Město Parri

Poslouchat to bylo… nezvykle skličující. Běžně by mu to s procítěným výrazem odkývala a souhlasila, že to stojí za prd, zatímco by si v hlavě myslela svoje, ale teď se přistihla při tom, jak se nespokojeně mračí, protože tak trochu až moc chápala, čím si procházel. Sama na tom nebyla o moc lépe. Sice nebyla asi tak moc po krk ve sračkách – nebo se v tom aspoň naučila úplně netopit – ale stejně. Prostě chtěla, aby byl v pořádku, nechtěla ho vidět pořád jen ve chmurné náladě. Pamatovala si živě, jak vypadal, když mu očima proběhla jiskra a úsměv mu zkroutil rty, a něco v ní to chtělo vidět znovu. Chtěla, aby nejenom vypadal šťastný, ale aby šťastný doopravdy byl. A to u ní už samo o sobě bylo vrcholem projevu náklonnosti… ač to bylo něco, co viděla jen ona ve své hlavě.

A poté se zaposlouchala. Mimo vlastního klidného tepu srdce a plíživých kroků, které se sunuly za dveřmi koupelny (netušila, co tam Daemon prováděl, ale dokud nikdo neumíral a on nepeskoval akorát Damiana, nějak to nebylo nic, co by musela řešit), zaslechla i něco dalšího – zběsilý tlukot srdce v hrudi páva přímo před ní. Ačkoli se to snažil maskovat a docela mu to i šlo, pořád musel být napnutý k prasknutí – takž její plán na to, že ho třeba uvolní horká voda, prostě nezabral. Do háje… tak trochu s tím počítala. Pokud horká voda nezabrala a on byl pořád napnutý a ve stresu, bylo to dost zlé znamení. Mohl by se o něj mimo jiné pokusit třeba i takový šok, což je dost nemilá věcička, pokud byste se jí ptali na názor. Prostě nic, co by chtěla dopustit. V hlavě prolistovala všechny možnosti, jak někoho zbavit stresu, a i když horká voda korunovala, muselo být přeci i něco víc účinného… a poté jí to v hlavě sepnulo. Věděla vlastně velice dobře, co to mělo být. A i když to u něj jak u t’ealh bude asi horší, nebylo to nemožné – viděla, jak se nehojil. Pravděpodobně měl v záchvatu sebenenávisti všechny léčivé reflexy vypnuté. To bylo zlé znamení, ale… trochu jí to mohlo ulehčit to, aby ho uklidnila.
Ale k tomu bylo něco potřeba. Jako namydlený blesk sklouzla z poškrábané desky stolu, přistála na nohou. Zvedla prst a omluvně se na Damiana pousmála. „Jsem zpátky za minutku. Vydrž ji tu, dobře?“ Mrskla pohledem ještě ke dveřím koupelny, kde se pořád ozývaly tiché šmajdavé kroky (netušila, co tam démon kutil, ale asi nebylo na ní do toho šťourat), a vyběhla z pokoje. Schody do přízemí brala skoro po dvou a když se objevila dole, ihned se s vtíravým úsměvem přitočila k nejblíže stojícímu muži. Stačilo pár úsměvů, pohledů skrz řasy a nápadné kousnutí se do rtu, aby podnapilému muži záleželo jen na ní… a nikoli na tom džbánku, který držel v rukou. Po chvíli, kdy už si nádobu její hbité prsty přivlastnily, se na něj omluvně usmála – akorát, na rozdíl od toho úsměvu stejného typu, který věnovala nahoře Damianovi, tenhle nebyl upřímný ani co by se za nehet vešlo – a otočila se k odchodu. Hbitě se vynesla zase nahoru, což znamenalo, že před opilcem získala značný náskok, a sotva zapadla do pokoje, otočila za sebou klíčem v zámku. Opřela se s pobaveným úsměvem zády o dřevo a přičichla si k obsahu nádoby, než se překvapeně zašklebila. Nebylo to víno ani pivo, jak čekala, ale něco tvrdšího. Snad dokonce vërpödrikk, tomu by nasvědčoval opilcův stav i sladký podtón té vůně.

Znovu se přemístila k Damianovi, vyskočila si na stůl hned vedle a zvedla džbánek ke rtům. Měla pravdu, skutečně šlo o brusinkovou pálenku… dost silnou. A to i na ni, t’ealh s plně spuštěnými hojivými reflexy. Damianovi by mělo stačit pár doušků. S úsměvem na rtech mu džbánek podala. „Nebudeme si mazat med kolem pusy. Pokud se neuklidníš, asi dostaneš infarkt nebo něco podobného. Potřebuješ se uvolnit – a asi nic člověka nezklidní tak spolehlivě, jako tenhle dryják. Takže… na zdraví, šup,“ pronesla bez obalu. Tušila, že jinak než skrze pravdu by to nemělo smysl, protože pořád byl chytrý a došlo by mu, že na tom bylo něco podezřelého. Takže ano, přiznala mu, že ho chtěla připít, ale zase na její obranu – ne že by snad chtěla ho nechat v tom stavu napospas všemu. Mínila ho hezky hlídat, pokud by bylo potřeba. Před krutým světem… i před škodolibým démonem, který pořád rázoval koupelnou. „Navíc… nechutná to zle. Takový malý bonus.“

Bylo vážně divné se po tak hrozně dlouhé době svěřit s tím, co se mu vlastně honilo hlavou... A když nad tím tak přemýšlel, vlastně se příliš nesvěřoval ani předtím. Vždycky byl poměrně uzavřený a většinu věcí si zkrátka nechával pro sebe, protože k nikomu nikdy neměl dostatečně blízko na to, aby se o něco podobného pokusil. Šlo totiž o vskutku veliký risk - v hlavě měl nepořádek už předtím, natož pak teď. Existovala poměrně velká a dosti dobře pochopitelná šance, že jakmile by otevřel pusu a začal vymotávat to klubko chaosu, všichni by se k němu obrátili zády a on by skončil jako zavrženec. To nebyla zrovna věc, po jaké by Damian toužil, vzhledem k tomu, že se celý svůj předchozí život snažil dosáhnout nějaké slávy a důležitosti. Potřeboval, vskutku potřeboval, aby ho lidé brali. Kdyby pro ně byl jen nějaký obyčejný lajdák, všechno by ztratilo smysl - a on se už narodil s tak silnou ctižádostivostí a touhou po uznání, že by ho to i mohlo zničit.
To v případě Sharyi platilo dvojnásob, protože ji nebral jen jako svoji spojenkyni a přítelkyni, ale také jako někoho... Kdo se mu líbil. Neměl v úmyslu se jí dvořit a pokoušet se získat si její náklonnost, protože měl takový pocit, že by to byl velice špatný nápad vůči nim oběma, ale nemohl ty sympatie jednoduše zaplašit a udusit. Nešlo to. Něco na ní bylo, co ho zkrátka očarovalo a on nebyl schopný si říct dost a prostě se trhnout od svojí přirozené nenechavosti, protože měl slabost nejen pro drahé a hezké věci, ale také pro krásné ženy, čímž Sharya rozhodně byla.

„Kam jdeš?“ Ta otázka mu splynula ze rtů poněkud mrtvolným tónem, ale nestihl si získat odpověď. Zrzka zmizela kdesi za dveřmi a on v pokoji na krátkou chvíli osaměl. Poněkud sklíčeně si povzdechl a podepřel si rukou hlavu, zatímco volnou rukou kreslil prstem na desce stolu neviditelné obrazce, přejíždějíc po mírně zhrublém povrchu. Ten kus nábytku byl docela solidně oprýskaný, s mnoha a mnoha škrábanci a místy dokonce i menšími třískami, což nebudilo zrovna dvakrát důvěru, ale co také mohl člověk čekat od jakéhosi podniku kdesi?
Damian na takové věci nebyl úplně zvyklý, ale vzhledem k tomu, že strávil poslední řádku let jako démon, nakonec si nestěžoval. Sice mu chyběly honosné síně, nábytek z toho nejdražšího dřeva, měkká postel s nebesy a polštáře nadýchané jako oblaka... Ale ta doba byla pryč, nevratně. Už nebyl šlechtic ani boháč, nemohl si nic takového dovolit. Prakticky byl vydaný na milost a nemilost Sharye, protože sám u sebe neměl ani zlaťák. A docela silně pochyboval o tom, že Daemon nějaké peníze měl. Pokud ano, stejně by si je nechal pro sebe. To z něj dělalo víceméně chudáka, což nebyl nejlepší pocit, ale alespoň si jasně uvědomoval ten dar, který mu byl dán. Měl zatracené štěstí - a i když si tak zrovna dvakrát nepřipadal, věděl moc dobře, že by ho neměl promarnit.

Jeho společnice k jeho štěstí nebyla pryč dlouho. Zanedlouho se ozvalo tlumené zavrzání dveří a zrzka vešla dovnitř i s džbánem čehosi, co se později ukázalo být jako velmi silný alkohol. Damian nepatrně pozvedl obočí, zatímco ji pozoroval, jak si z nádoby přihnula. Nebyl si jistý, jestli bylo moudré pít za jejich situace, protože v koupelně stále šmejdil Daemon a po svém návratu by mu jejich případná podnapilost mohla docela solidně nahrát do karet vzhledem k tomu, že jeho plánoval minimálně zaškrtit a ze Sharyi chtěl vymámit alespoň polibek.
„Nejsem si jistý, jestli je uvolnění způsobené alkoholem zrovna tím nejlepším řešením, ale... Hádám, že zoufalá situace si žádá zoufalá řešení.“ S těmi slovy si od ní převzal džbán a hluboce se napil, čímž se poměrně překvapil. Původně se mínil napít jenom trošku, aby se neřeklo - smočit jazyk, jak se říká - ale nakonec v něm zavládly staré zvyky a známá touha po sebezničení, takže se napil pěkně pořádně a ještě jednou, než Sharye nádobu s alkoholem znovu vrátil.
„Máš pravdu, nechutná to zle. Ale jakmile se vrátí Daemon a uvidí nás pít, bude z toho mít nadpřirozenou radost a určitě toho zneužije. S tím počítáš?“ Upřel na ni svoje žluto-zelené oči s viditelným tázáním. Opravdu se totiž obával toho, co by jejich společník démon mohl vyvést, protože byl zatraceně nevyzpytatelný a vrhal se po hlavě do jakékoliv šance uškodit nebo se pobavit. A jako opilí by mu těžko byli schopní náležitě odporovat, zvláště vzhledem k tomu, že sám démon se opít nemohl... Alespoň to tak vypadalo.

„Pravděpodobně je to naprosto mizerný nápad,“ uznala nahlas. Taky to byla pravda, proč by to nemohla říct hlasitě? Nebylo to nic, co by snad už Damian sám o sobě nevěděl, takže nemělo cenu dělat cukrlátka a snažit s ním zacházet v rukavičkách. Naopak, měla dojem, že kdyby se o to snad někdy skutečně pokusila, pravděpodobně by to nemělo moc hezké následky. Sama by si za to musela asi utrhnout hlavu – znala to znechucení nad tím, když na ní někdo byl milý jen proto, že na tom nebyla moc zářně. Ač to znělo šíleně, dle vlastních zkušeností jí přišlo, že bude lepší se k němu prostě chovat na rovinu, tak, jako když běžně mluvila se sobě rovným – což on navíc byl. A upřímnost k tomu už zkrátka tak nějak neodmyslitelně patřila. „Ale na druhou… tenhle nápoj pomáhá, co se týče stresu. A nevím, jak ty, ale budu ráda, když na chvíli vyženu z hlavy myšlenky, ideálně všechno najednou. I kdybych měla potom ráno skončit na hranici uprostřed Parri,“ pronesla. Sice to dost zveličovala, skončit na hranici zrovna nebylo něco, po čem by bezmezně toužila, ale chápete jistě její pointu. Šlo jí o to, že pálenka když už nic jiného, tak byla mistrný prostředek na zapomínání. A to se jí náramně hodilo, když na to přišlo, takže sotva Damian odtrhl džbánek od rtů, hmátla po něm sama.

Viděla, že její paví společník už toho taky docela vypil – vždyť je napil jen jednou! –, tak si taky přiložila džbánek ke rtům. Na jazyku a po patře se jí rozlila sladká chuť brusinek, která většinou přebila chuť alkoholu. Čím silnější chuť brusinek, tím by měl být nápoj silnější – a tenhle byl pořádně silný, to cítila od prvního doušky, kdy v něm smočila rty. A když se pořádně zamyslela nad svými slovy, po vteřině váhání vypnula všechny funkce těla, které by se ji snažily hojit. Bude na to mít alespoň dost energie v momentě, kdy bude ráno bojovat se zákeřnou kocovinou. Takhle ihned pocítila, jak se jí alkohol rozlezl po celém těle, jak se rozlil snad až do morku kostí, a jak jí jako obláček cukrové vaty obalil všechen zdravý rozum. Postupně z ní každou další kapkou opadaly veškeré filtry, kterých už tak měla poskrovnu, a brzo v jádru malé zrzečky nezůstalo nic jiného než zkrátka pouze ona.
Odtáhla džbánek od rtů. Nešlo si nevšimnout, že vyprázdnila skoro na místě skoro polovinu zbytku, takže bylo dost jasné, že jí to co nevidět stoupne do hlavy. A taky ani – přišla si, že se vznáší. Nebylo to nic, co by ji měnilo, prostě byla sama sebou bez obav, co si o tom pomyslí okolí, takže… to pro ni byla malá výhra. Vždycky skrývala alespoň malou částečku toho, co v ní skutečně bylo. Teď to mohla prostě nechat vyjít napovrch, nestarat se o to, co bude zítra (tedy, ne že by se o to moc starala i za normálních okolností, ale chápeme se) a prostě dýchat tak svobodně, jak jí to jenom bylo dovoleno. Bylo to něco… úžasného. Něco, co se tak zatraceně dlouho bála udělat.

Pomalu sklouzla ze svého místa na stolku a než stihl začít jakkoli protestovat, usadila se Damianovi, který seděl na židli tak příhodně hned vedle, na klín. S potutelným úsměvem natáhla ruku se džbánkem a přiložila mu ho ke rtům. Cítila se štědře, ta tekutina ji nutila se usmívat… a to bylo něco, co on zatraceně potřeboval. „Jenom ještě trošku. Bude to cajk. Nic se nestane. A pokud bude chtít Daemon dělat hovadiny, tak bude sedět celou noc v koupelně nebo za dveřmi,“ oznámila mu se stoprocentním klidem. Pokud by k tomu došlo, skutečně měla s alkoholickým sebevědomím kuráž dost výraznou na to, aby démona prostě vyhodila někam na mráz, aby vychladnul a zklidnil trochu svoje manýry. Záleželo jí na tom, aby modroočko akorát nechodil kolem a Damiana jenom nesrážel, jak to dělal doposud.
Prohlížela si ho. Oči ve žlutozelených barvách vyprávěly o tom, jak v duchu němě křičel, jak moc bolelo to, co si nosil v duši a ve vzpomínkách. Nelíbilo se jí to, popravdě si skutečně myslela, že i když jeho minulost byla temnější než vlasy jejich osobního démona, mohl mít pořád naději na něco dobrého v budoucnosti. Potřeboval jenom nakopnout, něčím, co ho psychicky trochu nakopne. K vlastnímu žalu ale tak nějak Sharya netušila, co přesně by to mělo být. Napadaly ji tisíce důvodů, jak ho uklidnit chvilkově, jak mu zvednout dočasně náladu, jak mu odvést myšlenky, aby na příštích pár hodin na ni ohledně svého trápení ani nepomyslel… ale bohužel, nebylo nic, co by dokázala udělat a pomohlo by to skutečně dlouhodobě.

Odložila džbánek na oprýskaný stůl a rukou, kterou měla pořád ve vzduchu z toho pohybu, mu jemně přejela prsty po tváři. Mělo to být konejšivé gesto, ale dopadlo to tak, že si zkrátka jenom dívka užívala to, že cítí pod bříšky prstů jeho alkoholem rozpálené líce. Nemohla si pomoci, jemně poté prsty zajela i do zrzavých pramenů, ještě stále poněkud vlhkých od koupele, kterou absolvoval. Celou dobu si ho fascinovaně prohlížela, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. To tedy sice rozhodně ne, ale… bylo to rozhodně poprvé, co se mu v tváři usazoval klid a bezstarostnost. Nadšeně se na něj uculila, šťastná, že vypadá alespoň trochu vesele. Že ten její plán s vínem možná nebyl taková katastrofa, jak se zdálo. Že možná k něčemu byla a skutečně mu pomohla. Tváří byla jen pár milimetrů od jeho, pořád si fascinovaně prohlížela snad každý rys jeho tváře. Neudělala ale krok vpřed. Prostě vyčkávala na něj – už mu dala najevo, že je s takovými věcmi komfortní. Teď byla otázka, jak moc komfortní tahle situace byla jemu…

S každým nádechem a výdechem se mu zklidňoval rozbouřený tep, stejně jako chaos uvnitř hlavy. Na jazyku i patře cítil výraznou kombinaci ovocné a sladké chuti brusinek, říznuté ostrým závanem alkoholu. Pravda. Možná to byl špatný nápad, protože přebíjet špatné něčím takovým bylo hodně divoké a těžko se dalo předvídat, jestli to nakonec nebude spíš na škodu, ale... Damian v podobných věcech nacházel zvláštní, nejspíš trošku sebedestruktivní potěšení. Vždycky měl sklony k tomu utápět kdejaké emoce v podobně silných nápojích, dokonce občas holdoval i některým bylinným směsím, co se používaly pro omamné účinky svého kouře. S takovou býval pohodlně uvelebený na pohovce, pozoroval kouř tetelící se nad jeho hlavou a unášel se na vlnách uvolnění a příjemných vizí, konejšený příjemnou vůní bylinek.
Většina jeho společnic to neměla ráda. Pokoušely se pít velice střídmě, ostatním omamným látkám se vyhýbaly už jen z principu - a tak v tom býval poměrně sám. Občas sice našel jednoho nebo dva další urozené pány, co si chtěli podobně jako on trošku oddychnout a vypnout, k čemuž byly podobné věci opravdu užitečné, ale povětšinou setrvával v osamění. Nevadilo mu to, svým způsobem si to užíval. Měl ty chvíle jen a jen pro sebe, nikdo ho nesměl rušit a on díky tomu měl pokoj od všech masek, povinností, falše i očekávání. To byly věci, jež ho pronásledovaly na každém kroku, jelikož byly úzce spjaté s jeho postavením ve společnosti. Silně pokřivovaly jeho vlastní osobnost, až z něj zbyla víceméně jenom prázdná skořápka olepená zlatem a třpytem. Evidentně to ale stále stačilo, protože se všichni soustředili jen a jen právě na to - křehká slupka je nezajímala, stejně jako absence nějakého hlubšího obsahu uvnitř ní. Šlo jen o pompu a záři, co obklopovala jeho vnějšek. A pravdou bylo, že byl na pohled vskutku působivý. Ryšavé vlasy, zvláštně barevné oči s pronikavým pohledem, patřičná figura... A oslnivý paví ocas, jež sice dle některých byl zavrženíhodným znakem, ale pro jiné byl něčím jedinečným a krásným.

Díky alkoholovému opojení ho pomaličku opustilo značné množství úzkosti, díky čemuž klesla míra jeho vnitřního napětí a on mohl dýchat svobodně a bez omezení. Dost tomu dopomohla i Sharyina společnost, jelikož kdyby se s tím vším musel vypořádat sám, nejspíš už by se dávno zbláznil. Takhle měl po boku někoho, kdo na něj působil velice pozitivním dojmem - vlastně se z ní pomaličku stávala jeho nová skaliska, protože představovala absolutně jediného člověka a jedinou věc, o jakou by se potenciálně mohl opřít. Nemohl se spoléhat sám na sebe, protože byl vratký a zesláblý. A nikoho jiného neměl, jen a jen ji. Což jenom umocňovalo to, jak moc pro něj byla důležitá. Ze začátku to bylo možná spíše silou zvyku a její přitažlivostí, ale začínal jí přikládat čím dál větší váhu. Její charakter působil zvláštně pevným dojmem, což mu dodávalo určitou sílu nějakým způsobem pokračovat i navzdory tomu, v jak hlubokém bahně se ocitl. A když se mu najednou posadila na klín... Z téměř kompletně vyhořelého člověka, co sotva připomínal stín skutečné osoby, se konečně podařilo vykřesat alespoň pár jisker života.
Věnoval jí nepatrný úsměv, než se s její asistencí napil. Tentokrát poměrně decentně, nedalo se říct, že by se napil jenom maličko, ale rozhodně to nebylo tolik jako předtím, kdy onen života spásný nápoj hltal plnými doušky. Jakmile se mu na jazyku znovu rozlila ta sametová chuť, nepatrně přivřel oči a pozoroval zrzku na svém klíně, která džbán odložila na stůl stojící vedle nich. Část v něm toužila po dalším loku, možná i deseti, protože měl tendence se celkem ztřískat. Dělával to klidně z rozmaru, natož pak v podobných situacích. Teď už ho ale netrápily chmurné myšlenky, úzkost nebo výčitky. Ne, jeho traumata konečně ustoupila do pozadí a jemu se nesmírně ulevilo, protože se ta těžká kotva vázaná k jeho kotníkům odpoutala a byla mu dopřána částečná svoboda. Svoboda, která chutnala zatraceně sladce, protože se situace začínala pohybovat značně vlídnějším a příjemnějším směrem.
Se Sharyou na svém klíně a její tváří těsně od té svojí si začínal opět uvědomovat to, jak skvělé mohlo být žití. Jako host pro démona prakticky živořil, nebyl schopný sám za sebe rozhodovat, sotva přemýšlet, natož pak ovládat svoje vlastní tělo... A to si i teď sice žilo poměrně svým vlastním životem, ale to ani v nejmenším neznamenalo, že by byl pouhým svědkem všech událostí. Právě naopak, pomaličku se z něj stával spolu-tvůrce. Ruku v ruce se svojí mývalí společnicí mířili vstříc vytouženému uvolnění, jež se zakládalo na dočasném odložení trápení a... Vzájemné blízkosti.

„Líbí se mi ta představa toho, jak ho vykazuješ, ale upřímně doufám, že to nebude zapotřebí. Je vidět, že pro tebe má značnou slabost, což z dosti pochopitelných důvodů chápu, ale rozhodně bych se obával důsledků, kdyby ses mu rozhodla takhle otevřeně postavit a stát si za svým. Je zvyklý na to, že musí poslouchat a najednou ho k tomu nic nenutí, takže nejspíš očekává, že to bude naopak. Tak jako tak, nemíním mu dovolit, aby se choval jako osel. Pokud bude dělat problémy, s případným pacifikováním ti pomůžu, nenechám tě v tom samotnou.“
Byla to pravda. Skutečně se mu to líbilo, protože se Daemon tak trošku jako pes opravdu choval. Žárlivý, když mu Sharya nevěnovala pozornost a nedej bohové, aby ji věnovala jemu... Neustále se kolem ní motal, toužil se dokázat, že je perfektní a zbožňoval ji s až štěněcí naivitou, nejspíš očekávajíc to, že se do něj bezhlavě zamiluje a začne ho uctívat podobně jako to on měl s ní. Absolutně si neuvědomoval, že to nemělo žádnou budoucnost a ohrožoval ji tím - ale nejspíš mu to také bylo jedno, protože po ní evidentně toužil mnohem víc, než nakolik jasně uvažoval. Zdálo se, že s jejich rozdělením se v něm probudila další zapuzená stránka, konečně cítil širší škálu pocitů a evidentně s ním začínala cloumat touha, což Damian chápal až moc dobře.
Sharya byla vskutku nádherná, což bylo v kombinaci s její okouzlujícím a mírně provokativním vystupováním zatraceně lákavé. Dávalo smysl, že její šarm dolehl i k démonovi, protože sám paví muž jí propadl už před nějakou dobou, ačkoliv si to začínal pořádně uvědomovat až s postupem času. Konejšila ho, držela, pozdvihala a zároveň také probouzela. Jen a jen ona v něm dokázala rozdmýchat plamínek života a živelnosti, protože jinak byl podobně mdlý jako člověk bez kapky osobnosti a vzpomínek. Prázdný, uvězněný ve svém vnitřním a narušeném světě, co nedovoloval sebemenší průnik světla. Přesně to se jí ale podařilo změnit. Jako kdyby zkrátka vyrazila proti těm neprostupným stěnám a do poslední je strhala k zemi, měníc je v obyčejnou změť sutin. Díky ní si nejen připadal naživu, ale svým způsobem byl i rád, že tomu tak bylo. Vážil si toho daru, jež mu byl dán... A užíval si to.

„Myslím, že ho chápu. Alespoň svým způsobem tedy. Stačí jen stát vedle tebe, pohlédnout na tvoji tvář, ucítit tvůj dotek... Kdo by dokázal odolat?“ Hlas měl mírně zastřený díky vlivu alkoholu, ale mysl mu zůstávala stále dostatečně ostrá a nezakalená na to, aby věděl, co vlastně říká a kam míří. Uvědomoval si, že se i navzdory její zdánlivé otevřenosti pohybuje na celkem nebezpečném teritoriu, protože čím víc se jí přibližoval, tím víc pro něj znamenala. Nebylo to jen o její přitažlivosti, ale především jí samotné. Její osobnost mu imponovala, táhla ho k sobě. Představovala pro něj světlo, jako kdyby byl můra. Zoufale potřeboval setrvat v její společnosti, držet se jí blízko a smět si užívat to živelné teplo, co kolem sebe šířila.
„Vím, že si to určitě uvědomuješ, ale... Cítím potřebu to říct. Jsi krásná.“ Nejspíš částečně zaplouval do svých starých kolejí, protože cosi uvnitř něj toužilo skládat květnaté komplimenty a pokoušet se získat si její přízeň, protože pozornost už evidentně měl. A on rozhodně chtěl víc, o tom žádná. I proto jí pomaličku položil dlaň na pas a sjel jí směrem k jejím zádům, kde ji jemně pohladil. Druhou rukou jí odhrnul pramen ryšavých vlasů z tváře, než pohřbil tu zanedbatelnou vzdálenost mezi nimi a vtiskl jí polibek.

Bylo milé slyšet, že by se jí v případě potřeby zastal, ale tak trochu ji zarazilo to, co řekl poté. Znělo to, že Daemon nebyl sám, kdo by se ji snad snažil uhánět. Brala to, dokud se jednalo jenom o fyzickou stránku, ale jakmile by došlo k tomu, že by se ji kterýkoli z nich pokusil svádět i duševně, asi by byla řádně v háji. Ne, že by snad nebyla schopná emocí, to ani náhodou, ale byla prostě naprosto mimo, co by se týkalo jakýchkoli romantických gest. Nešlo jen o to, že byla aromantička sama o sobě, ale city jako silnější zalíbení ji tak trochu děsily. Ale jelikož to nevypadalo, že by se to teď Damian snažil nějak rozvíjet, přijala to a prostě jenom to přešla s tím, že pokud bude chtít, můžou o tom mluvit později. Teď… teď by to nebyl dobrý nápad.

Viděla, jak se v něm někde probouzí to, co neviděla prakticky celou tu dobu – jak ze žlutozelených očí odchází ten smutek, žal, zoufalství a beznaděj. Jak se ten prázdný prostor místo toho naplňuje jakousi jiskrou, která u něj byla sice premiéra, ale Sharya u něj snad ještě lepší pohled nepoznala. Měl pár světlých chvilek, ale když z něj tyhle starosti zcela smyl alkohol, mohla si Damiana prohlédnout v tom asi sobě nejpřirozenějším stavu, v jakém jí ho bylo určeno kdy vidět. A aby byla upřímná, skoro ho nepoznávala – to ale neznamenalo nic špatného, naopak. Vesele se pousmála, naposledy si zvedla džbánek ke rtům a poté ho odložila na stolek. Netušila, co mu na to říct – a slovo děkuji, což bylo to jediné, co by ze sebe dostala, jí přišlo nevhodné a neomalené, takže se spokojila s tím, že mu jen vrátila úsměv.
Možná by řekla něco i dále, ale než se nadechla, přistály jí jeho rty na svých vlastních a pro ni se v tu chvíli zastavilo veškeré uvažování o verbálních odpovědích. To jediné, na co se zmohla, byla reakce striktně neverbální – bez váhání mu ten polibek oplatila a možná si k němu tak trochu ještě přisadila, když se ze své dosavadní pozice, kdy si jen tak seděla na jeho nohou napříč, rychlým pohybem dostala do pozice, v níž měla nejenom lepší přístup a nemusela se otáčet jako na obrtlíku, ale tak trochu na něm seděla obkročmo. To, co si myslí ale o tom, byla její aktuálně naprosto poslední starost. Měla co dělat s tím, aby mu dala touhle neverbální formou najevo, že to bude v pořádku. Že když už nic jiného a okolnosti stojí za hovno, tak alespoň na to všechno není sám. A netušila, jak přesně to bral on, ale… to se zatraceně počítalo, alespoň pokud měla vyslovit vlastní názor.

Ráda by pokračovala, ale při jednom z neopatrných pohybů si dala o ostřejší hranu židle do nohy. To ji dopálilo natolik, že mírně zkousla Damianovi ret a poté se neochotně zvedla a tím pádem se od něho tak trochu odtáhla. Nenechala ho však vzdálit se na delší vzdálenost, prostě ho čapla za flígr a s výmluvým: „Ta židle je nepohodlná!“ ho prostě nasměrovala k velké posteli kralující pokoji. Neprotestoval, to bylo fajn, takže jí nedělalo žádné speciální problémy ho nasměrovat pozadu k pelesti a poté se do té postele prostě synchronizovaně svalili.
Ruce se jí zabořily do matrace vedle jeho hlavy, když se mu znovu bez jakékoli otázky nebo bez váhání vrhla po rtech. Dostávala se do varu, nechtěla s tím jen tak přestat. Sice si pořád uvědomovala, že tohle její počínání musí být docela nezodpovědné a průstřelné – zvlášť když věděla velice dobře o přítomnosti démona, který rejdil cosi v koupelně hned vedle – ale nedokázala by se v tuhle chvíli jen tak na povel zarazit a dělat, že prostě nic, že si tu celou dobu jen hráli karty. Ačkoli většinou bylo její sebeovládání docela dobré, teď ji opouštělo s každou vteřinou víc a víc. Čím víc ji táhlo mezi lopatkami, zatímco se mezi zapřenýma rukama líbala s Damianem, čím víc jasněji v ní plál ten oheň, který se rozžehl díky absenci všech filtrů po tom alkoholu. I když to bylo nezodpovědné, bylo to něco, od čeho se nechtěla odpoutat. Takže prostě nezodpovědně pokračovala – a dokud se Damian sám nezačne bránit, neměla proč toho nechávat…

Rty se mu pobavením zvlnily do výraznějšího úsměvu, když za ně oba rozhodla o přesunu. Nedalo se s tím ani trošku dohadovat, neboť židle byla vyrobená ze dřeva a mimo svojí mírné rozviklanosti nabízela pouze tvrdé sedadlo s podobně nepohodlnou konstrukcí. Díky tomu se mu jednotlivé části opěrky nepříjemně zarývaly do zad a Sharya evidentně narazila na podpůrnou část židle sestávající se ze čtyř poněkud groteskně tvarovaných nohou. Ty měly nejspíš působit honosně, protože byly vyřezávané mimo klasický a jednoduchý styl - jejich rohy byly zkosené do řádně ostrého úhlu, díky čemuž případný náraz na některou ze stěn musel pěkně bolet. Na první pohled však působily prostě jen... Jaksi divně. Téměř jako experiment počínajícího truhláře s vysokou aspirací a nevybouřenou fantazií.

Damian se tedy ani v nejmenším nebránil, když ho jeho společnice místo posedávání na tvrdé židli zatáhla do dokonale měkké postele, kde se spolu poměrně rychle uvelebili a znovu spojili svoje rty v sérii zdánlivě nikdy nekončících polibků. Do každého z těch vzájemných střetů se vrhal naprosto bezhlavě a s viditelnou lačností. Sotva přitom vnímal tlukot svého srdce, jež se poměrně plynule změnil z žalostně slabého na mocný a jasně roztoužený, jak mu srdce pumpovalo horkou krev do žil. S každým úderem výrazně procital, jeho tvář konečně dostala zdravý odstín a v očích se rozzářila dávno zašlá jiskra, jež se jenom umocňovala s každým dotekem, jež si se Sharyou vyměnili.
Jednou rukou jí vjel do vlasů, pohrávajíc si s jejími rusými kadeřemi, které v široké záplavě na šedivějícím povlečení působily jako tekuté vlnky ohně. Poněkud nepřítomně se v nich topil prsty, opatrně je pročesával a vískal tím Sharyu. Volnou dlaní přitom klouzal po celé délce jejích zad, mírně ji tisknouc blíž k sobě, jako kdyby se bál, že by se mu snad v příštích pár vteřinách mohla vysmeknout a dočista zmizet.
Zatímco rty mapoval křivku těch jejích a užíval si ten neskutečně příjemný pocit společnosti a rozdmýchaného tepla, jež se mu v hrudi přelívalo v horko, alespoň dočasně zapomínal na všechny svoje strasti a temnotu. Zrzka v jeho náručí v ten daný moment představovala maják, k němuž se jako vysílený námořník upínal s nadějí, že ho dovede domů. Možná ho nevedla klasickým světlem jako pomyslná pochodeň nebo svíce, ale dodávala mu něco mnohem vzácnějšího: svoji blízkost, tělesné teplo a upřímnou vášeň. To byly jedny z nejčistších věcí, jaké mohl jeden člověk někomu poskytnout. A ona mu to všechno dávala s otevřenou náručí, nehledě na to, jak moc zkažená jejich situace byla. Bylo to jako kdyby se povznesla do vyšších sfér a stala se z ní jeho vlastní bohyně útěchy a míru, dodávajíc mu tolik vytouženou rovnováhu a jakousi tajemnou sílu, jež byla sice velice vrtkavá, ale on jí byl s její pomocí a vedením schopný usměrnit a zkrotit. To všechno pro to, aby dokázal přežít víc, než ten jeden moment, třebaže si ho se vší náležitostí užíval a nasával jeho atmosféru plnými doušky.

Čím víc nad tím spekuloval, tím víc otázek měl. Díky svým smyslům a jisté dávce dedukce si docela dobře stihl utvořit přibližný obraz událostí, k nimž muselo dojít - a dle stavu té krve s kousky čehosi, co našel... To nemohlo být až tak dlouho před tím, než přišli oni tři. To znamenalo, že někdo v tom samém pokoji musel někoho zavraždit a poté uklidit tělo, což vzhledem k situaci znělo logicky, protože kdo by sakra chtěl být popravený za vraždu?
Ať už šlo o obyčejného člověka nebo někoho z vyšších kruhů, byl si alespoň jistý tím, že byla obětí žena. Ty měly totiž naprosto nezaměnitelnou esenci a démoni je preferovali z mnoha důvodů, z níž tento byl mezi hlavními. Jejich krev sice nebyla o nic sladší než krev jejich mužských vrstevníků, ale něco na ní bylo. Něco omamného, přitažlivého. Ženy byly ve společnosti obecně považovány za něžnější pohlaví a nejspíš proto na démony působily takhle. Nebo možná i z toho důvodu, že v mnoha ohledech představovaly snazší kořist a oni coby predátoři tak měli více možností, když přišlo na takzvané hraní si ve stylu kočky a myši.
Zatímco přecházel po koupelně a pokoušel se najít alespoň další skvrnu od krve nebo cokoliv, co by mu poskytlo další informace, z vedlejšího pokoje se ozvalo zavrzání podlahy a tlumené žuchnutí. Daemon vzhlédl od prázdné kádě na vodu a jedno obočí mu automaticky vystřelilo nahoru, když si uvědomil, že se tím malým prohledáváním zabýval mnohem delší dobu, než si býval myslel.
Jeho původní úmysl dát na ty dva pozor, aby neprováděli nějakou neplechu se tak opět posunul do popředí a on si prohrábl vlasy, jako kdyby se jim pokoušel dodat lepší uspořádání a díky tomu měl působit přitažlivěji, než sáhl po klice a jednoduše vešel zpět do místnosti.

Pohled, který se mu naskytl, se mu vůbec, ale VŮBEC nelíbil. Jeho vyvolená ležela s tím syčákem v posteli a líbali se, jako kdyby na tom závisely jejich životy a oni nic jiného nedokázali. Zároveň se na sebe tak odporně lepili, že měl Daemon doslova chuť skočit do postele za nimi a vměstnat se do meziprostoru, aby je od sebe oddělil a ukončil jejich zpropadené řádění.
„Nechám vás spolu na PĚT zpropadených minut a vy začnete s TÍMHLE?“ Káravě zavrtěl hlavou, než mlaskl na znamení svého absolutního zklamání a nespokojenosti. Pochopitelně, že ho to mohlo napadnout (a taky napadlo, protože přesně proto měl původně v úmyslu se jen rychle umýt a vběhnout zpět) ale tak trošku naivně doufal, že se jeho sok bude držet zpátky a neudělá nějakou hloupost. Evidentně se v něm šeredně spletl, což byl jasný důvod k tomu, aby mu při příští příležitosti pocuchal brka, ale zatím nebyla vhodná doba. Nejdřív je musel dostat od sebe a nějakým způsobem znovu nastolit řád, protože by rozhodně nesnesl, aby se spolu muckali a kdoví co ještě, zatímco on z toho vůbec nic neměl. Neexistovalo, ani omylem ne.
„Tak se zase zklidníme, pokud někdo z vás potřebuje zkrotit rozbouřené hormony a choutky, doporučuju ledovou koupel. A pokud ani to nepomůže, jsem ti plně k dispozici, drahá. Věř mi, že jsem mnohem lepší společnost než tenhle vypelichanej krocan.“ Damiana záměrně neoslovil a královsky ho ignoroval, počastujíc ho hanlivou přezdívkou, aby si trošku zchladil nervy. Popravdě řečeno měl totiž co dělat, aby ho jednoduše nepopadl za krk, nenarazil zády o zeď a neuškrtil ho nebo tak něco, protože si dovolil až moc, když se mu znovu sápal po jeho dívce. Taková drzost.

Nechala se od něho přitáhnout do těsné blízkosti bez jakýchkoli protestů, naopak – skláněla se k němu ochotně sama, snažila se najít pozici, která jí bude vyhovovat a pustí ji k němu co nejblíž. Ve výsledku to dopadlo tak, že na něm prakticky ležela, ale nezdálo se, že by mu to vadilo, tak s tím prostě pokračovala spokojeně dál. Nebyla tedy zrovna dvakrát zdrženlivá, koneckonců to navíc ani nebylo poprvé, co by něco takového dělali – a podruhé už si zrzečka takové servítky nebrala, šla na jistotu a snažila se vybírat body a místa, kde si spolehlivě pamatovala, že se pod doteky alespoň zarazil, v lepším případě zachvěl. Šlo jí to kupodivu dost od ruky – a začínalo to v ní pomaličku skutečně vřít. Ať už mezi nimi bylo cokoli, neexistovalo pro ni právě nic jiného, vytvořil se pro ni nový soukromý vesmír, do kterého se nevešlo nic jiného než oni dva. Bylo snadné zapomenout na prakticky všechny strasti a nepříjemnosti vesmíru a země, kterou se trmáceli, když měli takhle účinnou možnost tomu zkrátka na pár zdánlivě nekonečných chvil utéct. Netrvalo to ale věčnost, což bylo přesně to, proč si toho mohla tolik vážit a brát to jako něco, čím zkrátka nechtěla plýtvat, co si chtěla uchovat…
Jenomže potom se rozletěly dveře koupelny a bylo po klidu. Sharya vzhlédla zpod rozcuchaného závoje zrzavých vlasů tak akorát včas k tomu, aby byla svědkem toho, jak se Daemon s planoucíma očima zarazil na prahu pokoje. Než by řekla švec, začal mluvit – jeho podrážděný tón drásal Sharye, kterou kombinace alkoholu a polibků dostaly do kompletního klidu, uši na úrovni, na níž si ani nebyla jistá, jestli to je vůbec reálně možné. Ale jeden účinek na ni ten jeho potlačovaný vztek měl – přelil se o ní, zrcadlil se tak, jako by mu někdo postavil pod nos zrcadlo. Byla jako prázdná, tvarovatelná nádoba, která doteď hořela vášní, ale během chvíle se v ní spustila rozbuška a ten oheň se proměnil v něco mnohem agresivnějšího.

Rty se jí bez vlastního přičinění ohrnuly, vycenila směrem k Daemonovi ostré zoubky a zavrčela. Pomalu se zvedla na rukou, ale nevstávala, jenom se usadila Damianovi na stehna (neblokovala ho, pokud by se chtěl posadit, a kdyby chtěl snad vstát, musela by to respektovat a uhnula by, samozřejmě). „Nepřestává tě to už bavit?“ vyprskla na Daemona, než se kterýkoli z nich vzmohl na jediné slovíčko. „Nejsme ani jeden tvým majetkem, abys nám říkal, co máme nebo nemáme dělat, Daemone. To, co tady děláme, zatímco jsi pryč, je jen a jen naše věc. A do hajzlu už, můžeš konečně přestat s tím, jak ho věčně shazuješ? Nikdo není perfektní, o tom bys mohl speciálně něco vědět.“
Věděla, že už se dostala za hranici únosnosti, a mohla očekávat, že jí démon klidně i ve vzteku trhne hlavu. Ale v tuhle chvíli jí to bylo fuk. Filtry strachu nebo něčeho podobného byly pryč, zbyla jenom se svou prostořekostí, které zkrátka nedokázala poručit ani běžně, natož nyní. Nezáleželo na tom, co bude poté – záleželo jí na tom, aby mohla ze sebe dostat to, co ji tížilo, to, co prostě říct potřebovala. Bylo to riskantní? Ano. Nebezpečné? Řvala tu na démona, pravděpodobně také ano. Sebedestruktivní? Dost možná také ano. Ale vadilo jí něco z toho byť jenom trošičku? Ani náhodou. Nevadilo by jí, kdyby se pokusil něco udělat jí (a možná, vážně jenom možná, se schovávala za to tušení, že možná jí skutečně nic neudělá, jelikož se svým vlastním podivným způsobem snažil získat její přízeň – a ač dost mizerně, pořád to tam bylo), ale vložila by se do toho v momentě, kdy by vystartoval po Damianovi, jak už tolikrát nadhodil. U sebe se nebála, ale nehodlala nechat toho marnivého démona rozcupovat ho na kousíčky.

Potřebovala dalším slovům dodat trochu důraz, proto se svezla Damianovi z nohou a postavila se. „Pokud se na někoho chceš prostě jenom naštvat, tak fajn. Naštvi se na mě. Byla to moje iniciativa, já donesla tu pálenku, já jsem provokovala. Pokud si chceš na někom zchladit žáhu – do toho. Jsem ti k dispozici,“ rozhodila v dramatickém gestu rukama a pomalu se blížila k Daemonovi, krůček po krůčku. „To, že se ti něco nelíbí, neznamená, že hned musíš jít a vylívat si na Damianovi. Nelíbí se ti, co se tu dělo? Prosím, tamhle jsou dveře, pokud ti to je tak strašně proti srsti. Pokud si to na mě chceš vylít, bránit ti nehodlám. Ale tohle rytí a ponižování? S tím se musí skoncovat.“
Poslední slova mu pronesla téměř do tváře, stála tak půl metru od něj, bradu hrdě zvednutou, takže se jí dařilo na něj hledět svrchu i navzdory tomu, že byl o dobré půl hlavy vyšší než ona. Srdce jí bušilo podezřele klidně, stejně tak dech se nijak nezrychloval a měl své pravidelné tempo. Nebála se, nebo si to alespoň nepřiznávala až do té míry, kdy se o tom její tělo skutečně přesvědčilo. Jen s nehynoucím klidem vyčkávala, jak jí na tohle odpoví.

To, co cítil... Bublalo to a pokřivovalo se, jako kdyby jeho mysl byla zevnitř vyzděná tisícem zrcadel nastavených v nejrůznějších úhlech, vytvářejíc ten nejvíc halucinogenní obraz. A přesně v moment, kdy se v onom pomyslném labyrintu zrcadel a odrazů začal hledat, přišel odkudsi náhlý náraz. Všechny zrcadly pokryté stěny se rozbořily a sklo se v jednotlivých střepech a střípcích rozsypávaly ze svých rámů, poletujíc vzduchem.
Daemon uvnitř křičel z plných plic. Jeho hlas rezonoval od zbytků základů jeho pečlivě vystavěných zdí, jež se pod vlivem jeho ryku začaly pomaličku obnovovat. Sutiny se zvedaly ze země, střepy se zastavovaly ve vzduchu a následně měnily směr, vracejíc se na svoje místo. Teprve až když byl každý kousíček zpět, uhasil svůj hlas a plně procitl.
Procházel něčím, co nikdy doposud nezažil. Těžko říct, jestli to bylo způsobeno faktem, že byl démonem... Nebo tím, že před svojí přeměnou život nikdy pořádně neokusil. Když už ho teď ale nevázal medailon a nebyl ničím slouhou, zdálo se, že se v něm cosi odemklo a odblokovalo. Širší paleta pocitů, myšlenek i vjemů. To všechno se v něm motalo a prolínalo, tvoříc neskutečný chaos, v jakém se jednoduše nedalo vyznat. Daemon to do jisté míry přijímal, ale dráždilo ho to asi stejně moc jako Sharyina provokativní odpověď a reakce. Toužil po ní, ano. Bytostně, žalostně, absolutně. Ta touha ho spalovala se stejnou silou jako mívaly divoký oheň pocházející z dračí tlamy. Teplota stoupala, nervy i svaly mu šponovaly a on chtěl křičet, křičet, křičet. Někdo by mohl říct, že se ho zrzčina slova a počínání jednoduše dotklo - a nejspíš by to nebylo úplně daleko od pravdy, třebaže si to démon nejen neuvědomoval, ale především si to absolutně nepřipouštěl. Nebyl schopný zpracovat ten fakt, že by se věci skutečně mohly mít takhle, že neměl šanci a choval se vlastně jen jako dětinský idiot, co si mínil něco vydupat. Jenže jemu nešlo o žádnou sladkost. Jeho srdce zahořelo pro ni, pro živoucí a svobodnou bytost, jenže aby ji získal do takové míry, jak si maloval, musel by jí zastřihnout křídla a zpřelámat nohy, protože jinak by mu pokaždé mohla vzdorovat nebo rovnou utéct.
On byl ale natolik zahleděný do svých nově objevených přání a tužeb, že mu nezáleželo na ničem jiném než tom, aby jednou pro vždy odstranil svoji konkurenci a získal si ji. Nic jiného neexistovalo. Jen ona a on. Ta sužující a spalující potřeba po jejím obdivu, možnosti ji vzít do náručí a přivinout těsně k sobě, nárokujíc si ty sladké a měkké rty.

„Fajn,“ procedil mezi zuby. Vztek se v něm přelíval z jeho lebky do hrudi, kde se rozrůstal jako trnité keře, kvetoucí sytě rudými květy růží. Květin známých pro svoji krásu, ale také zatraceně ostré trny, jež mnoho nepozorných obdivovatelů stálo krůpěje šarlatové krve. On sám toužil svého soka do toho trní vhodit a dovolit úponkům ho omotat a rozdrtit, zatímco on by ostříhal jednotlivá poupata a květy, aby je mohl položit k nohám svojí vyvolené. Potřísněné krví nebo ne, byl by to dokaz jeho oddanosti a náklonnosti, jež v něm po určitou dobu klíčily.
„Ne, nepřestává. Víš... To je jedna z nejstinnějších stránek bytí démonem. Samota. Prázdno a nicota. Absence jiskry, pokud ji v sobě člověk nevykřesá surovým vztekem. Že nejste mým majetkem? Možná. Ale oba mi dlužíte.“
Třebaže věnoval veškerou svoji pozornost Sharye, koutkem oka zachytil to, jak se Damian začal hýbat a evidentně plánoval nějakou odvetu, takže jen obratně pozdvihl ruku a vyslal k němu divokou vlnu svojí sytě temné magie, jež ho doslova přiměla ztuhnout na místě. Jediné, čeho byl navzdory svému stavu stále schopný, bylo mrkání.
To na Daemona působilo tak zatraceně komicky, že se nad svým výtvorem škodolibě poušklíbl a sjel pohledem zpět k zrzce, jež byla víceméně středobodem celé té rozepře... A také jeho vlastního světa.
„Ano, nikdo není perfektní. Ale v ČEM přesně je lepší, než JÁ? Vypadá líp? Líbá líp? Je víc šarmantní? Nebo máš jednoduše slabost pro narušené a falešné maniaky, co vysají z každého ochotného člověka veškerou dobrotu a oškubou ho tak moc, že jim nezbude ani špetka vlídnosti? Mhm.“ Zachmuřeně si odfrkl, než naklonil hlavu na stranu a nepatrně přivřel oči, které pod vlivem použití jeho magie začaly planout bledším odstínem modré.
„Budeš litovat toho, že sis ho zvolila. Stáhne tě ke dnu, zneužije a jakmile mu už k ničemu nebudeš, odkopne tě jako nechtěnou hračku. Protože přesně to pro něj jsi. Hračka a záchranné lano, nic víc.“

Sharya cítila, jak se jí srdeční tep podezřele zrychluje, jak se jí vnitřnosti stahují, jak se celá zevnitř převrací – a neměla nejmenší tušení, co s tím dělat. Z téhle situace se jí dělalo psychicky i fyzicky tak zle, že to snad ani nebylo možné v takové intenzitě. Neznala tenhle pocit, naopak, většinou byla ona ta, která slovy nebo činy donutila ostatní, aby se zarazili, a tím si získala nějakých těch pár momentů kýženého času pro útěk nebo nějakou jinou podobnou formu ústupu. Teď to tak nebylo, a to ji zatraceně zahánělo do kouta. Přišla si jako lapené zvíře – ironicky, protože prostě to také byla. Kdyby na tom byla tak, jako na to byla naučená z Narrigenu, v téhle chvíli by se prostě proměnila a utekla – jenomže to teď nepřicházelo v úvahu, protože by tím uvěznila znehybněného Damiana v místnosti s evidentně dost rozzuřeným démonem. To nebylo něco, co by mu zrovna chtěla udělat, protože by se taky dost snadno mohlo stát, že by se vrátila a nalezla by jen jednoho z nich naživu. A i když ji to děsilo jako máloco, věděla moc dobře, že i když se tak zatím dvakrát neprojevoval, Daemonova moc by jasně rozhodla o tom, který z nich by odsud odešel po svých. Nemohla zmizet – i když, kdyby se jí samotné rozhodl něco udělat, asi by s tím těžko dokázala něco nadělat, stejně sebrala všechnu kuráž, kterou v sobě jen dokázala najít, a prostě se zatvrdila na tom jednom místě a vytrvala v tom, že mu hleděla i nadále do očí. Sice měla sto chutí uhnout pohledem v momentě, kdy se mu oči mírně rozžehly ledově modrým jasem, ale neudělala to, ač se značnými obtížemi.
„Uznávám, že ti dlužím,“ pronesla pomalu. Stálo ji to hodně nervů a hodně hrdosti, protože jen tak něco podobného z pusy nevypouštěla. „Pomohl jsi mi na tom panství – a já to potom podělala s tím medailonem, ano. Neměla jsem ho roztříštit, měla jsem ho schovat. Uznávám – a ano, mám u tebe dluh.“ To byla ta část, kterou si ještě mohl vůči ní dost škodolibě vychutnat, ale teď přišla na řadu ta část, která se mu tak moc pozdávat nebude, tím si mohla být docela dobře jistá. „Ale on ti nic nedluží, Daemone. Celou tu dobu byl pod zámkem – jak by ti mohl něco dlužit? A i kdyby… nakonec to dopadlo katastrofou kvůli mně. Takže pokud si chceš někoho přivázat závazkem… do toho. Jak je libo. Ale vylej si to alespoň na tom, kdo za to skutečně může.“

Jenomže potom se jí začal navážet do výběru a… to ji popudilo. Především proto, že si nevybírala. Netušila, zda to démon před ní vidí jako nějaký hloupý trojúhelník, ve kterém se plácaly hlavní hrdinky vystupující v červených knihovnách pro naivní dívky a znuděné ženy toužící po troše jiskry, ale to rozhodně nebyl její případ. Kdyby se v něčem takovém ocitla, asi by si šla strčit hlavu pod vodu Secmé tak, jak to před pár dny bravurně předvedl právě Daemon. „Myslíš, že to je vážně o tom, že si tady někoho volím jako malá princeznička při námluvách?“ Obočí jí vyletělo pomalu doprostřed čela, zatímco si nevěřícným pohledem Daemona měřila. „Pokud vím, ani tady není moc o čem uvažovat, Daemone. Od odchodu z Narrigenu neslyším prakticky nic jiného než urážky, výhrůžky a posměšky. Chceš, aby tě někdo měl rád, ale chováš se k němu jako k pytli odpadků. Myslíš, že na tomhle něco může existovat? Myslíš, že to je cesta k tomu, aby ti tu šanci někdo vůbec dal?!“ S posledními slovy skoro křičela, ale bylo jí to fuk. Co se mohlo stát, mohl na ně nanejvýš vyběhnout někdo z vedení hostince, aby drželi klapačku. Nebo mu mohly utéct nervy a mohl ji prostě umlčet tím, co zjevně rád používal jako výhrůžku – násilím.
V žilách jí společně s krví tepal v tekutém skupenství vztek s nevěřícností. Netušila, o co mu šlo, ale nedokázala si pomoci. I kdyby věděla, že tím dává hlavu na špalek, musela ze sebe ta slova dostat, než se jí zaseknou v krku a udusí ji. Nebyla zrovna vybíravá v rámci slovníku, to o sobě věděla poměrně dobře, a mohlo se jí to vymstít. Jenomže Sharya byla… prostě Sharya. A Daemon jí s tím, jak se k ní choval a očekával za to náklonnost, už začínal slušně dlouho pít krev. Teď přišla ta pověstná poslední kapka a ona prostě… explodovala.

Pozoroval ji jako ostříž. Jeho postoj i pohled dost jasně podněcovaly dojem supa, co po jistou dobu kroužil nad svojí obětí, než se konečně posadil kousek opodál, pozorujíc její soužení v posledních minutách života.
Ačkoliv nemínil Sharyu zabít nebo jí nějakým způsobem ublížit, rozhodně v ní kořist viděl. Podobně jako sup nebo jakýkoliv jiný predátor, i on vycítil svoji šanci zabořit do ní svoje tesáky a už se nepustit, označujíc si teritorium. Bral ji jako svoji, nárokoval si její pozornost, afekci i tělo, propadajíc hluboko do svých šílených myšlenek a zvrácených potřeb. Pravdou bylo, že na nic z toho neměl sebemenší nárok, jelikož opravdu nebyla ničím majetkem - a už vůbec ne jeho - ale on to nebyl schopný pochopit, příliš zahleděný do sebe. Tolik let musel sloužit nejrůznějším pánům, že se zkrátka cítil v právu, třebaže v něm nebyl. Měl pocit, že mu dluží nejen ona a Damian, ale celý svět - byl okraden o mnoho let svého života, svobodu, možnosti... Život. A přesně to chtěl zpátky, alespoň po takových kouscích, aby to šlo náležitým způsobem uzurpovat.
Neočekával, že se mu natolik zalíbí, ale stalo se. Osud byl přeci jen nevyzpytatelný... A stejně tak jeho vlastní nátura. Jednou mu ji Aurora seslala do cesty, tak to bylo stvrzené. Vepsáno ve hvězdách, jak by řekli někteří hluboce věřící. A on věřil, skutečně hrozně moc. Ne v bohy, ne ve vyšší sílu nebo dobro. Věřil v temnotu a věřil v moc. A obojího měl ažaž, stejně jako nenaplněných tužeb a přání.

„Jsem opravdu moc rád, že to uznáváš,“ pronesl tichým, pro něj mírně atypickým hlasem. Zaznívalo v něm tajemno a samet, takže i navzdory vypjaté situaci působil relativně kultivovaně. Promlouval k ní s opatrností a poněkud pokřivenou elegancí, jako když se kočka lísala kolem něčí nohy, předouc ale stále připravená se kdykoliv zakousnout nebo zatnout drápky.
„V tomhle se pleteš, drahá. On mi dluží ještě víc, než ty. Byl jsem to já, kdo ho tahal z jeho nepořádku a čí moc a pevnost ho držela při životě. Beze mě by tu už dávno nebyl, nepřežil by. Je to jen a jen mojí zásluhou, že dostal svoji druhou šanci. A taky je díky mě silnější, protože i když už nesdílíme jedno tělo, musel na něm zůstat otisk mých principů. Možná nepůjde a nebude zabíjet lidi z rozmaru - pokud pomineme fakt, že to dělal už předtím - ale nese si v sobě část mého přístupu k věcem. Řešení problémů, pevnost mysli. Učinilo ho to silnější, protože jinak by neunesl tíhu svojí minulosti a v první možné chvíli by se vrhl vstříc svojí stvořitelce. Takže ne, dluží mi i on.“
Bojoval s touhou ji oslovit tou přezdívkou, co jí dal. Medvídku. Přišlo mu to sladké a trošku ironické, když jí to přízvisko přidělil, ale... Najednou se to zdálo spíš nepatřičné. Necítil potřebu se jí vysmívat, podrývat ji nebo popuzovat. Nejspíš měla v některých věcech pravdu, ačkoliv to rozhodně nebylo nic snadného na zpracování. Nechoval se zrovna jako někdo, kdo by usiloval o blízkost druhého člověka, spíš naopak. Svým vystupováním ji nejspíše jenom odháněl, což mu rozhodně nehrálo do karet.

Její následující slova se mu zaryla až příliš hluboko na to, aby zaraženě nezamrkal, viditelně zasažený tíhou jejího poselství. On byl... Špatný. Pochopitelně, však mu v žilách proudila očarovaná a zkažená krev, žil jako démon. Tedy, žil... Spíš existoval. Nedalo se říct, že by v čemkoliv nacházel nějak větší nebo hlubší smysl nebo zalíbení. Prostě se jen plácal v současnosti, zahazujíc minulost a neuvažujíc o budoucnosti.
Jenže když k němu začala promlouvat takhle, navíc s viditelnou naléhavostí a chuchvalcem pro něj těžko identifikovatelných emocí, něco v něm se začalo otřásat a praskat. Rozhodně nešlo o projev lidskosti jako takové, ale svým způsobem mu to ublížilo. Bylo těžké ji poslouchat, jak se zastává Damiana, to byla jedna věc. Ještě těžší bylo vidět její přístup k němu, ale tohle... Tohle bylo jako zpečetění jeho zapomenutého strachu.
„Já... Vrátím se později,“ odpověděl nakonec, neschopný vydat ze sebe něco smysluplného. Ještě než se obrátil na patě a otevřel dveře, pohnul krátce zápěstím uvolňujíc magii, jež poutala Damiana. Poté už se jen sklidil a zmizel venku za dveřmi, spěšně míříc ven z krčmy. Zoufale si potřeboval vyčistit hlavu.

Celý ten rozhovor začal rychle postrádat bojový náboj a vtíralo se do něj něco jiného, z čeho se Sharye div že neježily vlasy na hlavě. Ta změna, kterou zaregistrovala v Daemonově výrazu, přišla ais tak čekaně jako zjištění, které prodělala na panství. Než však stihla jakýmkoli způsobem zareagovat, jenom z Daemona vypadlo, že se vrátí později, načež kolem ní jen zavířil vzduch v následku jeho rychlého odchodu. Sama neměla pořádně tušení, co se tady vlastně právě stalo, ta všechna naštvaná slova kolem ní vířila jako neuchopitelné tornádo – věděla, že tón i význam ji jistě má odradit, ale neodkázala je pevně uchytit a zpracovat. Těžko říct, zda za to mohla únava nebo zkrátka něco, co nedokázala úplně popsat.
Když Daemon zmizel rychlostí blesku z místnosti, její první reakce bylo to, že se vrátila k Damianovi, kterého těsně před odchodem stihl ušetřit toho znehybňujícího… čehosi. Netušila, co za čáry na něj modrooký démon zneužil, ale byla si docela jistá, že to nebylo nic šetrného, koneckonců viděla, s jakou zlobou a záští Daemon zelenoočka pozoroval, a ani trochu se jí to nelíbilo. Nejprve se tedy chtěla ujistit, že je v pořádku, než se mohla dokopat k něčemu jinému. Nevypadal moc nadšeně, naopak vypadal dost namíchnutě, ale když se pokoušela zjistit, zda to nezanechalo něco horšího než jenom mizernou náladu, nezdálo se, že by v něm byla nějaká bolest, kterou by šlo převzít – a na tu psychickou se její léčitelské schopnosti nevztahovaly, k všeobecné smůle. „Promiň za tu scénu,“ sklopila tvář, než se otočila a hrábla po své brašně.
Z té sbírky všemožných lahviček vytáhla jednu malou lahvičku zpola plnou tmavomodré tekutiny, a s neveselým úsměvem ruku s ní natáhla k Damianovi. „Není to asi to nejlepší, co by ti kdo v Nescoře mohl nabídnout, ale… možná by to mohlo pomoci na ty mizerné myšlenky.“ Nešlo o nic strašného, ale… někoho, kdo už byl beztak dost unavený, by to mohlo účinkovat jako uklidňující a uspávací prostředek… koneckonců, slíbila mu pomoci s tím, jak mu bylo, no ne? Na ni to bylo moc slabé, ale dokud se zelenoočko nezdál, že by měl taktéž problémy se spánkem, mělo by to pomoci. Byla jako na trní. Nechala brašnu ležet v nohou postele, než prudce vyletěla na nohy. Měla sto chutí začít přecházet po místnosti jako tygr v kleci, a nakonec se zarazila, než se otočila tváři k Damianovi. „Za chvíli jsem zpátky,“ pronesla jenom, než následovala Daemonova příkladu a proletěla jako uragán dveřmi.
Schody brala po dvou, v putice se jenom na chvíli pousmála na dívku – Aelise –, která mezitím, co oni byli nahoře, z místa za pultem přešla k roznášení piva po lokálu a teď se na ni trochu nervózně dívala (pokud je taky slyšela na sebe ječet s Daemonem, pravděpodobně to bylo docela opodstatněné, zvlášť když démon musel taktéž projít tudy, aby se dostal ven), než ji překonala rychlými kroky a vypadla ven, kde na ni ihned zaútočil chladný čerstvý vzduch. Něco, co její podrážděné nervy docela uvítaly.

Stopovat Daemona městem nebylo nic zase tak těžkého.
Táhla se za ním aura temnoty, kterou byste u démona už tak nějak jako očekávali, a to zvlášť teď, těsně poté, co využil svoji moc. Proplétala se za ním mezi městskými domy, mezi stavbami, které místy připomínaly Narrigen – jenom bez všeho toho pozlátka, které doprovázelo hlavní město. V hlavě se jí zatočilo několik nemilých vzpomínek na podobné uličky, ale zaplašila je ihned poté, co se stihly objevit. Nebylo jejím prioritním cílem si tu připomínat staré mizerné časy (které byly ode dneška vzdáleny jenom v řadě pár dní). Ne, vzpomínat nebylo jejím úkolem ani trochu – a tím hlavním pro ni bylo Daemona vystopovat, zajistit, že neudělá nějakou pitomost. Nevěděla, co přesně to do něj vjelo, ale mohla za to se vší pravděpodobností díky svým prudkým slovům právě ona, takže musela taky zařídit, aby z toho nevyšlo něco, čeho by se mělo litovat – a to ať už by se něco stalo jemu, anebo někomu jinému, kdo by se mu zrovna připletl do cesty.
Věděla moc dobře, že o jejím malém pronásledování musel dobře vědět – koneckonců, jako t’ealh musela být maják pro každého, kdo se jenom trochu dokázal vyznat v magii. Ale to bylo fuk, prostě ho jenom trpělivě následovala a čekala, až se rozhodne zpomalit nebo zastavit. Nevměšovala se mu do blízkosti, protože to už by bylo za hranicí únosnosti – popravdě se divila i za to, že na ni zatím nevyletěl kvůli tomu, že vůbec šla za ním. Proč to vůbec dělala, to by byla asi ta první otázka, která by zazněla. A proč to vlastně dělala? Sama neměla tušení, na které by se na sto procent mohla spolehnout, ale… aby nelhala: cítila se provinile. Asi to znělo idiotsky, cítit se provinile vůči tomu, že se poštěkala s démonem, kterému to bude pravděpodobně stejně brzy fuk, ale stejně. Bylo to tam, a neustávalo to.
Byla pitomá, když si myslela, že jí nebude dělat problémy říct mu něco takhle přes čáru? Pravděpodobně ano. Nebetyčně pitomá. Ale… viděla, jak se tvářil, když mu vmetla do tváře svá poslední slova, a ten výraz se jí ani zdaleka nelíbil – a jako by jí tím nastavil zrcadlo. Jako by se ty dvě ledově modré duhovky proměnily ve skutečný a reálný led, který zafungoval jako odraz a promítl to všechno částečně i na ni.

Mít tu možnost, nejspíš by se zvedl z postele a vrhl se na něj jako zdivočelý tygr. Začínalo mu to všechno opět docela solidně přerůstat přes hlavu - způsob, jakým k němu Daemon přistupoval, ho nebetyčně vytáčel. Nesnášel, když si z něj někdo dělal rohožku, natož když ho někdo napadal a očerňoval na podobné bázi. Nejhorší na tom všem ale byl fakt, že cokoliv co jeho sok vypustil z úst, nebyla lež. Měl pravdu, úplně ve všem. Skutečně mu dlužil, stejně jako byl úplně přesně tak špatný, jak ho vykreslil. Mohl si namlouvat co chtěl a snažit se to změnit, ale něco mu říkalo, že byl jednoduše předurčen k tomu opakovat stejné chyby a znovu upadnout do těch samých temných hlubin, z jakých se teprve před nedávnem vyhrabal.
Jak se nad tím vlastně zamýšlel, jeho démoní společník v mnoha ohledech představoval to, co někteří popisovali jako nedílnou součást osobnosti každé bytosti. Na jedné straně byl naprosto jasným ztělesněním ďábla a temné stránky, ale zároveň... Nemohl popírat fakt, že svým způsobem působil i jako jeho anděl strážný. Dával na něj pozor a tahal ho z bahna, když to sám nedokázal. Jeho síla na něj opravdu působila přesně tak, jak tvrdil - pozvedl ho na duchu a dodal mu jistou odolnost, jež předtím žalostně postrádal. Díky tomu byl vskutku schopný řešit některé svoje potíže trošku zdravější a rozhodně vychytralejší cestou, neboť v něm přetrvávala část démona. Jejich pouto nebylo úplně přetržené, jak si oba mysleli a přáli. I navzdory faktu, že už měli každý vlastní tělo, byli propojení.

Měl chuť si alespoň nějakým způsobem zanadávat, ale vzhledem k Sharyině rozpoložení mu to nepřišlo správné. Proto se na ni jen nepatrně pousmál, ačkoliv vzhledem k tomu, že byl stále částečně paralyzovaný se onen výraz opravdu nezdál být zrovna pozitivním, zvláště při přihlédnutí k jeho vlastním pocitům. I navzdory tomu se ale snažil působit alespoň trošku povzbudivě, protože nechtěl, aby trpěla. Nezasloužila si to.
„To nic, nemůžeš za to,“ zavrtěl trošku sekaně hlavou, než pozvedl jednu ruku a pohnul prsty, aby se oklepal z toho příšerného pocitu neschopnosti ovládat vlastní tělo. Na jednu stranu musel ocenit to, že ho Daemon neposlal rovnou do černoty nějakým silným úderem a že se ho vlastně ani nedotkl, ale... I tohle bylo zatraceně nepříjemné. A svým způsobem pěkně děsivé, když si představil, že by tak mohl skončit na dobro, pokud by se démon nerozhodl ho ze svého magického sevření propustit.
„Díky, vážím si toho. Ale... Víš, že to není tvoje vina, že ano? Pase se na tobě, ale není v právu. Nic si neprovedla a rozhodně mu nic nedlužíš, v tom nemá pravdu. Já mu dlužím, ano, ale ty ne. A nemusíš dělat nic, co ti je proti srsti. Dle jeho reakce to vypadá, že mu snad svitlo v hlavě, takže... Možná, že až se vrátí, bude s ním kloudnější řeč.“
Rozhodně s Daemonem nesouhlasil v mnoha věcech, ale na druhé straně ho ve zhruba stejném množství věcí i chápal. Ne, že by ho tím chtěl ospravedlňovat, to rozhodně ne. Jeho chování bylo nepřijatelné a on měl opravdu vztek kvůli tomu, jak zacházel se Sharyou. Prakticky ji citově vydíral, naléhal na ni a pokoušel se s ní manipulovat. A to byl přístup, jaký on sám dříve hojně využíval - díky tomu byl také tolik jako na jehlách, protože měl konečně možnost prohlédnout si tu situaci z nového úhlu. Víc si uvědomoval, jak odporně se choval a v čem chyboval. A rozhodně nemínil onomu démonovi, aby podobné věci praktikoval na někom jako byla právě jejich společná přítelkyně, neboť toho nejenže měla na talíři dost sama o sobě, ale především si to ani v nejmenším nezasloužila. S tím tvrzením by se dalo přít, že něco takového si nezasloužil snad nikdo, ale... Ona zvláště, minimálně dvojnásob. Od samého začátku mu pomáhala i navzdory tomu, že s ní zametal a vyhrožoval jí. Nepoddala se ani jeho posměškům a rýpání, což vypovídalo o síle jejího ducha a odhodlanosti. V žádném případě to ale neznamenalo, že se na ní nic z toho nepodepsalo - jedním nebo druhým způsobem ji to ovlivnit mohlo, třebaže to tak třeba nevypadalo. Byla rozhodně dobrá v držení se a skutečně se nesla s jistou dávkou sebejistoty, ale pod tím vším se mohly skrývat hlubiny plné ledačeho... A to byla věc, co Damiana nesmírně děsila.

„Kam jdeš? Chceš být sama nebo mám jít s tebou?“ Nezareagoval dostatečně rychle, neboť zrzka už dávno zmizela za dveřmi a on si jen hluboce povzdychl, převalujíc v ruce lahvičku s tinkturou, co mu dala.
Jeho původní uvolnění a dobrá nálada byly opět ta tam - a on rozhodně se svým dalším počínáním neváhal. Jednoduše zhltl obsah lahvičky, než se zvedl z postele a přeměnil se do svojí zvířecí podoby, načež si vyskočil na stůl, aby byl krapet výš než na zemi a jednoduše si složil hlavu pod křídlo, propadajíc do říše snů. Měl toho až příliš plné zuby na to, aby se pokoušel setrvat v bdělém stavu... A spánek se zdál jako perfektní únik před pošmournou a tíživou realitou.

Kdyby byl člověk, srdce by mu bušilo jako zjančené a sotva by dýchal. Tyhle přirozené funkce mu ale byly naštěstí zapovězené, jelikož jeho tělo nepopíralo jenom čas, ale také omezující potřeby spjaté se životním cyklem jako takovým. Díky tomu se také cítil zatraceně divně a nepatřičně, protože nedokázal zachytit ty reakce, s nimiž by zápasili ostatní a normální lidé. Jeho místo sužovala nebezpečně rychle narůstající úzkost, zatímco mu tělo polívaly střídavé vlny abnormálního horka a chladu, na níž byl zvyklý.
Ta kombinace ho donutila rozepnout si několik knoflíčků na košili v poněkud zoufalém pokusu o zápas s narůstající teplotou, jež mu začala rozpalovat nejen tváře, ale už i dlaně. Doslova cítil, že i navzdory svojí bledosti se mu do obličeje vlévá překvapivě horká krev, díky čemuž začínal nabírat mírně zdravější odstín. Jeho samotného to ale nijak netěšilo, protože neměl sebemenší tušení, co přesně se s ním dělo - ještě nikdy se mu nestalo, že by začal podobným způsobem reagovat na vyhrocenou situaci. Však to ani nemohl brát osobně... Nebo ano?
Lhal by, kdyby se pokoušel popírat to, že ho Sharyina slova neovlivnila. Třebaže bylo těžké to přiznat, víceméně ťala do živého - a skutečně ho přiměla se nad sebou zamyslet, třebaže to skutečně bolelo jako čert. Zdálo se, že navzdory svojí nátuře - coby stvoření temnot a zla - evidentně nebyl úplně otupělý a zkažený, protože stále pociťoval i jisté pozitivnější a lidštější emoce, třebaže do lidství v pravém slova smyslu měl stále hodně daleko. Znamenalo to ale, že jeho oddělení s Damianem nemělo efekt jenom na jeho pavího (ne)přítele, ale i na něj samotného. A to nebyla zrovna věc, za kterou by byl vděčný... Spíš naopak.

Jen co vypadl z krčmy, namířil si to úplně náhodným směrem kamsi do města. Bylo mu vcelku jedno, kam přesně se dostane - potřeboval se provětrat a zmizet z blízkosti těch dvou. Možná, že to byla reakce zbabělce, protože nebyl zvyklý na to, že se mu někdo postavil nazpět, ale víc si asi zkrátka potřeboval urovnat myšlenky a provětrat hlavu. Nějakým způsobem se v něm totiž zdvihalo cosi, co matně připomínalo štiplavý pocit paniky... A on neměl sebemenší tušení, jak na to reagovat a jak se s tím popasovat, protože ho takové věci nikdy netrápily, však byl démon. Démoni se nebáli, nepanikařili, ani nepociťovali zraněnost. Ale i přesto se v něm odehrávalo něco zatraceně nepatřičného, což v něm vyvolávalo spoustu otázek, na něž nemohl dostat odpověď, neboť nikdy nepotkal žádného dalšího démona a jeho pán zarytě mlčel.
Třebaže jeho odchod z onoho poněkud tísnivého prostředí svým způsobem pomohl, evidentně se mu úplně stoprocentně nepodařil. Už po krátké chvíli za sebou totiž ucítil záchvěv Sharyiny magie, zanedlouho následovaný i její vůní a kroky. Ani v nejmenším neměl náladu s ní pokračovat v tom srdce a nervy drásajícím rozhovoru, proto začal docela obratně kličkovat a přidal značně do kroku ve snaze ji setřást.

Nechtěla tam Damiana nechávat samotného, vážně ne. Ne po tom, co se stalo, a ne s tím, že zjevně bublal vztekem. Koneckonců, sama za to, co se stalo, tak nějak mohla, takže by měla dávat pozor i na něj, ale… nedokázala se rozdvojit. A namíchnutý démon v ulicích města by bohužel trochu větší hrozbou, takže její rozhodnutí bylo docela jasné už předem. Ještě před odchodem zaslechla tu otázku, zarazila se při překračování prahu a na chvíli se zamyslela. Nechtěla, aby to znělo, že letěla za Daemonem, protože by chtěla být raději s ním – protože přesně tak tušila, že by si cokoli, co by řekla, přebral. Pořád byli jako dva kohouti na jednom dvoře, což se jí samozřejmě zrovna dvakrát nelíbilo. „Potřebuju jenom zařídit, že se nestane žádná katastrofa,“ dodala tedy po chvíli mlčení, než mu věnovala poslední omluvný pohled a zmizela ze dveří.

Poznala, že ji vycítil, protože by musel být slepý, hluchý i blbý zároveň k tomu, aby ji za sebou nevycítil. Navíc nešla úplně tiše – nebyla nejsvěžejší, i když ji koupel docela uklidnila, pořád měla těžký krok. Pod podrážkami bot drtila kamínky, štěrk i všelijaké smetí, které se jí objevilo v cestě, takže tu cestičku si vyšlapávala dost výrazně. Sem tam dokonce zahlédla na okenní skleněné tabulky nalepenou tvář, jelikož ji někdo slyšel a byl pravděpodobně zvědavý, co sakra venku pohledává takhle pozdě v noci. Parri zjevně nebylo město, kde by se dělo něco vzrušujícího, takže všichni byli zmatení. Na pár z nich se omluvně pousmála, ale poté už prostě jenom dál mířila vpřed. Daemon před ní se pohyboval naprosto tiše – tak trochu jako panter na lovu – ale stejně ho zvládla stále stopovat. Mířila za ním a nakonec je oba vyvedl skoro až na okraj městečka. Vzduch byl chladnější, protože se blížil prostor bez závětří domů. Ani nemrkla – domky skončily a před nimi jako na povel začal nenápadný bor. Nenazvala by to lesem, viděla, že šlo spíš jenom o shluk stromů, ale postřehla, že tu démon opět o něco zrychlil. Pokud by se tu dal do běhu, už by bylo těžší ho najít – a jelikož to nechtěla dopustit, prostě zrychlila také.
Vystřelila ze zálohy (tedy, pokud o záloze mohla být řeč, když o ní celou dobu věděl) a veškerou sílu vložila do skoku. Asi ho docela překvapila, protože se o pouhou vteřinu později oba kouleli v podrostu, který byl plný pichlavých větviček a jehličí. Cítila, jak se jí onen bordel zamotává do vlasů, které pro jejich délku táhla po zemi, ale co měla nadělat. Spadla tak, že ležela na Daemonovi, a když se k ní s otrávením ve tváři otočil, nemohla si pomoci, ale vybavilo se jí jejich první setkání v Narrigenu – akorát tehdy to bylo přesně naopak, on ležel na ní a držel ji dost v šachu. Ona sice neměla dost sil na to, aby dokázala držet v šachu jeho, ale spoléhala se na to, že když začne mluvit, třeba ji aspoň bude poslouchat a hned ji neshodí.

Takže přesně k tomu se uchýlila: „Hele, promiň za to přepadení, ale… prostě poslouchej chvíli, dobře? Netuším, co to bylo. Netuším, zda jsem řekla něco extrémně špatného, protože jsem nečekala, že mě vůbec budeš brát vážně. Nevím, jak sis to vzal, ale… nemyslela jsem to nějak extra zle. Ale pochop, že pokud se někdo chová mizerně, nebudou mu ostatní skákat do náruče nadšením, víš? Pokud chceš něčí pozornost… občas to jediné, co k tomu stačí, je požádat o ni,“ dodala a už jenom beze slov zůstala na místě, přičemž nespouštěla pohled z ledového odstínu jeho očí. Čekala, co jí na to řekne. Nadšeně se zrovna netvářil, takže se v duchu tak trochu začala připravovat na plošnou katastrofu.

Ani v nejmenším neočekával, že ji jeho snaha o útěk neodradí, ale naopak donutí přitvrdit. Jistě, věděl moc dobře, že byla Sharya ten typ člověka, co se jen tak nevzdával... Ale v jeho případě? Proč? Však mu dost jasně dala najevo, že se chová jen jako vůl. Byl hulvát, neuměl s lidmi jednat s respektem nebo byť jen špetkou opatrnosti, nehleděl na jejich city ani nic jiného, protože mu to bylo srdečně jedno. Nezajímalo ho, co si myslí druzí a jak je ovlivní věci, co udělá nebo řekne. Jako démon postrádal tu kritickou součást osobnosti, jež řídila jednání daného jedince a dodávala mu esenci, co údajně měla lidi odlišovat od zvířat. Dle jeho nátury na ničem z toho nezáleželo. Šlo jen a jen o to, co zajímalo jeho samotného - nebral ohledy na druhé. Jenže...
Evidentně v něm někde muselo dojít k jistému zlomu, protože se kvůli tomu najednou cítil zle a nepatřičně. Skutečně stál o Sharyinu pozornost a náklonnost, to bylo zcela upřímné a reálné, ale... Šel na to zle? Konec konců, jediný způsob získávání chtěného, který znal, bylo skrz manipulaci, nátlak a vyhrožování. To v tomhle případě nebylo správné. A jemu na tom z nějakého hloupého důvodu začalo záležet. Hned v té vteřině, kdy to zrzečka pronesla, se v něm ozvala hanba a sebe-pohrdání. To v něm zanechávalo natolik velký chaos, že mu v hlavě hučely hlasy dobra a zla jako ve včelím úlu.
Zoufale to všechno potřeboval zarazit, překazit, umlčet. Ve spáncích mu příšerně tepalo a návaly horka byly čím dál intenzivnější a s kratšími intervaly pro pocit mrazení, takže mu vlastní kůže začala být příšerně nepříjemná. Toužil si ji vysvléknout jako had - servat ji vrstvu po vrstvě, až by odhalil krví nasáklé maso a jeho tělo mohlo konečně volně dýchat, osvobozené od přelivu horkosti.

Už tak trošku doufal, že to vzdala, když se zničehonic rozeběhla a doslova ho strhla k zemi, takže se oba náležitě vyváleli v kdovíčem a on skončil v nanejvýš kompromitující pozici, jelikož ležela na něm. Za normálních okolností by se tomu ani v nejmenším nebránil a užíval by si to, ale dělal mu problém jí vůbec pohlédnout do tváře, natož pak do očí - a ta neskutečná fyzická blízkost v něm z nějakého důvodu vyvolávala ještě intenzivnější pocit napětí, takže na ni nakonec třeštil oči jako zvíře lapené v lovcově pasti, očekávajíc poslední úder, jež mu měl zajistit přechod na onu stranu a ukončit jeho soužení.
„Neřekla si nic špatného,“ odvětil naprosto automaticky, ale jeho hlas postrádal typickou sílu a jistotu. Vlastně se mu mírně chvěl, což bylo v dokonalém sladění s jeho rukama. Ty se třásly jako kdyby předčasně přeskočil do stáří, co mu bylo odepřeno díky zdánlivé nesmrtelnosti.
„Já nevím, JAK to mám pochopit, Sharyo. Jsem démon. Nemám emoce jako vy dva. Nebo...“ Alespoň neměl. To, čím si v současnosti procházel, se totiž až příliš nápadně podobalo úzkosti a panice. Zraněnosti. A to byly nepochybně ryze lidské emoce, jaké měly být démonům zapovězené - ačkoliv on tak trošku překročil hranici obyčeje a normy, když se odtrhl od svého hostitele a za velice záhadných okolností dostal svoje vlastní tělo, čímž víceméně narušil jedno z původních pravidel. Démoni jako on neměli vlastní tělo z dosti dobrého důvodu - zaplatili jím Rüvikovi, aby prokázali svoji oddanost. Pán temnot si totiž nenárokoval pouze duši a krev, ale také maso a kosti. I kdyby si nevzal těla svých novopečených démonů, jež vznikli skrze úmluvu, jejich schránky by stejně časem doslova shnily - jednalo se o přirozenou reakci na sytě zkaženou magii a absenci ducha. Proto potřebovali někoho dalšího, ke komu se mohli připojit a parazitovat na něm. Rüvik tak užíral jejich duši a démon se krmil na životní síle onoho nebožáka, což ho drželo v chodu, pokud se nekrmil jinými způsoby. Ale to už přeci jen nebyl Daemonův případ.
„Démoni nežádají, Sharyo... Oni si prostě berou. Jak si myslíš, že jsem se k tomuhle dostal? Žádání nefunguje. Můžeš žádat o co chceš, ale šance, že ti bude vyhověno je tak zanedbatelná, že se prakticky jenom zbytečně ponižuješ a podrýváš svoji sebe hodnotu. Prosil jsem, na kolenou a urputně. Modlil jsem se a žadonil, přísahal a snažil se každý den. Ale nikam to nevedlo. Proč by to teď mělo být jinak? Doposud to fungovalo. Viděl jsem druhé, jak nutí ostatní k podrobení se a dosáhli svého. Kdybych za tebou šel a požádal tě o chvilku strávenou nezávaznou konverzací, souhlasila bys? Kdo přesně by dobrovolně vyhověl démonovi, když by o něco požádal? Spíš by se vysmál, protože je to projev slabosti. Démoni se nemají před druhými sklánět, oni mají být těmi, co přimějí někoho se sklonit. A přesně to jsem dělal s tebou, protože jiný způsob neznám.“

Celá ta situace nabrala podezřele odlišný spád od toho, co původně očekávala jako reakci. Čekala, že na ni bude naštvaný, že na ni začne ječet, že jí na místě vyškubne páteř z těla… ne to, že se začne obhajovat, vysvětlovat, proč jednal, jak jednal. To ji zarazilo, trochu to uklidnilo tu vroucí krev, která se jí hnala žilami, uklidnilo to srdce, které bylo na splašený poplach v očekávání nejhoršího. To nejhorší ale nepřišlo, což v ní nechalo vzrůst údiv, malou kapku podezíravosti a… další záplavu zvědavosti.
Sharya vážně měla v plánu mu na to odpovědět něco podobně milého, ale potom si všimla toho, jak se mu chvěly ruce, o které se mu částečně opírala. Na chvíli se zarazila, zatímco démon pod ní pokračoval ve svém monologu o tom, jak moc bezcitný je jakožto služebník Rüvika. Jak ho však tak zrzavá t’ealh pozorovala, nepřipadalo jí to tak – právě naopak. Tvářil se jako zajít oslněný světlomety při cestě, čekající ochromeně, až přijde poslední rána. Zorničky v ledově modrých očích se mu podezřele zúžily, jak tomu bylo u člověka nebo jiných bytostí, když se jich pomalu začala zmocňovat panika… ale jak by se mohla pokoušet o démona? To sice Sharye nešlo do hlavy, ale byla svědkem toho, jak se to dělo, takže si nemohla tak úplně dovolit vzdorovat tomu, co měla před očima.
Bylo to zvláštní, ale… nemyslela si, že to musí být nutně nemožné. Koneckonců, poté, co se amulet, který je s Damianem držel pohromadě, rozbil, by měl správně pravděpodobně zmizet, ale on místo toho získal vlastně tělo – a to taky úplně nebylo dle toho, jak by věci měly být. Takže i když se mu to pravděpodobně vůbec nelíbilo, evidentně se na něj úplně nevztahovalo všechno, co by mělo jakožto na démona platit. Rüvik už nad ním svoji ruku nedržel, Ayänaii si ho urvala pro sebe – a i když Sharya božstva nijak zvlášť neuznávala, musela uznat, že tohle se bez jejich zásahu holt neobešlo.

„Popravdě?“ udržela si vážnou tvář, snažila se, aby na ní nebyla znát ta nejistota, kterou v ní vyvolaly všechny ty možné myšlenky kolem toho, co u něj bylo možné a co ne. Koneckonců, démon, který by chodil kolem s emocemi by byl dost možná i nebezpečnější než ten bez citů – přeci jenom, mezi nejsilnější emoce patřila zášť a vztek, což by bylo vážně dost nebezpečné. Něco jí napovídalo, že právě to byly ty emoce, co měla k vidění ještě v pokoji v hostinci, když znehybnil Damiana a jal se jí odsekávat. „Ano, stačilo by říct. Ačkoli je mi jasné, že asi nepůsobím jako nejmilejší osoba pod sluncem, nekopla bych tě do míst, kam slunce nesvítí, kdybys přišel s tím, že chceš mluvit.“
Přehmátla si ruce tak, že se opírala pohodlněji o napjaté paže, zatímco mezi lopatkami ji to příjemně táhlo, a poté zkoumavě přejel očima do Daemonově tváři. Nezdálo se, že by skutečně věřil tomu, co říkala, a nebylo zase tak těžké uhodnout, proč – vážně asi nepůsobila jako nejmilejší osoba v Nescoře. To jí sice ve prospěch moc nehrálo, ale nezbylo jí nic jiného, než hrát s kartami, které už obdržela. „Hele… něco je jinak, to si vidíme oba dva docela dobře. Netuším, co přesně se stalo, když jsem ten amulet rozbila, ale… nemůžeš popřít, že sám tomu, co mi tady říkáš, nevěříš. Nepřijde mi, že takhle vypadá stvoření bez emocí – a hádej se se mnou, jak je libo, můj názor nezměníš, ani kdybys teď šel a pozabíjel půlku Parri jako snahu o důkaz. Prostě… něco je jinak. A i když ti to možná přijde směšné… každý má potřebu mluvit s někým. Ale pro tu pozornost… stačí říct. Přísahám.“

Jak by něčemu takovému měl věřit, když okolnosti hovořily o opaku? Jeho svět fungoval na úplně jiných principech, než ten její. Chtěl tomu uvěřit, chtěl JÍ uvěřit, ale nebyl si jistý, jestli toho vůbec byl schopný. Tak dlouho se topil v temnotě a nemohl se ani svobodně rozhodovat, že jakmile se konečně utrhl ze řetězu a mohl činit dle vlastního uvážení... Prostě to podělal. Naprosto, kolosálně, absolutně.
Pokud by skutečně mluvila pravdu, tak to z něj dělalo něco mnohem horšího, než byl rozmarný démon s extrémní popudlivostí. Činilo by to z něj idiota, hlupáka, šmejda.* Protože se choval jako ten nejhorší parchant pod sluncem a vůbec to dělat nemusel, protože... Ona byla jiná. Nepůsobilo na ni to, o čem si myslel, že bude. A to to všechno činilo asi tak tisíckrát horší, protože on skutečně toužil po její pozornosti. Ze začátku to bylo hlavně ze žárlivosti a protože ji mít nemohl, ale postupem času zkrátka zjistil, že možná nemíří až tak vysoko, jak si původně myslel.
Jenže on nebyl stavěný na klasické lidské interakce. I když cítil, že by býval ocenil i prostou konverzaci a jen společně strávený čas... To něco uvnitř něj se proti tomu bouřilo, příšerným způsobem. Přišel si jako vězeň, co strávil za mřížemi mnoho let a konečně se dostal na svobodu, takže toužil zkrátka dohnat ztracený čas a to všechno, o co ho život obral. A to obvykle zahrnovalo trošku větší věci, než byl prostý kontakt. A Daemon si to až moc dobře uvědomoval.
Kdyby se k němu Sharya začala chovat vlídně, část jeho by to neskutečně uvítala, ale druhá část by toho okamžitě mínila zneužít. Místo aby si s ní potřásl, urval by jí celou ruku a ohryzával jí i ten zkrvavený pahýl u ramene, dožadujíc se něčeho většího. Nezůstal by u něčeho tak prostého, postupem času by ji sežral celou. A to nemohl dopustit.

„Definuj pojem nejmilejší osoba pod sluncem,“ opáčil poněkud nejistě. Neodvažoval se ji nějakým způsobem definovat - jistě, asi nebyla zrovna dvakrát vlídná a nejspíš by o ní neřekl, že to byla dáma s vychováním, ale... To nebylo špatně. Člověk přeci nemusel být sladký jako med, aby byl zajímavý a někomu padl do oka. Právě její prostořekost a divokost byly to, co ho na ní zaujalo.
Měla pravdu, něco BYLO jinak. Ale on tomu ještě nestihl přijít na kloub, protože tu změnu zaregistroval až v moment, kdy byli na konci svojí slovní přestřelky. Popravdě řečeno se tím ale moc zaobírat nechtěl, protože s tím co se stalo Damianovi začínal mít celkem tíživé obavy ohledně toho, aby se to samé nestalo náhodou i jemu. Ani v nejmenším si nepamatoval svůj předchozí život, neznal vlastní jméno ani rasu. Nic z toho, všechno zmizelo už před mnoha a mnoha lety a on se to ani žádným způsobem nepokoušel vyvolat, protože mu bylo jasné, že by mu to v hlavě nadělalo akorát paseku. Tu už tam víceméně měl - a představa možného zhoršení ho zrovna dvakrát nenadchla, o tom žádná. Chtěl, aby věci zůstaly tak, jak byly... Žádné nové nechtěné emoce, žádná panika a slabost. Musel to ze sebe dostat dřív, než se to stihne zakořenit, protože v takovém případě by se mohl dost dobře opravdu zbláznit a propadnout svému hladu i šílenství... Což nebyla zrovna nejhezčí představa. Mnohem raději by sloužil další stovku let, než aby se mu stalo zrovna tohle. Bylo to totiž o poznání horší, než klasická otročina - v takovém případě by totiž ztratil svoji svobodu vůči sám sobě, což bylo něco, co ho nebetyčně děsilo. Od toho osudu ho naštěstí dělila jistá dávka příčetnosti, třebaže nebyla nijak velká... Stále tam byla. Ještě měl naději, byť zanedbatelnou.
„Takhle nemluv, Sharyo. Zní to jako výzva, když to podáš takhle... A moje nutkání proudící z vnitřní temnoty možná teď nejsou až tak silná, ale pořád jsou stejně přítomná jako kdy jindy. A je děsivě snadné dostat chuť na prolévání krve a zabíjení.“
Neochotně potom semkl rty k sobě a odolal touze odvrátit od ní pohled, protože to co říkala bylo vážně těžké na poslouchání... Ale natož na skutečné připuštění. Chtěl s ní mluvit, svým způsobem. Ale co by jí asi tak řekl? To máme dneska ale hnusný počasí, zase chčije?** On neměl sebemenší potuchy, jak začít nebo udržet konverzaci. Neuměl se bavit jen tak, bez vytáček, rýpání a zlomyslnosti.
„Vážím si toho, opravdu. Ale oba víme, že já lidskost nemám. A i kdyby... Je dávno ztracená a rozhodně se jen tak nevrátí. Jsem démon, ne pes, abych mohl jen tak přepnout a z vrčícího raťafáka se změnil na nejlepšího přítele člověka. Možná chci mluvit, ale nedokážu to. Stejně jako nedokážu cokoliv, co jen zavání jednoduchostí a není to vymáchaný ve sračkách a temnu.“

*...daebila
** ještě, že nejsou na panství

„Definuju to jako někoho, kdo se umí ovládat a není na lidi protivný zkrátka jen proto, protože může,“ pokrčila mírně rameny. Věděla dobře, že ta slova ji nevystihují, a nějak ji to zvlášť netrápilo, pokud byste se ptali na její názor. Sharya byla tím člověkem, který měl ostrý jazyk a byl na to docela hrdý, protože to k němu prostě patřilo. To, že se neměla moc v lásce, neznamenalo, že neměla věci, za které na sobě byla ráda – a tohle byla jedna z nich. „A nemyslím to jako výzvu nebo tak něco, byl to jenom slovní obrat,“ ujistila ho spěšně, protože netoužila po tom, aby to vzal vážně a vydal se do Parri huntit lidi jen proto, že její hlas vybral špatnou tóninu. Ne, to nebyl zrovna účel tohohle malého rozhovorového okénka… právě naopak.

„Nedokážeš… nebo se to bojíš zkusit?“ Nemohla si pomoci, musela tu otázku položit. Z toho, jak mluvil, bylo jasně znát, jak se přesně tohle vznáší ve vzduchu. Nebyl v pořádku, jak nalhával jak jim, tak sám sobě, něco se s ním dělo, ale to neznamenalo, že to mělo otřásat jenom jím samým v základech a poté se to přenášet skrze ty výlevy vzteku ven na ostatní, na zbytek světa. I když by se do toho asi ani neměla montovat, ale jenom se otočit a utéct co nejdál, než ho znovu chytne z téhle situace záchvat zlosti, prostě měla potřebu s ním o tomhle mluvit – ani netušila, proč, ale jako by na tom, zda tenhle démon pochopí, že není divný zajít si za někým pro konverzaci, nebo ne, záviselo její přežití. Ono, co si budeme, kdyby chtěla trochu přehánět, možná by to tak skutečně bylo. Protože čím víc to bral tou horší cestou, tím se všechno zhoršovalo a stupňovalo – a Sharya nechtěla být svědkem toho, až se jednou od ostrých slov přejde k brutálnější komunikaci, k násilí, kterému se dalo předejít. Ač to moc nedávala najevo, zatímco sebe klidně vrhala do nebezpečí, u jiných byla pacifista až za hrob – a chtěla prostě mít pořádek v tom, aby se nemusela bát, že si Daemon s Damianem skočí v příští chvíli po krku.
Nechtěla, aby se to odehrálo – proto se v ní brala tahle snaha mu trochu promluvit do duše. Ať už se to zdálo dětinské a naivní sebevíc, prostě to zkusit musela. I když ten démon pod ní byl větší paličák než kdejaký mezek a zjevně pořád nechtěl přiznat, jak se věci skutečně mají. Že i navzdory tomu, že je to zvláštní, se něco mění – jak se to dalo ostatně předpokládat, když se ten amulet roztříštil. Bylo by proti všem přírodním zákonům, kdyby někdo s mocí plného démona a bez emocí byl schopen pohybovat se bez něčeho, co by ho svazovala. Byla si jistá, že i když bohyně Ayänaii měla zjevně díky jejich rozdělení dost tragický smysl pro humor, nedovolila by Daemonovi jen tak kráčet po Nescoře bez alespoň malých zadních vrátek. A kdyby se rozhodla zalovit mu hluboko v temnotě té jeho hlavy a vylovit něco, co si začínalo uvědomovat, že má možná city… Byla by to podpásovka – takže tomu vlastně snadno uvěřila. Kdo uměl dávat horší podpásovky než bohové? Jen těžko by někoho takového mladá t’ealh pohledala…

Tak trochu to vzdala. Prostě si na něj bez okolků lehla, složila si ruce pod bradou a opírala se mu těma rukama o hruď tak, že když si na ty ruce položila bradu, stále mu krásně viděla do očí, takže bylo snadné mluvit dál. Už jí bylo fuk, co jí řekne na to, že si tam na něj prakticky lehla, protože myšlenky o tom, jak moc to zase božstva nad nimi dojebala, byly na ni moc náročné k tomu, aby nadále rozjímala nad tím, co si k němu může dovolit a co ne. Byla prostě sama sebou – tak trochu oprsklá a bezprostřední. „Tak malý důkaz toho, že nelžu,“ pronesla na chvíli a detailně zkoumala, jak se na to bude tvářit, než pokračovala: „Pokud chceš mluvit… Jsme tady, nikam se nikdo nechystá, Damian spí, takže tě nemusí rušit to, že by to slyšel někdo, kdo bys nechtěl, aby to slyšel.“ Ačkoli začala dost ostře, postupně cítila, jak jí z hlavu odešla útočnost a nahradila ji jakási… útěšnost. Přišla si, jako by mluvila k příliš sebevědomému dítěti, které prostě jen nevědělo, jak jednat, protože k tomu zkrátka nebylo vedeno. „Jsem tady – a poslouchám. A nemíním tě odbýt poznámkami a rýpáním. Pokud máš něco na srdci… do toho.“

K čertu. K čertu, k čertu, k čertu.
Asi na něj přeci jen byla až moc chytrá, protože byl zvyklý pohybovat se kolem lidí, jež byli natolik vygumovaní a otupělí, že pořádně nevnímali svoje okolí - nebo byli přespříliš zahledění do sebe, takže pro ně druzí neexistovali. To v jejím případě ale neplatilo. Byla všímavá AŽ moc, alespoň na jeho vkus. Pochopitelně, že v jejich situaci hrála jistou roli i určitá obava, jenže to by Daemon nikdy, ale nikdy nepřiznal. Mnohem radši by strhl pozornost jinam a začal dokazovat, jak moc zhýralý a odporný je, jen aby se nikomu nepodařilo proniknout skrze tu skulinu v jeho brnění tvořeného temnotou a prolitou krví. To sice před Sharyou dělat nechtěl, ale copak měl na výběr? Nemohl přeci dopustit, aby upadl na stejné dno jako Damian. Moc dobře viděl to, co s ním dělala nutnost čelit realitě, když přišel o svoji berličku v podobě démonické apatie. Kdyby se mu stalo to samé, mohl by se sesypat jako prachobyčejný člověk, naprostý slaboch. A on se za slabocha rozhodně nepovažoval, takže mu bylo jasné, že musí jednat... Jenže netušil jak.
Místo jakékoliv odpovědi jí jen tupě hleděl do očí a pokoušel se přijít s patřičnou reakcí, která ne a ne přijít. Pokud si nebyla už předtím jistá, tak teď jí muselo být naprosto jasné, že se trefila do černého - protože on přeci nikdy neztrácel řeč. Hýřil nevhodnými a rýpavými vtipy, vždycky měl na všechno odpověď a mírně řečeno byl docela upovídaný, takže o tom, že věci šly do hajzlu a on skutečně procházel jistou změnou, už nemohlo být pochyb.
Sám Daemon tomu ale ani za mák nerozuměl. Však sloužil svému pánovi sloužil naprosto svědomitě a Äyanaii chtěla jen Damiana, tak... Proč on? Měla to být nějaká forma trestu za to, že toho pološíleného páva svedl na scestí nebo tak něco? Protože on v tom až tak přímo prsty neměl, nenabádal ho k tomu, aby udělal to, co udělal. To byla práce pána, ne jeho. On byl pouhým služebníkem, jež přišel na řadu až v moment, kdy byla škoda napáchána. Přišel uklízet, jednoduše řečeno. A zůstal s ním trčet po docela slušnou dobu, což z nich dělalo téměř partnery v nepleše, ale ani jeden se k tomu zrovna dvakrát nehlásil, což asi dávalo smysl vzhledem k tomu, že měli tendence si jít po krku.

„Už jsem říkal, že netuším O ČEM mluvit, Sharyo. Nejsem člověk, nezajímají mě věci, co se týkají smrtelníků. Nejím, nespím. Nemám vazby na druhé, pokud nezahrnují nenávist nebo touhu po podrobení nebo zničení. Mohli bychom mluvit, ale nikdy nenajdeme společnou řeč, protože jsme příliš rozdílní. A já nejsem ten typ člověka, co se svěřuje s věcmi, co se odehrávají uvnitř mojí hlavy. Sám tomu nechci čelit, natož abych to podsouval někomu dalšímu.“
Nechtěl to řešit. Jistě, povídat si toužil, ale... Bohové, bylo to tak komplikované. Nevěděl, co by jí měl říct, jak zapříst konverzaci a udržet její pozornost... Nevěděl vůbec nic. A to, že si na něj lehla, také moc nepomáhalo, protože se v něm probouzela už i další zapovězená a pohřbená stránka, o níž rozhodně nechtěl, aby se vydrala na povrch.
„Spíš mi pověz, jestli jsem pohodlný? Válíš se po mě jako po matraci, což je docela změna od toho, jak to bylo předtím. Co se stalo, že se mi dobrovolně přibližuješ, místo aby ses odtahovala? Nebojíš se, že tě znásilním nebo tak něco?“

Co si budeme, podezřelé jí to začínalo být už ve chvíli, kdy ztratil slova. Přišlo jí to totiž skoro nemyslitelné – dosud si vždycky našel nějaký způsob, jak jí mile či méně mile odpovědět, jak si najít nějakou kličku k tomu, aby mohl jít s bradou hrdě vztyčenou za to, co z něj vypadlo. Celou cestu od Narrigenu na panství A’Coimne prakticky nezavřel pusu ani jednou, jen při pár vzácných příležitostech (a taky, když mu to jednou přímo nařídila – a bylo zvláštní o tom takhle přemýšlet, protože ze zrzčina pohledu se to zdálo vzdálené tak dlouhá léta, ale přitom to bylo pryč jenom v řádce několika málo dnů… rozum jí nad podobnými věcmi občas zůstával stát). Teď mlčel, tiskl bledé rty k sobě do úzké, jedovaté přímky a jenom jí oplácel ten upřený pohled, který mu takřka bez mrknutí oplácela.

Pobavilo ji, jak najednou přešel k tomu, jak si na něj lehla. Bylo znát, že to nečekal, což bylo dobře – chtěla mu alespoň tímhle gestem sebrat vítr z plachet, a tak nějak začínala mít ten pocit zadostiučinění z toho, že se jí to v rámci mezí také náležitě podařilo. Viděla mu toho na očích překvapivě hodně – i to, že ho to překvapilo v pár cestách, které ani jeden z nich neočekávaly, že by mohly nastat, ale koneckonců… Sharya nebyla mladá naivní dívenka, aby netušila plně, o co vlastně jde. Zvlášť když uvážíme, kvůli čemu se přeci jenom před pár desítkami minut pohádali v tom hostinci… kdyby ta čistá, nevinná dívenka byla, pravděpodobně by teď čelem ke zdi zápasila se spánkem a poslouchala ty dva, jak se spolu handrkují, dokud by to jeden z nich konečně nevzdal. Nebyla ale v hostinci, byla tady, na krajíčku města v přechodu do lesa… a její starosti rozhodně neměly co dočinění se spánkem. To bylo fajn – vždycky brala nějakou záminku k tomu, aby se vyhnula bojování s vlastní insomnií. To, že před pár dny usnula tak moc rychle, byla výjimka, která potvrzovala to jasné pravidlo její insomnie, která přicházela zpravidla tehdy, kdy ji nejméně potřebovala a kdy měla ty nejméně odolné nervy k vypořádání se s ní.

„Ne, nebojím,“ pokrčila rameny a sladce se na něj uculila. „Není to znásilnění, když křičí oba, víš jak… navíc, mohla bych se tě ptát na to samé. Taky nevypadáš nějak moc vyděšeně, když vezmeme v potaz, že lepší předpoklady ke znásilnění tady mám já, jelikož jsem nahoře.“ Věděla dobře, kdyby chtěl, velice snadno by jí tuhle výhodu bytí nahoře sebral, byl koneckonců pořád o dost silnější než ona, ale to její proříznuté puse moc nebránilo. Nebrala si servítky – když už na ni měl být naštvaný za to, co říkala, tak ať je to se vší parádou. „A jistě. Jsi rozhodně pohodlnější než tvrdá zem, hele. A možná i o něco pohodlnější než ta všelijakým bordelem prolezlá postel zpátky v hostinci. Mám dojem, že bych tady mohla klidně nocovat… to nezní tak mizerně, ne?“

Nejspíš by si měl začít zvykat na to, že se pokaždé vytasila s něčím, co ho překvapilo a zmátlo, ale asi toho nebyl úplně schopný. Nebylo pro něj přirozené přivykat si na podobné situace, protože to měl správně být ON, co by dělal ty nečekané a šokující věci, co do lidí zasévají spirály otázek a zmatení. I přesto ty otěže ale převzala právě Sharya, která evidentně popadla mnohem víc, než moc nad tímhle.
To dokonale předvedla právě svojí odpovědí. Daemon na ni chvíli jen prázdně hleděl, nejistý tím, co bylo vlastně záměrem skrytým za oněmi slovy, než se pobaveně poušklíbl a viditelně se uvolnil, protože vklouzli zpět na teritorium, jež pro něj nepředstavovalo žádné nebezpečí. Za komfortní by jej nejspíš úplně neoznačil, ale alespoň si nepřipadal zranitelný - vlastně spíš naopak. Možná to opravdu byla ona, co měla navrch, dokonce doslovně, ale on moc dobře věděl, že kdyby chtěl... Mohl by tu situaci velice dobře převrátit, opět velice doslovně. Pravdou ale bylo, že se mu až tolik nechtělo. Líbilo se mu, jakým způsobem se na něj tiskla, byť to nebylo záměrně, ale čistě vzhledem k situaci. Zrovna dvakrát se netajil s tím, že se mu líbila a svým způsobem po ní toužil, takže tohle bylo jako částečné vyplnění jeho nepřímo vysloveného přání. Problém byl v tom, že aspiroval o něco výš, než k potenciálnímu zalehnutí kdesi na zemi.

„Čekal jsem, že řekneš něco v tom smyslu, že „kdybych tě chtěl znásilnit, udělám to rovnou“ a ne tohle, ale... Hádám, že tahle odpověď je rozhodně vlídnější, o tom žádná. A ne, já se rozhodně nebojím. Jak si to říkala? Není to znásilnění, když křičí oba. A já bych křičel rád, pokud by sis to přála.“
Na rtech mu vyhrával polovičatý úšklebek, zatímco na ni upíral svoje chladně modré oči, jež mírně mhouřil. Pozoroval ji s viditelnou dravostí a roztoužeností, protože neměl zapotřebí zakrývat svoje rozpoložení - už předtím jí dal dost jasně najevo, že o ni měl zájem. Nebyl si sice jistý, nakolik to brala vážně, protože byl bez jakýchkoliv pochyb dost psychicky poznamenaný a o nějaké vyrovnanosti se nedalo mluvit, protože ji skutečně postrádal. Co mu ale zaručeně od zničení medailonu nechybělo, byla čistá a nefalšovaná touha. Ne jen čistě fyzická, ale tak nějak obecná. Toužil po plnění svých nejrůznějších rozmarů, toužil po dosažení jistého statusu důležitosti v jejich malém triu a v neposlední řadě nebetyčně toužil po Sharyině pozornosti a také možnosti se jí přiblížit.
„Opravdu mě těší, že se ti zdám vcelku pohodlný. To je myslím snad to nejhezčí, co jsem kdy slyšel. Nechceš to ještě nějak trumfnout a polichotit mi znovu? Můžu tě ujistit, že ti tu laskavost oplatím, umím být skvělý ve vymýšlení sladkých řečiček.“

Ze srdce jí opadala taková malá lavina kamení, když se zdálo, že až s překvapivou plynulostí přešli od toho, že ani jeden nebyli jistí, co dál, o čem mluvit, k… tomuhle. A i když si Sharya jasně uvědomovala, že v těch jeho slovech byl vepsaný podkres – podkres, který jí říkal, že i když rádoby žertuje, tak kdyby mu v hlavě něco přepnulo, byl by bez větších problémů skutečně schopen jí něco udělat, možná i dojít k tomu znásilnění – nijak ji to z klidu nevyvádělo. Kdyby si nebyla vědomá toho temného podtextu, musela by být hloupá, zvlášť kdyby to neočekávala tváří v tvář s démonem. A navíc tu potom taky byl ten fakt, že kdyby k tomu snad skutečně došlo… nebránila by se. Ačkoli tohle vědomí už pro ni samotnou docela překvapivé bylo, byla si jím docela jistá. Možná by to nevedlo k tomu, že „není to znásilnění, když křičí oba“ (no… i když… nebyla z těch, co by nějak sice ječeli, ale zároveň taky tichá pravděpodobně nebyla), ale k něčemu v úzké souvislosti. A ona tak nějak v duchu došla k tomu, že kdyby se o to snad pokusil… nebude se bránit.

„Nemusím to říkat, když to řekneš takhle hezky za mě,“ pokrčila rameny. Na tom byla taky pravda – kdyby chtěl, už na to měl docela dost dobrých příležitostí. Sharya nebyla zrovna upejpavý člověk, co by se držel z vašeho dosahu, takže k tomu, aby k něčemu takovému došlo, by se Daemon pravděpodobně ani nemusel dvakrát moc snažit. Ale jak si s ním tak ten pohled vyměňovala, nemohla si nevšimnout, že v tom jeho něco narůstá – něco, z čeho se jí převrátily jako na houpačce všechny vnitřnosti, ale ne zrovna obavami nebo strachem. Něčím trochu jiným, co jí však obdobně zvedalo tep a hnalo horkost do tváří. To se rozhodla v přítmí maskovat tím, že s ním zlomila tne oční kontakt a prostě mu zabořila nos do hrudi. „Tak pokud chceš slyšet ještě nějaké pozitivum… docela hřeješ. Jen tak si v Nescoře vytápěnou postel neseženeš, pokud se ti nelíbí spát na žhavých uhlících,“ dodala ještě, ale ozvalo se to dost polohlasně, když přihlédneme k tomu, že mu to zahuhlala spíš do hrudi. Tušila, že je možná trochu nebezpečné a přes hlavu přerůstající mu takhle nechat narůstat ego, ale… koneckonců nelhala. Dál už mu navíc to sebevědomí živit nemínila, ne takhle aktivně, takže… tak. „A na sladké řečičky mě neužije, hele. Možná bych byla mnohem raději za nějaké upřímné poznatky,“ dodala ještě, na vteřinu vzhlédla, než se znovu jala zabořit mu tvář do košile.

Docela ho to pobavilo. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že ačkoliv to nejspíš bylo trošku paradoxní, nebyla to pravda. Neudělal by to, ne takhle. Jistě, nebyla v něm špetka dobra, byl násilnický, odporný a sobecký... Ale tohle by mu nepřineslo vytoužený pocit štěstí a zadostiučinění. Co by z toho taky měl, kdyby se začal chovat jen jako bezduché prase? Ne, to nebylo nic pro něj.* On preferoval jinou alternativu, která zahrnovala trošku víc svolnosti a vzájemné spolupráce, což bylo k jeho štěstí něco, proti čemu se Sharya nezdála být nějak vysazená. Opravdu se o ní dalo říct, že byla v tomhle ohledu poměrně otevřená a ne úplně zdrženlivá, ale on byl konec konců démon. Spát s někým byla jedna věc, ale spát s démonem? Málokdo by se k tomu uvolil, natož pak dobrovolně. Všichni totiž měli alespoň nějaké základní povědomí o tom, co by od podobných stvoření měli očekávat - a přesně to je drželo zpátky, což se dalo docela dobře pochopit. Těžko hledat někoho, kdo by byl dostatečně šílený, zhýralý nebo zvídavý na to, aby ulehl se stvořením temnot. Dost dobře by to mohla být poslední věc, jež by učinili... A ani to za to nemuselo stát, protože jim nikdo rozhodně nemohl dát záruku, že to bude nějak významné.
On sám si sice připadal jako docela dobrá partie, co se podobných úletů týkalo, ale to až po rozdělení s Damianem. Předtím by se něco takového nejal říct ani naznačit, protože ho nic takového jednoduše nebralo. Jenže jak ty dva bohyně Äyanii rozdělila vedví, nejspíš i jemu přeci jen dala něco na památku: krapet života, náznak lidskosti. Tu lidskost mínil dál zarytě pohřbívat a skrývat v naději, že časem dočista zmizí a on bude mít zase svůj klid, ale tomu životu se až tolik nebránil. Znamenalo to totiž, že by konečně mohl najít nějaké zalíbení a naplnění i v jiných věcech, než násilnostech. A to znělo docela dobře, když byl člověk velice starým a znuděným démonem, co toužil po něčem lepším.

„Hezké. Takže už si dokonce dokončujeme věty a myšlenky... Vidíš? Říkal jsem ti, že k sobě patříme, je to osud. Už od té chvíle, co jsme na sebe narazili v té ponuré uličce v Narrigenu, nemůžeme před tím utéct. Ne, že bych já tedy chtěl utíkat. Leda by sis chtěla zahrát na lovkyni, to bych možná byl ochotný sehrát roli kořisti, pokud by mi to nakonec vyneslo nějakou pěknou odměnu...“
Rádoby nevinně se na ni zubil v naději, že by se jeho slov možná mohla chytit a je oba díky tomu čekal trošku akčnější zbytek večera. Ne, že by se mu snad nelíbilo to, že si z něj udělala víceméně postýlku, ale uvítal by, kdyby se jim podařilo zajít trošku dál a on z toho mohl vytřískat i něco víc.
„Ach, to je vážně miloučké, že to říkáš. Napadlo mě, že bys to mohla ocenit, protože málokdo by se dobrovolně dotýkal někoho, kdo je na dotek ledový jako sněhulák. Každopádně nemáš zač, pro tebe se vždycky rozpálím moc rád.“
Sladkým řečičkám moc neholdoval, ale když už, většina toho, co nakonec vypustil z pusy, byla opravdu silně dvojsmyslná nebo přímo... No ano, úchylná. Dříve to nemyslel úplně stoprocentně upřímně, protože ho jen bavilo si s druhými zahrávat a nikdy nic z toho co řekl nenaplnil, ani nedošel tak daleko, aby se cokoliv mezi ním a danou obětí dalo považovat za fyzické sbližování, ale zrovna s ní by to docela rád zkusil. I proto začal v hlavě spřádat nejrůznější balící hlášky, jenže vzhledem k její nátuře neměl sebemenší tušení, s čím se vytasit. To bylo zatraceně nepříjemné, takže se to nakonec rozhodl vyřešit klasickou cestou, pěkně po svém.
„Já jsem velice upřímný, Sharyo. Když něco řeknu, byť to je v rámci sladkých frází... Myslím to vskutku vážně. Ale dobrá, chceš upřímné poznatky? Máš je mít.“
S těmi slovy kolem ní omotal paže a jemně ji natiskl blíž k sobě, zatímco jí dlaněmi bloumal po zádech. Ze začátku si chviličku pohrával s jejími rusými vlasy, než jí konečky prstů jedné ruky přejel po linii páteře a s viditelnou dávkou smělosti (nebo spíš přímo drzosti) sjel o poznání níž, zastavujíc se na jejích bocích.
„Takže, ty poznatky. Máš nádherné křivky a dotýkat se tě je vážně velice, ale velice příjemné, zvláště když se po mě takhle krásně válíš.“


* zdravíme strejdu Theorana, co je přesně takovej... Henlo!

„Na někoho, kdo mi ještě před pár dny tvrdil, že je navždycky odsouzen k tomu se o samotě plácat v temnotě, jsi nějak přesvědčený o tom, že znáš Aurořiny cesty,“ ušklíbla se, ale nemyslela to zle. Poté se na něj s medovým výrazem ještě pousmála: „A zapomínáš na to, že já na osud a to, že bychom měli skákat, jak si bohové pískají, nevěřím,“ dodala, než doplnila: „Věřím v to, v co se sama rozhodnu. Ale ne v to, že tohle bylo dáno. Věřím ve svobodnou vůli – nejsem tady proto, že se to Auroře zrovna hodí, ale proto, že sama chci. Vím, že nemůžu popírat, že bohové existují, ne po tom, co tobě a Damianovi udělala Äyanaii, ale nevěřím v to, že všechno je jimi dáno.“ I když se to v téhle chvíli asi dvakrát tak moc nehodilo, prostě potřebovala, bytostně potřebovala to říct nahlas. Bylo to něco, na čem si trvala, proto prostě musela říct, jak to pro ni bylo… nelíbilo se jí, že si myslel, že mají oba dva Aurorou spoutané ruce za zády a jsou do něčeho nuceni. Jistě, někdy bohové postrkovali své figurky v podobě smrtelníků vpřed, ale vždycky existovaly kličky, jak jim trochu utéci. A na tom si prostě trvala.
„Nemyslím si, že by mýval byl ideálním kandidátem pro lovce,“ uculila se. „A náhodou… oceňuju to, že si nehraješ na sněhuláka, to ano. V tom případě bych byla dole ani bys nemrknul,“ dodala s nevinným mrknutím, než se znovu přitáhla co nejblíž. Nemohla si pomoci, byla zimomřivá, takže jakýkoli záchvěv tepla pro ni byl příjemným vysvobozením. A když se Daemon už uměl tak hezky rozhořet, proč by to nepřijala? Bylo to koneckonců lepší než když to jeho hoření poznala na vlastní kůži poprvé – to byla nahá a on se jí dost drze vetřel pod plášť. Tehdy na něj byla hlavně naštvaná, takže nic moc… ale teď byli o něco dál a už jí tolik nevadilo, jak moc blízko jí byl, naopak. I kdyby teď znovu byla nahá, tak by se tak moc necukala tady být. Musela mu uznat, že zatímco se všechno kolem mlelo, dokázal si u ní získat o něco lepší názor na jeho osobnost, minimálně už neměla permanentní chuť mu vyškrábat oči… omezilo se to jenom na náhodné momenty.

Když ucítila jeho dotek podél páteře nemohla si pomoci – jemně se prohnula v zádech, takže mu tak nějak vyšla vstříc, a kdyby byla kočka, v tu chvíli by spustila vrnění na plné obraty. Co na to měla říct… byla na to, když se někdo dotýkal jejích zad, docela podezřele vysazená. Někdo měl krk, někdo měl torso, někdo měl úplně jiné části těla… a u ní šlo o tuhle oblast kolem páteře. Překvapeně zamrkala. Byla přesvědčená o tom, že to nemohl vědět, protože to nebylo takové, jako kdyby šel na jistotu, ale nemohla popřít, že to na ni mělo zatraceně účinný efekt. Bylo to zvláštní, ale i když ještě donedávna při každém kontaktu s ním každá její buňka křičela, ať se má na pozoru, teď tomu bylo tak, že se mu ještě vetřela do náruče jako příliš mazlivá kočka. To by od sebe v mnoha případech vážně nečekala, ale… přeci jenom se to stalo. A kdo byla, aby si na něco takového stěžovala?
„Cením si, že jsi upřímný,“ pronesla, než se jí přes tváře přelil další ruměnec. To, že nebyla romantička ani si nebrala moc ohledně podobných věcí servítky, neznamenalo, že byla odolná vůči červenání se – a teď se to krásně projevovalo. Cítila velice jasně jeho prsty obemknuté kolem svých boků a dělalo to s ní až moc věcí zároveň. „Neříkal jsi taky pár dní zpátky, že démoni necítí potřeby jakéhokoli lidského rázu?“ vydechla, protože… byla zmatená a pomyšlení, že by tam byla šance, že si s ní celou tu dobu jenom hrál, by ji ubíjela ještě víc. Ale byla si docela jasně jistá, že to, co mu vidí v očích, je touha. Ledová modř díky tomu znatelně ztmavla. Netušila, kde se to bralo, ale zase a opět – kdo byla, aby si na to stěžovala?