Vesnice Ormsär

,Hlupáčku, Copak nevíš že ničivý požár nezastavíš jen trošičkou vody, jak říkáš? S pár kapičkama bys neuhasil ten přírodní, natož náš oheň. Každý ho máme. Svůj plamen ničivého tepla, víš? Představ si lidskou bytost jakožto siluetu. A pak se sám sebe zeptej, kde je tvůj oheň. Vsadím se, že nejspíše tady.” Ukáže na místo, kde se v jejím drobném tělíčku nachází srdce. ,,Je to klišé, ale něco na tom bude. Někomu jeho oheň skomírá a uhasíná, ale vždycky se může rozhořet znova. A takový žár neuhasí ani celé moře.” Její usměvavý výraz se změní na vážný. Semkne rty pevně k sobě. Jeho pohledu na svá křídla si snažila nevšímat, ale přeci jen se nervozně ošila. Neměla ráda, když její křídla byla středem pozornosti. Bylo to zvláštní, ale její pouto k nim bylo snad stejně pevné jako u draků. Někdy si sama sebe představovala jaké by bylo, kdyby se narodila jako jeden. Oni nebyli bráni na lehkou váhu. Byli obávaní a byli volní. Mohli chrlit ohně kolik chtěli, zatímco ona zvládla jen několik malých bezvýznamných kouzel. Ale ona drakem nebyla. Byla pouze malou a slabou poletující vílou. Ale byla. Byla a dýchala. Sklonila hlavu a ztišila svůj hlas. ,,To není pravda. Nikdy mi nikdo nemůže vzít všechno. I kdyby udělal všechny ty hrozné věci, jednu věc mi prostě nesebere. Nemůže. Nikdo mi nemůže sebrat moje sny. Ty si uchovám navždy. A dokud budu mít je, nezlomí mě. Nikdo.”

Po pár sekundách ticha zvedne hlavu, snažíc se zachovat neutrální výraz. Pomalu dojde až k jeho posteli a posadí se na ní, hned vedle něj. ,,Nevím, zda si to neuvědomuješ, ale ať je tvůj bratr jakýkoli, pochybuju, že žiješ jen v jeho stínu. Nezáleží přece na tom jak vypadáte. Máš svojí osobnost, Desi. Děláš svá rozhodnutí a rozhodně nejsi jen kopie. Vzhled odráží naši vnější schránku a ta je v těchto ohledech naprosto nepodstatná. Ale pokud ti to pomůže, zbavím se ho. Už jsem to říkala. Nebudeš si muset špinit ruce. Udělám to. Ať je cena jakkoli vysoká.” Mluvila stále velmi potichu. Neměla v oblibě, když musela ukazovat svou temnou stránku. Neměla ráda, když musela zahodit emoce a chovat se jako chladný vrah. Ale dokázala to. “Zničím klidně celý svět jednou rukou, pokud tě budu moci držet tou druhou.” Tenhle text měla ráda. Připomínal jí proč jde dál. Byla bojovnicí. A byla připravena bojovat za svoje hodnoty. Věděla, že je Desmond nejspíše vzteky rozpálený až do běla. Měla by mít strach. Zase. Nebála se, že by jí ublížil. Své rty donutila vytvarovat bezproblémový úsměv. ,,Až potkám tvého otce, připomeň mi, že první co řeknu by měla být “Parchante.” To víš, abych to stihla než mě roztrhá na cucky.”

Hlupáčku. Copak nevíš, že ničivý požár nezastavíš jen trošičkou vody? Ta věta se mu rozléhala napříč lebkou jako mocná ozvěna, která se nevytrácela do ticha. Ne, spíš naopak. S každým novým odrazem byla výraznější a silnější. Po několika vteřinách byla tak hlasitá, že ho to přimělo pomaličku přivřít oči a tiše se nadechnout. Srdce mu najednou v hrudi bušilo stejně rychle a mocně, jako kdyby byl splašený kůň na útěku před zuřící bouří. Připomnělo mu to jednu ze vzpomínek, které měl ještě z panství, než odpluli pryč z kontinentu. Našel v zahradě raněné ptáče - když ho vzal opatrně do dlaně, cítil jak v jeho drobném tělíčku mocně bušilo maličké srdíčko. Pokoušel se k němu vyslat špetku svojí magie, aby ho zmátořil, ale sotva se ho dotkla, z malého opeřeného tělíčka se stala hrstka prachu, která mu protekla mezi prsty jako kdyby ptáče ani nikdy neexistovalo. Když ho potom Theoran našel, jak zdrceně seděl na zemi a zíral na zbytky prachu na svojí dlani, poplácal ho po rameni a konstatoval něco o tom, že mu chybí sebekontrola. Po pár letech mu zakázal magii používat úplně, protože byla prý moc surová, což ji činilo stejně nestálou jako byl on sám. Nikdy si nenašel čas na to, aby ho naučil ovládat, co v něm dřímalo - prostě ho přiměl, aby to pohřbil a nechal pohasnout. A k ptáčeti se nevyjadřoval vůbec, protože moc dobře věděl, co Desmond znamenal. Smrt. Bolest. Temno. Jeho magie byla narušená tím zlomem, který ho stvořil - ale to Desmondovi nikdy otevřeně neřekl, místo toho ho nechal se v tom plácat tak dlouho, dokud na to nepřišel sám.
Při té vzpomínce se roztřásl. Měl on nějaký vlastní oheň? Pokud ano, nejspíš to byl droboučký plamínek, co skomíral úplně stejně jako on sám. Jediná chvíle, kdy se v něm objevoval skutečný oheň, možná dokonce i požár, bylo když se cítil ohrožený. To vzplanul jako fénix a byl schopný zničit téměř cokoliv, co se mu připletlo do cesty. Dokázal by takhle smést i ji? Nebyl si jistý. Cosi mu bránilo, aby se před ní projevoval v plné síle, místo toho byl tak trošku utlumený. Podobně jako před Theoranem, jen z jiných důvodů. Něco v něm probouzela, něco co si nedokázal vysvětlit. Možná to bylo tím, že to byla víla. Theoran o Rasmusově matce sice moc nemluvil, ale Desmond moc dobře věděl, že byla také víla. Cítil to ve svojí krvi. Nejspíš proto by si nedovolil Bree skutečně ublížit. Nebo si to také namlouval, protože to bylo snazší, než přijmout fakt, že na něj byla skutečně hodná a on to začínal brát. Že se vedle ní cítil klidnější.

„Nejsem si jistý, jestli je silnější vnitřní oheň nebo vnitřní temnota. Z vlastních zkušeností bych ale spíš sázel na druhou možnost... Zlo má vždycky větší váhu, než dobro. Nedokážu si představit, že by světlo mohlo vyhrát nad tmou,“ odpověděl upřímně. I přesto na ni ale upřeně hleděl, když vyprávěla o ohni, který ji hřál v srdci.
Když zmínila, že by ji Theoran nemohl připravit o sny, tiše si povzdychl. Kéž bys tak tušila... Prohnalo se mu hlavou, ale nahlas to neřekl. Místo toho potlačil bolestivou grimasu, jež se mu drala na tvář a nepatrně zaklonil hlavu, aby se uvolnil. Svaly mu šponovaly napětím a on cítil, jak mu po páteři klouže a tančí ten známý elektrizující pocit, který naznačoval, že v něm stoupá úzkost a bolest. Brzo bude potřebovat najít způsob, jak to ze sebe všechno dostat, jinak by riskoval, že vybuchne ve značně nevhodnou dobu - a to si s Bree dovolit nemohl.
„Jsi silná, opravdu hodně silná. To je obdivuhodné,“ pronesl nakonec mírně zastřeným hlasem, než na ni upřel svoje stříbrné oči a zvlnil rty do nepatrného polo-úsměvu. „Tebe by nikdo skutečně nezlomil, o tom nepochybuju. A jsem rád... Nezasloužila by sis to. Jsi moc... Čistá. Nejspíš příliš dobrá pro tenhle zkažený svět. To je vážně nesmírně vzácný úkaz.“ Byla prakticky jeho úplným opakem. Byla dokonalá, neposkvrněná a silná. On byl zlomený, pošpiněný a slabý. Kéž by si tak mohl část její síly propůjčit...

Jen co ucítil to, jak pomaličku dosedla na postel vedle něj, nepatrně zatnul svaly a váhavě k ní pootočil hlavu, takže mu do obličeje spadalo několik pramenů sněhobílých vlasů. Nepatrně přitom přivřel oči, než pevně semkl rty a zastrčil si jeden z pramenů za ucho, nespouštějíc z ní pohled. Naslouchal jí. Vnímal každé její slovo... A cítil přitom, jak se mu napříč tělem rozlévá nová vlna napětí. Byla pravda, co říkala? Neměl takový pocit. Ale kdyby přeci... Bylo by to hezké. Líbilo se mu to. Ale bylo to až moc pěkné na to, aby to byla skutečnost.
Spíš ho zaujal fakt, že mu víceméně otevřeně nabídla, že by Rasmuse zabila. Při té nabídce se nepatrně poušklíbnul a ze rtů mu splynulo tiché uchechtnutí. Kdyby ho skutečně zabila, byl by to vrchol ironie - ale ne, chtěl to udělat sám. Možná, že by se spokojil i s tím, kdyby to udělal Theoran, ale ideální případ byl, že Rasmus padne jeho vlastní rukou. Chtěl, aby mu viděl do očí, když to udělá. Toužil pozorovat jeho vyprchávající život a užít si to plnými doušky, protože by to bylo jeho osvobození. Znovuzrození.
Když ale řekla, že by klidně zničila celý svět jednou rukou, pokud by ho mohla druhou držet, trošku zaraženě na ni zamrkal. Jak na to měl reagovat? Bylo to vlídné gesto, bylo to osobní, bylo to... Přátelské. Chovala se k němu jako ke svému příteli, někomu, na kom jí záleží. Jak to? Byl zlý, byl špatný. Co přesně ji přimělo přilnout k němu? Copak necítila ten chaos a stíny, co se mu plížily kolem těla?
„Jsi na mě až moc hodná,“ vydechl nakonec tiše, než zapíchl pohled do země, aby nemusel čelit jejím očím. „Nezasloužím si to. Ale dobře, připomenu ti to, pokud na něj narazíme. Hned potom, co tě někam schovám, protože by v tobě viděl potenciální kořist. Nedovolil bych, aby na tebe vztáhl ruku.“

,,Oheň je mocný. Okáže spálit naprosto vše. I naši vnitřní temnotu. Jen musíš neustále přikládat.” Špitne tichounce. Jeho slova jí zasáhla jako šíp do kolene. Měl pravdu. Dobro nad zlem vítězilo jen v kouzelných pohádkách, které tak ráda četla a prožívala. Avšak v reálném světě vždy temnota převažovala. Nebo si to Breena jen namlouvala, jelikož vyrostla jen v temném prostředí? Ovšem ona vnitřní plamen nebrala jako dobro. Byla to vlastní jednotka. Vlastní síla. Rozhodně by něco jako oheň nemohlo být dobrem. Byl někde mezi. Vlastní motivací. Dobro se zlem byli jen strany ke které se tvorové mohli připojit. Ale tahle ničivá síla jim dodávala odhodlání bojovat za své hodnoty. Za sebe.

Pozorovala jak se napnul. Všímala si jeho měnící se grimasy ve tváři. Byl v pořádku? Instinktivně k němu natáhla ruku v pokusu se ho dotknout. Když jí avšak došlo, co by se chystala udělat, rychle jí stáhla zpátky. Neměla žádné právo se ho dotknout. Nedal jí ani svolení k fyzickému kontaktu. Na obličeji se jí objevil starostlivý výraz. Měla o něj starost. Nastavila svou dlaň a druhou jí přikryla. Přiblížila svá ústa ke svým dlaním. Malinko do nich foukla a oddálila se. Na dlani se jí teď třpytil naoranžovělý prášek. ,,Na. Velmi si ho. Pomůže ti.” Natáhne svojí ruku směrem k Desovi. Sice nevěděla co se mu děje, ale pravděpodobně nebyl úplně v pořádku. To nebyl sice ani předtím, ale teď to na něm bylo vidět. Působil ztrápeným dojmem a jí se ten pohled moc nelíbil. Chtěla mu alespoň trošičku ulevit a došlo jí, že prach by mohl být tím pravým prostředkem. Přeci jen slyšela o něm, že měl spoustu zajímavých účinků, díky kterým se člověk mohl cítit příjemně.

Zakroutí hlavou a pobaveně se uculí. ,,Mýlíš se. Nejsem silná. Nejsem ani čistá. Jenom věřím ve své dovednosti. To je všechno. Nic víc v tom není. Ale asi jsem ráda že jsi rád.” Jeho úsměv jí upřímně potěšil. I když byl nejistý a takový poloviční, pořád to byl úsměv. V žílách jí kolovalo příjemné teplo. ,,Zvláštní. Mnoho lidí se domnívá, že si zasloužím přinejmenším šibenici. Jakáto rozdílnost názorů. Nejspíš si mě idealizuješ, Víš?” Ušklíbne se a opře se o zeď za postelí. ,,Děkuji avšak, že si to myslíš. Cením si toho.” Mluvila o špatných věcech stejně vesele jako o čemkoli jiném. Neměla k tomu důvod, ale stejně to dělala. Nesnažila se nikoho přesvědčit a ani na Dese zapůsobit. Byla prostě uchechtanou zlodějkou.

,,Nejsem na tebe zas tak hodná. Chtěla jsem ti ublížit. Navíc, nejsi úplně zlej tvor. Vím to. Zasloužíš si, aby se k tobě někdo choval jako k člověku. Já nedělám nic víc.” Uchechtne se. Smotá svoje tělo do klubíčka a najde si pohodlnou polohu. Bylo jí úplně jedno že očividně neleží ve své vlastní posteli. Bylo jí jedno i to, že by jí její společník mohl během sekundy zlámat křídla. Dala by se považovat za naivní. Už jen protože mu věřila. Ale ona na to kašlala. Zvedla k němu své hořící očka. ,,To je od tebe hrozně hezké. Cením si toho. Ale stejně na něj na parchanty nadávat budu.” Zavře oči a natiskne se více na peřinu. ,,Děkuju.” Špitne. Zavře oči, ale nevypadá to, že by se chystala zaplout do říše snů. Alespoň ne teď.

Přikládat. To bylo něco, s čím byl celkem dobře seznámený. Theoran to dělal poměrně často, protože tím nejen udržoval svoji moc, ale i schránku. Potřeboval se krmit magií a životní silou druhých, prakticky to byl parazit - bez toho by nedokázal přežít. Desmond mu mnohdy pomáhal získávat oběti, pozoroval ho, jak jim podřezával hrdla a nechával se smáčet jejich horkou a lepkavou krví, zatímco z nich svojí vlastní prázdnotou vysával každou kapičku magie i života. Bylo na něm vidět, jak ho to posiluje. Oči mu přitom zářily čirou magií a žíly nabíhaly tak moc, že působily dojmem, že protrhnou kůži a vyhřeznou na povrch. Byl to fascinující a odporný pohled zároveň, ale pro Desmonda to bylo hlavně uchvacující... Toužil to jednoho dne zažít na vlastní kůži. Rasmus by pro něj byl dokonalou obětí - pohltil by jeho moc a konečně by ho tím byl schopný vymazat z povrchu zemského, zanechávajíc sebe jako jediného dědice.
Poněkud nepřítomně zpozoroval tu změnu v její tváři. Vypadala, jako kdyby se bála - obávala se o něj? Měla strach, že se sesype? Byl sice poměrně odolný, ale i on měl svoje slabiny a horší chvíle. Momentálně měl pocit, že jí ublížil, že ji zatížil. Když mu ale podala plnou hrst vílího prachu, zůstal na ni zmateně zírat. Věděla o tom...? Jak mohla...? Nejspíš to cítila. Vílí prach zanechával dostatečně silnou stopu na to, aby ji zachytila ve vzduchu. Takže o jeho malé závislosti věděla... To bylo nepříjemné. Na druhou stranu, její dar byl vítaný.

„Já... Děkuju...“ Zamumlal tiše, než od ní prach převzal a s vypětím špetky magie přiměl prach vzlétnout do vzduchu, než se zhluboka nadechl, vdechujíc ho do svých plic. Když mu tělem projel mocný záchvěv magie, pomaličku se zády položil do postele a zavřel oči, zatímco se mu na tváři rozléval úlevný výraz. Svaly se mu pomaličku uvolňovaly a on jen tichoučce dýchal - mezitím se chaos v jeho hlavě pomaličku rozmotával a on konečně chytal vlnu klidu, ačkoliv byla vykonstruovaná magií.
„Jsi nejhodnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Nikdo mi nikdy neřekl kloudné slovo, ale ty... Chováš se, jako kdybychom byli přátelé. Staráš se o mě víc, než můj otec. Jsi zvláštní. A já se bojím, že pokud včas neutečeš, stáhnu tě s sebou do propasti temnot. To si nezasloužíš, Bree. Musíš...“ Nepatrně pootevřel rty, než se zvedl a upřel na ni svoje hluboce zářící stříbrné oči, které byly podsvícené magií z jejího prachu. Tentokrát ji pozoroval úplně jinak - vnímal ji nejen jako někoho cizího, vnímal ji jako... Duši. Dívku. Vílu. Spasitelku. Všechno se mu slévalo dohromady a jeho hlava se nepatrně motala, ale on si i přesto držel mysl poměrně nezastřenou.
„Neidealizuju si tě, jsi prostě taková. Jenom to možná sama necítíš. Ber to jako ctnost, že si neuvědomuješ, jak dobrá jsi.“ Když se vedle něj stočila do klubíčka, opatrně ji přikryl dekou, než jí věnoval něžný úsměv. Sladké sny, Jiskřičko, pomyslel si v duchu, než se sám opřel zády o zeď a přitáhl si nohy kolena k hrudi. Sotva to udělal, ozvalo se ťukání na okno. Trhaně otočil hlavu směrem k oknu, kde na parapetu seděl krkavec. Ohlédl se na Bree, která ležela na posteli, než pokývl hlavou na stranu. Když pták sletěl, Desmond se opatrně zvedl a vyšel tiše ven z pokoje. Automaticky zamířil před hostinec, kde se už o zeď opíral Theoran, který mu okamžitě věnoval pobavený úsměv.
„Našel sis kamarádku, hm?“ Pronesl s úšklebkem na rtech. Desmond jen přešlápl z jedné nohy na druhou, než si založil ruce na hrudi.
„Mhm. Spíš si ona našla mě, ale na tom nesejde. Nedotkneš se jí.“ Theoran pobaveně nakrčil rameny. Zdálo se, že neměl v úmyslu dělat potíže, ale jeden si u něj nikdy nemohl být jistý. Jen bohové věděli, co se mu asi tak honilo hlavou a co zamýšlel - byl dost nepředvídatelný na to, aby ho to činilo vskutku nebezpečným. Desmond cítil povinnost Bree chránit - dlužil jí to. Nemohl dovolit, aby na něj jeho otec vůbec upřel pořádně oči, protože co viděl, po tom toužil. Zvláště, pokud to nemohl dostat.
„Možná bys nás mohl seznámit, což?“ Popíchl ho, protože věděl, že ho to rozzuří.

Na okamžik se v ní uhnízdilo smítko pochyb. Pomáhala mu vůbec? Nebo jen využívala svých potřeb nebýt sama? Uleví mu vílí prach? Otázky se jí proháněly v mysli jako neutěšující křik. Raz. Dva. Čtyř. Klid. Ať už to s ním udělá cokoli, bude za něj nést následky. Dávat na něj pozor. Měla tušení, že ona byla ta, která z nich tomu druhému dlužila. Nepochybovala, že kdyby tenkrát v uličce nevypadala tak jak vypadá, zabil by jí bez zaváhání. Ale on to neudělal. Místo toho jí pomohl si zavázat rány a hodil jí své úspory, jenž by se mu v budoucnu hodit. Ale dostala je ona. A téměř bez námahy. Vzal jí sebou a nehleděl na ní jako na prachsprostého hříšníka. Všechny tyhle faktory jí nutily zůstat a nezklamat. Stane se silnější. Bude na sobě pracovat a nechá vše za sebou. Spálí to a už se nikdy neohlédne zpátky.

Potichu sledovala, jak dostal naoranžovělý prášek do sebe. Takže on také ovládal magii. Ani taková věc jak vílí prach nelítá sama ke svému uživateli. Při jeho poděkování jen kývla hlavou ve znaku, že rozumí. Trochu se táhla dozadu. Ještě nikdy neměla možnost spatřit člověka pod vlivem prachu víl. Avšak jeho náhlá změna chování jí vůbec nevyděsila, ba naopak. Prvních pár setin by se možná i začala obávat, ale poté se Des začal usmívat jako měsíček na hnoji. Nechala si spadnout pár blonďatých pramínků vlasů spadnout do tváře, aby zakryla svůj vlastní - avšak pobavený- úsměv. Vypadal najednou tak slaďoučce a samozřejmě i trochu mimo. ,,O tom bych dost pochybovala, Slaďouši.” Její výraz se změní z pobaveného na neutrální. ,,To je mi opravdu líto. Ale lítost nic nezmění. Může mi to bát líto jak nejvíce to lze. Ale sama lítost nikdy nikomu nepomohla. Víš, Desi, Odteď mě máš na krku. A já už nikam utíkat nebudu. Je mi jedno do jaké temnoty se až potopíš. Půjdu za tebou. Nenechám tě samotného šílenému králi. Nikam nepůjdu. Prostě a jednoduše, Nezbavíš se mě.” Zastrčí si dříve spadlé prameny za ucho. Myslela to vážně. Nemusela nic předstírat. Jediné co potřebovala už sebou už dávno měla. Měla odhodlání.

,,V tom případě by jsi ani ty neměl pochybovat sám o sobě.” Špitla, když se nechávala přikrýt teplou vrstvou látky. Zavřela oči a srovnala svůj dech, aby to vypadalo že skutečně usnula. Tuhle metodu používala už jako malá se svým otcem. Předstírala spánek a přitom poslouchala jeho rozhovory. Ať už hovořil sám se sebou či nikoli. Párkrát ho slyšela promlouvat i s jinými. A věřte nebo ne, jednou jí to zachránilo krk. Poslouchala jak její otčín domlouvá její prodej za pár měšců zlaťáků. Další ráno si přivstala a místo, kde se měla schůzka odehrávat nechala shořet na prach. Nebyla na sebe pyšná, ale ten den s úchvácením sledovala co jeden malý plamen dokáže. Její otec jí nijak nepodezříval. Byla jen maličkým pískletem a navíc celou dobu spala. Nikdy na nic nepřišel.

Proto, když se Des vytratil z pokoje, neváhala ho následovat. Chtěl jí snad opustit či utéct? To nemohla dovolit. Ne teď. Otevřela okenici, kterou v pokoji měli a co nejpotišeji opustila pokoj. Ocitla se ve vzduchu. Musela se držet blízko u střechy, aby jí náhodou nezahlédl někdo nevítaný. Naštěstí pro ni najít Dese nebylo těžké. Nikam neutíkal. To jí zaplnilo pocitem radosti. Úsměv z tváře jí zmizel, když si všimla že promlouvá s nějakou jinou postavou. Bree zpozorněla a přemístila se blíže k nim. Šla by ještě blíže, ale šance jejího prozrazení by bylo tím pádem stoprocentní. Chtěla je slyšet. Ale to ze své vzdálenosti nemohla. Přivřela oči a pokusila se nalézt nějakou rostlinku, která by jí mohla trochu pomoci. Bingo. Její pozornost si získala malá květinka, rostoucí u rohu hostince. Zavřela oči a zaměřila se na zelenou rostlinku. Vybavovala si její květy, kořeny, stonek. Vybavovala si jí celou. ,,Našel sis kamarádku, hm?” Povedlo se. Ten hlas se jí nelíbil. Rozhodně to byl muž, ale to by poznala už jen z jeho siluety. Zatla ruce v pěst. Začínala mít neblahé tušení, kým by cizinec, rozmlouvající s Desem mohl být. A nadšená z toho opravdu nebyla. Desova slova jí poněkud zarazila. Nedovolí, aby se jí něco stalo. Na jednu stranu byla ráda, ale na druhou jí to štvalo. Ona měla být tou, která chrání jeho. A za svojí přítomnost si může sama a taky že si jí sama ochrání. V duchu poděkovala květině a otevřela oči. Spojení mezí ní a zelenou rostlinkou bylo sice ztraceno, ale už ho nepotřebovala. Nasadila svůj obvyklý výraz a slétla k nim dolů. ,,Nevidím to zrovna jako dobrý nápad. S tebou by se totiž nechtěla seznámit ani pouliční krysa, ty parchante." Jakmile slétla k jim, ucítila z neznámého obrovskou masu magie. Tahle magie ale nebyla jako ta její. Byla zvrácená. On sám působil zvráceně. Přesto vzdorovitě zvedla hlavu a postavila se před cizince.

Když je pozoroval skrze okenní tabulku, cítil směsici zmatení a hrdosti. Překvapilo ho, že si Desmond našel společnost - natož takhle rychle po návratu do Nescory. Neočekával to, ani v nejmenším. Ale byl na něj svým způsobem hrdý, protože se konečně evidentně alespoň částečně přenesl přes to, co s sebou vláčel jako kotvu. Nebyl sám... Byl s nějakou dívkou. Sice byla už na první pohled o hodně mladší než on, ale kdo nebyl? Jejich rod byl dlouhověký, kdyby si měli vybírat partnery podle věku, byli by na věky sami. Theoran o tom věděl svoje - jen dvakrát se mu podařilo najít podobně starý protějšek. A pokud Desmondovi nevadil ten věkový rozdíl a její nevyzrálost, tak to nebyl problém. Proč také? Nikdo neříkal, že spolu měli strávit zbytek života. O to přeci nešlo.
Na druhou stranu se ale nezdálo, že by se Desmond mínil nějak přibližovat po fyzické stránce, což v Theoranovi jistou naději zase poměrně rychle udusilo. Vyhýbal se jí, nedotýkal se jí. Když ji přikrýval, dával si evidentně pozor, aby se jí pokud možno nedotkl. Ale sledoval ji s určitou něhou v očích, takže bylo jasné, že mu na ní nějakým způsobem muselo záležet. Snad jí nepropadl... Pokud by pro ni zahořel, oslabilo by ho to. A to bylo něco, co Theoran nemohl ani v nejmenším dovolit. I proto nakonec zobákem zaťukal na okno, aby si s ním mohl promluvit. Syn mu jen naznačil, že se setkají venku, takže líně sletěl dolů a přeměnil se, opírajíc se zády o zeď hostince, ve kterém byli ubytovaní.

„Našel sis kamarádku, hm?“ Bylo to jednoduché popíchnutí, o kterém věděl, že ho přiměje zpívat. Moc dobře svého syna znal, věděl jak na něj. Stačilo jemně zatlačit na správné místo a on spustil, ať už se mu to líbilo nebo ne. Byl to jednoduchý mechanismus, který si u něj Theoran pracně vypěstoval. Alespoň v něčem nezopakoval svoje chyby, které provedl u Rasmuse. Nemohl sice napravit tu škodu, k jaké už před dávnou dobou došlo, ale mohl se ji alespoň pokusit zmírnit tím, že bude přistupovat jinak k Desmondovi.
„Mhm. Spíš si ona našla mě, ale na tom nesejde. Nedotkneš se jí.“ Bránil ji, takže mu na ní skutečně záleželo. Sladké. Desmond ale nebyl schopný se o kohokoliv starat, nemohl propadnout poutu s jiným člověkem, protože neměl ani pouto sám se sebou. Stačilo do něj trošku strčit a obrátil by se proti ní, schopný jí utrhat ta nádherná křídla a hodovat očima na jejím utrpení. Byl surový, byl zlomený a byl násilnický. Přesně takového ho měl Theoran rád - a mínil věci uchovat v tom stavu, v jakém byly. Žádná sebe-sladší víla ho nemohla vykoupit z toho, do čeho už byl dávno pohroužený při svém zrození. A pokud si myslela opak, byla prostě jenom příliš naivní. Nejspíš by ji v takovém případě omlouval její věk... Byla příliš mladá na to, aby rozuměla principům světa.
„Možná bys nás mohl seznámit, což?“ Prohodil provokativně v naději, že Desmond ztratí nervy a vyjede na něj. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se k nim víla snesla a oslovila ho s takovou kuráží, až ho to přimělo se uchechtnout. Byla sladká - a on najednou velice rychle porozuměl tomu, proč si ji Desmond vybral. Sám byl slabý, potřeboval vedle sebe silnou figuru, o kterou by se mohl opřít. Ona byla živelný oheň, on zmrzlé zvíře hledající teplo. Představovala jeho maják. A on ji musel uhasit dřív, než v něm zažehne něco, co by sežehlo jeho plány. Ale nejdřív...
„Ach, moc mě těší,“ pronesl a nonšalantně se jí uklonil. Byla to vskutku hluboká a uctivá úklona, taková, jaká byla typická pro urozené pány. Pro šlechtice, kterým byl. „Theoran Killian, Desmondův otec. A vy jste, krásná květinko? Myslím, že tuším, co na vás můj syn vidí. Jste mladá, krásná... A víla. Vždycky měl slabost pro křehké věci. Nemám pravdu, synu?“ Pobaveně mrkl na Desmonda, který ho pozoroval mírně přivřenýma očima. Jednu ruku měl zatnutou v pěst a Theoran doslova cítil, jak mu šumí krev v žilách. Cítil z něj silnější magii... Nejspíš si vzal prach. Ale ani to by nestačilo na to, aby mu zkřivil vlásek na hlavě. Nemohl se mu vyrovnat a moc dobře to věděl - stejně jako věděl, co by následovalo, kdyby se mu pokusil vzdorovat. Strávit pár dní v labyrintu iluzí byl Theoranův oblíbený trest, protože to z Desmonda vždycky udělalo hromádku neštěstí, která byla sotva schopná fungovat samostatně, ale jako sluha byl výborný. Nevzdoroval. Neodmlouval. Byl na to příliš zlomený.

Se zděšením pozoroval, jak k nim Bree přiletěla, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Ani nemrkla, když se postavila před jeho otce a klidně mu do očí vmetla, že je parchant. Dodržela svoje slovo... A on by se nad tím za normálních okolností zasmál, ale v tu chvíli měl do smíchu zatraceně daleko. Jasně si totiž všímal toho zvídavého pohledu, kterým si ji Theoran prohlížel. Bylo mu naprosto jasné, co se mu asi honí hlavu: přemýšlel, jestli mu ji nechat nebo si ji vzít. Zabít ji nebo zneužít. Pochválit nebo mučit. Bylo to buď anebo, nic mezi neexistovalo. Theoranův svět byl silně černobílý, šeď se v něm hledala velice těžko. A pokud už se objevila, obvykle splývala ve vzduchu kolem Desmonda, protože představoval pomyslný jazýček na váze.

„Ona není žádná věc.“ Chtělo se mu namítnout, že není ani křehká, ale bylo mu naprosto jasné, že pokud by to skutečně řekl nahlas, Theoran by jí připravil o nějakou končetinu nebo křídla - jen proto, aby dokázal, že má pravdu on. To bylo něco, čemu se Desmond chtěl skutečně vyhnout, protože jednoduše nemohl dopustit, aby jeho nové kamarádce zkřivil jen vlásek na hlavě. Možná o ní vlastně nic netušil, ale rozhodně k ní cítil větší pouto, než k vlastnímu otci... Což vypovídalo o mnohém. Cítil potřebu ji chránit, nedovolit jí, aby se dostala do ještě větších potíží. Neměla sebemenší tušení, s čím si zahrává. Theoran se možná prozatím tvářil celkem slušně a krev ještě nesmáčela prochladlou zem, ale to neznamenalo, že v příštích několika vteřinách neobrátí a neurve jí hlavu. Byl by toho schopný, pokud by se mu nějakým způsobem znelíbila. Udělal by to moc rád, pobavilo by ho to. Způsobil by tím totiž bolest svému synovi, což pro něj byla ta nejsladší odměna vůbec.
„Měla by ses vrátit zpátky dovnitř, ano?“ Pronesl tichým, mírně zastřeným hlasem, když ji obrátil k sobě a upřel jí pohled zpříma do očí. V duhovkách se mu přitom zrcadlila viditelná starost a obavy. Nechtěl, aby jí Theoran ublížil. Skutečně ne. Ale čím déle tam setrvávala, tím pravděpodobnější bylo, že k něčemu takovému dojde, protože pokoušeli osud. Byla to jenom otázka času, než Theoran přestane nastalou situaci vnímat jako úsměvnou a zábavnou a začne se nudit. A lačnit po krvi.
„Ale no tak. Nebuď takový morous, Desmonde. Poděl se se svým otcem, dal jsem ti přeci všechno.“ Theoran rozpřáhl paže, až se mu nepatrně poodhalil výstřih košile, ukazujíc část černoty na jeho hrudi v místě, kde mu pod žebry bilo srdce. Desmond na to místo automaticky upřel oči, sváděný pokušením rychle vytáhnout nůž a vrazit mu ho tam. Nebyl si sice jistý, jestli by ho to zabilo, ale s jistotou věděl, že to byla jeho slabina. Jeho srdce byla slabina. Běželo mnohem rychleji a mocněji, než u běžného smrtelníka a bylo křehké, jako z porcelánu. Možná, že by to šlo...
Ještě než ale stihl cokoliv udělat, Theoran si založil ruce na hrudi a naklonil hlavu na stranu, pozorujíc Desmonda, jak dlaněmi setrvává na Breeiných ramenou. Dotkl se jí... Dotkl. Když si to uvědomil, poněkud zmámeně ji pustil, než vypustil ze rtů tichý výdech a pohlédl vzdorovitě do očí svého otce, dávajíc najevo svoje rozpoložení.
„Ona není věc. Není moje milenka, není můj mazlíček. Je to prostě...“ Zarazil se. Co pro něj byla? Přítelkyně? Nebyl si jistý, jestli to, co se mezi nimi formovalo, bylo přátelství. Neznal přesnou definici přátelství. Nikdy ho přeci jenom nepocítil, tak jak by ho mohl bezpečně poznat? Na druhou stranu, nemohl lhát o tom, že mu na ní nezáleželo. Záleželo. A zdálo se, že jí záleželo na něm, ačkoliv to bylo absolutně nepochopitelné. Byli společníci, uzavřeli tichý pakt.
„Je to moje společnost. Zapomeň na to, co se ti honí hlavou, nedostaneš ji.“ S těmi slovy k sobě Bree obrátil zády a objal ji zezadu kolem ramen, ignorujíc fakt, že se kvůli tomu musel trošku sklonit. Dával tím Theoranovi najevo, že se jí nevzdá - a evidentně to fungovalo, protože se na otcově tváři objevila směsice překvapení a pobavení.

Dívala se na Theorana s čistým pohrdáním a vztekem. Její intuice jí radila se k němu nepřibližovat a co nejrychleji zalézt někam do kouta. To by ona ale neudělala. Možná to byl rozumný nápad na místě, ale to neznamenalo, že jej tvrdohlavá víla vyslechne. Nebyl ani zaražená, když jí složil poklonu. I když se snažila takové tradice dodržovat, na tohle kašlala. Nehodlala se mu poklonit ani přes její mrtvolu. Ne nikomu tak ponořenému do zlého se klanět nebude. ,,Řekla bych, že mě také těší. Ale to bych lhala.” Zkříží si ruce na hrudi, ale nehne se ani o milimetr. ,,Vím, kdo jste a rozhodně bych se obešla i bez toho.” Omluvně se usměje. Musí si držet své sebeovládání, aby si udržela svůj nevinný výraz. ,,Přeci jen, mládí a krása s věkem pominou. Alespoň v případech, kdy je člověk nebere druhým.” Svůj odpor ohledně toho tvora nijak neskrývala a otevřeně ho dávala najevo. Štval jí jeho egoistický výraz a nadřazené chování. To jak promlouval k Desovi, to nebyla rozmluva mezi rodinnými příslušníky. Breeně to připadalo spíše jako hra na kočku a myš. A k její nelibosti byl Theoran kočkou. A Bree v ten moment nebylo nic, co by Breena chtěla více než mu srazit korunku. Kdyby urážel a dráždil jí, vadilo by jí to pravděpodobně o kus méně. Ale Desmond? Už teď se tříštil a jeho otec tomu napomáhal. A jí bylo jasné, že to rozhodně nedělal omylem. A to v ní podnítilo novou vlnu ničivého vzteku.

,,Uvědom s--” Než stihla vyslat další dávku útočných slov směrem k Theoranovi, Desmondova paže jí otočila od toho parchanta pryč, směrem k němu. Její pohled změknul. Nijak jí nevadilo, že se jí dotýkal. Měla především strach o něj. Nechtěla mu zase ublížit. Nechtěla ho vystrašit. Hleděla mu do šedivých očí. Brouzdala v nich jako v příběhu. Viděla všepřítomnou mlhu i neprůhlednou bouři. Ačkoli to byl zneklidňující pohled, neuhnula. Něco jí nutilo se nevytrhnout a nepustit se do jeho otce s další salvou nadávek. ,,Ty sám víš, že nikam nepůjdu. Zůstanu tu s tebou.” Kdyby jí chtěl někdo přemlouvat, aby šla, byl by bláznem. Byla rozhodnutá ho tam nenechat samotného a v nouzi se prát do posledního nádechu, který by ovšem přišel pravděpodobně velmi brzy.

Theoranova slova byla jako jed, odkapávající z jeho úst a ničící vše kolem. I přes svou nevoli se musela zachvět. Sama sobě si namluvila, že to bylo zimou i když věděla, že je to blbost. Tenhle člověk Dese prakticky vychovat. Des se mohl během chviličky rozesmát a předhodit jí jeho otci. Mohl rozšlapat všechno, na čem jí záleželo. Ale ona mu věřila. Vkládala do něj svou víru. Čekala toho hodně a domnívala se, že jí nic nemůže vyvést z míry. Spletla se. Nikdy by nečekala, že ten tvor, který jí ještě před nedávnem málem podřízl hrdlo jí teď chrání ve svém objetí. Jeho slova jí příjemně hřála a rozlévala do jejího těla nové vlny tepla. ,,Desi...Nemusíš to dělat” Zamumlala a zavrtala se více do látky jeho pláště. ,,Nechci, aby tě zranil. Ne jen kvůli mně. Jestli mi chceš ublížit, můžeš.” Sklonila hlavu k zemi. Musela teď vypadat směšně a slabě. Ale přesně tak se cítila. Zranitelná.

Takže byla seznámená s Desmondovou historií... Co všechno jí ten jeden malý parchant prozradil? Věděla všechno? Nejspíš ne, protože pokud by poznala jeho jádro. Theoran si byl naprosto jistý, že jí Desmond nedovolil ani strčit špičku boty do jeho světa. Byl temný, pokřivený a ponurý... Nebylo to žádné místo pro vílu, ačkoliv disponovala neskutečnou kuráž, kterou ho skutečně zaskočila. Dokázal si vysvětlit, co přesně jeho syna k té maličké víle táhlo, protože on to cítil taky. Na druhou stranu... Musel se ptát sám sebe, za jak dlouho z ní vysaje život. Všechno živé, co se k němu až moc přiblížilo, skončilo zlomené a mrtvé. Takový prostě byl, rozséval smrt, nedokázal se ovládat. Nebyla to vlastně ani tak moc jeho vina - chyběly mu hranice, které měl Rasmus.

„Ach. Hádám, že mě moje pověst předchází,“ poušklíbl se pobaveně, než pobaveně postavil opřenou nohu na zem a pořádně si ji prohlédl. Byla hezká, ano. Mladá a krásná... Ještě se tvárná. Pokud by si Desmond dal záležet, možná by ji dokázal zkrotit. Možná, že by z ní mohl udělat svoji společnici. Ale spíš ne. Ti dva působili dojmem, že se vzájemně doplňovali a on tíhl k ní, ne nad ni. Netoužil po tom mít nad ní moc a osvojit si ji, nejspíš si prostě a jednoduše vystačil s tím, že stála po jeho boku. To bylo sice nesmírně sladké a všechno, ale k tomu ho Theoran nikdy nevedl. Sice to byl určitý pokrok, protože se jí samovolně i dotkl, ale nebylo na tom nic chtivého, jen vřelého. Dělal to automaticky a s viditelnými ochranitelskými pudy. Nejspíš pro něj byla víc sestrou, než potenciální partnerkou. Jaké zklamání.
„Co přesně vám o mě syn vyprávěl? Zmínil se o tom, co je zač? Myslím, že máte právo vědět, s kým se to vlastně stýkáte. Je to násilnický a bezpáteřní zabiják s polovinou duše, nemůže vás mít rád. Nemůže mu na vám záležet, není něčeho takového schopný. Chybí mu důležitá část osobnosti, která tvoří takové pocity a udržuje podobná pouta. Jeho srdce je dokonale prázdné... Plné husté černoty.“

Když ji k sobě přimkl, Theoran nepatrně sklonil tvář a rty se mu zvlnily v pobaveném úšklebku. Připomínal mu Rasmuse. I on se snažil podobně bránit svoji vílu - jenom to nebyla jeho přítelkyně, ani společnice. Byla to jeho matka, Aeva. Ze začátku byl povolný a udělal všechno, co mu řekl, ačkoliv s tím viditelně bojoval... Ale když bylo po všem, najednou se ji pokoušel zachránit. Bránil ji svým vlastním tělem, dodával jí svoji magii a tříštil se, když mu dál ležela bezvládná a v náručí. Jak snadné by bylo udělat Desmondovi to samé? To by ale nebyla zábava... Musel by ho přimět, aby ji zabil sám. A potom mu nastavit zrcadlo, aby pochopil, co provedl a co je zač. Jaké monstrum byl.
„Sladké, vskutku sladké. Vy dva jste vážně povedený pár,“ dodal nakonec, než rezignovaně pokrčil rukama a došel k nim, aby poplácal Desmonda po rameni. „Myslím, že sis vybral dobře. Ale dávej si pozor na to, aby ti nepřerostla přes hlavu, protože má silnějšího ducha, než máš ty. I když si ze železa, ona tě může roztavit... A potom přetvořit dle svojí vlastní fantazie. To bys chtěl? Dobře si to rozmysli, synu. Ženy umí být nejenom velice nebezpečné, ale především zrádné. Nehledě na jejich věk a...“ Utnul větu a vzal vílu za bradu, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.
„Nehledě na jejich krásnou tvář. Ta je mnohdy jejich první použitou zbraní, jejich pastí. Nespadni do ní.“ S těmi slovy dívku pustil, věnoval krátký pohled Desmondovi a v mžiku se přeměnil na krkavce, odlétajíc pryč.

Bylo obdivuhodné a zároveň děsivé, jak se dokázala postavit muži, který ho držel zkrátka a zároveň udržoval ale i drtil jeho život i osobnost. Byla tak silná... A přesto tak křehká. Zatímco cítil teplo sálající z jejího křehoučkého těla, nepatrně se chvěl. Sám byl neustále studený, proto to byl neskutečný nezvyk, ale... Bylo to příjemné. Stejně jako to, že najednou skutečně cítil, že nebyl sám. Ona tam byla s ním. Nestála jen s ním, stála doslova při něm. A nebála se ďáblovi podívat do očí a klidně mu plivnout do tváře, což ho vyvádělo z míry a nutilo ji nesmírně obdivovat, ačkoliv s ní zároveň chtěl pořádně zatřást a zakřičet něco v tom smyslu, že příšerně riskuje.
Skutečně se o ni bál... Svým způsobem mu na ní záleželo. Jak to bylo možné? Však sám Theoran tvrdil, že toho není schopný. Musela to být iluze. Přelud. Byl tak hluboko ve svojí vlastní temnotě, že se snažil všechno změkčit lží a přetvářkou. Tentokrát to ale nebyla forma masky, jež si běžně nasazoval, upravovalo to jeho nitro. Jeho samého. Ne jeho zevnějšek. Mátlo ho to a děsilo, ale zároveň konejšilo. Byly to natolik rozporuplné pocity, že se to všechno raději pokusil vytěsnit - což se mu naštěstí povedlo, protože mu tělem kolovalo tolik vílího prachu, že by si klidně mohl pohrávat s vlastní pamětí.

„Tak se drž při mě,“ špitl tiše, než ji váhavě pohladil po vlasech a hluboce si povzdychl. Nechtěl vidět, jak jí Theoran utrhá křídla a přiměje ji sledovat, jak je bude lámat na drobné střípky. Nezasloužila si to. Proč byla jenom tak tvrdohlavá a nemohla zůstat uvnitř? Cítila potřebu ho bránit, ale... Proč? Nezasloužil si to. Nic pro ni neudělal. A vlastně ani ochranu nepotřeboval, byl na bolest a nebezpečí zvyklý. To ale ona nejspíš nevěděla. Myslela to dobře. Byla hodná... Ale škodila tím v důsledku jen sama sobě.
„Nebudu ti ubližovat. Netoužím po tom,“ zavrtěl rázně hlavou, když řekla, že by jí mohl ublížit. Nechtěl to, byla to pravda. Představa, že by jí zkřivil vlásek na hlavě se mu příčila - a chtělo se mu z toho křičet a zvracet. Ne, to skutečně nebylo něco, co by chtěl. Kdyby bylo po jeho, ležela by v posteli a spala, zatímco by tohle všechno řešil sám. Jenže ona měla svoji hlavu, takže už bylo příliš pozdě na to ji posílat dovnitř. Stejně by ho neposlechla, tím si byl jistý. Theoran se ale naštěstí zdál v dobrém rozmaru a zatím se neoháněl ani mečem, ani magií.
„Nejsme pár. A Bree není žádná démonka.“ Zlostně semkl rty k sobě, když to jeho otec pronesl. Jakmile se jí ale dotkl, bezmyšlenkovitě po něm vyrazil a chňapl ho za zápěstí, drtíc ho svými prsty. Theoran nepatrně pozvedl obočí a ruku stáhl, ale Desmond ho nepouštěl. Ve stříbrných očích se mu přitom varovně blýskalo, když ho konečně pouštěl a nechal ho odstoupit. Neřekl ani popel, ale jeho pohled mluvil za všechno: pokud by se ještě přiblížil, tu ruku by mu bez zaváhání zlomil.

Jakmile se Theoran přeměnil a odletěl, Desmond vypustil z plic hluboký výdech, než ji bezmyšlenkovitě přivinul k sobě v pevném objetí. Nepřítomně ji hladil po zádech, zatímco přerývavě vydýchával to, co se právě stalo. Nic jí neudělal, nic se jí nestalo. Tak proč cítil paniku a hrůzu? Proč byl jako paralyzovaný? Proč se mu třásly nohy i ruce? Potřeboval si lehnout, uvolnit se. Bylo mu jasné, že po tomhle zážitku určitě neusne, ale mohl si alespoň udělat pohodlí, když už nic jiného. A ona si taky potřebovala odpočinout, o tom nebylo pochyb.
Když ji pustil, krátce jí pohlédl do očí, než ji váhavě pohladil po vlasech a pomalu se nadechl. Jedna jeho část byla k smrti šťastná, že to dopadlo takhle, ale ta druhá chtěla rozbíjet věci a křičet, že takhle riskovala. Byl příšerně rozpolcený - nevěděl, ke které straně se má přiklonit, co má dělat. Proto jen pomaličku sklopil řasy a prohrábl si prsty svoje sněhobílé vlasy, než se zády opřel o zeď jako předtím Theoran. Nohy si natáhl před sebe a tupě zíral na špičky bot.
„Mohl tě zabít,“ konstatoval nakonec tiše. „Proč si za mnou šla?“

,,Nepotřebuji slyšet žádná vyprávění. Tvoje prohnilost je cítit na míle daleko.” Nevykala mu a byla si toho vědoma. Dělala to schválně. Sebemenší projev respektu nebyl povolen. Desovi paže v ní vyvolávaly pocit falešného bezpečí. ,,Vím, jaký váš syn je. Jsem s tím plně obeznámena. Je mi jedno, zda mu jeho podstata dovoluje mít někoho rád nebo si s někým vytvořit pouto. Je mi to úplně jedno. Já sama jsem se rozhodla jít vedle něho kamkoli. I pokud se bude brodit tou nejshnilejší žumpou, budu tam s ním. Protože na rozdíl od vás, mně na Desovi záleží.” Kdyby pohled mohl zabíjet, Theoran už by byl pravděpodobně mrtev již několikrát. Víla ho propalovala skrz naskrz. Nespouštěla z něj oči. Desmondova přítomnost jí dodávala sebejistotu, kterou potřebovala. Sama ovšem slovům jeho otce nevěřila. Ale nevěděla, zda to bylo tím, že naslouchala jejímu ohni nebo protože to vyšlo z úst Theorana. Jedno už věděla jistě. Byla připravená s ním jít do hlubinných pekel.

Blízkost toho parchanta byla víc než nepříjemná. A když jeho ruka spočinula na Desmondově rameni, měla sto chutí ho nechat uhořet zaživa. Sledovala každý jeho pohyb jako šelma, která je připravená při jediném špatném pohybu uhryznout úlisný ksicht. Při velké pravděpodobnosti, kdyby jí její společník nedržel, nechala by jeho jedovatá ústa ochutnat špinavou zem pod nimi. Bylo to zvláštní. Ani ke svému adoptivnímu otci nikdy nepociťovala takovou zášť jako teď k Theoranovi. Celá situace se zdála najednou pro mladou vílu tak absurdní. Osobu, jenž znala jen z vyprávění nesnesla více než svého únosce.

,,Nebudu ti ubližovat. Netoužím po tom.” Přikývla. Všechna kuráž se jí nahrnula zpátky do těla a pochybnosti se vytratily. Rty se jí zvlnily do úlevného úsměvu. ,,Démon sice nejsem. Ale ubližíš Desovi a přísahám, že se sama postarám o to, abys zažil peklo.” Bylo dost a absurdní, že tato slova vycházela právě z jejích rtů. Ona nebyla jen pěkná tvářička, jak jí viděl Theoran. Byla ohnivou vílou. Byla královnou. Byla prašivou zlodějkou i dcerou Állei. To vše se odráželo v jejích očích. S ledovým klidem se dívala, jak Des uvěznil jeho paži v železném stisku. Její vílí postata by se ho nejspíše snažila vyprostit ze sevření a schovat se někam do lesa než to vše skončí. Ona ale nebyla jen vílou. Byla hříšníkem a byla zvířetem. A právě v tu chvíli byla schopná jeho paži nechat shořet na popel.

I přes to s úlevou sledovala jak se ten tvor, ke kterému chovala odpor proměnil a odletěl vstříc chladné noci. Bez protestů se nechala přivinout do jeho objetí. Opatrně ho objala nazpět. Položila si hlavu na jeho hruď a nechala ho vstřebávat předešlý okamžik. Chvíli tak zůstala s nechala Dese ať si v hlavě utřídí své myšlenky. Ačkoli její společník vypadal vyděšeně a roztěkaně, ona byla k jejímu překvapení relativně v klidu. Nevěděl sice co mu ten člověk prováděl za věci, ale z jeho chování šlo odvodit, že to nebylo nic hezkého. Uculila se a její oči se z šlehajících plamenů změnily na vřelé teplo. ,,Protože kdybych nešla a on by ti ublížil, neodpustila bych si to.”

Vzdorovala mu s takovou otevřeností a samozřejmostí, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na celičkém světě. Jako kdyby byla zrozená pro to, aby se za něj postavila... Ačkoliv vůbec nemusela. Nebylo zapotřebí ho chránit, v tu chvíli nebyl v nebezpečí. Kdyby mu Theoran chtěl ublížit, udělal by to rovnou. Nečekal by a rozhodně by se s nimi podobně nevybavoval. Spíš ho zaujala ona jako taková - Desmond si jasně všímal toho pohledu, s jakým si ji prohlížel. Připomínala mu Rasmusovu matku, Aevu. Sám v nich neviděl větší podobnost než tu, že byly obě víly a vzdorovaly mu, ale on ji konec konců nikdy nedostal šanci skutečně poznat. Znal ji jen a pouze z Rasmusových vzpomínek, které mohly být dost dobře zkreslené vzhledem k tomu, co všechno se stalo. Nedalo se tomu věřit.
Čemu ale na druhou stranu věřit mohl, byl fakt, že jeho otec neodletěl jen tak. Buď za ním přišel kvůli nějaké konkrétní věci a jeho společnost ho přiměla změnit záměry nebo ho celou dobu sledoval... A on si najednou nebyl jistý, která z těch dvou možností byla horší a děsivější. Ať už mu šlo o cokoliv, byl si stoprocentně jistý, že o něm ještě uslyší. Nedostal nic. Nezískal nic. Jenom upřel oči na něco, co mu nepatřilo a co mu nebylo dovoleno si vzít. Bylo jasné, že po Breeně bude toužit už jenom z principu. To znamenalo, že se Desmond musel držet v pozoru.

„Není ale tvůj úděl, abys mě chránila, Bree,“ odpověděl tiše, než si složil hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. Motala se mu hlava a cítil se vysílený. Měl by se vrátit a skutečně si alespoň lehnout, ta přemíra prachu mu sice vdechla do žil nejen klid, ale i jistý záchvěv magie, ale jeho tělo to nebralo dobře. Nebyl na to stavěný, protože byl neúplný. Neměl na to kapacitu, jak říkal s oblibou Theoran. Nebylo tedy moudré pokoušet osud a setrvávat venku na ulici.
„Kdyby mi chtěl něco udělat, udělal by to nehledě na to, jak moc by ses snažila. A pokud bys byla u toho, ublížil by i tobě. Neměla bys být tak lehkovážná... I když to myslíš dobře. Nemůžeš mě zachránit před vším, především ne před tím největším nebezpečím.“ Před sebou samým. To on byl svůj vlastní největší nepřítel. Ničil se. Ubližoval si. Jedním nebo druhým způsobem, vždycky udělal něco sebedestruktivního. A Theoran na to mnohdy spoléhal a vyžíval se v tom, protože mu tím usnadňoval práci.
„Měli bychom se vrátit a odpočinout si. Byl to pekelný den.“ S těmi slovy pokývl hlavou a vešel zpět dovnitř do krčmy, míříc do pokoje.

,,Vím, že to není můj úděl. Je to moje rozhodnutí.” Pokrčí rameny a pro jistotu šlehne pohledem na místo, kam zmizel černý havran. Sehnula se k němu. Ztrápeně nakrčila obočí. Všímala si, že Des nebyl jaksi ve své kůži. Zachovávala si svou ostražitost. Nikdy nevěděla, zda se ten parchantskej zombie nevrátí. Byla si téměř jistá, že její společník nutně potřeboval odpočinek a na to, aby se svým otčínem sváděli boje, neměl dostatek sil. Musela mu jeho přítomnost oplatit. Ublížil by mu i tak. Bree to věděla. Ta masa nečisté magie, která sršela z Theorana byla pohlcující. Pohlcující a paralizující. Uvnitř své mysli věděla, že mi jí dokázat zneškodnit než by luskla prstem. Nechtěla si to ale připustit. Tvrdohlavě si nutila vsugerovat pocit, že by to zvládla. Utekla by i s ním. Někam daleko, do bezpečí. Byla přece královnou zlodějů. Útěk byla věc, ve které byla opravdu skvělá. Ne. To by nefungovalo. Dohnal by jí během chviličky. Tedy, jestli by jí vůbec nechal začít utíkat. Pokud se tu tedy nemohla rovnat v magických kruzích, musela to dohnat po fyzické stránce. Ale k její smůle ani na to nemohla spoléhat. Byla sice mrštná a hbitá, to ano. Ale věkový rozdíl taky dělal své. Její slova zanikla v tichu. Ta slova, která tak moc chtěla vyslovit, najednou zůstala viset v prázdnotě. Byla tak hrozně slabá. Slabá a nicotná víla. To sedělo.

,,Já...” Sevřela ruce v pěst. Byla naštvaná. Naštvaná a zklamaná. Měla vztek na sebe. Přidělávala jen potíže. Zase. ,,Asi je to dobrý nápad.” Špitla a následovala Desmonda do jejich pokoje. Se sklopenou hlavou ignorovala zvědavé a zkoumavé pohledy lidí v hostinci. Když procházela, nevěnovala majiteli úsměv. Tentokrát ne. Vypadalo to, že na ní začala doléhat Theoranova návštěva. Když dorazili do pokoje, zavřela okno a beze slov si lehla do postele. Přetáhla přes sebe deku a přitáhla si kolena k sobě. Zklamala samu sebe. S tichými nadávkami na svojí osobu zavřela oči.

Rozhodnutí. Přišla k tomu samovolně, z vlastní vůle. Nikdo ji k tomu netlačil. Proč to dělala? Co přesně v ní vyvolalo ten pocit, který ji k něčemu takovému postrkoval? Desmond z toho byl zmatený. Byl přeci zlý. Špatný. Zavrženíhodný. Dobrý jen jako sluha, dobrý jako... Zlosyn. Ale ona v něm nejspíš viděla něco jiného, něco lepšího. Nejspíš by měl začít křičet a zabít před ní někoho, aby si uvědomila, co je doopravdy zač. Jemu na tom ale zvláštním způsobem záleželo, nechtěl, aby si o něm myslela něco zlého. Nechtěl, aby v něm viděla to samé monstrum, jakým ve skutečnosti byl.
Zatímco se soustředil na každý svůj nádech a výdech, pokoušel se obrnit. Nesměl si dovolit přešlápnout, nesměl ukázat svoji odvrácenou tvář. Musel být lepší, musel... Změnit se. Probudit v sobě něco, co neměl. Jak přesně to měl udělat? On neměl lidskou stránku, protože ji pobral Rasmus. To Rasmus věděl jak jednat s lidmi, Desmond byl odkázaný na to, co viděl u druhých. Neměl ani instinkt, který by mu našeptával, jak se zachovat. Všechno to bylo ponořené do husté mlhy, co mu znemožňovala vidět věci jasně a nezkresleně. Jakkoliv dokázal rozeznat obrysy, byly pokřivené díky jeho vnímání.

Po návratu do pokoje ji pozoroval, jak si lehla do postele a schoulila se do klubíčka jako raněné zvíře. Okamžitě si vzpomněl na to ptáče, které našel v zahradě. Stál před příšerně těžkým rozhodnutím: zasáhnout a riskovat, že ji zničí nebo ji nechat se užírat a alespoň neriskovat, že jí přihorší...? Nevěděl, která volba byla správná. I přesto ho ale něco přimělo dojít až k ní, posadit se na postel a začít ji poněkud nejistě hladit po vlasech. Díky účinkům vílího prachu byl uvolněnější a sebejistější, jeho obvyklý strach z doteků ustoupil do pozadí.
„Bude to v pořádku,“ zašeptal téměř neslyšně, než pozvedl volnou ruku a vypustil do místnosti trochu magie. Ta v podobě stříbřité bludičky přeletěla okolo, než vybuchla, rozpadajíc se na stovky maličkatých světélek, čímž vytvořila iluzi noční oblohy s hvězdami. Desmond krátce pohlédl na svoje dílo, než si opatrně lehl k Bree a opatrně kolem ní omotal svoje paže. Udělal to tak, aby se mu mohla kdykoliv vytrhnout, pokud by jí to bylo nepříjemné. Nechtěl ji polapit... Jen být s ní.
„Zavři oči, Jistkřičko. Dnes jsme možná prohráli, ale zítra zazáříme mnohem jasněji. Tak jasně, že měsíc zbledne závistí.“ S těmi slovy sám pomalu zavřel oči.

Tíživé ticho se rozléhalo po místnosti. Breena měla pocit, že se jím každou chvíli musí udusit. Protože takové přesně bylo. Bylo tíživé a dusivé. Měla strach. Měla strach, že Des zjistí jak slabá doopravdy je. Že je jen malou nevyzrálou holkou, co bude na jeho cestách přítěží. Odejde a už se nevrátí. Bylo to opravdu směšné. Ta kousavá víla co se nebála nastavit svůj krk přímo pod ostrou čepel se teď třásla nad představou samoty. Skousla si spodní ret a donutila nevydat už ani hlásku. Už teď působila uboze a neskutečně bezmocně. Připomínalo jí to ty počáteční noci. Noci, kdy jí jedinou společnost dělalo zžírající svědomí a malinký uhasínající plamínek na dlani. Ona nesnesla ten pocit samoty. A pokud se ona cítila takhle, jak se teprve musel cítit on? Byl sám mnohem delší čas než ona. Jistě, měl po svém boku Theorana, ale to se jako plnohodnotná společnost nejspíše brát nedalo. Už jen z toho důvodu, že tu propast v jeho srdci více rozšiřoval než zaceloval. Doufala proto, že jí dá ještě šanci. Stane se silnější. Bude muset.

Uslyšela jeho kroky na dřevěné podlaze a sevřelo se jí hrdlo. Bylo to tu, Odcházel. Přijmula to. Zasloužila si to. Nechá jí jakožto zbytečnou zátěž tam a už o něm nikdy neuslyší. Rozhodně ale nebyla připravená na událost, která se odehrála pár sekund poté. Její tělo ztuhlo, když ucítila jak se postel pod jeho vahou prohnula. Dotknul se jí. Opět. Prudce otevřela oči. Rozhodně by spíš čekala nějakou facku než pohlazení. Neměl by jí teď odsoudit a naprosto seřvat? Vílou kolovala zmatenost. Zvedla k němu svá očka a zmateně zamrkala. ,,Bude to v pořádku...” Očička se jí rozzářila nadšením. Nejspíš by ani nedokázala slovy popsat ten pocit úlevy a štěstí, který jí teď koloval v žilách. S úsměvem sledovala výsledek jeho magie. Jakmile kolem ní omotá svoje ruce, natiskne se k němu blíže. Zase přišel ten pocit bezpečí. ,,Jo...Budeme zářit a hořet až spálíme vše co se nám postaví o cesty.” Poslechne ho a zavře oči. Měla s tímhle člověkem poměrně pozoruhodné pouto. Důvěřovala mu a hodlala ho nenechat se utopit. Věděla, že byl vrahem. Věděla, že byl neúplný. Ale přesto se s ním cítila tak bezpečně. S pocitem klidu a svým obvyklým výrazem ve tváři zaplula do říše snů v jeho náruči.

Naslouchal jejímu klidnému a mělkému hlasu, zatímco spočíval tváří v závoji jejích hebkých vlasů. Ačkoliv by se měl třást a ošívat, byl klidný jako nezčeřená vodní hladina. Nepřipadal si ani tolik jako monstrum, spíš jako divoké zvíře, co poprvé v životě našlo člověka, jež ho vzal k sobě domů a nenakopl ho. Poprvé ve svém životě k někomu dobrovolně přilnul, psychicky i fyzicky. Ačkoliv věděl, že to pouto bylo nesmírně tenké a mohlo se každou chvílí přetrhnout, právě v ten moment, když tam spolu leželi v jedné posteli a těšili se navzájem blízkosti toho druhého, se zdálo být nerozbitné. Jako z pevného železa. Místo tenoučké nitky to byl nepřeseknutý řetěz, co ho k ní poutal. A on s tím byl v klidu. Cítil se díky tomu... Doma.

„Jiskra zažehne plamen, který přejde v požár,“ odsouhlasil v polospánku. Byl unavený, byl omámený. Potřeboval zavřít oči a nechat se strhnout do říše snů, i když to dost možná mělo znamenat, že ho bude ze spaní strašit Theoran nebo Rasmusovy vzpomínky. Nezáleželo mu na tom, potřeboval prostě jen spát. Věděl totiž, že s východem slunce ho čeká dost podstatný úkol, který nemůže jen tak odložit. Musel vyřešit jejich velkou otázku: kam půjdou? Co budou dělat? Původně si myslel, že se jen bude nějak toulat, ale s Breenou po svém boku chtěl cestu volit pečlivěji, než aby to všechno ponechával na Auroře. Nemohl totiž riskovat, že by je oba zavedl do dalšího nebezpečí. Ne potom, co je navštívil Theoran.

K ránu ho probudily první sluneční paprsky, které dopadaly na postel. Odrážely se v Breeiných vlasech, což byla zvláštní podívaná - a on si ji užíval několik dlouhých minut, než ji opatrně pustil a zvedl se, snažíc ji neprobudit. Hlava se mu nepříjemně motala a v krku měl vyprahlo. Potřeboval trošku vody, opláchnout si tvář a probrat se.
Tiše přešel po místnosti, než zaplul do koupelny, kde si omyl tvář a trošku si navlhčil vlasy, které si rukou stáhl dozadu, aby mu nepadaly do obličeje. Sotva se vrátil zpět do pokoje, vytáhl si z brašny čutoru s vodou a lačně se napil, posadíc se na volnou postel, odkud z bezpečné vzdálenosti pozoroval svoji vílí společnici. Třásl se při pomyšlení na to, že ji mohl Theoran v noci klidně popravit. Naštěstí ale jeho otec mířil do hlavního města, takže stačilo nejít zrovna tam - a měli by se mu vyhnout. To znamenalo, že byly jejich kroky celkem svobodné, nevázané.

Sluneční paprsky pronikaly oknem do jejich pokoje a šimraly Bree na tváři. Donutily jí ospale zamžourat do stropu před ní. Rozespale se rozhlédla po pokoji s jistým výrazem nepochopení. Její zrak se zastavil na jejím společníkovi, který jí očividně sledoval z jeho lůžka. Vrátily se jí vzpomínky na uplynulé události z minulého večera. Sundala ze sebe teplou přikrývku a věnovala Desovi přátelský úsměv. ,,Dobré ráno.” Spustila vesele, zatímco spustila nohy z postele. ,,Spal jsi dobře?” Klidným tempem se začala protahovat, aby svoje tělo připravila na dlouhou cestu všech denních aktivit. Popravdě se jí spalo docela dobře. Celou noc cítila Desovu blízkost a ta jí nechala v klidu spát. Proto doufala, že se její společnost vyspala alespoň dostatečně. Breena byla připravená přivítat nový den s otevřenou náručí. V těle jí proudila energie získaná odpočinkem a radost z ní přímo sršela. Dokonce jí už ani nepřišel Desmondův všudypřítomný pohled znepokojivý. Brala to jako samozřejmost, i když po ránu asi na královnu krásy kandidovat nemohla. Párkrát si prohrábla vlasy až usoudila, že to co má na hlavě se dá považovat za plnohodnotný účes. Pro jistotu si ovšem zapletla blonďaté vlasy do odfláknutého copu. Bylo to pohodlnější a v mnoha ohledech i praktické.

Zaplula do koupelny a taktéž se zchladila trochou vody. Po ránu to byla osvěžující procedura pro její ztuhlé tělo. Byla tu ovšem ještě jedna věc, která jí vždy dokázala probrat víc než cokoli jiného. Šlehla pohledem k oknu a uculila se. S nadšením vběhla zpátky do pokoje a začala sbírat svoje věci do vaku. Celou dobu si pobrukovala jakousi neznámou melodii stále a stále dokola. Dobré nálady měla opravdu na rozdávání. To by poznal snad i slepý. Když naházela všechny své věci do tašky, otočila se na Dese. ,,Jdu obstarat snídani. Budu tě čekat co nejdříve za městem. Severní strana.” Otevřela okno dokořán a bez obtíží si vylezla na parapet. ,,Jo a mimochodem...Měl by jsis pospíšit. Pokud si tě někdo spojí se mnou, asi máš průšvih. Tak schválně. Kdo tam bude dřív.” Z očí jí sršela dětská hravost. Zazubila se na svého společníka a skočila z parapetu dolů. Než se její nohy ovšem stihly dotknout k země, její křídla očekávaný pád přibrzdila, takže se snesla k zemi bez jediného zranění. Z úst se jí ozvalo rošťácké uchechtnutí. Rozeběhla se na to jediné místo, kde by mohla najít největší koncentraci potravin. Její kroky mířily na tržiště.

Jakmile se ocitla ve svém cíli, obklopilo jí neskutečné množství vůní. Všechny se mísily do sebe a překrývaly se. Blonďatá víla nevěděla, kam se vydat nejdříve. Ovšem její žaludek se nejspíš nezajímal o nějakou konkrétní potravinu jako spíše o své naplnění čímkoli. Vyhledala tedy stánek, kde bylo nejvíce lidí a vydala se k němu. Její plán byl prostý. Čapnout toho co nejvíce a prostě zdrhat. Schválně si vybírala stánky s co nejvíce lidmi. Užívala si ty zděšené pohledy lidí a následný zmatek velké masy lidí. Bohužel k jejímu rozmaru jí dav ani nepustil s pultu. Naštvaně si odfrkla. Přemístila se tedy k jinému stánku. Samozřejmě, mohla by si něco poctivě koupit, ale kde v tom byla ta zábava? Vyhlédla i stánek se škvarky ve sklenicích všech velikostí a k jejímu štěstí tam bylo docela i prázdno. Sebevědomě se vydala kupředu. S vlídným úsměvem přistoupila k lehce baculatému muži ve středních letech, jenž se jevil býti majitelem stánku. Vypadal více než zmateně, když si mladá víla stoupla přímo za něj a zaťukala mu na rameno. ,,Zdovolením.” Usmála se a bez dalších okolků si vzala jednu ze sklenic. ,,To asi bude stačit. Mějte se.” Proklouzla kolem něj a nechala ho tam bezradného stát.

Neušla ani pár metrů a na mužově tváři zmatení vystřídalo vztek. Volal na ní, ale ona se ani neotočila. Za chůze si zastrčila sklenici do vaku a vrátila ho zpátky na své rameno. Nereagovala na jeho nadávky, avšak jeho povyk a povyk ostatních zákazníků něco udělal. Ani se nenadála a v patách se jí po ,pár slovech prohozených s majitelem stánku, objevila stráž. Teď byla její chvíle. Dala se do běhu. Ušklíbla se. Pokud bylo něco, v čem se jí moc lidí nevyrovnalo, byl to právě útěk. Kličkovala mezi lidmi a přeskakovala stánky. Vojáci jí byli sice neustále v patách, ale Bree věděla, že už ne na dlouho. Žilami jí proudil adrenalin a oči jí těkaly po okolí. Udělala prudkou otočku do strany a doslova se překulila přes stánek s pečivem. Jako správná žena nezapomněla, že snídaně by měla být především vyvážená a tak si nezapomněla jeden z vystavených bochníků vzít sebou. Uslyšela za sebou další nadávky a další volání. To v ní ale jen způsobilo další smích. Tohle si zatraceně užívala. Dělala obraty, kličkovala, vracela se, skákala a běhala po střechách. Už ze začátku bylo jasné, že ji nemohli dohnat.

Musela si udělat pár kliček, aby se ujistila, že jí nikdo nesledoval. Neudělala nic tak hrozného. Tedy, alespoň ne na to, aby jí hledali dlouho. Měla za sebou už spoustu větších krádeží a vždy se z toho dostala. Za město se dostala celá vysmátá. Co měla dodržet, dodržela. Měla snídani a nenechala se zatknout, což brala za fajn počátek dne. Slétla dolů na zem a rozhlédla se kolem, zda neuvidí Dese. Pokrčila rameny a mezitím si sedla do vlhké trávy. Vyndala sklenici a rychle jí zkontrolovala, zda se skleněný povrch nerozbil. Naštěstí ne. Nechtěla by se svého milovaného vaku dostávat zbytečně škvarky. Bochník chleba si položila na klín a rozhodla se počkat, zda se Des zjeví.

Její ranní pozitivita v něm vyvolala novou vlnu zmatení. Ještě nikdy neviděl, že by někdo vstával s takhle dobrou náladou - Theoran rána neměl rád a byl pokaždé příšerně protivný, sám Desmond byl po ránu zmatený a rozmrzelý. Povětšinou se mu zdály příšerné sny a on míval problémy rozlišit realitu od výplodu jeho mysli. Díky tomu býval prvních pár hodin po probuzení spíš jako přízrak, duchem bloudil někde hodně daleko od svého vlastního těla a nebyl schopný se pořádně soustředit.
Zdálo se, že Bree to měla spíš naopak. Sršela energií a pozitivitou, jako kdyby už nebyla jen plamenem, co tančil a plápolal a mohl započít velký požár... Najednou z ní bylo slunce. Obrovský a zářivý kotouč rozdávající světlo a teplo. Desmond se v její přítomnosti cítil tak nějak rozporuplně. Na jednu stranu mu to dělalo dobře, protože mu to žil vlévalo novou vlnu energie, ale na stranu druhou... Připadal si nepatřičně. Jeho včerejší vřelost byla ta tam, protože mu scházelo to, co mu dodávalo kuráž. Nebyl pod vlivem vílího prachu, nebyl ani opilý, aby dovoloval rozvinutí toho drobného náznaku vlídnosti, co se uvnitř něj skrýval. Znovu si připadal jako padouch, kterému do cesty osud přivál dobrosrdečnou krásku, jakou si ani v nejmenším nezasloužil.
Co vzpomínal na jejich společnou noc, připadal si divně. Dokázal usnout vedle někoho dalšího... Vedle mladé dívky, vedle víly. Samovolně ji objímal, jako kdyby k ní patřil - a teplo sálající z jejího křehkého těla ho uvolňovalo, zatímco po velice dlouhé upadal do spánku s klidem ve svém běžně rozbouřeném nitru. Za normálních okolností by panikařil, kdyby se k někomu tolik přiblížil, vlastně by to ani neudělal. Bylo mu to proti srsti, on nevyhledával tělesnou blízkost, spíš naopak. Ale ten prach, Theoranovo zjevení a její osobnost na něj měli dohromady vskutku silný vliv. Zdálo se, že se tím vším nechal natolik strhnout, že se mu podařilo uvnitř sebe potlačit to, co ho tolik svazovalo a mučilo.
S východem slunce to všechno ale zase zmizelo, byl to opět on. Neúplná bytost, duch, zrůda. A on se s tím musel znovu sžívat, protože na moment zažil něco, co vzdáleně připomínalo obyčejnost. Lidskost. Bylo to téměř jako výsměch osudu. Aurora si zahrávala s jeho příčetností, dala mu okusit záblesk světla a potom ho nechala znovu upadnout do rukou Rüvika. Vyvolávalo to v něm pachuť hořkosti, kterou nemohl zahnat ani s tím nejmocnějším vypětím vůle a vnitřní síly.

„Překvapivě dobře,“ odpověděl upřímně, než se na ni nepatrně pousmál. Bylo vidět, že mu to trošku dělá problém, protože na to nebyl zvyklý. Vřelá gesta nebyla zrovna něčím, s čím by se běžně oháněl - a ačkoliv se to všechno včera v noci na chvíli obrátilo, věci se znovu ustálily a zapadly na svoje staré místo. Nebyl milý, nebyl hodný. I když se o to mohl pokoušet, protože nechtěl působit jako úplný morous. Tím by Bree jednoznačně odradil a ona by ho zavrhla stejně jako všichni ostatní, což nechtěl. Musel se snažit... Nic jiného mu nezbývalo.
„A jo... Dobré ráno.“ Zamyšleně si prohrábl prsty svoje vlhké vlasy, než pevně semkl rty k sobě. „Je zvláštní to někomu přát. S Theoranem to neděláme... A vlastně ani nevstáváme za úsvitu.“ Vypustil tu náhodnou myšlenku do éteru, ale nijak dál to nerozváděl. Neměl chuť rozebírat svoje zvyklosti, protože by to k ničemu nevedlo - místo toho se měli oba soustředit na to, co budou dělat. Kam se přesunou.
Když mu oznámila, že jde pro snídani a setkají se za městem, odpověděl na to poněkud nepřítomným pokývnutím hlavy, než ji očima vyprovodil. Sám zůstal ještě několik desítek minut sedět v pokoji, tupě hledíc do prázdna. Nohy ho neposlouchaly, celé jeho tělo protestovalo. Vyjít ven na slunce se mu příčilo, ale neměl na výběr - museli jít dál. A tak se nakonec přeci jenom zvedl a vyrazil za ní.

Než se nenápadně propletl městem, uběhla dobrá hodina. Nechtěl ji sice nechávat čekat, ale pohyboval se pomalu - snažil se vyhýbat davům, nenechavým očím a pohledům, co bodaly jako nože. Proto když už za ní dorazil, slunce zářilo na obloze a on si musel znovu stáhnout kapuci hluboko do tváře, aby se před jeho paprsky uchránil.
„Promiň, že to tak trvalo.“ Omluvil se, když ji konečně našel za městem, usazenou v trávě. Pomaličku se posadil naproti ní a opřel se rukama za zády, přejíždějíc očima po okolí. Byl poněkud napjatý, ale nezdálo by se, že by po nich někdo šel. A pokud ano, vždycky mohl velice rychle sáhnout po jílci svého meče a... Zbytek byl už jen otázkou několika dobře mířených úderů, s kterými nikdy nezaváhal. Bree navíc dokázala létat, takže by se jistě zvládla zachránit. Nebyli v ohrožení... Alespoň ne v tu chvíli.
„Měla si úspěšný lov?“ Zeptal se tiše, než nepatrně naklonil hlavu na stranu ve zvídavém gestu.

Dal si tedy načas. Ale Bree to nijak zvlášť nevadilo. Byla šťastná, že se vůbec ukázal. Vyskočila na nohy, načež rozpůlila chléb vejpůl. Větší polovinu mu podala a a sama se zahryzla do té menší. Rozdělala sklenici se škvarky, zatímco jí opatrně položila do trávy. ,,To je dobrý. Hlavně že jsi dorazil.” S tím že na něj celou dobu upírala pohled si nemohla nevšimnout jeho ostražitosti. Ačkoli se snažil udělat si pohodlí, něco bylo špatně. Jeho působilo všelijak, jen ne uvolněně. ,,Ano, měla jsem vskutku úspěšný lov.” Zazubila se na něj mezitím co si do úst vložila další kousek její pečlivě získané snídaně. ,,Byla to zábava. Jednou tě vezmu sebou. Ale důležitější je, zda tě nikdo po cestě neodchytil. Nerada bych, abys měl kvůli mně ještě více problémů.” Zavrtěla hlavou až jí spadlo do očí pár pramenů, co uteklo ze sevření jejího ležérního copu. Celou dobu co do sebe ládovala svou kořist si potichu broukala. Nechtěla Dese nutit do zbytečné konverzace, která by mu nemusela být úplně dvakrát příjemná. Kdyby s ní chtěl mluvit, udělal by to. Dle ní nebyl tím typem, který by se bál říct co si opravdu myslí. Ale ostatně, ani ona nebyla.

Svou porci jídla dojedla v dosti rychlém čase. Na to, jak drobná byla by mohla jíst za dva urostlé muže. Ani se nenadála a už stála na nohou. ,,Hej, Desi? Naučíš mě jak bojovat s mečem? Potřebuji nějaké zkušenosti s bojem nablízko. Takže prosím, ukázal bys mi jak s ním zacházet?” Klekne si vedle svého společníka a použije svou největší zbraň - Štěněčí očka. Pokud chtěla být silnější, musela se toho naučit mnohem více. Každá zkušenost v boji se jí teď hodila. A buďme upřímní, když se Breena pro něco rozhodla, většinou to splnila. ,,Každá zažitá zkušenost se při souboji počítá, ne?”

Skutečně se jí podařilo sehnat snídani, to bylo milé. Desmond by sice rozhodně mohl cestou něco koupit, ale... Nemělo smysl si cokoliv nalhávat. Byl mnohem radši, že to za něj udělala ona, protože kdyby měl komunikovat s nějakým kupcem, byl by z toho hodně nesvůj. Sice občas ani nemusel platit, protože lidem stačil jen pohled do jeho očí a zahlédnout kousek jeho smrtelně bledé tváře, aby se vyděsili a raději mu svoje zboží vrazili do rukou bez požadování odměny, ale on to neměl rád. Přišlo mu to nepoctivé, rád věci dělal jako ostatní. Dodávalo mu to alespoň zanedbatelnou iluzi toho, že nějakým způsobem zapadá do klasické společnosti, z které se jinak extrémně vymykal. Bylo mu ale jasné, že Bree k jejich společné snídani nejspíš nepřišla zrovna čestnou cestou... Ale to nebyla jeho věc. Nemohl ji kontrolovat, neměl ani nárok na to ji kárat nebo si stěžovat, proto od ní jen vděčně přijal chleba a dal se v tichosti do jídla. Ačkoliv se mu to příčilo, věděl moc dobře, že jíst musí. Jinak by postupně přišel o všechnu tu sílu, kterou v sobě tak pracně vybudoval. A to bylo něco, co jednoduše nemohl dopustit.

„Nejsem si jistý, jestli bych byl na podobné věci dobrým společníkem, natož komplicem,“ odpověděl upřímně, než se pokusil o nepatrné pousmání. „Nemám rád davy a místa, kde je hodně lidí. A už vůbec nesnesu pomyšlení na to, že se na mě někdo dívá nebo mě hledá. Nesdílím tvoji... Sebejistotu. Opovážlivost. Raději se držím zpátky.“ A poté vždycky udeřil jako kobra, zničehonic. Málokdy dával svým obětem předem nějaké varování a šanci na to, aby utekli nebo se zachránili. Pokud si ho nějak popudili, měli to spočítané. Desmond neuměl odpouštět... A nedokázal se ovládat.

Zbytek jídla dojedl v tichosti, nebyl úplně zvyklý vést takovou tu konverzaci, jež vyplňovala prázdno mezi důležitějšími rozhovory a zaháněla ticho. On byl na ticho zvyklý, ticho bylo jeho společníkem. Po většinu času si ho užíval, ale někdy ho potřeboval překřičet. Právě v tu chvíli mu sice nebylo úplně příjemné, ale nedokázal v sobě sebrat dostatek síly na to, aby se přiměl něco říct. Co by také měl říkat? Mluvit o počasí? O čem vlastně lidé běžně mluvili? Moc toho o Bree nevěděl a nebyl ten typ člověka, co druhého okamžitě zahlcuje zvídavými dotazy, ačkoliv zvědavý rozhodně byl.
Nakonec to ale byla právě ona, kdo ticho prolomil. Tím dotazem ho zase vyvedla z míry, což byl už natolik častý jev, že už mu to ani nepřipadalo tolik divné. Ona byla zkrátka samé překvapení - a nebylo to zle. Sice ho sem tam uvrhla do situace, ve které poněkud plaval, ale nikdy to nebylo nic, co by nezvládl. Pokaždé z toho nějak vybruslil, ačkoliv v prvních vteřinách měl pocit, že se utopí.

„Chceš se naučit bojovat s mečem?“ Zopakoval po ní jako kdyby potřeboval ujištění, že to myslí vážně. „Mohl bych tě to naučit, ale nejsem si jistý, jestli jsem zrovna dobrý materiál na učitele. Nikdy jsem nikoho nic neučil a nejsem zrovna dvakrát... Trpělivý. Ale slibuju, že se ti pokusím předat svoje znalosti.“ Rychle se vyšvihl na nohy a přeměřil si ji pohledem, odhadujíc její fyziologickou predispozici. Byla víla, což znamenalo, že měla křehké tělo. Její ruce nebyly stavěné na to, aby nosila meč a oháněla se jím, což znamenalo, že pokud se s ním chtěla naučit zacházet, měl by jí sehnat zbraň, která bude přesně na míru. Nějaký tenký, odlehčený, který se jí bude dobře držet. Jelikož ale měl jen svůj, který by pro ni byl moc těžký, museli si vystačit s něčím jiným, provizorním.
Rozhlédl se kolem, než sebral ze země jeden rovnější klacek a podal jí ho. Sám potom vytáhl z pochvy svůj meč, jehož ostří se nebezpečně zalesklo na ranním slunci a zaujal typickou bojovou pozici, prsty pevně svírajíc jílec. Nejdřív jí potřeboval ukázat a naučit, jak správně držet tělo, než se dostanou k samotným výpadům. Bylo toho hodně, co potřebovali projít a on si to v hlavě pomaličku dával dohromady, aby nic nevynechal.

„Vidíš, jak stojím? Narovnej páteř, trošku se opři o jednu nohu a pevně drž meč v ruce, nataženou před sebou.“ Sotva jí to vysvětlil, sklidil meč zpět do pochvy a došel k ní, než jí opatrně srovnal ramena a na moment ji chytil v pase, aby ji pootočil správným směrem. Dotkl se jí s velikou opatrností, dával si pozor na to, aby se jí nedotýkal delší dobu, než bylo nutné - nechtěl uvádět do rozpaků ani ji ani sebe. Na druhou stranu se tomu tělesnému kontaktu vyhnout nemohli, takže to bral tak, jak to bylo.
„Takhle se snaž udržet, dobře?“ Poodešel znovu před ní, než mu ruka sklouzla zpět k jílci meče, ale pak mu došlo, že by byl nejspíš opravdu špatný šermovat skutečným mečem proti dřevěnému klacku. Rychle si proto našel také jeden a uchopil ho, než s ním obratně zakroužil v zápěstí a znovu se urovnal, očima pozorujíc Bree před sebou.
„Připravená? Provedu výpad a ty se ho pokusíš vykrýt. Určitě si to už viděla u ostatních, alespoň myslím. Prostě musíš zarazit můj meč tím svým a nedovolit mi, abych tě vychýlil z rovnováhy.“

Sledovala ho, když si k ústům přikládal svůj podíl získané snídaně. Rozhodně se nedalo říci, že by se do jídla měl pouštět s chutí. Vše jí přišlo až moc mechanické. Moc nucené. Tohle ale nebyla její věc. I když velice často strkala nos do cizích záležitostí, projednou si to mohla odpustit. Nechtěla se Desmondovi zprotivit ještě více. Včera večer ho jaksi nechtěně poslala do země duhy a květinek, takže by se mu nedivila, pokud by na ní byl naštvaný. V ten moment to zahodila za hlavu. Teď tu byl s ní. A to bylo jediné na čem záleželo.

,,V tom případě to můžeš s klidem nechat na mě. Jsem v tom profík.” V celku chápala proč neměl větší davy rád. Opravdu byli rozdílní v mnoha věcech. Ona si pozornost a způsobený chaos užívala. Bavila se jím. Dělalo to z ní sebejistou? Dle ní to z ní dělalo mrchu. Věděla, že dokázala lidem ublížit. Opakovaně se stávalo, že lidem vzala cennost, která pro ně byla důležitou památkou či vzpomínkou na zesnulé. Nikdy toho ale nelitovala. Stoprocentně to z ní dělalo mrchu. Ale tohle byl svět, kde se osamělé malé holky musely mrchami stát. Tahle země neměla pro malé usmrkané holky slitování. Jako maličká si říkala, že je svět tak hrozně komplikované místo. Čím starší byla, tím víc si uvědomovala, že nic komplikovaného na tom vlastně nebylo. Buďto ublížíš ostatním nebo ti bude ublíženo. Rozhodně ale nikdy nechtěla ublížit Desovi. Bylo to zatraceně divný. Divný, nepochopitelný a pitomý. A právě to to dělalo úsměvným. Ukradne pro Desmonda všechny předměty světa jen aby to nebyl on, na koho si lidi ukazovali.

,,Ano. Chci se naučit bojovat s mečem.” Zopakovala, aby ho ujistila o svých slovech. Nemusel to být zrovna meč. Bohatě by jí stačila jakákoli zbraň na blízko. Des ale měl u sebe právě meč a tak usoudila, že s ním bude také nejlépe umět. ,,Možná nejsi materiál na učitele ,ale nikoho jiného tu nevidíš. A k naší smůle neznám ani kouzlo, které by takového člověka dokázalo snést přímo z nebes.” Na rtech se jí vytvaroval žertovný úšklebek. ,,To tě dělá jedinou osobou v okolí, která mě to může naučit.” Byla rozhodnutá do jejich malého tréninku dát všechno. Nehodlala znovu zklamat. O svých šermířských schopnostech dost pochybovala a tak se jen tiše modlila, aby si se zbraní nevypíchla oko. Protože to viděla Breena jako zatím nejlepší výsledek. ,,Tvoje případná netrpělivost mi nevadí. Kdyby to se mnou bylo opravu tragický, dávám ti svolení si na mně vybít svůj vztek. Zvládnu to.” Každá si někdy potřeboval vybít zlost. O tom nebylo pochyb. Bree si byla jistá, že by jí to nevadilo. Ostatně, zaslouží si to.

Naštěstí pro ní, když dostala do ruky svůj low cost meč, nebyla úplně ztracená. Postoj a další základní prvky znala, alespoň z vidění. To jí přinášelo alespoň miniaturní naději, že se z tréninku vrátí živá a zdravá. Všechny legrácky a žerty šly stranou. Zopakovala Desmondovi pohyby až zaujala bojový postoj. Hlavně se nevychýlit z rovnováhy. Znělo to jako lehký úkol. Očividně to ale nebylo dostatečné, protože k ní musel přejít a ještě jí dorovnat tělo. Jeho doteky jí nevadili. Popravdě je ani nevnímala. On byl teď učitelem. Pouhým učitelem. Uchváceně sledovala jeho zápěstí, které jakoby na chvíli splynulo s dřevěnou náhražkou meče. ,,Připravena.” Souhlasně kývla a připravila se na ránu. Smutné bylo ovšem to, že ztratila rovnováhu než vše teprve začalo. S mírným žuchnutím spadla na zadek. Její obličej začal z trapného momentu připomínat rajče. Bleskově se tedy zvedla a znovu nalezla ztracenou rovnováhu a sevřela svůj “meč” pevněji v rukou.

Když přišla o svoji rovnováhu a spadla na zem, automaticky k ní přikročil a pomohl jí zpět na nohy, než jí věnoval upřený pohled do očí. Byla to pro ni nejspíš úplně nová situace a on si matně uvědomoval, že mu v rukou právě leží hodně veliký a důležitý úděl. Naučit někoho něco bylo těžké a on to nikdy nedělal, protože se nikdy s nikým nestýkal. Znal to jenom z druhé strany, jako učedník... A na to neměl zrovna nejlepší vzpomínky. Ačkoliv byl odštěpek Rasmuse, svoji magii ovládat nedokázal. Zdálo se, že to, co si Rasmus osvojoval celé roky, si Desmond musel vydřít úplně stejně, protože jeho magie byla odlišná a muselo se k ní tedy přistupovat úplně jinak. Snažil se ji naučit ovládat sám, ale kdykoliv se o cokoliv pokusil, končilo to katastrofou. Proto si ho nakonec vzal pod drobnohled Theoran, protože se už nedokázal dívat na to, jak se v tom sám plácá. Nedalo se říct, že by byl vyloženě špatným učitelem, ale chyběla mu trpělivost a měl nesmírně vysoké nároky. Očekával postup velice rychle a když Desmond něco pokazil, pokaždé ho potrestal, aby se ujistil, že si tu lekci zapamatuje. To v něm vyvolávalo pocit nejistoty. Nechtěl být jako on... Ale šlo to vůbec?

„Musíš stát pevně nohama na zemi. Pokud chceš, zkus se postavit trošku jinak, aby ti to víc vyhovovalo, ale důležité je, abys dokázala udržet stejnou pózu v moment úderu a mohla díky tomu potom zareagovat. Pokud bys měla pocit, že by tě nepřítel mohl vychýlit, máš obrovskou výhodu v tom, že máš křídla. Díky tomu můžeš na moment vzlétnout a uhnout a vrátit mu úder, což by nemusel čekat,“ pronesl soustředěně, než se znovu napřímil a pevně semkl rty k sobě.
Bál se, že ji zklame. Obával se toho, že ji nic nenaučí a spíš ji zničí. Nechtěl pohřbít její pevnost, nechtěl ji znejistit. Naopak. Zasloužila si mít svoji sebejistotu a také si zasloužila naučit se bránit, když si to přála. Nejspíš by ale bylo lepší, kdyby ji vzal s sebou na panství a cestou jí zaplatil nějakého skutečného učitele, protože sám měl pocit, že v tom těžce selhává - a to ještě ani pořádně nezačali.
„Asi to zkusíme nejdřív naopak, potřebuju vědět, kolik toho víš... Ty provedeš výpad a já ho vykryju, dobře? Tvým cílem je znemožnit mi, abych ti oplatil úder.“ Po celou dobu ji pozoroval svýma stříbrnýma očima, plný zvědavosti z toho, jak bude jejich malá a nemotorná výuka pokračovat dál.

Ještě ani nezačali a ona už se cítila naprosto neschopná. Samozřejmě, sice jí omlouval fakt, že vlastně nikdy v ruce podobnou zbraň nedržela, avšak zato měla spoustu příležitostí pochytit něco jakožto divák. Nebylo tomu tak, že by v boji na blízko byla úplným nováčkem. Ale nejlepším učitelem byla praxe. To platilo vždy a Breena se to za svůj krátký život naučila akceptovat. Des se zaučováním neměl taktéž moc zkušeností a bylo to na něm znát. Jeho reakce byli předem rozmyšlené či jen pomalu zvažoval jak by se měl zachovat? Bree by rozhodně typovala to druhé. Snažil se vypadat vyrovnaně, ale moc se mu to nedařilo. Alespoň ne před jejím zrakem. Učila se v bytostech číst. Dalo by se říci, že díky zachycování byť jen detailů byla všímavá. A to taktéž nebylo na škodu. Víla mu to nechtěla dělat ještě obtížnější než to doteď bylo, což se jevilo jako nemožný úkol. Vzhledem k tomu, že ještě nerozdala ani jedinou ránu a válela se na zemi. Tohle zvládne. Zapřela svou rovnováhu do nohou, aby našla nejlepší stabilitu. Dá do toho vše.

Bedlivě poslouchala jeho rady. ,,Děkuji.” Přikývla. Jeho slova dávala smysl. Nerada si to přiznala, ale křídla přinášela velkou výhodu. Díky nim byla připravená téměř na vše. Ve vzduchu na váš obyčejný člověk nemůže a vy mu potom pár přesnými ranami dokážete lehce ublížit. Ona nebyla ten typ, která by lidi naháněla s účelem jim cíleně ublížit. Tedy, většinou. A pokud někdo naháněl jí, vždy mu utekla. Byla její nedílnou součástí. Spoléhala se na ně a oni jí nezradily. ,,Mohla bych potencionálního nepřítele unést a potom hodit na hroty skalisek. Můžu ho pustit dolů ze srázu. Většinou je potom po problému.” Uculila se. Ne, opravdu nebyla tak křehoučká jak si myslel Desův otec. Bylo ironické, že lidi, které jako orel čapla se nejdříve vzpouzeli, ale jakmile pod nimi zmizela pevná zem, pustit se jí nechtěli. Poznala na něm nejistotu a tu chtěla zahnat pryč. Povzbudivě se na něj usmála. ,,Dobře. Ale dej si pozor. S takhle kvalitním učitelem jako mám bych ti mohla během pár měsíců s klidem nakopat zadnici.” Zachichotala se a všechna vážnost situace se na chvíli rozptýlila. ,,Nech to na mně.” Vyrazila proti němu. Místo toho, aby na něj šla ovšem zepředu jako čestná víla, jednoduše použila křídla, aby ho rychle přeletěla a přemístila se za něj. V rychlostí změnila postoj tak, že její rovnováhu zajišťovala jen jedna noha. Bylo to riskantní, ale mohlo se to vyplatit. Neměla jen ruce, ve kterých držela svoji provizorní zbraň. Měla taky nohy a hodlala toho využit. Musela se trochu vykroutit, ale to jí nedělalo problém. Byla vcelku flexibilním a mrštným tvorem. Použila svou nohu a předvedla high kick mířený na do jeho boku. Mezitím pozvedla dřevěný meč a namířila úder na hlavu. Nebála se, že mu ublíží. Tedy, alespoň ne víc než malý otřes mozku, ale to už k tomu patřilo.

Pozoroval ji jako ostříž, aby mu neunikla sebemenší změna v jejím výrazu. Potřeboval vědět, jak na tom je, aby mohl odhadnout, jak adekvátně reagovat. Nechtěl ji okamžitě demotivovat nebo v ní vyvolávat pocit, že na to nemá, protože i když byla víla, byla tou nejsilnější vílou, jakou kdy viděl. Možná k tomu všemu nebyla úplně uzpůsobená stavbou svého těla, ale její křídla byla rozhodně značnou výhodou. Třeba neměla stejnou sílu jako jiné rasy, ale to nevadilo. Mohla to vynahradit svojí mrštností a mobilitou, což bylo mnohdy ještě lepší a výhodnější, než hrubá fyzická síla. Pokud člověk věděl, jak si počínat a dokázal dobře reagovat, jeho šance se drasticky navyšovaly. To byla první věc, na kterou Desmond při svém úmorném dření a učení přišel.
Když začínal, byl příšerně zesláblý. Jeho tělo bylo tak zkřehlé, že nemohl trávit moc času na slunci, aniž by si ošklivě nespálil kůži a sotva udržel meč v ruce. On ale nebyl ten typ člověka, co by se snadno vzdával, takže nehledě na to, kolikrát se mu Theoran vysmál a kolikrát na něj hleděl s viditelnými pochybami, nenechal se srazit k zemi a tvrdě dřel dál. V důsledku se mu to nesmírně vyplatilo, protože si jeho otec nakonec všiml té vytrvalosti a odhodlanosti a nakonec ho učil sám, ale to až ke konci. Tou dobou už byl Desmond velice dobře schopný bojovat na obstojné úrovni - pod Theoranovým dohledem svoje dovednosti už jenom vypiloval, takže se mohl stále hrdě pyšnit tím, že se to víceméně naučil sám. Od svého otce nakonec pochytil spíš špinavé triky, které se mu nesmírně hodily... O čemž ho přesvědčilo i počínání Breeny, která se také rozhodla hrát pěkně nečistě.

„Vzhledem k tvojí fyziologii bych něco podobného rozhodně neriskoval. Menšího a lehčího člověka bys možná utáhla, ale pořád jsi víla. Tvoje kosti nejsou z oceli a tvoje svalstvo není tkané na fyzickou námahu. I když máš křídla, ani ta nejsou určená na nošení těžkých břemen, v důsledku by se ti to mohlo celkem krutě vymstít. Pokud vím, víly mají celkem průměrnou regeneraci a ačkoliv disponují dlouhým životem a věčným mládím, nijak to nezaručuje, že bys potom všem byla schopná prostě odkráčet bez důsledků. Ani já si nemůžu dovolit to, co si může dovolit běžný člověk - a to mám vílí krev jenom z poloviny. Nějakou fyzickou zdatnost a sílu si můžeš získat tréninkem a dalšími věcmi, ale musíš mít stále na paměti, že i ty máš svoje hranice a ty by ses neměla pokoušet na sílu překračovat, je to nebezpečné. Takže pokud už něco takového udělat, tak jen v případě absolutní nouze,“ odpověděl jí rozvážně. Představa toho, jak někoho vláčí ke strži, se mu příčila. Bylo to zatraceně těžké, utáhnout někoho. Natož přitom létat. A vílí křídla skutečně nepůsobila až tak pevným dojmem - spíš naopak. Trošku se o ni kvůli tomu bál, byla dost svéhlavá a on si nebyl jistý, jestli ho poslechne.
„Moc vtipné,“ odpověděl bez náznaku pobavení. Vysmívala se mu? Měl pocit, že od něj bylo celkem vlídné, že se ji rozhodl učit, i když s tím neměl žádné zkušenosti a obával se toho, ale... Najednou měl pochyby. Na druhou stranu, nemínil couvnout, protože by tím prokázal náznak slabosti. A on nemínil projevovat slabost. Už vůbec ne před ní, protože si nebyl jistý, jestli vůbec viděla to, jaký byl doopravdy... Něco mu totiž napovídalo, že o něm měla vytvořenou nějakou utkvělou představu a ta nebyla úplně realistická.

Když proti němu vyrazila a přeletěla ho, aby se dostala k jeho zádům, stihl postřehnout jen šmouhu. Než se nadál, ucítil úder její nohy na svém boku, což ho přimělo ucuknout dozadu, ale velice rychle se srovnal a sehnul se, aby se vyhl jejímu dalšímu výpadu - než proti ní sám obratně vystartoval, provádějíc na ni výpad ze strany. Dával si přitom hodně pozor, aby nebyl příliš surový, jelikož měl díky svojí smíšené krvi a létům tréninku větší sílu a nechtěl jí ublížit. Na druhou stranu ale rozhodně prokázala to, že není ani omylem neschopná. To, co udělala bylo velice dobré. Překvapila ho, zasáhla ho. Měla nepopiratelný potenciál a on byl celkem pevně rozhodnutý jí cestou sehnat nějakého skutečného učitele. Možná žoldáka.

Bree znala své limity. Věděla, čeho je schopná a co vše její tělo dokáže. Ovšem to neznamenalo, že ho nemohla zkoušet a přemáhat. Nejednou se stalo, že jednala za svoje schopnosti a ne vždy to dopadlo dobře. Její vůle ale byla silnější než vůle ostatních. Díky ní už několikrát zvládla to, co pro ostatní její rasy bylo považováno za nemožné. Věřila, že kdyby sebou měla vláčet dalšího člověka, zvládla by to. Zatla by zuby a prostě by vydržela. To byl pro ní už známý postup. Naučená rutina.

,,Moc vtipné." Z tónu jeho hlasu bylo víc než jasné, že on to narozdíl od něj nebral s humorem. Vyznělo to až tak zle? Dotkla se ho? Zranila ho? Hořkosladká vinna se na ní začala sypat jako lavina. Její pohled na nepatrnou vteřinu změkl. Rozlila se jí do těla. Vinna byla jako parazit, který vám skočí na záda a už vás nepustí. Chtěla se mu omluvit. Říct mu, že pokud se ho dotkla, nemyslela to zle či nijak útočně. Bylo to vcelku vtipné. Malá zlodějka necítí ani špetku studu, když odcizí drahocenný předmět, ale jakmile ublíží jednomu týpkovi s kapucí, je z toho celá špatná. Hlavní fakt ale spočíval v tom, že tohle nebyl jen tak jakýkoli týpek. Byl to člověk, který jí dovolil, aby se k němu připojila. Dal jí směr po kterém mohla jít. Neodsoudil jí a dokonce za ní stál, když se v cestě objevil král všech parchantů. Byl to Des.

Byli uprostřed tréninku a na omluvy nebyla zrovna pravá chvíle. Proto si Bree umínila, že aż skončí, první věc co udělá bude ta, že se svému společníkovi řádně omluvit.

První krok se jí možná povedl, ale to jen protože byl již naučení. Zaútočit na protivníka zezadu bylo nejen nečestné, ale taky zbabělé. Měla na výběr dvě možnosti. Buďto mohla být zbabělec a nebo neschopnou. Její myšlenky se toulaly všude možně, jen ne na bojišti. Proto jen matně zaregistrovala Desův meč, blížící se ze strany. Ihned nasměrovala svoji zbraň proti té jeho, ale nebyla dost rychlá. Dřevo se setkalo s jejím bokem a ona byla donucena zaklopýtat na stranu. Rána nebyla až tak moc bolestivá, ale Bree si byla jistá, že tam bude mít modřinu. K její obrovské šikovnosti jí neposedné myšlenky a klopýtání dostalo zase na zem. Pohotově se vyhrabala na nohy a oprášila si své černé kalhoty od prachu a špíny. Sklonila hlavu a přesměrovala zrak na špičky svých bot. ,,Hej, Desi? To s tou zadnicí jsem nemyslela zle. Nechtěla jsem tě zranit a pokud se tak stalo, mrzí mě to." Zamumlala. Přiznávání vinny nikdy nebyla lehká činnost. A pro ni ani omylem ne. Měla hrdost, kterou teď pomalu zakopávala hluboko pod zem.