Vesnice Jälässä

Caliannovy sny byly tragédie, netušil, co se v nich děje, a byly zmatené, že z toho bolel mozek, ale kdyby jenom tušil, do čeho se chystal probudit, vlastně by si je ještě docela rád ponechal a hezky se v nich utopil – lepší než jeho stav po procitnutí. Ráno byla jedna velká mizérie – a to si myslel, že nic horšího než to, že mu selže regenerační proces a prostě se trochu zlije, to nebude. Ale vážení, ono bylo, protože tak trochu nepočítal s tím, že potom, co se tam s Rhiannon totálně zřídili, nastane ještě něco horšího – kocovina. A že to byl teprve ten pravý očistec, v jehož zajetí pořádně pochopil, jak na tom sakra byla Rhiannon ráno poté, co je zlil William. Ale podle toho, jak s tvářila, si dovedl krásně domyslet, že je na tom ještě hůř než minule. A co bylo horší – on měl co dělat, aby se z toho vůbec nějak vylízal, natož aby jí mohl znovu nabídnout záchranu. Tohle si budou muset oba hezky odtrpět tak, jak jsou zvyklí to dělat běžně lidé.
Koutkem oka hodil po Rhiannon, již očividně vzhůru. „Řekly bych dobré ráno,“ zašklebil se a zatnul zuby, když se pokusil zvednout hlavu, ale obrátil se s ním celý svět, „ale mám pocit, že oba jsme už zažili lepší. Bohové, co ten idiot do toho dryáku přidává?“ zaúpěl, zatímco tvář zabořil hluboko do polštáře. Měl sto chutí jít hostinskému za tohle utrhnout hlavu, popravdě, protože ten šmejd beztak dobře věděl, co Rhiannon dává… Jenomže na nějaké brutálnější skutky byl až moc v háji. A to on měl ještě něco, co mu pomáhalo, plus odolnost proti jedům. Nechtěl si moc domýšlet, jaké účinky by měla většina té lahve, kterou jí tvrdohlavě vypil, na Voděnku vedle něj. Už takhle vypadala, že rozhodně zažila svoje slavnější časy. „Jak jsi na tom?“ optal se opatrně, protože si pamatoval jasně jejich minulé ráno po pití.

Zůstali takhle docela podstatnou dobu, než tak nějak usoudil, že už by třeba i mohl chodit. Tehdy se nejdříve zkusmo posadil, než tiše sklouzl bosýma nohama na zem. „Možná zkusím skočit dolů pro vodu a něco k jídlu… pila jsi skoro na lačno, to je průser sám o sobě,“ navrhl jí, a když nepřišly žádné větší protesty, pomalu se vydal ze dveří. Nemohlo mu ujít, že zpoza vedlejších dveří slyší halasné hlasy těch dvou, co jim včera vtrhli dovnitř. Byli dost nahlas, stačilo málo, aby to bylo slyšet i v jejich pokoji. V duchu přísahal, že jestli to ráno Rhiannon nebo jemu ještě zhorší, snad jednomu (nebo oběma, proč také troškařit?) půjde zakroutit krkem. Teď ale místo pomsty jenom sešel dolů a snažil se nevšímat si pohrdavého úšklebku, se kterým ho sledoval hostinský, který zase stál za pultíkem se svým hadříkem a skleničkou. Monotónní obrázek, který Cal musel přijmout, jinak by mu z něj už vážně hráblo.
Nabral dole nějaké jídlo i s měšcem vody, než se ohlédl namátně přes místnost a spatřil ze dveří mizet vysokou postavu s havraními vlasy. Ušklíbl se pro sebe, rychle se vrátil za Rhiannon a předložil jí svůj úlovek. „Ještě si skočím něco vyřídit dolů, dobře?“ optal se jí schválně tiše, aby to pro ni nevyvolalo jen další bolesti hlavy. „Jsem hned zpátky,“ dodal ještě, než se protáhl ze dveří a na jistotu zamířil zase dolů, ze dveří a tam, kam ho známý pach táhl – ke stájím.

Celá ta hádka, celé to drama, které se na ně sesypalo hned poté, co přijeli, ho nechalo dost zmateného. Ale snažil se to nedat najevo, před Amberly se na nic neptal, protože kdyby o tom chtěla mluvit, přišla by s tím naprosto sama od sebe. Netlačil na ni, neznal ji natolik dobře ani dlouho na to, aby si přišel, že na to vůbec má právo, zvlášť když se to zdálo jako dost ožehavé téma. Tak tam prostě s ní jenom byl – její zjevná známá se společně s jeho ne moc milým známým odklidili do pokoje, takže se všichni čtyři vyhnuli příšerně trapné situaci toho, že by museli zůstat v jedné místnosti. On se tedy jal od hostinského (a jeho hadříku a skleničky) vyjednat nějaký pokoj od hostinského, který se zdál v docela pobaveném módu, jelikož měl z jejich příchodu docela dobré divadlo. Házel sem tam očko po Amberly, ale když mu nevěnovala moc pozornosti nazpátek, prostě to vzdal a odevzdal mu klíče a dal mu směr a číslo dveří.
Z toho, jak se u toho ušklíbal, tušil Caem od první chvíle, že něco nebude hrát – tak ho docela příjemně překvapilo, že to jediné, s čím ani jeden nepočítali, bylo to, že v pokoji stála jenom jedna jediná postel. Jemu samotnému to nevadilo, ne, že by se na Amberly snad snažil něco zkoušet. Nejenže tomu dost bránila jeho výchova, ale sám o sobě prostě na tyhle věci nebyl stavěný. Noc tím pádem proběhla poměrně v klidu a on byl docela rád, že se po dlouhé době může taky vyspat někde jinde než na tvrdé pryčně v kajutách lodi, která ho k břehům Nescory dovezla. Spal doslova a do písmene jako zabitý a beze snů, nehnuto s ním prakticky nic, dokonce ani ruch z ostatních pokojů, který by mu za běžných okolností zajistil nepříjemnou, probdělou noc. Mohl jenom doufat, že Amberly na tom bude tak nějak podobně.

Ráno se tak nějak ze zvyku probudil společně s východem slunce. Okna pokoje byla sice orientovaná na západ, ale stejně tu byla světla dost na to, aby ho to nenechalo spát dál. V tichosti vstal, rychle se převlékl a trpělivě vyčkal, než se probudí také drobná blondýnka, aby se neprobudila sama do naprosto cizí místnosti. Sotva se jí spánkem zmožená očka otevřela, uvítal ji úsměvem, snažil se ji nevyděsit, pokud by měla takový ten moment, kdy si nepamatujete jméno svoje ani nikoho kolem. „Dobré ráno,“ pozdravil ji tlumeně, než se zase zvedl ze židle, kde do té doby kempoval. „Nechám ti tvůj čas se převléct, dobře? Alespoň zatím skočím zkontrolovat koně… nějak se mi nechce věřit, že v tomhle hostinci jsou schopní se o ně postarat tak, jak si vážně zaslouží,“ ušklíbl se pro sebe a udělal, jak řekl. Ještě, než vyklouzl ze dveří, otočil se ještě k Amberly: „Můžu cestou zpátky vzít něco k snídani… anebo, pokud chceš, můžeš ještě stihnout do stájí skočit také.“ S tím za sebou nechal zapadnout dveře pokoje a vydal se ven.
Vklouzl do stájí a to, co ho uvítalo jako první, byla typická vůně, kterou očekával od koní, k jeho smůle ale promíchaná s pronikavým pachem zapařeného sena a nevyčištěných stání. Takže se vlastně ani tolik nemýlil. Oba dva valaši, které si od severního přístavu odvedl, stáli vedle sebe a hlavy měly zabořebé v jeslích, z níž koukala stébla překvapivě přijatelné barvy. Byla úleva, že hned na první zastávce oba nedostanou koliku, to bylo opravdu to poslední, co jim chtěl pobytem v Jälässe způsobit.
Chystal se popadnout hřeblo a pokusit se vystrnadit jim ze srsto trochu prachu – možná byl syn šlechtice, ale na hřebelcování koně nebyl nikdo malý pán –, ale z toho ho vyrušilo vrznutí vrat za ním. Když se otočil, vetřelec před ním se na něj nevesele ušklíbal a odhrabával si zrzavé prameny z očí.
„No bezva,“ odfrkl si Caem, „tys mi tu zrovna scházel.“

Na jeho přání dobrého rána se jen nepatrně pousmála, neschopná nějaké větší reakce. Tak trošku se bála vůbec promluvit, protože už takhle jí hlava třeštila. Samozřejmě si za to mohla sama a byla si toho velice dobře vědoma, ale moc se z toho tedy nepoučila. Pořád měla totiž pocit, že jí to nejen stálo za to, ale klidně by to udělala znovu... Kdyby nebylo nepříjemných doprovodných věcí, co se ke kocovině vázaly. Hodně tím riskovala, protože neměla nijak podložené, co by to s ní udělalo po trošku větší přemíře. Mohlo by ji to možná i zabít... A to neznělo jako něco, po čem by zrovna toužila. Uchlastat se k smrti? Ne, to ji opravdu nelákalo. Navíc by možná troška střízlivosti nemusela být na škodu, protože střízlivá by měla být schopná řešit problémy, co nastávaly.
Pro začátek třeba ty dva idioty z vedlejšího pokoje, co se hlasitě handrkovali o bůh ví čem. Ona měla naštěstí dobrou společnost a pořád ležela v posteli, nic ji netahalo ven. Sice by nejspíš vstávat měla, měla by začít fungovat a všechno okolo, ale bohové... Nebyla toho schopná. Už jen to aby se kousek posunula a obrátila na záda ji stálo neskutečně obrovské množství energie. O udržení otevřených očí ani nemluvě. Měla pocit, že by pro ni bylo nejsnazší to prostě prospat - což vždycky v takových situacích taky praktikovala - ale tentokrát to nepřipadalo v úvahu. Nebyla ve vodě.

„Dobré ráno, v rámci možností,“ odpověděla nakonec Caliannovi tiše. Vlastní hlas jí zněl poněkud cize, byl nakřáplý a tlumený. To byl pravý opak toho, na co byla po celý svůj život zvyklá: pod vodou zněl obvykle tišeji a měkčeji, protože vlny nesly zvuky jinak. Zatímco na souši se jí zdál podstatně výraznější a silnější, což jí zprvu dělalo vážně velké problémy, protože měla neustále pocit, že křičí. Trvalo jí dobrých pár let, než se naučila mluvit normálně, než si na to všechno zvykla.
„Nejsem si jistá, ale hádala bych, že je to nějaká speciální domácí výroba. Po vesnicích se dá sehnat ledacos, obvykle to bývá celkem... Um.“ Místo aby konstatovala ošklivou pravdu, jen si nenápadně odkašlala a věnovala mu velice výmluvný úsměv. Oči měla po celou dobu výrazně potemnělé, tvář bledší a cítila se vážně příšerně. Byla to cena, kterou byla připravená a ochotná zaplatit, ale když na to došlo... Až tak moc z toho nadšená nebyla. Asi naivně doufala, že se její regenerace přes noc zlepší nebo tak něco. Konec konců, magie přeci bývala silnější, jakmile se člověk nacházel ve vypjaté situaci a emoce i nervy mu šponovaly. Ty její se div nepřetrhly, ale evidentně to s její fyziologií ani omylem nehnulo. Místo toho byla pořád odporně křehká a ten alkohol v ní snad vypálil téměř všechnu fyzickou sílu, kterou měla. K její smůle jí rozhodně nebylo mnoho, protože byl její druh stavěný spíše pro jiné věci, takže její schránka úpěla.
„Ráda bych se vytasila s nějakou inteligentní odpovědí, ale obávám se, že se nezmůžu na nic jiného, než na jednoslovné shrnutí... Mizerně.“ Vydala ze sebe hluboké povzdychnutí, než si dlaní zakryla oči, aby jí do nich nepálilo slunce a pevně semkla rty k sobě, vytvářejíc poněkud zoufalý dojem. Byl na ni skutečně žalostný pohled, o tom žádná. Ale ona byla bojovnice, věděla, že se z toho vylíže. Nic jiného jí ani nezbývalo, protože nemohla strávit zbytek života někde v pronajatém pokoji v krčmě.

Vděčně se na něj pousmála, když Cal navrhl, že sežene něco k zakousnutí - a bohové, díky - také vodu. To bylo přesně to, co teď oba potřebovali. Něco k jídlu, doplnit tekutiny a hlavně se nepřetahovat. Z toho jak si ho stihla prohlédnout se ani on netvářil zrovna nejlíp, takže to vypadalo na celkem odpočinkový den strávený dáváním se do kupy. To bylo nejspíš to nejmoudřejší, co mohli v dané situaci udělat, protože kdyby se snad rozhodli vydat někam dál na cestu, moc daleko by neušli. Hlavně ona, co si budeme.
Zatímco její společník zmizel dolů, ona přes sebe přehodila přikrývku a tiše zakňourala. Pořád se jí v hlavě ozýval sestřin hlas, mísící se s tím Amberlyiným... Nevěděla, co má dělat. Na jistou dobu to zvládla vyhnat z hlavy díky slušnému náporu alkoholu, ale nemohla se k lahvi obracet po zbytek svého života. Musela najít způsob, jak se s tím vším vyrovnat, i když to bolelo jako čert. Věděla, že má Amberly nejspíš v zádech nejen přízeň Aurory, ale i Jünai, konec konců byla vodní víla... Nebo spíš mořská víla, vzhledem k jejím kořenům. Věřila tomu, že se ve světě jen tak neztratí, ale to neznamenalo, že se do ničeho nezamotá. A ten strach, ta hrůza... Úplně ji to pohlcovalo, stejně jako příšerně těžká vina. Měla udělat víc, měla se víc snažit, víc se zajímat. Ale najednou už bylo příliš pozdě na to, aby se to snažila změnit. Rozhodla se, nic s ní nemohlo hnout. Na Rhiannon bylo, aby se s tím nějak popasovala - ale už v tu chvíli, kdy ležela v posteli v té krčmě, jí bylo jasné, že jakmile se vrátí do Alsitia a do svého domu, padnou na ni hrozné chmury a nejspíš tam pár věcí rozmlátí, protože jí tam všechno bude její malou kamarádku připomínat.

Když se vrátil Caliann i se svým úlovkem, vykoukla zpoza deky a věnovala mu poněkud zmatený pohled. Kam mizel? Docela ji to zajímalo, ale nebyla si jistá, jestli je vhodné se ho na to ptát. Konec konců, nemusel se jí s ničím zpovídat a ona sice mohla být zvědavá, ale respektovala jeho prostor a soukromí. Proto tu nevyřčenou otázku jen spolkla a pokývla hlavou, zatímco mu věnovala o něco povzbudivější úsměv, než předtím. Netušila sice, co přesně si potřeboval vyřizovat, ale modlila se k Jünai, aby se vrátil co nejdřív. Motat se v takovém stavu kdovíkde nebyl nejlepší nápad... Dokonce i pro někoho s dost dobrou fyzičkou a záviděníhodnou schopností regenerace.
Poněkud váhavě vylezla z postele, spouštějíc nohy na zem. Byly příšerně vratké, ale i přesto se jí podařilo dojít ke stolu a chňapnout po měchu s vodou, ze kterého se lačně napila. Jakmile jí voda svlažila hrdlo, úlevně vydechla a odložila měch zpět na desku, užívajíc si ten pocit, že už nestrádala. Sice to bylo pořád trošičku málo (konec konců, její tělo zrovna bojovalo s něčím, co pro něj bylo jako jed) ale rozhodně to bylo podstatně lepší, než před pár vteřinami.
Užuž se chystala vzít si něco k jídlu a zalézt zpátky do postele, když se hádka z vedlejšího pokoje značně vyostřila a ozval se zvuk padajícího nábytku. Vzhledem k ráně Rhiannon odhadovala, že šlo o stůl - v důsledku jí to ale bylo jedno. Ať už tam vyváděli cokoliv, začínali jí skutečně lézt na nervy, proto došla ke zdi a zabušila na ni.
„Hej! Koukejte se ztišit, nebo přísahám u oceánu, že vás umlčím!“ Křikla skrze zeď. Prvotní reakcí bylo náhlé ticho, což v ní vyvolalo pocit zadostiučinění, jenže potom se ozvala odpověď.
„To jsi ty, krasavice? Přijdeš nás umlčet? Do toho!“ Smích, upřímný a srdečný smích. Rhiannon protáhla čelist a opřela se zády o zeď, než nasupeně přivřela oči.
„Ne, to je smrtka, pokud nesklapnete. Poslední varování...“ Začali se smát ještě víc, jako kdyby ji vůbec nebrali vážně. Tehdy se skutečně naštvala, protože za sebou neměla jen příšerné ráno a kocovinu, ale celý zatracený den. Jednoduše odložila jídlo na stůl a s ohledy na svoji nevolnost z kocoviny pomaličku vyšla ven na chodbu, než zkusila kliku do vedlejšího pokoje. K jejímu překvapení bylo odemčeno, takže vešla dovnitř a okamžitě pohledem zpražila oba mladíky, co stáli vprostřed místnosti a pořád se pochechtávali.
„Dostaneme pusu, puso?“ Zeptal se jeden z nich, když za sebou zavřela a založila si ruku v bok. Očima přitom přejela po místnosti, hledajíc nějaký způsob, jak by je mohla snadno umlčet. Jistě, mohla by třeba jednomu z nich vyříznout jazyk a nacpat ho druhému do pusy, ale to by vyžadovalo sílu a energii, kterou momentálně neměla. Pouštět se s nimi do křížku byl nejspíš celkem špatný nápad, ale ona toho všeho měla tak moc plné zuby, že si nedokázala pomoct. Byla pomstychtivá, byla popudlivá a pěkně nakvašená. Lepší aby si svoji zlost vybila na nich, než aby riskovala, že později vyjede na Calianna, který za nic nemohl - a bohové, měla ho ráda. Kdyby na něj znovu byla zlá, už by si to neodpustila.
„Možná. Pojď blíž.“ Naklonila hlavu na stranu a vykouzlila na rtech nepatrný úsměv a ukazováčkem mu naznačila, aby šel k ní. Nepřekvapilo ji, že ji bez zaváhání poslechl, protože to byli oba evidentně naprosto vygumovaní tupci, kterým nejspíš nic neříkala ani slušnost, ani pozornost. O jejím původu už vědět museli, ale přesto se nebáli. Nejspíš bylo na čase jim ukázat, že k tomu rozhodně důvod mají. Ona totiž nebyla ten typ sladké mořské víly, co sedívá na útesech a češe si svoje dlouhé vlasy, zatímco pěje nějakou nádhernou píseň. Zpívala ráda, to ano - ale měla mnohem blíž k siréně, než k mírumilovné yialadri. Sice se tu svoji stránku snažila nějakým způsobem krotit, ale když jí někdo skutečně začal lézt na nervy, stejně byla její prvotní reakce, že mu chce vyrvat hrdlo.
Jakmile k ní došel a pokusil se jí položit dlaně na boky, bezmyšlenkovitě ho zarazila a chytila jeho ruce, než je pustila a nechala padnout volně podél jeho těla. Tehdy nenápadně vytáhla svůj nůž a zatímco on se na ni díval s tou typickou lačností a hladem, s chlípným výrazem v očích... Jedním hbitým pohybem ruky mu podřízla krk jako praseti. Jakmile ji potřísnil první výstřik jeho krve, líně si olízla část krve z koutku úst a počkala, až se s nepříjemným chroptěním skácel k zemi, uvolňujíc jí výhled na toho druhého. Ten na ni zíral s viditelným zděšením v očích a zoufale rukou hrabal po čemkoliv, co by mu mohlo poskytnout ochranu - k jeho smůle se mu na nic užitečného nepodařilo narazit, takže byl beze zbraně... A ona se k němu pomaličku, ale jistě blížila.
„M-myslel jsem, že vodní se drží u m-moře. N-ne na s-souši,“ vykoktal a Rhiannon se jen pousmála, odhalujíc zářivě bílé zuby skrývající se za zkrvavenými rty.
„Já kráčím oběma směry.“ S těmi slovy k němu došla, než ho místo bodnutí poplácala zkrvavenou rukou po tváři a věnovala mu pobavený pohled. „Příště na to mysli, až začneš někoho otravovat, ano? Protože ne všichni si to nechají líbit. Sbohem... A za ten nepořádek se omlouvám, nejspíš to budeš muset nějak vysvětlit a uklidit sám. Hodně štěstí.“

Vrátila se do pokoje, který byl prázdný. Zdálo se, že Calovo vyřizování možná ještě nějakou dobu zabere, takže se rozhodla vydat do koupelny, aby ze sebe dostala tu krev. Jen co shodila špinavé oblečení a naložila se do kádě s vodou, úlevně vydechla a ponořila se celá, aby v sobě mohla alespoň na pár vteřin vyvolat iluzi, že je ve svém volném prostředí. Setrvala tak několik minut, než se vynořila a vydrhla ze sebe veškerou krev, načež vylezla ven a oblékla se do náhradních šatů, které svým odstínem matně připomínaly její vlasy. To byla její barva.
Zkrvavené oblečení potom pracně vyprala, než ho s pomocí trošky svojí magie usušila a přesunula se zpět do pokoje, kde se natáhla na posteli a prohrábla si vlhké vlasy. Nejspíš by si je mohla také usušit, ale bylo pro ni podstatně přirozenější si je nechat tak, jak byly. Mimo toho to pro ni mělo jednu velkou výhodu: dokud byly mokré, byla její hydratace na podstatně lepší úrovni, než kdyby byly suché. A to se počítalo, zvláště, když měla zatracenou kocovinu.

Caliann šel za ním do té stáje naprosto na jistotu. Koneckonců, ten pach koní ho možná maskoval dobře, ale viděl ho jasně vcházet. Když strčil hlavu dovnitř jakbysmet a zjistil, že mu svou přítomností taky úplně nezlepšil ráno, zašklebil se. „Taky tě rád vidím, di Scorio,“ podotkl a rozhlédl se kolem. Trochu se obával, aby se tu někde nemotala Amberly – potřeboval s ním mluvit o samotě, což by Rhiannonina známá moc nepovolovala. Ale když nikde nezahlédl postavičku s blond vlasy, ulevilo se mu. Neměl pro něj ve slovníku moc milá slova a ačkoli nečekal, že by snad Amberly po tom včerejším výstupu šla za Rhiannon, stejně by to byly jenom nepříjemnosti, kterým se mohl snadno vyhnout.
„Tak co chceš?“ Viděl, jak Caemovy rysy ztvrdly, když v reakci na to zatnul čelist. Nesnažil se ani moc potlačovat to, aby nešlo tak očividně znát, že ho nemá rád. Byla otázka, zda to dělá, protože je mizerný herec, anebo zda kvůli tomu, že se prostě nechtěl namáhat.
„Měl bych něco chtít?“
„Jen tak na kafe rozhodně nejdeš. Nikdy nechodíš. Tak co chceš?“
„Nech ji jít. Vykašli se na to, nehledej ji.“ Tmavovlásek před ním ztuhnul, než po něm šlehnul zlostným pohledem a vypadal, že chce na to něco odpovědět, že se skoro nadechuje k dopovědi, ale Cal ho předběhl – měl toho na srdci ještě poměrně dost. „I když s tvým svolením, pořád si pamatuj, že sem utekla. Od chvíle, co jsme se začali blížit ke břehům, si ani nenechala říct plným jménem – chce tady začít od znova. A jak to asi tak má provést, když jí za zadkem bude neustále slídit její bratříček?“ ušklíbl se na něj. „Přišla si sem hledat svobodu – tak se otoč a vrať se, odkud jsi přilezl, pokud jí ji zase chceš sebrat.“

Bylo znát, jak atmosféra kolem zhoustla. Oba dva měli chabé nervy – Caem z dlouhé cesty, Caliann z té kocoviny, která ho ubíjela každou vteřinou víc – a teď mezi nimi prakticky visel bouřkový mrak, ze kterého k zemi sjížděly zářivé blesky. Kdyby pohledy uměly vraždit, oba dva by se už dávno váleli každý hezky ve vlastní loužičce krve na podlaze. Ale to se nestalo a pokud už někdo chtěl z toho druhého vyrazit trochu krve, musel na to jít starou, poctivou cestou – ručně. A pokud by k tomu mělo dojít nyní, ani byste nemuseli být génius, aby vám došlo, kdo byl ve výhodě. Avšak zatímco Calovi to rozvlnilo rty škodolibou grimasou, která mu na jedné straně odhalila jeden z prodloužených špičáků, na druhé frontě s Caemem to viditelně nehnulo. Tak možná nebyl zase tak mizerný herec…
„Chci se jenom ujistit, zda je v bezpečí,“ nedal se tmavovlásek.
„Nemusíš se o ni bát, dokáže se o sebe postarat. Byla tady docela nedávno,“ odsekl mu a na Caemův překvapený výraz se zatvářil pobaveně. „Cítím ji ve vzduchu, pořád docela silně. Elfové mají docela silný pach, divil by ses. Mám pocit, že snad spala ve stejný posteli co my.“ To byla zvláštní představa, když uvážil, že by tím pádem docela měl představu, co by se v téže posteli, v níž se před chvílí probouzel vedle Rhiannon, muselo dít než přišli. Do divnej pocit. „Každopádně, kdyby se jí něco stalo, byla by cítit i krev… nebo strach. Ale ten kupodivu nikde není. Tak mi řekni, proč se o ni bojíš, když je v pořádku?“

Kašlal absolutně na všechny racionální důvody (například to, že tohle Caem vůbec nemohl vědět). Chtěl ho prostě naštvat.
Pořád se hádali a předmětem jejich sporu byla Alyanna, ale oba tušili také to, že tady nešlo jenom o vyslovené – on by ho totiž Caem ani nepotřeboval nachytat v sestřině posteli nebo ji vidět s ním utíkat k tomu, aby ho hezky z celého srdíčka nesnášel. Něco tam bylo – a Caliann by se vlastně ani nedivil, kdyby na dědice rodu di Scorio zapůsobila výchova jeho tatíka. Ten byl známý pro hodně zajímavých věcí, ale mezi pár z nich působila pozoruhodná lovecká sbírka. A nelovil zrovna zvířata – ne, na to by to bylo moc jednoduché. Lovil trochu vzácnější exempláře. Kojot měl pořád v dost živé paměti tu noc, kdy se kradl napříč hlavním domem a míjel děsivou, nervy drásající sbírku – sbírky znaků t’ealh. Špičáky, drápy, pírka, jednou dokonce celé křídlo. Tehdy ho paralyzoval strach, že pokud se něco podělá, dost možná tak může skončit taky.
Nebylo tedy těžké uvěřit, že otec podobného ražení by dokázal svého syna vychovat k docela upřímné nenávisti v jeho druh. Naopak, divil by se, kdyby tomu tak nebylo, a spíš ho překvapovalo, že to nemělo takový vliv na přístup Alyanny k němu i jeho sestře. Ale tak, možná to byla ta její elfská stránka, co se tomu bránila. Tu v sobě Caem neměl – čistokrevný člověk, který neměl důvod odporovat otci.

Stále se ale snažil být docela klidný, leč mu rudl krk, toho si Cal všiml docela rychle. Tmavovlásek mu odpověděl, v hlase překvapivá lhostejnost: „Jen se o ni bojím. Představ si, že tak to mezi sebou sourozenci mají. Copak se nebojíš, když je sestra pryč?“
Kojot škubl rameny. „Naraïa se o sebe dokáže postarat. A totéž platí o té tvé. Nač se o ni bát, když jí můžeš věřit?“
„Jasný. Co o tom víš, co? Ani není tvoje skutečná sestra.“
To tnulo do živého, bylo to trochu jako kdyby znovu šlápl do prázdna a ocitl se v nemilosrdném zajetí chladu. Ale tentokrát se netopil, stál nohama pevně a jistě na zemi, nehty si zatínal do dlaní, hlava mu třeštila doznívající kocovinou a bublalo v něm stěží potlačované podráždění. Na tohle čekal prakticky celou dobu. Než Caem řekne něco, co mu přehodí spouštěč, co mu vypne veškeré zábrany, co ho donutí vystartovat. Zatím to nepřišlo, ale byl zatraceně blízko – myslel, že vybuchne, ale místo toho se na di Scoria jenom s falešnou sladkostí usmál. „Těžko se vyrůstá s vlastní sestrou, když ti rodinu někdo zabije. Hádám, že o tom ty nic nevíš.“
Viděl, že v očích naproti němu se zablesklo podobným naladěním jako tím, které zmítalo s ním. „Já vážně ne, dítě ti asi sotva pozabíjí několik t’ealh najednou,“ odvětil mu ledově, než ale dodal něco, do čeho už se zamotala trocha nejistoty. V pohledu mu problesklo, že netušil, zda to vůbec má říkat, ale když to vyšlo z jeho rtů, už bylo pozdě litovat: „Ale jsem si docela jistý, že otec by ti dal jinou odpověď.“

A tady to bylo. Přesně tady. Úder do žaludku, silný a nezvratně pravdivý, krutý svou surovostí. Tušil tuhle variantu už dávno, ale dokud nebyla vyslovena nahlas, bral to pouze za domněnku. Teď to měl ale černé na bílém: věděl s jistotou, protože to v Caemových očích bylo neochvějné, že jeho otec, tne bastard, mohl za to, že mu zabili rodinu. Že sám málem zaklepal bačkorama taky. Nemohl si to vybít na tom parchantovi – tak sáhl po té nejlepší variantě, kterou mi situace nabízela. Po jeho milovaném synáčkovi.
Vrhl se dopředu tak rychle, že Caemovi nedal skoro ani prostor zareagovat. Musel mu tedy uznat, že se bránil – a to s překvapivou zdatností. Veškerá prolitá krev v následujících minutách nebyla jenom jeho, Caliann si byl jistý, že se do toho chtě nechtě zamíchala i jeho. Před očima měl tmu, vnímal jenom okrajově zrakem, všechno ostatní soustředil na ostatní smysly. A když skončil a odtrhnul se od něho, oba dva vypadali jako vyšinutí pobudové, co se servali o úplnou malichernost. Fascinovaně sledoval, jak se di Scorio snaží zvednou ze země, z roztrženého rtu mu kapala krev a pod levým okem se rýsoval nepěkný monokl, který si měl ještě hezkých pár dní ponechat. On sám rozhodně neodcházel bez modřin nebo něčeho takového, ale byl na tom lépe než šlechtic s napůl vykloubeným ramenem před ním.
„Pokud ještě někdy tatíčka potkáš,“ zavrčel na něj, „vzkaž mu tohle.“ Vzápětí se otočil a podpatku a vydal se ze stájí, kde zanechal Caema i dva vyplašené koně natisknuté na úplně zadní stranu stání, co nejdál od ještě před chvílí zuřící rvačky.

Sotva se vrátil do hostince a snažil se vyrovnat s tím, že musí vypadat jako toulavý kocour po rvačce, praštila ho do nosu další rána – čerstvý pach krve, potu, alkoholu. A vycházel intenzivně z pokoje hned naproti tomu jejich. Sotva chtěl zamířit do vlastních dveří, ty naproti se rozletěly a mezi futry stál jeden z těch floutků, kteří včera vtrhli k nim. Tváře, ruce i oděv měl zamazané od krve. Sotva ho uviděl – zvlášť v tomhle zřízeném stavu – zkameněl a znovu za sebou bojácně zabouchl dveře. Caliann stál jako opařený na místě ještě pěkných pár dlouhých vteřin, než se vzpamatoval a vzal za kliku pokoje, který sdílel s Rhiannon. Chtěl na ni prvně promluvit, ale už mezi dveřmi se zarazil nanovo – tentýž pach krve, co se linul z pokoje naproti, byl i tady. Visel ve vzduchu, těžký, hořký a výsměšný, a otáčel se kolem nich jako jedovatý had. Tedy, respektive hlavně kolem Rhiannon sedící na posteli jako hromádka neštěstí s kocovinou.
„Tvoje práce?“ optal se nevzrušeně, protože tohle ráno se nedivil už vážně ničemu, byl moc mimo na to, aby to zkoumal. „Hezké. Každopádně, nechci ti kecat do tvé ranní idylky, ale asi musíme zmizet. Do pár minut nám bude na dveře bušit hostinskej a nasraný vesničani s pochodněmi na vražednou čarodku a démonskej doprovod nebo tak něco. Musíme fakt vypadnout.“

Díky svému malému záletu za těmi dvěma idioty si poměrně slušně zchladila žáhu, ale jakmile se ve dveřích objevil pomlácený Caliann, všechno v ní začalo vřít nanovo. Jen co na něm spočinula svýma pomněnkově modrýma očima, na pár vteřin ztuhla, než se rychle (nejspíš až moc rychle, protože se jí okamžitě zamotala hlava) zvedla a došla k němu, prohlížejíc si ho. Neměla z toho dobrý pocit. Zvláště potom, co jí konstatoval, že by měli co nejdříve zmizet, než je začnou nahánět rozzlobení místní obyvatelé.

„Co se ti u vln stalo?“ Pronesla zděšeně, než k němu pomaličku vztáhla ruku, ale nakonec ji stáhla. Nebylo by moudré se ho dotýkat, když za sebou měl rvačku. Stačilo by jen zavadit o špatné místo a pěkně by to bolelo - a ona mu rozhodně nechtěla působit větší bolest, než jakou si právě procházel. Na druhou stranu ale cítila příšerný vztek, protože kdyby šla s ním, třeba by se to nestalo. Ať už se semlelo cokoliv, někdo na něj vztáhl ruku. To bylo něco, co se jí rozhodně nelíbilo, ačkoliv věděla moc dobře, že se o sebe dokáže velice dobře postarat. Prostě byla taková... Bránila, na čem jí záleželo. A u lidí to platilo dvojnásob, ačkoliv moc blízkých rozhodně neměla. O to víc byla ale ochranitelská... A pomstychtivá, když se něco stalo.
„Možná. Pořád hulákali, příšerně mi z toho třeštila hlava,“ přiznala nakonec bez vytáček, než neurčitě pokrčila rameny a hluboce si povzdychla. „Chtěla jsem být milosrdná a dát tomu druhému lekci, ale evidentně moje magie nestačila na pořádné přesvědčení, protože kdyby to zafungovalo jak bylo zamýšleno, tak by právě teď nenápadně vytíral krev a schovával tělo. Hádám, že jsem to měla udělat nápaditěji...“ Neprojevovala téměř žádnou lítost nad tím, že zmařila jeden lidský život, protože taková zkrátka byla. Caliann už to musel vědět, nebo minimálně tušit - okusil na vlastní kůži, jak dokáže být popudlivá a jak málo stačí k tomu, aby vyletěla. A jak bylo celkem dobře známo, vodní nebyli zrovna nejmilejší rasou v Nescoře.

Rychle přejela místnost očima, než popadla svoje věci, naházela jídlo i vodu do brašny a upřela pohled zpět na svého společníka, připravená na taktický útěk. Rozhodně netoužila po tom je dostat do potíží, ale v danou chvíli jí šlo jen o to, jak se zbavit problému... A bohové, ano. Potřebovala někomu něco udělat, nějak ze sebe dostat tu zlobu a frustraci, což se dělalo nejsnáze takovými těmi špinavými, zlými způsoby. I ona měla temnou stránku, která se občas prodrala na povrch a natropila nejen chaos, ale i slušnou škodu.
„Řekla bych, že nás protáhnu zadním vchodem a okolo vnitřku krčmy projdeme neviditelní, ale moje magie momentálně stojí za zrníčko písku,“ zamumlala neurčitě, než mu věnovala poněkud provinilý pohled. Ne kvůli tomu, co provedla... Ale protože je tím oba uvrhla do nechtěného nebezpečí, což bylo po včerejšku - a zvláště vzhledem k tomu, že se Caliann stal obětí nějaké rvačky - bylo nejspíš to poslední, co by oba chtěli. Ale bohužel... Stalo se. Bylo pozdě na to, aby brečela nad rozlitým mlékem.

„Tak… tohle je krása,“ zhodnotil to Caliann, protáhl tvář do zamýšlené grimasy a potom se spěšně rozhlédl kolem pokoje. Bylo jasné, že se nemohli v tomhle stavu spoléhat na magii kteréhokoli z nich. Vždyť j jemu se teprve začínala spouštět schopnost regenerace – tam trochu to bylo zásluhou té malé bitky, kterou právě absolvoval. Tělu došlo, že už opravdu musí sepnout, pokud nechce někde zkolabovat. Bylo toho hodně a hádal, že hlavně uvnitř, jelikož zvenčí se skoro nic neprojevovalo, ani jedna z modřin a podlitin se nezačala ztrácet, takže větší svinstvo se asi dostalo pod povrch.
Sice bylo fajn vědět, že jeho schopnosti byly znovu aktivní, ale vědomí, že je k činnosti vyburcoval naprostým přepětím sil a limitů, taky nepatřilo k nejpříjemnějším. Naopak, měl docela obavy, aby se později tělo samo nezavřelo do fáze šoku, ale… to bude to muset řešit, až to nastane. Teď měli na krku další problémy.

Stejně jako Rhiannon si rychla sbalil vše, co tady měl, a potom se otočil k jedinému oknu v místnosti. Bez váhání ho otevřel dokořán a vyskočil zlehka na římsu na něm, načež shodil dolů svoje věci. Ozvalo se jenom tlumené žuchnutí toho, jak jeho věci dopadly z malé výšky na měkkou zem, načež natáhl ruku k Rhiannon pro její věci. Když i ty skončily dole, jednoduše je následoval – protáhl se oknem (díky stálé kocovině se mu povedlo u toho škrtnout botou o rám a skoro vypadnout po hlavě), načež seskočil. Dopadl na všechny čtyři, ale byl to mnohem lehčí a plavnější pohyb než by v tomhle stavu čekal.
Zahubil se, zvrátil hlavu k Rhiannon v okně a rozpřáhl paže: „Tak pojď, chytám. Je to nejsnazší a nejrychlejší cesta, jak odsud vypadnout!“

Netušila, co na to říct. Měla by se omlouvat? Vysvětlovat, proč to udělat? Ospravedlňovat se? Necítila se na to. Jednak to byla otázka hrdosti, protože by tím uznala chybu a to dělala vážně nerada, ale hlavně šlo o její přirozenost. Měla v povaze zabíjet, měla v povaze jistou touhu po krvi. Sice se jí to po většinu času dařilo krotit podobně jako většině ostatních vodních, ale občas prostě ujela. Bylo to příliš snadné, příliš lákavé. A hlavně ji k tomu tak trošku táhla i její vlastní povaha, což musel Caliann už vědět - vzhledem k tomu, že to pocítil na vlastní kůži.
Takže ne, rozhodla se neomlouvat. Místo toho ho jen mlčky pozorovala, jak sbíral svoje věci a přemítala nad tím, jak moc naštvaný asi byl a co se mu stalo. Nijak na její otázku nereagoval, takže o tom buď nechtěl mluvit nebo se prostě jen soustředil na těžkopádnou a vyhrocenou situaci, jež se před nimi rozprostírala. Nejspíš to dávalo smysl vzhledem k tomu, že by se nejdříve měli věnovat otázce přežití a až pak se věnovat tomu, co už se stalo, ale... Byla zatraceně popuzená a naštvaná. Kdo na něj k čertu hrabal? A proč? Kdyby se jí ten někdo dostal pod ruku, skončil by mnohem hůř než ten parchant z vedlejšího pokoje...

Sledovala Calianna, jak vylézá ven oknem a srdce jí vynechalo několik úderů. Ne, to nebyl dobrý nápad. Rozhodně ne. Bohové, však stačilo, aby se jen o něco lehce praštila a měla zatraceně velkou modřinu... Sice se nezdálo, že by byla budova nějak přemrštěně vysoká, ale stejně jí to přišlo jako špatný nápad. Pokud se totiž vodní něčeho báli, byly to výšky. Nebyli na ně zvyklí a bylo to pro ně tak zatraceně nepřirozené, že se jim snažili pokud možno kompletně vyhýbat - ale pak tu byla ta situace. Ten idiot od vedle místo poslechnutí jejích pokynů vyrazil varovat kdekoho v okolí, že se jim v hostinci nachází šílená vražedkyně. Nejspíš by z ní docela rádi nadělali filety, ale něco takového ona nemínila dopustit.
Nejistě se vyklonila z okna a pohlédla na Cala stojícího dole, než pevně semkla rty k sobě. Není to tak vysoko, pomyslela si v duchu v naději, že ji to ukonejší a bude schopná udělat to, co bylo potřeba. Realita byla ale poněkud odlišná. Sice se jí podařilo vylézt ven na římsu, ale nebyla schopná udělat ten poslední krok dopředu, odrazit se prostě... Skočit.

„Já vím,“ zamumlala tiše, zmáhaná úzkostí. Ale mám strach. To už ale nedodala nahlas, spolkla to a uzamkla hluboko v sobě, protože nebyla zvyklá přiznávat, že se něčeho bojí. Měla být přeci neohroženou ledovou královnou, bytostí, které se jen tak něco pod kůži nedostane. Kdyby uznala, že se bojí hloupých výšek - a to ani nijak velikých - tak by tím podkopala všechno, co si tak pracně budovala. To nepřipadalo v úvahu. Jenže zatímco tam postávala a tiskla se zády na studenou cihlovou zeď, z chodby se už ozývaly vzrušené hlasy a hulákání.
„U Jünai...“ Splynulo jí ze rtů, než se v poslední chvíli konečně odlepila od zdi a skočila dolů. Přesně v ten moment se v pokoji rozrazily dveře a dovnitř se nahrnula skupinka tamních pobudů, kteří byli připravení jim oběma zakroutit krky. Podařilo se jim odtamtud dostat tak tak, ještě ale stále neměli vyhráno. Museli pryč... A to rychle.

Zbytek dne uběhl jako voda. Jakmile dorazili do pokoje, uvítala je jenom jedna postel - což bylo celkem ironické vzhledem k tomu, že Amberly drtivou většinu svého života strávila ve skleněné nádržce, bez jakéhokoliv skutečného lidského kontaktu. Toho se jí během cesty dostalo ažaž, jelikož seděla těsně za Caemem a držela se ho jak klíště, ale zdálo se, že tím její velká cesta za zvykáním nekončí. Nedalo se říct, že by jí to vyloženě vadilo, jen to bylo... Neobvyklé. Svým způsobem ale zároveň příjemné, protože když cítila teplo sálající z jeho těla, věděla, že není sama. A to v danou chvíli znamenalo opravdu hodně.

Neusínala nijak dlouho a spala poměrně klidně... Dokud na sklonku noci nedostala ten podivný sen. Zdálo se jí o tom, že bloumá mezi vozy od kejklířů a něco hledá. Nevěděla co, jen cítila, že něco ztratila a musí to najít. Cestou potkávala známé tváře - Niadee na řetězu, Killiana stojícího ve stínech, ale... Zorean nebyl nikde k nalezení. Jakmile dorazila k jeho vozu - měl ze všech nejnápadnější nátěr, sytě rudý - a otevřela dveře, byl prázdný. Na místě, kde dříve stávala truhla s cennostmi byl jen světlejší flek a i všechen nábytek zmizel. Zmateně se rozhlížela kolem, než vylezla ven a cítila se tak nějak jinak. Lehčeji. Správně.
Tehdy se probudila. Když otevřela oči a zvedla hlavu, pohled jí padl na jejího společníka, sedícího na židli. Automaticky mu věnovala nepatrné pousmání, než se zvedla z postele a protáhla se. To bylo zatraceně příjemné, protože ještě před nedávnou dobou by dala cokoliv za to, aby se mohla postavit na nohy a jenom se natáhnout. Teď to mohla dělat pořád, kolikrát se jí jenom zachtělo. Bylo to nesmírně osvobozující.

„Dobré ráno.“ Zamyšleně ho přejela svýma šedavýma očima, než pohlédla ven z okna. Stále si nedokázala zvyknout na to jaké to bylo pohybovat se volněji, střídat místa a pokoje... Na druhou stranu díky tomu měla pocit, že skutečně poznává svět a doufala, že jednou narazí na takové místo, že by se tam chtěla usadit. Zůstat na trvalo, nebo alespoň přechodně. Zatím se to nestalo - a ona si nestěžovala, protože toho stále měla mnoho na prozkoumání, mimo toho měla nově i poslání a rozhodně mínila dostát svému slovu a pomoct.
„To zní dobře, dorazím za tebou.“ Pokývla hlavou souhlasně. Jakmile Caem odešel, převlékla se a zamyšleně si prohrábla vlasy, v níž měla zapletený jeden menší copánek. V něm měla místy na jednotlivých pramíncích nasazené drobné perličky - byla to nejživější připomínka Rhiannon a Alsitia, jakou měla. Byla to totiž právě modrovláska, kdo jí ten copánek zaplétal. Jemně přejela konečky prstů po téměř celé jeho délce, než ho nechala splynout se zbytkem vlasů a vyrazila dolů za svým novým přítelem.

Ve stájích ho našla jak hřebelcuje jednoho z koní... A bohové, evidentně přišla pozdě. Líně došla až za ním, než pohladila koně a upřela na něj oči. Co se proboha stalo? Tvářil se poměrně zachmuřeně, což společně s natrženým rtem nepůsobilo zrovna pěkně.
„Co se stalo?“ Zeptala se tiše, než naklonila hlavu na stranu a na tváři se jí rozlil posmutnělý výraz. „Ráda bych řekla, že ti to vyléčím, ale vzhledem k nedostatečné praxi se bojím, že bych ti spíš ublížila... S magií stranou by ale rozhodně nebylo od věci se na to podívat. Pojď, dáme to do pořádku a potom můžeme sehnat něco k jídlu.“ Promlouvala k němu klidným a velice vlídným hlasem, tak jako to měla ve zvyku. Kdyby ji viděla Rhiannon, nejspíš by ji napomenula, že je moc hodná, ale Amberly to tak nevnímala. Přišlo jí to samozřejmé, správné. A věděla, že si Caem vlídnost zaslouží... Zvláště potom, co schytal takhle pekelně nepříjemné a ošklivé ráno.

Viděl, že Rhiannon na to okno neleze moc s nevolí, ale dřív, než se stihl ozvat se snahou o dodání trochy odvahy, přehoupla se ven a navzdory tomu, že měla v očích docela jasně viditelné obavy, skočila.
Docela přesně mu dopadla do náruče, jenže mu tím, jak brzy se odhodlala ke skoku, trochu vychýlila očekávání a on se marně snažil najít rovnováhu tím, že udělal krok vzad. Než se stihl pořádně nadechnout nebo připravit na nevyhnutelné, oba dva přistáli hned vedle svých věcí v trávě, Caliann vespod a Rhiannon na něm. Chvíli jenom zaraženě hledět do blba a v duchu skučel nad tím, jak se nárazem zběsile rozpulzovala krev v napuchlém rtu, než se prudkým zamrkáním probral a svižně zkontroloval, zda tne pár nezanechal na Rhiannon ještě nějaké horší následky než ty, co už měla díky té kocovině. Možná si odnesla pár malých modřin, ale ty si v duchu slíbil vyléčit, sotva toho bude trochu schopen. Nic víc ale zjevně nehrozilo.
„Tak… to nebylo moc lehké přistání, ale dejme tomu,“ ušklíbl se a opatrně je oba dva vypáčil na nohy. Zaslechl, jak dveře pokoje, z něhož zmizeli, práskly o stěnu vedle nich a poté se ozval vzdálený dusot nohou společně s tlumenými výkřiky a hlasy, které nezvěstovaly nic moc dobrého. „Ale měli bychom fakt vypadnout, než si někdo zahraje na profesionálního lovce a skončí pod kytičkama,“ dodal. Instinkt mu říkal, že by se měl proměnit a zmizet v lese, schovat se v podrostu a už se neukázat, ale nemohl tady nechat Rhiannon napospas těm lidským magorům. Takže radši spěšně popadl věci, které pořád smutně ležely vyhozené v trávě, a kývl na yialadri, že by se skutečně raději měli mít k odchodu, pokud nechtějí tady přijít k ještě horší úhoně než k otravě alkoholem. Leč si nemyslel, že by vesničané byli nějak smrtelně nebezpečnými, jeden nikdy nemohl vědět tyhle věci na jistotu.
Ve vypjaté situaci byl každý schopen zabíjet bez otázek, pokud by k tomu měl dostatečně silný motiv, i kdyby měl sebehorší prostředky. A on skutečně netoužil dostat špinavým hadříkem do očí a půllitrem přes hlavu…

Když oba skončili na zemi, věnovala mu poněkud rozpačitý omluvný výraz, protože tohle rozhodně neplánovala. Na druhou stranu byla vděčná, že to nebyl úplně tvrdý pád, ačkoliv chudák Caliann. Na nějaké pořádné omluvy ale nebyl čas, proto se oba vcelku rychle zvedli a dali na útěk, který byl rozhodně nutný. Byla jenom otázka času, než se z krčmy nahrnou lidé a po cestě naberou další, co si budou chtít do někoho kopnout - a takových bylo hodně úplně všude, takže nebylo třeba pochybovat o tom, že se podobní jedinci najdou i v Jälässë.

„Souhlasím. Čím dřív odsud vypadneme, tím líp.“ S těmi slovy se dali oba do běhu, míříc pryč od vesnice. Rhiannon z toho zrovna dvakrát nadšená nebyla, protože měla mizernou výdrž a bylo jí jasné, že po krátké vzdálenosti budou její nohy trpět a bolet jako čert, ale nemohli si dovolit riskovat to, že by je dohnali. Především si nemohla ona dovolit, aby dohnali jeho. Protože to ona zabila jednoho z těch troubů, byla to její vina, Caliann v tom byl naprosto nevinně. Kdyby ho kvůli ní chytli a udělali mu něco, to by si nikdy neodpustila... Věděla moc dobře, že s t'ealh lidé zacházejí příšerně, lovili je a mučili... To si nezasloužil. Sice jí bylo jasné, že je schopný se o sebe postarat, ale proti přesile? Nechtěla na to myslet.

Zatímco jim vesnice mizela za zády, po určité vzdálenosti se prostě musela zastavit a padla rovnou do trávy, natahujíc nohy před sebe. Ohlédla se na Cala a věnovala mu smutný, poněkud provinilý úsměv, než si jednou rukou promnula nárt.
„Obávám se, že dál utíkat nemůžu, nejsem na to stavěná,“ přiznala naprosto otevřeně. „Chůze jde, ale běh... Nedá se říct, že bychom byli zrovna dvakrát schopní, co se souše týče. Omlouvám se.“ Automaticky se obrátila směrem odkud přišli a chvíli mžourala do dálky, jestli neuvidí nějaký dav s vidlemi a pochodněmi. Když nikoho nezpozorovala, úlevně vydechla.
„Ale vypadá to, že jsme je setřásli, to je dobře. Co teď? Tam už se vrátit rozhodně nemůžeme a Amberly jsme našli, ačkoliv... To úplně nedopadlo. Dlužím ti za to všechno hodně a popravdě řečeno bych byla ráda, kdyby se naše cesty nerozešly, ale... Měla bych se vrátit do Alsitia, než se po mě začnou shánět. Už takhle jsem odešla neplánovaně, měla bych o sobě dát vědět. Rozhodně ale neodejdu dokud ti nějak nesplatím svůj dluh. A že ti toho dlužím opravdu hodně.“ Pomaličku se vyškrábala zpět na nohy, než k němu došla a položila mu dlaň na tvář.
„Calianne... Vím, že nejsem žádná výhra, navíc jsem pořád ta samá přidrzlá žába co předtím, ale...“ Zvedla k němu oči a pozvedla koutky v nepatrném úsměvu. „Byla bych ráda, kdyby tohle nebylo naposledy, co se vidíme. Jsem hodně troufalá, když to takhle cítím?“

Když se zastavili kus za vesnicí, ještě chvíli dával pozor a napínal sluch i čich do všech stran, zda neucítí případné pronásledovatele, ale vypadalo to, že hranicí kuráže rozezlených vesničanů byly první stromy hustého lesa za vesnicí. Když utíkali tím oknem, ucítil místy něco, co připomínalo dým, takže se dokonce na chvíli utápěl v přesvědčení, že za nimi někdo poběží s pochodněmi (možná to byla jenom ve spěchu převrhnutá svíčka, ale jeho paranoia radila přesně naopak a kojot se svými divokými instinkty podporoval tu variantu, která se zdála děsivější a tím spíš ho donutila utéct), ale teď tam nebylo nic jiného než svěží vůně borovicového lesa, kterými byla Nescora ke Calově milému překvapení docela přeplněná.
Potom se otočil už jen k Rhiannon. „V pořádku, samozřejmě, jsme oba asi ještě dost mimo na to, abychom podávali běžecké výkony století,“ blýsknul po ní zubatým úsměvem, než zvážněl po její otázce. Nechal ji, aby mu rejdila dlaní po tváři, a užíval si její dotek možná až nezdravě moc. Přišlo mu, jako by byl jenom ubohý narkoman a ona ta nejlepší droga pod sluncem. A popravdě, pokud by si měl dělat starosti s tím, že je na jejím doteku tak moc závislý a takový velký vliv na něj stále má, teď byla naprosto v klidu. Všechny nemístné záležitosti se rozhodl řešit až poté, co by na ně došla řada, ale teď měla ve všech možných ohledech přednost Rhiannon.

„Rozhodně bych byl rád, pokud by tohle nebylo naposledy, co se vidíme, abych pravdu řekl, Voděnku,“ opětoval jí úsměv, než do toho dodal trochu šibalského lesku. „Tedy, jistě, žába jsi svým způsobem pořád, ale troufnu si říct, že tě mám snad o něco radši než tu protivnou ropuchu, která na mě spadla z nebe v Aarmëvillu,“ mrknul na ni a jemným gestem ji cvrnknul do špičky nosu. „Teď jsi spíš taková jedna hezounká exotická žabka, která je na povrchu sice jedovatá, ale v jádru umí být zatraceně skvělá,“ dodal, už s trochou méně humoru v hlase. S každým slovem mu docházelo víc a víc, že tohle už bude asi vážně realita, že ji bude muset nechat odejít – a že tomu prostě nemá jak zabránit. Musela dělat, co se po ní chtělo, zákony jejího lidu ji jakožto šlechtičnu svazovaly neskutečně pevně – a kdo byl on, aby jí bránil v tom, co by ji mohlo dostat do vážných problémů? Mohl nechtít jak bylo libo. Ale reálně s tím nenadělal nic.
Poté naklonil mírně hlavu ke straně a pousmál se. „Kousek odtud jižně je zátoka Ichiró. Bude to pro tebe pravděpodobně nejlepší přístup k moři kolem Jälässy,“ navrhl jí, než v napůl žertovném gestu natáhl ruku, ohnul ji v lokti a nabídl jí rádoby galantní rámě. „Necháš mě tě doprovodit?“

Opustil Stříbrný les záhy poté, co se to všechno semlelo – zaražený, jenom ve společnosti svého koně. Jako předtím. Jen mu to teď tak nějak dělalo horší vrásky, protože si za těch pár hodin docela dobře zvykl na to, že po jeho boku celou tu dobu poskakovala energická blondýnka se svým koněm a otravovala ho svými příliš vlezlými řečmi. Teď mu bylo společníkem jenom občasné koňské odfrknutí, zvuk kopyt na pobřeží a skřípání kožených postrojů, hlavně sedla. Když poslední zvuk začal být neúnosný, Aksel dokonce sklouznul ze sedla a dál vedl Forrala jenom za uzdu, společně bok po boku se vzdalovali od království víl, do kterého se v duchu zapřísáhl, že už nikdy nestrčí nos. Pokračovali podél pobřeží Duhového moře kousek do vnitrozemí, než narazili na širokou, zjevně docela využívanou stezku – cestu vedoucí k přístavišti přímořských měst, z nichž asi to nejhlavnější byla Jälässä. Vliv moře na tuhle vesnici byl nepopiratelný, lidé byli s oceánem i mořem spjati. Takže pokud měl teď někam zamířil, přišlo mu jako dobrý nápad vybrat si za příští bod a cíl právě tuhle ves, sehnat tu něco k snědku pro sebe, nějakou péči pro Forrala… a třeba se mu v davu lidí dokážou myšlenky trochu rozehnat lepším směrem.

Zastavil se i se svým hnědákem kousek nad přístavem a otočil se k moři jen proto, aby vzápětí spatřil, jak k přístavišti míří loď, která vypadala jako přepravní. Těch po Nescoře moc neplulo, ne v téhle oblasti, ale znal ty, kteří využívali těchto služeb – většinou utíkali z jiných kontinentů, ať už před někým dalším, anebo dokonce sami před sebou. Ani se jim nemohl divit, sám by to udělal, ale… něco ho v Nescoře drželo. To, že tady ho držel slib a přísaha složená vůči lidem, které ztratil. A sice možná nebyl nejčestnějším člověkem, ale držel svoje sliby, když už nějaké dal. Takže prostě jenom pokračoval v putování po Nescoře a snažil se pomáhat, kde se dalo. Jeden by to neřekl, ale válka mezi lidmi a draky nebyla to nejhorší, co na vás mohlo v tomhle světě číhat…
Ze zamyšlení ho vytrhlo škubnutí otěží – hnědák dosud jenom zvědavě hleděl k přístavu, ale náhle se mu prudkým pohybem hlavou vzhůru vyškubnul a bez zaváhání se vydal svižným poklusem před, přímo k přístavišti, kde zrovna kotvila loď. Vytřeštil na vteřinu oči, zavrčel si sám pro sebe nadávku tak nepěknou, že by se i starý námořník začervenal, a pustil se svižně za hnědákem, který to ale zjevně vzal jako výzvu a taktéž přidal. No tak tohle mu přesně scházelo…

Lokty zapřená o dřevěné zábradlí na přídi lodi pozorovala blížící se pevninu. Po čtyřech týdnech na moři se břehy Nescory zdály jako fata morgana. Počasí k jejich pomalu trouchnivějící lodi častokrát nebylo vlídné. Klidné dny střídaly noci doprovázené bouřkami s krupobitím a po životech lačníci vlny divokého oceánu. Nebylo divu, že lidé nahlas jásali, objímali se a plánovali jak jejich hrůznou cestu oslaví v nejbližším hostinci, kde na ně konečně čekalo teplé jídlo, suchá postel a alespoň o píď méně zapáchající záchody. To veselí bylo nakažlivé, ale Jezebeth se přesto držela stranou. Pokud by se nepočítalo pár nocí strávených v kajutě kapitána lodi, Jez si na palubě nenašla žádné přátele a nebylo tak s kým slavit, ani si slibovat věčné přátelství a brzké společné posezení, na které by po pár dnech stejně zapomněla.
 S rukou na studeném medailonku mimoděk prsty jemně zabubnovala na jeho stříbrném povrchu a odstrčila se od zábradlí, aby se otočila čelem k palubě. Už jen ze zvyku se rozhlédla po černém opeřenci. Zapáchajícího havrana obvykle bývalo všude plno, ale tentokrát ho neviděla. A nedivila se - i on se jistě nemohl dočkat pevniny, proto ji vyrazil naproti.

S hlasitým zakrákoráním se pár černých křídel, která dle vzhledu i zápachu zažila už lepší časy, snesl na jeden z desítek dřevěných sloupků. Nemrtvý pták si protáhl krk a rozevřel zobák, který s dutým klapnutím zase zavřel a zavrtěl hlavou. Jeho na rozdíl od zbytku posádky nezajímalo jídlo. Prahl po dění na přístavišti, kde se k němu již brzy měla přidat jeho zbytečně živá spolubdící (Ne přítelkyně, protože přátelství pták, a ještě k tomu mrtvý pták, k nikomu chovat nedokáže. A výraz spolužijící také nebyl zcela přesný. Spolubdící bylo dokonale výstižné.).
Ptačí pozornost snadno zaujala přítomnost dalšího zvířete. Kdo ví proč, ale přibližující se hnědák mu nepadl do noty. A nebyl by to tenhle konkrétní havran, kdyby svou nelibost k hřebci nedal dostatečně najevo. Vyprsil se a s halasným krákáním začal před hřebcem výhružně máchat křídly.

Jezebeth z lodi vystoupila mezi posledními. Přes lehké, černé šaty měla oblečený kožený kabát a po dlouhé platbě nepáchla zřejmě jen díky vonným olejíčkům - jo, i ona potřebovala koupel jako sůl. Poupravila si kožený popruh těžké tašky a nasála do plic směsici pachů. Určitá doba na moři ji naučila i v té pestré paletě nechutných, přímořských smradů ucítit vůni pečeného masa. Už od rána jí hlasitě kručelo v břiše. S tlumeným klapáním podpatků na vlhkém dřevě mola se bez ohlédnutí k oceánu za jejími zády, vydala k slibně vyhlížejícím budovám. A sotva ušla pár kroků, už zjistila, kam se její okřídlený partner v nepohodě ztratil. Tu scénu pozorovala s vráskou mezi očima, připravená je obloukem obejít a pokračovat ve své cestě, aniž by si ji havran všiml. Ale ten plesnivý opeřenec měl jiné záměry. Zvedl se ze svého místa a vyletěl k Jezebeth, chtící se posadit na její rameno.
„Kuš!” Jez prudce máchla rukou, čím Havrana odehnala. Ten z donucení změnil směr a sletěl k jinému sloupku, na který se s ustavičným krákáním posadil.
Jezebeth si pohledem na havrana tiše povzdechla a otočila se zpět před sebe, tedy k hřebci a jeho jezdci. Na zvíře se nepatrně zamračila, než pohled usadila na muži a letmo si ho prohlédla. Vypadal dobře, ale ji v tu chvíli zajímalo hlavně to jídlo. A také těžká taška, kterou ze sebe chtěla sundat dřív, než by se ji pod tou tíhou prodřela až na ramenní kost.
„Viděl jste to? Málem mi vyškrábal oči.” Ještě jednou se krátce ohlédla k nedaleko sedícímu havranovi, který je nepřestával pozorovat párem vyhaslých očí. „Tak agresivní ptactvo je v celé Nestoře? Před vyplutím mě nevarovali, že si mám hlídat vlastní zrak.” To se zdálo jako nejlepší východisko; prohodit pár odlehčených vět, díky kterým by si ji s havranem po tomhle divadle nikdo nespojil. Mohla zalhat a hrát si na místní, což by jí bývalo bylo pohodlnější, ale i kdyby ji neviděl vystupovat z lodi, Jezebeth se ještě nenaučila místnímu akcentu.

Ačkoli už tak měl kroky dost rychlé tím, jak je schválně natahoval, Aksel ještě o něco přidal, když viděl, jak se hřebec dole v docích plynule dal do konfliktu s havranem, který mu vletěl bez váhání do cesty. Zatímco pták před ním zlostně vypjal tělíčko a bil křídly do vzduchu na znak varování, hnědák mu to oplatil tím, že výhrůžně sklopil uši, zakoulel očima, až se zablýskla bělma, a zadupal, připraven v případě nutnosti po drzém opeřenci vystartovat. Ačkoli ve většině času byl Forral koněm, který na svém hřbetě nechával usedat špačky i vrabce, sotva se po nich letmo ohlédl a pokračoval v klidné pastvě, měl chvíle, kdy reagoval takhle – většinou šlo o případy, kdy se jednalo o nějakou magií vylepšenou potvoru. Přeci jen, takové potkávali docela často, takže on už znal reakce svého koně na podobné věci… takže tady muselo něco viset ve vzduchu, pokud tedy nepočítal všudypřítomný ostrý pach mrtvých ryb, pronikavé a štiplavé mořské soli a lidského potu, věcí, které k přístavišti holt neodmyslitelně patřily.

Než se do sebe ale stihli kůň a pták pustit (a že bitva by to byla dost nepříjemná, jelikož Forral uměl dost bolestivě hryzat, zatímco pták i z dálky blýskal dlouhým ostrým zobanem i spáry), havrana to přestalo bavit, takže se otočil ve vzduchu a jal se usadit na rameni nejbližší osobě – Aksel si zvědavě prohlížel ženu s dlouhými ebenovými vlasy, jak se po chvíli zaváhání po zvířeti ohnala. Pohledem ještě chvíli vyprovázel havrana až ke sloupku, než se znovu se svou plnou pozorností obrátil na tu ženu. Bylo na ní něco, díky čemu mu při pohledu na ni sjel mráz po zádech, jakási… zvláštní aura, kterou jinak vídal jenom v přítomnosti magických stvoření (akorát u ní si to mohl v klidu poznamenat, u nich měl co dělat, aby si zachránil krk před nějakou ostrou, dobře mířenou, hrubou ranou). Nepřišlo mu ale taktní vyzvídat na tuhle stránku hnedka, přeci jenom, mohl to být jenom blbej pocit… takže místo čehokoli nemístného jenom pokrčil rameny na odpověď ženiny otázky. „Nejsem zrovna přeborník přes ptáky v Nescoře, ale ty mrchy jsou jako kočky – i když se člověk snaží sebevíc, není snad žádný způsob, jak je naučit vzdát se téhle svojí svéhlavosti. Ornitologové by vám k tomu možná udělali další přednášku, ale takhle z fleku – budete se muset naučit je ignorovat, protože jich je tady plno i navzdory chladu.“

Konečně se dostal až ke svému koni, popadnul pevně otěže a sjel ho pohledem, zatímco hřebec nevzrušeně hledal mezi prkny přístavu nějaké ty trsy rašící trávy. Nemělo cenu zvíře kárat za něco, co udělalo, prostě na něj měl sám dával lepší pozor. Poté, když měl jistotu, že si hnědák znovu neudělá výlet po lidmi zaplněném doku, se znovu otočil k ženě, která svou řečí i bez vlastního přičinění prozrazovala, že rozhodně není odsud. Měla zpěvavý přízvuk východu, takový, že ani højmärský přízvuk lidí z východu Nescory se mu nemohl rovnat. Líbilo se mu, jak to znělo, ne že ne. A když už k ní byl otočen, vzpomněl si i na trochu slušného vychování: „Omlouvám se za to, pokud vám tady můj kůň překážel, paní… a že k vám zjevně přilákal toho havrana.“ Znovu káravě pohlédl na koně, který ho celou dobu královsky ignoroval a jenom letmo zastříhal ušima. „Mohu vám jako odčinění nabídnout doprovod do Jälässy, je to odsud přeci jen pár kilometrů… ta taška přeci jen vypadá dost těžce. Pro koně je to jako nic.“

Havran se ještě jednou nahlas ohlásil než konečně zmlknul. Na svém místě se s poskoky několikrát otočil dokola, až jeho pozornost zaujala káď přeplněná rybami. Lesk desítky ploutví, které se o sebe nekonečně třely, opeřence na pár minut zaměstnala.  Přelétl na okraj bečky a chvíli se nechal hypnotizovat pohybem na sebe natlačených ryb. Párkrát si klovl, možná se mu i podařilo nějakou menší rybu vylovit a nechat spadnout na zem, kde ji ještě chvíli potrápil, než si jeho nevítané přítomnost všimnul jeden z rybářů. Obtloustlý řezník s červeným nosem a v zástěře na havrana vyběhl s hulákáním a s zakrváceným sekáčkem, kterým máchal nad hlavou.

Gen mezitím zůstala v přítomnosti jezdce a jeho koně. Mužova odpověď ji na tváři vykouzlila mírný, přesto pobavený úsměv. Jeho přízvuk byl o něco hrubší, než její, ale dobře mu rozuměla. Líbilo se jí, jak volil a skládal slova. Ale možná jen upustila ze svých nároků na dobrou konverzaci, když se týdny na palubě musela spokojit pouze se společností prostých lidí, kterým by slovo “ornitolog” polámalo jazyk, pokud by se ho pokusili vyslovit a porozumět jeho jednoduchému významu. Ten muž stojící před Jezebeth měl uvědomělý výraz, jehož původ se snažila vyluštit. Možná měla co dočinění se zaběhnutým žoldákem, který se v přístavu rozhlížel po práci. Kolik lodí mu muselo proplavat mezi prsty, než z jedné vystoupila Jez, jejíž oblečení volalo už z dálky, že si žoldácké služby mohla dovolit? Ještě pravděpodobnější však bylo, že narazila na potulného zloděje, kterých byla plná i její východní domovina. Tací se galantně ujímali dívek, ale jakmile byli sami, stali se z nich hulváti a agresoři; lačnící po ženském klínu a plném měšci. Ale ani těch se nebála, neboť by na případný útok velmi rychle doplatil. Čarodějka v něm totiž necítila žádnou nebezpečnou energii. Nic, co by se jí mohlo rovnat. Byl sice ozbrojený, ale ona s možností agrese počítala, on s jejími schopnosti nikoliv. A překvapení vždy hrálo pouze ve prospěch připravených. V sebeobraně by se ho zbavila a ještě si nechala jeho koně.
„Přece se nebudete omlouvat za zvíře.” Odvětila a než aby odpověděla na jeho následnou nabídku, rovnou svou tašku sundala z ramene a podala mu jí. Sic bylo její zavazadlo těžké, na její vkus cestovala nalehko; sbalila si jen nějaké oblečení, které už taky potřebovalo vyprat, kouzlem zašifrovanou, zbytečně těžkou knihu a několik “nezbytností" jako jsou šperky, vonné oleje a růže s uhlíky na líčení. Zbytek věcí si plánovala obstarat v Nescoře.
„Smím se zajímat co hledáte v Jälässe? Chcete tudy jen projet?” Mezitím, co si mnula otlačené rameno, zajímala se o důvod jeho návštěvy oné vesnice. I pokud byl poctivý a jeho nabízený doprovod neměl žádné vedlejší úmysly, určitě by tak daleko necestoval jen kvůli pohodlí neznámé ženy. Jezebeth se upřímně zajímala o vše, co jí, kromě dočasného přístřešku, Jälässa mohla nabídnout. Každá informace o zdejších krajích jí byla cenná a u koho jiného měla vyzvídat, než u lidí, kterým je Nescora domovem celý život?
“Něco jsem zaslechla. Prý je to uprchlické město, ale vy mi nepřipadáte, že před něčím utíkáte.” Vyčkala až její tašku připevnil na zvíře a v jeho doprovodu se vydala na cestu. Ještě než vyšli z přístavu, beze slov se náhle zastavila u prodejce ryb s rozžhavenou venkovní pecí. „Máte hlad?” Houkla za sebe, ale už sahala do kapsy všité v černé látce sukně a vytáhla minci, kterou vyměnila za dvě pečené ryby na dlouhých špejlích. Když mu jednu podala, sama už ukusovala ze své porce. Jezebeth byla zvyklá jíst daleko kultivovaněji; příborem, v klidu a u stolu, ale hlad si nevybíral a jak záhy zjistila, spokojit se s kořeněnou rybou bez přílohy nebyla zas taková oběť.  
„Jak se jmenujete?” Podívá se na něj, když polkla první sousto. Měla v jeho společnosti strávit nějakou tu hodinu a “hej ty” nebylo zrovna oslovení, které ji šlo přes jazyk.

Pokrčil rameny. Těžko říct, co vlastně v Jälässë dělal, protože jemu samotnému to bylo tak trochu záhadou, aby byl zcela upřímný. Jeho buducnost byla v rukou bohyně osudu (a že měl tušení, že Aurora si to řádně vychutnává a právě proto mu pod nohy hází ty těžce překonávané klacky a podobné hovadiny, kterými se musel leckdy brodit), kam ho zrovna vítr a jeho hnědák odnesli, tam šel. Prostě jen se nechával vést přítomností a snažil se ani chvílemi nemyslet na budoucnost, jelikož by asi musel díky takovým myšlenkám pomalu zamířit do oceánu a nechat se roztrhat mořskými koňmi, které tak z hloubi své dušičky nesnášel. Ale… to všechno byly jen a pouze záležitosti jeho vnitřního monologu, nepočítal s tím, že by to snad řekl neznámé ženě, natož že by ji to snad zajímalo. „Mířím sem ze Stříbrného lesa. Měl jsem jedno… dostavení v tamních končinách, zahrnovalo až moc podivných lidí, ale skončilo to fiaskem, takže jsem se vydal někam nazdařbohové na západ… a skončil jsem tady,“ prozradil jí nakonec. Ani věta z toho nebyla lež, jen neříkal celou pravdu – to se přeci jen počítalo, no ne? „Tutéž otázku mohu položit vám. Čím si vás přitáhla Nescora?"

Otěže si omotal kolem jednoho ze zápěstí (bylo to riskantní, kdyby se hřebec znovu rozhodl ho opustit, chvíli by ho vláčel, než by se překvapenému muži podařilo ho zase hezky zastavit, ale byla to nutnost, protože nechat ho jít na volno, zatímco kolem proudily davy lidí hrnoucí se od přístavu, znělo mnohem hůř a mnohem nebezpečněji, netušil totiž, co ho všechno mezi cizími může potkat za lekavá překvapení), přijal vděčně od tmavovlásky rybu na špejli a pobaveně sledoval, jak se do ní pustila (skoro by až uvěřil tomu, že na palubě celou dobu snad nic nejedla, tak velký se zdál její apetit), než ji napodobil. Chvíli strávili v tichosti, oni dva konzumovali co možná nejkultivovaněji, jak jen to se dvěma konci špejle v rukou šlo, sníst svou rybu, hřebec si sem tam uškubnul trs trávy, který se mu připletl pod kopyta. Nad hlavou se jim vznášel stín – havran z přístavu je následoval cestou do vnitrozemí tak okatě, až Aksela napadlo, zda ženina afektovaná otázka prve v přístavu nebyla jenom přetvářka, aby si ji s ptákem nespojovali. Asi tušil proč – ač byla Nescora vůči magii tolerantní, stejně se našli pověrčiví fanatici, kteří brali havrany za znamení zlé předtuchy.

Zrovna zahazoval špejli do špinavého pangejta kolem stezky, když tmavovláska znovu promluvila. Byla docela povídavá, jak se zdálo, když narušila ticho svou otázkou. Připomnělo mu to Lynnae, ale nad touhle myšlenkou zavrhl uvažovat – tak jen přikývl a jal se jí vyhovět s odpovědí. „Aksel Mathiasson, m’lady,“ pousmál se v trochu nejistém gestu toho, že se z jeho strany nemá čeho obávat. Putoval sám dost dlouho na to, aby tak trochu vypadnul ze zvyků a obyčejů lidských konverzací, povídal si tak dlouho výhradně se svým koněm, že představení se znělo jeho vlastním hlasem tak nějak… nemístně. Ale účel splnilo, na tom mu záleželo hlavně, takže si nemínil začít stěžovat nebo remcat. „Smím znát to vaše?“ dodal ještě, spíš už tak nějak z toho, že to interakce slovy vyžadovala než z vlastní iniciativy. Ne, že by se snad nechtěl její jméno dozvědět, naopak, rád by ho znal, ale přeci jen spoléhal na samozřejmý zvyk toho, že když se někomu představíte, tak to automaticky napodobí… ač ženy měly dost často zvyk hněvat se, pokud nebyly k těmto slovům vyzvány, jako by to snad jevilo nedostatečný zájem. Takže to prostě řekl, přeci jen… hlavu ani jazyk mu to neutrhlo.

Poslouchala ho aniž by se na něj podívala. Stanovení priorit; svůj pohled soustředila na nebohou, pečenou rybu, jejíž život skončil jen proto, aby mohla ukojit hladem týraný žaludek mladé Jezebeth. Bylo znát, že měla hlad, ale jedla dostatečně pomalu a opatrně, aby nehrozilo, že by se ušpinila. Mastný konec špejle si přidržovala pouze polštářkem ukazováčku. Chvíli jí trvalo, než na jeho odpověď zareagovala.
„Takže jste žoldák?” Polkla sousto a konečně se na něj krátce podívá. Přirozeně jí zajímalo jakou skupinu lidí nazval “podivnými” a co všechno viděl ve Stříbrném lese. Jezebeth měla dostatek času, aby prostudovala mapu a zjistila si něco o významnějších místech, ale osobní zážitek ať už její, či někoho jiného, jí mohl dát více odpovědí. Avšak, bohužel se zdálo, že se jezdec svěřovat nechtěl. Neměl to říct, či k tomu měl jiné důvody? Jez se domáhat detailů nehodlala. Zatím. Muži byli prostí. Obvykle netrvalo dlouho a sami o svých výpravách začali vyprávět, speciálně pak v přítomnosti přitažlivých žen. A Jez o sobě dobře věděla, jak na opačné pohlaví působí.
Vzdálené zakrákání ji donutilo zvednout tvář k nebi. Do zorného pole se jí brzy dostal známý, otravný opeřenec. Nepatrně nakrabatila čelo, ale slovně se k tomu nevyjadřovala. Už nemělo cenu aby se pokoušela svou přetvářku z přístavu udržovat násilím. Ale představovat ty dva určitě nepotřebovala. Rozhodla se proto téma otravného havrana odsunout na vedlejší cestu na tak dlouho, dokud to jenom šlo.
„Já…” Načala s pohledem ještě stále zvednutým k černým křídlům v nebesích. Konečně své oči vrátila zpátky na zem, konkrétně na okousanou rybu, ze které zbyla jen hlava, ploutev a maso vklíněné mezi drobné kostičky, které se jí už nechtělo obírat. Nedojedenou porci odhodila mimo cestu, s plácnutím o sebe otřela i tak čisté ruce a podívala se na muže vedle sebe. „Jsem tu kvůli své sestře, před lety jsme se rozdělily, chci ji znovu vidět. Je tady, jen ji musím najít.” Jezebeth nikdy nevadilo lhát, ale překvapivě, tentokrát se rozhodla pro téměř pravdivou volbu slov. Několik velice podstatných faktů sice vynechala, ale i tak se žoldák mohl cítit téměř polichocen.
„Aksel.” Zopakovala, o něco tišeji, ale dávajíc důraz na hlásku S. Z jejích rtů tak i poměrně prosté jméno vyznělo jako krátké zaklínadlo. To se dalo svést na cizinecký akcent, ale pravdou je, že Jezebeth si jen ráda hrála se jmény a jejich výslovností.
„Jezebeth Vertäli.” Bývala by se mu představila i bez jeho vyzvání, ale líbilo se jí, že se neostýchal zeptat. „Ráda tě poznávám." Tykání doplní o úsměv. Napadlo jí, že byl možná zvyklý na společnosti stydlivějších dívek, ze kterých každé slovo musel páčit. Ale Jez dobře věděla jak mluvit s muži a svůj přednes doplnit o smyslný pohyb křivek, pokud jí situace hrála do karet. Ale s čím se, během svého života ve velkém městě, ještě nesetkala byly bahnité cesty, které je čekaly, jen co vyšli z přístavu. Jezebeth se ráda a dobře oblékala a zdobila, ale praktičnost pokulhávala. Měla myslet na vhodnější obuv. S chůzí v kožených kozačkách na vysokém podpatku by si možná hravě poradila na městské dlažbě, ale venku se jí podpatek zabořil do první bahnité louže, která se jí naskytla. Tak takové přivítání ji Nescora připravila?
„Sikmək, yerə düşmək!” Zaklela ve své mateřštině. Nadzvedla špinavou nohu, ohnula ji v koleni a natočila se v zádech, aby se mohla podívat na podpatek od bahna.
„Omluv můj slovník, Akseli. Jsem zvyklá na sušší, dlážděné cesty.” Procedila skrze zúžené rty, přestože ji v předešle zvoleném jazyce pravděpodobně stejně nerozuměl ani slovo. Automaticky se podívala na koně. Nechtěla jít bosa a pokud neměla bojovat se svou obuví a bahnitou cestou, pěšky by to nezvládla. Na moment se zamyslela, zda v přístavu neviděla vozku, ale byla by hloupá, kdyby se hned upřela k vzdálenějšímu řešení.

Nad její otázkou se pozastavil. Vážně působil dojmem žoldáka? Tedy… pravděpodobně ano, ale nějak mu to nepřišlo na mysl, dokud to žena vedle něj nepronesla nahlas. To byla docela nemilá myšlenka, ale zase na druhou stranu – ne, že by se to, co dělat, lišilo. Většinou lidem po vesnicích a menších městech za nějakou almužnu pomáhal se vším možným, ale… přímo žoldák? Ne. Nikdy by asi nedokázal jen tak sebrat život jenom proto, aby si nějaký větší pán mohl trochu pohonit ego nad tím, že se ho ostatní mají bát. Ačkoli to bylo docela ironické vůči jeho minulosti a tomu, čím si vydláždil svoji cestu až do tohoto dne, tak nějak se mu příčila ta vidina jenom být něčím nástrojem na zabíjení ostatních lidí. Byl tak trochu až nechutně neutrální, to si nemohl nalhávat, že ne, ale… za to mu nemůžeme mít nic za zlé, protože každý byl v tomhle holt stavěný jinak. A nemyslete si, někdy mu to lezlo na nervy, ale zase… když viděl některé žoldáky táhnout zemí a chovat se tak, jak to mívali ve zvyku, vlastně za to byl tak trochu rád. Alespoň mohl s klidnou myslí říct, že není jen nemilosrdné hovado, které s hlavou plnou nadutých myšlenek považuje všechno, co se mu připlete do cesty, zákonně jen a pouze za své.
„Nejsem žoldák,“ zavrtěl nakonec hlavou s verbální odpovědí, protože tu tak nějak předpokládal, že Jezebeth očekávala. Většina žen se mu zdála až moc upovídaná – a to ho opět vrátilo na chvíli k blondýnce, která byla ukecaná přímo královsky, ale ta myšlenka jím byla zase rychle zaplašena – a tak nechtěl jenom dělat nepříjemnosti. „Jenom… cestuju a snažím se pomáhat, pokud se dá. Samozřejmě, pokud z toho nějaká mince cinkne, nestěžuju si – já ani můj kůň nežijeme ze vzduchu a kamení,“ ušklíbl se, spíš tak nějak pro sebe.

Její jméno ho překvapilo. Ač měla zvláštní, rozhodně cizí přízvuk, její příjmení bylo ve staré nescorštině – ač nebyl zrovna nějakým velkým jazykovědcem, to ani nápad, rodiče ho měli tendence učit starý jazyk tohoto kontinentu, takže si dokázal alespoň s trochou snahy přeložit, že její příjmení, Vertäli, znamená ptáček. A jako by mu něco chtělo nějakým způsobem říct, že to tak skutečně je, nad hlavou se jim prohnal stín a černý havran, kterého potkal už v kotvišti, byl zase tady. Bylo na něm pořád něco zvláštního, ale už nevypadal tak útočně jako mezi lidmi v přístavu. Dokonce i Forral se tvářil o něco mírněji a zjevně byl ochoten černého návštěvníka strpět, pokud mu sám nebude chtít něco provést. Pochyboval, že by snad havran byl jenom náhoda, dalo se tušit, že nějakým způsobem patří k Jezebeth – už jen tím, jak se za ní táhl jako smrad (a to hezky doslovně, i jeho pláclo přes nos, že ten pták nebyl běžný opeřenec, ale něco jiného, protože… popravdě, smrděl jako rozkládající se mrtvola).
Možná by to i nějak okomentoval, ale poté už jen černovláska tiše zaklela a jemu bylo ihned jasné, co se dělo, oč tady kráčelo. Podpatek zabořený do bláta už očekával už někdy od přístavu, protože tyhle cesty nebyly zpevněné, takhle blízko moři byly nasáklé vodou a nedávná přeháňka z nich udělala docela dobré čvachtátko. Nic pro dámu s vysokými podpatky, to muselo být všem jasné na první pohled. Takže se jenom sám pro sebe zašklebil, když to Jezebeth došlo až po takové dlouhé době. „Pokud to něco zachrání, do vesnice můžeš klidně dojet v sedle. Tyhle cesty nejsou zrovna vhodné pro… tenhle druh obuvi.“ Alespoň pro ni měl variantu – každý druhý by ji prostě jen nechal jít dál tímhle sajrajtem. Sám hodlal pokračovat pěšky, dva lidé ve spojitosti s vahou jejích zavazadel by už na chudáka hnědáka byli hodně, a navíc znal svého koně – věděl, že Forral půjde nevzrušeně vedle něj. I kdyby na něm seděl někdo, kdo ho chtěl ukrást a pobídnout do cvalu, aby mu on nestačil, prostě by na něj reagoval asi jako na obtížný hmyz – ale nijak jinak.

Krev, která mu unikala z roztrženého rtu, se mu tak nějak automaticky dostávala do úst a na patře se mu tak chtě nechtě rozlévala kovová pachuť, která rozhodně nebyla žádným medem, aby byl upřímný. Naopak, byla to docela slušná osina v zadku, aby pravdu řekl, ale tak – co s tím asi mohl nadělat? Mohl by se vztekat klidně do nebes s tím, jak otravné to bylo, ale byla pravda, že na jednu stranu si to možná zasloužil. Už jen za ten výsměšný tón, který se mu válel po jazyku, když vyslovoval ta slova, kterýma tu rvačku vůbec rozpoutal. Na tom rozhodně nebylo nic nevinného do té míry, že by to bylo omluvitelné a on se mohl označit za oběť. Ani náhodou, to vážně ne. Vlastně čím déle tam byl, kartáčoval koně a prach ho štípal v ráně, kterou si musel chtě nechtě přejížděním jazyka pořád drásat, tím víc si přišel jako idiot a jako někdo, kdo by si možná zasloužil i mnohem víc než jenom pár modřin a natržený ret. Sice vážně nesnášel, když jeho mysl sklouzla k těmhle myšlenkám, ale teď od nich nebylo moc úniku.
Tedy, vlastně možná bylo – ten únik našel ve chvíli, kdy se otevřela vrata maštale a na pozadí světla zvenčí se ukázal obrys drobného tělíčka. Blonďatá víla vklouzla téměř neslyšeně dovnitř, takže by pravděpodobně nevzhlédnul od své malé práce, pokud by valach sám nezvednul hlavu a neotočil se jejím směrem s tichým, měkkým zaržáním na uvítanou. To na koních miloval – že i když měl nervy nadranc, jediný zvuk jejích přátelského vítání ho dokázal totálně a naprosto uklidnit, zbavit snad veškerého existujícího stresu a prostě ho naladil na lepší vlnu, takže byl dokonce schopen při pohledu na Amberly potěšeně zvednou pravý koutek (větší úsměv by ho asi díky pohastrošenému rtu docela bolel, takže tohle pro vlastní blaho raději nechtěl zkoušet). „Obávám se, že jsem kopnul do špatného vosího hnízda… a ono mi to ten kopanec vrátilo,“ zašklebil se kysele nad tím, co se dělo, protože… vlastně to nebylo nic jiného než svatá pravda, takže tak. Asi by se neodvažoval víle lhát, protože… to už by bylo vážně velké poklesnutí ve všech směrech. To už by opravdu sám sebe nemohl vnímat jako někoho, s kým je schopen vycházet, což by bylo vážně dost nežádoucí. Detaily jí sice nevyzradil, ale řekl to tak, jak to bylo, tak… aspoň to se dalo počítat, no ne?
Zahřálo ho tam uvnitř, když mu nabídla pomoc (i když k tomu nemohlo dojít, už jen to, že ji to napadlo, bylo milé), ale jen slabě zavrtěl hlavou. „Ve vesnici jistě bude někdo, kdo alespoň přeprodává léčivé masti nebo něco podobného, to bude muset stačit. Ale děkuji ti velmi, Amberly, cením si tvé ochoty pomáhat,“ pronesl pomalu, aby moc nepřepínal ret, než přejel naposledy hřbílkem po koňské srsti a sledoval, jak se do vzduchu vznesl oblak prachu, který byl díky slunci pronikajícímu dovnitř skrz zamouněná okna krásně viditelný až do poslední titěrné částečky. Odložil kartáč stranou, poplácal valacha po silném, krásně klenutém krku a šíji, než ho opatrně obešel kolem zádě a vydal se šouravým krokem k Amberly. Vážně by se hodilo najít něco na ten ret, to musel uznat až moc palčivě. Prach v ráně štípal a uklidňující vůně koní slábla.

Zatímco ho pozorovala v tom příšerném stavu, srdce se jí svíralo. Měla docela dobrou představu o tom, co se nejspíš stalo - a svým způsobem ji to rmoutilo a trošku i rozzlobilo, ale její priority zůstávaly absolutně neměnné. Musela vymyslet způsob, jak mu pomoct. Sice by mohli zkusit se poptat po vesnici a najít nějakého léčitele, ale docela silně pochybovala, že by jistá mastička nebo něco podobného pomohlo okamžitě, což bylo přesně to, pro co také mířila. Svojí magií si jistá být nemohla, ale něco uvnitř ní ji jednoduše nutilo, aby to alespoň zkusila: jako kdyby ji tajemný hlas uvnitř vlastní hlavy nabádal k tomu, aby zkrátka jednala, protože cítila, že jí krev poklidně bublá v žilách a pěje píseň, jak uvnitř ní tančila jemná magie. Ne, nebyla škodlivá, tím si mohla být jistá. Ale její využití by mohlo být. Přeci jen poslouchala celé roky od Killiana, že ovládnutí magie vyžaduje trpělivost, disciplínu a trénink. Ona nic z toho neměla, ale copak by snad měla ignorovat hlas svých instinktů? Vždycky byla ten typ člověka, co víc dával na srdce než na rozum, což jí v dané chvíli pomáhalo se přiklonit právě ke straně instinktů, byť to s sebou skýtalo i jistý risk. Ten se pokoušela si jednoduše nepřipouštět, protože jinak by jistojistě zklamala.

„To vidím... Jenom doufám, že už je vzduch čistý a nevrátí se pro druhou vlnu.“ Hluboce si povzdychla, zatímco na něj upírala svoje šedé oči a neklidně přešlapovala z jedné nohy na druhou, pokoušejíc se dodat si alespoň trošku víc kuráže na to, aby se rozhoupala k tomu konečně jednat.
To jí chvíli trvalo, takže jednoduše počkala, až Caem poodešel od koně a potom ho zarazila, věnujíc mu krátký a vskutku soucitný úsměv. Potřebovala se soustředit, což jí šlo jenom těžko, ale cítila zkrátka potřebu mu pomoct - alespoň trošku mu ulevit od té bolesti, protože ho nemohla nechat trpět. Byl příliš dobrý, byť ta situace na to tvrzení vrhala poměrně všelijaké světlo.
„Zkus se prosím chviličku nehýbat, ano?“ Požádala ho klidným a rozvážným hlasem, než se zhluboka nadechla a pozvedla k němu ruku, zastavujíc se konečky prstů těsně nad jeho natrženým rtem. Chvíli to trvalo, ale podařilo se jí ze sebe přeci jen vykřesat špetku magie, s jakou se dříve uklidňovala v dobách, kdy byla uzavřená ve svém skleněném vězení. Ta magie, v podobě bledé tyrkysové záře, se mu pomaličku přelila přes ret a jak se pohybovala, zocelila ho a zahojila. Jakmile bylo po všem, Amberly jen pomaličku stáhla ruku a věnovala Caemovi nepatrný úsměv.
„Hádám, že bude lepší osud víc už nepokoušet, ale... Snad to pomůže.“

„Pochybuju, tohle je uzavřená záležitost,“ podotknul a mírně potřásl hlavou. Věděl, že to tak je. A nemohl si stěžovat nebo cokoli podobného, protože ve výsledku si za to vlastně mohl sám, že ano. To sice Amberly nevěděla – a on se nějak extra nehrnul do toho, aby jí vyprávěl, jaké důvody a zrůdnosti se táhnou s jeho pokrevní rodinou – ale stejně. Ačkoli mu vždycky bylo vštěpováno, že podobné případy má řešit tak, aby z toho vyšel dobře, tady musel skousnout veškerou svoji pýchu, poněvadž nebyl ani trochu v právu. A i kdyby snad byl, svědomí by ho pravděpodobně zaživa sežralo, kdyby se to, co bylo jasně morálně dáno, pokoušel popírat. „Bude to v pohodě. Není to nic drastického. Zahojí se to. Ani to zase tolik nebolí na to, aby se za to vůbec dalo naštvat.“ To sice byla pravda jenom napůl, tušil, že bude mít nějakou dobu docela problém s oblastí kolem žeber při pohybu, ale to byla jenom maličkost, kterou se zatnutými zuby bude schopen docela v pohodě přečkat a překonat.

Zastavila se těsně před východem ze stáje, takže on ji jenom bez jakýchkoli námitek napodobil a zvědavě sledoval, co za záměry s ním asi tak má a co chystá. Docela ho vykolejila už jenom tím faktem, že se vůbec zajímala a nemávla nad tím rukou, jak by to udělala velká spousta lidí. I když se snažil ze všech sil ji nějakým způsobem odhadnout, Amberly se zdála jako někdo, kdo ho měl každým svým dalším pohybem slovem a snad i nádechem překvapovat. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to vadilo, ale nemohl zase ani popřít to, že ho to znervózňovalo. Ne tím způsobem, že by to přinášelo strach, jenom… ho to vyvádělo z míry, což bylo něco, o čem byl naučen, že to není zrovna dobré znamení.

Když se přes něj přelila teplá vlna její magie, překvapeně zamrkal, ale pro všechny jistoty se ani nehnul. Skoro nic neříkala, ale ta malá vráska mezi obočím, co se vám vytvoří, když se namáháte, mluvila docela dobře za všechno. Nechtěl ji z toho vyrušit, pokud to pro ni vážně bylo svým způsobem důležité. Kdo byl, aby něco takového pošpiňoval nebo o tom pochyboval, no ne? Cítil, jak se mu to teplo přelilo přes tvář – a najednou to pálení ve spodním rtu, do něhož se mezitím beztak dostal prach ze stáje, přestalo. Tak náhle jako letní bouře, prostě tam v jednu chvíli bylo a v tu další po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Překvapeně si Amberly prohlédl, než si tak trochu podvědomě vyjel rukou ke tváři. Přejel si koncem ukazováku po rtu a skutečně – žádná rána jako kdyby tam vůbec nebyla. Ať už byla její magie jakékoli povahy, ránu zacelila tak dokonale, že to ani už lépe nešlo.
„Osud už si vybral svoje, neboj, další pokoušení se konat nebude,“ pousmál se opatrně, než vzal její levou ruku do své a zvedl si ji ke rtům, takže jí mohl na hřbet vtisknout drobný polibek. Přímo to křičelo do okolí kýčem, ale na jeho obranu – netušil, jak jinak se v tu chvíli zachovat, co si mohl dovolit a co ne. A tohle se jevilo jako taková zlatá střední cestička. „Děkuji ti, Amberly. Nejen za to uzdravení, ale za všechno.“

Upřímně doufala, že měl pravdu. Představa možnosti nějaké další konfrontace ji upřímně celkem děsila, jelikož absolutně nenáviděla násilí a až příliš dobře si uvědomovala svoji vlastní nepoužitelnost v ohledu jakékoliv obrany. Bohové. Sice se občas dokázala postavit na vlastní nohy, ale stále měla vžité určité reakce a přístupy - z níž byl absolutně nejsilnější hluboce zakořeněný strach, co do ní roky zaséval Zorean se svými krutými praktikami. Pobyt vedle Rhiannon sice částečně pomohl a ona se snažila dál pokračovat v tom komplikovaném odbourávání, ale přeci jen podvědomě tušila, že už se nebezpečně blížila k pomyslné hranici, jaká pro ni představovala maximální práh. Dál už zkrátka pokračovat nemohla, nešlo to. Její mysl byla natolik zmučená, že by ji to mohlo naopak spíš zničit, než posílit... A to bylo něco, co riskovat zkrátka nemohla, byť se snažila být odvážná a činit správná a tolik potřebná rozhodnutí, aby se mohla posunout kupředu.

Po tom husarském kousku s léčením, u kterého si až do poslední chvíle nemohla být stoprocentně jistá, že se vyvede dle jejích hlubokých přání, se na něj musela jen vlídně pousmát a zavrtět hlavou. Byl milý a neskutečně hodný, ale skutečně jí neměl vůbec za co děkovat - to ona by spíš měla děkovat jemu, protože se jí dostalo neuvěřitelné šance a prostoru pro růst, jaký opravdu nutně potřebovala. Konečně se mohla svobodně nadechnout, měla šanci poznat trochu více svět i lidi v něm, ale zároveň po celou dobu nebyla sama, jelikož se držela v jeho přítomnosti. A pokud by se k tomu měla alespoň v duchu vrátit a svoji současnou situaci zhodnotit, byla vážně ráda. Byl skvělým společníkem, což ji činilo opravdu neskutečně vděčnou.
„Není vůbec zač, opravdu nemáš za co děkovat. To já děkuju,“ pousmála se na něj srdečně, viditelně přikládajíc svým slovům naprostou nepopiratelnou vážnost a upřímnost.
To gesto přimělo koutky jejích rtů nepatrně zacukat, ale zvládla se nezačervenat, což bylo na její poměry v danou chvíli poměrně solidní vítězství. Nebyla na podobné věci zvyklá, což na ní nejspíše bylo znát - ale na druhou stranu to musela vítat s otevřenou náručí, protože to bylo něco neskutečně vlídného a hezkého, že by lhala, kdyby tvrdila, že ji to nepotěšilo. K něčemu takovému by se z dosti pochopitelných důvodů nepřiznala nahlas, pokud by ji někdo trošku nepobídl,* ale to naštěstí nehrozilo, takže se mohla držet svojí sladce naivní představy, že na ní nebylo absolutně očividné, co si asi myslela.
„Jsem vážně vděčná za tu možnost ti dělat společnost. Nesmírně si toho cením, Caeme.“ V šedavých očích se jí nepatrně zalesklo v náznaku opravdového vděku a částečného nadšení, které by se velice snadno dalo svojí čistotou přirovnat k tomu dětskému. Amberly sice nic podobného nikdy nezažila, ale v určitých ohledech setrvávala poněkud nedotčená - byla něžným snílkem, co měl hlavu v oblacích.

Ta přívětivá atmosféra ale nakonec vyzněla poněkud do prázdna, jakmile vyšli ven ze stájí. Tam je místo prázdna totiž uvítal nesourodý hlouček lidí, co se strkali a tlačili jeden na druhého, zatímco vzrušeně diskutovali o čemsi co se stalo v hostinci - a několik z nich si absolutně nedokázalo odpustit nejen časté nadávky, ale také příležitostné odplivnutí, značící silnou míru znechucení nad danou událostí.
„Co se to...“ Vydechla Amberly téměř bezhlasně, zatímco očima spočívala na skupině lidí, co se nakonec rozestoupila a vyrazila kamsi pryč. Poloviční víla nepatrně pozvedla jedno obočí a když kolem ní prošla jakási postarší žena, opatrně ji odchytla, aby se zeptala co se dělo, jelikož z toho všeho měla opravdu špatný pocit.
„Promiňte, co se to tu děje?“ Pípla co možná nejslušnějším tónem v naději, že si ta téměř babičkovsky vypadající paní nevšimne její abnormální aury nebo drobných znaků, co ji pojily s vodním národem. **
„Hrůza, děvče! V hostinci nějací cizinci zavraždili nebohého mladíka. Měli byste na sebe dávat pozor, podle všeho utekli, ale kdo ví kam je čert zanesl.“
Amberly tiše polkla. Myšlenky se jí v hlavě okamžitě stočily směrem ke Caliannovi s Rhiannon, kteří s tím jistě neměli nic společného,* ale dokázala si až příliš živě představit to, že by nepochybně mohli být prvními podezřelými.


* čti nezmáčkl, aka nemučil nebo nevyhrožoval snažím se to držet family friendly!
** aka kdyby náhodou byl zapotřeba nějaký zvrat, toho by se dalo využít
*** tak to jsme se zasmáli, co? chudák Cal je v tom ale fakt nevinně!

Doufal, že nějaký čas jim třeba bude dopřáno být trochu v klidu… ale nezdálo se, že by něco takového snad bylo možné, protože sotva vstoupili do hostince, klem vládl zmatek nad zmatek. Sám by se začal rychle zajímat o to, co se tady sakra stalo, ale blondýnka ho předběhla tím, že odchytila jednu z dam. Když se k nim oběma dostala informace o zavražděném mladíkovi, překvapeně zamrkal. No tak přesně tohle jim tady scházelo… a i když Amberly se tvářila, že nevěří, že by tohle byli schopní mít na rukou Caliann a Rhiannon, tak on byl přesvědčen o trochu jiné realitě. Tím spíš, když zaslechl hovor nějakých dalších dvou mužů, kteří si překotně vyprávěli o tom, že oběť nebyla zabita zrovna šetrně, že to spíš vypadá jako docela divoké řádění. Ruce se mu automaticky sevřely v pěst a v duchu si slíbil, že pokud se mu ten zrzavej prevít zase někdy dostane do rukou, tak už to neskončí jenom u rvačky, kterou předem tak nějak napůl vzdá. Byl si jist, že teď už určitě nemělo žádný smysl tu ani jednoho z nich hledat – jenom naprostý hlupák by zůstal na místě činu po něčem takovém. To ho možná vytáčelo ještě víc – ten útěk.

Každopádně, Amberly s tímhle raději nekonfrontoval – myslel si svoje, ale mlčel. Na to byl díky rokům otcova malého, nevraživého výcviku docela expert, takže i když nerad, tady to šlo aplikovat také. „Hádám, že už ani nemá cenu ptát se, zda by nebylo na místě si to s nimi trochu vyříkat,” odtušil, než se otočil k dívce. „Každopádně, stále trvám i navzdory situaci na tom, že by sis měla odpočnout, Amberly. To léčení nebylo tím nejlehčím úkonem – a ani nemusím vládnout magií, aby mi to bylo jasné.” Její oči, jejichž jiskra trošičku pohasla vlivem únavy, totiž mluvily dokonale za všechno ostatní. A tak, i když se to zdálo trochu nepatřičné v hostinci, kde byl nedávno někdo zavražděn, společně s drobnou blondýnkou zamířili dle původního plánu do patra. Jemu by po tom válení se v prachu prospěla koupel a jí spánek… zatraceně hodně spánku. A kdyby se ji z něj snad někdo pokusil vytrhnout, onen mladík by nebyl sám, kdo by dnes v tomto hostinci vydechl naposledy.