Hlavní město Narrigen

Takže jí přece jenom chtěla Reels ještě někdy vidět! Tedy...Až jí dostane z Narrigenu a každá si půjde svoz vlastní cestou. Neznamenalo to, že jí tmavovláska chce odříznout úplně! Přeci jen jí pozvala na nedělní čaje a to bylo pro Kyu veliké plus. ,,Neděle zní dobře. A je od tebe velice sladké, že by jsi mi uvařila i čaj. Nejraději mám zelený, jen pro pořádek.” Pokývala hlavou, věnujíc Ree spokojený úsměv. Nejspíše to bylo k podivu, ale tentokrát to Ekkyu myslela naprosto vážně. S hodně přivřenýma očima by se dalo říct, že jí zelenovláska vlastně dávala přátelskou radu. I když se asi jako kamarádky s Reels označit nedaly. Ale co v tom případě tedy byly? Mohla by říct, že byly zkrátka a jednoduše známé, ale to slovo se jí zdálo příliš nudné a obyčejné. Jo! Reels byla její týpčicou, se kterou se vzájemně nenenáviděly. Snad. Ale přeci jí pozvala na čaj! A Kyu opravdu silně pochybovala, že by jí velitelka chtěla otrávit, k tomu už měla spoustu příležitostí! Navíc se jí mohla zbavit i jinými způsoby, u kterých nemusela plýtvat suroviny. ,,Ale jo, čaj zní skvěle. Takže se mnou v neděle počítej.”

,,Ale kušuj, Ree. Žoldáci dělají i jiné věci, než že se nechávají verbovat do armád. A navíc, zní to líp než že jsem týpka, co si nechává platit za máchání mečíky a následné kostičkování různých hnujdovin.” Ale fakt to znělo divně! Jo, žoldák zněl o dost lépe, i když dezertovala. Ale ani to se nedalo brát jako úplná pravda! Teda ne, když si jí mohla poupravit. ,,A kdo ví. Třeba bych to mohla svést na to, že jsem byla záhadně unesena velkým zlým drakem. Přeci jen jsem měla z neznámých důvodů trochu pomotané vnímání a kdybych zapojila i slzičky, možná by to i prošlo. Jsem přeci ta nejvíce počestná dívenka, poslouchající pouze a pouze slovo koruny.” Ačkoli chtěla vypadat hrozně vážně, stejně se na konci poušklíbla. Pokud někdy opravdu bude muset uhrát únos, bude na tom ještě potřeba zapracovat.

,,Máš...zvláštní kamarády, okurčičko. Ale to, že žije m alespoň kapičku uklidňuje. Protože podle všeho by potřeboval pomoct i on. A i když dokážu hodně věcí, terapeuta ze sebe opravdu neudělám. Ale i já dokážu říct, že další láhev by ho ještě víc položila.” Poněkud skepticky Natea projela pohledem, než zavrtěla hlavou. Možná dýchal, ale jeho stav se vážně nedal přiřadit k životu. ,,Hele, Reee.” Přesměrovala zvědavé oči na tmavovlásku. Vtipy musely jít na chvíli stranou, i ona pochopila, že někdy se uštěpačné poznámky nehodily ,fakt! ,,Vím, že to není moje povinnost, Ree. Ale věř mi, že pokud si myslíš, že tu budu jen sedět na zadku a čekat, tak se pleteš. Půjdu na Šedý hrad. S tebou nebo bez tebe. Ale ty jsi se z nějakého důvodu rozhodla ušetřit mě před oprátkou, takže já na tebe dám bacha, ať se přinejhorším může někdo unést z cely ven. A navíc...I ty musíš uznat, že mít na hradě někoho, kdo nemá v hlavě jen moc a peníze by nemuselo bejt tak špatný, co myslíš?”

Mohl by tam klidně sedět a povídat si celou věčnost, i když věděl, že to by asi úplně nešlo. To však ani náhodou neubíralo na hodnotě jejich rozhovoru a vůbec toho, že se o něj starala a snažila se mu pomoct. Nedokázal to asi viditelně dostatečně ocenit, ale opravdu si toho zatraceně vážil. Věděl moc dobře, že tohle jí jednou bude muset nějak oplatit. Chtěl se jí za tu snahu zavděčit a něco pro ní také udělat, protože mu to opravdu pomohlo. Sice ještě úplně nevěděl co, ale byl si jist, že něco vymyslí.

Poměrně rychle se jí podařilo ho téměř úplně uklidnit. Netušil, že šlo i o magii. Myslel, že se jednalo jen o to, jakým způsobem s ním jednala, ale v každém případě byl za to vážně rád. Vážně to potřeboval, protože ho ty noční můry trhali na kusy. Z každou noční můrou se z něj stával čím dál tím ustrašenější člověk, který svá tajemství nehodlal nikdy vypustit na veřejnost. A že jich neměl zrovna málo.
"Děkuji ti. Věřím tomu, že to opravdu bude dobrý. Už přeci nejsem tak úplně sám a to je asi to nejhalvnější." špitl jí do ucha.
Když ho chytila za bradu a donutila ho, aby se jí podíval přímo do očí, překvapeně zamrkal. Byla na tom podobně? Do pekel. Kdyby tohle věděl, rozhodně by svou minulost nevytahoval, aby jí tím třeba i ublížil. To nechtěl. "Ty jsi šlechtična?" Špitl a povzdechl si. Všiml si, že jí to neudělalo vůbec dobře a cítil tu bolest za ní. Sám to znal, jaké to je otevírat dávno zapomenutou historii. Bylo to jako si sypat do rány sůl a on chtěl udělat vše proto, aby to Kyne už nemusela pociťovat. "Hej. Jaks řekla. Bude to v pohodě." pronesl, přesunul se k ní a zezadu ji obejmul. "Hele. Kašleme na užírání se minulostí. Půjdeme něco podniknout. Může jít třeba ke mně na panství a něco zkusit zahrát nebo můžeme jít kamkoliv jinam, kam se ti zamane. Prostě si uděláme fajn den, co ty na to? Hm?" zeptal se jí, zatímco se od ní opět pomalu odtáhnul a natáhl si košili. "Myslím, že si to oba zasloužíme. Prostě vypnout a neřešit co bylo, ale co je." Dodal a pokrčil rameny, při čemž sáhl po vázance a vestě, které si obě následně navléknul.

"Ale jdi. Ty mi za nic neděkuj. To já bych měl poděkovat tobě, veverko." Pronesl, zatímco ji kamarádsky praštil jemně do ramene. "Myslím, že budeme dobré muzikantské duo. Co myslíš?" Zeptal se, než došel k zrcadlu a alespoň zhruba si upravil vlasy svojí rukou. "No víc s tím asi neudělám, to je jedno." Zamručel, a sáhl po svém kabátu, který si rychle navlékl, než se posadil, nazul si boty a podíval se zpátky na Kyne. "Tak co? Jdem udělat díru do světa?" Zeptal se jí s úšklebkem.

Pohyboval se na místě, jež by pro mnohé představovalo zatraceně temný a špinavý kout. Rasmus otrokáře neměl zrovna dvakrát v lásce, ale představovali pro něj vcelku snadný způsob, jak si usnadnit práci - a kterak to muselo znít naprosto bizarně, někdy tím dokázal provést i dobrý skutek. O tom se stihl už mnohokrát přesvědčit, jelikož drtivá většina z nich se svými ovečkami zacházela nejen jako se svým majetkem a potenciálním zbožím, ale hlavně jako s prachobyčejným hadrem. Kam se to dostal? Lidský život pro něj měl sice vskutku vrtkavou hodnotu, ale něco takového by si nedovolil. I když přišel se záměrem odkoupit nějakou živou duši, aby ji obětoval… Neznamenalo to, že kvůli tomu upustí od alespoň nějakého vychování a základní slušnosti, s jakou by se měli lidé řídit vůči všem, ne jen vyvoleným.
Jeho reakce na otrokářčino počínání byla tedy velice chladná, s pachutí hořkosti. Měl zatraceně silné cukání se na ni obořit a prostě modrovlásku jenom vzít a odvést po svém, ale na druhou stranu… Nijak zvlášť netoužil po další nechtěné pozornosti, zvláště pak takové, co by mohla na jeho osobnost a reputaci hodit dlouhý stín. I proto si na tváři udržel typickou masku vyrovnanosti a navenek působil velice nezúčastněně, téměř jako kdyby se ho dění těsně před jeho očima vůbec netýkalo. Nesměl dát najevo, co si o té ženě myslel… Jinak už by si na tom tržišti nemusel ani škrtnout. Stejně se o ni mohl postarat i později, až kolem nebude ten nepříjemně zatuchlý opar risku.

„Ano, tuhle, madam.“ Přitakal souhlasně, využívajíc svého naučeného šarmu. Samozřejmě vůči té překupnici s otroky cítil jistou formu zášti a nijak zvláště se mu jí lichotit nechtělo, ale nemohl dovolit svým opravdovým pocitům, aby zhatily jeho šance a plány. Nejdříve oslovit, pak utvrdit, následně využít… Tři velice prosté kroky, od kterých jednoduše nesměl upustit. Jinak by se nikam nedostal, zvláště v téhle situaci.
„To není třeba, nemusíte se s ní takhle trápit. Já už si s ní nějak poradím, madam.“ Zrovna tohle myslel naprosto smrtelně vážně, což nejspíše Norallye už i tušila. Jejich první setkání v něm zanechalo hodně silnou stopu zášti, nenávisti a čirého odporu… Fakt, že na ni narazil na trhu s otroky a ještě ke všemu za takové situace pro něj byl doslova jako boží smilování. Osud se mu pro jednou vskutku nevysmíval, naopak mu dopřál obrovské dávky štěstěny. Koho jiného by měl obětovat, než podobnou osobu? Někoho, koho hluboce nenáviděl a toužil se ho zbavit? Rüvik by sice na podobné věci mohl pohlížet poněkud spatra, ale Norallye nebyla jenom předmětem pomsty, ale zároveň i neskutečně mocnou bytostí. Její krev by pánovi temnot jistě značně lahodila, podobně jako by ji mohla ocenit i bohyně Crännäris, kdyby Rasmus zvládl provést hned dvě obětiny.
„Prosím… Tohle opravdu nemusíte. Zaujala mě svojí jedinečností, fakt, že je trošku drzá ničemu nevadí,“ dodal ještě, když otrokářka vzala věci do svých dlaní a do modrovlásky se ošklivě pustila. Nebyl nadšený z toho, že jí prakticky říkal, aby nepoškozovala svoje vlastní zboží, ale co měl dělat jiného? Potřeboval, aby mu ji prodala. Fakt, že se ji chystal zabít krátce po provedení jejich obchodu na tom nic neměnil, prostě se jen chtěl zbavit otravné babizny a potenciálního svědka, co by mohl mluvit až příliš.
„Takže… Co byste řekla na tohle?“ Vytáhl pěkně objemný měšec plný zlaťáků, než ho ženě vtiskl do dlaně a kradmo se na ni pousmál. Pochopitelně byl připravený i vyjednávat a klidně i přidat, dokonce i hodně. Ale pro začátek potřeboval odpoutat její pozornost od Norallye, aby ji už znovu nebila a reálně se soustředila na jejich probíhající obchod. Vážně už to chtěl mít za sebou a ideálně vyrazit zpět domů.

I když věděla, že celá ta situace je zatraceně reálná, nemohla tomu přidat jiný název, než jen noční můra. Jak by se jí teď hodilo mít křídla jako její sestřenice, aby mohla pláchnout? Nebo schopnost změnit svou podobu klidně i na toho zatraceného motýla, to jí bylo kompletně jedno. Pokud někdy společníkům ze svého okolí záviděla jejich dar létat, pak ta chvíle právě nastala. Nejen, že se dostala do téhleté opravdu pekelné situace, kde vlastně odevzdala svůj osud někomu jinému, ale hlavně...proč se zrovna musel objevit on? Norallye si v duchu zopakovala snad každou nadávku, na kterou si vzpomněla. Jenže co měla dělat? Sice byla pravda, že by si nejraději lehla, ale ne zrovna v tomhle smyslu. Sice si zato svým způsobem mohla sama, ale přesto by také ocenila, kdyby do ní nikdo nekopal. I když...Vlastně by do sebe raději nechala kopat celé hodiny, než aby odešla s tím nadutým Killianem. Ovšem jí se v tu chvíli nikdo neptal. A i když se mohla zkusit bránit a vzpírat se jak jen chtěla, byla přímo v ohnisku celého toho zkaženého cirkusu, takže by tím maximálně způsobila nechtěný povyk.

Jen párkrát se z pod závoje modrých vlasů podívala nahoru. A pokaždé, když se setkala s pohledem na Rasmuse, nejraději by si nechala obě dvě oči vypíchnout vidličkou. Vypadal naprosto klidně, ani nemrknul, když její trýznitelku s vyrovnaným přesvědčováním usměrňoval. Kolikrát v životě už na tohle místo zavítal. Kdyby se nenacházela ve své pozici, ale někde jinde, určitě by si neodpustila hořký úšklebek. Pravděpodobně to pro něj byla rutina. Probíhaly všechny jeho obchody takhle lehce? Ale podle všeho byly jeho taktiky účinné, neboť jakmile princátko vytáhl ne zrovna malý váček s mincemi, ta ženština okamžitě přemístila svojí pozornost na onen měšec a tím dala Norallye možnost se vysoukat na nohy. Snažila se vypadat co nejjistěji, ale se špinavou šmouhou na tváři a tepavou bolestí po té malé parádě jí moc hrdosti nezbylo. S odporem se dívala jak otrokářka váček nejdříve otěžkává, načež ho rozvázala, aby nakoukla dovnitř. Chvíli ho jen pozorovala, než hlasitě mlaskla a pohlédla na Norallye snad s ještě větším odporem, než ona hleděla na ni. ,,Fajn. Stejně by mi udělala víc škody než užitku.” S dalším mlasknutím si měšec prozatím odložila a tím gestem poslala všechny naděje na to, že by se Killianovské princátko zase uráčilo zmizet. ,,Buď poslušná, děvče.” Prohodila směrem k ní, než jí nejspíše v gestu loučení pevně stiskla ramena. Norallye Javierr byla totálně v prdeli.
Jenže světe div se, Norallye ani trochu nehodlala dodržet slova té ženštiny. Takže jakmile se jen trochu vzdálila od otrokářky, vrhla na Rasmuse kamenný pohled, který mohl napovědět jedinou věc - že s ním opravdu nikam jít nehodlá. ,,Tak hele, princátko. Nevím co si pod tímhle představuješ, ale ať už je to cokoli, musím tě zklamat. Nejsem žádná věc a ani náhodou nehodlám dělat cokoli, co by si tvé srdíčko žádalo. Můžeš to brát tak, že jsi té staré potvoře udělal hezký den, ale já odcházím.”

Otrokáři do svých stád přijímali všemožné ztracené duše. Obyčejné nešťastníky, lidi zavržené osudem i vskutku zajímavé existence, nebyli příliš vybíraví. Řídili se tím, co hnalo jejich klientelu - a kterak to bylo vskutku odporné, návštěvníci černého trhu byli ochotní koupit ledacos. Rasmus byl jedním z nich, ačkoliv na věci pohlížel dost odlišnýma očima… Byl si vědom toho, do jakého svinstva se nepřímo zapojuje. Občas při svých toulkách do podobných končin udělal i nějaký ten dobrý skutek, ale tentokrát mu šlo jen a pouze o profit. Potřeboval vyrovnat svůj dluh, stejně jako utišit tu nutkavou potřebu vykonat svoji osobní pomstu, jelikož byl stále pěkně rozzuřený kvůli událostem z Hilona. Ty mu ostatně připomínala jizva na ruce, o níž dočasně přišel. Mohl ji sice schovávat pod látkou svého oblečení, ale stále cítil to svrbění. Věděl, že tam byla a proč. A že za to vděčil právě modrovlásce, kterou zrovna odkoupil jako otrokyni.
Musel ocenit to, že mu obchodnice vyšla vstříc a nedělala žádné větší problémy. Rasmus byl sice poměrně štědrý, jelikož peněz neměl zrovna málo, ale rozhodně se nenacházel ve stavu, kdy by byl ochotný nějak zdlouhavě vyjednávat… Chtěl celou tu frašku mít za sebou, popadnout svoji kořist a jednoduše zmizet jako pára nad hrncem. Tlačil ho čas. Netrpělivost jeho pána byla jedna věc, s tou si dokázal celkem hravě poradit. Mnohem více ho trápil fakt, že se musel dočasně odloučit od Chestona a nechtěl ho nechávat čekat déle, než bylo absolutně nezbytně nutné. Čím dříve se měl za svým snoubencem vrátit, tím lépe. Chyběl mu… A rozhodně ho nechtěl nechávat na panství samotného.

„Děkuji vám, madam. Bylo mi potěšením s vámi obchodovat.“ Věnoval poslední okouzlující úsměv otrokářce, než obrátil veškerou svoji pozornost směrem k Norallye. Žena, jež ji prodala jako kus nábytku, už ho nijak nezajímala. Peníze, které jí dal za svoji novou společnici byly dostatečnou odměnou i trestem… Konec konců, byla by škoda si nepojistit mlčenlivost maličkým kouzlem, však?
Automaticky se poté tedy vzdálil od otrokářky a neurčitě nakrčil rameny, když ho modrovláska se skálopevnou neoblomností oznámila, že s ním nikam nepůjde. Nepřekvapovalo ho to, přeci jen už se s ní setkal. Měl představu o tom, jak by se nejspíše mohla zachovat… A také byl díky tomu připravený si s ní poradit, protože nebyl ten typ člověka, co by se snadno vzdával dobrých šancí. Prospěchář, dalo by se říct. Věděl, jak naložit s obdobnými situacemi i jedinci, takže nemusel hnout ani brvou, jelikož ho vzdor ze strany Norallye ani nezaskočil, ani nezajímal.
„Šetři si dech,“ odvětil naprosto klidným, vyrovnaným hlasem. „Vím, že nejsi věc. Také tě tak nevnímám, jen abys věděla. Ale pokud si myslíš, že jsem tě odkoupil jen proto, abys v příští chvíli pláchla, tak se šeredně pleteš. Ta stará metla si může dělat co chce, stejně si ty peníze moc dlouho neužije - ale pokud jde o tebe… Půjdeš se mnou. A je mi jedno, jestli to bude po dobrém nebo naopak. Pro začátek to ber jako svoji propustku ze světa otrokářů, kam opravdu netuším, jak ses dostala, ale vracet se tam nemusíš. Zbytek probereme po cestě, máš hlad?“ Nejradši by ji odpravil ihned na místě, ale držel se zpátky. Na rozdíl od svého otce byl poměrně civilizovaný, stejně jako pekelně zvědavý. Ano, chystal se Norallye využít ve svůj vlastní prospěch. A rozhodně to nebylo nic hezkého, ale než k tomu mělo dojít… Mohl se alespoň na chvíli chovat jako člověk, ne totální parchant.
„Rád bych tě upozornil na to, že pokud se rozhodneš zkusit utéct, dopadne to MOC špatně. Víš, čeho jsem schopný. A můžeš mi věřit, že jsem se po událostech z Hilona poučil, takže tentokrát rozhodně nezvítězíš. Na druhou stranu… Pokud půjdeš a nebudeš dělat potíže, umím být i milý. Rozhodnutí je tedy na tobě, Norallye.“

Ačkoli se ani trochu nedalo říct, že najednou nebylo všechno kompletně v háji, modrovláska neztrácela naději. Zároveň si ale trochu toho skepticismu ponechat musela. Norallye nebyla pitomá. Sice se mnohdy uchylovala v pitomým rozhodnutím, ale nebyla hloupá. Dokázala rozpoznat, kdy může zůstat v klidu a kdy jí jde o holý krk. A i když by se nejraději vydala na cestu domů, ke by se mohla zachumlat do postele a hodně dlouhou dobu nevylézt. Jenže to bohužel nemohla udělat, neboť přímo před ní stála příčina všech jejích momentálních problémů, která jí jaksi nechtěla pustit kamkoli pryč. A ona se na ni taky dívala pěkně nčuřeně, aby pořádně vyjádřila svoje pocity! I když...Načuřeně se tvářila většinu času, i když nebyl Killian zrovna poblíž. Jenže tentokrát měla právo být naštvaná a to docela velké! ,,Víš, že bys dámě neměl říkat co má dělat a tahat jí do nějaké zapadané díry, Killiane. Takovému chování se říká obtěžování. Zvlášť takhle na veřejnosti...Tss.” Neodpustila si jízlivou poznámku společně s poněkud kyselým úšklebkem. Když už se nemohla vykroutit ze svého osudu, alespoň to mohla Rasmusovi trochu otrávit, no ne? Však on jí ještě rád zbaví a možná jí sám vyhodí ze své magické dýně. Sice pravděpodobnost, že by přijel v magické dýni moc velká nebyla, ale Rasmus vypadal jako ten typ člověka, co by jezdil v kouzelných dýních.

,,Můj dech je vzácný , Killiane. Měl by jsi být poctěn že ho plýtvám zrovna na tebe.” Pokud říkal někdo něco o pudu sebezáchovy, Norallye si v tu chvíli nejspíše zakrývala uši. Věděla, že i sebevětší trpělivost musí jednou vyprchat a modrovláska považovala malý risk za lepší volbu, než jen sklopit uši a odkráčet jen tak do svitu měsíčku. Nebo do kouzelné dýně. Na tom už nezáleželo. ,,Ano, mám hlad. Ale věř mi, že od tebe bych si nevzala ani to nejhonosnější jídlo na zlatém podnose. Nevěřím ti, Killiane. Ani trochu.” V její hlavě existovaly dvě možnosti. Buďto by se jí mohl vysmát s tím, že má smůlu a nebo nepochybovala, že by to takzvané jídlo mohlo obsahovat nějakou nechtěnou ingredienci.
Událost z Hilona jí připomínat vážně nemusel. Kdykoli si na to vzpomněla, hlava jí začala třeštit jako kdyby jí chtěla to neblahé setkání alespoň částečně navrátit. ,,Dělala jsem svojí práci, Killiane. Ne každý celé dny vysedává na zlatém trůně a užívá si života se svým vražedným přítelíčkem.” Vycenila zuby s tichým zavrčením. ,,Nepotřebuju tvoje milosrdenství a nepotřebuju ani přetvářku toho, že jsme tu všichni kamarádi. Pojedu s tebou, když po tom tak moc toužíš. Ale počítej s tím, že já milá rozhodně nebudu.”

Černý trh byl vskutku prapodivným místem, kde mnohé zákony neplatily. Lidé tam chodili s ledajakými úmysly, obvykle převážně nečestnými… Nebo z čirého zoufalství. I proto by Rasmuse ani ve snu nenapadlo, že se tam nakonec až tak dobře pobaví. Sice se říkalo, že bohové měli zatraceně podivný smysl pro humor a on tohle okusil na vlastní kůži již nespočetkrát, ale tohle byla přeci jen věc, co mu na moment vzala vítr z plachet. Nikoliv však v negativním slova smyslu, právě naopak. Koutky rtů mu zcela samovolně zacukaly a on měl co dělat, aby nepropadl čistému a upřímnému smíchu. To myslela doopravdy vážně?
Samozřejmě, že by se dámám nemělo nakazovat. Tedy… Alespoň ne přímo ve společnosti, pochopitelně. Všechna tahle pravidla byla silně relativní, jelikož drtivá většina dam v jejím věku podléhala přikazování ze strany svých rodin, takže pokud by měli svoji malou hru klonit podobným směrem, pak by si tím Norallye tak akorát více naběhla. Ona přeci už dámou nebyla, když ji právě odkoupil od otrokářky. Na člověka bez práv byla docela drzá… Ale s takhle prořízlou pusou měl alespoň Rasmus zajištěnou zábavu po celou dobu jejich společné cesty, která by jinak byla absolutní trýznění.

„Nějak jsem si nevšiml, že bys byla dáma,“ zauvažoval nahlas, než po dívce s modrými vlasy vrhl široký úsměv. „Dáma nekončí v rukou otrokářů, není jízlivá… A měla by být okouzlující, půvabná.“ Sotva to přednesl, sjel ji zkoumavým pohledem od hlavy až k patě a nakonec nespokojeně mlaskl, když došel ke svému závěru.
„Ne, tohle nefunguje. Jsi krásná, o tom není pochyb… A jedinečná. Ale do dámy máš pěkně daleko, dokonce i já bych ty požadavky splňoval lépe jak ty.“ Ta slova musela v jeho podání nejspíše zněla dost divně, ale byla to naprostá pravda. Rasmus se už dávno naučil všechny potřebné normy, dokázal je perfektně naplnit… Nemluvě o tom, že se modrovláska chovala spíš jako drzá děvečka z krčmy, než jako ctěná dáma. Cácorka jedna.
„Mimo toho, nepadlo byť jen jediné slovíčko o zapadlé díře. Chápu, že o mě smýšlíš v tom nejhorším možném smyslu, ale opravdu si myslíš, že bych dobrovolně vlezl na takové místo? I kdyby jen proto, abych tě tam zavřel? Nebuď naivní. A jestli já obtěžuju tebe, je to tak akorát karma. Byla jsi to konec konců ty, co začala s obtěžování mě a mojí drahé polovičky.“
Mohla si říkat cokoliv ji jenom napadlo, protáčet oči nebo se tvářit sebevíc kysele, ale s ním to prostě hnout nemohlo. Byl pevně rozhodnutý a upřímně mu nemohlo být víc ukradené to, co plánovala nebo ne… Prostě ji vzal pod svá křídla a tím to začínalo i končilo. Neměla na výběr, prostě musela jít s ním, dokud nepřišel na to, jak by mělo jejich ne až tak harmonické souznění pokračovat.

„No jistě, o tom nepochybuju,“ zasmál se tiše, jelikož mu to přišlo jako zatraceně bizarní obrat. Plýtvala na něj svým drahocenným dechem… Ach, jak vzácné a exkluzivní. Mohl by si snad přát něco víc? Co by asi bylo víc, než být chabě urážen popuzenou cácorkou? Vážně si to začínal užívat, jelikož očekával nudný a vypjatý výlet za prací, ale místo toho dostal celkem zajímavé povyražení.
„Tvoje škoda. Není to tak, že bych ti snad hodlal vařit,“ nakrčil rameny zcela lhostejně, zatímco se dál pohybovali po černém trhu. Rasmus přitom očima vyhledával jakoukoliv příležitost pro sehnání nějakého pekelně dobrého jídla, jen aby s ním mohl Norallye nepřímo mávat před obličejem a vytahovat se, že si tím rozhodnutím sama uškodila a bude tak o hladu.
Nějakou dobu to trvalo, ale po přechodu ze stinné stránky tržiště se dostali k běžným obchodníkům a černovlásek cestou ukořistil jakýsi čerstvě upečený koláč, který svojí sladkou vůní i lákavou podobou doopravdy vybízel ke konzumaci. Přesně o to se také Rasmus pokoušel, ale moc mu to nešlo… Byl zvyklý na něco trošku lehčího, v extrémně maličkém množství. Zvládl tedy sníst jen drobný kousek a pak koláč zabalil zpět do jemné látky, než ho sklidil do brašny. Tolik k jeho snaze o provokaci.
„Nejsi jen naivní, ale dokonce i zaslepená,“ pozvedl obočí poněkud zaraženě, když vyslechl její následující konstatování. „Tohle si myslíš? Fascinující. Nemusíme se přátelit, to ti nenutím. Ale upřímně - chceš se po celou cestu naprosto zbytečně handrkovat? Před chvílí si říkala, že je tvůj dech drahocenný, možná by sis ho měla šetřit na něco lepšího.“

Rád by se už vydal z Narrigenu pryč, ale ještě potřeboval provést jednu maličkou věc. Nejspíš to z jeho strany bylo částečně dětinské, ale nedokázal si pomoct - pomstychtivost byla věc, s jakou musel bojovat na denní bázi. A když už se mu dostalo té naprosto jedinečné šance si jít plivnout na hrob jednoho ze svých největších nepřátel, dopustil by se krutého hříchu a barbarství, pokud by se tam alespoň na chviličku nezastavil.
Navzdory tomu, jak to v očích jeho nové společnice mohlo vypadat, tedy zamířil směrem k městskému hřbitovu. Sotva se ocitli u vstupní brány, zastavil se a obrátil svoji pozornost směrem k Norallye, aby ji zasvětil do svých plánů a nemusel tím oběma dělat v hlavě zbytečně větší guláš.
„Na chvíli se tu zastavíme,“ oznámil relativně stroze, než se zhluboka nadechl. „Ne kvůli tobě, nehodlám tě praštit lopatou a zahrabat, pokud tě to napadlo. Jen pozdravím jednoho starého známého a budeme moct vypadnout.“

Jak jako že jako dáma nevypadala? Dobře, možná že to usoudil kvůli tomu, že se ještě před několika chvílemi válela na zemi. Určitě, muselo to tak být! Ovšem, i když si do hlavy vsugerovala právě tento důvod, stejně s jeho odpovědí nebyla ani trošku spokojená. Nakonec to vypadalo, že Rasmus bude více lézt na nervy jí než ona jemu.
Jenže tomu malému syčákovi to nejspíše nestačilo. Měl tu zatracenou drzost i jí ještě přejet pohledem a ještě větší drzost při tom mlasknout. Jo, mlasknout. V tu chvíli Norralye naprázdno pootevřela pusu v tichém gasp. Nakonec ovšem uraženě našpulila rty, zakládajíc si ruce v bok. ,,Náhodou, Já umím být okouzlující, Killiane. Ale proč plýtvat své charisma na pouliční burany, které obtěžují nebohé ženy na ulicích. To, že jsou ty ulice zaplivanější než ta nejšpinavější pirátská plachetnice na tom nic nemění.” To že pravděpodobně hodně přeháněla docela úspěšně přehlížela. To že si pár věcí kapku zveličila přeci nepředstavovalo žádný problém, no ne? Hlavně, že se jí to hodilo do krámu.

Možná, že kdyby se dostatečně snažila a vypadala dostatečně přesvědčivě, mohla by od sebe Killiana odehnat. Nebo spíše...Varoval jí, že kdyby se pokusila utéct, přivodil by jí takovou bolest hlavy, že by měla pocit jako kdyby se jí měla každou chvíli rozprsknout všude kolem. Ne moc hezký pohled. A rozhodně ne moc příjemný pocit. Jenže kdyby zaujala pozornost lidí, možná by se z té pekelné situace mohla dostat. Stačilo by vymáčknout pár slz a možná, že kdyby byla dostatečně přesvědčivá, mohla by si úspěšně zahrát na oběť před měšťany. To by se ovšem museli dostat někam jinam. Sice si nevšimla, že by tmavovlásek dostal nějaký certifikát s gratulací a její maličkostí jako hlavní cenou, ale přece jen se nacházeli na místě, kde by si všichni spojili dvě a dvě dohromady. Ne, musela být trpělivá. Počkat si na správnou příležitost a pak teprve roztáhnout křídla.

,,Fajn, pokud tedy nejdeme do zapadlé díry, tak kam?” S přimhouřenýma očima částečně zvědavě naklonila hlavu. ,,Budu k tobě upřímná, Princátko. Nevěřím ti. Nemám tě ráda a opovrhuji tebou. Tvoje společnost mi leze na nervy víc, než společnost kohokoli jiného. Bohové, dokonce i tvůj bratr se mi zamlouval víc. A to mi vyhrožoval, že mi přerazí ruce. Řekla jsem, že nepotřebuji tvoji milost a ani tvé rádoby dobré skutky. Nevěřím, že jsi na takové místo přišel jen proto, protože se tvé malé černé srdce slitovalo nad těmi chudáky a ty jsi někoho z nich musel zachránit. A ještě víc absurdní mi přijde to, že by jsi se rozhodl slitovat nad tou čarodějnicí, co ti zkazila líbánky. A u které jsi mimochodem řekl, že až jí příště uvidíš, budeš tancovat v kaluži její krve.” Na chvíli se pozastavila, kdyby se náhodou Rasmus plácnul do čela a z ničeho nic začal plnit svá slova. Pokud se tak ovšem nestalo, modrovláska nepatrně zavrtěla hlavou. ,,Takže, když už bychom k sobě měli být alespoň upřímní, ráda bych věděla, co se mnou máš v plánu, Killiane. Protože je mi jasné, že spolu nepůjdeme sbírat kytičky.”

Jejich dobrodružství a Rasmusova snaha co nejvíc modrovlásku naštvat pokračovali s tím, že si tmavovlásek šel koupit něco k snědku. Ta provokace byla tak očividná, že Norallye jen pokrčila rameny a otočila hlavu do strany, než jí do hlavy přišel nápad. Jednoduše se natáhla pro ještě jeden koláč, čímž ho vlastně ukradla obchodníkovi před nosem a pořádně se do něj zakousla. A když na ní nebohý obchodník vykulil oči, modrovláska pouze hlavou poukázala na Killiana. ,,Já bych vám velice ráda zaplatila, jenže všechen můj majetek a vlastně i mou maličkost spravuje tady můj velectěný pán. On s vámi vše rád vyřídí, jelikož za mé akce teď nese odpovědnost. Bohužel.” Ukousla si z koláče další sousto, než poplácala Rasmuse po rameni.

Černovláskova kouzelná dýně byla podle všeho zaparkovaná hodně daleko, jelikož jí Rasmus tahal všude možně, z čehož modrovláska moc nadšená nebyla. Ovšem, když došli přímo na hřbitov, Lye zmateně nakrčila obočí, ale nakonec se smířila s tím, že by jí stejně neprošlo jít napřed čekat k magické dýni. ,,Stejně nemám na výběr, což? Tak si hlavně pospěš. Trčet tady s tebou nezní jako úplně nejlepší trávení času.”

Nacházel se v přítomnosti neobyčejně krásné a mocné mladé ženy, to ano. Dámu v ní ale neviděl ani kdyby se snažil sebevíc. Norallye Javierr mu dala velice jasně najevo, jakého stanoviska se přirozeně držela - a i kdyby na sobě měla ty nejkrásnější šaty, byla dokonale upravená a třeba se i usmívala, nepropadl by té iluzi. Téměř všichni šlechtici si na něco hráli, ani on nebyl výjimkou: ale zmíněná modrovláska svůj půvab a status jednoduše nedokázala nadnést výše než svoji extrémní neoblomnost a sílu, co dřímala v jejích žilách.
Svoje konstatování rozhodně nezamýšlel jako formu neurvalé urážky, ale zdálo se, že se jeho slova pozměnila v kontextu a společnice je vzala z jiného konce. Ne, že by mu to snad vadilo. Vztah panující mezi jimi dvěma byl přinejmenším komplikovaný… A pokud šlo o něj, stále vůči Norallye pociťoval značnou hořkost a vztek kvůli tomu, co se stalo při jejich posledním a doposud jediném setkání. Nezapomínal, neodpouštěl. A když se někdo pokusil jít po jeho blízkých, dokázal být zatraceně nebezpečný. Jednal pak jako raněné zvíře zahnané do kouta… A přesně to ho také dostalo do situace, v níž se v současnosti nacházel. Šel splatit dluh, ale zároveň se mu naskytla příležitost ukojit tu drásavou potřebu uvnitř svojí nahnilé duše, co bažila po pomstě. Krvavé, podlé, bolestivé.
Když se tak ale na svoji novou společnici díval, nepřicházely k němu pouze destruktivní a temné myšlenky. Hlas, co ho obvykle vedl krok za krokem napříč cestou potřebnosti či temna, totiž utichl. Neříkal vůbec nic, zarytě mlčel. Znamenalo to… Měl se odklonit od svého původního záměru a přehodnotit celou situaci? Rasmus z toho byl pekelně zmatený, ale nedával to na sobě znát. Nemohl si to dovolit. Pořád se nacházel v bezprostřední blízkosti ženy, co by mu bez mrknutí oka odvedla snoubence a předala ho do rukou kdoví koho. Spravedlnosti? Koruny? Nevěřil prakticky nikomu, ale u ní to platilo přinejmenším dvojnásob.

„Ach, tak o tom bych si nikdy nedovolil pochybovat, drahá. Ani na vteřinku.“ Svoji odpověď podal mírně vlídným hlasem, do kterého se mu ke konci začala vkrádat čirá ironie s pobavením. Okouzlující… Nejspíš to dokázala, okolo správných lidí. Přesně jak sama tvrdila. On jistě nebyl součástí zmíněné skupinky, ale dost silně pochyboval o tom, že podobných jedinců existovalo víc. Maximálně tak dva, pokud vůbec. Uměla se vůbec bavit? Neustále působila tak křečovitě, skoro jako kdyby byla na jehlách. Podobného tlaku se člověk zbavoval jen horko těžko, ale šlechtici se museli co nejdříve naučit jednat tak, aby na nich podobné rozpoložení nebylo znát. Dokázala to i ona?
„Obávám se, že do nebohé ženy máš vskutku hodně daleko. Podívej se na sebe… Nehledě na to, čím tě ta baba vláčela, pořád vypadáš jako kdybys byla oděná do stříbřité zbroje a připravená vyrazit do boje. Ostrý jazyk, vzpurný pohled a nezlomnost. To jsou sice ceněné kvality, ale i v jejich případě existuje něco jako strop. Měla by sis začít dávat pozor na to, abys do něj nenarazila.“

Pochopitelně by ji mohl zavést na nějaké zatraceně odlehlé a vykřičené místo, kde by společně mohli završit ten nenávistný vztah. Ta možnost se pěkně vybízela, to ano, ale Rasmus ji nebral jako reálnou cestu - sice měl v úmyslu Norallye zneužít a pravděpodobně časem i zabít, ale to neznamenalo, že klesne až tak hluboko na to, aby podobnou věc provedl za takhle nicotných a odporných okolností. Měl přeci nějakou úroveň, zakládal si na tom. A fakt, že šlo zrovna o ženu, kterou bytostně nenáviděl… To nikterak neměnil.
„Kam asi?“ Odvětil napůl ironicky a napůl kousavě. Skutečně o něm měla až takové mínění? K čertu. Peněz měl dost, doslova to z něj muselo křičet. Copak bylo až tak zatraceně neuvěřitelné, že by se alespoň částečně choval slušně? Nejspíš ano… Ačkoliv jemu to tedy nedávalo absolutně žádný smysl. Podobně na tom byl v moment, kdy na něj modrovláska vyštěkla, že si víc rozuměla i s jeho bratrem. Bratrem? Žádného neměl. Leda by myslela Theorana… A v takovém případě by musel propuknout v žalostný smích, protože rozumět si zrovna s ním by bylo ještě pošetilejší než se vydávat za železnou dámu.
„Nemám žádného bratra, pouze sestru. Pokud narážíš na jistého muže s šedivýma očima a extrémně násilnickými sklony, pak nejde o bratra, ale otce. Theoran Killian v celé svojí odporné kráse, nejhorší šmejd pod měsícem. A nemysli si, že já si tvoji společnost nějak zvláště užívám, Norallye. Také ti nevěřím a pohrdám tebou, ale to mi nebrání v tom, abych se choval civilizovaně. Moje skutky nevypovídají o lítosti nebo dobrotivosti, neskrývá se za nimi žádný tajný záměr nebo faleš.“ Pochopitelně, že se stále nacházel v pokušení ji podříznout jako sele a splnit svoji minulou vyhrůžku. S takovou by ale zradil sám sebe, jelikož by se připravil o skvělou možnost vyřešit pár svých problémů, takže od toho upustil.
„Upřímní k sobě budeme moct v moment, kdy se přestaneš cukat jako ryba na souši,“ zavrtěl hlavou, jelikož vskutku neměl v úmyslu poskytnout někomu tolik informací za cenu toho, aby následně poslouchal jen další a další rýpání. V jeho očích bylo zapotřebí si pravdu a upřímnost zasloužit, něco pro ni udělat. Netrousil fakta jen tak, dokonce ani vůči svým blízkým - natož pak pro někoho jako byla ona.

Po menším incidentu s jídlem, kdy Rasmus preventivně nic nekomentoval a jen zaplatil, se přesunuli ke hřbitovu. Černovlásek pociťoval vskutku zvláštní směsici pocitů, když se k němu blížili. Tepaná a masivní brána na ně vyhlížela hrozivým dojmem, byť se nebál. Prostě se tam chtěl jenom zajít podívat, provést maličký rituál pomsty a zase nakrásně vypadnout. Potřeboval klid v duši ohledně toho, že alespoň jeden z jeho nepřátel zůstal pod drnem a on se může soustředit na zbytek.
Odvedl tedy Norallye až na místo, kde předtím společně s Chestonem pohřbili Zoreana. Šlo o kousek prostoru mezi několika vyviklanými hroby, co byly pokryté hustou vrstvou mechu a popínavých rostlin, jelikož se o ně nikdo už po velice dlouhou dobu nestaral. Zapomenutí, téměř jako kdyby nikdy neexistovali… Přesně jako pan principál, kterému dopřáli pouze mělký a neoznačený hrob. Ten hrob byl ale k Rasmusově překvapení narušený, jelikož byla hlína na povrchu krapet rozhrnutá. Téměř jako kdyby tam někdo něco hledal…
„Obávám se, že to ještě chvíli budeš muset vydržet,“ obrátil se směrem k Norallye, než si tiše povzdychl a namířil ruku směrem k hrobu. S pomocí svojí magie pak začal odhrnovat jednu vrstvu hlíny za druhou… Dokud se neocitl na samotném dně, kde vězel pouhý útržek zatraceně špinavé látky a pomuchlaný klobouk. Žádné tělo, dokonce ani kost. Nic, prázdno. Rasmus tiše polkl a rozhlédl se po okolí. Kam zmizel?

Ten malej (dobře, zase tak malej ne. Ale nekažte jí to.) protivně slizkej hedvábník. Norallye netušila, jestli má začít na Rasmuse křičet nebo se otočit na podpatku a odkráčet si do hájů zelených. Raději si obličej založila do dlaní, aby se na toho arogantního Killiana nemusela dívat. Na jazyku měla snad stovky nadávek a jiných hanlivých pojmenování, které by jí určitě vyklouzly ze rtů, kdyby si tvář nezakryla. Co nejhoršího by se mohla stát, kdyby ho jednoduše praštila? Norallye tiše doufala, že by se třeba rozsypal na malinké částečky a změnil by se na prach. Prach...Kde byla ta mrňavá světluška teď, když jí člověk doopravdy potřeboval? Určitě si někde lítala s druhým Killianem (Kterému na rozdíl od Rasmuse byla ochotná říkat jménem) a trhali společně jablka na paloučku nebo jiné vílí věci.
Musela se na chviličku zastavit a pořádně se vydýchat. Jemně se kousla do jazyka, aby všechna nechtěná slova zůstala pouze v její mysli. Neuměl číst myšlenky, že ne? Lye v to opravdu doufala. Jinak by asi byla ve velké kaši. Sice to už tak trochu přeháněla, ale kdyby na něj začala solit nadávky, asi by to bylo už kapku přes čáru. Nebo kdyby ho bodla do zad. Doslova. Z toho by nejspíše také neskákal nadšením. ,,Myslím, že kdybys na chvíli zavřel tu tvojí lživou pusu, hned bychom spolu vycházeli lépe.” Odvětila nakonec s kyselým úšklebkem. Ne, opravdu z jeho přítomnosti nebyla úplně šťastná, ale to se dalo čekat. ,,A silně ti doporučuju, abys mi už nikdy neříkal drahá. Je to nevhodné a ponižující.” Dodala ještě k tomu. Taky mu mohla draze zkusit vyrazit zuby, že ano? A platit si nové zuby taky nepatřilo mezi nejlevnější záležitosti.

Při jeho dalších slovech nemohla dělat nic jiného, než jen zadržovat smích. ,,Opravdu, Princátko? Protože žádnou stříbrnou zbroj by na mě nikdo nikdy nedostal. Víš jak je to nepohodlný? Ani náhodou. Řeším věci rychle, Killiane. Takže by jsis pro jistotu měl hlídat záda. Nikdy nevíš, kdy tvým křehoučkým tělem může projet pěkně nabroušené kopí. Stejně jako nůž máslem.” Mávla rukou a teprve až pak pokračovala. Schválně se držela až za Rasmusem, pro efekt. Nezapomněla se při tom ani náležitě culit. ,,Uvidíme kdo z nás dřív narazí, Killiane.”

,,Netuším kam, Princátko. Člověk by jsi řekl, že máš nějakou úroveň, ale pak se promenáduješ v těch největších dírách Narrigenu.” Odfrkla si a nezapomněla ani dodat podobně ironický hlas, jaký použil i on. ,,Nemluvím o vašem zpropadeném otci.” Zkřížila ruce na hrudi. ,,Jsem si jistá, že máš bratra, Princátko. Nemáte jen stejný příjmení, vždyť jste dvojčaty. Doslova.” Ta poslední slova spíše tiše zavrčela, než vyslovila. ,,Nebo...Ty jsi se s ním snad ještě nepotkal, drahý Killane?” Bohové...Co všechno bylo na té rodině ještě zvláštní? ,,Alespoň tohle máme společného. Oba dva jsme nenávistní parchanti. Skvělá novina.”

Ze všech míst kam jí mohl dotáhnout bylo hřbitov jedním z posledních míst. Ale nestěžovala si. Alespoň si mohla v hlavě utřídit nějaké myšlenky a odpočinout si od jeho pichlavého hlasu a pobaveného pohledu. Jenže kdyby věděla, že se za chvilku bude smát ona, přihlížela by celé situaci od začátku. Jakmile spatřila Rasmusův zmatený pohled, pomalu se vydala k němu, aby si ten údajný hrob také prohlédla. Jenže...V něm téměř nic nebylo. A právě to Killiana nejspíše mátlo, zatímco Norallye to připadalo...k pokukání. ,,Výborně, takže teď máš za zadkem ještě nějakou chodící mrtvolu. Nejspíš si ho nezakopal pořádně.” Dalo jí docela dost práce, aby se nezačala smát, ale ten den zrovna nestála o uškrcení od překvapených princátek. ,,No...Vypadá to, že se fakt motáš v hodně hlubokejch sračkách, Killiane. Možná máš štěstí, že máš teď někoho, kdo ti hlídá záda.”

Nehledě na původní záměry se nakonec choval vcelku… civilizovaně. To se ale bohužel nedalo říct o jeho společnici, která byla velice schopná si v naprosto čemkoliv najít způsob, jak do něj rýpnout. Ne, že by ho to snad trápilo. Rasmus byl zvyklý na všemožné urážky, ponižování i mučení. Žádná z věcí, s níž by se na něj mohla Norallye vytasit, by pro něj nebyla ani zdaleka novinkou. Prožil si to, úplně všechno. A i díky tomu věděl přesně, jak k podobným situacím přistupovat, aby z nich odešel nejen bez úhony, ale především i vítězně. Nehodlal jí dovolit, aby se mu dostala pod kůži a začala ho rozkládat zevnitř. Nic takového. Upřímně ale doufal, že by věci mohly jít poněkud snáz… A bez zbytečných komplikací. Ona to naneštěstí viděla jinak.
V moment, kdy se jí díky svým penězům zmocnil, se mu dostalo slušné plejády možností. Zabít ji? Odebírat její krev? Udělat z ní skutečného otroka? Stál před bohatě rozvětvenou cestou, kde si musel zvolit alespoň první krok. Doposud zamýšlel prosté věci - společnou cestu na panství, žádné nekalosti. Ale i jeho trpělivost měla své meze, takže když mu začala modrovláska vyhrožovat a označila ho za lháře, prostě to v duchu zabalil. Neměl totiž sebemenší důvod se snažit. Proč také? Nestála za to.

„Nejdříve si zameť před vlastním prahem a potom lidi osočuj z lhaní, DRAHÁ.“ Sladce se na ni přitom pousmál, avšak jeho oči prokazovaly naprostý opak. Sytě modravý odstín připomínající rozzářený safír totiž nahradila jistá forma stínu, která z jeho duhovek stáhla hned několik odstínů modři a nahradila je fádní šedí. Nebyl rozzlobený, to ne. Ale otrávený rozhodně ano, jelikož ho čekala spousta povinností a Norallye mu začínala solidně lézt na nervy s tím, jak byla extrémně pobouřená. Možná by udělal lépe, kdyby ji prostě někde podřízl jako sele a zbavil se jí… Jenže to byla možnost, jaká by se dala aplikovat v případě někoho obyčejného, ne duše jako byla ona.
„Já bych ti silně doporučil, abys mi neříkala, co mám nebo nemám dělat. Koupil jsem tě jako otrokyni. Fakt, že tě tak neberu v žádném případě nemění to, že nemáš právo mi rozkazovat… Takže budu dělat přesně to, co uznám za vhodné. A jestli tě to ponižuje, tak by sis nejspíš měla začít zvykat, protože se lepšího zacházení nedočkáš, pokud se sama budeš chovat takhle panovačně.“ Těžko rozmlouvat s někým, kdo nebyl ochotný naslouchat. Podobným situacím se vážně pokoušel vyhýbat, ale když už mu Aurora nedala na výběr… Co jiného měl dělat? Nehodlal na ni začít křičet nebo ji bít. Možná ji k sobě převzal jako ztracenou duši, co měla cenu pouhého měšce, ale taková realita rozhodně nebyla. On věděl moc dobře, jakou měla Norallye cenu. Živá bytost, spousta moci. Stále ji vnímal jako člověka, ne objekt. Ale čím víc se cukala, zatímco on se snažil být alespoň v rámci možností slušný… Tím víc byl v pokušení na všechno rezignovat a udělat z ní opravdový majetek, jen aby ji umlčel.

Mohla se smát a vyhrožovat mu, klidně se přitom i ušklíbat a cukat se. Rasmus byl ale kompletně neoblomný, propouštět ji nehodlal. I kdyby měl kvůli tomu strávit kdoví jak dlouhou dobu ve stavu absolutního otrávení, neustoupil by. A už vůbec ne potom, co se Norallye začala opět projevovat s tou samou mírou agrese, s níž ji měl zafixovanou v hlavě. Ne, k tomu nemělo dojít. Jestli někdo z nich měl brzy zemřít, on to rozhodně nebyl.
„Tvoje vyhrůžky jsou vážně rozkošné, víš o tom?“ Pronesl naprosto nezaujatě, když se pustila do zastrašování. Kolikrát podobné věci jenom slyšel? A kolikrát se to doopravdy stalo? Možná by se měl bát, přijmout nutná opatření. Nebylo by to poprvé, co by se ho někdo pokusil zabít. Na druhou stranu, i svoji useknutou ruku dostal nazpět - kdyby ho tedy Norallye zabila, konec by to pro něj rozhodně nebyl. Spíše změna cesty… Dočasně.
„Naposledy si mi usekla ruku. A hle… Je zpátky. Ber to jako upomínku reality, drahá.“ Fakt, že za ten návrat končetiny musel splatit zatraceně vysokou a krvavou cenu byla věc druhá, ale o tom se bavit nehodlal. Nic jí do toho nebylo… Zatím. To až později, jelikož měla posloužit jako prostředek k zrealizování onoho stinného obchodu mezi ním a jeho pánem.

„To samé se dá říct o tobě, víš o tom? Jak přesně se mocná a velevážená Norallye dostala k otrokářce? To je slušný spád, nemyslíš?“ Ten obrat nemyslel jen kvůli sobě, ale především ze zvědavosti. Vážně umíral touhou dozvědět se o tom, co se muselo stát, aby takhle dopadla - a co se týkalo její pointy, nemínil se k tomu vyjadřovat. Úroveň měl, ale zároveň se nebál zamířit i na jiná místa, pokud zrovna něco potřeboval. Velice prosté: mnohé věci se totiž nedaly získat na světle, takže se člověk musel občas ponořit i do tmy.
„Žádného bratra nemám. Natož pak dvojče,“ protočil oči v částečném otrávení. Kdyby měl dvojče, věděl by o tom. Co přesně Theoran opět vyváděl? Jistě v tom měl prsty on, protože dost silně pochyboval o tom, že by Norallye jednoduše blouznila a viděla něco podobného. Na druhou stranu, jaká byla šance, že mluvila pravdu? Skutečnou a nefalšovanou pravdu? Měl bratra? Pokud ano… Kde sakra vězel tolik let?

Návštěva hřbitova odhalila další salvu problémů, o níž Rasmus ani v nejmenším nestál. Vážně doufal, že se toho hajzla zbavili nadobro… A silně pochyboval, že by se zničehonic objevil Garrett a vykopal ho, aby mu udělal řádný pohřeb. Už nějakou dobu byl v prachu, podle všeho se Zoreanem nebyli ani v kontaktu, těžko by asi našel jeho mrtvolu a odnesl si ji domů jako suvenýr. Ale co jinak? Neexistoval jediný opravdový důvod, proč by kdokoliv vykopával zrovna tenhle hrob a odnesl z něj tělo. Leda…
„Vidíš tu někde chodící mrtvolu? Já ne,“ odvětil zcela prostě, než odvrátil pohled od vykopaného hrobu a sjel očima jejím směrem. „Hádám, že tohle máme společné. Tak jako tak, výprava dokončená. Je na čase vypadnout.“

Nenáviděla ho. Nenáviděla každičký kousek jeho zatracené duše a důkazu jeho existence. Nacházela se v poměrně prekérní situaci. Musela si hlídat záda - nemohla se zbavit toho pocitu, že se každou chvíli vyřítí z temnoty něco zlého či někdo ještě horší, než se v jejím okolí běžně pohyboval. A to měla dost smůlu na náhodná setkání. Lye proklínala osud a všemožné bohy za to, že v té situaci musela uvíznout zrovna s ním. Už jen jeho dokonale upravené tmavé vlasy a odměřený pohled s jeho chladnými slovy stačily na to, aby se cítila v jeho společnosti v naprostém ohrožení. Nikdy vůči nikomu necítila takový chlad. Musela se chránit, protože věděla, že to nikdo jiný neudělá.
Existovalo tolik nepříliš lichotivých výrazů, kterými by toho tmavovlasého parchanta nejraději počastovala. V jejím skromném slovníku se nacházelo tolik nadávek, že by je na něho mohla sypat celý den a celou noc. Zatraceně, mohla by mu napsat jak moc jím opovrhuje a několikastránkovém slohu! Možná, kdyby měla dostatek papíru, dokázala by napsat celou knihu. K její smůle to ovšem nevypadalo, že by její slova měla nějakou váhu či že by byla nějak platná. Nejdříve ho to bavilo. Smál se nad její záští, bavilo ho ji popichovat nazpět. Už to modrovlásku spalovalo touhou vyrazit mu zuby nebo mu zlomit pár kostí.
Jenže pak začal být otrávený. A společně s jeho otráveností se na scéně objevil ten krutý chlad. Stejný jako používala Norallye, když od sebe chtěla někoho odlákat natolik, aby s ní už nikdy nepromluvit. Chtěl snad Rasmus, aby mu už nikdy v životě nevěnovala jediné slovo? Musela ovšem bránit svou čest. Nemohla tam jen tak stát a nechat si metat potupné urážky na hlavu. ,,Jsem hodně věcí, Killiane. Ale nejsem lhářka.” Ozvala se tiše. Sice se ani náhodou nedala ani se oběma vydloubnutýma očima považovat za nějakou světici, ale ona nelhala. Stála si za upřímností, ačkoli mnohdy bývala velmi bolestivá. Ovšem, to jí nevadilo. Bolest kolem sebe rozsévala na denním pořádku.

I přes to, že jí bolest byla již známou přítelkyní, příliš jí nepomohla. Čím více slov plných jedu odkapávalo tmavovláskovi z úst, tím větší chuť měla Norallye začít ječet. Měla chuť vykřičet celému světu co si o mladém šlechtici myslí a zkazit jeho pověst natolik, aby na ní už v životě nepromluvil. To by totiž mimo jiné znamenalo, že by už nikdy nemusela slyšet jeho výsměšný hlas a poznámky. Bylo by ticho. A oni dva možná dva klidem políbení cizinci.
Místo toho se tříštila a kusy. Každá další uštěpačná poznámka tvořila další malinkatou prasklinku. Nehodlala se vzdát, to ani náhodou. Jen se rozhodla ustoupit, byť jen na malinkou chvilku. Znělo to lépe než nechat ho, aby mu dala víc příležitostí jí ublížit. Sama moc dobře věděla, že slova uměla být zatraceně mocným nástrojem? Proč ho vůbec nechávala mluvit? Nadechla se, aby něco řekla. Z jejích pootevřených rtů ovšem nevyšla ani hláska. ,,Šetři dech. To stačí.” Sykla, ale Killian jí nejspíše nevnímal nebo chtěl svou myšlenku dopovědět. Tak či tak, vyslechla si Lye další nepěknou salvu poznámek.

I na hřbitově na něj hleděla stejně. Její modré oči přímo sršely tichým odporem, ovšem zbytek její tváře nabral naprosto lhostejný výraz. Samu sebe musela přesvědčit, že jí nic kolem nezajímá. Na ničem nezáleželo. ,,Zatím.” Ucedila mu v odpověď. To že se k němu všechny ty sračky neřítily ze všech stran zrovna teď ještě neznamenalo, že nepřijdou později. Na jeho konstatování, že je čas odjet pouze přikývla. Bylo jí to jedno. Nezáleželo jí na tom. ,,Budu spát. Nemluv na mě, bude ti to k ničemu.” Informovala ho ještě prostě jako kdyby to byla ta nejvíce samozřejmá věc na světě.

Možná k ní pociťoval silnou a hořkou zášť, ale i přesto ta slova musel v duchu ocenit. Vlastně to bylo samo o sobě vskutku paradoxní: nehledě na všechnu tu nashromážděnou nenávist a touhu ji sprovodit ze světa si vůči Norallye vybudoval částečnou důvěru, díky níž onen výrok shledával upřímným. Na jeho vkus možná až příliš… On sám by totiž to samé říct nemohl, ne doopravdy.
Společně s rodovým jménem a titulem přicházela snůška frustrujících povinností, ověnčená nikdy neutichajícím tlakem. Právě ten v Rasmusovi evokoval neodporovatelné nutkání známou pravdu kroutit, lámat a balit do tajuplné mlhy, jelikož měla příliš vysokou cenu a křehkost porcelánu. Upřímnost si tedy v jeho očích musel konkrétní člověk získat… A to čestnou nebo násilnou cestou. Identický přístup aplikoval i on sám, využíval ho s naučenou obratností po obou stranách, aktivně si prorážejíc cestu napříč společností plné jemu podobných lidí. Rozdílem mezi nimi byl pouze fakt, že onen černovlasý muž své lži piloval tolik bolestivých let, že je dovedl k zdánlivé dokonalosti. I on nárazově uklouzl a byl schopen podat horší výkon, ale kdykoliv se ocitl ve svízelné situaci, ona naučená a hrubě lživá mluva byla vskutku efektivním způsobem, jak vybruslit z ledajakých potíží. Stačilo se nahnout ke svému cíli a řádně se dívat… Nadechnout se, učinit jeden mocný pokus o uchopení jejich myšlení. Jedině s důkladným pochopením svého cíle měl ve svojí ruce všechna potřebná esa k tomu, aby svůj herecký výkon podal na jedničku.
Právě tahle rozdílnost mezi nimi v černovláskovi zanechávala křehkou stopu zmatení. Ryzí pocit hořkosti v jeho nitru sice ani zdaleka neutichal, ale zároveň dosáhl jakési formy přeměny… A s ní drobného náznaku sladkosti. Cenil si té upřímnosti a síly, s jakou Norallye jednala. Na širém světě bylo sice mnoho nejrůznějších dam i v současné době i bojovnic, ale žádná z nich by jí nedosáhla ani po kotníky - natož pak k hrdě a vzpurně pozvednuté bradě, co jasně vypovídala o její neutišitelné paličatosti. Přeci jenom měli něco společného…

„Já vím,“ opáčil nakonec nejen relativně tichým, ale hlavně překvapivě klidným hlasem. Netoužil se s ní dál hádat, přiživovat oheň jejich rozporu a riskovat tím další nepěknou výměnu slov, co je oba dva vysilovala. V jeho očích šlo o poměrně zvláštně uzavřenou situaci, která vyústila v nevyslovené a velice křehké příměří. Norallye se tedy z jeho strany nemusela obávat žádných dalších vytáček nebo urážek, jelikož se Rasmus v tomhle ohledu jednoduše stáhl, soustředíc se místo toho na hořící priority.
„Obávám se, že na tebe ještě mluvit budu muset, Norallye.“ Těžko říct, zda si v danou chvíli plně uvědomoval míru škod, jež svým nevybíravým chováním napáchal - byl vůči ostatním zvyklý jednat s kompletní apatií a nezájmem, takže i kdyby snad úspěšně zavětřil onu bolestivou změnu zuřící v modrovlásčině nitru, nedokázal by rozeznat její sílu a hloubku. I přesto ale zpozoroval něco… Nebo se jednoduše rozhodl nechat unést vlnou silně relativního klidu po bouři a pokusit se učinit drobný, avšak vlídný krok.
„Pokud se chystáš spát, měla bys to udělat alespoň v reálné posteli. Jen bohové ví kdo nebo co se může na podobném místě toulat.“ S těmi slovy velice krátce sjel očima po okolí, než svoji pozornost upřel zpět na mladou ženu po svém boku. Tiše si přitom povzdychl, jelikož se mu částečně příčila vize toho, že by ji měl přímo nutit do toho, aby s ním šla někam do hostince (konec konců dala jasně najevo, že s ním nechce jít nikam… Už jen fakt, že ji zatáhl na hřbitov byl dost) ale v žádném případě by nedopustil to, aby si ustlala někde na mechu vedle jednoho z hrobů. Možná se choval jako nekorunovaný vládce všech arogantních parchantů, ale stále v sobě měl alespoň kousek citu - a potom všem cítil jistou potřebu dopřát Norallye špetku lidskosti a normálnosti.
„Následuj mě, prosím.“ Ozval se tedy vůči svojí společnici, než se dal do plynulé chůze směrem ze hřbitova. V duchu se mohl tak akorát modlit k Auroře, aby ho modrovláska doopravdy následovala a on ji nemusel nutit (protože upřímně, když měl pocit, že to není přímo nevyhnutelné… ano, bylo mu to nepříjemné), takže se v důsledku přeci jen musel ohlížet. Kdyby Norallye zůstala stát na místě, nejspíše by se zastavil a hodil rychlou zpátečku, aby ji krapet popohnal, ale rozhodně neměl v úmyslu ji za sebou vláčet jako pytel brambor.

Přesun ze hřbitova proběhl v částečně rozpačitém tichu. Bylo příliš brzy na to, aby se Rasmus pustil do analyzování toho, zda jeho společnice v hlavě snovala nějaký plán na převrat nebo zkrátka jen dosáhla jisté formy útlumu, ale svým způsobem to vítal. Dokázal v nejrůznějších konfliktech a hádkách nalézt zvrácené pobavení, ale potom všem mu to přišlo nevhodné… Vlastně i trochu zlé. Emoce měl zakalené štiplavým nádechem apatie, co ho zatvrzele bránila před zdánlivě jakýmikoliv ranami a on by tyhle otěže nikdy dobrovolně nepustil z rukou, avšak i uvnitř jeho vlastního nitra došlo k posunu: zjihlé srdce se konečně přestalo zmítat v hořko-sladkém hněvu, díky čemuž na povrchu opět působil stejně uhlazeně a vyrovnaně jako předtím. Nic ho nemohlo vyvrátit, ani zacloumat. Dokonale najel zpět do svých vyznačených kolejí a zuby nehty se přitom držel všemožných triků i obyčejů, jež si během notné řádky let postupně nashromáždil.
Samozřejmě se mu nijak zvláště nechtělo zůstávat v hlavním městě, natož pak v jedné z krčem. Toužil se vrátit zpět na rodné panství, za svým milovaným snoubencem a vrtkavým pocitem bezpečí, co ho svým šálivým efektem uváděl do pasivního risku… Nebyl ale sám. Fakt, že si z černého trhu odvedl zrovna Norallye Javierr znamenal jediné: veškeré očekávané postupy musely jít stranou. Vyrazil tam se záměrem najít vhodného kandidáta na obětinu, toužil celou záležitost spěšně vyřídit a mít ji za sebou - učinil ale tak výraznou otočku, že tím donutil sebe samého, aby přehodnotil celý plán. Nemohl ji zabít. Když se nad tím tak zamyslel… Vlastně ani nechtěl. Probudila v něm překvapivou zvědavost, dost možná i závan dětinskosti. Jistě, částečně pořád bažil po svojí provolané pomstě, ale čím déle nad celou záležitostí uvažoval, tím hloupěji si připadal. Promrhal by takový potenciál! Nemluvě o tom, že vůči zmíněné modrovlásce cítil hodně atypickou formu sympatií, což byl jen další zádrhel v jeho plánování. Jak se to říkalo? Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá?* Rasmus si takhle vykopal celý příkop, než do něj s nedbalou elegancí skočil.

Navzdory veškeré neochotě a částečnému otrávení nad vlastními přešlapy se Rasmus vydal do jedné z krčem. Sotva překročil práh a nechal Norallye vstoupit dovnitř, (přičemž jí celkem gentlemansky podržel dveře - přeci jenom měl nějaké to vychování) ihned se do něj opřela silná vlna nostalgie. Rozhodně to nebyl ten samý podnik, ve kterém na sebe poprvé narazili se snoubencem, ale… I přesto se musel alespoň kradmo pousmát, když zavadil pohledem o částečně oprýskaný pult, ze strany doplněný rozvrzanými stoličkami.
„Zdravím,“ oslovil hostinského, který v duchu tradice šmudlal zašpiněným hadříkem svoji oblíbenou sklenici. „Pokoj pro dva, prosím. A jestli to ode mne není příliš troufalé… Rád bych požádal o něco teplého k pití. Zaplatím štědře.“Všechna ta slova pronášel s typickou elegancí, než muži za barem podal hrst mincí a nasadil okouzlující úsměv. Ke svému značnému štěstí nenarazil na žádnou formu odporu nebo potíží: hostinský jednoduše pokývl hlavou a vydal mu klíč, než zmizel kamsi do kuchyně.
Tehdy se černovlásek obrátil zpět směrem k Norallye a pokynul hlavou směrem k zadní chodbě, jež vedla k jednotlivým pokojům. Nehodlal ji obtěžovat nebo jí snad ubližovat, ale i přesto si byl téměř stoprocentně jistý, že jí to muselo být hrubě proti srsti - pohrdala jím, nenáviděla ho. On se v dané chvíli ale doopravdy jen pokoušel nastolit poněkud trvalejší klid, jelikož neviděl sebemenší důvod k dalším hádkám. I proto ji vzal zrovna tam: aby si mohla odpočinout, jelikož je čekala poměrně dlouhá a vyčerpávající cesta, když už panství leželo až na severní části kontinentu.

Pokoj byl velice skromně zařízený, ale disponoval nejen základním vybavením v podobě krapet nestabilního dřevěného stolu a dvou židlí, ale především menší koupelny a postele. O tu Rasmus pohledem ani nezavadil, místo toho se usadil ke stolu a prsty poklepal na desku.
„Pokud jsi unavená, odpočiň si,“ pronesl nakonec směrem k modrovlásce. „Vím, že mi nedůvěřuješ, ale máš moje slovo, že se budu chovat slušně. Čeká nás daleká cesta, bude jenom fér abys nabrala síly. Postel je celá tvoje.“



* Správně by to mělo být takhle, ale nechám to jako poznámku pod čarou - „Kdo jinému jámu sám do ní jámu“ (autor neznámý, moje paměť je jako cedník)

Pokud se měla na situaci dívat alespoň trochu realisticky, nejspíše by si musela přiznat, že se tak trochu zbláznila. Ta situace byla opravdu tak absurdní a neočekávaná až to bolelo. Ovšem nemohla jen tak věšet hlavu, ne na moc dlouho. Věděla, že za její rozpoložení může to částečné vyčerpání a to nemluvila pouze o svém těle ale převážně o své mysli. Ta nejdříve pracovala na plné obrátky, ale čím víc kolem sebe prskala a čím víc se s tím nadutým princátkem dohadovala, tím více její ostražitost i energie klesala. Nemohlo být tedy příliš divu, že se chtěla jen schoulit do nejbližšího rohu a tam to pro ten den zakotvit. Jenže s tím bohužel musela počkat, protože pokud by opravdu udělala, situace by se pravděpodobně zvrtla ještě více, než již zvrtnutá byla. Holt se musela smířit s tím, že bude ještě chvilku muset přetrpět ťapkání.

Sice rozhodně nepatřila mezi ty lidi, kteří ve všem hledali pozitiva, ale moc možností jí nezbývalo. Co mohla také jiného dělat? Mohla být šťastná, že se minimálně najedla opravdu dobrého jídla! Které bylo ještě v jejím případě zadarmo. Skvělý obchod, no ne? Den byl hned o něco lepší. Nebo spíše ne, ale namlouvat si to mohla.
Co jí ovšem doopravdy překvapilo byl fakt, že Rasmus dělal...No vlastně právě nic nedělal! Sice jí odpověděl pouze dvěmi slovy, ale ta dvě slova jí nepochybně rozhodila celé obuvnictví. ,,Ty víš?” Zopakovala po něm, aby se ujistila a možná i proto, zda se nepřeslechla. Ačkoli ani náhodou nechtěla upustit od svého pěkně načuřeného výrazu, nemohla se ubránit zaraženě zmatenému mrkání. To jako opravdu? Nebylo to nějak snadné? ,,Tak...Tak dobře. Ano.” Sice se vzpamatovala už pozdě, ale přeci jen! Bylo to lepší než nikdy. Proto musela alespoň přitakat, než znovu nasadila masku načuřené bestie. Snaha byla!

Na jeho poznámku, že s ní ještě bude muset mluvit nijak neodpovídala, ačkoli se jí na jazyk hrnula další štiplavá poznámka, rozhodla se mlčet. Pro dobro věci a jejich křehoučké příměří. Pouze kývla na znak porozumění.
Naštěstí se rozhodla i pomlčet, co se té věty s postelí týkalo. Viděl snad někde nějakou postel? Pokud ovšem nemyslel tu věčnou, těch by jistě v okolí našla několik. Ale i když jí zatáhl zrovna na hřbitov, nevypadalo to že by se jí chtěl zbavit zrovna tam. A ačkoli on na ní možná mluvit chtěl, neznamenalo to, že po tom samém touží ona. Proto mu dala znovu tu tichou odpověď. Rozuměla tomu. Ale kdyby bylo na ní, klidně by si ustlala přímo mezi náhrobními kameny. Možná by jí přišel navštívit ten Killianův starý známý. Jenže bohužel pro ni příliš na výběr neměla a tak se chtě nechtě vydala vyrovnaným krokem za tmavovláskem.

Opět jen těžko skrývala svůj suprised pikachu face, když jí místo nějaké jámy vzal do docela slušně vypadajícího hostince. ,,Jsi si...no jistý?” Zeptala se potichu, neboť každou chvíli čekala, že se Rasmus začne smát and tím jak zatraceně naivní představě se to poddala. Jenže nic takového se nestalo a Norallye mohla s jistotou říct, že takhle zmatená nebyla už zatraceně dlouho. I proto se s naprosto vykuleným výrazem držela spíše vzadu. Jasně, že netušila co má dělat! Nebyla si jistá jak reagovat ani co se to už všech bohů děje a jak se má chovat. Na těch několik momentů se dokonce zapomněla mračit!
Po domluvě Rasmuse s hostinským a jeho hadříkem ho modrovláska následovala. A ano, pořád byla stejně zmatená a vykulená jako předtím. Ovšem nedovolila si mít žádné námitky. Jak by také mohla? To už by si ten bonk po hlavě opravdu zasloužila. Jakmile tedy vstoupili do pokoje, Norallye jako první zamířila k oknu a usadila se na malý vnitřní parapet, načež jej pootevřela. ,,Já vím...” Odvětila tiše. Na rozdíl od jejích odpovědí na tržišti ovšem téhle chyběla ta obvyklá štiplavost a úsečnost. Možná už byla příliš unavená nebo netušila, co je od ní teď očekáváno. ,,Kdybys mi chtěl přímo ublížit, už bys to udělal. A rozhodně by jsi se neobtěžoval se vším tímhle.” Ačkoli k němu mluvila, ani jednou na něj nepohlédla. Místo toho svoje oči upřela k obloze, sledujíc všechny ty malé zářivé tečky. Vítala záchvěvy studeného nočního chladu na kůži stejně jako tu chvíli klidu, která jim byla dopřána. ,,Postel je celá tvoje. Já budu spát tady.” A společně s těmi slovy si přitáhla kolena k sobě, aby si pro sebe ukradla co nejvíce tepla, ač okno nechávala stále otevřené. Konečně povolila doteď pevně sevřené rty, čímž se její tvář uvolnila do čistě klidného výrazu. ,,Děkuji ti.” Špitla. Sice jen opravdu tichounce, snad aby to nikdo neslyšel. Nedokázala by to říct nahlas, to věděla jistě. ,,Ale proč?”

Samozřejmě, že to věděl. Z jeho úhlu pohledu to byla naprosto jasná věc, o níž by ani na vteřinu nezapochyboval - sám si ale plně neuvědomoval fakt, že právě Norallye to nejspíše vnímala dost odlišně. V jejích očích byl pravděpodobně naprosto zkažený, neschopný rozpoznat pravdu, natož ji pak ocenit. Realita byla ale krapet jiná, protože Rasmus se obvykle pokoušel obdobným detailům věnovat co největší možnou pozornost, jelikož se pohyboval převážně ve vyšší společnosti a bez takového opatření a důvtipu by si nikdy ani neškrtl. Takže kterak to mohlo působit naprosto neuvěřitelně a bizarně, věděl to s jistotou. Poznal to a bral to tak.
Vzhledem k tomu, jaké rozpoložení mezi nimi panovalo se však nehodlal pouštět do nějakého hlubšího vysvětlování nebo popisu toho, jak věci bral on sám. Sice by se mohlo zdát, že bylo na místě aby svoji společnici ujistil o důvěře v její upřímnost, ale na něco podobného byla zapotřebí větší hloubka vzájemného pouta: a ta ještě nevznikla. I díky tomu se černovlásek držel stranou, co se potenciálních debat týkalo. To poslední co by si přál by byla další nechtěná roztržka a ostrá výměna názorů, když už se jim společně podařilo tuhle fázi bouře překonat. Chtělo to klid, kvůli nim oběma.

„Vím. Je to na tobě znát, věřím ti.“ Tímhle výrokem nejspíše částečně jen podnítil celkovou míru bizarnosti, jelikož zrovna ukončili svoji nevábnou hádku. I díky tomu mohl působit silně rozporuplným dojmem, ale takový už Rasmus zkrátka byl - nedokázal se kompletně přiklonit na jednu nebo druhou stranu, ne trvale. Neustále přelétal od jednoho k druhému, měnil nálady jako aprílové počasí a rozhodně mu nedělalo problém přepnout ze vteřiny na vteřinu. Za tuhle část osobnosti pravděpodobně vděčil svému otci… Ale to byla věc, nad jakou by se raději nepozastavoval.

Po odchodu ze hřbitova z něj opadla i část šoku, co mu přichystalo odkrytí Zoreanova hrobu. Sice věděl s palčivě bolestivou jistotou, že zrovna tuhle myšlenku z hlavy nevyžene (a společně s ní i notnou dávku paranoii) ale přinejmenším se mohl krapet uvolnit, jelikož znal zákony zmrtvýchvstání a i díky tomu dost silně pochyboval, že by se nechvalně proslulý principál rozhodl vtrhnout do prvního náhodného hostince a začal je tam hledat. Neměl už svého démonického poskoka, byl na to úplně sám. I kdyby ho někdo nebo něco oživilo, což bylo samo o sobě pěkně děsivé a nepříjemné, chyběly mu potřebné znalosti i zkušenosti, aby Rasmuse nebo Chestona vyhledal na vlastní pěst.
„Myslím, že z nás dvou si potřebuješ odpočinout spíše ty, Norallye. Nebudu se vyptávat na to, za jakých podmínek tě ta žena držela, ale pokud můžu… Prosím, vezmi si ji. Já měl dostatek času i prostoru pro odpočinek cestou sem.“ Samozřejmě ale modrovlásku nehodlal nutit do toho, aby to udělala - takže pokud by se snad rozhodla přeci jen setrvat na svém místečku, jednoduše se zvedl a odnesl z postele alespoň deku, aby ji mohl opatrně přikrýt. |
Uvědomoval si rozporuplnost svého jednání, už od samého počátku té změny. Na druhou stranu… Začínal mít celkem solidně vymeteno v hlavě, byl zmatený a nejistý. A v takových chvílích bylo nejsnazší jednat dle svého vychování a instinktů, přičemž obojí hovořilo naprosto jasně: neexistoval sebemenší důvod pokračovat v rozbrojích.
„Není zač,“ odpověděl svojí společnici nakonec, udržujíc si stejně tichý a opatrný tón jakým ona sama promluvila. „Proč? Jak to myslíš?“

Její zmatení nepolevovalo ani několik minut poté, co jejich komunikace nabrala ten úplně jiný směr. Jejich křehoučké koexistování bylo zatraceně divné, ale Norallye neměla energii na to protestovat. A jak už předtím zmínila, neměla na to ani právo. Lepší nabrat síly na to, aby se mohla později tvářit načuřeně! Ovšem i to mohlo počkat, její prioritou se stalo odpočinout si a pokusit se přežít tu noc vcelku. Docela snadný úkol, no ne?

No vlastně příliš ne, ale musela pracovat s tím co měla. A v tom už její vyhlídky nebyly tak mizerné! Přeci jen jí (A ano, pořád to znělo hrozně zvláštně a skoro nepředstavitelně) tmavovlásek poskytnul docela dost hezkých věcí. Rozhodně hezčích, než by si zasloužila. Dostala teploučkou postel a dokonce i hezký výhled! Sice k tomu musela započítat i Rasmuse, který s ní podle všeho měl být neustále v místnosti, ale s tím už příliš udělat nemohla. Nevěřil jí stejně jako ona nevěřila jemu. Bylo to jen fér. Mezitím se tedy spokojila se zíráním z okna, jen aby se nemusela dívat na tmavovláska. Už jen kvůli podivnosti situace. ,,Nebudu se tebou dohadovat o tom, kdo bude chrnět kde. Ty máš za sebou určitě dlouhou cestu, já zase nevyvedené rande. Myslím, že tvoje cesta je horší.” Zavrtěla hlavou a možná, ale pouze opravdu možná, jí dokonce koutky úst nepatrně zacukaly nahoru. A navíc, i když jí vidina postele nepřipadala zase tak příšerná, nemohla se do ní zachumlat! Nejen kvůli tomu, že ji měl podle všeho Rasmus celou noc kontrolovat, ale také byla stále zaprášená! Nejspíše to měla už v rodině, ale bez pořádné koupele nebyla žádná postel.

Když se tmavovlásek zvednul, aby přes ní přehodil deku, Lye k němu okamžitě otočila hlavu, sledujíc ho ostražitým pohledem. Netušila, co měl v plánu do té doby, než přes ní tu deku přehodil. Jistě, sice řekl, že se k ní bude chovat slušně, ale to neznamenalo, že si to každou chvílí nemůže rozmyslet. V ten moment hlavu zase otočila směrem k oknu a nechala, aby jí její modré vlasy schovaly tvář. Opatrně si deku přitáhla blíže k tělu pro větší teplo. Okno ovšem stále nechávala pootevřené. ,,Mám spoustu otázek, u kterých je důvod nejasný. Proč jsi se vydával zrovna na takové místo? Proč se chováš tak zmatečně? A proč se od té doby, co jsme odešli z toho hřbitova tváříš jako vystrašený zajíček?” Určitě to mělo něco společného s tím, že jí tam vůbec zatáhl. ,,Je mi jasné, že jsi nečekal prázdnou zem a hlínu. Pokud budeš mít štěstí, tak se v Narrigenu objevil vykradač hrobů. Pokud ne, tak jen doufej, že tě ten tvůj ztracený jen tak nenajde. Umíš vykouzlit oheň? Pokud ne, raději bych ti radila pořídit si pytlíček s vílím prachem. Ale jak už jsem říkala, teď ti chtě nechtě chráním záda, Rasmusi. Ale příště až budeš mít nechtěnou mrtvolu, spal ji. Nebo to byl starý známý? A ty jsi nejistý kvůli tomu, že ti někdo ukradl milovanou osobu? Ať už to je jakkoli, musíš mít dost zajímavé koníčky.”

Cesta, jež měl za sebou, byla vskutku dlouhá a nepochybně vyčerpávající. Konec konců ji výjimečně nemohl provést vzdušnou čarou, díky čemuž by si věci podstatně usnadnil… Místo toho strávil jakou dobu v sedle a pochopitelně by se vcelku rád alespoň na drobný moment usadil a ideálně si dal sklenku nebo lahev vína, ale situace mu to zkrátka nepovolovala. Jenom blázen by si takhle vyhodil z kopýtka během výletu, co byl zamýšlený na co nejkratší dobu - zvláště pak v přítomnosti dámy, co disponovala silou i motivací někoho zabít během mrknutí oka.
Ne, Rasmus opravdu neplánoval jakoukoliv reálnou formu odpočinku. Místo toho se jednoduše usadil a v duchu přemítal nad dalším postupem, jelikož musel být dobře připravený na všechno. Včetně neočekávaných změn… A těch nastalo hned několik. Norallye měla přeci jen být jeho dlouhodobější splátkou, ale když se tak na ni po očku díval, přišlo mu to jako příšerný nápad. Dokázal by ji zabít? Kdyby selhal… Přinesl by si tím tak akorát snůšku zatraceně tíživých potíží a dalšího rozzuřeného nepřítele. Přikláněl se tedy spíše k podstatně odlišné alternativě, což ho bohužel zanechávalo v choulostivé situaci - tudíž bez obětiny a s prázdnou náručí. Potřeboval najít někoho, koho by mohl předhodit stínům. A čím mocnější ta oběť měla být, tím lépe. Velice nerad by se dostal do situace, kde by musel tu samou cestu podnikat se svým milovaným snoubencem po svém boku. Jak by to jenom Chestonovi vysvětlil? Oba dva zabíjeli lidi, brali životy. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že Rasmus byl pohroužený hodně hluboko do náruče temnot, což jeho skutky činilo podstatně odpornější. Byť se za to nestyděl.

„Cením si tvojí ohleduplnosti, opravdu,“ pousmál se na Norallye nepatrně, v jednom z výjimečných momentů, kdy úsměv nikterak nemusel předstírat. Přišlo mu to úsměvné… Ale ne ve špatném slova smyslu. Bylo to hezké, z její strany. A on to musel svým způsobem ocenit, byť to nedával najevo ve větší míře - taková věc by totiž neodpovídala jeho charakteru. Drobný projev byl ještě v pořádku, ale transparentní reakce by byla příliš.
„Já spát nebudu, takže jak jsem řekl… Postel je celá tvoje.“ Nemínil modrovlásku jakkoliv nutit, aby se tam reálně přesunula a zavřela oči jako dítě uložené na kutě, ale rozhodně by preferoval, kdyby se odpočinku podvolila. Měl by díky tomu více prostoru na poklidné rozjímání o tom, jak moc se mu podařilo si podělat vlastní plán.
„Ach. Obrovská zvídavost, mnohé otázky. Koho mi to jenom připomíná…“ Zamumlal si pod vousy (neexistující, samozřejmě!) a tiše poklepal nehty o desku stolu, než pozvedl koutky rtů do šibalského úsměvu. Chápal to. I on by na jejím místě o všech těch věcech uvažoval, dokonce by se i zeptal. Nejspíše proto se rozhodl, že částečně kápne božskou.
„Překvapuje tě, že někdo jako já navštěvuje černý trh? Je to snadný, téměř až pohodlný způsob, jak se dostat k nejrůznějším věcem. Občas se tam dají najít hotové poklady… Pokud víš, co tím myslím.“ Tím pochopitelně narážel na ni samotnou, ale vysmívat se jí tím nechtěl. Kdyby mu šlo o tohle, dávno by se vytasil s nějakým zatraceně ponižujícím způsobem, jak ji udržet na místě - provaz, pouta nebo magická bariéra, cokoliv. O to mu ale nešlo.
„Nejsem si jistý, čemu říkáš zmatečnost? A co se hřbitova týče… Plánoval jsem navštívit jednoho dávného přítele, ale ten se evidentně rozhodl nečekaně odcestovat mimo město. Jaká škoda.“ Muž, který byl v tom hrobě zakopaný měl do přítele pěkně daleko, ale Rasmus si slova nevybíral dle jejich hlubšího významu, ale spíše podle toho, aby se mu hodila vůči celkovému dojmu. Na estetice záleželo, čert vězel v detailech. A přesně ty Norallye svěřovat neplánoval, takže sice její otázky zodpověděl, ale prakticky jí neprozradil nic kritického.
„Pálit mrtvé je pochopitelně moudrý způsob, jak se zbavit těla. Na druhou stranu… Mám k tomu vlastní řádku výhrad. Nikdy nevíš, kdy tu mrtvolu budeš potřebovat, hm? A věř mi, že není nic horšího, než když ji musíš zachraňovat z popela. Takže si vážím tvých rad, ale obávám se, že je nebudu schopen využít. Mám svoje důvody, proč si některé kostlivce ponechávám ve skříni a jiné hluboko pod zemí… Ačkoliv uznávám, že jsem neočekával to, že by se zrovna tenhle vyhrabal ven. Byť to má jednu značnou výhodu: až ho najdu, budu ho moct zabít znovu. Tentokrát holýma rukama.“ A to byla panečku vskutku lákavá, převelice lákavá vidina. Kdyby mohl, nejradši by tomu parchantovi rozbil obličej k nepoznání, ale vzhledem k tísnivé situaci na to nebyl zrovna prostor… Ale podruhé možná. Problém byl v tom, že ho musel nejdříve najít - a pochopitelně zjistit, jak se odtamtud dostal.
„Zajímavé koníčky? Samozřejmě. My zkažení šlechtici máme vskutku značně vytříbený vkus, pokud jde o volnočasové aktivity. Znáš to. Občas mrtvoly vykopáváme, někdy naopak zakopáváme… Jindy je prostě jen hanobíme. Nádherné hobby.“

Kdyby nebyla utahaná jako kotě, s největší pravděpodobností by si neodpustila otrávené protočení očí. Především když se vytasil s tou poznámkou, koho mu to asi připomíná. Měla chuť po něm většinu času něco hodit, ale jediné co momentálně měla u sebe byla její deka a té se nehodlala ani náhodou vzdát. Protože její místo na okně nebylo pouze nepohodlné, bylo především poměrně studené. Nechávala ho stále otevřené a v nejbližší době ho zavírat nehodlala, ač venku rozhodně nepanovalo žádné tropické počasí, spíše naopak. To ovšem Lye nevadilo, právě naopak. Vítala jej. A tentokrát dokonce bez načuřeného výrazu, nýbrž docela klidně. Líbilo se jí. Možná, že kdyby začalo pršet, dokonce by okno otevřela dokořán, jen aby mohla ty ledové kapičky vody nechat padat na její věčně mrzutou tvář. Ovšem nestačil by jí pouze ten lehký a hravý déšť. Chtěla divokou přeháňku nebo krutou bouři. Takovou, při které by jí déšť bičoval do zmrzlých kostí a zmáčel veškerou zatracenou buňku v těle. Vyběhla by ven na ulici a nechala by se tím unášet. Zůstala by tam, dokud by na ní nebylo jediné suché skvrnky a možná ještě dál. Modrovláska toužila po hurikánu, protože představoval chaos. Sladký chaos, stejný jako ten, který se jí zmítal v hlavě. Ten, kterému by rozuměla.
,,Moc si z toho nedělej. Jen chci vědět, na čem jsem. Víš jak to je. Drž si své přátele blízko a nepřátele ještě blíž.” To, že by modrovláska dokázala spočítat své přátele na prstech jedné ruky i kdyby jí tu ruku někdo useknul už raději nekomentovala. Nemusel přeci jen vědět všechno. Nemusel o ní vědět nic.

Sama pro sebe se musela poušklíbnout. Takže měla v mnohém pravdu. Rasmus byl pěkný zmetek. Sice nečekala, že by chodil na trh rozdávat nemocným dětem plyšáky, ale možná, opravdu jen možná doufala, že by jeho úmysly mohly být alespoň o kapku čistější. ,,Nepřekvapuje mě to, princátko. Právě naopak. Vypadáš jako ten typ člověka, co se potuluje po pochybných místech. A pokud ti nevadí využívat služby takového místa, pak dokážu odhadnout z jaké podstaty se skládá tvá cesta.” Pokusila se skrýt podrážděné odfrknutí, ač se jí to příliš nepovedlo. Avšak takový způsob života býval mnohdy velice osamělý. Možná až příliš známě.
,,Nebyl to tvůj přítel.” Konstatovala jednoduše. ,,Ten nebožák, co měl ležet v tom hrobě nebyl tvým přítelem. Přátelům se hroby neotevírají. U shledání s přítelem tvoje oči přímo nekřičí záští. Neměl ji toho člověka rád. A on tebe také ne. A věř mi nebo ne, Princátko, ale není moc věcí horších než oživlý mrtvý s nenávistí ve svém rozpadajícím se srdci. Ti lidé už nemají žádné hranice, žádné ztráty. Jen nenávist a touhu po odplatě. Na to bys měl dát pozor, když někoho pokládáš do země. Nebo mu příště usekni hlavu. Jen taková rada z oboru, dalo by se říct.” Už předtím se jejím slovům vysmál, ale kdyby tak udělal i nyní, Norallye by se to nijak nedotklo. Věděla, že slova pravdy jsou na její straně. A ona nepatřila mezi lidi, kteří měli ve zvyku druhým mazat med kolem úst.
On o její rady nestál a dokonce, k jejímu překvapení, jí i částečně vysvětlil proč. Při jeho poslední větě měla ovšem chuť vyprsknout smíchy. Místo toho ale jen zavrtěla hlavou. ,,Ty bys nikoho nezabil holýma rukama ani kdyby ten někdo byl velikosti veverky. Nebýt tvojí magie, už dávno by jsi ležel pod zemí. I tak vypadáš jako že by tě mohl každou chvilkou odfouknout poryv větru.” Nevysmívala se mu, spíše celou tu věc konstatovala. Nejspíše to nebylo to nejhezčí, co chtěl člověk slyšet, ale jak už zmínila, ona lidem nelichotila.
A pro jistotu, kdyby náhodou jeho výsost pan vykopávač mrtvolek chtěl nějak zhanobit i jí, modrovláska se zvedla z parapetu a společně se svojí dekou odťapkala přímo do koupelny, kde se následně zamkla. Rozhodla se, že bude chrnět raději co nejdál od něj to šlo. Pro jistotu. Jedině tak mohla zavřít oči a poddat se bezesnému spánku.

To motto znal velice dobře, běžně ho i aplikoval. Ihned poté co jej modrovláska vyslovila se mu ale v hlavě vynořila krapet upravená verze… A on byl v nebetyčném pokušení tu drobnou úpravu hezky přednést nahlas, aby vážky otočil nazpět. Bylo by to ale moudré? Jistě ne. Takové jednání by ho mohlo leda tak uvrhnout do nepříjemných a vskutku zbytečných potíží, ale Rasmus si zkrátka nedokázal pomoct. Zatímco se držel ve společnosti oné divoce vyhlížející dámy, neustále čelil rostoucí touze jí vlastní chování pěkně zrcadlit, aby mohla okusit důsledky.
Vzhledem k relativně uvolněné atmosféře se ale rozhodl ona slova nechat pro sebe. Nehledě na všechno to pokušení stále nebyl úplný blázen: proč naprosto zbytečně vyvolávat další otázky, jaké by jen nerad zodpovídal? Potřeboval ji udržet v alespoň drobném klidu, aby vůbec mohl zrealizovat cestu zpět na panství.

Klid byl ale naneštěstí výrazem, jaký ve svém slovníku Norallye evidentně příliš nechovala. Zatímco Rasmus se totiž rozhodl tak nějak pomyslně odložit svoje proti poznámky a reakce na její provokativní jednání… Jeho půvabná společnice se naopak rozhodla vytáhnout do zbroje, čímž dokonale pošlapala veškerou jeho snahu o nezhoršení jejich kuriózní situace.
Stačilo však jen vyslechnout řádku slov plynoucích z jejích rtů a všechno se obrátilo nazpět. Hořká nevole, popuzení a dokonce i záchvěv škaredé nenávisti, cítil to znovu na jazyku. Téměř jako chuť zkyslého vína… Pokoušela ho? Copak potom všem ještě stále nechápala, jak se situace měla? Nebo prostě toužila evokovat natolik intenzivní zášť, aby ji konečně zabil? Mohl by to udělat. Kdyby chtěl. A dost možná by to skutečně měl provést, jelikož mu velice rychle začala opět lézt na nervy. Ona a její komentáře…

„Mhm. Já to slyšel poněkud jinak,“ odvětil, než mírně zaklonil hlavu a přivřel oči, díky čemu jeho blankytně modré duhovky o odstín pohasly. „Nepřátele si drž blízko, kořist ještě blíž.“ Přesně to byla. Kořist a nic víc. Odkoupil ji jako kus starého harampádí, podle zákonů černého trhu s ní směl nakládat dle svojí vůle… A fakt, že po něm i nadále šlapala…
„O tom dost silně pochybuju. Jsi natolik zaslepená, že si nevidíš ani na špičky bot.“ Neměl zrovna dvakrát chuť se s ní vybavovat, ale na druhou stranu nebyl schopný odolat nutkavé potřebě jí to svým způsobem nenechat projít bez reakce. A že ta reakce byla bouřlivá. Na povrchu tak sice možná nevypadala, ale Rasmuse uvnitř zachvátil doslova mrazivý vztek.
„Navíc… Sama si tam zavítala, hm? Je na čase, aby ses přestala chovat jako kdybys byla lepší než ostatní, než já. Pravda je taková, že mezi námi není ani zdaleka takový rozdíl, jak by sis přála. Ale uznat fakta je docela těžké, však? Já možná jsem v tvých očích princátko, ale na rozdíl od tebe mám svoji korunu na dosah. Kdybych po ní toužil, dávno ji držím v hrsti. Ale ty… Ach.“ Nespokojeně mlaskl, než pozvedl koutky rtů a nasadil přitom kousavý úsměv. Rozzlobila ho, o tom žádná. A on si byl vědom toho, že tou jedovatou odpovědí porušil řadu svých zásad, ale pokud ho něco naučil život s Theoranem a Zoreanem, pak to byl význam protireakce.
„Já vím. Problém nastává v situaci, kdy se nebožtík rozhodne kompletně popírat veškeré zákony světa i magie…“ Pokrčil rameny neurčitě, o poznání klidnější. I to byl ale pouhý záchvěv chabého ticha před bouří, protože následující výrok Rasmuse přiměl se prudce zvednout a zatnout obě ruce tvrdě v pěst.
Nemohl říct, že by lhala. K jeho obrovskému vzteku a zklamání to byla pravda… Byť to mělo svůj důvod: konec konců byl jenom poloviční osobnost, poloviční tělo. Fakt, že měl naprosto mizernou životosprávu tomu jistě nenapomáhal… Dřímalo toho v něm ale více, muselo to tak být. A on i díky té připomínce dospěl zpět do bodu, ve kterém se nacházel těsně po vraždě Theorana: začal toužit po něčem větším.
Ještě než stihl na ona hanebná slova reagovat, modrovláska se stáhla do koupelny a zamkla dveře. Rasmus na okamžik stál tupě zírajíc na zeď mezi nimi, než vztekle udeřil rukou do stolu. Paží mu okamžitě projela vlna ostré bolesti.

V pronajatém pokoji rozhodně dlouho nesetrval. Rychle otevřel do široka okno, než vyšel ven na chodbu, s třísknutím za sebou zavírajíc dveře. Norallye se rozhodla nocovat v koupelně - tohle přání jí hodlal nechat, bylo mu to srdečně jedno. Jestli odmítala postel a raději se stáhla do maličké místnůstky, jež skýtá absolutně nulové pohodlí, pak budiž. On ale zůstávat přes noc také neplánoval.
O svých plánech ji z naprosto pochopitelných důvodů neinformoval, jelikož absolutně necítil jakoukoliv potřebu se dělit… A prostě vykročil nejen pryč z pokoje, ale především i hostince jako takového. Měl ještě pár věcí, co by si potřeboval zařídit - a když ji u toho neměl za zády, tím lépe.
Za normálních okolností by ji v té koupelně nejen zamkl (což udělala sama, jak příhodné) ale především by využil magii na to, aby si reálně pojistil, že se ven nedostane. Vzhledem ke svému rozčilení od toho ale kompletně upustil. Kdyby se rozhodla vzít nohy na ramena… Našel by si ji. I kdyby ji měl uštvat jako srnu. Její magická stopa byla natolik silná, že o tom pochybovat nemusel, takže tyhle obavy mohl nakrásně pustit z hlavy.
Svižným krokem prošel jednu z pošmourných, mizerně osvětlených uliček a cestou si sundal z ruky snubní prsten, který spěšně uložil do náprsní kapsy svojí stříbrně prošívané vesty. To, co se chystal udělat, vyžadovalo kompletní absenci jakékoliv lidskosti a vazeb na okolí.


Probudilo ho tlumené krákání havrana, které k němu doléhalo zvenčí. Rozespale zamžoural do šera, než se přichytil kamenné desky po svém boku a zdvihl se zpět na nohy. Ty byly extrémně vratké, ostře se mu podlamovaly. Chvíli to tedy trvalo, než se kompletně napřímil a učinil několik mírně vrávoravých kroků ven z krypty.
Hřbitov byl ještě stále zalitý hustou, neprostupnou tmou. Tu narušovaly jen utlumené paprsky měsíčního světla, v níž seděl i jeho opeřený přítel: náležitě usazený na rozviklaném náhrobním kameni, hladový a rozrušený jako sám Rasmus. Černovlásek k ptákovi došel, než mu nastavil ruku a počkal až naskočí, aby ho mohl roztřesenou rukou pohladit. Havran znovu zakrákal, než se za šelestu svých křídel vznesl k temně modré noční obloze.
„Sónskürro… Nëre elrie.“ Pronesl do zarytého ticha, zatímco havrana vyprovázel očima. Sotva na hřbitově osaměl, na moment se přidržel náhrobního kamene a zhluboka se nadechl, jako by se potřeboval na chvíli zastavit a načerpat síly. Když onen studený kámen pustil a pomalým krokem se dal na odchod, do vyrytých iniciálů skrytých pod nánosem mechu se vloudil pramínek šarlatové krve.


Hostinec se utápěl ve zvláštně ospalém tichu, které narušilo pouze žalostné zavrzání vchodových dveří. Dokonce i sám hostinský se podle všeho odebral k sobě, když se všichni jeho obvyklí zákazníci vydali zpět do svých pokojů nebo domů. Na špinavých stolech postávaly už jen prázdné či zpola naplněné sklenice a korbely, jejíž nepříliš vábný pach Rasmuse odpuzoval. Neměl rád pivo, vlastně ho bytostně nenáviděl. Mnohem raději by si dal víno, ale… Nehodlal krást.
Místo toho se co nejtišeji odebral zpět do horního patra, kde měl i on svůj pronajatý pokoj. Vklouzl dovnitř a rychlým pohledem okoukl dveře do koupelny, které se zdály být i nadále uzavřené. Byl v pokušení zkusit vzít za kliku, jestli bylo zamčeno… Ale ani to neudělal. Místo toho se posadil na postel a dlaní uhladil látku pod sebou.
Tentokrát nesměl být tolik zbrklý. S příchodem rána a tudíž i nového dne musel být chytřejší, vytrvalejší… A cestu zpět na panství co nejvíce uspíšit, aby už znovu nečelil stejnému pokušení jako předtím. Nemohl si dovolit žádnou další chybu. Selhání bylo jednoduše absolutně nepřípustné, zvláště v jeho situaci. Co si nadrobil, to si také měl sníst… A kterak mu to rozhodně nebylo po chuti, neměl zkrátka na výběr.

V tichosti se tedy opřel zády o stěnu, zatímco tupě hypnotizoval dveře vedoucí do maličké koupelny, očekávajíc na východ slunce… Nebo jisté modrovlásky, co se tam před ním zavřela. Čekala je dlouhá a vyčerpávající cesta, takže se mohl v duchu jen modlit, že si alespoň jeden z nich náležitě odpočinul - on sám byl totiž skutečně ošklivě vyčerpaný.


Překlad: „Zatmění… Přijde brzy.“

To křehoučké a vlahé vlákno vlídnosti jim tedy dlouho nevydrželo. Ne, že by to Norallye příliš překvapovalo. Něco takového čekala, ač myslela, že jim to nevydrží ani tak dlouho. Takže vskutku žádná šok z toho neměla. Právě naopak, vrátit se do starých kolejí pro ni bylo jen přirozené, alespoň si nemusela držet takovou ostražitost. Být mrcha měla své výhody!
Jakmile tedy přepnuly zase do toho kousavě nevrlého stavu, její tvář znovu nabrala svůj chladný, nepropustný výraz. Opět další výhoda - snížilo se jí riziko vrásek od smíchu. No co, i ona někdy myslela na pozitivní věcičky! Jen ne tak často. Tak jako decentně.
,,Kořist, huh?” Na moment zvedla hlavu, naklánějíc jí na stranu. Pár modře zbarvených pramenů jí napadalo do očí. ,,Pokud si opravdu myslíš, že ve mně svými slůvky vyvoláš něco více, než prosté opovržení, tak se šeredně mýlíš. Ani náhodou nejsi na vrcholu tohohle směšného řetězce o moc a potravu. Ani kdybys se sebevíc snažil, nevyděsíš mě.” Zasyčela na něj se stejnou vervou jako pěkně naježená kočka.
Pokud si vskutku myslel, že tím něčeho docílí, tak byl pořádně na omylu. Jenže Rasmus nevypadal, že by jí chtěl v nejbližší době nechat na pokoji a uzavřít žádnou alternativu být jen křehoučkého míru. ,,Zaslepená? Pokud narážíš na to, že se starám jen o samu sebe, tak máš pravdu. Tenhle svět není určený pro ty, kteří se plahočí za ostatními. Protože ať už se stane cokoli, nejvíc si poradíš jen ty sám.” Vzpurně zvedla hlavu, zametajíc všechny ty částečné znaky jemnosti, které tam kdyby někde byly. Musela vypadat jako mrcha. Jako pořádně bezcitná a sobecká mrcha. Ale to jí nevadilo. Přeci jen už jí počastovali i horšími jmény. A ona sama moc dobře věděla, že kdyby upadla, bude se na nohy muset vyškrábat sama.
A podle všeho si masku trošku peprnější mršky musela ještě chvíli ponechat, jelikož tmavovlásek ve svém rýpání si pokračoval. Lye měla co dělat, aby neprotočila oči, což se jí nakonec stejně nepovedlo. ,,Abys tím zaslepeným náhodou nebyl ty, Princátko. Vsadím se, že tvá pomyslná koruna je zrezivělá a skrz naskrz prolezlá červy a jediné co máš na dosah je kompletní zkažení sebe samotného.”
A po tom, než se stihla tát jakákoli pohroma typu toho, že by přišla o hlavu, zalezla do )od té doby) své koupelny, tiše poslouchajíc zvuky druhé místnosti. Na rozdíl od Rasmuse zůstala na povrchu absolutně klidná.
Vyčkala do té doby, než tmavovlásek odešel. Teprve pak se pohnula. Přikročila opředu před lehce popraskané zrcadlo, které za sebou mělo jistě mnohem lepší časy. Prstem opatrně přejela prsty po jeho rámu, načež se na svůj vlastní odraz pokusila pousmát. Bylo to...zvláštní. Bylo to jiné a bylo to absolutně zbytečné. Její mdle a násilím pozvednuté koutky spíše jejímu výrazu přidávaly na zoufalství, než na jakékoli radosti. Vskutku vypadala spíše jako oživlá mrtvola, než-li cokoli lidského. Nedalo se říct, že by byla vyloženě ošklivá - vyzařovala z ní chladná elegance, ale zároveň surová ostražitost. Rozhodně nepatřila mezi ženy, které by byly každodenně zvány na čaj. Možná i kvůli tomu, že vypadala tak surově - že byla surová. Asi nemusím dodávat, že tu noc příliš dobře nespala.
Ovšem i když se na oblohu vyhouply první paprsky a ona se opět probudila, nechtělo se jí ani trošičku vylézat ven. A jelikož byla Norallye právě Norallye, rozhodla se, že dobrovolně ze svého nového hnízda jen tak nevyleze.

S příchodem rána z něj alespoň částečně opadl ten nával hořké zloby, nahrazený čirou bolestí a vyčerpáním. Nehodlal se hádat, dost možná ani jakýmkoliv způsobem diskutovat: měl v úmyslu se pouze připravit na cestu a konečně opustit hlavní město, vstříc domovu. Pokud se tomu místu tak vůbec dalo říkat… Rodné panství se totiž s návratem jeho otce změnilo v stejně nehostinné prostory, jako když byl ještě hoch - a nezdálo se, že by se pán domu měl k tomu, aby zanechal svoje potomky zpět v osamění. Spíše naopak. Jistě něco plánoval, ale do toho Rasmus zatím neviděl. A možná, ale jen možná, za to byl rád.
Občas bylo lepší netušit, co se druhým honí hlavou… Což ostatně platilo i v případě Norallye, která ho předchozí večer uvrhla do tak rozlíceného stavu, že si půlku událostí následující noci ani nepamatoval. Provedl něco? Vzbudil se v té samé kryptě, kde ho předtím nechal Zorean zbít… Ještě když s ním byl Daemon. Mohla to být pouhá shoda okolností, ale třeba také ne. Odpovědi na svoje otázky ale neměl jak získat, takže se tím v duchu preventivně spíše nezaobíral - měl jiné, podstatně tíživější starosti.

Nehledě na fakt, že mu přítomnost modrovlasé dámy nečinila žádné potěšení, nýbrž spíše starosti a značné nepohodlí, úplně se nehnal k tomu, aby ji budil. Tedy… Nemohl samozřejmě s jistotou určit, zda spala. Kdyby se ho snad někdo ptal na jeho názor, pravděpodobně už byla dobrých pár hodin vzhůru, pokud se jí vůbec podařilo usnout - Rasmus ale i přesto ještě nějakou dobu vyčkával, aby jí dal náležitý prostor k nabrání sil. Těžko říct, jestli měla vůbec nějakou šanci si odpočinout, zatímco se držela té otrokářky. Možná ji tedy nenáviděl až do morku kostí, ale přeci jen úplně bezcitný nebyl. Věděl totiž moc dobře, jaké to asi bylo… Ocitnout se v její situaci.
Po rozbřesku se však zvedl ze svého místa na posteli a mírně roztřesenou rukou si prohrábl černé vlasy, z níž mu vypadlo několik drobných havraních pírek. Nevěnoval jim žádnou pozornost - místo toho se zaměřil na paži, jejíž neklid se stával čím dál více citelný. Třas pomaličku, ale jistě přecházel spíše v nahodilé záškuby, což ho přimělo ruku svěsit podél těla a pevně zatnout, aby alespoň částečně zmírnil její neklid.

„Je čas,“ pronesl svým tichým, avšak důrazným hlasem ihned poté, co zaklepal na dveře koupelny. „Připrav se, prosím. Do hodiny odcházíme.“ Chvíli ještě postával hned vedle, uvažujíc nad tím, jestli by měl ještě něco dodat. K událostem ze včerejšího večera se vracet nechtěl, ale… Nemohl popírat fakt, že mu Norallye dala hodně nad čím přemýšlet.
V zápalu momentu byl nanejvýš rozčilený, ale s menším časovým odstupem se jeho náhled postupně měnil. Měla totiž hned několika věcech pravdu - a kterak by ten fakt nejraději zadupal do země a kompletně pohřbil pod hustým nánosem sladkých lží a falše, změnit jej nedokázal. Ne ihned, jak by se mu to hodilo. Nejspíše i proto byl tak pevně rozhodnutý se nehádat, ani nerozvíjet jakoukoliv reálnou konverzaci. Toužil si udržet co největší odstup, soustředit se na věci, na níž skutečně záleželo. Nenechat se znovu strhnout.
„Jestli máš hlad, měli bychom si pospíšit. Ještě musíme sehnat koně,“ dodal nakonec, pokládajíc dlaň zdravé ruky na ošuntělé dřevo. Povrch koupelnových dveří byl hrubý, nepříliš dobře opracovaný. Když po něm sjel rukou, málem se mu do ní zadřelo několik třísek - díky svým koženým rukavicím byl ale tomuhle banálnímu zranění uchráněn, takže se pouze obrátil na opačnou stranu a zamyšleně přešel k oknu.
Z něj se opatrně vyklonil, rozhlížejíc se po probouzejícím se Narrigenu. Vzduch byl prosycený chladem a kouřem, doplněný o drobný nádech čehosi sladkého, nejspíše pečivem. Kvůli tomu se ale Rasmus k oknu nepřemístil. Kterak jeho pohled mohl evokovat dojem, že si pouze krátil dlouhou chvíli rozhlížením se kolem, ve skutečnosti vyhlížel svého opeřeného společníka - který se naštěstí zanedlouho objevil.
Černovlásek k němu pozvedl zdravou ruku a nechal havrana přistát na rukavici, než ho stále třesoucí se rukou pohladil po jednom křídle. Pták na něj upíral svoje temně modré oči, otevírajíc zobák v tlumeném zakrákání.

Ráno ji počastovalo stejnou bolestivou ránou jako předchozí večer. Ne že by ji něco bolelo po fyzické stránce. Její tělo bylo zvyklé na různorodé druhy bolesti a Rasmus na ní ani jednou nevztáhl ruku. Prozatím. Ovšem i kdyby se k tomu někdy odhodlal, Norallye pochybovala, že by jí tím způsobil jakoukoli škodu na těle. Jak už mu sladce pověděla i do očí, podle ní zkrátka neměl dostatečnou sílu.
Přesto se dívka cítila jako přejetá parním válcem. Ten bohužel v Nescoře ovšem neexistoval, takže aby byla přesnější, cítila se jako když jí někdo bacil vycházkovou holí, která byla vytvořena pouhým vyrváním stromu ze země.
Probudila se ve stejné poloze v jaké také usnula - stočená na zemi do klubíčka, aby si u sebe udržela co nejvíce tepla. Jistě, sice si mohla dojít pro peřinu nebo hupnout do postele, ale její hrdost by jí po takovém počínání pravděpodobně vytahala za pačesy. Ale podařilo se jí usnout, to bylo moc dobře. Alespoň tedy a pár hodin. Musela mít přece energii na všechny ty urážky a kousavé poznámky, ke kterým mělo nepochybně dojít.
Protáhla se jako probouzející se kočka, než se co nejtišeji zvedla na nohy. Měla výhodu toho, že se již nacházela v koupelně a tím pádem ze sebe mohla udělat člověka rovnou na místě. Neváhala dlouho, než si napustila až po okraj plnou vanu, do které se celá ponořila. No co, když měla možnost, ráda zůstávala čistá. To byl taky jeden z důvodů, proč se nechtěla přidávat k pirátům.
Se svými ranními přípravami si dávala pořádně na čas. Nikam se přeci hrnout nemusela a především po tom ani netoužila. Bohužel se jednou muselo ozvat to zaklepání a pro její uši poměrně nepříjemný hlas Princátka, jenž jí lákal ven z její komůrky čistoty.
Ovšem co se jí nelíbilo ještě více bylo to, že jí očividně říkal, co by měla udělat. Jistě, jeho slova byla logická. Ale zároveň byla stále jeho a dejme tomu, že se Lye neprobudila zrovna do růžova. ,,Víš co, Rasmusi? Ty můžeš jít zatím zařídit koně a ty další nepodstatné věci a já tu počkám. Možná najdu někoho, kdo mi dopřeje masáž zad nebo správnou manikůru.” Ušklíbla se spíše sama pro sebe, než pro kohokoli jiného. ,,Pokud jsi to ještě nepochopil, nejsem ten typ osoby, která by skákala jako dobře vycvičený pes na tvoje pokyny. Půjdu ven až se mi bude chtít. A s tebou? No, myslím, že tu budu ještě hodně dlouho.” A bylo to. Modrovláska si zkrátka usmyslela, že se zakempí v koupelně. Ano, sice mohla vylézt a spolupracovat, ale to také znamenalo usnadnit tmavovláskovi práci a to se jí tuze příčilo.

Vzhledem k nejen šílené, ale i značně divoké noci, se Rasmus nacházel v poněkud rozporuplném stavu. Na jednu stranu byl vážně unavený, nechtěl se žádným způsobem dohadovat a zbytečně přiživovat hroty, o níž předem s absolutní jistotou věděl, že v důsledku neprospějí ani jedné straně… Ale Norallye byla evidentně ve svém živlu, což ho nenechávalo chladného. Mělo by, ale jeho přirozenost byla stále dostatečně rozžhavená na to, aby se nedala jen tak uklidit do kouta a zabouchnout dveřmi.
Černovlásek se díky tomu ocitl v nanejvýše nepříjemné situaci. Nemohl svojí nové společnici dovolit, aby s ním takhle zametala… Jistě, částečně ignoroval fakt, že dle zákonů černého trhu a všeho svinstva prakticky držel její život i blahobyt ve vlastních dlaních, protože od vize Norallye coby otrokyně drasticky upustil, ale… Její přístup byl natolik vyhrocený a kritický, že se jednoduše nedokázal poddat pouze slušnému vychování a dobrým způsobům. Jak také? Stačilo pouze to, aby se nadechl a promluvil a okamžitě byla naježená jako kočka zírající na nastraženou okurku. To sice svým způsobem chápal, protože jeho vztah vůči ní také nebyl stoprocentně pozitivní, ale vážně se chvílemi pokoušel uložit spory stranou a jen nějakým způsobem koexistovat. Problém nastával v tom, že se ti dva společně jednoduše nebyli schopní dohodnout, takže byli víceméně předurčení k tomu se neustále dohadovat a vjíždět si do vlasů. Špatné, o tom žádná. Ale Rasmus měl svoje problémy a plány, takže to musel nějak vyřešit. A to hned, než mu celá ta situace mohla stihnout přerůst přes hlavu více, než se doposud stalo.

„Nebudu se s tebou dohadovat, Norallye. Čím víc budeš vzdorovat, tím spíš můžeš zapomenout na praktickou slušnost a ticho,“ odvětil velice strohým hlasem, než se jednou rukou opřel o zeď, která je v současnosti dělila. Byl opravdu unavený, příšerně. Možná ne úplně fyzicky, ale… Zmáhal ho pocit, jako kdyby ho během té noci něco kompletně vysálo, připravujíc ho o značné množství sil. Co přesně se odehrálo pochopitelně nevěděl, jelikož měl okno jako po velikém flámu - a i když existovaly celkem spolehlivé způsoby, jak si z hlavy vyštrachat poztrácené či zamlžené vzpomínky, situace mu tuhle akci jaksi nepovolovala. Potřeboval by totiž klid… A ten se zdál být v absolutním nedohlednu.
„Čím dříve si uvědomíš, že se svět netočí kolem žádného jedince, tím lépe. Oba víme, že to platí v nejen v tvém případě, ale i mém. Nejsem úplně povrchní idiot, jak si myslíš, byť chápu, odkud se tenhle názor nejspíše vzal.“ Těmi slovy reagoval vskutku jen okrajově na to, že mu (v jeho očích) opět stavěla klacky pod nohy. Jak konstatoval předtím - nestál o žádnou hádku, ale zároveň musel dát najevo, že jí to jen tak projít nenechá. Drobný komentář na vyjádření nelibosti by snad mohl stačit, doufal.
„Pokud toužíš po masáži a manikůře, čert to vem, máš je mít. Ale ne teď,“ povzdychl si hluboce, než vztáhl ruku ke klice. Jeho odvrácená strana toužila za ni jednoduše vzít a škubnout, vyvléct Norallye ven klidně proti její vůli a prostě ji naložit na koně jako pytel brambor.* Nic takového ale neudělal, jelikož se mu to bytostně příčilo. Ano, rozhodně byl zvyklý na to, že mu spousta lidí šla dříve nebo později na ruku - konec konců s lidmi dokázal manipulovat, náležitě je motivovat a málokdy narazil na opravdu pevný, přetrvávající vzdor.
Jenže modrovlasá dívka, co se před ním zavřela v koupelně, nebyla jako vůbec nikdo, koho doposud Rasmus poznal. Nebo možná… Vlastně byla. A to ho bytostně děsilo, byť si tu skutečnost uvědomoval jen okrajově. Jestli se totiž Norallye podobala někomu, koho během svého života potkal, pak to byla Demetria. Zelenooká čarodějka bývala sice takové sluníčko, co sršelo pozitivitou a vřelostí… Ale jejich vztah nezačínal ani zdaleka tak idylicky. Právě naopak. Byla to Demetria, co Rasmuse kompletně odzbrojila svojí neoblomnou a vzdorovitou povahou. Nemohl s ní hnout, nic… Pravděpodobně by se navzájem pozabíjeli, nebýt jedné bouřlivé noci a zásahu shůry, co jim dodal otevřenost.
Jistá podobnost mezi jeho současnou společnicí a dřívější nejlepší přítelkyní tedy existovala… V mnoha ohledech mlhavě, jelikož byla Norallye oproti Demetrie stále značně odlišná a opravdu svá, ale přesto tam ten plamínek neustále tančil, ověnčený hustou temnotou.
Nejspíše i to nakonec černovláska přimělo, aby se sebou konečně něco provedl a řádně si urovnal věci v hlavě.
Nemohl se k ní chovat stejně, jako k většinové společnosti. Navzdory svému zvyku alespoň částečně zrcadlit jednání okolí v tomhle ohledu jednoduše klesnout nemohl. Zničilo by to je oba, nemluvě o faktu, že si z těch hádek reálně něco odnesl - nechtěl být takový, jakého ho Norallye viděla. A rozhodně se nedalo říct, že by snad byl hrdý na to, jaké alter ego světu běžně prezentoval. Princátko? Rozhodně. Měl peníze i moc, dokázal využívat svoje okolí a snadno okouzlit. Za tou fasádou se ale skrývala neuvěřitelná hloubka plná rozporu a nejistoty. To, s jakou arogancí a pýchou se Rasmus prezentoval, byl obranný mechanismus. Věc, jakou si přisvojil, aby uchránil zbytek svojí příčetnosti před kompletním rozpadem.
„Takže tě znovu snažně žádám… Vezmi si svoje věci a připrav se, prosím. Chápu tvoji averzi, opravdu. A můžu ti na oplátku slíbit, že celou cestu nepronesu ani slovo, nebude-li to absolutně nutné. Možná působím jako princátko, ale chovám vůči tobě jistý respekt, který zakopávat nehodlám. Takže prosím, Norallye. Myslím, že trocha civilizovanosti a klidu by prospěla nám oběma.“



* Jsem jediná, koho pobavila ta vize? Úplně si dokážu představit tu Norallye, jak z té situace odchází vítězně a má plné právo se hezky šklebit, protože by ji neuzvedl, byť je lehoučká Ach jo, Rasmusi. Měl bys začít baštit a posilovat!