Vesnice Ormsär

Nakonec se malá záškodnice vydala za ní na její novou skalku, ovšem bohužel v poněkud jiné formě než by si Corrine představovala. Jistě, ocenila její přítomnost i za takových zvláštních okolností, ale mnohem raději by jistě byla, kdyby za ní mladá T’ealh laskavě doplavala ve své lidské podobě. Tím svým suchozemským skutkem jí poněkud rozhodila sandál, kdyby ovšem nějaký měla. Sice neměla ploutev jako ostatní vodní, takže boty (klidně i sandále) nosit bez problému mohla, ale copak by zvládla opustit ten pocit hřejivého písku mezi svými prsty? Samozřejmě že ne. Ten by s botami cítila velice špatně, to dalo rozum. Nejspíše. Na jistotu to říct nemohla, protože jako obvykle nechala svůj rozum v té krčmě spolu s těmi všemi panáky, které za ten den vypila. Musela tedy pracovat s tím, co jí Assie nabídla, nedalo se svítit.
,,Čekala jsem, že se trošku smočíš, Assie. Sice vypadáš sladce, ale asi z cukru nejseš.” Zakřenila se, zatímco se znovu pokoušela zaostřit. Takhle v její zvířecí podobě vlastně viděla jen velkou prdel. Naštěstí ne doslovně, ale buďme upřímní, ani by si vlastně nestěžovala. Po chvíli ostření jí ovšem došlo, že jí moc vidět nemůže, protože v tu chvíli jí straka přistála na hlavě. ,,Přiznám se, trochu jsi mi rozhodila plán, záškodnice. Takhle ti svět pod vodou moc neukážu. Moje heroické plány na stáhnutí tě do vody selhaly. Co mám teď jako dělat? Mohla bych se napít...Jo. Měla bych se napít.” Vyblekotala ze sebe než se napůl zoufale a napůl pobaveně rozesmála. ,,Víš, Azzie, měla bys utíkat. Slyšela jsi někdy o sirénách? Nebýt alkoholička s nečistou krví, asi bych taky jednou byla. Teď tě mohu akorát jen svést svým chraplavým zpěvem.” Posunula se se kraj skalky, aby mohla spustit nohy do chladivé vody.

Chvíli váhala, ale nakonec vyměnila svou podobu pestrobarevné straky, jejíž temné peří se místy v měsíčním světle modře a stříbřitě blýskalo, za tu lidskou. Ozvalo se tiché zapraskání kostí, na které už byla chtě nechtě zvyklá, než se na skalce přímo vedle Corrine narovnala ve své lidské podobě. S radostí zjistila, že zvířecí podoba unesla alespoň tu tenkou košili, takže vedle rusovlásky neseděla zcela nahá. Prohrábla si prsty hřívu dlouhých, tmavých vlasů, až jí mezi prsty zůstalo jedno z peříček, které chvíli přetáčela v prstech, než se rozhodla ho nechat unést mírným vánkem, který tady kolem vál. Sledovala, jak se kousek ní vznáší dál a dál, klesá víc a víc, než ho spolkly vlny mírně se vlnícího moře, které bylo taženo vzhůru tím tichým, stříbřitým kotoučem na temné, miliardou hvězd poseté obloze. „Z cukru sice nejsem, ale doplavat sem by mi trvalo podstatně déle než použít křídla,“ pokrčila rameny na vysvětlenou, než se konečně otočila ke Corrine.
Ve světle měsíce a na skalce uprostřed velké vodní plochy vypadala Corrine úplně jinak než v té krčmě. Tam byla jakýmsi plamenem, který neurčitě plápolal kolem a zvědavě se snažil odhadnout, zda vás může popálit, nebo zda ho nenecháte. Tady se rudý plamen proměnil v nižší, ale jasnější zdroj světla. Modré oči byly trochu prázdné, zatímco mluvila o tom, že by se možná měla napít. Ačkoli skutečně byla víceméně jenom neznámá nalitá cizinka, kterou náhodou potkala při tanci, Asa stejně měla tendenci se v myšlenkách sklonit k tomu, že by jí to mnohem více slušelo, kdyby se usmála… a kdyby přitom měla skutečný důvod se usmívat, nejenom výsledek toho prázdného gesta, jaké uděláte, když vám někdo řekne právě to, že byste se měli víc usmívat.*
„Mám pocit, že být sirénou nebude gól každého vodního, ale… něco na tom je.“ Neměla moc filtr pravdy, prostě mluvila o tom, co jí přišlo na mysl. Tyhle chvíle se jí potom mohly docela ošklivě vymstít, ale to zatím nijak neřešila, jinak by se z toho musela zcvoknout obavami. „A asi tě zklamu, ale nenechám se stáhnout pod vodu zase tak snadno. Nějakou tu práci bys se mnou měla. A co se týče tvého zpěvu… nemohu posoudit, jak zní, ale můžeš to klidně vyzkoušet,“ dodala s polovičatým úsměvem, než ji něco napadlo. Otočila se znovu tváří k měsíci nahoře, takže Corrine měla jenom v periferním vidění zorného pole. Nastavila tvář vánku… a prostě začala zpívat. Její hlas nebyl žádný zázrak, ale píseň, kterou si vybrala, nebyla z těch náročnějších. Byla to známá hospodská odrhovačka, ale ona si ji přetvořila v táhlý, tichý, skoro až žalostný a zoufalý tón. Mrkla směrem k rusovlásce v naději, že se třeba přidá (tuhle musela znát bez pochyb, pokud vymetala hospody tak často, jak se tvářila).


* slyšíš to, Denisi? takhle to prostě nefunguje. :‘))

Nemohla si pomoct, ale jakmile vedle sebe uslyšela ten práskavě lámavý zvuk, automaticky se otočila a s zájmem si dívčinu přeměnu prohlížela. Rozhodně to bylo netaktní a pro Asu možná i docela nepříjemné, ale jak už by každému mohlo dojít, ona na tyhle věci nehrála. Když jí něco zajímalo, uměla být více než jen vlezlá a většinu času byl vyloženě dotěrná. To všechno co nemohla mít předtím kvůli svému původu si kompenzovala v současné době tím, že si zkrátka brala na co měla chuť a náladu. Přesně jako měla náladu pozorovat jednu sladkou T’elh při přeměně. Bylo to pro ní něco nového, protože ačkoli už pár přívrženců její rasy zahlédla, nikdy nespatřila přeměnu na vlastní oči. Ve výsledku se jí nikdo nemohl divit, že se zajímala. Samozřejmě, ona nebyla vlezlá. Ona se jen a pouze zajímala. Svým způsobem jí fascinovalo jak se místo malinké straky před ní objevila známá dívčí tvář. Vypadalo to, že byla velmi spoře oblečená, ale to Corrine nijak nerozhodilo a vlastně tomu ani moc nevěnovala pozornost. Zase ne že by si stěžovala, ale jednoduše nebyla ani trochu vyvedená z míry nebo rozpačitá. Kdokoli by jí mohl označit za děvkařku, měl by pravdu. Záležitosti na jednu noc jí byly příliš dobře známé. Ale zatím její duše v pekle neshnila nebo tak něco, takže si stále ťapkala mezi krčmami a tropila potíže, neboť se zatím neobjevil nikdo, kdo by jí dokázal zastavit nebo přinejmenším trochu krotit. A rudovláska opravdu pochybovala, že by se to mělo v blízké době měnit.
,,Ty snad někam spěcháš? Voda je akorát tak na malou koupel. Ale chápu, že pokud má někdo křídla, využije raději je.” Corrine trávila čas na pevnině, ale i dole hlubinách moře, přesto nemohla posoudit co bylo lepší. Obojí mělo něco do sebe. Křídla jí bohužel do vínku nikdy dána nebyla, ale když nad tím tak přemítala, asi to bylo lepší. Už takhle byla vlastně docela prazvláštní kombinací, jelikož u vodních byla známá určitá nelibost k míšencům jako byla ona. Ale vždycky molo být hůř. Mohla taky skončit jako pirátský hybrid T’ealh a to by bylo rozhodně horší. ,,Máš pravdu, Assie. Není to zrovna cíl všech vodních. Málokdo by chtěl zaprodat svojí duši šílenému vodníkovi.” Uchechtla se než přesunula svoje modravé oči na tu malou záškodnici. Atmosféra kolem nich byla rozhodně o dost ponuřejší než v té krmě, kde se smích ozýval snad z každého rohu. Bylo to jiné, ale Zey nemohla říct, že by i tuhle pochmurnou stránku světa nepoznala. I ona měla svoje...chvilky. ,,Neměla bych se sama označovat jako vodní. Ale zároveň se nemůžu označovat ani jako suchozemec. Nejsem yialadri a nejsem ani elf. Vlastně nikam nepatřím.” Chvíli mlčela než se bez jakéhokoli studu hlasitě rozesmála. Její smích ale postrádal tu typickou radost jako za barem v hospodě, ale spíše se podobal zoufalému nářku opilých velryb. Pokud někdo někdy viděl opilou velrybu, zněla by pravděpodobně jako právě rudovlasá míšenka. ,,I kdybych nějak zakryla svoje šupiny, nemohla bych žít na souši. Potřebuju vodu. Ne tak často jako ostatní, ale stále potřebu trávit nějaký čas dole. A proto jsem tady. Přístavní město je pro mě pomyslnou hranicí mezi oběma světy.”

Už chtěla ze rtů vypustit nějakou kousavou poznámku o tom, že kdyby jí svedla, zajisté by to té vody skákala ještě sama, ale nakonec zůstala potichu, poslouchajíc její zpěv. Corrine musela uznat, že zpívala naprosto nádherně. Asin hlásek byl oproti tomu sladší a jemnější, takže Zey opravdu nemohla říct, že by se špatně poslouchal. Vytáhla chodidla z vody a došla až ke zpívající T’ealh. ,,To zní fakt pochmurně.” Odfrkla si, ale nic víc nenamítala. Na situaci se to perfektně hodilo. A pokud měla Zey nějaký koníček krom popíjení a obtěžování nebohých slečen, byl to právě zpěv. I proto se usadila vedle ní, zavřela oči a nechala svůj hlas přidat se k malé záškodnici.

To, že se k ní rusovláska ve zpěvu nakonec skutečně připojila, ji příjemně překvapilo. Měla vážně hezký hlas – a když si to spojila s tím, jak předtím mluvila o sirénách, nebylo zase tak moc těžké uvěřit tomu, že by snad jednou z nich skutečně byla. To jediné, co straku nechávalo na pochybách o tom, že by tomu tak snad skutečně mohlo být, byl ten fakt, že sirény přeci měly být naprosto šílené a hladové po vašem mase, krvi a životě. A i když se Corrine chovala jako predátor minimálně ve společnosti hezkých dívek a působila jako utržená ze řetězu, přeci jenom jí nepřišla úplně šílená. Byla trochu zvláštní, to zase popřít nemohla, ale copak ji zrovna Asa mohla soudit? Obě dvě měly svoje věci – a jí přišlo jedině fér ji nesoudit, když to nevypadalo, že by snad Rine dělala totéž. Navíc, zpívala božsky – jak by někdo, kdo by byl zkažený uvnitř, mohl mít tak andělsky znějící hlas? To jí nešlo na rozum, takže to jediné, co jí přišlo jako přijatelná odpověď, bylo to, že si Rine stále nějaké ty špetky duše musela i tak zachovávat.

Když utichly poté, co píseň skončila a jim se do uší zakleslo jenom šumění moře, otočila se k rusovlásce. Dobře slyšela její předchozí poznámku, ale odmítala přerušit zpěv jenom proto, aby jí odpověděla. Vždyť to stejně dobře mohla udělat i teď! „Víš, ne každá tklivá melodie musí být pochmurná. Někteří mají trochu podobných věcí – nostalgii, cit – rádi. Ne každá píseň musí být bujará a křiklavá, aby mohla někoho rozveselit,” pokrčila mírně holým ramenem, ze kterého jí sjel lem košile. Řekla by toho víc, ale… nějak si přišla nervózní, když měla dívce vysvětlovat tak niterní věci. Přeci jen, pořád ji neznala a uprostřed moře musela být trošku na pozoru, ačkoli se snažila tvářit, že ji to nechává naprosto chladnou… nenechávalo.
„Pověz mi vlastně, Rine,” naklonila hlavu ke straně a sjela dívku důkladným pohledem, než se zadívala znovu do dálky. Nerada hleděla lidem do očí, když na ně mluvila, a pochybovala, že by to divokou rusovlásku nějak pohoršovalo. Přeci jen, v etiketě si asi neměly vůbec co vyčítat. „Proč vlastně zůstáváš tady se mnou? V té krčmě ses poté tvářila docela odtažitě… ale teď jsi tady, ačkoli nepochybuji o tom, že kdyby se ti zachtělo, dokázala by ses ztratit ve vlnách během mrknutí oka.” Nechtěla být vlezlá, ale tohle ji vážně zajímalo. Corrine se zdála jako složitá osobnost… a jí tohle vážně vrtalo hlavou jako neobytný červík.

Udělat z té staré hospodské písničky něco tak plouživě pochmurného nebylo zrovna hezké a pravděpodobně ani správné. Nebo se to alespoň nehodilo do veselé společnosti, protože to co s písní udělaly by všechny akorát uvrhlo do melancholie. Ale i tak musela Corrine uznat, že to znělo vážně dobře, tedy alespoň co se hlasu Assie týkalo. ,,Nom...Myslím, že kdybychom s tímhle přišly na nějakou pohřební slavnost, pravděpodobně by jsme si na tom mohly něco málo vydělat. Ačkoli by nás asi vyhodily hned po tom, co by zazněla nějaká část o smyslné náruči lehkých děv či něco takového. Tedy pokud bychom všechny svoje písně braly z podobně pochybných podniků jako je hospoda.” Spiklenecky na tu nebohou dívku, kterou už chtě nechtě překřtila na Malou záškodnici Assie, mrkla, zatímco se na skalce ještě o něco víc posunula k vodě, smáčejíc si do ní i začátek stehen. Kdyby byla sama a bez žádné společnosti, bezpochyby by už zmizela pod hladinou moře. Sice nemohla do Alsitia ani žádného jiného většího města nebo čehokoli, kde se nacházelo dost vodních, ale i tak pobyt ve vodě milovala a nesnášela zároveň. Bohužel kvůli smíšené krvi nemohla bez návštěv ve vodě žít, pokud nechtěla vyschnou a zanechat po sobě jen seschlou skořápku s rudýma chomáčema. Jo...vyschnout. Začínalo jí vysychat v krku a ona na ten moment zatoužila po dalším panáku, protože měla pocit jako kdyby ho potřebovala víc než kdy jindy. I když ten pocit mohl být také neskutečně klamavým, protože co si budeme...Corra měla chuť na panáka neustále.

Takže i přes tu žízeň a touho propadnout se do hlubin, zatímco by si mohla najít nějakou nešťastnou oběť a v klidu se pobavit, zůstala s Assie na skalce. Netušila jak dlouho tam ještě měly být, protože to všechno bylo neskutečně pomíjivé a kdo jen věděl? Možná to vše byl jen výplod její fantazie a ona se za pár hodin probudí někde v lesích s dlaněmi od krve a mrtvolou vedle ní. Nicméně, ten zpěv si moc užívala, což bylo asi divný, protože se právě zpěv byl v mnoha ohledech brát jako docela normální a běžný koníček. A ano, I Zey měla pár společensky přijatelných koníčků! ,,Tebe to snad rozveselilo, Assie? Protože já má snad ještě větší chuť někoho utopit. A protože ty jsi teď nejblíž, být tebou bych si držela odstup.” Zašklebila se na nebohou tmavovlásku. Samozřejmě že si takové zacházení nezasloužila, ale trávit čas s někým jako byla Corrine nikdy nebylo zrovna nejpříjemnější záležitostí. ,,Máš pravdu, Assie, to bych mohla. Kdybych se vrhla do vln, vypadalo by to dost dramaticky, viď?” Rozesmála se a rozhodila rukama. ,,Já ti ani nevím, Assie. Asi tu jsem, protože tu chci být. A asi taky, že by se tu dáma jako ty neměla toulat samotná. Nemáš snad někde být?” Zvědavě nakrčila jedno obočí. ,,Určitě tě někdo už hledá a noc se sama o sobě nebezpečná. Zvlášť potom noční moře.”

Pokrčila rameny a pobaveně se usmála nad Corr a jejím zdůvodněním, proč je dle ní tak tragické z veselé pijácké písničky udělat… no, tu smutnou a zoufalou verzi, ve kterou ji proměnila Asa. Jenomže t’ealh se do toho nepustila jen se záměrem si zazpívat, vybrala si tuhle písničku naschvál. „Jsem si jistá, že by to neocenili, to máš pravdu,” přikývla a prohrábla si vlasy, až vzduchem zavířily hnědé kadeře a jedno uvolněné peříčko, které se zvolna sneslo na studený kámen mezi nimi. „Ale proto to nezpívám. Nerada využívám hlas jako něco placeného… to už bych radši prodala tělo než hlas.” Zvláštní přístup? Asi ano. Ale to jí hlavu netrápilo, navíc… ve společnosti zrovna téhle rusovlásky se nešlo zrovna stydět za svá slova. Zvlášť když vedle ní sedíte jenom v tenké košili kdesi ve vodách skalnatého pobřeží.
Navíc, byla to pravda. Asa zpívala dobře, velice dobře, ale nemohla by nikdy být bardem – protože brala svůj hlas jako něco, co bylo jenom její, společně s myšlenkami v její mysli a dechem v jejích plicích. Něco, co jí nemohl nikdo sebrat, a pokud by se o to někdo pokusil, sakra se zlou by se potázal. Tělo byla schránka, ale duši brala mnohem, mnohem vážněji.
„Zpívám to naschvál. Je to oxymorón, spojení něčeho veselého a smutného. Protože to je přesně to, čeho máme všichni plný životy. Co jiný známe líp než paradoxy, který nedávají smysl? Vždyť… nic pořádně nedává smysl. Vždycky se najde něco, co člověka donutí uvažovat o tom, zda už se náhodou naprosto nezbláznil, když se něco takového stane. Tak… proč to prostě nepřijmout a nejít s tím dobrovolně? Když už se tomu stejně prostě nedá vyhnout?”
A… asi by jí nikdo neměl moc povolovat takhle opilecky filozofovat, ale to už je jiná pohádka!

„Nerozveselilo, ale… ulevilo. Přijdu si hnedka lehčí.” Těžko říct, zda za to skutečně mohl ten zpěv a ne jenom alkohol, ale… to jsou jenom detaily, že. S úsměvem, u něhož byste se zamysleli, zda si náhodou někde předtím nešňupla vílího prášku, se otočila k rusovlásce vedle sebe a chvíli ji jenom tiše pozorovala. Krásná a divoká, taková malé přírodní katastrofa. Měla elfské kořeny, takže něco málo měly společného, ale tady a v tuhle chvíli bylo tak snadné uvěřit, že má spíš co do činění s čistokrevnou sirénou. Tou, která vám srdce nejprve ukradne a potom vám ho vyrve z hrudi.
Její vyptávání se bylo… nemístné. Kdyby byla v tu chvíli Asa střízlivá, prostě by se na to vykašlala, vrhla po ní naštvaným pohledem a zmlkla. Takhle se ale jenom znovu usmála, než se zahleděla znovu do vln, které požíraly skaliska všude kolem. Příboj se zvedal společně s přílivem, jejich skalka byla sice dost vysoká, ale spousta podobných okolo takové štěstí neměla. Za pár chvil bude příboj i u nich a pro ni to asi bude znamenat to, že bude muset zase uletět, ale… to byl problém budoucí Asy. Ta současná jenom seděla a hleděla před sebe, jako kdyby v těch vlnách viděla celý svět.
Když promluvila, na rtech měla jed i med, v plicích jí hvízdalo solí nasáklým vzduchem. „Mrtví nemůžou nikoho hledat, Rine. Jenom navěky spí a všechnu práci nechají tobě.” Otočila se k dívce, v očích se jí lesklo cosi naštvaného. Bolestného. Ale nebyly to slzy. Protože nad tímhle si zakázala brečet už před dlouhými roky. „Je to trochu sobecké, však? Nechají tě vláčet se s jejich mrtvou vahou, zatímco oni si hřejí ruce, které nic neváží. Takže… ne. I kdyby mě moře spolklo, nikdo by nepřišel.”

Vida! Vypadalo to, že za tou krásnou tvářičku se schovával i nějaký ten rozum! Alespoň to tak silně podnapilé rudovlásce připadalo, neboť se s ní svět točil kolem dokola, nahoru dolů a do všech možných směrů a světových stran. Netušila ani jak se u toho Assie tvářila, protože místo toho, aby se mohla na její výraz zaměřit, mohla být ráda že vnímá její šmouhu. Assie byla vlastně jeden veliký rozmazaný flek! I když určitě velice krásný flek. Bohužel, Corrine si už ani její krásu nemohla vychutnat plnými doušky a tak spoléhala na to, že je dívka zkrátka hezká. To si ještě pamatovala, no ne? ,,Assssssssssie?!” Trošinku více protáhla její jméno, jenž asi bylo jejím jménem ale tím i taky nemohla být jistá, a pro jistotu do jejího rozmazaného fleku šťouchla. ,,Jsi ještě tady, Assie?” Pokud by se tam nebohá T’ealh nenacházela a někdo by jí viděl jak si povídá sama se sebou, asi by to pro ní nedopadlo dobře. Třeba si mohla povídat s malou chobotnicí! V takovém případě se vždycky mohla vymluvit, že je jen velkou kamarádkou s chobotničkami, i ony si zasloužily kamarády! Nikdo nemůže mít nic za zlé malé rozkošné chobotničce! ,,Assie, ty jsi chobotnička. Nebo nejsi, ale kdybys byla, tak to dělej. Jakože jsi, chápeš? Určitě jo, chápeš.” Jazyk se jí opravdu slušně motal a vlastně nejen on, celá se tak trochu víc motala. Netušila ani, zda kolem ní krajina moře dělala kolečka nebo jestli ona sama na skále točila svým tělem a ne jako malá chobotnička.
Naštěstí než se Corrine znovu stihla nad svými opileckými myšlenkami pozastavit až příliš, chopila se slova ta téměř neznámá záškodnice. ,,Raději tělo než hlas?” Zopakovala po ní trochu pomaleji, nechápavě krčíc obočí. ,,Jsi si jistá? Nevypila jsi toho trošku moc?” Jistě v očích někoho jiného by to pravděpodobně bylo velice nevhodnou otázkou, ale Zeya? Pro tu slovo nevhodné neexistovalo. Po čem toužila, to si jednoduše přivlastnila a co vědět chtěla, na to se beze studu zeptala. Ano i proto nebyla u vodních moc populární a u elfů to nebylo o moc lepší. Ale copak za to mohla? To ta chobotnice, mrška jedna!

,,Oxy---Hele, Assie, s Oxygorgonou za mnou nechoď. Já nejsem na tyhlety vaše novoty.” Oklepala se jako kdyby se na tu jednu malou chvilku stala démonem a někdo jí strčil pod nos celou hrst vílího prachu. O tom taky míšenka něco málo věděla, ale to do té konverzace nepatřilo. Možná někdy jindy. ,,Myslím, že potřebuješ na chvíli přestat myslet, malá záškodnice. Pak zníš...Jak si to říkala:? Oxymoronovsky? Kdo ví. Prostě jsi smutná a to ti nesluší.” To samozřejmě Corr vědět nemohla, protože její vidění spíše neexistovalo než aby se n něj mohla v ten moment spolehnout, ale věřil tomu, že si dívka zrovna nehopsala po skalce štěstím. Možná že na tom měl podíl alkohol, možná že přítomnost černé noci a možná, že byla Assie jen pěkně chytrou hlavičkou. ,,Jsi smutná, Assie?” Přestala se na chvíli jen kysele šklebit a pootočila na tu dívku hlavu tak, aby na ní pořádně viděla...v rámci možností. Pozorovat divoké vlny jak se tříští o skalku bylo nádherné, ale zároveň nesměla zanedbávat svou společnost, že ano.

Nejspíše to bylo dosti nečekané a kompletně se to vymykalo rudovlásčinému předchozímu chování, ale ukázalo se, že ta holka umí mlčet. Protože ona mlčela. Projednou si nechala nemístné poznámky pro sebe a prostě jen poslouchala hlas T’ealh vyprávět všechny ty pochmurné věci a ač měla Corrine chuť jí dotáhnout zpátky do hospody a nechat jí tam, neboť takovéhle chvíle z celého srdce nesnášela, ani se nehla. Trpělivě počkala až jí dívka sdělí vše co má na srdci, než se na ní pokusila pousmát. A tentokrát to se vší výjimečností nebyl žádný posměšný či jízlivý úsměv. Tentokrát se pokusila o ten jemný úsměv, který má za úkol člověka uklidnit i když to v jejím podání muselo působit jako kdyby si kousla do pěkně kyselého citronu. ,,Ne, Assie. Kdyby tě moře polklo právě teď, přišla bych pro tebe. Byla by tě škoda, víš? A teď jsi navíc blízko a já bych mohla zaručit, abys se neudusila, což je docela výhodný.” No...Cenu utěšovače měsíce asi nevyhraje, ale všechny chobotničky okolo skalky musely uznat, že se vážně snažila.