Hlavní město Alsitio

Nepředpokládal, že by ho tady mohl vůbec někdo najít. I kdyby snad už měl někdo důvod ho vážně hledat, i když už by někdo jeho společnost snad skutečně vyhledával nad snad každou jinou možnou, jichž Alsitio nabízelo nekonečně mnoho, netušil, jak by snad ten dotyčný došel k tomu, že se rozhodl v rámci vlastního psychického klidu vyrazit za město, tam, kam už se ruch vodou nedonesl. Na většinu obyvatel Alsitia se snažil působit společenským dojmem na to, aby tohle ideálně nikoho nezasvěceného nenapadlo. Navíc, pokud by nešlo zrovna o nějakou patálii pramenící z toho, že se někdo snažil nevydařeně fušovat mu do řemesla – čtěte: psát, ačkoli mu to zrovna dvakrát dobře nešlo – a teď chtěl, aby mu to Ciri nějak vyžehlil, nenapadalo ho nic, co by kdo snad po něm mohl chtít.
Když  ale na pozadí tmavých útesů zasvítily bílé vlasy a ukázalo se, že jeho návštěvníkem není nikdo jiný, než poněkud opatrně se tvářící Ondine, nervozita z toho, co po něm kdo zase může chtít, z něj poněkud opadla. Jistě, její předchozí zmizení z paláce, kde po sobě zanechala jenom vlnu zmatku a otázek, na které nikdo, kdo by byl ochoten mluvit, neznal odpovědi, bylo stále záhadou a zvláštností, ale na jednu stranu mu její přítomnost byla asi tak třikrát příjemnější než přítomnost většiny obyvatel hlavního města. Bylo to trochu tragické prohlášení, ale co se s tím asi tak dá dělat… navíc, Ondine mu mimo svého zmizení bez vysvětlení za těch pár chvil, co se dostali k tomu společně mluvit, nedala žádný důvod, proč by se snad vůči ní měl zachovat jakkoli nevraživě nebo odtažitě. Koneckonců, její zmizení po tom, co předvedl královský pár… vlastně neměl žádný podnět, kterému by se v tu chvíli mohl vůbec divit. Jistě, měl z jejího odchodu smíšené pocity, ale to byla asi spíš prostě jenom jeho paranoia.
To jediné, na co měl reálně možnost nahlížet kriticky, bylo to, jak se rozloučila s Marcellem. Její slova – tichá, chladná vyhrůžka, která se vznesla do vzduchu jako šepot božstva smrti a přejela jim svým ledovým dotykem po páteřích a zakousla se jim do myslí i srdcí – mu pořád vrtala hlavou. Zdálo se, že rozhodně věděla či pouze tušila mnohem víc, než většina obyvatelů Alsitia, a to ho znervózňovalo. Měli na krku ten zatracený kult a teď ještě tajnůstkářskou princeznu. Pokud vám to neznělo jako něco děsivého a dost podezřelého, asi by vám Ciri mohl doporučit návštěvu odborníka.

Na druhou stranu, její opatrný příchod a to malé mírové gesto se neminuli s účinkem; když viděl, že je sama dost nejistá tím, že tu je, jakýsi led, který se snažil v sobě držet vůči komukoli, koho si nepřipouštěl k tělu, uvnitř něj prostě začal pomalu tát, ledové kry se lámaly. Něco na té její tvářičce bylo – a to nemyslel jen její krásu, kterou rozhodně zpochybnit nemohl, protože to by svědčilo dost jasně o jeho slepotě. Kdepak, myslel tím to, co si nesla v očích a v tónu hlasu, to, co dala tak nějak okrajově najevo už když spolu mluvili ve zdech královského paláce, který se teď zapomenut společně se zbytkem města tyčil kdesi za jejich zády. Bylo to něco v těch očích, které mu silně připomínaly modré suchozemské květiny, které se ukrývaly ve stínech lesů hlouběji ve vnitrozemí, dost daleko na to, aby to chtělo malou dávku šílenství pro kteréhokoli yialadri, co by se rozhodl tam vydat. Aanetäle… nebo, pokud to chcete v obecném jazyce, pomněnky. Za krásnou barvou se skrývala ledová krusta osamělosti a žalu.
Vysvětlovalo by to, proč byla tady. Těžko říct, zda tesknila po společnosti, anebo na tom byla tak, že to nutkání necítila, jelikož nelze postrádat něco, co jste nikdy neměli, ale dle toho všeho se opovažoval vsadit spíš na to první. Bělovlasá princezna hledala jeho společnost – a musel by být zatraceně necitlivé monstrum, aby ji v tuhle chvíli odpálkoval. I kdyby to snad vůbec kdy měl v plánu, což teď, když se nad tím hlouběji zamýšlel, vlastně tak vůbec nebylo. Její společnost mu vlastně přišla docela vhod, i navzdory tomu, že tu prvně vyhledával samotu.
Zavrtěl hlavou a pousmál se, když se omlouvala za vyrušení. „Netřeba se omlouvat, Ondine. Tvoje společnost rozhodně nepatří k těm nejhorším, takže se za ni rozhodně nemusíš omlouvat,” pronesl a pousmál se na ni tím úsměvem, z něhož bylo jasně poznat, že toho už stihnul vypít tak akorát na to, aby se vymanil ze spárů nejistoty a nervozity a dostal se do bodu, kdy všechny trable světa prostě hodil za hlavu a nechal je na později jen proto, aby se teď mohl v klidu a s patrnou nonšalancí bavit s bělovláskou. „A nikoli, špatného člověka to z tebe nedělá. Po tom vystoupení v paláci jsi měla všechna práva světa na to se otočit a odejít.” Ano, rozhodně musel mít dost vypito – jinak by si nepustil takhle moc pusu na špacír… alespoň ne před někým, koho téměř neznal.
Když se přiblížila, uklidil se trochu stranou na tom skalním převisu, kde seděl, což mohlo být bráno jako malé pozvání k tomu, aby si přisedla, pokud by o to stála. Její dárek navíc přijal s nadšením – tušil, že v tomhle případě si musela pustit pusu na špacír zase některá z dam v Alsitiu, ale zrovna tohle bylo něco, co jeho srdce nijak necupovalo, aby řekl pravdu. Zatímco čekal, co bude dělat dál, zkoumavě si bělovlásku prohlížel. „Co vlastně děláš takhle daleko za městem? Je to tu dost těžké na zorientování se… je pozoruhodné, žes sem cestu našla tak snadno. Ty skály jsou jako malý labyrint a je dost vyčerpávající se z něj v případě nouze dostávat. Vedou až k jižním ostrovům Nescory – a většina našich nevypadá z takového nálezu většinou moc nadšeně.”

Ten krok byl dost možná projevem čirého šílenství, ale cítila opravdu neutišitelnou a nutkavou potřebu to udělat. Jít za ním, setkat se znovu. Nehledě na to, že to bylo proti veškerým jejím zásadám i učení, nedokázala si zkrátka pomoct - ten pocit, co v ní vyvolal, když se spolu předtím bavili v paláci... Byl zvláštní. A ona byla až příliš zvědavá na to, aby znovu nepokusila štěstí, jelikož nemohla popírat fakt, že jí byl svým způsobem sympatický. Působil opravdu vlídně, přátelsky. To byla věc, jakou doposud ještě nikdy nezažila, rozhodně pak ne od někoho z cizích lidí z města. Pár lidí mimo kult sice potkala, ale byli téměř pokaždé neskutečně nabubřelí a bylo podstatně lepší se jim vyhnout, než vyhledávat jejich společnost.
Ať už na onom proslulém lordu Cirallovi bylo cokoliv... Ondine vůči němu cítila hodně zvláštní směsici pocitů, z níž nejvíce vynikala přirozená zvědavost. Možná to byl i znak určité formy masochismu, protože pokud by se někdo dozvěděl o tom, že se pokoušela tahat s někým ze šlechticů a nevyužila svojí šance naplno k dobru věci, určitě by se dostala do potíží. Jenže to ona nechtěla. Nevnímala žádnou povinnost zneužívat Ciriho ke svému prospěchu, protože se k ní choval hezky. A to byla věc, co pro ní v danou chvíli znamenala celičký svět. Konec konců, jinak by se mu nesnažila patřičně omluvit a také udělat to hezké gesto, však? Protože Ondine nebyla ten typ člověka, co dělal věci jen tak.

„To je... Milé,“ odpověděla s tichým uchechtnutím, když jí odpověděl. Ať už to myslel jako vtip (jelikož opravdu nebyla schopná rozeznat vtipkování nebo špetku ironie od vážnosti) nebo ne, byla mu za to opravdu neskonale vděčná. Být úplně sama v tak velikém městě, kde byla prakticky absolutní cizinkou vůči všem... To bylo opravdu děsivé a ponuré. Svým způsobem si kvůli tomu připadala sama, ano. A to byl nejspíše jeden z důvodů, proč se ho rozhodla zkusit vyhledat. Jeho společnost byla totiž neobvykle příjemná.
Svým způsobem ji ta reakce uklidnila, protože z událostí k nímž došlo v paláci měla opravdu hodně rozporuplné pocity. Ne, že by snad tak trochu neočekávala, že by se situace mohla vyvinout obdobným směrem, ale... Asi v ní přeci jen přetrvávala určitá falešná naděje. A dokud měla byť jen zanedbatelnou špetku, všechno to kolem mělo potenciál ji rozdrtit jako obrovská vlna, protože nebyla ani zdaleka připravená.
S nepopiratelnou vděčností zračící se v jejích modravých očích se nakonec posadila vedle něj a sklonila pohled dolů, mírně pozvedajíc koutky do nepatrného úsměvu. Dobrá otázka. Kdyby nebyla zvyklá žít v hlubinách a toulat se všude možně, určitě by se cestou ztratila. Jenže ona už od malička toužila prozkoumávat, cestovat a měnit prostředí... Díky tomu si nevypěstovala jen dobrý smysl pro orientaci, ale především lásku k okolní přírodě. Pohyb v horní části moře byl navíc o poznání snazší díky lepšímu světlu a faktu, že tamní prostředí nebylo až tak nebezpečné jako hlubiny, v níž strávila drtivou většinu svého dosavadního života.
„Hledala jsem tě. A vlastně... I kdyby ne, mám ráda přírodu. Je mnohem přívětivější a klidnější než město s tím vším ruchem a nenechavými pohledy. Takže jsem si říkala... Kdybych byla aspirující umělec, asi bych se přeci jen vydala někam, kde budu mít klid a prostor. Je tu vážně moc hezky.“
V hlase jí stále doznívaly zbytečky nejistoty, jelikož na podobnou společnost nebyla úplně zvyklá a docela se obávala toho, aby tu křehkou situaci nějak nenarušila a něco nezkazila, ale pomalu se začínala opravdu uvolňovat. S trochou štěstí z ní mohlo to napětí během chvíle opadnout, když už se jí podařilo vymotat z Alsitia, kde na ni tlak doléhal s neuvěřitelnou tíhou, která ji div nedusila.
„Mám dobrý orientační smysl, jsem zvyklá se toulat po okolí,“ vysvětlila nakonec s drobným úsměvem na rtech. Bylo docela osvěžující mluvit pravdou... A o věcech, co měla svým způsobem i ráda. „Jižní ostrovy? To zní skoro... Jako jiný svět.“

To místo bylo dokonalým přechodem mezi pochmurnou dírou a překrásným rájem. Llyiar podobné jeskyně s oblibou vyhledával a užíval si pobyt v nich, protože ho tam nikdo a nic nerušilo - ale byť se v tamních komplexech doopravdy velice zdatně vyznal, nikdy je reálně nemapoval. Na to si až příliš cenil toho výhledu a nedotčenosti tamní přírody. To všechno by mohlo až příliš snadno zmizet a skončit nenapravitelně zničené, pokud by se k nějaké takové mapě dostali lidé, co neměli vůči přírodě patřičný respekt.
Něco takového sice znělo pěkně ironicky, protože Llyiar v sobě jen horko těžko hledal byť jenom malou špetku respektu pro kohokoliv ve svém okolí - ale jeho priority a morální kompas byly zkrátka natolik vychýlené, že si nedokázal pomoc. Vázal se mnohem raději na větší mocnosti, než aby bezděky vkládal svůj osud do rukou těch, co by si utrhali ruce pro banální věci jako byla moc a přízeň druhých. Když už neměl mít kontrolu, bylo rozhodně lepší ji přenechat někomu, kdo si nehrál na oblíbence a měl nestrannost... Což byl moment, kdy do jeho světa vstupovala příroda.

„Obávám se, že v tomhle máte naprostou pravdu, drahá Thae Lybeth. I proto jsem se zatím s nikým nedělil o místa jako je tohle... Z obav, že by brzy skončila zpustošená nebo kompletně znehodnocená. Ne, že bych toužil setrvat sobeckým do konce svého života a odejít s tím tajemstvím jako starý skrblík, ale mám vůči přírodě až příliš velký respekt na to, abych něco takového dopustil. Na druhou stranu... Vám věřím. Máte velké srdce, takže by mě ani nenapadlo pochybovat o vašich úmyslech. Mimo toho... Myslel jsem, že by se vám tu mohlo líbit.“
Ačkoliv to moc často nedělal, nakonec se na Thae nepatrně pousmál, než se obrátil k blondýnce zády a sjel očima po té nádheře, co se rozprostírala všude kolem nich. Možná to byla jenom jedna jeskyně z mnoha a jistě existovala i roztodivnější místa, ale... Pro něj to byl malý kousek ráje, který měl doslova na dosah ruky. Byl tam klid, rostliny popínající okolní zdi nádherně světélkovaly a vypouštěly notné množství magie, takže se tam zkrátka cítil... Téměř jako doma. A to byl ostatně i jeden z důvodů, proč tam svoji nastávající přivedl - bylo důležité ukázat kousek sebe a projevit v rámci otevřenosti i jistou zranitelnost, aby umocnil pouto mezi nimi. Ačkoliv to bylo chladně vypočítavé, shledával to nutným. Ve svém jádru mu na tom ale trošičku doopravdy záleželo... Chtěl, aby se jí ta podívaná líbila. Ale tohle si v danou chvíli ani zdaleka plně neuvědomoval.
„Ach ano, žijí. Ale většinou poskrovnu, zdá se, že i okolní duše o tomhle místě nemají obvykle potuchy,“ odpověděl, než se k Thae obrátil nazpět a dotkl se jedné z květin rostoucích na stěně jeskyně těsně vedle její hlavy. Ta se pomaličku rozevřela a vypustila do vzduchu několik drobných perliček světla, v níž se zrcadlily všemožné barvy.
„Nevím jak na vás, drahá... Ale na mě ty květiny působí doslova magicky. Myslím, že byste mohla zkusit vyslovit nějaké přání, třeba vám jej splní?“ Nadnesl s nepatrným úsměvem na rtech.

Thae Lybeth byla naprosto okouzlená tou krajinou kolem sebe. Bylo to tak úchvatně překrásné, že kdyby jí to společenské způsoby dovolovaly, ona sama by se nechala alespoň na pár nepatrných chvil unášet krajinou a její atmosférou, takže by pravděpodobně za chvíli nechala lorda Mhoärvena daleko za sebou (i když by to bylo spíše před sebou, ale chápeme se. Jenže to by znamenalo se ztratit a možná už se nikdy nedostat zpátky. Ona sama totiž neměla ani ponětí, co je tam dole čekalo, ale rozhodně tušila a uměla odvozovat z dojmů. Nemálo totiž platilo, že ty nejkrásnější věci skrývaly spoustu zlého a nebezpečného a to jen čekalo na správnou šanci, kdy vylézt a zaútočit na vás ze zálohy. Nicméně, ač tím okolím její nastávající nebyl tak uchvácen jako ona, pravděpodobně kvůli častému pobytu, musela ona své tempo přizpůsobit jemu. Žádat ho o zpomalení by bylo totiž velmi riskantní a z jejího pohledu i drzé. Oba dva totiž jejich malým výletem riskovali a jedině lord Mhoärven jí poskytl tu příležitost se do hlubin podívat i přes veškeré zkázy, které ta místa ukrývala. Už tak toho pro ní udělal dost, což velice oceňovala.
,,Vaše slova jsou velice laskavá, stejně jako vaše úmysly čisté, lorde. Myslím, že zrovna v tomhle jsou vaše důvody jen a pouze oprávněné. Příroda je něco, co by se mělo zachovat, i když to v momentálním stádiu našeho světa není příliš možné. Ovšem já jsem věrná oceánu a mořím, věřím že v tom nejsem sama. Ale i ti, kdo mu již věrní nejsou...Stále jsou to jeho děti a nejen my, ale i jiné rasy bez vody nemohou přežít. Alespoň myslím, o jiných rasách jsem toho příliš nečetla. Ale ve výsledku na tom vlastně ani tolik nezáleží. Věrní nebo ne, jakmile naše příroda zahyne, jakmile uhnije poslední rostlinka zeleně a vyschne poslední kapka, všichni zahyneme s ní. Někomu se to může zdát lehce tragické, viďte?” na nepatrný moment si dovolila pousmát se. Jen malinko, téměř nepostřehnutelně. Ale oba dva to věděli, všichni to věděli, ačkoli se to snažili z hlavy vytěsnit, věděli že v moři už dlouho nepřežijí a nakonec si země vezme každého z nich. ,,Ovšem...Kdo ví? Možná to naši generaci a několik generací za námi plně mine. Nikdy nemůžeme vědět, co pro nás bohové plánují. Což mě přivádí k otázce...Jste věřící, lorde?”

Jakmile se vedle ní vlivem Lliyarova doteku rozevřela jedna z těch mnoha překrásných květin, blondýnka se pokusila jednu z těch maličkých perliček zachytit marně do dlaní, než se otočila zpátky k lordu Mhoärvenovi. Lépe než kdo jiný věděla, že otáčet se k někomu zády bylo nejen nebezpečné, ale především neslušné, když s vámi ten druhý vedl konverzaci. ,,Lituji, že budu muset nějakých přání pozdržet, lorde. Říká se přeci, že by se neměla vyslovovat nahlas. Jinak se nesplní. Kdo ví, kolik je na tom pravdy? Ovšem, i kdyby byla tohle lež, přání mohou být také nebezpečná. Mohou hledat mezery a kličky ve vašich slovech či myšlenkách a potom vám vaše přání věnovat, ale za obrovskou cenu. Proto je nejvíce důležité uvědomit si, zda vaše přání je opravdu to, po čem toužíte. Nemyslíte?”

Kéž by jenom věděla... Llyiar neměl ani trošku čisté úmysly, ačkoliv byla pravda, že na té přírodě mu doopravdy záleželo. Lidé mu byli srdečně ukradení, nebyl schopný si utvořit pořádnou vazbu ani k nikomu ze svých blízkých z kultu - ale to místo pro něj vskutku znamenalo hodně. Podobně jako mnozí následovníci boha Vyysihui si velice dobře uvědomoval to, že se domovina yialadri začínala drasticky přeměňovat... A rozhodně se nedalo říct, že by to bylo k lepšímu. Nikdo pořádně netušil, co za těmi změnami stálo, natož jak je zastavit. I proto byl potřeba opravdu silný zásah, aby se situace patřičně zkorigovala a předešlo se dalším katastrofám. Většina společnosti si to sice ani trošičku nezasloužila a trest v podobě ztráty domoviny a všech jistot by byl jen patřičnou reakcí na jejich konání, ale... Stále měli šanci se vykoupit tím, že učiní správnou volbu. A ta možnost se měla velice brzy objevit na stole.
Llyiara docela zajímalo, jak by se v tomhle ohledu zachovala právě jeho snoubenka. Nezdála se být omezená, byť tím dojmem působila její rodina... Ale i tak si stále Llyiar nebyl jistý, jestli by se přidala na stranu vítězů a těch, co byli v právu nebo zda by se rozhodla setrvat součástí těch, co měli upadnout do hlubin do zapomnění a smrti. Tak jako tak, v důsledku to sice nebyla ani trošku věc, jakou by se snad měl více zaobírat, protože mezi nimi dvěma absolutně nic nebylo - ale ta myšlenka neustále napadala jeho hlavu a nedávala mu pokoj. Možná byl emočně otupělý, ale rozhodně mu nechyběla zvědavost.

„S tím nemohu nesouhlasit... Ačkoliv bohužel musím konstatovat, že tenhle názor zastává až žalostně malé množství lidí. Nemyslím si, že je správné to, že většina bere přírodu a všechno kolem jako svůj majetek a absolutní samozřejmost. Jsou to dary, jakých bychom si měli vážit a pečovat o ně, ale zdá se, že priority jsou nastavené hodně odlišnými směry.“ Trochu posmutněle zavrtěl hlavou, hluboce zabraný do svých chmurných myšlenek. Ty ho prožíraly skrz na skrz, mnohdy ho dokonce ovládaly do až takové míry, že pochyboval o tom, zda byl vůbec sám sebou. Existovalo vlastně něco jako jeho osobnost? Žádnou neměl, byl jako nepopsaný list. Jediné, co si v sobě nesl, byly vjemy a věci, co do něj zasel kult a jeho božstvo. Jinak byl sám o sobě hodně nijaký a prázdný. Nejspíše i to byl důvod, proč se mnohem raději stranil veškeré společnosti a trávil čas mimo ostatní, ztracený kdesi mezi útesy a podvodními jeskyněmi.
„Kdo z nás není, drahá Thae Lybeth?“ Pousmál se na ni nepatrně. Tohle byla jedna z mála otázek, co mohl reálně zodpovědět bez využití větších lží. Pravda byla totiž taková, že měl opravdu velice silnou víru - jak ve Vyysihuu, tak v matku přírodu. Ostatně to byly dva proudy moci, co ho hnaly kupředu a držely ho jakž takž ve stavu nějaké aktivity, protože kdyby jinak bylo po jeho vůli... Vlastně by nedělal nic významného. Rád se toulal po okolí, prozkoumával a užíval si klid zapadlých míst, ale sám o sobě nikdy necítil touhu se do něčeho pouštět. Do vztahů, činností, společnosti... Nic z toho pro něj nemělo význam. Téměř jako kdyby mu scházel nějaký hodně důležitý střípek živé hmoty, co lidem dodával jiskru.
„Myslím, že většina z nás je. A pokud ne... Nejspíš by to nikdy nepřiznali. Náš národ je jako jeden z mála opravdu hodně založený na pevném vztahu k božským stvořitelům, což je myslím věc, na jakou můžeme být hrdí. Mít úctu vůči svým kořenům je správné, nebýt bohů, nebyli bychom tu. Nikdo z nás.“
Osobně sice ani trošku nevyznával Jünai, ale jak sám podotkl - nehodlal se k tomu přiznávat, stejně jako se většina společnosti nepřiznávala k tomu, zda vůbec věří v alespoň jedno ze zakládajících vodních božstev. Pocházel přeci jen z prostředí, které si ale na víře hodně zakládalo... Byť byla namířená trošku odlišným směrem, než tomu měl zbytek populace.

Rozhodně od toho dohodnutého sňatku neočekával žádné zázraky. Byl to jenom prostředek, jak vypomoct vyšší moci a jeho věci... Ale Thae Lybeth ho doslova nepřestávala překvapovat. Rozhodně byl vinen z toho, že ji už od začátku svým způsobem podceňoval - ale ona byla doopravdy velice odlišná od toho, co předpokládal. Vlastně na první pohled vypadala jako jedna z dam, co se promenádovaly napříč Alsitiem a naparovaly se, aniž by měly reálně co nabídnout. Mimo svojí krásy byly jen naduté a falešné, ale... Thae Lybeth ne. Pod tím půvabným zevnějškem se skrývala spousta moudrosti, velká osobnost a mnohá tajemství, což Llyiara začínalo postupně nebetyčně fascinovat. Sice díky tomu všemu neměl sebemenší tušení, co od svojí snoubenky reálně očekávat a zda si na ni tedy měl dávat větší pozor, ale... Vlastně začínal být opravdu rád, že ho čekal sňatek zrovna s ní.
„Musím uznat, že mě neustále překvapujete, drahá. Jste opravdu hodně odlišná od většiny žen, co jsem doposud potkal... A to pouze v tom nejlepším slova smyslu. Osobně se nepovažuji za zrovna dvakrát společensky založeného tvora, takže mi konverzace bývají velice cizí, ale s vámi je to jiné. Máte bystrou mysl a velké cítění, fascinuje mě, do jaké hloubky uvažujete. Jsem vskutku poctěn, že s vámi můžu trávit čas.“




* zní to jako kdyby někdo vzal hooodně takového toho lepidla na zubní náhradu a začal tím spravovat vodní království

Na rtech mu nad jejími slovy vyrašil úsměv. Možná by se měl s tím projevováním emocí maličko krotit, přeci jenom Ondine prakticky neznal a byla pro něj velkou neznámou, ale na druhu stranu nemohl popřít, že mu její společnosti nijak nevadila, ba naopak. Když se zrovna nedělo něco, co by je ba mělo uvrhnout do nepokoje, když jednala zkrátka takhle sama za sebe a za vlastní myšlenky, její přítomnost byla vcelku potěšující. V tom se, aniž by si to uvědomovala, vlastně podobala bratrovi. Na Ondine ale bylo něco… navíc. Možná ta tajemnost, která podlézavě mrkala na něco v něm, co mělo nenechavý zvyk pokoušet se přijít na každou hádanku, kolem které prošel. Bělovláska byla svým způsobem pro všechny jedna velká záhada, o tom žádná.
„Chytrý způsob dedukce, to musím uznat,” pousmál se na ni, když přišla se svým způsobem hledání jeho maličkosti. Měla nakonec pravdu, vážně byl stranou od civilizace hlavně proto, že v tu chvíli nebylo tolik nebezpečné hrabat se v podstatě všeho kolem. V Alsitiu měly i stěny uši, tady mu bylo svědkem jenom pár korálových útesů a sem tam hejna ryb… a nyní i tajemstvím opředená princezna.

Pousmál se, když se obrátila otázkou a zájmem k těm jižním ostrovům. „Ano, no… sem tam v moři najdeš malé ostrůvky nebo, pokud se odvážíš vydat se podstatně víc severně, tak narazíš na jižní cípy samotného kontinentu. Většina našeho lidu tomu zrovna dvakrát neholduje, jelikož je tam o něco chladnější voda a když vyjdeš na pevninu, tak to taky docela trvá, než si na ni zvykneš, než ti to přestane připadat tak… zvláštní. Většina vodních na to zanevře rovnu, protože pokud bys to srovnala s malým vykročením z komfortní zóny, byl by to skok po hlavě na velkou vzdálenost z ní.”
Zašklebil se mírně nad tou úvahou, protože měl sám v živé paměti, jak to vypadalo, když se sám pokoušel udělat tam venku první pořádné kroky. Bylo to zvláštní a každičká racionální část jeho mozku ho prosila, ať se se pro všechny bohy zase vrátí do vody… ale když neuposlechl a neudělal to, byla to neskutečná úleva. „Ale pokud by ses ptala mě, tak je to vážně něco, co stojí za to… i kdyby jenom za kratičké vyzkoušení,” dodal ještě, přičemž si neodpustil si po ní vrhnout zkoumavý pohled.
Nemusela to ani říkat, z její otázky to znělo dost jasně – dalo se předpokládat, že ještě nikdy nevystrčila nos z vody. Těžko říct, jak vypadal její život, než došla do Alsitia, ale tyhle věci pravděpodobně zase tolik neřešila – protože tenhle zájem by jinak nebyl tak prudký a nevinný. Pokud by měla zájem se tam podívat… se vším možným nadšením by se toho zhostil, co si budeme povídat. Každá příležitost k podívání se na pevninu se mu zdála dobrá – a ve spojení s tímhle by to zkrátka nešlo odmítnout! Takže pokud by jakýmkoli způsobem naznačila, že o to stojí… kým byl, aby tohle odmítnul, zatraceně? Jak kvůli ní, tak kvůli sobě.

Možná kdyby se Thae ocitla někde jinde v kůži někoho jiného, celá ta situace by jí přišla jako z nějakého bájného snu. Přeci jen, kdyby byť jen na malý moment zahodila titul a fakt, že to budoucí manželství mělo být naplánované, vlastně dosáhla toho, o čem většina žen jejího věku snila. Dost dívek snilo o tom, že se se svým nastávajícím vyrazí někam, kde je nikdo nebude rušit. A pokud se jednalo o tak nádherné místo jako byly právě hlubiny pod Alsitiem...Zkrátka si to Thae Lybeth snažila užít jak nejlépe jen dovedla, svým způsobem. Zrovna v tomhle ohledu malé porušení pravidel nemuselo být až tam drastické. Minimálně v to doufala, protože kdyby někdo přišel na to, že se do těch neprozkoumaných míst vydala sama jen s lordem Mhoärvenem, byli by oba ve velkém průšvihu. Nebo minimálně ona by byla, Llyiar se podle všeho v hlubinách vyskytoval dost často. Tak či tak, ta akce byla vskutku nezodpovědná a nebezpečná. Přesto se Thae o své bezpečí nebála. Měla společnost, víru dobrý rodokmen a k tomu všemu ještě svou magii, která jí lechtala v žilách stejně jako poklidné vlny na hladině moře. Kdyby se vytratila na moc dlouho, někdo by se jí vydal hledat, tím si byla jistá.
,,Jistě, vaše slova jsou pravdivá, to bezpochyby. Ovšem nemůžete ignorovat fakt, že většina společnosti sami sebe berou za nadřazené nad všemi a vším. Tohle všechno je pro ně jen prostředek. Ačkoli to nikomu nemůžete mít za zlé. Celá naše existence se točí kolem prostředků, ať už je to majetek, moc nebo společenský vliv. Všichni to děláme a my dva právě teď také. Buďte ke mně upřímný, lorde Mhoärvene, proč jste usoudil že je čas se oženit? Nevypadáte jako typ, který by se chtěl někde usadit. Nebo se si chcete upevnit vliv ve společnosti a prosadit se jinak?” Nepatrně se pousmála. Její otázky byly nejspíše poněkud moc zvídavé, ale kdy jindy budou mít příležitost být osamotě a vše si vyjasnit? Odpověď byla nejasná a proto se rozhodla zeptat co nejdříve.

,,Teď netuším, zda mám být polichocena nebo vyvedena z míry, lorde. Přeci jen, lišit se je v dnešní době dosti nebezpečné. Nicméně, svět je plný překvapení a je na nás jak si na ně navykneme. Tedy...Chtěla jsem říci, že je mi taktéž ctí s vámi trávit čas.” Přeskočila pohledem z Llyiara na místo za ním, kde se mezitím objevila menší Krakatice, jenž začala ne zrovna klidně mávat chapadýlky. Dobře, možná to až takový drobek nebyl, ale zpráva byla jasná, už v té jeskyni strávili dost času. ,,Myslím, že tu někomu překážíme.” Usmála se směrem k tomu tvorovi, než pokynula Llyiarovi a pomalu se rozhodla vrátit zpátky ven z té úchvatné vodní přírodní svatyně. Bohové vědí, že by tam strávila i více času, jenže nechtěla pokoušet svoje štěstí a tak se raději chapadlovitému zvířátku klidila z cesty.

Ovšem vědět co na ně čeká venku, klidně by s Krakaticí i povečeřela a nechala se pozvat na čaj. Ne že by tak moc toužila po její společnosti, ale to co čekalo venku bylo asi mnohem naštvanější a rozhodně nebezpečnější. Jakmile totiž Thae Lybeth vystrčila ploutev z jeskyně, před ní si nejspíše udělal svůj malý tábor jeden ze ztracených wai wai, což rozhodně nebylo dobré znamení. Tak či tak, nechtěla tomu tvorovi ublížit, ale zároveň nemohla dopustit, aby on ublížil jim. Na nepatrný moment se tak otočila na lorda Mhoärvena. ,,Lorde? Obávám se, že vás budu muset požádat, aby jste se vydal nahoru beze mě. Potom vás jistě doženu.”

Domluvené manželství znělo jako perfektní způsob, jak se šikovně infiltrovat do společnosti hlavního města... To ale nikdo předem netušil, že žena jakou Llyiar měl dostat přidělenou (a to prosím po řádném a pečlivém výběru!) bude natolik bystrá a nezkažená, aby ho prohlédla ještě dříve, než dojdou k oltáři. Nemělo smysl si cokoliv nalhávat: zahnalo ho to do hodně zvláštní jámy, vyplněné nabývajícím chaosem. Neměl z toho strach, protože tuhle emoci snad ani nikdy řádně nepoznal, ale... Bylo to zvláštní. A docela dost nepříjemné, protože se opravdu snažil udržet si tu masku vhodnosti a nedovolit nikomu, aby se byť jenom přiblížil k odhalení jeho pravých úmyslů.
A hle... Společně s Thae Lybeth stáli na jednom z jeho nejmilejších tajných míst a ona mu pokládala otázku, co byla tak extrémně žahavá, že začínal zvažovat možnost ji jednoduše na místě zabít a zkusit svoje štěstí znovu, tentokrát s jinou a hloupější nevěstou. Jenže to mu nesedělo do plánů. Zabíjet mu sice pochopitelně nevadilo a klidně by to provedl bez mrknutí oka, ale v jeho světě hrála primární roli vypočítavost: tudíž uvažoval dle jiných souvislostí, než aby se nechal strhnout svým hluboce zakořeněným nutkáním a té krásné blondýnky se zbavil jako prázdné perlové škeble.
Smrtí by se sice ledacos vyřešilo, ale zároveň by si tím přidělal notnou řádku potíží. Ohrozil by tím celou tu delikátní operaci... A jeho jednání by nemělo důsledek jen na něj, ale především na tu obrovskou masu lidí, co na něj a Ondine slepě spoléhala. Tohle nemohl pokazit. Nesměl udělat byť jen jeden špatný krok stranou, na to se držel až příliš vysoko.

„Pochopitelně... Jen málokdo o tom mluví. Vlastně neznám nikoho, kdo by to takhle upřímně vyslovil nahlas,“ přitakal souhlasně, protože v tom měla drahá Thae Lybeth naprostou pravdu. Neexistoval žádný způsob, jak se tomu vyhnout, protože dokonce i tak zkažená existence jako on si to uvědomovala. Pokud by se snažil zapírat, jenom by se tím všechno zhoršilo.
„Dobrá, když si to přejete, drahá Thae Lybeth,“ načal svoji odpověď, v posledních vteřinách ještě rychle přehodnocujíc, co vlastně má říct. „Neusoudil jsem to já osobně, abych byl upřímný. To moje rodina, což... Asi chápete. Pokud by snad mělo být po mém, žil bych úplně jinak. Daleko od Alsitia, někde tady v hlubinách. Ale bohužel... Jako mnozí jiní, i já jsem vázaný jistými povinnostmi. A nemůžu zklamat ty, co ke mě vzhlížejí s jistým očekáváním.“
Když se nad tím tak nakonec zamyslel, vlastně ani nelhal. V ničem, což ho neskutečně moc překvapilo. Thae Lybeth by nejspíše celé jeho poslání přišlo jako barbarství, ale pro něj to byla absolutně jediná věc, co dávalo smysl - postrádal širokou plejádu emocí a neměl nic, co by ho jakkoliv motivovalo. Prostě jenom proplouval napříč životem i moři a hledal nějaký větší smysl, který nalezl právě u kultu. Oni mu dodali disciplínu a změnili ho v nástroj většího dobra, což Llyiarovi dodávalo alespoň drobné zrnko klidu, co tolik postrádal.

Navzdory svému překvapení (a částečně i zmatení) by v té konverzaci velice rád pokračoval, ale zjevila se u nich chobotnice, co dle všeho nebyla úplně nadšená z jejich přítomnosti. Proto se společně s Thae Lybeth vydali ven, takže Llyiar začínal v hlavě už probírat další možnosti, kam by se mohli vydat... Když narazili na toho mořského draka, co si je prohlížel s abnormální dravostí vepsanou v očích.
„Na to zapomeňte, drahá,“ zavrtěl hlavou rázně, než v rychlosti chytl Thae Lybeth za ruku a začal společně s ní pádit hlouběji mezi jednotlivé útesy, aby popuzeného wai wai setřásli dříve, než se je pokusí sežrat. Samozřejmě kvůli tomu měl výčitky, protože Thae Lybeth evidentně měla jisté vlastní plány, ale... Jednal tak nějak instinktivně, nepřemýšlel nad tím. Věděl, že něco udělat musí - a díky svým znalostem hlubin bylo rozhodně moudřejší, aby se nerozdělovali, takže ji popadl s sebou a zabránil jí tím udělat cokoliv nebezpečného, protože kterak obdivoval její smysl pro hrdinství, sama by na wai wai jistě nestačila.
„Odpusťte, ale nemohl bych dopustit, aby se vám něco stalo,“ obrátil se na svoji snoubenku, než se zastavil mezi dvěma útesy, co byly natěsnané vedle sebe a přitiskl se zády na studivý a hrubý kámen.
„Tiše...“ Zašeptal, než prsty jemně poklepal na útes a vlil do ní část svojí magie, díky čemuž během chvíle splynuli s okolím. „Budeme tu muset nejspíš chvíli počkat a modlit se, že nás nenajde. Nemám sebemenší tušení, jaké mají smysly, ale... Lepší to nepokoušet.“

Osobně by to za nijak zvláště chytrý způsob neoznačila, ale pravda byla taková, že trošku vařila z vody. Do Alsitia se dostala teprve před nedávnem a tak ještě neměla potřebný nadhled, tudíž se uchýlila k řešení, co se jí zdálo tak nějak nejschůdnější - a k jejímu štěstí to zafungovalo! Na ničem jiném jí v danou chvíli nezáleželo tolik jako zrovna na tomhle. Nehledě na to, že to k jejímu poslání (a nejspíše i osobnosti) příliš nesedělo, byl to jediný reálný způsob, jak se mu přiblížit. Protože ona opravdu toužila... Zjistit něco víc. Strávit společně nějaký čas a rozvíjet kreativitu, co kolem něj přirozeně plynula jako déšť.

„To zní... Zvláštně. Hodně cize, ale zároveň hezky.“ Zasnila se nepatrně nad Ciriho vyprávěním o ostrůvcích napříč mořem a i souši jako takové. Hodně nad tím přemýšlela, jaké by to asi mohlo být. Pro někoho jako ona by to jistě byl obrovský risk, ale... Stálo by za to jej podstoupit. Přeci jen málokdy dělala něco, co by činila vyloženě jen se záměrem ukojit svoji zvědavost a potěšit se. Sice to bylo sobecké a to neměla v popisu práce, protože měla myslet na dobro svých lidí a ne sebe samé, ale... Malý ždibec sobeckosti nemohl uškodit, pokud nikoho a nic neohrožoval. Nebezpečí by na sobě nesla jen ona, kdyby se rozhodla na povrch vydat. A že Ondine měla vcelku tuhý kořínek!
„Abych pravdu řekla, nedokážu si to úplně... Představit. Nikdy jsem nebyla takhle daleko,“ nakrčila nakonec ramena, naprosto otevřeně přiznávajíc přesně to, co si Ciri už nejspíše dokázal domyslet - ona se k povrchu nepřiblížila ani na pár kilometrů, vlastně pořádně nespatřila ani vodní hladinu. Tyhle věci jí zůstávaly po celý dosavadní život odepřené, dokonce se o nich ani pořádně nemluvilo. To na Ondine mělo vcelku neblahý vliv, ale na druhou stranu... Nebylo to přeci jen tak, že by bez podobných výletů nedokázala žít. Na to měla až příliš pevně dané všechno kolem.
„Až se tam někdy budeš vydávat... Pokud tedy. Myslíš, že bych se k tobě mohla přidat?“ Zeptala se opatrně, upírajíc na Ciriho svoje modravé oči. V tu chvíli z ní opadla veškerá stávající jistota a ta abnormální pevnost, kterou utvářelo její pokřivené nitro. Najednou tam byla pouze jako dívka plná zvědavosti a hořící nadějí z toho, že by mohla objevit nový kousek světa, zažít něco zvláštního a jedinečného... A alespoň na pár chvil vypadnout ze svého stávajícího světa, který pro ní neskýtal nic moc dobrého.

Nechala ho v klidu domluvit, formujíc na rtech vědoucí úsměv. Bylo to pochopitelné, svým způsobem. ,,Jistěže vám rozumím, Lorde. Měl by jste opravdu zastaralé hodnoty, kdyby vás to napadlo z vlastní iniciativy. Jste mladý, máte toho ještě dosti před sebou. Nepřišlo mi, že by jste se hnal do manželství. Nicméně, mohu říct, že vám plně rozumím.” Pokývla na tmavovláska. Thae náhle pocítila k Llyiarovi snad i větší náklonost, ale přirovnala to faktu, že sdíleli společnou nešťastnou situaci. ,,Máte můj obdiv, lorde. Jen málokdo si skutečně zachovává loajalitu ke svým blízkým. Je to vskutku obdivuhodné. Ačkoli musím přiznat, že krom královské rodiny nikdo už moc tradice nedodržuje. Což mě přivádí k faktu, že jsem nikdy neslyšela o vaší rodině. Vy nejste z Alsitia, že? Nebo se pletu? Řekl jste mi, že jste notnou část života strávil v hlubinách. Ale vyrůstal jste tam?” Na moment pustila otěže všech těch koketně korektních pravidel, poddávajíc se té zvědavosti, jenž zůstávala jindy jen ve formě otázek vlastní hlavy. ,,Totiž...odpusťte mi mou zvědavost, ale předpokládám, že bychom se měli poznat. A vy mi připadáte jako velice fascinující člověk. Jste zahalený tajemstvími, lorde Mhoärvene. Zjevil jste se odnikud s neznámým rodinným jménem v těchto končinách a přesto nemalými prostředky. Je to zajisté fascinující, nemyslíte?” Možná že by se sama tak nevyptávala, kdyby někdy opustila Alsitio a jeho okolí. Jenže kromě výjimečného navštěvování lodí (zejméně pirátských) se nikam nehnula. Ne, že by nechtěla. Častokrát jí užírala zvídavost, ale pravda byla taková, že odejít nemohla. Její vlastní rodina by jistě začala vyšilovat, kdyby se vzdálila natolik, aby byla pryč hodinu. I ta hodina stačila, aby po ní její matka snad vyhlásila i pátrání a o to blondýnka opravdu nestála. Ani představa jim zbytečně přidělávat starosti jí nijak netěšila. A přesně starosti byly jedním z důvodů, proč už musela to nádherné místo hlubin opustit. Neboť kdyby bylo na ní, rozhodně by tam strávila celou věčnost.

Thae Lybeth vlastně ani moc nevěřila, že by jim ten wai wai něco závažného provedl, kdyby se oba dva rychle sebrali a rychle odtamtud odešli. Ona ovšem chtěla pro jistotu s tím tvorem zůstat a dát Llyiarovi čas uprchnout do bezpečí. Ona se o sebe v rámci možností dokázala postarat, to by problém nebyl. Jenže tmavovlásek jí tam očividně nehodlal nechat samotnou a tak jí i bez jejího svolení chytnul za ruku, což by jindy bylo naprosto nepřijatelné, a začal jí táhnout vstříc nebezpečně vyhlížejícím útesům. Yialadri ovšem neprotestovala, neboť spoléhala na to, že Llyiar zná tu krajina mnohem lépe než ona a s jistotou ví co dělá.

Situace, ve které se oba dva ocitli, byla vskutku nemilá. Ze zdánlivě nevinného výletu se stala velice nebezpečná hra na schovávanou a ani pozice, do které byli oba dva uvrhnuti se nezdála jako zrovna ideální. Měla strach. Samozřejmě, že ho měla. Přeci jen popudili obrovského vodního draka, schovávali se mezi dvě útesy a když to vzala se všemi negativními souvislostmi, ocitla se na neznámém místě s téměř neznámým mužem, který jí sice neměl důvod děsit, ale stejně cítila jak jí mráz tančil po zádech a dýchal jí za krk. Přes to všechno se ani nezachvěla, natož aby to vyslovila nahlas. To se na dámu neslušelo a už vůbec ne před někým, na koho měla udělat ten nejlepší dojem. Zklidnila tedy svůj dech a na malý moment zapátrala ve své mysli, hledajíc jakoukoli informaci, jenž by mohli použít. ,,Wai wai jsou extrémně citliví na krev. Ale ani jeden z nás nekrvácí, takže bychom měli být v pořádku. Zároveň co se smyslů týče, jejich největší slabinou jsou oči. Pokud by s nám povedlo ho zranit v okolí oči měl by nás nechat na pokoji nebo naopak, rozzuřilo by ho to. Nicméně, abych pravdu řekla, příčí se mi tomu tvorovi ubližovat.”

LLYIAR

Začínala mu tak trošku šlapat na paty, což bylo poměrně nepříjemné. Jistě, Llyiar měl pro spoustu věcí přichystaná nejrůznější vysvětlení a kličky, aby se mohl vymotat z nepříjemných potíží, ale... Thae Lybeth byla úplně jiná, než kdokoliv z nich mohl předpokládat. Bystrá, moudrá, dokonce i sympatická. Na druhou stranu si ale nevědomky (a že Llyiar opravdu doufal, že to bylo nevědomé) zahrávala s hodně nebezpečnými silami, což ji mohlo až příliš rychle a snadno semlít do šílených hlubin temna a strasti. Nechtěl jí ublížit, neviděl v tom žádné potěšení ani větší smysl, ale pokud by se jí podařilo prohlédnout tu pofidérně vybudovanou fasádu, jakou se obestavěl, přeci jen by musel k nějakému drastičtějšímu řešení sáhnout. Dříve nebo později... Utéct se tomu nedalo. Ne, pokud by se Thae nerozhodla upustit svojí zvídavost a zanechala zkoumavé otázky být, kterak Llyiar naprosto chápal to, co ji k nim nejspíše hnalo. Také by se ptal, být na jejím místě. Jenže on už věděl až příliš dobře, že když se člověk ptá, může se něco dozvědět - a mnohé věci bylo lepší ponechat ve stínech, daleko od svého vědomí.

„Abych pravdu řekl, nepovažuji se za zrovna dvakrát vhodný materiál na ženění. Na druhou stranu... Respektuji svoji rodinu a nemohu popírat vlivy okolí, takže jsem jednoduše podlehl nátlaku, nehledě na to, že mám svoje obavy ohledně toho, jak by ten krok mohl dopadnout. Nakonec je to ale stále jen cesta - všichni se neustále vyvíjíme a učíme, manželství bude nejspíš velice podobnou situací, jen s tím rozdílem, že na to člověk není sám. Dva lidé žijící bok po boku si mohou být velikou oporou a vzájemně si toho mnoho předat.“
Tomu samozřejmě tak úplně nevěřil, protože znal společnost a lidi kolem, ale nemohl si dovolit říct, že mu celý ten koncept přijde hodně podivný. V současné době by člověk velice těžko hledal kohokoliv, s kým by mohl strávit svoje dny - důvěra byla dost možná tím nejcennějším, co mohl jeden druhému dát a ona opačná strana měla vždycky tendence ten dar zrychtovat, což v Llyiarovi vyvolávalo silnou vlnu nevole, která se dala jen horko těžko zapudit.
„Popravdě řečeno, část mojí rodiny přeci jen kořeny v Alsitiu má, ale před lety se rozhodli přesunout stranou, pryč od tlaku společnosti. Díky tomu jsem vyrůstal v níže postaveném městě, prakticky docela daleko od většiny dalších obyvatel - to ze mě nejspíše dělá vcelku rezervovaného člověka, jelikož jsem nikdy nepřicházel do styku s větším množstvím lidí, ale nehledě na tuhle vzdálenost si naše rodina i přesto udržela svoje prostředky a postavení, protože se do dění v království zapojovala z jisté dálky, ale úplně nevymizela.“
Na někoho jako byl Llyiar to bylo neskutečně pošetilé, ale musel Thae Lybeth obdivovat pro její bystrou mysl a skvělý smysl pro postřeh. Těžko ji oblbovat, nebyla to žádná prostoduchá krasotinka... Naopak, skrývalo se toho v ní mnohem, mnohem více. A to se mu svým způsobem líbilo, protože díky tomu měl alespoň drobný nádech naděje, že celá společnosti yialadri není úplně ztracená Kdyby bylo vícero lidí jako ona, možná by ještě měli šanci.

Kdyby snad mělo být po jeho, zbavil by toho tvora života a ani nad tím nemrknul. Sice vůči wai wai a jím podobným stvořením choval trošku vyšší úroveň respektu než jakou měl vůči svým vrstevníkům, ale... Nebylo by to moudré. Bojovat s takhle silnou bytostí by se mohlo ošklivě zvrtnout a on se musel postarat o to, aby se oni oba dostali v bezpečí zpět do Alsitia, ne aby tam zhynuli a nikdo ani nenašel jejich těla.
„Na boj nejsme vybavení, drahá Thae Lybeth,“ špitl směrem ke svojí plavovlasé společnici, zatímco očima ostře sledoval jejich okolí, aby když tak včas zaznamenal novou vlnu hrozícího nebezpečí a stihl i patřičně zareagovat.
„Souhlasím. I mě se to příčí, bude lepší vyčkat a modlit se, aby nás nechal být. Konec konců, tyhle končiny jsou mu domovem stejně moc jako nám dvěma.“

Jistě společnost ve které žili byla v mnoha ohledech zvláštní a některá pravidla nesmyslná, ale tak to Thae necítila. Pravděpodobně to bylo tím, že celou dobu jejího dětství a její výchovy jí vedli k tomu, aby ty postupy a hodnoty příjímala s pokorou a poslušností. Thae Lybeth sice ty hodnoty nebrala tak fanaticky jako zbytek její rodiny, ale i tak je respektovala a osobně se jimi řídila. Na co by jí také bylo vzpírat se a vzdorovat? Neměla kam utéct, nemohla z toho světa odejít. Kdyby se vzpírala, akorát by tím přinesla svým blízkým starosti a potíže, kterých měli už tak dost. Smířila se s tím, že je chycená a její možnosti jsou jaksi omezené. Ovšem vědět, že i další člověk musí podléhat těm tradičním pravidlům v ní probouzelo vážně velkou nelibost. U sebe samotné se smířila s tím, že nedostane šanci si postavit vlastní budoucnost, ale u Llyiara...Najednou jí to připadalo tak špatné. Snad poprvé za jejich konverzaci nenacházela žádná slova, jenž by lordovi mohla nabídnout. Poprvé netušila co říct, protože ačkoli to pro mnohé nic neznamenalo, blondýnka to vnímala jako otázku buď a nebo. Kdyby snad jejího nastávajícího politovala či vyjádřila jinak sympatie, přiznala by že pochybuje o systému. O jejich systému. Ale zároveň...chápala, čím si mladý lord procházel a chápala to až příliš dobře, na osobní úrovni. Oba dva se nacházeli v hodně podobné, pokud ne stejné, situaci. Kdyby ale nic neřekla, zazdila by veškerou konverzaci a to křehké cosi, co mezi sebou měli se mohlo rozpadnout na prach. ,,Jistě toho budeme moct spoustu tomu druhému předat, lorde. Odpusťte mou smělost, ale musím říci, že je mi vaše společnost příjemná.” Pokusila se na rtech vytvarovat nepatrný úsměv. ,,Opravdu? Je to v jiných městech hodně rozdílné než v Alisitiu? Abych pravdu řekla, nikdy jsem se do žádného menšího města nepodívala.”

Tak to vypadalo, že se zasekli. Ale co mohli dělat? Llyiar měl pravdu v tom ohledu, že bojovat by bylo opravdu velice riskantní, pokud ne vyloženě sebedestruktivní. A na to, aby vzali nohy na ramena a pokusili se vodnímu drakovi uniknout...řekněme, že tu příležitost již také prošvihli. Takže jim nic jiného než čekat nezbývalo. A jelikož mezi těmi útesy zrovna neměli dvakrát moc místa a i kdyby nebylo nutnosti zůstat téměř nehnutí, nic moc by dělat nemohli. Stát v tichosti se Thae Lybeth taky nezdálo jako nejlepší nápad a tak vyslovila to první, co jí přišlo na mysl. ,,Viděl jste někdy Piráta, lorde? Pokud ne, tak předpokládám, že jste o nich minimálně slyšel. Jaký na ně máte názor? Zrovna toto téma je dle mých zkušeností docela rozporuplné, neboť většina mých známých k nim má buďto negativní nebo neutrální vztah. Ovšem sama za sebe musím podotknout, že já je vnímám zcela pozitivně.” Na umocnění svých slov nepatrně pokývla, vlníc rty do úsměvu.

Neměla sebemenší tušení, jak moc si navzájem mohli být prospěšní. Těžko říci, zda ten potenciální vztah spíše nepřipomínal pouto mezi obětí a parazitem, ale... Dost možná si mohli utvořit jistou symbiózu. Jeden by pak vypomohl tomu druhému, taková věc by Llyiarovi vlastně ani nijak zvláště nevadila. Přeci jen na stejném principu fungovaly i obchody - to, co vládlo mezi obchodníkem a kupcem nebylo až tak odlišné. On sice zrovna dvakrát nekupoval, ale i přesto stál na hodně podobné straně. Přebíral totiž od Thae Lybeth jisté drobnosti, takže proč za to pak nějakým způsobem nezaplatit? Dost silně pochyboval, že by jeho nastávající měla zájem o peníze nebo materiální dárky. V tomhle ohledu ji musel nejprve trošičku prohlédnout, aby byl schopen najít tu správnou odměnu za její výpomoc, ale už takhle předem věděl, že ji z toho jednoduše nebude chtít nechat vyjít bez nějaké té protislužby. Nebylo by to fér. A kterak měl velice pokřivený morální kompas a dal by se s jistotou označit za zkaženého hajzla, tohle... Mu přišlo zkrátka správné. A také přirozené, kterak tím částečně musel jít proti obecným předpokladům, jaké by na něj společnost nejspíše kladla, kdyby znala jeho poslání a vyznání, což byly dvě věci, co ho hnaly kupředu úplně ve všem. Sám o sobě neměl totiž nic, nebyl nikým. To kult mu dal tvář, jméno a charakter. Bez nich by neexistoval.

„O tom nepochybuji, drahá Thae Lybeth. Abych pravdu řekl, jsem opravdu vděčný, že ten výběr padl zrovna na vás... Těžko pohledat lepší společnici, natož pak manželku. Nehledě na to, jak se říká, že oslnivý zevnějšek svým zlatým pozlátkem často klame... Vy jste dokonalým úkazem toho, jak velký charakter a intelekt se může skrývat za půvabnou tváří.“ Na kráse mu sešlo asi stejně moc jako na penězích, byla mu srdečně ukradená... Ale strávila nějakou dobu pozorováním ostatních, takže si nemohl nevšimnout toho, jak se obecně společnost přiklání k přitažlivě vypadajícím jedincům. A mezi ně se Thae Lybeth nepochybně řadila, to jí nikdo nemohl upřít. Co ale Llyiara upřímně zaujalo, byl fakt, že ona kráska vskutku nebyla prázdnou nádobou, co by mohla sotva působit jen na okrasu. Ne. Byl to její charakter a odlišné hodnoty, co na něj měly silný vliv a evokovaly jisté sympatie. To sice bylo poměrně nebezpečné, protože by tím mohl ohrozit svoje poslání, ale... Zároveň mu to bylo svým způsobem milé. Lepší strávit čas po boku někoho, vůči komu choval sympatie, než aby setrvával ve společnosti nenáviděného člověka, jakého by nejraději sprovodil ze světa.
„To jsem moc rád. Nemohu jinak, než v tomhle případě souhlasit. Také je mi vaše společnost příjemná, Thae Lybeth. A není třeba cokoliv odpouštět, nebylo to troufalé. Spíše milé, řekl bych.“ Vrhl po blondýnce kradmý úsměv, než se rozhlédl kolem.

Provizorní úkryt, co jim se špetkou magie utvořil, jim sice poskytoval jisté bezpečí, ale Llyiar i přesto cítil napětí všude kolem. Svým způsobem se dokázal sžít s wai wai, jelikož i on sám byl tak trochu predátor - díky čemuž měl i dobré předpoklady pro to, aby pomyslně pronikl do mysli onoho vodního draka a pokusil se odhadnout jeho další kroky. Jedině tak se mohli vyhnout přímé konfrontaci a následně se dostat zpět do bezpečí.
„Piráti?“ Poněkud zmateně zamrkal, když mu jeho nastávající položila tu zvláštní otázku. Nic moc o nich nevěděl... Mimo faktu, že s nimi jeho společenství mělo poněkud hořkosladký vztah. Na jednu stranu představovali nepřítele, ale zároveň jim jejich přešlapy vynášeli jisté ovoce. S každou potopenou pirátskou lodí se totiž do hlubin dostávalo nějaké to množství neobvyklých předmětů, co se mnohdy velice hodily. Zvláště pro obchod, ale stejně moc i pro vývoj - vodní národ se totiž od svého vzniku ubíral značně odlišnou cestou, než jakou si zvolili jejich suchozemské protějšky. Mohli se od nich tedy učit, svým způsobem.
„Nikdy jsem se s žádným z nich nesetkal, takže těžko říci. Musel bych soudit na základě malé hrstky informací, co jsem slyšel od druhých... Ale pokud mám být upřímný, přijde mi to trochu zvláštní. Křižují napříč vodami a vznášejí se nad naším živlem, aniž by jej doopravdy využívali. Nepatří k nám... Ale zároveň jsou schopní najít rovnováhu mezi mořem a větrem. Svým způsobem je to obdivuhodné, co dokáží. I přesto ale nemohu říct, že bych je nějak zvláště zbožňoval - konec konců jsou to lidé. Kdykoliv nás vidí, jsou ochotní nás vylovit jako kteroukoliv jinou rybu. V jejich očích nejsme nic jiného než kořist nebo nepřítel, což není dobré.“

Po zodpovězení položené otázky se na moment kompletně odmlčel a zaposlouchal se, než se obrátil zpět k Thae a mírně na ni pokývl hlavou na znamení toho, že už by se mohli pokusit přesunout dál od útesů a vydat se zpět k městu. Samozřejmě si nemohl být jistý tím, jestli vodní drak ještě stále nečíhal někde za rohem, ale zároveň cítil potřebu to zkusit. I když to znamenalo jistý risk. V případě nutnosti byl ale připravený opět pohotově zareagovat... Takže to z jejich strany byla dost pravděpodobně nejlepší možnost, jelikož další alternativou pak bylo už jen zdlouhavé čekání a spousta napětí kvůli nevědomosti.
„Jste připravená, Thae Lybeth?“ Zeptal se jí opatrně, než se mu na tváři objevil poněkud pofidérní, avšak omluvný pohled. Neměl zrovna dvakrát dobrý pocit z toho, jak ji předtím jednoduše popadl a odvedl k útesům... Ale reagoval na základě impulzů, nechal se unést svými instinkty. A ty pravily jasně: nenechat ji tam, nedovolit jí riskovat svůj život. Mohl by totiž vyhasnout až příliš rychle a snadno, což by bylo vskutku nešťastné, když tomu mohl zabránit.
„Omlouvám se za to, jak jsem vás předtím odvlekl... Měl jsem o vás starost. Snad mi to odpustíte.“

Možná si to jen namlouvala, ale začínalo se jí zdát, že všechna jeho slova nebyla úplně pouze zdvořilá nutnost, kterou si oba dva museli procházet. Pravdou bylo, že ani lord Mhoärven se nezdál jako úplný slizounek, mezi jehož zájmy spadají pouze sláva a moc, popřípadě majetek. Jistě, to vše se nejspíše mělo brát jako důležité a v jejich případě nutné, protože se narodili do správné rodiny, ale ani jeden z nich toho neměl plnou hlavu, čímž spadl Thae Lybeth kámen ze srdce. Nechtěla si ale dělat falešné naděje, znali se přeci jen nanejvýše pár hodin, bylo by od ní nehorázně pošetilé hodnotit Llyiara jen podle toho.

Ač byla tedy polichocená, snažila se to nijak nebrat k srdci. Mazání medu kolem pusy byla účinná, ale velice zrádná zbraň, díky které si člověk mohl slušně pomotat hlavu a na pár chvil zapomenout zdravý rozum. Přesto se ovšem ozvala, snad aby nepůsobila úplně nezdvořile. Nastal čas, aby jeho kompliment oplatila nebo alespoň vyjádřila ten vděk, který by cítit měla. Proto zvedla hlavu, tvoříc na tváři jemný úsměv. ,,Jak jste již říkal předtím, lorde. Jistě se můžeme jeden od druhého lecos přiučit. A ač to nechci zakřiknout, možná že jednou se nebudeme pouze tolerovat ve společné domácnosti, ale stanou se z nás i něco jako přátelé.” Hloupá a naivní to vize, to sama dobře věděla. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Nestávalo se příliš často, že by si dva nuceně spárovaní jedinci padli do oka natolik, že by se jejich vztah dal brát jako upřímně a čistě silné přátelství. Ale důležitá část byla ta, že ta situace nastat mohla. Mohlo se to stát. Bylo to nepravděpodobné, ale ne nemožné. A ač blonďatá yialadri položila Llyiarovi spoustu komplimentů, tentokrát mohla říct, že svá slova myslela naprosto upřímně a bez jediné špetky lži nebo nutnosti.

,,Ano, piráti.” Raději ho ujistila, s lehce pobaveným úsměvem na rtech, Jistě to bylo dosti netradiční téma a nejspíše ho také nebylo úplně nejlepší vytahovat kvůli jeho kontroverzi, ale Thae v nějakých ohledech oplývala zvědavostí. A zrovna piráti se mezi ně řadili. Někdy si říkala, že kdyby se narodila jako člověk, rozhodně by se stala pirátem! Zdáli se jí tak svobodní a volní, byli svými vlastními pány. Plavili se po mořích a sem tam se rozhodli vyplenit si cizí loď. Vlastně jim v tomhle ohledu trošinku pomáhali. Nebo spíše, pomáhali těm, které z hloubi duše lidskou rasu nenáviděli, neboť měli pocit, že jim bylo odcizeno území. Nejspíše o tom nemělo smysl přemýšlet, ale tentokrát jí takové hloupoučké myšlenky pomohly odreagovat se od toho, co je čekalo za útesem. Ač na sobě strach znát nedala, stejně ho cítila. Kdo by ho také necítil, když vám na krk téměř dýchal rozzuřený vodní drak, který si vás mohl dát jako svačinu, ani byste nestihli mrknout. ,,Ano, většina nejspíše ano.” Přitakala k jeho slovům, uznávajíc je jako částečně pravdivá. ,,Ale sama jsem potkala několik celých lodí, kteří nevypadali zrovna nepřátelsky. Jistě, jsou hrubí, ale nepůsobili na to, že by si mě chtěli ugrilovat k večeři.” Sice hned na začátku nehodlala vytahovat její občasné výlety za těmi tvory, ale to zase tak špatné nebylo, ne? Nebyla první a ani poslední, co si sem tam odskočil. Ovšem oficiálně trávila v ty doby čas na čajovém dýchánku, jelikož si mohla být jistá, že kdyby rodičům řekla, že jde na hladinu za piráty, už by jí nikdy nepustili vůbec nikam.
Na otázku, zda byla připravená, pouze přikývla. Už nastal čas se přesunout? Očividně ano, neboť to alespoň usuzoval Llyiar a na toho se Thae Lybeth chtě nechtě spoléhala. Minimálně v tu danou chvíli. ,,To je v pořádku, lorde. Vaše starost je velice šlechetná. Myslím, že je mou povinností vám odpustit.” Pokývla, věnujíc mu další z jemných úsměvů.

Nejspíše to všechno brala jenom jako pokus o zalíbení se. Llyiar si byl moc dobře vědom toho, že jeho nastávající neměla sebemenší důvod mu důvěřovat, vztah mezi nimi byl založený čistě na předem domluveném sňatku, ohledně kterého ani jeden z nich neměl šanci říct ani popel… I když z obou stran mohla potenciálně plynout jistá forma sympatií, ani zdaleka to nestačilo na zažehnutí reálného pouta. Ať už přátelského nebo jiného… Nebylo tam nic, na čem by se skutečně dalo budovat, neměli nic. A ta prázdnota byla zrovna Llyiarovi velice dobře známá, jelikož se s ní potýkal každičký den. Vnímal ji při pohledu na jakéhokoliv člověka, absolutně bez rozdílu. Jediný, kdo tomuhle dokázal reálně vzdorovat, byla Ondine. Dokonce i Thae Lybeth vykazovala jistou dávku imunity, ale on nebyl blázen. Pokud ho nenáviděla už teď, jistě by se k tomu časem dostala. Stačilo jen pohledět kousek hlouběji a ona nádherná mladá žena se zlatavými kadeřemi a bystrou myslí by spatřila tu mělkou a zakalenou tůň Llyiarovy mysli. To by jistě bohatě stačilo na to, aby ji to odstrašilo. Aby utekla a už se nikdy neohlížela nazpět, protože jí její budoucí manžel neměl absolutně co nabídnout. Byl prázdný, kompletně beztvarý. Bez jakékoliv vášně, bez života a osobnosti. Jenom skořápka, pod níž se skrývalo chabě bušící srdce.
Zdálo se, že nakonec byl z nich dvou přeci jen tím naivním on, ne Thae Lybeth. Sice od jejich možného soužití neočekával nic obrovského, ale nejspíše se až příliš upnul k vizi toho, že by nemuselo jít jen o povrchní vztah. Žádná nucená tolerance, kroužení kolem ve snaze se vyhnout jeden druhému… Osud tomu tak nechtěl. A on byl nejspíše předurčený k tomu, aby pocítil trní obíhající jeho nitro. Ty trny se mu zarývaly do srdce, noříc se čím dál hlouběji. Cítil je s každým úderem, neschopný jim zabránit v tom, aby vnikly dovnitř úplně.

„Možná. Hádám, že se uvidí časem,“ odvětil s úsměvem na rtech, ale ani trošičku ho nemyslel upřímně. Necítil žádnou potřebu snažit se svému chování vdechnout alespoň špetku autenticity - kdyby tomu reálně věřil, možná by to nebyla úplná lež. Dalo by se nad tím přivřít oko, míra falše by měla větší šanci na to, aby ji pozorovatel shledal jako tolerovatelnou.
Vcelku ho překvapilo, že se zrovna Thae Lybeth zmínila o pirátech. Člověk by napůl očekával, že s nimi nebude mít tak živé a osobní zkušenosti - Llyiara tedy ani v nejmenším nepřekvapilo, že o jejich existenci a fungování věděla. Spíše ho zarazilo to, s jakou jiskrou se ho zeptala. Jak o nich mluvila. Fascinovali ji? Toužila se stát jednou z nich? Nebo pouze hledala rozdíly mezi jejich a podvodní společností? Byla bystrá a moudrá, rozhodně by to mohla dělat jen z touhy po poznání… Pochopitelně se ale nabízelo mnohem vícero vysvětlení.
„To jsem rád. Děkuji vám, Thae Lybeth.“ Oplatil jí úsměv nepatrným pousmáním, než se rozhlédl kolem ve snaze zjistit, zda jim ještě stále hrozí bezprostřední nebezpečí. Když se kolem nehnula ani ploutvička, pokynul směrem ke svojí snoubence a začal pomalu plavat směrem nahoru, míříc k Alsitiu, odkud předtím zmizeli do hlubin. Tam by se sice Llyiar velice rád zdržel, ale nebylo to moudré. Ani jeden na to nebyl zrovna připravený, nemluvě o tom, že by se o Thae Lybeth už mohla obávat její rodina a nebylo by nejlepší je děsit vizí, že někdo jejich drahocenný poklad unesl a mohl jí i ublížit. Konec konců… Ona byla tak trošku jako poklad. A rozhodně se nedala snadno získat, přesně jako taje ukryté na bohy i smrtelníky zapomenutých místech, kde číhala mnohá nebezpečí i nástrahy.

Samotná cesta nazpět mu uběhla vcelku rychle. Nesnažil se ale mluvit - vlastně se cítil docela znavený z jakékoliv reálné socializace. Potřeboval chvíli času o samotě, pouze se svými myšlenkami a pánem. Měl by věnovat více pozornosti svému úkolu, vypracovat plán, jak za ním jít s větší pevností i vervou… Přehodnotit si priority a dát se dohromady, protože jedna krátká konverzace s cizí rodinou a následně v relativním osamění po boku svojí snoubenky - to byl jenom slabý začátek.
Problém však nastával v bodě, že právě svoji snoubenku z hlavy vyhnat nedokázal. Jak by také mohl? I kdyby kompletně ignoroval fakt, že se ještě stále držel v její bezprostřední blízkosti… Cítil se téměř jako kdyby mu kompletně ovládla myšlenky. Nikdy doposud nepocítil nic, co by byť jen matně připomínalo jeho současné rozpoložení. Ne, že by se do ní snad na první pohled zamiloval… Llyiar konec konců neměl city. Ne takové, jaké by dokázal sdílet s ostatními a reálně je spojit s konkrétní osobou. Byl schopen vnímat nesympatie, nově dokonce i sympatie… A lásku by nepoznal, ani kdyby do ní vrazil čelem.
I přesto byl ale kompletně pohroužený do úvah o Thae Lybeth a pirátech… Vlastně se mu do hlavy vloudila jakási prapodivná myšlenka, že by ji mohl zkusit vzít na malý výlet. Pokusit se přiblížit jedné z lodí, navázat kontakt. Ale… To byl zatraceně špatný nápad. I kdyby to navrhl, riskoval by tím její i svůj život, nemluvě o tom, že se to absolutně neslučovalo s jeho posláním. Měl si zajistit její mlčenlivost, ne se pro ni snažit něco udělat. Takový on nebyl, však? Tak co se s ním dělo, že najednou pochyboval o tolika věcech i sobě samém?

Po jejich společném návratu do Alsitia se tedy ke své snoubence obrátil čelem a věnoval jí kradmý, nejistý úsměv. Jejich první setkání rozhodně neprobíhalo dle očekávání, ale Llyiar to nebral nutně jako špatnou věc. Vlastně… Byl rád. Ačkoliv to znělo naprosto absurdně, rozhodně mu tahle alternativa byla milejší, než kdyby měli po celičkou dobu sedět v altánku a on by se snažil předstírat nejen osobnost, ale především emoce. Ne, tohle ho naštěstí nepotkalo. Zato štěstí jako takového se mu dostalo až překvapivě moc, protože jeho nastávající nebyla ani zdaleka taková, jak by si jeden mohl myslet.
„Omlouvám se, že jsem vás vystavil takovému nebezpečí, drahá Thae Lybeth,“ pronesl nakonec, aby nějak reálně prolomil ticho a dal najevo svoje pokání. Nelitoval toho, že se společně vydali do hlubin - ale zároveň ho děsila vize toho, že by se odtamtud nemuseli vrátit. Smrti se nebál, vítal by ji. Celý svůj život očekával, kdy ten moment přijde, jelikož byl neskutečně prázdný a nijaký… Téměř jako kdyby se snad ani narodit neměl. Na druhou stranu, Thae Lybeth byla života plná. Měla unikátní jiskru, nebyla ani zdaleka jako on. Kdyby její život vyhasl, snad… By mu to bylo líto.
„Máte mé slovo, že se podobný risk už opakovat nebude, přísahám.“ Dodal ještě krapet nejistě, protože svůj maličký proslov dával dohromady za pochodu a víceméně netušil, co by vlastně měl říct. Jednu věc ale věděl naprosto jistě: nemohl prostě jen mlčet. Potřeboval navázat alespoň maličké pouto, začít pracovat na jejich vztahu. To znamenalo, že veškerá snaha nezačínala až po svatbě, ale ještě před ní.
„Musím ale říci… Ponořit se do hlubin společně s vámi bylo opravdu hezké. Děkuji vám… Za vaši skvělou společnost.“ Mírně zvlnil rty do úsměvu, než se s nejvyšší opatrností rozhodl Thae vzít za ruku a něžně ji políbit na hřbet. Ondine mu konec konců říkala, že ženy prý taková gesta oceňují - co na tom bylo pravdy netušil, jelikož i jeho kamarádka měla tuto prapodivnou informaci z druhé ruky, ale… V dané situaci mu přišlo mnohem lepší se o to alespoň pokusit, než nic neudělat.

Naštěstí nemusel nic dalšího vymýšlet, neboť čas v hlubinách plynul dost rychle - s tímhle uvědoměním se mu tak naskytla příležitost jejich první setkání pomaličku uzavřít, neboť by se jeho nastávající měla vrátit zpět za svou rodinou. Pravděpodobně je čekal vážný rozhovor o tom, jak všechno šlo a zda byl jejich plánovaný svazek opravdu dobrým rozhodnutím, což byla věc, u jaké by Llyiar rozhodně být nechtěl… A naštěstí ani nemohl.
On sám podobné věci s nikým rozebírat nehodlal. Jakmile se jejich cesty měly rozdělit, zamýšlel se vrátit zpět do hlubin a vyčistit si hlavu, jelikož nezvládal ten náhlý shluk běsnících myšlenek o různých tématech, na což absolutně nebyl zvyklý.
„Pokud dovolíte… Smím vás doprovodit zpět za vaší rodinou?“ Zeptal se nakonec galantně, pohlížejíc Thae do očí. Periferním viděním přitom však zahlédl kohosi stojícího opodál… Hluboce zírající na onen neobvyklý pár.

Ten výlet se jí opravdu zamlouval a to nejen kvůli tomu, že se počítal jako jedna z věcí, které ještě nikdy nezkoušela. Ne že by jí je někdo dovolil zkusit. Stejně jako u spousty dalších aktivit, byla i návštěva hlubin považována za absolutně nepřijatelnou a nebezpečnou pro mladou lady.
Po většinu času taková pravidla respektovala, chápala obavy svých rodičů o jejich dceru, ačkoli nebyla jediným potomkem jejich rodu. Na rozdíl od svých sourozenců ovšem měla mnohem striktnější pravidla. Mnohdy se nad tím musela pousmát či jen zavrtět nad tou skutečností hlavou. Kdyby bylo na jejích rodičích, nejlépe by nesměla vystrčit hlavu z Alsitia, což teď tak decentně porušila.
Na druhou stranu jí rozhodně nemohli v bezpečí domova držet navždy, to si uvědomovali úplně všichni. Nejspíše i proto se jí rozhodli provdat. Usoudili, že již dospěla do dostatečného věku, aby mohla roztáhnout křídla. Alespoň do takové míry, do jaké jí to její zaslíbený dovolí. Neznělo to jako ta nejlepší nabídka, ovšem omezená svoboda byla lepší než-li žádná svoboda.
Ovšem sama moc dobře věděla, že i kdyby se jí dostalo možnosti odejít nějak daleko od povinností a závazků vůči svému rodu, nechopila by se jí. Nemohla by. Ať už to bylo její výchovou či vlastními, ač dosti ovlivněnými, názory...Svým způsobem ten život zbožňovala stejně tak jako ho nenáviděla. Věděla, že i kdyby jí všechno unavovalo a zdálo se jí to zbytečné, stejně by zůstala až do svého posledního nadechnutí. Možná to bylo otázkou morálky a možná také ne. Takovými otázkami se Thae ovšem odmítla zabývat. Na nějaké věci bylo lepší neznat odpověď.

,,Opět vám opakuji, že omluva není na místě, lorde Mhoärvene. Jste jeden z mála lidí, kteří mi byli ochotní a schopní poskytnout takový netradiční zážitek, víte?” Ze rtů jí splynul tichý jemný smích, než na svého nastávajícího nestydatě mrkla. ,,Takové nebezpečí představovalo v tomto případě jen třešničku na dortu. Díky vám jsem se vskutku skvěle bavila.” Jak už zmínila předtím, takovou příležitost povětšinou nemívala. ,,Z mé strany neuslyšíte žádné námitky, pokud by jste podobný výlet chtěl absolvovat. Ovšem, raději by to mělo zůstat mezi námi, co říkáte? Takové malé tajemství. Každý máme tajemství, že?” Nešťastně, Thae Lybeth ještě nepotkala člověka, který by nebyl obestřen alespoň jedním tajemstvím.
Tajemství ovšem nemusela být vyloženě špatnou věcí. Na tom už záležela váha konkrétního činu či myšlenky, kterou dotyčný skrýval. ,,Něco mi říká, že vy máte vskutku nemálo tajemství.” A ona se nemohla dočkat až alespoň nějakým z nich přijde na kloub. Možná by později mohla skočit do knihovny a zjistit si o rodu svého snoubence něco víc. Zatím to avšak jen zařadila na seznam věcí, které se rozhodne udělat po návratu domů.
Nad tím podivným gestem, které se mnohdy považovalo za romantické, se pouze pousmála. Ne že by jí to vyloženě lichotilo, to vůbec ne. Jen jí to přišlo úsměvné. Další z položek v kodexu chování pro šlechtu.
Jenže poté nadešel čas na cestu zpět domů. Blondýnku to nezklamalo, ovšem nijak nadšená z toho taky nebyla. Brala to zkrátka jako nutnost, něco nevyhnutelného. ,,Budu moc ráda, pokud mě doprovodíte. Moji rodiče alespoň uvidí, že jste velice spolehlivý gentleman.” Což mu při závěrečném rozhodování mohlo přinést pár plusových bodů navíc. Ovšem, kdyby měla být upřímná, v hloubi mysli věděla, že o jejím osudu už bylo dávno rozhodnuto.

Nejraději by na ten výrok úsměvně pokýval, jelikož mu absence morálního kompasu velice jasně kázala, že se omlouvat nemusí… Ale pokud by se něčemu takovému reálně podvolil, ocitl by se na zatraceně nestabilní půdě. Už takhle se pokoušel utéct z tekutých písků, aby se nenechal stáhnout příliš hluboko: jednou si nasadil tu všelijakou masku normality, teď skutečně nebyla vhodná chvíle na to, aby ji strhl ze tváře a náležitě podupal. Ne v přítomnosti své budoucí manželky, která by svou bystrostí a jasnou myslí vydala za tucet běžných dam ode dvora. Byla jedinečná. A to byl ostatně i jeden z důvodů, proč se Llyiar pokoušel snažit upřímně, ne jen z čirého donucení… Pochopitelně bylo ale nanejvýše těžké posoudit, nakolik se mu to dařilo.
Podstatně více bylo nepřímé zjištění, že odpověď ze strany Thae Lybeth Llyiarovi doopravdy činila… Jakousi zvláštní formu potěšení? Nedokázal by ten popis řádně popsat, ani kdyby strávil přemýšlením celé hodiny - ale s jistotou by však mohl konstatovat, že to rozhodně nebylo špatné. Asi by se měl cítit krapet provinile, že se nechal unést takhle hloupým zmámením a pocitem vrtkavé radosti, ale… Byl jeho pán skutečně i proti zábavě? Samozřejmě, jeho úkol nezahrnoval jakoukoliv formu povyražení. Ale pokud by zvládl skloubit dohromady nutné s příjemným, šlo by i nadále o hřích?
Tahle myšlenka černovlasému muži div nevypalovala ďolíky do hlavy, jak usilovně nad ní hloubal. A to bylo co říct! Tenhle yialadri se sice velice rád svým niterním myšlenkám oddával, aby utlumil hluk uvnitř své hlavy, ale… Nikdy se nedostal k podobným tématům, což v něm zanechávalo opakující se vlny zmatení, protože zkrátka netušil, co si o tom všem myslet. Udělal chybu? Dle jasně vytyčených pravidel asi ano, když si z toho odnesl natolik smíšené pocity. Neměl by se cítit provinile, že Thae vystavil nebezpečí. A už vůbec by si neměl užívat její společnost, byť jen maličko. Do hlubin!

Vzhledem k tomu, že měl v hlavě tedy perfektně solidní guláš… Llyiar se nakonec rozhodl svou odpověď podat nanejvýše prostým způsobem, doplněnou o dokonale neurčitý úsměv. Dalo by se v něm najít stopy provinění, vděčnosti i čehosi… Nadlehčeného? Pravda byla taková, že Llyiar běžným emocím zkrátka nehověl, takže se mu všechno motalo dohromady: což se ale vzhledem k situaci výjimečně spíše hodilo, než aby šlo o další nechtěnou překážku v cestě. Potřeboval Thae dát najevo alespoň jiskřičku života, aby nepojala další možná podezření. Bůh hlubin věděl, že toho už natropil celkem dost.
„Toho si cením,“ pronesl nakonec tichým, co možná nejrozvážnějším hlasem. „Bylo mi ctí smět vám ukázat alespoň malý kousek toho, co hlubiny svým návštěvníkům mohou nabídnout.“ Pravda byla taková, že on by si tu cestu klidně zopakoval také. Pro něj za něj, klidně ihned a okamžitě! To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, protože měli oba dva nějaké povinnosti a druhé náhlé zmizení by už rozhodně nevysvětlili, ale… Pochopitelně to neznamenalo, že si takový výlet nemohli udělat zase někdy později. Stejně by měli setrvat v kontaktu, trávit společně nějaký ten čas, aby se navzájem poznali. Alespoň tak se to prý dělalo, aby člověk nešel do manželského svazku kompletně naslepo.
„Jsem opravdu moc rád, že jste si ten výlet užila, Thae Lybeth.“ Dodal ještě, než se k blondýnce mírně nahnul a pozvedl koutky rtů v kradmý úsměv. Tajemství. Ano, každá nějaká měl… A on rozhodně nebyl výjimkou. Fakt, že by celou tu výpravu ponechali čistě mezi nimi dvěma rozhodně nezněl špatně: a Llyiar na to nehodlal namítat ani popel! Právě naopak. Dokonale mu to vyhovovalo.
„Naprosto souhlasím. Bude to naše společné tajemství.“ Sám černovlásek měl tajemství pochopitelně taktéž. Byla jeho nedílnou součástí, chránila jeho jedinou opravdovou rodinu a obrovský úděl… Jinak by se nenamáhal pokoušet jej udržet pouze v kruhu zasvěcených. Byl konec konců šťastlivec, že se mu podařilo již v počátku ocitnout na správné a do budoucna vítězné straně, však? Neměl si na co stěžovat, měl by být hrdý. Na to byl však Llyiar příliš prázdný. Necítil čirou hrdost ani pýchu. Zato alespoň vnímal smysl pro zodpovědnost, díky čemuž se ostatně dostal do Alsitia s úkolem, co mu byl přidělený: evidentně tím vzbuzoval důvěru mezi výše postavenými. A to byla ctihodná pozice.
„Možná. A možná také ne,“ odpověděl nanejvýše krypticky, zatímco si na rtech udržoval ten drobný úsměv. Svým způsobem ho tohle bavilo: zahrávat si s ohněm, pohybovat se kdesi na hranici. Napůl sužovaný nebezpečím, možností prozrazení… Ten tlak z možné katastrofy (ostatně stejně jako bezprostřední nebezpečí) byl jedinou věcí, co reálně dokázala zahnat tu obrovskou jámu v jeho nitru. I proto si to částečně užíval, protože mu díky tomu bylo alespoň na moment umožněno cítit něco víc, než drobný nádech čehosi.
„Budu k vám upřímný, Thae Lybeth. V tomhle ohledu nejsem výjimkou oproti zbytku naší společnosti - obávám se, že každý z nás si ve svých útrobách nese alespoň drobný shluk něčeho, co nikomu neprozradil. Takhle je svět nastavený… Všichni podvědomě schraňujeme, co je osobní. Kterak se mi samotný koncept tajností příčí, jelikož rozhodně preferuji pravdu a otevřenost… Všichni jsme více či méně předurčení k tomu, abychom něco drželi v sobě. Alespoň tedy do doby, než najdeme někoho, kdo nám ukáže… Jak osvěžující může být, když se té tíhy zbavíme.“ Přesně z toho důvodu vítal nárazové konverzace s Ondine: mohl by se sice vydat za některým z knězů a pohovořit o tom, co ho sžíralo… Ale bylo to nanejvýš neosobní. A toho měl Llyiar ve svém životě až příliš, takže se té alternativě preventivně vyhýbal, pokud to bylo možné.
Tohle byla na jeho poměry absolutně nejvíce upřímná chvíle a gesto, jakým by ji mohl počastovat. Uznal alespoň něco, co se ho týkalo… A světe div se, projevil opravdivý názor na něco, co se vztahovalo na úplně všechny bytosti jejich druhu. Nenáviděl společnost, v níž se nacházeli? Nepochybně. I proto byl ochotný bojovat za její kompletní přerod. Projev osobitosti s tím ale měl pramálo společného… Ale i přesto se Llyiar rozhodl doopravdy projevit něco víc, než prázdnou skořápku obestřenou špinavou perletí, co měla za úkol maskovat jeho vnitřní prohnilost a evokovat dojem normality. Ne, on v koutku duše snažně doufal, že ho neuvidí jen jako toho ubožáka, za něž se vydával.

Maličko ho potěšilo, že jeho gesto nedostalo žádnou velikou odezvu: kdyby se Thae ocitla v takovém tom růžovém, polichoceném a chichotajícím se stavu, co viděl u jiných dam… Pravděpodobně by uvnitř svého nitra solidně zpanikařil a absolutně netušil, co dělat. Co kdyby ho u všech mořských ďasů chtěla skutečně políbit? Z vize jejich rtů tisknoucích se k sobě mu přeběhl mráz po zádech.
„Bude mi potěšením, drahá Thae Lybeth,“ pokýval hlavou, než své překrásné snoubence automaticky nabídl rámě, aby se mohli společně vydat nazpět k její rodině. K nim se Llyiar pochopitelně hnát nechtěl, jelikož to znamenalo víc lidí v jeho blízkosti a dost možná i všetečné otázky, o jaké skutečně nestál, ale… Musel hrát svoji roli, nehledě na to, jak moc veliké nepohodlí mu to přinášelo.

Nejspíše přicházela opravdu o hodně, když se prakticky zdržovala stále na jednom místě. Věděla, že okolní svět měl nejspíše opravdu hodně co nabídnout. Proti tomu nemohla nijak argumentovat. Zvlášť tamto lidmi zapomenutá místa si držela své nepopiratelné kouzlo. Thae si uvědomovala, že neviděla ani špetičku té opravdové krásy. Dostala vskutku úžasnou ochutnávku, ale přesto věděla, že to nejlepší ani zdaleka nepatřila. Možná by si někdo mohl říct, že v tomto ohledu byla nenapravitelnou idealistkou, ale ani to se zase tak moc nepodobalo pravdě.
Až příliš dobře si uvědomovala, že domov vodních pomalu umíral a nedalo se to nijak zvrátit. Thae Lybeth sice neznala detaily z této prekérní situace, ale to ani nemusela. Ona tu změnu ještě nepocítila, ale to neznamenalo, že si závažnost situace neuvědomovala.
Ne každý měl na to, aby si mohl dovolit žít v Alsitiu. Ne každý z jejího národa byl díky tomu privilegovaný. Dávalo to smysl. V Alsitiu sídlila i královská rodina a nechat strádat je by bylo neodpustitelné. A hlavně by možná ten někdo, kdo by si takovou drzost a neúctu dovolil mohl přijít o krk nebo o svůj podíl zásob potřebných k existenci.
Jedno z posledních řešení na takovou situaci by mohlo být stát se farmářem na plný úvazek. Odstěhovat se někam hodně daleko od hlavního města a založit si vlastní chaluhovou pláň. Možná, že kdyby si úplně každý začal pěstovat takovou pláň na potravu, mohli se společnému zániku vyhnout. Obávala se ovšem, že mezi sny typického vodního se farmaření rozhodně nepočítalo, zvlášť co se vyšších vrstev týkalo. Ona sama se nikdy o rostliny nestarala, pokud se zrovna nepočítala zahrada její matky.
Z nějakého zvláštního důvodu se toho ovšem nebála. Neměla strach ze svého vlastního konce. Ačkoli by si jakékoli umíraní raději odpustila, kdyby měla na výběr.
Po očku se podívala na svého nastávajícího. Zajímalo ji, co by si on myslel o tomhle tématu. Vysmál by se jí? Cítil by ohledně toho lhostejnost? Nebo by se držel toho názoru, že si yialadri takový osud zasloužili? To Thae netušila. Ale zároveň mu nevěřila natolik, aby se jej na takovou otázku zeptala. Přeci jen, zrovna tohle mohlo o člověku vyzradit spoustu věcí, od jeho zálibu v ochranně prostředí až po vztahu k rase vodních.

Llyiar nakonec přistoupil na to, že by jejich malé dobrodružství mělo zůstat mezi nimi. ,,Děkuji vám za diskrétnost. Tu zase oceňuji na lidech já.” Neříkala to snad protože ho chtěla povzbudit, že na jejím žebříčku perfektních manžů začínal postupovat nahoru, to ani náhodou. Spíše to byl prostý fakt. Nepovažovala se za nějakou extra romantickou duši a diskrétnost byla jednou z věcí, kterých si vskutku vážila. Společně s důvěrou, ale její vztah s tmavovláskem do toho bodu ještě nedošel. Možná ani nikdy nedojde.
,,Berete svá tajemství jako tíhu, to je zajímavý pohled. Tajnosti jsou ale zároveň něco, co nás může tvarovat jako osobnosti a zároveň nám vyplňovat. Zamknete je v sobě a některá si nesete až do konce svého života. Pokud je vy vidíte jako břemeno, pak jsou vaše tajemství zřejmě nepříjemná pro druhé či pro vás samotného. Mýlím se? Bojíte se, že spatří světlo světa a to vás omezuje. Nebo vám to naopak propůjčuje pomyslná křídla. Opravdu záleží na tom, jak to pojmete vy sám.”
Při cestě domů téměř automaticky přijala nabízené rámě. Ne že by se tak moc toužila přiblížit, ale uvědomovala si, že pokud je tak náhodou někdo uvidí, budou působit dojmem dobrého páru. Výhodného páru. Jako cenné zboží. ,,Co vaše rodina, lorde? Máte nějaké sourozence?” Optala se, aby na cestě zpátky nevzniklo nepříjemné ticho.

Diskrétnost byla jedna z věcí, které Llyiar uznával, dokonce nehledě na svůj vychýlený morální kompas. Pochopitelně se jednalo o jistou formu diskrétnosti, protože byl stále oddaný svému národu a pánovi… Takže kdyby se snad dozvěděl něco, co by mohlo sirénám pomoct, pro sebe by si to nenechal. Faktem ale zůstávalo to, že by se kvůli tomu možná přeci jen cítil kapku provinile. Sice byl velice chladný, odměřený a nechoval vůči společnosti žádnou velkou ohleduplnost či respekt, tohle mu přišlo barbarské. Důvěra byla dost možná jednou z nejcennějších věcí, jakou mohl kdokoliv obdržet. A kdyby ji měl zradit, možná by to v něm i vykřesalo drobné množství lítosti. Pokud by tedy šlo o někoho, kdo se nedal považovat za automaticky zavrženíhodného - vyzrazení tajemství nepřítele by mu totiž rozhodně vrásky nedělalo. Ale Thae Lybeth… Ona mezi nepřátele nepatřila, alespoň ne úplně. Sice stála na opačné (a tudíž i špatné, jelikož sirény nevnímaly šeď a jejich názory byly absolutní) straně, což z ní činilo relativně nebezpečnou figuru, ale Llyiar v ní měl částečně naději, že by mohla postupem času uvidět to, co na světě vnímal on: ty potíže, nejrůznější úpadky, závažnost… Třeba by poté dokázala najít správnou cestu a přidat se k jeho pánovi.

„Není zač, drahá Thae Lybeth. Myslím, že tohle je jedna ze základních ctností, jakých by se měl držet každý,“ pokývl mírně hlavou, jelikož tenhle názor skutečně zastával. Pochopitelně si byl vědom toho, že drtivá většina jejich populace takovou věc ani omylem nezastávala, ale… Možná byl špatný chlap ovládaný sektou, ale i navzdory tomu si v nitru nesl alespoň část osobnosti, co ještě úplně zkažená nebyla.
To nejlepší ale mělo teprve přijít. Llyiar už samozřejmě postřehl bystrost svojí snoubenky, ale tohle opravdu nečekal. Opravdu si dokázala všimnout i těch nejmenších detailů, schopně analyzovala… A rozhodně nebyla ni omylem daleko od pravdy. Něco takového ale černovlásek jednoduše uznat nemohl: ať už kvůli svému poslání, tíživé situaci nebo vlastnímu přesvědčení, zkrátka to nešlo. I proto musel zosnovat nějakou praktickou, avšak vzdálenější odpověď, jakou by s trochou štěstí mohl ukojit jakoukoliv zvídavost. Nemohl dopustit, aby se tohle ošemetné téma nějak zvláště rozšiřovalo. Cosi uvnitř skrytu jeho duše mu totiž našeptávalo, že by ho mohla prohlédnout… A to nepřipadalo v úvahu.
„Musím říci, že jste opravdu jedno veliké překvapení…“ Odpověděl tedy nakonec, pozvedajíc nepatrně koutky rtů do drobného úsměvu. Její pojetí toho tématu bylo vskutku zajímavé - byť částečně i znepokojující. Llyiar si ale pochopitelně cenil toho, že měl v onom nuceném svazku být právě s někým jako byla Thae - skutečně se totiž vymykala všem nepěkným stereotypům, co se napříč Alsitiem rozšiřovaly jako požár.*
„Abych pravdu řekl, podobným způsobem jsem nad tím nikdy neuvažoval. Je vskutku zajímavé slyšet takhle dokonale odlišný náhled a smět se na danou situaci podívat z nového úhlu.“ V mnoha ohledech měla pravdu: částečně mu ty tajnosti umožňovaly povznést se nad vnitřní propast, když vklouzl do kůže neexistujícího a záměrně vykonstruovaného muže, jakým doopravdy nebyl. Zároveň na sebe ale tímhle způsobem poutal okovy, co ho chvílemi táhly ke dnu jako tíživá kotva. Hodně záleželo na situaci, náladě i pohledu… Vlastně každý kousíček toho proslovu nesl minimálně střípek pravdivosti.

Vděčně se pousmál, když se jeho snoubenka chytla nabízeného rámě a oni společně vyrazili nazpět. Upřímně by si nejspíše nevěděl rady s tím, jak zareagovat v opačném případě - ale Thae Lybeth byla v tomhle ohledu opravdu úžasná společnice. V mnoha ohledech vedla spíše ona jeho, než on jí, jak by zajisté mnozí očekávali. I proto (mimo tuctu dalších důvodů) Llyiar svou nastávající vnímal ne jako ubohý prostředek k k docílení vytyčeného úkolu, ale i brilantní mladou dámu, s níž bylo potěšení trávit čas. Sice si to neužíval ani zdaleka tolik jako jiní (pořád byl zarytý introvert, co vyrůstal v prazvláštních podmínkách, jaké na něj měly silný a ne úplně pozitivní efekt) ale na jeho poměry stále šlo o příjemnou společnost. Svým způsobem.
„Sourozenci? Ah, obávám se, že žádné nemám. Nejspíš i proto jsem v mnoha ohledech víceméně samotář? Těžko říci, ale naše rodina nikdy nebyla úplně početná, natož pak aby disponovala nějakou větší blízkostí.“ Nechtělo se mu úplně zabíhat do zbytečných detailů, jelikož neměl moc co povědět: sice mu lhaní nečinilo žádný veliký problém, ale na druhou stranu… Vždycky bylo lepší se držet faktů a pravdy, pokud to šlo. V případě nutnosti je samozřejmě nějak přikrášlit, zabarvit a podobně… Což ostatně Llyiar právě udělal. Krmil Thae malými drobky pravdy, jelikož sourozence opravdu neměl, vlastně ani pořádnou rodinu. Nepoznal lidi, co mu dali život… I proto bral za svoji otcovskou figuru tamního kněze, co si ho společně s Ondine vzal pod svá křídla. A právě ona mladá princezna by se dala s oběma přimhouřenýma očima počítat jako jeho kamarádka…? Llyiar měl ve vztazích opravdu šílený zmatek.
Velice nerad by tuhle konverzaci (nebo spíše ono téma) nějak zvláště přiživoval, takže se mu náramně hodil fakt, že se závratnou rychlostí blížili zpět k místu, kde se onen den poprvé setkali. Llyiar přitom na sobě cítil upřené oči snoubenčiny rodiny, která do něj div nevykoukala díru. Jistě je zajímalo, co přesně probírali, kam zmizeli a jak to šlo… Což byla konverzace, jaké by se černovlásek velice rád nezúčastňoval. Bylo přeci jen tradicí, že každá rodina tyhle věci rozebírá osamotě, takže se pomaličku připravoval na moment, kdy se měli s Thae Lybeth dočasně rozloučit.
„Zdravím,“ oslovil tedy skupinku postávající kousek od nich, než obrátil svoji pozornost směrem k Thae a věnoval jí kradmý úsměv. „Máte mé vřelé díky, Thae Lybeth. Moc si cením vaší úžasné společnosti, děkuji vám.“ Pronesl co možná nejvíce galantním tónem, než se maličko uklonil jak snoubence, tak její rodině a tiše se rozloučil, pokud ho ještě někdo tedy nezastavil. Čekalo ho psaní zprávy ohledně toho, jak přesně ono setkání šlo - nic sice neměl rozebírat se svými životodárci, ale i přesto… I on měl za úkol podat echo.



* To mi dává skvělý nápad! Když Narrigen měl hořet a pořád nehoří, co takhle zapálit Alsitio? Sice je tam krapet mokro, ale pořád tam mají i vzduchové kapsle či tak něco. Takže teoreticky by tam hořet mohlo…? Napíšu si to do nápadů!

Velice rád by se odebral domů a podal slíbené hlášení, ale… Kde vlastně byl jeho domov? Nejblíže k reálnému domovu by se nejspíše daly považovat hlubiny, kde se nacházelo drobné území pod kontrolou sirén. Pro někoho by to jistě bylo místo, kde žili pouze vyhnanci a padouši, prostor co se ani nedal označit jako obyvatelný. Bylo tam málo světla, samé holé útesy a téměř žádná vegetace. Jemu to ale vyhovovalo, narodil se tam. A cítil, že tam svým způsobem patřil, byť ho tam zároveň stíhala šílená úzkost.
Díky situaci však neměl úplně na výběr, musel se držet tam, kam ho přidělili. Táhlo ho to sice níž, alespoň do některé z podvodních jeskyní, kam se byli podívat právě s Thae Lybeth, ale tak to nešlo. I proto krapet neochotně zamířil do menšího sídla na okraji Alsitia, co si jeho národ „vypůjčil“. Výjimečně nešlo o žádnou křivou, násilnou a hrůzyplnou akci, jež zahrnovala násilí a smrt: sídlo bylo totiž už nějakou dobu kompletně neobydlené a vzhledem k té historce, že se Llyiar do Alsitia vrátil po nějaké době, prakticky mu to sedělo do příběhu. Nemusel si vymýšlet, zda bydlel tam nebo tam. Jeho nové, avšak přechodné bydliště reálně existovalo, byť v současnosti nevykazovalo téměř žádné známky osobitosti. Žádný kus nábytku, dekorace ani nic podobného nepoukazovalo směrem k jejich obyvateli. Llyiar na tyhle věci totiž nebyl zvyklý, natož aby si na ně potrpěl. Ponechal si tedy veškeré původní vybavení a nesnažil se žádné z místností vdechnout to, co by jiní označili za útulnost. Pod širou hladinou oceánů totiž neexistovala jediná věc, co by ho přiměla se v tom ošklivě prázdném domě cítit dobře.

Po rozloučení s Thae Lybeth a její rodinou se tedy velice loudavým krokem vydal vstříc místu, kde se cítil ještě více sklíčený než v rušném srdci hlavního města. Sotva ho uvítala menší hala, jež zdobila jen malá série vlastnoručně malovaných obrazů, hluboce si povzdychl. Věděl, co se od něj očekávalo, počítal i s tíhou, jež bude muset každý den nosit na svých bedrech, ale i přesto… Llyiara trápil pocit, jako kdyby ho cosi vnitřně rvalo na kusy.
Nejspíše i proto bylo jeho automatickou reakcí zamíření do kuchyně, kde vytáhl lahev ukradeného rumu, kterou dostal těsně před odchodem do Alsitia. Pochopitelně znal důsledky, jaké alkohol měl na jeho druh - i přesto ale nebyl schopný odolat pokušení se alespoň maličko otupit. Potřeboval utišit hučení ve svojí hlavě, maličko si utřídit myšlenky… Zanechat jen hlavní proud, na němž reálně záleželo. Vytřídit všechna ta hejna nesmyslných úvah, co na něj útočily z každého směru jako hladové piraně.
Sotva mu tedy hrdlo svlažila ona mírně zahořklá tekutina, usadil se do křesla s temně modrým čalouněním, odložil lahev a sáhl po bledě zeleném papíru položeném na kůží vázané knize. Chvíli jen tak bezradně poklepával skleněným perem, než konečně špičku ponořil do kalíšku plném sépijího* inkoustu. Slova k němu rozhodně nepřicházela samovolně, aby mu usnadnila práci* - což byla vskutku nepříjemná věc, ale i přesto zvládl začít.


Drahá rodino,

První setkání mezi mnou a ctěnou Thae Lybeth proběhlo v uvolněném duchu, bez jakýchkoliv komplikací. Mohu říci, že se jedná o vskutku bystrou a úžasnou mladou dámu, jíž mi bude ctí pojmout za svou ženu. Těším se, až dorazíte do Alsitia a budete mít příležitost se s ní potkat osobně.


Erran syndore maan tuër,
erón yiosen Llyiar*


Dopis vedl mírně chaotickým písmem, jež pro něj bylo víceméně ikonické. Nesnažil se žádné z napsaných slov jakkoliv zakrývat, byť mu taková věc rozhodně nebyla cizí - právě naopak, rozhodl se celý vzkaz ponechat v nanejvýše formálním duchu a bez sebemenšího náznaku tajností. I proto jej sepsal na obyčejný a neočarovaný papír, aby tím nechtěně nepodpořil jakoukoliv formu podezření ohledně sebe samého. Nepřipadalo v úvahu, aby celý plán ohrozil jen kvůli nutkání všechno udržovat v tajnosti: čím více působil jako prachobyčejný šlechtic, co se odcizil od své rodiny, tím lépe. Taková totiž byla celá skálopevná pravda. A sklouznutí vykonstruované masky by mohlo všechno zničit.
Ihned po dokončení slíbené zprávy se opět chopil lahve s rumem a významně si přihnul. Dopis si měl následující den vyzvednout poslíček, takže se o nic alespoň na malou chvíli nemusel starat. To mu dokonale vyhovovalo, jelikož skutečně nezamýšlel dělat cokoliv důležitého… Spíše naopak. Svezl se zády po opěrce křesla, klesajíc tak hluboko, jak mu to jen konstrukce povolila. Tmavá lahev v jeho levé ruce se přitom začínala mírně osypávat jinovatkou, způsobenou Llyiarovým rozbouřeným stavem, jež samovolně uvolňoval zdivočelou magii.
Černovlasý muž ale nevěnoval sebemenší množství pozornosti ani ledovým obrazcům táhnoucím se po téměř celé délce skleněné nádoby. Tekutina uvnitř výrazně ochladla, ale jemu to rozhodně potíže nečinilo. Vlastně… Být po jeho, asi by celý ten interiér značně přetvořil: nenáviděl totiž každičkou jednu stěnu, odporně bledý nábytek s perleťovým leskem a zbytečně veliké místnosti, jež v něm tak akorát umocňovala pocity absolutní prázdnoty, jež proudily kdesi z jeho nitra.
Jediné, co Llyiara jakž takž uklidňovalo, byl fakt, že se v téhle mizerné situaci nenacházel úplně sám: zatímco totiž seděl v onom křesle (jež vlastně nebylo až tak extrémně nevkusné, když se nad tím zamýšlel… Vlastně sedělo jeho osobnosti, modré a temné!), jeho absolutně jediný relativně blízký člověk pod širou hladinou totiž zažíval víceméně to samé. Opravdu se hrozně moc toužil znovu natáhnout po kousku papíru a peru, aby sepsal ještě jeden rychlý a vskutku kratičký vzkaz, aby se Ondine zeptal, jak se jí dařilo, ale… Nemohl. I proto raději zachmuřeně pozvedl hrdlo lahve ke rtům.





* Nemám sebemenšího tucha, jak se sakra to slovo správně píše… Budu ráda za opravení, nejspíš jsem jen trouba a celou dobu si to neuvědomuju, ale to nevadí! Snaha byla
Also: Credit za cituji: „speciální papír z mořských chaluh, co má speciální impregnovaný povrch proti rozmočení“ patří jen a jen Red! Nejsem si jistá, co bych si počala
* Boi o boi, ten pocit znám. Právě teď s ním bojuju, takže s tím bude bojovat i Llyiar, basta! Ačkoliv on je jen chudák, já jsem prostě rozlítané hovado… To psaní jde, jen jsem furt něčím vyrušená xc
* Překlad z yialadri: Prosím odpusťte moje zpoždění, váš syn Llyiar

Další setkání na sebe rozhodně nenechalo dlouho čekat. Sice ještě nedorazila odpověď na jeho první hlášení, ale to automaticky neznamenalo potíže - konec konců, dokonce i Alsitio občas trpělo zdržením v doručování pošty.* Poslíčků nebylo úplně mnoho, alespoň tedy ne těch, co svoji práci vykonávali oficiálně. Těch, co doručovali všemožná psaní a vzkazy hezky potajmu, bylo podstatně více: jejich služby však Llyiar využívat nehodlal. Potřeboval si zachovat alespoň částečnou transparentnost… Kdyby si na něj úplnou náhodou někdo zkusil došlápnout a probírat se jeho životem, tohle byl alespoň maličký způsob potenciální obrany, když už nic jiného.
S příchodem jemně bílého světla, které se nápadně podobalo měsíčnímu,* co pronikalo dovnitř ložnice skrze tyrkysové závěsy, se Llyiar pokoušel vymyslet alespoň základní plán. Od chvíle, kdy poprvé spatřil Thae Lybeth,* se jim podařilo uskutečnit ještě pár menších schůzek, avšak pokaždé byl někde poblíž přítomen někdo další. Člen rodiny, možná rodinná přítelkyně… Kdo ví. Llyiar neznal všechny obyvatele Alsitia, ale rozhodně dokázal poznat, když ho někdo sledoval.* Rozhodně nešlo o příjemný pocit, ale ohradit se vůči tomu nemohl - kdyby tak učinil, opět by se nacházel kdesi na hranici nově získané pozornosti a zároveň i podezření. A to nebyla úplně věc, jakou by mohl dopustit… Tudíž se ty kradmé pohledy a stíny cizích lidí jednoduše snažil ignorovat, pro dobro i bezpečí věci.
Vzhůru byl už několik hodin, protože ho ty mdlé paprsky neustále budily, díky čemuž měl relativně slušné množství času na to, aby si věci nechal rozležet v hlavě. Pochopitelně to ale nebylo až tak jednoduché… Ono světlo, co mu nedávalo spát (konec konců byl zvyklý na přítmí, mnohem raději by uvítal čirou tmu) v něm totiž zaselo notnou dávku únavy, díky čemuž se reálně nebyl schopný na nic soustředit. I proto se v duchu modlil ke svému pánovi, aby tenhle stav co nejdříve odezněl a on byl opět bystřejší, protože s takovou by nemusel třeba vyplodit ani pozdrav. Ta únava ho neskutečným způsobem otupovala, což mu znemožňovalo reálně vklouznout do masky muže, jež Thae Lybeth při původním setkání nastavil: a vzhledem k tomu, jak schopná byla v prohlížení lidí, takový detail by jí rozhodně neunikl bez povšimnutí.
Bylo tedy nutné učinit alespoň malé opatření, aby se probudil. A jelikož šlo právě o Llyiara, kdo se nacházel v úzkých… Šel na to hezky po svém, jediným způsobem jaký ho sirény naučily: agresí. Bezmyšlenkovitě si tedy stáhl temně modrou košili, co si původně zamýšlel vzít, než ji opatrně odložil na rozestlanou postel a začal rozlíceně bušit do kamenné zdi. Neměl sebemenší tušení, jak dlouho mu to trvalo. Kolik úderů musel zasadit, než ho konečně probudila tupá bolest a klouby se zbarvily do temně rudého odstínu. Teprve v ten moment se zastavil, rychle ošetřil obě ruce s pomocí špetky magie a znovu se oblékl, připravený vyrazit do jámy lvové.

Už cestou z domu měl stejně nepříjemný pocit jako během posledního setkání. Cítil na zádech něčí pohled, upřený a podezíravý… Vzhledem k tomu, že se ještě nacházel osamotě a s Thae se měli sejít v zahradách pod palácem, zastavil se na místě a následně prudce otočil, spalujíc okolí nanejvýše jedovatým pohledem. Nehledě na to, jak moc očima přejížděl z jedné strany na druhou však nikoho nespatřil - téměř jako kdyby si s ním jeho vlastní mysl a fantazie pohrávaly, sunouc ho o kus blíže k šílenství.
Llyiar se tedy hluboce, avšak trhaně nadechl a pokračoval ve své cestě: míříc ke královským zahradám. Ty se staly víceméně oblíbeným místem nejen pro něj, ale dle všeho i jeho snoubenku. Minimálně vůči tomu doposud nic nenamítala… Což Llyiar opravdu oceňoval. Plánoval se s ní vydat znovu i jinam, jmenovitě na průzkum níže posazených částí hlubin, ale nechtěl to uspěchat. Vzhledem k tomu, jak dopadl jejich prvotní výlet se maličko obával, aby se to nezvrtlo - a tak si tentokrát doma reálně probíral možnosti kam přesně by mohli společně zamířit, aby to nebyla nudná cesta s nezajímavou destinací a zároveň jim nehrozilo žádné extrémní a bezprostřední nebezpečí.
Dnešek se však měl držet hezky v poklidných vodách, takže ho to trápit nemuselo. Na místo dorazil jako obvykle s velikým časovým předstihem - neměl úplně čím se zaměstnat a nesnášel nedochvilnost, takže raději praktikoval tento přístup. Vzhledem k tomu, že tedy měl nějaký čas navíc, rozhodl se projít nedaleko od altánu, kde se v minulosti s Thae již sešli a prohlížel si tamní květiny. Nedaly se srovnávat s tím, co údajně rostlo na povrchu, ale… Měly svůj půvab. Na jeho vkus byly ale příliš barevné, měly syté odstíny. On preferoval květy s bílými okvětními lístky… Potažmo tmavě modrými, nic extravagantního. To zvládala příroda velice dobře i mimo vegetaci.
Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by mohl příště své snoubence nějaký květ donést - avšak ne živý, aby nikdy neuvadl a on se nedopustil maření toho křehkého života pod svýma rukama. Jistě by dokázal přijít na způsob, jak utvořit květinu z papíru, následně jí vdechnout život. Něco takového by ona blonďatá kráska mohla ocenit? Llyiar pochopitelně nevěděl o ženách ani popel, ale uvědomoval si, že by se měl nějakým způsobem snažit. A byť to muselo znít bizarně, vlastně… Možná se snažit i chtěl? Tenhle divoký nápad ale přeci jen zavrhl, šlo o příliš povrchní ideu, bylo by to akorát trapné. Mohl by ale zkusit třeba obraz, když už nic jiného. Ukázat tím Thae, jak vypadal svět, odkud pocházel… Byť jí doposud prozradil jen to, že se tam toulal. Rád by jí opravdu zavedl tam daleko, kde hlubiny přecházely do skutečně roztodivných tvarů a světlo se mihotalo spíše kolem očarovaných rostlin, než aby proudilo ze stejného zdroje jako v Alsitiu… Ale něco takového učinit nemohl, protože by se tím prozradil.

Tyhle chmurné myšlenky Llyiara provázely na každém - byť sebemenším - kroku. Situace se měla ale během chviličky drasticky změnit, protože na sobě opět ucítil ten známý, tíživý a invazivní pohled. Několik minut se ho opravdu zarytě snažil ignorovat, ale když nepřestával a naopak se stával čím dál více intenzivním, frustrovaně se obrátil v naději, že stane tváří v tvář člověku, co ho tolik vytáčel.
Místo toho ale spatřil dvě prapodivné figury stojící kousíček od něj, což ho přimělo rychle pozvednout obočí. Za normálních okolností by tasil zbraň, ale jelikož se nacházel v hlavním městě, nemohl ji u sebe nadále nosit - díky čemuž byl přímo odkázaný pouze na využití svojí divoké magie. Ohnal se tedy proti již zmíněné dvojici, ale ta se mu doslova rozplynula před očima… Zanechávajíc jen inkoustový kouř.
Černovlásek tupě zíral na místo, kde ještě před malou chvílí stáli ti lidé, než ho z přemítání vytrhly zvuky kroků.* Spěšně stáhl napřaženou ruku a nechal ji volně podél těla, otáčejíc se směrem k přicházející Thae. Užuž se chystal nasadit alespoň kradmý úsměv, aby nepůsobil jakoby ji chtěl na místě zamordovat, ale když dorazila těsně k němu a ocitla se bezprostředně v jeho blízkosti, objevila se za ní ta samá figura, co ho předtím pronásledovala. Llyiar chtě nechtě blondýnku popadl za ruku a rychle ji stáhl k sobě (pokud se nechala, samozřejmě!) než se periferním viděním rozhlédl kolem, obávajíc se toho, že tentokrát jejich setkání neskončí pouhým dýmem.
„Thae Lybeth,“ pozdravil snoubenku, pozvedajíc ruku v gestu jež značilo, že byl připravený se s pomocí magie bránit. Na žádné projevy slušnosti a vychování nebyl čas, takže si odpustil cokoliv navíc - mimo pronesení obou jmen, jež mladičké ženě patřila. To byla věc, jakou by nikdy vynechat nemohl, i kdyby mu někdo zrovna lámal prsty.
„Co k čertu chcete?“ Vydal ze sebe důrazně, používajíc varovný tón. Jedna z postav popošla blíž, chytajíc se ho za paži - udržujíc si široký úsměv na rtech, téměř jako kdyby se jim oběma vysmívala. Byla to žena, s dlouhými hnědými vlasy, co byly zapletené do širokého copu. Oči se jí nebezpečně leskly, vyhrávajíc všemožné odstíny zeleně… Avšak její přítel, vysoký špinavý blonďák se zaťatou čelistí, stejný dojem neevokoval.
Černovlásek se pokoušel muže odehnat, dokonce po něm i šlehl výboj magie, ale když se pokusil chytit Thae Lybeth za ruku, aby co nejrychleji utekli, než situace ještě více eskaluje, projela mu páteří šílená bolest. Ta ho kompletně ochromila, zbavila ho schopnosti byť jen stát, natož utíkat. Končetiny mu jedna po druhé ochabovaly a on frustrovaně zatínal zuby, pozorujíc neznámou ženu, jak cosi foukla jeho snoubence do tváře. Ještě než se mu kompletně zatmělo před očima, naposledy vydechl jméno dívky, s níž se měl setkat - avšak nestihl doříct její druhé jméno.




* Ano, tím se vážně snažím dělat referenci na Českou Poštu. Enjoy!
* Aka víceméně něco jako východ slunce, akorát… No, pod vodou! Yialadri uctívají měsíc, sluníčko v lásce nemají. Tudíž aby mohli žít i navzdory temnotě, chladu a tak, mají něco jako svoje vlastní bledé slunce! To kopíruje denní režim běžného slunce, ale zároveň funguje i jako měsíc - tudíž přes noc bývá utlumené, takže mají v pozdních hodinách šero až tmu ^^
* Damn, pořád mám nutkání psát Thae Llybeth. Takhle se nejmenuje, probohy xD
* Samozřejmě trouba ještě neví, že to nebyli žádní čumilové ze strany Thae, ale jeho vlastní lidi co je plánují unést, LUL!
* Je to blbý, ale nemohla bych napsat zvuk ploutví, takže jsou ve vzduchové kapsli! D:

Stačilo pouze, aby se za ní zaklaply vchodové dveře a okamžitě si získala veškerou pozornost v domě. Její rodiče jí prokázali laskavost a nechaly si všechny otázky až na doma - přeci jen bylo lepší vyzvídat raději v soukromí, zvlášť ve městě, které mělo uši úplně všude.
Thae Lybeth bylo jasné, že jakmile dorazí domů, uspořádá se velká schůze. Blondýnka správně předpokládala, že její otec už stihl svolat všechny z nejbližšího a nejdůležitějšího okruhu rodiny. Ostatně, k něčemu takovému by nedošlo poprvé a ani naposled. Často o jejich kroužku přemýšlela jako o něčem co dělají jako rodina. Takhle to u rodin přeci fungovalo, no ne? Thae si mnohdy snažila představovat, že šlo jen o nějakou podivnou verzi rodinné sešlosti, kde se řešila vnoučata, pokrok a její strýcové si pořádně postěžovali.
Ovšem bohužel pro ni tato setkání brala spíš jako politická porada, kde na ni bylo pohlíženo jako na pouhý kus něčeho cenného, možná jen o trochu cennějšího než stará váza její prababičky. A cílem jejich porady bylo rozhodnutí, zda si jí mají ještě pár let nechat či jí prodat dál a pořádně na tom vydělat. Zatím to vypadalo, že se přiklánějí k té druhé možnosti. Stačilo pouze, aby její matka dál brebentila o tom jak se jí lord Mhoärven zdá jako perfektní džentlmen a jak by takový svazek rodině pomohl. Dokonce i její otec moudře přikyvoval, což vedlo i k náhlému souhlasu všech strýců. Spočteno a prodáno, Thae se měla vdávat. Samozřejmě že až po tom, co jí matka ujistila, že pro ní chce pouze to nejlepší. Thae Lybeth si nestěžovala - pouze se na své příbuzenstvo usmála.
Dalších několik týdnů pokračovalo ve stejném duchu. Její sestry jí radily se správným koketováním, ačkoli blondýnka nic takového ve velké míře stejně používat nehodlala. Čím více schůzek s Llyiarem měla, tím více si byla jistá že nějaké letmé dotyky ramen či pohlazení po tváři by ho akorát rozhodilo a on by se poté proměnil na ztuhlou sochu. Byl vskutku...velice zvláštní. Tajemný a odtažitý, ale zároveň uměl naslouchat a často projevoval i náznaky dobré vůle. A tak se Thae naučila jejich částečně povinné schůzky nejen za nutnost, ale především za zajímavé zpestření dne.

Pokaždé když se z nějaké další vracela, nesla si sebou domů i poměrně dobrý pocit. Pouze v tom profesionálním měřítku. Nehleděla na Llyiara jako na milence, manžela či dokonce ani jako na přítele. Byl příjemným společníkem, ale její ostražitost a důvěra bohužel stály více než pár hezkých slov a setkání.
To ovšem nezastavilo její služebné k tomu, aby vymýšlely různé teorie a romantické scénáře. Nikoho nezajímalo, že Thae se rozhodně nerozhihňávala, když jí její nastávající líbal při měsíčku. Ale to že se to nestalo jejím služebným nikdo vysvětlit nemohl. I tak jí to nevadilo. Jejich smích byl mnohdy nakažlivý a tak se stávalo, že i při rozplétání blondýnčiných vlasů se z její komnaty ozývalo šuškání a tlumený smích.
Příprava na jejich další setkání se měla vést ve stejném duchu. Nejspíše to mohla svést pouze na svou představivost, ale měla pocit že tlumené paprsky ten den zářily o něco méně. Mladá yialadri rozhodně nevěřila na pověry a vlastně se na ničím takovým ani nepozastavovala. Proč také? Vše vypadalo normálně. Tedy až do té doby než dorazila na místo a spatřila poněkud rozčarovaného Llyiara. ,,Zdravím, lorde Mhoärvene. Smím se zeptat, proč vypadáte jako kdyby jste právě viděl ducha? Je to poněkud--” Svá slova vlastně ani nestihla dokončit, když jí její nastávající přitáhl k sobě.
Úplná vážnost situace jí došla až v tu chvíli, kdy je také zahlédla. Dvojice. A to dost nepříjemně vypadající dvojce. Dle reakce Llyiara neočekávaná společnost. ,,Omlouvám se, ale vyrušujete soukromou schůzku.” Nadhodila s poměrně odměřeně, nemuselo ihned dojít k potížím.
Vypadalo to, že slova nakonec nepomohla téměř ničemu, a ač se jako první rozhodl zakročit tmavovlásek, nakonec to pro ně nedopadlo zrovna nejlépe. Stačil jen zlomek vteřiny. Zlomek vteřiny, kdy se Thae na tmavovláska otočila a přestala tak dávat pozor na okolí před ní.

Probudily ho tlumené hlasy přicházející znedaleka, pronášejíc slova ve známém jazyku. Věděl to s jistotou ještě předtím, než skončil v bezvědomí… Unesli je sirény, jeho vlastní druh. Něco se muselo neskutečným způsobem pokazit, když se rozhodli pro takový krok - jakási záhadná chyba totiž absolutně nepřicházela v úvahu, protože oni nikdy nechybovali. Nebyl na to zkrátka prostor, sebemenší přehmat mohl znamenat konec všeho… Ale i přesto se rozhodli riskovat dost natolik aby je oba odnesli za bílého dne a ještě ke všemu nedaleko od společnosti, tudíž velice dobře možná i na očích.
Llyiar tlumeně zachraptěl, pokoušejíc se pohnout pažemi. Sotva tak učinil, ozvalo se dramatické zachrastění železného řetězu, kterým byl omotaný kolem těla. Automaticky zlostně přivřel oči a rozhlédl se kolem, pohledem vyhledávající Thae - potřeboval zjistit, jak na tom byla. Zda se jí dostalo stejného jednání… Nebo nedej bohové hůř.
K jeho značné úlevě se však blondýnka nacházela zhruba metr od něj, usazená na relativně plochém kameni, spoutaná úplně identickým řetězem. Llyiar sebou vztekle zazmítal, ale proti okovům nic nezmohl. Byly utažené dost pevně na to, aby se nedokázal ani pořádně pohnout, nemluvě o tom, že měl svázané i nohy… Evidentně je odtáhli do jedné ze vzdálených jeskyní pod městem, kde byly velké vzduchové bubliny. Těžko říct, co bylo jejich záměrem - ale soudě dle nastalé situace nešlo rozhodně o nic dobrého.

„Thae…“ Špitl* co možná nejtišeji, aby pokud možno neupoutal pozornost jejich únosců. Ti se i nadále bavili v hloučku kousek opodál, využívajíc jazyk, kterému Thae neměla šanci rozumět. Llyiar tu konverzaci jedním uchem poslouchal, ale šepot byl natolik tichý a chaotický, že z něj sotva něco postřehl: i proto se soustředil na dívku s níž se do té šlamastiky dostal. Přeci jen… Částečně se za to všechno cítil zodpovědný. To on ji dostal do téhle příšerné situace, kvůli němu skončila v okovech a neznámo kde.
„Jsi v pořádku?“ Rád by se k ní dostal a pokusil se uvolnit její pouta, ale sám byl víceméně odsouzený k absolutní nehybnosti. Jejich únosci buď věděli s kým mají tu čest nebo se rozhodli preventivně nepokoušet další vlnu vzdoru, což byl na jejich účet rozhodně dobrý úmysl. Šetřili si tím potíže - jinak by se totiž Llyiar už vrhl kupředu a minimálně je omráčil nazpět, ačkoliv by mu to činilo značné obtíže kvůli tomu, že cítil vzájemné spříznění a stejně jako se snažil bránit Thae, potřeboval chránit i je. Nemohl by dopustit, aby se dostali do žaláře v Alsitiu. Znamenalo by to jejich jistou smrt… A potíže pro celý zbytek jejich národa.

„Tak tedy… Duenaaki.“ Ozval* se nanejvýše autoritativní hlas přicházející zezadu, což černovláska přimělo se napřímit a odvrátit pohled od Thae, aby nevzbuzoval zbytečnou pozornost. Skupinka držící se stranou se teď plně vynořila ze stínů, ukazujíc svoje různorodé složení: tři muže a jednu ženu. Ani jeden z přítomných v Llyiarovi neevokoval jméno, takže se s nimi osobně nejspíše ještě nepotkal… takhle si rozhodně první setkání nepředstavoval, ale věci jen málokdy šly dle jeho vůle, což tenhle únos jen potvrzoval.
Promlouvala k nim právě ona žena, jediná ve svojí skupině. Dva muži, z níž jeden oplýval vskutku atypicky tmavou, avšak částečně šedavou kůží a druhý měl kompletně zakrytou tvář, z níž sotva vyhlížely hluboce modré oči, stáli přitom za ní jako tiché a nehybné sloupy. Jejich čtvrtý druh stál opřený o skálu na opačné straně jeskyně, pohrávajíc si s ozdobným rituálním nožem.
„Je nám obrovskou ctí, lady… Thae Llawei.“ Konstatovala rychle vzápětí, následovaná kyselým smíchem. „A lorde Llyiare Mhöarvene, samozřejmě.“ Relativně mladistvě vypadající dáma se mezi nimi protáhla jako kočka, krátce klesnouc na kolena, aby mohla popadnout Thae za ručku, pro hbité políbení prstů v klasickém gestu. Dost jistě nešlo o projev úcty, ale spíše provokaci, což ostatně přimělo Llyiara zlostně přivřít oči. Nic neřekl, obával se toho, co by se mohlo stát, kdyby tak učinil - zatímco ale soptil nad tím, jak se ta mrška chovala k Thae, objevil se za ním jeden z mužů a chytl ho zezadu za vlasy, načež okamžitě cukl.
„Byli jste vybráni! Měli byste se cítit poctěně!“ Zasyčel nanejvýše popuzeně muž s nakřáplým hlasem. „Nic na vašich tvářích neodpovídá štěstí ani vděčnosti. Nezasloužíte si dar, jakého se vám má dostat -“ Pokračovat už nestihl, neboť ho jeden z jeho druhů umlčel položením čepele na hrdlo. Llyiar pochopitelně dozadu neviděl, ale zaslechl to, jak ostří rychle přeřízlo pramínek jeho kaštanově hnědých vlasů, než dopadl na vlhkou a kamenitou podlahu v jeskyni.
„Mlč. Takhle hovoří pouze kacíři, chceš snad být jedním z nich? Mhm?“ Odsekl ten s nožem, doprovázený zvonivým smíchem neznámé ženy, co se posunula kousek dál od Thae a zasněně procedila mezi prsty pramínky jejích světlých vlasů.
„Oba dva se chováte jako blázni, přestaňte. Máme přeci hosty,“ procedila s širokým úsměvem na rtech, než pokývla oběma mužům těsně u sebe, aby toho nechali. I díky tomu se ocitl volný nejen Llyiar, ale i ten nešťastník, co mu div nevyrval chomáč vlasů a nezlomil přitom vaz. Tuhle stranu vlastního druhu často nevídal… A muset si přitom udržet kamenný výraz na tváři rozhodně nijak zvláště nepomáhalo. Šokovalo ho to, ačkoliv by nemělo. A svým způsobem… Možná ho to i částečně odpuzovalo? Ne. Hovořila z něj zloba kvůli tomu, jak ho omráčili a jednoduše sebrali do zapadlé jeskyně. Stejně jako v případě Thae, čímž prakticky ničili jeho šance na úspěšné pokračování v úkolu.
„Je nám líto, že se setkáváme za tak… Nepříjemných okolností. Avšak, naše poselství je důležitější,“ odkašlala si nakonec žena, než se usadila kus od nich obou, avšak v dostatečné vzdálenosti na to, aby se mohli dívat jejím směrem. Evidentně toužila po show… Ačkoliv jí to tedy situace příliš neusnadňovala.
„Povězte mi, drahá lady a lorde. Věříte v božstva? Naše stvořitele a spasitele? Ty, co vládnou neviditelnou rukou, avšak vedou každý náš krok?“




* Is it just me nebo Thae poprvé po skoro dvaceti postech oslovil jen jedním jménem?
* Sice poctivě slovíčka doplňuju do slovníku, ale ať se to nemusí hledat: „hrdličky“ v jazyce vodních, ale podvětví sirén! Některá slovíčka mají stejná, ale zrovna tohle je používané jen v případě sirén, takže může znít podvědomě, ale jádro zůstává odlišné!

Když se Thae Lybeth probrala ihned jí přivítal nepříjemně otupělý pocit zmatení. Ačkoli měla chuť otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe, aby její situace nezůstávala i nadále záhadou, ještě chvilku počkala.
Nemusela být bohové vědí jakým géniem, aby poznala že se nachází ve vskutku nepěkné brindě. Nebo minimálně pochybovala, že kdyby si s ní někdo chtěl dát čaj, udělal by to takovým způsobem.
Pokud se jí něco příčilo, tak to bylo neznámo a nejistota. Ne že by měla vyloženě strach - celá ta událost jí nehezky frustrovala. Netušila, kde je ani co se od ní očekává, ale i přesto se nehodlala začít chovat jako bojácná husička před popravou. Thae Lybeth měla svou čest a povinnou udržovat rodinnou pověst neposkvrněnou i v takto prekérních situacích a kdyby začala panikařit, ničemu by to nepřispělo.
Proto se rozhodla nejprve pouze vnímat. Podle studeného tlaku na kůži poznala, že bude její pohyblivost značně omezená. A podle nedalekého zvuku vzteklého řinčení předpokládala, že to má na svědomí řetěz, což jí jen utvrdilo v tom, že jejich nejmilejší únosci si s nimi opravdu nehodlali dát čaj. Nacházeli se na souši nebo alespoň v nějaké ze vzduchových bublin. Nebyla sama, nedaleko slyšela Llyiara, snažícího se osvobodit- dle jeho reakce- neúspěšně.
Poprvé otevřela oči až po zaznění svého jména. Do jejího zorného pole se vloudil jak obraz jejího snoubence, tak i trojice hovořící opodál.
Na Llyiarovu otázku nepatrně přikývla, věnujíc mu jistý úsměv. Neměla zmatení v oblibě, ale přesto se rozhodla si alespoň prozatím držet na tváři poklidnou masku, doufajíc že působí vyrovnaněji, než se doopravdy cítí.
Neptala se, zda byl v pořádku on. Stačil jediný pohled, aby poznala že jeho život v ohrožení ani zdaleka nebyl respektive na něm nespatřila žádné život ohrožující rány. Nijak více svého nastávajícího prozkoumat nemohla, neboť její pozornost získala ona podivná čtveřice.

Sice netušila, co přesně to oslovení znamenalo, ale na to se v tu chvíli ani tak nesoustředila. Místo toho se snažila ony neznámé tváře zařadit, pokoušejíc se zapátrat v paměti. Ale ne, nakonec usoudila, že nikdo z přítomných (jejichž obličej mohla vidět) nepatřil mezi známé osoby její maličkosti. Další zmatení si k tělu již nepřipouštěla. Hodlala pracovat s fakty.
Na rozdíl od ní byla její Llyiarova identita únoscům dobře známá. To jí zase tolik nepřekvapovalo, i když se tou skutečností cítila nemálo popuzená.
Kdykoli jindy by chování té ženy považovala za neuctivé, ale protentokrát se rozhodla hrát podle jejích pravidel. Minimálně do té doby, dokud nezjistí o co jde a co jim hrozí.
Tudíž na cizinku hleděla s náznakem jisté formální zdvořilosti a na rozdíl od svého druha se snažila vypadat co nejvíce ochotně celou tu skupinku vyslechnout. ,,Také je mi ctí vás poznat. Obávám se však, že jsem přeslechla vaše jména.” Všimla si toho lehce jízlivého podtonu ženina hlasu, ale sama se na oplátku pouze pousmála. S trochou štěstí a diplomacie by z té situace snad něco vyčarovat mohla.
,,Mohla bych vás požádat, aby jste propustil mého společníka? Myslím, že násilí je v této situaci pouhým rušivým elementem.” Pohled jí sklouznul k muži, který držel jejího snoubence, přejíždějíc až na čepel zbraně jeho druha. Upřímně byla ochotná přivřít obě dvě oči nad podivným chováním cizinky, pokud to znamenalo, že zamezí vliv zbraní.
Jako další fakt si mohla připsat to, že důvod jejich zavlečení do podvodní jeskyně se pravděpodobně skrýval v náboženství. S největší pravděpodobností se tedy jednalo o Sirény. To pro ně nevypadalo zrovna nejlépe, ale Thae Lybeth byla odhodlaná i tak zkusit ze sebe vyždímat všechny diplomatické znalosti.
,,Poselství? Vaše ambice musí být opravdu vysoké, pokud jste ochotní použít veškeré metody k úspěchu. Ambiciozní lidé jsou v dnešní době vzácnost. I proto bych vás velmi ráda vyslechla. Tato pozice je avšak dosti nevhodná na podobné debaty.” Pokusila se namítnout. ,,Bohové? Samozřejmě, že ano.” Přitakala, ale nakonec si přeci jen nemohla odpustit jednu drobnou poznámku. ,,Nechť nad námi drží Junäi ochrannou ruku, nemám pravdu?”

Každý jediný úder srdce představoval zlomek času, v němž se všechno mohlo příšerně zvrtnout. Už takhle se oba dva nacházeli v extrémně svízelné situaci, kdy jim bez jakékoliv nadsázky šlo o životy, ale to pouze umocňovala identita jejich únosců. Fakt, že nebyli absolutně sehraní a působili dojmem, že by se klidně obrátili jeden vůči druhému, projevovaly pasivní i aktivnější formy agrese a žvanili jako naprostí šílenci… Tohle všechno byla jedna divoká karta. Způsob, jakým by se věci daly značně uspíšit - jednou nebo druhou cestou. Každá pochopitelně skýtala vítězství jiné straně, ale Llyiar se opravdu značně modlil, aby to byli oni s Thae, kdo z té onoho prapodivného setkání odešel bez úhony.
I proto si dával významný pozor na to, jakou reakci únoscům poskytnout: věděl totiž moc dobře, že se ze všech přítomných nacházel na nejtenčím ledě právě on. Měl hodně co ztratit, ačkoliv by ho to nikdy předtím reálně nenapadlo. Hrát na obě strany byla věc, s jakou ani omylem nepočítal… A přesto se to stalo. Bez jakéhokoliv varování, náznaku nebo smyslu. Byl postavený před hotovou věc, nucený se buď adaptovat nebo utopit. Selhání ale nepřipadalo v úvahu, takže využil těch pár klidných momentů mezi hašteřením a proslovy svých druhů na to, aby zosnoval alespoň prvotní kostru jakéhosi plánu, kterého se mohl držet. Přeci jenom byl v mnoha ohledech stále systematický, byť vlastním způsobem.

„Ach, kdepak je naše vychování!“ Sepjala ruce žena, než melodramaticky vydechla a drkla přitom jednoho ze svých společníků do žeber. Llyiar je pozoroval koutkem oka, zvědavý na to, co se mělo dít dál - napůl totiž očekával, že všichni zničehonic vystartují a začnou Thae poučovat o tom, kde je její místo… To se ale nestalo. Místo toho všichni kolektivně vysekli více či méně úspěšné pukrle, které působilo dojmem, že ho měli nacvičovat, ale pěkně se na ten trénink vykašlali. Následováno velice krátkým, avšak překvapivě neagresivním představením.
„Odpusťte nám ty nevybrané způsoby. Já jsem Adrae, moji přátelé jsou Ferran, Niverh a Lindell.“* Nezdálo se, že by kdokoliv z nich reálně toužil po jakémkoliv vzájemném seznámení či přiblížení se, ale poznámka ze strany Thae je přeci jen přiměla nějakým způsobem reagovat. Těžko říct, zda šlo o setrvačnost nebo reálné uznání alespoň částečného pochybení z jejich strany - tak jako tak, projevili se v lepším světle. Působili hned lidštěji, ne jako prachobyčejní kriminálníci. Fakt, že si ke tvářím mohl člověk dosadit i jméno občas dělal hodně… S Llyiarem to sice nijak výrazně necukalo, ale přinejmenším se cítil lépe. Věděl, koho má později vyhledat a skopat do kuličky.
„To nepochybně jsou. Bez ambicí se člověk moc daleko nedostane, však? Dokonce i s podporou vyšší moci v zádech…“ Uchechtla se tiše Adrae, načež pokývla svým kumpánům na znamení, aby se maličko vzdálili a utvořili tak menší prostor mezi ní a dvojicí unesených. Krátce poté se odmlčela, evidentně zvažujíc svoje možnost… Než oba dva rozvázala a spokojeně se usadila na jeden z kamenů, dělajíc si pohodlí.
„Předpokládám, že takhle by to mohlo být lepší. Co myslíte, moji drazí?“ Nadhodila překvapivě klidným hlasem, bez sebemenšího náznaku kousavosti. Ten se Llyiar v jejím hlase opravdu snažil odhalit, ale neúspěšně - místo toho pohledem narazil na kradmý úsměv, co působil téměř až přátelsky. Na co si to u všech bohů hrála?
„Ano, tak nějak. Avšak musím dodat, že Jünai není rozhodně naší jedinou patronkou. Osudy všech stále vede Aurora, Äyanaii předává naše duše Rüvikovi… Crännäris dohlíží na naplnění spravedlnosti, Állea dodává naději a světlo v dobách temnoty, Daërro vplétá do našich životů špetku zábavy… Mohla bych pokračovat dlouze se všemi, ale jistě chápete moji pointu. Víra náleží jim všem. Avšak nejdůležitějším z nich je pochopitelně ten, co se od nás nikdy neodvrátil a drží nad námi ochrannou ruku i navzdory tomu, že tuto roli musí bohužel zastávat sám - lord Vyysihua.“ Sotva vyřkla jeho jméno, jeskyně jako kdyby samovolně potemněla. Llyiar z toho všeho byl nanejvýše zmatený, protože sice nepochybně sdílel tenhle názor, ale… Nemohl se k němu očividně hlásit. Nemluvě o tom, že se ocitl v bodě, kam se dostat neměl. On pracoval velice odlišným způsobem, tohle by nikdy neschválil… Ale přesto se do toho nechtěně zapojil. A nemohl ven.
„Moje otázka tedy je… Co si myslíte o naší současné společnosti? Držíme se dobře? Vzkvétáme? Dosáhli jsme velikosti a dokonalosti? Nebo tiše strádáme? Utápíme se v záři minulosti, neschopní spravit současnost a natož pak zachránit budoucnost? Naše země umírá, drahá lady a lorde. A vy dva jste byli vybráni jako dva adepti, kteří by tomuto nešťastnému osudu mohli pomoci zabránit. Magie, která chrání nejen hlavní město, ale celou říši, skomírá. A to je věc, jakou nikdo neřeší… Přinejmenším ne královská dvojice, která se zapřísahala, že nás všechny bude ochraňovat. Musíme něco udělat, pokud nechceme vidět říši zapadlou v hlubinách, jako trosky.“ S každou další částí projevu se v Llyiarovi umocňoval zatraceně nepříjemný pocit upozorňující na to, že se něco mělo hrozivě pokazit. Nikdo z přítomných sirén se prozatím (pokud tedy pomineme incident ze začátku) nesnažil sklouznout k násilí a šílenství, ale to rozhodně neznamenalo, že se to nemohlo ve zlomku vteřiny změnit. Taková byla jejich povaha: extrémně nevyvážená a vrtkavá. Stačilo opravdu maličko na to, aby se všechno převrátilo vzhůru nohama.
„Povězte mi tedy. Jste ochotní bojovat za svoji domovinu? Protože zoufale potřebuje pomoc. Naši, vaši… Všech dcer a synů moře. Jedině spolu jsme doopravdy silní. A pouze tak můžeme zachránit, co zbývá z našeho domova.“




* Ano, jsem si vědoma toho, že to zní úplně jako Lidl… A ano, je to záměr, protože je to Lidl edice jména, protože nemám nápady