Město Parri

Třebaže to na sobě nedával příliš znát, měl z toho vlastně docela radost. Představa toho, že se bude moct vydat na výpravu za něčím dobrým, ho skutečně nadchla - a ani ne z až tolik sobeckých důvodů, jak by se dalo vzhledem k jeho minulosti očekávat. Právě díky ní k tomu děvčátku ale cítil tak silné pouto, že ho to div nedonutilo vstát ze židle okamžitě potom, co Sharya přislíbila svoji spoluúčast.
Padl ale jeden opravdu dost podstatný detail: jak se tam plánovali dostat? V tomhle ohledu měla jejich zrzavá společnice opravdu dost dobrou pointu, protože i kdyby spěchali sebevíc, potřebovali by se tam dostat co nejdříve. To by v nejvhodnějších podmínkách trvalo pár dní, což bylo až příliš dlouho - nemohli jednoduše plýtvat časem, když byl v sázce život nevinného, navíc dítěte. Kdo ví, co by té dívence mohl onen parchant provést... Jakékoliv zdržování nepřipadalo v úvahu, ale i kdyby všichni tři každý nasedl na rychlého koně, stejně byli zatraceně daleko a museli by dokonce putovat přes průsmyk v Dračích skalách, což byla překážka sama o sobě. Leda...

„Překvapuje mě, že už se celý netetelíš blahem, že můžeš předvést svoje schopnosti,“ pozvedl jedno obočí s viditelnou dávkou nechápavosti, zatímco upřel svoje žlutozelené oči na démona, co se pohodlně opíral o opěrku židle a mírně se na ní houpal.
Damian byl tak trošku v pokušení mu podkopnout nohy a nechat ho spadnout na zem, ale... V duchu si slíbil, že se nebude chovat jako malé děcko, takže tu touhu udržel pěkně v sobě a setrvával v civilizovaném duchu. Nemínil si utržit nějakou ostudu - a kdyby po něm takhle vyjel, klesl by nejen na jeho úroveň, ale možná ještě hlouběji pod něj. Ta představa se mu ani za mák nelíbila, takže se držel slušnosti a jen si trošku rýpl, protože ho to skutečně zmátlo.
V jakém světě by se Daemon nejal možnosti začít se chvástat? Byl tak příšerně sebestředný a přesvědčený o svojí nedotknutelnosti, že by jeden očekával, jak začne okamžitě nadšeně nenápadně dávat najevo, že pokud ho oba hezky poprosí, dostane je až k Černému lesu... Ale on nic takového neudělal, vypadal naprosto nezúčastněně, jako kdyby se ho to všechno snad ani netýkalo.
„Máš pravdu. Tetelím se blahem, uvnitř. Ale z praktického hlediska spíš přemýšlím nad tím, s kým máme asi tu čest, protože dost silně pochybuju, že jde o obyčejného člověka nebo přívržence. Jste si skutečně naprosto jistí, že tam chcete jít? Protože ten muž může velice dobře být také démon... A bude ve svém přirozeném prostředí, dokonce se speciální zbraní...“
„Kdybychom si nebyli jistí, tak to neříkáme, nemyslíš? Oba už máme s démony svoji zkušenost a pokud vím, tak tmy se ani jeden z nás nebojí, takže co kdyby ses zvedl a dostal nás tam?“ Povzdychl si poněkud frustrovaně Damian, než se zvedl od stolu a pokývl hlavou směrem ke dveřím.
Daemon se ještě chvíli líně houpal, než věnoval krátký pohled Sharye a nakonec se s vlastním povzdychnutím také zvedl, míjejíc páva. Nevypadal z toho příliš nadšeně, ale nejspíš se mu nedalo divit. Představa toho, že má přenést hned tři bytosti na druhou polovinu kontinentu asi... Nebyla zrovna tou nejlákavější. Na druhou stranu - neměli na výběr a on sám souhlasil se svojí účastí, takže to rozhodně nebylo tak, že by mu někdo držel nůž u rozkroku a nutil ho silou.

Po odchodu z krčmy si to Daemon začal mířit rovnou do jakési polorozbořené stodoly, kde za nimi třemi zabouchl vrata a s hlubokým nádechem si melodramaticky prokřupal prsty, jako kdyby se potřeboval připravit na nesmírně těžký zákrok.
Damian nad tím musel protočit oči, protože věděl moc dobře, že to pro něj nebylo ani zdaleka tak složité, jak předstíral - ale Daemon byl už víceméně poměrně notoricky známý pro přehnanou dramatizaci ledačeho, takže to ani jednoho z nich tří nemohlo nijak výrazně překvapit. Ostatně... Vážně se choval tak trošku jako dítě. Dávalo smysl, že si s něčím podobným bude dávat načas a záměrně to protahovat, aby potom mohl sklidit větší úspěch, jelikož příšerně trpěl a dřel, aby mohl vykonat svoji část práce.
„Mohl bys *prosím* přestat s těmi šaškárnami a prostě-“ Utrhl se na něj frustrovaně Damian, když Daemon líně prořízl kůži v linii od zápěstí až k lokti a nechal veškerou krev poměrně rychlým tempem stéct na zem, načež opět s notnou dávkou dramatu luskl prsty. Od nich mu odskočila sprška jisker, která dopadla do kaluže krve a nejen, že ji jemně rozzářila, takže planula sytě rudým světlem, ale také přiměla k pohybu. Ona temná tekutina vplula do vzduchu a zformovala jakýsi oválný obrys, uvnitř něhož se tetelila černočerná tma. Výsledkem byl portál, evidentně poznamenaný temnou magií, ale dostatečně stabilní na to, aby zvládl provést tři lidi na druhý konec až k Černému lesu, což bylo přesně to, co v danou chvíli potřebovali.
„Říkal si něco? Nějak tě nemůžu slyšet... Ach jistě, už vím proč. Nedokážeš otevírat portály, ale stejně máš komentáře. Jak patetické,“ poušklíbl se Daemon zákeřně, než vzal Sharyu za ruku a políbil ji na hřbet, poukazujíc dovnitř portálu.
„Dámy mají přednost, takže bys měla jít první, drahá. Já půjdu jako poslední, protože jakmile projdu, portál se zase uzavře... Takže šup šup.“

Okomentovala by nějakým způsobem to, že ti dva zase začínali připomínat dva kohouty na jednom dvorku, ale po vší pravdě, teď z ní veškeré zbytky humoru rázem vyprchaly, protože se jí z toho pohledu na to, jak si Daemon bez váhání otevřel krevní řečiště pro odiv světu kolem, nedělalo úplně nejlépe. A tím víc se jí zamotala hlava, když se z té krve po pár vteřinách stal portál. Sice tušila, že byl schopen něčeho podobného, přeci jen si pamatovala to, jak se protáhnul oba dva stíny při útěku z A’Coimne, ale… přesto tohle bylo něco úplně, úplně jiného. A navíc, hned vzápětí byla vyzvána, aby byla ta první, co udělá krok do neznáma. Sevřely se v ní snad všechny vnitřnosti, ale nakonec uposlechla a prostě do toho portálu vkročila, doufaje, že jí v procesu neupadne hlava nebo něco podobně životě důležitého. Ta bublající temnota nebyla zrovna něčím, co by vzbuzovalo její nehynoucí důvěru, to jistě chápete, takže nakonec to dopadlo tak, že kráčela vpřed se zuby pevně zatnutými a s očima trochu bojácně přivřenýma.

Sotva do portálu vstoupila, zjistila, že se nemůže nadechnout. Kolem bylo jenom prázdno a chlad – a ke svému zděšení nedokázala otevřít oči. Cítila ale to nutkání pokračovat dál, proto po chvíli zmatečného váhání poslechla svůj instinkt, který ji dosud z problémů dostával dosti spolehlivě, a vykročila znovu vpřed. Všechno se s ní houpalo, přišla si jako by se plavila na palubě nějaké kocábky za ohromné bouře… ale přeci jen krůček po krůčku postupovala. Byla příliš tvrdohlavá a příliš hrdá na to, aby ji něco takového zastavilo, aby to dalo ostatním důvod o ní pochybovat. Sice měla nutkání otočit se na patě a zase se vrátit do bezpečí Parri, ale… tahle možnost byla zamítnuta téměř ihned. Ta jediná správná cesta vedla vpřed.
Takže vpřed skutečně šla… a najednou už zase dýchat mohla. Překvapeně a horoucně nasála do plic čerstvý chladný vzduch a otevřela dokořán zelenohnědé oči, přejela jimi celé okolí. Už se ani zdaleka nenacházeli v polorozpadlé stodole v Parri – kdepak, kolem nic ne rozprostíraly dlouhé pláně plné luk. To jediné, co okolí vyvádělo z monotónního tónu, byl obrovský les plný stínů, který se tyčil přímo před nimi a rozprostíral se do stran tak daleko, kam jen oči dohlédnou. Černý les si jen tak s obyčejným hvozdem nespletete – Sharya by ho bývala poznala i bez toho, aby se jejímu vnitřnímu zvířátku zježila srst po celičkém těle. Varovné znamení, které nebylo radno brát na lehkou váhu. Proto tedy vyčkala, než se z portálu dostanou i Damian s Daemonem, než mohla začít uvažovat, že by vykročila směrem k tomu lesu…

Zrovna vystupoval z kočáru, který ho vezl z Teppasmies do Parri po poměrně vydařené akci v jednom z tamější podniků. Jednalo se o schůzku několika šlechticů a bohatších pánů, aby se domluvili na vlastnictví pozemků kolem Parri. Tohle bylo přesně něco pro Diega, protože smlouvání a tahání lidí na svou stranu mu šlo náramně. A taky, že se ukázalo, co v něm je, protože nejenže obhájil stávající pozemky rodu Nöarresů, ale nakonec jim připadli i další nové, protože prokázal, že v minulosti patřili jeho předkům. To nakolik byli členové rady spokojeni nebo ne už jeho věc nebyla. Důležité bylo, že rozšiřoval území a bohatství svého rodu, takže mohl lépe prosperovat a mít pevnou budoucnost. Sám si stál za tím, že za svůj život už stihl udělat pro reputaci a vývoj rodu mnohem více, než jeho otec. Ano, vydělával, ale tím to haslo. Nešel po území, nebudoval pověst a nekomunikoval s jinými rody, za to Diego? Ten v těch věcech chodil s naprostým přehledem. No a po takové dobře odvedené práci se mu rozhodně nechtělo jít a zavřít se do pracovny nebo se jen tak bezvýznamně povalovat na posteli. Chtělo to nějakou pořádnou odměnu. První cesta byla jasná - koupit teplé kaštany na tržnici. A ta druhá byla ještě jasnější - krčma.

Když se vymotal mezi stánky, kde po cestě koupil pytlík teplých kaštanů ve stánku, kde ho už moc dobře znali, zamířil přímo do krčmy. Sundal si z hlavy cylindr, okamžitě si upravil své vlasy a zamířil přímo ke stolu vedle baru, kde už sedělo několik známých. "Á, lord Diego Nöarres. Jak jste pochodil, příteli?" Zeptal se ho jeden z přísedících mužů, než si vůbec Diego stihl sundat svůj kabát a pohodlně se usadit. "Náramně, sire. Očistil jsem jméno našeho rodu. Vážení pánové z Teppasmies a okolí a velectěná rada z Narrigenu museli přiznat, že staré dekrety a listiny mluví proti nim a pozemky po právu náleží našemu rodu. Nakonec bylo i nahlas řečené ocenění směrem k mému talentu dohledávání historických faktů." Pronesl a nasadil poměrně pyšný úsměv. Vážně byl hrdý sám na sebe, protože to jeho rodu trvalo dekády, aby vůbec nasbíral pozemky, které měl a pak stačilo mít pár známostí, aby se dostal k archivům a heleme se, měli právo na mnohem více, jenže to jim bylo léta odepíráno a to i přestože o tom mocnosti věděli až moc dobře. "No, tak vidíte. Děláte Parri čest. Malé město neznamená, že se tu nemohou rodit jedinci s potenciálem k silné autoritě. A gentlemani svou chybu přiznali okamžitě nebo nastali nějaké problémy?" Zeptal se ho opět muž naproti jemu. "Pánové z Teppasmies svoje pochybení připustili takřka okamžitě, ale s vyslanci z Narrigenu to bylo složitější. No co k tomu říci. Myslím, že vedení na Šedém Hradě bylo, je a bude vždy stejné. Zaslepené mocí, zabedněné, chamtivé a hlavně neschopné se postarat o svůj lid. Byli tam jak lidé z Šedého hradu, tak zástupci některých jednotek, protože se jedná i o území, na kterém by mohl připadat v úvahu tábor. Jednalo se tam totiž mimo jiné o královskou jezdeckou jednotku. Měli v úmyslu postavit přechodný tábor pro případy, kdyby jezdecká jednotka potřebovala na cestě někde přespat. Přesněji takové tábory zamýšleli všemožně po kontinentu, jenže jeden z nich měl stát přesně na pozemku, o kterém náš rod dlouho ví, že má patřit právě nám. A především to věděla i rada, jenže každý si hájí své zájmy, že. Proto to šlo s těmi méně inteligenčně vyspělými jedinci o něco hůře, jenže důkazy byli jasně na mé straně. Upřímně s tím, kolik je kolem Parri úrodné půdy, by byli čiré šílenství ji nechat rozdupat koňmi jen kvůli tomu, že ubozí vojáci nemají kde přespat. Takové tábory si mohou stavit někde uprostřed ničeho a ne u Parri. Odjakživa je okolí Parri jedním z nejbohatším míst co se týče zemědělství a nehledě na to, že občasná přítomnost jednotek ve městě akorát rozviřovala vody toho klidu, který tu jindy panuje. Budu rád, když se branám města budou vyhýbat obloukem. I proto jsem šťastný, že jsem stihl dokázat naše právo ještě předtím, než začali budovat tábor, protože by možnost zemědělství byla posunuta o měsíce a možná i roky později. Představa, že by se to na tak cenné půdě hemžilo koňmi a vojáky by mi nedala spát. Pevně doufám, že se nám dostane zadostiučinění a vedení na Šedém hradě se co nejdříve vymění. Snad se nějaký dobrák pustí do odboje nebo něco podobně šlechetného a ty náfuky z jejich trůnu sesadí." Pronesl s menším úšklebkem na tváři, při čemž vzal z pytlíku další kaštan, který začal opatrně loupat.

Už od chvíle, co se toho dne dostal do Parri, nechtěl vidět nic jiného než postel. Měl samozřejmě víc dost sil na to, aby se ještě v přilehlých stájích postaral o svého koně, jistě – ačkoli pohunek těch stájí, které náležely jedinému hostinci široko daleko, po něm loupal významným pohledem a očekával, že mu černovlásek s odznaky královské jízdní hnědého hřebce svěží, nestalo se tak. Ačkoli se to k jeho postavení mnohdy dvakrát nehodilo, tak byl Rinn víc než jen zvyklý se o svého koně postarat poté, co ho nesl – zvlášť po takové cestě, jako byla ta z Narrigenu do Parri. Dlouhé lesnaté podrosty, po nichž musel navíc hřebec ještě prolézt brodem řeky Secmé… nebylo to nic, po čem by si zasloužil méně než učiněné královské zacházení, co si budeme povídat. Odmítavě tedy na klučinu s nabídkou pomoci zavrtěl hlavou a nechal si pouze ukázat, kde může hřebce nechat, než se spustil ze sedla na rozbolavělé nohy a zavedl ho do tepla stáje.

Fakt byl, že se do Parri vracel až teď s docela dobrého důvodu. Strávil v Narrigenu několik posledních dní – přesněji tam stejně jako zbytek výše postavených a šlechticů musel dojet na rozkaz lady Lennox. Zcela upřímně, z té ženy mu šel mráz po zádech. Jeho matka vedla filosofii toho, že nikdo není v samotném jádru zlý (a on s ní souhlasil tak nějak napůl), ale to neznamenalo, že u ní to přímo neplálo z těch podivuhodně krutých očí. Netušil, co jí kdo provedl, že dopadla, jak dopadla, ale nebyl takový šílenec na to, aby se jí snad šel osobně zeptat. Každopádně, její rozkaz dostat všechny možné vlivné do Narrigenu měl jasný cíl – to, aby přihlíželi jejímu potrestání Rudé, jejímž jediným zločinem bylo to, že jí zpod rukou proklouznul drak. Jistě, chápal princip toho selhání, ale sledovat její trest v ulicích, všemožné způsoby, kterými se ji lady Lennox snažila potupit a dostat na kolena, krev rozlévající se spárami ve dláždění… najednou začal být skoro až rád, že sloužil u jízdní, nikoli u pěší jednotky, protože pokud neměli slitování ani s někým, jako byla Rudá, pak by rozhodně neměli slitování s kýmkoli dalším. Už jen to pomyšlení mu zmrazilo krev v žilách. Měl co dělat, aby se svou magií alespoň nezkusil zasáhnout, ale věděl, že to by všem způsobilo jenom mnohem větší problémy. Takže mlčel – a zpětně se za to nesnášel.

Ze zamyšlení nad situací v Narrigenu ho vytrhlo jemné šťouchnutí do ramene a teplý dech na zadní straně krku. S polovičatým úsměvem poplácal hřebce po vyklenuté šíji, než naposledy zkontroloval, že má dost vody i sena na to, aby mu to stačilo, a vyklidil jeho osobní prostor. Oba si zasloužili si od sebe zase na chvíli odpočinout, co si budeme vyprávět. To, k čemu se Tamrinn ihned upřel myšlenkami, byla postel a koupel – ta především. Moc dobře věděl, že dle pachu už by pomalu každý druhý uhádl div ne i plemeno, barvu a stáří jeho koně. Takže přesně to udělal – zapadnul do hostince s příznačným jménem U ospalého kocoura, kde si během chvíle s hostinským vyřídil pokoj i ustájení pro koně. Muž sice opouštěl svoji jednotvárnou činnost šmrdlání skleničky hadříkem docela neochotně, ale sotva před ním Tamrinn zacinkal zjevně plným měšcem, byla s ním rázem jinačí řeč. Nebo za to snad mohla dost jednoznačná uniforma? Těžko říct, závěr byl stejný. Jindy by ho to otrávilo, teď byl jen rád, že ho to posune směrem ke koupeli – a také, že ano. Sotva vyřídil pokoj, zjistil, že jen o místnost vedle na něj čeká káď horké vody. A hökke, kdo byl, aby odolal takovému lákadlu? Teplá, téměř horká voda byla na zatuhlé svaly jako balzám a uspávadlo, díky němuž byl rád, že se vůbec stihl poté přemístit do postele, než mu víčka klesla a on v mžiku nevěděl o světě.

Ráno, stále ještě v polospánku a jen v obyčejné bílé košili a černých kalhotách, oděvu, který nic neříkal o to, kým je nebo není, zamířil téměř ihned dolů. Prázdný žaludek ho ani tak netrápil, zásoby cestou z Narrigenu měl vystačující, ale stáhlé hrdlo už bylo jiným problémem. S úsměvem se přitočil k baru, kde na rozdíl od včerejška rozlévala mladá, blonďatá dívka, ze které ihned po pozdravu vytáhnul to, že se jmenuje Aelise a že je dcerou majitele. Po pár milých úsměvech a samozřejmě pár mincích na pultě (nebyl z těch hajzlů, co by z dívek tahal pití zdarma jenom za hezký úsměv a pár mrknutí, ačkoli znal takové, co by do něčeho takového šli určitě… a neměl moc iluze, jeho mladší sestrou počínaje) od ní dostal pití – její překvapený pohled, když si místo v krčme jistě obvyklého piva vyžádal jenom obyčejnou vodu s trochou máty byl k nezaplacení. Zůstal by u ní i nadále, ale s tím, kolik měla práce, by jenom zavazel, takže šel zase hezky o dům dál.
Jeho pozornost upoutala skupina mužů, kteří dle pár hlasitějších útržků konverzace probírali něco ohledně dědictví. To samotné by Rinna nepřilákalo, ale potom jeden z nich vyslovil takřka magickou formulku – královská jízdní. Jeho jednotka byla něco, co by zaslechl i ve spánku a s hlavou pod polštářem. Získali si tím během okamžiku jeho pozornost. Díky bohům, že byli vcelku hlasití, takže nemusel ani moc napínat uši, aby je slyšel. Jeden z nich se nechával obzvláště slyšet, zjevně docela hrdý na to, co říká. Informace, které plynuly z jeho úst, pro Tamrinna nebyly novinkou – sám an tom jednání nebyl, ale s pány z Narrigenu, kteří tohle měli zajišťovat, se potkal v bráně, letmo, ale z jejich výrazů šlo vyčíst hodně. Neuspěli. Ne, že by snad vinil mladého šlechtice, který si tady na ně otvíral pusu (sám tu bandu do pusy si nevidících hrabalů neměl dvakrát v lásce, ale musel je tolerovat, pokud chtěl klidné vztahy se Šedým hradem), ale na druhou stranu ho zarazilo, s jakým odporem ohledně obecně Šedému hradu se tu vytasil. To už ho zapnulo do pohotovosti, kdy naslouchal každému slovu.

A když mladý šlechtic dokončil svůj proslov a dramaticky u toho dokončil loupání jedlého kaštanu, Rinn se rozhodl se trochu infiltrovat. Takže než se stihl někdo nadechnout, opřel se ledabyle o pult hned vedle mladého šlechtice a vrhnul k němu pobavený úsměv. „Zdá se, že tu máte s Šedým hradem docela pestré vztahy, done,” podotknul a upil ze své sklenice (kupodivu, čisté a hadříkem hostinského nedotknuté). Když znovu promluvil, povytáhl obočí ve zvědavém výrazu, zatím rozhodnutý jen tiše zkoumat okolí. Žádné ukvapené závěry a postupy. „Je v tom něco rezervovaného, nebo to je ukázka něčeho osobního proti královské jízdní?”

"Dovede si někdo z vás představit tu nádhernou vizi, pánové? Žádné šarvátky s vojáky, řešení jejich přespání a velká pole úrodné půdy, která by nebyla pod nadvládou Narrigenu. Dovedete si vůbec představit, kolika prostým lidem by to dalo práci? Jak by se stalo Parri cenným městem i z hlediska obchodu? Mohu vám zaručit, že kdyby někdo chtěl vyvážet naši zeleninu na trhy, lidé by mu téměř utrhali ruce, protože ani Teppasmies ani Narrigen nesahá Parri ani po kotníky, co se týče úrodnosti půdy a kvality vypěstovaných plodin." Pronesl a jeden z mladších přísedících trochu povytáhl obočí. "Nepřestáváte mě překvapovat, vaše lordstvo. To, že se vyznáte v záležitostech politiky mě už ani překvapovat nemůže, ale že vidíte i do sedláckých záležitostí jako je pěstování zeleniny a brambor, to jsem vskutku nečekal." Pronesl mladík tak trochu podlézavě. Bylo vidět, že se s největší pravděpodobností snaží vetřít Diegovi do přízně už jenom tím oslovením, ale on na to popravdě dvakrát nehleděl. Byl na to zvyklý, protože kdokoliv kdo chtěl v Parri a mnohdy i Teppasmies něco znamenat, se scházel s Diegem a pevně stál na jeho straně, protože kdo nebojoval s ním, automaticky bojoval proti němu a to byla zatraceně nebezpečná záležitost.
"Je vidět, že se v politice tolik nepohybujete, ctihodný Henry. Jinak byste totiž moc dobře věděl, že i to s tím úzce souvisí. Pokud chce někdo dobře vládnout, musí si zjistit záležitosti prostých obyvatel. Co dělají, co potřebují a co chtějí. Parri je obydlené z veliké části zemědělci, takže jsem si dovolil prostudovat různé knihy a pohovořit si s místními, abych věděl, co a jak mám řešit." Pronesl Diego s hrdým úsměvem a konečně si vložil do úst kaštan, který tak pečlivě celou dobu loupal. "A vy chcete vládnout, lorde?" Zeptal se ho pro změnu zase jiný muž hned vedle něj. "Přijde vám to zvláštní? Pak zřejmě vidíte vládnutí jako podrobení si lidu a vládu pevnou rukou. Jenže já to vidím jinak. Minimálně zde v Parri. Ano chci zde svým způsobem vládnout. Ale co si pod tím představuji je, že budu zastupovat obyvatele v oficiálních jednáních a hájit jejich dobrou jako doteď. Chci tomuto městu dát směr a vrátit mu dávno ztracený lesk a slávu. Takže, drazí pánové, já tu už svým způsobem vládnu. Nestavím se nad Narrigen, to k mé smůle nesmím a nemyslím to tak, že si vše přivlastňuji. Ale jen teď vyrážím do boje v čele. Jsem zkrátka ten, který osobně hovoří s lidmi z Narrigenu a snaží se nám získat co nejlepší podmínky, toť vše." Pronesl, ale to ho z hovoru vyrušil cizí muž.

Nesnášel vyrušení z jeho skoro až monologů. A ještě více nesnášel, když se někdo míchal ke konverzaci, které nebyl součástí. Poměrně rozmrzele odložil pytlík teplých kaštanů na stůl a postavil se, aby se snad necítil podřazeně. Ono takhle, ne že by mu to extrémně s jeho výškou pomohlo, ale stejně. "Nechci vás urazit, mladý pane, ale takhle vyrušovat během cizí konverzace je poměrně neslušné, nemyslíte? Ani nevím kdo jste, byla by slušnost se představit, ale tak dobrá. Když už jste vyřkl otázku, tak začnu já. Lord Diego Nöarres." Pronesl, než natáhl ruku, aby si mohli potřást. "Každopádně k vaší otázce, ano. Šedý Hrad nemá dvakrát férový přístup k našemu rodu a hlavně k našemu městu, takže se s mnohými z nich dvakrát v lásce nemám, pokud bych to měl říct kulantně." Pronesl a zrovna když hostinský přinášel brusinkovici, kterou si Diego dával takřka pokaždé, vzal si ji přímo od něj z tácu a upil z ní, než si ji položil na stůl. "Vás zajímá specificky královská jízdní jednotka?" Povytáhl trochu obočí než se mírně ušklíbl. "Od každého něco, aby pravdu řekl. Já naprosto nevidím smysl ve válce samotné Nazvěte mě klidně zrádcem, ale lidé jsou v tomto směru ti, kteří pochybili a stojí na špatné straně. S tím je samozřejmě spojená má nelibost směrem ke královským jednotkám, protože jsou součástí lidské válečné strany. Ale ano, mám i osobnější nepěkné zkušenosti s jejími členy. S několika jedinci, kteří ale za to svojí úrovní stupidity ukazují, že se zatím jedná o naprosté omezence. Pokud se najde výjimka, jsem ochoten od tohoto názoru upustit." Pronesl, než se otočil k ostatním přísedícím s menším úšklebkem a pak zpět na cizince. "Zatím o tom ale silně pochybuji. Výjimky jsou výjimečné. Proto se jmenují výjimky. Často se nedějí a už vůbec ne v souvislosti s královskou stranou, takže v mých očí zřejmě půjde o dvorní šašky až do konce mého života." Pronesl a rozesmál se než opět upil ze své brusinkovice.

Potřásl mu rukou, kterou k němu lord Nöarres natáhl, a pokoušel se nezatvářit, jako když kousnul do citrónu, když ho šlechtic s úšklebkem sjel jako malého kluka za to, že se nepředstavil. No, ještě uvidíme, kdo se tady bude smát poslední, že ano. Už jen teď by si s ním neměl třást rukou, ale zatknout ho na místě a dát mu vědět, že tady prostě cesta nevede. Místo toho ještě vyčkával, co z něj vypadne – bral to tak trochu osobně, co si budeme vyprávět, a i když ani on sám nebyl leckdy s rozhodnutími Šedého hradu nějak spokojený, pořád spadal pod korunu – a stejně tak i Nöarres. Mohl si dělat ramena a posunkovat za zády pánů z Narrigenu, ale pořád i on spadal pod vliv Šedého hradu. Ty řeči, které tu vedl, by si snadno někdo mohl přeložit jako snahu o podpoření vzpoury… a asi netřeba říkat, že aktuální držitelka moci by s tím moc nesouhlasila. Možná jen to vědomí, že by spadl pod soud lady Lennox, ho nutil držet se trochu zpátky a dát mu možnost se trochu očistit od toho, co už řekl.

No… ale potom se začal Nöarres navážet přímo do jeho jednotky. Tamrinn tomu možná trochu vypomohl tím, jak se zeptal, ale to nebyl pokyn k tomu, aby spustil to, co zaznělo. Tamrinn zahlédl, jak se hostinský za barem, který vystřídal svou dceru, zatímco on se infiltroval mezi šlechtice, zarazil a ztuhnula mu ramena – moc dobře si zřejmě pamatoval uniformu, v níž včera přijel. Věděl moc dobře, odkud vítr vane, ale byl dost chytrý na to, aby teď mlčel a neprozradil Tamrinnovu malou hru – bodejť by jo, měl toho hodně, co ztratit, kdyby se to tu zvrhlo. Kapitán si to svým způsobem maličko užíval, nějaká jeho podvědomá posměšná část jen čekala, až to praskne – a to zvlášť potom, co mu Nöarres řekl, že jeho jednotka je vlastně jenom banda idiotů bez disciplíny a potenciálu.
V tu chvíli se v něm tak napůl něco zlomilo. Z pobavení v jeho tváři náhle nezůstalo nic, oči se mu zableskly náhlým náporem popuzení. Chápal sice výhrady, které měl, ale všechno se dalo řešit i klidnou cestou – ale on ne, on se rozhodl raději místo reálného problému začít řešit tohle. No dobrá… vždyť přeci na tuhle hru mohou být dva. A Tamrinn mu to po tomhle rozhodně jen tak prominout nehodlal.

„A jistě. Omluvte mou neomalenost, co se týče představování, ale jistě pochopíte, že mi vaše slova namířená proti koruně trochu sebrala dech,“ dodal, na rtech slaďoučký úsměv, který ale byl zevnitř přiživován čirým rozhořčením a podrážděním. Fakt byl, že původně po lordu Nöarresovi nechtěl nijak moc a výrazně dupat, ale když se jeho slova otočila proti jeho mužům – proti něčemu, na čem pracoval a na co mohl být právem hrdý. Krev v něm bublala, vřela a volaka po tom, aby vytáhl zbraň a smazal mu ten arogantní výraz z tváře i z postoje – a mohl děkovat všem božstvům za to, že alespoň trochu zvládnul udržet klidný výraz. Jako by se nechumelilo, pousmál se ještě víc a než stihnul Diego byť jenom hnout brvou, uzmul mu z prstů konečně dokonale oloupaný kaštan. „Mé jméno je Tamrinn Naate Chaöme. Lord z Plačícího panství* a kapitán královské jízdní jednotky, aktuálně odvelený do čela stráží v Parri.“ S těmi slovy si klidně vložil do úst Nöarresův kaštan a skousnul. „A my, lorde Nöarresi, si budeme muset promluvit.“


*aka panství jejich rodu, fešný ruiny severně od Narrigenu coming soon!

Absolutně se s tím mladíkem nechtěl o ničem bavit. Chtěl prostě ujídat kaštany a u toho vést své hluboké a významné proslovy vůči přísedícím šlechticům. Jak si vůbec vlastně ten cizinec mohl dovolit se tam takhle vetřít? Nikdy ho neviděl a neznal ho, takže pro něj v ten moment absoltuně nic neznamenal. Byl to cizinec z krčmy, který se mu dvakrát nezamlouval už od úplného prvopočátku a mimo ohledu výšky byl pro něj hluboko pod ním co se týče společenské stránky. Kdyby by si byl nezakládal na jisté formalitě a slušnosti, poslal by ho do patřičných mezí a více by se s ním neparál. No pro něj očividně dobře, že tak neučinil, protože neměl tušení s kým si to tam zahrává. Byl často neopatrný na to co říká, protože se cítil, jakoby byl v Parri nedotknutelný. Ani za mák nepřetpokládal, že by se tam zjevil někdo z Narrigenu, natož pak od královských a natož pak od jízdní jednotky, no a na vrch toho, natož pak kapitán. Neočekával, že by se vůbec nějaká autorita hodlala po tom jednání v Parri nějaký ten měsíc objevit, ale ejhle. Pán byl odvelený do Parri, což nevypadalo jako něco, co by se snažilo jít mladému lordu na ruku v jeho návrzích ze schůze, ba naopak.

Když mu ale nejprve vzal s rukou pracně oloupaný kaštan, měl co dělat, aby mu neruply nervy jako obvykle. "Pardon, co si to dovolujete?" Pozvedl jedno obočí namíchnutě, mež trochu na truc vzal další kaštan, položil ho na stůl, vytáhl dýku a máchnutím ho rozpůlil. Poté vzal jednu půlku, povysunul drápy a pečlivě vnitřek vyřízl, než ho vložil do pusy, šlupku zahodil, uchopil druhou polovinu a mírně se ušklíbl. "Rád se dělím, ale příště se prosím normálně civilizovaně zeptejte." Pronesl a cvrnknul mu druhou polovinu kaštanu přímo do obličeje. "Jsem poměrně štědrý muž, víte?" Pronesl a pohrdavě se uchechtl. Jak rychle se mu ale na obličeji ten jeho darebácký úšklebek objevil, tak rychle i zmizel. Úsměv na tváři mu totiž ztuhl přesně v momentě, kdy se mu mladík představil. Kapitán jízdní jednotky, no paráda, to si vážně naběhl. "No... Ehm... Kapitáne Chaöme. Myslím, že o to bych se nebál. Vzhledem k dnešnímu jednání váš pobyt na našich pozemcích nebude mít dlouhého trvání, ale dobrá. Chcete si popovídat? Tak si to pojďme vyříkat ven. Jdeme?" Zeptal se ho a když ochotně souhlasil, v rychlosti si na sebe nandal kabát a cylindr a po mladém kapitánovi hodil alespoň spěšně sako. Nemusel ho a ani to nebylo, že by se ho bál, ale furt měl nějaké to vychování. No a vzhledem k tomu, že venku byla vážně celkem zima, byla to pro něj samozřejmost, když tam tak postával jen v bílé košili a kalhotech.

Jakmile vyšel ven, opřel se o zeď a protáhl nasupeně čelist. Snažil se si to nějak urovnat, protože věděl moc dobře, že kdyby po tomhle skončil před Lennox, dobře by to nedopadlo. Ani náhodou neplánoval svůj názor razantně změnit, ale možná, kdyby si to s kapitánem v klidu vyříkal, alespoň co se jeho mužů týkalo, jenom možná by pak z toho mohlo vyváznout dejme tomu v pořádku. Chvíli počkal, než Tamrinn taky vyjde a pak si povzdechl. "Heleďte, naprosto akceptuju, že jste po tomto naštvaný, ale abych byl upřímný, párkrát se vážně stalo, že jsme tu měli s vojáky vaší jednotky problémy a i když se vyhýbám nějakému označování a osočování, tak se tak dělo ve většině případů po takové delší návštěvě krčmy. Možná byl můj výrok... Emočně přibarvený, ale podstata a fakty zůstávají. Naprosto upřímně nic proti vám osobně, ale za tím názorem, že se nechovali někteří vojáci dvakrát správně si stojím. Co se týče koruny... Tam přijímám plnou zodpovědnost. Co jsem řekl a co jste slyšel, bylo bohužel vyřknuto nahlas. Mělo to asi zůstat v mé hlavě, ale nemohu zapírat, že to je vážně můj názor. Lhal bych vám i sám sobě." Řekl na svůj vkus zatraceně klidně. Byl horká hlava a byl si toho hodně vědom, ale sakra, tady nešlo jen o rvačku. Tady šlo o obvinění ze zrady koruny a to byl velký kalibr i na něj.