Hlavní město Narrigen

Nesnášel, když se mu ty noční můry vraceli, protože by tak rád nechal svou minulost za sebou. Chtěl se od toho odpoutat, ale to co chtěl a to co by dokázal byl rozdíl, protože nehledě na noční můry, byl tak i tak člověk, který se díval do minulosti. Sebemenší zmínka, předmět, vzpomínka či jméno ho nutila o tom opět přemýšlet. I v tomhle byli s bratrem jiný, protože ten během pár dnů neřešil cokoliv, co se mu stalo. S největší pravděpodobností by si ani na tu nevěru za pár dní nevzpomněl, kdyby tam Darius zůstal, jenže neměli zrovna dobrý vztah celkově a tohle byla spíše poslední kapka než cokoliv jiného. Navrch toho se hlavně postavilo to, že mu matka nevěřila a i přestože ho zachránila, stála na straně Diega, protože přeci jeho drahocenná přítelkyně byla příliš nevinná na to, aby lhala jak jemu tak jim. Diego byl vždy v jejích očích dokonalý, nedělal problémy a když už jo, byl v právu. Měl skvělé předpoklady na to, aby vedl panství a žil šlechtický život, který jim byl předurčen. Oblékal se společensky, ale ne extravagantně a nevadila mu etiketa a společenské akce, ba dokonce mluvil spisovně i doma. Za to Darius? Nesnášel se takových akcí účastnit, přetvařovat se a povídat si s někým, kdo ho ani trochu nezajímal. Rád dělal vylomeniny, měl přehnaně extravagantní styl a vždy tíhl mnohem více k umění než k povinnostem spojeným s životem s titulem lorda, který měli oba dva později zdědit. Na první pohled byli tak podobní s tím egoismem, vzhledem a na akcích dokonce mluvou, jenže ve skutečnosti si nemohli by být více vzdálení. Už jenom to, jak byl Diego posedlí černou barvou, čímž sice dělal paradoxně čest svému jménu, ale tak co, zatímco Darius tíhl k té bílé. Tedy alespoň v minulosti, teď už tomu bylo jinak, ale všechny ty události změnili Daria celkově od základů až po povrch.

Teď už věděl, že je to noční můra, byl už v pořádku, dalo by se říct, ale ten stav předtím? Vždy se mu při nočních můrách stalo, že se ze spánku rozbrečel a ani tentokrát se nic nezměnilo. Ani v reálném životě od té doby nezažíval tak emocionálně náročné situace, jakými bylo jeho noční můry. A i přestože se už teď začínal sám od sebe uklidňovat, rozhodně uvítal to, že se mu s tím rozhodla Kyne pomoct. Byl to zvláštní pocit - vědět, že na to najednou není sám. Vědět, že je tam někdo, kdo se o něj skutečně zajímá a není mu jedno, co se v jeho hlavě děje. "Děkuju..." Špitl a přivřel oči. "Ani nevíš jak neskutečně moc si toho vážím. Nikdy jsem neměl nikoho jako ty. A tím nikdy myslím nikdy, ani v dětství." Zašeptal a povzdechl si, než opatrně chytl její ruku, která mu předtím pročesávala vlasy. "Měl bych být k tobě upřímný. Měl bych ti říct pravdu o těch jizvách a být k tobě otevřený, když jsi teď nejbližší osoba, kterou mám." Pronesl a otočil se, aby na ní viděl. "Dřív jsem žil s rodiči a bratrem na panství ve městě Parri jižně od Teppasmies. Byl to zároveň vznešený život, ale zároveň ani zdaleka ne růžový. Zjednodušeně řečeno mě bratr dvakrát nemusel, takže náš sourozenecký vztah nebyl zrovna nejlepší. Měl jsem toho všeho nakonec vážně dost a to co to dorazilo, to, co byla poslední kapka do mého poháru trpělivosti bylo, když mě křivě obvinil z toho, že jsem měl aféru s jeho přítelkyní. Přísahal jsem mu na svou vlastní smrt, že jsem to neudělal, že bych nikdy nic takového neudělal, ale on byl zaslepený hněvem. Tehdy mě napadl a vzhledem k tomu, že i on má zvířecí podobu, odnesl jsem si z toho právě ty jizvy. Vyvázl jsem z toho jen tak tak živý a nejspíše jen díky tomu, že dovnitř zrovna přišla matka, ale i přestože to viděla byla spíše na Diegově straně. Přiznala, že reagoval až moc brutálně, ale zároveň věřila tomu, co říkala jeho přítelkyně. Že jsem to byl já. To byl moment, kdy jsem od své rodiny odešel a začal svůj vlastní život. Koupil jsem sídlo za Narrigenem a dal se na dráhu muzikanta. Svojí minulost nesnáším a držím ji v tajnosti před okolním světem. I proto nosím neustále ty stupidní vázanky a šátky." Pronesl a trochu si nad tím povzdechl. "Nikdy jsem nechtěl, aby to mezi mnou a bratrem dopadlo tak špatně. Ani jsem s ním nechtěl mít špatný vztah, ale on dělal celý život jen naschvály. Ani nevím pořádně proč."

Když Darius začal o tom, že by jí asi měl ty věci říct, už už se nachystala protestovat. Pokud to bylo něco, co ho budilo ze snů ve studeném potu a v zajetí křiku, kdo byla ona, aby jí příslušelo po něm žádat, aby jí vysvětlil, co se to děje? Byla to jeho věc a pokud by to měl někomu říct, tak jedině proto, že sám od sebe vážně chtěl, ne proto, že by se cítil, že by to měl udělat. Nutit někoho do něčeho podobného by bylo nevýslovně kruté, příčilo se jí na to byť jenom myslet, takže už se napůl připravovala Daria uklidnit, že to říkat nemusí, když on už ale spustil a ona se chytila tónu jeho hlasu. Nezněl jako někdo, kdo ze sebe tlačí vynucené přiznání. Zněl jako někdo, kdo prostě jenom už vážně potřebuje pustit zpoza hráze něco, co v sobě dlouho dusil. A pokud to bylo takto, pokud to bylo zcela dobrovolné, potom Kyne neměla sebemenších výhrad proti tomu, aby se pustil do vyprávění, které sice určitě nemělo být snadné, ale pokud se toho chtěl zbavit, chápala, že nic jiného se asi moc nenabízelo.
Chápala, že někdy bylo vypovídání se tím nejlepším možným způsobem terapie, takže ani nedutala, pokračovala v tom, že ho jen tiše hladila po vlasech a zádech, zatímco on vyprávěl o svém minulém životě – o své rodině – o svém starším bratrovi. Tiše v ní vřela krev, ale snažila se na to dívat s odstupem chladně, jak jen to šlo. Přesto, když pokračoval, tváře mokré od slz a srdce divoce bušící, vnímala, že zatímco postupuje ve svém vyprávění, v ní samotné se zatím vznítila hořící vlna emocí, z nichž většina namířená proti jeho bratrovi byla dost jasná – odsuzovačnost s neuvěřitelně rychle rostoucím odporem společně tančili uvnitř její hrudi, zatímco mu oněměle naslouchala. Půlka v ní měla nakročeno k pláči pro Daria, ta druhá si chystala nějakou krásnou, nabroušenou čepel pro Diega.

Když se svým vyprávěním skončil, měla co dělat, aby sama udržela na uzdě slzy, které se jí draly do očí a štípaly ji cestou. Chvíli oba dva mlčeli, koupali se v šeru a v tichu narušovaném jenom párem dechů, než se rozhodla tiše promluvit a narušit to. Samotnou ji překvapilo, jak moc velké pohnutky klepat se vztekem její hlas měl, ale zvládla ho ukočírovat. No tak, byla přeci jenom minstrela – kočírovat její vlastní hlas byl popis její práce. „Zcela upřímně, Darie… mrzí mě to. Ale spíš než pro tebe je to tragické pro ně – protože to dost vypovídá o tom, že si zasloužili to, žes jim odešel ze života. A pokud to není tragédie, tak už nevím, co je.” Snažila se znít vážně klidně, ale kdyby myšlenky uměly zabíjet? Ó, u Crännäris, kdyby něco podobného bylo v jejích silách, tak by se kdesi v hlubinách Nescory právě jeden serval padnul jako podťatý k zemi, bez jakýchkoli známek života. Kyne nebyla pomstychtivá, ale věřila ve spravedlnost a ještě víc ve spravedlivou odplatu – a co se týkalo Daria, tam byly váhy spravedlnosti, která by měla být vykonána, ještě hodně vychýlené z normálu, což ji deptalo snad nejvíc.
Po chvíli ho propustila k objetí, ale jen proto, aby si přesedla tak, že teď měla oči ve výšce těch jeho a mohla mu do nich zpříma pohlédnout, jeho křišťálově modré proti jeho proměnlivým, které se v tu chvíli zdály oříškově hnědé. „Poslouchej mě, dobře? Žádná čaromluva, přísahám. Je neskutečně obdivuhodné, že jsi se dokázal dostat z něčeho takového. A postavil ses na vlastní nohy, vykřesal z toho něco… vybudoval sis jméno i pověst nejenom po Narrigenu, ale i docela dál po Nescoře. Pokud se po tobě rodina snažila dupat… neumím si představit lepší zdvižený prostředníček, než je tohle.”

Pokud se dny mohly dělit na ty špatné a méně horší, tento bezpochyby spadal do první kategorie. Evanovi však přišlo, že to poslední dobou všechny. Nejen, že večer předtím hodně pil. A to opravdu hodně, mnohem víc, než míval jindy ve zvyku. Ještě teď mohl cítit kyselou pachuť červeného vína vzadu na jazyku, která mu stále dráždila ještě rozbouřený žaludek, který se ne a ne uklidnit. V hospodě zůstal ještě dlouho po tom, co odešli i ti nejvytrvalejší zákazníci a domů se vydal až tehdy, kdy si uvědomil, jaké pohledy na něj vrhalo děvče za pultem. Cestu domů si v nejmenším nepamatoval, podle toho, v jakém stavu bylo ráno jeho oblečení ale soudil, že musel někde spadnout. Možná ne jednou, což bylo dost pravděpodobné.
I přes to všechno však vstal již brzy ráno, kdy se slunce teprve škrábalo na obzor, kde se pokoušelo rozbít mračna na obloze a dodat městu trochu světla a snad i tepla. Hlava mu třeštila a všechno se zdálo trochu jako na houpačce. Učinil však slib, což byla jedna z mála věcí, které opravdu dodržoval.
Nějakou dobu tak strávil v chudinské čtvrti, zahalen v dlouhé kápi, s brašnou plnou nejrůznějších lektvarů a bylin, přehozenou přes rameno. Ten den se mu nepodařilo zachránit všechny, s čímž nikdy ani nepočítal, přesto jej však ztráta mrzela. V dlaních mu zemřela dívenka, kterou trápila silná horečka, jež se mu nepodařila již srazit. Zanítila se jí rána na noze a netrvalo dlouho, než se dostala na pokraj života.
Přestože se nezmohl na nic, kromě nevrlého vyštěknutí na její matku, proč nepřišla dřív, bylo mu toho líto. Věděl, že ubohá žena nemohla udělat nic lépe a v takové situaci by potřebovala podporu, kterou nikdy nenabízel. Mnoho jedinců ho za to kritizovalo a dívalo se na něj skrze prsty. On však nikdy nenabízel podporu, pouze léčitelství. Každý život, který nedokázal zachránit, v něm jen prohluboval onu propast, která mu sídlila v hrudi a ukrývala v sobě nejrůznější hrozivé příběhy a emoce, které se přestaly ozývat jen na krátkou dobu, kdy jejich křik zjemnilo víno.
Po tak náročném začátku dne věděl, že musí pryč. Mimo město, kde se nedalo dýchat. Ulice plné lidí, neustálý hluk, bohatí lidé, kteří odvraceli zrak kdykoliv uviděli nějakého žebráka. I on byl takový, což si bolestně uvědomoval a nesnášel se za to ještě víc. Jen málokdy se veřejně někoho zastal, nebo podal minci starci, který v dece seděl u cesty a prosil o peníze, aby nezemřel hlady. Kdykoliv se však mohl ztratit v davu a na chvíli nebýt Pentaghast, nebýt ten Evan, kterého všichni znali, neváhal. Věděl, že to nebylo dost, ale víc nedokázal.

Lehce vrávoravým krokem se vydal hlouběji do lesa, tak daleko, aby si byl jist, že na nikoho nenarazí. V onom tichu toho místa nacházel nevídanou útěchu, kdy jediným zvukem široko daleko bylo šustění lesního porostu a drobného zvířectva, které tuto krajinu obývalo. Někdy mu s děsivým mrazením docházalo, jak málo často dokázal trávit čas sám se sebou a to se ukazovalo hodně v momenty, jako byly tyto. Kdy v sobě neměl ani kapku vína, odkázán sám na sebe a svou hlavu, která jej dokázala děsit víc, než cokoliv jiného.
Po chvíli k jeho uším dolehl další zvuk, kterým byl tichý potůček, ke kterému občas mířil. Ne vždy se vydával takto hluboko do lesa, pokud však ano, vždy se nacházel v okolí vody, která dotvářela příjemnou kulisu k rozjímání nad životem.
Když došel blíž k potůčku, všiml si tmavovlasého děvčete, které sedělo na kraji. Přestože měla dívka lidské oblečení, nebyl si stoprocentně jistý, zda byla člověkem. Nikdy takto v lese nikoho nepotkal, lidé neměli příliš důvody tam chodit.
Prvně ho napadlo, že by to snad mohla být víla, nebo nějaké podobné lesní stvoření, ke kterým přílišné sympatie nechoval.
"Tady moc lidí nebývá," pronesl směrem k ní a jeho hlas protrhl ono poklidné ticho všude okolo.

Asi tisíckrát se jí v hlavě vynořila otázka, zda to co dělá má vůbec nějaký smysl. Přece jen se chystala za týpkou, která z její přítomnosti asi nebude skákat radostí, vzhledem k faktu, že kvůli ní lítala v pořádných problémech. Vždycky ale donutila ty zatracené pochyby zmizet, za což mohlo také už několikadenní trajdání si po Nescoře. Naštěstí byla díky Alíkovi docela bohatá (Nebo se tak alespoň cítila. Pravdou bylo, že měla tak dost peněz na zimu) takže si cestu mohla dovolit. Dokonce i když zjistila, že Reels už nebyla v táboře (Tam jí taky neviděli moc rádi. Asi netřeba říkat, že tam moc dlouho nezůstala), strávila pár nocí ve společnosti pěkných slečen a její nálada se zase vyhoupla o něco nahoru. Zkrátka s jednoduše se zase tak moc nenudila. Co bylo ale důležitější, okurčička měla na krku pořádnej průšvih a co se tam zaslechla, ten průšvih byl fakt velkej. Samozřejmě, Ekkyu by to mohla nechat být a starat se jen sama o sebe a možná, jen možná strávit nějaký čas s bratrem. Z toho byla taky nesmírně zmatená, ale o jejích akcích rozhodovalo několik faktorů, jenž se staly její malou berličkou/vycházkovou hůlkou. Její bratr byl naživu a Kyu spoléhala, že tak i nějakou dobu zůstane a pokecat si budou moct potom. Velitelka Caeva byla v průšvihu a i když to asi mělo být jasné, oficiálně z armády vykopnuta nebyla. A co bylo nejdůležitější, fakt netušila, co jí Ree dala do vína, ale bezpochyby to bylo jedno z nejlepších, které kdy pila, takže když už nic...alespoň si umínila vytáhnout z velitelky informaci, kde ho sehnala.

Do Narrigenu dorazila až jednoho (Jakého ani Ekkyu netušila) rána a první co jí přivítalo byla zatracená zima. Přitáhla si hřejivý plášť blíže k tělu, ale ani to jí nepomohlo, aby se přestala klepotat jako ratlík. Mohlo to být horší, to bylo jisté. Měla víc oblečení než mnoho jiných obyvatel a aby se vysvlékla, musela by mít lepší důvody než jen, aby si ten chlad vyzkoušela doslova na vlastní kůži. V Narrigenu asi nebylo nic, co by jí donutilo vzdát se jakékoli vrstvy oblečení. Obecně neměla hlavní město moc v lásce, práce se sice našla vždycky, ale většinou přicházela z úst lakomých zbohatlíků a k těm zelenovláska chodila jen v té největší nouzi. Někdy přemýšlela, zda by z ní taky mohla vyrůst nazdobená zbohatlice, kdyby se nevydala po cestě svého bratra a místo toho šla ve šlápějíc své . Možné to nejspíš bylo, ale copak by to byla nějaká zábava? Ne, Ekkyu se hodlala bavit a ne celý svoje mládí strávit u čaje, chichotajíc se při komplimentech divnejch bohatejch týpků. Z té představy se musela znechuceně otřást, ačkoli to moc velký efekt nemělo. Třásla se i tak, ale to asi nemohla hlavnímu městu vyčítat. Co už bylo horší...Ekkyu vlastně ani nedomyslela, jak má u všech bohů Reels najít. Ale nebyla by to Ekkyu, kdyby nevsadila všechno na jednu jedinou kartu. (Ačkoli si vlastně ani nemohla být jistá, zda je Rudá v Narrigenu, ale čert to vem.) Potřebovala pozornost a tu mohla získat hned několika způsoby. Ale přeci jen, pokud způsobí povyk, někdo by si jí všimnout mohl, no ne? Ideálně sama velitelka na prochajdě. Zároveň si ovšem moc dobře uvědomovala, že moc skandálu si teď dovolit nemůže, takže většina těch destruktivních plánů, a s nimi i ten polonadšený úsměv na tváři, musela potlačit do pryč. Taky jí bylo jasné, že by se měla držet dál od stráží, ale copak mohla promarnit tak úžasnou příležitost? Taková malá vyjížďka na královském koni přece nemohla ničemu uškodit, no ne?
Ovšem k jejímu velkému zklamání si armáda nemohla dovolit ani koně, takže jízda na královském hřebci nebo klisně padla. To ale neznamenalo, že padnul i její plán a dřív, než si plán B stihla promyslet trochu důkladněji, už cupitala za dvojicí strážných, aby se mohla okouzlit svým nepopiratelným šarmem. ,,Potřebuju svést. Asi Takže, kdo z vás nastaví záda?" Zazubila se, ale její snaha zapůsobit tak trochu *nezapůsobila* Místo toho na ní oba dva doslova zírali (A tentokrát asi ne kvůli šarmu) jako kdyby spadla z višně. To pro ní byla docela urážka, protože spadla jen z draka. A ani vlastně to se nedalo počítat. ,,Madam?" Jeden z vojáků zmateně nadzvedl obočí, ale jinak se ničeho jiného nedočkala. Skoro jako dítě, které si něco vyžaduje, našpulila uraženě rty a opravdu hlasitě si povzdechla. ,,To vážně ani nepomůžete dámě v tísni? Tss...To je docela barbarské, nemyslíte? No nic, pomůžu si sama." S těmi slovy a lehce ďábelským uculením...bez zaváháním hupla jednomu z vojáků na záda, držíc se ho jako sosající klíště.

Ranní Narrigen byl stejný jako každé další město a vesnice, kterým kdy Reels měla tu čest cestovat. Člověk by si řekl, že hlavní město jižní části kontinentu bude přeci jenom trochu víc vzrušující, ale pravda byla taková, že námořníci se vydali na moře, obchodníci do obchodů a žebráci zalezli do svých oblíbených koutů, s oprýskaným hrnkem před sebou a se ztrhaným výrazem ve tváři.
Nic zvláštního. Žádná vojenská procesí, slavnostní průvody v šatech, ani popravy. Jednoduše naprosto normální ráno.

(Minimálně to si Reels myslela, ale to trochu předbíháme...)

Ve vzduchu se vznášel dobře známý pach mořské soli, ryb a zoufalství (Když žijete v Narrigenu, moc dobře víte, jak takové zoufalství dokáže proměnit vzduch v něco dusivého a skoro nedýchatelného...) spolu s vůní hrozícího deště. Reels měla déšť ráda. Sice si ho dokázala víc užít uprostřed tábora, kdy byl celý Hraniční les najednou zelenější, živější a intenzivnější, ale nehodlala si stěžovat. Když bude pršet dost dlouho... třeba to smyje z Narrigenu vinu a vyplaví ze spárů mezi dlážděním desítky let krutosti a krve.

Reels by lhala, kdyby řekla, že cesta k Šedému hradu byla snadná. Nohy měla pořád trochu slabé z týdnů strávených v posteli a čím víc se přibližovala k chladně šedému monstru, tyčícímu se nad městem, tím méně se jí doopravdy chtělo projít branou, přijmout uznalý pozdrav od stráže a navštívit lady Lennox - ať už v trůnním sále, nebo jejích soukromých komnatách.

Velitelka nechtěla vědět, co se jejím zbičováním změnilo. Po cestě městem se jí pořád dostávalo uznalých pohledů a zdvořilých pokývnutí, ale to neznamenalo, že jediný krok za bránu nebude znamenat peklo. Přeci jenom dovolila utéct zrádkyni a drakovi. Byla by naivní, kdyby si myslela, že bičem to končí.

Na chvíli si dovolila přemýšlet o útěku. Teoreticky ji v Narrigenu nic moc nedrželo. Král byl mrtev a Skylar Lennox na trůnu byla pořád trochu lepší možnost, než princ na trůnu. Mohla by odejít, najít Rohana a vymyslet, co bude dál. Mohla by zavraždit dračího krále tak, jak on dovolil vraždu jejích rodičů. Ale k čemu by to všechno bylo? Na konci by se stejně neměla kam vrátit. Lady Lennox ovládala Šepotající pevnost a Reels věděla, že jestli něco chce skoro stejně tak jako smrt králů, je to její domov. Přála si znovu sedět na vysokých zdech, procházet chladnými chodbami a večer si číst u krbu ve velké pracovně.

Měla Rohana - sice ne po svém boku, ale rozhodně byl na její straně, ať už byl kdekoliv - a on měl Raniu. To znamenalo, že nebyla úplně sama... Mohla by pevnost získat zpět a vrátit se tam s nimi. Ale pokud to chtěla udělat, znamenalo to ještě chvíli sloužit Skylar a potom ji položit na lopatky a vzít si od ní zpět úplně všechno a možná ještě něco navíc.

Zatížená myšlenkami si Reels v první chvíli ani neuvědomila nezvyklý ruch. To až když do ní vrazil mladý strážný s naprostým šokem, vepsaným hluboko ve tváři. A Reels se nemusela rozhlížet nijak dlouho, aby zjistila, kdo je původcem celé situace.

Drobná zelenovláska visela na zádech druhého strážného, skoro jako by si ho chtěla osedlat a donutit ho, aby ji odnesl až na konec světa. A naštěstí - nebo možná bohužel - Reels přesně věděla, kdo ta zatracená zelenovláska je. Kdyby jí to neprozradila barva vlasů, zcela jistě by to bylo odhodlání a zvrácená radost, která se jí zračila v úšklebku.

"Můžeš mi říct, co tu u všech bohů dohajzlu děláš?!"

Skrytá v objetí lesa si připadala v bezpečí, byť do něj ani trošku nepatřila. Zdálo se, že místa nenarušená lidskou rukou a pod nadvládou přírody tak nějak vítala všechny zbloudilé duše vřelou náručí, jež slibovala konejšení a bezpečný úkryt. Mezi kmeny stromů, rozličnými keři a bohatým trávním porostem panovalo křehké příměří mezi všemi živými dušemi - Luanne byla jen jednou z mnoha, co se v tamním zeleném království skrývaly před denním shonem.
Vodní magie proudící v jejích žilách tiše pěla společně s potůčkem protékajícím kousek od jejích nohou, spoře ozařujíc jemné oblázky ve vodním korytu. Ačkoliv měla Luanne často pocit, že její vazba na kořeny během let nejen ochabovala, ale značně chřadla, opak byl pravdou - procházela totiž úplně stejnou formou přerodu, jakou si před mnoha lety prošla i její stvořitelka. A chvíle, kdy si dovolila upustit od svojí činnosti v hlavním městě a vydala se na vlastní pěst do lesů v okolí, to jenom podporovaly. Udržovala si tím ve svém srdci stále stejné světlo, s jakým poprvé vystoupila na souš.

Trošku poplašeně sebou trhla, když za zády uslyšela cizí hlas. Aniž by nad tím nějak více přemýšlela, nechala vodu z potůčku opět padnout zpět na svoje místo a plynout stejným způsobem jako předtím. To tenké vlákno magie, co na několik minut pojilo magii proudící z jejího srdce s okolní vodou, se v ten moment okamžitě přetrhlo a Luanne se s poněkud překvapeným výrazem obrátila na muže, co dle všeho přišel do lesů vyhledávat stejný klid jako předtím ona.
Nemělo smysl si cokoliv nalhávat, svým způsobem ji opravdu hodně zaskočil. Na jeho slovech byla totiž svatosvatá pravda - tamní lesy byly okolním obyvatelstvem vyhledávané jen výjimečně, obvykle se záměrem lovu. Nezdálo se ale, že by zrovna on přišel s takovými úmysly. Možná v Luanne svým způsobem vyznívala vrozená naivita, jelikož měla tendence v lidech vidět to nejlepší, ale neměla pocit, že by šlo o nepřítele. Jak lesu, tak jí samotné - byť ji sice přistihl při drobném hraní s magií, což byla věc, díky níž by se mohla celkem snadno dostat do potíží, nijak to nekomentoval.

„Pravda. Předpokládám, že to dost možná bude důvod, co nás sem oba přivedl,“ přitakala nakonec, než si zastrčila za ucho pramínek neposlušných havraních vlasů a vlídně se na cizince pousmála. Nebyla si jistá, zda mu dát prostor a stáhnout se hlouběji do lesů... Nebo posečkat a vložit svoji důvěru do síly osudu, jelikož se jí opravdu nezdál jako někdo, kdo by ji hnal zpět k útesům.
„Hledáte poklidné místo pro odpočinek? Ve městě je dost rušno, zvláště v posledních dnech. Tady je to... Téměř jako kdyby se zastavil čas. Netknuté, čisté.“ Pomaličku se rozhlédla po okolí, než mírně zaklonila hlavu a upřela pohled na zelenající se koruny stromů, v níž se prohánělo ptactvo. Milovala jejich písně, doopravdy byla schopná jim naslouchat i celé hodiny - byla to jedna z mála věcí, jakou pod vodou nikdy zažít nemohla. Byť tedy na pevninu úplně nepatřila, její srdce tam stejně dokázalo najít mnohé věci, kvůli kterým by stálo za to se vracet i kdyby ji k tomu nedotlačily tíživé okolnosti.

,,Páni...Tak to bylo opravdu účinné řešení." Zamumlala, zatímco prsty stále zarývala nebohému vojákovi do zad a nohama mu div nedrtila pas. Zkrátka se ho držela zuby nehty, protože ho nehodlala nechat jen tak jít. Kdybyste se jí zeptali jak se na vojákova záda dostala, jistě by vám s velmi vážnou tváří odpověděla, že to byla vážně výzva. Na její straně byl ovšem moment překvapení a když se po jeho těle vydrápala byl jeho zábrany...Řekněme že jich bylo o dost víc než jich kdy měla zelenovláska. Možná kdyby mu jeho společník pomohl a místo toho se netvářil jako kdyby viděl potrhlou ženu poprvé, měl by jeho druh před pařáty Kyu šanci, ale takhle...takhle jí byl dán jen a pouze na milost.

Bohužel (Nebo spíš bohudík) se osud nad jejím provizorním převozníkem pravděpodobně slitoval, protože ho nestihla ani pořádně nakopnout do hýždí, aby se dal do pohybu. Bohové věděli, že byla opravdu ve velkém pokušení. Nicméně, její plán vyšel a Reels vykoukla zpoza rohu a dokonce i bez půlky města nebo dalších stráží, což bylo rozhodně dobré znamení. Vypadalo to ovšem, že Kyu už takové štěstí jako ten strážný neměla, protože jí stačil jeden jediný pohled do tváře velitelky Caevy a dokonce i jí došlo, že právě lítá* v hodně velkém průšvihu. Nakonec by bylo vážně špatný, kdyby i po překonání dvou táborů, vykuleného draka a procházky přes půlku Nescory, dostala výprask od Ree. Navíc by její velmi ďábelský a geniální plán krachnul a jejím největším strachem se stalo to, že už by nemohla ochutnat víno velitelky Caevy. (Dobře, možná to nebyla její hlavní priotita, ale nahlas by to nikdy nepřiznala.) Pod jejím naštvaně vyhlížejícím pohledem Ekkyu nechala jejího provizorního převozníka na pokoji. Slezla na zem a se sebejistým úšklebkem věnovala Reels takové odfláknuté pukrle. ,,Velitelko. Co tu dělám?" Založila si ruce v bok a naoko se zamyslela. ,,Důvodů je asi víc. Tak za prvé, nárokuju si recept na to víno, protože bylo fakt výborný. Za druhé, jsem vážně ráda, že si v jednom kuse. Ale především...Vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyla oficiálně vykopnuta z jednotky, je mým úkolem chránit svou velitelku. Teda...Mimo jiné. Takže ti vidím dvě možnosti." Zazubila se a bez zaváhání došla až před velitelku, naklánějíc se možná víc než by si mohla kdejaká vojačka dovolit. ,,Buďto můžeme z týhle díry zmizet společně nebo může proběhnout únos. Tak či tak, tak, slyšela jsem že ta nová týpka na trůnu není úplně svatá paninka. Takže asi proklínej můj zatracenej morální kompas, ale úplně se mi nechce tě nechávat pod jejími pařátky samotnou."

*Opět...tentokrát ne na drakovi.

Kdyby Reels nebyla v takovém šoku, dost pravděpodobně by se začala smát. Ekkyu si strážce osedlala doopravdy pořádně. Držela se ho jako klíště, nohama mu pevně obepínala boky a podle ďábelské jiskry v jejím výrazu (A bohové vědí, že Reels byla s tou jiskrou zatraceně dobře obeznámena...) by netrvalo dlouho a opravdu by ho donutila k potupné projížďce městem. A věřte mi, když říkám, že voják by v té kaši plaval sám. Každý strážný a voják na pochůzce městem by se místo snahy o sundání toho přerostlého klíštěte v okamžitém záchvatu smíchu zhroutil na kolena. Protože to byl sakra vtipný pohled.

Bohužel pro Reels byla tak silně pod vlivem překvapení, že si ten pohled nestihla pořádně užít. Myšlenky se jí na chvilku rozběhly do všech stran a ona věděla, že pokud hned nepřevezme otěže situace, bude v dalším průšvihu. A že jich kvůli Ekkyu měla už dost. Ve skutečnosti... Od chvíle, kdy zelenovlásku potkala, byl její život jeden velký - jeden pořádný - průšvih.

"Nemyslím si, že máš zrovna právo si něco nárokovat, Drahá." Reels pozvedla obočí a v obraném gestu si založila ruce na hrudi. Celá ta historka jí přišla dost přitažená za vlasy, na druhou stranu... Nemohla říct, že Ekkyu nevěřila. Protože ta holka byla dostatečně šáhlá na to, aby doopravdy opustila svého dračího přítele a vydala se až do Narrigenu jenom kvůli skleničce vína.

Když se k ní Ekkyu přiblížila, Reels přeběhl mráz po zádech. Sama nevěděla, jestli z předzvěsti blížícího se průseru nebo kvůli tomu, že za sebou se zelenovláskou přeci jenom měly... Jisté nezapomenuté záležitosti. Nebo tedy... Záležitosti, na kterých v tu chvíli nezáleželo, protože Reels měla větší problémy. Nemohla si k tomu všemu na krk upoutat ještě tuhle drzou ještěrku.

Když se na to ale podívala z jiného úhlu pohledu... Možná ji trochu potěšilo, že se někdo obtěžoval, přijít kvůli ní. Že někoho vůbec napadlo, že by možná potřebovala pro jednou zachránit...

"Obávám se, že ani jedna z možností není tak úplně proveditelná," špitla, protože kolem nich pořád byl Narrigen a dokonce i ti dva otřesení strážci, se kterými bude muset všechno urovnat později.
"Protože s touhle týpkou mám ještě pár nedořešených věcí." Předně potřebovala zjistit, co se na Šepotající pevnosti změnilo... A co tam na ni bude čekat, až si pro svůj domov přijde, protože ho chtěla zpět.

,,Dobře, tak když si nemám co nárokovat, bude ti stačit, když hezky poprosím?" Založila si ruce v bok, ale její výraz zůstával stále neměnný. Drze sebejistý výraz už by se dal označit za její poznávací znamení. Mnohdy se tak taky cítila a kdyby jste jí o to požádali, jistě by vám o své úžasnosti vykládala bez problému celé hodiny. Jenže pravda byla taková, že ať už se vnímala jakkoli, doopravdy byla jen ztřeštěná tvrdohlavá kupka čehosi, co se kdyby dávno rozhodlo příjít na svět s pořádnou grácií. Tahle informace by vám měla stačit, aby jste si uvědomili, že Ekkyu Saaemi totálně nevěděla co dělala. Tedy, alespoň z toho logického hlediska ne. Utíkání přes osudem, utíkání na drakovi, utíkání za velitelkou...Řekněme, že by to mnoha lidem asi největší smysl nedávalo. Takže to buďto nevěděla nebo jí to bylo úplně jedno. Tak či tak, byla pevně rozhodnutá od svého plánu neopustit a bez velitelky neodejít. ,,Nicméně jsem poctěna za to oslovení. Ale myslím, že cukrovinky bychom si měly nechat na potom. Teď je to docela vážný, Ree!" Napomenula jí naoko uraženě. Ovšem ani to jí dlouho nevydrželo, neboť koutky jejích úst začaly téměř okamžitě cukat zase nahoru.
,,Shhh." Zarazila jí a bleskově jí přiložila ukazováček před rty. ,,Tak hele, Okurčičko, už nikdy přede mnou neříkej, že je něco neproveditelný, jasný? Takhle to totiž nefakčí. Protože pokud si myslíš, že se zase hezky otočím s poběžím odkud jsem přišla, tak se šeredně pleteš. Podívej se na sebe, jsi ve skvělý fyzický kondici a máš fakt pevný nervy. Tak mi zrovna ty neříkej, že je něco neproveditelný."
,,Reels, chápu že tě to trápí, ale s tou týpkou to můžeme dořešit později. Ale nepočítej s tím, že tě tu nechám stát a pak si k ní jednoduše napochodovat. A aby jsi z toho neměla problém..." Na chvíli se zarazila, než věnovala tmavovlásce ten nejvlídnější úsměv, který dovedla. ,,Tak je tohle asi únos. Vyskočíš mi na záda nebo tě mám vzít do náruče, co myslíš? Obrovskej černej pytel tu zrovna nemám. Takže..." A s těmi slovy svojí nebohou velitelku čopla pod koleny a pokusila se jí vzít do náruče."

"Když hezky poprosíš, tak o tom budu uvažovat," přikývla Reels, protože to prostě o moc jinak nešlo. Ekkyu nebyla vojačka a určitě nebyla někdo, kdo by bránil svou velitelku. Byla jenom... Tornádo chaosu v lidské kůži a Reels se s tím asi prostě musela smířit. Ačkoliv na to tedy nebyla vůbec zvyklá, protože posledních pár let se kolem ní motaly jenom tři typy lidí: Ti, kteří jí dávali rozkazy, ti, kterým dávala rozkazy ona a ti, kteří měli být podle rozkazů mrtví. Nic mezi tím. A Ekkyu nezapadala ani do jedné z těch kategorií. (Dobře, možná trochu do té poslední, ale to se Reels rozhodla okatě ignorovat. Když už se Ještěrka vydala přes půl Nescory až do Narrigenu, aby ji zachránila, přeci ji nenechá hned u brány pověsit.)

Reels chvilku - fakt jen chvilku, zlomek sekundy! - uvažovala, že ji do toho ukazováčku kousne, ale hned jí došlo, že to je přesně to, co by udělala Ekkyu. A pokud bylo něco, čemu se chtěla Reels za každou cenu vyhnout, tak to bylo chovat se jako ona. Jedna z nich totiž musela být ta zodpovědná s čistou myslí, jinak budou obě brzy hnít v královských žalářích a Lady Lennox se na ně bude dívat místo pohádky na dobrou noc.

"Moc dobře vím, jak je to vážné," sykla. "Ale říkám ti pravdu. Nemůžeš sem jen tak naběhnout s tím, že někoho uneseš. Tak to prostě nefunguje! A věř, že kdyby to jen trochu šlo, tak bych se nechala unést s upřímnou radostí. Nesnáším tohle město, nesnáším ten pitomej hrad a nesnáší vlastně celou zatracenou půlku tohohle zatracenýho kontinentu, jenže tady musím zůstat a ty máš dvě možnosti. Buď zůstaneš taky, pomůžeš mi a pak mě odneseš klidně až do Stříbrnýho lesa nebo půjdeš a necháš to na mně."
Reels se snažila, aby zněla rozhodně, ale sama tomu moc nevěřila. Neměla žádný plán a stála proti samotné Skylar Lennox. Proti dívce, která ovládala magii tak temnou, že i démoni by se nervózně zašklebili. A co měla na svojí straně? Druhá jednotka byla v Hraničním lese a Rohan někde v háji zeleném, takže měla svoje dýky, vítr v žilách a - pokud to dopadne dobře a ne naprostou katastrofou - Ekkyu.

A když už teda mluvíme o katastrofách, tak přesně tak to začalo vypadat, když se ji Ekkyu pokusila zvednout. Ano. Pokusila. Protože Reels byla o dobrých patnáct čísel vyšší, než ona, takže to zelenovlásce úplně nevyšlo. Pokud Reels zvedla, tak možná o šířku dlaně. I to ale stačilo přihlížejícím vojákům, aby sáhli po rukojetích mečů. (Nesmíme taky zapomínat na to, že Ekkyu si jednoho z nich osedlala a ten byl teď nejen zmatený a naštvaný, ale také potupený, což nebyla nejideálnější kombinace.)

"Můžeš mi říct, co to sakra děláš?" zamumlala Reels, která zvládla jen tak tak zbrzdit výkřik. Protože, kdyby křičela, zcela jistě by neměly pozornost jen těch dvou vojáků.

"Koukej mě okamžitě pustit, protože žádný unášení se nekoná. Ve městě sice není nikdo ze Druhý jednotky, ale stejně tě mohl někdo popsat a pokud jo a někdo tě tu pozná, jsi v průšvihu. A já taky. Takže mě polož - buď tak hodná -  a jestli mi chceš pomoct, tak... Pojď se mnou. Na Hrad nemůžeme, ale znám místo, kde můžeme někdo vymyslet. Mám dojem, že majitel se ti bude líbit." Nikdo nemůže říct, že Reels se nesnažila... Teď už jen stačilo, aby její snaha nepřišla vniveč.

,,Tak teda hezky prosím.” Počastovala Reels rozverným úsměvem, který jakoby si byl jistý předčasným vítězstvím. Však ale tmavovláska řekla, že její prosby mohou pomoci, pokud budou hezké, samozřejmě! Jejich rozhovor se zajisté nesl v dosti zvláštním duchu, takže s části opravdu litovala tu dvojici stráží, která je (nebo spíše pouze ji, protože buďme upřímní, Ekkyu by se na Reeiny rty mohla dívat pořád) musela poslouchat. Často přemítala, zda je to pouze prostředím ve kterém vyrůstala, ale kamkoli jinam šla (a to že taky cestovala už vcelku dlouho!), tam se na většinu jejího vyjadřování netvářili zrovna nijak zářně. Ale ve výsledku n tom přeci ani trošku nezáleželo, alespoň tedy zelenovlasé žoldačce ne. Ale samozřejmě nezapomněla na ty nejsmutnější očička, jaká jen dokázala na svém obličeji zformovat. Sice měla od smutného štěněte daleko, ale to neznamenalo, že to nemohla zkusit, že? Přeci jen by měla zapojit všechny své přesvědčivé prostředky, protože to víno vážně stálo za to. A společnost tmavovlásky samozřejmě taky, ale v tu chvíli se přeci jen jednalo právě o tom vínu, za to jí nikdo soudit nemohl. Ale sama musela uznat, že kombinace toho alkoholického nápoje a velitelky samotné se zdála Ekkyu ideální. No co...Nikdy se nehrála na nějakou svatou duši, která jedná pouze s těmi nejčistšími úmysly, to po ní nikdo ani žádat nemohl. Pravděpodobně by ho totiž poslala do nepěkných hájů zelených. ,,Myslím, že o tomhle se můžeme pobavit později, Okurčičko. Ne že bych si naší konverzaci neužívala plnými doušky nebo od sebe odháněla obdivovatele...” Pokývla hlavou k těm dvěma nešťastníkům. ,,...Ale zrovna teď se společnost asi nehodí. Promiňte, pánové.” Blýskla po nich stejným oslnivým úsměvem, jaký si nechávala pro svá malá vítězství a ano, i když ještě ani zdaleka neměla vyhráno. Jenže pokud Ekkyu nějaká byla a nemyslelo se tím zrovna Tvrdohlavá a kapku zběsilá, poté se dalo říct, že byla neodbytná. Velice neodbytná.

,,No...Respektive myslím, že můžu, protože přesně to právě dělám a--” Vlastně ani nestihla říct, proč a za jakých okolností může běhat po Nescoře a unášet lidi, ale ne zrovna protože by to pouze nestihla. Mohla totiž tmavovlásce skočit do řeči a začít si mlít svou, samozřejmě. Ale i samotná Kyu pochopila, že teď nebyl úplně nejlepší čas na zábavu a ironické poznámky. I a takový emoční balvan jako byla právě tvrdohlavá zelenovláska dokázal výjimečně poznat, kdy je lepší mlčet a zkrátka poslouchat. A tak poslouchala, zatímco zmateně krčila obočí nad snad ještě zmatenějším pohledem. Co se ti tu stalo? Co ti tu udělali, Ree? Ráda by tu otázku vyslovila nahlas, ale moc dobře věděla, že nemohla. Ne, pokud za nimi stáli strážní. Teda jako... zeptat se mohla, ale pochybovala, že by velitelka něco takového nechala volně proklouznout k úplně neznámým vojákům. Tak či tak, měla ještě větší chuť jí prostě čopnout a odnést někam hodně daleko, takže tomu její malá řeč opravdu nepomohla.

Jenže jak se ukázalo, její plán nevyšel a to z jednoho jednoduchého důvodu. Reels na ní byla prostě moc těžká! Jo a taky měla za zadkem načuřené vojáky, ale to zase takový problém nebyl. Jak měla někoho unést, když jo ani neuzvedla? ,,Asi jsem měla víc posilovat.” Zamumlala spíše sama pro sebe, než pro kohokoli jiného. ,,Bohové, snažím se tě unýst, Reels! Ale ty nespolupracuješ! To jde potom těžko!” Odpověděla tmavovlásce na otázku, samozřejmě s naprosto vážnou tváří.
Nakonec se ovšem nechala přesvědčit a přestala se pokoušet brát Ree do vzduchu, což stejně nemělo příliš velký efekt. Sice jí neřekla, že s ní okamžitě sedne na nějakého bílého koníka a neodcválají spolu do západu slunce, ale i tak, nabídla jí dostačující řešení. ,,Fajn, Okurčičko.” Povzdechla si tedy nakonec, vytvářejíc na rtech již méně nadšený úsměv. ,,Ale jdu s tebou jen ze dvou důvodů. Ať už to tak vypadá nebo ne, fakt tě nechci nechat trčet v týhle díře samotnou a za druhé, když tě někam zve pěkná holka, jen idiot by odmítnul dané pozvání.” Uculila se a zároveň tím vyjádřila svůj souhlas, ať si jí Reels odvede kam jen bude chtít. Poté se už jen otočila na vojáky a počastovala je velmi vyspělým a zodpovědným gestem - vyplázla na ně jazyk a nezapomněla se při tom ani pořádně culit! ,,Jinak, promiň že jsme nepřišla dřív, ale bylo to šílený. Alík, ten drak, nás vyklopil někde v háji, doslova. Nebo jsme nás spíš vyklopila já, ale to je už detail. Jenže potom přišla huňatá kráska a on odletěl, takže jsme museli jít po svých. Musela jsem se ještě stavit u svýho ztracenýho bratra, kterej teda už jako očividně není ztracenej, ale slíbila jsem mu, že se vrátím. Takže jestli tu umřu, bude asi nasranej.” Pokrčila rameny, zároveň dost zmatečně vysvětlujíc, kde byla sakra tak dlouho.

Reels musela uznat, že Ekkyu byla přesvědčivá. A i když měla pocit, že o víno tady ve skutečnosti nejde, doopravdy chvíli uvažovala, kde přesně ho sebrala. Pravděpodobně v královském archivu. Protože jediný způsob, jak přežít na Šedém hradě déle, než týden, byl alkohol. A nikomu neublíží, když si místo jedné lahve pro Natea vypůjčí i jednu pro Ekkyu nebo snad ne?

"Dobře, když tak pěkně prosíš, tak ti jednu lahev seženu. I když - upřímně - mi to víno nijak speciální nepřišlo a pokud jde o to posilování..." Reels se na chvíli odmlčela, protože ve skutečnosti asi neměla k situaci moc co říct. Ten den začal slibně. Obzvlášť, když vezmeme v potaz to bičování a týdny léčení. Jenže teď? Reels měla na krku Ještěrku, která jí přivedla do tolika problémů a teď se snažila ji unést. Vážně... Mohlo to být divnější? Asi těžko.

"A pokud jde o to posilování, tak si nejsem jistá, jestli by ti to pomohlo, protože se moc často ochotně unášet nenechám. Věř mi. Mnohem radši hraju na klavír a vyšívám." S tím vyšíváním si dělala legraci. I když... po důkladném zamyšlení by možná došla k závěru, že i nějaký pěkný ubrus, zdobený křížkovým stehem, by byl lepší, než tohle. Protože Ekkyu sice neměla moc vysoké šance ji doopravdy unést, zato měla slušné šance, jí způsobit další stovku problémů. Proto si Reels téměř nahlas oddechla, když ji Ještěrka zase postavila na zem a očividně byla ochotná vyjednávat. Fajn. Aspoň něco.

"Popravdě je mi jedno, ze kterých důvodů se mnou jdeš, i když ten první mě těší a ten druhý mi asi lichotí, hlavní je, že jdeš." Reels byla příliš unavená na to, aby si hlídala post hrdé a krvelačné velitelky bez kapky citu. Měla toho za sebou až dost. Takže tohle klidně přiznala. Přeci jenom s Ekkyu už jednou málem skončila v posteli, takže odhadovala, že si na nic hrát nemusí. Hlavně když se ji chystala zasvětit do plánu (který neměla) a počítala s tím, že jí pomůže... nějak.

"Omlouvat se... asi nemusíš?" Reels se zamračila, pokrčila rameny a (stále doprovázená pohledy vojáků) se obrátila k odchodu a zamířila zpět k Nateovi. "Vlastně mě to ani nijak zvlášť nepřekvapuje. Znám tě dobrou hodinu čistého času, ale stejně bych nepočítala s tím, že na dračím hřbetě vydržíš déle, než deset minut. Ten drak měl štěstí, pokud se z tebe nezbláznil nebo nedostal sklony k alkoholismu. Promiň, ale je to tak. A pokud jde o umírání... Nikdo tu neumře. Ani ty, ani já. Takže o svého dlouho ztraceného bratra se bát nemusíš. Vrátíš se mu celá." Doufám..., dodala Reels v duchu, protože ačkoliv Ekkyu slibovala opak, byla si docela jistá, že ona dřív nebo později za tohle všechno životem zaplatí. Mělo se to stát už před šesti lety. Tehdy zaplatila vysokou cenu, ale přežila. Nehádala, že bude mít stejně štěstí i dál.

Dobře, nakonec ten den nevypadal ani trochu tak katastrofálně jak si ho Kyu předem vyobrazovala. Tedy, nebyla poslána do hájů zelených a to se přeci vyplatilo! Mnohem víc, než kdyby tam poslána byla. Sice měla háje zelený docela v lásce, jinak by jako neměla moc důvodů trmácet se notnou část svého času po lesích a polích mezi ničím, co by jen zdánlivě připomínalo psychicky stabilní společnost. Sem tam narazila na stařenku, která jí nabízela magické houbičky nebo na zbloudilé bandity, kteří sem tam proletovali kolem. Dalo by se říct, že do lesů tedy zapadala! Ekkyu sama sebe neviděla jako až tak ztracený případ, vždyť ještě úplně vyšinutá nebyla, ale to říkat nahlas nehodlala. Pokud jí osud něco připomínal, pak to byl fakt, že často za nějakou událostí nebo stavem číhalo to prokleté zatím. Takže ano, zelenovláska nedošla do fáze šílenství. Zatím. A tak taky hezky zatím hodlala ještě chviličku zůstat.

,,Hej...Ree? Myslíš, že jsem šílenec?” Drkla do tmavovlásky po svém boku, když opustili stráže a vydali se (pouze bohové a Reels) kdo ví kam. ,,Na tom asi nesejde.” Smetla to ze stolu ještě dříve, než na to velitelka stihla odpovědět. ,,Důležitější otázka je, zda ty nejsi šílená, Reels. Protože nápad zůstat tady tou čarodějnicí zní fakt potrhle. Ale chápu, máš svoje důvody.” Obraně zvedla ruce do vzduchu, že se vzdává, než by jí stihla tmavovláska hezky profackovat. Ale byla tu možnost, že i to fackování by se Kyu líbilo. Reel u toho určitě vypadala hrozně roztomile! ,,Na příčetnosti je nejvíc fascinující to, že si nikdy nemůžeš být jistá, jestli ti ještě zbyla. Možná jsme takoví všichni. Celé tohle město a celá země. Kdo ví.” Pokrčila rameny, načež rozhodila rukama a zazubila se. Ač vytáhla z pohledu některých lehce filozofické téma, Kyu to tak ani trochu nebrala. Pro ni to byl jen další fakt a zbloudilá myšlenka, kterou si uždibla ze všeho toho chaosu, co jí řádil v hlavě. Samozřejmě, záleželo jí i na tom, co si o ní myslela Reels. Ale hej, zatím se ještě nebyla projít na popraviště, což brala jako pozitivní znamení, no ne?

Ovšem na tu otázku se zanedlouho také dozvěděla odpověď, protože se jim nějakým podivným způsobem podařilo pokračovat v konverzaci. Jak se Reels rozpovídala o jízdě na dračích hřbetě, žoldačce nejdříve jen mírně zacukaly, ale po chvíli se naplno rozesmála. ,,V tom případě jsem fakt zvědavá, kdy ze mě chytnete sklony k alkoholismu vy, velitelko.” Pořád ještě se smíchem zasalutovala. ,,Víš, Ree...” Když se přešlo na vážnější téma, Ekkyu se naštěstí řehtat přestala, ale nedokázala se ubránit vědoucímu úsměvu, který jí stále hrál na rtech. ,,Já vím, že nikdo z nás neumře, Ree. Důležité je, zda to skutečně víš ty. Protože pouhá přání jsou v mnoha případech zhoubná.”

Reels zatáhla Ekkyu do jedné z klidnějších Narrigenských uliček a pokračovala dál. Cesta tudy sice bude delší, než kdyby šly přímo, ale alespoň se ztratily z dohledu vojáků, kteří teď Ekkyu určitě neměli dvakrát v lásce. Vlastně ji pravděpodobně neměli v lásce ani jednou, ale to bylo téma na jiné povídání.

"To má být jako... Řečnická otázka, nebo vážně chceš odpověď?" Reels povytáhla obočí, i když si Ekkyu mezitím stihla odpovědět sama. Pravda byla taková, že šílenci by se mohli od Ještěrky dokonce učit. No vážně... Reels za svůj život viděla mnohé. Potkala žebráky, vojáky, baby bylinkářky, dokonce i pochybnou vílu uprostřed Hraničního lesa, na což zpětně vzpomínala docela ráda, protože tam potkala taky Raniu. Ale někoho jako Ekkyu? Někoho jako Ekkyu jí byl sám Rüvik dlužen. Protože pokud tahle holka nebyla šílená, tak by každý, kdo to řekne, měl vrátit osvědčení o léčitelské praxi.

"Udělala jsem i horší věci, Ještěrko. Nápad, zůstat v Narrigenu, rozhodně není nejhorší. Není ani v desítce nejhorších. A jestli nejsem šílená? Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že šílení lidé si neuvědomují, že jsou šílení. Já si rozhodně uvědomuju, že setrvání na Šedém hradě není nejlepší možnost. Takže podle téhle teorie mám k šílenci hodně daleko."

Reels sama moc dobře nechápala, jak se dostaly zrovna k tomuhle tématu, ale čas s Ekkyu ji učil se na podobné věci jednoduše neptat. Ani sebe a pro jistotu ani jí.

"Já z tebe sklony k alkoholismu nechytím, drahá Ještěrko. Já už je totiž dávno mám. Snad si nemyslíš, že bych dokázala vyrůst na Šedém hradě a sloužit králi naprosto střízlivá. Protože jestli ano, tak si za kolonku 'šílená' můžeš taky připsat 'naivní'." Reels pokrčila rameny, jako by na tom nezáleželo, protože... na tom nezáleželo. Dávala si pozor na to, aby do bitvy přišla vždycky s čistou hlavou a to, že se občas napila, aby zvládla královy rozmary bez znechucení jasně vepsaného ve tváři... to už nikoho nezajímalo. A tak to taky bylo dobře.

"Je roztomilé, že v nás tolik věříš. A taky je to příjemné. Protože naděje... Je v tomhle světě asi to poslední, co nám zůstalo. Každopádně... až po tobě." Reels otevřela zadní vchod hostince (čtěte: toho starého pajzlu), kde bydlel Nate a odhalila tak rozvrzané plesnivé schodiště, vedoucí k podkroví. Nezbývalo než doufat, že Nate bude dostatečně při smyslech. Nebo, že při nich nebude. Šlo jenom o úhel pohledu.

Kyu zmateně nakrčila nos a její obočí vyletělo vzhůru takovou rychlostí, že by každý drak mohl jen tiše závidět. Možná, že kdyby s ním zkusila hýbat nahoru a dolů, tak by možná sama vzlétla! Dobře, to by se asi nestalo, ale kdyby takovou schopnost měla, jistě by vyhrávala všechny dračí soutěže! Tedy, pokud draci nějaké soutěže vůbec pořádali. Kdo věděl, co dělali draci ve volném čase? Nejdříve jí napadlo, že by se mohla zeptat Reels, ale naštěstí to po chvilce přemítání hodina za hlavu. Nebo létající obočí. Příliš snadno zapomínala, že Ree byla velitelkou jednoho z táborů, jenž byl proti drakům, však? A právě kvůli tomu, že je navštívil až příliš vykulenej drak skončily v týhle bryndě. Nebo v ní spíše skončila velitelka, protože ač se teď Ekkyu nenacházela na seznamu ideálně vzorného obyvatelstva, přecházela to s úsměvem.
,,Samozřejmě, že řečnická otázka, Ree. Znám své kvality.” Zazubila se a možná až příliš dramaticky si prohrábla vlasy jako kdyby se ten pocuchaný culík dal brát jako pořádný účes.

,,Jak myslíš, Okurčičko. Ale někdy si teda jako vyžádám ten tvůj ďábelský seznam. Zdá se, že máš docela pestrý život.” Spíše sama pro sebe si znalecky pokývala hlavou, než založila ruce v bok. ,,Je to jak v nějaké podivné dětské pohádce. Chrabrá lady Ještěrka se rozhodla unést kyselou Okurčičku z tajemného hlavního města, které bylo mimochodem docela hnujdozní. Kdo vlastně vymyslel, že bude naše hlavní město zrovna Narrigen? Asi nesdílím tu velkoměstskou duši. Jo, asi ne.” Co už ale Kyu nepostrádala byla zvědavost a to dokonce i k pěkně šíleným věcem a událostem. Ale hlavně, co si zelenovláska plánovala vložit do jejího vskutku rušného programu byla prohlídka zdejší věznice, popřípadě hladomorny. Narrigen se jí zdál dostatečně extra, aby v něm měli dokonce několik hladomoren! Hodilo se mít přehled, když už byla ten kriminálník a musela se ujistit, kde bude kdyžtak bydlet, no ne? ,,Hej, Ree? Mají zdejší věznice někde otevírací dobu? Myslím, že by nebylo od věci se tam jít mrknout! Na prohlídku!” Sdělila tmavovlásce své plány.

,,Naděje by se asi dala brát jako příjemná.” Dala dívce za pravdu, vlníc rty pro jednou do vlídného úsměvu, bez špetky jízlivosti. ,,Děkuji vám, vážená Okurčičko.” Uchechtla se, než vklouzla o nabízených dveří. ,,Páni...Máš docela zvláštní vkus, Ree. Ale musím tě zklamat...” Odmlčela se, kriticky pohledem přejíždějíc prostory toho...cokoli to mělo být. ,,Nelíbí se mi to. Ještě že mi to tvá společnost vynahrazuje.”

Vážil si toho jak se zachovala a vlastně si vážil jí celkově. Nikdy si neměl s kým promluvit, koho obejmout a ani někoho kdo by ho chápal a soucítil s ním. Myslel si, že je sám proti světu, ale to se teď očividně mohlo změnit. Z někoho koho zamýšlel za pouhého kolegu, se klidně mohla stát jeho podpora. Klidně mohli být přáteli, a to pro něj znamenalo nedocenitelně moc. I kdyby to znamenalo to, že měl rameno, na kterém si mohl pobrečet, furt to bylo víc, než kdy v životě měl. Ano, měl slávu, bohatství, jméno a obdivovatele, ale co to bylo v porovnání s city a celkově někým blízkým? Nic. Naporsté nic. Neměl rodinu, přátelé a nezažil vztah, ve kterém by tomu druhému nešlo o jeho bohatství a pozornost všem kolem. Mohl si nalhávat co chtěl, ale nikdy vlastně nebyl skutečně šťastný a spokojený bez jakéhokoliv přetvařování.

"Děkuji ti. Hrozně moc moc ti děkuji. Za to, ž to chápeš, za tvoje vlídná slova a za to, že prostě jsi. Nikoho, kdo by mě v nočních můrách viděl a snažil se mi pomoct, jsem nikdy nezažil a je to neskutečně osvěžující pocit. Díky ti..." Špitl a znovu ji pevně objal. Za normálních okolností by se staral o to, aby na sebe co nejdříve navlékl košili a zakryl své jizvy, aby nikdo nespatřil jeho minulost a viděl ho jako perfektního, ale tentokrát shodil svou masku a nemusel se víckrát před Kyne stydět za to, kým byl. Ona ho chápala a nehanila ho a on byl za to ochotný být k ní zcela upřímný a neschovávat se v stínu jako ustrašené kotě, jakým dříve byl. "Většina lidí, by o mně určitě neřekli dvakrát milé věci, kdyby mě takhle viděli a ještě k tomu věděli, že jsem před nimi něco takového skrýval. Jsi úžasný člověk, víš to? Chápalas mou t'ealh podstatu, chápeš tohle, dovedeš pomoct a dokážu být k tobě upřímný. To nikdo jiný nezvládl. Ale co se týče mé kariéry... Ano. Mám něco, o čem mnozí sní od dětství. Mám svobodu, slávu, peníze a mé jméno zná mnoho lidí. Mám hodně věcí. Ale věci nejsou lidi. Nikdy jsem nezažil pravé přátelství, lásku, pouto, nic. Má rodina, známosti a zbylí lidé zničili mé ideály a já se nebezpečně uzavřel do sebe a bokem od společnosti. Moje důvěra se stala pošramocenou a sebevědomé vystupování jen pozlátkem, abych nebyl odsuzován." Pronesl a položil si s povzdechem hlavu na její rameno. Byl to zvláštní pocit, protože si byl takřka jist, že by jí mohl říct všechno a ona by to přijala s klidem narozdíl od falešných lidí, kterými byl obklopen. "Ale i přesto znáš jen konec příběh. Tohle bylo finále mého života na panství Nöarresů, ale průběh byl jiný, než by člověk očekával od rodinného života. Tím tě však zahlcovat nechci. Už to, že jsem na tebe vyklopil tu událost s bratrem ode mě bylo nezodpovědné, protože si nezasloužíš trápit mou minulostí." Špitl, než se odtáhl a podíval se jí zpříma do očí. "Ty ne. Jednou přijde čas, kdy se minulostí budou trápit ti, kteří si to zaslouží. Ty mezi ně ale nepatříš. Raději tě mé minulosti ušetřím, protože vidím, že ti to není jedno"

Jakým příjemným překvapením pro Norallye bylo, když jí přece jen ten zrzatý poděs pustil do koupelny. Pokud něco potřebovala, jistě to byla i horká vana, aby ze sebe dostala všechnu tu špínu a prach z lesa. Kdyby si odmyslela, že trčela na místě, na kterém se ani trochu zdržovat nechtěla, asi by si zvykla, kdyby neměla na výběr. Ať už byla démonova povaha jakkoli otravně dětinská, nechal jí vyspat se a připravil jí jídlo, jenž se opravdu dalo jíst! Jenže i přes to, že si z jeho domu udělala takový malý soukromý hotel, nebyl to její domov. Však nemohla ven, u všech bohů. A ať to znělo jakkoli podivně, Norallye měla ráda čerstvý vzduch a prochajdy venku! Tedy, na ten čerstvý vzduch by se hodilo opustit Narrigen.

Ten den byl podle všeho ovšem plný překvapení, neboť jakmile vylezla z vany, téměř jako nový člověk (nebo se tak alespoň cítila), Crawiase její společnost nejspíše omrzela nebo se nad ní smiloval, což se jevilo jako ta lepší možnost. I proto na démona vděčně pokývla, ač sama netušila, že slovo “vděčný” v jejím slovníku ještě existovalo, ale jinak to s ní ani nehnulo.

,,Fajn.” Zavrčela než na tváři zformovala něco, co zdánlivě připomínalo potěšený výraz. ,,Pořádně si zapamatuj jak vypadám. Už mě tu nikdy neuvidíš a já tě přeci nemůžu připravit o možnost pořádně si prohlédnout mě i s celou mojí úžasností.” No co, nemohla si přece neodpustit pořádnou nafrněnou poznámku na závěr, to by přeci vůbec nešlo. Poté věnovala démonovi jediný chladný pohled a s velice dramatickým pohozením vlasů z toho hrozného duhového místa vypadla.

Už seděl u jednoho z těch odporně rozvrzaných stolů v jedné z mnoha Narrigenských krčem. Zrovna tato působila ovšem naprosto shnile už jen od pohledu a zjevně na tom utrpěla i její reputace, neboť kromě něj a několika postarších námořníků, kteří se nejspíše v hlavním městě zastavili aby odpočinuli si od bouřivého moře, neseděl v podniku vůbec nikdo. Netrpělivě prsty poťukával o stůl, když se konečně objevila. Věděl, že se dobře vyspala, sám jí ve spánku sledoval několikrát. Přesto si nemohl nevšimnout unavených kruhů pod očima ani toho, jakým způsobem se rozhlížela po okolí. Snad poprvé v životě spatřil, jak se dívka nejistě rozhlíží a očima těká po místnosti jako kdyby na ní každou chvíli mělo něco nebo někdo vyskočit z poza stolu a poslat jí do pekel, kam také patřila. O tom, že nebyla ve své kůži svědčilo i to, že si vybrala právě ten zatuchlý a vskutku ubohý pohyb. Překvapila ho tím, vskutku. Předpokládal, že okamžitě zamíří do jednoho z více luxusnějších podniků v Narrigenu, takových tam stálo spousty. Tento pajzl byl pod její úroveň a pod jeho vlastně také. Ačkoli on byl v tu chvíli pouhým námořníkem ani kdyby se stal žebrákem, do ničeho takového by dobrovolně nevkročil. Znechuceně tak pozoroval pochybně vypadající medovinu před sebou v ještě odporněji vypadající sklenici. Na moment se útrpně otočil k pultu, kde starý hospodský leštil jednu ze svých odporně umazaných skleniček. Hořce litoval svých mincí, které za ten blivajz dal, ale neměl úplně na výběr, však? Nemohl přeci seděl tupě na lavici a zírat na dveře. Tedy, přesně to několik těch posledních minut dělal, ale alespoň měl před sebou medovinu, jenž si velice pomalu “vychutnával”. Ano, to místo zkrátka bylo odporné a jediný důvod, proč se Azën ještě nesebral o neodešel byla právě ztrhaně působící modrovláska. Ta, jakmile se (bohužel) rozhodla, že tu uboze působící krčmu poctí svou přítomností a vešla dovnitř, tmavovláskův úsměv se rozšířil o pěkných pár centimetrů. Okamžitě sklonil hlavu dolů a zvedl se z trouchnivějící lavice, jen pro to, aby před ní poklekl, natahujíc k ní ruku. ,,Azëne, co tu k sakru děláš?” I její hlas zněl ztrhaně a nepřítomně. Ač se snažila o svůj typický výhružný ton, ani trochu se nepodobal tomu, jak na lidi vrčela běžně, bez svého malého dobrodružství. T’ealh jí ale přesto zbožňoval, byla rozviklaná, cítil to. A jeho prací bylo nasměrovat jí zpátky na správnou cestu, navrátit jí to, co na ní tak neskutečně zbožňoval. ,,Přeci bych vás nemohl nechat samotnou v těchto těžkých časech.” Vyčkal, zda k němu modrovláska natáhne ruku. ,,Madam.” Jemně, jako kdyby byla její ruka ze samotného porcelánu, jí vzal do dlaní a následně jí políbil na hřbet ruky. ,,Posadíme se?”

Po krátkém pokývnutí a následném objednání další z těch hnusných nápojů, nakonec se přece jen oba dva usadili na lavici, přesně naproti sobě. Azën se musel zašklebit, když si modrovláska objednala víno s jistě velice slabou úrovní. Jistě, kdyby bylo pouze na něm, rád by jí přenechal svoji medovinu, ale to by bylo pod její úroveň, však?

Pořádně i jí prohlížel, nejspíše i jako samotný poklad na trouchnivějícím dřevu. Ani trošku nepřipomínala dámu, kterou se tak zoufale snažila představovat. Apatický výraz ve tváři, neustála výhružná slova a pouze uplé černé oblečení z ní dělalo spíše vojáka, vražedkyni, jenž také představovala. Z přemítání ho vytrhl až její hlas, takže se chtě nechtě vrátil ze své mysli zpátky do reality. ,,Azëne, řekneš mi už konečně co tu u všech bohů děláš? Myslela jsem, že jsi někde s tou svojí lodičkou v Amisském oceánu.” Poušklíbla se, načež vzala do dlaní špinavou sklenici vína. Nenapila se, vyčkávala na jeho odpověď. ,,Ta loď se čirou náhodou potopila. Ale to je nepodstatné. Musím říci, že jsi mě zklamala, Lye.” Tentokrát se poušklíbl on, avšak v jeho očích stále zůstala ta nepatrná úcta. ,,Musel jsem se na tebe podívat, zvlášť po tvém malém fiasku v lese. Copak to bylo? Jen díky štědrosti bohů může tvoje zkažená dušička pořád kráčet mezi živými. A teď jsi tady, opuštěná a bez cíle či úspěchu. Všiml jsem si já, možná si začnou všímat i ostatní. Co uděláš potom, Lye? Staneš se lovnou zvěří, pokud okamžitě nezastaneš pozici lovce pořádně.” Promlouval k ní tichým a vlídným hlasem plným falešné útěchy a rad. A ona na něj hleděla, stále se stejným vztekem a vyčerpáním, ale nic neřekla. To pro něj představovalo znamení a tak pomalu natáhl svou ruku, aby uchytil její dlaň. ,,To, že toleruju tvojí přítomnost ještě neznamená, že se mnou můžeš takhle jednat. Přísahám, že pokud jenom zavadíš tou svojí prackou o moji ruku, zlámu ti všechny kosti v těle.” S těmi slovy se tmavovlásek zarazil, než se z plných plic rozesmál. Smál se čistě spokojeným a upřímným smíchem, bez zábran a ostychu. S Norallye to ani nehlo, stále pouze seděla se svojí špinavou skleničkou vína jako ledová socha.
,,Jistě, má lady. Má nešťastná sladká lady.”
,,Jsi Hajzl, Azëne.”
,,Ale notak, Lye. Potřebuješ mě, jsme stejní. Já jsem na tvé straně, rozumím ti.”
,,To ale nemění nic na tom, že jsi Hajzl.”
,,Nenávidí tě.”
,,Já vím."
,,Já jsem neřekl kdo."
,,Já vím."

,,Nezvládáš to, ale nemáš jinou možnost. Musíš zabrat víc. Musíš ukázat, co jsi zač. Jiná možnost tu není, pokud se nechceš schovávat jako krysa po zbytek svého majestátního života. Musela bys zmizet z Nescory, ale sama víš, že tě odsud nikdo nepustí.” Zasmál se, pokoušejíc se znovu chytit její dlaň, ale bohužel to nestihl. Ne snad proto, že by se modrovláska pustila do lámání kostí, ale téměř okamžitě se ze své lavice zvedla, věnujíc mu nepatrný, ale chladný úsměv. ,,Díky, Azëne.” Pronesla a bez dalších slov nebo vysvětlení zase zmizela dveřmi ven.

Norallye se nemohla rozhodnout, zda měla brát ten nápad jako naprosto geniální nebo jako naprosté šílenství. Tolik toho přece ztratit nemohla, však? Jistě, ten nápad sebou nesl ztrátu majetku, postavení a možná i důstojnosti. Kdyby se ovšem něco pokazilo, vždycky se mohla obrátit na svojí magii a zařídit, aby se stala malá nešťastná nehoda, však? Neměla se přeci čeho bát, ona se o sebe dokázala postarat, dokud mohla dýchat, měla u sebe prostředky na přežití. Ne, nemusela se bát. Nesměla mít strach, určitě ho neměla. Azën měl pravdu, když říkal že její jméno, její osoba musela zmizet. Musela přijít na způsob jak zůstat v Nescoře, ale zároveň se neschovávat po zbytek svého života. Chtěla vyškrtnout své jméno, svojí tvář a svou pověst z podvědomí společnosti. Vlastně ani netušila proč. Proč se do toho šílenství pouštěla? Nejspíše vážně propadala samotnému šílenství, ale v tu chvíli nad tím příliš nepřemýšlela. Jediné co jí uvízlo v hlavě byla Azënova slova a co hůře, Norallye věděla, že jsou pravdivá. Dělala chyby a čím dál tím víc měkla. Pokud by si snad chtěla zachovat svou reputaci, jistě by to vyžadovalo enormní množství krutosti a krveprolití, jenže když by se k něčemu takovému uchýlila, co by z ní nakonec zbylo? Často přemýšlela a rozjímala nad tím, kým nebo spíše čím vlastně je. Čím se to za ty roky stala. Ráda by řekla, že balancovala na hraně příčetnosti, ale často docházela k závěru, že už se ocitla dávno za hranou. Zuby nehty se držela těch posledních pár kousků lidskosti, které v ní zbyly, ale i ty se pomalu vytrácely a brzy nabyla pocitu, že tam nikdy žádné ani neexistovaly. Kysele se poušklíbla. Možná už pro ní bylo příliš pozdě. Možná byla přesně taková, jak jí lidé viděli. Mrcha, čarodějnice, monstrum. Možná že i její samotná existence představovala synonymum všech těch věcí. Ale možná...možná pro ní nebylo příliš pozdě, ale času zbývalo stále méně a méně času. Takže spěchala. A po chvíli se pouhá rychlá chůze změnila v běh, ačkoli se mohlo zdát, že těch pár minut stejně nic nezmění. Tmavovlásek měl pravdu, Norallye se pomaličku tříštila. Zoufale kolem sebe tápala po řešení a nakonec, ač hraničilo s úplným zoufalstvím a jistě i bláznovstvím, ho měla v hrsti.

To místo nevypadalo zrovna vábně a ona se vlastně nemohla ani divit. Trvalo jí docela dlouho, než našla tu temnější část Narrigenu. Musela uznat, že se schovávali vážně bravurně a modrovláska si prošla spoustou přemlouvání, které skončilo bohužel ne jen slovní potyčkou, ale nakonec se na ten zatracený trh dostala. Pokud měla popsat své dojmy z toho místa, absolutně se jí hnusilo. Kdyby měla jinou možnost, jistě by se otočila a zmizela by stejně rychle jako se objevila, jenže to udělat nemohla. Váhala jakou masku si má nasadit. Mohla si hrát na kupujícího, nasadit ledový pohled a jistou povýšenost, což by nepředstavovalo žádný problém. Z takovým vystupováním měla více než dost zkušeností. Otázkou bylo, zda by ti nevyšlo spíše na škodu. Nikdo by nechtěl prodávat tvrdohlavou bestii, která už od pohledu vypadala, že by komukoli, kdo by se na ní špatně podíval vyškrábala oči. ,,Co to dohajzlu dělám?” Zavrtěla hlavou, spíše sama pro sebe. Pro jistotu si vytáhla pět menších měšců s mincemi, připravujíc si je k sobě. Počítala s tím, že jí její malý plán vyjde draho, ale přesto se tiše modlila, že jí to bude stát za to. Naštěstí, i díky nemalému množství vína a medoviny nakonec vykročila vpřed k již na první pohled na surově vypadající ženu, dle všeho jednu z prodávajících. ,,Zdravím.” Semkla rty pevně k sobě. ,,Potřebuju od vás pomoct. A nebojte, zaplatím.” Dodala, když spatřila ženin pochybovačný a nelibý výraz.

Netrvalo ani zase tak dlouho a ona se ocitla...kde vlastě? Sama neměla úplně tušení, kde teď bylo její místo. Jediné, čím si byla doopravdy jistá bylo několik minut (nebo možná i hodin?), kdy se dohadovala s otrokářkou. Její žádost byla nejspíš netradiční, to si moc dobře uvědomovala. Ale zároveň, čím déle se se surovou ženou dohadovala, tím víc její odhodlání pro celé to šílenství upadalo. Ovšem po dalších pohárech vína, o které si požádala za ten zbyteček mincí, jenž jí po uplácení ženy zbylo. Ale nakonec tam stála mezi ostatními a její pomyslná volnost se tříštila stejně rychle jako se utahovaly okovy na jejích zápěstích. Byla blázen, musela být. Sváděla vnitřní boj sama se sebou a v duchu si nadávala, ale svedla to na fakt, že by potřebovala další skleničku. Hlava jí třeštila jako střep a už jen z nenechavých pohledů některých prohlížejících. Jo, přinejhorším se někomu stane malá nehoda. Zatím ovšem držela hlavu sklopenou, schovávajíc si obličej za modrými vlasy, nakonec i byla ráda, že si to víno dala. Kdyby bylo na ní, dala by si víc, ale to by nejspíše příliš reprezentativně nepůsobila, však?

Musel vypadnout, jinak by ho tamní pomalované zdi umačkaly ke smrti. Už jenom fakt, že je všechny stihl postupem času pokrýt všemožnými malbami, dost jasně vypovídal o tom, jaký k tomu místu měl vztah - bylo to vězení. Nádherné, ale stále neméně tíživé a nebezpečné. Tyhle důkazy ale šikovně zamaskoval novou vrstvou zdění, takže když panství opouštěl a zanechával ve svých komnatách milovaného snoubence, aby se na kratší dobu vytratil a nadýchal se čerstvého vzduchu, nemusel se obávat, že jeho tajemství jen tak objeví.
Stále toho držel hodně v tajnosti, ale nedokázal se přimět k tomu, aby se svěřil. Byl dobrý člověk? Ani omylem ne, ale Cheston ho tak podle všeho vnímal. Přinejmenším ho viděl v podstatně lepším světle, než jaké si Rasmus zasloužil. A to byla nová forma tlaku, jakou doposud pocítil pouze jednou - nechtěl ho zklamat a ukázat, jak hluboko v minulosti klesl, aby o něm jeho partner ztratil mínění. Nebudoval si reputaci jen proto, aby ji v mžiku ztratil a ocitl se kompletně prázdný a bezbranný. Na to znal až příliš dobře fungování společnosti i uvažování druhých. Nesměl dovolit, aby mu ta maska sklouzla z tváře a odhalila jeho nahlodané a zkažené nitro. Protože to by byl dost možná konec… Všeho.

Čekalo ho pěkně nepříjemné shánění nové oběti. Musel najít způsob, jak zaplatit za tu obrovskou laskavost, o níž požádal ještě v Hilonu. Ruku měl zpátky, fungovala jako předtím… Ale začaly se na ní objevovat nejen stíny, ale především nové tetování. To jasně vypovídalo o nezaplaceném dluhu, co vůči bohu smrti a temnoty měl. Nesměl to ještě více protahovat, zbytečně by tím riskoval. Na druhou stranu odmítal jednoduše jít za Chestonem a otevřeně přiznat, že si paži nepřičaroval nazpět on sám, ale požádal o to někoho… Jiného. O kontraktu se bavit nemohl, bylo to jedno z nevyřčených pravidel, co mu Theoran nevědomky vtloukl do hlavy jako hřebík. Kdyby mu to řekl, velice dobře by ho mohl rovnou označit jako Raniu.
Přesně tohle ho přivábilo až do hlavního města, kde byl naposledy právě se svým nynějším snoubencem. Bezcílně bloudil napříč ulicemi, zoufale se pokoušel najít někoho dostatečného pro obětinu, ale… Tamní společnost jako kdyby zhoustla. Sice měl vyhlédnutých pár cílů, ale představa toho, že by měl někoho zlákat na sladkou lež nebo přímo unést… Svým způsobem se mu to začalo příčit. Stával se z něj čestnější muž? Nebo jenom měkl? Ani v nejmenším si nebyl jistý, ale rozhodně to jeho situaci značně komplikovalo. A komplikace nebyly něco, co Rasmus v dané situaci potřeboval.

Řešením se mu nakonec stala návštěva tamního černého trhu, kde se plánoval poohlédnout po co největším množství otroků, co v sobě měli alespoň jiskřičku magie. Bylo to zoufalé a nešťastné řešení, ale v dané situaci ho nenapadlo nic schůdnějšího. Jak se to říkalo - zoufalá situace si žádala zoufalá řešení, což bylo až bolestivě přesné. Klesl tím pěkně nízko, ale… Rozhodně to bylo menší zlo, než kdyby musel riskovat pánův hněv nebo jiné záludné důsledky, jakým by se velice rád vyhnul.
Místo aby se ale začal automaticky poptávat po hledaných otrocích, pohled mu padl na známou tvář. Modré vlasy, výrazná aura… Nedala se přehlédnout. I kdyby nestála v zástupu otroků, zářila by jako půlnoční měsíc za jasné úplňkové noci. Nejspíše to bylo z jeho strany pošetilé, ne-li přímo šílené, ale v tu chvíli měl naprosto jasno: zahodil původní plán a jednoduše nabídl nechutnou sumu, jen aby ji dostal. Protože moc dobře věděl, že měla podstatně větší cenu, než několik skupin běžných otroků.

„Chci ji. Řekněte si cenu,“ pronesl s neochvějnou sebejistotou směrem k té zbloudilé duši, co ji v současné chvíli držela ve svojí moci a prodávala ji jako kus naporcovaného masa. Něco podobného by s ní Rasmus moc rád udělal, o tom žádná… Ale musel uvažovat racionálně. Prakticky. Nejdříve splacení dluhu a poté pomsta, protože některé věci zkrátka počkat nemohly.
Pokoušel se vyhledat její pohled, ale vzhledem k její póze to bylo zatraceně těžké. Jejím směrem se upíralo tolik pohledů… Byl ten jeho dostatečně silný nebo ojedinělý, aby ho na sobě pocítila a ohlédla se nazpět? Těžko říct. S jistotou ale věděl, že se bez ní na rodné panství ani omylem nevrátí. Norallye pro něj představovala jedinečnou šanci, jak vyrovnat dluh, šplhnout si a ještě se pomstít. Jestli tohle nebyl zatracený jackpot, tak nic.

To celé bylo naprosto špatně, celá ta situace se stala naprosto zvrácenou už od té doby, co jí ten nápad vlezl do hlavy a zaryl do její mysli svoje hluboké naivní drápy. To místo, její maličkost, dokonce byť jen výrazy na tvářích kolemjdoucích. Možná protože sama Norallye věděla, že ti kolemjdoucí nebyli jen pouhými městskými ovečkami, které jen vyrazili v nesprávnou dobu na správném místě. Modrovláska nepochybovala, že se na tom místě ocitli právem, věděli co tam dělali a možná se dívali i po něčem specifickém. Nejspíše po něčem z masa a kostí, po něčem co mělo duši a hlas, pokud to vůbec nechali promluvit. Lye by o nich ráda mluvila jako o nich, o lidech. Ovšem obávala se, že spousta z těch, kteří tam přišli pro nějakou nebohou duši jí už vůbec nebrali jako lidskou bytost. Stala se i ona jen pouhým objektem? Jako panenka ve zvrácené vitríně s porcelánovou kůží, jenž působí, že se každou chvílí musí rozsypat. Netušila, zda by jí někdo mohl donutit rozsypat v tom doslovném slova smyslu, ale obávala se, že to ani zjistit nechtěla. Ona sama byla jen člověkem, stejně smrtelným a křehkým jako kdejaká soška z porcelánu. Až na to, že v jejím nitru se neschovával ani střípek hladkého porcelánu ani podobné hezké věci. Pohled na ní musel být strašný. Byla horší než ti, jenž si chodili vybírat jiné lidi, které potom nechali sloužit pod jejich jménem, v tom lepším případě. Byla jen malou hloupou holkou, pitomou husou a zároveň krutou vražedkyní. Nebyla lepší, ani o malinký kousíček. Netušila jak si mohla něco takového kdysi myslet, i když tím kdyby mohla myslet jen pár hodin předtím. Předtím...Existovalo vůbec někdy nějaké předtím nebo na tom také nezáleželo? Čas se v tu chvíli zdál kompletně irelevantní. A tak tam stála mezi všemi těmi davy, tříštíc se jako kus špinavého zrcadla a nechala po sobě klouzat desítky zvědavých očí. I když byla ta pozornost značně nepříjemná, neucukla. Nic takového si ani dovolit nemohla, protože žena se kterou vyjednávala se přenesla před počáteční rozpaky z modrovlásčina bláznivého chování a znovu najela nejspíše do té rutiny.

„Chci ji. Řekněte si cenu.” Jeden hlas se dostal až nebezpečně blízko a ač chtěla Norallye z toho místa vypadnout, zároveň nechtěla odejít s tím kýmkoli, kdo si jí přišel prohlédnout. ,,Tuhle?” Žena potěšeně mlaskla a sklonila se k panikařící modrovlásce, které hlas toho neznámého připadal děsivě povědomý. I se nakonec odhodlala zvednout pohled a prohlédnout si dotyčného alespoň přes záclonu modrých vlasů. Killian. No jasně, Killian. Samozřejmě, že to musel být ze všech lidí v Nescoře právě on, aby jí osud plivl po nohy pořádně. Kdyby se nacházela někde jinde, pravděpodobně by utrousila nějakou jedovatou poznámku, ale tentokrát nemohla. Místo toho k ní její prodávající přistoupila, téměř jako mlsná kočka. ,,Co kdybys se potencionálnímu pánovi uklonila, zlatíčko?” Zavrněla jí do ucha, ale s vražedkyní to ani nehlo. Byla připravená na hodně věcí, ale klanět se někomu jako byl právě její nelibý známý z minulosti? Jen přes její mrtvolu, což v jejím případě nemuselo být myšleno jen metaforicky.
,,Ne.” Vydechla. Mohlo se to zdát jako jedno malé prosté slovíčko, ale i ta jedna slabika zapříčinila, že se ženina tvář zkřivila hněvem, jenž si taky hodlala na Lye pěkně vybít. Když tedy uchopila modrovlásku za vlasy a cukla s nimi tak, že se její tvář zvrátila dozadu ani nevypadala překvapeně. Nebála se, její dech byl klidný a její tělo jen čekalo na cokoli, co pro ní ta surová dáma připravila. ,,Asi jsi zapomněla, kde je tvé místo, děvenko.” Sykla, načež s ní v ne zrovna opatrném gestu hodila o zem. Norallye se sice ze začátku chtěla takovému scénáři vyhnout, ale když už k němu došlo, copak si tu situaci měla nechat jen proklouznout mezi prsty? Ani náhodou. A tak, těsně předtím než jí otrokářka nakopla do břicha, na Lyeině tváři se objevil malý vítězný úsměv. ,,Tahle za vaši pozornost nestojí, věřte mi. “

Tak… na tohle mohl krásně zapomenout. Protože věřte tomu nebo ne, ale Kyne, když už se rozhodla si někoho vzít pod křídla, tak to bylo pořádně. Pokud ml snad doteď nějaký pocit, že je sám, tak teda smůla, protože tomu totálně odzvonilo. Zrzečka si hlídala, co jí bylo milé, a skleslému, předtím však tak jiskrnému t’ealh se podařilo vdrápat se jí do kůže velice, velice rychle. A ona neměla šanci ani chuť se tomu bránit – zvlášť když s ním stále v ranním oparu seděla na posteli, držela ho v náruči a konejšivě ho hladila po zádech.
Bradu si mu položila na rameno, když to vypadalo, že už se trochu víc uklidnil. Respektive když mu ramena povolila a nevypadal, že má zas tak blízko k tomu, aby se celkově sesypal jako před pár minutami. „Každopádně… ačkoli to víš, tak znovu. Bude to dobrý. Jen… jsem potřebovala, abys to slyšel, tak neprotestuj,” zašeptala mu do ucha tiše, přičemž z hlasu jí sálalo jen tolik magie, aby tím uklidnila jeho splašené srdce, které jí pořád bušilo proti tělu v její hrudi. Nic víc, jen tak jako decentně, aby mu maličko ulevila, pokud se nechá a pokud s tím bude v pořádku. V tomhle ani nebylo zapotřebí moc magie, nic unavujícího… jen to, co už samo o sobě se v ní vzdouvalo a chtělo to, aby věděl, že na to sakra rozhodně není sám.
Maličko se odtáhla a ukazováčkem mu zvedla bradu tak, aby se jí musel podívat do očí. „Nemusíš se obhajovat, Darie. V tomhle… jsme si podobní. Taky mám rodinný titul, o který nestojím, a postavení, do kterého se nechci nijak vracet. Chápu tě. A hej… je to naprd, ale teďka už alespoň nejsi sám, dobře?” zašeptala, přičemž v očích se jí podezřele zablesklo. Bradu mu tedy urychleně pustila a maličko se omluvně pousmála, než ho propustila ze svého sevření a posadila se na kraj postele, nohy spouštějíc přes okraj, než se zapřela lokty o kolena a složila si na moment tvář do dlaní. Zrzavé kadeře jí spadaly do tváře, takže na moment zahalily to, že jí po tváři sklouzla jedna osamělá slza, třpytící se jako malý diamant.
To, co načnula tím přiznáním se k nechtěnému titulu… jí před vnitřním zrakem roztančilo vizi, kterou už nikdy nechtěla vidět. Matku. Bratry. A na to, aby tohle teď měla zpátky, neměla… no, zkrátka neměla.
Při jeho posledních slovech se na něj obrátila, tvář si přitom otřela zápěstím. Na rtech smutný, ale stále jiskřivý úsměv… takový, jaký měla obvykle. Nedokázala z něj vyhnat tu maličkou kapičku naděje, která tam zkrátka nedokázala chybět. „Něco takového by bylo skutečně krásné,” připustila. A i když to znělo spíš jako nějaká pohádka – víte, vítězství dobra nad zlem a tyhle věci –, tak Kyne se toho chytila velice ráda. Oddala se té myšlence a zaplanula jí v hrudi neskutečná vděčnost za to, že to nadhodil. Že jí tu naději nadhodil.
To bylo jako pobídka, proč se k němu vrátila a znovu ho zničehonic objala. „Děkuju, vážně… za to všechno. Za včerejšek, za tu noc i za tohle,” zašeptala mu do ucha, hlas maličko rozechvělý emocemi. Těch najednou měla tolik, že netušila pořádně, co s nimi, ale… nebylo to zlé. Byla za to ráda. Protože emoce pořád znamenaly to, že je tady a je naživu… a zůstává lidská. Že se z ní nestává jen prázdná schránka. To všechno jí připomínal… a i když to pravděpodobně nebylo to, o co by mu šlo, tak… to zabíralo. A to znamenalo svět.

Reels tak nějak tiše rezignovala. Ve skutečnosti si začínala na Ekkyu docela zvykat. Bylo to trochu jako hlídat malé dítě. Až na to, že Ekkyu už dávno nebyla dítě a že s ní Reels téměř spala... Ups? Navzdory všemu ale bylo docela příjemné, mít vedle sebe někoho, komu válka nesebrala smysl pro humor. Sice to bylo taky dost psychicky náročné a Reelsino sebeovládání dostávalo zabrat, ale ve výsledku... Zvládla horší věci, než jednu hyperaktivní ještěrku, se sklony ke špatným životním rozhodnutím.

"Popravdě bych mnohem radši bydlela někde na samotě v horách obklopená závějemi a ledními medvědy, než sestavovala seznam svých nejhorších voleb, ale jasně, když si řekneš, ráda ti ho sepíšu." Což Reels samozřejmě nemyslela vážně, protože jednou z těch voleb bylo například to, že se před léty převlékla za služebnou a sledovala popravu celé své rodiny. To se určitě zapsalo mezi první tři. A to Ekkyu říct nemohla.

Koutky Reelsiných rtů zacukaly v pobavení, když se Ekkyu rozmluvila o Narrigenu. Pokud ona neměla velkoměstskou duši, tak i Reels ji kapku postrádala. Nesnášela Narrigen od dlažebních kostek až po komnatu v nejvyšší věži Šedého hradu. A kvalita vody tomu, jen tak mimochodem, taky nepřidávala. Reels vyrůstala v klidu Šepotající pevnosti, obklopené z jedné strany závojem lesa a z druhé pevnou hradbou skal. Narrigen jí jenom připomínal, o co všechno přišla.

"Ne, ve věznici je otevřeno dnem i nocí, hlavně, když máš za doprovod mě. Na druhou stranu jejich návštěvu silně nedoporučuju, protože už by ses nemusela dostat ven. A upřímně? Jsi pěkná, takže by to byla celkem škoda."

Reels nechala Ekkyu projít, než vstoupila dovnitř a zavřela. Maličká místnost, ve které byly jenom schody vedoucí do podkroví, smrděla jako plíseň, alkohol a ztrouchnivělé dřevo. Na druhou stranu... Reels byla dost ochotná to chvíli snášet, pokud to znamenalo, že ji nečeká šibenice. Nemohla si to jen tak nakráčet na Šedý hrad s dívkou, která tak trochu dezertovala a tak trochu víc uletěla z hlavního vojenského ležení na zdrogovaném pomateném drakovi. A jen tak mimochodem u toho přivodila Reels asi tak deset tisíc problémů, protože měla jednoduše moc měkké srdce na to, aby se dokázala vzdát vzpomínky na Rohana.

Ne. To by jí neprošlo. Takže musela nejdříve vymyslet strategii. Jistě, pořád tu byla šance, že Ekkyu nikdo nepozná, ale navzdory té šanci byla Ještěrka pořád moc divoká, intenzivní a plná nespoutané energie, schopné zničit Narrigen za půl hodiny. A to Reels, vzhledem k situaci, taky nemohla riskovat.

"Budu to brát jako kompliment," zamumlala, vyběhla po schodech nahoru a bez problémů otevřela dveře.

Nate seděl na zemi, opíral se zády o čelo postele a v jedné ruce svíral placatku. Reels ani nic jiného neočekávala, možná snad s výjimkou šance, že by se vypařil.

"Ekkyu, tohle je Nate, můj... známý. Nate, tohle je Ekkyu, moje... známá. Teď, když jsme se tak pěkně seznámili, asi je čas, vymyslet plán." Mohla mít horší spojence? Tak to těžko.

Na samotě v horách to taky neznělo úplně zle! Prohánět se společně s Reels na medvědech jí náhodou připadalo jako docela zábavná aktivita! I když pochybovala, že i kdyby Ree dostala z té hrozné díry, jenž Narrigen představoval, pravděpodobně by se jejich cesty rozdělily. Kyu si byla jistá, že odtamtud tmavovlásku jednou dostane a že odejde s ní nebo neodejde vůbec a její mrtvolu nechají pohozenou někde v nějakém velice hnujďáckém příkopu. Ale jak už zmínila, to by se Kybbíkovi příliš nezamlouvalo, takže to příliš nedoporučovala. Ať už by jí do toho příkopu pohodil kdokoli, měl by opravdu veliký průšvih. ,,Dobře, Ree. Říkám si o něj, takže ho můžeš klidně sepsat. Upřímně jsem docela zvědavá.” Zazubila se na dívku jako největší neviňátko, kterým samozřejmě byla! Vždyť její úmysly přímo překypovaly čistotou, že jo. ,,Hmm...Takže až se odsud dostaneme a ty se usídlíš na své samotě u lesíka, mohla bych tě přijíždět navštěvovat. Ale to už by asi nebyla samota. Ale nepřijdeš mi příliš jako samotářka, Ree.” Pokud si velitelka myslela, že zelenovlásce unikne alespoň bez občasných návštěv, tak se šeredně mýlila. Protože žoldačka si vlastně ani nepoložila otázku, zda by jí Reels vidět chtěla. Možná že kdyby se nad tím o něco víc zamyslela, pěkně by o tom pochybovala, ale přece jenom...Stále jí nikdo do příkopa nehodil, takže jí Ree přece jen nenenáviděla...snad.

Naštěstí Ekkyu Reelsina odpověď uspokojila. Nebo alespoň zase pěkně odvolala její zvědavost do takové míry, aby se sama do věznice nevydávala, ať už jako návštěvník nebo vězeň. Ovšem i podmínky potvrzovala pravidlo. ,,Dobře, Ree. Vydávat se tam jen tak nezní jako něco úplně fajn. Ale věř mi, že pokud se dostaneme do průšvihu, půjdu se ta udat. Ať jsem podle tebe pěkná nebo ne. Připadá mi to lepší než kdybys se ty namočila do průšvihu. A upřímně, Ree? Vypadáš jako někdo, kdo má v momentální situaci dost co ztratit, na rozdíl od jiných. A já jsem žoldačka, moje práce je za nějakou cenu plnit práci a problémy ostatních.” Věnovala své společnici polovičatý úsměv, než rozverně pokrčila rameny.

To místo se jí nelíbilo dvojnásobně a protože byla někdy upřímná holka, nemohla se tvářit jako že je radostí bez sebe. Zvlášť po tom, co je Ree zavedla za podivným ležícím týpkem, který vypadal že to s ním každou chvílí sekne. ,,Uhm...Zdravím, Nate.” Prohodila k Natovi na zemi, než se otočila zpátky na tmavovlásku. ,,Uhm...Žije to? Nemám do něj šťouchnout nebo tak? Máš nějaký klacík?”
Dobře, pravděpodobně teď nebyl čas zkoumat jak moc nebohý Nate vnímal, takže přišel čas na jejich plán. ,,Dobře, plán. No...Myslím, že nejdřív tvého známého asi přesuneme do postele, spát na zemi se moc nesluší. A potom...Promiň, Ree, ale někdo na tebe musí dávat pozor i uvnitř sídla té můry a ačkoli by Nate asi zapadl lépe, nemyslím si, že je úplně ve stavu, aby to zvládl. Nic proti, Nate.”

Reels akorát zavrtěla hlavou, protože v konverzaci o svých špatných rozhodnutích nehodlala pokračovat. Alespoň ne v blízké době. Obzvlášť teda proto, že se právě jedno hodně špatné rozhodnutí chystala udělat. Nebo ho dělala. Záleželo na úhlu pohledu.

Dřív by se do něčeho podobného nepouštěla. Žila - přežívala - aby mohla zabít krále, dostat se k drakům, potrestat jejich krále a dál obvykle nepřemýšlela, protože šance, že se jí to všechno povede tak, aby na konci sama zůstala naživu byly mizivé. Ale teď? Král umíral, a soudě podle zachmuřených pohledů všech lékařů, které si nechal povolat, se s tím nedalo nic dělat. Lucía odvedla dobrou práci.

A mimo to, i kdyby byl král ve perfektní kondici a seděl stále na trůnu, Reels měla pro co žít. Rohan byl naživu, Rania byla naživu, Šepotající pevnost byla pod nadvládou Skylar. A všechny cíle, které si Reels vytyčila jako vyděšená malá dívka, trmácející se s vojenským průvodem vstříc temnotě... Byly najednou v porovnáním s tímhle maličké. Chtěla získat zpět svůj domov, pro sebe, pro Rohana... A potom, až se budou na nádvoří Šepotající pevnosti zase cvičit odvážní muži, bojující za svět... Potom může přijít na řadu pomsta.

"Budu tě každou neděli čekat na polední čaj," zamumlala Reels a k jejímu vlastnímu překvapení v tom nebyla ani špetka jízlivosti. Za posledních pár týdnů se změnila víc, než za posledních pár let. Nedržela si svou ledovou masku tak pevně a možná tím riskovala víc, než bylo potřeba, ale konečně měla pocit, že se všechno tak nějak hýbe. Měla cíl. Neměla sice žádný pořádný plán a už vůbec neměla spolehlivou skupinu lidí, se kterými mohla počítat, ale cíl byl přeci jenom docela slibný začátek.

"Nemusíš se udávat, protože už dávno nejsi žoldačka, Ještěrko. Zaprvé jsi jí přestala být ve chvíli, kdy jsi dala Druhé jednotce sbohem na zádech draka a zadruhé tě ve skutečnosti neplatím. Takže jsi tu protože máš buď moc slabý pud sebezáchovy, nebo máš pro mě slabost. V dalším případě pak trochu od obojího," Reels se zazubila, i když jí to vlastně nepřišlo moc vtipné. Ekkyu by udělala nejlépe, kdyby zůstala tam, kam ji Alazais odnesl. Narrigen byl tím posledním místem, kde na ni čekalo bezpečí a přesto... se tam objevila, osedlala si stráž a následovala Reels. Zajímavý zvrat.

Reels věnovala Nateovi důkladný pohled. Zaměřila se především na placatku v jeho ruce a vzdálený lesk v jeho očích. V podobném stavu ho neviděla. Ale dokázala odhadnout, co ho způsobilo. Buď pil tak moc, že nevnímal svět nebo - v tom horším případě - střízlivěl a nevnímal sám sebe.

"Žije. Teoreticky určitě. I když bych si nevsadila na to, že to, co dělá není jenom existence. Každopádně do něj šťouchat nemusíš. Pokud přijde k sobě, zapojí se. Myslím..." Reels jenom doufala, že ho neodhadla špatně. Strávila s ním pár týdnů, přičemž střídavě upadala do bezvědomí ona i on. Nedalo se říct, že by se stali přímo přáteli, Reels ho bylo jen... trochu líto. Udělal chybu a za tu teď platil zdravým rozumem. Zaháněl své démony alkoholem, ze všech sil se držel posledních nitek příčetnosti, ale ve výsledku... stejně dopadl takhle.

"Nemyslím si, že ho uzvedneme, Ještěrko. Nevypadá, ale hádám, že se docela pronese. Podle mě by teď nejvíc potřeboval další lahev," pokrčila rameny a sama sebe donutila nad tím víc nepřemýšlet. Možná jednou, až bude všechno ostatní za ní, najde někoho, kdo dokáže Nateovi pomoct. Ona sama to nedokázala. Veškerá její magie se soustředila na vzduch a kyslík a tak jediné, čím by mohla Nateovi ulevit by bylo, ho zabít.

"Nikdo na mě nemusí dávat pozor. Jistě, budu... Budu ráda, když mi bude někdo krýt záda, ale už roky žiju sama za sebe. Naučila jsem se na sebe spolehnout. Takže udržet mě naživu není tvoje povinnost, Ještěrko." Bylo to smutné? Možná. Ale Reels mluvila pravdu. Za těch šest let se o sebe musela starat sama, protože na Šedém hradě měly i stěny uši.