Vesnice Tëristen

Vesnice usazená pod Hraničním lesem byla známá především pro svoji knihovnu, která byla vyhlášená po celém kontinentu. Všemožní učenci Tëristen navštěvovali s touhou se vzdělávat na nejrůznějších polích a vesnice díky tomu vzkvétala, protože o návštěvníky relativně neměla nouzi.
Mimo toho byla ale celkem malá a ospalá. Příliš mnoho se v ní nedělo a tamní lidé se svého domova drželi zuby nehty, málokdo se odtamtud jen tak odstěhoval - to spíše naopak. Místní přistěhovalce sice brali trošku jako vetřelce, ale dokázali se s nimi časem sžít. Zvláště, pokud šlo právě o učence, o které v Tëristenu neměli sebemenší nouzi.

Sluneční paprsky se draly do prostorů tëristenské knihovny skrze ušmudlaná, zaprášená okna. Byl to zoufalý pohled pro každého s alespoň základním smyslem pro pořádek... ale Arvëlla, usazeného v jednom z křesel uprostřed záplavy starých knih, to ani v nejmenším nezpokojovalo. To, co by upoutalo jeho pozornost, by byl možná tak výbuch, při němž by se to sklo roztříštilo na miliardu kousků, ale dokud s enic takového nedělo, byl odhodlán nezvednout od svých knih celé dopoledne ani nos.
Napravo od něj se ozvalo zašumnění přetáčené stránky. Estelle tu dnes byla už od samého rána a první dvě hodiny ji zkrátka nepřecházela touha s ním mluvit. Arvëll už si stačil zvyknout, že se sem jeho neteř chodí zkrátka jen vypovídat – těžko říct, zda z domnění, že jí zarytým mlčením vše odsouhlasí (koneckonců, říkalo se, že mlčení znamená souhlas... a Arvëll byl v mlčení docela přeborníkem), anebo zda jí vyhovuje pocit toho, že může svěřit svoje pocity snad jediné blízké bytosti, která jí bude naschlouchat, ale stejně to nebude nijak řešit... odhadoval by to druhé. A když konečně skončila s poněkud otravnějším hučením, zasedla vedle něj, přitáhla si knížku v měkké hnědavé vazbě s červeným provázkem sloužícím jako záložka a od té doby tam takhle byla, bez jediného dalšího slovíčka, z čehož se jejímu strýci výrazně ulevilo.
Se zasněným úsměvem si pročítala ty svoje zbožňované románky z hlubin červené literatury (Arvëll byl toho názoru, že Estelle byla jediným důvodem, proč ty zadní regály s tímto druhem literatury zatím nikdo nevyprázdnil, aby udělal místo pro učenecké spisy... co věděl, starší knihovník pro dívku měl celkem slabost a pokud pro ni mohl udělat cokoli maličkého, skoro by se přetrhl, což bylo dost zoufalé, pokud vezmeme v potaz, že padesátiletý knihovník Estellinu představu prince na bílém koni nesplňoval ani zdaleka – a dokonce Arvëll si toho všiml, což vzhledem k jeho citům přirovnatelným ke slonovi v porcelánu bylo docela zarážející a tím víc burcující k pozastavení se nad tím).
On měl alespoň klid pro další práci... a že jí bylo zase jednou požehnaně. Tolik lidí si žádalo jeho lektvary, že netušil, zda být otráven, nadšen nebo každý večer upracován prakticky do bezvědomí. Tak byl pro jistotu všechno hezky najednou...

Všechno na něj dolehlo přesně v ten moment, kdy překročil práh knihovny.
Sotva se nadechl, ucítil známou vůni knih - najednou měl pocit, že se vrátil v čase. Jako mladší v knihovně trávil hodně času, když měl zrovna volnou chvíli. Miloval příběhy i naučné knihy. Byl to naprosto odlišný svět, který doslova jenom čekal na to, až ho dotyčný začne prozkoumávat. A on byl už od malička vskutku zvídavý, toužící po poznání a nových zjištěních. Jak postupně stárnul, miloval to čím dál víc. I když trénoval rád a vřavy si svým způsobem užíval kvůli adrenalinu, mnohem radši se posadil někam do kouta s nějakou knihou, než aby se vrhal do víru sváru a potíží. Nebyl horká hlava jako jeho otec, byl spíš tichý a toužící po klidu. Toho se mu ale moc nedostávalo, vzhledem k situaci, v jaké se draci nacházeli. Nebyl prostor pro jeho sny o poklidném životě. Musel se z něj stát bojovník se vším všudy, proto knihy začal odkládat čím dál víc a později se k tomu už vůbec nedostal.
V době jeho „znovuzrození“ se ten prostor ale znovu objevil, takže občas zamířil na nějaký trh a nějakou knihu si pořídil, ačkoliv ani zdaleka neměl prostor na to je někde skladovat. Žil v jeskyni, papír tam snadno vlhnul a většina knih se mu tak po jisté době nenávratně zničila. Pořád to ale byla dobrá investice, protože je do té doby obvykle stihl přečíst a užít si je alespoň jednou. Horší bylo, že neměl moc peněz nazbyt, takže se v tomhle ohledu musel krotit. Nerad totiž trávil čas ve svojí lidské podobě, což mu značně ztěžovalo práci. Občas se ale musel přemoct a skutečně pracoval, aby nějak vyžil. Nemohl žít jako drak pořád, nešlo to. Na to byl život příliš komplikovaný.

Do knihovny ho přivedl rozhovor, který vyslechl na tržnici, když si byl pro zásoby. Slyšel nějaký pár, jak se baví o jistém muži, který prodává cosi, po čem se člověku ulevilo. To znělo zatraceně dobře, protože on měl v hlavě takový chaos a nepořádek, že něco takového skutečně potřeboval. Po nocích těžko spal a přes den se užíral myšlenkami a vzpomínkami, nějaký ten útěk od té všudypřítomné bolesti by se mu rozhodně hodil. Proto se tam vydal s myšlenkou zkusit toho muže najít a pokusit se od něj něco odkoupit.
Zatímco se proplétal mezi jednotlivými regály s knihami, prohlížel si všudypřítomné učence. Neměl sebemenší tušení, jak měl vypadat - a proto nakonec přišel k prvnímu člověku, na kterého narazil a trošku neochotně mu položil ruku na rameno, aby si získal jeho pozornost. Byl to jakýsi muž, hluboce začtený do svojí knihy. Nerad ho rušil, ale musel se zeptat.

„Promiňte,“ omluvil se spěšně. „Na tržišti jsem zaslechl, že se tu občas zdržuje jistý muž, který prodává něco jako léky. Jsem tu úplně poprvé a nemám sebemenší tušení, jak vypadá. Nevíte o něm něco? Omlouvám se, že vás tu kvůli tomu takhle ruším při čtení, ale... Je to celkem urgentní.“

Arvëlla nezvedlo od knihy, když slyšel skřípat dveře knihovny, ani to, jak Estelle vedle něj zalapala po dechu. Stačil si už docela dobře zvyknout na to, že ta dívka na každého byť jen trochu pohledného muže, kterého kdy spatřila poprvé, hleděla s posvátnou úctou a pusou div že ne dokořán. Proto jen tak pokračoval s naprostým klidem ve čtení knihy, která mu zrovna na zažloutlých stránkách prozrazovala všechny léčivé i jedovaté účinky měsíčních bobulek, které dokázala ta rostlinka mít při správné přípravě. To se mu náramně hodilo chápete? Pokud by skutečně dokázaly mít psychotický uklidňující účinek, docela dobře by se s nimi dalo léčit lidi, kteří si k němu tak často chodí pro něco na uchlácholení...

Jeho pozornost byla upoutána teprve v momentě, kdy na rameni ucítil něčí dotek. Když se tím směrem natočil, spatřil celou dlaň, takže to asi těžko byl omyl... a to ho donutilo zvednout oči od lákavého textu a pohlédnout na cizince, který stál přímo před ním a mluvil na něj. Což by možná chtělo ho poslouchat, že ano...
Když tak učinil a dozvěděl se, co tu cizinec dělá, tvář se mu rozzářila a rázem byla kniha zapomenuta. Takže další zákazník!
Jako na jehlách vystřelil ze sedu do stoje a mírně se zašklebil na Estelle, aby mu neodháněla potenciálního zákazníka svým nepokrytým zíráním. Poté se se širokým úsměvem otočil k muži a natáhl ruku na pozdrav. „To jste tady správně – a jdete za mnou. Arvëll Dowerro, tëristenský alchymista, těší mě! A ano, dle vašich slov jsem ten, jehož služby hledáte."

Jaké bylo jeho překvapení, když se mu muž představil jako místní alchymista.
Nepatrně se pousmál, když si s ním potřásl rukou. Automaticky si ho přitom prohlédl - vypadal jako vcelku milý chlapík. Asi byl rád, že narazil zrovna na někoho takového a ne starého děsivého alchymistu, který by si ho prohlížel jako ostříž a soudil, proč to asi potřebuje. Ne, Arvëll takovým dojmem vůbec nepůsobil. Jakkoliv na něm bylo znát, že je to velice sečtelý člověk, nepůsobil tím děsivým a zdánlivě typickým dojmem, který by Rägnar očekával. Proto to bylo vskutku velice příjemné překvapení, protože neměl energii na nějaká nepříjemná vyjednávání. Vlastně si chtěl jen koupit ten lék a rychle zmizet, přeměnit se znovu do svojí pravé podoby a nechat se unášet větrem. Potřeboval se proletět, potřeboval se nadechnout a uvolnit se. Už to byla pěkná řádka hodin od jeho poslední proměny - rozhodl se totiž zastavit ve vesnici a vypomoct na tržišti s přenášením těžkého zboží. Potřeboval peníze, takže to byla bohužel nutnost.

„Skvělé, moc mě těší, pane Dowerro,“ odpověděl přátelsky, když si společně potřásli rukou. „Doufám, že vás moc neruším. Vidím, že si čtete, klidně se za vámi můžu zastavit někdy jindy, pokud by to byl problém... Ale sháním něco na bolest a na spaní. Nutně bych potřeboval utišit všechny ty myšlenky ve svojí hlavě, nedává mi to spát a pronásleduje mě to i za bílého dne. Zkoušel jsem léčitele, ale nikdo si s tím nevěděl rady, protože to má psychologický původ. Možná byste mi mohl pomoct vy...?“

Arvëll se kdesi uvnitř cítil jako nadšené dítě.
Když se ráno hrabal společně s úsvitem z postele, nečekal, že dnešní dávka další příležitosti, jak se zabavit, mu doslova přijde zaklepat na dveře. Očekával další táhlý den v knihách vedle Estelle, co si sem tam povzdechne nad hrdinou nějakého dalšího jejího románku. Nic proti vkusu keho neteře (možná kromě nějaké potvory, co by požírala výhradně svazky červené knihovny), ale tohle bylo mnohem více vzrušující vyhlídkou.

Ale rozhodně nebyl rozlícen tím, že ho cizinec – Rägnar, jak se vlastně představil – vyrušil od knih, ba naopak: myšlenka na příležitost prozkoumat další účinky svých látek. Radost doslova čpěla z každé jeho buňky, když vyskočil na nohy.
O to víc ho nadchla myšlenka toho, že před ním stojí drak. Držel se zvláštně, ramena měl ztuhlá vnitřními démony a zároveň i povolená jistotou ve vlastní sílu, když už v nic jiného. Divoký výraz, co mu svítil z očí, byl jako důkaz, bílý text na černém pergamenu (nebo to bylo naopak?), leč působil poněkud… polámaně. Buďto byl synem lady Fairëi, anebo byl prostě jenom docela šílený. Nebo obojí.
Ne, že by ho za to Arvëll soudil. Sám se pochyboval na hranici šílenství a lehkomyslnosti a větší nezodpovědností, než by bylo zdravé. Takže tak.

„Tak tedy, omluv nás, Estelle,“ vyhrkl, nedbale založil stranu knihy tam, kde skončil (a co, že to starý knihovník považoval za barbarství, měl vynalezenout záložky, které se nebudou pravidelně ztrácet do čirého Prostoru…), a poté se otočil znovu k Rägnarovi. „Můžete tedy jít se mnou. Všechny věci mám v místnostech za knihovnou… je praktické mít je tak hezky blízko.“
Nečekal, zda ho bude blonďák následovat (ale z racionálního hlediska by měl, tak se na to pokusil spolehnout za předpokladu, že skutečně není šílený… předpokládal to tak na čtyřiašedesát procent, těch zbylých třicet šest bylo ve hvězdách), a vydal se svižnou chůzí, co podezřele napůl připomínala poskakování nadšeného koloucha, ke dveřím ukrytým za řadou regálů.

Než však vzal za kliku, zarazil se a bleskově otočil na Rägnara. Stál za ním, tudíž se předtím spolehl správně. „Jen je tu problém. Každá rasa na má séra reaguje jinak. Lidé s nimi nemívají problémy, ale stačí trochu naředěná krev k tomu, aby už se tělo cukalo. Zkoušel jsem to na sobě. Jsem napůl yialadri,“ oznámil mu tónem, jako kdyby mu sděloval recept na čaj, „a už to dělalo problémy, ačkoliv mají vodní dost slabou imunitu. Třeba na t'ealh by to musela být dávka jako pro velrybu, když zvážíme, že se sami léčí. Ale co se týče dětí ohně,“ sjel ho pohledem, nečekaje, zda to hodlá nějak komentovat, „tam to musíme vyzkoušet.“

Na patě se divoce otočil a rozrazil dveře před sebou dokořán, přičemž rozhodil dramaticky rukama (jelikož prostě mohl). „Uvidíme.“

V tichosti Arvëlla následoval, pohroužený do svých myšlenek. Na jednu stranu doufal, že by mu mohl pomoct, ale na druhou... Trošku o tom pochyboval. Nejspíš byly přeci jenom věci, kterých se člověk zbavit nedokázal. Jeho sžírala vina a stesk a bolest. Měl být vojákem, bojovat za svůj domov a svůj lid, ale místo toho využil svojí druhé šance a všechno se pokusil hodit za hlavu, aby žil v absolutním osamění, jako kdyby ho zavrhli do exilu. V té době se to zdálo jako celkem dobrý nápad, když ležel v kaluži krve obklopený mrtvolami padlých bratrů a sester, ale bohové se mu přeci jen rozhodli uštědřit další lekci. Nemohl z toho přeci jenom vyváznout až tak snadno, jak by jen mohl? Otočil se zády ke svému dědictví, prakticky se z něj stal zrádce. Nejspíš si to tak trošku zasloužil, protože to co udělal bylo přinejmenším hanebné. Na druhou stranu - jeho vlastní druh nebyl zrovna dvakrát úkazem dokonalosti a čistoty. Jejich války s lidmi měly na svědomí mnoho životů na obou stranách a oni nebyli ochotní ustoupit, třebaže měli nejspíš představovat tu moudřejší stranu a navrhnout diplomatické řešení celého sporu.
To v Rägnarovi vyvolávalo pocit rozpolcenosti, protože na jednu stranu utekl pachuti smrti, ale stíny měly dlouhé prsty a dosahovaly na něj nehledě na to, jak daleko se mu podařilo utéct. Nemohl se před tím věčně schovávat, nešlo to. A on si s každým dalším uplynulým dnem víc a víc uvědomoval, že se už pomaličku pohybuje na tenké hranici se šílenstvím. Stačilo jen maličko, vskutku maličko a mohl by se kompletně ztratit v tom víru chaosu a bolesti, který ho neustále stahoval dolů jako těžká kotva. Ačkoliv byl bojovníkem tělem i duší, tenhle boj prohrával na plné čáře. A i proto se rozhodl jako poslední možné řešení vyhledat pomoc onoho alchymisty, o kterém se náhodou dozvěděl. Byl jeho poslední možnou nadějí, spásou. A on k němu upíral veškeré svoje naděje.

„Hádám, že to vyzkoušíme a uvidíme, co se stane,“ pokrčil neurčitě rameny, zatímco z Arvëlla nespouštěl svoje modravé oči. „Jsem ochotný podstoupit experimentální léčbu, nevadí mi to. Hádám, že vám tím alespoň dopomůžu k novým poznatkům... Pokud by to nefungovalo, alespoň budete mít s čím nově pracovat.“ Snažil se to brát co možná nejpozitivněji, ale nebyl si jistý, jestli vůbec svým vlastním slovům věří. Vyřkl je naprosto automaticky, klidně a bezmyšlenkovitě. Splynuly mu ze rtů rychleji, než si stihl uvědomit jejich váhu. Ale když nad nimi později přemítal, zdálo se mu to správné. Přišel vyhledat pomoc: pokud by ji nedostal, alespoň mohl říct, že to zkusil. A pokud to jeho možnému zachránci přinese nějaký menší užitek, jenom dobře. Jeho oběť by pak alespoň nepřišla vniveč.
„Vážím si vaší pomoci. Dozvěděl jsem se o vaší práci čirou náhodou, ale musím upřímně říct, že jsem vážně rád, že se tu někdo věnuje podobným věcem. Hádám, že by svět potřeboval víc takových lidí. Učenců s talentem a zápalem pro věc... Alchymisté se dnes příliš nevidí, vzhledem k situaci.“

„To já si vážím vašípomoci. Kdybyste nepřišel… neexistoval by způsob, jak bych zjistil, jaké účinky může mít to sérum na draka. Tedy, jistě by se nějaký našel, ale bylo by to moc složité na to, aby se to vyplatilo realizovat. Vezměme to jako obchod – zjistíme, jaká dávka je pro draka ideální, a dostanete tu svou jenom za cenu poděkování. To zní docela fér, ne?“ Ano, a bylo to tady. Jakmile šlo o výzkum, šly finance, které po lidech většinou požadoval, stranou. Nechtěl si brát jeho peníze, chtěl jenom poznání… a možná dobrý pocit z toho, že se mu podařilo něco, co drakovi před ním pomůže v noci zamhouřit oči.
Arvëll se otočil na patě a zkoumavě si draka před sebou prohlédnul, modré oči se mu přitom zúžily do sotva znatelných štěrbinek, takže je zase musel hezky otevřít, protože mu řasy bránily ve výhledu. Spokojil se s tím, že to holt bude vypadat, že na Rägnara nepokrytě zírá – což vlastně byla tak trochu pravda, co si budeme, ale to samozřejmě nemusel nikdo vědět. Nepozoroval ale ani jeho robustní postavu, ani ten způsob, jakým mu hnědavé vlasy s odlesky zlata na slunci splývaly kolem obličeje s ostrými rysy. Ne, kdepak, to bylo příliš neosobitými záležitostmi, na které by se měl zaměřit. Měl na práci něco mnohem, mnohem lepšího – totiž sledoval, jak se mu v očích pere zlomenost, díky které sem také vlastně přišel, s vůlí žít. Ačkoli vypadal beznadějně, ramena měl stažená neviditelnými závažími a každý jeho krok působil, jako kdyby se procházel nikoli knihovnou, ale minovým polem… i přes to všechno, co napovídalo o jeho utrpení, se držel na nohou a v očích mu byla vidět hrdost. Ta, která se mezi lidmi o dracích tak šuškala, a on měl tu čest spatřit ji na vlastní oči. Pro Arvëlla to z pohledu vědce bylo něco úžasného, fascinujícího, něco, co by dokázal zkoumat celé hodiny, možná dokonce celé dny.

„Vypadáte ztrhaně,“ pronesl konečně nahlas. Nezáleželo mu na tom, že odbočil od jejich domlouvání se na tom, že Rägnar okusí ten jeho lék a uvidí se, co to s ním udělá (ne, že by z toho měl snad morální dilema – drak do toho konec konců šel sám, on ho nenutil, navíc šlo o jedinou alternativu, jak zjistit právě kýžené účinky). Prostě říkal to, co mu zrovna došlo na mysl, co mu vrtalo hlavou s intenzitou výstřelů z děla. „Co dohnalo draka k tomu, aby se vypravil do vesnice lidí – svých nepřátel, pokud mohu poukázat na aktuální politickou situaci mezi královstvím a vaším rodem – a snažil se získat sérum za zapomnění?“
Nesnažil se maskovat svoji zvědavost, Arvëll měl hlavu úplně plnou otázek, které toužil vyřknout, a jenom se modlil, aby to draka neurazilo nebo nenaštvalo natolik, že by se rozhodl zase vycouvat. Zatím na to nevypadal, ale do hlavy mu neviděl. Číst v knihách byla hračka, ale snažit se číst v jiných lidech byl pro Arvëlla zatracený oříšek.

Následoval alchymistu do srdce jeho světa. Neměl sice sebemenší tušení, co přesně ho mělo očekávat, ale byl velice pevně rozhodnutý tím projít. I kdyby se na něj měla snést mračna ukrutné bolesti a on se měl v horečkách svíjet pohlcený agónií, necouvl by. Ne, už dávno učinil to rozhodnutí, jež představovalo poslední a kritický krok odpichující se ze skalnaté pevniny, míříc do prázdna jakési strže. Jeho život byl už dávno pokroucený a propletený nitkami temna a zkaženosti, představujíc všechno špatné s dračí společností. Ta sice neměla špatné jádro a obecně zhrzená nebyla, ale Ragnar se spálil natolik, že už nebyl schopný znovu vklouznout do světa, do jakého se zrodil a v nímž měl žít i zemřít. Potřeboval to všechno uzavřít a smazat, aby se mohl posunout dál. Věděl, že tím víceméně zahazuje jakýkoliv možný heroický osud, který by ho dost možná očekával, kdyby setrval na svojí původní trase, ale on se od ní odklonil. Vytvořil si vlastní větev, protože ta původní uschla a ztrouchnivěla.
Muž před ním představoval jeho jedinou reálnou šanci na nový život. To, co v současnosti provozoval, se za život rozhodně označit nedalo - šlo jen o prachobyčejné přežívání, žalostné živoření a plýtvání drahocenným časem, jež pro mnoho jeho vrstevníků už dávno vypršel. Ragnar si moc dobře uvědomoval, v jaké situaci se nacházel. Otevřený válečný střet byl na spadnutí a soužili se nejen lidé a draci, ale i všechny ostatní rasy, protože ty rozbroje ničily celý kontinent. Nescora se otřásala v základech a nejen, že se v slabších regionech běžně rozmáhal hladomor a s ním i vzrůstající kriminalita, ale nově připlula i temná mračna moru. Ten si zvláštně vybíral jen lidské oběti, což by nejspíše mnozí z draků viděli jako jasné znamení toho, že bohové stojí při nich a ne s královskou rodinou a jejich přívrženci, ale onomu zlomenému a samotářskému drakovi to přišlo stejně hrozné, jako kdyby ona děsivá a smrtelná nemoc postihovala pouze jeho vlastní druh.
Truchlil nad každým vyhaslým životem, nad každým nebožákem, co přišel o důležitou část svého života, o domov, o rodinu a milované. On sám přišel o všechno... Kromě sebe samého. Všechno, co se skrývalo uvnitř něj, setrvávalo. A přesně to byl také jeden z důvodů, proč to všechno ještě nevzdal. Už od svého prvního nádechu byl veden k přirozené bojovnosti a chrabrosti, nemohl svůj život jenom tak zahodit.

„Věřím tomu, že by se jistě dříve nebo později objevil někdo jiný. Ačkoliv se mezi lidmi moc neukazujeme, pravdou je, že nás mimo skály žije rozhodně víc, než si ostatní myslí. Jenom se skrýváme, podobně jako další rasy. Svět je vskutku nebezpečné místo... Člověk si musí hlídat záda, ať už pochází z jakéhokoliv rodiště. A vaše služby jsou nepochybně něčím, co má šanci zaujmout značné množství nejrůznějších duší, neboť mnoho bytostí trpí jedním nebo druhým neduhem, jež léčitelé nejsou schopni léčit.“
Snažil se být otevřený všem možnostem, protože se mu čím dál více ztenčovaly. Vyzkoušel téměř všechno, co svět nabízel - od nejrůznějších bylinných směsí, čajů, tinktur... Dokonce navštívil dva čaroděje. Ani jeden z nich se ale neukázal být opravdu schopný, jelikož jejich výtvory působily spíš jako výsledek dětského snažení o magii, než skutečného očarování nebo lektvaru. Nejspíš proto se také uchýlil k trošku jinému odvětví. Vkládal do Arvëlla veškeré svoje zbývající naděje, jejíž moc a intenzita se s každým dnem vyplněným soužením značně vytrácely.

„Ano... Asi ano.“ Arvëllova poznámka a následná otázka ho zastihly poměrně nepřipraveného, ačkoliv s tím rozhodně měl počítat. Když už se rozhodl někoho takového vyhledat a podstoupit poměrně riskantní léčbu, vyvolávalo to otázky. Pro něj tíživé, pro jeho možného spasitele nejspíše nutné. Jistě si potřeboval ověřit, že ho jeho nový dračí pacient nějak neoklame a neprovede něco špatného. Lidé byli různorodí, v jejich době bylo opravdu těžké někomu věřit, natož pak naprostému cizinci s pochmurnou aurou a dávno pohaslýma očima.
„Řekněme, že to byl nejspíš zásah osudu. Měl jsem štěstí v neštěstí, alespoň takhle by to nejspíš někteří pojmenovali - v očích mého druhu by to byl pravděpodobně znak slabosti a zrady. Téměř jsem padl na bojišti, ale nějakým způsobem se mi podařilo nejen přežít masakr, ale také se vylízat ze svých zranění. Od té doby se snažím držet od války - a bojů obecně - co nejdál to jenom jde. Nejsem člověk bez svědomí, zabíjet nevinné a mařit životy těch, co jsou na tom podobně jako my, to opravdu není něco pro mě. Proto jsem se stáhl a zůstal žít odděleně, ale... Hrůzy války člověka nikdy úplně neopustí, však?“

Ta otázka, co na něj směřoval, byla neskutečně netaktní, to musel uznat. Asi by se neměl ptát na tak osobní věci, ale na jeho obranu na druhou stranu – přeci jenom potřeboval vědět, pro co přesně drak míří. To, jak na tom byl, zanechávalo odraz na tom, jak silně ně něj bude sérum fungovat. Arvëll si byl docela dobře jistý, že s ním nebude moci na draka šetřit – přeci jenom, nejenom, že jejich rasa byla tak mohutná a tělesnou stavbou odbourávali jistě mnohem rychleji, ale zároveň měli něco jako blokádu vůči magii. Působila na ně, jistě, sami ji využívali, když šlo o jejich proměnu… ale jinak byla magie a alchymie kolem draků dost zvláštní záležitostí. Nefungovalo to tak, jak by pořádně mělo, což umělo být velice frustrující, pokud byste byl někdo, kdo doopravdy potřeboval, aby to fungovalo. Bude zajímavé tohle zkoušet… i když by o tom možná tak neměl uvažovat, protože to byla pořád osobnost a ne žádný pokusný subjekt, tak přítomnost Rägnara mu dávala obrovský prostor pro to, aby vyzkoušel něco nového. A to pro něj bylo lákavější než pro dítě prohlídka cukrárny. Držel by se samozřejmě v mezích, vědomě by ho neohrozil ani náhodou, ale chápeme se. Zkrátka se chvěl očekáváním, hlavou mu vířilo nadšení, přemýšlel o tom, co nejlepšího se bude dát udělat… Přišel si jako ryba ve vodě. Což bylo vzhledem k jeho původu zatraceně ironické, že ano.

„Chápu. Válka dokáže zanechat ošklivé věci i na lidech, kteří se jí neúčastní, natož na těch, kteří si tím ohněm sami projdou,“ kývnul a chvíli bloumal pohledem na tom, jak se Rägnar tváří. Bylo znát, že v něm rozhodně bylo víc, než co dával najevo takhle okatě, ale on se nechtěl nějak zbytečně rýpat v něčem, co by mohlo přinést bolestné vzpomínky. Nechtěl mu přivodit do hlavy démony, protože sám věděl že z něčeho takového se těžko zbavuje, sám s tím měl problémy – tak raději zase všechno stočil směrem, kterým se to mělo vyvíjet, směrem, kvůli kterému tady vůbec byli. Sáhl na pracovní stůl pro jednu z ampulek, které tam měl vyskládané, než se otočil k drakovi. „Budu asi potřebovat chvíli, abych to trochu zesílil… pochybuju, že takhle by ti to bylo nějak nápomocné.“ Sotva dořekl poslední slova, zase se rychle otočil na podpatku a pustil se bleskurychle do práce, takže mu ruce kmitaly po stole tak rychle, že to zvládal zaznamenávat jen instinktivně.

Navzdory tenčícím se rezervám opět zamířil do jedné ze zapadlých krčem, aby si zchladil krev. Sotva zavřel tiše vrzající dveře a pozdravil mírným kývnutím hostinského, sjel obezřetným pohledem tamní osazenstvo, příliš ovlivněný hluboce zakořeněnou paranoií. Tu mu bolestivě připomínala blednoucí modřina na levé tváři, jež utržil při svojí poslední rvačce v dračích skalách. Místě, kam se zapřísáhnul už nikdy nevrátit, aby nemusel čelit důsledkům svého zbrklého jednání… Byť ho od oné chyby dělila řádka let a nespočet nových románků, rozhodně netoužil po šťavnaté facce ze strany jisté dračí lady, natož pak žalostných důsledcích v podobě vlastního parchanta.
Těžko říci, zda měl pouhou smůlu nebo špatný vkus. Jeho posledním úlovkem se stala ostrá, avšak nádherná víla, se kterou prakticky uzavřeli nejen výhodné partnerství, ale především i obavy… Podobně tragická nehoda se tedy jistojistě opakovat nemohla, což pro něj bylo obrovským vítězstvím. Díky notné vzdálenosti ho naštěstí nevázal slib věrnosti, takže nenápadně pokukoval po nějaké alespoň provizorní dámské společnosti. Mimo postarších štamgastů se však v prostorách hospody nacházela jedna jediná žena… Nebo spíše dívka.
Tristan si ji nenápadně prohlédl, než odvrátil zrak. Temné kaštanové vlasy, bledá pleť a jemné rysy v obličeji, byla opravdu hezká. Vzhledově ale působila téměř jako dítě, což pravděpodobně udával její široký úsměv a pestrobarevné šaty, doplněné o zářivě dvě zářivě oranžové stuhy, jež zakončovaly délky jejích copů. Pohlížet na ni déle, připadal by si jako zatracený parchant… Takže raději přesunul svoji veškerou pozornost k vyhledání dobrého místa k posezení.
Dramatickým obloukem se tedy vyhnul staříkům posedávajícím nad černým pivem, než spokojeně zapadl do opuštěného rohu a tlumeně zabubnoval nehty o oprýskanou desku stolu. Ta byla natolik mizerně opracovaná, že z ní div netrčely třísky, což byla hořká ironie odpovídající kvalitě celého tamního podniku: tudíž absolutní bída. Snad měli alespoň nějakým způsobem přijatelné pití… Byla by nekonečná škoda, kdyby se musel celý zkřehlý opět zvedat a hledat v podobném zapadákově něco lepšího. Co ta vesnice vůbec měla? Knihovnu? Koho u všech čertů zajímala knihovna? Tristana zajisté nikoliv, leda by v ní po boku jednotlivých svazků vydávali i alkohol. Nebo kdyby měli pěknou knihovnici…

„Copak to bude, krasavče?“ Z přemítání nad absolutní zbytečností přednosti Teristenu ho vytrhl cizí hlas. Když zvedl oči od stolu, setkal se pohledem s oříškovýma očima, které patřily dívce, co si ještě před chvílí prohlížel. Koutky rtů se mu zcela samovolně pozvedly do chabého úsměvu, než poněkud chraplavým hlasem odpověděl.
„Něco tvrdého. Čím tvrdší, tím lepší.“ Poručil, než na dívku před sebou drze mrkl. Ta chvíli postávala na místě, krapet vyvedená z míry jeho objednávkou, ale nic na to nenamítala - místo toho mu úsměv rozpačitě oplatila, než odhopkala směrem k hostinskému. Nedokázal se úplně zbavit svého typického chování, tudíž notné dávky opovážlivosti a čehosi dalšího, co by on sám pochopitelně označil za šarm - ale nehledě na to, dívku co se objevila u jeho stolu mínil nechat. Příliš mladičká a nevinná. Sice byl v mnoha ohledech naprostý grázl, ale ne až takový. I proto se místo toho poohlížel jinde, očima vyhledávajíc novou a pochopitelně i vhodnou kořist. Osazenstvo tamní hospody nestálo za moc, povětšinou jen štamgasti… Ale i přesto se našla jedna světlá dušička, co si získala jeho pozornost. Copaté děvče si totiž přivedlo kamarádku - pěknou mladou ženu s dlouhými a rovnými kadeřemi blond vlasů, splývajících téměř až k pasu. Ten měla ovázaný světle modrým šátkem místo opasku, hezky podtrhujíc jemnou pleť a obdobně vybarvené oči, co k Tristanově blahému překvapení mířily k němu. Avšak nejen pohledem, zdálo se. Než se totiž stihl nadát, stály těsně u stolu obě dvě dívky - brunetka mu podala sklenici s jakousi nazlátlou tekutinou a její společnice začala hadříkem* utírat desku stolu, přičemž automaticky navázala těsný oční kontakt, jež Tristan velice ochotně opětoval.
„Rád vás vidím, dámy. Äisvey.“ Pronesl* očividně provokativním tónem, než se chopil přinesené sklenice a výrazně si lokl jejího obsahu. Těžko říct, co přesně to bylo za alkohol - dle chuti by název neurčil ani kdyby na tom visel jeho život, ale neselo na tom. Podstatné bylo to, že měl čím otupit mysl… A snad, pokud bohové dají, i společnost. Ta blondýnka mu totiž padla vážně do oka, což znamenalo, že se v krčmě hodlal alespoň na chvíli zdržet. Nemohl by svůj úlovek nechat uplavat aniž by si ho řádně vychutnal, však?



* ano, ano. Už chybí jen sklenička na žmoulání!
* překlad: na zdraví

Bohové museli vědět, že se snažil zůstat na cestě světla a nepropadnout lepkavé temnotě, co se mu tvořila jako bažina kolem nohou. Svým způsobem ho lákala vize, že by se vrátil zpět domů - Dračí skály pro něj stále představovaly mnohem více, než pouhé rodiště. Chtěl to udělat… Ale vzpomínky na všechno to krveprolití mu v tom bránily. Prakticky nejen v cestě tam, odkud pocházel. Zdálo se, že v důsledku všeho toho traumatu nebyl řádně schopný prakticky fungovat,* jelikož pro něj byla vlastní existence příliš tíživá. Snad kdyby existovala možnost některé ty vzpomínky a myšlenky umlčet…
Přesně tohle ho dostalo až do Tëristenu, čiré zoufalství a touha po naději. Té se zuby nehty pokoušel držet, neztrácet víru - ale samotná úvaha nad tím, zda svým tichým odchodem nerozhněval božstva a svého krále… To bylo vskutku tíživé břímě. Část jeho osobnosti tedy podvědomě vyhledávala odpovědi, připravená odčinit možnou chybu, ale neustále válčila s obrovskou nejistotou, protože celá situace nebyla ani zdaleka tak černobílá, jak ji obě strany prezentovaly. Lidé i draci měli hodně co odčinit, avšak mír pro ně nepřipadal v úvahu. Znamenalo to, že se hodlají být do poslední kapky krve, dokud se navzájem kompletně nevyhladí? Tahle vize Ragnara děsila až do morku kostí, mnohdy mu nedávala spát. Někdo musel začít první krok, alespoň částečnou změnu… Jinak byla Nescora předurčená k tomu, aby se utopila v krvi svých obyvatel.

Všechny tyhle myšlenky jindy klidného a usměvavého draka pronásledovaly jako stíny, které nezaplašilo ani nejzářivější světlo. I proto Ragnar automaticky vyhledával prakticky cokoliv, co by mohlo odvést jeho pozornost stranou - jako třeba knihy, co cestou míjeli. Tolik regálů zaplněných moudrostí a tajemstvími, očekávajíc na první duši, co se rozhodne nahlédnout. Možná, ale jenom možná… By se mohl poohlédnout kolem? Chyběla mu taková ta běžná, poklidná část života. Kdy naposledy usedl ke knize? Mistr alchymista sám řekl, že nejspíše bude potřebovat chvíli času na to, aby lektvar upravil. Drak sice netušil kolik času přesně, ale drobná chvíle by mu stačila na vypuštění nashromážděné fantazie.
„Chápu, v pořádku,“ pokývl tedy souhlasně hlavou, jelikož si alespoň částečně uměl představit, že práce na takovém lektvaru jistě zabere nejen mnohé úsilí, ale jistě i čas. Pochopitelně Arwëlla rušit nechtěl, ale ještě než se jeho možný spasitel pustil do práce, rozhodl se nakonec přeci jen vytasit se svou druhou otázkou, protože mu jednoduše nedala pokoj.
„Promiňte? Než začnete… Nejsem si jistý kolik času budete potřebovat a věřte mi, že na vás nechci žádným způsobem tlačit, jen… Smím se mezitím porozhlédnout v knihovně? Pochopím, jestli je to troufalý dotaz, ale musím říct, že je vskutku konejšivé ocitnout se znovu v podobném prostředí. Knihu jsem v ruce nedržel už opravdu hodně dlouho…“ Přiznal se tiše, nejistý jaké odpovědi by se mu asi tak mohlo dostat. V mnoha ohledech se cítil pěkně drze, že alchymistu prakticky vyrušil se svou žádostí a nakonec měl ještě tu opovážlivost vyzvídat, jestli by se mohl na chvíli vydat do knihovny, ale… Něco ho tam táhlo. Cosi silného a tajuplného, téměř jako píseň. Melodie se mu zdála povědomá, ale přesto ještě nerozuměl. I proto tam chtěl jít. Začínal totiž mít pocit, že dost možná činil chybu… Což bylo matoucí. Při vstupu do Tëristenu si totiž byl naprosto jistý, že to bylo nutné. Ale teď… Ne až tak moc. Něco uvnitř jeho hlavy se muselo změnit, dík čemuž tomu potřeboval přijít na kloub. Ideálně dříve než se rozhodne vyzkoušet hotový lektvar, co by mohl všechno vymazat a zanechat absolutní prázdnotu.
„Nemusíte se bát, že bych po vás chtěl lektvar, nechal ho připravit a mezitím se vypařil. Máte moje slovo… Vzhledem k tomu, že ale vím, jak málo taková věc v dnešní době může znamenat, klidně vám zaplatím předem, ať máte jistotu.“ Dodal ještě, neboť potřeboval ujasnit fakt, že měl vskutku čisté úmysly a opravdu neplánoval žádnou nekalost. Netušil jakou zkušenost Arwëll měl se svými zákazníky, takže v rámci přirozené úcty jednoduše provedl malé a vstřícné gesto.



* aaah, tak proto jsem měla to nutkání psát Ragnara! Protože je stejně v prdeli jako já! Poor guy