Město La'Dorei

„Těší mě, Faye. Jsem Amaretto,“ pronesl a neodpustil si jedno velkomožné gesto – sklonil se a na hřbet ručky jí vtiskl polibek. Klasické dvořící se gesto, které bylo mezi lidskou šlechtou docela hojně využívalo, takže bylo přirozené, že i on si docela rychle uvykl ho využívat. Šlo sice jen o docela formální gesto, kdy se měkkými rty té její hebké pokožky sotva dotknul, ale bylo v tom něco podezřele upřímného, co i jeho překvapilo.
Asi (asi určitě) to bylo tím, že to bylo gesto vůči někomu, kdo mu byl bližší než většina dam, na které tohle gesto zkoušel s jasným záměrem – a sice se jim tak trochu podívat pod sukni. U Faye sice nemohl popřít, že by se mu tahle forma zakončení smolného večera líbila, ale nepovídal si s ní jenom s čirou potřebou si s ní užít hezkou noc a pak se nad ránem vypařit. Byla asi první skutečně milá víla, kterou měl to štěstí potkat (vlastně jedna z mála víl, které by vůbec po setkání označil slovním spojením „měl to štěstí“, protože u většiny jeho rodu bohužel platilo, že o nich přemýšlel spíše ve stylu „měl tu smůlu“). Vážil si toho, jak bezprostřední se zdála, že umí být, protože to byla vzácnost – ale jak si ji tak prohlížel, vlastně to k ní docela dobře sedělo. Byla jako drahý klenot, s těma očima barvy ametystu byla vzácným úkazem.
Skoro až by se obával, že zamrká a ona zmizí, nechá ho v tom, že byla jenom krásným výplodem jeho fantazie. To by skutečně nerad. Ale zatím mrkal a ona skutečně zůstávala na tom místě, kde byla doposud, v celé své kráse ho pozorovala zpoza závoje zvláštních vlasů, a on si nemohl pomoci, než za to být skutečně rád. A nikoli s falší, na kterou si tak nějak už ve městech navykl, nýbrž nyní se skutečnou radostí. To bylo zvláštní, ale svým způsobem mu to lahodilo na dušičce.

Obával se, zda na ni to pití nebude moc silné, takže se tak nějak zavázal v duchu sám sobě k tomu, že ji bude hlídat, ať se jí to líbí, anebo ne. Přece jenom – její křehká stavba těla nepůsobila jako někdo, kdo by alkoholu vzdoroval snadno, navíc se ani nezdála na někoho, kdo pije často – tací lidí neměli tendence přejímat drinky od ostatních, měli většinou svoje vlastní ověřené kombinace a těch se drželi, viz právě Amaretto se svým amarettem s vínem. „Rozhodně na tenhle driják nejdi rychle, dobře, Faye? Nechceš, aby se ti udělalo zle jen proto, že při startu ti stouplo víno do hlavy – to všechno umí akorát zhoršit, věř mi. Ale pokud to myslíš vážně… na zdraví,“ zvedl jejím směrem skleničku, mírně zakroužil zápěstím ruky, v níž ji držel, a poté si trochu přihnul. Hospodský zatím pomalu mířil k nim s drinkem pro Faye v ruce a trochu se škodolibě ušklíbal, zjevně ve velké víře, že se drobná víla brzo zmatlá… a kdyby ji někdo nechal pít, možná dobře. Ale teď měla alespoň, když nic jiného, zlatého strážného anděla, který ji odmítal nechat zaplést se do malérů…

Nedokázala se ubránit upřímnému smíchu, co se jí dral ze srdce. Nesmála se dlouho ani nějak výrazně, ale přeci jen ano - protože to, jak ji Foiette zastavila, bylo nesmírně roztomilé. Zdála se být neskutečně skromná a dobrosrdečná, což Astrid neustále uvádělo do rozpaků, ale nesmírně si to užívala. Byla s ní opravdu ráda, i když neměla sebemenší tušení, jestli je další den přeci jen někdo nesebere a nevhodí do žaláře. A i kdyby... Dokud by byly alespoň ve vedlejších celách a ona s ní mohla držet basu, určitě by se ven zvládly dostat.
Vedle Foiette měla totiž naprosto neskutečný pocit, že dokáže naprosto cokoliv. Přišlo jí, že najednou nic nebylo ze stolu - její strachy mizely do pozadí a ona se cítila nejen svobodnější díky tomu, že už ji nesvazovaly zlaté okovy zasnoubení a otroctví, ale také byla volnější na duchu. Růžovovlasá dívka ji nesmírně držela nad vodou, dodávala jí odvahu i pocit štěstí a Astrid to všechno hltala jako žíznivý vodu.

„Ne, tak to opravdu nebylo,“ dovolila si zavrtět hlavou, zatímco na ni upírala svoje zelené oči, v níž jí zářila neskutečná dávka srdečnosti a obdivu.
„Jsi hrdinka. Bez tebe bychom se ven nedostaly, ani bychom se nedostaly od těch pobudů, natož za hradby až sem. Co jsem udělala bylo nic v porovnání s tím, jak odvážná, silná a vlídná si byla ty. A já ti za to jsem neskutečně vděčná, Foie. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl tak... Srdečný, nesobecký a úžasný. A zároveň tak neuvěřitelně sympatický. Je mi s tebou strašně dobře a jsem šťastná nejen protože jsem po letech svobodná, ale i protože jsem s někým, vedle koho mám pocit, že nic není nezdolatelnou překážkou a bavím se. To je myslím ten největší dar, jaký bych mohla kdy dostat. Děkuju, vážně.“

To, co jí Foiette řekla, ji téměř rozplakalo. Ne ve špatném slova smyslu, jen a jen v tom dobrém. Za ten den už bylo ale slz opravdu dost - a Astrid byla vážně ráda, že se zvládla ovládnout a nepropadnout tomu popudu, protože se tak trošku obávala, že by tím tu krásnou chvilku zkazila. A to bylo to poslední, co by si přála.
Ráda by pokračovala a dala jí odpověď, jež se jí hrnula na jazyk, ale nedokázala se přimět ji zformulovat. I přesto její srdce zpívalo ta samá slova, co se jí hnala hlavou: **Dokud jsem nepotkala tebe, Nescora se jako domov vůbec nezdála.**
A byla to pravda. Jistě, ten kontinent ji vábil už od chvíle, kdy ho spatřila zpovzdálí na palubě jejich lodi, ale i kdyby nedošlo k tomu, co se semlelo v zátoce... Nebyla by tam o nic víc doma, než ve Vargenu. Jistě, stále by se jednalo o návrat do vlastní a rodné domoviny, ale dokud by byla svázaná tou prekérní situací a navíc nucená si po čase Kërra vzít, nikdy by se tam jako doma necítila. Ani kdyby se rozhodl pořídit nějaký dům a pověsit řemeslo na hřebík, takže by sídlili tam. Domov totiž tvořila i volnost a společnost, kterou doposud Astrid neměla. A právě až s Foiette ji našla, třebaže se neznaly dlouho.

Jakmile se od sebe vzdálily, Astrid věnovala Foiette poněkud potutelný úsměv, než plaše sklopila rty a zoufale se pokoušela přimět svoje tělo, aby jí do tváří nehnalo tolik horké krve, protože se opravdu nechtěla červenat. Bohužel nad sebou neměla zrovna dvakrát velkou kontrolu a její líčka přeci jen velice rychle nabrala narůžovělý podtón, jež tvořil poměrně výrazný kontrast s jejími zářivě žlutými vlasy.
„Začínám si pokládat otázku, jestli se ta loď dávno nepotopila a já se neutopila, protože... Je možné, aby se člověk ze dna dostal až... Já nevím. Tak vysoko? Aby mu bylo najednou tak dobře, jako nikdy předtím a on měl pocit, že dýchá štěstím? Protože přesně tak se cítím,“ pronesla nakonec tiše, než k Foiette zvedla oči a věnovala jí zvídavý pohled.

Nemohla si pomoct a nevinně se uchechtla, když ji políbil na hřbet ruky. Tenhle typ chování viděla jen u šlechticů - pokud pozorovala správně, bylo to poměrně hezké gesto... A přesně to tak na ni i působila, třebaže se nejspíš v danou chvíli tvářila jako dívka, které si poprvé všiml nějaký pěkný mladík. Nepatrně přivřela oči a zatřepotala řasami, zatímco si na rtech udržovala vskutku široký a naprosto upřímný úsměv, jež jednoduše ne a ne zmizet.
Zdálo se, že na ni působil jako takové atypické léčivo. Něco na pomezí antidepresiva a drogy, protože se vedle něj cítila úplně jinak. Šeď jejího všedního rádoby života šla se vší parádou pěkně do pozadí a ona na ni téměř zapomínala, naprosto unesená tou vlnou šarmantnosti a zábavnosti, jež vnášel do situace.
Nejspíš by se měla držet víc zpátky a neriskovat, protože její jediné zkušenosti s druhými zahrnovaly jeden a ten samý vzorec: ztrátu. Přišla o Aevu, přišla i o Luntakäärmeho a něco jí napovídalo, že to nebyla jediná věc, o níž přišla, protože jako víla pocházející z jejich lesa... Strádala v tolika ohledech, že to bylo až k pláči. V současnosti jí to tak ale nepřišlo, třebaže jenom seděla u baru v naprosto obyčejné krčmě, ale s vskutku neobyčejnou společností. Amaretto byl všechno, jen ne obyčejný. To by se sice teoreticky dalo vztahovat na každého jedince z jejich národu, protože se všichni zrodili zdánlivě dokonalí: disponovali magií a byli nadpozemsky krásní, navíc s darem křídel, k nimiž se pojila schopnost létat. To všechno ale musel každý jeden z nich vyvážit pěkně krutou cenou, což bylo něco, co Faye zavrhovala a hluboce nenáviděla.
I navzdory tomu ale doufala, že na ně dva se to tolik nevztahovalo. Konec konců, oba přeci jen opustili svoje rodiště a vydali se proti proudu, což docela hovořilo o tom, že nespadali do úplně stejné kategorie jako zbytek fae. Možná, že oba našli konečně někoho, s kým sdíleli alespoň zrnko podobnosti a mohli dojít pocitu jisté sounáležitosti.

„Šarmantní, elegantní a nesmírně zajímavý... To zní jako silná a trošku nebezpečná kombinace,“ okomentovala jeho gesto, než ho počastovala dalším zářivým úsměvem, viditelně to míníc ne jako urážku, ale naprosto upřímný kompliment. Nenechávala se strhnout jeho krásou, třebaže ji ke svému překvapení vnímala. Co na ni ale působilo jako blyštivé věci na straku, byl jeho nesmírně okouzlující charakter. Působil vskutku vlídně a zatraceně přitažlivě, proti čemuž se jednoduše nedokázala bránit. A upřímně - i kdyby toho byla schopná, neudělala by to. Ani trošku totiž nechtěla.
„Jinak mě také těší, Amaretto.* Opravdu upřímně a velice.“ Chvíli ho pozorovala, zatímco si pohrávala se lžičkou ve svém hrnku s čajem, než se k němu naklonila a aby mu oplatila to rozkošné gesto, vtiskla mu letmý polibek na tvář.

Už předem jí bylo jasné, že ji čeká celkem bouřlivá noc a ještě drsnější následující ráno, protože s alkoholem neměla téměř žádné zkušenosti. Sice si trošku přihnula, když se jí naskytla příležitost, ale... To nebylo zrovna dvakrát časté. Sama se do pití nehrnula, jelikož jí přišlo poněkud patetické snížit se k tomu o samotě - a po boku Amaretta to přišlo tak nějak samovolně, příhodně. Nezdálo se jí to nepatřičné, prostě se k němu přidala, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. I když věděla, že to s ní nakonec nejspíš zamává, protože ani v nejmenším neuměla zpomalovat, natož přestávat. V tom byla opravdu mizerná, protože měla tendence tančit daleko za hranicemi.
„Dobrá, poznámka přijata a vzata v potaz: opatrnost je na místě. Díky za upozornění,“ pousmála se na něj s viditelnou vděčností, protože opravdu zkušenosti neměla - a kdyby ji takhle nevaroval, asi by začala rovnou nasávat jako duha, protože měla tendence se do věcí vrhat poměrně bezhlavě.
„Na zdraví.“ Přitakala, než se trošku napila. Byl to značný rozdíl oproti tomu čaji, co pila předtím, ale nebylo to ani zdaleka tak špatné jako ty břečky, co pila v naději, že to urychlí hojení jejích křídel. Vedle toho chutnalo i bláto jako cukrátko.
„Tak... Pověz mi, Amaretto. Jak je možné, že tu jsi úplně sám?“ Neodolala otázce, jež jí v hlavě visela po celou dobu, co seděla usazená vedle něj. Přišlo jí docela zvláštní, že by někdo takhle drze hezký a okouzlující tak moc, že by vedle něj padl na kolena kdekdo, měl být bez jakékoliv společnosti. Jistě, byl stále fae, ale... Nemělo smysl si cokoliv nalhávat. Lidé na jejich národ možná občas rádi kydali špínu, protože jimi zmáhala závist a oni si zoufale potřebovali zanadávat na někoho, kdo se jim nemohl postavit, ale jinak pro ně měli vcelku slabost. Konec konců, neexistoval nikdo z fae, kdo by nebyl nějakým způsobem hezký, pokud ne přímo nádherný. Taková krása se mezi lidmi ani ostatními druhy moc nedržela, takže fae představovali něco neobvyklého, vzácného a exotického. Perfektní lákadlo pro kdejakou zbloudilou duši, co toužila po něčí společnosti.


* Netuším jestli je to tou hodinou nebo mojí daebilitou, ale nemůžu najít jeho reakci na představení se, takže jsem to sehrála na to, že to řekl a jestli to tam napsané fakt není, tak se omluvuju, ale bylo by divný to nechat bez jména :c

Zjistila, že zbožňovala její smích. Zvonivé tóny se jí rozezněly v uších, zatímco se dívenka před ní rozkošně usmívala. Foiette byla ráda, že sedí, protože jinak by se pod ní podlomila kolena. „Myslím, že tvůj podíl na tom všem byl větší, než tvrdíš, ale dobře. Nebudu se hádat. Vím své,“ pousmála se na žlutovlásku. Dostávalo ji, kolik emocí spatřila zrcadlit se v těch krásných zelených očkách nevinného tvora před sebou. Netušila, jak si dokázala projít vším tím, co si pro ni nitky bohyně osudu připravily, a vyjít z toho pořád takhle čistá, téměř nezkažená… ale nějakým způsobem se to povedlo, jako maličký zázrak, za který mohla být růžovovláska patřičně ráda a vděčná.
Na rtech jí vykvetl něžný úsměv, když viděla, jak na tom Astrid je – tím překvapila samu sebe. Foiette si nijak výrazně nepotrpěla na něžná gesta, citové výlevy nechávala většinou jiným a snažila se před ostatními nosit masku bezcitné mrchy, která k ní sem tam přilnula tak těsně a tak bezchybně, že neměla moc problémů si tuhle svoji malou roli držet a chovat se podle ní. Vedle Astrid to ale bylo jednoduše nepřijatelné – nechtěla se krásné a dost očividně hodně nevinné andulce ukazovat jako někdo bez citů, jako protivná kráva, kterou občas dokázala docela snadno být. Jindy bylo těžké se potom dostat z role mrchy do běžného fungování, s Astrid to ale šlo vyloženě samo od sebe, což dívce s růžovými vlasy zkrátka bralo dech. Netušila, jak se to Astrid podařilo takhle zlepšit (tedy, tušila, ale šlo o něco, co se bála vyslovit nahlas, aby se to nezachvělo a znovu se to nevypařilo do ztracena), ale neměnila by to ani za tisíc tun zlatého pokladu. Celý život zasvětila tomu, že po boku své posádky stopovala vše, co zavánělo bohatstvím – a poté objevila tuhle dívku se zlatými vlasy a zdálo se, že to mohla hodit za hlavu, protože tak trochu už svůj pirátský poklad našla. Koho zajímalo, že nešlo o bednu zlata, ale ještě lépe – o křehkou duši, kterou měla snahu držet si u sebe a starat se o ni? Pro ni to bylo mnohem lepší než chladná hora zlata…

„Přísahám ti, že ses nepotopila, Astrid. Jsi tady, jsi naživu… a budeš v pořádku. Přísahám, protože na to míním hezky dohlédnout,“ pronesla pevně. „Někdy se musíš holt vyválet v tom špatným, abys potom mohla ocenit, že se ti děje zase něco dobrého,“ dodala ještě a než stihla samu sebe zarazit, vyrazila vpřed a Astrid vtáhla do objetí. Už to nebylo polibkem nebo nějakým rozechvěním horkosti a náhlého vzplanutí touhy (i když… tu by v sobě možná našla taky, nebudeme si nic nalhávat), nýbrž tím, že ji chtěla mít prostě u sebe, chtěla ji držet ve svém náručí, dát jí dojem, že vážně bude všechno v tom nejlepším pořádku. Taky to plánovala zařídit, až k tomu dostane trochu prostoru. Nechá Astrid, ať se trochu zvedne na palubě Fantoma úsvitu, nechá ji vedle sebe a bude ji bránit před každým, kdo by snad měl tu odpornou škodolibou potřebu ji nějak trápit. I kdyby měla každého, kdo si do ní jen mírně rýpne, vyprovodit osobně po prkně na setkání s hladovými žraloky. Nestrpěla by, aby malé andulce někdo znovu ublížil – to raději by vážně naházela půlku světa do moře vstříc utonutí.
Hladila dívku, kterou držela v objetí, po zádech. Měla rty jenom kousek od jejího ucha, takže mohla mluvit tlumeně, když se znovu dala do řeči: „Víš, Astrid, vážně. Už se nemusíš bát toho, že se budeš v těch sračkách válet znova. Pokud to bude v mých silách, vyhneš se tomu. Fantom může být tvým domovem tak dlouho, jak jenom budeš chtít. Ty časy, kdy jsi pendlovala mezi lidmi a musela od nich snášet všelijaké špatnosti… jsou pryč. A nevrátí se, přísahám při Ayänaii i Jünai.“ A to byl přeci jen slib, který neměla jakožto kříženka t’aalh a yialadri v silách jakýmkoli způsobem porušit…

Pobaveně pozoroval, jak se statečně poprvé napila. Musela to být řádná změna oproti tomu čaji, který byl cítit z jejího hrnečku, který dostala hned po příchodu. Ale nesla to docela statečně – na to, že většině lidí moc ta kombinace vína a amaretta neseděla (což byl možná jeden z dalších důvodů, proč to tak zbožňoval… bylo to něco, co nesnesl každý, a to to dělalo unikátním), se netvářila nijak znechuceně, naopak. S úsměvem jí to „na zdraví“ vrátil a sám se napil. Užíval si každý malý doušek, protože to ml spojené s tím, že zpoza přivřených víček zpod dlouhých řas líně pozoroval, jak totéž dělá Faye. Něco na zjevně nevinné víle, která okusila docela silné pití, bylo lákavého, trochu hříšného – a to byl obor, v němž se Amaretto pohyboval na profesionální úrovni. Bylo krásné vidět, jak se nebrání tomu pití, jak ho nechává sklouznout skrze hrdlo, a ani u toho moc nemrkla nad tou zvláštní směsicí chutí. „Tak? Jak se dámě zamlouvá můj výběr pití?“ zazubil se na ni škádlivě, protože tušil, že teprve na ni přijde ta koncovka – trochu hořká chuť, kterou zakončil malý sladký výbuch vanilky. Většina lidí se k tomu ani nedopracovala, protože to raději rychle spolkli a zapili vodou nebo tak něčím… barbaři.
Netušil, co s dnešní nocí Faye plánovala, ale zdálo se, že minimálně chtěla odhodit jakousi strojenost, kterou většina víl tahala za sebou jako nepříjemné okovy. To bylo fajn – Amaretto mohl vyprávět z vlastní zkušenosti. Možná on to měl ale od toho, že se prakticky zasvětil do náruče Daërra tím, jakým způsobem vedl svůj život. Ale nijak toho nelitoval, to ani náhodou, a pokud to chtěla vyzkoušet, rád se rozhodl zase on k tomu, aby na ni při tom dával tak trochu pozor (a případně jí holt držel ty hezké vlásky, až by se její tělo rozhodlo, že alkoholu už zase hezky stačilo a chtělo to všechno zase vrátit původnímu majiteli). Bylo dobře, že se nerozhodla začít něco podobného sama, navíc… musel uznat, že pro něj bylo sledovat, jak se někdo něčemu takovému učí, tak trochu jako guilty pleasure. Asi by to nenazval úchylkou, ale nacházel v tom docela intenzivní zálibu, to ne že ne. Prostě byl tak trochu vyhrazený na krásné mladé dívky, které se snažily prozkoumat vody, v nichž se pohyboval dnes a denně… co na tom bylo zvláštního? (Neodpovídejte.)

„K té samotě… řekněme, že jsem rád, že mi aktuálně žádný naštvaný šlechtic naštvaně nerozbíjí tvář,“ mrknul na ni pobaveně. Tu nevěrnou tmavovlásku na plese už pomalu pouštěl z hlavy, protože tu aby čerti vzali. Buďto má teď dost co vysvětlovat manželovi, anebo si ji ten manžel jednoduše ohnul sám, aby jí dal najevo, čí je, a víc už to nebudou rozmazávat. Tak to holt fungovalo… a Amaretto se nad tím musel otřást, i když se v tom okolí pohyboval dost z vlastního přičinění. Bylo to nejsnazší místo pro získání alespoň nějakého malého postavení a reputace, takže holt proplouval kolem podobných událostí, sem tam je i sám spustil (jako právě například dneska), ale jinak se držel dál, když to bylo možné. Rozhodně mu bylo příjemnější si takhle přátelsky povídat s Faye v nějaké malé zapadlé putice, než aby se snažil vytancovat z problémů s místními velkými pány, kteří stejně do rána zapomenou jeho jméno a zbude jim jenom pocit křivdy, aniž by pořádně věděli, vůči komu ji otočit.
„Takže, Faye,“ odkašlala si mírně, „máš nějaké přání, které bys chtěla dnes prožít? Noc je ještě mladá, máme spoustu času a možností. Máš na výběr, rozhodni se, jak sama budeš chtít,“ pousmál se na ni. Když už se rozhodla trochu si vyrazit, zasloužila si jistě noc, která byla jen a jen v její režii. A on měl docela dost prostředků k tomu, aby jí většinu přání mohl pomoci zrealizovat, takže… sliboval si od toho dost zábavnou noc.

Obě věděly svoje, o tom žádná. Astrid si držela svůj náhled na věc i navzdory tomu, že s tím podle všeho Foiette příliš nesouhlasila. V jejích očích byla ale opravdovou hrdinkou celého toho boje, neboť to skutečně byla ona, kdo je z toho všeho dostal. Bez ní by to nešlo. Kdykoliv někdo využil to přirovnání o rytíři na bílém koni, připadalo jí to docela vtipné, ale... Potom se objevila Foiette. Možná neměla lesklé brnění ani koně, ale roli rytířky by mohla jistě zastat stejně dobře, třebaže byla něčím mnohem lepším. Opravdovou bojovnicí, skutečným člověkem se srdcem na správném místě... A v neposlední řadě pirátkou, což jí dodávalo na epickém dojmu.
Astrid se možná po lidech nikdy nepoohlížela v osobním slova smyslu, ale když už konečně dostala tu možnost, nemusela ani hledat: Foiette se objevila přímo před ní, jako kdyby to byl přímo osud. A kým byla, aby se bránila vůli vyšší moci, když jí byla do cesty seslána tak úžasná dívka?

„S tím nemůžu souhlasit, ale je hezké, že si to myslíš.“ Neskutečně si toho vážila, což na ní bylo i vskutku očividné vzhledem k tomu, jakým způsobem se na ni dívala a usmívala. Tvář neměla zastřenou stíny a melancholií, jak byla zvyklá, ani počastovanou falešnou vlídností - obě možnosti nahradila čistá srdečnost a radost, jež opravdu proudila přímo z jejího nitra. Nacházela se v situaci, kdy všechny její doposud svázané emoce konečně uvolnily a ona mohla svobodně dýchat a opravdu žít. Už se nemusela trápit tím, že živořila z jednoho dne na druhý a uvolnit se mohla pouze ve svých hezčích snech, jež se objevovaly poměrně vzácně: věci se konečně daly do pohybu a tentokrát ne ve špatném slova smyslu.
Trápení se s ní táhlo stále, ale byla schopná si znovu užít každou chvilku, aniž by se hrozila možnosti, že se objeví náhlá vlna temna a smete jak ji, tak všechno to dobro, co se doposud objevilo. A to byl neuvěřitelně skvělý pocit, jakého se nedokázala nabažit.

Nepotopila se, skutečně žila. Nezdálo se jí to, nejednalo se o pouhý výplod její zmučené fantazie... Nýbrž o skutečnost. Realitu, jež hýřila všemi možnými odstíny nejrůznějších barev, zářivým světlem a příjemným pocitem hřejivého tepla, jež se jí rozlévalo v hrudi. To se pokaždé značně umocnilo, když se pohledem setkala s růžovovlásčinýma očima, ale ještě víc se rozhořel, když ji objala.
Právě v jejím objetí nakonec kompletně roztála, otevírajíc vlastní náruč nejen dívce, co ji držela u sebe, ale také všem těm novým a fascinujícím možnostem, co ji očekávaly. Neměla sebemenší tušení, jak asi mohl vypadat zítřek, natož následující dny nebo týdny, ale jedno věděla s naprostou jistotou: těšila se na to. Po velice dlouhé době se neobávala budoucnosti, naopak byla nadšená a zvědavá, co jí osud přinese. Bylo jí jasné, že se to všechno jistě neobejde bez nějakých komplikací a překážek, ale... Foiette stála při ní, pevná a nezdolná, s náručí plnou srdečnosti i vřelosti, po níž Astrid tak dlouho toužila. Mohla by si snad přát něco víc, než tohle? Usmálo se na ni štěstí, bohové jí dopřáli znovu pocítit šimravé teplo slunečních paprsků na tváři i na srdci, dodali jí volnost a sílu.
Zdálo se, že ty roky, kdy bojovala každý den o zachování svojí příčetnosti i osobnosti... Opravdu se vyplatily. Nebyla to úplně planá naivita, když v ní v některých chvílích (především po horkých a probdělých nocích) zahořela důvěra v to, že by se její stav a situace mohly změnit. Sice za to všechno musela zaplatit opravdu vysokou a těžkou cenu, ale přeci jen došla svého klidu. A to byl skutečný dar: jak od bohů, tak i od krásné Foiette, jež zastala roli její průvodkyně do toho nového a vzrušujícího života.

„Děkuju... Hrozně moc. Po hodně dlouhé době můžu s klidem v duši říct, že si nepřipadám ztraceně ani zničeně, ale že jsem opravdu šťastná,“ špitla, zatímco se nechávala konejšit tím vlahým objetím, jež jí velice ochotně oplácela. Po jejím boku si připadala silnější a odvážnější, zároveň ale také jako kdyby byla skutečně na místě, jež po velice dlouhou dobu hledala a snila o něm. Doma. Přesně tak to bylo.
„Máš pravdu, o tom žádná. A já přísahám, že když někdy budeš potřebovat menší odvoz, můžu se alespoň pokusit to zařídit.“ Dodala nakonec napůl ironickým tónem, ale bylo na ní znát, že to myslí vážně. Pro ni by se rozhodně zkusila přeměnit, pokud by to pomohlo. A bylo by jí jedno, jak těžké a nepříjemné by to bylo. Její oddanost byla mnohem silnější, než pocity vázající se k její druhé podobě.

Nebyla to rozhodně fantazie, nýbrž čirá realita. Foiette ji z toho náručí nechtěla jen tak pustit, proto jí přišel na mysl nápad. Trochu se od Astrid odtáhla. „Možná bychom mohly zkusit jít spát… přeci jenom, je dost pozdě a ráno bychom měly vyrazit brzy, abychom stihly Fantoma, dokud bude kotvit. Takže,“ odtáhla se a složila se na plášť rozložený na zemi, než teatrálně v dramatickém gestu rozevřela náruč, „přidáš se ke mně, Astrid?“ Pousmála se, když se jí andulka poslušně schoulila do náruče, a obemkla ji pažemi. Natočila se tak, že se Astrid natiskla na záda a objala ji kolem pasu, než se s blaženým úsměvem na rtech zavrtala nosem do dívčiných jemných vlasů. Sálalo z ní příjemné teplo – skoro ani nepotřebovala tu deku. Skoro… stejně ji přes ně přehodila, nemohly si dovolit tady v noci prochladnout, protože ona podcenila to, jak je zakrýt. „God noct, vertäli,“ zašeptala tak tiše, aby se jí ta slova jenom otřela o ouška, a poté sama zavřela oči. Doufala, že si ji spánek vezme brzy – byla koneckonců docela unavená, takže spánek přišel ztraceně vhod. Navíc, zítra je čeká zajímavý den – měly chytnout její loď v přístavišti, to znamenalo dosvědčit kapitánovi, že je Astrid vhodným novým členem posádky. Nemělo by to být zase tak těžké, on dával často na její slovo, ale stejně ji to vyčerpávalo předem.

Když se ráno probudila, sotva svítalo. Tím, že se blížila zima, to znamenalo ráno kolem osmi hodin, což bylo tak ideální pro to, aby se stihly dostat v rozumném čase ke kotvišti. Tělesné teplo, které jí v noci Astrid předávala, bylo nyní tak trochu srovnatelné s krbovými kamny – zbožňovala ten pocit. A když se odtáhla, aby si spícího ptáčka mohla prohlédnout, skoro se rozplynula. Byla sladká, snad ještě nevinnější a bezprostřednější, než předtím – a to si docela dlouho myslela, že už to ani nemůže být možné. Ale bylo, a Foiette docela rvalo srdce, že už jí zbývá jen pár momentů, kdy si může užívat její pokoj, než budou muset vyjít. Bude ji muset probudit – to byl skoro hřích proti přírodě, ale také to bylo bohužel nezbytné.
Proto, když už si myslela, že je čas, se od dívky mírně odtáhla a vyklouzla zpod deky. Využila ten čas, aby zalovila v brašně s věcmi a vytáhla čistou košili – nenáviděla, když měla chodit, v čem minulou noc spala. Šlo o maličkost, přeci jenom za pár hodin budou na lodi, kde měla celý šatník, ale stejně to udělala. Upřela zrak na východ slunce před sebou, zatímco si košili přetahovala přes hlavu. Panorama ospalého La’Dorei bylo úchvatné, zlaté paprsky se o to panorama otíraly a dokreslovaly tam spoustu krás, které za bílého dne ztrácely svou výjimečnost. Oblékla si novou, čistou košili, a chvíli si vychutnávala, jak ji chladná látka zábla na rozpálené pokožce.
Poté se otočila zpátky s Astrid a s těžkým srdcem z toho, že ji měla budit, se k ní sklonila a pohladila ji po tváři. „Vstávej, vertäli, musíme pokračovat,“ zašeptala k ní tiše a poté s drobným úsměvem na rtech sklonila a vtiskla té spící krásce měkký polibek do rtů. Nemohla si to nechat ujít… přeci jen, vyrůstala na pohádkách o polibcích, které probouzely zakleté princezny, tak proč se o to jednou nemohla pokusit i ona, no ne?

Ta silně specifická chuť alkoholu se jí rozplývala na jazyku a vrhala ji do počátku opojení zakázanosti a pobavení. Možná, že jí to přímo nechutnalo v pravém slova smyslu, protože osobně preferovala něco trošku jiného, ale dělalo jí to dobře. Už jen ten doušek představoval překročení pevně vytyčené hranice přípustnosti, jež měla jako víla nastavenou pěkně na těsno. Faye ale nebyla žádný andílek, o tom žádná. Milovala porušování pravidel, zpochybňovala autority i tradice, protože si ráda razila svoji vlastní cestu a lámala ta všemožná omezení, protože ze všeho nejvíc toužila po skutečné svobodě a volnosti, jíž by se jí ve Stříbrném lese nikdy nedostalo. Smutnou pravdou bylo, že toho nedosáhla ani v lidské společnosti, jelikož nebyla schopná zapadnout. Najít svoje místo ve světě bylo podstatně těžší, než si původně myslela: ve Skalách by sice nejspíš mohla zapustit pomyslné kořeny a pokračovat ve vypomáhání tamnímu doktorovi, ale nedokázala si představit, že by měla každý den procházet kolem míst, kde v minulosti trávila čas s Luntakäärmem. Mimo toho ani v Dente zrovna moc víl nebylo, takže si i navzdory tamní otevřenosti vůči dalším rasám připadala docela nepatřičně. Bylo tedy naprosto logické, že si sbalila svých pět švestek a zamířila jinam. Jinam, kde nakonec potkala Amaretta, což byla docela solidní výhra, protože by si nic lepšího přát nemohla.
Tak trošku ji sváděl ke špatnostem, když začal o tom pití - ale ona si nestěžovala, spíš naopak. Sice věděla, že její tolerance bude stát za starou bačkoru, ale byla to ochotná prubnout, protože její zvědavost a touha po odvázání se byly podstatně silnější než jakákoliv nejistota z možné probdělé noci plné nevolnosti a zvracení. Konec konců, na podobné věci měla přeci jen nějaká léčiva, takže by si snad neměla být schopná i pomoct, kdyby šlo do tuhého. V danou chvíli jí na tom ale nesešlo, protože se plně soustředila jen a jen na svého společníka a nečekaně zábavnou chvíli, jež se před nimi rozprostírala.

„Není to úplně něco, co bych si asi sama vybrala, ale je to dobré, o tom žádná,“ pokývla hlavou uznale, než ho počastovala mírně spikleneckým úsměvem.
Pro zbytek tamního osazenstva museli nejspíše představovat docela solidní atrakci, protože upřímně: jak často se člověku poštěstí vidět v hospodě nasávat jednoho fae, natož pak mužského fae? A navíc s další fae? Znělo to jako začátek špatného vtipu,* ale Faye se tomu ani v nejmenším nebránila, protože přesně takovéhle zdánlivě paradoxní a trošku podivné věci jí přišly nejspíš úplně nejzajímavější. O to pak víc, když nebyla jen nečinným přihlížejícím, ale jedním z aktérů - navíc dokonce součástí hlavního obsazení.

Dle jeho odpovědi tak nějak vydedukovala, že měl nejspíš nějakou docela zajímavou potyčku s některou z výše postavených dam, což ji přimělo se tiše uchechtnout. Ne, že by mu to snad přála, to rozhodně ne. Ani za mák by ho nechtěla vidět s potlučeným obličejem a polámanými kostmi, zvláště protože by mu snad propadla některá z tamních paniček, protože na podobnou věc byli přeci jen potřeba dva. I kdyby se pokoušel něco začít, dost silně pochybovala, že by byl nějak zlý nebo násilný a jednoduše se některé z žen šlechticů přímo vnucoval nebo si ji nedej bohové snad vzal na sílu. Ani v nejmenším nepůsobil podobným dojmem, spíš naopak. Byl krásný a šarmantní, nejspíš by mu stačilo jen kolem některé z takových dámiček projít a pousmát se na ni a ona by za ním se vší ochotou a okouzlením začala samovolně běhat jako pejsek, plná naděje, že ji poctí něčím víc, než pěkným úsměvem a lichotivým pohledem.
Na druhou stranu, znělo to docela jako nepříjemná situace. S tím, jak působil, si nejspíš mohl docela snadno získat nepřátele, protože bylo opravdu hodně na co žárlit. Stačilo se na něj jen krátce podívat a všem muselo být jasné, že by z něj byl naprosto dokonalý lamač srdcí: a pokud na něco výše postavení muži slyšeli, tak to bylo to, když je někdo převyšoval. Amaretto nemusel mít kdovíjak podstatné postavení nebo hromadu bohatství, aby upoutal pozornost a získal si něčí přízeň. Stačilo jen existovat, třeba se trošku usmát a prohodit pár slov - to představovalo téměř jistý recept na úspěch, což byl ale i stejně silný recept pro žárlivost ze strany ostatních lidí, protože aby se k něčemu takovému dohrabali, museli by nejspíš uzavřít smlouvu s ďáblem, doslova. A to bylo něco, co by většina neudělala, protože se docela dobře spokojili s tím, že mohli na objekt svojí žárlivosti kydat špínu a házet klacky pod nohy. To bylo sice značně ubohé a patetické, ale... Byli to převážně zhýčkaní lidé, co byli zvyklí dostávat všechno na stříbrném podnose. Překvapovalo to snad někoho? Faye rozhodně ne.

„To zní vskutku nepříjemně a nebezpečně, ale úplně mě to nepřekvapuje, abych pravdu řekla. Nejspíš jsi docela výrazný trn v oku většiny zdejších pánů, protože... No,“ pousmála se neurčitě, než pozvedla sklenici s pitím ke rtům a opatrně si znovu usrkla.
Snažila se držet jeho pokynu o tom, aby na to nešla nějak přehnaně rychle a neuhnala si nějaké nechtěné potíže. Na druhou stranu, docela ji to svádělo, o tom žádná. Něco uvnitř ní toužilo kompletně celý obsah sklenice vyklopit do krku a poručit si další, ale pokud by to udělala, nejspíš by to s ní seklo. Byla vážně slabá.
„Přání? Páni... Já vlastně nevím,“ zamrkala na něj poněkud překvapeně. Tu otázku ani v nejmenším nečekala. Nikdo se jí nikdy na nic podobného neptal, natož pak někdo, koho sotva poznala v nějaké krčmě a seděli spolu nad nebezpečně vyhlížejícím drinkem. I přesto k tomu ale došlo... A ona za to byla svým způsobem vděčná, třebaže jí to v hlavě nadělalo celkem solidní nepořádek.
„Já nevím, asi... Chtěla bych se bavit, ale to už dělám, takže těžko říct. Při tom, jak fádní a nudný život mám... Je tohle neskutečně vítaná změna, za níž jsem opravdu vděčná. Je skvělé moct si promluvit s někým takhle sympatickým, navíc podobně blízkým. Hádám, že víc asi ani nepotřebuju, ačkoliv... Kdo ví, co ještě večer přinese? Aurořiny cesty jsou nevyzpytatelné, třeba nám nakonec naservíruje ještě i něco podstatně zajímavějšího.“ Nepatrně na něj mrkla, dávajíc najevo náznak spiklenectví a hravosti.



* ah shit... here we go again

Zašklebil se a dopil poslední zbytky ve skleničce, načež kývnul na barmana, aby počítal s tím, že bude chtít dolít to samé. „Inu, pokud tím musíš být trnem v oku myslíš to, že mě místní páni a šlechtici nemají dvakrát v lásce, protože mi jejich ženy velice rády ještě samy lezou do postele, ale musí mě snášet, protože jim z toho, že si vydržují vílu, kape alespoň nějaká výhoda… potom ses trefila perfektně,“ přikývl a prohlížel si její reakci. Nebylo to ani tím, že pil, ale byl prostě jenom upřímný. Nikdo nemohl být naivní natolik, aby se na něj podíval, uvědomil si, v jakých podmínkách žije, a nedošlo mu, co asi tak bude hlavní náplní jeho občasné… práce na slavnostech, hostinách a podobných akcích pro místní smetánku. Nelhal, přeci jenom – lidské ženy měly rády odlišnosti. Bylo fuk, zda by měl ocas*, rohy** nebo právě svoji malou třešničku na dortu, zlatá křídla a vzhled natolik okouzlující, že se ani nemusel snažit. Většinou stačilo jenom kývnout prstem a dámy už si došly samy… v tomhle byl tak trochu opak gentlemana, ale bral to tak, jak to většinou braly ženy: chtěly? Tak si holt musely dojít…

Pousmál se na drobnou vílu vedle sebe. „Tak v tom případě musíme najít něco, u čeho si budeš moci trochu vyhodit z kopýtka, ale přitom tě to bude bavit,“ mrknul na ni spiklenecky. Napadlo ho místo, kam ji možná vzít, pokud by jí přišlo k chuti na chvíli dělat něco, co by jí společnost víl skutečně neschválila. „Jenom tě musím tak trochu varovat. Pokud se víly dozví, že tu se mnou takhle trávíš noci, asi je ti jasné, co si budou myslet. Takže je možné, že se k tobě kvůli tomu můžou chovat tím hůř. Takže… pokud se budeš vracet do Stříbrného lesa, prosím, Faye, moc se tam o mě nezmiňuj. Pro své vlastní dobro… dobře?“
Když se k němu konečně dostala další runda jeho milovaného pití, okamžitě se napil, než se otočil s úsměvem na Faye. „Takže, dáma rozhoduje. Chceme zůstat tady – připadá v úvahu tanec,“ dodal a kývnul směrem, kde mladý minstrel pořád předváděl své umění. Sem tam vyčítavě zašilhal jeho směrem, jako kdyby byl uražen tím, že kvůli mladé víle zanechal toho jejich malého duetu. Aby se neřeklo, na pár dalších slov se Amaretto znovu přidal, což mladíkovi na rtech vyčarovalo až podezřele rychle úsměv. „Anebo chceme vypadnout z malé krčmy a objevovat trochu nočního La’Dorei? Město je v noci zajímavé. A dokud nenarazíme na někoho ze šlechticů, kdo mě bude zrovna chtít utopit v městských stokách, mělo by se to možná i vyvrbit v zajímavý výlet. Navíc… ve městě je pár míst, kam bychom mohli zkusit zajít, pokud si vážně přijdeš, že dneska budeš holdovat špatnostem, k nimž by se slušně vychovaná víla naskytnout zrovna neměla…“

* ano, díváme se na tebe, Damiane, nedělej, že nevíš, o co go
** ehm ehm… ahoj, Cräwië…

Po velice dlouhé době usínala nejen s pocitem klidu ve svém srdci, ale zároveň bez potřeby kontrolovat každé zákoutí v okolí, protože se necítila být ohrožená. Naopak. Zatímco ležela s Foiette a tiskly se k sobě, bylo jí opravdu dobře. Žádné napětí, žádný strach, žádná úzkost. Z následujícího dne neměla žádné obavy, naopak se na něj těšila. Stejně velkou mírou se tedy těšila i na spánek, ale nedokázala v sobě zapřít nadšení a zvědavost na to, co je očekávalo po probuzení... Přeci jen jejich cesta ani zdaleka nekončila, spíš naopak. Nacházely se na samém počátku a Astridiným srdcem zmítal pocit abnormálního štěstí, že toho všeho směla být součástí.

Měla vážně podivné sny. Zdálo se jí o lesích na severu, kde původně žili s bratrem a rodiči. Dle toho, že se nacházela u jejich domku a seděla na schůdku přede dveřmi, všechno působilo dojmem absolutní neměnnosti. Téměř jako kdyby neuběhl ani jediný den od chvíle, kdy je s Eziem otec poslal sbalit si to nejnutnější a vyrazili směrem k moři, aby vyšli vstříc nejen slaným vlnám, ale především novému a bezpečnějšímu domovu.
Zatímco tam seděla, nad hlavou jí prozpěvovali ptáci a ona si s nimi tiše hvízdala, jak ji naučila její matka. Něco uvnitř ní toužilo přeměnit se a odletět do korun za nimi, ale měla pocit, že má nohy jako z betonu. Nebyla schopná se pohnout ani o píď, třebaže ji fyzicky nic zpátky nedrželo.
„Ezio?“ Houkla do poloprázdné zahrady, v níž rostly převážně byliny a zelenina. Ta se zdála být kompletně otrhaná, ačkoliv dost možná posloužila jako jídlo divoké zvěři, jež oba její rodiče ve svojí dobrosrdečnosti vpouštěli k domku a krmili je.
Očekávala zvuk šelestu ptačích křídel, ale nepřišel. Dokonce i ta sladká píseň přicházející z okolních stromů kompletně utichla - nahrazená zlověstným šuměním, jež tvořil tlumený vítr pohrávající si s listy a stébly vysoké trávy.
Začínala se jí zmocňovat úzkost, když si uvědomila, že jsou všichni vlastně mrtví. Nikdo z nich se nemohl objevit, protože všichni tři zemřeli na moři. Spolknutí tou obrovskou a těžkou masou vody, co byla schopná otevírat rány se stejnou lehkostí jako nůž. Drtit kosti i mysl, kdykoliv se se vší hrozivostí zvedla v obrovské vlně, připravená smést pod povrch jakoukoliv loď nebo bárku, jež by se jí opovážila zkřížit cestu.
Užuž pomaličku propadala slzám, když se ozval nechvalně povědomý zvuk mocného máchání křídly. Mnohem většími a silnějšími, než byla ta ptačí... Musela patřit drakovi, o tom nebylo pochyb. Než se stihla stáhnout dozadu a natisknout se zády na dřevěné dveře, přistál před ní veliký drak, vypouštějíc nozdrami oblaka páry. Na moment dokonce poodhalil svoje pekelně ostré zuby, když nepatrně pozvedl pysky, jako kdyby se k ní pokoušel promluvit. Z počátku jí to nedávalo smysl a ona si připadala příšerně slabá a zranitelná, protože se nedokázala přeměnit ani do jedné ze svých podob, aby mohla utéct, ale... Potom ji to udeřilo. To slovo...

Probudil ji polibek. Něžný a dokonale sladký. Její prvotní reakcí bylo položit Foiette dlaň na tvář a přitáhnout si ji o kousíček blíž k sobě, protože nebyla schopná odolat síle té chvíle, ale matně si uvědomovala i to, co jí říkala předtím, zatímco stále bloumala v říši snů: Bylo na čase vstávat a vydat se na cestu. Věděla moc dobře, že loď na jednoho člena posádky rozhodně čekat nebude, pokud to není kapitán nebo někdo v hodně těsné protekci.
Proto se od růžovovlásky nakonec poněkud neochotně odtáhla a pohladila ji palcem po rtech, než se potutelně pousmála. Srdce jí přitom v hrudi div nedělalo kotrmelce, jak s ní cloumaly rozbouřené emoce - a nejspíš to na ní i bylo vidět, protože jí oči zářily jasným plamínkem nadšení a polichocení, zatímco Foiette okouzleně hleděla do očí.
„Dobré ráno,“ pronesla nakonec, aby přeci jen reagovala i nějak verbálně, protože se to od ní nejspíš tak trošku očekávalo, když na ni její společnice mluvila. Astrid by sice mnohem raději komunikovala neverbálně za pomocí polibků, ale... Situace to bohužel nepovolovala, takže se jen zvedla a protáhla, než si prsty prohrábla vlasy, aby je trošku zkrotila a nevypadala jako úplný pobuda.
„Díky za to krásné probuzení... Myslím, že něco takového bych si nechala líbit častěji.“

Taky by neměla nic proti tomu, aby tahle chvíle přetrvala a ona mi mohla líbat třeba celý den, ale to bohužel nebyla možnost. „Dobré ráno,“ uvítala andulku s úsměvem a natáhla se k ní, aby jí z vlasů pomohla vymotat jednu suchou větvičku. Dala jí chvíli na probuzení se, než se obě zvedly, posbíraly svoje věci, Foiette bez možností jejího protestu přehodila Astrid přes ramena svůj plášť (ona ho nepotřebovala, nebylo jí chladno, a Astrid byla přeci jenom zvyklá na teplejší podnebí Vargenu, takže to bylo jasné od chvíle, co jí ten nápad přišel na mysl) a pomaličku se vydaly znovu podél hradeb. Foiette s radostí nastavovala tvář rannímu slunci, které se do ní opíralo se vší svou zbývající pompou, kterou jenom byste mohli při počínající zimě chtít, a nasadila docela volné, ale zase ne pomalé tempo. Astrid se zdála, že ji v pořádku stíhá, proto to bylo ideální. Netrvalo to ani nijak dlouho a dívka s růžovými vlasy si začala nepřítomně zaplétat pár pramínků do tenkých copánků, které zajišťovala na koncích pevnými uzlíky, a rty se jí samovolně zvlnily do úsměvu, než podlehla nutkání trochu procvičit hlasivky.
Tiše, aby nepoutala moc pozornosti stráží na hradbách (ti si jich takhle jižně už skoro nevšímali, tím spíš když si svůj trojrohák, který musel budit nejvíc ostražitosti, schovala do brašny), začala zpívat – byla to píseň, kterou si sama pro sebe složila za příliš dlouhých bezesných nocí, které ráda trávila v hlídkovém koši na Fantomovi úsvitu. Píseň nebyla konkrétní, měla slova ve starém jazyce, v nescorštině, na kterou pomalu většina zdejších obyvatel zapomínala. Až teď si ale uvědomovala, co se v ní vlastně dělo – pojednávala o malém ptáčkovi, který se bál létat, ale když už sebral kuráž, ležel mu u nohou celý svět. Bylo to to, díky čemu jasně věděla, jak říkat Astrid – a sice právě vertäli, ptáček. Neubránila se při tom pomyšlení úsměvu, s nímž očima klouzala po drobné žlutovlásce, která kráčela po jejím boku.

Společně s posledními tóny její písně se obě dostaly konečně na kopec nad přístavištěm – a oběma přímo před očima kralovala převážně opuštěným dokům majestátní pirátská loď. Foiette se při pohledu na Fantoma úsvitu v celé jeho kráse neubránila píchnutí hrdosti, kterou ta loď přinášela. Vlajka na nejvyšším vrcholku ráhna vlála ve větru, který také nadouval všechno, co nadouvat šlo ze složených plachet. Příď ukazovala přímo na širé moře, její lakovaný trup zářil v ostrém slunci, které už dávno nebylo ranní, nýbrž už jistojistě alespoň polední, soudě dle toho, jak se začal ozývat její žaludek. Nemohla s tím nic nadělat, pro něco k snídani i obědu zároveň se musela dostat na palubu. I takhle z dálky viděla, jak se po palubě rojí její posádka, zatímco jinak byl přístav jako po vymření. Divila si, sice byl hodně odlehlý a skoro nevýznamný oproti hlavnímu kotvišti přímo v La’Dorei, ale i tak… Ale nestěžovala si, zároveň to znamenalo menší rizika, což bylo jen dobře.
S pyšným úsměvem na rtech se otočila k Astrid a máchla pravicí k lodi před nimi. „Astrid, dovol mi ti představit Fantoma úsvitu v celé jeho pompě,“ usmála se na ni široce, zablýskly se v tom dokonce zuby. Foiette se zubila jenom vážně vzácně, ale teď k tomu měla sakra dobrý důvod.

A dříve, než se ten krásný pohled na loď rozplynul, popadla Astrid za ruku a společně s ní se rozeběhla z kopce – vstříc místu, které mohla s klidem nazvat domovem, a doufala, že si k němu snad andulka nalezne podobný vztah. Už z dálky viděla postavu stojící na přídi a hledící na moře – poznala by Räleyho i poslepu. Tím víc se těšila, až znovu stane na známé prkenné palubě. Zatraceně, chtěla ho obejmout i přes to, že jindy ji na fyzický kontakt rozhodně neužilo.
A taky, že ano. Obě dívky se spěšně propletly kotvištěm, než se ocitly u můstku na loď. Mladík, který tu hlídkoval, ji přivítal přátelským úsměvem a zvědavě si prohlížel Astrid, ale na to se Foiette neohlížela. Jako velká voda vtrhla na palubu, Astrid pořád v patách, a než stihl kdokoli říct popel, prostě skočila kapitánovi, který ji musel vidět už hodně z dálky, kolem krku. Překvapila ho tím, bez pochyb, protože nijak nereagovala, ale když ho zase pustila, vypadal tak nějak… klidně. Možná zvědavě. Věděl, že k podobné reakci a uvítání od ní bylo potřeba, aby se něco stalo, což bylo rozhodně to, jako bylo. Za ten týden, co je neviděla, málem skončila s hlavou na špalku – tím víc si vážila toho, že teď byla konečně zpátky. „Ani se neptej,“ pousmála se na něj, než stihl jakkoli promluvit. „Neptej se, přísahám, že odpovím, na co budeš chtít, později, ale teďka – kde je nejbližší jídlo?“

O pět minut později se opírala o skříň se zásobami v kajutě, kterou si jejich kuchař proměnil v kuchyni, a natahovala k Astrid ruku s velkým lesklým jablkem. „Promiň, je mi jasné, že toho musí být hodně najednou,“ pronesla, než si sama kousla do svého jablka a pousmála se jemně na andulku. „Ale jak můžeš vidět, nikdo tě odsud nevyhazuje. Později asi budeme muset s Räleym promluvit, ale můžu tě ujistit, že se není čeho obávat… jak jsem slíbila.“

Její odhad se potvrdil - a ona nebyla ani trošku vyvedená z míry, protože to z něj přímo křičelo. Neexistovala šance, že by se sekla nějak výrazně. Možná, že by třeba odhadovala kousek od pravdy, ale rozhodně neměla za to, že by se pohybovala ve špatných vodách, což ostatně také potvrdil.
Z přístupu daných šlechticů byla docela zmatená, ale pravdou bylo, že ona nerozuměla lidem obecně. Svět byl zatraceně divné a matoucí místo, zvláště pro vílu, jež strávila drtivou většinu svého života s očima zavázanýma hedvábným šátkem, aby náhodou nespatřila něco, co by ji traumatizovalo. Víly žily v tak silné protekci, až to bylo šílené. Ničilo je to po všech možných stránkách - ale oni dva se odtamtud dostali a osvobodili se, stavíc se na vlastní nohy a více či méně se začleňujíc do klasické společnosti.
Kdyby byla sama na místě těch výše postavených žen... Ne, že by ji to nesvádělo, kdyby byla znuděná panička s mužem, co dost možná také zahýbal. Co tak pozorovala, tak většina šlechticů neměla zrovna ideální manželství. Ať už se jednalo o dohodnutý nebo zkrátka výhodný sňatek, povětšinou se jednalo spíše o vztah z nutnosti, než že by byl založený na nějakých citech nebo přitažlivosti. Díky tomu si byli oba manželé poměrně cizí a třebaže je vázal slib a byli oddáni, jejich mysl i srdce mohla směřovat úplně odlišnými směry, v čemž mohl až nezákonně krásný fae dost snadno sehrát kritickou roli... Protože upřímně. Kdo by sakra odolal někomu tak zářivému a šarmantnímu, zvláště, když byl i tak hezký? Nedokázala si představit kohokoliv, kdo by byl schopný si říct ne, zvláště pak šlechtičny, jež byly víceméně zvyklé na to, že jim lidé padali k nohám... Muselo pro ně být docela zvláštní začínat něco podobného, ale pokud jim to stálo za to... Proč ne? Bylo to sice trošku nemorální, ale to rozhodnutí už bylo přeci jen jen a pouze na nich a Amarettovi. Důsledky si totiž musely drahé dámy nést samy, třebaže část jejich stínu musela padnout i na bedra Amaretta.

„Tak nějak jsem to myslela, ale vzhledem k tomu, že šlo o odhad... Neodvažovala jsem se to říct takhle přímo,“ uchechtla se trošku nevinně, než mu věnovala poměrně milý úsměv, upírajíc na něj svoje fialové oči.
„Jaké to vlastně je? Být tak krásný a žádaný? Užíváš si to? Nebo tě to někdy unavuje? Lidé našemu národu poměrně často závidí, ale upřímně... Občas mi to, jak vypadáme, přijde spíš jako prokletí, než dar.“ Nakousla jednu ze svých zbloudilých myšlenek, ale aby úplně nezapadli do ponurých témat, nepatrně zaklonila hlavu a přivřela oči, načerpávajíc atmosféru krčmy, hudby i jeho společnosti. Alkohol tomu všemu dodával úplně jiný nádech - poněkud hříšnější, ale zároveň až příliš dobrý na to, aby se stáhla a hrála si dál na hodnou holku, za níž se úplně nepovažovala.

„Nemusíš se obávat. Do Stříbrného lesa se nemíním vracet a i kdyby... Respektuju tvoje soukromí, takže bych rozhodně nic neřekla. Co se té zábavy týče... Na tanec mě moc neužije. Nemotorná jsem i bez alkoholu, natož pak s ním. Takže bych byla pro tu druhou možnost, stejně zní mnohem akčněji a zajímavěji. Ne, že bych snad měla něco proti poflakování v krčmě, popíjení za skvělé společnosti a zajisté zajímavé konverzaci, ale přeci jen... Neznámo a tajemno táhne mnohem víc.“
Aby podtrhla svoje slova, věnovala mu poněkud spiklenecký úsměv, než se znovu napila svého pití a hluboce vydechla. Docela ji zajímalo, co myslel těmi místy. Jistě, procházka po městě za noci by byla asi zajímavá a pěkná sama o sobě, ale natož pak nějaká jiná místa. Ona sama se napříč La'Dorei nikdy pořádně netoulala, vždycky jen v rámci svojí práce: a to se nedostávala jinam, než do menších nebo větších domků, což by asi někdo za zajímavé považovat mohl, protože měla šanci nakouknout do obydlí nejrůznějším sortám lidí, ale Faye na tom neviděla nic zvláštního.

Připadala si jako ve snu. Nádherném, sladkém snu. Všechno se tak rychle obrátilo a ona se snažila udržet krok, ale na druhou stranu nechtěla, aby se musela posunout dál. Toužila setrvat v té trávě a držet se té krásné dívky s neobvyklými růžovými vlasy, ukrást si od ní tolik polibků, kolik jenom bude moct... A nikdy, ale nikdy nemuset opouštět tu nádhernou chvíli.
Věděla sice moc dobře, že to, co ji očekávalo v budoucnosti - ať už těsně blízké nebo vzdálenější - bylo dost možná stejně zářivé a třpytivé jako ten moment s Foiette, ale i navzdory zlepšení situace se Astrid stále uvnitř krčila. Byla těžce poznamenaná tím vším, co ji v životě potkalo, což ji přimělo obávat se každého následujícího kroku. Bála se, že jakmile se přesunou do doků, něco se pokazí. Možná, že ji přeci jen na loď nevezmou. Nebo vezmou a stane se to samé, co s Kërrem... Existovalo nepřeberné množství nejrůznějších katastrofických scénářů, jimiž jí její zmučená mysl zahlcovala jako déšť koryta vodních toků. A ona tomu nebyla schopná učinit přítrž, protože věděla, že na každé z těch obav bylo přeci jen alespoň maličké zrníčko pravděpodobnosti.
I přesto se ale nakonec zvedla a když jí Foiette přehodila přes ramena svůj plášť, plaše se na ni pousmála. Nezbývalo jí nic jiného, než doufat, že to tak nebude... Ale jistá si rozhodně být nemohla, protože osud měl vskutku smysl pro tragičnost.

Zatímco procházely kolem hradeb a mířily k dokům, její nová přítelkyně si začala zpívat. Nerozuměla slovům, jelikož se zdála být ve staré nescorštině, jež se nikdy nenaučila, ale přeci jen jedno konkrétní slovíčko byla schopná rozpoznat - vertälli, ptáček. Ať už tedy byl význam skrytý za textem jakýkoliv, v kombinaci s vzletnou melodií a dívčiným příjemným hlasem na ni píseň působila jako pohlazení na duši. Nesmírně ji to konejšilo, protože Foiette vypadala skutečně šťastně a uvolněně. Zpívala si, jako kdyby po dlouhé době vysvitlo slunce a ona svojí písní děkovala bohům za to, že se od ní neodvrátili a vyslali k ní část svojí drahocenné přízně. Bylo to naprosto nádherné a dech beroucí, takže Astrid jen kráčela po růžovovlásčině boku a okouzleně jí naslouchala, po očku na ni upírajíc svoje zelené oči, protože to nebyla jen její píseň, co se dotklo jejího srdce.

Cesta k lodi netrvala dlouho. Konec konců... Jak by se vůbec Fantom úsvitu dal přehlédnout? Astrid sice už viděla mnoho pirátských lodí, ale musela uznat, že Fantom měl rozhodně co do sebe. Oproti vargenským lodím působil trošku odlišně, což se dalo očekávat vzhledem k jinému původu, ale přesto si uchovával naprosto nepopsatelný dojem epičnosti, jemuž jenom nahrával vítr opírající se do plachet i vlajky na stožáru.
Na druhou stranu, žlutovlásce se poněkud svíralo srdce, když měla opustit poslední kus spojený s pevnou půdou a vkročit znovu na prkna mořského plavidla. Nebylo to konec konců až tak dávno, co jednu loď opouštěla... A smáčela si přitom chodidla krví.
Musela ale věřit tomu, že se historie nebude opakovat a ona tamní posádce nepřinese smůlu, protože to už by nejspíše neunesla. Ti lidé si jistě nezasloužili utržit úplně stejně nešťastný osud jako posádka jejího bývalého snoubence. Natož pak samotná Foiette, která k ní od samého začátku byla tak laskavá a vlídná... To na ní jí také záleželo ze všeho nejvíc, proto na ni docela silně doléhalo jak její nadšení z lodě, tak ze setkání s tamním kapitánem.
Jejich objetí bylo vážně dojemné. Astrid stála opodál a pozorovala je s rukama sepnutýma za zády, zatímco se nepatrně houpala z pat na špičky, aby zahnala stoupající nervozitu. Věřila tomu, že ji Foiette nenechá na holičkách, věděla to. Ale přesto si byla velice dobře vědoma toho, jak to nejspíš vypadalo - dívka s výrazně žlutými vlasy, jež místy přecházejí do zelena, v oblečení, jež patřilo růžovovlasé dobrodějce...

Naštěstí k žádné konfrontaci nedošlo a obě dívky během velice krátké doby zakotvily v tamní kuchyni, kde se Astrid posadila na jeden ze sudů a věnovala Foiette vděčný úsměv, když jí podala jablko.
„Díky,“ špitla, než se do ovoce zakousla. Sice by nepohrdla absolutně žádným jídlem, ale ovoce měla přeci jen úplně nejradši. Nejspíš to bylo tím, že bývalo šťavnaté a sladké, takže přesně ten typ jídla, o němž občas otroci sní. Díky Kërrovi k němu sice měla přístup téměř neustále, ale... Všechno od něj jako kdyby bylo otrávené. Nedokázala si to pořádně užít, protože si uvědomovala jakým způsobem se k tomu všemu dostala. Co musela dělat a zaplatit, aby jí to bylo dovoleno. Kdežto s Foie... Všechno bylo lehčí, neovlivněné tíhou traumat a surovosti. Právě naopak. A to byl jeden z důvodů, proč byla společnost oné krásky s růžovými vlasy tak opojná.
„Nebudu lhát... Máš pravdu. Na druhou stranu, nepamatuju si, kdy toho hodně nebylo, takže to pro mě není až taková změna. Jsem zvyklá se pohybovat na hranici, takže to není problém. Jsem opravdu nesmírně vděčná za tuhle šanci, Foie. Celkově... Děkuju, vážně.“

Trochu ho vyhodila z rovnováhy její otázka, protože takovou jen tak nedostával. Byl zvyklý na to, že se mu lidé snažili rádoby empaticky promlouvat do duše, to ano, ale od nich to prostě jen tak nefungovalo. Protože oni nerozuměli tomu, z čeho se ho snažili vyzpovídat – hořekovali, jaké to musí být víla mezi lidmi. Ale o to mu ani tak nešlo. Šlo mu o to, že nešlo o to, že by ho využívali kvůli rase. Šlo o to, že ho často chtěli zneužívat kvůli kráse. Kvůli tomu, co fae prostě ovlivnit nemohli – a tím víc měl tendence na to být namíchnutý. Ale to nebylo něco, s čím by si hned šel Faye brečet na ramínko, to zase klid… spokojil se s tím, že jenom kývl na její otázku a nevesele se ušklíbnul. „Je to poněkud unavující. Protože lidé si nemohou pomoci, buďto to, na co sami nedosáhnout, chtějí zkrotit a upravit si to podle svého, anebo se to snaží zničit.“ Přirozená destruktivní lidská povaha… zajímavá to věcička. Nikdy se ji jen tak nenaučil ignorovat nebo se přes ni prostě přenést, aby měl klid. Na to byl chtě nechtě příliš vztahovačný.
„Není to o tom, že by vzhled byl prokletí. Umí otevřít vážně velké množství dveří, pokud víš, jak ho využít. Ale zase to na druhou stranu znamená i to, že se ti hodně lidí chce vetřít. Zvlášť po specialitách toužící šlechta. Čím víc exotický a vzácný zjev, tím lépe.* A je jim fuk, zda se to vztahuje na šaty, sošky v jejich panstvích anebo na jejich společníky, po jejichž boku se promenádují po ulicích. Takže být víla v podobném kolektivu umí být… dost bizarní, popravdě.“

To, že se Faye rozhodla místo nasávání (a smutného vylévání srdíčka a kdo ví čeho vlastně ještě dalšího) prostě vyrazit ven a bavit se z toho, co jim nabízely noční ulice, mu tak trochu shodilo ze srdíčka ne jenom balvan, ale rovnou celou menší planetku. Zazubil se na ni, tím stylem, který nebyl vyumělkovaný pro to, aby přitahoval náklonnost a srdce mladých lidských šlechticů a šlechtičen, ale ten, který vážně ukazoval, že to zlatem plápolajícího fae potěšilo. „Pak tedy máme jasno, drahá,“ zasmál se zvonivě, než s tlumeným nárazem postavil sklenku s pitím zase hezky zpátky na bar a s rozmáchlým gestem vstal, aby mohl natáhnout ruku i k Faye a pomohl jí na nožky. Sotva ji stáhl z barové stoličky, popadl ji za útlou paži, začal couvat k východu z krčmy a nakonec vrazil ramenem do dveří, až panty zaskřípaly. Trochu smutně se ještě naposledy otočil za pohledným minstrelem (a v duchu si sliboval, že se ho pokusí ještě najít, pokud bude mít tu příležitost), než oba s Faye skončili venku.
Vzduch byl chladný a vlhký tím, jak blízko moři se nacházeli, ale to nebylo něco, co by jim vadilo. Netušil, jak přesně na tom byla víla před ním, ale on sám by ji dokázal zahřát, pokud by to snad problém byl – a výjimečně to nemyslel jinak úchylně nebo něco podobného. Prostě by ji rozehřál – od čeho by mu taky jinak bylo být ohnivou vílou, no ne? Za těch několik dlouhých momentů, co strávil vedle ní, ji tak nějak pojal za svou malou chráněnku. Fae ve městě, která nebyl on, bylo vítaným zpestřením, zvlášť když se podobně jako on zrovna nebratříčkovala se společenstvím vyšší moci jejich rasy ve Stříbrném lese. Nic proti nim, ale… lidská města uměla žít a skutečně dýchat energií mnohem lépe než suché vílí sešlosti. Na rtech se mu sám od sebe vytvaroval šibalský úsměv, než znovu kývl na Faye a společně s ní se vrhl do víru nočního života. Na jedno se mohl spolehnout: La’Dorei nikdy nespalo. A to se jim teď náramně hodilo, protože i když to bylo trochu riskantní, on chtěl ukázat malé zvědavé víle všechny jeho zákoutí. A co byl přeci jen zážitek bez trochu riskování, no ne?

*that explains a lot, right, Damian?

Mluvil jí z duše. Měla s lidmi svoji dávku zkušeností, takže s ním v tomhle ohledu mohla jen a jen soucítit, byť mohla jen odhadovat ty drobné, ale dosti podstatné odlišnosti mezi jejich stavy, jelikož se každý nacházel v poněkud odlišné sféře. V důsledku na tom byli ale dost podobně, takže by si přeci jen mohli podat ruce.
Na jeho slovech byla cítit pravda, která k Faye doléhala možná až příliš intenzivně. Nedalo se říct, že by snad lidi vyloženě nenáviděla, ale opravdu nedokázala pořádně snášet tenhle typ chování: v tomhle ohledu byla ráda, že měla tu speciální šanci pobývat alespoň na přechodnou dobu v Dračích skalách, kde byly poměry opravdu hodně odlišné. Ať už to bylo díky tomu zasazení, smíšené společnosti nebo faktem, že byla města právě pod taktem draků, cítila se tam lépe. Rozhodně o hodně lépe, než v lidském městě nebo vesnici.
Co nesnášela ze všeho nejvíc, byla ta povrchnost jednání, s jakou se vyznačovala drtivá většina lidské společnosti. Považovali se za nadřazené, důležitější a lepší - ale přesto upřednostňovali odlišné jedince, co se zdáli být v jejich očích atraktivní. Oddělovali diamanty od plevu, různé odlišnosti mohly pro daného jedince znamenat vzestup nebo pád... Tak jako tak, v mnoho případech za cenu provláčení nějakým druhem špíny, protože bez ní nešlo téměř nic.

„To chápu... Ty ale působíš jako ten typ člověka, co si s podobnými věcmi a jedinci dokáže poradit, pletu se? Nevím, ale pokud bych tě měla odhadovat, přijdeš mi psychicky odolný a silný, schopný prosadit se. To se v dnešní době a natož pak společnosti opravdu cení.“

Po odchodu z hospody z ní opadla část podivného napětí, jelikož se jejich prostředí zásadně změnilo. Ten drastický vývoj pro její psychiku znamenal opravdu hodně - užívala si svoji svobodu a byť posedávání v hospodě znělo docela zábavně, procházka po městě a možnost nějakého řádného překvapení přeci jen působila podstatně lépe. Ne, že by snad považovala za opačnou možnost za nezáživnou, prostě jen toužila po něčem větším a lepším, i třeba za cenu nějaké míry nebezpečí. Byla tak trošku divoká, byť v posledních měsících značně zkrotla - a její křídla se potřebovala znovu rozhýbat, byť jen metaforicky, jelikož byla ještě stále příliš křehká a zesláblá na to, aby mohla létat.
„Takže kam zamíříme? Předpokládám, že se ve městě vyznáš podstatně lépe, než já. Sice tudy různě chodím, když někdo potřebuje moji pomoc, ale nikdy jsem ho pořádně nezkoumala. Jenom občas sedávám na molu a pozoruju měsíc, to je... Hezké. Noční moře má svůj půvab, ale hádám, že to nebude úplně tvůj šálek kávy. Máš nějaký typ?“ Pronesla nakonec, zatímco spolu ruku v ruce kráčeli napříč ulicemi. Nejspíš na ně byl docela komický pohled, protože šance spatřit dva fae pochodovat napříč jižním přístavním městem a ještě večer... To se jen tak nestávalo, o tom žádná.
I proto měla ale Faye tak trošku chuť si vyhodit z kopýtka - a jelikož se ani Amaretto nezdál jako zrovna dvakrát uťápnutý typ člověka, začala hravě poskakovat po jednotlivých kamenných cihlách, jež tvořily dlážděnou cestu, než se k němu obrátila čelem a věnovala mu spiklenecký úsměv.
„Je hezké mít společnost. Pověz mi,“ načala svoji novopečenou myšlenku. „Je nějaká šance, že vymyslíme nějaký zvláštní druh zábavy? Už dlouho jsem neudělala nic praštěného. V lese se takové věci přísně zakazují, ale vzhledem k našim zkušenostem a názorům, stejně jako faktu, jak daleko jsme...“

Zašklebil se. Její otázka, zda si s tím dokáže poradit, padla docela na úrodnou půdu, aby pravdu řekl. „To je sice pravda,“ kývnul na její slova, „ale to neznamená, že si to na jedinci nevybírá určitou daň, víš? I ten neotrlejší a nejvíc flegmatický jedinec se dokáže pod tlakem společnosti zlomit jako křehké sklo mozaiky. Lidé rádi tlačí do věcí tak dlouho, než se ta věc zlomí, aby se poté mohli rozhořčovat a podivovat nad tím, jak je možné, že se tak stalo. Nedochází jim, že tohle jejich tlačení může mít následky, které se nedají vymazat.“ Odfrknul si, zatímco se na ni omluvně usmál. „Promiň, nechávám se tím asi trochu unést. Jenom to zkus brát jako takové maličké přátelské varování: lidi nezajímá, jak moc budeš ty zničená. Zajímá je to, jaké pozlátko jim můžeš nabídnout, a když se nic takového nestane, nemají soucit. Dávej si na ně dobrý pozor.“ Přišel si při těch slovech jako rodič, co výchovně kárá své dítě? Možná. Teda… vlastně určitě. Ale na duhou stranu, pokud by se Faye něco takového nedejte bohové stalo a on neměl šanci ji nijak připravit na to, aby se bránila, asi by si to docela vyčítal. Neznal ji dlouho, ale docela si ji oblíbil. Oba nesli stejné prokletí v lidské společnosti, tak proč by se měl jenom nečinně dívat na to, jak by se pokusil krásné víle někdo podupat už tak poškozená křídla?

Líbilo se mu, jak rychle se dívka nejenom rozkoukala v chladné noci, ale i to, jak rychle dokázala najet na tu vlnu neplechy a vyzvídat, zda můžou skutečně něco provést. A aby pravdu řekl, Amarettovi se ta vidina velice pozdávala, možná až v trochu škodolibém hledisku. Škodil lidem, kteří si to zasloužili, docela často, tak proč by k tomu nemohl přizvat i Faye? Ale i obecně co se vyhazování z kopýtek týkalo, velice rád se mínil ujmout toho, že by ji zaškolil v tom, jak se po nocích bavit tak, aby toho sice člověk ráno okrajově (a s kocovinou usazenou v hlavě) litoval, ale aby mu to zároveň přineslo tu úžasnou euforii a prožitky, kterých se jednoduše a zkrátka nelituje.
Ale visela tu jedna docela zásadní otázka: co by asi tak mohlo vílu bavit? To byla otázka do pranice. Napadala ho spousta podniků, kam by ji mohl ve výsledku zavést na zkoušku, ale zároveň jí nechtěl tu noc zničit tím, že by vybral něco, co by ji snad vyděsilo nebo se jí znelíbilo. Vážil si toho, že do jeho rukou vkládá svou důvěru (sice by jí to nedoporučoval, ale byla to docela pocta, když už to skutečně udělala), takže to vážně nechtěl podělat. Zastavil se a začal klepat nohou o dláždění z kočičích hlav, zatímco uvažoval, co provést s načatou nocí. Cvaklo mu to docela brzy – vybavil si, jak Faye říkala něco o tom, že by ráda poznala i trochu podsvětí tohoto města. A i když se mu nelíbila vize toho, že by ji zatáhl do toho nejhoršího (rozhodně s ní neplánoval jít zabíjet koťátka pro zábavu, vážně ne), mohl to udělat v umírněné verzi a docela klidně… v rámci mezí. Rozpustile poskočil, až kolem něj zapršelo několik špetek zlatého prachu, a zablýsknul po ní úsměvem, než rozhodil ruce v lehkomyslném gestu. „Inu, Faye… zkoušela jsi někdy hrát karty?“ zapředl, spokojen sám se svým nápadem.

"Vážně oceňuji vaši vstřícnost, done a dono. Na takové lidi člověk nenarazí každý den. Myslím, že máme veliké štěstí, vzhledem k tomu, že jste první lidé, na které jsme zde narazili." Pronesla a úsměv na rtech se jí o něco rozšířil. Byla naprosto upřímně vděčná za to, jak se jich ujali, protože by zřejmě byli naprosto ztracení jak kvůli řeči, tak kvůli naprosté nevědomosti kde co je. Osud jim očividně slušně hrál do karet tím, že je svěřil do rukou těch dvou a nenechal je bloudit po Nescoře samotné, protože to by byla pro ně přímo katastrofa. Teď když o tom zpětně přemýšlela, si říkala, že udělat tak impulzivní náhodné rozhodnutí přeci jen nebylo nejmoudřejší s vidinou toho, jak to taky mohlo dopadnout. Naštěstí jim ale asi bohové přáli a v průšvih se to zatím neobrátilo.

María podrbal Milese za uchem a sladce se na něj usmála, protože stihl během té konverzaci usnout. "Vstávej Milesi, už jdeme" Pronesla zvedla se od stolu. "Už? Nemůžu spát ještě chvíli?" María na něj výmluvně pozvedla jedno obočí a Milese jen nespokojeně zamručel a líně se zvedl. Mathëo i s Apollem se taky zvedli a Mathëo už už chtěl tahat peníze a platit, ale Matthew byl rychlejší. Mathëo si povzdechl a usmál. "Příště, pokud někam půjdeme ale platím já, dobrá?" Působilo to spíše jako řečnická otázka než cokoliv jiného a s těmi slovy se také vydali směrem ven.

"Přijde mi, že carran a t'ealh nejsou zase tolik rozdílní. Jen u nás je to rozdělené do dvou těl a u vás do dvou form. Naše zvířata mají také nějakým způsobem odrážet nás." Pronesla, podrbala Milese za uchem a podívala se zpět na Aslaug s tím svým typickým úsměvem. "Mimochodem, i když to tak nevypadá, umím ocenit módu. Nerada nosím podpatky a podobné věci spíše kvůli praktičnosti. Svůj oděv jsem musela přizpůsobit lovu a útěkářství. Každopádně musím ocenit váš vkus. Je tak galantní a zároveň výrazný. Naprosto brilantní výběr." Dodala a přikývla na Matthewova slova. "Jistě. Myslím, že to je skvělý nápad. I když jsem naučena vykat téměř všem, věřím to u vás půjde snadněji. Pomohli jste nám opravdu moc a věřím vám." Na to Mathëo také přikývl. "Souhlasím. Pokud oba dva nemáte problém s tykáním, rád ho přijmu."

Musela se docela ostře zastydět, protože si velice rychle uvědomila, jak nevhodně její otázka musela vyznít. Samozřejmě, že věděla o té stinné stránce. Strávila mezi lidmi už dost času na to, aby podobné věci viděla na vlastní oči... Ne-li je okusila na svoji kůži jako takovou. Na druhou stranu ale Amaretta vnímala jako někoho, kdo byl pevný. Působil sebejistým dojmem, jako kdyby ho jen tak někdo nebo něco nepřeválcoval. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč k němu částečně vzhlížela a obdivovala ho - něco na něm zkrátka bylo, ta kombinace absolutně okouzlující osobnosti a šarmu, sebejisté vystupování a zvláštní forma světla, člověk se vedle něj zkrátka cítil dobře.
I přesto ale Faye nemohla z hlavy vyhnat tu myšlenku vyvolanou jejich rozhovorem. Jak se na něm podepisovaly podobné věci? Oba moc dobře věděli, že byla společnost vůči odlišnostem dost neúprosná a on byl nepochybně v hledáčku mnoha i kvůli jiným důvodům, protože se jednoduše nedal přehlédnout, ani kdyby se člověk snažil sebevíc. Na to byl až příliš výrazný a jiskrný, moc svůj. A krásný, což se mnohým do paměti často zarývalo podstatně víc než cokoliv jiného, nehledě na to, jak moc smutně ten fakt působil.

„Já vím, nemyslela jsem to... Tak. Omlouvám se,“ pípla poněkud provinile, než po něm loupla soucitným pohledem, doplněným o polovičatý úsměv. Chápala to, že se částečně rozohnil, protože to bylo dost osobní a tísnivé. A mohla se snažit jakkoliv, ale v určitých ohledech stejně měla oproti němu nepopiratelnou výhodu, protože to měla snazší se zapadnutím do masy. Nikdo po ní víceméně nic nechtěl, nebyla pod tak silným tlakem, pod jakým se nejspíše nacházel on.
„Nemusíš se omlouvat, to nic. Rozhodně máš pravdu, o tom se nedá pochybovat... Ale je to dost smutné. Bohužel se zdá, že společnost už je taková. A život jakbysmet.“

Noční La'Dorei žilo svým vlastním životem, díky čemuž na vílu s fialkovýma očima silně dýchala ta zvláštní atmosféra poměrně hustě osídleného přístavního města, jaká se ani v nejmenším nedala srovnávat se Stříbrným lesem. Byť měla ráda oba svoje předchozí domovy - ačkoliv Dračí skály počítala sotva napůl vzhledem k tomu, že tam strávila velice krátkou dobu a nikdy se tam pořádně nezabydlela - něco na tom místě bylo. Někdo by si jistě stěžoval na tamní výtržnictví kvůli námořnické (a mnohdy přímo pirátské) chásce, ale na to si Faye zvykla poměrně rychle. Prostě se snažila vyhýbat riskantním místům a hleděla si svého, jelikož právě to obvykle pomáhalo. Na druhou stranu toho ale o dané oblasti přeci jenom moc nevěděla, což pro ni znamenalo obrovské možnosti, když potkala Amaretta. Ten v mnoha ohledech působil vskutku velice světaznale... A ona si od toho večera nejen slibovala slušnou zábavu, ale už v současnosti věděla, že si to užívá. Bylo to opravdu velice příjemné setkání a ona si ho jako společníka i průvodce velice cenila.
„Karty? Ne, to nezkoušela. Tedy... Vlastně jednou. Nejsem si ale jistá, co přesně to bylo za hru, protože je to slušná řádka let,“ odpověděla mu zamyšleně. Chvíli přitom přemítala nad tím, jestli má pro podobnou aktivitu potřebné předpoklady, ale v důsledku jí na tom až tolik nesešlo. Ne v každé hře šlo o výhru, to už se naučila před nějakou dobou. A pokud by ji Amaretto byl ochotný něco naučit, proč ne? Znělo to dost dobře.
„Máš nějaký nápad? Vypadá to, že ano, však?“ Popíchla ho nevinně, než se jí na tváři objevil naprosto nadšený výraz s potutelným úsměvem. Fialové oči jí přitom doslova zářily nefalšovanou radostí, která by se bez jakéhokoliv přehánění dala přirovnat k výrazu dítěte při rozbalování vánočních dárků.

Cítil se být ve svém živlu, když se jejich situace začínala přechylovat ze zvláštního nejista do absolutního neznáma. Sice předem věděl, kam společně zamíří jejich kroky - ale nikdo z nich neměl tu moc odhadovat, co se mělo v nejbližší době stát. Jak znal svoji nepříjemnou zrzavou společnici, jistě si už dávno dělala zálusk na líbeznou Maríu. To se dalo dost dobře předpokládat na základě jejího vystupování, těch nenápadných pohledů a špinavé aury, co kolem sebe šířila se stejnou intenzitou jako parfém s vůní růží a ještě něčeho dalšího, co Matthewa pokaždé příšerně dráždilo díky citlivému čichu. Ta ženská byla naprosto nenapravitelná, když šlo o pěkné dívky. Někdo by mohl říct, že byla sukničkářka - a bohové, nebylo by to ani zdaleka daleko od pravdy. Aslaug byla pověstná záletnice a byť už byla vdaná snad stokrát, (alespoň tak to Matthewovi připadalo) nikdy neměla dost. Neustále lovila další a další krasavice, strávila s nimi nějaký čas a poté je odkopla, protože ji přestaly bavit. Nebo hůř... Ony se zbavily jí. V takových případech pak nebohý černý kocour musel chodit ještě dny a dny po chodbách některého z jejich domů a čichat ve vzduchu železitý zápach krve, který se z koberců dostával horko těžko. Už tolikrát navrhoval, aby si raději místo podobných věcí pořídili klasickou podlahu a vyhnuli se i zatracenému dřevu, jež tu zpropadenou tekutinu nasávalo podobně jako látka, ale královna byla naprosto neúprosná. Paličatá a umanutá.
I proto si Matthew musel v duchu poznamenat, aby jí nedovolil to celé zkazit. Ať už se chystala vrhnout na Maríu jako kudlanka nebo ne, on to nemínil nechat jen tak. Mohla si velice dobře nabrnknout i jakoukoliv jinou ženu ve městě, ale ne... Ona se zkrátka musela rozhodnout jít po sestře mladíka, s kterým se chtěl spřátelit. Za to jí plánoval uštědřit alespoň jedno zákeřné hryznutí do kotníku, ale s tím si musel ještě počkat.
V současnosti byla nutnost nějak šikovně promyslet jejich cestu a odklonit nevyhnutelnou katastrofu. Zatímco se všichni pěkně kolektivně sebrali a vyšli ven z krčmy, přičemž Matthew cítil na zádech upřený pohled tamního hostinského, co byl nepochybně rád, že konečně vypadli. Sotva se ocitli venku na poměrně prochladlém večerním vzduchu, zhluboka se nadechl a sjel očima okolí, než nasadil naprosto odzbrojující úsměv překypující šarmem a směle vykročil kupředu.

„Drahá dono Marío... Kéž byste jenom věděla,“ odvětil nakonec v odpověď na Maríin předchozí projev čiré vděčnosti. Pravda byla, že nenarazili na žádné dva dobroděje. Spíše naopak, kopali si tím vlastní hroby. Matthew sice neplánoval ani jednoho z nich zabít nebo mučit, ale Aslaug... Ta byla tak extrémně popudlivá, že existovala velice dobrá pravděpodobnost, že se časem ocitnou ve velice nepříjemné situaci zapáchající krví. Přesně tomu se chtěl vyhnout, protože si to ani jeden z nich nezasloužil - a bohové, co potom jejich drazí společníci. Jejich životy byly provázané, však by to v důsledku byla čtyřnásobná vražda, k čertu. Nemluvě o tom, jak milí oba byli...
„Done Milesi, mohu vás ujistit, že si budete moci odpočinout hned jakmile dorazíme domů. Není to daleko, nemusíte se bát.“
Aslaug po jeho boku pozvedla jedno obočí, když takhle slušně a uctivě oslovil Milese. Matthew protočil oči a drkl do ní loktem, takže částečně zavrávorala, ale velice rychle se jí podařilo chytit balanci a během vteřinky kráčela dál s nejvyšší elegancí, jaké bylo možné na vysokých podpatcích dosáhnout.
„A ano, to je pravda, Marío. Rozdíly mezi námi nejsou až tak velké, když na ně pohlíží zasvěcený - avšak někdo kdo není ani carran ani t'ealh by jistě tu základní odlišnost mezi našimi druhy považoval za velice hlubokou, ne-li přímo kritickou. Ve skutečnosti je to ale spíše otázka poněkud odlišného vývoje a stavu, než nějaký zásadní odchyl. Někteří starší šamani t'ealh dokonce věřili, že carran a t'ealh sdílejí schopnosti a dokáží navzájem to samé, co ten druhý, pokud jsou dostatečně silní a jejich magie odpovídá stavu jejich duše. Je to docela zajímavá myšlenka, ale ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by to doopravdy dokázal. Dokážete si to představit? Změnit se kompletně a splynout? Nebo se naopak rozdělit?“
Tu historku nadnesl víceméně nenuceně, ale když zakončoval svoje vyprávění a vyřkl tu myšlenku, tajemně se pousmál. On sám se o to nikdy nepokoušel, ale občas to ho to lákalo. Nedokázal o svojí kočičí části smýšlet jako o samostatném individuu, ale svoji lidskou část přeci jen trošku vyčleňoval. Především však toužil po spřízněné duši: a ta možnost se zdála být jedinou reálnou šancí, jak něčeho podobného doopravdy dosáhnout.


Cesta napříč tmou zalitým La'Dorei opravdu netrvala dlouho. Matthew tak trošku předpokládal, že bude v důsledku přeci jen lepší odvést oba hosty domů a dát jim možnost si odpočinout a nasát atmosféru Nescory z pohodlí, jelikož náhled z první ruky mohl zatím ještě počkat. Byť bylo město v noci nepochybně půvabnější - alespoň z pohledu kocoura rozhodně - snažil se uvažovat co možná nejlogičtěji a nepřihlížet tolik k tomu, co by udělal on nebo Aslaug. Oba žili nepochybně dosti odlišným stylem, než jejich noví přátelé. Bylo tedy záhodno jim dát šanci se připravit na opravdové prozkoumávání a poznávání, jelikož podobné aktivity skutečně vyžadovaly dost sil a energie.
Proto je Matthew nakonec zavedl až k relativně velkému domu na samém okraji města. Ten je uvítal kamenným obloukem na hranici, jež přecházel v železnou tepanou bránu. Do té líně strčil aby se otevřela a poté s typicky okázalým poukazujícím gestem počkal, až hosté prošli dovnitř.
Nezdolali ještě ani pečlivě udržovanou cestičku směrem ke vchodu, jež byla lemovaná okrasnými kameny a sytě rudými květinami různých druhů, když se otevřely dveře a v záři světla vycházejícího zevnitř se objevila mladá žena. Měla dlouhé blonďaté vlasy, jež jí v rozpuštěných a mírně zvlněných pramíncích nabírajících nejrůznější odstíny duhy splývaly téměř k pasu. To ale nebyla její nejvýraznější fyzická vlastnost: tou byla nádherná stříbřitá křídla vykukující zezadu.

„Cynthio,“ oslovil vílu ve dveřích s úsměvem na rtech, než došel až k ní a pohladil ji rukou v rukavici po paži, obracejíc se zpět na zbytek osazenstva, aby je představil.
„Drazí přátelé, tohle je Cynthia, moje učednice. Cynthio, tohle jsou don a dona Mathëo a María, společně s Apollem a Milesem. Potkali jsme se v krčmě, právě připluli z Vargenu.“
Víla nepatrně vykulila oči a nakonec se také pousmála, ustupujíc stranou, aby mohli všichni projít dovnitř. Když kolem ní prošla Aslaug, věnovala jí poměrně neohromený výraz, na což Cynthia reagovala absolutní ignorací - místo toho počkala až byli všichni uvnitř a nakonec zavřela dveře, sepnouc ruce za zády.
„Moc ráda vás poznávám,“ pronesla nakonec s nefalšovanou přátelskostí. „Smím vám něco nabídnout?“
Postávala ve vstupní hale, která byla na poměry ostatních domů jež Aslaug s Matthewem vlastnili docela malá, ale díky svojí kombinaci mezi dřevem a kamenem působila velice elegantně. Zvláště vzhledem k mnoha nádherným a většinou i rozkvetlým květinám, které byly rozeseté po celičkém domě.
Matthew pokývl Cynthie na poděkování a vydal se do obývacího pokoje, kde pokynul Mathëovi, Maríe i jejich věrným společníkům, aby si udělali pohodlí. Vzhledem ke dvěma velikým pohovkám potaženým jemnou černou látkou a dvěma křeslům to nebyl problém.

ři slovech kdy byste jenom věděla trochu nechápavě pozvedla obočí a podívala se na Mathëa. Ten byl však až moc zaujatý vším okolo na to, aby vůbec pořádně vnímal. Pak dokonce obrátil svou pozornost na Matthewa, přesněji tedy na jeho vlasy, a plácl tu snad nenáhodnější věc, co mohl. "Jak to, že jsou tvoje vlasy takové...Napuffnuté! Je to hrozně zajímavé, v dobrém slova smyslu." Zamumlal a na to jen María protočila očima. Ona totiž taky dokázala být střelená a dětinská, ale tuhle stránku si před ostatními lidmi nechávala pro sebe. Když byli mimo sídlo, a teď i mimo Vargen, tak se snažila působit alespoň trochu reprezentativně, vyspěle a slušně. Za to její bratr byl jako utržený ze řetězu, protože nevěděl co první zkoumat a pozorovat a na rozdíl od ní tím pádem působil mnohem více jako dítě v cukrárně. Ona tuhle stránku ukazovala jen a pouze před ním a před nikým jiným jí nedávala volný průchod. Ani na to moc po té cestě neměla energii nebo náladu. Za to on byl jak kdyby celou cestu prospal a teď by mohl být vzhůru ještě dva dny vkuse. Když pak Matthew oslovil Milese tak mile, tak mu María věnovala vlídný úsměv a pokývnutí hlavou na znamení vděku. No sám Miles, i když byl líný, udělal pár kroků navíc dopředu a líně se mu otřel o nohu na znamení vděku. "Ten je fajn. Chce mi dopřát odpočinek. Toho si necháme, že jo?" María se na to uchechtla a podívala se zpátky na Matthewa. "Líbíš se mu. To je dobře, protože většinou ho nikdo nezajímá a už vůbec nikomu takhle neprojevuje vděk." Pronesla, samozřejmě vynechávajíc tu část o tom, že by si ho chtěl nechat. Už takhle se musela skoro až stydět za Mathëa, natož pak aby se musela stydět za Milese. Pak se podívala na Aslaug zrovna když protočila očima a následně zavrávorala, když do ní Matthew drkrl. Neubránila se malému uchechtnutí, protože v tomhle ohledu jí ti dva trochu připomínali sourozenecké pošťuchování jí a Mathëa. "Jsi v pořádku?" Optala se jí a pak pokrčila rameny. "Když doma mluví Mathëo na Glácia nebo Óscura, naše koně, podobným způsobem, taky si říkám, že u toho vypadá pošetile a komicky, ale co je pravda, u spřízněných je to asi trochu jiné. Miles to vážně dokáže ocenit a svůj vděk nám dokáže vyjádřit dost očividně. Je skoro jako člověk, když se to vezme kolem a kolem." Pronesla a opět obrátila svou pozornost na Matthewa, ale než stihla něco vůbec říct, tak se toho chopil Mathëo. "Oddělit nebo splynout? Páni! To mě nikdy nenapadlo... Ale myslím, že zrovna mně to takhle vyhovuje. Ale je fakt, že měnit podobu jako t'ealh musí být třeba i něco zajímavější. Člověk má pak na výběr, jestli chce být zvíře nebo člověk." Pronesl zamyšleně. "Být lev musí být vážně zajímavé." Dodal a Apollo se na něj podíval tak trochu tázavě. "Jak kdy. Když jsme na návštěvě, musím spát na zemi a ty si hovíš na posteli." Zamručel nespokojeně, ale Mathëo to přešel bez jakékoliv reakce.

Už po cestě Mathëo tak zvědavě koukal po okolí a představoval si, jaké by asi bylo tam jen tak pobíhat a dělat kraviny, nebo se toulat ulicemi a navštěvovat různé podniky a krámky. Maríu to taky sice jaksi fascinovalo, ale rozhodně to na ní nebylo tak vidět jako na Mathëovi. Tedy až do chvíle, než došli do cíle. Byla blázen do architektur a už do zdobná brána ji jaksi fascinovala. Prohlížela si každý detail domu, před kterým se nacházela, když v tom ji z myšlenek vytrhlo tak, jak se otevřely dveře a v nich se objevila víla. Víla s oslňujícími křídly, které ji okamžitě trefily do očí. Když k ní došli, oba mírně kývli hlavou. "Také vás ráda poznávám." Pronesla María a v návaznosti na ni se hned přidal Mathëo. "Nápodobně." Pronesl a na otázku, jestli jim smí něco nabídnout, María zavrtěla hlavou. "Ne, děkuji. Já si nic nedám, ale velice si vážím vaší nabídky." Za to Mathëo nasadil takový trochu zamyšlený a zároveň šibalský výraz a María ho hned zpražila pohledem, který by se dal definovat jako čisté Mathëo, ne!. No on měl ale jiné plány. Naprosto odignoroval sestřin zabijácký pohled a přikývl. "No vlastně, měl bych jeden dotaz, pokud to tedy nebude nějaká komplikace... Máte smetanu?" Na to se vážně už neubránila protočení očí a tichému "Vážně?" Když pak ale vešli dovnitř, její výraz se okamžitě změnil. Naprosto ji to fascinovalo. Byla sice zvyklá na noblesu z jejich sídla, ale tohle bylo jiné. Bylo to malé, elegantní a útulné. Sídlo Reyésových bylo v tomhle odlišné. Všechno až přehnaně obrovské a prostorné převážně jen z leštěného kamene, hlavně mramoru a drahých kovů. Přišlo jí to přehnaně majestátní a zbytečné až skoro kýčovité. Za to tenhle dům měl své kouzlo a ona to už teď zbožňovala. "Páni, je to tu nádherné. Je to vskutku úchvatný styl." Když vešli do obývacího pokoje, tak se její úžas posunul ještě na vyšší laťku a chvíli vše kolem tiše sledovala, než se spolu s Mathëem posadili na pohovku. Miles se skácel kam přišel na zem a vypadal, že se plánuje vrátit k spánku, ale Apollo si to namířil přímo k pohovce. Mathëo před něj dal ruku a káravě se na něj podíval. "Kam se hrneš brachu, vždyť jim to poškrábeš." Pronesl a podrbal ho. "Tebe za chvíli poškrábu." zamručel a nespokojeně se natáhl na zem před Mathëovi nohy. "No co. Si až moc přerostlá kočka. Na klín se mi nevejdeš." Dodal Mathëo a uchechtl se.

„Budu to brát jako kompliment,“ poušklíbl se pobaveně na Mathëa, než zmírnil svůj výraz v čistě přátelský a vlídný a nepatrně přivřel oči, které mu v šeru jemně zářily.
„Možná je to další ze znaků t'ealh? Mám jich víc, než náš druh mívá. Vzhledem k mojí srsti v kočičí podobě by se to tak nejspíše vysvětlit dalo, kdo ví?“

Luna k nim byla evidentně milostivá, protože Aslaug neztropila žádnou scénu. Matthew věděl svoje - nechtěla ohrozit svůj možný úlovek a Maríina vlídnost na ni evidentně působila jako konejšivý balzám, protože se podstatně zklidnila oproti svojí obvyklé prchlivosti. Ne, že by se jí snad divil. Ta dívka byla nepochybně půvabná, velice okouzlující a zajímavá, takže pokud by snad měl on být porotcem, asi by zrzku za její vkus pochválil. Na druhou stranu se ale podstatně více obával důsledků toho zájmu, jelikož nebohá cizinka nejspíš vůbec netušila, do čeho se dost možná dostala. Tím, že byla k té rudé náně takhle milá, si víceméně podepsala ortel: Aslaug by ji nejradši sežrala zaživa, než aby riskovala, že ji nebude moct mít. Neuvažovala o lidech jako o živých bytostech, brala je spíš jako trofeje nebo majetek. A María se zdála evidentně být dokonalým korunním klenotem pro její zvrácenou sbírku.
To ale ještě netušila, že jí cestu překříží černý kocour. A jak už se tradovalo... Pokud někomu přes cestu přeběhne černá kočka, nosí to pekelnou smůlu. Matthew velice rád běhal lidem přes cestu. Nejraději po nocích nebo přímo za úplňku, aby to mělo co nejsilnější efekt, protože ho bavilo pokoušet a škádlit lidskou pověrčivost. Aslaug na takové věci sice nevěřila, ale to mu v žádném případě nekladlo překážku: prostě mínil Maríu ochránit před jejími nenechavými prackami a dát pro jistotu pozor i na Mathëa a jejich ctěné přátele Milese a Apolla. Cítil se být zodpovědný za jejich blaho, nemohl přeci dopustit, aby se jim něco stalo. Ne, on byl jejich novým patronem. Alespoň dočasně.

„Ach, to jsem poctěn. Je pěkné setkat se s někým takovým a smět projevit jistou vlídnost... Konec konců, my dva si nejsme až tak cizí, však? Naše kořeny pramení ze stejného jádra, takže to naprosto chápu. A ty sympatie jsou pochopitelně oboustranné,“ odpověděl s nepatrným náznakem pobavení Maríe, než se obrátil na Milese.
„Ano, ano. Jsem. Jenom drahý MATHIAS je příšerné nemehlo.“ Matthew se po Aslaug obrátil s takovou rychlostí, že se zarazila na místě a opět zavrávorala. Bezmyšlenkovitě zdvihl ukazováček a pohrozil jí, takže se mu zorničky zúžily na absolutní minimum a on tiše zasyčel jako typická kočka, stahujíc ruku a dávajíc se do svižnějšího kroku, pokračujíc napřed v evidentním rozhořčení.
„Popudlivý kocour,“ zavrtěla Aslaug hlavou s tichým povzdychnutím, než věnovala napůl omluvný a napůl soucitný úsměv jak Maríe, tak Mathëovi.

V době, kdy dorazili domů už se Matthew jakž takž uklidnil, ale stále byl dost rozladěný. Kdyby snad byl ve svojí zvířecí podobě, měl by pořádně naježenou srst, ale taková věc se na jeho lidském já prakticky neprojevovala... Pokud člověk pominul očividný důkaz v jeho očích, které měly stále značně zúžené zorničky.
Po posazení se v obývacím pokoji měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, když María tak vlídně a slušně odpověděla a její bratr se na přímo zeptal na zpropadenou smetanu. Samozřejmě, že ji měli. Jak jinak, když v domě žil kocour? A Matthew byl velice ochotný se o ni se svými hosty podělit, byť by to od něj nejspíš nikdo nečekal.

„Ano, máme smetanu. Cynthio... Kdybys byla tak laskavá.“ Požádal vílu, která jen pokývla hlavou a s mírně pobaveným úsměvem zmizela do kuchyně, aby jim tu lahodnou tekutinu donesla.
Mezitím Matthew vyslechl konverzaci mezi Apollem a Mathëëm, která mu vnukla poněkud troufalý a šílený nápad... Nápad, jež s absolutní nutností musel uskutečnit.
Zatímco se Aslaug nenápadně posadila vedle Maríi (jak předvídatelné), sám Matthew se zvedl ze svého místa a přeměnil se, načež s absolutně nevinným kočičím kukučem skočil Mathëovi na klín a stočil podél svého těla huňatý ocas, upírajíc na něj oči.
„Mňau?“ Pronesl ryze lidským stylem v náznaku vtipu, aby odlehčil situaci. „Nemohl jsem si pomoct, omlouvám se.“

"No tak pokud máš i v kočičí podobě takovou načechranou srst, tak mi tvá druhá forma přijde ještě o to více fascinující." Pronesl Mathëo, ale to na něj přísný pohled Miles a nespokojeně zamrskal ocasem. "Ty máš Apolla. Ten ti jako kočka musí stačit. Tohohle jsem si zamluvil já." zamručel nespokojeně, ale nakonec se líně vrátil k Maríe. Mathëo se ušklíbl a protočil očima. "Žárlivej. jedno koťátko jako druhé." Pronesl a vrhl šibalský úšklebek po své sestře. Ta na to jen nezaujatě pozvedla jedno obočí a pokračovala dál. Když pak Aslaug zmínila zjevně jeho pravé jméno, Mathëo se zarazil a tiše přihlížel, protože sám věděl, jak tohle dokázala hnout s nervy a jednoho nakopnout, aniž by byl agresivní člověk. María byla chvíli také mlčela, ale pak se neubránila drobnému uchechtnutí, v momentě, kdy už Matthew vyrazil rázným krokem vpřed. "Koukám kocour jako kocour..." Vrátila okamžitě Mathëovi to jeho drobné rýpnutí, ale očividně nebyla hotová, protože ta jeho rozjívenost byla důvodem, proč do něj ještě trošku kopnout, sama o sobě, jelikož ji to už začínalo trochu štvát. "...Matthëíos jako Mathias." Dodala, což sám Mathëo úplně nečekal. Chvíli překvapeně koukal, než se podíval dotčeně, dlaní ruky Maríe přehodil kapuci přes hlavu, takže jí nalítala většina vlasů do obličeje a zároveň jí tím věnoval takový jemný sourozenecký pohlavek a společně s Apollem po vzoru Matthewa odkráčel trochu vpřed. María se ušklíbla, stáhla si kapuci zpátky z hlavy a alespoň zhruba si upravila vlasy. "Kocouři." Pronesla prostě a pokrčila rameny. "Nevím jak Matthew, ale Mathëo jistě vychladne, než vůbec dorazíme na místo."

A taky měla pravdu. Na místě, v pohodlí obýváku byl už, jakoby se nic nestalo. "Vážně? Páni, díky moc. Myslím, že jsem si tu smetanu zamiloval." Pronesl, načež se María trochu ušklíbla. "Kdyby byl na obtíž, stačí říct." Pronesl a Mathëo jen protočil očima. "Nejsem dítě, Mary." Oponoval jí, ale tím si akorát sám naběhl. "Vážně? No já jen, že se tak docela chováš." Pronesla a opět se uchechtla. Než ale mohl cokoliv Mathëo říct, už se k ním na pohovce přidali Aslaug a Matthew. Ale hlavně se Matthew přidal v té snad nejdramatičtější podobě, jaké jen mohl. V kocouří formě mu to totiž skočil přímo na klín a promluvil na něj. Chvíli tak trochu překvapeně koukal, než se doširoka usmál a zavrtěl hlavou. "Vůbec to nevadí. Ba naopak. Ta kočičí podoba je vážně fascinující." Pronesl a automaticky ho pohladil po huňatém kožichu, než se zarazil. "Pardon... To já tak nějak automaticky, nevadí to?" Zeptal se a podíval se na Maríu, která vypadalo, jako by každou chvílí měla vyprsknout smíchy.

Pokušení se vychloubat v něm začalo dosahovat až závratných výšin, ale s až bolestivou jasností si přitom uvědomoval, že na to nebyla vhodná chvíle. Mínil se přeměnit, to ano. Ale ne hned, protože po cestě to bylo docela dost riskantní. Museli by se zastavovat a poté se uvnitř znovu přeměňovat nazpět... To by mu za to nestálo, prostě se rozhodl pěkně počkat. Trpělivě vyčkat na tu správnou, perfektní chvíli a situaci.

A ta chvíle nastala přesně v moment, kdy se ocitli v domě v obývacím pokoji. Nastalá situace Matthewa doslova pobízela k tomu, aby to riskl a zkusil, takže Mathëovi drze vyskočil na klín a nasadil svůj rozkošný kočičí kukuč, dávajíc na obdiv nejen svoje roztomilé pacinky, ale také huňatou černou srst. Aslaug si z něj kvůli tomu mnohdy dělala legraci a dobírala si ho, že vypadal jako černá chlupatá koule - ale to nebyla pravda. Měl sice srst poměrně hustou a delší chlupy, takže působil trošku huňatě, ale do koule měl daleko. Naštěstí.

„Drahá Marío, já ten zájem o smetanu musím doopravdy uvítat. Je vskutku milé mít společníka, co sdílí podobný vkus,“ obrátil hlavu krátce směrem Maríe, než pohlédl do očí Mathëovi a začal příst.
„Vůbec nevadí. Jsem jenom rád.“ Neřekl na plnou pusu, že si k němu přišel jako správná kočka pro nějaké to pomazlení, ale dost možná to na něm bylo vidět, protože mu spokojenost doslova sršela z mírně přivřených očí.
„Pozor, škrábe.“ Varovala Mathëa Aslaug, která seděla vedle Maríi a poněkud nevěřícně zavrtěla hlavou v reakci na to, jak se kocour nasáčkoval k jednomu z jejich nových přátel a hostů.
Mezitím se také vrátila Cynthia, která nesla dvě sklenice tvarem odpovídající na whiskey - a v druhé ruce skleněnou karafu se smetanou. Ani na vteřinku se nepozastavila nad děním v místnosti, místo toho jen odložila karafu na stolek vprostřed a nalila do obou sklenic smetanu, než jednu z jich podala Mathëovi a věnovala mu vlídný úsměv.
„Mám radši přinést misku?“ Zeptala se poté Matthewa, který k ní pomaličku otočil hlavu a mírně s ní zavrtěl, takže se jen tiše uchechtla a opět zmizela do vedlejší místnosti, aby jim dopřála prostor a klid.
„Máte vlastně představu, jak dlouho se tu chcete zdržet? Myslím v Nescoře obecně?“ Zeptala se Aslaug, než zvídavě upřela svoje šedé oči nejdříve na Mathëa a poté na Maríu.
„Ne, že bych vás chtěla strašit, ale... Naše současná situace v království není zrovna nejlepší. Král je na pokraji skonu, válka s draky ve středu kontinentu je na spadnutí a lidé jsou opravdu neklidní. Za normálních okolností je tu nádherně, pokud člověk pomine zimu, protože tu nemá každý rád, ale teď... Bude nejlepší, když budete opravdu opatrní. Hraje se tu teď velice, ale velice nebezpečná hra. A bohužel nejen mezi šlechtici, ale dokonce i mezi zbytkem společnosti. Jeden nikdy neví, co se stane příště.“
Matthew si tiše povzdychl a protáhl se, než líně zavlněl svým huňatým ocasem ve vzduchu.
„To je pravda, ale až tolik bych to nedramatizoval. Draci nejeví zájem o maření životů lidí dál na jihu a naši přátelé jsou velice dobře schopní se o sebe postarat, drahá Aslaug. Ne všichni vězí v tak prekérní situaci jako tvoje nešťastná rodina.“

"S čistě etické stránky se teď zdržím dalšího komentáře ke smetaně." Pronesla ale Mathëovi věnovala úšklebek, který mluvil očividně sám ze sebe, aniž by cokoliv řekla. "Co na mě tak koukáš? Zkusila si to snad? Ne. Tak nám do toho nemluv a to ani těmihle pohledy a úšklebky. Je to fakt dobrý." Opáčil okamžitě trochu uraženě Mathëo a založil si ruce na hrudi. "Neumíš docenit hodnou kvalitu, sestro. Zůstaň u toho své ohraného vína, já od teď preferuji smetanu, drahá." Zamručel a nepatrně si uraženě odfrkl. María se neubránila dalšímu pobavenému úšklebku a zakroucení hlavou, než pokrčila rameny. "Však já nic neříkám, bratře. Já jsem celou dobu naprosto potichu. To jak si přebereš moji neverbální komunikaci je jen a pouze na tobě." Pronesla neurčitě a rozesmála se, protože jí Mathëovi impulzivní reakce přišly samozřejmě náramně zábavné a rozkošné. Neustále ho měla nutkání provokovat, protože se nikdy nepoučil a nadále jí nahrával svými reakcemi, které ji v tom jen podporovaly.
Mathëo pak jen přikývl bez dalších slov a opět se začal věnovat hlazení Matthewova huňatého kožichu. "Prosím vás, když zatne omylem Apollo drápy, tak to fakt bolí.Myslím, že tohle vydržím naprosto bez problémů. Rozhodně to za to stojí, no ne?" Pronesl s úsměvem a začal Matthewa drbat za ouškem. "Myslím, že to je vážně velikostně markantní rozdíl." Pronesl, vzal si od Cynthiy sklenku smetany a věnoval jí vlídný úsměv. "Děkuji vám mockrát." Pronesl a upil ze sklenice, než ji odložil na stolek, sundal si rukavice otřel si hřbetem ruky rty. Na to stihla ještě María věnovat Cynthie omluvný pohled za svého bratra a trochu si povzdechla. "Děláš ostudu Mathy." Zamumlala nespokojeně, načež na ní Mathëo pozvedl jedno obočí a potichu zamručel. "Co prosím? Alespoň nechodím oblečený jak v kosatce od plachetnice." Pronesl opět uraženě a María se opět musela ušklíbnout. "No ne že by si tak doma nechodil, že?" Doplnila ho a uchechtla se. "No právě. Doma." Oponoval jí dotčeně Mathëo, při čemž dál hladil Matthewa, snad i proto, aby se trochu uklidnil. "Nech toho, prosím tebe. Pokud bychom se hádali stejně bys nevyhrál. Mimo to nechci tropit scény, ano? Buď hodné lvíče a chvilinku buď potichu, dobrá?" Pronesla, ale to už Mathëo zíral naštvaně bez jediného slova před sebe a naprosto ji ignoroval.

"No jak se to vezme." Plynule navázala na Aslaug, aniž by se nějak pozastavovala nad jejím uraženým bráškou."Nevíme, jestli se vůbec domů chceme vracet, ale také nevíme, jak se nám tu bude dařit. Pokud by nám osud a podmínky přáli, je tu i ta možnost, že bychom si našli do budoucna bydlení a zůstali tu, ale na takové předvídání je brzy. Také jsme přemýšleli nad cestováním, ale do toho se mně osobně moc nechce.Mimo to tu je samozřejmě šance, že se normálně vrátíme do Vargenu, ale kdo ví. Já za sebe si myslím, že se domů nevrátím. Buď zůstanu v Nescoře nebo se vrátím do Vargenu, ale ne vyloženě domů. No hádám, že Mathëo stejně, pokud se nebude nadále urážet jako malé dítě, že ano?" Pronesla s úšklebkem, ale Mathëo neodpověděl a dál hladil Matthew. "Každopádně s tou situací tady si zatím hlavu nelámeme. Buď to půjde nebo to nepůjde. Prostě to tu zkusíme a uvidíme. Jednoduché."

Nebyl si ani trošku jistý, zda Maríin přístup ke smetaně byl vyvolaný tou neurčitou sourozeneckou rivalitou nebo něčím odlišným - v každém případě z toho nebyl ale příliš nadšený, neboť smetana byla absolutní špičkou mezi delikatesami. Božská mana, ambrosie, nejlepší nápoj na světě, nic smetanu zkrátka nemohlo předčit. Na druhou stranu, ten názor měl i svá pozitiva. Mezi ně se řadil především fakt, že pokud María shledávala smetanu méně dobrou, než on s Mathëem, alespoň zbývalo víc pro ně... A to se rozhodně počítalo, však? Člověk se přeci jenom musel snažit o soustředění se na světlejší stránky, jakých sice bývalo vcelku poskrovnu, ale o to výraznější poté byly. Přesně tím způsobem se pokoušel uvažovat i Matthew, jinak by ho totiž síla i tíha všech negativ absolutně zruinovala, jelikož se celý jeho život víceméně utápěl ve stínech.
Naslouchat těm dvěma, zatímco se hašteřili jako párek ranních ptáčat ve švitořivém souboji, mu přišlo svým způsobem k popukání. On sám neznal ten pocit, jelikož sourozence neměl - ale díky Aslaug mu byla dodána šance okusit alespoň něco trošku podobného, díky čemuž by mu v lidské podobě okamžitě začaly cukat koutky, jak by měl co dělat, aby zarazil nadcházející smích.

„Musím dona Mathëa značně pochválit za tak delikátní volbu,“ přitakal s naprosto nedbalou elegancí, jež se ani v nejmenším nevytrácela nehledě na to, že se zrovna nacházel ve svojí kočičí podobě a dokonce i na mladíkově klínu, stočený do klubíčka jako jeden velký černý chuchvalec. Tiše přitom předl jako kolovrátek, vydávajíc jemné vrnění, jímž dával najevo svoji sladkou spokojenost - dostalo se mu totiž přesně toho, po čem tolik toužil. Vysněné pozornosti a pomazlení, o jakém básnila snad každá zdomácnělá kočka. Matthew sice nebyl pohovkový kocour, neboť i navzdory svojí přítulnosti setrvával velice aktivní a nehledě na mnoho prospaných hodin i dost běhal venku a prováděl další kočičiny, ale ten příjemný pocit něčí dlaně zabořené v hebkém kožichu... Těžko jej s něčím srovnávat.
„Samozřejmě respektuji i vaši volbu, drahá dono Marío. Avšak... Smetana je stále vítězem mého srdce. Vaše pošťuchování je mimochodem opravdu zvláštní, ale svým způsobem hezké. I když jeden do druhého čas od času šťouchnete, je znát, jak moc blízcí si jste. Musím říct, že tenhle typ vztahu upřímně obdivuji - vaše oddanost jeden druhému je opravdu úžasná. A to kočkování se dobře poslouchá, o tom žádná. Bez urážky, moji drazí.“
Dalo by se říct, že byl v jistých ohledech ten typ člověka, jehož druzí popisovali jako „co na mysli, to na jazyku“ - a byla to pravda. V některých případech byl naprosto bezprostředně upřímný, podával lidem pravdu a nesnažil se ji zaobalovat a přikrášlovat, tak jako to dělávala Aslaug. Ne, Matthew byl vesměs velice upřímný, byť měl sklony k tutlání si svých tajemství a názorů, pokud šlo o něco většího. V případě sourozenců se jednalo ale pouze o naprosto nefalšovanou fascinaci a obdiv vůči jejich vztahu a poutu. Nejen, že byli navzájem vázaní ke svým spřízněným duším v podobě Apolla a Milese, oni sami navzájem představovali ještě další dvě spřízněné duše, alespoň takhle to kocourovi připadalo. Svým způsobem záviděl a toužil mít něco takového i pro sebe, ale věděl, že to nebylo možné - proto si jen zkrátka užíval Mathëovu společnost i pozornost a spokojeně dál vrněl.

„Jakkoliv to chápu, myslím, že není úplně od věci si to trošku hlouběji rozmyslet a pokusit se soustředit i na praktickou stránku věcí...“ Nadnesla Aslaug svým překvapivě klidným a velice rozvážným hlasem, jelikož nehledě na svůj vzhled byla stále nejenom dosti vnímavá, ale především přemýšlivá. Vynikala v řešení nejrůznějších problémů a spolehlivě si vždy dokázala najít nějakou cestičku nebo způsob, jak dosáhnout svého - nejspíš to měla v rodině, jelikož dle vyprávění Maude byli Killianovci poměrně známí pro svoji vychytralost. Přesně z toho důvodu Matthew rusovlásku také nenechal pokračovat v jejím jistě fascinujícím a rozvinutém proslovu, jelikož se obával možných důsledků.
„Ať už se vaše situace vyvine jakkoliv, budeme velice rádi po vašem boku jako přátelé a spojenci. Nabídnutá pomoc trvá - nehledě na vaše budoucí rozhodnutí bychom vám velice rádi poskytli jakoukoliv formu pomoci, jakou byste snad mohli potřebovat nebo uvítat. Nenecháme vás v tom samotné, přátelé.“
Spokojeně zavrněl nad tím, že se mu podařilo Aslaug utnout a nestihla provést svůj slovní útok, jímž by nepochybně cílila právě na Maríu. Nemohl dopustit, aby k ní vztáhla svoje hrabivé prsty, všechno by tím zničila. Zrzka se ale evidentně nemínila jen tak vzdávat, jelikož nepatrně přivřela oči a on doslova cítil, jak její aura ztmavla o dobrých několik odstínů.
„Ano, přesně tak. Rádi bychom vám pomohli,“ pokývla nakonec hlavou, načež věnovala dokonale vlídný úsměv Maríe a uvolnila poněkud podmračený výraz v očích, jež svým odstínem v danou chvíli působily opravdu stejně šedě, jako zdi pověstného hradu v Narrigenu.
„Tak jako tak, Nescora je v současnosti sice v nepříliš dobrém rozpoložení, ale i tak má mnoho co nabídnout. Pokud byste se přeci jen rozhodli cestovat nebo jen prozkoumat okolí, mohli bychom vám ukázat pár zajímavých nebo pěkných míst a doprovodit vás, pokud byste měli zájem.“ Dodala ještě nakonec, než sjela svýma pobledlýma očima z Maríi na Mathëa, nepříliš nadšená vší tou pozorností, jež věnoval Matthewovi.