Panství rodu Killian

„Chápu,” přikývla na to, co jí vysvětloval ohledně Raniina jednání a chování, s nímž dorazili oba bohové ví odkud na panství. „Pokusím se ji maličko uklidnit… je fakt, že pod tíhou toho, když se někdo pokouší jít tvrdší cestou, je snadné se ztratit.” Věděla o tom svoje, přeci jenom… to byla strategie, kterou používala její matka. To, co by běžný člověk prováděl metodou cukru a biče, to ona používala striktně pouze tou přísnější, nepříjemnější cestou. Pokud chtěl reálně cokoli navázat s někým povahy, jakou u Ranii popisoval, tak tohle bylo něco, na co by měl hodně rychle zapomenout, pokud nechce docílit jenom nakřápnuté schránky, která si bude hledat každou záminku k tomu, aby pláchla a už nikdy se nevrátila. Netušila, o co přesně mu s ní šlo, především pak díky vazbám, jaké v rodině měli, ale tohle byla jen a pouze slepá ulička.
„Dobře tedy… uvidím, co se dá dělat. Pokusím se i uklidnit, pokud to bude možné.” Navíc… sama ji chtěla poznat. Stála Theoranovi za cestu kdo ví kam a za bodnou ránu v zádech, což nebylo jen tak málo. Navíc… co si budeme povídat, jakákoli živá duše, s níž by mohla mluvit, jí zněla na stíny zahaleném panství jako dobrá vyhlídka. Přeci jen… pořád se tu cítila nesvá, zvlášť potom, jaké scény je navíc potkaly s těmi pár dalšími obyvateli panství (ahoj, Bree a létající zrcadlo!). A pokud by šlo uvyknutí si tomuhle místu jít přes to, že by k něčemu podobnému mohla vypomoci i Ranie… asi netřeba říkat, že to znělo mnohem lépe, než to, aby ti dva pokračovali jako doposud.

Těsně před tím, než jí ten polibek oplatil, ten malý záblesk stihla zachytit. Na zlomek vteřiny, že by jeden skoro pochyboval, že tam vůbec byl, ale ona se nepotřebovala v tu chvíli přesvědčovat o jeho skutečnosti. Tu jí dokazoval sám o sobě v následné chvíli. Pamatovala si polibky, které od něj dostala předtím – ale v tomhle na rozdíl od nich nebyla stopa po prudkosti nebo jakékoli potřebě někomu něco dokázat. Když si ho zpod přivřených víček a spuštěných řas prohlížela, připadal jí v jednu chvíli jako vyměněný. Vztek, s nímž dorazil po dostaveníčku s Raniou a jejím nožíkem do pracovny, byl pryč, beze stopy.
Bylo to… fascinující. Mělo by to být taktéž znepokojivé, ale… v tuhle chvíli na něco jako je znepokojení neměla jedné jediné myšlenky.
„Vaaku do’aas prääde,” pousmála se nazpátek, asi si neuvědomila, že v tu chvíli zapomněla i přepnout z elfštiny. Šlo to zkrátka samo. A přeci jen… tvrdil jí, že měl elfské předky, takže předpokládala, že tohle málo by mu mohlo být známo. Pokud ne, byla víc než ochotná překládat. Každopádně, tak jako tak, na ten krátký vzácný moment se o něj jen lehce opřela, nechávajíc se stáhnout tím, jaký úder to na ní mělo, a užívala si to, dokud měla tu příležitost.
Nakonec jí ale nezbylo než se odtáhnout a opatrně se zvednout.

Poupravila si masku, která jí sklouzla po tváři, a naposledy se ještě pousmála. „Jdu to tedy zkusit. Víš, kde mě najdeš,” vypravila ze sebe, než se otočila k východu z pracovny, ve které původně neměla vůbec co dělat. Nepotřebovala nasměrovat – stačilo maličko zapátrat po magické stopě, která se táhla po chodbách, když od Ranii odcházel Theoran. Ta stopa byla… zvláštní, hutná a mnohem silnější i v takovém malém množství, než by elfka očekávala. Nemohla si však stěžovat, jelikož tohle její malé stopování značně ulehčovalo, když ji provedla chodbami až ke dveřím, za nimiž měla najít Raniu.
Před těmi dveřmi se na moment zastavila. V hlavě jí probíhaly veškeré možné scénáře toho, co ji může uvítat uvnitř, takže se snažila být ideálně připravená na všechno. Pod závanem magie se táhl slabý opar krve, který vypovídal o tom, že Theoran nebyl jediný, kdo si z té jejich potyčky odešel se zraněním, což… bylo vlastně očekávané, ať už se to komukoli nelíbilo sebevíc. S posledním hlubokým nádechem krátce zaklepala, než vzala za kliku a bez jakéhokoli dlouhého rozvažování vklouzla dovnitř, kde se ihned očima roztěkala po komnatě, v níž se ocitla.
Raniu spatřila hned – magická stopa vedla přímo k ní, takže se nemohla splést. Ale nebyla sama, po jejím pokud posedávala plaše vypadající blondýnka. Společnost ji na vteřinku rozhodila, ale na tváři si zvládla udržet klidný výraz. „Dobré ráno,” načnula, hlas kromě klidu tak milý, jak jen to šlo. Viděla, že obě dvě jsou při lehkém označení rozrušené… to poslední, co chtěla, bylo to jenom zhoršit. „Netřeba se lekat… jsem tu kvůli té ráně,” obrátila se na tmavovlásku, v nose ji přitom stále lechtal ten podtón krve. Zaschlé, starší, ale stále nezacelené rány.
Zastavila se několik stop od obou dívek, vyčkávajíc na reakci, přeci jen… nakráčet přímo k nim, kdyby se setkala s rozhořčenou reakcí, by bylo vážně nemilé. Mohlo jí být jasné, že moc důvěry s maskou na tváři nevzbudí, ale snažila se proto naopak všechno vsadit do hlasu a řeči těla. Působit mírumilovně – přeci jen, byla tu za účelem si promluvit. Bylo by fajn se k tomu nějakým způsobem dostat.

Pokud šlo o to, jakým způsobem Alério působil… Rozhodně by Niadee neměla problém se k podobnému tvrzení přiklonit, jelikož bylo až příliš pravdivé. Těžko ho definovat jinak, vzhledem k jeho způsobu vystupování i uvažování. Snad málokdo by si ho dokázal představit, jak se hluboce ponoří do nějaké činnosti, jež by nebyla nijak přímo spojená s jeho prací jako takovou. Existovala byť jen jediná věc v celičkém širém světě, co by Alériovi Nazzarovi činila opravdovou radost a bavila ho? Podle všeho se vyznal v květinách, ale… Vize toho, jak noří prsty do zeminy a sází rostliny, místo do uniformy oděný do prostého oblečení a slaměného klobouku, byla až příliš nereálná.
Ještě před nějakou dobou by Niadee nejspíše byla schopná vzít v úvahu možnost toho, jestli nenacházel potěšení v odlišných, podstatně zvrácenějších činnostech… Konec konců jejich první setkání proběhlo za značně vyhrocené situace. A zrzečka by rozhodně dala ruku do ohně za to, že při jejich bouřlivé výměně názorů jistě netrpěl - spíše naopak. To samé by se jistě dalo říci o následných událostech, když jí zcela neoblomný nasadil pouta a odvezl ji na to podivné, tajné místo… Kterak na Aléria rozhodně změnila názor a už o něm nesmýšlela tak kriticky jako v některých chvílích předtím, stále si byla vědoma jeho vyhrocené a stinné stránky. I on byl nebezpečný, podobně jako ostatní muži před ním, co vzali její život a tělo do svých rukou.
Oba dva však stáli na identické straně, nehledě na jakékoliv rozpory z minulosti. I díky tomu se jim dařilo posunout z místa, ať už v obrazné či doslovné rovině - uzavřeli křehké spojenectví, aby se dostali z té zatraceně prekérní a nebezpečné situace. Půlnoční panství bylo tajuplné i nebezpečné zároveň… Ale když se po tolika letech navrátil jeho dědic, bylo nejmoudřejší se urychleně dostat co nejdále, pokud si oba dva chtěli udržet svoji kůži a bijící srdce.

„To musím náležitě ocenit,“ přitakala s drobným úsměvem na rtech. Rozhodně bylo hezké moci spatřit i tuhle odlišnou stranu jeho osobnosti - šlo i nepatrnou upomínku jeho lidskosti, jež byla chvílemi až příliš snadno opomenutelná. Alério byl mocný, pevný a neoblomný… Disponoval třemi vlastnostmi, které Niadee stejnou mírou obdivovala a děsila se jich. Až příliš mnohokrát okusila na vlastní kůži, jací bývají nositelé podobných rysů - jejich stopy nosila na svém těle v podobě nejrůznějších jizev, které v jednom z oněch případů působily mnohem více jako cejch, než dávná rána z minulosti. Žila jako otrok, majetek rozmarného muže s přílišnou mocí nad svým okolím… Bytostí, jež byla až příliš podobná Theoranovi, který je oba sebral jako velká voda.
„Nerada bych malovala čerta na zeď, ale… Obávám se, že téměř každý si drží nějaké hodně tíživé tajemství. V případě výše postavených jedinců to obvykle platí přinejmenším dvojnásob.“ O tom už se stihla přesvědčit hned několikrát - putovala z rukou do rukou, setkala se s různými lidmi a odhalila snůšku vskutku nepěkných věcí, jaké by si raději přála nevědět. Paradoxní bylo, že některá tajemství jí ještě stále unikala… O Rasmusově soukromém životě například netušila vůbec nic, podobně jako o Raniině. Kterak se jednalo o lidi, co považovala téměř za svoje starší sourozence, ukrývali před ní nejednoho kostlivce - a kdyby se snad Niadee dozvěděla, co před ní drželi stranou… Rozhodně by to nebylo hezké.
„Jsem opravdu moc ráda, že to tak vnímáš. Chci říct… Cením si toho, opravdu.“ Pousmála se na Aléria vlídně, než mírně přivřela oči a nasadila celkem rozpustilý výraz, ve kterém mírně doznívala až překvapivě vysoká míra bezstarostnosti. Odložila veškerý nesvár stranou, odpoutala se od jejich sporů a stinné minulosti. Ať už to bylo naivní nebo nutné, necítila vůči generálovi jakoukoliv formu zášti nebo hněvu. Dokonce se ho už ani nebála… Vlastně spíše naopak. Nebyla si totiž jistá, zda Alériův charakter a postavení pro něj nepředstavovaly místo výhody zdroj ještě většího nebezpečí. Byl neohrožený, sebejistý. Tyhle kvality by ho mohly v dané situaci dostat nejen ven z potíží, ale také ho do nich uvrhnout ještě hlouběji.
I proto byla zrzečka pevně rozhodnutá se mu ne úplně motat do cesty, ale… Přinejmenším na něj dávat po očku pozor. V jistém ohledu byla znalejší, jelikož na Půlnočním panství strávila nějaký ten čas - díky tomu měla lepší přehled ohledně toho, co očekávat, stejně jako ji její kruté okolnosti přinutily se naučit, kdy bylo lepší se stáhnout. Dohromady tak s Alériem tvořili vcelku pěkně doplňující se duo, což se jim mohlo jistě hodit.

Nehledě na to, jak rychle se situace překlenula z relativně vřelé v dokonale trapnou… Niadee to brala s klidem. Když vyslechla Alériovu odpověď, chvíli na něj trošku nedůvěřivě hleděla, očekávajíc kdy dodá nějaký hodně důležitý dovětek ohledně toho, že žertoval - když se ale nic takového nestalo, tiše se zasmála. On, že neměl přílišnou šanci na podobný vztah? Ha!
„Vtipkuješ, že?“ Drknula do něj mírně loktem, udržujíc si na rtech široký úsměv. „Myslím, že je naprosto přirozené a v pořádku, pokud to takhle vnímáš. Na druhou stranu… Upřímně. Pohledný generál… S takovou se určitě najde spousta duší, co by se ti ochotně vrhla kolem krku. Třeba se to časem změní, kdo ví? Vztahy jsou zvláštní, možná jednou narazíš na někoho, kdo ti nebude proti srsti. Třeba dokonce někdo, s kým budeš mít hodně společného! Jen si udrž mysl otevřenou, byla by škoda předem zavrhnout úplně všechny.“ Sotva to dořekla, její výraz plynule přešel z evidentně pobaveného nazpět k vlídnému, jelikož se Alériovi tak trošku… Snažila promluvit do duše.
Neznala ho příliš dobře, o tom žádná. Ale opravdu ji zaskočilo to, co si myslel - nehledě na onen přístup měl rozhodně velice dobré šance na to s někým navázat bližší vztah. Přátelský, bližší nebo milenecký… Možnosti měl otevřené, byť se držel na pozoru. To bylo dobře, chránil se tím před nepotřebnými potíži. Což byla ostatně věc, jakou by se měla naučit ona… K čemuž se vzápětí také dostali.
„Láska má nespočet podob, Alério. V tom tkví její kouzlo.“ Dodala s nepatrným úsměvem na rtech, zatímco mu hleděla vzhůru do očí. O tomhle už věděla své. Milovala Rasmuse, to ano - ale ani v nejmenším v romantickém slova smyslu. Jejich vztah byl opravdu ryze platonický… Dávali na sebe pozor, pečovali jeden o druhého a byť nesdíleli stejnou krev, považovali se navzájem za sourozence. To samé platilo i s Raniou.
Vzhledem k tomu, že se ale diskuse neudržela na té samé notě… Niadee vzápětí intenzivně ochladla, téměř jako kdyby z ní najednou cosi kompletně vysálo veškeré světlo a pozitivitu, s jakou k Alériovi přistupovala. Taková uvnitř byla: dokázala kolem sebe šířit co možná nejvíce vlahou atmosféru, pokoušela se svoje okolí udržet a dodat jím sílu, ale pokud šlo o ni samotnou… Byla kompletně zlomená a vyhořelá.
O to více ji také šokovalo, s čím se Alério vzápětí vytasil. Ne, že by od něj očekávala nějakou přímo zlou reakci, ale… Rozhodně by ji nenapadlo, že se dostanou do takové situace. Nezazlívala by mu, kdyby celý její zlom jednoduše přešel - místo toho se ale generál ozval s překvapivě soucitným výrokem, načež se jí dokonce i zeptal, zda chce obejmout.
Niadee se k němu pomaličku pootočila nazpět a upřela na Aléria svoje zelené oči, než pozvedla koutky a mírně přikývla. Bylo to vskutku mizerné gesto, protože postrádala jakoukoliv sílu na to reálně provést jakoukoliv verbální odpověď, ale… Nakonec k němu zkrátka jen došla a zabořila mu tvář do hrudi, váhavě ho objímajíc. Potřebovala to, opravdu hrozně moc. A byť v tu chvíli nedokázala svůj vděk dát najevo jasnou formou, neskutečně moc si toho vážila.
„Děkuju…“ Špitla téměř bezhlasně, než se od něj odtáhla a věnovala mu o něco pevnější úsměv. „Cením si toho, opravdu. A chci říct… Vím, že jsme opravdu rozdílní a nezačali jsme nejlépe. Ale jsem ráda, že jsem dostala možnost tě poznat, Alério.“ Nelhala, promlouvala k němu s naprostou upřímností, kterak její slova mohla znít poněkud zvláštně. Konec konců… Niadee měla poněkud odlišný náhled na svět i život. Rozhodně ale nelitovala toho, že se onehdy na to proklaté tržiště vydala, byť se jí v ten moment svět opět převrátil vzhůru nohama.

Situace byla evidentně zhruba stejně proměnlivá jako aprílové počasí, jelikož se vzápětí odehrála další naprosto (ne)čekaná událost. Tím byla samozřejmě chvíle, kdy se Alério se vší pompou udeřil do hlavy o nízký strop a skončil na zemi jako kdyby ho někdo srazil kopím. Dle všeho ho zaskočilo to, že se o něj Niadee strachovala, což zrzečku krapet vykolejilo nazpátek - v důsledku si tedy vyměňovali zmatené pohledy a ona ho tedy preventivně okoukla, aby se ujistila, že se nezranil nijak vážně.
„Samozřejmě, že nejsi,“ konstatovala co možná nejvážnějším hlasem, ale bylo na ní znát, že si to nemyslela. Konec konců ho jasně varovala, ale on… Evidentně její slova podcenil.. Ne, že by mu to přímo měla za zlé, ale rozhodně ji to pobavilo - což se ostatně projevilo na jejích cukajících koutcích.
„Já vím, že jsi. Takový fakt se dost těžko zapomíná, když se pokaždé musím postavit na špičky nebo trochu zaklonit hlavu, abych se ti vůbec mohla podívat do očí. To ale neznamená, že sis nemohl dávat trošku větší pozor…“ Pípla mírně provokativně, ale dávala si i přesto pozor na to, aby to z její strany nepůsobilo kousavě nebo zle. Krapet do něj tím dloubla, ale jen maličko! Nebyla přeci jen až tak drzá nebo zlomyslná.
„Proč mi na tom záleží?“ Zamrkala na něj vykolejeně. „Proč by mi na tom nemělo záležet? Tedy… Náš vztah je stále vcelku podivný, ačkoliv jsme spojenci, ale… Samozřejmě, že nechci, aby se ti něco stalo. Nezasloužíš si to, nepřála bych ti něco zlého. A vůbec. Nejsi ani zdaleka špatný, vlastně jsi dobrý společník.“ Dodala na vysvětlenou, než mu podala ruku a zvlnila rty do kradmého úsměvu. Ano, měla ho svým způsobem ráda. Nedalo by se říct, že ho považovala přímo za svého přítele, ale rozhodně se její náhled na něj změnil. Byl jí nepochybně bližší, než jen pouhý spojenec. Potřebovala sice jeho pomoc, ale zároveň si svým způsobem užívala jeho přítomnost… Kterak to sama úplně nechápala.
„Dobrá, jsem ráda, že jsi v pořádku.“ Pokývla úlevně, než vzala jeho tvář do dlaní a mírně mu pootočila hlavu, aby si mohla prohlédnout místo, kam se udeřil. V tu chvíli jednala naprosto instinktivně, vlastně nad tím vůbec neuvažovala - opatrně se jednou rukou dotkla rány, než popustila otěže svojí magie a vlila mu do onoho místa špetku magie, aby utlumila bolest a dopomohla k rychlejšímu uzdravení.
Když se pomaličku odtáhla a uvědomila si, že dost možná překročila hranice, jelikož se ho v poslední desítce minut dotýkala mnohem více než bylo radno, věnovala mu omluvný úsměv.
„Tohle by mělo pomoct… Utlumit bolest,“ dodala na vysvětlenou, ačkoliv Alério dost pravděpodobně již pocítil účinek jejího snažení. „Omlouvám se za to… Instinkt. Moje sestra byla léčitelka.“

Nikterak mu to nebylo po chuti, ale Sayleen měla bohužel pravdu. Způsob, jakým ke svojí čerstvě nalezené dceři přistupoval, byl krapet… Tvrdší. Pochopitelně si uvědomoval potenciální úskalí, jež se pojila s tímto jeho rozhodnutím, ale zároveň nedokázal učinit jinak - celý jeho svět byl postavený na jistých principech, síle a hrubosti. Dalo by se tedy říct, že mu byla mírnější forma nejen cizí, ale prakticky i hodně nepříjemná. Nevěděl, jak s podobnými lidmi jednat… Obvykle je zkrátka využil a odkopl. Jenže tohle v případě vlastní dcery, vůči níž necítil přímo zášť a zároveň si jasně uvědomoval, že by se mu do budoucna mohla velice dobře hodit, praktikovat nemohl. Alespoň ne tak, jak učinil ihned poté, co ji vzal zpět domů z Dračích skal.
O to více pro něj tohle vlídné, nanejvýše ochotné gesto znamenalo. Uvědomoval si, že co se Ranii týče, tak tvrdě narazil. Potřeboval s ní strávit trošku více času, lépe ji poznat… Teprve poté si mohl být jistý, jaký přístup se k ní nejvíce hodil. Svým způsobem litoval toho, že ji zavlekl na panství poměrně drastickým způsobem, ale… Obával se toho, aby neučinil stejnou chybu jako u svých synů. Nemohl dovolit, aby se proti němu začala bouřit, takže ji preventivně utiskoval, protože byla moc křehká na to, aby dokázala vzdorovat ve větším měřítku. O čemž ostatně svědčilo i bodnutí, co mu věnovala - šlo o výsledek absolutního zoufalství a strachu, pokus o obranu. Zvládla jen to, nic víc. V teoretické rovině byla tedy poměrně neškodná, jelikož si neuvědomovala svoje vlastní postavení a možnosti, ale Theoran byl i navzdory tomu pevně rozhodnutý si věci raději pojistit. Kdyby náhodou.
Na rozdíl od svých dvou synů ale nezamýšlel žádné extrémní krutosti. Potřeboval sice dceru krapet zpracovat, ale… Vlastně s ní toužil nějakým způsobem vycházet, pokud se tomu tak dalo říci? Hodně mu v tomhle ohledu vypomohla Sayleen a její náhled, natož pak ona překvapivá nabídka pomoci - i proto Theoran doufal, že alespoň tahle cesta by nemusela nakonec lehnout popelem.

Zdálo se, že by se situace v jeho domovině mohla konečně začít posouvat k lepšímu… A on si byl dokonale jasně vědom toho, že veškeré zásluhy patřily právě Sayleen. Těžko říci, zda to působilo bizarně nebo ne, ale s jejím příchodem se mnohé věci na panství změnily. Původně si nebyl jistý, jakým způsobem by se k oněm změnám měl postavit a jestli to bylo dobře, ale… V současnosti už nepochyboval. Místo toho byl neskonale vděčný za to, jak se věci pomalu obracely: přineslo mu to totiž neočekávanou snítku klidu na duši, o níž by se mu jinak ani nesnilo.
„Sayleen… Nejsem si jistý, zda dokážu dostatečně vyjádřit svůj vděčnost. To, co děláš… Znamená to pro mne opravdu hodně.“ Celý svět, dalo by se říct… Něco takového by ale Theoran nahlas říci nemohl. Jak také? Nevěřil na dobro. Nevkládal do druhých víru, spoléhal pouze a jen sám na sebe. Odmítal se poddat sladkým iluzím, aby uchránil zbytek svojí kůže… Cokoliv, co by mohlo vést k učinění stejných chyb jakých se dopustil v minulosti, bylo předem zavrženo.
V případě oné mladičké elfky ale neplatila spousta jinak pevně zajetých pravidel. Překračoval svůj stín, aniž by si to mnohdy plně uvědomoval - a dost možná uvnitř jeho nitra skutečně začínala probíhat jakási divotvorná změna, která byla v silném rozporu s jeho vlastní přirozeností… Sám Theoran si toho ještě nevšiml, jinak by ten plamínek naděje okamžitě preventivně zadusil, ale byl tam. A šplhal kupředu.
„Díky, opravdu. Cením si všeho, co děláš. Už jen tvá společnost má pro mě absolutně nevyčíslitelnou cenu.“ S těmi slovy opatrně uchopil její ruku do svých, pomaličku klesl na zem, ocitajíc se na kolenou. S neobvyklou něžností poté vtiskl Say letmý polibek do dlaně, než si její ruku položil na tvář a mírně přivřel oči.
Tohle gesto v jeho světě znamenalo shluk mnohého… Nejen očividný projev vděčnosti, ale především úcty. Náklonnosti. V ten moment se na zlomek minuty přeměnil z neoblomného tyrana posedlého mocí na prachobyčejného muže. Na tu omezenou chvíli jednal stejně jako emocemi rozbouřený mladík, připravujíc se položit své srdce na dlaň.. Překvapivě lidský a zranitelný.
„Do’aas kaane.“ Ta slova mu zcela spontánně splynula ze rtů, v kompletní absenci jakékoliv falše či nekalých záměrů. Hovořil upřímně, téměř od srdce, dalo by se říci - byť v jeho případě by se o srdci plně mluvit nedalo, jelikož tuhle svoji část kompletně zavrhl… Avšak v onu neskutečně vzácnou chvíli se zdálo, že alespoň střípek přeci jen našel. A vykřesal mnohem více, než čirý hněv či nestálý záblesk vášně.

Ani v nejmenším ho netěšila vize toho, že by se od něj měla Sayleen vzdálit… Ale věděl, že to bylo v dané situaci bohužel nutné. Cenil si její ochoty a iniciativy, takže ony vnitřní pocity jednoduše odsunul stranou. S posledním polibkem věnoval Sayleen kradmý úsměv, načež ji s nebetyčnou tíhou na hrudi pohledem vyprovodil ven z místnosti, ocitajíc se v pracovně v kompletním osamění.

Neupínala se k mlhavé vizi toho, že s příchodem rána budou věci jasnější. Všechny ty stíny ji pronásledovaly na úplně každém kroku, nehledě na to zda zrovna spala nebo utíkala… Veškerá sladká naivita ji dávno opustila. Přišla o ni v moment, kdy poprvé hleděla tváří v tvář smrti: od té doby jí tvrdá realita neustále dýchala zezadu na krk, evokujíc uvnitř její mysli stav podobný rozbouřenému moři. I díky tomu modrovláska postrádala schopnost se sama alespoň částečně uklidnit, ubezpečit svoje smysly a přimět je, aby nevyhledávaly na každém rohu novou formu nebezpečí. Takovou věc dokázala pouze ve společnosti někoho hodně blízkého, kdo sloužil jako její skála, nezlomná opora. Někoho, kdo byl podstatně silnější než ona sama… Jedinec, co evokoval poklidnou atmosféru a zároveň disponoval mocí, co zaháněla temno kolem, aby se nemusela bát.
Bylo to z její strany špatné? Sobecké? Nepochybně ano. Alespoň Rania to tak vnímala, jelikož si postupem času začínala uvědomovat to, jakým způsobem se žalostně upínala na svoje okolí ve snaze si udržet hlavu nad vodou. Věděla, že to sama nezvládne. Byla až příliš nejistá, křehká a slabá… Potřebovala někoho po svém boku, aby mohla klidně dýchat a fanaticky se neohlížet přes rameno. Jenže všichni její ochránci byli příliš daleko na to, aby se mohla schoulit do jejich náručí a na moment si vydechnout… Takže setrvávala neklidná a vyčerpaná.
Situace se vlastně obrátila dokonale neočekávaným směrem, jelikož narazila na Zoe. Ta působila jako neskutečně zvláštní figura - dávala na Raniu pozor, ale zároveň byla úplně stejně křehká jako ona. I díky tomu obě dívky navázaly neobvyklé pouto, co je vázalo k sobě: hlídaly si navzájem záda, pečovaly o sebe. A modrovláska se vůči oné plaché dívce cítila nanejvýš ochranitelsky… V mnoha ohledech ji vnímala jako mladší sestru, někoho blízkého a vzácného. Chtěla, aby byla v bezpečí a šťastná, byť jí ani jedno z toho doposud nebyla schopná zařídit.
I díky tomu ji sžíraly nové výčitky a tíživé myšlenky. Brala jako osobní selhání, že Zoe sice dostala pryč z panství, aby ji uchránila jak před svým otcem, tak tím druhým mužem, ale… Stejně se znovu ocitly zpět, na tom samém místě. Jenže tentokrát s bezprostředním nebezpečím v podobě rozzlobeného Theorana. Možná ho neměla provokovat, kdyby byla hodná a poslušná, třeba by nevyjel… Ale konec konců, odtáhl ji z Dračích skal. Přímo od Rohana, který potřeboval její pomoc. Kdyby nikdy ze skal neodešla, možná by neonemocněl… Byla to její vina. Nechala se kompletně pohltit svým sobectvím a naivitou, utekla za Rasmusem, který ji ani nepotřeboval. Všechny kolem sebe jen zatěžovala, byť se snažila o opak. Možná, že kdyby ji tehdy moře nevyvrhlo zpět na pláž, všechno by bylo mnohem lepší… Kdyby ji vlny přijaly za svou a ona její srdce konečně utichlo ve svém tlukotu.

Popravdě řečeno si nebyla úplně jistá, zda se nacházela při smyslech. Z kritických a sebenenávistných myšlenek ji vytrhlo až zaklepání na dveře, díky kterému v posteli okamžitě vystřelila do sedu. Napůl očekávala, že se v pokoji objeví její otec (což jasně hovořilo o tom, nakolik měla zatemněný úsudek: Theoran by se totiž jistě klepáním na jejich dveře neobtěžoval) ale k tomu nedošlo. Místo toho ve dveřích stála jakási mladá žena s maskou na tváři, o níž Rania doposud neměla ani sebemenší potuchy, že se na panství nacházela.
Automaticky tedy střelila pohledem po Zoe, aby zjistila jak na tom její kamarádka byla. Netušila, jestli se s nově příchozí již setkala - všechno jí extrémně splývalo dohromady, takže už ani nevěděla, jak dlouho se Zoe vlastně na panství pohybovala.

„Ah… Dobré ráno,“ vydala ze sebe poněkud zmateně, jelikož byla z toho neočekávaného zjevu pěkně vykolejená. Tedy, ne že by to snad Say chtěla vyčítat. Vůbec ji neznala, mohla leda tak odhadovat, co ji k nim přivedlo a jak se na Půlnoční panství sama o sobě dostala… Takže pouze opětovala pozdrav a nepřítomně uhladila přikrývku, pod níž se krčila zimou - očekávajíc, co jim cizinka prozradí.
„Ráně?“ Splynulo jí okamžitě ze rtů, protože se stále nechytala. Trvalo jí to dobrých deset vteřin, než si konečně uvědomila, o co vlastně šlo. Neznámá dle všeho myslela šrám na jejích zádech, ošklivou upomínku na její nešťastný návrat zpět domů. Popravdě řečeno by na tu ránu i bývala zapomněla, jak moc se během svých let sžila s bolestí… Celou noc ležela na boku ve snaze svému tělu ulevit, ale když se potom tak urychleně zvedla a podvědomě se zády opřela o zdobné čelo postele, i navzdory relativně načechranému polštáři musela syknout bolestí, což jí celou záležitost krásně připomnělo.
„Já… Omlouvám se, pokud se… Chovám nějak nevhodně,“ zamumlala tichým, opravdu silně nejistým hlasem. Upírala přitom svoje modro-zelené oči směrem k Sayleen, jež se s překvapivou opatrností o kousíček přiblížila. Zdálo se, jako kdyby silně zvažovala každičký svůj krok, jednala neskutečně jemně a opatrně… To byl skutečně obrovský rozdíl oproti Theoranovi, co ji během jejich roztržky bodl nazpět a následně ji víceméně ponechal svému osudu, aby s nově utrženou ranou naložila dle svého.
„Jen… Tedy. Nechci působit jakkoliv nevděčně, opravdu si toho cením. Jsem za vaši pomoc skutečně ráda… Ale kdo jste? Nevěděla jsem, že je tu ještě někdo další. Kromě… Nás tří.“ Ten dotaz se jí rozhodně neříkal snadno, ale nemohla poručit svojí přirozené zvědavosti. Navíc byla svým způsobem i celkem nedůvěřivá - potom, co se odehrálo v podzemí… Měla jisté obavy. A elfka sice nepůsobila jako zdroj absolutně bezprostředního nebezpečí, ale to nikterak neměnilo fakt, že o ní Rania nevěděla ani popel. Zvláště, když se objevila zcela samovolně přímo u jejich dveří. Zmínil se o tom všem Theoran? Byla tam jako jeho vězeňkyně? Z hloubi svého zlomeného srdce i duše se modlila, aby tomu tak nebylo…
Vzhledem k tomu, že se však elfka blížila bez jakýchkoliv očividně nekalých úmyslů se Rania přeci jen krapet nejistě zvedla z postele a s tichým nádechem pokynula k cizince rukou, aby se posadila na kanape. Jestli přišla, aby jí ošetřila tu ránu… Co byla zač, aby takovou pomoc jednoduše odmítla? Nemohla riskovat, že se jí uvnitř dostane infekce nebo něco podobného, její tělo bylo příliš zesláblé a křehké na to, aby čelilo dalším obtížím.
„Nejsem si jistá, ale… Mám takový pocit, že jsme ještě neměly příležitost se představit,“ pípla opatrně, než došla až k Sayleen a podala jí ruku. „Rania, těší mě.“