Město Hilono

Město Hilono bylo jediným přístavním městem v severní části kontinentu, proto představovalo i velice důležitý obchodní uzel. Denně tamtudy proplouvalo mnoho lodí a tamní námořníci v přístavech nejen kotvili, ale částečně i žili. V hostincích hledali řádné jídlo a nějaké povyražení, ulehali do pronajatých postelí a užívali si svůj krátký čas strávený na pevnině. Mimo nich se ve městě zdržovali i nejrůznější obchodníci, kteří využívali situace a prodávali svoje zboží projíždějícím. Celkově vzato celé město žilo rozruchem i rozmarem a zastávalo důležitou roli v životech mnoha lidí.

V Hilonu zakotvili už před pár dny, ale přesto měl pocit, že byl na souši teprve chviličku.
Na dobré věci se zvykalo celkem dobře a rychle, Will v tomhle nebyl žádná výjimka. Když dostal pořádné a teplé jídlo a k tomu korbel piva, hned se cítil líp. Zvláště, když se mu k tomu na klín usadila pěkná děvečka a hudba hrála - mohl jen nadšeně hodovat na pečeném kuřeti a sem tam v zápalu rytmu bouchnout korbelem o desku stolu. Děvče na jeho klíně mu mezitím dlaní přejíždělo střídavě po hrudi a paži, upřeně pozorujíc každý jeho pohyb. Byl to celkem slibný večer. Potom co sní svoji večeři měl v úmyslu to děvče vyzvat k tanci a užít si trošku ženské společnosti - ještě měli totiž dostatek času, než měla Noční stín vyplout. Vlastně ani neměli ještě rozhodnuto, kudy se tentokrát vydají, s jistotou věděli jenom to, že byl poslední úlovek vskutku dobrý a posádka byla nesmírně nabuzená, připravená vyrazit znovu do víru mořských vln a nebezpečí, které sebou jejich řemeslo přinášelo.
Sám Will byl také celkem nadšený. Vlastně si od toho minule moc nesliboval, ale jejich informátor jim přeci dodal velice dobré informace. Obchodních lodí se kolem Nescory plavilo celkem dost - a on rád využíval všeho, co mu mohlo moře nabídnout. Jeho úkolem bylo zaopatřit sebe i svoji posádku, což také dělal. A nanejvýš svědomitě. Všechny ty muže bral tak trochu jako svoje bratry ve zbrani - a kdyby musel, dal by za ně ruku do ohně. Každého z nich také vybíral s nejvýsostnější opatrností.

„Pověz mi o svojí poslední cestě,“ zašeptala mu dívka do ucha a jemu se na tváři okamžitě objevil široký úsměv. Miloval to, když mohl o svých cestách vyprávět a chvástat se. Několik jeho mužů okamžitě začalo bouchat korbely o stůl, provolávajíc jasné Kapitáne! Kapitáne! v očekávání toho, že začne vyprávět. Will spolkl sousto a lačně ho zapil pivem, než s bouchnutím odložil korbel zpět na svoje místo a přejel všechny přítomné svýma modrýma očima.

„Byla noc, temná a chladná noc,“ začal vyprávět, než si nepatrně olízl rty a chytil děvče na svém klíně kolem pasu. „Plavili jsme se Viridském oceánu a vlny houpaly s lodí tak moc, že jsme se museli držet všeho, co bylo po ruce. Neměli jsme sebemenší tušení, kam nás vítr zavane. Všude byly jen široká vodní plocha a pevnina v nedohlednu - začínaly nám docházet zásoby a muži byli rozmrzelí a unavení, protože posledních pár dní měli plné ruce práce kvůli bouřím. Když v tom... Obrovská potvora.“ Zákeřně zatnul prsty do boku dívky a ona tiše vyjekla, než se rozesmála a pohladila ho po tváři, viditelně visíc na každém jeho slově.

„Všichni jsme mysleli, že bude po nás. Bylo to obrovské stvoření s chapadly vysokými jako dvě stěžně a blížilo se to naším směrem. Okamžitě jsem se chopil kormidla a zběsile ho strhl ke straně.“ Pro drama se i s dívkou naklonil na stranu a všichni ho upřeně pozorovali, čekajíc pokračování.
„Modlil jsem se k Jünai, aby nás zachránila a spasila naše duše. Přísahal bych, že jsem ji viděl ve vzduchu, jak se snáší z košíku směrem ke mě. Doletěla až ke kormidlu, kde jsem stál jako přimrazený a pohladila mě po bradě, než ukázala kudy stočit loď a vítr se nám najednou opřel do plachet. Když jsem loď stočil směrem, který nám naznačila, ta potvora nás pronásledovala - ale byla moc pomalá. Díky proudům vzduchu i vody jsme se dostali dostatečně daleko na to, aby to vzdala. Za dva dny potom jsme našli ostrov... A ten byl plnej pokladů. To vám povídám, tolik zlata jsem pohromadě ještě neviděl. Takže jsme pobrali všechno, co nám náruče povolily a plavili se domů slavit.“

Muži nadšeně zahučeli a on se znovu napil. Dívka mu přitom prstem přejela po hrdle a viditelně hypnotizovala jeho rty. On přitom nedokázal spustit oči z jejího bujného poprsí, které téměř vybízelo k tomu, aby se na něj díval. Byl si téměř jistý, že to ta dívka dělá záměrně... To jak se na něj chvílemi tiskla, evidentně od jejich setkání také očekávala víc. A on to vítal, protože byl nejen v dobrém rozmaru, ale také si chtěl svůj pobyt na souši náležitě užít. A to se vším všudy.

„Co kdybys mi donesla další pivo, zlatíčko?“ Pronesl k dívce, než jí podal prázdný korbel. Natáhla se k němu, aby ho políbila na tvář, než vzala korbel do ruky a zmizela k pípě, aby mu natočila další dávku. On se mezitím rozhlédl po okolí. Krčma byla téměř narvaná k prasknutí, nebylo už pořádně kam si sednout.

Když dorazila do města, byl už večer. Byla příšerně unavená a zoufale si potřebovala odpočinout a najíst se, proto automaticky zamířila do krčmy.
Tam ji přivítala vtíravá hudba a rozjaření námořníci, kolem kterých se krčmářka točila jako kolovrátek. Poněkud nejistě schovala svoje křídla a sundala si kapuci z hlavy, rozhlížejíc se po volném místě, kam by se mohla posadit. Když žádné nenašla u stolu, rozhodla se nakonec zakotvit u baru. Tam se poněkud neobratně vyškrabala na barovou židličku a položila si ruce na desku baru, rozhlížejíc se po okolí. Všude bylo neskutečné množství lidí. Nejspíš se měla smířit s faktem, že si na svoji večeři bude muset pěknou chvíli počkat - ale to bylo něco, s čím už byla tak trošku smířená. Původně nepočítala tak trošku ani s tím, že by sehnala volný pokoj, takže byla připravená se k někomu vloupat a přespat na půdě nebo na jiném podobném místě. Nebyla zrovna vybíravá, takže měla možností docela dost. Jídlo ale chtěla rozhodně, i kdyby si na něj měla počkat delší chvíli. Příšerně jí totiž kručelo v žaludku.

„Copa to bude?“ Zeptala se jí nakonec krčmářka, zatímco ji přejížděla zvídavým pohledem. Amara si automaticky překryla svoje špičaté uši prameny černých vlasů, než se nepatrně pousmála a položila na pult peníze. Na to žena před ní zareagovala opatrným úsměvem. Užuž na po nich chtěla chňapnout, když je Amara překryla rukou a úsměv jí opětovala.

„Něco k jídlu, máte ještě volný pokoj?“ Žena se na moment zatvářila zamyšleně, než poněkud pofidérně pokývla hlavou, jako kdyby si svoje hosty vybírala. Kdyby jí nedala peníze předem, nejspíš by jí ten pokoj ani nedala. To ji ani trošku nepřekvapilo. Konec konců věděla moc dobře, proč peníze vytahovala předem. Chtěla si být jistá, že pro sebe udělá naprosté maximum - a znala lidi a jejich způsoby. Málokdo se nenechal zlákat vidinou zisku. Zvláště, když byla válka na spadnutí a všeho bylo málo. Peníze v tu chvíli hrály ještě větší roli, než kdy předtím. A ona jich měla docela dostatek, protože při svých cestách pomáhala čarodějům a čarodějnicím, kteří si díky svým službám vydělávali nemalé peníze.

„Máme, ale je podkrovní. Pokud to nevadí...“ Amara pokývla hlavou na znamení, že ten pokoj bere a pustila mince, takže si je žena mohla vzít. Ta je okamžitě shrábla a uklidila, než se otočila směrem do kuchyně a křikla na kuchaře, aby začal připravovat další večeři. Potom jednoduše odplula kamsi dál do krčmy, aby obsloužila další hosty.


Když Amara dostala svoji večeři a snědla ji, odložila prázdný talíř na desku baru a napila se vody. Sice jí krčmářka nabízela víno i pivo, ale ona ani jedno nějak zvláště nemusela. Preferovala vodu, protože neměla ráda ten pocit ztráty kontroly. Nerada měla něčím zkalenou mysl, bylo jí to zkrátka nepříjemné. A jako poloviční víla neměla vůči alkoholu zrovna vysokou toleranci, takže se bála, že by se sťala už po jednom korbelu piva. Bylo moudřejší to raději nepokoušet.

Pomalu se otočila, než přejela celou krčmu očima. Potřebovala najít nějakého kapitána, někoho, kdo by ji svezl... Pohled jí padl na muže, který soudě klobouku rozhodně kapitán byl. Zrovna k němu přicupitala jakási dívka a posadila se mu na klín, na což zareagoval tím, že ji objal kolem ramen a spokojeně se pousmál. Hmmm... Přísahala by, že na jeho zápěstí zahlédla záblesk pirátského tetování. Měla z něj takový zvláštní pocit, možná se nepletla. Mohla by to zkusit. Za pokus nic dávat nemusela.

Zvedla se ze stoličky a došla k němu, než se rukou opřela o stůl a upřela na něj svoje temné oči.
„Hledám kapitána nějaké lodi, potřebovala bych se svést. Je mi jedno kam a kudy, můžu zaplatit. Zlata mám dostatek, to problém není. Zbytek pobytu si můžu odpracovat.“ Upřeně ho pozorovala, čekajíc, co z něj vypadne. Skutečně doufala, že se v něm nespletla a odhadla ho dobře. Hodilo by se jí plavit se s piráty... Protože to by bylo přesně to narušení, o kterém čarodějnice mluvila. Potřebovala být blíže u nějakého zdroje temnoty, potřebovala to hrozně moc. A tohle by mohlo být ono.

Užíval si dobře vychlazené pivo i svoji společnost, když dovnitř krčmy přišla víla.
Skutečná a živá víla. Jasně viděl její křídla, ačkoliv je po chviličce jako nějakým kouzlem přiměla zmizet. Will z ní ale od té chvíle nemohl pustit oči, protože byl zvědavý. Nebylo sice nějak výsostně neobvyklé v Nescoře narazit na jiné rasy, než byla ta lidská, ale vílu přesto ještě nikdy neviděl. Byly celkem vzácné, protože se podle všeho držely převážně ve svém lese a málokdy ho opouštěly. Moc toho o vílách nevěděl, ale tu věc s neopouštěním lesa znal od někoho, kdo se s pár vílami už setkal. Docela tomu věřil, protože nikdy žádnou neviděl. Ani moc lidí, s kterými mluvil je neviděli. I proto byl v duchu celkem nadšený, že se mu něco takového poštěstilo.

Zatímco konverzace pokračovala, on pozoroval vílu, jak usedá k baru a následně jí jídlo, které jí krčmářka donesla. Všechno se ale otočilo v moment, kdy se zvedla a začala si to mašírovat rovnou k němu. Pomaličku zvedl jedno obočí, když se zastavila před ním a opřela se o stůl, házejíc na něj pohled těma svýma černýma očima. Takže se mu nakonec poštěstilo si tu vílu prohlédnout zblízka - a dokonce s ní i mluvit. Naneštěstí ale byl tak vyvedený z míry, že vůbec nepostřehl, co mu to vlastně říkala. Pohlédl přitom proto na svého prvního důstojníka a zmateně pozvedl obočí. Ten poměrně rychle pochopil a jal se zopakovat vílina slova.

„Chce se s námi svézt, kapitáne,“ pronesl důstojník, než sjel pohledem z Willa na vílu. Ta také nepatrně pozvedla obočí a tiše vydechla, jako kdyby stále očekávala odpověď. „Prej má zlato, mohla by zaplatit. A zbytek si vodpracovat. A je jí jedno kam by se plulo.“ Will na to zareagoval zamyšleným úsměvem. Dívka na jeho klíně se přitom nepatrně zavrtěla, jako kdyby ve víle cítila konkurenci. Faktem bylo, že víla byla sice moc hezká, ale nebyla jeho typ. Působila příliš nedostupně a umanutě, což Willa příliš nebralo. Měl rád vlídné a veselé ženy - a ta víla představovala pravý opak. Zdálo se, že s ní hudba ani nehne a tvářila se poněkud apaticky, což v něm vyvolávalo spoustu nevyřčených otázek. Neměly by snad víly být přátelské a vlídné? Představoval si je tedy poněkud jinak, ale nejspíš se nedaly prostě všechny házet do jednoho pytle.

„No to se podívejme. Víla a chce se s námi plavit na naší lodi,“ pousmál se pobaveně, než prsty pohladil bok dívky. „Dejme tomu, že bychom měli volné místo. Kolik jsi ochotná zaplatit? A jak bys nám mohla být užitečná? Pochybuju, že by se ti chtělo drhnout podlahu nebo vařit. Uvidíme, jestli se nějak dohodneme, posaď se.“ Nepatrně přitom pokývl hlavou na volné místo naproti sobě. Docela ho zajímalo, s čím se vytasí.

Nedalo se říct, že by se v přítomnosti potenciálních pirátů cítila zrovna doma, ale... Začínala se v tom trošku nacházet.
Ta stará čarodějnice ji odepsala s tím, že je pro takové řemeslo moc nevinná - proto byla Amara připravená udělat všechno, co bylo v jejích silách, aby dokázala pravý opak. Anebo možná... Možná, že měla pravdu. Třeba byla ještě docela neposkvrněná. Konec konců, vyrostla mezi vílami. Tam byla každá víla bez poskvrnky, jenom ona se prostě... Vymykala. Byla jiná, to bylo vidět už od samotného začátku. Ale jak moc? Toť otázka. Tak trošku doufala, že to bylo dostatečně velké odlišení na to, aby si mohla svoji cestu vybrat sama a nemusela se zaobírat svými kořeny. Nechtěla být elfka nebo víla. Nechtěla být ani kříženec, protože moc dobře věděla, jak na ně svět nahlížel. Ona měla alespoň tu výhodu, že ji braly obě dvě strany jejího původu... Ty ostatní? Už ne tolik. Hlavně lidé nad kříženci ohrnovali nos, dokonce ještě víc než nad odlišnými rasami obecně.

„I víly občas potřebují někam vycestovat,“ pokrčila rameny, než se na mužovu pobídku posadila naproti němu a trošku neklidně se zavrtěla na dřevěné židli, která byla slušně rozvrzaná. S každým jejím sebemenším pohybu vydávala žalostné zvuky, které připomínaly zmučené zvíře plačící bolestí. Potom, co takhle jednou židle zoufale zakňučela a všichni jí věnovali podivné pohledy, se už radši ani nehnula a nevinně se pousmála.
„Pro začátek můžu nabídnout tohle. To by mohlo stačit, ne?“ Dodala, než před muže postavila na stůl váček plný zlaťáků. Měla zatracené štěstí, že byla z části víla - pokud byl totiž někdo v Nescoře skutečně bohatý, byly to právě víly. Ty měly díky svým drobným službičkám tolik cetek a peněz, že by si mohly koupit kdeco. Zajímavé ale bylo, že to nijak nevyužívaly, prostě to jen střádaly. Amara to nikdy nepochopila - poháněl je snad materialismus a touha po bohatství?
„Chci se jen podívat jinam, jistě hodně cestujete... To mi vyhovuje. Můžu nabídnout léčitelské služby a občas vypomoct nějakým tím lektvarem, pokud mi pomůžete sehnat ingredience. Svedu taky spoustu šikovných kouzel, které by se mužům vašeho povolání jistě mohly hodit...“ Sotva to řekla, nepatrně přitom luskla prsty, takže jí od nich odletěly stříbřité jiskřičky.

Takhle si víly úplně nepředstavoval. Očekával víc grácie a nadpřirozeného půvabu... A místo toho měl před sebou pochybné cosi, co mělo křídla a oči temné jako noc. Něco mu říkalo, že by jí rozhodně neměl věřit, ale předložila před něj celý měšec plný zlata, takže nemohl nic namítat. Pořád to byl pirát - a na peníze on rozhodně slyšel. Sice byl jejich poslední úlovek přinejmenším výborný, ale to neznamenalo, že by se mu další peníze nehodily. Pokud toho totiž měla v kapse víc, nebylo by úplně špatné toho využít. Byl by sám proti sobě, kdyby po té nabídce neskočil. Na druhou stranu se mu ale nelíbila představa, že by jí na to kývl okamžitě a dal jí tím moc. Ne, to rozhodně ne... Musel to ještě trošku protahovat. Protože to on byl v té situaci pánem, ne ona.

„To by myslím mohlo stačit,“ odpověděl, když vytáhl jeden zlaťák a zkusil ho o zub, aby si ověřil jeho pravost. „Ale měli bychom se dohodnout na dalších okolnostech. Například... Nejsme výletní loď, můžu sice nabídnout volnou kajutu, ale nebude to žádný luxus. Život na lodi je celkem tvrdý a nejsem si jistý, jestli jsi na něco takového připravená. Budeš tam jediná žena, nebudeš se bát?“ Poušklíbl se nepatrně a dívka na jeho klíně ho pohladila po tváři.
„Myslím, že tvoje kouzla by se nám hodit mohla. Uvidíme, jestli se nějak domluvíme... Pokud po tom skutečně tolik toužíš, kdo jsem, abych ti bránil ve splnění tvého přání? Evidentně jsi svéprávná a peníze máš, takže pokud nevidíš problém v našich podmínkách, asi si můžeme plácnout. Pokud jsi tedy ochotná ještě něco zaplatit, protože... Všichni víme, že nic není zadarmo. Zadarmo ani kuře nehrabe. A ty v tom budeš mít ubytování i stravování, takže...“

Byla ráda, že nedělal žádné zbytečné cavyky a rovnou přiznal, že ho ta nabídka zaujala.
Ještě nikdy s piráty nejednala, takže ji celkem potěšilo, že ho odhadla dobře - na peníze slyšel sice téměř každý, ale jeden nikdy neví. Kdo ví, jaký byl jako člověk? Bylo lepší nic neriskovat. Na druhou stranu, evidentně uhodila na správné místo, takže už se moc obávat nemusela... Spíš jí dělaly starosti jiné věci. Ten pirát správně vypíchl fakt, že tam bude jediná žena. Bát by se rozhodně měla, konec konců znala ty povídačky o tom, jak rozjaření muži dokážou být. A zvláště, když už jsou bůh ví jak dlouho na moři a nikde není možnost ze sebe dostat všechno to napětí. Svým způsobem z toho obavy měla, ale na druhou stranu znala několik triků, kterými by se mohla ochránit. Byl to sice risk, ale podle ní to stálo za to... Nejspíš nebyl důvod to víc řešit.

„Nepotřebuju žádný luxus, jen se chci dostat odsud a zůstat nějakou dobu mimo domov,“ zavrtěla hlavou na jeho otázku. „A nevím. Měla bych se bát? Předpokládám, že se vaši muži umí chovat slušně, takže v tom nevidím problém. Co se společnosti týče, stejně jsem spíš samotářský typ.“ Nevadilo jí být ve společnosti mužů, ačkoliv předpokládala, že si s nimi nebude mít co říct. Byli to piráti, k čertu. Ale mohla se od nich ledacos naučit. Konec konců, měli správně hříšné duše... A to bylo něco, co potřebovala napodobit.
„Ano, to jsem. Takže dohodnuto?“ Automaticky mu podala ruku, plná očekávání. Jestli se teď na poslední chvíli stáhne, bude hodně popuzená... A popuzená víla nebylo nic dobrého, zvláště pro námořníka.

Docela ho zajímalo, co ji asi přimělo opustit rodný Stříbrný les a vydat se na tu šílenou cestu.
Na otázky ale bylo ještě dost času, proto si je nechal pro sebe, prozatím. Měl v úmyslu ji potom pozvat k sobě a trošku ji vyzpovídat, ale to až několikátý den plavby. Nejdřív si chtěl být jistý, že to s nimi myslí naprosto vážně a nebude při nejbližší příležitosti požadovat, aby kvůli ní otáčeli nebo zastavovali loď. Tím by ho rozhodně nepotěšila, ačkoliv by ho to nepřekvapilo. Taková křehká stvoření nebyla zkrátka uzpůsobená k životu na moři, což byl ostatně důvod, proč mu pořád tolik vrtalo hlavou, proč se tam tak žene. Utíkala snad před něčím? Proč? Vypadala tak trošku jako potížistka, což by dávalo pak smysl, ale... Nebyly snad víly mírumilovné? Schopné odpouštět? Nebo prostě někoho rozzuřila a ten po ní teď šel? Spousta otázek a žádné odpovědi, to ho frustrovalo.

„Dobrá tedy, jsme dohodnuti.“ S těmi slovy si s ní potřásl rukou a věnoval krátký pohled svému prvnímu důstojníkovi, který nepatrně pokrčil rameny. Evidentně z toho byl stále dost vyjevený, čemuž se rozhodně nedivil. Ženskou část posádky neměli snad nikdy a natož, aby to byla víla. Ten den byl plný překvapení. Will jenom očekával, kdy se při vyplutí objeví nějaká mořská panna a bude to naprosto dokonalé. Ta myšlenka se mu celkem líbila.
„Obávám se ale, že ještě nejsme na odchodu, slečno...“ Dodal, hledíc na ni svýma modrýma očima. Nepředstavila se, ani on zatím ne. Asi bylo na čase to změnit. „Já a moje posádka si chceme ještě chvíli užít pevninu, než vyrazíme znovu na moře. Dejme tomu ještě večer, dobře? Do té doby tu můžeš zůstat s námi a alespoň se trošku poznáme, hm? Já jsem William Pierce, kapitán lodi Noční stín. K tvým službám,“ pronesl, než si teatrálně sundal klobouk a trošku se předklonil.

Vlastně se jí svým způsobem zamlouval. Ne, že by ho shledávala nějak bůhví jak přitažlivým, to rozhodně ne, ale měl takovou jiskru.
Nejspíš se pro svoje povolání přeci jenom hodil, protože v tom už evidentně uměl chodit. Na jeho způsobu vyjadřování i gestikulaci byla znát možná až nezdravá sebedůvěra, která působila dojmem, že k němu už jednoduše neodmyslitelně patří. To bylo něco, co musela svým způsobem obdivovat. Sama o sobě sice příliš nepochybovala, ale i ona měla slabé chvilky. Občas si přišla slabá, jako kdyby byla celá stvořená z papíru a svět ji mohl nechávat poletovat ve větru, moknout v dešti a trhat se na kousíčky. On vypadal, že něco takového jen tak nepociťoval. A ona mu to tak trošku záviděla. Možná, že kdyby se narodila jako muž, taky by byla taková. Sebejistější, trošku moc... Možná.

„To ráda slyším,“ odpověděla s upřímným úsměvem, když si potřásli rukou. Oproti ní měl skutečně pevný stisk, což ji nepřekvapilo. Když jí ale podával ruku, všimla si toho tetování, které předtím matně zahlédla. Dvě překřížené kosti... Teď už o jeho pirátství neměla sebemenších pochyb.
„S tím jsem tak trochu počítala. Asi se tu tedy zdržím, když to... Nevadí. Budu jako myška, ani si mě nevšimnete, přísahám.“ S těmi slovy si přehodila nohu přes nohu a jednoduše zapíchla pohled do dřevěné desky stolu, aby nepozorovala ani jednoho z nich.

Vypadalo to, že byla skutečně velice pevně rozhodnutá, protože s nimi zůstala.
Dobrá tedy, pomyslel si Will v duchu, než pozvedl korbel s pivem ke rtům a lačně se napil. Rozhodně neměl v plánu to ukončit předčasně, jenom protože se objevila ona. Ne, takový nebyl. Nezkazil by svojí posádce příjemný večer jenom kvůli pár zlaťákům. Sice toho nabídla dost, ale ne dostatek na to, aby udělal něco takového. Sám měl v úmyslu si ještě trošku užít a teplé ženské tělo tisknoucí se k němu mu to jenom živě připomínalo.
I proto sotva dopil, políbil dívku na krk a poručil svému důstojníkovi, aby na vílu dal pozor, než se vrátí. Ten jeho pokyn jednoduše odkýval a Will se tím už dál nezaobíral, místo toho se společně s děvečkou zvedli a rychle zmizeli po schodech nahoru, směrem k pokojům, kde už měl jeden pronajatý. Vypadalo to na skutečně povedenou zábavu.

Když nahoře skončili a on se vrátil dolů, víla seděla na židli jako za trest a evidentně už nevěděla, kam s očima. První důstojník zrovna vyprávěl nějaký sprostý vtip a ona měla podle všeho co dělat, aby neprotočila oči. Hezké, moc hezké. Ačkoliv se mu do toho moc nechtělo, bylo mu jí svým způsobem líto, proto došel ke stolu a pokývl osazenstvu hlavou směrem ke dveřím na znamení, že odcházejí. Několik mužů nespokojeně zabručelo, ale nikdo nic nenamítal. Nikdo si totiž nedovoloval zpochybňovat jeho autoritu.
Venku je uvítal příjemně chladivý vzduch, ve kterém byl cítit pach moře a ryb. To bylo něco, co Will považoval za znak svého domova. Nikdy by se toho nezbavil, i když věděl, že existují mnohem příjemnější vůně, nevyměnil by to. Znamenalo to totiž, že je doma, na pevnině. Ale stále dostatečně blízko k moři, což byla nedílná součást jeho života.
Dojít ke člunům netrvalo dlouho a když se všichni nalodili, společně odpluli až k Nočnímu stínu, kde víle ukázal její kajutu a jal se udat kurz. Čekala je zajímavá plavba.

Dle toho co dívka slyšela město Hilono nebylo velkým dějištěm kriminálních akciček, ale přesto do něj zavítala. Možná jen procházela. Možná někoho hledala. Pravý důvod věděla jen modrovlasá dívka sama. Klapání jejích bot o kamennou zem se rozléhalo po okolí a všem přítomným oznamovalo její přítomnost. Kráčela rovně a sebejistě. Bez sebemenšího studu nebo zaváhání. Na vše co jí přišlo do cesty vrhala pohled plný ledového chladu. Bylo nad míru jasné, že kdokoli by se jí postavil do cesty, byl by bláznem nebo masochistou. Její pověst jí předcházela. O tom nebylo pochyb. A jí to hrálo do karet. Jen málo lidí se jí pokusilo odporovat či se s ní pustit do hádky. Nedej Bohům, aby se kdokoli pokusil znehodnotit její čest. V takovém případě většinou již nebyl. Norallye se s lidmi nemazala. Slova jako milost nebo emoce jí byly cizí. Byla katem. Pouhým mlčenlivým katem. Nebylo divu, že se od ní rozumní lidé při smyslech drželi co nejdál to šlo. Jí to bylo ovšem jedno. Neuznávala lidské vztahy a pouta. Pohlížela na ně jako na zbytečnost. Stupidní brzdu, která potřebovala zničit a zpřetrhat. V takovém smyslu nebrala ovšem rodinné vztahy. Jistě, nemohli jste ovlivnit kam se narodíte. Pokud jste s někým byli již příbuzní, nešlo to změnit. Takové vztahy byly předem dané. Nebylo na škodu je udržovat v dobrém rozpoložení. To nebyl naštěstí její problém. Adoptivní rodiče Norallye teď byli po smrti nebo hnili v žáláři. Ona tam málem skončila taky. Nejspíš by jim měla poděkovat. Díky tomu jak s ní zacházeli byla teď živá a v rámci možností i zdravá. Alespoň po fyzické stránce. Nepociťovala vůči nim lítost, ale ani zasloužený vděk. Bylo možné, že už zapomněla jak něco cítit. Zbyl jí jen vztek. Ze začátku se snažila najít něco, co by jen zdánlivě připomínala radostnou emoci. Jak ale roky plynuli a z malé holčičky se stávala silná zbraň, dospěla ke stádiu takové lhostejnosti, že jí to bylo ukradené. Už se ani nesnažila. Nesnažila se navazovat vztahy. Nesnažila se působit mile, když ve skutečnosti milá nebyla. Nebylo divu, že jí naprostá většina lidé vidělo jen jako stroj. I ona se tak viděla. Jako stroj. Bez emocí. Bez účelu. Kdyby nemusela naplňovat své Biologické potřeby, nejspíš by se ani nepovažovala za lidskou bytost. Ale lidskou bytostí byla. Srdce jí v hrudi tepalo a ona mohla cítit jak se jí v žilách rozlévá krev. Krev. Její největší přítel a zbraň. Vskutku kouzelná a životadárná tekutina. Život už jí několikrát zachránila.

Rozhodla se si odpočinout. Přeci jen, I vraždící stoje měli nárok na odpočinek a chvíli vydechnutí. A protože by jí samovolně nikdo dovolenou nedal, musela si jí určit sama jak bylo potřeba. Ne, že by se jí to příčilo. Vsadila by svojí zkaženou duši o to, že kdyby se jen na chvíli usadila a užila si trochu zábavy nad skleničkou vína, hned by jí nahlásil vyšší moci. Ne, nemohla se flákat. Svůj volný čas musela využít jen na spánek a jídlo. Nic jiného si nemohla dovolit. Byla si jistá, že by se moc lidí netrouflo o ní ceknout špatné slovo. Našla by si je. A i kdyby byl její trestní rejstřík čistčí než čerstvě vyprané prádlo v Pervolu, zbavila by se jich. Nesnesla nevkusné čumili a lidi, kteří do všeho strkali nos. Od toho tu byla ona. Ona byla tím čmuchacím psem. Ona byla Inukami. Rázně procházela zapadlé ulice města a rozhlížela se po přípdném místě, kde by mohla složit hlavu. Už dlouho toho nenaspala dlouho a prohnaní zločinci se toulali všude po městě. Nehledě na to, kolik jich zlikvidovala, pořád tu byli. Norallye by byla opravdu ráda za případnou posilu nebo parťáka, ale nikdo takový se neukazoval. Pravdou bylo, že by s ní moc lidí ani nevydrželo moc dlouho. Jednou to jeden z vyšších šlechticů zkusil, ale druhý den byl její společník nalezen u vrat jeho sídla. Nebyla to práce žádného parchanta, nýbrž samotné Inukami. Byla velmi snadné jí popudit a taky velmi snadné přijít díky ní o život.

Cheston překvapeně zamrkal, ale rozhodl se zdržet se jakýkoliv otázek, protože nevěděl, jestli by to pro Rasmuse nebylo nepříjemné. Okamžitě si odepnul svůj plášť a navlékl ho opatrně na Rasmuse. "Je mi to jedno Rasi. Jsi pro mě pořád stejným člověkem. A je mi jedno, když si některé věci necháš pro sebe pokud to tak budeš chtít. Dobře? Opravdu mi na tobě záleží a to i na tom jak se ty sám cítíš." Pronesl a vtiskl mu krátký polibek na tvář, při čemž ho konejšivě pohladil po vlasech. "Jsem tu pro tebe. Dobře?" dodal a podíval se mu do očí.

Byl docela rád, že sám změnil téma, protože to opravdu pro něj nemuselo být to nejpříjemnější."No to ale zní jako docela dobrý nápad. No tak tedy pojďme. A teď mě tak napadá. Když mě bereš domů, znamená to, že mi představíš svou rodinu? Je tvůj otec také mág? Ví že jseš teplej? A budu mu vadit? A máš nějaké další sourozence?" Zeptal se zvědavě a vyšel s Rasmusem bok po boku "na sever", jak Rasmus řekl.

(Následovala několikadenní cesta plná zajímavých okamžiků, které si musíte domyslet. Samozřejmě se jednalo o puse a vše jim podobné..... RASMUS JE ÁČKO, VY ÚCHYLOVÉ)

Když konečně došli až na okraj města Hilono, Cheston se hbitě nasadil svůj šátek, aby si zakryl alespoň část obličeje a rozhlédl se okolo. V ulicích panovala tma kromě pár pochodní a až na pár výjimek se venku takhle pozdě nikdo nepotloukal. Jen oni a sem tam pár měšťanů, kteří byli převážně v podnapilém stavu.

Tak trošku očekával, že se zeptá, ale neudělal to. Společně s jeho nesmírně vlídným gestem to hodně silně vypovídalo o poutu, které se mezi nimi formovalo. Neměl žádné všetečné otázky, ačkoliv by to bylo absolutně na místě a Rasmus by to naprosto chápal. Místo toho mu půjčil svůj plášť - který pro něj znamenal opravdu hodně, vzhledem k tomu, kým byl - a ani přitom nemrkl. To byla taková oddanost, jakou Rasmus zažil jen párkrát v životě a vážil si ho o to víc. Cítil, že si k němu vytváří poměrně silnou vazbu, což bylo příjemné a nebezpečné zároveň. Rasmus si potom všem musel dávat zatracený pozor, protože jeho vztahy obvykle končily poměrně špatně, takže měl hodně co dělat, aby tomu tentokrát zabránil. Cheston pro něj začínal znamenat až příliš na to, aby se to pokazilo. A on nechtěl znovu propadat citové apatii jen proto, aby se ochránil před novou salvou pálivé bolesti a zranění.
Nechal svého společníka, aby mu přehodil plášť přes ramena a potom se do něj automaticky zachumlal. Okamžitě mu tělem projela vlna uvolnění, když mu látka pláště zakryla kůži posetou změtí nejrůznějších jizev. Nikdy takhle odhalený nechodil, vždycky byl zahalený ve svém oblečení - a každá vrstva pro něj znamenala určité brnění, které ho chránilo před nebezpečím. Když ale svůj šat propůjčil sestře, co se nakonec vypařila jak pára nad hrncem (a on byl velice nepozorný a nechal ji odejít) tak byl najednou průhledný jako kdyby byl z čirého skla. Také se tak cítil, křehký. Díky Chestonovi se mu ale dostalo určité ochrany a i fakt, že se rozhodl nevyptávat... Spadl mu obrovský kámen ze srdce.

„Pochopil bych, kdyby ses zeptal. Já bych to na tvém místě nejspíš udělal,“ pokrčil neurčitě rameny, než se na něj vděčně pousmál. „A já tak trošku cítím potřebu to vysvětlit, protože... Já nevím. Asi mi přijde lepší říct alespoň část pravdy, než abych tě nechal tápat ve tmách a domýšlet si to. Takže... Řekněme, že moje dětství nebylo zrovna dvakrát růžové.“ Nebyl úplně připravený na plnou hubu říct, že ho už od malička otec mučil, což se nakonec nejspíš ukázalo jako dobrá volba vzhledem k tomu, že se Cheston začal vyptávat... A padly otázky i na rodinu a na něj.
„Jak se to vezme. Panství je už hodně dlouho opuštěné,“ odpověděl zamyšleně, než si trošku nervózně prohrábl havraní vlasy. „Otec je už spoustu let po smrti a zbytek rodiny taky. Vlastně je mojí jedinou žijící rodinou Rania, kterou si před chvílí potkal. Je to moje nevlastní sestra, máme společného otce. A co se jeho týče... Ano, také byl mág. Ten nejmocnější, jakého jsem kdy potkal. Mám takový pocit, že snad neexistovalo kouzlo, které by neznal a nesvedl. To on mě naučil většinu toho, co umím a znám. A ano, věděl o tom. Vzhledem k tomu, že je po smrti, tak se to asi nedozvíme, že?“ Trošku tiše se zasmál, protože mu to přišlo nesmírně ironické vzhledem k tomu, co mu Theoran provedl. Ani mu nemusel říkat, že v přitažlivosti nevnímá rozdíly v pohlaví... Killianovci v tomhle ohledu nikdy nebyli zrovna vybíraví a sám Theoran sice preferoval ženy, ale Rasmus moc dobře věděl, že se občas zapletl i s nějakým mužem. Díky tomu nikdy nemusel být nervózní, ale vzhledem k tomu, že ho otec nikdy nepouštěl pryč ze sídla, stejně si žádnou známost najít nemohl, takže nebylo zapotřebí se tím ani zabývat.
„Ale nemyslím si, že bys mu vadil. Kdyby byl naživu... Mám takový pocit, že by ses mu líbil,“ dodal nakonec s úsměvem. Ten mu ale nakonec pomaličku povadl a on si hluboce povzdychl, zmáčený melancholií. Už mu řekl o tom, že ho mučil... Jen neřekl kdo. Možná, že by mohl přiznat alespoň to, když už to nikdy nikomu neřekl. Mohlo by se mu potom ulevit. Navíc stěny Killianského panství byly schopné vyprávět všemožné příběhy, kterých byly svědkem. Nejspíš bylo lepší, aby Chestona částečně připravil předem.
„Ačkoliv... Upřímně? Byl to parchant. Sice mocný, moudrý a pevný jako skála, v magii by se mu nikdo nevyrovnal. Nebyl špatný ani v šermu, ale jeho prioritou zůstávala magie - tou byl schopný někoho rozsekat na kousky, když si to zamanul. V jádru byl ale nesmírně zkažený a zlý. Nedá se říct, že by mě měl nějak zvlášť rád, matka mu mě hodila na krk a on se ujal svojí povinnosti, ale za cenu toho, že ze mě chtěl udělat svého následovníka. Muže hodného jeho odkazu. Když jsem nedostál jeho očekáváním, pokaždé mě za to potrestal. Učil mě už od útlého věku a každá chyba znamenala trest, aby mě motivoval k píli a snaze. Proto ty jizvy. Rania ho naštěstí nikdy nepoznala, což mě nesmírně uklidňuje. S její psychikou... Roztrhal by ji na kusy.“
A bylo to venku. Jedno z jeho tří nejtíživějších tajemství vyplulo na povrch a on se mohl svobodně nadechnout, protože už ho nedusil v sobě. Bylo to na jednu stranu nesmírně děsivé, protože se bál přítelovy reakce, ale na druhou stranu... Osvobozující. Plánoval to říct Demetrie, protože do ní vkládal skutečně velkou důvěru, ale nakonec se všechno seběhlo tak, že se objevila Rania a on... Začal být rozpolcený. Měl najednou dvě ženy, které nesmírně miloval a bál se, že přijde o jednu nebo obě, pokud se pokusí otevřít. S Chestonem se to rozhodl zariskovat, protože mu přišel silnější. A věřil mu.

Do Hilona dorazili až večer, což mu svým způsobem vyhovovalo. Mnohem raději se po ulicích pohyboval po tmě, protože mu stíny poskytovaly určitý pocit bezpečí. Záštitu. A jako zkušený čaroděj byl schopný s nimi i částečně manipulovat ve svůj prospěch, takže si mohl mnohem víc dovolovat. To se hodilo vzhledem k tomu, že nebýt Chestonova pláště, vzbuzoval by zatraceně velkou pozornost. Celkově na ně byl poměrně zajímavý pohled: jeden v plášti, druhý se šátkem. Oba vypadali celkem podezřele, ale Hilono bylo natolik zhýralé, že by měli dokonale zapadnout a neměli by snad narazit na žádné potíže. Pokud ano, byl Rasmus velice dobře připravený zasáhnout, protože by nedopustil, aby se jeho společníkovi něco stalo.
„Co teď? Je poměrně pozdě, nejspíš bychom měli najít nějaké místo k přespání, ale nejsem si jistý, jestli je úplně moudré nakráčet si to do nejbližší krčmy...“ Zamumlal Rasmus zamyšleně, zatímco se svýma mírně zářícíma očima rozhlížel po okolí. Kousek od nich stála hospoda, odkud zářila světla a linula se hudba. Několik lidí postávalo kolem dveří a hlasitě se bavili o čemsi, co raději vnímat nechtěl, ale celkově místo vzbuzovalo celkem zanedbaný dojem. To by bylo vcelku ideální. Mohl by samozřejmě použít nějaké maskovací kouzlo, ale na změnu tváře a oblečení by potřeboval mnohem větší množství surové magie a nějaké přísady, které u sebe zrovna neměl. Veškerý jeho majetek byl v panství, zanedbatelná část trčela stále v maringotce, kam se rozhodně vracet nemínil... To znamenalo, že nejspíš budou prostě muset nějakým způsobem zaimprovizovat, ale to by zrovna jim dvěma nemělo dělat potíže. Byli ve svých oborech zatraceně dobří a oba věděli, co dělat.

Bezcílně procházela Hilono v naději najít někoho, kdo by nebyl jen opilá troska nebo lehká dáma na jednu noc. Jak dlouho se musela potulovat než by našla někoho, koho by mohla odvléct do nejbližšího záchytného zařízení. Začínalo jí to pěkně štvát. Cítila svou krev jak se vařila a šuměla zlostí. Bez pochyb to byla nevděčná práce. Častokrát přemýšlela, zda jí to za tu snahu stojí. Musela skákat jak si kdokoli majetný pískal bez možnosti odmítnutí. Někteří z ní měli strach. A Norallye si byla jistá, že právem. Nepůsobila jako hodná holčička a ani jí nebyla. Ale většina po ní jen mrskla rozkaz a ona ho splnila. Odvléct, zneškodnit nebo donést. Bylo jí to tak nějak obecně jedno. Její zásady se pohybovaly až na úplném spodku lidské korektnosti. Brala životy téměř již automaticky. Nepozastavovala se nad tím. Byla přesně tím, čím jí rodiče mít chtěli. Krutou a úspěšnou mrchou. Mohla zkusit utéct, ale nemělo to cenu. Nevypařila by se. Vzbuzovala pozornost kamkoli se hnula. Moc daleko by neměla sebemenší šanci dojít. Aby to shrnula, dělala nevděčnou a krutou odpornost za cenu svého života a pár noclehům navíc. Pokud měla na svém úspěšném povolání hledat něco pozitivního, bylo by to určitě to, že většinu času nemusela platit. Přístup jí byl povolen skoro kamkoli a pokud něco chtěla, vzala si to. Někdy dala vědět prodávajícímu, že služby zaplatí lidé, kteří si jí zrovna vyžádaly. Spíše tedy její služby. Většinou neříkala ale nic. Nerada se bavila s lidmi, kteří na ní koukali jako na stroj. Strojem byla, ale ráda by si někdy připadala jen jako dospívající maloměstská dívka. Na to bylo pozdě. Nedovolili by jí to. Držela ústa a brala životy. Byla perfektním pejskem.

Po několika neúspěšných hodinách vykračování si po městě se rozhodla, že si přece jen hlavu někde složí. Alespoň na jednu noc. Chtěla si vybrat méně nápadnou a ne tak populární hospodu či hostinec. Za dnešek už měla pozornosti dostatek. Ze začátku její kariéry jí byla velká pozornost nepříjemná. Ale teď už jí svým způsobem brala jako součást povolání. Šířila kolem sebe auru strachu a když si někdo dovolil se podívat na modrovlasou dívku blíže, skončil rozpůlený vedví. Krev jí na rukou zasychala jen málokdy. Necítila vinnu. Každý rozumný se jí vyhnul a to od ní bylo víc než laskavé. Dalo by se říct, že překypovala nenávistí. Nenáviděla své nadřízené. Nenáviděla obyčejné lidi. Záviděla jim jejich všední životy. Ani si neuvědomovali, jaké štěstí vlastně měli. Nakonec jí kroky zavedli k nějakému zapadlému pajzlu mezi bludištěm smradlavých uliček. Rychle obhlédla okolí, jak už to měla ve zvyku a pohled jí spadl na dva, podle figury těla , pravděpodobně muže. Hodlala je nechat být. Když si jí nebudou všímat, nebude si všímat ani ona jich. Vydala se ke dveřím zašlé hospody. Musela projít kolem té dvojice nočních podivínů. Raději si je přelétla znovu. Měla naučené si vždy skenovat lidi, se kterými se musela dostat do blízkosti. Jakmile jí pohled padl na plášť na jednom cizinci, prudce se zastavila a ztuhla. Chvíli si ho prohlížela a tipovala, zda si z ní osud dělal jen žerty nebo jestli měl její cíl opravdu smůlu. Ten plášť totiž znala. Nemohla si ho splést. Sice byla tma a její smysly možná byly už otupělé, ale ona nechtěla nechat případnou kořist pláchnout. S ledovým výrazem došla svižným krokem až k nim a ukázala na muže, jenž měl na sobě onen důkaz totožnosti. ,, Obávám se, že půjdeš se mnou. Zatýkám tě.” Pronesla to se sebejistotou jakou se u normálních občanů téměř spatřit nedá. Měla právo ho vyšetřit a to také hodlala udělat. A bylo jí totálně fuk, zda měla téct krev.

Cheston se prudce otočil na tu dívku, která začala mluvit o tom, že hodlá zatknout Rasmuse, a to bez jakéhokoliv odůvodnění a označení... No. Ne tak úplně. Modré vlasy. Docela výrazný znak, který si pamatoval. Moc dobře teď věděl o koho jde, ale rozhodl se hrát hloupého. "Umm... Pardon" pronesl se svým Allerenským přízvukem lehce smíšeným s Vansäarijským. "Mohu se zeptat o co se tu jedná? Můj přítel opravdu žádný zločin nespáchal. Zajisté si ho s někým pletete. Nelíbí se mi to, že ho bezdůvodně zatýkáte. Mimo to ani nepobýváme v tomto městě. Jsme poměrně zdaleka, takže není možné, aby se tu něčeho dopustil." Pronesl a přimhouřil své smaragdové oči se zlatavou skvrnu v jednom z nich. "Mimo to ani nevypadáte jako členka stráže. A teď to nemyslím špatně. Jen nechci, abyste mi tu 'zatkla' mého přítele neoprávněně a já se pak ještě dozvěděl, že se jednalo spíše o únos, než o zatknutí. Člověk musí být v dnešní době opatrný. Po ulici se pohybují, zloději, podvodníci, vrazi a únosci. A já chci zkrátka svého přítele bránit, před možným hrozícím nebezpečím. Chápete? Určitě se dá tato situace nějak vysvětlit." pronesl a srovnal si svůj šátek. "A to jinak, než že je on zloděj, protože to si myslím, že rozhodně není. A nebo jakýkoliv jiný zločinec, za kterého ho očividně máte." dodal a prohrábl si své uhlové vlasy. Doufal, že se nenaskytl někdo, kdo ho kdy zahlédl bez kapuci s šátkem a předal jí tu informaci, protože to by to měl on spočítané. Zároveň mu však do karet docela hrála tma, v které toho zase tolik nerozeznáte.

Ta modrovlasá dívka ho klidně zastavila a chtěla ho zatknout. Kam to proboha dopracoval, že ho někdo zarazil krátce potom, co se spolupodílel na vraždě násilníka a osobně ho pohřbil? Obvykle našlapoval měkce a opatrně, nikde nezanechal žádnou stopu... Dokonce ani magickou. To Rania kouzlila, ne on. Tak jak ta modrovláska mohla vědět, že se něčím provinil? Zvláště, když už byli dávno pryč od Narrigenu až v Hilonu? Nemohla je sledovat, toho by si všimli. Nelezlo mu to do hlavy a nebyl si jistý, jak přesně zareagovat. Obvykle se z toho dokázal nějak vykecat, protože od otce pochytil takové ty slovní smyčky, díky kterým člověk dokázal kdekoho okecat a vyvléknout se z nejednoho problému, ale... Ona působila jako trošku závažnější problém, než obyčejná stráž. Magie z ní táhla jako alkohol z lidí potácejících se po ulicích, což znamenalo, že nejspíš nebyla součástí tamních stráží, ale spíš lovec odměn nebo tak něco.

„Nejsem si jistý, čím přesně jsem se provinil, madame. Nebo je snad už hřích existence mága v přístavním městě? Sama disponujete magií, tak proč bych vám měl vadit zrovna já? Nic jsem neprovedl, o tom vás mohu ujistit. Můj přítel má naprostou pravdu, nejsme místní a sotva jsme dorazili.“ Odpovídal s naprostým klidem a rozvážností, ale koutkem oka přitom pohlédl na Chestona. Nelíbilo se mu to, ani za mák ne. Snažil se na svém společníkovi vyčíst jeho názor na situaci, ale mimo jeho hrané masky a určitého neklidu nevyčetl nic zvláštního.
Tak jako tak, ta dívka byla hrozbou pro ně oba, protože si navzájem kryli záda. Pokud se rozhodla navést do jednoho, ten druhý logicky přispěchal na pomoc. A zahrávat si s legendárním zabijákem a zkušeným čarodějem nebyl zrovna nejlepší nápad ani pro odvážnou dívku, co se nebála po nocích toulat po špinavých ulicích města, které bylo proslulé svojí náklonností vůči pirátům a všemožné havěti. Rasmus sice cítil závan nebezpečí a jeho instinkty bily na poplach, ale pokoušel se zachovat chladnou hlavu, protože kdyby okamžitě vyrazil, nejspíš by to nemělo zrovna dobrý dopad na jejich hlavy. Cheston byl hledaný a Rasmusovi se sice dařilo černé ruce zákona celkem šikovně vyhýbat, ale i na něj by jednou mohlo dojít. Nemohl si dovolit nechat si to stoupnout do hlavy a propadnout přehnané sebejistotě, protože by to znamenalo, že by upustil na ostražitosti. A jestli ho něco jeho rod naučil... Bylo to, že se musel mít na pozoru za každé situace a před úplně každým.

„Madame... Pardon. Já ani můj společník nejsme žádní zločinci. Vlastně jsme oba šlechtici...“ Dodal nakonec, než vysekl okázalou poklonu. „Lord Rasmus z rodu Killianů. A ten okouzlující mladík po mém boku je můj drahý choť Cheston. Je velice nemilé, že nás zastavujete zrovna teď, madame. Je to sotva pár týdnů, co jsme složili svoje sliby a momentálně jsme na svatební cestě, kterou jsme se rozhodli podniknout jako putování po nejrůznějších krajích Nescory. Přeci byste nechtěla narušit společný čas dvou zamilovaných, že?“ Pomaličku naklonil hlavu na stranu, než udělal úkrok směrem k Chestonovi a vzal ho za ruku, než si ji přitáhl ke rtům a políbil na hřbet, aby dodal váhu svým slovům.

Oba dva nevypadali její přítomností ani trochu nadšeně. Nemohla se jim divit. Na jejich místě by měla stejný postoj. Nikdo by nejásal z noční návštěvy přicházející vás připravit o pomyslnou svobodu. Ne že by Norallye skákala radostí do vzduchu, že musí mít práci navíc, ale čím dříve to bude mít za tebou, tím lépe. Oba dva mladíky si ještě jednou přeměřila nenávistným pohledem. Působily opravdu podezřele a vždy to mohla svést na náhodou prohlídku. Tedy v případě, že by se spletla. Tyhle dva na ní působily nepřátelským dojmem, ale nemohla ji to mít za zlé. Nepotkala moc lidí, ke kterým by cítila pozitivní nebo neutrální auru. A Norallye se rychle naučila, že když bude všechny ze začátku nesnášet, nikdo jí nemůže rozbít tu tvrdou a ledovou skořápku na povrchu. Zkřížila si ruce na hrudi a varovně zasyčela. ,,Mám to snad brát jako neuposlechnutí rozkazu?” Ten ošátkovaný muž se jí nelíbil mnohem více než jeho společník. Všimla si jeho ostražitosti a odmlky mezi slovy. Dával si pozor. Byl opatrný. Na ní bylo zjistit, zda si jen dává pozor před všemi v nočním městě plném zvrhlíků nebo ví, kým mladá lovkyně je. Nedivila by se. Byla už jakž takž celebritou ve svém oboru. Rozhodně se nechtěla nechat obměkčit jejich srdceryvnými proslovy. Neměla potřebu tahat do setkání emoce. Neměla potřebu je tahat nikam. Možná už její srdce zapomnělo jak emoce projevovat. Nebylo by to pro ní překvapení.

,,Nezajímá mě odkud jste. Nechci slyšet vaše sladké cestovatelské řečičky. Můžete mi převyprávět svůj zamilovaný a nezajímavý příběh plný básniček a růžiček. Nebo mě toho můžete ušetřit a všichni si uchováme svůj drahocenný čas.” Neměla sebemenší touhu se s nimi vybavovat. Byli zatčení. A slova pro ně byla zbytečná. Norall nikdy takové příběhy nenadchly. Nechtěla je slyšet. Kdykoli se někomu podařilo jí svůj osud takto vylíčit, bodl jí osten žárlivosti. Ostatní mohli objevovat a cestovat. Bez pout. Bez povinností a každodenních výhružek o život. ,,Táži se vás naposledy. Mou povinností je vás odvléct do nejbližšího žaláře nebo vás popravit přímo tady na místě. Tak co to bude, Hrdličky?” Varovně zavrčela a zaujala případný bojový postoj.

Cheston byl docela překvapen Rasmusovou pohotovostí, ale nedal to na sobě znát. "Za jisté. Nevím, jestli se v tomto městě nosí mít něco proti vztahu dvou mužů nebo tak. Ale pokud ano, tak je to jediný 'zločin', který jsme společně spáchali. Nevím, za co nás viníte." pronesl klidně. "A já doufal, že tato cesta bude poklidné, když jsme zamířili do tvého rodného města drahý. Očividně ne." dodal smutně a povzdechl si. Poté chytil Rasmuse za ruku a sevřel ji jemně. Když se vžil do role, většinou byl dost neústupný a hrál to dokonale.

"Odvléct do nejbližšího žaláře? To se tedy omlouvám, ale nechápu to. Vskutku to nemyslím zle, ale jak můžete někoho zatýkat bez udání důkazů. A co důkazů. Ba i důvodů. Nevím za co nás zatýkáte. Prosím uveďte váš důvod podezření. Znám svá práva. Otec se o ně zajímal. Chci tedy vědět, co vás vede k našemu zatčení. Opravdu mě tato situace mate. Jsem si jist, že si mého společníka s někým pletete m'lady." Pronesl a přimhouřil své výrazné oči. Pokud tohle byla ta poslední věc, kterou jeho oběti viděli, muselo to vše působit o to děsivěji. Pokud, že vám tedy nestačí, že jste na cestě na jistou smrt. V jediné, v co doufal bylo, že nikdo z živých si nevšímal toho, jaké oči přesně má. To by jejich situaci pokazilo úplně. Ještě mnohem více a to to vypadalo, že horší to být nemůže. Mohlo.

"Jen pro upřesnění. Nechci se hádat, nebo dělat problémy. Chci jen to, na co mám právo. Vysvětlení. Toť vše. Víc od vás nežádám. Dobře?" povytáhl svoje obočí a čekal na její odpověď

Na to, že se v té situaci ocitli zničehonic a Rasmus náhodně zaimprovizoval, bylo hrozně milé, že do toho šel s ním. Sice je fakt, že kdyby se začal cukat, nejspíš by to vzbudilo další podezření, o které nestáli. Bylo proto celkem moudré držet se společného příběhu, protože dokud od toho nevybočovali a měli svoji teorii, dalo se to snad nějak uhrát. Jenže... Modrovláska to evidentně zrovna dvakrát nebaštila. Vzhledem k tomu jaký měla přístup Rasmus zahodil svoje snahy o vymluvení se a začal v hlavě spřádat jiný, trošku chaotičtější plán.
Rozhodně se obvykle snažil věci řešit tou poklidnější cestou, ale pravdou bylo, že byl trošku nedůtklivý a jeho hrdost celkem utrpěla, když se je s Chestonem pokusila jakási dívka sebrat na ulici. Ne, to rozhodně nemohl jen tak nechat být, nemohlo jí to projít. Musel bránit je oba, dostat je odtamtud co nejrychleji pryč a stáhnout se někam do pozadí, aby nenarazili už na žádné další nepříjemnosti. To znamenalo, že bude muset kompletně změnit svůj přístup - a chtě nechtě použít sílu. Většina lidí by v takové situaci zvolila rvačku a šli by na to hrubou, fyzickou silou, ale tu on postrádal. Jeho tělo bylo křehké a zranitelné, byl pohublý a pokud by snad někomu vrazil, okamžitě by mu popraskaly klouby. Ne, na tohle neměl. Ale po psychické stránce... Mmm. To byla jiná. Jeho magie byla dostatečně silná na to, aby byl schopný bojovat s jejím využitím, což bylo ostatně i to, co plánoval. Neměl na výběr, nemohl dovolit Chestonovi, aby se prozradil.

„Tak to je vskutku smutné... Protože ani jeden z nás do žaláře nepatří a naše životy se rozhodně nechýlí ke konci. Což se ovšem nedá říct o tom vašem, madame.“ Neochotně pustil Chestonovu ruku a zhluboka se nadechl, než začal spřádat svoji magii a nakonec máchl rukou v zápěstí, čímž vypustil silnou vlnu, která neznámou srazila k zemi. Rasmus potom pokračoval k ní a s napřaženou rukou jí začal v hlavě vyvolávat intenzivní bolest, aby ji ochromil a mohl ji potom v klidu zabít.
„Nedovolím nikomu, aby nás ohrozil. I za cenu toho, že budu muset prolít nějakou krev.“ Ta slova doslova procedil skrze zuby, zatímco mu oči plály jasnou modří pod vlivem silně proudící magie. Srdce mu bušilo jako splašené a on ho cítil až v krku, protože do dívčina těla vysílal skutečně velké množství magie, aby ji odrovnal, protože si nebyl jistý její odolností. Samotného ho to příšerně vyčerpávalo a pokud by takhle měl setrvat delší dobu, nejspíš by svoji kouzelnou sílu mohl dotáhnout velice blízko ke dnu, ale... To byl risk, který byl ochotný podstoupit, pokud to znamenalo, že jim to oběma umožní zbavit se té nepohodlné osoby a vydat se dál na cestu o dům dál.

Kousavé poznámky s kamennou tváří ignorovala. V duchu se musela zasmát. Kdyby jen věděli kolik překrásných slečen si odvedla do ložnic, jistě by jim spadla brada až na zem. Ne, opravdu je nesoudila za jejich lásku. Měla pro lásku stejného pohlaví pochopení. A co více, sama vždy ulehala s dámami po svém boku. Zásadní rozdíl byl v tom, že ona nevěřila na lásku. Přijímala jen fyzickou přitažlivost a prchlivou touhu lidských těl. Nepouštěla se do žádné vážnější známosti. Ten typ ženy prostě nebyla. Slečny, které si vodila na zábavu či trochu odreagování od stereotypu se nechaly zlákat její ledovou aurou, která levitovala všude kolem ní. Lidé rádi pokoušeli neznámé a odvážnější jedinci se rádi vrhali do nebezpečného. Takové ženy měly vlastně štěstí. Jedině ty jí viděli v jiném světle. Dokázala projevovat zájem a touhu. Pokud ovšem chtěla. A ten čas nebyl uprostřed noci u nějakého zašlého pajzlu s dvěma osobami mužského pohlaví.

,,Mám své důvody. A překvapivě to není jen to, že se mi nezamlouváte." Pokývne hlavou jejich směrem. ,,Ten plášť je mi moc dobře známý. Jsem obeznámena s identitou jeho nositele. Takový kostitřas jako ty sice nevypadá na moc úspěšnou krysu, ale přesto si tě proklepnu." Jejich otázky se zdály čím dál tím více otravnější s každou další. Zatím neudělali nic zas tak špatného. Norallye by se možná i mohla cítít zle, kdyby je teď připravila o hlavu.

Konec jejího života? Každý den ho sázela do boje jen, aby si ho udržela. Žádný kostitřas jí ho vzít nemohl. Nesměl. Nedovolila by to. Nechtějí dělat problémy. To sotva. S tou větou čekala, zda si hubenější muž vytáhne zbraň a utká se s ní čestně. Jak ale brzy zjistila na svou vlastní kůži, hrát fér asi nebyla jeho parketa. Nával tak silné magie opravdu nečekala. Tenhle člověk opravdu ve svém oboru nebyl nováčkem. Vlna magie jí v nechráněném okamžiku smetla na zem jako smítko prachu. Hned na to jí tělem projel pocit jako kdyby jí někdo silně udeřit kladivem do hlavy. Bolest se stupňovala a ona věděla, že musí něco udělat. Protože svíjet se na zemi a čekat až se jí mozek rozprskne všude okolo neznělo dvakrát hezky. Její smysly se splašily a ona mohla zřetelně slyšet svou vlastní krev vařit se a šumět. Na zemi nahmatala první ostřejší kámen, který jí padl do ruky a silou si ho bez zaváhání vrazila do dlaně. Teplá krev jí začala vytékat na povrch a klouzat po kůži. Přes příšernou bolest se snažila vybavit si co nejužitečnější zbraň, kterou by mohla urychleně použít. Za pár setin ucítila jak se lepkavá tekutina dostává po její dlani dolů a formuje se v nabroušenou kosu. Milovala ten nástroj. S tváří zakřivenou bolestí se otočila na mága, který se jí snažil vykolejit. Přibližoval se k ní s rukou nataženou k její osobě a Norall hned docvaklo, že pokud se zbaví končetiny, zbaví se kouzla. Zatímco se jednou rukou držela za hlavu, druhou se s pomocí své zbraně postavila na nohy. Udělala pár rychlých kroků k němu a jedním elegantně precizním pohybem mu ostří kosy oddělilo jeho paži od zbytku jeho těla. Teprve až uviděla paži padat dolů a červenou krev vycházet z jeho těla, našla svůj ledový klid. Hlava jí sice pořád třeštila, ale byla naživu. ,,Ještě jednou se o něco takovýho pokusíš a udělám z tebe lidskou housenku." Zavrčela skrz zatnuté zuby než se otočila i na druhého muže. ,,Být tebou, zpívala bych. Nebo to tady tvůj manžílek schytá ještě víc."

Všechno se seběhlo tak rychle, že nestihl ani zareagovat. Nechápal to. Nechápal Rasmuse. Nechápal modrovlásku. Zkrátka tam stál jako opařený a srdce jako by se mu zastavilo. Když však jeho příteli usekla ta modrovláska paži, okamžitě vystřelil dopředu k Rasmusovi.

"Ütti scüge." zaklel a rychle si dřepnul k Rasmusovi. "Můžeš mi tohle do háje vysvětlit Rasi?" procedil mezi zuby. "Jseš magor" pronesl sice v dobrém mínění, ale stejně trochu naštvaně. "A vy-.." pronesl a otočil se na tu dívku, při čemž si stáhl šátek, protože mu už vše bylo tak nějak jedno. "Stačilo, abyste řekla ten podělanej důvod hned na začátku. Ten plášť je můj. Přijde vám snad, že Aave měl někdy jasně modré oči jako Rasmus?" zasyčel mírně. "Takže, abychom si tu ujasnili. Mně je jedno, jestli mě seberete. Jasný? Ale nejdřív, žádám, abyste mi dala možnost pomoci mému partnerovi, když už jste oba dva takhle pokonili. Pokud tak učiníte, klidně půjdu dobrovolně." dodal a podíval se zpátky na Rasmuse. "Rasi, dá se nějak vzít trochu magie ode mě a opravit to?" zeptal se ho ze slzami v očích "Já to takhle nenechám ti říkám. Ale upřímně mě štveš. Tobě by nic nehrozilo, kdyby jsi takhle zbytečně nevylít. Ty jsi nevinej a zachováš se takhle? Kdybych tě neměl rád, tak tě fakt přizabiju." dodal a položil mu ruku na rameno. "Pokud to pomůže, vem si ode mě tolik síly, kolik jen potřebuješ. A to se tě neptám. Nenechám tě tu jen tak ležet bez ruky. Chápeš?" pronesl zoufale. Bylo jistě zvláštní, vidět jindy neoblomného a krutého zabijáka, projevovat takové city, jako právě projevoval vůči Rasmusovi, ale bylo mu to jedno v tu chvíli.

Magie krve. Používala magii krve. To byl jeden z nejvzácnějších druhů magie, také zároveň nejsložitějších. Theoran ji s oblibou používal a kombinoval s temnou magií, díky čemuž ho onehdy přiměl oživit kocoura. Na to Rasmus rozhodně zapomenout nemohl, protože když měl ruce vražené v břiše toho mrtvého zvířete a pouštěl mu do těla svoji magii, cítil, jak ožívá. Bylo to neskutečné a děsivé zároveň. Tak děsivé, že se potom všem zlomil, chtělo se mu zvracet a křičet a... Potom se to stalo. V afektu ho zabil, zničil ho.
Jenže jeho uvědomění nepřišlo dostatečně rychle. Sice stihl zaregistrovat, že se jeho protivnice chystá použít magii krve, ale rozhodně ho nenapadlo, že si s její pomocí vytvoří zatracenou fyzickou zbraň. S něčím takovým se během svého poměrně dlouhého života totiž ještě nesetkal, zastihla ho absolutně nepřipraveného. Jakmile se tedy napřáhla a usekla mu ruku, nestihl ani zaklít, natož aby uhnul nebo její útok vykryl. Když jeho ruka spadla na zem a tok jeho magie se násilně přerušil, okamžitě padl k zemi, tváří na nepříjemně studenou hliněnou cestu. Z toho výboje magie se mu příšerně motala hlava, protože ji nebyl schopný usměrnit a ona se mu v mžiku pokusila vlít zpátky do těla, ale protože se jí nestihl otevřít, smetla ho docela podobně jako on předtím smetl ji.

„Jo, scüge,“ zamumlal tiše, než se obrátil na záda a upřel svoje mírně zastřené oči na Chestona. Skutečně mu to musel vysvětlovat? „Měl jsem ji nechat, aby tě odtáhla nebo zabila? Nejsem zvyklý nechávat svoje blízké na holičkách, mon chéri. Nesnaž se s ní smlouvat. Utíkej, ty blázne. Zachraň se, já už byl v horších situacích.“
Většina lidí by vykřikla bolestí nebo alespoň zatnula zuby, zkřivila tvář, cokoliv... Ale on ne. Jen mírně přivíral oči, protože ošklivě krvácel a jeho magie byla na minimu, takže byl fyzicky slabý, ale nedal na sobě znát ani kapičku bolesti. Místo toho se trošku neohrabaně začal zdravou rukou natahovat pro tu useknutou a stáhl z ní safírový prsten, který si po chvíli nasadil. Jakmile tak učinil, úlevně vydechl a na moment zavřel oči, zatímco z prstenu čerpal uloženou magii. Nebylo jí moc, ale stačilo to bohatě na to, aby se byl schopný zachránit před vykrvácením.
„To si můžeme povědět potom, až budeme v bezpečí na panství a nebude nás ohrožovat modrovlasá čarodějnice. Hm?“ Zamumlal poněkud otupěle, než vykašlal trošku krve a zvedl se do sedu, vytahujíc si zpoza opasku zdobenou dýku. Pevně sevřel její čepel prsty a s využitím špetky magie ji nažhavil tak moc, že mu ošklivě popálila dlaň. V tu chvíli ji pustil a trošku zaklepal rukou, která byla zrudlá od popálenin a nakonec chytil její rukojeť, přikládajíc si rozžhavenou čepel k pahýlu svojí paže.
„Nebudu si brát tvoji magii, budeš ji potřebovat. Nejsem si jistý, jestli to půjde opravit, ale... Uvidíme.“ Promlouval k němu poněkud apaticky, protože v něm ta cizinka vyvolala typickou obrannou reakci. Byl zvyklý na nejrůznější druhy mučení, takže useknutá končetina ho až tolik nevyvedla z míry - ano, šokovala ho tím, ale nedotkla se ho psychicky. Pro to už měl totiž vybudovaný ochranný mechanismus. Ten fungoval na principu potlačení osobnosti a přenechání veškerého vnímání jen a jen na instinktech. Díky tomu si zachovával racionalitu a mohl fungovat, zároveň ale netrpěl, protože se jeho city ukrývaly hodně hluboko v jeho nitru. Tak hluboko, že nemohly samovolně vyplavat na povrch a mučit ho strachem nebo bolestí.
„Chápu, mon chéri. Ale ty chápej mě. Já ti zase nedovolím nechat se odvést bohové ví kam, aby tě někde nadosmrti uvěznili nebo popravili. Takže mě dobře poslouchej, drahý. Koukej vzít nohy na ramena, ty víš, co máš dělat. Není cti v tom nechat se porazit a zabít, já tě doženu.“ Poněkud neohrabaně se zvedl na nohy, které se mu okamžitě příšerně roztřásly a on měl co dělat, aby se udržel vzpřímeně. I přesto se mu ale podařilo se udržet a uklidit si chladnoucí dýku zpět na svoje místo, než sebral ze země paži a trošku omámeně upřít oči na dívku, která mu ji usekla.
Ty víš, co bys mohl udělat... Stačilo by tak málo a byl bys jako nový. Mohl bys její vlastní sílu použít proti ní... Ozýval se mu v hlase úlisný hlásek vnitřního stínu. Ne, pomyslel si Rasmus a nepatrně potřásl hlavou, aby ty myšlenky zaplašil. Nebudu si zahrávat s temnou magií. Bylo to prosté rozhodnutí, které učinil už před lety. Odmítal se vydat stejnou cestou, jakou šel Theoran. Věděl, že taková věc na člověku zanechává stopy, velice temné stopy. A on už byl pošpiněný dost. Vždycky si byl slabý... Skutečně chceš riskovat Chestonův i svůj vlastní život jen kvůli hrdosti a strachu?
Na moment pustil ruku na zem a nenápadně si vytáhl z kapsy u kalhot malou vyřezávanou kůstku, než došel k Chestonovi a bezmyšlenkovitě ho políbil. Udělal to hned ze dvou důvodů: zaprvé se obával toho, že jeho zabijácký přítel bude trvat na sebeobětování a on se musel rozloučit, protože existovala šance, že by ho už nikdy neviděl. V takovém případě byl vroucný polibek naprosto na místě. A zadruhé... Zatímco ho líbal, nenápadně mu rukou podstrčil do dlaně kůstku.
Když se od něj odtáhl, věnoval mu dlouhý upřený pohled do očí. „Nenechám tě odejít, nemůžu. Ať už se hneš kamkoliv, budu tě sledovat jako stín.“ Dramatický obrat, který ve skutečnosti skrýval tajnou zprávu. Naneštěstí neměli žádné předem domluvené znamení, takže se mu tím pokusil sdělit, že to, co mu podstrčil... Bylo malé a špinavé kouzlo. Kůstka vyzařovala velice slabou magii, kterou dokázali vycítit jen vskutku citliví čarodějové - nebo ti, co ten kousek kosti očarovali, což byl v tomto případě právě on. Naučila ho to Demetria, když se museli odloučit. Díky kůstce byl tedy schopný sledovat jejich možnou trasu, pokud by se Cheston skutečně rozhodl se vydat na milost a nemilost té mrše.
„A co se tebe týče... Myslíš si, že si vyhrála, což?“ Pronesl k modrovlásce a naklonil hlavu na stranu. „Vyhrožuj mi jak chceš. Ale věř mi, že jsme spolu neskončili. Až se uvidíme příště, budu stát v kaluži tvojí krve a zakopávat to, co z tebe zbylo. Zkřivíš mu jediný vlas na hlavě a přísahám při *trojce, že budeš litovat toho, že ses kdy narodila.“

*Pozn: „trojka“ jako trojice temných božstev: Rüvik, Vyysihua a Crännäris

Když viděla, že se k dalšímu útoku očividně nechystají, ustoupila od zraněného pár kroků dozadu. Štval jí. To bez pochyby ano. Ale kopnout si do mrzáka bez ruky přišlo nemorální i jí samotné. Připravit někoho o život, když se válel na zemi nebyla její parketa. Navíc k okolnostem by ho ještě mohla potřebovat. Kdyby jí byl k ničemu, místo ruky by to byla hlava, která by se válela na špinavé podlaze. Urazil jí. Potupil jí. A co víc, podcenil jí. Buďto nebyl nejbystřejší nebo o ní v životě neslyšel. S druhou možností by se její spokojenost rapidně navýšila. Ráda by potkala lidi, kteří by o ní nevěděli totální ň. Na chvilku si zkusit žít život obyčejné dívky. Jedné z davu. Ničím nevyčnívající. Nechala muže, jenž měl zatím všechny končetiny, přispěchat na pomoc tomu prvnímu. I přesto se k nim neotočila zády. Nechávala svou milovanou zbraň venku pro případy všech nouzí. Ovšem jeden byl oslabený a ten druhý neměl dost práce se starat o jeho zdraví, ale to neznamenalo, že by na ní nemohli v dalších několika sekundách vyletět. ,,Není mou povinností udávat důvody k mým akcím. Ale budiž ” Zavrčela a ostražitě z nich nespouštěla pohled. Ze zákonů slušnosti by jim měla věnovat chvíli soukromí, ale na to z vysoka kašlala. Nicméně, bylo hezké že se padouch sám přiznal. Náhle se vše jevilo jednodušší než doopravdy bylo. Nekoukala lidem do očí. Jediné co směla zahlédnout se zdálo být strachem nebo duší, jenž opouštěla tvorovo tělo. Radostnou hravost zahlédla vždy jen z jediných očí. Kdo by věděl, kde se její drahocenná sestřenka toulala. Norall se vsázela, že už dávno čuchala kytičky pod zemí. Byla nesnesitelná a otravná. Ale přesto měla oči, jenž jako jediné donutily Norallyein postoj obměkčit.

To jak se Přízrak okolo svého milého motal jí přivádělo škodolibou radost. Možná nelhali. Možná opravdu byli na své svatební cestě. Láska lidi oblbovala. Vkládala jim do hlavy iluze, o které modrovláska nestála. Nedokázala lásku pochopit. Ale dva před ní očividně ano. A vidět zelenoočka se starat na kolenou o svého manžílka brala jako svojí trofej.

Modrovlasá čarodějnice? Založila si ruce v bok a odfoukla si modré vlasy z čela. Po jejím nedobrovolném pobytu na zemi jí vlasy poletovaly všude kolem v jednom velkém pocuchaném chumlu. Urážka šla tak nějak mimo ní. Už na ní volali horšími způsoby. Nadávky na její osobu se s obyčejnou čarodějnicí nemohli srovnávat. Nosila na svých zádech spoustu imaginárních nálepek a označení. Musela se s nimi naučit existovat. Jinak to nešlo. Zbláznila by se. A kdyby se jim povedlo dostat až k jejímu mozku, pracně budované hradby by se sesypali jako písek. ,,Nemyslím si, že jsem vyhrála. Vím to. Nicméně, tahle hra není na vítěze a poražené. Ne všechno se točí jen kolem dvou stran, lorde Killiane.” Hodila po Rasmusovi krátkým pohledem než se její pozornost stočila na její cíl. ,,Pokud jsou tvá slova pravdivá a skutečně se se mnou vydáš dobrovolně, je zde má práce u konce. Není potřeba dalšího násilí.” Dívka jednoduše chytla Chestona za látku oblečení za krkem a udělala pár kroků směrem k centru města, načež ho posléze pustila. A kdyby její srdce netvořil jen kus ledové kry, možná by se i zasmála. Litovat že se narodila? To dělala každý den i bez arogantních šlechticů.

"Rasmusi, přestaň se chovat takhle. Nemá to cenu. Oba víme, že by to stejně dřív nebo později přijít muselo a lepší, když ty tu zůstaneš a budeš si v klidu žít svůj život a půjdu jen já. A neboj. Udělám vše proto, abych se ti vrátil." Sundal si šátek z pusy, odtrhl z něj kousek a zbytek mu podal. "Pokud se ospravedlním, najdu někoho, kdo tě pak vystopuje. Drž se, černokněžníčku. Hlavně neztrácej neztrácej naději a chovej se alespoň trochu bezpečně, blázne" pronesl a vlepil mu dlouhý polibek plný omluv, loučení a zároveň hrdosti. Byl sebejistý, ani trochu nervózní a rozhodně plný emocí. Znázorňoval celou Chestonovou podstatu, mysl a srdce. Jeho samotného, včetně jeho vlčího já.

Po nějaké době se odtáhl "Tímhle pro tebe neumírám. Jasný? Já přijdu. Jednou se vrátím." Pronesl a objal ho. "à bientôt l'amour de ma vie. Tu m'as fait changer. Je t'aime mon ciel étoilé. " * zašeptal mu do ucha, ale to ho už ho ta dívka odtáhla pryč od něj. Nevzpíral se. Zkrátka šel, ale po cestě se otočil a dvěma prsty zlehka zasalutoval a usmál se na něj, i když se v jeho očích zaleskly trochu slzy. Takové city nikdy před tím, než potkal Rasmuse nepociťoval. Bylo to zvláštní. Skoro až tragické. Něco uvnitř, co v něm celý život, se tehdy tím polibkem probudilo a neplánovalo to zřejmě usnout. Kdysi chladnokrevný zabiják, byl teď zamilovaný až po uši a hlavně brečel. To se mu nestalo snad od dob, kdy jako dítě ztratil rodiče. Všechno, jakoby se zastavilo. Zamrzlo v čase. To by si teď přál na pořád, ještě před tím, než se to všechno pokazilo. Ale musel. Musel zkrátka jít a následovat tu dívku.


Když ho pak po nějaké době pustila, sklopil svůj zrak, ale dále ji následoval. Bylo to zvláštní. Byl bez pláště, bez šátku a hlavně bez Rasmuse. Cítil se jako nahý a jediné co mu zbylo byly jeho nože, které teď byly i z části vidět, což byl nezvyk a základní oblečení. Mimo to ta kůstka, co mu Rasmus dal. Tu si už předtím pečlivě schoval do kapsy. Jistě měla nějaký důvod, jiný než jen vzpomínku. Jenže do Rasmusovi hlavy neviděl a nevěděl, co přesně plánuje. Doufal, že ne něco stupidního, ale nedivil by se. Byl to přeci jen Rasmus. Kdo ví, co chtěl přesně udělat. Círil se docela na dně, ale věděl, že udělal dobře. Možná tím i zachránil kejhák Rasmusovi, který nezvládl udržet své nervy na uzdě tak, jako on sám.




* Brzy na viděnou, lásko mého života. Změnil jsi mě. Miluji tě, moje nebe plné hvězd

Teprve až opustily bezrukého Rasmuse, Norallye se na místě zastavila. Přiložila si kosu k otevřené ráně a její hrot zatlačila do kůže. Ze začátku byl ten proces dost bolestivý, ale nějakou praxi za sebou už měla a dostala se do takových šlamastik, při kterých zažila bolest mnohonásobně větší. Vracet použitou krev zpátky do oběhu už pro ní bylo samozřejmé stejně jako pro jiné dýchání. Mohla to mít za sebou rychle jako mrknutí okem. Čím rychlejší ale byla, tím více navracení štípalo. Norall měla času dost. Mohla si dovolit zbraň vstřebat pomalejším tempem. Její zajatec sice asi za svým milým spěchal a chtěl to mít co nejdříve za sebou. Na něj ohledy nebrala. Proč by také měla? Každičký centimetr studeného kovu se po setkání z ránou měnil na rudou tekutinu, dokud kosa nezmizela úplně a nezbylo z ní jen pár kapiček krve na zaprášené zemi. Pozorovala svou ránu, dokud se sama nezacelila. To pro ní znamenalo obrovskou výhodu. Bohužel pro ní každá magie musela mít skulinky. A ačkoli by to pro dívku bylo mnohem praktičtější, rány způsobené někým jiným se jí nezocelily. Její magie byla bordel. Ale jedinou věcí, která s ní spolupracovala dobrovolně. Jakmile vše uklidila, dala se zase do kroku. Nesledovala svého zajatce. Pokud neoplýval naprostou hloupostí, pochybovala, že by se pokusil utéct přímo před jejíma očima.

,,Nemusíš mít ten protáhlý obličej. Pokud nebudeš úplně pitomej, brzo se s ním můžeš setkat. Nerada to říkám, ale stráže v tomhle městě nejsou ideálem bystrosti.” Její pocit, že pracuje se samými omezenci se nacházel na vysoké příčce. Chovala k nim stejnou nenávist jako ke všem padouchům z celé země. Ke všem v tomhle městě chovala nelibé pocity. Měla v sobě zakořeněný odpor a nechápavost. Vůbec nechápala zelenookého mladíka. Nechápala všechny zlodějíčky, vrahy a hříšníky. Proč si vybírali cestu nebezpečí? Dělalo jim dobře sledovat ostatní tvory trpět jako zvířata? Chtěla dobrovolně strávit život jako lovná kořist? Norallye nechápala nikoho, kdo se na cestu pro zákonu vydal dobrovolně. Takových lidí číhalo venku ve tmě stovky. A co jí štvalo nejvíce byl fakt, že kvůli nim nedostala ani moment klidu. Své dotazy ovšem nahlas nevyslovila.