Panství A'Coimne

Tráva na pozemcích kolem panství A'Coimne už dlouhé roky umírá a dobrodruhy, jejichž cesta vede kolem, vítá jako varováním svou stálou žlutohnědou barvou. Uprostřed rozsáhlé pláně stojí panství samotné – kdysi lesklé slávou a mocí, dnes je z něj jenom ubohá zřícenina, která vzdáleně odkazuje na rodinu, která zde kdysi žila. K zataženým nebesům nad Nescorou se tyčí polorozpadlé zdi, omšelé a ztmavlé drsnými vlivy počasí, chodbičky bývalého domu jsou prolezlé plísní, krysami a zatuchlým pachem rozkladu a zániku.
Pokud byste byli synem člověka či prakticky jakéhokoli dalšího druhu, nijak zvláštním místem by to pro vás nebylo – avšak výjimka by nastala, pokud byste patřili k dětem bohyně přírody, Äyanaii. K rodu t’ealh. Lidské čistky v jejich řadách byly brutální, tak brutální, že leckteří vojáci začínali zpochybňovat své rozkazy. Odsud vzešel nápad – nadbytečné příslušníky téhle rasy zajmout a dopravit do rozpadajícího se panství. Ač na první pohled působí mrtvě, katakomby, které jsou rozlezlé pod celým panstvím, slouží jako žaláře, ze kterých za tichých nocí můžete zaslechnout žalostné nářky a skřeky, které pomalu přestávají připomínal lidské hlasy.

V táboře setrvali několik hodin, aby Sharye uschlo oblečení a trošku se prohřála. Daemon ji mezitím ponechával v relativním klidu a udržoval si odstup, plně ponořený do víru vlastních myšlenek. Potřeboval si všechno urovnat hlavě, měl hodně o čem přemýšlet - všechno se mu to pomaličku slévalo dohromady, tvořící nikdy nekončící vlnu chaosu a barev, které by už od sebe nikdy neoddělil, ať už by se snažil jakkoliv. Před očima mu plul rozmazávající se odraz její tváře, zatímco se nad ní skláněl. Ve vzduchu kolem něj se stále vznášela vůně její krve a on cítil teplo, jež vyzařovalo její měkké a vnadné tělo. Na tváři ho lechtal její přerývavý dech. Byla mu tak blízko, ale zároveň nesmírně daleko, zatímco kráčeli vedle sebe napříč lesem.
Ona ale nebyla to jediné, co se mu motalo neustále dokola v hlavě. Pořád na sobě cítil záchvěvy toho šoku, který vyvolalo oslovení. Daemon... Damian. Jedno z toho bylo jméno, které mu bylo přiřazené, aby nebyl bezejmenným tvorem, otrokem. A to druhé... Byl to stín minulosti, byl to náhlý otřes, byla to... Pravda. V hloubi svého srdce to cítil, ačkoliv se to snažil zoufale zapudit a pohřbít zpět kamsi do pozadí, aby na to mohl znovu zapomenout. Nechápal, jak z něj jedním prostým gestem dokázala vytáhnout tolik emocí a živoucí vzpomínku, když to doposud nikdo nedokázal. Jistě, už od začátku mu bylo jasné, že byla jiná, naprosto odlišná od všech jeho dosavadních pánů, ale tohle bylo... Nechápal to. Nedokázal si to vysvětlit.

Zatímco pomalým krokem mířili po prašné cestě, před očima mu proletělo drobné světýlko. Okamžitě se zarazil a chňapl po Sharye, kterou chytil za zápěstí a obrátil k sobě, poukazujíc na malou bludičku plující vzduchem těsně před nimi. Vypadala jako malá zářící kulička světla, pomaličku se pohybující napříč prostorem. Daemon ji upřeně pozoroval, než stočil pohled na Sharyu a natáhl jí ruku rozevřenou dlaní směrem ke světélku, které se pomaličku usadilo na její dlani.
„Duše lesa,“ špitl tiše, jako kdyby se tu malou bytůstku snažil nevyděsit. „Dají se vzácně vidět po nocích na místech, kde je silně zakořeněná magie. Máme neskutečné štěstí, že se nám ji podařilo vidět. Obvykle se moc neukazují, pokud člověk-“ Nedokončil větu, protože koutkem oka zahlédl další záblesk světla, který ho přiměl pootočit hlavu stranou. Pohled mu padl na malý hájek, který byl doslova rozzářený jako noční obloha. Všude po okolí pluly bludičky nejrůznějších barev - žluté, zelené, modré, fialové, červené, oranžové... A zářily tak jasně, že se jim téměř kompletně podařilo vyhnat tmu v okolí.
„Podívej.“ Opatrně Sharyu otočil směrem k hájku, než se poněkud nepřítomně pousmál. Ruka mu přitom tak trošku samovolně sklouzla k té její, aniž by si to pořádně uvědomil. Když se jí dotkl, rychle na ni upřel svoje modré oči a vysekl hlubokou úklonu.
„Smím prosit, má paní?“ Zeptal se nakonec galantně, zatímco se mu v očích odrážela světélka poletující kolem. „Věnuješ mi alespoň jeden tanec? Prosím?“

Je možné se omámením z okamžiku sjet?
Zorničky se jí rozšiřovaly a zase zužovaly jako šílené, nozdry se mírně roztahovaly, jak se snažily pojmout všechny sladké a svěží vůně, které jim jenom mladičký bor nabízel. Rozhlížela se okolo sebe a tajil se jí dech. Vnímala tu scenérii každou buňkou, netušila, zda to mělo vliv na to, že měla k přírodě tak trochu blíž díky své druhé podobě, ale svrběla ji z toho kůže po celém těle, krev jásala v žilách, zatímco duchové lesa kolem ní poletovali a svítili svými tělíčky ve všech barvách duhy na cestu. Mnozí by to považovali za kouzelné až romantické, zatímco Sharya na to shlížela jako na kus umění – měkké světlo vydávané tvorečky ozařovalo svět okolo, tvořilo mělké pastelové stíny pod jejich nohama.
Ve vzduchu se vznášelo opojení okamžikem, měla skoro chuť padnout na záda do vysoké orosené trávy, znovu si zamokřit oděv a prostě tak zůstat, sledovat skrze řídké koruny stromů měsíc vysoko na obloze a vrátit se do dětských let, kdy jste s umíněností počítali hvězdy. Ačkoli už dávno nebyla dítě, tenhle okamžik jí dodával dojem, že je všechno možné. Přišla si jako sjetá tím pocitem, jako kdyby to probouzelo stránky schované pod nánosy letité špíny, prachu a bahna. Někde tam uvnitř se skrývala Sharya, která zatím nedosáhla ani dvojciferného věku, a zoufale se snažila konečně projevit. Alespoň jednou popustit otěže vlastnímu sebeovládání a prostě jenom... být.
Žít, nikoli přežívat.

I možná právě proto jeho nabídku na tanec přijala.
Nebyla rozhodně žádnou zkušenou tanečnicí... a taky ho před tím náležitě varovala. „Rozumím tanci soubojů a čepelí... ale ten základní neovládám," přiznala trochu zahanbeně, když se k němu krůček po krůčku přibližovala. „Nemůžu ti slíbit, že ti akorát nepošlapu nohy, musím tě varovat. Společenské vystupování rozhodně není moje parketa... ale to tě asi nepřekvapí," pokrčila rameny, než přistoupila k jeho výzvě. Brala to jako hru, jako něco, na co byla zvědavá, proto to chtěla alespoň zkusit. Netušila, co si za tím skrýval za úmysly Daemon, ale nezbývalo jíž než věřit, že jí třeba uprostřed pohybu nezlomí nohu nebo tak něco. Ale vypadal docela mírumilovně... na jeho poměry.
Proto prostě spustila stavidla svým pravidlům, vypustila na povrch tu svou zvědavou a přirozenou část. A nechala se tím unést.

Kdyby si nebyl jistý tím, že je jeho tělo jen prázdná schránka fungující pouze díky silné magii, přísahal by, že mu srdce poskočilo v hrudi, když svolila k tanci. Něžně si položil jednu její ruku na rameno, než druhou chytl a sám ji volnou váhavě chytil kolem pasu, než se začal pomaličku pohybovat do rytmu neexistující hudby. Oba našlapovali opatrně - ona nejspíš z nejistoty a on, aby na ni nešel moc rychle. Sice ho varovala, že tanec není její silná stránka, ale jemu to nevadilo. Trpělivě jí ukazoval jednotlivé pohyby a vedl každý její krok jako správný učitel. Na rtech mu přitom pomaličku vykvétal zasněný úsměv, který se o poznání rozšířil, když udělala správný úkrok.
Bludičky je přitom obklopovaly a pomaličku se hýbaly kolem nich, kopírujíc jejich pohyby. Daemon se snažil tak nějak hlídat Sharyiny nohy, aby se ujistil, že ji vede správně, ale přesto jí chvílemi musel pohlédnout do očí. Něco ho k nim neustále táhlo, jako kdyby na něj působila jakousi tajemnou silou. Zatímco jí hleděl do očí, znovu cítil ten zvláštní pocit. Ten pohyb... Neidentifikovatelnou emoci, kterou si nedokázal s ničím spojit. Bylo to jako příjemné teplo rozlévající se v jeho hrudi, vytvářejíc solidní záplatu přes tu obrovskou propast, která uvnitř něj zela prázdnotou a požírala všechno dobré.

„No vidíš, jde ti to,“ pochválil jí upřímně, než pozvedl ruku a zatočil s ní, načež si ji obratně přitáhl k sobě, takže je od sebe dělilo jen několik centimetrů. Tehdy jí zůstal jen hledět do očí, neschopný slov. Byla krásná, samozřejmě, že si to uvědomoval. Ale její krása pro něj nic neznamenala, nebyl stvoření schopné skutečných citů. Mohl si třeba něco nalhávat, ale nemohl cítit nic. Tak co bylo ale to něco, co uvnitř něj rostlo a nabíralo na síle? Cítil se příjemně, cítil se uvolněně. Dobře. Jako kdyby konečně našel vnitřní klid, který doposud tolik let postrádal. A stačila k tomu jen jedna malá a prostořeká zlodějka, která nad ním měla kompletní moc. Nejen díky tomu medailonu, ale i... Z jiných důvodů. Důvodů, jež nedokázal vysvětlit.
„Sharyo...“ Zašeptal její jméno, ale okamžitě zmlkl, když ucítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Okamžitě sjel očima k nohám, jen aby spatřil to, jak se pomaličku nadnášejí. Bludičky se nahromadily pod jejich nohama a nesly je nahoru, několik metrů do vzduchu.
Daemon semkl rty k sobě, než Sharye znovu pohlédl do očí a zaujal zpět taneční pozici, vtahujíc ji zpátky do tance. Pohybovali se pomaličku, ladně. Tančili ve vzduchu jako kdyby oba měli křídla, třebaže ani jeden z nich nepatřil mezi národ fae. A zatímco ji držel, poprvé za ty roky se cítil zvláštně... Svobodný.

Netušila, co se to vlastně dělo.
Uvažoval, zda tohle vůbec může být realita. Tedy, ne, že by nevěřila, že toho je matka příroda schopná hodně (koneckonců, nebýt jejích sil, už by bylo několikanásobně po dívčině životě, který mnohdy v náruči země našel novou naději a uzdravení), ale přesto. Neměla nikdy ani nejmenší ponětí, že je skutečné něco takového. Znělo to asi směšně, když uvážíme, že se pohybovala po světě v podobě medvídka mývala, ale nevěřila v magii jako takovou. Věřila v nadpřirozeno, samozřejmě, ne, že by měla moc na výběr, ale považovala to prostě za... hrátky přírody s životem. Ale když teď ucítila, jak ztrácí půdu pod nohama, jak se prostě a jednoduše vznáší, prostě ji to uchvátilo jako máloco. Tehdy jí tak nějak začalo docházet, že možná bude na životě záhad víc než to, co za mutaci způsobilo existenci její rasy. Nikdy nebyla nábožensky založeným typem, ale najednou... by to dávalo přinejmenším dokonalý smysl.

Hluboko v hrudi jí pulzovalo horké srdce naplněné krví – a se stejnou naléhavostí jako kdyby pulzoval i těžký chladivý šperk přilepený k jejímu hrdlu. Svaly, které nebyly zvyklé na takovýto druh pohybu, se zprvu cukaly a nervózně chvěly, ale po chvíli se podvolily a dovolily své paní, aby jich využívala ku své libosti, jak jen se jí bude chtít. Netančila, na to zkrátka neměla um, ale přiblížila to něčemu jinému, co už jí bylo o něco bližší – písni čepelí. Proměnila to všechno ve své hlavě na něco mnohem známějšího, na něco, co by zvládala i poslepu ve spánku – a náhle šlo všechno mnohem snadněji. Jako po másle, jako úderem blesku. Něco takového si rozhodně dala líbit.
Netušila, kde se v Daemonovi vzala tahle potřeba s ní jen tak uprostřed lesa tančit, ale najednou ho už za to pomalu přestávala v duchu proklínat a místo toho to začínala považovat za dobrý nápad. Za něco, co se po chvíli stalo stejně snadným jako dýchání. Leč by na ně musel být dost prazvláštní pohled, nezáleželo na tom. Každá její buňka se chvěla radostí, připadala si jako zrozená pro něco takového. Jenom bludičky, měsíc a démon s ledově modrýma očima. A náhle to dávalo perfektní smysl.

Zatímco se vznášeli nad zemí, pomaličku se k ní přiblížil a opatrně ji objal, tisknouc se svým tělem k tomu jejímu. Okamžitě přitom zaznamenal její srdce bijící hluboko v hrudi. Byl to opojný pocit, cítit jej tak blízko sebe, téměř jako kdyby ho měl na dosah ruky. Věděl, že by ho mohl, vzít do ruky. Mohl by ho držet na dlani a pozorovat každý jeho stah... Ale vázal ho medailon. Nemohl udělat nic, čím by jí ublížil. Byla prakticky nedotknutelná, protože ji chránila silná černá magie, která ho zároveň nutila plnit každé jeho přání. On ale najednou neměl pocit, že to bylo nějak špatné. Ne, že by si to nějak zvlášť užíval, to ne... Ale nebylo to hrozné. Ta představa, že bude muset vykonávat její požadavky, ho nijak neponižovala. Ani neotravovala. Prostě to bral jako nutnou skutečnost, s kterou byl smířený. Bylo to v pořádku, bylo to přirozené a naprosto normální. Bylo to přesně tak, jak to mělo být. Alespoň v jeho očích.
Setrvávali v objetí a on ji něžně hladil po zádech, zatímco vdechoval její vůni. V hlavě mu pomaličku vyvstával nejasný obraz, příliš rozmazaný na to, aby věděl co ukazuje. Rozeznával jenom obrysy, barvy. A zvuky. Slyšel příjemný ženský hlas a tichou, něžnou hudbu. Cítil jemně pohybující se tělo těsně vedle toho jeho. A věděl, že má s někým propletené prsty.
Když znovu procitl, pomaličku klesali zpět k zemi, než se jejich chodidla konečně dotkla měkké trávy a bludičky se rozptýlily kolem nich. Tehdy ji opatrně pustil a trošku se od ní oddálil, ale ani na vteřinu z ní nespouštěl oči, protože si toužil zapamatovat to, jak vypadala, když se zrovna nešpičkovali nebo nehádali. Mimo toho... Vypadala jinak. Omámeně, okouzleně. Jako kdyby s ní ta síla lesa a magie dělaly věci, o kterých on neměl ani páru. Bylo to zvláštní a krásné zároveň, ačkoliv tomu neměl sebemenší šanci porozumět.

„Myslím, že se jim líbíš,“ pousmál se nakonec upřímně, než pustil i její ruku. Najednou si připadal podivně sám. Chyběla mu její blízkost a on si se zděšením uvědomoval, že ho k ní nepoutá jenom povinnost, ale i určitá potřeba. Kdyby byl člověk, nejspíš by vůči ní cítil sympatie. Potkat ji někde ve městě, ohlédl by se za ní, pokud by prošla kolem. Ale on byl démon. Takové věci pro něj neexistovaly... Ale přesto mu příroda dala alespoň ten krátký a magický moment, kdy mohl něco skutečně cítit. Alespoň na chvíli.
„Onehdy jsem slyšel, že člověku můžou ukázat cestu. Viděla si něco?“ Zeptal se jí tiše, aby ji nevytrhl ze snění. „Můžeme tu klidně ještě chvíli zůstat, jestli chceš. Mohlo by ti to... Něco dát. Na tvůj druh to musí působit úplně... Jinak.“ Najednou si připadal jako vetřelec. Ona byla čistá a krásná. A on škaredý a nepřirozený. Byl jako temná skvrna na čerstvě padlém sněhu.

„Viděla, ale... Nemyslím si, že by bylo moudré důvěřovat směru bludiček," pousmála se mírně a zkoumavě si ho prohlédla. Najednou jako kdyby se všechny světy obrátily, roztočily a potom roztříštily na miniaturní kousíčky. Nic nezapadalo do svých souvislostí. Jako kdyby se vůbec nedívala na démona – na služebníka samotného boha smrti, do háje –, ale jako kdyby se prostě dívala na normálního člověka (ne, že by věřila, že by Daemon v jakékoli rovině bytí a existence byl normální, ale chápeme se). Ledově modré oči v sobě výjimečně nenesly známky toho, že by byl vlastně rád, kdyby se bývala utopila v řece Secmé... to byla příjemná, ale taky trochu děsivá a nečekaná změna.
A možná ještě děsivější bylo, že když o pár vteřin později prudce zamrkala a znovu si rozvzpomněla, kým je alespoň ona sama (do téhle chvíle by asi nedala dohromady asi ani své vlastní jméno, tak moc mimo byla z toho všeho), zakouslo se do ní se svou ostrou pachutí zklamání.
Rozhlédla se kolem, po kouzelné atmosféře se pomaličku začala slíhat zem. A jí se konečně vrátilo racionální uvažování. „Ano, bludičky takhle reagují výhradně na děti Äyanaii... což mě přivádí k otázce, proč tak reagovaly na tebe. Neber si to zle, ale... to by vůbec neměly dělat," pronesla zamyšleně a u toho si ho znovu zkoumavě prohlížela. Vysoké lícní kosti, rty, z nichž za posledních víc než čtyřiadvacet hodin neviděla až na pár chvilkových výjimek zmizet ten úšklebek, oči, které se jí prve zdály obdařené čistou krutostí ledu. Teď ale netušila, co si o něm myslet.
Když promluvila, málem ho znovu oslovila jménem, než jí došlo, že po jeho reakci minule to nebude moc vhodné. „Co... co to tedy mělo znamenat?"

Její reakce byla samozřejmě naprosto pochopitelná, ale z nějakého důvodu ho to přimělo pozvednout obočí a trošku zapochybovat nad jejím úsudkem. Takže ona nevěřila vyšší moci? Asi to dávalo smysl, vzhledem k tomu jak svéhlavá a paličatá byla, ale tohle bylo něco jiného. Bylo to volání lesa, hlas přicházející shůry od samotné bohyně Äyanaii. Jak to mohla ignorovat? Sama moc dobře věděla, že patří mezi její děti, tak jak to, že to pro ni neznamenalo víc?
Ačkoliv to mělo být něco, nad čím by měl mávnout rukou, svým způsobem se ho to dotklo. Přišlo mu barbarské a neuctivé nebrat to znamení vážně. Ale copak by ji o tom snad mohl poučovat? Sám byl démon. Jeho vnitřní volání přicházela ze stínů a mlhy plížící se kolem hrobů, protože kolem sebe rozséval smrt jako odkaz pána, který ho přivedl znovu k životu. Nekráčel ve světle a za přízně bohyně všeho živého, tak jako to měla ona. Vlastně by mu to mělo být úplně ukradené, možná by měl být i dokonce rád, že neposlouchá. Ale jemu to bylo zvláštně... Líto.

„Musím s tebou nesouhlasit, ale jelikož jsi moje paní, nemůžu si dovolit tě peskovat.“ Jeho odpověď byla stručná, ale upřímná. Zakončil ji jen neurčitým pokrčením ramen, než se opřel o kmen jednoho ze stromů a upřel na ni zvídavý pohled, očekávajíc, jestli v ní jeho slova vyvolají nějakou změnu. Pohyb srdce a svědomí. Třeba, že si přeci jen uvědomí, že to znamená víc, než náhodný jev. Anebo taky ne... Působila poměrně skepticky a Daemona by ani nepřekvapilo, kdyby netíhla k žádnému z mnoha Nescorských bohů. Na druhou stranu... V důsledku mu do toho skutečně nic nebylo. Ať už viděla a cítila cokoliv, on do toho nemohl zasahovat. A jeho samotného to zahrnovalo jenom okrajově, protože byl její služebník.
„Nemám sebemenší tušení, nikdy jsem se s nimi osobně nesetkal. Tohle bylo poprvé... A nevím ani o nikom dalším, komu by se to stalo. Jen jsem o nich slyšel, alespoň myslím. Kdo ví, odkud to vím. Znám spoustu věcí, které si nedokážu přesně zařadit, odkud přišly. Hádám, že vysvětlení na jejich reakci bude součástí toho chumlu, kterému říkám vnitřní neznámo. Ačkoliv bych to nejspíš za normálních okolností dokázal vysvětlit, chybí mi to, co člověka dělá člověkem. Anebo se mě bohyně Äyanaii snaží přetáhnout na svoji stranu... Kdo ví? Třeba mám ještě naději na vykoupení,“ znovu pokrčil rameny, než svůj proslov zakončil tajemným úsměvem, který ale nebyl ani zdaleka tak ironický, jak by chtěl... Byl spíš upřímný.

Viděla pohoršení v jeho tváři, když vyslovila pochybnosti vůči tomu, že tohle znamení je míněno vážně, a měla vážně blízko k tomu, aby se rozesmála místo jakékoli seriózní odpovědi. Démon před ní skutečně viděl, že se ho její zdánlivé pohanství dotklo na osobní úrovni. Musela říct, že něco takového nečekala, ale bylo to zábavné a zajímavé pozorovat. Navíc, společně s tímhle pohoršením, s tím, co vypadalo jako upřímná a přirozená emoce, pomalu zjišťovala, že navzdory tomu, že se tak dosud působil, v zrzkovi zřejmě bylo něco víc než jenom posměvačné úšklebky, ostré a kousavé poznámky, výsměch při každé chybě a potřeba poslouchat nositele medailonu. Že tam toho zvláštním způsobem bylo... víc.

„Nebuď jako pohoršený kněz," protočila naoko očima, než nasadila serióznější masku a pokusila se to vysvětlit. „Neberu to jako zradu bohyně. Spíš... spíš jako to, že mi je posílá jako zkoušku. A když se nad tím zamyslíš, bludičky už mají ve svém názvu, že se tě budou snažit zatáhnout do nejodlehlejšího kouta lesa a prostě tě tam zlikvidovat. To není úplně to, jak bych chtěla strávit svoje další dny. Proto to beru jako zkoušku – dokážu odolat bludičkám a zvládnu si svou cestu najít sama."
Netušila, jak to vysvětlovat, ale bylo to něco, na co byla zvyklá – a nebyla moc zvyklá to obhajovat před jinými, leč teď měla tu snahu a potřebu to dělat. Obyčejně její zásady nikoho nezajímaly... nebo neměla nikoho, s kým by se o ně podělila. Každopádně, pokud si něčeho skutečně hluboce cenila, byla to její vlastní svobodná vůle, to, že se zvládala rozhodovat sama – a najít si cestu skrz les k tomu patřilo také, ačkoli to byla dost mírná forma protestu, které by se asi každý vysmál jako pošetilosti.

Pokrčila rameny. „Peskovat mě můžeš, jak chceš, ne, že bys byl první, co to dělá, navíc ti za to fakt nenařídím jít se utopit zpátky do Secmé. Dokud se to drží plánu a nezdrží nás to od A'Coimne, dělej si, co chceš." Zvědavě si ho změřila v šeru tmavýma očima, které ještě pořád byly zastřené mlhou z toho všeho, a položila opatrný dotaz: „A daří se jí to? Přetáhnout tě na svou stranu?"
Nebyla si jistá, jakým způsobem si Rüvik dokazoval jeho věrnost (a vzhledem k tomu, že mluvíme o bohu smrti, temnoty a hněvu to asi nebylo nic moc pěkného, to by došlo každému), ale ona samotná nikdy pořádně nevnímala ze strany Äyanaii nějaký nátlak. Jenom malá gesta, symboly, které šly rozluštit jen s kouskem skutečné snahy, a pár zkoušek – stejně jako teď s těmi bludičkami. Ale nikdy to nebylo nic násilného, žádné vynucování. Nedivila by se vlastně komukoli, že by si to chtěl vyzkoušet – dokud by neprchnul. Velká řádka lidí to tak dělala. Protože mnozí netušili, co vlastně se svou svobodnou vůlí provádět, jelikož byli až moc zvyklí na to, že někdo držel jejich opratě.
Netušila, kde v tomhle poli tančí démon před ní, ale byla zvědavá a ochotná si počkat na odpovědi, aby to zjistila.

Byl jako pohoršený kněz? Možná. Nejspíš měl k bohům přeci jen o něco blíž, než jeho nová paní. Konec konců, žil a kráčel po zemi jen díky vůli jednoho z nich. Málokteré bytosti se dostalo té zvláštní pocty, že mohl povstat ze záhrobí a znovu kráčet mezi živými, jako kdyby vůbec nikdy neupadl v prach a jeho oči i duše nepohasly. Daemon sice duši už dávno neměl, protože si ji nárokoval jeho božský pán, ale to neznamenalo, že neměl takové to zvláštní cítění, co v lidech vyvolávalo pouto k božstvům. Právě naopak. Ačkoliv nebyl dávno smrtelník, silně si uvědomoval to, jak moc závislí na bozích byli všichni lidé i bytosti. Proto ho také tolik šokovalo, že to Sharya cítila úplně jinak. Jistě, byla nezávislá a silná a stála pevně nohama na zemi, ale... Byla dítě Äyanaii. A ty se vyznačovaly bezmeznou láskou a respektem pro svoji patronku, nikdy by se k ní neotočili zády a nepokoušeli by se vzdorovat její vůli. Její odkaz a znamení pro ně byly naprosto posvátné, nemohli jej ignorovat. Ale pro Sharyu to bylo něco úplně jiného. Místo cesty viděla zkoušku, nástrahu, kterou musela překonat, pokud chtěla pokračovat. Nejspíš to byl druhý způsob, jak boží zásah vnímat, ale jemu to stejně nějak nelezlo do hlavy. Měl pocit, že si ji její paní vybrala a věnovala jí mnohem víc pozornosti, než by věnovala jinému, což byl svým způsobem projev náklonnosti a péče. A ona to prostě... Překročila, jako kdyby jí do cesty nastražila špagát.

„Nejsem pohoršený,“ založil si ruce na hrudi vzdorovitě, poněkud dotčený jejím označením. „Spíš nechápu tvůj způsob myšlení. Hádám, že bych od dítěte bohyně přírody očekával něco trošku... Jiného. Ale kdo ví. Možná sis k ní nenašla takovou cestu, možná se ona od tebe odklonila, když si ji potřebovala nejvíc. Cesty bohů a jejich zásahy do životů smrtelníků jsou tajemné a nevyzpytatelné, není nám souzeno vidět to, co se skrývá za jednáním našich patronů, nejsme toho hodni.“
On sám sice toužil vědět, co přimělo Rüvika učinit z něj tuhle... Kreaturu, ale dost možná bylo lepší, že to nevěděl. Jistě k tomu měl svoje důvody, o kterých se Daemon neopovažoval pochybovat. Byl služebníkem boha, jež si ho z nějakého důvodu vybral - a on mohl dělat jenom to, co mu bylo nakázáno. Takový byl význam jeho existence. Jaký význam měla Sharya netušil, nic mu do toho nebylo. S jistotou ale věděl to, že kdyby se ocitl na jejím místě, zkrátka by asi reagoval jinak. Alespoň si to myslel... Vžít se totiž do kůže dítěte přírody bylo poměrně těžké, když mu chyběla duše a fungující srdce.
„Páni, díky za tu volnost,“ poušklíbl se pobaveně, když mu odpověděla. Při její otázce jen znovu pokrčil rameny.
„Nemyslím si. Moje mysl, duše i tělo náleží stínům pána Rüvika. Neexistuje způsob, jakým by mě mohla Äyanaii přimět-“ Větu nedořekl, protože ta drobná světélka, co je ještě před chvílí obklopovala a vyzvedla je do vzduchu, se vrátila a obklopila ho jako druhá kůže. Daemon zůstal paralyzovaně stát na místě, neschopný se ani pohnout. Jedna bludička za druhou dosedaly na jeho paže, nohy, ramena, hlavu... A on cítil zvláštně narůstající pocit tepla, co se rozšiřoval jeho ztuhlým a prochladlým tělem. Před očima se mu rozzářilo světlo podobné hvězdám, což ho přimělo zastínit si tvář jednou dlaní - když ji pomaličku stáhl, stála před ním nádherná a vysoká žena v sytě zelených šatech. Měla hodně opálenou pleť, jež se místy zlatě leskla - a i její oči byly žlutavé jako tekuté zlato. Na hlavě měla místo koruny výrazné rohy, které byly obrostlé kvetoucími úponky.
„Äyanaii...“ vydechl téměř bezhlasně, když k němu žena vztáhla ruku a položila mu dlaň na tvář. Automaticky přivřel oči a nechal se pohladit, ale když oči znovu otevřel, stála před ním jenom Sharya. Zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem, nejistý tím, co právě viděl. Byla to vize, tím si byl jistý... Ale co znamenala?

Zavrtěla hlavou. „Nezkoušej to. Nebudeš kritizovat můj výběr toho, v koho věřit a v koho ne, a já na oplátku nebudu rýpat do tebe. Snadné, ne?“
Popravdě, už dávno si nedovolovala o těch věcech uvažovat – jinak by musela každý večer uplakat sama sebe ke spánku tou nespravedlností. Kdyby ji božstva měla ráda, její rodiče by byli v pořádku. Kdyby jí božstva měla ráda, nevyhodila by ji adoptivní rodina na ulici. Kdyby ji božstva měla ráda, neprotloukala by se několik let Narrigenem, odkázaná jen na sebe.
Byla plná horkých kdyby. A nesměla nad tím uvažovat, jinak by se už dávno sesypala jako křehký domeček z karet.

Že se něco děje jí došlo vteřinu předtím než viděla jeho výraz – výraz jelena oslepeného jasnými světlomety.
Po páteři jí sjel mizerný pocit neblahé předtuchy… a Daemon o vteřinu později ztuhl a zadíval se do jediného místa. Beze slova… dokud s překvapením vepsaným ve tváři nevydechl jméno – jméno bohyně přírody, patronky elfů a t'ealh.
Sledovala ho se svraštěným čelem. „Dae-" začala varovným tónem, ale zarazila se, vzpomněla si, jak to vypadalo posledně, když mu řekla jménem, takže prostě jenom potřásla hlavou sama na sebe v odmítavém gestu a pokračovala ve své větě: „C-co se děje?“ Nafackovala by si za to, jak se jí klepal hlas, pochopte ji. Vypadal, jako kdyby viděl přízrak nebo nějaké jiné zjevení. Přibitý skobami k zemi, oči upřeně hledící kamsi za ni. Zkusmo se otočila, ale nebyla svědkem ničeho než samoty, která je obklopovala. Bludičky se už dávno vytratily.
Ulevilo se jí, když najednou prudce zamrkal a sjel pohledem na ni, v ledově modrých očích něco, na co u něj moc zvyklá nebyla – zmatek. Nepochopení.
O krok přistoupila, takže byla pouze dobrého půl metru, možná méně, od něj a znovu promluvila. „Hele… v pořádku?“ zeptala se opatrně a vztáhla ruku, kterou mu položila na rameno. Někde slyšela, že lidský dotek vás vrací snadněji do reality. To by bylo fajn… nechtěla, aby jí do obličeje vybouchla bomba zmateného démona. Hořela jí koudel u zadku i bez toho, další komplikace byly něčím, co skutečně nepostrádala.
A když už se nebála o sebe, taky v tom možná bylo to, že prostě nechtěla, aby mu ruplo v bedně – leč byl jako kousavá deka na holé kůži, zvykala si na něj pozoruhodně rychle. I přes tu drzou sebejistotu v každém úšklebku, co na ni ten den stihl vrhnout (a že jich bylo kurva hodně ...) si nechtěla znovu zvykat na samotu.

Ten přístup se mu nelíbil, ale nejspíš měla pravdu. Copak by ji zrovna on mohl poučovat o věcech jako byla víra? Byl stvoření temnot, služebník jednoho z nejvíce nenáviděných bohů. Byl zrůda, monstrum. A nemělo by mu na tom vlastně ani vůbec záležet, takže proč se namáhal? Proč ho to tolik popudilo? Však mu Äyanaii měla být úplně ukradená, představovala to, co měl nenávidět. Ale přesto... Nějak mu to vadilo. Netušil proč, ale dotýkalo se ho to a štvalo ho, že to vůbec nebrala vážně. Vzhledem k jejímu osudu se ale dalo nejspíš pochopit, že k vyšším bytostem neměla žádný velký a kloudný vztah. V důsledku to stejně nebyla jeho věc, nemuseli ji přeci ochraňovat bohové, měla jiného patrona... Měla jeho. A on ji nemohl zradit.

„Fajn,“ pokrčil rameny neurčitě, ale bylo na něm znát, že se mu to moc nelíbilo. „Hádám, že mi to za to případné rýpání nestojí, což? Konec konců... Máš docela dost materiálů, které bys proti mě mohla využít. Možná bych se dokonce měl bát, protože jsi tak trošku prostořeká, máš proříznutou pusu a zatraceně nabroušený jazýček.“ Rty se mu samovolně zvlnily zpět v klasicky šibalský a otravný úšklebek, který pro něj už byl naprosto typický a ikonický. Něco ho tlačilo k tomu, aby ještě dodal, že by s tou hezkou pusinkou mohla dělat i příjemnější věci, protože měla jistě velice jemné rtíky, díky kterým by kdejaký muž zabíjel pro jediný polibek od ní, ale nakonec si to nechal pro sebe. Nestál o to, aby mu přikázala, aby si vrazil facku nebo tak něco.

Po té vizi byl příšerně zmatený a nevěděl kam s očima. Sharya se zdála být zmatená docela podobně jako on, což znamenalo, že neviděla to samé, co on. Bylo to zjevení určené jenom pro něj? Proč? A co se mu snažila sdělit? Byl natolik rozhozený, že mu uniklo i to, že ho téměř oslovila jeho otrockým jménem. Přesto ale pochytil její otázku, co se dělo. Nevěděl, netušil, jak jí na to odpovědět, protože žádnou kloudnou odpověď neměl. Netušil, co se dělo a co to znamenalo. A měl v hlavě takový chaos, že ho to přimělo pevně zatnout nehty do dlaně.
Když se ho zeptala, jestli byl v pořádku a položila mu dobrovolně dlaň na rameno, pozvedl nepatrně obočí a pootočil hlavu směrem k rameni. Bylo to zvláštní a on netušil, jak reagovat. Proto nakonec jen trošku nepřítomně pokývl hlavou a zhluboka se nadechl, ani si neuvědomujíc, co přesně se s ním dělo. Nevnímal to, že se mu krev začala znovu hýbat v žilách a že jeho tvář nabírala zdravější barvu. Necítil to, jak se ten prázdný orgán v jeho hrudi znovu rozezněl jako kostelní zvon.
„To nic... Asi mám vidiny,“ odpověděl nakonec na vysvětlenou, než si prsty prohrábl svoje zrzavé vlasy a znovu se rozhlédl po okolí, vyhledávajíc ženu ze svojí vize. Nebyla tam, nezbylo po ní ani památky. Ale přesto stále cítil její dlaň na svojí tváři a měl takový zvláštní pocit, který nedokázal setřást ani po několika dobrých minutách.
„Asi bychom měli pokračovat v cestě, než příroda kolem ožije a uškrtí nás úponky ostružiní za to, že se oba rouháme,“ pronesl na odlehčenou, než se nepatrně poušklíbl. Sice stále viditelně nebyl ve svojí kůži, ale to mu nebránilo v tom se alespoň snažit předstírat, že to byl stále on.

Nešlo o to, že by jí vadilo poučování o božstvech od něho – paradoxně, to, že její kacířství pohoršilo démona, což byl sám o sobě chodící příklad toho, že sem tam mají někteří bohové potřebu míchat se do lidských záležitostí, bylo to, co ji na tom všem překvapilo nejméně. Šlo spíš o to, že odmítala svěřovat svůj život – svoji cestu a svobodnou vůli, což bylo prakticky to jediné, na co se mohla spolehnout, že je skrz naskrz její – bohům, pro kterého to bylo jako loutkové vystoupení, zatímco pro ni... vlastně všechno. A nemyslete si – v minulosti se o to snažila. Pokoušela se modlit, usínat s tím, že věřila, že Äyanaii nebo Aurora ji v jejích nářcích vyslyší a nějakým způsobem pomohou... nebo alespoň ukážou, kudy kam.
Potřebovala to tehdy – malé, vystrašené dítě v narrigenském sirotčinci. Tehdy byla uzel dlouhých končetin, zacuchaných narezlých kudrn a bledé tváře s vystrašenýma očima. Jenomže pokud si Äyanaii dala načas, přišla s jejími bludičkami zkrátka pozdě. Zapřísáhla se sobě samé, že na tohle znovu nenaletí, nebude se znovu plazit jen proto, aby zaujala bohyni. A jen tak z rozmaru na tom prostě nemínila něco měnit. Vzdávat se toho.

Po jeho pohledu, který jí spočinul na ruce, co mu ležela na rameni, ji zase rychle stáhla, omluvně cukla pravým koutkem úst a sklopila pohled dolů, zahleděla se na kožené špičky svých vlastních bot. Evidentně to podělala – zase a opět Nebyla dobrá, co se týkalo nějakého utěšování. Raději si sáhla do kapes a vytáhla z kabátce svoje typické černé rukavice, které si hezky natáhla přes ruce, aby zakryla drápky, které se jí rýsovaly místo nehtů. Opomněla je, když ji okolnosti donutily tam pobíhat nahá jen s pláštěm, ale teď to hezky napravila. Bývalo to tak většinou lepší.
Trochu ji uklidnilo, když plynule navázal do kyselého, sarkastického tónu. Rozhodně to bylo víc uklidňující než situace, kdy skoro nepronesl slovo a tvářil se, že mu jelínci za jejími zády rozmasakrovali rodinu [/poznámka redakce: kéž by jelínci... z toho by se potom nesložil tak jako z reality.). Naladila se snadno na tu vlnu, bylo to jednodušší, než čekala, a zašklebila se. „Tuším, že moje proříznutá pusa mi zachránila zadek víckrát než bys čekal, takže ji neurážej," ohradila se naoko, zatímco v duchu se uklidňovala. Hádala, že prostě jen potřebovala odpovědět na pár uštěpačných poznámek, než se dostala zase do zaběhnuté ráže a jakéhosi klidu.

Po jeho pobídnutí mu musela dát za pravdu – skutečně by nebylo na škodu pokračovat dál. Tak se od něho prostě jen odvrátila jako po ráně bleskem a rozešla se tam, kam jí to přišlo logické, do hlubin lesa, do opaku strany z nichž se vynořili (a tady dost mimo směr, do kterého jí ukazovaly prve ty bludičky), kde ještě v dálce svítil bledý pás mýtin kolem lesa. Cítila, jak se jí jde stěží, přišla si, že nohy má jako zalité do betonu nebo tak, jako kdyby ji nějaký silný magnet táhl chodidly do země a ona s tím neměla sebemenší šanci cokoli udělat. Hlava jí táhla k zemi únavou, víčka měla horká a těžká, tělo malátné a prosící po troše odpočinku. Na to, že to bylo sotva pár desítek minut, se toho na jednu dobu odehrálo až až.
Uklidnila se až dobrých pár kilometrů od toho místa. Tehdy začínala být únava už skutečně vlezlá – proplétala jí myšlenky na cestu, na poslání, za nímž se snažila hnát, sváděl ji ze stezek vyšlapaných lesní zvěří do divokého terénu... a vše ostatní důležité šlo už prostě jenom mimo. Vlastně si ani pořádně nevšímala, když se začala motat.
„Nerada to říkám, jelikož to jistě nepotřebuješ, ale... je skoro noc. Potřebuji se vyspat, než se tady složím únavou, hádám..." navrhla po těch pár kilometrech váhavě, netušíc, zda to nebude jenom přítěž, ale leč sama byla odpůrcem toho, aby musela usnout, protože se bála toho, co na ni bude čekat, až sklouzne z reality do světa snů, ale… nezdálo se jí, že by měla nějak extra na výběr. Buďto usne, anebo jí skutečně hrábne (ne, že by už něco beztak nepřišlo, ale nepotřebovala, aby se z ní stala třesoucí se uslintaná hromádka neschopná pohybu a čehokoli dalšího).

Nedalo se říct, že by mu její dotek byl nepříjemný. Sice to pro něj bylo poměrně neobvyklé, protože se ho někdo dotýkal jen málokdy, ale... Svým způsobem to bylo hezké. Bylo to vlídné a milé gesto, což pro něj nejspíš nic znamenat nemělo nebo ho to mělo spíš popudit, ale opak byl pravdou. Vlastně ho to potěšilo, polichotilo mu to. Zdálo se totiž, že ho Sharya nevnímala úplně jenom jako přítěž nebo nutné zlo, spíš to působilo dojmem, že už ho jedním nebo druhým způsobem začala přijímat a ačkoliv to bylo docela zvláštní, tak jí záleželo na tom, aby se úplně nezbláznil. To se sice dalo velice snadno zdůvodnit tím, že snad nikdo by nechtěl, aby se démon po jeho propadl do hlubin šílenství... Znamenalo by to totiž nechtěné nebezpečí. On ale neměl pocit, že by se toho Sharya nějak zvláště obávala. Jistě, občas se jí v očích zrcadlilo něco, co bylo pravděpodobně strachu podobné, ale necítil z ní strach jako takový. Možná si něco namlouval a třeba to jen dokázala dobře maskovat - ale v jeho očích to působilo spíš tak, že byla zatraceně opovážlivá a odvážná. Někdo by to nejspíš považoval za projev hlouposti, protože se pohybovala v přítomnosti bytosti temnot, ale on to bral jako ctnost. Obdivoval ji pro to.

„Ach, to si dokážu velice dobře představit, drahá Sharyo,“ pousmál se na ni sladce, než k ní sám vztáhl ruce a poněkud opovážlivě vzal její tvář do dlaní, víceméně ji nutíc pohlédnout mu zpříma a blízka do očí. Užíval si to každým coulem, protože měl takový ten rozkošný pocit, že se věci obrátily a to on měl v hrsti jí, ne ona jeho. Sice už mu až tolik nevadilo, že nad ním měla téměř absolutní nadvládu, protože toho zatím nijak nezneužívala, ale stejně... Mnohem lepší bylo ji metaforicky znovu shodit pod sebe a užívat si ten nával moci.
„Myslím, že oba víme, že by se pro tvoji krásnou pusinku dalo najít mnohem lepší využití, než je pálení urážek a sarkastických poznámek. Konec konců, podívej se na sebe... Jsi doslova k zulíbání, i když koušeš,“ dodal nakonec vysoce provokativně, než jí palcem přejel po rtech a nakonec ji pustil. Byl v pokušení jí to ukázat v praxi, ale něco ho drželo zpátky. Nebyl v tom strach z toho, že by ho kousla - a vlastně se ani nebál toho, že by se mu za to pomstila. Spíš mu to přišlo trošku cizí.

Zbytek cesty pokračovali v relativním tichu, což mu dodávalo prostor pro utřídění myšlenek. Měl skutečně hodně o něčem přemýšlet: o tom jejím gestu, o tom zjevení... A divném pocitu, co se mu rozléval tělem. Byl z toho všeho zmatený a chtěl všemu přijít na kloub. Potřeboval mít ve věcech jasno, protože už takhle měl zamlženou tu část svojí hlavy, osobnosti i minulosti, která u ostatních tvořila to, čím se identifikovali. Tvořilo to je jako takové, což ho vnitřně skličovalo a vytáčelo. Stejně jako mnoho dalších jiných bytostí toužil po tom být úplný, porozumět sám sobě. A najít způsob, jak se sám se sebou smířit, protože jinak neustále bilancoval na hranici šílenství a příšerné temnoty.
Jakmile se Sharya ozvala s tím, že je unavená, okamžitě se zastavil a pokývl hlavou, než se rozhlédl po okolí. Necítil v bezprostřední blízkosti žádné nebezpečí a všechno se zdálo být klidné, proto jen v rychlosti nasbíral dostatek dřeva, zažehl oheň a věnoval jí zvídavý pohled, očekávajíc, jestli se tedy vydá na kutě. Asi to bylo nevhodné, ale mínil zůstat po celou dobu vzhůru a dávat na ni pozor... A možná ji přitom po očku pozorovat, protože se mu líbila představa toho, že by si ji mohl prohlédnout v momentu, kdy neměla šanci nic namítat.
„V pořádku, odpočiň si,“ pronesl klidným hlasem, než se usadil k ohni. Chvíli potom setrvával v tichu, než dodal první věc, co mu prolétla hlavou: „Dám na tebe pozor, nic tě tu nesežere. Dobrou noc, Sharyo.“ Bylo neobvyklé, že ji neoslovil přezdívkou, kterou jí sám věnoval, ale... Nějak mu to nešlo přes jazyk. Byl trošku klidnější, povolnější. A svoji provokativní náladu si nejspíš na pár momentů vybral.

Překvapilo ji, když jí na tu poznámku vypálil odpověď takhle napřímo – a ještě tak, že z toho dvojsmysl přímo odkapával. Popravdě, po tom, co se od něj dozvěděla, že po psychické stránce toho u něj moc hledat neměla, ji překvapilo, že zrovna tohle ze všeho na světě u něho tak náhle zažehlo. Ale místo toho, aby překvapeně zamrkala a pohoršeně na něj hleděla, prostě se na něj jenom sladce usmála tak, aby to vypadalo jako nevinnost sama, a odpověděla: „Samozřejmě, že by se pro ni to lepší využití najít dalo, ale většinou ji dávám dobrovolně, ne když s k tomu takhle někdo drze přifaří." Potom se na chvíli odmlčela, než na něj ještě pro efekt mrkla a dodala: „Ale v momentě, kdy bych ti snad dala vědět, už bys neměl v hlavě zrovna tyhle kousavé poznámky, nýbrž totálně vymeteno." A jako kdyby nic neřekla, prostě zmlkla a pokračovala v chůzi. Ať si to přebere, jak chce.

Očekávala remcání, že je to bude zdržovat, možná nějakou kousavou poznámku na to, že to věděl, přičemž by možná počítala i s nějakým výsměškem mířícím k tomu, že běžní smrtelníci jako ona nic nevydrží. Ale ono ne – a popravdě jí vyrazilo jakékoli poznámky z úst, když ještě dobrovolně rozdělal dneska už druhý oheň a ani u toho nemrknul. Nečekala, že by něco takového udělal, a dost to znásobilo pomyšlení na to, že jeho zima beztak netrápila, takže to zase bylo jen kvůli ní. Bez jediného slova, ani ho k tomu nic nevázalo – nevypustila z pusy vůči tomu jediný rozkaz, ačkoli by to tak možná bylo snadnější.
Rozhodla se to prostě tak neřešit, přijmout to, jak to je. Prostě... s tím jít dál a pokusit se u toho dýchat. Jo, dýchání znělo fajn. Rozhodila si na zem v blízkosti ohně (možná až moc blízko, tak jen doufala, že se v noci nepřekulí přímo do plamenů... holt byla až dost teplomilná, scházelo jí to, když na ni dorážel chlad Nescorských nocí). plášť, pod hlavu si strčila vak s věcmi, na jednu polovinu pláště si lehla a tou druhou se přikryla. Vyšlo jí to tak tak, ale nakonec se do něj zvládla zachumlat až po bradu, takže jí ven nemusel koukat ani kousek kůže. Byla zvyklá, že v lidmi zaplněném Narrigenu byly noci dost teplejší než tahle.
Zavřela oči (a snažila se nevnímat, že na sobě jasně cítí pohled, o němž jen doufala, že byl Daemonův a ne nějakého dravce za jejími zády, který by ji hodnotil jako super svačinku) a pokusila se konečně prorazit do světa snů, kde si třeba konečně odpočine, fyzicky i psychicky.

Ráda by řekla, že sotva se dotkla hlavou polštáře (tedy, vaku s věcmi, ale nemohla si stěžovat, nic lepšího neměla), usnula spánkem spravedlivých... No, jakože ne.
Nemohla zabrat ani za bohy. Vracely se jí věci, které na ni čekaly každý večer, únava neúnava. Vždycky, když zavřela oči, měla před očima rozzuřený výraz svého adoptivního otce, když ji postrkoval směrem ke dveřím. Tehdy brečela, skoro neviděla, proto se nemohla ani pořádně bránit – bylo pro něj tedy snadné jí zasadit ránu loktem do boku a poslat ji na studený beton. Křičel na ni, ale pořádně nevnímala, co vlastně říká, protože se to ztrácelo za jejím vlastním vyděšeným bušením srdce.
Křik. Buch buch. Další křik. Krev tepající v uších.
Nakonec ale nad zlými flashbacky zvítězila únava. Věděla, že její spánek klidný nebude, ale musela se pokusit po něm hrábnout, než ji opustí definitivně. Tenhle její zvyk pořádně nespat – insomnie, tak to kdysi nazývala její adoptivní matka – ji mohl stát jednou krk kvůli únavě. To zrovna teď nehodlala riskovat... a tak se po chvíli horečnatého pokoušení vlastního štěstí a bojů s vlastním podvědomím konečně umíněně uvrtala do hlubin spánku.

Upřímně neočekával, že by se snad jeho šťouchnutí chytila - proto ho její reakce ani příliš nepřekvapila. Věděl o ní, že je velice dobře schopná mu vrátit cokoliv, s čím by se na ni mohl vytasit. Bylo mu předem jasné, že si tu narážku nenechá líbit a tak trošku by ho nejspíš ani nepřekvapilo, kdyby mu to vrátila se vší parádou, ale to se nestalo. Byl za to svým způsobem rád, protože představa štípavého obtisku její dlaně na svojí tváři nebyla zrovna dvakrát lákavá, ačkoliv by si to nepochybně zasloužil. Na druhou stranu... On si zkrátka nedokázal pomoct. Jakmile cítil možnost ji trošku popíchnout, sáhl po ní. Jejich vztah byl úplně jiný, než jaký měl doposud s předchozími pány - a on toho mínil využívat (nebo taky zneužívat, chcete-li) jak mu jenom bylo umožněno. Bral to jako formu zábavy i sbližování, ačkoliv mu bylo vcelku jasné, že Sharyu to nejspíš jenom otravovalo, jemu to nijak zvláště nevadilo. Spíš naopak, o to víc potěšení mu to přinášelo.

„To bych nepochybně neměl,“ přitakal pobaveně, než nepatrně naklonil hlavu na stranu a sjel pohledem z jejích očí na její rty. Docela ho zajímaly, jaké by to asi bylo. Byl démon, takže předem věděl, že by necítil to samé, co ostatní smrtelníci. Žádní motýlci v břiše, žádná sladká závrať. Ale možná, že by mu Rüvik mohl dopřát alespoň tu druhou stranu věci. Nějaké to potěšení... Netoužil po něze. Netoužil po lásce. Ale svým způsobem potřeboval něco cítit, něco lepšího, než to, co mu bylo svoleno. Chtěl něco intenzivnějšího a vlažnějšího - a pro to by byly její rty dokonalé. Jaká škoda, že ho nenáviděla.

Když se Sharya zachumlala u ohně, upřeně ji pozoroval, než nezavřela oči. Potom jen natáhl ruku k ohni se záměrem vzít si do ruky jeden z plamenů a trošku si s ním pohrávat, jak to občas dělával - ale místo toho, aby k němu element přitančil jako obvykle, ošklivě si spálil prsty. Okamžitě ucukl a tiše zaklel, hledíc na zrudlou kůži na konečcích prstů. Co to k čertu? Prohnalo se mu hlavou a on pohlédl na noční nebe, mlčky provolávajíc kletby na Aurořin účet. Zdálo se, že slábl, protože jinak by mu oheň ublížit nemohl. Neubližovalo mu světlo ani oheň, byl z vyšších kruhů Rüvikových služebníků. Ale přesto se zdálo, že si na něj Állea s Aurorou došláply... Což bylo až směšné vzhledem k tomu, že ho ještě před chvílí navštívila samotná Äyanaii. Najednou měl pocit, že se o něj ostatní božstva zajímají až příliš, proto se zvedl od ohně a rychle zkontroloval spící Sharyu, než se rozhlédl po okolí.
Potřeboval si něco ulovit, aby si upevnil svoje postavení a trošku zmátořil svoje tělo, které evidentně potřebovalo doplnit svoje hnací palivo. Chvíli mu trvalo, než jeho smysly vyhledaly nejbližší možný úlovek, ale přeci jenom něco našel. Nebylo to nic moc, jenom králík, ale vzhledem k žalostnosti situace to jednoduše muselo stačit.
S využitím svojí nadpřirozené rychlosti vyrazil dál mezi stromy a bezmyšlenkovitě skočil po tom nevinném stvoření, prokousávajíc jeho hrdlo. Sotva mu ale jazyk smočila horká zvířecí krev, zvedl se mu žaludek a on všechno vyplivl, pouštějíc králíkovo bezvládné tělo na zem, aniž by ho spořádal. Měl v úmyslu ho sníst celého, protože potřeboval co nejvíc síly, ale když se mu žaludek zvedl z toho, co mělo být nejmocnější a nejlahodnější, zůstal na svůj úlovek jen tupě zírat, neschopný se ho znovu dotknout. Co se to s ním k čertu dělo? Slábl? Umíral snad? Zoufale se dovolával k Rüvikovi, ale ten zarytě mlčel, jako kdyby se k němu rozhodl otočit zády a raději ho nechal trpět v nevědomosti.

Po zhruba deseti minutách se vrátil zpět za Sharyou a posadil se do bezpečné vzdálenosti od ohně, otírajíc si ze rtů zvířecí krev. Chtělo se mu zvracet a křičet zoufalstvím, ale nebyl na to čas ani prostor. Musel dát pozor na svoji paní, to by ho mělo snad zabavit dostatečně na to, aby všechny ty nadbytečné a nechtěné myšlenky vyhnal z hlavy a soustředil se jen na to, co bylo důležité. Její bezpečí, ona. A jejich cesta, ačkoliv zrovna stáli na místě.
Prohlížel si ji, jak ležela schoulená v tom zvláštním chumlu, díky čemuž neměl šanci zahlédnout její tvář. Bylo to zvláštní, ale ani ve spánku se mu nezdála vyloženě zranitelná. Byla pozoruhodnou bytostí a jemu nejspíš nebylo souzeno ji plně pochopit, ale svým způsobem začínal brát jejich pakt jako poctu. Mohl sloužit někomu, kdo to měl v hlavě v pořádku. Někomu zajímavému a mocnému jiným, nezvráceným způsobem. Sice ne všichni jeho páni byli vyloženě špatní, ale všichni v sobě nesli stejnou stopu temnoty, jakou měl i on sám. A ačkoliv by to vnímat neměl, cítil, že to bylo špatně. Sharya taková nebyla... A on se mohl jenom modlit, aby to tak také zůstalo. Pro její vlastní dobro. Nepřál jí, aby zažila korupci temnem.
Čím víc nad ní přemýšlel, tím víc se mu klížily oči. Sice jí slíbil, že na ni dá pozor a ochrání ji, ale jeho tělo samovolně ztrácelo sílu a svaly ochabovaly, což ho pomaličku položilo na zem. Ještě na ni ospale mžoural skrze tančící plameny ohně, než si Aurora plně nárokovala jeho mysl a ponořila ho do říše spánku.

Probudila ho děsivá rytmická melodie. Zněla mu v hlavě s dokonalou pravidelností. Buch buch. Buch buch. Buch buch. Opakovalo se to tak často, že mu to nedovolilo dál spát - což ho ostatně přimělo pomaličku se zvednout a zamžourat na spící Sharyu. Soudě podle světla a oblohy bylo těsně nad ránem, takže moc dlouho spát nemohl, což bylo nejspíš dobře. Už takhle nedodržel svůj slib a nechal ji pár hodin bez dohledu, ačkoliv si byl vcelku jistý, že se jí nic nestalo, protože necítil ani nebezpečí, ani krev.
Sotva se zvedl do sedu, uvědomil si, co se dělo. To jeho srdce. Jeho plíce. Obojí se znovu probudilo k životu, krev mu nestála v žilách a proudila napříč celým tělem, protože jej srdce pumpovalo. To proto ten rámus, ta rytmická a neustávající píseň, která se mu rozléhala hlavou jako děsivá ozvěna. Tak tohle mu Äyanaii provedla? Částečně ho přivedla zpět k životu? Proč to dělala? Snažila se mu pomstít? Nebo se ho pokoušela rozložit a přimět Rüvika, aby ho utratil jako raněné zvíře? Měl v hlavě zmatek, nedokázal si to nijak vyděsit. A obával se toho, aby to všechno na sobě nedal znát před Sharyou, protože se obával její reakce. Nejspíš by se mu smála, právem. Ale on na to nějak neměl žaludek.
Aby se uklidnil, prošel bezprostřední okolí a v tichosti nasbíral další dřevo, aby mohl opatrně přiložit do ohně. Dával si přitom veliký pozor na to, aby se znovu nespálil, protože ještě stále vnímal tu spáleninu na konečcích svých prstů a nemínil k ní přidávat nějakou další. Konec konců... Už pociťoval i bolest. A nedalo by se říct, že by mu to bylo nějak zvláště příjemné, protože ho to nesmírně šokovalo.

Noční můry samozřejmě nezapomněly být pěkné mrchy. Ukazovaly jí výjevy z minulosti, servírovaly jí zlé verze budoucnosti a překrucovali jí realitu do divných věcí. Například když se jí zdálo, že se probrala a přes oheň viděla Daemona, jak spal opřený o strom.
Ve výsledku všechny ty věci měly na ni takový efekt, že když se probudila, byla zbrocená ledovým potem a všechny smysly se jí v gestu sebeobrany roztahovaly do okolí a bránily si ji, takže slyšela všechno, co se mělo kolem šustnout a cítila by vás i na kilometry daleko. Pokoušela se uklidnit – zaposlouchat se do něčeho, na co se mohla spolehnout. Proto začala naslouchat tomu, jak jí hluboko v hrudi oddaně bije srdce, pomalu se uklidňuje z šoku a začíná zabírat tak, jak to mělo ve zvyku – pomaleji, rázně a hluboce. Ale zatímco se zaposlouchala do rytmu vlastního srdce, zaslechla ještě něco dalšího – druhý tlukot, druhý tep, který hnal krev řečištěm v těle. Zmátlo ji to – Daemonovi srdce nebušilo, tak co to sakra…?
S domněnkou, že mají návštěvníka, vetřelce, se protáhla – aby to vypadalo, že ještě spí, zatímco se ve svém chumlu v plášti natáhla po svých botách, v nichž se věrně skrývaly dvě mírně zahnuté dýky s kroužkem na prsty. Sevřela je po paměti v dlaních, zhluboka se nadechla, aby ze sebe vypudila jakoukoli existenci strachu, setřásla ze sebe ospalost… a v příští vteřině vyletěla. Zatímco jednu z dýk si držela před sebou, kdyby došlo na souboj, tu druhou bezmyšlenkovitě mrštila směrem, odkud slyšela dotyčný zvuk. Vytrvalé buch, buch, které se po jejím vyletění z místa zachvělo a na okamžik se rozeběhlo o něco rychleji překvapením. Uslyšela mokrý zvuk toho, jak čepel našla svůj cíl, a teprve poté se zahleděla tím směrem.
V kořenech stromu tam seděl nechápavě se tvářící Daemon a těkal pohledem mezi ní, která se krčila na svém místě připravená k útoku a cenila na něj špičaté zuby, a vlastní rukou. Uprostřed dlaně mu z kůže čněla rukojeť ve tvaru letící vrány s kolečkem pro prsty, zatímco ze hřbetu ruky vystupovala zakroucená čepel blýskající se kalně temnou černí. Z čepele i z rány odkapávala tmavá krev, zatímco démon nepřestával těkat pohledem mezi ránou a jí. Sharya se zatím pomalu napřimovala a připravovala se, že ji do nosu udeří nepříjemný pach jeho otrávené krve, ale… nestalo se. Pach krve byl slaný a kovový, ale nebylo na něm nic otráveného. Pár srdcí pokojně dál odbíjel.
„Nechceš mi vysvětlit, co se tady děje?" obrátila se na démona s vlastní nejistotou odkapávající z hlasu. „Buší ti srdce, slyším to až tady. Tvoje krev nesmrdí. Co se kurva za těch pár hodin, co jsem byla mimo, stalo?"

Když se začala probouzet, užuž se připravoval na to nasadit si typickou masku parchanta a obrnil se, aby na sobě nic nedal znát, když zničehonic vytáhla odkudsi nůž a obratně ho po něm hodila. Okamžitě zafungovaly jeho reflexy - pokusil se nůž chytit, jak byl zvyklý, ale úplně se mu to nepovedl. Byl tak ztuhlý, že se hýbal stejně rychle jako běžný člověk, což v důsledku způsobilo to, že ho nůž probodl přímo do dlaně místo toho, aby ho bezpečně chytil za ostří a mohl odhodit.
Zůstal zírat na ostří zející v jeho dlani, než očima sjel z rány na Sharyu a celý zbledl. Z ruky mu přitom odkapávala horká a lepkavá krev, která ani zdaleka nepřipomínala tu nebezpečnou tekutinu, jež byla prudce jedovatá. Sám i se svým otupělým čichem cítil, že pokud v ní zbyla alespoň špetka jedu, bylo to zatraceně maličko. To, co pro něj mělo být charakteristické a co ho mělo udržovat ve formě a dělat z něj nebezpečného predátora... Mizelo to jako měsíc nad ránem. A jeho to nebetyčně děsilo, protože to znamenalo, že mu nezbývalo moc času. Nejspíš měl být rád, že by byl schopný dokončit úkol pro Sharyu a potom se mu dostalo klidného odumření někde za panstvím, takže by mohl zemřít alespoň s pocitem, že předtím něco udělal.

„Væssë,“ zaklel automaticky, než svěsil ruku a tou druhou uchopil nůž, vytahujíc ho ze svojí dlaně. Chvíli mu to trvalo, protože to bylo zatraceně bolestivé - a i na způsobu, jakým se mu zkřivila tvář a zatnul zuby bylo znát, že každičkou špetku té bolesti vnímal úplně stejně jako každý jiný smrtelník - ale nakonec to dokázal. Sotva ostří opustilo jeho tělo, odhodil ho opodál do trávy, nezajímajíc se o to, že ho potom Sharya nejspíš bude muset hledat. Bylo mu to jedno, protože měl důležitější věci, kterými se měl zaobírat.
Byla to nepochybně vina Äyanaii, protože předtím byl v pořádku. Sice by nemohl tvrdit, že úplně, ale dalo se to zvládnout. Sice cítil věci, co by nejspíš cítit neměl, ale dokázal to všechno udržet nějak na uzdě a pracovat s tím. Jak měl ale pracovat s tím, že mu jeho vlastní tělo začínalo odporovat? Cítil, že je unavený, protože toho moc nenaspal a rukou mu pulzovala zatraceně živoucí bolest, která chvílemi vystřelovala až kamsi dál do paže, což všechno činilo jen o poznání horší. Ničemu pak nenapomáhal fakt, že na něj Sharya zírala s viditelným zmatením a on neměl žádné odpovědi, třebaže po nich sám toužil.
„To ta hökke. Myslím, že už chápu, proč ji nebereš,“ zachrčel zlověstně, ale bylo na něm znát, že byl spíš raněné zvíře, než velký zlý vlk. „Po tom s těmi bludičkami se mi zjevila. Äyanaii. Nepromluvila ani nic, ale... Dotkla se mě. Bylo to divné a nerozuměl jsem tomu, vlastně tomu pořád nerozumím, ale evidentně se jí podařilo narušit moji vnitřní rovnováhu, protože mě opouští síla. A můj pán se o to vůbec k čertu nezajímá!“ Zaječel do korun stromů, než sevřel raněnou ruku v pěst ve snaze zastavit krvácení.

Několik minut potom nasupeně seděl v tichosti, než si utrhl kousek látky ze svojí košile a ledabyle tím cárem ovázal svojí dlaň. Pokoušel se svoje dílo nakonec nějak zavázat, aby mu provizorní obvaz nepadal, ale moc se mu to nedařilo - konec konců, byl raněný na skutečně nepříjemném místě. Copak mohl tušit, že to takhle kolosálně posere a skončí v podobném srabu? Víceméně právě Sharye dokázal, že ho může zranit. To znamenalo, že kdyby se trošku snažila, nejspíš by ho mohla i zabít. Sice k tomu nejspíš neměla důvod, když jí mohl pomoct dostat se do toho zpropadeného panství a následně ven, ale pokud by se jeho síla vytrácela dál, byl by jí asi stejně platný jako obyčejný žoldák - a to ani neměl žádnou zbraň, k čertu. Nikdy ji přeci nepotřeboval. Sice se mu na opasku houpala kroucená dýka, ale s tou by nejspíš moc lidí nepokosil, zvláště pokud by byl stejně rychlý jako ostatní a slabý jako smrtelník.
„Nemám tušení, co se to děje,“ pronesl nakonec s kusem látky v zubech, jak se snažil utáhnout smyčku na obvazu. „Ale přísahám při všech zkurvených božstvech, že i kdybych teď měl jít podpálit pár lesů a zabít desítky lidí, tak svoji moc získám zpět. Jen mě nejspíš čeká troška boje o přízeň, o kterou jsem podle všeho přišel. Asi nejsem dostatečně zrůdný... Kdo by si to pomyslel?“

Sharya prokroutila očima a chvíli ho sledovala, jak zápasí s pruhem látky, než se na to nevydržela koukat a prohlásila: „Dej to sem, na tebe se nedá dívat,“ načež se rozešla k němu a vytrhla mu kus látky z ruky. Rozvázala těch pár poděsných uzlů, co zatím stihl vytvořit, a pokusila se pruh narovnat. „Natáhni sem tu ruku,“ zavrčela na něj a soudě dle toho, jak rychle měla před nosem jeho dlaň, ho alespoň jedna část démoní podstaty neopustila – pořád ji poslouchal na slovo. Tak tohle je tedy krásné… Začala mu ránu převazovat, přičemž cítila dvě věci, co neočekávala – zaprvé, že hřál jako normální člověk (nebyl to ten kus studené skály, co ji včera nahou zalehl, když jí sebral plášť), a zadruhé, že zatímco se ho dotýkala, cítila, jak do ní malými potůčky proudí jeho bolest. Nebylo jí moc, ale dokázala si představit, že pro někoho, kdo na ni nebyl jinak zvyklý, to musel být obrovský nezvyk. Proto jen mlčela, když tu bolest přenášela na sebe, aby toho tolik nemusel nést sám.
Ani netušila, proč to vlastně pořádně dělá, ale usoudila, že bylo lepší míti vedle sebe Daemona, co bude sice nasranej, že přišel o svoje schopnosti, ale za to nebude skuhrat, že ho bolí packa. A navíc… asi ani nechtěla, aby ho bolela. Kdyby ho nevytáhla sem, nemusela ho bohyně vůbec přepadnout a sebrat mu, co měl. Možná měla holt na sobě trochu viny a tímhle gestem se ji snažila smazat. Tak jen mlčela a snažila se o to, aby nějak spravedlivě rozdělila bílé bodání, co od něj přicházelo v malých vlnkách, dokud úplně neustalo a ona sama ho v sobě neudusila.

„Na to zapomeň, žádný náhodný vraždění kolemjdoucích,“ zavrtěla hlavou, když dovazovala tu ruku. Pruh látky mírně prosakoval, ale zranění minulo jakákoli důležitá místa – věděla, že bude spíš jen bolet a potom dost nepříjemně svědit, ale krutá smrt na něj rozhodně nečeká. „Nemíním za tebe žehlit masovou vraždu u nejbližší stráže. Sice jsem říkala, že když už se snažím, tak někoho ty poznámky přejdou… ale na kolektivní přesvědčování bych nestačila, ledaže by ses mi rozhodl pomoci, což netuším, zda ti je moc po voli,“ ušklíbla se na něj a mrkla, když konečně utáhla poslední místečko, aby zapadlo, kam má, a provizorní obvaz držel na místě. „Hotovo. Ideální to není, ale lepší, než nic.“
Viděla, jak se mu vedle obvazu vyrojila jedna uniklá kapka krve. Zřejmě si jí všimli oba ve stejnou chvíli, avšak ona cítila, že jeho pohled se mrsknul k ní, když mu tu ruku opatrně zvedla a tu kapku slízla. Musela to zkusit, přesvědčit se o tom, že ji jenom její čich nešálil. Na patře ucítila kovou chuť a sůl. Nezářilo z toho zrovna množství života, pořád zůstával nemrtvou démoní bytostí, ale na druhou stranu byl pryč i jed, který ochutnala, když ho kousla poprvé do prstu. „Je pryč. Ten jed,“ potvrdila nahlas, když vzhlédla od jeho ruky a pohledem se mu zakotvila v očích, na rtech pořád cítila vlhko krve. „Zcela pryč.“

Jako kdyby nestačilo, že s ním Äyanaii provedlo cosi, co v něm probouzelo lidskou stránku, dokonce mu v ruce přistál zpropadený nůž. A aby toho ještě nebylo málo, pak tu byla ona. Nejen, že nad ním měla kompletní moc a mohla ho přinutit udělat naprosto cokoliv co by se jí zamanulo, těžko u ní mohl hledat pochopení. Však se po ní po celou dobu jenom vozil, protože byl u moci. Byl. Minulý čas, už to ani v nejmenším neplatilo. Sice si troufal odhadovat, že pokud by se pustili do křížku, zvládl by ji poměrně snadno porazit, protože za sebou měl roky a roky nejrůznějších bojů a podobných věcí a fyzicky na tom byl vážně dobře i bez svojí nadpřirozené moci, ale to nic nemělo na faktu, že vnímal tu příšernou změnu, kterou prodělal. Připadal si najednou hrozně slabý, bezmocný. A ironicky to nejspíš mělo větší dopad na jeho psychiku než na jeho tělo jako takové. To stále disponovalo dobrými předpoklady a jistou pevností... Kdežto jeho mysl a duše, ty byly na cáry.

Pozoroval ji, jak začala odčiňovat jeho předchozí snahu a počala se zavazováním od znovu. Vypadalo to, že skutečně věděla co dělá, což bylo mnohem lepší než to, jak se on pokoušel to prostě nějak vyřešit. Nikdy se nepotřeboval ošetřovat, takže úplně zapomněl na to, jaké to bylo. Přišel takhle o spoustu návyků a dovedností, které jinak lidé považovali za normální a obecně vštípené. Nebyl si jistý, jestli to tak měli i ostatní démoni, protože jiného příslušníka svého druhu ještě nepotkal, ale předpokládal, že to tak bylo i zbytku, ne jen u něj.
Když skončila se svojí prací a automaticky mu zatrhla jeho plány, protáhl čelist a věnoval jí ten nejkyselejší výraz, jakého byl schopný. Vcelku mu bylo jedno, co přesně si o tom myslela - dokud mu to výslovně nezakázala, plánoval to udělat stejně. Bylo mu totiž jasné, že na tohle by králík nestačil. Možná by nepomohla ani srnka, člověk by byl nejlepší... A pokud si skutečně chtěl napravit karmu, měl by těch lidí zabít víc, ideálně děti. Potřeboval dokázat svému skutečnému pánovi, že mu je věrný. Nesměl o to všechno přijít... Bez toho nebyl nic.
„Ne náhodný, nejsem idiot, Sharyo. Já vím, co dělám a moc dobře vím, jak se nenechat chytit.“ Jeho odpověď byla poměrně strohá, ale dostatečně pevně řečená na to, aby dal najevo, že to myslel smrtelně vážně. Nemínil ji přesvědčovat o tom, že to byl dobrý nápad, protože neměla šanci to pochopit, ale nějak se bránit musel. Jinak to zkrátka nešlo.
„Nemusela bys, ty bys dělala... Co já vím. Probodávala někoho pohledem, vybírala nějakou kapsu nebo tak něco. Ačkoliv představa toho, jak by ses snažila všechny srovnat svým přesvědčováním... Hmmm,“ poušklíbl se pobaveně, ignorujíc její dovětek. On sám by nic takového rozhodně neudělal. Proč taky? Bylo snazší zlomit pár lidem vaz, než se takhle namáhat. Něco podobného by přenechal jí, protože byla živější. A navíc byla i přitažlivější, takže by to dávalo smysl.

Jakmile skončila se zavazováním ruky, zamyšleně si prohlédl její dílo, hodnotíc ho očima. Vypadalo to bytelně, rozhodně to bylo lepší než to, co páchal on. Ačkoliv se mu tedy nechtělo, upřel na ni svoje pobledle modré oči a věnoval jí vděčné pousmání. Nechtělo se mu poděkovat tradiční cestou, ačkoliv cítil, že se mu ta slova na jazyku už začala samovolně formovat.
„Děkuju, vážím si toho,“ pronesl nakonec upřímně. Když oba zachytili tu krůpěj krve, byl trošku nesvůj. Bylo divné ji vůbec vidět a vnímat to, že stále krvácel - za normálních okolností by se mu ta rána už dávno zahojila a nezbylo by po ní ani památky, ale to by se mu Äyanaii nesměla rozhodnout zamíchat s kartami - a o to divnější bylo vidět tu krev formující se na jeho kůži. Všechno se stalo ale ještě podivnějším, když tu kapku Sharya bez jakéhokoliv varování slízla, aby ji ochutnala. Po jejím pronesení, že už jeho krev není jedovatá, se jen zachmuřeně opřel hlavou o kmen a povzdychl si. Byl v pěkných sračkách, o tom nebylo pochyb. Nesměl si dovolit víc změknout. Nesměl.
„Tak to abych se to snažil něčím vykompenzovat, což?“ Poušklíbl se pobaveně ve snaze dostat se zpět do formy. „Však on se ten jed vrátí, uvidíš. To, že teď možná nejsem toxický fyzicky neznamená, že nejsem schopný způsobit otravu. Každopádně jsem rád, že si ani na vteřinu nezaváhala, když si tu nebohou kapičku zmerčila. Vážně rozkošné... Asi jako to, jak si po mě mrskla ten nůž. Vážně se ti začínám dostávat pod kůži, což? Olizuješ mě, házíš po mě věci a poroučíš mi... Začínáme nebezpečně moc připomínat manželský pár po dobré řádce let.“

„Nesnažím se ti tím říct, že nevěřím tomu, že by ses o sebe nebyl schopnej postarat – vím, že jsi,“ zavrtěla hlavou nad jeho uražeností, co trochu připomínala dětskou umanutost. „Ale nechci nic riskovat. A ty bys možná taky neměl, dokud nezjistíš, co všechno ti vlastně zůstalo.“ Vážně, handrkovat se s ním byla činnost za všechny prachy. Ale vyřkla nahlas to, co se hnalo hlavou jim oběma, za to ji nemohl vinit. Někdo to říct musel.

„Tak pokud jsme jako starý manželský pár, nebyla bych ti tu jistá, kdo je tu ta věčně nasraná manželka, co má ještě pro jistotu krámy,“ vrátila mu to, ale stejně asi pořádně nezamaskovala, že se jí to tak nějak zvláštním způsobem dotklo. Byla zvyklá, že do ní rýpal, jistě, ale ještě asi ani jednou nevybalil takhle přímou urážku. Možná, že pouštěl hrůzu, když stáli na tom hřbitově a ona zjišťovala, co si to vlastně od toho ožralého principála nakradla, ale i tehdy to bylo míň bodavé, protože tehdy to bylo sraní se navzájem z obou stran a ani jeden na tom moc nevinně nebyl. Teď, když mu dovazovala tu ruku, jí docházelo, jak moc se vlastně mezitím okolnosti změnily. Zvykla si na něj, svým vlastním způsobem ho tolerovala a možná i měla trochu ráda.

Povzdechla si. „To, že ti jed zmizel z žil, ještě neznamená, že si máš všechno kompenzovat tím, že budeš jedovatej na mě. To tu radši rovnou můžeme sedět v tichosti.“.
Když tak ale učinila, zaprotestoval někdo jiný než on – její vlastní žaludek se hlásil o to, že snídaně vlastně zní jako super nápad. A proč vlastně ne? Zvedla se, jelikož doteď víceméně klečela na jednom koleni před Daemonem, a vrátila se ke svému noclehu, aby ze své brašny vyhrabala to málo jídla, co tam schraňovala. Po chvíli přehrabování vytáhla s triumfálním úsměvem na světlo pár kousků kukuřičných placek a sýra. Mnozí by tím pohrdli, ale Sharya si v téhle situaci moc stěžovat nemohla. Vlastně ani nechtěla.
Zakousla se do jedné z placek a znovu se otočila k Daemonovi. Netušila, kde v sobě brala tuhle trpělivost a nezmarství, ale to bylo vlastně fuk.
„Doufám, že se ti tu líbí, protože tu budeme muset ještě nějakou dobu zůstat. Možná den. Panství A'Coimne je za rohem… a i když se mi líbí přestava, že je to tak blízko, nebudu tě tam hnát, když ani jeden netušíme, jak na tom jsi. Sebevražedná mise je fajn, dokud se o ní jenom vtipkuje, ale když na ni dojde, je dost na pytel,“ krčila rameny, načež pokračovala ve svém jídle. Chvíli si prohlížela tu druhou placku, než ji ve znamení smíru natáhla k němu. „Na. Zkus to… prosím. Vidina, že bys tady natáhl brka, protože nevíš, že možná budeš muset jíst, není moc příjemná.“

Samozřejmě, že měla pravdu. Naprostou, úplnou a absolutní. Jenže on to nedokázal překousnout, takže vyváděl jako malé dítě a zlostně kolem sebe kopal, protože si uvědomoval, že přichází o svoje postavení. O svoji moc. A jeho moc byla to jediné, co měl. Neměl osobnost, neměl vazby na druhé, neměl koníčky, neměl ani oblíbené jídlo k čertu. Byl přeci jen démon. Jeho popisem práce bylo být zlý, děsivý a konat zvěrstva. Jak měl tohle dělat, když ho opustila jeho síla? Sice stále cítil to, jak mu v očích tančí stíny a olizují vnitřní stěny jeho srdce, ale to ani zdaleka nestačilo. Bylo to málo. Nemohl se nad nikoho povyšovat, nemohl trhat lidi, nemohl vysávat jejich život. Nemohl nic, což ho nebetyčně děsilo.
Nebyla to přeci ale Sharyina vina, ona za to nemohla... Jenže měla tu smůlu, že byla na ráně a občas se div nevybízela k tomu, aby do ni rýpl, protože působila dojmem, že to ustojí. Nebyl si jistý, jestli se v ní v tom ohledu nepletl, ale nemínil to zjišťovat. Mělo by mu přeci být jedno, jak se ona cítila a co si myslela. Byla sice stále jeho paní, ale...
S tou myšlenkou překvapeně zamrkal. Jak to, že ho k ní stále vázalo to pouto, když přicházel o svoji moc? Obojí bylo propojené, nemělo by být možné, aby ji musel poslouchat a zároveň byl oslabený. Zdálo se, že si z něj jeho patron skutečně dělal legraci, protože to celé skutečně působilo jako slušný výsměch. Jako kdyby neplnil svoje povinnosti s absolutní poslušností a určitou radostí... Co víc chtěl? Měl se snad začít modlit k Vyysihuovi a nechat se strhnout mořskými vlnami, aby mohl znovu povstat z popela jako temný fénix?

„Někdy je ten risk ale nutný, medvídku. Zvláště, když se pohybuješ na špičce ostří nože a můžeš buď upadnout v prach... Nebo z něj povstat. Je mi jedno, kolik krve budu muset prolít. Klidně vyvraždím celou školu, je mi to ukradený. Ale svoji moc získám zpátky,“ zaťal ruku v pěst, jako kdyby se snažil dodat svým slovům efekt. Měla sice pravdu, ale on byl příliš zatvrzelý tím, jak moc byl fixovaný na svoji podstatu. Děsila ho představa, že by skončil takhle prázdný a hladový... A v lidském těle. Neschopný zapadnout, neschopný utišit svoje potřeby, neschopný žít. Mohl by se tak maximálně zabít - ale to bylo něco, co se mu krutě příčilo. On chtěl žít, proto se také tolik cukal a bojoval. Ačkoliv bojoval proti špatné paní.

Při její ostré odpovědi nepatrně přivřel oči a než stihla jakkoliv zareagovat, chňapl po jejím zápěstí a srazil ji k zemi. Znovu se ocitli v podobné situaci jako za jejich prvního setkání, ale tentokrát na jeho chování nebylo znát to, že by snad byl predátor... Ve vzduchu se pouze vznášela směsice upřímného ublížení a příšerné zloby. Co si o sobě myslela? Myslela si, že se mu dostane pod kůži a co? Projde jí to? Ne, to rozhodně ne. Sice jí ublížit nemohl, pouto mu to zakazovalo, ale vzhledem k tomu, že jí nepřítomně drtil ruku v zápěstí se to pouto svým způsobem muselo narušit taky. Nebo byl dostatečně popuzený a rozzuřený na to, aby proti němu dokázal otevřeně bojovat a obejít ho.
„Myslím, že mám tvojí prostořekosti docela dost,“ zasyčel zlověstně, než raněnou chytil její bradu a kousek tváře, pevně tisknouc. Bylo mu úplně jedno, že se choval surově a jako zvíře, měl kompletně zatemněný úsudek a nedokázal se ovládat. Něco uvnitř jeho hlavy křičelo, aby vytáhl ten zpropadený rituální nůž, který se mu pohupoval na opasku a ten jazyk jí prostě a jednoduše vyřízl - ale ačkoliv se zdálo, že byl daleko za svými hranicemi, přesto nějaké zábrany měl.
Zatímco jí zíral do očí a pevně tiskl rty k sobě, zatínajíc zuby, zarýval jí nehty do tváře, čímž jí na ní zanechával jemně krvácející šrámy. Když Sharye po levé tváři sjela první krůpěj krve, surově ji pustil a stáhl ukazováčkem krev z její kůže, než ji doslova labužnicky slízl z prstu a přiblížil se k ní tak blízko, že je dělilo sotva pár centimetrů.
„Měli bychom si něco vyjasnit, lofërit. Možná držíš ten zpropadený medailon a já ti ho nikdy nebudu moct strhnout z krku, ale to neznamená, že můj duch nebude dostatečně silný na to, aby to pouto přešel... A já ti ten krk neodtrhl od těla. Takže bych ti doporučil, abys tu svoji krásnou pusinku zavřela, zastrčila ten ostrý jazýček za zuby a mlčela, pokud bys cítila potřebu se do mě navážet. Protože jestli je něco nebezpečnější než démon, tak je to démon, který nemá co ztratit. Kapišto?“ S těmi slovy jí ještě spěšně zaryl nehty do tváře, než ji pustil a zvedl ze z ní. Netušil, kde se to v něm bralo, ale byl té zloby plný... Vřel jako sopka a byla otázka času, než kompletně vybuchne.

Její poznámku o jedovatosti přešel s královskou ignorací. Ona byla perfektní terč, protože na jeho urážky a posměšky svým způsobem reagovala, někdy zábavně bojovala zpět. Momentálně na to ale neměl náladu, protože byl skutečně zrazený. Raněný. A jeho jediným způsobem obrany byl vztek, protože když se zlobil na celý svět, bylo to pro něj přijatelnější, než muset čelit faktu, že se k němu i jeho vlastní pán otočil zády. Že se z něj stávalo skutečné nic, protože bez moci byl skutečně nikým. Nemohl se pak ani označit za démona. Byl by snad i méně, než obyčejný člověk.
Zatímco se pustila do svého jídla a obeznámila ho, že na tom místě zůstanou, frustrovaně si povzdychl a vypadlo z něj několik nadávek ve starém jazyce, ale ani jedna z nich nebyla viditelně mířená na ni - spíš sýčkoval na bohy, do čeho ho to namočili. Konec konců... Na někoho to hodit musel, že. Ani v nejmenším mu totiž nedocházelo, že to co se s ním dělo, byl důsledek božího zklamání a hněvu. On byl ale příliš slabý na to, aby takové uvědomění mohl snést, takže se radši udržoval ve zdánlivé nevědomosti.
„Fajn. Myslím, že tě tu pak na pár hodin nechám a vyrazím do nejbližší civilizace, potřebuju si totiž zchladit žaludek,“ povzdychl si tiše, než skryl tvář do dlaní. Když k němu natáhla ruku s plackou, stáhl obě dlaně a pohlédl na ni naprosto poraženeckým pohledem, než si od ní placku váhavě vzal a trošku nejistě se do ní zakousl. Bylo to... Milé. A on se najednou cítil podstatně klidnější, ačkoliv na něj pomaličku začala útočit salva jiných pocitů. Vina, bolest. Smutek. Úzkost. Strach.
Chvíli žužlal jídlo, než si natáhl nohy před sebe a upřel na ni svoje modravé oči. „Omlouvám se. Vím, že se chovám jako prvotřídní idiot... Nedokážu se ovládat. Mám pocit, že to chvílemi mizí a... Cítím takové pnutí. Jako kdyby se něco uvnitř mě trhalo na dvě poloviny a vždycky zvítězila jedna strana. Hádám, že teď je u moci ta, co je rozcupovaná na kousky a cítí věci jako člověk. Jakkoliv to nenávidím, asi je to tak lepší, i když to bolí jako čert. Mám pocit, že mě někdo vykuchal a pak se mě snažil poskládat. Je mi jasný, že ti to jako omluva stačit nebude, protože jsem čůrák, ale... Alespoň můžu říct, že jsem se to pokusil vysvětlit.“ S těmi slovy neurčitě pokrčil rameny, než se dal v tichosti do jídla. Měla pravdu, potřeboval to. A on to vnímal s každým dalším soustem.
„Myslím, že za chvíli zkusím vyrazit na lov,“ zamumlal nakonec do ticha, než jí věnoval tázavý pohled, žádajíc o její svolení. „Potřebuju se protáhnout a zkusit se probrat. Zvládneš to tu chvíli sama? Uslyším, pokud se něco bude dít a ty jsi rozhodně schopná se o sebe postarat, to víme oba,“ pousmál se nakonec pobaveně, než pohlédl na svojí zavázanou ruku. „Skvělý postřeh a muška, mimochodem. To se jen tak nevidí.“

Když se ocitla na zemi a držel ji v tak pevném sevření, že se nemohla prakticky pohnout, a o uši se jí rozrážel jeho hlas, něco v ní se zlomilo.
Na mysl jí vytanula vzpomínka – snad dávno zapomenutá. A přitom byla jenom několik desítek hodin stará. Tmavá ulička, stíny kroutící se vzrušeně okolo, krutý úšklebek ve tváři naprostého cizince, co se jí vysmíval do tváře za to, že se pokusila zabojovat o vlastní život. A přesně stejný pocit jako před těmi dvěma dny se jí hnal krví a myslí i teď – naprostý běs v jeho čisté formě se jí přelil přes hlavu a ona měla pocit, že se snad v příští vteřině samovznítí samým vztekem. Přišla si jako pohnaná něčím větším, než byla ona sama – zatímco většinou svůj vztek krotila a byla víceméně zapřísáhlou mámvpíčistkou, protože prostě musela, teď nad ním ztratila kontrolu. Před očima měla rudo, srdce se jí společně s dechem rapidně zrychlovalo.
A všechno to explodovalo v okamžiku, kdy s výsměšným úsměvem slíznul její krev – z rány, kterou jí sám posměšně způsobil, jako kdyby to nic nebylo.

Ruka, kterou měla přiraženou k zemi, našla u opasku jednu z věrných dýk a zatímco on plýtval vzduch ze svých plic, že jí vyhrožoval, že by ji mohl během chvíle zabít, jednoduchým naučeným gestem ji vyňala z pouzdra a zachytila si ji tak, aby ji držela pevně v dlani, ovinula pečlivě prsty kolem rukojeti a namířila dýku do strany, načež s ní máchla nahoru – cítila, jak strnul, když její ostrá špička ho poškrábala na noze, než ztuhnul ještě víc, protože mu čepel zastavila jenom pár milimetrů od rozkroku. Leč by Sharya v tu chvíli uvítala, kdyby ho mohla tímhle způsobem zlomit bolestí – tak, jako to dělal on jí –, zatím nebodla. Zatím.
„Pusť mě,“ procedila skrz pevně zatnuté zuby. „Pusť mě, nebo při zatracený Crännäris přísahám, že ti tady na místě něco uříznu. A věř mi, to bude teprve kurva bolet.“
Vystřelila jedno koleno vzhůru a nabrala ho do holeně tak, že ho vychýlila z rovnováhy. Na pouhý okamžik, ale přesto jí to stačilo – s rukou s nožem vyrazila ještě o kousek výš, takže ucuknul (alespoň tenhle pud sebezáchovy evidentně měl), a ona mohla vyvinout jen minimální úsilí k tomu, aby ho překotila na záda a konečně jednou tuhle situaci obrátila. Oči jí musely skoro hořet, když mu druhou rukou loktem přirazila k zemi rameno a vrátila mu přesně to, co udělal předtím jí – zaryla mu prsty do brady a tváře.
A, kdybyste na to náhodou opomněli, to ona tu byla ten, kdo z nich si místo nehtů nosil ostré špičaté drápky. Takže leč rány na její tváři pálily, když se tělo začínalo pokoušet hojit, stačilo jí jen trochu přitlačit, aby na tom zdaleka nebyla nejhůř.

„Myslíš si, že mě to baví?!“ zavrčela mu do obličeje z blízkosti, že kdyby se trochu ještě sehnula, dotkla by se nosem toho jeho. Svoje vlastní zelenohnědé oči zúžila do tenkých škvírek, zatímco oplácela pohled bez mrknutí těm jeho studnicím ledu. „Myslíš, že mě přesně naopak baví se tady prát jeho párek idiotů jenom kvůli tomu, že se s tebou děje něco, co asi jeden nemůže vysvětlit? Nebaví. Fakt mě to kurva nebaví. Nebaví mě, že si hodláš evidentně zchlazovat žáhu na mě – přitom, do hajzlu, já ti za to, že se na tebe ta tvá božstva nasrala, nemůžu, je to tak těžký pochopit? To, že si budeš vylejvat zlost na mě, nepomůže ničemu!“
Chvíli se jen opírala po ruce a pozorovala ho, mezi obočím se jí tvořila jedna souvislá hluboká vráska. Nelíbilo se jí, co se tady dělo, a vztek se pomalu přeléval, odezníval a zanechával za sebou vyprahlou stopu zoufalství. Toho, z čeho byla v jádru stvořená. Bála se, že to musí být vidět na každém jejím gestu, v každém pohybu. Proto se proti tomu jen zatvrdila, přitlačila obě ruce a sáhla po zbytcích vzteku, co v sobě ještě dokázala vyhrabat. Než bude prázdná – a nic z ní pořádně už nezbude.
„Říkej si, co chceš. Ale vzdej se představy toho, že nade mnou máš jakoukoli kontrolu nebo páku, Daemone,“ zavrčela na něj, špičaté zoubky obnažené za rty, zatímco mu drápky neustále zarývala do kůže, která nejevila moc zájmu se hojit.
Netušila, na které straně závoje mezi člověkem a zvířetem se nacházela, ale nezajímalo ji to. Ne teď a ne tady.

Jednu věc jí musel uznat... Byla zatraceně pohotová. A jakkoliv ho to na jednu stranu fascinovalo a svým způsobem se mu to i líbilo, nenacházel se v situaci, kdy by to mohl zrovna dvakrát ocenit. Způsob, jakým na něj začala vyvíjet tlak ona, se mu rozhodně nelíbil. Měl chuť z ní sakra vymlátit duši, aby jí ukázal, kdo z nich tam byl pánem, ale nedokázal to. Něco mu v tom bránilo - proto jí víceméně dovolil, aby ho dostala na zem. Nejspíš by jí mohl zastavit, kdyby toho byl schopný, což nebyl.
Tupě ji pozoroval, když se nad ním tyčila jak ztělesnění bohyně Crännäris a surově mu zaryla svoje ostré drápky do tváře. Tiše sykl, když se mu z ranek začala řinout krev, ale nic na to neřekl. Jenom ji pozoroval. Byla v tom sice znát částečně stále neutichající zloba, ale přidalo se k ní něco dalšího... Čirá fascinace. Nedokázal si to odpustit, ačkoliv si moc dobře uvědomoval, že jeden špatný krok by pro něj mohl znamenat velké potíže. Její vyhrůžka se sice minula psychickým efektem, ale přesto se jí podařilo ho zastrašit dostatečně na to, aby se ji nepokoušel ze sebe shodit nebo jí nějak znovu ublížit.

„Upřímně? Občas tak vypadáš,“ pokrčil rameny neurčitě. Až z takovéhle bezprostřední blízkosti si konečně mohl pořádně prohlédnout barvu jejích očí, proto ji upřeně pozoroval a poslouchal jen napůl. Jistě, její slova byla důležitá, ale on měl takový pocit, že stejně budeš spíš peskovat, než aby říkala něco, co by vyžadovalo jeho slovní reakci. Ležel pod ní, jako kdyby to bylo jeho místo a sledoval její těkající oči, zatímco jeho bublavý vztek šuměl a pěl společně s krví proudící v jeho žilách.
„Ale jsi to ty! To ty sis vzala ten medailon! Mohla si odmítnout, mohla si odolat tomu pokušení, ale neudělala si to! Neříkám, že jsi tak špatná jako ostatní, protože oba víme, že to není pravda. Ale je pochopitelné, že se budu snažit svůj vztek vylít na tobě, když tě musím poslouchat na slovo jako zatracený psisko!“ Zavrčel na ni nazpět. Samozřejmě, že to ničemu nemohlo pomoct, ale on se alespoň na zanedbatelnou chvíli cítil líp. Cítil se líp, když ji ponížil. Když ji urazil. Protože on sám neměl sebevědomí, všechno to byla jenom maska. A ta se s každou další vteřinou hroutila a drolila jako stará omítka.
„Měla bys udělat to samé, drahá Sharyo. Protože já skutečně nejsem tvůj otrok, i když ta zpropadená věc na tvém krku vyvolává dojem opaku,“ odsekl automaticky, než přivřel oči. „A to není moje jméno. Takže pokud se snažíš něčeho docílit...“ Najednou utichl a po obličeji se mu rozlil naprosto prázdný výraz. Tiše polkl a trhaně se nadechl. Co to právě vypustil z úst? Nebylo to... Nebylo to jeho jméno. Tak se nejmenoval, ačkoliv to znělo podobně. Co přesně to znamenalo? A proč se najednou cítil tak... Prázdný? Prázdný, ale zároveň svobodnější.
Bylo to jako podivné uvědomění, které ho vytrhlo ze snu. Chvíli jen nepřítomně těkal očima z jedné strany na stranu, než se pohledem ukotvil v jejích očích a pootevřel rty ve snaze promluvit, ale nevyšla z něj ani hláska. Když ho tak oslovila předtím, vyvolalo to v něm paniku, ale teď... Byl vlastně klidný. Necítil potřebu křičet na lesy a něco rozbít. Spíš se cítil zmatený a neúplný. Ale přesto...
„Tak se nejmenuju. Já...“ Zamumlal tiše, než stočil hlavu na stranu a ohlédl se bokem. Pohled mu padl na bosé nohy s opálenou kůží a několika zlatými náramky. Kolem je lemovaly sytě zelené šaty v barvě mechu, po kterých když vyjel nahoru, setkal se s párem nazlátlých očí. Nepřekvapilo ho, že se znovu objevila. Co ho ale vykolejilo, byl úsměv zářící na její tváři. Usmívala se na něj, jako kdyby udělal něco dobrého, jako kdyby ještě před chvílí nechtěl ublížit jedné z jejích oveček. Když už ji chtěl oslovit a formoval na jazyku její jméno - Äyanaii - hrdě na něj pokývla hlavou a rozplynula se.
Zmateně zamrkal, jako kdyby nevěřil vlastním očím, než zaklonil hlavu a frustrovaně zaúpěl. Začínal toho mít dost. Nenáviděl ji za to, co mu prováděla a nenáviděl Rüvika za to, že se k němu otočil zády. A Auroru nenáviděl za to, že mu do cesty vmetla ženu, s kterou si prostě nevěděl rady, protože mu přerůstala přes hlavu.
„Damian.“ Vyšlo z něj nakonec poněkud přiskřípnutě. „Pokud mi chceš říkat jménem, používej tohle.“ S těmi slovy k ní nakonec pootočil hlavu a tiše vydechl. Najednou se za sebe příšerně styděl, protože viděl tu škodu, kterou napáchal. Mohl jí ublížit, vlastně jí ublížil, k čertu. A ona přitom... Jistě, lezla mu na nervy, ale to nebyla její vina. Ona skutečně nemohla za nic z toho, co se stalo. Nemohl ji prakticky ani vinit za to, že si vzala ten medailon, protože by to na jejím místě udělal úplně každý.
S viditelnou hanbou nakonec semkl rty k sobě a věnoval jí poražený výraz.

Vztek se jí znovu vliv do žil, až se jí prsty sevřené kolem rukojeti dýky tak, že měla všechny klouby bílé jako umíráček, zachvěly.
„Kdo mě v první řadě nutil ten medailon ukrást? Kdo mě musel pronásledovat skrz uličky Narrigenu, protože to byla zkrátka zábava?“ pokračovala v tónu, který s jejím vrčením přestával ztrácet lidského duch a čím dál tím víc se v něm ozývalo drobné, ale divoké a temperamentní zvířátko se spoustou agrese. To k ní docela dobře sedělo, pokud by měla uznat pravdu, a věděla to o sobě. „Kdo si ze mě dělal lovnou zvěř v kamenném labyrintu kvůli tomu, že zrovna neměl do čeho rejpnout, jelikož jeho majitel ležel v maringotce zlitej na sračky a on byl bez rozkazů?!“

Svým způsobem se jí ta část o rozkazování dotkla nejvíc.
Překvapeně zamrkala, naklonila hlavu ke straně. „Kolikrát jsem ti dala rozkaz, který by měl skutečně na něco vliv?“ pronesla pomalu, náhle s ledovým klidem. Oheň se z ní vytratil jako mávnutím kouzelného proutku. Pustila jeho tvář a pomalu oddálila i ruku s dýkou od jeho rozkroku, vrátila blýskající se čepel zpátky do jejího místa u svého opasku.
Byla teď bez výhody, bez převahy. Kdyby skutečně chtěl, mohl by ji snadno chytit a pomstít se na ní za to, co měl vepsané ve tváři jako jasnou křivdu. Pálící ranka na její tváři dokazovala, že v tom už by mu žádný amulet kolem jejího krku nezabránil. Zřejmě se jeho moc omezila na rozkazování, nikoli na její nedotknutelnost. A ano, mohla by mu sice nařídit, aby na ni ani nesáhl, tak snadno, jako kdyby se nadechla, ale… proč by to dělala? Jaký smysl to mělo? Pud sebezáchovy neměla tak jako tak, nic se na tom tak rapidně neotočilo – až na její vnitřnosti. Ty metaly kotrmelce jako na nějaké podělané trampolíně a jí přinášel křeč a příšerný pocit, že se jí snad brzy rozskočí celé tělo. Odpornost, kterou snad dosud nezažila – a nechtěla na tom zrovna nadšeně něco měnit. Jenomže Aurora, pokud vůbec si jí kdy všimla, měla stejně vždycky tendence smát se jí do tváře, takže i kdyby, nebyl by její hlas v ničem vážný.
„Kdy jsem ti poručila něco jiného než to, abys na chvíli sklapnul nebo abys mi dal ruku, když ti krvácela a já se snažila to zastavit?“ zasyčela. Ten ledový klid se v ní bortil jako domeček z karet. Ale musela se udržet. Ještě chvilku… stejně ji poté vzteky roztrhá nebo tak něco. „Pokud si vzpomínám, tohle celé vzniklo jako dohoda – ty mi pomůžeš najít rodiče, já zakopu ten zkurvenej amulet někde, kde ho nikdo nikdy nenajde. Každá strana něco dostane. Dala jsem ti na výběr, zda přijímáš nebo zda mám ten medailon zakopat v Narrigenu. A vybral sis, pokud vím, sám. Nenutila jsem tě ničím než argumenty. Ale nerozkazovala ti. Tak mi pověz, Damiene, kde se přesně bere to poslouchání na slovo jako psisko?!“

Viděla, jak povolil, jak se z kobry připravené vystartovat stal někdo, kdo se snad ani nemá vůli zvednout. Netušila, co se muselo stát, aby takovýmhle jasným gestem uznal porážku, ale nemínila se mu za to začít vysmívat – místo toho se prostě zhroutila vedle něj do popelavě zbarvené trávy. Ulehla do měkké, trochu rozryté hlíny od toho, jak se tu prali a váleli po sobě, a zahleděla se vzhůru. Pozorovala, jak se nebe nechá stáhnout pod krutovládu mračen. Leč nemělo pršet ani bouřit, stejně se poddalo a modrý blankyt zmizel beze stop.
Raději zírala na nebe. Raději přemýšlela nad zbabělostí nebe. Jinak by musela vnímat to, jak jí z vnitřních koutků očí v tu samou chvíli vystartovaly horké kapky, deroucí se jí po tvářích dolů.