Město Läpie

,,To zní jako rozumný nápad.” Přitakala k jeho návrhu. Rozhodně by přišlo vhod, kdyby úspěšně svedli Theorana ze stopy. Bree sice nebyla zase tak opatrná a ostražitá jako bělovlásek, protože spoléhala na to, že ta černovlasá elfka a další návštěva ho zaměstnají natolik, že si dalších pár hodin ani nevzpomene, že tak vůbec někdy byli. A rozhodně si nemyslela, že by se za nimi okamžitě vydal. Zkrátka spoléhala na to, že byl už dostatečně rozptýlený na to, aby si všímal okolních věcí. Nahlas to ovšem neřekla. Nechtěla, aby jí měl Des za pošetilou nebo příliš naivní, ačkoli taková možná byla.
K jejímu štěstí jí Des nakonec ujistil, že mu její malý zlozvyk nevadí, čímž jí dal nepřímé povolení v tom pokračovat. ,,To mě velice těší. Nerada bych svou dráhu tvé čarodějky ukončila předčasně.” Významně se zazubila. ,,To je fakt. Žádné námitky vlastně nejsou povoleny.” Odvážila si říct, že kolem nich vládla docela příjemná atmosféra, alespoň tak to drobné blondýnce připadalo. Čím dál tím víc zapomínala že byli vlastně na útěku a vnímala jejich cestu jen jako drobný výlet. Bezpochyby to bylo příjemnější než se každou chvíli otáčet za rameno. Moc dobře si uvědomovala, že by to neměla brát na tak lehkou váhu, ale její ostražitost pomalu mizela do ztracena až vymizela úplně.

To že na ní byl její bělovlásek hrdý, pro ni znamenalo hrozně moc. Chtěla ho vidět šťastného a nechtěla ho zklamat a hrdost byla jakousi pomyslnou čarou někde na středu mezi těmi dvěma požadavky. Ze srdce jí také spadl obrovský balvan, neboť ačkoli věděla že za ten požár mohla jen a jen ona, on to tak neviděl. A za to byla nesmírně vděčná, protože by nesnesla ten pocit, že by trpěl její vinou. ,,A já přísahám, že už nikdy nebudu sama běhat po démonickém lesíku.” Jemně ho bříškem palce pohladila po hřebu ruky a pousmála se. ,,Ale už je to pryč a dobrovolně mě tam asi už nikdo nedotáhne. Jedině že bys měl ty chuť se záhadně do toho lesa vydat. Pak bych měla smůlu. Na to místo bych nikoho nepoštěla samotného. A už vůbec ne někoho na kom mi tolik záleží.”

Cesta pokračovala docela svižně a Bree mohla s jistotou říct, že po celou dobu byla zajisté jednou z nejspokojenějších víl vůbec. Takhle daleko na severu čekala jen nějakou pustinu, takže jí docela překvapilo, když se před nimi objevili domy, značící menší severskou vesničku. Víla odhadovala, že na tamní poměry byla docela velká, ale mohla se také docela dobře mýlit. Nejen že neměla moc přehled o klasických severních vesnicích, protože sama byla jižní stvoření, ale všudypřítomné šero jí taky mohlo dost klamat schopnost řádně vidět. Zvídavě se otočila na bělovláska , ačkoli již bylo jasné, že se v té neznámé vesnici nejspíše alespoň na chvilku zastaví. Přeci jen...Asi to bylo lepší než se trmácet tmou kdesi v zasněžené pustině. Jakmile ovšem udělala jeden krok a špička její boty se setkala se zemí, s hrůzou si uvědomila, že místo země tvořilo zdejší chodníky rozpuštěné mazlavé bláto. Bree se rozšířila očka poznáním a zděšeně vypískla, načež se bez varování pověsila na nebohého Dese jako klíště a zabořila mu obličej do hrudi. ,,J-Já...Tam je...No...To bláto!”

Nemohl popírat svoji vděčnost za to, že se do Černého lesa nechtěla vracet. On sám by tam nejspíše byl schopný jít, protože ho to místo nějak zvláště neděsilo - ale že by se tam snad dobrovolně hrnul, to rozhodně ne. Zvláště pak po zjištění toho, jak traumatické pro Bree byly všechny ty události, k nimž na tom proklatém místě došlo. Opravdu nebyl ochotný ji na podobné místo tahat znovu, spíše naopak: chtělo by to najít nějaký klidný kout a vynahradit si všechno to svinstvo, kterým byli osudem nuceni projít. Naneštěstí byli stále tak trošku na útěku před Theoranem a čekala je cesta za Aevou, takže byla otázka možného výletu do příjemnějších konči poněkud... Těžká na zodpovězení.
Desmond se nad tím ale snažil nevěšet hlavu. Dokud měli jeden druhého, prošel by klidně ledovou pustinou, pouští nebo horami... Nezáleželo mu na tom, kde se nacházel, protože byl po jejím boku. Bree pro něj představovala opravdové slunce, takže když ji mohl držet za ruku a kráčet po nějaké ze spletitých cest společně, nemohl si doopravdy nijak výrazně stěžovat. Na co také? Měl obrovské štěstí, že se mu dostalo takového privilegia, aby potkal tak úžasnou dívku a ještě se směl těšit její přízni.

„To rád slyším. Abych pravdu řekl, do žádného lesa s démonickou pověstí už vážně nevkročíme,“ zavrtěl hlavou razantně, ale aby nepůsobil až tak dramaticky a nekompromisně a nezkazil svoji myšlenku, zakončil to gesto nepatrným úsměvem.
„Myslím, že po návštěvě Aevy by nebylo na škodu si dát trošku pauzu, co myslíš? Máme toho za sebou opravdu hodně, hodit zpátečku by mohlo pomoct. Nevím jak ty, tenhle hektický způsob života mi nevadí, protože chaosem žiju a dýchám, ale... Rád bych s tebou strávil nějaký čas i mimo kritické ohrožení životů nás obou. Přeci jenom, to lidé dělají, však? Když se zasnoubí a tak.“
Nejspíš v tu chvíli působil poněkud rozpačitě, jelikož jeho znalosti na poli společenských mravů a vztahů měly přinejmenším solidní díry, ale... Snažil se, byť poněkud pofidérním způsobem. Jeho úmysly byly naprosto čisté, toužil jen někde trošku zastavit a dělat normální věci, co lidé a páry dělaly. Strávit nějaký čas společně, odpočinout si, prohlédnout si okolí... Ne neustále před něčím nebo někým utíkat, vraždit lidi a bojovat. Bree si zasloužila mnohem víc než něco takového. Víc a něco lepšího, což se jí také snažil dát, ačkoliv si s tím pořádně nevěděl rady, protože mu projevy náklonnosti a vztahy nic moc neříkaly.

První vesnice, na níž narazili, byla typická severní díra. Všude bláto z částečně roztátého sněhu a cesta byla příšerně kostrbatá, jak v ní byly všemožné výmoly - ve vzduchu do toho byl cítit štiplavý pach kouře, který si Desmond přiřazoval převážně ke spálenému dřevu, jakým drtivá většina obyvatel topila. Oproti zápachu spáleného masa to byla docela příjemná změna, ale dokázal si živě představit, že ne každého bral žahavý pocit v plicích a slzící oči z toho, když se jim kouř nahrnul do tváře při závanu větru.
Nejhorší na tom ale bylo to bláto. Nejenom, že bylo úplně všude - dokonce i mimo hlavní cestu, jelikož jej lidé roznášeli na podrážkách svých bot i kolech povozů - ale místy bylo dokonce i ztvrdlé nebo přímo zamrzlé, takže působilo jako perfektní pahýl, o něž se dalo zakopnout a rozlámat se o zledovatělou zem.*
„Můžeme tu vesnici zkusit obejít, ale obávám se, že toho bláta se úplně... Nezbavíme. Při teplejším nebo deštivějším počasí je tu bláto skoro všude. Jestli chceš, můžu tě nést, Bree. Nenechám tě trpět, neboj se.“


* fun fact: přesně tohle se mi stalo na prvním stupni. Zakopla jsem o přimrzlý kus sněhu a ošklivě si narazila ruku

,,Pauzu?” Zopakovala po něm udiveně. Ani trochu se jí to nezamlouvalo, ať už to bylo cokoli. Věděla co to slovo znamenalo, samozřejmě, ale netušila v jakém podání to myslel on a to jí děsilo. Zatím se ale rozhodla počkat a nezačít nafukovat tvářičky a ukázalo se, že udělala opravdu dobře, že své velice vážné gesto nafouknutí tvářiček nepoužila. ,,To se mi líbí. Zní to skvěle, Desi.” Spokojeně se usmála než naklonila hlavu na stranu. ,,A na tvojí otázku...Abych byla upřímná, vlastně ani netuším. Jsem zasnoubená poprvé a doufám že i naposledy.” Možná to od ní bylo naivní, ale hrozně moc doufala v tom, že spolu s Desem zůstanou už navždy. Její hlava ani srdce si nepřipouštěly možnost, že by snad měla strávit zbytek života jinak než po jeho boku. Každým dnem si uvědomovala jak neskutečně moc ho milovala a každým dnem její city ještě sílily a upevňovaly se. Ne, ona nestála o život bez něj. Chystala se mu celý svůj život a budoucnost zasvětit, jen nikdy nepřišla správná doba na to nějak víc myslet. S tím vším bojem, hledáním a utíkáním jí mysl zaplňovaly jiné věci, ale když si v mysli před sebou představila budoucnost, vždycky v ní byl on. Sice netušila jak to má Des, ale doufala, že i on to má podobně s ní. Bohové...Vždyť jí bylo vlastně jedno kam jejich cesta povede. Dokud bude moct být s ním, smíří se s čímkoli co by snad mělo přijít. To, že by pro něj umřela bylo jasné už dávno. Ona si ale přála pro něj žít. Žít jen a jen s ním, protože žádná jiná možnost v jejím nitru neexistovala. Zatím to ovšem nechtěla vyslovit nahlas. Netušila jak by na takové téma reagoval a zda by ho nevyplašilo a neznejistělo. Proto se rozhodla počkat, zda s tím někdy přijde sám nebo na rozmítání o budoucnosti ani nedojde. ,,Ale ať už budeme v jakékoli situaci na jakémkoli místě...Pokud budu moct být s tebou, nic víc si nebudu moct přát. Takže pokud máš nějaké plány ty, sem s nimi. Já se spokojím s tebou po boku.”

Čekala vážně hodně, včetně faktu, že bude kolem trošku toho bahna. Bohužel k její smůle se to množství vůbec nedalo označit jako troška. Celá země vypadala jako po bahenních zápasech nebo jako jedno velké špinavé brouzdaliště. A Breena z toho vůbec, ale vůbec nebyla nadšená. V tu chvíli byla neskutečně ráda, že s ní Des nespadl taky a úspěšně jí udržel, protože jestli by v tom blátě měli skončit oba, blondýnka by musela ve vaně strávit minimálně týden, aby to ze sebe všechno dostala. Nikdo se jí tak nemohl divit, že se do přímého kontaktu příliš nehrnula. V duchu ovšem litovala bělovláska, že s ní musel podstupovat zrovna tohle. Držela na něm jako to nejodolnější klíště a odmítala se pustit za každou cenu, pokud to znamenalo, že se může vyhnout případnému umazaní. ,,Kdybych byla moc těžká, tak řekni, prosím.” Pípla tiše než se mírně zavrtěla, aby našla pohodlnější pozici. ,,Obejít? Znamená to, že si dnes dáme spaní pod širákem ve sněhu? Můžu teda obstarat po cestě něco na zahřátí?” Poněkud šibalsky se zazubila, neboť pokud měli opravdu spát venku, budou potřebovat více než jen oheň. A Bree přesně tušila co.

Vážně rád by ji nenutil do té vesnice strčit byť jen špičku boty, ale... Pravda byla, že venku panovalo docela studené počasí a riskovat potíže na cestě kvůli nachlazení a nedej bohové omrzlinám...* Ne, to rozhodně neznělo dobře. Ani v nejmenším nepřicházelo v úvahu, že by se Bree zranila nebo se jí něco stalo. To sice bohužel k jejich smůle (ačkoliv sám Desmond to tak drasticky neprožíval) znamenalo, že museli přeci jenom přenocovat v té proklaté a zablácené vesnici, protože na nocování v chladné divočině nebyli ani zdaleka připravení. Díky tomu bylo nutné provést drobný kompromis... A on se jenom upřímně modlil, aby to uvnitř některého z tamních hostinců nevypadalo tak katastrofálně jako venku.

„Obávám se, že nocování v divočině za takového počasí úplně nepůjde... Takže to vezmeme dočasně přes tuhle apokalyptickou díru. Tudíž... Budu tvým převozník.“
Opatrně ji tehdy chytil, aby se mu nemusela sama držet kolem krku a začal si to neohroženě mířit napříč tou bahenní apokalypsou. Na rozdíl od jeho milované Bree mu to nevadilo ani když mu podrážky bot poněkud klouzaly a nohy se časem smýkaly - během svého poměrně dlouhého života už se brodil i podstatně horšími věcmi, bláto nebylo ani zdaleka tak špatné, jak by některý odlišný jedinec mohl předpokládat.
K jejich minimálnímu štěstí cesta netrvala dlouho, jelikož hostinec stál téměř hned na samém okraji vesnice. Desmond potom jen jednou rukou otevřel dveře a se vší seriózností si to nakráčel dovnitř, botami se ledabyle ošoupajíc o rozpadající se proutěnou rohožku.* Očima přejel po interiéru a přešel k pultu, za nímž stál hospodský šmudlající špinavou skleničku ještě špinavějším hadříkem.
„Pokoj pro dva, na jednu noc. A ideálně s koupelnou.“ Postarší muž na něj zamžoural nedůvěřivým pohledem, na což Desmond pozvedl obočí a postavil Bree na podlahu, načež vytáhl měšec s penězi a několik mincí položil na desku. Tehdy se konečně hospodský podvolil a pokývl hlavou, než nesrozumitelně zamumlal, že poslední pokoj nalevo je volný.

Bělovlásek tedy vzal Bree za ruku a odporoučel se do pokoje, kde si shodil z ramene brašnu s věcmi a odepnul meč z opasku, odkládajíc ho vedle velké manželské postele.
„Hádám, že koupelna by mohla být za tamtěmi dveřmi,“ ukázal na další dveře, než kterými přišli dovnitř. Pokoj byl docela spoře vybavený, což se dalo očekávat vzhledem k tomu, že vesnice působila chudě a celkem neosídleně, ale alespoň měla krb. Ten byl sice nezažehnutý, ale vedle něj bylo vyrovnané nějaké dřevo, takže si Desmond poklekl před něj a vymetl popel a vysypal ho do uhláku, připravujíc dřevo na zátop.





* zdravíme Tongi a její zmrzlý prstíčky
* jestli pak se na ní podílela Ash?

Celou cestu k nějakému místu, které se ve vesnici netopilo v tom nekonečném blátě se modlila, aby Des udržel rovnováhu, takže se jen držela a tiše se modlila ke všem blátivým bohům. Byla sice pravda, že měla křídla a vlastně mohla letět po svých, ale pokud měla záminku být blíž u svého bělovláska, mohla si tu skutečnost nechat jen ve svých myšlenkách. Nejspíš si toho všimnul i on sám a přesto jí u sebe nechával, což od něj bylo opravdu velkorysé gesto. Pochybovala, že by kdokoli jiný na sobě tahal další zbytečnou váhu navíc, když ta váha mohla v klidu přeletět sama. ,,V tom případě mám toho nejúžasnějšího převozníka, kterého Nescory kdy poznala. Opravdu si toho vážím, Desi.” Věnovala mu vděčný polibek na špičku nosu, neboť si to místo holt oblíbila.
Naštěstí se s ní ani tak nemusel tahat příliš daleko a než se nadála, už si to vkráčeli (Ona spíše byla donesena) do nejbližšího možného místa odpočinku. To sice nevypadalo taky příliš čistě, ale rozhodně to bylo lepší než nocovat venku někde na sněhu. Jistě museli oba dva vypadat docela komicky a bezpochyby se je moc vážně brát nedalo, ale to zapříčinila ona svým setrváváním v jeho náruči. Přesto se na už od pohledu rozmrzelého hostinského zářivě usmála, snažíc se působit co nejvíce reprezentativně. Při zmínění koupelny se jí dokonce nadšeně rozzářila hnědá očka, protože vize čistoty se jí zdála jako pohádkový sen. ,,Příště ale platím já. S tím počítej, lásko.” Zazubila se než očima poukázala na lesknoucí se mince na pultu. Nechtěla ho nechávat v placení samotného. I ona přece měla spát v tom pokoji, takže by taky měla někdy přiložit minci k dílu. A za tím si stála. ,,Buď opatrný, ano? Potom to zapálím.” Pokývla směrem ke krbu, který bělovlásek přerovnával. Opravdu nechtěla, aby si jakkoli ublížil, protože z nich dvou byl ten on, který se přetěžoval. Měl naprosté právo a ve víliných očích i povinnost odpočinout si. Na koupelnu ale slyšela téměř okamžitě, takže než jí Des vůbec stihnul odpovědět, už zmizela v koupelně jako neřízená střela.

Tentokrát si dopřála opravdu dlouhou koupel, takže než se znovu objevila v jejich pokoji, uplynula už nějaká doba. ,,Asi se vrátila ručníková víla, Desi.” S tichým zachichotáním poukázala na ručník, do kterého měla zamotané vlasy ve stylu turbanu. Stále měla chuť se jít podívat dolů, zda tam přeci jen nějaký alkohol nebyl, protože musela uznat, že už se pořádně nenapila hodně dlouho. ,,Nebude ti vadit, když si pro něco skočím dolů?”

Byl vážně vděčný za to, že ten krb nemusel rozdělávat sám, protože byť oheň rozdělat dokázal poměrně spolehlivě, když to skutečně potřeboval... Ale tohle nebyla ta samá situace, jelikož mu nemrzly končetiny a jeho magie zůstávala absolutně netečná a působila dojmem, že snad ani neexistuje. To mu v danou chvíli vůbec nevadilo, jelikož to byla oproti předchozím potížím docela vítaná změna, ale přeci jenom by se mu to mohlo hodit, aby nemusel s tím rozděláváním ohně otravovat Bree.
Ta mezitím dle jeho očekávání jako kulový blesk zaplula do koupelny a on si mezitím sundal boty a nechal je u krbu, aby po zatopení všechno bláto uschlo a on ho mohl potom jenom oškrabat. S nějakým mytím se mu vážně nechtělo patlat - už takhle ho čekala koupel stejně jako jeho milou a z té představy tedy rozhodně nadšený nebyl, o tom nemohlo být sebemenších pochyb. Na druhou stranu si ale uvědomoval, že to bylo vážně zapotřebí. Ačkoliv to bláto by jim mohlo zároveň poskytnout docela dobré maskování, pokud by se dostali do úzkých. Oba měli světlé vlasy - kdyby jej využili na zamaskování těch plavých odstínů, mohli by případné oči svést z pozoru. Něco takového by ale po Bree nikdy nemohl chtít... Věděl až moc dobře, že by tím trpěla a proto si ten nápad rozhodl nechat sám pro sebe, když ho stejně ještě nepotřebovali vzhledem k tomu, že se jejich situace nezdála být až tak vypjatá, aby něco takového bylo nezbytně nutné.

„Ach. Ručníková víla je zpět? Tak to bych ji asi měl náležitě pozdravit a přivítat, však?“ Pousmál se na Bree s náznakem pobavení, než se zvedl z tureckého sedu od tichého krbu a došel k ní, aby ji políbil na čelo.
„Samozřejmě, jen do toho. Jestli chceš, můžu jít s tebou, ale... Obávám se, že za všechny ty ťápoty od bláta mě ten chlápek bude nejspíš stejně chtít vykostit, takže... Myslím, že si místo toho od tebe jednoduše převezmu štafetu a zamířím do koupelny. Pokud ti to tedy nevadí, drahá.“

Úplně s nadšením se do té koupelny nehrnul, o tom žádná, ale umýt se vážně potřeboval. Při odchodu si sice stihl nahrabat nějaké čisté oblečení a zatím* se mu naštěstí (nebo pro něj naneštěstí, buďme upřímní) nepodařilo se v ničem vyválet nebo se umazat, ale nohavice jeho kalhot to tedy odnesly docela solidně. Zatímco boty se jakž takž držely díky tomu, že byly zhotovené z pevné kůže a olepené byly převážně vysoké podrážky, nohavice byly doslova promočené a špinavé od bláta, takže ho chtě nechtě čekalo rychlé praní a následné sušení, jelikož si nemohl být jistý, kdy se k něčemu takovému znovu dostane. V přítomnosti Bree byl přeci jen trošku čistotnější - ne nijak extrémně, protože se pod nánosem špíny cítil patřičně a víc v bezpečí i sám sebou, ale přeci jen začínal částečně obracet. Měla na něj silný a značně pozitivní vliv, o tom nemohlo být jakýchkoliv debat.
Proto jakmile neochotně rychle přepral v lavoru kalhoty a vyždímal je, zaplul do vany. K jeho velké úlevě v místnosti nebylo žádné zrcadlo - a pokud ano, Bree se ho podařilo velice dobře a bezpečně schovat, za což byl neskonale vděčný. Byl vážně unavený, takže si to nechtěl ještě víc zhoršovat. Už jenom ta koupel pro něj byla vážně procházkou očistcem... A to byla navíc nutná, takže si to alespoň mohl něčím ospravedlnit.
Ve vodě strávil jen absolutně nezbytně nutnou dobu, aby se co možná nejvíce vydrhl a sotva se ocitl zpět v čistém a suchém oblečení, sebral kalhoty a v pokoji je přehodil přes opěradlo poněkud rozvrzané a rozpadající se židle, kterou obrátil zády směrem ke krbu, kde se později mělo zatopit, až se Bree vrátí.
Poté už jenom vyčkával. Lehl si do postele a natáhl nohy, pozorujíc zašedlé skvrny na stropu a hledajíc v nich obrazy a tvary, jako to lidé obvykle dělávali s oblohou a jejími mraky. Docela ho zajímalo, pro co si Bree chtěla jít... Ale ctil její soukromí a nemínil do toho strkat nos. Pokud by se mu to rozhodla říct, byl by rád - ale nutit ji rozhodně nechtěl. Přeci jenom vůči ní cítil podstatně silnější náklonnost a samozřejmě i respekt, než aby překračoval podobné hranice.



* všichni víme, že to přijde

Spokojeně se na něj pousmála a na oplátku za to laskavé a vskutku sladké přivítání ho alespoň krátce objala, protože na nějaké delší objímání nebyla vzhledem k Desovu stavu navštívení koupelny momentálně vhodná chvíle. Ten den toho za sebou ale oba měli hodně. Pokud se tedy celodenní cesta a neustálé ohlížení se, zda za váhy neletí nasraný havran dala počítat jako náročná aktivita. V jejím očích rozhodně ano, takže už nechtěla bělovláska jakýmkoli způsobem zatěžovat a to k její smůle znamenalo se na něj nějak víc věšet, pokud on sám nebude proti. Na ruhou stranu to pro ten den znamenalo žádné případné blátivé zápasy, což bylo rozhodně pozitivním faktorem. ,,Mám ti vzkázat, že je ručníková víla velice polichocena, drahý princi.” Zachichotala se než se ve vzduchu pokusila o malou piruetku, což její ručník moc neustál. Takže i tentokrát dodržela své pověsti a místo zrcadla si výlet z okna přímo dolů vyzkoušel ten nebohý ručník. ,,Jejda...Asi nás zase opustila.” Pokrčila rameny, na která teď dopadaly prameny jejích mokrých blonďatých vlasů. Štěstí bylo, že už nebyli úplně mokré, ale stejně vypadala jako takové malé rozpustilé strašidýlko. Rychle se pokusila prsty si ty neposedné prameny nějak urovnat, ale to bylo asi jediné co se dalo zachránit. Ručník byl již navždy pohřben pod vrstvou bláta a hnoje.

Poměrně překvapeně vykulila očka po tom, co Des dobrovolně zaplul do koupelny, ačkoli s mnohem menším nadšením než ona. To se ale dalo očekávat. Nemohla ho nutit se každý den s úsměvem drhnout. Zatímco ona se štítila bláta, bělovlásek neměl moc dobrý vztah ke koupelím a ona to chápala. Rozhodně ho do toho nechtěla nutit, pokud to nebylo vyloženě nutné, což bohužel po tom brodění se po zdejší půdě bylo. Bree ale byla na Dese nesmírně hrdá, protože ani trochu nečekala, že by se snad vydal tomu mydlinovému peklíčku sám od sebe. ,,Nikdo tě kostit nebude. To by měl dost problémů se mnou. A rozhodně mi to vadit nebude, akorát...Dávej na sebe pozor, ano?” Pokývla směrem ke koupelnovým dveřím, zatímco sama zašmátrala ve svém vaku a vytáhla několik svých vlastních mincí. Tentokrát se moc nevyplatilo si pár lahví ukrást, vzhledem k tomu, že tam ještě měli strávit noc.

Netrvalo dlouho a ona se už znovu objevila ve dveřích ze svého výletu z dolního patra hospody. Musela to sice vzít vzdušnou čarou, aby se náhodou znovu od toho bláta neumazala, což přivedlo trochu pozornosti, ale nakonec žádné problémy dole nevznikly, což bylo akorát dobře. Další věc co se ve víliných očích dala brát jako dobrá právě svírala v dlaních. Dole s ostatním výběrem měli i docela výhodnou koupi jablkovice, takže jí to dosti usnadnilo výběr. I proto když přišla do pokoje, jen se s velkým zubatým úsměvem otočila na Dese. S úsměvem a taky čtyřmi lahvemi toho alkoholického nápoje.

Čekal poměrně dost, ale rozhodně ne to, k čemu nakonec došlo. Když se ho Bree předtím tak nějak tajemně ptala, jestli by mu nevadilo, kdyby si pro něco došla dolů... Měl vážně docela dost otázek rozházených napříč svojí chaotickou myslí, ale nebyl schopný vymyslet žádné opravdu řádně pravděpodobné vysvětlení jejího počínání. Co přesně si to potřebovala zařídit? Částečně ho z toho zmáhala úzkost, protože když se naposledy rozdělili v krčmě, nedopadlo to nejlépe - ze vzpomínek na toho slizkého šmejda měl ještě stále chuť jít a něco solidně rozmlátit, ale přeci jen už byl po smrti. Zabil ho, dost důkladně i uklidil. Pokud na světě existovala alespoň nějaká karma, tak by měl zůstat primitivně pohřbený na svém místě a smažit se v horoucím pekle, kam také náležitě patřil. Fakt, že tam náležel i sám Desmond už ale bělovláska až tolik netrápil - pro něj bylo zkrátka podstatné to, že se mu podařilo eliminovat alespoň jednu tíživou hrozbu, co se sápala na jeho milovanou. Stále na sebe byl solidně naštvaný kvůli tomu, že se za ní nedostal dříve, ale na druhou stranu: mohl by ji snad kvůli podobné události držet jen a pouze ve svojí bezprostřední blízkosti, jen aby měl jistotu, že se to nebude opakovat? Moc dobře věděl, že Bree byla všechno možné, jen ne bezbranná. Uměla skvěle bojovat a mimo svojí krásy byla nadaná v mnoha dalších věcech, takže by se o ni neměl tolik bát. Nemohl si ale zkrátka pomoct, když mu na ní opravdu hodně záleželo. Nedokázal si totiž představit, že by se jí něco stalo... Nebo hůř.
Zatímco se utápěl v těch značně ponurých a nepříjemných myšlenkách, zmíněná blondýnka se stihla vrátit zpět do jejich pronajatého pokoje - a k jeho překvapení nebyla tak úplně sama, protože s sebou přivedla jistou společnost.
Desmond nepatrně pozvedl obočí, když mu pohled spočinul na čtyřech lahvích jakéhosi alkoholu, které víla s patřičnou hrdostí a určitou šibalskostí nesla v náručí, jako kdyby k sobě místo studeného nápojového skla tiskla dítě. Nezdálo se mu jako nejlepší nápad zrovna v téhle situaci pít, ale musel uznat, že to nebylo úplně od věci. Alkohol dokázal slušně uvolnit a někdy i pomoct spát - pokud by to nějak zvláště nepřehnala, mělo by to být v pořádku. Díky tomu si také v duchu musel poznamenat, že ji nemůže nechat pít až příliš, protože nemohl riskovat to, že jí v důsledku podobného alkoholického tance bude na následující cestě zle. Ne, že by mu snad vadilo to, že by případně nesl a vzal i jejich věci, s tím neměl sebemenší problém, ale obával se toho, aby neonemocněla.

„Bree... Vážně ta tvoje tajemná výprava dolů byla doslova honbou za alkoholem?“ Odvětil nakonec s mírně pozdviženým obočím, než mu koutky nepatrně zacukaly a on se zvedl z postele, aby k ní došel. Než stihla pořádně zareagovat, jednu lahev ji poměrně drze šlohl a sjel ji očima, aby analyzoval její obsah. Chyběla mu jakákoliv etiketa a sklo bylo tmavé, takže nemohl soudit ani dle názvu, ani dle barvy tekutiny uvnitř. Proto mu už zbývala udělat jenom jedna jediná věc: okusit po svém. Oddělal tedy zátku a přičichl si, díky čemuž po Bree také okamžitě vrhl značně šokovaný výraz. Ten alkohol se vyznačoval opravdu silně jablečnou vůní...
„Tys přinesla jablkovici? Jak tě tohle napadlo?“ Hlas mu samovolně přešel z poněkud zmateného do vyloženě pobaveného, což jenom podnítil částečně potutelný úsměv na jeho tváři. Oči se mu jemně rozzářily nefalšovaným nadšením.

,,Možná...” Pokusila se nasadit ten nejnevinnější výraz jaký jen dokázala drobná vílí blondýnka na své tváři vytvořit. Možná by se jí to i podařilo, kdyby v rukou nedržela těch několik lahví tekutiny, co se zrovna nedala brát jako heřmánkový čaj. V tu chvíli byla zatraceně ráda, že se Des neohlížel po nějakých slušně vychovaných šlechtičnách jako budoucích partnerkách, protože jak už bylo celosvětově známo, dáma nevypadala moc elegantně, když se vydávala na cesty jen kvůli tak absurdnímu důvodu. Ona se naštěstí za dámu opravdu považovat neměla, takže si s nějakým elegantním vystupováním nemusela lámat hlavu. ,,Tajemná výprava zní o dost lépe než honba za alkoholem.” Zazubila se, ale tím vším kolem ztratila svou ostražitost. Ani při nejmenším však nečekala, že Des použije její starou dobrou taktiku a jednu z lahví si přivlastní sám. Zůstala jen zamraženě stát a párkrát po sobě zamrkala, aby se vzpamatovala z toho co se právě odehrálo. To se jí naštěstí povedla za nedlouhý moment, takže se nad jeho jednáním jen pobaveně uculila. ,,To byla podlé!” Vypískla, ale stále si na tváři nechávala ten samý výraz, aby mu náhodou nepřivodila myšlenku, že se na něj zlobí nebo něco podobného. Překvapilo jí to, ale jen v tom dobrém smyslu. ,,Myslela jsem, že by ti mohla chutnat. Spoléhala jsem na tvoje libůstky v čemkoli jablečném, drahý.” Při jeho nadšené reakci jí tělem projela vlna hřejivého tepla, za kterou nemohl žádný alkohol (Protože žádný neměla. Zatím.), ale čistá spokojenost z toho, že se nejspíše trefila správně. ,,Chutná ti? Můžu skočit ještě pro nějaké, kdyby ti toho připadalo málo.” Ta energická šibalská jiskřička v jejích očích tam stále byla, každou chvílí více a více znatelná. ,,Udělala jsem snad špatně?”

Zamířila si to k nejbližší pevné desce, což v jejich případě byl poněkud rozvrzaný dřevěný stolek, ale jí to na její účely bohatě stačilo. Opatrně položila zbytek lahví na stůl a po ukořistění jedné z nich jen rukou mávla směrem ke krbu, čímž v něm zažehla hřejivý plápolající oheň. ,,Tak tedy...Na zdraví!” S tím zvoláním v rychlosti odšroubovala víčko lahve a dlouze si lokla.

Po půl hodině aktivního popíjení už se dalo říct, že rozhodně měla dost. Jakmile otočila hlavu, svět se s ní otočil o 360° a místnost se převrátila vzhůru nohama. Po celou dobu svého pití se bezdůvodně chichotala, protože jí i taková věc jako moucha na stropě připadala neskutečně komická. I přes svůj stav plně vnímala svého bělovláska, o jehož rameno se momentálně opírala. Ani netušila jak se vlastně k němu dostala, ale to už jí bylo dávno jedno. Znovu se napila té zázračné jablkovice, která jí teď připadala jako nápoj bohů. Tiše zklamaně zakňučela, když už po dalším plánovaném loku zjistila, že je obsah lahve...no nikde. Se zasněným úsměvem se otočila směrem k Desovi a prohrábla mu bělostné prameny vlasů. ,,Heeeej, Snížku? Mám nápad!” Chvíli jí trvalo než otočila hlavu k onu. ,,To je okno, viiď?” Zachichotala se, když bez jediného dalšího slova se zvedla a bez jakéhokoli zaváhání vyletěla z okna, míříc přímo na zem, kde s bezstarostným smíchem začala v tom všudypřítomném bahně dělat andělíčky.

Ani v nejmenším nepovažoval svůj obrat za podlý - konec konců ani náhodou nemínil její lup přebírat a přivlastňovat si ho, byl jen a pouze zvědavý. Pochopitelně ho zajímalo, co přesně si to přinesla, že jí to stálo za tu cestu špinavou chodbou a oprýskanými schody až k tomu nevrle vypadajícímu hospodskému, co rozhodně ani trošku nepůsobil jako kdovíjaký dobroděj. Právě spíše naopak, podobné šejdíře dokázal Desmond bezpečně poznat na solidní dálku. Nejspíš nebohou Bree natáhl, ale... Soudě dle jejího absolutně nadšeného a vítězoslavného úsměvu to pro ní rozhodně stálo za to, takže se Desmond až tolik neobával. Alespoň tedy ne toho, že by ji oškubal na penězích, i když tomu nápoji jako takovému až tolik důvěry nevěnoval, jelikož působil na domácí výrobu. Takové věci mohly být docela snadno jedovaté, takže si nakonec přeci jenom z lahve trošku přihnul, aby ozkoušel jestli se ta věc vůbec dala pít.
Na jazyku se mu rozlila charakteristická ovocná chuť jablek, než se k ní přidal intenzivní podtón alkoholu a bělovlásek pevně semkl rty k sobě, pokoušejíc se zjistit, zda se mu na té chuti nezdá něco nepřirozeného nebo podezřelého. Když ale ani po několika vteřinách nepocítil žádné typické projevy, líně Bree lahev vrátil zpět do ruky a uznale pokývl hlavou na znamení toho, že její výběr oceňoval.

„Pro další? Bohové, jen to ne. Už čtyři lahve jsou až až, to nám vydrží na docela solidně dlouhou dobu. Pořád jsme přeci jenom na útěku, neměli bychom pokoušet štěstí s podobnými věcmi. Pokud budeme v lihu, těžko se nám podaří dostat před Theoranem, takže bude lepší se držet při zemi,“ zavrtěl hlavou, než si ji přitáhl k sobě a vtiskl jí něžný polibek do vlasů, zatímco ji konečky prstů jemně hladil po paži.
„Ale musím říct, že se mi tvůj výběr vážně líbí. Prokouklas mě, o tom žádná.“ Tehdy už se doopravdy neubránil ryze pobavenému výrazu a nakonec si tu už předem ukradenou lahev přeci jenom nechal, protože mu přišlo hrubě neslušné nechat dámu pít úplně samotnou... Přeci jenom, bylo by rouhání ji v tom nechat. Nemluvě o tom, že říct ne jablečnému nápoji se mu také nezdálo jako nejlepší nápad, takže měli na večerní plán zjevně jasno.



Evidentně ale neměl sebemenší tušení, že to nakonec až tak jasné nebude. Nebo spíše, že to bude všechno možné, jenom ne jasné - jeho plán pít střídmě a s mírou se totiž poměrně rychle vymkl z rukou a než stihl Desmond říct slovo jiskřičko, byla už Bree celkem slušně pod parou.
To ho poměrně vyděsilo, jelikož ten přerod sledoval téměř zpovzdálí. Nedokázal pro to najít správná slova na popis, ale působilo to dojmem, že se zasekl v nějaké časové trhlině a zatímco okolo něj všechny plynulo poměrně pomalu, ve skutečnosti čas doslova utíkal jako o život. A ta jablečná pálenka mizela stejně závratnou rychlostí, takže než stihl mrknout a svoji nastávající zarazit ve správnou chvíli, aby tak nějak ukočíroval případné důsledky a potíže, bylo už tak nějak pozdě.

„Bree, ne,“ pronesl ke svojí milované víle a něžně ji pohladil po tváři, než odložil její prázdnou lahev na zem vedle postele, kde společně leželi. Vypadala vážně dost opile, o čemž svědčily nejen ty rozpustilé jiskřičky tančící v jejích očích, ale i ten zvláštní výrazný hlásek, co byl nezaměnitelně typický pro stav opilosti.
„Ano, to je okno. Ale nechoď-“ Než tu větu stihl vůbec dokončit, okno se otevřelo a víla v něm zmizela takovou rychlostí, že stihl jen zděšeně vstát a vyklonit se ven, aby se ujistil, že se jí nic nestalo. Už předtím ho několikrát opravdu překvapila, ne-li přímo šokovala... Ale pohled, jaký se mu naskytl, když se z toho okna podíval ven... Byl děsivý a legendární zároveň.

Napůl se obával, že ji najde viset z parapetu nebo římsy jako vánoční ozdobu - evidentně se jí ale nějakým absolutně neuvěřitelným a zázračným způsobem podařilo bezpečně sletět dolů, ale především tam doslova zaplula jako do peřin. Zatímco Desmond na ni hleděl s naprosto užaslým a zároveň šokovaným výrazem na tváři, ta nádherná a jindy naprosto čistotomilná víla se přímo rochnila v tom všudypřítomném bahně a dělala andělíčky, jako kdyby neležela v absolutní špíně ale čerstvě napadaném sněhu.
„Bree, probohy!“ Splynulo mu ze rtů šokované zakletí, než přelezl přes rám a slezl co nejrychleji dolů, nohama dopadajíc do vlhkého bahna. Sotva se tedy podrážkami dotkl té břitké masy, uklouzla mu jedna noha a on okamžitě ztratil rovnováhu, takže skončil zády v blátě těsně vedle blonďaté víly dělající rozpustilé andělíčky.
„Tohle...“ Vlasy měl okamžitě olepené bahnem, oblečení se mu nepříjemně lepilo na tělo a on nedokázal z hlavy vyhnat tu dotěrnou myšlenku, že už má na vyprání další várku, přestože ta první mu ještě ani neuschla. Mohl se ale zlobit? Bree byla prostě opilá, nemohl ji v tom přeci nechat úplně samotnou, mohla by si ublížit nebo hůř... A nakonec, nebylo to až tak špatné, alespoň prozatím. I přesto ale nemohli venku zůstat dlouho, protože s uplynulým časem se venku snižovala teplota a bláto mohlo velice rychle začít mrznout.
„Měli bychom se zvednout, drahá. Začíná být chladno,“ konstatoval opatrně, než se obrátil na stranu a upřel na ni pohled, pohladíc ji dlaní po tváři, aniž by si uvědomil, že jí tím na obličeji zanechá trochu bahna. Omluvně se proto pousmál a vtiskl jí něžný polibek.
„Bree... Co tě to napadlo?“

Když bělovlásek dopadl vedle ní, několik dlouhých vteřin jí docházelo co se sakra stalo. Ale i když jí to po nějaké době došlo, stejně bylo její vnímání zkreslené stejně jako schopnost vidět a myslet. Otočila na něj hlavu a pokusila se zaostřit, ale marně. I tak ale doufala, že to byl jen její bělovlásek, protože kdyby na ní někdo jiný padal z okna, asi by vyváděla. I když...V tomhle stavu by si nejspíše ani neuvědomila žádné možné podivnosti, natož nebezpečí. Po dopadu za ním po kolenou přilezla a se zamyšleným výrazem ho malíčkem ťukla do čela. ,,Poprvé můžu říct, že mi spadl poklad přímo z čistého nebe!” Radostně vypískla než se znovu hlasitě rozesmála. Využila Desova ramena jako možnou oporu a vyškrábala se až na nebohého Desmonda. Chvíli si ho jen s nakloněnou hlavou prohlížela, než přiblížila svojí tvář až nebezpečně blízko jeho nosu. Místo toho, aby ho do něj ovšem tak nestydatě hryzla jako minule, vtiskla mu na nos jemnou pusinku. ,,Tak je to leeeepší!” Pokusila se z něj slézt a postavit se na vlastní nohy, ale jak brzo zjistila nemilým sesunutím se k zemi, když jí její nohy zkrátka neudržely. Nad tou ztrátou koordinace jen poněkud zmateně nadzvedla jedno obočí než si stejně jako předtím oťukávala Dese, oťukala i svoje nohy. ,,Huuuh? Ale já mám nohy...” Zamumlala, pořád s nechápavým výrazem ve tváři. Nebyla schopná si dvě a dvě secvaknout dohromady a smířit se s tím, že si asi teď kdejaký závod neuběhne. Mezitím se stihla v tom bahně oplácat téměř úplně celá, z čehož by jindy nejspíše šílela. Tentokrát jí však přišlo komické skoro každičké gesto. Vždyť se všechno tak vtipně houpalo a vlnilo! Jako kdyby s ní celý svět tancoval a ona se mohla jen kývat do rytmu, protože jí vlastní nohy zradily.

Jakmile její milovaný opět promluvil, ona se znovu pokusila na něj otočit, sjíždějíc očima na jeho bahnem obarvené vlasy. V tu chvíli se zamračila, než se vyškrábala do té pozice, aby mu mohla ony prameny prsty rozčechrat, aniž by si uvědomila že na nich tím gestem zanechala ještě více bláta. ,,Oni už nejsou to...Nadýchaný! Napufnu ti je!” S tím zvoláním mu začala foukat na vlasy a to, že možná mohla sloužit jen jako případný větrák, jí ani trochu nevadilo. Přesto se bez protestů nechala stáhnout dolů, nechávajíc si vtisknout polibek. ,,Co mě...Napadlo?” Nechápavě zamrkala. ,,Udělala jsem velkou zlou věc?”

Ještě nikdy nezažil natolik bizarní situaci jako byla ta, v níž se v současnosti nacházel. Nemohl se zlobit a ani nezlobil, ale... Nějak to celé nedokázal pořádně uchopit v mysli, jelikož byl zatraceně zmatený. Ať už to bylo tím, že si po jejím vzoru také sem tam lokl (byť ani zdaleka ne v takové míře jako ona, jelikož se kvůli obavám držel dost zpátky) nebo tím, že o ni měl starost... V důsledku byl solidně mimo a nezmohl se na nic jiného, než aby se s ní zkrátka válel v tom poměrně rychle chladnoucím bahně a alespoň okrajově si užíval ten vzácný moment, kdy se jeho vyvolená neštítila špíny a naopak jí vycházela ukázkově vstříc.

„Páni. Díky,“ pousmál se napůl pobaveně a napůl polichoceně, když mu vtiskla ten neskutečně něžný polibek na špičku nosu. Tak trošku se v tu chvíli obával, že to dopadne jako předtím v hostinci, kdy ho kousla, ale i kdyby něco takového udělala, nezlobil by se na ni. Jak by také mohl? Miloval ji, ať už se válela v bahně, kousala ho do nosu nebo vypalovala díry do dveří zamčených obchodů. Miloval ji celým svým srdcem, úplně a absolutně. Taková byla jeho oddanost a on byl neskonale vděčný, že tu lásku mohl pociťovat, opečovávat a projevovat, ačkoliv si s tím stále úplně nevěděl rady. I tak ale vnímal určitý pokrok, jelikož ho Bree za dobu jejich známosti naučila vskutku mnohé.
„Ššš, to nic. To bahno příšerně klouže, pomůžu ti, dobře? Ukaž, podej mi ruku, Jiskřičko.“ Chvilku mu to trvalo, než se mu podařilo se dostat na nohy a neuklouznout jako předtím, ale jakmile stanul pevně a jistě, opatrně ji vzal za ruku a vyzdvihl také. Tehdy na nic nečekal a jednoduše si ji přitáhl k sobě a vzal do náručí, protože nechtěl riskovat, že by se jí nohy podlomily nebo ujely a ona si ublížila.
„Ne, samozřejmě, že ne. Ty nikdy, Bree.“ Zavrtěl hlavou, než ji něžně políbil do vlasů a začal si to mířit rovnou ke dveřím do hostince. Už předem věděl, že z toho ten starý páprda nebude ani zdaleka nadšený, ale když přeci jen vešli dovnitř - oba příšerně od bláta, které z nich dokonce i odkapávalo jako smůla - ten chlapík se nezmohl na nic jiného než na zhrozené otevření pusy. Ta také zůstala otevřená naprosto naprázdno, jelikož z něj nevyšla byť jediná hláska, zato obočí mu vyjelo abnormálně vysoko a jak kolem něj Desmond s Bree v náručí procházel, jednou rukou mu naznačil pozdrav a pobaveně se poušklíbl, nenuceně pokračujíc pěkně nahoru do jejich pronajatého pokoje.

Tam je čekala naprosto jasně koupel, nemohli se jí vyhnout. Jedna věc byla projít napříč hostincem od bláta - v Desmondově případě podruhé - a jít spát do postele v takovém stavu... To byla věc druhá. Až tak drzý rozhodně nebyl, nemluvě o tom, že Bree se rozhodně umýt musela, protože kdyby se následující ráno probudila takhle špinavá, bylo by jí vážně zle. To Desmond nemínil riskovat, takže se o to hodlal postarat.
„Dobrá, čeká nás koupel. Máš radost?“ Pronesl s náznakem pobavení, než ji posadil na židli vedle umyvadla a dal napustit vodu do vany.
„Zvládneš to sama? Pomůžu ti dovnitř a ven, vypadá to, že máš vážně vratké nohy. Jak se cítíš, Bree? Nejsi unavená nebo není ti zle? Kdyby cokoliv, řekni, ano? Dám na tebe pozor.“

Díky tomu, že celou situaci vnímala jen zkresleně a neúplně, nebyla příliš v obraze. Na svoje oči se teď spoléhat nemohla, jelikož jí všechno ukazovaly naprosto nerealisticky, takže se soustředila především na jeho hlas. Ten sice vnímala téměř dokonale, ale všechno k ní doléhalo pomaleji a chvíli jí trvalo než jí vůbec došel význam. ,,Pomůžeš...mi?” Zmateně ta slova zopakovala. Nechala se zvednout, ale neubránila se překvapenému kníknutí, protože to náhlé zvednutí ze země z jejího pohledu přišlo z ničeho nic a jí už automaticky chvíli trvalo než si spojila souvislosti dohromady.
Ihned co se ocitla v jeho blízkosti, objala ho ve stylu koalího mláděte, evidentně v ten moment spokojená se stavem situace. Automaticky si opřela hlavu o jeho hrudník, poslouchajíc jeho pravidelný tep. ,,Miluju tě, Desi. Chci, aby to věděl.” Zamumlala, neodpouštějíc si unavený úsměv. Uklidněná jeho odpovědí jen na pár sekund zavřela oči. Všechno bylo tak hlasité a všechny okolní vjemy byly tak výrazné, že pro jednu opilou vílu toho bylo až příliš. Proto se rozhodla soustředit se pouze na Dese a na houpavé kroky, které mířily nahoru do jejich dočasného pokoje.

,,Koupel?!” Okamžitě otevřela oči a zvedla hlavu, slyšíc na to slovíčko jako na magické zaklínadlo. ,,Mám.” Přikývla, možná až příliš prudce, protože se jí opět začala motat hlava. ,,Zvládnu to, Snížku. Uvidíííš! Klidně...Počkej. Jako ne tady jako tam. Nebo...Uhm...Jo!” Zkusila ze sebe vysoukat srozumitelnou větu, zatímco rukama ukazovala všude možně po místnosti, neschopná zamířit ukazováčkem na dveře. I v takovém stavu si ale byla vědoma toho, že by mu její absence oblečení nemusela dělat dobře, takže mohla vždycky zkusit vykoupat se i v tomhle stavu sama a doufat, že náhodou neuklouzne a nepoletí z toho okna znova a tentokrát nedobrovolně. Chtěla mu poděkovat, ale její mysl zvládla pouze snít o zlatých prasátkách a jablíčkách, takže jen beze slov přikývla, doufajíc že to gesto od ní není příliš nevděčné. Rozhodně mu vděčná byla. Jen asi nenastala dobrá doba mu to vyjádřit slovy. Otočila se k němu zády, aby mu dala prostor odejít a sama se začala opatrně vysvlékat z toho všeho zabahněného oblečení.

Srdce se mu okamžitě rozbušilo jako kostelní zvon, když tu větu vyřkla. Udělala to s takovou lehkostí a těžce popsatelným kouzlem, že se Desmond nezmohl na nic jiného, než aby na ni poněkud odrovnaně zamrkal v nepředstíraném šoku a potom se srdečně pousmál. Chtěl najít způsob, jak jí to všechno vrátit, jak jí dát najevo to, co k ní cítil. Obyčejné „já tebe taky“ ani v nejmenším nestačilo, nejraději by jí snesl modré z nebe a promlouval k ní v hlubokých a metaforických výrazech, jelikož pouze skutečné umění by mohlo být odpovídající formou pro jeho vlastní sebevyjádření.
Na rozdíl od svého bratra ale neměl potřebné cítění, takže se místo podobného gesta uchýlil ke klasické reakci. Ta byla na jeho poměry sice poněkud laciná a tuctová, ale v dané chvíli - tudíž s nějakým tím alkoholem v krvi a navíc k tomu ještě v koupelně - by přeci jen nejspíše něco lepšího dát ani dohromady nesvedl, čemuž se nedalo divit. Pravděpodobně ani se kvůli tomu zlobit.

„Taky tě miluju, Bree. A vždycky budu.“ Jemně ji objal jednou rukou a opřel se čelem o temeno její hlavy, tiše si užívajíc tu atypickou, avšak nepopiratelně kouzelnou a nádhernou chvíli.
„Dobře, myslím... Zůstanu tady. Jen pro jistotu.“ Usoudil nakonec dle její značně chaotické reakce, která dost jasně vypovídala o tom, kolik toho měla vypitého. Neměl sice přesný přehled o tom, jak hluboce alkohol ovlivňoval víly, jelikož sám měl krev zředěnou a v jeho případě převládaly jiné geny, ale nějaké povědomí přeci jenom měl. Díky tomu měl o Bree také jisté obavy, ale věděl moc dobře, že byla dost schopná se o sebe postarat. K tomu se snad v jejich případě dalo aplikovat i na současnou situaci, ačkoliv existovala i určitá šance, že se jí mohlo udělat zle. Proto se upřímně modlil ke všem možným i nemožným bohům, aby nad ní bděli a nedovolili, aby trpěla. Nezasloužila si to, ani v nejmenším.

Po napuštění vody přešel k Bree a dřepl si před ní, pokládajíc jí dlaně na kolena. Pohledem přitom vyhledal její hnědá očka, formujíc na tváři nepatrný úsměv. Nebyl si jistý, jestli se tím jemným gestem pokoušel víc uklidnit ji nebo sebe, ale v důsledku na tom skutečně nesešlo: čekala je poměrně zapeklitá situace, jakou by mohl bez žádného většího dramatizování označit za drobný bojový úkol. Naštěstí byli oba bojovníci, takže se svých rolí jistě mohli zhostit s větší lehkostí, než jakou by očekávali: a Desmond se tak v duchu uklidňoval, že to určitě nebude až tak hrozné, jak mu jeho úzkost ne úplně nenápadně podsouvala v podobě paranoidních myšlenek a katastrofických scénářů.
„To oblečení je vážně úplně od bláta,“ konstatoval v moment, kdy se očima setkal s jejími zablácenými šaty.* Látka nebyla sice nejslabší, ale proti zatraceně lepkavému a vlhkému bahnu mísícímu se s čerstvě napadaným sněhem opravdu neměla šanci. Už takhle je oba čekala výzva v podobě snahy o to, aby to nějak z vláken dostali, ale na to bylo nejdříve zapotřebí ono oblečení dostat z jejich nositelky, protože i kdyby byl Desmond sebevíc otrlý, nikdy by Bree nešoupl do vany, neumyl a nezačal přímo na ní prát její šaty.
„Zvládneš si to sundat, nebo ti mám pomoct, Bree? Nejspíš to půjde docela ztuha, protože jak je ta látka navlhlá a zabahněná, hrozně se lepí.“
Sám se nepatrně oklepal a zkusil si odlepit košili od hrudi. Dříve poměrně jemná a pevná látka nepochybně docela drahé košile byla ale natolik od bahna a vlhkosti, že k jeho tělu přilnula téměř jako druhá kůže. Frustrovaně si proto jen povzdychl, než znovu pohlédl na Bree v očekávání její odpovědi.





* teďka se jenom modlím, že měla šaty

Ačkoli byla totálně pod parou, stejně jí ta situace připadala až kouzelně překrásná. ,,Tak to doufám, že to navždy bude trvat vážně dlouhou dobu.” Uchechtla se, ale jinak se nijak víc nepohnula ani nezareagovala. Zapadali do sebe jako dvě choulící se koťata a v Bree ta pozice vyvolávala pocit bezprostředního bezpečí. Ačkoli teď jejím smyslům nebylo jasné vůbec nic, zároveň věděla, že všechno důležité bylo na správném místě. Oni dva byli na správném místě, protože oba dva byli v relativním bezpečí a spolu. A jak neměla moc věcí, na které by se mohla soustředit, uvědomovala si tuhle skutečnost čím dál tím jasněji.

,,Zůstaneš?” Naklonila hlavu na straně a nepatrně nakrčila svůj pihatý nosík. ,,Dobře, ale když budeš nejistý...půjdeš tam!” Pokračovala ve svých pokusech o ukázání na dveře, opět neúspěšně. Mohla jen doufat, že nebyla natolik opilá, že by se ani netrefila do vany. To by bylo opravdu špatné. Už teď mu způsobovala spoustu potíží a komplikovala mu nejen tuhle noc, ale i spoustu jiných situaci. Hodlala mu to někdy rozhodně v budoucnu vynahradit, ale to nemohla udělat, pokud by se ani netrefila do vany. Takže na chvíli svojí pozornost stočila jen k té lázni bohů, protože jinak by to mohlo dopadnout opravdovou katastrofou. ,,Od...Bláta? Ono...je někde...Bláto? Obrátila očka k němu, věnujíc mu tázavý pohled. Po chvíli toho ale zanechala a přesunula zrak na malé koupelnové okno. ,,To je okno, viď?” Napadlo jí, co by se stalo, kdyby náhodou tím oknem prolezla a sletěla dolů na noční ulici. Bohužel to okno bylo příliš malé i na její drobnou postavu, takže měla tentokrát smůlu. Vydala ze sebe zklamané zakňučení kvůli té špatné novině. Po pár momentech ticha sklopila svůj pohled k zemi. Svlékání se v přítomnosti jiného člověka pro ní bylo...zatraceně nezvyklé. Mnohem větší obavy ovšem měla o Dese, protože to on byl z nich dvou ten, který to nejspíše snášel hůře. Proto se i přes svůj stav hodlala být co nejrychlejší a pokud možno zvládnout všechno sama. Hlavní výzvou bylo svůj plán hlavně zrealizovat. ,,Zvládnu to.” Pípla tichounce.

Když už na sobě neměla zhola nic a všechno její oblečení zůstalo nedbale poskládané na kupce v rohu, pomalu se na něj otočila, aby zjistila jeho reakci a v případě hodně špatné situace ho ještě jednou ujistila, že může jít a ona to zvládne. Když se ovšem otočila, její vlastní tvář pokrýval ruměnec. Prsty si pročísla vlasy, aby z nich setřepala alespoň nějakou již ztvrdlou hlínu. Opatrně se chytila okraje vany a v rychlosti se pokusila vklouznout do vany, což se jí nakonec také povedlo. To, že přitom dvakrát zakopla a do vany spíše spadla než vlezla dobrovolně už byl jen vedlejší fakt. Když se její tělo ponořilo do teplé vody, tiše vydechla než poněkud unaveně přivřela oči. Chtělo se jí spát a bojovala s únavou, ale sama věděla, že se nesmí vzdát a jednoduše usnout. Jenže ta voda byla tak teploučká, že si víla nemohla pomoct. Chtěla se ponořit pod vodu a konečně se oddat spánku po dlouhém dni. Místo toho se ale jen rozhlédla, hledajíc nějaké mýdlo nebo něco, co by jí pomohlo se umýt.

Věděl moc dobře, že je šikovná. Koupele milovala a on jí důvěřoval celým svým srdcem, ale právě i kvůli svému srdci ji v té místnosti - natož pak vaně jako takové - nechat úplně samotnou. Nečinilo mu to žádnou radost, že takhle hrubě narušoval její soukromí a také se okamžitě obrátil zády, aby jí alespoň špetku toho soukromí poskytl, když se svlékala z těch příšerně špinavých šatů. Pozoroval přitom špičky svých bot, které byly zhruba stejně obalené od bláta, jako byla jeho kůže potetovaná.
Většina lidí by si tu situaci nejspíše vychutnávala, jelikož bývalo celkem běžným cílem mnoha jedinců spatřit svoji drahou polovičku - nebo alespoň někoho jiného, koho shledávali přitažlivým - bez oblečení, ale Desmond... Nedokázal cítit žádné podobné nadšení ani nic takového, vlastně ho to spíš děsilo a stresovalo. Miloval Bree, o tom nemohlo být pochyb, ale do žádných větších intimností se zkrátka nehrnul, protože po nich jednak netoužil, ale především měl drtivě atypický náhled na svět a na lidi jako takové. Obával se toho, jak bude v té chvíli působit, zda něco nepokazí... Nechtěl se jí dotknout tím, že něco udělá nebo neudělá nebo provede špatně. Částečně ho v tom ale uklidňoval fakt, že byla Bree docela dost opilá a to mu svým způsobem dodávalo odvahu i páku, protože se značně obával toho, aby se v té vaně neutopila.

„Já vím, že ano, drahá. Já vím. Jenom... Mám o tebe starost a mohla by ses snadno vyčerpat, protože to pití z člověka vážně příšerně vysává sílu a energii. Takže... Pokud ti to nevadí, zůstanu. Jen pro jistotu.“
Jeho hlas zněl klidně a rozvážně, ale uvnitř se docela solidně třásl. Na duchu, ve svém jádru. Nejblíž byl k někomu jen s Theoranem a to zcela nedobrovolně, protože ten zmetek postrádal jakékoliv slušné vychování a základy respektu, zvláště když se mu onehdy vnucoval v té zpropadené krčmě, ale... Byla to přeci Bree. Jí se nebál, neměl k tomu důvod. Miloval ji a ona milovala jeho. Pomoct jí se zbavit té špíny byla maličkost.
„Dobrá...“ Pomaličku se k ní obrátil čelem a když se setkal tváří v tvář s jejíma vřele hnědýma očima, musel se samovolně pousmát. Tak trošku zasněná byla i bez spousty jablkovice v krvi, ale... Vidět ji ve vaně plné horké vody, kterou vážně měla ráda, to pro něj bylo něco nového. Tvář měla sice částečně zastřenou, ale to jí na kráse rozhodně neubíralo. Stále vypadala jako anděl. A on si musel jen znovu v duchu připomenout, jak šťastný byl, že mohl strávit život po jejím boku a milovat ji.
„Bree... To není ledajaké okno. Vidíš to sklo?“ Ukázal na okno, na něž předtím víla poukazovala. Bylo naprosto obyčejné s poněkud ošuntělým dřevěným rámem a ušmudlaným vysklením, v jehož středu se nacházela drobná prasklina.
„To okno vede do jiného světa. Je to průchod pro světlušky, slyšela si o nich někdy?“ Začal melodicky vyprávět, než přešel k vaně zezadu a začal jí jemně mýt vlasy.
„Aeva ten příběh vyprávěla Rasmusovi. Podle všeho před příchodem lidí, elfů, draků a dokonce i víl nad světem vládla tajemná rasa, co neměla žádnou hmotnou formu. Pomáhali bohům utvořit zdejší kontinent, byli zdrojem jejich inspirace a to oni dovedli drtivou většinu běžných, avšak nádherných věcí. Když jsi venku a slyšíš šelest lístků v korunách stromů, jak tančí ve vánku, je to práce světlušek. Bublání potůčků napříč lesy, vůně letních květů, teplo sálající z praskajícího dřeva v ohni, to všechno pochází jako dar od nich. Trvalo mnoho let, než se s nimi setkala první civilizace, která jim dala jméno podle toho, co jim nejvíce připomínali.“
Počínal si velice metodicky, avšak nepopiratelně jemně. Snažil se být co nejněžnější a když přešel od mytí jejích vlasů, z kterých dostal veškeré ztvrdlé bahno a pomohl jim vrátit se zpět do typického stavu téměř tekutého zlatavého hedvábí, dál u toho vyprávěl příběh, co mu z dávné minulosti zůstal v hlavě. Nebral to jako povinnost a ani ji vyloženě nemyl kompletně nebo nedrhl, ale opatrně jí pomohl dostat se z té nejhorší špíny, aby zbytek už mohla snadněji opravdu zvládnout sama. Teprve v tom bodu se k ní natáhl přes hranu vany a vtiskl jí něžný polibek na tvář, odebírajíc se k židli, kde ji předtím posadil, aby s ní zůstal v místnosti kdyby usnula - ale zároveň jí dopřál prostor.
„Vypadali jako drobná světélka poletující ve tmě. Byly to právě víly, kdo je objevil. Jejich první tehdejší královna - tuším, že se jmenovala Nalliah - tou dobou pokládala základy Stříbrného lesu, aby umožnila svým sestrám žít v bezpečí a pokoji. Na tu přeměnu využila veškerou svoji magii, což ji vyčerpalo natolik, že začala chřadnout. Tehdy se ukázaly světlušky poprvé zblízka - obklopily ji a ona jim naslouchala. Jejich moc ji zvedla na nohy a oni ji odvedli na samotný okraj lesa, odkud se povznesla na oblohu. Zbytek víl tehdy truchlil nad tou obrovskou ztrátou, ale Nalliah se stala jednou z těch, co si ji vzali pod svá křídla. Ztratila sice svoje tělo, ale s pomocí svojí nové moci na znamení smíru a aby ukonejšila svoje zlomené sestry, rozzářila oblohu těmi nejzářivějšími a nejkrásnějšími barvami, jaké si jenom dokážeš představit. Tehdy Nescora poprvé spatřila polární záři... A slzy, co tamní víly uronily, byly pod vlivem uvolněné magie přeměněné na hvězdy.“

,,Nevadí mi to.” Ani trošku se nebála. Moc dobře věděla, že nemá důvod se ani trošku o sebe bát. A vypadalo to, že se nemusela bát ani o Dese, protože ani ten nevypadal jako kdyby ho nějak neskutečně pohoršila a on už se na ní kvůli tomu nikdy nepodíval. Naopak, dával na ní pozor a pečoval o ní jako kdyby bylo její tělo z čistého skla a ona se mohla každou chvílí jen rozbít a rozsypat. Přesto jí na tvářích po celou dobu zůstávala nepatrná červeň, ale to bylo spíše z obyčejného nezvyku než z jakéhokoli nepohodlí. Sice teď vlastně ani netušila kde se na ní všechna ta špína vzala, protože sama by brala za nepřípustné umazat se něčím takovým tak moc. Uklouzla snad? Myšlenky se jí stále točily a ona nemohla přijít n žádný rozumný závěr, takže toho nechala, aby jí hlava ještě více nerozbolela. Místo toho vzala mýdlo a věnovala se těm méně špinavým částem těla, které byli předtím schované pod jejími šaty. Ani to jí ovšem neochránila od toho bláta a ona dva měli své meze, takže úkol vydrbat ze sebe ten zbytek vzala s viditelnou neohrabaností na sebe, ale naštěstí jí teď neohrabanost příliš nezatěžovala.

Už od začátku toho příběhu na visela pohledem na rtech, hltajíc každé slovo, které vyslovil. Považovala se za znalkyni již mnoha příběhů, ale tenhle v životě nezaslechla. Nemohla ho v žádném případě zapomenout. Takové věci si vždycky pamatovala. A fakt, že ten příběh poprvé slyšela právě od něj v ní vyvolávalo vlnu radosti. Jeho hlas se dobře poslouchal a Bree rozhodně neopovrhla žádným příběhem. A mít dvě věci co zbožňovala dohromady u sebe? Ačkoli to její stav trochu komplikoval, užívala si to vyprávění plnými doušky. Se zvědavě vyhlížejícíma očkama ho v tichosti poslouchala až do konce, aby ho náhodou nepřerušila. Místo toho vrtěla a pokyvovala hlavou kdykoli se na něco zeptal nebo jí něco ukazoval. Její únava díky nové aktivitě na kterou se soustředit nepatrně ustoupila do pozadí, takže víla alespoň neměla obavy, že usne přímo na místě. Teprve až když vyprávění dokončil, ona konečně vypustila přebytečný dech, který doteď měla poněkud zatajený. ,,To byla...Byla to nádhera.” Vydechla tiše než mu věnovala již klidný, ale stále poněkud unavený úsměv. ,,Mám nápad! Můžeme je spolu pozorovat každou noc! Chtěla bych je pozorovat každou noc. S tebou!” Vyhrkla ze sebe poměrně chaoticky, ale tentokrát jí úsměv na tváři zůstal. Chtěla s ním strávit celičký zbytek svého života. A každodenní pozorování hvězd nemuselo být zase tak špatné. ,,A i kdybychom se dočasně ocitli jeden od druhého...Pořád budeme pod stejnou nekonečnou oblohou. Dokud budou svítit, i my budeme jasně zářit a uchovávat v sobě naše světlo. Nezní to moc divně?” Otočila hlavu zpět k oknu, směřujíc svůj pohled právě na ty stříbrné diamanty na obloze. ,,Hele? Myslíš, že moje slzy se jednou taky objeví tam nahoře?”

Když už samu sebe shledala za relativně čistou, (a stále netušila jaktože se mohla tak zašpinit.) opatrně zase vylezla z vany a vytáhla za sebou špunt, aby tu zajisté špinavou vodu nechala odtéct pryč. Stále neměla páru jak mohla něco takového udělat zrovna ona, takže tu nemalou porci studu nakonec cítila oprávněně. Okamžitě zamotala svoje tělo do ručníku, aby zabránila tomu lehkému třasu, neboť jí byla vždy po horké koupeli zima. Upřímně se modlila, aby tenhle ručník už neuletěl, jinak by jí majitel toho hostince mohl taky vyhodit z okna. A blondýnka z okna vážně nechtěla. Ještě by dopadla do toho všudypřítomného bláta. Až poté se otočila na Dese, kterému věnovala trochu unavený a trochu mimo, ale přesto spokojeně veselý úsměv. ,,Půjdeme teď spiinkat?”

Hrudí se mu rozlil nepopsatelně nádherný pocit. Začal jako jemné brnění tepla, ale jak se ta vřelost rozšiřovala napříč celým jeho tělem a rozehřála mu srdce, zdálo se jako kdyby z něj odpadla příšerná tíha, co s sebou doposud nosil. Nějakým způsobem věděl, že došel přesně na to místo, kam patřil. Byl na správné cestě, ale především se správným člověkem. Už předtím věděl, že Bree skutečně miloval a toužil s ní strávit celý svůj život, ale teď... Bylo to jako procitnutí po mnoha a mnoha letech strávených v příšerné otupělosti. Jen a jen díky ní poprvé v životě spatřil skutečnou intenzitu všech možných barev, okusil opravdové city a jeho srdce začalo konečně bít pravidelným a živým rytmem. Ta dívka pro něj znamenala mnohem víc, než jenom společnici, přítelkyni a snoubenku. Za jejím osobitým kouzlem, nepopiratelnou krásou a vší tou vřelostí s něhou se skrývala opravdová spřízněná duše, jeho skrytá druhá polovina. Jen a jen ona ho mohla pochopit a milovat. A on se rozhodl všechna svá léta věnovat jí a tomu, aby jí všechnu tu lásku a ostatní dary oplácel až do skonání světa. Konečně po těch letech totiž našel to bájné něco, co tak dlouho hledal - měl pocit, že se mu skutečný smysl života, lidství a vykoupení neustále vyhýbá a snad ani neexistuje, ale poté se objevila ona. A přesně v ten moment do sebe postupně začalo zapadat úplně všechno, jako kdyby Bree držela ve svých dlaních univerzální klíč k celému jeho chaotickému světu. Dala mu řád, dala mu sílu se poprvé doopravdy nadechnout, dala mu sílu a lásku. Povznesla ho úplně stejným způsobem jako světlo první královnu víl. To ona byla jeho královnou.

„Moc rád bych to s tebou sledoval, Bree,“ pronesl nakonec s úsměvem, co mu naprosto samovolně vykvétal na rtech. Od všech těch předchozích byl značně odlišný, protože se usmíval dost výrazně, silně. A co víc - úsměv měl vepsaný i v očích, což se stávalo jen velice výjimečně.
„Nemůžu... Obávám se, že nedokážu najít slova, co by se dala považovat za vhodnou odpověď. Za to se ti omlouvám, Jiskřičko... To, co si řekla, je myslím jedna z těch nejhezčích věcí, co jsem kdy slyšel. Rozhodně to nezní divně, drahá. Zní to krásně. Na druhou stranu... Musím říct, že pokud se mě někdo nebo něco pokusí od tebe odtrhnout, budu se rvát až do krve, protože chci být po tvém boku a nikdy tě neopustit.“
Dřepl si vedle vany a opatrně ji vzal za ruku, než jí vtiskl něžný polibek na hřbet a pohlédl jí do očí. Ty jeho šedavé byly přitom nepatrně rozzářené, takže matně připomínaly dva měsíce.
„Doufám, že nebudeš muset plakat, Bree. Ale čím si jsem naprosto jistý je to, že se na obloze jednou objevíš. Budeš nepochybně zářit na obloze společně Nalliah, jako jedno z nejjasnějších souhvězdí. Povídá se, že náš rod při nalezení klidu přechází také na noční oblohu... A já udělám všechno, co je v mých silách, abych tam mohl být s tebou. Navždy.“

Po koupeli se Bree zabalila do ručníku a Desmond se ji chystal obejmout kolem ramen a odvést do postele, ale potom si vzpomněl na svoji vlastní zašpiněnost a s provinilostí vepsanou ve tváři pomalu ruku stáhl, než se jí dotkl. Nechtěl ji znovu ušpinit, když už si dala tu práci s tím se umýt.
„To bychom měli,“ pokýval hlavou souhlasně, než otevřel dveře do pokoje a podržel je, aby mohla projít zpět.
„Lehni si, Bree. Za chvilku za tebou přijdu, dobře? Jen ze sebe taky potřebuju dostat to svinstvo, jinak bys skončila znovu špinavá a jsem si jistý, že ani ten hostinský by nám moc nepoděkoval.“

Opět jí přišla na mysl myšlenka, že jeho úsměv je jednou z nejrozkošnější věcí vůbec. Ale o tom jí její hlava ani nemusela ujišťovat, byla si toho sama moc dobře vědoma. Pokaždé musela uznat, že byla neskutečně šťastnou vílou, že jí bylo dovoleno prozkoumat i Desovu jemnější stránku, protože to opravdu stálo za to. Ale i kdyby ta stránka kompletně vymizela...Breena si byla jistá, že by ho milovala i nadále. Příjimala ho celého. Zbožňovala ho jako celek i se všemi jeho nejistotami a zlozvyky. Ona jich taky neměla málo a on jí to neměl za zlé. Jak už tolikrát zmínila, pořád si uchovávala názor, že byl její milovaný bělovlásek naprosto dokonalý v mnoha a mnoha ohledech.
,,Takže...Slib?” Tak jako vždycky se zazubila a natáhla k němu svůj malíček*, aby mohli to rozhodnutí stvrdit pořádně. Znělo to opravdu kouzelně, to musela uznat. Takže ani nemusela váhat, aby z toho nápadu mohla být naprosto unešená. A to že s ní ještě souhlasil v ní dokázalo vyzvednout další nával pozitivních emocí. ,,Totiž...Bude to hrozně hustý a...A tak! Budeme jako takový obávaný hvězdný duo, chápeš?” Bez řádného přemýšlení ze sebe vyhrkla další z jistě poťouchlých nápadů, tvrdíc jak výhodné to údajně bylo.

,,Teď to zní jakoby ze mě alkohol dělal někoho šarmantnějšího. I když oba dva víme, že ten šarmantní z nás dvou jsi ty.” Ačkoli jí smutno nebylo, při jeho malém proslovu se jí brečet chtělo. Ta slova byla nádherná a blondýnka jimi byla naprosto dojatá. Ovšem ještě šťastnější byla z toho že Des myslel svoje slova naprosto vážně a upřímně. Nemluvil do větru. Skutečně tam s ní byl a jen to prokazovalo mnohé. I přes to, že ona už měla po koupeli on ještě ne, pevně ho objala a zabořila mu hlavu do ramene, protože věděla že ve stavu opilosti by nedokázala najít správná a srozumitelná slova. I ta troška špíny, kterou si tím na sebe zase převzala ani nestála za řeč. Chtěla ho jen držet a dát mu alespoň částečně najevo jak moc si ho vážila. ,,Nebudu plakat. Ne, pokud zůstaneš se mnou.” Špitla mu tiše do ramene. ,,Pokud sám nebudeš chtít...Nepustím tě.”

,,Počkám na tebe.” Pokývla než se pro jistotu vznesla do vzduchu a nechala mu prostor se také umýt, aniž by ho svou přítomností jakkoli rozptylovala. V pokoji se jí nějakým zázrakem podařilo najít svůj vak a vytáhnout čisté spodní prádlo a jeden z jejích obstaraných svetrů. Nejspíše se stal tím vyvoleným na spánek nejen kvůli své hebkosti, ale i kvůli čistě bílé barvě, které by jindy v jejich případě byla až příliš nápadná.
Již oblečená si vlezla na postel a schoulila se již naučeně do klubka. Byla sice otupělá a unavená jako čert, ale chtěla počkat na svého bělovláska. Zvykla si usínat v jeho náruči, ale kdyby si tu noc přál více prostoru, sice by nebyla úplně nejvíce nadšená, ale smířila by se s tím. Šlo jí o jeho pohodlí, nechtěla ho uvrhovat do nepříjemnějších situací než předtím. Zatímco čekala, otočila hlavu k oknu. Nejspíše se jí to pouze zdálo, ale měla pocit, že tu noc všechny ty zářivé hvězdy svítily jasněji než kdy předtím.

Nikdy na podobné věci rozhodně nebyl, ale s ní to šlo tak... Samovolně, přirozeně. Ani se nad tím nepozastavil, zkrátka se zahákl svým vlastním malíčkem o ten její a na tváři se mu přitom rozlil nepatrný náznak úsměvu. Možná to byl detail, pro někoho by to mohla být dokonce i hloupost, ale v jeho očích to byl rituál. Milý, společný rituál. Něco, co společně sdíleli a pomáhalo jim to udržovat si blízkost na mnohem větším poli, než to měla drtivá většina odlišných párů.

„Rozhodně slib, Bree. Navždycky, neporušitelně.“ Pokývl hlavou souhlasně, než se k ní natáhl a vtiskl jí něžný polibek na tvář, jako kdyby se tím drobným gestem pokoušel jejich pakt stvrdit ještě na dvakrát.
„Něco mi říká, že obávané duo jsme i tak, drahá. Potom všem... Jsem si docela dobře jistý, že na nás lidé jen tak nezapomenou. Nejen díky tomu, že jsme poměrně neobvyklý pár, ale především pro to, že jsme na světě zanechali svoji vlastní a společnou stopu. Takovou, co se hodně těžko maže dolů. A tím nemyslím to bláto na chodbě v tomhle pajzlu, ale ty další věci, co jsme už stihli prožít. Bylo by vážně zvláštní, kdyby si nás lidi nepamatovali. Jsme jako dva spojení osudem a hvězdami, navždycky vepsaní do noční oblohy. Nikdo nás neuhasí, nikdy.“

Nemohl s ní v tomhle souhlasit. Jistě, alkohol jí na šarmantnosti nepřidával - ale to nebylo špatně, protože její míra šarmu byla už takhle neskutečně vysoká a intenzivní. Desmond nikdy nepotkal nikoho, kdo by oplýval takovým světlem, sympatičností a charismatem. Bree byla zkrátka naprosto jedinečná a zářivá, nikdo se jí nemohl vyrovnat. A pokud by se ti dva snad měli nějakým způsobem porovnávat, pak by jistojistě pokaždé vyhrála ona, ne on. Byla dokonalá, o tom nemohlo být ani nejmenších pochyb.
„To opravdu nevíme, Jiskřičko. S tímhle souhlasit vážně nemůžu, protože pokud bychom to měli brát tímhle způsobem, tak jsi rozhodně šarmantnější ty. A za tím si musím stát, jsi naprosto nepřekonatelná. Jako hvězda.“
Vděčně se na ni pousmál a zhluboka se nadechl, aby ta slova řádně zpracoval. Neskutečně to s ním zacloumalo - a pochopitelně ne ve špatném slova smyslu, jen... Bylo pro něj neskutečně zvláštní cítit tolik nejrůznějších emocí, navíc neuvěřitelně silných a tak vlahých. Příjemných, což byl pravý opak toho, co obvykle pociťoval.
„Zůstanu, Bree. Patříme k sobě, neopustím tě. Šel bych za tebou kamkoliv.“



Po jejich rozdělení tedy skončil sám v koupelně a poněkud neochotně se vydrbal ze vší té špíny, aby se za svojí milou vílou mohl vrátit. Neměl z toho nejlepší pocity, ale vzhledem ke svojí praxi na poli drhnutí kdejakého svinstva už věděl moc dobře na to, jak s tím procesem pohnout a víceméně ho zkrátit na absolutně nutné minimum.
I díky tomu se relativně brzy objevil zpět ve dveřích - převlečený do čistého oblečení, odnášejíc to další špinavé k předchozím kouskům u krbu, aby se usušilo. Teprve tehdy došel k posteli a lehl si k Bree, opatrně ji objímajíc jednou paží.
„Dobrou noc a sladké sny, Bree. Mám tě rád,“ špitl tiše, než ji jemně pohladil po vlasech a pomaličku zavřel oči, připravujíc se na blížící se spánek, který mu vyvolávala naprosto upřímná a nefalšovaná únava. Za ten den toho bylo vážně ažaž.
„Miluju tě, Jiskřičko.“ Dodal nakonec ještě v polospánku.

Netrvalo dlouho a bělovlásek jí poctil svým návratem z koupelny, za což byla na jednu stranu ráda. Očka se jí pomaličku ale jistě klížily čím dál tím více a ona opravdu chtěla usínat společně s ním. Bylo na tom něco pěkného a za tu dobu co se znali se s toho stala taková malá tradice, alespoň tak to vnímala ona. Vždycky měla ten uklidňující pocit a čas od času si přála, aby ten čas určený k usínání nikdy neskončil. V tu chvíli se totiž všechno kolem nich nesnažilo stáhnout je z kůže, pověsit je nebo je zneužít jinými způsoby. Usínání s ním pro ní znamenalo opravdu hodně, protože v tu danou chvíli si mohla jen nerušeně užívat jeho přítomnosti a nebát se zavřít oči, poddávajíc se spánku. Naučeně se k němu zavrtala, tentokrát ovšem čelem k němu. ,,I tobě sladké sny, Snížku.” Malinko se natáhla jen proto, aby mu mohla věnovat vděčný polibek na čelo. Pak už se jen otočila, omotala ručky kolem jeho paže a sama se nechala odnést do říše Aurory.

To ráno pro ní vzhledem k pitím strávené noci moc příjemné. Ihned co otevřela roztěkaná očka, vyletěla do sedu a zmateně se porozhlédla po místnosti. Ruka jí automaticky vystřelila k jejímu čelu. ,,Auuu” Zaúpěla tiše než se znovu rozhlédla kolem. Všechno jí bolelo a hlava jí tak třeštila, že měla chuť se jít někam zahrabat. ,,Co se to u Aurory stalo?” Špitla, spíše sama pro sebe, protože doufala že svým kocovinovým výstupem nevzbudila Dese vedle ní. On si zasloužil co nejvíce spánku to šlo. Věděla, že by se měla zvednout a začít balit věci či shánět nějakou snídani, ale jediné co se jí opravdu chtělo bylo dál spát nebo přinejmenším strčit hlavu někam do písku. S dlaní stále položenou na čele si lehla zpátky do postele, zavrtávajíc se do přikrývky. Bála se potom vůbec zeptat co se stalo, protože dle toho příšerného bolehlavu opravdu jen nehrála deskové hry nebo další mírumilovnou aktivitu.

Nemohl ze sebe setřást zvláštní a dost abstraktní sny. Nedokázal v nich nalézt jakoukoliv formu řádu, neustále se propadal hlouběji a hlouběji do toho fantaskního a šíleného světa a čím víc se pokoušel pochopit, co se kolem něj vlastně dělo, tím zmatenější byl. V důsledku si nepamatoval ani ťuk - když přišel k sobě, v hlavě měl kompletně vymeteno. Nejspíš to tak bylo lepší, protože kdyby musel nad těmi sny přemýšlet znovu, asi by ho to hned po ránu odrovnalo, což byla tak nějak ta poslední věc, jakou by si přál. Místo toho musel totiž řešit trošku jinou situaci: tudíž zmatenou Bree, která se evidentně před chviličkou také probudila a dle všeho se nacházela v dost podobném rozpoložení jako on ve svých snech. Nemohl se jí divit, jelikož vzhledem k tomu kolik se jí toho podařilo vypít byl docela zázrak, že vůbec přišla takhle brzy k sobě a kocovina ji nepoložila. Z toho měl Desmond vážně neuvěřitelnou radost, protože se dost obával toho, jaké pro ni to probuzení potom bude. Mohl se i nadále ale jenom modlit, aby se její stav nezhoršil a nezačalo jí být příšerně zle, protože si byl vcelku dobře jistý, že zrovna v podobném zapadákově by nejspíš jen tak nějakého léčitele nenašli, aby jí pomohl. A byť s sebou měla tu kouzelnou brašnu s léčivy, docela silně pochyboval o tom, že tam vedla i něco na kocovinu... Však ona téměř vůbec nepila, proč by to potřebovala? Ne, že by chtěl pochybovat o její připravenosti, ale ani on sám by na něco takového nemyslel, protože důležitější byly jiné věci.

„Lehni si, Bree. Nejlepší bude, když to prostě... Vyležíš. Odpočívej, dobře?“ Špitl k ní tiše a s viditelnou opatrností, protože jí nechtěl přivodit ještě větší bolest a nevolnost tím, že by začal mluvit nahlas a podnítil tím její bolest hlavy.* Něco takového by si ani omylem neodpustil, když už takhle to bylo na jeho triko. To on na ni přeci měl dávat pozor, měl ji nějakým způsobem navést k tomu, aby to raději nepřeháněla, ale... Poněkud v tom ohledu selhal, díky čemuž měl docela nepříjemně hlodavé výčitky, ale alespoň z toho měl ponaučení pro příště, protože nemínil dopustit to, aby podobně trpěla znovu. To si zkrátka nezasloužila, ani omylem ne.
„Nevím jak to říct, takže prostě... Podařilo se ti se tak trošku opít. Trošku víc, abych byl upřímný. Potom si vyrazila ven do toho bláta, ale už je to v pořádku, ano? Snaž se na to pokud možno nemyslet a odpočívat, já mezitím zajdu pro něco k jídlu a s trochou štěstí seženu i něco, co by ti mohlo pomoct na tu kocovinu. Zvládneš to tu sama, Bree? Jestli chceš, můžu zatáhnout závěsy, aby tě to světlo tolik nedráždilo.“



* fun fact: Taky mi třeští hlava, Rio ječí jak protrženej

Evidentně ho svými zmatenými ranními kousky probudila, za což si v duchu vynadala. Kdyby si totiž začala nadávat nahlas, nejspíše by jí její vlastní hlas ještě víc vnitřně zmrzačil, o což také v dané době moc velký zájem neměla. Proklínala se nejen za to vzbuzení, ale především za to, jak se včera večer musela zřídit. Plánovala si přece pár jen pár loků a potom jít spát. Její noční já ale asi ten plán trošičku pozměnilo. Pohledem šlehla na ten rozviklaný stůl, kde stále ještě stály dvě lahve té omamné jablkovice. Ačkoli musela uznat, že byla výborná, Bree jí teď opravdu dlouhou dobu nechtěla ani vidět. Odfrkla si, ale na to aby obě dvě ty lahve došla vyhodit třeba i z toho zpropadeného okna neměla energii a vlastně ani tak moc silnou motivaci. Za tu cenu to rozhodně nestálo. Snažila se být alespoň co nejtišší a nechat všechny ty nadávky co se jí hromadily na rtech nechat nevyřčené. Pokud byla jiné dny ranní sluníčko, to se o tomhle dni říct vážně nedalo. Víla měla pocit, že by prostě bylo nejlepší vypnout celý svět včetně všech okolních zvuků a zůstat sama s Desem někde ve tmě.  Právě již zmíněný bělovlásek byl to jediné co ve svém rozpoložení nechtěla praštit ani nikam zakopat.  ,,Dobré ráno, Desi...Doufám, že jsi spal lépe.” Tiše zamumlala než stiskla jeho paži o něco pevněji. I když věděla, že se musí zvednout a začít normálně fungovat, jediné na co se opravdu cítila byl další spánek nebo si maximálně dojít pro skleničku vody. Jenže jediná tekutina, kterou měla po ruce byla právě ona ďábelská jablkovice a na tu z vysoka kašlala. Marně se snažila vzpomenout si, co se včerejší noc u všech bohů dělo, ale  naštěstí to nevypadalo, že by na ní byl bělovlásek naštvaný, ať už prováděla cokoli. Ta bezmoc z naštvání za něco co si sama ani nepamatovala by byla příšerná.  

K její skutečné radosti a buďme upřímní, i úlevě, jí Des dovolil odpočívat a to v tu chvíli opravdu oceňovala. ,,Děkuju...” Pípla tichounce, protože používání jejího vlastního hlasu by se dalo přirovnat jako procházka po vyprahlé pláži. Jeho hlas byl stejně uklidňující jako kdykoli jindy, ale tentokrát v něm byla znát ta opatrnost ještě více než obvykle. Zatím jí nic nevyčítal, naopak o ní pečoval tak precizně, že si blondýnka musela opět pokládat otázku, zda si vůbec zaslouží, aby se k ní někdo choval takhle hezky. Probohy, však mu zase jen přidělávala starosti. Na druhou stranu bylo alespoň fér, že jí to Aurora dávala pořádně sežrat.

Když zmínil to bláto, obočí jí okamžitě vyskočilo nahoru a její tvář nabrala téměř křídový odstín. Dle Dese si už nemusela dělat starosti a zaobírat se tím, ale...Copak mohla? Štítila se toho bahna jako čert kříži. ,,C-Co? Ale...Jak?! Počkej, Počkej...To jakože já...Jak jsem vyrazila do bláta?” Vyhrkla ze sebe v rychlosti, ale ihned potom bolestně zasyčela a ruka jí opět vystřelila k čelu. Nejspíše to příliš přehnala s hlasitostí, ale vůbec si takovou situaci nemohla představit. ,,Ale...Neměla bych být od hlíny?” Dost pochybovala o tom, že by ona sama zvládla ve stavu opilosti ze sebe všechno precizně vydrhnout. To byla další z věcí, které jí úplně tak moc nešly do hlavy.  
S tichým výdechem pomalu ale rázně zavrtěla hlavou. ,,Nebudu tu sama, Desi. Nehodlám se válet, zatímco ty budeš lítat bohové ví kde. Jdu s tebou. Měla bych za to převzít zodpovědnost.” Pokusila se o mírný úsměv než opatrně spustila nohy podél postele. ,,Nedělej si o mě starosti. Jdu taky. Nemohu přece dopustit, aby s tebou třeba ten hostinský začal u snídaně laškovat, no ne?” Nevinně zamrkala než mu věnovala krátké, ale v rámci možností ne úplně vyčerpané zazubení se.

Ta směsice bolesti, zmatení a čirého šoku na něj doléhaly s nepříjemnou povědomostí, ale bohužel měl v tomhle ohledu ruce pevně svázané - nemohl Bree zbavit ani jedné ze zmíněných věcí, protože až takovou mocí bohužel nevládl. Mohl se o ni pokusit postarat dle svého nejlepšího svědomí, což ostatně také plánoval, ale... Mimo nějakého reálnějšího zabránění do budoucna už víc nezmohl.
Na druhou stranu měl oproti ní nejspíš jistou výhodu v tom, že zažil kocovinu víckrát než ona. Za něco podobného by se rozhodně neměl radovat, jelikož ohledně toho nebylo absolutně nic vítězoslavného, ale v důsledku se jim to oběma přeci jen mohlo hodit. Když už si totiž sám Desmond prošel nespočetnými kocovinami všech možných kalibrů, tak nějak alespoň základně tušil, co by mohlo na podobnou situaci pomoct. To z něj ani omylem nedělalo ani léčitele, natož jakéhokoliv spasitele, ale bylo to rozhodně lepší než nechat nebohou Bree, aby si to celé přetrpěla v plné síle a musela jednoduše vyčkávat, až důsledky včerejšího flámu samovolně odezní. To by totiž mohlo trvat minimálně den, kdoví jestli ne i noc. Přeci jenom byla plnohodnotná víla, ty na podobné věci nebyly stavěné, tudíž s ní podobně vysoká a intenzivní míra alkoholu mohla docela solidně zamávat. I díky tomu byl Desmond také rád, že neutržila otravu, protože potom by věci šly skutečně solidně do jablečného háje. Pěkně pro ně oba.

„Nerad to říkám, ale nejspíš to tak už bude... Vypila si toho vážně dost,“ odpověděl s očividnou starostí a provinilostí vepsaných v hlase. Skutečně si hodně vyčítal to, že ji víc nekrotil, aby si neublížila - ale velice těžko se mu hledala balance mezi skutečnou ochranitelskostí a omezováním jejích svobodných rozhodnutí. Přeci jenom byla svobodná, mohla si dělat co se jí jenom zachtělo, on neměl sebemenší právo jí v tom bránit, ale... Pravda byla, že opravdu nechtěl, aby se jí něco stalo. Příště by nejspíše měl být trošku urputnější ve svých snahách, jelikož tentokrát selhal na plné čáře.
„Tak nějak. Vyletěla si ven oknem a dělala v tom blátě andělíčky, ale... Neboj se, je to v pořádku, ano? Hned potom následovala koupel, takže se nemusíš bát nějakých neblahých a špinavých důsledků. Horší to bude, až vyjdeme ven - ten chlapík to co tu vede asi nebude mít zrovna dvakrát radost z toho, že má lokál pěkně od bahna. I když... Třeba ho to alespoň přiměje zvednout zadek z místa a přestat žmoulat ten hadřík a šmudlat s ním jednu a tu samou skleničku. Podle všeho se dost nudil, takže má alespoň o zábavu postaráno. Třeba nám za to v důsledku ještě poděkuje, kdo ví?“
Chtělo se mu docela rázně protestovat, protože v podobném stavu by vážně měla zůstat v posteli, ale nemohl jí přeci jenom odporovat. Nejlepším řešením té situace bylo to, kdyby ji tedy nechal jít s ním a pokud by se kocovina rozhodla znovu připomenout nejen svoji existenci, ale především silnou nadvládu nad jejím tělem, prostě by jí pomohl zpět do pokoje. Nechtělo se mu totiž riskovat, že se jí udělá zle až se zvedne z postele a nedej bože i omdlí v důsledku zamotané hlavy a oslabených končetin. Tak jako tak, mínil být celičkou dobu po jejím boku a dávat na ni pozor, takže co přesně by se mohlo stát? Tentokrát už by stejnou chybu jako předtím rozhodně neudělal.
„Bůh ví kde ne, Jiskřičko. Jenom dole v lokálu, ale chápu to. Tak jako tak, cítím silnou a neutichající povinnost tě varovat, že to vážně není dobrý nápad. Kocovina je svině a soudě dle toho, jak vypadáš... Asi by bylo vážně nejlepší, kdybys zůstala a odpočívala. Nutit tě k tomu samozřejmě nebudu, ale... Přijde mi fér tě na to upozornit, abys s tím počítala. Cítíš se tedy na malý výlet dolů a případný hněv chlápka se špinavou pintou?“