Město La'Dorei

Město La'Dorei bylo známé pro svůj post coby obchodní spojka se západem. Díky tomu byly ulice poměrně čisté a obyvatelé byli především z bohatších vrstev, ačkoliv se místem objevil i nějaký ten žebrák. Těch bylo ale absolutní minimum, jelikož je tamní stráže neustále rozháněli jako hejno nenechavých holubů. Setkávali se zde nejrůznější kupci a obchod ve městě díky lodím a přepravě poměrně vzkvétal. Bylo to místo pro poctivé obchodníky s námořními flotilami, kteří se chtěli vyhnout shonu v Narrigenském přístavu nebo preferovali větší soukromí pro svoje obchody... Tu a tam byly stráže ochotné přivřít očko nad nějakou tou jejich nepravostí, pokud slušně zaplatili. To se ale nedalo říct o jiných zločincích...

Vítr čechral její zvlněné žluté kadeře, které jí ledabyle splývaly zpoza klobouku. Stála na průčelí lodi a držela se lanoví, zatímco pozorovala širou vodní plochu rozprostírající se před ní. Mířili směrem k Narrigenu, hlavnímu městu Nescory - k jejímu domovu. Jak dlouho už tu nebyla? Matně si vzpomínala na odchod z rodné vesnice, na štiplavý kouř v plicích a to, jak ji její matka se slzami v očích táhla pryč od jejich rozbořeného domu. Pamatovala si její křik, když se topila. To ale nebyly vzpomínky, které si chtěla se svojí domovinou spojovat.
Aby je zaplašila, na pár vteřin zavřela oči, než je znovu prudce otevřela a nepatrně potřásla hlavou. Čekal ji dobrý život. V Nescoře se sice neměli zdržet na delší dobu, než pár měsíců, ale i tak z toho byla nadšená. Mohla alespoň trošku prozkoumat místo, odkud pramenily její kořeny. Kërr se k ní choval vážně hezky, ačkoliv jejich vztah nebyl ani zdaleka ideální... On si pro ně dva maloval zářnou budoucnost a chtěl z ní udělat svoji paní, chtěl ji držet stranou od všeho nebezpečí a risku a tak trošku ji zkrotit, ale ona... Vlastně si ho vzít nechtěla. Ano řekla jenom z toho důvodu, že neměla příliš na výběr. Pokud by odmítla, riskovala by tím, že by přišla o všechno - o svůj nový domov, o známé a o svoje relativní bezpečí. Už nebyla otrokyní, byla něco na pomezí pirátky a dámy. A to jí k životu bohatě stačilo.

„Vidím zátoku!“ Houkla dozadu, než seskočila na podlahu a sebrala ze sudu dalekohled, aby se podívala, co je čeká. Okamžitě ztuhla, když jí pohled padl na nejasné obrysy dětí moře. Jenže než stihla cokoliv říct, ozvala se ta píseň. Na muže začala působit celkem okamžitě, ale ona jako žena měla částečnou odolnost. Zděšeně sledovala to, jak námořníci opouštějí svoje místa a zanechávají loď lodí, přeskakujíc přes palubu a plavajíc směrem k zátoce.
„Ne, přestaňte! Nechoďte tam! Zemřete! Prosím!“ Žadonila a snažila se je zarazit, ale když jednoho z mužů chytla, surově ji odstrčil, až hlavou dopadla na roh jednoho ze sudů. Když se jí podařilo vytáhnout se zpět na nohy a sáhla si na místo úderu, nahmatala trošku krve. K čertu. To už ale cítila, že píseň doléhá i k ní. Byla sladká a vábivá, táhla ji k vodě... Astrid... Astrid pojď k nám... Přijmeme tě mezi sebe, budeš tu šťastná... Pojď...
Rychle si zacpala uši, než se stáhla do přeměny na svoje zvíře a rychle vyletěla do výšky na stožár, kde se usadila a schovala si hlavičku pod křídla v naději, že takhle píseň už tolik neuslyší. Zdálo se, že to fungovalo - ale zatímco ona se zachránila, i její snoubenec skončil ve vodě, vstříc svojí smrti. Neviděla to. Neviděla, jak ho trhali na kusy a krmily se jeho masem. Pouze slyšela jeho tlumené výkřiky bolesti a čvachtání vody, jak se někteří muži snažili z posledních sil bránit.

Neměla tušení, jak dlouho to trvalo, než proudy loď odnesly k jednomu z přístavů. Přišla k sobě až v moment, kdy se na palubě objevili cizí námořníci a postarali se o to, aby loď bezpečně připlula až do přístavu. Když ji ale našli zhroucenou v koutě mezi sudy s nákladem. Okamžitě ji zvedli na nohy a jeden z mužů jí lehce profackoval, aby ji probral z toho podivného transu, v kterém se nacházela. Když na něj konečně upřela svoje zelené oči a začala jakž takž vnímat slova vycházející z jeho úst, roztřásla se.
„Co se stalo? Kam se všichni poděli? Proč je tu krev?“ Nedokázala odpovědět, byla příliš otřesená. A oni otázky nekladli nijak zvláště dlouho, místo toho jí jednoduše nasadili želízka a odvedli ji pryč z lodi, zahánějíc ji ke skupince podobně tvářících se lidí. Mezi nimi byla i dívka s podobně zvláštními vlasy, jako měla sama Astrid - jen s tím rozdílem, že její vlasy byly růžové. Astrid na ni vrhla poněkud zmučený pohled plný soucitu, když jí muž, který ji vedl, vlepil pohlavek, čímž jí srazil klobouk z hlavy a odhalil její papouškově žluté kadeře.
„Pošuk. Samej pošuk. Jeden by řekl, že tu těch magickejch ohavností už bude míň, ale ne. Serou se i do našeho čistého městečka. Ach sladká Auroro...“ Zaklel nespokojeně.

Foi měla jednu docela zajímavou vlastnost – uměla být velice trpělivá.
Nenaštvala se, když zaspala a promeškala vyplutí lodě své posádky z přístavu. Smířila se s tím, protože dobře věděla, že každý druhý týden kotví na tom samém místě a mají tradici skončit v místní hospodě na jedné nebo dvou rundách, než zase přespí. Měla tím pádem prostě vydržet ve vesnici, dokud se příď Fantoma úsvitu znovu nevynoří z mlhy, která měla nad mořem na západě téměř čtyřiadvacetihodinového trvání. Prostě se potloukala už celé čtyři dny okolo, trávila dlouhé dny střídavě pospáváním, které docela potřebovala pod několika posledních bezesných nocí na lodi (řekněme, že poté, co strávila pár nocí na palubě s jedním ze svých mužů s horečkou, který ve spánku bláznil a křičel, toho moc nenaspala).
Svým způsobem jí to vlastně vyhovovalo... mohla se vzmátořit z života mezi třinácti svéhlavými muži a trochu se nadechnout. Pocítit svobodu i na zemi, nejen na moři.

Dokonce zůstala v klidu i když ji načapali při té krádeži.
Kradla se městečkem La'Dorei, schovávala se ve stínech, snažila se moc nevyčnívat z davu... což jí dost znemožňovaly růžové vlasy, ani klobouk na hlavě tomu moc nepomáhal. Ale co se dalo dělat? Prostě msuela nějak ten den přecvakat. Ale udělala chybu, když se rozhodla vyzkoušet, jak moc nevšímaví jsou lidé u stánku s pečivem. Dobře řečeno, nebyli moc nadšení, když se se záminkou nevinného úsměvu k mladému prodavači pokusila štípnout ještě teplé pečivo. Zavolali stráže, bastardi. A ti? Ti ji spoutali a strkali ulicemi města, dokud neztratila naprosto jakoukoli orientaci v prostoru.
Smáli se jí, dokonce jí sebrali klobouk. Ale nedokázali jí sebrat ledový klid.

Ale ujely jí nervy, když uviděla, jak dal jeden z vojáků jen tak pro pocit nadvlády facku té dívce, kterou přitáhli bůhvíodkud. Zatímco voják se pyšně usmíval, na tváři děvčete s jasně žlutými vlasy, které byly rozhodně pozoruhodné, se pomalu rýsoval obrys jeho ruky. Viděla, jak jí vlhnou oči, přirozená reakce na ránu do tváře se dostavovala velice rychle. I když vypadala dost hrdě a držela se zpříma, musela se jí klepat kolena. Ta dívka, oblečená do podobných hábitů jako sama Foi, ji přímo nutila na ní držet pohled... a když se k ní sama ohlédla, růžovovlásce přišlo, že se v očích děvčete s kanárkově žlutými vlasy skoro ztratila. A došla jí v tu chvíli konečně trpělivost.
Zaveleli k pohybu. „Bastardi zasraný," zavrčela pod vousy, zatímco s ní jeden z vojáků cloumal, aby ji otočil a donutil vydat se společně se skupinou ulicí dál. Za to oslovení získala ránu ramenem do žeber, až zakopla a stálo ji spousto koncentrace se udržet na nohou. Kdyby upadla, bez pomoci by se se spoutanýma rukama asi těžko zvedla. Sledovala, kudy jdou, a všímala si změn ve struktuře městských uliv. Vedli je k veřejné promenádě – skupinu individuí, u nichž si nikdo nedělal naděje, že je vojáci nechají naživu moc dlouho.
Sáhla do míst, na která se vždy mohla spolehnout – po proměně. Její zvířecí podoba byla dost drobonká, proto stačilo zaměřit proměnu na zápěstí, kolem nichž se provazy ovíjely. Než vojáci stihli cokoli postřehnout, sklouzly jí provazy ze zápěstí, ale ona je přidržela i s rukami za zády, aby měla čas vymyslet plán na útěk.V zadní kapse kalhoty dobře cítila přítomnost své oblíbené dýky ze zakalené černé čepele... teď jen vyčkávala. Ta správná příležitost měla teprve přijít.

Zdálo se, že růžovovláska byla pěkně rozhořčená, soudě podle výrazu v jejích očích. Vyvolalo to v ní určitý pocit zadostiučinění, protože v tom alespoň nebyla sama, když už nic jiného. Netušila sice, čím se provinila, ale soudě dle jejího vzhledu ji klidně mohli sebrat na ulici bez řádného důvodu a prostě se jí mohli chtít zbavit, protože jim byla nepohodlná. Tamní obyvatelé města byli zjevně celkem nepřátelští vůči bytostem s magií v krvi, proto nějak zvlášť neočekávala nejlepší zacházení... Když ale mířili ulicemi a všichni okolo na ně vrhali nenávistné pohledy a vzrušeně si šeptali nejrůznější ošklivá slova, cítila se skutečně zahanbeně. Nebyla na to zvyklá. Díky Kërrovi si připadala téměř jako každý jiný člověk - nebyla nic méně, ale ani víc. On ji sice bral jako výše postavenou, ale ona se nikdy nechovala nadřazeně. Toužila jen splynout s davem a nevyčnívat, což bohužel s jejím neobvyklým vzhledem šlo poměrně těžko. A i kdyby si vlasy obarvit nejspíš mohla... Tak nechtěla. Bylo to její dědictví, její identita. Už takhle se snažila zapudit draka v sobě, nechtěla zapuzovat ještě i svoji zvířecí stránku, tím by už skutečně riskovala, že se roztříští a už nikdy se neposkládá dohromady.
Zatímco se šourala společně s ostatními zadrženými, všimla si toho, že růžovovlasá dívka před ní udělala cosi s rukama, díky čemuž se jí podařilo vyklouznout z pout. Okamžitě o něco pootevřela oči, než se zastavila, díky čemuž do ní narazil další zadržený a otočila se směrem k jednomu ze strážců, kterému nakonec obratně skočila na záda a přehodila mu řetěz pout přes krk, čímž ho začala škrtit. Silně táhla dozadu, zatímco on sebou cloumal a trhal, ale jeho společníci mu nemohli pomoct, protože pokud by se po ní ohnali, mohli by ublížit i jemu. Když konečně ztratil vědomí a klesl k zemi, nespadla s ním. Místo toho se během pádu přeměnila do svojí zvířecí podoby a proletěla kolem růžovovlasé dívky, pokoušejíc se o svůj útěk na svobodu.

Během okamžiku pustila pouta, která se svezla k zemi, zatímco ona vytrhla svoji nejmilejší zbraň – dýku v barvě půlnoční černi s rukojetí vytvarovanou do tvaru ptáka s roztaženými křídly, jen vzlétnout, s drobnými safíry místo očí – z pouzdra a tupou plochou čepele praštila do týla nejbližšího z vojáků, který byl v její bezprostřední blízkosti. Nečekal to, bylo na její straně překvapení, takže se poslušně sesunul k zemi a už jí nedělal žádné další problémy. Koutkem oka zahlédla, jak se dívka s křiklavě žlutými vlasy dala do boje proti svému vlastnímu vojákovi, škrtila ho okovy, které měla na zápěstích. To bylo chytré, když se do toho opřela, mohla vyvinout docela velkou sílu.
A potom, v okamžiku, viděla, jak se dívenka během jediného úderu srdce proměnila. Tím důvěrným způsobem, jaký Foiette znala z první ruky, proklouzla mezi podobou lidské dívky s jemnou tváří do podoby pestrobarevného ptáčka.

A jak rozevřela křídla v letu, nechala Foiette na ni jen s údivem zírat.
Na okamžik se růžovovláska zarazila a jen ji pozorovala uchváceným pohledem. Vypadalo to jako... andulka? Na jakéhokoli papouška byla moc drobounká, takže usoudila nakonec, že skutečně půjde o andulku. Odpovídala by tomu ta pestrá barva jejích vlasů i prudkost, s jakou na vojáka zaútočila. Takže byla t'ealh... stejně jako Foi (alespoň tedy z jedné poloviny). Byl zvláštní pocit potkat někoho dalšího svého druhu – nikdy se jí to dosud nepoštěstilo. Nescora nebyla láskou k t'ealh zrovna proslulá, lidé je hnali jako divou zvěř, za kterou je měli, a tak to dávalo perfektní smysl.
Nemohla si nevšimnout, že vojáci se začínají dávat do pohybu. A taky viděla, že leč ptáček letí, nebyla úplně nejrychlejší. Takže Foi udělala to první, co jí přišlo na mysl – uchopila dýku do levé ruky, pravou chmátla po ptačím tělíčku. Chytila ji snadno uprostřed letu, až ji to překvapilo, a rozeběhla se tak rychle, jak jí to jen nohy dovolovaly. Několik dlouhých minut se proplétala uličkami La'Dorei, slyšela za sebou křik a supění vojáků, ale to se postupně vzdalovalo. Zastavila se až ve chvíli, kdy ustalo úplně. Tehdy propustila andulku ze svého zajetí a zapadla sama do výklenku jednoho z domů. Dýku vrátila do opasku a předklonila se, zapřela dlaněmi o kolena, snaže se nabrat dech.
Hodila rychlým pohledem po andulce a mezi prudkými nádechy pronesla: „No... tohle... je z krku. Ztratili... jsme je. To je... fajn."

Viděla, že to na útěk nestačí. Její zvířecí tělíčko bylo příliš maličké a její křídla nebyla schopná dostatečně rychlého kmitání na to, aby uletěla. Bylo jí naprosto jasné, že ji během následujících několika vteřin chytí některý z vojáků a ona skončí nadobro zavřená někde v žaláři, pokud ji rovnou nepopraví jako psance. Jenže to ale nebyl žádný z vojáků, kdo ji chytil - nýbrž ta růžovovlasá dívka, která se stihla osvobodit ještě před ní. Jednoduše po ní chňapla a dala se na rychlý útěk pryč, kličkovala mezi uličkami jako zběsilá a když už konečně strážce setřásla, pustila ji a sama se zastavila, aby to vydýchala.
Astrid na ni hleděla poněkud roztřesenýma očkama, ale byla jí ukrutně vděčná, protože bez ní by se jí utéct nepodařilo. I proto sletěla na zem a přeměnila se, aby jí poděkovala. Co jí přitom ale nedošlo, byl fakt, že před svojí zachránkyní bude okamžitě stát naprosto obnažená, neboť veškeré její oblečení skončilo na zemi v místě, kde se předtím přeměnila. Sotva jí to došlo, trošku rozpačitě překřížila nohy a povzdychla si, než na růžovovlásku upřela svoje oči. Měla alespoň to štěstí, že jí vlasy díky svojí délce zakrývaly alespoň část těla, když už nic jiného.

„Děkuju,“ pronesla nakonec spěšně. „Opravdu. Nemusela si mi pomáhat, ale přesto si to udělala... Vážím si toho. Jak se jmenuješ?“ Dodala ještě, než se posadila na zem a přitáhla si kolena k hrudi. Byla jí zima a cítila se příšerně zostuzeně, protože ji zadrželi za něco, co nespáchala. Sotva se vrátila do Nescory, už ji hledali jako zločince - a ona přišla o všechny a všechno. Neměla nic. Začínala znovu od nuly, vlastně spíš od mínusu. Tak trošku ale doufala, že by v tom nemusela být sama... Růžovovlasá dívka ji zachránila, možná také stojí o spojence.
„Myslím, že nás budou dál hledat, nejspíš bychom měly... Jít dál.“ Hlas jí vyzněl do ztracena, když znovu upřela pohled na svoji zachránkyni.

Když tma dívka zůstala stát naprosto nahá, rychle hmátla po brašně, která jí visela přes rameno. Byla o dost vyšší než ona, ale to neznamenalo, že jí nemůže posloužit její oblečení. Vyhrabala ze samého dna jednoduché kožené kalhoty a lněnou košili, rezervní oblečení. Bez váhání natáhla ruku s oblečením k dívce. „Hádám, že asi nechceš pochodovat po La'Dorei nahá, mám pravdu? Boty náhradní bohužel nemám, ale pro začátek to bude stačit. Je to obchodní město, mělo by to tady trochu žít. Obchodník s botami je snad všude," pronesla a počkala, až dívka přijme nabízené oblečení. Stát nahá, odhalená uprostřed ulice nebylo nepříjemné jen chladem, ale byl to především útok na psychiku – a dívka už takhle vypadala dost vyděšeně.

Když byla vyzvána k představení se, rozhodla se to vzít hezky se stylem, jak ji to vždycky učil Räley – kapitán Fantoma a muž, který těch osmnáct let teoreticky i prakticky zastával roli rodičovského vzoru. Plynulým gestem a s tanečním nakročením pravou nohou vzad si sňala z hlavy klobouk a vysekla dívce se žlutými vlasy hlubokou poklonu, až jí kabátek zavířil kolem boků a vlasy se jí rozletěly do všech stran. Řetízek s prstenem na jejím hrdle zacinkal o kovový knoflík na kabátci. „Foiette Sawera jméno mé. První důstojník Fantoma úsvitu, těší mě," mrkla na dívku s uličnickým výrazem a širokým úsměvem, který většinou využívala, když si u obchodníků chtěla vyhádat lepší ceny. „A tvé jméno zní? Nerada bych ti musela říkat Andulko. Ačkoli je to roztomilé, mohlo by to přitahovat pozornost, po které asi ani jedna z nás nějak přehnaně netouží."
Nemohla si pomoci, ale zatímco se dívka oblékala, vyhlédla z výklenku, do něhož zapadla, a ostřížím zrakem sjížděla okolí. Nikde neviděla ani náznak po vojácích, ale to neznamenalo, že byly v bezpečí. Dle pachu ve vzduchu, v němž se mísila špinavá voda, rybina a splašky, se ocitly na samém kraji města, prakticky ve slumu, který musel patřit rybářům a pochybným existencím, které v srdci města nikdo nechtěl. „Nelíbí se mi to tu. Měly bychom vypadnout, dokud můžem," obrátila se po chvíli uvažování k dívce. Naklonila halvu ke straně a prohlédla si ji od hlavy k patě. „Hledat nás asi nebudou, prostě se smířej s tím, že posrali, co měli udělat, a nebudou na to upozorňovat. Ale opatrnosti není nikdy dost. Už proto by nebylo asi moc moudré se v La'Dorei rozdělovat."

A tak ji její zachránkyně zachránila znovu - tentokrát ji sice nespasila před skupinkou rozzuřených stráží, ale poskytla jí oblečení. To bylo jako boží smilování. Při představě, že by musela přes město letět a někde se přeměnit, aby se pokusila nějaké oblečení ukrást, se jí roztřásla kolena. Už takhle byla poměrně roztřesená, proto šaty vděčně přijala a spěšně si je oblékla, protože se skutečně necítila zrovna dvakrát nejlépe, když před ní byla nahá. Sice žila na lodi a byla zvyklá na jisté... Dejme tomu poměry - už předtím si zažila svoje, ale studu se nikdy nezbavila. Nešlo to. Zkrátka nebyla schopná to nějak zapudit a chovat se přirozeně, protože byla zvyklá skrývat se do svého oblečení jako do brnění. Bez něj byla naprosto bezmocná.
Když se jí dívka s nevídanou pompou představila, neubránila se pousmání. Bylo to hezké, moc hezké. I přesto, že je ještě před chvílí vedli strážní dost možná na popravu nebo něco podobného, tak si Foiette - jak se jí představila - dokázala uchovat smysl pro humor, což Astrid jednoduše musela ocenit. Cítila se díky tomu také trošku lépe, byla klidnější. Zdálo se, že dívka před ní měla svoje zkušenosti a to se hodilo. Sama Astrid byla neozbrojená a kdyby nebylo Foi, neměla by ani to zpropadené oblečení. A přeměnit se do svojí druhé podoby by v lidské městě nebyl zrovna nejšťastnější nápad... Takže byla prakticky ve značné nevýhodě. Jistě, nejspíš by se zvládla nějak ubránit, ale proti ozbrojeným strážím by to zvládla jen těžko. To nejlepší, co mohla v dané situaci udělat, bylo držet se svojí nové známé. Ať už to bylo sebehorší, protože jí už tak byla zavázaná za záchranu z předtím a vypůjčené oblečení.

„Těší mě, Foiette.“ Podobně jako ona se uklonila, jen více formálním stylem, tak trošku jako dáma. Byla zvyklá skládat poklony a pukrlata ve společnosti, kde si hrála na snoubenku zbohatlíka a dívčino gesto ji uvrhlo zpět do starých zvyků, ačkoliv by na ně měla vcelku rychle zapomenout. Už nebyla dáma. Nebyla ani pirátka... Nebyla nic. Jenom špinavý kříženec v cizím městě, s terčem na zádech. A obě měly tu smůlu, že pokud se strážní rozhodnou je hledat, byly dost nápadné na to, aby si jich někdo všiml. To bylo... Nepříjemné.
„Já jsem Astrid Noi-“ Chtěla říct Noire, ale když si uvědomila, že její snoubenec skončil roztrhaný a zbytky kusů jeho těla plavaly v oceánu společně s nenechavými rybkami, přišlo jí to trošku nevhodné. Na moment si tedy zakryla ústa dlaní, jako kdyby řekla něco strašně nevhodného, než si hluboce povzdychla a upřela na dívku znovu svoje zelené oči, plně se vzdávajíc svému osudu. To jméno přijala už v den, kdy jí Kërr daroval svobodu. Měla přeci svým způsobem právo ho používat... Nebo ne? Uctívala tím jeho památku.
„Chci říct... Astrid Noire. Ještě jednou díky za pomoc, bylo to od tebe vskutku velkorysé. A díky i za to oblečení, zkrátka... Díky.“ Poněkud rozpačitě se na Foi pousmála, než se rozhlédla kolem a pročísla si prsty svoje sytě žluté vlasy, ve kterých jí ještě lpělo nějaké nazelenalé peří. Musela se toho zbavit, než vyrazí někam dál, zbytečně by tím ještě víc přitahovala pozornost.
„Nejsem si jistá, jestli nás nechají vyklouznout tak snadno. Je to slušné město, co jsem slyšela... Nesnáší potíže. A obě jsme přinejmenším... Těžko nezapamatovatelné. Ale pokud bychom se dostaly někam na klidnější místo, kde je víc prostoru, mohla bych nás odsud dostat. Potřebovala bych na to ale skutečně klid - a ideálně žádné slídivé pohledy, protože... No.“ Zamyšleně si skousla spodní ret, než přešlápla z jedné nohy na druhou. Jak dlouho to vlastně bylo, co se přeměnila naposledy? Do svojí zvířecí podoby se měnila často a ráda, ale ta dračí... Snažila se ji zapudit, zanedbávala ji. Aby se dokázala proměnit, potřebovala by nějaký čas a klid, protože to byla vážně nepříjemná a bolestivá záležitost. Na druhou stranu - byla to jejich šance, jak se z města dostat a definitivně setřást stráže, protože i kdyby si osedlali koně, draka v letu by rozhodně nepředehnali.

Zamyslela se. Byla tu tři dny, Fantom byl tím pádem ještě jedenáct dní na moři.
Za takovou dobu tu nehodlala riskovat, že ji vojáci najdou a upálí uprostřed ulice, protože si dovolila protestovat proti jejich pokusu o krádež její svobody, na kterou byla upnutá jako na máloco.
Jednoduše bylo nemyslitelné to podstoupit.
Pokusila se zamyslet (a ano, vážený čtenáři, bolelo to) – nechtěla se do La'Dorei vracet kvůli zakotvení. Ale kdyby popošly o kus dál, do malých přístavišť na jihu města, existovala by šance. Fantom úsvitu tam kotvil vždy dva dny před odplutím do La'Dorei – toť jest za devět dní. A tentokrát ho musela stihnout: nedivila by se, kdyby už kapitán rozhodl, že kotvit nebudou a zase se uhnízdí na moři. To by byla dobrá šance, jak si zajistit svobodu.

Pokud ji – je, uvědomila si při letmém pohledu na Astrid – do té doby nikdo nechytí a neutopí ve splaškami smrdících kanalizacích, které odváděly z La'Dorei odpad a které představovaly dostatečně nepříjemný způsob smrti pro zločince na to, aby to vojáky skoro až bavilo. Bastardi úchylný.
„Pokud chceš jít se mnou a nikam tě nic neváže,“ zvedla na dívku obočí v otázce, „mám nápad, jak utéct vojákům docela dobrým způsobem. Za devět dní bude v kotvišti na samém jihu La'Dorei kotvit Fantom úsvitu – asi ne ta nejvíc přitažlivá společnost v celé Nescoře, ale můžeme ti nabídnout alespoň trochu bezpečí, pokud se za tebe někdo přimluví,“ podotkla a samolibě si položila dlaň pravé ruky na levé rameno. „K tvému štěstí je k tomu ochoten s trochou spolupráce z tvé strany svolit první důstojník. Jenom… asi ti úplně neručím za to, že pokud přijmeš, tak se potom v brzké době dostaneš na souš.“

Cesty té lodě byly často dost nepochopitelné, sem tam měla celá posádka dojem, že si vlastně žije svým životem a na ně prostě kašle. Jejich jediná jistota byla, že dříve nebo později je donese za úsvitu ke břehům, pokud budou potřebovat – odtud také vznikl ten název. Jako kdyby se snad sama snažila o to, aby na její palubě žádná z duší, která se jí zasvětila, neupadla do tmy.
Foiette dobře věděla, že na loď a posádku se lze spolehnout… teď jen se dožít jejich nálezu. A tohle břímě nebylo jen na ní, nýbrž i na dívce se žlutými vlasy.

Její požadavek byl zvláštní, ale dejme tomu. „Jsme uprostřed slumu… tady moc klidných chvil nehledej, krásko,“ zavrtěla hlavou, ale poté pohodila hlavou, až růžový opar vlasů zavlál. „Možná, že na okraji města? Vypadá to, že jsme na severu. Pokud se dostaneme ven, bylo by dobrým nápadem zkusit město obejít z východu, neriskovat, aby nás akorát chytili vojáci. A pokud chceš ten klid… severní okraj je nejlepší volbou.“

Její konstatování ji přimělo se nad tím vším poněkud suše pousmát a sklonit hlavu v poraženeckém gestu. Ne, skutečně ji nic nikam nevázalo. Neměla nikoho a nic. Ocitla se v naprosto identické situaci, v jaké společně se svojí rodinou Nescoru původně opouštěla, což byla skutečně zatraceně hořká ironie osudu. Nebyla si jistá, jestli se jí Aurora snažila za něco vytrestat a zda si to zasloužila, ale cítila se sklíčeně. Neměla kam utéct, neměla se kam schovat. Jediná cesta vedla nahoru - a ona se musela pracně vyškrábat až na vrchol, pokud chtěla znovu začít žít a ne jen přežívat z jednoho dne na druhý. Ne, skutečně měla přežívání už po krk. Jednou zažila něco, co matně připomínalo opravdový život a nechtěla se toho vzdát... I když ji to nejspíš mělo stát opravdu vysokou cenu.
Proto při dívčině nabídce nepatrně zbystřila a okamžitě pokývla hlavou. Nemohla si tu příležitost nechat protéct mezi prsty - byla to šance, jak utéct od potíží, nechat věci se trošku usadit a pořádně si rozmyslet, co vlastně mělo být dál. Potřebovala se na moment zastavit a v klidu a bezpečí se nadechnout, aby si mohla utřídit myšlenky. Musela totiž vymyslet, co bude dělat. Nebyl nikdo, na koho by se mohla obrátit a koho požádat o pomoc. Foiette byla její jediná spojenkyně, bez ní by už byla nejspíš mrtvá.
To k jejímu plánování přidávalo i dost podstatný dílek: musela se jí za to všechno nějak odvděčit. Vzhledem k tomu, že jí musela půjčit i oblečení, ale moc dobře nešlo. Neměla žádnou zbraň, neměla peníze, neměla nic cenného. Jediné, co pro ni mohla udělat, bylo zajistit jí bezpečný přesun z La'Dorei a následný návrat včas, aby se dostali na loď. Skrývat se po devět dní ve městě, kde byly hledané jako zločinci asi nebyl nejlepší nápad, takže pokud by je dostala na tu potřebnou dobu pryč a pak včas přiletěla zpátky... Mohly by to zvládnout. Vyžadovalo to ale zatraceně velkou práci. Nebyla si stoprocentně jistá, jestli se dokáže proměnit, natož dvakrát... Navíc nikoho na hřbetě ještě nikdy nevezla... Ale všechno bylo jednou poprvé.

„Nic mě nikam a k ničemu neváže,“ odpověděla naprosto otevřeně, než si tiše povzdychla při vzpomínce na to, čeho se stala svědkem při plavbě. „Při příjezdu sem jsem přišla o všechno, takže... Budu k tobě upřímná. Nemám nic, čím bych ti za tvoji pomoc mohla zaplatit. Ale můžu se nás pokusit dostat odsud pryč do bezpečí a pak včas zpět, abychom se dostali na loď. Svůj dluh si můžu odpracovat, pokud svolíš. Obávám se totiž, že ti nic lepšího nabídnout nemůžu.“
S těmi slovy se trhaně nadechla a nepatrně se na ni pousmála, když řekla, že by se za ni mohla přimluvit. Byla na ni milá, ačkoliv ji vůbec neznala... Proč? Většina lidí si hleděla svého, neplýtvali na cizince nějakou milostí a úsměvy. Natož pak aby kvůli nim riskovali svůj vlastní život a pomáhali jim ještě potom. Ale Foiette se zdála být skutečně přátelská, což Astrid nutilo v duchu na sebe řádně tlačit, aby se psychicky připravila na přeměnu a odlet. Musela to zvládnout. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Dlužila jí to.
„Dobře, pak bychom měly vyrazit tam. Znáš to tu?“ Pokývla hlavou. Její oslovení krásko ji přimělo poněkud zaraženě zamrkat, protože to nečekala a nebyla si jistá, jak to brát. Neptala se ale na to, jak to myslela - byla příliš soustředěná na plánování jejich společného útěku, protože jim ještě stále šlo o život. Každou chvílí je mohl někdo najít a odtáhnout zpátky rovnou na popravčí špalek, protože byly skutečně zatraceně nepohodlnými osobami. Musely vypadnout, co nejdřív.
„Nejsem si jistá, která cesta by byla nejlepší... Ale měly bychom si pospíšit.“

„Neber to jako laskavost, za kterou budu chtít nějakou oplátku," zavrtěla hlavou, když ji začala Astrid tak horečnatě ujišťovat, že si to všechno odpracuje, až bude mít příležitost. Nešlo jí o to, aby jí ta květinka byla zavázaná. Ačkoli většinou dělala všechno tak, aby z toho něco měla, tady jí tak nějak stačilo, že ta krasotinka nezemře. „Nechci po tobě žádné splácení dluhu. Ber to tak, že prostě mám ráda, když můžu zachránit krásnou dívku v nesnázích," mrkla na ni, cukla levým obočím vzhůru a poslala jí vzdušný polibek.
Co si budeme... Foiette byla zatraceně ráda, že může být na chvíli pořádně sama sebou. Obvykle taková mohla bývat jenom na palubě Fantoma úsvitu, ve společnosti své rodiny, která se ji naučila brát ji, jaká byla. Sice ze začátku byla jenom pískletem, které se jim nějak dostalo na palubu, ale nakonec se vedle sebe ona i oni naučili koexistovat a tolerovat se, dokud si na sebe navzájem nezvykli. Chvíli trvalo, než si na jedinou dívku na palubě zvykly i ty největší konzervy z nich, ale nakonec už to nijak nekomentovali – dokonce ani když trávila dlouhá odpoledne v přístavech společně s nimi tím, že se otáčela za každičkou jednou procházející sukní (co dodat... na moři jich bylo zatraceně málo, navíc byly ženy z přístavišť kolikrát mnohem, mnohem pohlednější než holá většina mužů potloukajících se kolem mořských břehů, takže na výběr dvakrát moc neměla, že ano...).

„Hele, docela to tady znám, ale kdybych zklamala, mám jistotu, že na sever trefíme," zazubila se na Astrid a zalovila levačkou v kapse kalhot, načež vytáhla na řetízku upevněný kompas s rytinami mořských rybek na měděném krytu. Byla to jedna ze dvou vzpomínek na její rodiče – kompas byl vzpomínkou na matku, zatímco kroužkový prsten na řetízku, který se jí houpal nad ňadry, byl upomínka na otce (a jediný zdroj toho, jak znala svoje příjmení, které bylo vyvedené na vnitřní straně drobným písmem). „Prostě stačí jít na sever, kam nám ukáže tenhle milouš," zasmála se tiše a zavrkala, když otevírala malé zařízení. Střelka poslušně ukazovala cestu, kterou měly jít, načež se otočila s úsměvem na Astrid a znovu pokývla. „Taaaakže... pojďme. Neměla by ta cesta trvat tak dlouho, když už teď jsme skoro na kraji."

Překvapilo ji, že za to nic nechtěla. Bylo divné, když po ní nikdo nic nepožadoval na oplátku - na tom přeci celý svět stál a padal. Každý něco chtěl a nikdo mu to nebyl ochotný poskytnout zadarmo, protože zadarmo ani kuře nehrabalo. Foie byla první důstojnice nějaké lodi, to bylo poměrně vysoké postavení... Jistě, nejspíš by prahla po něčem dražším, než by jí Astrid mohla nabídnout, ale ona to prostě jenom odmávla, jako kdyby o nic nešlo. Astrid to nechápala, nešlo jí to do hlavy. Byla zvyklá, že si všechno musela tvrdě vydřít, protože pokud jí něco bylo naservírováno na stříbrném podnose, tak byl v něčem háček. To byla věc, kterou se naučila velice rychle a dokázala se podle toho zařídit, alespoň dřív tedy. Měla Foie nějaké skryté úmysly, o kterých se nezmiňovala? Nemohla si být jistá, ale instinkty jí říkaly, že se snažila být jen milá. Nejspíš to byla prostě dobrá duše, co pomáhala ostatním...
Dokud nedořekla zbytek. Byla Astrid krásná dívka v nesnázích? V nesnázích byla rozhodně, nemělo smysl si namlouvat cokoliv jiného. Ale to označení ji přimělo se trošku probrat. Zdálo se jí to, nebo s ní skutečně Foie flirtovala? Nejen ta volba slov a označení, ochota odpustit její dluh, ale dokonce i to mrknutí a vzdušný polibek... Astrid na něco takového nebyla zvyklá. Jistě, Kërr se k ní choval hezky a občas také udělal nějaké gesto, ale nikdy ne nic takového. Podle všeho se příliš bál toho, že by ji vyplašil, takže se držel zkrátka. Díky jeho postavení se na ni ale nikdo takovým způsobem ani neopovážil podívat, natož aby si dovolil s ní jakkoliv flirtovat. Byla zasnoubená, byla něčí. Ale to už teď najednou neplatilo. A s tím uvědoměním z ní svým způsobem opadl obrovský kámen, protože si uvědomila, že si může vlastně dělat cokoliv, co se jí zamane. A že se nemusí stát něčí hodnou a poslušnou manželkou, co bude sedět doma a vyšívat, zatímco její muž bojuje na moři a riskuje svůj život kvůli cennostem.

„To je od tebe vskutku velice milé,“ pousmála se na ni nakonec, než k ní pomaličku popošla a nakonec jí váhavě vtiskla polibek na tvář. Bylo to malé, nicotné gesto, ale na víc se nezmohla. Chtěla dát najevo svůj vděk a jistou formu náklonnosti, protože se jí Foie docela líbila, ale pořád byla nohama pevně na zemi a nebyla zvyklá na podobné situace. Nevěděla, jestli byla její reakce byla adekvátní, ale nebyl čas na to to řešit. Musely se dostat z té uličky a z toho města.
Když její nová přítelkyně vytáhla kompas, nepatrně se rozzářila. Měly způsob, jak navigovat napříč městem, nemohly zabloudit! To bylo zatraceně dobré. Astrid automaticky mrkla na střelku kompasu a potom pohlédla Foiette do očí, očekávajíc, jestli je povede, protože ona sama se v tom městě absolutně nevyznala.

Chvíli to trvalo, než se jim podařilo proklouznout na samotný severní okraj města, kde se rozléhalo prázdné prostranství, kde by za normálních okolností nejspíš býval jarmark, ale ještě nebyl jeho čas. Astrid se obezřetně rozhlédla po okolí, než pohlédla Foiette do očí a zhluboka se nadechla. To, co ji čekalo bylo zatraceně těžké a ona byla téměř paralyzovaná hrůzou, ale věděla, že to musí udělat a že na ní visí jejich osud. Sebe by zklamat mohla... Ale Foie ne. Musela to zvládnout.
„Doufám, že tě tímhle neodradím,“ povzdychla si tiše, než od ní poodstoupila a padla na kolena, vyvolávajíc svoji druhou přeměnu. Chvíli se nic nedělo a ona zvedla hlavu, aby se svojí společnici podívala do očí, dávajíc najevo svoji lítost, když v tom se ozvalo hlasité prasknutí kostí a ona potlačila bolestný výkřik. Následovalo několik podobných zlomenin, když se jí začaly prodlužovat nejen kosti, ale formovat i svaly, jak získávala svoji dračí podobu. Během několika minut před Foiette stála právě jako dračice - a přeměřovala si ji svýma sytě zelenýma očima.
„Vylez mi na hřbet,“ pronesla k ní mírně zhrublým hlasem. „A pevně se drž. Tohle je poprvé, co někoho povezu, takže... Předem se omlouvám, pokud to bude nepříjemný let.“

Polibek, který od ní schytala, ji rozhodně nezarazil, naopak – bylo to jako přikývnutí na to, že pokud se o něco pokusí, nedostane jako odměnu za své snažení po hubě. Pozitivní vyhlídka. Teď ale spíš než nad tím měla uvažovat o cestě z města – zahleděla se tedy na kompas, v nestřežené chvíli popadla Astrid za ruku (projela jí vlna zachvění, když si s ní bezděky propletla prsty) a rozeběhla se vstříc uličkám nehezkého la'doreiského slumu. Chtěla odtamtud být přič co možná nejdříve, tak se podle toho taky chovala.

„Neodradila jsi mě tím, že ses proměnila v andulku jako obrana před cvičenými vojáky. Myslíš, že to má něco naději trumfnout?" zeptala se vážným tónem, ale muselo být slyšet, že si sama není jistá, zda se vážně nemá bát. Když tedy o pár chvil dívka poodstoupila a začala se znovu proměňovat, už už měla Foiette na jazyku, že nechápe, proč ji před tím varovala – už jednou toho malého pestrobarevného ptáčka v akci viděla, koneckonců –, když v tom se změnila... ne v to, v co očekávala. Místo dívky nebo andulky před ní prostě jako mrknutím oka stála dračice, jejíž žlutozelené šupiny se blýskaly v mdlém slunečním světle a která si ji měřila krásnýma smaragdovýma očima.
„No do prdele," ujelo jí. „Tak tomuhle se říká něco," zasmála se, když poslechla bez váhání dívčinu výzvu. Dalo jí docela práci se vyškrábat na její hřbet mezi křídla, ale nakonec se jí to podařilo a posadila se tak, aby ji každý sebemenší pohyb Astrid pod ní neshodil dolů. „Ne, že bych byla královna dobrejch rad, ale až se tě přístě pokusí voddělat parta vojáků... drak je poměrně lepší úniková cesta než andulka," doporučila jí, ale myslela to spíš jen napůl v žertu. Věděla, že drak uprostřed hlavního západního přístaviště Nescory by byl průser jak hora, nebylo divu, že se jí to nechtělo moc pokoušet. Ale představa ohromených a v prdeli se vidících vojáků byla přesto dost lákavá.

Když jí odpověděla, že ji neodradila její zvířecí podoba a že jestli si myslí, zda by se to dalo trumfnout, jenom se nervózně uchechtla. Co na to měla taky říct? Jsem ve skutečnosti napůl dračice, překvapení! by asi nebyla zrovna adekvátní reakce. Proto raději pomlčela, protože byla příliš nervózní na to, aby dokázala odpovědět přirozeně.
Nakonec ale ani nemusela, přeměna přeci jenom přišla a Foiette se jí dokonce i vyškrábala na hřbet, o čemž se ujistila tím, že na sobě cítila její váhu. Nebyla těžká, to rozhodně ne... Ale přesto na to nebyla zvyklá. Vlastně nebyla na svoji druhou podobu zvyklá vůbec, protože se téměř neproměňovala. Dělala to jenom z nutnosti, kdy už cítila pnutí svalů a třes kostí. Jedině tehdy překonala svoji silnou nevoli a přinutila se to udělat. Tentokrát ji k tomu ale dotlačily okolnosti, protože jinak by se odtamtud za hradby nejspíš nedostaly. Jistě, ona by se to mohla pokusit přeletět, ale co Foiette? Nemluvě o tom, že jako ptáček neměla zrovna dvakrát dlouhý let a byla poměrně zranitelná. Nebyl to dobrý nápad. Mnohem vhodnější se zdálo risknout let v dračí podobě, ačkoliv... To byl risk obrovský.

Chvíli jí trvalo, než se jí podařilo roztáhnout křídla a vzlétnout. Jakmile k tomu ale došlo, bylo to neskutečné. Zatímco nabírala výšku a město se jí vzdalovalo pod nohama, pomaličku z ní opadal strach a ona se sžívala s tím druhým tělem, které tolik zavrhovala. Nedalo se říct, že by jí to bylo příjemné, ale rozhodně si nepřipadala úplně nepatřičně. Spíš naopak - jako kdyby věci pomaličku zapadly do sebe a ona našla střípek sebe, který dlouho hledala a nemohla ho najít.
Přeletěla nad městem, než sletěla kousek za něj, směrem od brány. Bylo jí totiž jasné, že pokud by před branami přistál drak, asi by tamní stráže nebyly zrovna nadšené. Díky bohům se jí podařilo najít celkem vhodný kousek louky nedaleko od města, kde poněkud neohrabaně padla na nohy a složila křídla, čekajíc, až Foiette opatrně sleze z jejího hřbetu, aby se mohla vrátit do svojí lidské podoby. Když to udělala, s velkou úlevou se přeměnila zpátky. Bolelo to jako čert a jakmile před svojí novou přítelkyní stanula znovu jako člověk, okamžitě se jí podlomila kolena a ona klesla na zem.

„Tak tohle bychom měly z krku,“ špitla tiše, když k Foiette zvedla hlavu. „A máš pravdu, mohla jsem se přeměnit... Ale nebyla jsem si jistá, jestli bych to v tom shonu dokázala. Nedělám to často... Nikdy jsem se s touhle svojí stránkou plně nesžila, takže proměnu neovládám tak, jak bych měla. Takže zvířecí podoba byla rozhodně jistější volbou.“
Na moment setrvávala v měkké trávě, než se poněkud neohrabaně vyškrábala zpět na nohy a pohlédla Foiette do očí. „Jsem ráda, že... Nebereš louč a vidle nebo tak něco. Ale pochopím, pokud po tomhle tvoje nabídka už platit nebude.“

Ten let byl skvělý, leč trval tak krátce. Během chvíle si zamilovala vítr ve vlasech i to, s jakou silou pracovala Astriina křídla, která je nesla vzduchem. Když se ocitly zy hradbami, slezla z ní skoro až neochotně. Bylo to ohromné, vážně... ale když se blondýnka proměnila zpátky do lidské podoby, tak po nadšení v její tváři nebylo ani stopy.
Naopak, tvářila se dost vyděšeně.
Do Foiette se po pochopení opřela lístost. Pousmála se, ale i když se do toho snažila vrazit bezstarostnost, muselo být vidět, že ji to pomyšlení bolí. Bodalo u srdce z toho, že Astrid byla prakticky jako každý hybrid dvou ras v Nescoře – vyděšená k smrti, že jí půjde každý po krku jenom proto, že přišla na svět tak, jak to nemohla ovlivnit. Foiette od své posádky často slýchala, že je na hybridku docela oprsklá, ale žádný z nich by to nevyslovil před cizincem, jako kdyby se báli, že si pro ni přitrajdají s pochodněmi. Podle toho, jak se Astrid tvářila, to bylo dost možné.
Ona k ní ale jenom přistoupila, usmála se a vtáhla ji do obětí. Věděla, že jí tím vzala vítr z plachet, takže se nebránila – alespoň tu chvíli, než ji zase propustila. Odtáhla se od ní a pohlédla jí do očí, na rtech stále trochu smutný úsměv. „Oni se k hybridům vážně chovají dost na hovno, což?" zeptala se s hlavou nakloněnou ke straně. „Je to odporný... ale mohu tě ujistit, že se na tebe teď kvůli tomu vážně nevykašlu."
Než zkusila Astrid něco říct, hrábla do svého vaku a vytáhla čutoru s vodou. Odšroubovala rychle víčko a vylila si trochu do druhé dlaně. To, co se chystala udělat, byl docela kejklířský trik, byl více dobrý na pohled než užitečný – prostě nechala loužičku přeformovat se do bublinky a vystoupat pár centimetrů nad její dlaň, než si ji nechala doputovat do úst a s širokým úsměvem ji zhltla. Voda se vždycky hodila, i navzdory tomu, že k moři byly zatraceně blízko, stejně bylo fajn si přidat trochu do zásoby.
„Pokud budeš chtít jít se mnou, nebudeš první ani poslední hybrid na palubě Fantoma úsvitů," pousmála se. „Demonstrovala bych ti i svoji druhou podobu, ale zaprvé je na pytel měnit se na vodní zvířátko na souši a za druhé, ačkoli mi nevadí být před tebou nahá, na volném prostranství je to trochu nepraktické... tak to necháme třeba na jindy."

Když jí zničehonic objala, zůstala jen stát na místě jako opařená. Několik vteřin jí trvalo, než jí objetí poněkud nejistě oplatila, protože to ani v nejmenším nečekala. Zdálo se, že jí Aurora předem vyznačila poměrně klikatou cestu plnou zvratů a překvapení... Ale k jejímu šoku to nebyla úplně zlá cesta. Konec konců, žila. Přežila útok sirén, přežila zatknutí, přežila let... A zdálo se, že si našla novou přítelkyni, což pro ni znamenalo mnohem víc, než trauma z letu a přeměny. Sice nedokázala setřást šok, který na ní stále visel z plavby, ale už na tom byla o poznání lépe. Když ji z té lodi vlekli, byla kompletně paralyzovaná hrůzou a smutkem a nebyla schopná vydat ani hlásku. Nedokázala se ani bránit, i když by je všechny mohla poměrně snadno spálit na popel. Ne, taková ona ale nebyla. Nezabíjela bezhlavě... Pokaždé, když někomu brala život, v duchu se za to omlouvala, ačkoliv s postupem času a nárůstem mrtvých se z jejích hlubokých omluv stala spíš tichá modlitba za to, aby jejich duše našla v Rüvikově objetí klid. Tak, jako ho ona našla v objetí s Foiette.

Když Foie nadnesla, že se ostatní k hybridům chovají poměrně zle, jen neurčitě pokrčila rameny a přešlápla z jedné nohy na druhou. Těžko to posuzovat. Předtím žila v ryze lidské části Vargenu, kde byla braná jako exkluzivní mazlíček. Žhavé zboží, něco neobvyklého a vzácného. Na jednu stranu to bylo lichotivé, ale na stranu druhou... Všichni na ni hleděli jako na věc. V lepším případě jako na otroka, protože nebyla člověk a neměla stejná práva. Jak to bylo v Nescoře, to nevěděla. Kërr se o tom nezmiňoval.
„Já nevím... Nejspíš ano. Alespoň soudě podle toho, co jsem zatím stihla vypozorovat,“ odpověděla otevřeně. „Většinu života jsem strávila mimo Nescoru, takže nemůžu úplně soudit. Každopádně díky, opravdu to pro mě znamená hrozně moc. Vážím si toho, že mi pomáháš a vážím si tebe... Zkrátka díky, Foie.“ Vděčně se na ni pousmála.
Jakmile před ní udělala ten zvláštní trik s bublinkou vody, Astrid překvapeně zamrkala. Takže byla... Také hybrid? T'ealh nedisponovali schopností ovládání vody, alespoň co věděla. I když byla možnost, že se přikláněli směrem k moři nebo jezerům, nikdy neměli stejné schopnosti jako vodní národ, který se jimi tak pyšnil. Existovala šance, že by byla stejně jako ona kříženého původu? Ta myšlenka ji vnitřně nadchla, ale nedala to na sobě znát. Přišlo jí to silně neuctivé.
„To zní tak trošku jako... Ráj. Pokud to tedy ostatním nevadí,“ pronesla nakonec, než jí věnovala upřímný úsměv. „Ten trik s vodou... Je to moc hezké.“ Její konstatování, že by jí nevadilo být před ní nahá Astrid už nevyvedlo tolik z míry, protože ji před pár minutami objala a před odletem s ní nepokrytě flirtovala - ale na druhou stranu, nutilo ji to trošku otevřít oči. Byla svobodná. Pokud by se jí Foiette skutečně líbila a bylo by to vzájemné... Možná by mohly navázat vztah. Protože konečně mohla. Mohla si vybírat, s kým se bude bavit. A koho políbí a... Najednou měla tolik možností, že se na Foie jen postranně pousmála.
„Co teď?“ zeptala se nakonec zvídavě.

Věta o tom, že pochází z jiné části světa, ji docela nadchla. Jako malá si matně vybavovala z plaveb cizí země, ale poslední léta přivály loď především k břehům Nescory, takže by lhala, kdyby tvrdila, že toho kromě ní a moří kolem zná mnoho. „Tak jiná země, huh? To budu chtít slyšet," zasmála se, oči se jí přitom nadšeně zableskly při vyhlídce příběhu. Milovala příběhy – vyprávět je, ale ještě mnohem víc je moci vyslyšet. Přišlo jí to jako magická šance o sdílení něčeho, co bylo snad ještě důvěrnější než vaše osobnost naservírovaná na podnose. Byl to kus minulosti a každý vypravěč do povídání musel vložit kus sebe, což byla ta nejvíc zranitelná i nejvíc obdivuhodná část na tom celém procesu.
„Neděkuj," zavrtěla hlavou a pousmála se s hlavou ke straně. „Vyberu si to na otázkách. Zapletla ses s nebezpečně zvědavým stvořením, drahá Astrid, mohu jen doufat, že toho do setmění nezačneš litovat," zazubila se pobaveně.

Otázka ,co teď?' ji vrátila nohama do reality a opomněla jí, že i navzdory tomu, že si dovolila být docela optimistická, pořád se nacházejí víceméně jednou nohou na svobodě a tou druhou si drásají o kotníky okovy. Vždy je mohl z hradeb zahlédnout jede z vojáků lelkovat na místě, chtěl by zjišťovat, co se děje. K jejich smůle by to mohl být některý z té patičky, která se je pokusila zabít... a i když by se možná probojovaly pryč, ztratily by možnost vzít to těsně kolem města. A její loď nikdy nekotvila jinde u pevniny, zvlášť pokud se chystala na volné moře. Netroufala si v takovéhle situaci moc riskovat, aby pravdu řekla, takže se na okamžik zamyslela, aby přišla s něčím účinným.
„No... potřebujeme se dostat do jižní části, ideálně někam, kde sice budeme na dohled jižní bráně města, ale nebudeme na ráně a nás samotných si tam nikdo nebude moc všímat," zauvažovala nahlas, hlavou obrácená k jihu a zkoumající dlouhé hradby táhnoucí se do dálky, než se otočila k Astrid. „Pokud bychom to vzaly pěšky, trvalo by nám to obejít tak jeden, dva dny, pokud to vezme klidným tempem. Ne, že bychom měly kam spěchat. A oceňuju tvůj způsob rychlopřepravy," zasmála se ještě, když si vzpomněla, jak se do ní opřely mohutné poryvy větru a ona na chvíli okusila svobodu toho, jaké to musí být, když máte možnost samo od sebe vzlétnout k nebesům (skoro dívce záviděla... ze tří podob dokázala ve dvou vzlétnout, to muselo být ohromné), „ale obávám se, že by nebyl moc nenápadný a mohl by stráže vyprovokovat k útoku... a já nijak netoužím po tom, aby mi zničilo celé koleno pár zbloudilých šípů."
Pár chlapců z posádky se loni předvedlo ve městě a při pokusu o rychlé vzatí nohou na ramena všichni okusili, že ostrostřelci tohohle města byli zatraceně dobře vycvičení syčáci, co dobře věděli, že největší škodu napáchají zranění, co vám na pár týdnů znemožní chodit (za předpokladu, že jim tedy skutečně utečete). Foiette by bývala přísahala, že poté, co to jeden z důstojníků schytal přímo do achillovky, je vojáci pustili se škodolibou radostí ještě dobrovolně. Chudák Gäney, zasažený, kulhal dodnes i navzdory tomu, že to zranění mu bylo přivoděno před celými dvěma roky. Foiette se moc nepozdávalo, že zrovna stráže měst byli takoví sadističtí parchanti, ale... komu si mohla jít stěžovat bez risku, že jí za to useknou hlavu? Správně. Nikomu.
Ale tak... říká se, že všechny jednotky do poslední jsou jenom dokonalým odrazem toho, kdo jim skutečně velí. A ona slyšela pověsti o tom, že ti praví sadističtí parchanti nejsou v terénu, nýbrž zalezlí na Šedém hradě. Milé.


Když se vydaly na cestu, Foiette byla upřímně skutečně ráda, že má společnost, že nemusí jít sama. Ač by to pravděpodobně zvládla, byla zvyklá na společnost, takže Astrid byla úžasnou výhodou, kterou mohla mít po boku.

„Takže. Varovala jsem tě, že jsem zvědavá,“ varovala ji s úsměvem, než vypustila první věc, co jí vyskakovala na mysli. „Pochopila jsem, že jsi napůl t'ealh a napůl drak. Odkud vlastně pocházíš, vertäli?" Staré slovo pro ptáčka jí splynulo ze rtů skoro samozřejmostí.

Připadala si vedle Foiette zvláštně. Byla pevná, působila nezlomně a Astrid měla pocit, že díky ní stojí pevněji na vlastních nohách. Dodávala jí určitý pocit jistoty, ačkoliv byly jejich osudy ve hvězdách. Ačkoliv Astrid věřila, že cesty života nebyly pevně dané, rozhodně nepochybovala o moci, jež nad lidmi měla bohyně Aurora. Sama měla sice k bohům trošku nejistý přístup, protože nikdy nenašla božstvo, s jímž by se dokázala kompletně ztotožnit, ale to neznamenalo, že nevěřila. Spíš naopak. V těch nocích, kdy se kolem ní tetelil horký a vlhký vzduch, zatímco seděla ve svojí klícce na pobřežním domu jejího prvního pána, upínala veškeré svoje myšlenky právě k bohům. Modlila se, žadonila. Pěla.
Pokaždé, když ji srazili k zemi, pokoušela si zapamatovat, jaké to bylo, když se učila létat. Ten pocit, když jí vzduch čechral peří a ona tiše švitořila do svištícího větru, zatímco létala nad rozkvetlou loukou, kde ji její matka učila ovládat svoji zvířecí podobu. Byly to vzpomínky, co vlivem času a bolesti bledly a ustupovaly do pozadí, ale ona si přesto udržovala alespoň jejich kostru, protože věděla, že by bez nich byla ztracená. A s Foie měla pocit, že se jí to vrací - jako kdyby její odvážná společnice nebyla jenom její zachránkyně a možná nová přítelkyně, ale také světlo. Záblesk jasnější než stíny, které věčně olizovaly její paměť a nutily ji potlačovat to dobré, co zažila. Pod Kërrovou rukou se z ní stával úplně jiný člověk, byla najednou něco mezi divoškou a dámou. Chtěl po ní, aby si vybrala tu elegantnější a bezpečnější cestu, ale ona chtěla běhat, létat a křičet. Toužila po svojí vlastní svobodě, toužila po plamínku nebezpečí a chtěla si každý svůj krok rozhodovat sama.
A to všechno najednou mohla... Pokud by byla schopná oprostit se od toho, co za sebou táhla. Musela znovu zapomenout. Potlačit všechno, čím doposud žila a považovala to za svoji životní cestu. Už nebyla ničí dáma, nebyla ničí snoubenka, nebyla ničí majetek. Byla svobodná. A byla jen a jen její volba, ke které ze svých stránek se přikloní víc. Mohla klidně zdivočet a plenit, žít na samé hranici společnosti s krví protkanou adrenalinem - nebo se mohla pokusit postavit na vlastní nohy a konečně být jako ostatní, alespoň v rámci možností. A Foiette jí k tomu všemu podávala pomocnou ruku, protože díky ní unikla. A mohla pokračovat v útěku, dokud nebude v kompletním bezpečí, aby si to všechno rozmyslela.
To uvědomění v Astrid vyvolávalo vlnu vzrušení i úzkosti zároveň. Toužila dívku před sebou vroucně políbit, obejmout ji a odletět s ní někam hodně daleko. Nevěděla, kde se to v ní bralo. Nevěděla, co se s ní dělo. Ale měla pocit, že po těch letech, kdy žila s mírně zakalenou myslí konečně procitala. Její slunce pomaličku vycházelo zpoza mraků a ona po dlouhé době pocítila ten šimravý dotek jeho paprsků na svojí tváři. Na svém peří, na svých šupinách. Na svém těle nehledě na současnou podobu. Chtěla běhat okolo, zpívat písně o svobodě, které pochytila od ostatních otrokyň a prostě jen... být.

Jejich plán zněl pěkně zapeklitě. Dostat se skrze hradby a být poblíž brány, ale zároveň v zákrytu... To znělo složitě. A nebezpečně. Astrid ale byla svým způsobem připravená - možná, že nebyla ozbrojená a nejspíš na ni byl celkem vtipný pohled, protože jí oblečení od Foie úplně nesedělo, čemuž nenapomáhal ani fakt, že měla vlasy jako kanárek, ale... Byla připravená. Ať už se mělo stát cokoliv, alespoň mohla říct, že předtím něco zažila. A že okusila to, čemu se nejspíš říkalo osvobození. Zbývala jí k tomu všemu ale poslední věc. Existovalo ještě jedno pouto, které zatím nezpřetrhala. Byla to sice jenom malicherná formalita, ale ona si ji stejně nedokázala odpustit, protože se za ní skrývala hluboká symbolika.
Pozvedla pomaličku pravou ruku, kde měla na prsteníčku zlatý kroužek. Byl jednoduchý, vlastně spíš připomínal kroužek pro ptáčka, než prsten - ale opak byl pravdou. Dostala ho jako zásnubní, ačkoliv to bylo spíš znamení pro ostatní, že nebyla k mání. Ten malý kousek zlatého kovu ji poutal k její minulosti, jež měla nechat v docích na opuštěné lodi, z které ji odtáhli jako zločince. Podařilo se jí utéct jednou, musela to zvládnout znovu. A pokud chtěla skutečně odplout společně s Foiette, neměla by dovolit, aby ji cokoliv drželo zpátky. Kërr a jeho posádka byli mrtví, do Vargenu už se vrátit nemohla. Byla zpátky v Nescoře, v místě svého rodiště. Stála na půdě, odkud pocházela, kde stály její kořeny. Bylo to správné, i když to tak zprvu nevypadalo. A ona tomu všemu musela otevřít svoje srdce, ačkoliv se toho tak trošku obávala. Doplula do La'Dorei z nějakého důvodu, nemohla to volání ignorovat.
Pomaličku sňala z prstu kroužek a chvíli na něm spočívala svýma zelenýma očima, než ho jednoduše pustila do trávy, jako kdyby pro ni už nic neznamenal. Sotva to udělala, zvedla pohled zpět k Foiette a věnovala jí skutečně vřelý úsměv, za kterým se skrývala pestrá škála emocí: žádná z nich ale nenesla ani náznak stopy stínů. Byla plná naděje, pomaličku v sobě objevovala skrytou sílu, která po velice dlouhou dobu dřímala kdesi uvnitř jejího zesláblého srdce, jež se konečně začínalo rozebíhat naplno.

„Věřím, že to nějak zvládneme. A pokud ne... Prostě odvedu pozornost a ty utečeš. Dlužím ti to.“ S těmi slovy se hluboce nadechla a nepatrně uvolnila ramena, která měla ještě stále plná napětí z letu a přeměny. Měla pocit, jako kdyby stále cítila svoje dračí křídla a jejich tíhu, jako kdyby její proměna nebyla kompletní. Těžko si to vysvětlovala, ale svým způsobem to bylo celkem pochopitelné. Byla to celkem slušná doba, co se naposledy přeměnila do svojí dračí podoby, muselo to na ní zanechat nějaké následky. Její dračí bohové se na ni nejspíš zlobili, že se je neustále pokoušela zavrhovat a opouštěla dráhu cest a raději se modlila k Állee, protože pro ni představovala záři ve tmě. Plamen naděje, ke kterému se upínala.

Co vyrazily, hodně přemýšlela nad tím, co asi bude dál. Pokud by se jim oběma podařilo dostat na loď, co přesně by dělala? Vzali by ji s sebou na nějakou plavbu a ona by se stala znovu součástí posádky, jenom jiné, odlišné. Nejspíš by dostala i jinou práci, ale její úděl by byl v podstatě stejný. Zapadla by mezi mořeplavce, dýchala by slaný vzduch, naslouchala šumění vln a nechávala si čechrat vlasy i peří ostrým mořským větrem, jež poháněl každičkou loď, co se vypravila do Vyysihuova království. Ačkoliv rozhodně preferovala pevninu, ani otevřené moře jí nebylo cizí. Dokázala by si na to zvyknout, možná by i mohla zůstat... Pokud by k tomu dostala jejich svolení. S tou myšlenkou vrhla postranní pohled na Foiette. Říkala, že by se za ni přimluvila. Snad to myslela vážně.
Její otázka ji přiměla nepatrně sklonit hlavu a uchechtnout se. Pocházela z Nescory, ačkoliv nemohla říct, že by svoji domovinu znala. Něco málo si pamatovala, to ano. Pamatovala si vůni koření a květin, co se nesla jejich domkem. To, jak ji otec nosil na ramenou a předstíral, že s ní létá. Mlhu tetelící se nad jezerem za vesnicí. Široké pláně plné lučních květin, které společně s ostatními dívenkami sbíraly a pletly z nich věnečky, díky kterým si potom připadaly jako princezny. A potom tu byl kouř... Křik. Pláč. Rozbouřené moře. A řinčení mečů.
„Správně,“ odpověděla nakonec s nepatrným úsměvem na rtech, ačkoliv jí nečinilo žádné velké potěšení o tom mluvit. Nebyla na svůj původ nijak zvláště hrdá. „Narodila jsem se tady, v Nescoře. Když jsem ale byla ještě dítě, naše vesnice padla a moje rodina se rozhodla prchnout ze strachu z božího hněvu. Nevím, co přesně se tehdy stalo, ale vím, že to nedopadlo dobře. Loď, na které jsme se plavili padla za bouře. Zachránili mě tím, že mě poslali společně s několika dalšími lidmi z posádky na záchranný člun, na který později narazili piráti. Vzali si mě s sebou jako kořist, než mě ve Vargenu darovali tamnímu nekorunovanému králi pirátů, co si mě vzal pod svoje křídla. To s ním jsem se sem připlavila - ale cestou on i všichni ostatní na lodi, prostě...“
Hlas se jí vytratil do prázdna a ona si tiše povzdychla. Bylo těžké o tom myslet, protože se cítila vinná. Měla se pokusit něco udělat. Zkusit se přeměnit a spálit je dřív, než stihly všechny zabít. Jenže byla tak vyděšená... Vybavila se jí plavba s rodiči a ona nebyla schopná vrhnout se do boje s mořem a jeho dětmi. Nedokázala to, nebyla na to dostatečně silná. Teď by to možná zvládla - ale už bylo příliš pozdě na to, aby se cokoliv snažila napravovat. Nemohla je vrátit zpět k životu, takovou moc neměl nikdo.
„Narazili jsme na zátoku sirén, všechny je povraždily. Já jsem se zachránila jen díky tomu, že jsem vyletěla na stožár a zůstala tam tak dlouho, než loď odplula dostatečně daleko. To proto mě zatkli - mysleli si, že jsem za smrt posádky mohla já. Nebyla jsem schopná říct, že to byly sirény... A i kdybych to zvládla, nejspíš by mi to stejně nevěřili. Kdo by taky věřil někomu, kdo má vlasy jako kanárek a už na první pohled není člověk? Lidé jsou vůči ostatním druhům nedůtkliví.“

Šlo to dobře… dokud Astrid nenavrhla, že pokud je někdo chytí, odvede pozornost a ona zatím uteče. Ta to teda ani omylem… kdo byla, aby utíkala? „S tím nepočítej,“ oznámila jí na rovinu s klidným výrazem, který jí měl dát najevo dost jasně, že to nemyslí z legrace, ale stoprocentně vážně. „Radši bych se postavila těm zkurvysynům jenom s párátkem na zuby, než tě proti nim nechala samotnou – to si koukej hezky nahodit do té své hezké hlavinky,“ dodala. „Nic mi nedlužíš. Utekly jsme jim spolu, takže odmítám nechat tě tady jenom proto, že si z nějakého důvodu myslíš, že jsi mi zavázaná. Nejsi, je ti to jasný? Vážně, Astrid, tím, že jdeš se mnou, mi nejsi zavázaná. Udělala bych to pro tebe i kdyby mi z toho nic nekáplo, dobře?“
V očích ji zaštípaly slzy, když se Astrid rozmluvila o těch sirénách. I kdyby je všechny do posledního z hloubi duše nenáviděla, muselo být těžké dívat se, jak jsou všichni do jednoho cupováni sirénami, zatímco ona se vyděšeně třásla v podobě malého ptáčka na vysokém stěžni. Srdce jí bilo smutkem a měla sto chutí dívku obejmout, zahalit ji do oparu klid a bezpečí a zůstat v něm co možná nejdelší možnou dobu. Rozhodně by ji jen tak teď nevypustila vstříc krutému světu – zvlášť když už o jeho krutosti obě dobře věděli ze své minulosti. Nebylo to něco, čemu byste chtěli čelit sami, a Foiette si uvědomila, že nejenom, že tomu nechce čelit sama, ale zároveň tak nějak potřebuje Astrid přehoupnout se přes to, co se stalo jí. Prostě jí to přišlo příliš kruté na to, aby se něco takového stalo někomu, kdo působil takovým kouzlem nevinnosti a čistoty jako andulka přímo před ní.
Zastavila se a dramatickým gestem zachytila i dívku vedle sebe. Podržela ji na vzdálenost paží od sebe za ramena a hleděla jí přímo do očí. Takhle, když si je pozorně prohlížela, tetelila se jí v nich smaragdově zelená společně s pár odlesky kanárkově žlutou. Víceméně moc neholdovala jásavým a veselým barvám, ale na Astrid to působilo přirozeně, paradoxně – a to se jí zamlouvalo. Obecně, celá ta dívenka byla někým, kdo se jí zamlouval – a rozhodně na tom nemínila něco měnit, pokud to nebude nezbytně nutné (třeba nůž v zádech by ji možná přesvědčil, leč od ní nic takového jen tak nečekala).
„Astrid, vážně. Nejsi mi nijak zavázaná. Ber to jako… dárek, dobře? Za ten nic nedlužíš. Stalo se toho dost na to, aby sis zasloužila začít od znovu. A pokud mám možnost ti nabídnout prostředek k tomu, aby se tak stalo?“ zmlkla na chvíli a pokusila se o nejvážnější výraz, co měla na skladě. Běžně nebyla dívkou vážností, ale něco přeci jen dokázala. „Pokud ti nebudu moct pomoci, tak ať si mě radši Vyysihua stáhne k sobě a utopí za nejhorší bouře, než abych od toho odpustila.“ Nebyl to slib nebo pokus o získání důvěry. Brala to jako přísahu. A skutečně to myslela, jak to řekla – raději by propadla po smrti nejhoršímu mořskému božstvu, před nímž se piráti při bouřích plazili strachy, než aby znovu blondýnku před sebou nechala padnout tak, jak už se jí to stalo.
A než stihla něco odpovědět – protestovat, cokoli –, tak si ji Foiette prostě přitáhla k sobě do těsného objetí. Do nosu se jí opřela výrazná vůně citrusů, kterou od ní tak nějak očekávala, a něco svěžího, nezařaditelného. Možná vítr prohánějící se kolem vrcholků vysokých skal. Rukou ji hladila po zádech, než dodala (napůl k ní, napůl k sobě): „Přísahám, Astrid. Bude to dobrý.“

Nebyla si jistá, jak si vyložit její reakci. Proč by to jen nepřijala? Většina lidí by to udělala, nejspíš by to bylo i správné. Astrid by se za to nijak nezlobila, protože to byla přirozená reakce. Každý se pokoušel zachránit svoji vlastní kůži, ona sama o tom věděla svoje. Kdyby se každý den neohlížela jen a jen na sebe, nepřežila by. Ačkoliv se snažila spřátelit s ostatními otroky, nevyplácelo se jí to - a i oni si toho byli vědomi, proto jel vždycky každý sám za sebe. Neházeli si sice klacky pod nohy, to rozhodně ne, ale starali se každý sám o sebe. Proto tak trošku očekávala, že to Foiette bude vnímat podobně, zvláště vzhledem k tomu, že to byla pirátka. Piráti měli takové nepsané pravidlo, že jakkoliv se společně plavili po mořích, bojovali bok po boku... Jakmile šlo do tuhého, každý šel sám za sebe. Nebylo v tom nic osobního, nebylo to myšlené nijak zle, prostě to bylo tak. A ona to tak brala, protože jí to přišlo normální.
Dívka před ní ale rázně zavrtěla hlavou a odmítla to, jako kdyby to byla naprosto nemyslitelná věc. Tím ji mátla. Řekla snad něco špatně? Měla by to vzít zpátky a přehodnotit svůj přístup? Nebyla si jistá, myslela to přeci dobře. Měla pocit, že dělá správnou věc, když byla ochotná obětovat se pro dívku, která jí už zachránila život. Takhle se to přeci dělalo, ne? Nebo to snad v Nescoře platilo jinak? Vargen byl tvrdý, to byla pravda. Člověk si musel dávat pozor na každém rohu, protože jeden špatný krok nebo pohled ho mohl stát opravdu hodně. A očekávat tam pomoc ostatních... Nepravděpodobné. Na to by člověk musel mít hodně dobré přátele, aby narušili vžité zvyklosti a šli proti proudu. Tam za obzorem, kde slunce zářilo až do noci a ve vzduchu se tetelil sopečný prach a horko, vládla divokost a odvaha. Kdo nebyl dostatečně soběstačný, ten neměl šanci přežít. Vládli ti nejsilnější - a ona se tehdy snažila přežívat, než dostala možnost se vést po boku někoho silnějšího, než byla ona sama. Pozvedlo ji to jak fyzicky, tak psychicky. Dodalo jí to sebevědomí, ačkoliv události po připlutí do Nescory ji o to všechno znovu připravily. Jedna věc v ní ale nevyhasla... Naděje. A to bylo něco, čeho se mínila držet.

„Nemůžu říct, že bych rozuměla tomu, proč to děláš,“ přiznala se s naprostou otevřeností, zatímco ani na vteřinu nespouštěla pohled z jejích očí. „Ale... Děkuju. Vážím si toho, je to od tebe moc hezké. Ačkoliv si s tím úplně nevím rady, protože... Já nevím. Nikdo nic nedělá jen tak. Alespoň ve Vargenu ne... Je to nezvyk.“
Nebyla si jistá, jestli to dokázala brát, jak to Foiette podala. Dárek? Možná. Ale... Nemohla pohřbít ten pocit, který ji k ní pojil. Byla zvyklá sklonit hlavu a za každou darovanou věc udělat něco na oplátku. Foie ale nebyla Kërr, nebyla její snoubenka ani paní. Byla její nová možná přítelkyně, její spojenkyně... A obě byly svobodné, byly si rovnocenné. Zatraceně divný pocit pro někoho, kdo byl zvyklý na zlatou klícku i špínu s okovy na rukách i krku.
„Takhle bys mluvit neměla,“ špitla tiše, když její přítelkyně pronesla, že by ji měl raději Vyysihua stáhnout do hlubin svého království a utopit ji, kdyby jí nemohla pomoct. Něco takového Astrid děsilo, protože to byl nesmírně vážný, těžký a důležitý závazek. Takové věci pro ni nikdo nedělal... A ona v sobě cítila směsici zmatení a dojetí, kterým se jenom těžce bránilo.
Jakmile ji objala, tiše vydechla a rty se jí nepatrně roztřásly. Bylo to na ni příliš mnoho emocí, příliš... Dobra. Bála se toho, že jí bohové dávají okusit světlo, než ji uvrhnou do tmy... Doposud žila v šeru, mnohem raději by v něm setrvala, než aby ucítila sem tam záblesk světla, než by ji Rüvik stáhl do svého objetí a ona by se jenom mohla modlit, že ji Aurora z bratrova náručí vytrhne.
„Děkuju. Za všechno,“ špitla tiše, zatímco jí oplatila objetí a výrazně se uvolnila. „Začínám mít pocit, že někam přeci jen patřím... A možná je to právě tady.“

Nedalo by se říct, že by se divila tomu, jak se Astrid divila jejímu zájmu jí pomáhat… ještě ke všemu zadarmo, bez toho, aby jí dovolila jí to jakkoli oplatit. Foiette ale na tohle měla zásady – když se cítila riskantně a někdo se jí pozdával, líbilo se jí, jakou jiskru nesl v oku, pomohla mu. A nechala mu to, zmátla ho, ale navzdory mnohým podezřívavcům a jejich domněnkám skutečně nic nevyžadovala nazpátek – jen se jim pověsila na paty a pozorovala, jak se vyvíjejí. Zda jiskra v jejich oku byla jenom maska, anebo zda šlo o skutečný, nefalšovaný potenciál.
Když naposledy udělala něco podobného tomuhle, bylo to vůči Cailovi – chlapci o dva roky mladším, než byla ona. Toulal se ulicemi La’Dorei a žebral, občas kradl (ano, zde si rozuměli). Tehdy toho malého blonďáka dovedla na palubu Fantoma úsvitu především proto, že se jí někdo takový zdál jako vhodný kandidát na společníka – a ejhle, o rok později se z něj vyklubal jeden z nejlepších stratégů, které měli na palubě. A v tu chvíli už byl ceněn a nebylo na něj hleděno jen na malého, šestnáctiletého kluka.
Mohla něco podobného nabídnout Astrid, jistě by se pro ni trvalé místo na palubě našlo, kdyby o to skutečně stála. A Foiette se ta myšlenka skutečně líbila, vidina, že se dívka s kanárkově žlutými vlasy a jiskrnýma zelenýma očima usmívá, zatímco se do ní opírá vítr, který jinde, než uprostřed moře tak ostře a svobodomyslně nevane, se jí vynořila za očními víčky a odmítala se ztratit. A dívka s růžovými vlasy možná ani nechtěla, aby se ztratila… spíš by si ze všech sil přála, aby se stala skutečností. Astrid by si to rozhodně zasloužila, to nemohla popřít jediná živá duše, v Nescoře nebo mimo ni.
A i kdyby se o to někdo pokusil… Foiette by ho mileráda seznámila s tím, jak pěkně je nabroušená ta šavle u jejího opasku.

Opatrně ji propustila z objetí a pohladila ji palcem po tváři. „Prostě mi nic nedlužíš, vertäli, skutečně. Budu ráda, když tě uvítám na palubě. Navíc… ta posádka? Je víc než posádka. Ve Vargenu to bylo asi horší – a možná i všude jinde, jen my jsme divný – ale mys jsme jedna rodina. Pokud se jeden z nás rozhodne, že tě bude chtít uvítat, zbytek to bude respektovat. Pokud přiložíš ruku k dílu, tak tě budou do týdne zbožňovat,“ pousmála se na ni, než ještě nezbedně mrkla. „Neboj, nikdo tě nebude nutit škrábat brambory, to dělají barbaři… navíc, my jíme brambory omyté a pečené i se slupkami.“
Poté, co to řekla, se otočila a jemně vzala Astrid za ruku – jen tak, aby jí pokynula, aby ji následovala, než že by ji za sebou táhla, skoro ihned ji zase propustila. Jen gesto, že bude ráda, když půjde, ale nehodlala ji nutit ani na i sahat moc v případě, že by toho už měla dost. Znala dost takových, proto u Astrid nechtěla nic riskovat. Na to pro ni byl křehounký klid té dívky až moc vzácný… leč sama věděla, že by neměla na něco takového spoléhat, stejně do toho šla. Jako kdysi u Caila, i teď u Astrid viděla velký potenciál.
A nikdy by si neodpustila, kdyby jí unikl úlovek (hodně v uvozovkách, rozhodně o Astrid nepřemýšlela jako o věci, to si vážně nemyslete) v tak krásné podobě… zvlášť když šla s ní svou vlastní vůlí.

Těžko si vzpomínala na chvíli, kdy pro ni někdo něco udělal jen tak. Nesešlo nejspíš na tom, jestli to bylo ze slušnosti, dobroty srdce, protože to bylo správné... Nebo protože tomu někomu na ní záleželo. Při té myšlence se nepatrně otřásla. Všechna ta ozubená kolečka v její hlavě se začala ubírat nechtěným směrem - vnitřek lebky se jí otřásl pod vlivem síly dračího řevu a tváře se jí rozhořely, jako kdyby na kůži skutečně pocítila opravdový oheň.
Bylo to už dlouho, hodně dlouho. Většinu vzpomínek z předtím se jí povedlo úspěšně vytěsnit, ale i přesto si některá z nich občas našla způsob, jak se jí vloudit do vědomí a strašit a mučit ji. Toužila to zaplašit, utopit to v slaných vlnách moře, na kterém se to všechno stalo, ale nedokázala to. Mohla proto jen děkovat bohům za to, že ji v tu chvíli Foiette neviděla. Že neviděla to, jak zeleň jejích očí zajiskřila pod vlivem slz řinoucích se ven jako vodopád. Snažila se netřást, ale moc jí to nešlo. V důsledku toho se na svoji růžovovlasou přítelkyni jen víc natiskla, užívajíc si ten pocit, že po dlouhé době měla skutečnou společnost. Někoho, kdo ji viděl jen jako obyčejnou dívku, ne nic jiného.
V mysli se jí pořád dokola ozýval ten řev, slyšela zvuk praskání dřeva a mocné máchání křídel. Nebylo to stejné jako když byla ve svojí zvířecí podobě. Místo šelestu způsobeného peřím to bylo tlumené svištění vzduchu, který rozrážely velké a masivní končetiny. Když na moment zavřela oči, viděla ho. Viděla jeho temně žlutavé šupiny, jeho oči, které na rozdíl od těch jejích nesly místy sytě oranžové skvrnky. Nejen, že slyšela jeho řev, měla pocit, že ho i fyzicky cítila. A přišla si stejně slabá jako tehdy.

Když z té vzpomínky konečně procitnula, růžovovláska se od ní dávno odtáhla a Astrid na ni zůstala jen poněkud zaraženě hledět, než několikrát zamrkala, aby zahnala slzy a věnovala jí povzbudivý úsměv, kterým se to všechno pokusila smazat - pokud to vůbec bylo možné. Nevěděla, co se s jejím bratrem Kamenem stalo, ale cítila v sobě příšernou díru, obrovskou propast, kterou zanechala jeho ztráta. Postavil se za ni, i když byl dítě stejně jako ona - z nich dvou svoje přeměny ovládal podstatně lépe, ačkoliv na rozdíl preferoval tu dračí. Pokaždé se těšil, když mu otec slíbil, že mu pomůže naučit se ovládat svoji moc. Zavrhoval ty kořeny, které Astrid uctívala, ačkoliv si jinak byli velice podobní.
„Děkuju, opravdu si toho nesmírně moc vážím, Foie.“ Vděčně se na ni pousmála, než si zamyšleně prohrábla svoje kanárkově žluté vlasy, aby odpoutala myšlenky někam jinam. Ráda si v nich pletla copánky, ale ve Vargenu to lidé brali jako znak tamních „divochů“ a ona se pohybovala ve vyšší vrstvě, takže na podobné drobnosti mohla dost dobře zapomenout. Po příchodu zpět do Nescory si znovu mohla dělat co chtěla... Klidně by si mohla uplést copánky ze všech vlasů a nikdo by jí nemohl říct ani popel. Pokud už, tak spíš kvůli odstínu jejích vlasů, než kvůli účesu. A to bylo zatraceně osvobozující.
„To zní moc hezky. Je úžasné, že takhle držíte pohromadě.“ Svým způsobem to chápala. I posádka Kërrovy lodi držela spolu, ale rozhodně ne tolik. „Ruku k dílu určitě přiložím, moc ráda. Sice nevím, jaké místo na mě u vás na lodi čeká, ale jsem si jistá, že se už nějak zvládnu přizpůsobit.“
Při její poznámce o škrábání brambor se pobaveně poušklíbla. K tomu ji nikdo na lodi nikdy nenutil, ale na souši si toho užila ažaž. Začínala pěkně hluboko a dělala jedny z těch nejpodřadnějších prací, než pro ni našli lepší využití. Dokud ji ale někdo nebil, nenechával spát v malé kleci a nenutil ji setrvávat jen v lidské podobě... Vždycky to nějak přečkala. Ačkoliv byla křehká, uměla si najít nějakou tu skulinku, díky které se jí všechna ta svinstva podařilo přečkat. Za osamělých a horkých nocí si ve Vargenu namlouvala, že do ní přešla bratrova síla a on na ni takhle dohlížel.
Při té myšlence se zhluboka nadechla a na moment zavřela oči, aby zarazila další slzy. Už ukázala dost slabosti.

Viděla, jak v očích Astrid pořád svým způsobem kvete smutek, jak pořád bojuje se slzami, a bylo jí líto, že ji nezná tak dobře, aby věděla, jak je zaplašit. Chtěla to vědět. Chtěla vložit zájem do těch malých maličkostí, do takových drobností, jako je například znalost toho, jak jí zaplašit smutek, jak ji rozveselit, jak moci v těch krásných zelených očkách rozžehnout plamínek veselí. Každý vypadá mnohem lépe, když je rozveselený – a to jak zevnitř, tak i na povrchu.
Navzdory tomu, že u většiny lidí se s tím moc neobtěžovala, u těch pár vyvolených si takové drobnosti obvykle ukládala do paměti. U své posádky, aby byla víc konkrétní. A vzhledem k tomu, že se k ní teď mohla skoro začít počítat i Astrid… zahrnovalo to i ji. Rozhodně by byla ráda, kdyby žlutovláska zapadla do jejich řad, měla pro to docela dobré předpoklady, když to zjevně nebyla první pirátská loď, jejíž palubu měla obývat. A dokud do toho měla Foie co kecat – a to jako první důstojník své lodi bylo téměř vždy, dokud se jí nepostavil Räley, ale ten jí ve spojitosti s výběrem lidí již ze zmíněných důvodů docela důvěřoval – Astrid měla na palubě její lodi bezpečné útočiště.

„Takže,“ začala veselým tónem. Musela se trochu přemáhat, pohled na plačící andulku nebyl moc veselý, naopak byl jako kopanec tragédie, ale zlepšovala to vidina toho, že jí to možná může vynahradit, když jí zkusí odvést myšlenky. To byla vděčná sázka téměř na jistotu.
„Čeká nás docela dlouhá cesta, drahá Astrid. Nejsem si jistá, zda jsi upovídaná nebo spíše zamlklá, ale bylo by fajn se třeba trochu seznámit, když už máme společně cestovat… a pokud se mnou máš v dobrém vstoupit na Fantoma úsvitu. Ráda bych se o tobě něco málo dozvěděla. Něco víc než to, že umíš překvapit třemi podobami, jaké je tvé jméno a to, že máš krásnou tvářičku,“ pousmála se na ni laškovně, zatímco vypouštěla poslední slova. Z jejích předchozích reakcí tušila, že jí to zase nějaké rozpaky přinese, a napůl to bylo proto, že ji bavilo ji škádlit, a napůl proto, že se jí potom myšlenky stáhly od té žalostné části. A kvůli obojímu se jí vyplatilo to udělat.
Navíc… taky to bylo částečně hodně pro ten první důvod. Ne, že by si to vyčítala, pochopte ju.

„Takže, Astrid… jaképak jsou tvé vyhlídky? Kam by ses někdy chtěla podívat, co bys chtěla dělat?“ pousmála se na ni. „Máš svobodu, nemusíš se nikomu zodpovídat – teda, dokud neuděláš na palubě nějaký problém, to by pak asi Räley moc nesouhlasil. Ale do té doby máš plné moře možností. Co bys chtěla zkusit? Do čeho by ses chtěla pustit? Kam tě srdíčko táhne?“
Vážně do toho vložila všechno svoji zvědavost (a že jí nebylo málo). Chtěla o dívce zjistit, co to jenom šlo, a sny byly docela dobrý způsob toho, aby o sobě člověk nepřímo něco řekl. Prozrazovaly vaše naděje, vaše principy, tendence, váš způsob uvažování. Dělaly z vaší záhady hádanku, které začínáte pomalu přicházet na kobylku. A to bylo to, po čem u Astrid prahla.

Naslouchala jejím slovům a pokoušela si urovnat svoje zmatečné myšlenky. Foiette měla pravdu, pokud se společně měly vydat na loď a následně se někam plavit, měly by se poznat. Faktem ale bylo, že Astrid neměla moc co říct. Neměla žádné zvláštní schopnosti, nebyla výjimečná. Mohla sice říct, že už s pirátstvím má svoje zkušenosti a nebude pro ni nejspíš problém se začlenit z hlediska dovedností a zvyklostí, ale víc... Co říkat? Znala už všechny tři její podoby a to bylo nejspíš nejvíc, co o ní asi tak mohla vědět. Znala její původ a dostalo se jí náhledu na její zoufalství. Viděla, že byla zlomená a poznamenaná stínem minulosti. Její slzy ale měly konečně utichnout, měla se nadechnout a sebrat se. Tak jako pokaždé.
Když pomaličku otevřela oči a vypustila vzduch ze svých plic, nasadila optimistický úsměv a upřela pohled na svoji novou kamarádku. Nebyla si jistá, co jí o sobě prozradit. Alespoň ne o sobě jako o člověku, o svojí osobnosti, protože měla pocit, že už snad ani žádnou neměla. Pokaždé se ujala nějaké role a ta ji vytvarovala. Když dostala do ruky šavli, byla neohrožená bojovnice, když jí vrazili do ruky mop nebo koště a šlehli ji bičem po zádech, sklonila hlavu a byla tichá, pracovitá a pečlivá služka. A když jí Kërr navlékl na prst ten prsten... Byla poslušná, elegantní a okouzlující dáma. Co byla teď? Neměla sebemenší tušení. Přišla si jenom jako prázdná skořápka od vejce, které vyteklo ven a dovnitř už se nahnat nedalo. Mohla se snažit běhat za zbytky toho, co považovala za svoje vlastnosti, ale stejně by nic nechytila. Byla ztracená, roztroušená na nejrůznějších místech. Od potopeného člunu kdesi v oceánu k pirátské lodi, honosnému panství nebo špinavé kobce. Musela tomu všemu nejspíš dát volný průběh, aby se znovu našla. Všechno se to v ní muselo pomaličku probudit a vyplout na povrch, nemohla si to vynutit, ačkoliv by si to přála. Chtělo to čas a prostor.

„To záleží na situaci. Chceš abych byla upovídaná nebo zamlklá? Jsem zvyklá přizpůsobovat se očekáváním a přáním druhých, osobně mi na tom příliš nesejde. Ale souhlasím, poznat se je dobrý nápad. Jenom doufám, že když ti o sobě něco prozradím já, oplatíš mi to. Nemůžu říct, že bych nebyla zvědavá... Jsi vážně nesmírně zajímavý člověk, Foie.“ Nepatrně se na ni pousmála, až se jí v zelených očích zajiskřilo. Nebyl to sice odlesk naděje, ale bylo na ní cosi vřelého a vlahého. Snažila se být přátelská a vlídná, protože si uvědomovala, že jí začíná záležet na tom, aby ji ta růžovovlasá dívka měla ráda. Nechtěla přijít o její přízeň a zároveň toužila zjistit, jaká byla. Mohla klidně prahnout i po jejích tajemstvích, ale mnohem víc ji zajímalo, po čem toužila. Co si přála ona, o čem snila. Ambice toho o člověku mnohdy prozradily značně více, než jejich vlastní představní, protože každý měl tak trošku tendence vytáhnout to nejočividnější a nesvěřoval se s tím, na čem skutečně záleželo.

Její otázka v ní vyvolala novou vlnu zmatení. Jistě, uvědomovala si, že byla svobodná. Už se nemusela vázat k tomu, co ji dříve táhlo zpět a drželo na místě. Nic z toho už neplatilo, byla svojí vlastní paní, směla dělat rozhodnutí sama za sebe a ačkoliv musela za každý podobný krok nést důsledky, bylo to vzrušující. Kdyby chtěla, mohla by se klidně stát pouliční zlodějkou, přidat se ke kejklířům a prodávat svoji druhou podobu jako kouzelnou show. Byly to možnosti, ale ona se rozhodla jít s Foiette. Vstoupit na neznámou loď plnou neznámých lidí, plout se neznámo kam. Sice se toho trošku bála, protože s loďmi už měla i nějaké velice neblahé zkušenosti, ale nějak zvlášť ji to nezarazilo. Nemohla se tím nechat strhnout, protože by si tím podkopala nejnadějnější možnou cestu.
Navzdory tomu všemu ale neměla sebemenší tušení, co přesně by chtěla dělat. Bylo jí vcelku jedno, jaká práce jí na palubě bude přidělená - i kdyby nakonec jen škrábala brambory, pomáhala s vařením, drhla nádobí a podlahy, přijala by to. Byla zvyklá brát věci tak, jak byly, protože jí osud naučil, že je někdy lepší sklonit hlavu, než kolem sebe kopat v zoufalé snaze se osvobodit. Tak jako to udělal její bratr... Než ho zabili. Při té myšlence tiše polkla a položila si ruku na srdce, aby se uklidnila, než upřela oči na Foiette a věnovala jí pobavený polovičatý úsměv.
„Upřímně netuším. Půjdu s tebou na loď a uvidíme, jakou práci dostanu. Nemám žádnou představu toho, co bych chtěla dělat, já... Nějak si s tím úplně nevím rady. Tak dlouho jsem žila podle toho, co chtělo ostatní, že nemám sebemenší tušení, co bych chtěla já sama. Hádám, že pro začátek mi stačí fakt, že můžu svobodně dýchat a nemusím se ohlížet zpátky. Nemusím se bát, kdy se za mnou někdo přiřítí a udeří mě, protože jsem si dovolila promluvit. Dostalo se mi svobody, to je nejspíš největší dar, jaký jsem si mohla přát. Ať už se Fantom úsvitu bude plavit kamkoliv, tu cestu uvítám. Už mě totiž nic neškrtí a nedrží na místě, jsem zkrátka... Volná, svobodná. A díky bohové... Nebudu se muset nést v otrhaných hadrech a snášet nadávky a tvrdě dřít jako otrok. Ani nebudu chodit škrcená drahými šaty a nebudu se muset usmívat na lidi, které ve skutečnosti nenávidím, jen abych se zavděčila muži, který si mě chtěl vzít, protože jsem jiná. Já jsem já, ačkoliv netuším, co přesně to znamená... A uvidíme, co bude dál. Myslím, že celý můj osud je ve hvězdách, protože mám najednou tolik možností, že je nesmírně těžké se jakkoliv rozhodnout.“

Překvapeně ji sledovala, když se jí tak bezelstně zeptala, kým chce, aby byla. To ji zarazilo, upřímně – nechtěla, aby byla ničím víc ani ničím míň než sama sebou.
Pro Foie bylo nemyslitelné, že by jí někdo nařizoval, zda má být ukecaná nebo zamlklá, veselá nebo smutná, jakákoli jiná, než jaká chtěla sama od sebe být. Tedy, až na pár situací, kdy od svého kapitána zaslechla, ať už konečně zmlkne, ale to byla jiná pohádka. „Nechci, abys byla jakákoli jiná, než jaká sama chceš,“ pronesla klidně, ale v duchu jí zuřila bouře, která se komíhala od vzteku vůči těm, co jí takto dokázali namluvit, že má poslouchat ostatní spíš než sebe, přes smutek za to, že s tímhle bude mít dost mizerný čas s tvorbou vlastních názorů a pohledů, až po vlastní odhodlání postarat se o to, že u jí nikdy nikdo nebude říkat, co si má myslet a kým má být. „Buď tebou. Buď tou, která se ukrývá pod všemi těmi naučenými maskami, tou, které patří to rozechvělé srdíčko pod levou plící. Buď prostě Astrid.“

Bezmyšlenkovitě přikývla na to, co jí Astrid řekla. „Ráda ti o sobě na oplátku něco málo prozradím,“ přijala to, než se jí v očích zablesklo. „Otázku za otázku, dobře? Položila jsem ti jednu, ty máš teď nárok položit další. Když se ti na něco nebude chtít odpovídat, nemusíš… dobrá? To zní fér, ne?“ pousmála se a doufala, že to dívka přijme, jelikož tohle byl docela fér způsob, jak se o tom druhém něco dozvědět. Často tuhle malou hru z rozmaru hrála s nováčky na lodi, takže vlastně byla právě ve stejné situaci – jen teda s tím rozdílem, že Fantom byl právě kdesi na moři a ona se s ním měla setkat až za několik dlouhých dní. Otázky byly super způsob, jak prolomit ledy, a když se zamyslela nad tím, jaká štreka cesty je čeká, než obkrouží La’Dorei a dostanou se do jižního přístavu, zdálo se to jako skvělé zabití nějakého toho volného času, který by jinak strávily jenom tím, že by vedle sebe kráčely. Teď se do toho aspoň může vložit konverzace.
Naslouchala Astridině odpovědi a poté se na ni usmála s nadějí vtisklou do rtů. „Vezmi si na to rozhodnutí tolik času, kolik jenom potřebuješ. Ať se rozhodneš jakkoli, pokud tě to učiní šťastnou, stojí to rozhodně za to, ať to bude cokoli, dobře?“
Nadechla se, nechala vítr, který se proháněl kolem, jí rozházet vlasy, a na chvíli si z hlavy sňala klobouk, od nímž jejich drtivou většinu skrývala. Prohodila si vlasy dopředu a nechala z nich vítr vytvořit rozcuchané růžové hnízdo. Pohazovala si automatickými gesty se svým zbožňovaným, místy odrbaným třírohákem, než se otočila k Astrid. „Dobře… jsi na řadě. Pokud tě něco napadá, na co by ses chtěla zeptat, do toho.“