Vesnice Jälässä

"Říkám pravdu," zašeptala Armani a nechápavě sledovala Lyino počínání. "Nemám důvod ti lhát," vydechla. Zvědavě naklonila hlavu na stranu, ale usoudila, že je lepší, se neptat. Skoro automaticky začala zaplétat prameny dlouhých bílých vlasů do utaženého copu, tak alespoň nebyly moc rozcuchané, když strávila dny v moci vzdušných vírů a pak se proměnila zpátky. Ty dobře známé pohyby, hebkost pramenů a to, jak jí protékaly mezi prsty, jí dodávalo jistý klid. Měla už být pryč. Na půl cestě k horám.
"Počkat... Co?!" trhla sebou a skoro dopletený cop jí vyklouzl s ruky. Prameny se okamžitě uvolnily a znovu se svezly na její záda. To byl ale Armanin nejlepší problém.
Chvíli trvalo, než jí došlo, co právě Lya navrhla a ještě dalších pár minut přemýšlela nad tím, jestli to dívka opravdu myslí vážně. Soudě podle vaků sbalených rychlostí blesku a rozhodnosti v hlase.. ano.
"Lyo, já... Vážím si tvojí nabídky a věř, že bych ráda přijala, ale nechci tě zatáhnout do ještě většího nebezpečí, než teď. Stačí, že jsem se zapletla do problémů já, nerada bych do nich hodila i tebe... Kdyby zjistil... Kdyby zjistil, že jsem s tebou strávila noc a potom se k tobě přidala... Nezabil by mě. Zabil by tebe a donutil by mě, se na to dívat," silně stiskla oční víčka k sobě. Oči ji najednou pálily dlouho potlačovanými slzami. Jak dlouho už pro Nixe truchlila? Jak dlouho už truchlila pro sebe?

Viděla, jak dívce vypadly hedvábné prameny z rukou, když jí vysvětlila, o co jde, a jak okamžitě zahájila protestování, jenomže to prostě nehodlala vyslyšet.
Sledovala, jak ji Armani překvapeně sledovala, ale to, co řekla, ji stejně nedonutilo změnit názor. Sama sem přijela, rpotože kvůli něčemu utíkala, a tak nějak si prostě nedokázala pomoci. Na dívce před ní bylo prostě něco, co působilo dojmem ztracenosti – a ona jí prostě chtěla pomoci. A co si budeme, pud sebezáchovy ztratila už před příliš dluohou dobou na to, aby ji zastavila myšlenka na to, že by se jí mohlo něco stát. Že by mohla i zemřít.
„Každému se dá utéct... když dokážeš utíkat vážně dobře. Nikdo není vytrvalý natolik, aby tě stopoval ve dne v noci. A z toho, co vím, tak mít někoho, kdo ti při útěku kryje alespoň trochu záda, je lepší enž utíkat sama," odvětila nekompromisně, když viděla, jak ji dívka sleduje a odmítá. Jenomže ona byla dostatečně tvrdohlavá na to, aby i přes to, co jí tu dívka říkala, prostě skutečně šla. Když se rozhodla, neucouvla od toho – zvlášť když viděla, jak se Armani leskl v očích strach, když mluvila o tom, co by se mohlo stát. Jako by ji někdo v tu chvíli držel pod krkem, jako dkyby jí držel nůž mezi lopatkami a nutil přiškrceně mluvit. Ten někdo j i dokázal dost dobře ničit i na dálku – už jen to jí stačilo.
„Takže... můžeš mi zkusit vysvětlit, co přesně se děje a kdo tě sleduje. Ale ne dřív, než budeš sedět v tom zatraceném sedle," dodala klidně a potom k ní natáhla ruku, aby jí pomohla vstát, a jen čekala, zda přijme.

Armani váhala. Ne kvůli sobě, protože sobecky si strašně moc přála, zůstat s Lyou. Chtěla na chvíli nebýt ve všem sama a cítit se v bezpečí tak moc, jako celou noc. Její touha byla skoro bolestná. Ale váhala právě kvůli dívce, protože by si nikdy v životě neodpustila, kdyby kvůli ní zemřel ještě někdo další. A obzvlášť takhle nádherná, úžasná elfka, kterou si Armani ani za nic na světě nezasloužila.
Zhluboka se nadechla a pokusila se utřídit si myšlenky. Ona mohla kdykoliv utéct, roztáhnout křídla a navždy zmizet. Svět byl moc velký na to, aby ji Nix našel. Lya... Neměla možnost se jen tak vypařit, ale podle jejích vlastních slov se o sebe uměla dost dobře postarat. A přišla s tím nápadem sama. Ať už to sobecké bylo nebo ne, Armani chtěla souhlasit a proto zcela nevědomky přijala dívčinu ruku a pomalu vstala.
Kousla se do rtu a přemýšlela, co všechno může prozradit. A co všechno prozradit chce. S jistotou věděla, že není schopná, svěřit se naprosto se vším. Lya ji nemohla vidět jako vražedkyni bez kapky slitování... Tak, jak ji viděl Nix... Proto nakonec zvolila tu nejvíc neškodnou variantu: "Já... Utíkám před jedním mužem. Viní mě ze ztráty rodiny, i když... To není tak úplně moje vina." Povzdechla si, protože ani jí to neznělo moc uvěřitelně. Někde ve skrytu duše stále přemýšlela, co mohla toho dne udělat jinak.
Zastavila se jen pár kroků od zdravě vypadajícího koně a tím donutila k zastavení i Lyu. "Nemůžu ti toho říct o moc víc... Nejde o to, že bych ti nedůvěřovala, ale poznala jsem tě v noci a... Dávám si pozor. Pokud i přes to všechno chceš jít se mnou, budu ráda, ale chci, aby sis uvědomila, že je to opravdu nebezpečné."
Stačil jediný pohled elfčiných očí, aby Armani pochopila, že neustoupí ani o krok. Dobře.
Pozorovala její jisté pohyby, když sedlala koně a připínala sedlové brašny. Sbírala odvahu k dalšímu kroku.
"Nelekej se," zamumlala, když se za doprovodu praskání kostí zmenšila a plynula přešla z lidské podoby do té zvířecí. Protáhla křídla, načechrala peří a potom se usadila na Lyině rameni. Bylo jí tam lépe, než kdekoliv jinde.

*obě odjíždějí na quest a potom někam do háje zeleného... kdo ví?*

Bylo jí naprosto jasné, že si všiml toho pohybu v její duši, ale netlačil na ni. Nevyzvídal, netlačil na ni. Místo toho se choval nesmírně vlídně, čímž ji vskutku zahřál u srdce. Potom všem bylo opravdu moc příjemné prostě jen cítit, že nebyla sama. Nechtěla mluvit o tom chaosu, který se jí najednou rozbouřil v hlavě, nechtěla na to myslet, nechtěla to cítit... Chtěla to kompletně vytěsnit. A to s ním po boku šlo až překvapivě dobře, protože se zdálo, že Caliann jednoduše věděl, co dělá. Na to, že původně působil spíš jako absolutní kojot samotář byl vskutku skvělou společností. Ačkoliv se to zdálo být zvláštní, jeho blízkost ji uklidňovala. Byl jako balzám na její duši - nejen, že pod jeho dotekem zkrotla jako beránek, dokázala se vedle něj uvolnit. Odložit svoji přirozenou masku, i kdyby jen na chvíli. Bylo to osvobozující stejně moc jako to, když po dlouhé době skočila do vody a ocitla se zpět ve svém přirozeném prostředí.

Sotva vešli do vesnice, znovu se ale obrnila. Jakkoliv už nebyla tak napjatá, mezi lidmi si stále udržovala svůj přirozený výraz - byla nedostupná, neoblomná a dost možná i trošku pouštěla hrůzu. Nepotřebovala, aby ji lidé měli rádi, o to jí nešlo. Spíš se pokoušela udržet se v pozici, kdy si nikdo nedovolil jí říct ani popel, protože neměla náladu na konflikty. Věděla moc dobře, že spousta vesničanů nebere bytosti moc dobře, proto byla připravená probodnout pohledem každého, kdo by se na ně dva jenom křivě podíval. Byl to její přirozený obranný mechanismus, kterého se za bohů nedokázala zbavit, ale už se jí zároveň i mnohokrát osvědčil. Vodní byli na souši zranitelní, velice zranitelní. A ona si nemohla dovolit dostat se do potíží, i když tentokrát nebyla sama.
Když se Caliann ozval, nedokázala si odpustit pobavený úsměv a jemně ho dloubnout do žeber.
„Je tak těžké uvěřit, že běžně lidi nebodám vidličkami nebo jsem na tobě zanechala tak hluboký a nechvalný dojem, že mi to prostě nedokážeš zapomenout? Abys věděl, byl to projev náklonnosti. Ten proklatý pirát by byl schopný tě nabalovat až do skonání světa, to by se ti líbilo? Možná by ses pak stal jeho novým nejcennějším pokladem. Copak jsem mohla něco takového dopustit?“ Odpověděla pobaveně, než nepatrně protáhla čelist a nakonec se postavila na špičky, než se přiblížila k jeho uchu a tiše mu pošeptala:
„Mimo toho, na rozdíl od toho prašivého piráta jsem tě viděla první.“ Když se od něj nakonec odtáhla, v očích jí pobaveně zajiskřilo, což jasně dávalo najevo to, že to myslí jako vtip. Pravdou ale bylo, že se jí představa nějakého dělení skutečně příliš nelíbila - jistě, rozhodně by nikomu nevěřila, kdyby jí před vstupem do ruin tvrdil, že mu tak propadne... Ale stalo se. A ona se tomu nedokázala bránit. Za normálních okolností jí bylo celkem volné, kdo pokukuje po někom, s kým si začala - většina jejích vztahů byla nesmírně volná a nebrala je vážně. Ale když William začal dorážet, skutečně měla chuť mu tu vidličku vrazit do patřičných míst. Nebyla si jistá, jak moc Caliannovi vadil její přístup, ale mohla alespoň doufat... Dělit se opravdu nechtěla.

Zatímco procházeli napříč vesnicí, neunikly jí obvyklé pohledy. Byla na ně zvyklá - konec konců, mohla sice využít špetku svojí magie a zamaskovat alespoň svoje nejvýraznější rysy, ale přišlo jí to celkem zbytečné. Měla za to, že bude svoji energii a magii potřebovat později, proto s ní zatím raději příliš neplýtvala. V malých vesničkách si mohla dovolit vypadat jako yialadri, kterou byla. Spíš jí vrtalo hlavou, jestli to není nepříjemné Caliannovi. Vypadal jako ten typ člověka, co se společnosti spíše vyhýbá a být centrem pozornosti nebylo nejspíš nic hezkého.
„Jen děti?“ Odpověděla s viditelným pobavením. „Už tě vidím, jak unášíš dítě, abys ho rozmazloval a vytvářel tím iluzi poklidného a milého občana.“ Koutky jí přitom nesmírně cukaly, když to říkala. Představa toho, jak Caliann rychle popadá nějaké z vesnických dětí a rychle s ním utíká do zákrytu, aby ho - dle vlastních slov - rozmazloval... To znělo opravdu hodně vtipně. Na druhou stranu, možná, že by je potom vážně spíše vzali. Možná by mohli na chvíli zpomalit a být trošku milí...
„Zkus se trošku usmívat, třeba ti potom nějaké dítě samo skočí do náruče a nebudeš ho ani muset krást,“ dodala nakonec, zatímco mu hleděla do očí. „Jsem si jistá, že tvému přirozenému šarmu nemůže nikdo být imunní. Když fungoval i na pirátského kapitána, proč ne na malé a nic netušící dítě?“

Zatvářil se na oko překvapeně, když začala obhajovat svou vidličkovou aféru.
„Možná mě prostě jenom baví sledovat tě žárlit," pohodil rameny bez okolků, ale poté se na ni jenom usmál, když dodala tu majetnickou větu tichým šepotem, jen pro jeho uši. Něco v něm ho zahřálo, když to slyšel. Nešlo tak ani o to, že mu to docela mile hladilo ego (dobře, o to taky, co si budeme vykládat, ale nebyla to priorita), ale spíš o to, že tahle její slova byla jako připomínka toho, že je tu třeba někdo, komu na něm skutečně záleží – to bylo docela vzácné, jelikož si jen tak někoho k tělu nepouštěl. K tělu ani k srdci – a Voděnka se u obojího ocitla v dost těsné blízkosti.
Ani netušil, jak se tam prodrala, ale přišlo mu, jako by tam byla prakticky od jakživa. Děsilo ho toho, ale zároveň fascinovalo. Buďto byl odvážný, nebo šílenec bez pudu sebezáchovy.

K té jejich cizí odlišnosti. Ona vypadala jako pravá yialadri, on zase moc dobře náhle cítil, jak ho na spodním rtu škrábou špičáky, které se blýskaly s každým otevřením úst za účelem promluvit.
Nebylo divu, že jim nikdo z přihlížejících zrovna nadšeně nešel v ústrety a nenabízel jim nocleh (ne, že by to potřebovali, když zjevně mířili k hostinci, ale chápeme se), asi prostě nepůsobili jako nejdůvěryhodnější individua v dohlednu. Snažil se si z toho nic nedělat, prostě pokračoval dál a ignoroval ty pocity, které v něm bily na poplach a sdělovaly mu, že ve své druhé podobě už by se mu prakticky ježila srst po celém hřbetě nervozitou. Neměl rád pozornost, ano, ale nedokázal se jí nikdy úplně vyhnout. Někdy to šlo přežít, jindy to bylo těžší.
Dnešek naštěstí patřil k tomu prvnímu druhu dní.

Zatímco debatoval s Rhiannon zapáleně o tom, jaká nejlepší strategie bude pro to, aby si ukradli nějaké to dítě (ta Voděnka se vážně nezdála, umělo jí to zapálit i pro takové kraviny, což Caliann z hloubi celé dušičky oceňoval), ucítil krátkou tupou bolest v levé paži. Nešlo o něco bolestivého, spíš se toho víc polekal než že by mu to přivodilo nějaké vážné zranění. Spěšně se otočil... a vida. My o vlku a vlk za humny. V tomhle případě šlo právě o to dítě.
Asi desetiletý chlapec na něj zíral s vykulenýma očima, zatímco vedle Calianna v trávě se zastavoval malý látkový míček naplněný pravděpodobně drobnými kamínky, původ toho, co ho vytrhlo z hluboké debaty o krádežích dětí (a pak, že něco takového dělají jen homosexuální páry...). Pravděpodobně si s ním prostě házel a omylem mu uletěl moc daleko – něco, co se prostě stane. Akorát klučina nevypadal, že by se nacházel v běžné životní situaci. Spíš se tvářil dost... vyděšeně. Jako kdyby po něm snad místo míčku, docela nevinné hračky, mrštil ozubený nůž. Jako kdyby mu snad Cal měl v příští vteřině za tu malou chybku utrhnout hlavu... nebo tak něco.
Vlastně ho to ani nepřekvapovalo. Vesničané bývali paranoidní. Neudivilo by ho poznání, že by svoje děti varovali před cizinci jako před nějakou nakažlivou chorobou... svým způsobem to byl způsob ochranitelských matek k tomu, aby svoje děti udrželi v bezpečí a vypěstovaly v nich pud sebezáchovy a určité zásady a normy. To, že se někdo vymykal, bylo zřejmě pro lidi skutečně zvláštní – a tím víc zvláštní mu přišlo, že pro něj to bylo tak samozřejmé, běžné... normální. Nedokázal by s lehkým srdcem svůj život vyměnit za naštvané sedění na zadku a hledění si svého. Netušil, zda to bylo tím, že byl t'ealh a pořád si v sobě hřál zvíře, anebo prostě tím, kým byl jako osobnost, ale přišlo mu to... nemístné.

Teď ale nebyla zrovna chvíle na filozofické úvahy – ne, když na něj to dítě pořád tak zděšeně hledělo. Blonďatý chlapec s pomněnkově modrýma očima mu někoho zatraceně připomínal, působil nevinným dojem, který v sobě mají snad jen právě děti. To typické světlo, které jako kdyby vám dospělost sebrala. I když se bál, byla za tím zvědavost, potřeba poznat, na čem je. A důvěřivost – něco, co v očích lidí rozhodně nevídal často. Leč se obával řečí, jímž ho pravděpodobně krmili rodiče, pořád to bylo dítě s nadějí a vírou ve svět, který se k němu zatím neotočil zády. Bylo uchvacující být něčemu takovému svědkem. No co, co si budeme... Caliann měl pro děti docela slabost, měl je rád.
Pomalu, aby ho nevyděsil, se pousmál jeho směrem a sklonil se pro míček – ten mu hned vzápětí ukázkovým obloukem hodil. Klučina ho chytil v letu a po chvíli váhání vrhnul nazpátek úsměv, který prozradil, že mu chybí horní pravý řezák. Zahuhlal něco, co i Caliannovu zlepšenému sluchu jen vzdáleně připomínalo poděkování, a poté se jako bezhlavé zvířátko rozeběhl pryč, načež po pár vteřinách zmizel beze stopy mezi nízkými domky, vrátil se do důvěrně známého labyrintu Jälässï.

Sotva chlapec odběhl, otočil se s úsměvem na Rhiannon a znovu se rozešli společně k hostinci. „Našel jsem nám dítě. Akorát je nějak plachý, hned zdrhlo. Asi divoká výchova."

Tím ji poměrně překvapil. Očekávala, že zareaguje jinak, vlastně úplně jinak. Sice neměla konkrétní předtuchu toho, co by asi mohl říct nebo udělat, ale tohle rozhodně nečekala... A bylo to milé, i když trošku zákeřné. Pravdou totiž bylo, že žárlivá nepochybně byla - a také tak trošku majetnická. Ačkoliv si jasně uvědomovala, že rozhodně nebyl její a nemohla si ho žádným způsobem přivlastňovat, protože to byl zkrátka svobodný t'ealh a bylo jen a jen na něm, co se rozhodne dělat. Po kom se poohlédne, komu dovolí se přiblížit. Zdálo se ale, že jí přeci jen dovolil se k němu přiblížit a že mu nevadilo, že tak trošku žárlivá byla. To bylo něco, co ji rozhodně těšilo, což na ní také bylo značně vidět.
Po jeho odpovědi jen zvlnila rty v upřímný úsměv a sklopila řasy, uchechtnouc se. Nedokázala tu nutkavou potřebu si ho tak trošku bránit, kompletně utišit. Ačkoliv to všechno začalo jako jeden velký úlet, s mírným zděšením si začínala uvědomovat, že jí na něm záleží mnohem víc, než si původně myslela. Už to pro ni nebylo jen krátké dostavení, které v ní vyvolalo silnou vášeň. Ne, začínala to myslet vážně. A to ji děsilo, protože neměla sebemenší tušení, jak to vnímal on. Mohla jen odhadovat, ale aby skutečně věděla... Musela by sebrat veškerou svoji odvahu a zeptat se, což bylo něco, co udělat nedokázala. Ačkoliv byla za normálních okolností drzá a sebevědomá, až to nebylo hezké, když šlo o vztahy, byla buď absolutně ledová a nedostupná... Nebo kompletně svéhlavá a následně nejistá, protože nikdy nezažila skutečně pevný vztah, který by vydržel. Po velice dlouhou dobu si namlouvala, že nic takového nepotřebuje a ani nechce, ale... Možná, že se spletla. Anebo na něj příliš přilnula.

„To je od tebe zákeřné, Calianne,“ mlaskla nespokojeně, než se do něj zavěsila a naklonila k němu hlavu. „Bavíš se mým utrpením, to je kruté. Přitom já tě mám prostě jen ráda... Jsi doslova k nakousnutí, víš? Byla bych blázen, kdybych se chtěla dělit. Ne, ne, to opravdu ne. Jistě, z nás dvou jsi nepochybně šelma ty, což nemíním zpochybňovat, ale... Když už se do něčeho zakousnu, nerada se toho pouštím. To jistě chápeš, že?“ Dodala pobaveně, než na něj sladce zatřepotala řasami. Všechno to podala nadlehčeně, s ironií. Ale faktem bylo, že ji to vážně děsilo. Kdyby se to rozhodl prostě ukončit... Dotkl by se tím jejích citů. A to bylo něco, co se obvykle jen tak někomu nepovedlo.

Když si všimla toho, jak ten chlapec Calianna hypnotizoval, neubránila se pobavenému úsměvu. Na celé té situaci bylo něco zvláštního, nadlehčujícího. Nejspíš to bylo tím, jak se navzájem chvíli pozorovali a způsobem, jakým ke Calovi chlapec vzhlížel. Rhiannon poměrně zajímalo, co zřel. Nepochybně ho vnímal, to ano - ale co vnímal? Všiml si, že je jiný? Nejspíš ano, soudě podle toho mírně bojácného odlesku v očích, který se ale mísil s jistou zvídavostí, kterou měla s dětmi přímo spojenou.
Bylo skoro až rozkošné, když Caliann opatrně sebral míček a hodil ho chlapci nazpátek. To Rhiannon přimělo přešlápnout z jedné nohy na druhou a o něco rozšířit úsměv, který se jí líhl na rtech. Když se k ní Cal nakonec otočil nazpátek a promluvil, nebyla schopná vzdorovat dalšímu uchechtnutí.
„Myslím, že ses mu líbil,“ odpověděla pobaveně. „Ale byl si na něj možná až moc hodný, když si ho nechal utéct. Příště lovím já,“ poušklíbla se nepatrně, zatímco mířili dál k hostinci. Faktem totiž bylo, že se o vodních vyprávělo ledacos. O tom, že sirény sváděly mladíky v zátokách věděl snad každý a lež to nebyla... Ale povídaly se i jiné věci. Třeba to, že vodní sem tam unášejí lidi, aby je snědli. A že někteří z nich převychovávají lidské děti na posluhovače, kteří měli za úkol lákat do vody další lidi, na jejíž mase si pak vodní mohli pochutnat. Byly to sice šílené povídačky, ale... Rhiannon moc dobře věděla, co za nimi stojí. Nebo spíš kdo za nimi stojí.

Blýskalo se mu v očích, když Rhiannon zpochybnila úspěšnost jeho lovu. Zvedl ruce nad její kritikou jeho loveckého postupu v gestu, že se vzdává. „Dobře, dobře, vzdávám se! Jsi nepopiratelně lepší lovkyně! Sice tu jako zvíře polovinu života běhám já, ale jsem si jist, že budeš lepší lovkyní!" zazubil se na ni drze a radši uskočil z dosahu, než ho praští... nebo hůř. Než mu vrazí vidličku do oka.
Konečně vyrazili vpřed ve snaze najít ten hostinec... a po chvíli se skutečně poštěstilo. Krčma to nebyla nikterak velká, nad dveřmi, které nevypadaly, že je čeká dlouhá budoucnost, se kynklala cedule s názvem Královnina postel (/děkujeme Nikdynoci). Nevypadalo to na nějaký přepych, ale po tom popravdě Caliann ani moc neprahl – mnohem víc ho zajímalo, zda tam na něj čeká možnost se vyspat, takže jeho jediná starost bylo to, aby se tak stalo, aniž by mu uprostřed noci spadl strop na hlavu. Ohlédl se na Rhiannon, a když se netvářila, že to všechno nechá spadnout hostinskému na hlavu v nelibosti, vzal za dveře a nahlédl dovnitř. Uvítal ho malý, docela skromný lokál, který byl tvořen především několika stoly a židlemi z oprýskaného dřeva. Za pultem stála taková ta typická atrapa hostinského, co nezaujatě zírá do prázdna a utírá špinavou sklenici ještě špinavějším hadrem.
Uvažoval, zda si z nich tímhle výkvětem a vyvrbením situace bohyně Aurora nějakým způsobem utahuje, ale nakonec mu přišlo moudré do toho moc nerýpat, aby neměl za zadkem kromě všech problémů ještě nasranou bohyni Osudu.

Pár rychlými kroky překonal vzdálenost mezi dveřmi a pultem, za nímž barman postával, a ten k němu upřel pohled očí, které byly překvapivě jasné, modré jako lesní tůň. Sjel je kritickým pohledem, na Cala se pro jistotu ještě zamračil, ale Rhiannon mu se svou krásou zřejmě učarovala. Samozřejmě. Než stihl starší muž vyslintat pomalu díru do země, Caliann raději promluvil a strhl jeho podrážděnou pozornost na sebe. „Budeme potřebovat pokoj na pár nocí," pronesl ledovým hlasem a ušklíbl se, když hostinský sklouzl z Rhiannon pohledem zase na něj a netvářil se moc potěšeně. sáhl do kapsy a vhodil mu na pult pár z mincí, které se v nich ukrývaly. „Mělo by to stačit alespoň na dvě, tři noci, že?"

O pár minut později se mohli konečně vyhnout společnosti protivného muže a zamířit k pokojům, které dle otevřených dveří zely do posledního prázdnotou. Jälässä asi nebyla moc hojně navštěvovanou destinací pro turisty. Hostinský je poslal až do toho posledního s kyselým ujištěním, že tam bude klid (v překladu: až večer ožije lokál svým životem, možná se i navzdory tomu randálu nějak vyspí, leč Cal na to se svým sluchem nějak dvakrát nespoléhal). Za posledními přivřenými dveřmi našli obyčejně vybavený pokoj, jemuž kralovala prostě povlečená postel. Zvenčí dovnitř vanul mírný vánek pootevřeným okénkem na kličku.
Cal na nic moc nečekal a okamžitě padnul zády do postele. Pod jeho vahou a díky nárazu dost žalostně zaskřípala, ale zůstala v celku, což bylo fajn. Spokojeně si složil ruce za hlavu a zadíval se s úsměvem na Rhiannon, která postávala mezi dveřmi. „Palác to teda zrovna není... ale rozhodně se to dá, nemyslíš?"
Jakože... rozhodně se to dalo. Byl na cestách dost dlouho na to, aby věděl, že mohli dopadnout daleko, daleko hůř.

Pobaveně protáhla čelist a nepatrně naklonila hlavu na stranu. Provokoval ji. Kdyby jenom tušil... Jistě, to on tu byl možná skutečná šelma, ale i ona měla silné předpoklady pro lov. Možná, že ještě větší, než by si myslel. Byla to ale temná a pokřivená stránka, které by se poddávat neměla, protože pocházela ze strany Vyysihui. Většina vodních se snažila sirény zavrhovat, ale málokdo si pořádně uvědomoval, že to byl osud, který číhal na spoustu z nich. Kdokoliv se mohl stát sirénou, pokud by se pohroužil příliš hluboko do stínů a nechal se pohltit krvežíznivostí. A Rhiannon už na zátylku nejednou pocítila ten nepříjemný závan smrti, který jí varoval, že pokud bude pokračovat, skončí úplně stejně.
Vedle Calianna si ale nepřipadala jako siréna v pravém slova smyslu. Spíš jako štika. Viděla kořist a chtěla za ní plout, proto se jen pobaveně pousmála, došla k němu a zavěsila se do něj, odkládajíc svůj lov na později - až to nebude tolik čekat.
„Abys věděl, i my lovíme,“ pípla nakonec sladce, než na něj upřela svoje sytě modré oči a zatřepotala řasami. „Takže se měj na pozoru. Byl by z tebe totiž naprosto famózní úlovek.“

V krčmě je uvítal jakýsi muž, který na ní mohl nechat oči. Rhiannon si toho nevšímala, byla na podobnou pozornost ze strany lidí docela dobře zvyklá. Neznamenalo to pro ni víceméně nic - byla si dobře vědoma toho, že jejímu druhu oba stvořitelé nadělili jistou krásu a půvab, což na lidi působilo jako celkem silná vábnička. Jejich magie kolem nich šířila dodatečnou přitažlivost, díky které neměli problém se pohybovat v lidské společnosti a sem tam vyklouznout z problémů, protože si mohli kdekoho snadno naklonit na svoji stranu. Na druhou stranu to někdy bylo až nepříjemné, když se na ně někdo pověsil až moc... Ale to naštěstí nebyl případ hostinského, který jen zíral.
Po příchodu do pokoje jen pobaveně sledovala, jak sebou Cal plácl do postele. Bylo zvláštní ho vidět v posteli... Potom, co strávili pár nocí venku v naprosto odlišných podmínkách jí to přišlo tak trošku nepatřičné, ale na druhou stranu byla ráda. Postel byla fajn - a zvláště pro něj, pokud už předtím jak dlouho přespával venku kdovíkde.
Líně odložila svoji brašnu a došla za ním, než se k němu připojila v posteli a než stihl říct cokoliv dalšího, hbitě se na něj obkročmo posadila a přejela mu prstem po rtech přes krk, než se zastavila a položila mu obě dlaně na hruď, upřeně mu zírajíc do očí.
„A hle,“ zamumlala vítězně, zatímco jí cukaly koutky rtů. „Kohopak jsem si to jenom ulovila? Pohledného kojotodlaka, hm... Mám to ale štěstí.“

Nemohli byste se mu divit za to, s jakým nadšením do té postele padl. Sotva se jeho záda dotkla matrace, ozvaly se dlouhé týdny strávené výhradně na zemi v lesích. Leč spaní v jeho druhé podobě to dělalo značně snazším a jednodušším, nebylo to nic extrémně komfortního. Tohle sice nebyl pětihvězdový hotel, ale bylo to něco víc než tvrdá, udusaná hlína. A když se k němu přidala ještě Rhiannon, tak to tím pádem mělo grády. Jo, definitivně lepší než zem... nebo kořeny nějakého zatraceného stromu.

Zamračil se a zatvářil se pohoršeně. „No zatraceně," zaklel naoko a zavrtěl hlavou. „Co si teď jako počnu?" otázal se se stoprocentní vážností a užíval si, jak se na něj Rhiannon culí. Ještě na chvíli jí to vítězství hezky přenechal... ale jenom na chvíli.
Zaútočil, když si už byla jistá svojí výhrou a už se jen lehce opírala o jeho hruď beze známek odporu nebo nějakého držení v šachu. Na jeden jediný kratičký okamžik naklonil hlavu do strany a andílkovsky se na ni uculil, než provedl jeden rychlý výpad – nahoru, do boku a potom tak, že ji během pár vteřin vykolejil z jejího místa a než se stihla nadechnout, najednou ji tiskl do matrace pod sebou a klečel nad ní s vítězoslavným výrazem na rtech, se špičáky hravě vyčnívajícími zpoza horního rtu. „Anebo je tu taky ta možnost, že ten kojotodlak ulovil naopak tebe, Voděnko. Copak si počneš?" zašklebil se na ni. „Nikdo ti neřekl, že s šelmami si hrát nemáš? Koušou."

A když se tak vzpříčil na loktech a prohlédl si ji trochu z dálky, skoro mu zaškobrtlo srdce, jistojistě vynechalo minimálně pár potřebných úderů. Byla úchvatná i za normálních okolností, jistě, ale takhle – s korunou modrých vlasů rozprostřených kolem hlavy a s lehkomyslným leskem ve velkých živých očích – byla doslova tím, co by slovníky definovaly jako krásu. A on tak nějak uvnitř věděl, že nemá šanci se jí jakkoli bránit. Že i navzdory jeho malému divadélku ho má dokonale obtočeného kolem prstu.
A to ho, aby pravdu řekl, fascinovalo i děsilo k smrti zároveň.

Líbil se jí pohled, který se jí naskytl. Jistě, na něj byl pohled hezký vždycky - ale z tohohle úhlu ještě víc vynikal. Zvláště, když se na chvíli tvářil tak sladce bezradně, ačkoliv moc dobře věděla, že si z ní jenom dělá legraci. Užívala si tu chvíli, snažila se ji skutečně prožít a zapamatovat si ji, protože to byl vzácný moment. Nevěděla kolik času jim ještě zbývá a mínila využít každou vteřinu, protože jednoduše nedokázala odolat. Bylo na něm něco zvláštního, co ji nutilo dělat věci, které by nejspíš jinak nedělala. Chovala se jinak... Byla uvolněná a necítila se tak sklíčeně. Jako kdyby skutečně dýchala.
Nemluvě o tom, že na přítomnosti nějakého dalšího člověka bylo vždycky něco moc příjemného. Ani taková ledová královna jako ona netoužila po úplné samotě a absolutním odloučení. Spíš byla jen vybíravá, než samotářská. Těžko hledala vhodnou společnost, takže se raději obvykle uklidila někam do kouta a strávila tam zbytek svého času, aby se vyhnula nechtěným a nuceným konverzacím o kdovíčem. A především... Aby se vyhnula předem rozhodnutému osudu, protože to byla jedna z věcí, kterých se skutečně děsila. Nemít možnost rozhodnout se o tom, co s ní bude - to pro ni znamenalo skoro to samé jako zatracení. Jenže přesně to na ni dole pod hladinou čekalo. Nátlak, nucení, pevně daný osud... Cesta, po které se měla vydat, i když nechtěla. Proto také utíkala na souš. A zdálo se, že se jí to víc, než vyplatilo. Sice to tentokrát nebyl útěk, ale spíš pátrání, ale narazila na něj. A to byl nejspíš ten nejlepší dar od bohů, jaký mohla dostat.

„Myslím, že to budeš muset nějak přežít,“ broukla na něj sladce. Jenže mu to moc dlouho nevydrželo, jak tak trošku očekávala. Když ji shodil pod sebe a ona se znovu ocitla v té samé pozici jako předtím, jenom se tiše zahihňala, než si jemně skousla spodní ret a vztáhla k němu ruku, aby ho mohla pohladit po tváři.
„Dobrá, vyhráváš. Máš mě. Ale ne, že bys mě už neulovil předtím,“ poušklíbla se pobaveně, než se nadzvedla a vtiskla mu polibek na rty. „Ale myslím, že se klidně nechám ulovit znovu. Hádám, že jsem zkrátka nepoučitelná a mám sklony k tomu motat se nebezpečným a kousajícím šelmám do cesty nehledě na to, kolikrát skončím pokousaná. Kdo ví... Možná, že mě to i baví?“ Dodala nakonec, než se pomaličku přiblížila k jeho šíji a jemně mu skousla kůži na krku.
„Asi bych měla uznat tvoji nadvládu, což?“

„Tak to mají ostatní šelmy docela smůlu... přijít o takovouhle kořist," zamručel jí do rtů a zasmál se, když ucítil její zoubky ve štípnutí na svém hrdle. Bylo až šílené, jak mu něco takového mohlo nevadit, přičemž běžně jančil, kdykoli se mu něco (nebo někdo) přiblížilo ke krku, ale s Rhiannon jako kdyby si tahle potřeba hlídat se na každém kroku prostě vzala dovolenou a ukázala mu vztyčený prostředníček. „Ale bohové, je skvěle, že tě to baví."
Na okamžik jí rty sjel po tváři, zatímco levačkou (o tu pravou se opíral v lokti, aby na ni nepřenášel celou svoji váhu) jí kreslil lechtivé obrazce po bocích a bavil se, jak před ním podvědomě ucukává. Vzápětí se jí znovu přesunul k ústům a věnoval jí už o dost pořádnější polibek – takový, že se po něm oběma motala hlava a jenom stěží lapali po vzduchu. Viděl, jak Rhiannon do tváří vstupuje nesmazatelná výrazná nachová červeň, což bylo vítězství samo o sobě úžasné. Prsty opustil její boky a prohrábl jí jemně vlasy, hedvábné lokny mu doslova protékaly skrze prsty jako vzdorující hladina moře. Když otevřel oči o něco víc, aby si ji prohlédl, viděl, že má zrak už skoro zastřený a ztmavlý horkem tak, že modré duhovky se jevily skoro černé. Černé jako nejtemnější mořské hlubiny, černé jako největší oceánská tajemství, černá jako příkopy, kam slunce nedosáhne svými vlezlými paprsky. Úchvatná.
Viděl, co to s ní dělalo... ale neměl s ní vyřízené účty, s potvůrkou přidrzlou.
Proto, a stálo ho to veškeré sebeovládání, co v sobě dokázal vyhrabat a nashromáždit na hromadu, se v jednu chvíli jednoduše odtáhl, propustil ji ze svého zajetí a uvelebil se zdánlivě nedůtklivě vedle ní, že se jí dotýkal jenom kouskem boku, ničím víc. „Ale sama jsi to říkala, měli bychom se vyspat před další cestou, to zní dobře, ne? Spánek..." Zazubil se na ni a dělalo mu problémy při pohledu na její frustrovaný výraz nevyprsknout smíchy.

Téměř zapomínala, že byla na souši. Když byla s ním, měla pocit, že není ani ve vodě, ani na pevnině. Dalo se to velice těžce popsat - bylo to jako kdyby byla lehoučká jako peříčko a vznášela se kdesi v meziprostoru, na místě, kde neexistovala bolest, smrt... Nic špatného. Jen mír, klid a uvolnění. Bylo to dokonale bezpečné místo, bylo to útočiště. S ním se cítila v bezpečí, cítila se být sama sebou a nebála se ničeho, co by ji mohlo čekat. Bylo to jako nový a neznámý druh magie, který jí předával pohledem, doteky, polibky... A ona to víc než ochotně přijímala. Proudilo to jejími žilami, usazovalo se to v jejích kostech, rozléhalo v hlavě jako sladká ozvěna. Milovala to, svým způsobem to i potřebovala. A věděla, že jenom on jí to mohl dát.
V ten moment zapomínala na to, že byla šlechtičnou významného rodu a že se od ní očekávala spousta věcí. Zapomínala na pomluvy ze strany dvořanů, zapomínala na Marcellovy narážky, zapomínala na bolest a prázdnotu, kterou jí způsobila ztráta sestry. Necítila ani to zvláštní svrbění svalů, jež jí připomínalo, že je dítětem moře a nepatří na souš. Jediné, co v tu chvíli skutečně vnímala, byl on. To, jak se mu zdvihal a klesal hrudník, jeho bušící srdce, jeho ruce dotýkající se jejího těla. Jeho rty na těch jejích...
A potom přestal. Zničehonic se stáhl a s dokonale pobaveným úsměvem, který pro něj už byl naprosto typický, jí předhodil spánek. Chvíli na něj zůstala jen tak hledět, než potlačila uchechtnutí a něžně ho políbila na rty. Zamyšleně mu potom přejela ukazováčkem po čele přes nos až ke rtům, kde se zastavila a nepatrně se pousmála.
„Máš pravdu, to jsem říkala,“ přiznala bez okolků. „Tak tedy spánek? A výjimečně ne na zemi, zvláštní.“ Dodala nakonec, než přesunula ruku na jeho rameno, aby ho pohladila po paži. Líbilo se jí dotýkat se ho. Měla to ráda, připomínalo jí to, že je skutečný. A dávala tím najevo, že se jí nejen líbí, ale... Že ho má ráda. Připomínala mu tím svoji náklonnost, ačkoliv si nebyla stoprocentně jistá, jestli to tak bral. Oba pocházeli z naprosto odlišných světů a jedna a ta samá věc mohla v očích toho druhého znamenat něco úplně jiného.

Neočekával, že by se mu skutečně povedlo usnout, krev mu pulzovala v žilách o sto šest, ale sotva se zavrtěl na boku a ucítil ji ležet vedle sebe, sálat teplo jejího těla i přes to oblečení, najednou se to, že by se skutečně poroučel do říše spánku, zdálo o dost pravděpodobnější. Nemohl si pomoct, paží si ji automaticky přitáhl blíž k sobě a zavrtal jí tvář do toho měkkého, horkého ohbí na přechodu mez krkem a ramenem. Chvíli vyčkával, zda nebude něco namítat (měla by plné právo mu říct, že není plyšovej medvěd na objímání, jistě... ne, že by jí dal za pravdu, ale to právo skutečně měla), ale když zůstalo jenom ticho po pěšině, spokojeně si oddechl a zkusmo zavřel oči.
Skutečně, sice to nepředpokládal, ale do říše snů se propadl skoro hned. Zdála se mu směsice snů, v nichž se prolínali piráti s vidličkami v očích, hluboké tůně naplněné slanou mořskou vodou a pohledné modrovlasé zachránkyně. Musel uznat, že tomu poslednímu výjevu fandil rozhodně nejvíce.

Ťuk, ťuk, ťuk.
Když se probral, oknem do pokoje pronikalo načervenalé světlo. Musel se blížit pozdní večer, zapadalo slunce a červánky se tvořily na nebeské klenbě. Znamenalo by to, že prospal pár hodin, většinu odpoledne... oprava, prospali. Viděl, jak yialadri leží vedle něj schoulená do klubíčka jako kotě, hrudník se jí zvedal pravidelným dechem. Tvář měla zněžnělou oproti té tvrdší masce, se kterou přežívala dny. Vypadala, že je skutečně v klidu a pokoji, a on to nechtěl rušit.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Jenomže neměl moc na výběr. Sotva stihnul zvednout hlavu z polštáře (doslova cítil, jak mu všechny vlasy trčí do všemožných světových stran jenom díky té chvíli odpočinku), dveře se z vrzáním pootevřely a dovnitř nakouknul muž, který tenhle celý hostinec zjevně vlastnil. Přejel ho chladným pohledem, na chvíli se zabrzdil očima na spící Rhiannon v jeho náruči a zamračil se. „Pokud to vás dva zajímá, teplá voda je jenom od půl devátý a je sedm. Tak se rozhoupejte, zda jo nebo ne," zavrčel Calovým směrem a než stihl kojotodlak cokoli odpovědět, dveře se za ním s hlasitým bouchnutím (hlasitým dost na to, aby probudilo mrtvého, natož spící vodní) zavřely.
Ta varianta ale nezněla zle. Dneska mu zalézal za košili chlad... horká voda by rozhodně na škodu nebyla.
Místo uvažování na tohle téma k sobě spíš ještě pevněji přesunul Rhiannon (někdy během spánku se stalo, že spíš než vedle teď ležela na něm, ale nestěžoval si) a ještě pro chvíli zavřel oči, vychutnávající si to – ji, rytmus toho, jak jí bušilo srdce, a zvuk, jak to jeho přizvukovalo a rovnalo s ním krok. Pro takovéhle chvíle se zatraceně vyplatilo být v bdělosti...

Za normálních okolností měla s usínáním potíže. Těžko přikazovala svojí mysli, aby přestala pracovat na plné obrátky a neprobírala se všemožnými věcmi a scénáři, na které ani nemuselo dojít. Vždycky byla hodně přemýšlivá a tohle byl tak trošku jeden z jejích nejnepříjemnějších zlozvyků. Nedokázala prostě vypustit páru, uvolnit se a dovolit svému tělu i mysli odpočívat, protože bylo vždycky něco, co ji trápilo a tížilo. Neměla klid v duši, nikdy. Pokaždé se našlo něco, co se neustále dožadovalo její pozornosti a ona díky tomu mnohdy usínala až po dlouhých hodinách, když už byla skutečně úplně vyčerpaná.
S Caliannem po boku to ale bylo jiné. Cítila se vedle něj v absolutním bezpečí a jako zázrakem se dokázala skutečně uvolnit dost na to, aby zavřela oči a usnula do dobré půl hodinky, místo aby usínala několik hodin. Byla mu za to neskonale vděčná, ale necítila se zrovna na to, aby to vytahovala. Stále si nebyla jistá, v jaké rovině se vlastně jejich vztah pohybuje a nechtěla udělat špatný krok tím, že by dala najevo fakt, že se na něj začíná tak trošku fixovat. Nechtěla ho vyděsit nebo znechutit. Kdo ví, jak to celé bral... Do hlavy mu neviděla ani omylem. Věděla jenom, že vůči němu rozhodně začínala něco cítit, už to nebyly jenom prosté sympatie a fyzická přitažlivost, záleželo jí na něm. A i proto vedle něj také spala v takovém klidu.

Když přišla k sobě, měla celkem problém rozeznat, kde se vlastně nachází. Vzbudil jí cizí hlas a vskutku výrazné bouchnutí dveří, což ji přimělo sebou trhnout a zvednout se do sedu. Když vedle sebe našla Calianna, tiše vydechla a plácla s sebou zpět do postele, promnouc si oči. Byla ospalá, ale rozhodně ne natolik, aby mohla dál pokračovat v odpočinku. Jak dlouho vůbec spali? Zdálo se jí to jako celá vděčnost, ale rozhodně si nemínila stěžovat, protože měla pocit, že si skutečně odpočinula. Ten rozdíl mezi zemí, sutinami, trávou a postelí byl skutečně hodně znát. Ne, že by jí vyloženě vadilo spát venku, to ne - byla na to zvyklá. Ale postel byla přeci jen postel.
„Dobré ráno,“ špitla nakonec tiše, když ke svému společníkovi pomaličku pootočila hlavu. „Ačkoliv předpokládám, že ráno už dávno není. Kdo tu byl?“ Zeptala se, než se pomaličku zvedla z postele a protáhla se. Měla dost energie, rozhodně víc, než měla po přespávání za cesty. Jejich zastávka na ně oba nejspíš měla velice pozitivní účinky, protože se konečně skutečně dostali k opravdovému odpočinku, nezanedbávali se. To bylo dobře. Čekal je ještě kus cesty, takže řádný odpočinek a načerpání nových sil bylo rozhodně na místě.
„Slyšela jsem něco o vodě.“ Zamyšleně si prohrábla prsty vlasy, než se posadila na postel vedle Calianna a upřela na něj svoje modré oči. „Jak ses vyspal? Po dlouhé době ve skutečné posteli, což? Je to celkem rozdíl, ačkoliv nejsem si jistá, jak to působí na tebe... Vzhledem k tvojí přirozenosti. Nepotřebuješ se protáhnout a vyrazit ven?“

„Byl to majitel tohohle... čehosi," máchnul rukou, aby obsáhl hostinec. Pořád to nebyl pětihvězdičkový hotel, ale Caliann musel uznat, že po pár hodinách klidného spánku si to zajistila alespoň zlomek jeho sympatií, které kontrastovaly s přístupem a chováním hostinského. „Připomínal, že teplá voda je jenom do půl devátý a je sedm," zopakoval slova staršího muže s chladnýma hnědýma očima. „A nevím, jak pro tebe, ale teplá voda zní jako rajská hudba."
Hlavně když bude sladká, stojatá a nebude se rozprostírat do dálek takových, že nelze spatřit druhý břeh...

Když nadnesla to o tom, zda nepotřebuje ven, zapřemýšlel se o tom. „Zní to, jako kdybys vyhazovala vandráka z domu pod most," zazubil se, ale musel jí uznat, že měla v tomhle recht. Byla pravda, že ačkoli mu v posledních dnech nevadilo zůstávat v lidské podobě (dost možná proto, že běžně do té zvířecí unikal před samotou a příliš aktivním myšlenkám, které ta povaha zvířete alespoň trochu udusila), už to v něm začínalo docela pnout tím, jak zvíře nezvyklé zůstávat v útlumu tak dlouho začínalo dorážet a dožadovat se pozornosti. Věděl. že bude potřeba brzo vypadnout ven – a pokud by si mohl říct kdy, bral by to ještě dnes. Neručil za sebe, když byl bez proměny příliš dlouho, a nechtěl, aby ho chytil nějaký záchvat nebo cokoli podobného, když budou uprostřed vesnice plné prostých, podezřívavých vesničanů. Nemyslel si, že by to dopadlo dobře pro kteréhokoli z nich dvou, popravdě.

Rozhoupal se tedy k tomu, aby opravdu šel. Po chvíli váhání se od ní odtáhl a pustil ji z náruče, aby se mohl posadit na posteli a spustit bosé nohy z kraje postele. Přes rameno se ohlédl na Rhiannon. V tom moři vyhřátých pokrývek vypadala docela spokojeně, nechtěl ji z nich tahat, ale stejně se optat musel. „Jdeš taky? Ve vzduchu je cítit voda – a jelikož na nebi není ani mrak, mohlo by to znamenat alespoň nějakou říčku. Takže pokud by se ti chtělo..."

Rhiannon zamyšleně pokývla hlavou. Teplá voda jí byla vcelku ukradená, ale pro Calianna by to mohlo být fajn. Konec konců přežíval ve volné přírodě, když už se mu dostalo možnosti spát ve skutečné posteli, zasloužil i teplou koupel. Bylo to něco, na co rozhodně měl nárok a ona by mu to moc ráda dopřála, proto by se nejspíš měli zvednout, aby to neprošvihli. Utvrdilo ji v tom i Calovo konstatování, nejspíš to pro něj byl celkem nezvyk, ale doufala, že příjemný nezvyk. Žít převážně mimo civilizaci a na vlastní pěst v přírodě nebyl zrovna med, ale on to měl jinak. Byla to jeho přirozenost, bylo to normální. Ale to neznamenalo, že nebylo občas fajn vyjít ven ze zaběhnuté rutiny a dopřát si něco trošku lidštějšího.

„To rozhodně zní fajn, jdi do toho,“ pousmála se na něj, než mu lípla letmý polibek na tvář. „A ne, rozhodně ne. Ty nejsi žádný vandrák, spíš naopak. Hmmm?“ Pobaveně vzala jeho tvář do dlaní, než ho procítěně políbila a nakonec se dotkla ukazováčkem jeho nosu, než se pobaveně uchechtla. Jeho vtípky už jí začaly připadat naprosto normální, vlastně to už tak trošku očekávala. Bylo to součástí jejich špičkování a ona už se vlastně v duchu tak trošku připravovala na každou jeho možnou odpověď, aby byla schopná vypálit zpátky.
„Popsala bych tě spíš jako nečekaného, ale velice vítaného hosta. Takového, kterého vpustíš do svého domu a urputně se snažíš, aby se mu líbilo, protože nechceš, aby odešel.“ Při jeho otázce, zda mu bude dělat společnost a půjde s ním jednoduše pokývla hlavou a vydala se za ním. Samozřejmě, že šla taky. Odporovat možnosti se trošku smočit by bylo vskutku bláhové. I ona se potřebovala trošku provětrat a protáhnout, to měli společné.

Když vstával, v hlavě mu blýsknul nápad.
Nechtělo se mu čekat s proměnou až na venek. Stejně se potřeboval proměnit co nejdříve. A oblečení na něm prostě nezůstalo ani se nepřizpůsobilo druhé podobě, nic. Prostře tu mělo zůstat na podlaze, dokud se pro něj nevrátí, což by tam venku mohl být problém, kdyby ho prostě ztratil. A to nemohl riskovat, no ne? Vlastně to celé dělal ze zodpovědnosti, neopovažujte se o tom nikterak pochybovat! Takže vlastně dobře, že ho to napadlo, no ne?
Vstal a bez okolků si přetáhl košili přes hlavu. Sice ho proměna vždy vysvobodila z šatů, ale to neznamenalo, že se nikdy nezamotal do košile a akorát si ji neroztrhal. Nic moc praktičnost. Zatímco si tahal látku přes hlavu, cítil v zádech její upřený pohled, a neubránil se pousmání. Roztomilé. „Zapomněla sis někde oči, Voděnko," pousmál se na ni vesele, když odhazoval košili na postel a potom jednoduše donutil během pár kratičkých okamžiků svoje tělo k proměně.

Do žil se mu vlil známý pocit adrenalinu, změny v něco, co bylo vzdálené i blízké zároveň. Prostě pozvedl ten závoj, který dělil člověka od kojota, a podklouzl pod ním. Kosti se mu zlámaly v tiché křupavé písni, šlachy a svaly se natahovaly a zase zkracovaly, maso se přetvářelo. Trvalo to malou věčnost a zároveň byl přeměněn jako lusknutím prstů nebo mávnutím kouzelného proutku. Během chvíle na jeho místě stál kojot s pískovou srstí a modrozelenýma očima si přeměřoval Rhiannon, která se pomalu sbírala z postele. Zvlnil pysky v něčem, co by mohlo působit jako výhrůžka, kdyby u toho netrpělivě neposkočil ke dveřím a nezavlnil přitom chvostem.
Byl čas tomu otravnému hostinskému udělat maličké divadlo... tohle si užije, hnalo se mu hlavou, když bok po boku s Rhiannon scházel schody do lokálu dole. Hostinský stál na svém místě a přepočítával váček z kůže, v němž chrastily mince. Když do místnosti vkročila zjevně samotná okouzlující yialadri, viditelně pookřál... dokud zpoza rohu nevyklouzl do lokálu i Cal a postavil se k ní tak, aby ho muž nemohl přehlédnout. Tomu se div brada neodporoučela k zemi. Zjevně uvažoval, zda při jejich příchodu neopomněl všimnout si zvířete, ale moc mu to asi nezapalovalo.
Na to ale ani jeden z nich nečekali a prostě co nejrychleji vyklouzli ven, přičemž hned po překročení brahu Cal bez váhání vyběhl k řídkému boru. Vůně lesa a klidu do praštila ihned přes nozdry – stejně jako svěží nádech studené vody. Při pomyšlení na vodní tok se donutil zastavit a ohlédnout k Rhiannon, zda ho následuje.

Nepokrytě ho pozorovala, když si začal svlékat oblečení. Líně se přitom dokonce posadila na postel a přehodila si nohu přes nohu, zatímco ho s potutelným úsměvem pozorovala, jak odkládá každý kousek oblečení. Když si neodpustil poznámku, jenom nevinně pokrčila rameny, než se opřela rukama za zády a nepatrně zaklonila hlavu, nespouštějíc z něj svoje oči. Nemohl jí ani v nejmenším zazlívat, že se chtěla dívat. Také bylo zatraceně na co se dívat. Byl rozkošný a přitažlivý... Nedokázala si jednoduše pomoct. Jistě, sice měla docela dost příležitostí obdivovat ho, ale tohle bylo o něco lepší, než jaký pohled se jí naskýtal obvykle. Navíc se musela na určitou dobu rozloučit s jeho lidskou podobou, takže to byl jen další důvod, proč si to jednoduše užít.
„Co na to mám říct? Nedokážu si prostě pomoct, nemůžeš mi to přeci zazlívat, ne?“ Odpověděla se sladkým úsměvem na rtech.
Jakmile se přesunul ke dveřím, tiše se uchechtla a zvedla se z postele, otevírajíc dveře a společně vyšli ven. Pohled hostinského skutečně stál za to - evidentně byl poměrně šokovaný, když je viděl kráčet bok po boku. Rhiannon mu věnovala jen sladký úsměv, než Caliannovi otevřela dveře vedoucí z krčmy, vykráčejíc do vesnice. Cestou minuli několik skupinek lidí, z níž všichni lidé vypadali poměrně vyvedeně z míry, ale nikdo se neopovážil nic říct. Ještě že tak. Kdyby se na Cala někdo jen křivě podíval, asi by tomu někomu zlámala všechny prsty.

Sotva opustili vesnici a dorazili do netknuté přírody, věnovala svému kojotímu společníkovi pobavený pohled. „Jsi středem pozornosti, jak si to užíváš? Tomu protivnému chlapovi z hospody si to vážně nandal, šikulka. Myslím, že bude mít na hodně dlouho o čem vyprávět a přemýšlet.“ Pronesla tiše, než se k němu sehnula, aby ho pohladila.

Bylo příjemné v srsti cítit Rhiannoniny štíhlé prsty. Nemohli byste se mu divit, že si to užíval. Stále nevěděl, jak přesně se má k mladé yialadri chovat, protože nechtěl něco zaonačit tak, aby to pro ni znělo urážlivě nebo tak něco. To poslední, co si přál, bylo ji naštvat z jakéhokoli důvodu.
Když ruku zase stáhla, na nic nečekal. Zanechal ji u vodního toku v přesvědčení, že si tam dost dobře vystačí sama, protože to tak skutečně bylo – nedovolil by si Voděnku podcenit, leč na tom břehu vypadala docela mírumilovně, když si tam tak cachtala konečky prstů a sledovala ho, jak se vzdaluje v houštinách – a zmizel v hloubce boru. Bylo úžasné s emoci zase svobodně proběhnout a vypustit u toho všechny starosti a radosti. Zbylo z něj jenom to, co bylo pro zvířecí formu důležité, ta pravá esence jeho samotného, oděného do kojotí kůže. A to něco mu jiskřilo ve svalech, zpívlao mu to v žilách a prohánělo ho to skrz hustá křoviska a zarostlými udusanými stezkami.

Vrátil se po nějaké době. Nebyla to rozhodně ani hodina, ale on už začínal mít dost. Navíc se musel vrátit k Rhiannon a ona dva zamířit do hostince, než to někomu začne připadat nanejvýš podezřelé. Proto se jednoduše přikradl zpátky k říčce, kde vodní čekala na kraji potoka, dle skloněné hlavy možná pozorovala tekoucí vodu. Jako kdyby šlo o něco úžasného, fascinujícího, že to víc nešlo.
Než ho stihla postřehnout, vrhnul se k ní a odrazil se do skoku. Na záda jí dopadl ještě ve zvířecí podobě, ale zatímco oba dva letěli k zemi, stihnul to prohodit. Nadzvednout závoj, Sklouznout z jedné podoby do té druhé. Pravačku jí ovinul kolem pasu a natočil si ji tváři k sobě, zatímco levačkou se zachytil o zem tak, aby ona vůbec nedopadla. Jediný, kdo ten pád schytal, bylo jeho rameno, ale to ho nějak netrápilo. Přetočil ji tak, že prakticky ležela na něm, a nevinně se na ni culil.
„...překvapení?"

Sledovala ho, jak se svobodně rozeběhl směrem hlouběji do lesů a pozorovala ho tak dlouho, dokud jí nezmizel z očí. Bylo to fascinující... A svým způsobem nepopsatelně kouzelné. Vidět ten rozdíl mezi oběma jeho tvářemi, pozorovat ten přerod a uvolnění, když byl ve svojí kůži. Ačkoliv z dosti sobeckých důvodů preferovala jeho lidskou podobu, rozhodně nemohla popírat, že zbožňovala i tu pravou - zvířecí. Třebaže jí tak nemohl odpovídat slovy, stejně našli určitý způsob komunikace, jen neverbální. A byl stále stejně skvělým společníkem, nehledě na to, v čí kůži se zrovna nacházel. Měla ho ráda, skutečně. Doopravdy. A proto jí svým způsobem dělalo radost, když ho sledovala, jak se vrátil ke svojí přirozenosti a zmizel v lesích.
Sama potom přesunula svoji pozornost k říčce. Zula si boty a automaticky do ní vstoupila, pomaličku se noříc do vlastní salvy uvolnění, které jí voda přinášela. Bylo to sice zoufale málo oproti tomu, na co byla zvyklá ze svojí domoviny, ale ona už byla dost dobře schopná vystačit si i s minimem. Pořád to bylo něco, co matně její domov připomínalo - i když sladkou vodu rozhodně nepreferovala, navykla si na ni. Nebyl v tom až takový rozdíl, když v ní člověk strávil několik dobrých měsíců. Navíc milovala déšť - a ten byl pouze sladký. Neviděla v tom ani tolik nějakou nevýhodu, spíš půvab. Připomínalo jí to, že ačkoliv se zrodila v moři, její patronka chránila stejně moc její vrstevníky, jako všechny bytosti v Nescoře. A její láska Rhiannon dodávala sílu setrvat o něco déle a být o trošku vytrvalejší, protože kdykoliv si vzpomněla na ten žalostný příběh o Jünai a Vyysihuovi, vždycky se potom zmátořila.

Ve vodě se cachtala nějakou dobu, než se sehnula a trošku si opláchla i obličej. To ji tak trošku probudilo a oživilo - cítila, že její magie zase tiše ševelí v žilách a že není tolik otupělá, jako předtím. Ne, že by na tom byla zle, to ne. Ale k absolutní pohodě jí přeci jenom troška hydratace chyběla. Pokud si chtěla udržet svoji moc, musela na to dbát. A jelikož nebyla zrovna dvakrát stavěná na boj, byla to jediná možnost, jak se udržet ve střehu a obranyschopnou. Už nejednou se dostala do potíží, kdy se jí vyplatilo být při smyslech a schopná využít svoji magii. Jakkoliv spoléhala na to, že by na případné potíže nebyla sama, protože cestovala s Caliannem, přišlo jí hloupé spoléhat se na to, že by to zvládl sám. Třebaže nepochybovala o jeho schopnostech, protože znovu a znovu prokazoval, že byl vskutku všestranně nadaný, nebyl její patron, aby bránil její život za cenu vlastního zranění. Nesměla být závislá.
Zatímco pozorovala klidný vodní tok a klikatící se vlnky na něm, jak voda obeplouvala jednotlivé oblázky, zničehonic ji cosi srazilo k zemi. Nestihla pořádně nic postřehnout, jak rychle se to stalo. Její prvotní instinkt byl bránit se, ale když si na poslední vteřinu uvědomila, že to byly packy, co cítila na svých zádech, opustila svůj plán na zneužití vodního toku a nechala se strhnout. Když nakonec skončila víceméně na Caliannovi, který se k jejímu překvapení stihl za letu přeměnit, neubránila se pobavenému úsměvu.
„To tedy,“ pronesla pobaveně, než si úlevně oddychla. „Vyděsil si mě. Ale pořád je to velice milé překvapení, o tom není pochyb. Klidně si mohl ještě zůstat, nemusíme až tolik pospíchat. Toho páprdu by určitě malý úplatek přesvědčil k tomu, aby přimhouřil očko nad naším pozdním návratem. Pokud tedy stále netoužíš po té teplé vodě, která ale touhle dobou už bude nejspíš pryč...“ Dodala nakonec, než se k němu sklonila, aby mu vtiskla krátký polibek na rty.
„...naštěstí jsem tu já. Myslím, že bych tu studenou vodu mohla zkusit ohřát, když nad tím tak přemýšlím. Ještě jsem to nezkoušela, ale nemělo by to být těžké.“

„Dobře, to zní dobře," zazubil se na ni, když mu navrhla návrat a přihřátí vychladlé vody, ale zůstal na místě vzhledem ke své... omezené hybnosti.
Vypravil by se na cestu, ale chápejte... on tu vzhledem k jejich poloze nebyl ten, co by si rozkazoval, kdy se mají zvednout. Ne, že by si stěžoval. Něco na tom, jak se na něj shora culila, zkrátka bylo, něco, co z něj shazovalo obvyklou masku ironického idiota, co nebere nic vážně, a zanechávalo za sebou prostě... jeho. Bez přetvářky. A tohle zvládala jen pár jednoduchými gesty. Pokud by si ho někdy někdo měl přiblížit k pojmu zkrocený, ona na plné čáře vyhrávala, protože jí stačilo pár pohledů a připadal si jako beránek, co prostě jde oddaně za tím druhým. To ho docela děsilo, vzhledem k tomu, že si zakládal na tom, aby si lidi nepouštěl tolik k tělu.
Ale v tomhle si evidentně byli zajedno – taky sem tam vidět překvapené záblesky v jejích očích v některých situacích. A to ho docela uklidňovalo, popravdě. Protože sice byl v nezvyklé situaci, ale nebyl v ní sám, což mu dávalo aspoň částečnou útěchu.

Teprve když z něj pomalu slezla a nechala ho se znovu přeměnit, mohli vyrazit na cestu. Pořád hýřil energií, kterou z něj ani běh nemohl vyhnat (vážně by s tím měl něco dělat), ale víceméně poskakoval Rhiannon u nohou, zatímco se vraceli do vesnice. Už se setmělo, takže lidé nebyli venku – a ti, co náhodou byli, stejně neměli šanci vidět, jak se stíny promenáduje půvabná yialadri s protáhlým stínem šelmy u nohou. Vklouzli postranním vchodem do hostince, který zřejmě po setmění začínal pořádně ožívat, jak se z lokálu ozývalo halasné hlaholení, a po schodech oba rychle vyběhli vzhůru, načež unisono zapadli do pokoje, který před pár hodinami opustili.
Přeměnil se se stejnou přirozeností, s jakou dýchal, a sáhnul po hromadě oblečení, kterou po sobě zanechal, aby z ní vymotal alespoň kalhoty. Zatímco se oblékal, znovu cítil pohled modrovlásky, jak mu klouzal po těle. Pro sebe, aby to neviděla, se jen uculil a nijak to nekomentoval. Nebylo, co k tomu dodávat. S klidem se obléknul (košili nechal zatím ležet, stejně by ji shazoval a pokud by někoho potkali cestou na chodbách, asi by je míň pohoršila absence košile než absence kalhot) a zatímco dopínal pásek, otočil se k Rhiannon. „Takže teď koupel, Voděnko?" zazubil se na ni, přičemž otevřel dveře a přehnaně hluboce se jí uklonil. „Dámy napřed," pronesl s přesvědčením, že to pořekadlo beztak vzniklo jen proto, aby rádoby galance muže zaobalila to, že beztak chce na danou dámu jen nepokrytě zírat.

Líbilo se jí, jak se usmíval. Bylo to nejen hezké a příjemné, ale taky zatraceně nakažlivé. Nedokázala se na něj jednoduše dívat a necítit na rtech úsměv, nešlo to. Bylo to zkrátka vyloučené, nemožné. Nebylo v její moci ten úsměv zastavit a nechat ho pohasnout, protože v ní vyvolával pocit příjemného tepla. Měla s ním pocit, že je svým způsobem doma, ačkoliv patřila do vody. Těžko si to vysvětlovala, ale už to stihla vlastně přijmout. Nebránila se tomu, prostě to jenom si to užívala. Měla pocit, že byli na podobné vlně a to pro ni znamenalo hrozně moc.

„Však víš. Co bych pro tebe neudělala,“ zakoulela nevinně očima, než mu lípla rychlý polibek a slezla z něj, aby se mohl zvednout. Když se společně vrátili zpět do hostince a on se přeměnil a oblékl si kalhoty, Rhiannon si opět neodpustila kradmý pohled, načež otevřel dveře a nonšalantně ji nechal jít první. Pobaveně se na něj pousmála, než vyšla ven a zamířila do koupelny. Sotva otevřela dveře, uvítala je průměrně velká místnost, které dominovala dřevěná káď s na první pohled už studenou vodou.
Rhiannon k ní došla a natáhla ruku, než s pomocí trošky svojí magie vodu ohřála na přijatelnou teplotu, otáčejíc se na Calianna. Nebylo to těžké... Ohřívat tekoucí vodu by bylo vyčerpávající, ale ohřát vodu v kádi problém nebyl. Otázkou bylo, jak dlouho vydrží teplá - ale i tak, vždycky ji mohla ohřát znovu.
„Hotovo.“ Pronesla vítězně, než zkusmo ponořila ruku do vody, aby se ujistila.

Moc nečekal nějaké luxusní zařízení, koneckonců šlo pořád o krčmu uprostřed malé vesnice, takže jeho očekávání byla značně nízko... neměl skoro žádná. Proto byl docela překvapen, když vkročili dovnitř a je neuvítalo něco, co by si žilo vlastním životem. Naopak, bylo tam čisto, což bylo milé vyvedení z jeho omylu.
Malá místnůstka s kádí uprostřed. Leč nemohlo být ještě tak pozdě, rozhodně se nehodlalo o teplou tekutinu, to by vypadalo trochu jinak... a tahle místnost měla daleko do toho, aby byla ohřátá párou stoupající z teplé vody. Skutečně hodně daleko.
Byl zvědavý, co bude dělat, chtěl to vidět hezky zblízka, takže zatímco se pokoušela ohřívat tu vodu, jednoduše přistoupil k ní, objal ji zezadu kolem pasu a položil si bradu bez pozvání na její rameno (bylo fajn, že byla dost vysoká na to, aby se u toho nemusel hrbit jako šilenec), přičemž jen mlčky pozoroval, jak Rhiannon víří zčeřenou hladinu rukou. Pod konečky prstů ho brnělo, jak si uvědomoval přítomnost dívčiny magie. Leč to věděl i bez tohoto důkazu, dávalo mu to okusit, že tahle yialadri rozhodně není jenom hezká tvářička, že není šlechtičnou jen tak pro srandu králíkům... že má dostatečnou sílu a odolnost na to, aby se udržela naživu a při smyslech ve světě, který k ní rozhodně přátelský nebyl.
Aby pravdu řekl, zvedal se v něm vůči ní obdiv smíšený s hrdostí.
„Budete si přát soukromí, velectěná Voděnko?" ozval se jí pár centimetrů od ucha, než si neodpustil uchechtnutí se a už o oktávu níž doplnil svoje slova:. „Anebo nebudete chtít podlehnout samotě a budete preferovat společnost?" Při těch slovech jí bezmyšlenkovitě obkružoval po horkých bocích palci osmičky. Byla jako plátno, na které někdo vybízel dotyky malovat... a leč jindy moc uměleckou duší nebýval, tady se do umění pouštěl milerád.

Když ucítila, jak se k ní zezadu tiskne, nepatrně jí zacukaly koutky, ale rozhodně nic nenamítala. Nebylo co namítat, užívala si jeho blízkost a byla vcelku spokojená, že ho k tomu ani nemusela pobízet nebo se k němu sama lísat jako kočka. Ne, že by to dělala nerada... To spíš naopak. Jen bylo hezké, když to udělal sám, takhle spontánně. Ačkoliv tedy musela uznat, že ji tím trošku rozptyloval, protože jeho přítomnost byla vždycky tak nějak opojná - a ona měla tendence soustředit se jen a jen na něj, proto jí to ohřívání trvalo o něco déle, než za normálních okolností, ale nestěžovala si. Na to byla až moc spokojená. S jeho přítomností těsně u ní se cítila o něco uvolněnější a bylo to na ní znát.

„Hmmm. Jak bych mohla odmítnout tak okouzlující a opojnou společnost? Byla bych sama proti sobě, kdybych si místo toho vybrala samotu,“ broukla sladce, zatímco jí koutky doslova cukaly pobavením. Byla to pravda. Pokud byla volba skutečně na ní, tak ani na moment nezaváhala a brala jeho společnost všemi deseti. Ačkoliv za normálních okolností by nejspíš chtěla být sama, tak s ním to měla jinak. Necítila potřebu se izolovat, spíš naopak - toužila s ním být každou volnou chvíli, navíc představa společné koupele nebyla zrovna nepříjemná... Spíš naopak.
„Takže,“ pronesla, když se k němu otočila čelem a upřela mu pohled do očí, než mu přejela ukazováčkem po rtech. „Společná koupel? To zní dobře.“ Rty měla přitom stále zvlněné do nepatrného úsměvu, ale když to vyřkla, o něco se jí rozšířil. Byla v dobrém rozmaru, chytala ji poměrně hravá nálada. Navíc byla v blízkosti vody, takže si skutečně hrát mohla, protože měla prostředky. Na druhou stranu ale tušila, že Caliann vodu po svém příšerném zážitku u Duhového moře nejspíš moc nemusí, takže se držela zkrátka.
Místo toho o kousek ustoupila, než si líně rozepnula šaty a nechala je sklouznout na zem, zatímco z něj ani na moment nespouštěla oči. Po šatech velice rychle následoval i zbytek oblečení včetně bot, než ho líně obešla a přejela mu přitom konečky prstů po linii od jednoho ramene k druhému, načež se zastavila na boku a přiblížila se k jeho uchu, aby ho jemně skousla.

Nemohl si pomoct, ale když ho nevykopla za dveře, přišel si tak trochu jako rozradostněné štěně. Co nadělá... jednou jste psovitá šelma a už se toho nezbavíte.
„Tak především ti ta společnost zvládne umýt záda lépe než bys zvládla sama," pokrčil rameny, nevinnost sama, než se znovu uculil. „Tedy pokud nemáš nějaké jiné návrhy, jak tu svoji společnost zneužít, že ano, Voděnko..."

Když ucítil, jak ho mírně ňafla do ucha, neubránil se úšklebku a zarazil ji na cestě ke kádi tím, že ji jednoduše zachytil za ruku a natáhl jí ruku k bradě, za kterou jí jemně palcem a ukazovákem vzal a natočil, aby mu viděla do tváře. Věnoval jí pobavený úsměv. „Zlatíčko, znovu tahle hra? Víš, že pokoušet se nevyplácí," pošeptal jí tónem, kterým běžně káráte malé děti, a cítil, jak ho na spodním rtu lechtají jako jehličky ostré špičky špičáků, které si přímo žadonily o odplatu. Proto se jí naklonil jednoduše k uchu a pronesl do něj dodatek: „Může se ti to vrátit," dodal a jemně, s ohledem na to, že by stačilo málo, aby mu zuby procvakly její kůží, o což zrovna neusiloval, ji jemně hryznul do jemné kůže na rameni.

Poté se jednoduše odtáhl a během pár chvil ji předběhl na cestě ke kádi. S úsměvem dítěte, které si zasloužilo nejoblíbenější lízátko, ji sledoval, zatímco se s požitkářským povzdechem namočil do horké vody, která byla jako ten nejdokonalejší balzám na nervy, který pro něj kdy mohl kdo vymyslet. Otočil se k Rhiannon, pokrčil rameny a hravě proti ní vyslal pohybem zápěstí pár horkých kapek. „Čekáš na něco? Ta voda je skvělá... tvoje schopnosti jsou skutečně oslňující."