Šepotavý oceán a okolí

Ta slova, která by ho měla přesvědčit, aby se přidal na jeho stranu, fungovala přesně opačným dojmem. Cizincovi šedavé oči se přivřely do malých zlověstných škvírek a Rufus věděl, že z téhle šlamastiky se už jen tak nedostane. Pokud se někdy něčeho bál, nebylo to nic oproti pocitům z toho muže. Pomalu cítil jak se mu stahuje žaludek a nutkání zvracet se zdálo každou sekundou silnější. Než stihnul odpovědět něco, čím by se ho znovu pokusil dostat na svojí stranu, znovu se napřáhl a vrazil mu pěstí. Povalilo to Rufusovo tělo na studenou podlahu a on zařval jako zvíře. Nikdy ho nikdo nezraňoval ani se ho nikoho neopovážil praštit. Zatraceně to bolelo. Pro někoho tak ušlechtilého jako byl Rufus to byl stoprocentní nezvyk. A teprve až se ozvalo zlověstné křupnutí a Rufusova čelist se vykroutila do groteskního úhlu, kašlal na Briannu. Toužil potom zmizet a zbavit se bolesti.

Nedokázal se ani přinutit zvednou na nohy a vypadnout odtamtud jak nejrychleji by to šlo. Hned co uslyšel zvuk nabroušeného ostří za jeho zády, začal se plazit směrem ke stěně za Breenou. Jakoby snad očekávala, že se nad ním slituje alespoň ona a svého šíleného přítelíčka v jeho počínání zastaví. Ucítil jak jeho krk čepel prořízla jako máslo a zanechala krvácející šrám. Zděšeně vyhekl a zašátral rukou po noze blonďaté víly, ale dosáhl jen toho, že se ještě více natiskla na zaprášenou stěnu. Jedna věc ho ale šokovala ze všeho nejvíce. I po tom všem co mu bělovlásek prováděl, i po tom všem, co ho bil a ponižoval, dívala se. Celou dobu ani jednou neuhnula ani sebou netrhla ve znechuceném gestu. Její výraz se čím dál tím víc měnil z vyděšeného a poplašeného na ten klidně vyrovnaný. Všiml si, že jakmile se na ní její kamarádíček podíval, nepatrně kývla hlavou. Nemusel být géniem, aby mu došlo, co udělala. Dala mu svolení. Dovolila mu, aby dodržet svých slov. A kdyby se ta malá potvora nedívala, už dávno by se rozbrečel. Chtěl rozmlouvat a vyjednávat. Ale díky čelisti, která teď visela v nepřirozeném úhlu, nemohl zformulovat žádnou souvislou větu, natož prosit o slitování.

Miloval jí? To nebylo možné. Nemohl. To Rufus měl být jejím vyvoleným. Ne nějaký děsivý maniak. Ale ani nad tím neměl moc času přemýšlet. Další zranění přišlo zanedlouho a za ním i další řev. Tentokrát se začal klepat snad ještě více než víla u stěny, načež se pokusil zaplácnout krvácející ránu.

Sundat si kalhoty? Tak že by nakonec změnil své rozhodnutí a rozhodl se s ním trochu užít? Vážně byl až na takhle tvrdé hrátky? No, Rufus si stěžovat nemohl. Roztřeseně se zvednul a i když byl posraný až za ušima, opravdu si ony kalhoty stáhnul. Pár šouravými kroky k němu došel a otřel se o cizincovu kůži. Rád by mu zašeptal pár svůdnických slov do ouška, ale kvůli stavu jeho úst nemohl. Tak na něj alespoň co nejlaškovněji mrkl a chytnul jeho ruku, kterou si mezitím položil na svůj pas. Plný očekávání doufal jen v jednu nezapomenutelnou noc.

Zatímco se ten červ plazil směrem k Bree, on mu zlostně zabodl meč do nohy, aby mu dal najevo, že tudy cesta rozhodně nevede. Co si k čertu myslel? Že se u ní schová, použije ji jako masový štít? Tak to rozhodně ne, to Desmond rozhodně nemínil dopustit, mínil ji bránit. Bránit, ne dopouštět, aby jí mohl ublížit ještě víc, než už se stalo. Další hrůzy už nepřipadaly v úvahu, pokud by se nestaly jemu, ne jí. A že on rozhodně plánoval provést nějaká ta zvěrstva, aby se náležitě pomstil. Nikdo neměl právo ubližovat té nevinné víle, ona za nic nemohla. Nikdo si na ni nemohl vyskakovat. Nikdo.
Potom přišlo to gesto. Nepatrné, ale rozhodně ne přehlédnutelné. Pokývla hlavou, dovolila mu, aby vykonal, co bylo zapotřebí. Tehdy mu srdce nepatrně poskočilo v hrudi a on na ni pokývl nazpět na znamení pochopení, než obrátil svoji pozornost zpět k muži, který vypadal vážně příšerně. Byl fakt, že už ho trošku zmlátil a evidentně se to na něm podepsalo, ale bylo to ještě moc málo. Ani zdaleka to nebylo dost, nestačilo to. Potřeboval na tom všem ještě trošku zapracovat, než by mohl říct, že jeho dílo bylo dokonáno.

Jakmile si sundal kalhoty, poděkoval bohům za to, že to nemusel dělat sám. Cizinec si ale jeho pobídku evidentně vysvětlil trošku jinak, než ji Desmond zamýšlel - nebo se mu pokoušel dostat na kobylku. Tak jako tak, jakmile se ho dotkl, ošil se. Něco uvnitř něho chtělo najet na Theoranovy zvyklosti a chvíli si s ním hrát, nechat ho myslet si, že vyhrál a potom ho roztrhat na kousíčky, ale Desmond nebyl ten typ. Naopak preferoval rovnou trhat, než aby vyvolával nějaké iluze. Ne, to rozhodně ne. On iluze bral a ničil, nepodněcoval.
Bezmyšlenkovitě se od něj odtáhl, než mu mečem přejel po linii od hrdla přes hrudník až k pasu... Svýma bouřkově šedivýma očima pozoroval muže před sebou, než se k němu přiblížil a řádně sekl. Jen co se ozval zvuk masa padajícího na zem následovaný crčením čerstvé a horké krve, natiskl cizince zády na zeď a nechal meč padnout na zem, vytahujíc zpoza opasku svůj nůž, kterým surově odřezal přebývající maso a okamžitě mu jej nacpal do chřtánu. Tehdy ho chytil za čelist a začal s ní hýbat tak, aby rozžvykoval sousta ve svojí puse, kterou mu překrýval dlaní, aby nic nemohl vyplivnout.
„Pěkně si to vychutnej, zkurvysynu.“ Jakmile měl pocit, že ho přiměl rozžvýkat dostatečně, obratně zatočil nožem v ruce, než mu ho vrazil do hrudi a začal řezat - nejdříve se prodíral vrstvou kůže a masa pokrývající hrudní koš, aby mohl tkáň rozevřít jako rozevlátý kabát a mohl se dostat k žebrům. Ty s trochou fyzického i magického náporu potom jedno za druhým povolilo a on je začal svojí magií ohýbat tak, aby trčela ven z těla tvoříc dojem rozevřené tlamy.
Odřízl srdce a chvíli ho držel v ruce, dokud nepřestalo tlouct. Jakmile stahy ustaly, rozmačkal ho jako přezrálé ovoce a sebral ze země to, co mu uřízl - a nacpal jej na místo, kde mu mělo bušit právě srdce. Až tehdy nechal jeho bezvládné tělo sklouznout zády po zdi, zanechávajíc za sebou krvavou cestičku. Líně pustil rozmačkané srdce a obrátil se na Bree, která se choulila v koutě.
„Už ti neublíží, už nikdy.“ Špitl tiše, zatímco jí upřeně hleděl do očí. Teď už věděla, co byl skutečně zač... Uvnitř.

Nesnesla, když se jí zrovna Rufus dotýkal. Držel jí nad zemí a tou jedinou věcí, kterou mohla udělat se zdálo naznačit mu, co si o něm skutečně myslela. Jen stěží dýchala a kdykoli se po něm ohnala, aby jeho ruce odstrčila od sebe, riskovala tím, že se její křídla rozsypou na stovky malých částeček. Nemohla o ně přijít. Brala je jako značnou část jejího světa a kdyby se tak stalo, rozhodně by se vyválela až na úplném dnu zoufalství. Až tak zle na tom byla. Toužila po tom ho praštit to obličeje. Prokázat její hořící vášeň maximálně popáleninami třetího stupně. Ale její otec jí držel perfektně v šachu. Její plíce hořeli z nedostatku vzduchu a ona začínala mít mžitky před očima. Pokoušela se je sice rozmrkat, neúspěšně. Chtěl jí snad zavraždit? Zatím to tak vypadalo. Ovšem ať se Rufus mohl snažit sebevíc, její hrdost se mu zadupat nepodařilo. Pokud to opravdu měla být její poslední hodinka, nebude škemrat o slitování ani se omlouvat. Tenkrát utekla, protože to sama chtěla. Volnost a svoboda jí hnaly dopředu. A ani v nejmenším toho nelitovala. Její vzdor ochaboval jak se jí do těla dostávalo čím dál méně vzduchu. Ne, Nelitovala. Kdyby se tenkrát neodhodlala, nikdy by nepoznala tolik úžasných věcí. Nikdy by nepotkala spoustu nepředvídatelných lidí. Nikdy by nemohla potkat Dese. Při vzpomínce na něj se jí rty zformovaly do unaveného úsměvu. V tom pokoji...U té stěny, chtěla ho mít u sebe. Více než kdy předtím. Nicméně, nechala ho za sebou v hospodě. Snažila se utéct, ale nepovedlo se jí to. Možná bylo dobře, že nebude u toho až překročí na druhý břeh. Chtěla ho toho pohledu ušetřit. Nesnesla by, kdyby jí jí pamatoval jen jako namodralé studené tělo bez života.  

Bohužel,  bohové ani v ten daný večer nenechali její obavy nenaplněné. Jakmile za dveřmi uslyšela Desmondův starostlivý hlas, energie se k ní narychlo vrátila. Až v ten moment jí zaplnil neskutečný strach. Nesměla nechat Rufuse mluvit s jejím snoubencem. Prostě nemohla. Vše by se zvrtlo v obrovskou katastrofu. Na jednu stranu se chtěla ozvat a konečně být zase u něj. V bezpečí. Avšak Rufusův varovný pohled jí zase rychle umlčel. Nebyla ovšem ještě připravená opustit ho. Nechat Dese v tom krutém světě samotného. Něco uvnitř jí ale říkalo, že jeden z nich se už rána nedožije. A hned co se její princ začal dobívat dovnitř do pokoje, ještě si tu myšlenku utvrdila. Stačil jí jeden pohled na rozběsněného bělovláska a dokonce i jí na chvilinku krev zatuhla v žilách. Zároveň jí mysl zaplavil pocit úlevy. Věděla, že tam byl s ní. Zase si pro ní přišel. Zase jí zachraňoval ze sraček.  

Rufus byl donucen jí pustit, což pro Bree znamenalo konečné vysvobození. Nestihla se ani postavit na vlastní nohy a rovnou se sesunula dolů v záchvatu dusivého kašle. Musela se uklidit. Srovnat svoje roztřesené tělo do stavu, kdyby bylo schopné trochu fungovat. Po několika vteřinách se jí podařilo dostat do plic potřebný přísun kyslíku a ona si instinktivně sáhla na krk. Rozhodně tam bude mít otisky Rufusových prstů, to nepochybně. To bylo v tu chvíli ovšem nedůležité, neboť Des opravdu zuřil. A bez ostychu to dával svému sokovi najevo. Mlátil do něj a dostal ho na zem. Pořezal ho a zesměšnil. Ačkoli chtěla Bree svému princi pomoci, usoudila, že se bude držet dál. Pravděpodobně by stejně jen překážela a aby nelhala, z Dese šla opravdová hrůza. Sice asi ne taková, kterou právě pociťoval její mučený otec, ale nějaká rozhodně ano. Rozhodně by se s Desem v tomhle stavu do křížku nepouštěla. Přemístila se do rohu místnosti a natiskla se na stěnu.  

Její otec se sice mohl zkoušet bránit hlava nehlava, ale ničemu do nepomáhalo. Desmond očividně byl jako utržený ze řetězu a z toho ublíženého štěňátka, které tak nerado lezlo do vody se stal trhač, který zakousnul všechno co mu přišlo po ruku. Věděla, že by asi neměla, ale nemohla od nich odtrhnout zrak. Ne, že by si ten pohled užívala nebo něco takového. Jen...Potřebovala to vidět. Všechny její vzpomínky na Rufuse z jejího mládí se rozprchávaly všude po pokoji a Breena se snažila jich zachytit co nejvíce. Na jeho obranu, neuchovávala jen špatné vzpomínky. Možná by měla svého bělovláska zastavit a upozornit ho na jejich příbuzenství, ale to zavrhla. Strach jí nedovolil se mezi ně montovat.  

Miloval jí. On jí skutečně miloval. Řekl to nahlas a vypadal, že to myslí naprosto upřímně. Měla chuť se k němu rozeběhnout a prostě ho jen umačkat v náručí až do bezvědomí. Musela se sama pro sebe nevýrazně malilinkato pousmát, načež se jí do tváří nahrnula červeň jako splašená. Nad jejím skuhrajícím otcem to asi nebyl jeden z těch top romantických momentek, ale počítalo se to. Však vlastně i jejího otce chtěl nechat pykat jen za to, že na ní špatně sahal. Dokazoval jí svou lásku na každém rohu a ona husa ještě pochybovala. Cítila se opravdu pitomě. K její nelibosti ovšem musela ještě počkat než se na něj pověsí a do konce života ho nepustí nikam od ní, protože Des se svojí obětí jen tak neskončil. A rázem všechny myšlenky na zastání se Rufuse, imitujícího žížalu na podlaze, vymizely. Dala mu svolení ho popravit. Dala svolení popravit člověka, který jí vychoval. Nechá za minulostí Brianny Javierrové i smrt jejího otce. Smířila se s tím, že bude nosit jeho krev na šatech jako stín dokud jí to nestáhne dolů.  

Přitáhla si kolena k tělu a schovala si obličej za svoje vlasy. Věděla, že dokáže být její muž surový a nemilosrdný, ale nikdy to nečekala až v takové míře. To, co dřív bývalo Rufus se teď měnilo v jednu velkou sekanou plnou krve a odřízlé tkáně. Jediný moment, kdy zavřela oči byl ten, když Desmond připravil svého soka o přirození a donutil ho zkonzumovat téměř všechnu část. Rufusovi bolestné výkřiky a chroptivý pláč se jí rozléhal v hlavě jako zatracená ozvěna a Bree měla obrovské nutkání skočit z okna, jen aby nic neslyšela. Ani nedutala, když sledovala tu krvavou spoušť do posledního momentu. Bála se byť jen pípnout. Její vyděšená očka hypnotizovala tu horu masa, která dříve bývala člověkem. Teprve až mučivé ticho ,s občasnými zvuky kapek krve padajících na zem stékajících dolů po stěnách a dále i po Rufusovi,  přerušil jeho tichá hlas, zděšeně sebou ucukla. Váhavě se s pomocí stěny za sebou zvedla na roztřesené nožky a doťapkala po čvachtavé podlaze až k němu. ,,Děkuji ti.” Špitla stejně tichým hláskem jako předtím on sám. Zahodila veškeré zábrany a omotala kolem něj svoje ručky v pevném stisku. Už nikdy se ho nechtěla pouštět. Už nikdy od něj nechtěla pryč. A ačkoli byl znovu celý od krve, tentokrát to neřešila. Neřešila ani to, že i její další oblečení, tvář i vlasy budou taky od krve. Pokud by jeho běsnění pokračovalo a on se jí rozhodl taktéž ublížit, nevadilo jí to. Bylo jí to naprosto jedno. Za každou setinku, kterou mohla strávit u něj by podstoupila hodinu v Theoranově sklepě. Postavila se na špičky a pomocí svých dlaní si ho přitáhla k sobě do jemného polibku. ,,Desi...Já...Záleží mi na tobě. A proto ti musím poděkovat. Zase jsi mi přispěchal na pomoc. Přišel jsi pro mě, i když jsi se mohl na mou maličkost vykašlat a místo toho si odpočinout dole. Bála jsem se. Ale ty jsi přišel a vyhnal všechny moje obavy pryč.” Znovu ho políbila, než se zase snesla dolů a pootočila hlavu k té hordě masa a kostí. ,,Hlavní otázka je, co teď uděláme s mým otcem. Nebo spíše...S tím co z něj zbylo.” Sama si tu hromadu ještě jednou přeměřila než hluboce vydechla. ,,Klidně si můžeš jít lehnout. Já to někam odklidím.” I když už bylo stoprocentně na čase, nepouštěla ho. Nechtěla ho pustit už nikdy, ale do rána se ho pustit odmítala. To ovšem byl veliký problém. Pokud by si šel lehnout, asi by s ním být nemohla. Ale teď hlavní otázku tvořilo jeho blaho a ona se musela přizpůsobit. ,,Nebo tu máme plán c. Prostě odsud zmizet a spálit to na popel.” Visela na něm doslova jako medvídek na medu. Hodila po něm zkoumavým pohledem. Rufus měl alespoň v něčem pravdu. Tohle byla nezapomenutelná noc. Pro něj určitě.

Co udělal si uvědomil až v moment, kdy stál kousíček od zohaveného těla toho parchanta a hleděl na svoji milou. Bylo to pro něj stejně přirozené jako dýchání, zkrátka nad tím nepřemýšlel, nepochyboval... Prostě jednal, tak jako vždycky. Byl zvyklý z minuty na minutu táhnout do boje a páchat hrůzy, pokud to bylo nutné. A tentokrát si to situace skutečně vyžadovala - ačkoliv někdo nestranný by nejspíše mohl tvrdit, že to zbytečně přehnal. Na jeho způsobu popravy bylo citelné, že to bylo vskutku velice osobní a že byl hodně rozzuřený. Zároveň to ale silně vypovídalo o tom, jak silné měl ochranitelské pudy a že Bree skutečně měl rád, protože kdyby mu na ní nezáleželo, nehnul by ani prstem. Nechal by se odradit mužovými slovy, možná by se ani nezvedl ze svého místa v hospodě, ale... Tak to nebylo, nemohlo být. Vázaly ho k ní silná pouta, kterým se nebránil, vítal je. Drželo ho to pohromadě a jemu na ní vskutku záleželo, takže nepřipadalo v úvahu, aby jí někdo ubližoval. Trest, jakého se muži dostalo, byl přiměřený, ačkoliv na jeho vkus možná ještě stále ne úplně dostačující. Za jiných okolností by to vzal podstatně drastičtější oklikou, ale situace to nepovolovala: nebyl v bezpečném prostředí a neměl vhodné nástroje.

„To je samozřejmost, nikdo ti nebude ubližovat... Nikdo...“ Vydechl tiše, zatímco kolem něj omotala paže. Pomaličku ji napodobil a objetí jí oplatil, než zabořil tvář do jejích vlasů a zhluboka se nadechl její vůně, která ho konejšila stejně moc jako její blízkost. Teprve tehdy mu začalo docházet, za jaké situace ho viděla. Spatřila to nejhorší z něj, to nejtemnější a nejzvrácenější. Bál se, opravdu hodně. Věděl, že něco takového většina lidí nedokáže zpracovat a přijmout, protože to bylo zatraceně velké a hořké sousto. Mohl jenom doufat, že to Bree bude schopná přejít... Protože jinak by o ni mohl navždycky přijít.
„Samozřejmě, Bree. To lidé dělají, když jim na někom záleží... Alespoň myslím. Pravou loajalitu jsem nikdy nezažil, takže můžu soudit jen z pozorování druhých...“ Poté, co ho políbila jeho výraz zase o poznání změkl, ale stále měl oči mírně zastřené zlobou a svaly zatnuté, jako kdyby byl pořád připravený vymlátit z někoho dalšího duši. To byla ostatně také pravda: kdyby se objevil nějaký další pobuda, co by toužil ubližovat jeho milé, s velkým potěšením by mu vrazil zuby a zpřelámal pěknou řádku kostí v těle. A bohové vědí, že by se u toho nezastavil.
S jejím otcem? Byl to její otec? No... Tak to byla rychlost. Původně měl v úmyslu ho zkusit vyhledat a požádat ho o požehnání, ale takhle si do něj jen naposledy zlostně kopl a odolal pokušení na jeho mrtvolu ještě plivnout. Evidentně toho s Jiskřičkou měli společného mnohem víc, než se původně zdálo. Příšerní otcové byli docela solidní stavební kámen k tomu, aby si mohli společně stěžovat. To byla ale v danou chvíli nejspíš ta poslední věc, na kterou by Desmond chtěl myslet a věnovat se jí. Breena měla pravdu, museli s tou mrtvolou něco udělat. Naštěstí si ta krásná ohnivá víla za svého společníka vybrala někoho, kdo mrtvoly nejen vytvářel, ale především také odklízel. Jestli měl v něčem Desmond až překvapivě dobrou praxi, tak to bylo zametání věcí pod koberec: a těmi věcmi se pochopitelně myslela špína. Krvavá, lepkavá a odporná špína. Po Theoranovi uklízel v jednom kuse, takže už věděl naprosto bezpečně, co je potřeba udělat.
„To je jednoduché. Prostě ho někam zakopu,“ pokrčil klidně rameny. „Ty rozhodně nic uklízet nebudeš, potřebuješ si odpočinout. Rád bych řekl, že tě uložím do postele a postarám se o to sám, ale po téhle zkušenosti... Bohové. Nepustím tě z očí, kdyby se náhodou vynořil další slizoun. Takže mi bohužel budeš muset dělat společnost - ale neboj se, nebudu tě nutit nic dělat, zvládnu to sám. Nechci ale, abys byla sama. Nejen, že se o tebe bojím, jen... Já nevím. Nemyslím si, že by bylo dobré, abychom se teď rozdělili.“
Sebral ze země svůj meč a věnoval Bree trošku váhavý pohled, než ji volnou rukou pohladil po tváři a vtiskl jí něžný polibek na rty. „Myslím, že bude lepší, když se posadíš a nebudeš se dívat, už takhle si toho viděla dost. Nemusíme to dělat ještě horší, než to už je... Protože abych ho odsud dostal, budu ho muset trošku zredukovat.“ Záměrně použil výraz zredukovat místo naprosto otevřeného konstatování, že ho bude doslova muset rozsekat na kousky. Sice už byl trošku pochroumaný, ale na pronesení hospodou to bylo stále moc. Mrtvoly se nejlépe v nenápadnosti nosily, když se nastrkaly do pytle... A na to bylo zapotřebí troška porcování, protože průměrný člověk by se v jednom kuse do pytle rozhodně nevešel.
„Jestli chceš, můžeš se zatím jít vykoupat, pokud je tu koupelna. Nebo budeš asi spíš chtít počkat, až budeme v našem pokoji? Tady je to... Kontaminované.“ Nenarážel ani tak na krev jako spíš na pach muže a fakt, že se nejspíš lecčeho v místnosti dotýkal, což bylo nesmírně odpuzující.
„Tvůj nápad se zapálením je sice efektivní, ale vzhledem k situaci poněkud nepraktický. Museli bychom utíkat - a pokud by někdo zapálil hospodu, stráže by se rozhodně nedívaly jinam, štvali by nás jako zvěř. A věř mi, že bychom byli jako první na seznamu potenciálních pachatelů, protože vílu a podivína si bohužel zapamatuje každý. Takže... Uděláme to raději po starém. Jak se to říká? Co si člověk nadrobí, to si taky sní. A já jsem zvyklý uklízet mnohem větší svinstvo, než je... Tohle.“ Nepatrně špičkou boty drkl do nehybné ruky jejího otce a protáhl se, připravený pustit se do práce.

Lehce zavrtí hlavou a jemně si povzdechne. ,,Není to samozřejmost, Desi. Hodně lidí by zdrhlo, kdyby vidělo mohutnýho a nasranýho trpajzlíka.” O mrtvých jen dobře u přidrzlé dívky opravdu neplatilo. Ráda si rýpla do každého, nehledě na jeho stav či rozpoložení. Jistě, rozhodně to od ní bylo nečestné a jistě dle morálního hlediska nevhodné. Rufus už neměl možnost argumentovat zpátky. Desmond ho poměrně drastickým způsobem připravil o možnou odplatu, což bylo jedině dobře. Ráda by se s ním rozloučila. Naposledy si do něj šťouchla nebo mu minimálně pořádně dupla na nohu. Na to byl al strach až moc velkým protivníkem a v danou chvíli se spokojila s relativním klidem. Rufus jí říkal, že se ho musí držet. Že sama nepřežije. Nejhorší na tom bylo, že na jeho slovech něco bylo. Jestliže by jí Rufus našel samotnou, byla by mu vydána napospas. Pokud by se bělovlásek neukázal, poletovala by v háji zeleném. Znamenalo to, že se stala nesamostatnou? Jistěže znamenalo. Potřebovala svého Dese jako kyslík. To v ní vyvolávalo spoustu sužujících otázek. Ovšem jedna jí hlodala mnohem více než ty ostatní. Dělalo to z ní slabší osobu? Ztrácela veškerou svou samostatnost a nedotknutelnost prohnané zlodějky? Děsila se toho. Předtím si to tak nějak ani neuvědomovala, ale v tom pokoji v kaluži krve.. Připadala si zase tak malinká.

Nejraději se se od něj nehnula ani na pět centimetrů, ale věděla, že na výběr prostě nemá. Dala si ovšem pěkně na čas, než ho konečně pustila. Jakmile se tak stalo a ona se od něj vzdálila, obličej se jí viditelně zachmuřil. Ovšem, pokud by na něm celou věčnost držela jako klíště, vůbec nic by neudělali. A lidské tělo v takovémhle stavu fakt nesvedete na prachsprostou nehodu. Tady se nedalo říct “Jejda. Asi zakopl.” Sice by jim to ušetřilo práci a ona by Dese mohla znovu uvěznit u sebe, ale Desmond ho zřídil tak, že jiná možnost než se ho zbavit úplně se nenaskytovala. Odvrátila hlavu, když si její snoubenec ještě kopnul do toho nehybného těla. Očividně byl ještě pořád naštvaný. Až se vrátí, bude ho muset uklidnit. Dlužila mu to. Dlužila mu již spoustu věcí a Breena si byla jistá, že mu je všechny nemůže nikdy splatit. Na to pro ní udělal a obětoval velmi mnoho.

Srdce jí poskočilo radostí hned co jí sdělil, že samotnou jí rozhodně nikde nenechá. Udělalo jí to upřímnou radost. I když na ní začínala doléhat únava a měla potřebu ze sebe umýt veškerou krev, ani za mák ho nehodlala pouštět z očí. ,,Bude mi ctí ti dělat společnost. Nevidím v tom žádné bohužel. Ale zapomeň na to, že si to odneseš všechno sám. Ty jsi už udělal dost a já jsem ti za to velice vděčná. Pokud je tu někdo, kdo si zaslouží odpočinek, jsi to ty. Neměl bys na sebe tolik tlačit.” Nasadila nesmlouvavý výraz, který mluvil za vše. Rozhodně tam nebude jen tak stát a zírat opodál. To se zdálo nepřípustné. Když jí ovšem věnoval jemné pohlazení a následně i konejšivý polibek, její přísný výraz povadnul a nahradil jej jen tichý šťastný úsměv. ,,Máš pravdu. Oba dva potřebujeme odpočinek. A ve dvou se to řeže lépe, ne? Takže nepočítej s tím, že tě nechám řezničit samotného.” Zachichotala se a jedním rychlým pohybem mu sebrala jeho nůž. ,,Bohužel nejsem tak zdatná, abych ho porcovala rukama.” Pokrčila rameny a přešla ke zmrzačenému Rufusovi. ,,Jo...Kontaminované.” Zamumlala tiše než poklekla k tělu a vazala do svých ruček jeho paži. Sama se při tom patrně třásla, ale to pro ní nebylo podstatným hlediskem. Na jeho vysvětlení proč by nebylo ideální celý dům zapálit jen nespokojeně zamručela. Měl pravdu, ale zároveň si nechtěla přiznat úplnou porážku. Přeci jen, kdyby se dostatečně snažila, nemuseli by zbýt vůbec žádní svědci. Nikdo by je nemohl udat, když by nikdo nezbyl. Tu myšlenku si ale nechala pro sebe. Už teď vypadala jako neskutečný barbar. Na pár vteřin zavřela oči a vydechla všechny nepodstatné myšlenky pryč. Sevřela nůž co nejpevněji jen její prstíky dokázaly a zabořila ostří Desova nože do Rufusovi kůže, načež začala pomalu a váhavě řezat. Měla nutkání otočit hlavu a jednoduše se odvrátit, ale nemohla. Spolkla veškeré nadávky a připomínky. Nenechá v tom Dese samotného.

Měla pravdu, samozřejmě. Lidé byli zbabělí a jejich věrnost a oddanost byly stejně přelétavé jako jarní počasí. Tak to ale být nemělo, však? Loajalita byla jiná, on ji přeci viděl. Sice ji nikdy nezažil, ale to neznamenalo, že ji nikdy nespatřil. Ačkoliv ji nepocítil, byla vepsaná v každém centimetru panství, odkud před tolika lety odešel po boku muže, jež od něj očekával přesně to: loajalitu. Bezmeznou, bezpodmínečnou a slepou. Desmond se nikdy neoznačoval za jeho skutečného věrného, protože by tím lhal sám sobě i Theoranovi, ale svým způsobem mu oddaný byl. Teprve až s Bree ale poznal, co to skutečně znamenalo a obnášelo. Jen díky ní cítil tu nikdy nekončící potřebu chránit ji, být jí po boku a udělat pro ni, co bylo v jeho silách. Byl připravený provázat s ní svůj osud, strávit v její společnosti zbytek svého života a ochotně by pro ni i padl. Nezaváhal by, kdyby pro ni měl dát ruku do ohně.

„Měla by být pro všechny, ale vím, že není. Pro mě to tak je a bude.“ Pozoroval ji, jak mu vzala nůž a začala řezat do těla muže, který byl jejím otcem. Něco na té situaci ho nutilo cítit novou a naprosto nepoznanou směsici emocí, jež v něm zanechávaly dosud nepoznanou salvu zmatení a chaosu. S jistotou věděl, že na ni svým způsobem byl hrdý, protože byla schopná postavit se tomu čelem a nehledě na to, jak těžké to bylo, statečně se držela a pokračovala dál. Copak by ji v tom ale mohl nechat? Ne. Nebyla na to stavěná, nemohl jí dovolit, aby upadla tak hluboko jako on. Nezasloužila si to, to nebyl její osud, nebylo to nic pro ni. To on byl mezi nimi dvěma ten poskvrněný a tak to mělo zůstat. V žádném případě ji do toho nemínil namáčet také.
„Bree... Lásko. Nech to být, ano? Udělám to, posaď se a zkus se jen nadechnout.“ Prošel kolem ní, políbil ji do vlasů a opatrně jí vytáhl nůž zpoza sevření prstů, než ho otřel o nezakrvácenou část oblečení mrtvoly a uklidil zpět za opasek, chopíc se svého meče. Jakmile obemkl rukojeť svými prsty a pevně sevřel, cítil, jak se mu vyrovnává tep. Opět zabíhal do známé rutiny - chystal se vykonávat něco, co dělal již tolikrát předtím, přesně znal každou část postupu a věděl, že neudělá chybu, ani když ho přitom mohla pozorovat jeho milá.
Odtáhl mužovo tělo doprostřed místnosti, aby měl dostatek prostoru a potom se jenom rozmáchl, než jediným plynulým pohybem přešel v seknutí. Ostří meče přetnulo kost mužovy paže, rozdělujíc ji vedví. Ten postup zopakoval mnohokrát, než jeho tělo konečně rozdělil na požadované množství menších dílů, jež sklidil na jednu zkrvavenou hromádku. Tehdy zvedl pohled od země směrem k víle a chvíli ji pozoroval, pokoušejíc se zjistit, jestli jí z toho není zle. Věděl, že to byl příšerný pohled a jistě to nebylo nic příjemného, takže se pokoušel být ohleduplný - jak jenom to vzhledem k dané situaci asi šlo. Sám si zachovával až děsivě chladnou hlavu, protože to pro něj bylo bezpečně probádané území. Znal zákony světa zkažených a zhrzených mnohem lépe, než svět obyčejných lidí. Bylo to smutné, ale bylo to tak... A on se s tím pokoušel napříč všemi těmi lety smířit, ale nejspíš toho nebyl kompletně schopný. Pokud by to udělal, zahodil by zbytečky svojí šance stát se někdy obyčejným, možnost zapadnout. To bylo něco, čeho se vzdát nechtěl, moc to bolelo. I přesto všechno dokázal brát svoje znalosti jako něco, co se občas dalo využít... A dle toho se také choval.
„Budeme muset sehnat nějaký pytel, abych ho mohl pronést ven, ale předtím... Nerad to říkám, ale budeme se muset trošku očistit.“ Zamyšleně si skousl ret, než zasunul meč do pochvy a nejistě přešlápl z jedné nohy na druhou. Tuhle část nenáviděl. Občas se mu poštěstilo a mýt se nemusel, protože existovala místa, kde se člověk mohl bezpečně promenádovat i od krví a všemožných sraček, ale Nescora takovými kouty bohužel příliš neoplývala. Neměl by pokoušet štěstí - pokud by na ně přitáhl pozornost, už by se jí nemuseli zbavit. A on nemohl dovolit, aby se něco stalo Bree.

Vůně krve se zanedlouho rozprostírala po celé místnosti, což zapříčinilo, že se malé víle začala motat hlava. Snažila se to jednoduše ignorovat, ale pravdou bylo, že měla nutkání zvracet. Zatím se ale držela a hodlala vydržet do konce. Už dávno přece vyrostla z nevinnosti a zanechala dětství za sebou. Přesto, jakmile se vše uklidí, vydrbe ze sebe pořádně veškerou zasychající krev. Na rozdíl od svého snoubence, ona se ráda máchala v horké vaně co nejdéle to šlo. Jenže ani na to nebyl čas. Ten jim každou další uplynulou minutou utíkal a nechával Raniu v ještě větším průšvihu. Ovšem ač už si museli pospíšit, pokračovat bez odpočinku se nevyplácelo. Asi nebudou potřebovat sílu na nějaký velký boj. Theoran jim už několikrát ukázal, že se to nevyplatí. Breena spíš pociťovala potřebu se kouknou, zda je v rámci možností v jednom kuse a zda se k ní chová jako člověku. Neporazí ho, ale její tvrdohlavá hlavička odmítala neprojevit nelibost. A to dost hlasitým způsobem.

Jindy by jeho pobídnutí k odpočinku vynechala, ale ať už se tvářila jakkoli neoblomně, jediné co chtěla, bylo od toho těla utéct. Přečkat to a pak se schoulit někde do klubka. Její ustrašené já se ovšem neshodovalo s její druhou částí. Měla být neohrožená. Měla být statečná. Ty dva rozdílné hlasy jí v hlavě dělaly zmatek, takže se rozhodla názory své mysli prozatím uložit do pořadí a udělat to, co každá mladá zamilovaná dívka. Její srdce toužilo být Desovi na blízku. Bylo rozhodnuto. ,,Dobře.” Snažila se znít jak nejneutrálněji to šlo, ale i tak nemohla zakrýt značnou úlevu. Cítila se zle. Sice na to neměla žaludek a pocit, že omdlí nebyl daleko, nechtěla ho nechat odklidit to samotného. Měla povinnost mu pomáhat a být užitečná. Když si od ní nůž zase vzal, malinko se na něj usmála. Odstoupila o pár kroků dál a opřela se o stěnu. Nasadila tu nejklidnější masku, kterou v danou chvíli dokázala a upřela oči na svého bělovláska. Rozhodně byl s mečem rychlejší než by ona s nožíkem kdy byla. Musela uznat, že Des porcoval jejího mrtvého otce vskutku bravurně. Bree si musela položit otázku, jak mu to asi jde v kuchyni. Vařil někdy? Všechny její pokusy o vaření dopadly katastrofálně. Jak už napovídal její původ, vždycky něco zapálila. Smutné na tom bylo to, že většinu času vyvolala oheň nechtěně. I když to vzhledem k situaci bylo nepřiměřené a nevhodné, představa Dese se soustředěným výrazem, čepicí a zástěrou jak mečem krájí okurku jí náramně pobavila. A než se naděla, zase se usmívala jako měsíček na hnoji. ,,Preferuje hovězí nebo vepřový maso?” Zamyslela se nad otázkou, která jí ale unikla nahlas. Když si to uvědomila, se rtů jí unikl tichý smích. Kašlala na to. Byl ideální čas začít psát kuchařku.

,,Můžeme použít můj vak, pokud se to do něj vejde.” Na jeho poznámku o čištění se jí jako na povel rozzářila očka a ona lehce radostně poskočila. ,,Koupel je super nápad. Zvládneš to tentokrát beze mě?” Přeletěla k němu a zaujala své místo vedle něj. ,,Není na co čekat. Koupelna nás potřebuje. Už slyším v dálce její mocná volání.” Rošťácky na něj vyplázla jazyk a zachichotala se. ,,Hurá do mydlin.” Ještě než stihnul kdokoli cokoli namítnout, stála u dveří a culila se na svého Dese jako sluníčko.

Byl neskutečně moc rád, že Bree neprotestovala a rozhodla se ustoupit stranou. Měl vážně špatný pocit z toho, že se stala svědkem celé té krvavé a odporné scenérie, ale věděl moc dobře, že je příliš pozdě na to, aby smutnil nad rozlitým mlékem. Nebo spíš takhle... Smutnit mohl, jak jeho srdce jen uznalo za vhodné. Ale udělat s tím něco? Nemohl, vůbec nic. Bohové mu prostě naservírovali zatraceně vypjatou situaci, nechali ho v ní se vymáchat a semleli Bree společně s ním, což bylo nesmírně kruté, ale Aurora to nejspíš uznala za nutné. Nedalo se říct, že by s tím vyloženě souhlasil, ale asi to chápal. Jeho milá v něm viděla jenom to nejlepší - ale on nebyl ani za mák dobrým člověkem, postrádal mnoho věcí, jež lidi dělaly lidmi a nerespektoval společenská pravidla, jež se vtloukala do hlavy už malým dětem. Ne, rozhodně nebyl dobrý. V jádru byl zkažený a prázdný, navíc to byl zabiják a násilník. Ačkoliv to bolelo a děsilo ho to až do morku kostí, víla to musela vidět, aby pochopila, s kým se rozhodla cestovat. Byli zasnoubení - pokud by se skutečně rozhodla mu nakonec u oltáře říct ano a složit slib, potřebovala vědět, s kým by vlastně provázala svůj život. Komu by se oddala. Protože by nebylo fér, kdyby po celou dobu žila v domnění, že je Desmond čistý a dobrý. Nebylo to tak. Ani v nejmenším ne. Sice v něm probouzela lidštější a lepší stránku, ale jádro zůstávalo neměnné. A to bylo něco, s čím se musela popasovat stejně moc jako on.

„Hodná, děkuju.“ Počínal si s absolutní jistotou, každý jeho pohyb byl dokonale pevný a po třasu, jež jím zmítal předtím kvůli rozrušení a zlobě, se slehla zem. Opět se mu dařilo najít svoji balanci, hořký a ostrý vztek se stahoval zpět hluboko do něj, rozlívajíc se zpět v jeho kostech. Zdánlivě byl pryč, ale přesto setrvával společně s ním - dřímající, ale i tak připravený kdykoliv vytrysknout zpět na povrch jako žhavý gejzír. Desmond to věděl velice dobře, byl s tím smířený. Počítal s tím, nic jiného mu nezbývalo.
Při její otázce zvedl hlavu od rozsekaného těla a nepatrně pozvedl jedno obočí, nesmírně zmatený. „Cože? Kdo?“ Zeptal se jednoduše, než se protáhl a upřel na ni svoje šedavé oči.
„Ne, to rozhodně ne. Budeš ho ještě potřebovat, seženeme něco dole v kuchyni, jen ze sebe musíme smýt to svinstvo a nějak se tam proplížit.“ Neurčitě pokrčil rameny. Nebyl si jistý, co na její otázku odpovědět - zvládl by to bez ní? Musel, neměl přeci jen na výběr. Tentokrát ze sebe skutečně musel stáhnout veškeré oblečení a vydrhnout se, protože byl skutečně zatraceně zasviněný. Kdyby si to takhle nakráčel tam dolů do hospody, skutečně by vyvolal poprask, což bylo to poslední, co by si přál. Nemohl to dovolit, ublížilo by to Bree.
„Zvládnu to, pojďme.“ Pokývl nakonec hlavou, než se pomaličku vydal směrem ke dveřím a počkal, jestli ho bude následovat, aby odešli společně.

Hodná. Označil jí za hodnou. Tak se většinou chválili poslušní psi v případě, že poslechli svého páníčka. Odklidila se mu z cesty. Zalezla do své boudy a už nepřekážela. Kdyby tak vílu oslovil kdokoli jiný, už by se mu nad kolenem rýsovala nepěkná modřina. Pletla se mu tam. O tom nepochybovala. Ale nevyhnal jí, což bylo pro blondýnku dostatečné. Musela trénovat a pro příště se zlepšit. Ovšem Breena netušila, zda se zrovna ve svém volném čase chce věnovat řezáním mrtvol. Dokázala si představit sama sebe jak si trajdá po hřbitově mezi hroby s pilkou v ruce a řeže do nebohých nebožtíků. Ne, na to nebyla stavěná. Všechny kořeny proudící z jejího původu braly už jen vykopat něčí hrob jako nepřípustné. A on se s tím mohla prát a hádat se, ale aby nasbírala dostatečnou praxi a lhostejnost, musela by si ruce potřísnit spoustou svinstev. Des toho za sebou měl stoprocentně hrozně moc. Přesto zrovna jeho čin nedokázala vidět jako zvrácený či odporný. Jistě, na Rufusovo naporcované tělo se nekoukalo zrovna dvakrát hezky, ale ten, kdo držel vražednou zbraň byl Des. Člověk, pro kterého by zatnula zuby a sázela mrtvá těla jako květiny. I kdyby jí to znepokojovalo. I kdyby se stala hodnou pekel. Pokud by mohla vzít alespoň kousek z jeho hříchů, podstoupila by to bez váhání. Srovnala by celý národ na špinavý popel. Byl její a ona bez pochyby byla jeho. Mohl na ní volat jako na psa, mohl kosit lidi jako obilí. Chovala k němu city.

,,Nech to na mně. Plížení a odcizování potřebných předmětů je moje specialita.” Alespoň v tomhle praxi měla. Víc než dost. Usmála se. Konečně mohla být zase užitečná. Počkala na něj u dveří a hned jak vyšli, její pohled se stočil dolů do hospody. Modlila se, aby nikdo nešel nahoru. Původně měla v plánu zamknout, ale vzhledem k tomu, že dveře byly vyraženy, se na to spoléhat nešlo. ,,Kdyby se někdo motal tady nahoře, dokázala bych případně upoutat pozornost a odvést ho jinam. Stáhnout na sebe pozornost rozhodně nevidím jako problém. Ne, v momentální situaci.” Při těch slovech si sáhla na tvář a setřela z ní lepkavou krev. ,,Akorát nevím, zda by byl dobrý nápad přivolávat pozornost na základě stavu mého obličeje a oblečení. Sice by to fungovalo, ale nechci, aby mě sežrali zaživa.” Pokrčil rameny než zmizela zpět do jejich pokoje.

,,Dobře. Budu kdyžtak hned tady za dveřmi, ano? Hlavě si tam nic neudělej. Jinak tě příště nepustím samotného vůbec nikam.” Uculila se na něj a trochu mu pocuchala vlasy. Poté počkala až se odebere do koupelny a sama si sedla na zem, zády se opírajíc stěnu. Usmyslila si, že když se odtamtud dostanou v jednom kuse, pořídí ve vesnici svému milému nový plášť. A pár zelenkavých jablek do něj jako odměnu. Zasloužil si to.

Všiml si toho záškubu v její auře. Nebyl si jistý co přesně provedl, ale bylo to jako kopanec do břicha. Jeho mysl mu už takhle servírovala hned několik lahůdek - počínaje tím, že jí ublížil tehdy v koupelně, ztratil ji z dohledu a umožnil tomu slizkému parchantovi, aby se k ní dostal, ale... Nakonec ho ani nedokázal prostě jenom probodnout a vyhodit ven oknem. Ne, on ho musel zmasakrovat, protože nedokázal odporovat svojí vznětlivé povaze. Měl by si nafackoval, měl by se nechat skopat, zbičovat. Mohl si namlouvat co chtěl, ale pravda byla taková, že on Theorana potřeboval stejně moc jako on jeho - byli na sobě navzájem závislí. Jeho otec potřeboval komplice a Desmond... Hm. Ten potřeboval, aby nad ním visela pevná ruka. Nebyl až tak rozdílný od Rasmuse. Ne, vůbec ne. On potřeboval, aby mu někdo působil bolest a ničil ho, protože byl příliš slabý na to, aby to udělal osobně.

„Dobře, s tím nejde nesouhlasit. Královna zlodějů ví moc dobře, co dělá,“ pousmál se na ni vlídně, ačkoliv měl do milé nálady zatraceně daleko. Začínala na něj se vší parádou doléhat tíha toho, co se všechno stalo. Nějakou dobu se mu před tím dařilo utíkat a skrývat se za svoji prázdnotu, ale najednou toho cítil tolik, že ani ta nestíhala požírat všechno to svinstvo, co prožíval. Najednou to všechno plavalo na povrch, kousalo ho to a škrábalo. A on měl pocit, že pokud to nepřestane, napraskne mu z toho lebka a srdce vypoví činnost.
Přejel po Bree očima, než naklonil hlavu na stranu. Napadalo ho pár vysvětlení pro případnou zoufalou situaci, ale nejsnazší by bylo, kdyby se tomu mohli kompletně vyhnout. Možná, že v některém z ostatních pokojů najdou něco, co by si mohla přehodit přes zakrvácené oblečení? Plášť, kabát, šátek? Sice to byla celkem bláhová myšlenka, protože byl večer a většina lidí by tedy nejspíš spala, ale pijanů dole v hospodě bylo dost na to, že by snad mohli vytipovat alespoň jednu místnůstku, kde by nikdo nebyl. Nebo kde by spali.
„Nějak to vymyslíme. Pro případ, že by tě někdo odchytil by bylo asi nejlepší sehnat něco čistého na sebe, co by sis mohla přehodit přes šaty. Za normálních okolností bych řekl, že to půjde v pořádku vyprat, ale... Pochybuju, že tu seženeme něco dostatečně silného na to, aby to sepralo krev. Uvidíme, určitě to nějak půjde.“ Jistý si tím nebyl, ale nemohl připustit selhání... To zkrátka nešlo.

Po příchodu do jejich pokoje se do koupelny nijak zvláště nehrnul, ale bylo mu jasné, že musí. Neměl na výběr. Pokud by si to takhle nakráčel ven, hnali by ho s vidlemi a loučemi a Bree by měli za jeho nevinnou oběť - což bylo celkem ironické vzhledem k tomu, že to byla celkem i pravda. Jenže něco takového by Desmond nikdy nahlas nepřiznal, protože by to nedokázal unést a semlelo by ho to stejně moc jako několikahodinové mučení v Theoranově iluzivním světě.
„Dobře, díky,“ pokývl vděčně hlavou, než se odebral do koupelny a pomaličku za sebou zavřel dveře. Opět stanul tváří v tvář vaně, kam se chtě nechtě musel vydat. Velice neochotně ze sebe stáhl oblečení a ponořil se do vody, která tou dobou už byla pěkně ledová - než ze sebe začal poměrně agresivně drbat všechnu tu špínu a krev, dokud nezbyla čistá, byť zjizvená a potetovaná kůže. Tehdy spěšně vylezl ven, usušil se a oblékl si zpět oblečení, které sice bylo zatraceně špinavé, ale čistější prostě neměl.
„Přežil jsem.“ Konstatoval tichým, mírně plachým hlasem, když vylezl ven z místnosti a pohlédl na Bree. „Hádám, že se v tom začínám zlepšovat.“

Ze začátku měla opravdu obavy. Viděla Desovu reakci při první koupelí a obávala se, že to tentokrát půjde ještě hůře. Vždyť posledně ho do vody zatáhla násilně. Nemohla se divit, že mu to nebylo příjemné. Měla si na to dávat co největší pozor. Zatahovala ho do tolika špatných věcí. Kdyby měla zastavit a nechat všechny své hříchy doběhnout jí, složila by se. Nevydržela by ten nápor. A její snoubenec si musel nést mnohem těžší břemeno než ona.

Hned co zmizel do koupelny, Breena zavřela oči a hluboce se nadechla. Objala si rukama paže a zaryla si nehty do kůže. Potřebovala vydechnout. Dostat to ven. Musela se smířit s tím, že udělala definitivní tečku za vším co bylo. Ale rozhodla se sama. Sice by si za to nafackovala, ale utekla by znova. Utíkala by a utíkala, dokud by na obloze zase nezazářilo slunce. Tak už to bylo. Utíkala před zlým. Nechávala to daleko od sebe. Dělala cokoli proto, aby jí nikdo neviděl ve stavech, kdy litovala. Bohužel pro ní, osoba, na které jí záleželo nejvíce jí viděla mnohokrát v mnohem žalostnějším stavu. Ale tentokrát...Zvládne to sama. Desmond toho měl sám až nad hlavu a ona chtěla zvládnout unést svou vinnu. Aby mu mohla ukrást trochu jeho. Teď v té tmavé místnosti...Možná se opírala o zeď jako hromádka prachu, ale až se ty dveře otevřou a její bělovlásek vstoupí dovnitř...Opět se stane veselou. Pro něj. Pro sebe.

Bree už stála na nohou s velkým zubatým úsměvem na tváři hned co vešel zpátky do pokoje. Vypadal jako duch. Bledá kůže svítila ve tmě a dodávala mu tak nezdravý dojem. Čím déle na něj koukala, tím více prostě chtěla zalézt do peřin a umačkat ho v objetí. To nutkání jí ničilo, ale teď nebyla správná doba. Zvlášť, když se Des vydrhnul a na jejím těle se stále objevovala krev. ,,Jsem na tebe hrdá.” Věnovala mu povzbudivý úsměv. Opravdu na něj byla hrdá. Zvládnul to. Takže ona zvládne ještě pár hodin bez jeho těsné blízkosti. Sama potom vlítla do koupelny jako vichřice a ala si záležet, aby byla co nejrychlejší. Všechen požitek z koupele hodila pryč. Jakoby ho nikdy ani neměla. A upřímně? Asi podala tu nejrychlejší koupel v celém svém krátkém životě.

Vrátila se z koupelny a doletěla až k němu. Fajn, byla čistá. Ale pořád měli nějakou práci, která se k její nelibosti jen tak vynechat nedala. Právě kvůli likvidaci důkazu se její princ umyl. Pořád ovšem vypadal zoufale a svým způsobem i vyplašeně. Nasadila klidný poloúsměv a docupitala před něj. Vzala jeho dlaň do té své a bříškem palce ho začala hladit po hřbetu ruky. ,,Společně se z toho vykopeme, Desi. Ať už přijde cokoli, nepustím tě. Pamatuješ si, co jsem ti řekla naší první společnou noc? Pokud budu moct držet tuhle ruku..” Odmlčela se a lehounce jeho dlaň zmáčkla, ,,Tou druhou se postavím celému světu.” Podívala se mu napřímo do očí ve snaze najít cokoli, co by ho mohlo sužovat. Chtěla to vyhnat. Chtěla to zakopat. Stoupla si na špičky a druhou rukou vzala jeho tvář do dlaně. ,,Zvládneme to. A potom tě umačkám do bezvědomí.” Naklonila hlavu a na tváři se jí objevil starostlivý výraz. ,,Pokud tě něco trápí, nejsi v tom sám. Ráda si vyslechnu všechny tvoje strasti. Jsi to nejcennější co jsem kdy měla. Nech mě se o tebe postarat, prosím. Však víš...Jsem tvoje. Jenom tvoje. A chci být tvoje až do konce. Nezáleží mi na tom, kolik špatných věcí dle ostatních uděláš. Vezmu tě pod svá křídla. Pokud tě poženou na hranici, jdu s tebou. Zachránil jsi mě a je čas, abych já chránila tebe.”

Rty se mu nepatrně zvlnily ve vděčný úsměv. Nebyl na podobné věci zvyklý - a i kdyby to Bree myslela jen z legrace, jeho srdíčko si to zkrátka přebralo po svém. Byla to pochvala, bylo to pozitivní a milé. Něco takového zoufale potřeboval slyšet, aby mu ta nucená (a dokonce už druhá v pořadí, bohové) koupel nepřipadala jako až takové mučení. Pravdou bylo, že by se bez toho rozhodně neobešli, protože krev vyvolává spoustu vskutku nechtěných otázek, z kterých velice snadno povstávají potíže. Takové potíže, jaké se už nedají zašlapat do země jako pár malých plamínků - spíše by šlo o obrovský požár, co se rozšiřuje s nebezpečnou rychlostí. S něčím takovým už by nebyli schopní nic nadělat, zbývala by jim pouze jediná možnost: útěk.
Vzhledem k situaci to ani trošku nepřipadalo v úvahu. Bree byla krásná víla, lidé by si ji snadno zapamatovali. On sice nebyl zrovna nenápadnost sama, ale byl natolik šedý a na první pohled zakřiknutý, že ho bylo podstatně snazší vypustit z paměti... Pokud by tedy neudělal něco, čím by šokoval a zhrozil. K jejich smůle přesně k tomu došlo, protože zabil a zmasakroval Breenina otce. Nejspíš by nad tím měl uvažovat a třeba se cítit zle, modlit se za spásu a odpuštění, ale nic z toho rozhodně nedělal. Místo toho to všechno chtěl už mít z krku, konečně se ho zbavit.

„Děkuju, moc si toho vážím.“ Byla to prostá, ale naprosto upřímná odpověď - možná nemohl svůj vděk s pomocí svojí tváře, ale intonace naštěstí odpovídala situaci a jeho pocitům. Pozoroval Bree, jak se k němu přibližuje a nespouštěl z ní svoje oči v barvě pohaslé stříbře. Když ho vzala za ruku a začala prstem přejíždět po jeho hřbetu, nepatrně se uvolnil. Možná, že to nebylo tak špatné. Třeba na tom ještě nebylo nic tak strašně hrozného.
„Věřím tomu, že máš pravdu. Zvládneme to, souhlasím.“ Nepatrně pokývl hlavou nad její otázkou a na rtech mu přitom vykvetl nepatrný úsměv. „Já vím, děkuju, Bree. Bude to v pořádku, jen se musíme zbavit našeho aktuálního problému, chce to jít jedno po druhém... Ale věřím tomu, že to zvládneme. Jinak samozřejmě nápodobně, Jiskřičko. Ať už se bude dít cokoliv, budu tu pro tebe... I když poněkud omezeným způsobem, budu se snažit být co nejlepší.“ Trošku se ohnul a opřel se čelem o to její, než jemně přivřel oči.
„A já jsem tvůj. Navždycky. Budeme se chránit navzájem... Dokud budeme držet spolu, nic nás nemůže srazit na kolena.“

Potěšila ho. Vypadalo to, že mu dokázala minimálně zlepšit náladu. Za což byla nezbedná víla naprosto vděčná. Jeho štěstí jí dokázalo do těla přivést ten hřejivý pocit zadostiučinění. Nosila svůj úsměv co nejvíce to šlo a vždy získala lepší pocit, když ho mohla přehodit i na jiné. Zvlášť na toho, na kterém jí záleželo. ,,Není vůbec zač. Je mi potěšením to vyslovit. A jsem velmi ráda, že jsi mi přežil.” Úsměv mu opětovala. Světlý moment. A ona byla ráda, že ho mohla prožívat zrovna s ním. Světlé momenty byly vzácné. A to, že se jeden odehrával v zatuchlém tmavém pokoji před procházkou na hřbitov byl jen nevýznamný detail.

,,Desi...ty už pro mě jsi to nejlepší. To nejlepší co mě mohlo potkat. Lepšího člověka jsem si nemohla přát.” Svým malíčkem se zahákla o ten jeho a lehce se uchechtla. ,,Máš pravdu. Spolu nás nesrazí na kolena.” Malíček utvrzoval jednu věc. Slib. Otázkou bylo...Mohla to slíbit? Theoran ji už srazil na kolena tolikrát, že to raději přestala počítat. Doslova. Mohl jí uvést do stavu absolutní úzkosti a ona neměla skoro žádnou možnost se pořádně bránit. Jen projevovat tichý nevýrazný vzdor. V její hlavě visela možnost se mu prostě zkusit vyhýbat a snažit se ho potkávat co nejméně. A když už by k setkání došlo, chovat se co nejvzorněji. To by ovšem její hrdost asi neunesla. Přeci jen...Od malička byla hrdým a tvrdohlavým tvorem. Ovšem pokud šlo o Dese, její hrdost by byla schopná uklidit do kouta. To bylo zatím jen ve hvězdách. Čekala je ještě dlouhá cesta a kdo ví? Třeba budou mít štěstí a nepotkají ho. ,,Tak se našeho problému zbavíme co nejrychleji. Otevřu okno a vloupám se dovnitř zvenčí. Pokud je ten barman ještě u baru, měla by to být nejlepší cesta jak proklouznout do kuchyně. Pochybuju, že by v kuchyni okno nebylo. Je to nejlepší způsob jak větrat a to na místě, kde se vaří a je vedro hodí. Jsem malá a pokud budou všechna okna velká jako takhle, bez problémů proklouznu. Jsem skladná.” Hodila pohledem k oknu. Nerada opouštěla jeho blízkost, ale jak Des říkal, čím rychleji bude mít pytel, tím dříve se Rufus bude válet v hlíně.

Pomalinku se od něj odtáhla. Chtěla si vychutnat jeho blízkost co nejdéle to bylo možné než budou pokračovat. Otevřela okno a vyhoupla se z něj, čímž vpustila do místnosti studený vítr. Musela se oklepat náhlým náporem zimy. Teď se jí tak nechtělo ještě více, ale na výběr moc neměla. Nenechá nikoho na holičkách. ,,Hned budu zpátky. Kdyby se něco pokazilo, prostě se z toho vysekám.” (PS: Vodítko musí příjít )

Měla pravdu. Párkrát v kuse si celé stavení obkroužila než se ujistila, že našla správné okno a že v kuchyni nikdo nepobýval. Opatrně, tak aby neudělala jediný špatný zvuk, otevřela okno a protáhla se dovnitř. Tentokrát se její drobnost hodila a představovala pomyslnou výhodu. Akce sama o sobě nepředstavovala žádný risk. Alespoň ne teď. Kdyby jí někdo našel, prostě by nasadila andělský výraz a vymluvila by se, že hledala toalety a ztratila se. Doufala, že by si nikdo nezapamatoval, že se ubytovala nahoře i s vlastní koupelnou. Pokoj zařizoval Des a na to se spoléhala. Když byla už oběma nohama vevnitř, vznesla se do vzduchu, aby nezanechala stopy či zvuky kroků. Štěstí tentokrát bylo na její straně. Pohled jí padl na pytel brambor, válející se opodál. Ač musela vynaložit velké úsilí, aby ho vůbec utáhla, podařilo se. Tak jak se vkradla dovnitř se dostala zase ven. V jednu chvíli sice měla pocit, že pytel upustí nebo spadne na zem spolu s ním, ale ze zatnutými zuby a velkým vypětím síly to trochu neohrabaně zvládla. Nejdříve přehodila pytel nahoru do jejich pokoje a následně se přes okenní rám vyšvihla sama. ,,Hele, Desi. Přinesla jsem i sváču.” Musela párkrát vydechnout a nabrat vzduch. Pro normálního člověka by asi pytel zas tak těžký nebyl, ale jak řekl Theoran, byla sotva poloviční.

Taková slova se skutečně krásně poslouchala, ale v bělovlasém stínu to vyvolalo hlodající pocit úzkosti. Jak by on mohl být to nejlepší pro někoho tak dobrého jako byla ona? Nejspíš měla hrozně nízké nároky, což naprosto nechápal, ale cítil se zle, protože pro ni nemohl udělat všechny ty věci, co by si zasloužila. Bohové. Zasloužila by si toho tolik. Skutečnou věrnost, lásku, dostatek pozornosti, normální život... On jí nic z toho poskytnout nemohl. Maximálně oddanost, protože měl oči jen a jen pro ní a kdyby byla v ohrožení, rozhodně by nezaváhal. Znamenala pro něj skutečně hrozně moc, což bylo zvláštní a těžké, ale rozhodně ne skličující. Cítil se díky tomu zvláštně lépe, ačkoliv si to těžko vysvětloval. Nejspíš v něm skutečně probouzela lepší verzi jeho samého.

„Nápodobně, Bree.“ Sklonil se k ní a vtiskl jí něžný polibek na rty, než ji automaticky pohladil po vlasech. Když navrhla svůj plán na získání pytle, souhlasně přikývl a pozoroval ji, jak prošla oknem a zmizela. Neměl z toho ani v nejmenším dobrý pocit, proto také otevřel dveře a vyšel na chodbu, aby mohl poslouchat - kdyby se cokoliv semlelo, jistě by někdo začal vyhrožovat a zvýšil hlas, takže by to měl slyšet. K jeho velkému potěšení ale nebylo slyšet vůbec nic až na typické zvuky linoucí se z krčmy.
Jakmile ji zaslechl jak se vrací oknem, vešel zpátky do pokoje a pozvedl nepatrně obočí, když odložila na zem pytel plný brambor. No... Tak to bychom měli první chod, pomyslel si v duchu pobaveně, až mu nad tím nepatrně zacukaly koutky.
„Šikulka, máš můj obdiv. Něco takového bys opravdu svedla jen ty... Tvoje nenápadnost je úžasná,“ pochválil ji s viditelným ohromením nad jejím počínáním. Automaticky přitom chytil okraje pytle a vysypal jeho veškerý obsah na zem - část brambor potom naházel zpět, ale jen trošku, aby lehce pokryly dno. Tehdy do pytle obratně naházel všechny kusy těla a opět zasypal částí brambor. Vzhledem k tomu, že část brambor ještě zbyla, měli alespoň nějaké zásoby na cestu. Sice neměl tušení, jestli bylo moudré táhnout se zrovna s tímhle, ale nebyl čas nad tím uvažovat.
„Dobře, takhle to nebude vypadat tak podezřele, ale musíme si pospíšit, než krev prosákne do látky,“ konstatoval, než si pytel přehodil přes rameno a mrkl na Bree. „Dolů to je kus cesty přes schody a potom musíme jít zadním vchodem přes kuchyni, protože jít přes hospodu s podobným nákladem by bylo šílenství. Byl v kuchyni někdo, když ses tam dostala?“

,,Děkuji ti. Vypadá to, že už k tomu vepřovému máme i přílohu. Což se hodí.” Zacukaly jí koutky a do tváří se nahrnula červeň. Sama věděla, že nic světoborného neudělala. Když neděláte hlasité kroky a nacházíte se v hlučné hospodě se spoustou opilých individuí, je to hračka. Omámení alkoholem zaručuje nižší obezřetnost a podezíravost. Navíc, Ona byla jen mírumilovnou vílou bez špetky špatných úmyslů a intrik. Na veřejnosti to z ní vyplývalo. Nejspíše dlužila omluvu svým vílím sestrám. Kazila jim pověst a ničila iluze o dobrosrdečných tvorečcích. Kdyby žila celý život s ostatními své rasy asi by dokázala potlačit to zkažené. Zvládala v sobě probouzet laskavou stránku. Zvlášť pokud šlo o Dese. Ale na druhou stranu...Netančila za měsíčku v opojení vílího punče s divokými zvířátky. Ne. Ona převážně vrčela a spalovala. Nakonec nebyla nic víc než žhářem. A ten životní styl jí jednoduše vyhovoval.

,,V kuchyni nikdo nebyl. Dole je celkem plno. Myslím, že mají dost své práce.” Zazubila se hodila očima k oknu. V tu chvíli se jí lehce rozšířily a na rtech se jí roztáhl úsměv. ,,Nemusíme chodit dolů. Uděláme to stejně jako předtím. Otázkou je...Jak dobrý jsi v chytání pytlů? Nechtěla bych, aby tě naše svačina zavalila. Rufus sice nebyl úplný hubeňour, ale pokud jsem ten pytel protáhla tím oknem dřív, zvládnu to i teď. Případně ho tím oknem prostě prorvu. Zní to lépe než tě nechat trajdat se starým pytlem mezi lidmi.” Párkrát zabloudila pohledem mezi oknem a Desem. V rychlosti si ze svých volných vlasů upletla mírně rozcuchaný cop, aby se jí při nadcházející exkurzi na pohřební místo nepletly do obličeje. ,,Nebo víš co? Už dlouho jsem chtěla začít posilovat. Myslíš, že teď je ideální čas se do toho vrhnout.” Sama se vznesla do vzduchu a chytla pytel oběma rukama. ,,Uvidíme se dole. Zatím mi na sebe dej pozor. Je čas pohnojit pár sazeniček.” Vtiskla mu rychlou pusinku na čelo a tak jak se předtím dostala dovnitř, zase vyskočila ven. Musela sice vynaložit větší nátlak na křídla, aby jí pytel nestáhnul dolů jako těžká kotva, ale díky jejímu štěstí se úplně nerozplácla. Bylo to zvláštní...Měla být až tak nadšená z pohřbívání mrtvoly? Na druhou stranu...Bylo to její první zahlazování stop. A jako třešničku na Dezertíku, mohla se učit od toho nejlepšího šéfkuchaře pod měsícem.

Musel se nad její poznámkou nepatrně poušklíbnout, protože to bylo zatraceně ironické. Ten parchant byl rozhodně prase, o tom nebylo pochyb. A předhodit ho prasatům bylo jenom logické... Z mnoha důvodů. Jednak to byl nejspolehlivější způsob, jak se zbavit mrtvoly, aniž by museli kopat hrob, také to bylo patřičně symbolické, ale... Vyřazovala se tím možnost, že by se snad jakýmkoliv způsobem dokázal z toho hrobu vykopat. Sice už ho rozsekal na kousíčky, ale jeden nikdy neví. Parchanti měli tendence se neustále oživovat - a on věděl moc dobře, že jestli z něj zbydou sotva kosti, tak se těžko bude mít do čeho vrátit. To ho poměrně uklidňovalo, co si budeme. Představa toho, že by se mu objevil někdy znovu v zorném poli a ubližoval by Bree... No. Nedělalo by mu problém ho nasekat ještě víc na jemno.

„Ten nápad se mi skutečně vůbec nelíbí, drahá. Tahat pytel plný brambor je jedna věc, ale tahat pytel plný brambor a s mrtvolou, to je věc druhá. Nechci nijak zmenšovat tvoje schopnosti, ale jako víla by sis akorát tak přivodila kýlu a oddělala nejen ruce, ale i záda s křídly. To vážně nebudeme riskovat.“ Neříkal to nijak agresivně, ale bylo na něm znát, že mu na ní hodně záleží a nechce, aby si ublížila. Na druhou stranu ale musel nad jejím návrhem uvažovat - kdyby totiž pytel pořádně zadělal a vyhodil z okna... Nemusel by ho pronášet skrze hospodu.
„Ale úplně od věci to není. Vyhodím ten pytel z okna a pak co nejrychleji projdeme hospodou ven, vezmu ho a odnesu ho.“ S těmi slovy se k jejich společné nadílce ohnul a stáhl provaz na okrajích tak, aby se pytel uzavřel, než ho zadělal na několik hodně krkolomných uzlů, které by se s trochou štěstí vážně rozdělat neměly. Potom už ho jen popadl a skutečně vyhodil ven z okna - když se ozval zvuk žuchnutí, jak náklad dopadl do trávy, vyklonil se z okna, aby se přesvědčil o jeho nedotčenosti a jakmile se mu potvrdilo, že se pytel nerozrhl, mrkl na Bree.
„Tak můžeme. Připavená?“ Zeptal se jednoduše, než jí nabídl rámě, aby společně mohli vykročit ven a popojít v řešení svého společného problému.

Už ten pytel jednou vytáhnout zvládla. Pár kilo navíc by jí zas tak neuškodilo. O tom byla přesvědčená. Její drahý muž ovšem nevypadal nápadem moc nadšeně a než se stihla vůbec spustit z okenního rámu dolů, vrátil si jí hezky zpátky. Hodlala nasadit načuřený výraz a stát si za svým rozhodnutím, ale z nějakého jí neznámého důvodu jí to nešlo. Nemohla se na něj zlobit. Zvlášť, když z jeho hlasu vyplývalo, že se o ní vyloženě jen staral. Nechtěl jí zneschopnit. Jen o ní pečoval, což shledala jako velice sladké a pozorné gesto. Takže se nakonec přesvědčit naplno nechala a nehrála si na padající letadlo.

Byla ráda, že alespoň nějaká část jejího plánu se zdála býti k užitku. Tahat se před zraky desítek lidí se jí zdálo nelogické. Zvlášť, když mohla udělat svému adoptivnímu otci poslední překrásný vyhlídkový let. Cítila se...Podivně. Cítila se vesele a spokojeně a přitom právě byla svědkem násilné smrti rodinného příslušníka. Člověka, který jí vychoval a mnohému naučil. Přitom ho sama urážela a plivala na jeho chladnoucí části těla.

,,Mám ráda zvířata. Možná bychom se mohli cestou stavit jich pár s krmením navštívit. Jen abychom se ujistili, že je tam krmí dostatečně.” Zašklebila se a zahákla se za jeho paži. S úsměvem otevřela dveře a vyšla i s ním směrem dolů.

Když zase procházeli dolním patrem, pokoušela se navázat s ostatními oční kontakt a případně jim věnovala zubatý úsměv. Nesměli chytnout podezření. Přeci jen, kdyby oba dva bez vysvětlení s kamennými výrazy prosvištěli hospodu, moc důvěrně by nepůsobili. Proto se snažila ostatním alespoň navnadit iluzi naprostého Klidu a ničeho nenormálního. Podílela se na vraždě a i tak dokázala rozdávat nevinné cukání koutků všem přítomným. Zároveň se nepouštěla Desovi ruky. Byla jeho. A chtěla, aby to všichni vzali na vědomí.

Ven se dostali bez větších potíží. Bree se na Dese spiklenecky uculila a přešla k tomu krmení. ,,Tak, Můj drahý. Znáš zde nejbližší chovnou stanici? Máme světlo, jídlo a hvězdy nad hlavou. Co víc si přát?” Zacvrlikala tiše a počkala až bělovlásek vezme pytel. ,,Kdybys potřeboval pomoc, jen si řekni. Moc se mi nelíbí, že to máš tahat jen ty.”

Líbilo se mu, že s ním byla na jedné vlně. Možná nebyli z jednoho a toho samého těsta, ale Bree se velice dobře dokázala dostat alespoň okrajově do jeho světa, což bylo něco, za co byl neskonale vděčný. Nejspíš svým způsobem potřeboval, aby s ním někdo občas šel ruku v ruce - obvykle to byl on, co takhle šel vedle Theorana, ale do jeho světa rozhodně proniknout nechtěl, spíš z něj utíkal. Občas tančil na samé hranici obou světů a bylo to natolik vyčerpávající a nepříjemné, že se k tomu rozhodně nemínil vracet. Theoranův svět byl temný, chladný a zapáchal smrtí. O něco takového nestál, byť se mu v jistých ohledech značně podobal. Uvědomoval si to, ale dělal všechno možné pro to, aby si udržel svoji příčetnost.

„Jak pozorné a dobrosrdečné,“ pousmál se na ni, když společně vykročili z pokoje. „Přesně to jsem zamýšlel.“ Zatímco procházeli hospodou, tvářil se naprosto neutrálně, ale uvnitř ho sžírala úzkost. Bál se, aby ho někdo nepodezříval, protože na sobě přeci jen měl zakrvácené oblečení - ale krev byla zaschlá, takže by to snad nemělo být až tak špatné. Doufal, nic jiného mu ani nezbývalo. V duchu se přitom modlil k bohyni Auroře, aby ochraňovala Breeniny kroky, protože ji každým pohybem vrhal do nebezpečí.
Sotva obešli hospodu, sebral pytel ze země v místě, kde dopadl po vyhození z okna a začal si to líně štrádovat rovnou k výběhu vepřů. Ti je uvítali typickým chrochtáním a Desmond veškerý obsah pytle vysypal na blátivou zemi, než o kousek ustoupil, pozorujíc to, jak se prasata začala pouštět do krmení, které jim s Bree přinesli. Jak je znal, do rána zbude sotva hrstka kostí, ale ta zmizí pod nánosem bláta, takže budou oba v bezpečí.
„No, pašíci mají svoji mňaminu a my máme uklizeno,“ obrátil se na Bree s viditelně úlevným svěšením paží. „Teď bychom se měli chvilku ještě zdržet někde venku a za pár minut se můžeme vrátit a trošku se prospat, zítra musíme v každém případě vydat na cestu dál. Nebylo by moudré riskovat, že si nás s tím někdo spojí. Chceš se projít po okolí nebo tak?“

Zablácená prasátka vypadala s jejich darem vskutku spokojeně. Hrabala rypáčky v rozsekaném zkrvaveném mase a očividně si velmi pochutnávala. Za normálních okolností by se nad prasečím chováním rozplývala, ale tohle nebylo vůbec běžné krmení. Ačkoli byli z toho pokoje už venku a ačkoli to nehorší již pominulo, znovu se v ní zvedlo nutkání zvracet. Odvrátila hlavu a zahleděla se na prašivou cestu, na které se sem tam objevovaly stopy zaschlého bláta. ,,To jsem ráda. Bylo mi ctí, že jsem mohla být do takového úklidu zasvěcena.” Ulevilo se mu a jí tím pádem také. Když Des vyhodnotil situaci jako klidnou, věřila jeho úsudku a vzala jí tak také. ,,Dobře. V tom případě...Jde se na nákupy. Musíme obstarat pár věcí a teď je čas, kdy se vyhneme velkým frontám a zvědavým pohledům. Což rozhodně vidím jako pozitivum.” Pokud měli být venku, Bree věděla, že se musí zahřát. Nejlépe se hýbat. Zima jako taková jí nebyla. Ale i ona cítila jak se jí chlad rozlézal po kůži a zahryzával se do její odhalené kůže jako čelisti divokého zvířete. Samovolně se jí mírně rozklepala čelist jak začala drkotat zuby. Přesto se ovšem bez problémů dokázala na Desmonda usmát a chytnout ho za ruku. Mezitím ho projela rychlým pohledem, aby zkontrolovala jeho teplo. Její původ z ní křičel, že patří mezi ohnivé víly a zahřát se pro ní neměl být problém. Horší to bylo s jejím bělovláskem. Musela mu být zima. A ona ho nemohla pořádně zahřát. Oheň mu ubližoval víc než cokoli jiného. Kdyby zažehla plamen, musela by od něj jít o kus dál, což se jí vůbec nechtělo. Mohla mu dát své oblečení, ale nevešel by se do něj. Takže jedinou zbývající možností se ukázalo ho zahřát svým vlastním tělem. Tam u ní zavládly pochyby. Nevadilo by mu, kdyby se na něj natiskla? Naštěstí tu stálo jedno jistější řešení. Lehce, aby mu neublížila, ale spíš jen na sebe upozornila, ho zatáhla za ruku. Zachichotala se a donutila svoje nohy k běhu, táhnouc ho za sebou.

Dostali se do části městečka, jenž dle pohledu vypadalo jako jedna velká řada obchůdků a tím pádem velká řada možností. Žádné řady a klid. Stačilo se jen dostat dovnitř a pak si vzít cokoli potřebovala. Což pro hravou vílu nemělo představovat překážku. Nepředstavovalo. Ráda by máchla křídly a vyskočila na střechu. Létala by a skákala. Dováděla a donutit svoje tělo pracovat na maximum. Utíkat do tmy, dokud jí svaly nevypoví službu. Toužila být volná. Vznést se a zanechat za sebou jen čistý chaos a otázky. Díky Desovi se držela při zemi. Nepustila by ho ani kdyby měla zůstat trčet na místě celé století. Na to už byla až moc ponořená ve svých citech. Zastavila až když se dostala před obchod, který vypadal dosti nadějně. Koukla se na krátkou chvíli na svého snoubence, aby zkontrolovala zda chytal tempo a byl tak nějak v celku. ,,Je ti teplo, Drahý?” Její samotný dech byl zrychlený a i když jí ze rtů vycházely díky zimě obláčky páry, stejně se usmívala jako sluníčko. ,,Pokud totiž ne, teď ti to můžu vynahradit.” Opatrně mu zatlačila do hrudi, aby o pár kroků odstoupil. Poté přistoupila k dřevěným dveřím a přiložila do jejich rohů své ukazováčky. Nahodila na své tváři soustředěný výraz. Pokud by tohle nevyšlo, měla by zatracený průšvih. Což o to, kdyby ho měla jen ona. Prostě by utekla. Ale musela se snažit. Kvůli Desovi. Přinejhorším by se nechala zajmout jen, aby mu získala trochu času na ústup. Z jejích prstíků zažehly malé spalující plamínky, které se později rozhořely a nabraly většího rozpětí. I když se oheň zdál pro náhodného pozorovatele nezkrotný, víla přesně věděla co s ním. Ničivost plamenů se pohybovala jen v oblasti, vílou vyznačené. Sledovala, jak ohořelé kousky dřeva padají na zem a tam pohasínají. Jakoby nikdy ani nezažehly. Netrvalo dlouho a z dřevěných dveří zbyly jen chladnoucí ohořelé trosky. Pak do nich Bree jednoduše strčila a ony se bez námahy rozpadly. Blonďatá ohnivá se jen zaculila a poukázala na volný průchod. ,,Račte dále, můj princi.” Počkala než vejde dovnitř a pak sama zalezla do krámku. Pohled se jí naskytl na desítky klobouků, rukavic, plášťů a všech jiných doplňků ke klasickému oblečení. To co jí ovšem zajímalo nejvíce, byla reakce jejího Dese. ,,Vyber si, který se ti líbí. Dneska je to tu jenom tvoje.”

Nechtěl ji zastavovat, protože měla s krádežemi jistě mnohem víc zkušeností než on (a to i když pomineme fakt, že se šperhákem to uměl fakt dobře, protože co si budeme - je snazší zabít někoho v jeho vlastním domě, než čekat až vyjde ven) a vskutku to byla královna zlodějů, takže jí rozhodně nechtěl fušovat do řemesla. Když ale vypálila dveře, zůstal jenom stát jako přimrazený k zemi a tupě zíral. Na ulicích nebylo ani živáčka a oheň rámus nedělal, ale bylo mu naprosto jasné, že z tohohle se už jen tak nevyvléknou. Sice byl připravený provést rychlý proces s kýmkoliv, kdo by na Bree vztáhl ruku, ale pokud by se na ně vyrojila půlka vesnice... Možná byl dobrý bojovník, ale rozhodně nebyl neporazitelný.

„Bree... Za tohle nás budou chtít zavřít a usekat nám oběma ruce,“ pronesl tiše, než k ní došel a něžně ji políbil do vlasů. To, co udělala bylo sice zatraceně nebezpečné a trošku dramatické, ale zároveň nesmírně pěkné. Byla pravda, že mu po plášti stýskalo a bylo vskutku nepříjemné cestovat na denním světle bez kapuci. Zvláště potom, co mu provedl Theoran... Nechtěl na to myslet, ale bylo mu jasné, že kdyby našel něco, čím by mohl skrývat svoji tvář, rozhodně by se mu ulevilo.
„Děkuji, ctěná královno,“ dodal s pobaveným úsměvem, než došel k místu, kde byly pláště. Nebyl zrovna dvakrát vybíravý, takže sebral první, který mu padl pod ruku - délkou odpovídal, černý byl také a víc nepotřeboval. Theoran by si sice potrpěl na detaily a různé hloupoučké ozdoby, ale on takový nebyl. Potřeboval prostě něco, pod čím se bude moct skrývat, takže pro něj hrála hlavní roli nenápadnost, zbytek šel stranou. A sice by si býval plášť koupil, ale Bree to za něj vyřešila jinak - a podstatně levněji.
„Co ty, drahá? Padlo ti něco do oka?“ Otočil se na ni, než si oblékl plášť a automaticky si natáhl kapuci. Ze srdce mu okamžitě spadl obrovský kámen, protože se cítil znovu více v bezpečí. Skrytý pod černou látkou, která splývala se stíny... Přesně tak, jak to mělo být. Jako stín. Neviditelný pro většinu očí, zatímco se plíží napříč nocí.

Když k ní přišel a věnoval jí uklidňující polibek do vlasů, přesunula pohled na své špičky. ,,Nemusíš se bát. Oheň si spojí se mnou. Dokážu strhnout všechnu pozornost na sebe. Ty by jsi mohl zatím jít napřed a já bych tě dohnala potom. Uvidí mě jako viníka. Ty jsi v tom nevinně. Tebe nechytí. Jen přes moji chladnoucí mrtvolu." Ve hnědooranžových očkách jí zaplápolalo adrenalinové vzrušení a spokojenost. ,,Budou mít smůlu. Když ztratím ruce, pořád jim uteču mrknutím oka. To by mi museli prostřelit obě nohy a křídlo a nevím, kdo je tu tak dobrým střelcem." Uculila se a nevědomky se jí případná scenárie zobrazila před očima. Uznala, že by to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Záhy si uvědomila, že její slova nepůsobila dvakrát uklidňujícím dojmem. ,,Ale dokud jsem s tebou, dám na sebe pozor. Nenechám se chytit." Dodala rychle. Byla to pravda. Od doby co ho potkala nevyvolávala tolik chaosu všude kam zamířila. Minimálně ne v takové míře. Pokud by se jí stalo něco smrtelného, netušila jak by na to její Des reagoval. Jedním si ale bla jistá. Kdyby si vyměnili pozice a ona by o něj byla připravena, zhroutila by se.

Nakonec ale vypadal spokojeně. Hned co si tmavý plášť hodil přes sebe, Bree si povšimla jisté úlevy. Rozhodně si připadal pohodlněji, to šlo znát. A jen to Breeně dokázalo zvednout náladu o několik procent nahoru. ,,Já si na takové věci nepotrpím. Jsem spokojená tak jak jsem. N kloboučky a rukavičky fakt stavěná nejsem." Se smíchem omluvně pokrčí rameny. ,,Nicméně, pokud máš ty všechno, můžeme se přesunout dál. Musím si ještě doplnit pár věcí do lékárničky a taky ti obstarat odměnu."

K hostinci se dostali o dost déle než očekávala. Musela odstranit desítky dveří, aby našla co potřebovala. Des z jejího počínání nejspíš nadšený nebyl, ale získala co chtěla. Měli plášť, věci do lékárničky a dokonce i šest kousků sladkého zeleného ovoce v podobě šťavnatých jablíček. Snad i doufala, že jí za to Des odpustí ty dveře. Její myšlení už bylo ovšem otupělé. Byla unavená jako kotě a sotva stála. Pro její malé tělíčko byl den náročný a ona toužila si ustlat klidně i na zemi. Proto hned, co se dostali do pokoje, jednoduše si i s vakem na zádech lehla na dřevěnou podlahu a stočila se do klubíčka. Usnula.

Neměl se bát? Ale přesně toho on se přeci bál. Bál se toho, že se zraky budou upírat na ni, že jí budou chtít ublížit... O něj mu nešlo, byl zvyklý utíkat, skrývat se a kopat kolem sebe. Kdyby na to přišlo, bez zaváhání by se pro ni obětoval, aby ji uchránil před hněvem tamních obyvatel. Nemohl dopustit, aby se jí cokoliv stalo, nemohl jen tak přihlížet tomu, jak by ji vlekli ulicemi a chtěli ji veřejně ponížit, než by ji vhodili do nějaké studené, vlhké a temné kobky, odkud by už nikdy nespatřila denní světlo. Ne, to rozhodně nepřicházelo v úvahu.

„Přesně toho se bojím, Bree. Nechci, aby si to spojovali s tebou, nechci aby se ti něco stalo. Mám tě rád... Příště musíme být opatrnější, dobře? Mám šperhák a umím páčit zámky, to bude sice složitější a pomalejší, ale na druhou stranu to nezanechává žádné hmatatelné důkazy, které by poukazovaly na to, že to byl jeden z nás. Nemůžeme takhle riskovat, mohli by ti ublížit... To si nezasloužíš.“ Na moment si ji přitáhl k sobě do objetí a znovu ji políbil do vlasů, než ji po nich pohladil a přejel očima po okolí. Jeho pozornost si získal stolek, na kterém byly položené šály a šátky. Pomaličku k němu došel a vytáhl jeden šedo-modrý, který sebral a strčil si ho do kapsy.
„Možná by sis taky mohla vzít plášť, když už míříme na sever. V podobných šatech bys tam umrzla,“ navrhl jemně.

Nedalo se říct, že by souhlasil nebo nesouhlasil, protože byla pravda, že ty zásoby potřebovali - a on nový plášť rozhodně uvítal, stejně jako jablka. Jakmile dorazili do pokoje a ona padla do postele, opatrně jí vzal vak a vlezl si za ní, než přes oba přehodil přikrývku a sám poměrně rychle usnul.

Ráno ho probudilo hlasité dupání a pokřikování. Okamžitě zvedl hlavu a rozespale zamžoural na Bree, které zatřásl lehce s ramenem.
„Myslím, že už si všimli těch dveří, Jiskřičko,“ špitl tiše, než rychle popadl ze země její vak i svoji brašnu a přehodil si ji přes rameno, nasazujíc si kapuci. „Musíme vypadnout, ty se protáhni oknem a vydej se na cestu na sever, já to budu muset vzít trošku... Oklikou. Pokud se tam nedostanu do hodiny, schovej se, ano? Vypadá to, že si budu muset cestu vyčistit.“ Raději nezabíhal do podrobností ohledně toho, co ten výraz znamenal - ale fakt, že vytáhl z pochvy meč a dovolil čepeli se hrozivě zalesknout v ranním slunci, nešlo o nic hezkého. Konkrétně o menší masakr, což ale bylo v porovnání s včerejšími událostmi celkem úsměvné.

,,Příště budeme opatrnější." Kývla na souhlas a založila si ruce v bok. ,,Ale dneska to tu je celé naše." Nehodlala mu vysvětlovat, že ona zmatek a problémy vytvářela úmyslně. Muselo mu to dojít. Tvořilo to součást její osobnosti. Součást její povahy. Její malý doušek volnosti. Mýlil se. Zasloužila by si to. Ničila lidem majetek a pomáhala porcovat mrtvoly. Zasloužila si, aby jí někdo ublížil. Jenže tím by zranila i svého milého. A tak zůstala potichu. To on si nezasloužil vytírat její problémy. Přesto to dělal. Přesto se o ní staral. Měla ho ráda. A ačkoli nedokázala svoje neplechy zahnat napořád, mohla se pro příště chovat zodpovědněji. ,,Plášť by asi nebyl úplně k zahození. Zvlášť na severu." Sama tedy přešla ke stojanu s plášti a vyhledala ten nejkratší. Zkusila se do něj navléknout, ale i tak vypadala jako mozkomor. Kapuce jí sahala až po bradu a zakryla tak celý její obličej. Vykulila očka a vesele se rozesmála. ,,Tak to toho budu muset ještě vyrůst." Konstatovala s úsměvem než si kapuci zase sundala a srovnala pocuchané vlasy.

Netrvalo jí dlouho než se probrala a zorientovala se v místnosti. Dle hlasitého ruchu venku a naléhavosti bělovláska si rychle uvědomila situaci. Lidi dole byli naštvaní. Nebyl tedy čas na složité protahování ani škemrání o ještě pár hodin spánku. Nelibou situaci způsobila sama. Neměla právo si stěžovat. Vystřelila proto z postele jako neřízená střela a vzala si od Dese svůj vak. Nespokojeně semkla rty k sobě. Jeho plán se jí nezamlouval. Ale ani trošku. Na dohadování se ale nebyl čas. Hodlala ho poslechnout. Až na tu část, kde by měla cestovat sama napřed. To ani nepřipadalo ke zvážení. Ani za mák ho tam nenechá samotného proti rozzuřeným obyvatelům městečka. Tiše vydechla a přehodila přes sebe svůj nově získaný plášť. Poté si ho přitáhla do rychlého objetí. ,,Počkám na tebe před hostincem. Budu ti krýt záda. Ty mi na sebe dej zatím pozor, jasný?" Její hlas zněl naléhavě, ale přesto pevně jako skála. Oplývala jistotou a hodlala se zbavit každého, kdo by Dese chtěl překvapit zezadu. Pak už se jen ohlédla, přehodila vak přes rameno a vyskočila ven.

Hned co dopadla na zem, znovu se vznesla do vzduchu a v rychlosti popadla své černě se lesknoucí shurikeny. Uculila se a dva z nich pevně uchopila v dlaních. Přesunula se k hlavnímu východu z hostince a už venku před stavením zahlédla ne moc šťastně vypadající obyvatele. Tak jo. Nenechá jim Dese napospas ani za všechno zlato světa. Přikrčila se za střechu a z hluboka vydechla. Všechno nepodstatné ven. Očima vyhledala nejnebečněji vypadajícího jedince a zaměřila se na něj. Dokázala mířit. Dokázala házet. Měla odhodlání. První Shuriken prosvištěl vzduchem a zabodl se nepříteli přímo do hrdla. Čistý zásah. Zasáhla ho. Teď si jí už všimli. Perfektní. Znamenalo to větší klid pro Dese. A to jí hnalo dál. Druhé ostří zasáhlo cizincův bok. Rána nebyla smrtelná. Minula svůj cíl. Než se stihnul ovšem vzpamatovat, sevřela ruku v pěst a tam, kde se čepel hvězdice setkala s kůží se rozhořel malý plamínek, ze kterého se stal větší. Hladovější. Z úmyslem seškvařit jeho kůži. Breena ignorovala jeho bolestivý řev. Ignorovala hluk kolem ní. Vytáhla z vaku další. Pokosí je klidně všechny. Jen aby mohl Des projít

To ráno bylo zatraceně nešťastné, ale dalo se to tak trošku očekávat. Lidé byli děsně popudliví a kdokoliv jim sáhl na jejich majetek byl okamžitě očerněný - nedej bože, aby to nebyl člověk. Na ostatní rasy měli pifku snad všichni, takže když se naskytla možnost je nějakým způsobem popíchnut, chytli se jí za pačesy a vyrazili se stejnou rázností, jako kdyby táhli do války. Desmond na to nebyl úplně zvyklý, protože ve Vargenu byly věci trošku jinak, ale byl sžitý s tím, že ho lidé považovali za nebezpečného a nepohodlného. Zabíjel lidi a ubližoval, pochopitelně, že byl nebezpečný a nepohodlný. Nejspíš by s tím měl něco udělat, ale ten způsob života už se mu vryl tak hluboce do morku kostí, že by s tím nejspíš nebyl schopný pohnout ani kdyby chtěl sebevíc. A možná to tak bylo dobře.

„To není dobrý nápad, Bree. Alespoň za městem, ať se na tebe nevrhnou. Buď opatrná, ano?“ Na moment sevřel její ruku, než ji něžně políbil na hřbet a nakonec se obrátil ke dveřím. Když Breena zmizela, jeden z rozzuřených štamgastů rozrazil dveře a Desmond proti němu vyrazil, srážejíc ho k protější zdi za dveřmi. Jakmile muž narazil zády na ošoupanou zeď, bezmyšlenkovitě mu vrazil čepel do břicha a obrátil se, přesekávajíc několik dalších mužů blížících se k němu. Tehdy ucítil v rameni ostrou bolest, jak se mu do masa zaryl nůž. Tiše zavrčel a obrátil se proti dalšímu člověku, než mu probodl hrdlo.

V podobném duchu pokračoval, dokud cesta nebyla volná. Jakmile vykročil celý zkrvavený z hospody, nasadil si zpět kapuci a rozhlédl se po okolí, očima vyhledávajíc Bree. Našel ji - stála kousek opodál a evidentně se také činila, soudě dle hromádky mrtvých těl před vchodem. Nepochybně její práce, to bylo jasné.
Došel k ní a objal ji jednou rukou, než druhou zastrčil meč do pochvy a vydechl.
„Asi bychom měli co nejdřív vypadnout... Hledaní zločinci jsou celkem lahůdkou pro stráže,“ pronesl tiše, než se společně dali na cestu pryč.

Nepřemýšlela. Celou tu dobu se nad svými akcemi ani jednou nepozastavila. Posílala rozzuřené na druhou stranu bez mrknutí oka. Musela to všechno ignorovat. Když to vyčístí tady, Des bude méně riskovat, ne? To on tvořil celý její svět a ona rozhodně neplánovala pláchnout bez něj. Soustředěně vrhala čepele a brala životy. Od ní, která si hověla na střeše, to bylo velice nespravedlivé jednání. To uznávala. Ona se nacházela v evidentním bezpečí. Nevzali sebou žádného lučišníka ani nic podobného. Kdo by taky čekal malou okřídlenou mrchu ve vzduchu? Oni očividně ne. Netrvalo tak dlouho a došla jí těla. Rychle prohlédla okolí, aby se ujistila, že nikde nikdo už není. Až pak slétla dolů a sesbírala své shurikeny, načež je uklidila zpátky do vaku. Ani se neohlédla na ohořelé části jejich těl. Otočila se ke dveřím s tím, že půjde svému muži naproti, ale než stihla vykročit, právě vyšel ze dveří. Poznala by ho i z dálky. Jeho oblečení bylo naprosto jako vyprané v lepkavé krvi. Bylo to ironické. I ona skosila pár těl, e na jejím oblečení nebyla ani kapka krve. Tedy do té doby než jí jednou rukou objal. V jeho blízkosti uvolnila ztuhlé svaly a vytvarovala úlevný úsměv. Nemohla sice odhadnout, zda byl někde zraněný. Červenou měl totiž všude a nevypadalo to, že by všechna tekutina patřila jemu. Malá pravdu. Teď museli zmizet co nejrychleji do šlo. Beze slov se postavila vedle něj a donutila svoje nohy k pohybu.

Hned co se ocitli za městem, posadila se do trávy a vak rezignovaně položila vedle sebe. Automaticky už tahala ven lékárničku, zatímco visela omámeným pohledem na Desovi. Začala na ní doléhat její vinna. Vracelo se k ní všechno co před chvílí provedla. Ona někoho zabila. Zabila. Svými vlastními rukami. Teď mohla přiřadit ke svým nálepkám nejen špinavou zlodějku, ale i vražedkyni. Začala se nepatrně třást. Tohle mělo být běžné. Des ti taky zvládnul bez větších obtíží. Ale pro ni...Vše v jejím nitru řvalo, že by se měla vrátit a sama se udat. Vést zodpovědnost za svoje činy. Nechat se náležitě potrestat. Znamenalo by to jistou smrt. Ale zoufalé víle to připadalo jako jediné rozumné řešení. O co byl její život cennější než životy nevinných lidí? Zbavila se jich jen kvůli svému rozmaru a co hůř, zatáhla do toho i Dese. ,,Zranili tě?" Zamumlala téměř neslyšně. Měla chuť zalézt do nějaké kobky a shnít tam za to co provedla. V hlavě jí běželi obrázky ohořelé kůže. Jejího díla. Musela se jít přiznat. Mohla by tak zastavit stráže a její Desmond by měl čas jít dál. Rvala se na dvě části. Nemohla ho nechat jít, ale musela zaplatit za svou špinavost. Měla by sama hořet v pekle