Město La'Dorei

Nechtěla působit nějak nepříjemně nebo snad neomaleně před Matthewem, ale zkrátka si stejně stála za tím, že pít smetanu bylo barbarství, jen by to nahlas kvůli němu nepřiznala takhle doslova. Jo kdyby byla někde sama s Mathëem a on si, nedej bohové, objednal smetanu, tak to by mu to ještě pěkně opepřila, ale tady nic doslovně neříkala. Ono stačily její pohledy, který nejen Mathëo jednoduše odtušil, co znamenaly. No jo, jenže mohl jí pak něco říct? Vždyť nic neudělala. Doslova jen dýchala a nic neříkala. To byla prostě její strategie, nic neříkat a jen naznačovat. Ve finále to Mathëa štvalo ještě o to víc, ale nikdy nezůstal uražený dlouho. Zkrátka to nezvládal.

"Děkuji, Matthew. Alespoň někdo v této místnosti to dokáže ocenit." Zamumlal Mathëo bez uvědomění si toho, že tím možná narazil omylem i na Aslaug. Myslel to v tu chvíli jen a pouze na Maríu, ale tak co s tím, když obě měly očividně v tomhle ohledu stejný názor, s kterým on prostě nesouhlasil. Snažil se chovat slušně i k Aslaug, ale to by se nemohl špičkovat s Maríou, protože jakákoliv narážka v té situaci mohla být i nechtěnou narážkou na Aslaug, což si on neuvědomoval.
"Chápu, Matthew. Omlouvám se, pokud to vyznělo mířené na vás, ale vy jste přeci jen kocour, k nim smetana patří, ale můj bratr ne. To že má spřízněného lva, neznamená, že by měl vymetat zásoby smetany, kamkoliv kam teď přijde." Na to se na ni pro tentokrát dotčeně podíval Apollo a nespokojeně zamručel. "Náhodou. Ta smetana chutná i mně. Je fakt dobrá, ale to ty vědět nemůžeš, že ano?" Na to zvládla María jen vypustit zoufalý povzdech. "Teď ne, Apollo, prosím." Zamumlala a pak trochu naklonila hlavu, jako by to udělala paradoxně spíš kočka, když začal mluvit o jejich špičkování a měl svým způsobem pravdu. Nikdy to nemyslela zle a ani Mathëo nebýval skutečně uražený, ale prostě to k nim patřilo. "Ale jo... I když to moc nepřiznávám, máte svým způsobem pravdu. Ať je co je, je to můj bráška a i kdyby mě štval sebevíc, tak se na něj vyloženě zlobit nedokážu." Pronesla a věnovala Mathëovi malý úsměv, který jí ochotně vrátil a to i na úkor toho, že zrovna upíjel ze sklenice smetany. "Však já taky ne." Hlesl nakonec a pokračoval v hlazení Matthewa na svém klíně. "Díky..." Špitl směrem ke kocourovi na svém klíně za to, že to takhle podotkl, protože to okamžitě Maríu srovnalo do latě.

Vážila si vlídných slov jich obou. Mít někoho po boku, kdo by jim mohl pomoct se rozhodně hodilo. Ne že by si necenila Milese, Apolla nebo dokonce snad Mathëa, ale mít někoho, kdo se v Nescoře skutečně vyznal a ještě k tomu jim mohl pomoci i s tlumočením, bylo rozhodně velice dobré. "Děkuji moc vám oběma, vážně si toho cením. Jsem ráda, že jsme měli to štěstí, abychom hned při prvních okamžicích v Nescoře narazili na dva mladé milé ochotné lidi, jako jste vy dva. Opravdu vám jsme oba dlužní ještě na hodně dlouho." Pronesla a vlídný úsměv, který jí Aslaug věnovala, jí okamžitě oplatila. Na to Mathëo rychle přikývl a při neustálém hlazení Matthew, se taky na chvilinku podíval na Aslaug. "Rozhodně s Mary souhlasím. Jsme vám oběma zavázaní za to, jaké úsilí už teď vkládáte do toho, abyste nám pomohli. "A i kdyby sestra nechtěla, tak já velice rád poznám alespoň blízké okolí, jak jsem říkal už na začátku." Pronesl s úsměvem a opět obrátil svou pozornost zpět na Matthewa.

Sedět mezi takovými barbary bylo nejen skličující, ale především vyčerpávající. Naštěstí měla oproti ctěné a zároveň i nebohé Maríe jistou výhodu v tom, že byla na Matthewovy způsoby už tak nějak zvyklá, což se o ní říci nedalo - byť do toho byl samozřejmě zapojený i její bratr, který k veliké nelibosti Aslaug Matthewa ve všem podporoval, jako kdyby se celá léta hledali. V případě toho prohnaného kocoura si tím rozhodně byla jistá, ten se svým černým a huňatým kožichem vymetal kdejakou krčmu, sál i dům ve snaze najít svoji vysněnou spřízněnou duši... A když se objevil ten mladík, prakticky narazil na svatý grál, jenom naplněný tou zpropadenou smetanou, na které evidentně oba ujížděli víc, než bylo zdrávo.
Velice podobným způsobem ale došlo ke šťastnému nálezu i pro ni, protože sestra onoho zmíněného smetanožrouta byla doopravdy překrásná, navíc i okouzlující. Někomu takovému rozmarná Aslaug jednoduše nebyla schopná odolat - a tak byť se doposud držela vcelku zkrátka (alespoň na svoje poměry, samozřejmě) už v hlavě pomaličku snovala plány na to, jak si Maríu tak trošku přivlastnit. I kdyby to mělo být jen na pár nocí, nedokázala popírat to, že ji opravdu silně přitahovala. A dost možná by mohla být ochotná i upustit od svojí typické dravosti a pokusit se o trošku vlídnosti, přeci jen byla María naprosto výjimečná. Zářila mezi záplavou ostatních žen, co se už vystřídaly mezi drápy oné zlovolné rusovlásky.

„Ach, jděte. Samozřejmě, že to tu někdo dokáže ocenit. Však on si sem kolikrát ze zoufalství tahá toulavé kočky na jednu velkou smetanovou hostinu, takže pokud hledáte někoho, kdo s vámi půjde do party a bude labužnicky vychutnávat onu božskou manu, co vám tolik zachutnala... Stačí otevřít zadní dveře a zakvrdlat lahví a bude.“ Tu poznámku si jednoduše nedokázala odpustit, byť už z ní táhlo na sto honů, že to myslela jízlivě. Na druhou stranu si ale na tváři ponechávala ten svůj sladký, mírně tajemný a vlídný úsměv, protože ona zásadně vraždila tím nejpomalejším jedem.
„S tím nemůžu nesouhlasit, drahá sestřenko. Tady ctěný don Mathëo má zkrátka vytříbený vkus... A buďme k sobě upřímní, ano? Smetana je naprosto neškodný nápoj, co nikomu a ničemu neškodí. Podobně jako pár skleniček vína, ani smetana není špatná. Vezměme si to tedy z odlišného úhlu: jsou podstatně horší věci, jaké by do sebe mohl člověk lít. Možná je to dosti neobvyklá volba, co se nápoje týče, ale rozhodně ne vyloženě špatná.“ Oponoval Matthew, což Aslaug přimělo velice rychle protočit oči a tiše vydechnout. Byla v neskutečném pokušení se s ním o tom začít hádat, protože bylo absurdní aby spolu dva muži pili smetanu, ale nechtěla si to pokazit u Maríi, takže si svoje kousavé poznámky raději nechala na jindy.
I přes tu zlovolnost a chuť někoho neustále slovně cupovat na kousky, vlastně se začínala docela uvolňovat. Když ale došlo na to malé smíření mezi Mathëem a Maríou, příšerně ji bodlo v hrudi. Už mnohá léta neměla zrovna dvakrát pocit, že by její srdce snad plnilo jinou funkci než fyzickou, ale najednou... Pozorovala ty dva a zmocnila se jí šílená úzkost, protože v obou sourozencích najednou spatřila sebe s Valeriem. To v ní vyvolalo náhlou a vskutku divokou emocionální bouři, jejíž důsledkem byla drobná slza, co jí stihla v mžiku stéct po tváři dřív, než ji dokázala zamaskovat. Když ji spěšně setřela z líce, zamumlala nesourodou omluvu a zmizela z pokoje jako pára nad hrncem, odebírajíc se do vedlejší místnosti, aby se zklidnila.
Takové věci se jí ani zdaleka nestávaly často. Vlastně pochybovala, že snad kdy v životě ještě něco ucítí... Ale stalo se to. Roky hledala způsob, jak v sobě vyvolat ztracenou rovnováhu a upínala se k jednomu člověku za druhým v naději, že najde náhradu za svého bratra. Hledala útěchu, podporu... Lásku. Nikdo a nic jí ale nemohl dát to, po čem tolik toužila. Pouto mezi ní a jejím bratrem bylo nejen neobvyklé, bylo naprosto jedinečné. Přišli spolu na svět a společně měli i odejít, měla zemřít přesně v ten samý moment, kdy jejich otec zrádně Valeria zabil. To se ale nestalo. A ona místo toho skončila s kocourem na krku, protože Matthew byl asi nejméně vzdálený tomu, co od svojí trvalé společnosti očekávala.

Přišlo mu značně podivné se takhle otevřeně bavit o věci, co v jeho světě měla nevyčíslitelnou hodnotu - na druhou stranu byl ale nanejvýše zvyklý na pochyby a nejrůznější narážky, protože přeci jenom žil ze všech možných lidí právě s Aslaug. A pokud zrovna ji mělo něco vystihovat, tak to byla jízlivost: ať už se dělo cokoliv, i kdyby bylo okolní město v plamenech a lidé křičeli v ulicích, ona by si stejně našla čas a způsob, jak si do něj rýpnout kvůli smetaně. Evidentně ji to svým způsobem štvalo i fascinovalo, což byla věc s jakou byl Matthew vlastně docela v klidu. Neměl na výběr. Oba museli navzájem respektovat podivnosti i povahu toho druhého, takže si sice dost často šli po krku, to ano, ale v důsledku byli stále na jedné lodi. Jinak by totiž jejich křehké spojenectví ani trošku nefungovalo... A vzhledem k tomu, že se znali už notnou řádku let a společně nejen cestovali, ale i žili, tak se jim nějaká ta rovnováha najít podařila.
Samotného ho tedy vlastně nerozčilovalo to, že se obě dámy více či méně pozastavovaly nad jejich obdivem vůči onomu lahodnému nápoji, ale spíše se mu nelíbil ten přístup obecně. On sám byl zvyklý na to, že ať už se hnul kamkoliv a udělal cokoliv, Aslaug se po něm vozila - ale Mathëo přeci jen neudělal nic zlého. Jistě, pokud by se měli chovat doopravdy vybraně, pak by tím smetanovým šílenstvím jistě utržil pěknou ostudu, ale přeci byli v soukromí. V klidu a bez předsudků tvořených vnější společností. I proto byl nakonec šťastný, že napětí mezi nimi dvěma povolilo a oba sourozenci se opět trošku usmířili.

„Myslím, že tahle soudržnost je velice důležitá. Krev nebo ne, naše vazby na druhé je lepší udržovat a ctít... Byť se občas okolnosti zdají být vskutku bizarní.“ Vnesl do situace ještě špetku svého letitého náhledu ve snaze ocenit ten klid, co se nakonec mezi Maríou a Mathëem opět rozhostil. V tu chvíli se ale zničehonic zvedla a odešla Aslaug, která působila dojmem, že na moment zahlédla ducha. Celá zbledla, dokonce i její póza na několik vteřin postrádala tu typickou sílu a neoblomnost, takže když za ní zapadly dveře a v pokoji zbylo o jednoho člena méně, Matthew automaticky pozvedl hlavu a našpicoval uši.
„Omlouvám se za ten náhlý odchod. Obávám se, že si připomněla trošku... Bolestivou záležitost.“ Pronesl nakonec na vysvětlenou, aby nenechal svoje hosty v úplném stavu nevědomosti. Rozhodně je nemínil zasvěcovat do letité historie rodu, odkud Aslaug pocházela, jelikož vztahy mezi jednotlivými členy by rozhodně vydaly na několik obsáhlých románů, ale něco zkrátka říct musel. Nechtěl, aby se byť jen jeden z nich cítil zle, protože za to nemohli - on sám byl vskutku šokovaný tím, že se to té zrzavé lvice dotklo. Bylo totiž až příliš snadné zapomínat na to, že i ona měla rodinu, kterou doopravdy milovala. S každým dalším rokem se z ní vytrácely i ty poslední zbytečky citů a Aslaug díky tomu začínala působit jako kamenná socha, kompletně bez emocí a soucitu. To evidentně ale nebyla tak úplně pravda, díky čemuž se Matthew najednou cítil příšerně rozpolceně. Na jednu stranu chtěl jít za ní a promluvit s ní, utěšit ji... Ale zároveň věděl, že s ním by mluvit nechtěla. A pokud si něco opravdu nepřál, tak to bylo zhoršení její situace. Možná se s ní hádal a kočkoval, ale vlastně mu na ní svým způsobem pořád záleželo.

„A není třeba cítit se dlužně, drazí! My jsme oba poctění tím, že s vámi můžeme strávit čas. Jste opravdu vítanou společností a rádi pomůžeme, jak to jenom bude možné,“ dodal nakonec s nepředstíranou vlídností, jelikož mu na těch čtyřech začínalo opravdu dost záležet. Zprvu to bylo takové zvláštní a náhlé rozhodnutí... Ale přeci jen si k nim všem nacházel cestu - byť si tedy nejbližší byl rozhodně s Mathëem, vděčný byl i za Maríu, Apolla a Milese. Všechny je v hlavě řadil do pomyslné skupinky svých přátel a mínil na ně dát pozor, stejně jako jim co možná nejvíce zpříjemnit pobyt v Nescoře.
„Jistě, bude mi potěšení zhostit se role průvodce. Přeci jenom... Říká se, že kočka se dostane všude. To rčení můžu s klidným svědomím nejen potvrdit, ale také k němu rovnou přihodím i fakt, že díky tomu znám pár docela zajímavých a pěkných míst, které je škoda nenavštívit.“

Nic proti Matthewovi neměla, to chraň bohové, byla mu vděčná naprosto stejnou mírou jako Aslaug za to, jak jim oba pomáhali a byla celkově ráda za společnost. Mimo to byl vskutku galantní a choval se k nim vážně přátelsky. Vlastně jí byl vážně sympatický, vždyť měla taky ráda kočky, ještě aby jí pak sympatický nebyl. Jenže na tom celém byla jedna šmouha. Pro Mathëovi vylomeniny a, pro ní, nepochopitelné chování byl tak trochu jako benzín přilitý přímo do ohně. Měla pak tendence se s ním hašteřit ještě o něco více než obvykle, protože bylo mnohem složitější ho krotit, aby se nechoval jako totální barbar. Celý život byli sami a i když měl Mathëo Apolla, neměl nikoho dalšího, kdo by byl jeho přítelem. Ano, měl jí jakožto sestru a měl zvířecí spřízněnou duši, ale neměl vyloženě kamaráda a i když si byli v jistých věcech podobní, nikdy mu nemohla být takovým kamarádem, jakého hledal. Ve společnosti se chovali jinak, měli z části jiné záliby, naprosto jiný vkus a mohla by pokračovat do nekonečna. Potřeboval svou spřízněnou duši i v lidské podobě. A možná k jeho štěstí, ale malinko k její smůle to vypadalo, že Matthew byl zatraceně solidní adept na někoho takového. Nežárlila, to ani náhodou, ale pokud Mathëo potřeboval něco na to, aby se jeho pravé já rozjelo naplno, byl to někdo jako ten černý kocour, kterého zrovna vytrvale hladil v kožichu. Sama si říkala, jestli to tak má i Matthew, když si byli tak podobní. Neznala sice ani jeho ani Aslaug nijak dopodrobna, ale minimálně na ni působil čímsi podobným jako její bratr.

María se zkrátka u té její poznámky neubránila malému úšklebku. Tohle byl naprosto skvělý nadhoz na další mírné popíchnutí jejího drahocenného bratra a co by to byla za sestru, kdyby si to nechala pro sebe? "Nu. Chceš si zahrát na kocoura, Lvíče? Vsadím se, že bys taky přišel na sebemenší zakvrdlání lahví."  A když se setkala s Mathëovím nakvašeným pohledem, zakryla si pusu ledabyle hřbetem ruky, protože jí to pobavilo až moc na to, aby se ubránila škodolibému úsměvu. "No jo. Promiň, bráško." Dodala, ale ten pobavený úšklebek ji z tváře nezmizel, takže bylo otázkou, jak hodně upřímně to myslela. Každá taková poznámka na ni působila jako pobídku k tomu, aby s tím nepřestávala. Na to byla až moc rozjetá a naladěná do sarkastické nálady. I proto vlastně nemusela ani nic Aslaug říkat, protože María se sama toho jeho monologu chytla. Sice neplánovala rýt do Matthewa, na to mu byla až moc vděčná, ale nějak reagovat musela. "Omlouvám se, ale smetanu bych s vínem neporovnávala. Abych to upřesnila, rozhodně bych ji s ním neporovnávala v případě mého bratra. Jak jsem totiž řekla, k tobě to rozhodně patří, ale k Mathëovi? Vždyť nemá ani spřízněné zvíře kočku. Natož pak aby jí alespoň částečně byl. To zkrátka není normální, aby pil smetanu. A o to víc, když si ji vyškemrá na návštěvě. Není to slušné." Zamumlala tentokrát o něco vážněji. Pro změnu to nemyslela tolik ze srandy, spíš jako naprosto vážnou káravou výtku, na kterou Mathëo zareagoval pouhým nevěřícným zavrtěním hlavy a nespokojeným odfrknutím.

Když si pak ale María všimla toho, že se Aslaug začala koulet slza po tváři a než se stihla na cokoliv zeptat, odebrala se do vedlejší místnosti. Oba dva sourozenci nejdříve koukali poměrně zmateně, při čemž Mathëo se první podíval zpět na Matthew a přikývl na jeho vysvětlení. "To je v naprostém pořádku. Jen doufám, že to nezpůsobila nějaká naše pozn-" To mu ale okamžitě skočila do řeči María. Sama věděla, že nemít v takových chvílích někoho, kdo by tam byl pro vás a pomohl vám bylo to nejhorší a i když Aslaug znala teprve pár hodin, neměla to srdce to přejít bez povšimnutí. "Omluvte mě. Myslím, že tohle se žádá takovou menší dámskou promluvu. Jistě to tu beze mě oba dva zvládnete." Dostala ze sebe, než se postavila a rychle došla ke dveřím, na které zaťukala, vklouzla dovnitř a rychle je za sebou zavřela.
"Omlouvám se, že ruším. Můžu nějak pomoct? Chceš si promluvit o tom, co se ti děje? Do ničeho tě nenutím, ale vím, že to může mnohdy pomoct více než samota." Pronesla opatrně, než k ní došla a z kapsy jí podala látkový kapesník. "Tak co říkáš na to, že bychom si v klidu sedli a povyprávěla mi o tom, co se stalo?" Zeptala se a věnovala jí přátelský úsměv

Přišlo mu nanejvýše ofenzivní, jakým způsobem obě dámy mluvily o přivolávání a smetaně. Samozřejmě, že by přišli na sebemenší zakvrdlání lahví! Kdo by také nepřišel, když byla v nabídce lahodná smetana? Tohle už nebyla otázka cti nebo chování, byla to naprosto přirozená reakce. Kdokoliv s vytříbeným vkusem a citlivými chuťovými pohárky by takové volání ocenil, natož pak oni dva s Mathëem. V tomhle tedy byl se svým novým přítelem rozhodně za jedno. Co víc, nejen s ním! Nepochybně by souhlasili i Apollo s Milesem, o tom nepochyboval. Podporu u nich ale nevyhledával, neboť na druhou stranu netoužil po rozpoutání jakéhokoliv sporu, takže to kočkování mezi Maríou a Mathëem nechal být a dal jim prostor, aby si ho řešili po svém.

„Musím říct, že mě vskutku hřeje u srdce ta možnost vás pozorovat, jak se pošťuchujete. Pokud je tohle projev lásky mezi sourozenci, jsem upřímně dojatý.“ Odvětil Matthew spokojeně, jelikož mu celou dobu vrtalo hlavou, zda se v tomhle ohledu pletl nebo ne. Přišlo mu to celkem rozkošné - jistě, chvílemi ta situace začínala působit poněkud více vyhroceně, ale stále nešlo o nic hrozného. Pokud ano, jistě by zakročil.
„Smetana je výborný nápoj, moje milá. A pokud bychom se měli zaobírat tou logikou... Pak by mnohé dámy nemohly pít dle svojí libosti, protože by pro ně některé nápoje byly příliš silné a jejich pití barbarské. Tahle svoboda je sice mnohdy matoucí, ale dokud naše preference nezacházejí až příliš daleko na hranici únosnosti, může to být i zajímavý detail, co člověka činí snáze zapamatovatelným a jedinečným. Každý máme konec konců něco.“ Nakrčil mírně čumák, ale jinak se vlastně nijak významněji nepohnul. Na to byl až příliš spokojený na svém místě - a bohové věděli, že se ho nemínil jen tak snadno vzdát.
„Nemluvě o to, že si Mathëo nic nevyškemral, já se velice rád podělil.“ Dodal nakonec ještě viditelně pobaveným hlasem, protože měl upřímnou radost z toho, že si našel společníka s podobnými zájmy a stejnými chutěmi. Takové věci se zkrátka nedaly nepočítat.

Dámská rozmluva mezi Maríou a Aslaug Matthewa ale doslova zvedla na nohy. Během mžiku se postavil a provedl naprosto ukázkový kočičí hřbet, načež se obrátil směrem k Mathëovi a pomaličku přivřel oči, evidentně trošku rozespalý z toho příjemného ležení a hlazení.
„Bylo, ale nevyčítej si to.“ Zavrtěl hlavou klidně, než krátce pohlédl na dveře, za kterými zmizely obě jejich společnice. „Aslaug je na tohle trošku háklivá. Není to tak, že by vám to zazlívala, ale... Přišla před lety o svého bratra, dvojče. Nikdy jsem ho nepoznal, ale dle všeho si byli opravdu velice blízcí - po jeho smrti ztratila kontakt se svojí rodinou ze strany otce, což ji dost ovlivnilo. Díky tomu je... Nu. Nejspíš tušíš, na co narážím.“ Věnoval Mathëovi velice významný pohled, než si zívl a znovu se posadil, stáčejíc kolem sebe huňatý černý ocas.
„Bude to v pořádku. Upřímně bych si teď mnohem více dělal starosti o nás než o ni. Kdo ví, s čím se ty dvě vytasí... Obě jsou bystré a rády vtipkují, asi bychom se měli připravit na nějakou levárnu.“

Rozhodně bylo na místě, aby nereagovala až tak drasticky, ale bohové... Nedokázala si pomoct. Nenáviděla ten pocit, když ji někdo viděl zranitelnou - po smrti Valeria si přísahala na smrt, že nikdy nedopustí, aby s ní kdokoliv zametal. A přesně to také mínila dodržet, takže jakmile ucítila ten osten bolesti ve svém srdci, raději se klidila z očí, aby měla prostor to v soukromí vydýchat a vrátit se opět se svojí typickou a absolutně neoblomnou silou.
Ani v nejmenším však nepočítala, že se María zvedne a vyrazí za ní. Proto když za sebou zaslechla zvuk dveří, automaticky se obrátila s určitou podrážděností vepsanou ve tváři, připravená vyjet na Matthewa, u kterého by napůl očekávala, že za ní půjde. Místo toho se ale setkala s Maríou a její neuvěřitelnou vlídností, která ji absolutně odzbrojila. Na něco takového nebyla zvyklá. Lidé se k ní nechovali takhle... Hezky. A pokud ano, pokaždé jim o něco šlo, čehož Aslaug pochopitelně využívala ke svému osobnímu prospěchu. V tomhle případě ale nic podobného necítila, právě naopak. Zdálo se, že ta situace byla naprosto upřímná. A to ji mátlo.

„Nerušíš, to nic.“ Zavrtěla hlavou s nepatrným úsměvem na tváři. Doopravdy netušila, že ji napadne za ní přijít a pokusit se jí podat pomocnou ruku a vlahou podporu, ale stalo se: a Aslaug, co Maríu od samého počátku plánovala tak trošku zneužít jako to měla ve zvyku, najednou pochybovala o správnosti svého rozhodnutí. Zkažená byla sice pořád, o tom žádná, ale musela se na to všechno zadívat s určitým odstupem. Přehodnotit to.
„Nic to není, jen... Vzpomínky. Připomnělo mi to staré doby, kdy byl můj bratr ještě naživu.“ Odpověděla nakonec s naprostou upřímností. To nedělala zrovna často, jelikož zastávala názor, že pravda se měla raději uchovávat a nepředávat dál, jelikož ji bylo až příliš snadné zneužít, ale... Copak by snad mohla lhát? María byla tak opatrná a vlídná, snažila se jenom pomoct. Na něco takového bylo těžké nereagovat, dokonce i pro ledovou královnu jako byla ona.
„Díky.“ Pokývla nakonec hlavou, než vděčně přijala od Maríi kapesník a usadila se na nedalekou židli, otírajíc si slzy. Za ty na sebe byla pekelně naštvaná, protože porušila svůj slib a projevila takovou dávku slabosti, že jí z toho bylo až zle, ale... Teď už bylo příliš pozdě na to se rozčilovat nad tím, co se stalo. Nemohla to změnit, pouze přijmout a nějak zahladit.
„Naše rodina je komplikovaná, jednoduše řečeno. Před lety se otec zbláznil a zavraždil mého bratra, než vzal život i sobě. Od té doby jsem... Nevrátila jsem se domů. Vím, že tam v současnosti žije můj mladší bratr, s kterým jsme si nikdy nebyli příliš blízcí, ale to místo je absolutně prokleté. Jenom očekávám, kdy konečně přijde chvíle, aby lehlo popelem a celá ta záležitost byla pohřbená společně s panstvím. Bohové ví, že takhle zlá krev mezi rodinou je skutečným prokletím - když člověk nedokáže vycházet s vlastními, jak by mohl pak fungovat se zbytkem světa? Je to hrozně smutné.“ Mírně zavrtěla hlavou, než se zhluboka nadechla a nakonec nasadila vskutku oslnivý a povzbudivý úsměv.
„Ale na tom nesejde, je to minulost. Bohužel ta ztráta i po letech bolí... Taková je cena za to, když člověk přijde o svoji druhou odloučenou polovinu.“

"Láska? Co je to?" Zeptala se a zatvářila se na oko zmateně, než ale rychle zavrtěla hlavou a trochu se pousmála. Měl svým způsobem pravdu. I když se kočkovali, jinak to ani nešlo, byl to totiž jistý způsob projevu sourozenecké náklonnosti i když poněkud zvláštní. "Ale jo. Ber to s rezervou. Dá se říct, že to k našemu sourozenectví patří." Řekla poměrně neurčitě, než se podívala na Mathëa, který měl stále na tváři nasupený výraz akorát, že při tom tentokrát usrkával smetanu. Když u něj nakonec vztek poměrně ustoupil, položil sklenici na stůl a otřel si z pusy zbytek smetany hřbetem ruky, než nasadil zpátky svůj přátelský úsměv. "No jo. Souhlasím. Neřekl bych, že se nenávidíme. Ba naopak. Tohle je zkrátka výsledek v našem případě." Pronesl a pokrčil rameny.
K její nelibosti musela bohužel přiznat, že měl Matthew svým způsobem pravdu co se týkalo té smetany, ale jí spíš na tom celém vadil ten fakt, že si takhle oraženě o tu smetanu řekl, když byli na návštěvě a už takhle jim pomohli mnohem více, než byla po nich schopná chtít. "Dobrá... Dávám ti alespoň trochu za pravdu, ale já jsem prostě z nás dvou ta, která by si o to na návštěvě takhle neřekla. Mathy byl zkrátka vždy ten oprsklejší a mně to bývá trochu proti srsti a on to moc dobře ví, toť vše. Nemyslím to nijak osobně proti vašemu výběru nebo něco podobného. A přiznávám, že to ode mě nebylo dvakrát nestranné." Zamumlala trochu si povzdechla nad tím, že to vůbec přiznala. "Wow, překvapuješ ségra. To je poprvý, co si něco takhle nahlas připustila." Pronesl Mathëo s menším úšklebkem, jenže to nebylo ani zdaleka to nejsprávnější místo, do kterého by měl kopat, když byla v rozladěné náladě. To si ale absolutně neuvědomil, dokud na něj nehodila poměrně naštvaný pohled doplněný o pozvednuté obočí. "Myslíš, že to mění cokoliv na tom, že pokud mě doopravdy naštveš, můžu ti vrazit do toho tvého čumáku? Neštvi." Zabručela podrážděně, a pohrozila mu pěstí. Sice se nervali, ale trochu hrůzy pouštět musela, no ne? Jenže pak se okamžitě zarazila. Nechtěla dělat bordel před Matthewem a Aslaug. "Pardon..." Špitla, než se usadila uraženě zpátky na pohovku a Mathëo se jen smutně zadíval do země.

Když se pak hned vzápětí zvedla a vypařila se do vedlejší místnosti, omluvně se podíval na Matthewa a trochu si povzdechl. "Promiň za ní. Sem tam plácnu něco, co jí dokáže zranit a tohle bylo přesně ono. Taky jí to trochu připomnělo její minulost a to není nikdy dobré. Pokud jsem něco mohl kolosálně podělat, tak je to tohle, ale zároveň by se měla rychle uklidnit. Vzhledem k tomu, že šla zkontrolovat Aslaug, tak si myslím, že rychle přesměruje svoje myšlenky jinam. A dobrá. Doufám, že to Mary nějak vyřeší a pomůže jí. Na tohle je fakt dobrá." Pronesl a začal ho opět hladit v kožichu. "Chceš podat tvoji smetanu? Leží ti tu celou dobu a chápu, že se asi kvůli jednomu napití nebudeš chtít přeměňovat. Můžu ti tu sklenici podržet, jestli chceš." Pronesl a věnoval mu přátelský úsměv, než se nad tím zamyslel. "Myslíš, že by se mohli proti nám obě dvě spolčit a udělat nám nějaký naschvál?" Zeptal se ho zvědavě, než upil ze své sklenice smetany. "No, důležité vědět je, že María téměř pokaždé útočí v noci, protože ví, že nevydržím celou noc vzhůru a pak toho využije. Nevím jakou taktiku by mohla mít Aslaug, ale u Maríi se mi téměř nestalo, že by na mě dělala levárny za bílého dne." Pronesl, aby to uvedl na pravou míru.

"Přišlas o svého bratra?" Zeptala se překvapeně, než jí věnoval lítostivý pohled a zhluboka vydechla. Nedovedla si to představit. Ať už byla jakkoliv někdy na Mathëa naštvaná, věděla moc dobře, že jeho ztráta by jí naprosto zničila, a to se považovala za hodně silnou a hlavně nezávislou. "Ach jo, to je mi vážně líto, Aslaug, nedovedu si to představit. Je nějaký způsob, jak se vyhnout tomu, aby ti to takhle ubližovalo? Co byla přesně ta příčina?" Zeptala se jí starostlivě, než si přisunula židli a sedla si naproti ní. "Mimochodem... Všimla jsem si, jak ses tu slzu snažila předtím rychle ututlat. Není se ale za co stydět. Pláč patří k životu a je jedno jestli jde o odvážného mužského bojovníku nebo silnou a nezávislou ženu jako ty, dobře? Není na tom přeci nic špatného." Pronesla, než ji povzbudivě položila ruku na rameno a pohlédla jí zpříma do očí. "A chci abys věděla, že kdyby cokoliv, můžeš za mnou kdykoliv přijít, dobrá? Vím jaké je to být nechaná napospas jen kocourovi, i když v mém případě trochu přerostlému, nikdy si člověk netroufne za parťákem přijít s tím samým jako za kamarádkou a i když nevím, jak mě bereš ty, já už tě teď beru jako svou kamarádku. Jsem tu pro tebe už i z toho důvodu, že vám oběma toho už teď dlužíme dost a tohle je to nejmenší, co můžu udělat, abych ti ukázala, jak moc si toho vážím." Pronesla, než opět odtáhla ruku a opřela se o opěradlo, aby vyslechla její příběh.
Nestihla žasnout. Bylo ji jí hrozně líto a bolelo jí to pomalu za ní, protože ztráta v takové podobě musela pálit více než samotné plameny ohně. "Ach Aslaug... Život k tobě byl zatraceně a neférově krutý. Někdy práci bohů nechápu. Je neskutečné, že působíš tak silně a sebejistě po tom co si prožilo. Máš mé naprosté uznání, a i když jsem ve svém životě taky zažila své, mohu ti říct, že s tvou příhodou se to nemůže rovnat ani zdaleka. I když tě znám sotva pár hodin, můžu s jistotou říct, že jsi vážně bojovnice. Kdybych měla klobouk, smeknu ho před tebe až na zem." Pronesl a věnovala jí další vlídný úsměv, než si povzdechla a na chvíli se nad tím zamyslela. "Mám takový nápad. V klidu si sedneš, ať už tady nebo ke klukům a dáme si v klidu vínko bez žádný dalších hrotů s mým bratrem a jen tak pokecáme, co ty na to?"

Tou odpovědí mu María okamžitě a velice nebezpečně připomněla tu zrzavou pohromu, co před chvílí odfičela do vedlejší místnosti. V prvních pár vteřinách ho mírně zamrazilo v zádech, protože si doposud neustále opakoval to, že by na ně všechny měl dávat pozor - a najednou se obával, aby díky té podobnosti nespadla do předem nalíčené pasti, co Aslaug jistě už stihla nalíčit. Byl by skutečně hodně překvapený, kdyby tomu tak nebylo. Už od samého začátku na ní pozoroval typické projevy zájmu, takže měla na nebohou Maríu jistě spadeno, což se dalo očekávat od samého začátku. Perfektně splňovala všechny podmínky, jaké si ta zpropadená rudá vdova mohla jen vytyčit: María byla sympatická, energická, bystrá a navíc krásná. Pekelně špatná kombinace pro někoho, kdo zrovna připlul na úplně nový kontinent a nacházel se v trošku svízelné situaci díky onomu přesunu, čehož se dalo až příliš snadno využít.
Na druhou stranu byl Matthew dostatečně pozorný na to, aby si na takové věci dával pozor: díky čemuž stíhal celkem dobře sledovat jak Aslaug, tak Maríu. Problém nastával teprve tehdy, když se do hry přidala Mathëova pozornost a smetana... Pak měl problémy udržet pozornost i on.

„Rozkošné, oba jste naprosto úžasní.“ Zavrněl s až překvapivou něhou vepsanou ve svém hlase. Mnozí lidé Matthewa považovali za vypočítavého parchanta - což rozhodně nebylo zrovna dvakrát daleko od pravdy - ale pokud si k někomu utvořil pouto, byl by ochotný vsadit všechny svoje packy do ohně a vzdát se veškeré smetany světa, jen aby je uchránil nebo učinil šťastnými. Se sourozenci na tom sice byl teprve na samotném začátku, ale i přesto cítil to, jak se pouto mezi ním a jimi začínalo formovat... A ani trošku mu to nevadilo.
„Myslím, že bude úplně nejlepší, když smažeme tu bariéru mezi námi: jste sice naši hosté, ale zároveň i přátelé. Nepřijde mi, že by se kdokoliv z vás choval nevhodně, ne-li snad přímo neslušně. Naopak. Chovejte se tu jako doma, prosím. Záleží nám nejen na vás, ale samozřejmě i na vašem pohodlí - takže tedy co je naše, to je i vaše.“ Dodal nakonec velkodušně, evidentně velice spokojený sám se sebou, protože mohl svým novým přátelům nabídnout něco, co mu dle vlastního názoru přišlo docela důležité.
„Nechci se montovat do vašich věcí, ale myslím, že je očividná jedna věc: vzájemně vám na sobě záleží, ale každý dělá něco, co druhému nesedne. Tak jako tak... Vaše vzájemná náklonnost je cítit jako vůně půlnočních růží nesoucích se nocí. Doufám, že tyhle drobné rozepře nenalomí pouto mezi vámi, jelikož je vskutku obdivuhodné, abych pravdu řekl. Inspirující.“

Nebyl si jistý nakolik jeho malý proslov mohl pomoci nebo naopak uškodit, ale když spolu s Mathëem nakonec osaměli, bedlivě naslouchal přítelovým slovům a nakonec mírně zavrtěl hlavou, jelikož s ním úplně souhlasit nemohl. Jistě, bylo znát, že ten konflikt přerostl v něco většího a Maríi se to dotklo, ale na druhou stranu Matthew měl doopravdy pevnou víru v ně oba.
„Uvidíš, že se to zlepší. Možná vás neznám příliš dlouho, ale mám cit na podobné věci. Není to ztracené, jen jí dáme prostor - a kdo ví, třeba Aslaug překvapí a pomohou si navzájem. Bohové ví, že by ta zrzavá potvora mohla pro jednou využít svoji empatii na správnou věc,“ dodal napůl zamyšleně, než si tiše povzdychl, protože měl stále o Maríu starosti kvůli způsobům svojí společnice.
„Ach, kdybys byl tak laskav... Byl bych ti vskutku vděčný, Mathëo.“ Zamručel s viditelným potěšením a spokojeností. „A ano, rozhodně si to myslím. Tedy... Ne, že bych měl nějak špatné mínění o Maríe, bohové chraň. Ale Aslaug? Netuším, jestli sis toho všiml, ale... Je trošku zákeřná. Vůči vám je sice relativně neškodná, ale něco mi říká, že se jí María zalíbila trošku víc, než je radno. Ona je taková... Vášnivá.“ Upřímně si nebyl jistý, jak moc by měl zacházet do detailů, takže se jim prozatím raději vyhýbal ve snaze nepokazit situaci ještě víc, než už se stalo.
„María je celkem temperamentní, však?“ Prohodil zvídavě, než na svého přítele upřel zelené kočičí oči. „No... Aslaug zásadně neútočí otevřeně. Ona je spíš ten typ, co někde něco nachystá a pak klidně čeká víc jak týden nebo dva, než se člověk nachytá. Dřív bývala mnohem milejší, o tom žádná. Na druhou stranu... Říká se, že se na člověku odráží to, v jaké společnosti se nachází - a ona ke svému neštěstí pochází z toho nejzkaženějšího kouta, jaký jí mohl osud vybrat. Její rodina je suverénně prokletá, pokud na takové věci věříš. Možná proto je tak rezervovaná... Ale faktem zůstává, že má stále hranice. A jsem si stoprocentně jistý, že pokud by se nějak ty dvě spolčily, Aslaug by určitě nedopustila něco extrémního, taková díky bohové není.“

Nepamatovala si, kdy o tom vlastně mluvila. Reálně nebylo s kým - poslední člověk, kterému doopravdy věřila a byla ochotná se svěřit ohledně toho, co ji vnitřně tížilo, byla Maude... A od její smrti už uplynula také pěkná řádka let. Právě ona přeci jen svedla dohromady jí a Matthewa, jelikož zatímco sama Aslaug skončila Maude hozená na krk kvůli tomu, že si přála mít u sebe alespoň jedno ze svých vnoučat a Niklaus nebyl ochotný se vzdát svého prvorozeného syna, Matthew byl prostě nalezenec. I přesto si k sobě cestu našli, ale ani jejich křehké spojenectví Aslaug neposkytovalo prostor pro to, aby řešila osobní záležitosti a dávala najevo svoje niterní pocity nebo myšlenky. Tyhle věci zamykala v duchu do železné truhly a nikdy ji neotvírala.
To, že se ale rozhodla svěřit Maríe, přišlo doopravdy příliš náhle na to, aby to stihla zastavit. Svým způsobem bylo opravdu osvěžující dát najevo to, jakým způsobem ji ztráta bratra ovlivnila a jak moc jí chyběl, ale... Zároveň to v ní probouzelo intenzivní bolest, jakou by raději znovu nepocítila.

„To nic, je to už dlouho. Na druhou stranu... Některé rány se zkrátka nikdy nezocelí.“ Zvláště ty, co byly mířené skrze záda a utvořily obrovskou krvácející díru v srdci, což byl přesně případ jí a Valeriovy smrti. Ani po té dlouhé době stále nepochopila, co jejich otce muselo vjet - nejspíš se jednalo o to rodové šílenství, co mělo spadeno na úplně každého z jejich rodiny, ale stejně to nedávalo smysl.
„Není třeba se tím nějak více zaobírat, ale jsi opravdu moc hodná, Marío.“ Pousmála se nakonec vskutku upřímně a s nefalšovanou vděčností vepsanou ve tváři. Nebylo jí to úplně příjemné, rozebírat tu záležitost do detailů, ale na druhou stranu... Z nějakého důvodu se to pořád zdálo přijatelnější, než kdyby to měla řešit s někým jiným. Na té dívce zkrátka něco bylo - a Aslaug si nedokázala pomoct, toužila ji poznat víc. Dokonce doopravdy na osobní úrovni, nešlo jí jen o zevnějšek, čímž vážně hodně překvapovala sama sebe.
„Nádherná a milá slova,“ přitakala polichoceně k tomu, co jí María řekla, než zvlnila rty do mírně pobaveného úsměvu. „Ale jde o hodně pevně zakořeněný zvyk, obávám se. Můj otec byl velice nekompromisní a dával si záležet na tom, aby svoje děti připravil na vnější a drsný svět - součástí jeho výchovy bylo učení toho, jak držet emoce na uzdě a neprojevovat je, protože to značí slabost. Bohové chraň, aby člověk propadl slzám, ty jsou nejhorší. Ačkoliv to sama neuznávám, je těžké se toho zbavit... A svým způsobem měl přeci jen pravdu, protože lidé podobných věcí hojně zneužívají. Zavětří příležitost a chytí se jí, nepustí se. Zažila jsem si toho dost na to, abych se takovým situacím preventivně vyhýbala, je to moudřejší.“
Mírně nakrčila ramena, jelikož si nebyla jistá, zda to od ní neznělo příliš necitlivě. Pravda byla totiž taková, že ona většinu emocí už nějakou dobu necítila skoro vůbec: a pokud už, jednalo se o ty nejsilnější ale zároveň i nejnegativnější. Hněv, závist, ctižádostivost... To byly dvě věci, co Aslaug běžně hnaly kupředu. Díky tomu se nacházela v nikdy nekončícím lítém boji, jaký sváděla sama se sebou ve svém nitru.
„To ale zní opravdu dobře, o tom žádná.“ Mrkla na Maríu, když přednesla svůj návrh. Na podobné věci skutečně slyšela - víno milovala a dobrou společnost ještě více, zvláště když šlo právě o ni. Proto nemohla říct ne, jelikož ji to už od samého začátku svádělo, aby něco podobného zkusila sama nadnést, ale snažila se držet spíše při zemi, aby jí to konání okamžitě nezatrhl ten mrzutý kocour... Byla si totiž stoprocentně jistá, že už Matthew musel vycítit její záměry. Za normálních okolností to všechno toleroval a jen si do ní čas od času trošku rýpnul, ale tentokrát... Byl osobně zapletený. A to z něj činilo rivala.

Sama byla tak vděčná, že si může popovídat s někým jiným než byl její bratr, i když neřešili její problémy, ale ty cizí. To jí však nevadilo. Ráda lidem pomáhala, takže pokud by to Aslaug mělo alespoň malinkato ulevit od těch negativních emocí, šla by do toho klidně po hlavě. Dlužila jí toho tolik, že by si s ní povídala o samotě klidně několik hodin v kuse, kdyby si to přála. Mimo to jí bolelo, když viděla své přátele trpět kvůli něčemu z minulosti, co nikdo změnit nemohl. Cítila se vždy tak bezmocně.

"To si dovedu představit. Ale pokud by existovalo něco, co by ti byť jen trochu pomohlo, ráda to pro tebe udělám. Je hrozné vidět někoho, na kom mi záleží takhle trpět kvůli minulosti, za kterou nemůžou. Nezasloužíš si to." Pronesla a sundala si luk, který položila na zem vedle sebe, aby jí při sezení nepřekážel. "To nestojí za řeč. Vždyť je to samozřejmé. Sice je fakt, že jsem vypozorovala, že kluci na tohle buňky nemívají, ale u mě to samozřejmé je." Pronesla se svým typicky vlídným úsměvem, který ji však při jejích následujících slovech rychle přešel.
"To je hrozné... Vím, že jsou sice lidé, kteří by toho využít mohli, ale podle mě jich není zase tolik. Mimo to je poměrně drsné učit podobné věci děti..." Pronesla potichu a povzdechla si. "Tím samozřejmě nemyslím nic proti tvému otci jako takovému, to bych si nedovolila, ale nikdy jsem se s tím nesetkala a tak mě to trochu zaskočilo. Každopádně chci, abys věděla, že přede mnou ani Mathëem své emoce skrývat nemusíš. Neodsoudíme tě a už vůbec toho nevyužijeme. Takoví my nejsme. Pokud ti však nebude příjemné o něčem mluvit před Mathëem, tak to pochopíme a budu tu pro tebe, platí?" Zeptala se a natáhla ruku, aby se na to plácly.
"Dobrá. Chceš jít za klukama nebo mám skočit pro víno a vypijeme si ho zatím tady? Mně je to popravdě jedno. Je jen na tobě, jestli jsi už připravená jít zpátky nebo ještě ne. Do ničeho tě nechci nutit." Pronesla a věnovala jí další úsměv, kterými jen překypovala. Byla celkem pozitivní člověk a to možná i proto, že si nezažila takové peklo jako jiní. Byla připravená, ale nebyla nijak zkažená. Neměla zlé záměry, nebyla sobecká a nebyla často negativní. Byla vlastně takovým prototypem toho, čím dříve jiní byli, ale ona si to udržela. Podobně na tom byl ale i Mathëo. Vlastně to byli taková sluníčka, které si temnotu světa zatím tak úplně nepřipouštěla. I proto Maríu celkem zasáhl příběh, který si od Aslaug vyslechla. Nikdy se s něčím podobným nesetkala.

Nepamatovala si, kdy by snad zažila, že by o ni někdo měl takovou starost. Tedy… Lhala by, kdyby to tvrdila globálně. Ačkoliv se s Matthewem neustále navzájem provokovali a i hojně hádali, věděla moc dobře, že na ni svým způsobem pozor dával. Nechápala proč, ale cenila si toho. V důsledku to nejspíše bylo ovlivněné jeho nehynoucí loajalitou a faktem, že byl opravdu hodně podobný svému zvířeti… Bral ji čas od času na milost, hlídal jí záda a ačkoliv si tedy neodpustil někdy vytáhnout drápy a pořádně jí poškrábat, vždycky se vrátil, celý rozkošný a milý.
Situace mezi ní a Maríou byla ale hodně odlišná. Ta dívka… Líbila se jí, už od první chvíle, co ji potkala. Měla v úmyslu si ji získat, svým způsobem po ní toužila. Nejspíše i proto ji natolik vykolejila ta starost, zájem… Snaha vypomoct. Mohla by toho využít, obrátit ten dobrý úmysl ve svůj prospěch. Zatlačit na správné místo a všechno změnit. Mohla by… Ale váhala. Bylo by to správné? Ne z morálního hlediska, to Aslaug ani trošičku netrápilo, samozřejmě. Ale měla by z toho pak stejně dobrý pocit, jako kdyby se nepohroužila do podobně nečistých praktik? Protože to, co mezi sebou teď měly, to bylo upřímné. Nefalšované. Držely se společnosti té druhé, hovořily upřímně a se starostí. Žádná faleš, ani postranní úmysly. Dokonce i z její vlastní strany, což byla věc, jaká zrzku následně v duchu celkem šokovala. Možná by se toho mohla držet… Pokusit se to ochránit, aby to nezmizelo jako kdyby k tomu nikdy nedošlo. Protože ona s lidmi nikdy nejednala čistě, nebyla ani upřímná. Ale María tohle změnila, i kdyby jen na chviličku.

„Existuje… Jsi tu. Nasloucháš a zajímáš se, to je obrovský dar, Marío.“ Nepatrně se na ni pousmála, výjimečně jednajíc opravdu naprosto bez sebemenšího náznaku neupřímnosti či falše. Ne, doopravdy… Alespoň na maličký moment odložila veškerá svoje nutkání vést jakékoliv hry. Jednoduše si cenila té chvíle, gest ze strany její nové přítelkyně. A vážně to tak chtěla udržet, byť to bylo vůči jejímu charakteru zatraceně nezvyklé.
Ten moment, kdy svojí společnici povyprávěla střípek svojí minulosti, byl opravdu zvláštní. Nikdy o tom nehovořila, s nikým. Brala to jako kompletně uzavřenou kapitolu, nechtěla se k tomu vracet. Jistě, částečně svoji minulost promítala do svého chování: nedůvěřivost, popudlivost a chlad byly ty nejčastější projevy. Ale když o tom mluvila nahlas a relativně otevřeně, svým způsobem se jí i ulevilo. Pomáhalo jí to uvědomit si, že to nebyla její vina. Nezklamala otce svým jednáním, ani osobností. Prostě… Byl takový. Nikdo s tím nemohl nic udělat, matčina smrt ho kompletně přeměnila a ona ani Valerius nebyli schopní ho podržet, když se hroutil. Nakonec z toho možná vyšla ještě docela dobře, když si vzpomněla na to, jak se později choval vůči Theoranovi…
„Divila by ses. Taková je většina společnosti, alespoň ve vyšších sférách - a jako šlechtična z vlivné rodiny jsem se mezi podobnými lidmi pohybovala už od malička, než mě otec poslal za matčinou matkou. Ta měla svoje způsoby, jak s takovými jedinci jednat. Musím říct, že ji obdivuju, protože… Nikdo si na ni neodvažoval vyskakovat.“ Na rtech se jí objevil napůl pobavený úsměv, když se zmínila o Maude. Ta pro ni byla v mnoha ohledech silnou inspirací, ale rozhodně se jí nedokázala vyrovnat.
„Chápu, jak to myslíš. To nic,“ zavrtěla hlavou, protože si to rozhodně nebrala zle. A i kdyby to María snad myslela tak… Niklaus si to svým způsobem zasloužil, o tom žádná. Nedalo se vůči tomu zkrátka nic namítat. Ani on sám by to nemohl popírat.
„Moc si toho vážím, Marío. Opravdu díky.“ Opatrně ji vzala za ruce a jemně stiskla, vrhajíc po ní nevinný úsměv. „Nápodobně, ano? Chci abys věděla, že to funguje oboustranně. Kdyby cokoliv… Chci tu pro tebe být stejně jako ty pro mě. Nabídla bych to samé i Mathëovi, ale… Je mi naprosto jasné, že v tomhle ohledu si bude jistě rozumět spíše s Matthewem.“ Koutky jí mírně zacukaly pobavením, než Maríu pustila a tiše vydechla.
„Myslím, že bude lepší zůstat tu,“ nakrčila mírně ramena, než sjela očima po místnosti. Rozhodně si užívala ten prostor a částečné soukromí, protože s Maríou opravdu byla radši sama. A to dokonce i bez postranních úmyslů, jelikož je v současné době kompletně odsunula stranou a prakticky i pozapomněla.
„A nebude zapotřebí, drahá. Cynthio?“ Houkla tlumeně, aby nemusela svoji přítelkyni vysílat pryč. Sotva se z druhých dveří vynořila zelenovlasá víla s poněkud plachým výrazem ve tváři, Aslaug ji požádala (ano, požádala!) zda by jim nedonesla víno. Zelenovláska to beze slov splnila a následně je opět nechala o samotě, takže měly znovu svůj prostor… Ale i víno k tomu.

Věděla, že to pro ní určitě lehké nebylo, ale do ničeho by jí nikdy nenutila. A i když to zřejmě pro Aslaug znamenalo značné překonání svých standardů, sama si s ní chtěla povídat a mimo jiné jí to třeba vážně mohlo pomoci. Sama se v tom moc nevyznala, nikdy neměla pořádně někoho, komu by se mohla svěřit opravdu s čímkoliv, takže nevěděla, jestli to vážně fungovalo tak, že to člověk nějak výrazně pomohlo oprostit se od toho stresu a nepříjemných myšlenek. Za zkoušku však nic nedá a pokud by to Aslaug vážně pomohlo, byť jen nepatrně, byla pro ní ochotná udělat takřka cokoliv. To že se jí v životě naskytl někdo, kdo pro ní mohl představovat kamarádku a dokonce začínala mít pocit, že podobně jako to měl Mathëo s Matthewem, se pro ní mohla stát i spřízněnou duší, jí změnilo veškeré priority a cíle. Teď to nebylo jen o ní nebo případně jejím otravném bráškovi, teď to bylo o Aslaug. Byla si téměř stoprocentně jistá, že to podobně cítil i Mathëo směrem k Matthewovi. Stačilo se podívat na to, jak si s ním ten různookej ďáblík sednul. Byli si tak zatraceně podobní, že nebylo pochyb, že by to snad Mathëo neviděl jako příležitost na to si najít konečně nějakého přítele kromě Maríi.

"To je ale samozřejmost Aslaug. Pro své přátele jsem schopná dát ruku do ohně, takže to, že tu pro tebe budu je opravdu to nejmenší, co pro tebe mohu udělat." Pronesla a věnovala jí vlídný úsměv. Opravdu nechtěla, aby se musela její přítelkyně cítit takhle. Nedokázala to popsat, ale bolelo jí to za ní. Už jen ta představa toho, jaké pocity právě musela prožírat, jí rvala srdce a chtěla udělat vše, co šlo, aby se to srovnalo.
"To je naprosto upřímně hrozné. Jsme sice také šlechtici... i když Mathëo se na to nechová a já tak nevypadám, ale naštěstí nás rodiče k podobným věcem nevedli. Měli jsme sice s nimi jiné problémy, ale to jsou proti tomuhle nic a nemá cenu tě s nimi zatěžovat. Každopádně to s tvou babičkou je obdivuhodné. Dnes už není tolik lidí, kteří by se zvládli natolik postavit sami za sebe, aby byli opravdu úspěšní a ostatní si k nim nic nedovolili. Je to neskutečně složité, protože si lidé dovolují čím dál tím víc a je děsivé, jak dokáže takový svět člověk hrozně změnit." pronesla a koutky jí opět vyjeli nahoru do typického úsměvu. To, že to Aslaug viděla stejně jí opravdu těšilo, protože to pro ní bylo vskutku jedinečné. Nikdy předtím to nezažila a o to víc si toho vážila a hodlala si to udržet.
Mísilo se v ní tolik emocí. Absolutně nevěděla, jak reagovat na tak vlídná slova, takže udělala první, co jí napadlo. Prostě Aslaug pěvně objala. "Ani nevím, co ti na to říct a jak ti dostatečně poděkovat. Nikdy jsem nikoho takového v životě neměla a opravdu to pro mě moc znamená. Nikdy bych ani nesnila, že přijedu na úplně cizí kontinent a hned potkám tak úžasná lidi, jakými jsi jak ty tak i Matthew." Zašeptala a opět se pomalu odtáhla. "Co se týče Mathëo, tak naprosto souhlasím. Ten malej démon si z Matthewem opravdu sednul. Na můj vkus až nebezpečně moc. Ne že bych mu to nepřála, ale bude jako utržený ze řetězu a popravdě nevím, jestli mám na jeho energii úplně... No prostě energii. Vím, že říct, že nemáš energii na energii je asi matoucí, ale lépe to popsat asi nedokážu." pronesla a povzdechla si nad tím. "Mám ho ráda, ale někdy mi vážně pije krev." Dodala potichu.
Když pak zavolala Cynthiu, aby jim donesla víno, María se usmála, ale zároveň si trochu povzdechla. "To si nemusela Aslaug. Klidně si mohla Cynthii ušetřit cestu, nohy mám." Pronesla a trochu se uchechtla. "Každopádně děkujeme mockrát Cynthio." Pronesla vlídně směrem k zelenovlásce, než je nechala o samotě. María zvedla sklínku a podívala se Aslaug do očí. "Tak na nás?" Zeptala se a koutky jí pobaveně zacukaly.

Loajalita a ochota s jakou k ní María promlouvala, pro Aslaug znamenala opravdu hodně. Sice nebyla ještě úplně stoprocentně otevřená vizi toho, že by pro ni mohla znamenat něco více než spojence a cosi jako kamarádku v lehčím slova smyslu, ale to neznamenalo, že si toho nevážila. Ne, to rozhodně ne. Aslaug byla sice v mnoha ohledech vskutku bezcitná a dokázala velice snadno vrazit kudlu do zad téměř komukoliv ve svém okolí, ale podobně jako Matthew i ona podvědomě vyhledávala někoho, ke komu by mohla tíhnout. Komu by mohla věřit. Problém byl v tom, že takového člověka už jednou v životě měla… A přišla tragicky nejen o něj, ale i o naději, že by se věci mohly vrátit do starých kolejí.
Naslouchala tedy svojí společnici, dokonce se jí i částečně otevřela. Ale stále měla poněkud zjihlé srdce a byla silně na vážkách ohledně toho, zda pokračovat a zariskovat o něco více… Nebo to raději vzdát a udržet si mírný odstup, aby nevystupovala ze svého kruhu relativního bezpečí.

„Cením si toho, opravdu.“ Pousmála se na Maríu naprosto upřímně. Opravdu ráda by jednoduše odložila všechny svoje varovné myšlenky a udělala hodně tlustou čáru za věcmi, co ji táhly dozadu i ke dnu. Možná, že by toho jednoho dne mohla být schopná, pokud by se pohybovala kolem správných lidí? Kolem jedinců, jako byla María… Možná. Osud byl naprosto nevypočitatelný a Aslaug nemohla tušit, co přesně ji asi tak mohlo čekat v nadcházejících dobách, ale přeci jen nejspíše získala alespoň plamínek naděje, že všechno není kompletně ztracené.
Ráda by pokračovala v té debatě s vskutku hlubokým tématem, ale… To, na co María ve svojí odpovědi narážela, Aslaug bytostně představovala. Společnost i svět v ní započali tolik drsných změn, že ji to kompletně pokřivilo. Už nebyla ani zdaleka podobná té dívce, kterou onehdy bývala - stala se z ní silná figura, co se nedala zlomit, ale aby si svoji pevnost udržela, musela ona lámat druhé. Mnozí se takhle hrabali přes ostatní, kolikrát za cenu smrti. Nejspíš by se kvůli tomu měla Aslaug stydět, protože to bylo z její strany pěkně hanebné, ale… Takový už jejich svět byl. Pokud chtěl člověk obstát, nesměl váhat ohledně toho, zda si zašpiní ruce. A ty její byly doslova ponořené do krve.
Objetí ze strany Maríi ji poněkud vykolejilo, ale nedala to na sobě znát. Dalo by se o ní říct, že byla docela dobrá herečka - a pochopitelně by pro Aslaug bylo výhodnější i snazší, kdyby to všechno byl jenom akt… Ale nebyl. Když ji její společnice objala, svým způsobem pookřála. Byla za to neskonale vděčná, kradmo ji objala nazpět a tu chvíli si doopravdy užívala. Podobně čistých a vřelých chvil a gest se jí moc často nedostávalo… Nejspíše i proto z toho byla v prvních pár vteřinách tolik zmatená.
„Není zač, Marío. Svět je sice plný nejrůznějších lidí, z níž je spousta více či méně pochybná… Ale my dva tu pro vás budeme, nehledě na okolnosti. Oba dva si vás moc ceníme, i pro nás je to velká věc. Přátelství je… Vskutku dar.“ Dar i oběť, alespoň v její hlavě. Ale když se do toho pouštěla zrovna s Maríou, tak jí ta potenciální oběť nepřišla ani zdaleka tak veliká… Čím to bylo? Nedokázala si to vysvětlit, ale přišlo jí to správné.
„Chápu. Ale nemusíš se bát, my už je nějak usměrníme, hm?“ Odvětila k tématu Mathëa a Matthewa, jelikož o tom ani na vteřinu nepochybovala. Od čeho by jinak měly tu přirozenou sílu? Odvahu? Ostrost? Obě dvě dost jasně projevily svoje schopnosti, takže nebylo sebemenšího důvodu k tomu, aby se obávaly, že je nějak společně nebudou schopné zkrotit. Právě naopak.
„Na nás.“ Přitakala souhlasně, než se chopila sklenice s vínem a upřela na Maríu oči. Kéž by jen věděla, co mezitím Aslaug kula za plány…

Přátelství. Pořádně vlastně ani nevěděla, jak by takové přátelství mělo probíhat a co si po ním představit, protože přátele nikdy pořádně neměla, ale odhadovala, že to, co se mezi ní a Aslaug utvořila za pouto, by docela dobře mohlo být nazváno přátelstvím. A vlastně jí bylo nakonec jedno, jak by to kdo nazval. Hlavní bylo, že měla někoho blízkého, komu se nebála svěřit a komu mohla krýt záda. Byl to obohacující pocit a především osvobozující. Osvobozující od stereotypního života doma ve Vargenu. Najednou byla na novém naprosto odlišném kontinentu s novými přáteli a budoucností, která na ní čekala a ať už měla být jakákoliv, byla si jistá, že nudná rozhodně nebude. Měla konečně vytouženou volnost v tam, jak by se měla oblékat, jak by se měla chovat ve společnosti, co by mě dělat v určitou hodinu a celkově jaká by měla být a to byl zatraceně opojný pocit, který jí vábil jako světlo můru.

"Dovol mi tě opravit, drahá Aslaug, ale pleteš se. Je zač. Právě proto, kolik pochybných lidí existuje, je zač děkovat, když se k nám chováte tak vlídně. A máš pravdu. Přátelství je zřejmě vážně obrovský dar. Speciálně pro mě. Je to pro mě novinka, takže si ho vážím o to víc." Pronesla, zatím co si rozpustila část vlasů na boku, které měla svázané vzadu. Vždy tak doma po lovu dělávala, a když teď domov vlastně neměli, brala tak provizorně místo, kam je Matthew s Aslaug zavedli. Trochu se u toho zavzpomínala na to, jaký chaos asi u nich doma propukl, když se dozvěděli o jejich vypečeném kousku s útěkem na jiný kontinent. Otec musel doslova zuřit a popravdě jí bylo líto, že to nemohla vidět. Ten výraz na jeho tváři musel být k nezaplacení.
"No... To máš vlastně pravdu. Nemyslím si, že by měli být oba dva nějakým závratně velkým problémem. Oni jsou sice teď dva, ale to my také. Zkrotit jedno nevychované lvíče a kocoura by neměli být zase tak těžké." pronesla s pobaveným úšklebkem než přikývla, ťukla si s ní a upila ze své sklenky. Víno chvíli poválela na jazyku, než polkla a podívala se překvapeně na Aslaug.
"Páni. To je opravdu skvělé víno. Té břečce z krčmy se to nemůže ani náhodou vyrovnat. To je příjemné po tom našem cestování." Dodala, zatímco si zvědavě prohlížela sklenici s vínem. Zbožňovala víno a naštěstí ho měli doma hromady. Ona byla však poměrně vybíravá, takže když jí víno opravdu chutnalo, byl to takový malý svátek.

Vyslechnout ta slova, co María nadnesla, v rusovlásce evokovala silně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jí srdce zahořelo zvláštně sladkou nadějí a hřejivým teplem, ale zároveň… V ústech měla trpkou pachuť. Takový svět měl být. Lidé bez masek a postranních zájmů, minimum lží a falše. Čest s opravdovou vahou, nezastíněná nitkami na pozadí.
Nikdy nebyla úplně naivní, aby v podobný svět věřila. Narodila se do společnosti, ve které si musel každý dávat pozor na vlastní záda, rodina se jí během pár let začala rozpadat a ona později přišla o jediného člověka, kdo jí byl skutečnou oporou. Možná proto se sama pohroužila do nížin, jaké v současnosti potajmu odsuzovala… Protože věděla, že nikdy nedojde klidu, pokud se nepřizpůsobí principům svého okolí.
V tomhle ohledu byla María naprosto odlišná. Nenásledovala tu pokřivenou cestu, co jiní vyšlapali během mnoha let. Svým způsobem byla čistá jako padlý sníh, neposkvrněná na všech frontách, kde byla sama Aslaug očerněná až do morku kostí. Jistě, ani María nemusela být bezchybná a stále kolem ní visel tajemný opar, jelikož o ní Aslaug mnohé nevěděla, ale… Rozdíl mezi nimi byl doslova do očí bijící. A ji to začínalo mást.

„Ačkoliv mě tíží na srdci, že to musím říct… Máš pravdu. Svět je vskutku divoké místo, plné lidí s nečistými úmysly i myslí,“ odpověděla nakonec rozvážně, jelikož nemohla nesouhlasit. Podkopávala tím sice vlastní já, protože i ona sama byla nečistá až to bolelo, ale… Pokud šlo o Maríu, překvapivě se krotila. Původně sice měla jisté pěkně zákeřné úmysly, ale ke svému vlastnímu zaskočení od nich postupem času silně upouštěla. Cenila si formujícího se přátelství mezi nimi. A to dokonce mnohem více než toho, co by mohla potenciálně získat, kdyby se držela svého běžného chování.
„Souhlasím. Přátelství je jedinečné pouto, které by se mělo mnohem častěji oslavovat. Lidé jej až příliš podhodnocují… Přátelé jsou přitom dost možná jedním z největších darů, jakého se může kdekomu dostat.“ Původně to konstatování začínala s úmyslem pouze dokončit myšlenku a dát tím patřičně najevo, že souhlasila… Ale nakonec se nad tím musela v duchu pozastavit. Nebylo snad právě tohle tou blyštivou věcí, po níž během mnoha let tak ukrutně toužila? Sice za svého přítele považovala i Matthewa, byť nepřímo, jelikož se neustále pošťuchovali a mnozí by jejich vztah vyhodnotili spíše jako nucené soužití, ale potřebovala to. A María byla přeci jen velice odlišná od onoho rozmarného kocoura. Naslouchala jí, byla skvělou společnicí a dokonce i oporou. Aslaug se necítila úplně nepříjemně, když se jí svěřila o něčem osobním… To bylo vskutku zvláštní.
„V tom máš jistě pravdu. Nemám sebemenších pochyb o našich schopnostech, pokud by snad došlo na nějakou tu menší krizi.“ Pobaveně po Maríe mrkla, jelikož se jí opravdu značně líbila vize toho, že měla v tomhle ohledu spojence. Matthew dokázal být příšerně náladový, někdy dokonce až otravný. Obvykle si ale sám od sebe nevyskakoval, to pouze za doprovodu někoho dalšího - a přesně v tenhle moment přicházel na scénu Mathëo. Ten mu až příliš dozvukoval, takže měl onen proradný černý kocour partnera v nekalostech. To samé se však dalo říct o Aslaug! A když byly obě strany pěkně vyvážené, zrzečka byla nad míru spokojená, jelikož předem věděla, že si společně s Maríou budou jistě schopné sjednat pořádek.
„A je toho mnohem víc, drahá Marío,“ pousmála se spokojeně, když její společnice zhodnotila jejich víno. Pokud šlo o pití, Aslaug měla vždycky něco po ruce. A vlastně… No, občas do něj i fušovala. Díky Matthewově učednici měla k dispozici doslova kuriózní výběr rostlin i ovoce, jelikož se Cynthia náležitě starala o svoji očarovanou zahrádku, aby Matthewovi vypomohla s lektvary a dalšími podivnostmi, co ve svém volném čase vyráběl. Díky tomu se Aslaug dostala nejen k jednoduššímu zdroji jedů, ale také mnoha chutím a vůním. Tamní vinaři se totiž až příliš drželi standardů a tradic, které ona sice ctila, ale jen do určité míry. Občas to chtělo něco jiného, někdy dokonce divočejšího. A tak míchala i ona, protože si vždycky dopřávala jen to nejlepší. A kdo jiný by měl vědět nejlépe, jak něco takového utvořit, než ona sama?
„Musím říct, že je opravdu příjemné mít někoho, s kým lze sdílet podobné chvíle. Nescora je sice půvabný kontinent, ale zdejší lidé jsou tak… Ani nevím, jak to popsat. Je těžké s nimi vycházet, především ve vyšší vrstvě. Ta je aktuálně rozpolcená jako nikdy předtím, ostatní zase až příliš nedůvěřiví… Chybí mi klidné časy. Všechen ten rozruch škodí. Dobrodružství by mělo být volné, spontánní.“ Válka z ní kompletně vysála jakoukoliv touhu cestovat na větší dálky. Sice s Matthewem chodili od jednoho společného domu k druhému, ale… Jinak nic nepodnikali. Nic, vůbec nic. A Aslaug to začínalo krapet nudit, jelikož jí v životě scházelo vzrušení. To by se ale mohlo změnit, když jim do cesty přišla dvojčata.
„Když jste se vydali na cestu sem, uvažovali jste někdy o tom, že byste se zašli podívat na sever?“ Nadnesla zvídavě, než upila trošku vína. Nechtěla na Maríu přímo tlačit, ale byla zatraceně zvědavá. Vargen byl místo sužované žárem, Nescora byla oproti němu chladná jako kámen. I přesto však nabízela zajímavá místa k navštívení - a to ať už pro někoho vyhledávající dobrodružství nebo něco poklidnějšího. Možná by přeci jen bylo na čase podniknout úplně jinou cestu… Návrat domů.