Panství rodu Killian

Nedokázala rozeznat, jestli jí víc bolelo srdce nebo hluboká bodná rána v zádech. V důsledku na tom nejspíše až tolik nesešlo: obojí krvácelo takovým způsobem, že se pouze zmítala v šílené agónii, neschopná před tím vším utéct. Její instinkty křičely na celé kolo, z obvyklého sboru se stala celá armáda hlasů tak silných, že se jí snad mohla každou vteřinou rozskočit lebka. Všechno to bolelo. Všechno. Její tělo, její mysl, její srdce. A pro slzy v očích už ani neviděla, pouze se ztrácela v tom šíleném pocitu tonutí a žáru zároveň.
Těžko říct, na co vlastně myslela, když se Theoranovi pokusila vrazit ten nůž do zad. Zabilo by ho to, kdyby byla alespoň trošku důslednější? Možná. Ale možná také ne, odpověď na podobnou otázku neměla sebemenší šanci se dozvědět. Mnohem důležitější bylo to, aby se nějakým způsobem dostala ze země a zastavila to masivní krvácení, jelikož soudě dle mžitek před očima nebyla rozhodně v nejlepší situaci. Úzkost z toho, že Theoran navíc zasáhl její očarované tetování a nejspíš tím strhl i poslední pevnou část pečetě, co držela její nezvladatelnou magii pod dohledem, také nijak zvláště nepřídávala - Rania ale nebyla schopná se vůbec pořádně nadechnout, natož aby povstala jako fénix z popela a postarala se nejen o svoje zranění, ale především sama o sebe.
Roky strávené v osamění na ulicích ji sice naučily mnoha nejrůznějším dovednostem a i schopnosti se sebrat nehledě na to, jak moc ji někdo zbil, ale její duše byla rozlámaná na kusy. Mysl měla pošramocenou už předtím - ale všechny ty události ji zmáhaly čím dál víc. Kdykoliv už měla konečně pocit, že se věci konečně zlepšovaly, přišel další náraz. Pokaždé ho bylo čím dál silnější a horší, takže pomalu ale jistě propadala natolik hlubokému zoufalství, že měla chuť to všechno vzdát. Rezignovat na jakoukoliv snahu, už se nezvedat. Prostě jenom ležet a čekat, než si ji bohové vezmou k sobě a celá ta noční můra pro ni definitivně skončí.

Tentokrát ale sama nebyla. Byť byla opravdu nešťastná a ta touha se vším praštit, schoulit se do klubíčka a prospat zbytek života ji sice neopouštěla, ale stejně tak ji neopouštěla ani její společnice. Zoe prošla portálem společně s nimi dvěma, stále s ní byla. A vzhledem k tomu, že se během chviličky ocitla těsně vedle Ranii a začala na ní promlouvat svým vlídným a jemným hlasem, modrovláska přeci jenom pocítila alespoň nádech nadějného světla.
Ani v nejmenším po svojí přítelkyni nemohla chtít - a ani nechtěla - aby ji zachraňovala z té příšerné situace, do níž se dostala. Nebo spíš... Do níž JE obě dostala. Pokud by snad Rania měla být upřímná, mnohem víc ronila slzy za Zoe, než sama za sebe. Obávala se toho, co by se jí kvůli ní mohlo stát, do jakého nebezpečí ji to vlastně dostala. A vzhledem k tomu, že v současnosti nebyla schopná pomoct ani sobě, hrozila se toho, že by jí nemusela být nápomocná ani do budoucnosti. Byla přítelkyně, sestra i pomocnice na baterky. Její snaha, slovo a ani dobré úmysly neměly byť jen tu nejmenší váhu, jelikož všechno automaticky znehodnocovala.
„Já... Musela. Zoe... Omlouvám se. Tolik mě to mrzí, neměla jsem tě do toho zatáhnout. Kvůli mě jsi jen znovu v nebezpečí... Odpusť-“ Zavzlykala zoufale, než potlačila bolestivé zakňourání, když se jí tělem rozlila nová vlna ještě ostřejší bolesti. Obvyklý chlad na její kůži vystřídalo abnormální horko, ten žár ji doslova spaloval jako horečka.
„Děkuju. Ty také ne, ano? Já vím... Vím, že nejsem nejlepší přítelkyně, ale neopustím tě, Zoe. Slibuju.“
Hlas měla čím dál více zastřený, ale nijak svojí společnici nebránila v jakémkoliv konání - natož pak v léčení. Obě ruce nakonec svěsila podél těla a jen se pokoušela soustředit na svůj poněkud přerývavý dech ve snaze zklidnit nejen mysl, ale především i tělo. Věděla moc dobře, že pokud se teď poddá tomu návalu paniky a bolesti, všechno bude ještě tisíckrát horší. A nůž zabodnutý do zad by v podobné situaci mohl velice dobře být tím nejmenším problémem, s jakým by se snad měla potýkat.
K jejímu štěstí po svém boku ale naštěstí neměla jen skvělou přítelkyni, co jí poskytovala absolutně železnou a neoblomnou podporu, jakou Rania nepochybně potřebovala jako sůl, ale zároveň i léčitelku. Právě díky tomu a Zoeninu zásahu se dostala nejen z toho nejhoršího, ale především z toho nejtíživějšího.

Připadala si jako několik let zpět. Cítit na sobě tu zvláštně tetelící se magii, jež pocházela nejen ze Zoeina nitra, ale stejně tak i přírody, v Ranie vyvolávalo vzpomínky na minulost... A především na Demetriu. Ta sice měla být v pořádku, jelikož jí čarodějnice vyhověla s jejím přáním, ale to modrovlásce nijak nemírnilo starosti. Stále toho bylo hodně, co bylo zapotřebí projednat, napravit a vykonat. A ona si zkrátka jenom přála, aby se mohla postavit zpět na vlastní nohy, vzít Zoe za ruku a odvést ji k Demetrie, jelikož tehdy by byly obě už navždycky v bezpečí.
„Děkuju, opravdu,“ špitla nakonec Rania polohlasně, když se ocitla v tom vlahém objetí. Skutečně si moc přála, aby to nikdy neskončilo - dokud se držely jedna u druhé, připadala si alespoň částečně v klidu a bezpečí, stejně jako podstatně silnější. Zároveň ale měla pocit, že byla úplně k ničemu a selhávala na plné čáře, což nedokázala zaplašit ani s tím nejsilnějším křikem ve svojí hlavě. Ozvěna byla totiž vždycky z nějakého důvodu silnější.
„Dobře... Jak je tobě, Zoe? Neublížil ti?“ Upřela na svoji pandí přítelkyni uslzené oči, než ji prohlédla starostlivým pohledem. Opravdu se potřebovala ujistit, že byla Zoe v pořádku, jelikož by jí její laskavost okamžitě oplatila. Sama dokázala léčit přeci jen také, jen bohužel s jistými omezeními. Ta se vztahovala na ni samotnou, stejně jako na fakt, že bez vody to zkrátka nesvedla.

Zoe se na příliš místech neocitala, ale i tak mohla s jistotou říct, že poznala všemožné tvory. Když ještě mohla cestovat s rodiči, před tím než byla doslova prodána svému nastávajícímu, docela dost cestovala. Takže i když obličeje jejích rodičů buďto svíral vztek nebo opovržení, ostatní lidé takové výrazy neměly. A Zoe se kochala výrazy ostatních tvorů, protože výrazy jejích blízkých byli jednotvárné a zahalené strachem a agresí. Sledovala vzdělané a neustále nad něčím hloubající tvory, neustále se usmívající stvoření a samozřejmě i ty smutné existence. Na ty se dívat nemohla. Protože někdy jejich pohled byl tak žalostný, že to pro malou světa neznalou holčičku bylo příliš velké sousto. Tak se otáčela, sledujíc své rodiče s vyčítavými výrazy. To bylo tenkrát. Ale čím víc rostla a dospívala, tím intenzivněji si svojí chybu uvědomovala. Měla se zastavit, i kdyby jí za to přistálo pár ran navíc. Rania...Rania byla žalostné stvoření. Ale tentokrát nechtěla stát po jejím boku jen kvůli jejímu výrazu či snad těm plouživým stínům, které jí následovaly na každém kroku. Rania nebyla pouze nešťastnou dívkou. Byla také velmi laskavou a dobrosrdečnou dívkou a Zoe za žádnou cenu nechtěla, aby musela čelit těm stínům sama. Rania byla její společnice, její zachránkyně, spojenkyně a především kamarádka. A Zoe jí nehodlala pustit ke dnu jen tak snadno.

,,Do ničeho jsi mě nezatáhla. Šla jsem dobrovolně, Vren. A opravdu, není co odpouštět.” Ujistila ji i přes to, že její hlas byl jako obvykle tichounký. S Raniou se ale cítila lépe a ve falešném bezpečí, protože to slovíčko falešné bezpečí si před pár minutami, když Ranie ublížil ten zlý člověk, opravdu pojistilo svoje místo. ,,Jsi laskavá, Ranio.” Pokusila se znovu jemně pousmát nad dívčinými slovy. Rozhodně to byla silná slova a Zoe úplně nevěděla jak by na ně měla reagovat. Opravdu byla moc milá a i přes svůj stav dokázala myslet na ostatní. Za to jí musela pandí dívka obdivovat. ,,Ranio...Jsi ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla. Nikdo...Nikdo toho pro mě ještě neudělal tolik.” Pípla pomalinku. Mohla jen doufat, že tím dívku nijak nezklamala nebo se jí svými slovy nedotkla. V ohledu přátelství opravdu žádné zkušenosti neměla. ,,Ne, neublížil mi. Ale příště už kvůli mně tolik neriskuj, prosím. Moje tělo se postupně zase zregeneruje a budu v pořádku...Tedy...Pokud nebudou škody smrtelné...” Špitla, okamžitě klopíc pohled dolů. Bohužel o tom věděla své a toho bylo více než dost. Jenže v tu chvíli tam nebyly o toho, aby se jí dívka s oušky s čímkoli svěřovala. Rania potřebovala spánek a klid. A Zoe jí to hodlala dopřát i kdyby se měla přetrhat. ,,Pojď...Dostanu tě do postele. Dokážeš chodit? Můžu tě podpírat. Nebo pokud budeš potřebovat, mohu tě tam donést, ale to ve své lidské podobě nedokážu. Tady tě nechat ale nemůžu, Vren.”
Opravdu dívku v hloubi srdce obdivovala. Nejen že byla nesobecká a statečná, ale zároveň to byla bojovnice. Zoe nepochybovala, že si prošla už ledačím, ale tentokrát jí nehodlala nechat, ať se z toho dostane sama. Tiše si slíbila, že se o ní postará, i kdyby jí na lůžko měla tahat v zubech.

Srdce jí bilo pod taktem stejně nepravidelného rytmu, jakým se řídila celá její existence. Nejen srdce, ale i mysl, duše... Dokonce i sama magie. A přesně ta v ní začala tiše zurčet, jako voda pomaličku prorážející cestičku napříč hrázi vystavěné přímo v cestě. Byla to jenom otázka času, než měl na modrovlásku dolehnout nejen tlak posledních zvratů a dalšího rozdělení, ale také vlastní magie: neboť všechno, co se před lety podařilo Rasmusovi s Demetriou spoutat a víceméně uspat na dobu neurčitou, se najednou začalo postupně probouzet k životu. Po takové době už na něco podobného ale Rania prakticky ani nevzdechla, dočista zapomněla na všechno, co vedlo k nutnosti provedení onoho tetování i zapečetění, stejně jako si neuvědomovala, co by ji nejspíše mohlo v blízké budoucnosti očekávat. To dokonce i bez jakéhokoliv přičinění pána domu, který jí velice jasně dal najevo, že s ní v rukavičkách zacházet nebude, ale když už se na ni valila taková obrovská lavina plná těkajících pohrom, její touha se jen schoulit do klubíčka a přečkat tu bouři dokud neskončí, byla o poznání silnější.
Nebýt Zoe a jejího obrovského srdce, dávno by se zhroutila. V tom už sice neměla jenom praxi, ale především určitou zvyklost - ale tentokrát by její obavy o to, zda to dokáže nakonec přeci jen nějakým způsobem zpracovat a opět se zdvihnout na nohy, byly podstatně silnější. Opodstatněnější, než kdy dřív. Dalo se říct, že po většinu svého života byla v kompletním osamění, ale poté nastal zásadní a obrovský zlom, kdy jí do života najednou vstoupilo větší množství lidí, co ji naučili mnoha věcem a značně ji ovlivnili. Díky nim Rania konečně okusila sílu přátelství, nádech rodinných pout, opravdové spojenectví, náklonnost a dokonce i lásku, ale nikdy to nedopadlo dobře. Zdálo se, že byla podobně jako její matka jednoduše předurčená k tomu, aby pokaždé o kohokoliv, na kom jí záleželo, prostě přišla. Doposud se to tak stalo úplně se všemi: a když zůstala úplně sama ve studené a temné kobce pouze se Zoe, musela se ptát sama sebe, co bude s nimi dvěma. Zoe jí slíbila, že ji nikdy neopustí... Ale nebylo to v důsledku špatně? Ne pro Raniu, pro ni rozhodně ne. Zbožňovala tu dívku celým svým srdcem, byla úžasná přítelkyně a ona věděla, že rozhodně nechce, aby se jejich cesty rozdělily. Ale Zoe... Díky Ranie a jejím vazbám, stejně jako proklaté smůle, se už dostala do tolika potíží a obrovského nebezpečí, že to nešlo brát na lehkou váhu. Modrovláska by opravdu jen nerada čelila tomu, že by se její milé pandí přítelkyni něco stalo - nic takového si totiž ani v nejmenším nezasloužila, spíše naopak. Jenže to mohla jen velice těžko ovlivnit, když nebyla ani schopná ukočírovat svůj vlastní osud.

„Jedna moje dávná přítelkyně by jistě řekla, že jsi rätello... Znamená to čistá, neposkvrněná. Vždycky mi vyprávěla o tom, jak podobných duší mizí a rmoutilo ji to, ale o to víc byla pevně odhodlaná takové jedince bránit a pomáhat jim si svoje vnitřní světlo uchovat, aby jim ho nikdo nemohl nejen vzít, ale také ani uhasit.“
Zatímco dívce s pandími oušky odpovídala, na bolestí zasmušené tváři se jí objevil drobný náznak úsměvu. Ten byl napůl zasněný, jelikož se částečně v myšlenkách zatoulala do očarovaných končin nádherných vzpomínek, co ji pokaždé hřály u srdce, ale stejným způsobem ji i zraňovaly. V danou chvíli však modrovlasá dívka netrpěla, pouze zavzpomínala na chvíle strávené se svojí čarodějnickou přítelkyní, co jí skutečně darovala mnohé, pokud šlo o učení života i magie.
„Děkuju, Zoe. Opravdu hrozně moc. Trápí mě, že jsou okolnosti našeho setkání tragické a chmurné, ale jsem nejen tobě ale i samotné Auroře vděčná, že jsme se potkaly a je mi umožněno být tvojí přítelkyní.“
Napůl byla přeci jen dost ovlivněná bolestí i jistou ztrátou krve, jelikož bylo její zranění docela hluboké - ale díky Zoeině zásahu už nebyla v jakémkoliv ohrožení, neboť se bodnutí slušně vyplnilo a rána zocelila, takže se Rania ke svému štěstí nemusela potýkat ani s jakoukoliv formou infekce.
„Ublížit může i jinak, než po fyzické stránce - pokud víš, co tím myslím,“ povzdychla si naprosto upřímně, než se zhluboka nadechla a postavila se na nohy. Ty měla sice stále dost vratké, ale když zkusila udělat jeden drobný krůček, nespadla. Její nohy konečně nebyly kompletně jako z rosolu, což bylo nepochybně opravdu velice dobré znamení. Měly tak se Zoe docela dobrou šanci vymotat se z toho podzemního vězení a přesídlit do horní části panství, kde si mohli v pokoji klidně odpočinout. Přesně to obě v danou chvíli i potřebovaly, takže se Rania poněkud váhavě zavěsila do Zoe a upřela na ni svoje sytě modré oči.
„Myslím, že to zvládnu. Radši se tě ale budu držet, jsem vážně... Vysílená.“ S pohledem upřeným na zlověstně stoupající schodiště se společně se Zoe vydaly do obytné části panství, vstříc vytouženému odpočinku.


Zdolat hlavní schodiště do horního patra, kde byly jednotlivé komnaty s ložnicemi a koupelnami bylo sice o něco těžší kvůli tomu, že byla Rania částečně hůře pohyblivá, ale s pomocí ze strany Zoe se jim to přeci jenom podařilo. Když tedy zapluly do Raniina pokoje a konečně za nimi oběma zapadly dveře, modrovláska se pustila svojí přítelkyně a vratkým krokem se přesunula do koupelny, kde otočila kohoutek nad vanou a posadila se na její okraj, upírajíc oči na Zoe skrze otevřené dveře.
„Postel sice zní dobře, ale... Myslím, že voda v tuhle chvíli nejspíš pomůže víc.“ Přednesla nahlas svoji nakousnutou myšlenku, než ponořila jednu ruku do vody, která se svojí stoupající hladinou plynule vyplňovala prostornou vanu.
„Jsi unavená, Zoe? Jestli se potřebuješ prospat, klidně si tu postel vezmi, dobře? Já si nejspíš ustelu tady... Jsem kořeny spojená s vodou a pomáhá mi se zotavit a uvolnit.“
To náhlé uvědomění, že svojí nové přítelkyni vlastně nepověděla o svém původu ani slovíčko, ji poněkud vykolejilo. Nechtěla to říct na plnou pusu - oznámit totiž někomu, že byla vlastně dcerou bohyně vody, bylo... přinejmenším zvláštní a pro někoho i nepochybně šokující. Ona sama o tom mluvila jenom nerada, vlastně se ani nepřiznala Rohanovi, ačkoliv to se dalo dost dobře přisoudit i faktu, že v tak závažné a vypjaté situaci si na něco takového jednoduše ani nevzdechla. Zajímalo ji ale, jestli o tom věděl Theoran. Dost věcí by to nepochybně vysvětlovalo...

Celá ta situace se zdála více než podivně nezvyklá. Ne že by Zoe nebyla v minulosti seznámená s různými druhy násilí, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát nebyla ona tou, které se ublížilo. Ale kupodivu jí to tentokrát jí nastálá situace přišla ještě více nesnesitelná, neboť ať už by se snažila jakkoli, nemohla dívčino břemeno vzít na sebe. Ani v nejmenším si tak laskavá dívka jako Rania nezasloužila to všechno tahat na svých zádech. Zoe si plnou vahou uvědomovala, že by jí mohla pomoct, že jí chtěla pomoct. Ale nakonec...Ona nebyla žádná pomocnice. Ani v jedné ze svých podob se nedokázala ubránit vnitřním a ani vnějším hrozbám. Možná dokázala léčit, ale to jí v podstatě vzalo tolik soustředění a strachu z neúspěchu, že ani v tom vlastně nemohla být dobrá. Na každém rohu by se našel léčitel, který by byl v tolika ohledech lepší, přesnější a svědomitější ve své práci než právě dívka s pandími oušky. Theoran měl pravdu. Nejspíše v jeho očích nebyla úplně nejhorším mazlíčkem. Ale Rania jí nebrala pouze jako toulavé zvíře. Ne, vnímala jí jako kamarádku, sama jí to sdělila. Jenže i v tom Zoe poněkud pokulhávala, protože měla pocit že i jako kamarádka dříve nebo později zklame nejen opět samu sebe, ale především právě Raniu. Pokud teda zrovna nehledala někoho, kdo by jí mohl nenápadně sežvýkat všechen bambus v okolí deseti kilometrů, opravdu jí nebyla k ničemu. Ale na druhou stranu...Ona nemohla nedělat vůbec nic. Chtěla najít něco. Něco v čem by byla skutečně dobrá a Ranie prospěšná. Díky ní měla pocit, že ne všichni tvorové ji vidí jen jako prazvláštní kuriozitu. Sama blondýnka musela uznat, že se v její přítomnosti cítila tak nějak hezky. Rania jí brala jako sobě rovnou, ačkoli nemusela a dle lidských pravidel by ani neměla. I když dokázala porozumět Raniiným pocitům a potížím, pořád mezi nimi byly obrovské rozdíly. Rania byla dcera šlechtice a mocná hrdinka, která riskovala pro ně pro obě možná až příliš, zatímco se Zoe jen dívala.

,,Rätello?” Zopakovala tichounce po Ranie, vytvářejíc na tváři nepatrná plachý úsměv. Jejím prvním instinktem bylo dívku opravit a vysvětlit jí, že ona je rozhodně všechno jen ne čistá, ale místo toho jí zaujala jiná věc. Dovolila si malinko zvednou hlavu tak, aby se dívce mohla podívat do modravých očí. ,,Vnitřní světlo? Copak to je? Nemyslím si že bych něco takového někdy měla mít. Asi jsem to ztratila.” Pípla, vracejíc svůj pohled zase ke svým vlastním špičkám. ,,To já děkuju. Děkuju, se na mě nedíváš tak...znechuceně nebo vyděšeně jako jiní.” Ta poslední slůvka skoro zašeptala. Nechtěla příliš zabíhat do detailů a zároveň chtěla dát dívce svůj vděk najevo. Zasloužila si mnohem více vděku, ale Zoe byla opět v tom ohledu malým bezradným stvořením.
Kromě toho že byla v mnoha věcech bezradná, rozhořel se v ní jiskřička štěstí. Vypadalo to, že bude moc Raniu dostat do postele a postarat se alespoň o to, aby se jí nepřihoršilo po fyzickém stavu. Slovy to sice nijak nekomentovala, úplně netušila, co by měla dál říct, aby to nevyznělo špatně. Tak se na modrovlásku alespoň pokusila povzbudivě pousmát, než se obě dvě společnými silami nějak vyškrábaly z těch chladných chodeb ven.

Ani nestihla dívku pořádně doprovodit do postele, než se jí Rania pustila a vydala se do koupelny. To dívku s pandími oušky zanechalo poněkud zmatenou, protože pokud byla v koupelně, pravděpodobně potřebovala svoje soukromí. To by jí Zoe i v jiné situaci nechala, ale tentokrát ne. Chtěla na ní dávat pozor a ujistit se, že bude v pořádku. Když poté ale Rania dodala, že pro ni bude voda lepší volbou, Zoe nezbylo nic jiného než se s tím smířit. ,,Dobře. Děkuju...” Místo toho, aby ale blondýnka odkráčela do vedlejšího pokoje, zabrat onu honosnou postel, nechala nad sebou opět převzít svou zvířecí stránku a brzo už s Raniou v koupelně bylo opět černobílé zvířátko. Neměla nejmenší tušení jestli to byl dobrá nápad, ale chtěla se doopravdy ujistit, že se dívce nepřihorší. Pandí srst jí mohla před studenou podlahou chránit lépe než její lidská kůže. Aby přece jen Ranie poskytla i přes své obavy co největší soukromí, otočila se čumákem směrem ke dveřím a položila hlavu na zem, zavírajíc oči.

Ačkoliv to bylo bolestně kruté, nepřekvapilo ji, že Zoe svým výrokem překvapila. Většina podobných jedinců si to pořádně neuvědomovala, ale právě Zoe evidentně měla i dost odlišný názor, s jakým se Rania nedokázala ani za mák ztotožnit. Ne, rozhodně to nebyla pravda. Pokud něco ta plavovláska byla, tak to bylo přesně to. Měla čistého ducha a obrovské srdce, což byly přesně ty kvality, jaké byly s výrazem rätello spojované. I přesto se ale musela Rania dost silně obávat, že ta nepřesvědčenost nepramenila jen z nesobeckosti a skromnosti, ale něčeho podstatně hlubšího a temnějšího. Její kamarádka za sebou očividně měla dost barvitou minulost plnou stínů, což vodní dívce lámalo srdce, ale nebyla si úplně jistá, co s tím udělat. Jistě, byla odhodlaná nedovolit, aby její přítelkyni ještě kdy někdo ublížil, ale... Připadala si tak slabá a bezmocná. Jejím instinktem bylo utéct, ne setrvat na místě a rvát se, nebyla na to přeci jen stavěná.
Pohlížela na Zoe svýma hluboce modrýma očima a zformovala na rtech ten nejvlídnější úsměv, jaký jenom v danou chvíli dokázala. Instinkty jí kázaly, aby si ji jednoduše přitáhla k sobě a pevně objala - což také bez zaváhání udělala, jelikož to byl ten nejlepší způsob, jak dát najevo svoji starost a dobré úmysly. Především to ale byl skvělý prostředek pro poskytnutí nějaké formy útěchy a klidu, což v důsledku mohly velice dobře využít ony obě.

„Ne, Zoe. Jistě si to měla... A také máš.“ Špitla tiše, zatímco držela jednou rukou svoji kamarádku v objetí a tou druhou ji jemně hladila po vlasech. Nebylo to jenom její silné přesvědčení a vztah k ní, co Raniu přivedlo k té domněnce - ne, ona to světlo viděla i cítila. I přes svoji znatelnou chladnost díky magii byla schopná podobné věci poměrně jasně vnímat, což byl nepochybně dar od její matky, který se Rasmusovi podařil velice dobře rozvinout. Doposud ho využívala jen nárazově, když si potřebovala ověřit, zda byl dobrý nápad vydávat se za někým nebo jestli raději utéct... Ale i tak občas zahlédla něco i bez vlastního záměru to vyhledávat, což byla přesně tahle situace.
„Těžko se to popisuje. Někdo tomu říká odraz duše, někdo zase životní síla. V pár knihách jsem zase pro změnu narazila na referenci „jádro“ - v důsledku jde ale zkrátka o to, co hoří v našem srdci a dodává mu sílu. Taková svíce, dalo by se říct. A ta tvoje... Má nádherné, vlahé a čisté světlo. To každý nemá, dost to svědčí o charakteru.“
Zoeina slova ji zasáhla se stejnou silou, jako předtím Theoran s nožem. Ne, že by snad byla přímo raněná tím, co řekla - jenom to znala až příliš dobře. Sama trpěla přesně tím samým, tou představou a obavou, tím jak na ni ostatní nepohlíželi jen skrze prsty, ale s doslovným znechucením a silnou záští. Přesně kvůli tomu se většinu svého života skrývala před společností a vyvinula si dost silnou nenávist vůči sobě samé, jakou se nepodařilo narušit ani po mnoha letech. O to víc ji také trápilo, že Zoe trpěla tím samým - nic takového si nezasloužila, spíš naopak. Byla tak hodná a srdečná, jak by ji mohl někdo tolik nenávidět a ubližovat jí? Někteří byli vskutku ve svém nitru naprostí netvoři.
„Nemám k tomu důvod, Zoe. Není s tebou vůbec nic špatně, ano? Naopak. Jsi úžasná a já jsem neskonale vděčná, že tě znám. Mám tě moc ráda.“ Sotva to pronesla, okamžitě dívku před sebou znovu objala a jemně ji pohladila po zádech, snažíc se jí dát najevo, kolik pro ni znamenala.

Po příchodu do pokoje byla upřímně řečeno dost vděčná, že s ní Zoe zůstala i navzdory tomu, že byla jistě unavená a odpočinek by jí bodl úplně stejně moc, jako Ranie. Bylo sice zvláštní se ubrat do vody před někým úplně novým - ale nebylo to ani zdaleka poprvé, stejně jako naposledy. Na podobné věci už byla docela dobře zvyklá, jelikož se nevnímala takovým způsobem, jako drtivá většina společnosti. Plachá byla rozhodně, ale dokud se cítila v klidu v přítomnosti daného člověka, nevadilo jí ani prozrazení toho, jak moc byla na vodě závislá - natož pak fakt, že by se měla převléknout nebo něco obdobného.
Poté, co se její pandí kamarádka přeměnila do svojí druhé podoby a usadila se na podlahu, Rania se musela nepatrně pousmát. Zvedla se z rohu vany a sebrala z věšáku jeden velký ručník, než se odebrala za Zoe a položila ho na zem vedle ní, opatrně ji obracejíc směrem k sobě.
„Sedni si alespoň na tohle, ať neprochladneš,“ špitla tiše, než se na Zoe krátce pousmála a odebrala se zpět k vaně, která tou dobou už byla napuštěná. Příliš s ničím neotálela, jednoduše ze sebe stáhla veškeré oblečení a zaplula do vany, ponoříc se až po krk do vody.
Tělem se jí téměř okamžitě rozlil pocit uvolnění způsobený přímým kontaktem s onou životodárnou tekutinou, co v ní probouzela tolik potřebou energii i sílu. Měla toho za sebou opravdu dost - a nedobrovolné přesunutí na panství ničemu nepomohlo. Nejraději by se vrátila zpět do skal, za Rohanem a Naasi, ale... Otevřít znovu portál, aby se mohly se Zoe vrátit jen pro to, aby je Theoran znovu našel a odtáhl nazpět... To zkrátka nemělo smysl. Nehledě na to, jak moc vyděšená z toho všeho byla, situace se opět zdála být absolutně bezvýchodná. Proti Theoranovi nic nezmohla ani jedna z nich, nedalo se s ním bojovat. Na druhou stranu, za pokus by možná mohlo stát zkusit opačný přístup. Promluvit s ním a nevzdorovat, jelikož snaha o odpor doposud vskutku nikam nevedla. A když nad tím tak uvažovala, dokud ho nevyprovokovala, vlastně nic tak hrozného neudělal... Jedinou volbou tedy nejspíš byla jistá forma povolnosti. To se Ranie sice ani za mák nelíbilo, ale co přesně s tím také mohla nadělat?
Zatímco Zoe tiše spala u dveří, Rania ve vaně setrvala velice dlouhou dobu. Teplota mezitím přešla z teplé v úplně ledovou díky její magii, ale to nečinilo žádný problém. Dokud byla v objetí vody, cítila se alespoň na malý moment uvolněná a v bezpečí, byť se její myšlenky ubíraly velice nebezpečnými směry. Ta krátká chvíle klidu pro ni zkrátka znamenala opravdu hodně.

V moment, kdy tiše vylezla z vany a nechala vodu se vypustit, se jí kapičky vody na kůži začaly pomaličku měnit v krystalky ledu, což Raniu přimělo se otřást chladem. Sotva se osušila a oblékla se zpět do svého oblečení - vděčná za to, že si mohla vzít obyčejnou košili a kalhoty místo nějakých vyšňořených šatů* - načež přešla po místnosti směrem k Zoe, aby ji opatrně probudila a mohly se vrátit zpět do ložnice. Nemohla by ji tam totiž nechat jen tak ležet na studené podlaze, když měly k dispozici velikou a pohodlnou postel. Přeci jen odpočinek byl velice důležitý
„Zoe? Půjdeme do postele, ano?“ Špitla tiše, aby svoji pandí přítelkyni nevyplašila, než ji opatrně pohladila po hlavě a pousmála se.
„Bude to rozhodně lepší, než studená a tvrdá zem, to mi věř.“


* to ještě nevíš, holka, co tě čeká

Její prvotní reakcí, když jí Rania zabalila do toho vřelého objetí, bylo vyplašeně ucuknout, což také bohužel udělala. Hned co si ovšem uvědomila, že se jí dívka nijak nesnaží nijak ublížit, pomaličku se v onom pevném objetí uvolnila, nejistě objímajíc dívku pažemi nazpět. Opravdu hrozně moc doufala, že si její přehnané reakce modrovláska nevšimla, protože jí Zoe nechtěla přinést jakoukoli další formu starosti. Znovu si v duchu zopakovala těch několik slov útěchy, aby potlačila ten nepříjemně nepatřičný pocit, který jí hlodal po celou dobu jejího pobytu v blízkosti té neskutečně laskavé dívky. Rania byla hodná. Rania jí neublíží. Zoe to věděla, ale přesto se starých zvyků jen tak lehce zbavit nemohla. A to bylo opravdu nemilé, vzhledem k tomu, že své kamarádce nechtěla přidělávat žádné problémy. To v jejím momentálním rozpoložení šlo docela těžko, jelikož ke strachu se většinou pojila i zbrklost a dokud byla pandí dívka zbrklá, zadělávala na spoustu problémů. V tu danou chvíli ale jen zabořila Ranie tvář do ramene, užívajíc si jeden z mála čistě přátelských a vřelých projevů za posledních pár let. ,,Je to v pořádku?” Pípla tiše. ,,Kdybych tě tímhle obtěžovala, nechám toho.” Dodala ve spěchu. Opravdu neměla nejmenší tušení, zda o co dělá je správné. Masivní obojek na blondýnčině krku musel vodní dívku přinejmenším na její vlastní kůži studit a celkově to bylo zvláště nezvyklé. To rozhodně neznamenalo špatné. Kudrnatá blondýnka si byla jistá, že až porozumí všem sociálně přijatelným reakcím , snad už nebude v podobných věcech tak nemožná. Do té doby mohla doufat, že Raniu neunudí k smrti nebo neprovede něco, čím by jí ublížila.
,,V tom případě jsi taky Rätello, Vren.” Zformovala na svých rtech malinký úsměv, kterým by alespoň mírně mohl naznačit svůj vděk a dočasnou spokojenost. Na nějaké energičtější projevy vážně neměla znalosti a ani vytyčené meze, ale dle toho jak jí Rania ty čisté tvory popisovala, také se mezi ně řadila. Tím si byla Zoe jistá a nejspíše i proto ten fakt pronesla s upřímnou jistotou. ,,Děkuju...” Pípla, ačkoli si výrokem Ranii nemohla ani v nejmenším souhlasit. Možná že její jádro kdysi pošpiněné nebylo, ale v současnosti se cítila více než jen poskvrněná. Jako kdyby bal prohnilá skrz naskrz.

Opět překvapeně zvedla hlavu, znovu se setkávajíc s jejím pohledem. ,,Máš mě ráda?” Zopakovala po ní tichounce, nechávajíc svoje rty vytvořit malý, ale šťastný úsměv. Myslela to opravdu vážně? Opravdu byla za její společnost ráda? Tentokrát už se v Raniiném objetí necítila nepatřičně. Právě naopak. Měla pocit, jako kdyby jí ze srdce spadl obrovský balvan a ona mohla mít alespoň v něčem jistotu a jen poslepu nehádat. Objala dívku o něco pevněji, protože ve své lidské podobě mockrát žádná vlídná gesta neprojevovala. A kdyby modrovlásce olízla tvář nebo do ní šťouchla nosem, asi by jí to dost vyděsilo. Proto si rozhodla pořádné ušťouchání čumáčkem nechat na později. ,,Já...Myslím, že tě mám taky ráda, Ranio.”

Znovu si musela zopakovat, jaké měla vlastně štěstí, když Raniu potkala. To ona představovala ten vlahý paprsek světla, který Zoe celé ty roky ve tmě hledala. Starala se o ní a zajímala se o její pohodlí, ačkoli nemusela. Vybrala si to. A pokud v tom spočívalo jejich přátelství, Zoe to musela zařadit jako jednu z nejšlechetnějších věcí v jejím světě.

Její spánek ani netrval tak dlouho, neboť ačkoli jí by nevadilo přespat na tom měkkoučkém ručníku, Rania se chtěla odebrat do postele. Zoe si ještě v pandím těle protáhla přední packy, než po tom jemném pohlazení naklonila hlavičku a jak slíbila, párkrát šťouchla Raniu čumáčkem do ruky. Ta byla na dotek úplně ledová, což Zoe na klidu příliš nepřidalo, ale naštěstí mohla její srst zahřát obě dvě. Stačilo jen doufat, že místo dvou dívek unese ta jedna postel i poněkud většího unaveného tvora. I s modrovláskou tedy přešla do ložnice a poněkud nemotorně se vyškrábala na postel, čekajíc zda se k ní Rania přidá, aby jí mohla schovat k sobě a postarat se, aby získala zdravější tělesnou teplotu.

Nemohla si nevšimnout toho, jak Zoe poplašeně ucukla. Svým způsobem ji to nepřekvapilo - za tu dobu, co spolu trávily čas, bylo opravdu těžké nezaznamenat to, jakým způsobem byla poznamenaná. Ten fakt také Raniu částečně rmoutil, zatímco se urputně pokoušela vymyslet nějaký opravdu brilantní způsob, jak svojí nové přítelkyni pomoct a podržet ji. Moc dobře věděla, že na podobně hluboké šrámy na srdci a duši byla potřeba spousta času, opatrnosti a péče, ale přesně to byla také ochotná věnovat. Pokud šlo o Zoe, bylo jí naprosto ukradené, co všechno by ji měla její snaha stát. Cokoliv, co víceméně investovala, bylo jenom správně. Toužila tu plachou dívku dostat z toho nejhoršího, ukázat jí, že život mohl být i krásný - pomoct jí nějakým způsobem zpět na vlastní nohy a dodat jí alespoň špetku odvahy, aby se nemusela tolik bát. To byl samozřejmě běh na opravdu dlouhou trať a modrovláska nepočítala s tím, že by se jí něco podobného podařilo během několika týdnů, ale zároveň byla velice pevně rozhodnutá se ani omylem nevzdávat. Neznala sice celou minulost Zoeina života, ale brala tak nějak za svůj cíl přeměnit její budoucnost v něco lepšího, než co doposud zažívala. Zasloužila si totiž vskutku jen a jen to nejlepší a nic menšího.
I proto si ji musela vzít do toho objetí, jelikož znala sílu a kouzlo podobných gest. Na jednu stranu začala částečně váhat, když se jí dívka poplašeně odtáhla - ne, protože by se jí to snad dotklo nebo ji to rozzlobilo, obávala se, aby jí tou větší blízkostí spíše neublížila - ale sotva jí objetí Zoe oplatila, opět se uvolnila a jen tiše vydechla, zatímco ji jemně hladila po vlasech. Zoe byla v mnoha ohledech jako raněné ptáčátko, opravdu křehká a jemná, ale zároveň měla obrovské a dobré srdce. Rania si nedokázala představit, jak by v sobě kdokoliv mohl najít tolik zloby a zášti, aby jí cokoliv provedl - a o to víc byla popuzená a rozzlobená, že se to evidentně nějakým způsobem muselo stát. Věděla sice, že byl svět v mnoha ohledech naprosto nespravedlivý a krutý, ale tohle pochopit nedokázala. Jak by mohla Aurora dovolit, aby někdo podobný trpěl?

„V naprostém pořádku, Zoe. Ty mě nikdy otravovat nebudeš, ano? Od toho přátelé jsou.“ Špitla tiše, zatímco dívku opatrně držela v objetí. Nehledě na to, že sama měla hlavu plnou střípků bolesti i chmurnosti, společně se Zoe na ně podstatně snáz zapomínala. Sice šlo o jen dočasné vytěsnění z mysli, ale i to se počítalo. Alespoň na chvíli měla možnost se svobodně nadechnout a soustředit se na něco jiného, než na věci, co ji táhly ke dnu jako kapsy plné říčního kamení.
Ačkoliv si to uvědomovala pouze matně, zůstával na ní velice silný otisk od Demetrii. Sama Rania sice byla relativně přátelská a vlídná, ale to, co projevovala vůči Zoe... Naučila se to právě od svojí čarodějnické přítelkyně. Ta jí věnovala největší projevy vlídnosti a starosti, jaké kdy za svůj mizerný život měla tu šanci pocítit. Díky ní toužila být lepší a ochotnější, skutečně pomáhat druhým a zároveň i víc dávat najevo to, co vůči nim cítila. Netutlat si svoje pocity jen pro sebe, opravdu ocenit společnost po svém boku a vydolovat ze sebe reálnou kuráž na to, aby mohla říct, že někoho měla ráda a záleželo jí na něm. Přesně tak to měla se Zoe, ačkoliv měla v mnoha ohledech stále pocit, že byla její snaha absolutně nedostatečná.
„Děkuju, Zoe. Moc si toho i tebe vážím,“ pokývla nakonec mírně hlavou s viditelnou vděčností vepsanou ve tváři. Na té si udržovala naprosto upřímný úsměv, jelikož ji ta slova skutečně neuvěřitelně zahřála u srdce. Sama se s tím sice ztotožnit úplně nedokázala - ne vzhledem k tomu, co všechno za svůj život provedla - ale i přesto to pro ni opravdu hodně znamenalo, protože podobné věci člověk opravdu neslyšel každý den, natož aby byly ještě podané tak upřímným a vlahým způsobem, jako to udělala právě Zoe.

Někdo by snad mohl říct, že Rania k Zoe přilnula podobným způsobem jako předtím Rasmus k ní - oba páry na sebe narazily víceméně náhodou, jeden z nich vzal toho druhého k sobě a pomáhal mu... Nejspíš to nebylo až tolik daleko od pravdy. Modrovláska k Zoe cítila opravdu upřímnou náklonnost, neskutečně moc jí na ní záleželo a toužila se postarat o to, aby se jí už nikdy nic nestalo, byť ještě pořádně nevěděla, jak přesně by to vlastně chtěla zrealizovat. V důsledku na tom ale až tolik nesešlo. Rania byla totiž natolik tvrdohlavá a pevně umanutá, že si mohla být naprosto jistá, že něco v důsledku vymyslí. I kdyby měla začít improvizovat jako šílená, což byla její zvláštní specialita, nějaký ten způsob by si určitě najít měla.
„Ano, Zoe. Mám. Jsi úžasný člověk, víš o tom? A já jsem moc ráda, že můžu stát po tvém boku.“ Podobná slova už velice dlouho nepřednesla, ale nehledě na okolnosti ani v nejmenším nelhala, její srdce zůstávalo klidné a čisté. Nešlo o žádnou lež, ani nepotřebovala cokoliv přikrášlovat, prostě jen dávala najevo přesně to, co uvnitř cítila.
„Děkuju. To jsem opravdu moc ráda... Vren.“ Napodobila ji s nepatrným úsměvem na rtech, neschopná bránit se tomu zvláštně hřejivému pocitu ve svém nitru.

Po návratu zpět do ložnice pozorovala Zoe, jak se vyškrábala ve svojí zvířecí podobě na postel a lehla si. Na rtech se jí samovolně rozšířil drobný úsměv, než se po Zoeině vzoru také uložila do postele a schoulila se k ní, pomaličku přivírajíc oči.
„Dobrou noc, Zoe.“ Špitla jen tiše, napůl už zabraná do usínání. Pravda byla taková, že byla skutečně příšerně unavená a nehledě na to, že si částečně odpočinula ještě v Dračích skalách, vyvolání portálu a následný zásah vůči moru z ní doopravdy vysály drtivou většinu energie. I díky tomu se jí podařilo usnout poměrně rychle... Ačkoliv největší podíl na tom nepochybně měla ona dívka v pandím kožíšku, s níž v posteli ležela.


Kdyby bylo po jejím, nejspíš by se se Zoe z postele nevyhrabaly, dokud by obě neměly opravdu dobře vyspáno. Nebyla si sice jistá, jak přesně fungoval spánkový cyklus u jejího zvířátka - jelikož pandu nikdy doposud v životě neviděla na vlastní oči a jen o nich něco maličko četla - ale zdálo se, že jim podobného přání nemělo být umožněno.
Ještě než se totiž Rania samovolně probudila, ozvalo se tiché zaklepání na dveře, což modrovlásku přimělo se pomaličku zvednout a rozespale zamžourat přes pokoj. Neměla sebemenší ponětí, co se vlastně dělo - napůl byla duchem ještě v Dračích skalách, dost silně zabraná do snu, který byl rozhodně mnohem hezčí, než pošmourná realita.
„Slečno Ranio?“ Ozvalo se z druhé strany dveří, což modrovlásku přimělo opatrně vylézt z postele v naději, že tím Zoe neprobudí, a dojít ke dveřím, aby otevřela. Sotva tak učinila, setkala se pohledem s tváří služebné, co jim oběma přinesla snídani. Ta byla poměrně veliká a pestrá, na tácu bylo rozložené nejrůznější pečivo, ovoce a další pokrmy, což přimělo Raniu nepatrně pozvednout obočí.
„Pán posílá snídani, abyste měly dostatek energie na celý den.* Zatím vás sice neočekává, ale mám vám předat vzkaz, abyste se obě raději držely pouze uvnitř panství a nechodily ven. Během dne si vás poté najde a chce si s vámi o něčem promluvit.“
Rania si od služebné převzala tác překypující jídlem, než s poněkud rozpačitým úsměvem pokývla hlavou a propustila ji, načež nohou opatrně zavřela dveře a snídani odložila na stůl hned vedle dveří.
Hlavu měla plnou velice zmatečných myšlenek, ale jedna z nich byla poměrně jasná a čistá: dostaly příkaz zůstat uvnitř a nesměly ven. Ačkoliv to sice neznělo nijak agresivně, byla si téměř stoprocentně jistá, že to byla nepřímá vyhrůžka. Rozhodně ale nemínila pokoušet osud, jelikož si velice dobře pamatovala, co se dělo, když někdo jejímu otci odporoval... A ona sama si přeci jen slíbila, že zkusí opačný přístup, takže to vypadalo na den strávený uvnitř.




* to zní jako reklama na bebe sušenky

Tahle konverzace byla… těžká. Say nikdy pořádně nevedla řeč tam, kam pořádně ona sama chtěla, většinou měla kolem sebe tunu lidí, co jí při každém nenápadném pokusu o změnu tématu skočili do řeči a ona tak byla naprosto vypuzena z jakékoli komunikace. Tenhle případ to nebyl, ale přišla si u toho podobně jako právě u hádání se se šlechtici zpátky v Lese divokých elfů. Theoran sice nebyl ten typ, co by jí do řeči nějak skákal, ale s tím, jak brousil kolem toho, co chtěla slyšet, aniž by to skutečně nakousnul, se tomu začínalo podezřele podobat. Vážně to zrovna neulehčoval její snaze. Bylo docela jasně znát, že se mu do toho vysvětlování zrovna dvakrát nechce, a kdyby tam neměla tu motivaci zjišťovat, už by pravděpodobně dávno nervózně ucouvla a prostě z toho všeho vycouvala. Jenomže to u teď doopravdy nemohla – a zatraceně, ani nechtěla. Kdyby prostě dělala, že nic, asi by jí z toho brzo hráblo… nemluvě o tom, že samotné panství jí moc prostoru k tomu, aby si tu přišla jako na běžném, ničím nepoznamenaném místě, vskutku nedávalo.

Magií nasáklé zdi ječely jako poplašné sirény, před kterými jen tak neutečete, a aby toho nebylo málo, dělo se tu dost zvláštních věcí na to, aby to otázky vyvolávalo téměř v jednom kuse. Setkání s tím duchem v ateliéru toho bylo zářným učebnicovým příkladem.

Neptala se ho na to všechno z nějakých pohnutek se mu stavět do cesty nebo klást odpor, na podobné věci měla dost silný pud sebezáchovy. Už to ani pořádně nebylo o tom, že tu pravdu chtěla znát z nějakého rozmaru. Šlo spíš o to, že pokud se sama sebe pořád měla ptát, proč se různé věci dějí, pravděpodobně by ji brzo vlastní mysl zradila a jí by už definitivně hráblo. Už tak měla většinu času pocit, že její psychika není ta nejstabilnější pod sluncem, ale zároveň si docela cenila toho, že pořád zvládala uvažovat docela bez problémů. Nechtěla zrovna o tohle přijít jen kvůli tomu, že vycouvala, když zrovna měla šanci něco málo zjistit – proto se toho taky držela zuby nehty. Protože její příčetnost se jí ani omylem takhle moc pevně nedržela a ona se děsila její ztráty. Zvlášť když už k tomu několikrát zase tolik daleko neměla – a v žádném případě si takové příhody nechtěla prožívat znovu. Za žádnou cenu.

„S tím také počítám… a o to mi jde,“ odkývla mu to. Věděla moc dobře, že některé věci bylo lepší nevědět, ale v jejím případě se to zrovna dvakrát neuplatňovalo. Mnohem raději by znala pravdu, která by ji s hrůzou budila ze snů, než aby se ohlížela na to, co s ní udělá, když bude něco vědět. Těžko říct, kde se v ní tyhle pohnutky braly, ale byly docela neignorovatelné, takže si v tom zrovna dvakrát pomoci nedokázala. Pokud Theoran toužil po někom, kdo každou maličkost přejde s mávnutím rukou a klidným úsměvem na rtech a za celou dobu se neoptá ani na jedinou věc, aby si dokázal udržet příčetnost… nu, pokud tomu tak bylo, tak se trochu přehmátnul ve výběru toho, koho s sebou na panství přivede. I kdyby se sebevíc snažila, taková prostě být nedokázala, ani kdyby se přetrhla. A popravdě… pokud by se o něco takového vážně snažila, tak by si potom s tím lhaním neměli co vyčítat. A k tomu zrovna sklouznout nechtěla.

Každopádně, dřív, než se do těch myšlenek stihla zase zamotat, se znovu ozvala, protože ticho se jí začínalo prodírat hluboko pod kůži a prohlubovat se do stavu, který se jí ani za mák nelíbil. „Není to o tom, že to chci vědět, abych se ti mohla stavět do cesty nebo něco podobného. Na to mě neužije, takže… ne. Jde o to, že pokud bych snad měla dělat, že je všechno v pořádku a bez problémů, tak bys brzo měl na krku vysátou trosku. A to nechce, tuším a doufám, ani jeden z nás. Nejde mi o to, abys mu tu vyklopil kompletní životopis i s odůvodněním každého malého kroku. Jde mi jenom o to si udržet alespoň malou špetku zdravého rozumu – což je při takovém rychlém spádu změn docela těžká záležitost už samo o sobě, i bez všeho kolem. Jde mi zkrátka jen o to, že když se na něco zeptám, nechci dostat odpověď ve stylu toho, že je moc nebezpečné to vědět. Nebo že bych se ptát neměla. Žádné chození jinými cestičkami a tancování kolem horké kaše. Toho jsem si užila dost v Lese divokých elfů – a nerada bych v tom pokračovala ani o minutu déle, protože je to hra o zdravý rozum. I hodně krutá pravda je šetrnější než existence v nevědomosti, pokud by ses ptal mě.“

Cítila, jak se jí do tváří nahnalo teplo z toho, jak jí při těch slovech přidalo do tempa srdce, a tak si jen znovu odhrábla vlasy z tváře v naději, že to postačí. Nestačilo – proto po docela dlouhém momentě rozmýšlení nakonec přešla k tomu, že nechala magii, která jí na tváři jako druhou kůži držela tu masku, aby povolila. Na chvíli se nic nedělo, až po pár vteřinách ucítila, jak jí chladné, hladké dřevo sklouzlo z tváře a maska jí lehce sklouzla do rukou. Chvíli si ji jen prohlížela – k tomu většinou moc šancí neměla, pokud se zrovna dobrovolně nepodívala do zrcadla – než znovu vzhlédla k Theoranovi, jen stěží potlačujíc nutkání naházet si do tváře závoj tmavých vlasů. Pokud chceš gesto důvěry… v tu chvíli mu Say opravdu nemohla dát nic většího. Jen málokdo spatřil její tvář v téhle podobě bez masky – a ještě méně jich bylo, před kým si byla ochotná ji sňat dobrovolně.
Ještě jednou se alespoň trochu nadechla, než nechala ze rtů sklouznout první otázku. „Ten magický výbuch, ta vlna… co to bylo? Kam jsi potom zmizel?“

Doopravdy musel ocenit fakt, že Sayleen evidentně počítala s nutnými důsledky i úskalími. Na druhou stranu se ale stejně do žádného většího rozebírání zatajovaných věcí zkrátka nehnal, jelikož to pro něj bylo silně nepřirozené. Na to, aby byl ochotný se ponořit hlouběji do podobných věcí by bylo zapotřebí, aby byla jeho drahá Sayleen zasvěcená - a na něco podobného ještě nebyl ani čas, natož pak jakkoliv vhodná situace. Vlastně se ještě ani nerozhodl, jestli to byl dobrý nápad. Na jednu stranu by to jim oběma mohlo přinést jisté výhody, ale zároveň se plánoval od tradic trhnout a započít svoje vlastní, takže pokud by se do něčeho podobného pustili, mohl by si víceméně podkopat budoucí prostor a možnosti.
Tak jako tak, v dané situaci na tom až tolik nezáleželo. Podstatné bylo, že se evidentně krásná černovláska nemínila stavět do cesty, pouze toužila po nutném vědění. To Theoran pochopitelně chápal, jelikož on sám se před mnoha lety ocitl na téměř identickém místě, ale zároveň si doopravdy přál, aby se tolik nezajímala. Čím víc toho totiž měla vědět, tím těžší pro ně oba všechno mělo v budoucnu být. Vědění skýtalo obrovskou moc, o tom žádná. Bylo nutné, bylo užitečné... Ale zároveň značně tíživé. A on si nebyl ani trošku jistý, jestli na něco podobného byla jeho milovaná elfka doopravdy připravená, ačkoliv se tak tvářila.

„Díky, upřímně. Ne, že bych ti to říct vyloženě nechtěl - jen je to dost podivná situace. Jsem v čele rodu už nějakou dobu a ještě nikdy jsem se nemusel s nikým o podobné věci dělit, prakticky sdílet cokoliv, co se týkalo obdobných témat. Jsem rád, že si uvědomuješ to, co se s podobnými otázkami a věděním váže, jelikož to rozhodně nebude hezké, ale... Vidím, že na tom doopravdy trváš a zároveň i chápu proč tomu tak je, takže ti můžu slíbit, že ti skutečně zodpovím všechny tvoje otázky.“
Neměl z toho radost, ani trošku ne. Na druhou stranu, opravdu se dostal do bodu, kdy se cítil mít svázané ruce: pokud by se rozhodl Sayleen nevyhovět a všechno zatajit, doopravdy by to neprospělo ani jednomu z nich. Ta nešťastná situace zkrátka vyžadovala určitou formu oběti, díky čemuž tedy Theoran musel svým způsobem ustoupit a vyložit karty na stůl, jelikož opačná možnost nebyla ani trošku dobrá.
„Nemůžu ti to říct přesně, drahá Sayleen. Co vím, tak šlo o projev opravdu mocné magie, který přišel z Dračích skal. Má ho na svědomí moje dcera - co přesně tam prováděla a s jakým záměrem jsem se ještě nepokoušel dopátrat, ale podle všeho byl ten záblesk natolik silný, že ho šlo pocítit všude možně po kontinentu. Abych byl upřímný... Rania je zvláštní. Už si potkala Desmonda, zaslechla si i Rasmuse. Oba jsou moji synové, dvojčata. Rania je mladší, nesdílí s nimi matku. Zatímco ti dva jsou synové víly, Rania... Její matka byla někým vskutku zvláštním. Nejspíš tě nepřekvapí, že jsem za svůj život vystřídal mnoho různých známostí, z níž drtivá většina vydržela jen na chvíli - přesně to je případ i jí. Háček je v tom, že zatímco já v té době pouze hledal společnost a myslel jsem si, že jsem narazil na zkrátka zvláštní ženu a dobrou společnici, podle všeho se jednalo o podstatně vyšší bytost, než za jakou jsem ji měl. Nemůžu to říct se stoprocentní jistotou, ale ta magie, jaká z Ranii sálá... Je úplně jiná, než jakou jsem kdy za celou dobu svého výzkumu spatřil. Je vratká, ale zároveň neuvěřitelně intenzivní. A soudě dle toho záblesku bych řekl, že její matka musela být nějakým způsobem napojená na některé z božstev. To by vysvětlovalo nejen její neobvyklý vzhled, což nejspíše brzy posoudíš sama, jelikož jsem ji přivedl zpět na panství, ale především onu magii.“
Sotva utichl, nepatrně přivřel oči a obrátil do sebe veškerý obsah sklenice s alkoholem. Nehledě na to, že bylo podobné chování nepochybně ne zrovna atraktivní, svůj blízký vztah k podobným tekutinám zkrátka zapřít nedokázal - zvláště pak v moment, kdy doopravdy potřeboval něco na posilněnou, protože ho celá ta konverzace solidně vysávala. Byla jedna věc slíbit svojí možné budoucí partnerce upřímnost a transparentnost, ale zároveň byla věcí druhou pak situace, kdy se musel neustále připravovat na nutnost vysypat kdejaké svoje špinavé tajemství a nechat ho pěkně položené na stole, aby jej Sayleen mohla prohlédnout a zhodnotit. Něco takového by asi nebylo příjemné snad nikomu... Natož pak muži, jakým byl Theoran.
„Když jsem se dostal do Dračích skal, byla někde na marodce. Podle všeho se tam dost silně rozšířil mor, což mě nepřekvapuje - nejnovější zprávy hovořily o tom, že už se dostal i ven ze Skal, ale tam byl zdaleka nejhorší. Nevím, co ji tam vedlo ani co přesně tam dělala, ale můj osobní odhad je takový, že dost možná pomáhala nějak odklonit morovou ránu a pokoušela se tak učinit právě s využitím svojí magie. Na druhou stranu je na ní dost jasně znát, že si s ní stále neví pořádně rady - bez správného vedení a učení člověk nikdy nevyužije svůj plný potenciál, takže tu vlnu nejspíše vyvolala nějaká její snaha o výpomoc. Až se tu objeví, můžeme se jí zeptat, pokud chceš. Na rozdíl od ostatních je docela otevřená, což se nejspíše dá připsat faktu, že tu nevyrůstala, ale... Na tom až tolik už přeci jenom nesejde. Tak jako tak, snad ti moje odpověď poskytla alespoň trošku uspokojivé vysvětlení, jelikož víc toho bohužel doopravdy s jistotou nevím.“
*Fakt, že si před ním zcela samovolně a dobrovolně Sayleen sňala masku, vyvolal v Theoranovi poměrně očividné překvapení - výraz na tváři mu ale naprosto přirozeně přešel z mírně tvrdého ve viditelně uvolněnější a jemnější. Pohlížel na černovlásku před sebou s částečnou vděčností a něhou v očích, než se zhluboka nadechl a počastoval jí jemným, avšak naprosto upřímným úsměvem.
„Vážím si toho gesta, drahá Sayleen. Opravdu.“ Pronesl tichým, mělkým hlasem, než došel k ní, bez mrknutí poklekl vedle ní a vzal ji za ruku, aby jí mohl na hřbet vtisknout letmý polibek.
„Svůj slib myslím vážně, dodržím ho. Od teď žádné lži, ani zatajování. Přísahám.“

Věnoval mu další malý úšklebek a to už kvůli tomu, co řekl, tak kvůli tomu oblečení jako takovému. Samozřejmě, že věděl, že Rasmus vypadal dobře i před tím, ale v tomhle oblečení to vytáhl ještě na vyšší úroveň a jemu se to zatraceně zamlouvalo. "Koukám, že nejsem jediný, který není schopen přestat toho druhého překvapovat. Každopádně ti to takhle sluší. Jako vlastně vždycky, jen zase jiným způsobem." Pronesl a věnoval mu jeden z jeho dalších úsměvů. Nikdy by nevěřil, že si to prostě do krčmy nakráčí nějaký černokněžníček, začne si s ním oraženě povídat a skončí to tak, že se pro něm stane smyslem života a tou nejdůležitější osobou, kterou má a celkově, kterou kdy měl.

Pak se jeho úsměv ale poměrně rychle vytratil. Bylo mu z toho smutno, že to jeho otec viděl takhle a hlavně, že to pak ovlivňovalo samotného Rasmuse. Rychle si ho stáhl k sobě a pevně ho s povzdechem objal. "Tak teď mě pořádně poslouchej mon-cheri, tvůj otec nemá pravdu. V tomhle případě bych mu to řekl i zpříma do očí. Jsem tu pro tebe, vidím tě jako úžasného člověka a to nikdo na celém světě nezmění. Ani ty, když mi to budeš tvrdit, ani tvůj tatík jakýmkoliv způsobem, prostě nikdo. Zopakuji ti slova, která si o sobě řekl: lhář, manipulant, zrádce, podvodník, vrah. To jsem i já, drahý Rasmusi, a i přes to si mi kolikrát řekl, že jsem úžasný. Pak tedy lžeš buď mě nebo sobě. Víš, člověk může být i přes to všechno úžasný v jiných ohledech. Společnost odsuzuje, ale já ne a v mých očích jsi ten nejlepší člověk na světě a nehodlám se kvůli tomu s tebou hádat, protože můj názor nezměníš. Proti tvému názoru na mě tedy nehodlám odporovat, dejme tomu, ale proti tvému vlastnímu názoru na sebe rozhodně ano." Pronesl, při čemž se odtáhl a věnoval mu malý úšklebek. "Takže hlavu vzhůru černokněžníčku a neser mě nebo ten monolog provedu já." Dodal a opět ho objal.
"Máš pravdu. A pokud s tím bude mít problém, tak se ozvu já dřív než to vůbec stihneš. Nezasloužíš si, aby ti poroučel někdo jako on." Pronesl a pohladil ho po zádech. "Jsme jen my dva a nikdo to naše pouto nezničí. Nedovolím to nikomu a to ani tvému otci." Pronesl a opět se odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí. No ani se nemusel snažit, protože ho Rasmus chytl za bradu a trochu mu ji pozvedl, takže prakticky neměl na výběr, než se koukat do jeho nádherných safírových očí. Ne že by si tedy stěžoval samozřejmě, ale donutilo ho to malinko nervózně polknout. "To jo. Abych pravdu řekl, mám rád troufalé lidi. Je s nimi zábava a dalo by se říct, že jsou tak trochu můj typ." Pronesl a opět se ušklíbl.

Když pak tak ležel Rasmus na posteli a Cheston na něm a ještě k tomu Rasmus uznal svou porážku, věnoval menší vítězný úsměv a položil si bradu na jeho hrudník, takže ho sledoval jako zvědavé štěně. "No proto. Myslím, že jsem si na tebe měl od principálka ukradnout nějaké ty chůdy." Pronesl a rozesmál se, ale když viděl ty jeho štěněčí oči při tom, když se mu tam omlouval, nedokázal dál rýpat a trochu nespokojeně zamručel. "Sper to ďas. Jak bych ti nemohl odpustit, když se koukáš takhle?" Pronesl a usmál se. Vážně byl k sežraní a to by on měl být ten, kdo má blíž ke štěněti, ale v pohledech ho Rasmus rozhodně převálcoval. "Já? Rozkošný? To říká ten, kdo tu na mě celou dobu zkouší oči toho nejrozkošnějšího štěněte v Nescoře? No to říká ten pravý." Pronesl a věnoval mu krátký polibek na rty.
"Jo tak jediný pohled a poklekneš?" Pronesl a věnoval mu další úšklebek. "Zajímavé. To si budu pro příště pamatovat." Pronesl a rozesmál se. Vážně ho Rasmusova dramatičnost bavila, ale rozhodně ne ve zlém. Sám si v určité dramatičnosti liboval, takže se ho okamžitě chytl a přidal se.

Říkal si, že by ho asi po tom polibku mohl už propustit, protože určitě nebylo příjemného, když na něm plnou vahou ležel, takže se už během toho trochu rukama nadlehčil, ale tentokrát měl Rasmus jiný plán, protože si ho pěkně stáhl zpět dolů, při čemž mu ten polibek oplatil a aby toho nebylo málo, tak mohl jasně zelenoočko cítit jeho prsty ve vlasech. Úplně to od něj po tom všem nečekal, takže poněkud překvapeně zamrkal a pak spokojeně přivřel oči, aby si tu chvíli mohl plně užít.

Ten kompliment pro něj doopravdy hodně znamenal, což se na něm ostatně i velice důrazně podepsalo. Pro neznalého pozorovatele by nejspíš nepůsobil jako někdo, kdo by mohl trpět nedostatkem sebevědomí a vnímal sebe samého v negativním světle, ale opak byl pravdou. Rasmus o sobě samém neměl zrovna nejlepší mínění - roky podrývání v něm utvořily nesourodý chuchvalec obav a nejistoty. Nehledě na fakt, že po fyzické stránce ho tedy shledávala většina společnosti za pohledného, on sám se tak zkrátka nevnímal. Možná i proto se neustále odíval do toho nejdražšího, značně okázalého oblečení z nejlepších materiálů. Pokoušel se tím vykompenzovat svoji vnitřní nejistotu a zároveň si kolem sebe utvořit jakýsi nehmotný štít, jelikož každá vrstva oblečení pro něj znamenala částečné brnění vůči vnějšímu světu a jeho vlivům.
Opravdu si tedy dával záležet na tom, aby na povrchu vypadal zkrátka reprezentativně - a popravdě řečeno, s málem se rozhodně nesmířil. Nikdy. Jeho cílem bylo utvářet takový dojem, aby o něm smýšleli v určité rovině nebo smyslu, díky čemuž svůj šatník částečně obměňoval dle potřeby a situace. V dané chvíli si ale výjimečně na nic nehrál, ne před Chestonem. Pokud šlo totiž o něj, jeho sebevědomí trošku povyrostlo, takže se omezil na (dle jeho vnímání) obyčejnou eleganci a celou tu záležitost v hlavě víceméně uzavřel.

„Ach. Toho si doopravdy vážím, mon-cheri. Podobný kompliment přicházející od někoho jako jsi ty... Jsem poctěn, opravdu.“
Ať už jeho reakce zněla nabubřele nebo ne, Rasmus to myslel naprosto upřímně. Ten květnatý způsob mluvy byl jeho nedílnou součástí - ať už byl v přímém rozporu s jeho nefalšovanou vášní pro nadávky nebo ne. Byl vděčný i poctěný, o tom nemohlo být pochyb. A vzhledem k tomu, jakým způsobem se na něj Cheston díval... Tak trošku předpokládal, že ho už musel mít přečteného - a tudíž mu to nejspíše došlo.

Nechtěl to říct, doopravdy to říct nechtěl. Ale věděl moc dobře, jaká byla pravda. Nepěkná, ošklivá a bolestivá. Ano, byli si dost podobní a v mnoha ohledech si mohli nakrásně podat ruce a zběsile potřást nad výčtem toho, koho a jak zabili, ale... Rasmus si moc dobře uvědomoval, že ten kus světla, co v Chestonovi zářil, sám neměl. Jeho vnitřní světlo pohaslo už dávno, nedalo se žádným způsobem obnovit. Oči mu sice zářily, on sám se pokoušel být jiskrný a oslnivý... Ale v důsledku působil spíš jako měsíc v zatmění, než jako slunce. Ne, v něm moc dobra opravdu nezbylo. Na druhou stranu přeci jen musel projít nějakým vývojem, neboť dříve si nic podobného buď neuvědomoval, nebo zkrátka nepřipouštěl k tělu. Ale teď? Díky Ranie s Demetriou si uvědomoval, kdy a kde zklamal. Jak moc. Problém byl v tom, že to nedokázal žádným způsobem ovlivnit, měl svázané ruce a byl víceméně předurčený k tomu dělat ty samé chyby neustále dokola, neschopný vystoupit z toho začarovaného kruhu. A otázkou tedy bylo, kdy se něco podobného mělo stát i u Chestona - protože si byl téměř stoprocentně jistý, že ho jeho milovaný viděl jako podstatně lepšího člověka, než jakým doopravdy byl.
„Obávám se, že nejsem tak dobrý, jak si myslíš, drahý.“ Povzdychl si tiše, nakonec upouštějíc od svého původního rozhodnutí nedávat najevo to, co si v danou chvíli myslel. Slíbili si ale navzájem to, že vůči sobě budou upřímní a otevření - kdyby ten slib začal narušovat, velice snadno by na něj mohl časem zapomenout a kompletně všechno znehodnotit.
„Nehodlám tě popouzet, toho se rozhodně nemusíš obávat. Na to vůči tobě mám až příliš veliký respekt, víš? A určitě s tím nemá vůbec nic co do činění to, že umíš být zatraceně přesvědčivý, když chceš.“
Neskonale si vážil toho, co všechno v Chestonovi našel. Nebyla to už jenom známost a spojenectví, bylo to opravdové partnerství, přátelství, láska. Podpora i posilnění. Prakticky znamenal úplně všechno, v co by kdy snad mohl doufat - a sice si nebyl ani trošku jistý, jestli si to nakonec zasloužil, ale znamenalo to - a sám Cheston - pro něj celý svět.
„Tak troufalé lidi, hm?“ Odvětil s pobaveným polovičatým úšklebkem na rtech. Nemohl si pomoct, ta situace i věta doslova vybízely k tomu, aby ho nějakým způsobem popíchl a začal provokovat, protože něco podobného by byla doopravdy škoda nechat bez odezvy.
„Asi by sis měl začít dávat pozor, aby se ze mě nestal ještě opovážlivější odrzlý čaroděj... Mohla by být docela zábava zkusit zkrotit jistého zelenookého vlka.“

Představa toho, jak si Cheston půjčuje chůdy od Zoreana... Nemohl si pomoct, ale musel se tiše rozesmát. Ne, že by snad Cheston byl nějak maličký, to ne. Na druhou stranu, výškový rozdíl mezi nimi byl přeci jen znatelný, o tom nemohlo být diskusí. Fakt, že Rasmus obvykle nosil i boty, co ho činily vyšším, zrovna dvakrát nenapomáhal - ale na druhou stranu, když šlo zrovna o jeho milovaného, nikdy mu nedělalo problém se sklonit. Pokud zrovna neměl rozvernou náladu a nechtěl provokovat, což ho v poslední době docela začalo bavit.
„Jenom to ne. Víš jak příšerně se na těch věcech chodí? Věř mému úsudku, mon-cheri. Zkoušel jsem to, nestojí to za to.“
Neubránil se nepatrnému úšklebku, protože mu to přišlo doopravdy vtipné, ale zároveň i hodně roztomilé. Ta odhodlanost, s jakou to Cheston nadnesl, hovořila o mnohém - a Rasmus si toho musel vážit, ačkoliv se mu v hlavě vyrojilo i pár nepěkných vzpomínek na to, jak ho Zorean párkrát donutil se účastnit vystoupení jinak, než pasivním způsobem.
„Já nevím. Připadá ti to, jakože na tebe zkouším oči štěněte? Protože jsem si naprosto stoprocentně jistý, že ničeho takového nejsem schopný.“
To nebyla tak úplně pravda, ale ten záměr jenom trošičku popíchnout a ne vyloženě lhát na něm byl naštěstí dost jasně vidět, jelikož se po celou dobu usmíval jako měsíček na hnoji. Pokud někdo z nich měl opravdu oči jako štěně, pak to rozhodně nebyl Rasmus. O něčem takovém se ale rozhodně hádat nechtěl... Neboť se v současnosti nacházel v poněkud nevýhodné pozici, takže by měl prohru téměř stoprocentní pěkně předem.

Při tom polibku téměř kompletně zapomněl na okolní svět. Panství, Theoran i všechny obavy šly stranou, jediné na co se v danou chvíli reálně soustředil, byl Cheston. Jeho rty, teplo sálající z jeho těla a hebké vlasy, v níž měl zamotané prsty. Na to, že nikdy nepředpokládal, že by snad mohl být schopný někomu doopravdy propadnout... Stalo se to až pohádkově snadno.
Ačkoliv si tu chvíli ale nepochybně užíval, musel jí zároveň využít k něčemu dalšímu: nebetyčně totiž svému milému chtěl oplatit to, jak ho dostal pod sebe a získal díky tomu absolutní nadvládu nad situací.
Než se tedy Cheston stihl nadát, pomaličku se odtáhl a přejel mu palcem po rtech, než vykouzlil nejen nevinný úsměv, ale především mu rukou sjel z vlasů na krk... A s pomocí svojí magie mu tam vyčaroval volný černý obojek. Za ten poté jen zahákl jeden prst a přitáhl si ho za něj blíž k sobě, takže se jejich rty letmo dotýkaly.
„Myslím, že s tím krocením začnu trošku dřív, než jsem původně zamýšlel.“

"Komplimenty tě budu zahrnovat klidně celý den, drahý, protože si je vážně zasloužíš. Ani ty komplimenty nejsou dost." Pronesl a opět se na něj usmál jako měsíček na hnoji. Viděl v něm v poslední době naprosto všechno co měl. Samozřejmě ne hmotného, ale spíše emocionálního a hodnotového.

"Jsi. Minimálně pro mě jsi vším, co teď mám a to znamená, že dost dobrý je vážně slabě řečeno. Jsi perfektní." Pronesl a pohladil ho po tváři. "Tak přesvědčivý jo? No to teda umím. Ale pokud to tak bereš, tak v tomhle pomlč a nech mi ti ukázat, že jsi pro mě perfektní spřízněnou duší, mon amour." Dodal a věnoval mu další úsměv. "Myslím, že na tvém nízkém sebevědomí musel mít tvůj otec velký podíl a nikdy mu to neodpustím, ale co není, může být. Třeba se se mnou naučíš, že alespoň pro mě jsi více než dostatečně dobrý." Pronesl a vtiskl mu malý polibek na jeho čelo, ale pak jen naklonil hlavu na stranu a na tváři se mu vykouzlil pobavený úsměv. "Zkrotit? Vyprávíš mi tu o zkrocení mé osoby a mezitím, tu ležím já na tobě a ty nemáš moc kudy pryč. Zajímavá úvaha, drahý." Pronesl, opřel se loktem o jeho hruď a pak si tou rukou podepřel bradu. "To jsem na tebe vážně zvědavý." Pronesl a blýskl po něm darebáckým úšklebkem. Vážně pochyboval, že by mu v tu chvíli mohl vůbec něco provést, ale tak mohl jenom překvapit. Ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Vlastně bral obojí, takže Rasmus nemohl úplně přešlápnout, možná.

Chvíli ho jen tak pozoroval a pak se nahlas rozesmál. "Ale? Tys chodil na chůdách? No. Rozhodně nic ve zlém ale vskutku bych to rád viděl. Neboj, kdybych tam byl, chytal bych tě až bys padal, ale stejně by to mohla být zábava. Třeba se tě alespoň někdy pokusím naučit lézt po stromech, když už nic jiného." Pronesl a opět se rozesmál. Nemyslel to zle, ale přišlo mu prostě roztomilé, že vážně zkoušel chodit na chůdách. "No. Tak ti uřežu podrážky od bot a alespoň o pár palců se ti pak výškově přiblížím" Zavtipkoval a provokativně ho poplácal po tváři.
"Kecy. Samozřejmě, že jsi. Stačí se ti do nich podívat a vidím malé modrooké štěně, kterému se nedá odolat a musím ho podrbat a vše mu odpustit." Pronesl a podrbal ho ve vlasech, takže mu jeho perfektní účes naprosto zruinoval.

Naprosto tomu polibku propadl. Bral to jako vzácnost, kterou si musel náležitě užít a to včetně takových drobností, jako když mu Rasmus přejel prstem po rtech. No jo, to ještě chlapec nevěděl, co mělo následovat. Ani za živý bohy by neřekl, že mu si Rasmus troufne mu takhle oprskle vyčarovat proklatej obojek na jeho krku. "Co to... Rasmusi u všech bohů!" Pronesl a začal šmátrat po nějakém rozepínání, ale to tam, k jeho zklamání, nenašel. "Sundej to ze mě, Rasi." Zamručel rádoby uraženě, ale to už si ho Rasmus za ten obojek přitáhl a on, i přestože ležel doslova navrchu Rasmuse, znervózněl během zlomku vteřiny. Když pak ještě u toho utrousil tu poznámku o krocení, nezmohl se na nic než jen nervózní polknutí. "To odvoláš..." Hlesl, čímž se snažil si zachovat alespoň nějakou důstojnost a převahu.

Jak tak naslouchala tomu jeho vyprávění o tom, jak se vypravil na exkurzi do Dračích skal (to, že to bylo přes půl Nescory, se asi nejevilo jako zase takový problém… a kdyby se nad tím měla zamyslet, došlo by jí velice rychle, že pro magii portálů to vážně zase taková vzdálenost nebyla), a sama pořádně netušila, co si o tom myslet. Fakt byl, že z pomyšlení na to, že jeho potomci – minimálně tedy Desmond od setkání a Rasmus po hlase – se jevili starší než ona sama, se jí hlava trochu zatočila, ale na druhou stranu znala zákeřné vzezření, které uměla dlouhověkost u mágů vyvolávat, takže to asi bylo to poslední, na co by se měla ptát. Pokračovala tedy v tom, že naslouchala jeho rozboru stavu, v jakém Raniu přivedl – a i kdyby stokrát nechtěla, musela uznat, že v potřebě podobnou magii kontrolovat se vážně nemýlil. Těžko říct, co by dokázala s podobnou silou, kdyby ji někdo neusměrnil a nenaučil ji krotit. Znala postupy mágů svého rodu – i ten nejslabší záchvěv magie bylo potřeba nechat sžít a spolupracovat s jeho majitelem, jinak si řádně zadělával na malér. A i když ne na všechny se zákony jejího rodu vztahovaly, byla si dost jistá, že tohle musí platit pro každého, komu žilami kolovala alespoň malá dávka magie.

Když před ní pokleknul, překvapeně si ho prohlédla, než několikrát zpomaleně zamrkala, jako kdyby nemohla věřit vlastním očím. Vážně těžko říct, že ještě před chvílí se zdál, že by někomu rád zabodnul vidličku do oka*, ale teď se zdál jako vyměněný po mávnutím čarovného proutku. Bylo to pozoruhodné a pro ni především nečekané – ale zároveň se jí to dotklo na dost osobní úrovni. Byla zvyklá na to, že se po sundání masky většinou setkala s lítostivými pohledy, pohrdáním a s výsměchem, ale zdálo se, že tady to gesto konečně padlo na úrodnou půdu,** což skutečně nezvyk byl, ale byl to nezvyk, na který by si velice rychle dokázala osvojit návyk. Nedokázala se ubránit tomu, aby se jí přes rty přelil drobný úsměv – a nebyla to výjimečně žádná naučená maska, za kterou jenom v ledovém klidu křičela do prázdna ve své hlavě, nýbrž skutečný úkaz toho, že ji to zahřálo u míst***, kde jí slabě, ale překvapivě vytrvale tlouklo srdce.
Jeho slova – ta malá přísaha upřímnosti – tomu všemu ještě nasadila korunu, protože Say něco takového vážně nečekala. Ne po tom, jak se celou dobu škubal říct i jenom několik maličkých detailů. Nemohla ale říct, že by si snad na tohle mohla stěžovat, naopak. Ta přísaha ji donutila usmát se ještě mnohem víc a, aniž by si to sama pořádně uvědomila, jí dokonce vytrhla masku z lehkého sevření prstů. Tenké dřevo pomaličku dopadlo na zem, zcela a definitivně zapomenuté v pocitu toho, že tu masku jednou konečně vůbec nepotřebuje. Věděla, že ten pocit bude prchlivého rázu, ale to jí nebránilo si ho užít – naopak, drapla ho ještě pevněji, než by možná mohla, a hodlala si ho pořádně vychutnat. Bylo to něco vzácného, ojedinělého, a Say nebyla bláhová natolik, aby to prostě jen tak zahodila. Už tak měla štěstí, že se na ni vůbec zvládá s tou tváří dívat… natož potom to vzít jako takového gesto. Jako gesto, jakým to skutečně bylo zamýšleno – a ač se to možná zdá dost pochybně, mladá elfka věděla o tom, že tohle gesto si každý převezme úplně jinak, vážně dost. Měla to, konec konců, všechno nanejvýš nedobrovolně přímo z první ruky.
„Děkuju. Doopravdy,“ pronesla polohlasně – ale dost nahlas na to, aby měla jistotu, že to slyšel docela bez problémů. Nechtěla setrvávat potichu, chtěla mít alespoň jistotu toho, že bude vědět, že to myslela vážně. To poslední, co za dojem teď chtěla vzbuzovat, byla právě nevděčnost. Ne, tu vážně ne.

Když k němu ale sklopila hlavu, něco ji zarazilo – bylo to zprvu docela nenápadné, ale poté, co si toho všimla, už to nebylo v jejích možnostech a schopnostech ignorovat. To jediné, co jí k tomu malému postřehu stačilo, bylo mít čich jenom trošičku zesílený vůči běžnému lidskému – a taky zrovna tenhle pach znát docela dobře. Byla to krev; nikoli však krev, která se vám utvoří v krustu poté, co se o ni někde otřete. Kdepak, tohle byla krev čerstvá, ještě teplá, dost pravděpodobně s epicentrem v právě krvácející ráně. To bylo něco, co ji donutilo se zase pomalu odtáhnout a sjet ho opatrným pohledem. Nepůsobilo to, že by to byla krev cizího, spíš jeho vlastní – to ji vyhodilo z míry mnohem rázněji, než kdyby se kompletně koupal v krvi někoho jiného. Neříkal, že to jediné, co udělal bylo přivedení Ranii? Say si samozřejmě byla vědomá toho, že vztahy mezi jeho rodem umí být poněkud… divoké, to ale pořád neznamenalo, že byla zrovna moudrá z toho, že by si z toho, co popisoval, jen tak odnesl krvácející ránu.
Věděla, že si její změny výrazu musí velice brzy všimnout, proto se jala alespoň rychlého, spěšného vysvětlení. „Cítím krev. Jako… čerstvou, tekoucí krev.“ Když už se na tom místě na sedačce trochu narovnala, pohled jí tím spadl na jeho záda – a právě tam se proti tmavé košili rýsoval ještě tmavší flek, který jasně poukazoval na to, odkud tady ten pach krve vál. A i když měla v hlavě tak stovku dalších otázek, to první, co do ní vjelo, bylo nutkání s tou ranou něco udělat, takže než se milý Theoránek stihnul nadechnout, zvedla se ze svého místa a vklouzla mu za záda, aby pořádně viděla na tu ránu. To, že byla košile kolem rány docela dost natržená (ta rána moc dobře vypočítaná nebyla, už jen proto, že nebyla ani v místě, kde by měla skutečně nadělat škodu, ale také proto, jak roztržitá**** se zdála), jí to dost usnadnilo, takže na ní jenom bylo doufat, že se nerozhodne ucuknout hned v další vteřině. To, že zůstával v klidu, jí věci docela dobře usnadnilo.

Víte, byl tu jeden takový fakt – Say vážně neuměla léčit sebe. Měla by toho být schopná, ale její tělo bylo na tom tak zvláštně díky snaze matky o posílení její magie, že nebyla schopná na sebe seslat ani to nejvíc jednoduché uzdravovací kouzlo. Hojila se rychleji, to ano, ale to bylo všechno – a tečka, nic víc. Pokud jí ale naopak kromě manipulační a přírodní magie něco šlo, šlo právě o uzdravování ostatních, ve kterém elfové byli zběhlí už v základu. Takže teď nebylo zase tak těžké vyvolat svou magii k tomu, aby ji donutila se do té rány přelít a zacelit ji. „Bude to chvíli trochu chladné,“ varovala ho rychle, byla si velice dobře vědoma toho, že její magie je vážně na dotek ledová jako dech ledového přízraku. Nebylo to asi nic příjemného, ale bylo to ve výsledku lepší než nic. Taky se mohla ptát sama sebe, zda to Theoran vůbec potřeboval – ale na jednu stranu, proč by si jen tak nechával v zádech bodnou ránu.
Sotva měla jistotu, že jí pod rukama zůstala jenom zacelená tkáň… vážně si nemohla odpustit jednu docela jasnou otázku. „To se zdravíte kudlou v zádech běžně?“


* well, well, well… Rhiannon? is that you?
** tak jasný, že je plodnej, když je tak kvalitně a pravidelně hnojenej, že jo…
*** u míst alias u brusinky, chápeme
**** nebo rozevlátá, že jo, jak Lenny na igelitce.

Neměl v povaze dávat před kýmkoliv najevo podobně velkodušná gesta. Nepovažoval to jenom pod svoji vlastní úroveň, zkrátka to nedělal. Nikdy a vůči nikomu. Aby se zrovna on doopravdy uvolil k něčemu podobnému, muselo by jít o neskutečně vysoce postavenou osobnost - o někoho, koho Theoran jednoduše nemohl převálcovat, tudíž se mu musel klanět. Jeho svět byl plný podobných zákonitostí, ale pro jednou, jedinkrát... Rozhodl se jej odložit a udělat něco jiného, nechat se vést ne rozumem, ale instinkty.
Když před Sayleen poklekl a složil jí ten slib, výjimečně se doopravdy nepokoušel dosáhnout něčeho, co zamýšlel, ani se ji nesnažil zpracovat. Nedalo se říct, že by snad jednal na základě svého srdce, jelikož už ho dávno necítil, ale svým způsobem to bylo něco obdobného. Pokud šlo o ni, nebyla to už jenom slabost mísící se se sladkou posedlostí, ale opravdový cit. Záleželo mu na ní, záleželo mu na tom, co si myslela a cítila. A najednou díky tomu sám pocítil potřebu nějakým způsobem jednat, aby dal jasně najevo, jakým způsobem to celé vnímal a že si jí skutečně vážil.

„To já děkuju, drahá Sayleen. Jsem opravdu neskonale rád, že jsem ve tvojí společnosti.“ Ačkoliv to byla poměrně drobná a nijak zvláště hluboká odpověď, byla myšlená s úplně stejnou upřímností a citem, jako jeho předchozí gesto. Dokázal totiž dělat částečné rozdíly: byť byl vůči svému okolí nekompromisní, krutý a rozhodně zlý, v její přítomnosti se částečně automaticky mírnil, jelikož ho tolik nesžíral vnitřní tlak.

„Ta krev... Dá se docela snadno vysvětlit. Po návratu ze skal jsme měli s Raniou jisté... Neshody. Vzhledem ke svému slibu to nebudu nijak přikrášlovat: ze Skal se jí moc jít nechtělo a cítila se ohrožená, takže se mě pokusila bodnout do zad...“
Zamumlal poněkud rozpačitě, jelikož mu celá ta situace přišla solidně bizarní, ale slib byl slib. Nehodlal Sayleen něco zatajovat, když si přála být informována - a pokud šlo o to, co se semlelo v podzemí, nedalo se to stejně svádět na nějaké výmluvy. Člověk těžko hledal nějaké solidní vysvětlení pro věc jako bylo bodnutí do zad... Doslovné, ne metaforické.
„Děkuji ti, Sayleen.“ Pousmál se na ni nakonec s viditelnou vděčností vepsanou ve tváři. Úsměv se mu ale velice rychle rozšířil a také přeměnil na pěkně pobavený, když mu předložila tu sladkou, avšak naprosto pochopitelnou otázku.
„Jak se to vezme. Ačkoliv předpokládám, že to myslíš jen jako slovní obrat nebo vtip - tak ano, děje se to. Ne úplně často, ale děje. Přirozená nevraživost mezi šlechtici je v našem rodě jenom znásobená, takže tu občas létají nejen talíře, ale dokonce i nože. Nemůžu to Ranie úplně zazlívat, jelikož pochází z dost tvrdého prostředí a evidentně je pořád jako na jehlách v očekávání toho, kdy bude muset bojovat nebo utéct, takže... Podobný pozdrav jsem částečně očekával. Na druhou stranu ne, nestává se to až tak často, aby z toho byla úplná norma. Ačkoliv jsou tu tací, co by něčeho podobného byli schopní už jen z principu - někteří z nás byli už od malička přirozeně poštvaní jeden proti druhému, v takovém případě by byl nůž do zad nejen pozdravem, ale absolutní nutností už jen při nezávazné konverzaci.“

Kéž by. Ta představa se mu sice líbila, ale dost silně pochyboval o tom, že by ho dokázalo přeměnit z nejistého a pochybovačného v něco... Stabilnějšího. Nejspíš by se díky tomu začal dostávat poměrně často do rozpaků, což rozhodně nebyla jeho nejoblíbenější kratochvíle, ale na druhou stranu to zkrátka musel ocenit. Ta ochota a vlídnost byly dvěma věcmi, na jaké Rasmus doopravdy zákonitě slyšel: ale ani za bohy netušil, jak na ně pořádně reagovat. Nehledě na to, s jakým perfekcionismem ovládal společenská pravidla a chování, tohle byla věc, jakou se člověk mohl naučit pouze v praxi v rámci reálného života. Takovou příležitost Rasmus nikdy neměl, tudíž mohl na Chestonova slova zareagovat jenom polovičatým úsměvem a modlit se, aby ho tím neurazil.

Pokud už předtím nenacházel slova, pak o ně později přišel naprosto definitivně. Nejen slova, dokonce i všechna zpropadená písmena... Nedokázal vymyslet, jakým způsobem by měl Chestonovi dát najevo všechnu svoji vděčnost, náklonnost a lásku. Nic nedokázalo vyjádřit to, co si myslel a cítil - a ačkoliv byl navíc i velice zkušený čaroděj, ani ten nejuniverzálnější nástroj v celičkém světě (tudíž magie) mu v tom pomoct nemohl. Ne, jediná opravdová a adekvátní reakce by bylo, kdyby mu jednoduše podal svoje srdce a vložil mu ho do dlaní. A kdyby snad mohl... S klidným svědomím by to i udělal.
„Přivádíš mě do rozpaků, mon-cheri,“ přiznal nakonec bez okolků, zatímco mu na tváři zářil neuvěřitelně šťastný úsměv. Koutky mu mírně cukaly, ale doopravdy zářil - jeho oči, ten úsměv, tvář jako taková. Překypoval pocitem štěstí a zamilovanosti, neschopný se tím nenechat kompletně strhnout.
„Dobrá. Nebudu se s tebou hádat... Důvěřuju tvému úsudku i pocitům. A můžu tě ujistit, můj drahý, že to vnímám naprosto stejně. Svoje srdce ti doslovně dát nemůžu, ale alespoň po metaforickém slova smyslu ho máš.“
Aby svá slova alespoň částečně podnítil a dodal jim váhu, když už měl pocit, že zněla příšerně otřepaně a nedostatečně vzhledem k situaci i jeho vlastním pocitům, vtiskl nakonec Chestonovi dlouhý a procítěný polibek jako takovou maličkou kompenzaci.
„Myslím, že zapomínáš na několik hodně podstatných detailů, drahý.“ Zamumlal s viditelným pobavením, jelikož mu zběsile cukaly koutky. Jednou rukou potom vyjel k jeho rtům, načež přejel po linii rtů až dolů po hrudi.
„Zdání může klamat. Však uvidíš, mon-cheri.“

Nemohl se ubránit smíchu, jelikož naprosto chápal, že ta představa zněla směšně - realita byla totiž doopravdy přesně stejně směšná, jak si nejspíše Cheston představoval. Na druhou stranu, Rasmus toho zkusil mnohem více. Chození po laně, žonglování, věštění... Nakonec ale přeci jen zůstal u toho, co mu šlo nejlépe: magie. Díky ní mohl stát pěkně za pomyslnou oponou a pouze tahat za nitky, aniž by vystavoval vlastní kůži.
„Upřímně se cítím dotčeně, mon-cheri. Já umím lézt po stromech, dokonce dost dobře, abys věděl.“ Fakt, že přitom víceméně podváděl... To se přeci ani omylem nepočítalo, však? Nezáleželo na tom, podstatné bylo to, že se na ten strom dokázal velice snadno a rychle dostat, stejně jako se zase dostat dolů.
„Ať tě to ani nenapadne, to by bylo barbarství. Ačkoliv...“ Neurčitě nakrčil ramena, než se pobaveně pousmál a vtiskl Chestonovi rychlý polibek. „Naučím se trošku krčit, pokud ti to udělá radost.“
Ne, Rasmus rozhodně nebyl štěně. Ale jaký smysl by mělo hádat s někým takovým? Byl rozkošný, když něčemu takhle věřil - ale rozhodně se mu nelíbilo, jakým způsobem mu kompletně rozházel vlasy, ačkoliv ani proti tomu v důsledku nezbrojil.
„Uvědomuješ si, že z nás dvou jsi technicky ke štěněti blíž ty, však?“ Zeptal se nakonec s náznakem pobavení, avšak bez jakékoliv formy útočnosti.
„Vlk i štěně jsou psovité šelmy... Havran psí oči neumí.“

Jeho reakce na ten obojek byla absolutně k nezaplacení. Tušil, že to bude docela divoká karta a nejspíš se nad tím vším docela dobře pobaví, ale tohle bylo mnohem lepší, než jak očekával. Svým způsobem mu Chestona bylo trošku líto, ale... Přeci jen stále šlo o reakci na to, jak ho dostal na zem (postel) a pod sebe, což bylo docela silné gesto. A Rasmus by nebyl sám sebou, kdyby se alespoň nepokusil zareagovat v podobném duchu.
„Myslíš? Já si tím nejsem úplně jistý...“ Odvětil rádoby nevinným hlasem, než na něj upřel oči a zvlnily rty do pobaveného úsměvu, jelikož se na něj doopravdy nedokázal dívat, aniž by mu cukající koutky nepropadly úšklebku.
„Ty víš, že tě miluju. Jenom tě škádlím, mon-cheri... A nemohl jsem to tvoje gesto nechat bez patřičné odezvy, chápeš? Mimo toho ti ten obojek vážně sluší.“

Z toho co zatím poznala z té prazvláštní vazby zvané přátelství si mohla již pár věcí odvodit. Přátelství bylo uvedené na bázi oboustranné péče a laskavosti. Bylo naprosto nádherné a čisté. A Zoe nechápala jaktože na něco takového nenarazila dříve. Nejspíše to mělo něco společného s tím, že takové přátelství bylo vzácné nebo ho alespoň nikde jinde neviděla. I proto se cítila neskutečně poctěná a vděčná jak za Raniu, tak i za pouto mezi nimi. Zoe o něj chtěla pečovat a rozvíjet ho, jak to už u podobných pout bývalo, ale opravdu neměla nejmenší tušení jak na to, takže se musela smířit s tím, že se pokusí nezkazit alespoň to co měly. Zoe si sice ani trošičku nepřipadala jako úžasný člověk, ale přesto...Hřálo jí to. Znělo to opravdu moc hezky. ,,Kdepak máš křídla, Engelë? Myslím, že jedním z nich musíš být. Neznám žádnou lidskou bytost, která by byla taková jako ty. Tak laskavá...”
Prvních pár momentů po probuzení jen nechápavě koukala na modrovlásku a pokoj kolem nich. Než se ale stihla rozkoukat pořádně, Rania stála u dveří a s někým mluvila. Zoe unaveně zvedla hlavičku, protahujíc přední ťapky. Zatímco tedy tmavovláska setrvávala u dveří, pandí dívka ze sebe shodila podobu svého zvířátka, zabalujíc se do deky. V jednu chvíli jí napadlo jít se za dívkou podívat, ale netušila jak by na její přítomnost a neexistující oděv ovlivnila kohokoli, kdo se ocital na druhé straně. Naštěstí se nezdálo, že by snad ten kdokoli Raniu ohrozil a ona se vrátila v pořádku a dokonce se snídaní. To jí Zoe opravdu schvalovala, Rania se musela najíst a dostat do sebe alespoň trochu energie. ,,Dobré ráno. Jakpak jsi se vyspala, Vren?” Pousmála se na dívku, než se přisunula k dívce blíž. ,,Jakpak se cítíš? Je všechno v pořádku?”

Byl vážně rozkošný, ale štvalo ho, že měl tak malé sebevědomí, i když co bylo pravda, on na tom o moc lépe uvnitř nebyl, jenže i přesto mu to trhalo srdce na kusy ho takhle vidět. Bylo dobré, že se ale kvůli tomu už nechtěl ani hádat, to totiž vážně nechtěl, i když by byl schopen mu tam hodiny vtloukat do hlavy to, jak j skvělý a zkrátka zrovna pro něj perfektní.

"To jsem rád, protože to je první krok k tomu, abys viděl, že jsi vážně nejen dostatečný, ale jsi něco víc než ostatní." Pronesl a nahnul se k němu trochu blíž, skoro jakoby se bál, že je někdo uslyší. "A rozhodně jsi víc než tvůj otec. To si zapiš za uši, ať už ti ublížil jakkoliv, právě to znamená, že ti nesahá ani po kotníky. Nemluvím o moci, ale celku, dobrá?" Pronesl spíše šeptem a pozvedl jedno obočí. No než stihl říct něco dalšího, tak už mu na rtech přistál další dlouhý polibek, který tentokrát přišel od Rasmuse, načež reagoval automatickým vjetím prstů do jeho vlasů, při čemž se musel předloktím opírat o jeho hruď aby na něj nespadl a polibek mu okamžitě oplatil.
Ze začátku se neubránil pobavenému smíchu nad tím, jak si Rasmus vyskakoval v tak nevýhodné pozici a tvrdil mu, že ho zkrotí, když to vypadalo, že to očividně bylo naopak, což se na chvíli zastavilo, když mu přejel prstem po rtech a pak po hrudníku, na což reagoval překvapeným zamrkáním a skousnutí spodního rtu, při čemž celou dobu jeho prst sledoval, ale rozhodl se pohotově zareagovat, protože ho chytl za zápěstí a pozvedl jedno obočí. "Detaily? Že máš zpátky ruku, takže máš obě ruce nebo co? Jo to já taky, drahý." Zavtipkoval a zakroutil hlavou. "No jsem zvědavý, protože mě fakt nenapadá, jak bys mohl zrovna mě zkrotit." Pronesl a pustil jeho zápěstí.

"Vážně? Zajímavé, tak to se omlouvám. A jak rychle asi vylezeš na nějaký ten průměrný strom? Mohl bych tě alespoň přiučit v tomhle ohledu." Pronesl a naklonil trochu hlavu na stranu. "A nebo bych tě mohl naučit vrhat nože, pokud to neumíš. Ani bych se u tebe nedivil, kdybys uměl vše co existuje." Pronesl a věnoval mu další úsměv než se opět rozesmál. "Koukám, že pokud mě někdy naštveš, tak vím, co to odskáče první, ale dobrá. Krčení by mohlo fungovat, asi tvoje boty nechám na pokoji. A kdyby to krčení nebylo dostatečné, tak si zmiňoval to pokleknutí, ne?" Pronesl a darebácky se ušklíbl.
"Na tom nesejde. Štěněčí očička umíš rozhodně perfektně." Pronesl a trochu naklonil hlavu na stranu. "Havran? Ale. No povídej." Pronesl a opět se ušklíbl.

Trochu přimhouřil oči při tom, jak se na něj snažil něco vymyslet a trochu si to urovnat. "Jo tak takhle jo? Rozjíždíš tu válku, drahý. Tamto byla jen odplata za maringotku, ale pokud to chceš takhle..." Pronesl, opřel se předloktím o jeho hruď a vjel mu rukou pod oblečení, přičemž mu nehty přejel dolů po žebrech a opět se ušklíbl. "Nechceš to ze mě sundat? Dobrá. Jenže takhle se vlci nekrotí, drahý." Pronesl a rukou mu chytil bradu a pozvedl jedno obočí. "Tak co? Chceš si s něčím takovým zahrávat nebo se pěkně vzdáš a všechno bude v klidu?" Zeptal se a rychle ho zuby štípl do spodního rtu. "Pořád jsi ty ten tam dole." Zamručel a hodil po něm další úšklebek.

Kéž by jenom tušil... Situace byla trošku jiná, než se na první pohled mohlo zdát. Jistě, Cheston možná na oko vyhrával, ale Rasmus měl v rukávu pár slušných es. Konec konců byl zvyklý na všemožné mocenské hry, intriky a další věci - bylo by dost nepatřičné, kdyby si nedokázal poradit v podobné situaci, zvláště vzhledem k tomu, že v rukou držel i docela solidní množství magie, aby si nějak v případě nutnosti mohl vypomoct.
Na druhou stranu ale nechtěl hrát úplně špinavě, jelikož mu na Chestonovi opravdu záleželo. Svým způsobem nedostal na výběr - tím, jak ho Cheston složil, totiž doopravdy započal částečnou válku. A Rasmus rozhodně nebyl ten typ, co by ochotně prohrával.

„Dost rychle. Někdy ti to předvedu, až budeme venku,“ poušklíbl se pobaveně. Sice úplně nesplňoval daná kritéria, jelikož na ty stromy technicky nelezl - vzhledem ke svému daru křídel preferoval létání, ačkoliv by to v dané situaci mohlo velice dobře být považováno za hrubé podvádění - ale rozhodně si byl jistý, že by se na ten strom dostal podstatně rychleji. Jak jinak, také? Ptáci to měli vzdušnou čarou podstatně snazší.
„Uznávám, že vrhat nože neumím. Tohle je dovednost, jaká se v místních kruzích moc neuznává, ale to ji rozhodně nečiní méně fascinující nebo užitečnou, však? Podobné zaučení bych rozhodně ocenil, o tom žádná.“
Samozřejmě, že byl ochotný se nakrčit nebo sklonit... Natož pak pokleknout. Pokud šlo o Chestona, byl ochotný učinit opravdu mnohé, ačkoliv pokud se zrovna cítil být v podobném rozpoložení jako předtím s těmi špičkami, nedokázal si zkrátka pomoct. Ne, že by snad byl od přírody vyloženě provokativní osobnost, to ne. Ale občas byla podobná pokušení jednoduše silnější než on sám.
„Dobrá, budu to asi brát jako kompliment. Tak jako tak... Nejsem v tom sám, drahý.“ Pousmál se na něj s náznakem pobavení vepsaným ve tváři. Pokud by si snad měli dát něco jako soutěž v podobné rovině, Cheston by se svýma rozkošnýma očima rozhodně vyhrál. Hotové štěňátko... A ten obojek k němu vážně sedl.

„Odplata za maringotku? Tu už sis ale vybral, víš o tom? U pana principála, to byla opravdu nejhodnější odplata, jaké si jenom mohl dosáhnout. Obávám se tedy, že v tomhle ohledu nejsi tak úplně v právu.“
Cheston měl ale pravdu, opravdu provokoval. Sice nemínil započít opravdovou válku nebo nějak přepálit, ale na druhou stranu - copak by si snad mohl pomoct? Po velice dlouhé době se cítil dostatečně uvolněný a jistý na to, aby se do něčeho podobného pustil, toho musel zkrátka nějakým způsobem využít. A nedalo se říct, že by snad Cheston tu válku sám nepodněcoval, jelikož to byla právě provokace z jeho strany, co Rasmuse hnalo tolik kupředu.
„Pročpak bych měl, drahý? Náramně ti ten obojek sluší, nesouhlasíš s tím snad?“ Odvětil s nepopiratelným pobavením, než mírně přivřel oči a zlověstně se pousmál, dávajíc na pár vteřin najevo, že tím jeho nekalé úmysly rozhodně nekončily - spíše naopak.
Než se tedy jeho milovaný stihl pořádně nadát a provést nějakou další provokaci, Rasmus ho shodil vedle sebe a chňapl po jedné z jeho rukou, natahujíc mu ji k čelu postele. Obojek byla jedna věc, ale když pořád tolik zlobil... Nemohl si přeci odpustit patřičnou reakci, však?
„Myslím, že vím, jak se krotí vlci, mon-cheri. Už máš obojek, pamatuješ? Ještě bych si mohl sehnat i vodítko, ale myslím...“
Pronesl a s naprosto nevinným úsměvem Chestonovi připoutal ruku ke kovové konstrukci čela postele úplně stejným způsobem, jakým mu předtím vyčaroval obojek na krku.
„...že tvoje provokace je poněkud bezpředmětná. Kdo z nás tu komu dal obojek, hm?“

„Mohu říct to samé,” odpověděla polohlasně, protože v tu chvíli jí jakékoli zvedání hlasu přišlo zkrátka nepatřičné. Takhle se to zdálo… jednoduše akorát. „A děkuji za tu upřímnost. Doopravdy.” I když přísahal, stejně se přes ni přelila malá vlna úlevy zkombinované s překvapením*. Svým způsobem to, že mluvit vážně na rovinu, pořád představovalo malé překvapení – ale nemusela pořádně pátrat v minulosti, aby věděla velice dobře, z čeho to bylo. Vždycky, když jí něco podobného bylo v minulosti slíbeno, stejně to ten dotyčný začal porušovat těsně poté, co přísahu složil. Matka, otec, sestry, spousta dalších, které ani pořádně neznala, ale stejně nechala jejich lži, aby se otiskly příliš hluboko na to, aby to dokázala jen tak ignorovat; reálně ten jediný, kdo jí za ty roky nesložil tenhle slib a prostě to dělal automaticky, byl její bratr.
Takže když teď Theoran skutečně dělal, co slíbil… nejenom, že ji to překvapilo, ale svým způsobem si ji to k němu o něco těsněji přivázalo. Pokud mohl mít někdy doopravdy jistotu, že nad ní měl větší moc a vliv, než se to kdy bez donucovacích prostředků podařilo komukoli jinému… bylo to právě teď.

Začalo to jako nevinná poznámka, ale on to vzal jako záminku na docela vážnou odpověď. To bylo… minimálně nečekané. Povytáhla nad tím prohlášením obočí v náznaku překvapení, nemohla si pomoci. Sice očekávala, že tyhle rodinné vztahy nebudou ty nejideálnější (a hej, co ona tak měla mluvit do toho, jak má fungovat rodina, když sama měla z valné většiny takovou, co stála akorát tak za starou grešli?), protože výbušně to vypadalo od chvíle, co na panství přestali být sami, ale stejně ji to trochu zaskočilo, nikoli opačně. I když její otec měl svérázný přístup k výchově a její sestry uměly být sebevíc zákeřné, stejně si nedovedla představit, že by od nich schytala nůž do zad. Na druhou stranu, od matky… to už byla jiná pohádka, nad níž se jí ani moc nechtělo uvažovat, to byla také pravda.
„To už skoro vypadá, že bych si měla někde vyhlídnout brnění,” zasmála se trochu kysele, ale poté zavrtěla hlavou. „Chápu, že asi nebude nadšená, pokud se cítí, že je držená v zajetí. Pokud by to něčemu snad pomohlo… mohla bych s ní zkusit promluvit. Pokud je vyděšená nebo rozrušená a jedná takhle, potom by klidné slovo nemuselo být na škodu,” navrhla to. Nezdálo se jí to zase jako tak šílený nápad, co si budeme. Rozhodně už za svůj život přišla s celou řadou horších. Poté mírně pokrčila rameny. „ A kdyby se jí snad nelíbilo ani to, zvládnu se bránit. Pochybuji, že nože budou horší než ze zálohy padající zrcadla, když jeden ví, že to má čekat.” No… to byla koneckonců pravda, na kterou by nemohl nic namítnout ani kdyby stokrát chtěl.

Netušila upřímně, jak se na tuhle její nabídku bude tvářit, ale zdálo se jí to jako něco, co by alespoň částečně mohlo fungovat. Ať už byla Rania zač, co chtěla, i tak Say přišlo, že alespoň částečně klidný rozhovor by uspěl mnohem více než to, že by si vzájemně bodali do zad nože. Mohla si jenom domyslet, že Rania docela pravděpodobně taky nevyvázla bez škrábnutí, takže by ji neudivilo, kdyby s ním moc nadšeně mluvit nechtěla. A už takhle tu bylo dusno od chvíle, co dorazili jak Breena s Desmondem, tak Rasmus s Chestonem – vidina toho, že by se to prohlubovalo a stupňovalo, už tak nebyla moc lákavá. Dusilo ji jenom to pomyšlení, a to i navzdory tomu, že si docela dobře uvědomovala, že záležitosti mezi Theoranem a jeho dětmi nebyly zrovna nakloněné tomu, aby se daly považovat za dobré. Pokud by to tak mělo vypadat i u Ranii, tak potěšte, bohové, jelikož něco takového se nezdálo jako zrovna příznivá vyhlídka.


* surprised Pikachu joined the chat

Nenáviděl upřímnost a otevřenost. V jeho světě to nebylo nic jiného, než projev slabosti a zbytečný risk. V celém jeho dlouhém životě se nenašel reálně ani jeden člověk, k jakému by byl ochotný přistupovat bez masky tvořené ať už falší nebo čirou temnotou. Neustále kolem sebe omotával stíny, lámal světlo a mlžil. Takové bylo jeho království i jeho život, neustále udržoval sebe i ostatní kolem ve spletitých lžích a nedovoloval nikomu, aby prohlédl dovnitř. Během všech těch let už nejspíše sám zapomněl, kým doopravdy byl - nasadil už tolik masek, zfalšoval tolik úsměvů a pronesl tolik lží, že z jeho opravdového já nezbylo nic víc než hrstka vychladlého popela.
Nehledě na všechny ty předpoklady se ale ve společnosti Sayleen cítil odlišně. Ta nutkavá potřeba mít absolutní kontrolu nad situací i lidmi ve svojí bezprostřední blízkosti ho pomaličku opouštěla. Nejen to, svým způsobem se jí dobrovolně vzdával - pokoušel se obrátit vůči odlišné cestě, vyzkoušet jiný přístup. Byť to byla opravdu nebezpečná věc, co mu mohla vybuchnout do obličeje jako salva pekelných plamenů připravená z něj nenechat ani ten zpropadený popel. Byl to obrovský risk, ale on ho ochotně podstupoval - jeho vztah vůči té mladé a nadějné ženě byl totiž podstatně silnější než jeho hrubě vštípená pravidla a smysl pro sebezáchovu. Ne, tentokrát v něm vyhrávaly vskutku nesmírně odlišné hodnoty, než jakých se za normálních okolností držel. Chtěl si toho doopravdy vážit, držet se toho. Pokusit se alespoň v jejím případě upustit od toho zvráceného jednání a dopřát Say alespoň špetku toho, po čem i ona sama toužila - pravdu, upřímnost, otevřenost. Transparentnost pro Theorana znamenala spoustu nemilých potíží, ale když se na celou tu prazvláštní záležitost díval s jistým odstupem, mohla by to být opravdu dobrá změna. Nepřemýšlel nad tím ani jako o obchodu, jako tomu obvykle míval. Ne, on neočekával žádnou odměnu za svůj vlastní vstřícný krok. A to byla věc, co v něm zanechávala téměř neznatelný záchvěv zmatení nad vlastním chováním. Co se to s ním dělo? Začínal měknout a slábnout?
Jasně si uvědomoval fakt, že na něj Sayleen a její přítomnost měly dost silný vliv. Pod jejíma rukama se měnil, přetvářel a svým způsobem i vzdaloval od vlastního jádra. Ne, že by snad přestal toužit po podrobení si druhých, aby si posílil vlastní vliv a podmanil si svět... Krve na rukou měl stále dost také. Ale i přesto se v něm něco začínalo dávat do pohybu. Něco tajemného, ale přesto velice silného. A on si nedokázal pomoct, ale nechápal to, byť se to ani nepokoušel preventivně zastavit. Jen čert věděl, zda by byl něčeho podobného vůbec schopný - boj proti neviditelnému a neznámému sokovi byl stejně nemožný jako chytání vody s děravým vědrem.

„Není zač, Sayleen. Tedy... Technicky je, ale v tvém případě neplatí značná spousta pravidel. Tudíž to myslím naprosto upřímně a bez jakýchkoliv postranních úmyslů, když říkám, že není třeba děkovat. Já... Asi to bude znít otřepaně a hloupě, ale nechci tě zklamat.“
Připadal si jako patetický mladík pokoušející se o sblížení s vysněnou dívkou, ale vlastně... Neměl od toho až tak daleko. Byť nevnímal žádné intenzivní romantické pobláznění, jeho pouto vůči ní bylo opravdu hodně silné. Téměř stejně silné jako jeho jediná reálná vazba k dalšímu člověku... A díky tomu si Theoran začínal pomaličku uvědomovat, že by si vůči Say nejspíše dokázal vypěstovat nejen opravdovou důvěru, ale i nefalšovaný respekt.
„Ach, to ne. Ty nikdy tady nikdy žádné brnění potřebovat nebudeš, moje milá. Nikdo z nás vůči tobě nepociťuje žádné napětí, natož pak zlou krev. Tohle je spíš takový... Vrozený nešvar, co se nese v rámci našeho rodu. Jsme předurčení k tomu vzájemně stát i ve smrti a bránit jeden druhého nebo bojovat až do poslední kapky krve. Upřímně doufám, že se Rania nachází na té první straně, ale vzhledem k okolnostem našeho setkání a všem těm věcem kolem... Nemůžu říct, že bych nechápal její náhled a pocit ohrožení. Hádám, že bude potřebovat čas a prostor, což jí rozhodně míním poskytnout, ale zároveň jsem musel vymezit jisté hranice.“
Ačkoliv to nedával nijak okatě najevo, vlastně mu Rania byla ze všech jeho dětí nejbližší. A to dokonce i navzdory faktu, že ji znal nejkratší dobu a neměl ještě ani šanci navázat s ní reálné pouto - něco je i přesto spojovalo, cítil to v kostech. Bylo to jako chladný závan tragédie, doplněný o silně železitý pach krve. Byli si mnohem podobnější, než se mohlo prve zdát. Oba si prošli peklem a byli zavržení... To byla věc, s jakou Theoran dokázal nejen těžce soucítit, ale především velice dobře pracovat. Na takových základech se dalo dobře stavět, jen potřeboval správnou příležitost - ideálně bez nože v ruce nebo zádech.
„To bys udělala?“ Zamrkal s viditelným překvapením. Ne, že by ho snad upřímně šokovala ta ochota, ale spíše ho zaskočila ta vysoká míra upřímné iniciativy, která se objevila téměř jako záblesk zčistajasna. Nemohl lhát, bylo to pro něj vskutku velice příjemné překvapení - a neskutečně moc to oceňoval.
„Pokud by ti to nevadilo... To by bylo opravdu perfektní. Byl bych ti za to velice vděčný, Sayleen.“ Nepatrně se na ni pousmál, než ji vzal za ruku a vtiskl jí na hřbet něžný polibek, o poznání více rozšiřujíc úsměv na svých rtech.

"Páni, to zní zajímavě. Otec míval spousty podobných tajných vchodů a cest na svém panství... Tedy. Můj otčím samozřejmě... Otec panství neměl..." Pronesl, při čemž se trochu zamyslel. Otce si totiž pamatoval velice matně, protože byl od něj s matkou odloučen, když mu bylo 10 let. Mimo to otce už před tím vídal pramálo. Neustále byl buď v práci nebo v úkrytu mimo domov, aby je neprozradil a to znamenalo, že s matkou trávil mnohem více času než s ním. Každá podobná vzpomínka ho bolestivě ranila, i když by to zřejmě nahlas nepřiznal a on měl co dělat, aby zachoval klid a celé to nějak přešel. Neměl v tu chvíli úplně čas na vzpomínky a sebelitování. "Každopádně... Zpátky k věci. Podobné věci mě celkem zajímají, takže, abych pravdu řekl, se na ten průzkum celkem těším" Pronesl po tichém odkašlání a nasadil mírně nucený a bolestivý úsměv. On sám emoce považoval za hrozbu a slabost, tak jak ho to vlastně starý generál učil, takže je byl zvyklý pokaždé zakrýt a nerad o nich mluvil, protože tím nastavoval záda pro nějakou pěknou nabroušenou kudlu, kterých jistě na světě nebylo málo. "To je poměrně rozumná teorie. Já ho tedy pochopitelně neznám, ale vkládám v tvoji úvahu důvěru. Přeci jen, jak jsem již řekl, jsme na stejné lodi." Pronesl a věnoval jí dokonce celkem vlídný úsměv.
Více než to, že byly již existující knihy předky přepisovány ho však zarazil jiný fakt. "Ty máš přítele?" Zeptal se automaticky bez jakéhokoliv zaváhání o tom, zda to bylo vhodné nebo jestli to tak vůbec myslela. Neměl na tohle zrovna dvakrát dobrý čich, protože co se týkalo empatie na tom byl celkem bídně.

"Dobře, jak říkám. Veď cestu. Postup je čistě na tobě." Pronesl, při čemž ji opatrně následoval. Musel přiznat, že sídlo bylo zřejmě ještě honosnější a s největší pravděpodobností i větší než generálovo. Na rozdíl od toho menšího mělo však zatraceně temnější a více tísnivou energii, než kterou kdy vůbec zažil.
V momentě kdy však zastavili u toho obrazu, musel se pozastavit i on a na chvíli se zamyslet. To děvčátko mu až nápadně připomínalo Niadee a možná měl pravdu nebo byl ten obraz zkrátka něčím jiný a pro Niadee zvláštní, protože změna v jejím chování a náladě byla jasně znatelná i pro něj, a to bylo sakra co říct. I přesto se však rozhodl to přejít bez poznámky, protože mu to nepřišlo jako dvakrát vhodná chvíle.

Když pak scházeli a on byl upozorněn na to, aby si dával pozor na hlavu a nohy, musel se nad tím trochu pousmát. "Samozřejmě, ale neboj. Nejsem tak nemotorný jak vypádám. Jinak bych nebyl v tak nebezpečné práci na živu, no n-" Ani to však nedořekl a i když si dával pozor na nízký strop, na futra už tak opatrný nebyl a s dunivou ránou se práskl silně a bolestivě do hlavy. No a aby to nebylo malé varování, tak jak z těch futer automaticky vycouval, zakopl o spodní schod a rozplácl se na schodišti s pár schody zaraženými v zádech. "...beru zpět" Pípl tiše a sykl bolestí a strachem se vůbec na moment pohnout.

Pohlížela na něj opravdu úplně jinýma očima. Neznali se dlouho, ale… Svým způsobem se jí měnil před očima, chvílemi. Už věděla s jistotou, že nebyl jenom namyšleným generálem, který byl zvyklý všechno kolem sebe kontrolovat. Moc mu sice do hlavy možná stoupla, zrovna tohle Niadee úplně stoprocentně posoudit nedokázala, protože měla stále tendence v lidech vidět převážně to dobré, ale rozhodně nebyl kompletně zkažený. Tak to opravdu nebylo, uvnitř jeho nitra se skrývalo podstatně více. Vlastně už mu ani nezazlívala to, že ji tak nevybíravě sebral na té zpropadené tržnici a prakticky unesl. Opravdu se mu snažila porozumět, dostat se pod tu tvrdou a zdánlivě neprostupnou slupku.
Zajímal ji, chtěla vědět více. Už měla alespoň základní povědomí o tom, že se v jeho životě stalo něco hrozného… Ta vesnice, rodina. Detaily z něj tahat nechtěla, protože si moc dobře pamatovala reakci z doby, kdy se přesouvali k jeho úkrytu - a to byla věc, jakou Niadee vskutku opakovat nechtěla. Způsobila mu tím bolest, což byla ta poslední věc, jakou by si přála. Ona… Dokázala si dupnout, postavit se tváří v tvář různým katastrofám, ale měla příliš dobré a měkké srdce na to, aby jen tak snášela utrpení druhých. A to platilo i v případě pana generála, s kterým se tak ironicky pohádala přímo před zraky kupců i návštěvníků trhů. Litovala toho? Svého chování ve voze trošku, ale té hádky ani trošku ne. Osud měl nevyzpytatelné cesty i způsoby, měli se setkat. A ona tu skutečnost brala jako zkoušku i dar. Vycházet s Alériem nebylo snadné, ale hodně ji to učilo. Ať už si to tedy on sám uvědomoval nebo ne, Niadee v duchu spřádala plán, jak ochránit je oba… A pokud možno, jak mu reálně pomoct. Nebyla to totiž tak úplně jen ona, co by potřebovala záchranu, však? Svět nebyl černobílý, křičel všemožnými barvami i odstíny.

„Také si je prozkoumával?“ Vrhla po generálovi kradmý, milý úsměv. Snažila se mu tím dát najevo, že záleželo na jejich vztahu a hloubce, ne přesném pojmenování. A především: že mohl mluvit, pokud po tom toužil. Pokud byla totiž zrzečka v něčem skutečně dobrá, bylo to naslouchání druhým. Alério sice nepůsobil úplně jako ten typ člověka, co by nějak zvláště toužil po vrbě, ale… Jeden nikdy neví, však? Chtěla mu dát prostor, pokud by se pro to snad rozhodl.
„Ach. Hádám, že to zní dost nadějně, však?“ Zasmála se tiše, než se na moment zastavila a chvíli se na něj jen usmívala, pohlížejíc mu do očí. Výškový rozdíl mezi nimi to činil docela těžké, protože se nad ní Alério tyčil jako věž, ale Niadee si nestěžovala. Prostě k němu zvedla svoje zelené oči, krátce se uculila a nakonec ho váhavě poplácala po hrudi.
„Ano, to jsme, drahý Alério. Doufám, že na to nezapomeneš…“ Upřeně mu hleděla do tváře a na moment odložila ten jiskrný, srdečný úsměv, pohlížejíc na něj s naprostou upřímností a bez sebemenšího filtru. Se vší tou zranitelností, důvěrou… A také nadějí. Neměli šanci se odtamtud dostat, pokud by nespolupracovali. Ani jeden z nich by sám neobstál, tím si byla naprosto jistá. Museli spolupracovat, jinak to nešlo.
Zatímco generála vykolejilo to, co mu Niadee pověděla, samotnou zrzečku zase kompletně zaskočila jeho otázka. V důsledku toho se v příští chvíli ocitli v dost podivné situaci, kdy si vyměňovali zmatené pohledy a atmosféra kolem nabírala dost ironickou atmosféru. Ta nakonec vyvrcholila v tichý, avšak nefalšovaný smích ze strany Niadee.
„Já? Přítele?“ Zavrtěla rázně hlavou, než nakrčila ramena. „Vypadám jako mladá žena, co má spletité vztahy s muži? Není to přítel jako přítel, prostě… Rodinný přítel. Kamarád, dalo by se říct, ale… Naše pouto je mnohem hlubší, než co by se dalo říct o běžném kamarádovi. Jsme mnohem víc jako sourozenci. Pamatuješ na Aatelise? To bylo asi nejblíže, jak jsem se dostala k reálnému vztahu. Odkoupil mě jako cetku a chtěl si mě vzít, protože jsem byla odlišná. Já… Nejsem si jistá, jestli jsem schopná důvěřovat druhým, pokud jde o tenhle typ vztahů… Všichni muži, které jsem doposud potkala, chovali se… Příšerně.“ Ani netušila, jak rychle se jí podařilo sklouznout od nevinného vtipu k tak… Osobním věcem. Vyletělo to z ní podstatně dříve, než si to reálně stihla promyslet - a když už nechtěně vyložila karty na stůl, otřásla se chladem a děsem, když si vzpomněla na Zoreana a to, jak se k ní choval. Aatelis nebyl o moc odlišný… Všímala si toho, jakým způsobem ji vnímal. Oba dva ji brali jako svůj majetek, toužili s ní nakládat dle svojí libosti. Očekávali slepou poslušnost, oddanost. A jeden z nich si obě dvě věci pojistil tím, že jí zlámal křídla.
Niadee se pomaličku k Alériovi obrátila zády a trhaně se nadechla, pokoušejíc se chytit znovu svoji rovnováhu. Nechtěla propadat slzám, ne tam a teď. Nesměla, byli na důležité výpravě a situace byla absolutně nevhodná, ale… Najednou na ni plnou tíhou dolehla realita toho, jak moc spoutaná byla - po tolik let. Přesouvala se z okovů do okovů, jak si teď vůbec pomohla? Na moment unikla od doslovného řetězu a bití. Theoran byl ale evidentně schopný obojího, měla se historie opakovat? Už potřetí?

Postupem času se opět dostala do relativně klidného stavu, zaplašila další slzy (byť se chvilkovému, tichému pláči neubránila) a vedla je tajnou chodbou. Svoje varování myslela naprosto smrtelně vážně, protože ty cesty byly vážně zrádné… Ale nejspíše ji mohlo napadnout, že si bude její společník natolik sebejistý, že si nebude dávat dostatečný pozor. Bohužel jí to došlo až v moment, kdy se ozvala ta příšerná rána.
Zrzečka se ihned obrátila dozadu a zděšeně zalapala po dechu, než rychle padla na kolena vedle Aléria a začala ho kontrolovat. Vzhledem k tomu, jaký mezek to byl, asi… Měl by být v pořádku, však? Tvrdohlavý byl až až. I přesto o něj měla starost, nedokázala si pomoct. Tak nějak neuměla vypnout svoji starost o ostatní - a to dokonce i v jeho případě.
„Bohové… Jsi v pořádku? Nehýbej se,“ vydechla poněkud rozrušeně, než mu položila dlaň na hruď, aby si pojistila, že se nebude ihned pokoušet zvednout zpět na nohy. Tím by si mohl velice dobře tak akorát přidělat na další potíže… Nejdříve potřebovala tedy zjistit, jestli ten úder do hlavy nebyl až tak silný, aby mu nezpůsobil vážnější zranění.
„Nevypadáš nemotorně, pokud zrovna posloucháš.“ Šťouchla do něj nepatrně, záměrně si vybírajíc nebolavé místo, aby mu to ještě nezhoršila. Automaticky se jí přitom po obličeji rozlil krapet pobavený výraz, který nakonec překlenul v tiché chichotání.
„Koho by napadlo, že mocného generála přemůže nízký strop? Hlupáčku.“ Zavrtěla hlavou s cukajícími koutky, než mu opatrně nadzvedla hlavu a začala ho preventivně trošku léčit - kdyby se mu přeci jen vzhledem k tomu pádu něco stalo, alespoň mu mohla pomoct. Magii v krvi měla dost silnou… A léčení se učila už od malička, Rasmus byl hodně dobrý učitel.
„Můžeš se hýbat? Nemáš mžitky před očima nebo něco takového? Pokud ano, rozhodně se nezvedej.“

"Jo. Vím, že asi působím jako člověk, kterého nic nebaví, ale jo. Tohle je jedna z mála věcí, co mě fakt bavila. Procházet různé tajné chodby a objevovat, co jejich útroby skrývají. Postě bych to přisoudil mé zvědavosti." Pronesl s menším nakrčením ramen a dokonce nepatrným úsměvem. Neměl rád většinu svých vzpomínek, ale zrovna v tomhle případě to neplatilo. Za ty šťastné byl rád, i když je stále viděl jako formu slabiny, protože vyvolávaly, sice pozitivní, ale stále emoce. To pro něj obvyklé nebylo. "No můj otčím to zrovna rád neviděl. Kdo ví jestli kvůli mé bezpečnosti, což pochybuji, nebo kvůli tomu, že v těch chodbách skutečně něco skrýval."

Když ho poté poplácala po hrudi, překvapeně zamrkal a chvíli se konečně upřímně zamyslel nad tím, co řekla. Museli spolupracovat. Nejdřív k ní cítil zášť a byl její existencí naprosto otrávený a teď se najednou ocitli v jednom týmu. Oba dva měli stejný problém a stejný cíl a jediná cesta k němu spočívala ve spolupráci, což bylo v tu chvíli až děsivé slovo. Co bylo ale děsivější byl fakt, že si dával pozor na jazyk. Skoro mu až záleželo na tom, aby jí znovu zbytečně neranil. První myšlenka, co v něm vyskočila na povrch bylo totiž říct něco ve stylu "Nic jiného mi nezbývá, ne?", ale na poslední chvíli ji spolkl a místo toho přikývl. "Samozřejmě. Teď jsme jeden tým. Je mi jedno, co se mezi námi stalo. Musíme táhnout za jeden provaz." Pronesl poměrně klidně.

Nastalá situace byla však jemně trapná. Rozhostilo se mezi nimi krátkodobé ticho a proběhla výměna zmatených pohledů. Sám Alério moc nevěděl, co na to říct, protože takovou odpověď nečekal. "Já nevím. V tomhle se nevyznám, ale rozhodně bych řekl, že máš šanci na vztah větší než já. Já opravdu nejsem ten typ, kterému by každý padl kolem krku. Držím si lidi od těla, a očividně to ostatní vidí." Pronesl konečně po nějaké té době zvláštního ticha. "Ale každopádně chápu už jak to s tím svým známým myslíš. Ani mě to nenapadlo. K takovým poutům mám totiž asi tak stejně daleko jako k reálnému vztahu, ale lidi furt žvaní o lásce, takže to byla první věc, která se mi vybavila." Dodal pro ujasnění, než si všimnul co se vlastně dělo Niadee. Očividně si musela vzpomenout na něco bolestivé. Alespoň něco měli společného, takže Alério moc dobře věděl, jaké to je. Povzdechl si, přistoupil blíž a položil jí ruku na rameno. "Já-... Ach jo, tohle neumím. Neumím mluvit otevřeně, ale zkusím to, dobrá? Já vím jaký to je. A sem tam jsem si přál, i když se mi to neříká dobře, aby tam prostě někdo byl a udělal tohle." Pronesl a roztáhl s povzdechem ruce. "Chceš obejmout?" Zamumlal z povytaženým obočím.

Když se však o něco později odehrálo to menší drama na schodišti a on se křápl do hlavy a v zádech mu přistála hrana schodů, ze zamručením jen zvednul hlavu. To ale už viděl, Niadee, jak u něj klečí s poměrně starostlivým výrazem a tak trochu mu brání v tom, aby se pokoušel zvednout. "Hele já nejsem nemotorný. Jsem jen vysoký. A ten strop nízký." Zamručel a povytáhl trochu překvapeně obočí. "Proč ti záleží na tom, jestli jsem v pořádku?" Naprosto ho její starost zaskočila. Od doby kdy ztratil své pravé rodiče totiž neměl nikoho, kdo by se o něj strachoval. A už vůbec ne někdo, na koho byl tak neskutečně protivný. "Ale ano, myslím že jsem v pořádku. Možná budu mít bouli a naraženou kostrč, ale jinak dobrý." Přikývl na znamení, že to je opravdu v pořádku a pomalu se posadil. "Staré budovy. Zapomínám jak nízké ty prostory dokážou být." Pronesl a promnul si místo nárazu na čele.

Pousmála se, ačkoli ten úsměv byl spíš než cokoli jiného opatrný. Ne vůči Theoranovi, spíš obecně vůči tomu, co se jí honilo hlavou. „Tvůj rod je vážně speciální v dost ohledech, takže hádám, že by mě to nemělo už ani překvapovat,” uznala, jelikož… taková byla zkrátka pravda. „Ale děkuji za vysvětlení, to… je docela nedocenitelná věc. Pokusím se to tak brát,” dodala ještě. Fakt byl, že zase tak odlišné od toho, jak se k sobě chovali Killiani, nebylo od toho, jak se mezi sebou prala o moc a vliv snad každá šlechtická rodina v Naarosälli. Ačkoli motivy se maličko měnily, tak základní pointa zůstávala – moc uměla s rodinou udělat věci, které byte neočekávali a nevěřili jim, dokud byste se nestali jejich svědky. Věděla o tom svoje právě díky své matce. To, co se dělo na panství na severu Nescory, nebylo tak odlišné v samém základu, ač každá situace byla oděna do jiného hávu, jádro zůstávalo obdobné.
A fakt byl, že pokud tu chtěla existovat a přijít nějakým způsobem na to, jak i skutečně fungovat, tohle byly věci, které si potřebovala zarýt tak hluboko pod kůži, jak jenom to šlo. Neuvažovala o budoucnosti tak moc, jak by měla, a zatím se držela hlavně přítomnosti, ale fakt byl, že nějaká flexibilita v přizpůsobování se prostředí byla zkrátka a dobře nevyčíslitelná a potřebná. Takže se to tak rozhodla brát.

Maličko se pousmála, když ho ta její nabídka tak překvapila. „Myslím, že je to vlastně docela maličkost, kterou můžu udělat v tuhle chvíli. Po tom vašem posledním příjemném rozhovoru,” načnula a kmitla očima k vlastním prstům, na kterých se ještě drželo pár zaschlých kapek krve z toho, jak mu ránu na zádech ošetřila, „mám dojem, že kdybys to vyzkoušel ty, tak to nedopadne zrovna dobře. Vlastně pravým opakem. A kdyby se snad pokusila o něco podobného, co u tebe… tak aspoň vím, že to od ní můžu čekat.”
Přepokládala, že to jeho případ nebyl… ukažte jí někoho, kdo se dobrovolně nechá bodnout do zad jen tak, jako zpestření večera. Odpověď? Nikdo takový se jen tak nenajde, přesně tak. Navíc, v Theoranově případě spoléhala na to, že už dle toho, jakou náladu měl, když přišel, to vážně v plánu nebylo. A mohla předpokládat, že podobným způsobem skončila i jeho dcera – to poslední, čemu by věřila, by bylo to, že by jí takovou laskavost nechal jen tak projít. Když už by byla u toho mluvení… zkontrolovat, že tu dneska v noci nikdo nebude chodit s bodnou ránou v těle, byla ta nejmenší věc, kterou mohla udělat v současném stavu… a to stálo alespoň za pokus.

Stálo jí to ale za to, když se mu na tváři z těch doteď stažených chmurů na rtech problýsknul úsměv. Fakt byl, že i když se často tvářil jako spokojená kočka, co zrovna ulovila kanára (nebo jako krkavec, co ulovil jednorožce, to nechám na vašem posouzení), tak byl fakt, že zase tak často ho neviděla se skutečně usmát. O to méně, aby se ten úsměv dostal až k očím.* A když ten úsměv skutečně viděla, přišlo jí to na krátký moment jako škoda, než prostě přijala to, že si to musí užít, dokud ta situace trvá. Sama se neubránila úsměvu na oplátku, který ještě podpořila červeň, která se jí přehnala po tvářích, když jí vtiskl ten polibek na hřbet ruky.
Nebylo to gesto, které by snad dělal poprvé, ba naopak, ale v tuhle chvíli to zkrátka… mělo ten úder, který to mít mělo. A kdo byla, aby něčemu takovému mohla odolat, že ano?

„V tom případě to považuj předem za vyřízené,” pousmála se na něj na oplátku, než bez nějakého rozmýšlení nad tím, co že to vlastně dělá, vztáhla ruku k jeho tváři a lehce mu obkreslila konečky prstů linii čelisti. Stejně tak se dvakrát nerozmýšlela, než jí ze rtů splynula další slova. „Chápu, že důvěra se přeceňuje, ale… nejsi v tom sám. I když je to všechno kolem šílené, jak jenom chce.” V očích i v hlase v tu chvíli měla zkrátka jenom klid. Nezamýšlela se nad tím, jaká můžou mít nějaká rozhodnutí důsledky, zkrátka jenom přijímala tu situaci, jaká byla. A tak trochu chtěla, aby měl možnost to vidět stejným způsobem. Těžko říct, kdy přesně nastal ten zlom toho, že nechala mluvit emoce a ne rozum, ale… někdy to zjevně přišlo. A ona se tomu prostě nebránila, ale stala se tomu prostředníkem.
Nakonec prsty, kterými mu pořád lehce kreslila po tváři, sjela těsně pod jeho bradu a opatrně si ho přitáhla blíž. Na krátký moment zaváhala, protože pořád tu byl ten fakt, že stále existovaly chvíle, kdy nevěděla, jak přesně se k němu má chovat. Jen jako milenka… nebo jako družka. V tuhle chvíli ale tyhle otázky prostě zmizely a ona je nemínila nahánět a hledat. Vyměnila polibek, který jí vtiskl na hřbet ruky, opětováním na rty, a pořád v tom doznívalo to, co řekla. Jelikož pokud někdy myslela něco skutečně vážně… bylo to právě tohle.


* Anebo, jak tvrdí mé psaní, „oči se dostaly k úsměvu”, že ano.

Kéž by tak věděla, jak moc tíživá pravda se skrývala za jejím výrokem… Bylo to natolik výstižné, že Theoranovi nad tou hořkou ironií nuceně zacukaly koutky rtů. Neusmál se kompletně, jelikož by tím podlehl klamné iluzi, že s tím byl v pořádku - což nemohlo být dále od reality. Choval vůči svojí linii vskutku komplikované, rozporuplné emoce. Odmítal, aby ho jeho původ definoval, ale zároveň se o něj neustále opíral. Rodové jméno i krev proudící jeho žilami mu poskytovaly značné výhody, ale každá jediná z nich vyžadovala nechutnou oběť.
Toužil se od té zmínky odklonit, kompletně ji vytěsnit a nevzpomenout si… Jeho mysl to zbožné přání však kompletně zavrhovala. Tím, jak blízko se nacházel k Sayleen jednoduše nebyl schopný se těch úvah zbavit - vnímal ji totiž jako svoji vyvolenou, sobě rovnou. Pouze ona v něm dokázala probudit něco, co alespoň matně připomínalo opravdový cit, téměř jako kdyby vládla jakousi tajemnou formou magie, co zaříkávala jeho zkamenělé srdce. Díky ní nebyl kompletně zmámený pouze hněvem a bolestí, znovu začínal vnímat okolní barvy a opravdové tóny života. A možná, ale opravdu jen možná… Nebyl kompletně zavržený. Theoran nevěřil na osud ani nic podobného, ale dokud se držel po boku Sayleen, víra k němu přicházela podstatně snáze. Zda to mohl být skutečný závan naděje nebo pouhá krutost ze strany bohů, to posoudit nedokázal. I přesto ale mohl s jistotou konstatovat, že se cítil částečně osvobozený od svého všudypřítomného stínu. Dokázal se opravdu nadechnout, nemusel pohřbívat svoje živelné potřeby. Místo aby pokračoval ve svojí pozvolné přeměně v monstrum s ledovou kůží a skálopevným jádrem, uvolňoval se. A to byl neskutečně obrovský dar, byť s sebou přinášel i značnou formu potíží a zmatení.

„Ani netušíš, kolik pravdy se za těmi slovy ukrývá,“ špitl nakonec velice utlumeným, zhrublým hlasem, téměř jako kdyby se tu větu bál vyslovit nahlas. Taková byla realita: obával se dávat najevo svoje opravdové pocity, pokud byť jen okrajově narážely na jeho zkřehlou část osobnosti. Nehledě na to, že od událostí, co ho přiměly se téměř rozpadnout na prach a následně povstat s železnou vůlí i kůží uplynula notná řádka let, některé rány byly stále nezocelené. Opravdu snažně pracoval na tom, aby smazal otcovu křivdu, odkaz i všechnu bolest, co mu způsobil - jejich kořeny se ale navzájem proplétaly, škrtily a nořily podstatně hlouběji, než kam se mu doposud podařilo dosáhnout. Nemohl vypálit všechno až do základů, aniž by tím nevzplanul i on sám… A ačkoliv byl sám o sobě mocný i schopný, vlastní království ještě vybudovat nedokázal.
Stíny oněch myšlenek ho v důsledku zanechávaly ve značně bolestivém a zahořklém stavu. Jeho nitro se zmítalo hněvem i smutkem, z níž pouze jednu část dokázal kompletně udusat do země - kompletně slepý vůči tomu, že tím jen podněcoval sebedestruktivní sklony, jelikož narušoval rovnováhu vlastního charakteru. S každým drobným náznakem bolesti ozývající se ze starých ran, co uzavíral hluboko pod povrchem na místě plném černoty, jež měla pohltit a zadusit kteroukoliv emoci, se nořil hlouběji do temnot. Pakt, jež uzavřel nejen s rodinnou matronou, ale především jejich společným pánem, z něj nepříliš pomalým tempem činil tvora, který mnohem více připomínal démona, než lidskou bytost. Theoran si to neuvědomoval… Pouze se s každou padlou vrstvou lidství cítil svobodnější a pevnější - byť tomu bylo spíše naopak. Svazoval tím sám sebe, pouze oddaloval otevřený projev svého šílenství a obrovskou agónii, jež ten obrovský výbuch nepříčetnosti následovala jako oddaný pes.
Současnost však Theorana udržovala v lživém pocitu bezpečí… Rüvikova zdánlivá náklonnost v něm evokovala iluzi moci, díky níž měl pocit, že držel situaci ve vlastních rukou. Pevně, tak moc pevně, že mu veškerou moc nemohl uzurpovat nikdo. Dokonce ani jeden z vlastních synů, vůči kterým si začínal pěstovat opravdu nezdravou míru paranoii. Nechtěl se ohlížet přes rameno, opravdu ne. I přesto v jednom z nich pokaždé spatřil matný obraz sebe samého, což v něm vyvolávalo smíšené pocity. Odmítal soucit. Emoce a pouta byly projevy naprosto zbytečné slabosti, od níž se dávno odpoutal. Ale i přesto… Svým způsobem se bál. Podvědomě činil nápadně podobná rozhodnutí jako vlastní otec, čímž si pod sebou aktivně podřezával větev. Rasmus byl jako odraz jeho dřívějšího já, jen zdánlivě oslabený. Právě ten fakt Theoranovi nechával alespoň špetku klidu, jelikož tenhle zdánlivě zanedbatelný rozdíl mu dodával obrovskou výhodu. Existovala pouze jedna koruna, jeden trůn. A on byl natolik obrněný vší bolestí, že byl připravený na cokoliv - což byl ostatně i důvod, proč doposud neurvale vítězil.

Dlouhé prsty temna se násilně stáhly, zažehnané nečekaným zábleskem světla. Zábleskem světla, co jindy krutého a necitelného muže přiměl pozvednout oba koutky rtů v nepatrný úsměv. Sayleen byla téměř jako kouzelnice - dokázala to, kde jiní odporně ztroskotali a byli přinuceni za svoje snahy zaplatit vlastní krví a životem. Ať už to byla její osobitá jiskra, jedinečnost pouta mezi nimi či ztrácející se upomínka na dvě minulé velice důležité ženy v Theoranově životě, konejšila ho. Evokovala v něm zvláštní formu klidu a naděje.
„Rozhodně bych to maličkostí nenazval, drahá Sayleen. Nemáš potuchy o tom, jak veliké gesto to je.“ Za normálních okolností by využitím podobných slov pouze sladce vylhával cestu ke svému předem vytyčenému cíli, ale… Ne tentokrát. Ne v jejím případě. Vlastně to bylo neskutečně prazvláštní, jelikož vůči ní toužil být co možná nejvíce otevřený, držet si dle situace co nejvyšší míru upřímnosti.
„Obávám se, že máš pravdu. Nemá smysl si cokoliv nalhávat… Pouto mezi námi dvěma je slabé. Nedostal jsem šanci s ní opravdu trávit čas, pozorovat ji, jak se rozvíjí… Našli jsme se až příliš pozdě na to, abychom začínali s čistým štítem.“ Hořký to fakt… Zrovna v případě Ranii by se dost možná opravdu snažil. Toužil ji poznat, poskytnout jí alespoň zanedbatelné množství citu, co se v něm ještě stále nacházelo - ale to nemohl učinit za stávajících podmínek, jelikož byla situace nakloněná hrubě proti němu.
„Nemyslím si, že by se o něco podobného pokusila ve tvém případě, Sayleen. Abych pravdu řekl… Jsem upřímně zaskočený tím, že v sobě našla tolik kuráže, aby to udělala. Je křehká a nejistá, poznamenaná z minulosti. Je příliš snadné se obrátit vůči někomu, kdo na člověka vyvíjí tlak svojí autoritou a nekompromisním jednáním, byť je obojí míněné dobře. Pravděpodobně se zalekla, což jí nelze vyčítat - ty pro ni ale nepředstavuješ žádnou formu hrozby, svým způsobem jste si docela podobné. Věřím tomu, že ti dá větší šanci, než by dala mě. Vyslechne tě, nepokusí se ti ublížit.“ A pokud by k něčemu takovému přeci jenom došlo… Stihla by ji opravdu rychlá a krutá reakce, jakou by jistě zažít nechtěla. Theoran mínil Say udržet v absolutním bezpečí, kdokoliv by se na ni jen křivě podíval by mohl velice dobře skončit opravdu hodně zle. Dcera nebo ne… Sayleen pro něj představovala vskutku blízkou, ceněnou osobu.
Podobné úvahy však se svojí milou sdílet nemohl. Riskoval by tím ztrátu její už tak křehké důvěry, nechtěl ji vyplašit. A tak sice v duchu plánoval, co by v případě takové situace činil, ale… Držel veškeré potenciální plány hezky ve svojí hlavě, dokud je nebylo zapotřebí vypustit.

„Opravdu si toho cením, Sayleen. Děkuji.“ Pronesl dokonale uvolněným hlasem, zatímco si na rtech udržoval ten neobvykle vlahý úsměv, co v něm vyvolala. Cítil se opravdu… Zvláštně dobře. Hněv a rozčarování, co přinesla Rania a její vzdor, se zdály být kompletně smazané, zatímco je se vší jiskrností nahradila zvláštní forma pokoje a štěstí.
Znělo to absurdně, hovořit v jeho případě o pocitu štěstí. Theoran podobné věci nezažíval… Nedůvěřoval svému srdci, pokoušel se ho všemožně umlčet a ignorovat, stejně jako pokaždé spolehlivě udusil jakýkoliv náznak emocí. Tentokrát avšak učinil kompletní opak. Dovolil si nejen vnímat, co mu ta hluboce ukrytá stránka vlastního nitra podsouvala… Doslova jí umožnil, aby dočasně převzala kontrolu a kompletně ho zaplavila. Byl šťastný, doopravdy a nefalšovaně. A vděčil za to jen a pouze mladé ženě před sebou, což si velice jasně uvědomoval.
I proto nechal Sayleen prostor, nijak do jejího konání onoho vlahého gesta nezasahoval… Vlastně si to pouze užíval. To, jakým způsobem se na něj dívala, jak k němu přistupovala. Polibek, co mu věnovala. Kterak o sobě smýšlel jako o kompletně otupělém, ohněm a kamenem zoceleném stvoření… Dokud se nacházel v její bezprostřední blízkosti, byl jako vyměněný. Dokonce i úsměv na jeho tváři byl kompletně upřímný, bez sebemenšího náznaku zlovolnosti. Takový dopad na něj Say měla.
Chvíli na ni pouze hleděl svýma potemněle šedýma očima, ve kterých se na drobný moment rozzářil plamínek stříbře, než úsměv o poznání rozšířil a polibek jí s překvapivou něžností oplatil. Nebyl sice ještě překvapený kompletně uvěřit tomu, že by se na něj nakonec přeci jen snad mohlo usmát štěstí… Ale rozhodně si toho všeho neskutečně moc cenil.
„Důvěra je nesmírně vrtkavá a cenná věc… A já jsem skutečně šťasten, že ji mohu vložit do někoho jako jsi ty. Děkuji ti, Sayleen. Za všechno.“ Ta slova mu naprosto samovolně splynula ze rtů, doplněná o drobný, opravdu šťastný úsměv. Než se vzdálil, na krátký moment se opřel čelem o její, pomaličku přivírajíc oči, neskutečně ukonejšený jejich vzájemnou fyzickou blízkostí.