Vesnice Ormsär

Po odchodu z domova zamířil za město, kde se nacházel malý hájek, kde se mohl v klidu přeměnit do svojí druhé podoby. Sotva zmizel v zástupu stromů a město se mu ztratilo z dohledu, padl na kolena a dovolil svému tělu, aby přijalo proměnu. Vítal s otevřeným srdcem rozšiřování i praskání kostí, natahování svalů a přeměnu. Jakmile stanul v měkké trávě ve svojí dračí podobě, okamžitě se rozběhl a odrazil se od země, přecházejíc do letu. Zatímco nabíral výšku a přelétal nad Teppasmies, očima vyhledal dům, který sdílel s tou malou Strakou. Tak trošku toužil přistát na střeše a oba je tím vyrušit, ale věděl moc dobře, že by tím na sebe strhl příšernou pozornost a už by se jen tak nemohl vrátit, takže tohle svoje škodolibé nutkání jednoduše zapudil.
Místo toho se rozletěl jiným směrem. Potřeboval se pořádně protáhnout a ideálně se i pobavit. Nessëa mu pěkně hnula žlučí, když si domů přitáhla toho panáčka. Ať už s ním zamýšlela cokoliv, naštvalo ho to. Sice se nedalo říct, že by spolu chodili nebo tak něco, vztah mezi nimi měl do vážného a závazného skutečně daleko, ale přesto cítil určitý podnět k žárlivosti. Nejspíš to bylo tím, že ten nebožák měl podle všeho peněz jak šlupek a jestli se nepletl, byl to dokonce šlechtic. Představoval to, po čem Nessëa prahla - a co jí Tristan dát prostě nemohl. Proto se tak naštval. Obával se, že ho časem vymění za někoho pohodlnějšího, protože život v přepychu rozhodně nebyl něčím, kvůli čemu by si stěžovala. S ním se sice mohla slušně pobavit a potrápit tamní obyvatelstvo, ale jinak jí nic moc nepřinášel. A ona toho chtěla hodně.

Během letu si docela dobře utřídil myšlenky a uvolnil mysl i svaly. Nebyl si sice jistý, kam přesně ho jeho vlastní křídla dovedou, ale nakonec prudce přistál vedle jakési cesty vedoucí k Lesu divokých elfů. Jen co se přeměnil zpět do lidské podoby, pohled mu padl na jakousi vysokou figuru v tmavém plášti a vílu jdoucí vedle. Nepatrně pozvedl jedno obočí, než k nim došel.
„Zdravíčko. To máme ale pěkný den, což?“ Pronesl nonšalantně, zatímco stál před nimi. Vysekl rychlou a hlubokou úklonu a než se napřímil, bezmyšlenkovitě vytasil meč a přejel je oba pohledem, který jasně dával najevo, že by si s ním neměli ani v nejmenším zahrávat.
„Tak. A teď mi vy dva pěkně navalíte všechny peníze a cennosti. A ty drahá vílo, mi sem nasypeš vílí prach. Nezkoušejte žádný blbosti, nebo vás oba vykuchám jako ryby.“ Volnou rukou vytáhl z kabátce prázdný váček a hodil ho po víle, zatímco z obou ani na vteřinu nespouštěl pohled, připravený začít bojovat.

Fungovalo to. Víla nedokázala slovy vyjádřit svojí radost. Dokázala to. Byla schopná mu pomoci. Putování s Desem bylo jako jízda na hřbetu divokého draka. Dokázal v ní za tak krátké časové úseky vyvolat tolik různorodých emocí. Usoudila, že pokud takhle půjdou věci dál, rozhodně se nudit nebude. Na jeho hřejivá objetí už si stihla zvyknout. Na tvora, který se takových věcí štítil, toto radostné gesto zopakoval již několikrát. Bree to brala jako projev důvěry. Někdy stačilo jen jedno objetí místo stovek motivačních proslovů. Držela ho pevně. Čím pevnější náruč, tím větší efektivita. Tak to malá víla viděla a tak nějak se s tím srovnala. Chtěla mu ukázat, že tu je pro něj. Bude ho chránit. Bude stát vedle něj po celou dobu, dokud ji tedy sám neodežene. Sama neviděla, zda by byla schopná jen tak odejít, pokud by se tak stalo. Zvládla by to? Pravděpodobně ne. Dokázala by tak trávit hodiny. S Desem u sebe měla pocit, že dokáže cokoli co si jen zamane. ,,Bylo mi potěšením, Princi” Uměla pár slov ve staré řeči, ale když se ona něco takového snažila vyslovit, vždy se jí zamotal jazyk a vznikala z toho nějaká patlanina. Proto se raději držela jazyků, které šli vyslovit lépe. Její tvář nabrala opět trochu červeně. Bylo to zvláštní. Bylo to hřejivé a svým způsobem velmi milé gesto. Chápala, že neměl světlo v lásce. Tak nějak to k němu sedělo. Sama mu přece na začátku říkala Stíňák. Na rozdíl od začátku na tom ovšem již neviděla nic zas tak zlého. Ne, Des už nebyl ten zlý. I když on nejspíše nebyl zlý nikdy. Musela se za sebe zastydět. Hodnotila knížku podle obalu. Zdálo se neuvěřitelné co dokáže nějaký čas strávený s člověkem změnit. ,,Věř mi, taky jsem to nikoho nikdy neviděla dělat. A sama v tom nemám až takovou praxi. Nedělám to zas tak často. Vlastně za poslední čtyři roky vůbec.” Čtyři roky. To byla celkem dlouhá doba. Alespoň na její dosavadní život. Vytvarovala na svých rtech mírný úšklebek. ,,Říkala jsem, že s ním denně hraju mariáš. Nějaké jeho triky už přece znát musím.” Sice žádný trik neznala a ani se s ním ani s vyslanci boha smrti neměla tu čest setkat, ale přišlo jí to vhodné. Nebála se smrti. A o to větší radost jí dokázalo přinést, že zahnala znamení samotné smrti.  

Znovuobjevení koně přivítala jen s naštvaným výrazem. Za jejich cestu se toho stalo celkem dost a ona měla tušení, že už jí nic nepřekvapí. ,,Něco mi říká, že bude mít pifku i na mě. Já mu ale nehodlám dát nic zadarmo.” Založí si ruce v bok a hluboce si povzdechne. Rozhodla se, že bude lepší, když zase přepne do ostražitého režimu. Jak se ovšem ukázalo, nemusela být ani extra ostražitá, protože jejich příští návštěva doslova dopadla přímo před ně. Týpek, jenž se před nimi najednou zjevil nevypadal jako dvakrát přátelský typ. Jestli to byl další z překvápek boha smrti, Breena přísahala, že nakope zadek i jemu. Popošla pár kroků dopředu, aby její tělo stálo před tím Desovým. Nezapomínala na své zvyky. Taktéž se musela uklonit. Její poklona byla ovšem viditelně odfláklá a neuctivá. ,,Mohl by být hezčí. Třeba kdybys zase zalezl do té díry, ze které jsi se vyhrabal." Zacukají jí koutky. V ostatních by možná cizincova výhružka nebo nepřátelský postup vyvolal paniku. Ale ona tu byla královnou. A žádný jiný zlodějíček jí nemohl dostat na kolena. Nechala prázdný sáček spadnout na špinavou zem. Neměla v úmyslu ho zvedat ze země. Neměla v úmyslu mu dát svoji těžce vydělanou výplatu v podobě cenností. Otočila se na Dese a věnovala mu klidný úsměv. ,,Postarám se o to.” Když se otočila zpátky, její pohled ztvrdnul. Její pohled by mohl propalovat skály a spálit každého, kdo by se jen přiblížil. ,,To asi nepůjde. Tady můj společník a ani já nemáme zájem ti nic dávat. Teda pokud to nebude pořádná nakládačka. Víš, nemám na svém území ráda narušitele. Zvlášť ty, kteří si myslí, že když vytasí zbraň, všichni jim padnou k nohám.” Byla to nebezpečná slova pro jednu malou vílu. Uvědomovala si to. A to moc dobře. Ale teď nezáleželo jen na ochraně jí samotné. Měla za sebou tvora, ke kterému jí vázalo pozoruhodné pouto. ,,Dávám ti na vybranou. Buďto se otočíš a vypadneš nebo zůstaneš a nepěkně se spálíš.” S těmi slovy se svého vaku vytáhla dvojici shurikenů a na tváři se jí usadil pobavený úsměv.

Když se objevil ten pobuda, Desmond automaticky sjel rukou k jílci svého meče. Bree sice řekla, že to zvládne sama a on jí věřil, ale nechtěl nic ponechávat náhodě. Konec konců, stále byla vílou - a to znamenalo, že by proti urostlému chlapíkovi, z kterého také sálala magie... Nechtělo se mu to riskovat. Ačkoliv jí tedy chtěl nechat, aby to vyřešila po svém, stejně se postavil po její bok a pomalým pohybem vytáhl meč z pochvy. Jakmile se to zdobné ostří stříbřitě zalesklo na slunci, Desmondovy oči nepatrně zasvětélkovaly. Bylo to malé varování, aby si s nimi nezahrával.

„Být tebou, tak ji poslechnu,“ pronesl smrtelně vážným pohledem. Byl na Bree zatraceně hrdý, ale představa toho, že ji ten chlápek semele hrubou silou... To se mu vážně nelíbilo. Proto nepatrně přešlápl z jedné nohy na druhou a pevně prsty sevřel jílec meče, připravený každou vteřinou vyrazit do boje. Možná nedokázal ovládat magii jako ti dva, ale docela dobře by se vsadil, že v boji muž proti muži by se tomu cizinci dokázal vyrovnat. Konec konců, dřel na sobě. A jeho protivník sice vypadal také docela bojeschopně, ale Desmond ho odhadoval na někoho, kdo byl příliš sebejistý - a tudíž i náchylný k chybám. Toho by se jistě dalo docela dobře využít, protože mnohdy stačil jeden špatný krok a člověku to prohrálo celý souboj. To si zapamatoval dost dobře, když na začátku dostal mnohokrát nakládačku.
„Myslí naprosto smrtelně vážně, co říká.“

Musel se hrdelně zasmát, když se víla přihnala před svého společníka a zaštítila ho svým drobným tělem. Bylo to tak komické, že mu až stekla slza smíchu, kterou si musel v záchvatu otřít hřbetem ruky, aby vůbec mohl pokračovat v konverzaci. Nejdříve si je ale dobře prohlédl. Víla oproti němu byla maličká, ale evidentně bojovat uměla, protože jinak by se dopředu nehnala. Tristan rozhodně nepochyboval o její bojeschopnosti ani tom, že by se mohl spálit. Jenže on byl drak. Kdyby byl v úzkých, stačilo se přeměnit a měl by je oba v kapse. Při přeměně by byl sice zranitelný, ale záleželo by také na tom, jak rychle by se přeměnil... A on měl svoji přeměnu celkem vypilovanou, takže se nebál.
S tou myšlenkou sjel z křídel víly a pohlédl na muže stojícího po jejím boku. Byli vážně neobvyklý pár, to bez pochyby. Ona maličká a sálající teplem a ohněm, on... Šedý a plytký. Na druhou stranu byl ale celkem vysoký a soudě dle jeho postoje uměl zacházet i s tou zbraní, kterou držel. Měli ho v přesile, ale on se stejně nebál. Nejspíš to ani neuměl, protože měl zdravé sebevědomí a na cvičišti strávil většinu svého dosavadního života. Tam ho připravili i na větší přesilu, dokonce i na tužší protivníky, než byla víla a nějaký poděs.

„Špatná volba,“ procedil mezi zuby, než se napřímil a sám tasil svůj meč. Přejel přitom očima z muže na vílu a poušklíbl se. „Chceš se mnou bojovat, maličká? Radši jdi stranou, než si ublížíš. S ženami nebojuju, je proti mým zásadám. Takže pokud dovolíš, vyřídím si to s tvým podivným přítelem. hezky postaru. Muž proti muži, meč proti meči. Žádná magie.“ Byla to svým způsobem pravda, s ženami opravdu obvykle nebojoval. Nessëa byla svatá výjimka, protože ho dokázala nebetyčně vytočit a občas ji bral víc jako rušivý element, než ženu jako takovou. Nebyla totiž tak křehká... Alespoň po psychice ne.

Už od přírody byla sebejistým stvořením, ale mít po boku Desmonda jí nějakým zázrakem dodalo ještě více sebevědomí, ačkoli si nemyslela, že to bylo ještě možné. Nějaká její část nechtěla, aby se Des montoval mezi ní a narušitele, ale na druhou stranu byla ráda. Mít po boku někoho, kdo stojí při vás byl pro vílu výjimečný a lichotivý pocit. Teď měla parťáka. Přítele. Spřízněnou dušičku. A v jejích očích jí nic nemohlo zastavit. A ani ten cizí cápek, se smíchem opilého osla na tom nemohl nic změnit. Když si Dese v rychlosti prohlédla, aby se ujistila že je po incidentu s tím zpropadeným kouřovým koněm jakž tak v pořádku, musela uznat že z něj šel respekt. Nejspíše tam někde byl i strach, ale Bree v tu chvíli pociťovala čistý respekt. Věděla, proč si ho vybrala. V očích nezbedné víly její princ zářil a číhal na útok mocného běsnícího padoucha. Ano, byla si vědoma, že to byl zabiják, který mnoho lidí už poslal na druhý břeh, ale tamtu chvíli to byl její ochránce. Její rytíř. Nepochyboval o ní. Nepochyboval o jejích dovednostech. Des jí nebral jako nepoužitelnou přítěž. A ona mu mínila za každou cenu dokázat, že to dokáže a svá slova dodrží.

Propalovala cizince odhodlaným pohledem. Přemýšlela, zda to ukončit rychle a zmizet nebo si s ním trochu pohrát. Nakonec usoudila, že trocha té provokace neuškodí. Jeho obličej si o to vyloženě říkal. Probouzela se v ní ta hravá a dětská stránka. A tak si se stejnou přesností jako si on prohlížel je, Bree skenovala jeho. Jen s tím rozdílem, že ona u toho měla pobavený úsměv. Smála se, jako kdyby právě byla na nějakém trhu plném barev a ne na lesní cestě s hrozbou před nimi. Otráveně si odfrkla. ,,Ano, chci s tebou bojovat. A nemusíš se obávat. Já jsem zvyklá ukazovat egoistickým zlodějíčkům jejich místo. Ale dobrá. Pokud chceš, zvládnu to i bez magie. Jen pokud jí taktéž nepoužiješ. Ale jak se tak na tebe koukám, čest ti je pravděpodobně cizí.” Bylo to tu zase. Viděl jí jako slabou křehotinku. A ani tentokrát neměla v plánu ho v té iluzi dlouho nechávat. ,,Dej na sebe pozor, Desi.” Špitla ke svému příteli. Nečekala až udělá první krok on. Vrhla své dvě ostří proti hrudi svého protivníka, zatímco několika rychlými pohyby se svého vaku vytáhla další, které směřovali mezi jeho oči a krk. Mezitím se k němu přibližovala, s úmyslem se k němu dostat co nejblíže. Další dvojici čepelí si pro jistotu uchytila v dlaních, připravená je někam zaseknout na blízko.

Ta víla byla skutečně nezmar. Stála před ním jako nohsled bohyně Crännäris a byla evidentně nejen připravená mu otevřeně vzdorovat, ale také s ním bojovat. Její volba zbraní ho poměrně překvapila, ale na druhou stranu - byla to víla. Bylo mu jasné, že se na něj nebude moct vrhnout s dlouhým jedno-ručním mečem... Ale přesto, bylo to poměrně neobvyklé. Neobvyklé ale neznamenalo nemožné nebo neexistující, proto se podle toho také rozhodl připravit a zařídit. Poměrně oceňoval fakt, že její společník se držel zpátky. Ať už to bylo, protože jí dával prostor a nechal ji tu bitvu vyhrát vlastním úsilím nebo protože mu přišlo nečestné bojovat dva proti jednomu, kdo ví. Jemu to v důsledku bylo úplně jedno, protože měl to privilegium soustředit se pouze na jednu soupeřku a na jeden cíl. To bylo pro bojovníka velkým požehnáním, protože mu to dávalo vícero prostoru a méně ho to zatěžovalo v boji.

„Já nejsem jen tak ledajaký egoistický zlodějíček, maličká. Já nekradu, protože musím. Já kradu, protože mě baví smazávat ze tváří úsměvy běžných pocestných a protože mě baví dokazovat svoji dominanci. Občas se člověk prostě musí po někom povozit... A ty si o to doslova říkáš. Jsi drobná, křehoučká, víla... A matně mi připomínáš někoho, kdo mě nebetyčně štve, takže si zatraceně užiju tvoji porážku. A ne, čest mi skutečně cizí není, v jistých ohledech. Žádná magie znamená žádná magie.“
S těmi slovy se v rychlosti přeměnil do svojí dračí podoby. Víliny už hozené shurikeny ho zasáhly do dračí kůže, která byla podstatně pevnější než lidská a on na ni upřel svoje oranžové oči, vyfukujíc z nozder obláček horké páry. Líně přitom máchl ocasem a roztáhl křídla, jako kdyby chtěl vzlétnout, ale ze země se nezvedl.
„Pořád chceš bojovat, maličká?“ Pronesl mírně zhrublým jazykem, vycházejícím z jeho tlamy.

,,V tom případě mi bude velikou ctí připomenout ti tvoji dominanci až se budeš válet obličejem po zemi. Okrádat lidi jen pro zábavu bez toho, aniž bys to potřeboval je vskutku ubohé. Je mi tě celkem líto, ubožáčku.” Chtěla ho co nejvíc naštvat. Hledala citlivá místa, která by mohla slovy zasáhnout nechráněná místa. Myslel, že jen kvůli své rase skloní hlavu a vycouve. Mýlil se. Nemohla by to udělat. Čím déle mluvil, tím více měla chuť mu srazit tu pomyslnou korunu z hlavy. Její postava byla, jak narážel on, maličká. Její duch byl ovšem silný a každou chvilkou sálal a sálal čím dál více. Nenechá se tak snadno šikanovat. Ne od někoho tak arogantního jako byl onen cizinec.

Když jeho tělo začalo ztrácet tvar obyčejného smrtelného člověka, zastavila se a zabrzdila. S udiveným úžasem sledovala jak se jeho kosti protahují a na zádech mu rostou dvě mohutná křídla. Bylo to uchvacující a pro ro mladou blondýnku obzvlášť. Vždy draky obdivovala a snila o nich. Nedokázala si představit, že by se zrovna ona měla utkat s jedním z nich. Fascinovaně na něj visela pohledem. Pozorovala ho jako kdyby to byl osmý div světa. Kdysi dávno si řekla, že dračím stvořením nikdy neublíží. Ale tohle nebyl ledajaký drak. Chtěl ohrozit jí. Ne. Na ní nezáleželo. Právě ohrožoval Dese. A to mu nemohla dovolit. Donutila se probrat z fascinovaného transu a otřást se. Musela bojovat. Musela dodržet svoje slova. Zavřela oči. Dělala to vždy, když se potřebovala uklidnit nebo si dodat odvahu. Bree nevěděla co potřebovala dřív. ,,Můj názor se nemění. Náhodou, Jsem ještě více natěšená na tvou porážku. A je mi jedno, zda vypadáš jako člověk nebo přerostlá ropucha.” Párkrát zatřepotá křídly a vznese se do vzduchu. Pokud on chce naplno využít svého původu, ona to udělá také. Mírně otočí hlavu na Desmonda. ,,Schovej se, prosím. Nechci, aby se ti stalo něco zlého.” Myslela to upřímně. Tentokrát ho měla v plánu ochránit ať to stálo co to stálo. Věděla, že u draka musí útočit na křídla. Její křídla na tom byla podobně. Měla s nimi velice blízký vztah a v sázce byla i ona. Zatla zuby. Tohle si sakra užije.

Cítil potřebu nějakým způsobem zasáhnout, dostat Breenu pryč z dosahu toho parchanta a sám mu rozkopat ksicht. Jak by něco takového ale mohl udělat? Víla evidentně toužila dokázat, že je nejen dokonale schopná postarat se sama o sebe, ale že je schopná bránit i jeho. On sice rozhodně ochranu nepotřeboval (pokud se na něj zrovna neřítil zatracený posedlý kůň, koně totiž bytostně nenáviděl a bál se jich) ale musel to alespoň ocenit, protože to od ní bylo milé, hezké. Evidentně jí na něm záleželo podstatně víc, než si původně myslel - a on proto nedokázal udělat nic jiného, než na ni s absolutním respektem a důvěrou pokývnout, zatímco se stáhl do pozadí, vyklízejíc jí pole působnosti. I přesto byl ale připravený kdykoliv zasáhnout, kdyby to snad bylo zapotřebí - nechtěl totiž riskovat, že se Bree něco stane, to by si rozhodně neodpustil. Sice byla silná a soběstačná, ale pořád stála proti urostlému chlapovi, který působil dojmem, že s ním není radno si zahrávat.
A přesně to se také potvrdilo, když po něm hodila svoje shurikeny a on se přeměnil do dračí podoby. Desmond na něj zůstal zírat, očima přejíždějíc po jeho temně hnědých šupinách. Než se stihl nadát, Breena se vznesla do vzduchu a jala se zaútočit na něj, na což drak zareagoval obratným máchnutím ocasu, který ji zasáhl do břicha. Desmond se okamžitě rozeběhl ve snaze chytit ji, ale vzhledem k drakově rozmachu jeho vílí přítelkyně dopadla o kus opodál, nešťastně na jakýsi větší kámen. Když se k ní dostal, našel ji ležící s krvácející hlavou, což ho přimělo jí rychle ránu zkontrolovat. Jakmile nenašel žádnou velkou trhlinu nebo vyloženě zející díru do lebky, vztekle zatočil mečem v ruce, než se rozeběhl proti svému sokovi.

Ten opět máchl ocasem a podrazil mu nohy, takže okamžitě skončil na zemi, ale když už se pokusil zvednout, srazil ho znovu. Vyškrábal se na nohy a když se k němu dračí ocas přiblížil znovu, bezmyšlenkovitě nadskočil, ve vzduchu se obrátil a zatnul mu ostří meče do špičky. Odpovědí mu bylo temné hrdelné zachrčení, což Desmond bral jako znak toho, že udělal správný krok. Než se ale stihl nadát, drak se proti němu otočil čelem a otevřel tlamu, připravený začít chrlit salvu plamenů.
Rychle proto přeběhl tak, aby plameny nezasáhly i Breenu a když skutečně spustil a začal dštít oheň, rychle uskočil. Část jeho oblečení ale přesto chytla, což ho přinutilo strhnout ze sebe plášť a rychle ho udupat. Zachránit se mu ho už ale nepodařilo: na zádech měl propálenou velkou díru. Zaklel. Ten plášť měl kolik let a nikdy s ním neměl potíže... Než mu ho spálil zatracený drak. Jak dokonale ironické vzhledem k tomu, že oheň a slunce zrovna dvakrát nemusel.
„Chceš hrát nečistě? Fajn, tak budeme hrát nečistě.“ Protáhl čelist a drak tiše zavrčel, než po něm cvakl zuby. Naštěstí secvakl naprázdno, protože Desmond stihl uhnout - ale hned vzápětí mu položil dlaň na tlamu. Drak se pokusil uhnout nebo začít chrlit plameny, ale když skutečně začal dštít oheň, všechen prošel kolem Desmonda... A nakonec se mu vrátil zpět do tlamy. Desmondovy oči zářily jasnou stříbří, zatímco mu z nosu začal vytékat pramínek karmínové krve. Když drak okusil svoje vlastní plameny a začal se jimi dusit, Desmond stáhl ruku a zavrávoral, padajíc do podřepu.
Z draka se mezitím stal opět muž, který podobně jako on ztratil svoji balanci a skončil na zemi, lapajíc po dechu. Od úst se mu šířil kouř a on kašlal a kašlal, neschopný se pořádně nadechnout. Desmond chvíli setrvával na místě, aby popadl dech, než si hřbetem ruky otřel část krve od nosu a došel za ním, přikládajíc mu špičku meče k hrdlu.
„Myslím,“ procedil mezi zuby, které měl obarvené od krve. „Že někomu dlužíš omluvu.“ S těmi slovy se ohlédl na Breenu ležící opodál.

Všechno se seběhlo tak neskutečně rychle, že to Bree snad ani nevnímala. Dračí tělo bylo mohutné a obrovité a ona se přecenila. V jeden moment měla vše pod kontrolou a dokonce z jednoho úhlu pohledu mohla mít i navrch. Nejspíše právě její až moc vysoké sebevědomí zapříčinilo to, že nedávala pozor na všechny části dračího těla. Postavit se tak velkému nepříteli bez špetky magie či pomoci vílího prachu bylo už tak pro Bree obtížné. Dávala veškerou svojí pozornost správnému útoku, že totálně vypustila obranu. Prvek. Který byl mnohdy důležitější než útok samotný. Pravdou bylo, že se nestihla téměř ani nadechnout než se šupinatý ocas setkal s jejím vílím tělem. Ať to zapírala sebevíce, stále byla vílou. Nemohla to změnit. Ne, pokud by se nezavázala temnotě. A to bylo to poslední co by chtěla. Její tělo bylo slabé a na boj neurčené. A proto když do ní část drakova těla narazila, neustála to. Doslova jí to smetlo sebou na zem. Dokázala si křídly svůj pád v rámci možností zpomalit, ale i to mělo jen minimální následky. Za normálních okolností by se z toho dostala. Oklepala by se a zkusila by to, dokud by to nevyšlo. Bylo avšak v následující chvíli zřejmé, že pravděpodobně na sebe poštvala nějakého boha nebo měla prostě jen smůlu. Její tělo dopadlo na malou ostře řezanou skalku. V tu chvíli se jí zatmělo před očima a její vědomí opustilo její mysl.

Černočerná tma. Obklopovala jí všemi směry. Jevila se jako prázdná a bezvýznamná, ale opak byl pravdou. Bylo to bludiště. Seskupení chodem za kterými číhalo zlo. Prázdno. Každou noc naivní víla putovala právě sem. Pokaždé, když slunce zapadlo za kopce a všichni tvorové ulehli ke spánku, ona se objevila tady. Na místě, kde každý potkává své dlouhodobé společníky, nesoucí název úzkosti. Byli tam neustále, avšak tma jim dávala cosi, co jejich vliv ještě posilovalo. Těch se bála. Křičeli na ní nadávky. Házeli jí klacky pod nohy. Ale to nejhorší bylo, že stále dokola opakovali pochyby samotné víly. Připomínali jí jak nicotné stvoření ve skutečnosti je. A tak tam stála. Vydána napospas hlasům, které jí ujišťovaly, že v tomhle světě v té nejhorší hodině zůstane sama. Musela to projít. Nechat svazující temnotu za sebou a vydat se ke světlu. Jako obvykle. Jako vždycky. Natáhla ruce před sebe a donutila se udělat první váhavý krok směrem kupředu. Nejisté krůčky se po chvíli změnili v lehký poklus, načež víla běžela nepropustnou tmou směrem ke světlu. Drž mě.

Ležela na zemi a hlava jí třeštila jako kdyby do sebe předtím kopla několik desítek panáků medoviny. Omámeně zamžourala. Pokusila se posadit, avšak kvůli pocitu, který by se dal přivodit po dlouhé jízdě na šíleném kolotoči, se jí to podařilo až na čtvrtý pokus. Rozhlédla se kolem sebe. Proč sakra ležela na zemi? De se vzala ta nesnesitelná bolest hlavy? Když jí pohled přistál na Desovi a nějakém na zemi se válejícím muži, všechny otázky ohledně její osoby šly stranou. Co se stalo? Bree si nedokázala vzpomenout na předcházející události, ať už se stalo cokoli. Oba dva nevypadali zrovna v pořádku. Dle prvního pohledu se ovšem Des a cizinec spolu moc nevycházeli. Tedy, Bree alespoň neviděla jiný logický důvod, proč by na něj jinak mířil špičkou svého meče. Pokusila se rychle postavit, ale s tichým syknutím spadla zase zpátky na zem. Nemohla se postavit na levou nohu. Kdykoli se o to pokusila, skončila zpátky dole s bodavou bolestí přicházející od kotníku. V duchu zaklela, ale svoje zranění si nezkontrolovala. Měla křídla, která se pět stala její záchranou. Co nejrychleji to šlo doletěla až k nim. Jakmile přiletěla blíže, aby zkontrolovala situaci, ihned se v ní rozdmýchala směs vzteku na toho cizího muže a čirá starost o jejího společníka. ,,Jsi zraněný...” Špitla potichu spíše pro sebe než pro něj. Prudce se otočila na cizince s hněvem v očích. Nemusela se dlouho rozmýšlet. O Desmondův stav zajisté mohl on. A ona nebyla schopná ho zastavit. Napřáhla dlaň a vrazila neznámému facku. Dala do ní tolik síly, kolik jen malá víla dát mohla. ,,Ať si kdo si a ať už se stalo cokoli, Už na Dese ani nesáhneš.” Vztek z ní přímo sálal. Jak to mohla dovolit? Ačkoli nemohla dostoupnout na levou nohu, byla si jistá že kdyby se snažila, mohla by toho týpka skopat do kuličky.

Všechno pro něj šlo relativně dobře, než se k němu nepřiblížil a neudělal... Co přesně? Nechápal to, nikdy se s ničím podobným nesetkal. Zdálo se, že se tomu parchantovi nějakým způsobem podařilo obrátit jeho vlastní magii proti němu, jako kdyby ji prostě přesměroval. Tristan byl sice v dračí podobě vůči ohni svým způsobem odolný, ale zdálo se, že ten element se proti němu spikl. Ať už ten cizinec udělal cokoliv, obrátilo to tok magie a z přátelské síly to vytvořilo sílu nepřátelskou. Tristan kvůli tomu měl nepříjemně popálený krk, ačkoliv díky odolnosti vůči ohni to nebylo nic tragického. Kdyby ale nebyl drak... K čertu, shořel by zevnitř. Jeho vnitřnosti by se nejspíš uvařily ve vlastní krvi.
Zatímco vytrvale kašlal, pocítil na svém krku ostrou špičku meče, která se mu nepříjemně zarývala do kůže. V jednom bodě ji dokonce narušila, díky čemuž se spustil drobný pramínek sytě rudé krve. Kdyby s ním v tu chvíli byla Nessëa bezmyšlenkovitě by mu poodhalila krk a tu krvavou šmouhu by mu slízla. Jenže ta mrcha si hověla doma se svojí novou hračkou a Tristan byl kdovíkde, v evidentním ohrožení života. Mohl by se sice pokusit znovu proměnit, ale to by chvíli trvalo - a ten muž by mu v nestřeženou chvíli mohl klidně setnout celou hlavu, což by rozhodně nebylo příjemné. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se prozatím vzdát, protože neexistoval způsob, jak by s mečem u krku mohl vyhrát.

„Hej, hej, hej,“ pronesl poněkud chraplavě, než se prstem dotkl studeného ostří mířícího na jeho hrdlo. „Myslím, že tohle nebude nutné. Vyhrál si, fajn, pochopil jsem. To ty jsi král, ne já. Tak mě pusť a já půjdu po svých, hm? Ani jeden z nás přeci nechce mít na rukou krev, však?“ Věnoval mu nepatrný úsměv, ale cizincův výraz se nijak zvláště neměnil. Stále byl absolutně tvrdý a neoblomný, proto Tristan sjel pohledem na vílu, která měla na čele také čůrek krve, což svědčilo o tom, že byla zraněná.
„Myslím, že by ses měl spíš věnovat té svojí kamarádce, než mě. Je raněná. A pokud jde o tu omluvu... Když na tom trváš.“ Pokrčil rameny, než víle pohlédl zpříma do očí. „Srdečně se omlouvám, slečno. Je mi upřímně líto, že jsem se vás pokusil sprostě okrást. Holt už jsem takový, nemůžu si pomoct.“ S těmi slovy se podíval zpět na muže, který odklonil svůj meč a podal mu ruku. Tristan na něj chvíli nechápavě hleděl, než ji přijal a s jeho pomocí se postavil na nohy, oprašujíc ze sebe trošku suché hlíny a kamínků.
Když mu ale na tváři přistála pěkně tvrdá facka, že se mu až protočila hlava, tiše zaklel a pohlédl na vílu, která vypadala, že by ho dokázala zabít pouhým pohledem. Teatrálně rozhodil rukama, než padl na kolena a sklonil hlavu k zemi, zatímco si tiskl dlaň k bolavé tváři, na které se už rýsoval rudý obtisk její ruky.
„Omlouvám se, ó mocná vílo, jejíž jméno neznám. Kaju se za svoje hříchy, bla bla bla.“ Sotva pronesl další omluvu, kterak byla tentokrát značně odbytá, opět se zvedl a přejel oba přítomné pohledem, ve kterém vyhledával svolení pro to, aby zmizel. Neměl v úmyslu se zdržovat déle, než bylo nutno... Jeho plán se nevydařil a on měl v úmyslu se vrátit zpátky domů, aby si mohl lízat rány a trošku si zklidnit nervy, než se vydá pocuchat fasádu někomu slabšímu.

Pozoroval toho parchanta s viditelnou záští v očích. Ublížil Bree. Jediné osobě na světě, na které mu záleželo. A on tomu nemohl zabránit, nemohl ji ochránit, mohl ji jenom... Pomstít. A to sice udělala nejspíš i ona sama, ale jemu to ani v nejmenším nestačilo. Toužil mu zpřelámat každou kost v těle, zpřetrhat mu šlachy a vazy a pocuchat mu svaly i nervy. Jenže nejdřív musel zkontrolovat Bree, protože rozhodně nevypadala dobře. Hlavu měla zkrvavenou a působila tak trošku zmateně, což v něm nevyvolávalo zrovna jistotu. Potřeboval ji dostat někam k léčiteli, rychle. Nemohl riskovat, že se její stav ještě zhorší.

„Bree... Podívej se na mě, prosím,“ pronesl tichým, viditelně ustaraným hlasem. Opatrně jí potom odhrnul pramen blonďatých vlasů, který byl obarvený a slepený krví, aby se mohl podívat na její ránu na hlavě. K jeho smůle nedisponoval žádnými léčitelskými schopnostmi, nesdílel otcovy kořeny, neměl v sobě dostatek krve z národa t'ealh. A jakkoliv se dalo léčit i s naučenou magií, on svoji magii nebyl schopný kontrolovat takovým způsobem, aby si na něco takového troufl. Spíš naopak - věděl moc dobře, že působila nevyzpytatelným způsobem a nechtělo se mu riskovat, že by víle místo pomoci nějak ublížil. Tak jako tomu malému raněnému ptáčátku... Při té vzpomínce se ošil.
„Budeme s tím muset něco udělat. Posaď se zatím někam, ano? Za chvíli jsem u tebe.“ S těmi slovy se obrátil zpět k drakovi, schoval meč zpět do pochvy a než stihl vydat další hlásku nebo falešnou omluvu, vší silou mu vrazil pěstí do čelisti. Náraz byl tak silný, že ho nejen bolela ruka, ale co víc - drak zavrávoral a ztratil balanci, takže skončil na kolenou. Toho Desmond okamžitě využil a surově ho kopl do břicha, obracejíc ho na záda. Tehdy mu dupl na krk a šlapal, zatímco zatínal zuby jako vzteklý pes.
„Už. Se. Na. Ní. Ani. Nepodíváš.“ Když začal drak chraptit něco o tom, že svoji lekci pochopil a dá pokoj, nohou sjel dolů na zem a vytáhl ho na nohy, než v nestřežené chvíli vytáhl zpoza opasku ozdobnou dýku a silně ho udeřil jílcem do hlavy, čímž ho uvrhl do sladkého stavu bezvědomí. Jakmile se jeho sok sesunul zpět k zemi, ještě jednou do něj vztekle kopl, jako kdyby byl jenom pytel a potom došel zpátky za Bree, kterou počastoval upřímně zoufalým pohledem.
„Jak se cítíš? Nemyslím si, že bys teď v takovém stavu měla létat. Vezmu tě,“ odvětil nesmlouvavě, než ji jednoduše zachytil ve vzduchu a vzal si ji do náručí. „Najdeme nějakého léčitele, který ti pomůže. Bude zase dobře, slibuju.“

Kdyby ten zatracený parchant ležící na zemi jen věděl. Byla si téměř jistá, že oba dva už měli na rukou spoustu zaschlé krve. A z nějakého jí neznámého důvodu jí to u Desmonda ani trochu nevadilo. Jejich protivník na ní ovšem působil dojmem namyšleného slizouna, který se z nepříjemné situace snažil jen vykecat ven. Přišlo jí to vcelku patetické, ale kdo byla ona, aby mu to mohla mít za zlé? Její zdravotní stav napovídal že se jí moc nevedlo. Neměla tušení co se stalo. A to jí štvalo nejvíce. Styděla se za sebe. Nechala tam Dese samotného a sama se válela někde v trávě. Od ní to bylo taky patetické. A možná ještě více než výmluvné chování poraženého. Když se začal hořečně omlouvat, zkřížila si ruce na hrudi a rty se jí zvlnily do kyselého úšklebku. Užívala si, že byla vyšší než muž klečící na zemi. Nestávalo se moc často, že by se někdo do takové pozice dostal. Z jeho omluv bylo znát, že lítost byla to poslední co cítil. Facku si opravdu zasloužil. A kdyby její stav nevypadal tak bídně a jeho osud by byl na ní, rozhodně by mu to dala sežrat mnohem více. Ona ale nebyla ta ve vedení. Nechávala volný prostor Desovi. Přeci jen on byl ten , díky kterému ještě dýchala. Chránil jí jako bájní a udatní rytíři drží ochrannou ruku nad královnami. Zase se dostala do situace, kdy mu svou neschopnost musela nějak vynahradit. Oplatit mu jeho laskavost. Protože to bylo to nejmenší co pro něj udělat mohla. Jistě, mohla mu dát království a půlku nějaké princezny, ale takové bohatství pro ní bylo vzdálené. Její korunu tvořila její představivost a žezlo vrhací ostří. Co byla ale za královnu, když nedokázala ani ochránit své blízké?

Des zněl ustaraně. Ta emoce se v jeho hlase odrážela a nedalo se jí přeslechnout. Dělala mu starosti. Přidělávala problémy. Neslíbila snad, že se problémům vyvaruje? Jakmile se mu zahleděla do šedivých očí, její vlastní pohled opět změkl. Všechna zlost se vypařila a po pocitu zklamání nebylo ani památky. Teprve až se jí začal opatrně dotýkat, všimla si že sama má na sobě krev. Její jindy blonďatý ohon se zbarvil do rudé. Krev tedy byla ještě čerstvá. Až s tím uvědomění se dostavila bolest hlavy. Necítila se v žádném ohrožení. Mnohem více se obávala o svého společníka. Žádná větší viditelná zranění nikde neviděla, ale víla si nemohla být jistá, zda se nikde neporanil. Nechtěla po pouštět pryč ze svého dosahu, ale něco jí říkalo, že není moc dobrý nápad protestovat. Proto jen tiše přikývla a vzdálila se od nich dál. Nikam si nesedala. Nejen že jí noha stále bolela, ale kdyby se něco pokazilo, ušetřila by si čas se vstáváním. Věděla, že bylo nejlepším rozhodnutím ho poslechnout, ale i tak chtěla být už zase brzy v jeho blízkosti. Přivinout ho k sobě a nepustit ho. Neuhnula pohledem, když mu Des vrazil ránu pěstí. Necítila vůči cizinci lítost ani výčitky. Pokud s ním její společník jednal takhle, měl k tomu důvod. Pozorovala je celou dobu, ačkoli trochu omámeně. Nechala Desmonda v klidu dokončit mrzačení toho muže. Rozhodně by nechtěla být v jeho kůži. Tenkrát v té uličce, když se poprvé setkali...Kdyby ho naštvala, dopadla by taky tak? Vymlátil by z jejího těla duši? ,,Omlouvám se, Desi.” Špitla a nechala se bez protestů vzít do náruče. ,,Já jsem v pořádku. Nic to není. Můžeš mě pustit.” Zamumlala tiše a pokusila se o klidný úsměv. Pravdou avšak bylo, že ani nechtěla, aby jí pustil. ,,Jak se cítíš ty? Neudělal ti nic?” Natáhla ruku a bříškem palce mu setřela zasychající krev ze rtů. Hlavu si opřela o jeho hruď a zavřela oči. Byla najednou tak hrozně unavená.

Její omluva s ním zacloumala jako silný vichr. Byla tak něžná, tak... Dobrá. Měl o ni starost. Cítil se příšerně, protože hrozně zklamal. Zklamal v jediném ohledu, na kterém záleželo: v jediné práci, jež měl skutečně vykonat s absolutní pečlivostí a oddaností. Měl ji chránit, ale nedokázal to. Vyvolávalo to v něm nepříjemnou vlnu úzkosti, neboť měl pocit, že když ji nedokázal ochránit před tím drakem, jak by ji mohl ochránit sám před sebou, ale v tu chvíli se tím nemohl kompletně zaobírat, protože ji držel v náručí a byla raněná. Musel zaručit, že ji dostane včas k někomu, kdo jí bude schopný pomoci. Musel se o ni postarat, bylo to na něm. Když už ji nedokázal ochránit, bylo jeho povinností alespoň zařídit, aby důsledky nebyly příliš kruté.
A přesně to měl v úmyslu udělat. Postarat se o ni, i kdyby ji měl nést kdoví kolik kilometrů a ani se přitom nezastavit. Nesešlo mu na tom, že na něj slunce dosahovalo svými paprsky a šimralo ho na citlivé kůži, nesešlo mu ani na tom, že byl poněkud zmámený po tom kousku, co provedl s dračím ohněm. A ani mu nesešlo na tom, že měl klouby popraskané od toho, jak toho draka seřezal. Nic z toho nebylo podstatné, záleželo mu jen a jen na Bree. Ona byla důležitá, jen ona a ona.

„Nemáš se za co omlouvat, Jiskřičko,“ pronesl tichým, vlídným hlasem. Promlouval k ní s takovou opatrností a něhou, jako kdyby byla plaché zvíře a on se k ní toužil přiblížit, aby si ji mohl pohladit. Když mi palcem setřela krev ze rtů, sklonil na moment pohled, než jej upřel do jejích mírně zastřených očí. Nevypadala dobře, byla pobledlá a měl pocit, že se snad i třese. To všechno také dávalo dokonalý smysl, však byla zraněná, u všech bohů. Ale přesto... Bylo na tom něco půvabného. Na tom, jak byla zranitelnější než kdy předtím, jak se k němu choulila a na pachu její krve, který se vznášel ve vzduchu. Něco uvnitř něj toužilo setřít jí trošku té rudé tekutiny z vlasů a okusit ji. Věděl ale, že by neměl. Cosi uvnitř jeho hlavy - nebo možná spíš srdce, třebaže si to neuvědomoval - ho zastavovalo. Drželo ho to zpátky a nutilo ho to, aby přiměl svoje nohy ke spolupráci a dal je do plynulého chodu.
„Nic mi neudělal, to nic. Už o něm neuslyšíme, můžeš to vypustit z hlavy. Hlavně mi teď neusínej, ano? Povídej si se mnou, říkej cokoliv, co ti přijde na mysl. Nesmíš usnout, potom už by ses nemusela probudit. Pospíším si a najdeme někoho, kdo se ti na tu ránu podívá a ošetří ji. Potom si odpočineš a všechno bude zase v pořádku, ano? Ale hlavně neusínej. Jsi silná, Bree. Věřím, že to dokážeš.“ S těmi slovy přidal na rychlosti, míříc směrem k Lesu divokých lesů.


Neměl sebemenší tušení, jak dlouho to trvalo, ale podařilo se mu dostat do toho zpropadeného lesa. Už na začátku ho ale odchytl nějaký elf, který už na první pohled nevyhlížel zrovna přátelsky. Když mu ale oči sjely na zraněnou vílu v jeho náručí, tvrdý výraz na jeho tváři se nepatrně uvolnil. To Desmondovi poskytlo docela vhodnou chvíli na to, aby vysvětlil situaci.
„Zdravím. Potkali jsme na cestě zloděje a ošklivě zranil moji kamarádku. Potřebuje léčitele, prosím... Pusťte nás do vesnice. Jsem z části elf, pokud to pomůže.“ Potřásl hlavou, aby mu vlasy odkryly mírně zašpičatělé konce uší. Elf před ním nevypadal zrovna dvakrát ohromeně, ale když se znovu podíval na zbídačenou Breenu v Desmondově náručí, nakonec pokývl hlavou na znamení, že mohou projít a odkázal je na cestu k nejbližší vesnici, za což byl Des neskonale vděčný.

Cesta do vesnice už uběhla poměrně rychle a on po ni na Breenu celou dobu mluvil - vykládal o počasí, komentoval co viděl po cestě a všechno možné - a jakmile ho přivítali první elfí obyvatelé, rychle se zeptal na nejbližšího léčitele. Odvedli ho k němu, nebo spíš k ní. Byla to postarší elfka, jejíž domek voněl po bylinkách a kouři a okamžitě mu pokynula, aby Breenu položil na lůžko, což také udělal. Žena k ní okamžitě přikročila a začala jí ránu opatrně čistit, než ji ovázala a připravila znavené víle jakýsi čaj.
„Pij, dítě. Pomůže ti.“ Pronesla k ní. Desmond jí nedůvěřivě hleděl přes rameno a než stihla šálek přiblížit k rtům víly, vytrhl jí ho z ruky a sám si lokl. Když usoudil, že je to skutečně jen bylinná směs, opatrně dal Bree napít, než ji něžně pohladil po vlasech a věnoval jí povzbudivý úsměv.
„Teď už myslím můžeš spát,“ pronesl napůl pobaveně. „Zůstanu tu s tebou, dobře?“

Seděl na ztrouchnivělé dřevěné lavici a neustále nervózně kontroloval pozlacené kapesní hodinky. Hnědovlasý kudrnáč s ostře řezanými rysy v obličeji roztěkaně bubnoval svými prsty o desku jejich stolu a snad každou zatracenou minutu musel zákonitě zkontrolovat čas. To dle rudovlasé dívky vedle něj nebylo potřeba. Seděli tam tak hoďku. Možná dvě nebo pět, ale na tom nesešlo. Ale nezáleželo na tom kolikrát toho chlapce napomenula, on stále dokola a dokola kontroloval hodinky. Jmenoval se Ariellus nebo Ammurrus nebo tak nějak. Corrine jeho jméno už dávno zapomněla. Proč si ho taky pamatovat? Byl to jen další vodní hlupáček, kterého vedla zvědavost z neprobádaného. Našla ho nedaleko přístavu. Nebo jí sledoval? Corrine to nevěděla. Chtěl, aby ho vzala sebou a copak mohla odmítnout zasvětit další případnou ovečku boha Daërra? Samozřejmě že ne. A nejprve se i bavil. Jenže potom jí začal nepěkně rozčilovat. Neseděli ovšem sami. Ne, Corrine nikdy nesedívala sama. Zvala k sobě desítky lidí a nechávala je se jednoduše bavit. Tančit, pít nebo milovat. To už bylo jedno. Ale v mnohdy klidném nočním Ormsäru to byl jistě nezvyk. ,,Sakra, buď už v klidu. Stačí, když se jednou za chvíli smočíš." Ušklíbla se rudovladá míšenka a hladově si lokla tmavé tekutiny, která měla být poctivou Whisky. Když ucítila hořkou pachuť na jazyku, spokojeně přivřela oči než se zašklebil a znovu. ,,Nebo...Pokud nemáš dost tekutin..." Zabručela než zvedla svojí sklenici a celý ten obsah mu šplouchla na hlavu. Ariellus jí věnoval poněkud zděšený pohled, načež vyskočil ze sedačky jako splašená chobotnice. Přeci jen, jistá podoba tam byla. Rudovláska se taktéž zvedla se sklenicí v ruce, aby náhodou zachytila zbytek té hořké tekutiny, jenž mu kapala z vlasů. Co už ale nečekala byl chlapcův hněv a následné násilné vystartování po její maličkosti. Nejspíše netušil, že Corrine se opravdu neřadila mezi ty dámy, jež byly ztělesněním cukru a porcelánu v lidské podobě. Ne, to vůbec ne. Zeya i přes svůj opilecký stav patřila mezi velice zdatné pouliční rváče a to platilo i na přelidněné hospody. S viditelnou nelibostí upustila onu sklenici na zem. Ta se poměrně hlasitě roztříštila o zem a Corrine stačila jedna dobře mířená rána, aby zvídavého vodního poslala dolů za střepy. Zey se kysele uculila než ubohého Ariella nakopla do slabin. Zatímco skučel a měl dost práce si poraněné místo držet, ona se k němu sklonila a provokativně zavrněla. ,,Whoa...Myslela jsem, že se mi to jen zdá, ale asi to je pravda. Takže, hošánku, být tebou moc si příště nevyskakuju. Vzhledem k tomu že moje podpatky jsou větší než tvoje nádobíčko." S těmi slovy se opět zvedla na nohy a přelétla si všechny přítomné pohledem. ,,Vyhoďte ctihodného pána ven. Myslím, že on sám bude mít problém se zvednout." Vykřikla se smíchem na celou hospodu, načež si zalezla zpátky na lavici a vyhodila nohy na stůl. ,,Hoďte mi sem někdo další rundu!" Třískla se zatnutou pěstí do stolu. Tohle bylo její malé království a její místo si náležitě vydřela.

Vesnice Ormsär se před ní vynořila jako blesk z čistého nebe*. Obvykle neměla moc nervy na to se zdržovat poblíž přímořských měst, ale dneska udělala výjimku, protože vítr ji jednoduše tlačil sem a ona měla příliš unavená křídla k tomu, aby se mu pokoušela nějak významněji vzdorovat. Mladá, poměrně drobná straka se nechala unášet vzdušnými proudy až dokud neskončila na jižním pobřeží, na pobřeží teplého Amisského oceánu. Pod ní se objevilo malé městečko, které ale i s nadcházejícím večerem kypělo životem. Ormsär měl takové to kouzlo prostého života, po kterém prahla celý svůj život celým zbytkem svého srdíčka – těmi částmi, které už začínaly být otupělé vůči tomu, jaký žal v sobě nosila vůči své vlastní rodině. Možná právě tenhle zvláštní druh nostalgie ji nechal slétnout na zem a přeměnit se.
Pod rouškou večerního přítmí se ocitla ve své nahé kráse, zakrytá jen dlouhým závojem tmavohnědých vlasů, z nichž místy vykukovalo pár azurově modrých pírek, jejích znaků t’ealh, která vypadala, že si je tam vpletla jenom na okrasu. Dala za vděk tomu, co se říkalo o jejím zvířátku, a nenápadně z několika šňůr kolem domků na kraji vesnice zcizila pár kousků dámského oblečení, které jí docela dobře padlo. Košili si sice musela v pase stáhnout pruhem látky, aby na ní neplandala, a šla naboso, jak na to byla zvyklá… ale bylo to rozhodně lepší než nic.

Chvíli bezcílně bloumala po vesnici, nahlížela náhodně do oken, z nichž se linulo měkké světlo svíček. Na pár okenních tabulek se zvědavě tisklo pár dětských tváří, nosy ohnuté o neviditelnou bariéru. Prohlíželi si cizinku, která procházela vesnicí – a ona si neméně zvědavě prohlížela zase je. Pokračovala, dokud ji nohy nedonesly po udusaných cestách, které se tu nikdo nenamáhal vydláždit kamením, a dorazila do malého epicentra všeho ruchu v téhle vesnici – k malé krčmě, která evidentně byla plná stálých zákazníků. Očekávala to, že na ni místní budou divně hledět, ale smířila se s tím, protože to se zkrátka stávalo, kudy chodila. Byla ta, kdo vzbuzoval nevraživé a nedůvěřivé pohledy – a naučila se je s hrdě vztyčenou bradou oplácet.
Asa s rezignovaným povzdechem na rtech vrazila dovnitř a jako velká voda stanula u baru, kde kývla zápěstím na hostinského, načež před ní přistála sklenička plná medově zlaté tekutiny. Pousmála se – kvalitní alkohol poznala po čichu, navíc whiskey patřila k jejím oblíbeným. Nadšeně do sebe část té studené sklenky kopla a zašklebila se nad tím. Ten chlast byl silnější než by čekala, ale to bylo prostě dobře. Mohla tak dát aspoň trochu zabrat svému hojícímu systému, rozproudila si krev v žilách. Chtěla z toho večera vyždímat, co jenom bylo možné, a proto přejela očima po lokále v naději na něco zajímavého.
Zarazila se očima na energické červenovlásce, která zrovna docela bujně skládala pod stůl nějakého svého pochybného společníka. Vypadala, že neměla daleko k tomu, aby někomu jen tak nabančila, navíc v lokále nebylo možné, aby byla střízlivá. Pokud byla takhle brzy v agresivní náladě z pití… výdrž asi nebyla zrovna její silnou stránkou. To ale Ase nezabránilo otočit se k ní a prohlížet si ji trochu důkladněji. Možná si koledovala… ale taky jí na tom možná ani nezáleželo, chtěla jen proplout večerem. A červenovlasá slibovala docela zajímavé zpestření – ať už jako pozorovaný objekt, tak jako konfrontace. Těžko uvážit, co by bylo lepší. Zamlouvaly se jí obě varianty.


* nelžeme si… JAKO BOŘIVOJ Z ČISTÉHO NEBE

Zeya do sebe nalévala jednu sklenici za druhou. Nebo jednu láhev za druhou? Nebyla si vůbec jistá. Disponovala ovšem obrovskou výhodou. Tím, že sdílela kořeny vodních nikdy nemusela platit moc, aby se dostala do té fáze, po níž toužila. Ačkoli...Pravdou bylo, že si málokdy musela platit za pití sama. Kam se hnula, tam si rychle udělala svůj početní doprovod ze všech různých cizinců. Ona nehleděla na formality. Nehleděla na rasu ani společenské postavení. Pokud jí někdo obstaral alkohol zadarmo, byl to zkrátka a jednoduše kámoš. Celkem lehká pravidla, ne? Naštěstí díky svému holdování té hořké tekutině před sebou si vypěstovala jakousi odolnost vůči otravě, takže o to se starat asi nemusela. Její vysedávání v hospodách se pro rudovlásku stalo rutinou, ovšem nikdy ne nudnou. Mohlo to vyznít vcelku ironicky, ale z jejích avšak z jejích aktivit se tahle řadila do skupiny těch méně rizikových.

Z jejího rozmítání jí vytrhlo až vysoké odkašlání. Corrine se otočila, aby po své pravici spatřila drobnější zrzečku, která jí už delší dobu dost hlasitě dýchala na krk. Jediné dva fakty, které o ní věděla bylo jak moc hlasitě funěla a také, že dnes jí pití platila ona. ,,Copak, Puso? Něco se té tvé rozkošné tvářičce nelíbí?” Zacvrlikala jemně, ovšem s notnou dávkou ironie. Zrzečka si ale jejího kousavého tonu ani nevšimla a s tichým zachichotáním (Nejspíš měla radost z toho, že si jí Corrine konečně všimla) se k ní začala lísat jako toulavá kočka. Zeya mírně přivřela oči než si kolem ramen své společnice přehodila paži. Nějaký mladík s harmonikou, sedící u stolu naproti, právě začal hrát a alespoň na chvíli přerušil ten ruch, co se v hospodě odehrával. Corri se pobaveně ušklíbla než svoji paži zase vrátila do původní polohy a zatahala dívku po své pravici za pramen zbloudilých vlasů. ,,Teď ne, Koťátko. Teď se bude tančit.” Vytáhla nebohou dívku na nohy než si sama přeskočila stůl a nechal alkohol postarat se o její taneční kreace. A jak předpokládala, nebyla jediná co se přidala do víru tance.

Mezi těmi všemi všemožnými otočkami její modré oči zahlédly u baru osamělou dívku. Na první pohled pohlednou, ale poněkud obyčejnou. Alespoň na rudovlásčiny poměry. Donutila svoje tělo se zastavit a hned po tom co počkala než se jí přestane z divokého tance motat hlava, přikráčela si to až k té chuděrce u baru. ,,Zlatíčko, rozhodně tady nebudeš jen tak vysedávat jako suchar. Ne pod mým dohledem.” Věnovala cizince rozzářený úsměv než jí jednoduše chytla za předloktí. ,,Takže tančíš.” Nebyla to otázka. Rozhodně to nebyla otázka. Corrine to brala jako hotovou věc a přesně podle toho se i chovala, když jí jednoduše čopla a bez svolení jí se smíchem vhodila mezi ostatní tanečníky. ,,Tak ukaž jak umíš vrtět boky, zlatíčko.” Uculila se na tu nebohou cizinku, jenž se zrovna stala obětí jejího opileckého řádění než do sebe kopla zbytek jejího pití a znovu sama skočila do víru energických pohybů.

Zcela upřímně? Za běžných okolností by jí za něco takového Asa bez okolků vyklovala oči. Prostě by se proměnila, usadila rudovlásce na hlavě a dala se do útoku, protože si dovolila na ni vztáhnout ruku, nepočkat si na to, co jí na to řekne, a odtáhnout ji pryč. Asa uměla být agresivní – ale dneska byla především utahaná psychicky, protože strávila celý den se sebou a se svými myšlenkami, takže teď ta možnost na chvíli vypnout pod dozorem temperamentní červenovlásky… možná by se jí měla pořádně vyvarovat, ale ona se místo toho poslušně nechala stáhnout do víru. Ještě před tím se zarazila u baru a kopla do sebe zbytek obsahu té své sklenky whiskey – a když se otočila zase k dívce, ještě významně dodala: „Nikdy nenech dobré pití stát na baru,“ zašklebila se, než tedy následovala dívku. Netušila, co s ní má za lubem, ale byla dost odevzdaná na to, aby tedy nechala ji dělat, co chce, protože byla zvědavá, co se bude dít dál. Musela uznat, že dívka byla i v tomhle dost sťatém stavu vážně hezká, rozhodně zaujala křiklavě červenými vlasy i náznakem rudého líčení – vyčnívala z davu jako malé červené pozlátko. A jak už to tak se strakami bývá, i Asa se tímhle pozlátkem nechala snadno zlákat.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ ozvala se poněkud hlasitěji, protože ve změti lidí, kteří se podpatky vyzbrojenou diktátorkou v rudé zbroji nechali zlákat k tanci, bylo náročné slyšet i vlastní myšlenky, natož pak je vyslovit nahlas. V hrdle ji trochu zabolelo tím, že dlouho nemluvila, ale za o si koneckonců mohla sama, takže… zase bude hezky mlčet a počká si na odpověď záhadné dívky. Jemně si ji přitáhla za paži k sobě. „Nemysli si, že mě vytáhneš sem a potom utečeš, Červenko. Zajímá mě, kdo se se mnou pouští do tance, takže by bylo docela fér alespoň se představit,“ podala s poťouchlým úsměvem, než tedy šla příkladem a jemně se uklonila. „Jsem Asa – kdyby tě to náhodou zajímalo.

Zatím tedy udělala přesně to, k čemu byla vyzvána – dala se do tance. A i když se to nezdálo tím, jak se většinou společnosti vyhýbala a do podobných veselic se zapojovala jenom v mládí a ještě z donucení, Asa přeci jenom měla pro tanec docela vlohy. Alespoň pro jeho jistý způsob – nehodila by se na spořádaný balet nebo podobná představení, ale docela dobře jí šlo se otáčet a vlnit do hudby, která tady zrovna hrála. Bylo snadné splynout s okolím, zaposlouchat se do hudby a prostě se tomu poddat. Bylo to uklidňující, povzbuzující, a i když se Asa tvářila jako starý nevrlý dědeček, který je morous i na vlastní vnoučata, přeci jen musela chtěl nechtě uznat, že tohle mělo hrozně moc něco do sebe. Prostě se po dlouhé době upustil role tulačky, která zabíjela pohledem každou živou duši, kterou potkala, a dovolila si rozvzpomenout si na to, že i ona sama jednou vlastně měla normální život. Velice dávno a teď už i velice zapomenutý, ale byl tam. A i když se tomu snažila bránit, vibroval jí pod kůží a nedalo se ho jen tak zbavit mávnutím prstu.

Brunetka nijak výrazně proti jejímu rozhodnutí nijak neprotestovala a co víc, vypadalo to, že jí tanec i nějakým záhadným způsobem oslovil, což bylo jen a jen dobře. Tanec s lidmi uměl dělat divy, o tom Corrine věděla svoje. Dle rudovlásky na světě neexistovalo něco jako špatný tanečník. Kdokoli, kdo se poddal těm divoce energickým pohybům svého těla a nechal ho dělat si co chtělo, nemohl tančit špatně. Perfektní kroky a ukázalé chování taktéž u tance platilo, ale spíše než u toho volného jen u toho společenského. A to zrovna nebyla její parketa. Společenské tance jí nudili, takže se účastnila jednou a pak toho zanechala. Někdo by jí mohl vyčítat, že zkusit jednou věci nestačí a že by měla dát bálům a plesům větší šanci, ale proč by to pro bohy dělala? Život byl i na její poměry krátký a ačkoli stárla pomaleji než běžní lidé, nechtěla ani minimum svého života promrhat něčím co jí ani za mák nebavilo. Na to považovala svůj čas za příliš drahocenný i když se její styl života moc produktivním pojmenovat nedal. Taneční parket považovala za svůj druhý domov (Stálý domov vlastně ani neměla) a kdokoli neměl dost odvahy na to se trochu odvázat, jednoduše do sebe mohl kopnout pár panáků. To s člověkem opět udělalo divy a ano i o tom Corri věděla své.

Dívka jí celkem překvapila svojí nečekanou otázkou. V jejím světě se lidé na jména neptaly, byla brána jako nepodstatná. Párkrát již sice přemýšlela, že by si začala psát deníček se seznamem jmen s kolika slečnami již strávila noc nebo tak něco, ale kdyby někdo její malý deníček našel už by s ní asi moc dívek neulehlo. Ačkoli...Teď si o ní nikdo taky nemohl myslet moc dobrých věcí. Byla mrcha a záletnice. Ale nikdy se s nikým nevázala a ty, které se vydaly s vysokým sebevědomím za ní musely čekat, že jí nikdo na prst prstýnek nenavlíkne. To už by mnohem raději nastavila svůj prostředníček než prsteníček. ,,Jména jsou docela nepodstatná, nemyslíš maličká?” Ušklíbla se, ale přesto jí nakonec své jméno sdělila. ,,Ale dobrá. Pokud si za vyzrazení mého jména vysloužím tvojí společnost, jak je libo. Takže, Corrine Zeya. Ale klidně mi můžeš říkat “Ta podivná existence.” Už jsem si vysloužila hodně přezdívek.” Mírně nadzvedla pravé obočí v nechápavém gestu. Brunetka si jí přitáhla k sobě jakoby se nechumelilo, ovšem vzhledem k tomu, že ona předtím udělala úplně to samé, nijak více to neřešila. ,,Zlatíčko, to že jsem tě vytáhla k tanci ještě neznamená nic světoborného. Jen nemám ráda suchary co jen zamračeně popíjejí jako na samotce. Ačkoli, ta patříš k těm pohlednějším sucharům. Nicméně, já nejsem někdo koho bys mohla jen tak přivlastnit si pro sebe. Už víš mé jméno, takže toho víš víc než celé osazenstvo téhle barabizny.” Rozesmála se než se jí jemně vymanila ze sevření. Corrine byla oproti dívce větší a nechtěla jí nijak zranit. I když to z jejího předchozího jednání tak nevypadalo, nebyla přímo násilným člověkem. Zvlášť pokud šlo o mladé dívky. ,,Asa? Tak to bych si na tebe měla dát pozor, malá záškodnice.” Lehce do ní šťouchla. Díky svému otci pár slov z elfštiny znala dost dost dobře, protože když jí otec nemohl vynahradit přelétavé dětství, snažil se jí alespoň něčemu přiučit, aby se lépe zařadila do společnosti.

Zeya měla pravdu. Malá záškodnice opravdu netančila špatně a aby pravdu řekla, představovala tu elegantnější skupinu tanečníků. Vypadala jistě a odhodlaně, přesně jak to měla rudovláska ráda. Znovu k ní přitančila a poté chytla její ruku, aby mohla Asa využít příležitost k nějaké té otočce. Corrine netušila, zda její nabídku využije, ale co už. Zkusit se mělo všechno a noc byla ještě mladá. ,,Pěkně se hýbeš, maličká. Líbí se mi to.” Pokusila se o ten nejupřímnější úsměv jaký svedla.

Asa měla tendence zkracovat si jména lidí, kteří se jí představovali. Takže když červenovláska svěřila jejím uším svoje dvě jména, mozek jí to tam uvnitř automaticky zkrátil na Rine. Holt už měla zálibu v trochu připitomělých zdrobnělinách – a srdíčko v ní tak trochu plesalo při představě, že by navíc byla dívka mírně dopálená tím, jakou zvolila. Ale co si budeme, dopadla ještě docela dobře… vždycky mohla skončit jako Corrda. Takže takhle se jenom pousmála jako med a zavlnila rty do: „Ráda tě poznávám,“ i když ta slova zanikla v ruchu kolem. V ruchu, hlasité hudbě, hlasům proplétajícím se vzduchem. Mladá t’ealh byla jindy v obklopení takového davu lidí nervózní, ale teď se jí to podařilo hodit za hlavu. Znova se z ní stala ta mladá dívka, která podobnými způsoby řádila v rodné vesnici, v přítomnosti svých vrstevníků a přátel, kde nešlo o nic jiného, než o mladické pobláznění, o to, kdo komu ukradne pár polibků, eventuelně poté i o to, kdo koho za ruku odtáhne do blízkého lesíku… ale to už byly trochu jinačí pohádky, které se pro vyprávění dětem moc nehodily, to jistě chápete. Nebyli možná nevinní tak, jako by si to kněží představovali, ale měli v sobě tu nevinnost prostého života – dokud se všechno neobrátilo vzhůru nohama a ona nemusela ze svého starého života odletět tak rychle, že se jí za pírky snad dokonce kouřilo.

Zatřepala hlavou, aby podobné vzpomínky a myšlenky zaplašila, načež se zvědavě zadívala na dívku před sebou, která na její přezdívku reagovala tak, že si na ni asi dá pozor. I když mladí, kteří studovali, se elfsky naučili velice rychle, Rine – se vší úctou, samozřejmě – ani trochu nepůsobila jako typ, který by ležel v knihách. Musela se tím pádem elfštinu naučit jinak – to, jak to asi bylo, jí došlo, když při jednom prudším tanečním pohybu její vlasy odletěly nazad a odhalily zašpičatělý ušní boltec. Tak odtud vítr vane… Bylo podivuhodné narazit na někoho elfské rasy takhle mimo Les divokých elfů – a to i navzdory tomu, že nebyl zase tak daleko. Navíc, bylo z ní cítit, že nebyla plná elfka – takže pravděpodobně míšenka. Elfka by byla podstatně vyšší* a asi by měla i jinou stavbu těla, kdežto Rine si to sice kompenzovala podpatky, aby nic nešlo poznat, ale nepatřila k nejvyšším lidem. Ne, že by snad Ase záleželo na tom, zda se baví s míšenkou jiných ras nebo ne – koneckonců, ona sama nebyla moc vítaným druhem ani jako čistá krev, takže co si tu budeme vyprávět.

Zvědavě si ji prohlédla, než provedla další půlobrat společně s rytmem uhánějící hudby. „K čemupak ti je vědět, jak se hýbu?“ pousmála se na ni s předstíraným hloupoučkým úsměvem, ale poté se jen zaculila, pohodila vlastní hřívou dlouhých hnědých vlasů, až do vzduchu vzlétlo jedno modré pírko, které se z nich uvolnilo. Měla je docela skrytá, ale teď už toho moc nenadělala. Rine si ho musela všimnout – tak straka jenom doufala, že z toho nebude dělat nějakou velkou vědu. To poslední, co potřebovala, bylo přitahovat pozornost rasově zaujatých stráží či prostých vesničanů…a vložila by ruku do ohně za to, že rusovláska na tom musela být podobně.


*a proto má Say metr padesát sedm a je mrňavá, ano…

Slyšela tu frázi, o tom že jí ráda poznává přímo z jejích dobře tvarovaných rtů. Rty měla pěkný, to musela Zeya sama uznat. Sama jí však po dívce nezopakovala a pouze se na ní sladce usmála. Nevěřila jí to ani za mák. Byla to jen zdvořilostní fáze a formalitka. Nic co by znuděná rudovláska vyhledávala. To byl ovšem jen jeden z důvodů, proč nechávala svá ústa zavřená. Nemusela v tom hledat žádné znamení a ani hlubší poselství. Corrine by Ase jednoduše lhala, kdyby ta slova sama vyřkla. Bylo to sice nekorektní a bla bla bla, ale malá záškodnice pro ní v ten večer představovala jen jakési zpestření. Ráno už si na ní pravděpodobně nevzpomene a její tvář se ztratí v záplavě těch stovek dalších.

Měla sladký a omamný hlas, který se hodil ke křehkým panenkám. Bylo sice pravda, že na pohled brunetka jako jedna živá panenka z porcelánu. Na malý moment udeřil Corri osten závisti. Ona nikdy neměla ten typický princeznovský hlásek, nýbrž hlubší a kapku hrubější než ty klasické andělské mršky. Jedno bylo ale jasné. Oplácela jí její náklonnost a přistoupila i na její hru, což bylo velice dobré znamení. Tahle nevypadala, že by jí měla utéct za prvním rohem se zděšením v očích. Kdyby Zey neměla takovou praxi, možná by nechala malou záškodnici, aby jí svým sladkým vystupováním a nevinně vyhlížejícími kukadly omámila. Ale Corrine nebyla v podobných podnicích nováčkem a to že jí samotné rozkošné chichotání nikdy nešlo, neznamenalo že ho neznala. Ovšem na neznalé fungoval dost přesvědčivě. To měla Zeya taktéž okoukané. Když se kolem ní tak točila a vlnila do rytmu, míšenka si všimla malého namodralého pírka. To mohlo znamenat jen dvě věci. Patřila k těm mýtickým T’ealh nebo si hrála na indiánku. Ovšem vzhledem k jejímu věku nepředpokládala, že by poskakování u ohně jen v roztřepených kalhotách považovala za svůj koníček. Takže do hry spadala spíše ta první možnost. Úšklebek na rtech se jí o poznání rozšířil. Moc času s tou podivnou rasou netrávila, takže si hodlala ten čas strávený s Asou řádně užít. Obratně chytla pírko do prstů než si ho stihnul všimnout kdokoli jiný a přiložila si ukazováček ke rtům v mlčenlivém gestu, zatímco na ní poněkud spiklenecky mrkla. Věděla, jaké je to být vyhnanec a její malý parket opravdu nebylo místo kam by někoho nepustila jen kvůli jeho původu. Chvilku jen mlčenlivě tančila a vyčkávala než se brunetka odtančí někam z toho hlavního kruhu lidí. Pak se k ní opět přesunula, trochu blíže než by dle základní etikety měla, a rukama chytla její pas, následně dlaněmi sjíždějíc na boky. ,,Vždy je lepší pozorovat jak se slečna hýbe, malá záškodnice. To může o dívkách prozradit mnohé, Včetně určitých zkušeností.” Poněkud pobaveně se jí zablýsklo v modrých očích než se k ní naklonila. ,,Jen žertuju.” Špitla jí do ucha a znovu se od ní odtáhla jakoby se právě nic nestalo.

Dobře… co že se to vlastně právě stalo? Asa byla ráda, že se dostala z toho hlavního chumlu lidí, protože být ušlapaná davem nebylo úplně jejím životním snem a cílem, ale sotva se ocitla trochu stranou, ucítila dívčiny ruce trochu drzeji putující po jejích bocích. Mladá t’ealh na chvíli ztuhla, netušíc pořádně, co si o tom vlastně myslet. Dotek rusovlásky jí elektrizoval na kůži a nemohla ani v nejmenším popírat, že to bylo docela příjemné, ale měla z Corrine takové… poněkud smíšené pocity, abychom si to ujasnili. Nemohla jí upřít, že byla zatraceně pozoruhodným a zajímavým individuem, ale zároveň ji uvnitř tak trochu děsila. Asa měla pořád přeci jenom zažité a zakořeněné svoje instinkty zvířete – a i když nebyla straka zrovna ukázkovým predátorem, jí to stačilo k tomu, aby to kdesi hluboko v ní vzbudilo potřebu dát si na dívku pozor. Přeci jenom je docela dobře známo, že nejkrásnější růže bývají stráženy těmi největšími a nejzáludnějšími trny, takže by se skutečně divila, kdyby tomu tak v případě Rine nebylo. Z očí jí přímo plál oheň, ač byly modré jako samo moře; to samo o sobě by mohlo být jedinečné varování, co si budeme. Asa se rozhodla zkusit to pasivně agresivní cestou. Nezasahovala do toho, co rusovláska dělala, rozhodla se jenom sledovat její činy – a zanechalo ji to trochu perplex, když se odtáhla bez jakéhokoli problému a prostě nad tím jenom mávla rukou. Zdálo se, že v ní vážně vězí malý ohnivý démon.

To vědomí dráždilo Asu k tomu, že měla potřebu předvést jí, že se sebou jen tak zametat nenechá. Přeci jenom, tuhle hru mohly vždycky hrát dvě, no ne? „Nemohu nesouhlasit,“ pousmála se vůči jejímu tvrzení o tom, že je výhodné sledovat pohyby a to, jak je dívka provádí. No jistě, řeč těla byla úžasnou nápovědou toho, s kým máte tu čest – a ta její přímo křičela do světa, že sebevědomí má na rozdávání. To se jí tak nějak napůl zamlouvalo, aby pravdu řekla. Když ji pustila, přitočila se k ní blíž a prosmýkla se jí za zády, než jí přiblížila rty k zašpičatělému oušku, které jen tak tak vykukovalo z kadeřavých vlasů. „Ale víš, že pokud se chceš něco dozvědět, nemusíš sledovat jako sokol,“ zašeptala, než ji jen tak nevinně na zdůraznění svých slov plácla po zadku. Na její obranu, Rine se svými pohyby se za něj rozhodně nestyděla, jak šlo vidět, tak to pojala jako pozvánku. „Pokud něco chceš vědět… stačí se zeptat,“ dodala ještě se sladkým, nevinným úsměvem na rtech.

Neunikl jí fakt, že dívku očividně vyděsila nebo přinejmenším znepokojila. Všimla si toho patrného záškubu jejího těla a to bylo pro Corrine jasné znamení toho, že by měla okamžitě zpomalit. Možná byla nevychovaná buřička co pořádala nájezdy na všechno možné podniky, ale i ona měla svá pravidla a hranice, dle kterých se řídila. Dokázala poznat, když se dívce něco nelíbilo a tohle bylo opravdu nepřehlédnutelné. K ní si nikdo takovou formu nerespektu nedovolil, ale moc dobře věděla, že kdyby ano, rozhodně by se jí to ani z mák nelíbilo. Tohle zkrátka nebylo správné. Nechala se ovlivnit hořkým alkoholem, ale naštěstí ne tolik, aby ve svém nevhodném chování s takovou mírou pokračovala. Jak již zmínila, nehodlala ještě více překračovat své meze. Možná byla nečestnou ženou, ale nestála o to být jmenována prvotřídní násilnicí. Stále v sobě měla špetku smyslu a hrdosti, takže jednoduše zpomalila. Nakonec uvolnila svůj stisk a když se dívka vykroutila, nechala jí bez jakéhokoli zpětného protestu jít. Ať si to mohla Zey myslet sebevíc, Asa jí nepatřila a rozhodně nebyla jen jakýsi kus nábytku. A ona se cítila opravdu hloupě za to, že nechala Whisky natolik zatemnit její vnímání. Ale což.

Teď v její mysli vládl vnitřní spor. Na jednu stranu chtěla všechen alkohol odhodit stranou a jít se vyvětrat na čerstvý vzduch, ale na druhou stranu... Tak moc toužila po dalších skleničkách jen aby na jejich dně mohla utopit všechnu tu narůstající vinu a naprosto jí smýt z povrchu zemského. Než se ovšem stihla otočit zpátky k baru a něco si objednat, Asa jí očividně nechtěla nechat jít jen tak bez alespoň minimální oplátky. ,,Slova můžou lhát a bodat jako nejostřejší dýka, malá záškodnice.” Uculila se ještě naposledy než naprosto odignorovala ono plácnutí po zadku a vrátila se k jedné z barových stoliček. Líným pohybem ruky mávla na hospodského a nechala si dolít plnou sklenici. A pak jen pila a hltala, jakoby se místo hořké Whisky v tom kusu nádobí nacházela nějaká zázračná voda, která by mohla všechny její chmurné myšlenky odplavit pryč. Pila a nechala dívku za sebou. Musela to dostat z hlavy.

Netušila jak dlouho u toho pultu stála, ale poznala, že už toho bylo i na ní moc. Hlava se jí příšerně motala a každý krok byl vrtkavý, ale jedno se povedlo. Dokázala vyhnat všechny svoje myšlenky pryč. Dokázala všechno utopit ve své sklenici. Ona nebyla dobrá. Byla vyvrhelem, bylo jí to jedno. Bylo jí to jedno? Měla dost. Potřebovala na vzduch. Všemožný hluk ze všech stran, co jí jindy tak těšil a vítala ho jí teď připadal až ničivě bolestivý. Musela ven.
Nakonec tam i došla. Chladivý noční vzduch jí přivítal příjemným pohlazením po kůži a lákal jí k sobě dál. Zvedla hlavu ke slanému moři. Měla chuť se vrhnout do vln a nechat se strhnout písněmi sirén. To bylo poněkud ironické, neboť kdyby nebyla špinavým míšencem, možná by mohla být sirénou sama. Tak jen stála. Zoufale zaklonila hlavu a zůstala stál, nechajíc tmavé vlny smáčet její unavené kotníky.

Zmátlo ji, když zničehonic Corrine zabrala úplně opačný postup než doposud. Zničehonic se od ní rusovláska odtáhla, stáhla zní ruce a už z ní dále nelétaly narážky ani nic podobného… a po pár minutách se dokonce po pár větách, které mohla vyložit skutečně všelijak, prostě otočila zády k ní a Asa ji jenom sledovala, jak se proplétá davem, než dosáhla dveří z krčmy ven. Měla z ní hlavu jako pátrací balón, aby pravdu řekla, ale když už zmizela, snažila se to prostě nějak vyhnat z hlavy. Pokud už se ocitla v téhle situaci s třeštící hlavou… tušila, že potřebovala udělat hlavně to jediné – potřebovala se vážně kvalitně opít. A tak nějak tušila, že když už tu zábava jela v plném proudu, může se jí to podařit velice, ale vážně velice snadno. Přeci jenom, alkohol tu tekl proudem ze všech stran, bylo téměř nemožné odejít odsud za střízliva, pokud si to tak uvědomíte. A navíc znala svoji mizernou výdrž oproti alkoholu – její regenerační schopnosti za moc nestály, protože obecně její magie nepatřila k nejsilnějším. Dokázala by si zahojit s velkou dávkou soustředění ránu, z níž by nanejvýš slabě tekla krev, ale u čehokoli jiného by prostě byla k ničemu. A stejně tak to bylo s její odolností vůči jedům nebo právě alkoholu. Jediná pořádná schopnost, kterou ovládala, bylo umění proměny, takže tak. Takže teď jí to mohlo velice snadno pomoci k tomu, aby se trošku ztřískala. To znělo jako skvělá zpráva!
Nakonec skončila s jedním džbánkem pálenky. Upíjela sladké pití, které skvěle maskovalo vysoký obsah alkoholu, nechala se unášet rytmem okolní hudby a prostě si jenom užívala to, jak jí krev pulzovala až v uších, jak jí srdce divoce bušilo v hrudi a jak se společně s ostatními mladými lidmi kolem sebe ponořila do víru tance, úsměvu a gest, která se jenom velice vzácně mohla nechat vyložit jako nevinná. Ale tak, nikdo kolem nevypadal zrovna dětsky, proto takový fakt jednoduše hodila za hlavu a nepřipouštěla si ho. Splývala s rytmem, několikrát se nápadně připletla do blízkosti pár mile vypadajících a hezkých slečen… a zůstala u nich vždy přesně do chvíle, než kráskám došlo, že to asi myslí vážně a odtáhly se zase trochu do povzdálí ke svým mužským protějškům, což Ase moc na morálce také nepřidávalo. Nakonec v sobě nechala utopit tolik brusinkovice, aby skoro zapomněla vlastní jméno, než se vydala ke dveřím.

Chladný noční vzduch, který tady v té vesnici táhnul bezprostředně od moře, ji uvítal přívětivě a konejšivě, takže netrvalo dlouho a ona podlehla tomu, jak na ni noc volala. Nechala lidskou podobu za sebou, jakožto drobný ptáček s modrými odlesky v křídlech se vznesla k nebesům a nechala se unášet několika nízkými vzdušnými proudy. Vítr ji hřál i studil pod peřím zároveň, nechal ji pomaličku působením všech sil střízlivět do té fáze, kdy sice pořád byla docela v rozverné, divoké náladě, ale dokázala se mnohem lépe koncentrovat, koordinovala své pohyby mnohem lépe a nemusela si jenom hrát na ptáka, co letí oblohou na autopilota. Proháněla se uličkami vesnice Ormsär, klouzala vzduchem jako malá střela, vyhýbala se lidem, v duchu se ušklíbala nad tím, jak její přítomnost dráždila snad každé zvíře ve vesnici. Nakonec skončila nad mořem – slaný vzduch ji slastně obklopoval a všechno kolem ní dávalo iluzi nekonečna.
Tohle poletování nad mořem jí vydrželo do chvíle, než tam daleko, hluboko pod sebou spatřila v moři povstávat osamělou postavu. Rudé odlesky divoce kudrnatých vlasů jí napověděly, s kým má tu čest. Stále opilé části její mysli přišlo jako velice dobrý nápad zamířit dolů – tak to udělala. Stáhla křídla k tělíčku a vrhla se střemhlav k mořské hladině, než je opět rozevřela těsně nad dívčinou hlavou, až se vzduchem z toho náhlého zastavení rozletěla peříčka do všech směrů. Nechala ze zobáku vyrazit táhlé zakřičení, než udělala to, co bylo v tu chvíli asi opravdu to nejhorší – ve vzduchu se přeměnila a rovnýma nohama dopadla do vody. Až po půlku stehen cítila chladnou vodu, jak ji objala, než vzhlédla s pořád trochu podnapilým úsměvem ke Corrine. „Obvykle nenechávám lidi jen tak utéct. Bez prominutí za vyrušení ze zamyšlení.“ Motal se jí jazyk, ale to byla vážně její poslední starost právě teď.

Nejdříve drobnému zvířeti ve vzduchu nevěnovala vůbec žádnou pozornost, neboť jej brala pouze jako dalšího nočního cestovatele. Možná, že kdyby v sobě neměla tolik alkoholu, pozastavila by se nad tím., že straka asi v noci jen tak z ničeho nic nelétá po zatažené obloze. Její stav všechny tyhle informace vypouštěl někam o neznáma a upřímně? Ona mohla být ráda, že rozeznala tu tmavou šmouhu a identifikovala jí jako ptáka. Co víc si mohla teď vzhledem ke stavu naprosté opilosti přát? O to větší překvapení pro ní bylo, když přímo před ní dopadla ta dívka z krčmy. Corrine se na ní snažila zaostřit alespoň si vzpomenout na její jméno. To se teď stalo její naprostou prioritou, protože by bylo rozhodně fajn si vzpomenout na jméno týpky, která stála přímo před ní. Její jméno bylo...Klassie? Assie? A-assa? Nemohla si být vůbec jistá, ale přesto to riskla a vložila do jména Assie veškerou svojí důvěru.

,,Opravdu, Assie? Tak to máš asi dost blbý. Já jdu totiž taaaam.” Zvedla paži a ukázala na menší skalku, která se vyskytovala dalších pár metrů od břehu. Viditelná temnota prozrazovala, že tam už rozhodně mělčina nebyla, ale to Corrine ani v nejmenším nezajímalo. Chtěla do moře a chtěla cítit slanou vodu, svírajíc její tělo jako těsná kazajka. Sice neměla ocas, ale pořád jí v krvi krom alkoholu kolovaly stopy původu vodních a dýchat pod vodou zvládala dokonale. ,,Jedině, že by jsi mě následovala. Ale každý přece ví, že nechat se zlákat nevychovanou cizinkou do moře není dobrý nápad, že?” Pobaveně se ušklíbla než se vydala vstříc slané vodě.
S pobaveným úsměvem se vyhoupla na skalku, nohy nechávajíc stále spuštěné ve vodě. Zvedla svoje modré oči k obloze, sledujíc zda ta malá záškodnice poletí za ní. Rozhodně by to byla sranda. Ovšem, kdyby se rozhodla zůstat na břehu, asi by z toho nedržela smutek deset dní. Spíš tak deset sekund. Zatím se spokojila s mírně zastřeným pohledem do nebes a posloucháním vln bijících do (odteď) její skály. Opravdu měla ráda sladké jahody.

Zmateně sledovala, jak se Rine bez dalších nějakých cavyků prostě vydala do slaného zálivu, který se jim kroutil kolem nohou a Ase sem tam líznul také obnažené boky. Věděla, že by byla docela v kaši, kdyby se skutečně rozhodla vydat vstříc křížence do proudu – jakmile totiž Corrine pořádně vstoupila do vody, bylo docela snadné domyslet si, kde vzala druhou půlku svého původu, tu, která nebyla zodpovědná za špičatá ouška a řádnou výšku. Achi se nezdržovala kolem moře natolik, aby vídala yialadri na každém rohu, ale poznala jednoho z nich, když ho viděla, zvlášť takhle ve svém vlastním živlu. Byla to fascinující podívaná, které si Asa nemohla jen tak užít dost. Možná to bylo tím, že pořád měla hlavu plnou alkoholu, možná tím, že byla jednoduše lhostejná vůči vlastnímu pudu sebezáchovy… ale když se dívka s ohnivými vlasy s přirozenou lehkostí a elegancí vyhoupla na tu skalku, kus mokrého kamene trčícího z pěnící vody, věděla, že jen tak nezůstane stát a pozorovat zpovzdálí. Asa věděla, že v tom je tak hluboko, že něco takového prostě neudělá, ani kdyby stokrát chtěla.

Nechtěla se brodit vodou, jejíž hloubku neznala a v níž netušila, na co může šlápnout a poranit se o to (stačila jí vzpomínka na to, jak si jako malá v řece poblíž rodné vesnice rozsekla nohu o pouhou škebli povalující se na dně, a tušila, že moře bude podobných existencí vážně plné až po okraj), takže bez delšího rozmýšlení změnila znovu podobu. V podobě straky vzlétla, párkrát zakroužila pro efekt Corrine nad hlavou, než sletěla dolů. To klesání ale moc neodhadla, takže na chvíli přistála Rine na hlavě přímo v záplavě ohnivých kudrn, než po pár duševních výpočtech (typu „jak dlouho mi bude škubat peří, pokud tady zůstanu?“) sletěla na skálu vedle dívky a upravila si spěšně zobákem promáčené peří, než se zvědavě otočila k dívce. Opeřenec nebo ne – pořád měla v očích zapsanou stejnou míru zvědavosti a emocí. Jak jen to bylo: oči jsou brány do duše, takže dávalo smysl, že právě ony zůstaly. Její otázka jasně visela ve vzduchu, stejně zřetelná, jako kdyby se tady a teď proměnila a pronesla ji nahlas. To se ale nestalo, ale byla si docela jistá, že kříženka její poselství chápala moc dobře: tak kvůli čemu jsi mě sem lákala, Červenko?