Hlavní město Alsitio

Skryté v hlubinách Šepotavého oceánu leží tajemné město Alsitio. To představuje samotné srdce celičkého království vodního národa a je perfektně skryté před zraky všech suchozemců, kteří by se tak daleko pod hladinu neměli šanci dostat.
Coby město patřící naprosto odlišné kultuře, Alsitio se značně vymyká oproti zbytku měst Nescory: a to nejen díky svému umístění, ale především vzhledem ke svým obyvatelům.
Tamní budovy jsou téměř výhradně stavěné ze sněhobílého kamene, avšak mnohé domky bývají vytesané i do některých útesů, drží se značné otevřenému prostoru a magickému osvětlení, které vrhá po stěnách pestrobarevné odlesky.
Součástí města jsou i vzduchové kapsle, které svým obyvatelům poskytují možnost nejen plavat, ale i chodit. Celkově vzato je Alsitio město, co doslova dýchá magií a přesně odráží to, čím se yialadri vyznačují: lásku k podvodnímu světu, tajemnost a noblesu.

Odejít od Calianna bylo příšerně těžké. Celou cestu do Alsitia ji to táhlo zpátky do zátoky za ním a kdyby nevěděla, kolik by tím riskovala, snad by se i rovnou vrátila... Ale bohužel nemohla, ještě ne. Musela se doma ukázat a taky tam nějakou dobu pobýt, protože ačkoliv měla důležitou práci, stále byla bohužel součástí společnosti a titul ji svazoval dost těsně na to, aby se musela občas objevit po boku svojí rodiny. Přesně to měla v úmyslu, ačkoliv z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená.
Po svém příchodu do Alsitia okamžitě zapadla do svého domu a zašila se v ložnici, kde prospala sladkých deset hodin, než se probudila do zatraceně rušného rána. Ze spánku ji vytrhlo šustění látky, takže pomaličku zdvihla hlavu a opřela se o lokty, než jí pohled padl na její matku, která jí zrovna pokládala na lenošku jakési blankytně modré šaty. Když zpozorovala dceřin pohled, oslnivě se pousmála a přiblížila se k ní, posadíc se na okraj její postele. Jen co ji něžně pohladila po tváři, nasadila nadšený výraz.

„Rhiannon, drahoušku. Konečně jsi zpátky, trvalo to snad celou věčnost!“ Postěžovala si, než Rhiannon vzala za ruku a vytáhla ji z postele, táhnouc ji směrem k lenošce, načež jí šaty vrazila do ruky a poplácala ji po tváři, jako kdyby byla malé dítě, které se chystá nastrojit na velkou oslavu dne jména.
„Chystá se oslava výroční sňatku krále a královny a ty si přišla zrovna včas na zahajovací ceremoniál. Jsem si jistá, že tě princ Marcellus moc rád uvidí, už se na tebe několikrát ptal... A po jeho snoubence se slehla zem, takže je to pro tebe dost možná největší šance, jak-“ Rhiannon si hluboce povzdychla, než položila matce prst na rty, aby ji zarazila.
„Už jsem ti říkala, že se s Marcellem nevezmeme. Jsme přátelé a tím to končí, nehodíme se k sobě jako partneři. Navíc s Ellure jim to sluší, nemyslíš? Je krásná, vlídná... Lidé ji mají rádi, vlastně jí přímo zobou z ruky. Je takové zlatíčko celé společnosti, skoro jako princezna, ačkoliv ten titul ještě nenese.“
„Ale ty, moje milá, bys byla skutečná královna. Máš pevnou ruku, srdce ze železa a jste si s princem blízcí. S ní se sotva vezme za ruku a je na něm vidět, že po ní nijak zvlášť netouží, zatímco s tebou se směje, vodí tě s sebou na nejrůznější akce, tančí s tebou... A dívá se na tebe jako na svatý obrázek.“ Matka nespokojeně mlaskla, než uhladila Rhiannon vlasy a natáhla se pro kartáč, načež ji usadila na lenošku a začala ji obratnými pohyby ruky česat.
Rhiannon si díky tomu na moment připadala jako malá - v době, kdy jí takhle česala její sestra. Bylo to už tolik let... Ale ty vzpomínky sice vybledly, ale nezmizely úplně. Srdce ji nepatrně zabolelo, ale všechno to velice rychle zmizelo, když jí matka začala na hlavě tvořit složitý zapletený účes, zatímco jí do jednotlivých pramínků přidávala menší i větší perly. Modrovláska na sebe hleděla do zrcadla položeného na protějším stole. Bylo zasazené do bílého rámu z kostí a ona na něj byla hrdá, protože to byl dárek od Emillia k narozeninám. To bylo ještě předtím, než si spolu začali...
„Nebyla bych dobrá královna. Mám pocuchané nervy a neumím mluvit s lidmi.“ Vivian Alowyn jí mírně trhla s pramenem vlasů, až Rhiannon tiše sykla a chytla ji za bradu, obracejíc ji tváří k sobě.
„Ale byla, jenom nechceš. Dokážeš lidem mazat med kolem pusy, jako kdybys je zbožňovala... Dokázala bys to, jenom se tomu bráníš. Šlapeš si po štěstí, jednou to pochopíš. Obávám se ale, že to bude v době, kdy už bude příliš pozdě na to, abys s tím něco udělala.“
„Matko...“ Začala protestovat, ale nakonec se rozhodla mlčet, protože si všimla Vivianina pohledu v zrcadle. Kdyby věděla o Caliannovi, vydědila by ji. Rhiannon ale věděla, že i kdyby k tomu došlo, stálo by jí to za to. Ten kojotodlak pro ni znamenal mnohem víc, než nějaký titul a věci, co se vázaly k jejímu rodu. Ne... On a to, co mezi sebou měli, pro ni mělo nevyčíslitelnou hodnotu. A ona by mnohem raději pošlapala celý svůj odkaz a dědictví, než aby se ho musela vzdát. To jí také připomínaly známky po kousnutí, které měla všude možně - a bylo jenom otázkou, než si toho její matka všimne...
Jen co si to pomyslela, Vivian jí odhrnula zbývající pramen tmavých vlasů a sytě modré oči přitom upřela na kousanec na její šíji.
„Rhiannon Dione Alowyn... Je tu něco, co bych měla vědět?“ Rhiannon se k ní otočila a věnovala jí upřený pohled.
„Myslím, že ne. Jsem dospělá, pamatuješ? To, že se s někým stýkám není tvoje věc.“ Vivian nespokojeně semkla rty k sobě a upřela na ni naprosto nekompromisní a nesmlouvavý pohled, který nepřipouštěl žádné lži, žádné zatajování ale rozhodně ani ne pravdu.
„O koho jde? Doufám, že je to šlechtic,“ zamumlala nespokojeně, ale byla na ní znát notná dávka zvědavosti. Voděnka se nepatrně pousmála, když si vzpomněla na Caliannův úšklebek a nakonec pokývla hlavou.
„Představ si, že je to král.“ Tehdy její matka vytřeštila oči a užuž se chystala spustit spoustu dalších otázek, než se Rhiannon pobaveně rozesmála a dodala zbytek věty. „...Mého srdce. Neřeknu ti o něm nic, co by ti mohlo pomoct určit, o koho jde. Nedovolím ti ho hledat ani pronásledovat. To, co mezi námi je, je naše věc. Budeš se muset smířit s tím, že jsem potkala někoho velice, velice okouzlujícího a rozhodně se nemíním poddat tvým návrhům na sňatky, protože jsem zadaná.“
S těmi slovy se zvedla a zdvihla ruce ke svým vlasům, aby dokončila poslední tah v účesu a zvedla se z lenošky, upírajíc na starší yialadri svoje pomněnkově modré oči.
„Jedno zklamání za druhým. Proč už mě to nepřekvapuje? Vždycky si byla držkatá, ale takhle moc? Co se to z tebe stává, Rhiannon? Zvlčela si.“ Ne, zkojotila, pomyslela si v duchu pobaveně, než se matce uklonila a začala si rozvazovat šněrování šatů.
„Očekávám tvoji účast, mladá dámo. A budeš se chovat slušně.“ Rhiannon se zašklebila, než stáhla látku šatů dolů a odebrala se do koupelny.


Zahájení přežila celkem v klidu, ale jakmile všichni hosté - vybraní jedinci z těch nejváženějších rodů a nejvyšších míst - usedli k slavnostní tabuli, začalo jí být zatraceně zle. Všichni se přetvařovali a na tvářích jim zářily nadšené výrazy, úsměvy a kdoví co - a ona tam jen tak seděla a v duchu prosila Jünai, aby mohla prostě utéct.
Zrovna když začala útěk skutečně zvažovat, objevil se vedle její tváře cizí obličej a ona div nenadskočila, když na ni Marcellus promluvil.
„Princezno,“ oslovil ji a vzal za ruku, než ji formálně políbil na hřbet, čímž si od všech vysloužili upřené pohledy.
„Jsi zpátky, skvělé. Na chvíli si tě ukradnu, ano?“ Otevřela pusu na to, aby zaprotestovala, ale když očima přejela po svojí matce, která se tvářila napůl naštvaně a napůl odhodlaně, nakonec se přeci jen zvedla a odešla s ním do vedlejšího sálu.

„Zbláznil ses, Marcelli? Teď si všichni budou myslet-“ Princ ji beze slova objal a ona jenom strnula, když kolem ní omotal svoje silné paže v pevném objetí. Chvíli ji trvalo, než se probudila z toho šoku a objetí mu oplatila.
„Chybělas mi, Rhiannon. Bez tebe je to tu vážně příšerné,“ postěžoval si, když ji konečně po dlouhé době pustil. Automaticky jí přitom zastrčil za ucho pramen natočených vlasů, jako kdyby mu vadilo, jak moc vyšňořená byla.
„Ale... Mám novinky. Zatímco si byla pryč, někoho jsem potkal. A musím ti o ní říct, protože ty jediná to budeš schopná ocenit... A taky věřím tomu, že mě nepodrazíš.“ Modrovláska nepatrně pozvedla jedno obočí, než se do něj zavěsila a oba se dali do pomalé chůze směrem na balkon, aby měli větší soukromí.
„Tak? O koho jde? Znám ji?“ Marcellus se spokojeně zazubil a zavrtěl hlavou, než si rukou prohrábl svoje stříbrné vlasy a nepatrně je pocuchal.
„Určitě ne. Ona... Není odsud. Myslím celkově, je totiž ze souše.“ Tehdy překvapeně zamrkala a v duchu začala trošku panikařit, jestli nevěděl o ní a Caliannovi, protože si byla docela dobře jistá, že by potom chtěl nějakým způsobem jednat.
„Jmenuje se Naraïa. Narazil jsem na ní při jedné ze svých vycházek, málem se utopila, když jsem ji pozdravil... Mělas to vidět. Naše první setkání bylo vážně neobvyklé, ale to tomu dodává půvab. Je nesmírně... Já nevím, jak to popsat. Imponuje mi. Okouzlila mě, je úplně jiná než jakákoliv žena, kterou jsem doposud potkal. A když jsem ji vzal pod vodu, celá zářila... Bylo to neskutečné.“
„Naraïa...?“ Zopakovala po něm Rhiannon, spojujíc si dvě a dvě dohromady. Caliann se zmiňoval o Naraïe jako o svojí sestře... Jaká byla pravděpodobnost, že by Marcellus narazil právě na ni? Nebo jaká byla šance, že by narazil na jinou dívku toho jména?
„Vypadáš, jako kdybys viděla ducha.“ Rhiannon se na něj nepřítomně pousmála, než mu vtiskla letmý polibek na tvář a rozcuchala ho.
„Samozřejmě, že ne. Je skvělé, že si našel někoho, kdo se ti líbí,“ odpověděla nakonec vlídně, než se opřela o zábradlí balkonu a shlédla dolů do hlubin, kam pomaličku mizelo všechno magické světlo visející z okrajů střech.
„Ale doufám, že si uvědomuješ...“
„Já vím. Ale míním s tím něco udělat.“ Jen co to řekl, nepatrně se kousla do rtu. Skoro už mu řekla o Caliannovi, ale nakonec se to rozhodla nechat pro sebe. Nepřišlo jí fér o něm mluvit, když vlastně netušila, jak to vnímal on. Nechtěla to zakřiknout. A proto se rozhodla prozatím mlčet.

Čas v Alsitiu plynul zatraceně pomalu, takže se čtyři týdny příšerně vlekly. Když už se konečně rozhodla, že se vydá na povrch a přiměla jednoho z racků donést Caliannovi krátký vzkaz: „Aarmëvill, za týden? Chybíš mi, Lumënaas. R“

Slavnosti na počest krále a královny se táhly pěkně dlouho a velké završení mělo být ten večer, který si Rhiannon vybrala pro svůj odchod. Mínila se ukázat na poslední oslavě, která byla spojená s maškarním plesem.
Ty měla jako asi jedinou věc Rhiannon docela ráda - líbila se jí ta možnost skrýt se za masku a moct předstírat, že je někým jiným. Tentokrát si dokonce mohla vybrat svoji róbu, takže aby ještě trošku popíchla matku, domluvili se s Marcellem na tom, že si vezmou šat, který bude představovat pravý opak toho, co bude mít na sobě ten druhý. Zatímco on obvykle chodíval ve světlých barvách a ona v těch tmavých, tentokrát si to prohodili: ona se oblékla do nádherných dlouhých šatů v zářivě bílém odstínu, on se oblékl do tak temně modrého oblečení, že působilo až černě.
Rhiannoniny šaty byly kolem pasu upnuté a měly mírně prohloubený výstřih, což u ní nebyla žádná novinka. Rukávy se držely jen na ramenou a potom ve volných pruzích splývaly podél jejích paží, kde se místy dotýkaly hluboce nabírané sukně, jež díky svojí nadýchanosti (ačkoliv ne nějak extrémně okázale) připomínala mořskou pěnu. Aby to nebylo málo, měla volná záda, takže bylo dokonale odhalené její nové tetování, táhnoucí se po délce páteře. To si nechala udělat druhý týden svého pobytu.
Její maska byla prostého tvaru a byla zdobená jemnou krajkou, místy doplňovanou o pár perel. Ty měla zapletené i pramíncích vlasů, které měla výjimečně volně rozpuštěné a doplněné pouze o čelenku s bílým květem.
Vedle Marcellovy temné róby vypadala jako hotový anděl, což působilo dokonale paradoxně. Jakmile se sešli přede dveřmi do tanečního sálu, podala mu ruku a společně vešli dovnitř, čelíc společnosti.
Jeho rozhodně museli poznat, protože pouze rod Adirio nesl mezi vodními stříbrné vlasy - ale ona měla alespoň pár minut náskok, než ostatním došlo, že je to zrovna ona.

Zatímco tančili a pili, lidé na ně upírali pohledy, ukazovali si na ně a šuškali si. Marcellus se tvářil pobaveně, zatímco ona si udržovala neutrální, odměřený výraz. V pár chvílích se ale musela pousmát, zvláště když se s Marcellem přiblížili na menší, těsnou vzdálenost, což vyvolávalo skutečně dojem, že mezi nimi něco bylo. Pravda byla ale jiná... Oba dva zahořeli pro suchozemce. A byli jim věrní, i když pro prince to znamenalo nevěru vůči vlastní snoubence.

Večer plynul poměrně rychle a ona se od Marcella nakonec odtrhla, protože se nechtěla bavit s ostatními šlechtici o nejrůznějších povrchních a hloupých věcech. Sice se dokázala snadno usmívat a přikyvovat, ale nebyla to ona. A předstírání bylo sice zábavné, ale jen dokud nebylo vynucené - což by přesně tohle bylo.
Sama se proto uklidila do jednoho z přilehlých salonků a užívala si pohled ven, na korály a proplouvající pestrobarevné rybky, na světlo, které se lámalo a odráželo od jejich lesklých šupinek. To byl její domov. A přesto se tam necítila dobře.
Ona se ale v posledních týdnech necítila dobře skoro vůbec. Téměř pravidelně jí bývalo nevolno a to se jí obvykle stávalo na souši, ne pod vodou. Nebyla schopná si to vysvětlit, takže to shazovala na to, že jí nejspíše matka něco přidávala do pití, aby ji dole udržela po co nejdelší dobu.
Jakmile se jí ale skutečně zvedl žaludek a ona musela odběhnout do absolutního ústraní, protože cítila potřebu zvracet, začala silně pochybovat o tom, že je to tenhle případ. Nebylo to poprvé. Vlastně už po několikáté. Vlastní matka by ji přeci neotrávila, ne? Možná se na ni zlobila, ale necítila vůči ní nenávist. Nepřála si její smrt.

„Rhiannon, tady jsi.“ Jakmile za sebou uslyšela matčin autoritativní hlas, rychle si hřbetem ruky otřela rty a obrátila se k ní čelem, jako kdyby se nic nestalo. Sice vypadala, že si všimla, ale působila zmateně. Takže o tom nevěděla.
„Co se děje?“ Zeptala se a modrovláska jen zavrtěla hlavou.
„Není mi dobře,“ přiznala. Vivian k ní došla, vzala ji za paži a dala se na odchod.
„Vezmu tě k léčiteli, tohle už je moc. Viděla jsem tě, jak si odbíhala z té večeře, něco s tebou není v pořádku a je na čase zjistit co. A teď výjimečně nemluvím o tvojí pošramocené hlavě.“ Rhiannon tu urážku přešla bez komentáře a poněkud neochotně ji následovala napříč chodbami, než zatočily směrem z paláce a zamířily dolů pod něj, k jeskyním.
Tehdy nepatrně pozvedla obočí. Kam ji to vedla?
„Léčitelé se drží v horní části Alsitia, kam to jdeme?“ Vivian se na ni otočila a jenom se pousmála, než ji pohladila něžně po tváři.
„Uvidíš, drahá. Mám jednoho známého, který ti pomůže.“ Něco uvnitř ní křičelo na znamení, aby se jí vytrhla a prostě utekla, ale nedokázala to. Byla tak slabá, že se nezmohla na nic jiného než na pasivní následování jejích kroků, i když ji začala táhnout napříč relativně spoře osvětlenou jeskyní z temného kamene.

Když se ocitly ve větší skalní místnosti, kde vprostřed stál oltář a po zdech byly rozestavěné koule s magickým světlem, Rhiannon ztuhla. Matka ji dotáhla téměř až k oltáři a vrazila jí do ruky dlouhou kostěnou dýku, než jí kolem ní přitiskla vlastní prsty.
Kolem bylo rozestavěných několik postav, které matně i navzdory špatnému světlu rozeznávala: jednalo se o směs šlechticů z jiných rodů a několika níže postavených lidí, především služebníků. Všichni byli odění ve svém plesovém oblečení, takže museli také dorazit teprve před chvílí. Na tváři každého jednoho z nich se ale skvěl odporný úsměv odhalující zatraceně ostré zuby...
Jakmile se zděšením pohlédla na oltář, spatřila tam připoutaného mladíka, mohl být sotva o pár let mladší než ona. Ústa měl zacpaná látkou a oči vytřeštěné hrůzou.
„Poslouchej, Rhiannon. Náš pán tě volá, vyslyšíš jeho příkaz a stvrdíš svoji věrnost krví.“ Matka ji posunula blíž k mladíkovi a položila jí dlaň na rameno.
„Ty nejsi...“ Pronesla téměř bezhlasně Rhiannon, než se téměř se slzami v očích obrátila na Vivian, která stála po jejím boku a sladce se na ni usmívala. Matka vzala její tvář do dlaní a vtiskla jí polibek na čelo, než pokývla.
„Ale ano, jsem, drahoušku. Náš pán si nás vyvolil. A vyvolil si i tebe. Vždycky si byla divoká, budeš pro něj naprosto perfektní. Jsi krásná, připomínáš mu jeho družku. Vezme si tě a povznese tě, uvidíš. Ale nejdřív musíš složit svůj slib věrnosti.“
Vzala ji za ruku a natáhla ji nad odhalenou hruď mladíka, který sebou začal zoufale zmítat, neschopný se vymanit z pevně utažených pout, jež ho držela na místě.
Rhiannonina ruka se třásla a žaludek se jí znovu zvedal, zatímco Vivian tlačila směrem dolů, takže se hrot kostěné dýky blížil k žebrům oběti. Sotva pár centimetrů od jeho kůže ale Rhiannon rychle zabrala a ohnala se dýkou do strany, podřezávajíc hrdlo ženě, která stála hned po její levici.
Vivian zhrozeně zalapala po dechu a ostatní se proti modrovlásce vrhli, takže proti nim vyslala vlnu svojí magie, díky kterou je odhodila, ale to už jí matka chytla ruku a zkroutila ji za zády, berouc jí zbraň z ruky.
Sama potom volnou rukou bodla mladíka do hrudi a chvíli surově řezala, než svoji dceru pustila a vylovila ze stále horkého těla srdce. To Rhiannon přitiskla ke rtům a pokusila se ji přimět si kousnout, ale ona sebou začala házet, ačkoliv ji tou dobou zezadu držely hned dva páry paží.
„Okus ovoce našeho pokolení, drahá. Přijmi ten dar, nebraň se tomu.“ Rhiannon sebou zmítala jako zjančené zvíře, křičela a zuřila, plakala. Matka se jí přitom stále snažila tisknout srdce do pusy, čímž jí zamazala rty i okolí od horké a lepkavé krve. Její šaty na tom nebyly o nic lépe - na čistě bílé látce byla znát sprška krve, jak ji potřísnil proud vytékající z podříznutého hrdla jakési šlechtičny.
„Ne! Nikdy!“ Zavrčela zoufale, než se v jeskyni objevila nově příchozí a zařvala.
„DOST! Je poskvrněná,“ ozval se cizí ženský hlas, který její matku natolik vykolejil, že upustila srdce a i její společníci pustili její ruce, které jí doposud drželi za zády, aby ji udrželi na místě.
„Poskvrněná? Jak?“ Vivian Alowyn hlesla naprosto zdrceně. Žena mezitím došla až k nim a sjela po Rhiannon pohledem, než se dlaní dotkla jejího břicha.
„Nosí pod srdcem dítě, bastarda. Ulehla se suchozemcem, s naším nepřítelem.“ Matka po ní vrhla šokovaný pohled a Rhiannon tiše zalapala po dechu. Tak proto... Proto jí bylo zle? Byla těhotná? Nemyslela si, že by se to mohlo stát, ale... Nebylo to tak, že by k tomu dojít nemohlo.
„Rhiannon...“ Zamumlala Vivian, ale než stihla pořádně zareagovat, Rhiannon se natáhla po noži a vrazila ho cizí ženě do krku, než se rychle dala na útěk.

Pospíchala jako o život, neohlížela se. Nehleděla na to, že byla zkrvavená a jeden rukáv měla utržený. Prostě jen pokračovala kupředu.
Nevěděla, co má dělat. Její prvotní instinkt byl, že musí za Marcellem a varovat ho, že má přímo pod nosem klan fanatiků, ale jakmile dorazila před palác a upřela oči na obrovské zdobené dveře, které byly otevřené dokořán, nebyla schopná se v tomhle stavu vydat dovnitř. Místo toho se zarazila u schodů, aby se vydýchala.
Na moment se sklonila a znovu začala zvracet - napůl nejspíš kvůli těhotenské nevolnosti a napůl znechucením nad tím, co se právě semlelo. Jakmile ale zvedla pohled od země, všimla si cizí postavy sedící na schodech. Tehdy sebou trhla a začala se celá třást ještě víc, než předtím.
„Není to tak...“ Pronesla, než se jí hlas zlomil a ona padla na zem, propadajíc slzám.

Ciri už toho začínal mít tak akorát dost.
Vrátil se do Alsitia minulého večera a dříve, než se stihnul pořádně nadechnout, už byl zatažen na další elitářský večírek. I když tedy, alespoň to jediné pozitivum bylo, že tohle mu tolik nepilo krev tím, co to bylo zač – slavnosti na počest krále a královny byly tradicí, kterou mu nevadilo nijak navštěvovat, ale bylo znát, že slavnosti se táhly už několik dní. Závěrečná noc měla být vrcholem radovánek, ale místo toho na něj ze všech stran narážely jenom intrikánské rozhovory, nenávistné komentáře vůči vládnoucímu rodu a všelijaké pyšné projevy vlastní ceny v tom, jak se urozené dámy nesly a pánové si z nich dělali své ozdoby. Oproti klidu, který Ciriho obklopoval doma na severu, to byla dost nepříjemná změna a kdyby to bylo na něm, prostě by se otočil na místě a zase se vrátil, odkud připlaval.
To mu ale nebylo dovoleno, takže celý večer strávil v obklopení všelijakých velikánů, kteří vzájemně soupeřili jako kohouti na dvorku, natřásali se jako pyšní pávi a dokazovali si, kdo je víc a kdo má větší dosahy. Unavovalo ho to, každou vteřinu to vysávalo další energii, které i tak měl ve společnosti tolika lidí poskrovnu. Pokud se v prostoru kolem něj nacházel někdo další, kdo se tam necítil zrovna ve své kůži, nepoznal to, protože všichni měli nasazenou příliš dokonalou masku a nedávali najevo pokud možná žádné emoce nebo alespoň jejich úplné minimum.

Nebylo vůbec k podivu, když tedy po pár hodinách prostě vypadnul ven. Ne, že by se zdržoval s nějakým balkonem – prostě bez veškeré pompy zamířil k východu s rozhodnutím, že toho má jednoduše dost. Stejně tu nikdo další z jeho rodiny, kdo by na něj káravě pohlížel, nebyl – všichni byli doma, jenom on byl vržen do téhle společenské frašky. Za to vážně moc vděčný nebyl, ale uvědomoval si, že to byla cena za tu relativní svobodu, kterou měl a kterou ke svému životu prostě potřeboval. Takže strávil na plese tolik času, kolik prostě musel, a potom se vypotácel jako tělo bez duše ven, unavený veškerou společností uvnitř. Bylo mu z toho zle, takže jiného východiska nebylo. Sesunul se na první místo, kde mohl – na spodní schody ke královskému paláci – a jen si složil hlavu do dlaní a několikrát se nadechl. Konečně. Potřeboval to celý večer.
Chvíli tam tak seděl, rozjímal nad smyslem života a nesmrtelností švába, než jeho pozornost upoutala postava, která se obloukem vzdalovala od paláce a viditelně měla na spěch. Viděl jenom závoj havraních vlasů a sněhobílé šaty, o nichž tušil, že na pevnině by je nazvali svatebními. Poznal ji teprve když se přiblížila a padla těsně pod schody na kolena, tělo se jí zjevně svíralo v křečích. Rhiannon Alowyn – tu by u dvora asi jen málokdo neznal. Šuškalo se o ní, že když zrovna necourala po souši, spala s princem – a jen díky tomu, že sám s Marcellem mluvil, věděl, že to není pravda, ale tenhle drb byl mezi yialadri mimořádně oblíbený. On sám se s ní osobně neznal, ale považoval ji za dostatečně zajímavou osobu na to, aby se o to alespoň pokusil.
Ačkoli… to, že se zlomí v křečích prakticky u jeho nohou a začne plakat, nebylo zrovna tím setkáním, které si s obávanou dívkou, kterou polovina národa měla za poloviční sirénu, představoval. Překvapeně na ni vykulil tmavé oči, když se na něj jen utrápeně zadívala, zamumlala k němu: „Není to tak…“ a poté klesla k zemi.

Obávaná vodní šlechtična nebo ne, donutilo ho to zvednou se ze schodu s přiskočit k ní. Dávila se, líce měla zmáčené slzami. Ale co bylo už trochu víc znepokojivé – měla celou přední část šatů potřísněnou čerstvou, jasně rudou krví. Nevypadala zraněná, pravděpodobně tedy nebyla její, ale bylo děsivé se na ta jatka na světlé látce dívat. Nejdříve si zkontroval, že u sebe nemá žádnou očividnou zbraň, a poté k ní přiběhl a klesl na koleno hned vedle ní. Její tělo se svíjelo v návalech pláče, ramena se jí třásla a slzy tekly. A i když byla zbrocená cizí krví, Ciri prostě nedokázal udělat nic jiného než jít za ní a pokusit se jí pomoci. Měl by možná zavolat stráže, ale to prostě nepřipadalo v úvahu.
Klesl k ní a automaticky k ní vztáhl ruku, pohladil ji jemně na znak konejšení po křivce zad. „Rhiannon Alowyn, mám pravdu? Jsem Cirallo z rodu Pelagio, ale postačí Ciri. Neznáme se, obávám se. Ale jste v bezpečí, přísahám, nikdo další tu není. Co se stalo? Mohu se vám pokusit pomoci, pokud mi řeknete, co se vám stalo.“

Když na zádech ucítila jeho dlaň polekaně sebou trhla a upřela na něj svoje pomněnkově modré oči, které byly zalité slzami. Rhiannon neplakala. Nikdy. Byla příliš hrdá na to, aby si něco takového dovolila - a přesto to v poslední době udělala hned dvakrát, jednou z toho dokonce před někým cizím. Nebyla si jistá, jestli se z ní nezačínala vytrácet její vnitřní síla nebo jestli ji to všechno skutečně natolik semlelo, že se v ní probouzela lidštější stránka, ale bolelo to jako čert. Slzy ji pálily v očích, kvůli vzlykům dýchala velice trhaně a hrdlo měla rozpálené kvůli zvracení.

„Já vím,“ pronesla tiše, než nepatrně pokývla hlavou na znamení, že se s odhadem jména nesekl. „Znám Marcellovy přátele alespoň od vidění, ačkoliv přes slzy je vidět těžko.“ Nebyla si jistá, jestli by bylo moudré mu svěřovat to, co se stalo - ale soudě dle toho, že na ni nepovolal stráže a nenechal ji odvést do šatlavy... Nejspíš nebyl proti ní. Proč by se ji jinak snažil uchlácholit a nabízel jí pomoc? Sice byla zmatená a nevěděla, komu může věřit, protože její vlastní rodina jí vrazila kudlu do zad, byl Marcellovým přítelem. A proto se do něj rozhodla vložit zbytky svojí důvěry, i když to znamenalo, že si tím dost možná podepíše ortel.
„V bezpečí rozhodně nejsem, musím odsud pryč. Co nejdřív,“ špitla téměř bezhlasně, než se poněkud rozlámaně zvedla a upřela na něj svoje oči, ze kterých si hřbetem ruky otřela slzy. „Sirény. Kult sirén. Odvedli mě pryč a chtěli... Bohové.“ Mluvilo se jí o tom zatraceně těžko, takže jen polomrtvě svěsila paže podél těla a pokoušela se nevnímat krev na svých šatech.
„Chtěli obětovat nějakého chlapce a přijmout mě do kruhu. Neměla jsem o tom ani potuchy, než jsme se ocitli v té zpropadené jeskyni... Neviděla jsem všem do tváří, ale myslím, že většina z nich jsou šlechtici. Nejsou sice kompletně přeměnění, ale... Jsou úplně šílení. Cpali mi srdce toho nebožáka ke rtům, ještě kousek a...“ Byla by z ní jedna z nich. Věděla moc dobře, že k tomu neměla daleko, protože se pohybovala na tenkém ledu, ale přesto si evidentně zachovávala dostatek příčetnosti na to, aby poznala, kdy byla v nebezpečí. Nechtěla být sirénou.
„Musím pryč, Ciri. Hned teď. Pokud mě najdou, zabijí mě. Anebo hůř,“ dodala nakonec tiše, než se rukou bezděky dotkla svého břicha. Bylo těžké tomu uvěřit, ale... Nemohla vzdorovat. Všechno to do sebe zapadalo, dávalo to smysl. Neměli přeci důvod lhát jí o tom, protože by jim to nic nepřineslo. A díky tomu zjištění už nemyslela jen na sebe - myslela především na dítě, které nosila pod srdcem. Sice to ani v nejmenším neplánovala, ale nemínila dopustit, aby ho vodní zabili. Na to měla příliš silné ochranitelské pudy.

Ciri jasně viděl, jak se Rhiannon chytá za břicho, a nebyl hloupý, pochopil to docela dobře a rychle. Těch informací na jednu chvíli bylo hodně, ale on to všechno odsunul do pozadí s tím, že to k vyjasnění ještě počká – přednost mělo to, aby mladou modroočku dostal někam, kde bude v bezpečí, kde se bude moci svobodně nadechnout. A nezabralo mu moc času uvažováním, kam ji asi tak schovat, pokud by ji skutečně naháněl kult sirén – jediným řešením byla souš. Tam na ni žádný šílený yialadri jít nemůže, protože tam by každý do chvíle zahynul. Takže místo toho, aby začal vyšilovat, že jsou ve dvoře zjevně zrádci a přisluhovači Vyysihui, zakázal si tam uvnitř plašit a jemně obejmul Rhiannon kolem ramen. „Chápu, že je toho hodně, ale pokud tě chceme zachránit, tak s sebou musíme trochu hodit. Budou pomalejší, pokud jsou to vážně sirény, ve vzduchových kapslích jim bude těžko běhat a dohánět nás. Pokud bys měla někde věci, dostaneme tě na souš v čas – jinam jít nemůžeš, abys byla v bezpečí, to snad chápeš,“ pronesl ustaraně a pohladil ji ještě jednou po zádech, než jí pomohl na nohy. „Asi nemáš moc důvodů mi věřit, ale jde o to, aby tě nedostali, což je tady dost rizikový faktor. Mohli se k tobě dostat v Alsitiu už jednou, mohou znovu. Musíš pryč, děj se, co děj.“
Nečekal, zda bude nějak výrazně protestovat nebo ne, prostě ji drapnul a dal se rázným krokem na útěk před skupinou, která ji mohla pronásledovat. Sotva se dostali oba dva mimo vzdušnou kapsli, Rhiannon se zmohla alespoň na to, aby mu oznámila, že má v útesech skryté oblečení pro souš. Oba dva tím pádem zamířili přesně tam, jelikož ani jeden netoužili nechat zlomenou šlechtičnu v zakrvácených šatech. Ciri si neodpustil myšlenku na to, že vypadá jako suchozemská nevěsta, na jejíž svatbě se něco kolosálně podělalo, ale byl dost chytrý na to, aby věděl, že tuhle poznámku by si raději měl nechat pro sebe.

Cesta k pevnině byla dlouhá. Alsitio bylo dost daleko od pobřeží, ukryté v hlubinách Šepotavého oceánu, kam se lidé neměli nejmenší šanci dostat. S vypětím všech sil to donutilo Ciriho oprášit trochu svoji vrozenou magii k tomu, aby je mořské proudy trochu popohnaly, na Rhiannon to nechtěl nechávat, aby ji zbytečně neunavoval, protože ji bude jistě čekat ještě nějaká cesta po nohou, kam už ji on nebude moci doprovodit. Trvalo o mnohem déle, než by kterýkoli z nich pravděpodobně rád, ale nakonec se podařilo – vyhnuli se obloukem poloostrůvku, na němž stálo město La’Doire, a zamířili do vykousnutého kusu pevniny, kde se nacházela zátoka La Nessa, která se po krátkém zauvažování stala jejich cílem. Ciriho společnice trvala na tom, že musí zamířit k Aarmëvillským ruinám, a Ciri se neptal, prostě jenom pozměnit trasu a pomohl jí tam, jak si přála. Věřil, že k tomu nějaký ten důvod mít bude, takže… tak.
Nakonec se konečně dostali na mělčinu a pak do bodu, kdy se oba museli proměnit, aby neskončili jako vyplavené ryby na souši. Ciri dával pozor na to, aby se modrovláska udržela na nohou, a jelikož jí zjevně nebylo už od Alsitia nejlépe, jeho ostražitost vyskočila ještě o něco výš, než jak by se běžně o někoho v podobné situaci staral.
„Zátoka La Nessa,“ pronesl nahlas. „Jsme jenom hodinu cesty od Aarmëvillských ruin. Doufám, že když už tam chceš jít, tak víš, proč a do čeho jdeš,“ prohlédl si Rhiannon trochu ustaraně, než udělal něco, co tak trochu potřebovali oba dva celou tu dlouhou, stresující dobu: přistoupil k ní a konejšivě ji objal. Přitáhl si ji do medvědího objetí a nechal ji, aby mu tváří klesla do ramene. Rukou jí konejšivě vykreslil křivku zad, zatímco se pokusil opatrně znovu promluvit, tentokrát o dost klidněji a opatrněji: „Bude to dobré. Jsi v bezpečí, nikdo nás nepronásledoval. Na souši už po tobě jít prostě nemohou, ji v pořádku a taky v něm zůstaneš.“

Netušil, jak dlouho tam tak postávali a on ji objímal, ale viděl, že slunce najednou začalo pomalu vykukovat zpoza východního horizontu. Ta noc hrůzy už se nevyhnutelně blížila ke svému konci, což by pro Rhiannon měla být skvělá zpráva, a Nescora se měla co nevidět probudit k životu. Ona měla zůstat hezky tady na povrchu a nechat se laskat těmi zlatavými paprsky… a také by se měla převléct a vydat se co nejdříve do svého cíle, kterého se tak tvrdošíjně držela. „Budeme se tady musel rozloučit,“ pronesl měkce, než ji pustil ze svého objetí a ustoupil o krok dozadu. „Drž se tady, dobře? Tam dole se budou pravděpodobně v příštích dnech dít zajímavé věci. Nechci tě tu nechávat, ale oba víme, že je potřeba to řešit – a ty uděláš nejlépe, když chvilku zůstaneš tady. Já se budu muset vrátit – pokud tam dole někomu vážně hráblo, tak taky někdo musí varovat Marcella,“ ušklíbl se hořce. „Nechápu, jak se těm slizkým úhořům podařilo se dát dohromady přímo pod nosem nás všech.“

Mluvil jí z duše. Bylo jí naprosto jasné, že se odtamtud musí dostat, proto také předtím pelášila, jako kdyby jí hořelo za patami - ale s každou uplynulou vteřinou jí bylo čím dál hůř. Těžko, navíc to z ní vysávalo jak sílu, tak energii. S takovou byl útěk vážně celkem výzva, protože kdyby se mohla svobodně rozhodnout, nejraději by si zalezla někam do zapadlého kouta a prostě spala. Ráda by si taky namluvila, že to všechno byla jenom příšerná noční můra, ale k její smůle to byla krutá realita - a to jí připomínala pachuť krve na rtech, stejně jako zkrvavené šaty.

„Máš pravdu,“ přitakala tiše, než mu pohlédla do očí a hluboce si povzdychla. Bylo toho příliš. Vrátit se domů byla jedna věc, muset se účastnit každé hloupé společenské akce a večeře byla věc druhá, ale... Její matka, kult, těhotenství a nebezpečí... To bylo prostě moc. Předtím se těšila, že odtamtud vypadne, znovu uvidí muže, po kterém její srdce prahlo a tesknilo - a najednou bylo všechno jinak. Moře bylo nebezpečným a souš, která byla nebezpečná předtím, se stala jejím jediným možným útočištěm. Znamenalo to zahodit nejen svůj život, ale i část sebe. A ona moc dobře věděla, že i kdyby za patami neměla kult Vyysihui, tak by se domů už vrátit nemohla. Byla těhotná, ale ne s vodním. To znamenalo, že pokud by se to provalilo, což by se jistě časem stalo, protože vodní velice dobře cítili rostoucí magii, tak by to dítě prostě zahubili a ji by krutě potrestali, aby z ní udělali odstrašující příklad. Calianna už by nejspíš nikdy neviděla.
„To je asi také pravda... Ale věřím Marcellově úsudku,“ odpověděla zamyšleně, zatímco na něj upírala svoje světle modré oči, které byly zalité smutkem a zoufalstvím. Na moment se v nich ale objevila jiskra naděje. „Jsi jeho dobrý přítel, věří ti. A když do tebe vkládá takovou důvěru on, tak můžu i já. Jeho přítel je i mým přítelem, i když... To asi není úplně něco, co bych za normálních okolností řekla. Tak jako tak, pryč opravdu musím. Musela bych i bez toho všeho... Bohové.“ Na moment znovu zavzlykala a krátce skryla tvář v dlaních, než se zhluboka nadechla a pokývla hlavou. Byla připravená.

Jakmile dorazili do té zátoky, opadla z ní část obav. Věděla moc dobře, že pravé sirény na souš nemohou, ale její matka... Ona nebyla ještě úplně přeměněná. Nebyla si jistá, jak to bylo možné a co to vlastně znamenalo z fyzického hlediska, protože se nikdy nesetkala s tím, že by někdo byl takhle v přechodu, ale byla pravda, že takoví jedinci by se z dosti pochopitelných důvodů skrývali. Nedávali by o sobě znát. Jak dlouho s nimi vlastně ten kult žil? Skrývali se dlouho? Říkalo se, že pod světlem bývá největší tma... A v tomhle případě to byla dokonalá pravda.
Když ji Cirallo objal, bezmyšlenkovitě mu objetí oplatila a trhaně se nadechla. Sice se podobným věcem u většiny lidí vyhýbala, ale v dané situaci za to byla neskutečně vděčná. Jeho blízkost a konejšivý dotek ji opravdu hodně uklidňoval, což bylo něco, co zoufale potřebovala. Nebyla na to sama. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že najde podobného spojence a přítele, ale o to vděčnější za to všechno byla. Možná s ním nikdy pořádně nemluvila, ale byla mu nesmírně zavázaná. A to v jejím případě znamenalo opravdu hodně.
„To vím. Mám se tam s někým setkat,“ přiznala nakonec trošku váhavě, když se od sebe odtáhli a ona mu pohlédla do očí. Na rtech přitom vykouzlila nepatrný úsměv, ve kterém se zrcadlila veškerá její vděčnost a nenadálá vlídnost.
„Snad máš pravdu... Někteří z nich totiž nebyli sirénami úplně,“ odpověděla, než jí po tváři přeběhl znovu stín pochybností a obav. „Mám strach o Marcella. Podle všeho o ničem netuší a oni se k němu nepochybně pokoušejí dostat. Jenom doufám, že když nepochodili u mě, nepůjdou po Ellure... Je křehká, mohli by jí ublížit.“ Na moment se kompletně odmlčela, než k němu pomaličku vztáhla ruku a pohladila ho po paži, nepatrně pozvedajíc koutky.
„Jsem ti za to všechno skutečně zavázaná, nikdy ti to nezapomenu. Až se to všechno trošku zklidní... Slibuju, že ti tvoji laskavost oplatím. Do té doby na sebe dávej pozor, ano? Myslím, že jsi dost možná ve stejně velkém nebezpečí jako Marcell. A prosím... Neříkej mu, že jsme se viděli. Kdyby zjistil, co se stalo, hledal by mě a... Nemůžu se vrátit. Pokud bych to udělala, všechno by to začalo nanovo a já v tomhle ohledu už nemůžu myslet na sebe. Vím, že od tebe žádám opravdu hodně, ale... Bude lepší, když to nebude vědět. Myslím, že by pro něj bylo úplně nejsnazší, kdyby mě měl za mrtvou.“ Na poznámku o tom, že nechápal jak se mohli dát dohromady přímo pod nosy všech se jenom smutně pousmála. Společnost byla zkorumpovaná a prohnilá, to věděli moc dobře oni oba. Vlastně by je to nemělo až tolik překvapovat, Jünai se od nich všech odvracela a Vyysihua se zdál být jako celkem logické řešení některých problémů...
„Obávám se, že to celé je mnohem hlouběji zakořeněné, než si kdo mohl myslet,“ špitla tiše. „Mám takový pocit, že něco podobného mohlo fungovat už dříve, jen v menší formě. S tím vším, co se teď děje... Asi dává smysl, že se ukázali blíž. Cítí svoji šanci a nemíní ji propásnout, což mě nepřekvapuje. Marcellus má těsně před korunovací... To je perfektní čas pro zosnování nějakého plánu.“ S těmi slovy poněkud prázdně svěsila ruce podél těla a nakonec ho ještě naposledy rychle objala, než mu věnovala poslední kradmý úsměv.
„Ještě jednou díky, Ciri. S Jünai.“ Tehdy se pomaličku obrátila a dala se na cestu k Aarmëvillu.

Viděl, jak se jí v očích přelívá vděk s obavami, a na něco takového nebyl připravený u někoho, o kom se šeptalo po celém oceánu, že je jenom ledovou sochou z kamene, bez emocí. Bylo ale docela příjemné zjistit, že dokonce i Rhiannon Alowyn má takové city. „O Marcella nebo mě se teď nestrachuj, dobře? Vyřeší se to, tohle jim prostě projít nesmí. Varuju ho, neměj obavy, a vymyslíme, co s tím zatraceným kultem provést. Snad bude snadnější přijít na to, o koho se jedná, když budeme vědět, že se něco chystá…“ Zachmuřil se. Ta vyhlídka po pátrání po zkorumpovaném šlechtickém kruhu ho rozhodně nelákala, ale bylo to zkrátka potřeba.
A dost. Cirimu se tohle vážně nezamlouvalo. „Mohu ti slíbit, že hned po návratu do Alsitia nepůjdu a nevyklopím mu i to, jak jsi do celé situace skutečně zamotaná. Ale rozhodně se mi nezamlouvá myšlenka toho, že budu lhát Marcellovi, že jsi mrtvá. Pokud půjde do tuhého, stejně mu to budu muset říct,“ stiskl rty do úzké přímky. „Na tobě bude dostat se co nejdál do srdce pevniny dříve, než se ti někdo z yialadri pověsí na paty. Říkala jsi, že míříš do Aarmëvillu – a i když by se tam většina z nás raději nepouštěla, nestačí to. Musíš minimálně překonat Zelenou řeku, abys mohla s klidem říct, že jsi v bezpečí. A být tebou, nejsem na to sám,“ podotkl, než střelil pohledem po jejím břichu, které si tehdy před schody paláce držela. „Předpokládám, že tu někoho máš. Tak ať tě kouká ochránit, nebo mu budu muset jít tragicky domluvit neverbální formou,“ zašklebil se. Měl to být z části humor, ale ve skutečnosti mu bylo spíš do breku než do smíchu, aby byl upřímný.

„S Jünai,“ sklouzlo mu ze rtů strnule. Sledoval, jak se Rhiannon otočila zády k moři a čelem k pevnině a něco uvnitř něj se ozvalo s malým ostnem závisti. V tom okamžiku vypadala tak svobodná, až to mladého šlechtice zabolelo. Sám toužil po něčem podobném, po něčem, co by mu dalo záminku prostě si dělat, co jenom chce, neohlížet se na to, co po něm chce vodní národ. Lepší důvod než Rhiannon si však neměl šanci sebrat, takže se prostě jenom po chvíli, kdy mu mizela jenom z dohledu a neotáčela se, znovu otočil k moři a pomalu se rozešel zpátky do vln.
S vypětím všech magických sil, které v netrénované mysli mohl jen najít, donutil proudy, aby mu napomohly zpátky do Alsitia. Teď neměl čas uvažovat o tom, co se mu líbí nebo nelíbí. Potřeboval varovat přítele – a je doufal, že mezitím nestihl někam zmizet. Bylo jistě už dávno po plese a nikdo už tam nezůstal, tak se jenom modlil, aby ho našel včas. Nepředpokládal snad, že by kult sirén zasáhl tak rychle po sobě, bylo by to příliš riskantní. V hlavě mu navíc hrála slova Rhiannon. Byl svým způsobem terčem také. Je vůbec nutné dodávat, jaké mínění o tom měl…?

Zpátky v Alsitiu se tedy moc neohřál, aby bylo jasno. Sotva dorazil a alespoň se ukázal ve společnosti pár jedinců, kteří by jeho společnost mohli vyhledávat (do čehož započítal i svoje rodiče, kteří měli ke kontrole svých dětí asi ty největší tendence), rozhodl se najít co nejrychleji Marcella.
Zatímco proplouval Alsitiem, začínal být docela paranoidní, což se dost podepisovalo na tom, že hledal monstra a členy pochybného vražedného kultu na každém rohu a už i vlastní stín ho pomalu začínal děsit, jelikož tušil, že jako jeden z šlechticů a zároveň jakožto Marcellův přítel byl dost na ráně, pokud by se nad tím někdo zamyslel. Vymotal se tedy z centra dění, cestou kolem sebe rozházel pár svých typických bezstarostných a laškovných úsměvů a poté zamířil zase trochu severně, tam, kde se za Alsitiem rozházeném po korálových útesech nacházely skály, v nichž věděl moc dobře, že se tam chodívá korunní princ ukrývat před civilizací v momentech, kdy potřebuje být sám. I Ciri měl dost problémy ho tam rušit, ale teď šlo docela do tuhého, takže neměl moc času nazbyt. Jen Jünai s Aurorou věděly, kam mezitím stihl zajít ten pochybný spolek vyznavačů Vyysihui – pokud už teď nebylo pro nějaký plán pozdě.

A našel ho tam, skutečně – mezi temnými skalisky svítily dlouhé bělostné vlasy do dálky jako lampion. Když se Ciri přiblížil, zjistil, že Marcellus tam posedává na jednom ze skalisek, z druhé si dělá malý stolek a něco píše na list papíru. To Ciriho donutilo se aspoň trochu zarazit, než si ho stihnul princ všimnout.
S překvapením sledoval, jak Marcellova ruka s hrotem pera klouže po papíru, a i z dálky viděl, jak se strana zaplňuje pomalu, ale jistě textem. A když se víc zaměřil na výraz, který měl princ ve tváři, všiml si… byl to snad ruměnec, co se mu rozlévalo po tvářích? No tak tohle ne. On tam vážně ve chvíli, kdy ho potřeboval, smolil milostný dopis. Kdyby Cirimu ještě nebylo částečně do pláče z té situace kolem Rhiannon a teď už i kolem nich všech, skoro by se urazil nad tím, že tak důležitý literární počin se rozhodl Marcellus dát dohromady beze svého příručního básníka, na kterého se Ciri tak nějak sám pasoval. Co mu trochu nesedělo bylo… komu to tak psal? Věděl, že mezi ním a Ellure, jeho snoubenkou, nebylo o moc víc než jen vřelý, možná trochu přátelský vztah, který museli udržovat jenom kvůli domluvenému sňatku. To, že by byl dopis, nad ním se červenal, určený jí, bylo tím pádem vysoce nepravděpodobné, to Ciri nepopíral. Pochyboval, že by snad Marcella úplně náhle chytila snaha vnést do jejich vztahy trochu romantiky, když se primárně snažil soustředit hlavně na přípravy ke korunovaci.

Ještě chvíli ho nechal zběsile škrábat do papíru, než si nevybraně odkašlal a tím na sebe strhnu princovu pozornost. „Abys věděl, beru si osobně, že jsem nebyl přizván ke tvému vyjadřování emocí papírovou formou,“ varoval ho bez okolků na začátek napůl v žertu, napůl vážně, než přešel k tomu, proč tady vůbec byl. Cítil, jak se mu tvář stáhla obavami v grimase znepokojení. „Máme v Alsitiu problém, Marcelli. Rád bych řekl, že je malý a jde lehce vyřešit, ale obávám se, že je to taková kopa sraček, že se v tom ještě skoro udusíme,“ započal svou řeč ne moc vybraně, než ze sebe začal chrlit to všechno jako o život. Vynechal jenom to, co slíbil Rhiannon – věc s těhotenstvím a to, že do toho vůbec byla zatažena. Převyprávěl to, že kult se sdružuje v kruzích vysoké šlechty yialadri, a uvědomoval si, že čím víc mluvil, tím víc popelavý odstín nabírala jak jeho, tak princova tvář. Došlo tím asi k nejhoršímu, k čemu jenom mohlo – oba dva začínali chápat zcela naplno, že takhle společnost je znetvořená a zvrácená ještě děsivějším způsobem, než očekávali. A to byl problém, který se prostě musel začít řešit. A to hned.

Nikdy nepociťoval jakoukoliv potřebu pokoušet se o nějaká vlídná, sentimentální nebo snad romantická gesta, ale... Všechno bylo jednou poprvé, což se vztahovalo dokonce i na prince, jež byl známý pro svoji nevázanost a navíc byl i zasnoubený. Asi by bylo vhodné, kdyby se o něco takového pokoušel pro Ellure, ale s ní ho nevázalo nic tak silného na to, aby to chtěl udělat. Snažil se ji mít rád víc, než jako kamarádku, opravdu. Dokonce spolu i párkrát spali, což je částečně sblížilo, ale... Bohové. Ne, opravdu si nedokázal představit, že by měl po jejím boku strávit zbytek života, brát ji jako svoji choť a začít na ní stavět svoji vlastní rodinnou větev. Ne, že by se mu to snad vyloženě příčilo nebo hnusilo, jen zkrátka postrádal ten potřebný cit, pouto. A to bylo něco, co si od něj ani od ní nikdo nemohl žádným způsobem vynutit, protože když si dva lidé nebyli souzeni, tak se s tím nic nadělat nedalo. Bohužel to nikdo z královské rodiny nebyl schopný pochopit - a i společnost na ně tlačila, protože vzhledově působili jako dokonalý pár. Korunní princ a mladá a krásná šlechtična... Co by se asi tak mohlo zkazit?

Z jeho chabých pokusů o něžné gesto ho vytrhlo odkašlání. Okamžitě papír zmuchlal do nesourodé kuličky a vzhlédl k nově příchozímu, poněkud zděšený tím, komu se ho podařilo najít v takhle prekérní situaci. Když se setkal s tváří svého nejlepšího přítele, viditelně se mu ulevilo a on mu věnoval poměrně výmluvný úšklebek.
„Ciri,“ pronesl s nepatrným pobavením v hlase. „Pochopitelně bych za tebou zašel, ale... Popravdě řečeno ještě nemám tušení, jestli to vůbec chci udělat. Nesdílím tvůj talent a moje sebevědomí možná dosahuje královských výšin, ale pokud jde o vyjadřování emocí... Nechť je ke mě Jünai milostivá, jsem asi stejně otevřený jako balvan.“ Pustil koutky svých rtů ze sevření mírného úšklebku a nepatrně přivřel oči. Cirallo by ho tam určitě nevyhledával bezdůvodně, jen aby ho napomenul, že s ním neprokonzultoval svoje psací pokusy. Muselo jít o něco důležitého, což se také potvrdilo, protože se jeho přítel zatvářil příšerně znepokojeně. To nebylo ani v nejmenším dobré znamení... Ať už se dělo cokoliv, něco bylo zatraceně špatně.
Naslouchal všemu, co mu Ciri řekl - a s každou další informací byl čím dál zachmuřenější a vyděšenější. Očekával, že se objeví nějaký kolosální problém, ale rozhodně ho nenapadlo, že se stane něco takového. Kult? Ve šlechtických kruzích? To bylo nejspíš to nejděsivější, co jim bohové mohli seslat do cesty. Společnost byla už takhle rozpolcená, zkažená a pobouřená, natož aby se část odvrátila od způsobů a odklonila se k Vyysihuovi, jež celé jejich pokolení již po mnoho let nabádal k nepravostem a zvěrstvům.
„Mjaalbet,“ ulevil si princ s viditelnou popuzeností, než se zvedl z útesu a pohlédl příteli zpříma do očí. „Díky, že si mě informoval. Musím... K čertu. Musíme se vrátit zpátky, zbytek se ještě uvidí. Ty na sebe hlavně dávej pozor, protože pokud by se dozvěděli, že o nich víš... Nechci vědět, co by ti provedli.“

Poté se společně vrátili do paláce, oba nasadili naprosto neutrální výrazy a udržovali dokonale fádní konverzaci o plese, aby nikdo nic nepoznal. Palác se díky bohu už pomaličku vyprazdňoval a oni tak nenarazili na až tak velké množství lidí, aby se museli nějak extrémně přetvařovat. K Marcellově potěšení se jim nepodařilo setkat s jeho rodiči, protože to by znamenalo nevyhnutelné nepříjemnosti a on byl rád, že si s nimi bude muset poradit až později.
Jakmile se zastavili v jedné z prázdných síní, hluboce si povzdychl.
„Ten dopis... Až bude po tomhle šílenství, požádám tě s ním o pomoc,“ pronesl nakonec, než vyhledal Ciriho oči a poušklíbl se. „Někoho jsem potkal. Myslím, že by se ti líbila, je vážně... Skvělá. Ne, to je myslím slabé slovo. Je úžasná. Bohužel víc říct nemůžu, protože i zdi mají oči a uši.“

Nestihl svému příteli ani pořádně nastínit situaci, jaká ho přiměla pokoušet se o to velice sentimentální gesto, když se k nim přihnala lady Vivian Alowyn. Už jen co rozrazila dveře, se v místnosti rozhostila tísnivá atmosféra a ona se Marcellovi div nevrhla kolem krku, naprosto zdrcená a sotva se držíc na nohou. Modré oči měla zalité krokodýlími slzami a zoufale vzlykala, evidentně na pokraji zhroucení. Mladý princ ji tak tak stihl zachytit ve svém náručí, než mu kompletně padla k nohám.

„Princi,“ vzlykla žalostně, než k němu upřela svoje smutné oči. „Rhiannon zmizela. Našla jsem ji bokem úplně zničenou a... A... Obávám se, že byla při svém poslední misi na souši znásilněna... A najednou je pryč! Někdo ji musel unést nebo vydírat, protože beze slova zmizela a předtím mi řekla něco velice rozrušujícího - mluvila jako kdyby byla uhranutá. Marcellusi, musíte s tím něco udělat! Prosím, pomozte mi dostat moji jedinou dceru zpět, prosím! Neunesla bych ztratit svoje jediné dítě, navíc tak krátce poté, co se po dlouhé době vrátila...“

Marcellus na Vivian zmateně zíral, než ji opatrně vytáhl na nohy a dál ji oběma pažemi přidržoval, aby ji nezradily. „Samozřejmě, já... Pošlu ven stráže, najdeme ji. Nemusíte se obávat, že by se jí něco přihodilo, ano? Najdeme ji a dopravíme zpět do bezpečí do Alsitia.“ Jen co jí podal svojí odpovědi, lady Alowyn mu věnovala vděčné pokývnutí, než odběhla pryč.
„Tak tohle bylo... Vážně zatraceně divný. Rhiannon zmizela? Doufám, že ji nevzali ti šílenci, protože to bych...“ Nasupeně semkl rty k sobě a zaťal jednu ruku v pěst, než frustrovaně zaklonil hlavu a tiše zaúpěl, načež pohlédl na svého věrného přítele po svém boku, jež byl svědkem celého toho podivného setkání.

Ciri postával opodál, zatímco se k Marcellovi jako velká voda přihnala Viviann Alowyn se slzami natlačenými v očích a zhroutika se bělovláskovi v náručí. Bylo by mu jí skoro líto, její dcera koneckonců zmizela za dost mizerných okolností… ale poté začala žena mluvit. A to, co jí splývalo ze rtů, se mu vážně nezdálo jako pravda. Koktala, vzlykala, a… hrála to zatraceně dobře. To, že hraje, by mladý yialadri nepoznal – kdyby se ještě před pár hodinami neloučil s její dcerou v zátoce u aarmëvillských ruin. Kdyby se před ním nezhroutila na schodech v křečích a nechala ho ji doprovodit ke břehu, vyděšená, vyvedená z míry, ale i navzdory tomu všemu se stoprocentně střízlivým pohledem. Rozhodně nebyla v transu, uhranutá nebo jinak ovlivněná, nebylo možné, aby si něčeho takového nevšiml. Něco tady nehrálo… a zatímco sledoval, jak se Vivian Alowyn svíjí Marcellovu v náručí, pomalu mu to docházelo. Proč byla Rhiannon tak vyděšená z toho kultu, proč chtěla co nejrychleji uniknout z Alsitia. U svaté Jünai… tohle bylo v hajzlu.

Sotva šlechtična znovu vyklidila pole a Marcellus se na něj s útrpným výrazem (kterému se ani trochu nedivil, to, co mu chtěla šlechtična nasadit do hlavy, by ho vyděsilo i v nejsilnější chvíli), opatrně se k němu přiblížil a položil mu ruku na rameno. Počkal, až bude Vivian z doslechu, a poté se nadechl k řeči. „Na úvod… ne, že mi vyčteš, že jsem ti nic neřekl, ale… slíbil jsem, že budu mlčet, dokud se věci nezkomplikují. A tohle komplikace rozhodně byla.“ Povzdechl si, načež se pustil do vysvětlování. Mohl jen doufat, že to s Marcellem nesekne… ale vzhledem k tomu, že byli ve vodě, to asi jen tak nehrozilo, tak to bral. „Na tvou kamarádku jsem sám narazil. Seděl jsem na schodech před zámkem, když se u schodů objevila postava v bílých zakrvácených šatech. Sedí to, měla ten večer bílé šaty? Skvěle. Navíc, jen idiot by nevěděl, jak vypadá, navíc když se přátelí s tebou. No, každopádně… to ona je ta, kdo odhalil ten strašný kult a jeho záměry. Byla na útěku, ano – a… tak trochu to spěchalo. Podle všeho je těhotná. Vyprosila si u mě mlčenlivost a já jí pomohl na souš – vystoupili jsme na břeh poblíž aarmëvillských ruin. Řekla, že má někoho, na koho se může obrátit.“ Na chvíli se zarazil a zhluboka se nadechl, to všechno ze sebe vychrlil skoro na jeden dech, než dodal: „Ona je v pořádku. Ale spěchala odsud, evidentně dost vyděšená, ale rozhodně ne v žádném transu nebo cokoli takového. Působila bystře, možná až moc… to na ni sedí, ne? Chtěla, ať jí nehledáme, že se o sebe dokáže postarat. Trvala na tom dost umanutě. Pokud její matka teď přišla s tímhle a Rhiannon utíkala před kultem… asi nám všem dochází, co z toho vyplývá.“
Čekal, jak na to Marcellus zareaguje… vůbec by se nedivil, kdyby se mu to ani trochu nelíbilo. Tahle situace celá byla dost… pochybná. A díky kultu vyznavačů Vyysihui s vyšší šlechtou ve svých řadách i nebezpečná.

S každým dalším slovem měl čím dál silnější pocit, že mu tuhne krev v žilách. Všechno to bylo příšerně pomíchané a neskutečné, vlastně přímo šílené. Zdálo se, že šly věci do ještě větších hlubin, než si původně myslel. Jistě, sice očekával nějaké komplikace kvůli svojí korunovaci a plánovaným reformám, ale tohle ho zastihlo opravdu nepřipraveného. Celkově se přes něj přelilo hned několik tísnivých vln úzkosti, až mu začalo být fyzicky zle. Cítil se zodpovědný za to, co se stalo - měl to nějakým způsobem zachytit, být všímavější a opatrnější, neměl... Zklamat. Ne svůj lid a ne svoji nejlepší přítelkyni, která se kvůli tomu všemu ocitla v nebezpečí.
Zatímco mu srdce sužovala palčivá bolest a v ústech cítil pachuť hořkosti, pevně zaťal ruku v pěst a zády se opřel o zeď z perleťově bílého kamene. Neměl sebemenší tušení, co dělat. Věděl, že to musí nějakým způsobem začít řešit, varovat ostatní, ale... Jak to u hlubin měl udělat, aniž by prozradil fakt, že o tom věděli? Ta situace byla opravdu příšerná, navíc se zdála absolutně bezvýchodná, protože ať už by se rozhodl jakkoliv, uvrhl by tím někoho dalšího do nebezpečí. Čím méně lidí o kultu vědělo, tím menší byla šance, že se o tom přívrženci dozvědí, ale on nemohl nechat zbytek společnosti v absolutní nevědomosti. Co měl k čertu dělat?

„Nic ti nevyčítám, příteli. Naopak, jsem ti vděčný,“ pronesl nakonec téměř bez dechu, než upřel na Ciriho svoje oči, mírně potemnělé zármutkem a zlobou. Byl vděčný všem možným bohům za to, že se celá ta věc dostala až k němu, ale přesto ho to neskutečně trápilo. Věděl moc dobře, že Rhiannon je schopná se o sebe postarat, ale nelíbila se mu představa, že bude žít ve vyhnanství a riskovat, protože na souši nikdo z jejich druhu nemohl žít trvale. Neslyšel ještě o nikom, kdo by to dokázal - a představa toho, že jeho modrovlasá přítelkyně zemře tou příšernou smrtí a daleko od domova...
„Nemám sebemenší tušení, co s tím teď dělat. Ať už podnikneme cokoliv, s každým možným krokem je opravdu hodně ostrá šance, že se to obrátí proti nám a celé mi to vybuchne do tváře. Vivian je tedy rozhodně součástí jejich skupiny, to je jisté. Nejradši bych ji okamžitě sebral a... Bohové. Věci vážně mají tendence se komplikovat v nejhorší možnou dobu.“

Chvíli poté setrvával v tichosti, přemýšlejíc nad možnostmi, než frustrovaně zaklonil hlavu a povzdychl si. Musel dát dohromady seznam možných dalších cílů a pokusit se nějakým způsobem odhalit ostatní členy kultu dřív, než podniknou další krok. To byl zatraceně těžký úkol, zvláště s tím, že se Rhiannon toulala kdesi na souši a on ji zoufale potřeboval dostat zpátky, protože tam ji rozhodně nemohl ochraňovat.
„Dobrá. Prozatím si to necháme pro sebe. Sdělím to matce a otci a varuju ostatní v našich kruzích, co možná nejnenápadněji. Ty si zatím dávej co největší pozor, protože pokud vás někdo viděl... Nechci, abys za to zaplatil, Ciri. Každopádně jsem ti nesmírně zavázaný za to, že si mě varoval, protože kdybychom se to dozvěděli později... Nechci si domýšlet možné důsledky.“

„Dávej si pozor, komu to řekneš, Marcelli… nemyslím si, že by snad královna nebo král byli součástí té hrůzy, ale nikdy nevíš, kdo poblíž je – rádci, služebné, strážní, všichni jsou potenciální hrozba,“ vydechl si unaveně Ciri a napodobil Marcella v tom opření se o zeď, ale na rozdíl od něj sklouzl po té zdi dolů a usadil se na chladné zemi. Vzhlédl ke svému příteli a v tmavých očích se mu zableskly obavy. „Přijde mi, že přesně tohle je to, co to mělo vyvolat v případě, kdy by to špinavé tajemství prasklo – má nás to poštvat proti sobě, má nás to donutit myslet si, že za každým rohem číhá nepřítel. Že i stěny tady mají uši – což je, bohům žel, pravděpodobně čistá pravda. Bude těžké se v tomhle řídit rozumem, nikoli paranoiou.“ Povzdechl si, opřel do o stěnu i hlavu a poté se nevesele zašklebil. „Akorát dělané pro to, aby o tom někdo napsal grotesku.“ A i když teď na to neměl ani pomyšlení, bylo mu jasné, že pokud tohle přejde… něco takového ze sebe přeci jenom vyplodí.

„Pokud chceš, mohu ti pomoci v hledání po souši, pokud to ulehčí nějakým věcem,“ ozval se ještě nakonec, než si to stihl rozmyslet. Netušil, zda bylo moc moudré se k tomu přiznávat, ale přeci jen, tohle byl jenom Marcellus. Byl jeho přítelem, navíc si nešlo nevšimnout, že sám k souši docela tíhnul. Tím víc, když se Cirimu přiznal, že zahořel vůči suchozemskému děvčeti (a to raději nebral v potaz Ellure a to, jak měla vypadat jeho budoucnost… to věděl, že bělovlásek musí dost jasně vědět sám o sobě). Navíc, na to, aby litoval svých slov, bylo trochu pozdě.
Jeho pusa byla zase jednou rychlejší než mozek. Přeci jenom – to, že se ve volných chvílích ještě doma na severu pouštěl ke břehům a pokoušel se sledoval lidi v jejich přirozeném prostředí, nebylo něco, co by o něm věděl zrovna zástup lidí. Vlastně to doteď věděla jenom jeho sestra, Achileen – a nikdo jiný. Jeho rod nenáviděl souš. Nebo to možná nebyla nenávist, ale drželi si řádný odstup, protože jim většinou nebylo moc přáno se po povrchu procházet. Málokdo to dokázal… ale Cirimu to k jeho vlastnímu údivu ani moc problémů nedělalo. Ano, bylo to sice napoprvé hodně těžké a trochu si připadal jako z té lidské pohádky, kde vodní dívka po stupu na souš ztratila hlas a každý krok připomínal chůzi po ostřích nožů. I jemu to sebralo hlas tím, jak byl vzduch tam nahoře odlišný od toho tady dole, a chůze zpočátku bolela, ale… jako jeden z mála z jeho rodu si na to dokázal zvyknout. A co jen zvyknout, zlepšilo se to – a tak začala ta jeho série utíkání nad hladinu. A nepřestala jen tak snadno, protože se mu tam nahoře začalo podezřele moc líbit.

„Zkrátka… Rhiannon se bude pravděpodobně schovávat. Pokud ji chceš s jistotou najít, je potřeba asi zapojit víc lidí. Takže pokud je možnost, že budu moci pomoct… hlásím se k tomu,“ dodal ještě. Stál si za svým. Pokud by Marcellus dal najevo, že by ta pomoc přišla vhod, vyrazil by z fleku. Nejenom kvůli tomu, že by to dělal pro přítele (a Ciri neměl moc ve zvyku přátele nechávat ve štychu, když mohl být užitečný), ale taky proto, že měl dobře v živé paměti to, jak se Rhiannon tvářila, když utíkala. Byla vyděšená tím vším… a možná kvůli tomu a kvůli ní měl další důvod, proč by chtěl vyrazit.

Jeho slova se mu rozléhala napříč lebkou jako děsivá ozvěna. S každým dalším odrazem se hlas značně deformoval, byť poselství zůstávalo stejné: jeho rozhodnutí ohledně sdílení informací nad současnou situací bylo zatraceně tíživé.
Marcellus díky tomu doslova cítil, že se mu hrudník i žaludek stahují úzkostí, protože nechtěl riskovat, že nahraje kultu do karet a udělá přesně to, co by udělat neměl. Na druhou stranu, musel ostatní varovat... Alespoň nějak. Sice si ještě nebyl jistý jakým způsobem to provést, ale nemohl si to nechat jen tak pro sebe, protože samotný by proti podobné hrozbě neobstál. A ukládat na Ciriho bedra ještě větší risk, nebezpečí a zodpovědnost, to se mu příčilo už jenom z principu. Nemínil svého nejlepšího přítele namočit do ještě hlubších potíží, než v jakých se už nacházel. I jeho musel ochránit, byla to jeho povinnost nejen jako přítele, ale i budoucího panovníka. A co by to byl za krále, kdyby nebyl schopný zajistit bezpečí svým nejbližším, když na něj spoléhalo celé království, plné nejrůznějších duší vyžadujících podporu a ochranu?

„Já vím, máš pravdu. Je to příšerná situace... Ale ačkoliv se mi to neříká snadno, není to přeci jen tak, že by se to všechno objevilo zčistajasna. Ty náznaky tu přeci jen musely být už předtím, v minulosti. Ale já byl příliš zaslepený na to, abych si všiml... A teď hrozí, že za to všichni zaplatíme.“
Zachmuřený výraz na jeho tváři se jenom umocnil, než se paží opřel o bělostnou stěnu a hluboce si povzdychl. Byl naštvaný, vlastně přímo rozzuřený. Ale nejen na ty šílence, co ublížili Rhiannon a ohrožovali celý jeho národ, ale především na sebe. Možná, že kdyby místo svých drobných útěků a rebelií spíš dával pozor na dění v jeho okolí, nezašlo by to až tak daleko. On ale nebyl schopný pohřbít svoji alespoň částečnou sobeckost. Špatný, špatný budoucí král.

„Jakkoliv si vážím té nabídky - opravdu ano - byl bych mnohem raději, kdybys zůstal tady, Ciri. Potřebuju tu mít někoho, komu můžu bezprostředně věřit... A nikomu nevěřím víc, než tobě. Vím, že od tebe žádám vskutku hodně, ale myslíš, že bys to pro mě mohl udělat? Pochopím, pokud odmítneš. Budu to také naprosto respektovat, je to jen a jen na tobě, příteli.“

V tom měl nepopiratelnou pravdu. Přeci jenom, něco takového se nezrodí z noci na noc. Bylo to jako rakovina – vytvořilo se to ze zárodku, který byl odsouzen k záhynu, ale vyvinulo se to v monstrózní záležitost, kterou šlo vymýtit jenom zatraceně složitě, protože nikdo skutečně netušil, jak moc rozlezlá ve skutečnosti je po těle. Společnost byla dlouhé roky, možná dokonce i celé generace nakažená a postižená touhle mizernou stopou, která se jen tak nechtěla pustit. A bylo jenom na tom, jak s tím teď oni naloží a co proti tomu podniknou, protože když nikdo neudělá nic, nákaza se bude jenom šířit dál, začerní a otráví víc srdcí, stane se z ní něco masového, něco nekontrolovatelného… a pokud byla tahle společnost v háji už předtím, tohle by byl její definitivní konec.

Ciri vážně chtěl zabojovat. Koneckonců, šlo jak o to, aby mohl být vážně užitečný, tak o to, aby měl legální záminku se vypravit ke břehům suché části Nescory. Ale když mu to bělovlasý princ zatrhnul s tím, že potřebuje někoho věrného a spolehlivého v Alsitiu, plamen vzdoru v něm zase rychle pohasl. Věděl, že i když by se bránil, jak chtěl, neobměkčil by ho – a navíc, měl pravdu. Pokud měl někomu svěřit to, že zatímco bude sám pryč, v Alsitiu zůstane někdo, kdo ho poté bude bez přikrášlování informovat o situaci, byl to právě Ciri. Sice si samozřejmě neodpustí pár básnických obratů a podobné věcičky, ale dá mu zprávy tak, jak jsou ideálně v co možná nejsyrovější podobě. Proto tedy nakonec jen spustil ramena, která doteď ve vzdoru držel napjatá a vysoko, zase zpátky dolů a utvrdil to všechno mírným přikývnutím. „Dobře… asi máš pravdu,“ připustil nakonec i nahlas, aby nedošlo k chybě v komunikaci. „Zůstanu v Alsitiu, ale… otázka je, co dělat s těmi, o nichž tedy zjevně víme, že je něco zle? Viz právě madame Alowyn, která odsud odcházela v slzách? Je vůbec dobrý nápad nechat je vědět, že víme?“ Něco, malý intuitivní hlásek mu našeptával, že by to nebyl nejlepší nápad, kdyby se tak skutečně stalo… pokud by tu navíc zůstal sám, uznejme si to, neměl by zrovna nejlepší pocit, kdyby kult věděl, že se mu někdo snaží ve funkci zabránit…

Na ten den ji připravovali velice, ale opravdu velice dlouho. Nejspíš by měla být šťastná a oplývat nadšením, že konečně nadešel její čas - ale jediné, co uvnitř cítila, byla zející díra a ledový klid. Nebyla schopná se odpoutat od toho, co měla opustit, natož se pokusit přiblížit k lidem, co se jí původně vzdali a ona měla hrát tu znovu nalezenou dcerušku a sestřičku, co je všechny tuze miluje a nemohla se dočkat, až se bude moct shledat se svojí rodinou. Představa nutnosti podobné přetvářky v ní vyvolávala pocit na zvracení, ale neměla na výběr. Muselo to tak být, ona nebyla v pozici, kdy by si mohla postavit hlavu a bránit výkonu vyššího poslání. Jednou jí byla na bedra uložena velká povinnost... Nemohla před ní utíkat, ne tak jako jiní. Ona nebyla zbabělec.

„Náš Pán se moc těší na to, až naplníš jeho pokyny a přání,“ pousmála se na ni jedna z kněžek, než ji nepatrně pohladila po pažích. Ondine odvrátila pohled od zdi za jejími zády a pohlédla jí zpříma do očí, třebaže si zanechávala stále absolutně nepřítomný, téměř až mrtvolný výraz.
„Nezklam ho. Nezklam nás. Víš moc dobře, že budeš mít pouze jednu šanci, tak ji nepromarni. Pokud bys selhala, neskončí na špalku jen tvoje hlava, ale i všechny naše. Mysli na to.“
Bělovlasá dívka pokývla a postarší žena v černém hábitu jí zastrčila za ucho pramínek světlých vlasů, než vzala její ruce do dlaní a jemně je stiskla. Poté už Ondine jen posunula směrem k východu z jeskyně, kde na ni čekal odvoz do Alsitia - a mladá princezna se bez jakýchkoliv protestů vydala zpět do srdce svého rodného království.


To město bylo úplně jiné, než jak si ho představovala. Sice měla nějakou základní vizi díky knihám a plánkům, ale naživo to bylo přeci jenom o dost odlišné. Neměla pocit, že by snad byla vyloženě zklamaná, ale svým způsobem možná spíš zmatená. Všechno působilo neskutečně uměle(cky), zdobeně a také složitě. Díky tomu začínala mít prvotní pochyby, protože pokud by jejich společnost byla podobně konstruovaná jako svět, jež obývala, nejspíš by byla už předem předurčená k tomu, aby zklamala na plné čáře. Tím by ale svůj druh odsoudila k záhubě... A to nemohla dopustit.
Její doprovod ji opustil kousek před palácem, v dostatečné hloubce na to, aby je nikdo neviděl přibližovat se. Ondine si urovnala látku šatů a jala se vyplavat nahoru - kde plynule přešla z vodní podoby do lidské, protože palác obklopovala vzduchová bariéra.

Zatímco kráčela po monumentálních schodech a látka jejích lehoučkých bílých šatů přitom škrtala o podlahu, srdce se jí konečně ustálilo a ona mohla začít klidně dýchat, aniž by měla pocit, že se jí vnitřnosti v těle míchají a cuchají zároveň.
Částí paláce prošla poměrně rychle, protože tam nikdo nebyl. Zdálo se, že se objevila zrovna v době, kdy většina spala nebo měli na práci něco mnohem lepšího, než se jen tak poflakovat kolem - a to jí rozhodně nevadilo. Na druhou stranu, čím dříve ji objeví, tím lépe pro všechny. Ona by se nemusela obávat nějaké konfrontace a oni by věděli o tom novém „přírůstku“ na svém písečku.
Naštěstí její hledání nějaké živé duše netrvalo příliš dlouho. Po projití několika chodeb a místností narazila na dva mladé muže stojící v jedné z hal, bavíc se o čemsi velice důležitém - alespoň tedy soudě dle jejich vážných výrazů a tónů hlasů.

„Odpusťte,“ oslovila je tichým, jemným hláskem. Její modravé oči v danou chvíli působily neskutečně plaše, čemuž její zanedbatelná výška a vzhledově křehké tělo jenom napomáhaly. Celkově vypadala tak trošku jako panenka - bledá tvář, jemně vykrojené rty, líbezné rysy v tváři a nádherné oči... To všechno zabaleno v bílých šatech prostého střihu, díky nímž její vlastní krása vystupovala o to více. Už na první pohled bylo znát, že musela být příbuzná s jedním z nich... Oba totiž sdíleli ty samé povědomé geny. Alabastrová pleť, sněhově bílé vlasy a modré oči, znaky rodu Adirio.
„Hledám královskou rodinu, poslala mě naše paní Jünai. Já... Myslím, že sem patřím. Jsem Ondine, dcera královny Airy a krále Gasparda.“

Cirimu se tahle situace vážně líbila minutu od minuty méně. Sice tady kývnul na to, že zůstane v Alsitiu, ale v duchu mu jenom úzký slabý tenor pištěl na tom nejvyšším tónu, který jen bylo možné vyvinout – signál toho, že pokud si brzo nepročistí hlavu, snad mu z toho všeho kolem krásně hrábne. A i když občas mnozí označovali jako rozhodnutí za pochybná, způsob života za ještě pochybnější a mnohé situace, do nichž se pouštěl, za nebezpečná, Ciri pořád nebyl někdo, kdo by se chtěl nechat zahltit okolím natolik, aby mu z toho přeskočilo. Zvedl se ze země, kde pořád posedával poté, co se tak krásně vedle sebe oba zhroutili na tu stěnu, a začal přecházet po bezprostředním okolí. Věděl, že lidé na suché zemi by to nazvali tak, že chodil jako tygr v kleci – netušil, co to je tygr, ale věděl, že klec není nic moc, takže to dost pravděpodobně vážně skvěle odpovídalo. Přecházel kolem, v hlavě mu to střídavě vířilo a křičelo, než se to trochu ustálilo v poněkud mírnější bouři, která sice cenila zuby a tvářila se výhrůžně, ale ve výsledku to nebylo o moc škodlivější než běžné zmatené myšlenky.

V hlavě mu vířily otázky na to, jak ne vůbec možné, aby civilizace dokázala tak krásně jednosměrně zamířit k zániku. Jak se mohlo někomu prostě přestat líbit, jak to všechno kolem funguje, tak se rozhodl vše zničit – a vzít s sebou ideálně celou společnost. Jak může někdo takhle sobecky přivést zánik všeho, co je pro ostatní domovem, jen proto, že to mohou dělat ve jménu božstva, které je veřejně známé pro svoji krutost, neomalenost a ničivost? Vždyť každý vodní od malička vyrůstal s vědomím, že z jejich dvou patronů byl Vyysihua ten nebezpečný, ten temnější, před kterým musela i jeho vlastní žena utéct. Všichni znali oběť, kterou pro jejich rod vytrpěla Jünai, a nechápal, jak to někdo může brát na tak moc lehkou váhu – někdo, kdo by mohl mít byť jenom trochu zdravý rozum. To, že hlupák a pomatenec by nedokázal něco tak velkého, jako je celý kult, utáhnout, asi ani nemusíme debatovat. Celé to nebezpečně přerostlo přes hlavu a oni na to neviděli, dokud byla šance useknout to a vytrhnout i s kořeny… a teď bylo pravděpodobně prostě jenom příliš pozdě.

Chtěl promluvit, dokonce se nadechoval ke slovům, ale v tu chvíli zaslechl po mramorové podraze tiše cvakat něčí podpatky. Celý palác byl podivně klidný, jevil se skoro jako po vymření, a tak bylo velice snadné zaslechnout, že se někdo měl přiblížit. Ciri se zarazil a hodil opatrným očkem po Marcellovi, než se otočil k rohu, zpoza něhož se ozývaly právě ty blížící se kroky. A neznámý na sebe nenechal čekat dlouho – tedy, nenechala, jak zjistil, sotva se drobná postava oděná v bílých šatech vynořila zpoza rohu. Při pohledu na ně tam se zastavila – a stejně tak učinil Ciri ohledně svého prozatímního přecházení kolem. Tygr v kleci. Musí zjistit, co je to zatraceně ten tygr.. Ale jeho rozlítané myšlenky se v tu chvíli začaly soustředit na tu dívku, která se zastavila před nimi a začala si je prohlížet povědomě modrýma očima. Ty rysy, bílé vlasy, bledá pleť… pomalým pohybem se otočil na Marcella s jedním obočím zvednutým nahoru. Něco, co bych měl vědět? ptal se jeho pohled docela jasně, ale na jeho příteli bylo celkem jasně vidět, že sám je překvapen. A tím spíš byli oba, když se dívka představila. Samozřejmě – o tom, jak zmizela princezna, slyšel. Ale nikdy by ho nenapadlo, že o dvacet let později nakráčí přímo před ně, jako by se nechumelilo. A zrovna v tuhle dobu… co to zatraceně bylo ve vodě, že všechno se začalo otáčet zrovna teď?

Kdykoliv člověk začínal mít pocit, že už to horší být nemohlo... Bohyně osudu se pokaždé musela tak nějak zasněně pousmát a danou situaci štědře opepřit.
Alespoň tak se to Marcellovi zdálo, když se před nimi s Cirim objevila mladá žena, která nesla až podezřele podobné rysy jako měl on sám a všichni z jeho rodu. O to víc byl v šoku, když pronesla to jméno a odvolala se na jeho rodiče... Protože nic z toho nedávalo smysl.
Královna sice měla před jeho malou sestřičkou ještě jednu dceru, která to jméno měla nést, ale zemřela krátce po porodu. Jaká byla šance, že si ta dívka nevymýšlela a skutečně hovořila pravdu? Nic než čistočistou pravdu?
Vzhledem k tomu všemu, co se v Alsitiu semlelo za tak krátkou dobu se tomu Marcellovi nějak nechtělo uvěřit, ale nemohl žádným způsobem popírat fakta - vypadala přesně jako oni, věkově by nejspíš odpovídala a její zjevení bylo skutečně tak trošku příhodné. Pokud by ji navíc posílala sama Jünai, možná by to znamenalo i nějakou tu naději pro jejich národ jako takový... A to bylo přesně to, co v danou chvíli potřebovali. Naději, šanci na nápravu. Ona by mohla dost dobře být symbolem spásy, pokud se je tedy nepokoušela oklamat. V takovém případě by byl dost možná první, co by se jal ji vyhnat do exilu.

„To jméno jsem neslyšel už opravdu mnoho let,“ vydechl nakonec poněkud zaraženě, než sjel očima na Ciriho po svém boku a věnoval mu poněkud zoufalý pohled. Ten dost jasně naznačoval, že byl absolutně v koncích a nevěděl si rady. Jak by ho také někdo nebo něco mohlo připravit na podobnou situaci? Alsitio bylo možná městem, co dýchalo magií, ale za celou a značně dlouhou historii vodního národa se ještě nikdy nestalo, že by někdo podobně povstal z mrtvých.
„Jsem Marcellus, korunní princ. Já... Myslím, že bude nejlepší, když otce s matkou přivedu. Počkáte tu zatím? Ciri? Budeš prosím tak laskavý a dohlédneš tady na... Ondine?“ Jeho značně bezradný odraz v očích přímo žadonil o pomoc, než se obrátil na patě a spěšně vyrazil pryč, hledajíc svoje rodiče. Tohle bylo rozhodně něco, co by si neměli nechat ujít... Ostatně byli to právě oni, kdo měl tu moc potvrdit nebo vyvrátit dívčina slova. Nikdo jiný to nedokázal.

Aurora – nebo kterékoli božstvo, které za tímhle stálo* – musela mít zatraceně zvrácený smysl pro humor, když dívka tak moc podobná jeho příteli, že by bylo skutečně mimořádně jednoduché uvěřit jí, že patří do jediné krevní linie, náhle, jako by spadla z nebe**, nakráčela k nim a s klidem v průzračných modrých studnicích se odvolávala na královský pár. A Marcellus mu v tu chvíli taky pro to zmatení docela dobře nahrál – ačkoli, nemohl mu to žádným způsobem mít za zlé. Co měl taky dělat lepšího, než jít pro rodiče, aby tuhle malou teorii neznámé bělovlásky potvrdili nebo vyvrátili? Jen už bylo poněkud prekérní to, že mu až moc pozdě došlo, že poté, co Marcellus jako namydlený blesk zmizel za rohem, on tady s tou záhadnou dívkou zůstal sám. A i když to asi prostě jenom přehnaně dramatizoval (to měl ve zvyku docela často), jelikož se toho odehrálo příliš mnoho v těsném sledu událostí, brněla ho z toho kůže po celém těle neblahou předtuchou. Jak moc by musel mít osud smyls pro zvrácený humor, aby jim tohle vmetl bez zaváhání do tváře? To Ciri netušil – a, když se nad tím byť jen okrajově zamyslel, možná to vlastně ani vědět nechtěl.

Pokračoval tedy automaticky v tom pomalém přecházení kolem a přitom si dívku nepokrytě prohlížel. Co si budeme, jak by se jednalo o vzhled, dalo by se velice snadno uvěřit tomu, že byla skutečně Marcellovou sestrou – přeci jenom, kdo z vodních jinak měl takhle světlé vlasy a bledou pleť? Nikdo. Byla to výsada královského rodu, ten gen se jen tak nemohl dostat ven. Ale stejně… „Jak se jenom tak, po dvaceti letech, stane, že se někdo, koho celá společnost považovala za mrtvého, náhle ukáže před branami paláce?“ vyklouzlo mu nakonec ze rtů přesně to, kolem čeho se motaly jeho myšlenky. Bylo to vysloveno dost nahlas k tomu, aby to Ondine bez pochyb slyšela, každé slůvko – a to bylo dobře, protože i když to bylo docela netaktní, byla to přesně ta otázka, na kterou by moc rád znal odpověď. Jen tak se podobné věci nestávaly – a Ciri na náhody zkrátka nevěřil.
Pochyboval, že by to bylo jenom tak, nešťastné načasování. Autorská duše věřila v to, že něco takového musí být naplánované, stejně jako plot twist těsně před vyvrcholením děje v nějakém příběhu, který zamíchá kartami a, pokud je vydařený, zanechá ve čtenáři ještě více otázek, než měl doposud. Tohle byl vskutku mimořádně vyvedený plot twist, aby pravdu řekl, to musel uznat. Chtě nechtě. Něco za tím muselo být. Jenom by ho vážně zajímalo, co to bylo.


* oh, my sweet summer child… u have no idea. :‘))
** ty víš, co přijde… PŘIŠLA ZNENADÁNÍ JAKO BOŘIVOJ Z ČISTÉHO NEBE!

Její bratr se vytratil hledat krále a královnu a ona osaměla s mužem, který mu předtím dělal společnost. Nemusela být žádný génius,* aby jí došlo, že to nebyla jen náhodné setkání - soudě dle jejich chování a pohledu, jaký mu Marcellus věnoval, než se ztratil jako pára nad hrncem, mezi nimi panovala jistá blízkost. Ondine to odhadovala na nějakou formu přátelství, což by jí nejspíš mělo udělat radost, protože byla od malička učena, že šlechtici nemohou mít přátele a musí být soběstačná a nikomu nevěřit, ale jí to bylo vlastně vcelku jedno. Nesešlo na tom, protože jakmile její „rodina“ měla dokončit pánův plán, oba by dost možná mohli skončit s hlavami na špalku.
Necítila se tam zrovna dvakrát nejlépe, protože všechno na tom paláci křičelo, o co všechno přišla, když se jí její matka vzdala. Vyvolávalo to v ní pocit zrady a určité chmury, co se jí lepily na paty mnohem častěji, než jí bylo milé. Nechtěla na to myslet, natož se tím nějak hlouběji zabírat. Na druhou stranu měla před sebou poměrně důležitý úkol: musela sehrát roli znovu nalezené princezny, co je šťastná z možnosti vrátit se zpět domů a skutečně poznat lidi, co představovali její pokrevní rodinu. Nic z toho pro ni nebylo skutečné, protože vůči nim necítila nic moc než určitý pocit zrazenosti a hořkosti... Ale to si mínila nechat pěkně pro sebe, protože se nemohla prozradit. A přípravou na ten den a ony události strávila doslova celý svůj život, takže věděla moc dobře, co dělat. Jak se tvářit, jak mluvit a jaká slova si vybírat. Stala se z ní zkrátka herečka.

„Není to jenom tak,“ zavrtěla hlavou, než si hluboce povzdychla a na moment sklonila pohled k zemi, takže jí tvář zahradilo několik pramenů sněhobílých vlasů. Když je zastrčila za ucho a znovu k němu vzhlédla, její oči působily posmutněle a vyhasle. Alespoň jedna věc, co na ní byla naprosto upřímná a nepředstíraná.
„Tedy... Myslím, že to nebylo plánované. Vím jenom to, že se o mě naše paní starala jako kdybych byla její vlastní, protože nechtěla být sama. Ale nakonec se mě rozhodla poslat zpět, protože mě zdejší potřebují. Nevím jak přesně to myslela, ale nejsem v pozici, abych zpochybňovala rozhodnutí bohyně... Zvláště ne, když do ni vložila svoji absolutní důvěru i žena, co mě přivedla na svět a dobrovolně mě vložila do Jünainých rukou.“

Očekávala, že to nebude lehké, ale... V důsledku jí z toho bylo vlastně hrozně zle. Věřící, co se o ni starali, na ni byli hodní. Vychovali ji jako jednu z vlastních řad, učili ji, ošetřovali a dávali na ni pozor. Zároveň ji ale příšerně dusili tím, jak důležitá pro ně byla - a když se znovu ocitla na místě, kde to onehdy všechno začalo... Měla chuť se obrátit na patě a prostě odejít někam hodně daleko, od obou stran. Bylo jí srdečně jedno co se mělo stát s královskou rodinou a jejich přívrženci, chtěla jen svůj vlastní klid. Ale ten si ještě nevysloužila.
„Vím, že je to divné a náhlé... Ale pro mě je to úplně stejně podivné jako pro vás. Doposud jsem neokusila moře, žila jsem v absolutním odloučení a nemluvila s nikým kromě paní. Jakkoliv chápu tu přirozenou nedůvěřivost, je oboustranná. A pokud se někdo má čeho bát, tak jsem to spíš já, než vy. Vás nikdo určitě vyhánět nebude... Zatímco v mém případě si tím nejsem úplně jistá.“



* Pozn.: Původní verze zněla „Cheston Holmes“ a jep, je to accurate.

Až když mu odpověděla s nezvyklou razancí, došlo mu, že jeho předchozí slova musela vyznít velice ostře – a to nebyl jeho účel. Zvlášť ne vůči dívce, která byla zjevně v docela mizerné situaci a v obavách, že v příštích chvílích bude zase jen vyhozena z paláce. Sklopil na chvíli hlavu a jen pevně sevřel víčka. Přál by si tak moc, aby tohle byl jen zlý sen, z něhož se zase může rychle probrat, ale k jeho smůle to tak vážně nebylo. Byl uvězněn v téhle realitě bez možnosti úniku. Tak se, aspoň když už nic jiného, omluvně zadíval na bělovlásku. „Promiň. Znělo to ostřeji, než mělo. Nebylo mým záměrem tě jakkoli urazit,“ pronesl s trochou frustrace v hlase, načež si trochu nervózně prohrábnul tmavohnědé vlasy a zvedl k dívce modrý pohled. „Náročný den. Až moc. Omluv to, v jakém stavu jsi nás tady našla, ale mám pocit, že pokud tě sem Jünai poslala zrovna teď, vybrala si asi nejvypjatější moment. Ale… to se srovná.“

Poslouchal, jak mluví o té nejistotě, a tak nějak to v něm ještě víc probudilo výčitky z toho, že na ni vážně spustil až moc zhurta. Z jejího hlasu možná mluvil jakýsi chlad, ale v očích měla zároveň vepsanou jakousi… rezignaci. To docela dobře svědčilo tomu, že možná skutečně nelhala, protože považte – kdo by nebyl unaven, pokud by skutečně neměl na talíři tu situaci, kterou líčila? Asi ani ta nejvíc energická duše. Však už i Ciri, který jindy sršel optimismem, toho už měl dneska plné zuby.
Ten její tón v něm navíc probral něco, co ji chtělo svým zvláštním způsobem utěšit. Uklidnit ji od toho pomyšlení, že ji král s královnou bez váhání pošlou zase pryč – to pomyšlení by muselo být nesnesitelné. Proto, když zase promluvil, v hlase měl snahu o útěšný, klidný tón. „Nemyslím si, že by tě král s královnou jen tak vykopli – a i kdyby se o to snad snažili, zase jsem si docela jistý tím, že by zase narazili na Marcella. Ačkoli jsi ho zastihla v dost mizerné situaci, jen tak se k někomu, kdo potřebuje pomoct, neobrátí zády,“ zavrtěl hlavou a mírně škubnul koutky v náznaku úsměvu, než ještě spěšně jeho myslí proplulo něco dalšího – neměl ani dost slušnosti na to, aby se Ondine představil. Proto mírně sklonil hlavu v náznaku poklony (princezna by možná zasloužila hlubší, ale se stálou nejistotou to šlo alespoň považovat za zdvořilé gesto) a dodal další poněkud unavený úsměv: „Mimochodem, omlouvám se za svoji neomalenost. Cirallo z rodu Pelagia, ale Ciri bohatě postačí, m’lady,“ pronesl a schválně do toho vložil přesně ten tón, který mu většinou u dam zaručil absenci dalších poznámek. To se hodilo – měl totiž pocit, že pokud se mu z toho všeho jenom rozskočí hlava, vlastně dopadne ještě celkem dobře.

Ať už to myslel jakkoliv, jeho úvaha rozhodně padla na úrodnou půdu. Nepletl se, měl naprosté právo k tomu mít pochyby a pokládat všetečné otázky. Co věděla, tak se něco mezi věrnými pokazilo a došlo k značným komplikacím, takže bylo velice dobře možné, že už někteří mohli pojmout jistá podezření - a pokud by toho byl někdo schopný, Ondine by velice dobře tipovala právě jeho. Působil velice bystře, moudře a jeho oči hleděly jakýmsi pronikavým pohledem, z něhož chytala pocit, že jí vidí až do morku kostí. Cítila se před ním zvláštně odhalená, třebaže její tajemství zůstávala stále velice dobře střežená uvnitř její pevně ohrazené mysli... A to bylo něco, s čím se doposud nesetkala.
Třebaže se pohybovala mezi věrnými, z níž pár oplývalo vskutku zvláštní mocí i osobností, mladík stojící před ní byl z úplně jiného těsta. Neočekávala něco takového. Vlastně měla veškerou šlechtu za bandu absolutních hlupáků, jímž svitlo pokaždé jen v případě, že šlo o něco opravdu důležitého, ale jinak byli naprosto slepí. Alespoň takhle je vykreslovala žena, co se o ni starala již od útlého věku. Že tamním obyvatelům nejde o nic jiného než o prestiž, moc a bohatství. Ciri na to ale nevypadal. Vlastně vypadal vskutku všelijak, jenom ne podobně povrchně.

„Já vím, neberu si to osobně... Ale cítila jsem potřebu trošku reagovat,“ povzdychla si tiše, než si přejela dlaní po odhalené paži, jako kdyby se snažila zahřát. Kůži měla totiž úplně ledovou, třebaže se přesunula do značně vyšší polohy, než kde předtím vyrůstala a žila - zimomřivost jí zkrátka zůstala, ať už se hnula kamkoliv. Stejně jako její zvláštní náměsíčnost, které jí nedokázala zbavit ani tamní čarodějnice.
„Nebudu lhát o tom, že to chápu, protože... Nechápu. Netuším, co přesně se tu dělo a děje, ale doufám, že se to co nejdříve vyřeší a situace nebude tolik tíživá. Na druhou stranu... Pokud si naše paní vybrala zrovna tuto chvíli, možná mám nějakým způsobem pomoct. Uvidíme, osud je rozmanitý a nevyzpytatelný.“
Skoro si přála, aby to byla pravda... Ale nemohla být. Pro její vrstvu možná, ale rozhodně ne pro něj a jejího údajného bratra. Obě strany usilovaly o úplně jiné věci, měly odlišné názory a jejich vůdci by se nemohli více lišit. Neexistoval snad žádný způsob, jak by se mohli dohromady shodnout a společně koexistovat... Pro možnost žití jedné strany musela ta druhá doslova a do písmene zahynout. A to ji svým způsobem rmoutilo, ale zároveň... Bylo jí to i tak trošku jedno. Nikoho neznala dost dobře na to, aby jí na tom vyloženě záleželo, takže to v důsledku byl zkrátka jen fakt, co musela přejít. Nic víc.

„Doufám, že máte pravdu. Je zvláštní vracet se a uvědomit si, že jsem tu vlastně úplně cizí a zapomenutá... Abych byla upřímná, jsem v pokušení se obrátit na patě a utéct, protože se tu necítím vítaně. Nevyrůstala jsem tu, jaká je šance, že tu o moji přítomnost bude kdokoliv stát, když jsem prakticky cizinkou? Je to... Divné. A smutné zároveň.“
Na moment se k němu odvrátila bokem, protože se jí zmocnila zvláštní forma stesku a úzkosti - ale nemohla si dovolit, aby ji podobné emoce ovládaly, takže se zhluboka nadechla, na moment zavřela oči, aby si dodala sílu a nakonec na něj znovu upřela svoje poměrně studené oči.
„Moc mě těší, lorde... Ciri.“ Poprvé za celou tu dobu se nepatrně pousmála, protože jeho představení bylo vskutku... Ne potutelné, ale svým způsobem rozkošné. Nebyla zvyklá na přítomnost podobně šarmantních lidí a nevěděla, co si s podobnou situací počít, ale zároveň si to užívala, protože to byla vskutku vítaná změna oproti fádnosti společnosti, v níž se nacházela po celou dobu předtím.
„Takže... Ciri. Povězte mi. Jaké je vlastně Alsitio? A království jako takové? Nic o něm nevím, ani o... Královi a královně. Je to hodně divné? Mám pocit, že jsem promeškala celý život, je to tak dlouhá doba...“

Když viděl, jak se zachvěla, blýsklo se v něm. Moc dobře si uvědomoval, že tyhle podvodní bubliny sice mají mít dobrý vliv na vodní, kteří by na běžné souši nevydrželi, ale byl tady zatracený chlad, jako by si společně s kapslemi mořské dno uzmulo i chladné větry, které Nescoře často vládly. A dívce, která tu postávala jenom v lehoučkých šatech z bílé látky, která jí dodávala docela přesvědčivý dojem přízraku, tu musela být zákonitě zima, neexistovala alternativní realita, v níž by to nenastalo. Takže si jen v duchu vynadal, že mu to nedošlo dřív, shodil z ramen formální sako, které mu zůstalo ještě z plesu (neměl zrovna moc příležitostí se převlékat mezi tím vším, co se tady dělo… a po cestě od břehů mířil přeci jen rovnou sem), a přehodil jí ho bez ptaní se přes ramena v dost výmluvném gestu. Jemu zima nehrozila, protože v sídle jeho rodu na severu panoval mnohem větší chlad, než by bylo mnohým příjemné, takže se na podobné teploty postupem let adaptoval. Neuškodilo mu to tedy nijak – a jí to mohlo přinést aspoň trochu ztraceného tepla.

Bylo zvláštní, s jakou zvědavostí se údajná princezna vyptávala na vlastní království. Ve společnosti Marcella si Ciri dost často připadal jako neandrtálec, co o království vodních ví asi jako osekaná učebnice pro malé pulce, zatímco princ byl encyklopedií pro pokročilé. Ondine byla oproti němu jako nepopsaný list – a on se trochu obával toho, aby něco jen tak nepohnojil, kdyby z něho vypadla vlivem napjaté situace nějaká mimořádná pitomost. V duchu se jen tiše modlil k Jünai, aby nebyl blbec a vážně nevyplodil něco, za co by se musel po zbytek svojí existence stydět, než tedy na její popud spustil proud slov, o která žádala: „Království je… úchvatné. Netuším, kolik jsi toho viděla při cestě sem, ale skrývá místa, která berou dech. To samozřejmě i pevnina, ale tady dole je to poněkud… exotičtější, rozmanitější. A co se společnosti týče, ta je stejná – pestrobarevná jako škála barevných odstínů duhy.“ Zarazil se a v duchu si vynadal, že zas má potřebu do běžné mluvy cpát až moc básnických výrazů a přirovnání, které nikdo běžně neužíval, a doufal, že tím Ondine jenom neplete hlavu z příliš složitě podaných informací. „Vodní jsou jako každý jiný národ – najdou se tu všelijaké povahy. Úplné konzervy proti těm, kteří touží po změně. Namyšlení a arogantní, ale také soucitní a nápomocní. A co se týče tvé poslední otázky: král a královna… nemáš se čeho bát. Královna byla zdrcená poté, co se po království rozneslo, že přišla o dceru. Většina předpokládala, že princezna zemřela, ale pravda byla zřejmě jinde… tak jako tak, pokud jsi skutečně jejich dcerou,“ odmlčel se na vteřinku, ale bylo mu jasné, že tomu tak bylo – ty rysy, které nesla, jen tak nějaký vodní získat nemohl, ne, tuhle výsadu si královský rod schraňoval výhradně jenom pro sebe, „nemáš se čeho bát. Jsem si jist, že nejenom budou štěstím bez sebe, ale také se ti celé ty roky budou snažit vynahradit.“

To gesto, co udělal, v ní vyvolalo hodně hlubokou vlnu zmatení. Neočekávala, že by se uvolil k něčemu podobnému - a svým způsobem jí to přišlo hezké, ale nedokázala si to nijak odůvodnit. Proč by jí pomáhal? Proč by se o ni staral? Však jí nevěřil a byla mu úplně cizí, tak proč? Nechápala to. Vzhledem ke svému učení ale věděla alespoň jednu věci naprosto jistě: o něco mu muselo jít, protože jinak by to jistě nedělal. Nikdo nikdy nedělal nic hezkého, aniž by neměl postranní úmysly a nechtěl toho nějakým způsobem využít. Ciri sice nevypadal jako ten typ člověka, co by plánoval nějakou podivnost nebo zvrácenost, ale... Jeden nikdy neví. Ondine toho o lidech moc nevěděla, takže jí nezbývalo nic jiného, než se řídit dle rad a vyprávění svých mentorů, protože si vlastní a celistvý názor zatím utvořit nedokázala. A to bylo špatně, třebaže to v danou chvíli nevěděla.

„Díky... Za to sako,“ pípla tiše, než na něj upřela svoje modravé oči. Pohledem musela v danou chvíli vypadat neskutečně jemně a plaše, což byla víceméně součást její osobnosti i vystupování, ale uvnitř její hlavy mezitím zuřila neúprosná bouře. Bouře plná paranoidních a vlezlých myšlenek, co jí podsouvaly nepříliš pěkné návrhy na budoucí konání. Ona ale naštěstí nebyla vyloženě násilnická. Trošku zákeřná nejspíše ano, konec konců vyrostla u sirén, ale... Kdyby měla někomu vzít život, nebylo by to pro ni až tak jednoduché, jak by nejspíše předpokládala. Měla limity jako každý jiný, jenom je pravidelně překračovala a málokdy se jí stalo, že by o některý z nich zakopla a připomněla si tím jeho téměř zapomenutou existenci.
„To zní opravdu hezky. Nedokážu si to ale úplně představit, abych pravdu řekla... I když, možná, že je to tak dobře. Pokud se někdy dostanu k tomu, abych si okolí prohlédla na vlastní pěst, alespoň se mi dostane většího překvapení a silnějšího zážitku.“
Při zmínce o pevnině se jí na moment zajiskřilo v očích, ale velice rychle tu zář potlačila. Pevnina byla totiž přesně to, co ji zajímalo ze všeho nejvíc - četla o ní, poslouchala... Ale nikdy se tam nepodívala. Zatímco alespoň drobnou část vodního království spatřila (když už ne dřív, tak alespoň cestou), pevnina zůstávala takovým tajemným a bohužel zároveň i zapovězeným místem, jelikož na něj její druh nemohl. Nemyslela však národ yialadri jako takový, jako spíše sirény. Některé z nich na souš nesměly vůbec, jinak by téměř okamžitě zahynuly, což z pevniny činilo místo, o kterém se nemělo uvažovat jako o potenciální destinaci. Jedinou výjimkou byly chvíle, kdy tam bylo něco skutečně zapotřebí udělat, ale tím to haslo - a mladá princezna byla údajně až příliš důležitá, než aby riskovali její zranění nebo nedejte bohové úplnou ztrátu, jelikož pro jejich veliký mistrovský plán byla absolutně klíčová.
„Doufám, že máš pravdu. Bylo by... Hezké moct se shledat s lidmi, co jsou mojí rodinou. Ne, že bych se u naší paní měla špatně, to rozhodně ne, ale... Nedokážu se zbavit toho zvláštního stesku, třebaže se váže k něčemu nepoznanému.“ Poněkud posmutněle se na něj pousmála, než se zhluboka nadechla a přejela znovu očima po okolí.
„Povíš mi něco o sobě? Mluvíš květnatě, hluboce. Tvoje slova mají zvláštní váhu a náboj, což ve mě vyvolává dojem, že jsi nějakým způsobem spojený s uměním. Pletu se?“