Vesnice Jälässä

Místo jakékoliv odpovědi mu věnovala jen pobavený úsměv. Nepotřebovala slova, aby se k něčemu takovému vyjadřovala. Sice ji bavilo se špičkovat, ale v dané situaci jí přišlo vhodnější mu odpověď podat spíš neverbálně, protože to mělo svůj půvab. Ona celkově nebyla zrovna dvakrát ten typ, co by hodně mluvil, ačkoliv se mu to celkem podařilo nabourat - s ním konverzace plynula tak nějak přirozeně a samovolně, najednou toho měla na srdci víc, než obvykle. A kupodivu se jí i dostávalo možnosti to říct, nemusela to dusit v sobě, jako když byla v Alsitiu. Tam musela pečlivě vážit každé svoje zatracené slovo, dokonce i každý pohled, každý krok... Všechno. Žila pod drobnohledem šlechty a královské rodiny a připadala si jako v sevření okovů, kdykoliv se vydávala pryč z domova a vtrhla do víru společnosti. Naštěstí ale teď byla zatraceně daleko od domova, který jí sice skýtal bezpečí, ale zároveň ji i příšerně dusil a táhl ke dnu. Ne, s Caliannem měla něco jako nový domov - a tam se nemusela bát mluvit, ani jednat. A byla za to také neskonale vděčná, protože to bylo nesmírně osvobozující a příjemné.

Pohled na něj, jak si hověl v kádi s teplou vodou byl... Sladký. Nutilo ji to hodně přemýšlet nad tím, jak se mu asi žilo - nejspíš byl zvyklý na úplně jiné podmínky a tohle musel být nezvyk, ale soudě podle jeho výrazu velice příjemný nezvyk. Byla za to ráda, přála mu to. Troška komfortu nikomu nikdy neublížila a on si to zvláště zasloužil. Jakkoliv to byl tvrďák, který byl schopný nejen v divočině přežívat, ale skutečně žít. Vlastně to byl jeho domov, nebylo na tom nic divného. Ale přesto... Bylo zkrátka hezké ho vidět takhle.
„Jenom si užívám ten pohled,“ rozesmála se upřímně, než se k němu nakonec přeci jenom přidala. Sotva spočinula ve vodě, jasně na sobě vnímala známou změnu: oči se jí trošku rozjasnily, vlasy chytly modravější podtón a kůže se jí místy duhově leskla, prozrazujíc její skutečný původ. Před Caliannem to nijak zakrývat nemusela, proto už svojí magií neplýtvala na žádná maskovací kouzla, nebylo to zapotřebí. Místo toho upřela pohled do jeho očí, než pomaličku vytáhla jednu ruku z vody a nechala ji viset kousíček nad hladinou, vytahujíc ze sourodé vodní masy několik větších kapek vody, které nechala plout ve vzduchu. Bylo to jedno z těch nejprimitivnějších kouzel, která se naučila ještě jako malá, ale v tu chvíli jednoduše neodolala pokušení si trošku hrát.
„Tak povídej. Jaké to je? Předpokládám, že se moc v hostincích nezastavuješ, asi je to celkem svazující vzhledem k tomu, že by tě kdekdo mohl vidět vybíhat ven ve svojí pravé podobě.“ Nadnesla nakonec, než naklonila hlavu na stranu. Byla zvědavá a tak trošku nenechavá, nedokázala si tu otázku odpustit. Nezbývalo jí nic jiného, než doufat, že to nebude nevhodný dotaz, protože ji to skutečně zajímalo. Na druhou stranu, mohla přihodit svůj vlastní náhled na věc a trošku to odlehčit...
„Nemůžu si pomoct, ale je to divné. Připadám si jako rybička v akváriu,“ dodala nakonec tiše, než rukou rozčeřila hladinu. „Ale pořád je to voda, takže... Nemůžu si stěžovat.“ S těmi slovy mu věnovala nepatrné pousmání, než se začala mýt.

Po koupeli, která byla poměrně dlouhá vzhledem k tomu, že mohla ohřívat vodu a ani jednomu z nich se moc ven nechtělo, se vrátili zpět do pokoje a ona se posadila na postel, prohrabujíc si mírně vlhké vlasy. Ty měly díky vodě temně obsidiánovou barvu, po jejím typicky modrém odlesku jako kdyby se slehla zem. Rhiannon to nevadilo, byla na to zvyklá. Faktem bylo, že její vlasy tak trošku měnily odstín podle situace - když byla skutečně hodně dehydratovaná, o něco zesvětlily a modř z nich vyprchala úplně. Teď ale vylezla z vody, takže byly stále mokré a temnější, díky svojí nacucanosti.

(A jo, tady měla být nějaká přímá řeč, ale můj skomírající mozek zatím nic nevymyslel, takže... Buď to bude bez toho nebo snad něco vymyslím, než se dostaneš k odpovědi )

Pozoroval ten její malý trik s vodou, to, jak se ve vodě duhově třpytila. Že byla nádherná? To pro něj nebylo žádnou novinkou nebo tajemstvím. Ale takhle se to světlo, co jí zářilo za živýma očima, rozhořelo do silného plamenu, který ho zahřál už jen svou existencí a rozzářil ji celou zevnitř jako malou lampičku. Úchvatné na pozorování, skoro až měl pocit, že byla něco posvátného, čeho se nesměl dotknout… a byla výsada, že mu ta kráska ležela v náruči a zřejmě se nechystala jen tak utéct.
Trochu ho děsil ten soft spot, co si v něm za ty dny vytvořila… ale zároveň to bral jako důvod, proč si tyhle chvíle prostě vychutnat tak, jak jen to šlo.

Pousmál se nad její poznámkou o skrývání své druhé podoby. „Vypadalo to tak, když jsme vycházeli předem?“ zazubil se a v očích se mu vesele zablesklo při vzpomínce na to, jak se tvářil při jejich odchodu hostinský za pultem. „Tedy, asi máš pravdu. Většinou se vesnicím i městům vyhýbám. Ani ne tak proto, že by mi vadilo, že mě uvidí jako kojota,“ zavrtěl hlavou, zatímco prsty tvořil na hladině neuspořádané vlnky. „Spíš proto, že mě děsí ten jejich způsob života. Jsou celé dny tady, pracují – to je úctyhodné, ano. Ale vůbec se nezajímají o život venku. Jsou rádi, když si večer zajdou na pivo nebo medovinu, jsou rádi, když mají práci hotovou o hodinu dřív… ale neříká jim nic se prostě sebrat a na nějakou dobu vypadnout mimo civilizaci. Pohodlnost jim brání spát na zemi – a to říkám i navzdory tomu, že ta postel zpátky v pokoji je zatracenej sen, ačkoliv by beztak většina řekla, že není nic moc – a strach jim brání trávit noci venku.“
Otřásl se. Popravdě? Nedokázal si představit žít na jednom místě. Tedy, nevadilo mu mít vůči pár lidem závazky – celý život prakticky měl závazek k Naraïe a nebylo to tak, že se by se vracel s nechutí –, ale vadilo by mu ukotvit se na jediném místě. Netušil, zda Rhiannon pocholila jeho princip, ale byla chytrá, takže si troufl doufat v opak.

Když se vymotali po značné době z té kádě, povšimnul si, že za okny se už dávno setmělo, přiřítila se noc a z oblohy na ně skoro výsměšně svítil měsíc ve fázi těsně před úplňkem. Neobtěžoval se znovu s nějakým velkým oblíkáním, koneckonců stejně oba beztak mířili přímo do postele (ehm… v jakémkoli kontextu, ale nebránil se ani jednomu, aby pravdu řekl). Sledoval, jak si Rhiannon ještě upravuje vlhké vlasy (zarazilo ho, na jaké bázi měnily barvu, ale ve výsledku mu to přišlo zajímavé – tím pádem to k ní perfektně pasovalo), než sklouzla do pokrývek hned vedle něj.
Automaticky se k ní přitáhl a než stihla něco namítnout, přitáhl si k ní její pravou ruku. Vypadala, že neprokoukla jeho záměry, když si ji hřbetem vzhůru vztahoval ke rtům… a oči se jí rozšířily v poznání až ve chvíli, kdy jí ruku trochu natočil a štípl ji dlouhými špičáky do hrany ruky. Cukla, ale na to už bylo trošku pozdě.
„Účty vyrovnány. Předtím jsi kousla ty mě,“ pokrčil jen na vysvětlenou rameny s uculením se. Hotový andílek.

Naslouchala mu s nepředstíraným zájmem a zvědavostí. Fascinoval ji, hluboce. Za normálních okolností jí přišli svým způsobem zajímaví i lidé, protože dělali věci, které vodní považovali za neobvyklé a mnohdy zbytečné. Způsob života obou druhů se celkem drasticky lišil - a ačkoliv většina vodních považovala lidi za ten nejnudnější druh v celé Nescoře, Rhiannon se často bavila tím, že sledovala jejich každodenní počínání. Bylo to zajímavé, protože to bylo odlišné. A kdykoliv se vydala na pevninu, bylo to pro ni už svým způsobem mnohem víc, než jen práce a útěk v jednom. Bylo to útočiště. A ona jim občas svým způsobem záviděla, protože kamkoliv se hnula v Alsitiu, tam cítila tlak, jako kdyby měla kolem krku smyčku, co se stahovala s každou zpropadenou minutou. Byla šlechtična, navíc měla tu smůlu, že se pohybovala ve vyšších kruzích... Ať už se jí to líbilo nebo ne, neměla nárok na tu formu svobody, co jiní brali za samozřejmost.
Caliann to měl zase úplně jinak - jeho svazovala jiná pouta. A ji zajímalo, jak s tím vším dokázal pracovat, jak to zvládal... Jak se tím vším nenechával kompletně strhnout. Svým způsobem k němu v tom ohledu vzhlížela a toužila se mu víc podobat, protože měla pocit, že se z toho dokázal vymotat. Uměl si poradit, což byla zatraceně obdivuhodná vlastnost.

„Je pravda, že jsou hluboce ponoření do stereotypu a zajeli tak hluboko do svých kolejí, že pro ně spousta věcí svým způsobem přestala existovat,“ pípla zamyšleně. Když se nad tím tak pozastavila, vodní to měli úplně stejně. Starali se o svoji společnost, každý si budoval svoje jméno, ale žádný z nich se nezajímal o věci mimo jejich dosah. Co stálo za jejich prahem, to jako kdyby neexistovalo. A nevztahovalo se to jen na věci, prostředí, přírodu a aktivity, ale také na lidi. A to byla nejspíš ta nejsmutnější věc na celé záležitosti. Díky tomu se všichni izolovali jeden od druhého a Rhiannon měla po většinu času v Alsitiu pocit, že kolem ní plula armáda duchů s maskami na tvářích, co měly těm beztvarým bytostem dodat nějakou podobu... Ale ve skutečnosti to byla jenom lež.
Většině lidí i vodních tak chyběla ta přirozená dávka kuráže a touhy po svobodě, která dřív bývala součástí každičké duše. Zdálo se, že obě společnosti svým způsobem upadaly, čím víc se uzavíraly do svých sídel, pravidel a stereotypů. Většině z nich šlo jenom o povrchní věci, nesešlo jim na tom, co by podle starších mělo být důležité. A to už nebylo až tak hezké na pohled.

Když už spolu leželi zpátky v posteli a on ji zničehonic drze kousl do ruky, nepatrně pozvedla obočí. Zdálo se, že už to dávno nebyla otázka výzvy, vlastně ani popichování ne. Přišlo jí to spíš jako jejich malý zvyk, něco, co se k nim pevně navázalo a stalo se to jejich nedílnou součástí. A ona si rozhodně nestěžovala, protože to bylo svým způsobem zábavné. A ji to nesmírně bavilo.
„Jak pro koho, drahý. Jak pro koho.“ V její odpovědi zazněl náznak ironie, což mu muselo prozradit její záměry ještě předtím, než se k němu vůbec vrhla. Několik vteřin ho ještě nechala v klidu, zatímco ho jenom pozorovala svýma nepatrně potemnělýma očima, než se k němu pomaličku přiblížila a začala rty mapovat celou šířku jeho šíje. Vzhledem k situaci a tomu, že rozhodně nebyla ten typ, co by věci nechal být a smířil se se zdánlivou prohrou, několikrát ho nevinně štípla do jemné kůže na krku, než se nadzvedla a pohlédla mu zpříma do očí, přejíždějíc ukazováčkem po rtech. Užívala si ten pohled, topila se v jeho očích a s nepokrytou fascinací hypnotizovala jeho rty, než vzala jeho tvář do dlaní a vtiskla mu krátký polibek. Nehledě na to, že už mu to oplatila, stejně si při odtahování neodpustila to, aby mu jemně skousla spodní ret, než jí pobaveně zacukaly koutky a ona se k němu schoulila jako kočka.
„Účty nikdy nebudou vyrovnané, lumënaas. Obávám se, že něco takového není možné... Ale něco mi říká, že je to tak možná správně. Je to tak zábavnější.“ S těmi slovy k němu ještě pozvedla hlavu, než se provokativně dotkla ukazováčkem špičky jeho nosu a viditelně spokojená se svým počínáním propadla sladkému úsměvu.

„Tak lumënaas?" zvedl na ni tázavě obočí. „Obávám se, Voděnko, že to mi budeš muset přeložit, bohužel zřejmě nemluvím tvým jazykem," pobídl ji zvědavě. Tušil, že vodní budou jistě mít nějaký svůj vlastní jazyk, ale on byl rád, že se nezamotával do slov toho svého vlastního. Tušil, že hodně obyvatel Nescory se ještě dokázalo ohánět staronescorštinou, ze které za svůj pobyt tady taky už pár základních slov pochytil (například slovíčko væssë měl z nějakého důvodu docela v oblibě... ještě aby ne, tak krásně univerzální bylo!), ale o jazyce vodních se mohl jen domnívat. To slovo, které na něj použila Rhiannon, byl takový malý důkaz... ale pořád neměl sebemenší tušení, co vlastně znamená.

Když mu na nose přistál ten její ukazovák a ona se ani nepokoušela bránit úsměvu, neubránil se zase on pro změnu úšklebku. Než se stihla nadechnout, přitáhl si ji za tu ručku k sobě a přetočil se nad ni tak, že se opíral o lokty jen kousky od její hlavy a nosem, na který ještě před chvílí útočila, se téměř dotýkal toho jejího. Neskrýval ani ten přidrzlý úsměv, než jí odpověděl se vší vážností: „V tom s tebou nemohu jinak než souhlasit, Voděnko," a poté, jako samozřejmostí, sklonil hlavu a než se stihla začít bránit, věnoval jí nejdříve drobný polibek na rty, než sklouzl k hrdlu, které mu takhle v leže krásně vystavovala, a věnoval jí polibek do toho citlivého místa ze strany, kde se krk skoro setkává s ramenem. Nemohl si odpustit, aby ji přitom v procesu minimálně trochu škrábl zuby (dobře, odpustit si to samozřejmě mohl, ale na to moc souhlasil s tím, co řekla, a měl až příliš soutěživého ducha), a když se od ní trochu odtáhl, nemohl si nevšimnout modrofialového flíčku, který jí tam zůstal. Ups? Alespoň, když už nic jiného, to bude dost výmluvné, až na ni ten hostinský zase bude chtít zírat... to mu ke štěstí stačilo.

Než se kterýkoli z nich pořádně nadechl (on sám měl docela problém nadechnout se pořádně a dle toho, jak zněla Rhiannon, na tom byla možná podobně), prostě se k ní znovu sklonil. Pravačku si nechal zapřenou do postele, ale levačkou mezitím rejdil kolem jejích boků a přitáhl si ji k sobě snad ještě blíž, bylo-li to možné. Zatímco jí polibky obsypal prakticky celé pravé rameno, docházelo mu, že jí má zase plnou hlavu. Každý smysl mi křičel na poplach právě kvůli ní. Nos měl plný její vůně, v níž se mísila svěží mořská sůl s něčím, co připomínalo citrusy. Rty vnímal chuť její čisté pokožky a něčeho dalšího, specifického pro nic. Pod sebou cítil jen a pouze ji, horkost, co se z nich obou drala i přes těch pár vrstev oblečení... plus naléhavé nutkání být jí snad ještě blíž, vrýt si do paměti každou drobnou křivku jejího těla. A bylo to úžasně euforické.
V hlavě mi vytanula podobná scéna pár dní dozadu, jen s pár rozdíly – když už nic jiného, ta postel byla minimálně pohodlnější než kořeny stromu někde uprostřed ničeho... [/Strom doesn't approve.]

Nemohla si pomoct... Připomínal jí měsíc. Pro svoji nádhernou tajemnost a půvab - stejně jako měsíc měl ale svoje fáze, Caliann měl fyzické podoby a vícero tváří. Tváří, které Rhiannon toužila poznat všechny a doufala, že jí to on i bohové dovolí, protože po tom prahla mnohem víc, než po něčem jiném. Trumfnout to dokázala snad už jen její touha po jeho blízkosti, ale to bylo něco tak silného a spalujícího, že se tomu nic vyrovnat nemohlo. Dalším zvláštním důvodem, proč mu tu přezdívku vybrala, bylo pouto mezi měsícem a dětmi moře. Málokdo to věděl, protože žili velice uzavřeným životem a tak se o nich ostatní rasy mohly těžko něco dozvědět, ale měsíc nad nimi měl opravdu velkou moc. Ačkoliv měli rádi slunce pro jeho vlahost, milovali a uctívali měsíc, protože k nim promlouval na osobní úrovni. Paprsky jeho bledého světla vytahovaly na povrch pestrobarevnost jejich šupinek, očí i vlasů. Především ale působil na jejich srdce a magii, což občas tvořilo něco jako stav transu. Lákal je na hladinu, aby je zalil svým světlem a probudil v nich tu stránku, kterou s vlivem let čím dál více ztráceli. Většina z nich tíhla blíž k Vyysihuovi, ale stále byli zároveň i dětmi Jünai, která na ně pohlížela právě skrze lunu, s tichým svolením bohyně Aurory. V důsledku toho byli yialadri nesmírně okouzlení měsícem, neschopní vzdorovat té tajemné přitažlivé síle, kterou na ně vyvíjel. A přesně takhle na Rhiannon působil Caliann.

„Znamená to měsíc,“ pousmála se na něj vlídně, než se k němu znovu přiblížila a přitiskla rty na jeho šíji v místě, kde mu pod kůží probíhala žilami horká krev. Ačkoliv se snažila svoji dravou stránku krotit a pohřbívat, vedle něj byla sice okouzlená a omámená, ale zároveň se cítila trošku... Mocněji. Něco uvnitř její hlavy hlásalo, aby mu zaryla nehty do zad, přitiskla svoje rty na jeho a už mu nikdy nedovolila, aby odešel. Byla majetnická, byla dravá jako štika a toužila po tom mít ho jenom pro sebe. Nemohla ale něco takového dopustit, protože stále měla dostatek příčetnosti na to, aby jí došlo, jak moc špatný nápad by to byl. Jednak to bylo příšerně nerespektující a odporné, protože by tím potlačovala jeho svobodnou vůli a svobodu, ale vlastně by ho tím snížila na majetek místo druha. A to nechtěla. Její vnitřní odvrácená strana sice toužila po absolutním podrobení, ale její srdce si přálo něco jiného. Chtěla, aby směle zůstat po jeho boku - s ním - a přála si, aby jí to on nejen dovolil, ale aby si přál to samé jako ona. Nemohla mu poroučet, nebyla žádným způsobem nad ním. To si s ní jenom pohrávaly její geny... A Vyysihua, který se pokoušel udělat z každého yialadri svoji loutku. Ona měla ale poměrně pevnou vůli, což jí umožňovalo tomu všemu vzdorovat, ačkoliv věděla, že pokud by ji osud postavil před tonoucího, který by krvácel do vody, stal by se z ní žralok.
„Těžko se to vysvětluje. Měsíc pro nás má zvláštní význam, je... Řekla bych, že je to asi podobné jako s ostatními a sluncem. Slunce všechno živé udržuje v rovnováze a umožňuje život, bez něj by to nešlo. Zároveň ho většina bytostí miluje pro jeho vlahost, záři a symboliku. My preferujeme měsíc, protože je to upomínka naší mädiyeré - matky - Jünai. Předpokládám, že příběh o ní a Vyysihuovi si slyšel? Opustila nás, aby se zachránila - ale nedokáže se od nás oprostit úplně, proto na nás dává pozor skrze měsíc. V důsledku toho jsou děti moře bezprostředně přitahované k hladině, aby mohly pocítit paprsky měsíčního světla a pozorovat jednotlivé fáze. Váže nás k němu silné pouto, které nás věčně přitahuje stejným způsobem, jakým ovlivňuje příliv a odliv. Nehledě na to, kolikrát slunce vyjde na obzor, my se vždycky vrátíme za měsícem. Nedokážeme si pomoct, protože nás okouzluje a naplňuje,“ vysvětlila nakonec, než vzala jeho tvář do dlaní a vtiskla mu něžný polibek, jako kdyby se tím snažila stvrdit svoje slova.

Líbilo se jí, že s ní v tom souhlasil. Bylo to vlastně tak trošku jako jejich tichá dohoda, která sice vznikla jako vtip, možná maličká výzva, ale stalo se z toho něco mnohem většího. Charakteristického, neodporovatelného. Zdálo se, že ani jeden z nich nebyl schopný od toho upustit - a jí to tak naprosto vyhovovalo. Kdykoliv ji kousl, měla pocit, že to bylo tak nějak... Správně. Líbil se jí ten pocit, když se jeho zuby opatrně dotkly její kůže a nestěžovala si, protože měla pocit, že to tak mělo zkrátka být. Ačkoliv to nejspíš znělo šíleně, patřila mu. A s každým kousnutím měla pocit, že jí to svým způsobem připomínal, což bylo vcelku sladké. Co se jí týkalo, bavilo ji oplácet mu to. A ta odvrácená část v ní plesala spokojeností kdykoliv mohla udělat to samé jako on - ačkoliv to myslela spíš jako popíchnutí a dodržování obyčeje.
„Jsem opravdu ráda, že to vidíš takhle.“ Když ji políbil a nakonec se rty dotkl kůže na jejím krku, na tváři se jí rozlil poněkud pobavený úsměv, ale i přesto jí ze rtů splynulo tiché vzdychnutí. Neměla šanci odporovat tomu, co zachvacovalo nejen její mysl a srdce, ale také tělo.

Užívala si jeho blízkost. Způsob, jakým se k sobě tiskli. Bezmyšlenkovitě ho objala jednou paží, než mu vtiskla rychlý polibek na rty. Automaticky mu potom začala mapovat linii hrdla, pomaličku klouzajíc až k jeho hrudi, kde se zarazila na jeho srdci, kam nakonec položila dlaň, než mu přeběhla prsty po žebrech a upřela mu pohled do očí. Vlastní srdce jí bušilo jako kdyby po dlouhou dobu bojovala s mořskými proudy a rozbouřená slaná voda ji nakonec násilím vyvrhla na souš. Po páteři jí přitom tančil elektrizující pocit vzrušení, což bylo ve výrazném kontrastu s takovým zvláštním pocitem slabosti na hrudi. Měla pocit, jako kdyby se měla každou chvíli rozpustit na mořskou pěnu, jak se vyprávělo o yialadri, kteří propadli příliš hluboce suchozemci a jejich srdce vyhořelo. To její bušilo jako o závod a ona měla pocit, že hořelo jasným plamenem, který by se rozhodně jen tak uhasit nedal. Ne dokud ležela tak těsně blízko jeho. Ne dokud ho mohla líbat a dotýkat se ho. A ne dokud jí on věnoval stejnou pozornost.
„Mám pocit, že se ztrácím,“ přiznala nakonec tiše, než se opřela čelem o to jeho a sklopila řasy. „Anebo se nacházím, jedno z toho. Máš nade mnou vážně silnou moc, víš o tom?“ Dodala nakonec, než znovu oči pootevřela a chvíli ho pozorovala, než překonala tu zanedbatelnou vzdálenost mezi nimi a políbila ho.

Když mu vysvětlila tu přezdívku – překlad i to, co to pro yialadri vlastně znamená –, překvapeně zamrkal a u srdce ucítil ostré bodnutí. Ne nic špatného nebo tak, spíš to bylo něco, o čem se domníval, že se to snad nikdy neozve (pro dobro jeho i toho druhého). Ale přesto se to ozvalo, hlasitější než křik z plných plic, a jeho to strhlo do rozvířeného proudu.
Věděl, jak to pojmenovat. Věděl, jaké jméno vtisknout té chvíli, kdy se jejich srdce rozeběhla v jedné ozvěně, k jejímuž poslechu ani nepotřeboval nadpřirozený sluch; kdy se dech prohloubil; kdy se hlava motala jako na kolotoči a oba dva přestávali tak nějak tušit, kde je nahoře a kde dole; kdy mohl s klidem odstranit tělesný chtíč a zůstal by na tom naprosto stejně, leč jen s obnaženou duší. Věděl, jak to pojmenovat… ale něco uvnitř něj se toho děsilo. Děsilo se toho, že kdyby na to pomyslel jako na fakt, nebylo by cesty zpátky – a dokázalo by je to zničit oba. Na tom, jak dopadne sám, mu ani nijak zvlášť nezáleželo, ale rozhodně se staral o to, co by to udělalo jí. Takže si prostě v tomhle držel rty sešité k sobě, protože by ani jednomu neprospělo, kdyby to vyslovil nahlas a celé to tím zbortil.
Byl rád za to, co měl dovoleno už takhle – být jí na blízku; smět se jí dotýkat; smět s ní mluvit. Už to samo o sobě bylo hodně. A tak se rozhodl to i tak vzít – ten polibek jí nejenom opětoval, ale taky mnohonásobně vrátil. Za boky si ji přitáhl blíž k sobě, zatímco jen marně potlačoval zoufalé pudy, které se v něm zmítaly a chtěly vyrazit na povrch, k ní… ale po nějaké čase už prostě tohle sebeovládání ztratil. Zvlášť po tom, co mu řekla. Že se ztrácí… nebo že se spíš nachází. I on sám netušil sice, kde mu hlava stojí, ale tahle slova, která jí splynula mezi vším tím ze rtů, na něj zaútočila po osobní úrovni a dala mu vědět, že o je na tom přesně stejně. A že s tím nic nenadělá, ani kdyby se stokrát snažil.

Když se zpětně zamýšlel, uvažoval, co bylo lepší – jestli to, když celý ten následující noční čas strávil s ní, střídavě společně lapali po dechu a ztráceli se… anebo to, když se následující ráno probral z hlubin říše spánku a to první, co ho uvítalo po otevření očí, byla její spící klidná tvář a měkké sluneční paprsky. Choulila se ve spánku k němu, nechala se objímat a vypadala pokojně, modravé tmavé vlny rozhozené kolem hlavy jako temnou svatozář.
Nevypadala, že by se plánovala v brzké době probudit, ale to ho nějak moc netrápilo – znovu zavřel oči a pokusil se taky znovu spadnout do tmy. Dařilo se mu to jen chvílemi, ale rozhodně byl klidnější, když mohl vždycky, když se na chvíli zase probral, vidět, že je pořád tam. V pořádku.
Že jako jedna z mála neutekla při první příležitosti. To znamenalo svět.

Tu noc měla skutečně zvláštní sen. Zdálo se jí o tom, že kousek nad hladinou moře začínala hranice se souší - a kdykoliv se vynořila zpět na vzduch, stačilo jenom natáhnout paži a mohla se konečky prstů dotknout korun stromů. Když se chytila některé z větví a přitáhla se, celý její svět se obrátil vzhůru nohama a ona najednou seděla v koruně stromu na pevnině. Pokud by ale vzhlédla nahoru, nad vlastní hlavou by spatřila širou vodní masu, která byla jakoby naražená neviditelnou bariérou, co jí bránila v přetékání na souš.
Slezla ze stromu a procházela se po lese. Celý bujel a překypoval čerstvou zelení, ptáci štěbetali skrytí v korunách stromů a ona nedaleko slyšela tiché zurčení potůčku. Ten jí nadpřirozeně lákal a vábil svojí křišťálově průzračnou vodou - ta obtékala jednotlivé říční oblázky, než dospěla k zdánlivému konci svojí cesty v jezírku. U toho jezera stálo malé stavení. Bylo postavené ze dřeva a část z budovy byla obrostlá břečťanem a jakýmisi popínavými květinami, které byly teprve ve fázi poupat. Z komína vycházel kouř a ona slyšela tlumený zpěv.
Mířila po vyšlapané cestě až k břehu jezera, než její nohy samovolně vstoupily na jezero. Místo aby se propadla a musela plavat, hladina ji udržela, jako kdyby byla z tvrzeného skla - a ona mohla ve svojí cestě pokračovat na přímo, nemusela celou vodní plochu obcházet. Čím víc se ale blížila k tomu domku a za tím hlasem, tím slabší se cítila. Měla pocit, že se jí ztrácí ta pevná půda pod nohama, kterou jezero stvořilo speciálně pro ni. Jako kdyby se celé to zvláštní kouzlo začínalo bortit, protože překračovala předem vytyčenou hranici, ze kterou už jí ta tajemná magie nemohla ochraňovat a ona si musela poradit sama. Byla tam na vlastní pěst, třebaže jí nad hlavou prolétali ptáci a voda jí jemně čvachtala pod bosýma nohama.
Pocit slabosti zesiloval, zatímco se nesla až ke stavení. Když už pozvedla ruku, aby zkusila vzít za kliku, ozval se jí za zády žalostný výkřik plný bolesti a zoufalství, který se mísil se vzlyky. Jen co ruku stáhla a prudce se otočila, hlas utichl. Těkala očima z jedné strany na druhou, když k ní z lesa dolehlo táhlé zavytí a než se stihla nadát, rozeběhlo se proti ní jakési zvíře. V té rychlosti nedokázala postřehnout o jaké šlo, ale její prvotní reakce byla otevřít dveře, což také udělala. Když zvíře přešlo z běhu přes jezero - podobně jako to udělala předtím ona - do skoku, konečně se jí podařilo vzít za kliku a jak se dveře prudce otevřely dovnitř, přepadla na zem. Ještě než se probudila, zaslechla cvaknutí zubů těsně před svým obličejem.

„Mjaalbet!“ Vyletělo z ní okamžitě, když se s prudkým trhnutím nejen probudila, ale i zvedla do sedu. Chvíli potom zoufale bloudila očima po místnosti, jako kdyby potřebovala ujištění, že už nesní - přejela po dveřích, menším okně, stolku se dvěma židlemi... Než pomaličku upřela pohled na Calianna, který ležel vedle ní. Když se její oči setkaly s těmi jeho, viditelně z ní opadla část napětí, ale srdce jí stále bilo jako splašené a zorničky měla rozšířené pod vlivem náhlého návalu adrenalinu, který v ní vyvolával pocit nebezpečí. V tom snu byla naprosto bezmocná. Nehledě na to, že měla vedle sebe obrovskou masu vody, nic neudělala. Ani ji to vlastně nenapadlo... Bylo to divné.
„Promiň,“ povzdychla si tiše, než si lehla zpět ke Caliannovi a vtiskla mu omluvný polibek na rty, načež se k němu schoulila a omotala kolem něj paže. Až v jeho objetí se její srdce začínalo trošku uklidňovat a ona začala i klidněji dýchat, třebaže na ní stále bylo znát jisté napětí.
„Jinak asi dobré ráno?“ Dodala nakonec poněkud pobaveně.

Díky Caliannově blízkosti začínala konečně vracet do normálu. Tep i dech se jí srovnaly a ona si užívala tu možnost jen tak bezstarostně ležet, když v tom se rozrazily dveře a dovnitř nakráčela jakási podivná dvojice mladíků v ošuntělém oblečení a s lahvemi v rukách. Každý si nesl jednu - a soudě podle tvaru a barvy skla (stejně jako jejich oděvu a houpavé chůze) to rozhodně nebyla brusinková šťáva. Rhiannon okamžitě přivřela oči a mrskla po nich jeden z polštářů. Tím si získala jejich pozornost. Oba dva se najednou zatvářili hrozně zmateně, ale jeden z nich se potom začal nekontrolovatelně smát.
„Asi jsme si spletli pokoj,“ zahihňal se jeden z nich, než mu druhý dal pohlavek. Ten ho ale ignoroval a pokračoval se vší smělostí dál. „Můžeme se připojit?“ Tehdy Rhiannon ruply nervy a ohlédla se na džbán s vodou, který stál na stole v rohu místnosti a s jemným poryvem magie ho převrhla, aby mohla tekoucí vodu pozvednout a šplouchnout jí oběma narušitelům přímo do očí. Oba vodu vyprskli - čímž poprskali jeden druhého - a potom po procezení několika hrubých nadávek zmizeli. Sotva se za nimi zabouchly dveře, protočila oči a odolala touze zabořit tvář do peřiny.

Poznal ten moment, kdy ztuhla, přitiskla se blíž k němu. Oči jí pod pevně sevřenými víčky kmitaly ze strany na stranu, obočí měla stáhnuté dolů, čelo nakrčené a na kořeni nosu se jí hloubila černá krátká vráska, která jí rozhodně na vzezření klidu nedodávala. Když se poté s nadáváním probrala – a jemu se rozhodně nelíbila panika, co se jí chvíli zračila v očích, než ji stihla v příští vteřině naučeně, snad už automaticky, zamaskovat. Vypadala zranitelně, což byla změna ve srovnání s většinou vyrovnanou, občas možná trochu děsivou Rhiannon, kterou vídal obvykle.
Nic neříkal, pokud by o tom chtěla mluvit, znovu uplatňoval to, že by o tom začala sama od sebe. Místo toho tam zkrátka byl v tu chvíli pro ni – přitáhl ji k sobě, když se k němu přitiskla, objal ji a klidnými, opakovanými gesty ji hladil po zádech ve snaze jí ukázat, že i když přesně netuší, o co v těch nočních můrách šlo, je tady pro ni. Na tom mu záleželo – a chtěl, aby to věděla.
Ulevilo se mu, když se začala pomalinku uklidňovat, když začínala zase nabírat to vnitřní světlo, které se jí jasně rozhořelo v hrudi a prozářilo každou buňku. Vypadala a působila, že se to dává do pořádku, a to bylo to, na čem záleželo.

Než jí stihl pozdrav opětovat, rozrazily se veře a v tu chvíli měl už i myšlenky jinde. Když ti dva vtrhli dovnitř, zareagoval zcela automaticky – natočil se tak, aby zakryl Rhiannon vedle sebe, a bezmyšlenkovitě na ty dva zavrčel. Nepůsobili nijak nebezpečně, to už by byl pravděpodobně na nohou, ale i tak ho dokázali svým vtrhnutím dovnitř pěkně namíchnout. Měl asi tak vteřinu k tomu, než by po nich sám vyjel, než se do toho vložila Rhiannon – oba dva mladí pitomci skončili promáčení od hlavy k patě, prskali vodu a klidili se zase rychle pryč. V momentě, kdy za nimi zapadly dveře, na rozdíl od Voděnky vedle neudržel podrážděné zavrčení, než na malý moment zabořil tvář do polštáře.
„Tak tomuhle se říká krásné ráno,“ zahuhlal do polštáře, než vzhlédl a zašklebil se. Poté se otočil na Rhiannon a pátral v její tváři po zbytcích popuzení. „Asi… také dobré ráno,“ dodal se smířlivým úsměvem, opětoval jí polibek na rty a prsty si pohrával na jejích zádech s dlouhými namodralými prameny. Uklidňovalo ho to jako máloco. „Jen kdyby taky klidné,“ dodal a zašklebil se směrem ke dveřím.

Neměla sebemenší tušení, co ten sen měl znamenat, ale zamotalo jí to hlavu. Naštěstí nebyla sama - díky Caliannově přítomnosti se poměrně rychle uklidnila. Třebaže spolu nestrávili nějak moc času, měla už skutečně pocit, že k němu svým způsobem patřila. Těžko si představovala to, že by se nakonec měli rozdělit a ona ho už nikdy nespatřila. Bylo divné představovat si, že by cestovala sama. Neviděla by jeho úsměv, neslyšela jeho hlas. A nemohla se ho dotknout, políbit ho... Nic.
Naštěstí to ještě bylo dost daleko a ona se víc trápila tím snem, než jejich odloučením. Když mívala podobně šílené sny nebo představy, obvykle měly nějaký hlubší význam. Převážně šlo o varování, takže se to snažila nebrat na lehkou váhu, ale byla z toho tak zmatená a rozrušená, že se víc snažila soustředit na to, že byla blízko k člověku, na kterém jí záleželo. A že Calova společnost dokázala divy... Během pár minut z ní opadlo napětí a ona se mohla v klidu zhluboka nadechnout, aniž by byla strhaná děsivou představou čehosi, co jí Aurora podsunula.

„Troufám si podotknout, že to mohlo být i horší,“ poušklíbla se napůl pobaveně a napůl kysele. Znala lidi až moc dobře na to, aby věděla, že podobné věci rozhodně nebyly úplně vzácným úkazem. Už několikrát byla svědkem něčeho podobného a párkrát se jí někdo pokusil vloudit do pokoje hned potom, co si ho zaplatila - ale to byla sama. Ti dva si nejspíš pokoj skutečně spletli, ale zároveň byli dost drzí, za což také alespoň trošičku zaplatili. Rhiannon mohla jenom doufat, že jim to jako lekce stačilo a poučili se.
„Myslím, že teď už bude klidnější. Musí.“ Věnovala mu povzbudivý úsměv, než ho něžně pohladila po tváři. „Každopádně musím ocenit tvůj smysl pro ochranitelskost.Jsi takový můj hrdina... To je vážně opravdu moc hezké. Chceš ještě ležet nebo radši vstaneme a seženeme něco k jídlu, než půjdeme ven?“ Naklonila zamyšleně hlavu na stranu.

„Někteří lidé by skutečně potřebovali dát vědět, že jsou věci, na které ani zdaleka nemají právo,“ prohodil Cal polohlasně, spíše jako poznámku sám pro sebe než jako část konverzace. Rozhodně se mu nelíbila vidina, že to nebylo prvně, co se Rhiannon s něčím takovým setkala – ale dávalo by to smysl, reagovala dost rychle na to, aby nevěděla, co dělat –, ale zase na druhou stranu se o ni nemohl bát. Uměla se o sebe zatraceně dobře postarat i úplně sama, to jí nemohl upřít. Šlo mu tam spíše o čistý o princip té situace – o stejný, ze kterého reagoval, jak reagoval.
Zkoumavě si ji prohlédl. „Jak budeš chtít, můžeme zkusit jít dolů, pokud chceš. Snad nás ten divnej chlápek za to malé včerejší divadýlko rovnou nepošle v řetězech na hranici,“ ušklíbl se při vzpomínce na kyselý výraz hostinského, když po jejich příchodu ve společnosti Rhiannon viděl i jeho, a při vidině nepokrytého šoku ve stejné tváři, když včera v noci vycházeli ven. Moc se mu nechtělo hrabat z vyhřáté postele, ale to byl problém každého rána, přes který se přenesl tím, že ze sebe jednoduše shodil přikrývku a jal se hrábnout po oblečení. Sotva se rychle oblékl, počkal na Rhiannon, až udělá totéž, načež oba mohli sejít dolů.
Zatímco se snažil pohledem vyhýbat tomu hostinskému, našli oprýskaný stůl s poškrábanou deskou v rohu místnosti. Nebylo to nic moc, ale lepší než sedět na zemi. (v překladu: not great, not terrible.) Ve vzduchu visel pach připáleného jídla, kávy, a i takhle časně z rána alkoholu. Měl sto chutí otevřít dveře dokořán a vyvětrat to, protože to nic moc příjemného nebylo ani pro nikoho s běžným čichem, natož pro něj, ale ovládl se a jenom klesl na židli vedle Rhiannon.
Měl chuť se otočit právě k ní a zeptat se, co tedy plánují dál, zda chce ještě zůstat, anebo zda chce ihned pokračovat v cestě, když se otevřely dveře zvenčí a jeho mimo čerstvého vzduchu (konečně!) praštil přes nos sladký, povědomý pach. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co je zač, ale když se tak stalo, rychle se otočil k východu tváří a snažil se zaostřit proti světlu zvenčí na dvě postavy, které se objevily ve dveřích. Matně registroval, že se k východu pravděpodobně musela otočit i Voděnka.
Amberly evidentně nebyla tak daleko, jak si oba mysleli…

Nad jeho poznámkou musela souhlasně pokývnout hlavou, protože to byla svatosvatá pravda. Lidé byli poměrně oprsklí a docela rádi si vyskakovali, takže bylo čas od času potřeba je nejen zarazit, ale ideálně jim i srazit hřebínek, protože jinak by ve svém škodlivém počínání pokračovali a obtěžovali víc a víc lidí. Rhiannon tím byla poměrně otrávená, ale částečně si na to zvykla. Věděla, že měli lidští jinak nastavené priority a cítili se troufaleji vůči cizím rasám, protože měli pocit, že jim lezli na území a oni byli svým způsobem v právu. Vozili se po těch, co byli nějakým způsobem odlišní a pokud se mezi nimi zrovna objevil někdo, kdo se zdál jako dobrá kořist v jednom nebo druhém smyslu, pokaždé vyrazili jako hladoví psi. Bylo jim jedno, že se chovají jako hulváti. Zavětřili ve vzduchu pach příležitosti a zaťali do ní zuby, připravení nepustit se ani za nic. Na takové Rhiannon nikdy milá nebyla, zametala s nimi úplně stejně, jako to oni měli v plánu udělat s ní. Jen se snažila být rychlejší... A většinou to fungovalo, ačkoliv potom byla zahořklá a naštvaná, že si to vůbec dovolili. Nebyla na to zvyklá, protože v Alsitiu by si na ni nikdo nic takového nedovolili.
„Pokud by to zkusil, určitě najdeme způsob, jak ho zpracovat. Jednou nebo druhou cestou... Jsou metody, co fungují vždycky. Peníze nebo nakládačka, můžeme mu dát si vybrat. Oba víme, že na hranici bychom se odvést nenechali, ne?“ Mrkla na něj pobaveně, než mu vtiskla rychlý polibek na rty a svižně se zvedla z postele. Jakmile na sebe vzala svoje oblečení, věnovala mu zamyšlený pohled a nepatrně naklonila hlavu na stranu. Líbilo se jí, jak teď probíhala její rána. Neprobouzela se sama, jako tomu obvykle bylo jak v Alsitiu, tak kdykoliv cestovala po souši. Najednou měla společnost, doslova okouzlující společnost. Měla ho ráda, ráda s ním trávila čas a líbilo se jí, že byly jejich cesty propletené.

„Stejně si myslím, že je to nakonec hezké ráno i navzdory tomu, co se semlelo.“ Počastovala ho nevinným bočním úsměvem, než společně vyrazili dolů. Jen co dorazili do místnosti, očima sjela na hostinského, který na ně koukal rozhodně nevrle, ale jen co po něm vrhla svůj typický nepřátelský pohled, okamžitě odvrátil svoji pozornost k leštění sklenic a utírání pultu. Pobaveně se poušklíbla, než dosedla na prázdné místo a nepřítomně zaťukala nehty po desce stolu.
Užuž se chystala otočit na Calianna a promluvit, když se otevřely dveře a ona automaticky ze zvědavosti obrátila hlavu... A pohled jí padl na Amberly. Srdce se jí v ten moment zastavilo a potom udělalo několik kotrmelců. To už se ale tiše omluvila Calovi a zvedla se, běžela ke svojí kamarádce a padla jí kolem krku. Zatímco ji držela v pevném objetí, jen horko těžko zadržovala slzy, které se jí draly do očí. Hladila ji po vlasech a snažila se uklidnit svoje splašené srdce.
Když se od ní odtáhla, vzala její tvář do dlaní a nakonec jí vtiskla polibek na čelo, zatímco se jí na obličeji rozlil viditelně úlevný pohled.
„Amberly,“ špitla tiše, zatímco se jí rty držely šťastný úsměv. „Měla jsem o tebe takový strach. Co se stalo? Proč si odešla a nic neřekla? Hledala jsem tě... Ale jsi tu, jsi v pořádku? A kdo je tohle?“ Pohledem sjela na mladíka, s kterým přišla a zatvářila se poměrně zmateně.

Caemovi ta noc uběhla podezřele rychle, byl zvyklý na mnohem delší noci ve své domovině, kde byly stejně dlouhé jako předchozí den. Nechal Amberly klesnout mu do náruče a když si všiml, že o pár minut později se mu opírá hlavou o rameno a tiše, spokojeně oddechuje, usoudil, že skutečně usnula. Když si prohlédl v téhle fázi její tvář, byla tak nevinná, krásná a klidná, že se nad tím rozplývalo srdce i kusu kamene.
Byla tak křehká, že si neodkázal představit, že někomu přišlo jako dobrý nápad jí ublížit tak, jak se to stalo – ale věřil, že takový člověk existuje. Pohyboval se doma v kruzích vyšší šlechty a divili byste se, kolika lidem v téhle společnosti dělal dobře pocit trhat křídla bezbrannému motýlovi. Znal dokonce kluka přibližně v jeho věku, který dokázal celé dlouhé minuty sedět, svírat v prstech lupu a pomaličku upalovat skrze ni a sluneční světlo mravence, přičemž se zaujetím sledoval, jak se malý tvoreček zmítal v němé agónii a snažil se uprchnout, ačkoli neměl šanci. Ten, kdo připravil Amberly o křídla, musel být podobné hovado – myslíc si, že někomu, kdo se nemůže bránit, je správné ublížit, byla odpornost.
Tehdy tomu trapiči dal docela jasně najevo, co si o tom myslí – a to docela neverbální formou, leč jindy raději řešil věci argumenty. Teď měl sto chutí to samé dát tomu, kdo tohle provedl Amberly. Ale first things first… teď byla jejich cílem Jälässä.

Když dojeli, on opatrně probudil Amberly a postaral se o to, aby jejich koně padli do dobrých rukou (ten kluk, který od něj převzal oboje otěže, vypadal už od pohledu jako taková ta typická duše, která celý svůj život s radostí zasvětí právě koním), rozešli se k hostinci. Čekal, že se setkají s hostinským a jeho hadříkem a špinavou sklenkou, že si pokecají s pár místními a že seženou něco k jídlu…
Místo toho, sotva vlezli do dveří, se k blondýnce po jeho boku vrhla neznámá, modrovlasé cizinka. Caem v první chvíli netušil, zda ji nemá bránit, a skoro sáhl po zbrani u pasu, než viděl, že se neznámá usmívá a že se jí v očích lesknou potlačovanými slzami. Takhle by nereagovala, kdyby chtěla malé víle ublížit, proto Caem jenom tiše pozoroval, jak se vítají. Netušil, co je dívka zač, ale radost z toho setkání hovořila za všechno – takže on jim do toho rozhodně nemohl zasahovat.
Spěšně se porozhlédl po lokálu, zkoumal okolí… a oči se mu zastavily na povědomé tváři někoho, kdo ho rozhodně nesledoval s valným nadšením. Poznal ho ve vteřině – a kdyby to bylo na něm, zase by během chvíle vypadl. Ale to nemohl udělat kvůli Amberly, takže místo čehokoli v hlasitém projevu jenom strhnul pohled zase na vítající se dívky, zatímco hlavou mu zněla série nadávek, které rozhodně nebyly něčím, za co by ho jeho matka pochválila.
Jak moc velkou smůlu musel mít, když byla Nescora tak velká a on byl tady?

Jen co vešli dovnitř do krčmy, kdosi se k nim přiřítil a než se stihla nadát, byla v něčím objetí. Stačilo se jen nadechnout a nemusela ani poslouchat ten hlas. Rhiannon. Neměla sebemenší tušení, kde se tam vzala a jak bylo možné, že se setkaly, ale svým způsobem byla ráda, že se znovu shledaly, ačkoliv... Děsilo ji to. Poněkud v jejím objetí ztuhla a chvíli jí trvalo, než jí objetí oplatila. Sotva se od sebe odtáhly, věnovala jí nepatrný úsměv a na moment se obrátila na Caema, aby ho zasvětila do situace.

„Caeme, tohle je Rhiannon. Je to moje přítelkyně a patronka,“ pronesla tiše, než poněkud nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Cítila se najednou zatraceně nepatřičně. Utekla z Alsitia aniž by Rhiannon cokoliv řekla a ona byla evidentně ochotná procestovat kvůli ní půlku kontinentu, jen aby se ujistila, že je v pořádku. Jak ji vůbec mohla najít, když ani ona sama netušila, jakým směrem se bude ubírat? Byla z toho zmatená a chtěla se na to zeptat, ale nebyla vhodná chvíle. Nejdřív ty dva musela představit. Caemovi Rhiannon už představila, teď bylo na čase udělat to obráceně.
„Rhiannon, tohle je můj přítel Caem.“ Automaticky ho označila za přítele a ani nemrkla. Nejspíš by bylo vhodnější o něm mluvit spíše jako o známém, než o příteli, ale ona to tak nejen vnímala, ale i cítila. Byl pro ní přítelem, svým způsobem. Strávili spolu sice jenom chviličku, ale její svět byl natolik omezený a pokřivený, že všechno měla jinak. Vázala se rychleji a pevněji, než by nejspíš měla a třebaže netušila, jak to bral on, pro ni to tak zkrátka bylo. Znělo to správně - a ona se mohla jenom modlit, že ho tím neurazila. Loupla po něm kvůli tomu také zvídavýma očima, když zachytila jeho pohled upírající se kamsi dál do krčmy, konkrétně k jednomu ze stolů. Jakmile pohlédla stejným směrem, oči jí padly na jakéhosi mladíka, po kterém koukala koutkem oka i Rhiannon. Všechno se začínalo komplikovat.

„Já, prostě... Potřebovala jsem vypadnout. Je to obrovské město a já tam prostě nezapadala. Chápu, že máš práci a nemohla si tam pořád být se mnou, ale kdykoliv jsem se někam hnula, připomínali mi, že jsem jiná. A mluvili o mě zrovna ne hezky... Když už se mi neposmívali nebo mě neuráželi, dívali se na mě jako na zvláštní exemplář. Necítila jsem se tam prostě dobře, musela jsem se... Nadechnout. Omlouvám se.“ Pevně stiskla rty k sobě, zatímco hleděla modrovlásce do očí a doufala, že se nedotkla jejích citů.
„Já... Nechci se tam vrátit, Rhiannon. Alsitio není pro mě. Zůstanu s Caemem, slíbila jsem mu pomoc a chci trošku cestovat. Vážím si toho, že si šla až sem, ale... Musím se nejdřív najít, než se rozhodnu, jestli se chci vrátit do moře. Není to tak jednoduché, jako jsem si původně myslela. Potom všem co se stalo... Asi potřebuju víc svobody, abych mohla prozkoumávat svět a zjistila, jak se vyrovnat sama se sebou. Je to těžké, ale věřím, že to pochopíš. Sama sis tím prošla, pokud se nepletu. Tak... Nezlob se.“

Čím déle ti tři postávali ve dveřích do hostince, tím atmosféra kolem nich houstla, až měl chuť vrčet.
Nepotřeboval ani stát vedle nich k tomu, aby slyšel každé slovo. Už ve chvíli, kdy drobná blondýnka – Amberly, to bylo nad slunce jasné – pronesla první slovo, jasně slyšel ten varovný, lítostivý podtón. To, že s ním hovořila právě k Rhiannon se mu moc nezamlouvalo. Viděl, s jakou úpěnlivostí se Voděnka za hledáním své kamarádky pouští, s jakým skoro až sesterským (i navzdory tomu, že nesdílely krev, což znal docela z první ruky) důrazem se snaží najít, kam ji cesta zavedla. Dokonce byla tak zoufalá, aby ho požádala o pomoc – a že po jejich setkání nebyli ani jeden v situaci, kdy by chtěli s tím druhým dobrovolně trávit čas (což při zpětném pohledu bylo děsivé i zábavné, aby poznamenal pod čarou).
Když na ni teď blondýnka hleděla s lítostí v šedavých očích, hlas se jí už teď mírně chvěl a v očích se jí lesklo nastupujícími slzami, věděl, že bude zle. A věděl, že to něco bude zlé jak pro Amberly, tak pro Rhiannon. Do hajzlu.

Jako na povel vyklouzl z židle a pár dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, tu, kterou Rhiannon před pár okamžiky proběhla. Zvedla se, že to skoro nezaregistroval, a vrhla se vpřed jako bouřlivá smršť, jako divoká vlna tsunami. Napodobil ji a bylo otázkou vteřin, než stál vedle ní.
Se zvědavostí jasně vepsanou ve tváři si prohlížel drobnou dívenku před sebou (byla o dobré dvě hlavy menší než on, což byl nezvyk, jelikož poslední dny si zvykl na společnost Voděnky, která byla nižší jen o pár palců). „Hádám, že budeš Amberly,“ pronesl zamyšleně. Měl sto chutí poznamenat něco v tom smyslu, že by měla začít trochu krotit tu svou silnou vůni – tu, díky které ji dokázal stopovat až od Aarmëvillských ruin –, ale nakonec držel jazyk za zuby.
Místo toho se kysele zašklebil a pohlédl na blondýnčinu společnost. „A ty bys měl být za mořem, jestli se nepletu,“ utrousil hořce. „Pokud si dobře pamatuju, naposledy jsi na mě chrlil nadávky z přístavu. Nech mě hádat. Touha po poznání nového zmohla i tebe? To by jeden od šlechtického synáčka nečekal. Pokud jsi tady z té své skvělé nenechavosti, vítej.“ Calovi se zablesklo v očích. „Ale pokud jsi tady, abys ji zase odtáhl zpátky, tak asi nepochodíš s úspěchem. S tím počítej.“

Zatímco on si neužíval znovushledání s Caemem, všiml si, jak Rhiannon vedle něj ztuhla. Zatímco ztrácel čas tím, že věnoval pozornost tomu scüge (ano, tohle milé slovíčko si osvojil při návštěvě Teppasmies před pár týdny, občas se docela hodilo…), Amberly začala mluvit. Zaslechl a vnímal jenom pravděpodobně konec, od slova svoboda neslyšel nic předtím, ale ve spojitosti s tím, jak se obě dívky tvářily, jak se vzduch doslova naplnil směsí frustrace, vzteku, žalu, provinilosti a ztracenosti, si to docela dobře domyslel. Zatímco Voděnka počítala s tím, že její přítelkyně se vrátí s ní do světa yialadri a budou si moci žít spokojeně celé dlouhé věky v hloubce v Alsitiu… ale poloviční víla měla zjevně jiné plány. Plány, které mnohem méně zahrnovaly vodu a mnohem více courání se na vlastní pěst po pevnině.
Pohledem střelil po Voděnce. Věděl, že to s ní zamává, a z jejího výrazu jasně viděl, jak Amberly jedinou řečí zbořila všechny vysněné vzdušné zámky v oblacích, jak jí vzala naději i kus jí samotné. Viděl, jak na pár vteřin začala očima přímo křičet o pomoc, než nasadila neproniknutelnou masku, která byla snad ještě horší. Ublížilo jí to, hodně jí to ublížilo.
A ačkoli to znělo pravděpodobně šíleně, když přihlédl k tomu, že se znali pár dní… nechtěl, aby tomu musela čelit, ale když už se stalo a nic to nemohlo vzít zpátky, prostě… tu byl pro ni. Ačkoli se možná trochu v myšlenkách obával, co se stane, až najdou Amberly, teď ji rozhodně nemínil nechat na to celé samotnou – byl docela dobře odhodlaný se od ní nehnout, pokud ho sama od sebe (a s čistou, ne žalem či vztekem zakalenou myslí) nepošle pryč.

S Caliannem po svém boku se trošku zklidnila, ale pořád na ní bylo silně znát rozčarování. A to i navzdory faktu, že stihla poměrně rychle nasadit svoji typickou klidnou a mírně odměřenou masku, což značně vypovídalo o tom, čím si v tu chvíli procházela. Postřehnout to ale mohl spíš Caliann, než Amberly. Ta ji vnímala jako naprosto neoblomnou a očekávala, že to ustojí. Neměla sebemenší tušení jaké to pro ni bylo, když šílela hrůzou. Jak se soužila, když se vrátila domů a zjistila, že byla jednoduše pryč. Zmizela beze slova a beze stopy. Jako kdyby tam snad ani nikdy nebyla.
Rhiannon se mermomocí snažila tvářit neutrálně, ale na tváři se jí utvořila velice chladná grimasa, která úměrně odrážela tu příšernou bolest, která jí uvnitř rvala srdce a city na cucky. Znovu přicházela o sestru. Věděla, že pokud ji pustí z dohledu, už ji znovu nenajde - a bude se muset spoléhat na to, že si blondýnka dokáže najít cestu zpět na vlastní pěst. Pokud se tedy vůbec rozhodne vrátit, samozřejmě. Protože jakmile jednou překročí práh nového světa, velice těžko se pak vrací do toho starého. A ona toužila rozpřáhnout křídla a proletět se, okusit svobodu a poznávat. Bylo to na ní znát, ta zvědavost a touha po vědění. Rhiannon ji ale moc dobře znala, věděla, že na něco takového není nejen připravená, ale především stavěná. Byla křehká a neměla sebemenší tušení, jak svět fungoval. Jací lidé byli. I když jí bylo hodně ublíženo, byla strašně důvěřivá a mohla by velice snadno a rychle znovu natrefit na někoho, kdo by jí mohl chtít ublížit nebo ji zneužít. Mladík s kterým přišla sice působil velice slušně a ona ho nechtěla ihned odsuzovat, ale nedalo se říct, že by byla ochotná do něj vložit nejen svoji důvěru, ale především osud svojí mladší sestřičky.

„Amberly prosím,“ pronesla tichým, ale smrtelně vážným hlasem. „Obě víme, že na to nejsi stavěná. Strávila si celý život ve skleněné rakvi a pozorovala si okolí. Nevíš, co tě tam venku čeká a nemůžeš se sama bránit. Už ti tolik ublížili, proč bys riskovala, že se to stane znovu? Dovol mi ti pomoct, znovu. Vím, že jsem nesplnila to, co sis přála a za to se hluboce omlouvám. Měla jsem být pozornější a trávit s tebou víc času, víc se ti věnovat a brát tě ven osobně. Slibuju, že to napravím a všechno bude od teď jinak. Nebudu tolik pracovat a budeme spolu trávit mnohem víc času, nemusíme ani jít zpátky do Alsitia, můžeme se klidně přestěhovat do menšího a klidnějšího města. Jenom prosím, prosím. Neodcházej.“ Promlouvala k ní s jasným zoufalstvím v hlase. Jakmile dokončila poslední větu, opatrně vzala její ruce do dlaní a pohlédla jí zpříma do očí v naději, že ji obměkčí. Dívenka na ni ale hleděla stále stejným způsobem, který vypovídal o pravém opaku. To Rhiannon lámalo na kusy.

Po Caliannově proslovu nepatrně pozvedla obočí ve zmateném výrazu, prohlížejíc si oba muže. Znali se... Odkud? Jak? Měla spoustu nezodpovězených otázek, ale přišlo jí krajně nevhodné se do toho vyloženě míchat, protože se nezdálo, že by to bylo zrovna dvakrát přátelské shledání. Očima proto ulpěla na Caliannovi a chabě se pousmála na znamení toho, že pokud se proti němu Caem rozhodně nějak vyrazit, je v tom s ním. Bylo jí vcelku jedno, proč se ti dva nepohodli, stála na Calově straně. Automaticky, bezmyšlenkovitě. Věrně a oddaně.
„Tohle je Caliann,“ pronesla nakonec k Amberly, když vycítila její pohled, kterým jejího milého počastovala. „Můj skvělý přítel a partner. To díky němu jsem tě našla, bez něj bych byla ztracená a nejspíš bychom se už znovu nesetkaly. Nemusíš se ho bát, je to úžasný člověk.“ Jasně vnímala to, že si ho poloviční víla prohlížela s jistou nedůvěřivostí a plachostí vepsanou ve tváři, ale nakonec nepatrně polevila po jejích slovech, což bylo dobře. Caliann nebyl nepřítel, spíš naopak. Byl zachránce, spasitel. A přítel v mnoha ohledech.
„Klidně tě vezmu s sebou na některou ze svých cest, Amberly. Hlavně mě neopouštěj. Prosím.“ Žalostně se na blondýnku zahleděla a nakonec opatrně přitáhla její ruce ke rtům, aby ji políbila na prsty, než ji pustila a pohladila ji po jejích světlých vlasech.

Caem těkal pohledem mezi Amberly, která s vizionářskou nadějí trvala na svém, a modrovláskou, která na drobnou blondýnku hleděla na moment s roztříštěnou nadějí, ale poté už jenom s nekončícím ledovým klidem. Připadal si tam nepatřičně, aby byl upřímný, tohle bylo něco, co by si možná ty dvě měly vyřešit mezi čtyřma očima, ale nemínil teď vycouvat – ne teď, když to nevypadalo, že by podobná spásná myšlenka oblažila také kojota vedle ní. Snažil se krotit touhu v sobě ho praštit – a taky pohnutek vrhnout po nich obou překvapený pohled, když ho modrovláska označila za přítele, za partnera.
Mezi námi, podobné překvapení na okamžik přeběhlo v očích i t’ealh naproti němu, ale na rozdíl od Caema nevypadal, že by ho to nějak naštvalo – naopak, očima se mu mihlo něco, co připomínalo radost. A možná i něco dalšího. Mladý šlechtic si nebyl jistý, zda modrovláska ví, co dělá, když si ho pouští k tělu, ale neměl právo o ní pochybovat, natož jí to zkoušet vymlouvat. Zvlášť v téhle chvíli, kdy to hlavní, co by měla řešit, byla drobná vodní víla.

Na snahu Rhiannon byl poněkud smutný pohled – a zvlášť proto, že viděl ten pohled v očích Amberly, když mu už po cestě říkala, že se do města yialadri vrátit nechce. I když s ní musela cloumat zoufalost její kamarádky, byla rozhodnutá – a i když se tak nezdála, byla docela tvrdohlavá. A možná právě proto, co jí říkala Rhiannon, ji to jenom podpořilo. Modrovláska ji varovala před krutým světem stejně, jako se o to předtím snažil také – ale to bylo možná právě to, co ji do toho hnalo. Touha po poznání toho, co je tam venku, potřeba sama narazit, než si udělá na to všechno svůj názor.
I kdyby mu sama nenabídla pomoc při hledání sestry (a v něm chtěl pokračovat i navzdory tomu, co mu bylo řečeno Caliannem), šel by s ní už jen proto, aby když už si chtěla udělat ten obrázek, bylo nebezpečné dělat si ho sám. Když už ji od toho nešlo odradit, zbyla další možnost – pomoci jí v tom.

Bylo těžké poslouchat Rhiannon, jak se ji zoufale pokoušela přesvědčit a přimět ji, aby se s ní vrátila. Evidentně byla ochotná udělat téměř cokoliv, ale na Amberly to jednoduše nepůsobilo. Jistě, měla ji moc ráda a záleželo jí na ní, ale zároveň cítila, že se musí zkusit postavit na vlastní nohy a cítila se trošku zanedbaná. Nechtěla se vracet na místo, které představovalo zlatou klícku. Ani sama Rhiannon tam nebyla šťastná, tak jak by tam mohla být šťastná ona a ještě ke všemu bez ní? Bez kohokoliv, s kým by se mohla bavit? Na souši občas mohla s někým nezávazně prohodit pár slov, ačkoliv byla poměrně plachá a zakřiknutá, ale teď měla navíc Caema a důležité poslání. Měla šanci někomu pomoct, udělat něco dobrého. A mezitím se také někam podívat a něco zažít. Byla by blázen, kdyby takovou příležitost zahodila jen proto, aby se vrátila do Alsitia, kde o ni nestál nikdo kromě Rhiannon.

„Já... Já nemůžu, Rhiannon. Prostě to nejde, omlouvám se. Nemůžu, nechci. Potřebuju trošku prostoru, nechce se mi vracet do společnosti, která na mě vždycky bude pohlížet skrze prsty, protože nejsem čistokrevná. Nejsem jako ty, nenarodila jsem se do dobré rodiny a nemám titul, který by mě chránil před škarohlídy. Nemůžu se ani schovávat za prince, jako můžeš ty. Nikdo tam za mě nebojoval, jenom ty. A to prostě nestačí. Pokud bych tam měla zůstat, musela bych mít alespoň nějakou šanci nějakým způsobem zapadnout, najít svoje místo ve společnosti a začlenit se. Jenže to nejde, když jsem stále napůl víla. Takhle to zkrátka nefunguje, vodní nikdy nepřijmou někoho, kdo má smíšený původ, natož aby ten někdo měl napůl vílí krev... Sama víš, že víly nenávidí z hloubi duše.“
Když ji Rhiannon vzala za ruce a políbila ji na prsty, věnovala jí zkroušený pohled a povzdychla si, než se k ní natáhla a vtiskla jí letmý polibek na tvář. Nechtěla ji opouštět, nechtěla jí ani ublížit. Ale moc dobře si uvědomovala, že moře pro ni nepředstavovalo reálnou cestu, musela se vydat jiným směrem. Nejdřív musela něco zažít, objevit sama sebe a pochopit, po čem vlastně toužila, protože její nově získaná svoboda jí dávala tolik možností, že netušila, jak s nimi naložit. Potřebovala to všechno ozkoušet, třeba se přitom i párkrát spálit, ale musela se na tu cestu vydat. Nemohla Rhiannon dovolit, aby ji vzala zpátky do Alsitia a nechala ji zavřenou v bezpečném skleníku, odkud by zase mohla jenom pozorovat to, jak ostatní žijí. Nešlo to.

Po představení jejího společníka na něj upřela svoje šedavé oči a pozvedla nepatrně jedno obočí. Jestli o Rhiannon něco věděla, tak to bylo to, že se s ostatními moc nezaplétala. A už vůbec ne s někým, kdo byl původem ze souše, proto jí to nějak nešlo do hlavy. Zvědavě si proto Calianna prohlížela ve snaze ho nějakým způsobem odhadnout, než to nakonec vzdala. Evidentně to nebyl zrovna dvakrát milý chlapík - alespoň soudě dle toho, jak vlídně přivítal Caema. Docela ji zajímalo odkud se ti dva znali, protože si sice dokázala něco málo spojit, ale v důsledku věděla velké nic.
„Vidíš, nejsi sama. Našla sis přítele... Pochop, že já musím udělat to samé.“ Bolelo, že to musela použít proti ní, ale věděla, že to byl dost možná jediný způsob, jak Rhiannon přesvědčit, aby ji nechala jít. Byla zatvrzelá, tvrdohlavá a byla zvyklá pokaždé dosáhnout svého. Amberly nebyla zvyklá o sebe bojovat, ale když už to udělala... Věděla, na které místo udeřit. Ačkoliv jí z toho bylo tak trošku zle a cítila se kvůli tomu hrozně provinile, bylo to nutné zlo. Protože jinak by ji modrovláska byla nejspíš schopná odtáhnout do Alsitia i proti její vůli, ačkoliv se prozatím tvářila, že ji tam chce vzít po dobrém a ne po zlém. Ona ji ale znala, alespoň povrchově. Věděla, že i když věci myslela dobře, neštítila se občas udělat něco horšího, aby dosáhla svého nebo toho, co považovala za správné či nutné. Amberly tedy musela udělat přesně to samé.
„Budu v pořádku. Budu se držet Caema, nebudu v nebezpečí. A kdyby ano... Umím docela rychle utíkat. Navíc si mě naučila, jak lidem správně odmlouvat, pamatuješ? Nenechala bych se sebou znovu zametat, měla jsem tu nejlepší učitelku pasivní sebeobrany, jaká může být. Dala si mi cennou lekci, zachránila si mě a umožnila si mi, abych začala skutečně žít... Neber mi teď tu možnost to skutečně okusit. Prosím.“

Caliannovi se hlavou hnaly myšlenky jako zběsilé. Všechny instinkty a reflexy v něm volaly a bily na poplach – a kupodivu ani ne proto, že by si sám přišel v mizerné situace, nýbrž proto, že přímo cítil to, jak mizerně z toho všeho bylo Rhiannon. Viselo to ve vzduchu jako těžký oblak něčeho, co člověk jen tak cítit nedokázal, a dovádělo to k slzám i vzteku zároveň.
Netušil, co si o Amberly myslet – zvlášť, když se tu takhle náhle vynořila ve společnosti někoho, koho doufal, že už nebude muset nikdy vidět. Ta drobná blondýnka s břidlicovým pohledem se přiřítila jako malý uragán, vzbudila ve Voděnce spoustu nadějí – a to jenom proto, aby jí je mohla o pár momentů později vyrvat společně s dost velkou částí srdce zaživa z hrudi a probudit v ní beznaděj, která i mistryni ve skrývání emocí dělala problém zakrýt. Už to samo o sobě ho nutilo vůči té leč na pohled nevinné dívce nemít moc vysoké sympatie. Snažil se myslet na to, že ji Rhiannon přeci nebude mít ráda pro nic za nic, že by nechtěla, aby s ní šla, kdyby byla zlá, ale teď… se něčemu takovému těžko věřilo.
Doufal jenom, že Rhiannon pozná sama, kdy už se sebou nesmí dál nechat zametat. Uměla se o sebe postarat na jedničku, to sice věděl, ale bylo něco jiného být v podobném postoji proti cizincům a proti někomu, na kom vám záleží. A z jeho strany… jen tam mínil být pro ni. Ať se tahle situace vyvrbí naprosto jakkoli.

Přesto si ale neodpouštěl to, aby pozorně naslouchal slovům, která proti ní Amberly používala. Možná i proto, aby mohl Voděnku bránit, pokud to bude potřeba. Zřejmě se znaly dost dobře, protože Amberly tušila, na které části mířit… a vypadlo z ní několik zajímavých věcí. Cal se neubránil tomu, aby při zmínce o tom, že se Rhiannon skrývá za princem, aby mu obočí povyjelo o trochu výš. Nezasahoval do její debaty, jenom si v hlavě udělal poznámku, že pokud někdy nastane dobrý čas, minimálně nenápadnou otázku vytrousí. Koneckonců, soudit ji za známosti ve vyšších kruzích nemohl – však mu sama říkala, jak to bylo s vodními a jejich politikou, která nestála za moc. Jen… zvědavost mu odpustit nemůžete, no ne?

Měla chuť do něčeho praštit. Rozbít něco. Její zlomení se pomaličku začínalo proměňovat v čirou frustraci a vztek, jak moc bezbranná se cítila. Byl to její obranný mechanismus, její způsob, jak se vyrovnávat s věcmi, se kterými nic nezmohla. Protože bylo podstatně snazší se rozzlobit, než snášet tíhu smutku a zraněnosti. Nechtěla před nimi ronit slzy, nechtěla ronit slzy vůbec. Nebyla zvyklá ukazovat takovou slabost, protože musela být silná, ať už se hnula kamkoliv. Pokaždé se na ní upíraly něčí oči a ona si nemohla dovolit se sesypat, protože by to znamenalo, že by se z ní stala hostina pro vrány. To bylo něco, co jednoduše nemohla dopustit, zvláště ne v situaci, kdy měla po svém boku Calianna a pokoušela se Amberly přesvědčit, natlouct jí do hlavy trošku rozumu, jež postrádala.

„Stačilo tomu dát ještě šanci, Amberly. Našla by sis přátele, protože jsi úžasná a lidé tě mají rádi. Mimo toho, Marcellus se ti pokoušel najít přátele, i jeho sestra se s tebou pokoušela spřátelit. Nebyla si úplně sama tak, jak říkáš. A prosím? Myslíš si, že díky svému titulu mám něco snazší? Dovol mi vyvést tě z omylu. Ano, narodila jsem se do vysoce postavené rodiny, která je ve společnosti vážená a je si blízká s královským rodem. Ano, moji rodiče jsou důležití a měla jsem od začátku pevný domov a byla jsem obklopená drahými věcmi i lidmi. Nikdy si mě ale nevšímali, měli oči jen pro moji starší sestru. Ona byla ta dokonalá, dokázala všechno na co si vzpomněli a poslouchala je na slovo, zatímco já byla ta neposlušná a otravná. Musela jsem se spokojit s tím, co jsem si vybojovala sama, protože zatímco jí všechno předkládali na zlatém podnose, na mě jednoduše zapomínali, protože jsem byla druhorozená. Se sestrou jsme si sice byly blízké, ale když se jednoho dne rozhodla odejít, všechno se to rozpadlo. Otec přišel o svého hlavního koně a nějakou dobu truchlil, než mě začal dusit svými přehnanými očekáváními a požadavky. Byl by schopný mě provdat za kdekoho jako kdyby prodával zvíře, jen aby dosáhl toho, co si umínil. A Marcellus? Co přesně se tím snažíš říct, že se za něj schovávám? Neprosila jsem se o jeho pomoc nebo protekci. Je to můj přítel, proto mě chrání. Dělá to automaticky, bezmyšlenkovitě, protože mu na mě záleží. A já pro něj dělám to samé, když mám tu možnost, protože jsme vyrůstali v podobných podmínkách a okolnosti nás tlačily k sobě. Je naprosto pochopitelné, že se z nás stali spojenci, když jsme oba spojení podobnými okovy společnosti, strhaní svojí zodpovědností kvůli titulům. Nikdy jsem po něm ale nechtěla, aby mě vysekával z mých potíží. Neskrývám se za něj, neskrývám se za jeho titul nebo korunu. Naše přátelství stojí na vzájemné důvěře a pomoci, nezneužívám ho tak, jak mě z toho obviňuješ. Kdybych věděla, že si o mě myslíš tohle, vysvětlila bych ti to mnohem dřív. A co se jeho týče, snaží se prosadit změny, důležité změny. Chce změnit konstrukci naší společnosti, aby byla víc otevřená a přijímala i křížence. Stačilo počkat, nic víc.“

Sotva to ze sebe všechno vychrlila, zhluboka vydechla a znovu se nadechla, jako kdyby si potřebovala dodat sílu. Upřela svoje sytě modré oči, jež momentálně svým odstínem připomínaly rozbouřené moře, na svoji vílí přítelkyni a pevně semkla rty k sobě. Ublížila jí, hodně. Dotkla se jí, jejích citů a její hrdosti. Ale v neposlední řadě především toho nejdůležitějšího... Jejího srdce. Rhiannon měla pocit, že ho Amberly vzala do dlaní a rozdrtila na prach. Jako kdyby to nic neznamenalo. Jako kdyby za ni nebojovala po celou tu dobu a vůbec ji neměla ráda.
„Budiž, ať je po tvém. Poznám, kdy nemá smysl dál bojovat... Ale pamatuj si na moje slova, Amberly. Nejsi stavěná na to, co venku číhá. Kamkoliv se hneš, někdo ti bude chtít ublížit nebo tě zneužít. Budou tě nenávidět, pomlouvat nebo obdivovat a toužit po tvojí neobvyklé kráse, jako to dělal ten muž, co tě připravil o křídla. Pokud se snažíš najít svoje místo, věř tomu, že na souši ho nenajdeš. Lidé nenávidí všechny druhy mimo toho svého, natož pak křížence dvou cizích druhů. A já budu příliš daleko na to, abych tě mohla znovu zachránit. Od teď v tom budeš na vlastní pěst - a já se můžu jenom modlit, že na tebe bohové dají pozor. Kéž se znovu shledáme, moje malá mořská vílo.“
S těmi slovy ji zmučeně políbila na čelo, než upřela oči na Calianna a bez dalších slov se vrátila zpátky ke schodům. Cestou ale poručila hostinskému, který byl stále hluboce ponořený do leštění té samé skleničky špinavým hadříkem, aby jí přinesl něco k pití. Opravdu zoufale se potřebovala něčeho napít... A voda nebyla zrovna tím, po čem její hrdlo prahlo. Žalostně dychtila po špetce alkoholu a bylo jí jedno, jestli to bude jeden nebo druhý nápoj, prostě potřebovala vyhnat myšlenky z hlavy a zapomenout na to, že znovu přišla o sestru. Na to, jak moc zklamala a na to, jak moc jí Amberly ublížila. Hledala ji s takovou nadějí a oddaností a... Nic z toho. Když jí podal jakousi lahev, vděčně ji přijala a odebrala se nahoru.
Poté co dorazila do pokoje, svalila se zdrceně na postel, složila si pod sebe nohy a mocně si přihnula hořké a nepříliš chutné tekutiny, která ji nepříjemně pálila v krku. V tu chvíli jí to ale bylo jedno, bylo to lepší než tomu všemu čelit střízlivá a riskovat ztrátu svojí drahocenné příčetnosti. Moc dobře totiž věděla, že byla už pěkně nahnutá a ona neměla daleko k tomu, aby se odklonila od Jünai a vrhla se do náručí Vyysihuovi, který by ocenil další služebnici.

„Tak to rozhodně nedopadlo podle plánu,“ zamumlala nakonec poněkud nesourodě s hrdlem lahve kousek od rtů, zatímco upírala svoje uslzené oči na Calianna. „Ty ho znáš? Toho, s kým přišla? Vážně by mě zajímalo, jak na sebe narazili a čím ji přesvědčil, aby šla s ním. I když... Jak ji znám, možná se na ni jen pousmál nebo tak něco. Je tak hrozně hodná a naivní... Byla by schopná vrhnout se do náručí ďáblovi, kdyby k ní prohodil pár vlídných slov. Nemá sebemenší tušení, jak krutý svět dokáže být. Zaplatí za to, vím to. A já tomu nedokázala zabránit... Zklamala jsem. Znovu.“
Zoufale si povzdychla, než se znovu napila z lahve a pevně kolem ní sevřela prsty. Cítila se vinna za to, co se stalo, ale nemohla s tím vůbec nic nadělat. Nešlo to, nepřiměla by Amberly aby s ní šla, ani kdyby na ni začala křičet a vydírat ji. Ona byla už zkrátka pevně rozhodnutá se tam nevrátit a zdálo se, že od ní pochytila tu typickou tvrdohlavost, díky které by se Rhiannon mohla postavit na zadní a stejně by s tím vším nic nezmohla. Bylo jí z toho vážně mizerně.

Nelíbilo se mu, jak rázně po cestě Rhiannon nabrala tu lahev bůhvíčeho (pozn. redakce: Taovo víno icoming?), ale raději to nekomentoval, jen se rozhodl jí zabránit pít tolik, aby se znovu dostala do fáze, ze které ji před pár rány tahal poté, co se je rozhodl mile opít kapitán Nočního stínu. I kdyby jí v tom měl zabránit tím, že jí zbytek sám vypije. #NoRegrets
„Znám ho,“ přikývl a kysele se u toho zašklebil. „Říkal jsem ti, že jsem do Nescory nepřišel sám. Byla se mnou moje sestra, Naraïa. A… pomáhali jsme se sem dostat i někomu dalšímu. Alyanna byla kříženka, zdrhala před tím, aby ji její vizionářský otec neprovdal jako trofej nějakému starému páprdovi z vyšších kruhů, protože měl to štěstí, že jeho dcerka sice nebyla čistokrevná, ale elfská krev jí na lidské poměry dala vzhled takový, aby to zastínil.“ Rozhodil rameny, zatímco při svých slovech přecházel po místnosti jako zvíře zavřené v kleci. Nerad se vracel a upínal k minulosti – možná proto, že jeho minulost nebyla zrovna něco slavného, o čem by bylo milé mluvit. Zvlášť k etapě ohledně jeho příchodu do Nescory se moc zmiňovat nechtěl… z více důvodů. „A tohle… je její bratr, Caem. Synáček toho šlechtice, dost možná jediný plnoprávný dědic. Pravděpodobně ji přijel hledat. Není z nejmilejší sorty lidí, co jsem kdy potkal, ale dost možná to bude kvůli tomu, že nemá rád výhradně mě. K Alyanně i Naraïe se choval docela slušně. Takže, když už nic jiného… nevybrala si k tomu cestování někoho, kdo by jí vyříznul srdce ve spánku.“

Posadil se k Rhiannon na rozházenou postel (před odchodem se ji ani jeden z nich neobtěžovali ustlat a v hostinci evidentně moc nefungovala jakákoli pokojová služba, což ho vzhledem k vlídnosti hostinského ani neudivovalo), chvíli zaváhal, ale poté se k ní přitáhl a jemným gestem jí odhrnul pramínek půlnočně modrých vlasů z tváře, kam dorážel bez pozvání.
Víc než o řešení bezpečí Amberly mu upřímně šlo o to, aby byla v pořádku ona.
„Asi mi stejně nebudeš věřit, ale bude to dobré, Voděnko. Vážně. Nejsi na to sama, dobře? Jsem tady s tebou – a jen tak snadno se mě nezbavíš, s tím nepočítej,“ promluvil k ní, snažil se znít klidně a pevně. Překvapilo ho, jak snadno mu to šlo přes rty – a divil se, že mu to vůbec tak snadno mluví. Byli koneckonců domluvení, že po nalezení Amberly se jejich cesty rozejdou, ale právě teď ji jednoduše odmítal zanechat o samotě, takhle zlomenou. Ani omylem. Ať už to mezi nimi bylo jakkoli, jen tak zvednout se a odejít by nedokázal ani v pomatení mysli.

Naslouchala jeho vyprávění. Nepřekvapilo ji, že se sestrou pomáhali někomu dalšímu - ale i přesto se v ten moment musela nepatrně pousmát, ačkoliv trošku smutně. Byla na něj svým způsobem hrdá, ačkoliv na to nejspíš neměla nárok. Bylo to od něj nesmírně hezké a ona si ho o to víc vážila, protože se skutečně nebál jít proti proudu a zasáhnout a pomoct, když to bylo zapotřebí. Nejspíš si jeho pomoc ani nezasloužila, vzhledem k tomu jak příšerně se k němu na začátku chovala... A o to hůř se taky cítila.
S Alyannou soucítila na hodně hodně hlubokém osobním levelu. Sama moc dobře věděla jaké to bylo, ačkoliv měla to štěstí, že byla čistokrevná. Důsledku titulu se ale nevyhnula, takže to chápala. Snad nikdo by se do něčeho takového nehrnul a bylo jenom dobře, že se jí podařilo před tím příšerným osudem utéct. Spíš by ji zajímalo, jak na tom byla v současnosti... Jak se jí v Nescoře líbilo a dařilo? Zapadla? Našla si přátele? Přijali ji? Doufala, že se měla dobře. Muset utéct z domova a opustit všechno a všechny, co znala... To bylo hrozné a děsivé. Zvláště, jestli nakonec na všechno zůstala sama. (My sweet summer child... Ještě netušíš, co tě čeká )
Jeho konstatování, že Caem neměl rád výhradně jeho ji přimělo pozvednout obočí. Nejspíš to na jednu stranu chápala, sama ho ze začátku nenáviděla, ale... Když ho poznala blíž, bylo těžké si ho nezamilovat. Na druhou stranu, pro někoho jako byl Caem (alespoň z popisu) to byla asi trošku jiná situace. Samotné jí dalo celkem zabrat to, aby se s Caliannovým charakterem ze začátku poprala. Ale nebyla si jistá, jestli za to mohl její titul a tudíž to, že byla zvyklá, že s ní lidé jednali skoro až v rukavičkách nebo to, že byla prostě protivná a panovačná. Tak jako tak: Calova vina to nebyla.

„Je od vás hrozně hezké, že jste Alyanně pomohli. Dokážu si živě představit, jak příšerné by pro ni bylo, kdyby odtamtud neutekla,“ odpověděla s viditelným soucitem, než se znovu pořádně napila z lahve a mírně se zašklebila nad tou trošku nahořklou chutí. Nebyla na to zvyklá a bylo to na ní znát, ale toužila to ze sebe všechno nějak dostat a... Věděla, že tohle byla dost dobrá cesta. Zvláště, když to bylo něco zakázaného a obvykle nedostupného, protože vodní podobné pití nevedli.
„Proč mě to nepřekvapuje? Netvářil se zrovna nadšeně, když tě viděl... Ale to asi dává smysl vzhledem k tomu, že si jeho sestře pomohl utéct před hodně špatným osudem a na něj to nejspíš vrhlo nepříliš hezké světlo. Ale jsem ráda, že není úplně... Zlý. Trošku si mě uklidnil, díky. Já jen... Bojím se o ni. Ona je skutečně tak... Dobrá, čistá. Neví, komu může věřit a bojím se, že by byla schopná padnout do kdejaké léčky, protože je hrozně naivní. A tím, co řekla... Asi bych měla být ráda, že se za sebe postavila, ale za jakou cenu? Není na to připravená.“

Když se posadil vedle ní, automaticky otočila hlavu jeho směrem a upřela na něj svoje posmutnělé oči. Nedokázala si představit, že by měla být sama... Natož v takové situaci. Hrozně to bolelo. Říct, že jí to zlomilo srdce by bylo nejspíš ještě slabé konstatování, přímo ji to zruinovalo. Brala Amberly jako svoji rodinu, ale... Ona ji ne. Rozhodla se od ní odtrhnout, jako kdyby pro ni nic neznamenala a uvrhnout se do šíleného nebezpečí, jen aby si něco dokázala. Proč? Proč ji nemohla prostě poslechnout a dát tomu ještě šanci?
„Nejsem si jistá... Ale chci tomu věřit. Jen potom všem, co vím a čeho jsem byla svědkem... Vím moc dobře, že to pro náš druh na souši nekončí dobře. Natož pak pro hybridy, skoro všechny ostatní rasy je nenávidí už jen z principu a ona se prostě rozhodla jít s... Kdoví kým kdoví kam? Nezná svět, nezná lidi, neumí se bránit. Nikdy v životě nedržela v ruce zbraň a ani neovládá svoji magii. Nemá křídla, aby uletěla... Mám o ni příšerný strach, hrozně jsem zklamala. Nedokázala jsem ji ochránit. Nedokázala jsem to...“ Sotva to dořekla, zlomila se v pláč a položila si hlavu na jeho rameno. Nebyla zvyklá projevovat tolik emocí a slabosti, ale v dané situaci nebyla schopná tomu všemu prostě odolávat. Po tvářích jí stékaly hořké slzy a ona nasávala a nasávala. Vypadala jako hromádka neštěstí.
„Děkuju, Calianne. Hrozně moc to pro mě znamená... Ty pro mě hrozně moc znamenáš. Nevím, co bych si bez tebe počala.“ Dodala nakonec, než mu pohlédla do očí a pohladila ho něžně po tváři, vtisknouc mu krátký polibek na rty. Díky jeho podpoře držela ještě jakž takž po hromadě... A to v tu chvíli znamenalo úplně všechno.

Trochu zneklidněl, když Rhiannon začala tak nahlas přemítat, proč ho to vlastně Caem tak nesnášel. Ačkoli yialadri před ním zjevně potuchy neměla, on věděl moc dobře. A tušil, že to ani tak nebylo proto, že by pomohl jeho sestře utéct, nebo proto, že mu pomohla přežít, když bylo potřeba, i navzdory tomu, že byl druhem, který jejich otec z celého srdce nenáviděl. Ne, to bylo spíš tím, že když se ti dva poprvé viděli – totiž Caliann s Caemem, abychom si to upřesnili –, bylo to za lehce kompromitující situace. Vlastně… těsně potom, co se mu s jeho malou, milovanou sestřičkou vyspal. A i když šlo z obou stran jenom o úlet na jednu noc, Caem to vzal vážně za ně za oba a od té doby mu nemohl přijít na jméno. Chuděrka. Každopádně, před Rhiannon to nepovažoval za nejlepší nápad k vytáhnutí, vzhledem k tomu, že sám se už ani raději neptal na to, co myslela Amberly jejím vztahem k princi vodních, by to mohlo zafungovat oboustranně, ne?
„No, za to, proč mě nesnáší… si asi můžu tak trochu sám. I když většina z toho je jenom jeho přehánění. Ale ne, pokud ti jde o bezpečnost té víly, není se asi tak čeho bát. Nejenom, že by se za ni pravděpodobně postavil, kdyby bylo potřeba, ani se nemusíš bát, že by zkoušel něco, na co by byla moc nevinná,“ zašklebil se. Nešlo mu moc přes rty takhle mluvit zrovna o někom, jako byl zrovna Caem di Scorio, ale považoval to za nutné zlo – chtěl Rhiannon alespoň trochu uklidnit. Zbavit ji přílišného břevna starostí, které ji poutalo k té malé křížence. Navíc, nemohl si pomoci, ale Amberly mu v pár věcech připomínala právě Alyannu – a ta se o sebe i navzdory lehkomyslné povaze a křehkému vzhledu dokázala postarat, dokázala být mrcha, když bylo zapotřebí. Pokud by to tak skutečně bylo, možná by byla v mnohem menším ohrožení, než Voděnka předpokládala. Tedy jistě, Nescora pořád nebyla moc přátelským prostředím, zvlášť pro křížence, ale… mohlo to být i daleko horší, no ne?

Lámalo ho, když viděl ten nekonečný smutek, který se jí odrážel v očích. Pomalu si nechávala spadnout tu masku naštvané ledové královny, ve kterou se proměnila tam dole, a on si přišel nepřipravený na takovou dávku. Ale nehodlal jen tak před tím utéct, ani omylem. Oplatil jí ten letmý, motýlí polibek, vztáhl jí dlaň ke tváři a na chvíli si pozdržel její rty, aby jí mohl dát najevo, že v tom rozhodně není sama, a palcem ji jemně pohladil po alkoholem rozpálené tváři. Všímal si, že to na ni už musí začínat působit – zorničky se jí nechtěly ustálit na jedné velikosti, tváře jí žhnuly, pohled se mírně zastíral. Těžko říci, zda to, že ji to mělo tak brzy odkopnout do zapomnění, bylo dobře nebo špatně. Ano, sice nechtěl, aby se trápila, ale taky se mu nezamlouvala zrovna tahle cesta do opomnění.
„Neděkuj. Jenom… chci, abys byla v pořádku, dobře?“ odpověděl jí na to jednoduše, než jí lahev jemně vypáčil z prstů a sám se napil. Překvapeně zamrkal, když se do něj dal zatraceně silný lektvar, který působil, jako by snad byla čistým jedovatým líhem. I navzdory tomu, že se léčil jedna radost, se mu z toho zamotala hlava cítil, že úplně v pořádku pravděpodobně nebude. Radši si nedomýšlel, jaký vliv to muselo mít na Rhiannon, ale při vzpomínce, jak s ní zamávalo i to víno na Nočním stínu, to musel být docela zážitek. Tím spíš se rozhodl jí zabránit to vyžahnout celé… ale začínal počítat s tím, že pokud to udělá, taky asi neodejde bez následků.
Tak tohle bude ještě pořádná zábava, to mu mohlo být jasné… jen otázka, zda ironicky nebo skutečně.

Rty se jí zvlnily v pobavený, byť mírně potměšilý, úsměv, když pronesl, že si za to možná může trošku sám. Asi si to dokázala představit, protože měl poměrně nabroušený jazyk a rozhodně se nebál dát najevo co si myslí a zvláště pak to, když se mu něco nelíbilo. Na některé lidi by to rozhodně mohlo působit trošku dráždivě, konec konců... Ona málem vyletěla. Byla tak vzteklá, že by mu nejspíš nejradši vyškrábala oči, kdyby dostala příležitost, ale on ji docela šikovně držel v šachu, takže se o nic takového naštěstí nemohla ani pokusit. Díky bohové za to... Nikdy by si to neodpustila. Za ty jejich šarvátky totiž mohla její nedůtklivost a nedůvěřivost, protože kdyby nebyla rovnou tak podrážděná a protivná, nemuseli by se nejspíš vůbec hádat. Ale bohužel... Jestli měli něco s Calem společného, tak to byl právě ostrý jazyk. A ona byla na rozdíl od něj zatraceně nabručená po většinu času, což dohromady tvořilo celkem nepříjemnou kombinaci. Byla taková časovaná bomba - ale on si s tím naštěstí dokázal poradit.

„To je rozhodně uklidňující,“ pokývla hlavou trošku úlevně. I ten jemný pohyb jí ale přivodil trošku nevolnost, protože se jí všechno kolem trošku rozmazalo a ona s tichým povzdychnutím přivřela oči, aby zastavila svoji pomotanou hlavu. Alkohol na vodní působil poměrně silně, takže nebylo divu, že už jí to stoupalo do hlavy. Nedalo se totiž ani nějak říct, že by měla oproti svým ostatním vrstevníkům nějak lepší toleranci... To spíš horší, než lepší. Věděla, že zrovna Marcellus ji měl docela dobrou, protože když mu přinesla nějaký alkoholický dárek z pevniny a pili spolu, vždycky na tom byl líp. Byl to potom také on, co jí dostával zpět domů, když byla příliš opilá na to, aby věděla kudy tam doplavat. Ve všech ohledech se choval nejen jako přítel, ale i tak trošku jako starší bratr - proto také Rhiannon tolik ranilo, když ji Amberly označila za jeho chráněnku. Ano, byla pod jeho ochranou, ale ne takovým způsobem, jako si malá víla myslela. Párkrát je spolu viděla, nejspíš z toho usoudila... To, co ostatní? Proč? Smýšlela o ní až takhle nízko? Bolelo to, hodně. Zvláště od někoho, koho brala jako svoji sestru... Svoji rodinu.

Trošku neochotně ho nechala, aby jí vzal lahev a pozorovala ho, zatímco se napil. Měla by být soudná a neztřískat se jako na té lodi, ale bohové... Potřebovala zapomenout. Na všechno, vymazat to z hlavy. Kdyby mohla použít svoji magii a zablokovat si vzpomínky, udělala by to. Ale to byl ten druh magie, co se u vodních praktikoval jen v úzkých kruzích a většina se to nikdy nenaučila. Navíc se povídalo, že takové věci by vždycky měl dělat druhý člověk, ne člověk sám na sobě. Prý to bylo nebezpečné... Ale jí to bylo v danou chvíli úplně ukradené.
„Musím, Calianne. Tohle... Hrozně moc to pro mě znamená. Nejsem zvyklá na to, že při mě někdo stojí. A když to tak najednou je, je to... Hrozně hezké. A uvědomuju si díky tomu, jak moc mi to chybí, protože na místě, kterému bych měla říkat domov, se jenom dusím. Alsitio - naše hlavní a zároveň moje rodné město - je sice obrovské a nádherné, ale příšerně osamělé. Jsem ráda, že jsi tu,“ špitla tiše, než si znovu položila hlavu na jeho rameno a mírně přivřela oči, protože na ni síla alkoholu začínala doléhat v plné míře.
„Je ironické, že nic takového tam dole nemáme,“ pronesla nakonec tiše, zatímco se k němu nepatrně tiskla, protože zoufale bažila po jeho blízkosti. „Souš je naprosto úžasné místo, ačkoliv pekelně nebezpečné. Je tu spousta světla, jsou vidět hvězdy a měsíc, vzduch je prosycený nejrůznějšími vůněmi, roste tu ovoce, žijí tu zajímaví lidé...“ Blábolila, protože ztrácela kontrolu nad svými plynoucími myšlenkami. Všechny se jí pomíchávaly dohromady a ona nedokázala udržet sourodý tok, díky čemuž vlastně ani netušila, co se tím vším snaží říct.

Zbytek toho dne se nesl v dost podobném duchu. Neměl ponětí, co sakra hostinský do toho příšerného lektvaru dal, ale Caliann si byl zatraceně jistý, že to běžný a zrovna moc legální druh alkoholu nebyl, na to to bylo příliš silné, a i on byl brzo v dost mizerném stavu. Ale držel krok s Rhiannon – a ještě ji o něco předbíhal, aby se svou schopností regenerace mohl postarat o ty nejhorší účinky té lahve. Rhiannon, stejně jako na lodi, nedalo moc práce se skutečně pořádně ztřískat, ale s ním to už bylo o něco pochybnější – začal se motat dost brzo na to, aby se mu to samotnému líbilo, a když konečně tu flašku dokončili, rozhodně by se neopovážil prohlásit za nejstřízlivějšího.
Naopak, když vstal, celý svět měl jako na vodě, točil se kolem něho v kruzích a dával mu pocit, že nemá kontrolu naprosto nad ničím. Rozhodně nebyl fanouškem něčeho takového, raději by byl jako vždycky pánem všech svých činů, ale už nebylo moc cest zpátky do střízlivosti. Rozhodně ne dneska večer. Měl nemilou předtuchu, že následující ráno bude krušné – pro Voděnku i pro něho. Nemohl se dočkat.

Složil se do postele hned vedle Rhiannon, která své povědomí o světě ztrácela už někde mezi jednotlivými doušky toho příšerného lektvaru. Byl popravdě rád, že ještě dýchá, nečekal, že to bude mít takový vliv, ale… když se nad tím zamyslel, možná to bylo dobře. Dalo mu to jeden večer, kdy se nemusel utápět v pochybných myšlenkách, kdy se nemusel svazovat starostmi o to, jaké budou mít jeho činy a gesta následky. Snažil se pomoci Rhiannon do postele tak, aby neusnula, jak byla celou dobu – zamotaná v dekách a v polovičním sedu. Sám se přitom nasáčkoval pod lavinu všemožných dek, zavrtal nos do polštáře a neodpustil si povzdech nad tím, jak se k němu Rhiannon už víceméně spánku automaticky přivrtala.
Skoro sám usínal, když Rhiannon něco ze spánku pronesla. Znělo to vážně, dokonce mluvila vážným tónem, ale význam mu naprosto unikl. A byl příliš ospalý na to, aby se snažil chápat to, takže to jediné, co z něj totálně omámeně vyšlo, bylo: „Mhm, hezký. Miluju tě, koukej spát.“ Nevěděl ani pořádně o tom, že to vyslovil skutečně nahlas, vlastně ani pořádně nevěděl, co vlastně plácnul, jenom tušil matně, že to myslí vážně. A s tímhle pocitem se nechal pohltit tmou spánku a vrhnul se vstříc jak říši podivných opileckých snů, tak nepříjemné ranní kocovině…

Nedalo se říct, že by si takhle představovala ideálně strávený den, ale bohové... Bylo jí tak příšerně. Měla pocit, jako kdyby jí někdo pořádně nabral nožem a vykuchal jako rybu. Nejhorší na tom všem bylo, že s Amberly zmizela veškerá její naděje. Doufala, že s ní po boku budou věci lepší, že se to všechno vrátí do starých kolejí a ona... Ano, byla sobecká. Chtěla ji mít pod dohledem, aby ji mohla chránit. A toužila, aby jí dělala společnost, protože ji měla ráda. Ale z toho samého důvodu ji nemohla nutit, aby se s ní vrátila zpět do vody - sama moc dobře věděla, že Alsitio bylo docela nehostinné místo, takže by ji to nemělo tolik šokovat. Měla by to přeci jenom chápat, když odtamtud sama utíkala. Ale nehledě na to, kolikrát utekla, vždycky se tam vrátila. Byl to její domov a ona doufala, že by mohl být i pro Amberly. Jenže její skoro-sestřička se rozhodla jinak, prostě... Odešla. Zmizela jí nejen z dohledu, ale nejspíš i ze života. A Rhiannon se nezmohla na nic jiného, než na to, aby svůj smutek utopila v alkoholu.
Navzdory tomu, že se celý zbytek dne nesl v duchu depresivity a ve vzduchu visel těžký pach alkoholu, nebyla sama. Byla s Caliannem, což pro ni znamenalo celý svět. Nebrala to jen jakože vedle sebe měla někoho, to rozhodně ne. Po jejím boku byl ze všech možných lidí zrovna on. Klidně by mohl jen říct svoji cenu a odejít, ale neudělal to. Nenechal ji v tom, setrval s ní a dokonce s ní držel basu, což ji v důsledku přimělo se trošku posmutněle pousmát. Ani jeden za sebou neměli nejlepší start, protože zatímco ona přišla o Amberly, on se musel setkat s někým, kdo ho nebetyčně nenáviděl - a to muselo být zatraceně nepříjemné, takže nejen, že s ním soucítila, byla na něj i hrdá, že to tak dobře ustál.

Ke konci už byla tak moc mimo, že pořádně neudržela oči otevřené a měla pocit, že je zpátky v moři. Všechno se točilo, končetiny měla v jednu chvíli lehoučké jako peříčko a v druhou zase těžké jako ze železa. V důsledku nebyla schopná dělat nic jiného, než se válet v posteli a pokoušet se udržet vzhůru, protože ještě nechtěla usnout. Bála se, že jakmile se tomu poddá, všechno před čím po celou dobu utíkala se jí hezky vrátí a ona bude trpět nanovo.
Bezmyšlenkovitě se schoulila ke Caliannovi (jak v posledních dnech zjistila, bylo velice příjemné držet se blízko něj) a užuž pomaličku usínala, ale hlava jí stále jela na plné obrátky. Byla přeplněná nejrůznějšími myšlenkami, zmáhala ji úzkost a strach a měla na krajíčku, ačkoliv se nebetyčně snažila slzy potlačovat, aby neprokazovala další slabost. Už takhle ukázala, že je křehká jako porcelánová panenka, nemohla si dovolit zlomit se znovu. Svět odkud pocházela ji naučil, že kdykoliv jí něco takového ujede, někdo toho zneužije. Sice pochybovala o tom, že by to její společník udělal, ale byl to železný zvyk, kterého se poměrně těžko zbavovalo. Byla zvyklá všechno v sobě tak nějak pohřbívat a o to horší potom bylo, když ji něco kompletně smetlo a všechny ty nahromaděné emoce se najednou vydraly na povrch a natropily příšernou paseku, protože byly nesmírně vyhrocené.

„Ty neodejdeš, že ne? Neodcházej, prosím...“ Zamumlala příšerně ospale, protože ji to nesmírně tížilo na srdci. Už byla hodně daleko za bodem, kdy by byla schopná to všechno jen tak nechat být, přenést se přes to a pokračovat samovolně dál. Záleželo jí na něm mnohem víc, než bylo pro ledovou královnu zdrávo a čím delší dobu setrvávala těsně vedle něj a vnímala jeho teplo sálající z jeho těla, tím jistější si byla, že nechce, aby se rozdělili. Znamenalo to pro ni hrozně moc, i když věděla, že oba pocházeli z úplně odlišných konců a jejich světy se prolínaly jen horko těžko.
Caliannovu odpověď postřehla jen okrajově, v danou chvíli ji nebyla schopná pořádně zpracovat. Vlastně jí to spíš přišlo jako sen, než jako skutečnost - ale když si konečně dovolila definitivně sklopit víčka a propadnout do tmy, nakonec přeci jen neusínala úplně zlomená... Na rtech jí totiž vykvetl drobný úsměv.


Ráno bylo přesně takové, jak by měla očekávat. Probudily jí sluneční paprsky, které bodaly jako jehly a hlava jí třeštila a hučela, čemuž rozhodně nenapomáhal fakt, že se z vedlejší místnosti ozýval vyostřený křik v zápalu hádky. Rhiannon nebyla schopná v tom řvaní rozeznat jednotlivá slova nebo snad význam, ale hlasy jí byly povědomé: jednalo se o ty dva tupce, co jim předtím vlezli do pokoje a provokovali. Měla chuť se zvednout a jít je osobně utopit v lavoru, ale bylo jí naprosto jasné, že pokud se pokusí spustit nohy z postele na zem a zvednout se, okamžitě skončí na zemi. Nemusela se ani zkoušet hýbat, aby zjistila, že má obě nohy jako z rosolu - a i ruce byly tak nějak povadlé, příliš těžké a roztřesené na to, aby s nimi mohla pohnout.
K jejímu štěstí se nacházela v pozici, ze které se jí moc vymaňovat nechtělo. Ležela hned vedle Calianna, hlavu položenou kousek od jeho hrudi. Bylo jí zatraceně špatně, o tom žádná - ale alespoň se neprobouzela do prázdné postele, kde by byla úplně sama. Ne, bohové k ní byli v tomhle ohledu velice milosrdní, protože měla vskutku velice příjemnou společnost.
Po tom, kolik toho společně vypili - a že se zdálo, že to pití nebyl obyčejný lidský výtvor, ale nějaká specialitka - se trošku obávala, aby Caliannova regenerace byla schopná pokrýt nápor alkoholu, protože i když ona byla rozedraná poměrně rychle, cítila tu sílu. Ať už to bylo cokoliv, mělo to ráz. Jistě, Piercovo víno také nebylo úplně slabé, ale bohové, tohle byla úplně jiná úroveň. Vlastně byla docela překvapená, že ještě dýchala, protože s takovou by se mohla docela dobře otrávit, což bylo něco, k čemu byl její druh velice citlivý a náchylný. Jedy na ně působily s neobvyklou silou a alkohol sice jed jako takový nebyl, ale měl hodně podobné účinky. Jejich krev nebyla na podobné věci stavěná, takže to s nimi muselo vždycky zákonitě zamávat.