi regály našel Theoran. Teď tu ale nebyl, takže to pojala tak trochu jako šanci si přijít na kobylku alespoň jedné maličké záhadě panství rodu Killianů, tím pádem to vzala bez váhání rovnou čarou přímo ke dveřím. Kliku stiskla dost opatrně, kov ji chladil pod prsty, ale dveře povolily a bez zaskřípání, které svědčilo o jejich častém používání, se otevřely přímo do temné místnosti bez oken.

Opatrně vešla dovnitř, držela se v proužku světla, které vycházelo z otevřených dveří do knihovny. Chvíli se snažila očima proniknout tmu okolo, ale nakonec to vzdala a zvedla pravačku před tvář. Chvíli se soustředila, mírně probrala svoji magii k životu, a jen s malým úsměvem na tváři sledovala, jak se jí přímo před očima nad dlaní objevila malá, ale zatraceně zářivá koule bílého světla, před kterou musela přivřít oči, aby jí nevypálilo oči. Nechala ho vzlétnout ke stropu, kde se umístilo a osvětlilo tak bez větších problémů většinu místnosti. Když se tedy Sayleen znovu pokusila rozhlédnout, už neměla žádné problémy a mohla se tedy v relativním klidu porozhlédnout kolem. Nemínila šmejdit do detailů a tak, ale byla zvědavá, co se tady asi tak může ukrývat.
Na první dojem ji do očí udeřil krb naproti stěny s dveřmi, před kterým stála tmavá lenoška, za jejímiž zády se ke stropu zvedaly regály plné různých knih. To byla ještě ta normální část knihovny – poté se ale pořádně rozhlédla kolem a kdyby se usmívala, tak ten výraz by jí pořádně rychle spadl z tváře. To první, co ji rychle upoutalo, bylo něco, co jí nepříjemně připomnělo matčiny dekorace na pracovním stole – několik lebek, které svou perleťovou bělostí přímo svítily do okolí a varovaly každého, kdo na ně spadne pohledem, před tím, že rozhodně nebyly jen tak nějakou hloupou domácí dekorací. A všechno to vyvévodilo v okamžiku, kdy vzhlédla k velkému masivnímu pracovnímu stolu z tmavého dřeva, na němž už samo o sobě stálo několik kalamářů na inkoust naplněných tekutinou vysoce podezřelé barvy – nad kterým podobně, jako si šlechtici věší hlavy ulovených jelenů, visel pár zářivých, třpytivých vílích křídel. To byla věc, která Sayleen přišpendlila k podlaze, donutila její srdce se nebezpečně rychle rozeběhnout a krev ztuhnout v žilách. Byla naučená na docela slušnou pohotovost, takže na většinu situací měla odpověď… ale teď jí skutečně došla slova. Nepříjemně jí to připomínalo matku – jen teda musela uznat, že tahle pracovna to vyšperkovala ještě o několik úrovní výš.

Pomalu zacouvala k té lenošce a prostě se bez vytáček posadila, zatímco očima pořád klouzala po pracovně, která působila jako z nějakého hororu. K jejímu vlastnímu překvapení ji to ale děsilo nebo znepokojovalo mnohem méně, než by bylo běžné u někoho, kdo by do něčeho takového jen tak nakráčel. Nebyla pitomá – to, že na tom panství je něco temného, alespoň podvědomě tušila od chvíle, co se tam ukázala, co se probudila poté, co ve Stříbrném lese zpanikařila a začala dělat pitomosti. Skrze čas, co tu trávila, zvlášť po tom setkání s duchem, se její podezření jen a jen stupňovalo – a i když ji to teď sice docela zaskočilo, pořád to nebylo něco, co by ji poslalo v mdlobách na zem tak, jak by se to asi na šlechtičnu slušelo. Možná proto, že k tomu, aby byla šlechtična, jakou měla být, měla celkem daleko – a to nejenom po vzhledové, ale také po duševní stránce. To jediné, co ji v tu chvíli reálně zajímalo, byl ten fakt, zda to, že tohle našla, alespoň trochu pomůže k tomu, aby přestala být tou, před kterou se potřebuje tutlat všechno. Reálně?
To jediné, co chtěla i potřebovala, byla trocha upřímnosti. Snažila se to dávat najevo od začátku, ale zdálo se, že to nebylo pořád dost. Takže tady prostě hodlala počkat, než trochu té pravdy dostane – pokud to bylo málo přes malé, nenápadné náznaky, neměla moc problémů nebo duševních zábran k tomu, aby přešla k trochu ráznějším metodám. V prostředí té pracovny jí začínalo docházet, že cesta jinudy asi nepovede…

Nemusel se ani vžívat do role lovce, neboť jeho malá výprava započala i skončila velice, ale velice rychle. Dokud věděl, co nebo koho hledá, obvykle si dokázal spolehlivě najít způsob, jak dosáhnout svého - a pokud šlo o ztracenou dceru, která vyváděla bohové kdoví co v Dračích skalách, čímž si víceméně namalovala na záda zatraceně vyvedený terč, bylo to snadné jako jenom ponořit obě ruce do vody a vytáhnout jediný oblázek ležící na dně. Dostal ji zpátky, ani ho to moc nestálo. Rozhodně ale mínil tentokrát upevnit svůj stisk a nedovolit jí znovu upláchnout, jelikož ho tím pěkně namíchla. A to se nevyplácelo nikomu, natož takhle křehoučkému a jemnému stvoření... Kdyby chtěl, mohl by ji rozlámat na tisíce maličkých kousíčků a násilně ji přeskládat, to si musela uvědomit. A proto jí to mínil doslova vrýt do paměti, tak aby už nikdy nezapomněla. Jedině tak totiž mohl upevnit svůj stisk kolem pomyslných otěží, neboť to on nosil na bedrech tíhu moci a nadvlády. Nikdo a nic ho toho slastného břímě nemohl zbavit... Alespoň si to rád namlouval.

Upřímně původně neplánoval protáhnout tím portálem hned tři duše, ale copak měl na výběr? Byla to nabídka dva za cenu jedné, vzdát se té pandy by byla hloupost. Proto jakmile společně vyšli kamenným obloukem do spoře osvětlené podzemní místnosti a on strčil Raniu před sebe, okamžitě se obrátil k dívce v černobílém medvědím kožíšku.

„Ty... Neřekl bych, že budeš schopná utéct. Částečně to obdivuju, ale musím říct, že mi to přivodilo jisté komplikace. Jak jistě chápeš, to bylo velice... Nepohodlné. A víš ty co? Nemám rád nepohodlné.“
Kůži měl bledou i na přirozeném světle, ale v záři toho umělého a vytvořeného s pomocí magie vypadal skutečně velice pobledle. Pleť mu svým odstínem přecházela z mrtvolně bílé k podtónům modré i fialové, doplněná o zatraceně dramatické stíny zdůrazňujíc jeho rysy. Ty působily ještě tvrději vzhledem k tomu, že měl pevně zatnutou čelist a mírně přivřené oči, jež v pološeru částečně světélkovaly stříbřitou září pulzující magie.
Nebyl si jistý, jestli chtěl uštědřit lekci jim oběma - přeci jenom nebylo jeho cílem je trestat až tak tvrdě, aby se z toho nevzpamatovaly a on je potom musel pracně sbírat a dávat dohromady - ale jak se ocitl zpět na svém panství, v pohodlí domova, začal se v něm opět zdvihat nashromážděný vztek. Rania vůči němu neměla přeci mít žádné předsudky, nic jí neprovedl. Alespoň tedy nic, co by bylo kritické... A soudě dle její narušenosti už musela přeci jen zažít horší věci než malý nedobrovolný výlet. Ale ta panda, ta vypadala poslušně. Ať už do ní vjelo cokoliv nebo zda ji snad prostě popadla jeho vykutálená dceruška, někdo to musel odskákat.
„Ještě jednou se mi vzepřeš a budeš si přát, abych tě vrátil tam, kde jsem tě našel. To jsou moje poslední slova, jasné? Nebudu se opakovat.“ Procedil mezi zuby vůči pandě, než ji chytil za čelist a pevně prsty sevřel, aby umocnil dopad svého vystupování.
Ještě než se stihl obrátit opačným směrem, aby promluvil do duše i svojí dceři, ucítil neurčitou formu tlaku v zádech. Protáhl čelist a pustil pandu, obracejíc se čelem k Ranie, která na něj hleděla s čistým vzdorem v očích, držíc v ruce rituální dýku, která byla položená vedle portálu.
Theoran si znechuceně odplivl trošku krve a pozvedl jedno obočí, absolutně ignorujíc fakt, že ho ta mrcha právě bodla do zad - nepochybně s úmyslem ho zabít, ale to by musela umět alespoň trošku mířit na správné místo, když už to chtěla zkoušet. Ne, že by jí to snad pomáhalo... Nehledě na krev, co krkavci okamžitě začala smáčet košili, neucítil ani jehličku bolesti. Ne, vůči ní už byl dávno odolný, dalo mu také mnoho práce, aby si tu toleranci vypěstoval.

„Co přesně to mělo být, maličká?“ Zeptal se svojí dcery, než zvlnil rty v polovičatý úsměv a vztáhl k ní ruku, přebírajíc dýku z jejího vlastnictví. Sotva to udělal, výraz v dívčiných očích se velice rychle začal přeměňovat z čistě ochranitelského a rozhněvaného na absolutně vyděšený, jelikož si nepochybně začala uvědomovat nejen svůj příšerný omyl, ale především vlastní situaci. Situaci, do níž se sice nedostala stoprocentně svým přičiněním, ale tím hloupým rozhodnutím ji nepochybně nevylepšila.
„Snažíš se mě zabít? Jsi rozkošná, vážně. Myslela sis, že bych se k tobě obrátil zády, kdybys pro mě byla hrozbou? Myslel jsem, že si chytřejší, Ranio. Ale kdo ví, možná jsem se v tobě spletl. Konec konců... Ani tvoji bratři nejsou o moc chytřejší. Jsem to ale nešťastník, moje rodina je doslova plná idiotů. Smutné.“
Po svém malém a pěkně melodramatickém projevu obrátil dýku ve svojí ruce a než stihla modrovláska jakkoliv zareagovat, popošel k ní a přivinul si ji k sobě v těsném objetí. Chvíli ji hladil po vlasech a nechal ji vzlykat mu do hrudi, dávajíc jí falešný pocit klidu a konejšivosti, než se od ní pomaličku odtáhl, pohlédl jí do očí a vlídně se usmál.
„Neboj se, moje maličká. Napravím tě a spasím. Budeš v pořádku a dokonalá, jen se nesmíš vzpouzet. Já se o tebe postarám.“
Udržoval s ní těsný oční kontakt a pozoroval to, jak výraz v její tváři pomaličku měkl, ztrácejíc jakoukoliv špetku zbývajícího vzdoru, jež se z ní snažil kličkou vymýtit. A jakmile dosáhl kompletního uvolnění a ona přestala na chvíli vzlykat, ještě jednou ji objal - tentokrát jen na podstatně kratší dobu. Než se ale odtáhl, bezmyšlenkovitě jí vrazil dýku až po jílec do zad, propouštějíc ji ze svého sevření.
Když ze sebe dívka vydala poněkud přiškrcený zvuk dávající najevo směsici šoku a čiré bolesti, tiše se uchechtl a odstoupil od ní, nechávajíc ji klesnout na kolena na zem v počínajícím záchvatu slastné bolesti.

„Varoval jsem tě, maličká. Nehraj si s ohněm, když se bojíš se spálit,“ poklekl si vedle ní a rychle jí pošeptal, než vyrval dýku z jejích zad a naprosto ledabyle ji přehodil na druhý konec místnosti, kráčejíc pryč. Svoji zprávu už vyslal, nebylo zapotřebí žádných dalších slov.

Zlý, příšerný a krutý sen. Přesně tak by popsala situaci, do níž se najednou dostala. Nemohla uvěřit tomu, že se to doopravdy dělo - Theoran se zkrátka objevil v Dračích skalách a odtáhl je obě zpět na panství, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Nezaváhal, neohlížel se. Nic takového. Bylo to přesně jako kdyby věděl s naprostou jistotou co dělal, jak na to a praktikoval to už po tolikáté, že ho dávno opustila jakákoliv forma obav nebo opatrnosti. O to víc z toho měla také Rania příšerný pocit, jelikož z něj doslova táhlo temno a zkaženost, tudíž jakmile se objevil v jejím zorném poli a popadl ji jako svůj majetek, aby ji odvedl nazpět, srdce se jí svíralo jako kdyby se mělo samovolně rozdělit na dvě poloviny.
Částečně byla vděčná za fakt, že v tom díky Zoe nebyla sama, ale možnost toho, že by jí ublížil, ji děsila mnohem víc než uklidňovala. Selhala, znovu. A to si přísahala, že už podobnou věc už nikdy nedopustí.

Ihned po příchodu ji otec shodil na zem a ona měla co dělat, aby se vůbec dokázala vyškrábat zpět na nohy, jak moc měla celé tělo příšerně zesláblé a končetiny vratké. Právě díky tomu pádu na studenou kamennou podlahu si ale všimla podivně zahnutého nože ležícího kousíček před ní, takže po něm automaticky chňapla. Zatímco Theoran dával tu příšernou přednášku její přítelkyni, která v tom všem byla naprosto nevinně, zdvihl se v Ranie jakýsi pud, instinkt. Věděla, že musela něco udělat, bylo zapotřebí bojovat a zastavit to, než se situace zvrtne ještě víc a ony obě se dostanou tak hluboko do potíží, že už se z toho nebudou moct nijak dostat. Přesně proto se rozmáchla a bodla muži do zad ten zpropadený nůž v naději, že ho tím alespoň na chvíli odrovná a ony se Zoe budou moct utéct. Místo toho se jí ale dočkalo naprosto odporné reakce - nejen, že to s ním ani trošku nehnulo, promlouval k ní takovým způsobem, že jí tuhla krev v žilách. Husí kůži z něj měla už předtím, ale tentokrát se jí už ježily i samotné vlasy. Všechno uvnitř ní křičelo, ať popadne Zoe a dá se na útěk, ale toho v danou chvíli schopná nebyla, byla až příliš vyčerpaná.
Sotva ji polilo hořké uvědomění, že se znovu ocitla v situaci absolutní bezmoci a byla opět vydaná na milost a nemilost, s dost pravděpodobnou šancí, že skončí rozdrcená na padrť, propadla slzám. Ty se jí společně se vzlyky zmocnily zcela přirozeně a samovolně, jelikož se jí srdce opět drolilo na střípky - sotva se přiblížila Rohanovi a snad mu i dokázala pomoct, opět se mu vzdálila na takovou dálku, že k němu nemohla dosáhnout. Naas, Dračí skály a jakákoliv forma bezpečí byly opět pryč, jako kdyby nic z toho snad nikdy ani neexistovalo a ona si to pouze vysnila ve snaze ulevit svojí zmučené mysli.
Když už si tedy říkala, že horší to být nemůže, oplatil jí její vlastní výpad a posměšně jí nakonec pošeptal do ucha, aby zandal poslední pomyslný hřebík do její rakve, načež pomalým a odporně klidným krokem odešel, ponechávajíc ji se Zoe v místnosti samotnou.

Rania se pokoušela poslepu jednou rukou dosáhnout na místo na svých zádech, kde jí zela rána po noži, z níž se plynule řinula krev, ale nebyla toho schopná. Udeřil na místo, kde si krvácení zastavit nemohla ani kdyby se snažila sebevíc, takže se vysílená jen položila na studenou kamennou podlahu a tiše vydechla, zatímco se jí začínaly dělat mžitky před očima. Na jazyku jí viselo jediné jméno - ale ani to nebyla schopná vyslovit. Zůstalo stejně promlčené jako její touha škemrat o smilování, jelikož jí něco až příliš důrazně napovídalo, že by se Theoran stejně nevrátil. Byly v tom se Zoe úplně samy. Ani jedna z nich totiž neměla nikoho, kdo by je snad mohl přijít zachránit.

Ze rtů mu samovolně splývala veselá melodie, jak si při svojí chůzi nazpět spokojeně pískal. Nehledě na to, že měl košili kompletně zašpiněnou od krve a na zádech ji měl i roztrženou od nože, nijak ho to netrápilo. Ta rána byla sice ošklivá a nepříjemná, ale rozhodně se neobával toho, že by na ni snad mohl zemřít. Co si probohy myslela? Chtěla si zahrát na hrdinku a zbavit je obě velkého zlého vlka? Nejspíš jí přeci jen měl věnovat větší množství času a pozornosti, aby jí vštípil do paměti svoje pravidla. Kdyby je bývala znala, rozhodně by se nepokoušela o takovou hloupost, stejně jako by sama neskončila zraněná. On se s tou ránou vyrovnat dokázal - ale co ona? Pokud by mu tam vykrvácela, asi by to bylo poměrně mrzuté, ale Theoran si byl stoprocentně jistý, že ji ta panda zachrání. Bylo jedno, jestli jedním nebo druhým způsobem. Sama Rania v sobě měla dostatek magie na to, aby našla nějakou tu cestičku, jak si případně přivolat jinou pomoc. Tak jako tak už to nebyla jeho starost: on se totiž musel zajít převléknout a poté navrátit zpět k Sayleen, která na něj čekala chudinka úplně sama. To ho popravdě řečeno trápilo rozhodně víc než to, co mělo být s jeho potrhlou dcerou. Dostala se do té šlamastiky sama: tak ať se z ní taky sama pěkně dostane. Potřebovala nejen lekci, ale i tvrdou výchovu - tohle byl jenom počátek její výuky, měla by si vážně pěkně rychle začít zvykat, protože jinak neměla šanci na přežití.

Zrovna když vycházel zpoza rohu, dostal se do přímého střetu s jednou ze služebných, která zrovna nesla nějaké nádobí do kuchyně. Jen co do sebe vrazili a nádobí popadalo na zem, takže se okamžitě rozbilo několik šálků a talířů, Theoran vztekle zavrčel a přestal si pískat, upírajíc na nebohou služku potemněle šedivé oči, v kterých se zrcadlila děsivá mrazivost. Ta tvořila oproti jeho očividnému hněvu dosti silný kontrast, jaký ještě posílil faktem, že se na ni nakonec vřele pousmál místo toho, aby ji začal napomínat. Dokonce jí pomohl posbírat střepy na stříbrný tác, takže se žena - poměrně mladá, mohlo jí být maximálně dvacet pět - nakonec pousmála nazpět. Tehdy ji Theoran jen jemně pohladil po vlasech a ona ze sebe vysoukala velice tichoučkou omluvu, na což zareagoval chápavým pokývnutím hlavy.
Užuž se oba chystali zvednout ze země a služka mínila odejít, když se Theoran ještě sehnul pro příborový nůž, jež z tácu při srážce také spadl. Stále si udržujíc vlídný úsměv na tváři, natáhl s ním ruku ke služce a ona se přiblížila nazpět, ale než ho stihla uchopit prsty, na poslední vteřinu obrátil a místo podání jí ho vrazil do levého oka.
Na žádnou další reakci nečekal - nechal nůž nožem, ignoroval tác, co spadl opět na zem a rozsypaly se z něj všechny střepy, co pracně sbírali, zkrátka jenom a pouze odešel. Neměl náladu na to se starat o něco víc, tudíž jen zavolal do chodby, aby tam někdo uklidil. Všichni sloužící už věděli moc dobře, co to znamenalo a že to mají provést co nejrychleji, pokud nechtějí skončit podobně. Nebylo zapotřebí se ohlížet dozadu, měl to pojištěné.

Svými kroky automaticky směřoval k pracovně, ale sotva se přiblížil a konečně otevřel dveře a vešel dovnitř, aby si rychle otřel krev a převlékl se, čekalo ho velice nemilé překvapení. Na lenošce u krbu, kde tak často spával, totiž seděla Sayleen.
Zarazil se v půlce načatého kroku, než srovnal nohy vedle sebe a pootevřel rty, vydávajíc ze sebe tiché povzdychnutí. Zdálo se, že jeho nemilá situace měla zatraceně hluboké prodloužení - a jakkoliv ho to štvalo, protože vážně doufal, že to tentokrát vyjde a už bude mít svůj vytoužený klid, evidentně mu ho bohové nemínili dopřát.

„Vidím, že si našla moji pracovnu,“ konstatoval nakonec očividné, než přešel po místnosti a s velice neutrálním výrazem na tváři si přetáhl zkrvavenou košili přes hlavu a odhodil ji na zem vedle menší šatní skříně, vytahujíc z ní čistý svršek. Jakmile si ho oblékl, plynule přešel nazpět a posadil se do křesla naproti lenošce, pohodlně se opírajíc zády.
„Dobrá. Hádám, že je čas na to, co se v tomhle domě velice často nepraktikuje - pravdu a transparentnost. Je pravda, že si obojí zasloužíš, to nezapírám. Takže tedy... Nebudu lhát ani zatloukat. Soudě podle toho, jak tu sedíš, nejspíš už sis všechno více či méně spojila. Stejně nejsem ten typ člověka, co by se vyžíval ve lžích, takže... Odpusť mi, drahá Sayleen. Nemohl jsem dopustit to, že bych tě ztratil. Nehledě na to, co si tu viděla nebo slyšela, nejsem pro tebe hrozbou, záleží mi na tobě i na našem dítěti. Tohle... Řekněme, že je to moje útočiště. O mém výzkumu už víš, o čemsi nepatřičném také. Náš rod je jedna velká anomálie, nikdo z nás by nemohl mít dál od svatosti. Omlouvám se, že nejsem ten muž, za kterého si mě nejspíše měla. Opravdu.“

Netušila, zda se děsit nebo být zvědavá, takže nakonec skončila u jakési pochybné kombinace obojího dohromady. Nedalo se říct, že to bylo to nejhorší, co ji napadlo, že asi tak Theoran může skrývat (i když samozřejmě, nebyla pitomá – uvědomovala si velice dobře, že to nebude jediný kostlivec, kterého má ve skříni… nebo respektive to, že má v té skříni beztak celou kostnici), ale zároveň ano – mrazilo ji z toho vědomí, že o tom nevěděla. Nebylo to o tom, že by ji to děsilo nebo zahánělo, prostě jenom zatraceně chtěla vědět, na čem je. Zvlášť, když to vypadalo, že vrátit se do Lesa divokých elfů jen tak nepřipadá v úvahu, takže jí nezbylo nic jiného než si zvyknout zde. A i když ji to panství zatraceně děsilo (a věděla, že k tomu má spoustu důvodů), byla ochotná se o to pokusit – ale to, co k tomu bylo zapotřebí, byla trochu znalosti. A tu neměla, což bylo přesně to, co skřípalo.
Vážně netrvalo dlouho, než ji tam našel – a nebylo vůbec těžké poznat, že z toho, že ji tam skutečně našel, nebyl zrovna dvakrát nadšen. Když se zarazil mezi dveřmi, na malý okamžik zapochybovala o tom, zda to byl zrovna dobrý nápad, ale když se poté nad tím sama pozastavila… byl to dobrý nápad. Mnohem raději by se nechala za tohle celé seřvat než kdyby měla pořád žit v tom, že nic neví. To bylo mnohem horší, mnohem dusivější a pro ni také mnohem víc traumatizující, než kdyby věděla všechno svinstvo, o kterém teď nepochybovala, že ho Theoran má na talíři. Fakt, že jí to nebylo řečeno na rovinu, jí vadil mnohem více. Chápala sice, že tohle není jen tak něco, co byste na nově příchozího vysypali po pěti minutách, ale stejně – příležitostí k tomu, aby jí to bylo vysvětleno, už několik bylo, a jí leželo na srdci, že se to doposud nestalo, že musela sama jít a strčit nos, kam neměla, aby zjistila alespoň kousíček pravdy.

Nepromluvila, když se vydal k té skříni a stáhl ze sebe košili nasáklou temnou tekutinou, kterou si s ničím jenom tak nemohla splést. V tichosti sečkala, než se převlékne, pohled z něj za celou tu dobu nespouštěla, prostě jen čekala. V tom byla dobrá – v absolutním tichu vyčkávat na to, až se něco stane. A když se nakonec posadil vedle ní a spustil ten monolog. Poslouchala bez toho, aby ho nějak přerušovala, nechala ho to ze sebe vysypat pořádně, a když skončil, teprve poté se nadechla k tomu, aby mu na to reálně něco řekla. A i když se snažila trochu krotit, bylo jí docela jasné, že do svého hlasu asi jenom tak prostě tu dávku naprostého klidu vložit nezvládne. Nebyla v klidu – měla v sobě tolik emocí, že to v ní pomalu vybuchovalo jako malý ohňostroj. Tedy, dost zkázonosný ohňostroj, ale kdo by se díval na detaily, že ano.
„Zaprvé… nehraj mi na city. Prosím. Obávám se, že tě budu muset zklamat v tom, že na to zrovna dvakrát nefunguji, takže to moc nepomůže – naopak,“ zavrtěla hlavou, až se jí černé kadeře rozletěly kolem tváře, než pokračovala. Celou dobu se snažila držet mu pohled – nechtěla uhnout očima, protože to by bylo jasné a nezvratné podkopnutí všeho, o co se tu svými slovy snažila. „Pokud chceš vážně to, co tvrdíš – a pokud ti na tom vážně záleží – tak to prostě vyklop.“ Byl pro ni nezvyk nasadit tenhle tón – většinou jednala jen s matkou, a ta by tohle od ní nestrpěla ani na okamžik. Na chvíli se přes ni přelila nejistota z toho, aby to tak nebylo i v případě Theorana, ale to se snažila zase rychle zahnat do rohu a zakopat hluboko pod zem svého podvědomí. „Jednomu začnou po čase malé kousky docházet. Třeba zrovna ten duch nebyl záležitost, která by jen tak šla odmávnout a jít prostě bez povšimnutí dál. Celé tohle místo je cítit pokřivenou magií – a to taky není něco, co by šlo prostě ignorovat.“
Mírně potřásla hlavou, než si znovu prsty pročísla vlasy, a trhla koutky v jakémsi groteskním výrazu, který měl ale k úsměvu dost daleko. „Prostě… když to řekneš, oběma nám ušetříš docela dost nervů.“

Měl to očekávat. Neměl ani na vteřinu počítat s jakoukoliv šancí, že by se snad mohl dočkat vysněného klidu a idylky. Přeci nebyl idiot... Tak proč přesně si hrál na něco, co nebyl? Aby propadla falši a upínala se k jeho lžím? Ne, to nebylo správné pro nikoho, natož pro ně dva. Sice mu nevadilo krmit svoje okolí kdejakými výmysly, ale u Sayleen to bylo přeci jenom jinak. Vztah mezi nimi se dal popsat jen těžko, ale z Theoranovy strany nepochybně nešlo jen o prachobyčejnou touhu a chtíč, stejně jako nešlo o praktičnost. Nehledě na její přitažlivost a fakt, že pod srdcem nosila jeho potomka, opravdu mu na ní svým způsobem záleželo... Záleželo.
Vskutku si cenil toho, že mu dala prostor pro vyjádření a načetí jejich následné debaty, ale veškerá vzácnost toho gesta upadla v prach v moment, kdy černovláska otevřela pusu a přes ty krásné a jemné rtíky se jí začala linout slova. Přesně tehdy se Theoran jenom opřel více do křesla a položil si obě ruce na područky, tiše ťukajíc prsty o dřevo. Oplatil jí její předchozí laskavost a nechal ji říct to, co měla na srdci - ale když k jeho úlevě konečně utichla, měl leda tak akorát chuť převrhnout některý z kusů nábytku a mrsknout svoji poslední načatou lahev* do zažehnutého krbu, který svými plameny chodbu napojeného komínu už olizoval vskutku mnohokrát.

„Tohle si myslíš? Fajn.“ Pokrčil neurčitě rameny, víceméně upouštějíc veškeré zbytečky zábran. Mínil to řešit co možná nejvíce v klidu a pozvolně, jelikož Sayleen nechtěl vystavovat přebytečnému stresu a napětí - ale copak to mělo smysl, když už o něm smýšlela podobným způsobem? Ne. Za tu námahu mu to rozhodně nestálo. Nebyl světec, aby se pokoušel uchránit raněné ptáčátko před kroužícími mrchožrouty, když se mezi ně sám řadil. K čertu s maskami, divadlem a snahou o zmírnění dopadu. Chtěla pravdu? Měla ji dostat.
„Chtěl jsem to řešit klidnou a pozvolnou cestou, ale... Když na tom trváš, ať je tedy po tvém, lásko. Kým jsem, abych ti odporoval, však? Říká se, že když si žena něco umane, prostě to tak bude. Moje sestra by s tím nepochybně souhlasila, ačkoliv já sám o tom mám svoje pochyby.“
Nebyl si jistý, co přesně od něj v danou chvíli očekávala, ale mínil dostát svým slovům: tudíž jí říct přesně to, co před ní záměrně tajil. O čem jí lhal... A upřímně byl docela zvědavý na její pozdější reakci, protože ho tou svojí nebetyčnou pevností a vzdorovitostí zrovna dvakrát nepotěšila. Co už ale zmohl? Vybral si ji, teď ji opravdu nemohl vykuchat a jednoduše pohodit na zahradě, jelikož už do jejich vztahu a potomka investoval dost času a sil na to, aby to vzdal. Takový zkrátka nebyl. Nerad couval.
„Těžko říct, čím začít... Ale budiž, vezmeme to popořadě. Ano, tohle panství je nasáklé magií skrz na skrz. Postavené na dávném pohřebišti, obývané mnoha duchy zemřelých... Svědek mnohých vražd a nehod. Asi si to dokážeš představit, však? Nemusím ti nejspíš shrnout kompletní výčet toho, kdo všechno tu zemřel, jelikož jinak bychom se odsud už nikdy nehnuli. Stejně jako cítíš tu magii, někteří by mohli cítit úměrné množství prolité krve. Velikost se konec konců nestaví na dobrých úmyslech, ale na mrtvolách. To ví každý, kdo trpí byť jen špetkou ambicí a je realista. Nevím co za ducha si viděla, ale je jich tu hodně. Většina se obvykle drží stranou, někteří touží po společnosti, jiní zase sem tam zasáhnou do dění, jelikož trpí pocitem, že jim to náleží. Dobře ti radím, abys je ale neposlouchala. Pobyt v téhle sféře jim zakalil úsudek a nejsou schopní vidět svět tak, jak doopravdy je. Jsou asi stejně zrádní jako tonoucí se lidé - až moc se jim přiblížíš a oni tě stáhnou pod vodu, takže se utopíte oba.“
Z toho vyprávění mu vyschlo v hrdle, takže se beze slova jednoduše zvedl a došel k pracovního stolu, odkud sebral křišťálovou sklenici a nalil si do ní ze zdobné karafy trochu pití* a opět se posadil na svoje místo, líně si přehazujíc nohu přes nohu. Sayleen nenabídl - přišlo mu dost nemístné nabízet těhotné ženě alkohol, dokonce i v podobné situaci. I kdyby tu skleničku třeba ocenila, on jí v tom podporovat nehodlal.
„Jak to jenom říct... Nevybral jsem si tě náhodou. Tedy, to setkání náhodné bylo, ale můj výběr rozhodně ne. Líbíš se mi, drahá Sayleen. A já nejsem ten typ člověka, co se spokojí jen tak s někým nebo něčím - máš v sobě zvláštní jiskru, jakou jsem u nikoho ještě nespatřil. A tohle tady? Když se rozhlédneš, co vidíš? Moji synové by nepochybně řekli, že úkryt pomateného šílence, ale rozhodně to tak není. Tohle místo je svatyně, moje útočiště. O mém výzkumu už něco víš - a pravdou je, že se pokouším najít nové a doposud neobjevené formy magie, stejně jako klíč k odemknutí plného potenciálu té prazvláštní energie. Ne, že bych snad chtěl znít egoisticky, ale... Myslím, že se mi to zatím docela daří. Vzhledem k tomu, že tu stále jsem, žiju, kráčím a dýchám... S mocí, o jaké by si obyčejný smrtelník mohl jenom nechat zdát. Víš, jak se to říká, však? Je to buď anebo. A já se rozhodl, že nedovolím stínům, aby mě ubily k smrti a rozdrtily na prach, takže jsem našel způsob, jak je ovládnout a využít ke svému vlastnímu prospěchu. Protože přesně to vládci dělají. Překonávají, ovládají a konkurují. A já, moje drahá Sayleen, nejsem jenom král. Jsem šelma, co míří podstatně výš.“
Považoval za nanejvýš divné s ní hovořit natolik otevřeně a upřímně. Nelíbilo se mu to - nehledě na fakt, že to z části musel uvítat díky úlevě v podobě ztráty nutnosti si pamatovat všechno, co jí řekl a co ne a jak co podal, nelíbila se mu ta náhlá zranitelnost. S jistotou už věděl, že ho nikdy nebude vnímat tak, jak doufal a chtěl - ale konec konců, to asi až takový problém nebyl. Pokud by v jeho očích selhala, vždycky mohl udělat to, co už mnohokrát předtím. Jen s tím rozdílem, že v jejím případě by nešlo o definitivní provedení jako spíše preventivní opatření.
„Nejsem si jistý, jestli toužíš vědět o některých větších detailech, ale... Můžu říct, že jsem rozhodně nelhal, pokud šlo o můj zájem o tebe nebo našeho potomka. Stejně tak jsem nelhal ani v tom, že pro tebe nejsem hrozbou. Záleží mi na tobě, Sayleen. Kdyby mi na tobě nezáleželo, už dávno bys tu takhle neseděla a nedívala se na mě tímhle způsobem, protože to opravdu nemám rád. Opravdu. Hodně. Moc.“
Dával si záležet na každém z posledních tří slov, aby jí dal velice jasně najevo, že vzdor pro něj znamenal něco absolutně nepřípustného. Ne, že by ji snad chtěl přímo zastrašovat, to rozhodně ne - ale cítil nutkavou potřebu jí vytyčit předem jistá pravidla a hranice, jelikož se obával toho, že by bez jasného ohraničení mohla začít divočit. A to by se mu opravdu rozhodně nelíbilo.
„Asi už chápeš, proč mě Breena nemá ráda, však? Nesouhlasí s mými názory a metodami. Ne, že by mi na tom záleželo - názor jedné maličké víly mi může být srdečně ukradený, jen ať si ho má a vyjadřuje ho jak chce... Ale pokud jde o mě a moji rodinu, mám první a poslední slovo já. Tohle sídlo mi patří nárokem krve, stejně tak i všechno v něm. A ty, moje drahá, jsi můj ctěný host. Pravidla druhých se na tebe nevztahují, ačkoliv musím říct, že jsem poněkud zklamaný tvojí invazivní povahou. Ne, že bych tu zvědavost a touhu po pravdě nechápal - jen tě musím zklamat, protože pravda v tomhle případě nemůže být dál od růžové. To by sis asi měla vrýt do paměti, moje milá. Pravda na tomhle místě sice nemá menší hodnotu než jinde, ale nikdy, ale opravdu nikdy se ti nebude líbit. Takže pokud bych měl hovořit i sám o sobě, když už jsme se dostali k tomu odhalení - zas až tolik jsem ti nelhal. Prostě jsem jenom vynechal nelíbivé detaily. Chceš je? Klidně tě zasvětím. Ale neručím za to, jak moc to ovlivní tvoje vnímání okolí... Natož pak mě samého. Rozhodnutí je na tobě, drahá Sayleen.“



* čehosi alkoholického, jelikož vůbec netuším, co přesně by pil Určitě něco fancy, ale zároveň silnýho.
* chlastu, jak jinak

"No pro nás je to lepší než někde u jezera, když to tu znáš, ale to i bohůmžel i pro něj. Zná to tu taky určitě vážně dobře. To víte že bych raději byl někde, kde to znám a on ne, ale to se zkrátka nestalo. Aspoň, že to tu teda znáte vy. Byl bych nerad, kdybychom byli někde, kde to neznáme vůbec. Tak vidíte, přeci jen se na něco hodíte." Pronesl spíše rýpavě než v nějakém zlém mínění, protože k tomu dodal ještě malý pobavený úšklebek. Byl už zkrátka takový. Když nebyl protivný a naštvaný, tak musel mít alespoň kousavé poznámky nebo alespoň používat sarkazmus. I kdyby nebyl zlý, byl zkrátka tak oprsklý, až to bolelo a to u toho zvládl mluvit, tak že to znělo, jako když je stále v práci s vykáním a se vším všudy.
"To je brilantní nápad. Mimo oficiálních spisů mívají šlechtici často i své vlastní zápisky poschovávané v knihovnách. Ano, není to pravidlem, ale ta možnost tam je." Pronesl a uznale přikývl nad jejím nápadem. Byla vážně výhoda a zároveň skvělá náhoda, že to tam Niadee znala. Bylo to vlastně to samé jako na bojišti. Pokud člověk znal bojové pole nepřátel, měl velikou výhodu, protože věděl o léčkách, místech na schování a zkrátka věděl víc než kdyby šel do neznáma, kde neví, co na něj vlastně čeká za nejbližším kopcem. "Tak asi veďte cestu, ať to máme co nejdříve z krku. Vážně chci vědět na čem jsme, protože nemám tušení a to je to nejhorší. Neznámo." Pronesl a povzdechl si. Musel v posledních chvílích často odstupovat od svých zásad a to už tím, jak se vzdal. Jindy by to neudělal, ale copak mohl, nedej bohové, tu červenku mít na svědomí? Nemohl. Když už ji tak slepě zatkl, musel ji udržet na živu, aby mu to alespoň k něčemu bylo.
"Pro vás dobře, že už alespoň trochu víte, co čekat." Pronesl a neubránil se dalšímu malému úšklebku nad tím, jak celá ta situace působila neskutečně ironicky. Nedávalo to smysl, ale zároveň ho to dávalo naprosto perfektně, což bylo asi to nejvíce matoucí, co kdy vůbec zažil, ale nezbývalo, než s tím zkrátka jít a nějak se s tím vypořádat.
"Také mě těší, Niadee. Naše spolupráce by mohla vskutku přinést nějaké ovoce. Doufám, že mi odpustíš to, jak jsem se na začátku choval." Pronesl a blýskl po ní přátelským úsměvem. Jaký měli asi bohové smysl pro humor, když teď dokonce byli na stejné straně barikády a on se, i když ne na přímo, musel omluvit? Asi vážně zvrhlý, protože to bylo ironické a bizarní.

Když se Rasmus převlékl do toho očividně drahého a honosného oblečení, tak mu Cheston věnoval široký úsměv a na odlehčení situace i malé obdivné hvízdnutí. "Páni, mon-cheri, tobě to teda sekne ještě více než předtím a to je co říct." Pronesl, při čemž si ho prohlížel od shora dolů. "Padnou k tobě jako ulitý, vážně." Pronesl, vstal a došel až k němu. Tam ho chytl za límec košile, ale místo toho, aby si ho přitáhl a něco mu provedl nebo tak, tak mu jednoduše ten límeček narovnal a pak ho škádlivě poplácal po tváři a zaculil se na něj jako malé dítě. Kecal by, kdyby tvrdil, že ho nebavilo ho provokovat. Bavilo, a jak, mimo to mu ještě dlužil tu maringotku.
"Čím to, že si myslí, že bys nebyl s nikým schopen navázat vztah? Vždyť si skvělý člověk nebo o co jde?" Zeptal se ho zvědavě s pozvednutým obočím, protože to moc nechápal, jak to myslel. Myslel to tak, že by nikdo s ním nechtěl chodit nebo naopak, že on toho nebyl schopen? Vůbec nevěděl a zkrátka ho to zmátlo.
"Chápu. Asi bude lepší, když to nebudeme dávat najevo před ním. Nechci mu poskytnout nějakou páku na tebe, jen protože jsme spolu. Čím víc v klidu to bude, tím líp, ale otázkou je, jestli mu to vážně nedošlo nebo nedojde. Co myslíš?" Zeptal se ho a stáhl ho do pevného objetí. "Hele, ať už to dopadne jakkoliv, budu tu pro tebe. Měl jsem už před tím s tvým otcem nutkání zakročit a bránit tě a jediný důvod proč jsem to neudělal bylo, že ho neznám a nevím, jestli by to pak neobrátil proti tobě. Potřebuji i tvůj názor, myslíš, že pokud bych něco na tvou obranu řekl, že by to okamžitě fakt obrátil proti tobě? Na mě nesejde, ale teď se ptám na tebe." Zeptal se ho, při čemž ho něžně pohladil po tváři a následně mu odhrnul pár zbloudilých pramenů vlasů z obličeje.
"Chápu a beru to tak, drahý. Nevadí mi to, ju?" Pronesl a věnoval mu další úsměv. Vážně mu to nevadilo, prostě to tak bral a na jeho pohledu na něj to nic neměnilo. Bral ho pořád stejně jako předtím a nehodlal na tom nic měnit. Zbožňoval ho celým svým srdcem a něco takového jeho pohled a city zkrátka změnit nemohlo.
"Řekl bych, že jsem si našel já tebe, ale bohužel v tomhle případě si byl ty ten dostatečně vlezlej." Pronesl žertovně a věnoval mu malý úšklebek. "A to nejen v té krčmě, ale i potom." Pronesl, ale ten darebácký úšklebek ho zkrátka neopouštěl, měl něco za lubem? Rozhodnopádně.

Naklonil hlavu, chytl Rasmuse za límec a postavil se na špičky, aby mu mohl dát pusu, ale to se i on prozíravě postavil na špičky a to se rozhodně Chestonovi v tu chvíli nelíbilo, takže si ho za ten límec pěkně stáhl zpátky dolů a věnoval mu škádlivou pusu na krk doprovázenou s malým štípnutím zuby. No ale aby toho nebylo málo, tak mu zezadu nastavil nohu, přes kterou ho srazil na postel za ním. A když už tak pěkně ležel a nemohl nijak navyšovat ten výškový rozdíl mezi nimi, tak si prostě lehl na něj a věnoval mu malý úšklebek. "Žádný. Stoupání. Si. Na. Špičky. Nebude." Pronesl a s každým slovem ho dloubl prstem do hrudníku. "To jsme si nedomluvili mon-cheri." Pronesl a opět naklonil hlavu jako zvědavé štěně, při čemž mu prstem přejel po hrudníku, než se mu jím zahákl za límec košile a přitáhl si ho směrem nahoru, aby měli své obličeje co nejblíže k sobě. "Tak maringotka se ti zalíbila, jo? Tak na špičky by se ti chtělo stavět, jo? Hm. Zajímavé." Zamumlal, při čemž stále udržoval jeho obličej zatraceně blízko tomu svému, ale pak ho nečekaně pustil a prohrábl mu vlasy. "Nepotřebuju bejt vysokej na to, abych se dostal až ke tvým rtům drahý." Pronesl, opět si ho k sobě přitáhl za límec a věnoval mu dlouhý polibek s dalším malým škádlivým skousnutím jeho rtu.

Naprosto dokonale chápala směr jeho uvažování, tudíž to drobné rýpnutí přešla jen s nepatrným pousmáním, ale v duchu si myslela svoje: tudíž, že jakmile se jí naskytne příležitost, velice ráda mu dá šanci pocítit na vlastní kůži, jaké to je ocitnout se v bezvýchodné situaci a být vydaný na milost a nemilost někomu druhému. Zvláště pak, když by ten někdo měla být ona - prachobyčejná dívka, co se rozhádala s velkodušným a mocným generálem ohledně prodávaných květin na tržišti. Neměla to ráda, opravdu ne. Byla neskutečně unavená tím, jak pozorovala nejrůznější lidi utlačovat ty kolem sebe - a bylo jedno, jestli to mělo nějaký vyšší důvod nebo ne, stejně jako jí nezáleželo na tom, zda šlo o jí podobné ženy nebo muže. V důsledku to bylo všechno stejně špatné... A ona sice k Alériovi už cítila nějaké sympatie, ale tohle byla věc, jakou jednoduše překousnout nedokázala. I proto se také po vzoru svého mentora rozhodla, že mu uštědří nějakou tu menší lekci: jelikož pouze tak mohla docílit toho, aby ho posunula k nějaké šanci na prozření. Když už spolu totiž předtím vedli tu debatu na téma důvody k chování a podobně, bylo by vážně nepatřičné a hloupé toho nevyužít. Taková šance se musela chytit za pačesy, jak se říkalo.

„To je sice pravda, ale je tu i spousta tajných cest, které se otevírají podmínečně. Pokud bych tedy měla být upřímná... Nemyslím si, že by se dostal všude. Ačkoliv je nepochybně možné, že je naše vlastní výhoda zmenšená tou jeho, nepřekvapilo by mě, kdyby si teď přestal dávat takový pozor. Jakmile se člověk ocitne v prostředí, které považuje za svoje a cítí se v něm nadřazeně, obvykle sníží svoji pozornost a mnohdy udělá kdejakou chybu. Myslím, že zrovna na tohle bychom se měli soustředit a připravit se, abychom podobné příležitosti dokázali využít naplno. Theoran je totiž nepochybně ten typ člověka, co si nehlídá záda kolem lidí, jaké nepovažuje za hrozbu,“ nakrčila neurčitě ramena, dávajíc najevo nejen svoji vlastní teorii, ale především poznatky.
Lhala by, kdyby tvrdila, že mezi ním a Alériem neviděla jistou podobnost - na druhou stranu ale rozhodně neměla pocit, že by byli oba až natolik podobní, aby se dali doopravdy srovnávat. Alério byl sice poměrně nevychovaný, extrémně drzý, nezdravě sebevědomý a občas působil dokonce až namyšleně, ale zachovával si loveckou bystrost. Uměl dobře odhadovat budoucí průběh nejrůznějších situací, což byla nepochybně velice užitečná dovednost na poli jeho práce, jelikož jako generál musel velice dobře ovládat strategii, dedukci i číst v lidech. Zato Theoran... Vypadal jako kdyby očekával, že mu svět lehne k nohám ihned poté, co udeří pěstí do zdi. Jenže tak svět nefungoval.
„V knihovnách ano, ale ne viditelně. Můj přítel mi vyprávěl o tom, že někteří jeho předkové přepisovali již existující knihy místo využívání klasických spisů... Myslím, že pokud bychom se pustili do podrobnějšího hledání, tohle by nám zabralo mnohem více času, než kolik teď budeme moct využít.“

Vydávat se opět do hlubin toho panství bylo pro Niadee velice hořko-sladké. Na jednu stranu se toužila rozeběhnout po chodbě a začít se klouzat po naleštěné podlaze jako když byla menší, ale zároveň si začínala uvědomovat mnohé věci, co jí dříve unikaly. To místo, co vlastně považovala za svůj druhý domov, totiž nebylo ani zdaleka tak dokonalé, jak si ho pamatovala. Ihned po návratu na ni dolehla velice tíživá atmosféra a ona měla co dělat, aby se nedusila tím návalem zlovolnosti a napětí. Něco tam bylo šíleně v nepořádku a ona v důsledku trpěla mnohem větší touhou se někam schovat, než cokoliv hledat, ale věděla moc dobře, že na tom průzkumu dost pravděpodobně závisel jejich osud, takže se jednoduše zhluboka nadechla a vykročila vpřed novým záhadám.
Ihned po opuštění komnat se rozhlédla na obě strany protáhlé chodby, než pokývla generálovi za sebou, aby ji následoval. Místnost v níž se ocitli byla velice prostorná, ale zároveň působila zvláštní útulností - po celé svojí délce byla totiž zdobená nejrůznějšími obrazy, sem tam uměleckými předměty nebo vázami s květinami, které byly - k jejímu nepřekvapení - kompletně uschlé.

„Myslím, že nejlepší bude to projít oklikou do knihovny,“ zauvažovala nahlas, než sjela svýma zelenýma očima po jedné ze stěn a přikročila k obrovskému obrazu, jehož obsah byl absolutně zakrytý hustou vrstvou pavučin a nánosu prachu. Niadee si ho chvíli prohlížela, než dlaní otřela rám a smetla nepořádek i ze samotného plátna.
Srdce jí vynechalo úder, když se očima setkala s velice známou tváří mladé ženy s dlouhými hnědými vlasy, jež byly částečně stažené dozadu a vykukovaly z nich kvítka konvalinek. Niadee pomaličku zvedla ruku a konečky prstů se dotkla její tváře, kopírujíc rysy obličeje a prohlížejíc si ty sytě zelené a mírně zářící oči plné nejen magie, ale především života. Vedle čarodějky poté stála drobnější postava, děvčátko s rusými vlasy a staženými křídly, jež svým sytě rudým peřím nešla přehlédnout.
„Tady,“ odvětila nakonec, když náhle odvrátila pohled od obrazu a zhluboka se nadechla, otevírajíc tajné dveře skrývající se za ním.
„Pozor na nohy, ty chodby jsou zrádné. A taky... Pozor na hlavu. Strop bývá docela nízko.“
S těmi slovy se vydala dovnitř a automaticky zažehla magické světlo v podobě zářící bludičky, kterou vyslala kousek před sebe, aby viděli na svoje kroky.
Cestou byla velice napjatá a zachmuřeně si kousala spodní ret, neschopná vyhnat Demetriu z hlavy. S jistotou věděla, že ten obraz namaloval Rasmus, ačkoliv u toho nebyla - do ateliéru za ním chodívala jen výjimečně, spíše ho při malování pozorovala v dobách, kdy si bral stojan ven do zahrad. I přesto se jí ale zmocnil zvláštní pocit bolesti, když si uvědomila, že byla její starší sestra nenávratně pryč a ona s tím nemohla vůbec, ale vůbec nic udělat. Ztratila toho dost - nejdříve rodiče, poté sestru i domov... Dokonce i svoji druhou nevlastní sestru, potom i Rasmuse. Zdálo se, že byla zkrátka předurčená k tomu, aby trpěla sama.

Tajná chodba byla poměrně úzká a cesta strmá, ačkoliv výjimečně nebylo zapotřebí zdolávat žádné schody. To zrzečku dost potěšilo, jelikož nemohla spočítat to, kolikrát na podobných místech po tmě zakopla a ublížila si. I přesto je oba ale stále obkličoval nepříjemný závan studeného vzduchu a pach vlhkosti, jelikož se o boční cesty nikdo z dosti pochopitelných důvodů nestaral. Služebnictvo o nich nemělo ani ponětí a sami obyvatelé panství měli jistě po celý svůj život velice odlišné starosti.
Cesta naštěstí netrvala dlouho, jelikož se neřídila nutně okatými způsoby a načančaností, s jakou bylo celé sídlo postavené. Byla to přímá trasa odněkud někam, bez jakýchkoliv oklik a překážek. Ačkoliv... I na ně bylo možné narazit.
Přesně to si také Niadee uvědomila, když odsunula regál s knihami a oni oba se ocitli v knihovně. Když ji Alério následoval a tajná cesta se za nimi opět samovolně uzavřela, Niadee si oprášila ruce od pavučin a protáhla si křídla. Čekala je zatraceně pekelná práce, pokud opravdu chtěli něco najít.

„Není tu žádný rejstřík, ale knihy by měly být řazené primárně podle kategorie, poté dle stáří. Pozor na nohy, koberec je zrádný.“ Varovala Aléria, než přešla k první polici a začala automaticky pročítat nápisy na hřbetech knih ve snaze najít něco, co by jim mohlo být k užitku.

Nehledě na to, jak moc hloupě nebo přehnaně vypadal, cítil se v tom oblečení dobře. Ta abnormální masa vrstev drahé látky s prošíváním stříbrnými nitěmi totiž neznačila jen jeho vysoký společenský status a naprosto ryzí zazobanost, ale především pro něj znamenala pocit bezpečí. Kdykoliv se podobně oblékl, byl automaticky jistější a pevnější. Falešné oslnivé úsměvy a šlechtický šarm se pokaždé nasazovaly podstatně snáz, když skutečně vypadal jako někdo důležitý a působil výrazným dojmem. Ten měl sice téměř stoprocentně zajištěný díky svým jiskrným očím, jež skutečně působily jako dva měsícem rozzářené safíry a Rasmus jejich sílu jenom podněcoval barevnou kombinací svého šatu, ale nikdy nebylo na škodu se připravit s opravdu důrazným smyslem pro detail. Nebyl rytíř, aby chodil v nablýskané zbroji s nápadnou helmicí na hlavě a máchal kolem sebe velikým mečem s hrozivě lesknoucí se čepelí. Jeho zbraně vypadaly dost odlišně, což byl ostatně důvod, proč ho Theoran tolik neuznával... Ne, že by to ale cokoliv měnilo. Rasmus byl takový, jak ho pokřivil a jak se v důsledku sám přeskládal. Už neexistoval žádný prostor pro další přeměnu. Křišťál se sice dal vybrousit, ale poté už šel jenom rozdrtit - pokud ho tedy člověk nebyl ochotný zasadit na patřičné místo a nechat zářit sám o sobě.

„Upřímné a tisíceré díky, drahý.“ Odvětil s naprosto nefalšovaným širokým a oslnivým úsměvem. Ten měl už sice za ta léta vypilovaný k dokonalosti a byl ho schopný nasadit doslova na povel, ale velice výjimečně ho zamýšlel naprosto upřímně. Když šlo o Chestona, jeho nepřiměřené množství falše a neupřímnosti postupně mizelo a ztrácelo se do pozadí. Bral velice vážně to, co si navzájem slíbili a mínil se tím řídit, byť si až bolestivě moc uvědomoval, že to pro něj znamenalo spoustu bojů se sebou samým. S vlastní přirozeností, instinkty a reflexy... I přesto to ale vítal, jelikož to pro něj bylo jako nadechnutí poté, co mu někdo hodně dlouho držel násilím hlavu v kádi s ledovou vodou.
„To bude nejspíš tím, že jsem velice pečlivý ve svém výběru, mon-chéri. Někdo si brousí nože a mizí pod pláštěm v objetí noční tmy a někdo šálí svoje okolí vybraným vkusem a pompou... Abych pravdu řekl, efektivita se dá velice dobře srovnávat.“
Napůl očekával, že Cheston skutečně něco provede, když se k němu tak najednou přiblížil - nemohl by mu to přeci jen ani zazlívat, byla to perfektní příležitost pro nějaké to drobnější popíchnutí, ale jeho milovaný vlk se evidentně rozhodl pro poněkud odlišnou taktiku. Rozhodně by lhal, kdyby tvrdil, že ho to napůl nevyvedlo z míry: užuž očekával, že vážně něco udělá a on bude muset z fleku vymýšlet nějakou patřičnou reakci, ale nakonec se mu dostalo jen jemného popíchnutí, na což nemohl reagovat jinak než polovičatým úsměvem.

Následující otázka ho přiměla úsměv postupně utlumit až do ztracena, načež jenom neurčitě nakrčil ramena. Nebyl si popravdě úplně jistý, jak mu to vysvětlit. Ta situace byla zatraceně zapeklitá - nejsnazší by samozřejmě bylo, kdyby ho jen usadil a prostě mu vybalil celou a úplnou pravdu o svém životě i vztahu s otcem, ale na něco takového se necítil. Ne, že by snad Chestonovi chtěl lhát nebo zatajovat, bylo to pro něj dost nepříjemné a značně bolestivé téma, jaké se ani v nejmenším nenačínalo snadno.
„Řekl bych, že je to z části obecný předpoklad. Je tu takové nepsané pravidlo, pokud jde o náš rod - buď skončíme zlomení a v absolutním osamění nebo najdeme někoho, s kým doslova strávíme celý svůj život. Theoran si dával dost záležet s tím, aby si pojistil, že nepláchnu a budu ho poslouchat, takže mě po drtivou většinu života udržoval v absolutní izolaci, prakticky jsem se nesetkal s nikým mimo služebnictva nebo jeho společnic. Do venkovního světa jsem se dostal až v době, kdy byl mrtvý - a tehdy jsem byl natolik nedůvěřivý a nalomený, že by mě jakýkoliv vztah nemohl zajímat méně. To se sice postupem času změnilo, ale... Pořád to na sobě cítím. Ty pochyby, chytlavost a vrtkavost. To všechno jsou tři věci, co dokáží docela spolehlivě zničit jakoukoliv formu vztahu: ať už sourozenecký, přátelský... Nebo jiný.“
Nechtíc tou odpovědí vydal mnohem více, než původně zamýšlel. Víceméně se tím přiznal k těm nejhrubějším selháním, jaká kdy provedl a také zažil: ztrátu Demetrii, zlom mezi ním a Raniou a těch pár nešťastných románků, jaké se pokoušel v minulosti vést, než na jakékoliv bližší vztahy jednoduše kompletně zanevřel. Nebyl vhodným materiálem na opravdového partnera, chyběly mu důležité kvality a notná dávka jistoty, takže měl Theoran nejspíš pravdu. Rasmus zkrátka nebyl schopný udržovat vztahy s nikým - vždycky v důsledku každá vazba skončila v ruinách, díky čemuž se začal dost silně obávat o to, jak by to snad mohlo dopadnout mezi nimi dvěma. S jistotou totiž věděl, že kdyby o Chestona přišel... Neunesl by to.
„Nerad ti to kazím, mon-chéri, ale nejsem skvělý člověk. Jsem všechno možné: lhář, manipulant, zrádce, podvodník, vrah... Ale rozhodně ne skvělý člověk. Většinu svého života jsem strávil v úvahách, jestli vůbec mám srdce a svědomí. Udělal jsem spoustu příšerných a neodpustitelných věcí, jaké nikdy nebudu moct odčinit... A obávám se, že jsem nadobro natolik pochroumaný, že se snad nikdy nepřiblížím příčetnosti.“
Poněkud zachmuřeně přivřel oči a mírně pozvedl levý koutek rtů do posmutnělého úsměvu, než se zhluboka nadechl a položil Chestonovi obě dlaně na ramena, věnujíc mu upřený pohled.
„Pokud je někdo skvělý člověk, tak jsi to ty, mon-chéri. Ty a nikdo jiný. A to mi nikdo a nic nevymluví, takže pokud tě náhodou napadne proti tomu vzdorovat... Nesnaž se, lásko. Jsem velice neoblomný, ačkoliv se rozhodně nebráním možnosti ti to nějak dokázat. Klidně povedu sáhodlouhý monolog o tom, jak jiskrný a úžasný jsi, bylo by to vlastně docela moje potěšení. Asi jsem trošku zasněný.“
Neskutečně si vážil té ochoty a opatrnosti, s jakou Cheston jednal i uvažoval, ale nemohl s tím přístupem jednoduše souhlasit. Přesně ji řečeno... Uznával to a cenil si toho, ale zároveň to po něm zkrátka nemohl chtít. Nechtěl, odporoval tomu, byť jen ve formě myšlenky. Pokud se mu totiž něco skutečně příčilo, tak to byla vize možnosti, že by se mezi ně Theoran dostal a stal se z něj klín. Nehledě na fakt, že ho děsil až do morku kostí, jeho láska k tomu zelenookému vlkovi byla silnější.
„Ne, to rozhodně ne,“ zavrtěl rázně hlavou, dávajíc najevo to, že si to ani omylem nenechá vymluvit a nemá smysl se o to ani snažit. „Ačkoliv to chápu a vskutku si cením všeho, co děláš, ale... Takhle to nepůjde. Nenávidím ho a uznávám, že mě děsí, ale nedovolím mu, aby se mezi nás pletl. Život mi už zničil - nedovolím, aby ho zničil ještě tobě nebo nám. Pokud s tím bude mít problém, třeba to nakonec bude dobrý hnací motor pro to, abychom ho poslali přesně tam, kam patří. Ani ve snu ho totiž nenechám, aby mi diktoval, s kým můžu nebo nemůžu trávit čas, na kom mi má záležet, koho mám milovat... Nic mu do toho není.“
V moment, kdy padla řeč na to, jak se setkali a že byl Rasmus patřičně vlezlý, neubránil se pobavenému úsměvu. Nemínil se proti tomu jakkoliv ohrazovat, jelikož to byla nepochybně absolutní pravda - a on se kvůli tomu ani necítil nějak zle, jelikož se to rozhodnutí v důsledku ukázalo být jako snad to úplně nejlepší v jeho životě. Kdyby předtím věděl, že když zkusí otravovat náhodné lidi v krčmách, určitě by to zkusil už dřív, ale osud by ho stejně nechal čekat. A přesně tak to taky mělo být - čekal na něj, na mladíka se smaragdovýma očima a srdcem bojovníka, co mu ukázal, že svět nebyl natolik pohnutý, aby nemohl být vlídný. Díky Chestonovi Rasmus konečně viděl nějakou naději v budoucnosti a vážil si svého času i života.
„Ach, já vím. A jsem na to patřičně hrdý, víš?“ Odvětil, zatímco mu viditelně cukaly koutky rtů, jelikož se nedokázal bránit úsměvu, co se mu dral na tvář. Automaticky pak k Chestonovi vztáhl ruku a uchopil prsty jeho bradu, aby mu ji jemně pozdvihl.
„Taky si za tím stojím, mon-chéri. Nehledě na to, že je to nepochybně ne zrovna dvakrát ctnostná vlastnost... V důsledku se celkem vyplatila, nemyslíš?“

Instinkty mu kázaly, aby si dával pozor, ale on si zkrátka nedokázal pomoct - když se mu Cheston přiblížil s očividným záměrem ho políbit, v zápalu škádlivé nálady se záměrně podobně jako on natáhl, aby mu to trošku ztížil. Nehodlal se sice na špičkách držet nějak výrazně dlouho nebo snad svého nebohého* milovaného trápit, jen po těch poněkud tíživějších tématech a svém nepříjemném přiznání toužil po částečném nadlehčení - ale Cheston měl podle všeho úplně odlišný názor, stejně jako plány.
Než se Rasmus stihl nadát a třeba pronést nějakou napůl ironickou a napůl opravdu provinilou omluvu, jelikož si moc dobře uvědomoval, že by to neměl přehánět, schytal patřičnou odezvu v podobě mírně provokativního polibku na krk, načež skončil s podraženýma nohama a pěkně dole na posteli, bez jakékoliv výškové převahy, díky které by se mohl dál vytahovat a popichovat.
Užuž se chystal zvednout a napůl plánoval nějakou řádnou odvetu, ale ani tentokrát nebyl dostatečně rychlý, stejně jako mu předtím scházela notná dávka pozornosti a prozíravosti. Zdálo se, že mu to jeho drahý celkem solidně spočítal, jelikož jakmile se ocitl na něm, díky čemuž se Rasmus rozhodně zvednout nemohl, schytal pár dloubnutí do hrudníku a dokonce i velice jasnou slovní odezvu, která mu dávala perfektně nepopiratelně najevo, že pokud by si snad chtěl dál vyskakovat, měl pěknou smůlu.

„Dobrá, mon-chéri. Vyhráváš, uznávám svoji prohru,“ odpověděl nakonec velice klidným a vyrovnaným hlasem, než jemně zvlnil rty v nevinný úsměv. Částečně mu ta situace přišla vtipná, jelikož by ho to ani ve snu nenapadlo, ale stejnou mírou i očekával intenzivní vlnu paniky z toho, jak rychle a snadno ztratil veškerou kontrolu a ocitl se vydaný na milost a nemilost. Ta ale nedorazila. Jistě, jemný nádech úzkosti se mu sice vznášel nad hlavou jako mračná oblaka, ale rozhodně ho neovládal. Nehledě na to, že ho Rasmus cítil a i vnímal, podstatně silnější bylo všechno okolo - téměř jako kdyby se mu to konečně dařilo alespoň částečně vytěsnit, jelikož se v Chestonově společnosti a teď i bezprostřední blízkosti zkrátka cítil v klidu.
„Já vím, omlouvám se, drahý. Opravdu.“ Zamumlal s čirou provinilostí v hlase, než nasadil ty nejnevinnější oči, jakých byl jenom schopný. Nezamýšlel žádnou odvetnou akci nebo další přímou provokaci, vlastně to myslel pouze v tom nejčistším slova smyslu: jednoduše uznával svoji prohru v té malé hře a žehlil.
„Moc dobře víš, že ti patří moje srdce. To nezmění ani špičky, nezměnily by to ani chůdy. Taková je pravda, čistá a neředěná pravda. Ta maringotka byla... Um. Nedokážu pro to najít vhodný a patřičně odpovídající výraz. Byl si tak rozkošný... Nemohl jsem si pomoct. Kdyby ses viděl, určitě bys to pochopil. Je těžké pro tebe nemít slabost. Hádám, že je to zkrátka součást tvojí okouzlující osobnosti a existence.“
Když ho Cheston po tom popichujícím konstatování a připomenutí maringotky i špiček pustil, Rasmus se neubránil pobavenému úsměvu. Okamžitě se mu v hlavě vybavila vzpomínka na to, jak se pošťuchovali předtím - jak se ho vážně zoufale snažil vyprovokovat k patřičné reakci a už to skoro vzdal, když konečně dosáhl svého. Zdálo se, že se opět dostal do velice podobné situace, ale ani omylem si nemohl stěžovat. Nehledě na fakt, že se nacházel pod ním, nic se neměnilo. Byl s ním, byl mu velice, ale velice blízko a cítil se tak milovaný, jako snad nikdy. Nemohl by si přát nic víc... Ačkoliv ten polibek by nepochybně uvítal.
„To je fakt, máš naprostou pravdu, mon-chéri. Nemusíš ani nic říkat, stačí jeden pohled a klidně si před tebou i pokleknu. Vždycky, bez otázek.“
Ta odpověď sice byla tak trošku dramatická a okatá, ale přesně takový Rasmus byl. Měl tendence některé situace zvětšovat i přiostřovat, jindy zase přikrášlovat. A právě v ten moment, kdy spolu leželi v té posteli a on mu upřeně hleděl do těch nádherně sytě zelených očích, v níž nacházel opravdový domov a všechno, co by si kdy mohl přát, neučinil tím jen dramatický slovní obrat, dával tím najevo svoji oddanost a náklonnost, jež byly v Chestonově případě téměř bezbřehé.
Doufal, opravdu skutečně pevně a žalostně doufal, že ho Cheston nebude škádlit po celou dobu. Byl by dost možná i ochotný poprosit, kdyby to shledal patřičným - ale když už se k tomu zrovna odhodlával, konečně si ho přitáhl zpět k sobě a políbil ho, na což Rasmus zareagoval naprosto bezmyšlenkovitým oplacením nejen polibku, ale především si zelenoočka přitáhl blíž k sobě, když mu jednu ruku zahákl za krk a druhou mu prsty vjel do vlasů.




* málem jsem napsala boie, halp

V duchu si zanadávala, když bylo zřejmé, že ta její odpověď ho akorát víc podráždila a popudila. Vážně to nebyl její účel, ale to neznamenalo, že se tak nestalo – v duchu by si za to nafackovala, ale navenek se snažila zůstat alespoň trochu klidná. Nepotřebovala se teď ještě jenom zhroutit pod tíhou toho vědomí, že pokaždé, když se pokusila ozvat, se něco sesypalo. Ta malá špetka sebevědomí, co si předtím nastřádala, se otřásala v základech a bylo jen na tom, co řekne příště, zda se zhroutí či nikoli. Nelíbilo se jí, jak křehká tahle maličká sebejistota byla, ale bylo jenom na ní, aby si s tím něco dokázala udělat – jenom na ní, zda se to zlepší. Proto, i když by se raději stáhla a všechno zas jen slepě odkývala tak, jak na to byla zvyklá s matkou, se pokusila trochu narovnat bradu a pokusit se to obrátit tak, aby se to zase trochu zklidnilo. Tušila, že ta pravda nebude hezká – taky, kdy byla nějaká pravda hezká? – ale stejně. Nechtěla tu možnost zjistit pravdu pohřbít jenom kvůli tomu, že by ji trochu zastrašilo, že by se jí nemusela líbit. Byla realistická dost na to, aby si uvědomovala, že jediná pravda z milionu byla něčím, co by jí vykouzlilo úsměv na tváři.
Pamatovala si jedinou věc, ve které kdy souhlasila s matkou. Ani si neuvědomovala, že to vyřkla nahlas, než se nachytala, jak jí ta slova sklouzávají ze rtů. „Pravda a vědění jsou moc, která se vyvažuje utrpením.“ Byl to jenom tichý, sotva postřehnutý šepot, ale něco jí říkalo, že to Theoranově pozornosti stejně jen tak neuniklo. Pravda to ale byla, koneckonců. Ale i kdyby to bolelo sebevíc, i kdyby měla poté sebevětší chuť otočit se a na místě utéct, i kdyby potom měla sebevětší chuť zapomenout na slova, která jí byla sdělena… stejně jí to zdálo za to, aby ta pravda byla vyřčená. Mírně si povzdechla, než znovu zvedla oči k Theoranovi. Pod vahou jeho pohledu měla dojem, jako by se mu oči proměnily v pár nabroušených očí, která jenom čekala na správnou chvíli k útoku. Vlastně by ji zase tolik neudivilo, kdyby tomu tak skutečně bylo. Koledovala si o to svým způsobem vážně docela dost.

Pomalu kývla, dbala na to, aby přitom ten pohled nespustila z jeho. Uhýbání pohledem tak nějak automaticky brala jako gesto rezignace – matka si ho u ní vynucovala, zatímco bratr jí kladl na srdce, že se má tohohle vlákna jistoty držet a nepouštět ho. Protože pokud už s někým ten souboj pohledů měla svádět, alespoň do toho hodlala vložit co nejvíce, aby potom s klidným vědomím a svědomím mohla říct, že udělala, co bylo v jejích silách. Tady to platilo dvojnásobek – tak nějak pochybovala o tom, že by se jí podařilo cokoli vyzvědět, kdyby prostě jenom sklopila oči a byla potichu. Nepotřebovala být génius k tomu, aby věděla, že takhle to prostě nefungovalo v žádné alternativní realitě. Nikdo se jen tak nesvezl na vítězné vlně zalklého mlčení a gestiky poraženosti, takže Say v tom nechtěla zrovna začínat.
„Chápu, že se to jeví jako krystalické šílenství,“ uznala a trochu přitom pozvedla na zdůrazněný svých slov obočí, což bylo za světlou maskou vidět jen náznakem, „ale trvám si na tom, že to skutečně vědět chci. Ne z nějakého prostého rozmaru, ale jednoduše proto, že chci vědět, na čem jsem. Nefandila bych tomu, že to bude nejhorší poznání v mém životě – o to, abych v tomhle měla rezervy, se matka dokázala postarat. A… asi jde částečně i o ní. Její a můj celý vztah stál na tom, že ona plánovala, tahala za nitky a neříkala mi vůbec nic. Takové jednání je docela jednosměrná jízdenka do záhuby jakékoli vazby. A… asi nechci, aby se něco takového stalo i v tomhle případě, pokud se tomu dá nějakým způsobem vyhnout. A právě pravda je jediný způsob, jak lze něčeho takového dosáhnout.“

Jak moc mohla být jedna menší panda vyděšená? Zoe to sice mohla posoudit jen polovičně, neboť ačkoli se v kůži svého zvířátka nacházela většinu svého času, stále se za tím černobílým kožíškem ukrývala ještě vyděšenější dívka. Měla strach o Raniu, neboť ta na tom nebyla vůbec dobře. Měla o ní strach i předtím, než si pro ní její otec zase přišel a měla ho i potom, v ještě mnohem větší míře. Ten člověk opravdu nebyl dobrý. Věděla to, cítila to. Ale její kamarádka byla vyčerpaná a potřebovala odpočívat, nemohla se bránit. Zoe ho mohla maximálně zalehnout. Měla své zvíře moc ráda, ale na podobné situace byla k ničemu. Kdyby měla po ruce bambus, mohla by ho jím prásknout do hlavy jako otravnou mouchu, kterou by tím kouskem jistě odehnala. Jenže Theoran nebyl jenom otravnou mouchou a kdyby ho praštila, rozhodně by z toho nevzešlo vůbec nic dobrého. Ani se nepokoušela ho zastavit. Domnívala se, že by to pro Raniu bylo akorát horší. Zároveň tušila, že ačkoli nedokázala zabránit (dalšímu) únosu, nemohla nechávat tmavovlásku samotnou. Sice nebyla úplně ideální společností, ale pocit že by nechala Raniu napospas samotnou se jí bytostně příčil, takže oba dva nakonec dohnala, nechávajíc Dračí skály za sebou.

Na panství si znovu uvědomila jak příšerně ráda je za svou stránku černobílého medvídka. Jelikož se ta blonďatá dívka uvnitř pandy klepala ve strachu o svou kamarádku a jejich budoucnost, černobílý medvídek Theoranovi oplácel pohled s absolutním klidem (A bohužel i poslušností) i když ji pevně sevřel čelist. V tu chvíli měla nepatrnou tichounkou tendenci ho jednoduše obejmout čelistí. Pandy byli sice mnohdy mírumilovná stvoření, ale tady šlo o Raniu, ne o ni. Stále byla vyčerpaná a každé přetížení jí mohlo přihoršit. Přesto ani nepípla, když zaznamenala jak se k Theoranovi zezadu Rania blíží i s nožem. Bála se, že kdyby něco pokazila, dopadlo by to pro tmavovlásku mnohem hůře.
Jenže jak Zoe později zjistila, stejně čekal Voděnku poměrně nemilý osud a ona skončila s kudlou v zádech. Do slova a do písmene. A Zoe si v duchu musela zopakovat svoji vskutku pravdivou myšlenku. Ten muž byl zlý.

Ani nečekala až se Theoran plně uráčí odejít z tmavých chodeb, než i přes svou nepohodlnost a strach zahodila formu černobílé pandy, tichounce vítajíc tu dívku s blonďatými kudrnatými vlasy a očky věčně vykulenými strachem. ,,Ranio!” Už ve své lidské podobě poklekla za dívku, vytvářejíc si co nejvíce prostoru. ,,Neměla jsi to dělat, Vren.” Opatrně chytla její dlaně a jemně je od zranění odendala. Končetiny jiného tvora by se jí při léčení bohužel akorát pletly. Především ale doufala, že nic nezkazí. Nechtěla jí ještě přihoršit, nemohla. ,,Pomůžu ti, ale buď v klidu, prosím. Možná to trošku potrvá...Nejsem v tom moc zdatná...” Špitla ve snaze jí alespoň částečně připravit na to, že by z toho mohla být pěkná katastrofa. Pomalinku, aby jí náhodou nevyděsila, odhrnula dívce vrchní část oblečení, jen aby měla lepší přístup k ráně na zádech. ,,Už se nemusíš bát. Nejsi sama...” Pevně semkla rty k sobě, přikládajíc ukazováčky na každou stranu rány. Moc lidí předtím nikdy neléčila, vlastně co jí paměť sahala, nezkoušela léčit vůbec nikoho. I s tím vědomím ale přesměrovala většinu svojí magie právě do svých dlaní a článků prstů, nechávajíc jí pomalinku zacelovat Raniino zranění. Nejspíš by se měla zeptat, jak se dívka cítila, ale opět se bála. Rozhodně jí nemohlo být dobře, potřebovala klid a postel. Zoe jí musela ostat o postele. Než se ale začala uchylovat k jakémukoli takání do postele, cítila povinnost dívku byť jen částečně ukonejšit. Hned co tedy skončila s léčením, po kolenou se přesunula tak, aby čelila dívce tváří v tvář. ,,Ranio...” Špitla, načež opatrně omotala kolem dívky své paže, přitahujíc si jí do objetí. Ne do těsného a drtivého jako Theoran. Nechávala jí volnost, aby se mohla kdykoli odtáhnout. V konejšivém gestu dívku pohladila po slzami zmáčené tváři, vytváří na té své malinký povzbudivý úsměv. ,,Dovedu tě do postele, ano?”

Mnozí považovali svět za nehybnou a kamennou podstatu, co měla sice moc a potenciál růst, přeměňovat se a klesat, ale nikdy ne doopravdy padnout. Theoran ten názor ani v nejmenším nesdílel. Jeho svět skončil už tolikrát v plamenech a shořel na popel, že nemělo jakýkoliv smysl upínat se k čemukoliv, co nedržel na svých vlastních bedrech. Přesně to dělal. Přetvářel svoje okolí ku svému obrazu a poté na sobě táhl veškerou tíhu spojenou s onou snahou, jelikož udržování podobné věci stálo mnohem více, než špetku energie. V mnoha ohledech by se to dalo označit jako tkaní, jelikož přesně to Theoran částečně činil - ale v důsledku to byla podstatně větší a komplikovanější snaha. Dával do svých vizí a jejich naplnění nejen značné množství energie, ale i část svojí opravdové životní síly. Magii, krev, čas. Byl ochotný obětovat mnohé, jen aby docílil svého. Jenže o to horší pro něj v důsledku bylo ono nevyhnutelné procitnutí do skutečné reality... Jaké mu v současnosti přichystala jeho půvabná společnice.
Napůl očekával, že už se mu nic nepostaví do cesty. Cítil se být zpět na koni, jako kdyby v rukou opět pevně držel otěže moci i osudu a všechno mělo být přesně tak, jak si to vysnil. Jenže nemohl být dál od pravdy - Sayleen sice znamenala mnohé výhry a také značný potenciál, ale zároveň měla až příliš silnou vůli a svoji vlastní hlavu. To sice Theoran obdivoval a líbilo se mu to, ale v důsledku to bylo velice nepraktické. On potřeboval ženu, jaká by ho bezmezně zbožňovala, byla mu plně oddaná, nikdy se nestavěla do cesty a nekladla ani odpor, ani žádné otázky. V tom ohledu se tedy slušně přehmátl, neboť Say byla mnohem víc, než podobně prostoduché a krásné stvoření. A on se kvůli tomu nedokázal rozhodnout, jestli tedy udělal chybu... Nebo to nejlepší rozhodnutí ve svém životě.

„To jsou velice moudrá slova, stejně jako pravdivá. Jsem rád, že si to uvědomuješ, drahá Sayleen. Protože tam, kam teď směřujeme... Není už cesty zpět.“
Cenil si její bystrosti, nezastřené mysli a nepopiratelně kouzelné osobnosti, ale zároveň se obával možných důsledků všech těch kvalit. Všechno přeci jenom mělo svá pro i proti - a Theoran opravdu nedokázal jen tak vystát, když mu kdokoliv odporoval. Příčila se mu tedy představa podobné možnosti, neboť pokud by snad Sayleen měl trestat, v důsledku by tím nejspíše vytrestal mnohem víc sám sebe, než ji.
Doopravdy chápal tu potřebu získat možnost nahlédnout za oponu a získat potřebné vědění. Chápal to až příliš dobře, ale přesto z toho měl špatný pocit. Nenáviděl to, když se dostával do osobnějších a upřímnějších rozmluv - v podstatě neustále lhal nebo minimálně zatajoval, mlžení bylo nedílnou součástí jak jeho osobnosti, tak života. Jenže v té situaci evidentně neměl na výběr.
„Ano, to jeví. Nemyslím to zle, ale opravdu se obávám, že to nedopadne dobře. Na druhou stranu... Musím říct, že vůči tobě mám jistý respekt, takže ti zkrátka vyhovím. Víc ale udělat nemůžu, bude poté na tobě, aby ses s tím nějak popasovala.“
Opět prsty zaťukal o dřevěnou područku, než si poněkud chmurně povzdychl. Čím měl probohy vlastně začít? Očekávala, že jí řekne ÚPLNĚ všechno? Nebo stačilo jenom to, co bylo bezprostředně nutné a spojené s ní jako takovou? Celá ta situace byla pro Theorana velice nová a matoucí, takže si snažil nějakým způsobem utřídit rozházené myšlenky a zklidnit mysl, ale příliš se mu to nedařilo. To ani po několika locích alkoholu, který ho příjemně pálil v jinak prochladlém krku.
„Já nevím, Sayleen. Co přesně vlastně očekáváš? Chceš vědět pravdu, ale pravda je velice, ale velice široký pojem. Pokud bych měl vysypat všechno, seděli bychom tu opravdu dlouho - a já nejsem ten typ člověka, co se rád svěřuje. Takové věci vyžadují důvěru a jistotu, což jsou dvě věci, jaké jsem ve svém životě nikdy nepocítil. Takže upřímně: jistě víš, že v mém případě nepochybně nelze hovořit o čestnosti a dobrotě. Nejsem dobrý, nemám svědomí a nezáleží mi na druhých, pokud zrovna nejde o tebe. Ty... Jsi jiná. Mám u tebe pocit, že nejsi tak zkažená jako zbytek světa, takže se nemusím stavět tolik na odpor. Jsem rád ve tvojí blízkosti, užívám si tvou společnost a rád poslouchám, co máš na mysli. Nevím. Nechtěl jsem tě popadnout bez tvého svolení a jednoduše tě sem zavléct, ale... Hádám, že už jsem v tom byl až příliš hluboce ponořený, než abych se tě dokázal jen tak vzdát. Ano, jsem schopný ledačeho. Jmenuj si to sama - lhaní, mučení, vraždy, podvody, extrémní násilí... Je mi jedno, jestli si o mě někdo myslí, že jsem netvor. Dělám to, co situace vyžaduje, abych nejen přežil, ale doopravdy ŽIL. Tohle panství je toho důkazem, naši předkové byli vždycky hluboce zapletení do záležitostí kolem smrti a temna. Nejsem výjimkou, ale jak jsem řekl: pro tebe hrozbou nejsem. Jen upřímně netuším, co přesně bys chtěla vědět, moje milá. Protože nejsem zvyklý tolik vypovídat o něčem, co se mě týká. Lidé se neptají a já nezačínám.“