Panství rodu Killian

Hleděla na ní s nově nalezenou nadějí vepsanou ve tváři. Myslela to vážně? Opravdu je ochotná jí chránit i kdyby se sama měla namočit do problému? To jí nedávalo smysl. Zoe v tu chvíli měla pocit, že hledí na nezlomnou skálu. Vypadala tak neskutečně odhodlaně... Zoewin si neuměla představit, že by sama někdy měla oplývat takovou jistotou. Svým způsobem Raniu obdivovala. Chtěla se bít za někoho, koho znala ani ne den. Jen kvůli svému instinktu. ,,Jsi neskutečně laskavá, Ranio.” Vytvořila na svých rtech plachý úsměv. Ať už se její plán týkal čehokoli, hodlala se podřídit. Její hlavinka byla sice neskutečně naivní a její představy zkreslené, ale i za tu kratičkou chvíli co se znaly...Důvěřovala té překrásné dívce. Ona se za ní hodlala postavit a krýt jí záda. Zoe neměla důvody zpochybňovat její důvody. Poprvé v životě jí dala okusit roli být tvorem se stejnými právy a hodnotou jako ostatní. Smířila se s tím, že to nepotrvá dlouho. Ale i tak to od ní bylo velice dobrosrdečné. Vedlo jí to k otázce...Jak mohla mít tahle dívka cokoli společného s tak zkaženou aurou, jaká se nesla kolem jejího únosce? Netušila. Ovšem, bála se zeptat. Možná by jí popudila či zasáhla na citlivé místo. Avšak...Rozhodně mu nemohla být plně oddaná. To by jí nenechala utíkat. Minimálně to byla možnost, jenž do sebe rozumně zapadala. Tentokrát, když jí vzala za ruku a začala jí vést bohatě zdobenými uličkami zpátky, neklepala se a tak nějak se pokusila svoje ztuhlé tělo uvolnit co to jen šlo.

Vykulenými očky jí pozorovala jak ladně pobíhala po pokoji a sbírala všemožné přísady do jakési zvláštní směsice. Uvědomila si, že Nia dává dohromady něco jako lektvar a ona se ani neopovážila vydat hlásku, natož přijít nějak blíže. Z Magie jako takové měla strach. Nërronova magie byla taktéž svým způsobem pošpiněná a jediné co jí přinesla její vlastní magická síla byla další bolest. Jistě, zahojila rozřezanou kůži a zacelila veškerou škodu, kterou její pán způsobil, ale zároveň mu tak dala příležitost jí znovu ublížit. A dokud se bude držet dál od jejího bijícího srdce...Je jedno jak moc jí zraní, panda se vždy zregenerovala a dala mu prostor na další experimenty. Proto, jakmile k ní Nia přistoupila, aby jí na krk nasadila tu odstrašující věc, křečovitě zavřela oči a čekala na náhlou vlnu tupé bolesti. Ta se ovšem nedostavila a to naivní Zoe vyvedlo celkem slušně z míry. Cestu si sice v rámci možností pamatovala, ale rozhodně se jí nezamlouval nápad, že by měla utéct sama a svojí zachránkyni opustit. To prostě nepřipadalo v úvahu. ,,Pamatuji. Ovšem...Odpusť mi to, ale bez tebe se na cestu nevydám. Chceš tu zůstat? Zůstávám s tebou, Nio. Není žádná šance, že bych tě tu s tím děsivým mužem nechala samotnou. On není dobrý....Vím, že ne...Cítím to. Jeho úmysly jsou velice nečisté. On sám je nečistý a zkažený, Ranio. Tak prosím...Až se tě pokusí ohrozit, chci být u toho. Chci alespoň dostat možnost ho od tebe odtrhnout. Vážím si veškeré tvé pomoci a laskavostí, ale bez tebe se nikam nehnu.” Samovolně chytne její dlaně a pevně je stiskne v těch svých. Nehodlala jediného člověka, který na ní byl tolik laskavý, na pospas nečistotě. Stejně jako se Rania chtěla být pro ní, ona chtěla mít možnost toho samého.

Nepřipadala si nijak zvláště laskavě. Vlastně o sobě měla hodně nízké mínění, protože si živě pamatovala všechny ty hrozné věci, co během svého života napáchala. Ráda by pokývla hlavou a přijala ten kompliment, ale nedokázala to. To, co v ní Zoe viděla... Ona necítila. Jistě, vnímala to, jak se ji její srdce pokouší nasměrovat k tomu, aby ji ochránila a pomohla jí, ale ani v nejmenším nebyla dobrá. Byla zničená, zastíněná a uplakaná. V horším případě uměla projevit i sílu, ale vždycky na úkor nějaké pohromy, což bylo něco, čemu se opravdu hodně chtěla vyhnout. Naštěstí je teď netlačila situace nijak kriticky - Theoran byl někde u sebe a ony dvě měly celou místnost jen a jen pro sebe, díky čemuž mohla v klidu pracovat a dát dohromady všechno, co pro realizaci svého plánu potřebovala.

„Nemůžu jít s tebou, Zoe. Já... Musím zjistit, co plánuje. A chci ho poznat... Já vím, že to zní šíleně, ale je to můj otec a já... Asi mu chci dát šanci. Vím, že je to naivní a nebezpečné, ale -“ Nedořekla větu, protože se před nimi objevil duch černovlasé ženy v nádherných mírně vlajících šatech. Její oči zářily jako dva diamanty - černé kadeře měla mírně zvlněné a splývaly jí přes ramena až k pasu, který měla přetažený jemně fialovým opaskem, co dokonale ladil k levandulovému odstínu jejích šatů.
Prohlédla si obě dívky a nakonec se obrátila na Raniu, která ji pozorovala s viditelným uchvácením a šokem. Žena se jenom pousmála a vztáhla k ní ruku, takže kdyby měla fyzickou a hmotnou podobu, pohladila by ji něžně po tváři, jako to matky dělávaly svým neposedným dětem. Byla krásná, vyzařovala z ní moc a grácie, ale zároveň... Působila tak nějak konejšivým dojmem, jako kdyby byla jejich andělem strážným. Modrovláska moc dobře věděla, že se na panství zdržují duchové a pár jich už zahlédla, ale nikdy se jí žádný z nich nezjevil takhle přímo a osobně. Vždycky to bylo spíš jako kdyby potkala stín, co se kolem ní rychle mihl a okamžitě zmizel, ale tentokrát to bylo jako reálné setkání, tváří v tvář.
„Musíš jít také, dítě. Dej na moji radu, nečeká tě tu nic dobrého. Vrátíš se později, až se situace ustálí... Do té doby jdi, dokud můžeš. Vezmi svoji kamarádku, utečte co nejdál do bezpečí. Uvidíš, že až přijde ten správný čas, společně se svými bratry se tu opět sejdete a osud vás posune kupředu, ale právě nyní... Patříš jinam, ne sem. On tu bude i později, dostaneš svoji šanci poznat ho, stejně jako odpovědi na svoje otázky, ale musíš být trpělivá. Osud nelze předbíhat, to sama moc dobře víš.“
Rania zůstala na ducha té nádherné dámy hledět, než váhavě pokývla hlavou a obrátila se na Zoe. „Dobrá, tak... Půjdeme spolu. Alespoň dáme pozor jedna na druhou, jsem ráda, že tě v tom nenechám samotnou. Ve dvou se vždycky utíká líp.“
Žena se na ně obě pousmála, jako kdyby na ně byla hrdá a nakonec zmizela kdesi ve zdech se stejnou rychlostí a náhlostí, s jakou se předtím objevila. Vodní dívka mezitím přešla po místnosti a vysunula jednu z knih na polici, díky čemuž se odsunula celá knihovna a před nimi se rozprostřela tajná chodba. Jakmile společně vešly dovnitř, knihovna se opět zasunula a ona provedla svojí pandí kamarádku napříč spletitou řádkou různě napojených chodeb, než konečně vyšly na druhé straně sídla a proklouzly zadním vchodem ven, nacházejíc se v zahradách.
Tehdy Zoe rychle zkontrolovala a obě se daly do běhu, míříc pryč z panství.

Ač se muž, do kterého narazil hned po příjezdu, zdál zatím docela klidně, Nërronos se nedokázal zbavit protivného pocitu paranoie, který ho pronásledoval snad pořád. Nedával mu klidu, nechával jeho zostřené smysly ve stoprocentním střehu, připravoval ho na situaci, kdy by musel bojovat, protože prostě nevěřil v obranu útěkem, považoval to za zbabělé a nanicovaté, žil v představě toho, že jediná správná cesta vede skrze boj a to, že dostane, co chce, silou. Prvoplánové, to leckdy musel chtě nechtě uznat, ale dost často se jednalo o prostředek, skrze který vážně dostal, po čem zrovna prahnul. Mimo jiné k takovým případům patřil i moment, v němž si před pár lety svou sladkou pandu získal. A odmítal odejít s prohrou toho, že to vešlo všechno vniveč.

Dříve než se stihly zavřít dveře, k němu dorazil zvláštní pach. Smrdělo to jako magie a smrt. Rozhodně tu používal někdo magii, na ten pach byl vysazený. Na patě se otočil čelem k rozraženým dveřím a nasál prudce vzduch do plic. Pod tím vším pachem deště, magie a bohové ví, čeho dalšího, zachytil ještě jednu stopu – povědomou, poznal by ji i ve spánku. Sladká vůně dívčí kůže a zmoklá srst černobílého zvířátka. S touhle vůní v nozdrách nesčetněkrát v minulosti usínal a díky ní se držel dlouho jakž takž při smyslech. Jeho malá, sladká Zoe byla poblíž – ale vzdalovala se. Pach postupně slábl.
Co zatraceně dělala venku? Vysvětlení to mělo jen jedno – znovu utekla. „Koukám, že nejsem sám, komu se podařilo ji nechat utéct,“ zavrčel směrem k Theoranovi – víceméně to byla slova rozloučení, protože v příští chvíli s modrooký šlechtic jako velká voda vyřítil ven. Okamžitě na něj zaútočil déšť, ale to mu bylo srdečně ukradené – potřeboval si dost pohnout, pokud ji měl zastihnout. Pokud u toho trochu zmoknul? Kdo by n to v takové situaci bral ohledy? Rychlými kroky se vrátil ke svému koni, který se pásl tam, kde ho prve zanechal. Zvíře ho uvítalo překvapeným zafrkáním, zjevně doufalo v poněkud delší odpočinek, ale co se dalo dělat. Obratným gestem koně otočil zpátky k cestě a silným stiskem jeho boků ho pobídl kupředu. Na sídlo za sebou se ani neohlédl. Odešel dost drze, ale to mu bylo ukradené – společenské způsoby aby spral ďas, on měl teď důležitější věci na práci. A mohl se jenom modlit, aby zvíře pod ním bylo k zastižení jeho malé chráněnky dostatečně rychlé. Už tak věděl, že mu bude dělat déšť problém ve stopování – nemohl se zdržovat víc, než bylo nezbytně nutné.

Say moc dobře znala fakt toho, že nejhorší sny člověka navštěvují ve spánku v horečkách. Byla si tedy vědoma i toho, že tím pádem měla z pekla štěstí, že spánek, do něhož se ve Stříbrném lese tak zmatečně a unáhleně srazila, byl zcela bezesný a temnější než nejhlubší prolákliny. Celou dobu se tím pádem jenom motala v černotě, nevnímala nic jiného než děsivě pomalý tlukot svého srdce, které ale tento rytmus už mělo zcela běžně, poslouchala šum toho, jak jí krev protékala žilami a zkrátka vnímala procesy celého svého těla. Jako kdyby se uzamkla dovnitř, částečně probudila vědomí, ale odmítla se probudit docela. Díky tomu si také mohla povšimnout toho, že její pokus, kvůli němuž do sebe všechny ty toxiny dostala, byl marný – ten záchvěv dalšího života tam pořád byl, setrvával, jeho tep se srovnal s tím jejím a trochu ho posílil. Něco jí napovídalo, že ať by zkusila kterýkoli další jed, dopadlo by to stejně neúspěšně. Ten… zárodek byl odolný tak moc, až to hezké nebylo. Jediní, o kom věděla, že je takhle bezproblémově odolný vůči jedům, byli t’ealh, ale stoprocentně jistá si být evidentně nemohla.

A potom, jako úderem blesku, se najednou probudila. Připadala si tak trochu jako kdyby se probudila z hrobu – s ostrým zalapáním po dechu a se škubnutím, jako kdyby do ní někdo pustil elektrický proud. Rozevřela oči dokořán a rázem ji do nich udeřilo oslepující světlo, takže zase pevně stiskla víčka k sobě. Překulila se na bok, přitáhla si kolena skoro až k bradě, takže zůstala ležet v poloze plodu, a chvíli jen čekala, až jí před očima přestanou bujaře tancovat hvězdičky. Nenáviděla ten pocit z celé své rozčarované dušičky. Hlava se jí motala, žaludek měla jako na vodě, připadala si, jako by se jí všechny vnitřnosti scvrkly do malého uzlíčku a někdo pak šel a začal ho prostě bez vytáček nemilosrdně drtit pěstí. Nic moc, pokud byste se jí měli zeptat na názor.
Sotva se dokázala trochu zmátořit, otevřela znovu oči, tentokrát podstatně pomaleji. Chvíli bezradně ostřila na zmuchlanou pokrývku, kterou ze sebe po probuzení shodila, než si byla jistá, že už je na tom její zrak dobře a ona může riskovat pohled prostředí okolo. Ležela na něčem měkkém, bez jediných pochyb věděla, že se bude jednat o postel, ale nic mimo to nevěděla – a chtěla vědět, na čem je. Její poslední vzpomínky se motaly kolem Stříbrného lesa a toho, jak do sebe naházely ty toxiny. A… pamatovala si, jak se jí o uši otírá konejšivý tón povědomého hlasu. A taky se jí v uších rozléhala ozvěna klapotu koňských kopyt, o čemž už však netušila, zda jde o skutečnost nebo o pouhý přelud. Doufala, že neblouznila tak moc, aby měla slyšiny, takže navzdory racionalitě doufala v tu první možnost.

Měla pravdu, skutečně se probudila v neznámé posteli, která kromě ní zela prázdnotou, ale z místa vedle ní ještě pořád stoupala trocha tepla. Přímo nad hlavou měla honosná nebesa v barvě krkavčích per, která se jemně nadouvala tím, jak do místnosti proudil vzduch na škvíru pootevřeným oknem. Za to byla vděčná, čerstvý vzduch byl to nejlepší, co mohla v téhle situaci dostat do plic. Nevadila jí trocha chladu, pokud to znamenalo šanci se pořádně nadechnout. A to teď bylo důležité, jelikož cítila, jak v ní stoupá rozrušení. Probrala se v cizí ložnici, neměla zdání, kde je ani proč. Matné útržky souvislostí proplouvaly kolem ní a ona na ně zkrátka nedosáhla. Opatrně se posadila a zkoumala pořád očima pokoj, zoufale se snažila někam si tohle prostředí zařadit. Byla však neútěšně bezúspěšná. Snažila se uklidnit, soustředit se třeba na pravidelné kapky deště, které dopadaly na okno, ale nebylo jí to nic platné. Zatraceně…

Utekla? Přeci ji snad dost jasně varoval, co by se stalo, kdyby byla neposlušná. Nestačilo jí to jako motivace? Ta mrcha... Myšlenky mu rozčeřil jako úder blesku ostrý hněv, co se mu okamžitě zakousl do srdce a začal mu surově napínat kůži, zatímco vztekle zaryl nehty do potahu na křesle. Věděl moc dobře, že zatímco jeho nový téměř-přítel se za ní vydat může, on tu možnost neměl. Musel zůstat kvůli Say, nemohl si dovolit jednoduše pobíhat kdovíkde, zatímco ona ležela nahoře v jeho ložnici a ve špatném stavu. Nemohl se k ní obrátit zády, ani kvůli nějaké zběhlé pandě, co měla být dárek pro Raniu, ani kvůli tomu, že to byla celkem slušná rána pro jeho ego. Ne, teď se musel sebrat a udělat to, co bylo správné. Nesměl dovolit, aby mu to přerostlo přes hlavu.
Nechal Nërrona vyběhnout za svým mazlíčkem a sám se zvedl z křesla, odcházejíc zpět do horního patra. Jakmile opatrně otevřel dveře do svojí ložnice a vešel dovnitř, nacházejíc Say posazenou v posteli, na rtech se mu samovolně objevil nepatrný úsměv. Měl radost, že přišla k sobě - a věděl moc dobře, že jí dluží vysvětlení, protože po celou dobu jejich cesty na panství byla... Mimo sebe. Ztratila vědomí a on se vsadil, že si z toho nic moc nepamatovala, třebaže na ni soustavně mluvil.

„Say, jsi vzhůru,“ oslovil ji, než došel k posteli a posadil se vedle ní. Na tváři stále udržoval ten vlídný úsměv, který mu výjimečně držel i bez nutnosti se nějak zvláště přemáhat, protože se opravdu usmívat chtěl. Ona na něj měla pozitivní vliv, vedle ní byl... Jiný. Netvrdil by snad, že měnila jeho jádro a vyháněla temnotu, ale rozhodně se mu nechtělo křičet a rozbíjet všechno kolem. Nebyl ani kompletně prázdný, zkrátka se po jejím boku cítil dobře, což bylo něco zatraceně velkého vzhledem k tomu, že byla i sympatická a krásná. A navíc nosila pod srdcem jeho dítě.
„Našel jsem tě v lese, to co si udělala... Mohla sis ublížit. Měl jsem o tebe strach,“ přiznal naprosto otevřeně, než ji objal jednou rukou kolem těla a přitáhl si ji k sobě. „Vzal jsem tě k sobě domů, na panství svého rodu. Tady jsi v bezpečí a nejsi na to sama, ano? Postarám se o tebe. Nemáš hlad? Spala si docela dlouho, mohl bych poslat někoho ze služebnictva, aby ti něco připravil. Po tom, kolik jedu si spolykala by se ti určitě hodilo dostat do sebe nějaké živiny, musíš být příšerně slabá.“

Zoe měla pocit, že po se po jejich slovech rozbrečí. Nemohla odejít bez ní. Možná se všeho bála a mnoho bytostí by jí označilo za ukňouraného zbabělce, ale rozhodně nehodlala dopustit že by se Nie cokoli přihodilo. Zoe moc dobře věděla, že ty nejhorší činy se provádějí, když jsou dva osamotě. Nikdo pak nevidí a tak nemůže reputace toho krutého tvora klesnout. A kdyby svojí zachránkyni nevzala sebou a utekla by sama... Nejen, že by sama panda nikam daleko nedošla, protože by jí někdo určitě chytil až by Raniino kouzlo pominulo, ale hlavně by k ní měl její únosce volnější přístup. Pochybovala, že někdo na celém panství by se mu hodlal postavit a chránit jí. Jeho magie všem jasně dávala najevo, že není dobrý nápad si ho znepřátelit. Vysmívat se mu byl sebedestruktivní nápad snad úplně ve všech smyslech. Než ovšem stihla něco namítnout nebo nechat svoji tvář stáhnout do chmurné grimasy, spatřila před nimi průhlednou figuru, majestátně vypadající ženu. Překvapilo jí to. Nikdy žádnou podobnou věc neviděla. Žádnou takovou osobu neviděla. Pociťovala silnou zvědavost, ale hluboce zakořeněný strach ze všeho neznámého vyhrál a donutil jí ustoupit dozadu. Pár rychlými krůčky se přesunula za Raniu a pokusila se za ní schovat svoje zubožené tělo tak, aby jí čouhala jen hlava s oušky. Nevypadala že by jim chtěla ublížit, ale Zoe nikdy nemohla tušit. Už od malinka si vybírala špatné lidi na důvěru a vytvářela si pouta těm zkaženým. Brala to jako výsměch osudu. Ale nahlas by to nikdy neřekla. To by jí Bohové mohli potrestat ještě více než doteď.

Byla jí vděčná. Asi rozdávala svůj vděk téměř na potkání, ale vůči Nie a té světélkující dámě tu emoci opravdu cítila. Zamrzelo jí, že Rania nedala na její slova a musela jí přijít na pomoc ta dáma, ale měla jít s ní. Přesvědčila jí a to bylo jediné, co vystrašenou dívku zajímalo. Na moment vzhlédla na přízrak a rty mu naznačila tiché díky. Její otec – Jak se z jejích slov dozvěděla - by byl po jejím útoku velmi naštvaný a ona nemohla dopustit, abys to vybil na ní. Na druhou stranu...Kdyby zůstaly a on se jí chystal ublížit, nedokázala by mu otevřeně vzdorovat. Bála by se a jen stála opodál. Na nic víc se nezmohla. Od té doby nepromluvila ani jediné slovo. Nechala se jen vést Raniinými kroky a bodavým děsem s paranoiou, co jí pomalinku rozkládali zevnitř. Přesto to nevzdávala. Něco v její mysli jí radilo, že s novou kamarádkou po boku zmizí ve tmě jako pára nad hrncem.

Obě utíkaly pryč od té temné budovy, když Rania ucítila záchvěv cizí magie. Na moment se zastavila a ohlédla, pokoušejíc se nasát větší množství na to, aby byla schopná odhadnout, zda patří Theoranovi nebo ne - a když se jí to konečně podařilo, srdce jí vynechalo pár úderů. Ta magie byla špinavá, temná a silná, zároveň hodně těžká a tíživá. Živelná, ale ne stará. Pocházela od někoho jiného, někoho, kdo byl odhalit jejich útěk. To znamenalo jedinou věc: musely si zatraceně rychle pospíšit, protože neměly zrovna největší náskok.

Spěšně znovu popadla Zoe za ruku a dala se na útěk. Stále ale měla tendence se ohlížet dozadu, protože měla pocit, jako kdyby jí ta cizí magie olizovala kotníky a její nositel dýchal na její krk. Blížil se rychle, až příliš. I když utíkaly jak jenom mohly, jejich protivník byl ale o hodně statnější. To znamenalo, že měl buď jinou formu nebo jel na koni, takže se mu ani v nejmenším nemohly vyrovnat. Proto se nakonec Rania zastavila a krátce se ohnula kupředu, aby se zhluboka nadechla. Vzduch byl těžký a vlhký, což jí dodávalo určitou sílu - a ona věděla moc dobře, co musí udělat. Co se chystala provést bylo riskantní, těžké a nebezpečné, ale v jejích očích to byl jediný způsob, jak oběma zachránit kůži. Musela se o to pokusit.
Na pár vteřin věnovala pohled Zoe, vrhajíc po ní povzbudivý úsměv, než zavřela oči a ustálila svůj dech, soustředíc se na déšť padající kolem nich. Smáčel její vlasy, její oblečení, její tělo... I její duši. Otevřela svoji mysl tomu toku a nakonec pomaličku pozvedla ruce, dlaně držíc u sebe. Uvnitř shromažďovala svoji magii, formovala ji a nechávala ji narůstat, protékat z jejích dlaní ven do éteru. Jakmile měla pocit, že jí je dostatek, dlaně oddálila od sebe a nechala z nich splynout spršku modravých jisker, která se rozprostřela kolem nich a začala směrovat déšť ne na zem, ale do kruhu kousek před nimi. Ten po několika minutách působil jako rám tvořený kapkami vody, poskytujíc ohraničení změti magie uvnitř. Ta postupně ztrácela tvar přírody kolem a začínala nabírat obraz dračích skal v Dente - i když měla Rania zavřené oči, míhaly se jí před víčky vize pevných a studených skalních stěn, ohně ve větších jeskyních, vůně koření a kouře... Domov.
S vyřčením slov ve starém jazyce zprudka otevřela oči a vyslala směrem k svému výtvoru silný záchvěv magie přímo ze svého nitra, díky čemuž se objevila silná světle modrá záře, jež zažehla nitro portálu. Zatímco držela ruce zdvižené směrem k němu, obrátila se na svojí pandí kamarádku a pokývla jí hlavou směrem dovnitř.

„Musíme odsud vypadnout, jdi dovnitř, Zoe. Půjdu hned za tebou, ale musíš jít první, abych za námi mohla portál zavřít. Rychle, nemáme moc času.“ Hlas se jí nepatrně třásl, jak se snažila udržet trhlinu v prostoru otevřenou a průchozí a zároveň být schopná vnímat a nepropadnout tomu silnému toku magie, co jí procházel žilami. Rasmus měl pravdu... Bylo to silné, ale zároveň příšerně náročné. I přesto to ale dokázala. A pokud projdou včas, měly by být v bezpečí.

Narozdíl od své společnice se neohlížela. A nebýt jejího splašeně bijícího srdce a napnutých svalů, mohla se zdát, že se vydala na obyčejnou procházku nebo na běh na čerstvém vzduchu. I Zoe však cítila blížící se nebezpečí a moc dobře si uvědomovala, komu patří. To jí nutilo hnát svoje nohy i přes značné vyčerpání dopředu. Její zvířecí stránka byla značně vysílená a rozhodně toho potřebovala víc. Hrušky na panství sice stačily jejímu lidskému já, ale panda v ní byla zvyklá na veliké přísuny jídla a především spánku. Správný čas na spánek byl už tehdy, když jí našel Raniin otec a odvlekl jí na panství. Ačkoli neuplynul skoro žádný čas, od té doby ani nezamhouřila oči, což se na útěk zdálo neskutečně hloupé a vyčerpávající. Jejich útěk se ale taky vůbec nemusel povést a ony mohly běžet několik dní v kuse, ale jejich pronásledovatel by je mohl chytit a bez problémů dotáhnout zpátky. Jí to tolik nevadilo. Ona byla zvyklá. Ale Nia...Nemohla jí tomu vystavit.

Kapky deště. Ty představovaly velice dobré znamení. Déšť dokázal zaručeně zakrýt všechny stopy a zamaskovat jejich pach. Zoe ho rozhodně vítala s otevřenou náručí, ale vypadalo to, že jej tmavovláska vítala snad ještě víc než ona. To jí poněkud mátlo, ale už z té drobné chvilky, co s ní měla možnost strávit, poznala, že se dívka vyznačovala spoustou zajímavých prvků. Ať už se jednalo o fyzický vzhled nebo její vřelost a kouzla. Obdivovala jí. Nebylo tedy divu, že i když se dívka zastavila, Zoe nevydala ani hlásku k protestu. A zatímco Rania vytvářela to magické cosi, Zoe pro jistotu kontrolovala cestu za nimi s obavou, že se každou sekundou vyřítí na koni její rozlícený pán a semele je jako přezrálé obilí. Polekaně se na svou společnici otočila a pokusila se jí plachý úsměv oplatit. Nedělala tu věc poprvé. A panda jí věřila. Takže i když jí ten portál pořádně děsil, musela do něj skočit. ,,Slib mi, že tu nezůstaneš." Pustila její ruku a křečovitě zavřela oční víčka. Donutila své nohy do pohybu a skočila přímo do chřtánu namodralého světla

Popravdě řečeno si nebyla jistá, jestli se za Zoe dostane. Nevěděla vůbec nic - netušila, jestli tu věc dokáže, nevěděla, jestli ji udrží a už vůbec nevěděla, jestli se do té doby neukáže ten někdo, kdo je pronásledoval. V hlavě měla úplně vymeteno, protože se soustředila jen a jen na udržování proudu svojí magie, jež mířila do portálu. Déšť jí sice silně nahrával do karet, protože ji posiloval a ona z něj mohla částečně čerpat, ale to co dělala bylo stále velice náročné a ona cítila, že se jí začínají třást nejen ruce, ale i nohy. Měla je jako z rosolu, příliš vratké s slabé na to, aby ji udržely vestoje, ale zatím to zvládala. Ještě úplně nemlela z posledního, třebaže byla příliš nezkušená na to, aby věděla kolik moci do projekce vložit.

„Slibuju, Zoe. Půjdu hned za tebou.“ Vyřkla to s naprostou samozřejmostí a takovou lehkostí, že ji z toho bodlo u srdce. Věděla, že říká něco, co nemusí být schopná splnit, ale musela to udělat kvůli tomu, aby její nová kamarádka prošla skrz a zajistila si bezpečí. Jakmile Zoe zmizela v portálu, Rania se krátce ohlédla dozadu ve snaze odhadnout jak daleko za nimi byl jejich pronásledovatel, než se dala do velice pomalé a nejisté chůze kupředu. Po celou dobu udržovala svoji magii v chodu - a jakmile se dostala tak blízko, že se konečky prstů dotýkala té očarované masy, v rychlosti spustila ruce podél těla a proskočila skrz.
Jen co prošla portálem, magický tok se násilně přerušil a ona ucítila silné zabušení svého srdce, jak část její magie zmizela v éteru. Hlava se jí motala a ona měla pocit, že se ztrácí kdesi v meziprostoru, zatímco se jí kolem očí míhaly obrazy okolí panství míchající se do jejích vzpomínek z Dračích skal. Byla blízko, velice blízko. Už jen pár kroků...

Poplašeně sebou zacukala, když se dveře do místnosti otevřely, ale trochu se uklidnila, když se setkala s párem očí šedých jako prastará břidlice. Minimálně jí to dalo jistotu, že nepadla do zajetí nějakého vyšinutého magora, který by považoval za skvělý nápad unést urozenou elfku. Vlastně, navzdory tomu, že netušila, jak se zde ocitla, co přišla víc v bezpečí a ne tak, že by ji snad někdo unášel a držel ji tu proti její vůli. Navzdory tomu, že si moc dobře uvědomovala, že je tak trochu až po krk ve sračkách, z nichž zjevně nemá moc šancí se dostat, se na chvíli uvolila k tomu, aby se zarazila, nadechla se pořádně chladného vzduchu a pokusila se na moment přijmout ten fakt, že je někde, kde to nezná, s někým, s kým se vyspala po pár minutách známosti, se zárodkem dítěte smotaným pod srdcem (a to, že její pokus s jedem zkrátka nějak nevyšel, prostě poznala, netušila jak, ale poznala, křičela to na ni každý buňka) a podle všeho byla tak trochu na útěku. Nemohla se jen tak obrátit, vrátit se na dvůr do Lesa divokých elfů a usmívat se a mávat, zatímco se na ní začne postupně projevovat, že je těhotná.
Věděla to bohužel až moc dobře – zpátky domů cesta zkrátka nevedla. Matka by ji musela snad vydědit, navíc… Say se nevědomky otřásla hrůzou při pomyšlení, že by byla matka zklamaná a vyčítala jí to. Po zádech jí běhal studený mráz, když se jí někde vzadu v hlavě ozval povědomý hlas její matky. Zněl vyčítavě, naštvaně, tak, že měla tmavovláska skoro chuť se plazit v prachu jenom proto, aby se jí znovu zavděčila a vrátila k sobě zpátky tvář její přízně. Ačkoli se za to dost hluboce styděla, vděk její matky pro ni byl neskutečně důležitý – a bez něj netušila, co dělat. Pořádně se neodkázala ani postavit na svoje nohy, neznala svoje koníčky, skoro neznala ani vlastní osobnost. To bylo děsivé zjištění – a o to děsivější bylo, že pokud by se skutečně musela od dvora elfů odloučit, musela by na to pomalu začít přicházet. Byla to jedna velká hrůzná záhada, z níž neměla zrovna dobrý pocit.

Teď to ale musela hodit za hlavu. Na rtech se pokusila zformovat malý úsměv, ale aby byla upřímná, přišla si, že musela vyprodukovat nanejvýš děsivý škleb. Kupodivu se na místě neotočil a neutekl – namísto toho k ní navíc začal být zvláštně milý. Nepřekvapilo ji, když prohlásil, že se nachází v sídle jeho rodiny, dávalo to alespoň perfektní smyls, když už nic jiného. Musel ji najít v tom lese… bohové. Tušil, o co se pokoušela? Co se stalo? Něco na něm bylo, tušila, že by se možná nespletla, kdyby si myslela, že to ví. Že to… prostě ví. Viděla v pozadí těch šedých očí tančit bouřku. Naštvala ho tím, že otěhotněla? Nebo ho naštvala tím, že se pokusila ten zárodek zneškodnit? Byl vůbec na ni naštvaný? Netušila, co od něho čekat, proto jenom nervózně poposedla na svém místečku na posteli, než se zamyslela nad jeho otázkou. Cítila moc dobře, jak se jí žaludek stahoval na prázdno, protože musela být mimo vážně dlouhou dobu, ale… asi by v něm neodkázala jen tak něco udržet. Zavrtěla mírně tedy hlavou. „Nedokázala bych teď hned jíst. Možná… nanejvýš čaj?“ Netušila, o co si může dovolit požádat. Nejradši by požádala o jasmínový čaj bez vytáček, ale byla plachá tím, jak byla v cizím prostředí.

Jeho nitrem cloumal příšerný zlom, vyvolávajíc ještě hlubší pocit rozpolcení, než kdy předtím. Byl na to tak trošku zvyklý, vlastně už od malička, ale tentokrát to bylo jiné... Okusil na špičku jazyka pocit vítězství a potom mu ho vyšší síla opět sebrala a nechala ho padnout do prachu neúspěchu. Rozzlobilo ho to, ano. Ale věděl moc dobře, že vztekem nic nevyřeší. Sice by si docela rád do někoho řádně rýpl nožem a pohrabal se v cizích vnitřnostech, aby se zklidnil, ale měl na talíři mnohem důležitější věci.
Jako třeba Say. Sice by se možná měl spíš soustředit na to, jak dostat zpět Raniu, ale... Něco na ní bylo. Ta zraněnost, plachost a bolest. Věděl moc dobře, že bude skvělým cílem pro manipulaci a vydírání, protože až příliš myslela svým srdcem a byla velice citlivá, což bylo něco, co stihl vypozorovat už při jejich prvním setkání. Pro někoho jako on byla otevřenou knihou, což mu dokonale nahrávalo do karet. Ne, vlastně se nemusel bát. Věděl s jistotou, že ji zpět dostane... A navíc existovala šance, že se dokonce vrátí sama a dobrovolně. Mizivá a marná šance, ale byla. Panství totiž pro všechny z rodu představovalo místo počátku a konce, středobod jejich světa. Mohla utíkat sebe dál, ale stejně by ji to časem přitáhlo zpátky. Tím si byl jistý.
Díky tomu se rozhodl věnovat svoji pozornost jen a jen maskované krásce ve svojí posteli, protože věděl, že ho svým způsobem potřebovala. Z jeho původního plánu ji jenom využít se poměrně snadno stalo něco jiného, většího a hlubšího. To ani v nejmenším nezamýšlel, ale nebránil se. Něco ho k ní táhlo a on díky tomu byl vlastně rád, že skončila u něj. Mínil se o ni totiž opravdu dobře postarat, protože on si svých pokladů vskutku cenil, zvláště, pokud byly takové jako ona. Jedinečné.

„Čaj zní rozhodně jako dobrý nápad,“ pousmál se na ni vlídně. „Máš nějaký, který preferuješ? Nabídl bych ti nějaký bylinný na uklidnění, ale pochopitelně je ta volba jen a jen na tobě. Asi nebudu úplně vyjmenovávat všechny druhy, protože o tom nemám úplně přehled, ale pokud si budeš přát nějaký konkrétní, rozhodně se pokusím ti ho zajistit a donést. Asi bude prozatím nejlepší, pokud zůstaneš na lůžku a budeš odpočívat, tvoje tělo dostalo opravdu hodně zabrat a bude potřebovat čas na zotavení.“
Sjel po ní svýma ocelově šedýma očima, hledajíc sebemenší náznak nějakého dalšího zranění nebo nemoci. Ty jedy ji rozhodně oslabily a měla štěstí, že vůbec přežila - a on sice zakročil relativně včas, ale otázkou bylo, jestli přeci jen neutrpěla nějaké trvalé následky. Nepřál by jí to, ani v nejmenším. Proto se pokoušel zjistit, jestli nebude znovu potřebovat nějaký lékařský zásah, protože tentokrát už jí byl skutečně schopný pomoci víc než jen svými schopnostmi, ale také skutečnou medicínou. Sice se osobně o léčitelství příliš nezajímal, ale pro svoje vlastní účely se přeci jen něco naučit musel: byl to totiž on, kdo se musel vyléčit po otcově záchvatu vzteku, stejně jako to později byl on, kdo dával dohromady Rasmuse po každém jeho potrestání.
„Say... Musím se tě na něco zeptat. Předem se omlouvám, že vytahuju tak ošemetné téma, ale... Ublížila sis. Proč? Jsi nešťastná? Ranil tě někdo nebo něco? Vím, že se neznáme dlouho, ale chci ti být přítelem a oporou, ať už procházíš čímkoliv. A slibuju ti, že se ti pokusím pomoct vyřešit jakýkoliv problém, s nímž by ses mohla potýkat. Nejsi v tom sama, ano? Jsem v tom s tebou.“ Pomaličku sjel rukou k té její a jemně ji stiskl, než ji začal konejšivě hladit palcem. Po celou dobu na ni upíral starostlivý pohled, opravdu dávajíc najevo to, že mu na ní záleželo.

„Jasmínový dobře poslouží účelu,“ pousmála se v gestu díků, než se na svém místě posadila s jednou nohou podstrčenou pod sebou a s tou druhou skrčenou před sebou, takže si mohla o její koleno pohodlně opřít bradu. Povzdechla si, na chvíli jenom zavřela oči a setrvala v klidu, protože chtěla mít chvíli, než bude muset odpovědět na jeho finální otázku. Věděla, že tohle vysvětlování bude pravděpodobně dost nepříjemné – a to dost pravděpodobně pro ně pro oba – a tak ani tolik nechvátala, aby k tomu už došlo.
Frustrovaně si prohrábla tmavé vlasy a přitom zavadila bříšky prstů o levou část tváře. Ztuhla, když pod hmatovými zakončeními neucítila dokonale hladký povrch tenké masky, nýbrž poničenou tkáň, která se i navzdory snaze nejlepších léčitelů v Lese divokých elfů odmítala dokonale zahojit a odsoudila ji k tomu, že nikdy nebude moci na veřejnosti kráčet s bradou hrdě vztyčenou a bez pocitu, že ji všichni okolo skenují pohledy a v duchu ji odsuzují jako kreaturu, stvůru, která by se měla raději držet v temných koutech lesa a nestrkat nos do jejich civilizace, před jejich zraky. Zabořila si tvář do dlaní a koutkem oka zahlédla, jak právě ona maska leží na polštáři hned vedle prohlubně, kde měla před chvílí hlavu. Ráda by řekla, že její nález něčemu napomohl, ale… bylo jí to k ničemu. Mohla si být jistá, že její tvář už stejně viděl. Bylo s podivem, že se k ní zatím též neobrátil zády nebo ji ze svého sídla rovnou nevyhodil. Na jednu stranu měla díky tomu trochu tendence myslet si, že třeba to by mohla být nadějná vyhlídka, ale poté si vzpomněla, v jakých sračkách se vlastně nachází a topí, a zase vystřízlivěla.

Snažila se tedy znovu pořádně nadechnout a poté, tiše a ve snaze o to, aby se jí netřásl hlas, začala pomalu vysvětlovat: „Nepokoušela jsem se zabít, pokud se ptáš na tohle. Mám s všelijakými jedy dost velké zkušenosti, je to nutná příprava, kterou mě nechala matka projít jako dítě. Od toho mám i tu krásu na tváři,“ ušklíbla se hořce a na chvíli se odmlčela. Další nádech. Další výdech. Nádech. Výdech. „Ty jedy mě oslabily, ano, ale nezabily by mě, protože jsem na jejich účinky takřka imunní. Proto jsem je použila. Nemělo to být ofenzivní vůči mně. Jde o to… víš, jak se mi ve Stříbrném lese náhle udělalo zle a jedna z víl, léčitelka, si mě odvedla? Prostě, snažila se zjistit, o co jde. Chvíli zkoušela bůhvíjaké praktiky – vílí medicína působí ještě děsivěji, než ta naše, a to jsem si myslela, že to už ani není možné – a došla k závěru.“
Znovu. Nádech, výdech.
Cítila, jak se jí do očí tlačily slzy, a najednou prostě neměla síly jim nějak vzdorovat. Prostě je nechala, ať si dělají, co chtějí. „Prostě… jsem těhotná. A v momentě, kdy to zjistí matka, mě jednoduše vydědí a vykáže ze svého Dvora. Pokud budu mít štěstí, budu moci zůstat v Lese divokých elfů, ale… šlechta, na kterou padne podobná věc, je brána jako spodina společnosti. Ačkoli jsou elfové mnohem otevřenější než lidé vůči těmto věcem, jsou záležitosti, které se nepromíjí. A moje matka… připravovala mě na to, že bych jednou měla dosednout na její post. Pro ni to byla výhoda pokračování částečné moci, pro zbytek mé generace důvod, proč se moci víc bavit a méně spoléhat na své učení, takže nikdo neprotestoval. Je to jako nevyřčená skutečnost, ačkoli se Dvůr snaží tvářit strašně demokraticky a volně. A pro mě… byl to vždycky způsob, jak ji nezklamat. Jak jí dokázat, že její nejstarší dcera nebude zklamání, za které se bud muset stydět.“ A i to zpackala.

Na konci už prakticky šeptala. Když to říkala nahlas, bylo to náhle ještě děsivější a reálnější. Zklamala ji, rozhodně matku zklamala. A obávala se toho, že v celé Nescoře nebyl způsob, jak to zvrátit. Jediná taktika, která přicházela v úvahu, byla ta, o kterou se pokusila ve Stříbrném lese, ale cítila, že nebyla úspěšná. Takhle… nenapadalo ji zhola nic, co by jí mohlo tu situaci pomoci alespoň trochu naklonit na svou stranu. Byla navíc přesvědčena o tom, že po tom, co mu to řekla, se na ni naštve už určitě, ačkoli doteď se zdál až překvapivě milý. Kdo by se taky nenaštval na ni v téhle situaci? Měla si dávat pozor, měla nechat svoji magii ve střehu a zabránit tomu skrz ni… ale v tom selhala. Selhala po všech stránkách.

S jejím výběrem se nedalo nesouhlasit. Jasmínový čaj byl poměrně oblíbený a vzhledem k situaci se rozhodně hodil, takže se Theoran jen pousmál a na moment se zvedl z postele, aby mohl vyjít ven na chodbu a z pokoje a zavolat na služebnictvo, aby jej připravili. Popravdě řečeno byl poměrně líný scházet dolů a hledat některého ze sluhů, proto raději využil klasické volání - to byla už nejspíš tak nějak klasická věc mezi většinou šlechticů. Jednou měli služebnictvo, proč by se měli obtěžovat je hledat napříč celým svým sídlem, když mohli jen zavolat? Jeho hlas se navíc napříč chodbou slušně nesl, aniž by vyloženě křičel, takže musel k někomu přeci jen dolehnout. A to se také potvrdilo, když se ze spodního patra ozvalo houknutí nazpět, nesoucí slova ano, pane.
Tehdy Theoran spokojeně pozvedl jeden koutek úst, než se vrátil zpět k Say, usednouc na okraj postele. Ta si podle všeho uvědomila absenci masky na svojí tváři, což jí v kombinaci s tématem jejich rozhovoru neudělalo zrovna nejlépe. Ne, že by to snad neočekával... Ale stejně ho to svým způsobem zastihlo nepřipraveného. Nebyl tím pravým člověkem, co by ji měl konejšit a pokoušet se ji přimět ve věcech světlejší stránku, protože takový zkrátka nebyl. Pokud v něm nějaké dobro bylo, o čemž značně pochybovaly jak jeho děti, tak on sám, tak se ukazovalo jen ve výjimečných situacích. Tak by se sice daná chvíle označit dala, ale on v sobě nějak nenacházel ty správné impulzy, co by ho mohly dovést k citlivému a správnému jednání.
Proto ji jen zamyšleně pozoroval, než si vlezl do postele za ní a jednou rukou ji objal kolem ramen, přivinouc si ji k sobě. Prsty poté vyjel o kousek výš, než ji začal něžně hladit po vlasech. Nechal ji mluvit, dal jí tolik času, kolik sama jenom potřebovala a nijak na ni netlačil. Bylo znát, že to pro ni bylo nesmírně těžké a on jí to nechtěl dělat ještě horší - byla nejspíš tím jediným člověkem, komu opravdu nechtěl ublížit. Ačkoliv to bylo zvláštní, paradoxní a divné, záleželo mu na ní. A k jeho vlastnímu překvapení mu záleželo i na tom dítěti, jež nosila. Původně to měl být jen další potomek pro jeho posílení, ale s objevem Ranii a jeho sblížením se Say se jeho záměry poněkud změnily. Bylo mu jasné, že pokud chce dosáhnout svého, perfektním protějškem je právě jeho dcera. A co se elfky v jeho náručí týkalo... Ta by byla dokonalou společnicí, partnerkou. Možná, že by se dokonce mohl snažit být opravdovým otcem tomu maličkému, co v sobě nosila. Možná.

„Drahá Say... Chápu tvoji situaci i tvoje pocity, opravdu. Nejspíš bys mohla namítnout, že nemůžu vědět jaké to je, protože jsem muž, ale co se věcí ohledně očekávání a tvojí matky týče, znám to až příliš dobře. A můžeš mi věřit, když ti řeknu, že bys nejspíš nikdy nebyla šťastná, kdybys setrvala na cestě poslušnosti a dělala přesně to, co od tebe bylo chtěno. Nejsi žádným zklamáním. Pokud pro ni představuješ jen nástupkyni a způsob, jak upevnit svoji moc ve společnosti, pak je tím skutečným zklamáním ona, ne ty. Takhle se nechovají rodiče, ale páni. A ty nejsi žádná otrokyně, jsi živá bytost, mladá a svobodná žena. Je jen a jen na tobě, jakou cestou se vydáš a nikdo nemá právo ti ji nutit nebo předurčovat. Mohou vyjádřit svá přání ohledně toho, jakým směrem by ses možná mohla vydat, ale diktovat ti to nemohou. Třebaže je šlechta zvyklá být u moci a kontrolovat do jisté míry svoje okolí, tohle je věc, co by měla být nemyslitelná. A to těhotenství... V očích vaší společnosti by to bylo špatné, ale... Já nevím. Ano, bylo to neplánované a chápu, že očekávání potomka s někým, koho znáš tak krátce je vážně nešťastné, ale... Pokud svolíš, dám na tebe pozor. Na tebe i na to dítě. Vím, že to není to, co sis nejspíše představovala pro svoji budoucnost a není to to samé jako tvoje domovina, ale můj domov by mohl být i tvým domovem. Pokud si to budeš přát, pochopitelně. V opačném případě... Pomohu ti vyřešit ten problém, aby ses mohla vrátit zpět za svojí matkou a nikdo by se nic dozvědět neměl. To rozhodnutí je jen a jen na tobě, drahá Say. Nech si to projít hlavou, ano? Máš tolik času, kolik jen budeš potřebovat.“
Dál ji hladil po jejích sametových vlasech, než jí položil dlaň na tvář a pootočil jí hlavu tak, aby mu pohlédla do očí. Jakmile se jejich pohledy setkaly, věnoval jí nepatrný úsměv, než se k ní pomaličku sklonil a vtiskl jí jemný polibek na rty, aby stvrdil svá slova a dokázal jí, že to myslel naprosto vážně. Nelíbila se mu představa, že by se jejich dítěte musel vzdávat a musel v hlavě už vymýšlet způsob, jak ho zachránit v případě, že by se ho opravdu chtěla zbavit, ale na druhou stranu... Věděl moc dobře, že pokud si ji chce udržet, musí jí poskytnout alespoň iluzi toho, že je jí oddaný. Ne všechna jeho vlídnost byla sice falešná a neupřímná, ale pravdou bylo, že s ní skutečně svým způsobem manipuloval. Věděl moc dobře, co chce a šel si za tím, přesně jako vždycky. A tentokrát to vyžadovalo opačný přístup, než obvykle - vyhrožováním a násilím by ničeho nedosáhl, jenom by napáchal nechtěnou škodu. Proto se rozhodl upevnit svoji moc a dovolit na moment trošičku sklouznout svoji pevnou masku, takže projevil další střípek lidskosti a citlivosti, jež ve většině případů jednoduše zapuzoval.
„Záleží mi na tobě, ano? A ať už to dopadne jakkoliv, budu stát při tobě, stůj co stůj. Nenechám tě v tom samotnou, Say. Přísahám.“ Tou větou zakončil svůj proslov poté, co se od ní odtáhl a letmo ji pohladil palcem po rtech, udržujíc si na tváři vlídný a srdečný úsměv. Kdyby ho v dané chvíli viděl jeho otec, byl by nejspíš znechucený tím, jak moc falešný byl... Ale faktem bylo, že Theoran se pouze adaptoval, nic víc. Už jako chlapec byl vystavován takovému stresu a nátlaku, že se zlomil. Svůj zlom se mu postupem času podařilo napravit, než se posílil tím nejodolnějším brněním, jaké znal: aurou temna a falše. Díky tomu lidem obvykle nastavoval jednu nebo druhou tvář, dle situace. A detaily upravoval přesně na míru podle toho, s kým zrovna jednal. Fungovalo to... Možná až moc dobře. Daň za jeho úspěch byla vysoká, znal ji. Možná si ji chvílemi plně neuvědomoval, ale nejspíš mu na tom v důsledku už zkrátka nesešlo. Měl za sebou tolik let utrpení a bolesti, že v sobě nosil příliš mnoho zloby na to, aby byl schopný fungovat jako naprosto obyčejný a nepokřivený člověk. To zkrátka nešlo. Ačkoliv vedle Say... Měl téměř pocit, že se to začíná měnit, třebaže to byla pouze iluze.

Nechala se obejmout a přemýšlela nad tím, jak nezvyklé to vlastně bylo. Jediný, kdo ji objímal, byl Caas – jeho objetí byla vždycky bez výjimek prudká a vřelá, taková, jaký byl jejich vztah. Matka se jí téměř nedotýkala, otec zrovna tak, zbylé sestry se jí vyhýbaly s posměšky vůči její tváři. Bylo to vlastně docela příjemné. Chvíli ho prostě bez protestů nechala hrabat se jí v dlouhých tmavých pramenech vlasů, neměla proti tomu žádné námitky. Koneckonců, přeci jen to nebylo poprvé, co si ho pustila velice blízko k tělu – a dosud i nadále dýchala a byla v pořádku, takže kde by měl být problém?
Takové to bylo, když běžně někoho utěšujete? Většinou bylo odpovědi na její zachmuřelý výraz ostré napomenutí matky, výsměch sester, rozpačité mlčení otce. Nejmilejší podobu měly asi bratrovy jemné pobídky, aby na rtech vykouzlila úsměv, protože jí mračení se nesluší. Ale nikdy ji nikdo pro útěchu neobjal. Přišla si jako malé dítě, které si nahání to, co nedostalo dříve, u jiného. V hlavě jí to zběsile běželo, netušila, jak vlastně má nasměřovat všechny ty emoce, co se v ní se zmatkem probouzely, ale nakonec je prostě jen stáhla do ústraní s výmluvou, že se jimi bude zabývat později, ideálně o samotě a v trochu víc stabilním rozpoložení.

Ale nakonec to musela utnout. Odtáhla se a věnovala mu úsměv, který ale k veselé grimase měl zatraceně daleko. Dalo se v tom najít stopy hořkosti, bezradnosti a odevzdanosti tomu, co se dělo. Věděla, že pokud nezabral ten jed, jen sotva zabije něco jiného, než kudla, kterou by si zabořila do břicha – a to byl postup, který by nepřijala zrovna s nadšením sobě vlastním.
Mírně zavrtěla hlavou, až se jí černé vlasy zavlnily po rameno. „Zní to mile,“ připustila, „ale nejsem hloupá. Nebude to snadné – a i kdyby to bylo stoprocentně upřímné, není možné vypěstovat si takový cit, který by jeden nazval záležením za tak krátkou dobu. Ráda bych věřila tomu, že to myslíš vážně, ale prozatím zůstanu u toho, že mě alespoň nevyhodíš před bránu, když se rozhodnu to přijmout a nechat si to.“
Otočila se natáhla se po masce, která pořád ležela na nočním stolku. Známý dotek hladkého dřeva byl pro ni jako malé pobídnutí, aby pokračovala. Přiložila si masku ke tváři, dřevo přesně obkreslilo tvar její tváře, a nechala svou magii ovinout kolem masky své nitky. Když ruku znovu spustila, maska držela tam, kde měla – a skrývala její levou tvář přesně tak, jak měla. A společně s tím dokázala vydechnout – dokázala se odpoutat od stranu z matčina zklamání, který ji dosud svíral, a z prsou jí opadl ten pocit, který jí svíral srdce obavami a nervózní úzkostí. Najednou se znovu vzpamatovala, nabrala klid a z vyděšené dívenky byla znovu elfka, která dokázala zvednout bradu a uvažovat s chladnou a čistou myslí. Ta, kterou potřebovala být, aby měla jistotu, že se dožije následujícího svítání.

Věděla, jak musí působit. Jako vystrašený kolouch, jehož modré oči se vyděšeně třeští na okolí. Jak někdo, kdo potřebuje silný protějšek, aby ji zachytil a nechal ji se opřít, zachránil ji. A ano, možná ta malá holčina v ní, která ještě pořád věřila na dobrý svět, tyhle pohnutky měla – ale před ní stála v obraně elfka, která byla posledních osmnáct let vedená k tomu, a by poznala lež, když je jí naservírována, i kdyby na stříbrném podnose. A i když ji děsilo to, co bude následovat, pokud se rozhodně nevrátit k matčině Dvoru, když ten strach spolkla, byla schopná uvažovat překvapivě chladně a racionálně. Uvědomovala si, v jaké je situaci, a uvědomovala si, že je mu tak trochu zavázaná, pokud by ji tu skutečně nechal. Ale taky v ní byla jasně planoucí slova, která neměla od matky, nýbrž od Caase: „Nikdy nevěř nikomu, kdo nepatří do rodiny.“ Časem si to omezila ještě více – nesvěřovala svou víru v nikoho, kdo nebyl jejím starším bratrem. I když by se teď vážně hodilo tu důvěru dokázat dát, nedokázala by to naplno ani při veškeré snaze.
A i když se Theoran nejevil jako někdo, kdo by se jí chystal utrhnout hlavu (alespoň ne dneska), tak věděla své o tom, že neexistoval šlechtic, který by neměl nějakého kostlivce ve skříni. A z magie, která z něj čpěla, a jistoty, s jakou mluvil, tušila, že ten jeho kostlivec není ani zdaleka drobeček…

Třebaže si na tváři udržoval klidný a vyrovnaný výraz s náznakem soucitného úsměvu, uvnitř něj se začínal projevovat pravý opak. Pochybovala o něm. Copak se nesnažil dost? Nebyl dostatečně milý, pozorný a vlídný? Nepomohl jí, nevzal ji do bezpečí a nestál při ní? Co ještě po něm chtěla?
Jeho vnitřní démon se nad tím pokřiveně ušklíbal a okusoval si kůži z prstů, vychutnávajíc si pachuť vlastní krve na jazyku. Sám Theoran měl nutkání ji čapnout za ruku a jeden prst jí prostě ukousnout, aby jí dokázal, že nevděčnost se v jeho domě nevyplácí, ALE...
Nemohl. To, co před ním stálo - nebo taky spíše odpočívalo na posteli - představovalo vyšší, zatraceně důležitou hru. Už velice dlouhou dobu mu na ničem tolik nezáleželo, jako to měl s onou částečně maskovanou elfkou. Ne, rozhodně to nemínil pokazit při prvním náznaku potíží. Sice ho to značně popudilo a svým způsobem i zklamalo, protože část jeho chování byla založená na upřímnosti a reálné starosti, ale v důsledku ho to až tolik nepřekvapilo. Přeci jen už měl s lidmi svoji zkušenost, věděl moc dobře, co se skrývá pod slupkou, byť mohla být sebekrásnější. Ačkoliv chtěl pochybovat o tom, že by taková byla i jeho sladká Sayleen, nebyl až tak naivní, aby tomu uvěřil. Ne, ona nemohla být lepší. Jediní, kdo mohli být lepší, byli lidé vázaní vázaní krví a masem. Rodina, podrobení a následovníci. Věděl moc dobře, až aby si udržel pozornost a náklonnost druhých, musel jim předhodit něco, co je oslovovalo. U Say si ještě nebyl jistý, co přesně by mohlo být objektem jejích tužeb, ale mínil to zjistit - protože jakmile by věděl jak na ni, měl by z poloviny vyhráno. A to byla jediná možnost, s jakou počítal.

„Máš pravdu, to uznávám. Ale to neznamená, že ti lžu a předstírám starost nebo... Jak to jen říct? Náklonnost? Skutečně mi na tobě záleží, Say. Nejsem bezcitný a lhostejný, i když tak možná působím. Do téhle situace ses dostala mým přičiněním a... Nedovolím, aby ti to kompletně zruinovalo život.“
Jeho hlas byl velice klidný, ale nakonec jemně nabral na intenzitě, podtrhujíc naléhavost a skutečnou váhu jeho odhodlání. Co říkal, to myslel doopravdy a skutečně vážně. Možná to byla slepá, předčasná a planá jako růže, ale navzdory svému původně zkaženému počátku už měla čistý základ. Opravdu mu na ní záleželo. A přál si, aby JÍ začalo časem záležet na NĚM. Nejspíš proto s ním tak zamávala její přirozená nedůvěřivost, ačkoliv on sám by to na jejím místě měl úplně stejně, ne-li ještě intenzivnější. To ale nepřipadalo v úvahu, protože Theoran nebyl schopný přijímat cokoliv, co jenom zavánělo odporem nebo nesouhlasilo s jeho záměry.
„Samozřejmě. Nevyhodím tě, ani nezavrhnu, budeš tu v bezpečí. Asi je to hodně odlišné od toho, na co jsi zvyklá, ale doufám, že se tu nebudeš cítit zle. Můžu ti alespoň zaručit, že o tebe bude postaráno, zbytek se uvidí. To rozhodnutí je na tobě.“

Docela si ji dokázal představit jako možnou pokračovatelku rodu. Byla by z ní jistě skvělá manželka, měla pro to dobré předpoklady - a pravdou bylo, že mezi jeho rodu by se dokonale hodila. Ba dokonce by nejspíše vynikala, protože byla... Zvláštní. A přesně takové měl Theoran rád, protože ho obyčejnost nudila. Diverzita pro něj měla zvláštní význam, což nejspíše jenom podnítilo jeho zájem, když ji poprvé uviděl. A s odhalením toho, co skrývala pod svojí maskou... Ten zájem se jenom zvýšil.
Pro někoho by to nejspíš byl naopak důvod k odchodu. Většina by dala ruce pryč a ještě si třeba kopla, protože lidé měli vskutku pofidérní náhled na krásu a přitažlivost. Víceméně byli natolik zahledění do toho, co bylo vytyčené, že je to omezovalo ve vnímání dalších forem krásy, jež ležely skryté v té spoustě fádní obyčejnosti. Theoran takový ale nebyl, on si cenil toho, co jiní hanili. Say a její tvář jí přišla nádherná. Skoro kvůli tomu litoval, že nosila masku, ale věděl moc dobře, že ji nemůže zkoušet přesvědčovat o tom, že před ním ji nepotřebuje, jelikož ji nosila z nějakého důvodu. Takovým přístupem by mohl dost dobře všechno spíš pokazit, než vylepšit. A tak si svůj skrytý obdiv jednoduše nechával pro sebe v naději, že se mu časem snad podaří svoji vyvolenou zahlédnout v celé její kráse...

V duchu se nepatrně ušklíbla. Poznala, když někomu ranila ego, a i když to na sobě nedával znát, na té břidlicové šedi v jeho očích šlo docela dobře přečíst, že tohle byla pořádně hluboká rána na egu. Nedivila se – znala jenom skutečně málo mužů, kteří by byli nadšení z toho, když měla žena vlastní mozek a byla schopná přehodnotit trochu své jednání s nimi.
Na rozdíl od jejích známostí se však v lišil v jednom – nahlas jí na to nic kousavého neřekl. I když se mu to možná dvakrát nelíbilo, Say se nedočkala ničeho hrubého – nebylo jí řečeno, že by měla být ticho; nebylo jí řečeno, že tohle bylo něco, co posoudí sám; nebylo jí řečeno, že si dovoluje až moc. Ani jedna z těchto věcí nezazněla, což ji hluboce udivilo, ale zároveň ji to tak trochu nakoplo k tomu, že neměla potřebu už tolik projevovat to, že nesouhlasila se vším, co říkal. Malý kompromis k tomu, že nejednal z čistého ublížení. Navíc, skutečně nebyla v situaci, kdy by si vyskakovat skutečně mohla – seděla pod jeho střechou, na jeho panství, v jeho posteli. Trochu si přišla jako ve zlaté klícce, ale tenhle pocit ze sebe zase rychle oklepala, protože už tak ji znervózňovalo neznám prostředí, nechtěla o tom pomýšlet jako o situaci bez východiska.

„Netvrdím, že lžeš, ani v nejmenším,“ potřásla hlavou v odmítavém gestu a po rtech se jí rozlilo něco mezi omluvným úsměvem a výrazem smutku nad tím, že se nedokáže vymáčknout tak, aniž by někoho urazila. Věděla, že by si na to, jak uměla mít ostrý jazyk, měla dávat pozor, ale někdy to zkrátka vyšlo bez toho, aby se o to přičinila. „Kdybys lhal, nebyla bych tady. Probouzela bych se na chladné zemi ve Stříbrném lese a musela bych se začít připravovat na cestu zpátky do Lesa divokých elfů, napříč celou Nescorou. A nikdo by se ani neohlédl, kde jsem celou tu dobu byla. Ale nejsem tam, jsem tady. I navzdory tomu, že jsem pro tebe prakticky cizinka z lesa, jsem tady. Díky tomu vím jasně, že nelžeš. Jen se obávám, že netušíš, co sis přivázal tím pádem na krk,“ dodala a rty se jí jako na povel zkroutily do hořké grimasy. Její maska nesahala až tak nízko, takže to už před ním zamaskovat nemohla. A možná dobře, že tak – skutečně si přišla, že bude akorát na obtíž. Alespoň to díky tomu výrazu nevypadalo jen jako dramatické volání o utěšování a pozornost – ba naopak.
Vlastně, bylo to jedno z mála upřímných gest, které dokázala v poslední době zformovat, což bylo zvláštní, trochu smutné uvědomění si. Na její obranu však musela dodat, že v tom, v jaké společnosti se většinou pohybovala, nebyla upřímnost zrovna něčím, čeho by si ostatní vážili. Ač se elfové tvářili mírumilovně a jejich systém vlády se snažil všechny přesvědčit, že korupce tam nefunguje, nikdy se jí docela nezbavili, jenomže dokud nebyl někdo ve vnitřním kruhu, neměl o tom ani tušení. Nešlo o demokracii ani dobrou funkci, šlo o pozlátko, falešné úsměvy a hru toho, kdo se kterému vysokému šlechtici dokázal zavděčit nejlépe. Elfové ohrnovali nos nad lidmi, ale doopravdy by si měli nejprve zamést před vlastním prahem – ale to zatím nikomu ani trochu nepřišlo na mysl.

Než stihla pokračovat, ve dveřím místnosti se objevila drobná žena, která v rukou svírala podšálek s hrnečkem, z něhož se linula viditelná pára. Až ke svému místu Say cítila, co přesně se v hrnku nachází. Když si čaj přebírala, pousmála se na ni a, i když to zakazovaly všechny společenské způsoby, tiše poděkovala. Když žena zmizela znovu z místnosti, vděčně nasála známou vůni a navzdory tomu, že nápoj byl pořád horký, se napila. Nijak jí to nevadilo, jazyk si neopařila téměř nikdy, a jen vděčně vnímala, jak se jí tělem rozlévá velice příjemné teplo. Ramena se jí značně uvolnila z toho, jak křečovitě je držela únavou, a na rtech se jí rozlil malý úsměv. Navzdory tomu, že její aktuální situace byla s klidem označitelná za pochybnou, v tuhle chvíli byla prostě jenom ráda za tu maličkost v podobě horkého nápoje. A mohla si tu chvíli ukrást pro sebe a obrátit ji tak, že na ničme jiném nezáleželo.

Nedokázala odhadnou jak dlouho se zavřenými očky spinkala. Mohli to být jen minuty, hodiny nebo možná i dny. Bree si vůbec netroufala ten časový úsek posuzovat. Jediné, čím co mohla říct s absolutní jistotou bylo, že se opravdu skvěle vyspala. To se nejspíše projevilo i na tom, že její drobné tělíčko se ani jednou neošilo a její zavřená víčka sebou ani jednou neškubla důsledkem špatných snů. Naopak, celou dobu ležela klidně, natisknutá na jeho kůži a tiše oddechovala. Nebyl důvod k panice. Cítila se bezpečí a milovaná. Ráda by si užívala jeho starosti i nadále, ale malé zlatavé nitky jí naváděly ven z její vlastní vymyšlené říše spánku a našeptávaly jí, ať se vrátí do reality. A ona poslechla. Určitě měla důvod se vrátit, tentokrát měla proč se vrátit.

Hned co se její mysl probrala a ona se probudila, otevřela hnědá očka, jenž na slunci chytala ten oranžový nádech. Osobně ho měla ráda. Svým způsobem připomínal vycházející slunce, což jí vždycky dodalo jistou hrdost. Jak očekávala, první co spatřila, byl právě její milovaný bělovlásek a to jí dokázalo rozzářit jako sluníčko. Pak si ale uvědomila, že měl jejího tepla nejspíše už plné zuby a tak zatřepotala křídly než se z jeho náručí snesla na zem a zaujmula místo vedle něj. Zvláštností bylo, že svoje křídla nikdy neschovávala. Nejen, že pro ní znamenala neskutečně moc, ale taky to vlastně ani neuměla. Nevyrůstala s ostatními v lese, takže se většinu vílích věcí musela naučit sama, což se jí taky povedlo. Ale ta oranžově zářící křídla nikdy zmizet nenechávala. To byl celkem risk už jen kvůli tomu, jak jí při minulém setkání Theoran básnil o tom, že si díky jejím křídlům bude hrát na zvrácenou kuchtičku. Jenže i kdyby se to naučila...Asi by je nechávala viditelná i tak. Zkrátka byla nedílnou součástí nejen jejího tělíčka, ale i její osobnosti.

S velkým zubatým úsměvem upírala oči na Dese, zatímco si po dlouhém spánku protahovala paže. ,,Dobré ráno, Desi.” Pronesla vesele než se rychlostí splašené víly s zatraceně velkým množstvím energie objevila před ním. ,,Děkuji ti za tu královskou péči, můj nejdražší princi.” Rty se jí zvlnily v upřímný úsměv než trošičku povyletěla a vtiskla mu vděčný polibek na čelo. ,,Jakpak ti je?” Zeptala se ho již o něco klidněji, avšak s výraznou zvědavostí vepsanou v očkách. Sice už se nenacházeli v Černém lese, ale jeho nálada mohla stále být na bodu mrazu, což jí dělalo starosti. Nejspíš se kvůli němu měla snažit být klidnější, ale takhle po ránu se spoustou dobré energie jí to vůbec nešlo.

Teprve až když se znovu otočila, uviděla před sebou doslova obrovskou tmavou budovu, která jí až příliš připomínala hrady a zámky. Přesně takové jako popisovaly ty příběhy v její staré pohádkové knížce, která se ve všech časech nacházela v jejím zaprášeném vaku. Ona sama byla taky zaprášená a docela solidně od krve, ale uklidňovala se tím, že brzy jistě najde nějaké jezírko, které jí poslouží jako provizorní vana. Teď se musela soustředit na Desovu sestru, která se někde v tom majestátním komplexu musela někde nacházet. ,,Wow..Je to...Velký. Teda... Obrovský. Jakože hodně.” Dostala ze sebe po částech než se s vykulenými očky obrátila zpátky na Desmonda. ,,Jak máme v tomhle nepozorovaně ukrást Raniu? Mám najet na svůj super špionský režim?” Vesele se zachichotala než přihupkala zase zpátky k jeho boku. Vypadalo to, že se tam vyznal, což ona říct nemohla. A hledat Raniu bez toho, aby si jich někdo všimnul měla být opravdu výzva. Víla se uculila. Výzvy zbožňovala.

Nejspíš by ho mohlo trošku ukonejšit to, co řekla. Zdálo se, že jejím záměrem nebylo působit nějak zle, zpochybňovat nebo nařknout - ale Theoran měl svých zkušeností dost na to, aby si s až palčivou bolestí uvědomoval, co se za tím vším skrývalo. Lidé měli tendence s druhými jednat pochybnými způsoby a nedělalo jim problém zatnout nehty úplně kamkoliv, zvláště ale pak tam, kde to vyvolalo největší bolest. Pamatoval si to od otce - jak na něj hleděl s naprosto očividným opovržením a znechucením, než mu předhodil něco v tom smyslu, že je v každém ohledu zklamání a jeho snaha není dostatečná. Nikdy u toho ale neskončil, jelikož v jeho mučení nacházel zvrácené zalíbení. Pokaždé ho náležitě vymáchal v náležité dávce nadávek, ponížení a shazování.
Díky tomu i navzdory tomu vstřícnému gestu z její strany nebyl zkrátka schopen jednoduše zamést předchozí události pod koberec. Škoda už byla napáchána, jeho důvěra byla velice vratká a křehká, stejně jako náklonnost a jakýkoliv kladnější vztah. Obvykle trvalo nesmírně dlouho, než si něco takového vypěstoval - a bylo až nešťastně snadné to všechno nechat zbortit. Její slova sice most mezi nimi nestrhla, ale rozhodně otřásla základy. Theoran byl naštěstí víc umanutý a rozhodnutý si ji nechat, než popudlivý. Sice byl přehnaně přecitlivělý na podobné věci a neskutečně ho to ovlivňovalo díky tomu, že uvnitř trpěl utkvělou představou toho, že musí být naprosto dokonalý a co možná nejděsivější, aby mohl ve světě uspět, ale jeho přesvědčení bylo přeci jen o poznání silnější. A jen díky tomu byl schopný pokračovat v té šarádě.

„Dobře, toho si vskutku vážím,“ pokývl s viditelnou vděčností. Mírně napjatý výraz na jeho tváři se nakonec přeci jen pomaličku uvolnil a on se na Sayleen vlídně pousmál ve snaze alespoň trošičku nadnést tu poněkud pochmurnou atmosféru. Zrovna v tu chvíli se navíc objevila služebná s jejím čajem - takže ji jenom pozoroval, jak si užívá opojení z příjemné vůně linoucí se z onoho horkého nápoje.
„Pověz... Copak ráda děláš? Jaké jsou tvoje záliby, oblíbené činnosti, co tě zajímá? Chtěl bych, aby ses tu cítila co možná nejlépe a rád bych ti poskytl možnost se věnovat věcem, co máš ráda. Hádám, že čím méně se toho pro tebe změní, tím lépe. Už takhle je to poměrně drastická proměna a pokud by se nám podařilo udržet alespoň tvoje zájmy, mohlo by to pomoci i k tomu, aby ti bylo lépe po psychické stránce. Konec konců, koníčky občas bývají poměrně konejšivé.“

Byl vcelku připravený pokračovat v té rozpravě a rozebrat to trošku hlouběji, jelikož panství bylo víceméně plné nejrůznějších věcí spojených s uměním - a pokud by Say zajímalo umění jako takové, hudba nebo knihy, jistě by jí měl co nabídnout. V opačném případě by byl třeba jistý zásah a další změny, ale Theoran byl velice dobře připravený to udělat. Přál si sídlo přizpůsobit jejím potřebám a přáním, aby se tam cítila dobře. Nechtěl ji věznit, naopak. Toužil jí poskytnout nový domov a ukázat jí, že s život s ním nemusí být úplně špatný, třebaže vnitřně tušil, že to nebyla úplně pravda.
Jenže než stihl znovu pootevřít pusu a říct cokoliv dalšího, zachytil záchvěv velice dobře známé magie. A nejen to... Hned dvou zdrojů. Bylo mu naprosto jasné, komu oba zdroje patřily, neboť oba zářili dost jasně na to, aby byli nezaměnitelní. A on se nepatrně pousmál, když si uvědomil, že se jeho pejsek vrátil domů... A přivedl si i svoji dívku.

„Omluvila bys mě prosím na chvíli, drahá? Mám takový pocit, že k nám míří hosté.“ Zvedl se z postele a pohladil Say po vlasech, než ji něžně políbil na temeno hlavy a na krátký moment jí stiskl ruku ve znamení vřelého gesta. Skutečně mu na ní záleželo, v tom nelhal. Otázkou ale nebylo, zda jeho city byly reálné, ale spíše zda se jednalo o přirozenost. Protože jeho nitro už bylo natolik pokřivené a prohnilé, že i jakákoliv forma náklonnosti pocházející z jeho srdce byla úplně stejně poznamenaná. Nečistá, zvrácená. A to samé hrozilo i v jejím případě.
„Zajdu se podívat, kdo přišel a potom se za tebou vrátím, ano? Doufám, že ti to nevadí - nabídl bych ti, že tě vezmu s sebou, ale nejsem si jistý, jestli by ti to spíše neublížilo. Ten jed, co si spolykala byl opravdu silný, asi bude moudřejší, když budeš ještě odpočívat a vypiješ si čaj, návštěva jistě neuteče.“

S těmi slovy pustil její ruku a s omluvným výrazem na tváři opustil komnaty, sbíhajíc po schodech dolů. Čím víc se blížil k masivním vchodovým dveřím, tím spokojenějším se stával jeho úsměv na rtech.
Jakmile potom máchnutím ruky přiměl sídlo, aby rozrazilo obě vchodová křídla dveří a stanul tváří v tvář Desmondovi s Breenou, jež postávali kousek opodál, velice okázalým gestem jim poukázal, aby vešli dovnitř.
„Račte dál, moji milí. Očekával jsem vás... Tak napůl,“ uchechtl se pobaveně, než uhnul na stranu, aby kolem něj mohli projít.
„Synu. Jsem nesmírně rád, že ses rozhodl vrátit. Přísahám, že to je správné rozhodnutí, uvidíš.“

Že nebyl stoprocentně v pořádku bylo znát, ale když to tak přešel, bylo by od ní úkazem drzosti a neomalenosti se k tomu zase vrátit. Proto to jenom přijala a udusila svou hořkou grimasu nad tím v horkém čaji. Navíc… vzápětí přišla ta jeho otázka a ta jí zamotala hlavu. Bohům žel, v tom mizerném smyslu slova.
Netušila, co přesně bylo něčím, co by jí vytvořilo úsměv na tváři, co by ji dlouhé hodiny nechalo odpoutala se od času a prostoru smrtelníků, co by ji skutečně v srdci hřálo. Co by ji skutečně bavilo. Koneckonců, celý svůj život prakticky strávila jenom tím, že byla vychovávána k tomu, aby dělala takové ty typické věci, které by měla šlechtična, s níž se počítalo k převzetí moci, znát a umět. Ale to, co by skutečně bylo po vůli jí… co ji vlastně bavilo? Ano, dost se otáčela za hudbou, pokud na ni někde narazila, a také zbožňovala ty noci, kdy se mohla vyplížit ven a prostě se jenom toulat nezávazně po lese. Ale nějakým způsobem, aby měla koníčka? To jí přišlo jako zvláštní pomyšlení – možná tak zvláštní, jako by většina lidí shledala tuhle její absenci. Ale… možná, že to, jak skončila, to, do jaké situace se dostala, by jí mohlo dát tak trochu druhou šanci to zjistit?

Nechtěla být přehnaně optimistická, aby se poté akorát spálila, ale neodpustila si myšlenku na to, jaké by to bylo, začít se skutečně zajímat jenom o to, co ona by chtěla. Znělo to skoro až kouzelně – a především docela nereálně, kdyby doposud trčila v Lese divokých elfů. Ale tam dávno nebyla, což bylo zvláštně osvobozující a děsivé. Proč děsivé? Protože i když tu svobodu zase získala, uvědomila se naprosto náhle, že nemá tušení, co s ní má dělat. Celý život se spoléhala na to, že někdo bude svým způsobem rozhodovat za ni, protože to tak dělala vždycky bez rozmýšlení a bez toho, aby se s ní o tom jakýmkoli způsobem radila, její matka. Ale teď tu nebyla, nerozhodovala ni, Say byla sama za sebe – a byl to pocit ohromující. Jen byla otázka, zda byl náramně skvělý, nebo náramně zlý.
„Netuším, co bych úplně označila za svou zálibu, abych byla upřímná,“ trhla mírně rameny, než se na něj zamyšleně podívala. Měla ten zvyk, který hodně lidem přišel zneklidňující – když se při konverzaci s nimi zamyslela, začala jim upřeně hledět do očí, zatímco se topila ve vlastní mysli. Téměř bez mrknutí oka a s kamenným výrazem, pod nímž většina lidí raději co nejrychleji uhnula. „Možná… docela mě baví fušovat do hudby. A taky se ráda motám kolem koní, hádám.“ To, že ještě docela ráda po nocích kroužila s Caasem po cvičišti těsně za lesním městem a snažila se od něj alespoň trochu pochytit základy šermu s kordem, už byla věc, kterou nevypouštěla. Matka by ji za to zpátky v lese asi přetrhla… a byla si jistá, že nikdo moc rád neslyšel, že vás baví něco, co může někoho pár neopatrnými pohyby připravit o život.

Když se zvedl a oznámením, že na prahu jsou hosté, zarazila se. Ucítila to podstatně později než on, to bylo docela logické, ale ten detektor magie na blízku se brzy spustil i u ní. Jedna, kterou nedokázala zařadit, a poté druhá, docela i podobná té její, ale s jakýmsi rozpustilejším nádechem… odhadovala to na vílu, protože podobným nábojem přímo vibroval ještě před pár hodinami Stříbrný les. Netušila, kde se na panství brala víla ani z jakého důvodu se tady vlastně ocitla, ale… zvědavost v ní narostla poměrně rychle.
Zanechal ji tam a řekl jí, že by si měla odpočinout kvůli tomu jedu. Nekývla mu na to – lhát nechtěla. Zvědavost v ní byla příliš monstrózní na to, aby ji dokázala krotit. Prostě mlčenlivě vyčkala, až opustí komnatu, a poté nechala podšálek i s již prázdným šálkem na posteli, než neslyšně sklouzla na zem. Její kroky byly stoprocentně tiché díky tomu, že byla naboso, takže stačilo jenom proklouznout pootevřenými dveřmi a následovat stopu, kterou po sobě nechával Theoran a jeho magie. Nakonec se ocitla na nejvyšším vrcholu honosného schodiště, které vedlo do vstupního sálu – který byl, k její obrovské nelibosti, přeplněný zrcadly.
Say se nachytala, jak se automaticky vyhnula pohledu svého vlastního odrazu v jednom, které viselo přímo naproti ní. Nenáviděla zrcadla z jednoho docela prostého důvodu – i navzdory tomu, že s jizvou na tváři se smířila, vždycky, když do zrcadla pohlédla, viděla dívku, která se jenom v pár věcech lišila od své stvořitelky. Protože navzdory tomu, že Say k matce vzhlížela s úctou, děsilo ji, že vypadá tolik podobně jí. Svým způsobem bylo zohyzdění tváře něco, co je navždy odlišilo – a zdálo se, že Představená z rodu Jerichä se s tím odmítala vyrovnat.

Raději sklouzla očima dolů a prohlížela si nově příchozí. Na první pohled ji udeřil do očí ten výškový rozdíl mezi nimi. Když se zadívala pozorněji, zjistila, že se s tou vílí magií neminula se skutečností – dívka, která tam přešlapovala a propalovala Theorana planoucím pohledem čokoládově hnědých oček, zatímco se jí slunce opíralo zvenku do zad a z plavých vlasů dělalo žhnoucí svatozář. Za zády se jí třepotala průhledná lesklá křídla, která byla tím, co Say řeklo, že to skutečně byla víla a nic jiného. Její doprovod, vysoký muž s vlasy odstínu čerstvě padlého sněhu, si oproti tomu muže před sebou měřil s obavami – jako kdyby ho nepříjemně zaskočilo, že o jejich příchodu Theoran věděl. Zvědavost v ní to jen popudilo – co byli asi tak zač? Zvlášť když přišli bez ohlášení?
Poté k jejím uším dolehla Theoranova slova. Patřila tomu muži a… slyšela správně? Nazval ho synem? Elfka překvapeně zamrkala, když bělovláska tak oslovil. Skutečně to byl jeho syn? Při lepší prohlídce si mohla všimnou jednoho nepopiratelně podobného rysu – šedých očí. Ale koneckonců, bělovlasý se zdál ještě starší než ona a k tomu, aby Theoran byl jeho otcem, neměl by vypadat mnohem starší? I když pochybovala, že byl jejím vrstevníkem, nebyl přeci pořád ve věku, který by téhle situaci odpovídal. Tohle jí prostě nesedělo. Zmlkla tedy a pozorovala je, doufala, že si jí třeba ještě chvíli nevšimnou. Zvědavost v ní pučela jako poupě mladé růže – a ona neměla vůli k tomu, aby ji zašlapala do země.

Probouzela se mu v náručí, schoulená jako kočka... S těma svýma nádherně vřelýma očima, co navzdory svému tmavšímu odstínu zářily jako dvě drobná a planoucí slunce. Ten dojem jenom podněcovaly její zlatavé kadeře, jimiž měla orámovanou tvář - po které se jí rozlíval mírně rozespalý výraz. Byla krásná jako obrázek, téměř jako z nějakého nesmírně sladkého snu, což v něm vyvolávalo pocit nepatřičnosti. Čím si zasloužil její přítomnost a náklonnost? Nebyl pro ni dost dobrý, zatímco ona byla jako bohyně světla a srdečnosti. Toužil ji milovat celým svým srdcem, ale jeho srdce bylo rozlámané na kusy a působilo dojmem vytrácení se, protože ho Desmond chvílemi vůbec necítil.
Navzdory svému nepříliš dobrému rozpoložení dokázal přimět koutky svých rtů k alespoň malému pozvednutí, díky čemuž si na tváři vytvořil alespoň drobný náznak úsměvu. Kdyby nebyl tak rozhozený, byl by ji hltal očima. Ne chlípným nebo zvráceným způsobem, jen jako člověk. Jako někdo, kdo ji miloval pro mnohem víc než její tvář a tělo. Bohové, však si ji ani celou neprohlédl, o to mu vůbec nešlo. Ale to, jak mu ležela v náručí a probouzela se jako princezna prolamující dávnou kletbu spánku... Byla tak neskutečně nádherná. Téměř nadpozemsky, že si to toužil nějakým způsobem zvěčnit, protože ona sama působila jako ten nejvzácnější kousek umění na celém světě.

„Dobré ráno, Jiskřičko.“ Hlas měl stále skleslý, ale už byl o poznání pevnější a klidnější. Nedalo se říct, že by mu vyloženě bylo lépe, protože k žádné výraznější změně rozhodně nedošlo, ale alespoň se dostali z toho proklatého prostředí, jež je oba nepochybně vysávalo. Bree byla stvoření světla a tepla, on sám sice do temnot patřil, ale... Nebyl připravený se jim kompletně oddat. Díky tomu musel neustále uvnitř svého jádra svádět lítý souboj o moc a podrobení, aby zabránil svojí zmučené mysli v možnosti se vzdát.
„Jako předtím, ale trošku líp.“ Jeho odpověď nebyla zrovna nejkonkrétnější, ale pravdivá. Nebyl úplně připravený se o tom nějakým způsobem bavit - vlastně se vracel do takového toho rozpoložení, kdy mu mluvení svým způsobem dělalo problém. Rád by se s Bree bavil, rozhodně ano, ale jeho rty a hlasivky nebyly schopné produkovat slova. Nějak mu to nešlo přes jazyk, zadrhával se a utichal dříve, než mu bylo radno. Na druhou stranu na to byl zvyklý, takže to pro něj alespoň nebylo nic nového, třebaže na jeho milou to nejspíše působilo podstatně hůř.

Breenina reakce na jeho rodné panství byla poměrně rozkošná. Nejspíš každý se tak cítil nebo reagoval, když se ocitl tváří v tvář s tou tajemnou, majestátnou a nepopiratelně temnou budovou. Sám Desmond jí byl docela očarovaný, jelikož skýtala mnoho nejrůznějších zajímavostí, tajných chodeb i místností... A vitrážová okna házela na zdi i podlahy krásné barvy, což nepochybně lahodilo oku.
„Já vím,“ pokývl hlavou, zatímco se blížili. „Náš rod si potrpí na velkolepost.“ Killianové byli nepochybně mocní a vlivní, třebaže jejich pole působnosti časem opadlo. S tím se vázala i touha dokazovat světu i ostatním, že jsou skutečně důležití a bohatí... Typická ctižádostivost a touha se předvádět, co byla mezi šlechtickými rody poměrně normální. Oni to ale dotáhli na novou úroveň, když svoje sídlo postavili nejen z černého kamene, ale také se značným využitím magie.

Užuž se chystal odpovědět na Breeninu otázku, když se zničehonic rozrazily vchodové dveře a objevil se v nich Theoran, ve vší svojí odporné parádě. Evidentně si mínil jejich příchod vychutnat a pokoušel se být jakože milý a předstírat, že je rád vidí, což v Desmondovi vyvolalo silnou vlnu nevole a znechucení, ale... Potom si všiml té osoby na schodech. Podle všeho si našel novou oběť... To byla další duše, jež museli zachránit.
„Nech si tu faleš pro někoho, kdo je ochotný jí uvěřit,“ odvětil s absolutním chladem, než ho probodl očima, jež byly tolik podobné těm jeho.
„Přišli jsme kvůli Ranie. Co si jí udělal? Jestli zjistím, že si jí ublížil, tak přísahám při Trojce, že za to tentokrát zaplatíš. A je mi jedno, jestli se potom pokusíš zopakovat svůj poslední kousek nebo pokud si ho zkusíš trumfnout. Ona není jednou z nás, tak ji do toho netahej a nech ji být. Nezaslouží si procházet tím samým bahnem jako zbytek, je čistá. Nech ji být.“

Sice už nevypadal jen jako kamenná socha, ale ta tíživá atmosféra se ho stále držela snad ještě pevněji než ona po incidentu v lesní prohlubni. Dobrou zprávou bylo, že už dokázal odpovídat více než jedním slovem. Stále tiše, ale již o něco jistěji. A potom, co na svých rtech vytvaroval, byť malinkatý, úsměv, vílina nálada se přiblížila ke stavu spokojenosti. Byla neskutečným způsobem ráda i za takovou maličkost jako jeden náznak úsměvu. Bree si slíbila, že se mu potom pokusí zvednout náladu co nejvíce to dokáže. Až budou i s Raniou někde v bezpečí, daleko od Theorana a jeho zvráceností. Možná, že by mohla zkusit s Raniou navázat nové přátelství. Minule to pokazila a ublížila jí a než se jí za své chování pořádně stihla omluvit, Theoran vylezl z keříčku a odnesl si jí. A kdyby se jim skutečně povedlo spřátelit se, mohli by se zakotvit a najít požehnaný klid, po kterém její milovaný tak moc toužil. Ze všech lokací se pro vílu zdál nejlepší volbou les Divokých/ Nějakých elfů. (Hello there, Say. ) Co tak zaslechla, víly se v jejich lese vyskytovaly často a Desmondovi v krvi proudila elfský původ. Jeho zašpičatělé uši toho byly důkazem. Rania byla hodná a laskavá duše a navíc léčitelka, takže Breena nepochybovala o tom, že by jí tam taktéž dovolili žít. I se svým vyvoleným, jenž jí při jejich setkání tolik chyběl.

,,Jsem ráda, že je ti lépe. I když jen o trošku, to lépe je dost podstatné.” Zrak jí padl na jeho rameno. Měl ho ještě obvázané kvůli incidentu s trošinku ohořelými dveřmi. Stejně tak jako její bok po setkání s Norallye. ,,Až se ocitneme někde, kde neřádí lidožravej maniak, převážu ti tu ránu, ano?” Ačkoli tu větu položila jakožto otázku, bylo na ní vidět, že “ne” jednoduše nebrala jako plnohodnotnou odpověď. Chtěla dodat, že ho potom i trošinku vydrbe, ale nechtěla ho předem zbytečně děsit. A navíc měla takový pocit, že by jí na to rozhodně nekývl. No...Kdyby šlo do tuhého, vždycky ho mohla umýt ve spánku. Na tváři se jí zformoval nezbedný výraz, který se ale snažila před Desem skrýt, aby náhodou její ďábelský plán neprokoukl. ,,Desi, víš že ať už tě bude trápit cokoli, jsme na to dva. Nenechám tě válet se ve sračkách samotného. Mladé dámy by se o své prince měli starat se vší úctou a já tu povinnost beru velice vážně.” Ačkoli mluvila o vážnosti, neubránila se mírnému zacukání koutků než se mu hluboce a uctivě uklonila.

Jejich rod si trpěl na velkolepost? To jí poněkud zaskočilo, protože ona a ani Des si na přepych zas tak moc nepotrpěli. Theoran nejspíše ano. Ale představa Dese v noblesním a perfektně padnoucím oblečku se jí zdála prazvláštní a svým způsobem i komická. Nijak to ovšem nekomentovala, byla až příliš zabraná do pozorování všech těch různých vjemů, co se kolem ní točili. Snažila se je vnímat úplně všechny, ale to se jí ani za mák nedařilo. Samotný dvůr a ten kus bohatě vyzdobené zahrady jí uchvacoval na tolik, že jí žádná slova na mysl nešla. Desmond opravdu nelhal, když jí vyprávěl o tom, že v každém koutku tohoto pozemku čpěla magie. Breena jí moc dobře a jasně cítila na každém kroku. Stále jí nepřestávalo fascinovat, co vše samotná magie svedla. To, co ale zaujmulo její pozornost na nejdelší dobu byla obrovská kašna, kterou zdobily sochy skoro všech zástupců jednotlivých ras. Breena automaticky vyhledala očima vznášející se vílu. Vypadala poklidně a něžně. Tak, jako by víly vypadat měly. Teda, až na ní. Ona byla většinu času ničivá a ostatní ironická a hrubá, pokud ne přímo vulgární. Jediný tvor, který v ní pravidelně vyvolával i tu něžnější stránku stál hned vedle ní. Ovšem ona nikdy nemohla být tou typickou a mírumilovnou vílou, na to stavěná prostě nebyla.

Sledovala Dese, jenž se jí chystal odpovědět něco, co mělo vyřešit jejich problematiku s jeho sestrou, když se najednou rozrazily dveře a v nich nestál nikdo jiný než Theoran. Pěkně úlisně vyhlížející Theoran. Protože víla nečekala takovou ránu, jenž dveře způsobily, lekla se a lehounce sebou škubla. Rychle se však vzpamatovala a zaujala sebevědomý postoj, při kterém jako obvykle Theorana probodávala znechuceným pohledem. Takže jejich mise najít Raniu nenápadně celkem padala do prachu. ,,No do háje zelenýho...” Zaklela než si založila ruce na hrudi. Theoran se zdál milej. Až moc milej na její vkus. Chtěla se ihned zeptat na Raniu, ale její milovaný bělovlásek jí s tím předběhl. Bylo uklidňující, že si Des myslel to samé co ona a že stál po jejím boku. Cítila se tak jistěji a rozhodně jí v žilách kolovalo větší množství odvahy než kdyby byla pro jejich nepříteli sama. Mezitím co Desmond promlouval s Theoranem, Ona se zahleděla do místnosti za ním. První co jí uhodilo do očí byla zrcadla. Úplně všude. To vílu poněkud zarazilo. Ne kvůli sobě, ale kvůli jejímu snoubenci. Blondýnka o tom sice dost jasně pochybovala, ale přeci jen doufala, že kdyby je jeho otec pustil za Raniou, nenutil by Dese se dívat kolem. A Bree ho rozhodně nechtěla nechávat se dívat kolem. Co ještě zaujalo její pohled byla mladá tmavovláska, vyhlížející na schodech. Působila plaše a svým způsobem i vyděšeně, ovšem její maska na obličeji víle znemožňovala na takovou dálku zjistit, jaké v ní dřímají pocity. Nemusela být ovšem génius, aby si spojila dvě a dvě dohromady. Theoran se choval mile nejspíše kvůli ní. Pravděpodobně si nechtěl zkazit pověst před další ze svých obětí. No, to ale nečekal, že se mu na panství objevila jedna blonďatá okřídlená potvora. Byl čas splnit svůj slib. Na chvíli opustila místo po Desově boku. Došla až před Theorana a i když byla o dost menší než on, usmála se na něj než ho s veškerou svojí vílí silou nakopla do holeně. Nikdo jí to nemohl mít za zlé, zasloužil si to.

Ani jeden z nich jeho uvítání evidentně neocenil... To bylo politováníhodné. Na druhou stranu, ne že by s tím snad tak trošku nepočítal. Částečně to spustil díky svým teatrálním popudům, jež byly víceméně dokonalou ochutnávku té smršti, co se mu mezitím rýsovala v hlavě. Rozhodně je nemínil jen tak nechat vkráčet na JEHO panství a pokřikovat vyhrůžky a požadavky... Takhle si Desmonda rozhodně nenaučil. Breena ho evidentně začala solidně kazit, což pro něj bylo nepříjemné překvapení. Měl za to, že se o to postaral, když mu uřezal obličej, ale evidentně potřeboval ještě další a ještě barvitější lekci... A dokonce sám dobrovolně vkročil na území, kde byl nejzranitelnější. Hlupáček.
Otázkami na Raniu ho také zrovna nepotěšili, jelikož mu tím připomněli ten pocit hořkého zklamání, protože utekla... Navíc i s tou pandou, což bylo o to mrzutější. Na druhou stranu, on měl i navzdory jejich absenci jiné a příjemnější starosti: tudíž krásnou Sayleen. A tu také ucítil podstatně blíž, než by měla být, kdyby setrvávala v posteli, jak jí víceméně nepřímo nařídil. Evidentně byla pěkně zvědavá,* což bylo rozkošné a všechno, ale v danou chvíli se mu to tuze nehodilo. Fakt, že je pozorovala i poslouchala ho značně omezoval v tom, co si mohl dovolit, takže svoje sladké vychutnávání si musel jednoduše odsunout na později, až bude jeho krásná elfka spát.

„Není to faleš, ale pokus o vřelé uvítání, hlupáčku. Ale dobrá, když o to nestojíte... Budiž. Jdete dovnitř nebo budete stát venku jako dva sloupy?“
Rukou opět naznačil, aby se všichni tři společně přesunuli dovnitř, ale Desmond se ani nehnul - a Breena zrovna tak. To ho přimělo spustit ruce podél těla a hluboce si povzdychnout, než si začal mnout levý spánek. Měl chuť Desmonda alespoň trošku udeřit, aby mu připomněl jeho místo, ale před Say si to jednoduše nemohl dovolit. Bylo příliš brzo.
„Rania tu není. Přivedl jsem jí kamarádku a ona s ní utekla, protože se po ní přišel ptát jakýsi... Šlechtic. Nárokoval si ji, což docela dost vysvětlovalo - a jak nejspíš víš, ta malá Hvězdička má příliš dobré srdíčko na to, aby nechala někoho ve štychu. Nejdřív ji opečovávala a nakonec pomohla zmizet dřív, než ji ten muž našel a odvedl domů. Takže ne, tvoje sestra tu není, ale... I tak vítej doma.“

Jakmile k němu ale Breena přišla a kopla ho do holeně, projela jím vlna příšerného zmatení. Jistě, chápal to gesto a že se mu tím snažila zaobaleně říct ať si nasere, ale... On nevnímal bolest, takže třebaže zareagoval během pár vteřin, ta bolestivá reakce, jež by pro kohokoliv jiného měla být přirozená, pro něj byla jenom maskou. Těžce sehranou.
„Páni, tomu říkám přivítání,“ zaklel, než se nepatrně sehnul a promnul si nakopnuté místo. Byl si docela jistý, že tam nebude mít ani modřinu, protože byla jeho schránka už natolik nasáklá temnou magií, že popírala mnoho fyzikálních obvyklostí.
„Také tě rád vidím, Breeno. Nezačali jsme nejlépe... Vím, že o mě nesmýšlíš nejlépe, ale já tě velice rád přivítám jak v našem sídle, tak v rodině. Je naprosto očividné, že ti na Desmondovi záleží a že je on do tebe blázen, takže vám rozhodně nemíním stát v cestě.“
Pohlížel na ni svýma téměř bezbarvýma očima, co byly plné chladu a nicoty, zatímco na rtech vykouzlil co možná nejpovzbudivější úsměv, než uchopil její obličej do dlaní a vtiskl jí něžný polibek na tvář. Zatímco u ní setrvával, ve velice krátké době jí pošeptal:
Teď jste oba na mém území... Pro tentokrát ti to prominu, ale ještě jednou a budou padat nejen obličeje, ale i části těla.
Poté se jen odtáhl a došel k Desmondovi, kterého taktéž políbil na tvář, načež ho objal kolem ramen a víceméně ho opatrně dovedl dovnitř do haly, ohlížejíc se na Breenu, jestli je bude následovat. Nedělalo by mu problém jí zabouchnout dveře před nosem... Ale před Say by se to neslušelo, zkazilo by mu to image.


*Jako stádo Sharyy, co si budem

Moc dobře věděl, co se za tou maskou skrývalo. Spousta, ale spousta sraček. Ani špetka upřímnosti nebo dobra, šlo pouze o zahlazení stop jeho skutečných úmyslů a myšlenek. Byl si vcelku jistý, že je vůbec rád neviděl, protože nesnášel neplánované návštěvy a změny, co nemohl ovlivnit, což nastalá situace nepochybně byla. I přesto je ale uvítal s až podezřele vřelou náručí, což jim oběma bylo naprosto jasné, že nebylo úplně upřímné. Jenom se je snažil svést z cesty... A především se neprozradit před tou dívkou, co je pozorovala zpovzdálí.

„Bree, ne-“ Pokusil se svoji milou zastavit, ale byla pekelně rychlá. Než stihl chňapnout po její ruce a stáhnout ji zpět k sobě, nakopla jeho otce do holeně a ten se na zlomek vteřiny zatvářil tak zmateně, že to bylo až komické. Naštěstí (alespoň pro Theorana) svoji reakci stočil očekávaným směrem a sehrál to, jakože ho ten úder zabolel, než udělal další věc, co Desmonda kompletně oddělala: políbil Bree na tvář.
Tehdy automaticky zaťal jednu ruku v pěst a schoval ji za záda, aby ho to tolik nesvádělo, ale když to samé nakonec udělal i jemu, tak mu v moment, kdy se chtěl odtáhnout, jednoduše vrazil pořádný úder do čelisti.
„Nebudeš na Bree sahat, pokud ti to sama nedovolí,“ procedil mezi zuby s viditelnou zlobou v očích, než se ohlédl na vílu stojící kousek od nich, aby se ujistil, že jí Theoran neudělal ještě něco horšího, než bylo to samotné divadlo a invazivní dotýkání se.
Opět ale nestíhal řádně zareagovat, protože ho Theoran popadl kolem ramen a odvedl ho dovnitř, ohlížejíc se na Bree. Desmond se zoufale snažil hledět jen a jen na toho blonďatého anděla, protože si až nebezpečně moc uvědomoval, co se mezitím nacházelo za jeho zády. A děsilo ho to až do morku kostí.
Nedokázal ale jen tak stát a nechat Bree samotnou, takže ledabyle shodil otcovu ruku a sám došel ke svojí víle, kterou bez varování vzal do náručí a odnesl ji dovnitř jako princeznu. Cestou přitom prošel nejen kolem zmateného Theorana, ale i kolem těch proklatých zrcadel, na niž se ani nepodíval. Svůj pohled držel upřený do víliných hnědých očí, v níž nacházel tolik potřebnou útěchu.

Popaměti zamířil rovnou ke schodům a cestou se zarazil u neznámé dívky, která je po celou dobu pozorovala. Krátce si ji prohlédl, než jí věnoval nepatrné pokývnutí.
„Vítej... Nejspíš. Buď opatrná a dej na sebe pozor,“ špitl tiše, než svoji snoubenku odnesl do horního patra, kde vybral jednu z komnat pro hosty a vešel dovnitř.
Tam je uvítal nádherně prosvětlený prostor s rozlehlými okny, balkonem a doslova královskou postelí s nebesy, jež nesly smetanový odstín. Na tamní poměry to byl docela šťastný výběr, jelikož většina interiéru byla zařízená do tmavých barev, s dominujícími odstíny v podobě černi, šedi a modři. Tohle se ale k Bree rozhodně hodilo víc... A on už neměl až tak špatný pocit z toho, že tam měli chvíli zůstat. Bylo mu totiž jasné, že kdyby se pokusili odejít, Theoran by je stáhl dovnitř násilím.
Jen co Bree opatrně položil na lenošku, zastrčil jí za ucho zbloudilý pramínek vlasů a dřepl si před ní, věnujíc jí upřený a zkoumavý pohled.
„Jsi v pořádku? Za to co udělal dostane mnohem víc, než kopanec a ránu pěstí,“ zamumlal s viditelnou starostí. Ačkoliv byl stále příšerně apatický a rozladěný, ten stav nemohl pohřbít jeho ochranitelské sklony.
„Každopádně... Omlouvám se, ale nejspíš tu budeme muset chvíli zůstat, než se nabaží naší přítomnosti a propustí nás. Utéct by totiž znamenalo hodně riskovat a... Nechci, aby se ti něco stalo. Pozitivní je, že si tu můžeš řádně odpočinout, najíst se, vykoupat se... Alespoň komfort zaručen.“

Ačkoli do svého zaslouženého kopance vložila veškerou zlobu a příšerně hořkou nenávist, kterou k tomu muži chovala, evidentně to nestačilo. Nevěřila Theoranovi ani nos mezi očima, takže to jeho divadýlko dost snadno prokoukla, zvlášť z takové blízkosti. A místo dobrého pocitu z malého vítězství jí to namíchlo snad ještě víc. Opravdu se před tou tmavovláskou snažil tvářit jako vřelý a laskavý tvor, což se mu ve víliných očích ani trošku nedařilo. V duchu politovala dívku, stojící na schodišti. Netušila, kým byla, ale jedno bylo Bree naprosto jasné. Hrozilo jí nebezpečí. A Breena jí nemohla nijak chránit. Nedokázala před Theoranem bránit ani sama sebe. To ovšem nesměla dát ani za měšec plný zlaťáků najevo. Mohla se bát a mohla ho nesnášet, ale první možnost dát najevo prostě nesměla. Ukázala by neskutečnou slabost a tím by se stala o to zranitelnější. Takže ne. Strach nepřipadal v úvahu. Už se chystala mu odseknout nějakou protivnou poznámku, když se k ní naklonil a jeho zatracený rty se dotkly její kůže. Bree se okamžitě ošila a byla by se i distancovala od jeho zvrácené osoby co nejdál, jenže jeho pracky se pohybovaly až nebezpečně blízko jejího krku. A víla nepochybovala, že kdyby se pokusila vymanit, jemu by stačilo zmáčknout její hrdlo a bylo by po všem. ,,Bezpáteřní parchante...” Zasyčela mu nazpět, ale v jejím hlase byla znát jistá zdrženlivost. Mohla svojí nejistotu schovávat, ale když u ní byl takhle blízko a vyhrožoval zmrzačením jejího ztraceného prince... Měla chuť mu vyškrábat oči, ale zároveň nebylo pochyb, že by udělal Desovi něco příšerného. Držel jí v šachu a to se jí vůbec nelíbilo. V hlavě měla stále obrázek, který jí naservíroval v Lese Divokých elfů a to jí děsilo do morku kostí. Bylo jí jedno, co se mělo stát s ní. Ale kdyby měla přijít o Dese, nezvládla by to. Potřebovala ho stejně jako kyslík.

Pár vteřin tam jen otřeseně stála než si uvědomila, kam vlastně Theoran míří. Pohledem hodila po honosných schodech, za tam dívka stále stojí. Stála. A to jí alespoň dodalo nějaký lid na duši. Přesto se otočila a ostražitě ty dva sledovala. Když ovšem Theoran stejným “projevem vřelosti” počastoval i Desmonda, byla připravená mu podpálit všechny vlasy na té jeho zvrácené hlavě. Jak se za chvíli ale ukázalo, blondýnka si nemusela dělat moc starostí, protože mu jeho hraný polibek oplatil za ně oba a to i s úrokama. To Bree dokázalo vyčarovat spokojený úsměv na tváři, takže se culila jako měsíček na hnoji. Lítala v naprostejch sračkách s Theoranem v zádech a jeho děsivými výhružkami, ale přesto zářila jako sluníčko. Byla na svého snoubence neskutečným způsobem pyšná a později i dosti polichocená, když se rval i za ní. Měl pravdu. Breena byla Desmondova. A nikoho jiného na sebe nehodlala už nechat sáhnout.

Hned co jí vyzvedl do náručí, ze rtů jí sklouzl spokojený smích. Cítila se jako v pohádce, protože se ocitla u svého statečného prince. Toho, pro kterého byla připravená dýchat až do té doby, dokud mělo její srdce tlouct. Celou dobu jí hleděl do očí, což rozhodně uvítala. Nemusel čelit všem těm zrcadlům, což jí dělalo obrovskou radost. Zatímco jí nesl do schodů, ona se na něj usmívala. Šťastně a upřímně se usmívala. A ten úsměv byl jen a jen speciálně pro něho. Protože nikdo jiný jí nedokázal udělat tak veselou z takových maličkostí.

Pokoj, do které vešli, se jí zdál obrovský a honosný. Stejně jako celé to sídlo, takže by se vlastě ani neměla čemu divit. Ovšem...Stále jí to udivovalo. Takový přepych neviděla ani u Javierrů a to že neměli peněz zrovna málo. Ale tohle...Tohle bylo na úplně jiné úrovni. A Breena si připadala dosti nepatřičně. Jakmile jí položil na jakousi měkkou sedačku a sklonil se k ní....Bohové... To jak se jí věnoval a to jak se na ní díval, to všechno jí dávalo pocit, že by se do těch šedivých očí mohla zamilovat pokaždé a pokaždé znovu. Ale čím víc si to silné pouto uvědomovala...Tím větší strach jí drtil plíce, jelikož věděla že jednoduše nemůže nechat Theorana mu cokoli provést. ,,Teď už v pořádku jsem.” Spokojeně se na něj usmála než ho jemně chytla za ruku. ,,Desi...Hlavně na sebe dávej pozor, ano? Já...Bojím se. Nechci, aby ti ubližoval. A představa, že by ti něco udělal a já s tím nemohla nic udělat...Ničí mě to, víš? Zatraceně...Miluju tě. A pokud tě Theoran bude chtít stáhnout do pekla, jdu s tebou klidně až tam. Protože...Já bych tvoji ztrátu nesnesla. Vím, že to zní nejspíš slabě a podivně, ale potřebuju tě, Desi. Zatraceně...Já tě potřebuju.” Zamumlala a tiše vydechla. Upřela na něj svoje zvědavé oči a zároveň vyhledala ty jeho, takže měla prvotřídní výhled na jeho pocity. Přeci jen, říkalo se, že oči vždy řekly to, co ústa nedokázala zformulovat. ,,Ta vana zní dobře.” Roztáhla své rty do velkého zubatého úsměvu. Chtěla svoje tělo ponořit do té teplé vody a pak už jen trávit čas s Desem. To jí ke spokojenosti bohatě stačilo.

Say trochu překvapeně sledovala, jak milé uvítání měli ti dva – nejprve víla s kopancem do holeně, poté bělovlásek s ostrými slovy, která dívce neunikly, protože elfský sluch byl koneckonců elfský sluch. Jen tak něco jí zkrátka neuniklo – a byla za to ráda, ačkoli ji to teď docela mátlo, alespoň měla přehled o situaci. Když poté bělovlásek vílu prostě drapl do náruče a vydal se s ní pryč, zvědavě je sledovala. Na chvíli jí pohled oplatil, když ji míjel – docela ji děsilo, kolik ztrhanosti v tom výrazu zahlédla. I když dole jednali oba prudce, nezdáli se tak zlí, když jí byl dopřán bližší pohled. Naopak, zvlášť křehká víla v bělovláskově náruči vypadala mírumilovně, kdyby neviděla to malé drama tam dole před pár chvílemi, ani by neřekla, že je schopná ublížit mouše.
Jeho tichá slova se jí otřela o uši jako nepříjemný vánek. Nekývla, ale muselo být jasné, že ho velice dobře slyšela, takže žádná gesta nebyla zapotřebí. A to, že na sebe měla dávat pozor… věděla i bez něho. Přeci jen byla cvičená k tomu, aby ani na chvíli ve své ostražitosti nepolevila a dávala na celé svoje okolí bedlivý pozor. Šlechtické okruhy byly pravým opakem bezpečí – a i když jí nehrozilo, že se uprostřed nejbližšího jídla sesune pod stůl pod účinkem nějakého jedu, tušila, že nepříjemnosti mohou přijít doslova ze všech světových stran. Nic milého, ale… zvyknete si, když je na vás něco takového sypáno den za dnem devatenáct let.

Věděla, že o ní věděl, dost pravděpodobně celou tu dobu, takže nemělo cenu hrát divadélko. Bosýma nohama našlapovala opatrně na lakované dřevo, když scházela dolů a nervózně se rozhlížela kolem. Když ji tím sálem musel pronášet dovnitř, byla v bezvědomí – takže teď se jen rozhlížela kolem a uvědomovala si, že stěny vstupního sálu jsou vlastně jenom jedno velké zrcadlo. Nezdálo se jí to moc příjemné, ale nebyla v pozici, kdy by něco takového dokázala vyslovit nahlas. Vlastně, věděla, že bude celkem ráda, když nebude rozčílený, že za ním šla – koneckonců, už předtím se mu zjevně moc nelíbilo, že měla svoji hlavu. Hodně lidem se to nezdálo, ale co měla nadělat? Zvědavost byla přeci jenom vlastnost každé ženy, na to se mohla vymluvit… ale věděla, kdy bojovat a kdy jen přijmout se sklopenou hlavou napomenutí, aby to nemělo nějaké závažné důsledky na poté.

Čekala na jeho reakci, aby věděla, jaká situace byla tahle – a zatím došla až na konec toho schodiště a do bosých nohou se jí zakousl pronikavý chlad mramoru, když se vydala napříč sálem k osamělé postavě uprostřed. Zvědavě si ho prohlížela – i navzdory tomu, že se snažil působit nad věcí, nelíbilo se mu, co se tu odehrálo. Pravděpodobně mu bylo proti srsti i to, že ona tomu všemu byla svědkem, ale… co nadělala. „Zdá se, že tvoje rodina má docela problémy se vzájemnými vztahy,“ nadnesla měkce, ale nemyslela to zle, muselo to být znát. Netušila jeho ani jejich roli v celé téhle mocenské šarádě, ale nemínila do něj rýpat, dokud neznala to, co potřebovala k vyhodnocení vlastního náhledu na tuto situaci.
Rodinné vztahy uměly být hořké, o tom věděla svoje, a i když ještě před chvílí uvažovala nad tím, zda by nebylo nejmoudřejší prostě jenom vzít nohy na ramena, čapnout nejbližšího koně a uprchnout… teď začala ten názor docela přehodnocovat. Protože na pohledu na Theorana, stojícího uprostřed zrcadlového sálu poté, co jeho syn se svým doprovodem zmizel nahoru… bylo na tom něco groteskního a smutného. A i když byla pravděpodobně blázen, co se nechal chytit na hru o nemožné, prostě v tu chvíli nedokázala zapnout vůči němu jakoukoli agresi či cokoli podobného.