Město La'Dorei

Aslaug celkem schopně vyprazdňovala svoji lahev vína a on začínal mít pocit, že byla chyba ji tam brát. Byla s ní nuda, i když měla svoje vínečko. Vlastně... Proč s ní probobohy živé zahazoval svůj čas? Mohl se procházet po střechách, skočit někomu na stánek a třeba podrápat pár škarohlídů, ale místo toho se snažil chovat slušně a vzít dámu do společnosti, aby se provětrala. Ani ta smetana mu za to nestála, nedalo se totiž říct, že by snad byla patřičně vychlazená nebo správně lahodná. Ne, nic z toho.
Užuž se chystal říct, že Aslaug nechá být a půjde se protáhnout, když se otevřely dveře a dovnitř vešli dva lidé, kteří už na první pohled nebyli zdejší. Vlastně nevypadali, že vůbec pocházeli z Nescory, což jenom podněcoval fakt, že s sebou oba měli zvířata a mladík dokonce promluvil Vargenštinou.
Tehdy si s Aslaug vyměnili poměrně rychle překvapené pohledy, než se oba nepatrně pousmáli a zrzka už se chtěla zvednout, aby je šla ulovit, ale Matthew jí položil dlaň na rameno a jemně ji zatlačil zpět na její místo, věnujíc jí poněkud pobavený úsměv.
„Drahoušku, seď. Já je přivedu,“ pronesl galantně, než se obrátil na patě dřív, než stihla cokoliv namítat. Kdyby za nimi měla cupitat v těch nechutných podpatcích, byli by ti dva třeba už dávno pryč. Než se k nim stihl dostat, oba si objednali - dívka evidentně nescorštinu částečně ovládala, což pro ně byla jistě výhoda, ale evidentně ani jeden z nich nemluvil natolik dobře, aby se skutečně dokázali domluvit. Jaké štěstí, že narazili zrovna na ty dva... Oba totiž plynule mluvili vargensky, takže je mohli víceméně zachránit.
„Uhm,“ odkašlal si, když dorazil k jejich stolu. „Dovolte mi nabídnout vám pomocnou ruku. Evidentně nejste zdejší a co tak koukám, nescorština není zrovna vaše silná stránka, takže... Co kdybyste se připojili ke mě a mojí společnici? Oba mluvíme vargensky i nescorsky a můžeme vám pomoct se tu trošku rozkoukat. Co vy na to?“ Zamrkal na ně těma svýma zelenýma očima, než nasadil nevinný kočičí kukuč a rty zvlnil do okouzlujícího úsměvu. Po celou dobu k nim mluvil s naprosto jistotou a dobrou vargenštinou, jelikož jazyky byla jedna z věcí, v které opravdu vynikal.
Jakmile hospodský oběma přinesl pití a před mladíkem přistála sklenice se smetanou, přikryl si ústa rukou v rukavici a zadržel smích. Vážně si objednali oba to samé jako on s Aslaug? No, toho nebožáka nejspíš čekalo docela sladké zklamání, protože si byl téměř jistý, že smetanu rozhodně nezamýšlel.
„Taky jste tak trošku kocour, done?“ Pousmál se oslnivě na Mathëa, odhalujíc špičáky.

Když k nim později přišel ten muž od vedlejšího stolu, Mathëa dost zarazilo, že vůbec mluvil Vargensky. A celkově, že k nim vůbec přišel. Podíval se na svou sestru, jestli je s tím v pořádku a poté přikývl. "Zajisté. To by od vás bylo velice milé. Jazyková bariéra je očividně veliký problém, když si pomalu nedokážeme objednat ani pití. Speciálně já" pronesl a usmál se na toho cizince. "Kocour?" pozvedl jedno obočí, ale pak si všiml jeho zubů, spojil si to s jeho očima a následně i pohyby a docvaklo mu to. Že by to byl t'ealh? Něco o nich slyšel. Rozhodně však netušil, že by na někoho takového mohl narazit hned co dorazí do Nescory. Přeci jen. Prý to nebyla zase tak častá rasa. "Ach tak. Ne. Proč se ptáte?" zeptal se a poté se napil pití, které mu donesl hospodský a zarazil se. Ta chuť ho překvapil. Rozhodně nic takového nečekal. Nebylo to špatné. To ne. Ba naopak. Velice mu to zachutnalo. Jenže čekal zkrátka tu chuť alkoholu, na kterou byl zvyklý, jenže tohle pití nejevilo ani nejmenší známky alkoholu. Když pak Mathëo položil sklenku na stůl a otřel si zbytky co mu zůstaly pod nosem, podíval se na toho cizince a usmál se. "To není alkoholické, viďte? Ale je to výtečné. Máte dobrý vkus." pronesl, ale to už se Apollo posadil a položil svou velkou tlapu Mathëovi na stehno. "Nebuď hamoun. Dej mi taky" žadonil Mathëa, ale ten jen zavrtěl hlavou. "Toho by byla škoda. Dám ti vylízat sklenku. Nebo ti poprosím o vodu" odvětil mu. "Pff. Přijdu ti, že jsem pes?" zeptal se ho Apollo. "No to ne. Ale tak trochu přerostlejší kočka jsi, když si to vezmu kolem a kolem." Apollo jen nespokojeně zabručel a lehl si zpátky na zem.

"Měli bychom se přesunout k vám ke stolu?" Zeptal se potom Mathëo toho muže. "Jo a promiňte mé vychování. Ani jsem se nepředstavil. "Mé jméno je Mathëo Luca Réyes." pronesl a natáhl před sebe ruku, aby si mohli potřást. "Já jsem jeho sestra. María Luna Réyes." následovala později svého bratra i ona, při čemž si stáhla svou kapuci a usmála se na něj

Pochopitelně, že by to od nich bylo velice milé. Matthew si byl velice dobře vědom toho, že se choval mile a hezky. To on dělal docela rád, když se naskytla vhodná situace - na rozdíl od Aslaug obvykle nemíval postranní úmysly a občas mu dělalo docela dobře, když mohl na někoho být jen tak hodný a prostě mu pomoct. Jistě, v duši měl zatracený černý chuchvalec temna a chaosu, ale to byla věc jiná. Navenek to byl elegantní mladík s vybraným chováním, kočičí elegancí a zatraceně nabroušeným jazykem.

„Všiml jsem si,“ odtušil s nepatrným úsměvem, při němž stále nepatrně poodhaloval zuby. Nemyslel to jako urážku, ale popravdě řečeno ho to tak trošku pobavilo. Připomnělo mu to totiž dobu, kdy se poprvé podíval do Vargenu - musel všechno Aslaug překládat a ona se bez něj nemohla hnout ani na krok. Sice ráda předstírala, že ho nepotřebovala, ale pravdou byl opak. Potřebovala ho mnohem víc, než on potřeboval ji. On sám jen toužil po nějaké stálé společnosti, protože nebyl rád dlouho sám. A udržování vztahů rozhodně nebyla jeho silná stránka.
„Protože jste si jako svůj nápoj vybral smetanu. Většina mužů do hospody jde se záměrem si dát něco ostřejšího, ale vy jste sáhl po tom nejjemnějším a nejdelikátnějším nápoji, jaký bohové stvořili pro ty nejmlsnější jazýčky... To obvykle dělají kocouři.“ Dál se na něj culil, pozorujíc to, jak si upil. Když se ho zeptal, zda to není alkoholické, málem se začal chlámat smíchy, ale s využitím veškeré svojí sebekontroly ten propukající smích poměrně rychle zadusil a udržel si jen mírně pobavený výraz v jiskrných očích.
„Ne, to opravdu není, done. Je to jen obyčejná smetana, o úroveň výš než mléko, ale pořád nic zvláštního,“ pokrčil rameny, než se vděčně pousmál nad tou pochvalou jeho vkusu. Kdyby ho slyšela Aslaug, určitě by se suše rozesmála, že je to pěkná hloupost, ale Matthew za to byl rád. Nesmírně mu lichotilo, když někdo vyzdvihl něco, co bylo s ním spjaté a bylo to v důsledku jeho kočičí části. S tou byl zatraceně silně spojený, o čemž svědčily nejenom drápy, ale také oči a špičáky - vlastně byl asi přeci jen víc humanoidní kocour, než člověk se zvířecí podobou.
„Myslím, že se se svým přítelem jistě podělit můžete. Bylo by kruté mu nic neobjednat, však?“ Mrkl na Apolla a opět blýskl oslnivým úsměvem. Po otázce, zda by se měli zvednout a přesunout ke stolu, kde seděli k Aslaug, jenom nepatrně pokývl hlavou a uvolnil výraz na svojí tváři, takže vypadal o poznání vlídněji a méně pobaveně.
„Ano, to by bylo skvělé.“ Když se mu mladík představil a napřáhl k němu ruku, Matthew na ni krátce pohlédl, než si s ním potřásl a poté si potřásl i s jeho sestrou. „Omluvte prosím moji nevychovanost. Stáhl bych si rukavici, jak je záhodno, ale nechci riskovat, že bych vás potom poškrábal drápy. Každopádně... Velice mě těší, Mathëo a Marío. Mým jménem je Matthew Alexey Vithier... A ta překrásná dáma, s kterou sdílím stůl je lady Aslaug Giselle Killian Vithier a mnoho dalších jmen, jimiž vás nebudu nudit.“ Spiklenecky se na ně oba pousmál - věnujíc o poznání delší pohled Mathëovi - než je odvedl ke stolu a všichni se usadili. Tam si trošku drze položil ruce na stůl a naklonil se k Aslaug.
„Drahá sestřenko, tohle jsou Mathëo Luca Réyes a jeho sestra María Luna Réyes,“ představil oba sourozence svojí společnici. „A teď, když už se známe a sedíme tak hezky pospolu... Povězte mi. Co přesně vás přimělo vybrat si jako svoji destinaci zrovna Nescoru? Je tu zima, deštivo, větrno... A navíc tu probíhá válka. Vargen je vskutku nádherné a slunné místo, co vás přimělo ho opustit?“ Pozvedl nepatrně jedno obočí ve zvědavém gestu, než pozvedl ke rtům sklenici se smetanou.

Nebyla úplně nadšená z toho, že se pro ně rozhodl jít Matthew, ale neměla na výběr. Ne, že se jí chtělo zvedat, to rozhodně ne. Mínila se držet na místě a věnovat se svému vínu, ale když je nakonec přivedl a rovnou i představil, okamžitě se přeci jen zvedla, aby si s oběma mohla potřást rukou a nasadila ten nejhezčí úsměv, jakého byla schopná - a že to skutečně stálo za to. Aslaug byla totiž mistryní v úsměvech, sladkých pohledech a podobných věcech. Strávila několik dobrých let učením se všelijakých gest a drobností, aby byla co možná nejvíce okouzlující a neodolatelná. Sice se ani jednoho ze sourozenců nemínila ulovit, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že se na ně nesnažila zapůsobit. Ona se totiž chtěla dostat pod kůži snad každému, koho potkala. Zvláště pak zajímavým lidem, čímž oba nepochybně byli.

„Velice mě těší,“ pronesla nakonec přátelským tónem, než si oba nově příchozí řádně prohlédla. Dívka byla vážně pěkná, ale ani její bratr nebyl k zahození. Měl nádherné oči... A oba byli doprovázení těmi zvířaty, nepochybně to byli jejích spříznění. S lidmi z národa carran se setkávala ve Vargenu docela běžně, takže už byla celkem dobře připravená na pestrou konverzaci a fakt, že obě zvířata mohla zasahovat jak do konverzace, tak do situace jako takové.
„Matthew,“ obrátila se s káravým pohledem na svého nevlastního bratrance sedícího vedle ní. „Ne každý nenávidí zimu tak jako ty. Třeba byli unavení horkem a potřebovali se zchladit, prohlédnout si nový kraj. Cestování je fascinující a umí být i velice osvěžující, protože se člověk dostane nejen ze svojí domoviny, ale i komfortní zóny. Poznávání navíc rozšiřuje obzory a dokáže naučit mnohé nové věci. Není to všechno jenom špatné, nebuď tak netaktní.“ Potom se jen omluvně pousmála na oba nové společníky a upila si vína.
„Abych pravdu řekla, jste asi jediní vargeňané, které jsme kdy v Nescoře potkali. Sami jsme ve Vargenu žili po dobrou řádku let, což je také jeden z důvodů, proč umíme vaši řeč, ale domov je domov, že?“ Výmluvně pokrčila rameny, než sjela svýma světle šedýma očima na hospodského, který stál za pultem a špinavým hadrem šmudlal svoji skleničku. Evidentně je pozoroval, dával si na ně bacha. To ji nepřekvapovalo vzhledem k tomu, že spolu sourozenci Réyesové přivedli dvě zatraceně velká zvířata, ale ona je nemínila nechat vyhodit. I kdyby s nimi měl problém, radši by mu zatnula nehty do krku, než aby je vyhnal ven na zimu. A že ona uměla být zatraceně přesvědčivá, když chtěla.

"Smetana?" Mathëo pozvedl jedno obočí a rty se mu zvlnily do mírného úsměvu. "Víte co, je mi jedno co to je a že v tom není alkohol. Je to zkrátka dobrá a to mi stačí." pronesl a rozesmál se. V tu se do toho vložila María a mírně se do Mathëa rýpla "Místo lvíče bych ti měla já začít říkat koťátko, jak tě tak pozoruji" pronesla a ušklíbla se na svého bratra. "Ale jdi ty. Kuš. Dovol mi připomenout můj větší úspěch v lovu, drahá sestro." pronesl a opět se napil.

"Hm možná máte pravdu. Těm jeho očím nejde odolat. Že Apollo?" pronesl a podíval se na Matthewa. "Myslíte, že byste byl ochoten mu u barmana objednat misku té smetany? Měl dlouhou cestu." zeptal se ho a vlídně se na něj usmál. "To víte. Sem tam se takhle pošťuchujeme. Bez toho to nejde." dodal a opět si prohrábl své vlasy. "Jo a nápodobně, akorát že u mě to je tím, že mám ještě stále tak promrzlé prsty, že bych si ty rukavice snad ani sundat momentálně nedokázal." pronesl a opět se usmál. "A také mě těší, done Matthewe." pronesl. María také přikývla a usmála se na něj. "Též mě těší. Jistě se s vámi jen tak neztratíme" pronesla a upila ze své sklenky vína.

Když se pak i s Milesem a Apollem přemístili k druhému stolu, tak si první potřásla s Aslaug María "Ráda vás poznávám." Pronesla a vřele se na ni usmála. Pak k ní přišel i Mathëo, ruku jí opatrně chytl a věnoval jí naznačený polibek na hřbet ruky. "Doño Aslaug, potěšení na mé straně." pronesl a pak se oba sourozenci usadili. "Ne, ne. To je naprosto v pořádku. Ta otázka je naprosto na místě, protože já sám zimu rád opravdu nemám. Špatně ji snáším." pronesl a podíval se na Maríu. "Mně zase tolik nevadí. Není to vyložený mráz. Dá se to vcelku přežít. A zamířili jsme se, protože jsme řešili jisté problémy v rodině. Mimo to má kamarádka byla nucena Vargen opustit a jet zrovna sem a tak jsme ji následovali." odpověděla na Matthewovu otázku.

Nejen, že měli oba muži dost podobná jména a kořeny, evidentně sdíleli minimálně částečně i stejný vkus. Jak bohůmlibé. Matthew se nad tím nepatrně pousmál, protože ho to vskutku docela pobavilo - ještě nikdy se mu totiž nestalo, že by někdo něco takového udělal a pak od toho navíc neucouvl. Přesně to ale Mathëo udělal. A nejen, že ho tím překvapil, ale vysloužil si tím u něj i docela slušný obdiv, což bylo v kocourově případě něco poměrně nevídaného.

„Ano, to vskutku nejde,“ pousmál se pobaveně. „Zajisté, nevidím v tom problém. Hned jsem zpět.“ S těmi slovy se vydal za hospodským a poklepal mu prsty v rukavicích na desku pultu. I přesto, že měl drápky zatažené a překrývala je vrstva kůže, bubnování se přeci jenom ozvalo, jen v poměrně tlumené míře. A fungovalo to - postarší muž k němu zamračeně vzhlédl a povzdychl si, jako kdyby se ho v duchu ptal, co po něm zase bude chtít. Matthew si z toho vůbec nic nedělal, jenom po něm blýskl úsměvem a vyřkl objednávku, než se vrátil na svoje místo. Netrvalo to dlouho a hospodský se opravdu objevil i s miskou smetany, kterou nakonec položil před Apolla. Dával si přitom zatraceně velký pozor, ruce se mu klepaly a část bílé tekutiny díky tomu vyšplíchla na podlahu. Evidentně se bál.
„V pořádku, tady si jistě zahřejete. Pokud můžu něco doporučit na zahřátí zevnitř, tak je to horká brusinkovice,“ poušklíbnul se Matthew, než labužnicky upil trošku smetany. „V nescorštině jí říkáme vërpödrikk, jen tak pro zajímavost. Předpokládám ale, že než budete oba schopní plně využívat naši řeč, ještě chvíli to potrvá. Oproti vargenštině je přeci jen dost odlišná a některá slova jsou... No, buďme upřímní - poměrně zapeklitá. Ale to nic, od toho jsme tu my. Se vším vám pomůžeme.“

Pozoroval Maríu i Mathëa, jak se pozdravili a zamyšleně si podepřel hlavu, když Mathëo udělal to galantní gesto, co se v případě dam dělává. Nedalo se říct, že by přímo žárlil, ale... Mhm. Také by si zasloužil trošku víc pozornosti, však? Jako kocour neustále toužil být středem pozornosti, což se v přítomnosti Aslaug dělalo poměrně těžko. Žil v jejím stínu, musel sbírat drobky a mnohdy na něj lidé zapomínali, protože byl zkrátka... Příliš nevýrazný. On sám se považoval za všechno jen ne nevýrazného - konec konců, s černým šatem a výrazně zelenýma očima se těžko mohl označovat za nenápadného - ale bylo to tak. A on se s tím už smířil, ale občas mu to stejně lezlo krkem.
„Ach, potíže v rodině? To mě moc mrzí. Doufám, že se to zlepší a vyřeší,“ ozvala se vedle něj Aslaug soucitně a on měl co dělat, aby neprotočil panenky. Sice na ní nic nepůsobilo falešně nebo předstíraně, ale byl si stoprocentně jistý, že jí bylo srdečně jedno, co přesně se u nich v rodině dělo a jestli se to vyřeší. Ji zajímala jenom ta dívka - María. A to bylo dost očividné, třebaže na ni ještě nijak nepokrytě nezírala, ani ji nebalila, Matthew s ní strávil už tolik let, že mu bylo naprosto jasné, že po ní dřív nebo později bude chtít vyjet. Byl ba hodně překvapený, kdyby to nezkusila.
„Tak tak. Vaše přítelkyně se od vás oddělila?“ Zeptal se nakonec, než položil ruku zpět na stůl a pousmál se. „Abych nevyzvídal jenom já, prozradím vám něco o nás. Oba jsme ze šlechtických rodů a pocházíme ze severní části Nescory, ačkoliv tak nějak cestujeme napříč celým kontinentem. A ano, pokud vás to napadlo, nejsme lidé, stejně jako vy. Já osobně se řadím k národu t'ealh a drahá Aslaug...“ Pomaličku se odmlčel, než se napil smetany a vrhl přitom výmluvný pohled na zrzku sedící vedle něj.
„Moje rodina je známá pro křížení mezi nejrůznějšími rasami,“ přiznala nakonec Aslaug s naprostým klidem a pousmála se. „Moje matka byla t'ealh jako Matthew, otec z části elf, z části t'ealh a... Měl velice barvité kořeny, díky čemuž se zkrátka řadím mezi hybridy. Tady v Nescoře nás nikdo nemusí, takže vás musím rovnou varovat... Nejsem si jistá, jak na vaši rasu budou místní reagovat. T'ealh skoro vyhubili a ostatní rasy zrovna dvakrát nemusí, nedej bohové křížence. Jsou to morousové, co na to říct. Ale dokud se člověk chová vybraně a nepopudí je, obvykle si nedovolují. Zvláště na někoho, kdo je viditelně doprovázen takovými společníky, jako máte vy dva.“

"To je v pořádku. Myslím, že prozatím zůstanu u té smetany. Opravdu mi zachutnala." pronesl, načež se musela María trochu rozesmát. "Teda bratře, nepřestáváš mě překvapovat" pronesla a když jim poněkud vyděšeně hostinský přinášel smetanu pro Apolla, nedokázal tomu odolat a jen tak pro zábavu se barmanovi otřel vděčně o ruku, aby viděl, jak zareaguje. "Nebojte. Ten by neublížil ani mouše, pokud mu to neřeknu." pronesl Mathëo a ušklíbl se na něj. "Děkujeme, done Matthew. Jsme vám za to oběma vděční, protože nám to výrazně ulehčí pobyt v Nescoře." pronesla María a opět se napila svého vína. Chutnalo lacině, co byla pravda, ale ona si nestěžovala. Nebyla v tomhle nijak extrémně vybíravá.

"Ano. Respektive s rodiči. Nu. Spíše jsme se oddělili my od ní. Chceme si to tu nějakým způsobem prozkoumat a zjistit, jak to tu funguje... No spíš Mathëo chce. Já jsem po té cestě tak vyčerpaná, že bych tu nejraději zůstala, popíjela víno a nikam nešla. Myslím, že Miles je na tom podobně." pronesla a podívala se na svého společníka, který už ležel na podlaze a pomalu usínal. "Nebylo to vůbec lehké a nějak nás to oba zmohlo. V tomhle případě závidím bratrovi jeho notnou dávku energie, kterou oplývá." dodala a usmála se na ně. Usmívala se docela často a upřímně, stejně jako její bratr, ale na rozdíl od něj se ona smála více doširoka a nebála se ukázat své bílé zuby. Její úsměv byl nejen upřímný, ale dokonce i celkem okouzlující, aniž by o tom nějakým způsobem přemýšlela.

"No my též pocházíme ze šlechtické rodiny a ohledně našeho rodu je dost běžná zášť a závist, protože je velmi vysoko postavený. Jsme docela zvyklý, že nás lidé nenávidí a nejraději by se nás zbavili. Mimo to nejen že máme Milese a Apolla, ale také jsme poměrně zruční v boji. Ubráníme se. A co si o nás myslí ostatní jen na základě naší rasy je mi upřímně jedno. Pokud někdo soudí jen na základě toho, pak jeho názor nemá pro mě sebemenší hodnotu." pronesla a usmála se.

Po chvíli se ozval i Mathëo "Pardon, že se ptám, ale vy jste tedy t'ealh kocoura, předpokládám, že ano? Pokud ano, je to docela zajímavé. Ono celkově národ t'ealh je zajímavý, ale já osobně mám kočky rád a prostě to pak nabírá na té zajímavosti. Je to docela pěkné potkat někoho takového, kdo má i ty rysy. Na těch očích a zubech je to dost znát, ale v dobrém slova smysla." pronesl a usmál se. "To mě mimochodem přivádí na myšlenku..." vložila se do toho María. "Doño Aslaug, vy máte taky nějakou zvířecí podobu? Omlouvám se, pokud je to neomalené se takhle ptát, ale jsem zkrátka zvědavá. Samozřejmě mi odpovídat nemusíte, pokud nechcete" zeptala se jí s tím svým přívětivým úsměvem.

Smetana mu zachutnala. Zachutnala. Smetana. Matthew to neustále převaloval v hlavě a snažil se v tom najít nějaký háček, ale žádný nenacházel. Zdálo se, že si prostě byli podobní - a to bylo tak ukrutně fascinující, že se na nového známého musel jen pobaveně pousmát. Aurořiny cesty byly nevyzpytatelné... To už se ukázalo mnohokrát předtím, ale tentokrát svoji nepředvídatelnost ukázala skutečně v plné síle. Nebránil se tomu, ani v nejmenším, protože čím více zajímavých lidí potkal, tím lépe. Jeho život byl dlouhý a poměrně nudný, jakékoliv zpestření vítal - nehledě na to, v jaké formě přicházelo. A María s Mathëem vypadali jako poměrně sympatičtí lidé, takže si jenom liboval v tom, že se mu dostalo privilegia být v jejich společnosti.

„Zajisté. Nabídl bych vám i azyl, ale pravdou je... Naše sídlo je kousek dál a i my samotní jsme se tam cítili poněkud... Stísněně. Velká budova na úplné samotě, spousta prázdných pokojů a pár rozmrzelých příbuzných, nejsem si jistý, jestli to znáte.“ Výmluvně se na oba sourozence pousmál, než se naklonil k Aslaug a drkl ji do ramene.
„Myslím, že by se jim mohlo líbit v některém z tvých domů. Co kdybys jim nějaký propůjčila? Máš jich celkem hodně-“ Aslaug mu obratně přikryla ústa dlaní a vlídně se usmála na Maríu i Mathëa, zatímco Matthew dál mrmlal i navzdory sestřenčiným snahám o jeho umlčení. K jeho smůle - a jejímu štěstí - to ale bylo natolik nesourodé a utlumené, že mu absolutně nebylo rozumět.
„Ale jistě, proč ne. Určitě se nějak domluvíme,“ odpověděla nakonec zrzka, zakončujíc svůj krátký projev oslnivým úsměvem, jež měl zamaskovat podezření.
„Pokud jste unavená, možná by bylo nejlepší si objednat pokoj a složit hlavu do postele. To víno vás dozajista ještě uspí,“ odvětil nakonec pohotově Matthew, když ho Aslaug konečně pustila. „Každopádně, Mathëo. Pokud si toužíte prohlédnout okolí, dovolte mi se nabídnout jako váš potenciální průvodce. Mám to tu prošlé skrz na skrz, takže bych vás mohl provést, pokud byste o to měl zájem.“ Svýma zelenýma očima sjel z krásné Maríi na jejího bratra, než nepatrně pozvedl obočí v očekávání odpovědi.
„Ach ano, je to hrozné. Jako kdyby z člověka postavení dělalo automaticky něco ohavného,“ postěžovala si Aslaug, přitakávajíc k tomu, co řekla María. „Je dobře, že jste schopní se o sebe postarat. Ačkoliv to říkám vskutku nerada, je možné, že to budete potřebovat. Pokud bychom se rozhodli nějak se znovu setkat, pochopitelně bychom na vás dali pozor - místní na nás docela dají - ale jinak bych vám oběma rozhodně doporučila, abyste se raději nerozdělovali. A už vůbec ne se nerozdělovali se svými spřízněnými.“

Mathëova otázka na jeho původ přiměla Matthewa na moment sklonit pohled ke stolu a srdečně se usmát, díky čemuž opět poodhalil zuby. Připadalo mu to zajímavé? Měl rád kočky? Bohové. Že by snad našel nového přítele? Docela se mu líbila představa, že by se s ním spřátelil. Přátel nebylo nikdy dost a on by rád měl nějakého společníka, s kterým by se mohl bavit a občas někam vyrazit. Nerad pil sám, ačkoliv alkoholu příliš neholdoval.
„Ano, drahý Mathëo, trefil jste se.“ Pokývl nakonec uznale hlavou a Aslaug se vedle něj uchechtla.
„Pochopitelně, že se trefil. Je dobrý pozorovatel, však? Stačí se na tebe podívat a je to jasné. Jsi vážně mnohem víc kocour než muž,“ odvětila s náznakem pobavení, rýpnouc do něj. Matthew si z toho nic nedělal a jen se zazubil na Mathëa. Jeho znaky byly výrazné. A byla pravda, že zvířecí část v něm zabírala slušné místo... Občas dokonce uvažoval, že by se od svojí lidské podoby kompletně oprostil a zůstal už jen v kočičím těle. Nejspíš by mu ale chyběla možnost mluvit, provokovat... A klavír s magií.
„Chápu vaše zaujetí. Když jsme se poprvé setkali s vaším druhem, bylo to vskutku nevídané. Do dnes se musím ptát sám sebe jaké to asi je, mít spřízněnou duši ve zvířecím společníkovi... Trošku vám to závidím, abych pravdu řekl. Na druhou stranu - mám svoji druhou podobu vážně rád. Není nad to se toulat po střechách domů, vyhřívat se u krbu a občas si užít nějakou tu pozornost. To jsou věci, kterých by se mi nikdy jako člověku nedostalo, alespoň ne v tak hezké formě.“ Při otázce na druhou podobu Aslaug se jen napil smetany a po očku na ni vrhl pohled. Sama odložila sklenici s vínem a věnovala oběma kradmý úsměv, než pootevřela rudě nabarvené rty a vyřkla odpověď.
„Ano, mám. Sojka,“ odpověděla nakonec vlídně. „Nedá se říci, že bych sdílela Matthewovy pocity, ale... Létání má svoje výhody, o tom není pochyb. A není třeba omluv, drahá. Být na vašem místě, také bych se na to zeptala, zvědavost je absolutně pochopitelná a já ji ctím.“

"Chápu. Moc dobře to známe. Sídla pro nás znamenalo takovou zlatou klícku. Raději jsem lehával v trávě na slunci, nebo se toulal po lesích spolu se sestrou, kde jsme trénovali střelbu z luku. Byla to mnohem větší svoboda, i když jen na chvíli. Zároveň i proto si cením šance být tady." pronesl a mírně se usmál. "Je mi jedno, kde složím hlavu. Hlavně, že mám volnost." pronesl a podíval se na Maríu. "Oba jsme tohle chtěli už dlouho. Poznat nové lidi, dělat co chceme a nežít jen v pozlátku, kde za nás rozhoduje někdo jiný." pronesla a poté zavrtěla hlavou. "Nemyslím takhle unavená. Nechci právě teď spát. Myslím to spíš tak, že mě bolí nohy a jsem ráda, že můžu někde posedět. Mimo to jsem na víno zvyklá. Nebojte. Ale ano. Nocleh si budeme muset sehnat. Omlouvám se, že vás obtěžujeme, ale myslíte, že byste nám s tím mohli pomoci? Doporučit něco a popřípadě vysmlouvat, aby tam mohl Apollo a Miles?" zeptala se jich a opět upila ze sklenky vína.

"Vážně? To zní skvěle. Zajisté, že bych to ocenil. Mít takového průvodce? No jak bych mohl odmítnout. Očividně to tu znáte a to se vždy hodí." pronesl a nadšeně se na něj usmál. Byl dost u vytržení z toho, že potkal někoho, kdo mu byl celkem v jistých věcech podobný. Rozhodně to dokázal ocenit a viděl v tom šanci se hned ze začátku s někým spřátelit. To byla rozhodně dobrá věc.

"Rozdělovat se s našimi společníky rozhodně neplánujeme. Nikdy to neděláme... No pokud zrovna Mathëovi nepřichystám nějaký nevinný vtípek, ale to tady rozhodně neplánuji." pronesl a trochu se ušklíbla. "A jinak... Omlouvám se za to opovážlivost se takhle ptát, ale myslíte, že bychom se vás mohli tak nějak držet nějakou dobu, než se tu nějak rozkoukáme? Já vím. Je to takové odrzlé se takhle ptát a neslušné, ale co je pravda, ze začátku to tu mít lehké nebudeme a někdy, kdo nám poradí, by se vždy hodil. Rozhodně by to nebylo zadarmo. Jsme ochotni za to nějakou protislužbu vykonat. To je samozřejmostí. Cokoliv budete potřebovat." pronesla a nervózně se podrbala za krkem, Přišla si neskutečně trapně, že si dovolovala takhle se ptát, ale opravdu pomoc potřebovala.

"To je pravda, nové bývá vždy zajímavé. Ale vzhledem k tomu, že jste ztělesněním jednoho z mých oblíbených zvířat, tak je to prostě něco, co je zajímavé ještě na vyšší úrovni. Sem tam jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdyby se lidé chovali jako kočky a vida. Vy jste člověk a kočka zároveň." pronesl Mathëo s viditelným nadšením. "Omlouvám se, jestli to je nějak moc entuziastické, ale je to prostě něco, co jsem nevěděl, že je možné, nebo spíš jsem o tom nepřemýšlel a už vůbec jsem nečekal, že někoho takové potkám hned, co přijedeme do Nescory." dodal a usmál se a tentokrát i on se tolik neostýchal a usmál se doširoka jako jeho sestra. "Sojka, říkáte? To je skvělé. Přijde mi to dost výhodné. Velikost i lítání se dá skvěle využít. Mimo to jsou sojky jedny z těch druhů ptáků, kteří mají pro mě nádhernou kresbu peří. Většinou se u nás neostýchaly přilétnout blíže a tak jsem měla možnost je v lese pozorovat." pronesla María a opět se bezmyšlenkovitě usmála. Z obou sourozenců úplně zářil optimismus a působili nesmírně přátelsky.

Odolal pokušení ohlédnout se na Aslaug, když to jejich společník pronesl. Dalo by se říct, že byli společně se svojí sestřenicí poměrně zhýčkaní, ale on si na rozdíl od zrzky držel jistou živočišnou divokost - ačkoliv se mu život šlechtice líbil, užíval si ten komfort a luxus, pořád oproti tomu preferoval jiné nejrůznější maličkosti. Dokázal se tedy s Mathëem docela dobře ztotožnit, ačkoliv by svoji domovinu asi na trvalo nevyměnil. Kdyby se teď měl rozhodnout odjet někam, nemít jistotu s ničím a nedej bohové se stát obyčejným člověkem... Z té představy by se mu ježila srst, kdyby byl ve svojí kočičí podobě.
Ne, Matthew byl rozhodně zvyklý na určitou úroveň. Naštěstí ho totiž nevázaly povinnosti, které předpokládal, že oba sourozenci měli. Jistě, musel se stýkat s ostatními, občas něco udělat a sem tam pořádal nějakou akci, ale to nebylo nic, co by mu trhalo drápky. Maude z něj vychovala elegána a lva salonů, takže si každou špetku pozornosti užíval stejně moc jako sluneční paprsky prohřívající jeho kožíšek. Bylo příjemné moct se těšit pohledům, být tématem hovorů. A když se mu náhodou naskytla šance, rád někoho vyzval i k tanci. Nikdy nezacházel příliš daleko, protože nechtěl navazovat vztahy jako takové a většina jeho ctitelů obvykle toužila po krátkém sblížení, jež zahrnovalo potěšení, vášeň a tajnosti. Na to on nebyl. Fyzická blízkost mu dělala dobře, to ano. Ale nikdy nějak zvláště nevyžadoval podobná setkání jako druzí. Pokud snad něco vyhledával, byla to spíš něha, vlahost. A takové věci se prostě neděly. Někdo by ho snad mohl označit za zakřiknutého romantika - a on by se možná ani nebránil, protože to byl jeden ze způsobů, jak si jeho počínání vysvětlit. Pravdou však bylo, že byl nevázaný a přítulný, protože ho silně ovládala jeho kočičí část. Jednoduše neuvažoval až tolik jako člověk.

„To myslím oba chápeme. Život ve vyšších sférách je mnohdy vskutku vyčerpávající pro svá mnohá pravidla, faleš a tu spoustu vnucených věcí,“ pokývla nakonec Aslaug nepatrně, čímž Matthewa poměrně překvapila, ale nic na to namítnout nemohl. Byla to pravda. Ale oni dva v tom chodili už tak strašně dlouho, že jim to ani nepřišlo. Možná, že kdyby jako mladší měli možnost se od toho všeho osvobodit, udělali by to. Alespoň Aslaug by mohla. Jenže oba jejich rody si na svoje potomky dávali zatraceně veliký pozor a útěk nepřipadal v úvahu. Dobrovolný odchod už vůbec ne. Zrzce se tak dostalo alespoň částečného uvolnění, protože kdyby zůstala v rodné společnosti, jistě by na tom byla podstatně hůř. Na druhou stranu... Komu by se líbilo být předhozený cizím lidem? A později zaprodaný jako kůň na trhu?
„Ach tak. No, na to je skvělým lékem společnost a dobrá zábava,“ pousmál se Matthew, než poklepal prsty o dřevěnou desku stolu a na oba sourozence se oslnivě zazubil. Za jiných okolností by byl schopný se zvednout ze židle, poručit si o hudbu a začít dělat něco naprosto šíleného, ale... Ne tam. Ne v tu chvíli. Nebyla na to vhodná situace a on mohl tedy jen dál sedět, popíjet smetanu a konverzovat. Avšak i konverzace mohla být přeci jen velice předmětná a zajímavá. On sám se bavil - jak to měli ti dva, to netušil. U Aslaug mu bylo jasné, že jí je to srdečně jedno, protože ji nebavilo skoro nic.
„Ale ovšemže! Jak jsem říkal, Aslaug má napříč Nescorou hned několik domů, jistě by nebyl problém vám nějaký půjčit,“ pokrčil rameny, než se ohlédl na svoji společnici a nasadil rozkošný kočičí výraz, jako kdyby se ji pokoušel nějakým způsobem obměkčit, aby k jeho slovům svolila. Žena po jeho boku se na moment tvářila poměrně neoblomně, než se obrátila k sourozencům a věnovala jim srdečný úsměv, pokývajíc hlavou. Byla by sama proti sobě, kdyby se jim nepokusila pomoct... Ale přeci.
„Samozřejmě, nejbližší dům mám ve vedlejším městě, v Epaih. Mohli bychom vás tam odvést,“ navrhla nakonec, než dopila zbyteček vína ve svojí sklence a automaticky si dolila. Ani se nesnažila předstírat, že nepije jako duha, bylo jí to úplně jedno. Matthew se nad tím musel pobaveně zakřenit.

„Bylo by mi ctí, drahý done Mathëo,“ zazubil se nakonec na Mathëa. Líbila se mu představa, že by mu mohl ukázat pár míst, která objevil ať už po svých nebo na čtyřech. Díky svojí kočičí podobě se občas dostal tam, kam člověk nedosáhl - a díky tomu kočičíma očima dohlédl podstatně dál, odhalujíc zapadlé uličky, zapomenuté domy, pěkné vyhlídky ze střech... Ne všechno mu mohl ukázat, protože někam se dalo dostat jen po úzkých parapetech nebo skrze maličké díry v plotě, ale takový základ Nescory by jistě předvést mohl.
„Není to vůbec opovážlivé, drahá dono Marío. Velice rádi vám pomůžeme se vším, co bude zapotřebí. Nebudete na to sami, nemusíte se ničeho obávat,“ pousmál se na Maríu vlídně, než drkl do Aslaug, aby ho trošku podpořila. Ta se na moment zakuckala tím laciným vínem, než spěšně pokývla hlavou a také nasadila úsměv.
„Samozřejmě. Považujte nás za... Svoje patrony v Nescoře. A žádná odměna rozhodně nebude třeba, rádi pomůžeme.“ Na to Matthew jen spokojeně pokývl.

Ztělesněním jednoho z jeho oblíbených zvířat? Bohové... Matthew měl co dělat, aby se mu očička nerozzářila nadšením, protože mu ten tichý hlásek v jeho hlavě začínal našeptávat, že možná našel spřízněnou duši. Jestli měl Mathëo rád kočky, mohl by s ním trávit čas na té příjemné úrovni, kterou doposud nikdo nebral. On by možná mohl... Možná. Bylo sice bláhové si to připouštět a upínat se k té mizivé šanci, ale jeho kočičí srdíčko zkrátka zahořelo a prahlo po troše pozornosti, které se mu od Mathëa rozhodně dostávalo.
„Ach. To je vskutku lichotivé,“ odpověděl Matthew nakonec, než se nepatrně pousmál. „Můžu vás ujistit, že Nescora je vskutku roztodivné místo. Jistě, Vargen je čarovný a fascinující, ale tady... Občas žasnu nad tím, na koho a na co se tu dá narazit. Jeden by řekl, že zakopl o nějaký očarovaný kořen nebo tak něco.“ Zavtipkoval lehce, než upřel oči zpět na svoji smetanu.
„Naprosto souhlasím,“ pokývla hlavou Aslaug, také evidentně polichocená Maríinými slovy. Měla ráda, když někdo mluvil hezky o něčem, co se jí týkalo... A lidé její druhou stránku nemuseli asi stejně moc, jako ona sama. Zanedbávala ji, pokoušela se ji potlačovat. Nepřeměňovala se, pokud to nebylo vyloženě krajně nutné. Ale když o ní takhle pěkně začala mluvit nějaká dívka - navíc ještě pohledná dívka s krásným úsměvem - bylo naprosto jasné, že se jí to bude líbit.
„Co vaši společníci? Jak oni vnímají váš přesun do Nescory?“ Nadnesl nakonec Matthew zvídavě, než shlédl dolů na Milese a Apolla.

"Půjčit jeden z vašich domů? No nocleh bychom rozhodně ocenili, ale to po vás nemůžeme chtít. My se klidně můžeme uchýlit na nějakou ubytovnu a můžeme se s vámi setkat opět ráno. Nechceme vám být na obtíž. To opravdu ne." pronesla María a Mathëo souhlasně přikývl. "Myslím, že to nutné není. Je to samozřejmě na vás. Nechceme vám jakýmkoliv způsobem komplikovat život." dodal k tomu co předtím říkala María. "A I mně by bylo potěšením. Jistě se to bude hodit." pronesl Mathëo a usmál se na něj. Mezitím Apollo na pár hltů vypil veškerou smetanu a v misce a mlsně se olizoval. "Toho by byl potřeba celý kýbl" a Mattëo se na něj usmál. "Až tak ti to chutnalo, jo? Koukám, že jsou důvody, proč jsi zrovna ty, mým spřízněným." zavtipkoval a začal hladit Apolla po hřívě. Ten pak líně položil hlavu na jeho stehno a nechal se dál hladit po hřívě. "No jo. Pán by rád zase hlazení celou dobu, viď? Mně jednou z tebe upadne ruka, kamaráde." Pronesl Mathëo směrem k Apollovi.

"Lichotivé? Ne. Kdepak. Zkrátka pravdivé. Kočky jsou prostě taková vyrovnaná vznešená stvoření. Prostě jsou skvělé. Mohl bych tu o tom mluvit hodinu, ale nemělo by to cenu. Sám víte, jak se chovají." pronesl a opět se usmál. "Apollo to snáší dobře. Je zvědavější než stádo opic, takže je pro něj cokoliv nového zajímavé. Stejně jako pro mě"Pronesl Mathëo a podíval se na Maríu. "Miles... Miles ten je rád, že spí a odpočívá, jak tak koukám. Tomu bývá většinu věcí prostě jedno." pronesl a opět se usmála. Napila se vína a podívala se na Aslaug. Nevypadala jako někdo, kdo by si vybral z nabídku nějaké z lacinějších vín. "Hádám, že to je ohledně kvality maximum, co tu dokáží vyplodit v tomhle podniku. Že?" rozesmála se. "No nemůžu si stěžovat. Já jsem sem původně jít nechtěla. Tak alespoň jsme potkali vás." pronesl a pokrčila rameny.

Aslaug se tiše uchechtla a začala si na prst namotávat pramínek rezavých vlasů a usmívala se jako měsíček na hnoji. Představa toho, že by u sebe doma hostila dva nově příchozí z Vargenu ji evidentně zaujala natolik, že se konečně rozhodla věnovat větší pozornost svým společníkům, než sklenici (na její poměry) špatného vína. Matthew si nebyl jistý tím, jestli to bylo dobře nebo špatně - jak svoji sestřenici znal, určitě měla něco za lubem, nikdy nic nedělala jen tak z dobroty srdce, i když se tak moc ráda tvářila. Na druhou stranu ale byl rád, že proti tomu neprotestovala, protože by osobně uvítal možnost mít je trošku blíž a pod dohledem. Obával se totiž, že kdyby se někde toulali sami, mohli by dopadnout docela špatně. Místní byli nevrlí a oni se jistě dokázali sami o sebe postarat, ale on moc dobře věděl, že pokud by se něco semlelo, čelili by obrovské převaze. A za takové situace zemřela i jeho rodina, třebaže jich bylo víc. Na to myslet nechtěl, stejně jako to nechtěl dopustit.

„Nesmysl. Nebyli byste ani v nejmenším na obtíž, spíš naopak. Mít návštěvu je vzrušující,“ ujistila je oba Aslaug, než naklonila hlavu na stranu a přejela je pohledem. Její šedivé oči přitom prohledávaly každý kout jejich tváří, prohlížela si jejich vlasy, výraz, rysy... Všechno. Ačkoliv to na první pohled rozhodně patrné nebylo, protože ve svém počínání byla velice nenápadná, Matthew to díky svým smyslům a znalostem její osobnosti velice dobře poznal. A nelíbilo se mu to. Bohužel s tím nic nemohl nadělat, protože v dané situaci - to jest u stolu v krčmě - ji nemohl nijak krotit, aniž by tím neztopil nechtěnou scénu.
„Souhlasím s drahou sestřenkou. S vámi by v domě bylo veselo, nemohli bychom si stěžovat. Rozhodně by to bylo lepší, než vás přenechávat v rukou nějakého pajzlu - bohové vědí, že to tu je pěkná díra. Sice se krade všude, ale Nescora je plná zakomplexovaných protivů, co dokáží vážně slušně otrávit život. Nechceme přeci, aby váš pobyt byl znepříjemněný podobnými existencemi, když jejich výskyt lze omezit tím, že vám poskytneme azyl u nás.“ Matthew se nepatrně zazubil, než do sebe kopl zbytek smetany, jako kdyby to byl panák rumu. Jak ale pozoroval Mathëa, zatímco hladil Apolla, mírně se svezl níž po židli a po tváři mu přejel stín, protože ho bodl do srdce trn závisti. Také chtěl pohladit. Podrbat. Možná by se mohl přeměnit...

„Ach. To je vskutku... Hezké.“ Ano, opravdu věděl velice dobře, jak se chovaly. Sám byl kocour, takže to znal na vlastní kůži. A bylo vážně pěkné slyšet něco takového, protože většina lidí by mu to spíš vyčítala - neměli rádi kočky za jejich vypočítavost, nevěrnost, svéhlavost... Takový Mathëo ale nebyl. Zdálo se, že mu to buď nevadí nebo v tom vidí určitou formu přednosti. A to bylo něco, co Matthewovi hrálo na jeho ego, zároveň ho to také přimělo se trošku v duchu nadmout pýchou, že byl s kočkami spjatý. Dřív si vyčítal, že zatímco jiní t'ealh byli velkolepí a nebezpeční, on byl jen jedno z nejobyčejnějších zvířat. Postupem času se to ale ukázalo být jeho skrytou sílou, takže jakmile se tomu oddal, posílilo ho to. Povzneslo. A díky tomu také byl tak pevná osobnost.
„To rád slyším,“ pousmál se upřímně, než pohlédl jak na Apolla, tak na Milese. Aslaug se mezitím pobaveně zašklebila na Maríu a pokývla hlavou.
„Bohužel. Také jsem sem jít nechtěla, ale tady Matthew trval na tom, že bychom se občas měli podívat i do nějakého níže postaveného podniku, abychom unikli toxické společnosti. Nejsem si jistá, jestli je střední vrstva méně toxická než ta vyšší, podle mě jsou všechny zhruba stejné, ale... Kocour. Když si něco umane, prostě to udělá. Nedá se mu poroučet.“ Neurčitě pokrčila rameny, což přimělo Matthewa se tiše zasmát a pohodlně se opřít do zádi židle.
„Jsem rád, že si to uvědomuješ, drahá Aslaug,“ odpověděl, než po ní blýskl zuby. „Kočky se nenechají kontrolovat. V tom je jejich síla.“

"Vážně? No pokud si jste jistí,tak dobře. Asi u vás můžeme po nějakou dobu zůstat, pokud to tak vážně chcete, done a dono. Budeme za to vděční" pronesla María a dopila svou poslední sklenku vína. "Vypadáte oba dva jako sympatičtí lidé. Jsem ráda, že jsme potkali zrovna vás. Každopádně, pokud nás tam tedy chcete a nechcete si objednávat nic dalšího, tak já jsem klidně připravená vyrazit a po cestě může klidně don Matthew vysvětlit Mathëovi co je kde v okolí a jak to tu chodí." pronesla s úsměvem a zahrnula si zbloudilý ramen za ucho. "Tak co na to říkáte? Chcete tu chvíli pobýt, nebo už jít?" zeptala se jich.

Mathëo přikývl a usmál se na něj. "No já doufám, že nejsem jediný, kdo to tak vidí" pronesl a dopil sklenici smetany. "Já klidně souhlasím. Je to na vás done a dono. Nechceme vás otravovat." dodal k tomu co, řekla jeho sestra. Na to co Aslaug pronesla se María rozesmála. "Soucítím. Mathëo chtěl zkrátka sem. Je pravda, že byl větší šance, že nás pustí s Apollem a Milesem, ale já si myslím, že by se zase tolik lidí nerozhodlo odporovat. Alespoň bych si vychutnala kvalitnější víno a určitě bych i měla větší pohodlí, ale jak říkám. Všechno zlé je k něčemu dobré. Za normálních okolností bychom nepotkali vás dva a to by byla jistě škoda. Osud vás zkrátka zavede sám někam, kam se mu to hodí." pronesla vlídně a usmála se na Aslaug. Bylo zajímavé si s někým po tak dlouhé době upřímně přátelsky popovídat. Jiné než s šlechtici v jejich okolí, kteří s nimi pouze debatovali o oficiálních věcech. "Co je ale pravda, dono Aslaug, sojka vás zase tolik nevystihuje. Přijdete mi jako silná a všudypřítomně výrazná žena s které úplně září sebejistota. Sojko na mě působí mnohem křehčeji. To ale nic nemění na tom, že to je úžasné zvíře. Možná je výhodou mít možnost střídat dvě odlišné podoby. Dá se toho podle mě dost využít. Docela mě to fascinuje. Podobně jako bratra fakt, že je don Matthew t'ealh kocoura. Mě ale vždy více zajímala zvířata s volné přírody a to speciálně to různě barevné, které jsem v lesích obdivovala. Proto mi přijde zajímavé, že máte druhou podobu zrovna té sojky." pronesla.

Jistí? Aslaug možná měla nějaké vnitřní pochybnosti, protože se na její majetek vztahovala docela dobrá a logická otázka jak k němu přišla, ale Matthew ani na vteřinu nezapochyboval. Vzít ty dva pod svoji střechu byl brilantní nápad, vnesli by tím do svých fádních a nudných životů alespoň trošku barev a zajímavosti, což znělo jako boží smilování. Mimo toho šplhnout si u Äyanaii a Aurory nikdy nebylo na škodu, zvláště když zrovna Aslaug patřila k tomu nejvíce proklatému rodu v celé Nescoře. On sám byl dítě Äyanaii a byl na to patřičně hrdý... V Nescoře carran byla nejblíž právě ona - a on díky podobnosti mezi svým a jejich druhem cítil jistou sounáležitost, co jenom umocňovala jeho nutkavou potřebu jim pomoct, protože jinak by asi byli docela ztracení.

„Ale ovšem, není v tom žádný problém. Také jsme moc rádi, že jsme na vás narazili, je vskutku hezké mít takhle milou společnost.“ Matthew se pobaveně zazubil, než pokývl hlavou a z měšce zastrčeného ve vnitřní kapse pláště vytáhl hrst mincí, jimiž zaplatil útratu za celé osazenstvo, než se zvedl ze svého místa a následovaný Aslaug se srdečně pousmál na oba sourozence.
Docela ho zaujalo to, co pronesla María o Aslaug a její druhé podobě. Nepochybně měla pravdu - zrzka dělala všechno pro to, aby působila co možná nejsilněji a nejvíc sebevědomě, jak to jenom šlo. On sám si ji nepamatoval ještě nevybroušenou a mladou. Potkal až v době, kdy už byla v plném rozkvětu, plná naděje a skutečně představovala mladou dámu. Tehdy k němu byla docela odtažitá, ani jeden z nich pořádně netušil, jak se k tomu druhému chovat a on sám na tom tehdy byl opravdu hodně zle. Byl plachý, vyděšený a zlomený. Maude trvalo dobrých pár let, než ho vytáhla z té hluboké temné jámy a pomohla mu postavit se na vlastní nohy, aby se začal pořádně projevovat.
„Nesmírně si vážím vašich slov, drahá dono Marío,“ odpověděla Aslaug s naprosto upřímným polichocením a vlídným úsměvem na tváři. „Říká se, že naše zvířata odrážejí naši niterní osobnost... Hádám, že moje sojka je odraz toho, jaká jsem bývala dřív, než jsem našla svoji vnitřní sílu a pevnou půdu pod nohama. Za sebe ale mohu říct, že nás úzký rodinný kruh poslední generace se drží nejen v rámci ptactva, ale dokonce jedné čeledě. Moji dva bratři byli krkavec a ořešník, otec havran. Je hezké, že nám byla dána taková sounáležitost.“
Matthew zamyšleně naklonil hlavu na stranu a nakonec spráskl ruce, přejíždějíc svýma zelenýma očima po všech přítomných. „Taková malá prosba... A návrh. Nemohli bychom si tykat? Ačkoliv všichni evidentně pocházíme z vyšší společnosti, ty formality nejsou úplně potřeba a je to zbytečné a vyčerpávající. Co vy na to?“ Upřel nakonec pohled na Maríu a Mathëa.

Sliboval si od toho večera tolik, když se vetřel na hostinu jednoho z mocnějších pánů, kteří měli do dění v La’Dorei docela dost co mluvit. Zprvu se tam docela nudil, když se kolem něj u stolu řešila jenom politika a on musel s úsměvem na vše přikyvovat, ale záchrana jeho nálady se objevila hned poté, co od stolu začali hosté vstávat a dávali se do tance, zatímco skupina bardů ve výklenkovém balkónku sálu předváděla své umění.
Ta dívka byla půvabná. Hříva černočerných vlasů jí sahala až k zadku, po kterém bylo až hříchem ji při projití kolem ní neplácnout, a sledovala ho oříškovýma očima nevinné srny, která netušila, koho se bát a komu důvěřovat. Pro mladého a přitažlivého fae bylo snadné jí trochu zamotat hlavu, opít ji trochou vína a sladkých řečí a ruku v ruce se s ní vytratit z hostiny jednoho z urozených pánů do komnat na druhé straně honosného sídla. Sotva za nimi zapadly dveře komnaty, jeho malá laňka se proměnila – oči jí ztmavly, pastelově růžové rty měla napuchlé, celá se rozzářila jakýmsi vnitřním světýlkem, které bylo Amarettovi líto uhasínat – takže udělal pravý opak. Tmavovlásčina záda se setkala se zdí, zatímco do jejích rtů jemně narazily ty jeho. Už z prvních polibků poznal, že ta malá laňka zase tak nevinná nebude – ale nestěžoval si. Nechal ruce bloudit po jejích oblých, měkkých křivkách, užíval si horkost dívčiny kůže a požitkářsky nasával její vůni. Voněla jako šeřík smíchaný s něčím ostřejším, možná s čili. Nezvyklé, trochu moc štiplavé, ale pro něho to byla jen další přitahující zvláštnost. Rozdmýchávalo to v něm touhu, takže si na to rozhodně nemohl stěžovat.
A mohlo by to skončit perfektním večerem… kdyby se ve chvíli, kdy ze sebe kráska až moc ochotně shodila tu krásnou večerní róbu, v níž dosud setrvávala, nerozrazily dveře dokořán a z nich dovnitř jako uragán nevtrhl muž kolem čtyřiceti let a s hlasem plným vzteku. Amaretto tak tak stihl uskočit před jeho rozezlenou ranou pěstí, z jeho křiku a nadávek (a že to byla zatraceně pestrá sbírka vulgarismů na někoho, kdo vypadal, že sotva napočítá do dvaceti) vyrozuměl, že kráska s černou kšticí je jeho snoubenkou. Jen tak tak stihl rozrazit okno a než se muž nadal, blonďatý fae zmizel v temné noci. Jeho křídla ho spolehlivě nesla z jeho dosahu, zatímco mu srdce v hrudi bušilo rozrušením a na rtech se mu formoval hořký úšklebek.

Toulal se městem ještě dobrou hodinu, než nenarazil na jeden z místních podniků. U Skřípající loutny, tak zněl název, a zpoza dveří se ozýval tlumený hlahol a tóny strunných nástrojů. Fae neváhal, vešel dovnitř a během chvíle zakotvil na vysoké stoličce u baru. Zatímco barman se mohl přetrhnout, aby hostu, z něhož vizuálně padaly peníze, donesl co nejrychleji objednané pití – pálenku, protože Amaretto neměl dneska zrovna náladu na upíjení něčeho, co ho nezbaví vzpomínek na nepříjemné překvapení, které mu tmavovláska naservírovala – rozhlížel se kolem sebe. Lokál vypadal mnohem lépe než jak působila většina zdejších hospod a putik, za což byl docela vděčný. Bard, který zrovna opodál předváděl svůj talent, nezpíval vůbec špatně a volil písně, které blonďáček docela dobře znal. Nechal tedy po chvíli váhání pálenku, aby ho trochu uvolnila, a přidal se ke zpěvu mladého trubadúra. Pomáhalo mu to uklidnit se, zchladit své rozčarování z příhody v panském domě a navíc… miloval zpěv, jak mohl odmítnout takhle skvělou příležitost k tomu se trochu předvést?
Během chvíle se sladil s bardem, který si ho také zakrátko všimnul, a společně nechali svoje hlasy prostoupit celý podnik. Několik žen vytáhlo své protějšky k tanci, zbytek buď jenom popíjel opodál a sem tam pokýval hlavou do rytmu, anebo si jich vůbec nevšímal (ač to muselo jít dost těžce). Amaretto se celou tu dobu tváři pohupoval na své stoličce, zády lehce opřený o barový pult, zpíval a rozhazoval zářivými úsměvy na všechny strany. Čekal, zda si někdo přisedne a třeba mu nahradí společnost krásné tmavovlásky, která mu už pomalu začala scházet z mysli. Dnešní noc byla koneckonců mladá a on ji nechtěl promrhat.

Neměla ponětí, jak dlouho ho hledala a jak dlouho čekala. Pokaždé, když někdo vešel do ordinace, vzhlédla pohled od rozdělané práce a oči jí zářily nadějí, ale... Už se nikdy neukázal. Trvalo jí opravdu hodně dlouho, než to kompletně vzdala a opustila tu myšlenku, že by se kdy mohli znovu setkat. Chyběl jí, příšerně. Bolelo to jako čert a ona bloudila napříč Roupuki jako tělo bez duše, neboť její srdce zůstalo v dlaních ztraceného draka.
Doktor jí sice nabízel, aby zůstala, což nebyla nejhorší možnost, ale ona to nedokázala. I navzdory svojí užitelnosti v jeho ordinaci se nedokázala každý den dívat na to samé lůžko, kde spolu usínali a probouzeli se. Každá jeho připomínka ji pokaždé uvrhla do stavu hlubokého žalu a strádání, což bylo nakonec to, co ji přimělo Dračí skály nenávratně opustit. Třebaže zvažovala návrat do rodného Stříbrného lesa, nedokázala jít ani tam - Luntakäärme jí ukázal přesně to, v co doufala. Svět skrytý za hranicemi vílí říše, nekonečně rozmanité možnosti a skutečný život, ne to bezduché přežívání, co většina víl jako život označovala, protože nikdy nepoznaly nic lepšího. Ne, Faye toužila po něčem lepším. Sice jí bylo jasné, že to mezi lidmi nebude mít snadné, ale měla alespoň nějaké výhody: z lesa měla docela slušný obnos peněz a drobných cenností v podobě drahých kamenů, stejně jako spolehlivý zdroj cenného vílího prachu a především svoje léčitelské dovednosti. Nebylo to moc, ale alespoň měla na čem stavět.

Putovala tedy od města k městu, z vesnice do vesnice... A dokonce se plavila na obchodní lodi. Okoušela všechny ty zapovězené věci, ke kterým by se nikdy nedostala, kdyby bývala neopustila svoje rodiště. Věděla, že tím svým způsobem zrazovala královnu, ale i její mentorka Aeva postupem času opustila les. To v očích mladé víly znamenalo, že to nebylo až tak zavrženíhodné rozhodnutí, protože kdyby to tak bylo, Aeva by to jistě neudělala. Byla nesmírně moudrá a vlídná, vědoma si všech možných nebezpečí a negativ toho rozhodnutí. Jistě je zvážila, stejně jako to udělala sama Faye.
Nakonec se rozhodla setrvat v přístavním městě s názvem La'Dorei, které ji učarovalo už svým - pro ni - rozkošným názvem. Třebaže se mezi lidmi stále setkávala s nejrůznějšími více či méně příjemnými pohledy a zíráním, popřípadě i poznámkami, nesla to docela dobře. Byla si vědoma svojí odlišnosti, třebaže křídla měla permanentně schovaná, když se pohybovala ve společnosti. I přesto ale její vílí původ doslova křičel - nejen díky jejímu elegantnímu bílému šatu, ale především sytě fialovým očím a vlasům, jež přecházely ze syté černě přes šeď až do sněhově bílé. Několikrát už uvažovala nad tím, že by si je jednoduše přebarvila, aby měla barvu jednotnou, ale nakonec se pokaždé zastavila. Bylo to něco, co odkazovalo na její minulost a odvahu... Asi se toho úplně zbavovat nechtěla. Zvláště ne, když se jí to svým způsobem líbilo, protože ji to činilo výjimečnější.

Ve městě se víceméně protloukala jako léčitelka a občas vypomáhala s jinými drobnými problémy, s nimiž se tamní obyvatelé potýkali. Běžně lidem podávala pomocnou ruku z nočních můr, zlomeného srdce nebo neštěstí. Svoje vlastní zlomené srdce si ale nedokázala zocelit ani po několika měsících, co uplynuly od doby, co opustila Dračí skály. Urputně se snažila za tou érou neobracet, pokoušela se hledět kupředu a držet hlavu vzpřímenou. Musela věřit Auroře, že ji nenechá se soužit věčně, neboť už jí dala šanci vymotat se z té příšerné nicoty, jež skýtal život ve Stříbrném lese. A pokud by jí nepomohla samotná bohyně osudu... Vždycky značně vzhlížela k patronce všech ztracených a strádajících, Állee. A věděla, že ta se k ní zády rozhodně neotočí.

Toho večera se zrovna vracela od jednoho ze svých současných pacientů, který měl zápal plic. Ačkoliv byly její schopnosti poměrně účinné, pokoušela se svoje nemocné léčit především přirozenou cestou - s pomocí bylin a špetky magie, takže vrozené vílí schopnosti používala spíše jako takový doplněk, když klasická medicína začínala selhávat. V takovém případě neotálela s využitím vílího prachu, který představoval tu nejmocnější ingredienci, jež mohla do svých léků přimíchat.
Se všemi svými nemocnými se stýkala výhradně na předem vytyčených místech, když už ne přímo u nich doma. Netroufala si pronajmout žádný prostor, kde by pracovala trvale. Nepřišlo jí to jako dobrý nápad vzhledem k tomu, že už takhle se pohybovala na poměrně tenkém ledě. Lidé byli všelijací... Nemohla si být jistá, kdy by se někomu z nich mohla znelíbit a její útočiště by se stalo terčem útoku.
I proto také sama přebývala v jednom z hostinců, kde si trvale pronajímala pokoj a trávila tam svůj volný čas, když se zrovna netoulala po docích. Voda ji celkem uklidňovala, jelikož dříve bývala ochránkyní tamního jezera - a kdykoliv se přiblížila k té velké vodní mase, svým způsobem se cítila znovu jako doma. Nedalo se říct, že by vyloženě po Stříbrném lese tesknila, jelikož pro ni skýtal mnohem více nepříjemného, než dobrého, ale stále to bylo jediné místo, jaké mohla označit za opravdový domov.

Jen co vešla dovnitř do hostince, uvítala jí typická směsice hlasů a hudby, doplňovaná tlumeným boucháním sklenic a korbelů o dřevo. Nebylo to nic moc, ale pro ni to byly zvuky značící místo, kam myslela, že patří.
„Dobrý večer, Skleničko. Mohla bych poprosit o čaj z mojí směsi?“ Okamžitě si to namířila přímo k baru, kde udělala nevinný kukuč na tamního hospodského, s nímž už se velice dobře znala, jelikož mu sem tam prodávala bylinky na spaní.* Díky tomu si také víceméně tykali - ona byla ráda, že jí někdo šel na ruku a on si vážil její štědrosti a pomoci, takže šlo víceméně o vzájemně prospěšný vztah.
„Ach. Zdravím,“ zamrkala na muže sedícího se zády opřenými o zeď baru. Už po svém příchodu slyšela jeho hlas, ale doposud si ho nespojila přímo s ním - to až ve chvíli, kdy se ocitla v jeho bezprostřední blízkosti.
To jí také naskýtalo možnost si ho řádně prohlédnout... A pěkně ji to zarazilo. Jedno obočí jí vyletělo řádně vysoko a ona znovu zamrkala, tentokrát vskutku zaraženě. Bylo možné, aby byl... Fae? Jako ona? Všechno tomu nasvědčovalo, to co z něj sálalo a jeho vzhled, jeho hlas... Souhlasilo by to. Ale jak to bylo možné?
„Já... Odpusťte. Nechtěla jsem tak nepokrytě zírat, obvykle taková nejsem, ale pravdou je, že asi postrádám slušné vychování a jsem trošku drzá. Omlouvám se.“ Krátce ještě mladíka přejela pohledem, než si převzala od skleničky hrnek s čajem, jež voněl po bylinkách. Třebaže už měla, pro co si přišla, nedokázala od toho muže odtrhnout oči... A její zvědavost byla více, než očividná.

Amaretto si naprosto nepokrytě zvědavě prohlížel neznámou dívku, která se nachomýtla k baru a jala se po hospodském vymámit hrnek s čajem, který voněl po nějakých silnějších bylinkách. To dalo blonďatému fae menší facku v podobě vzpomínky na Stříbrný les, která se mu vkradla jako na povel do hlavy. Vzpomněl si na tu vůni, která se vznášela na každém kroku a velice se podobala právě téhle.
Prudkým potřesením hlavou se ale vytrhl z takových myšlenek – ten les byl už pro něj minulostí. Nejenom, že se většině víl nezamlouval už jenom tím, že byl muž (a to, že ho odsuzovaly na základě toho, co měl mezi nohama, byl tedy vážně projev vyspělosti, nad tím často musel kroutit hlavou), ale jeho styl života, který vedl po odchodu odtamtud, mu bránil se tam jakýmkoli způsobem snažit vrátit a začlenit. Neprošlo by mu to – a popravdě, nestál o to. I když život ve městě byl uspěchaný, náročný a bylo potřeba se ohlížet, abyste do zad neschytali dýku, pořád mu to sedělo více než životní styl většiny jeho druhu. Jednou holt byl vyděděncem, tak to přijal s bradou hrdě vztyčenou a nehodlal se před nimi plazit na kolenou. Na to měl v sobě zakódovanou příliš silnou hrdost.

Teď se měl zaměřit na aktuální situaci – a na to, že dívka před ním ho zajímala velice moc. I když křídla měla schovaná stejně jako on, poznal by vílu snad i se zavázanýma očima, takže mu netrvalo dlouho, než rozluštil, proč na něj tak překvapeně kouká – pravděpodobně byla stvořena až poté, co ona vypadl z podrostu. Víly zjevně klepy o něm nijak nešířily, protože se za něj pravděpodobně styděly, tak nebylo divu, že byla vykolejená existencí mužského fae. Bylo docela zábavné ten její výraz sledovat, aby byl upřímný. Takže si to chvíli náležitě užíval, než se poté mírně pousmál a odpověděl jí: „To je v pořádku, chápu, že asi neočekáváš, že jen tak náhodně někde v krčmě tak daleko Stříbrného lesa potkáš fae… navíc, hodně zástupkyň našeho rodu je dost vykolejená tím, když potká navíc ještě vílu, co není žena,“ poušklíbl se a pobaveně si ji prohlížel.
Musel uznat, že byla vlastně docela hezká. Prohlížela si ho dost výraznýma fialkovýma očima, které nebyly jen tak běžně k vidění, což ji dělalo svým způsobem speciální. Aura, která se kolem ní vznášela, byla svěží, voněla horskou loukou a býlím, kterými se na jaře zaplní pole – nebylo díky tomu tak těžké uhodnout, jaký druhem víly pravděpodobně bude. Nemohl jí také upřít to, že byla krásná – a to nemyslel tím způsobem, kterým byla krásná většina víl, ale tím, že v očích i v postoji měla vepsané, že už si něco málo zažila. Držela se zvláštním způsobem, který se mu rozhodně zamlouval.
„Nechceš si přisednout?“ vybídl ji s úsměvem na rtech, který se ani nesnažil skrývat. „Myslím, že by bylo zajímavé si po dlouhé době popovídat s jinou vílou… pokud se mě ovšem nezačínáš už předem štítit, jako většina obyvatelek Stříbrného lesa.“

Měl naprostou pravdu. Ani ve snu by ji nenapadlo, že během svých toulek narazí na další fae - natož pak na muže. Neměla sebemenší tušení, že bylo vůbec možné, aby existovali... Ale přesto byl přímo před ní, dokonalým a živým důkazem. Zdálo se, že vílí společnost byla skutečně zatraceně tajnůstkářská, protože přeci neexistoval žádný pořádný důvod, proč by se to ostatní nemohli dozvědět. Mužští fae byli podle všeho zatraceně vzácní, což nejspíš dávalo smysl vzhledem k tomu, že byla jejich společnost proti mužům docela vysazená, ale... To nebylo správně. A Faye se to náležitě protivilo.
Čím déle na něj hleděla a prohlížela si ho, tím víc jí přišel zvláštní. Byla zvyklá na setkání s nejrůznějšími lidmi a za svůj život spatřila opravdu nespočet kdejakých tváří, dokonce jistou dobu strávila v Dračích skalách, kde se dalo docela běžně narazit i na ostatní rasy, nejen draky. Ještě nikdy ale neviděla nikoho, kdo by byl byť jen v maličko jako on - nejen, že byl abnormálně hezký, vlastně asi spíš krásný, svým způsobem zářil. Nesl si přirozenou vílí přitažlivost, ale smíchanou s něčím dalším, co působilo nesmírně exoticky a lákavě. Rozhodně si dokázala představit, že navzdory to vypadalo, že vílí společnost ho asi moc nebrala, lidé a ženy především by se nejspíše mohli přetrhnout jenom pro to, aby mu směli pořádně pohlédnout do očí, natož z něj vymámit obyčejný polibek.
S tou myšlenkou od něj odvrátila svoje fialové oči a na tváři se jí objevil poněkud provinilý výraz, protože na něj skutečně nepokrytě zírala. Zvláště vzhledem k čiré fascinaci, jež měla vepsanou v očích, to nejspíš působilo docela nevhodně - za což se styděla, protože pro ni jeho zjev rozhodně znamenal víc, než setkání s někým přitažlivým. Ne, to opravdu ne. Nepochybně na ni jeho zevnějšek a určitá aura se šarmem zapůsobily, o tom žádná, ale nezůstávala jen u pozlátka na povrchu, zajímal ji především on jako takový. A přesně proto se také rozhodla přijmout jeho nabídku a přisedla si.

„Tak nějak. Fae se ve městech moc nezdržují, natož v těch přístavních,“ pokývla hlavou souhlasně.
Kdyby potkala nějakou další vílu, asi by také náležitě koukala, ale... Na něj musela vážně zírat. Muž, zároveň fae. Moc hezký, moc sympatický muž a fae. Snažila se jí Aurora snad něco naznačit? Nebo Állea konečně vyslyšela její modlitby a bylo jí dopřáno potkat někoho nového a úžasně zajímavého, aby mohla konečně vyklouznout z toho začarovaného kruhu neustálé práce a pokusů o zapomenutí?
„Štítit? Ne, to rozhodně ne. Jenom... Nikdy jsem neslyšela, že náš druh skýtá i muže. Královna to evidentně docela zarytě zatajuje, protože se o tom nezmiňují ani starší víly. Tak jako tak, nesdílím jejich názor. Přijde mi docela bezpáteřní být vůči tobě a komukoliv dalšímu takovému nějak... Nepřátelská. Však na tom není nic špatného. Asi je to trošku divné pro obě strany, ale co je na tom, že to ostatním přijde hrozné? Spíš bych čekala, že si tě budou vážit a já nevím... Předcházet?“

„Víly jsou holt zvláštní rasa. Co nespadá do zajetých kolejí a norem, na které jsou zvyklé, pak mávne všemocná Královna fae rukou a vypudí to, co se j zrovna nezdá… ne, že by si to jeden mohl brát osobně, když to tak dělá snad se vším,“ usmál se hořce, než se natáhl po baru, kde ležela sklenička s jeho nedopitým pitím. Sotva si přihnul, spokojeně vnímal, jak se mu na patře rozlévá směs červeného sladkého vína a hořkého mandlového likéru s trpkým nádechem brusinek a rybízu s kořením a vanilkou v pozadí. Byl to docela prasácký mix, když se nad tím pozastavil, mnoho lidí by nad tím ohrnulo nos, ale zlatovlasý fae měl holt zvláštní chutě, když šlo o jídlo a pití. A navíc… líbila se mu ta poetická ironie, když takhle jen tak, jako by se nechumelilo, pil víno smíchané s likérem, který nesl jeho jméno. Nemyslel si, že by měl snad jméno po tom alkoholu, to by bylo na toho, kdo mu jméno dával, až moc velkým projevem humoru (a na ten bývaly víly občas docela skoupé, alespoň co se týkalo toho humoru, který skutečně byl jen zábavný a ne ryze zlomyslný), ale bral to jako božskou náhodu, takže tomu vycházel vstříc. Navíc… kdo byl, aby řekl ne dobrému alkoholu?
„Nechceš se napít se mnou? Dost bylo konverzací o tom, jak vílí národ umí být zahořklý, protože o tom jsem si jistý, že oba dva vím svoje. Pokud bys s nimi taky neměla nějaké maličké spory, nezdržovala by ses takhle daleko od Stříbrného lesa a navíc v přístavním městečku, nemám pravdu? Takže co kdyby sis přisela a můžeme se zkusit přesvědčit o tom, že snad ne každý zástupce našeho rodu je zapšklý idiot,“ mrknul na ni a jemně k ní mávnul rukou, v níž stále svíral svoji skleničku.

Musel uznat, že když ji takhle pozoroval, byla mu zatraceně sympatická, to ne že ne. Neměla v sobě tu trochu zaraženou povahu a možná menší omezení inteligence konvencemi, jak tomu bylo u většiny lidských žen, na které většinou snažil zapůsobit. Ne, kdepak – tahle malá víla měla v těch velkých fialových očkách speciální jiskru, sršela z ní nezakalená inteligence a kouzlo, které u člověka ani u většin dalších ras prostě nenajdete. Možná v tom, jak se na ni díval, možná hrálo roli o to, že na ní volala jeho krev, koneckonců – vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Ačkoli šlo ryze o lidské přísloví, tak musel chtě nechtě uznat, že se vztahovalo i na něj. Nechtěl, aby blondýnka odcházela tak brzo, chtěl po dlouhé době prohodit slovíčko s někým, kdo ví, jak tomu je ve světě víl – ačkoli dosud si to neuvědomoval, možná mu přítomnost jiné víly trochu chyběla, ale nedošlo mu to, dokud neměl tu další vílu hned vedle sebe a nepřipadal si jako v sedmém nebi.

Měl pravdu. Fae byly rozhodně zvláštní rasou hned v několika ohledech. Možná nebyly víly nějak zvláště silné nebo vlivné a mnoho z nich působilo jedna jako druhá, ale některé věci se jim upřít nedaly: jejich magie měla dobrý základ, nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by nebyl abnormálně hezký a... Jejich společnost stála za pytel.
Královna byla sice nesmírně mocná i moudrá a působila srdečně, ale pravidla jaká vytyčily panovnice před ní... A nezdálo se, že by to kdokoliv mínil měnit. Jejich způsob života byl velice uzavřený a omezený, ale rozhodně ne v dobrém slova smyslu. Zdálo se, že všechny ty obyčeje, zákazy a nepsaná pravidla byly skutečně zastaralým dílem mnoha dávných generací, jako kdyby to vůbec nebyla možnost. To byla ale přeci jen hloupost. Víly neměly prakticky nic na práci, svým způsobem vůbec nežily, jen nějak existovaly - a to podle starších muselo stačit.
Faye s tím ani v nejmenším nesouhlasila, ačkoliv si z toho byť kouzelného, ale zároveň toxického prostředí nesla opravdu hodně. Například svoje jméno - bylo víceméně jen přepisem slova pro vílu v staré nescorštině. To znamenalo, že ani to, co mělo být špičkou její identity... Vlastně nebylo její.

„Napít?“ Pousmála se pobaveně, než se usadila na stoličku vedle něj, odložila si hrnek s čajem a podepřela si hlavu. Pohlížela na něj těma svýma sytě fialovýma očima, v níž jí tančily jiskřičky pobavení a hravosti - a skutečně tu nabídku zvažovala, ale nebyla si jistá, nakolik to byl dobrý nápad. Nikdy vlastně pořádně nepila, neznala míru svých hranic a... Tak trošku měla tendence hranice spíše posouvat, než je jakýmkoliv způsobem respektovala. Byla až příliš požitkářská, než aby si dokázala nejen říct stop, ale také se i doopravdy zastavit a dál nepokračovat.
„Počítá se čaj nebo máš na mysli něco lepšího?“ Nepatrně po něm mrkla s náznakem pobavení, než se chopila ouška hrnku a přiblížila si ho ke rtům, aby si opatrně upila. Sotva se jí na jazyku rozlila příjemná bylinná chuť, mírně pookřála.
„Jak se to vezme. Vyloženě spory jsem s nikým neměla, ale... Vždycky jsem chtěla něco lepšího, něco víc. Dostalo se mi zvláštní záminky z lesa vypadnout a... Potom už jsem se tam nevrátila, protože svět mimo je mnohem, ale mnohem lepší. Barvitější. A rozhodně si nemyslím, že by každý z našeho druhu byl zapšklý idiot. Ty nepůsobíš ani jako idiot, ani zapškle,“ uchechtla se nevinně, zatímco z něj nespouštěla upřený pohled svých jiskrných očí.

„To záleží na tom, zda se neobáváš pít alkohol a trochu si povolit otěže v přítomnosti někoho, koho sotva znáš,“ pokrčil rameny a spiklenecky na ni mrknul. Pro víly bylo obvykle docela obtížné oddat se tomu klidovému stavu opojení, kdy z nich opadávaly filtry a ukazovalo se jejich pravé já – a ve většině případů to bylo stejně u víl, lidí, elfů i všech možných i nemožných dalších ras: ukázalo se, že to, co se skrývá pod povrchem, nestojí za moc.
Většina bytostí Nescory byla jako nakažená tím, jak vypadala zdejší společnost, nakažená částečnou korupcí, hladem, který na svět uvrhla válka mezi lidmi a draky, i paranoiou z mocenských her všech místních pánů. Jeden si nemohl být jist, že když jeden den stojí s čepelí kata v rukou, zda nebude mít následující den právě on hlavu na špalku. A výsledkem toho byli tvorové, kteří od své původní čisté formu již dávno utekli, aby si zachránili ten slabounký plamínek života. Rozhodli se svoje žití omezovat na přežívání – ta myšlenka už v základu Amaretta neskutečně děsila. Mladý fae o sobě nikdy netvrdil, že i jeho společnost nenakazila, byl si dobře vědom, že opak zde je jasnou pravdou, ale jistě chápete jeho princip. Raději žil v odloučení od vlastního druhu jakožto černá (zlatá…) ovce, než aby musel šlapat tak, jak si zrovna Královna svázaná kodexy a pravidly jejích předchůdkyň pískala.

Faye se ale ukazovala jako zajímavá osobnost. Nejevila se tak prohnilá, naopak si držela ještě z původní bílé docela ucházející odstín světlince šedé, takže to vypovídalo o tom, že navzdory tomu, že život s ní evidentně už v něčem začal zametat, dokázala se z toho dostat a držet bradu hrdě vztyčenou. Netušil, co za vzpomínky nebo minulost si nese na svých bedrech – a nenáleželo mu vyslýchat ji kvůli tomu. Raději by si s ní užil příjemný večer, protože jeho pusa už svrběla tím, jak s někým chtěl prodebatovat polovinu noci.
Dramaticky si přiložil dlaň na srdce a zvrátil hlavu nazad. „Ach, děkuji ti, má sličná paní, za tento tvůj kompliment,“ vydechl teatrálně, než ho netrénované mimické sval zradily a on se pousmál na svou fialovookou společnici. „Kdybych začal být zapšklý idiot, tak mě, prosím pěkně, vezmi po hlavě něčím tvrdým. Hlavně ať je to účinné,“ dodal s postranním úsměvem, než se zahleděl na to, jak blaženě usrkávala ze svého čaje. Hrnek už se jevil skoro prázdný. „Tak tedy… jak volíš, krásko? Utečeš tomu, anebo si se mnou dáš další rundu něčeho silnějšího, než je právě čaj?“

„No, nedalo by se říct, že jsem unavená, ale je mi jasné, že jakmile si lehnu, budu umírat únavou,“ zakřenila se dívka s růžovými vlasy pobaveně na Astrid, než zahrabala v brašně, kterou s sebou táhla, a ven vytáhla deku, kterou bez váhání rozhodila po zemi mezi rozložitými kořeny jednoho ze stromů. Plášť, který měla připnutý sponou tak, aby jí splýval přes ramena po zádech a hřál ji, si odepla a nechala ho klesnout na deku, takže měl tvořit provizorní přikrývku. Nebyl tak prostorný, aby to vydalo za plnohodnotnou deku, ale s jistotou by se pod něj měly vejít obě dvě. Přeci jenom, ani jedna nebyly nějaké obryně, navíc Foiette musela v duchu uznat, že si to moc ráda užije jako výmluvu k tomu, aby se mohla k Astrid s nějakým dobrým zdůvodněním natisknout. Koneckonců, i když jí dala jasně najevo, že je pro ni dost nakloněná, plachá andulka se zdála přeci jenom mírně vykolejená tím, jaké byly zvyklosti vůči podobným mravům v Nescoře… a ona jí to nechtěla jenom zbytečně zhoršovat, takže se připravila na tu hezkou výmluvu a byla sama se sebou v duchu velice spokojená.
Než se ale rozhodla uložit na zem, ještě se na ten plášť jen usadila a poplácala na místo vedle sebe, aby ji Astrid následovala. Z brašny, kterou s sebou nosila, mezitím slavnostně vytáhla úlovek z dnešní tržnice – když se nikdo nedíval, prostě otočila z jednoho stánku dvě hrušky, takže jednu mohla s úsměvem natáhnout k Astrid. Do té své se zakousla a chvíli tam jen tak seděla, dýchala a užívala si chuť svěžího ovoce na jazyku. Tohle byla jedna z těch chvílí, kdy byla Foiette tak ztraceně ráda za to, že je naživu – všechno kolem získávalo rudý nádech zapadajícího slunce a červánků, které se zmocnily nebeské klenby, a ona si mohla to všechno vychutnávat jako kdyby tomu byla svědkem poprvé. Musela uznat, že i když viděla mnohé krásy, většina z nich patřila moři, Nescora bylo jedno z nejkrásnějších míst, která kdy navštívila. Tahle krajina se svou divokostí, magií a možností začít od naprosté nuly… mělo to své kouzlo, ona byla naprosto opojená těmi všemi možnostmi.

Složila si nohy do tureckého sedu a narovnala si záda, jak to často dělávala, když se při západech slunce usadila na přídi Fantoma úsvitu. Užívala si to všechno plnými doušky. A chtěla, aby trochu té krásy viděla i Astrid. Když se ohlédla přes rameno, viděla, jak se zpoza shluku stromů vynořilo několik světlušek. Nejprve jen tak nesměle poblikávaly v přítmí, než se osmělily a před zraky obou dívek se rozzářily naplno. Foiette se nemohla ubránit tomu, aby se její srdce rozeběhlo na plné obrátky, když viděla, jak hmyz krouží kolem nic a mění maličký hájek na kouzelné místo. Trochu připomínaly bludičky ve stínek – jenomže jejich měkké zlaté světlo je nemělo zavést do pekelných jam, nýbrž jim jen předvádělo malou show, na níž mohla růžovovláska oči nechat.
Otočila se k Astrid a pousmála se Dívka tvrdila, že pocházela z Vargenu – a co o něm Foiette věděla, to místo bylo příliš teplé a málo vlhké na to, aby tam světlušky dokázaly žít. Musela je snad vidět úplně poprvé v životě, pokud by měla hádat. Doufala, že to na ni udělá alespoň maličký dojem – drobná žlutovláska si přeci jenom zasloužila něco krásného po všech těch děsivých hrůzách, které ji potkaly na cestě do Nescory. „Myslím, že tohle bude tvé oficiální uvítání v Nescoře, Astrid. Hádám, že Ayänaii musí být ráda, že tě tu má. A já také.“ A myslela to upřímně – i když tu měly vhodné místo k životu, světlušky nebyly z těch, které by se ukazovaly často, většinou se lidí obávaly, protože většina z nich se je snažila polapit a uvěznit, jako všechno krásné a kouzelně vypadající. Ale teď, když tu ty dvě seděly a obě dvě částečně spadaly pod křídla bohyně přírody – možná to bylo díky tomu. Věřila by tomu, koneckonců slýchala, jak často mívají někteří bohové v Nescoře tendence zasahovat drobnými gesty do životů svých chráněnců… dokonale by to sedělo.

Na tváři se jí objevil polovičatý úsměv, než si přehodila nohu přes nohu, jak měla ve zvyku a blýskla po něm svýma fialovýma očima, v níž se jí rozzářily jiskřičky šibalskosti. On to neměl šanci vědět, ale Faye byla nepochybně nezmar. Možná, že si navenek udržovala celkem solidní fasádu slušného děvčete, ale lákaly ji věci, co byly zakázané, špatné a neměly by se dělat. Popíjet s naprostým cizincem znělo rozhodně jako špatný nápad... A přesně proto ho také plánovala prubnout.
Sice to mohlo skončit naprostou katastrofou a mohla toho taky žalostně litovat, ale v danou chvíli to byla skutečně poslední věc, co měla na mysli. Konec konců, ocitla se v naprosto nevídané a vzácné společnosti - to si žádalo něco slavnostnějšího, než čaj. Sice ho měla ráda, protože jí přinášel tolik potřebné uvolnění, ale byl nepochybně pěkně nudný. A ona se sice neplánovala nějak výrazně rozšoupnout, ale zpátky se držet úplně nechtěla. Taková šance se člověku naskytne dost možná jen jednou v životě: a jak už se stihla řádně poučit ze setkání s Luntakäärmem, každá vteřina čehokoliv dobrého se musela řádně vychutnat, protože mohla kdykoliv náhle zmizet, jako kdyby nikdy ani nenastala.

„Já? Mmm...“ Jen co tu kratičkou a byť mírně neurčitou odpověď vypustila ze rtů, dramaticky zabubnovala nehty o desku baru, aby si získala pozornost Skleničky.* Ten ji prvních pár vteřin královsky ignoroval a předstíral, že je utírání věčně špinavé a neumytelné sklenice mnohem důležitější, než jeho stálá zákaznice a dealerka v jednom těle. Nejspíš se tím snažil zamazávat podezření z toho, že se nějak více znali, což asi dávalo smysl. Kdo by se dobrovolně přiznal k tomu, že si přebírá drogy od víly? On určitě ne, už na první pohled to byl srab.
„Nemám tušení, co tady můj nesmírně šarmantní společník pije, ale dám na jeho vkus a ráda bych to samé. Díky.“ Poněkud provokativně Skleničku poplácala po hrudi, když se k ní naklonil přes bar, aby vyslechl její objednávku a potom se obrátila zpět k Amarettovi, roztahujíc rty v potutelném úsměvu.
Její život byl v poslední době velice šedavý a fádní. Jistě, konala docela slušné množství dobra a to v ní vyvolávalo celkem vlahé pocity, ale... Nebylo to to, co si malovala a slibovala od odloučení od Lesa. A zjevení Amaretta pro ni znamenalo přesně to: příslib zajímavé konverzace, příjemné společnosti a trošky zábavy. Díky tomu všemu byla opět tak trochu ve svém živlu. Oči konečně nabraly typicky magický lesk, rty držely skutečně upřímný úsměv a z ramenou jí opadla příšerná tíha.

„Ale jdi ty. Potěšení je zcela na mojí straně, šarmantní done,“ zahihňala se pobaveně, přistupujíc na jeho vlnu podezřele osvěžující teatrálnosti. Bylo to hravé, bylo to skutečné... A ona si užívala každou zanedbatelnou vteřinu, co strávila vedle něj. Rozhodně nepřeháněla, když ho označila za šarmantního - protože šarmantní byl, neskutečně moc. Čím déle s ním byla v kontaktu, tím víc nechápala, že ho někdo chtěl z Lesa vyštípat, protože by tam mohl být víceméně za hvězdu, prvního krále. Ale víly byly tak trochu... No.
„Myslím, že to rozhodně nehrozí, ale pokud tě to uklidní... Kdyby na to došlo, tak se o to postarám, jen moje řešení rozhodně nebude zahrnovat násilí. Na to jsi až moc pěkný, nemyslíš? Praštila bych tě po hlavě a kdo ví, jestli bys druhou neschytal o zem... To by byla škoda.“
Koutky jí dál vytrvale cukaly a ona měla co dělat, aby se nezvedla ze stoličky a nevyjekla nadšením, protože měla po velice dlouhé době, že nejen dýchala a přežívala... Ale že skutečně existovala, žila. A zatraceně si to užívala.
„No, moji volbu už znáš. Vlastně mnohem lépe než já sama, což je trošku znepokojující, ale důvěřuju tvému úsudku,“ přitakala s nevinným výrazem na tváři.
„Takže. Myslím, že by nebylo úplně od věci se představit, takže začnu: Faye, těší mě, okouzlující brzy-ne-cizinče.“


*Get it? Sklenička. *laughs in awkward joke*

Ten pocit znala moc dobře. Docela se těšila na to, že bude moct někde složit hlavu a nechat zbytek dne jen tak proplout do nového začátku, protože od jejího příchodu do Nescory se všechno skutečně neuvěřitelně kazilo. A to bylo nejspíš i docela slabé slovo, protože ten začátek byl mnohem víc, než trnitý a bolestivý - byl přímo šokující, života otřásající.
Ale co potkala Foitte, věci se konečně začínaly urovnávat a ona nacházela klid, co jí tolik scházel. Bylo to trošku divné vzhledem k tomu, že se považovala za docela plaché a nedůvěřivé stvoření, ale vedle oné růžovovlasé dívky se cítila jistým způsobem dobře, v bezpečí. To vědomí, že není sama a během svojí cesty má společnost znamenalo hrozně moc, protože osamělost byla jedním z jejích největších nepřátel. A díky té krásné pirátce měla konečně pocit, že má opravdu naději na lepší zítřky, třebaže jí bylo naprosto jasné, že ji vyšší síly nenechají vyváznout až tak lehce. Tak jako tak, věci byly lepší, mnohem lepší. Sama Astrid se cítila klidnější a šťastnější a to pro ni znamenalo celý svět, neboť něco takového nezažila už opravdu hodně dlouhou dobu. A vděčila za to skutečně jen a jen Foiette a její vlídnosti. Bez ní by byla ztracená... A těžko si představovala, že by měla jakýmkoliv způsobem pokračovat ve tkání svého osudu bez ní.
Možná se neznaly dlouho, ale začínala si k ní vytvářet nesmírně silné pouto. Někdo by mohl říct, že to od ní bylo bláhové, že se svým způsobem upínala na někoho téměř neznámého, ale Astrid si nedokázala pomoct. Foiette jí ukázala tolik srdečnosti a vlídnosti, že jí to nejen toužila oplácet celým svým srdcem a možnostmi, ale také si přála setrvat v její blízkosti, protože měla pocit, že za její přítomnosti by mohla konečně začít žít, nejen přežívat. Jen a jen díky ní dýchala s klidem a užívala si každý výdech, po velice dlouhé době si uvědomujíc krásu všude kolem, jež jí byla po velice dlouhou dobu zapovězená.

S vděčným úsměvem na tváři se posadila vedle ní a převzala si hrušku. Po tom všem se takové posezení v příjemné společnosti za nadcházejícího večera zdálo být naprosto kouzelné, což během chvíle podtrhlo zjevení světlušek.
Astrid zůstala poněkud zaraženě hledět na ta malá stvořeníčka, jež zářila jako poletující jiskřičky ve tmě a v očích se jí přitom odrážela čirá fascinace. Úplně zapomněla, že existovaly. Vargen byl sice divotvorný a v mnoha ohledech úžasný, ale světlušky rozhodně neměl - a ona si až teď začínala uvědomovat, o kolik toho přišla, když svoji domovinu opustila. Jako menší je chodívali pozorovat s Eziem, sedávali ve vlhké trávě a čekali až se objeví, aby mohli do tmy šepotat svá přání v naději, že je ta drobná kouzelně vypadající stvořeníčka splní.
„S tím kolik let jsem strávila ve Vargenu... Nescora se mi téměř vytratila ze vzpomínek,“ přiznala nakonec poněkud nepřítomně, než upřela pohled na Foiette a věnovala jí neskutečně šťastný a srdečný úsměv.
„Je nesmírně hezké být zpátky... Děkuju, Foie. Ani jsem nedoufala, že by to všechno mohlo dopadnout takhle... Dobře. A za to všechno vděčím skutečně jen a jen tobě. Jsem moc ráda, že tu můžu být, natož s tebou.“
Zatímco ji pozorovala s tím rozněžnělým úsměvem na tváři, cítila neutišitelnou potřebu ji políbit. Seděla vedle ní, neskutečně krásná a vřelá, hrdinka svého vlastního i jejího příběhu a Astrid moc dobře věděla, že na ni působí nejen Foiettino osobité kouzlo a vlídnost, ale také její osobnost jako taková. Ať už to bylo hloupé, naivní nebo divné... Líbila se jí. Nejen protože ji zachránila, ale především protože byla úžasná. A žlutovláska jednoduše nedokázala odolat atmosféře té chvíle - proto se k Foie nakonec pomaličku přiblížila a vtiskla jí váhavý polibek na rty.

„Hele, tak zase prr,“ zakřenila se na Astrid odmítavě, když žlutovláska začala s tím, že tohle je její zásluha. Možná byla jen tím, že se jim společně podařilo uprchnout – ale nic z toho, co se tu stalo, nebylo čistě její zásluhou. To přeci musela krásná andulka vidět, no ne?
„Ne, nebylo to tak, že bych já snad udělala všechnu tu práci – do háje, Astrid, proměnila ses v zatracenýho draka, abys nás dostala přes ty prokletý hradby. Proměnila ses v ptáčka, abys trochu odpoutala jejich pozornost. A celou dobu jsi navíc společnost k nezaplacení… zapomeň na to, že bych si snad měla nárokovat zásluhy za to, jak na tom jsme, vërtali, ani omylem,“ pronesla a přitom jí zpříma hleděla z očí do očí, ty její zelenošedé se vpíjely do dívčiných zelených s intenzitou, kterou zatím snad nezažila. Dokonce ani u těch trochu dětinských her s Riavem, kdy na sebe vydrželi je za přítomnosti občasného zamrkání zírat beze slova klidně celé hodiny… nikdy to nebylo jednoduše tohle. Snažila se tím pohledem podtrhnout vážnost svých slov, to, že to neříkala jen tak do povětří, ale že to bylo myšleno vážně. Dívka d růžovými vlasy obyčejně nenavazovala kontakt s očima jiných moc ráda, ale u Astrid jí přišla výjimka z tohoto nepsaného pravidla stejně přirozená jako dýchání. Nešlo o nepřátelské gesto, šlo o pravý opak, a možná právě to bylo to, co ji na tom tolik konejšilo a tolik popohánělo k tomu, aby jí dala důvod skutečně tomu, co věděla dávno, uvěřit.

„Jsem také ráda, že tu jsi, Astrid. Ušla jsi zatraceně dlouhou cestu, aby ses mohla vrátit domů. Přečkala jsi to ale – a nejen to, zocelilo tě to po pár stránkách, tím jsem si jistá. Našla si cestu domů – a nikdo tě nemohl zastavit, ať do mě blesk udeří, pokud tomu tak není.“ Chvíli se odmlčela, než jí na mysl přišla slova, která potřebovala doplnit, jinak měla pocit, že se snad zaklne, pokud se jí to zarazí pouze v krku a nevyjde to ven ve formě skutečných slov. „Zkrátka… vítej doma, andulko.“
Její polibek byl přesně takový, jako ona – sladký, opatrný, ale upřímný a jiskrný. Astrid chutnala po té hrušce, kterou jí Foiette věnovala, a bylo na ní něco návykového. Možná to bylo tím, jak perfektně křivka rtů žlutovlásky zapadla to těch, které patřily Foie, možná tím, že už tak to mezi nimi dost intenzivně jiskřilo… ať to bylo cokoli, když se Foiette po chvíli jemně odtáhla pro trochu vzduchu, usmívala se jako měsíček na hnoji a měla pocit, že se jí snad rozerve hrudník a to splašené srdce vyskočí ven. Bylo to úchvatné, mozek měla jako zamlžený všemi těmi vroucími city, netušila, kde je nahoře a kde dole. Byla tu jenom ona sama o sobě a Astrid. Takový malý středobod jejího aktuálního vesmíru.
Foiette se nikdy nestalo to, že by někomu začala propadávat. Byla dívkou, co si většinou našla známost na jednu noc, a poté šla dál se životem. Tady to ale bylo jiné… i když ji to mírně děsilo, tušila, že to, co se formovalo mezi ní a Astrid by mohlo být trochu… trvalejšího rázu. Pokud samozřejmě andulka bude chtít – a zatím se nejevila k tomu všemu dvakrát odmítavě, což bylo pro Foiette jako malé popohnání vpřed.