Panství rodu Killian

Ponuře vyhlížející budova postavená z kamene stejně černého, jako je sama noc. Po mnoha letech bez náležité péče je sice celý pozemek částečně zpustlý a rozhodně se nadá srovnávat s dobami, kdy se nacházel ve stavu bujarého rozkvětu - obsidiánově černé zdi zdánlivě pohlcují sluneční paprsky, zatímco měsíční svit na nich tvoří roztodivné obrazce... Společně s vitrážovými okny evokují dojem nadpřirozena, který se šíří po celém pozemku. Ať už se člověk prochází zahradami, obývá dvůr nebo zrovna vchází dovnitř, všude je cítit jakýsi tajemný závan chladu a elektrizující magie, což jenom podněcuje dojem, že se jedná spíše o menší začarovaný zámek, než šlechtické panství.
Obdobný dojem evokuje i magií protkaná ozdobná kašna na cestě k hlavnímu vchodu. Její sochy se mění podle různých situací, zatímco vršek – havran v rozletu - zůstává kompletně neměnný, ostatní sochy pomaličku mění tvar a vzhled. Nádherná mořská panna obklopená rybkami, rytíř v souboji, vznášející se víla a elf mířící lukem kamsi do zahrady… Všechny sochy odrážejí rasy v Nescoře, s kterými byl jejich rod spojený. Chyběli pouze draci, s jejíž krví se nikdy nikdo z nich nespojil.

První věc, kterou ucítila, byl chlad. Příšerný, kousavý chlad. Prostupoval jí celým tělem, tančil jí na přecitlivělé kůži a běhal jí až ke kořínkům vlasů, než projel zpátky k nohám. Nemohla se ale hnout, něco ji drželo na místě. Zoufale vytřeštila oči a pokusila se pohnout, když jí došlo, že je uvězněná v očarovaném ledu. Obklopoval ji se stejnou těsností a intimitou jako klasická rakev - a ona ani na vteřinu nezapochybovala o tom, že to musela být Raniina práce. Rasmus sice dokázal ledacos, ale tohle ne. Musela to být ona. Pokoušela se ji udržet... Takže nelhali.
Cítila, že jí začíná docházet vzduch, proto pomaličku zavřela oči a soustředila veškerou sílu v sobě na led, jež ji obklopoval. Chvíli to trvalo, než magie vytryskla z jejího nitra na povrch a roztříštila ledovou rakev jako kdyby byla z tenkého skla. Tehdy se Demetria pomaličku zvedla do sedu, než spustila nohy na podlahu a oprášila ze sebe zbytečky ledu. Byla naživu. Skutečně žila, dýchala a srdce jí bilo. Zahloubaně se dotkla řetízku na svém krku, než se pomalým krokem vydala ven z krypty.
Jakmile se ocitla venku, do očí ji okamžitě udeřilo sluneční světlo a ona si musela tvář zastínit rukou, protože na to nebyla zvyklá. I přesto byl ale pocit slunečních paprsků dotýkajících se její kůže velice příjemný, ačkoliv bylo poměrně chladno. Když zemřela, byl sklon léta... To už neplatilo. S tichým povzdychnutím proto zamířila dovnitř do sídla v naději, že tam najde něco na sebe.

Chodby neprocházela nijak dlouho, věděla moc dobře kam jít a kde hledat. Rasmus jí totiž onehdy v sídle věnoval vlastní komnaty a ona tam sice už roky nebyla, ale dost silně pochybovala o tom, že by si odtamtud kdokoliv něco vzal. A nepletla se - jakmile dorazila do pokoje a otevřela dveře do šatníku, pohled jí padl na několik kousků oblečení, jež si tam nechala. Automaticky se převlékla do čistých bílých šatů a přes ramena si přehodila zelený plášť, který jí nechal Rasmus utkat. Sice se jí příčila připomínka na něj, ale kdyby měla vyrazit ven bez něj, nejspíš by jí po těch letech strávených bez těla byla skutečně pekelná zima. Konec konců, kůži měla podstatně citlivější, i její oči reagovaly silněji na přímé sluneční záření. Rozhodně bylo na místě připravit se.
Když už ale uvažovala o přípravě, bezmyšlenkovitě sáhla po prázdné brašně a seběhla dolů, kde měli alchymistickou laboratoř. Nejspíš by jí to mělo být trapné brát si bez svolení některé přísady a lektvary, ale bohové. Byla na Rasmuse tak naštvaná a tak zklamaná jeho jednáním, že jí to bylo jedno. Prostě popadla všechno, co by se jí mohlo hodit a naházela to do brašny, než spěšně vyrazila ven z budovy a dala se na cestu rovně za nosem. Musela najít Niadee.

Zoe neměla ponětí jak dlouho už utíkala pryč před svým osudem s krutým nastávajícím na vrcholu. Dávno přestala stopovat uplynulý čas. A když říkala dávno, myslela opravdu dávno. Víc jak čtvrtinu svého dosavadního pobytu ve světě živých strávila zavřená v zatuchlé kobce, zavěšená na ledových řetězech, které na ní spočívaly delší dobu než její šatstvo. Otupěla. Její kůže přestala být tolik citlivá na chlad a zavřela se dovnitř své hlavy, aby z nekonečné tmy a hodinami využívání nezešílela. Neměla na výběr. Musela zmizet od svého budoucího manžela. I když...Zoe pochybovala, že by si jí kdy vzal za právoplatnou družku. Nic pro něj neznamenala. Představovala jen kus masa s dírami. Nic víc. Upřímně, bylo zázrakem, že nikdy nezašel tak daleko, aby z ní nechal život vyprchat, ačkoli se k tomu nemálo blížila. Proto musela přestat počítat čas. Už dávno o něm neměla sebemenší ponětí. Netušila ani jaký byl rok, natož kolik jí bylo let. V reálném světě si nemohla být jistá ani vlastním jménem.

Vlastně byl zázrak, že jí nikdo nechytil. Prvních pár dní bylo vskutku těžkých. Znovu si zvyknout přebrat kontrolu nad svým vlastním tělem a rozpohybovat několikrát pochroumané končetiny. Naštěstí její zvířecí podstata si nemusela dělat moc starostí s jídlem, protože snědla skoro vše, co se zelenalo. Schovávala se v nejmenších skulinách a naháněla tak moc potřebný spánek. Poprvé v životě Si mohla dopřát tolik odpočinku, kolik jen potřebovala. Osud pro ní byl konečně příznivý. Dokonce, jakmile zmizela za hranice města, nepotkala ani živáčka. Proto jí nepřišlo jako úplně špatný nápad protentokrát přespat na odhalené mýtince podél jedné ne zas tak známé cesty. Usadila pod korunou jednoho z hustě zelených stromů a opřela se o jeho drásavou kůru. Kůra stromu, vzhledem k tomu, že se často měnila a tak byla kompletně obnažená, jí podrásala kůži a vytvořila na ní červené škrábance. To jí ovšem nevadilo. Její kůže byla odolnější než u běžného člověka. Zavřela unavená očka a párkrát zahýbala pandíma ušima. Byl čas na spánek.

Když už ho začínalo unavovat, jak musel Raniu neustále uspávat, konečně se před ním objevila vstupní brána na panství. Příhodně byla otevřená dokořán, ačkoliv na ní bylo zatraceně moc znát, že byl celý pozemek velice dlouho neobydlený. Po tepaných kusech železa zohýbaných do nejrůznějších ornamentů, ale ve špicích stále stejně ostré jako před mnoha a mnoha lety. To v Theoranovi vyvolalo pobavené zacukání koutků. Těžko se zapomínalo na to, jak otci jednoho dne připravil malé překvapení, když se měl vracet z jedné ze svých cest. Vzal služku, co se kolem něj podezřele moc motala a nabodl ji na hroty na oblouku nad branou, aby se mohl pokochat okamžitě při svém příjezdu. Udělal to velice důmyslně - nijak jí neublížil, než ji nechal padnout na kusy železa. Díky tomu umírala poměrně dlouho a on původně zamýšlel, aby byla ještě naživu, až se Niklaus objeví, ale bohužel se mu při přípravě podařilo nechtíc natrhnout víc masa, než plánoval... A i když tedy drahá Addison vydržela obdivuhodně dlouhou dobu navzdory tomu, že se její tělo pomaličku klouzalo po tepaném kovu níž a níž, probodávajíc čím dál větší část jejích vnitřností, jeho mistrovské dílo se tak úplně nevyvedlo. Niklaus byl tehdy poměrně vyvedený z míry a okamžitě ji nařídil odklidit, ale ještě ten den během noci mladého Theorana probudil a přiměl ho osobně jí vykopat hrob a pohřbít ji. Vysvětlil to slovy, která se mu nakonec vryla do paměti a učil jej oba svoje syny: Když chceš zabíjet, musíš po sobě uklidit. Niklaus sice tehdy dodal také, že je tvojí povinností uctít každý život, který vezmeš a postarat se o řádné pohřbení ostatků, ale to byla část, která ho napříč lety tak trošku přestala zajímat. Koho by také u všech bohů bavilo pokaždé sbírat každý kousíček těla, aby pohřbil všechno? A když vyvraždil celý dům, vážně se měl vracet pro každou mrtvolu? Byl šlechtic. Rád si zašpinil ruce, když šlo o něco důležitého, ale tohle mu podstatné rozhodně nepřišlo. Hodnota životů druhých v jeho očích klesala s každým dalším zabitím, až ztratila cenu téměř kompletně.
Jen co prošel napříč branou, úponky obepínající konstrukci brány nejen zvadly, ale dokonce i zamrzly. Lord Theoran si toho ale nevšímal - byl plně zaujatý pokračováním na pozemky svého rodu, které se rozprostíraly přímo před ním. Kamínky mu křupaly pod podrážkami bot, zatímco kráčel po poněkud zpustlé cestě vedoucí směrem k budově panství. Jeho kroky lemovaly přerostlé keře, z níž sem tam čouhaly rozličné a divotvorné rostliny, které se stihly rozlézt po celé oblasti, jelikož je nikdo nezastřihoval a nekontroloval. Všechno potřebovalo dát zase do pořádku a on moc dobře věděl, že navzdory svojí nelibosti bude muset sehnat nějaké služebnictvo, pokud chce, aby věci znovu vypadaly tak, jak měly. Momentálně pro něj ale bylo nejdůležitější sídlo jako takové: Rasmus evidentně ze svého domova utekl a obrátil se ke svému odkazu zády, což ho příliš nepřekvapilo. Byl to slaboch a zbabělec, pochopitelně, že na to neměl. A jak se to říkalo? Když člověk něco chtěl, musel to udělat sám. Přesně to měl Theoran také v úmyslu. Dát věci zpátky do pořádku. Nejdříve se ale musel postarat o to, aby měla jeho nová schovanka dostatečné pohodlí a aby i on sám měl kam složit hlavu v klidu a čistotě.

Jen co stanul před velkými masivními dveřmi z téměř černého dřeva, obě křídla se samovolně otevřela a on překročil práh. Letité ticho opět narušilo klapání podrážek těžkých bot, které se pojily k hluboce sebevědomé a dramatické chůzi. Zatímco kráčel po chodbách a zamířil po schodech nahoru společně se svojí dcerou v náručí, za zády se mu ozývalo temné šumění. Věděl moc dobře, že to byly hlasy pocházející ze zdí, ozvěny minulosti. Šepot mrtvých, kteří k tomu místu patřili stejně neodmyslitelně jako zrcadla zdobící vstupní halu, vitrážová okna a podlahy z kamene černého jako obsidián.
Vybral jí ložnici, která původně měla patřit nějaké z manželek. Příliš nad tím nepřemýšlel, jednoduše vybral tu, co mu přišla hezká - byla s okny na severní stranu, takže měla výhled na jezírko v zapadlejší části pozemků a přístup k balkonku, kde si mohla číst nebo dělat cokoliv, co ji bavilo. Pravdou bylo, že o ní vůbec nic nevěděl. Netušil, co ji baví, co má ráda. Ale soudil dle jejího vzhledu a aury. Původně měl v úmyslu ji v komnatách zamknout do doby, než s ní bude řeč - jakože předpokládal, že mu bude chvíli trvat, než ji zpracuje ke spolupráci - ale nakonec od toho upustil. Nemohl ji držet v kleci jako ptáčka, na to byla příliš křehká. Potřebovala svobodu, tak se jí rozhodl dopřát alespoň takovou iluzi.
Poryvem svojí magie zbavil místnost prachu a špíny, než spící Raniu položil do postele a přikryl ji přikrývkou z šedavé látky, než jí vtiskl něžný polibek na čelo. Odhrnul jí přitom z obličeje pramínek černo-modrých vlasů a spokojeně se pousmál. Konečně. Po všech těch letech... Našel dokonalý protějšek. To ona měla být jeho družkou, jeho partnerkou. Jenom potřeboval, aby se dostali na stejnou vlnu - ale vzhledem k tomu, jak křehká byla... Bohové, nemělo by to přeci být až tak těžké.

„Jen odpočívej, moje milá... Já se vrátím.“ S těmi slovy se vykradl z místnosti a seběhl dolů do přízemí, než vyrazil ven z budovy. Cítil na okraji pozemků čísi magii - cizí a vlídnou. Nebyl si jistý, jestli se na panství nacházel nějaký vetřelec nebo se už pokoušela ta maličká víla zachránit svoji kamarádku, takže vytáhl svoji obsidiánovou dýku a vydal se směrem, odkud přicházel ten závan magie. Chvíli mu to trvalo, neboť jeho rod kontroloval celkem slušně velké území, ale nakonec našel, koho hledal... A byl velice mile překvapený.
Šedé oči mu padly na nahou dívku s pandími oušky, která se zády opírala o kmen jednoho ze stromů a evidentně byla v procesu usínání. No to se podívejme...
Ještě než stihlo děvče pořádně zavřít oči, spěšně k ní přikročil a chytil ji za ruku, zvedajíc ji do stoje. Na nic nečekal a začal ji vláčet směrem zpět k panství, protože takový úlovek by si rozhodně nenechal ujít, o tom nebylo pochyb. Nedbal na její reakce a táhl ji násilně s sebou, nehledíc na fakt, že se jí na ručce začínal rýsovat sytě rudý obtisk od jeho železných prstů.
„Budeš perfektní dárek pro moji princeznu,“ poušklíbl se na dívenku, než s ní vkročil zpět do budovy, vyvlekl ji nahoru po schodech a nakonec ji doslova vhodil do místnosti, kde předtím uložil Raniu. Ta stále spala v posteli, přesně jak předpokládal. Naložil jí takovou dávku náporu na hlavu, že se složila - nejspíš to trošku přehnal, ale už ho unavovalo to, jak se mu pokaždé začínala probouzet v náručí a byla připravená se bránit a utíkat, takže se to rozhodl zkrátka... Vyřešit po svém.
„Vítej doma, maličká. Udělej si pohodlí, neboť od teď jsi mazlíček té spící krásky. Pokud uslyším, že zlobíš, budeš toho hořce litovat. A abys věděla, že držím svoje slovo a nemluvím planě...“ Škodolibě se poušklíbl a jeho šedavé oči nabraly ještě znepokojivější odstín, než předtím. Pustil kliku a došel k ní, než ji chytil za ramena a sjel dlaněmi po celé délce jejích paží, plynule klouzajíc na její boky. Tehdy majetnicky stiskl a než se stihla pořádně nadechnout, surově ji udeřil do hlavy.
„Ber to jako motivaci. Pokud se pokusíš utéct, poznám to. A znám tyhle končiny tak dobře, že by mi rozhodně netrvalo dlouho tě najít... A jakkoliv bych tě mohl zavřít do sklepení a mučit tě, na to jsi moc hezká. Myslím, že vězení v mojí ložnici by bylo dostatečným trestem za zklamání mojí dcerušky. Takže buď hodný a poslušný mazlíček, nebo tě budu nucený vytrestat. Hodně štěstí, maličká.“ Zlověstně se uchechtl, než vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Potřeboval zkontrolovat, co všechno Rasmus provedl s jeho věcmi.

Jeho kroky automaticky zamířily k pracovně. Věděl moc dobře, že ji naposledy nechal odemčenou, takže nebyl překvapený, když se dveře po stisku kliky ochotně otevřely... Ale co ho skutečně šokovalo, byl fakt, že se v ní vůbec, ale vůbec nic nezměnilo. Všechny knihy byly v policích srovnané podle jeho řádu, na desce pracovního stolu byl stále otevřený jeden vzácný výtisk s pergamenem a jeho rozpracovanými poznámkami pohozeným kousek opodál. Odkládací stolek v rohu místnosti skýtal prostor pro téměř dopitou lahev alkoholu, u které stála pouze jedna sklenice. Závěsy byly napůl zatažené, přesně jak to měl rád. A nad krbem visela jeho největší chlouba - v místě, kde se nacházel prostor pro dva zkřížené meče se skvěla dvě nádherná stříbřitá vílí křídla.
Rty se mu zvlnily ve spokojený úšklebek. Rasmus byl evidentně tak rozrušený, že se neodvážil dovnitř vkročit, natož aby cokoliv změnil. To nejspíš znamenalo, že ani neobjevil jeho tajnou část pracovny - a tudíž bylo jeho tajemství v naprostém bezpečí... Dobře, velice dobře. To znamenalo, že se mohl dát do práce. A že jí měl zatraceně hodně.

Probudila se až s tlumeným bouchnutím dveří. Nejdřív otevřela oči a rozhlédla se kolem, než zmateně zamrkala a zvedla se do sedu. To místo poznávala, ale přišlo jí divné, že by se nacházela zrovna tam... Ačkoliv. Tehdy si vzpomněla. Kolikrát přišla k sobě a kolikrát ji ostrý nápor magie přinutil znovu násilně zavřít oči a upadnout do říše snů. Theoran, Rasmusův a Desmondův otec. A její. Objevil se zčistajasna a celý její svět se opět obrátil vzhůru nohama, protože měl být mrtvý - ale evidentně na něm především bylo něco zatraceně zlověstného, protože se ji Desmond snažil varovat...
Vzpomínky z toho dne měla jakoby zastřené hustou a neprostupnou mlhou, nebyla schopná vybavit si konkrétní události, mohla tedy jenom odhadovat, co se vlastně stalo. Jedno ale věděla jistě: Theoran ji sebral jako pytel brambor a odnesl na panství. Po celou dobu ji udržoval ve spánku, což znamenalo, že jí buď nechtěl čelit nebo se bál, že by působila potíže. V tom se rozhodně nemýlil, kdyby dostala šanci, rozhodně by utekla. Momentálně byla ale tak zmatená a rozčarovaná, že ji útěk nenapadal - nejdřív totiž potřebovala zjistit, co měl její otec vlastně za lubem. A... Jaký byl. Co s ním bylo. Proč o něm nevěděla. Její matka rozhodně nebyla příliš sdílná, což se dalo tak trošku pochopit vzhledem k jejímu původu, ale o to víc byla Rania zvědavá. A Theoran k její smůle představoval způsob, jak některé její otázky zodpovědět, protože ani jeden z bratrů jí potřebná vodítka poskytnout nemohl.

Shodila ze sebe deku a spustila nohy na zem, když si všimla obnažené dívky stojící opodál, kousíček od postele. Zmateně pozvedla obočí a chtě nechtě si ji prohlédla, pohlížejíc na její tvář. Zaujala ji pandí ouška, jež prozrazovala poměrně jasně její původ: bohužel ale ne to, co dělala ve stejném pokoji jako ona sama.
Vzhledem k dívčině absenci oblečení se Rania soucitně pousmála, než přeběhla po místnosti - věděla moc dobře, že snad každá ložnice v panství měla vlastní šatnu a ta bývala plná oblečení. Bylo by divné, kdyby tam nenašly nic, co by jí padlo. Proto jen otevřela dveře do šatníku a vykoukla na svoji spolutrpitelku, než se pro ni natáhla a chytla ji za ruku, táhnouc ji za sebou do menší místnůstky, která byla celá věnovaná nejrůznějším oděvů rozličných barev, střihů, délek i účelů.
„Nemám tušení jak ses sem dostala, ale tady snad najdeš něco na sebe,“ narušila nakonec ticho panující mezi nimi. „Až se oblékneš, asi bychom si měly promluvit... Prozatím tě tu nechám samotnou, ano?“ S těmi slovy vycouvala ven z šatníku a přešla po komnatě, usazujíc se u toaletního stolku. Za zrcadlem bylo zastrkaných několik kousků papírů, z něhož byla většina popsaná - dle útržků vět poznala, že šlo o dopisy, milostné dopisy. Jakmile jí došlo co čte, plaše sklopila oči k desce, která byla z bělavého dřeva, což bylo na panství poměrně výjimečné.

Její bublina bezpečného prostředí praskla v moment, když v dálce zaslechla těžké kroky, přibližující se po cestě směrem k ní. Pokoušela se to ignorovat a zavrtat se co nejvíce do kůry stromu. Pokud by opravdu někdo procházel, jistě by jí minul. Neležela na hlavní cestě, ale dále. Tam, kam by běžný pocestný nevkročil. Vtloukla si do hlavy, že ony kroky jsou jen iluze. Výplod její hlavy. Halucinace z nedostatku spánku. Musela se něčím utěšit. Musela se něčím utěšovat celý život. Jinak by nikdy nemohla zamhouřit oči s očekáváním dalšího dne. Jak se ukázalo, dostihla jí smůla. Těžké kroky se přibližovaly a ona spatřila jejich majitele. Vyděšená očka jí padla na sebejistě vypadajícího muže s krutým úšklebkem na rtech. Prohlížel si jí jako kořist. Znala ten pohled. Tak na ní hleděl většinu času její nastávající. Po těle jí přejela vlna chladu. Očividně se mu zalíbila, jelikož k ní natáhl svou ruku a ona mohla v jeho očích pozorovat jakési škodolibé potěšení. Než se stihla zvednout či alespoň vysvětlit situaci, hrubě jí popadl za paži a vyzvedl na nohy. Pokusila se mu vyškubnout, ale tím docítila toho, že jeho pevný stisk kolem jejího zápěstí akorát zesílil a ona byla donucená bolestně vykřiknout. Udělala mu snad něco? Narušila jeho půdu? Bez problémů by odtamtud zmizela. Ale než stihla navrhnout svůj odchod, muž se dal do svižného kroku, nehledě na jejím tempu nebo komfortu. Viděl jí jen jako trofej. Byla na to zvyklá. Nemělo jí do překvapovat. Nevzpírala se. S její silou by s ním vůbec nic nezmohla a akorát by si to udělala horší. Navíc nebylo žádnou novinkou, že si jí ostatní prostě brali a zacházeli s ní jakoby byla jen pouhou věcí. Pár momentů se nechávala vláčet, ale brzy pochopila, že tímhle tempem by brzo měla nohy úplně sedřené a trpěla by víc. Proto rezignovaně donutila svoje nohy k pohybu. Často musela popobíhat a aby se znepokojivému cizinci vyrovnala, její chůze spíš připomínala klus.

Netušila, kam jí vede, ale čím dál tím víc šli, tím větší úzkost se jí zmocňovala. Táhl její potlučené tělo ponurými chodbami a ona už dávno zapomněla kudy kam. Vzdala veškerou snahu o protest. Smířila se se svým osudem. Ať už jí čekalo cokoli. Tak jako vždycky.

Dárek? Jaký dárek? Neviděl snad ten masivní obojek na jejím krku? Nešel přehlédnout. To ho nenapadlo, že už svého pána má? Ačkoli se jí na jazyku ta otázka převalovala a toužila být vyslovena, pomlčela. Až moc se bála. Až moc otupěla. Znala sice ten stav bolesti moc dobře, ale raději se mu za každou cenu vyhýbala. Čím méně ran, tím lépe. I proto měla snahy nedělat tolik problémů. To se taky projevilo jako zbytečné, jelikož brzy její tělo končilo na studené podlaze. Rychle se vyškrábala na nohy a pohled jí střelil ke dveřím. Když jeho temná figura zastoupila její zorné pole, znovu jí pohltil strach. Cizinec svá varování nemusel opakovat dvakrát. Hodlala ho poslouchat. Uměla být hodnou a poslušnou bez trestů. Přesto se k ní muž z hrozivým výrazem vydal. Jakmile se jejich kůže setkala a on na ní položil své ruce, naučeně sklopila hlavu dolů a přesměrovala pohled na svá bosá chodidla. Nemohla zastavit svoje tělo od mírného třesu. Bála se. Praštil jí. Však nic neprovedla. Poslouchala. A on jí stejně ublížil. Ze rtů jí uniklo tiché zakňučení a ona si položila dlaň na bolavé místo. Neopovažovala se mu podívat do tváře. ,,Dobře.” Špitla tichounce. Na nic víc se nezmohla. Byla na místě, které neznala s mužem, který s ní neměl dobré úmysly. Hned co konečně odešel, odvážila se rozhlédnout po místnosti. Zrak jí padl na nádhernou dívku, která ovšem vypadala, že se právě probírala. Netušila, kdo to je, ale ten cizinec jí naznačil jasně, co má dělat. Poslouchat jí na slovo. Donutila se na ní moc nezírat, nebylo by to vhodné. Proto jen se skloněnou hlavou čekala až se probudí a vydá rozkazy. Měla strach. Strach i z té neznámé, avšak krásné dívky.

Zvedla se. Vůbec nevypadala jako někdo, kdo by se jí chystal ublížit. Naopak...Vypadala velice laskavě. Chytla jí za ruku a přitáhla k sobě. Zoe se sebou cukla, v očekávání hrubé rány. Bez protestů ťapkala za ní, pořád řádně vyklepaná. Ovšem rána nepřišla, což Pandu mátlo. Ale nestěžovala si. Jak by taky mohla? Zatáhla jí do místnosti, která vypadala jako jeden velký šatník. V životě tolik oblečení neviděla a tak se to stalo dalším podivným překvapením. Nerozhlížela se dlouho. Její nová paní jistě nerada čekala. Vzala první jednoduché bílé šaty a co nejrychleji si je oblékla. Nejistými kroky se vydala zpátky za tou laskavou dívkou. ,,Děkuji vám, má paní.” Naučeně sklopila hlavu. Tak nějak netušila co má čekat nebo říkat. ,,Je mi ctí vás poznat.” Její hlásek byl nejistý a strach z něj téměř odkapával. Lhala. Neznala tu dívku. Ale nechtěla být neslušná. Musela být hodná. Musela přežít.

Jakmile se její nová kamarádka oblékla, pohlédla na ni v odrazu zrcadla a zformovala na rtech přátelský úsměv. Sice jí samotné nebylo nejlíp, ale na té dívce bylo naprosto jasně znát, že prochází příšerným utrpením a Rania jí ani omylem nechtěla přidělávat další stres, to si nezasloužila. Už jen dle pohledu na ni jí bylo jasné, že se jí stalo něco příšerného... Mimo toho, že se tvářila jako u mučení, na krku měla hrozivý obojek a vodní dívka na ní pozorovala jistou podobnost sama se sebou, což ji silně zneklidňovalo. Proč tam byla s ní? Kdo jí ublížil? Dotáhl ji tam Theoran?

„Nejsem žádná paní... Natož pak tvoje. Jmenuju se Rania, co ty?“ Pronesla k dívce co možná nejklidnějším a nejvlídnějším hlasem, než se k ní otočila čelem. „Moc ráda tě poznám, ale nejdřív... Co se ti stalo? Můžeš o tom mluvit, nebo je to pro tebe... Příliš těžké? Ať už jde o cokoliv, slibuju, že ti neublížím. Dám na tebe pozor, jak to jenom půjde, ano? Předpokládám, že tě sem dovlekl můj otec, protože nikdo jiný tu jistě není a dobrovolně tu nejsi rozhodně, to je vidět. Mrzí mě, že to dopadlo takhle... Ale pokusím se ti být co možná nejvíc nápomocná, aby to nebylo až tak zlé.“
Chvíli seděla na taburetu, než se zvedla a pomaličku, opatrně došla za ní. Za celou dobu z ní nespustila svoje lagunově modré oči, viditelně se pokoušejíc najít jakékoliv zranění, jež by vyžadovalo ošetření a péči. Žádnou viditelnou zející ránu ale nenašla, ačkoliv dívka vypadala poněkud potlučeně. Nejspíš by si zasloužila pořádné jídlo a také příjemně dlouhou koupel, což bylo také přesně to, co jí mínila dopřát. Klid, zasloužený a božský klid. A také odpočinek, jistě byla unavená.
„Máš hlad?“ Zeptala se, než pokývla na znamení, aby se posadila na nedalekou pohovku a udělala si pohodlí. „Mohla bych sehnat něco k jídlu, kdybys chtěla. Určitě tu něco bude.“

Nebyla její paní? Proč ten muž tvrdil opak? V novém prostředí netušila, jak se má zachovat. Mluvila dívka pravdu nebo to byla jen obyčejná past? Zkouška poslušnosti a oddanosti. Zoe nemohla být té krásné dívce ani surovému muži oddaná doopravdy. Věrná nebyla ani Nërronovi a to s ní strávila spoustu dlouhých let. Minimálně předpokládala, že to musely být roky. Ovšem její orientace v čase jí zase mohla klamat. Co udělat mohla bylo předstírat loajalitu. Potěšit je. Nekoledovat si o průšvih. Ale dívka ani trochu nepůsobila dojmem, že by jí jen testovala. Zoe ale nevěřila nikomu. Nikomu. Její nová paní se na ní mohla usmívat a prokázat jí laskavosti kolikrát chtěla, avšak Zoe jí nemohla důvěřovat. A to í trhalo uvnitř a cáry. ,,Říkali mi Zoe.” Nekoukala se jí do tváře, ačkoli cítila, že Rania si jí prohlíží. Ona si nesměla dovolit koukat jí do očí, pokud jí k tomu sama nevyzvala. Jedno z pravidel. Dívka s pandími oušky usoudila, že pokud se bude držet podobných pravidel jako u předchozího pána, vyhne se co nejvíce trestům. Snad...

Raniina slova se zdála jako pohádková ukolébavka. Krásná melodie, která jí hladila po duši. Nesměla jí věřit. Musela si to vtlouct do hlavy. To Rania opravdu oplývala až takovým hereckým uměním? Zvládla se tvářit jako anděl bez nečistých úmyslů? ,,Jsem v naprostém pořádku, Paní Ranio. Nemusíte se obávat, že nebudu schopná splnit vaše přání. Vaše péče je velmi milá a jistě jste velice okouzlující dáma. Proto vás nezklamu. Bude mi potěšení pro vás udělat, co bude v mých silách.” Pronesla již dávno naučenou větu. Obávala se, zda nic nepokazila. Nevyslovila něco, co by šlechtičnu popudilo.

Pomalinku a roztřeseně se posadila na místo, na které modřenka poukázala. Bylo v pořádku, pokud sdílela stejnou pohovku? Byla hodná jejího osobního prostoru? Sklopila ouška dolů a chytla si lem rukávů, aby se dala do klidu. Jakmile zmínila tu část s jídlem, udiveně k ní vzhlédla. Když si ale uvědomila co provedla, zrudla studem a hlavu vrátila na své obvyklé místo - dolů. ,,Nemohu po vás požadovat mi shánět potravu. R-Ráda vás seženu jídlo, pokud budete mít hlad vy.”

Cítila, jak se cosi uvnitř ní mění v kus ledu a následně tříští jako sklo. Ta dívka byla tak moc zničená, tak plachá, tak... Smutná. Soucítila s ní tak moc, že v prvních několika minutách nebyla schopná promluvit, sotva dýchala. Každý její nádech a výdech byl příšerně trhaný a narušovaný otřesy její hrudi, jak se zoufale pokoušela bojovat proti vzlykům, jež cloumaly s jejím zledovatělým srdcem. Její zdrchaná duše se trhala na cáry a kousky, které by dohromady už neposkládala ani kdyby se snažila sebevíc. Teprve v tu chvíli si uvědomila, co se děje.
Našla dalšího bratra, ale neřekl jí, co se v jejich rodině děje. Všichni před ní zarytě mlčeli, jako kdyby k nim nepatřila. A také nepatřila, nebyla dost dobrá. Nenarodila se s modrou krví, nechodila ve střevíčkách, nenosila nádherné šaty a rozhodně světu nenastavovala krásnou a usměvavou tvář. Ne, ona nebyla dáma. Nebyla Killian. Nebyla nic, vůbec nic. Nemohla se ani označit za bytost, protože nepatřila kompletně ani mezi smrtelníky, jelikož její matka byla bohyně. Měla by být krásná, mít dobré a vlídné srdce, pomáhat druhým... Mít ve věcech pořádek. Místo toho byla jenom hromádka neštěstí. Mohla se na tu dívku tvářit sebevíc přátelsky, zahrnovat ji úsměvy a vlídnými gesty, ale stejně by to z ní dobrého člověka neudělalo. Byla špatná, ve svém jádru. Rozhodně nevěřila tomu, že se taková narodila, protože snad nikdo se nenarodil takhle pokažený... Ne, to ona. Ona dovolila, aby ji okolnosti zlámaly, dovolila, aby s ní kdeco cloumalo. Nechávala se unášet vlnami bolesti, strachu a smutku. Když už toho bylo příliš, všechno se to uvnitř ní pokřivilo a přetvořilo v klasickou zlobu, jež jí podsouvala špatné nápady. A ona se nebránila, proč také? Prostě byla zlá, jedním nebo druhým způsobem. Nesešlo na tom. Možná proto si ji Theoran vybral. Protože byla stejně špatná jako on, patřila k němu. Nejspíš by se tomu neměla vzpouzet, ať už od ní chtěl cokoliv... Konec konců, jenom on ji mohl pochopit a přijmout. Jenom on ji mohl brát takovou, jaká byla a nepociťovat kvůli tomu jakoukoliv zášť a podobně štiplavé emoce. Nejspíš by ji dokázal milovat i navzdory její špatnosti. A ona mohla udělat to samé pro něj.

„Je to jméno, s kterým souhlasíš? Chceš, abych ti říkala Zoe? Pokud si to přeješ, můžeš si zvolit jakékoliv jméno jenom budeš chtít, je to jen a jen na tobě, dobře? Cokoliv, co se ti bude líbit a budeš se s tím cítit patřičně, máš nárok zvolit si, jak tě budou druzí oslovovat.“ Promlouvala k ní se stále stejnou vlídností. Její hlas zněl mile a sladce i navzdory tomu, že se uvnitř klepala jako ratlík a její srdce ronilo krokodýlí slzy. Nejspíš uvnitř krvácela, ale na povrchu nic znát nebylo... Na povrchu byla jen namodralá kůže a oči jako dvě studánky. Hluboké, skýtající mnohá tajemství a příběhy pojednávající o hrůzných situacích a spoustě bolesti, jež se vrývala do každého kousíčku její kostry. Nosila ji v sobě, neustále.
„Nemusíš mi říkat paní, nejsem tvoje paní, ano? Jsem člověk tak jako ty. Nejsem v žádném případě výš než ty, nechci abys plnila moje přání nebo mě poslouchala na slovo... Nejsi moje služka ani otrokyně, ano? Jsme zkrátka společnice. Osud spojil naše cesty a setkaly jsme se, ale ani jedna z nás není důležitější než ta druhá. Jsme si rovné, bez rozdílu.“ Za tím si stála, ačkoliv to uvnitř cítila trošičku jinak. Přišlo jí, že to děvče mělo podstatně vyšší cenu, než měla ona. Byla tak hodná, tak čistá. A tolik, tolik raněná. Nezasloužila si to. Proč k ní Aurora byla tak krutá?
„Nepožaduješ to po mě, však jsem to navrhla sama... Nemusíš se kvůli tomu cítit zle, dobrá? Mám návrh. Co kdybychom se pro jídlo vydaly obě? Pak to bude fér,“ navrhla nakonec v naději, že to pro dívku bude přijatelnější než představa toho, že by někoho obtěžovala.

Přikývla. To jméno jí naprosto vyhovovalo. A co bylo nejdůležitější - měla ho. Pro některé tvory to představovalo samozřejmost. Ale Zoe věděla, že to tak nebylo. Pokud vám někdo dal jméno, už jste nepředstavovali jen pouhý objekt. Jména měla moc. A pandí dívka si tak mohla alespoň připadat jako rovnocenný člen společnosti. Mohla si připadat stejně hodnotná jako všichni ostatní. Protože měla jméno. Oslovovali jí. Byla si ovšem dobře vědoma toho, že se nemůže brát rovnocenně. Její místo leželo v žebříčku až úplně dole. Všichni jí to dávali dost jasně najevo. Všichni až na nově poznanou dívku. Ta k ní promlouvala jako k plnoprávnému tvorovi. A co víc, vypadalo to že se o ni zajímala. Ptala se na její příběh, starala se o její pohodlí. Pro Zoe to bylo nově poznané gesto. Hezké, ale znepokojivé. A Zor rozhodně nebyla ten typ, který by chtěl prozkoumávat neznámé. Na to se až moc stranila.

,,Společnice? Jste si jistá? Nebude to překážet tomu muži?” Už zase mluvila moc. Udělala pauzu a na značnou chvíli se odmlčela. Nejprve musela počkat, zda Raniu svými otázkami nerozzuřila. Obrátit proti sobě osobu, jenž s ní jednala s takovou laskavostí, bylo to poslední co Zoe chtěla. ,,Pokud je to vaše přání, dodržím to.” Pokusila se o lehkou poklonu. O těch pár letech v zajetí si nedokázala představit mluvit s někým...Jako s obyčejným přítelem. Ona přátele neměla. Říkalo se, že pokud přátelé odejdou, zůstane rodina. Ale Zoe neměla ani rodinu. Prodali jí. Zapomněli na ní. A to jim v životě nebude schopná odpustit. Nejspíše bylo bláhové si myslet, že by z ní a z Ranii mohly jednou být i kamarádky. Poznala jí před pár minutami a ten muž, který jí dovlekl, s ní byl očividně úzce spojený. Mluvil o dívce s namodralou kůží jako o své princezně. Byli v manželském svazku? Zoe ho nechtěla za žádnou cenu popudit. Což se ovšem křížilo s jejím nutkáním utéct z toho panství někam hodně hodně daleko do lesů. To se zdálo v momentální situaci jako nemožný úkol.

Jít pro jídlo s ní? Zdálo se to jako velice lákavý nápad, neboť ačkoli neuplynula od posledního krmení zase tak dlouhá doba, hlad se již dostavil téměř v plné síle. Její tělo vyžadovalo spoustu spánku a potravy. Ať už se jí to líbilo nebo ne. Osmělila se a rozhodla se přijmout její velkorysou nabídku. ,,Zní to báječně. Pokud vás to nebude obtěžovat, Ranio...” Zamumlala a hodila nedočkavý pohled ke dveřím. Doufala, že její společnice se v prostorách sídla vyzná víc než ona. Jinak by se lehce ztratila a to se jí zrovna dvakrát nelíbilo. Mohla by narazit na jejího věznitele a osamotě by ho potkat nechtěla. S Raniou mohla mít iluzi alespoň minimálního bezpečí. Muž totiž nevypadal, že by si před ní chtěl zkazit pověst.

Theoranovi? Možná. Neměla sebemenší tušení, co přesně zamýšlel - a proč za ní Zoe vzal. Nevyznala se v něm, vůbec nic o něm přeci nevěděla. Viděla ho jenom jednou v životě a to pouze na pár kratičkých minut, než se všechno zvrtlo a ona skončila na jistou dobu (jež nedokázala ani s přesností určit) mimo bez schopnosti rozpoznávat co se děje a jakýmkoliv způsobem ovlivňovat tok událostí.

„Ano, jsem si tím naprosto jistá, drahá Zoe. Bude to v pořádku, ano? Slibuju na svoji krev, že to bude dobré. A nevykej mi, prosím. Je to... Hodně divné. Nejsem žádná tvoje paní a i když pocházím ze šlechtického rodu, do lady mám opravdu hodně daleko,“ pousmála se na ni nepatrně. Ten konec jejího proslovu bolel jako čert, ale byla to pravda. Společenské šaty na sobě měla snad jen dvakrát v životě - a v obou případech to nebylo dobrovolně, ale na popud někoho, na kom jí záleželo. První byl Rasmus, který si od ní vyprosil, aby se oblékla do krásných šatů, nechala se trošku naaranžovat (připadala si jako květina, kterou rovnal ve váze) a namalovat. Napodruhé to bylo s Rohanem, když dostali příkazem vydat se na zásnubní ples. To sice nebyl jeho výmysl, ale kdyby nešla s ním a měla být doprovodem někoho jiného, ani omylem by se do té róby nenasoukala.

Když Zoe souhlasila s plánem na sehnání jídla, Ranie nepatrně zacukaly koutky a věnovala jí krátce spiklenecký úsměv, než ji opatrně vzala za ruku a otevřela dveře vedoucí ven z komnat. Jen co vystrčila hlavu, zorientovala se - byly v jednom z křídel, které během svého pobytu stihla docela dobře projít. Celkově bylo sídlo sice veliké, ale v horních patrech se úplně zabloudit nedalo, protože byla poměrně přehledná.
Vyšla společně se svojí novou kamarádkou ven na chodbu a odvedla ji dolů po schodech, než zamířila do zadní části budovy, kde se rozprostíraly kuchyně. Ačkoliv bylo všechno příšerně zaprášené, k jejímu překvapení tam jídlo skutečně bylo - konkrétně miska s nejrůznějším ovocem a pod stolem krabice s bramborami a rajčaty. Nepatrně pozvedla obočí, než vzala z misky jablko a podezíravě k němu přičichla. Necítila ani špetku čehokoliv špatného, zdálo se být čerstvé a naprosto neposkvrněné. Zkusmo si tedy kousla a chvíli převalovala jeho chuť na jazyku, než spokojeně pokývla.
„Není to nic moc, ale hádám, že pro začátek by to mohlo stačit,“ usoudila nakonec, když upřela oči na Zoe. „Myslíš, že si vybereš? Nejsem si jistá, co ti chutná...“

,,Jistě. Odpusť, R- Ranio..” Bylo nezvyklé ní mluvit jako s obyčejnou kamarádkou. Nevykat jí. Naprosto opomíjet její šlechtický titul. Ne jen že to vyděšenou pandu překvapilo, ale navíc to nedokázala pochopit. Za svůj krátký pobyt venku ze sklepa se její cesta nezkřížila s nikým, kdo by se svým titulem nechlubil a co víc, necítil se jako nadřazený vůči ostatním. Zoe se rozhodla to téma dále nerozpitvávat. Ne jen, že nebyla v pozici na kladení otázek, ale nehodlala Ranie odporovat. V jakémkoli přání. I kdyby bylo sebenesmyslnější. Prostě bude brát všechny v domě jako nadřazené a řídit se jejich příkazy. Tak bude v bezpečí. Tak už neschytá další surovou ránu.

Vzala její ruku. Vzala ji jakoby to nic nebylo. Tak jemně...Křehce. Automaticky sebou trhla a křečovitě zatnula svaly. Bála se toho. Bála se její přibližující se postavy i přátelského úsměvu. Začala se jí motat hlava a její tělo se začalo automaticky třást. Jejím prvotním instinktem bylo jednoduše vytrhnout svou ruku z jejího sevření a schovat se do nejbližší koruny stromů. Zmizet. Utíkat. Klepat se. Rania si mohla říkat co chtěla. Její slůvka mohla být sebevíce uklidňující, ale na Zoe působily dojmem neznáma. Nepohodlí. Děsu. Mnohem raději by byla, kdyby jí jednoduše zmlátila až do bezvědomí. Či jí na několik dní pověsila na zeď v tmavém studeném sklepení. Potlačila tichý vzlyk. Měla být dokonalým mazlíčkem. Neodmlouvat. Hrát spokojenou. Odešla s Raniou ruku v ruce z místnosti.

Ona znala cestu. Její paní se orientovala v komplexu bez větších potíží. Nechávala se vláčet tak jako předtím. Šla sice sama a modřenka jí nedrtila ruku až do znecitlivění, ale sama se cítila jakoby mířila na popravu. Kráčela jako tělo bez duše. Automatické kroky doplňované tichým oddechováním. Musela si dávat pozor i na svůj dech. Nesměla dýchat moc nahlas ani moc rychle. To se jevilo jako další chyba. Pečlivě tedy kontrolovala svůj dech. Ale i své držení těla - Nesměla Ranie přímo hledět do tváře ani se moc hrbit – a hlavně své emoce. Došly do místnosti, která dost jasně připomínala kuchyni. Pohled na všechno to jídlo jí fascinoval. Měla možnost utišit svůj prázdný žaludek a co víc, měla a výběr co si dá. Opatrně zvedla hlavu a tiše přikývla. Pokusila se na své tváři vyčarovat byť malinký úsmv vděku, ale nedařilo se jí to. Nedokázala to. ,,Až po tobě, Ranio. Mám vá-- ti ingredience dle tvého výběru zpracovat?” Musela se zarazit uprostřed věty. Málem to udělala. Málem neuposlechla její příkaz. A mohla doufat, že si toho dívka jen tak nevšimla.

V pracovně strávil zhruba dvě hodiny. Nedařilo se mu dostat se do toho, co měl rozdělané - proto se jen otráveně mračil nad hromádkou knih a spisy, než se otráveně zvedl a přešel po místnosti, zastavujíc se před zdí, na které visel pár nádherných vílích křídel. Při pohledu na ně se spokojeně poušklíbl, ale nestačilo mu to. Sebral svoji hůl, jež měl položenou vedle dveří a vyšel ven. Mínil se trošku projít, protože mu chyběla v panství vskutku spousta věcí. Pro začátek služebnictvo, rozhodně nemínil všechen ten nepořádek uklízet osobně. Byl zvyklý na to, že za něj lidé podobně podřadné práce vykonávali a on nemusel hnout ani prstem, což bylo něco, co rozhodně nemínil měnit. Konec konců byl šlechtic. K čemu by mu byl titul, velké sídlo a peníze, kdyby se musel starat sám? Potom ale chtěl i něco dalšího... Společnost. Sice našel tu pandu a měl Raniu, ale potřeboval zároveň někoho, s kým bude moct trávit čas i on sám. Třeba na někoho při svojí cestě narazí, kdo ví.

S tou myšlenkou si oblékl plášť a vyšel ven z pracovny, míříc ke vchodovým dveřím. Zatímco míjel halu plnou zrcadel a koutkem oka spatřil několik svých odrazů, srdce se mu sevřelo. Ačkoliv vystřídal už několik těl, stále nedokázal zapomenout na to jedno, které mu skutečně patřilo. Na to svoje. Schránka, ve které se narodil byla slabá a poškozená - a on ji nenáviděl už od svého prvního nadechnutí, které bylo vyvolané silnou magií, protože se narodil mrtvý a oni ho museli oživovat. Občas si říkal, že by bylo lepší, kdyby ho nechali v náručí Rüvika, ale oni nesouhlasili. Niklaus byl pevně rozhodnutý zachránit alespoň svého syna, když už mu bůh smrti vzal jeho milovanou manželku.
Nad těmi myšlenkami se Theoran zašklebil, jako kdyby kousl do citronu. Byl v pokušení se zastavit v rodinné kryptě a plivnout otci na rakev, ale tím by zbytečně ztrácel drahocenný čas. Musel to všechno vyřídit co nejrychleji, protože jinak by riskoval, že Rania něco v době jeho nepřítomnosti provede. A panství bylo bohužel plné vskutku fascinujících věcí... A také nebylo sídlem jen živých, ale také mrtvých. Kdo ví, zda by se Niklaus nebo Valerius nerozhodli poprvé za tu dobu ukázat, aby ji zmanipulovali proti němu. Musel být rychlý.

Odchází k jezeru Loché

Celou cestu strávili v tichosti, jen Theoran občas prohodil nějakou poznámku, ale ani jeden z nich na to nijak zvláště nereagoval. Ona seděla Alériovi dál na rameni a pociťovala hlubokou úzkost, protože jasně vnímala to, co kolem sebe Theoran šířil. Jakmile ale prošli skrze tu stařičkou bránu a ocitli se na cestě přímo vedoucí k sídlu, něco se v ní zlomilo. Něco uvnitř ní toužilo sletět z Alériova ramena a proletět se napříč celou zahradou, jen aby zjistila, jestli v ní jsou stále ta samá místa, kde se mezi záhony a keři schovávala jako menší. Téměř nic se nezměnilo, jen zahrada zpustla. Zdi panství byly stále stejně obsidiánově černé a ona věděla moc dobře, že jakmile Theoran otevře dveře a oni vejdou dovnitř, uvítá je řada zrcadel v hale.
Když skutečně překonali práh panství, poskočila Alériovi na rameni a rozhlédla se okolo. Všechno bylo příšerně zaprášené a špinavé, jako kdyby tam nikdo už roky nebyl. Byli tam skutečně naposledy ona s Rasmusem? Theoran říkal, že byl na cestách, což vysvětlovalo, proč bylo sídlo v takovém stavu. On ho ale jistě mínil dát do pořádku, protože jinak by je tam nezval. Alespoň doufala. Znala celé prostranství pozemků stejně dobře jako svoje boty, strávila tam poměrně dlouhou dobu.

„Byla to dlouhá cesta, jistě nás omluvíte.“ Pronesla k Theoranovi, než na něj upřela svoje zelenkavé oči. „Pokud jsme vašimi hosty, smíme se ubytovat nahoře? Vím, kde jsou ložnice, nemusíte nás tam ani odvádět.“ Bála se na něj mluvit, ale na druhou stranu cítila povinnost nějakým způsobem zasáhnout a alespoň trošičku se Theoranovi vzdálit, protože spolu strávili pěkně dlouhou cestu a měli by s Alériem vymyslet nějaký způsob, jak se odtamtud dostat - mimo toho se potřebovala přeměnit nazpět.
„Budiž. Uvidíme se zhruba za dvě hodiny na večeři... Pokud víte, kde jsou ložnice, jistě víte i kde je jídelní sál,“ odvětil Theoran, takže Niadee jen pokývla hlavou a sletěla Alériovi z ramene, přistávajíc na zábradlí velkých schodů, jež vedly do horního patra. Počkala, až ji následoval a nakonec ho zavedla do jednoho z pokojů. Když vešel dovnitř a zavřel za nimi, bezmyšlenkovitě sletěla na podlahu a přeměnila se, sbírajíc ze země svoje šaty. Sotva byla oblečená, vrhla na něj poměrně zneklidněný pohled.
„Tohle místo znám moc dobře, strávila jsem tu část dětství. Nemám tušení co je zač, nikdy jsem o něm neslyšela a to jsem tu strávila několik let s jeho příbuzným, který se o něm nikdy nezmínil. Jsem si jistá, že o svém původu nelže, ale co chce... Těžko říct. S jistotou vím jenom to, že mu jde o vás, ne o mě. Máme čas do večeře, možná bychom se tu mohli trošku porozhlédnout,“ navrhla nakonec váhavě, než se posadila na jeden z poněkud zaprášených taburetů.

Když se s Niadee přemístili do jedné z místností, otočil se, aby jí dal nějaké to soukromí na přeměnu. Když byla hotová, otočil se zpět a naslouchal tomu, co říkala. Překvapeně na ní zamrkal, že to tu opravdu zná, ale pak se doširoka usmál.

"To je skvělý, protože chci přijít na kloub tomu, co je zač a proč a jaké úmysly má. Ty jeho výhrůžky, zajisté sis jich všimla, ukazovali už od začátku, že něco plánuje. A rozhodně to podle mě nebude nic příjemného. Ba naopak. Krutého a zlého. Nevím co, ale nezamlouvá se mi to. Už ten jeho úsměv byl falešný, že by ho prokoukl snad kdokoliv na sto honů. Jenže je tu něco, co mi leží v hlavě. Proč? Většina lidí se stanou zlými až potom, co se jim něco stane. Ani krutí králové toužící po moci, to nedělají jen kvůli té moci. Mají důvod chtít moc. Dám příklad. Byli v dětství někým utlačováni, neměli ani malinkatou moc rozhodovat, žárlili, záviděli a cítili se bezvýchodně no a tak pak sáhli po první příležitosti a tu moc začali získávat a jen tak s tím nepřestanou. Můj nevlastní otec nebyl jiný. Byl jako šílený po moci. Byla to jedna z mála vlastností, které jsem na něm opravdu neměl rád, ale když to pak vidíš před sebou jako dítě, přijde ti to v pořádku. No a tak to začneš dělat taky. Když otčím zemřel, měl jsem volnou ruku. Nikdo mě nebrzdil a já jsem začal nahrabávat moc, kde jsem mohl. Bylo to jako droga. Měl jsem to, o čem se mi předtím mohlo jen zdát. Vždy jsem totiž byl ve stínu otce. Byl to generál a já jen pouhý průzkumník. Ale teď jsem měl volné pole a mohl jsem se pomalu vyšplhat až na jeho pozici a možná ještě výš. Povedlo se mi to. Povedlo se mi stát generálem, jakým byl můj otec. Jenže pak se objevili různé rozkazy a sem tam hlavně i podrazy od krále. No a místo toho, aby mě to zastavilo, jen to posilnilo můj hlad po moci. Chtěl jsem víc, než bylo možné. Proto jsem se k tobě taky choval tak povrchně. Chtěl jsem pocit moci. Víš co mi ale otevřelo oči? Minulost. S nikým jsem o ní předtím nemluvil. A teď? Vzpomněl jsem si, proč, že jsem takový. Jak jsem se dostal k lidem, co se tam stalo, proč chci moc a uvědomil jsem si, že je to jen trapné dokazování si ničeho. Nikdo se nezkazí bezdůvodně. Něco chybí, něco přebývá a hlavně, nic není bezvýchodné. Člověk se dá změnit."

pronesl a podrbal se zezadu ve svých černých vlasech. Bylo pro něj zvláštní, přiznat si pravdu. Sakra divný. Cítil se jako slaboch, ale zároveň se mu takovým zvláštním způsobem ulevilo. "Mí praví rodiče by na mě rozhodně hrdí nebyli..." dodal a podíval se jí do očí těmi svými odlišnými. Dost lidí říkávalo, že připomínají zlatavé odlesky ohně a namodralý hluboce zmrzlý led. Tak moc odlišné od sebe byli.

Bylo zvláštní vidět ho se takhle usmívat, ale rozhodně to vítala. Pravdou bylo, že její znalost panství rozhodně představovala jistou výhodu - ať už byl Theoran kdokoliv a měl za lubem cokoliv, měli by být schopní vyslídit alespoň něco. Jestli totiž něco o té budově věděla, pak to bylo to, že všude možně visely nejrůznější obrazy a upomínky na jednotlivé členy rodu. Nepochybovala o tom, že Theoran nelhal, že byl ze stejného rodu jako Rasmus - ale nebyla schopná si ho dosadit do rodokmenu. Potom tu však byla ještě jedna věc. Jestli odsud pocházel, jistě tu měl nějaký pokoj a muselo po něm něco zůstat i v jiných místnostech. Sídlo bylo dlouho nedotčené už v době, kdy tam žila ona jako menší - a evidentně tam nikdo od Rasmusova odchodu nežil, takže by věci měly být na stejných místech. To byla další výhoda.

„S tím souhlasím. Jeho magie... Něco je s ním vážně v nepořádku. Mám z něj husí kůži jen co se na něj podívám.“ Pokývla hlavou a otřásla se už jen při vzpomínce na to, jak je pozoroval těma svýma ledově šedivýma očima, z kterých táhlo něco skutečně zlověstného a nepravého. Niadee byla od přírody poměrně citlivá na podobné věci, takže na ni Theoranova přítomnost působila příšerně vysilujícím dojmem. Jako kdyby z ní vysával zbytečky její sebejistoty a světla, což bylo... Děsivé.
Jak poslouchala Alériovo vyprávění, nepatrně naklonila hlavu na stranu. Proto byl takový? Nejspíš to svým způsobem chápala, brala to. Sama nic podobného nezažila a ani kdyby ano, neměla právo soudit. Vlastně se ani nezlobila, že věci dopadly jak dopadly. Jistě, byla celkem vyděšená, ale nebyla sama. I když se setkali za nepříjemných okolností a on ji prostě sebral, bránil ji. Bránil ji, aniž by ji vlastně znal. A to bylo něco, čeho si ona neskonale vděčná.
„To ráda slyším,“ pousmála se na něj nakonec vlídně. „Uvidíme, jestli něco najdeme. Znám to tu vážně docela dobře, takže s trochou štěstí můžeme alespoň zjistit, co je zač. A pokud nic víc... V podzemí je pracovna a alchymistická laboratoř, tam bychom když tak mohli sehnat něco, co by se nám mohlo hodit v případě, že by se situace nějak... Pokazila.“ Zvedla se z taburetu a prošla kolem něj, míříc ke dveřím. Nakonec se ještě pomaličku obrátila na něj a věnovala mu spiklenecký úsměv.
„Připravený projít pár tajných chodeb a odhalit nějaká špinavá tajemství?“

Snažila se nevnímat. Vypustit všechny ty myšlenky a dovolit svým instinktům, aby ji vedly. Věděla moc dobře, že jakmile se tomu jednou poddá, absolutně ji to zničí - a proto se rozhodla vnitřně obrnit a držet sebe samu ve tmách, aby se ochránila před novým návalem bolesti, který by už zvládnout nemusela. Znala svoji křehkost a citlivost, věděla, že se nachází na zatraceně tenkém ledě a proto jednala rovnou, neodkládala to. Musela, protože jinak by riskovala až příliš. Na druhou stranu si ale nemohla dovolit kompletně ochladnout, protože by tím Zoe mohla ublížit, což rozhodně nechtěla. Proto raději balancovala někde mezi, na samotné hraně, nehledě na to, jak moc vyčerpávající to bylo. Musela. Byl to její úděl.

„Ne, ne. Asi nebude třeba, alespoň myslím,“ odpověděla zamyšleně, než přejela prstem po desce kuchyňské linky. Jakmile ho pozvedla, skvěla se na něm zatraceně tlustá vrstva prachu a špíny, což ji upřímně řečeno moc nepřekvapilo. Rasmus podle všeho odešel přesně ve stejnou dobu, co ona utekla od Zoreana - což znamenalo, že panství bylo už zhruba osm let bez zásahu lidské ruky. Netušila sice, co přesně přimělo Theorana se vrátit zrovna v tuhle dobu a jak dlouho tam sídlil, že bylo všechno ještě netknuté, ale vlastně ji to až tolik netrápilo.
Spíš jí vadilo, že byl tamní prostor zatraceně stísněný. Na to, kolik prostoru panství nabízelo, měla pocit, že se zdi stlačují k sobě a padají jí na hlavu, neslyšela ani tu tichou píseň, jež se chodbami obvykle linula, zdi mlčely a ani v zahradě nesídlil tajemný šum stromů a keřů. Působilo to dojmem, že sídlo ztratilo svoji moc ve chvíli, kdy ho s Rasmusem opustili - a to, co ho činilo tolik kouzelným jednoduše odumřelo. Šlo to napravit? Nebyla si jistá, ale nenacházela se tam přeci kvůli tomu, aby opravovala dům. Theoran ji unesl, něco od ní chtěl. Ale ona se nejdřív musela postarat o svoji novou kamarádku, kterou vzal za svou úplně stejným způsobem, jako ji samotnou.
„Vybereš si z toho ovoce, nebo se pokusíme sehnat něco jiného?“ Zeptala se Zoe upřímně, než se navzdory vší té špíně vyhoupla na kuchyňskou desku a začala rozverně houpat nohama ve vzduchu. „V zahradách byl menší ovocný sad a pěstovala se tam i nějaká zelenina. Nejsem si jistá, jestli to tam ještě je, ale... Já nevím. Tohle místo si žije svým vlastním životem a zahrada byla odjakživa očarovaná, takže tu ta šance určitě je. Obávám se, že klasické jídlo a ingredience tu ještě nenajdeme, pokud je Theoran někde neschovává.“

Zoe se alespoň před Raniou snažila setřást ze sebe všechny ty obavy, jenž se na její osobu nalepily jako lepidlo. Bohové věděli, že se skutečně snažila. Musela dát své společnosti najevo, že si její laskavosti cení. Projevit své díky. To ale ve své lidské podobě zvládnout nemohla. Ta pro ní znamenala jen bolest a tupé rány. Nikdy jí nepřinesla nic dobrého. V lidském těle se lépe viselo v okovech. Na lidské kůži se lépe ukazovala zranění, která bral její předchozí pán jako svoje označení. A hlavně...Mohl se jí snadněji dotýkat. Byla zkrátka zranitelnější. Před očima se jí vybavila ta jedna zpropadená situace. Jednou se pokusila vzdorovat. Odmítla opustit svou zvířecí podobu a Nërronos jí nechal hladovět po několik dní. Ona mohla jen vzlykat a škemrat o milost. A když konečně povolila, dal jí dost jasně najevo, že jeho slova jsou vážená. Svým způsobem.

,,Vyberu si. Děkuji ti, Ranio." Pokusila se pousmát, ale její očka pořád ukazovala jen ten tichý děs.
Natáhla potlučenou paži po kousku hrušky. Naposledy hodila zvědavým pohledem po své paní, aby se ujistila o svolení. Poté už se jen hladově pustila do toho kousku ovoce. Snažila se moc nehltat, ale její hlad si vzal za svoje a tak v jejích ústech brzy zmizely další tři hrušky. Byla opravdu hladová, vzhledem k cestě, kterou podnikla a následnému únosu tím násilným mužem.

Když zkonzumovala své jídlo, zvedla oči k dívce. Obklopovaly jí chmury a jistě jí také nebylo nejlépe. Zoe proto o pár kroků ustoupila a otočila se zády k ní. ,,Omluv mě, prosím." Špitla a během několika vteřin se její potlučené tělo změnilo na jednu velkou chlupatou černobílou kuličku. Jako panda se cítila již mnohem jistější a tak nějak více ve své kůži. Zahýbala oušky a pár nemotornými kroky doťapkala až k ní. Předními tlapkami se vydrápala na linku, aby byla ve stejné rovině jako Rania. Pak do ní rozverně šťouchla čumákem a znovu zahýbala oušky. Naklonila černobílou hlavu a lehce pootevřela tlamu. Možná nedokázala svůj vděk prokázat v lidské podobě, ale za chundelatou srstí se cítila lépe. Uvolněně. Olízla Ranie dlaň a znovu do ní jemně šťouchla. Chtěla jí také pomocí od zlých myšlenek a doufala, že to dívka pochopí.

Měla z toho všeho vážně špatný pocit. Rasmus se ji sice už dřív zkoušel trošku uvrtat do toho, aby se chovala trošku lépe a výš, než měla ve zvyku, ale tohle bylo... Tak strašně špatné. Jako kdyby v ní Zoe viděla nějakou kdovíjak vysoce postavenou šlechtičnu, její paní, někoho, kdo ji vlastní a... Kdo jí bude ubližovat. To Raniu nutilo přemýšlet nad tím, co se jí asi v minulosti stalo - a vzhledem k tomu, že jí na krku vězel ten příšerně vyhlížející obojek, částečně svoje odpovědi byla schopná domyslet, ačkoliv ji to děsilo až do morku kostí. Musela něco udělat. Dostat ji z panství, dostat ji daleko. Ale k čemu by to bylo, pokud neměla nikoho, o koho by se mohla opřít? Sama věděla, že útěk je těžký a vyčerpávající a člověk se musí mít k čemu vrátit, aby měl skutečně smysl. Měla se ta křehká a plachá dívka k čemu vrátit? Kam vrátit? Ke komu vrátit? Byla tak miloučká a vlídná, jistě se musel najít někdo, kdo ji měl rád.

„Zoe... Mohly bychom si promluvit?“ Zeptala se nakonec opatrně, zatímco dívku pozorovala, jak baští jednu hrušku za druhou. „Dostanu tě odsud, to je jisté. Ale... Máš domov? Místo, kam se můžeš vrátit a budeš tam v bezpečí? Hledá tě někdo? Nejsem si jistá, jestli budu moct jít s tebou, ale... Nenechám tě tu, přísahám. Pomůžu ti dostat se ven na svobodu, budeš v bezpečí. Jenom to budeme muset nějak promyslet a také provést, ale... Naštěstí jsem v tomhle vážně přeborník, takže to určitě nebude problém. Jen mi pověz. Co tvoje rodina? Přátelé? Máš někoho, kdo na tebe dá pozor?“ Zeptala se Zoe s největší možnou opatrností, protože se tak trošku obávala, aby jí svým vyptáváním se neublížila.
Jenže to už se děvče před ní změnilo v huňatou pandu a ona zůstala čelit tomu černobílému medvídkovi s hýbajícíma ušima. Neodolala vlídnému úsměvu a váhavě k ní natáhla ruku, než ji opatrně pohladila po hlavě, dotýkajíc se její hebké srsti.
„Jsi zlatá, víš to?“ Pronesla tiše, než nepatrně naklonila hlavu na stranu. „Příliš dobrá pro tenhle svět. Dám na tebe pozor, Zoe. Slibuju.“

Chtěla s ní mluvit? To by jí nejspíše měla vyhovět, že? Rozhodně by jí měla vyhovět. Přece jen, ten muž z mrazivým pohledem to naznačil dost jasně. I když se k ní Rania chovala jako ke své blízké kamarádce, pravidla byla pořád pravidla. A kdyby do místnosti v ten moment vtrhl ten muž a zjistil by, že se lady opovážila neposlechnout... Raději si nechtěla domýšlet, co by následovalo. I když to v hloubi duše jasně tušila. Nemusel si v ní čistou hrůzu z jeho osoby pěstovat, stačilo jedno jediné setkání a ona ho mínila poslouchat na slovo. Bylo s ním něco špatně. Neskutečně a zvráceně špatně. A Zoe neměla ponětí v jaké míře je do toho namočená právě její nová kamarádka.

Odcupitala zase zpátky a tak jako předtím se na přeměnu otočila. Jen krátce pohlédla na látku, co měla představovat šaty vedle ní a odvrátila zrak. Panda na to pohlížela spíše jako na zbytečnost, protože se měnila tak často, že kdyby se pokaždé měla obléknout po přeměně, zabralo by jí to minimálně dvě hodiny čistého času. Nehodlala Raniu ovšem traumatizovat a proto přeci jen vklouzla do šatů a mírně je oprášila od neviditelného prachu. Sama se ale přikrčila a odcouvala pár zbrklými kroky od ní pryč. Zase se cítila zranitelnější. Slabší. Zbytečnější. ,,Já....Já Někdo by mě hledat mohl. A-le pokud mě najde...” Odmlčela se, aby ze svého hlasu vytěsnila alespoň malinkaté množství úzkosti, kterou její hlas jistě v tu chvíli nepostrádal. Měla svoje místo. Měla svého pána. Ale...Vracet se k němu i když od něj před chvílí utekla? To jí nedávalo žádný smysl. ,,Prosím...Já...nechci, aby si pro mě přišel. Nechci být odvlečená zpátky...” Její tichý hlásek se ztrácel do ticha. Nemohla si dovolit se nechat znovu uvrhnout do toho ledově mrazivého pekla. Znovu už ne. Sklonila hlavičku než se zadívala Ranie přímo do lagunově zbavených očí. ,,Prosím... Budu perfektním mazlíčkem. Jen... Nevracejte mě k němu, prosím.”

Dá na ní pozor? Bylo to od ní neskutečně laskavé gesto, ale Zoe to nemohla připustit. Nechtěla jí moc zamotávat do svého světa a do svých problémů. Tomu musela zabránit. Skousla si spodní ret a oči se jí zaleskly jakoby byly ze samotného křišťálového skla. Nejspíš by bylo hezké mít někoho, kdo by jí pomohl. Zachránil jí. Ale Zoewin nebyla osobou pro kterou by se vyplatilo riskovat tolik. ,,To si nedělej, Ranio. Neuvazuj se k tomu. Nejsem někdo nad kým by mělo smysl bdít. To je prosba. Takové věci neříkej, prosím.”

Černý hřebec, jehož si pro tuhle příležitost vybral, byl rychlejší než blesk. Dlouhé silné končetiny, těsně nad spěnkami porostlé o něco delší srstí, je oba dva nesly krkolomnou rychlostí vpřed – a to bylo jedině dobře. Nërronos dneska totiž mimořádně spěchal. Temný plášť, kterým si po většinu té dlouhé cesty bránil tvář před denním světlem, za ním vlál jako pochroumaná a zpřelámaná křídla padlého anděla. Tím tak trochu možná i byl – a z toho postu padlého anděla se taky hodlal povznést pomocí svých experimentů na post mladého boha. Ale to nedokázal, pokud se takhle moc nedokázal soustředit. Hlava mu skoro klesala v procesu. Pod kápí skrýval mimo tváře i hluboké kruhy pod očima, které svědčily o pár probdělých nocích za sebou.
Vyklenutá šíje zvířete se leskla potem, ale na to nemohl muž v sedle brát ohledy – potřeboval se co možná nejrychleji dostat do svého cíle, který už byl podle všeho nedaleko. Mrtvý les ho již přijal do své náruče, což znamenalo, že se nachází na samotném severním cípu celé Nescory – a něco mu říkalo, že tušil, co ho čeká. Pár povídaček o severu slyšel, přičemž pár z nich v sobě neslo i zmínku o panství z černého kamene, odkud jen tak někdo neodešel, pokud se tím směrem vydal. Nërronova panda podle všeho skončila právě tady, právě sem ji vystopoval – a on odmítal odejít, dokud ji alespoň nebude mít šanci dostat zpátky. Netušil, jak se té malé kluzké potvůrce podařilo utéct a už vůbec jak se dostala tak rychle na sever… ledaže by ji zase někdo unesl. To by ho zase tolik nepřekvapovalo, na to byla Zoe dost naivní a světa neznalá, aby si nedávala dostatečný pozor, takže… stát se to mohlo. A kdyby to náhodou nastalo, byl skálopevně odhodlaný ji dostat zpátky. Ať už by ji měl vykoupit nebo tomu, kdo ji vzal, ukrást pod nosem. Zkrátka bude zase a opět jeho a nikoho jiného.

Vynořil se z lesa a cesta, která dosud připomínala jenom náhodně vyšlapanou pěšinu používanou nanejvýš lesní zvěří, se proměnila v širokou cestu. Přímo před Nërronem ze země vyrostlo majestátní panství, které sice působilo, že jeho dny nejlepší slávy dávno pominuly před dávnými lety, ale pořád na něm bylo něco honosného. Něco tajemného a také něco zlověstného, co by tradičního poutníka donutilo se na místě otočit a zase zařadit zpátečku, odejít hezky co nejdál odsud a už nikdy na tohle prokleté místo nemyslet. Nërronos ale nebyl jako většinový člověk – tohle místo se mu svým způsobem zamlouvalo.
Kůň pod ním párkrát pohodil hlavou na znamení toho, že se mu to moc nelíbí, ale po troše zápolení ho muž v sedle donutil jít rovně. Povolil mu zastavit teprve před schody vedoucí k samotné hlavní budově panství, kde hřebec ochotně zaryl kopyta do země a už se dál ani nehnul. Nërronos měl své způsoby, jak ho přinutit zůstat tam a neutéct, nechal ho pást se na přerostlé trávě, zatímco sám zamířil po schodech nahoru k hlavním dveřím, na které bz váhání zabušil, až se dřevo zachvělo. Působilo to možná až moc rádoby mocensky, ale o to mu tak trochu šlo. Ať v tom domě žil kdokoli, Nërronos Lucae Thanttë se před ním jen tak odmítal sklonit. Přišel si koneckonců jen a pouze pro to, co mu náleželo.

Byl zavřený ve svojí pracovně a poklidně nasával zlatavou alkoholickou tekutinu, když ucítil záchvěv magie rychle se blížící k panství. Tehdy nepatrně pozvedl obočí a odložil sklenici na masivní stůl, zvedajíc se ze svého křesla. Poněkud neochotně tedy zamířil až ke dveřím, než poryvem magie dramaticky rozrazil obě křídla a sjel pohledem neznámého muže stojícího těsně před nimi. Vypadal poměrně sebevědomě a trošku naštvaně, což ho mátlo - už dlouho se nestalo, že by se na panství objevil někdo neznámý přede dveřmi, bez oznámení.

„Ehm,“ odkašlal si, než pozvedl jedno obočí a opřel se o křídlo dveří. „Můžu vám nějak pomoct?“ Zatímco se oba muži navzájem poměřovali pohledem, oblohu nad obzorem pokryl shluk načechraných oblaků. Ty po nebi pluly s pomalou elegancí, tvoříc nebývalý kontrast s temnou modří na pozadí. Vzduch byl těžký a vlhký, značíc nejen brzký déšť, ale především blížící se bouři. Ta se měla objevit do pár desítek minut, se stejnou prudkostí jako projev hněvu bohů nad počínáním jejich (více či méně) smrtelných oveček.
Theoran si byl počasí velice dobře vědom, ale i navzdory tomu, že se po zhruba pár minutách intenzivního zírání spustil silný déšť, nepozval neznámého dovnitř. Ještě ne. Neměl důvod brát k sobě do domu někoho, kdo by ho mohl přijít za něco potrestat, pokusit se ho okrást, zabít... Cokoliv. Ne, neměl v něj důvěru, zvláště, když z něj táhla moc stejně silně, jako určité popuzení.
„Jde o tu pandu, že? Našel jsem jí na okraji svých pozemků,“ pronesl nakonec, než se mu na tváři rozlil úsměv uvědomění. „Jste její majitel? Pán? Pokud jde zrovna o ní... Pojďte dál, prodiskutujeme to.“

Mluvila o tom člověku, jako kdyby jí do srdce zasel upřímnou hrůzu... A Rania o tom ani na vteřinu nezapochybovala, protože pandí dívka před ní se třásla jako osika, hlas se jí vytrácel a ona najednou zažadonila s takovým zoufalstvím a napětím v hlase, že to Ranie skoro až zlomilo srdce. Ne, nemohla dopustit, aby si ji ten někdo odvedl. Sice docela silně pochybovala, že by zabloudil až na panství, které se nacházelo na odlehlém místě na samotné severní části kontinentu, ale... Jeden nikdy nemohl vědět s jistotou, co se stane. Aurora se už mnohokrát ukázala být nesmírně nevyzpytatelná se svými nitkami osudu a ona nemínila podceňovat její schopnosti překvapit. Věděla, že se to nevyplácí. A proto nemohla nic stavět na pocitu jistoty.

„Nedovolím nikomu, aby na tebe vztáhl ruku, ano? Nikdo tě nikam neodvede, pokud si to nebudeš přát. A už nikdo ti neublíží, postarám se o to.“ Její vlastní hlas najednou zněl tak pevně, že ji to vnitřně až překvapilo. Znovu v sobě objevovala sílu, o jaké měla pocit, že ji dávno ztratila - ale evidentně se vytrácela jen ve chvílích, kdy byla v nebezpečí ona sama, ne když šlo o někoho jiného. Zdálo se, že její vlastní bezmocnost naštěstí neměla efekt na druhé, což bylo opravdu dobře, protože Zoe chtěla pomoct. A byla připravená se za ní rvát, pokud to bylo zapotřebí. Bohové už museli vědět, že byla schopná bojovat až do krve a bylo jí celkem jedno, koho při tom zraní, pokud to znamenalo, že ochrání svoje blízké.
„Nechci, abys byla mazlíček. Prostě jen... Buď sama sebou, ano? Nic od tebe nechci ani neočekávám, jen... Nesnaž se prosím být něčím, co ti kdo nakázal. Teď jsi svobodná, alespoň v rámci možností. O tvoji skutečnou svobodu se ještě postaráme, ale budu na to potřebovat pár věcí. Mám plán, uvidíš.“ S těmi slovy se na ni povzbudivě pousmála, než ji váhavě vzala za ruku a jala se ji odvést pryč z kuchyně. Cestou jí Zoe ještě řekla, že by se neměla uvazovat k její ochraně, ale ona už byla pevně rozhodnutá, její slova s ní nemohla hnout.

Proto také jenom zamířila po chodbě a nakonec zatočila doleva, otevírajíc dveře, jež byly kouzlem namořené modrou barvou. Jakmile vklouzly dovnitř, tiše za nimi zase zavřela a pustila Zoeinu ruku, přecházejíc po místnosti. Očima přejížděla po poličkách na skříňkách opřených o zeď a vyhledávala jednotlivé ingredience - sotva našla sklenici s vílím prachem, pár sklenic s bylinami a misku s drcenými kostmi, máchla rukou směrem k sobě a všechny nádoby s přísadami magicky přeletěly vzduchem až k ní, přistávajíc na velkém kruhovém stole z černého kamene.
„Můj bratr mě naučil spoustu věcí,“ pronesla, zatímco otevírala jednu sklenici a natáhla se pro masivní misku s hmoždířem. „A konečně také přijdou k užitku.“ Tehdy se jen pousmála a začala jednotlivé přísady házet do misky, různě míchat a drtit, než sáhla po noži ležícím vedle misky a nařízla si dlaň, nechávajíc svoji krev téct přímo do misky. S každou další salvou kapek odříkávala slova ve starém jazyce, díky čemuž se celá směs začala mísit i v magické formě, nabírajíc stříbřitě fialovou tekutinu.
Modrovláska nůž odložila zpět na stůl a ruku sevřela tak, aby potlačila nějaké větší krvácení, načež zamířila na druhý konec místnosti a otevřela šuplík v jedné z dalších skříní a vytáhla z něj jeden z mnoha stříbrných medailonů, který ponořila do směsi v misce, položila nad nádobu ruku a pronesla svazující kouzlo, než šperk vytáhla. Zatímco ho držela ve vzduchu, zářivě se třpytil a leskl, než jeho jas pomaličku pohasl a zbyl opět jen typický matný lesk stříbra. Potom už jen došla k Zoe a zapnula jí ho na krk, takže jí přívěsek visel kousek pod obojkem.
„Provedu tě zadním vchodem a ty utečeš, ano?“ Mluvila k ním jistým, ale naléhavým hlasem. „Ten medailon tě skryje před zraky druhých. Dokud ho budeš mít na krku, neuvidí tě nikdo kromě člověka, kdo ho vytvořil, což jsem já. Bohužel ale jeho efekt vydrží jenom po omezenou dobu, protože nemá z čeho čerpat, aby fungoval napořád, takže si budeš muset pospíšit - pár dní by to ale mělo být určitě. Do té doby nikdo ani neucítí tvoji vlastní magii, i když se přeměníš, neuvidí tě nikdo, jen ty sama a já. Zatímco půjdeš, zaměstnám Theorana a ty proklouzneš ven. Pamatuješ si cestu?“

Dost zvědavě si prohlížel muže, který se za halasného lomozu dveří objevil v jejich středu. Bylo znát, že pro to, aby otevřel dveře, nehnul ani prstem. Nërronos i na svém místě jasně cítil, jak se o něj otřela magie – zatraceně silná a zatraceně temná magie. Ale kdyby to neočekával už z toho, co cítil, když se otevřelo, docela jasně by se dalo vše poznat z toho, jak muž vypadal – z těch břidlicově šedých očí, tvrdých rysů tváře a sebevědomého držení tělo mohl Nërro jasně vyčíst, že si našel nelehkého soka, pokud by snad došlo k tomu, že by spolu měli o jeho maličkou pandu zápasit.
Vnímal velice dobře a jasně, jak se zvedl vítr a začalo pršet, stál s poklidem na prahu a opětoval cizinci klidný pohled, který zračil, že se bude muset snažit trochu víc, aby ho naštval. Tím, že ho nechal stát na dešti, ho z míry nevyvedl – chtělo to trochu soustředění, ale Nërronos si kolem sebe docela snadno vybudoval malou neviditelnou silovou kopuli, skrze kterou dešťové kapky nepronikly. Nešlo o žádný zázrak, docela běžná manipulativní magie, tady šlo spíš o to se trochu vytáhnout a ukázat, že se nechystá se staženým chvostem zase utéct. A když ho o chviličku později neznámý nechal bez problémů projít, vykročil vpřed, nechal kopuli se zase rozplynout a v suchu za dveřmi se na cizince mírně pousmál. Nešlo to nazvat vlídným úsměvem, ale bylo to lepší než výhrůžné vrčení nebo obnažování zubů.
„Ano, vskutku se jedná o tu pandu. Jsem její pán. Utekla mi před pár dny, mrška jedna kluzká, a vystopoval jsem ji sem. Bylo mi divné, že by se tak rychle stihla dostat až sem, ale pokud sem byla donesena, dává t ihned o něco větší smysl,“ zapřemýšlel nahlas, ale poté potřásl hlavou a vzpomněl si na záblesky svých dobrých mravů. Koneckonců, byl vychován jako šlechtic, jímž byl, a něco málo se slušelo. „Jsem Nërronos Lucae z rodu Thanttë, přicházím z Teppasmies,“ představil se a natáhl k šedookému cizinci ruku na znamení trochu mírového gesta a přestavení se. Zatím nevypadal, že by mu jeho majetek snad zásadně odmítal vydat, a to bral jako znamení. Ne dobré, ale rozhodně zajímavé.

Vlastně ho to ani trošku nepřekvapilo. Však měla na krku zpropadený obojek... Samozřejmě, že někomu patřila. To ho ale z dosti pochopitelných důvodů nijak nezastavilo, protože Theoran byl zvyklý si brát cokoliv, co se mu zlíbilo. Nehledě na to, komu to patřilo a o co šlo... Měl nenechavé prsty a byl roztoužený jako malý kluk před cukrárnou, co viděl a líbilo se mu, to také chtěl mít. Dříve mu nebylo dopřáno, aby byla jeho přání vyslyšena, takže si to řádně kompenzoval tím, že bral cokoliv, na co přišel. A kohokoliv, pochopitelně.
Za normálních okolností by tomu muži nejspíš zabouchl před nosem a ještě se mu vysmál, že má smůlu, když si svůj majetek nedokážu uhlídat, ale... Něco na něm bylo. Zaujal ho. Už se mu dobrou řádku let nestalo to, že by narazil na někoho, v kom by se svým způsobem dokázal najít - a přesně to se mu s ním stalo. Cítil z něj sílu, neoblomnost. A magii. To bylo dost na to, aby byl zaujatý a chtěl ho alespoň trošku poznat, což pochopitelně také znamenalo, že musel zvažovat i možnost, že by mu pandu vrátil. Konec konců, oběti byly občas nutné.

„Velice mě těší, lorde Nërrone. Já jsem Theoran z rodu Killian... A tímto vás vítám ve svém skromném příbytku.“ Nepatrně se na něj pousmál, aby nadlehčil situaci a zdůraznil svoje přátelské úmysly, ale částečně to bylo i kvůli tomu, že jejich panství bylo kdeco, jen ne skromné. Vlastně bylo zatraceně obrovské a evidentně pompézní. Jeho předkové ho postavili s tak velkým využitím magie, že byly celé zdi i podlahy doslova prosáklé potenciálem pro kouzlení. Díky tomu se v domě také zdržovalo nemálo duchů zemřelých i pohřbených v rodinné kryptě.
„Dobrá tedy... Následujte mě, prosím. Promluvíme si v mojí pracovně.“ S těmi slovy nechal dveře se samovolně zabouchnout a odvedl svého hosta do pracovny, kde mu pokývl na znamení, aby se posadil do jednoho z křesel u pohasínajícího krbu. Jakmile se sám usadil, líně se opřel o vysokou opěrku a změřil si ho pohledem. Nechtěl si ho znepřátelit... Vlastně spíš naopak.
„Takže. Ta panda... Chcete ji zpět. Abych pravdu řekl, docela nerad bych se jí vzdal, ale bylo by nevhodné bránit jejímu majiteli, aby si ji odvedl zpět, však?“ Nadnesl poměrně otevřeně, než si podepřel hlavu jednou rukou, takže se mu kůže na tváři otřela o několik stříbrných prstenů.
„Na druhou stranu... Jistě chápete, že když už se objevila na mém pozemku a úplně sama, cítil jsem potřebu si ji tak trošku přivlastnit. Byl to skvělý dárek pro moji chráněnku.“