Vesnice Me'Rin

Asi každý v Nescoře ví, že nemůže být hůř v momentě, kdy bydlíte až na dálném severu.
Vesnice Me'Rin je přímým následkem toho, jak to s vámi bude vypadat ve chvíli, kdy vám dojdou všechny prostředky a nezbyde vám nic jiného, než zůstat tam, kde jste – i když to je zmrzlá pustina kolem Mrtvého lesa, kde všichni dohromady mají sotva na to, aby se uživili sami, natož na to, aby se mohli vydat jižněji, někam, kde je nebude den co den vhánět chlad do domů pár minut po brzkém soumraku.
Lékařské služby nebo snad nějakou pomoc od království byste tady jenom těžko hledali, protože pokud zbytek Nescory trpěl díky válce lidského království s draky hladem, Me'Rin bylo jiným světem. Jako kdyby se tady zastavil čas, nic nového tu nebylo schopné rozkvést. I jen ta nejskrovnější úroda je pro zdejší obyvatele důvodem k velké radosti – znamená to pro ně rozdíl mezi hladověním až na pokraj sil a přežitím s alespoň tím málem.
Pokud byste se sem někdy snad rozhodli vydat... jste asi padlí na hlavu. Kdo by se dobrovolně vydal na takovéhle místo?

Trochu starostlivě si ji prohlížela. Černovláska se tak zaujatě starala o to, aby se dostala co nejdřív k těm, kteří potřebovali její lékařskou pomoc, že se sama zapomínala starat sama o sebe… a to bylo něco, co albínka nechtěla jen tak dopustit, pokud měla tu příležitost. Umínila si, že ať už bude Zyrin sebevětší paličák v tomhle ohledu, ona se jen tak nevzdá toho, aby na ni dávala pozor a starala se o ni v ohledech, kde na to černovláska měla takové zjevné tendence zapomínat. Byla to laskavost na výměnu za to, že jí Zyrin poskytla možnost s ní zůstat, najít si po dlouhých měsících osamění nějakou duši, po jejímž boku jí nedělalo problém jít, konverzovat a hledat společnou cestu i do budoucna. Ráda jí ukázala cestu do Me’Rin a jenom tichounce v duchu doufala, že v té chudé vesničce nebude Zyr trvat na tom, aby se zase rozdělily. Nechtěla přijít o tu jedinou trochu známou dušičku, k níž si dokázala za tak dlouhou dobu najít váhavou cestu. Ač možná pro leckteré mírně nepochopitelně, znamenalo pro ni putování po boku černovlasé léčitelky vážně hodně. Nebyla stavěná na to, aby byla sama, takže tohle pro ni bylo něco perfektního, ideálního, čemu mohlo jenom vážně máloco konkurovat.

Docela se jí líbilo pomyšlení, že se poprvé po čase stráveném v Mrtvém lese vydala do vesnice Me’Rin jakožto člověk. Že tam kráčela jako dívky po dvou nohách, nikoli jako huňaté zvířátko, které přišlo hledat trochu společnosti, po které tolik prahlo, u místních dětí, které byly ochotny ji hladit. Tím spíš byla ráda, že sem Zyrin nasměrovala, jelikož pokud mohla alespoň několika z těch milých dětí pomoci, byla to obrovská, skvělá věc, která ji nadchla a celou nasákla pozitivním naladěním. Takže kráčela s úsměvem, bradu nesla hrdě vztyčenou, rty se jí mírně vlnily v náznaku úsměvu. Moc často a moc evidentně se neusmívala, ale teď jí přišlo, že na to měla svým způsobem tak trochu nárok. Protože, proč by neměla mít dobrou náladu v téhle fázi svého života?
Me’Rin se brzy ukázalo před nimi. Otočila se k černovlásce, aby zjistila, zda si náhodou nechce to všechno rozmyslet, než vstoupily společně mezi domky, na kterých šlo ihned poznat, že nejsou zrovna sídly zámožných rodů. Vesnice byla malá, naplněná vesměs jenom několika desítkami lidí, kteří drželi pospolu v rodinném soužití – takže se ani nedivila, když je na první dobrou uvítali všichni dost podezíravými pohledy. To ji donutilo nahnout se blíž k Zyrin a šeptem, aby ji neslyšel každý kolem, se optat: „Jak přesně teď chceme najít ty, které máš ošetřit? Dle jejich pohledů by nás velice rádi zase vyprovodili k Mrtvému lesu. Cizinci v nich moc důvěry nevzbuzují, víc důvěry jsem tu popravdě měla jako liška.“

Rozhodně nebylo překvapením, že Zyrin po albínce neustále pokukovala. A to nejen kvůli jejímu fyzickému vzhledu, ale především kvůli jejímu psychickému pohodlí. Říkala sice, že se i sama často toulala ven z lesa a k lidem zavítala především do této vesnice, ale i tak si černovláska nemohla být jistá, zda s ní Siarra nejde pouze ze soucitu a dobré duše. Ta ovšem nevypadala, že by všechno tohle dělala nuceně a pokud ano, musela jí Zyrin v takovém případě uznat neskonalý herecký talent. Naopak vypadala její kamarádka docela šťastně a dokonce i natěšeně, což donutilo ke stálému úsměvu na rtech i Rin. Její přítomnost si bez pochyb užívala, ale sama léčitelka věděla, že to ta nebude napořád. Pohybovala se v lidských městech a tam k její nelibosti nebyli k T’ealh zrovna přívětivý. Nechtěla jí uvrhnout do jakéhokoli nebezpečí. Pokud by se náhodou stalo, že by Arri zvládla všechno bez újmy, i tak jí neměla co nabídnout. Byla poměrně zaneprázdněná a jen chvílemi měla čas na něco jiného. Když tedy lištičku nevyžene její neomalenost, málo času dokoná tu katastrofu. Ta myšlena jí moc nepotěšila, ale pro jistotu se musela dopředu připravit. Nebyla společnost o kterou by mohl někdo stát, taková byla realita.

Na rozdíl od své nové kamarádky, která jen zářila jako čerstvě napadlý sníh, ona šla poněkud přikrčeně jen s tím rozdílem že díky albínce jí na rtech hrál malinkatý úsměv. Ten se ovšem schovával za oponou hustých černých vlasů, které jí vítr znovu nabídnul jako provizorní závoj a ona jej bez boje přijala. Proto se nakonec ani nedivila, když jí samotnou obyvatelé chudé vesničky probodávaly nedůvěřivými pohledy. Co už jí podivilo více bylo to, že i samotnou Siarru počastovali svojí obrovskou vřelostí také. Zyrin jim to ale neměla za zlé. Nemohla. Příšerně kruté podmínky, kterým byli nejspíše každý den vystavováni by v ní také probudili zuřivost a nedůvěru v cizí tvory, zvlášť kdyby vesnice měla jen málo obyvatel, přesně jako tato. Když se k ní Arra nahnula a jen tu nemilou pravdu pronesla nahlas, Rin si jako na povel odhrnula vlasy z tváře, aby alespoň v obličeji nevypadala jako mozkomor. ,,Pokud budou chtít, ukáží se sami. Snad.” Pousmála se na světlovlásku vedle ní než předstoupila před dav. Odkašlala si. ,,Uhm...Ahoj...” Pokud od ní někdo čekal nějaké mistrovské přesvědčovací techniky nebo do puntíku promyšlený plán, ani trošinku jí neznal. Zyrin tak mohla jen doufat v to, že jí zase nepošlou zpátky. ,,Jmenuji se Zyrin. Zyrin Crawfordová. A tohle je moje společnice, Siarra.” Poukázala na svojí kamarádku. Schválně zmínila i své příjmení pro jistotu, že by důvěru vybudoval už některý z předchozích členů její početné rodiny. ,,Nepřišli jsem vám ublížit. Přišla jsem vám nabídnout pomoc. Ovládám léčivou magii a vyhledávám zraněné či nemocné. Pokud o pomoc nemáte zájem, nebudu vás nutit ji přijmout. Otočím se a odejdu. Ovšem, pokud přijmete, postarám se, aby všichni lidé z této vesnice dostali lékařské pomoci. Žádám od vás porozumění a případný nocleh. Prosím...Přísahám, že nebudete litovat.” Na podtržení váhy svých slov se sehla pro velice příhodný nedaleký kámen a bez zaváhání si ho silou vrazila do dlaně. Rána ihned začala krvácet, ale než vůbec nějaká krev stihla dopadnout na zem, ona hornina vypadla z rány ven a ta se za doprovodu zelenkavého světla opět začala stahovat do sebe, zanechávajíc téměř neporušenou kůži.

Siärra naslouchala tomu, jak Zyrin promluvila k davu, a rostl v ní svým vlastním způsobem jakýsi obdiv. Už předtím věděla, že dívka musí mít vážně velké srdce, když takhle vyrážela mezi chudé s nabídkou pomoci, kterou si nemohli jinak dovolit… ale vidět ji mluvit k nim bylo něco ještě úchvatnějšího. Slyšela a cítila upřímnost, která z ní čpěla, a viděla zároveň i tu nejistou, ale přesto vzrůstající jiskru naděje, která se rozsvěcela v očích davu kolem nich. Docházelo jí, že oni to vážně potřebovali… a tak ji zároveň s fascinací posedla i starost. Obávala se toho, ab Zyrin na takové množství zraněných stačila – ale nezdálo se to, muselo tu být nemocných a slabých celé desítky.

Bylo tu jedno malé štěstí – Zyrin tady nebyla sama, kdo do určité míry ovládal léčivou magii. Ta její asi nebyla tak silná, ale počítala se, pokud by dokázala skutečně pomoci – což dokázala. Udělala tedy krůček vpřed, aby byla hned vedle Zyrin, jelikož doteď se napůl skrývala za ní, a podpořila ji v tom proslovu: „Já… zdravím. Zyrin mluví pravdu, jsme tu proto, aby vám bylo pomoci. Jak můžete vidět, vládne mocnou hojivou magií. Není to žádný z řadových šarlatánů, kterých se tu potuluje spousta – nikdo vás nebude obírat o majetek, který sami potřebujete, toho se nemusíte bát. Nemusíte se nás bát,“ rozhlédla se kolem nejistě, ale snažila se udržovat ten pevný, klidný tón. Co by teď dala za čaromluvu a vlivnost víl… Měla jenom svou divokou auru t'ealh, ke které měli lidé tendence být poněkud nedůvěřiví.

Naděje společně s jistotou v ní ještě vzrostly, když se na její stranu přimluvila i Siarra. Nemusela to dělat. Nemusela s ní ani trávit čas, ale přesto to dělala. To Zyrin přivádělo na myšlenku jak neskutečně osamělá musela polární lištička být, když se rozhodla vyprovázet někoho tak společensky nudného jako byla právě Rin. Nepatrným zavrtěním mezi řečmi tu myšlenku zahnala. Kdyby totiž někdy opravdu došlo na jejich rozdělení, ona by musela žít s tím pocitem, že jí zanechala opět samotnou. Ačkoli by se řešení najít dalo. Arri byla opravdu miloučké stvoření a léčitelka by vsadila všechno na to, že kdyby se pohybovala na nějakém více obydleném místě, ostatní tvorové by jí padali k nohám. Nepochybně by se o její společnost přeli. Nedokázala si představit, že by si někdo jako Siarra nedokázal najít přátele či jinou blízkou osobu. Kdyby se jim někoho takového podařilo najít, Zyrin by poté nemusela mít pocit, že jí uvrhla do toho velikého světa samoty znovu. To se jí vskutku příčilo. Teď ale stála vedle ní a tmavovláska za to byla opravdu vděčná. Nejen že jí poskytovala morální podporu, ale dokonce i tu slovní, což se moc často nestávalo. Když se tedy postavila přímo vedle ní, Zyrin bezmyšlenkovitě stiskla její dlaň v té své. Původně to zamýšlela jen jako povzbudivé gesto pro ni, ale ukázalo se, že to opět spíše působilo na ní samotnou. Na malý moment se pokusila zahledět do modravých očí albínky. V té krátké době se na ni nesměle pousmála a následně rty naznačila tichounké poděkování.

Úlevně si vydechla, neboť netrvalo dlouho a obyvatelé malé vesničky (ačkoli někteří z nich se stále tvářili naprosto vražedně) ve většině rozhodli pro přijmutí jejich pomoci. Zyrin se roztáhly koutky do velikého šťastného úsměvu, který neukazovala zase tak často. Spíše jen v situacích, kdy se něco povedlo, což tahle situace rozhodně ano. Zyrin se už nemohla dočkat až se dá do práce, neboť jí dle smutných umouněných tváří zdejších bylo dostatek. Neviděla žádný důvod dále váhat, ale i přesto si udržela klidné vystupování. Nechtěla nikoho ze zdejších vyděsit nebo zanechat nevhodný dojem. I když to mělo nejspíše přijít později. Na nevhodné dojmy byla totiž expertem. ,,Nevidím důvod otálet. Nejspíše ale bude lepší jít někam dovnitř. Máte tu nějaké akutní případy? Pokud je tu někdo připoután na lůžko, samozřejmě za ním osobně dojdu. Tito lidé mají přednost, ale pomůžu všem, kteří budou potřebovat a především chtít. Bude to pro mě poctou.” Pousmála se, ale než se rozhodla následovat pár starších obyvatel do jednoho z chudě působících domků, otočila se na Arii. ,,Ještě jednou děkuju. Bylo to od tebe velmi laskavé.” Pokynula hlavou ke zbytku vesničanů, kteří postávali opodál a pokukovali po nich snad ještě nápadněji než předtím Zyrin po světlovlásce. ,,Myslím, že zdejší děti by tvojí přítomnost velmi ocenili, Arri. Zasloužíš si odpočinek po cestě. Až skončím, najdu si tě.” Pokývla na ní v rychlém rozloučení a konečně následovala ostatní vesničany. Přesto se nemohla ubránit myšlence, že neměla chodit od albínky pryč. Mohla ovšem jen doufat, že se večer zase shledají.

Chápala, že bude lepší se rozdělit, protože Zyrin beztak okamžitě mířila za těžce zraněnými nebo nemocnými, kterým by jinak nedával nikdo moc nadějí. Než ale stihla odejít, albínka ji ještě popadla za paži, aby ji na malý moment zadržela, a pousmála se na ni. „Podívám se za dětmi, dobře. Nemám asi takové léčivé síly jako ty, ale na děti by měly být dostatečné, takže… považuj to za splněné,“ pousmála se na ni, než se k ní natáhla a pro štěstí jí lípla malý polibek na tvář. „Dávej na sebe hlavně pozor, dobře?“ ujistila se ještě o tom, že tmavovlasá léčitelka ví, co dělá, než ji trošičku neochotně pustila a sledovala, jak ji vesničané odvádějí pryč několika postranními uličkami. Viděla, jak vesničanům v očích svítí plamínek naděje, který příchod léčitelky bez požadavků na peněžitou odměnu zažhnul. Obklopili Zyrin, vysvětlujíc, kteří všichni by potřebovali ošetřit, a pomalu ji odváděli pryč. Brzo se jí ztratili z dohledu, takže jí nezbylo nic jiného než odtrhnout pohled od místa, kam se ztratili.
Potřepala hlavou, prohrábla si vlasy a rozhlédla se kolem sebe. Měla si vzít na starost děti, takže to první, co by v tuhle chvíli měla možná udělat, by bylo nějaké najít. Takový ten základ, bez kterého ti úplně nešlo. Díky bohům za to, že vesničané byli nápomocní. Když se několika z nich poptala, většinou jí odkývli, že jejich děti jsou (díky bohům) zdravé, ale že je tu pár nemocných, které by potřebovaly, aby se na ně někdo podíval. Většinou šlo jenom o horší rýmu, na kterou nebylo potřeba ani takové množství magie, takže během chvíle byly děti v pořádku.

Teprve napočtvrté skončila u trochu horšího případu. Žena s vodnatýma, ustaranýma očkama ji nechala projít rozvrzanými dveřmi do malého domku, který byl seskupen do jedné jediné místnosti. A tam, na posteli v rohu, ležela v dekách zamotaná malá holčička, které zpod deky vykukovaly jenom blonďaté copy a vyděšená modravá očka, která však byla věčně zavřená pod salvou dusivého, zlého kašle. Sotva Siärra vešla dovnitř, žena zavřela, ale nešla za ní – držela se u dveří. Když bělovláska jen podiveně zvedla obočí, sklopila oči k zemi. „Obávám se, že se musím držet dál. Pomáhám jí, co se dá, ale pokud bych chytila to, co ji schvátilo, celé Me’Rin by mohlo být ztraceno, pokud by se to dostalo ven.“ Hlas měla slabý, přeskakoval jí obavami. Nemusela to říkat nahlas, protože obě dvě dobře věděly, co přesně holčičku trápilo – a tím horší to bylo. Ale musela to zkusit – i kdyby tím měla vynaložit všechno, co v sobě měla. Smutný pohled děvčete v posteli jí stál za to, aby pro ni napjala všechny síly, které v sobě měla.

Když se o několik chvil později Siärra unaveně posadila na zem a opřela se zády o zárubeň postele, žena překvapeně přišla o pár kroků blíž. Pozorovala střídavě bělovlasou t’ealh a dívenku, která mezitím díky tomu, že přestala konečně kašlat a dusit se, usnula spánkem spravedlivých. I když její vyléčení stálo Siu veškerý zbytek magie, který v sobě měla, a věděla, že bude muset čekat ještě hezky dlouho na to, aby se obnovila, nelitovala toho. Život té holčičky za to rozhodně stál. Teď si ale zvědavě prohlížela její matku. Tím, že děvče usnulo, mohla mluvit bez zábran – proto tak také učinila: „Není čistokrevným člověkem, že ne?“ Když to vyslovila, žena sebou poplašeně škubla, tak dodala klidnějším na vysvětlení: „Kdyby byla, moje síla by na to, aby ji vyléčila, nestačila. Tím, že se nákaza mohla šířit jenom poloviční silou, se to utlumilo. Necítím z ní magii, ale čistokrevný člověk také není… že?“
Žena zavrtěla nakonec hlavou, smířená zjevně s tím, že nemá šanci tady zapírat. „Její otec byl elf. Proto žijeme takhle daleko na severu – lidé jsou tu příliš chudí na to, aby řešili rasové neshody.“ Otočila se na holčičku, v očích vepsanou něhu, při které Siärru bodlo něco neznámého u srdce. Na malý moment zatoužila mít také někoho, kdo by se na ni díval podobně, ale… byla dávno smířená s tím, že svou rodinu nikdy nevypátrá. Proto ty myšlenky zase odehnala a zaposlouchala se do slov ženy: „Bohužel, můj muž zahynul před rokem při lovu. Teď jsme to jenom ona a já. Já… nechci, aby věděla, že je kříženka, pokud to nebude vyloženě nutné. Jistě víte, jak moc si všechno v zemi slízávají takoví jako ona. Pokud jí můžu tím, že jí neřeknu pravdu, zajistit klid a bezpečí… je to jedině dobře.“

To malé gesto pro štěstí jí rozjasnilo den jako už dlouho nic jiného. Po tváři se jí rozlil polichocený úsměv, společně s nepatrným ruměncem. Zyrin opravdu moc doufala, že se jí nic nestane až budou od sebe. Doufala, že se jí osobně nic nestane. Na moment se zarazila než zavrtěla hlavou v odpovědi na vlastní myšlenky. Už předtím rozhodla že jí nevezme sebou. Nesměla si dovolit žádné rozptylování a navíc...Těžké případy nebyly úplně dvakrát hezké na pohled. Zyr se pokaždé snažila soustředit pouze na tu lékařskou stránku věci, ale když se na to podívala ze stany pozorovatele, cítila vůči nemocným lítost. A lítost vedla k ještě větším výčitkám a výčitky vedly k nesoustředěnosti. A to byla další věc, kterou si jako léčitelka zkrátka dovolit nemohla. ,,Neboj se, budu. Pod podmínkou že kdybys se ocitla v nebezpečí, zavolej pro mě. Najdu si tě.” Nejistě se pousmála, načež již obrátila plnou pozornost vesničanům. Byl čas dát se do práce. Ze všem stran se k ní hrnuly informace a ona se je naštěstí za ty léta naučila zpracovat a roztřídit. Pro člověka v jiném oboru by to bylo jistě matoucí. Mezi chůzí a tichým přikyvováním si svázala vlasy do něčeho, co mohla vzdáleně připomínat drdol a tiše doufala, že se jí na vlasech neudělá uzel, který by večer musela složitě rozčesávat. Měla štěstí, že se jí vlasy běžně necuchaly, ať už se nacházela v jakékoli situaci. Kdyby tomu bylo jinak, nejspíše by se nechala klidně i oholit, ačkoli by to byla velká oběť. Přišla by o svojí tmavou vlasovou oponu, ale v jejím životě byly důležitější aspekty. Nebylo by moc vhodné, kdyby kontrolovala pacienta a její vlasy si hrály na útočnou helikoptéru, točící se kolem její hlavy.

Hned co vkročila do rozpadajícího se obydlí, nasadila svůj obvyklý postup – rutinu. Spoustu případů bylo...Horší než očekávala. Ovšem ani jednou se neodvrátila, všechny emoční prvky vypustila. Její ruce byly téměř neustále zahaleny v zelenkavé světle, které její magie vydávala. Pozorovala jak se zrychleně zvedající hrudníky zase ponořily do běžného tempa dýchání, jak bledé prsty nemocných, křečovitě svírajíc okraje děravé deky, mohly konečně povolit sevření v úlevném gestu. Pozorovala jak se výraz čisté bolesti změnil na radost a smích, když nechávala dorůst rozsápanou končetinu, nahrazujíc rozšklebené maso novým. Čas pro ní neexistoval. Spěchala, ale byla co nejpečlivější. Motala se kolem lidí a případy se kolem ní střídaly jako dny v kalendáři. Když už se slunce blížilo za obzor a venku se stmívalo, Zyrin už dokázala stěží stát na vlastních nohou. Její tělo silně protestovalo, ale musela se ještě o pár nemocných postarat, neboť pokud by to nechala na ráno, mohlo být už pozdě. Každá minutka se počítala. Nechala si proto donést židli na kterou se poněkud nešťastně sesunula. Ždímala ze svého těla každou poslední kapičku magie jen, aby mohla ulevit těm poslední chudákům, kteří v očích vesničanů nebyli až tak akutním případem.

Když konečně po pár dalších hodinách skončila, byla ráda že se dokázala udržet na nohou. Ale musela dodržet slib. Musela najít Siarru za každou cenu. Slíbila jí to. Proto se pomalu odšourala ze stanu, naposledy kontrolujíc vyléčeného. Zítra je hodlala zkontrolovat znovu, ale teď už se nezmohla naprosto na nic. Pamatovala si, že albínka šla za dětmi. Jenže ona netušila, kde se ti malí tvorečkové nacházeli. Proto došla na střed vesnice, tam kde se rozdělily, hledajíc kohokoli, kdo by jí mohl pomoci najít její kamarádku.

Slunce se už dávno schovalo za západní horizont, když Siärra konečně opustila malé stavení. Chtěla se vážně ujistit, že dívenka byla nakonec v pořádku – ačkoli byla zjevně napůl elfka, neznamenalo to, že ji ta strašná nákaza nijak neoslabila. Její matka jí ráda pomáhala, poté, co ji t’ealh několikrát ujistila, že už vážně není nakažená a nějak přenosně infekční, skákala kolem dcerky s ustaraností, ale zápalem a vírou, že se její stav vážně zlepší. Siärra naproti tomu tiše seděla na židli, kterou jí žena přistrčila, opírala se o chladnou zeď a zatímco pozorovala ten mateřský akt, snažila se v sobě udusit poslední špetky slabosti, které se do ní tak zhurta opřely poté, co z děvčete tu nákazu vytáhla. To, co brázdilo dívčino tělo, teď měla v sobě a její regenerační schopnosti to pomalu, ale jistě zabíjely… ale to neznamenalo, že byla schopná vstát a uběhnout maraton. Sbírala ve skutečnosti velice dlouho síly i jen k tomu, aby nakonec s večerem vstala, rozloučila se kvapně s ženou i děvčetem, které se pomalu začínalo probírat, a zamířila uličkami sešlých domů zase do centra a do srdce vesničky Me’Rin, kde se naposledy viděla se Zyrin. Doufala, že pokud dojde právě sem, černovlásku tady snad skutečně najde.

Asi měla víc štěstí než rozumu – na náměstí skutečně spatřila povědomé havraní vlasy v kombinaci s bledou pletí a starostlivým pohledem. Siärra se přemohla, aby z mrtvolného výrazu vykouzlila úsměv. Onen sladký fakt, že ten úsměv patřil Zyrin, tu snahu docela podpořil, takže s tím nakonec měla méně problémů, než by snad jen čekala. Už z dálky viděla, že černovláska je převálcovaná únavou – i když se držela na nohou, nevypadala moc stabilně. Pokud byla Siärra unavená, Zyrin musela únavou skoro sama umírat. To se albínce dvakrát nezamlouvalo. Právě proto než došla k Zyrin, odchytila si jednu z vesničanek z roje lidí, kteří skákali kolem mladé léčitelky. „Netušíte náhodou, kde by se tu dala strávit noc? Moje kamarádka potřebuje hlavně teplou postel.“
Žena si ji zkoumavě prohlížela, zjevně docela nervózní z výrazné zjevové odlišnosti, a těkala pohledem mezi ní a černovláskou, než jí secvakly dílky puzzle dohromady a došlo jí, že vlastně přišly společně. Fakt, že se obě podílely na léčení jejích sousedů a známých, ji zjevně přesvědčil, že může zahodit severskou nevraživost a odpovědět. „Mnoho těch, kterým zůstává rodina na marodce přes noc, mívá volné pokoje.“ Poté trochu nervózně přešlápla, než sklopila oči a dodala: „Vaše přítelkyně mi zachránila muže. Pokud hledáte nocleh, mohu vám ho na jednu noc poskytnout, pokud nemáte nic jiného.“

Siärra se na ni usmála tak moc vděčně, jak jen jí to rozbolavělé mimické svaly povolily. „To by bylo skvělé… děkuji. Počkáte tedy prosím tady? Dojdu pro ni,“ pronesla ze zdvořilosti, než se prosmýkla davem k Zyrin v jeho nitru. Na všechny okolo, kteří na unavenou léčitelku mluvili jako rojící se včely, se otočila s unaveným úsměvem (jak dlouho se ještě bude muset dnes ze zdvořilosti usmívat?), než se jasně vybídla, aby nechali už dnes Zyrin na pokoji. Když po pár momentech poslechli, mohla se konečně obrátit k Zyrin – a bez váhání ji objala. „Hádám, že tu někdo udělal velký kus práce,“ vydechla jí vedle ucha, než se zase odtáhla. Jasně cítila, že jí černovláska v náručí mírně ochabovala – musela být vyčerpaná k smrti. „Sehnala jsem nám místo na noc. Teď potřebuješ primárně postel.“ Bylo to jemné sdělení, ale tón, jakým to albínka pronesla, si nepřipouštěl žádné námitky, takže jemně vzala Zyrin za ruku a zamířila s ní k ženě, která stála přesně tam, kde ji zanechala.

Únava jí svírala jako těsně utažená kazajka, zabraňujíc jí reagovat a řádně vnímat. Naštěstí se v takové situaci neocitla poprvé. Tak jako vždy se rozhodla fungovat podle určených priorit. A její největší prioritou bylo najít albínku a teprve poté někde místo, kde by obě mohly složit hlavu. Kývala na pozdravy procházejícím vesničanům a snažila se vnímat dění kolem sebe i desítky hlasů, mluvících přes sebe. Když už nějaký z nich pochytila, stejně měla smůlu, neboť ani jeden z nich jí neprozrazoval, kam se její světlovlasá kamarádka poděla. Nepropadala zoufalství, protože si to zkrátka nemohla dovolit. Stálo by jí to další obavy a energii, kterou jednoduše řečeno už neměla.

Když konečně v davu zahlédla konce bělostných vlasů, ze srdce jí spal obrovský kámen. Siarra to nejspíše zvládla na jedničku, což musela Zyrin chtě nechtě obdivovat, zvlášť pokud nepoužívala svojí magii v prospěch lidí často. Tu možnost tmavovláska vyškrtla, jelikož jí albínka sama sdělila, že se držela spíše v ústraní. Především jí udělala radost ta skutečnost, že byla Siarra alespoň po fyzické stránce v pořádku. Působila sice stejným ztrhaným dojmem jako sama Zyrin, ale to bylo ze všech důvodů pochopitelné. Obě dvě potřebovali pořádný odpočinek. Vyčkala až Ari došla přímo k ní a bez protestů se nechala obejmout. Obávala se, že kdyby se pokusila byť jen o pár kroků více než bylo zapotřebí, usnula by za chůze. ,,Ráda tě vidím, Ari. “ Pokusila se na lištičku pousmát, ale její úsměv musel stejně jako všechny její ostatní gesta působit neskutečně utahaně. Jinými slovy opravdu postrádala jakoukoli eleganci, připomínajíc spíš rozteklý pudink, který se měl každou chvíli houpavými klepotavými pohyby vsáknout do země. ,,Děkuji. Ty opravdu myslíš na všechno.” Stiskla její ruku o něco pevněji, snad aby se po cestě opravdu neroztekla a alespoň na chvíli nechala své pudinkové já ukryté. ,,Také jsi jistě tvrdě dřela, Arri. Navíc jsi jen ty sehnala místo na spaní. Takže ti to tvé pozvání do tvé postele musím někdy vrátit.” Prohodila ze sebe něco, co mělo sloužit jako poděkování a jen tiše doufala, že to neznělo tak příšerně. V její hlavě to znělo tisíckrát lépe, takže se nakonec rozhodla k tématu už nevyjadřovat. K tomu mělo posloužit těch několik hodin spánku, který si měly obě dopřát.
Jakmile jí světlovláska dovedla za jednou z vesničanek, okamžitě pocítila další nával vděčnosti. Jak vůči polární lištičce, tak i vůči té postarší dámě. Tentokrát jen pokývla hlavou a pro jistotu se zmohla jen na prosté poděkování. Jinak by to také mohlo dopadnout tak, že by jí začala vyprávět o tom, jak báječné je obnažené koupání se v jezírku.

Bohové, vypadala vážně příšerně unaveně. Siärra si pro všechny jistoty v půlce cestě přehodila paži Zyr přes rameno, aby ji mohla trochu podpírat, zatímco mořila s vděčným úsměvem za vesničankou, kteár jim nabídla nocleh. Zyr zatím něco mluvila – Sië se přes líce přelil mírný ruměnec, když pronesla to s pozvánkou do postele. I když teď na to vážně byla ta nejhorší možná chvíle, její vnitřní úchyl byl pořád vzhůru, možná, že ho ta únava snad ještě o něco posílila, protože tenhle dvojsmysl jí trvalo dlouho pochopit, než jí došel i ten druhý – a ten teď asi podstatný, když uvážíme situaci a jejich vyčerpání – význam. V duchu se za to rychle profackovala, než konečně došly k drobnému dřevěnému domku, kde jim žena mile otevřela dveře, aby mohly společně vejít. To první, co v místnosti, která tvořila většinu domu, viděla, byl pár velkých postelí. Sice nepůsobily moc nově ani pohodlně, ale sakra – byla to postel. Žena sice ihned začala o tom, že by se měly nejprve najíst, ale když obě u dveří skoro zakoply a jen stěží znovu sbíraly rovnováhu, pochopila, že tudy cesta zkrátka nepovede.

Siä v sobě nasbírala dost síly k tomu, aby první pomohla na lůžko Zyrin. Ještě než si vlezla za ní, vděčně se ještě jednou pousmála na ženu a zamumlala tichá slova díků. Věděla, že jí žena odpovídala, slyšela její hlas plynout vzduchem a viděla, jak se jí rty pohybují, ale nedokázala ten malý fakt, aby se ta slova dostala až k jejímu mozku. Všechno se začínalo mlžit jí před očima. Byla unavená. Místnost se mírně začínala točit do všech světových stran. Byla tak moc unavená. Víčka jí těžkla, dech se zpomaloval a ona začínala mít problém s tím, aby dala dohromady jednu jedinou souvislou myšlenku. Tak moc, moc unavená…
Skončila u Zyr v posteli, tím si byla jistá. A taky věděla to, že jen usnula, přitáhla si černovlásku k sobě tak blízko, že cítila její tep proti svému vlastnímu. Zezadu jí zabořila tvář do ohbí krku, čich náhle zostřený na zvířecí úrovni, a slastně vdechla dívčinu sladkou vůni se zemitou příměsí, než konečně dovolila vlastní mysli, aby ji propustila do náruče sladkého, blaženého a tolik, tolik potřebného spánku…

Usínat po boku s někým jiným než sama se sebou bylo zvláštní. Byl to nezvyklý pocit a Zyrin by se neopovažovala říct, že to bylo jakýmkoli způsobem špatné nebo nepříjemné, ale zkrátka neměla nejmenší tušení jak se v tu chvíli zachovat. Naštěstí se o to její únava postarala sama a ona díky ní ani nemusela nijak racionálně uvažovat, což se opravdu hodilo. Kdyby měla dalších několik minut rozebírat, zda je to vůbec vhodné a zda si to může dovolit, nejspíše by tím celou situaci úplně pokazila a poté by se teprve situace stala divnou i pro Arri. Nebránila se, když si jí světlovláska přitáhla k sobě , naopak si dovolila užít si její teplo, které bylo příjemnou změnou oproti tomu všudypřítomnému chladu kolem. Nemusela myslet a nemusela se strachovat o další nebezpečí či případné zavržení vesničany, kteří by náhodou chtěli prohledat jejich kapsy, ve kterých stejně mladá léčitelka vůbec nic neměla. Ale lidé byli chamtivými tvory a bylo známo, že byl člověk nejzranitelnější, neboť mnohdy netušil o dění kolem něj. Zyrin tiše doufala, že ta noc bude bezproblémová a ona i její společnice konečně naberou alespoň těch pár hodin bezesného, avšak potřebného spánku.

Již automaticky se probudila před východem slunce, tak jako obvykle. Budila se tak každý den již naučeně, protože čím dříve se probudila, tím více toho stihla. Nakonec bylo jedno jestli před tím vůbec spala nebo ne. Dokud dýchala a její tělo zvládalo fungovat, nepotřebovala dělat nic navíc. Moc dobře si uvědomovala, že by neměla brát svoje biologické potřeby na tak lehkou váhu, ale už odmalička to tak měla nastavené. Ona byla léčitelka s rodiny Crawford. Byla předurčená sloužit jiným a nezabývat se tolik sama sebou. Minimálně se o to snažila. Proto vlastně ani nezaregistrovala, když se z jejího břicha ozvalo hlasité zakručení. Jindy by ten zvuk ani nevnímala, ale tentokrát se pro jistotu otočila na Siärru, zda jí náhodou svým vrtěním se a ranními zvyky nevzbudila. A tentokrát byla mnohem více než ráda za to, že nebyla mužem, protože o jednu specifickou ranní funkci těla vážně nestála. Nakonec ale po nějakém způsobu, kde a jak najít jídlo začala uvažovat, jelikož ačkoli o něj ona tak moc nestála, Arri musela být šíleně hladová. ,,Dobré ráno” Špitla tiše, čekajíc zda jí její hlas probudí.

Sice jí odsouhlasil, že to zvládne sám, ale… měla stovky důvodů, proč v to nevěřila, a všechny z toho se točily kolem toho, jak se za tak krátkou dobu stihnul s Oscarem tak sblížit. Bylo vidět, že i když se to snažil trochu držet na uzdě, moc mu to nevyšlo – stejně si vůči malému chlapci vypěstoval docela jasně zřetelné emoce. A v tuhle chvíli, kdy se s ním měl jen tak jít prostě rozloučit… Sharya, i navzdory tomu, že se snažila lidským vztahům vyvarovat, neměla to srdce na to, aby ho u toho sledovala, jak se z povzdálí hroutí. Damian zřejmě nebyl jediný, komu snaha vyvarovat se vazbám moc nevyšla… ale to byla věc, nad kterou mohla spekulovat později. Teď byl sled událostí trochu rychlejší, takže bylo potřeba jednat trochu spěšně. Ještě než tedy vyskočila z vozu, zavrtěla na tohle jeho prohlášení hlavou. „Stejně půjdu… raději. Pokud s tím vyloženě není nějaký velký problém,“ dodala a konec zvedla intonací do otázky, protože chtěla nechat prostor té možnosti, že by to snad nějak rázněji zavrhnul. Stejně ale… měla by asi stokrát lepší pocit, kdyby ji prostě nechal jít s ním. Něco v ní se cukalo a prostě ho nechtělo nechat bloudit Me’Rinem samotného poté, co Oscara vrátí.
Těžko říct, ale v duchu si nemohla odpustit tu malou ironickou poznámku o tom, jak zlé to muselo být, aby se v ní vůbec probrala potřeba na někoho dávat pozor. Těžko říct, zda za to mohlo víc to, co se odehrálo ještě na panství A’Coimne, anebo čistě jenom to, když vám na někomu prostě začne záležet, ale… pořád to tam bylo, toho se jen tak vážně zbavit neměla, ať už by chtěla nebo ne. A věřte tomu nebo ne, ale jednou výjimečně ji dokonce i pohnutky utéct dřív, než to jednomu z nich nějak ublíží, opustily. Pokud mohla jít s ním a prostě jenom pomoct alespoň částečnou psychickou podporou… byla pro to všem deseti i s podporou huňatého chvostu (jak už se tak na mývala sluší).

Dorianova odpověď ohledně hledání sestry… nebyla překvapivá, to ne. To, co ji spíš zaráželo, byl ten fakt, že vážně hodlal nejenom vystopovat ji, ale také si provést malou soukromou vendetu na její uchvatitelce. A i když nepopírala, že když se naštval, uměl být pořádně děsivý, jít proti někomu, kdo je prostředníkem* mezi bohem mrtvých a zatracených a samotnými démony… to se v jejích očích zdálo jako čiré šílenství. I když… v tomhle ohledu si z jejich malé skupinky asi nikdo neměl s nikým co vyčítat. Obecně – normalita a stabilita v mysli? To byly věci, co byste hledali zatraceně těžko, to musíte uznat. Vědoma si toho byla až moc jasně – ale i tak, to, co Dorian prohlásil, jí po zádech prohnalo zamrazení. „Je to… dobrý nápad? Chápu to s pomstou, ale… doufám za tebe, že máš vymyšlený nějaký plán. Protože bezhlavý útok na někoho tak silného by se vyrovnal tomu, kdybys zaútočil mečem na vodní hladinu.“ Věděla, že si toho musí být vědom, a i když jí většinu času jen znervózňoval tím, jak moc podobný si byl s démonem, který ty dva nedávno opustil… stejně nechtěla, aby se jen tak vrhnul hlavou napřed vstříc jisté smrti. Zase tak bezcitná mrcha nebyla, i když k tomu neměla leckdy nakročeno zrovna málo.
Damianovy plány ji též nepřekvapily. Bylo jasné, že tohle trajdání po světě nesedne každému. I jí samotné to nijak zvlášť nevyhovovalo, ale na druhou stranu nedokázala najít místo, kde by jí snad stálo za to se zastavit. Pokud se to mělo povést alespoň Damianovi, vážně mu to přála. „V tom případě jen doufám, že to neplánuješ takhle daleko na severu,“ pousmála se chabě, než se znovu otřásla. Když ale vyskočila z toho vozu, vrátila Damianovi plášť – nemohlo mu být o nic moc tepleji a měli se oba trochu zahřát tím, že budou něco dělat, takže by si přišla vážně zle, kdyby mu ho pořád brala.

Lhala by, kdyby řekla, že si nevšimla, že se ihned po seskočení z vozu stali terčem nedůvěřivých pohledů místních. Asi možná trochu doufala, že se tomu vyhnou, když přijeli společně s karavanou obchodníků, ale stejně… museli na to být asi všichni tři připravení, ne že ne. A obávala se, že i před Dorianovo zatraceně okaté protahování (i když i to si jistě několik pohledů přilákalo, bezpochybně) nebyl panter tím, co lákalo pohledy nejvíc, nýbrž to byl právě Damian, který za sebou chtě nechtě pořád tahal pestrobarevná ocasní pera. Mrzutě se rozhlédla po pár lidech kolem a prozíravě a popuzeně zavrčela na dvojici o pár let mladších děvčat, co se opodál dívala možná až moc okatě, než se po vzoru ostatních pustila do pomáhání obchodníkům s vykládáním zboží.
Měla pravdu, když očekávala, že činnosti ji trochu zahřeje, takže za chvíli jí její plášť už skutečně stačil k tomu, aby se neklepala zimou jako ratlík. Chvíli pracovali v naprosté tichosti, jen sem tam se vozka informovala, kam co patří, ale jinak nikdo neplýtval slovy ani energií. Dokonce i malý chlapec, který se po seskoku z vozu odtrhnul od Damiana a zvědavě se rozhlížel, zda nezahlédne v přihlížejících vesničanech nějakou známou tvář, v něčem málo pomohl, čímž jim robotu trochu zkrátil – ne o moc, ale i ta trocha se počítala. Po pár dlouhých minutách, kdy tahali pytle s všemožným jídlem a podobnými věcmi, se tak mohli zase zarazit, jelikož vozy byly docela rychle vyloženy a nim zamířila žena, která jim celé to malé cestování umožnila.

Sharya se na ni pousmála, když k nim došla. „Ještě jednou vážně děkujeme za svezení. Bez vás bychom se těmi zmrzlými lesy táhli ještě teď,“ nechala se slyšet, snažíc se alespoň o trochu přívětivý tón. Nemohla dát v hlase tak jasně najevo, jak moc zlomená a rozcupovaná emočně je – i když nepochybovala že ten zničený tón musel jejími slovy prosakovat alespoň trochu.
Žena jí úsměv oplatila, ten její byl ale energický a plný skutečného veselí. „To nestálo za řeč, kdo bychom byli, abychom vám nepomohli,“ pousmála se na ni, než Sharyu k jejímu překvapení pevně objala. T’ealh jí to gesto rozpačitě opětovala a pak trochu překvapeně sledovala, jak žena své jednání napodobila i s Damianem a Dorianem. Oscara jenom počechrala v blonďatých vlasech. „Vypadáte ale i navzdory naší pomoci příšerně. Slibte mi, že při první příležitosti si alespoň trochu odpočinete a vydrhnete se,“ dodala ještě, než se k nim otočila zády a svižným krokem se vrátila ke zbytku své skupiny. Z dálky jim ještě zamávala.
Sharya ji chvíli ještě překvapeně pozorovala, než zatřásla hlavou, aby ten zvláštní pocit, co v ní to gesto vyvolalo, zaplašila. Až moc to připomínalo bodnutí osamění, což bylo něco, co si nesměla dovolit. Místo toho se radši otočila ke chlapci, který se točil jako káča na místě. „Tak, Oscare… veď nás, dobře?“


* tím, co se drží mezi nima, ne fakáčem, Sněhu!

Nejspíš se měl chopit té šance, co mu Sharya nabízela. Vzít to, přijmout a zbytečně neriskovat, protože oba dva moc dobře věděli, že to byl zatraceně pitomý nápad, aby šel s Oscarem a účastnil se jeho znovu-shledání s rodinou. Už jen ta vize mu sypala notné množství soli do stále otevřených ran a pěkně ji tam vtírala do živého, ale copak by si mohl pomoct? Záleželo mu na něm, ten chlapec pro něj znamenal mnohem více než nějaké ztracené dítě. Nebral ho jako štěně, co měli odvést nazpět domů. Svým způsobem doopravdy doufal, že by se snad jejich cesty nemusely rozdělovat, ale... Pokud už to bylo skutečně nevyhnutelně nutné, zkrátka u toho chtěl být. Ať už to bylo bláhové, hloupé nebo snad projevem kombinace čirého šílenství s příměsí proklatého masochismu, musel to vidět. Spatřit Oscara zpět v náručí svojí rodiny, v bezpečí domova. Vědět, že je v pořádku a že na něj někdo dá doopravdy pozor. Na ničem jiném mu nezáleželo víc.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ zavrtěl hlavou, dávajíc najevo to, že mu to doopravdy nevadilo. Nadšený z toho sice nebyl, protože to znamenalo, že u toho bude i ona a dost možná uvidí ten nový kritický zlom rozšiřující praskliny v jeho maličkém světě, ale bral to zkrátka tak, jak to bylo. Nemohl s tím nic nadělat - a nakonec to přeci jen dost možná byla lepší alternativa, než kdyby tam měli mířit s Oscarem úplně sami. Třeba by se Damian nakonec nedokázal udržet... Společně se Sharyou ale mohl s klidným svědomím v duchu prohlásit, že žádnou hloupost neudělá. Ne s ní, ne po jejím boku. Byla jeho upomínkou příčetnosti, důvodem, proč se ještě držel. A to měnit nehodlal.

Při rozmluvě o tom, co zamýšlel do budoucna Dorian, se Damian nepatrně ošil. Nelíbila se mu ta představa, ani trošku ne. Ne, že by snad chtěl tvrdit něco v tom smyslu, že by to nechápal - to rozhodně v žádném případě, pochopení měl pro podobné věci nejspíš až příliš. Na druhou stranu ale sdílel Sharyin náhled i obavy, protože podobný kousek byl dost jistě nejen zatraceně nebezpečný, ale s téměř stoprocentní pravděpodobností především sebevražedný. Neměl šanci obstát proti podobné bytosti. Jak také? Smrtelník vzdorující vyšší bytosti? Jak by zrovna TOHLE asi mohlo dopadnout? Šťastným koncem nepochybně ne.
„Vím, že to nebudeš chtít slyšet, navíc ještě zrovna z mojí strany, ale... Je to absolutní šílenství. Chápu to, že ji chceš zachránit a toužíš po spravedlnosti, ale tohle není cesta, Doriane. Všichni víme, co se stane, pokud se o něco podobného pokusíš. Tímhle sestře nepomůžeš, všechno se jenom zhorší.“
Neříkalo se mu to snadno, ale doopravdy cítil nutkavou potřebu vyjádřit nahlas svoje obavy. Dorian byl čerstvě probuzený, dost možná v něm ještě stále doznívaly ozvěny jeho démonického já - to by mu mohlo velice jednoduše zakalit úsudek a svést ho na opravdu nešťastnou a špatnou cestu. Cestu, z jaké by nejen nebylo návratu, ale jakou by stoprocentně nepřežil. Ať už vůči němu měl tedy Damian jakékoliv výhrady, cítil potřebu mu vtlouct do hlavy alespoň trošku rozumu.
„Zatím ne, ale na něco přijdu. Nemůžu to jen tak nechat být, ne po vší té době... Už jí to nemůže procházet, někdo to musí zastavit. A pokud to neudělám já, tak kdo? Bez kapky šílenství nemůže být kuráž, vím do čeho jdu. A upřímně mi nesejde až tolik na tom, jakou cenu za podobný krok zaplatím. Jde mi o sestru, nemůžu ji zklamat. Znovu už ne.“
Černovlásek nepatrně zavrtěl hlavou, evidentně ovládaný částečnými chmury. Rty semkl pevně k sobě, takže tvořily jen tenkou linku, zatímco mírně zaťal čelist a upřel oči do prázdna před sebe. Soudě dle toho výrazu nemělo příliš smysl se mu pokoušet něco podobného vymlouvat, ale copak od toho oni snad mohli upustit?
„Tak s tím ještě chvíli počkej. Vím, že se to zdá jako šílené mrhání časem, ale tři hlavy toho vymyslí mnohem více než jedna... A nikdy není na škodu mít někoho, o koho se můžeš alespoň trošku opřít.“
Pohlížel na Doriana s co možná nejklidnějším a rozvážným výrazem v očích, pokoušejí se mu dát najevo alespoň nějakou podporu. Nebylo to tak, že by si snad vůči němu nevybudoval žádnou vazbu nebo pouto - vlastně mu na něm také záleželo, což byl ostatně jeden z důvodů, proč se ho snažil odradit od té sebevražedné mise.
„Ne, to opravdu ne. Na místní chlad už jsem si dávno odvykl,“ pousmál se pobaveně na Sharyu v odpovědi na její otázku. Vlastně by se mu docela líbilo se vrátit víc na jih, klidně na samotný cíp jihu. Co nejblíže k teplu, zároveň ale někam dál od všech těch nepokojů, co Nescorou cloumaly.

Úsměv si na rtech udržel, dokonce ho i mírně rozšířil, když došlo na poděkování vůči ženě, jež jim poskytla svezení až do vesnice. Svým způsobem na něm v tu chvíli byl poznat dřívější typický šarm - oči se mu nepatrně rozzářily a jak se usmíval, působil opravdu uvolněně a vlídně, čímž obvykle dokázal lidi kolem sebe přimět alespoň trošičku pookřát.
„Přesně tak, obrovské díky. Neskutečně moc si toho vážíme,“ přitakal k tomu, co Sharya ženě řekla a nakonec jí oplatil objetí, věnujíc jí navíc ještě opravdu vděčný úsměv.
„Slibujeme, hned jak to půjde.“ Pokud by snad měl mluvit sám za sebe, rozhodně to byly věci postavené hodně vysoko na jeho žebříčku priorit. Tou nejdůležitější byl samozřejmě Oscar a jeho návrat domů, ale potom už následovalo víceméně jen to, co žena zmínila: pořádný odpočinek, něco k jídlu a koupel.
„Je tu tudy,“ pípl hoch, když ho Sharya pobídla k tomu, aby je odvedl za svojí rodinou. Když se dal do urychlené a trošku hravé chůze napříč vesnickou cestou, Damian se dal poněkud šouravým a poraženeckým krokem za ním, loudajíc se za Sharyou a Dorianem. Nechtělo se mu tam, ačkoliv z toho částečně měl i radost. Děsilo ho totiž, jaký dopad na něj celá ta situace bude mít, když už věděl o tom všem, co se stalo - i o tom, co on sám dříve provedl, stejně jako co ztratil.
K jeho štěstí ta cesta netrvala dlouho, jelikož je Oscar provedl pár uličkami, načež se zastavil před malým roubeným domkem prošel brankou kolem dřevěného plotu dovnitř, vybíhajíc rovnou ke dveřím. Tam energicky zaklepal a obrátil se s tváří plnou nadšení i očekávání směrem na ně tři, zubíc se.
„Mami, tati? Otevřete,“ houkl přes dveře, spojujíc si ruce za zády, zatímco se houpal z pat na špičky.

Těžko říct, jak museli pro všechny vesničany, kteří se objevili v jejich dosahu, vypadat – ale dle toho, jak se všem v očích leskla ostražitost a nedůvěra, se nezdálo, že by se těšili velké oblibě. Až moc bylo vidět, že tu nemají co dělat – ať už šlo o to, jak všichni klepali kosu, o to, jak moc evidentně ani jeden z nich nebyl člověk, nebo o to, že byli zkrátka a dobře cizinci. Nezdálo se, že by Me’Rin bylo zrovna prosperujícím místem pro návštěvnost, kam by poutníci zavítali téměř každý den… naopak se zdálo, že to, že vůbec přišel někdo, koho neznají do detailů, je docela vyvedlo z míry a zcela je to omráčilo. Sharya si nemohla nevšimnout toho, že většina z vesničanů je upřeně sleduje déle, než by bylo kdekoli uznáno za únosné nebo slušné – a věděla, že si v podobných malých společenstvích na slušnosti dost zakládali, což tomu dalo ještě děsivější podtón. Znervózněla už ve chvíli, kdy se setkala s prvními pohledy, ale při takovém množství… měla co dělat, aby odolala nutkání se jednoduše sebrat, proměnit a zmizet z vesnice co nejrychleji pryč. Bránilo jí v tom jenom vědomí, proč sem přišla, a to, že tu nebyla sama, takže nemohla jednat spontánně tak, aby jediný, komu to prospěje, byla ona sama.
I když nahlas to od ní nikdo nevyžadoval, svým způsobem si začínala zvykat na jakési braní ohledů v rámci svých rozhodnutí na svoje společníky. Kdyby jí ještě v ulicích Narrigenu někdo řekl, že to tak bude, její reakce by pravděpodobně byla taková, že by se mu zkrátka vysmála do tváře, pokousala ho a v ideální situaci ještě obrala s vědomím, že pokud to neudělá, nikdo jiný nepůjde a neudělá to za ni. Těžko říct, zda to rychlé zvykání si bylo dobré nebo špatné znamení, ale určitě a přesně věděla to, že pokud by se stalo, že by se zase ocitla sama, zvykat si zase na režim sama za sebe by bylo zatraceně náročné. Nechtělo se jí do něčeho takového pouštět – ale asi to nebyla zrovna její volba. Nemohla nikoho nutit, aby s ní zůstával, pokud by se to přelo s tím, co by si sám přál, a věděla to moc dobře – takže tohle bude čistě její boj s tím, že by si neměla zvykat na věci, o nichž tušila, že je zase může ztratit.
Prudce potřásla hlavou, až se jí rusé lokny rozletěly kolem tváře, a snažila se tím gestem vyprázdnit si hlavu. Většinou to zabíralo – jenomže nyní se kýžený účinek nedostavil. Zdálo se, že temné přítmí panující vesnici Me’Rin v kombinaci s pronikavým chladem na ni působili tak, že neměla moc nadějí na klidné myšlenky. Nebyla novinka, že tma přinášela nehezké úvahy, ale dovolila si doufat, že alespoň v takhle nevhodné situaci tyhle stavy prostě… odejdou. Dají jí pokoj na dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby se mohla vzpamatovat a zase narovnat bradu, zatímco by si v duchu pečlivě opět vystavěla svoje zdi. Inu, zdálo se, že v tomhle měla vážně nekonečnou smůlu. Klid byl tím posledním, co si na ni brousilo zoubky.

Z konverzace o Dorianově sestře pořád neměla dvakrát dobrý pocit. Jistě, lhala by, kdyby tvrdila, že nechápala jeho úmysly – chápala je velice dobře. Kdyby byla v jeho kůži a v jeho situaci, pravděpodobně by bažila po tom samém; vytrhnout ji ze spárů té, které ho o ni připravila. Která… je vlastně oba dva připravila o to, aby mohli mít život, který by si zvolili sami za sebe. Ale to, aby se prostě jen tak vrhnul po krku někomu tak silnému, to bylo něco, co se jí jako plán rozhodně nezamlouvalo – ne ne, kdepak. Možná se jí pořád ježily vlasy na zátylku, kdykoli se po ní Dorian ohlédnul, protože z něj stále sálala energie, která až moc připomínala rozverného, dětinského démona, ale stejně nechtěla, aby se prostě bezhlavě vrhnul do náruče smrti. Zvlášť smrti rukou někoho, kdo by si dost možná dal záležet na tom, aby to pro něj rozhodně nebyla příjemná ani rychlá záležitost. Nic, čemu by se měl vystavovat. A Damian jí svými nahlas vyřčenými slovy k tomuhle tématu přímo hovořil z duše, takže mohla jenom přikývnout. „V tomhle má Damian pravdu. Pokud tomu dáš chvíli – ideálně potom, co vyřešíme, proč tu vůbec jsme – tak ti můžeme pomoct něco vymyslet. Pouštět se do něčeho podobného sám… to smrdí problémem, ze kterého by ses už dost možná nemusel úplně snadno dostat.”
Když Damian navázal na její poznámku o tom, že by nebylo na škodu se vrátit trochu jižněji, ten polovičatý úsměv mu vrátila. Fakt byl, že tady na severu by asi moc dlouho nevydržela. Pár dní bylo maximum, ale poté se zase hezky chtěla vrátit na jižní část kontinentu. Možná její zvířátko mělo huňatý kožíšek, který by ji měl před tím chránit, ale stejně – holt byla rozmazlená teplejším podnebím na jihu (i když, v rámci Nescory bylo dost diskutabilní, zda tady vůbec někde teplo bylo… ale zase, vzpomínka na docela teplé noci v okolí hlavního města jí tuhle víru docela rychle vrátilo) a byla ráda, když měla vyhlídku toho, že nebude problém se tam zase hezky navrátit.

Cesta k domku, kde podle všeho měl chlapec bydlet, byla krátká, což bylo jen dobře, protože ticho, které se rozpínalo ve vzduchu, bylo tíživé a dusivé. Domek, na jehož prahu stanuli, nebyl zrovna ukázkou movitosti, ale oproti zbytku vesnice působil docela zachovalo, zřejmě i udržovaně, jak to jenom šlo. Když chlapec zaklepal a dal o sobě náležitě hlasitě vědět, chvílí bylo ticho, než se dveře s tichým, skoro tázavým zaskřípáním pootevřely – a zpoza nich vykoukla drobná žena s blonďatými vlasy a s vyplašenýma modrýma očima, kterýma si změřila tři cizince na svém prahu. Teprve poté jí pohled spadl dolů, na chlapce – a ztvrdlé rysy jako na povel změkly, když se vrhla vpřed a syna vtáhla do pevného objetí.
Sharya moc smyslu pro rodinnou soudržnost neměla, ale pohled a setkání matky a jejího syna… bylo na tom něco, co ji zahřálo uvnitř. Tohle bylo to, proč tu šanci ho doprovodit domů, musela využít. Drobná žena si ho prohlížela jako svatý obrázek, což bylo něco, z čeho by se usedavě rozplakal snad i kus kamene. Nemohla si pomoci, ale i ona samotná měla daleko k slzám. Takhle se jenom pousmála na ženu, která jim začala nadšeně děkovat za to, že jí vrátili syna domů, a připravovala se v duchu na to, že budou muset zase jít. To jí ale narušil Oscar – zničehonic se odlepil od matky a znovu se vrhnul k nim, zjevně rozhodnutý je nenechat odejít jen tak, bez rozloučení.

Sledovala, jak se Oscar obrátil, aby rychle ještě jednou každému vrazil objetí. Trochu ji překvapilo, jak bezelstně a tak nějak… prázdně se u toho tvářil. Těžko říct, zda byl rozrušený z loučení, ale pochybovala, že by se dítě dokázalo tak rychle přimknout, aby tomu tak bylo. Přesto to ale nijak nahlas nekomentovala a jenom počkala, až obejme Damiana a hned po něm trochu váhavě i Doriana, než se otočil i k ní. Přidřepla si k němu, když jí omotal ručky kolem krku, a nepřišlo jí divné dokonce ani to, když jí zabořil nos do vlasů. Přeci jen, děti dávaly náklonnost najevo trochu zvláštními způsoby, to za roky už vypozorovala. Svým způsobem se jim kvůli tomu vyhýbala, ale u Oscara to prostě přijala. Prošel si hodně věcmi za posledních pár dní… měl alespoň částečné právo se chovat malinko podivně, no ne? Prostě to přijala a po pár vteřinách zase povolila stisk, aby se mohl odtáhnout – jenomže Oscar se k ní místo toho přitáhl ještě o něco blíž, takže měl pusu jen malý kousek od jejího ucha.
Když promluvil, hlas, který slyšela, chlapci nepatřil. Byl o něco starší, lehkomyslný a výsměšný – a poznala ho ihned, z čehož jí po zádech rázem přejela mrazivá vlna. „Nemyslela sis, že se mě zbavíš až tak lehce, že ne? Protože to by bylo jedno velké hořké zklamání…” Celou její bytostí projela nutkavá potřeba zase od chlapce, který v tu chvíli rozhodně nebyl sám sebou, odskočit, ale držel ji tak pevně, že neměla šanci. Ruce jí sjely k nožům u pasu, ale dřív, než stihla kterýkoli z nich použít, se jí démon do ucha znovu ledově zasmál. „Dobrý pokus… jenom to zkus. Uvidíme, kdo skončí s nožem v žaludku rychleji – budeš to ty? Nebo ten kluk? Nebo snad jeden z nich?” Neviděla směr jeho pohledu, ale věděla moc dobře, že tím myslí Damiana s Dorianem. „Předvídatelná. Ne, že by mě to překvapovalo.”

„Co chceš?” procedila skrz zaťaté zuby. Věděla, že přihlížejícím už musí být situace pomalu podezřelá, ale nemohla s tím moc dobře nic moc udělat. Napadlo ji zapátrat myslí po tom, co většinou dokázalo zajistit komunikaci mezi ostatními t’ealh při proměně – ale to jediné, na co se zmohla, byl chabý pocit neblahého pocitu, než jí to démon zase hezky rychle utnul. „Koukej z něho vypadnout. Je to jenom dítě – co dostaneš tím, že posedneš malého kluka?” Hlas měla pořád tlumený, ale sama velice dobře cítila, jak se začínal klepat zlostí. Sama jí vyloženě pulzovala, každičká buňka v jejím těle se chvěla touhou démona rozcupovat na kousíčky… kdyby to bylo alespoň trochu možné.
Další hořké zasmátí se. „Víš, co chci. Hostitele. Ideálně nějakého, který si umí zavázat tkaničky a nebojí se usínat bez svého plyšového zvířete.” Překvapeně zamrkala. Ne, že by to neočekávala, ale slyše to… něco na tom extrémně nehrálo. Nemohla se mu stát hostitelem – i když nějakou magii používala, od té temné se držela zatraceně dál. K ničemu (možná s výjimkou vlastního štěstí) neměla tak daleko, jako bylo něco ve stylu paktu s bohem smrti. Něco takového ji nejenom děsilo, ale také se to bouřilo snad proti celé její podstatě. Zdálo se, že i když bohům dvakrát neholdovala, přeci jenom měla k Äyanaii mnohem blíž, než k pánovi smrti. To musel snad vědět, no ne? A samozřejmě – jako by jí četl myšlenky. Další zasmání se, ledové a provokativní. „Nepotřebuješ k tomu mít pakt. Když už je základ stvořen – když už existuju – to jediné, co ti stačí, je s tím souhlasit.”
Nemusela nad tím uvažovat dlouho. „Ani mě nehne.”
„To mi bylo jasné. Je trochu nepříjemné, že na to nestačila ta roztomilá dětská tvářička… mnozí by na to skočili jako ryba na návnadu. Přemýšlela jsi nad tím, co mu můžu udělat? Chudáček Oscar už nikdy nemusí být tím šťastným, nevinným dítkem, kterým byl. Teda, ne, že by mu v tom snad ten překažený rituál nějak pomohl, ale chápeme se.”

Zmítala se v ní nejistota, samozřejmě. Držel ji v šachu. Svět kolem jako kdyby se zastavil – čas zpomalil. Jinak si nedokázala vysvětlit to, že na ně zatím nikdo nedorážel, že to objímání trvá nějak moc dlouho. Jí to alespoň dalo malou chvíli an to, aby se rychle nadechla a vydechla – tak zhluboka, jak to jenom bylo možné. Snažila se uklidnit splašeně tlukoucí srdce, přerývaný dech i to, jak se začínala třást kombinací frustrace a vzteku, který se v ní zvedal jako přívalová vlna. Jako něco, co hrozilo smést všechny racionálně uvažující části její mysli a prostě se mu postavit tak, jak velely instinkty. Útok jakožto nejlepší obrana – jen myšlenka na to, že nechtěla ublížil Oscarovi, ji držela od toho, aby se po něm vrhla a pokusila se mu vlastními zuby rozcupovat hrdlo. „Běž se vycpat, vážně,” zavrčela jeho směrem. Skrz slabiky prosakovalo a krvácelo z jejího hlasu napětí smíšené se zvedající se vlnou agrese. „Nehodlám se od tebe nechat jen tak vydírat.”
Tentokrát se nezasmál. Nevydal ani žádný další zvuk, který by ji měl prostě jenom víc vydráždit k tomu, aby udělala nějakou neuváženou věc. Jenom chvíli prostě mlčel – to ji vyděsilo možná ještě víc než cokoli dalšího, co by mohl v tu chvíli udělat. Setrval v naprosté tichosti několik dlouhých okamžiků, zatímco jí v uších zněla ozvěna vlastní šumící krve a tepajícího srdce, až se jí z těch zvuků dělalo zle. Ozval se až těsně před tím, než se málem odhodlala doufat v to, že to celé bylo jenom hodně špatným vtipem její vyčerpané mysli. Kdepak – takhle milostivá k ní Aurora jednoduše být nehodlala. „Bál jsem se, že zvolíš tenhle postup,” povzdechl si démon jí do ucha teatrálně, dramaticky, jako kdyby mu tím rvala srdce. „Takže… pokud si teď začneš stěžovat na moje prostředky, pamatuj si, že sis o to vlastně řekla sama. Je to na tvou zodpovědnost.”
S těmi slovy se pohnul, rychleji, než byla schopná zaregistrovat – a rozhodně rychleji, než byla připravená se bránit. Vyškubnul jednu z jejích milovaných dýk z jejího pouzdra – a čas kolem se dal zase do pohybu běžným tempem, soudě dle toho, že se za jejími zády ozvalo vyděšené vyjeknutí Oscarovy matky. To ale neměla čas řešit; veškerá její pozornost se totiž soustředila na ruku, v ní svíral dýku. Dýku, kterou jí v příští vteřině bez váhání zabodnul přímo do hrudi; dýku, která hladce proklouzla látkou oblečení a pod jeho silou se hladce zabořila do jejího těla tak rychle, že ani nestačila vykřiknout.

Sharya nevěřícně sklouzla pohledem k ráně, která jí zela v hrudi. Dýku jí z rány vytrhnul hned vzápětí, co ji tam zabodnul – ale když vzhlédla, aby se s ním střetla pohledem, před ní už nestál výsměšný démon, nýbrž desetileté vyděšené dítě, po jehož bledé tváři bylo rozstříknutých několik horkých kapek její krve. Ale v modrých očích nebylo ani stopy po démonovi – a ona moc dobře věděla proč, protože cítila, jak se v momentě její slabosti a záplavě bolesti prostě sprostě vecpal do její hlavy jako by se nechumelilo. Chtěla s tím něco dělat, ale další vlna bolesti se přes ni přelila jako blesk z čistého nebe – pohled jí zeskelnatěl, ale viděla ještě to, jak Oscar upustil dýku z rukou a ta s tichým žuchnutím přistála na zemi. Nohy se pod ní podlomily a zrzečka bez vlastního přičinění skončila na kolenou na zemi, ruce si přitom automaticky tlačila k hrudi. Nebyla to rána, co by vedla skrz srdce, aby ji zabila – ale nemohla popřít to, že vedla k tomu, aby ztratila docela velké množství krve. To ji mělo oslabit ještě víc – o nic jiného démonovi nešlo. Měla mu posloužit jako další hračka? Tak na to mohl zase hezky zapomenout.
„Já nechtěl.” Oscarův hlásek se třásl a chvěl, pláč měl dorazit co nevidět. „Přísahám… nechtěl.”
Nemohla si pomoci, ale omluvně se na něj usmála… nebo se o to alespoň pokusila, to jediné, co zformovala na tváři, byla bolestná grimasa. „Já vím, že nechtěl. V po- v pořádku.”
Vzhlédla. Proti světlému, téměř bílému nebi, se nad ní vypínaly siluety Damiana a Doriana, oba dva se ale díky tomu, jak se jí rozmlžoval pohled, proměnili jenom v jakousi neurčitou skvrnu. „Ten parchant nezmizel,” dostala ze sebe ještě, než se jí před očima zatmělo a ona se pro tu chvíli odporoučela k zemi. Kdyby zůstala při vědomí jenom o chvilku déle, měla by ten malý souboj o to, kdo nakonec v její hlavě vyhraje, předem prohraný. Nesnášela se za to, že je musela nechat v té situaci s jejím zhrouceným tělem, ale neměla moc jiných možností. Vlastně… neměla žádnou možnost. Byla krůček od toho, aby byla definitivně v hajzlu, a moc dobře si to uvědomovala.

Lámalo ho to na kusy, když spatřil Oscara při tom rodinném setkání. Jeho matka působila dojmem, že se o něj doopravdy příšerně strachovala - a byť obyvatelé vesnice Me'Rin působili poněkud nedostupně a uzavřeně, nakonec i dost pookřála, když na svém prahu nespatřila jen tři absolutní cizince, ale především svého ztraceného syna. Ten pohled byl pro oko nezasvěceného nepochybně zvláštní a dojemný, ale Damian... Očekával všechno možné, ale rozhodně ne to, že se nakonec velice dobrovolně poddá prázdnotě sálající z jeho nitra.
Ať už to bylo špatné rozhodnutí jako celek nebo jen z principu, byla to pro něj reálně jediná cesta, jak se ubránit nejen slzám, ale především příšerné mase bolesti, která se v něm závratnou rychlostí hromadila a už kriticky přesahovala svoji kupu. Ne, Damian nemohl dovolit to, aby ho něco podobného pohltilo. Ta slabost se v něm komolila, pokřivovala svoji masu i jeho a on vnitřně příšerně trpěl, protože mu bylo osudem připomínáno všechno to, co onehdy provedl a o co přišel. Nebo spíše... O koho přišel. Svoji ženu, dceru, sebe samého.

Něco uvnitř něho se toužilo k tomu proklatému stavení obrátit zády, otočit se na patě a odejít. Neohlédnout se ani jednou nazpět, nechat to všechno pěkně za sebou a pokud možno co nejdříve zapomenout. Jenže něco takového nebylo možné, ani neměl na výběr - a to se jenom umocnilo v moment, kdy se hoch rozhodl vzdálit od svojí matky a vydal se nazpět k nim, aby se s nimi rozloučil.
Tehdy se Damian musel nepatrně otřást náhlým záchvěvem mrazení, jež mu přejelo po celé délce páteře jako vodopád. Nechtěl se Oscarovi přibližovat víc, než bylo nezbytně nutné - ale jakmile se ocitl v jeho obětí, opět propadl té příšerně nutkavé touze ho nikdy nepustit. Věděl, že mu nenáležel. Nebyl žádnou věcí, ale svobodnou bytostí, malým dítětem. Patřil ke svojí rodině, vlastního prostředí jedné ze severních vesnic. Neexistovalo nic jako vznešení nároku, byť to Damiana příšerně pokoušelo.
Chtě nechtě se ale musel smířit s faktem, že se jejich cesty definitivně rozpojovaly. Každý měl pokračovat jinudy - a on si mohl jenom přát, aby byl Oscarův osud alespoň trošku příznivější než v moment, kdy se poprvé setkali. Bál se o něj, dost možná hodně podobně jako jeho vlastní matka. Nejraději by mu dal nějakou menší přednášku o toulání se osamotě, ale nenáleželo mu to. Nic z toho. Proto chlapce jen pevně objal a jemně ho pohladil po zádech, než ho nechal se rozloučit s ostatními.

Na tom rozloučení bylo ale něco vskutku zvláštního. Nehledě na to, že se jistá míra rozpačitosti dala nepochybně očekávat, Oscar se choval dost odlišně. Damian musel nepatrně pozvednout jedno obočí a pootevřel rty s úmyslem něco pronést, ale chlapec mezitím přešel od Doriana k Sharye, což se nakonec stalo osudovým.
Měl zasáhnout, udělat něco. Cokoliv by bylo lepší než nic. Ale on místo toho zůstal jen tupě zírat na to, jak jejich malý společník sebral zrzečce jednu z jejích věrných dýk a než se stihli s Dorianem (a vlastně i jeho matkou) pořádně nadát, ostří skončilo v Sharyině hrudi. V tu chvíli ze sebe Damian vydal naprosto nelidský ryk a vrhl se k nim, odtahujíc od ní Oscara a držíc ho v absolutně neoblomném, železném sevření.
Dorian zlověstně zachrčel a rozhlédl se kolem, spojujíc pohled s chlapcovou matkou, která stála u dveří jako ledová socha, absolutně nehybná. Zdálo se, že ji to šokovalo zhruba stejně jako je tři - ale zatímco její syn začal tiše vzlykat a šokovaně ze sebe vysoukal omluvu, jelikož to nebylo jeho osobním přičiněním, strhla se nad jejich hlavami tíživá atmosféra. Vzduch téměř jako kdyby drasticky houstl, prosycený velice charakteristicky železitým pachem čerstvě prolité krve, jež s děsivou rychlostí smáčela Sharyinu košili.

„Samozřejmě, že nezmizel!“ Zahřměl rozzuřeně Dorian, než rozhodil rukama a popadl Damiana za rameno, pokoušejíc se ho přimět k tomu, aby pustil chlapce zpět ke svojí matce. Ten se ale až příliš obával toho, co by jeho temný pasažér mohl provést, pokud by ho neudrželi na místě - byť podvědomě tušil, že mohl velice rychle vystřídat svoji současnou schránku za absolutně kohokoliv z přítomných.
„Pusť toho kluka, Damiane. Hned!“ Páv se obrátil k černovlasému muži a téměř okamžitě uvolnil sevření svých paží kolem Oscarova dětského tělíčka, díky čemuž hoch ihned vyběhl zpět ke svojí matce, vyhledávajíc bezpečí udržované její bezprostřední blízkostí.
„Ne, ne, ne...“ Damian se trhaně nadechl, než popošel směrem k Sharye a opatrně ji zachytil, než ji jemně pohladil po vlasech a vztáhl volnou ruku směrem k její ráně, okamžitě začínajíc s léčením. Soustředil do toho veškerou svoji sílu, magii i energii - ale nehledě na to šílené vypětí a obrovskou snahu se vůbec, ale vůbec nic nedělo. Ta hluboce zející rána v její hrudi jen nadále chrlila nové a nové prameny šarlatové krve, která velice rychle smáčela nejen svoji nositelku, ale i jeho.
„Tak pomoz mi!“ Zaječel příšerně nakřáplým hlasem na Doriana. Ten mezitím stál na místě a evidentně se nedokázal rozhodnout nad tím, zda jít okamžitě popravit Oscara i jeho matku nebo začít lamentovat nad tím, že to všechno byla opět jen a jen Ravennina vina. Nakonec ale přeci jen poslechl, když na něj zrzek křikl.
Když se ocitli oba na kolenou a Damian s Sharyou v náručí dál pokračoval ve svojí zcela zbytečné snaze o její vyléčení, Dorian poněkud nejistě proložil ruce k dílu - zdálo se ale, že ani léčení ve dvou nemělo téměř žádný znatelný efekt. Nic se neměnilo, stále příšerně krvácela a tvář jí bledla.
„Jestli mě slyšíš, ty parchante... Vezmi si mě. Ne ji. Slyšíš? Mě-“ Zamumlal Damian zlomeně, než sjel svýma roztěkanýma očima směrem k Sharye a pohladil ji po tváři. Nezáměrně jí tím na líci zanechal šmouhu její vlastní krve, kvůli čemuž se ihned - mimo jiného - musel poněkud omluvně pousmát. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Nemohla za nic z toho, nebyla zapletená s Rüvikem ani Ravennou, ten démon na ni neměl nárok. Ale i přesto se to stalo. Jako kdyby se příroda a svět rozhodli společně upustit od těch samých pravidel, co sami vytvořili a zatvrzele je vnucovali úplně všem kolem.
„Nemyslím si, že tě poslechne. Víš moc dobře, jak to funguje, Damiane. Pokud si vybral-“ Zrzek okamžitě zavrtěl hlavou na znamení toho, že s ničím z toho nesouhlasil a nemínil to poslouchat. Nenechal Doriana ani domluvit, protože to slyšet nechtěl. Nemohl.
„Je mi to jedno. Budeš v pořádku, ano? Napravíme to. Nedovolím mu to, Sharyo. Přísahám.“ Pronesl nakonec k zrzečce ve svém náručí, než se poněkud roztřeseně pousmál ve snaze ji trošku ukonejšit. Jeho magie ale v rámci léčení stále nepůsobila... A on začínal propadat skutečné panice.

Topila se v černotě, do které se propadla těsně poté, co ztratila vědomí. Přála si, aby jí bylo dovoleno se prostě ponořit do tmy a vyjít z ní teprve, až zase přijde k sobě – ale to jí, samozřejmě, nebylo přáno, protože sotva se myslí vymanila z reality, ocitla se zase vzhůru – jenomže tentokrát uvnitř vlastní hlavy, bez možnosti nějak výrazně ovládat svoje skutečné tělo. Všude kolem byla černota, ale i tak v ní dokázala částečně vidět. Vlasy se jí na zátylku ježily neblahým pocitem, že tu rozhodně není sama, a instinkty ji nutily otáčet se na místě jako na obrtlíku a pátrat po jakémkoli náznaku toho, že by mohla být v nebezpečí. Byla v něm – zatraceně, asi nikdy nebyla v takovém průseru jako právě teď. Nikdy se netopila v tak hlubokých exäles jako ve chvíli, kdy její tělo krvácelo a její mysl do sebe nedobrovolně ve slabé chvilce natáhla démona, který proti ní byl dost zjevně jakýmsi zvráceným způsobem vysazený. Už od chvíle, co ji odchytil v té tmavé uličce v Narrigenu, přes chvíle, kdy mu dala dost na mále při rozbití toho medailonu… až do dneška. Samotné jí nepřišlo, že by mu udělala něco až tak zlého, ale zdálo se, že taková skutečnost je démonovi hluboce ukradená.
Podráždění jí bublalo v krvi jako vařící voda v kotli zavěšeném nad divokým ohněm. „Tak fajn,” zavrčela a znovu se otočila kolem své osy, pátrající v přítmí kolem sebe po… vlastně po čemkoli, co by naznačovalo, že má směr, kterým se může zaměřit. „Co po mě chceš? O co ti jde?” Zatím to bylo marné a nebylo to moc příjemné. Hrál si s ní a věděl, že ji to vážně durdí, což mu pravděpodobně přinášelo radost, ale ona si nemohla pomoci. Na to, aby dělala, že to s ní ani nehne, byla moc rozrušená. Navíc… nemůžete lhát sami sobě uvnitř vlastní hlavy, no ne? Sharya sice v minulosti uměla samu sebe přesvědčit o ledačem díky sugesci, kterou se naučila v ulicích hlavního města, ale stejně – pokud šlo o něco většího, věděla, že uzavřená ve vlastní hlavě tomu prostě neuteče, chtě nebo nechtě. Zkrátka neměla šanci – a nejenom,ž e to věděla, ale docela se toho obávala. Pravda uměla být krutá – zákeřná – bolestná – a především nevyhnutelná. A zrzečka se obávala, že z očí do očí démonovi někde, kde ho neměla pod kontrolou, by to mohlo být jen horší.

Kroky se ozvaly kousek za jejími zády, takže se otočila stejně rychle, jako kdyby do ní udeřil blesk. Však ona taky ta metafora zase tak daleko k realitě neměla, když zvážila, jak celou její bytostí projelo zachvění, které velmi připomínalo elektrický šok. Otočila se – jen aby viděla, jak postava, která nejprve měla dost nejisté a neforemné tvary pomalu přichází blíž, takže jí viděla do tváře. Měl podobu, kterou na něm viděla poprvé – směs Damianova těla a studených modrých očí, které se jí zavrtávaly hluboko pod kůži a budily dojem, že jí vidí až do žaludku. Vzhledem k tomu, že byli v její hlavě, si tím vlastně mohla být doopravdy jistá, což jí na klidu přirozeně moc nepřidávalo, ale jistě se chápeme. Jen strnule sledovala, jak obchází kolem ní v půlkruhu, než konečně po zdánlivě nekonečné chvíli začal také mluvit. „Měl bych po tobě něco chtít? Možná mě jenom tohle prostě baví,” zapředl a sklouzl jí za záda, takže na něj na moment neviděla. Když se zase vynořil, stál před ní tentokrát s tváří Doriana, tak, jak si ho pamatovala naposledy. Jen s tím rozdílem, že Dorian v tom úšklebku měl jakousi kočičí gestikulaci – démon před ní ji postrádal. „Možná mě prostě jenom baví si s tebou hrát. Jsi docela vděčný cíl, pokud jde o něco takového. Vzdoruješ – a pořád ti nedochází, že to je přesně to, co ti zabodává další a další hřebíčky do rakve.”
Založila si ruce na hrudi. Popuzený tón v hlase nemohla zakrýt, když znovu promluvila. „Pokud mě chceš zabít, měl jsi mířit líp. Pořád jsem naživu.” Sama byla trochu rozhozená z toho, jak rychle přejela z toho, že se ho obávala, do toho, že ji zase prostě jenom štval. Už měl chvíle, kdy si ji v minulosti dostával na svoji stranu, ale to bylo pokaždé za podpory toho, že se za ním skrývala něčí osobnost – nejprve Damian, potom Dorian. Když to byl jenom on – jenom čistá démonská podstata – tak už na něm nic tak zajímavého nebylo. Už to byl jenom příliš protivný démon, kterého měla sto chutí nakopnout do míst, kam slunce nedosvítí, kdyby jí za to nehrozila utržená hlava.

Ušklíbnul se na ni, bílé zuby se ve tmě zableskly. „Kdybych tě chtěl zabít, už bych k tomu měl moře šancí, nemyslíš? Mohl jsem ti zakroutit krkem už v Narrigenu. Mohl jsem tě nechat propadnout hrdlem některému ze strážců na panství A’Coimne. Mohl jsem tě prostě nechat zemřít v Černém lese v bezvědomí. I když, to by měl asi výhrady Damian… je těžké hádat se se zamilovaným bláznem,” ušklíbl se hořce a protočil oči v jasném gestu toho, že lidské emoce byly jen ztrátou času, než znovu začal kroužit kolem.
Po jeho slovech překvapeně zamrkala, ale rychle zase přepnula do ofenzivy. Otázky mohla klást potom. „Měl jsi šance. Tak proč žiju, když jsem mohla být už třikrát mrtvá?”
Rozhodil rukama, jako kdyby byla mentálně zaostalý jedinec, kterému se už hodinu snažil vysvětlit, kolik je dva a dva. „Nemůžeš to jednou brát s nadšením? Žiješ. A osvobodilas mě ze zajetí toho medailonu… a i když to nebylo zrovna plánované nebo chtěné, to je docela pozitivní věc, nemyslíš?” zašklebil se a mrknul na ni, což jí zase až moc připomněla majitele tváře, kterou si teď na chvíli na sobě nesl. „Netvař se tak kysele. Můžeš si to taky užít… koneckonců, teď ti nic jiného, než si mě a moji společnost vychutnávat, nezbývá, drahá Sharyo. Pokud sis toho nevšimla sama… tak teď jsme tak trochu svázaní.”
„No nepovídej. Radostí skáču.”
„Vždycky tak ostrá,” zašklebil se na ni znova, zatímco jí znovu proklouzl za zády. Když se vynořil znovu, po zádech jí přejel mráz z toho, co viděla – dívala se totiž jenom sama na sebe. Na určitou verzi sebe sama, aby byla přesná. tahle dívka před ní totiž neměla její zelenohnědé duhovky, nýbrž oči ledové jako kus zmrzlé vody. Navíc se vzduch kolem ní přímo tetelil něčím zlověstným. „Vidíš, jak snadné to je?” zapředla povědomá cizinka před ní medovým hlasem, z něhož ale odkapával jed, že by to položilo celé stádo krav. „Stačilo by mi prostě povolit převzít kontrolu, dokud máš tu šanci… dokud ještě máš možnost udělat to dobrovolně, protože jakmile si budu muset převzít kontrolu sám, už se ti to tolik líbit nebude.” Neskrytá výhrůžka se mu blýskala v očích, zatímco její dvojnice si založila ruce na hrudi v podobném gestu vzdoru, které doteď Sharya zastávala. „Krvácíš. Stačilo by mě pustit k moci… a může to zase všechno přestat.” T’ealh s sebou ani neškubla, když její dvojnice vykročila jí v ústrety. Přiblížila se k ní tak blízko, že se její ledový dech rozrazil Sharye o šíji. Když k ní vztáhla ruku a prsty se dotkla její tváře, přišlo zrzečce, že se jí dotýká jenom kus ledu, nic ani vzdáleně připomínající život a jeho teplo. „Dej mi kontrolu… a bude to všechno v pořádku. Prostě se jenom skrčíš tady a zapomeneš na to, co tě drásá vevnitř. A že toho je požehnané množství.”
To už ale Sharye ujely nervy a vylétla jí ruka, kterou tu démonovu rázně odrazila od své tváře. „Nesahej na mě. A nepokoušej mě přemluvit k něčemu takovému. Ani na chvíli si nemysli, že ti to prostě předám. Je to moje svoboda – budu si s ní nakládat, jak budu chtít,” vyprskla vztekle slova démonovi s její tváří přímo do obličeje. „A teď? Teď už na tebe nechci koukat, pokud to není nutné. Chci se vzbudit, hned.”
Nevěřila tomu, že to zabere, ale opak byl pravdou – zabralo to. Protože v příští chvíli se s prudkým, chraptivým nádechem probrala.

Když s námahou rozlepila oči, to první, co nad sebou uviděla, byli Damian s Dorianem – a ani jeden z nich se netvářil moc nadšeně. Chvíli uvažovala, co asi tak může být zle, než jí to bodavá bolest na hrudi připomněla. A jo vlastně. Měla bodnou ránu přímo v hrudi. To bude asi ono. Když se pokusila nadechnout, zabublala v ní krev, jak se jejímu tělu moc nechtělo se sebou nic dělat, ale když se proti tomu zatvrdila, podařilo se jí nakopnout vlastní sílu vůle do té fáze, kdy se uvolila k tomu, aby nenechala tělo upadnout do šoku, ale jednoduše zahájila proces hojení, který teď byl až moc potřeba. I tak to ale nebylo na moc rychlou pomoc – proto jí ruka sklouzla k brašně, kterou měla připevněnou u boku. Pořád u sebe tahala všemožné tinktury, které už se osvědčily, tak proč by se nemohla o jednu z nich postarat i nyní? Prsty jí ale po zapínání jenom netečně sklouzly, věděla, že sama to jednoduše nedá. Proto se s protažením tváře bolestí znovu obrátila nad sebe. Zdálo se, že oba dva se možná snažili povolat trochu hojící síly, ale ani jednomu se to moc nedařilo. Nepřekvapilo ji to, po invazivním zásahu démona by ji to překvapit ani nemohlo, ale i tak – ozval se v ní záblesk vzteku vůči tomu hajzlovi, který sídlil v ní a zároveň jim způsobil tohle. „B-brašna. Zelený flakon… nalít na- nalít na tu ránu,” vypravila ze sebe tak, že jí bylo sotva rozumět, ale pevně doufala v to, že slyšeli a pochopili, co po nich chce.
Sama si připadala skoro jako v posledním tažení, ale nebyla. I když krvácela docela dost, rána nebyla tak hluboká, aby ji zabila, když se bude snažit. Tinktura bude bolet, ale pomůže jí zastavit krvácení téměř ihned. Zatnula zuby a snažila se odolat té potřebě chvět se bolestí; do očí se jí taktéž tlačily slzy, ale ty vztekle potlačila. Tak tohle teda. Stačilo, že se jí vloupal do hlavy. Nehodlala mu to takhle zjednodušit. Takhle rychle se prostě nevzdávala – i kdyby pro to měla udělat bohové ví co.

Všechno se mu rozpadalo pod rukama jako přepálené dřevo. Držel Sharyino bezvládné tělo ve svojí náruči a uvnitř svojí hlavy křičel silou sboru o sto hlasech, absolutně neschopný vymyslet nějaký reálný způsob, jak ji zachránit. Věděl, že to byla jeho chyba. Uvědomoval si to až moc dobře, ale jeho magie na její zranění nefungovala a i když nakonec přiměl Doriana přiložit ruce k dílu, ani společně nic nezmohli.
Cítil se tak příšerně k ničemu. Vinen, ale ne právoplatně potrestán. Místo něho opět trpěla Sharya, co za nic z toho nemohla. Proč si ten démon vybral ji? Nestačilo mu, že měl poblíž povolnou schránku s níž strávil už mnohá léta a dokázali se za tu dobu celkem společně sžít? Evidentně toužil po něčem odlišném, dost možná mu šlo o nějakou tu jiskru novoty. Nebo jednoduše propadl jejímu půvabu, čemuž by se nedalo ani v nejmenším divit. Nepřekvapilo by to ani Damiana, ani Doriana. Věděli to oba - Sharya byla dost zářivý a jiskrný cíl, ale zároveň měla dostatečnou sílu na tolik potřebný vzdor, díky jemuž by se měla být schopná ubránit. Těžko se ale bránit vůči útoku démona na mysl, když bojovala o život a její tělo skučelo o pomoc.

„Měl jsem být pozornější. Muselo to přeci být znát, kdybych dal na svůj instinkt... Je to jen moje vina...“ Lamentoval v záchvatu prudké sebenenávisti, dál se pokoušejíc vlít Sharye do těla co nejvíc svojí magie v naději, že se přeci jen uchytí a pomůže nakonec s procesem léčení.
„Tímhle nic nevyřešíš, Damiane. Musíme ji odsud dostat do bezpečí-“ Damian se po Dorianovi ohnal jako šelma připravená drásat nejen kůži, ale i pruhy masa, pokud by se byť jenom pokusil na Sharyu sáhnout.
„Krvácí. Pokud s ní teď pohneme a neuděláme něco s tou ránou, bude to ještě horší. Právě teď musíme udělat jenom jednu věc: ZACHRÁNIT JI.“
Černovlasý muž si poněkud zoufale povzdychl a rozhodil rukama na znamení rezignace, než si podřepl k Sharyině brašně a začal se jí hekticky přehrabovat. Evidentně mu ani trošku nevadilo prohlížet si její věci, ale bylo na něm znát, že se opravdu snažil pomoct, ne jen bezvýznamně čmuchat. Proto Damian nic nenamítal, ačkoliv měl v hlavě příšerný chaos, díky kterému trpěl hroznou a neutišitelnou touhou po něm znovu vyjet. Když se nakonec Dorian vytasil s čistým obvazem, Damian si poněkud úlevně oddych a pokývl hlavou, aby ho smotal a použil na stlačení rány.
V ten moment ale zrzečka přišla k sobě. Vypadala příšerně dezorientovaně a roztřeseně, ale přesto jí v očích stále zářila jiskra života - a to oba její společníky nepopiratelně popostrčilo k další akci, neboť jim ten pohled vlil do žil novou naději.
„Tenhle? Doufám, že je to on.“ Dorian rychle znovu zašmátral v brašně a vylovil požadovanou lahvičku, než její obsah poněkud roztřesenou rukou vylil na Sharyinu ránu. Damian pozoroval působení tinktury a chtě nechtě poté přidal s pevným stlačením smotaný obvaz ve snaze nechat působit nejen tinkturu, ale také tlak, aby zpomalili krvácení a omezili další ztrátu krve.
„Jsme tu, ano? Bude to v pořádku, slibuju. Dáme tě do pořádku.“ Damian opatrně vzal Sharyu za ruku a jemně ji stiskl, než mírně roztáhl rty v pokusu o povzbudivý úsměv, ale těžce přitom selhal. Měl co dělat, aby vůbec zadržel slzy, co se mu draly do očí - a celý se třásl jako osika.
„Musíme ji odsud už vzít, Damiane. Nemůžeme ji tu nechat,“ namítl Dorian, než položil Damianovi opatrně dlaň na rameno ve snaze dodat svému společníkovi alespoň trošku jistoty a pozdvihnout ho na duchu. Damian proti tomu nemohl nic namítat - proto jen na černovláska pokývl na znamení, aby vzal Sharyinu brašnu a sám zrzečku opatrně vzal do náručí, než se s ní zvedl a dal se na odchod.
Zatímco mizeli od toho proklatého domu, neobrátil se. Neoslovil ani Oscara, ani jeho matku - soustředil se jen a pouze na Sharyu a její současný stav, díky čemuž se dali s Dorianem do pohybu vcelku rychle, ačkoliv sám Damian se pokoušel vyhýbat nějakým výraznějším krokům nebo pohybům paží, aby dívce ve svém náručí nepřivodil ještě nějakou větší bolest.

Vzhledem k současné lokaci si nemohli zrovna dvakrát vybírat, kam se společně uchýlí - což je tři nakonec dovedlo do jakéhosi menšího a relativně zapadlého hostince, co stál nedaleko od Oscarova domu.
Jen co rozrazili dveře a Damian se Sharyou v náručí vkročil dovnitř, hostinský div neupustil svoji ušmudlanou skleničku a špinavý hadřík, jak to ten pohled šokoval - než ale stihl začít cokoliv namítat (jelikož měl určitě čerstvě umytou a přeleštěnou podlahu a nepochybně i veškeré povlečení v jeho pokojích bylo čisté) tak ho Dorian zarazil tím, že mu položil na pult hrstku mincí a věnoval mu velice výmluvný, byť celkem smutný, úsměv.
Poté se společně vydali do chodby s pokoji a nehledě na to, jaký z nich by jim majitel lokálu přisoudil, vybrali si ten první po ruce. Sotva zapluli dovnitř, Damian položil Sharyu na postel a opatrně odkryl obvaz z její rány, aby se mohl podívat na to, jak vypadala. Nebyl si jistý, k čemu přesně sloužila ta tinktura, co jim pověřila k použití, ale upřímně se modlil ke všem bohům i ďáblu, aby to zabralo.
„Pokoušeli jsme se tě vyléčit,“ pronesl nakonec k zrzečce, než jí jemně pohladil po vlasech a hluboce si povzdychl. Cítil se za to všechno doopravdy zodpovědný. Byla to přeci jen jeho vina, však? To on stál na samotném počátku celé té linie nejrůznějších situací a věcí, co se staly.
„Naše magie nezabírá. Ale i tak uděláme, co je v našich silách.“

Zpod přivřených víček očí sledovala, jak se ti dva dohrabali jejími věcmi k tinktuře, o kterou žádala. Když jí ji lili na ránu, zatnula zuby, až si ostrými hroty roztrhla vnitřní stranu spodního rtu… a kdyby to neudělala, aby si by už křiku neunikla. Zmítalo se v ní nutkání křičet jako pominutá, protože tinktura, která měla ránu rychle vyčistit a zastavit krvácení, byla podobně příjemná, jako to ostří nože ve chvíli, kdy se do ní zabořilo pomalu až po rukojeť. Měla co dělat, aby nekřičela, ale cítila, že slzám už se ubránit nedokázala – jedna osamělá jí sklouzla z hrany levého oka, překonala celou tvář, přičemž za sebou zanechávala vlhkou stezičku, a z brady poté spadla kamsi k zemi. Přišla si, jako kdyby jí do té rány někdo vrazil prst, ohnul ho v kloubu a začal s ním otáčet – už jenom z tohoto popisu jistě chápete, že to bylo vážně daleko od toho, aby se to dalo jakkoli označit za snesitelné, natož ocenit pozitivnějšími slovy. Měla sto chutí se na to prostě vykašlat a zaklepat bačkorama, aby to nemusela dál snášet, ale to si nemohla dovolit. Jednak proto, že byla moc tvrdohlavá na to, aby to tomu démonickému pacholkovi prostě nechala projít (a její smrt by pro něj bylo malé vítězství, tím si byla docela jistá), ale taky proto, že by to nebylo ani trochu fér vůči Damianovi s Dorianem kteří, jak se tak zdálo, ji taky úplně nechtěli nechat zemřít.
Už jenom ten fakt, že někomu není jedno, že by zemřela, ji zahřálo tam, kde by podle lidské anatomie mělo být uloženo srdce. Bylo to něco, na co rozhodně nebyla zvyklá a překvapilo ji to asi podobně jako fakt, že s ní vůbec ještě teď zůstávali. Nebyla zvyklá na to, že by se na někoho měla takhle moc spoléhat – ale nemohla zároveň říct, že by to snad bylo jakkoli nepříjemné. I když se to pro její samotářskou stránku zdálo jako něco naprosto neslýchaného, bylo to… milé. Takové, že i když by měla jednat přesně naopak, nemohla si pomoct a zatoužila po tom, aby to nebyla jenom jednorázová záležitost. Tedy, ne to, aby o ní někdo umíral strachem, když ji zrovna posedne démon, to byl extrém, který rozhodně opakovat nechtěla, ale… ten samotný fakt toho, že někomu nebyla jedno, byl příjemný. Jen těžko říct, do jaké míry byl u někoho s její náturou a povahou udržitelný. To už ale byla jiná, mnohem mnohem delší pohádka.

Bylo jí docela líto hostinskému, kterému jako velká voda vletěli do hostince. Hádala, že v Me’Rinu moc zvyklí na přivandrovalce nebyli, natož na to, aby jim tam vběhli ve třech a ona navíc s dost výmluvně vyhlížející tváří zkřivenou bolestí. Snažila se, vážně se snažila, aby při tom přinášení nevydala ani hlásku, čímž by mohla Damiana při té snaze ji někam dostat, akorát rušit, ale stejně byla doopravdy ráda, když se ocitli v tom pokoji a ona skončila na posteli. Neovládla se, zkoumavě projela očima okolí, tiše kontrolujíc, zda to vůbec je místo, které by mohla shledat bezpečným a vhodným k tomu, aby zůstali. Ten pokoj nebyl nic moc, ale nemohla si asi moc stěžovat – byl o něco menší než ten v Parri, okno, skrze které dovnitř dopadalo ostré bílé světlo, bylo dost ušmudlané a ve vzduchu se vznášela zatuchlina, která svědčila o tom, že by té místnosti neuškodilo, kdyby někdo to okno rozrazil dokořán a pořádně tady vyvětral. Krátce nad tím nakrčila nos, ale pichlavá bolest v hrudi jí rychle naznačila, že má trochu jiné problémy. Trochu závažnější problémy. Se zatuchlinou se bude moci vypořádat hned poté, co se jí ta zatracená rána zavře a krev z ní přestane crčet jako z cedníku, což rozhodně bylo něco, co by si nechala s chutí ujít.
Sotva se ocitla na té posteli, Damian jí začal vysvětlovat, že jejich magie na tohle byla krátká. A i když měla v jasné paměti to, jak Damianova hojivá magie stávkovala, tak věděla, že teď je to z trochu jiného důvodu. Zavrtěla nad tím hlavou a svraštila naštvaně obočí. „To protože mi zablokoval jakoukoli cestu k tomu, aby se ta rána zatáhla skrz magii pramenící odkudkoli než z té jeho. Vyděrač. Snaží se mě dokopat k tomu, ať mu nechám volnou cestu na povrch,” vysvětlila se a zhluboka se nadechla, protože to všechno ze sebe vychrlila na jediný výdech. Prudký pohyb hrudníku ji znovu donutil se bolestně zašklebit. „Proto by měla zabrat ta tinktura. Ona… je to směs, která by měla zhustit krev v blízkosti rány, takže ta by měla automaticky přestat v takové míře téct. Krvácení by to mělo zastavit – a i když vaši magii blokuje, tu moji úplně odstranit nemůže, takže tělo se začne léčit zanedlouho poté, co mu dojde, že neumírá.”

Pokoušela se při těch slovech znít alespoň trochu optimisticky. Přeci neumírala, to byla dobrá zpráva, no ne? Minimálně byla lepší než to, v co doufala v první chvíli, kdy se jí do hrudi zabořil vlastní nůž. Před vnitřním zrakem jí znovu vyvstal výjev vyděšeného Oscara, který se jí omlouval a ujišťoval ji, že to nebyla jeho vina. Nebyla, jistě že ne. V duchu si zapsala za uši, že až bude schopná postavit se a někam jít, zkusí ho najít. Protože si nedokázala představit nic horšího pro malé dítě, než vidinu toho, že někomu vzalo život, aniž by přitom nad sebou mělo sebemenší kontrolu. Něco takového bylo zkrátka příliš kruté. To nemohla dopustit, zkrátka nemohla. Chudák Oscar vážně za nic nemohl, ale odskákal si to takovým šokem. To byla další věc, která ji donutila vůči démonovi, který se v ní majetnicky rozvaloval, rozhořet se vážně silnou záští, až se tem temný cestovatel uvnitř neklidně zavrtěl a na moment, na střípek okamžiku, znejistěl, než zase pokračoval v tom výhrůžném, vyčkávajícím tichu. Čekal, až udělá chybu a on vyhraje. Už jen proto se zařekla, že si tu chybu prostě nesmí dovolit. Prostě nesmí, i kdyby se celý svět kvůli tomu stavěl vzhůru nohama.
Znovu si prohlédla ránu na svém hrudníku. Opatrně odhrnula z rány košili, aby spatřila, jak se rána pomalu zatahuje. Tinktura konečně pořádně zabrala a její tělo si uvědomilo, že by mohlo nakopnout proces regenerace, bez něhož by se z tohohle rozhodně nevylízala, ani kdyby se přetrhla snahou. Zvlášť když si musela vystačit sama, s magií, která blokovala jakoukoli sebemenší pomoc zvenčí. Nebyl to pořád hezký pohled, zvlášť s košilí skrz naskrz prosáklou rudou krví, ale bylo to lepší než nic. „Zahojí se to… spíš ani později než dřív, ale lepší než nic,” poreferovala o tom nahlas, než se jí mírně zatmělo před očima. Tušila, že společně s krví ztratila i dost energie, takže by se nemohla divit, kdyby si to začínalo pomalu uvědomovat i její tělo. „Ono… vypadá to asi mnohem horší, než to ve skutečnosti je. Ty dýky jsou ostré a čepele ploché, takže rána není vůbec široká.” Vzhlédla k Damianovi a Dorianovi a na rtech se jí usídlilo něco, co připomínalo s velmi notnou dávkou fantazie omluvný úsměv. „Tolik paniky pro nic tak děsného… omlouvám se.”

Byť to byla Sharya, kdo z nich třech reálně krvácel a měl na kahánku, Damiana sužovala taková úzkost s bolestí, že měl co dělat, aby nevhodil šavli do žita.
S démony měl svoji pestrou řádku zkušeností, ale tohle bylo jiné eso. Měl to očekávat, ale přesto se mu nepodařilo udělat vůbec nic - nebyl schopný Sharyu před tím svinstvem uchránit, ale ani jí nějak reálně pomoct. Byl úplně k ničemu, vlastně by s nimi dvěma ani nemusel být. To byl opravdu vysoký a drsný pád z vysoké pozice, na níž byl zvyklý... Neznamenat najednou nic a válet se ve zkrvaveném prachu bylo jako tvrdá facka schytaná o kamennou dlažbu.

„Obávám se, že se jen tak nevzdá. Pokud mu jde o tebe... Budeme muset vymyslet nějaký hodně dobrý způsob, jak ho zahnat. Nejdřív ale ta rána, o zbytku se může rozhodnout později,“ povzdychl si zlomeně Damian, než sklonil pohled k zemi, užírajíc se svým intenzivním pocitem viny a hanby.
„Vážně to zlehčuješ?“ Ozval se Dorian z rohu místnosti, než přešel k posteli a potměšile se pousmál. Damian měl chuť po něm něco hodit nebo ho alespoň praštit, protože podobnou poznámkou rozhodně nepomáhal, ale nakonec to raději neudělal. Nechtěl riskovat roztržku, kterou v danou chvíli opravdu nepotřeboval ani jeden z nich.
„To vypadá jako dobré znamení. Vypadáš sice příšerně - bez urážky - ale pokud máš víru...“
„Podle mě je to právě naopak.“ Damian zvedl k černovlasému muži hlavu a věnoval mu silně vyčítavý pohled, než sjel očima zpět k Sharye a pokusil se na ni pousmát.
„Kdyby cokoliv, řekni si. Zatím bude nejlepší odpočívat... A sehnat něco proti démonům.“* S těmi slovy pokývl směrem k Dorianovi, který neurčitě nakrčil ramena a hluboce vydechl, přemítajíc nad pávovými slovy. Oba dva za sebou posednutí měli, takže věděli moc dobře, co by mohlo pomoct - otázkou bylo, co se dalo v okolí doopravdy sehnat, jelikož drtivá většina těch věcí byla opravdu hodně specifická.






* to zní jako kdyby hledali repelent proti komárům

Svým způsobem se mu ulevilo, když za Dorianem zapadly dveře a oni se Sharyou spolu zůstali v místnosti sami. Ne, že by vůči němu pociťoval tu samou zášť jako dříve - ale vskutku považoval za nezbytně nutné, aby se rozdělili a každý z nich si vzal na starosti jednu část úkolu, co měli před sebou. Mimo toho ho docela silně znervózňoval jeho přístup, ale v důsledku byl přeci jen raději, že s nimi zůstal a neodpojil se ihned po příjezdu do vesnice. Pokud totiž šlo o tvorbu vzdoru vůči prastarému démonovi, ve třech byli rozhodně silnější. Nemluvě o faktu, že měli s Dorianem každý trošku jiné zkušenosti a nápady, takže pokud by doopravdy složili hlavy dohromady, měli by mít podstatně lepší šanci na to, aby ho zahnali... Tentokrát snad už trvale.
„Zeptal bych se tě, jak se cítíš, ale... Obávám se, že odpověď na podobně bláhovou a stupidní otázku už znám.“ Odvětil k Sharye s poněkud posmutnělým úsměvem, než přešel po pokoji a otevřel okno. To díky svému stařičkému rámu z mírně popraskaného dřeva jemně zavrzalo, ale svůj účel splnilo. Pach zatuchliny v té místnosti byl natolik silný, že hostinec působil absolutně neznámým dojmem - téměř jako kdyby tam snad nikdy nikdo nechodil, protože jinak by nemohl být v tak dezolátním stavu.
Možná i to Damiana přimělo se trošku více pohroužit do svých vlastních myšlenek a dovolit instinktům, aby ho vedly. Byla to totiž právě ta zvláštní ošuntělost, stáří a lacinost, co v něm evokovaly vzpomínky na jeho rodiště, jeho pravý domov. Vždycky aspiroval vysoko, ale přeci jen začínal od samotného dna. Nenarodil se do významné a bohaté rodiny, spíše naopak. Původně byl jenom jeden z mnoha, ničím nevynikal a sotva něco dokázal... Ačkoliv byly věci, v níž přeci jenom byl docela dobrý. Na ty ale velice rychle zanevřel, jelikož mu to v minulosti připadalo jako absolutní ztráta času.
Už jako malý měl díky svým rodičům vzácnou příležitost přičichnout k léčitelskému řemeslu - jeho otec se věnoval tradičnímu léčení a matka alternativním způsobům, takže coby hoch mnohdy chodíval s jedním nebo druhým na nejrůznější pochůzky nebo sběr potřebných surovin. Díky tomu také věděl, která rostlina měla jaké účinky... Ale u bylin rozhodně neskončil. Byť mu to po drtivou většinu svého života přišlo jako mrhání časem, nakonec si ty dovednosti přeci jenom osvojil: mnohé suroviny totiž neměly jenom léčivý nebo blahodárný účinek, ale i další různé efekty. Efekty, co s oblibou používal, aby se dokázal snadněji prodrat do vyšší společnosti a čas od času s někým pohnul.
Nepřemýšlelo se mu nad tím snadno, jelikož se za to počínání styděl, ale když tak stál u okna a nasával čerstvý vzduch, vzbudila se v něm jiskřička naděje. Možná u sebe zrovna neměl nic z těch surovin, co by jistě dokázaly pomoct, ale ta nejdůležitější ingredience zůstávala ve svém nositeli: tudíž uvnitř jeho samého. S tou myšlenkou se obrátil na Sharyu a mírně pozdvihl koutky rtů do povzbudivého úsměvu, přibližujíc se zpět k posteli.
„Něco mě napadlo. Ale budu potřebovat maličkou spolupráci.“ Zahloubaně přeletěl místnost, sebral ze stolu prázdnou dřevěnou misku a zmizel v koupelně. Tam do ní nabral trošku vody, jemně se píchl do prstu a nechal dovnitř skanout dvě krůpěje svojí krve, pozorujíc to, jak se obě tekutiny pomaličku mísily v jednu. Ideální by bylo sehnat i nějaké byliny, ale v danou situaci na nic podobného spoléhat opravdu nechtěl - proto se jen vrátil za Sharyou a klekl si na zem vedle postele, smáčejíc ukazováček s prostředníčkem v misce.
„Vím, že se to lehko říká, ale zkus se uvolnit, prosím. A ideálně zavři oči, je to spousta let, co jsem něco podobného zkoušel naposledy.“ S těmi slovy se zhluboka nadechl, než prsty smočenými ve vodě přejel po její tváři od čela směrem dolů k nosu,
„Acctöm dëmergh, pällan mecrän...“ Špitl* tiše, než Sharye ještě přejel po obou lících a hluboce vydechl, vlévajíc do těch map svoji magii. Démon sice blokoval jejich léčení, ale jednu věc rozhodně blokovat nemohl - a tou byla magie krve. Jelikož na ní byl sám závislý, pokud by se ji rozhodl odstřihnout, ublížil by tím i sobě samému, což byla věc, na níž Damian spoléhal, když provedl tu mírnější verzi jednoho ze zaklínadel. V takové míře bylo neškodné, s povzbudivými účinky. Působilo jako lehčí brnění kolem srdce a mysli, což byla alespoň drobná výpomoc, jakou mohl Sharye poskytnout.



* „Přijmi sílu, uzamkni srdce“ něco v tom slova smyslu, mrtvý jazyk it is

To, že si do ní Dorian rýpnul za zlehčování situace, bylo docela na místě, to musela uznat i přes tu nutkavou touhu mu to nějak vrátit. Zvlnila rty do ironického úšklebku a zavrtěla mírně hlavou. „Obávám se, že zlehčování situace je to jediné, co si teď můžu dovolit. Protože kdybych si řekla, že je to v hajzlu – což vím, děkuji pěkně za ti připomenutí, ale jsem to toho vědoma velice dobře – tak se mě vzdá poslední špetka potřeby s tím zkoušet bojovat. A nevím, jak ty, ale držet naděje na něco, co se zdá málo pravděpodobné, mi přijde minimálně o něco příjemnější, než se vzdát a několik hodin umírat ne na zranění, ale na zlomenou vůli a depresi,” odvětila jednoduše. Musela sem tam řeč zpomalit kvůli dechu, ale nakonec to dořekla tak, jak to bylo – a to hlavně z toho důvodu, že to byla pravda, kterou ze sebe tak nějak potřebovala mermomocí dostat.
Když se potom Dorian sám (i když v tom jistě bylo nějaké to malé nakopnutí od Damiana, ale věci se jí slívaly dohromady tak mohutně, že to nebyla přesně schopná určit) vypoklonkoval z místnosti, vyčerpaně vydechla. Těžko říct, kdo na tom teď byl hůř; její psychická stránka, anebo její tělo. Obojí utržilo dost velké ztráty a ona byla ráda, že se v tom stavu ještě drží při vědomí… a vlastně vůbec naživu.

Překvapeně zamrkala, když se najednou Damian vydal do koupelny vedle a vrátil se s tou miskou, ale nehodlala do toho nějak víc zasahovat. Jednak jí to nijak nepříslušelo, jednak ani nechtěla. Kupodivu ji jeho prohlášení, že má možná nápad, neznepokojilo, jak by se to asi stalo na mnoha dalších, kdyby se na ní rozhodli s něčím experimentovat, netušíc přitom, zda to bude nebo nebude mít účinek, který slibují. Damianovi ale docela věřila v tom, že jí při chvíle nouze neutrhne žádným zaklínadlem hlavu nebo něco podobného, takže jenom ze svého místa na posteli shlížela na to, jak se píchá do prstu a mísí těch pár kapek s průzračnou, čistou vodou. Měla miliardu otázek, ale rty měla těžké, jako kdyby byly z olova, takže se raději ani nepokoušela promluvit nahlas a optat se, co chystá. Prostě jenom jednou v životě zapojila trpělivost (ano, u ní to byl docela zázrak, ale zoufalá situace si holt žádá zoufalá řešení) a sledovala, jak si kleká k té misce a mísí dohromady ty dvě tekutiny, než vzhlédnul k ní. Chvíli na něm ještě visela pohledem, než uposlechla jeho žádost o zavření očí – což nebylo tak těžké, když k tomu přičetla fakt, že měla víčka ztěžklá únavou. Ponořila se do matné parodie světla díky tomu, že v pokoji bylo relativně světlo, a vyčkávala, co bude.

Mokré stopy, které jí Damian vytvořil na čele, nose a tvářích jí na malý moment připomněly slzy – studená voda smíšená s jeho krví chvíli jenom nečinně ležela na její kůži a ona zapátrala v mysli po tom, co asi tak může dělat. Poté však začal s tím polohlasným, tichým šepotem, který se formoval ve slova. sama by tomu neměla šanci nijak rozumět, ale démon v její mysli tomu rozuměl velice dobře – mrtvá řeč se mu zabodla do žil a zacloumala s ním tak mocně, až Sharya zalapala po dechu.
Acctöm dëmergh. Přijmi sílu.
Cítila, jak ji voda s krví na tvářích začíná hřát. Úplně ztrácela svůj chlad a pomaličku se stávala teplejší a teplejší, až se zrzečka na svém místě neklidně zavrtěla. Nepatrně nakrčila obočí, zatímco se pokoj krmil v tichu. Dech se jí nepatrně zrychlil, srdce v hrudi se párkrát váhavě zachvělo, než jeho tep váhavě zrychlil. Krev v žilách jako kdyby ji napodobila, začala být skoro až horká, bublala v ní, reagujíc na magii, se kterou ještě nikdy Sharya do styku nepřišla – to se ale nedalo říct o démonovi, který se v ní začal zuřivě vrtit, až se v duchu nervózně ohradila, aby byl laskavě zticha. Jenomže to nebylo něco, na co by měl nejmenší pomyšlení, zdálo se. Znal tu magii, se kterou se na něj Damian vytasil, a rozhodně se mu to nelíbilo.
Pällan mecrän. Uzamkni srdce.

To už začal démon uvnitř ní zlostně skřípat zuby a vrčet. Nelíbilo se mu, co ta magie dělala, ale to byl popud pro to, aby ona s tím byla v naprostém pořádku. Snažila se vydržet to, jak se voda na jejích tvářích proměnila v horké malé peklo, a se zatnutou čelistí čekala, co bude dál. V jedné krátké chvíli slabosti se natáhla po Damianovi a bezmyšlenkovitě mu ukradla ruku. Potřebovala se něčeho chytit – nebo ideálně někoho, takže Damian v tu chvíli představoval ideální kotvu k realitě. Doufala, že mu ta její malá potřeba nebude nějak vadit nebo překážet, ale zkrátka si nedokázala nijak pomoci, ani kdyby chtěla. Cítila, jak se démon v ní mezitím zmítá, ale postupně ztrácí na síle; postupně začíná být víc a víc zticha, než se zaškubal naposledy a zůstal potichu docela. Pořád tam byl, cítila jeho přítomnost jako kovovou pachuť na patře… ale mlčel. Jako kdyby zkrátka a jednoduše… odpadnul.
Překvapeně otevřela oči. Voda na jejích tvářích zase poslušně vystydla a chladila ji na rozpálené kůži. Pohledem našla ten Damianův a pomalu zamrkala. „On… zmlknul. Jakože úplně. Vím, že tam pořád je, ale je zticha a přestal naléhat. A… dost možná mi přestal blokovat magii,” pousmála se na něj, napůl nevěřícně, než se bezmyšlenkovitě vytáhla do sedu. Natolik opatrně, aby se jí ta rána na hrudi znovu neotevřela, se k němu natáhla a objala ho – neměla zrovna moc sil na to, aby to bylo nějak pevně a silně, ale bylo to dost na to, aby z toho vyšlo najevo, že je skutečně vděčná za to, co pro ni právě udělal. „Probohy, děkuju,” vydechla a zabořila mu tvář poraženecky do ramene. Nesnášela, když na tom byla tak, že byla závislá na ostatních – ale uvědomovala si, že tady si vybírat zkrátka nemohla. A vinit za to mohla jen a pouze toho démonského parchanta, nikoho jiného. Naopak, co se týkalo Damiana – nepřekvapilo ji, že se pokoušel jí pomoci. Ale stejně ji překvapilo, že vytasil něco takového, jako byla magie krve. Ta se uměla pořádně zvrátit, kdyby se něco podělalo. Bylo to zatraceně nebezpečné, o tom žádná. Ale… povedlo se to. A přesně kvůli tomu se v ní vzedmula ta vlna vděku.

Oba dva se na něj obrátili s takovou ráží, že se zarazil na místě a jen naprázdno zavřel pusu, klopíc pohled k zemi. To, co řekl, totiž nemyslel ani v nejmenším jakkoliv zle - vlastně se snažil spíše nadlehčit situaci a jeho záměrem bylo ocenit to, že Sharya dokázala mluvit nadějeplně, jelikož to dávalo naději i jemu s Damianem. Když se mu ale dostalo takových reakcí, veškerá touha o jakoukoliv snahu ho poměrně rychle opustila.
Ta myšlenka, že ho oba nejspíše stále vnímají jako démona, v něm vyvolával neskutečně drásavý pocit bolesti. Byl doopravdy tak špatný? Věděl, že si doposud relativně koledoval, ale když už od toho sklouzl k něčemu smysluplnějšímu a upřímnějšímu, postrádalo to jakýkoliv smysl. Pokud byl v jejich očích opravdu takový, nejspíš by bylo nejlepší se co nejdříve rozdělit a jít si po svém, než aby musel neustále snášet tíhu toho, jak je nejspíš otravoval. Rozhodně se ale neplánoval vytratit dříve, než se vyřeší jejich příšerná situace - a především ne do doby, než bude Sharya opět v pořádku. Neodpustil by si totiž, kdyby ji nechal ve štychu.

„To nebyl útok, ale... Na tom asi nesejde.“ Hlas měl tichý a výrazně pohasl, na nějaké větší vysvětlování se necítil. Ne, že by se snad přímo obával možné konfrontace (která byla v jeho případě nejen silně pravděpodobná, ale především absolutně nevyhnutelná) ale neměl na to sílu. Poprvé za tu dobu na něj totiž začínalo doléhat to všechno, co doposud okázale ignoroval: všechny věci, jíž se dopustil s démonem skrývajícím se ve vlastní mysli, mizérie z vlastního života i tragédie a i poslední události.
V takové situaci si bylo přeci jenom nejlepší se stáhnout a ustoupit do ústraní. Vzhledem k tomu, že ho Damian stejně poslal na pochůzku měl alespoň i docela obstojné vysvětlení pro svůj odchod, takže se v místnosti už déle nezdržoval a jednoduše prošel dveřmi ven. Potřeboval na vzduch... A také najít něco, co by jim mohlo pomoct.

Cestou přes hostinec si vysloužil velice významný pohled od hospodského, který k jeho nevelkému překvapení stále šmudlal skleničku svým špinavým hadříkem, ale Dorian mu nevěnoval žádnou výraznější formu pozornosti. Místo toho opustil i samotnou budovu a automaticky se vydal směrem za hranice vesnice, míříc k nedalekému zpustlému lesíku. Bylo poměrně bláhové doufat v to, že by snad mohl narazit na nějakou opravdu účinnou věc, co by mohli využít v rámci boje s tím démonem - ale rozhodně bylo lepší se alespoň zkusit porozhlédnout, než aby okamžitě házeli šavli do žita.

Konečky prstů ho stále částečně brněly díky doznívající magii, která se pomaličku rozptylovala ve vzduchu. Neměl pocit, že by dokázal něco velkého - ne doopravdy - ale když tam klečel u Sharyi a pokoušel se ze sebe vykřesat dostatečné množství sil na to, aby jí nějakým způsobem pomohl a nakonec se dostavily reálné projevy onoho kouzla, něco se v něm zlomilo. Nebyl to špatný pocit, právě naopak. Mísil se s čirým šokem i úzkostí, částečně doplněný o nefalšovaný strach o její zdraví. Na moment se v něm rozkřičely všechny varovné hlasy ukrývající se na samém okraji jeho mysli, evokujíc tíživou salvu obav ohledně toho, zda udělal správnou věc a jestli to všechno jenom nezhoršil. Na to, aby couvl už bylo ale příliš pozdě - nemohl jen tak přestat, tím by mohl napáchat jenom větší škodu, čemuž se rozhodně musel vyhnout.
Nechal magii působit - a když se pohledem setkal s Sharyiným a spatřil ten drobný úsměv, rty se mu naprosto samovolně zvlnily v úsměv také. Měl co dělat, aby se vůbec udržel, jakou radost pociťoval. A to byla věc, jakou neokusil už opravdu neskutečně dlouhou dobu. Zdálo se mu to absolutně neuvěřitelné, ale přesto se usmíval jako měsíček na hnoji, vydávajíc ze sebe napůl překvapený a napůl pobavený výdech. Pomohlo to. Nebylo to definitivní, o tom žádná, ale... To kouzlo doopravdy splnilo svůj účel.

„To moc rád slyším,“ odpověděl s nefalšovaným nadšením, zatímco hleděl Sharye upřeně do očí. Když ho objala, objetí jí téměř okamžitě oplatil - jen se stejnou, ne-li přímo i vyšší mírou opatrnosti, aby jí vzhledem k jejímu zranění ještě víc neublížil. Rozhodně ale nemohl popírat to, že z toho měl opravdu... Zatraceně dobrý pocit. Když se uchýlil k tomu to zkusit, opravdu to bral jen jako takový ztracený výkřik do tmy, ale nakonec se z toho stalo něco mnohem většího. A on si neskutečně moc cenil toho, že při něm bohové stáli a umožnili mu učinit ten krok ve snaze o pomoc, protože si to Sharya rozhodně nezasloužila, trpět.
„Není vůbec zač, Sharyo. To já bych měl děkovat tobě, pamatuješ? Jsem opravdu moc rád, že to zabralo.“ Jemně ji objal jednou paží kolem ramen a pohladil ji po vlasech, konečně se zbavujíc nepříjemného napětí, které se v něm velice rychle nashromáždilo během zaklínání. Když teď ale viděl, že se kouzlo povedlo a neminulo se efektem, do krve se mu vlila nejen nová energie se silou, ale především naděje: pokud totiž zvládli tohle, mohl by to být první krok. Cesta za nakopáním zlovolného démona byla sice poměrně trnitou, strmou a strastiplnou záležitostí, ale nebyli na to sami. A pokud někdo byl schopný takový boj vyhrát, pak to byla rozhodně právě Sharya.
„Uvidíme, jestli Dorian najde ještě něco, co bychom mohli využít. Pokud na něj zafungovalo tohle kouzlo, možná bychom dali dohromady i nějaký opravdový plán na to, jak se ho zbavit. Nebude to snadné, to určitě ne... Ale věřím tomu, že to zvládneme. Ačkoliv je na tebe vyloženě vysazený, jsem si dost dobře jistý, že nemá tušení s kým má doopravdy tu čest. Vybral si špatného člověka na ovládnutí... Jen aby nakonec sám neskončil zpět v kleci.“ Pousmál se na ni nakonec s náznakem pobavení.

Skoro tomu vlastně nemohla uvěřit, aby k vám byla upřímná. Nebyla zvyklá na to, aby se jí věci nějak extrémně dařily, a tohle? To bylo něco, co pro ni byl obrovský skok směrem, který se nezdál tak černý jako všechno kolem, ale začalo z něj zářit tenké, ale pořád zřetelné bledé světýlko naděje. Tenké, slabé a rozhodně ne takové, co by její problémy vyřešilo za ni, ale stále dost jasné na to, aby jí do žil vlilo naději a do žil alespoň trochu dopaminu a hormonů štěstí, takže se jí mysl zatížená obavami a strachem aspoň trošičku pročistila. Ono to, že usnul, se asi zdálo jako maličkost – přeci by jí mělo stačit, že má stále kontrolu nad vlastním tělem a on jí ji nesebral, no ne? Ale upřímně, tohle bylo tak stonásobně lepší, protože poslouchat ten tichý, ale výrazný ponoukavý hlásek, co se vám táhne myslí a s neodbytností otravného hmyzu odmítá zmizet, by velice brzy mohlo jednomu vlézt na rozum. Upřímně? Netušila, jak to s ním Damian a Dorian mohli vydržet déle než pár minut, natož tolik let… a vize toho, že by snad vůči něčemu takovému šlo otupět, že by to prostě jen šlo přijmout za normální, ji sakra děsila. Takhle intenzivně se u ní umělo opřít vážně jenom máloco, ale tohle mělo nad vším ostatním zatracený náskok.
Když Damian zmínil Doriana, píchnul ji někde uvnitř trn vlastního svědomí. To, jak na něj vyjela, nebylo po právu – jenomže on to vysvětlil a zmizel rychleji, než na to stihl někdo byť jenom v myšlenkách jakkoli zareagovat. V duchu věděla, že by se měla minimálně omluvit, až se vrátí, a to i navzdory tomu, že pořád váhala v tom, jak na něj má vlastně nahlížet. Přeci jenom, i když dost nevědomky, jí povahou pořád částečně připomínal Daemona, navíc s ním měla chtě nechtě spjatou jeho tvář. Nebylo to vůči němu moc fér, ale nešlo o to, že by tomu snad dokázala pomoci. Podvědomí není něco, co jen tak přijímá vaše rozkazy, konec konců. Mohla se snažit s tím něco dělat, ale byl to běh na dost dlouhou trať… a ona na tom aktuálně nebyla zrovna tak, že by ji takové pomyšlení nadchlo. Byla zralá tak akorát několik hodit hledět do stropu, ne dělat něco, co by zavánělo náročnější psychickou aktivitou. Na to se démonovi uvnitř podařilo vyšťavit ji až podezřele moc.

Tak nějak, aniž by si to sama uvědomila, změnila téma. „Je vlastně vůbec možné démona zničit? Uvěznit, jistě, to bylo vidět s tím medailonem… ale existuje vůbec šance na reálné zničení, aby neexistovaly další kličky a možnosti, že to vězení jednoho dne povolí?” Visela nad ní totiž teda otázka, na níž neznala odpověď – přeci jenom, nikdy neměla motivaci k nějakému pilnějšímu studiu démonů. Zabývala se většinu života léčivou magií, která jí díky její krvi šla lehce, a snažila se přežívat, takže temná magie se jí ve všech směrech obloukem vyhýbala – až do té tak trochu osudné srážky v Narrigenu. Když na to pomyslela, těžko říct, jak se ohledně té události vlastně cítila, ale na jednu stranu věděla, že kdyby k tomu nedošlo – a kdyby nedošlo k té malé loupežné výpravě za medailonem, který teď ležel roztříštěný kdesi v houští lesů kolem panství A’Coimne – tak by možná teď ještě pořád byla někde v Narrigenu a neměla by na práci nic lepšího než nekonečné obavy o to, co by teprve mohlo být. Nelíbila se jí ta vize, ani trochu, to si povězme upřímně. Svým způsobem… asi mohla být ráda, že z toho města unikla. Těžko ale říct, zda tahle situace byla zrovna ideální na to, aby za ni byla nějak extrémně ráda.
Na jeho slova o tom, že nemá děkovat, jenom zavrtěla hlavou a trochu se odtáhla z toho objetí, aby mu mohla opětovat pohled. Víčka měla sice docela olověná a těžká, ale vydržela to – ne proto, že by musela, ale proto, že zkrátka a jednoduše chtěla. Nebyla mezi nimi zrovna nějaká velká vzdálenost, což jí docela pomáhalo v tom, aby ten pohled tak nějak… prohloubila. „To neříkej, dobře?” pronesla potichu, aby to nijak výrazněji nerušilo okolní ticho, ale zároveň dost výrazně na to, aby ji slyšel a nemohl se vymluvit na to, že ji neslyšel. „Za tohle neděkuj, dobře? I kdyby se dělo cokoli – i kdyby to bylo ještě o dost horší – tak trvá to, že tě v tom odmítám nechat v těch temných sračkách. I bez touhy po nějakém vděku, dobře? Takže ne. Něco mi slib – žádný děkování za zachraňování života, dobře? Protože se zdá, že svým způsobem z toho je pomalu zvyk,” cukla mírně rty v jakémsi náznaku polovičatého úsměvu.

Pořád, i když domluvila, ale zůstala tam, kde byla a oči měla zaklíněné v těch jeho. Sledovala, jak se mechovou zelení proháněly žluté žilky, a přemýšlela, jak tragikomická ta celá situace vlastně byla. Vlastně to bylo všechno jenom ne vtipné – ale i když už by to pravděpodobně v jakékoli jiné chvíli dávno zabalila, tady ji to motivovalo svým způsobem jít dál. Svým způsobem pro ni bylo dost zvláštní se podobně cítit kvůli nějaké jiné lidské (teda, nebyl člověk, ale chápeme se, to navíc ani ona) bytosti, ale nebylo to nic tragického. Věděla, že s každým by to rozhodně nešlo, ale tady to tak nějak samo… což ve výsledku nebylo zase tak zlé. Samota byla svině, ale pořádně si to neuvědomovala, dokud nebyla v něčí přítomnosti a nenavykla si na ni.
Ani pořádně netušila, co byl ten popud, ale v jakémsi návalu jakési odvahy se přistihla, že těsně poté, co si ho znovu přeměřila pohledem, se bezmyšlenkovitě natáhla dopředu a než ji ten náhlý popud stihnul opustit – a než Damian získal nějaký prostor k tomu zareagovat –, vtiskla mu na rty poněkud váhavý polibek, který mu alespoň dával dost prostoru ucuknout, pokud snad bude skutečně chtít ucuknout nebo cokoli. Těžko říct, jak na to asi bude reagovat, ale v mysli se jí ozval hlas démona, který jí vrazil pod kůži jakousi myšlenku. Stálo to za pokus. Nemyslete si, i pro ni to bylo svým způsobem zvláštní – ale určitým způsobem na tom bylo i něco správného. A teď jí nezbývalo než čekat, jaká bude jeho reakce…

Ásdís už toho popravdě začínala mít plné zuby, co si budeme povídat. Nestačilo by, že ten den byl značně chladnější a ona ho musea trávit v sedle, takže se docela brzo klepala kosou, ale počasí se rozhodlo, že jí všechno opepří silným vichrem, který se zvedl těsně po ránu. Ten musela krotit s pomocí své magie – nebylo to nic extrémně namáhavého, přeci jenom celý svůj magický výcvik zasvětila magii větru a vzdušných sil, ale vyžadovalo to z její strany soustředění, což byl problém, protože takhle moc roztěkaná už nebyla sakra dlouho. To jediné, co by nyní dokázala označit za docela pozitivní, byl fakt, že duch, kterého měla jindy pořád za zády, někam zmizel. Dělal to docela často, především když se blížila k civilizaci, což byl svým způsobem i docela dobrý důvod, proč teď měla tendence vracet se trochu severně. Bylo tu poslední město, které nenavštívila, kde ji nikdo neznal, a tím bylo něco mezi vesničkou a městem na úplném severu, ale dost daleko od oceánu na to, aby její lidi nenapadlo ji tu hledat. Byla pořád někdo, koho by bez delšího váhání popravili, ačkoli už se toulala severními lesy dost dlouho na to, aby vzdali všechny snahy ji vystopovat.
Co si budeme vyprávět, tušila, jak to s pátráním po ní bylo. Vlastně to spíš věděla. Pravděpodobně jim rychle došlo, zvlášť se svědectvím jejího rodu, že pro ni stejně tím nejhorším trestem je právě to vyhoštění, nemožnost vrátit se domů, tam, kde by se mohla na někoho spolehnout. Courala se lesy sama, jen ve společnosti protivného ducha svého zavražděného bratra a později také ve společnosti toho bílého valacha, kterého sama pojmenovala Aétos, kterého štípla kousek od pobřeží z přímořského přístavního města.

Ten valach byl tím jediným společníkem za poslední dobu, který jí konstantně nelezl na nervy, šlapal pod ní v pravidelném rytmu a když z něj sesedla, proměnil se v živého plyšáka. Na rozdíl od jejího bratra neremcal při každé příležitosti – i proto byla strašně ráda, když ten před městečkem Me’Rin zmizel a nezdálo se, že by se hned tak hodlal vrátit. To jí vyhovovalo, takže jen ve společnosti Aéta a jeho houpavého kroku mířila vpřed a krotila vítr všude kolem. Muselo to vypadat naprosto zvláštně a nezvykle, když všude kolem řádil vichr a ohýbaly se stromy, zatímco jí a běloušovi se sotva pohnuly vlasy a žíně, ale nikde nebyl nikdo, kdo by je snad dokázal přistihnout při činu. Zaposlouchaná do kvílení živlu, ke kterému měla nejblíže, ztratila pořádně pojem o prostoru kolem sebe. Věděla, kde je, a věděla, že do Me’Rin už není zase tak dlouhá cesta. Víc nebylo potřeba, valach mířil spolehlivě vpřed a všechno bylo ideální.
Vylovila si ze sedlových brašen váček a zabořila do něj dlouhé prsty, než si vytáhla malý, planý lesní plod a zamyšleně si ho strčila do úst s myšlenkou na to, jak vůbec bylo možné, že si zatím nikdo nevšiml toho, že onen prodejce, od kterého si je přivlastnila, byl definitivně nadán magií pro přírodu. Nikomu z jeho zákazníků to zjevně nevadilo a pár čerstvých plodů rozhodně stačilo i k uplacení stráží. Ásdís se mírně zašklebila nad tím, co ucítila na jazyku – chuť byla příliš sladká a ona nebyla zrovna jejím fanouškem, ale bylo to lepší než nic, co si budeme povídat. Zabraná do vlastních myšlenek zkrátka pokračovala dál, téměř ukolébaná zvukem šelestu podrostu pod kopyty Aéta. Těžko říct, co od své cesty do Me’Rin očekávala – spíš jen malé rozptýlení, než se rozhodne konečně vydat jižně, daleko od oceánu, zjistit, co jí může Nescora nabídnout… ale zatím byl cíl jasný a ona se nemohla upínat na nejistou budoucnost.
Toho se držela. Na tom – a na každém dalším nádechu v plicích – záleželo.