Město Parri

Nemohl s ní nesouhlasit, o tom žádná. On na osud věřil jenom ve chvílích, kdy se mu to hodilo - a když ne, bral to všechno souhru okolností nebo pomstu od Rüvika. Bohům připisoval asi takovou váhu, jakou měla sama situace, kdy se mu vloudili do hlavy... Tudíž obvykle nepříliš velkou. Jediné božstvo, jež opravdu bral, byl Rüvik. Ten svoji přítomnost všem smrtelníkům dával najevo docela jasně a tvrdě, což bylo něco, co Daemon jednoduše musel uznávat a respektovat. Nemluvě o tom, že jen díky němu existoval a směl žít takový život, jaký měl - takže vůči němu možná pociťoval občas hořkost, ale v důsledku byl spíš vděčný. Teď už nebyl přeci jen otrok... Mohl si tu moc a sílu užívat bez omezení, což znělo téměř jako splněný sen.
Když šlo ale o věci jako předurčenost, nebyl až tak nevěřícný. Jeho absolutní oddanost mělo cosi, co by nejspíš smrtelníci popsali jako něco náhodu. Někteří spíše jako štěstěnu, jiní zase jako smůlu. On sám preferoval označování naschvál, protože občas se věci sraly takovým způsobem, že by v tom musel mít prsty sám ďábel... A člověk si potřeboval na něčí účet zářně zanadávat, však?

„Já vím, drahá. Pamatuju si tvůj náhled na tuhle věc, ale nedokázal jsem si pomoct, protože je to zatraceně příhodné. Když se nad tím tak ale zamýšlím... Vlastně mám asi opačný pocit, než ty. Ale až teď, s odstupem času. Všechno, co jsem dělal... Samozřejmě, bylo to na popud pána temnot, ale... Najednou se mi zdá, že v tom nejspíš bylo něco víc. Pořád jsem se motal kolem toho samého okruhu lidí, poblíž jedné rodiny a plnil pořád téměř ty samé příkazy, ale posouval se od severu k jihu, zatímco teď...“
Svoji myšlenku nechal nedokončenou, jelikož se do toho docela solidně zamotával a nebyl si vlastně jistý, co přesně se snažil říct. Měl pocit, že mu něco unikalo a on se zoufale pokoušel zjistit o co šlo, ale nejspíš mu nebylo souzeno se to dozvědět. Alespoň ne hned, však to, co Sharye právě svěřil, si uvědomil také až s odstupem kolika let. Možná, že to byl ale další z kousků naschválu. Nemohl si být jistý vůbec ničím.
„Neber mě vážně, mám v hlavě takový chaos, že se mi myšlenky slívají dohromady a plácám hlouposti. Každopádně samozřejmě, jsi svobodná a svá. Nikdo ti nemůže diktovat, co přesně uděláš, ale myslím, že jistým způsobem jsme bohy ovlivnění všichni. Měli by totiž zatraceně nudné dny, kdyby se nám všem nemontovali do životů, nemyslíš?“ Zazubil se na ni pobaveně. Možná, že to znělo docela ironicky a on to rozhodně myslel jako vtip, ale ve skutečnosti tomu zároveň i věřil. Od čeho by jinak bohové byli? Koho by bavilo jen tak pozorovat mnoho a mnoho smrtelníků, aniž by jim nezatopili pod kotlem?
„Mýval? Možná. Ale pěkná zrzka? Hmmm...“ Úšklebek na rtech dále udržoval, neschopný odolat zběsile cukajícím koutkům. Nechal by si říct. Kdyby se teď zvedla a začala utíkat, pronásledoval by ji klidně až na konec světa,* jen aby si ji ulovil. Situace ale působila tak, že se lapila sama a dobrovolně - a on proti tomu neměl absolutně co namítat. Usnadnila mu tím práci, třebaže lov mohl být i docela vzrušující.

Ta reakce na jeho dotek ho skutečně potěšila. V očích mu přitom spokojeně zajiskřilo a on cítil, jak se v něm zdvihá pocit spokojenosti a zadostiučinění, protože evidentně udeřil na správné místečko. Rozhodně by to nenazval instinktem nebo odhadem, protože šlo o docela obyčejnou náhodu, že začal zrovna tím směrem, k čemuž mu také solidně nahrála, když ho zalehla jako obří polštář, ale měl z toho zatraceně dobrý pocit.
„To jsem rád, že si toho vážíš. Lhaní je totiž poměrně vyčerpávající a já jsem v podobných chvílích velice, velice rád upřímný a otevřený.“
Tak trošku si s ní zahrával, o tom žádná, ale opět to myslel vážně. Neměl zapotřebí mlžit nebo ji svádět od pravdy, protože žádný filtr nebo přetvářku zkrátka nepotřeboval. Jejich stav se vyvinul tak krásně samovolně, on neměl to srdce to kazit.
„Ano, říkal. A ne, nebyla to lež, jestli tě to napadlo,“ pokrčil nepatrně rameny, jak mu to jen jejich rozpoložení dovolilo. Samotného ho docela překvapilo, když k tomu došlo, ale asi to dávalo smysl. Hodně silně ho totiž omezoval medailon - a ten skončil rozbitý na spoustu kousíčků, což zlomilo jeho kouzlo a povolilo jeho řetězy.
„Myslím, že to má co do činění s rozbitím toho medailonu. Vázala mě k němu hodně specifická magie, která když se narušila a medailon propustil i Damiana... Hádám, že jsem teď trošku jiný typ démona, než předtím. Ne sluha, tak nějak volnější. Svůj vlastní pán, takže nejsem tolik apatický, což by se u sloužícího psa docela hodilo, protože kdybych měl mít vlastní popudy, city ohledně svých příkazů a to všechno podněcovalo i myšlenky, docela snadno by to rozdmýchalo vzdor, což by se asi úplně nehodilo. Jenže to je teď pryč... A já jsem volný, alespoň v některých ohledech. Do člověka mám daleko, ale už nejsem tak otupělý.“


* nebo taky na panství Killianů, když už jsme u toho

Nebylo to, že by božstva nebrala. Měla v živé paměti to, že když Äyanaii probudila Damiana, byla někde hluboko v ní ukrytá vděčnost, kterou jenom zkrátka nedala nijak najevo. Věděla, že bohové tam jsou, jednu z nich sama potkala, takže k ignoraci sklouznout nemohla. A měl pravdu – jejich životy by asi byly příliš nudné, kdyby nezasahovali do těch jejich, zdálo se, protože to dělali často a s oblibou. Démon pod ní toho byl přeci jen stále takovým chodícím a mluvícím příkladem, ať se jí to pozdávalo nebo ne. Ale to, že někoho uznávala, že brala jeho existenci a přítomnost a schopnost zasáhnout, neznamenalo, že si nechala diktovat, jak má žít. Bylo to něco, co by mnozí v Nescoře nazvali kacířstvím, ale… proč by měla svěřovat svůj život do rukou entitám, kterým po ní nic nebylo? Možná byla jakožto t’ealh dcera Äyanaii – kde ale bohyně byla, když ji jako dítě potřebovala? Nikde. Proto teď prostě jenom zatvrzele odmítala. Ona jim nebyla dost dobrá k tomu, aby jí trochu pomohli, když bylo potřeba – takže ona na oplátku zase nebyla svolná před nimi padat na kolena a dělat, jak moc velkou úctu k nim chová. Nechovala. A nerada, skutečně vážně nerada se v podobných věcech přetvařovala.

„Pěkná zrzka na tebe kašle, hele. To by se totiž musel zvedat,“ zašklebila se na něj útrpně, než zvedla krátce ruce na znamení rezignace. „Takže lovec se vzdává, protože je moc líný na to, aby se zvedal, protože na to je jeho podložka až moc pohodlná, i když se občas klepe, když mluví.“
Líbilo se jí najet na tyhle koleje – mohla jenom plácat kraviny, které jí přišly na mozek, a nebála se toho, že by se jí za to znovu vysmál tak, jak by to udělal při cestě z Narrigenu k panství její někdejší rodiny. Přišla si, že stejně, jako si přišla, že se dívá na někoho jiného, když v lesích před panstvím díky Äyanaii přebral vládu Damian, stejně tak teď si byla docela jistá, že Daemon, kterého měla pod sebou a těsně před nosem, není ani zdaleka ten samý, se kterým uzavřela ten pakt z donucení v postranní uličce, kde jí vyhrožoval smrtí, pokud mu nebude ochotna pomoci. Jak daleko se jí zdála ta chvíle, kdy se plížila do maringotky s chrápajícím daebilem a z krku mu sundala ten amulet, který potom začala rychle vnímat jako něco, co ji dostalo do všech těch sraček? Řádově to byly týdny, ale pro ni jako kdyby uběhly celé roky, protože se toho zkrátka událo příliš hodně na to, aby uvěřila, že to byl jenom tak kratičký čas, jak jí tvrdily všechny reálie a skutečnosti kolem.

„Takže jsi teď svobodný? Jakože… v rámci mezí? To… zní dobře pro tebe, hádám,“ prohlédla si ho. Jistě, pro něj to byla definitivně skvělá zpráva, musel být nadšen, když už nemusel být vázán k hloupému kusu šperku jako nějaký pejsek, ale měl svým způsobem vlastní vůli – na jeho místě by v tom také viděla výhru v loterii, na kterou se jen tak nezapomíná. Ale uvažovala, co to znamenalo pro ni. Nebylo to snad, že by toužila mu pořád rozkazovat – ne, nejenom, že si za to už od něj vyslechla svoje (a to mu všehovšudy nařídila pořádně jenom to, aby zmlknul a nezabíjel její matku, když se s ní setkali, což nemusela být génius, aby věděla, že byl rozhodně menší počet rozkazů, než po něm štěkali jeho předchozí majitelé), ale navíc svým způsobem si uměla s ním alespoň částečně poradit i takhle. Spíš jenom uvažovala, zda to bylo bezpečné, ale poté ji napadla jedna věc – přeci jenom, dokud byl vázán, měl důvod se trochu vzpírat a nadávat na to, ale s volností už mohl být víc v klidu. Přeci jenom, komu by se líbilo žít v zajetí?* Dokud nedělal sračky a netrhal dětem ručičky pro radost, dalo se vedle něho existovat o něco příjemněji než předtím, což bylo zajímavé zjištění.
„Svoboda je docela nezvyk, když je na jednoho vyhozena zničehonic, ale… jsem si jistá, že najdeš způsob, jak s ní naložit.“ Ani netušila, kde se to v ní bralo, ale byla vůči němu podezřele milá, ne že ne. Musela u toho zvednout hlavu z jeho hrudi a když mluvila, měla tvář jenom pár centimetrů od něj. Každou reakci, která se mu mihla očima, nedokázala přehlédnout – a bylo to zvláštní, zvlášť když skutečně nalezla pravdu v tom, co říkal. Společně s volností mu byly svým způsobem vráceny některé emoce… a bylo to znát. Příjemná změna, protože to rozhodně bylo milejší na pohled než ta bezedná ledová modř. Sice ta modrá barva byla stejná, leč nyní trochu temnější (proč asi), ale nepůsobila dojmem kusů ledového dechu, který tam byl až doposud.


* nu, tahle Witcher reference nesmí chybět, víš jak…

Za podložku se tedy ani v nejmenším nepovažoval, ale... Dokud to bylo v prospěch krásné ženy, jak by se tomu mohl bouřit? Démon nebo ne, přeci jenom už něco také cítil. Něco trošku pozitivnějšího, než byl ten neurčitý chuchvalec nejtíživějších temných emocí, které fungovaly jako olej pro jeho nenasytný vnitřní žár. S každým záchvěvem vzteku, žárlivosti nebo prázdnoty se v něm umocňovala jeho vlastní moc: a přesně to bylo tajemství úspěchu démonů. Byli to parazité, museli se něčím krmit, aby přežili. A pokud byli krmení dobře... Vyvíjeli se a sílili, schopní dorůst do celkem slušné velikosti, v metaforickém slova smyslu. V realitě to znamenalo, že jejich fyzická síla značně překračovala hranice nastavené matkou přírodou a jejich magie byla výbušná a divoká, což ji činilo pěkně nebezpečnou a nevyzpytatelnou... Ale aby dosáhla svého plného potenciálu, chtělo to zatraceně zkušeného dirigenta.
Sám Daemon by sice preferoval nějakou tu hibernaci nebo naopak abnormálně akční noc, kdy by si protáhl všechny svaly v těle, prohnal pár pobudů, co se obvykle potloukali kolem krčem po zavírací době... A pokud by přitom ulovil něco k snědku, nebylo by to na škodu. Na druhou stranu, zdálo se, že Sharya měla trošku jiné plány. Ležela na něm skutečně jako na matraci a on si připadal jako kdejaký člověk, když mu na klín zničehonic vyskočila kočka: jako kdyby byl vyvolený.
Tak dlouho toužil po její pozornosti, že si nakonec užíval i tuhle situaci, třebaže se jeho představy toulaly trošku dál. Nejspíš to z něj svým způsobem dělalo sobce lepšího člověka, protože se dokázal spokojit i s menší výhrou - ale otázkou bylo, jestli nebyl víc sobec, když ji na sobě nenechával ležet z dobroty srdce (které prakticky měl jen aby se neřeklo) ale protože se mu to líbilo a lichotilo mu to.

„Poznámka přijata, pěkná zrzka klidně může dál odpočívat, rozmarný démon proti tomu neprotestuje a pokusí se nehýbat, aby jí nenarušil komfort,“ poušklíbl se na ni pobaveně. Jeho představa o společném nahánění napříč městem nebo okolím tedy padla, ale nebyl z toho nějak zvláště zdrcený. Pořád došel velkého úspěchu a výhry, takže si stěžovat rozhodně nemohl. Byly přeci jen doby, kdy by nic takového neudělala.
„To podložky občas dělají, drahoušku. Zvláště, když to vlastně nejsou podložky, ale démoni. Ačkoliv uznávám, že mít mluvící matraci je asi docela divná věc... I když ne až tolik, když si každý den musíš povinně čistit boty o mluvící rohožku,* to pak člověku přijde mluvící podložka hned mnohem, mnohem normálnější.“

Musel se nad tou otázkou zamyslet, protože si tím úplně stoprocentně jistý nebyl. Znal pravidla a tohle se značně vymykalo: proto sice měl ten pocit, že svobodný byl, ale tak trošku čekal, kdy se něco posere a on skončí v nových, ještě odpornějších sračkách. Opravdu se mu totiž nezdálo, že by jen tak dostal udělenou milost, aniž by mu k tomu pán něco neřekl. Možná, že si ale rozmýšlel svoje další počiny - s morem visícím nad celým kontinentem se docela dalo očekávat, že měl něco za lubem, takže Daemon mínil svojí nově získané svobody pořádně využít pro případ, že by se za ním později objevil hutný stín a přistřihl mu křídla.
„Ale samozřejmě, že jsem. Pro tebe vždycky, Sharyo.“ Mrkl na ni s potutelným úsměvem na rtech. Tak trošku si z ní dělal legraci, ale kdyby se na to chytila... Trojka mu byla svědkem, že by se nebránil. Přeci jen už na něm ležela... To by byl docela solidní začátek, na němž by se dalo pěkně stavět, o tom žádná.
„Něco uvnitř mě chce říct, že nepochybně přijdu na nějaký neskutečně epický plán, jak to všechno oslavit a využít, ale pravda je taková, že nemám sebemenší tušení, co se sebou. Co sakra démoni dělají ve volném čase, když zrovna někoho nemučí, neloví nebo nezabíjejí? Existují nějaké prázdniny pro bytosti temnot? Můžeme si vůbec sednout do křesla, nalít si skleničku a začít číst nějaký příšerný brak, abychom se odreagovali? Obávám se, že procházím krizí identity.“


* někdo má létající koberec... my v Nescoře máme mluvící rohožku. Enjoy

„To zrzka rozhodně oceňuje,“ poušklíbla se sladce a zavrtěla se na svém místečku, jako kdyby skutečně byla kočka, která se chce uvelebit. Kdyby ho chtěla potrollit opravdu hodně, proměnila by se na místě v mývala a prostě se mu smotala na hrudi do klubíčka a předstírala spánek, ale to by se lehce otočilo proti ní tím, že kdyby se chtěla proměnit zpátky, zůstala by před ním nahá… to zase nepotřebovala, protože by to její troll výrazně podrylo. Ne, že by ji už snad nahou neviděl – měla pořád v hlavě tu jeho poznámku o tom, že všechno viděl, když se v lese u panství vyspala s Damianem, na to tak úplně nešlo zapomenout, to jistě pochopíte – a navíc tu byla i ta již zmíněná událost u řeky Secmé, kde skončila pod ním nahá, zatímco jí tak sprostě sebral plášť, to se jí taky z hlavy jen tak nedostane – ale i tak. Kvalitní troll si tedy nechala na jindy, teď k němu nebyly vhodné okolnosti… pokud už by na něj nějaký ten troll vytáhla, nemohl být průměrný, ale musel být jen a pouze naprosto excelentní.

To, s jakým potutelným úšklebkem jí odpověděl, že pro ni vždycky… něco jí zacukalo v břiše z toho, jak se u toho tvářil. A ji najednou chytilo nutkání mu ukázat, že si jen tak nemůže dělat z ní legrácky a nečekat, že za to nebude žádná její reakce. Tedy, alespoň doufala, že ta reakce, kterou mu chtěla přinést, nebyla něčím, co by snad očekával. „Tak to je dobře,“ pronesla s naprosto smrtelně vážným výrazem, než se trochu nezvedla a opřela se o paži vedle jeho hlavy, „protože kdyby ne, tak by tohle bylo zatraceně divný pro oba dva.“ A bez dalších vytáček – než by se on nadechl k nějaké hezké odpovědi nebo než by jí došlo, že to možná může být pěkná kravina to vůbec pokoušet – se k němu sklonila a do stále lehce pootevřených rtů mu nekompromisně vtiskla ty svoje. Ten polibek byl z její strany docela drzý, docela hezky to ladilo s tím, jaká většinou uměla být – a přeci jen se nedomnívala, že by to pro něj bylo snad bylo taky něco nového, když by klidně Drzouna mohla dosadit jako jeho druhé jméno (víte jak… hezky by to ladilo s tím prvním jménem na D, dokonalost!).
Navíc, když už v tom byla… zjistila, že to bylo příjemnější než čekala. Zatímco o jednu ruku se pořád opírala – i když na něm víc pořád ležela než by přenášela váhu na svoje síly, to jí prostě odepřít nemohl, na to byl i navzdory všemu až moc pohodlnej –, tou druhou mu tak nějak instinktivně vjela do vlasů a drze několikrát potáhla. Přitom mu jemně skousla ret mezi ostrými zoubky. Přeci jenom, už tak nějak měl vyhrazené, že zatímco Damiana škrábala, jeho kousala – krásná to rovnováha, no ne? K dalším gestům ale už se neosmělila, přeci jenom pořád čekala na jeho reakci – a doufala, že přijde dříve, než se do ní zabodne pochybnost pramenící z otázky, zda tohle vůbec byl dobrý nápad.

Ani necítil zrovna dvakrát potřebu mluvit. Hlavou se mu honily trošku jiné myšlenky, ale to bylo něco, s čím se jí rozhodně svěřovat nemohl - a vlastně ani nechtěl. Ne, na to aby mluvil naprosto otevřeně a upřímně o svých skutečných myšlenkách, popudech a pocitech, musel by najít někoho sobě podobného. Někoho stejně zkaženého a zavrženého, jako byl on sám. A navzdory obecné zhýralosti současného světa rozhodně neměl pocit, že by někdo takový existoval... Nebo snad, že by na něj mohl narazit. Nejspíš to bylo dobře. Kdyby Daemon našel spřízněnou duši, utrhl by se ze řetězu a už by ho nic nedrželo zpátky. Žádné coby kdyby, žádná vazba. Možná, že by se pokoušel ohlédnout na Sharyu, ale... Kdo ví. Nedokázal si to ani v nejmenším představit, proto se také jen u úvahy zarazil, protože nemělo smysl tomu připisovat větší váhu.
Ležet na zemi sice nebylo nějak zvláště pohodlné, ale to, jak blízko mu byla... To byla jiná. Skutečně vnímal, že se v něm probouzela nějaká živější stránka: ale jako lidskou by ji rozhodně nepopsal. Sharya to možná za projev lidství měla, ale lidského na tom nic nebylo. Dočista vůbec, ale naprosto nic. Jednalo se spíš o pudy, jaké by mohlo mít zdivočelé zvíře na pokraji šílenství. Ovládala ho podivná nutkání a cosi, co by jako démon mohl přirovnat k hladu - potřeboval to něčím utišit, nakrmit tu zející propast uvnitř sebe, jež se prohlubovala s každou jeho zbloudilou myšlenkou.
Fakt, že k němu byla tak blízko a víceméně se na něj tiskla, zrovna dvakrát nepomáhal. Měl o ni zájem už předtím, natož teď. Nebyl si ani v nejmenším jistý, jestli si vůbec uvědomovala, co dělala - a co to provádělo s ním. Dost možná to všechno byl záměr. Konec konců, oba si s tím druhým docela často zahrávali, pošťuchovali se a nezdálo se, že by se nějak zvláště bránili představě zajít trošku dál, na osobnější level. Těsnější, fyzičtější. U Sharyi ho to sice trošku překvapovalo, protože měl za to, že ji odpuzoval a nenáviděla ho, ale v důsledku jí vlastně nerozuměl. Nechápal žádného ze smrtelníků, nejspíš ani sám sebe. V životě mu dávaly smysl jen dvě věci: smrt a zlo. Tím jeho jistoty končily.

Tou odpovědí a polibkem mu vzala veškerý vítr z plachet. V prvních několika vteřinách mu v hlavě nastal takový chaos, že mu málem explodoval mozek - než se mu všechno z mysli kompletně vytratilo, nahrazené jednotnou černotou, jež obalovala veškeré zmatené a impulzivní myšlenky.
Právě s tím vyjasněním se ale konečně probudil. Všechno, co doposud zůstávalo uzamčené v zatraceně pevné a nedobytné truhle obestřené železnými pláty, se najednou vyvalilo ven jako záplavová voda protrhávajíc příliš slabou přehradu.
Nepatrně vytřeštil oči a zorničky se mu podstatně rozšířily, než jí polibek s nepředstíranou dravostí a hladem oplatil. Automaticky kolem ní přitom obmotal obě paže, tisknouc ji k sobě v železném sevření, zatímco jí oběma dlaněmi bez jakékoliv zdrženlivosti bloumal po těle, zkoumajíc její křivky.
Než stihla pořádně zareagovat, se svojí abnormální rychlostí ji strhl pod sebe a kousnutí jí s viditelným požitkářstvím oplatil. Zuby měl podobně ostré jako ona, takže stačilo jen nepatrně skousnout, aby to ucítila... Ale on toužil zajít dál, podstatně dál. Jasně vnímal tlukot jejího srdce i šum krve proudící žilami, což v něm vyvolávalo neutichající touhu se jí zakousnout do těla a začít trhat jako pes, aby se dostal k tomu lahodnému pokladu, jež skrývala ve svých útrobách. Byl opravdu příšerně vyhladovělý a roztoužený, takže ho její tělesná blízkost a gesta neskutečně dráždila a vzrušovala, což v něm probouzelo ještě větší chuť si z ní udělat nejnovější oběť. Byla by pro to naprosto perfektní: její divokost a svéhlavost ji činily vzrušující kořistí, navíc byla krásná a její tělo by rozhodně stálo za nějaký ten hřích... Možná i víc jak jeden, když nad tím tak uvažoval.
Cosi ho ale drželo zpátky, třebaže se už tyčil nad ní a pozoroval ji svýma silně zářícíma očima, zatímco mu zpoza rtů vyčuhovaly zostřené zuby, jež definitivně prozrazovaly jeho temnem pošpiněný původ. Pomaličku jí položil dlaň na srdce, než mírně rozevřel výstřih její košile a naklonil se blíž, aby jí mohl provokativně olíznout špičkou jazyka tu jemnou kůži... Než se do ní se vší drzostí zakousl.
Zuby nezatínal nijak hluboko, konec konců je měl jen zostřené do špiček a ne vyloženě prodloužené, ale když se zvedl a věnoval jí potutelný úsměv, načež se rty mírně zamazanými její vlastní krví otřel o ty její... Vypadal nadmíru spokojeně.
„A ty? Jsi volná a svobodná? Protože jinak tohle bude zatraceně divný pro nás oba,“ zopakoval a nepatrně pokroutil její vlastní slova, než si jazykem slízl ze rtů krůpějky její sladké krve.

Nestihla se skoro nadechnout, než ucítila, jak se otočili jeho přičiněním ve vzduchu a její záda se velice důvěrně seznámila se zemí. Skoro by začala dramaticky remcat, že takhle už to není super vyhřívaného lehátko… ale měla rázem mnohem důležitější a intenzivnější věci na práci. Například se snažila soustředit na to, aby nezapomněla, jak funguje proces dýchání, zatímco se toho, co započala jako drzé rýpnutí, položil až s překvapující vervou, která jí ale ani v nejmenším nebyla nepříjemná. Překvapeně zvrátila hlavu, když se jal rozhrnout jí košili, a ze rtů se jí vydralo tiché zaskučení. Nemohla říct, že by ji to překvapilo, protože přeci jenom provokovala dost na to, aby z toho vylítnul jako čert z krabičky (ta ironie… ano, potlesk, Sharya velkým komikem), ale nečekala až takhle ráznou odezvu. A tím, že to nečekala, rozhodně nemyslela, že se jí to nezamlouvalo… právě naopak. Až tím udivovala samu sebe.

Ani si pořádně nevšimla toho, že ji vážně kousnul, dokud se nad ní nesklonil se rty od její vlastní krve, která jí na jazyku chutnala kovově a nezvykle teple. Překvapeně otevřela oči a prohlížela si ho, zatímco se nad ní skláněl s hladovým úsměvem a její krví na rtech. Teprve v tu chvíli se do ní zakousnulo to malé štípání, které vydávala narušená kůže těsně nad ňadry – o tu kůži se navíc teď, když se odtáhl, otíral chladnější vzduch a tím víc jí dával najevo, že se jí to skutečně jenom nezdá. Oči jí pulzovaly fascinací, když vzhlížela k démonovi nad sebou. Byl snad první, kdo jí na tu její malou hru nepřistoupil a nenechal ji bez váhání nahoře – a na tom hořkosladkém pocitu pokoření bylo něco, co jí rozehnalo srdce tempem závodního plnokrevníka. I když by o sobě neřekla, že byla rozmazlená (to tak úplně nejde, když jste rádi, že víte, že vůbec budete následující ráno jíst a budete mít kde přespat), přeci jenom pro ni bylo tohle docela novinkou. Ne, že už by se snad neocitli v podobné situaci – přeci jen nikdy nezapomene na výraz v Daemonově tváři, když mu tiskla nůž k rozkroku a byla snad vážně odhodlaná bodnout, pokud bude pokračovat v tom, co dělal – ale stejně. Byla tak překvapená, jak jen to fyzické roviny dovolovaly. A něco na téhle celé situaci… jí zkrátka vyhovovalo. Probouzelo to v ní něco, na co by asi moc pyšná být neměla, ale… v tuhle chvíli bylo to, že se napil její krve, to poslední na zemi, co by se jí příčilo.

Věděla moc dobře, že to, co mu na tohle řekne, bude taková ta definitivní chvíle – pokud dá najevo nesouhlas, dost pravděpodobně se urazí a naštve. Pokud dá najevo souhlas… netušila, jak to vypadalo, když se démon v tomhle ohledu přestane kontrolovat, ale někde uvnitř jí se něco zmítalo touhou to zjistit – takový její malý vnitřní masochista, který se objevoval, když dělala věci naprosto bez rozmýšlení a bez poslouchání pudu sebezáchovy, což, ruku na srdce, tohle byl bez jakýchkoli pochyb jeden z těch okamžiků, kdy by na ni měl pud sebezáchovy hlasitě křičet, ať není blbá a dá od toho ruce zase hezky pryč… což ale ona v úmyslu zrovna neměla, protože zkrátka tohle nebylo něco, co by jí bylo jakýmkoli způsobem proti srsti – naopak. Proto se mírně podložila na loktech, aby mu dala vědět, že nebude jen tak nečinně ležet a přihlížet*, a posadila se, takže měla úroveň očí tak nějak přibližně ve výšce těch jeho.
„Připadám ti snad jako někdo, kdo se ještě dobrovolně nechá nějak svázat?“ odpověděla mu na to otázkou, ale bylo to docela dobře jasné, jak je to myšleno. Odpovídalo to lépe, než kdyby na to odpovídala nějak tradičně… a navíc to byla ona, přeci jenom, proč by to dělala snadno, když to šlo mnohem složitěji…?


* a přihlížet… a mávat…

Zatraceně dobrá otázka. Psychicky by se rozhodně svázat nenechala, tím si byl jistý. Byla víceméně pravý opak většiny lidí - zdálo se, že ji podobná pouta a závazky neberou, nevztahují se na ni. Ať už za tím bylo cokoliv, protože působila vyloženě jako samotářka, Daemon ji v tomhle ohledu nesoudil. Sice by se mu líbila představa toho, že by byla zavázaná vůči němu, ALE... On sám by toho samého asi úplně schopný nebyl.
Strávil tolik let v okovech, že mu představa něčeho podobného přišla zkrátka... Nemístná, špatná. Nemínil se upínat, vázat ani nic podobného. Vlastně zamýšlel pravý opak, pokud by mu to snad okolnosti dovolily - a přesně to Sharya udělala. Poskytla mu vhodnou příležitost k tomu, aby konečně popustil svoje otěže a dovolil vnitřní divokosti, aby se prodrala alespoň částečně na povrch. Jeho temný pasažér* si chtěl hrát... A bylo mu jedno, jestli to bude jedním nebo druhým způsobem. V zásadě nebyl až tak vybíravý, když se to vzalo kolem a kolem. Vlastně se spokojil s relativním málem, ale muselo být předloženo dle jeho představ, jinak by nenaplnilo svůj účel. A o to přeci šlo, však? Naplnit účel.

„Hmmm... Nad tím se asi budu muset chviličku zamyslet, dovolíš? Ach, jistě. Už to mám... Nechala, protože ležíš pode mnou a nevypadá to, že bys kladla odpor. A kdo říká, že to musí být psychické poutání, však? Nějaké ty provazy určitě seženeme taky, pokud se projdeme po okolí. Jsem si vcelku jistý, že tu určitě někdo bude mít šnůry s prádlem, ty by mohly postačit. A já si tě velice rád svážu, Sharyo. Jedním nebo druhým způsobem... Máme k tomu opravdu moc hezky nakročeno, nemyslíš?“ Pousmál se poněkud šibalsky, zatímco se mu v očích leskl nádech nebezpečnosti, odrážejíc jeho vnitřní vrtkavost a nepředvídatelnost.
Možná měla nějaké základní povědomí o jeho osobnosti a podobně, ale byl si vcelku jistý, že některé věci se daly předpovídat docela těžce. Třeba to, kdy se rozhodne utrhnout někomu jen tak pro pobavení pár nehtů. Nebo usekne ručku, když šmátrá kde nemá a zlobí. Podobně se dalo nakládat víceméně s téměř celým tělem - Daemon byl mistr v podobných věcech, dokázal velice dobře vytipovat jednotlivá místa a provést svoje tahy, aniž by svoji nebohou oběť smrtelně zranil a překazil jim oběma vzrušení z té zvrácené zábavy. U Sharyi sice neměl chuť něco trhat nebo lámat a podobně, ale rozhodně měl chuť na její krev. To pořekadlo, co se vztahovalo na zvířata a lidské maso, se dalo velice dobře aplikovat i na démony... Jakmile jednou okusili smrtelníka, nemohli si zkrátka pomoct. O to víc, když je k nim vázal nějaký vztah a známost, což byl přesně i případ těch dvou. Třebaže tu zrzavou nezbednici nemínil uštvat k smrti a potom z ní vysát krev, vyškrabat morek z kostí a sníst srdce... Kdo ví? Vždycky se mohla obrátit proti němu a zkusit znovu svoji taktiku z lesa předtím, než došli na panství. V takovém případě by už byl docela ochotný se snížit k něčemu tak animálnímu a hrubému, ale zatím ne. Vychutnával si jejich situaci přesně takovou, jaká byla.
„Pověz mi, krásko... Provokuješ mě záměrně, však? Uvědomuješ si ale důsledky toho jednání? Protože popichovat démona je vskutku velice, ale velice, velice špatný nápad. Jsme náladoví, popudliví a mnoho dalších nepěkných věcí...“



* kdo chápe tuhle referenci, dostane ode mě jablíčko

Střízlivě zamrkala. Tady holt bylo potřeba udělat mez, kterou bylo potřeba vytyčit… zvlášť, když se začal hrnout s takovým dětským nadšením do hledání provazů, šňůr a prádlo a bohové ví, čeho všeho dalšího. „Já říkám, že to bylo myšleno jak po psychické, tak fyzické stránce,“ oznámila mu jasným hlasem, ze kterého se na moment vytratila ta rozechvělost. Věděla, že sotva mu řekne, co má na srdci, bude zpátky, ale teď potřebovala pár chvil, pár vteřin klidu a neochvějnosti. „Nenechám se svázat ani uvázat jako zvířátko na vodítku, Daemone. S tím se zase hezky rychle rozluč, pokud tohle chceš někam dotáhnout. Nebráním se moc věcem, ale tady v tom ani náhodou.“

Prošpikovala ho pohledem, z něhož muselo být docela dobře jasné, že to myslí skutečně naprosto vážně. Bylo jenom pár věcí, kterých se skutečně bála… a tohle bylo jedno z toho. Nesnesla v žádném možném scénáři možnost, že by skončila na vodítko jako nějaké pitomé zvíře. Že by jí byla sebrána svoboda, že by nemohla v nějakém určitém bodu prostě utéct nebo se svobodně hýbat tak, jak na to byla uvyklá. Ten pocit, ta představa… vyvolávalo to v ní tak intenzivní záchvěvy paniky, že z nich téměř nemohla dýchat. Už přemýšlet nad tím bylo pro ni prostě jedno velké zakázané tabu, ale navíc se to pokoušet převést do reality… ne. Možná byla ve většině případů jenom ledová královna, co se tvářila, že je nad věcí ve všech případech, ale pokud se někomu podařilo udeřit do citlivého místa, stáhla se jako ostříž a chvíli jí trvalo, než zase uklidnila svoje zběsile pádící srdíčko.
Tady to nebylo tak, že by ji snad vyděsil. Ne, to ne. Jenom mu potřebovala dát pořádně nedopředu vědět, kde se nachází ten limit, za který nepůjde. Byla ochotná přijmout hodně – dokonce nebyla proti čemukoli, co by bolelo v únosné mezi, a tak trochu se jí jaksi lehce zvráceně líbilo to, jakým způsobem se nad ní skláněl se rty od její vlastní krve. To místo, kde ji kousnul, jemně započínalo pulzovat, ale bylo to opravdu daleko od toho, aby jí to bylo nepříjemné… Ale pokud by se jednalo o něco, co by jí sebralo tu svoji malou iluzi svobody, všechno v ní se vzpouzelo a křičelo na protest.

„Uvědomuju si, co říkám,“ pousmála se na něj sladce a zatímco se jednou rukou pořád zapírala v sedu, tou druhou si začala v hraně nevinném gestu natáčet pramínek vlasů na ukazovák, což bylo gesto, které většinou dokázalo dělat divy… a Sharye propůjčovalo jakousi nevinnosti i kouzlo, díky čemuž jí lecos prošlo… a lecos to dokázalo zažehnout, toho si byla docela dobře vědomá. „Co ty víš… třeba jenom nemám pořádný pud sebezáchovy, co by mě před tím pokoušením démona bránil a odrazoval od něj,“ dodala, než s laškovně pousmála a už mnohem tišeji, o něco hlouběji, dodala: „Anebo se mi to pokoušení jednoduše líbí, protože to probouzí zvědavost k tomu, co bude dál. A já jsem, Daemone, věř tomu nebo ne, velice, velice zvědavé stvoření…“

Ten náhlý projev byl jako facka... Nebo taky ledová sprcha. Daemon s tím sice tak trošku počítal - nebo ho alespoň napadlo, že by k tomu mohlo dojít - ale stejně ho to nijak zvláště nepotěšilo. Nelíbilo se mu, jak rychle otočila a jakým způsobem mu byla její reakce podána. Znělo to jako otevřené NE, výrazný vzdor... Zákaz.
A jak přesně zákazy fungovaly na podobná stvoření? Kdyby mu někdo utekl na svěcenou půdu pod ochranou Álley, směle by se jal zahlcovat hranice prohnilou krví a špinil by jej tak dlouho, dokud by nedosáhl znesvěcení. Přesně takhle on fungoval. Někdo mu řekl ne a postavil před něj nějakou hranici... On ji prostě překročil, protože nerespektoval pravidla a překážky ho rozčilovaly. Jestli si Sharya myslela, že to prostě jen tak vezme a budou dál pokračovat, docela šeredně se zmýlila - on totiž neměl v povaze takové věci zpracovávat v prospěch zadávajících, on myslel jen a jen výhradně na sebe, na druhých mu nezáleželo. Možná, že pro ni měl slabost, to ano... Ale i ta se mohla zvrtnout jiným směrem. A to velice, velice snadno.
Svým způsobem by dokázal najít zalíbení a možná i uspokojení v tom, že by se rozhodl na její slova vykašlat a svázal ji každým možným způsobem jen pro to, aby porušil jí vytyčená pravidla a mohl dokázat to, že v jejich vztahu má rozhodně navrch, ale... V důsledku by se mu to asi až tolik nevyplatilo. To už by se mohl snížit k trošku odlišnějšímu způsobu odvety, který by nenesl podobně zahořklou pachuť. Ne, on měl v dané situaci chuť na něco lepšího, než bylo silou vynucené podrobení. Na druhou stranu, jeho temný pasažér byl velice zklamaný a popuzený, takže přeci jen měl tak trošku nutkání NĚCO provést. Sice ještě neměl přesnou představu toho a žádné konkrétnější nápady se mu v hlavě nerojily, ale jak už se znal... Věděl, že to přijde. Stačilo jen chviličku vydržet.
Do té doby měl alespoň pár vteřin na rozhodnutí svého dalšího kroku, protože mu ruce cukaly nutkáním ji chytit pod krkem a zahryznout se jí do kůže, ale to udělat nemohl. Ona nebyla jednorázová svačinka, ani oběť. Měla jméno, měla příběh. Sdíleli jisté pouto, ať už to oba vnímali jakkoliv. A to ho zatím drželo zpátky, protože si nebyl jistý, jestli chce zajít až tak daleko, aby to všechno bylo nevratné, definitivní.

„Jaká škoda...“ Pronesl tichým, mírně zlověstným hlasem. Bylo na něm znát jisté zklamání, ale do tónu jakým k ní promlouval, se mu přeci jen jed ještě nevloudil. Démon nebo ne, opravdu si prošel jistou změnou. Äyanaii se dotkla jich obou - jak Daemona, tak Damiana. A právě díky tomu se také ještě neutrhl ze řetězu a neudělal nějakou hloupost, což bylo v dané chvíli asi docela vítané.
„Je kruté si takhle s někým zahrávat... Ale fajn, ať je tedy po tvém.“ Pokrčil naprosto lhostejně rameny, viditelně vzdávajíc celou tu myšlenku a přehodnocujíc jak svůj náhled, tak situaci jako takovou. Docela ho to nadchlo, to muselo být vidět... Ale ona ho pěkně rychle vrátila zpět do reality a dala mu najevo, že má smůlu. Jenže pak začala být znovu miloučká a přítulná jako kočka, což v něm vyvolalo enormní zmatení. Tak co z toho byl fakt a co ne? Ani za mák smrtelníkům nerozuměl, takže z toho měl hlavu solidně v hajzlu, protože si ty dvě věci ani za stínů nedokázal spojit v nějakém logickém uskupení.

„Možná až moc, což?“ Pozvedl jedno obočí, protože si najednou začínal připadat zatraceně nepříjemně. Nebylo to tak, že by měl on v hrsti jí... Ne, přesně naopak. Možná se on skláněl nad ní, ale přeci jen otěže stále držela ona. Neosvobodil se, neměl ani hrstku moci. I kdyby chtěl sebevíc, nemohl udělat nic, protože měl stále svázané ruce.
Ani omylem nevěřil tomu, co říkala, protože ten pud sebezáchovy evidentně měla, ale na tom v dané situaci příliš nesešlo. Stála před ním totiž zatraceně tíživá otázka: pokračovat dál a zjistit, kam je to povede... Nebo se na to vykašlat a udělat alespoň pro jednou něco sám pro sebe a nepodřizovat se? Protože on skutečně měl plné zuby toho, že by měl poslouchat druhé. Ne, to on měl vládnout a přikazovat, alespoň pro jednou. A k jeho smůle zahořel zrovna pro ženu, co byla tak pevná a neoblomná, že by se klidně mohl postavit na hlavu nebo natruc začít tancovat cancan, ale k ničemu by mu to nebylo. Nemohl dosáhnout toho, po čem toužil ze všeho nejvíc - a to v něm vyvolávalo pocit bezvýznamnosti.
„Já vím, stihl jsem si všimnout. Zvědavost ale mnohdy vede do zatraceně nepříjemných situací a nebezpečí... Někdy i k úrazům. A já nejsem v náladě na to, abych se choval jako beránek. Vlastně právě na opak. Uvědomuješ si i tohle?“

Poznala na tom, jak se začal tvářit kysele a jak mu v očích blýskl ten popuzený lesk, že tohle nebylo zrovna něco, co by chtěl slyšet, ale… co jiného mu měla říct? Netušila, jak teď reagovat, proto pustila ten pramínek vlasů a, i když tím docela riskovala, opatrně mu položila paži kolem ramen. Ohbí lokte měla opřený o rameno, konečky prstů se dotýkala jeho vlasů. Netušila, zda ji za to na místě nerozcupuje, ale… ne, že by byla v pozici, kdy by měla moc na výběr. Navíc, i když se sama sobě divila, proč to vlastně dělá, nechtěla ho nechat v tomhle naštvání… protože i když tam byla pořádná dávka vzteku, někde tam viděla i jasné ublížení a nelibost v tom, že se k tomu dostal. A i když by měla dle rozumu akorát jenom proklouznout zpod něj a dát se asi podle všech křičících hlasů sebezáchovného pudu (který ale skutečně v téhle chvíli měl tak nějak dovolenou, jelikož se ozýval jenom skoro z donucení a to ještě navíc hodně slabě), prostě… něco v ní ho u toho nechtělo nechat. Rozcupovat to, jak před chvílí vypadal – i když to nechápala, přišlo jí, že když se nad ní skláněl a ze rtů mu skoro až kapala její krev… to, co měl v očích, byla spokojenost. A i když by se o to neměla zajímat, teď jí vážně vadilo, že je zase v tahu.

„Nezahrávám si,“ pronesla. Už to nebylo tak rázné jako ta obrana proti vázání – bylo v tom slyšet, že se snaží alespoň o trochu tónu útěchy. Slova mívala většinou silnější účinek, když druhému přišlo, že se… tak trochu kaje – což vlastně byl i docela její případ, leč se stavěl proti všem pravidlům racionality a racionálního jednání jako takového. „Jde o to… nechci z toho vycouvat s ustrašeným pískáním, nemysli si. Dochází mi, že beránek vážně není to slovo, které se k tobě dá přišít. A… přesto jsem pořád tady. Říkám jen to, že je to v pořádku, dokud nedojde k vyloženému svazování – a tuším, že zrovna o tom si nemáme co vyčítat, ani jednomu se nám nelíbí omezování. Proto to nedělám. Nemám nad tebou kontrolu – a nehodlám si ji vynucovat. Nechám tě dělat si, co chceš… ale na oplátku chci jenom tohle. To, že se v tom nikde neobjeví provazy… není to docela přijatelné?“
Nešlo jí vážně o nic tak strašného… a doufala, že i navzdory té své uražené pýše a zhrzené ješitnosti se v něm najde trocha rozumu, co uzná, že na tom něco bude. Těkala mu očima po tváři, vyčkávala na reakci a u toho si nervózně kousala spodní ret (a, jak tomu už u ní bývalo, s tím, jak neodhadovala sílu ostrých zoubků, si ho zase jednou prokousla). I když by to neměla dělat, pokud chtěla odejít bez šrámů (a nebyla tak naivní, aby si nedomyslela, že pokud to zajde dál, nějaké jí nezůstanou), stejně to bylo pro ni jako kdyby jí někdo ukázal na strom plný zralých plodů a řekl: „Nesmíš.“ Pořád jí nevadilo to, k čemu to tu sklouzávalo, svým způsobem to tak nějak potřebovala. Potřebovala na chvíli předat kontrolu někomu jinému a jenom se nechat vést… Nejenom proto, že už byla unavená rozhodováním (a toho měla za posledních pár dní na talíři nepříjemně moc), ale i proto, že zkrátka měla ty tendence. A sice si teď přišla tak trochu jako podlézavá šlapka, které vídala za extra tmavých nocí v ulicích Narrigenu, ale… nějak neuměla v téhle situaci reagovat jinak.

To ochladnutí jí evidentně neušlo... To bylo nejspíš dobře. Nemínil se totiž ani v nejmenším přetvařovat a pokračovat v té malé hře, když mu zatrhla to nejlepší. V jeho očích to bylo zhruba to samé, jako kdyby někdo dal dítěti lízátko* a zakázal mu se ho byť jen dotknout. Sice Sharyu neobviňoval z toho, že by ho snad záměrně nalákala a pak takhle zarazila, ale stejně mu to přišlo kruté. Zdála se být tak poddajná a ochotná... Ale ne dostatečně, jak se nakonec ukázalo.
Daemon byl poměrně rozmarný a rozhodně by si nechal říct, ale jeho žebříček priorit byl postavený docela jasně: a nějaké to mecheche rozhodně nebylo na špici, spíš naopak. Nepochybně to mělo co do sebe a on věděl, že by to nemuselo být špatné, ale jeho srdce přeci jen tíhlo k něčemu trošku jinému. Obyčejné mecheche se zkrátka nemohlo vyrovnat těm jiným a třpytivějším možnostem, než bylo něco tak... triviálního. Jeho chlípné nitro bažilo po něčem mnohem zvrácenějším, o čemž by si normální blázen mohl nechat zdát leda tak v těch absolutně nejdivočejších snech. Pro něj to ale byla skutečná možnost. Realita. Stačilo se jen pořádně natáhnout a uchopit ji, stáhnout ji k sobě. Objekt by měl... Ale na to, aby došel k utišení svého hlodavého a tíživého hladu, by musel zrzečku pod sebou strhnout ještě níž... Hluboko pod úroveň otroka.

„Svým způsobem zahráváš, po celou dobu. Někdy víc, někdy míň... Občas dokonce skoro záměrně, už od té první chvíle, co jsme se potkali. Takhle to totiž kolem démonů a podobných stvoření funguje.“
Promlouval k ní s až podivným klidem navzdory tomu, že byl uvnitř docela solidně popuzený a jeho nálada** značně ochabla, ale kompletně nezmizela. Jen si tak trošku přerovnal myšlenky v hlavě a to se odrazilo i jak na jeho reakci, tak na přístupu samotném. Neměl v úmyslu všechno zabalit a nechat ji tam ležet opuštěnou a zavrženou, ačkoliv ho to trošku svádělo - ale popravdě řečeno si nebyl jistý, jestli dělá správnou věc. Třebaže pochyboval o tom, že by mohl litovat, stejně...
„Nebudu se k tomu vracet, nemá smysl to rozebírat. A ano, zní to přijatelně.“
Přijatelně bylo přesně to byl výraz, jaký by použil.*** Mohlo by to být podstatně lepší, ale situace zkrátka vyvinula jinak... A on se rozhodl tomu nevzdorovat. Pořád pod sebou měl nádhernou ženu, co neutíkala, i když věděla moc dobře, s kým má co do činění. Přeci po ní toužil tak dlouho! Nemohl se nechat demotivovat při prvním náznaku potíží a křížku. On totiž až moc dobře chápal, že si to nepřála - ale cítil se, jako kdyby nad ním měla přitom všem moc, třebaže ho už medailon nevázal. Dalo se to velice těžce vysvětlit a on sám tomu ani za stínů nerozuměl, ale bylo to tak. A on to všechno chtěl pěkně rozmotat, přetrhat a osvobodit se, ale... Nebylo mu to zkrátka dopřáno, což ho přirozeně frustrovalo a způsobilo to úpadek jeho rozvernosti.
„Takže? Když už jsme u toho, budu k tobě naprosto upřímný. Neberu ne jako odpověď, jakmile se zajde dál. Tím se snažím říct, že pokud se posuneme a ty si to rozmyslíš... Nebudu z toho mít zrovna dvakrát radost. Proto ti dávám takovou tu poslední možnost si to nechat projít hlavou a zhodnotit to, jestli jsi ochotná pokračovat a překročit některé další možné hranice, jaké bys třeba mohla mít, protože já je respektovat už nebudu. Tu jednu beru, víc ne. Taková jsou moje vlastní pravidla.“


* obyčejný lízátko, ne od Rufuse! :angery:
** „DrAkE nEmÁ nÁlAdIčKu!“
*** Not great, not terrible

Nemohla si pomoci, ale to, jak jednal, z něj náhle začalo promlouvat v totální uraženosti – a ona si toho nedokázala nevšimnout. Připomínal jí naštvané dítě, kterému sice bylo povolené si v zahradě natrhat nějaké ovoce, ale byla mu zakázána jedna jabloň. A i když ta jabloň plodila mizerně a její plody zdaleka nebyly nejlepší, takže kdyby k zákazu nedošlo, ani by po tom stromě nelouplo pohledem, tak dítě se přeci jenom namíchlo – protože to rázem znamenalo omezení, které se mu nezamlouvalo. Sharya si nemohla pomoc, ale v duchu nad tím jenom protočila očima – jednal, jako by to byl konec světa. Možná by udělala lépe, kdyby mu to nezakázala, třeba by na to zapomněl sám… ale těžko už vyřčená slova vzít zas zpátky, že ano. To byl bohům žel problém, s nímž se teď musela popasovat, ať už chtěla nebo ne. Takže už bylo jen na tom, jak se k němu zachová dál, jestli bude tahle malá situace mezi nimi pokračovat, anebo zda bude odsouzená k zániku.

Věřte tomu nebo ne, i navzdory tomu, že by mu za jiných okolností snad dávno jednu vrazila za protahování anebo by se zvedla a prchla, protože by ji to protahování neskutečně znervózňovalo a nutilo zamýšlet se nad tím, zda je to dobrý nápad… teď se jí opravdu nechtělo vstát a zmizet někde ve spletitých uličkách městečka Parri. Chtělo se jí pokračovat – a i když se to zdálo jako ukázka pomatení choré mysli, šlo jí i o to, že s ním prostě spát chtěla. A to i když počítala moc dobře s tím, že se to může škaredě zvrhnout, protože opravdu neočekávala, že by snad démon, který se ještě před pár vteřinami vesele krmil na její krvi, byl někým, kdo se jí každou pátou vteřinu bude rozněžněle ptát, zda ji něco nebolí… ne, vážně ne. Muselo by mu slušně šplouchat na maják, aby došli k tomu, že by to tak probíhalo – a na té představě ji vážně nic nebralo. Jak už dala najevo… nestála o to, aby s ní zacházel v rukavičkách. A k těm hranicím… ty její byly kromě svazování zatraceně daleko. Musel by jí nejenom pít krev, což tak nějak brala ještě dobře, zvlášť s přihlédnutím na to, že byl démon, ale… aby se skutečně začala bránit, musel by jí snad vyrvat zuby i maso. A o tom zase pochybovala, že by se k tomu uchýlil, pokud pořád trval na tom, že ji přeci jenom nechce zabít.
„Vypadám snad, že se na to hodlám vykašlat?“ Ta odpověď prostě mluvila už tak nějak za vše. Naklonila hlavu ke straně a oplácela mu ten pohled tak, aby viděl, že se jen tak vážně nezvedne a neprchne. Na jeho očích bylo něco, co ji podvědomě přemlouvalo, ale ty oči odvrátila, ale ne – na to byla až moc umíněná a paličatá, nechtěla mu ukázat, že na ni má nějaký vliv v tomhle ohledu. Musela ale uznat, že ty dva kusy pichlavého ledu byly docela dobrým oponentem v téhle kategorii. Byla ochotná se mu poddat – ale ne, dokud se bude chovat jako uraženej daebil jako právě nyní.

Její odhodlanost ho svým způsobem potěšila, protože už byl připravený vhodit flintu do žita a slušně řečeno to zabalit... Vysrat se na to, jeho vlastními slovy. Daemon byl opravdu hodně vrtkavý a držel se pořekadla „všechno nebo nic,“ protože jenom něco pro něj nebylo DOST. On chtěl všechno, toužil, aby mu u nohou ležel celý svět a on přiměl i ty nejtvrdohlavější jedince před ním sklonit hlavu a pokleknout. Moc pro něj znamenala opravdu hodně, protože to byla absolutně jediná věc, co mohl skutečně ovlivnit. Nemohl změnit svůj vlastní osud, nemohl ze sebe udělat něco nebo někoho jiného, ale mohl tlačit na druhé. Mohl nahrabávat moc ve všech jejích formách - a cítil se absolutně opilý a na vrcholu blaha, když se mu dostalo možnosti okusit ji v té nejsurovější a nejčistší formě.
I proto mu také mysl začínala utíkat poměrně neočekávanými směry. Původně byl naprosto bezradný a netušil, co vlastně bude dělat, co chce. Teď už měl jasno. Mínil využít všech dostupných prostředků, aby si někoho podrobil a přivlastnil. Potřeboval cítit tu nepopiratelnou přitažlivost, blízkost a závislost. Absolutně hladověl po tom, aby pro někoho představoval celý svět - chtěl být zbožňovaný a důležitý, zároveň držet v rukou otěže i okovy, aby si zajistil, že mu jeho malá myšička neuteče. Bylo mu vcelku jedno, kdo to bude... Hlavně, aby byl schopný se dané duši dostat pod kůži dost hluboko na to, aby byl schopný vyvolat chorobnou závislost, zvrácenou touhu a náklonnost. Protože on nebyl ničí hračkou. Nikomu nepatřil, nikomu nemínil sloužit. Už nikdy ve svém životě, i kdyby kvůli tomu měl pozabíjet všechny bohatýry na světě. Ne, situace se obracela... A konečně v jeho vlastní prospěch. To on byl budoucím pánem, ne obětí. Ne poskokem.

„Nebyl jsem si jistý,“ pokrčil rameny naprosto upřímně, než roztáhl rty ve svém naprosto typickém šarmantním úšklebku, za nímž se skrýval notný nános tajemna, nevyzpytatelnosti a v neposlední řadě i zvrácenosti. O tom svědčil i fakt, že mu zpoza rtů vykoukly pěkně ostré zuby - a ani omylem to nebyla náhoda. Záměrně prokazoval to, že se za jeho zdánlivě jízlivým a drzým avšak přitažlivým zevnějškem skrývá skutečné zvíře. Predátor, co byl velice dobře připravený vyrazit a ulovit si svoji nejnovější kořist... Kterou v dané situaci představovala ona moc hezká a opovážlivá zrzečka, na níž si zuby brousil už docela dlouhou dobu.
Možná i proto mu to činilo tak zvláštní potěšení, že se společně konečně ocitli v podobné situaci a ona se tomu nebránila - vlastně se nebránila téměř vůbec. Napůl očekával, že mu jednu vrazí, když ji kousne, ale ona nic podobného udělala. Nepokoušela se ho vykastrovat (opět) a působila spíš popuzeně kvůli jeho náhlému ochladnutí a vidině stáhnutí se, než že by jí vadila jeho divokost. To mu dokonale nahrávalo do karet, protože se skutečně nemínil držet zpátky, ani v nejmenším ne. Měl v úmyslu všechno možné, jen ne to - a pokud jí mohl něco zaručit, byla to rozhodně pěkně divoká noc.

S tím rozjařeným úsměvem na rtech se k ní vrhl a začal jí obsypávat šíji polibky, zatímco jí svýma nenechavýma rukama začal bloudit po těle, užívajíc si tu možnost, že se jí konečně může dotýkat. Dával na sobě náležitě znát, že mu to dělalo solidní radost - způsob, jakým se jí totiž dotýkal, prozrazoval dost jasně potěšení, jaké mu to činilo. Rozhodně ale nezůstával jen u toho. Sem tam jí jemně skousl kůži na krku, ale nikdy ne tak tvrdě, aby jí způsobil jakoukoliv bolest nebo krvácení. Bylo to spíš jako takové jemné nastínění toho, co se blížilo, co měl v úmyslu.
Když se po jisté době odtáhl od její šíje, vtiskl jí rychlý a podobně dravý polibek na rty, než se napřímil a roztrhl jí košili, než z ní ty cáry stáhl a zahodil je, jako kdyby nikdy nebyly plnohodnotným oblečením. Sám si potom sundal svršek a odhodil jej úplně stejně jako předtím ten její, než se k ní se vším hladem, zběsilostí a touhou vrhl...



Úsměv na rtech mu přetrval, i když mu usnula v náručí. Cítil určitý pocit spokojenosti a štěstí, stejně jako radosti - věděl totiž moc dobře, že se jí nespavost držela pěkně zuby nehty, takže byl v důsledku vážně rád, že se jí podařilo usnout. Sice by si rád dál užíval její opojnou společnost, ale přeci jen nebyl až takový šmejd.
Místo aby ji budil nebo udělal jinou daebilovinu, opatrně ji oblékl a půjčil ji svoji košili místo té její roztrhané, než si ji bezvládnou vzal do náručí a odnesl zpět do hostince. Tam ji uložil do postele a sám se uvelebil vedle s úmyslem na ni dát pozor. Potom všem, co se jí stalo... Nebylo by překvapivé, kdyby ji přepadla nějaká ta noční můra - a on chtěl být s ní, kdyby na to došlo. Nemohl ji sice podobných snů zbavit, protože takovou mocí bohužel nedisponoval, ale... Když už nic jiného, mohl jí poskytnout alespoň to základní povědomí, že není sama. A to bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat.
S tou myšlenkou položil hlavu na polštář a odhrnul jí z tváře pramínek rusých vlasů, než se nepřítomně pousmál. Vypadalo to na docela poklidný zbytek dobře načaté noci... Jenže to ještě nevěděl, že se i jemu samotnému po dobré hodině začnou klížit oči a víčka mu ztěžknou tak moc, že ho přeci jen spánek přepadl se stejnou silou, jako Sharyu.*



* aka Resident Sleeper

Sharya si po dlouhé době konečně prožila noc bez nočních můr. Bylo to překvapivé – očekávala, že poté, co se stalo ten dlouhý den, poté, co na panství A’Coimne ty události nabraly tak zatraceně mizerný spád, ji nenechají noční můry v obavách nejprve zamhouřit oka a potom se na ní vyřádí tak dokonale, že na to jen tak nezapomene. Ale ve spánku ji čekala jenom černočerná tma a ticho společně s klidem. Nechápala to, ale byl to přeci jen něco, na co si nemínila stěžovat. Byla přesvědčená o tom, že její mysl si jednoduše vytvořila blokádu, protože věděla, že kdyby se skrz tu zeď dostalo všechno do jejího snícího podvědomí, nadělalo by to paseku, která se jen tak nevidí a kterou by dost možná už ani nedokázala zase zvrátit nazpět ve svůj prospěch tak, aby mohla vyváznout bez trvalých důsledků. Takhle se jenom těch sladkých sedm hodin koupala v bezvědomí a užívala si každou vteřinu, která jí byla věnována v pokoji. A když se probudila, nebylo to žádné vyděšené vystřelení do sedu za doprovodu hlasitého lapání po dechu a prudce bušícího srdce pomalu až v krku, ale bylo to pomalé, přirozené a tak mírumilovné, že si zpočátku myslela, že snad musí být už jen mrtvá. Ale nebyla… a to bylo zvláštní. Zvláštní – ale úžasné. Vítané.
Když se zavrtěla v té měkké posteli, ihned ji zarazil zvláštní pocit ztuhlých svalů. Ještě napůl v omámení spánku se snažila opatrně posadit, ale tělo jí moc nespolupracovalo. Cítila, že má v procesu regenerační proces, ale za všechny bohy si nedokázala vybavit, kvůli čemu to bylo. Věděla jenom, že každý pohyb má za sebou pnutí, které působí, že ji snad předtím přejela celá těžce zbrojená legie v sedlech koní. Trochu rozlepila oči, aby viděla před sebe, a opatrně slezla z postele, než bez ohlížení se na to, jak vypadá zbytek místnosti – a jejího osazenstva (buďte si jisti, že jinak by Damian spící na stole v podobě páva získal alespoň nějaký ten pobavený úšklebek) – se pomalými krůčky dostala ke dveřím, které vedly do koupelny. Tiše za sebou dveře zavřela a okamžitě zamířila k nádržce s vodou do kádě. Bez váhání do ní ponořila dlaně a chrstla si trochu studené vody do tváře. Studená voda měla na pokožce přesně ten účinek, ve který doufala – vcukuletu ji probral tak dokonale, jak to jinak nebylo možné, takže ona na sebe mohla zmateně zamrkat do velkého zrcadla na stěně.

První, co ji hrklo, když se viděla, bylo to, že ačkoli měla svoje kalhoty a boty (spala v botech?), košile, která na ní visela, rozhodně její nebyla. Bílá, zasviněná od prachu a na pár místech i od krve. Netušila, zda byla ta krev její, cizí anebo snad směsice obojího, a byla příliš zvědavá, než aby to nezkoumala. Spěšně si ohrnula rukávy, které jí jinak sahaly daleko za úroveň špiček prstů, nad lokty a poté se jala opatrně košili rozepnout. Překvapeně zamrkala, když pochopila, proč jí přijde, že je tak rozlámaná a tělo spouští hojení – kam dohlédla, po kůži měla rozházené celé zástupy zjevných kousanců, o jejichž původu neměla nejmenších pochyb. Na pár místech byly i modřiny, ale spíš než od hrubé síly v agresivitě jen od toho, že ruce, které ji držely, trochu neodhadly využitou sílu.
Společně s tím pohledem se jí navíc začaly konečně vyjasňovat vzpomínky na včerejší noc, které až dosud byly jako zakalené mléčně bílou mlhou. Málem hvízdla, když viděla následky toho, jak moc to evidentně vzal Daemon vážně. Ne, že by se ho za to chystala jít seřvat, koneckonců… jasně mu řekla, že mu k tomu dává svolení. Jen asi trochu předčil její očekávání, aby pravdu řekla. Ne, že by ji to nějak zranilo, navíc, za pár desítek minut, maximálně za hodinu nebo dvě, bude z toho všeho venku a na její kůži nezůstane žádná památka po tom, co se v noci dělo. Možná jenom pár jizviček po hodně hlubokém kousnutí… ale by byly ukryté dost na to, aby to nebylo očividné.
Prohrábla si dlouhé vlasy, které jí zplihle visely tradičně po ránu kolem tváře, a pohledem zaletěla ke dveřím. Obočí jí udiveně vyletělo nahoru. Uvědomila si, že když se před chvílí štrachala z postele, nikdo nekomentoval, že se plahočí jako zombie, který čerstvě vstal z hrobu… anebo by dal jinak najevo svoji existenci. Přitom ale pořád z druhé strany dveří cítila přítomnost dvou tvorů, to vše podpořené o pomalejší tlukot jednoho srdce, což znamenalo, že Damian zatím stále spal. Pokud měla na sobě Daemonovu košili – o chvíli později si vybavila, jak bídně dopadla ta její, a bylo jí jasné, jak se do téhle situace dostali – tak to znamenalo, že on tam ležel bez ní. A bylo vážně podezřelé, aby si v takové situaci ten komentář odpustil…

Tichounce jako myš si tu rozepnutou košili jenom přidržela na hrudi, než vklouzla zpátky do pokoje. Teď už si Damiana v paví podobě na stole všimla, jak tam spal a ocasními pery vymetal prach z podlahy, ale místo toho se podezíravě zahleděla na Daemona. Ležel na zádech ve stylu, jakým většinou položíte mrtvolu do rakve, a víčka měl pevně semknutá. Co tam pro všechny bohy nacvičoval? Myslel si vážně, že mu skočí na spánek? Ne, vážně ne. Pokud ale chtěl hrát tuhle hru, ať byla zač co chtěla, mohli ji hrát dva. Proto se prostě jenom tichými kroky vydala napříč pokojem k židli v rohu, na níž se válela její brašna s věcmi. Začala se v ní jako na povel hrabat, hledala náhradní oblečení – a když ho našla, jednoduše si z ramen stáhla Daemonovu košili, navlékla si vlastní a ještě než ji stihla zapnout, hodila tu, v níž spala, směrem, kde pořád v rádoby smrtelné poloze ležel její majitel. Ten se ani nepohnul… ale za to se pohnulo něco jiného. Když vrhla tu košili, její ranní mizerná rovnováha se do toho vložila a Sharya se botou zahákla o nohu židle, která se s hlasitým lomozem překotila – a zrzavá t’ealh skončila nějakým způsobem na zadku hned vedle ní.
S ranní dezorientací se rozhlížela po místnosti a bylo jí jasné, že ta hlasitá rána musela zafungovat jako perfektní budíček. Spěšně si tedy alespoň jala dozapínat tu košili, než bude muset vysvětlovat mnohem víc, než už takhle v sedě na zemi vedle stolu nepochybně bude…

Ať už mu Sharya dala cokoliv... Nemohl jí upřít, že to zabralo naprosto perfektně. Sice dostal poměrně jasné instrukce a nejspíš se jich měl řídit, ale Damian měl zkrátka svojí hlavu - a v dané situaci mu přišlo tak nějak zvláštně příhodné to do sebe prostě kopnout všechno, protože byly jeho sklony k sebe-destrukci zkrátka podstatně silnější, než klasický rozum. Všechno to uvolnění a pocit klidu, jež v něm zrzečka a alkohol vyvolaly, byl zase pěkně v tahu, což ho jednoduše přimělo sáhnout po nejbližším a zdánlivě nejsnazším řešení problému: vyžahnutí toho kouzelného cosi, co ho mělo uspat. V podstatě nad tím ani řádně nepřemýšlel, prostě chtěl jenom vypnout. Asi to bylo přeci jen nezodpovědné a nejspíš i neslušné, protože by správně měl jít za Sharyou, aby se ujistil, že se jí nic nestane, ale tak trošku apeloval na její schopnost si poradit. Protože jestli něčeho byla schopná, tak to bylo rozhodně postarat se o sebe. Mnohokrát už jak jemu, tak Daemonovi dala jasně najevo, že nepotřebuje, aby ji někdo vodil za ručičku a dost dobře si vystačí sama. Vzhledem k předchozím událostem navíc Damian tak trošku měl i za to, že možná chtěla být sama, když takhle utekla - a v žádném případě neměl energii ani chuť na to jí to rozmlouvat a pokoušet se hrát si na nějakého zachránce, protože se sám topil v solidních sračkách.
V důsledku byl tedy velice vděčný za tu možnost ponořit se téměř instantně do říše snů... Třebaže to nebyl úplně až tak sladký útěk, v jaký doufal. Jak se dalo očekávat, jeho sny nebyly zrovna nejpřívětivější - a bohyně Aurora mu opět bez jakýchkoliv servítek předhazovala zrůdnosti z minulosti, jíž se dopustil. I navzdory tomu ale spal v podstatě jako zabitý, jelikož Sharyina tinktura fungovala vskutku bravurně. To tedy až do momentu, kdy ho vzbudila jakási rána a on poplašeně zvedl hlavu zpoza křídla.

Něco uvnitř něj chtělo okamžitě začít ječet,* ale místo toho seskočil ze stolu na zem a zvědavě pohlédl na Sharyu na zemi vedle ležící převrácené židle. Jak se jí to podařilo vážně neměl tušení, ale působila poněkud... Rozladěně. Jaká byla šance, že se toulala pryč celou noc a vypila toho mnohem víc, než co dali společně?
Damian si s jistou dávkou hrůzy uvědomil, že o sobě po celou noc nevěděl - a tudíž neměl ani sebemenší potuchy o tom, co jeho společnice během jeho ne až tak sladkého spánku dělala. Byla v pořádku? Nezdála se být vyloženě zraněná, ale ve vzduchu byla přeci jen cítit krev, což v kombinaci s její nemotorností a jinakostí nevypadalo zrovna nejlépe.

Chtě nechtě vyměnil svoji ptačí podobu za lidskou a oblékl se, než Sharye podal ruku a opatrně ji vytáhl zpět na nohy, prohlížejíc si ji viditelně starostlivým pohledem. V hloubi ho přitom začal nahlodávat pocit viny, protože ji nechal po kdoví jak dlouho bez společnosti - dost možná v době, kdy by ho bývala mohla potřebovat. To od něj skutečně nebylo hezké a on se za to řádně styděl, což na něm ostatně bylo i vidět, jenže než se stihl zeptat, jak na tom vlastně byla a co přesně se stalo... Všiml si Daemona v posteli.
Tehdy mu obočí vyletělo značně vysoko takovou rychlostí, že by člověk stihl sotva mrknout. Démon si hověl částečně přikrytý dekou na jedné z polovin postele a vykukovala mu jen hlava a kus hrudi, která byla z nějakého důvodu naprosto, ale absolutně obnažená. Damianovi nějak nedávalo smysl, proč by si probohy živé sundaval jenom košili a proč by vůbec do té postele lezl. Onen chybějící svršek ležel pohozený těsně vedle jeho nehybného těla, jež nevykazovalo téměř žádné známky života - dokonce i na jeho poměry. Možná, že mu nebilo srdce a nedýchal (nebo alespoň nemusel, ačkoliv to občas předstíral), tak tohle bylo dost neobvyklé i na něj.

„Co se proboha v noci dělo?“ Zeptal se nakonec naprosto na rovinu Sharyi, než sebral ze země židli a narovnal ji, než zrzce položil dlaně na ramena a jemně zatlačil, aby ji přiměl se na židli usadit. Měl vážně celkem slušné množství otázek, ale jen pár z nich se zdálo relevantní a na místě, vzhledem k jejich situaci.
„Vypadá, jako kdyby už nebyl. Tentokrát jakože doopravdy... Potom, co odešel to je docela podivný zvrat událostí, ale budiž. Vypadáš tak nějak... Um. Jak ti je? Cítím z tebe krev...“ Dodal nakonec, než ji znovu sjel pohledem, jen tentokrát nepatrně přivřel oči a pokoušel se všimnout si i jiných, předtím dost možná přehlédnutých detailů. Netrvalo to dlouho a skutečně jeden našel - otisk zubů kousek nad její klíční kostí, jež sotva vykukoval zpoza látky její košile.
„Ten parchant,“ zavrčel nasupeně, když si začal pomaličku spojovat jednu s druhou dohromady. Jednu ruku automaticky zaťal v pěst, než Sharye nepatrně poodhalil košili ve výstřihu, aby si mohl ránu prohlédnout. Sotva ji pustil, protáhl čelist a než stihla pořádně zareagovat, už si to mířil rovnou za démonem, co se jim oběma snažil věšet bulíky na nos nebo prováděl jakousi tajemnou démonickou hibernaci. To bylo ale Damianovi naprosto ukradené, protože zuřil jako nikdy. Vlastně byl rozpálený doběla, protože představa toho, co asi Sharye provedl a jak moc jí mohl ublížit... Bohové.
„Co si o sobě k čertu myslíš?!“** Procedil mezi zuby, než démona popadl za ramena a zatřásl s ním ve snaze ho přimět k reakci.


* přesně tak, jak to ptáci po ránu dělají... nebo vlastně nejen po ránu, známe svoje birbs. Ale ranní screm je zkrátka nejikoničtější
** necenzurovaná a neučesaná verze: „TaK kOuKeJ tY jEdEn DaEbÍlKu“

Ani pořádně nezvládl postřehnout ten přechod z bdělosti do spánku, jak náhle ho přepadla abnormální únava. Nebylo to tím, že by snad byl vyčerpaný fyzicky - jeho tělo bylo stavěné na velkou zátěž a sil měl na rozdávání, ale po psychické stránce byl kompletně vyždímaný. Jak dlouho vlastně nespal? Musely to být zpropadené roky, protože démoni podle všeho spát nemuseli... Nebo zkrátka nemohli. Ta odpověď nejspíše záležela na úhlu pohledu jedince, co měl situaci soudit - a Daemon se osobně přikláněl k tomu, že spát nemohli. Přeci jen šlo o něco přirozeného a čistého, třebaže se ve spánku člověk mohl zamotat i do docela ošklivých a temných sraček. Bohyně Aurora démony neměla zrovna dvakrát v lásce, takže dávalo smysl, že jim odepřela možnost snít a odpočívat stejným způsobem, jako to měli její milovaní smrtelníci.
Sám Daemon dostal okusit sladkost tolik vytouženého uvolnění a odpočinku, stejně jako hořkosti nočních můr. Nic na sobě ale nedával vědět, ležel téměř nehybně a v poněkud pofidérní pozici, jelikož usnul za svého záměru po celou noc bdít pro případ, že ony noční potvory přepadnou ženu vedle něj - a ne jeho samého. Tím mu tkadlena snů* udělala solidní čáru přes rozpočet. A ani sám bůh smrti a temna nebo paní stínů ho nemohli uchránit před tím, co se nad ním smrákalo.

Začínalo to zdánlivě nevinně. Zatímco mnoho smrtelníků údajně snilo o věcech, co si přáli nebo se jich obávali, mnohdy létali a přeměňovali se... On stál v poli osetém obilím. Zlatavé klasy se mírně chvěly v jemném vánku a vydávaly tajemné šumění, zatímco on se bezradně rozhlížel po tom zdánlivě nekonečném lánu ve snaze zjistit, kde se vlastně nachází a co se to děje. Ani v nejmenším si neuvědomoval, že se nacházel ve snu. Ta možnost mu nepřišla na mysl, takže pracoval s jinými a poněkud divočejšími teoriemi. Jeho vysvětlením pro celou situaci se nakonec stala kletba - jelikož už jednu na vlastní kůži pocítil. Tohle se matně podobalo tomu, co s oblibou prováděl jeden z jeho dřívějších pánů** a on pokaždé s chlípným potěšením přihlížel, jak se daná oběť zmítala hrůzou, příliš hluboce zamotaná do vlastních děsů.
Jenže on se nenacházel v iluzi utkané přesně pro něj. Naopak. Nešlo o žádnou iluzi, ani o nic utkaného - nýbrž o prachobyčejnou vzpomínku, jež jeho mysl přetvořila do současnosti. On to sice nevěděl, ale nacházel se na prahu velice důležitého zjištění. To se mu po vskutku dlouhou dobu krátce zjevovalo těsně před očima, ale pokaždé bylo sice blízko, ale zároveň navzdory jeho snahám nedosažitelné. Tentokrát to ale mělo být jinak.

„Doriane!“ Prudce se otočil směrem, odkud k němu dolehl radostný dívčí hlas. Běželo proti němu mladé děvčátko s rozpřaženou náručí - a sotva překonalo vzdálenost mezi nimi, skočilo mu kolem krku a drželo nožky ve vzduchu, nepatrně kopajíc nadšením.
„Jsi zpět. Myslela jsem si, že už se nikdy neuvidíme. Ale jsi tu... Nemůžu uvěřit svým očím, jsi to skutečně ty! Tolik si mi chyběl, bratříčku.“
Naslouchal jejím slovům a váhavě kolem ní omotal paže ve vratkém objetí, než ji položil na zem a z nějakého důvodu k ní natáhl jednu ruku, v níž podle všeho celou dobu držel drobnou kytici vlčích máků. Zmateně na ony rudé květy zamrkal a podal jí je, což dívence vyvolalo na tváři polichocený a vlídný úsměv.
„Mám tě ráda, ano? Vždycky budeme spolu, přísahám. Budu s tebou na každém kroku, v tvém srdci. Stejně jako jsi ty se mnou. Jednou spolu, navždy spolu. Nikdo a nic nás nerozdělí, přesně jak jsme si slíbili. Ruku na to?“
Třebaže jí téměř vůbec nerozuměl, ruku jí podal. Byla oproti té její až groteskně veliká, což ho přimělo pozvednout koutky a nepatrně se nad tím poušklíbnout, ale to už k němu neznámá vztáhla volnou ruku a přiměla ho se sehnout, aby ho mohla něžně políbit na tvář.
„Nesmíš mě hledat, Doriane. Nesmíš. Nebo tě znovu spoutá... A tentokrát tě ani naše paní nezachrání. Slib mi to, Doriane. Slib-“

Probudilo ho opravdu nešetrné zatřesení. Neochotně otevřel oči a zamžoural na až příliš očividně rozzuřeného Damiana, který působil dojmem, že pokud se během následujících pěti vteřin nevytasí s nějakou zatraceně dobrou omluvou a vysvětlením, tak mu nejspíš vyklove oči... A nejspíš i něco horšího.
„Hej, hej. Taky ti přeju dobré ráno,“ zamumlal rozespale, než si promnul oči a protáhl se jako kočka, doslova přehodíc páva nad sebou na druhou půlku postele, aby měl alespoň na chvíli jeho protažený ksicht pryč ze svého zorného pole.
Jen co se zvedl z postele a rozhlédl po místnosti, pohled mu padl na Sharyu sedící na židli. Měla na sobě už svoji vlastní košili, což ho přimělo se pobaveně poušklíbnout, ale zrovna když sáhl po té svojí, jež ležela na pokrývce, Damian se ozval znovu.
„Mohl si ji zabít, ty idiote!“ Daemon nepatrně přivřel oči a tiše zasyčel, jelikož mu pávův hlasitý projev poměrně cuchal citlivý sluch, ale nijak se k tomu nevyjadřoval - alespoň zatím. Mínil se nejdříve obléknout a trošku se probrat, než se pustí do jakékoliv konverzace na téma předchozí noc. Faktem totiž bylo, že se mu to moc vysvětlovat nechtělo - Damianovi do toho nebylo ani popel, takže pokud tu potřebu o vysvětlení necítila sama Sharya, jemu by to bylo vlastně celkem srdečně jedno. Jistě, svádělo ho to k tomu, aby se na toho otravu otočil a s vítězným úšklebkem na rtech mu oznámil, že s Sharyou prolomili ledy, ale... U toho pokušení tak nějak končil.
„Já vím. A také moc dobře vím, co dělám,“ odvětil nakonec líně, než si přetáhl poněkud ušpiněnou košili přes hlavu a obrátil se na Damiana, co se sbíral z postele a vypadal, že jeho touha mu vyklovat oči se začínala až s nebezpečnou rychlostí stupňovat nahoru. Ne, že by to tedy někoho překvapovalo.
„Opravdu, víš?! Nikdy nemáš dost, vždycky se ženeš dál a dál a nerespektuješ hranice druhých! Tak jak bys zrovna TY mohl asi tak vědět, co děláš? Možná v teoretické rovině, ale v jakmile jde o praxi, tak zatraceně pokulháváš. Jestli zjistím, že si jí ublížil, tak přísahám při Állee, že ti při první příležitosti nacpu do chřtánu tolik vílího prachu, že se jím zadusíš ještě hůř, než tím svým přemrštěným egem a sebejistotou.“

* kdo chápe tuhle referenci, dostává jablíčko
** well henlo there, uncle Theo

Překvapilo ji, jak spěšně se Damian tak krátce po probuzení proměnil a oblékl úplně bez problémů. „Nechtěla jsem tě budit,“ omluvila se spěšně, ale v příští chvíli se ocitla na židli s jeho tvrzením, že cítí krev. A do prdele. „Jsem v cajku, hojí se to,“ chtěla to zakecat, ale než se tak stalo, odhrnu jí ten límec košile a oči mu ihned padly na asi nejvýraznější památku na minulou noc. A zatímco v něm zjevně rostlo naštvání, ona jenom frustrovaně semkla pevně víčka a snažila se pořádně nadechnout. Tušila, co teď přijde, a nechtěla, aby to přišlo, ale nebylo vyhnutí – a v tom ji utvrdil, když se zrzavý t’ealh téměř bez váhání vrhnul k Daemonovi, který… spal.

Říct, že takhle situace byla poněkud zvláštní, by bylo jako nazvat tornádo jemným vánkem. Tahle situace byla divnější než snad všechno, čemu zatím Sharya čelila – a že toho už na kontě měla docela hodně. Zvláštnosti ze životů lidí byly sem tam docela zajímavým konkurentem divnostem a výkyvům přírody, ale… to, co se tady za těch pár minut semlelo ji dostalo až moc. A paradoxně ji na tom nejvíc zarazilo to, že někdo v její blízkosti spal – a to bohužel nemyslela jako to ironické překvapené povzdechnutí tragického insomniaka nad tím, že někdo dokáže spát bez problémů. Tady vážně netušila, co by se jí mělo hnát hlavou, protože ta skutečnost, na kterou ji upozornil i Damian, byla děsivě palčivá a nedala se jen tak ignorovat – Daemon skutečně na té posteli ležel, jako kdyby ze svého posmrtného (či co vlastně předcházelo jeho vzniku jakožto démona) života vykročil někam dál a hmotnou schránku prostě jen nechal za sebou. Čím se určovalo, zda démon skutečně nebyl mrtvý, když jim ani za běžných okolností nemůžete nahmatat tep, zaslechnout tlukot jejich srdce nebo ucítit jejich dech? Netušila, zda se o něj bát nebo prostě zachovat chladnou hlavu… to bylo něco, co jí zadělávalo na slušnou migrénu, pokud by k tomu měla něco bližšího říct.
Ale než se stihla rozhoupat k jakémukoli zjišťování, Damian to udělal za ni – vrhnul se k démonovi zavrtanému pod dekou a začal s ním zuřivě klepat. A Daemon… jako kdyby ho to probudilo, ospale na něj zamžoural, čímž pravděpodobně páva jenom namíchnul a ji zmátl. Co se tady sakra dělo? Pořád poněkud omámeně sledovala to dění kolem postele. Nabralo to zatraceně rychlý spát, který se jí rozhodně moc nezamlouval. Rozhodně vůbec, aby to řekla přesněji.

Zase to začínalo působit, že se ti dva snad do sebe pustí… a to nechtěla dopustit, nechtěla, aby se prali jen kvůli pár malichernostem – a pokud šlo o ni, tak ten malý kousanec, co Damian viděl, vážně jenom maličkost byl. Proto se po chvíli ozvala: „Hele, vy dva, zase se uklidníme,“ ale… moc platné to nebylo. Nezbylo jí než se do toho vložit trochu rázněji. Mohla by sedět opodál, ale nechtěla sedět a mávat, zatímco se budou zase div že ne vraždit. Prostě se zvedla, na už o něco jistějších nohou se rychle dostala k posteli a bez váhání prostě přeskočila Daemona nataženého u kraje, takže přistála na matraci mezi nimi. Postel zaskřípala a zanaříkala pod třetí vahou, ale ve výsledku vydržela docela v pořádku – a ona se tím pádem mohla docela pohodlně (v rámci možností) vklínit mezi ně. „Hej,“ vyjela už trochu hlasitěji. Tváří byla otočená k Damianovi, ale stejně tak koutkem oka viděla i reakce ležícího démona. „To, že si tady akorát zase bude vesele slibovat brzkou a co možná nejkrutější smrt, maximálně zabijete čas, hökke. Tak se zase uklidníme a přestaneme na sebe ječet, ne?“
Bylo to asi ráznější, než zamýšlela, ale její prioritou prostě bylo jenom je zastavit od toho, aby si vjeli do vlasů. Asi nebylo zrovna dvakrát rozumné to, že se mezi ně vrhla a nastavila jim jako jedinou bariéru vlastní tělo, ale… už z minulé noci mohla usoudit, že její vážení si vlastního těla značně pokulhávalo, takže to vlastně bylo tak trochu fuk. Chtěla jim jenom vzít vítr z plachet dřív, než se dřevěná podlaha zbarví něčí krví. Stačilo, že už se vzduchu byla cítit ta její.

Damianova starost ho přiměla zacukat koutky úst, protože to bylo skutečně úsměvné. Kdyby jenom věděl, že se Sharya vůbec nebránila... To by mu asi docela solidně pomátlo hlavu, ale on neměl v úmyslu něco takového říkat. Sice by mu to nepochybně učinilo velké potěšení a škodolibou radost, ale nenáleželo mu to. K včerejší noci se nemínil nijak výrazně vracet a rozebírat ji, pokud by ho k tomu snad někdo nějakým způsobem nepopostrčil - což sice páv dělal, ale ne dostatečně intenzivně na to, aby démona přiměl si pustit pusu na špacír. A jelikož to vypadalo, že ani sama zmíněná dáma se nijak zvláště nehrnula do vysvětlování, rozhodl se to jednoduše nechat být tak, jak to už bylo. Damian tedy sice věděl, že k něčemu došlo, ale neznal okolnosti ani míru událostí. Při tom ho mohli nechat, stejně se ho to nijak netýkalo.

„Ano, vím. A než mě začneš poučovat o tom, jak příšerně nenasytný jsem, zameť si před vlastním prahem, protože tohle zavání pokrytectvím,“ pokrčil naprosto lhostejně rameny. Damian už se připravoval na další urážky a výčitky, ale to mezi nimi s až nedbalou elegancí přistála Sharya a víceméně je od sebe odtrhla.
„Já jsem v klidu, to on tady jančí jak maminka. Nebo jako zhrzená milenka, volbu přenechám na vás.“ Nerozvážně se poušklíbl, než se znovu natáhl na postel a složil si ruce pod hlavou, zaujímajíc pohodlnou polohu.
„Mohl tě zabít, probohy! A to není všechno, démoni jsou pekelně nebezpeční i bez trhání končetin a masa, mohl tě do toho svinstva zatáhnout taky...“ Ozval se zoufalý Damian a Daemon nad jeho lamentováním jen otráveně protočil oči, protože ho začínalo docela vážně iritovat, jak se snažil zrzečku chránit, zatímco ona o to... Podle všeho úplně nestála. Jemu to ale evidentně nedocházelo - takže dál zatvrzele pokračoval v hraní role rytíře v blyštivé zbroji, třebaže Sharya nebyla ani v nejmenším jakási dáma v nesnázích.

Chystala se to nějakým způsobem podat Damianovi nějak stravitelně… ale Daemon jí tedy s poznámkami, že připomíná zhrzenou milenku, zrovna dvakrát nepomáhal. Pomalu, dramaticky se na něj otočila s významným zamračeným výrazem, než se znovu otočila k Damianovi. Ten stejně tak probodával démona nasupeným pohledem, takže si potřebovala získat jeho pozornost, ideálně ve své plné podobě. Proto musela trochu jednat – vztáhla k němu ruku a za bradu ho ukazovákem jemně navedla tak, aby musel po chvíli ty zelenožlutě žíhané oči odvrátit od tmavovláska, při pohledu na něhož ho zjevně chytala prvotřídní ukázka toho, jak musí vypadat zblízka býk, když mu přímo před čumákem zlomyslně zamáváte rudým praporem. Démon před ní byl vyloženě tím nejlepším rudým praporem, který pro rezavého páva mohl kdy kdo vymyslet, to bylo dost evidentně ze všech jeho reakcí – a podle toho škodolibého úsměvu, který si pohrával s Daemonovými rty, si to uvědomoval velice, velice dobře.

Donutila Damiana odtrhnout od něj pohled a připoutala si ho k vlastním očím, ty její mechové polštáře se do jeho sytějšího a o něco exotičtějšího odstínu naléhavě zaklesly. „Hele, vážně. Nemusíš mít obavy. Nejenom, že skutečně nenechám jen tak někoho mě zabít nebo zmrzačit, nemám ani trochu zájem uklouznout a zaplést se do všech těch věcí kolem Rüvika a jeho démonů.“
Chvíli uvažovala, zda to bylo spíš uklidnění pro Damiana, anebo nepřímo namířené ostré upozornění do Daemona. Pravděpodobně v tom bylo obojí – to jí vlastně docela vyhovovalo. Když už se jí mysl začala projasňovat, což znamenalo, že hojící proces musel ustat a tělo bylo zcela zahojené, dívala se na to jako na něco, co bylo snazší sfouknout takhle naráz, protože… jedna její část se vážně obávala, aby si démon včerejší noc nevzal tak, že se skutečně chce nechat stáhnout do temnější strany téhle síly a snad se mu stát jakýmsi způsobem démonskou družkou. Ne, ani omylem. Nebyla materiál ani na jedno – ani na démona, ani družku. Už jenom tyhle dvě představy ji nutily, aby jí po zádech běhal chlad a mráz.

„Přísahám, že na to, abych se sebou nechala něco vážného a nezvratitelného udělat, pořád tam nějaký ten pud sebezáchovy mám,“ pousmála se s trochou optimismu. „Navíc… nebylo to o donucení.“ Trochu opatrně si ho prohlížela, netušila tak úplně, jak na tohle bude reagovat. Nedivila by se, kdyby se zachoval tak, jak to měla většina mužů ve zvyku – zhrzení z toho, že nepadla k nohám jen a pouze jim. Ať už se to nelíbilo, komu chtělo, Sharya nebyla zrovna monogamní typ osobnosti, co si budeme… a nehodlala si nechat do těchto typů záležitostí mluvit. Ale stejně… tak nějak jí pořád sešlo na tom, jak na to bude reagovat. Dech se jí mírně zatajil, zatímco čekala na odpověď.

Horko těžko hledal sílu na to, aby nechal ten žahavý plamen zloby alespoň na chvíli utichnout. Kdyby bylo po jeho, dost jasně by Daemonovi vysvětlil, jak fungují hranice a kde jsou stanovené - ale Sharya evidentně mínila vzít věci do vlastních rukou a on nebyl ten typ člověka, co by na někoho takhle tlačil. Nemohl ji nutit, aby mlčela a jenom přihlížela a už vůbec neměl právo za ni v jakémkoliv ohledu rozhodovat, třebaže to myslel opravdu dobře a záleželo mu na ní. Sice věděl, že se o sebe dokázala postarat a to velice dobře, ale... Nebyl si už tolik jistý, jestli si vůbec řádně uvědomovala, s čím měla co do činění. Možná, že s Daemonem už nějakou dobu cestovala a měla nějaké základní povědomí o něm i jeho druhu, ale stála existovala spousta věcí, o níž neměla sebemenší potuchy. A přesně to Damiana tolik rmoutilo a děsilo - obával se toho, aby na to nedoplatila, protože by si to ani v nejmenším nezasloužila. Ona ne, nikdy. Což byl ostatně důvod, proč byl tolik rozzuřený, protože si jejich démonický společník vybral za cíl zrovna někoho, s kým by rozhodně zametat neměl... A taky nemohl, protože by to on nedovolil. Leda přes svoji mrtvolu.

„Já vím. Uvědumuju jsi, že jsi silná, nezávislá a všímavá. Vím, že nejsi ten typ hloupoučké a naivní bytosti, co skočí na první nastraženou léčku... Jsi mnohem víc, já vím. Opravdu. Ale v tomhle případě je toho v sázce hrozně moc, Sharyo. Mohl by tě neskutečně stáhnout ke dnu a ublížit ti. A existuje nepřeberné množství cest a způsobů, jak by toho mohl docílit - dokonce až tak, že by sis to mohla uvědomit až ve chvíli, kdy by bylo až příliš pozdě na to, aby se s tím dalo něco udělat.“
Poněkud zarmouceně svěsil hlavu a tiše si povzdychl, viditelně na strhání z toho, jak moc ho jeho obavy zatěžovaly a užíraly. Svou roli v tom nejspíš sehrála i špetka viny - cítil se zodpovědný za to, aby Daemonovi nedovolil na ni příliš naléhat a místo toho jako profesionální idiot* zalomil svůj vlastní žal a nechal ji napospas tomu všemu, co poletovalo vzduchem a sžíralo ji zevnitř. Jako podpora a přítel tedy nestál za moc, což mu na duchu zrovna nepřidalo, ale... Mohl si za to sám. O to víc byl také odhodlaný to už znovu nedopustit.

„Sharyo...“ Ta věta ho zastihla skutečně nepřipraveného. Jistě, možná, že to mohl tak trošku očekávat, ale stejně... Svým způsobem ho to zabolelo. Ne, protože by se považoval za nějak extrémně důležitého a nenahraditelného nebo že by se cítil zrazeně, protože by si ji nárokoval. Nic takového. Spíš měl pocit, že zklamal. Měl ji alespoň předem upozornit na všechny ty možné scénáře a nebezpečí, aby věděla do čeho jde. Aby měla přehled a mohla se rozhodnout i s vědomím těch možných negativ.
„Dobrá... Vím, že jsi silná a soběstačná. Nebudu se mezi vás plést, nic mi do toho ostatně není. Jenom prosím... Buď opatrná, ano? Zaplétat se s démonem bude vždycky riskantní, takže... Prosím, nepodceňuj to nebezpečí.“
Věnoval Sharye nepatrný náznak úsměvu na znamení toho, že mu na ní zkrátka jen opravdu a dobře záleželo, než obrátil svůj pohled zpět k Daemonovi a opět si povzdychl.
„A ty se koukej chovat slušně. Nepohnoj to.“


*daebil

Když mu to řekla a on to tak nějak jenom přijal, ale nevypadal ani nijak moc ublíženě… trochu se zarazila. Netušila, zda být ráda za to, že si to všechno nevzal jako něco, co by ho mělo podrazit, ale zároveň… buďme k sobě hezky upřímní – měla v sobě tu malou dušičku, která i navzdory tomu, že její rty promlouvaly o tom, že nikoho nepotřebuje a nikoho si k sobě nechce u vůbec vázat, tak nějak chtěla to, aby se v jejím životě o podobné věci někdo zajímal. I když byla zmatená v tom, co se kolem ní a s těma dvěma dělo, pořád tu byla ta malá dušička, která věděla, že i když se tomu snaží ze všech svých možných i nemožných sil bránit, prostě těm dvěma propadla – a nezvrátila by to jen tak, ani kdyby se snažila a stavěla na hlavu. Nechtěla tím pádem sice, aby to Damiana nějak ranilo, ale na druhou stranu ji zaráželo vidět ten náhlý chlad, co se mu vlil do těch pestrobarevných očí, na které si zvykla až neskutečně rychle.
„Budu, vždycky jsem,“ odvětila jenom polohlasně, než se rychlými pohyby vymotala z mezery mezi nimi a znovu se postavila rovnýma nohama na dřevěnou zem. Protáhla se jako ospalá kočka a pokusila se na tvář nasadit veselou, zcela bezstarostnou masku. Měla by být bezstarostná, tak proč by to tak nemělo vypadat? Otočila se se k nim už s jakousi docela úspěšnou parodií na svou věčnou energičnost. „Takže… možná by to chtělo sejít dolů. Jsem si jistá, že nás ta dívka dole nevykopne, ale možná se tam najde něco malého k jídlu,“ dodala optimisticky a při těch slovech jí došlo, že vlastně hlad má – a na své poměry pořádný. Další vedlejší účinek ztráty krve, řekla by, takže bylo jenom dobře, pokud se vážně rozhodla to zase hezky doplnit a vyrovnat. Rychle si dopnula košili, kterou pořád měla dosud napůl rozhalenou od toho, jak jí Damian zkoumal ten kousanec (který, jak postřehla, už také začínal pomaličku mizet, za pár hodin by neměla zbýt ani památka) a jala se vykročit ke dveřím. Ještě ve futrech se otočila k nim. „Jdete taky, nebo si v té posteli chcete ještě chvíli hrát? Samozřejmě bych vás nechala, ale zase bych o tu podívanou nerada přišla,“ dodala ještě s úsměvem, na kterém šlo jen těžko poznat, zda to myslí vážně či nikoli, než se otočila na patě a vyrazila z pokoje.

Seběhla ze schodů, oba dva jí byli v patách. Schodiště pod nimi žalostně zaskřípalo a upozornilo tím na jejich příchod tu krásnou dívku, která je tu uvítala – Aelise, která s překvapivým množstvím energie roznášela hostům, kteří si za to zaplatili, snídani. Sharya na ni mávla a pousmála se, tušila, že na něco k jídlu její platba pokoje ze včerejška rozhodně vystačila – takže než se nadála a pořádně se stihla usadit u jednoho z volných stolů, dívka k nim tanečním krokem přihopkala a před nimi se objevily tři talíře s míchanými vejci a kusy tmavého chleba.
Sharya se potutelně usmívala, když zjistila, že mimo ní a Damiana, kteří k snídani měli dost důvodů, strčila to jídlo i před modrookého démona – sice nemohla vědět, že ten tak trochu nepatří mezi konzumující zákazníky, ale stejně bylo zábavné pozorovat, s jakým úkosem věnoval démon tomu jídlu pohrdavý pohled. Raději se zakousla do vlastní porce, než vystydne – za tu dobu, co byla ráda, že sem tam ukradla kus okoralého chleba, pro ni bylo teplé jídlo něčím nesmírně vzácným. A i když tušila, že s těmi penězi, které se jí objevily po kapsách po odchodu z panství – respektive se objevily v tom zatraceném měšci, který v kapse našla poté, co si po útěku prohrabávala kapsy –, stejně to bylo pro ni něco, čeho si mínila řádně vážit.

Zatímco jedla, poslouchala jedním uchem cvrlikání rozhovorů u stolů okolo. Několik starců kus od nich probíralo, zda bude dnešní den dobrý na trochu rybaření, mladý pár naproti v místnosti zase měl co dělat, aby na chvíli spustil oči jeden z druhého (dívka z mladíkových očí, mladík z dívčiných… poněkud níž umístěných předností, napínajících tenkou látku). Asi nejvíc ji upoutali dva muži opodál. Vzduch kolem nich vířil něčím, co musel být náboj dobrodružnosti. A rozhovor, který vedli, byl docela pozoruhodný…
„Říkám ti,“ vykládal zrovna jeden svému kumpánovi, „že hrabě za toho fracka slíbil celý jmění – jen když mu dovedem tu princezničku zase dom.“
„Neměl by to snazší bez ní? Pochybuju, že by mu s takovým vlivem dělalo problém udělat si jinýho fracka…“
„Zjevně o to nestojí. Bohové ví, co ho k tomu vede. Ale je to pořádná odměna – na to slyším, kdo by taky ne?“
„Taky to má dost mizernej háček…“
„Myslíš Černej les?“ zasmál se první, přičemž mírně zachroptěl. „To není něco, co by člověka zabíjelo. Prostě jenom trochu tmavej les, žádná výjimka. A někde v tom lese běhá kotlík zlata – co je silnější? Strach ze tmy, nebo chytit fracka, díky kterýmu si na zbytek života můžeš hodit nohy na stůl? Jasná volba!“
Zbytek debaty už byl moc tlumený, Sharya neměla moc sil na to, aby napínala sluch. Ale zaujalo to její pozornost – byla to zajímavá věcička. Hrabata měla docela často tendence dávat vysoké odměny za něco, co považovala za důležité – a jakožto někdo z ulice na peníze Sharya velice dobře slyšela. Uvažovala – měla by se zajít zeptat, o čem se bavili? Pokusila se znovu zaměstnat jídlem, ale víte, jak to bylo – zvědavá jako stádo opic… nebo jako zkrátka jedna mývalice. To bylo pekelné, pokud prahla po nějakém poznatku…

Celá ta situace v něm vyvolávala příšerně zmatečné pocity. Na jednu stranu byl hrozně rozzuřený jak na sebe, tak na Daemona za to, že ji vystavil takovému nebezpečí, ale také byl svým způsobem trošku zklamaný a smutný. V důsledku ale ze všeho nejvíc propadal absolutní apatii, prostě mu to bylo jedno. Vzdal svoje rádoby ochranářské roucho a v duchu si poznamenal, aby se mezi ty dva jednoduše nepletl, dokud to nebude vyloženě nutné. Upřímně doufal, že k něčemu takovému nedojde, ale... Znal Daemona už dost dlouho na to, aby měl alespoň hrubý obrázek toho, co se mu mohlo nejspíš honit hlavou - a nešlo rozhodně o nic moc hezkého, spíš naopak. Fakt, že se spolu se Sharyou vyspali, mu jistě pěkně navýšil ego a on mínil ve svém nahánění pokračovat, protože dostal náznak naděje. To nebylo zrovna dvakrát dobré, ale Damian s tím konec konců nic nadělat nemohl. Nebyl žádný spasitel, nebyl rytíř v nablýskané zbroji a už vůbec nebyl žádný hrdina. Ne, že by Sharya cokoliv z toho stejně potřebovala. Byla velice dobře schopná si vystačit sama, což jim oběma také čas od času více či méně názorně připomněla a Damian se toho mínil držet. Nechtěl ji zahlcovat nějakou přemrštěnou touhou o ochranu, když o to nestála. Jenom by ji tím dusil, což bylo to úplně poslední, co by chtěl. Záleželo mu na ní, opravdu. A proto bylo také to nejlepší, co pro ni mohl udělat, to, že se stáhne. Což bylo přesně to, co zamýšlel provést.

Poznámka o hraní byla jistě míněna jen jako nadlehčení a vtip, ale Damian na tom nic úsměvného najít nedokázal. Sice po zrzce vrhl pobaveně pozvednutý koutek rtů, ale oči zůstávaly absolutně netečné.
Z postele se zvedl podstatně rychleji než Daemon, který tiše zamručel a na pár vteřin si přehodil přes hlavu část deky, jako kdyby se pokoušel vzdorovat představě ranního vstávání. To byl zatraceně ironický pohled vzhledem k tomu, že byl démonem. Ti přeci jenom nespali, takže se jim podobné věci vázající se ke smrtelníkům vyhýbaly.
I přesto se nakonec s notnou dávkou nevole přiměl vstát a obléknout si košili, než všichni tři sborově sešli dolů do hospody a usadili se u jednoho z volných stolů. Tehdy je čekala další ironická chvilka: dívka, co obsluhovala, jim donesla snídani. To znamenalo, že talíř s ryze lidským jídlem skončil i před rozespalým démonem. Tomu se na tváři rozlil tak kyselý výraz plný znechucení, že to Damiana přimělo se uchechtnout.

„Myslím, že tohle patří tobě, drahá. Potřebuješ nabrat síly,“ pronesl až přehnaně netečným hlasem, než posunul svoji porci směrem k Sharye, která se tvářila podobně pobaveně jako sám Damian.
„Mohl by sis alespoň trošku zobnout, Daemone. Jinak budeš vypadat jako podivín, co se Sharyu pokouší vykrmovat. A vzhledem k tomu, že působíš dojmem černokněžníka, co vzadu na zahrádce praktikuje nekromancii a podobná zvěrstva, moc ti to na image nepřidá. To jen abys věděl.“
Damian se nepatrně poušklíbl, když to dořekl, ale nemínil vyvolávat hádky - takže potom obrátil oči směrem ke svému vlastnímu jídlu a preventivně utichl. Už takhle mu bylo jasné, že se jeho poznámka nejspíš neobejde bez nějaké nepříliš hezké reakce, ale svým způsobem mu to za to stálo. Potřeboval si do něj občas rýpnout nazpět. Zvláště vzhledem k tomu, jak nádherné ráno mu Aurora pro dnešek přichystala.

Zdálo se však, že tím Aurořiny záměry ani zdaleka nekončily. Během chvíle k nim totiž dolehl poměrně zajímavý rozhovor mezi dva muži sedící kousek opodál. Damian z těch útržků nebyl schopný sestavit nic víc než matnou představu o jakémsi problému a možné odměně za nalezení dítěte...
Mírně se napjal a snažil se dál naslouchat jejich rozhovoru, aby si utvořil poněkud celistvější obraz - a jakmile padlo konečně jméno tamního šlechtice a zmínka o jakémsi zloduchovi, co mu unesl dceru, nepatrně protáhl čelist a pohlédl na Daemona s viditelnou otázkou v očích. Ten jen neurčitě pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Takže o tom nic nevěděl.
„Co přesně máme teď v nejbližší době v plánu?“ Nadnesl nakonec obecně, ale dost viditelně se ptal spíše Sharyi, protože bylo celkem dobře známým faktem, že Daemon žádné plány neměl a jednoduše se táhl za ní jako poslušné psisko.
„Protože to, co řeší tamti dva... Možná by to stálo za prohlédnutí. Nevím jak vy, ale já tam půjdu. Příčí se mi představa, že se kolem plíží nějaký šílenec, co unáší děti... Natož, aby je odváděl do toho bohy opomenutého místa a obětoval je tam jak jehňata.“

Viděla, že i Damian se zvědavě naklonil směrem k těm dvěma mužům, ale byla si docela jistá, že takhle toho slyší úplně stejně málo jako ona. A vypadal docela odhodlaně na to skočit a pokusit se vrhnout do toho, co to slibovalo. To neznělo zle – netušila, jak ti dva, ale její cíl bylo nevracet se do Narrigenu. A samozřejmě také nevracet se na panství – ale mimo to neměla žádný další plán. Pravděpodobně by se prostě nazdařbůh toulala Nescorou, než by našla něco, do čeho by mohla a byla ochotný rýpnout. Netušila, zda ti dva budou chtít pokračovat s ní, ale předpokládala, že nakonec stejně pláchnou – každá to vždycky udělal. Tohle ale znělo jako potenciální věc, do které by se mohli vrhnout, a navíc by jí to na chvíli zajistilo, že by jen tak nezůstala sama. A to bylo pro ni lákadlem asi největším – ať se mohla tvářit jakkoli, zvykla si na ně a na jejich přítomnost podezřele rychle, nechtěla se toho zase jenom tak, mávnutím ruky, vzdávat. Takže pokud tu byla tahle možnost, byla by pitomá, kdyby se nepokusila po n hrábnout.
Bez upozornění vstala a s rychlým „moment“ ke svým společníkům se vydala směrem, kde seděli ti dva muži a pořád se tiše bavili. Když k nim došla, nasadila masku širokého úsměvu (byl tak falešný a podlézavý, až se jí z toho skoro zvedal žaludek, ale co měla nadělat, pokud se skutečně chtěla něco dozvědět?) a odtáhla si židli u jejich stolu, na kterou bez vyzvání vklouzla. „Zdravím, pánové,“ zaševelila sladce, až se musela zarazit od toho, aby si za to jednu pěkně zase vrazila, než mohla pokračovat: „Zaslechla jsem útržky vašeho hovoru. Nechci být zvědavá* nebo tak něco, ale docela mě to zaujalo. Slyšela jsem správně, něco o únosu hraběcí dcerky a Černém lese?“ těkala mezi nimi pohledem s nevinným mrkáním.

Muži ji chvíli zaraženě sledovali – asi byla tím posledním, co očekávali. Nedivila se, přeci jenom, dívky většinou mívaly tendence nad takovými věcmi jenom zpovzdálí vzdychat a soucitně se mračit. Zrzečka, která o něco tak na první pohled škaredého projevila zájem, je musela překvapit – asi ji měli jenom za místní vesničanku. Četla jim to krásně z tváří, ani jeden se nenamáhal to zkoušet skrývat. Nakonec se přeci jenom jednomu z nich rozvázal jazyk – byl to zjevně ten mladší z nich, který předtím mluvil déle a s mnohem větší dávkou entusiasmu. Měl tmavé oči, že skoro nešlo rozeznat zorničky od duhovek, rozcuchané hnědé vlasy a narezlé strniště. Vlastě byl docela hezký – to ale nebylo to, proč tady seděla. Rozvázal se mu jazyk, zazubil se na ni a spustil se stejným zápalem, s jakým předtím mluvil ke svému společníkovi. „Nejsem si jistý, zda j to zrovna záležitost, která by lichotila uchu dámy, zlatíčko.“
Sharya měla vážně co dělat, aby se neoklepala nevolí. „V tom případě je možná dobře, že tu žádná nesedí,“ odpověděla pomalu, medový úsměv stále na rtech.
Muž se rozesmál, ale začal s tím, co chtěla – kápnul božskou o tom, o čem vyzvídala. „Jo, jde o nějakou báchorku. Hrabě podle všeho strašil svého prcka tím, že pokud bude zlobit a nepůjde spát, tak si pro něj přijde Rüvikův služebník s kouzelnou flétnou a odvede si ji, aby ji mohl předhodit svému pánovi,“ zašklebil se, koutky mu cukaly. Sharya se zatvářila překvapeně nad tím, že se směje – a on bez pokynů začal vysvětlovat. „Dle mého prostě nějakého idiota, co se potloukal kolem, napadlo, že bude super toho spratka unést. Využil toho, že asi nechali okno otevřené, a když ráno šla hraběnka pro caparta, nenašla ho. Takže spustila povyk, navymýšlela si bohové ví co všechno a její manžel vyhlásil po dívce pátrání. Cena není určená – ale hrabě má moc, neštítí se dát komukoli, kdo mu vyhoví a tu holku mu dovede domů, dát tituly, půdu, peníze a určitou část své moci. A kdo by potom nepřistoupil na to, že naháníme velkého obávaného flétnistu a nepokusil se bídáka, co tu holku sebral, vystopovat?“

Sharya mu celou dobu zvědavě naslouchala, zatímco v hlavě jí to pracovalo na plné obrátky (což bylo s malou kocovinou z toho, jak pořád nebyla na sto procent vyhojená, docela zajímavým procesem). Muž před ní té povídačce zjevně moc nevěřil, ale ona si dovolovala nahlížet na to trochu jinak. Muž, který vodil malé děti Rüvikovi… že by nějaký další démon nebo něco takového? Bylo dost dobře možné, že si tím bůh smrti nahrabával moc, anebo se prostě nudil a přišlo mu to jako zábavný tah. Sedělo by to z toho, jak o něm mluvil před pár dny Daemon… což byla skutečnost, ze které se jí ježily vlasy po celé hlavě. Nedala to na sobě ale znát – jen věnovala muži, který jí vše vyklopil, další úsměv. „Děkuji za objasnění, pane,“ pousmála se, než se rychle zvedla a prosmýkla se mezi stoly znovu tam, odkud přišla, aby svým dvěma společníkům hezky za horka vyklopila, co se dozvěděla.


*ale my víme, že chtěla Sharyo… ne marně je to asi nejvýraznější rys tvojí osobnosti. :‘))

Snažil se tvářit tak nezaúčastněně, jak to jenom šlo. Popravdě řečeno bylo docela divné sedět u snídaně s dvěma dalšími smrtelníky, co jíst skutečně potřebovali... Zatím co on ne. Nemusel jíst, lidské jídlo mu nic nedávala, třebaže by ho nejspíš dokázal i pozřít - jeho tělo vyžadovalo poněkud vyšší formu výživy, než byla míchaná vajíčka s chlebem. Toho se mu také dostalo v noci, takže byl víceméně nasycený. Společně s faktem, že za normálních okolností se vlastně krmit nemusel vůbec... Nacházel se prakticky v absolutně ideálním stavu, protože dokonce i spal. A to byla zatraceně příjemná věc, jelikož nespal už mnoho a mnoho let.
Třebaže se snažil dělat neviditelného (což s jeho vzhledem a aurou šlo těžce, dost možná to bylo přímo nemožné), stále dával dost bedlivě pozor na dění okolo. Proto ona zajímavá rozmluva dolehla i k jeho uším. Podobně jako Damian trošku ožil, protože si dost jasně uvědomoval, že něco takového měl na svědomí nejspíš nějaký přívrženec Trojky - dost možná přímo Rüvika. A to bylo něco, co ho docela bralo, protože by to byla vhodná šance pokusit se se svým stvořitelem prohodit pár slov, pokud by se mu podařilo skrz tu výpravu získat jeho pozornost... To neznělo vůbec špatně.

„Vsadím se, že z nich vytáhne i to, co nevědí, že vědí,“ prohodil pobaveně k Damianovi, když Sharya zmizela k oněm dvěma mužům, díky kterým se o nešťastné události dozvěděli. Rozhodně musel uznat, že zrzečka věděla moc dobře, co dělá - věděla jaký tón a slova použít, její tvář pracovala jako praktický nástroj a oba muži se jí poměrně rychle a snadno otevřeli, takže jejich vlastní trojice už měla mnohem víc informací a nemusela pracovat s tím drtivým málem, co věděli předtím.
„Nejsi naštvaný kvůli té noci, ne?“ Daemon upřel na páva oči a pozvedl jedno obočí, naklánějíc hlavu mírně na stranu. Prohlížel si ho s určitou dravostí a přímostí, evidentně studujíc každý sebemenší detail - byl opravdu hodně zvědavý na to, co se mu nejspíš honilo hlavou, ale bohužel už neměl žádné nadpřirozené způsoby, jak to zjistit. Nesdíleli tělo, takže mu do mysli nemohl nahlédnout žádným speciálním způsobem, nýbrž pouze starou dobrou metodou, co používali úplně všichni.
„Ne, nejsem. Jak jsem říkal nahoře - je to vaše věc a já se do toho plést nebudu,“ pokrčil neurčitě Damian, ale jeho hlas svědčil o určité formě zklamání nebo možná podrážděnosti - démon si nemohl být jistý, protože mu ty dvě věci hodně silně splývaly dohromady a těžko je rozeznával od sebe.
„To jsem rád, protože by od tebe bylo vskutku neomalené, kdyby ses na ni zlobil jen kvůli tomu, že má dobrý vkus.“ Damian nepatrně protáhl čelist a protočil oči, než pustil zbytek chleba na prázdný talíř a ohlédl se směrem k Sharye, co se k nim zrovna vracela.
Jen co usedla zpět na svoje místo a vypověděla jim všechno, co se dozvěděla, oba muži téměř synchronizovaně pokývli na znamení toho, že do té malé výpravy půjdou. To také znamenalo, že Damian vrhl na Sharyu tázavý pohled, jež mluvil jasně: bylo na ní, aby se rozhodla, zda se k nim připojí nebo ne.
„Tak co, Sharyo? Cítíš se na další pohnutou a nebezpečnou výpravu? Tentokrát alespoň nebudeš muset okrádat spící opilce, to je výhra, ne?“ Poušklíbl se Daemon pobaveně, když si vzpomněl na okolnosti jejich úplně prvního setkání. Zdálo se, že to byla úplná věčnost* ale přesto se to všechno neodehrálo před až tak dlouhou dobou. To jen on měl poněkud zkreslené vnímání proudění času - což se nejspíše dalo očekávat vzhledem k tomu, že to byl neskutečně starý démon, co už zažil a spatřil ledacos.


* Ve skutečnosti to byla věčnost, ale v Nescoře čas plyne velice... Záhadnými způsoby. Konec konců, řeky tam tečou nahoru, tak proč by čas nemohl plynout divně? :thonk:

Zatímco se vracela, uši měla našpicované – a kus toho jejich rozhovoru pochytila. Samozřejmě, nemělo by ji nijak extra překvapovat, že se Daemon začal jako na povel nad Damianem povyšovat, protože – ruku na srdce – si zjevně přišel, že něco dostal a tím to sebral jemu. Hořce se ušklíbla nad myšlenkou toho, že by to tak snad skutečně mohl brát, než nasadila neutrální výraz a vrátila se k nim.
Musela uznat, že to bylo snadné přijmout jako vidinu nové šílené výpravy. Když tedy Daemon položil tu otázku, bez delších úvah přikývla a oba je sjela pohledem. Daemon působil od rána až moc vesele, zatímco Damian… inu, i navzdory té zasmušilosti nevypadal, že by tu mínil zůstat (ona vidina toho, že by zachraňování dítěte zůstalo na Daemonovi, byla taky docela komická, ale zároveň nespolehlivá, takže se mu moc nedivila, pokud by to částečně bylo i z tohoto důvodu), takže bylo asi tak nějak rozhodnuto. „Všechno je hned lepší a hezčí, když to nezahrnuje žádným způsobem chrápající ochlasty… musím uznat, že pána sis teda dokázal vybrat skvěle,“ ušklíbla se na Daemona, než se ještě rychle svezla na židli a během pár chvil vyprázdnila talíř, co tu zanechala, když byla na výzvědách u těch dvou.

„Akorát… jak přesně se míníme z Parri, jednoho z nejjižnějších měst Nescory, dostat co nejrychleji do Černého lesa, který je zase daleko na severu? Tak nějak mi něco uvnitř říká, že ten vyšinutej magor s píšťalkou a ukradeným děckem nebude čekat, až se tam doplahočíme za několik dní,“ zašklebila se kysele, protože tohle byl fakt. I kdyby nějakým způsobem sehnali hodně rychlé koně, nedostali by se tam dřív než za několik dní, zvlášť s překážkou v podobě volby cesty mezi rychlejší cestou Dračími skalami, anebo přes některé z moří. Sharya sice měla tendence vrhat se do naprostých šíleností a tohle znělo navíc tak, že mohli alespoň něčemu trochu pomoci (přeci jenom, i když to nedávala moc najevo, tušila, že to dítě muselo být polomrtvé strachy, takže to byl ten primární hlavní důvod, proč se do toho chtěla pustit), ale… zase neměla teleportační zařízení a létat taky neuměla. Navíc, vyhlídka na to, že by strávila několik dní v kuse v sedle, jí už teď preventivně rozpálila vnitřní strany stehen nepříjemnou bolestí, když zavzpomínala na to, jak to dopadlo, když v dětství jela na koni poprvé a (prozatím) naposled. „Doufám, že jeden z vás vlastní nějaké vzdušné taxi nebo něco takového, protože v opačném případě jsme docela nahraný.“