Město La'Dorei

To bylo matoucí. Jaká chtěla být? Neměla sebemenší tušení, svoboda byla sice úžasná, ale příliš mnoho množností vyvolávalo velice těžké rozhodování. Možná, že to ale brala ze špatného konce, nejspíš vlastně ani nebylo nad čím se rozhodovat. Pokud měla být sama sebou, nemusela nad tím nijak přemýšlet. Prostě by jenom... Byla. Žádné složité přemítání nad odpovědmi, výrazy i vystupováním, bylo by to sice trošku impulzivní, ale konečně upřímné a přirozené, což byla zatraceně osvěžující změna.
Popravdě řečeno ji hrozně unavovalo, jak musela pořád hrát jednu nebo druhou roli - moct ze sebe shodit plášť pochybností a lží bylo něco, co vlastně po celé ty roky potřebovala a toužila po tom, ale nikdy se neodvažovala připouštět šanci, že by se to snad kdy mohlo stát skutečností. Ale opak byl pravdou, ono se to stalo. Došlo na to, což znamenalo, že ji bohové nejspíš přeci jen pozorovali a rozhodli se ji obdařit zábleskem světla, teplem slunce a vlahou společností. Byla šťastná, skutečně. Tak, jak jí to jen okolnosti dovolovaly.

„Dobře, prostě... To nechám být. Nebudu nic předstírat,“ odpověděla nakonec a nepatrně se pousmála. Bylo to svým způsobem trošku ironické, protože dost možná zapomněla, co je vlastně zač. Z té dívenky, co se proháněla po lukách a hájích, hrála si s bratrem a objevovala krásy přírody, zatímco snila o dobrodružství... Už moc nezbylo. Přišla o svoje iluze i naděje, vzdala sny, co ji předtím pokaždé přiměly zavřít oči a otevírat srdce bohům, aby jí je mohli splnit. Ne, taková už nebyla. Ale možná by zase mohla být, kdo ví. Nedalo se říct, že by po ničem netoužila.
„Nejsem si jistá, jestli ti můžu dát uspokojivou a jasnou odpověď, protože... Ta svoboda a volnost jsou poněkud matoucí. Budu ráda na lodi, protože jsem na to zvyklá a nevadí mi snad žádná práce, ačkoliv se nedá říct, že bych snad nějakou vyloženě preferovala. A co se toho, kam bych se chtěla podívat, týče... To se mi už myslím částečně splnilo. Toužila jsem se vrátit zpět na rodný kontinent, takže pokud bych měla říct, kam bych se chtěla podívat... Asi bych si chtěla Nescoru nějak prohlédnout, protože jsem toho z ní moc neviděla. Opustila jsem ji ještě jako dítě a znám sotva kousíček severu, takže tohle by bylo moc hezké. Moct poznat svoji domovinu, chápeš. Předtím už jsem byla na cestách a znám Vargen a přilehlá moře, ale Nescoru ne.“
Byla ráda, že byla Foie ochotná oplatit jí laskavost a také o sobě něco prozradit. Astrid byla popravdě řečeno zatraceně zvědavé stvoření a když se jí naskytla možnost nahlédnout alespoň trošku do světa někoho tak zajímavého a zvláštního jako byla její nová přítelkyně, nemohla té příležitosti jednoduše říct ne. Byla by sama proti sobě, její zvídavost toužila po ukojení a ona měla na jazyku hned několik otázek, ale myšlenky jí plynuly natolik rychle, že v hlavě měla přílišný zmatek. Těžko se soustředila.
„To rozhodně zní fér, děkuju. Takže... Tohle mě zajímá asi ze všeho nejvíc, tak snad to nebude moct netaktní, když tak se omlouvám,“ pronesla a provinile se kousla do rtu. „Jak ses dostala k pirátství? Evidentně je tvůj život provázaný s moři, ale k podobnému řemeslu se obvykle člověk dostane za nějakých okolností. Nevadí, že se tě na to ptám? Hádám, že jak nejsem s lidmi zvyklá mluvit otevřeně a upřímně, nejspíš ze mě bude celkem necitelné hovado.“

Pousmála se sama pro sebe, když jí byla položena právě tato otázka. Čekala ji, ne že ne. Co si budeme, k tomu, co dělala, se nedostal každý debil, takže bylo jisté, že to Astrid bude zajímat. A nebylo to žádné tajemství, naopak, poté, co se Foiette smířila s tím, jak hořká ironie to byla, jí to začalo připadat víc jako veselá historka. Přijala, že už to prostě nijak nezmění, a brala to s humorem. Ne, že by snad měla na vybranou. Proto si jednoduše znovu narazila trojstranný klobouk na hlavu a protáhla si záda, až jí v nich děsivě zakřupalo, než se dala konečně do vyprávění.

„Narodila jsem se mimo Nescoru, pro začátek. Svoje vlastní rodiče jsem nepotkala, ale hádám, že to nejsem ani zdaleka sama – a popravdě? Nějak mě to netrápí. Nemůže ti chybět něco, co jsi nikdy neměla, že ano?“ pokrčila rameny. „Vychovávali mě lidé – tedy, dalo by se říct. Pamatuju si jenom to, že mě jednou vzali do města – a tam jsem se prostě ztratila. Desetileté dítě v davu, zvědavé a vlezlé – znáš to. Prostě jsem strkala nos, kam se mi zachtělo. A když mě něco zaujalo? Šla jsem to zkoumat. A zaujala mě supina lidí. Hlavně pak jeden z nich – černé vlasy, trojrohák, oděv, který se k městu vůbec nehodil. Räley. To, jak vypadá, prostě vždycky pozornost přitáhne. Šla jsem za nimi, snažila se být nenápadná. Následovala jsem je až na loď a poprvé se dostala na palubu Fantoma úsvitu – tehdy měl ještě jiné jméno, ale to mám v mlze. Přejmenovali ho koneckonců tak rok na to. Každopádně, skryla jsem se v podpalubí u zásob jídla a vyčerpáním tam usnula. Probudilo mě až překvapené křičení kuchaře, který zjistil, že mají na palubě nevítaného pasažéra. To už ale byl Fantom daleko od břehů a nikdo z nich neměl žaludek na to, aby hodili malou holku žralokům… nebo ji vystrčili na další zastávce do ulic. Tak jsem s nimi prostě zůstala. Teď to bude osm let, tuším,“ pousmála se a zběsile se nadechovala, jelikož ze sebe to všechno chrlila div že ne na jeden nádech, což nebylo úplně snadné.
„Zvykala jsem si na lodi, naučila se posádku brát jako svoji rodinu. Räley je pro mě prakticky otec. Zastávám roli diplomata – koneckonců, kdo by odolal, když na něj holka s růžovými vlasy udělá smutná očka? – a částečně navigátora nebo hlídače. A když před rokem a půl zemřel při bouři Laas, náš první důstojník, ta role připadla na mě,“ dodala ještě, už o něco klidněji a pomaleji. Už docela dlouho tenhle příběh nikomu nevyprávěla. Byl předmětem veselí, když na lodi přibyl další člen posádky, protože ukazoval, že k tomuhle řemeslu se člověk může dostat spoustou cest, ale od posledního nováčka to byly měsíce. Až teď přibyla Astrid – pokud se tedy rozhodně na palubě zůstat. V což dost doufala.

Pokračovaly dál, Foiette si automaticky pohrávala se šperkem na krku, v němž se blýskalo vyryté maličké souhvězdí. Byla to památka na otce – ten, který jí předal dominantnější krev t’ealh, která jí uměla být dost nápomocná. Když se nad tím zamyslela, po matce měla pravděpodobně jenom to, že její zvířátko bylo vodním tvorem – ale i kdyby se snažila sebevíc, víc z původu a krve yialadri ze sebe vymáčknout nedokázala. Nedokázala se proměnit, potřebovala se při potápění pod vodou v lidské podobě čas od času nadechovat nad hladinou (vydržela sice déle než člověk, s klidem dala i deset minut, ale ve výsledku se vždycky musela vrátit zpátky nahoru nebo se proměnit). Ne, že by jí to scházelo, pořád byla víc obdařená než lidé, kterými byla obklopená většinu času, ale zkrátka to poukazovalo na to, kdo tady měl silnější vliv.
„Takže, Astrid,“ nakousla znovu, jelikož odpověď tedy za ní a měla nárok vybrat žlutovlásce další otázku. „Ta sranda s dračí podobou… to byla jednorázová akce, anebo to dokážeš normálně? Jakože měnit se mezi třemi podobami tak lehce, jako jsi to udělala s ptáčkem?“

Nebyla si jistá, jestli s ní souhlasila. Mohlo člověku chybět něco, co nepoznal? Podle ní ano. Viděla to na ostatních otrocích, kteří se už do otroctví narodili. Téměř všichni dychtili po svobodě, ačkoliv pořádně netušili, co by to pro ně obnášelo. Nikdy jim to nebránilo v tom, aby o ní alespoň snili, utvářeli si svoje vlastní představy a naděje... Dodávalo jim to pomyslná křídla, jež nadnášela jejich zmučené duše. A to bylo něco, co je mnohdy drželo nad vodou, když se se svými strhanými těly choulili v klubíčku na zemi někde v malé kleci jako chovná zvířata.

„To od tebe bylo nesmírně odvážné, odtrhnout se od nich a jít za tím, co chytlo tvoji pozornost. Jsem ale skutečně ráda, že to nakonec dopadlo takhle, že tě... Nevyhodili nebo tak něco. Je dobře, že si v posádce nakonec našla rodinu a v řemeslu zalíbení. Věřím, že jako diplomatka jsi nepřekonatelná,“ pousmála se na ni nepatrně. Měla pravdu. Kdo by u všech bohů dokázal odolat těm očím? Byla hezká, uměla to se slovy a celkově působila nesmírně charismaticky, takže se na tu roli skutečně perfektně hodila. Jejich kapitán rozhodně nepřehmátl, když jí tu roli dosadil. Astrid ale nepochybovala ani o jejích ostatních schopnostech, protože viděla dost na to, aby mohla s klidem říct, že byla ve svém řemesle rozhodně dobrá.

Ta otázka ji neměla zaskočit, protože by se na to rozhodně sama zeptala, kdyby nebyla ve svojí kůži, ale stejně ji to zastihlo poněkud nepřipravenou. Neměla na to vlastně žádnou pořádnou odpověď: ačkoliv možná ano. Možná. Její přeměny byly poměrně žahavé a chaotické téma, ale nebylo to tak, že by se o tom bavit nechtěla. Spíš ohledně toho měla v hlavě celkem solidní zmatek a nebyla si úplně přesně jistá, jak svoji odpověď zformulovat, aby to neznělo hloupě.
„No... Nemůžu říct, že bych to nějak zvlášť ovládala. Je to pro mě celkem nepřirozené a nejsem s tou podobou sžitá, nevyužívám ji. Asi bych měla, to ano, ale... Já nevím. Mám pocit, že jsem dračí krve zdědila jen absolutní minimum a jsem příliš slabá na to, abych mohla vládnout tím, co mi bylo dáno do vínku. Přeměnit se do ptačí podoby jde celkem snadno, protože je to něco, na co jsem zvyklá, ale ta dračí... Jde to ztěžka, obvykle jen při velkém vypětí. A vždycky to na mě zanechá notnou dávku úzkosti a takový divný pocit, těžko se to popisuje. Je to jako... Kdybych se z každou další přeměnou ztrácela sama v sobě. Když to střídám nějak častěji, jsem potom hrozně otupělá a mám pocit, že to ani nejsem já. Dává to smysl?“

Nepomýšlela na to tak, že by jí to mělo chybět. Jistě, tušila, že ne na všechny se vztahuje tahle zákonitost – ale byla prostě přesvědčená o tom, že to, co nepoznáte, nemůžete brát jako stesk. Můžete to brát jako sen, jako touhu po něčem novém, ale nemůže se vám po tom stýskat. V tomhle názoru si Foiette stála za svým – koneckonců, potřebovala se toho držet. Kdyby o tom snad někdy uprostřed noci začala pochybovat, pravděpodobně by se za soucitného pohledu měsíce vrhla po hlav do vody, neproměnila se a zamířila jednoduše do co největší hloubky. Bez ohledu na následky, možná s lehkou zvědavostí toho, co přijde dřív – dojde jí dech, anebo jí dřív rozdrtí tlak žebra i plíce? Anebo ji snad dříve vycítí nějaký žralok a udělá s její snahou rychlé pořízení?

Zašklebila se. „Neřekla bych, že jsem nejlepší diplomatka pod sluncem, ale snažím se,“ zakřenila se, než se pobaveně uchechtla. „Popravdě, skončila jsem tak asi jen proto, že ze dvou žen na palubě jsem ta zdatnější ve slovech já. A když zrovna něco nevyjde a snaha o přesvědčení dopadne zle? Inu, řekněme, že malý tvoreček není něco, co žralokům úplně šmakuje, když se mě bude někdo další snažit nechat projít po prkně. Je snadné se pak dostat do bezpečí,“ pousmála se sama pro sebe. Tahle možnost záchrany byla důvod, proč byla na svůj původ docela hrdá. Celá její posádka věděla, co je zač, a jí nedělalo problémy o tom mluvit. Koneckonců, proč by se měla stydět za něco, čím se prostě narodila bez jakékoli vlastní zásluhy?

Naslouchala ji se zaujetím a když začala pochybovat, nedokázala si odpustit to, aby se jí pokusila to zase vyvrátit. „Dává to smysl,“ přikývla a věnovala Astrid povzbudivý úsměv. Hned na to se ale její radost změnila v malou ustaranost. „Pokud je to takhle, neměla jsi to dělat, Astrid. Neměla bys riskovat něco, co tě může připravit o to nejcennější, co máš – o to, kým sama jsi. Už tak se musíš hledat, tak prosím – neriskuj to. Neriskuj, že se připravíš o to nejdůležitější jenom kvůli mně, je ti to jasné?“ zastavila se a chytila dívenku za štíhlou bělostnou paži. Jemným gestem k ní vztáhla ruku a z tváře jí odhrnula několik kanárkových pramenů vlasů. „I když si myslíš, že jsi mi zavázaná, přísahám, že to tak není. I navzdory tomu, že jsi pod mými křídly – na zemi i na lodi – nejsi dlužníkem. Takže pokud si myslíš, že by bylo potřeba to udělat znovu, znovu ztratit sebe a balancovat v tom… a to jenom proto, že by ses snažila mě zachránit… prosím, nedělej to. Buď sobec alespoň v téhle malé věcičce, ptáčku.“
Poté, jako po zásahu bleskem, od ní zase ustoupila a zamaskovala svou předchozí vážnost úsměvem. „No, každopádně, to plně pokrývá odpověď na mou otázku. Jsi opět na řadě, krásko… jakou otázku zvolíš?“ uculila se na ni Foiette, než jakoby nic pokračovala v chůzi. Jako kdyby před pár vteřinami neměla ten krásný hluboký monolog o tom, že dívka vedle ní by se neměla vrhat do zbytečného nebezpečí. Považovala to za uzavřené – a amen.

Z toho, co od ní zatím stihla vypozorovat by odhadovala, že se na tu pozici vážně hodí. Byla pravda, že to se slovy rozhodně uměla - ale nejen s nimi. Svojí gestikulací, výrazy i intonací dokázala spřádat takovou správnou atmosféru a ona ani na vteřinu nezapochybovala o tom, že by snad nebyla schopná vyjednávat. Naopak. V těsné a vyostřené situaci by se její schopnosti jistě hodily ještě více, zvláště v kombinaci s jejím autoritativním vystupováním a ano... Co si budeme - pěkným vzhledem. Všechno to dohromady tvořilo dobrou kombinaci, které by se rozhodně dalo dobře využívat. A ona si jistě byla vědoma toho, co má k dispozici za zbraně. Někdy to bylo právě takovéhle jednání, co dokázalo vyhrát bitvu mnohem snáze než kordy a násilí. Ne každý sice zastával podobný názor (a Kërr k nim bohužel patřil) ale byla to pravda. Kdyby si Astrid měla vybírat jakou cestou by se vydala, rozhodně by volila tu diplomatickou.

„Myslím, že se moc podceňuješ, drahá Foiette. Jsi skromná, to je sice opravdu výrazná ctnost, ale myslím, že jsi možná až moc skromná.“ Nepatrně se na ni pousmála a koutky jí mírně zacukaly, když Foie vyprávěla o tom, že její druhá podoba je celkem užitečná pro případy, kdy by se ji někdo pokoušel předhodit žralokům. To měly společné - kdyby se někdo pokoušel zbavit jí, mohla by odletět. Leda by jí svázali nebo zastřihli křídla... Ale to by nejspíš nikoho jen tak nenapadlo, dokud by se nepřeměnila. Její vlasy byly celkem nápadné, ale lidé byli poměrně hloupí. Většinou je nenapadlo, že by mohla být napůl i exotickým ptáčkem, natož aby si tu možnost skutečně pořádně připustili. Takhle to platilo alespoň u pirátů: lidé byli jiná kapitola. Těm to bylo naopak jasné až moc.

Byla ráda, že její slova nebyla úplně bezduchá a nesmyslná. Starost v dívčiných očích ji ale příliš nepotěšila, protože to svědčilo o tom, že to opravdu nebylo moc dobré. Toho si byla vědoma, věděla to už od chvíle, kdy se poprvé přeměnila do obou podob - matka ji o tom varovala a neměli se s Eziem přeměňovat nějak často, jejich dračí část měla zůstat nečinná do doby, než by dosáhli dospělosti. Podle všeho jim poté chtěli rodiče dát možnost rozhodnout se, kterou svoji část nechají u moci - ale nikdy neměli možnost to svým dětem skutečně přednést.
„Byl to útěk, který se hodil... Popravdě řečeno jsem nad tím až tolik do hloubky neuvažovala, prostě jsem jednala. Hádám, že taková už zkrátka... Jsem.“ Neurčitě pokrčila rameny, než věnovala nepatrný úsměv. „Díky, opravdu. Je nesmírně milé potkat někoho, kdo je takhle... Vlídný. Skutečně si toho moc vážím, Foie. Co se otázky týče... Když už jsi s piráty tak dlouho, to si musela procestovat spoustu krajů, moří a podobně... Neuvažovala si někdy nad tím, že bys řemeslo pověsila na hřebík a někde se usadila? Na pevnině?“ Zeptala se nakonec, protože byla upřímně zvědavá.

Zamyslela se, když jí Astrid položila zrovna tuhle otázku.
„To… je něco, nad čím jsem nepřemýšlela, abych řekla pravdu. Celý život trávím na moři, jsem s ní svázaná – jak svou profesí, tak tím, kým jsem. Kde jinde taky může žít kříženka vodního t’ealh a yialadri, no ne? Co se týče pevniny… netuším, beru ji spíše jako něco mimo svůj svět. Neuvažuju o tom, co se ukrývá tak daleko ve vnitrozemí, odkud již nelze zahlédnout mořskou hladinu, děsí mě to. Jednou jedinkrát jsem se vydala dál – bylo mi zle z toho, že ve vzduchu bylo málo soli. Pokud už se na pevninu vydám, je to v rámci přímořského městečka – jako je právě La’Dorei – nebo přístavu. Ale sama bych se jen tak do vnitrozemí nevydala.“ Chvíli udržela ticho, přičemž si drtila spodní ret mezi zuby a uvažovala, že se jí z uší div že nezačalo kouřit. „Ale, pokud bych měla důvod jít, asi bych to udělala. Potřebovala bych se vracet k moři, ale zároveň by mě asi lákalo vidět, co se skrývá za horizontem z kopců a skal. Jenom… bych si nikdy netroufla zamířit tam sama. Asi jsem holt padavka, co se tohoto týče, ale slyšela jsem o lidech i ostatních suchozemských druzích dost na to, abych věděla, že se mezi nimi nechci promenádovat samotná.“
Stačilo jí bohatě mnohé vyprávění starších námořníků i nových zelenáčů, kteří byli čerství z pevniny. Mnozí se zmiňovali o tom, že pokud by snad někdy měla touhu vyskočit z lodi a pustit se hlouběji do vnitrozemí, ať je buďto po zuby ozbrojená, anebo ať nejde sama. To jí docela stačilo k tomu, aby takové myšlenky na nějaký delší čas vypustil z hlavy. Až dokud se Astrid nezeptala a jí se hlavou neprohnalo, že pokud by ji někdy život na lodi omrzel, možná by to stálo za zkoušku… ale na to se teď nechtěla soustředit. Teď bylo v plánu se vůbec dostat do přístavu včas.

Byla řada na ní, takže si vesele poskočila a otočila se, takže chvíli po rovné zemi couvala a dívala se na Astrid. „Takže, má další otázka.“ Zarazila samu sebe, kousla se do jazyka a zamyslela, protože se bála, aby její otázka možná na žlutovlásku neměla opačný efekt, než by chtěla, ale nakonec v duchu pokrčila rameny. Pokud se to podělá, alespoň bude mít klidné svědomí, že se zeptala. A že vyslovení té otázky se jí na jazyku převalovalo už hezkou řádku momentů. Většinou nebyla zrovna člověkem, který by se zdržoval normami toho, co by říkat měla a co ne, takže prostě zahodila zábrany, nadechla se, zamrkala a položila otázku: „Viděla jsem tě zahazovat ten prsten po tvém snoubenci. A napadá mě… je tu alespoň malá šance, že ta tvá hezká tvářička se nedívá pouze po mužích?“

Nepředpokládala, že by se snad Foie nějak zvláště hrnula do vnitrozemí - ale slyšela o křížencích, co se drželi na pobřeží a přeci jen žili na souši, třebaže se částečně vraceli do moře. Spíš ji zajímalo, jestli ji někdy nenapadlo se usadit na jednom místě, protože pirátský život byl velice nestálý a sice to všechno nepochybně mělo svůj půvab a kouzlo, ale... Bylo to jiné, než co člověk prožíval, když měl pevné zázemí. Ona o tom po nějakou dobu snila, toužila mít znovu jeden domov a moct se tam vracet. I kdyby trávila většinu času na mořích a plavila se, ráda by měla nějaké místo, kam by se potom všem mohla vracet a cítit se tam v bezpečí. Byla zvědavá, jestli její nová přítelkyně občas uvažovala nad tím samým. Protože loď sice byla domovem... Ale ne v klasickém slova smyslu.

„Ani jsem neočekávala, že by tě táhla souš jako taková, myslím to spíš... Kvůli stabilitě. Život s piráty je všechno jenom ne to. Když jsem trávila čas na lodi, vždycky jsem měla pocit, že mě nedrží nic jiného než moje vlastní okovy, nikdy jsem se neměla k čemu vrátit a... Já nevím. Občas mi to přišlo trošku osamělé. Jak to vidíš ty?“ Odpověděla nakonec zamyšleně. Líbilo se jí, že se o Foie dozvídala nové věci a měla šanci ji poznat, protože byla skutečně hodně zvědavá. Byla zajímavá - a zvláštní, v mnoha a mnoha ohledech. Fascinující, odlišná. A krásná, o tom nebylo pochyb.

Pozorovala Foiette, jak se připravovala na přednesení svojí následující otázky. Z toho, jak se tvářila začínala mít trošku obavy, co z ní nakonec vypadne - věděla totiž moc dobře, že existovala celkem široká škála nejrůznějších zatraceně pikantních otázek, kterými by ji mohla počastovat, ale... Když ji nakonec vyslovila nahlas, musela se Astrid nepatrně pousmát. Na moment přitom sklonila hlavu a do obličeje jí napadalo několik pramenů žlutavých vlasů, z niž několik nakonec zastrčila za ucho, když jí znovu pohlédla do tváře.
„To je vážně zajímavá otázka,“ odpověděla nakonec, než nakrčila jedno rameno a naklonila hlavu na stranu, zatímco ji pozorovala svýma zelenýma očima. Místo toho, aby jí ale odpověděla slovně, pomaličku se k ní přiblížila, zatímco z ní nespouštěla oči - a nakonec jí vtiskla něžný polibek na rty. Jakmile se od ní odtáhla, věnovala jí široký úsměv a jenom se modlila, že nezašla příliš daleko, když se rozhodla udělat po dlouhé době něco čistě spontánního a šíleného.
„Stačí ti to jako odpověď nebo mám říct, že ano?“ Dodala pobaveně, než si znovu zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho. „Takže, teď zase já. Chytnu se tvojí předchozí otázky - pročpak tě to zajímá?“

Zamyslela se, hlavu naklonila ke straně, až se jí do tváře svezly vlasy. „Nemyslím si, že když někoho máš – někoho, s kým chceš strávit život – tak potřebuješ jedno malé zázemí. Kdybys měla někoho, koho mohu nazvat spřízněnou duší, bylo by mi asi fuk, kde bychom společně skládali hlavu. Nevadilo by mi s ní nebo s ním strávit zbytek svého života na lodi, touláním se po náhodných kontinentech. Možná bych zvládla i bydlet na jednom místě, pokud by po tom ten někdo toužil. Nemyslím si, že má cenu vázat se k místům víc než k lidem, nepřijde mi to jako taková priorita,“ pokrčila nakonec rameny a pohlédla letmo na dívku, aby viděla, jaká bude její reakce.
Než ale stihla jakkoli reagovat, Astrid se chytila jejího dotazu a než se stihla rozhlédnout, cítila, jak se jí jemné rty žlutovlásky třou o ty její vlastní. Podvolila se tomu během zlomku momentu, rozhodně nehodlala ucouvnout. A i když ten letmý, jemný, váhavý polibek trval tak vteřinu, přesto se to do ní vrylo až nezdravě hluboko.

Tuhle otázku docela dobře čekala, nebyla pitomá – došlo jí, že se bude ptát. Ale byla nakopnutá tím, že jí na rtech pořád žhnul letmý, motýlí polibek ze strany krásné dívky před ní, krev jí společně se zběsilým tepem srdce pulzovala rázně žilami, proháněly se v ní hormony štětí, serotonin i endorfin, v tam velkém množství a smíchané s adrenalinem v takové směsi, že myslela, že se o ni každou chvílí pokusí infarkt, zvlášť když se zamyslela nad tím, co vlastně je to, o co chtěla nyní usilovat. Co chtěla udělat v rámci odpovědi na její zvídavou otázku. Chvěla se po celém těle, kolena se jí nepatrně podlamovala. Navenek nedala nic znát, ale cítila, jak se přes ni přelévá horká vlna toho, jak na ni doléhaly okolnosti. A možná nehnula jinak skoro brvou, ale v očích jí vířila malá bouře, která odhalovala v úplně syrové podstatě všechno, co se jí hnalo hlavou. Malé zranitelné zrcadlo ve tváři, která byla maskou klidu.
„Inu,“ započala, na rtech se jí rozlil droboučký dravý úsměv, zatímco skoro tanečně lehkým krokem vykročila vstříc malé žlutovlásce a než se ta stihla nadechnout, byla tak blízko, že byla jenom pár centimetrů od ní. „Řekněme, že jsem se chtěla ujistit, že existuje šance, že mě nevykostíš za tohle,“ dodala, vydechla tak, že ten horký dech pohladil menší z nich po tváři, a poté, bez váhaní, se naklonila k ní a vtiskla své rty zpátky do těch jejích. Na rozdíl od původního váhavého gesta plného tázavosti a nejistoty, které z obou čišely, byl tenhle polibek o něco ráznější, výmluvný. Růžovovláska cítila, jak se jí srdce rozeběhlo ještě o trochu rychleji. Tedy, Foiette by neřekla, že se snad do Astrid zamilovala, na to ji znala prostě příliš krátkou dobu, ale nemohla popírat, že se jí líbí jak po stránce krásy, tak po tom, co zatím dokázala spatřit z její povahové stránky.

A tak ji prostě teď líbala, špičkami prstů jí jemně hladila po linii čelisti a levačkou jí pročesávala jemné žluté prameny, které jí divoce spadaly kolem ruměncem zalité. Byla roztomilá k zbláznění, to Foie věděla i se zavřenýma očima, zatímco si snažila do svalové paměti rtů pořádně vrýt křivku těch Astridiných. Když se po chvíli odtáhla, cítila, že má rty celé napuchlé, kdyby se jich dotkla, dost pravděpodobně by byly naprosto citlivé na jakýkoli podnět. A… stálo to zatraceně za to.
„Takže… mohu to brát, že mě za to nevyfackuješ?“ mrkla a skoro nevědomky si vyčerpala další otázku, ale komu to vadilo? Docela ji bavilo odpovídat na otázky, které jí Astrid směřovala, musela se nad nimi alespoň trochu zamýšlet, což byla vítaná změna od jakýchkoli konverzací s muži na palubě. Obecně to bylo unikátní – jako celá Astrid. Možná proto se jí to tak zamlouvalo.

V tom měla pravdu. Člověk se v důsledku skutečně víc vázal na blízké, než na místa - ale Astrid neměla nikoho, ke komu by byla vázaná dobrovolně. Kërr se rozhodně nepočítal. Sice se nedalo říct, že by ho vyloženě nenáviděla až do morku kostí, ale rozhodně si ho brát nechtěla. Jediný na koho se mohla vázat byl její bratr, ale... Ten už byl dávno po smrti. A ona ani během svých cest nikdy nenarazila na nikoho, kdo by jí přirostl k srdci natolik, že by byla schopná zahodit svoji touhu někde zapíchnout svůj život a zapustit kořeny.
Docela se jí líbila představa, že by měla někoho takového se jí líbila... Toužila s někým provázat svoje životní pouta, svůj osud. Přála si nebýt sama a mít alespoň někoho, koho by mohla upřímně nazývat přítelem, protože byla na světě úplně, ale úplně sama. A ačkoliv mohla dělat společnost sama sobě, protože její osobnost byla přinejmenším nalomená... Nestačilo jí to. Toužila po něčem lepším, protože měla pocit, že v životě přišla téměř o všechno. O domov, o rodinu, o šanci přátelit se... O samu sebe. A jakkoliv jí stále zbývaly sny, bylo to příliš málo na to, aby mohla být šťastná. V okovech a s maskou na tváři se těžko udržoval pocit náležitosti a štěstí, protože cokoliv co udělala bylo kvůli jiným. A málokdo by hnul prstem pro něčí majetek.

„To máš pravdu. S takovým člověkem už vlastně není třeba vyhledávat úkryt... Srdce toho druhého je jako pravý domov.“ Nepatrně se pousmála, protože to byla skutečně krásná myšlenka a ona se jenom v duchu modlila, aby jí bylo dovoleno něco takového okusit. Aurora - alespoň myslela, že to v Nescoře byla ona - by jí snad mohla dopřát trošku štěstí, když už ji poslala na lepší a světlejší cestu, kde potkala drahou Foiette. To byl velice slibný začátek, o tom nebylo pochyb.

Po tom polibku si nebyla jistá, jestli nepřekročila hranice. Konec konců se znaly teprve velice krátkou chvíli a setkaly se za přinejmenším zvláštních okolností, takže by asi dávalo smysl, kdyby se spíš držela při zemi a nijak přehnaně neriskovala, ale byla poněkud odrzlá, protože se konečně vymanila ze řetězů a mohla se rozhodovat dle svého, nemusela se ohlížet na svého snoubence a vyhledávat v jeho očích sebemenší náznak souhlasu nebo nelibosti. Teď byla svojí vlastní paní.
Pozorovala Foiette, jak se k ní přiblížila velice podobně jako to předtím udělala ona sama a naslouchala každému jejímu slovu, zatímco se pohledem topila v jejích očích. Nebyla si jistá, co od ní má očekávat, protože si dovolila opravdu hodně a kdejaký člověk by si to bral právem osobně - konec konců nenarušila jenom její osobní prostor, udělala něco vážně nemyslitelného. Kdo sakra líbal cizí lidi bez jejich svolení? Evidentně Astrid, ale jinak to lidé moc často nedělali, řekla by. Proč? Protože to bylo neslušné, drzé. Ale taková ona dost možná byla... Kdesi pod slupkou té hodné a poslušné dámičky, co nosívala krásné šaty a bývala ověšená nejrůznějšími drahými šperky, co v důsledku nepředstavovaly ozdoby, ale spíš okovy.
Když ji růžovovláska políbila, srdce jí vynechalo jeden úder. Nedalo se říct, že by ji to nenapadlo, ale... Bohové. Stejně ji zastihla poněkud nepřipravenou. Na to, že ji tím ale překvapila se adaptovala poměrně rychle - prvotní zaražení z ní opadlo během pár zanedbatelných vteřin a ona Foiette zahákla ruku za krk a sklopila řasy, poddávajíc se jejím měkkým a hebkým rtům. Srdce jí přitom bilo jako kostelní zvon v pravé poledne, celá se nepatrně chvěla, ale nebylo to snad úzkostí nebo nervozitou, právě naopak. Po páteři jí tančily drobné jiskřičky nadšení a krví jí proudilo čiré štěstí, po velice dlouhé době se skutečně řádně uvolnila a byla spokojená, cítila se dobře. Patřičně, šťastně.

Poté, co se od sebe odtáhly na ni pohlédla skrze sklopené řasy a automaticky nepatrně pozvedla koutky, takže jí na rtech vykvetl upřímný úsměv. „Rozhodně. Nemám důvod tě vyfackovat nebo vykostit, spíš naopak. Já... Nemůžu si stěžovat, když mě políbí krásná dívka. Byla bych sama proti sobě, však?“ Dodala nakonec trošku pobaveně, než k ní vztáhla ruku a něžně ji pohladila po tváři, zatímco z ní ani na jedinou vteřinu nespouštěla oči.
„Hádám, že mám velké štěstí v neštěstí,“ zauvažovala nakonec nahlas. „Jsem ráda, že si za ten polibek ty nevykostila mě, popravdě řečeno jsem se docela bála, jestli to nebylo moc, ale... Nemohla jsem si pomoct, ta situace k tomu přímo vybízela. Takže když už je mezi námi v tomhle ohledu jasno... Vědí o tobě mezi posádkou, že se ti líbí i dívky?“

Neodpustila si další úsměv, když jí Astrid její ráznější polibek tak ochotně oplatila. Foiette se v hrudi rozléval zatraceně příjemný chumáč emocí. Možná nebyla někým, kdo by prohlásil, že se zamiloval během pár hodin, o tom byla přesvědčená, že i kdyby k tomu mělo někdy dojít, bylo prostě moc brzo, ale byla si jistá, že ji to k Astrid docela silně táhlo. A nebyla to jenom fyzická přitažlivost, kterou cítíte k někomu, s kým se chcete vyspat a pak jít každej svojí cestou. Skutečně ji zajímalo, jak se ta dívka cítí, což u ní, která se většinou lidským emocím vyhýbala, byla docela novinka.

„Ne i dívky, pouze dívky,“ poopravila ji jemně s polovičatým úsměvem, než se usmála naplno. „Jo, vědí to. Pokud přijde nováček, už je docela tradice, že pokud jde o chlapce, zbytek ho hned obeznámí s tím, že nemá šanci – a to i kdyby to byl někdo, kdo by o mě kolo neopřel – a když jde o dívku, což se zatím stalo jen jednou, tak ji zase varují, aby si dávala pozor na své srdíčko. Dokonce se mnohdy v přístavech dost aktivně snaží mi dohodit nějakou z prostitutek nebo služebných,“ poušklíbla se, docela hořce. „Baví mě sledovat, jak si myslí, že kdyby mi někoho snad už vážně našli, tak bychom je nechaly se dívat… no, chápeme se. Muži,“ pokrčila rameny a zakončila tak svůj monolog. Nikdy nebyla moc na náhodné cizinky za peníze, sto procent svých nabídek od spoluplavců odmítala už z principu.
Astrid byla po dlouhé době vážně první, o které si takhle dovolila uvažovat – brala to jako svou vlastní volbu, což byl zatraceně dobrý pocit, něco, co měla jenom pro sebe a za čím nestála snaha někoho dalšího. Tak to bylo perfektní.

Poté si ji zkoumavě prohlédla, než položila vlastní otázku. Najednou to z ní šlo snadno – vlastně z nich obou – tak snadno, tak přirozeně, ani jedna se zjevně nemusela moc zamýšlet. Navíc zjevně najely na dost soukromé otázky, což možná mohlo být nebezpečné, ale dokud zůstávaly jenom v téhle teplé rovině, bylo to docela v pořádku. Zajímalo ji, jak a tom vlastně žlutovlasá andulka je, takže si ji zvědavě prohlížela, než nechala rty a jazyk vytvarovat další slova a hlasivky vypustit další otázku: „A co ty vlastně? Věděl o tom, že se díváš evidentně oběma směry, už někdo další? Měla jsi kdy s kým o tom mluvit?“
Přišla si, že zněla trochu jako ustaraná matka, ale chtěla jí být aspoň trochu nápomocná, pokud by to znamenalo, že jí pomůže. Věděla, jak umělo jednoho pořádně přidusit, protože sama se neměla o těchto věcech moc s kým bavit – z celé posádky znala jenom jednoho, kdo by s ní sdílel orientaci odlišnou od heterosexuální, a právě ten se s ní dvakrát moc nebavil, jelikož jejich povinnosti je držely dost od sebe. Pokud mohla pro Astrid udělat byť i jenom tuhle maličkost, tak neváhala a šla do toho.

Zamyšleně Foiette pozorovala a na rtech si udržovala nepatrný úsměv. Nebyla si stoprocentně jistá jak to měla Nescora s podobnými věcmi, ale Vargen byl v tomhle ohledu velice volný. Lidem bylo těžce šumák, kdo koho líbal a s kým se zaplétal - bohužel ale platilo klasické pravidlo, že jakmile člověka svazovaly okolnosti, nemohl si začít s nikým. Přesně to byl případ i Astrid, která byla vázaná na Kërra a i kdyby její oči spatřily pěknou dívku, nemohla by se na ni ani pořádně pousmát, aniž by neriskovala pěkný průšvih. Jednou byla něčí majetek, neměla nárok se ohlížet po druhých. A vzhledem k tomu, že měla snoubence, obracení se po dívkách by bylo pro Kërra zatraceně ponižující a společensky nepřijatelné.
O to víc ji ale zajímalo, jak to měla růžovovláska. Musela se s tím tajit? Zatím jí nepřipadalo, že by se za to nějak styděla - a to bylo zatraceně dobře, protože na tom nebylo nic divného ani špatného. Na druhou stranu, věděla moc dobře, že lidé byli všelijací a vždycky se našel nějaký rýpal, co měl problém s lecčím. Muži byli navíc velice majetničtí a hrdí, takže kdyby jim třeba nějakou pěknou dívku přebrala jiná dívka... Bohové, oheň by byl na střeše. A ženy? Ne všechny braly obdiv ostatních vrstevnic jako něco příjemného. V tomhle ohledu měla žlutovláska celkem štěstí, protože se ve Vargenu nesetkala s nenávistí na podobné páry, vlastně věděla o dvou mužích, co spolu byli a oba pobývali na lodi - a Kërrova sestra byla známá pro svoje románky a pletichy se ženami, takže to pro ni vlastně nebylo nic nového.

„Takže dívky,“ přitakala pokývnutím hlavy a v očích jí nepatrně zajiskřilo. Foiette byla vážně hezká... Nepřekvapilo by ji, kdyby to byla tak trošku lamačka srdcí. Okouzlující na to byla ažaž, to Astrid pocítila na vlastní kůži. Nebo snad měla říct... Na vlastní rty? S tím pomyšlením odolala pokušení dotknout se konečky prstů svých rtů, aby si ten polibek připomněla. Bylo to tak hezké, osvěžující, příjemné... Políbit se s krásnou dívkou, která se jí líbila a přitahovala ji, bylo to zkrátka milé. Konečně okusila trošku světla. A zatraceně si to užívala.
„To je od nich vážně milé,“ pousmála se pobaveně. „Alespoň doufám, že to tedy myslí dobře a jenom tě nepopichují. A ano, chápu to moc dobře.“ Kdyby Kërr zjistil, že se Astrid poohlíží i po dívkách, nejspíš by nedopadla moc dobře. Sice ji měl rád a vážil si jí, ale nakonec to byl stejně jen smrtelník. Mnohem častěji myslel rozkrokem než hlavou a ona by vsadila křídlo na to, že by toho zneužil a přiměl ji vyspat se před ním s nějakou dívkou, která by se jim oběma líbila. A kdo ví... Nejspíš by se pak chtěl sám přidat. Sice ji do ničeho hrozného nikdy nenutil, ale bohové věděli, že k tomu neměl daleko. Šetřil si ji, chtěl počkat. Nakonec se ale vůbec nedočkal... Naštěstí.

Na její otázku automaticky zavrtěla hlavou. Vzhledem ke svojí původní pozici musela držet spoustu věcí pod pokličkou a denně na tváři nosila širokou škálu masek, aby se udržela ve středu svojí zlatě dlážděné cesty a neudělala krok stranou, za který by riskovala opravdu nepříjemné potrestání.
„Popravdě řečeno ne. Ve Vargenu je to vcelku normální a nikdo to moc neřeší, ale vhledem k tomu, že jsem byla zasnoubený mazlíček... Nebylo by úplně nejlepší dávat najevo, kdo se mi líbí. Jednak jsem neměla nárok, aby se mi líbil kdokoliv kromě Kërra - bývalého snoubence - a hlavně myslím, že spousta lidí by něčeho takového docela ráda využila. Řekněme, že lidé v mojí pozici s mými preferencemi bývají celkem oblíbení jako loutky do divadýlka pro smetánku. Zvláště, když vypadají jako já.“ Trošku kysele se pousmála, než si skousla ret, aby zahnala hořkost. Nechtěla na to myslet, vracet se k tomu. Věděla dost o tom, jak někteří Kërrovi přátelé zacházeli s jí podobnými dívkami - a nedivila by se, kdyby to její drahý snoubenec za jejími zády dělal také. Tahle kapitola ale byla už za ní, nemusela se tím naštěstí zaobírat. Nevěřila tomu, že by ji snad někdo znovu sebral... Ale kdo ví. Možná, že byla prostě jen naivní.
„Jak je to vlastně v Nescoře? Moc zdejší společnost neznám, vzhledem k tomu, že jsem většinu života strávila na cizím kontinentu. Docela by mě zajímalo, jestli... Však víš. Jak to tu lidé berou. Zdá se, že posádka Fantoma s tím problém nemá, nebo alespoň ne nějak zvláště velký, ale co ostatní? Musíš se skrývat?“

Zamyslela se nad její otázkou a musela se s pobavením pozastavit nad tím, že zrovna tohle téma jim odstranilo hranice a donutilo je se rozmluvit. „No, nemůžu říct, že je to pravidlem, protože ani omylem nemám prošmejděné vnitrozemí Nescory, takže mohu soudit jenom dle situací v přístavních městech. Co jsem zatím z pevniny viděla, většina lidí v nižších sociálních vrstvách to bere tak, že jim je to prostě jedno. Nikdo neřeší, zda se ve stínech osaháváš s dívkou či mužem, dává to docela dobrou logiku koexistence. Dokud nevyjedeš po někom, komu je to vyloženě nepříjemné a dává ti to najevo, nemá problém skutečně nikdo.“ Na chvíli se zarazila ve svém malém monologu, načež zapátrala v paměti nad tím, co jí vyprávěla posádka a co bylo ve chvílích, kdy byli zlití jen do takové míry, aby jejich slova mohla považovat stále alespoň částečně za pravdu. „Podle všeho už je to ale mnohem horší u šlechty. Pokud je někdo ve vyšších kruzích, neexistuje, aby na něco takového jenom pomyslel. U mužů dost i věřím tomu, že ti to porušují a zneužívají k tomu svoji moc, ale pokud by někdo u něčeho takového nachytal ženu, pravděpodobně by nedopadla moc dobře. Tedy… alespoň to se proslýchá o lidech. Nemám zdání, jak to mají ostatní rasy.“
Když nad tím uvažovala, její znalost v praxi ohledně ostatních ras v Nescoře byla docela tragédie. O vílách věděla jen to, že se drží v uzavřeném kolektivu ve svém lese, draci prakticky dělali to samé ve skalách, elfové jakbysmet. O vodních nevěděla ani ťuk, jen to, že žili pod vodou (což by jistě nikdo nečekal), a v rámci t’ealh… tam bylo tak těžké potkat alespoň jednoho, takže se za skutečnou společnost pravděpodobně ani považovat nemohli. A i když se Foiette sem tam neubránila myšlence na to, že by bylo příjemné to nějakým způsobem změnit, byla realistická v tom, že něco takového by byl jenom hodně šílený sen. Nejenom, že by jim to zatraceně ztížilo království v momentě, kdy by zvedli hlavu ve větším počtu, ale také většina jejího druhu byla zvyklá si prostě žít volně. Nevázat se k nikomu a k ničemu. A i navzdory tomu, že to plně chápala, to ztěžovalo jakékoli pokusy o hromadný vzdor proti tomu, jak s nimi ostatní druhy měly dost často tendence zametat.

Zadívala se na obzor. Slunce viselo podezřele nízko nad západním horizontem, takže se zřejmě do své debaty zabraly tak, že čas kolem nich letěl, aniž by o tom některá z nich více uvažovala. Podělila se o své myšlenky s Astrid: „Za necelou hodinu pravděpodobně padne tma. Nebylo by nejlepším nápadem pokračovat v cestě, pokud bude tma. Nedivila bych se, kdyby noční hlídky každého, kdo se ochomýtá až moc podezřele kolem, měly tendence zajmout. Takže… možná by to chtělo se zarazit a někde tady strávit noc. Ideálně zevně hradeb, ať ráno nenastane další honička se strážnými,“ zašklebila se. Nemínila riskovat, že by se Astrid znovu cítila nutná zneužít své dračí podoby, zvlášť pokud byla tak nebezpečná, jak to vypadalo dle toho, co říkala.
Rozhlížela se kolem sebe. Pohybovaly se dost daleko od hradeb, aby strážní neviděli víc než dvě vzdálené postavy, a snažily se působit, že se nemíní k městu přiblížit, aby neměli záminku mířit na ně, pokud snad byli v jejich řadách nějací lukostřelci (což by u hradební stráže nebylo nic vzácného). Kousek od nich, dál východně k úzkému hřbetu mezi dvěma zátokami, který ten malý poloostrůvek, v jehož srdci La’Doire stálo, obklopovaly, začínal řídký porost připomínající bor, taková malá brána mezi městem a zbytkem Nescory. „Možná by stálo za to se tam pokusit vyspat,“ navrhla Astrid. „Po těch proměnách a celému dni na nohou musíš být jistě unavená. Potřebujeme si obě odpočinout. A les je něco, co by nám alespoň mohlo poskytnout malý dojem bezpečí, byly bychom v zákrytu, pokud by se něco stalo.“

Takže to fungovalo zhruba tak, jak by očekávala. Nedalo se říct, že by ji to nějak překvapovalo, protože lidé byli celkem konzervy a byli děsně chytlaví, díky čemuž na podobné věci nereagovali zrovna nejlíp. Na druhou stranu, šlechtici by přeci měli mít nějakou volnost, ne? Ve vyšších vrstvách byla sice spousta věcí absolutní tabu, ale od čeho byla moc a peníze, když toho člověk nemohl využívat pro to, aby mohl mít nějakou svobodu? Zdálo se, že někteří lidé byli svým postavením svázaní ještě hůř, než lidé v bídných podmínkách. Najednou byla ráda, že žila na samotném okraji společnosti. Díky tomu by měla před nějakou větší nenávistí v bezpečí, nebo si to alespoň myslela... Doufala. Její okovy padly na zem, už nebyla otrokyní ve Vargenu. Byla svobodnou záškodnicí v Nescoře, kde se pohybovala na absolutní spodině, takže i kdyby šla s nějakou dívkou za ruku napříč ulicemi a rozhodla se ji přede všemi políbit, neměla by čelit nějaké katastrofě. Nebo chápala špatně?

Po růžovovlásčině návrhu na přenocování si teprve uvědomila, jak vyčerpávající pro ni celý ten den byl. Nedalo se říct, že by snad byla úplně zdrchaná fyzicky, to ne. Ačkoliv letěla jak v ptačí podobě, tak v dračí, přeměňovala se a utíkala, její tělo bylo zvyklé na mnohem horší věci. To spíš její psychika dostala zabrat. Byl to zatraceně hořký návrat, alespoň ze začátku. Díky Foiette se sice ohledně všeho cítila podstatně lépe, ale představa toho, že by někam složila v relativním bezpečí hlavu a mohla prostě vypnout... To znělo zatraceně dobře.
„Souhlasím, rozhodně jsem pro. Les zní dobře,“ pokývla hlavou, než se společně vydaly směrem k lesíku kousek od nich. Astrid si sice moc dobře uvědomovala, že to bude úplně jiné než přespávání venku ve Vargenu, protože Nescora a Vargen byly téměř jako oheň a led, ale nemohla se dočkat, až se položí do trávy a mechu. Tak, jako dřív. V dobách, kdy byla ještě dítě, kdy si hráli s Eziem venku, pobíhali po lesích a váleli se ve vysoké trávě na lukách, chodili si cachtat nohy ve studených říčkách klikatících se napříč okolní přírodou... Bylo to téměř, jako kdyby se vrátila zpět do svého dětství. Na jednu stranu to bylo nesmírně okouzlující, protože jí to připomínalo ty nejšťastnější chvíle jejího života, ale na stranu druhou... Ezio byl pryč. Zemřel. A ona musela opět čelit ztrátě, jež nosila hluboko v sobě. Sice si slíbila, že už nebude ronit další slzy, ačkoliv si to její bratr rozhodně zasloužil, protože zemřel jako hrdina, když se je oba snažil chránit, ale ona nemohla projevovat slabost. Jakmile k tomu jednou sklouzla, už nebylo cesty zpět. A to bylo něco, co jednoduše nemohla dopustit, protože by se z toho už nevyhrabala.
Sotva dorazily mezi první linii stromů, zhluboka se nadechla a nasávala tu charakteristickou vůni tamních stromů, která byla tolik odlišná od vůní z Vargenu. Doléhala na ni silná nostalgie - a ona měla opravdu pocit, že se ocitla zpět na místě, kam patřila. Byla doma. Po tolika a tolika letech, vrátila se. Jenom... Kéž by za jiných okolností.
„Jsi unavená?“ zeptala se nakonec svojí přítelkyně, než jí věnovala nepatrný úsměv, načež se posadila na jeden z kmenů padlých stromů. Byl jemně obrostlý mechem, díky čemuž z něj bylo perfektní místo pro posezení. „Myslím, že tady nás nikdo hledat nebude... A je tu vážně hezky.“

Drtivou většinu dne strávila v rodinném sídle, poslušná jako pejsek. Její otec pozval několik svých přátel na nějaké jednání a ona byla tak trošku nucena sedět s jejich manželkami u čaje a dělat tak společnost svojí matce, která společenské chování ovládala o poznání hůře než Rosaline. Ta k němu byla vedená už od malička, takže ať už se hnula kamkoliv, sálala z ní noblesa a dobré vychování. To se ale měnilo ve chvílích, kdy se jí podařilo vytratit z dohledu svojí služky nebo strážných, kteří měli tendence ji zastavovat při kdejakém náznaku skopičiny.
Jakmile obloha při pozdním odpoledni zezlátla a její matka se jala vyprovodit dámy za jejich partnery, Rosaline seděla dál poslušně u stolu a popíjela zbytek květinového čaje, který byl matčinou specialitou. Jen co se Shaleyiny paty vytratily za zdí sídla, okamžitě se zvedla, div neshodila židli a vyběhla ven ze zimní zahrady, kde předtím s ostatními paničkami seděly a klábosily. Bylo jí naprosto jasné, že bude mít jenom pár hodin, než někomu dojde, že se jí podařilo prchnout, ale to ji rozhodně nedrželo zpět - po těch několika bolestivě nudných hodinách strávených ve vyšší a důležité společnosti si jednoduše potřebovala vyhodit z kopýtka a protáhnout se. Ideálně takovým tím sociálním způsobem.

Jen co přeletěla vysoký plot a ocitla se na cestě, rychle vydala směrem k městu. S ním úzce hraničilo jejich domoví, takže to naštěstí neměla nijak daleko - během chvíle už se ocitla na jedné z ulic, které vzhledem k denní době nebyly naštěstí úplně přelidněné, takže se jen snesla na zem tak, aby se podrážkami bot dotkla země a dál pokračovala po svých.
Očima přitom přejížděla po jednotlivých obchůdcích i stáncích stojících podél řadových domků. Její pozornost si ale získala až hospoda s ošuntělou vývěskou, na které stál poněkud vybledlý nápis Opilá dáma. Rosaline nepatrně pozvedla jedno obočí, než se rychle rozhlédla po ulici. Nikoho známého nespatřila, tak... Proč se zdráhat? Byla zvědavá a měla pár hodin času, než ji začnou postrádat. Sice to byl docela risk, ale ten mohl být i ziskem. Nemohla to zjistit, dokud to nezkusí... S tou myšlenkou otevřela dveře a vešla dovnitř.
Interiér byl poměrně slušně zařízený, což ji celkem překvapilo. Její otec mluvil o hospodách jako kdyby to bylo bohy zatracené místo, co slouží jako přímá linka do horoucích pekel. Takhle jí to ale rozhodně nepřišlo. Stolky byly různě rozmístěné napříč většině prostoru, v čele byl potom bar, za kterým stál hostinský se svojí ušmudlanou sklenicí a špinavým hadříkem a celou místnost ozařovalo částečně světlo zvenčí, doplněné o svíce. Celkově vzato to působilo docela útulně, na to že šlo o zapadlou městskou hospodu.

Rosaline se po několika minutách stání u dveří konečně pohnula a přiměla se dojít až k jednomu z osamělých stolků, kde se posadila a užuž by si bývala byla položila ruce na desku, když jí v hlavě blýsklo, že je to neslušné. Jenže ona teď nebyla lady. Ty do hospod přeci nechodí, nebo to tak alespoň vypadalo, protože i kdyby se neohlížela po šlechtičnách, v hospodě nebyla jediná žena. To ji trošku znejistilo, ale rozhodně nechtěla odejít dřív, než si odnese nějaký zážitek nebo poznatek. A především... Opravdu moc, moc toužila ochutnat to, co popíjeli ostatní.
„Zdravíčko. Jste tu správně?“ Rozesmál se na ni hospodský, když dorazil k jejímu stolu. Nepatrně pozvedla obočí a rozhodně pokývla hlavou na znamení, že si za tím stojí.
„Ano, to jsem, ale děkuji vám za vaši starost. Kdybych zabloudila, zeptala bych se na cestu.“ Muž, který měl už lepší léta za sebou, o čemž svědčila především absence vlasů v centru jeho hlavy, se jen hraně pousmál a přešlápl z jedné nohy na druhou, než odhalil křivé zuby.
„Mhm, když na tom trváte, paninko... Tak copak to bude?“ Rosaline zamyšleně přejela očima po okolním osazenstvu a pokývla na jednoho starce sedícího o několik stolů opodál.
„Dám si to samé, co tamten pán. Děkuji.“ Hospodský pozvedl obočí, ale nic na to nenamítal. Jak chtěla, tak učinil - během několika minut jí přinesl korbel s černým pivem. Když jí ho pokládal na stůl, velice pobaveně se přitom poušklíbl a konstatoval něco v tom stylu, aby si pochutnala. Víla to přešla bez jakéhokoliv komentáře, jen chytla korbel za ouško a přitáhla si ho k sobě. Jakmile si však přičichla, oklepala se. Příšerně to smrdělo... Jak to mohl někdo vůbec pít? I přesto se ale rozhodla si alespoň loknout. Jen co to udělala, měla skutečně hodně co dělat, aby nápoj okamžitě nevyprskla, jak hořký a hnusný byl. I přesto všechno to ale zvládla udržet a statečně spolkla, aniž by cokoliv vyprskla. Kyselému úšklebku na tváři se ale bohužel už vyhnout nedokázala.

Percy, štíhlý vysoký mladík s modrýma očima a vlnitými hnědými vlasy, stál v koutě staré krčmy a otíral si struny houslí malým hadříkem. Pečlivě se o ně staral, jako by to bylo jeho vlastní dítě. Byl to prostor po kterém jeho prsty tančily a který mu zajišťoval, že přežije a neumře hlady. Kus dřeva, řekl by někdo, ale pro něj to bylo víc. Zkrátka část jeho. Jen pouhý nástroj ho tu docela mezi místními proslavil. Měli ho rádi, protože jim zpříjemňoval čas a neřešili zkrátka jeho osobní život, nebo minulost. Byl dostatečně daleko od domova, který mu byl vězením, na to, aby Owensovi nikdo neznal a aby jim došli souvislosti. Mimo jiné to nikdo zkrátka neřešil, protože měli své vlastní problémy. Percy zkrátka žil díky hudbě. Něco, bez čeho nemohl být, jenže pro dnešek už končil. Už tam moc posluchačů nebylo, a proto začal pokládat housle do obalu.

V tom se však ozvalo zaskřípání pantů dveří a dovnitř vešla žena. Ještě k tomu vznešená, která očividně moc s pitím zkušenosti neměla, soudě dle následující konverzaci s barmanem. Percy se ušklíbl a zavřel futrál s houslemi. "Vítejte..." pronesl a zvedl se s pouzdrem v ruce. Nepochybně ho zaujala, i když u něj to nebyl zase natolik složitý úkol. Vždy ho zaujalo něco zvláštního, co se lišilo od zbytku společnosti, kterou potkával denně.

"Měl bych pro vás doporučení. Pro vás bude lepší něco z brusinek než tohle. Bude to sladší a ve většině případů i slabší. Z výjimkou Vërpödrikku, ten není zrovna nejslabší upřímně." pronesl sladce a podíval se na volnou židli. "Mohu si přisednout?" zeptal se jí. "Už mám nejspíše pro dnešní den dohráno a nechci být sám. Mimo to, to vypadá, že by jste potřebovala pár rad a tak.." dodal a přehodil si pouzdro s houslemi do druhé ruky. "Jo a promiňte mi mé vychování. Mé jméno je Percival Eric Owens, ale říkejte mi pouze Percy, prosím vás. Zní to rozhodně mnohem lépe než Percival." Pronesl a prohlédl si jí od hlavy k patě "Rád vás poznávám. Ne mnoho žen sem zavítá, což je menší paradox vzhledem k jménu tohoto podniku. Jinak, celkově málo kdy se zde dlouho zdržují gentlemen. Spíše místní muži, když skončí práci, tak se tím nenechte vykolejit, že se nechovají zrovna jako šlechtici." pravil a usmál se na ni. "Umí to být pěkní hulváti, že mě to mnohdy vskutku vytáčí." zašeptal potichu "Vy na to jistě musíte být poměrně zvyklá, že jsou muži u vás vychovaní. Vaše šaty jsou totiž úchvatné a zajisté nepatří ženě s nízké vrstvy. Nemám pravdu?" dodal a mírně se ušklíbl.

Po zakotvení v La’Doire vypadnul tak rychle, jak jenom to bylo možné. Už měl plné zuby Calianna, Räleyho i všech kolem a opravdu nestál o to, až se ještě k tomu všemu blázinci po nalodění přidá jejich první důstojnice. Dal si tedy jasný cíl – prostě dneska vypnout. Vzkázal po jednom z posádky Räleymu, že se vrátí nad ránem (stejně se tady chystali zdržet na docela delší dobu), takže ať ho nikdo nehledá a prostě ho nechají jít. Bez jakýchkoli dalších vysvětlivek na otázky, které by mohly snadno přijít, se doštrachal ke břehu společně s ostatními a potom zmizel v davu, což nebylo v přeplněném přístavu nebylo nikterak náročné. Cestou si dával ještě výjimečně dobrý pozor na to, aby někde v davu poblíž nezahlédl záblesk jasných růžových pramenů, které by nasvědčovalo, že to chystané rodinné drama by se odehrálo kdekoli blízko.
Brzy si ale přestal konečně dělat hlavu s těmito věcmi a když už byl schopen uvažovat, rozhlížel se po okolí a přemýšlel, kde by měl zakotvit. Nepřicházelo v úvahu na sebe moc upozorňovat, jeho oblečení docela jasně křičelo, kým byl, a i navzdory tomu, že jejich posádka v La’Doire žádný moc velký bordel nedělala. Lidé si dokázali prostě vybít vztek na všem, co se jenom trochu vymykalo nebo jim nahrávalo. Ale zároveň nechtěl být v liduprázdných uličkách, vždycky, když tak skončil a bloumal skrz šedý labyrint, se o pokoušela slušná depka. A když při svém courání širšími, ale ne hlavními ulicemi města narazil na oprýskaný, trochu sešlý název Opilá dáma… inu, bylo docela dobře rozhodnuto o tom, kde stráví příštích pár hodin.

S úšklebkem na rtech tedy nabral ramenem dveře putyky (kdo by se snažil do nich tlačit normálně rukama, že ano) a vešel dovnitř. Uvítal ho typický pach potu, zatuchliny a cigaretového kouře, který by od podobného pajzlu očekával. Nad tím vším se, i navzdory teprve odpolední hodině, už začínal vznášet i magický oder alkoholu. Hospodský postával za jakýmsi pultíkem, šmrdlal si v rukou jakýsi hadřík, opodál něj ležela sklenička a při jeho příchodu si ho podezíravě změřil pohledem. Pravděpodobně v něm Riavell moc důvěry nevzbudil, ale stačilo ukázat vztyčený ukazovák na znak, že si tedy na usmířenou jedno objedná, aby muž zjihl jako beránek, hmátl kamsi pod pult pro korbel a začal čepovat.
Mezitím se Riavell rozhlédl okolo a hledal, kam by s sebou plácnul. Z nějakého důvodu ho přepadla neodolatelná touha se s někým socializovat, takže ihned vyloučil řadu prázdných stolů. Podivného starého patrona, který si ho prohlížel, jako kdyby ho rád obratem vyhodil zase ven, vyloučil také. Zbývalo buďto několik zvláštně hlasitých mužů, kteří hráli v rohu karty, a dvojice u stolku nejblíž dveřím a tím pádem i nejblíže jemu. U nich se zastavil pohledem, protože ho z přítomných zaujali asi nejvíce. Mladá tmavovlasá žena a muž tak v jeho věku, kteří se drželi dostatečně daleko od sebe na to, aby šlo poznat, že se taky vidí poprvé v životě.

To – ve spojení s tím, že opravdu zde nebylo lepší volby společnosti – byl důvod, proč se po zlomku vteřiny konečně rozhodl, nechal na tváři vykvést víceméně přátelský úsměv a vydal se pár dlouhými kroky k jejich stolu. „Upadl bych v silnou nemilost, kdybych se odvážil vpadnout do vaší společnosti?“ zašaškoval, když zapadl na jednu z prázdných židlí. Už o něco normálněji se na ně pousmál. Netušil, čím to bylo, že měl takhle silnou potřebu se seznamovat, ale čert to vem, nebylo to koneckonců fuk?
Bez váhání se otočil k dívce po své levici mrknul na ni. Hned vedle ní seděl právě onen muž, nemusel se tedy točit jako na obrtlíku. „Snažil jsem se tu najít někoho, kdo nebude společnost na ránu. Mám pár pádných důvodů, proč si myslet, že jsem ji snad i našel,“ dodal, zazubil se a vysekl maličkou rádoby poklonu. Kdyby měl klobouk, snad by ho i sňal. „Riavell Härre Mörgan, těší mě,“ pronesl s otázkou v očích, což byla docela dobrá pobídka i pro ně dva k představení se.

Zvedla pohled od toho odporného pití a upřela svoje jantarové oči na jakéhosi mladíka, který se objevil u stolu, kde seděla. Popravdě řečeno ani v nejmenším nečekala, že by si jí někdo všiml (ačkoliv byla víla a měla i křídla, považovala se za docela dobře neviditelnou, ačkoliv to od ní bylo vskutku bláhové a sladce naivní) a tak byla poměrně překvapená, že se objevil. Na druhou stranu, byla ráda. Vydat se na takové místo ji přeci jen stálo jisté přemáhání a notnou dávku odvahy, protože tam mohla narazit na kdekoho, ale... Pokud by nebyla sama, mohlo by se snad stát něco špatného? Dost silně o tom pochybovala. Mimo toho mladík působil nesmírně sympaticky a mile, takže se na něj jen vlídně pousmála a pokývla hlavou na jedno z volných míst, aby se posadil.

„To bude nejspíš pravda,“ odpověděla s nepatrně cukajícími koutky, protože jí to bylo tak trošku jasné už od samotného začátku. On ale nemohl znát její záměry a důvody proč se rozhodla věnovat svoji pozornost takhle odpornému pití. Nejspíš to také úplně nedávalo smysl, protože někdo jako ona by měl spíš pít vybraná lehká vína a především nejrůznější čajíčky, pro které byly dámy známé. Jenže právě proto také toužila poznat věci, s kterými se běžně setkávali ostatní - pivo, klasické víno, pálenka, kořalka...
„Abych byla upřímná, chtěla jsem to ochutnat z vlastního rozmaru. Byla jsem vážně zvědavá, ale teď si jenom říkám, co na tom všichni vidí.“ V očích jí pobaveně zajiskřilo. „Samozřejmě, jen se posaďte. Také budu moc ráda za společnost, zvláště takhle milou.“
Jakmile se jí představil, počastovala ho dalším vlídným úsměvem, jak měla ve zvyku. Patřilo to k ní asi stejně moc jako zvláštně dobrá nálada a přirozená hravost - nejspíš proto ji měla spousta otcových přátel v oblibě, protože na lidi působila uklidňujícím a milým dojmem. Otec říkal, že byla pro většinu lidí příliš jemná a nezasloužili by si ani jeden její úsměv, ale ona v lidech nedělala rozdíly. Na všechny byla stejně vlídná, pokaždé zdravila s přátelským tónem a její pohled působil dojmem, že daného člověka vidí skutečně ráda - což v důsledku bývala i pravda. Měla ráda společnost, ráda se bavila s lidmi. Byla společenská a ta vlídná aura byla součástí její osobnosti.
„Moc mě těší, done Percy. Rosaline Deuläre, ráda vás poznávám.“ Setrvala na něm pohledem, prohlížejíc si jeho tvář ve snaze co nejlépe si ji zapamatovat. Věděla, že lidé v jejím světě se nepokoušejí přiřazovat si hlasy a jména k obličejům a mnohdy na to mají lidi, ale ona taková nebyla. Naopak. Pokoušela se každého oslovovat jménem, pamatovat si je a hlavně vnímat jejich osobnost a to, co o sobě prozradí. Byla zvědavá, což jenom umocňoval fakt, že jí nebylo povolováno bavit se s kdekým.... Pokud se jí tedy nepovedlo pláchnout. Jako třeba teď, do hospody. Úžasně zajímavé.
„S tím jsem ani nepočítala, ale nedalo mi to. Zvědavost lidem podsouvá zvláštní a občas ztřeštěné nápady, nemyslíte?“ Pousmála se s nepatrným náznakem pobavení. Když vypravoval o tom, jaká sorta lidí se v Opilé dámě obvykle zdržovala, příliš ji tím nepřekvapil. Věděla, že šlechta a lidé, kteří by se dali označit za gentlemany, jak sám řekl, se pohybovala někde jinde. Podobné podniky bývaly obvykle tak trošku pod jejich úroveň a oni se tam slétávali jen v případech, že museli vypadnout zpoza tlaku společnosti, což nebývalo často. Kdyby to tak totiž bývalo, pěkně by si zavařili.
„To je pravda. A děkuji,“ pokývla hlavou s nepatrným náznakem polichocení. „Jsem dcerou lorda Christophera Deuläre.“

Zatímco si povídali, k jejich stolu se přiblížil další mladík - a k jejímu překvapení (ještě většímu, než předtím) se k nim chtěl přidat. To bylo hned druhé překvapení toho dne, ale Rosaline se tomu rozhodně nijak nebránila. Podobně jako Percy působil vskutku sympatickým dojmem a ona vítala každou duši, s kterou mohla strávit pár chvil a popovídat si. Zvláště vzhledem k tomu, že seděla ve zpropadené hospodě, kam se jistě potom ještě velice dlouho nedostane.
„Pokud nebude proti můj společník, tak proč ne?“ Pousmála se na nově příchozího, než upřela svoje zlatavé oči a naklonila hlavu nepatrně na stranu, takže se jí do tváře nahrnul pramínek temně hnědých vlasů, v níž měla zapletených kolik drobných copánků doplněných o stříbrné korálky.
„Myslím, že jste svoji potenciální společnost našel, done Riavelli. Ráda vás poznávám, já jsem Rosaline Deuläre.“ Bývala by představila i Percyho, ale vzhledem k situaci jí to přišlo trošku nevhodné. Bylo by divné mluvit i za něj, když byl jistě velice dobře schopný mluvit sám za sebe - navíc se znali sotva pár minut, takže ho rozhodně nechtěla nějakým způsobem popudit. Na to si až moc vážila jeho vlídných slov, přátelského jednání a milé společnosti.

Percy se pomalu tedy posadil na volnou židli, při čemž ten jeho mírný úšklebek ze rtů nezmizel. "Já to též nechápu. Když už, tak já raději pálenku a kořalku, když chci přitvrdit. Jsem dost na brusinkové věci, ale to nevylučuje tvrdší věci vyrobené věci z brusinek. Jinak vás též rád poznávám. Rosaline.." pronesl sladce a něžně jí uchopil ruku a ze slušnosti jí na ni věnoval malý polibek. "Vy též vypadáte jako velice milá společnost." pronesl. "Nakonec přeci jen ten večer nebude tak špatný jako obvykle." dodal a ušklíbl se. Působil doopravdy docela jinak než zbytek osazenstva hostince a to se taky mělo za chvíli ukázat pravdou.

"No nikdy nevíte. Já sám třeba mezi ty lidi nepatřím. Jsem krví z poloviny šlechtic. Celé dětství jsem o tom nevěděl, ale to není podstatné" pronesl a usmál se na ní. "Je ale fakt, že já jsem chodím za úplně jiným účelem než ostatní. Chodím si sem vydělat a zpříjemnit ostatním lidem den." dodal a prsty si projel své vlnité vlasy. "Většinou tu jsou divní lidé. Ale vy působíte rozhodně jinak. Jste milá, vychovaná, přátelská a podobně. Takoví lidé tu moc často nebývají, a proto si jich vskutku vážím." pronesl a zamrkal na ní.

Když pak vešel dovnitř další cizinec, naprosto ho odignoroval. Myslel si, že je to jen další místní stařec či dělník. Měl teď na starosti úplně jiné věci. Jenže když se pak poměrně drze vetřel k jejich stolu a ještě k tomu zamrkal na jeho společnici, nešlo si ho nevšimnout. Trochu na něj vykulil oči a zvedl jedno obočí ve stylu "O co se tu jako pokoušíš", ale pak se na něj podíval pořádně a zarazil se. Byl to naprosto nepřehlédnutelně a nezpochybnitelně pirát. Jako vyšitej. A to samozřejmě Percyho hrozně zaujalo. Byl to další člověk vystupující kompletně z davu. Mimo to byl také vskutku pohledný a měl dost zajímavé oči. Potkat dva takhle pěkné a zajímavé lidi v jeden den? To bylo sakra štěstí. Rychle proto ze svého výhružného pohledu rychle upustil. Položil obal s houslemi na zem, aby mu nepřekážel ve výhled a nasadil vřelý přátelský úsměv "No jasně. I když koukám, že jste se již usadil." Zavtipkoval a opět se usmál. "Pěkné jméno. Zvučné. Já jsem Percival Eric Owens. Ale rozhodně mám radši, když mi lidé říkají Percy." pronesl a natáhl ruku, aby si s ním potřásl. "Těší mě." pronesl a podíval se mu do očí těma svýma ledově modrýma.

Přijali ho mezi sebe podezřele rychle, ale rozhodně si nemínil stěžovat, právě naopak. Ta dívka byla přímo okouzlující a musel, chtě nechtě, uznat, že mladík vedle ní taky nestál ve špatné frontě, když se rozdávala krása. I kdyby o nic nebylo nic dalšího co říct hezkého, musel uznat, že se nikdy necítil takhle moc bi za celý svůj dosavadní život. A že pokusy o dohazování partnerů ze strany posádky se snažily o pravý opak (jeden by řekl, že jim bude stačit zasednout si na Foiette, protože dvě holky společně většinou muže přitahovaly mnohem více, ale zjevně byli stejně tak zažraní do představy jeho s jiným mužem, až ho to docela děsilo).
Nejprve se mu představila Rosaline. Bylo na ní něco kouzelného, něco jemného, něco, co mu dokázalo učarovat při prvním pohledu. Když mu tak krásně sdělila své jméno, jemně jí sáhl pro ruku a možná až trochu moc dramaticky jí otřel své rty o hřbet dlaně. Zatímco tak činil, nedokázal si nevšimnout té sladké vůně, která jí stoupala z kůže. Byla omamná, takovým tím nevinným způsobem, který vám dá chuť ji trochu zkazit. Jako kdyby byla anděl a vy byste jí ty bělostné perutě chtěli maličko pocuchat, dokud by s tím souhlasila.
A poté… přišla řada s představováním na Percyho. V Riavellových očích se zablýsklo pobavení, když viděl, jak modroočko naproti němu vystřídal během jedné vteřiny nasupený výraz, když vzhlédl k němu jakožto k narušiteli chvilky s Rosaline, zaražení a nakonec zajímavou porci zájmu. To poslední trochu zahrálo Riavovi na ego, co si budeme. A když k němu natáhl ruku, pirát toužící po troše pobavení ji chytnul a políbil naprosto stejně jako u Rosaline. „Je mi potěšením,“ zazubil se, přičemž Percyho mírně štípnul zuby do citlivé kůže na horní straně ruky. Pobaveně sledoval, jak se mu do tváře vlévá překvapení. Nebylo by překvapující, pokud by byl prvním, kdo mu podobné uvítání poskytl.

Hospodský mu zatím konečně donesl objednané pití – černé pivo, jak s potěšením zjistil – a on sklouzl pohledem po stolu. Kromě jeho vlastního pití tam stálo ještě jedno, identické, ale to stálo spíš před Percym než před Rosaline. „Chtělo by to ještě něco sladšího dámě,“ pronesl k hospodskému. Ten si je s úšklebkem změřil, ale když se na něj Riavell tázavě zadíval a prsty sklouzl k opasku, kde mu visela pochva s šavlí, rychle přikývl a spěšně se rozeběhl zpátky k baru. Pro sebe samotného se ušklíbl. Ne, že by se snad chystal na něj nějaké to násilí použít (to by mu musel udělat něco trochu horšího než bylo vrhání pochybných výrazů po něm a jeho společnosti), ale fungovalo to na jedničku, což bylo to hlavní.
„Inu, každopádně,“ otočil se znovu s úsměvem k Rosaline a Percymu, „co tady vy dva vlastně děláte? Tedy, chápu, co tu děláš ty, Percy, ty housle tak trochu nelze přehlédnout, ale co ty, Rosaline?“ zvědavě si je prohlížel. Nenamáhal se jim vykat, z lodi byl zvyklý na trochu přímočařejší přístup, a kdyby s tím měli mít nějaký velký problém, jistě by se ozvali…

Zdálo se, že se Percy v podobných věcech skutečně vyznal, což byla věc, ve které si jednoduše nemohla pomoct a musela to obdivovat. Svým způsobem mu také záviděla, protože aby ona mohla něco podobného ochutnat, tak se skutečně musela doslova vytratit z domova a plížit se jako zlodějka, protože kdyby ji někdo přistihl, okamžitě by ji poslali do jejích komnat. Navíc by k tomu všemu dostala domácí vězení, protože na tohle byli otec i matka příšerně hákliví. Nikdy nechápala jejich přehnanou ochranitelskost, nikdy se jí při žádné z jejích podniknutých výletů nic nestalo, ale oni se přesto báli. Nebyla přeci až tak nemožná, měla křídla. Mohla v případě nebezpečí uletět.

„Tak to to brusinkové pití musí být vážně dobré, když vám chutná, done Percy,“ pousmála se s nepatrným náznakem pobavení. Vlastně byla docela dobře připravená dát na jeho radu, ale zároveň si mínila dál trvat na svém a dokončit to, co začala. Nerada se vzdávala a věděla, že to byla tak trošku hra moci a přesvědčení - a pokud by teď couvla, přiznala by tím nejen porážku, ale také by dostála očekávání druhých. Byla z části víla, všichni ji měli za nesmírně křehké stvoření, což nikdy nepochopila. V krvi jí proudilo i lidství... Nebyla úplně nemožná. A mínila to dokázat tím, že zvládne vypít nejen ten korbel s pivem, ale že ochutná i nějaké další nápoje, které lidé obvykle pijí. Musela to zvládnout.
Polichoceně se na něj pousmála, když udělal to klasické a vlídné gesto. Byla na to sice zvyklá, protože se jednalo o naprosto obyčejný obrat, ale v jeho případě to bylo jiné. Nejen, že to působilo nesmírně mile a hezky, byla za to ráda. U většiny šlechticů, s kterými se setkala, měla pocit, že je to vynucená věc a není na tom špetka upřímného úmyslu k milosti, což bylo smutné, ale společnost už taková bohužel byla. Téměř každý úsměv byl pošpiněný falešností a lidé málokdy říkali věci, co mysleli naprosto upřímně. Možná proto měla tendence utíkat.
„Vlastně mě to nepřekvapuje,“ odpověděla otevřeně, protože si to skutečně myslela. Na tváři přitom dál udržovala úsměv, za kterým se skrývalo moře vlídnosti a dobroty. „Něco na vás je, done Percy. Působíte vskutku okouzlujícím dojmem, takový šarm se jen tak nevidí. Věřím, že dokážete den zpříjemnit mnoha lidem už jen tím, že se objevíte v místnosti.“ Nejspíš působila jako naivní mladá holčička - a asi to nebyla tak úplně nepravda, protože byla vskutku velice, ale velice naivní. Neměla ponětí na jakých principech svět fungoval a neočekávala, že by někdo mohl mít špatné úmysly, protože ona sama je neměla. Nikdo jí ještě nikdy neublížil, žádným způsobem. A ona proto netušila, co by mohlo číhat za rohem.* Percy ale nepůsobil jako někdo, koho by se měla bát. Spíš naopak.
„Jak to, že jste to netušil? Omlouvám se, pokud je to netaktní, ale když už jste to zmínil... Těžko krotím svoji zvědavost, abych pravdu řekla.“ Tímhle jí zaujal ještě víc než předtím, což bylo hodně co říct. Už předtím byla zvědavá a celkem okouzlená, ale teď měla otázky: a to bylo nebezpečné, protože když se člověk na něco ptal, mohl se něco dozvědět. A také se ho tím mohla dotknout, což doufala, že se nestane. Nemyslela to nijak zle, ale zeptat se zkrátka musela, když už to nakousl.
„To je od vás vážně hezké,“ zahihňala se tiše, než sáhla po korbelu a napila se. Nedalo se říct, že by to pivo nějak vyloženě hltala, ale rozhodně nepila jako dámička. Překvapila tím samu sebe, protože ten nápoj vskutku chutnal naprosto odporně a jí se z toho chtělo zvracet, ale byla příliš umanutá dokázat sobě i zbytku osazenstva (jelikož už ji viděli, jak se poprvé napila, nemohla couvnout), že není úplně neschopná a slabá, ačkoliv má mnohem blíž k víle, než člověku.

Když Riavell učinil to samé gesto jako před chvílí Percy, nepatrně se nad tím znovu pousmála - do tváří se jí přitom nahrnulo trošku víc krve a její líce nabraly mírně narůžovělý podtón, prozrazujíc její jemné rozčarování nad počínáním obou mladíků. Poprvé měla pocit, že ji někdo skutečně vidí. Sice znali její jméno a její titul byl očividný, ale nezáleželo ani na jednom z nich. Oba byli zkrátka milí a příjemní společníci, nehledě na to, kdo pocházel z jaké rodiny. Zdálo se, že si všichni tři tak nějak kolektivně padli do oka a ona byla ráda, že mohla být součástí toho jejich křehkého společenství, které se sice formovalo v zapadlé hospodě s pochybným názvem i pověstí, oprýskaným nábytkem, příšerným pivem a nepříjemným hostinským, ale na ničem z toho nezáleželo. Záleželo jen na tom, že se všichni tři sešli u jednoho stolu, navzájem si byli sympatičtí a dohromady tvořili trojici společníků, co si mohli popovídat nad nějakým tím nápojem.
„Nic zvláštního, done Riavelli. Popravdě řečeno... Já před chvílí přišla a tady don Percy se také objevil před pár minutami, než jste se tu objevil vy.“ Jeho poznámku k hostinskému přešla s nepatrně polovičatým úsměvem a krátkým sklopením řas, protože si nebyla jistá, co na to říct. Hostinský se na to všechno moc netvářil, ale po chvíli se vrátil hned s několika menšími skleničkami, které byly až po okraj plné sytě rudé tekutiny, z níž se linula nádherně sladká a ovocná vůně. To přimělo Rosaline zbystřit - a během několika vteřin sklenička přistála jak před oběma mladíky, tak před ní.
„Nebudu lhát. Přišla jsem sem, protože jsem zvědavá... Zajímá mě, jaké je to dělat takové ty obyčejné věci, k čemuž podobná místa a alkohol patří. Je to zvláštní a příjemné, když to má člověk zakázané a vytratí se ze svojí zlaté klícky alespoň na pár hodinek, aby okusil špetku obyčejna. Co sem přivedlo vás, drahý done Riavelli?“ Zodpověděla položenou otázku, než ji sama oplatila. Už na první pohled jí sice bylo jasné, že byl pirát, ale zeptat se musela tak jako tak. Žila totiž v domnění, že se podobní lidé zdržovali alespoň v menších skupinkách, pokud už ne jako celek.
„Snad to nebude příliš neomalené, ale... Pirát?“ Zeptala se nakonec, než naklonila hlavu mírně na stranu v nepatrně zamyšleném gestu. „Pokud se nepletu... Jaké je to plavit se po moři? Nedokážu si představit, že bych neměla pevnou půdu pod nohama a měla být delší dobu na lodi, vydaná na milost a nemilost Vyysihuovým rozmarům... Něco takového chce dost odvahy, je to velice obdivuhodné.“

* Zamáváme strejdovi Theoranovi

Přitom, kdy mu pirát políbil ruku a ještě k tomu ho mírně štípl zuby, sebou Percy mírně trhl, protože to rozhodně nečekal. On sám někdy býval dost oprsklej a to především co se chlapů týkalo, ale to že to tak měli i jiní, se moc nestávalo. Mívali to zkrátka jinak, ale Riavelle byl očividně dost od rány. Vskutku ho to rozhodilo, ale nakonec se usmál a podíval se na něj. "Trochu dramatické, ale nestěžuji si. Kdo by mohl. Že?" Zavtipkoval a zazubil se na něj. "No každopádně mi je taky potěšením. Je zvláštní potkat tady dva lidi jako ty a Rosaline v jeden den. Ale tak jako pěkně zvláštní. Je to vybočení z mého obyčejna a to vždy uvítám." Pronesl a podíval se na Rosaline.

"Páni... No děkuju. Ale mám dojem že mi rozhodně lichotíte až přes příliš. Nepřijde mi, že jsem na tom zase tolik dobře" Pronesl, při čemž se trochu začervenal. Měl nutkání jí stále vykat. Přeci jen to byla dívka z vysoce postavené rodiny. U Riava tomu tak ale nebylo. Ne že by jim opovrhoval. To ani zdaleka ne. Jen tam zkrátka nebylo něco, co by ho drželo od tykání, které měl raději. Byl to pirát a ještě k tomu jim také tykal. U Rosaline to bylo přeci jen složitější. Vyla to šlechtična a ano mu sama tykala, takže mu to nepřišlo vhodné.

Trochu ho ta otázka zaskočila, takže překvapeně zamrkal, ale nakonec se usmál a odpověděl. "No..... To je dlouhý příběh. Zkrátka jsem znal více moji matku než mého otce a ta šlechtična nebyla. Otec je šlechticem, ale s tím to je složitější. Nejdříve jsem dokonce žil jen s mojí matkou. Pak se toho zkrátka stalo hodně, ale vše mi bylo vysvětleno o hodně později Žil jsem zkrátka v nevědomí a celé to bylo komplikované. Asi vás s tím nebudu zatěžovat. Je to divný, složitý a zdlouhavý příběh" pronesl a pousmál se na ni

Po nějaké době, kdy jim dokonce donesli brusinkovici, se napil a rozesmál se. "Samozřejmě, že je Riav pirát. Je to znát z dálky. Ale náhodou je to velice zajímavé. Poutavé. Stejně jako vaše křídla. Oba vystupujete z davu a to je rozhodně.... No tak nějak přitahující moji pozornost. Je to zkrátka něco jiného. Neobyčejného a to je prostě pěkné" pronesl a usmál se na ně na oba

Zašklebil se, když Percy prohlásil, že je samozřejmě pirátem. Musel uznat, že na poměry společnosti pravděpodobně vypadá dost extravagantně – od černo-rudo-fialového odění, přes značné množství kožených látek na těle, po černé linky, které mu rámovaly průzračně modré oči a nechávaly mu tak cíleně trochu šílený a rozevlátý dojem, na němž si docela zakládal – a tím pádem neměl šanci ukecat to, že pirátem určitě není. Ani omylem, i ten s naprosto malým rozhledem ve společnosti (což z nich tří aktuálně nejvíce sedělo na Rosaline, bez jakékoli urážky) by poznal, že sem moc nezapadá.

Rosaline a její otázka na to, jaké je plavit se po mořích, byla sladká – jak od ní tak už nějak očekával. A s tím, jak se jí oči leskly zvědavostí se skoro dětskou touhou po tom, aby vyprávěl, rozhodl se jí vyhovět v jediném úderu srdce. „Plavba po mořích je všelijaká, drahá Rosaline. Možná by se vám to zamlouvalo, prëttea... možná i tobě, fäté,“ zazubil se laškovně i na Percyho. Poté se ale vrátil k vyprávění. „Je to jako když máte na dlani celý svět. Jste daleko od civilizace, musíte se ve všem spoléhat na posádku – tu většinou brzy berete jako rodinu. A jste prostě svým způsobem volní, můžete dosáhnout skoro nekonečného pocitu. Moře je vaším domovem, a vy jste sice vydáni na milost Vyysihuovi, ale nevadí vám to, protože vám toho zároveň dává tolik na oplátku.“
Myslel to vážně. Jeho způsob života pro něho bylo něčím posvátným. Zatímco s otcem, kterého zbožňoval, byl prostě dítě, na lodi se mu rozvinul jeho talent. Stalo se z něj jeho skutečné já, to, co mohl s hrdostí nazvat Riavellem Härrim Mörganem.

Rozhlédl se po svých dvou společnících, zatímco se automaticky natáhl po nejbližší ze tří sklenek brusinkovice a vyzvedl ji do vzduchu. Světlo okolo se krásně zlomilo v rudém nápoji. „Tak… nazdraví?" pousmál se na ně, než na oba dva vrhnul drzý pohled, zahýbal obočím a žertovně dodal: „Därecoa sträte vátes.“

Musela se nepatrně pousmát nad tím, co se odehrálo mezi Percym a Riavellem. Bylo zatraceně rozkošné, že se Riavell rozhodl stejné gesto věnovat i Percymu - ačkoliv to štípnutí poněkud změnilo celý kontext. Na druhou stranu, nedalo se říct, že by to k němu snad nesedělo. Byl to pirát, nepředvídatelnost a nějaká ta otočka nejspíš patřily jak k jeho povolání, tak dost možná k jeho osobnosti jako takové. Působil takovým poněkud šibalským, hravým dojmem, což bylo rozkošné a zábavné zároveň. Rosaline to přimělo se tiše zahihňat, než sjela pohledem z Ria na Percyho a věnovala jim oběma celkem zářivý úsměv, na kterém bylo znát, že se celou situací docela dobře baví, ale vskutku jen v dobrém. Dávala si dost záležet na tom, aby její výraz nakonec nepůsobil výsměšně, protože tak to rozhodně nemyslela. Na celé její reakci bylo znát nejen pobavení, ale i typická srdečnost, která k ní patřila stejně neodmyslitelně jako k pirátům šavle a rum.*

„Občas jsou trošku dramatičtější věci ty nejlepší, nemyslíte, done Percy?“ Pousmála se na Percyho, než sjela očima na Riavella a pozvedla ke rtům korbel s pivem, načež se líně napila. Pocházela z vyšší společnosti, lidé se kolem ní chovali jako zatracení pávi. Naparovali se, navzájem strkali jeden druhému pod nos svoje bohatství i postavení a pokud se nechovali takhle povýšeně, byli příšerně falešní. S těmi dvěma ale neměla pocit, že by si snad kdokoliv z nich na něco hrál - všechno se zdálo naprosto přirozené, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věci na světě. A ona si to nesmírně užívala, protože si mohla konečně odpočinout od pocitu dušení, který v ní vyvolával tlak ze strany společnosti, s níž se běžně musela setkávat kvůli svému titulu a faktu, že byla jediný potomek tamního lorda.
„Nesmysl. Myslím, že jste přespříliš skromný, což je nepochybně ctnostná vlastnost, ale neměl byste na sebe být až tak tvrdý,“ odpověděla, když položila korbel zpět na stůl a upřela svoje jantarové oči na Percyho. Skutečně jeho tváře nabraly mírně načervenalý podtón? Koutky se jí samovolně pozvedly do o něco výraznějšího úsměvu, díky kterému už působila skutečně jako takové zářící sluníčko - nejen, že její oči planuly zlatými a oranžovými tóny, i její úsměv začínal nabírat na intenzitě.
„S šlechtickými rody je to komplikované... Pokud bych měla být upřímná, přijde mi, že lidé s titulem se obvykle chovají docela zle. Je vzácné narazit na někoho, kdo nese na bedrech jak titul a nějakou formu moci, tak slušné chování a skutečně lidskou povahu. Občas si říkám, že ti lidé... Mají do lidí mnohem dál, než ostatní, které tak rádi shazují. Upřímně doufám, že to nakonec nebylo úplně špatné. Z vašeho vyprávění to zní vskutku zamotaně, ale pokud se to vysvětlilo... To je nejspíš dobře, zasloužíte si vědět, na čem jste. Pokud byste o tom chtěl mluvit... Můžu vás ujistit, že umím být velice dobrá posluchačka.“
Výraz na tváři jí trošku zjihl a ona na Percyho hleděla se vší přátelskostí a vlídností, kterou v sobě měla. Aby svoje gesto jen podnítila a dodala váhu svým slovům, váhavě se k němu natáhla a položila mu dlaň na ruku, než ho něžně pohladila po prstech.
„Myslela jsem si to.“ Tiše se uchechtla, než si znovu upila piva - sice to chutnalo naprosto příšerně, ale její odhodlání bylo podstatně silnější, než odpor vůči té chuti. „Děkuji. Myslím, že jsme se tu sešli jako poměrně zajímavá kombinace lidí, je moc hezké poznat někoho nového a milého. Oba působíte jako nesmírně zajímavé lidé.“ Oběma věnovala krátký pohled, než naklonila hlavu na stranu a přejela očima po zbytku osazenstva, které nebylo zrovna dvakrát hojné. Asi byla ráda. Věděla totiž, že svojí přítomností na takovém místě riskovala poměrně hodně - ale vzhledem k tomu, koho tam potkala... Bohové. Vskutku jí to stálo za to, ať už kvůli tomu bude mít domácí vězení klidně na měsíc. Byla v úžasné společnosti a skvěle se bavila, co víc si mohla přát?

S nepředstíraným zájmem poslouchala Riavellovo vyprávění o životu na moři. Po celou dobu na něj upírala svoje zlatavé oči, v kterých se jí leskla upřímná fascinace. Nikdy na lodi nebyla, takže mohla jen hloubavě uvažovat nad tím, jaké to asi je. Její rodina nikdy nikam necestovala, alespoň ne s ní. Otec sice občas někam odjel, ale ona s matkou vždycky zůstávala doma. Shaley pokaždé pravila, že je její povinností dávat pozor na sídlo v otcově nepřítomnosti a že je to role, které se zhostila v momentu, kdy se za něj provdala. Rosaline to nechápala. Přišlo jí kruté, že jí byla odpírána možnost se také podívat někam jinam, než do La'Dorei - nemluvě o tom, že potom byli rozdělení klidně na několik týdnů... To byla příšerně dlouhá doba na to, aby ji člověk trávil daleko od svojí milované osoby. Možná byla jen příliš mladá a citlivá, ale její sladká hlavinka to zkrátka nebyla schopná pobrat. Shaley si nikdy nestěžovala (vlastně si nestěžovala vůbec nikdy, takže si vedle ní Rosaline mnohdy připadala vskutku nevděčně) a Rosa jenom doufala, že s vyšším věkem jí bude povoleno, aby podnikala také nějaké menší výpravy mimo rodné prostředí. Nikdo přeci neříkal, že opustí Nescoru nebo zmizí na samotný sever kontinentu. Stačilo by jí maličko, jen se podívat do hlavního města, nakouknout do Teppasmies, prohlédnout si Stříbrný les... Anebo vyrazit na nějakou menší plavbu, klidně jen po přilehlém moři nebo oceánu.
„Popravdě řečeno mě to opravdu láká, ale vzhledem ke svému postavení se na moře jen tak nedostanu. Vlastně nemám ani povoleno opouštět rodinné pozemky bez doprovodu...“ Přiznala naprosto bez okolků, než se jí na tváři rozlil poněkud potutelný úsměv v reakci na to, že takhle bez mučení přiznala, že má tak trošku zvyk porušovat vytyčená pravidla. Ne, že by snad dělala nějaké velké a přísně zakázané věci, ale rozhodně se o ní nedalo říct, že by byla poslušná ovečka.
„Zní to vskutku krásně. Nebezpečně, ale krásně. Věřím, že na vás na vašich cestách Jünai dává pozor a mírní Vyysihuovy nekalé plány.“ Sjela pohledem z Riavella na Percyho a věnovala mu zamyšlený pohled. Docela ji zajímalo, co si o tom myslel on - celkově jestli cestoval, zda ho lákaly daleké a neprobádané končiny... Nebo jestli byl víc vázaný ke svému domovu a případně lidem. Musela si přitom v duchu poznamenat, že se musí do Opilé dámy někdy vydat znovu, protože ho opravdu moc toužila slyšet hrát.
„Co vy, done Percy? Předpokládám, že i vy jste toho ze světa viděl podstatně více, než já.“

Když se Riavell chopil jedné ze skleniček s ovocnou tekutinou a pozvedl ji do výše k přípitku, chviličku váhala, než sama vzala skleničku stojící těsně před ní a napodobila ho. Neměla sice sebemenší tušení, co se to chystali pít, ale Percy jí předtím doporučoval něco s brusinkami - a tohle rozhodně vonělo po brusinkách. S brusinkami se člověk přeci nemohl jen tak přehmátnout, však? A ona rozhodně toužila ochutnat něco víc, než jen příšerně chutnající pivo, kterým se nalívali tamní štamgasti.
„A na skvělou společnost,“ dodala, než věnovala oběma mladíkům potutelný úsměv. Tehdy ale Riavell pronesl cosi ve staré Nescorštině, což ji přimělo nepatrně naklonit hlavu na stranu a vrhnout po něm zamyšlený, zvídavý pohled.
„Stará nescorština? Co to znamená?“ Zeptala se naprosto otevřeně. „Nemůžu říct, že bych ji neovládala, ale moje znalosti jsou značně omezené vzhledem ke společnosti, ve které se pohybuji. Obávám se, že mě budete muset zasvětit, drahý done Riavelli.“

* Tentokrát zdravíme Sydneyho a Drakea Will mává v pozadí

Po pár Riavových narážka v se trochu zašklebil a rozesmál se. "Stará nescorština? Nu když už... Ik Rëdde löse ütti dú, blëunöin. Ik rëdde sträte avek lumës" pronesl plynulou nescorštinou s Vänsaarijským přízvukem, při čemž však jeho 'R' znělo spíše Allarensky. Když odešel z domova, rozhodl se totiž, že si dostuduje jazyky. Matka ho to chtěla naučit, ale bohužel pro oba to už nestihla. Proto se to rozhodl zvládnout na vlastní pěst. Matka měla i v normální mluvě Allerenské 'R'. Otec byl zase typický Vänsaarij, takže měl od každého něco.

Po nějaké době se podíval na Rosaline a usmál se se stále jemným ruměncem na tváři. "Zkrátka už jsem ze šlechtického života pryč. Nechal jsem ho dávno daleko za sebou. Pokud bych vám však pověděl všechny detaily, museli byste mi oba slíbit, že mě nikdy nikomu neprásknete. Je to něco o mně málokdo ví a ani by neměl. Měl bych veliké problémy, i když bylo dost věcí důvodných. Byla to jediná možnost, kterou jsem měl." Pronesl a povzdechl si. Všechny vzpomínky se mu vrátily zpátky a on živě viděl jak mučení, tak moment kdy zjistil pravdu a hlavně svůj útěk a vše co po sobě nechal. Zkázu a smrt. Chtěl rychle změnit vše co se tehdy dělo a byl jediný způsob, jak tak učinit "Moje jediná cesta byla z Tepasmies sem do La' Dorei. Rozhodně bych se raději toulal víc. Jen nemám za co a nemám cíl. Živím se tady. To víte, že by mě to lákalo, ale ta příležitost se jen tak nikomu nenaskytne." Pronesl trochu smutně ale nakonec se pokusil mírně se usmát. Toužil po tom, ale šlechticům, i když jen polovičním takový život souzen zkrátka nebyl. "Ale rozhodně mám větší volnost než dřív. Troufám si říct, že vy jste volná jako pták oproti mému dětství. Bylo to jako vězení." Pronesl a podrbal se nervózně za krkem. Rychle se raději chopil sklenky, aby ty myšlenky zahnal a přikývl. "Na dnešní večer" ušklíbl si a s oběma si přiťukl. Poté to vše do sebe kopl na ráz a pouze se usmál. "M'lady you don't wanna know what that means. Trust me. You really don't wanna know." Pronesl jak mu to zrovna přišlo na jazyk a to tak, jakým jazykem mluvil jeho otec. Slyšel to většinu svého dětství, protože Vänsaarijštinu používal lord Owens mnohem raději. Lépe v ní vyjádřil všechny emoce, které byly většinou zlost a nenávist.

Rosaline a její zmatení bylo roztomilé, vážně roztomilé. Netušil, zda si ale může dovolit jí to přeložit hned nyní (a riskovat, že se zvedne a upláchne, aby s ním nemusela mít nic společného), tak jí jen věnoval malý úsměv. „Drahá Rosaline, dejte tomu pár drinků a poté vám to bude přeloženo,“ zaculil se napůl, sám netušil, zda to myslel vážně. Tedy, oba dva měli jisté kouzlo, díky němuž by si rozhodně dal říci, ale rozhodně to nebylo něco, do čeho by kteréhokoli z nich měl nutit. Asi není nutno dodávat, že to byl prostě ztratilo to kouzlo, o němž to celé tak nějak mělo být. Rozhodně nebyl násilník, co by je kamkoli zatáhl násilí, a hodlal si za tím stát a neměnit na tom ani ťuk.
Navíc… něco na Rosaline působilo tím dojmem mladé laně, která pořád nevystrčila kopýtko z matčina dohledu. A i navzdory tomu, že ji prakticky neznal, by se rozhodně nepustil do toho, aby jí jakkoli ublížil nebo zaplašil, zničil ten optimistický pohled na svět, který z ní dělal tak milou dušičku.

Na tváři se mu ještě rozšířil zářivý úsměv, až se mu v levé tváři vyrýsoval malý důlek. Poznání, že mladík naproti němu taktéž ovládá starou nescorštinu, bylo zajímavé. On sám ji nijak nestudoval, většinu zkrátka pochytil od ostatních pirátů na Fantomovi úsvitu. Räley ji používal místo nadávek (zastával názor, že nadávky znějí lépe a uklidňují více, když jsou proneseny jazykem, kterému každý kolem nemusí zákonitě rozumět), dokonce měl na palubě jednoho, který napůl užíval současný jazyk a napůl nescorštinu – od něj bylo nejsnazší i nejzábavnější se učit. A jelikož pokud plujete po moři, které je skutečně klidné, a máte čas, jelikož nic není v dohledu než klidná hladina, přijde trocha rozptýlení vhod. A proč by to neměl koneckonců využít tak, aby z toho něco měl, že ano? Takže… tak.
Navíc… když teď slyšel, co mu na to Percy odvětil, neobránil se pobavení. Někde v zadním koutě jeho mysli se ozval hlásek přesvědčený o tom, že tím pádem bude dnešní den (ačkoli… smrákalo se už když v La’Doire zakotvili, takže teď už spíš noc – jak mu napověděl pohled k nedalekému ušmudlanému oknu) mimořádně zajímavý. A možná i dosti zábavný.

Pozdvednutou skleničku si přitáhl ke rtům, které vzápětí skočil v tekutině připomínající nevinný brusinkový džus. K nevinnému pití to mělo docela daleko – sladké pití v sobě ukrývalo docela vysoké procento alkoholu, maskované za výraznou chutí. Byla to sázka na jistotu, pokud jste se chtěli o někom něco málo dozvědět a chtěli ho rozmluvit alkoholem. Sám Riavell byl na tenhle driák zvyklý díky své posádce, která jako úplatek v La'Doire občas dostala pár sudů, takže věděl, na co se připravit. S polovičatým úsměvem vzhlédl a přemýšlel, co na to asi řeknou Percy s Rosaline...