Vesnice Jälässä

Severská vesnice Jälässä nebyla nijak velká. Ten shluk domků a chalup se rozhlédal ve stínu Stříbrného lesa, nedaleko zátoky Iciró a žili tam převážně lidští uprchlíci, kteří se sem přes Dračí skály snažili utéct a zbavit se tak vlivu Krutého krále. Draci je nechali žít v klidu a relativním bezpečí. Všichni si mysleli, že si jich obrovská okřídlená monstra ani nevšimla. To byl ovšem omyl, protože nikdo z lidí netušil, že jich mezi nimi žije hned několik a další vesnici pravidelně sledují.
Doba byla zlá a nikdo nehodlal nic ponechat náhodě a potom platit za svou neopatrnost...

Rozhodl jsem se změnit už když jsem na obzoru zahlédl vesnici. Bylo mi líto že jsem ztratil svou krásnou zelenou barvu ale jinak to bohužel nešlo. Uběhla jen chvilka a já došel do vesnice. Byla to milá procházka. Zastavil jsem se v hospodě kde jsem požádal o nocleh. Bylo mi z těch opilců špatně ale hospoda vypadala slušně. Dokonce i pokoj byl velmi útulný. Byl jsem rád že můj vzhled nevzbuzoval moc pozornost. Dokonce jsem v hospodě zahlédl muže který musel být z mého rodu.

Ještě nebylo tak pozdě a tak jsem si řekl že se projdu po okolí. Brzo jsem však zase cítil potřebu proletět se. Byl jsem dost daleko od vesnice a tak jsem se prostě změnil. Podmínky k letu byli čím dál tím horší. Bratr by mě při takovém vichru letět nenechal ale teď tu nebyl a mě nemohlo nic zastavit. Vyletěl jsem nad pobřeží nevím kde přesně jsem byl ale chtěl jsem letět výš a výš. Cítit tu nekonečnou svobodu. Najednou se ale něco stalo. Můj let se vymkl kontrole. Vítr byl tak silný. Věděl jsem že padám ale nemohl jsem s tím nic dělat. Už jsem jen doufal že něco zbrzdí můj pád a já díky své blbosti neumřu. Cítil jsem vše jaksi z dálky a přitom byla bolest všudypřítomná. Padl jsem do bezvědomí asi bych byl radši kdybych umřel. Věděl jsem o sobě ale svět pro mě neexistoval. Nevěděl jsem kde jsem věděl jsem pouze že jsem se nestihl změnit což mě nejspíš zachránilo ale mohlo to třeba i zabít někoho jiného. Matně jsem si uvědomil naráz do stromu. Snažil jsem se nepřemýšlet. Před očima jsem měl černo a v uších mi hučelo. Nemohl jsem nic dělat.

Noc padala pomalu na Nescoru, zatímco tahle malá krčma v zapadlé severní vesničce se teprve pomaličku probouzela.
Alyanna di Scorio už skutečně zemřela a Lya si v tu chvíli připadala tak naživu, jak jenom to šlo. Jako kdyby odhodila břímě, které s sebou vlekla díky svému příjmení, díky příjmení svého otce, kterého sice milovala, ale jemuž měla sloužit jenom jako prostředek pro majetek a bohatou svatbu. Takhle, jako svobodomyslná poloviční elfka v zemi, kde díky válce lidé byli zvyklí skoro na vše a nikoho už ani nic moc neudivovalo, si přišla naprosto dokonale. Mohla tančit celé noci, mohla se bavit s cizinci, vyměňovat si s nimi historky z cest – svých i jejich –, mohla na jazyku pocítit výraznou chuť kořenitého a hořkého piva a mohla... prakticky mohla všechno.
Byla svobodná. Konečně.
Měla nutkání tohle ukázat jediné své kotvě ke vzdálenému minulému životu – milovala představu, že by to jednoho dne mohla ukázat Caemovi. A pořád doufala, že její bratr svůj slib dodrží a jednoho dne ke břehům Nescory připluje také.
Teď se ale musela soustředit na okamžik. S úsměvem k jednomu ze skupiny zdejších mladíků si k ústům přitáhla k dalšímu doušku korbel, načež se znovu vrátila všemi prsty k loutně, která sí ležela na klíně. Neměla na mysli zrovna žádný rytmus, proto se znovu otočila k rozhýřelé skupince s požadavkem na píseň. Během chvíle měla zadaný úkol a brzy celá krčma byla znít hlubokými hlasy lokálních návštěvníků, několika cizinců. Mezi tím se proplétala její loutna, vzletná a jásavá, jak se na bardův nástroj patřilo.¨
Konečně měla jednou důvod být na sebe skutečně hrdá – a tuhle skutečnost milovala nade vše.

Armani se nerada snášela dolů z oblohy, protože měla pocit, že veškerá svoboda a ochrana, kterou jí poskytovala její křídla najednou zmizela. Země byla územím jejího bratra, někoho, komu musela za každou cenu uniknout, proto se na ní snažila trávit co nejmenší množství času. Ale občas přišly dny - a takový byl i tento - kdy ji křídla bolela vyčerpáním, pírka jí vadila při každém pohybu a ona zoufale postrádala pocit, být člověkem. Přála si zaslechnout hudbu, dát si lok piva, horkou polévku a po dlouhé době promluvit. Ta touha byla tak silná, že jí nedokázala moc dlouho odolávat. S tichým zašustěním křídel přistála v jedné z úzkých uliček vesnice Jälässä a nepozorovaně se proměnila. Jak dlouho už si nemohla pořádně protáhnout záda, prohrábnout vlasy a poškrábat zápěstí? Kolik času už strávila na útěku? Dny jí splývaly v jednu velkou rozmazanou šmouhu plnou oblohy, dalekých cest, lodí a moře. Pamatovala si jenom útržky a přemítala, jestli takhle teď bude vypadat celý její život. A byl to opravdu život? Ne jenom obyčejné přežívání?
S povzdechem si zastrčila pramen dlouhých bílých vlasů za ucho a potom, naprosto bezmyšlenkovitě začala zaplétat cop. Bylo zvláštní znovu vykonávat ty vzdáleně známé pohyby, které si její tělo nějak instinktivně pamatovalo, ale její mysl ne.
S každým krokem ji tížil špatný pocit na hrudi. Co když tu někde bude? Co když ji tu najde? Neměla by se přeci jenom vrátit zpět, tam kam patří? Mezi hejna ptáků, zobáky, pařáty a křídla?
Zavrtěla hlavou a pokusila se podobné myšlenky zatlačit do pozadí. Nesměla si je dovolit. Jak by mohla ulehčit svému svědomí? Jak by mohla ospravedlnit noc strávenou v krčmě a ne v tichých větvích stromů? Co kdyby se prostě zase nechala někým najmout a odcestovala tak daleko, jak jen to půjde?
Sama věděla, že volání domova bude zase jednou silnější a ona se do koutů Nescory vrátí se stejným strachem, s jakým odjela, ale ten krátkodobý plán ji na chvíli ukonejšil. Přesně to udělá. Bylo jí jedno, jaký úkol přijme, kývne na první nabídku, která přijde a nechá se unášet osudem stejně, jako větrnými víry.
S tou myšlenkou vstoupila do hostince a zhluboka se nadechla. Cítila plameny, koření, dřevo a úžasné vůně linoucí se z kuchyně a slyšela... Bohové...
Omámeně se otočila za zvukem loutny a bezmyšlenkovitě přišla blíž k mladé hudebnici. Za tohle rozhodně stálo riskovat.

Lidé bez zastavení proudili dveřmi krčmy, které se pomalu ani nestíhaly zavírat. Lya ze svého místa viděla skutečně všechny, kteří vešli – lidé všech možných ras a vzhledů. Byla si dokonce jistá, že v jednu chvíli zahlédla jednoho staršího elfa, z čehož jí srdce radostně zaplesalo. Byla nadšená pokaždé, když nějakého elfa potkala, jelikož šlo o úkaz pro ni skutečně nezvyklý - ale v Nescoře na to byli zřejmě zvyklí. Hned měla tuhle zemi ještě o něco raději.
Po chvíli nechala hraní na loutnu a jen ji odložila vedle sebe a společně s ostatními pokračovala ve známé námořnické písni. Mnoho z nich ji znalo, nedivila se – nezdřídka kdy byyste natrefili právě na námořníka, zvláště ve vesnici takhle blízko ke břehu Amisského oceánu.
Pokračovala ve zpěvu, pohupovala se do bujarého rytmu, upíjela své pití a zapomínala, že kolem ní plyne čas.
Když se po chvíli přeci jen z popudu rytmu otočila, stanula tváří v tvář drobné dívence s plavými kaskádami volně rozpuštěnými po ramenou, která ji sledovala. Lya, v tu chvíli už s nějakým tím alkoholem v krvi, nechala loutnu loutnou a široce se jejím směrem usmála. „Ahoj, tebe tuším určitě neznám," pronesla co možná nejvíc mile, dívka vypadala, že při každém zvýšení hlasu by mohla vzít nohy na ramena – a to Lya rozhodně nechtěla, co si budeme. „Jsem Lya," dodala ještě, aby neznámá neměla pocit, že je v nevýhodě, a natáhla k ní ruku. Když ji plavovláska přijala, stáhla ji blíž k sobě. Vypadala zaraženě... přála jí, aby se trochu bavila. Stálo to za to, no ne? Zábava vždycky byla tím nejlepším lékem na všechny strasti duše. Nejlepším léčivem, v Nescoře i mimo ni.

"Armani," přijala dívka trochu rozpačitě nabízenou ruku a lehce ji stiskla. Její hlas byl nejistý a trochu kolísal. Bohové, jak dlouho už nepromluvila? Jak dlouho vycházely z jejího hrdla pouhé ptačí skřeky? Kdy naposledy se jí někdo dotkl?
Armani si na takové otázky nedokázala odpovědět. Dříve by se v podobné krčme bavila mnohem víc, vířila v kole s ostatními, zpívala s plných plic, smála se davu nápadníků a s některými z nich potom možná zapadla do jednoho z pokojů v podkroví. Prohýřila by večer i noc a kdyby měla velké štěstí, možná i následující ráno. Ale teď... se jen neustále ohlížela přes rameno a hledala záblesk bílých vlasů, ledově modrých očí nebo dobře známých dýk. Během posledních pár týdnů/měsíců/let ztratila samu sebe a neměla sebemenší tušení, jak se zase najít. A jestli je to vůbec třeba... K čemu by jí teď byla veselá dívka, toužící po zábavě? Taková by hodně rychle přišla o krk. Na druhou stranu... Unavovalo ji, být neustále ve střehu. Chtěla alespoň na jednu jedinou noc zapomenout na krev a řetězy a sníh a smrt. A tahle dívka by jí s tím mohla pomoct.
Zdála se ve skvělé náladě a Armani si pozorně prohlédla závoj jejích vlasů, černých jako nejtemnější noc a jantarové oči, které ve světle ohňů, jako by také hořely. Její pozornosti neunikly ani lehce zašpičatělé uši. Netušila, co dělá elfka zrovna tady, ale neptala se. Nehodlala se ptát. Zítra už na ničem takovém nebude záležet. Prostě si jen dovolí na chvilku vypnout.
"Moc ráda tě poznávám, Lyo a musím říct, že hraješ nádherně," vykouzlila na tváři zářivý úsměv, ale i když se snažila samu sebe přesvědčit o opaku, byl stejně jen stínem takových, které zdobily její tvář před mnoha měsíci.

Dívka vypadala nervózně, ale Lya měla pod drobnozrakem celý lokál i dveře. Navíc, možná byla napitá, ale kdyby se blížilo nebezpečí, velmi rychle by dokázala sáhnout po noži, který si nesla u opasku. Proto vyděšenou dívku, která se jí představila jako Armani, opatrně objala rukou kolem pasu a přitáhla k ní vlasní pití. Potřebovala se uvolnit, vypadala vyčerpaně a hlavně vystresovaně, zděšeně, jako by dlouho utíkala. Lya ten výraz znala, dost dlouho ho vídala v zrcadle.
„Neboj se, jsi v bezpečí, tajemná krásko," zaševelila a snažial se do toho vnést co možná nejvíc klidu, aby se dívčina ramena trošku uvolnila a ona si mohla oddechnout. „Pořád jsem rychlejší než většina opilců tady. Kdyby se ti pokusil někdo ublížit, máš tu rytířku ve zbroji, neboj se," pronesla zcela vážně, aby si dívka nedovolila o tom pcohybovat, a poté jí do rukou vsunula korbel. „Napij se. Vypadáš, že ti to bodne," poblídla ji jemně, nechtěla ji tlačit, ale tak nějak doufala, že zkrátka... přijme.
Věděla, že téhle křehké krásce by stačila trocha sebejistoty a vnitřního kouzla sebevědomí a mohla by si kolem prstů uvázat skutečně každého, o koho by projevila sebemenší zájem. A říkejte si o alkoholu, co jenom chcete, ale pořád to byl skvělý odbourávač stresu... alespoň na chvíli. Ale ta chvíle sakra stála za to.

Koutky Armaniných rtů se při dívčiných slovech lehce zacukaly. Vypadala jako velmi příjemná společnice a Armani měla chuť, strávit noc právě s ní. V jakémkoliv slova smyslu.
S vděkem přijala korbel piva a okamžitě se napila. Silná a intenzivní chuť jí na chvíli zaplavila všechny chuťové pohárky. Alkohol neměla už věky.
„Děkuju ti,“ olízla si pěnu ze rtů a pokusila se tolik nevnímat ruku na svém pase. Líbilo se jí, být k Lye tak blízko, ale nějaká její část křičela na poplach a mávala všemi varovnými vlajkami. Armani se ji pokoušela ignorovat, i když věděla, že přesně tenhle zdravý rozum ji držel tak dlouho naživu.
„Jsem schopná se o sebe postarat, rytířko v zářivé zbroji,“ poznamenala, „ale je více, než příjemné, když to nemusím dělat sama.“
Prohrábla si dlouhé bílé vlasy a stáhla je do culíku, aby jí nepřekážely. Kdy přesně stihly narůst do takové délky? Nebyla člověkem už tak dlouho, že zapomínala na to, jaké to je. A to ji sakra moc děsilo. Ale tenhle večer si to vynahradí. A zdá se, že Lya jí s tím více, než ochotně, pomůže.

Když viděla, jak se dívka díky její ruce na svém pasu napjala, opatrně odložila korbel a jemně vzala její bradu mezi ukazováček a palec své náhle uvolněné ruky. Ta druhá setrvávala, kde byla, ale uvolnila stisk, aby neměla pocit, že to dělá navzdory tomu, jak bude Armani reagovat.
„Hele, v pořádku, okay?“ pronesla jemně, jako by spíš mluvila s vyděšeným dítětem, ale na tom nezáleželo. Byl v tom klid, byla v tom snaha o utěšení, a o to šlo v tu chvíli nejvíce. „Nejsem tady, abych ti ubližovala nebo tě omezovala, pokud ti něco bude vadit nebo už rovnou vadí, prostě to řekni, dobrá?“ dodala ještě
Sledovala, jak vázala ty krásné vlasy do culíku, a náhle ji polila nenadálá touha se jich dotknout, zjistit, zda jsou i na dotek tak neskutečně jemné a hedvábné, jak vypadaly od pohledu. Obecně, měla chuť toho udělat hodně, ale ani zdaleka netušila, kde měla dívka svoje hranice a za co už by jí přistála jedna na tváři (nebudeme si nic říkat, tuhle hranici nepřekračovala ráda už jen proto, že po ženské facce zůstávají skrábance od nehtů. vlastní zkušenost... holt nepatřila k nejupejpavějším), proto na ni niak netlačila.
Vlastně ani tlačit nemusela... byla docela přesvědčená, že její výraz a oči hovoří za vše. Bylo jenom na Armani, jak s tím naloží, ale popravdě? Lya by se na toho anděla nedokázala zlobit ani v případě toho nejkrutějšího odmítnutí. Bylo na ní něco, co ji nutila klidnit se i ve vzteku. Aura, vznášející se ve vzduchu kolem ní, zároveň divoká i klidná. Netušila, co musí být zač, aby kolem sebe měla tohle, ale v tuhle chvíli to bylo to poslední, co by měla v myšlenkách koumat...

"Dobrá," přikývla a konečně se trochu uklidnila. Lyiny doteky jí vysílaly mravenčení do celého těla. Bylo to... Příjemné. Už věčnost se jí nikdo nedotkl a nesledoval ji podobným způsobem. Armani moc dobře poznala, o co dívce jde a když se nad tím tak zamyslela, nevadilo jí to. Sama byla lehce uchvácena dívčinou krásou, těma jantarovýma očima a černými vlasy, připomínajícími vlny temného oceánu. Navíc ji záleželo na tom, jak se Armani cítí, pokoušela se jí uvolnit a dodat pocit bezpečí. Ta skutečnost trochu rozehřála srdce, o kterém si Armani už dávno myslela, že je navěky pohřbené pod vrstvou ledu.
Rozhodla se nepřemýšlet. I kdyby tady a teď, v téhle krčmě měla zemřít... Zasloužila si jednu jedinou noc s hodlala ji sama sobě dopřát.
Proto nemyslela na následky a i ona objala elfku kolem útlého pasu. Zadívala se do plamenů v jejích očích a vášnivě ji políbila.

Překvapilo ji, když dívka tak náhle změnila svůj přístup, ale na druhou stranu... ani trošičku si nestěžovala. Viděla, jak se v drobné bělovlásce probudilo něco, co by u ní možná tak úplně nečekala, když předtím viděla její vyplašení – rozhodnost. Místo mladé dívky ji pozorovala sebevědomá mladá žena, která Lye vyloženě učarovala.
Na její ruku kolem pasu a polibek na rtech se nestihla ani připravit, ale rozhodně se nemínila odtahovat.
Slyšela, jak dav kolem zvedá hlasy, dvě dívky tu nikdo zřejmě neplánoval odsoudit (naopak, Lya věděla, že pro to mnozí muži mají slabost, což ji na jednu stranu děsilo, ale alespoň jí to teď dalo příležitost) nebo pomalu pálit na hranici. Nevadilo jí to, navzdory tomu halekání si dívku přitáhla blíž a zatímco jí polibek opětovala, jedna její ruka jí sjela z brady ke tváři, za kterou si ji přitáhla co možná nejblíže to šlo.
Koho zajímalo, co bude zítra, když bylo tohle?

Armani úplně zapomněla, jaký je to pocit. Cítit hebkou látku pod prsty a jemné rty na těch svých. Najednou se cítila mnohem víc člověkem, než za posledních pár měsíců. Stála nohama pevně na zemi a volání oblohy na pár opojných chvil utichlo. Nechtěla se proměnit a odletět za skály a oceány do vzdálených zemí. Chtěla zůstat teď a tady, což jí neuvěřitelně překvapilo. Lya se nevědomky stala kotvou, poutající ji k zemi a Armani to vůbec nevadilo.
Přitáhla si ji ještě trochu blíž, protože chtěla cítit každou část jejího těla. Chtěla... Víc.
Jemně skousla dívčin spodní ret a potom se trochu neochotně odtáhla. Nevěřila totiž, že by po dalších pár dotecích ještě udržela sebeovládání.

Ten pocit, jaký ji zalil, když pořádně ochutnala dívčiny rty, ta čistá euforie, co se jí vlila v tu ránu do žil společně s adrenalinem. Ani netušila pořádně jak, ale náhle měla ruce na dívčiných bocích, jemně se tiskla k ní a za kyčelní kosti si naopak přitahovala ji k sobě. Mezi prsty konečně ucítila její vlasy – a s velikým potěšením seznala, že je má skutečně tak jemné a hedvábné, jak očekávala, jak vypadaly od prvního pohledu.
Když se odtáhla a obě se mohla nadechnout, Lye se točila hlava, rty měla napuchlé a přišla si, jako by právě uběhla maraton. Neubránila se malému hrdému ušklíbnutí, když viděla, že Armani je na tom dost podobně. Když se odtahovala, měla ve tváři zvířecí výraz, jakousi dychtivost, se kterou by jí Lya velice ráda pomohla – pokud by ji krásná dívka nechala vést si k tomu svou cestičku. A to v místnosit plné lidí tak úplně nešlo, co si budeme.
„Copak, děje se něco?" pousmála se na ni, když se odtáhla ještě víc. Vypadala, že má něco na srdci...

Armani se nejdříve pokusila popadnout dech a získat trochu potřebné kontroly, nad vlastním tělem, až potom odpověděla: "Řekněme, že si nejsem tak úplně jistá svým sebeovládáním," zastrčila si zbloudilý pramen vlasů za ucho a druhou ruku stále ponechávala na dívčině pasu. Tahle blízkost jí velmi vyhovovala. Cítila teplo Lyina těla, vnímala její zrychlený dech a zběsilý tlukot srdce. S jistým zadostiučiněním si uvědomila, že tohle má na svědomí ona a byla za to na sebe náležitě pyšná. Věděla, že ať už noc dopadne jakkoliv, na tenhle pohled hodně dlouho nezapomene.
"A navíc... Jsou věci, u kterých by asi nemusela být místnost plná lidí..." zašeptala dívce do zašpičatělého ucha a jakoby mimoděk se o něj otřela rty. Už dlouho, k zbláznění dlouho, neprožívala něco podobného a i když cítila lehký osten nervozity, nechala se vést svými instinkty. Netušila, jestli zapojuje víc ty lidské nebo zvířecí, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Připadala si... správně, což už se jí taky nestalo celé věky. Tady měla být, tady ji osud chtěl a ona se mu rozhodně nehodlala bránit.
Z Lyina výrazu vyčetla, že elfka pochopila. Teď už záleželo na ní, jak se rozhodne.

„Jsou věci, u kterých by asi nemusela být místnost plná lidí...“
Armanin sladký hlásek rezonoval Lye v uších, když se jí po rtech roztahoval úsměv, který svědčil o tom, že ty věci neobsahují zrovna vzájemné ukazování svých sbírek motýlů nebo poštovních známek. Ne, od toho to bylo skutečně daleko. Už v tu chvíli jí začínal být naprosto někde dav kolem nic, halekající muži, kteří pořád zpívali dokola jedno a to samé, ale stejně věděla, že má dívka pravdu. Nebylo by moc moudré zůstat tady a nechat se pozorovat všemi okolo jako pod mikroskopickým drobnohledem – zvlášť když se bělovláska zpočátku tak paranoidně rozhlížela. Nechtěla jí působit ještě větší žalostný diskomfort.
Proto ji jemně vzala za ruku a s úsměvem, který jí rozvlnil celou pravou půlku rtů, začala couvat ke schodům za svými zády, přičemž dívku jemně vedla za sebou. Nechtěla na ni tlačit, ale zrovna pomalu se jí taky jít nechtělo. A bylo jenom dobře, že ji Armani zcela dobrovolně a stejně spěšně následovala k jendomu z pokojů, který tu měla už několikátou noc v řadě zarezervovaný. A věřte tomu nebo ne, tahle kráska byla prvním člověkem, který tam s ní zatím mířil.
Cestou potkala zrcadlo a spěšně do něho nahlédla. Znáte takový ten pocit, když se zadíváte do zrcadla, jste si moc dobře vědomi toho, že se díváte na sebe, na osobu, kterou znáte lépe než kohokoli jiného, ale přesto se při pohledu na svůj odraz neubráníte myšlence, že se prostě... díváte na někoho jiného než na sebe? Povědomá cizinka... to bylo to stvoření, které ji sledovalo nazpátek. Rozházené divoké černé kadeře rámovaly příliš pobledlý obličej, na němž zarudlé tváře přímo plály. Pár jantarových očí působil, jako kdyby patřil nějakému divokému zvířeti, které momentálně prožívá euforii z lovu a svobody. A přesně tak si přišla. Jen s tím rozdílem, že dívka, s níž měla propletené prsty, nebyla její oběť, nýbrž někdo, koho chtěla a tak nějak podvědomě plánovala k životu přivést ještě pevněji, než jak si už sama o sobě stála...

Armani Lyu ochotně následovala. Nechala se vést, proplétala se davem, nevnímala chlípné pohledy ani uznalá zahvízdání přiopilých mužů, svět pomalu přestával existovat a zmenšil se na jeden maličký soukromý vesmír, ve kterém existovala jen ona sama a dívka, která byla před pár chvílemi naprosto neznámá. Vlastně stále byla, ale... Tak nějak jinak. Armani věděla, že její rty chutnají jako med, lehce poznamenaný vypitým alkoholem, že její oči jsou hořící plameny v krbu a odrážejí stejný oheň, který se rozhořel v Armanině hrudi, že její vlasy jsou tekutou nocí a sama dívka je bezstarostná, pečující a rozhodně ne zdrženlivá. Takové poznatky ji pro tu chvíli perfektně stačily. Lya byla měsícem a Armani zase hvězdou, která k němu s posvátnou úctou vzhlížela.
Připadala si jako někdo jiný, ale přitom známý. Probouzely se v ní staré pocity, staré myšlenky, staré instinkty. Něco, co zmizelo, když se dala na útěk před ztělesněnou pomstou, kterou představoval její bratr. Ta cizinka, která nebyla cizinkou, ji dokonale obrala o veškerou rovnováhu a ještě nějak způsobila, že Armani s tím neměla sebemenší problém. Chtěla se uvolnit, pobavit, nepřemýšlet...
Pozorovala dívčiny rozcuchané vlasy, zrudlé tváře, oči trochu zamlžené oparem piva a stejně tak nějak dokonale střízlivé. Vypadala stejně? Vsadila by se o všechny těžce vydělané peníze, že ano.
Všechny Lyiny doteky, ať už šlo o polibky, ruku kolem pasu nebo propletené prsty, jí do těla vháněly jiskřičky slasti a vzrušení. Bylo na ní něco, co nutilo Armani chtít jednoduše víc. Jen okrajově si všímala dalších a dalších dveří, zrcadel a obrazů na stěnách. Záleželo jen na dívce, díky které chtěla zůstat na pevné zemi.

Když tak nějak pochybně vystoupaly do schodů do podkroví, kde se nacházela chodba s dlouhou řadou dveří od pronajímaných pokojů, Lye zabralo notnou chvíli začít se soustředit mimo dívky před sebou i na něco jiného – například na rozluštění toho, které dveře že vlastně šly odemknout klíčem v její kapse. Trefila se až na druhý pokus, načež obě docela urychleně zapadly do místnosti, v níž je uvítalo několik omšelých zašedivělých zdí, zrcadlo v rohu místnosti, psací stůl, židle a pár krajinek na zdech. Uprostřed toho všeho stála jako královna místnosti postel, o které by jeden neměl od pohledu zrovna dobré mínění, ale dokázala překvapit – alespoň Lye první den vyrazila dech svou pohodlností a pevností, jedenkrát nezavrzala ani ji nepíchla do měkkých boků nějakou vyčnívající ostrou hranou nebo snad tvrdou podložkou.
A právě k téhle dominantě místnosti dívky tak nějak klopýtavě, napůl poslepu zamířily. Lya nedokázala z Armani ani na okamžik stáhnout ruce, na to byla kráska příliš lákavá, byla jako dárek k vánocům, na který čekáte tak dlouho, přestože jste o něm doposud neměli jediného zdání, láká vás ho... rozbalit. A navzdory tomu, že nepocházela zrovna z prohýřelé rodiny, Lya věděla dost dobře, že Armani rozhodně bude dáreček, který stojí za to si rozbalit.
Couvaly po pokoji zmateně, zatímco se ani jedna neodtahovala na delší dobu, než bylo nezbytné pro životně důležité nádechy. Nakonec Lya ucítila, jak se Armani zarazila, což muselo znamenat jediné – narazila zadní plochou holení do postele, takže už tak nějak doputovaly ke svému konci. Lya jí mrkla přes rameno, aby se ujistila, že to není jen hrana, přes kterou by se dalo snadno přepadnout a zranit se, načež jemně postrčila Armani dopředu, od sebe – a během zlomku okamžiku ve vzduchu zavlály bělostné prameny, načež dívka zůstala bez větších protestů zády ležet na měkké přikrývce, s Lyou stále nad ní.
Elfka se chystala jít za ní, samozřejmě, ale předtím se na okamžik zarazila. Neodpustila si úsměv, jenž jí rozvlnil rty po celé šířce, k dívce, která na její posteli působila jako padlý anděl, bytost čerstvě svržená z nebes.
A ona v tu chvíli byla velice ráda příčinou jejího pádu... jejího hříchu tak velkého, že ji stáhl na zem.

Pro Armani se zastavil čas, všechny chvíle splývaly do jedné velké rozmazané čáry, podobné tomu, když se střemhlav řítíte dolů z oblohy připraveni polapit kořist. Přesně takové to bylo. Přesně umístěné doteky, vášnivé polibky plné dychtivosti a chtíče, tělo nádherné elfky přitisknuté k tomu jejímu.... Po zádech jí běhal mráz způsobený slastným očekáváním.
Dole bylo možná živo, plno lidí, hluku a hudby, ale tady bylo dokonalé ticho, přerušované jenom trhanými nádechy a šustěním látky. Armani roztřesenými prsty rozvázala šněrování Lyiny tuniky a přetáhla ji dívce přes hlavu. Pohled na její smetanově bledou měkkou kůži, hladkou jako pírko se jí vryl do paměti na dlouhé měsíce dopředu. Bohové, zrovna teď netoužila po ničem jiném, než po tom, smět poznat každičký kousek dívčina těla tak dobře, jako zná to své.
Přitáhla si ji blíž k sobě, na pár chvil se zadívala do jantarových očí, které teď zářily jen díky nitkám měsíce, pronikajícím dovnitř oknem a znovu ji políbila. Ne jemně, jako dotek motýlích křídel, ale divoce, jako bouře, blesky, lavina...
Armani si v jednu chvíli připadala naprosto a úplně nohama na zemi a v druhou chvíli, jako by se vznášela a ani k tomu nepotřebovala křídla.
Pohladila Lyu konečky prstů po linii páteře a s potěšením zjistila, že tohle bude očividně jedno z míst, na které je dívka citlivá. Lehce sebou cukla, skoro neznatelně, ale Armani v tu chvíli vnímala jenom a jenom jí, nic a nikoho jiného. Ani taková drobnost jí nemohla uniknout...

Jemně pomáhala Armani s tím shazováním svrchní části svého oděvu, ale než se dívka stihla dostat někam dál, jemně ji zastavila a znovu jí místo všeho jiného věnovala dlouhý polibek, kterým se ji snažila ukonejšit s tím, že mají celou noc.
A koneckonců také tomu tak vážně bylo...
Zůstala nad dívkou pod sebou klečet, kolena kolem její boků obkročmo, pažemi se opírala v loktech těsně vedle její hlavy. Levačka se jí postupně uvolňovala a jemně bloudila po krásčině těle, které sebou tam dole moc škubat nemohlo, nemohlo tolik protestovat – i kdyby chtěla. Ale podle toho, jak blaženě se tvářila, zrovna neplánovala vzít nohy na ramena, takže si Lya skutečně neměla na co stěžovat.
Konečně mohla po dlouhé době podlehnout tomu, co skutečně chtěla cítit. Nemusela se schovávat, nemusela mít bratra jako zástěrku svých docházek, nemusela se schovávat. Alyanna di Scorio byla uvězněná hluboko uvnitř, zatímco převládala Lya, která si mohla vzít, po čem toužila. A tuhle skutečnost milovala.
Když znovu pořádně otevřela oči, setkala se s pronikavým pohledem Armani, která ji pozorovala celou tu dobu. Pokud doteď mohla mít maličké pochybnosti o tom, zda to dívka skutečně chce, zda se nerozhodně vycouvat, tenhle pohled jí konečně všechny obavy vytěsnil z hlavy.
Opatrně jí vypomohla z oděvu, který s tichým šustěním skončil brzy na prkenné podlaze u nohou postele. A bohové, jež jste na nebesích... Lya nemohla ani trochu popřít, že byla skutečně nádherná. Na pohled jako porcelánová panenka, anděl, který ale při bližším pohledu vystrkoval ďáblovy růžky.
V tuhle chvíli si přála, aby existovala možnost, jak zastavit čas a už nikdy nemuset tuhle chvíli opustit. Netušila, co za myšlenky na ně obě přijde s ránem, a přála by si, aby se tím nikdy nemusela zabývat.
Aby zůstaly jen ony dvě a tichá souhra těl v zšeřelém pokoji, o níž svědčila jenom dvojice trhaných dechů.

Jen luna nahlížela malým zaprášeným oknem dovnitř pokoje a mohla tak poklidně pozorovat dění. V noci bylo všechno tak nějak... Jiné. Sledovala zloděje, tiše se kradoucí ulicemi s kapsami plnými cizího zlata, vrahy, s úšklebkem poskakující po střechách měst a vyhlížející svůj příští cíl... Tohle měl ale vševidoucí vládce oblohy nejradši. Dvojice, ve výmluvném přítmí se oddávající jen jeden druhému. Měsíc viděl dívku, ztělesnění nevinnosti, ležící s rozhozenými vlasy na polštáři a sténající jméno elfky s vlasy černými jako noční obloha. Měsíc viděl hvězdy a jiskřivý třpyt v jejich očích, viděl jejich zrudlé tváře, rty opuchlé díky vášnivým polibků a pár drobných značek na kůži, které budou druhý den všem velmi jasně prozrazovat, jak strávily dvě dívky noc.
Armani se rozplývala v oblaku slasti. Zas a znovu se rozpadala na drobné kousíčky a zas a znovu se dávala dohromady. Držet krok s Lyou nebylo jednoduché, ale brzy zjistila, jak s elfkou vyrovnat skóre. Polaskala každičký kousek dívčiny nahé kůže a u výrazného 'B' na levém nadloktí si dala obzvlášť záležet. Za normálních okolností by se ráno zeptala, ale už v té chvíli věděla, že žádné ráno nebude... Otevře okno, získá křídla a zmizí jak nejdál to bude možné. O to víc si musí noc užít. O to víc si ji chce pamatovat.
Vznášela se a padala a potom se zase vznášela a ani u toho nemusela být v sokolí kůži. Do výšin ji dovedla přivést i překrásná elfka s nádherným úsměvem. Armani by s ní strávila roky, ale věděla, že má jenom teď a tady. A to se rozhodla plně vychutnat a poskytnout dívce stejnou slast.

Tahle noc byla s každou další vteřinou magičtější a magičtější, Lye to doslova pulzovalo žilami společně s vařící se krví.
Lye se z nějakého důvodu líbilo to, jak, když se k dívce sklonila pro další z nekonečné série polibků, jí tmavé prameny spadly přímo do rozevlátého víru těch Armaniných bělostných. Byl to pro její oko nádherný kontrast, nemohla se na to v tu chvíli vynadívat. V záři měsíce navíc dívčina bělostná hříva dostávala stříbrný nádech, což byla teprve slast pro oči (když už jsme řečí u té slasti obecně... chápeme se).
Pomáhala Armani vzlétat bez křídel a pořád ze své hlavy nedokázala dostat vidinu toho, že by jí vlastně anděloská křídla slušela. Že by na ní nepůsobila nijak nepatřičně. Působila tak, jako vyplašený andílek... nebo ptáček. Dodávala jí pocit, že ať už je kýmkoli – Lyou nebo Alyannou –, musí na ni dát svým způsobem pozor. A věnovat jí tolik náklonnosti, kolik je jen fyzicky možné... což by v tuhle chvíli skutečně nedělala jenom pro tento pocit. Snažila se rty zmapovat každičký centimtr její porcelánově bledé pokožky, vrýt si ji do paměti citlivými konečky prstů, uchovat si každičký tvar, každičkou křivku, kterou nabízela. I kdyby měla někdy nastat nějaká další podobná chvíle (a přestože většinou svoje noční návšěvníky ráno vyprovodila zatřepáním prsty a chaldnou sprchou, která z ní smyla vzpomínky i zbytkovou opilost, tady doufala, že by třeba nějaká další nastat mohla...), stejně nechtěla teď nic zkazit. Pousmála se pokaždé, dkyž sebou dívčina pod ní maličko škubla, jelikož narazila na obzvlášť citlivé místečko, měla hlavu v euforických výšinách.
A tak se to stupňovalo celou noc. I ji samotnou v pár momentech propustila ze svého zajetí gravitace i vzpomínky na to, kde to vlastně je... Všechno, na co se zvládala soustředit, byla bublina, v níž byla jenom ona a Armani – dívka, kterou potkala teprve řped pár hodinami, a dívka, která jí po tom všem usínala unavená v náruči, zatímco se místnost vyplnila vůni počínajícího deště zvenčí.

Lya se probudila teprve před chviličkou díky zvuku deště zvenčí, dívka v její náruči ještě pořád tvrdě spala. Když ji takhle pozorovala, působila mnohem křehčím dojmem než večer. Byla ale pořád stejně nádherná... a pohled na to, jak leží stočení do klubíčka před ní, vlasy divoce rozházené kolem hlavy, tvář v nevinné grimase.
Z pozorování své společnice ji ale vyrušilo něco jiného. V noci otevřely okno – Armani na tom trvala, prý kvůli lepšímu spánku za nočního vzduchu zvenku. Teď ale dovnitř proudil akorát chlad. Lya se jen otřásla, jemně se vymotala z náruče Armani a vydala se k oknu ho zase pevně zavřít, aby jediný závan větru nepronikl dovnitř. Klička šla špatně otevírat, takže pokud budou znovu chtít otevřít, budou s tím problémy, ale teď bylo hlavní zavřít – což šlo hladce.
Opatrně, aby neprobudila druhou dívku, se vrátila do postele a chvíli jen zírala do stropu, než zavřela oči. Nespala, jen relaxovala, pořád napůl spící, ale zároveň připravená vystřelit, kdyby se něco dělo...

Armani probudily paprsky slunce, lehce dopadající na její tvář. Pomalu otevřela oči, zamrkala a dala si záležet, aby udržela svůj dech hluboký a tichý. V předstírání spánku byla přebornicí... A v utíkání také.
Ve vzduchu cítila vůni lesa, deště a velmi vzdálenou esenci oceánu. Pokud se její mysl nepletla, nacházela se jen kousek od zátoky Iciro. Nic moc, ale s tím dokázala žít, pokud půjde všechno hladce, dokáže se ještě dnes dostat přes tichý les, během dvou nebo tří dnů překoná skály a od Hraničního lesa už se dostane všude. Možná se zastaví v nějakém malém rybářském městečku, zase se na chvilku ustálí v lidské podobě, nastoupí na loď a zmizí. Na dny, týdny, měsíce... Kdo ví za jak dlouho ji Nescora zpěvem domova přivábí zpět? Netušila a v tu chvíli jí na tom pranic nezáleželo. Stačilo zmizet odsud a potom zmizet ze světa. Po té noci... Zastesklo se jí po pocitu volnosti, kdy se nemusela každou chvíli ohlížet přes rameno a zjišťovat, jestli jí nebezpečí nedýchá na paty. Přesně takový pocit, jí mohly nekonečné dálky nabídnout.
Naposledy pohlédla na Lyu. Černé vlasy měla jako temnou korunu rozhozené po polštáři, dech mělký, ale pravidelný, jantarové oči zavřené, jen řasy se jí občas zachvěly. Kdo ví? Možná sen? Armani sama žádné neměla. Byla tak vyčerpaná, že usnula hlubokým spánkem a poprvé za celé věky ji neobtěžovaly noční můry plné zrady, krve a křiku. Za to byla dívce neskonale vděčná.
Smutně se pousmála a opatrně se vymotala z jejího sevření. U srdce ji píchl osten bolesti, ale ona si ho nevšímala. Nechtěla dívku opouštět, ne po tom, co jí dala všechny ty úžasné pocity a chvíle plné intenzivní vášně a nepředstavitelné slasti... Ale musela a už včera večer, když se vrhla do její náruče, věděla, že přijde ráno.
"Děkuju ti," zašeptala a co nejtišeji na sebe navlékla sněhobílou halenu, tmavé kalhoty z pevného materiálu a vysoké boty. Neměla čas, hledat opasek nebo plášť. Jen bohové věděli, kde skončil zbytek jejího oblečení.
Přešla k oknu a v tu chvíli jí došlo, co přesně tady celou tu dobu nehrálo. Okno bylo pevně zavřené a její úniková cesta také...

„Okno není moc praktické na útěk. Doporučuji ti vzít to dveřmi. Anebo třeba neutíkat, zatímco ta druhá spí."
Když se k ní Armani otočila čelem, Lya seděla na posteli. Nohy měla stále natažené tak, jak ležela předtím, ale opírala se o lokty, takže byla spíš v polosedu. Tím, jak se zvedla, jí z těla sklouzla tenká deka, pod níž dosud ležela, ale to bylo to poslední, co ji trápilo. Bylo tu chladno a jí na pár místech těla naskákala husí kůže, ale to nevnímala. Měla ráda chlad. A ve chvíli, kdy se dívala na bělovlásku, potřebovala tenhle chlad jako takovou důvěrnou oporu.
Viděla v tom totiž další situaci, kdy se tím chladem bude muset obrnit.
„Je zamčeno, včera jsem zamkla večer, aby sem ti opilci zezdola omylem nevletěli. Takže... než půjdeš, můžeš mi zkusit říct, proč se snažíš zmizet beze slova. Takhle... nedivím se, pokud nechceš mít nic společného s křížencem, samozřejmě. Jen jsem doufala, že po tom včerejšku... že třeba zůstaneš. Na chvíli, alespoň ráno."
Sklopila oči, aby Armani neviděla, že se jí do nich tlačí slzy. To poslední, co potřebovala, bylo, aby dívka viděla její bolest poté, co se tohle stalo. Poté, co ji zradila její naděje.
Byla hloupá a pošetilá, že čekala, že třeba nebude chtít hned utéct.

Armani se málem propadla studem. Netušila, co ji to popadlo, protože jedna druhé nic nedlužily, na druhou stanu... Bylo jí líto, že Lye ublížila. Takhle to nechtěla... Myslela si, že prostě uletí, tak jak to měla v plánu. Komu záleželo na jedné roztěkané holce na jednu noc? Nikomu... A kdyby přece, nemohlo to bolet dlouho. Lya by se přesunula do další krčmy a tam si našla někoho jiného, lepšího, stálejšího. A Armani by nastoupila na loď někam hodně daleko a tam se možná pokusila zapomenout s nějakou exotickou kráskou. Původně jednoduchý plán... Teď něco neuskutečnitelného.
Netušila, kdy se stalo, že se přesunula zpět k posteli, nohy ji najednou neposlouchaly a žily si tak nějak svým vlastním životem. Klesla na překvapivě pohodlnou matraci, objala Lyu kolem pasu a přitiskla ji k sobě. Natáhla se po dece, aby nebyla dívce v chladu místnosti taková zima. Bohové... Jak ráda by se vrátila k ní do postele a pokračovala tam, kde v noci začaly, ale to nebylo možné. Nemohla si něco takového dovolit.
"Nechtěla jsem..." povzdechla si a na chvíli se odmlčela, zatímco hledala ta správná slova. Nechtěla dívku ranit ještě víc, než už se jí to podařilo.
"Nejde o křížence nebo nekřížence. Na původu mi nesejde. Sama nejsem člověk a vím, jak se někteří na podobné věci dívají, nejsem taková..." zoufale přivřela oči. Co jí měla říct? Jak to napravit?
"Jde jen o to, že... Jsem asi nevěřila sama sobě. Neopouštěla jsem tě s lehkým srdcem, to si piš, ale... Musím jít. Pokud tu má někde svoje známosti - a vsadila bych se, že ano - brzy tu bude. A potom už mi nepomůže vůbec nic... Udělala jsem chybu, že jsem zůstala přes noc na zemi, protože mě samotnou bolí, že musím jít, ale... nelituju toho. Byla to nejlepší noc v mém životě a dala bych skoro všechno pro to, abych tu mohla zůstat s tebou..."

Lya byla plná zmatku.
Když se Armani vrátila k ní, klesla na postel a trochu k nim přitáhla deky, zprvu netušila, co si o ní myslet. Co si myslet o tom, jak ji tu chtěla bez jediného slova rozloučení zanechat a zmizet beze stopy, jako kdyby... no dobře. Co si budeme. Obě do toho pravděpodobně šly s tím, že to nic neznamená. Ale stejně si Lya přišla špatně, když zjistila, že se málem probudila s tím, že Armani by byla prostě... pryč. A ona znovu zcela sama.
Ale jak ji tak poslouchala... najednou měla nutkání brečet. Za ni, za sebe, za nespravedlnost celého světa. Ale nerozbrečela se, na to měla příliš hrdosti, kterou nechtěla potlačovat. Místo toho jemně oplatila Armani její obětí, v němž setrvala několik zdánlivě nekonečně dlouhých vteřin, než se ze svého místa vymrštila do sedu a potom jako raketa vystřelila z postele. V zádech cítila dívčin zmatený pohled, ale na tom teď nezáleželo – však ona pochopí.
„Pokud říkáš pravdu – a to ti doporučuji –, potom mám návrh na řešení," začala, zatímco po místnosti hledala oblečení. To bylo vskutku všude, ale nakonec se dokázala vměstnat úspěšně do tmavomodré tuniky s vázáním přes ňadra, tmavých kalhot a černých nízkých bot. Celou dobu cítila, jak ve vzduchu visí Armanina nevyslovená otázka na to, co to sakra provádí. „Dole ve stáji mi stojí kůň. Vypůjčila jsem si ho před pár týdny v přístavu od jednoho... známého." Neztrácela čas a zatímco vysvětlovala, snažila se co nejdříve svůj malý majetek nacpat do několika brašen.
Až když skončila se zarazila a otočila se na Armani, vlasy divoce rozlétané kolem tváře.
„Takže pokud říkáš pravdu, dávám ti nabídku pomoci. Stejně jsem odsud chtěla brzo zmizet. Tak... co ty na to?"