Hlavní město Alsitio

Vypadala tak… překvapeně, až do Ciriho donutilo se v duchu podivit. Neřekl to nahlas, protože znal upjatá pravidla šlechty a to, co si myslela o jakýchkoli nemístných poznámkách, které by zaváněly rýpavostí (a sice se zatím netvářila jako běžná šlechtična, ale pořád to byla zjevně princezna, což znamenalo, že v její místnosti by si měl veškeré pitomosti vážně odpustit a nehrát si na pitomečka, co má příliš proříznutou pusu… což on sice měla, ale teď to bylo zcela nevhodné k vyzdvihování), ale v duchu si mohl přeci jenom dělat, co se mu zrovna zachtělo – a teď se mu zachtělo si ji trochu opatrně prohlédnout, zatímco projevovala takový údiv nad obyčejným milým gestem. Byla napjatá skoro k prasknutí, šlo na ní poznat, že okolí, v němž se nachází, nevěří – a jako kdyby snad čekala, že jí ten kus vypůjčeného oděvu bude chtít ukousnout hlavu. Anebo hůř, že to bude chtít udělat on. Nedivil se jí, pokud nevěřila cizinci, s nímž tu postávala pět minut a klábosila, protože každý z jejich kruhů byl zvyklý na to, že na něj někdo něco hrál… ale stejně. Bylo na tom, jak se držela zpátky, něco jiného než běžná podezíravost šlechty. A i když by to moc rád svedl na to, že je na místě, které ji musí tak moc znervózňovat a vyvádět z míry, stejně tam v něm bylo něco, co mu říkalo, že to není ono. Šestý smysl, co byl přesvědčen o tom, že za tím je ještě něco dalšího.

„Dalo by se říct,“ pousmál se, aby zahnal trochu těch nepříjemných pochybností a dotěrných pocitů zvědavosti na to, co asi tak ta bělovlasá kráska mohla skrývat. „Řekněme, že každý šlechtický dvůr potřebuje básníka – a ten zdejší stojí před tebou,“ zazubil se a šaškovsky jí vysekl drobnou poklonu. Snaha o nadlehčení atmosféry. Když poté promluvil, zablýsklo se mu v očích – ta jiskra byla krásným odlehčením té situace, protože to bylo něco, o čem se zvládl bavit za každé situace, s každým, kdo neměl iq tykve, a naprosto kdykoli. Takže pokud o to princezna projevila zájem, bylo to pro něj jako malý symbol z nebes o tom, že teď bude možná lepší změnit téma a nestresovat ji ještě víc nějakým vyptáváním se na příliš osobní věci – ač umění bylo samozřejmě osobní také, dokázalo to člověka na rozdíl od otázek uvolnit. Takže… tak. Skvělá klička ve vhodnou chvíli. „Takže se zajímáš o umění?“ pousmál se zaujatě. Neznal popravdě moc lidí, kteří by tady v Alsitiu byli ochotni se o něm bavit, natož se sami začít ptát, jako to udělala ona, takže… pokud měl něco brát jako pobídku, bylo to přesně tohle. Až měl z toho radost jako malé dítě, ale tak – můžete mu něco takového vůbec vyčítat?

Mohla důvěřovat svým mentorům jak chtěla, mohla se dokonce i přesvědčovat o čemkoliv, ale v žádném případě mu nešlo upřít to, že byl zatraceně šarmantní. Byť se Ondine nepovažovala za nějak společenskou nebo snad podobnou svým vrstevnicím, Ciriho kouzlo na ni působilo mnohem více, než by jí bylo milé. Nejraději by ho nenáviděla a brala jednoduše jako nepřítele, s nímž se musela v rámci dobra pro zadaný úkol stýkat, ale tak to nebylo. Byť se snažila otupit svoje vnímání a nepodléhat, vzhledem k situaci to šlo příšerně těžce... A ona se nakonec přeci jen nenuceně pousmála a musela se tiše uchechtnout, když vysekl tu poklonu jako podržení svých slov.

„Pak mě velice těší, protože role dvorního básníka zní nejen velice důležitě, ale také prestižně.“
Zatímco ho pozorovala svýma nebesky modrýma očima, konečně se pomaličku uvolňovala z toho vnitřního napětí, co ji nutilo stát poměrně křečovitě a tvářit se jako kdyby čekala na verdikt od nejvyššího soudce.
„Ano, zajímám. Myslím, že umění je jeden z těch nejhezčích darů, jaké nám byly dopřány. Nedokážu si představit život bez kreativity, příběhů a poezie... Všechno by neskutečně zešedlo a svět byl děsivě prázdný a fádní.“
Bylo zvláštní hovořit o něčem s náznakem skutečné upřímnosti a zabarvením svými vlastními pocity - na něco takového nebyla zvyklá, jelikož měla ve společnosti představovat loutku pro dlouhé prsty vyšší moci. Jejím údělem bylo působit jako krásná panenka, co oslňuje svojí grácií, ale ve skutečnosti neříká nic, co by mělo jakoukoliv opravdovou váhu, protože nemá vlastní osobnost, názor ani vzpomínky nebo zkušenosti. V mnoha ohledech měla zkrátka zůstat jako čistý list papíru, připravená na popsání dle potřeb lidí nad ní, ale zároveň s možností cokoliv v případě potřeby kompletně vymazat a znovu přepsat. Nelíbilo se jí to, dusilo ji to a lámalo na kusy, ale... Neměla moc, aby se z toho koloběhu dokázala jakkoliv uvolnit a svobodně se nadechnout a začít žít, ne jen existovat pro blaho druhých.
„Takže, když jsi místní umělec a dvorní básník... Prozradíš mi, odkud čerpáš inspiraci? Slyšela jsem, že se zdroje značně liší od člověka k člověku.“

Zasmál se. Nebyl to nijak hlasitý smích – nějak si za roky u dvora odvykl dávat jakoukoli emoci najevo hlasitě. Ale byl to smích, když už nic jiného, upřímný. Myšlený vážně. „Děkuji, ale… není tak těžké vyniknout poezií u dvora, který možná naslouchá básníkům s lahodou, ale sám je příliš pohodlný na to, aby se o něco podobného pokusil,“ zašklebil se mírně, protože… nebyla to nic jiného než pravda. Ale pravda, která mu nijak nevadila – protože mu to nechávalo prostor si ve svém vlastním umění dělat, co se mu zlíbí. Byla to ideální souhra, kterou tak nějak potřeboval k tomu, aby byl schopen existence a nezešílel přitom. Vážil si svého zdravého rozumu, navíc byl docela dobře přesvědčen o tom, že by mu dlouhé drápy a zahnuté špičáky sirén vážně neslušely. Bylo možná pošetilé o tom přemýšlet z tohoto úhlu pohledu, ale… co měl asi tak dělat jiného, pro všechno na světě?

„Promiň, ale… nejde si nevšimnout, že se ptáš na věci, které obyčejně nikoho moc nezajímají. Ostatní se ptají na různé malichernosti, ale na inspiraci jen tak někdo řeč nezavede.“ Pozorně si ji prohlížel, koutek úst se mu mírně škubal. Ačkoli na začátku, když se tu objevila, působila tak trochu jako ledová socha, teď najednou s těmi otázkami a zájmem připomínala víc a víc skutečnou, žijící a dýchající bytost. To byla pozoruhodná změna, když na to tak pomýšlel. „Pokud tě umění tak láká… pověz, Ondine, věnuješ se sama něčemu?“ Nebyly v tom žádné postranní úmysly – jen čistá zvědavost. Kladla zajímavé otázky… vložil by ruku do ohně klidně za to, že by rozhodně nebyla špatnou umělkyní, pokud by se jí podařilo najít si způsob, jak se vyjádřit, svůj obor působení. Ani nepočítal, kolik duší s potenciálem už viděl zadušených každodenním šedým životem. Bylo by smutné, kdyby bělovlasá domnělá princezna skončila se stejným osudem na bedrech. Působila tím dojmem, že ji něco přeci jenom dusí – ať už to bylo cokoli, kdyby se pokusila to ze sebe dostat, možná by to bylo ideální. Nebylo třeba to nikomu ukazovat, především bylo třeba to vyventilovat… a to by se jí mohlo docela dobře hodit.

Zasmál se. Bylo to tím, že se mu situace zdála být úsměvná nebo se smál jí? Nebyla si ani trošku jistá a ta nevědomost ji niterně mučila jako kdyby jí vnitřnosti drásaly dlouhé a neskutečně ostré drápy.* Bolelo to a ona měla opravdu příšerný strach, ale nesměla nic z toho dát najevo, protože projev slabosti člověka mohl doslova rozcupovat na kousíčky. A ona nesměla selhat. Nemohla si dovolit byť jediný přešlap, jelikož na jejím chování a akci závisel osud jejích vlastních lidí, stejně jako budoucnost jak království, tak světa, v němž všichni dohromady žili. Představovala naději na potřebnou změnu, symbol revoluce, byť setrvávala v částečném zákrytu a skrývala se všem pod očima.
Kdyby snad zavdala právě Cirimu příčinu ji z čehokoliv podezřívat, už by z toho nevyvázla. Ať už to byl snílek a básník, dvorní umělec, nejlepší přítel korunního prince nebo třeba jen šlechtic... Jeho pozice ho činila význačným, což v důsledku znamenalo, že na jeho názoru a myšlenkách záleželo. To, co by vzešlo z jeho hlavy, by bylo důležité. A zvláště v případě jakýchkoliv pochybností, jež by mohla Ondine zasít svým neopatrným jednáním. I proto se jen nepatrně pousmála a nakrčila ramena, vyvolávajíc velice neurčitý dojem.

„Jsem zvědavá, zajímám se o věci do trošku větší hloubky, protože povrch nikdy neposkytuje odpovědi na všechny otázky a může klamat. Mnohem raději dávám na pocity z nitra, než na pohled. A právě to mě přivádí k otázce, kde umělci berou svůj zdroj inspirace. Něco je přeci jen musí hnát kupředu a poskytnout jim alespoň ten prvotní impulz, na jeho základě se zrodí nápad. Ačkoliv... Možná, že o tom uvažuju špatně. Nemůžu totiž říct, že bych sama byla nějak umělecky založená, bohužel. Tyhle vlohy mi do vínku dány nebyly, byť mě to mrzí.“
Ačkoliv to považovala za hluboce podivné a zvláštní, vlastně se jí jejich konverzace začínala docela líbit. Dokud nekroužili nad vyloženě nebezpečnými tématy, byla více než ochotná se s ním podělit o svoje upřímné myšlenky i názory - a svůj zájem v jeho umění a osobě také nepředstírala, jelikož opravdu byla zvědavá. A svým způsobem toužila poznat toho muže, co si u dvora získal svoje místo hned v několika oblastech, stál po boku jejího biologického bratra a nakonec na ni byl i milý. Byť se tomu snažila bránit, začínala vůči němu cítit jisté sympatie, což nebylo sice úplně nejlepší vzhledem k nátuře jejího úkolu, který jí do Alsitia zavedl, ale nedokázala si pomoct. I navzdory tomu, že ji sirény vychovaly jako budoucí psychologickou a strategickou zbraň, byla stále i živoucí bytostí. Dívkou, co se sice v mnoha ohledech značně vymykala standardům i normám, ale zároveň měla dosti podobné srdce jako ostatní vrstevnice. Také se toužila s někým bavit, najít si přátele a žít. Jen v tom pravém slova smyslu, ne jako žila doposud. To by totiž nazvala jen jako chabou existenci a nic jiného.
„Jediné, co bych asi tak mohla zmínit, je harfa. Učila jsem se na ní hrát už od malička, ale nedá se říct, že by v tom bylo jakékoliv umění. Dokážu následovat noty i melodii dle paměti, ale sama nejsem schopná vytvořit cokoliv vlastního. Hádám, že mi na to zkrátka chybí představivost nebo vedení, těžko říct. Mám hudbu ráda, stejně jako další umělecká odvětví... Ale obávám se, že sama navždy zůstanu jen obdivovatelkou, ne aktivní součástí koloběhu.“




* třeba jako ty, co dneska Mae dávala na chat... Brrr.

Viděl, jak sebou při jeho smíchu cukla, a to samo o sobě byl signál, že zase evidentně něco podělal. Zarazil se – on sám samozřejmě věděl, že to vůči ní nemyslel nijak zle, ale to asi byla jiná pohádka právě pro ni. Myslela si, že si skrze ten smích rýpal do jejích otázek? Sakra. Kdyby měl v tuhle chvíli možnost vzít ta slova zpět, udělal by to, ale to nebylo možné ani párem rozzuřených shoopiltee, jak se obával. Proto se jen zasekl a vyhrknul ze sebe dřív, než se do toho všeho pořádně zapojil gen skládat nějak pořádně srozumitelně slova: „Promiň, nebylo to myšleno nějak proti tobě, pokud se to tak zdálo. Jenom... je to ten přístup společnosti. Jeden se buďto tak trochu adaptuje a holt se směje ironii, kterou tenhle svět plive, anebo se z toho zblázní. Nebylo to tak, že bys snad řekla něco špatného nebo tak něco," snažil se ospravedlnit a vysvětlit to – to poslední, co chtěl, bylo ji nějak urazit nebo naštvat. I když ji prakticky neznal, nejenom že to nebylo zrovna něco, co by zapadalo do pravidel etikety, ale také to bylo vůči ní zkrátka a prostě nefér. Nechtěl, aby se cítila zle jenom proto, že on byl idiot a neuvědomil si, jakým způsobem se kolem ní chová – že to, co si mohl dovolit před někým jiným, tady asi nebylo to nejmoudřejší ani nejlepší k napodobování.

To, že zmínila hru na harfu, ho trochu probralo. Bral to tak, že to byla šance na takové malé vykoupení toho předešlého přešlapu, který byl tak trochu vážně fatální a hloupý. Jedině dobře, že tak. „To zní vážně dobře, ta harfa,“ pousmál se na ni, protože ho vážně docela potěšil fakt, že vážně něco ohledně umění ovládá. Mezi vodními to bylo až podezřele ojedinělé, zvlášť pak mezi šlechtou. „A co se týče toho, že ti nejde tvořit nic vlastního… pokud bys to chtěla zkusit, rád ti s tím vypomůžu, stačí říct. Často má jeden tvůrčí blok i z věcí jako je stres nebo pocit, že něco není správně – je to zkrátka proto, že když nedokážeš uvolnit vlastní mysl, nemůžeš nic stvořit. Ale existuje na to pár snadných triků,“ dodal s úsměvem.
Sotva to dořekl, zpoza ohbí chodby se ozval tlumený zvuk blížících se kroků. Ciri se automaticky natočil tím směrem, tak trochu očekávaje, že to bude vracející se Marcell – se zprávou, jak král s královnou přijali tuhle… situaci.

Konverzace byla nebezpečnou věcí. Slova měla zhruba stejnou moc jako naostřený psací brk - byť měla své určení, význam a zdála se být neškodná, ale i navzdory tomu se dokázala člověku zabodnout do kůže a masa se stejnou náruživostí jako nůž. Bolest to byla téměř identická, ale stále působena úplně jinými prostředky, za odlišných okolností, s jinými záměry. Mohlo se to stát čistou nehodou, nedopatřením. Jako když člověk padá a nešťastně se nabodne na čnějící ostrý výklenek některého z útesů. Na tyhle věci si Ondine musela dávat pozor, jelikož už od svého dětství stavěla celou svoji osobnost na velice nejistém a vratkém podkladu. Neměla pevné základy, žádné stavební pilíře, žádná jistota, jen spousta a spousta zmatení a nejistoty. I proto reagovala tak afektovaně - nebyla stavěná na to rozeznat skutečné záměry druhých, významy slov a vět k ní doznívaly jako kdyby je předtím někdo přežvýkal a přeposílal tichou poštou. V důsledku to byla jen pofidérní ozvěna, co zněla všelijak. To mladou princeznu stavělo do pozice, kdy si musela připomínat učení svých lidí: všichni kromě věřících byli nepřátelé. Musela si hlídat záda, být opatrná.
I přes to podivné a nepříjemné rozčarování z Ciriho ale nakonec necítila jakýkoliv projev hostility - vlastně spíše naopak. Nadnesl krutou pravdu, vysvětlil to, co se lesklo pestrobarevnými odstíny chaosu a zmatení a ona to pochopila. Nebyl jejím nepřítelem, neobouval se do ní. To jí ukonejšilo.

"Jsi vážně milý, Ciri." Pousmála se na něj nakonec naprosto upřímně, díky čemuž její tvář postupně ztratila ten zvláštně nepřítomně melancholický a abnormálně úzkostlivý a sklíčený odraz. V očích se jí konečně zaleskl náznak klidu a uvolnění, stejně jako drobného množství vlídnosti, jež se mísilo s polichoceností.
Vážila si té nabídky, byť by ji měla okamžitě a bezmyšlenkovitě smést ze stolu a ani na ni nereagovat. Možná, že by ale věci mohla zkusit dělat trošku jinak... Po svém. Krapet zariskovat, okusit přitom také něco jiného, nového. Alsitio skýtalo mnoho nepoznaného a ona byla nebezpečně zvědavá: kdyby se jí podařilo sblížit se s ním, možná by nemusela ten průzkum podnikat úplně sama.
"Díky. Mám ji ráda, protože mi připomíná... Já nevím. Těžko se to popisuje, ale je jemná. Myslím, že je ze všech hudebních nástrojů nejblíže k tomu, co odkazuje na naši paní. Ty něžné tóny jsou jako kapky deště prolínající se s tiše bublajícím potůčkem. Asi to zní otřepaně, ale vždycky mi to přišlo tak nějak nejvlídnější a nejbližší."
Nad jeho nabídkou jí nepatrně zacukaly koutky rtů, ale viditelně ne pobavením, ale polichocením. Představa toho, že by s ním mohla spolupracovat a s jeho pomocí a vedením se rozvíjet po kreativní a umělecké stránce... Neměla by tím být nadšená, neměla by to ani zvažovat, ale přesto si nedokázala pomoct. Líbilo se jí to. A naneštěstí byla dost paličatá a opovážlivá na to, aby to jednoduše riskla - a to dokonce i nehledě na možné důsledky.
"Byla bych za tvojí pomoc opravdu velice vděčná. Věřím tomu, že by mi to mohlo opravdu pomoct, čehož si moc vážím."

Než stihli začít probírat nějaké možné detaily jejich spolupráce na tom fascinujícím umění, vyrušil je zvuk rozléhajících se kroků. Soudě dle ozvěny klapání podrážek bot to museli být alespoň dva lidé, což by dávalo smysl vzhledem k tomu, že Marcellus - vlastně její bratr - měl zajít pro krále a královnu, tedy jejich společné rodiče. A přesně to také udělal.
Než se Ondine stihla vůbec pořádně nadechnout, stanula tváří v tvář muži, co jí měl vychovávat a dávat na ni pozor. Prohlížel si ji svýma studeně modrýma očima a nekompromisně tiskl rty k sobě, takže v důsledku tvořily jen těžce postřehnutelnou a velice úzkou linku. Užuž se chystala z nějakého důvodu poněkud poplašeně obrátit na Ciriho, když si ji král Gaspard jednoduše přitáhl k sobě do pevného objetí. V tu chvíli se také ozvalo spěšné klapání podpatků, jak k nim přiběhla i královna.
Zatímco Ondine setrvávala v objetí svého otce a váhavě mu ho opětovala, pozorovala královnu, která se tvářila jako kdyby snad spatřila ducha.

"Ondine," vydechl král a pustil jí, načež vzal její tvář do dlaní a něžně jí políbil na čelo, obracejíc se na Marcella, co netečně postával kolem, snažíc se nenarušovat jejich chvíli.
"Je to tvoje sestra, Marcelli." Potvrdil domněnky nejspíš úplně všech přítomných, aby to bylo vysloveno i nahlas a bylo jasno. Tehdy upřel oči zpět na princeznu.
"Vrátila ses nám... Tak rád tě vidím, holčičko. Jak se zdá, už ses stihla seznámit s naším milovaným umělcem, to je dobře. Ciri je společně s tvým bratrem ten nejčestnější muž v okolí, těch dvou se drž. Promluvíme si zítra, ano? Vítej zpět, Ondine."
Na moment vzal jednu její ruku do dlaní a po několik vteřin ji držel, než ji vtiskl polibek na hřbet a s jemným pohlazením po tváři odešel za svojí manželkou, co po ní vrhla dojatý úsměv a rty jí naznačila, že jí má ráda. Tehdy Ondine znovu osaměla s těmi samými dvěma muži, s jakými přišla poprvé do styku - a nebyla schopná vydat ani hlásku, jen tupě hleděla na místo, kde naposledy stáli její rodiče.
Marcellus poněkud zmateně pozvedl obočí a chystal se k ní dojít a položit jí dlaň na rameno, ale na poslední chvíli se zastavil a vrhl tázavý pohled na Ciriho, jelikož si nebyl ani trošku jistý, jak reagovat.

Trochu se mu ulevilo, když to zjevně zabralo v tom, aby na něj za ten jeho kolosálně pitomý přeřek nebyla nijak naštvaná nebo cokoli podobného. Přece, nemyslel to zle, nechtěl si s ní dělat zlou krev hned pár minut poté, co ji poznal. Nejenom proto, že to byla koneckonců sestra jeho přítele (to samo o sobě byl pokyn k tomu, aby se alespoň snažil chovat slušně, co si budeme), ale rozhodně také proto, že mu neudělala nic, kvůli čemu by na ni snad v tomhle ohledu měl jakkoli měnit názor nebo postoj k ní. Pousmál se na ni, když se konverzace stočila k tomu hudebnímu nástroji – Ciri nikdy nebyl zrovna nejzdatnější hudební virtuóz, jeho parketou bylo spíš psaní, jak si jistě dobře domyslíte, ale to neznamenalo, že alespoň nějaké základy neměl. „Nemohu nesouhlasit. Harfa je vážně osobitý nástroj… a jen málokdo pro ni má skutečný cit, je to docela zajímavá výjimka. Neznám moc umělců, co by jí byť jen dali šanci, natož aby se na ni skutečně naučili. Mezi vodními není tolik rozšířená – proto je takové nadání tak výjimečné,“ pousmál se na ni mezi slovy. To, že jeho parketou bylo básnictví, neznamenalo, že zároveň obdivoval hudbu a nevzhlížel k ní, nesnažil se o ní alespoň něco naučit. Takže čistě teoreticky, vlastně by vážně byl schopen jí pomoci, pokud by si samozřejmě chtěla sama pomoci – jinak by to vážně nešlo, pokud by sama vědomě držela ten blok ve své mysli, byl by s tím velice rychlý a prudký ámen.
A… rád by v té konverzaci pokračoval, jenomže ony kroky a příchod královského páru ho přerušil. Když se král rozešel směrem k Ondine, ustoupil v uctivém gestu o krok, jak se slušelo, a jen pozoroval to trochu rozpačité a docela podivné setkání.
Tak trochu mu vítr ze všech plachet vzal fakt, jakým způsobem to setkání proběhlo. Ciri měl úctu ke královské rodině, samozřejmě... ale tady nebylo nejmenších pochyb o tom, že takhle to setkání rozhodně dopadnout nemělo. Snažil se držet kamenný výraz a klid, ale když se král s bělovláskou jenom zběžně přivítal a zase zmizel pryč, neubránil se alespoň náznaku cukání v pravém oku, spodní ret se mu rozvibroval snahou a potřebou na to něco říct... ale to si samozřejmě dovolit nesměl, ani kdyby se dělo kdovíco. Šlechtic nešlechtic, nemohl jen tak otevřeně promluvit o tom, že evidentně plnění rodičovských povinností králi s královnou nic moc neříká. Ne, že by čekal snad něco úplně opačného, ale na druhou stranu – asi všichni si alespoň okrajově pamatovali, jak to vypadalo, když princezna zmizela. Smutek se držel ještě zatraceně dlouho... takže by čekal alespoň to, že bude jejich přivítání poněkud... vřelejší? Méně formální? Cokoli kromě tohoto? Upřímně, vážně rád by teď měl možnost promluvit, protože aniž by se na Ondine podíval, tušil, jak se na to asi bude tvářit... a nelíbilo se mu to. Tušil, že pokud snad za jejich rozhovor z ní nějaký stres z jejích rodičů a návratu zmizel, teď se dost pravděpodobně v hojné dávce zase vrátil – a kdo ví v jaké míře... Mrsknul pohledem po Marcellovi, ale ten vypadal podobně bezradně jako se Ciri uvnitř cítil. Tak tohle byl vážně úžasný začátek... Štvalo ho to jako vážně máloco, ale nebyl v pozici, kdy by mohl cokoli nahlas a otevřeně říct dřív, než dokud královský pár neudělal čelem vzad a oni tři se zase během pár krátkých momentů ocitli sami.
Trochu s bezradným výrazem ve tváři se otočil k Marcellovi v němé otázce: co teď? Byla tu spousta věcí, které se musely provést, Ciri věděl, že měl bělovlásek na spěch na souš… proto nechal rozhodování na něm. Prostě se přizpůsobí… to mu šlo docela dobře, když šlo o něco důležitého.

Těžko říct, jestli to bylo zrovna takové, jak očekávala. V duchu si stihla představit mnoho nejrůznějších scénářů a většina z nich byla značně drastičtější, ale i tak ji realita převálcovala jako obrovská a hrozivá vlna.
Na několik vteřin po odchodu obou rodičů ztuhla jako solný sloup a přísahala by, že se jí v tu chvíli nedostávalo kyslíku. Jako kdyby se její plíce kompletně začaly hroutit a odmítaly spolupracovat. Než se to na ní ale začalo skutečně projevovat, jenom se trhaně nadechla a rychle znovu vydechla, aby si dýchání ustálila a vyhnula se dalším nechtěným nepříjemnostem. Nesměla si dovolit se začít hroutit, nebyla přeci malá holčička.
I přesto se v ní ale cosi lámalo, když si všimla toho pohledu královny - a i když se král Gaspard snažil a působil poměrně vřele, necítila se jako mezi rodinou. Nepatřila mezi ně, neměla šanci stát se jednou z nich. Být dcerou a princeznou.
Ať už se snažila sebevíc, na té porcelánové tváři s pevným a nedotčeným výrazem se přeci jen objevily tiché slzy. Sotva jí skanuly až k hraně čelisti, bleskurychle je setřela hřbetem ruky a pevně semkla rty k sobě, než krátce zamrkala a upřela pohled na Marcella, který se tvářil jako kdyby právě spatřil ducha. Ne, že by se mu divila. Komu by se líbilo, aby jeho rodinnou idylku narušil někdo úplně cizí a zapomenutý?

„Děkuji za seznámení, princi. Hodně štěstí po korunovaci, nechť vás i vaši rodinu luna ochrání.“
Byť za normálních okolností měla jemný a vlídný hlas, najednou byl značně nakřáplý a každé její slovo působilo dojmem, že by dost možná mohlo být i jejím posledním. Sama si nebyla jistá, nakolik to byla přetvářka nebo skutečnost - věděla jenom, že se něco uvnitř ní drolilo na prach a ona měla co dělat, aby si udržela pevnou tvář a neprojevila ještě víc slabosti, než už se jí podařilo.
„Počkej, Ondine-“ Pokusil se ji zastavit a chytil ji za paži. Zastavit se mu ji povedlo, ale pohled, jež mu věnovala, v důsledku zarazil mnohem více jeho než ji. Byl totiž natolik hluboký a zároveň prázdný, že se musel zhluboka nadechnout, jako kdyby lapal po dechu podobným způsobem jako ona před malou chvílí.
„Byla to hloupost, zapomeň na to. Je moc pozdě. Dvacet let... To člověka poznamená, však? Je snazší zapomenout, toho se budu držet. A tobě bych doporučila to samé, protože to co tě čeká...“
Hlas se jí vytratil do ztracena a ona se k němu nahnula, aby mu mohla pošeptat do ucha.
„Až se místní zdi začnou bortit a lidé se po tobě budou shánět, neudělej stejnou chybu jako svoje matka. Nikdy nevíš, kdo na druhé straně poslouchá... Slepá víra zabíjí, Marcelli. Důvěra ve správné lidi ne. Nechť dlouho vládneš, bratře.“
Sotva se od něj odtáhla, krátce ho pohladila po tváři, než se obrátila na Ciriho a věnovala mu krátký polovičatý úsměv, který v důsledku vypadal podstatně žalostněji, než původně plánovala.
„Díky za úžasnou společnost. *Nechť se znovu setkáme.“
Bez dalších slov se vydala na odchod, jelikož její současná hra skončila. Sice nemínila zmizet úplně a v Alsitiu musela nadále zůstat, ale stála před podstatně větší překážkou, než jakou ona nebo její učitelé očekávali. Musela se přizpůsobit a začít níž, aby se mohla vypracovat až tam, kde byla doopravdy zapotřebí - a mohla tedy jenom doufat, že alespoň na jednoho z těch lidí, co potkala, zapůsobila dostatečně na to, aby na ni tentokrát nezapomněli.

Cítil se jako zatracený hlupák. Měl zakročit, to už mu bylo jasné, ale v danou chvíli mu to přišlo tak nějak... Nevhodné. Ta chvíle nepatřila jemu, ale jim třem - a pokud by se do toho vložil, mohlo by to velice snadno působit značně odlišněji, než jak to zamýšlel. Ani v nejmenším netoužil strhávat pozornost a moc na sebe, zvláště ne když šlo o jeho ztracenou sestru, ale ani v nejmenším ho nenapadlo, že se oba rodiče objeví jako duchové a stejným způsobem i odejdou. Otec se sice snažil a bylo na něm znát, že ji svým způsobem viděl rád, ale ve vzduchu viselo něco dalšího a nevyřčeného, co celou tu situaci i chvíli extrémně znehodnocovalo. Marcellus tak trošku podezíral matku, že v tom měla prsty, protože by tomu dokonale odpovídal její relativně odměřený přístup, ale s jistotou nic tvrdit nemohl, jelikož do obou neviděl. Drželi si svoje věci dost těsně mezi sebou a nikomu nedovolovali, aby se mezi ně vkládal - a to platilo i pro jejich děti a přátele.
Opravdu chtěl Ondine nějakým způsobem ukonejšit a ukázat jí, že je vítaná, ale v důsledku byl kompletně paralyzovaný tou vizí vlastní rodiny v takhle chladném rozpoložení - natož pak když pozoroval bělovlásku, jak v sobě statečně pohřbívá naprosto pochopitelnou a opodstatněnou bolest. Ani jeden z nich tohle nemohl očekávat, ale přesto se to stalo. A zdálo se, že bylo na nějakou kontrolu poškození příliš pozdě.

Ještě víc ho rozhodilo to, co pronesla. Ten pocit, že se kolem dělo něco dalšího a Ondine byla součástí nějaké tajné hry nebo něčeho obdobného, se jenom umocnil. Evidentně věděla podstatně více, než se původně mohlo zdát - a to ho děsilo ještě víc. Její vysvětlení příchodu dávalo smysl, ale v kombinaci s předchozím zmizením a reakcí krále i královny... Něco mu unikalo, ale on nebyl schopný v té neskutečně krátké chvíli dát dohromady co to vlastně mělo být.
Proto jakmile se dala pomaličku na odchod, zůstal jen stát na místě, než frustrovaně zaúpěl a prohrábl si prsty stříbřité vlasy, upírajíc oči na svého nejlepšího přítele, jelikož ho skutečně neskutečně moc zajímaly jeho postřehy a názor.

„Tohle se mi jenom zdá, však?“ Pronesl bez snahy zakrýt svoje stupňující se zoufalství. To dosahovalo nových výšin, jelikož po zmizení Rhiannon a tou aférou se sirénami si skutečně nemyslel, že by se to všechno mohlo pokazit ještě víc - ale zdálo se, že slavná bohyně Aurora byla velice dobře připravená a odhodlaná ho přesvědčovat o pravém opaku. Věci totiž nemohly být pro jednou snadné, tak svět nefungoval.
„Nemám sebemenší tušení, co se tu u vln stalo, ale vsadil bych pravačku na to, že před těmi lety nezmizela jen tak. A bohové chraňte, aby v tom bylo něco dalšího... Ona něco ví, něco zatraceně důležitého. Začínám si říkat, jestli to není vážně pravda. Je možné, že by ji sem poslala Jünai ve snaze ozkoušet naši soudržnost? Vazby, co v naší společnosti evidentně chřadnou a skomírají? Pokud to tak je, tak jsme zklamali. Nejen Jünai, ale především navzájem... Nevím proč jsem doufal, že to dopadne lépe. Jsem hlupák, měl jsem se do toho vložit...“

Hlavu měl plnou rozličných myšlenek, ale přesto měl pocit, že byla dokonale prázdná. Tenhle rozpor ho pronásledoval na úplně každém kroku: nezáleželo na tom, kam se pohyboval. Podobně ho pronásledoval i ten neurčitý stín, co pevně svíral jeho srdce. Už před mnoha lety si Llyiar uvědomil, že právě jeho moc ho udržovala naživu. Představoval si to jako ruku tvořenou čirou temnotou, jež prsty objímá jeho srdce a soustavně ho mačká, aby pumpovalo krev do zbytku těla. Bez té temnoty a její moci by nejen nežil, ale nejspíš by se v prvé řadě ani nezrodil. Všechno v něm vzešlo z těch špinavých hlubin, kam se měl po svém skonu zase vrátit. Suchozemci tvrdili, že byli prachem a v prach se také měli obrátit, ale vodní to tak nevnímali. Alespoň ne ta část společnosti, v níž od malička figuroval. Tam byly principy nastavené do závratných výšin, jež ve skutečnosti byly spíše hlubinami, ale o důležitosti každého úkonu a střípku jejich světa se nedalo žádným způsobem pochybovat. Byli oddaní svému stvořiteli, byli oddaní jeden druhému. Nikoliv však sami sobě.

V Alsitiu už byl zhruba dva týdny, ale příliš nevytahoval paty ze svého nového domu. Ten byl dost viditelně stále pod vlivem původního majitele. Byl světlý a dost silně extravagantní, což bylo něco s čím se Llyiar nedokázal ztotožnit, ale v důsledku mu na tom nesešlo: to obydlí bylo pouze místem, kde mohl složit hlavu a skrýt se, aby si oddychl od společnosti. Směl tam nabírat nové síly a rozmýšlet si další kroky, jež se chystal v budoucnu podniknout. Neznamenalo to, že tam zkysne do konce svého života. K čertu, však ten život ani neměl být dlouhý.
Tentokrát ho ale ani v nejmenším neočekával poklidný a velice prázdný den. Ticho, co ho obklopovalo, mělo být nahrazené hlasy všemožných lidí. Jemu cizích lidí. Především se ale měl poprvé setkat s ženou, co mu byla víceméně přiřazena v rámci snahy o upevnění moci ve společnosti. Šlo o jednu ze šlechtických dcer, bez pochyb byla jistě krásná, ale Llyiar o podobné věci nejevil zájem, ne doopravdy. Kdyby bylo po jeho, prostě by se zašil někde v zapadlé jeskyni, v tichu a šeru.

Sotva vyšel ven z domova - kde se jako doma ani cítit nemohl, byť tam alespoň nenašel žádné pozůstatky po nešťastném skonu předchozího majitele - a zamířil do jedné z umělých vodních zahrad, kde se měl setkat se svojí budoucí snoubenkou a její rodinou. Upřímně dost silně doufal, že to setkání půjde dobře a brzy ho bude mít z krku, ale i přesto si musel dodat sílu a nasadit úsměv, připravujíc se na dlouhé vyjednávání a vyčerpávající nutnost se přetvařovat až do morku kostí, aby je přesvědčil a dosáhl daného cíle. Musel přeci jenom působit věrohodně a alespoň trošku líbivě, jelikož na tom si tamní společnost silně zakládala. Nesměl to pokazit, zvláště ne v době, kdy se do Alsitia vrátila i Ondine, jejíž úděl byl tisíckrát podstatnější. Nemohl dopustit, aby ji ohrozil. Zklamání se netolerovalo.

Příroda kolem něj působila neskutečně křečovitě a vynuceně. Jeho druh preferoval mořské hlubiny takové, jaké byly bez zásahu jejich rasy - žádná magie a nové druhy rostlin, žádné umělé zahrady a další vymoženosti. Byť pod vodou nerostly druhy z povrchu, yialadri stejně našli způsob, jak si zařídit vlastní vegetaci. Většina květin tak působila roztodivně a hýřily barvami, ale do typické podvodní přírody měly opravdu daleko. Možná proto se jim tak líbily, kdo ví?
Llyiar minul jednu z rostlin se zvonovitými květy s mírně zářícími okraji a vnitřkem květu, jež se jemně vlnily v magii vyvolaném vánku. Tyhle uměle vytvořené vodní prostory, kde i vodní kráčeli po dvou nohou byly divné a nepřirozené, ale přeci jen je nakonec preferoval nad klasickou vodou. Necítil se být jedním z vodních. Nebyl ale ani člověk nebo něco jiného. Nehodil se nikam, nebyl nikým. Ale dost možná právě proto byl tak vhodným člověkem pro manipulaci s ostatními, jelikož dokázal vklouznout do jakékoliv role, jež mu byla přednesena.

Posadil se ke kulatému stolu v jakémsi altánu, který byl tvořený kamennými sloupy a ze shora byl zastřešený jakousi krytinou, co se zdáli perleťově leskla. Všechno na tom prostředí křičelo, že šlo o území šlechty, o bohatýry a důležité lidi. Nepatřil tam, ale svým způsobem už mezi ně zapadal. Neměl na výběr.
K jeho štěstí nemusel vůbec čekat dlouho. Byť sám přišel o chvíli dříve - jen tak pro jistotu, bylo to lepší - jeho společnost dorazila zanedbatelnou chviličku po něm.
Když se k altánu začala přibližovat trojice vodních, automaticky se zvedl z místa a vykročil proti očividným rodičům svojí nastávající, aby se s nimi uctivě uvítal v typickém duchu vodní společnosti... A když nakonec stanul tváří v tvář tomu andělovi, co si měl vzít, najednou přišel o slova.

„Velice rád vás poznávám, drahá Thae Lybeth. Je mi ctí,“ odvětil s dokonale naučeným šarmem, než vzal Thae opatrně za ruku a vtiskl jí něžný polibek na hřbet. Snažil se působit co možná nejvychovaněji a nejlépe, potřeboval se v jejich očích blýsknout. Ten sňatek byl velice důležitý, takže bylo na něm, aby vydal svoje absolutní maximum.
„Nejsem si jistý, nakolik jste byla obeznámena, ale... Jsem lord Llyiar z rodu Mhoärven. Posadíme se?“
Navrhl s výjimečně nepředstíranou vlídností, jelikož mu bylo zatraceně nepříjemné pozorovat ty tři, jak tam postávají. Čekala je rozmluva, co se mohla docela dobře protáhnout a nebylo by od věci, kdyby si pohovořili v alespoň částečném pohodlí.

To ráno se zdálo jinačí než jakékoli jiné. Ne že by měla Thae čich na nevšední události, to vůbec ne. Možná, že kdyby byla v domě sama, žádnou změnu by nepoznala. Jenže sama nebyla, neboť bylo sídlo jako obvykle přeplněno nejen sloužícími, ale především členy jejich početné rodiny, kterých rozhodně nebylo málo. Ačkoli jim to dle matky kazilo u ostatních rodů reputaci, Lybeth si nestěžovala. Ticho jí svazovalo a nahrazovalo posla špatných zpráv. Tentokrát naštěstí žádné ticho nebylo, spíše naopak. I přes zavřené dveře svých komnat slyšela desítky hlasů a spěchajících kroků, což bylo v takhle brzkou ranní hodinu taktéž nezvyklé. Světlovláska na své jméno často slýchávala označení ranní ptáče. Když se ptala jako malá matky, bylo jí řečeno že na tom není tak špatného. Že se tak označovali lidé, kteří pouze brzo vstávali. Thae tomu tenkrát také nerozuměla. Netušila jak vypadají ptáci. Nikdy žádného na vlastní oči neviděla. Později je spatřila v knihovně, když listovala knihami o suchozemských tvorech. I když shledala suchozemské živočichy jistě zajímavými, úplně nemohla pochopit pohnutky průzkumníků z rodu Alowyn. S tím si ovšem nemusela dělat starosti. Ona neměla průzkumnictví v krvi. Nehodila by se na to. Svět nad oceánem jí děsil, neboť to pro mladou blondýnku bylo jen velké neznámo.
I přes to že měla být ranním ptáčetem, to ráno jí probudila jedna z jejích sester, Gillian. Gillian se na Thae jako vždy usmívala, vyvolávajíc dojem té pravé vřelé rodiny. Byla starší než ona a vlastně starší než všichni její sourozenci. Proto bylo už pro všechny přirozené vnímat jí jako takovou druhou matku, ačkoli ona sama měla být brzy matkou svého vlastního dítěte. ,,Dobré ráno, Thae Lybeth. Měla bys vstát. Čeká tě velká novina!” Gillian jí jako obvykle možná až s přehnaným nadšením vystrkala z postele, vedouc jí všude po pokoji. Gillian byla energická a mnohdy lehkomyslná, takže ačkoli byla ze všech sourozenců nejstarší, rodiče jí nemohli brát jako reprezentativní dědičku. Šlechtická společnost by jí semlela. Řídila se především city a díky své laskavosti byla opravdu zranitelná. ,,Jaká novina?” Špitla Thae, zatímco se pokoušela všemožně vyhnout tomu, aby jí vždy energetická sestra nepřeválcovala. ,,To uvidíš, teď ale pojď. Šup! Musíš být připravená. Sedni si.” Gillian jí pokynula a blondýnce nezbylo nic jiného než se usadit na židli a nechat sestru dělat co uzná za vhodné.

Netrvalo dlouho a Lybeth na sebe znovu vzala roli porcelánové panenky. Nechala svou tvář zamrzla s výrazem nepatrného úsměvu, nechala se osázet šperky, ignorujíc jejich tíhu, která jí táhla dolů. Zachovala perfektně rovný postoj a pokoušela se, aby neudělala žádný prudší prohyb. Nemohla si dovolit, aby se její vlasy byť jen malinko zacuchaly nebo látka lehkých modrých šatů pomačkala. Teď vstupovala do role panenky. Chovali se k ní jako kdyby byla jen porcelánovým drahokamem, aby mohla zaplnit tu jámu rozdílů mezi rody. Byla páskou, která měla zalepit všechny ty nedokonalosti. Thae se tomu nebránila. Měla sice spoustu omezených možností, ale jediné po čem opravdu toužila byla spokojenost její rodiny. Přesně to si připomněla, když jemně zaťukala na dveře jídelny, kam se měla za rodiči dostavit. Naposledy se ohlédla na Gillian a ta jí jako vždy se zdviženým palcem věnovala povzbudivé gesto. To na blondýnčině tváři vyvolalo opravdový úsměv, ne jen ten namalovaný.
Po vyzvání tichounce otevřela dveře jídelny a vklouzla dovnitř, setkávajíc se pohledem se svými rodiči. Její otec jako vždy seděl v úplném čele jídelního stolu, zatímco její matka se usadila po jeho pravici. Oběma slušně věnovala uctivou poklonu, než se již naučeně posadila po otcově levici. Jen co se setkala s jejich pohledy, usoudila že i její rodiče byli s jejím vzhledem spokojeni. Matka se na ní jemně usmála, zatímco otec jí věnoval uznalé pokývnutí. Thae věděla, že většího gesta se od něj nedočká, ale jí to nevadilo. Byli potěšení, nezklamala je. ,,Dobré ráno, Otče. I tobě, Matko.” Popřála oběma dobré ráno, než se natáhla po chlebu, který se měl to ráno stát její snídaní. Nic jiného neříkala. Věděla, že otec to téma po snídani rozebere sám. Vždy to tak fungovalo a tentokrát se nezmýlila. ,,Thae Lybeth...” Okamžitě zvedla hlavu ke svému otci, doufajíc že se konečně dozví tu velkou novinu, která již od jejího probuzení visela ve vzduchu. ,,S tvojí matkou jsme měli menší rozhovor a usoudili jsme, že se budeš vdávat. Hledali jsme dlouho, ale přeci jen jsme někoho našli. Jsi šťastná, Thae Lybeth?” Světlovlásce to všechno ihned zapadlo do sebe. Brzké probuzení, speciální strojení se a ta záhadná novina. Přesto Thae ani nehnula brvou, nezalapala po dechu ani na sobě nedala znát jinou překvapenou reakci. ,,Rozumím. A jistě, jsem šťastná, otče.”

Těch pár hodin uteklo jako voda a setkání se nebezpečně blížilo. Lybeth ale neměla strach. Její jediný úkol byl vypadat reprezentativně, což vlastně zvládala většinu svého života. Nebyla nejistá. Všechno vypadalo perfektně, všechno muselo být do puntíku perfektní. S těmi myšlenkami se společně s rodiči vydala až do zahrad, které se nesli ve stylu suchozemských prostorů. Thae za to byla svým způsobem ráda. Jelikož nikdy nebyla na pevnině, mohla si alespoň tímto způsobem nějak přiblížit suchozemskou vegetaci. Po celou cestu šla vzpřímeně bez jediné známky nervozity. Neohlížela se po svých rodičích ani se nesnažila utéct, což by se od ní v jiném světe nejspíše očekávalo. Dobrý dojem byl zatraceně důležitá věc bez které mohla jít domů s prázdnou a všechny okolo zklamat. Ne, to nepřipadalo ani v úvahu.

On už tam stál. Thae alespoň předpokládala, že to byl ten vyvolený, kterého při dobrém postupu měla považovat za svého druha. Jeho tvář si nemohla přiřadit k žádnému jménu, takže usoudila, že nejspíše nebude z Alsitia. Nemohla ovšem vyloučit to, že vypadal jako někdo ze šlechtického rodu, což jí ani nepřekvapovalo. Kdyby si měla Lybeth vzít někdo mimo vysokých kruhů společnosti, nejspíše by to na rodinné reputaci nijak nepřidalo. Jakmile s ním stanula tváří v tvář, vynutila na své tváři poněkud vřelejší, ale zároveň pořád jemný úsměv. ,,Taktéž vás velice ráda poznávám, lorde Mhoärvene.” Odvětila naučeně než ho počastovala hlubokou a uctivou poklonou. ,,Děkuji, že mi věnujete váš drahocenný čas. Jsem touto naší schůzkou velice poctěna.” Dávala si pozor, aby každičké slůvku co jí splynulo ze rtů znělo co nejuctivěji. Otec jí jako malinké vždy kladl na srdce, že se ke svému muži musí žena chovat s respektem a úctou. Nesměla ho popudit. Zvláště ne, když jí otec dýchal za krk. ,,Bohužel jsem o vás příliš neslyšela. Tuto nemilou skutečnost bych ovšem ráda napravila. A jistě, moc ráda.” Usadila se naproti nejspíše jejímu budoucímu muži, stále se stejným vlídným výrazem. Ani tentokrát nevrhala tázavé pohledy po svých rodičích. Tohle musela zvládnout sama. A to hodlala také dokázat. ,,Nemáte rád květiny, lorde Mhoärvene? Nemohla jsem si nevšimnout, že na ně pohlížíte s nelibostí. Považujete je za pochmurné stejně jako stav naší společnosti? Nebo mé oči pouze zkreslují naší situaci?” Nebyli tam sice proto, aby si povídali o květinách, ale Thae přišlo lepší začít konverzaci něčím jiným než vyzvídáním o jeho majetku, pohnutkách a původu. Užívala si toho, že měla projednou, byť jen v konverzaci, volnost si vybrat. ,,Když už je řeč o očích. Musím zmínit, že ty vaše se mi zdají nádherné.”

Zažil toho mnoho. Bolest, nicotu, spalující touhu po něčem větším... Ale ještě nikdy mu život nedal okusit takovou vlídnost a něhu, s jakou se pohybovala ta nešťastná kráska, jež si měl vzít za svoji ženu.
Nemohl to brát jako snad možné znamení toho, že by propadal jejímu nepopiratelnému kouzlu a snad poprvé procházel tou pověstnou láskou na první pohled, jelikož měl za to, že mu schopnost milovat byla odepřena už v moment zrození, ale... Bylo to zvláštní, jiné. Velice, ale velice odlišné od všeho, co by snad býval očekával. Nejen, že byla naprosto půvabná a i někdo tak apatický a odtažitý jako on si jasně všímal její vnitřní i vnější krásy, něco na ní zkrátka bylo. Byť shledával její neuvěřitelnou vychovanost a opatrnost poněkud podivnou a cítil se kvůli tomu částečně nesvůj, vítal tu situaci. A ke svému velikému překvapení o ní doopravdy toužil vědět víc. Poznat, kým byla uvnitř.

„Ach, to vůbec nevadí. Jsem si jistý, že budeme mít dost času to napravit, drahá Thae Lybeth. Abych pravdu řekl, do hlavního města jsem se vrátil po velice dlouhé době. Můj rod se věnuje průzkumu hlubin - díky tomu jsem také strávil drtivou většinu života mimo Alsitio.“
Ta historka byla zatraceně věrohodná, jelikož se většina vodních nenamáhala pouštět do podobně nebezpečné a nelibé práce: Llyiarovi na tom ale především vyhovoval fakt, že to nebyla ani úplná lež, protože skutečně vyrůstal nejen mimo Alsitio, ale především ve značně nížeji postaveném světě, než bylo ono pověstné perleťové královské město. I proto se také tvářil tak zvláštně na tamní výzdobu a vegetaci, jelikož na ni zkrátka nebyl zvyklý. Nebyla to přímá averze, ale... Nedokázal to pochopit. Neuměl se ztotožnit se způsobem života, jaký vedli tamní šlechtici. Sám měl sice být naoko jedním z nich, ale doopravdy by nikdy nezapadl. Alespoň si to myslel.
„Smím vás oslovovat Thae Lybeth nebo preferujete jedno ze svých jmen? Obě jsou nádherná, takže jsem v pokušení ani jedno z nich nevypouštět, ale nerad bych vás uváděl do zbytečných rozpaků nebo nepříjemné situace.“
Po posazení se sjel očima na její rodiče a nepatrně povytáhl koutky úst v rozšíření již existujícího úsměvu, protože si nemohl dovolit udat špatný dojem. Na tom setkání vězela dost velká část vyššího plánu, který byl podstatně důležitější než celý jeho mizerný život a ještě mizernější existence.
„Květiny? Ne, to ne. Mám je rád, jen je to pro mě nezvyk. Tyhle druhy v níže postavených částech moře nejsou, takže... Připadám si jako v jiném světě. Je to zvláštní, víte? Tolik nádherně čirého světla, pestrobarevné kvítí a teplo. Pro někoho kdo se navrací po takové době je to jako přechod do neznámé, avšak divotvorně nádherné země. Těžko uvěřit, jak schopní jsou zdejší lidé. Magie poháněná čirou fantazií je doopravdy fascinující, nemyslíte?“
Nepatrně se na Lybeth pousmál, než sjel očima na jeden z keříků kvetoucích žluto-zlatavými květy.
„Vy máte ráda květiny? Hodně mi je připomínáte. Máte oči v odstínu, jež se matně podobá jedné z květin rostoucích na povrchu. Můj strýc je onehdy přinesl z jedné z cest na hranice, odkoupil je od muže, co pracoval na rozšíření druhů zdejší vegetace. Prý se jim říká pomněnky, mají drobná a něžná kvítka. Jsou podobně půvabné jako vy.“

Jako obvykle se v přítomnosti někoho důležitého tvářila velice zaujatě, ačkoli to tak vždy být nemuselo. A že lord Mhoärven byl důležitou osobou, především v jejich situaci. To co řekl, ale opravdu zajímavé bylo, alespoň pro dívku, která většinu okolního světa znala jen z knih v přeplněných regálech. Jako nikdy nebyla na pevnině, také se nikdy neponořovala do hlubin. Vlastně ani nevytáhla paty z Alsitia, pokud by nepočítala ty pirátské a překupnické lodě, které párkrát navštívila. Rodiče jí chtěli mít neustále u sebe a neustále jí kladli na srdce, aby si dávala pozor. Vždy jí totiž mohlo pozorovat nemalé množství párů očí, které pouze čekaly na to až udělá sebemenší chybičku. ,,To mnohé vysvětluje, lorde Mhoärvene. Odpusťte mi mou prostomyslnost, mělo mě něco takového napadnout. Jaképak to je dole v hlubinách? Byla bych poctěna, kdyby jste se o své zážitky podělil.”

Netušila jak moc byl lord Mhoärven obeznámen s jejich situací, ale nejspíše více než ona, jelikož to vypadalo, že naprosto věděl co dělal. Ačkoli ohromenou hrála především Thae, jeho otázka jistě zalichotila i jejím rodičům, takže tmavovlásek zapůsobil na obě strany mince. ,,Jste velice pozorný muž, lorde Mhoärvene. K vaší otázce...Preferuji obě jména. Takže je za mou maličkost v pořádku, jak mě oslovujete, lorde. Ostatně, je jen na vás co se vám více zalíbí.” Pousmála se s náznakem ruměnce. I ona měla ráda obě svá jména, ale možná to bylo také tím, že jí nikdo neřekl jinak. Sledovala, jak na sebe ostatní vodní pokřikovali zdrobnělinami a vymýšleli svým blízkým různé přezdívky, ale ona nikdy nic takového neměla. Oslovovat jí pouze jedním jménem by bylo nedůstojné a na její postavení nevhodné. ,,Vypadá to, že jsem se zmýlila. Váš názor je jistě velmi přínosný, lorde Mhoärvene. Z části sdílím váš pohled na tyto květiny. Je to vskutku fascinující.” Bez jediného zaváhání či pauzy, hned co domluvil, ona klidným a co nejvyrovnanějším hlasem odpověděla. Ani netušila, zda to byl její skutečný názor. Nad těmito věcmi nikdy příliš nepřemýšlela. Zkrátka přebírala názory ostatních a předávala je za své, neboť tak mohla u lidí najít přízeň. Dávala si pozor, aby se řečené názory nekřížily. To si nemohla dovolit. Žádné váhání a žádné chybičky. ,,Ano, mám ráda květiny. Ačkoli jsou zde, jak jste již naznačil, vzácné. Pomněnky? Mají nádherný název. Ačkoli jsem zastáncem toho, aby se květiny netrhaly. V takovém případě si sice můžeme vychutnat jejich krásu, ale brzy uvadnou a zemřou stejně jako jejich pomíjivá krása.”

Ani se neotočila, když se její matka s otcem zvedli ze svých míst. Cítila otcův přísný pohled, vypalujíc se jí do zad. Byla si vědoma, že její slova možná byla troufalá, ale dle Lybeth v sobě nesla notnou část pravdy. ,,Thae Lybeth...” Jakmile uslyšela otcův hlas, postavila se a se skloněnou hlavou se k němu točila tělem. Vyžadoval si, aby na něj hleděla, když s ní mluvil, ale zároveň držela hlavu mírně skloněnou na náznak respektu. ,,Ano, Otče?” Zeptala se co nejjemněji to její hlas dokázal. Vypadalo to ale, že tentokrát jí otec její prohřešek odpustil, neboť se na ní mírně pousmál. ,,Vypadá to, že si vystačíte sami. Ceníme si času tohoto elegantního mladého muže, ale je načase strávit nějaký čas osamotě. Trochu se poznat. Rozumíš, Thae Lybeth?” A Thae udělala to co vždy. S tichým souhlasem pozorovala své rodiče se otočit a pomalu se vydat k odchodu, načež se opět obrátila na černovlasého muže, darujíc mu další ze svých koketních úsměvů.

Ta hra byla v důsledku přeci jen snazší, než očekával. Neměl v povaze pochybovat o svých schopnostech jako takových, jelikož k tomu neměl sebemenší důvod, ale... Obával se, to ano. Představa možnosti selhání v něm zanechávala velice nahořklý pocit, jaký by nerad okusil v plné síle. Věděl, že má na bedrech velikou zodpovědnost a nesměl zklamat, takže se rozhodl využít všech svých možných prostředků, aby uspěl. A zatím se zdálo, že hodiny strávené s Ondine se přeci jenom vyplatily.

„Ach, není třeba se vůbec omlouvat, drahá Thae Lybeth. Nestalo se nic, co by vyžadovalo jakékoliv urovnání, natož pak slova omluv. Ale jste velice milá, vážím si vaší empatie a ohleduplnosti, takové kvality člověk nevídá jen tak u někoho.“
Její otázka ho přiměla trošku zapochybovat o tom, zda byl dobrý nápad se zmiňovat o svém původu. Jistě, bylo snazší říct pravdu, než někomu neustále lhát, ale teď si musel hodně dobře rozmyslet, co jí odpoví: stačilo totiž jenom drobné přešlápnutí a celá jeho snaha by mohla skončit kompletně zmařená. A on rozhodně nechtěl, aby mu to všechno popadalo jako domeček z karet.
„Je to zvláštní... Hodně těžko se to popisuje, abych pravdu řekl. Nejvýraznějšími vjemy jsou odlišný tlak, málo přirozeného světla a pustota. Na druhou stranu, s magickým světlem se dá ozářit i ten nejzazší kout a některé tamní jeskyně jsou vskutku překrásné. Díky nedotčenosti přírody se tam dá mnohdy narazit dokonce i na nové druhy rybek, mimo toho některé ze skal a útesů působí výraznějším a honosnějším dojmem. Na to, že tam prakticky téměř nikdo nežije, hlubiny se zdají jako úplně jiný svět, teprve čekající na podrobnější prozkoumání.“

Musel ocenit to, že se ten pokus o vlídnost vydařil. Napůl tak trošku neočekával, že to vyjde až tak dobře, ale nakonec za to byl vážně vděčný. Svým způsobem se neptal jen ze zvyku, ale částečně i ze zvědavosti. Některé věci sice měl pouze vžité a převzal je od jiných, aniž by je považoval za projev vlastní osobnosti nebo zvyklostí, ale občas míval celkem světlé chvilky. Bylo jich žalostně málo, ale existovaly.
„Dobrá, děkuji vám, drahá Thae Lybeth. Myslím, že zůstanu u obou jmen - přijde mi jako opravdová škoda jedno z nich nechávat nevyužité, zvláště pokud je preferujete i vy sama.“
Díky tomu zjištění o jejím vztahu ke květinám měl alespoň do budoucna jasno v tom, čím by ji mohl trošku překvapit a potěšit, až bude zapotřebí alespoň částečně utužit a prohloubit jejich pouto: mohl jí sehnat nějakou květinu z povrchu, kterou vodní mágové částečně přetvořili, aby dokázala přežít i pod vodou. Jeho horkým kandidátem byly samozřejmě pomněnky, ale spokojil by se i s jinou hezkou květinou. Důležité bylo si zapamatovat, že musela být celá, ne jen do vázy. I když se s trochou magie dalo zařídit i to, aby květiny neuvadaly i ve váze... Ale něco takového pokoušet nechtěl.

Po odchodu rodičů se cítil poněkud zmatený, jelikož si nebyl jistý tím, jakou konkrétní masku by měl v dané chvíli využít. Nemínil s ní vyloženě rovnou flirtovat nebo ji snad přímo svádět, ale... Asi by bylo záhodno pokusit se trošku nadnést situaci, aby tam oba nemuseli sedět v trapném tichu. K čertu, však se měli brát.
„Povězte mi, drahá Thae Lybeth... Copak ráda děláte ve volném čase?“ Zeptal se nakonec ve snaze trošku rozproudit konverzaci.

,,Pouze opětuji ohleduplnost, kterou jste mi poskytnul ty, nazpět, lorde. Jsem ráda, že se nezlobíte.” Pokývla hlavou, ale pouze natolik, aby se její pohyb nedal brát jako příliš zbrklý. Nakonec to vypadalo, že lord Mhoärven nebyl zase tak špatným člověkem a možná že zasvětit se zrovna jemu by nemusela být taková noční můra, jakou spoustu nuceně provdaných žen popisovala. Přeci jen...Nemohla jen tak couvnout. Měla věk na to, že konečně provdat a zplodit potomky, budujíc další rodinnou větev, která by napomohla sociálnímu vzrůstu její rodiny. Situace se mohla ale kdykoli změnit a to ne k lepšímu. Lidé se chovali jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. Tu stránku Thae zatím neměla tu možnost poznat. A co bylo horší, netušila zda se to bála nebo jestli se těšila.
Pohledem visela na jeho rtech, zatímco jí postupně odhaloval jaké to vlastně bylo žít v hlubinách. Ačkoli se i hlubiny počítaly jako část oceánu, pro Thae to znělo jako úplně nový svět. Docela odlišný od toho jejich. ,,Zní to opravdu úchvatně. Jsem toho názoru, že je ještě spoustu částí, které nikdo z nás nikdy neviděl, ačkoli je máme přímo před nosem. Děuji, že jste se se mnou o to podělil. Moc knih o takových místech není, takže se každá informace hodí.” Dokázal si získat její úplnou a nefalšovanou pozornost, což se stávalo jen málokdy. Ovšem...Lybeth měla slabost pro lehce magické, ač mnohdy zapomenuté, věci a jevy. Tušila, že pod Alsitiem se jistě skrývalo spoustu zajímavých úkazů, ale vždy si takové věci mohla jen vysnívat. Opět netušila, zda o ní již něco věděl nebo se zrovna dokázal trefovat do černého, ale rozhodně to fungovalo.
,,Copak ráda dělám ve volném čase? Je hezké, že vás takové věci zajímají. Musím uznat, že jste opravdový džentlmen. Jistě musíte mít za sebou zástupy dívek, co by toužili po vaší pozornosti.” Pomalinku se zvedla, než došla přímo před něj. ,,Oceňuji, že se chcete poznat, ale myslím, že na to budeme mít dostatek času později. Je něco co ode mě jakožto své budoucí ženy očekáváte?” Nejspíše od ní bylo poněkud hrubé se ptát zrovna na tohle, ale chtěl si ujasnit všechny věci na začátku.

Opětovat ohleduplnost... Zvláštní zvyk. Drtivá většina podobných projevů vlídnosti, ohleduplnosti a opatrnosti byla jenom gryfem, něčím, co si lidé postupem času dokázali pevně vsugerovat do hlavy jako obranný mechanismus. Ve skutečnosti to byla jedna velká hloupost, absolutní výmysl. Podobně jako zvrácená forma výměnného obchodu, všichni to dělali jen kvůli tomu, aby to chování druzí opětovali. On to dělal, protože mu to bylo řečeno... Dělala to tak i ona? Obával se, že to myslela vážně. Upřímně. Protože pokud by tomu tak skutečně bylo, ocitl by se v nepěkném konfliktu s tím, co mu učili. Ona přeci neměla být hodná a dobrá. Existovaly jenom dvě správné možnosti: buď byla zkažená nebo příliš slabá. Nechtělo se mu odhadovat, která z těch dvou možností seděla v jejím případě více, protože mu to už teď bylo nepříjemné, ale musel se přizpůsobit.

„Vůbec ne. Abych pravdu řekl, jsem neskutečně rád, že smím pobýt ve vaší společnosti, drahá Thae Lybeth. Mám-li být naprosto upřímný, považuji se za velice šťastného muže. Málokdo by mohl říci, že se mu dostalo zasnoubení s tak srdečnou, vlídnou a nádhernou dívkou.“
Ta slova mu splývala ze rtů jako sladký jed, jedno za druhém. Pokoušel se působit co možná nejlepším dojmem, ale nevypadat křečovitě, byť byla veškerá mluva z jeho strany víceméně podnícená nucenou situací. I přesto ale musel počítat k dobru fakt, že ho Thae Lybeth doopravdy zajímala - sice ne v takové rovině, jaká by byla náležitá vzhledem ke stavu jejich zasnoubení, ale i to se počítalo. Byl zvědavý, doopravdy o ní toužil vědět víc. A ke svému překvapení to nebylo jen kvůli potřebě pro svůj úkol.
„V tom máte naprostou pravdu. Náš svět je doopravdy obrovský a myslím, že nějaký větší průzkum hlubin oceánu potrvá ještě mnoho let - někteří to považují za nešťastný fakt, ale já s tím osobně nesouhlasím. Je dobré mít něco, co člověk může objevovat. Naše objevy a zjištění nás posouvají dál a ženou nás kupředu, takže dokud má naše civilizace co prozkoumávat, objevovat a odhalovat, bude svým způsobem mít šanci na unikátní obohacení, jaké se dá jen velice těžko nahradit.“
Překvapení znamenalo podstatně více, než si mnozí uvědomovali. A ačkoliv se vodní zdáli být na absolutním vrcholu svých dob, nebyla to ani zdaleka pravda: ti pozornější si uvědomovali ten postupný úpadek, lidé se nehnali do početí dětí a mnozí ztráceli svojí sílu i navzdory přirozené dlouhověkosti. Přesně proto se jeho blízcí snažili o převrat. Bylo zapotřebí dopřát jejich společnosti další růst, ne ho brzdit a bránit mu. Budoucnost totiž ležela poněkud jinde, než si většina myslela.
„Abych pravdu řekl, tak... Úplně ne. Nevím, jak na vás působím, drahá Thae Lybeth, ale ve skutečnosti jsem poměrně uzavřený a rezervovaný člověk, takže se širší společnosti spíše vyhýbám. Většina žen preferuje poněkud otevřenější a působivější charaktery, než jsou muži ležící v knihách a tajemnu, ale vážím si vašich vlídných slov, opravdu. Takové lichotky člověk neslyší jen tak, natož potom od krásné ženy.“
Tou otázkou mu vzala doslova vítr z plachet. Očekával, že kolem toho zpropadeného tématu budou nadále tančit pěkně lehce a po špičkách, jelikož šlo o dohodnutý sňatek a on ani v nejmenším nepočítal s tím, že by snad byla doopravdy zaujatá tím, že si ho měla vzít: ale místo toho převrátila celou situaci a zeptala se ho absolutně na rovinu, což by do někoho tak křehkého jako byla ona ani v nejmenším neřekl.
„Teď jste mě doopravdy zaskočila,“ přiznal nakonec bez vytáček, než jí věnoval nepatrný úsměv a také se zvedl, opatrně vztahujíc ruce k těm jejím, aby je mohl vzít do dlaní. Učinil tak velice opatrně, aby se mohla kdykoliv odtáhnout.
„Abych pravdu řekl, tak jsem nad tím takhle nepřemýšlel, drahá Thae Lybeth. Vím moc dobře, že dohodnuté sňatky bývají velice odlišné od těch spontánních, ale... Jsem doopravdy rád, že nám byla dána tato možnost. Nemám žádná očekávání, která byste podle mě měla naplnit. Vím s naprostou jistotou, že pokud svolíte k tomu, aby se z nás stali manželé a partneři, že budete skvělou ženou. Lepší partnerku bych si nemohl přát.“

Ten muž byl opravu fascinující, to musela Thae bezpochyby uznat. Ale i v pomyslně neškodné ráji čekal zákeřný had. Bohužel Lybeth nedokázala ještě s čistým srdcem říct, co z toho měl představovat právě Llyiar. Byla pravda, že by o někom, koho měla považovat za svého budoucího manžela, neměla v žádných rovinách pochybovat, ale když se to vše sečetlo...Kdyby se narodili do jiného světa v jiných rodinách, byli by jen dva náhodní cizinci a prostor pro nedůvěru by tedy byl na místě. Tady na místě ale ani náhodou nebyl. Jejich společnost možná bylo rozdělená a mnozí již nemohli věřit ani svým přátelům či blízkým sousedům, ale světlovláska si stále chtěla uchovat čistou mysl. Hodlala udělat mnohé, aby svojí rodinu a domov ochránila, takže neměla prostor ani čas se pouštět do žádných sporů v její vlastní mysli. A nakonec...Jak říkala její matka, mračení jí neslušelo.

,,Mohu o vás říci to samé, lorde Mhoärvene. Působíte jako velmi šlechetný a laskavý muž, pokud to tak smím říci. Něco takového se jen tak nevidí.” Nechala ze svých úst sklouznout další lichotku, která jen doplňovala tu prapodivnou situaci. Čím déle na tom místě Thae setrvávala, tím umělejší se jí to celé zdálo. Připadala si jako na velkém pódiu, hrajíc svojí roli a jen přednášejíc slova z toho samého scénáře stále dokola a dokola. Nesměla se přeřeknout, nesměla uklouznout. Pouze se pousmát a pokusit se tím pravidelným mrkáním nepůsobit až tak absurdně. Na druhou stranu...Llyiar nebyl zase tak nezajímavým. Pokud říkal pravdu, potom by možná mohla najít zálibu v poslouchání jeho slov a vyprávěních z hlubin. Přeci jen to tak moc zbožňovala. Ať už byl totiž jakýkoli, jeho slova nejen že dávala smysl, ale také zněla moudře a Thae s nimi opravdu sympatizovala. Ne jen nuceně, ale opravdově. ,,Nejspíše to je velmi riskantní, ale...Myslíte, že by bylo možné i pro mě se tam dolů vydat? Takovou vzácnost by byla škoda nevidět na vlastní oči.”

,,Opravdu? Od někoho tak šarmantního bych předpokládala, že má za sebou již nějakou praxi.” Ze rtů jí splynula další lichotka, ale už i na ní toho bylo příliš. Skládat a dostávat tolik komplimentů jí bylo proti šupinám. Zdálo se jí to až příliš hrané. Až příliš načančané. Minimálně ona to tak cítila. Netušila jak to viděl lord Mhoärven. Ona se ale rozhodla na chvíli otočit n další stranu a vyřešit věci bez spousty vaty kolem. Vzít věci do trochu upřímnějších rukou. Neucukla sebou, když jí vzal její ruce do svých. Vlastně na sobě nedala znát vůbec nic. Nebylo jí to sice nijak příjemné, ale pokud s ním měla strávit zbytek života, měla by si začít na podobné projevy zvykat. ,,Ačkoli mi vaše slova převelice lichotí, přijdou mi zvláštní, lorde Mhoärvene. Pokud chcete vy sám, stanu se vaší manželkou a zplodím naše potomky. Nemáte s tím žádný problém, lorde?” Na rtech se jí krátce zformoval lehce pobavený úsměv. ,,No...Budeme tu jen posedávat nebo se půjdeme projít? Byla by škoda toho nevyužít. Alespoň si budete moct prohlédnout zdejší rostliny.”

Pomalu začínal cítit, jak se v něm vzpouzela jeho vlastní přirozenost. Ta konverzace ho sice nenudila, o tom žádná, ale příšerně ho vyčerpávala. Nebyl stavěný na nějaké hlubší rozhovory, známé kličky a rozdávání komplimentů. Takový on zkrátka nebyl. Pokud mohl, raději mlčel. Vyznával ten názor, že upřímný pohled očí toho dokázal vypovědět tisíckrát více než rozsáhlý monolog, ale v danou chvíli pro něco takového jednoduše nebyl prostor - a i kdyby byl, nemohl by si v žádném případě dovolit nechat Thae Lybeth pohlédnout mu do očí a spatřit skutečnost. Pravda byla totiž až příliš zatrpklá na to, aby se s ní dokázala jen tak poprat a přijmout ji. To věděl moc dobře.

„Nepochybně by to riskantní bylo, v tom vám nebudu lhát, drahá Thae Lybeth. Ale osobně nevidím důvod, proč byste tam nemohla - pokud se tak sama rozhodnete, že to chcete zkusit, velice rád vám zařídím možnost se tam poohlédnout. Jistě si jste vědoma možných nebezpečí, důvěřuji vašemu úsudku a pokud byste nebyla proti, velice rád bych vám dělal společnost. Svým způsobem bych nejspíše mohl posloužit jako takový prostředník, průvodce. Mohla by to být zajímavá a dobrodružná výprava.“
...a také perfektní způsob, jak se jí časem zbavit. Neměl by tak sice uvažovat, ale měl snad na výběr? Bohové, však on doopravdy v žádném manželském svazku být nechtěl. Svým způsobem nestál ani o ty neslavné bokovky, jimiž se mnozí šlechtici potajmu oháněli a naivně si mysleli, že o jejich aférkách nikdo neví. Chyba. Vždycky o tom někdo věděl, ale ti nejchytřejší a nemazanější si to vědomí nechávali pro sebe, vyčkávajíc na moment, kdy se jim to mohlo nejvíce hodit. V podstatě to byla taková divoká karta pro obě strany, mohla se zvrtnout v příšerný chaos a potíže, ale zároveň mohla člověka i nadnést. Alespoň tak to druzí tvrdili, on sám nic podobného nikdy nepocítil. Bylo mu naprosto ukradené, jestli seděl vedle někoho, jestli se směl dotknout nebo jestli se někdo dotýkal jeho. Všechno mu bylo jedno, protože na tom zkrátka nezáleželo. A stejně tak mu nezáleželo ani na osudu Thae Lybeth, ačkoliv si svým způsobem začínal říkat, že byť on pro ni nenacházel potřebné manželské zalíbení (což se dalo očekávat, jelikož šlo pouze o dohodnutý sňatek pro výhody v rámci obou stran), to ani v nejmenším neznamenalo, že by pro ni zalíbení nebo využití nemohl najít někdo jiný. Byla krásná, chytrá a evidentně dokázala velice dobře chodit ve společnosti. Taková figura by se mohla hodit kdekomu...

„Nejsem si jistý, jak moc doslovně to myslíte, ale abych pravdu řekl - nikdo z mých přátel není ženatý. Já sám jsem se nikdy do manželství úplně nehnal, protože zastávám poněkud odlišné hodnoty oproti drtivé většině společnosti, ale jedna moje dobrá přítelkyně mi nedávno v tomhle ohledu otevřela oči. Vím, že bych to neměl odkládat. Je to zbytečné pokoušení osudu. A kdo z dlouhověkých by toužil strávit zbytek svého života v osamění? Jediným mým skutečným očekáváním tak je společné soužití, doufám v utvoření jistého pouta. V partnerství. Nejsem si jistý, jestli věřím na věci jako lásku na první pohled, ale vím, že pokud mi opravdu bude dána možnost stát se vaším chotěm, budu velice šťastný.“

Ačkoli by se měla pouze chichotat, červenat se a stydlivě pokukovat po lordu Mhoärvenovi, nic takového se nedělo. Thae Lybeth vlastně ani netušila, zda to pokukování a chichotání se bylo pravdivé, protože v jejím světe se nic takového nikdy nedělo. Její rodiče, sestry se svými druhy i šlechtici na plesech, u nich nic podobného také neviděla. Bylo období, kdy to ani trošku nechápala. Ale své zkušenosti a vědomosti v tomto ohledu opět vyčetla pouze z dívčích románů, kde se ovšem ale žádné plánované sňatky nekonaly. A pokud už výjimečně ano, dívka byla vždy zachráněna svým tajným milencem, který byl u čtenářů mnohem oblíbenější než onen ostatními zvolený. Jenže tak to u ní být nemohlo. Ona neměla žádného milence. Vlastně neměla ani přátele či jinou vazbu, která by ctila spíše vlastní pocity než rodinnou čest. Jí nikdo zachránit nemohl. Nejspíš by spoustu dívek na jejím místě odmítlo nebo uteklo, ale Thae ne. Ten osud rozhodně nebyl šťastný, natož pohádkový, ale ona byla věrná své rodině. A pokud tomu bylo zapotřebí, hodlala být věrná i Llyiarovi a nabídnout mu všechno co jen mohla. Kdyby to ovšem chtěla udělat, musela si nejdříve ujasnit kým Llyiar ve skutečnosti byl. Jak se choval, když všude kolem neslídilo desítky zvědavých očí a uší, kterým stačila jediná pohoršující informace a celý váš život se díky nim mohl rozsypat na tisíce kousíčků. I proto se jí nápad s tím malým výletem do hlubin tak zamlouval. Tušila, že to tam nebylo zrovna dvakrát bezpečné, ale na to Lybeth nedbala. To co jí tam dolů mimo jiné lákalo byla ta absence hrané masky, kterou v Alsitiu téměř nikdo nikdy neodkládal, zvlášť když se společnost dělila na dva nepřátelské tábory. Thae upřímně doufala, že se to nějak vyřeší a pravděpodobně v tom nebyla sama. Vidina toho jak její děti vyrůstají ve světě plném přetvářky jí děsila až do morku kostí.

,,V tom případě velmi ráda příjímám vaši nabídku, lorde. Pokud mi tedy dovolíte vyslovit návrh, zda se nepůjdeme dolů podívat hned teď. Na takových místech a situacích se nejvíce pozná jádro daného člověka, nemyslíte? Nebo tu můžeme dál sedět a rozebírat jaké bude zítra počasí. Tak co říkáte? Doprovodíte mě tam dolů? Mluvit budeme moct po cestě, nemám pravdu? Ovšem, pokud se vám tento nápad příčí, nepůjdu proti vašemu slovu, lorde Mhoärvene. Přeci jen bych se měla držet u vás, neboť to tam dole znáte lépe než já.”

Když na to setkání šel, neměl vlastně žádnou představu o tom, jak by se situace mohla vyvíjet. Napůl očekával, že mu bude předhozena nějaká tupá a bezduchá nanynka, ale místo toho před sebou měl nádherného plavovlasého anděla s takovým kouzlem i charismatem, že ho to až zaskočilo. Thae Lybeth byla všechno možné, jen ne bezduchá a nudná. Neustále ho překvapovala svým intelektem, společenskou obratností i zvláštní formou sympatií, což bylo něco, co Llyiar nikdy nepředpokládal, že pocítí.
Nejspíš by na ten její návrh měl rázně zavrtět hlavou a smést to ze stolu, protože cesta do hlubin byla opravdu nebezpečná a podobné spontánní rozhodnutí by mohlo v důsledku bodnout do zad je oba, ale... Svým způsobem to udělat nechtěl. Opravdu ho zajímalo, jak by to všechno mohlo pokračovat. Co by řekla na ty zapadlejší kouty vodního království. Byť to původně plánoval spíše jako záminku jak se jí později zbavit, pokud by toho bylo zapotřebí, najednou se mu zdálo zajímavější ji spíše pozorovat v novém, neprobádaném prostředí. Zaujala ho, dokonce i navzdory vší té odtažitosti, falši a apatii.

„Za normálních okolností bych řekl, že v žádném případě, jelikož je to opravdu špatný nápad a společensky nepřijatelné, ale... Copak bych mohl říct ne tak krásné a okouzlující dámě?“ Pousmál se na ni nepatrně, než ji vzal za ruku a pomaličku vykročil směrem z altánu.
„Máte nepochybně pravdu, drahá Thae Lybeth. V podobných situacích a místech se dá člověk velice dobře poznat ve svém jádru, takže mi bude upřímným potěšením vás tam odvést a ukázat vám taje hlubin.“

Cesta k místům, odkud se lidé běžně vydávali do hlubin, nebyla od zahrady úplně daleko. Dostali se tam během několika minut a Llyiar na sobě konečně začínal pociťovat i něco jiného, než nepříjemnou nijakost. Ne, teď se ho pomalu zmocňovalo částečné vzrušení z nové cesty, z něčeho nečekaného a svým způsobem zakázaného.
„Tady končí vzduchová kapsle,“ poznamenal, když se ocitli na hranici menšího téměř balkonku bez zábradlí. Společně s jeho okrajem byl viditelný přechod mezi volnou vodou oceánu a vzduchem, který udržovali tamní čarodějové, aby mohli lidé chodit po povrchu jako běžní smrtelníci na pevnině.
„Připravená na menší krok do neznáma, drahá Thae Lybeth? Slibte mi prosím, že kdybyste se necítila nějak dobře nebo podobně, řeknete mi. Opravdu bych nerad, abyste si ublížila. Ze začátku je to poměrně lehké, ale s větší hloubkou se mění tlak a ubývá světlo, takže vás na to musím připravit.“

Když nakonec společně vykročili kupředu a překonali vzduchovou bariéru, Llyiar začal automaticky plavat směrem dolů, vstříc chřtánu hlubin.
Útesy byly kolem ještě stále obrostlé pestrobarevnými korály i rostlinami, zatímco je do zad hřálo vlahé světlo z umělého kouzelného osvětlení kolem hlavního města Alsitia.

,,V takovém případě je tedy dobře, že mě shledáváte okouzlující. Pokud je to faktor, který vás přesvědčil mě dolů vzít.” Její slova zněla nepatrně pobaveně, ale přesto jí na tváři vykvetl plachý úsměv. Byla sebejistá a zároveň stydlivá, kombinace, která se musela vyvažovat a nutně balancovat na hraně, aby se nesklouzlo pouze k jednomu. Sebejistota se pojila k hrdosti, která byla znakem nebojácné a skálopevné ženy. Plachost a cudnost spadalo pod kolonku poslušné a věrné manželky. Obojí bylo potřeba, ale ani jednoho nesmělo být moc. Oba dva balancovali na hranách, hrajíc nečisté hry se slovy a gesty, které by ve světě, jenž nebyl umělý, měly velkou hodnotu. Jenže jejich svět byl umělý. Byl to svět umělých květin, lichotek i dojmů. Falešných úsměvů a poklon. Svazků kvůli moci a postavení. A v tom světě se musela pousmát a ignorovat svůj splašený tep, když vkládala jeho dlaň do té jeho.
Na druhou stranu se tam dolů těšila. Po cestě fantazírovala o tom jaké to tam bude. Poznat neprozkoumané a neumělé. Snažila se krotit a nepoběhávat napřed. Udržet si klidnou a vyrovnanou chůzi bylo tentokrát těžší než obvykle. Opravdu se těšila, vážně hrozně moc. To se jí mockrát nestávalo, takže si ten pocit užívala plnými doušky.

,,Ano...To končí. Myslím, že jsem byla připravená vždycky, lorde. Přeci jen, po vašem boku se nemusím ničeho bát, že? Pokud tomu tak je, tak vám slibuji.” Odvětila s úsměvem, zatímco s ním ruku v ruce vstoupila do vody. Neměla strach, ani trochu ne. Byla nadšená a natěšená, ačkoli to na sobě nechtěla dávat příliš znát. To by pro dívku jejího postavení bylo nevhodné. ,,Tudíž...Naprosto se oddávám vašim průvodcovských schopnostem. Kudy tedy?” Opatrně se rozhlížela kolem sebe, loučíc se se světlem a perfektně udržovaným okolím.

Nepochybně to byl jeden z klíčových faktorů, o tom žádná. Ten úplně hlavní ale ne. Důvodem, proč Llyiar souhlasil s tím, že Thae Lybeth odvede dolů do hlubin a ukáže jí tamní prostředí i krasy, rozhodně nebyl ani zdaleka tak vlídný a líbivý: ve skutečnosti ji totiž chtěl svým způsobem studovat, aby měl do budoucna snazší práci a věděl, na co se zhruba připravit. Soudě dle jejího hbitého obratu totiž ani omylem nešlo jen o křehkou krasotinku se zlatými vlasy a nádhernýma očima... Na rozdíl od svých mnohých vrstevnic totiž měla velice bystrou mysl, která byla z jakéhosi tajemného důvodu dočista neotupělá. Drtivá většina žen obývajících Alsitio a jiná větší města v podvodním království by se dala velice snadno přirovnat k nadutým ovcím, co se pouze parádily a více či méně kráčely s proudem, ale Thae Lybeth ne. Možná na oko, jelikož byla evidentně velice dobře schopná zapadnout do kdejaké situace a její znalosti na poli společenského chování byly na samotné špici, takže by se dost dobře mohla svým jednáním vyrovnat i královně Annitě, ale toho si nejspíš nikdo další nevšiml. Llyiar byl v tomhle ohledu dost odlišný, jelikož se nenechal kompletně zaslepit její krásou a od samého začátku se zaměřoval více na její nitro, než půvabnou tvář, což se mu v důsledku opravdu neskutečně moc vyplatilo.
Kdo by čekal, že jedna ze šlechtických dcerek bude nakonec takhle zajímavá? Řád Llyiara neustále připravoval na nadutost, povrchnost a další příšernosti, ale nic takového zatím nevypozoroval... Ne u dívky, jež si měl vzít. Nebyl si tak jistý, jestli se měl modlit k Vyysihuovi za jeho obrovský dar nebo ho začít žádat, aby mu v budoucnu neodepřel svoji přízeň a ona ho přeci jenom nepřevezla, ale v důsledku se tím až tolik do hloubky zaobírat nechtěl. Byl vděčný, že si s Thae Lybeth měl co říct, byť jen trošku. Nikdy nebyl komunikativní typ člověka, preferoval ticho a neverbální formu komunikace, kterou s Ondine vytáhli na absolutní vrchol - také za to posléze dostali značnou pochvalu, jelikož s takovou se mohli potkat jen na velice krátkou dobu a i beze slov si předat dojmy ze svého pobytu, aniž by na sebe upozornili a prozradili se. Llyiar sice pochyboval, že by se mu podobně zvláštní pouto podařilo navázat i se svojí snoubenkou, ale zůstával tomu částečně otevřený. Ta blondýnka byla mnohem více, než prachobyčejná zástěrka. Mohla by být skutečnou pomocí, oporou. Stačilo jenom dobré vedení... Pokud na to byla stavěná. Zatím totiž nemohl s absolutní jistotou určit, ke které části společnosti patřila.

Plavali v relativní tichosti, díky čemuž mu čas úplně neubíhal. Scenérii míhající se kolem nich už totiž viděl tolikrát, že pro něj už ztratila svoje původní kouzlo - tmavnoucí útesy nejrůznějších tvarů, sporadicky porostlé korály s blednoucími barvami a mělké magické světlo nad jejich hlavami tvořily pro Llyiara už až příliš obyčejné prostředí, jelikož tam strávil drtivou většinu svého volného času. Byl si ale vcelku jistý, že jakmile dosáhnou nějakého nižšího bodu a krajina se začne měnit výrazněji, mohlo by to Thae Lybeth zaujmout - chystal se ji totiž provést jednou z tamních jeskyní, co onehdy objevili s Ondine. Pro členy Řádu ta jeskyně nebyla nijak zvláště výjimečná, jelikož neuznávali věci, jež stvořila ruka bohyně Jünai, ale Llyiar měl za to, že Thae Lybeth by něco podobného mohla shledat alespoň estetickým, jelikož taková podívaná byla i na poměry moří vcelku výjimečná. O tom dost jasně svědčil i fakt, že byla jeskyně stále vedená jako nezmapovaná, protože se drtivá většina společnosti vodního národa soustředila na jiné věci a části svého království a hlubiny byly mnohdy považovány za podřadnou část světa, hodnou maximálně odpadlíků.
„Blížíme se,“ konstatoval, když propluli kolem prvního z obsidiánově černých útesů, jež se tyčil z hlubin jako ostří meče. Nikde na něm nebyla ani památka po jakékoliv flóře, naopak samotná špička byla posetá šedavě-stříbřícím se leskem, jež dle úhlu pohledu přecházel v duhové odlesky. Přesně to byl znak toho, že nebyli od jeskyně příliš daleko.
Jakmile se před nimi rozevřela větší strž téměř kompletně zbavená světla, zatímco okolí se změnilo v poněkud skalnatější a hůře prostupný terén, Llyiar se zastavil a na moment zavřel oči, soustředíc svoje smysly na závan magie proudící ven z jeskyně. Když ho zachytil, obrátil se na svoji snoubenku a pokývl jí hlavou na znamení, aby ho následovala.
Začal přitom plavat směrem k jedné ze strmě klesajících skal a počkal, až je bludička světla dostihla. Jakmile její světlo ozářilo stěnu skaliska, odhalil se magií skrytý průplav do jeskyně, kam oba společně zamířili.
Po pár minutách je uvítala prostorná jeskyně, ozářená mnoha a mnoha převislými rostlinami podobným pozemským kapradinám. Od nich se ale značně lišily svými zářivě modrými až zelenými odstíny, stejně jako faktem, že se jemně vlnily v neexistujícím vánku.
Llyiar vylezl ven z vody a podal ruku, aby jí pomohl se dostat na kamennou zem ve vzduchové kapsli uvnitř jeskyně a sám se vítězoslavně rozhlédl kolem.
„Tohle je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Takových jeskyní je rozhodně víc, ale tahle je nepochybně jednou z těch nejzajímavějších,“ pronesl nakonec na vysvětlenou, než došel k jedné z rostlin a dotkl se jí konečky prstů. Jakmile se jeho kůže setkala s lístkem, celá délka úponku se smotala a stáhla dovnitř, přecházejíc v plejádu pestrých barev, než se znovu list rozbalil a zářil místo modré fialově.
„Magie je tu koncentrovanější, takže ovlivňuje rostliny a ty díky ní září.“

Z racionálního hlediska by opravdu neměla, ale vkládala do toho výletu víc očekávání, než by bylo pro dámu jejího postavení vhodné. Měla by se smát a vyjádřit radost, ale opět, musela se hlídat, aby její emoce nebyly přehnané. Tu informaci měla dost jasně vštípenou do mozku, ale i tak se k neštěstí etikety a všech jejích pravidel nezdržela jen u letmých poloúsměvů a plachých reakcí. Svou výchovu ani společenská pravidla nezapomněla, to vůbec ne. Ale před Llyiarem si snad mohla dovolit nechat všechna pravidla trošku za sebou a nechat se pro tu vzácnou chvíli vést pravými emocemi. Stále to však dělala opatrně. Stále držela ten samý hrdý, ale pokorný zároveň, postoj, který jí tak moc vystihoval. Díky němu a dalším podobným aspektům si udržovala svoji pověst a neposkvrněné místo v popředí rodu Llawei. Přesto jakmile sestupovaly čím dál více dolů, tím víc se Thae cítila uvolněná. Zároveň ale plně vnímala změnu vodního tlaku, ale odmítla si, byť kvůli výrazné změně, panikařit. Žádná panika, zvládala to. Ačkoli by se pravděpodobně měla zastavit a chvíli vyčkat na zvyknutí si, neudělala to. Měla výhodu v tom, že se uměla velice rychle adaptovat. A to se týkalo společenských vrstev, situací i prostředí. Postupem času se jí podařilo vyhnat tu myšlenku z hlavy a plně si užívat každý doušek nově se objevující krajiny. Bylo to nové a neznámé, ale Lybeth to lákalo jako málo věcí před tím. Pokud byla slova lorda Mhoärvena pravdivá, nemusela se v její přítomnosti ničeho obávat. Dle všeho se tam vyznal. A kdyby jí tak někde zanechal napospas různým podmořským potvorám, byl by zatraceně bláhovým šílencem. Kdyby jí na krku mít nechtěl, nejen že by se vůbec neukázal na smluveném místě, ale také by se nenechal být vidět jejími rodiči. Opravdu byli všelijací, ale jedna věc se jim musela nechat. Byli opravdu ochranitelští.
Zatímco Llyiar proplouval mezi jeskyněmi a všemožnými divoce rozmístěnými bez zastavení, blondýnka ho pravděpodobně opravdu zdržovala. Na rozdíl od něj vnímala každičký detail, který si také toužila navždy vštípit do paměti, neboť jí každý kousek toho hlubinného světa připadal kouzelný. Pravděpodobně by jako správná budoucí manželka měla zkusit udržet konverzace či vymyslet nové téma, ale lord Mhoärven v danou chvíli nebyl to, co zaujalo její plnou pozornost. Snad u každého korálu či jiné rostlinky se zastavila a na pár momentů jí pozorovala, jakoby se snad mělo stát něco kouzelného, co by mělo spasit celý svět. V blondýnčiných očích ale každý centimetr té krajiny představoval něco kouzelného. Llyiar musel být už opravdu otrávený, ale na druhou stranu to mohl čekat. Vzal neskutečně zvědavou dušičku na místo, kde nikdy nebyla. Nemohl to zase tak moc nepředpokládat.

Teprve až se dostali do samotného chřtánu tmavých skalisek, Thae Lybeth si výrazně pospíšila, aby nezůstávala tolik pozadu. Ztratit se v nějakých tmavých jeskyních nikdy nevěstilo nic dobrého, natož zábavný výlet. Jenže místo toho, aby se plně soustředila na svého průvodce, celá její pozornost se obrátila na prostředí kolem ní, jakmile se objevily první barevné odlesky. Téměř nepřítomně se na Llyiara usmála a s vděčností přijala jeho ruku, nechávajíc se vytáhnout nahoru. ,,Lorde Mhoärvene...Je to...Překrásné.” Vydechla, než mu věnovala snad ten nejúpřímnější úsměv jaký jen mohla. ,,Je to opravdu krásné. Řekla bych, že je vskutku škoda, že jsem ještě nikdy tak úchvatný pohled neviděla, ale předpokládám, že nejsem jediná. Kdyby o tom věděla většina společnosti, nejspíše by si to tu přestavěli k obrazu svému. Ale řekněte mi, prosím. Žijí tu také medúzy?”

Konverzace, která mezi těma dvěma proběhla, byla krátká a tlumená, ale Ciri měl to štěstí – nebo možná tu smůlu, kdo ví –, že stál dostatečně blízko na to, aby všechno slyšel a viděl jako z první ruky. Z výrazu ve tváři Ondine, když pronášela svá poslední slova, která zněla napůl jako varování, napůl jako výhrůžka, mu přeběhl dost intenzivní mráz po zádech a zamrazilo ho až v morku kostí. Netušil, co přesně to má znamenat, ale její slova v kombinaci s tím výrazem a tím, jaké pozadí se za tím vším táhlo… nebylo to nic, co by vás prostě jen tak zanechalo klidným. Všichni tři měli v tu chvíli ke klidu vážně, vážně daleko, o tom nemohl být sebemenších pochyb. I když se poté Ondine rozhodla zmizet, stejně ta atmosféra, hutná jako mléko, rozhodla setrvat s nimi a trochu je přidusit ve svém dravém objetí. Ciri byl vážně rád, že zvládl Ondine alespoň kývnout na pozdrav a na ta slova. Nezněla výhrůžně ani zle… ale pokud už předtím měl silný pocit, že je tu něco vážně zle, potom teď to jenom eskalovalo a stupňovalo se tak, že už to nebyl jen pocit nebo tušení. Byla to jistota, pevná a neochvějná, ač trochu zákeřná tím, že nevěděl, o co přesně se jedná – a zřejmě se to v dohledné době ani dozvědět neměl.
Přemýšlel, co bylo víc skličující a drtivé – zda to, jak náhle a bez většího prostoru na reakci kteréhokoli z nich Ondine prostě zmizela, nebo to, jak mizerně se na tom zdál v otázce morálky Marcellus. Zdálo se, že podobná nálada byla víc než jen lehce nakažlivá, protože Ciri vnímal, jak na něj přesně totéž leze také. Každopádně, jeho přítel měl v něčem zatracenou pravdu – zklamali na plné čáře, co se týkalo soudržnosti a sounáležitosti, o tom nebylo žádných větších pochyb. Ostatně, nebylo to ale nic nového – a už vůbec to nebylo něco, za co by na sebe Marcellus měl být naštvaný. „Chápu, že se jeví snadným se za to obviňovat, ale obávám se, že tohle není něco, čemu se dá předejít. Není to něco, cos mohl zarazit – jen to ukazuje na to, že ta obnova by prospěla celku. Ale za to, jak se chová někdo jiný, ty nezodpovídáš, není to tvoje vina. A to platí a platit bude, i kdyby se svět stavěl na hlavu.” Chápal ho, ne že ne. Každý míval tyhle tendence brát na sebe vinu za činy druhých, někdo mnohem silnější než další. A už jen ve prospěch Marcella vážně doufal, že si tentokrát připustí to, že i kdyby se snažil sebevíc, to, jak ostatní jednají, se zkrátka nezmění.

Rád by mu poskytnul nějakou větší psychickou podporu nebo něco podobného, ale bohyně osudu zamýšlela něco trochu jiného, protože jejich setkání se mělo zase docela rychle utnout. Věděl, o co šlo – vyrážel hledat Rhiannon. A i když ho Ciri předtím ujistil, že na pevnině ji zanechal docela v pořádku (když tedy vezmeme v potaz to, že v sobě měla rostoucí trauma z toho, co se odehrálo při jejím krátkém pobytu v Alsitiu, a šla trochu na nejistotu toho, zda vůbec v Aarmëvillu nepotká jenom náruč pavouků), chápal moc dobře, že se chce na vlastní oči přesvědčit, zda je v pořádku. Těžko říct, zda se mu skutečně podaří ji vystopovat, ale Ciri se rozhodl v tomhle mu alespoň trochu věřit – i navzdory tomu, že hledat jednu vodní na suchozemské Nescoře bylo asi jako hledat jeden konkrétní oblázek v temných hlubinách oceánu (a to nejenom bráno s květnatou nadsázkou, ale reálně).
Dřív, než se tedy stihl vypařit, ho ještě spěšně objal. Fakt byl, že na vodního byl Ciri docela kontaktní, ale jen co se týkalo těch, u kterých mu to za to stálo – což bylo mimo rodiny jen pár blízkých přátel. „Koukej tam na sebe dávat pozor, je to jasné? Nejsem sice tvoje matka, ale někdo ti to říct musí,” pokrčil rameny, kdyby náhodou Marcella proti jeho přehnaným obavám napadlo protestovat. A poté, jen tak pro nadlehčení dost vážné situace (protože jinak by se museli snad brzo z tíhy toho všeho zhroutit a už nikdy nevstat), se ještě napůl ušklíbnul, napůl pousmál a dodal: „A až se vrátíš, koukej dát vědět. Budeme muset zapracovat na tom, že když někomu píšeš dopis, tak to řekneš kamarádovi umělci, protože tajit přede mnou psaní je velký no-no.” Napůl to myslel vážně, napůl v žertu. Netlačil na Marcella, aby mu toho vyklopil víc – s tím, kolik se toho dělo, mu to neměl za zlé. Zmizení Ellure, naopak znovuobjevení Ondine… věci se zřejmě vážně uměly pořádně zamotat a bělovlasý princ měl speciální talent na to, aby stál ve středu všeho toho špatného nebo pochybného.

Když Marcellus poté zmizel směrem k pevnině, na něm bylo si najít svou vlastní zábavu, jenomže ani ve víru hlavního města se pořádně nedokázal donutit k tomu, aby pustil myšlenky volně a trochu se uklidnil z toho, co tomu předcházelo. Ten den se táhl tak pomalu, jako kdyby každá minuta trvala desetinásobnou dobu, a za každým rohem jako kdyby jeho podvědomí hledalo nějakého nepřítele. Slova Ondine mu stále rezonovala v hlavě. „…protože to, co tě čeká…” Znělo to výhrůžně, ne že ne, a on se toho prostě nedokázal zbavit. Její zkroušený, trochu pesimistický hlas mu rezonoval v uších a v mysli jako úder do činelu, který zní ještě pěkně dlouhou dobu poté, co hudebník udeří. Snažil se vážně ze všech sil zbavit se toho, zaměřit se znovu na něco svého… ale nebylo to moc úspěšné, takže když se pomalu přiblížil večer, byl utahaný už jen z toho, jak jeho mozek celou dobu pracoval. Potřeboval vypnout… a to ideálně co možná nejrychleji.
Možná přesně tak skončil tak, jak skončil. Docela dobrý kus za Alsitiem, daleko od víru města – od falešných úsměvů, cinkání peněz, šumu hovorů, vzdušných bublin. I když uprostřed moře bylo pro všechny mnohem snazší udržet si podobu lidskou a bylo to nesrovnatelné s tím, jak obtížné tohle bývalo nad hladinou a na souši, stejně z toho po nějaké době začal dostávat migrénu. Těžko říct, zda za to mohla vzdušná bublina, anebo ta společnost. Tak jako tak, našel si místo za městem, kde konečně dokázal vydechnout a svěsit ramena. Nikdo se na něj neohlížel, nikdo se nepokoušel s ním komunikovat o věcech, které stejně ani jednu stranu hovoru nezajímaly. Žádná falešná náklonnost jen kvůli titulu. To bylo to, po čem teď bažil. Po tom – a po čiré tekutině v zazátkované lahvičce, kterou si s sebou přinesl.
Napůl ležící, napůl sedící a opírající se o skály, které kus za Alsitiem vybíhaly ze dna k hladině, alespoň na chvíli se pokusil ty myšlenky v hlavě uklidnit. Nebyl alkoholik, co by tohle dělal den co den, ale uměl pít – to byla světlá stránka toho, co ho naučily jeho občasné výlety do lidských vesnic při pobřeží Šepotavého oceánu. Naučil se pít tak, že pro většinu vodních to byl docela zázrak, což znamenalo udržet si zdravý rozum, ale dokázat se dostat do stavu, kdy nemusel tolik myslet. Kdy kolem něj všechny problémy plynuly jako voda a on s epo nich nemusel natahovat. A právě teď, právě tady… to bylo to jediné, co ho dokázalo udržet při zdravém rozumu.

Cítila se jako absolutní vetřelec. Byť Alsitio mělo být jejím domovem stejně jako mnoha dalším vodním, měla bez problémů zapadnout mezi ostatní a konečně začít žít. Místo toho ji ale sžírala zaživa nutkavá potřeba místo splynutí s davem jednoduše utéct - vrátit se zpět do hlubin a už se nikdy nevrátit na to prapodivné magické světlo, kterým bylo celé město zalité. Ne, ona tam nepatřila. A všechno to dokonale potvrzovalo setkání s jejími rodiči, jednoduše nedostála předpokladům. Bylo pozdě, ona nebyla tou, po níž nejspíš toužili a její místo zabrala dokonce i nová sestra - tak proč by se měla snažit?
Jedinou opravdovou světlou stranou celé té frašky byl ten mladík, Ciri. Zaujal ji už jen tím, že byl umělcem, ale především si ji získal díky svojí zvláštní vlídné povaze a absenci té kruté předpojatosti, s jakou k ní jinak všichni přistupovali. Ani její starší bratr nebyl špatný, evidentně se snažil a záleželo mu na tom, ale Ondine v sobě zkrátka nenacházela dostatek sil na to, aby ho nějakým způsobem zpracovávala. Naopak. Právě pro to zvláštní překvapení, že nebyl takovým jako jí ho vykreslovali, se ho alespoň pokusila mírně varovat. Z nějakého důvodu se jí totiž hrubě příčila představa toho, jak by ho svrhli a mučili. Nezasloužil si to. A jeho blízký přítel také ne. Ale ona měla svoje poslání, nemohla selhat. I přesto...

Nakonec se rozhodla přeci jen ve městě setrvat, prošla se jeho srdcem a dokonce se pokusila vyzvídat. Zajímalo ji, jaký byl. Měla svoje pochybnosti, neboť od malička o obyvatelích království slyšela kdovíjaké zvěsti, ale... On evidentně nebyl ani zdaleka takový, jak by očekávala.
Nejspíš i to ji dovedlo k tomu absolutně šílenému nápadu. Ondine byla potrhlá sama o sobě, měla naprosto nepopiratelně v povaze dělat různé opravdu nevypočitatelné věci, ale tohle bylo i na její poměry opravdu divné. Rozhodla se totiž přeci jen vystoupit ze svojí komfortní zóny a pokusit se navázat vztah s oním umělcem, co se k ní v paláci choval tak hezky. Dlužila mu přinejmenším omluvu - a přesně toho se držela.
S pomocí několika hodně výřečných šlechtičen se jí podařilo zjistit (mimo toho, že tamní dámy jsou šíleně upovídané a neudrží žádné tajemství) co měl rád - a poté už se jen nechala nést vlnou svojí mánie, tvoříc svůj perfektní omluvný dárek.

Problém nastal v moment, kdy ho měla prezentovat. Ať už se totiž snažila jakkoliv, nedokázala ho nikde najít - a k její smůle ani nikdo z tamních drben netušil, kde by se asi lord Cirallo mohl skrývat. Soudě dle jeho umělecké duše tak Ondine začala hledat na poněkud odlehlejších, volnějších a opuštěnějších místech, kde by ho teoreticky nikdo neměl rušit od kreativních chvilek a zároveň by měl dostatečně bohaté prostředí na to, aby mohl čerpat inspiraci. Díky tomu ho také přeci jen našla na jednom z útesů za městem. Soudě dle jeho aktivit se ale nezdálo ani trošku vhodné ho rušit - nepůsobil dojmem, že by snad toužil po společnosti nebo něco podobného. Ondine už se připravovala na to, že prostě odpluje pryč, ale když se otočila, že se vrátí, nechtíc rukou zavadila o uvolněný kus kamenného útesu, který se okamžitě jal propadat dolů do hlubin, plašíc početné hejno rybek okolo.
Naprosto jistá faktem, že to nepochybně nepřeslechl, nakonec mírně sklopila hlavu a pomaličku doplavala k němu, podávajíc mu svůj patetický dárek. Tím byl drobný pomerančový dortík, který dokonce osobně připravila - a také použila magii na to, aby se pod vodou kompletně nerozpustil a udržel si nejen tvar, ale i chuť.

„Já... Přišla jsem se omluvit,“ pronesla nakonec tichým, plachým hlasem. „Ale když se teď tak dívám, měla bych se omlouvat znovu za to, že tě ruším. Takže... Omlouvám se, dvakrát.“
S těmi slovy mu podala dortík v zdobné skleněné nádobě, co se dala odklopit díky svému víku. Na tváři jí naprosto nepopiratelně zářil dost silně provinilý výraz, ale svým způsobem byla ráda, že ho našla. Nechtěla být sama, toužila po nějaké... Společnosti. A zrovna s ním si docela rozuměla, což v ní rozdmýchalo jistou naivní představu, že by si mohla najít někoho blízkého. To byla ale opravdu planá naděje pro někoho jako byla ona.
„Asi jsem neměla předtím být tak... Bylo to hrozně divné. Přijdu si jako hloupá naivka, ale... Asi jsem to musela zkusit. Jsem špatný člověk, když jsem to vzdala tak rychle?“