Hlavní město Narrigen

Dalo jí opravdu dost práce, aby se nezačala smát na celé kolo. Či spíše na celou koupelnu, neboť se zrovna v žádném kolu nenacházela. Naštěstí. Musela hlídat své cukající koutky a děkovala bohům, že s ní v tu chvíli nebyl tmavovlásek v pokoji. Myslet si o někom, že je namyšlené Princátko byla jedna věc, ale vysmát se dotyčnému absolutně doslova a do písmene do očí při žádosti? To už bylo moc i na Norallye.
I proto chvíli jen stála, neboť jí zabralo nemalý moment zadržet smích. Ne že by byl Rasmus nějakým extra zábavným komikem, ale přesto se jí ona situace zdála poměrně úsměvná, pokud nic jiného.
Nikdy by si nedokázala představit, že by jí zrovna tenhle Killian o něco žádal. A to si mohla ještě klást podmínky. No...Situace se otočil k mnohem lepšímu, ačkoli modrovláska úplně nechápala proč či jak. Dveře v nějakém pajzlu přece nepředstavovaly žádnou obrovskou překážku pro tak mocného čaroděje. Nebo snad ano? Možná, že Rasmusovou největší slabinou byly právě dveře!
,,A to jsem myslela, že jsi fanouškem vášnivých debat. Jaké zklamání.” Utrousila nad tím, že se s ní dohadovat nebude. To se také dalo považovat za přinejmenším zvláštní. Vzhledem k tomu, že se s ní doteď dohadoval téměř pořád. Oba dva měli pořádně tvrdou hlavu a tendence nutnosti posledního slova. Ale tentokrát ne. To opravdu tak moc spěchali? Co na ně na konci cesty mohlo čekat? Smířila se s tím, že tyhle otázky nejspíše zůstanou nezodpovězeny. Respektive, mohla by se zeptat, ale to by se snížila pod svojí úroveň. Takže protentokrát zvolila raději nevědomost.
Na rozdíl od nebohého Rasmuse měla chuť se pořádně porvat – v nejlepším případě. Bohužel to si nemohla úplně dovolit, jelikož jediný člověk poblíž byl právě Rasmus. A v momentálním rozpoložení jí nepřišlo jako nejlepší nápad dráždit ho tak, že by si z něj udělala jehelníček. Zas tak špatná její noc nebyla. ,,Máš pravdu, svět se rozhodně netočí kolem jedinců. Ale ty momentálně ano. Nebo...Momentálně jsem středem tvého zájmu. A to je prostý fakt, Killiane. To mi prozatím stačí.” Sama pro sebe se uculila. Netušila, zda jí taková skutečnost lichotila nebo jen čistě bavila. Ovšem, tak či tak to bylo přinejmenším k pokukání.
,,Takže mi povoluješ masáže? Páni, jak velkorysé.” Povytáhla obočí, ale tentokrát se ani nesnažila skrývat pobavený podton. ,,Dobře, za takového situace jsem ochotná spolupracovat. Za masáž, manikúru a možná někoho na tanec opustím tuhle koupelnu. Když tak velkoryse žádáš. Tohle si jako poctu beru, Rasmusi. Vsadím se, že moc lidí o věci nežádáš.” A s těmi slovy odemkla koupelnu a konečně vylezla ven, protahujíc se jako kočka. ,,Na co čekáš? Spěcháme, no ne?” Poušklíbla se a spěšným krokem vyrazila ke dveřím.

"Dobře, obeznámím s tím komorníka a napíšu tě na všechny nedělní čajové dýchánky. Samozřejmě budou soukromé, ostatní dámy jsou totiž příliš úzkoprsé, aby dokázaly popíjet čaj zrovna s tebou. A silně pochybuju, že bys je oslnila svými znalostmi tkaní... tapisérií. Třeba." Koutky Reelsiných rtů cukly v něčem, co by se rozhodně dalo považovat za úsměv. Líbilo se jí, že ať už řekla cokoliv, Ekkyu se vždycky přidala a pozvedla rozhovor na ještě vyšší úroveň. A to i ve chvíli, když Reels řekla naprostou hovadinu. Bylo to osvěžující a tak nějak pěkné, nemuset hlídat každé slovo a nepřevracet každou informaci, kterou se rozhodla nabídnout světu.

Reels navíc upřímně pochybovala, že ještě někdy bude mít komorníka. Ve chvíli, kdy získá zpět svůj domov - a ona ho získá, to mi věřte - bude úplně všechno dělat sama. Stlát postele, zatápět v krbu, cvičit jednotky... Bude toho dělat tolik, aby se jí Šepotající pevnost vryla zpátky pod kůži, kam patřila. Bude dělat všechno pro to, aby si vynahradila ty roky, co na svůj domov mohla jenom vzpomínat s ostnem smutku v srdci.

"Oh, to rozhodně. Pár z nich taky loupí, někdo unáší domácí mazlíčky... Ale všichni bez výjimky jsou za to placeni, drahá Ještěrko. A i kdyby nic dalšího, to ty stále ještě nejsi. Nebo... už nejsi, když přihlédneme k tomu, že král dezertéry nevyplácí. Ale pokud se ti líbí, jak to zní, pro mě za mě si můžeš říkat třeba 'princezna Vargenská', jestli ti to udělá radost." Kdyby Reels někdo před pár týdny řekl, že se bude s někým bavit takovýmhle způsobem... Pravděpodobně by se mu vysmála a ještě pravděpodobněji by ho poslala k nějaké babce bylinkářce pro čaj na čistou mysl. "Ten úšklebek na konci to trochu zkazil, ale jistě, kdybys to podala takhle, jsem si jistá, že lady Lennox by spráskla ruce, politovala tě, nabídla ti horkou čokoládu a pak ti došla koupit králíčka." Z hlasu ji odkapávalo tolik ironie, že by to stačilo na naplnění menší koupele. No vážně. Skylar věřila tomu, čemu věřit chtěla. A teď chtěla věřit tomu, že Reels nechala uprchnout cenného vězně a dezertovat vojáka se zajímavými informacemi. Možná to tak bylo dobře. Reels si svůj trest protrpěla a mohla tak s drahou lady začít s čistým štítem. Nebo... Tak čistým, jako s člověkem máte, když vám obsadí domov, zamoří ho prapodivnou magií a pak se vrtne na místo, kam jste se po ztrátě domova museli uchýlit vy a začne vám dávat rozkazy. Přesně takhle čistý štít ty dvě měly.

"Je opravdu zvláštní, že mi to říkáš zrovna ty, protože kdybych měla být upřímná, dosadím tě přímo na vrchol svých zvláštních kamarádů, Ještěrko," povzdechla si Reels a až potom jí došel význam těch slov. Do háje. Ona neměla kamarády. Jistě, měla Raniu a měla Rohana a měla... Když přimhouřila obě oči, pravděpodobně mohla říct i to, že má Natea. Ale... Nikdy je neoznačila za kamarády. Tím spíš ne Ekkyu. Ne snad, že by jimi nebyli, ale ona se nad tím nikdy moc nezamýšlela. Ta dívka, která toužila po budoucnosti, přátelích a rodině zemřela před lety na Šepotající pevnosti. Tahle Reels měla vždycky jenom nepřátele nebo spojence. Ale nikdy ne přátele. Byl to zvláštní pocit. Hlavně, když uvážíme, že čistě teoreticky byla pro Ekkyu nadřízená, pak se s ní málem vyspala, pak ji nechala uprchnout, následně se nechala zbičovat a teď tu seděly v podkrovním obydlí jejího kamaráda číslo dvě, který ji ošetřil, vyspal se s ní a teď jako největší troska seděl opřený o čelo postele a nevnímal svět. Uměla si vybrat.

"Já-" Reels chtěla protestovat. Doopravdy a upřímně prostestovat, třeba se i pohádat a pak možná zamknout Ekkyu v Nateově bytě, kdyby to bylo nezbytně nutné a odklusat zpátky na Hrad, aby si vyslechla všechno, co má ještě lady Lennox na srdci. (Pokud nějaké měla, což bylo přinejmenším diskutabilní...) Ale Ekkyu měla pravdu. Nemusela všechno zvládat sama a pokud byla tahle Ještěrka ochotná procestovat půl Nescory, aby vklouzla do města plného nepřátel jenom kvůli tomu, aby Reels pomohla, nemohla to odmítnout.

"Dobře. V tom případě jdeme. Asi bude po těch letech hezké, mít někoho, kdo mi kryje záda. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je." Slabě se pousmála, naposledy pohledem zkontrolovala, jestli Nate dýchá (dýchal, hrudník se mu lehce zvedal) a skoro obřadně otevřela dveře, aby nechala Ekkyu projít. Navzdory všemu měla docela dobrý pocit.

Pochopitelně, že byl fanouškem vášnivých a divokých debat. Dokonce by se o něm dalo říci, že více či méně zbožňoval hádky… Neskutečným způsobem ho totiž bavilo popichovat druhé, stejně jako následně celý spor s převahou vyhrávat. V danou chvíli ale neměl sebemenší náladu ani energii na to, aby se do něčeho obdobného pouštěl, zvláště pak s Norallye. Věděl, že měla stejně tvrdohlavou povahu jako mezek, navíc k tomu ještě absolutně neutichající kousavost, co ho dokázala spolehlivě vytočit… A tomu čelit opravdu nechtěl.
Dalo by se to brát jako náhlý projev slabosti, že takhle ustoupil a víceméně modrovlásce umožnil, aby si začala vyskakovat - což by Rasmus za normálních okolností nikdy neudělal, ale měl za sebou natolik podivnou a vyčerpávající noc, že nebyl schopný se hádat. Mysl měl zastřenou hustou a neprostupnou mlhou, co mu efektivně blokovala jakékoliv vzpomínky na to, co během oněch proklatých nočních hodin vyváděl a spánek evidentně stál za starou bačkoru, protože nevybíravě přespával na zemi ve zpropadené hrobce… To nebyla úplně příznivá situace, co by mu vypomáhala se dostat zpět na koně a popadnout otěže. Mohl se tedy akorát modlit, aby se mu podařilo sesbírat zbytečky svojí cti a důstojnosti, aby si během cesty na panství nenechal všechno kompletně líbit. Bohové totiž věděli, že Norallye by si jistě užila možnost si do něj více (spíš více) či méně rýpnout. Což… Jí vlastně zazlívat nemohl. Během jejich prvního i následného setkání se konec konců nechoval úplně jako gentleman, což si v duchu vysvětloval tím, že byl v právu - ale nic to neměnilo na důsledcích.

„Pokud chceš vášnivou debatu, můžeme se do ní klidně pustit ihned jakmile dorazíme na panství,“ povzdychl si unaveně, snažíc se o co možná nejvíce smířlivou reakci. Nechtěl se hádat, ale zároveň přeci jen nebyl schopen dopustit to, aby měla kompletně navrch. Něco takového bylo v jeho očích absolutně nepřijatelné - žil a dýchal, jen aby šel zářným příkladem. Kterak takové jednání evokovalo dojem značné povýšenosti (čehož si Rasmus byl okrajově vědom, ale měl to natolik vštípené pod kůži, že s tím moc nedokázal provést), stále šlo o jeho způsob udržení si moci. Nenáviděl pocit toho, když se člověk nachází na dně. Potřeboval se držet neustále nejen nad vodou, ale přímo na hřbetu každé vlny - jedině takhle byl schopný zahnat svoje vnitřní nejistoty a nesesypat se, protože byl uvnitř stále rvaný na kusy šrámy z minulosti. Něco takového ale nemohl nechat prosáknout na povrch… Takže si pravidelně nasazoval masku elegantního, avšak arogantního šlechtice, co sloužila jako lesklé brnění. Nepotřeboval rytíře na bílém koni. Ne, když byl sám nekorunovaným princem v sedle.
„Neskutečně bych ocenil, kdybys mě oceňovala jménem, Norallye. Takže prosím, pokud bys byla tak laskavá…“ Dodal s opětovným povzdychnutím, protože se mu div nenaježily všechny vlasy na hlavě, když mu řekla Killiane. Ne, že by snad viděl v rodovém jméně něco, za co by se měl přímo stydět nebo hněvat. Pochopitelně, že se k němu vázala spousta špatných, ne-li přímo traumatických vzpomínek - avšak bral jméno Killian jako status moci. Možná nenáviděl svého otce, ale sám učinil mnoho jen aby rodové jméno v povědomí druhých nějakým způsobem pozvedl. Svým způsobem na to tedy byl hrdý, avšak… Nedokázal z hlavy vypudit to, jak ho takhle oslovoval Zorean.
Nenáviděl toho muže až do morku kostí, podobně jako Theorana. Problém však nastával v tom, že nešlo o zášť z čistého rozmaru… Aktivně se mu tím oslovováním připomínalo to, co ten bastard provedl jak jemu, tak Ranie. A právě ta vzpomínka Rasmusovi zanechávala v ústech vskutku hořkou pachuť, stejně jako pach krve v nose. Věděl sice, že by měl (jistý si být nemohl, když viděl jeho vykopaný hrob) být mrtvý, ale… Neznamenalo to, že by snad cítil jakýkoliv pocit zadostiučinění. Ne, spravedlnosti jeho zavražděním rozhodně nedosáhli. Na to by bylo zapotřebí, aby podstatně více trpěl, což jejich tehdejší situace poněkud neumožňovala - a kdykoliv mu Norallye řekla tím jménem, měl před očima sestřino třesoucí se tělo, potrhané šaty a štiplavou kombinaci krve a hněvu visící jako odér ve vzduchu. Měl co dělat, aby znovu neviděl rudě… Vzhledem k tomu, co všechno ten parchant provedl. Jemu, Ranie, Niadee… A co hůř, i vlastnímu bratrovi. Stále měl v živé paměti to, jak po prvním vystoupení našel klopýtajícího Garretta, co se sotva držel na nohou. Kolena se mu třásla jako kdyby byla z rosolu - a když viděl to, co mu pan principál provedl, okamžitě si vzpomněl na sebe a vlastního otce. Šrámy od opasku na jeho zádech… Hluboké rány, z níž se řinulo tolik krve. Teprve tehdy byl na moment schopný upustit od svého hněvu, díky čemu ostatně udělal jeden z výjimečně dobrých skutků: za pomoci magie a nějakých bylin Garrettovi pomohl si ono zranění vyléčit. Ne úplně, jelikož jeho bratra podezíral z toho, že by mu v takovém případě velice ochotně přidal další várku, ale… Dost na to, aby mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí a nemusel trpět bolestí.
Tahle upomínka ho pronásledovala téměř pravidelně, ale s každým dalším pronesením oné zatracené přezdívky… Měl pocit, jako kdyby ztrácel kus svojí těžce vydobyté rovnováhy. Kdyby za ním Norallye přišla a vrazila mu pořádnou facku, pořád by mu bylo lépe, než když ho takhle oslovila. A i proto se v duchu usilovně modlil, aby jeho prosbu vyslyšela - nechtěl totiž riskovat, že dříve či později ztratí nervy a ujede, protože v něm všechny ty vzpomínky probouzely nevybouřenou agresi.
„Nebudu lhát, máš pravdu. Jsi pro mě důležitá, takže ano.“ Nakrčil vcelku neurčitě ramena, byť ho modrovláska v tu chvíli vidět nemohla. Necítil se úplně… Silný. S každou další větou se z něj vytrácela energie udržovat si jakýkoliv filtr, díky čemuž byl překvapivě otevřený a upřímný: těžko však říci, zda to bylo dobře nebo naopak.
„Pokud si to přeješ… Upřímně v tom nevidím problém,“ dodal ještě k masážím. Vlastně byl docela ochotný jí to poskytnout i bez nutnosti využití coby prostředku na přesvědčení. Vzhledem k tomu, za jakých podmínek ji našel… Měla na to právo. A i když to tak v danou chvíli nejspíše úplně nevypadalo, dost ho to pobouřilo, vidět ji v takovém stavu. Na jednu stranu si to zvráceně užíval, protože vůči ní cítil hořkou a spalující nenávist, takže mu to přišlo jako krutá forma spravědlnosti a karmy, ale… I přesto v sobě měl i část lidskosti, která si byla vědoma toho, jak odporné otroctví bylo. I díky tomu se na černý trh nárazově vracel: vykupoval tamní jedince se záměrem je nejen využít, ale svým způsobem i osvobodit. Byť opět vskutku zvráceným způsobem… Mnozí už byli natolik zničení, že pro ně smrt mohla velice dobře být opravdovým vysvobozením. A o tom věděl nemálo, když po ní ve skrytu duše sám toužil.
„To opravdu nežádám…“ Přiznal nanejvýše tichým, téměř až poraženeckým hlasem. Měla totiž pravdu, nerad o cokoliv žádal. Šlo to kompletně proti jeho vlastní přirozenosti, veškerým zásadám a snaze… Takže se k podobným věcem uchyloval pouze v krajních případech, nešlo-li zrovna o člověka, co mu byl nějakým způsobem blízký. V takovém případě by mu žádost až takový problém nejspíše nedělala… Jistě, nebylo by to zrovna dvakrát snadné, ale necítil by se přitom jako kdyby zrazoval sám sebe.
K jeho obrovskému štěstí (a štědrosti Norallye) se však ihned vzápětí otevřely dveře a modrovláska vyklouzla ven, evidentně připravená se vydat na cestu. Rasmus tiše vydechl, závidíc jí veškerou tu energičnost - kterou sám aktuálně žalostně postrádal - než jí na znamení díků pokývl hlavou a popadl svoji brašnu, aby mohli společně opustit krčmu a sehnat koně na odjezd.

Ponořit se do ranního davu nebyla ani zdaleka příjemná věc. Veškeré brebentění až pokřikování, těsná přítomnost dalších a kompletně neznámých lidí, nejrůznější vůně a pachy… Všechno ho to značně iritovalo. Byl příliš unavený na to, aby dokázal jednoduše nasadit svoji typickou masku a všechno zvládnout s nedbalou elegancí - proto si ještě před odchodem z krčmy oblékl plášť a automaticky nasadil kapuci, aby se alespoň částečně uchránil před všemi těmi otravnými vjemy.
Nový kousek oblečení v něm ale bohužel zanechával silně rozporuplné emoce. Na jednu stranu byl vděčný, že nemusel aktivně klopit pohled k zemi a zírat na špičky svých bot, zvedající slunce ho tolik nemohlo udeřit do očí a byl částečně lépe uchráněný od vnějšího světa, ale… Ten plášť nebyl jeho. Nepatřil Chestonovi, nevoněl jako on. A to v Rasmusovi evokovalo nepříjemně intenzivní vlnu stesku, jelikož mu jeho milovaný vrah neskutečně chyběl. Nebýt oné žalostné situace a ubíhajícímu času by svého snoubence jistě takhle náhle neopustil, ale bohužel neměl na výběr. Musel dodržovat svoje závazky, byť to vyžadovalo cestování a řádné zašpinění rukou.
To mu ostatně připomínalo fakt, že obětinu ještě neprovedl… A měl by si s tím ideálně pohnout. Norallye by pro takovou věc byla samozřejmě perfektní, její krev byla doslova nasáklá magií a silou. Jenže Rasmus se rozhodl, že to neudělá. Jak by ji u všech bohů měl jednoduše předhodit chřtánu temna? Mohl by ji zabít, teoreticky… Pokud by se hodně snažil, snad by to dokázal, však? Jistý si nebyl, ale i přesto se mu ta vize značně příčila. Nechtěl ji zabít, ačkoliv ho to samotného neskutečně mátlo a překvapovalo. Místo toho se rozhodl, že ji vezme s sebou a přivede ji na rodné panství. To ukazovalo silný rozkol vůči jeho obvykle detailnímu plánování, jelikož kompletně zahodil svůj očekávaný postup - ale rozhodně se ohledně toho cítil lépe, než kdyby musel nutit svou vlastní ruku, aby vydala rozkaz k pokusu o přemožení Norallye, aby ji mohl zabít a darovat Rüvikovi. Věděl, že jeho splátka bude tentokrát muset být podstatně vyšší, když boha smrti a temnot požádal o pomoc… A pán jeho žádosti vyhověl, o čemž konec konců svědčil fakt, že měl svoji ruku zpátky. S nepříjemným pocitem a ošklivou jizvou, ale měl ji. A za to by měl také řádně zaplatit, pokud nechtěl riskovat, že o ni znovu přijde.
Aktuálně ale neměl poblíž vůbec nikoho, kdo by mohl zastoupit… Onu delikátní roli. To znamenalo, že ho nečekalo jen shánění jídla na cestu a koní: musel ideálně ještě před odjezdem z Narrigenu sehnat někoho, kdo by mohl posloužit jako obětina. A vzhledem k výšce jeho dluhu… Muselo se buď jednat o někoho dostatečně mocného, nebo přinejmenším dvě duše, což mu starosti zrovna dvakrát neubíralo.

Zatímco se tedy společně s Norallye pohybovali napříč ulicemi, lámal si hlavu nad tím, jak vyřešit svůj aktuální problém. Nedalo se přeci jenom úplně říci, že kdyby se obrátil na svoji společnici, s ochotou by mu poradila, však? Stále byli kdesi na poli nepřátelství, takže mu jako další ztížení situace přicházel ještě fakt, že si musel na Norallye dávat pozor nejen obecně, aby neutekla, ale zároveň i v rámci plnění svého úkolu. Dost silně totiž pochyboval o tom, že kdyby zjistila, co měl za lubem, že by mu v tom nezabránila. Za což by ji pochopitelně nemohl soudit, ale… Každý z nich se pohyboval ve značně odlišných vodách, takže u modrovlásky opravdu nemohl hledat jakoukoliv formu pochopení, natož pak souhlasu a výpomoci.
Nemohl si ale dovolit se nechat kompletně pohltit obavami a stresem, takže se místo toho rozhodl soustředit na věci hezky postupně. I díky tomu se tedy prve upnul na první dvě menší úlohy, co je oba dva čekaly: tudíž snídani a jídlo na cestu, následně pak sehnání koní. Z minula si pamatoval, co Norallye chutnalo, takže automaticky zamířil na stejné místo a koupil totéž co předtím, načež modrovlásce jednoduše podal její snídani a koupil ještě něco málo na cestu, jelikož neměl sebemenší tušení na jak dlouho by se asi mohla protáhnout. Kdyby byl sám, mohl by si tu délku výrazně zkrátit vzdušnou čarou, ale… Nebyl zrovna drak, aby Norallye unesl s sebou. Jako pták byl drobný a ještě křehčí, než ve svojí lidské podobě, což bylo dost co říct. Proto se nemínil během zbytku cesty přeměňovat, aby se vyhnul nějakým potížím a plánoval se na panství dostat v sedle.
„Máš hlad?“ Zeptal se dívky po svém boku, když jí předával jídlo. Nemínil ji jakkoliv mořit, svoji zášť doopravdy odložil stranou. A ačkoliv jeho vlastní zvyky obvykle jídlo moc nezahrnovaly,* snažil se na svoji novou společnici myslet a nechovat se… Tak nějak nelidsky. Toužil být civilizovaný a slušný, když už nezačali na úplně dobré notě. Sice ji pořád neměl rád a byl by schopný se s ní poštěkat do krve, kdyby hodně provokovala, ale i přesto se svým způsobem posunul kupředu a nebyl vůči ní už tak špatný, jako při jejich úplně prvním setkání.
Pokud se Norallye rozhodla jídlo přijmout, nechal ji jíst, ačkoliv v opačném případě by jej pouze zabalil a uklidil do brašny společně se zásobami na později - nutit se nasnídat ji rozhodně nemohl, ani nechtěl. Kdo ví, jaká pro ni byla noc? Dost možná měla stažený žaludek, o čemž věděl až příliš… Takže se poté místo nějaké další hlubší rozmluvy jednoduše vydal směrem ke stájím, aby jim zajistil co možná nejrychlejší cestu na místo určení.
Sotva se ocitl v bezprostřední blízkosti koní, objevil se mu na rtech drobný úsměv. Prošel se kolem jednotlivých boxů a oči se mu nepatrně rozzářily, jelikož se tam cítil zvláštním způsobem doma - vždycky měl pro koně slabost, už od malička. Miloval je, dokázal by s nimi trávit opravdu nepřeberné množství času. To jim bohužel situace úplně neumožňovala, takže jednoho z tamních koní jemně pohladil a obrátil se směrem k muži, co se opíral o dřevěný trám a hleděl na ně nanejvýše podezíravýma očima.
„Zdravím,“ oslovil muže, který se zády odlepil od trámu a popošel o kousek blíž. Rasmusovi však nevěnoval přílišnou mnoho pozornosti… Očima totiž vyhledal Norallye, která ho evidentně dost zaujala. Černovlásek byl připravený jednoduše předestřít, co bylo zapotřebí - tudíž svůj záměr odkoupit od něj dva koně - ale jakmile zpozoroval ten upřený pohled, v němž se mísila čirá fascinace a obdiv, automaticky se postavil muži do cesty a nasadil krapet kyselý úsměv.
„Odkoupím dva vaše nejlepší koně, řekněte si cenu.“ Konstatoval nanejvýše stroze, pokoušejíc se udržet mužovu pozornost u obchodu, ne očumování modrovlásky po jeho boku. Ten se ale evidentně nemínil jen tak nechat odfláknout, protože na Rasmusova slova zareagoval pouhým pokývnutím, načež se vyklonil stranou a vrhl po Norallye křivý úsměv, jako kdyby se ji snažil nepřímo oslovit.
Rasmus sice nepochyboval o modrovlásčině schopnosti si ujednat vlastní pořádek, ale… Svým způsobem ho to otravovalo. Znal ten výraz, co měl onen floutek v očích. Zájem, uhranutí. Koutky cukající ve výrazu připomínající měsíček na hnoji, téměř jako kdyby snad ještě nikdy předtím neviděl krásnou dívku. Hodlal se o něco pokusit? Pokud ano, Rasmus by mu bez váhání dal solidní lekci - ale vzhledem k tomu, že se to kvítko zatím k ničemu přímo nevhodnému nemělo, setrvával víceméně netečný.
„Co kdyby si vybrala tady dáma? Co ty na to, krasotinko?“ Odvětil chlapík, než učinil nepatrný krok kupředu směrem k Norallye a vztáhl k ní ruku se záměrem ji vzít kolem pasu a přitáhnout k sobě. Černovlásek v ten moment ztuhl a měl co dělat, aby nevypustil svojí magii se záměrem mu tu pracku jednoduše utnout, ale místo toho důrazně zaskřípal zuby a navázal s Norallye oční kontakt, pokoušejíc se z jejího výrazu zjistit, zda má zakročit nebo ne.
„Mám lepší nápad. Co kdybys tady dámu nechal a jednoduše vyvedl dva koně, hm?“ Zamumlal částečně podrážděným tónem, dávajíc najevo to, jak moc se mu ten přístup nelíbil. Jistě, k oné slečně ho nevázalo žádné extrémně silné pouto… Nepatřila do rodiny, ani se nedala označit za kamarádku. Ale nedokázal si pomoct, svým způsobem mu na ní… Záleželo? Odmítal, aby se jí dotýkal bez jejího souhlasu a zíral na ni jako na kus masa… I proto byl připravený v mžiku vystartovat jako čertík z krabičky.




* Za což se na tebe stále zlobíme, Rasmusi… Ačkoliv já osobně ti to nezazlívám, protože s jídlem mám problém taky… No po kom to máš, ups!

,,Tss...Jsem velice dotčena, že pochybujete o mých legendárních schopnostech tkaní, Velitelko.” Ačkoli by se tedy měla pokusit o to působit dotčeně, místo toho jí ze rtů splynulo tiché zahihňání se. No co, nemohla za to! Přeci jen kombinace Ekkyu a vážnosti prostě nefakčila za žádné situace. ,,Ale já stejně soukromí preferuji, Okurčičko. Pak se nemusím bát, že bych náhodou prozradila jméno svého tajného milence před houfem úzkoprsých dam. Nejspíš bych ale zajistila, že by se tyto dámy měly opět o čem bavit, drbů z okolí je vždycky málo.” Musela přiznat, že nejlepší reputaci by si tím asi nevybudovala, ale věřte mi, Ekkyu její reputace nikdy příliš netrápila.

Reputace totiž představovala dost nepříjemné omezení, co se chování týkalo. I toho společenského. Především toho společenského.
Ovšem i tak měla štěstí, jelikož se nad ní nějaký bůh špatné reputace a ne zrovna hrdinských činů slitoval. Alespoň tedy Kyuu nepovažovala opilé vlání na dračím ocasu za hrdinský čin. Ale na tom v Narrigenu podle všeho stejně nezáleželo. Vypadalo to, že buďto nikdo neznal její tvář nebo se zkrátka neobtěžoval na ni nějak upozornit. I to musela ocenit! Protože ačkoli by jí taková vidina její tváře v každé ulici na plakátě rozhodně zvedla ego, zvládla se bez té maličkosti obejít. Dost by to věci zkomplikovalo. A především poté její veliký plán.
,,Náhodou, já dostala zaplaceno a taky--Počkej! Ree! Ty jsi génius!” Vypískla, než radostně poskočila a spěšně objala Reels kolem ramen. Sice to bylo objetí tak na zlomek sekundy, ale zelenovláska nebyla příliš objímací typ, takže se dalo říct, že Reels měla docela unikátní zkušenost. Minimálně v tomhle ohledu. ,,Fakt jsi génius! Princezna...Hmmm....Princezna asi ne, ta by mohla být známá. Aleeeeee...” Na tváři se jí rozlil vítězný úsměv, načež věnovala tmavovlásce co nejelegantnější pukrle. ,,Právě se koukáš na novou Vévodkyni z Arge. . A nyní i velvyslankyni z Vargenu, která přijela zkontrolovat situaci Země pod rukou nového vládce a zároveň ujasnit politické vztahy. A velvyslankyně urozené krve se toho dozví mnohem více a dostane se na mnohem více míst, než-li služebná.” Pokud k tomu měla Reels nějaké námitky, měla zkrátka smůlu. Zelenovláska už totiž byla rozhodnutá.
,,Nemusíš se bát, Velitelko. Budu ti krýt záda všemi svými šlechtickými i nešlechtickými prostředky.” Pokývla na svoji společnici, než seběhla ke dveřím, aby je Reels podržela. Byl čas královský dvůr trochu nakopnout. ,,A Ree? Úsměv ti opravdu sluší.”

"To pochybuju. U tkaní si tě dokážu představit tak možná ve chvíli, kdy bys tkala zavěšená za trám, nohama vzhůru a zpívala u toho pirátské odrhovačky..." zamumlala a zpola doufala, že ji Ekkyu neuslyší, protože by vsadila veškeré svoje jmění (Které se po ztrátě Šepotající pevnosti a její údajné smrti docela výrazně ztenčilo...), že by Ekkyu byla více než schopná to taky udělat. Proč? Protože by mohla.

Reels si dívku změřila pochybovačným pohledem, ale i když se snažila, nedokázala zabránit příchozí poznámce. "Máš tajné milence? Ne snad, že by mi do toho něco bylo, ale bez urážky... Dokážu si tě představit ve velké spoustě situací a věřím tomu, že jsi schopná a ochotná udělat téměř cokoliv, ale milenec mi do rovnice kapku nezapadá. Pokud víš, jak to myslím." Pravda byla taková, že Reels samotné bylo královsky jedno, koho měla zrovna v posteli. Nebo kdekoliv jinde. Postel nebyla jediná možnost. Každopádně jí to prostě bylo jedno. Ekkyu na druhou stranu rozhodně nepůsobila jako někdo, komu to bylo jedno. A Reels do toho sice doopravdy nebylo vůbec nic, ale mohla si namlouvat opak. Hlavně, když uvážíme, že Ekkyu jednou téměř skončila v posteli s ní.

Skutečnost, že jí Ekkyu málem srazila, když ji rychle objala kolem ramen Reels podobně nevhodných myšlenek hodně efektivně zbavila. Protože za tu krátkou chvíli, kdy Ekkyu znala zjistila jedno. (Dobře, za tu dobu toho zjistila víc. Třeba to, že draci se po požití séra pravdy chovají jako opilí nebo že ji z nějakého zvláštního důvodu přitahují zelenovlasé ještěrky. Nebo, že bičování není zábava. Že vás může ošetřit člověk, který je totálně namol. Jednoduše... Zjistila toho dost, ale jenom tohle bylo v současné chvíli doopravdy důležité.) Zjistila, že když je Ekkyu nadšená, znamená to, že byste v rámci vlastního dobra a zachování zdravého rozumu měli zdrhnout. Daleko. Co nejrychleji. Ale i když si to plně uvědomovala, nehodlala to praktikovat. A tak jí nezbývalo nic jiného, než doufat, že plán téhle Ještěrky obě přežijí ve zdraví a i Narrigen z toho vyjde nepoškozený. (I když, to nebyla podmínka. Reels si pořád stála za tím, že Narrigen nesnášela, takže i kdyby Ekkyu Narrigen třeba podpálila, ve skutečnosti by to Reels nijak hluboce nezasáhlo. Možná by dokonce zašla přiložit.)

"Mám se- Já se neptám," zamumlala odevzdaně ve chvíli, kdy jí došlo, že jí Ekkyu svůj plán prozradí tak jako tak a na ní je jen jediné. Aby z něj nedostala infarkt. Protože ať už byla Nescora nebezpečná jakkoliv, Reels ještě nebylo ani dvacet. A v tu chvíli jste na infarkt stále ještě mladí. Přežila vlastní popravu. Přežije i Ekkyu. Určitě.

To si alespoň myslela do chvíle, kdy jí Ekkyu svůj brilantní plán prozradila. Pak už si tím nebyla tak jistá.

"To je absolutní šílenství! Nemáš družinu, nevypadáš jako velvyslankyně a jestli mě donutíš vyrabovat krejčovství, tak už mě asi vážně trefí. Tenhle plán je naprosto a absolutně střelenej! Nebezpečnej a- Vlastně by mohl vyjít," připustila neochotně. Ne teda, že by si nemyslela, že je to naprosto šáhlý. To si myslela. A bála se o Ekkyu víc, než by byla ochotná říct nahlas. Když se nad tím ale zamyslela víc, o Vargenu se v Nescoře nijak moc nemluvilo. Byl to exotický sen, vzdálený horizont, o kterém jste slýchali jenom v pohádkách zalitých sluncem a zapadaných pouštním pískem. Byl to úplně jiný svět, na míle vzdálený od chladné a nebezpečné Nescory. Nebylo jednoduché se tam dostat, a kdo to jednou dokázal, už se nechtěl vracet zpátky. Proto byly zprávy z této země přinejmenším zkreslené. Kdyby Ekkyu dokázala sehnat něco o trochu formálnějšího a přijít s dobrou výmluvou, proč cestuje sama, získala by perfektní pozici. Lady Lennox by neměla o ničem ani tušení. Přesně do chvíle, než by jí bodly kudlu do zad.

"Souhlasím s jednou jedinou podmínkou. Ačkoliv je tohle za všema hranicema zdravýho rozumu, dáš na sebe pozor. Mám na rukou hodně krve a odmítám tam mít i tu tvoji. Víc nežádám." Chytila Ekkyu pevně za zápěstí a zvedla jí bradu, aby ji donutila, dívat se Reels do očí ve chvíli, kdy jí to slíbí. Protože to Reels skutečně chtěla. Nezáleželo na tom, jak moc chtěla zpátky svůj domov, ani jak moc chtěla Skylar Lennox zničit. Záleželo na tom, aby už kvůli ní nikdo další nezemřel.

Mohli na debatu počkat na panství, huh? To panství, které Rasmus už několikrát zmínil vyvolávalo v její mysli desítky otázek, na které se jí bohužel nedostávalo odpovědi. Opět, mohla by se zeptat, ale to v tomhle případě nepřipadalo v úvahu. Snažila se příliš nesoustředit na vzhled toho záhadného místa, ačkoli jí její mysl podsouvala všemožné obrázky. Nechtěné obrázky. Ale přesto si nemohla pomoct. Svým způsobem považovala takové hloupé představy za příjemné rozptýlení. Bylo to minimálně hezčí, než otevřít oči a setkat se s realitou - Trčela ve špinavé koupelně s pěkně nelichotivým člověkem v zádech za zády. Rozhodně bylo lepší předstírat, že už dorazili na to jeho panství.  
Jedno bylo ovšem jasné, Rasmus na svém panství rozhodně neměl špinavé koupelny. Nejspíše by do ničeho takového ani nevkročil. Ta myšlenka byla docela úsměvná. Mladý Killian už od pohledu vypadal, že si zakládá na honosných věcech. Na věcech, ze kterých přímo křičí luxus a velká hodnota. Vlastně se ani nedivila, že na takové místo spěchal. Nejspíše by také spěchala, kdyby se měla vrátit domů. Domov. To slovo jí přišlo neskutečné vzdálené.  
Na svůj vlastní domov nezapomněla. Naopak si pamatovala všechny možné detaily a maličkosti, zkrátka všechno co její dětské smysly měly tenkrát možnost zachytit.  
A teď...Stále to byl její domov, pokud by se na to dívala pohledem ženy, v kterou vyrostla. Stále měla na svém malém panství své věci. Ovšem žádné vzpomínky. Nedovolila si vzpomínat. I proto před svým odchodem porušila svým služebným, aby ze zdí sundaly všechny dekorace, včetně rodinných portrétů a všechny obytné místnosti přemalovali. Byla raději, když ji vítaly holé stěny, než-li útržky momentů, jenž se neměly šance vrátit. Její domov...Zajisté nebyla tou nejpříjemnější dámou v Nescoře, ovšem nikdo se k ní nikdy nechoval hrubě. Nebylo to špatné místo.  
Zapřísáhla se, že o něm Rasmusovi nesmí říct ani slovo. Podle všemožných pravidel, kterými se stejně neřídila, ač by měla, by jí mohl její domov bez problémů vzít. Měl na to koneckonců právo. A Lye mu nehodlala dát byť jen jediné slůvko o tom, co pro ni mělo nějakou hodnotu, minimálně prozatím.

,,Jménem? Vy...Jste hodně hákliví na jméno svého rodu, že?” Mírně přivřela oči, prohlížejíc si Rasmuse chladným pohledem. ,,Nejsi první, kdo mě o to požádal. Nicméně, věřím že ve tvých očích o nic laskavější nebudu i kdybych tě oslovovala všemi tvými hodnostmi, pokud ještě nějaké máš.” Na jednu stranu chtěla říct, že má tedy smůlu a že se žádného laskavého chování od Norallye nedočká, ale nakonec...To ráno tmavovlásek nic tak příšerného neudělal, aby ho musela takto trestat. Takže projednou dala na svou malou černou hrozinku známou také jako srdce. ,,Vím, že mě o to nežádáš bezdůvodně. Jak jsem řekla, nejsi první, Rasmusi.” Stačilo jí, že měla zajištěnou snídani a pocit zadostiučinění a neměla potřebu vytvářet další potíže. Protentokrát.  
,,Vypadáš jako mrtvola.” Poznamenala cestou z hostince naprosto vážně. ,,Byl jsi v noci zase navštívit starého známého? Příliš ti to neprospívá.” Na moment se pozastavila, aby s ním srovnala krok a zároveň si narovnala ramena, hrdě zvedajíc hlavu - ostatně jako vždy. Norallye se běžně nekoukala do země a už vůbec se nehrbila. Ne pokud se nejednalo o zoufalé situace. ,,Při nejbližší příležitosti se pořádně vyspíš.” Pokývala si sama pro sebe hlavou. Tu skutečnost pronesla jako fakt, neboť to v žádném případě ani jako otázku nezamýšlela.  

Na otázku, zda měla hlad, pouze přikývla. Musela uznat, že jí Rasmus těmi slovy překvapil. Ne tedy vyloženě to, že se jí na něco ptal, ale že vůbec promluvil. Celou jejich cestu to vypadalo, že byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách, naprosto odříznutý od reality. Modrovláska přemýšlela, zda by si vůbec všimnul, kdyby se třeba náhodou pozastavila a následně se rozešla na druhou stranu. Riskovat to ovšem nehodlala. Bohatě jí stačila zkušenost z minula. Tam sice nebyla v roli utíkající oběti, ale tu bolest hlavy při rukovém incidentu by si ráda nechala do případného budoucna ujít. ,,Děkuji.” Nemusel jí dvakrát přemlouvat, aby se zakousla do nově obdržené snídaně.  
Poté se už přesunuli ke koním. Ani tady si Lye nestěžovala. Počítala to jako lepší variantu, než jí pěšky.  
Nad tím jak ale na koně koukal Rasmus se musela téměř nepatrně pousmát. Bylo v tom něco tak jemného a instinktivního, něco co by do toho nafoukaného šlechtice nikdy neřekla. Co už se jí ovšem líbilo méně byl pohled muže od kterého chtěl tmavovlásek koně odkoupit. Když se přiblížil, ona sama nikam neodstupovala, necouvala. Odmítala dát tomu cizinci jakýkoli důvod k dojmu, že by byla slabším jedincem. Zvířetem zahnaným do kouta.  
Na druhou stranu jí dotyčný nic neprovedl. A ačkoli stála na místě pevně jako socha zamrzlá v čase, donutila se k alespoň ne tak nepřátelskému a zamračenému výrazu. ,,Vážím si vaší nabídky. Ovšem jsme ve spěchu a tady můj společník se v koních vyzná lépe než já. Výběr tedy nechám na něm. Tudíž by jste mu měl věnovat více pozornosti, pane.”  

Mohla by s Reels mluvit klidně i celé hodiny o těch nejrůznějších možných věcech. Ať už by nahodila politické korupce po chov malých lam v Tichém lese. Zkrátka, aby pravdu řekla, s Okurčičkou se mluvilo opravdu dobře! Dokonce vymýšlely i plány do budoucna! A to se přece dělalo s lidma, kterých jste se chtěli nezbavit, no ne? Určitě jo!
Nemuselo by to být ani tak špatné. Pouze si někde sednout a nedbat na čas. Ovšem bohužel čas bylo něco, co jim zrovna v tu chvíli poměrně scházelo. Možná i proto byla Kyu vděčná za ty malé chvíle rozptýlení, které s velitelkou prožívala. Jelikož za takové momenty se vyplatilo nepřestat dejchat.
,,Jsem žena s mnoha tajemstvími, Ree. Některá jsou neškodná a některá méně.” Věnovala své společnici drobné uculení, podepírajíc si dlaní bradu. ,,Ale vlastně máš pravdu. Tobě unikne poměrně málo věcí, Velitelko. Pokud se budeme bavit o milenci, tak bych k někomu takovému stlát postele rozhodně nešla. Mužné chlupíky, pivní bříška a oplzlé řeči nejsou úplně mou preferencí.” Jistě, ne všichni muži měli velká pivní bříška a neukázněně blábolili, zelenovlásce se nezamlouvali ani tak. ,,Ovšem, má to jednu výhodu. Kdyby se to dozvěděli vaše úzkoprsé dámy, jistě by z toho byl lepší materiál na drby, než-li z milenců.”
Když nad tím ovšem tak přemýšlela, rozhodně se mínila s některými z dam seznámit. Ne že by tak moc toužila po společnosti žen z vyšších vrstev, ale zelenovláska by klidně i zaplatila za to, aby mohla vidět výraz některé z nich po podobných rozhovorech. No fakt!

Nejprve to působilo, že tmavovláska z jejího nápadu necítila ani trošičku podobné míry nadšení, s jakým ho žoldačka pronášela. A při její reakci se tedy musela jí jmenovaná ještěrka pořádně zakabonit! ,,Ale Ree! Ty v tom vidíš jen samá negativa! Umím být dost přesvědčivá, víš?” Rádoby uraženě našpulila rty a nafoukla obě tvářičky. Alespoň do té doby, než její společnice uznala, že by to doopravdy mohlo vyjít. V tu chvíli se jí vrátil enthuziasmus a začala zase brebentit. ,,No jasně, že to vyjde! Do žádného krejčířství nepůjdeme. Na hradě bude určitě někdo tak laskavý, aby dámě z Arge vypůjčil šaty. Nebo víš co? U nás ve Vargenu se šaty určitě nenosí. Je tam na ně příliš teplo a prostě ne. Navíc se u nás na ženy a dívky nekoukáme jen jako na okrasné panenky a to i když pochází z těch vysokých vrstev. Většina dívek u nás umí zacházet s mečem už od malička. A vůbec, už jste někdy zkoušela šermovat v šatech, madam? Příšerná to záležitost.” Pomalu přecházela ze své klasické osobnosti do role vážené Vargenské velvyslankyně. Nebo...Se o to alespoň pokoušela. Narovnala záda a zvedla hlavu hrdě do vzduchu, protože...To přece dámy dělali, no ne? ,,Mám družinu. Flákají se v Hraničním lese. Bohužel nás napadla jedna nepříjemná skupina šupinatých hrubiánů, takže jsem byla donucena dát se na taktický ústup. Z mé družiny jsem zbyla sama, neboť moji muži se ukázali býti zbabělci, kteří si chtějí zachránit pouze vlastní kůži. Kousek před Narrigenem téměř padla má maličkost, dokud jsem nebyla zachráněna zdejšími vojáky. Ti nemohli uvěřit mému příběhu a tak mě zavedli za Rudou, která se čirou náhodou zrovna vracela na hrad. A díky mému ohromnému flirtování poté oni chrabří vojáci slíbili, že moji družinu najdou a tak opustili Narrigen. Tam je mohlo něco rozcupovat, o čem mi už netušíme. A tak tu jsem. S ne zrovna nejlepším prvním dojmem na Nescoru.” Shrnula okrajové skutečnosti jejich setkání a nešťastných událostí, načež se na tmavovlásku uculila.
Už se chystala společně s Caevou odejít, když jí chytla za ruku s donutila ji na ni pohlédnout. ,,Páni...” Špitla. ,,Tohle bys měla dělat častěji.” Ano, sice to nebylo úplně vhodné, ale copak si Kyu mohla pomoct? Pohled jí opětovala, ač ten její nebyl ani zdaleka tak naléhavý. ,,Mám jen jedinou zásadu, Ree. Hlavně nezapomeň dejchat. Takže pokud se bojíš o tohle...Ujišťuju tě, že i kdybych měla být poslední člověk v tomhle prohnilým městě, budu dejchat. A postarám se, abys dejchala taky.”

Hákliví na jméno svého rodu… Dalo by se to tak říct. Konec konců, šlo svým způsobem o kombinaci jemné iritace, nenávisti a traumatu… Rasmus jméno Killian sice neměl zákonitě kompletně zafixované jako něco špatného, ale byl si vědom toho, s čím se pojilo. Smrt. Násilí. Hořkost. A co víc… Strach. To nebyly úplně věci, jaké by si chtěl připomínat během každého zpropadeného oslovení - nemluvě o tom, že o sobě samém smýšlel jako o člověku, co se nad rod dokázal přeci jen nadnést. Nedefinovalo ho to. Kdyby o svůj titul přišel, jeho svět by se nezhroutil. Nebo si to alespoň namlouval.
Pochopitelně to nebylo až tak jednoduché, jak si to černovlásek maloval - ale v danou chvíli, s omezeným soustředěním a zatraceně těžkými víčky to byla jeho dočasná realita. Rozhodně netoužil po nějaké hlubší debatě na ono téma, jelikož nehledě na absenci kritických nesympatií vůči Norallye stále neměl vybudovanou důvěru, aby doopravdy šel a řekl na plnou pusu, jak to bylo. Ačkoliv… Možná, že by se k tomu mohl uvolit. Přeci jen si v hloubi duše pohrával s myšlenkou, že by modrovlasou dámu seznámil se svým otcem… Nebo spíše seznámil otce s jejím ostřím.
O podobném spojenectví sice nemohlo ještě být debat, ale možná, že by ji dokázal usmlouvat? Uměl být celkem přesvědčivý. Norallye byla sice vůči jeho charakteru kompletně imunní, což Rasmusovi nikterak práci nezlehčovalo, ale to neznamenalo, že by nemohli na chvíli spojit síly. I on by jí mohl něco nabídnout, pokud by zjistil, o co by asi tak mohla mít zájem. Přinejmenším se o to mohl pokusit, když už nic jiného.

„Definuj prosím to, jak si představuješ význam slova hákliví,“ odvětil nakonec tichým, rozvážným hlasem. Nebyla to otevřená a jasná odpověď, ale vzhledem k tomu, s kým měl tu čest už očekával, že to Norallye pochopí. Ano, byl na to háklivý. Existovaly totiž rozličné způsoby, jak to jméno vyslovit - a z její strany necítil ani špetku pochopení, respektu nebo obdivu, jaké jméno Killian v mnohých evokoval. Ne, vlastně očekával pravý opak. Pohrdala jím, to už mu dala najevo velice jasně. A on si skutečně netoužil připomínat to, co se za tím zpropadeným rodem skrývalo, pokud člověk prohlédl lesklou slupku.
„V tom se pleteš, drahá Norallye. Možná jsem v jistých ohledech bezpáteřní, ale podobných věcí si opravdu vážím. Na drobnostech záleží.“ Alespoň v něčem byl nakonec upřímný, bez jakýchkoliv kliček a obcházení. Titul měl pouze jeden, konec konců rozhodně nepotřeboval mít nákupní lístek všech jmen a označení - už takhle měl dvě jména, Rasmus Ansel. Rod Killian. A tucet roztodivných přezdívek… Z níž nejednu preferoval mnohem více, než svoje vlastní jméno. Slyšel na ně, na všechny. Ačkoliv by to nahlas nepřiznal.
„Díky… Opravdu. Cením si toho.“ Vydechl s nepopiratelnou vděčností v hlase, zatímco na Norallye pohlížel svýma safírovýma očima. Pokud by se člověk v tu chvíli díval opravdu pozorně… Mohl by v nich zahlédnout střípek zranitelnosti, tonoucí se v záplavě stinné magie.
„Zeptal bych se, kdo tě o to ještě žádal, ale… Nejsem si jistý, zda mi taková míra zvědavosti přísluší.“ Dodal ještě, protože mu to vrtalo hlavou. S kým se ještě setkala? S Raniou? Ta hodně cestovala, bylo by to docela možné. Nebo… Narážela snad na jeho bratra? Pokud se nepletl, Desmond byl někde hodně daleko, jelikož necítil sebemenší náznak jejich pouta, ale možná… Třeba se setkali někdy dříve, ještě předtím. Kdo ví? Rasmus to toužil vědět, ale zároveň nechtěl překračovat hranice, když vůči němu Norallye učinila takhle vstřícný krok. I proto ji do odpovídání nikterak netlačil, jednoduše jí ponechal prostor, kdyby se sama rozhodla se o tu informaci podělit.

Musel ocenit nejen fakt, že se Norallye rozhodla vyslechnout jeho žádost, ale také fakt, že u toho proklatého tématu nezůstali příliš dlouho. Nerad by se v podobných věcech rýpal, zvláště během jejich odchodu z hostince. I zdi měly uši… A kterak se mnozí lidé, co minuli, tvářili kompletně nezaujatě, Rasmus jim ani na vteřinu nevěřil. Lidé měli zradu v povaze, stejně jako on sám.
„Abych pravdu řekl, nemám sebemenší tušení, co se v noci odehrálo,“ nakrčil ramena v kompletně neurčitém gestu. Nemělo smysl lhát nebo předstírat, stál po boku mladé ženy, které nic neuniklo - kdyby se o něco takového pokusil, akorát by situaci naprosto zbytečně zhoršil.
„Ne. Tedy… Myslím. Stále nemám sebemenší tušení, kam se u všech bohů podělo jeho tělo,“ zamumlal poněkud frustrovaně, jelikož mu Zoreanovo posmrtné zmizení dělalo značné starosti. Vykopal ho snad někdo? Proč by to dělal? Jistě, vykradači hrobů se nacházeli všude (konec konců, on sám už znesvětil tolik hrobů, že by se měl stydět) ale obvykle šli po označených hrobech, co mohly něco nabídnout. Mrtvý principál neměl nic, dokonce ani náhrobní kámen. Ale třeba měl štěstí. Během svého života jistě stihl popudit mnohem více lidí, než Rasmuse a jeho blízké - dost možná se objevil nějaký dávný nepřítel, co si chtěl ohřát polívčičku a také si kopnout, když už ho nemohl osobně zabít.
Automaticky také pootevřel rty se záměrem protestovat vůči tomu, co mu Norallye víceméně přisoudila - tudíž spánek - ale ještě než ze sebe stihl vydat byť jednu hlásku, zase pusu naprázdno zavřel. Měla pravdu, ačkoliv se mu to nelíbilo. Zoufale se potřeboval vyspat, když už nic jiného. Cítil na sobě, že ho tělo zase pomaličku zrazuje a on zkrátka musel něco udělat, pokud nechtěl skončit jako troska. Dost možná by stačilo se jen na chvíli zastavit a pomaličku něco málo sníst, ale z vidiny jídla se Rasmusovi akorát zvedal žaludek. Nedokázal to, co jiní brali za normální část svého života. Odpočinek, jídlo… Obojí se mu protivilo. Tuhle averzi si vypěstoval už jako hoch, díky neustálým zásahům otce. Kdykoliv se pokusil najíst, musel mu čelit. Kdykoliv si lehl, aby se prospal… Riskoval, že se probudí do živoucí noční můry. Tyhle vzpomínky se s ním nesly jako pošmourný stín, bráníc mu v tom, aby fungoval jako každý jiný člověk.
Zároveň však byl o to vděčnější, když si od něj Norallye převzala snídani a v klidu začala jíst. Byť se po celou dobu cítil naprosto mizerně a nejraději by se schoval někam pod kámen, tahle věc ho přiměla se na modrovlásku upřímně pousmát.

Veškerá pozitivita z něj však vyprchala v moment, kdy se dostali k tomu otravnému chlapíkovi, co si za každou cenu musel vyskakovat. Nemohl jim zkrátka jen prodat koně a jít si po svém? Rasmus byl skoro v pokušení mu uštědřit opravdovou lekci, aby si zapamatoval, že respekt je velice důležitá věc… Ale musel se držet na uzdě. Nedovolit si propadnout impulzivnímu a zbrklému jednání.
„Slyšel jste dámu,“ odvětil chladným, zatraceně odměřeným hlasem, než si založil ruce na hrudi. Celou dobu toho pobudu doslova probodával pohledem, ale to evidentně ani v nejmenším nestačilo.
„S tebou nemluvím, hezounku.“ Mlaskl na Rasmuse muž, než se ještě více přiblížil k Norallye a bez jakéhokoliv vychování se ji pokusil čapnout kolem pasu a přitáhnout těsně k sobě. V očích mu přitom hrála jasná nenasytnost a touha, dokonale vypovídající o jeho úmyslech. Jestli něco zamýšlel… Rozhodně to nebylo dobré.
„Však ještě postůj, drahá. Nemusíme se přeci jen bavit o koních… Projet se můžeš i jinak.“ Ta oplzlá slova mu splynula ze rtů téměř jako prudký jed, doplněná o další pokus o osahávání. Jestli se Norallye předtím nechala chytnout za pas, pak se tentokrát chlapík odhodlal zajít ještě dál - tudíž sjet o kousek dolů a začít ji bezostyšně osahávat.
Rasmus automaticky přivřel oči a důrazně zaskřípal zuby. Neskutečně ho svrběla ruka… Ta samá, co mu Norallye usekla v sebeobraně. Ještě nevěděl, co přesně se jeho vnitřní zběsilost chystala učinit, ale byl doslova připravený toho bídáka smazat z povrchu zemského. Všechno to, co v minulosti viděl a zažil se uvnitř jeho nitra komolilo a bobtnalo, evokujíc děsivě prudký hněv. Věděl, jaké to bylo. Ocitnout se v takové situaci. Zažil to na vlastní kůži, viděl to u Ranii i Niadee. A kterak si byl vědom toho, že by Norallye stačilo jen maličko, aby se svého nechtěného nápadníka zbavila… Z nějakého důvodu cítil nebetyčnou potřebu ji chránit. Nedovolit mu, aby se k ní takhle choval.
„Dej si odchod, nebo přísahám při Trojce, že skončíš hůř než vůl.“ Procedil mezi zuby, pozvedajíc jednu ruku. Ještě neupustil otěže svojí magie, aby ho alespoň maličko pocuchal… Ale neměl k tomu rozhodně daleko. Prakticky viděl rudě, bylo mu srdečně naprosto ukradené, jestli se dopustí během bílého dne nějakého zločinu a popudí vůči sobě stráže.
„Ale ale. Závidíme?“ Muže to evidentně nikterak netankovalo, místo toho se chraplavě rozesmál a pokusil se Norallye plácnout po zadku. „Já ti nevím, ale nevypadá to, že by o tebe stála. Není moje chyba, že se dost nesnažíš… Možná prostě nejsi její typ. Ne každý je na namyšlence s pěknou tváčičkou.“
Černovlásek na ty dva hleděl zpoza přivřených očí, které ztratily svůj obvyklý lesk a výrazně potemněly. Svůj pohled upínal především na Norallye, kterou nechtěl dostat do ještě bídnější situace - věděl, že se dokázala o sebe postarat i bránit, ale zároveň… Pokud by situaci nevzala do svých rukou, rozhodně by to udělal on. Nemohl to jen tak nechat být, ačkoliv v něm rozhodně nezaznívala sebemenší forma žárlivosti. Jistě, všímal si její krásy i intelektu. Ale to neznamenalo, že po ní toužil. Přeci jen… Měl svého zelenookého zabijáka. A toho by nevyměnil ani za všechno zlato světa.

Ani se tolik nedivila, že chtěl přesnou definici jeho přímo ukázkové háklivosti. Každý jedinec takové nepříjemné pouto mohl vnímat jinak. ,,Pokaždé, když tě tak oslovím, cukneš sebou. A teď nemyslím ten trhaný záškub těla, který je impulsem vyděšených. Stáhneš se do sebe, i když jen na zlomek sekundy. Vypadáš jako kdyby na tvoje tělo najednou dopadl balvan. Je to velice nepatrné, ale je to tak. Nemáš rád zmínky o slově Killian. Nemáš rád, když to hlavní co na tobě člověk vidí je Killian. Tvá háklivost se pojí s zapuzením a nepohodlností.” Pokusila se shrnout jeho situaci co nejlépe to dovedla a doufala, že se zase až tolik nespletla. Kdyby se jí v tu chvíli vysmál do obličeje s tím, že se kompletně plete a nic o to tématu neví, nejspíše by mu ten jeho rozbila. A že by se zpátky nedržela.
,,Samozřejmě. Máš pravdu. Na drobnostech rozhodně záleží. Protože každá velká věc, pocit, dovednost...To všechno se skládá nebo začínalo z maličkých drobností. Jsem potěšena, že si to uvědomuješ. Měla jsem za to, že spousta lidí na tyhle věci nehrají. Ovšem...Ty nejsi člověk, že?” Jednou jí prozradil, že je mágem. Tehdy v Hilonu. A což o to, později to poznala i na vlastní kůži. Ovšem...Věděla, že to nebylo všechno, cítila to. Kdyby měla Lye hádat, vsadila by na elfa už jen kvůli vzhledu. Ale elfové se od přírody věnovali spíše léčivé a přírodní magii, zatímco Rasmus...Byl případ sám o sobě. Jeho magie byla na takové stvoření velice mocná a velmi neobvyklá. To znamenalo že měl buďto obrovské štěstí a nadání nebo zkrátka byl Rasmus míšencem nějaké podivné rasy.
,,Tvůj bratr. Ale vzhledem k tomu že jsi ještě včera večer tvrdil, že žádného nemáš...pochybuju, že ti tahle informace pomohla. Ale ano, oba dva jste na to hákliví. Pokud ho někdy potkáš a nepřizabijete se, myslím že o tom můžete pokecat.” Zamumlala, zatímco se jí rty zvlnily do nepatrného úšklebku. Bylo pravdou, že Lye měla s oba bratry poměrně rozpoluplný vztah.
Tak on neměl tušení? Nad tím tvrzením musela nechápavě svraštit obočí. ,,Jak jako že nevíš?” Chvíli si ho jenom zamračeně prohlížela, než si založila obě ruce v bok. ,,Ty jsi něco pil, že jo? To se pak nesmíš divit, že máš kocovinu. Bože...Vy chlapci jste v něčem fakt příšerní. Mohl jsi mi alespoň donýst taky, abys věděl. Naše konfrontace by jistě byla příjemnější.” A modrovláska ho dokonce chtěla poslat lehnout, tss! A on ten chuligán pravděpodobně někde pil bez ní.

,,Už jsem říkala, možná měl víc známých s podobnými vztahy. Možná ho někdo vytáhl a vystavil si ho v pokojíčku. Nebo teď někde pěkně nasratej bloudí po Nescoře a hledá tebe. Něco mi říká, že to dřív nebo později zjistíš.” Jo, rozhodně to nebylo nic utěšujícího, ale o to se Norallye ani nejednalo. Konverzace s ní obsahovala nemalou dávku jízlivosti se špetkou upřímnosti - nehodlala nic přikrášlovat jen proto, aby se čaroděj cítil lépe.

Vypadalo to, že Lyein pomyslný klid prostě neměl nárok zůstat déle, než pár minut. Jakoukoli náladu, která se možná i blížila k ne tak příšerné, měla, teď to bylo pryč. Protože co se toho muže týkalo...Nemohla říct, že by se nesnažila být milá, postupovat opatrně a milou tváří. Bohužel to ten oplzlý chuligán neocenil nebo její snahu o citelné odmítnutí kompletně ve své mysli převrátil ve svůj prospěch. Byla od přírody stvořením, i kterého člověk nemusel vyvíjet nějakou velikou snahu, aby jí popudil. A to, že jí tenhle muž podráždil vskutku hodně. ,,A dost.” Procedila mezi zuby, když se jí ten slizák pokoušel opět osahávat a u toho se chvástal. Ještě před tím, než se jí stihnul dotknout mu paži sama chytla, zvedajíc ji nahoru.
Pokud jí ten nebožák chtěl dát dolů, měl smůlu. Modrovláska ho držela pevně - ačkoli držela bylo nejspíše příliš mírné pojmenování. Dala si záležet na tom, aby byl její stisk nepěkně bolestivý - aby ho její prsty drtily, zatímco zarývala ostré nehty přímo do jeho kůže. ,,Vidím, že vám nedošlo s kým máte tu čest.” Sykla. ,,Jsem lady Norallye Aveline z rodu Javierrů. Už jen to, že jste na mě vztáhnul ruku tímto způsobem by vás mohlo připravit o obě.” Na moment se odmlčela jen proto, aby po Rasmusovi šlehla varovným pohledem. Přísahala by, že pokud by teď tmavovlásek byť jen otevřel ústa, Norallye by mu vyrvala jazyk. Zkrátka byla opravdu hodně bručkatá! ,,Ale...Vzhledem k tomu, že nám ty koně prodáte za polovinu a že nikdy na žádnou ženu nebudete sahat bez jejího svolení, se k takovým drastickým akcím snižovat nemusíme. Ovšem...” Konečně na prodejce pohlédla přímo, než vycenila zuby a kousla se do jazyka.
Mírně pootevřela ústa, jen proto aby si druhou rukou mohla pramínek karmínové tekutiny setřít. Na nepatrný moment zavřela oči. Představila si, jak se její krev pomalu mění a nabírá tvar přímo v její dlani. Když oči znovu otevřela, ten neurčitý tvar v její ruce už nebyl ani zdaleka tak tekutý, natož neškodný. V tu chvíli se Norallye uculila, obemkla prsty okolo jílce svého nově vytvořeného ostří a zarazila jej do ruky muže.

Reels seběhla schody z Nateova obydlí a spolu s Ještěrkou vyšla na jednu z méně rušných Narrigenských ulic. Okamžitě ji přivítal slaný vlhký vzduch, přinášející do města vůni oceánu. Před lety - když byla jenom malá holka, které se srdce svíralo steskem po domově - si ještě pořád dokázala vybavit vůni lesa a hor a čerstvě napadaného sněhu. Teď už ne. Tak, jako měla dřív pod kůží vepsanou Šepotající pevnost, teď tam měla Narrigen.

"Tak tím jsem si naprosto jistá. Myslím, že v Nescoře nemůžeš přežít, aniž bys měla pár méně neškodných tajemství." Ačkoliv to určitě nebylo nic dobrého a v brožurce k dovolené by to pro Nescoru rozhodně nevypadalo zrovna dobře... Byla to pravda. A Reels ráda říkala pravdu, obzvlášť, když si uvědomíme, že posledních několik let vypouštěla z pusy jednu lež za druhou.

Bylo by pěkné, kdyby do konce života mohla říkat už jenom pravdu. Jenomže Reels nebyla naivní - tak nějak si to nemohla dovolit - a proto věděla, že nic takového se nestane. Ne, dokud nebude válka mezi draky a lidmi zažehnána (Nebo alespoň v jistém příměří!) a rozhodně ne, dokud bude muset hrát roli Rudé.

"Beru to jako kompliment. A jsem každopádně ráda, že jsem se trefila." Kdyby Reels řekla, že jí Ekkyu nepřipadá atraktivní, tak by lhala. Ještěrka byla drzá, uměla si prosadit svou a Reels si byla dost jistá, že by se s ní nenudila. Méně jistá si byla tím, že by v její přítomnosti dřív nebo později nehrozil infarkt, ale... Asi bylo na čase si na výstřednost téhle zelenovlásky prostě zvyknout. Pokud to nemá Reels stát život, tak proč vlastně ne.

"Poznamenala bych, že ne všichni muži jsou zarostlí medvědi s pivním bříškem, ale tady jsme v Narrigenu, Ještěrko a... Obávám se, že jejich koncentrace v hlavním městě je docela vysoká. Takže nic neříkám. Prostě ti jenom chválím vkus," trhla rameny, ale někde v hrudi ji trochu zahřálo. Už to byla pěkná doba, kdy se takhle bezstarostně bavila s hezkou dívku protože chtěla a ne proto, že musela. "A co se těch úzkoprsých dam týče... Obvykle je jich plný Hrad, takže pokud nechceš řešit hromadné pohoršené omdlévání, doporučovala bych se jim vyhýbat." Ne teda, že by si Reels neužila ty pohledy manželek radních, kdyby zjistily, že preference Ekkyu jsou poněkud exotické. Sama snášela jejich odsuzující pohledy a šokované drby dost dlouho na to, aby si nějak škodolibě přála jim to vrátit.

Když se Ekkyu zatvářila uraženě, vypadalo to trochu jako naštvaný králíček, kterému někdo sebral mrkvičku. To si ale Reels nechala pro sebe, založila ruce na hrudi a poslouchala tu (Přinejmenším trochu přitaženou za vlasy...) historku, se kterou se Ještěrka rozhodla přijít. Bylo to úsměvné? Jasně. Jenže, když se v tom Reels snažila najít logiku, překvapivě tam doopravdy byla.

Vargen představoval pro Nescoru obrovské tajemství, což Ekkyu nahrávalo do karet, stejně jako skutečnost, že perfektně ovládala improvizaci. A Reels se najednou nemohla dočkat, až se Ještěrka pověsí na krk lady Lennox a udělá jí ze života guláš. Vlastně chvilku uvažovala i o tom, že bude po služebných vybírat vstupné, protože se rozhodně bude na co dívat.

Nikdo nebude zpochybňovat styl oblékání, protože nebude chtít vypadat jako idiot. Ekkyu si v podstatě může vymyslet cokoliv a pokud nenarazí na člověka, který ve Vargenu skutečně byl (A v Nescoře se jich nepohybovalo mnoho.), nikdo se nebude hádat.

"Šaty bych ti půjčit mohla, i když bys je pravděpodobně táhla po zemi. Takže... No, čeká nás velká spousta šokovaných výkřiků, až se na oficiálních událostech ukážeš v kalhotách, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Mimochodem, dělej delší a klidnější kroky. Bude to vypadat, že máš na všechno dost času, nebudeš působit roztržitě a taky hned všem neutečeš," dovolila si podotknout, když si vzpomněla na svoje lekce etikety. Tehdy je nesnášela. Dala by cokoliv, aby se mohla celý život jenom ohánět mečem a s rudým pláštěm stát v čele armády. Teď? To všechno měla. A litovala toho, že si vůbec kdy něco podobného přála. Kdyby to znamenalo, vrátit všechno zpátky, klidně by si vzala během týdne stovky těch pitomých lekcí...

"Pošlu menší pátrací skupinu, aby to vypadalo víc věrohodně. A řeknu několika mužům, kteří mi dluží laskavost. Kdyby se někdo vyptával, tuhle historku potvrdí. Navíc, pokud někdo viděl ten tvůj výstup se sedláním stráže, máme solidní počet svědků, kteří dosvědčí, že jsi byla... Otřesená." Normálně by určitě řekli, že se Ekkyu zbláznila, ale až zjistí, že je ve skutečnosti velvyslankyní a šlechtičnou? Přetrhli by se pro ni. Tohle byl zákon Narrigenu.

"Nemám s tím žádný problém," šibalsky na Ekkyu mrkla, když si všimla jejího trochu nepřítomného tónu. Lichotilo jí to, to určitě. "A mimochodem... Ta zásada je skvělá. Drž se jí. Slibuju, že já budu taky."

A to bylo všechno. Tohle stačilo, aby nabrala směr Šedý hrad.

Rozhodně se v ní nespletl, byla opravdu velice bystrá. Pravděpodobně by jí neunikl ani drobný náznak nepohodlí… A fakt, že takhle otevřeně a s dokonalou přesností jednoduše prezentovala kompletní pravdu, Rasmuse částečně ohromil a zároveň i vyděsil. Na jednu stranu oceňoval to, jak moc otevřenou mysl měla, všímala si detailů a dění kolem, ale… Nechtěl, aby ztratil svoji výhodu a ona ho postupem času zvládla přečíst jako otevřenou knihu. Taková věc by ho mohla dostat do ještě většího srabu, než v jakém se už ocitl - a vzhledem k tomu, že šlo o narážku na to, jak ho připravila o ruku v Hilonu, asi by se přeci jen měl začít nejen mít na pozoru, ale reálně se i bát.
Tak jako tak, situace nebyla přímo černobílá. Rasmus si byl vědom šedi mezi tím vším: a i proto se rozhodl Norallye a její důsledek řádného pozorování ocenit. Přeci jen… Všechno se to stalo až v důsledku toho, že se dostali do zvláštní debaty - a ona do něj žádným způsobem neryla, vlastně naopak. Byla ochotná vyhovět jeho žádosti, čímž mu neskutečně ulevila. To nejmenší co mohl udělat bylo to, že ocení její snahu i pozorovací schopnosti a situaci jednoduše osvětlí. Upřímnost byla sice nebezpečná a v mnoha ohledech nanejvýše nepříjemná… Ale právě teď černovlásek cítil, že byla dokonale na místě.

„Jsi vážně pozorná,“ konstatoval očividný fakt, avšak dával si záležet na tom, aby jeho slova nevyzněla prázdně: dával jí tím najevo to, že oceňoval její schopnosti a nemínil zatloukat, když už se pravdy dobrala zcela samovolně.
„Je mi naprosto jasné, že to víš a nejspíš si to slyšela už mockrát, ale… Tvoje bystrost je vážně dobrá, neobvyklá. A ano, máš pravdu. Nenávidím, když lidé vnímají pouze slupku, co to jméno poskytuje. Ať už je to sebevětší pozlátko a svým způsobem i čest… Odmítám strávit celý svůj život ve stínu rodového jména. Nejsem jen Killian. To jméno mě nedefinuje, nepotřebuju ho k životu. I přesto všechno jsem pořád jen člověk, ne nutně pouze šlechtic z jistého rodu.“ K tomu tématu by se pochopitelně dalo říci podstatně více: narážel tím konec konců především na svého otce, se zbytkem svých předků problém neměl. Respektoval je, mnohé z nich i ctil ve svém srdci, byť se mu nedostalo příležitosti je poznat osobně. Ale Theoran… Představoval hluboce zaryté ostří v jeho srdci, které se zkrátka nedalo vytáhnout. A s každým úderem evokovalo příšernou bolest, jaká se nedala přehlušit nehledě na jeho intenzivní snahy.
„Souhlasím, v tomhle máš naprostou pravdu.“ Pokývl hlavou bez okolků, neboť s Norallye nemohl nesouhlasit. Drobnosti byly mnohem podstatnější, než si mnozí uvědomovali… A nebýt jich, nic by prakticky neexistovalo. Žádná věc nebyla ve svém počátku obrovská a pevná. Všechno se muselo vypracovat ze skromného základu, což takový vývoj ostatně činilo výjimečným.
„To nejsem… Ačkoliv definovat svoje kořeny by bylo opravdu těžké,“ nakrčil ramena neurčitě, protože si nebyl popravdě jistý, jak jí to vysvětlit. „Lidskou krev postrádám stoprocentně. Náš rod v tomhle ohledu jde hodně silně proti proudu… Nezastáváme žádnou rasovou čistotu či podobná pravidla. Můj otec měl v krvi odkaz elfů a t’ealh, jeho otec taktéž… Naše krev se mísí navzájem se všemi možnými rasami, díky čemuž nezapadáme do žádné přesně vyhraněné kategorie. Co se mého vlastního původu týče, převládají geny t’ealh a fae - z otcovy a matčiny strany. Jednoduše řečeno by se tedy dalo říci, že se řadím k jedincům s hodně naředěnou krví, jako hybrid.“
Mohl se pouze upínat k Auroře a její milostivosti, aby tohle osvětlení nevedlo k nějakému sporu: ne, že by snad Norallye měl za někoho, kdo bytostně nenáviděl jakéhokoliv jedince s nečistou krví, ale… Věděl, jaká Nescora uměla být. Sice u ní doposud nevypozoroval takovou nesnášenlivost a sám byl na vlastní původ hrdý, ale to neznamenalo, že to všechno nemohlo přinést nějaké ty potíže.
„Není… Není to bratr. Ne v pravém slova smyslu,“ povzdychl si tiše. Snažil se Desmonda brát jako svoje dvojče, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl… Ale občas mu jeho přirozenost kázala se automaticky naježit a jednoduše si nepřipouštět jeho existenci, protože se s ní pojila notná řádka stínů a bolesti. Nechtěl na něj myslet. A věděl, že on to měl úplně stejně: panovala mezi nimi hodně divná forma napětí, doplněná o nevraživost. Takže uznat fakt, že doopravdy měl bratra… To bylo veliké sousto.
„Je to komplikované. Celá naše rodina je.“ Zamumlal nakonec, aby tuhle část konverzace efektivně uzavřel. Pochopitelně se modlil, aby to Norallye nechala být a už se k tomu nevracela - ale nijak ji nekontroloval, takže nemohl předem vědět, zda se to téma opět nevytáhne. Ne, že by ji za to ale mohl vinit. Kdyby se on ocitl v podobné situaci, otázky a narážky by si jistě neodpustil!
„Pokud vím, tak nepil… Nebylo co,“ odpověděl pomalu, jelikož se mu úplně nelíbilo takovou věc nahlas přiznávat. Kdyby byl opilý, poznal by to. Věděl by, že se zlil, protože by mu bylo zle… Jinak, než jak se doopravdy v současnosti cítil. A i když u sebe obvykle nosil alespoň malou placatku s vínem nebo něco podobného, zásoby mu bohužel došly. To znamenalo, že neměl sebemenší potuchy ohledně toho, co se v noci dělo: jednoduše nebyl schopný přijít s žádným teoretickým vysvětlením, co by celou situaci osvětlilo. Jak také? Měl okno! Absolutní, šílené a extrémně prázdné. Nepamatoval si z noci ani popel, takže mohl leda tak spekulovat. A to ho pochopitelně děsilo až do morku kostí.
„Jestli toužíš po něčem k pití, klidně tě příště pozvu. Nejsem si ale jistý, zda bych se ti trefil do vkusu… Po čem tvé srdce a chuťové pohárky touží? Můžeme něco zkusit sehnat na cestu, ačkoliv těžko říct, jestli je dobrý nápad pít v sedle. Až dorazíme na místo, rozhodně budeš mít více než dostatek prostoru na to si něco dát, pokud si to skutečně přeješ a nevtipkovala si.“ Vize toho, že by si s ní měl sednout na sklenku (nebo třicet) vína sice zněla naprosto šíleně, ale… Kdyby spolu jen pili, třeba by se nehádali. Prostě by stáhli nějaký ten dobrý ročník, nebo prostě vzali cosi dobrého a pili. Nic víc. Žádné podivnosti, jen společné nasávání. A to neznělo až tak špatně.

Nehledě na to, že jejich současná konverzace plynula relativně klidným a překvapivě vyrovnaným tempem, velice brzy se dostali do mělčin: tudíž zpět k panu principálovi a jeho záhadně vykopaném hrobu. Norallye měla pravdu. A to Rasmuse neskutečně dopalovalo, protože se v duchu opravdu děsil té možnosti, že by snad mohlo dojít na naplnění jejích slov. Co kdyby na něj reálně znovu narazil? A on byl naživu? Nebo si ho klidně mohl někdo vykopat jako relikvii. Sám Rasmus by to klidně býval udělal, kdyby z toho hajzla nebyl tak znechucený. Navíc by ho děsila vize, že by to tělo pak spatřil Cheston nebo Rania… Ani u jednoho nechtěl, aby se dozvěděli, jak hluboko ve svém nitru klesl. A že nebyl ani zdaleka tak galantní, za jakého se vydával.
I vzhledem k tomu, že v těch slovech černovlásek nacházel mnohem více než zrníčko pravděpodobnosti, se nakonec Rasmus rozhodl na onen výrok preventivně nereagovat. Místo toho Norallye věnoval jen potměšilý úsměv, který dokonale vyjadřoval jeho pocity: já vím, jsem v hajzlu. Není zapotřebí to připomínat, jsem si toho vědom.
S trochou štěstí ale modrovláska nebyla stoprocentní vědma a na takhle drastický a nanejvýše tragický scénář by třeba dojít nemuselo… Alespoň tedy doufal. Evidentně se v Norallye v mnoha ohledech spletl, když ji odhadoval poprvé - a to jen kvůli tomu, že byl naprosto zaslepený nenávistí a strachem o blízkého. Jenže teď, když s ní doopravdy strávil nějaký čas… Začínal zjišťovat, že byla úplně jiná. A to bylo v mnoha ohledech stejně dobré, jako špatné.

Věci se měly vzápětí ale dostat do podstatně horšího bodu: a to ještě nezahrnovaly ani žádnou mrtvolu. Zatím! Když se totiž Rasmus tak díval po chlípném muži, co Norallye očividně vnímal jako kus masa připravený k nárokování… Bylo mu nad slunce jasné, že pokud ho nezabije Norallye, udělá to on sám. Vzhledem k tomu křehkému stavu dočasného příměří a nově získaného respektu vůči ní se ale prozatím do ničeho nepouštěl: nechával jí prostor, aby situaci vyřešila ona sama, hezky po svém. Nenáleželo mu přeci jen to, aby to celé vzal do svých rukou a nenechal jí prostor se vyjádřit, když šlo o ni a postarat se o sebe rozhodně dokázala.
To ostatně dala velice jasně najevo ihned vzápětí, protože to tomu parchantovi ani omylem nedarovala. Rasmus měl co dělat, aby nepozvedl koutky rtů ve škodolibém úsměvu, když viděl, jak si ho vzala do parády - dostal totiž přesně to, co si zasloužil. Solidní lekci od mladé ženy, co se sebou rozhodně nemínila nechat zacházet jako s kusem hadru. Nepatřila mu. Nepatřila nikomu, jenom sama sobě. A to sice Rasmus v první chvíli na černém trhu úplně nebral, ale… Začínal si to víc připouštět k srdci, protože se mu s překvapivou intenzitou příčila vize toho, že by ji měl za sebou vláčet jako rozmarnou kočku.

„Hej! Zbláznila ses?!“ Zařval automaticky chlapík, když se po něm Norallye ohnala. Evidentně se mu to nelíbilo, což se dalo pochopit… Ale zatím na něm nebyla znát ani památka po jakékoliv formě poučení, natož pak respektu. Vlastně by se dalo říct, že ho to spíš motivovalo k tomu, aby byl nevychovanější a surovější: okamžitě se totiž pokusil se svoji zachycenou paži vykroutit a zlostně přitom zaskřípal zuby, absolutně nenadšený tím, že jeho vyvolená takhle divoce vzdorovala.
„Takže divoška, huh? Uvidíme, jak dlouho ti ten vzdor vydrží -“ Chystal se pronést další nanejvýše oplzlou větu, ale než ji stihl dokončit, zarazil se. Ocitl se totiž tváří v tvář nejen modrovlásčině hněvu a jasnému projevu toho, že překročil všechny možné hranice: a především ostří zaraženém ve vlastní ruce, což dle všeho ani v nejmenším neočekával.
V prvních několika vteřinách se vyděšeně zarazil, kompletně zamrzajíc na místě jako ledová socha. Zatímco se mu z rány ale řinula horká krev a kynula na špinavou zem, postupně k němu dolehl šok - a on bolestivě zařval, téměř jako zvíře, co skončilo náhle probodnuté lovcovým šípem. Věděl, že s tím nic nenadělá. I proto o několik kroků ucouvl s hrůzou vepsanou v očích a roztřeseně pootevřel rty, blekotajíc nesmysly.
„Čarodějnice… Čarodějnice!“ Na to Rasmus zareagoval nanejvýše otráveným protočením očí, než ho zcela lhostejně obešel a sjel pohledem na koně v jednotlivých boxech. Platit nemuseli vůbec… Vzhledem k absolutní nevychovanosti a vyhrocené situaci Norallye nastolila zpět křehkou rovnováhu, když tomu mamlasovi dala nakládačku. Byl by vážně blázen, kdyby se potom všem ještě snažil vymámit peníze za koně, pro které se tam původně vydali. Ne, že by se snad Rasmus nedokázal smířit s tím, že by měl za služby platit: peněz měl dost. Ale když už to bylo takhle… Alespoň společně s modrovláskou nastolili bohatou zkušenost pro neurvalého obchodníka, co žalostně moc potřeboval zatnout tipec.

Vzhledem k onu nanejvýše varovnému pohledu, jakým ho Norallye předtím počastovala, se tedy rozhodl nevěnovat skučícímu muži žádnou pozornost a nikterak nezakročil. Vlastně nepronesl ani hlásku… Co se na něj jeho společnice plamenně podívala, stáhl se stranou a přenechal jí veškerou kontrolu nad situací, kterou si také náležitě zasloužila.
Místo toho se přesunul zpět ke koním: a vybral jim dva, kteří ho nejvíce oslovili. Měl pro ně viditelnou slabost, čehož si ostatně všimla i Norallye, když tam přišli… A tak oba dva ustrojil a vyvedl ven, než modrovlásce podal otěže krásného grošáka a vrhl kradmý pohled na muže, co se v současnosti hroutil v senu na zemi jako hromádka neštěstí. Dostal co si zasloužil… Co také očekával? Takhle se k dámám opravdu chovat nemělo. A Rasmusovi ho nebylo ani trošku líto, protože si za to všechno mohl nakrásně sám. Být po jeho vůli… Nejspíš by mu ty ruce přeci jen nějak zneškodnil úplně. Asi neusekl, to bylo kruté. Ale možná zpřelámal natolik, že už by je nikdy nemohl řádně použít? Mmm…
Tak jako tak, jejich práce byla ve stájích dokonána a on věnoval krátký pohled Norallye, mlčky se tázajíc, zda byla s výsledkem své práce spokojená a mohli se vydat na cestu. Kdyby se rozhodla ještě na chvíli zůstat a do krvácejícího chlapíka si kopla, rozhodně by se nezlobil… Ale nechával to na ní, stejně jako předtím. Férové jednání pro něj v danou chvíli znamenalo opravdu všechno.

,,Nemůžeš přežít, huh?” Zamumlala nepřítomně svoje spíše mířená sama době. Když nad tím tak přemýšlela, Reels byla přímo obestřená tajnostmi a záhadami. Ta silná a krásná žena se nevyloupla z ničeho nic, nemohla. Počínala si pokud možno opatrně. Dalo by se s jistotou říct, že představovala známou a respektovanou osobu, ačkoli ji nikdo pořádně neznal. Ne doopravdy. Ne skutečně. Jedno jí bylo jasné. Reels byla vskutku fascinujícím stvořením.
V tomhle stavu vnitřního rozjímání ovšem nezůstala příliš dlouho. Zrovna to v tu situaci (a vlastně ani v kteroukoli jinou) neznělo jako ten nejlepší nápad. Ať už kvůli hbitým prstům pouličních zlodějíčků či ostražitým pohledů stráží, kteří to zakempili snad na každém rohu. Jistě, jich se nejspíš zase tak stranit nemusela, vzhledem k tomu kým teď byla a s kým se nacházela. I když by se tedy mohla schovat za obávanou velitelku jako veliké klíště, neudělala by to. Zaprvé, teď si dle všeho hlídaly záda vzájemně a za druhé, kdyby se Ekkyu schovala, všichni by přišli o pohled na její úžasnost a dechberoucí charisma, které jí všemi směry přímo sršelo, no že jo?! Proto se postavila po tmavovlásčině boku, srovnávajíc s ní krok, načež se mírně kulišácky uculila. ,,Jednou zjistím, co skrýváš, velitelko Caevo.”  

,,Ne všichni muži?” Zopakovala po tmavovlásce pomalu, načež doslova vyprskla smíchy. Vypadlo to královsky a elegantně? No asi ne, ale Kyu to v tu chvíli měla absolutně na háku. ,,Dobře, Dobře, Okurčičko. Očividně máme kapku jiný vkus. A i když přiznávám, že ne všichni chlapíci mají pivní pupíčky, stejně se jim raději vyhnu velikým obloukem. Co se tady vlastně dělá, když se nějakej opilej štamgast rozhodně udělat nějakou blbost? Pokud potkám takového pupíčka, mám zavolat na stráže jako správná dáma nebo ho mám zpacifikovat sama, velitelko? A to mi připomíná! Kdyby Narrigen náhle vyletěl do povětří, kde se sejdeme? Nebo by bylo obrovský zemětřesení nebo tak. Vždyť to znáš. Vždycky je lepší mít plán b. A taky! Okučičko! Asi tě nebudu moct oslovovat okurčičko, takže...Jakým vhodným způsobem tě mám před zraky ostatních oslovovat?” Cupilala okolo nebohé Reels jako pořádně zvědavá veverka. Jo...Mladá žena si o tiché existenci, ve které by umírala nudou, mohla nechat jen zdát.
,,Klidnější kroky, rozumím.” Spěšně pokývala hlavou a ihned nato zkusila napodobit tu dlouhou chůzi, o které její společnice mluvila. Opět jí vážná maska nevydržela příliš dlouho, neboť se jí v kukadlech opět objevily ony neposedné plamínky. ,,Kalhoty? Kdo říkal, že půjdu v kalhotech? Omotám se do róby ze záclony a bude to. Nebo bych ke svým záměrům mohla použít kousky nějakého příšerně přezdobeného koberce. Vsadím se, že by se za mnou díky mé velice nedocenitelné kráse každý otáčel.” Vesele se na dívku uculila, zakládajíc si ruce v bok. Opět b ne příliš šlechtickém gestu, ale jak říkala Ree, teď měla ještě právo být kapku otřesená. Pokud to znamenalo nedržet svoje emoce zpátky zubíky nehtíky.
A po té konverzaci se společně se svými sliby a pořádným ruměncem na tváři vydala zelenovláska těsně za Reels vstříc bráně do pekel. Dobře, ten popis zněl možná docela dramaticky, ale už z dálky tak na ní rozhodně působil. No...bylo načase mu vdechnout trochu života.

"Tady mají uši i stropy, Ještěrko. Pokud se nechceš nechat zavřít nebo popravit a máš co skrývat, rozhodně je dobrý nápad to taky udělat. A věř mi, že v tomhle městě má každý co skrývat. Brzy na to přijdeš sama." Reels to říkala věcně a jako prostou pravdu, protože to taky prostá pravda byla. Ona měla kostlivců ve skříni víc, než dost a za těch několik let, které strávila v Narrigenu, to stihla zjistit i o spoustě dalších lidí. Nemanželské děti, dluhy, lži,... V hlavním městě Nescory se tyhle věci neustále opakovaly. Bylo to jako nekonečný kruh, do kterého člověk s průchodem hlavní bránou vstoupil a potom se z něj jen hodně těžko dostával ven. "Tak to hodně štěstí. Hodně štěstí."

Reels pochybovala o tom, že by Ekkyu někdy skutečně objevila všechna její tajemství. Když se nad tím jeden zamyslel, bylo jich totiž sakra mnoho. No a kdyby se jí to náhodou povedlo... U kohokoliv jiného by Reels pravděpodobně začala okamžitě panikařit, ale Ekkyu jí teď kryla záda, ne? Navíc nebyla žádná citlivka a kdyby mohla velitelka soudit, žádné z jejích tajemství by ještěrku nevyvedlo z míry natolik, aby naklusala na Šedý hrad a všechno pěkně vyklopila lady Lennox. Takže se vlastně nebylo čeho bát, ne?

"Jako velitelka armády ti doporučuju nahlas křičet, že hoří a přesvědčeně ti odkývu, že jednotky se u tebe objeví během chvilky. Pravda je ale taková, že bys ho měla co nejrychleji kopnout do rozkroku a zařídit, aby už nikdy nikoho neobtěžoval, pokud... Se chápeme. Je to jistější a tobě to určitě přinese mnohem větší pocit zadostiučinění." Ne, že by Reels neměla svoje zkušenosti. Notak. Jako mladá dívka, těsně po nástupu do armády si taky zažila svoje. Ale stačilo pár přesně mířených ran, dobře zvolených slov nebo dýka, strategicky umístěná v citlivých místech, o které její společnost rozhodně nechtěla přijít. To, že si o ní polovina Narrigenu myslela, že je děvka a to, že to ve skutečnosti byla pravda... Ještě neznamenalo, že nemá ani špetku důstojnosti a hrdosti.

"Počkej!" Reels ji pohybem ruky zarazila, protože těch otázek bylo najednou trochu... Moc. Ne fakt, nedokázala se pořádně zaměřit na jednu a Ekkyu už položila osm dalších. "Kdyby Narrigen vyletěl do povětří - což se nestane, protože tahle díra má sakra tuhý kořínek - sejdeme se ve městě Epäih. Je to trochu z ruky, ale pravděpodobně je to nejbližší město k Narrigenu. Ale znovu opakuju, že žádné vylétávání do povětří, obrovská zemětřesení ani největší požáry v historii města nás fakt nečekají. Není tak jednoduché se Narrigenu zbavit," odevzdaně pokrčila rameny, protože ano, město doopravdy neměla zrovna v lásce. A kdyby mělo snad lehnout popelem, nebránila by se. Spíš by v pozadí povzbuzovala. "A co se oslovení týče... Já... Vlastně nevím. Velitelko? Není moc lidí, kteří by mi tu říkali jménem a je pravda, že 'Okurčička' by rozhodně vzbudila dost pozornosti. Přibližně asi tolik, jako kdybych dorazila na snídani jenom ve spodním prádle. Takže 'Velitelka' bude nejjistější. Jak mám říkat tobě? Samozřejmě bych si ráda ponechala 'Ještěrku', ale jsem si docela jistá, že je proti pravidlům královské etikety, oslovovat velvyslance ze vzdálených zemí názvem drobných plazů." Protáhla se spolu s Ekkyu dvěma zapomenutými městskými branami a v té chvíli už byl Šedý hrad na dohled. Tyčil se nad městem v celé své (ne)kráse.

"V zá-" Reels si odevzdaně povzdechla a v hlavě napočítala do dvanácti, než se odhodlala odpovědět. Její sebeovládání dostávalo sakra zabrat. "Róba ze záclon by sice byla rozhodně velmi zajímavá a jsem si skoro jistá, že během týdne by všechny butiky v Narrigenu nabízely róby ze záclon jako výkřik nejnovější módy, která se nosí ve Vargenu, ale přeci jenom... By to vzbudilo víc pozornosti, než chceme. V Narrigenu není moc lidí z Vargenu - a já se jim nedivím, taky bych se sem zrovna nehrnula na dovolenou - ale stejně bychom mohly narazit na někoho, kdo tyhle záclonové róby zpochybní a sice to bude slovo proti slovu, ale vážně nepotřebujeme další průšvih, Ještěrko. Jestli sis ještě nevšimla, máme jich na krku už tak slušnou hromadu. Takže žádné záclony, jasné? Ani koberce." S těmi slovy se zastavila kus před hlavní branou Šedého hradu. Bylo načase vstoupit do doupěte vlků. A Reels se poprvé po letech, kdy stála před svým vězením, nebála jít dovnitř.

,,Pozorná, huh?” Chtě nechtě se té poznámce musela pousmát. Bylo totiž přinejmenším úsměvná, ačkoli měla Norallye spíše chuť použít termín absurdní. To opravdu trávil v tom svém hnízdečku tak dlouhou dobu, že si nevšiml do jaké podoby se svět kolem něj mění? No, Lye mu hodlala prokázat laskavost a zničit mu tu bublinu nebo mu alespoň připomenout jednu z mnoha zkušeností Nescory, zvlášť pokud se jednalo právě o Narrigen. Viděla to jako milosrdnější řešení - lepší to slyšet z úst modrovlasé čarodějnice, než-li se spálit na vlastní kůži. ,,Všichni v Narrigenu jsou svým způsobem pozorní, Ki—Rasmusi. Zdejší lidé se snad se zostřeným vnímáním narodí. A pokud ne, je to jedna z první věcí, které se naučí. Vidíš tamtu květinářku?” Nepatrně kývla hlavou k nepříliš výrazné brunetce, která u svého stánku prodávala právě nejrůznější voňavé kvítky. Všimni si jak pokukuje po kolemjdoucích. Hledá lidi, kteří vypadají nejistě, neustále koukají na hodinky nebo jim tvář barví ruměnec. Takoví lidé většinou čekají na svou polovičku či je čeká vášnivá noc s osobou pro ně přitažlivou. Takovému typu prodáš květinu lépe. Nebo ten pekař? Pozoruje hladové obličeje nebo ty, kteří očima kmitají kolem za účelem zkusit něco nového. Každý si musí být pozorný ve svém oboru.” Odmlčela se, nasazujíc nic neříkající výraz. Samozřejmě se po hlavní městě nepotulovali pouze řemeslníci a potulní prodavači. ,,Když jsme u toho, dám ti takovou menší radu. Pokud si chceš pronajmout dobrého zloděje, Narrigen je to správný místo.” Modrovláska sama moc dobře věděla, že nebýt chycen při zločinu nespadalo zrovna do seznamu těch nejlehčích věcí na světě. Zvlášť, pokud se uvážilo že na vás za každým rohem mohli bafnout vojáci a s nezákonným dováděním byl konec. ,,Ovšem i tak ti děkuji za kompliment. Ženy je vždycky rády slyší. A myslím, že kdybys dal kompliment tomu svému manželovi, jistě by to také ocenil.”
I po jeho odpovědi na svůj původ z toho byla stále poněkud zmatená. Snažila se to avšak nedat nijak najevo. Místo toho tedy jen pokývala hlavou. ,,Je to složité, chápu.” Jak měla v plánu, to že tak úplně nechápala nehodlala dát nijak najevo. Nemohla po něm přeci chtít, ať z rukávu vytáhne celý svůj rodokmen a začne jí představovat všechny své předky a jejich rasovou příslušnost. Ne snad kvůli tomu, že to bylo velice nepravděpodobné. Což o to, tmavovlásek působil jako ten typ co nosí v kapsách rodokmeny. Ale čas, která by tato teoreticky zbytečná aktivita spotřebovala za to prostě nestál.
A aby toho nebylo málo, ten chuligán jí ještě zatloukal! Nebo se alespoň snažil vymlouvat na to, že se nikde napít nezastavil. Už se chystala vytáhnout z těla nějakou trubku a pořádně ho s ní přetáhnout, ale naštěstí si Rasmus stihnul obměkčit její černé srdíčko tím, že jí navrhnul společnou návštěvu nějakého podniku s alkoholem. Ně že by Lye tak hrozně moc toužila jít s tím čarodějem kamkoli, ale pozvání bylo pozvání! To se prostě odmítnout nedalo. Zvlášť, když u toho visela i šance, že by se její společník stal snesitelnějším. ,,Dobře, příjimám tvé pozvání, Rasmusi. A pro tvoji informaci, mé chuťové pohárky ocení každé dobré víno.”

Dejme tomu, že ten oplzlý prodejce koní z její akce nepřekypoval nadšením. Snad ještě více, než sama modrovláska při úplném začátku jejich konverzace.
Poté co konečně zmlknul a zároveň i zmrznul v pohybu ho Lye konečně pustila, odstupujíc od něj pár kroků dozadu. Při jeho bolestném řevu ani neucukla, proč také? Mohl si za to vlastně sám. ,,Přesně tak. Jsem čarodějnice. Vykřič to celému světu, ať všichni tobě podobní vědí co je čeká, když takovou čarodějku obtěžují.” Zamulala, načež mávla rukou, způsobujíc že se ono ostří opět změnilo na lepkavou rukou tekutinu, která teď muži protékala prsty.
Mezitím co Rasmus vybíral koně, ona sama zamířila k němu a nestydatě se natáhla po jeho brašně, aby si vzala několik mincí. Ty potom položila na zem nedaleko prodejce, který se stále válel na zemi. Přeci jen, i když si to možná zasloužil, vzít mu jeho nejlepší koně a nezaplatit mu ani korunu by jej také mohlo dostat na ulici. I on se musel nějak stravovat a nějak žít.
Byla vskutku ráda, že tmavovlásek držel pusu a krok. Alespoň jeden týpek jí v té situaci neštval, minimálně ne tolik. ,,Veď cestu, Rasmusi.” Pokývla na svého společníka a bez dalších zbytečných slov si od něj převzala svého koně, nasedajíc na jeho hřbet.

Ačkoli sice vidina popravy nezněla úplně jako něco, co by patřilo mezi dobrodrůža, která by chtěl každý vyzkoušet, Ekkyu se zrovna tohohle nebála. Jistě, takové společenské aktivity jako veřejná poprava většinou pro dotyčného nekončila zrovna růžově, ale to nebyl zelenovlásčin případ. Netušila, zda nad ní bohyně osudu drží svou ochrannou ruku nebo má někde na dvorku zahrabanou studnici plnou štěstí, ale zadržení či případná smrt se Ekkyu vyhýbala jako čert kříži. Dvakrát jí sice zachránil kejhák někdo jiný, ale to už byl jen takový maličký detail!
Na to, že se považovala za samotářku se až podezřele často nacházela ve společnosti docela fajn lidí! Lidí, kteří jí mimo jiné zachraňovali její krásné pozadí. ,,Myslím, že mě někdo tam nahoře chce ještě udržet naživu. To mi připomíná, že jsem ti vlastně ještě pořádně nepoděkovala za to víno! A za to po tom vínu. Takže ti děkuju, Ree. Jo a připomeň mi, že tě musím vytáhnout na sklenici něčeho dobrého. Tentokrát platím já.”
Když jí Reels popřála hodně štěstí, rty se žoldačce zvlnily do mírného úsměvu. ,,Štěstěna je už několik let mou věrnou společnicí. Potkat žoldáka, kterého doprovází smůla není moc dobré znamení, Okurčičko.”
Potom přišla řeč na její záplavu otázek a ač z nich tmavovláska zrovna neskákala radostí, snažila se na všechny odpovědět, což Ekkyu příjemně překvapilo. Protože ačkoli byla mnohdy velice nesnesitelnou mrškou, i ona měla ráda trochu pozornosti. Možná trošku víc. ,,Dobře, křičet že hoří, chápu to. Psala bych si poznámky, ale nemám žádný bloček. Takže ho pravděpodobně pouze nakopnu.” Ekkyu by vlastně ani nedělalo problém oddělit mu hlavu od těla nebo mu nechat někde nějaký šrám, ale o tom už se velitelce raději nezmínila. Netušila, zda by to schválila. A i když Kyu zrovna nepatřila mezi ten typ lidí, kteří se vyptávali na povolení, na názoru té ztrápené Okurčičky jí nějakým způsobem záleželo.
Narrigen možná měl tuhý kořínek, ale Narrigen zatím taky nepotkal ani jedno ze Saaemčat. Možná si zelenovláska až příliš věřila, ale buďme upřímní, přehnané sebevědomí jí nikdy nechybělo. Nakonec za něj byla v podstatě ráda. Díky němu jí totiž nedělalo problém odprezentovat naprosto cokoli, ať už se jednalo o nevinnou lež či celou divadelní hru. Ve světě přetvářek nebyla žádným nováčkem. Ať už se to společnosti kolem ní líbilo nebo ne. ,, Epäih, jasně.” Nedokázala skrýt pobavené uculení, když Ree zmínila, že žádné katastrofy nepřijdou. ,,Myslím, že to záleží na úhlu pohledu, Okurčičko. Podle některých se mezi takové katastrofy počítá i moje maličkost. Ale víš jak to je. Nikdy neříkej nikdy, lepší je být připraven na něco co nepřijde, než v době krize panikařit.” O tom věděla svoje možná až příliš dobře. Paniku si zkrátka nikdy nemohla dovolit. Ať už byla situaci jakkoli hluboko v hájích zelených. Klidně i s kytičkama.
,,Velitelka Caeva...Uh, královská etiketa je docela nudná, viď? Ale dobře, Okurčičko. A co se mého oslovování týče....Mám být vévodkyně, takže podle té vaší etikety mě můžeš oslovovat jako Její Výsost nebo její Jasnost. Ale v soukromí budu jen ráda, pokud mě budeš nadále oslovovat názvy drobných plazů.” Vesele a lehce škodolibě se na svoji společnici zazubila. Pokud měla fakta správně, její propůjčený titul jí přidělil vyšší hodnost, než měla spousta pravých šlechticů v Nescoře. Uhm...Hups?
,,Žádné záclony? Pffft.” Naoko uraženě si odfrkla, což opět nepůsobilo nijak královsky. ,,Náhodou, kdybych na sobě měla jenom záclonu, nemyslím že by si někdo stěžoval a taky---” V půlce věty se zarazila, neboť jí pohled padnul na Šedý hrad - oficiálně jednu z nějvětších pých Nescory. A Ekkyu musela uznat, že jí to opět zase tak moc nenadchlo. Slyšela, že je Šedý hrad dechberoucí a honosný, ale místo toho...,,Je...Docela hnujdovitej. Ale...Fajn. Je to nějaká recepce, kde si člověk může vyžádat audienci u lady JsemDocelaMrchaAleTvářímSePřitomTajemně?”

Ono dobře míněné gesto spojené s drobným komplimentem se dle všeho muselo zákonitě obrátit v něco nepěkného. Samozřejmě. Byl naivní, když očekával, že dobrý úmysl a podobné konstatování padnou na rovnou zem a nevyvolají žádnou bouřlivou reakci. Neměl Norallye za zlé, co se mu snažila svou odpovědí říct - ale zároveň nebyl idiot, za kterého ho dle všeho nejspíše měla. Pochopitelně, že byli lidé všímaví. Zvláště pak v hlavním městě, kde byla koncentrace vyčůraných jedinců pěkně vysoká… Faktem ale zůstávalo to, že se tahle vlastnost úzce pojila s touhou po osobním zisku, nikoliv obyčejnou zvídavostí nebo bystrostí. A právě tuhle část u Norallye v danou chvíli nevnímal, což byl ostatně důvod, proč se rozhodl překročit svoje jasně vymezené hranice a složit ten nešťastný kompliment.
Když ale modrovlásku poslouchal, možná to nebylo až tak špatné. Sice měl stále pocit, že ho nejspíše měla za absolutního blbce, ale… Jaká změna by to byla oproti celkovému vnímání? Žádná. Nenáviděla ho, kdyby snad očekával mírnější náhled, byl by nejen krutě naivní, ale především hloupý. Vzal to tedy jednoduše tak, jak se situace vyvinula: prostě to nechal volně plynout a nijak zvláště se v tom nerýpal. Jak už konstatoval předtím, právě se skutečně nenacházel ve stavu, kdy by disponoval náležitým množstvím energie a sil na to, aby se hádal. Byl příliš vyčerpaný, otrávený… A měl všeho plné zuby, což v něm v důsledku evokovalo chuť všechno zabalit a schovat se před světem kdesi hodně daleko, s přinejmenším několika lahvemi vína, aby tam dokázal vydržet delší čas.

„Samozřejmě, že jsou. Ale ne do takové míry,“ odpověděl nakonec překvapivě klidným hlasem, ačkoliv byl uvnitř částečně popuzený tím nepříjemným pocitem, že se mu zdálo jako kdyby z něj někdo dělal vola. Hádat se ale nehodlal, své slovo mínil pěkně dodržet. I proto v jeho tónu nevyznívala žádná agrese, dokonce ani pasivní forma. Prostě jen dal najevo fakt, že si toho byl vědom, nic více.
„Je ale rozdíl mezi opravdovou všímavostí, bystrou myslí a vypočítavostí. Zdejší jsou vypočítaví… Tak jako většina lidí, co mají větší ambice. Každý z nich se soustředí na určité pole zájmu, limitují svůj příjem možných vjemů. Kdežto opravdu všímavý jedinec pobírá všechno, nejen to, co by se mu mohlo v dané chvíli hodit. Jsou tak schopní zachytit všemožné detaily, byť se mohou zdát nepodstatné.“ Pochopitelně i tohle úzce hraničilo s vypočítavostí: kdokoliv s takhle otevřenou myslí by si totiž měl být vědom toho, že jakýkoliv vypozorovaný fakt se může dříve nebo později stát nejen zajímavou informací, ale také užitečným zdrojem. Přesně takhle vnímal svět Rasmus: sledoval svoje okolí s notnou dávkou zvědavosti, protože ho bytostně fascinovala společnost a její obyvatelé, chtěl vědět co se dělo a být v obraze. Ale… Byť jeho původním záměrem nebylo shromažďování kdečeho, co by se mu mohlo někdy později hodit, stejně si to pamatoval. A to byla věc, jakou se chtě nechtě naučil od svého otce: bylo lepší být připravený pokud možno na všechno, než se ocitnout šokovaný a v naprosto bezvýchodné situaci.
„Není zač, je to pravda. Nemůže být pochyb o tom, že sice patříš do vyšší společnosti… Ale do pěkné tvářičky bez charakteru nebo bystrosti máš opravdu hodně daleko. Jsi výjimečná, o tom žádná.“ Pokývl mírně hlavou, než na rtech zformoval velice nepatrný úsměv. O šlechticích se vyprávělo ledacos: a on si byl jistý, že Norallye v tomhle ohledu nebyla výjimkou. Však i jeho samotného nejednou překvapila… A o to víc si cenil toho, že získal jedinečnou možnost reálně spatřit mnohem víc, než kolik viděl při jejich prvním nešťastném setkání.
„Není to můj manžel,“ zamumlal tiše,* než si hluboce povzdychl. Tedy… Jeho vztah s Chestonem byl zvláštní, ne-li komplikovaný. Alespoň z jeho strany tedy. Rasmus se nepovažoval za člověka, co by byl na vztahy stavěný… Vlastně je neuznával, ne pokud šlo o jeho samotného. Byl nanejvýše nedůvěřivý, citově ochladlý a dalo se s ním těžko vycházet. I přesto si ale dokázali k sobě najít cestu, což pro něj znamenalo opravdu mnoho. Věděl, že ho miloval. Nebo… Doufal, že to tak bylo. Zatímco si totiž chvílemi byl stoprocentně jistý, v jiných momentech o tom hořce pochyboval a děsil se, zda tím oba dva podvědomě neobelhal. Pochopitelně šlo o důsledky bolesti z minulosti, protože se šrámy na jeho duši a srdci ani po mnoha letech nezocelily, ale vzhledem k tomu, že o podobných věcech Rasmus nikdy nemluvil, neuvědomoval si to. I proto byl tolik zmatený a nejistý.
„Na tom ale nesejde.“ Rozebírat svůj milostný život zrovna s Norallye by bylo nejen podivné, ale přímo bizarní. Ne, že by snad myslel, že by to modrovlásku mohlo reálně zajímat - prostě jen cítil potřebu tuhle část konverzace viditelně uzavřít, jelikož se k ní vracet úplně nechtěl. Nutilo ho to totiž myslet na Chestona vězícího na panství úplně o samotě… A to nebyla hezká představa. Už takhle ho sžíraly výčitky, že ho musel tak narychlo opustit, nechtěl si to ještě více připomínat.
Samotný rozhovor se poté obrátil výrazně příjemnějším směrem - čímž tedy rozhodně nemyslel jakoukoliv formu zmínky o své rodině, ale jejich následnou domluvu o společném pití. A nejen to! Norallye se zmínila o víně, což byla Rasmusova nepopiratelná vášeň! I díky tomu se tedy černovlásek krapet pousmál, než přikývl hlavou na znamení toho, že oceňoval její vkus.
„Dobrá tedy, domluveno. Jsem si jistý, že nějaké dobré víno najdeme.“ I kdyby ne cestou, protože se úplně nechtěl zdržovat, na panství měli pochopitelně i vinný sklep. A tam si už pár let hromadil celkem slušné kousky… Vize dělení ho sice přímo nenaplňovala štěstím, protože byl v tomhle ohledu krapet sobec, ale byl ochotný učinit výjimku. Přeci jen nebylo vůbec špatné nepít sám!

Co se týkalo nanejvýše oplzlého prodejce koní, Rasmus se i nadále držel pěkně stranou. Sice by mu velice rád uštědřil lekci stejně jako Norallye, ale vzhledem k situaci mu přišlo správné jednoduše nezasahovat: ten chudák vyjel po jeho společnici, která se o sebe dokázala postarat. Kdyby svoje nutkání neudržel na uzdě, mohl by to velice dobře leda tak zhoršit. A vzhledem k nově vypěstovanému respektu vůči ženě, s níž měl i nadále cestovat, mu jednoduše přišlo nemyslitelné, aby se chopil otěží nad situací a šel si do toho blbce kopnout také.
Proto celé dění sledoval částečně zpovzdálí, soustředíc se více na koně, než potenciální masakr. Musel v důsledku ale Norallye uznat, že se toho zhostila nanejvýše dobře - uštědřila tomu otravovi náležitou lekci, ale dokonce mu ještě zaplatila za koně. Tohle gesto Rasmuse zastihlo nepřipraveného, takže když se k němu vydala pro peníze a jednoduše si je vzala, zareagoval na to významným pozvednutím obočí. Překvapilo ho to, o tom žádná. Ale nijak neprotestoval, jelikož s tím víceméně problém neměl. Vlastně spíše naopak - to, jakým způsobem se jeho společnice zachovala a co řekla… Musel se široce usmát, když vyslechl ta slova. Možná spolu nezačali nejlépe, ale lhal by, kdyby tvrdil, že mu v ten moment nepřejel mráz po zádech a srdce se mu nenadmulo pýchou. Přesně tak. Neměl si s ní zahrávat… A jestli to označení „čarodějnice“ myslel jako urážku, rozhodně si nepomohl. Ten výraz už dávno nepatřil mezi nadávky… Právě naopak. A Norallye mu tím podala nanejvýše cennou lekci o respektu, jež zoufale postrádal.

Pochopitelně se ale ani jeden z nich ve stájích nezdržoval. Vyřídili to, co bylo zapotřebí - tudíž bylo na čase se vydat na cestu. Rasmus tedy souhlasně pokývl směrem k Norallye, než se stejně jako ona vyhoupl do sedla a oba dva společně opustili stáje, míříc zpět do ulic Narrigenu.



* Jak to říká Majda vždycky: No zatím! Touhle dobou ještě nejsou zasnoubení, takže Rasmus is nic netušit!

Debata i prakticky celá noc to byla náročná, ale nakonec… udělat si den volna znělo jako ten nejlepší nápad, který kdo kdy měl. „Zní to rozhodně dobře,“ odsouhlasila mu to. „A na tu přezdívku bych si zvykla, ale… nejsem si jistá, zda jsdm tu já ta, co by měla přijímat zvířecí přezdívky,“ dodala ještě, protože doteď měla pohled na Daria, když se jí v ocelotí podobě posadil na hrudník včera v noci. Košišta indeed.
„No rozhodnopádně. Narrigen na tohle není připravený, ale… nemá na výběr,“ zakřenila se na něj nazpátek, zatímco se taky konečně vymotala z postele. Protahovala se i se zíváním jako kotě, které někdo vytáhl z pelíšku (ironie, když ona nebyla v místnosti ta pravá košišta, že ano), zatímco se Darius před zrcadlem snažil o trochu zkulturnění. O tohle se nebála, ať se snažila jakkoli, tak její vlasy si dělaly, co chtěly, vlastně permanentně, takže to vzdala rovnou.
Oblékala se dost svižně a neztrácela čas tím, že by se zarazila na místě snad kromě toho, když si nasazovala boty. Když vyšla z pokoje, ještě bojovala s přezkou na opasku, což si také zasloužilo pár zvláštních pohledů od lidí na chodbě. Ruku na srdce, byla uprostřed oblékání a její společník hned vedle vypadal, že mu vlasy zvalchovalo tornádo, takže pohled na ně mohl být určitě dost… zavádějící. Ne, že by to však zrzečku, která jim ještě s pobaveným uculením zamávala. Co na to řekne Darius už byla otázka druhá, ale vkládala v něj naděje na to, že její maličké divadlo nenaruší. Svým způsobem jí dělalo malou zlomyslnou radost tahat lidi za fusekli, v tomhle byla tak trochu nenapravitelná, když zrovna nešlo o něco důležitého.
Otočila se k němu, takže chvíli místo chůze couvala. Byla otázka, zda se jí nepodaří brzo se rozmáznout o něco, co se jí přilete pod nohy, ale… to byl problém, který měla řešit, až se objeví. Byla šikovná ve své nešikovnosti, uměla si poradit s tím, aby nespadla natolik zle, aby si u toho něco zlomila. „Tak tedy, pane Nöarresi, máte vizi toho, co bude obnášet naše díra do světa?“
Byla otevřená možnostem a fakt byl, že byla ochotná přikývnout snad na vše, co by Darius nabídl jako možnost. Připomínala rozjařené štěňátko, ale… s tím se muselo tak trochu počítat. Měla energii z relativně hojného spánku, zvlášť když si mohla reálně odpočinout v něčí přítomnosti, takže byla pro každou špatnost. Pokud se předtím nezvládne omylem yeetnout pozadu pod schody nebo něco podobného, že ano.

Reels se nervózně zhoupla na patách, až podpatky jejích vysokých bot klaply o dláždění. Čekala, že to bude průšvih jako mraky? No to si pište. Jenomže překvapeně zjistila, že její tělo bylo naplněné nejen strachem, ale taky vzrušení. Po dlouhých letech, kdy se nic nedělo a ona jenom přežívala a čekala na vhodnou chvíli, se konečně začala situace vyvíjet. A pokud si snad měla na chvilku hrát na optimistku... Dokonce by řekla, že se vyvíjela v její prospěch.

"Až tohle všechno skončí s upřímnou radostí s tebou vyrabuju tajné zásoby sklepení Šepotající pevnosti. I kdybychom měly všechny ty sudy vypít jenom my dvě," pousmála se, protože jí bylo dost jasné, že Ekkyu by na takovou výzvu rozhodně kývla. A... Ona sama vlastně ve výsledku taky.

"V tom případě miř na rozkrok. To je pořád ještě docela jistota. Ve chvíli, kdy budou jeho budoucí generace v ohrožení, chlapec určitě přehodnotí všechny svoje životní priority."

Vlastně to bylo neskutečně zvláštní. Mimo Hrad a s Ekkyu po boku... Se Reels cítila uvolněně. Donutilo ji to přemítat, jestli to za zdmi Hradu bude stejné. Jestli si tam s sebou Ekkyu přenese svoji osobitost a jí to dodá trochu naděje. Nezlobila by se, kdyby tomu tak skutečně bylo. Nepamatovala si, kdy se byla v Šedém hradě naposledy schopná pořádně nadechnout. Vlastně, kdyby mohla hádat... Pravděpodobně nikdy.

"Dobře, pak máme v případě krize plán. Ačkoliv bych vsadila všechno spodní prádlo korunního prince, že ke zničení Narrigenu nedojde nikdy. Je tady už tak dlouho, že kdyby ho měl někdo přivést k zániku, už by se mu to podařilo..." smutně na Ekkyu mrkla. Připravit prince o spodní prádlo by totiž jistě byla celkem zábavná podívaná.

"Nikdo mě nedonutí, abych ti v soukromí přestala dívat názvy drobných plazů, o to se neboj," lehce šťouchla Ekkyu do boku a protáhla ji kolem stráží. Ti si je sice měřili docela pochybovačnými pohledy, ale zajisté už za dobu svojí služby byli svědky podivnějších věcí, než velitelky Caevy, která vedla do Hradu zelenovlasou cizinku...

"Já bych si nestěžovala vůbec a pochybuju, že by si stěžovala Lady Lennox, ale rozhodně by si stěžovala celá dámská množina vyšší šlechty a následně i hradní lékař, když by se tě pokoušel vymanit ze zápalu plic. Takže jednou provždy - záclony ne." Reels si popravdě nemyslela, že by její zákaz záclon něco změnil, ale přinejmenším chtěla mít pocit, že pro to udělala všechno, co mohla.

"Je hodně hnujdovitej," zopakovala Reels Ještěrčina slova, protože dost jasně popisovala celkový vzhled i dojem Šedého hradu. Byl tou nejhnujdovitější stavbou v celé širé Nescoře. "Myslím, že to, že jsi se mnou, tě povinnosti ohlašovat audienci zbavuje. Takže... Co takhle vydat se přímo do jámy lvové- Teda... Do trůnního sálu?" Reels možná zněla sebejistě. Ale ve skutečnosti neměla nejmenší ponětí, o co se to právě pokoušela.

Ať už se Ekkyu na zpátky na svojí životní cestu dívala jakkoli, rozhodně by si nikdy nepomyslela, že se pokusí infiltrovat na Šedý hrad. Teda, počítala s tím, že se dřív nebo později pokusí někam natajňačku začlenit, ale ne vyloženě do bejváku samotné královské rodiny.
Bylo si jistá, že by to její bratr bral jako nezodpovědné a příliš riskantní, ale v tom se pohledy a vnímání dvojčat rozcházeli. Jediné co zelenovláska po boku legendární velitelky cítila byla zvědavost jen v tom nejlepším smyslu. Na svůj možná sebedestruktivní pobyt na hradě se těšila stejně jako malé dítě na své narozeniny. Zrejmě to mělo něco málo společného s jejím téměř neexistujícím pudem sebezáchovy. Ale to už byl detail, že jo!
,,Musím říct, že hrabání vinného sklípku zní jako skvělá motivace, Okurčičko. Nebo jako skvělý způsob na ukončení dovolené. Sice ne mateřské, ale—Ale jo, i mateřská by šla. Jednou si určitě pořídím malého velblouda. Konkrétně až budu mít peníze na nějaký maličký tropický ostrov. Myslíš, že by drahá lady Mrcha ocenila rozsáhlou debatu o těch plivajících cukroušcích?” Tu jízlivou poznámku si zkrátka odpustit nemohla. A to nejen kvůli tomu, že si myslela že takováto témata dámy urozeného původu probíraly. ,,Kdyby to nevyšlo, mohu kdekoho okouzlit ještě debatou o Nescorské ekonomické krizi nebo o mořských příšerách.”
Při slovech o zničení Narrigenu se bývalá žoldačka musela na tmavovlásku velice laškovně uculit. ,,Dobře, Ree. Ale pamatuj, ty mi pak možná budeš dlužit veškeré kousky princova spodního prádla. A až budu hotová, rozvěsím ho po všech ulicích v Narrigenu. Mně osobně by ničemu nebylo, ale kdo ví? Třeba má princ ve městě hromadu obdivovatelek.” Nad tou představou už to nevydržela a musela se hlasitě rozesmát. Možná že si tím vysloužila pár podivných pohledů, ale na to kolik času v Nariggenu strávila...Řekněme, že už jen za ten krátký čas by mohla být alespoň nominována na seznam Narrigenských podivínů.

K jejímu zklamání vypadal Šedý hrad zevnitř stejně hnujdovitě jako zvenčí. Tedy co se interiéru týkalo, mohla říct, že se někdo minimálně snažil to zlepšit. Avšak v očích Ekkyu jeho snaha nic nezachránila. ,,Jsem ráda, že sdílíme podobný názor na dekorace staveb, Okurčičko. Potom můžem zařídit našemu velbloudovi opravdu velké maxiterárko.” Špitla směrem k Reels, než konečně na plné čáře přešla do své role urozené velvyslankyně.
Dala si záležet na tom, aby se držela všemi radami, které jí Reels poskytla. Přeci jen moc jiných možností neměla. ,,Vzhůru do trůnního sálu, Velitelko Caevo.” Nepatrně pokývla hlavou, připravená následovat tmavovlásčiny kroky.