Šepotavý oceán a okolí

Neměl z toho špatný pocit. Nehledě na to, kolik mrtvol za sebou nechal, necítil se ohledně toho zle. Vlastně se ohledně toho cítil dokonale nijak. Jeho vnitřní prázdnota v něm rozlívala pocit apatie a on se v tom topil až po uši, nevědomky si to užívajíc. Kdyby totiž měl na svých bedrech nést tíhu svých činů, sesypal by se jako domeček z karet. Možná měl vytrénované tělo a všechny jeho pohyby v rámci boje byly vskutku jisté, ale jeho mysl tak pevná nebyla. Vlastně uvnitř představoval takovou hromádku popela, šedavou, jemnou, co se dala snadno rozfoukat. To, co ale sídlilo hluboko uvnitř jeho srdce, ho hnalo kupředu. Jen díky tomu byl schopný pokračovat nehledě na to, kolikrát ho svět nebo Theoran strhli dolů a zadupali do země.

„Trošku, ale je to jenom škrábnutí,“ odvětil zamyšleně, zatímco ji pozoroval svýma šedavýma očima. Rána na zadní straně ramene sice stále krvácela, ale on už bolest dávno necítil, ta obrovská zející díra uvnitř něj ji veškerou pohltila, jako kdyby nikdy ani žádnou bolest neokusil. Co mu ale dělalo větší starosti, byl její stav. Předtím byla navzdory vypjaté situaci sebejistá a pevná, ale teď mu připadala spíš jako stín sebe samotné, což v něm vyvolávalo hodně tíživé otázky: ublížil jí někdo? Co se dělo, zatímco on si vyklízel cestu?
„Bree... Podívej se na mě.“ Opatrně vzal její tvář do dlaní, než jí upřel přímý pohled do očí. „Nevypadáš dobře, stalo se něco? Ublížili ti?“ Pokud by na ni kdokoliv snad jen zkusil vztáhnout ruku, klidně by se obrátil na patě a vydal se tam zpět jen proto, aby si mohl kopnout do jejich mrtvol. Byl surový, byl neuctivý a věděl to. Ale jeho morálka byla zkrátka pohnutá jiným směrem, než to měla většina lidí - a úplně se za to nestyděl, protože nikdy nepoznal nic lepšího než tu formu života, v jaké se plácal. Smrt, násilí, bolest a strach. To byli jeho společníci.

,,Je mi jedno, jestli je to jen škrábnutí. Rána je rána a myslím, že je ideální čas vyzkoušet ty nové obvazy." Ačkoli se její nálada pohybovala až pod bodem mrazu, dokázala vytvarovat povzbudivý úsměv. Chodit zvládnul bez obtíží. Nohy se teda zdály být v pořádku. Takže usoudila, že zranění se bude nacházet na vrchní části těla. Všechny pramínky světlých kadeří, které se osvobodily ze zajetí copu si musela zastrčit za uši. Nechtěla, aby se jí pletly do obličeje, když ho měla ošetřovat. ,,Podívám se ti na to. Tak se nelekej." Pokusila se ztišit svůj hlas do klidné roviny. Promlouvala k němu opatrně. S tou největší vlídností jakou její hlas dokázal ukázat. Přesunula se blíž k němu a sundala mu košili, aby měla lepší přístup k jeho ráně. Na chviličku se pohledem pozastavila na jeho hrudi a rukou jemně přejela po jednom z mnoha jeho tetování. Fascinovaly jí. Dlouho se ovšem pohledem na jeho tělo nezdržovala. Zranění potřebovalo vyčistit a navíc mu její zvědavé oči jistě byly nepříjemné. ,,Mají vlastní příběh? Pokud ano, moc ráda bych si ho poslechla. Čeká nás dlouhá cesta a tvůj hlas by mohl být příjemné zpestření. Pokud by ti to tedy nebylo proti srsti." Upřela oči na krvácející rameno. Opatrně ukazováčkem obkreslila způsobenou škodu a vytáhla si z bílé krabičky dva kapesníčky. Jeden vzala do rukou a jemně setřela všechnu rudou, která se kolem rány shromažďovala. Poté vzala i druhý kousek látky a nechala ho namočit v bezbarvé kapalině, jenž taky tak pracně sehnala ve výprodejích. Věnovala Desovi omluvný pohled a přiblížila kapesník k jeho rameni. ,,Omlouvám se, pokud to teď bude štípat. Musím ti to vyčistit." Měl pravdu. Oproti ostatním jeho zranění se to jevilo jako škrábanec. Přesto si Bree nechávala záležet na každém kousku. Nebyla léčitelkou, ale základní věci z toho oboru snad zvládala. Nakonec mu rameno ovázala bílým obvazem a jako finální zakončení mu na rameno vtiskla pusinku. ,,Na rychlejší zahojení." Usmála se tentokrát upřímně. Ta aktivita jí vehnala do duše výraznou dávku klidu. Dokázala uvažovat lépe.

Měl o ní strach. Měla mu to říct? Nemohla mu přeci lhát. Ale zároveň...Za poslední dobu se nafňukala až dost. Toužila stát po jeho boku a pokud toho chtěla docílit, musela se sebrat. Jeho šedavé oči po ní klouzaly s viditelnými obavami. Ztrápeně si povzdechla. Nemohla se vrátit. Vrátí se jedině v tom případě, že jí to bělovlásek sám schválí. Ale přesto se bála. Uvědomí si jak zkažený tvor vlastně je a navždy se od ní odtáhne. To za žádnou cenu nechtěla. ,,Desi...Nikdo mi neublížil. To já..." Odmlčela se a přerušila s ním oční kontakt. Překřížila si ruce a křečovitě si zaryla nehty do kůže. ,,Já jim ublížila. Nenávratně. Jen kvůli mému stupidnímu nápadu. A navíc... Zatáhla jsem do toho tebe." Potlačila potřebu vzlyknout. Z nějakého důvodu nechtěla použít slovo zavraždit. Nešlo jí to přes rty. Ale přesně to udělala. Zavraždila je. A Dese stáhla sebou. ,,Co když... Neměla bych se vrátit a nést zodpovědnost? V čem je můj život lepší než ten jejich? Nechtěla jsem tě do toho tahat. Omlouvám se...Omlouvám se." Klouby na rukou jí zbělaly a ona se rozklepala ještě více než předtím. Bála se na něj podívat.

Pravdou bylo, že se rozhodně nejednalo o škrábnutí, ale Desmond měl tendence podobné věci zmenšovat, když šlo o něj. Ne, že by měl nějakou nadlidskou regeneraci, díky které by se mu snad rány samy hojily - jen prostě nerad řešil to, co při boji utržil. Sice rány obvykle zkoušel nějakým způsobem vyčistit, ale občas ani to nešlo. V takových případech se musel modlit, aby se mu do nich nic nedostalo. Obvykle se z toho nějak vylízal, lepším nebo horším způsobem, ale moc se o sebe zkrátka nestaral. Před Theoranem se zdála každá rána jako něco obyčejného, co nevyžadovalo pozornost - a on nechtěl působit jako slaboch, takže si vypěstoval menší zlozvyk nechávat je být po delší dobu, než bylo zdrávo.
Proti Breenině péči se ale bránit nemohl, ani nechtěl. Vážil si toho, že se o něj takhle zajímala i starala, takže neodporoval. V klidu si nechal sundat košili a pozoroval ji svýma rozvážnýma šedýma očima, když si prohlížela jeho tetování. Musel se nad tím nepatrně pousmát - byla to jedna z mála věcí, co na sobě měl skutečně rád. Každé z nich si připsal po nějaké události, spousta z nich byla vedená ve Vargenském stylu a několik z nich bylo dokonce provedených sopečným inkoustem, takže při využívání magie nepatrně zářila.

„Většina z nich ano. Některá z nich představují znaky bojovníků, která si Vargenské klany nechávají tetovat po dosažení nějakého úspěchu v boji. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem je získal.“ Nepatrně se na ni pousmál, než pokývl hlavou. „Rád ti o nich povím, bude mi ctí.“
Zatímco mu ošetřovala šrám setrvával v naprostém klidu, necukl sebou ani v moment, kdy mu ránu začala čistit. Když bylo všechno hotovo, znovu ji pozoroval jako ostříž, pokoušejíc se zjistit, co přesně se jí honilo hlavou. Neměl tušení - ale doufal, že nakonec něco postřehne, že ucítí alespoň záchvěv toho, co jí cloumalo. Nic k němu ale nedoléhalo - tedy alespoň ne do doby, než k němu promluvila a svěřila se se svými myšlenkami. Tehdy nepatrně naklonil hlavu na tvář a vzal ji za ruce.
„Bree. Udělala si, co si musela. V tomhle světě je to ty nebo někdo jiný, neměla si na výběr. Já v tom byl po uši už předtím, za to ty nemůžeš. Snažila ses pomoct a to je čestná věc... Občas zkrátka musíš vzít život, abys uchránila sebe nebo svoje blízké, nedělá to z tebe zrůdu nebo něco takového. Je to naprosto přirozené, lidské.* Zodpovědnost neseš ve svém srdci. V čem je tvůj život lepší? Byla jsi silnější než oni a přežila, takhle to v přírodě funguje. Silnější přežívají, slabší umírají. A ty jsi silná, Bree. Nemáš se za co omlouvat, dobře? Neudělala si nic špatného. Bude to lepší, uvidíš.“ S těmi slovy si ji přitáhl k sobě do objetí a začal ji systematicky hladit po zádech, než ji něžně políbil do vlasů.

*Fakt netuším, jak jinak vyjádřit lidské u jiné rasy, ups.

Přesně tohle potřebovala. Promlouval k ní beze zloby či znechucení. Držel jí u sebe a dával jí najevo, že není tak špatná jak se cítila. Omotala ručky kolem jeho krku a opřela si čelo o jeho hrudník. Chvilku jen tiše poslouchala tlukot jeho srdce a zůstávala k němu natisklá jako kotě. Spěchali, ale ten moment potřebovala a toužila v něm ještě chvíli setrvat. Stráže u nich mohli být každou chviličkou, ale v tu chvíli se to zdálo naprosto nepodstatné. ,,Děkuju moc. Zbožňuju tě, víš to?" Když se odtáhla, na rtech jí tančil její typický úsměv a v hnědých kukadlech se rozhořela nová naděje. Víc slov snad nebylo potřeba. Zbožňovala ho. Byl celým jejím světem a majákem. Dokázal jí vyděsit tak, že se jí obraz tříštil na kousky a zároveň jí zvládnul bez velké námahy dát klid na duši. Odtáhla se od něj a vyskočila na nohy. Natáhla k němu ruku s úmyslem mu pomoci na nohy. Zvládli to. Copak to nebylo vše na čem záleželo. Byli spolu a žili. Sklidila lékárničku do vaku, který si jako obvykle přehodila na levé rameno. ,,Připraven na cestu, můj nejdražší princi?" Spokojeně se zazubila. Nedočkavě ve vzduchu udělala pár otoček a s nadšením psíka natěšeného na procházku udělala pár rychlých kroků dopředu. Těšila se na cestu a na jeho vyprávění. Upravila spadlou kapuci svého velkého pláště, zatímco se houpala ze špiček na paty a zpět. Tělem jí proudila nová energie a Bree jí potřebovala vybít ven. A celodenní cesta byla dobrým a vhodným způsobem. Najednou se ovšem zastavila a zašmátrala ve vaku a vytáhla velké zelenkavé jablíčko, taktéž sehnané na jejich nákupu. Přiletěla k němu zezadu a skočila mu na záda. Pokusila se být co nejšetrnější k jeho nebohým zádům, ale její čiperná dušička si vzala za svoje. Přiložila mu ten kousek ovoce ke rtům a nezbedně se zachichotala. ,,Snídaně." Vysvětlila mu jednoduše. Počkala, zda si kousne než si hlavu položila na Desova bedra. ,,Budeš mi vyprávět o těch tetování, prosím?"

Užíval si její blízkost a v duchu se tiše modlil k Állee, aby jeho Jiskřičku nejen povzbudila na duchu, ale také ji ochraňovala. Nepletl se v ní, samozřejmě, že ne. Byla dobrá, měla čisté a nezkažené srdce. Nezasloužila si ani zrnko toho, co jí svět a osud vmetli do obličeje - a přestože ji okolnosti srazily na kolena, dokázala se velice rychle oklepat a pokračovat dál. To bylo zatraceně obdivuhodné, protože takových lidí po zemi kráčelo vskutku málo. Možná měla trošku nakloněnou morálku vzhledem k tomu, že poměrně bez ostychu kradla a napomáhala mu uklízet mrtvé tělo, ale... To z ní rozhodně nečinilo špatného člověka, nebylo na tom absolutně nic zavrženíhodného. Ne, on ji díky tomu miloval ještě víc.

„Já tebe taky, drahá.“ Jeho odpověď byla prostá a krátká, ale rozhodně stoprocentně upřímná. Kdyby mohl svoje srdce někomu skutečně darovat do úschovy, dal by ho jí. Byl připravený se jí kompletně oddat a mínil s ní strávit zbytek svého života, pokud tomu byla sama nakloněná. Ačkoliv si původně nemyslel, že by kdy mohl najít spřízněnou duši, přeci jenom se stalo - a on v duchu děkoval jak Auroře, tak Vargenským bohů osudu, že se jejich cesty protnuly a on měl tu čest ji nejen potkat, ale také trávit čas v její společnosti. Díky ní se cítil jako lepší člověk... A probouzela se v něm doposud zapuzená stránka, o které pořádně ani nevěděl. Bylo to zvláštní, nevídané a trošku nebezpečné, ale nebránil se tomu.

Jakmile mu skočila zezadu, překvapeně vydechl, ale chytil ji za nohy tak, aby se udržela a pobaveně se pousmál. Nečekal to, ale nestěžoval si. Podobné věci byly hravé a nevídané a on... Vlastně si je svým způsobem užíval, ačkoliv při nich občas býval trošku nejistý. Tohle se ale seběhlo tak rychle a spontánně, že na tom nebylo nic, co by ho znervózňovalo. Proto si jen klidně vykračoval i s Bree na zádech a cesta mu pomaličku mizela pod nohama.
„O, díky,“ odvětil pobaveně, když mu nabídla jablko a kousl si. „Nejsem si jistý čím začít, takže... Asi chronologicky, což? Svoje první tetování jsem dostal krátce po příjezdu do Vargenu. Byl jsem rozhodnutý si nějaké udělat už v době, kdy jsme byli na lodi, ale sotva jsme vystrčili paty na pevninu, byl jsem si ještě jistější. Tamní lidé mají hned několik typů tetování, hodně podobně jako tady, ale v Nescoře obvykle člověk narazí na jedince s klasickým tetováním, než takovými těmi atypickými. Ve Vargenu spousta lidí nosívá na obdiv tetování prováděné zlatým nebo sopečným inkoustem, záleží dle rasy a statusu. Theoran se mě snažil přimět udělat si to zlaté, abych dokázal svoji šlechtickou krev a důležitost, ale já se rozhodl pro to sopečné. Aby mi ho mohli provést, odvedli mě k tamní šamance, která mi uložila prostý úkol: porazit jednoho laevare a přinést jeho srdce. Laevare jsou bytosti, které pohltila očarovaná láva z jedné z tamních sopek, jsou něco jako démoni, nemají duši a jsou nesmírně agresivní. Trvalo mi asi týden, než jsem jednoho z nich našel - a udolával jsem ho dvě noci, protože mu zásahy mečem nic moc nedělaly. Nakonec se mi to ale povedlo, takže jsem jí odnesl srdce a ona z něj vytvořila inkoust, do kterého přidala pár kapek mojí krve, takže reaguje na moji magii. Tetování mi udělala na hrudi v místě srdce, ve tvaru runových plamenů.“

Celou dobu jeho vyprávění mu ani jednou neskočila do řeči či nijak nepípla. Se zavřenýma oči se nechala unášet klidnou vlnou jeho hlasu, ale zároveň zůstávala stále ve střehu, Ne, necítila únavu. Ponořila se do světa jeho příběhů a nechala svou představivost pracovat na plné obrátky. Neopovažovala se ho přerušovat. Nejen že si chtěla vyslechnout celou historku, ale skočit mu do toho se jí navíc zdálo velice neuctivé. Des byl jedním z mála lidí, které za svůj krátký život skutečně respektovala a jeho rozhodnutí ctila a dokonce je docela často poslechla. Ušislyšně pro něj byla ta vzpomínka velmi cenná.

Čím dál jí Des zasvěcoval do vyprávění, tím větší obdiv se v jejích očkách odrážel. Viděla ho na vlastní oči. Věděla, že byl její snoubenec excelentním bojovníkem, ale přesto jí to svým způsobem udivovalo. A především uchvacovalo. Byla skutečně poctěna tím, že mohla být po jeho boku. Oheň byl jeho slabinou. Z toho sice nadšená rozhodně nebyla, ale nic moc s tím neudělala. Z pozitivnějšího hlediska... Ona ho mohla před žárem a plameny chránit. Dokázala s ním již celkem obstojně manipulovat, což se rozhodně hodilo. Hodiny zkoušení a experimentování se vyplatily. Času měla dost a vzhledem k tomu, že v boji převážně používala právě magii, se toho musela naučit co nejvíce. Uměla sice jen maličkosti, ale našla si kličky, díky kterým už její plameny utvořily něco, co bylo schopné páchat škodu.

,,Máš můj obdiv. Někdy musíme jít chytat podobný potvory spolu. Sice pochybuji, že se tu pohybují podobní tvorové, ale kdyby jo, všechnu tu žhavou lávu jim sundám a uvidíme jak moc agresivní budou jako naháči.” Pobaveně se zachichotá. Lidé z Vargenu brali tetování jako něco ušlechtilejšího než zdejší. Hodně lidí, kteří měli tu smůlu a narazili na její usměvavou tvář, nosilo tetování jen z rozmaru. Vlastě ani netušilo důvod a jen otráveně zakoulelo očima. ,,Bylo by hezké si taky jedno obstarat. Bohužel netuším co by to mělo být. V hlavě mám tolik nápadů, ale na to je moje kůže až moc malá a vybrat jen jeden je nadlický úkol. Takže se ptám odborníka. Máš nějaké doporučení, Desi?” Tetování by z jejího těla udělalo svou vlastní knížku. Člověk by na ní mohl pohlédnout a hned se dozvědět byť jen maličkost o jejím nitru. ,,Opravdu září při použítí magie? Mohla bych to vidět? Přeci jen, Rania říkala, že můžeme zkoušet trénovat tvojí magii. Nejsem ta pravá na poučování v tomhle oboru, ale přinejhorším jen něco vyhodíme do povětří. To se mi stávalo často.”

Když se Riavell vydal za Percym a věnoval mu také pusu, neubránila se srdečnému úsměvu a sklopila přitom řasy, upírajíc pohled na svoje ruce, aby na ně nezírala. Rozhodně ale nesouhlasila s tím, co Percy řekl. On nenosil smůlu. Jak by také mohl? Byl... Speciální. Zvláštní. Odvážný. Dobrosrdečný a neohrožený. Jak by takový člověk mohl nosit smůlu? Spíše naopak, jeho přítomnost je všechny tři svedla dohromady, což bylo veliké štěstí. A ona věřila tomu, že Riavellovi jejich polibek štěstí rozhodně přinese.

„Dobře pořiď, Riavelli.“ Pousmála se na Riavella, než se obrátila k Percymu, vzala ho za jednu ruku a překryla ji dlaněmi a položila mu hlavu na rameno. Byla vedle něj ráda, vlastně se jí líbil už v ten první okamžik, kdy se objevil u stolu, kde seděla. Oba se jí líbili. Sice byla v zatraceném průšvihu, ale dokud byla s nimi a měla Állein dohled v zádech, neměla se přeci čeho bát. Ano, byla naivní. Nejspíš příliš, téměř až dětsky, což bylo zatraceně nemístné vzhledem k tomu, že se nacházela na pirátské lodi na širém moři, ale... Taková Rosaline už byla. Dobrá, čistá. Viděla ve všem světlo.
„Nesouhlasím s tebou, Percy.“ Pronesla zamyšleně, než si s ním propletla prsty na jedné ruce a obrátila se k němu tak, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Nenosíš smůlu. Teď mě dobře poslouchej, ano? Jsi hrdina. To, co se ti stalo, je... Příšerné. Nelidské, odporné. Chovali se k tobě zle, krutě. Ale ty ses odtamtud dostal, osvobodil ses. Bez něčí pomoci, jen a jen díky sobě samému. Crännäris ti dopřála alespoň částečné zadostiučinění a teď jsi svobodný, nikdo tě tam už nezavře. Ne. Jsi svým pánem. Byl jsi v situaci, kdy už po tvých nohou chňapal Rüvik, ale ty ses nedal. A to je chrabrost, odvaha, síla. Jak by to mohlo znamenat smůlu? Podívej se na sebe, jaký jsi. Silný, šarmantní a dobrosrdečný. Ty nenosíš smůlu, ty nosíš dobro. Světlo.“ S těmi slovy ho volnou rukou pohladila po tváři, než mu vtiskla polibek stejně jako předtím Riavellovi. Jakmile se od něj odtáhla, pousmála se na něj.
„Zkus se vidět mýma očima.“ Když se zvedl a pohlédl ven z okna, Rosaline ho poněkud nemotorně napodobila, než se postavila vedle něj a upřela oči na modravou vodní plochu roztahující se všude kolem lodi. Byl to nádherný, ale zároveň i děsivý pohled. Nikdy na moři ani oceánu nebyla, ale slyšela historky od nejrůznějších obchodníků, s kterými se její otec stýkal a považoval je přátele. Stěžovali si na vlny, bouře, Vyysihuu a vodní. Sice široko daleko nebylo v dohledu nic, žádná pevnina, což v ní vyvolávalo úzkost, ale... Nedalo se říct, že by se vyloženě bála.
„Každé dobrodružství musí nějak začínat, done Percy,“ uchechtla se tiše. Na moment sklouzla zpět k formálnímu oslovování, aby svým slovům dodala trošku váhy. „Nemám sebemenší tušení, kam míříme, ale vím s jistotou, že pokud v potížích nebude Riavell, já v potížích už rozhodně jsem. Budou mě hledat, budou si myslet kdoví co a... Bohové. Nikdy jsem nevystrčila paty z La'Dorei. Nikdy jsem se neopila... Nikdy jsem nevkročila na pirátskou loď. Tolik poprvé.“

Když k němu přišel Riav, konstatoval něco v tom smyslu, že to riskne a věnoval mu taky polibek, nestačil ze začátku nic jiného, než překvapeně zamrkat, protože to nečekal, ale nakonec se rozhodl mu polibek okamžitě opětovat. To prvotní šokování z něj poměrně rychle a možná i sám sebe překvapil, jak dlouho se rozhodl mapovat pirátovy rty. Bylo to jiné. Jiné než s ženami. A hlavně i jiné než s muži, které kdy předtím líbal. Byly to jiné okolnosti a i Riav sám byl jiný. Když se pak nakonec Riav odtáhl, Percy se mu zadíval do očí lapajíc po dechu "Vëe.." pronesl tak nějak spontánně v nescorštině. "Tak... Děkuju za důvěru hádám." pronesl po chvíli a podrbal se za krkem. "Hodně štěstí tam nahoře." dodal.

Když ho pak Riav upozornil na to, že by ten luk měl raději nechat pod postelí, přikývl. "Jsem na něj sice zvyklý už od doby co jsem utekl od otce, ale respektuji to. Nechám tam tím pádem raději i šavli." pronesl a jak luk a toulec, tak šavli i s pochvou sundal a zasunul je pod postel. Cítil se neskutečně zvláštně, bez jakékoliv zbraně, a to je nijak hojně nevyužíval. Spíše ten pocit, že by byl opět bezbranný, byl pro něj zvláštní.

Když pak, podobně jako předtím přišel Riav, k němu došla i Rosa a chytla ho za ruku tak, že měli prsty propletené, podíval se na jejich ruce a poté jí do očí. "Hrdina? Rosie... Já jsem nikoho nezachránil. Jenom sebe za cenu cizího života. Přeživší možná, ale od hrdiny mám daleko. A světlo? Jak bych mohl nosit světlo, když jsem ho sám 6 let v kuse téměř neviděl?" zeptal se jí. "Od doby, co jsem vypadl, jsem se dostal do spousty bitek, aniž bych chtěl. Zatím mě opravdu štěstí nepotkalo. Já jen doufám, že se alespoň pro jednou nepletu a že jste tentokrát vy dva to štěstí a bude se mi dařit lépe.." Pronesl, ale to už opět ucítil na svých rtech ty cizí. Tentokrát Rosiny.

Tenhle byl zase naprosto jiný. Svým způsobem známý, protože Ros byla poměrně křehká dáma. Jenže zároveň jiný. Starostlivý. Mimo to neměla tolik zkušeností, což o dámách, s kterými se po večerech zdržoval říci nemohl. Stejně jako předtím, se dále neostýchal a polibek ji dlouze opětoval. Užíval si to. Už ani nedoufal, že by se to mohlo stát a už vůbec ne, že by do toho šli oba jeho společníci. Bezmyšlenkovitě jí u toho položil dlaň jemně na tvář a když se pak odtáhla, zůstal ji hledět do jejích tmavých očí a pak se zhluboka nadechl aby popadl zpátky svůj dech. "Děkuju... Za to že ve mně věříš, že se o mě zajímáš, zkrátka za všechno." pronesl tiše a usmál se na ni.

Když pak oba přešli k oknu podíval se na ni. "Jak vnímáš své rodiče? Chceš se k nim vrátit nebo se spíš bojíš, jak to cítí oni?" zeptal se jí. "Přijde mi, že tě kontrolují až moc. Neměli by to dělat. Je lepší dovolit některé věci. Stejně pokud budeš něco chtít, cestu si vždy najdeš" pronesl a opět se podíval ven, načež se lidí rozlehl dost hlučný křik na to, aby ho slyšeli i oni dva. "A sakra.... To nezní dvakrát dobře..." zamumlal si sám pro sebe.

Její odpověď ho přiměla se pousmát. Když se nad tím tak zamýšlel, tak by se jí ve Vargenu možná i mohlo líbit. Byla ohnivá víla, tam by měla dostatek ohně, žáru a jisker, z kterých by mohla čerpat. Nebyla tam zima, která by jí ubližovala - a tamní lidé jí byli svým způsobem podobní. Docela si dokázal představit, že by možná mohla zapadnout mezi některý z klanů ignae, protože si v sobě nesla podobně živelnou a ohnivou magii. Navíc byla čiperná, chytrá, temperamentní. Jistě by ji přijali mezi sebe a díky svojí odlišnosti a schopnostem by mohla být i poměrně vážená...

„Můžu tě ujistit, že takovéhle potvory Nescora nemá,“ odpověděl nakonec, než se zamyšleně odmlčel. Nescora byla v tomhle ohledu úplně jiná. Její fauna byla velice rozmanitá, to ano, ale... Odlišným způsobem. Pokud by měli hledat nějakou bestii, co by svým způsobem představovala to samé, co laevare... Nejspíš by to byly sirény. Na jejich lov by ale Bree nikdy vzít nemohl, protože ty se držely zásadně ve vodě a ta jeho Jiskřičce nedělala dobře, což nepřipadalo v úvahu. Tak jako tak, někdy by ji mohl alespoň naučit lovit. Tedy, klasická zvířata. Sám už bestie nelovil, to dělal jen ve Vargenu a párkrát, aby si získal tetování nebo udržel spojenectví. Vlastně to dělával občas i místo Theorana - ten by sice kdejakou potvoru zvládl skolit sám, ale z nějakého důvodu to prostě nedělal.
„Doporučení? Nejsem si jistý. Co přesně od toho očekáváš? Máš představu, co bys chtěla vyjádřit? Většina lidí bere tetování jako součást archivace, jako uzavření nebo upomínku. Někteří si je zase dělají jako umocnění. Existuje spousta druhů tetování, takže moje otázka nejspíš směřuje na samotný začátek: klasické tetování nebo očarované? Protože očarovaná mají pochopitelně svoje výhody, ale jsou těžší na sehnání a jejich tvorba obvykle bolí o dost víc, než tomu je u obyčejných. Všimla sis u té čarodějnice? Demetrii? Měla potetované prsty a vnitřek paže. Část z toho byla v runovém jazyce, ačkoliv význam neznám. Říká se, že některé runy mohou svého nositele ochránit. Nevím co je na tom pravdy, ale v důsledku to vypadá docela hezky.“ Při její otázce na zářivost tetování se znovu pousmál. Nepřekvapilo ho, že ji to zajímalo a chtěla to vidět, byla vážně zvědavá a on to očekával. Byl na to připravený už v tu chvíli, kdy jí o tom začal vyprávět.
„Ano, září. A asi bychom měli, ale... Já nevím. Je divné to dělat na cestách,“ přiznal trochu nejistě. „Mám ze svojí magie celkem špatný pocit. Nemůžu sice založit požár, ale občas se mi daří věci, kterých bych raději schopný nebyl. Proto ji také nevyužívám, pokud... To situace nevyžaduje. Zatímco ty věci rozsvěcíš a zapaluješ, já je hasím. Mám talent na to udusit kdeco a kdekoho, asi je to tím, že na magii nemám vůbec cit. Theoran tvrdí, že je to věc sebekontroly v mysli, což je něco, čeho schopný nejsem. Mám perfektní kontrolu nad svým tělem, ale nad myslí... Myslím, že slovíčko chaos to popisuje nejlépe.“

Nescora takové potvory dle jeho slov neměla. Z jejího pohledu však Nescora byla prolezlá mnohem větším počtem bestií. Minimálně co se lidských duší týkalo. Z Desova vyprávění o Vargenu vyplývalo, že tamní lidé byli z většiny sluncem políbení. Zatímco v Nescoře každý druhý tvor měl zlé úmysly. Bree netušila, zda je to přirozené nebo protože stála po boku svého drahého snoubence. Vargen mohl být nádherné místo. Ale ona by tam odcestovat nemohla. Desmond teprve začal poznávat zbytky své rodiny a ona ho o to nemohla připravit. Při setkání s Raniou vypadal spokojeně a později byl vůči ní až sladce ochranitelský. Víla netušila, jak moc trpěl nad ztrátou sestry, ale počítala s tím, že to rozhodně jen tak nehodil za hlavu. Však právě proto mířili na panství. Ujistit se, že byla v jednom kuse. Blondýnka už ani nedoufala, že by jeho sestra byla v pořádku. Z těch pár setkaní z Theoranem pochopila, že v jeho přítomnosti je vzácnost, pokud člověk skončil v pořádku. V normálním stavu, dalo by se říct.

,,To normální by mohlo stačit. Alespoň v nejbližší době. Čas nás tlačí a hnát se s vidlema za nějakými zrůďáky se mi moc nezdá." Uculila se a zavrtala se víc do pláště, aby si nabrala co nejvíce tepla. Už teď pociťovala na své kůži štiplavý chlad a to ještě ani pořádně na severní stranu země nevstoupili. ,,Chtěla bych svoje vlastní světlo. Něco, co by ve mně vyvolalo vlnu nové naděje. Něco jako instantní nabíječka." Pohladila ho jemně po rameni, načež se k jeho postavě kvůli teplu ještě víc přiblížila. ,,Pro případy, kdyby jsi nebyl poblíž. Jinak mě dokážeš bez problémů dobít ty. Jsi takový můj maják. I výška by odpovídala." I když to nemohl vidět, spokojeně se usmála. Byla šťastná.

,,V tom případě mám tvůj chaos ráda. Ale já mám ráda každý kousek z tebe. Takže nevím jestli se to může počítat. Ale dobrá. Pokud jsi nejsi jistý, počkáme. Ale jednou si to určitě zkusíme, dobře? Až se budeš cítit lépe."

Riavell se z kajuty kapitána vrátil s dosti hořkosladkým úsměvem na tváři. Našel Rosu s Percym dost blízko sobě, tak se jenom zarazil v rámu dveří, opřel se o něj ramenem a pobaveně se na ně zaculil. „Tak já si jdu orodovat za to, aby vás Räley nevyhodil do moře jako jednohubky pro žraloky, a vy se tu cicmáte. To snad začnu požadovat trojku jako kompenzaci," dodal ještě s přidrzlým úsměvem.
Netušil, kde se to v něm bralo tak oprskle, předtím dost bral ohledy na to, aby nevinnou Rosu a zjevně vůči mužům taky dost zakřiknutého Percyho nevyplašil, ale teď mu to šlo z pusy jedna radost. Považoval to za uklidněním nad tím, že je nikdo nevykope pryč a že je ve známém prostředí. Koneckonců, ať si říkal kdo chtěl co chtěl, Fantom úsvitu byl jeho domovem, posádka jeho rodinou. A i kdyby se přetvářel, jak by chtěl, nemohl popírat, že pro něj bylo důležité, aby jeho rodina přijala někoho, na koho si opovažoval pomýšlet. Což Rosaline a Percy splňovali docela dobře.

„Kapitán se netvářil úplně nadšeně, to jste asi slyšeli, ale nakonec to vzal dobře. Společně s vámi dneska na loď přišel někdo další – naše první důstojnice si na pevnině ulovila kamarádku, takže nejste tady jediní, s kým se musí začít počítat. Nakousla to ona, já to jenom završil, takže… tak. Na lodi jste vítáni, pokud sem tam s něčím vypomůžete. A, Roso, asi by stálo za zvážení, abys poslala minimálně nějaký vzkaz rodičům. V přístavu útočili na loď s tím, že jsme jim unesli šlechtickou dceru. Předpokládám, že se jedná o tebe. Aktuálně tu máme na palubě hned dva t'ealh, není problém poslat racka nebo něco podobného, ale bylo by záhodno to udělat, než na nás v La'Doire počkají s hořícími pochodněmi.“

Toužila mu ukázat, že není tak špatný. Vlastně byl úžasný, skvělý. A jí trhalo srdce, že se tak neviděl. Kdyby mohla, zosnovala by nějaký geniální a epický plán, klidně celou výpravu, jen aby změnila jeho názor - ale v dané situaci toho příliš nezmohla. Jednak kvůli tomu, že se právě nacházela v kajutě na lodi kdesi v oceánu, ale především kvůli kocovině, která ji doslova sžírala zaživa. Bylo jí vážně zle, o tom žádná. Ale jako obvykle to byla schopná zvládat s určitou grácií a přehledem. Dokud se jí nezvedal žaludek, šlo to. Spíš trpěla její hlava a končetiny, ty byly tak zesláblé a roztřesené, že jim šlo velice těžko důvěřovat.

„Pšššt.“ Umlčela ho jednoduše položením ukazováčku na jeho rty, než se pousmála. Řekl jí Rosie, to bylo sladké. A polichotilo jí to. „Hrdinové existují ve všech možných formách, Percy. Ne vždycky to jsou rytíři na bílých koních, nesoucí se v lesknoucí se zbroji, co vyhánějí darebáky zpět tam, odkud přišli. Ne, takhle to nefunguje. Hrdinou může být každý, kdo se postaví nepřízni osudu a dokáže si vybojovat svoje bitvy. A přesně to si udělal, vybojoval sis svoji svobodu. Ten život, který vyhasl v průběhu... Není na tvůj účet. Byla to spravedlnost a bylo to nutné. Co se toho světla týče...“ Postupně utichla, než mu rukou sjela dolů po hrudi a zastavila se na místě, kde mu bilo srdce.
„Možná si ho neviděl, ale bylo tam. Skomírající, ale bylo. A když si utekl, začal si znovu zářit. Krok za krokem, den za dnem. Takové věci chtějí hodně času a rány se hojí pomalu, ale bude to lepší. V mých očích záříš stejně jasně jako hvězdy na obloze. A to je pravda, drahý Percy.“ Zatímco mu upírala pohled do očí a na rtech si udržovala ten vlídný úsměv, něco se v ní pohnulo. Nebyla si jistá, co přesně to znamenalo, ale měla takový zvláštní pocit náležitosti a klidu, jako kdyby... To tak zkrátka mělo být.
„O tom nepochybuji. Sice se nám věci trošku vymkly z rukou, ale mohli jsme dopadnout mnohem hůř. Takhle máme alespoň výlet a můžeme s Riavem strávit více času,.“

Při otázce na rodiče si sepjala ruce za zády a zamyšleně naklonila hlavu na stranu, takže jí do tváře napadalo několik pramínků tmavě hnědých vlasů. Nebyla si jistá. Samozřejmě, měla je oba moc ráda. Ale... Percy měl pravdu, kontrolovali ji opravdu hodně. Toužila také něco zažít, seznamovat se s jinou sortou lidí, objevovat... Zkrátka žít v pravém slova smyslu, ne být jen svazovaná konexemi a dělat někomu ozdobu. Takový život nebyl pro ni, ačkoliv by byla schopná dělat dál klidnou puťku a poslouchat na slovo. Byla by z ní ideální manželka pro nějakého vlivného muže - neodmlouvala, byla hezká, sympatická. Právě její neodporovatelnost byla nejspíš jedním z největších lákadel.
„Mám je ráda, ale kdybych mohla vypadnout z domu... Já nevím. Asi bych to zkusila, alespoň na přechodnou dobu,“ přiznala se nakonec naprosto otevřeně, než si tiše povzdychla. „Mám pocit, že pro ně znamenám mnohem víc jako nástroj, doplněk, než jako dcera. Alespoň pro otce určitě. Matka s ním bohužel jde ruku v ruce a poslouchá ho na slovo, takže se nedá říct, že by zrovna měla v tomhle - nebo v jiném - ohledu vlastní názor a šla svojí vlastní cestou. Máš pravdu, to nepochybně.“ Když se ozval ten ryk, Rosaline sebou polekaně trhla a upřela svoje jantarové oči na Percyho.
„Ne, to opravdu nezní dobře. Snad je Riavell v pořádku...“

Když se však jejich drahý pirátský přítel vrátil a zarazil se mezi dveřmi s tou poznámkou, Rosaline poněkud zaraženě zamrkala, než sjela očima na Percyho, vyhledávajíc jeho reakci. Byl to vtip, však? Nebo ne? Nebyla si jistá, podle toho úšklebku si nedokázala ani v nejmenším odvodit, co se Riavovi asi honilo hlavou. Znělo to vážně troufale a ona nebyla ani v nejmenším zvyklá na to, aby o podobných věcech někdo mluvil takhle otevřeně, protože se nikdy nedostala do společnosti, kde by takové věci byly zvykem, ale...
„Riavelli,“ pronesla nakonec s typickým úsměvem, než k němu došla a bezmyšlenkovitě ho objala. V objetí sice nesetrvávala dlouho, ale náležitě si ho užila. „Jsi v pořádku? Slyšeli jsme ten řev...“ Dodala s viditelnou starostí v očích, než o kousíček poodstoupila a svěsila paže podél těla.
„To jsem opravdu moc ráda. Rozhodně, to je dobrý nápad. Mrzí mě, že po vás takhle... Vyjeli. Pokud je tu ta možnost poslat jim zprávu, udělám to a vysvětlím, jak se situace má. Pochopí to, věřím tomu. A vyjednám vám i omluvu a kompenzaci za všechny ty nepříjemnosti.“

Popravdě řečeno už tak trošku začínal uvažovat nad věcmi, které by nejspíš v danou chvíli měly jít stranou. Místo aby vymýšlel, jak pomoct Ranie, soustředil se na Bree. To sice dávalo smysl vzhledem k tomu, že byla dívkou jeho srdce, ale situace s jeho sestrou byla tíživá... A nejspíš proto se před ní rozhodl i v duchu utíkat. Nebyl zvyklý na to čelit podobným ztrátám, protože nikdy nikoho neměl. To změnila až právě jeho víla - a později Rania. Nedokázal si představit, že by o ně měl přijít, ale u sestry s tou ztrátou už tak trošku počítal. Theoran by ji nenechal jít, ani kdyby ho prosila sebevíc. Uzmul ji a mínil si ji nechat, protože se mu hodila. A on nebyl ten typ člověka, co nechává jít věci, co může nějakým způsobem využít.

„Myslím, že nějaký lov zrůďáků nás přeci jenom čekat bude, drahá,“ odpověděl trošku pobaveně, ale nerozváděl to. Pokud se měli držet Rüvikova požadavku, čekal by je lov na Theorana. A kdo by mohl asi tak být větší zrůdou, než on? Nikdo jiný ho rozhodně nenapadal, takže se toho držel. Jenže Theorana nemohli lovit v pravém slova smyslu, protože to oni byli lovnou zvěří a on lovcem. Na to by museli mít něco, co by vyrovnalo stav a síly a oni se mu mohli postavit. Respektive ne oni, on. Bree do boje nemínil pouštět ani za zlaté prase.
„Bree... Ty máš spoustu světla ve svém srdci. Opravdu. Ale chápu, jak to myslíš. Určitě něco vymyslíme, ačkoliv tenhle typ tetování jsem nikdy... Nezkoušel,“ přiznal se nakonec poměrně otevřeně. Jeho tetování vyprávěla příběhy, byly to odznaky za odvahu nebo zářezy za poražené nepřátele, ale... Nikdy ne nic pozitivního. On na takové věci zkrátka nevěřil, nedovolil by si vůbec nad tím přemýšlet. Cokoliv, co by ho mělo povznášet na duši mu přišlo nepřirozené a na kůži by si to nedal. V tom se od sebe s Bree lišili.
„Jsi milá, děkuju.“ Pousmál se polichoceně. „A ty jsi moje slunce. A díky. Uvidíme, až dorazíme někam, kde se budeme moct na chvíli zdržet. Třeba na panství, pokud nás odtamtud Theoran nezačne hnát pryč, ačkoliv o tom docela silně pochybuju. Myslím, že se ještě naopak bude chtít vychloubat a naparovat, aby ukázal jak dobrý a úspěšný je.“

Lov zrůďáků? Drobná víla nechápavě zamrkala a zmateně naklonila hlavu na stranu. Nechtěla ovšem působit hloupě a proto se raději ani nezeptala na vysvětlení. Pochybovala, že by bělovlásek jen pro zábavu běhal po loukách a chytal bestie do síťky jako motýlky. Jistě by ho za takový koníček nesoudila, ale ta představa jí přišla dost komická, a proto se neubránila tichému smíchu. ,,Můžeme lovit co budeš jen chtít, Drahý."

,,Dobře. Věřím ti. Na něco přijdeme. Sice nebude zářit sako od sebe, ale když to zapálím, svítit by to mohlo." Zachichotala se a byla by i vypustila před sebe pár žhavých jisker, ale nehodlala Dese ohrozit. Slézt z jeho zad znamenalo ztratit nastřádané teplo a to se nezdálo jako moc dobrý nápad. ,,Jen ty máš právo označit si svojí kůži čímkoli chceš. A pokud ti takový typ tetování není osobní, není důvod si ho nechat zvěčnit. Tam můžu za tebe převzít štafetu."

Lehce přivřela oči a ztrápeně vydechla. Zmínka o Theoranovi v ní vyvolala jistý neklid. Netušila, zda v ní převažoval odpor, vztek nebo strach. Byla ovšem ve stavu, kdy mu ještě dokázala čelit tváří v tvář. Theoran jí často dostával do stavu bezmoci a dělal z ní malou ustrašenou holčičku. Její tvrdohlavost a hrdost jí v takovém stavu nedržela dlouho. I tak neměla potřebu se s ním setkávat každou chvíli. Ale vzhledem k faktu, že jejich kroky vedly na místo, kde se vyskytoval denně, musela to zkousnout. Pokusí se mu vyhýbat. To bylo jasné. ,,Jak bere Theoran ignoraci? Víš... Prostě přijít a jít rovnou za tvou sestrou. S úsměvem kolem něj projít a neohlížet se. Vypustit celou jeho existenci, dá se říci. Teda, hned po tom co jo nakopnu do holeně." Ten nápad se jí zamlouval. Ale ve vzduchu pořád visela pravděpodobnost, že je ten parchant donutí si ho všímat. Provede něco příšerného, co už nelze jen tak přejít. ,,Ale zatrénovat bychom si mohli. A možná by nějaká ta jiskra mohla omylem dopadnout na jeho ksicht." Zašklebila se a zatřepala hlavou.
V dálce z jeho zad sledovala blížící se skály a její nadšení čím dál tím víc stoupalo. ,,Myslíš, že najdeme nějakého draka, který by nás vzal na sebe? Bylo by úžasný se proletět i s tebou. Vsadím se, že najdeme někoho, kdo nám svůj hřbet propůjčí. Přinejhorším mi nedělá problém je trošku uvolnit." Uličnicky se uchechtla a nechala do vzduchu vedle nich vypustit pár smítek naoranžovělého prášku.

Caliann netušil, kde mu hlava stojí. V momentě, kdy zakotvili v La’Doire, spal, takže se probral až v momentě, kdy pluli zase dál. Těsně poté k němu dorazil racek se zprávou – za týden v aarmëvillských ruinách. Kupodivu stačilo ukázat ten vzkaz Räleymu, aby opravdu svolil k tomu, aby změnil kurz tím směrem a vysadil ho v zátoce poblíž. Asi se ho už vážně chtěl zbavit – možná se tomu ani nedivil. Byl dost rozčarovaný – nedocházelo mu proč, dokud se ve dveřích kajuty kapitána neobjevila dívka s jasně růžovými vlasy a nevrhla se kapitánovi s nadšeným vypísknutím kolem krku. Teprve poté, co se to stalo, začínal chápat, o koho asi jde – a když se potom se zvědavostí otočila i k němu, věděl docela jasně. Dívala se na ně očima identickýma s těmi, které ho pozorovaly běžně ze zrcadla. Rázem věděl velice dobře, s kým má tu čest.
Dále už neměli moc času to řešit. Foiette se dala do řešení toho, co bude s její kamarádkou, načež se ty dvě uklidily do její kajuty. Když se vrátila, hned v patách jí byl mladý navigátor, který zase pro změnu přivedl hosty hned dva, z čehož jednu šlechtičnu, co jim způsobila menší komplikace. Trvalo, než se to vše vyřešilo – ale pak se najednou za Riavellem zavřely dveře a on přistihl Foiette, že si ho pořád zvědavě prohlíží. Kapitán, aby toho nebylo málo, se najednou zvednul ze židle. „Potřebuju tu vyřídit pár věcí. Vy dva si, tuším, máte co říct. Tak vypadněte nahoru, ty vaše protáhlý zvědavý ksichty mě začínaj štvát. Zvlášť když jsou skoro stejný.“

A tak se Caliann ocitnul na přídi Fantoma úsvitu a i navzdory svému strachu z vody dost fascinovaně hleděl na to, jak se sluneční paprsky rozrážejí o téměř klidnou hladinu, kterou jen sem tam narušovalo pár zbloudilých vlnek. Foiette stála vedle něj a viditelně se trochu uklidnila tím, že byla na čerstvém vzduchu. Cal poočku sledoval, jak si vítr hraje s těmi pár tenkými spletenými copánky, co vykoukly na denní světlo poté, co si z hlavy na chvíli sňala třírohák. Byla to docela zajímavá ironie osudu – on sám měl panickou hrůzu z moří a věděl, že bude na vrcholu blaha, až se dostane na souš, z jeho sestry se vyklubala pirátka. A i navzdory tomu, že by ho to možná mělo děsit, v něm klíčilo semínko obdivu – na to, za jakých okolností to bylo, se vyšplhala zatraceně vysoko. Zatracen první důstojnice – a to už byl docela důvod k respektu.
„Asi jsem nebyla tam dole moc milá,“ prolomila najednou dívka ticha a s omluvným úsměvem na něj pohlédla. Pořád na ní viděl, že mu asi dvakrát nevěří a je zvědavá, ale zjevně se rozhodla věřit kapitánovi, že na loď nepřitáhl sériového vraha nebo tak něco. „Možná by bylo fajn si normálně promluvit. Někoho mi připomínáš, abych pravdu řekla,“ dodala a povzdechla si, pohled do dálky. „Asi už víš, kdo jsem, ale to mi nezabrání se stejně představit. Jsem Foiette…“
„…Sawera, vím,“ přerušil ji Cal opatrně. Když se na něj trochu zaraženě zadívala – pravděpodobně nečekala, že by ji její kapitán představil celým jménem – jen se taky trochu omluvně ušklíbnul, že jí skočil do řeči, než dodal něco, co už mohlo znít trochu zásadněji: „Já taky.“

Neudivilo ho, když na něj překvapeně vytřeštila zelenavé oči. Místo toho, aby něco řekla, ale najednou Cal viděl, jak se jí mihla ruka – a v příští vteřině mu uprostřed hrdla skončila drobná, tenká jehla špičky její šavle. Bez mrknutí ho sledovala a snažila se působit klidně. Tu masku znal dost dobře – sám ji pěstoval. Navzdory vražednému výrazu se jí paže, která svírala šavli, třásla. Ve spodní čelisti jí trochu cukalo. „Přísahám, že pokud teď žertuješ, tak ti vyříznu srdce, nakrmím tě jím a potom tě shodím do moře,“ zasyčela jeho směrem a přenesla váhu z nohy na nohu.
Cal ale stál skálopevně na jednom místě a sledoval ji téměř bez mrknutí. Nemusel shlížet moc nízko, Foiette byla sama o sobě docela vysoká, což pravděpodobně kolovalo v rodině, pokud to všechno byla pravda. „Můžu ti odpřisáhnout při Äyanaii, že si nedělám legraci,“ pronesl naprosto klidně. „A ty víš jistě dost dobře, že takovou přísahu t’ealh nemůže pronést, pokud by hrozilo, že lže.“
To už ji zjevně přesvědčilo – alespoň natolik, aby sklonila šavli a on tím pádem nemusel každý nádech hlídat tím, že si prorazí hrdlo o její zbraň. „Vím,“ kývla a zatímco zandávala zbraň zpátky do pochvy, poočku si ho prohlížela. Bylo na ní znát, že netuší i navzdory tomu, co jí řekl, zda mu věřit. A bylo to docela pochopitelné, když docela podstatnou část života netušila, že by vůbec měla mít příbuzné. „Co jsi tedy zač?“

Caliann se dal do vysvětlování. Toho, kdy a kde se narodil, jak skončila jeho matka, že otce nikdy nepoznal. Sedělo by, že otec Foiette byl i tím jeho, zatímco její matka byla vodní. Nepřekvapilo ho, když se dozvěděl, že jejím znakem bude ta netypická barva, která se jí rozlévala ve vlasech. Dotklo se ho, když zjistil, jakým způsobem jeho sestra vyrůstala – a ona si už tak nějak automaticky osvojila jeho druhou, nepokrevní sestru za svou, když o ní mluvil. Navzdory tomu, že toho od Foiette moc nečekal, čekal, že ho přehodí přes palubu, bylo úžasné s ní mluvit – s jedinou pokrevní žijící částí rodiny. To bylo… překvapující. Tak nějak nadějné, až mu to připomnělo, že ty city občas budou vážně potřeba (a nejenom ve chvílích, kdy byl s Rhiannon).
Čas letěl rychle. Aarmëvill se přiblížil jako blesk z čistého nebe a on poslední chvíle se svou sestrou utopil ve vroucích objetích a slibech toho, že pokud se cokoli stane, racek nebo něco podobného přinesou zprávu. A potom… jí dával sbohem, zatímco Fantom úsvitu se ztrácel v mlžném oparu na moři.

odchází do Aarmëvillských ruin

Představa toho, že s Bree vyrazí do lesů na severu a on si po dlouhé době vezme do ruky luk... Vlastně nebyla vůbec špatná. Neměl potuchy, jak na tom Bree byla v tomhle ohledu, protože se zdálo, že se spíše zdržovala poblíž měst a vesnic, jídlo si sháněla od ostatních a podobně, ale on to měl vlastně docela rád. Lov byl vzrušující a nesmírně uvolňující, protože se při něm člověk dokonale zaměstnal v obou ohledech: jak psychicky, tak fyzicky. V rovnováze byla síla. On sám sice nebyl nějak přehnaně dobrý, ale bavilo ho to. Ve Vargenu rád trávil čas v divočině a na vlastní pěst, protože to byla možnost jak se odpoutat od Theorana a vyzkoušet si něco jiného. V Nescoře byla sice fauna trošku jiná, ale rozhodně neméně rozmanitá. Možná, že by to mohli jednou zkusit. Pro zpestření.

„Možná, že by mohlo. Jsi víla, kdybychom do inkoustu přimíchali trošku tvého prachu, mohla by potom barva reagovat podobně jako tomu bývá u očarovaných tetování,“ zauvažoval nahlas. Jistý si tím nebyl, ale z teoretického hlediska by to fungovat mohlo, alespoň myslel. Za pokus to stálo - pokud by se jim dostalo možnosti se chvíli zdržet na panství, mohl by rychle nahlédnout do tamní knihovny. Tam jistě musel být alespoň jeden svazek pojednávající o podobných věcech, dal by za to ruku do ohně.
„Ignoraci? Ne moc dobře. Popravdě řečeno, myslím, že je to jedna z věcí, co mu svým způsobem ubližuje. Když ho lidi ignorují a přehlížejí, chová se pak tak trošku dotčeně a někdy má tendence vyvádět, aby na sebe strhl pozornost. V tomhle ohledu je tak trošku jako dítě... Nevšímáš si ho a on prostě půjde a něco rozbije, jen aby ti to mohl vmést do očí a ty sis vzpomněla, že vlastně existuje. Myslím, že chce, aby si na něj lidi pamatovali, drželi ho v hlavě a nezapomínali. Dávno zanevřel na to, aby si přál být všemi milovaný, tak... Se snaží zasévat strach, protože je to snazší.“ Bylo zvláštní to říct takhle otevřeně a nahlas, ale považoval to za pravdu. Theoran skutečně byl tak trošku dětinský, když šlo o podobné věci. A rozhodně mu šlo o pozornost, to bylo bez pochyb.
„Kopat ho není dobrý nápad. Nemyslím si hlavně, že by nás k Ranie pustil bez nějaké předchozí domluvy, pokud nás k ní vůbec pustí. Nejspíš se jí celou dobu pokouší dostat do hlavy a přetáhnout jí na svojí stranu, takže je docela dobře možné, že až ji najdeme... Nebude to ona.“ Tiše si povzdychl, když to dořekl. Toho se totiž opravdu hodně obával.
„Drak? Nemyslím si, Bree. Draci se moc viditelně neukazují a když už, většina není příliš nadšená tím, že by někomu měla dělat převozníka. Ale kdo ví? Třeba narazíme na nějakého ochotného, protože protivného draka už jsme přeci jenom potkali,“ poušklíbl se pobaveně.

"Já.." Chtěl začít něco namítat, ale to ho už Rosu umlčela a on jen nevěřícně poslouchal. Nikdo se k němu takhle mile předtím nechoval. Bylo to neskutečně hřejivé a konejšivé a tak nějak to v něm vyvolávalo jistotu, kterou dlouho neměl. Ti dva mu do jeho života vnesli světlo, které tak dlouho hledal a dávali mu naději, kterou postrádal. Po chvíli, kdy na ní pouze zíral a nevěděl co říci, jí rychle a pevně objal "Děkuju... Děkuju ti hrozně moc" zašeptal a snažil se se nerozbrečet. Doopravdy ho to zvládlo dojmout jako nic "Tohle mi nikdy, nikdy v mým zpropadeným životě, nikdo neřekl ba ani nenaznačil." pronesl a zabořil svůj obličej do jejich vlasů, které měla přehozené přes jedno rameno. To co teď z ničeho nic zaregistroval, byla vůně jejích vlasů, která voněli po růžích. Jak příznačné, vzhledem k jejímu jménu. Byla to mimo jiné další věc, co ho uklidňovala a on se jí nemohl nabažit. Mohl by ji takhle objímat a mít v klidu hlavu položenou na jejím rameni klidně celý den a přitom poslouchat, její hypnotizující hlásek podobný skřivanům.

To by však nesměl do kajuty vtrhnout Riavell, což ho donutilo polekaně sebou trhnout a podívat se směrem k dveřím na toho mladého piráte. Beze sporů ho rozhodilo, jak oprskle to řekl, ale pak se ušklíbl a došel k němu "Ale copak? No. Můj názor víš. Neboj, na temnou uličku jsem nezapomněl. Takže jestli chceš, pro mě za mě" pronesl a pokrčil u toho rameny. Bylo u něj složité rozeznat, jestli si z těch dvou pouze utahoval nebo jestli to myslel smrtelně vážně. "Stejně si navzájem tu kompenzaci za uličku dlužíme, no ne?" Pronesl s úšklebkem, ukazováčkem mu zvedl trochu bradu a pozoroval jeho výraz "Hm. Nejseš jedinej sebevědomej tady Riavie." Potom své rty přiblížil k těm jeho, ale místo polibku mu škádlivě foukl na rty a poté se opět odtáhl a svou ruku stáhl též zpátky.

Riavell si jenom Percyho překvapeně měřil, když zjevně přepnul v jediné vteřině náladu z naprosto zjihlého na drzou, provokativní. Hodil očkem po Rose, ale ta vypadala podobně nechápavě jako ona – tedy, nezdálo se, že by měla nějaké zdání, co to do jejich přítele vjelo. Ale sotva se Percy ocitl tak skoro až bolestivě blízko jeho rtů a potom prostě jenom sprostě odešel, Riavem projela vlna emocí, které všechny neodkázal plně zařadit. Byla v tom ale bez pochyb frustrace, vztek, možná i nějaké to zrnko nejistoty.
A dříve, než se stačil zamyslet nad následky svého jednání, jednoduše Percyho, který tak provokoval, čapnul za flígr košile a bez jakéhokoli varování ho přirazil zády k nejbližší zdi. Dříve, než stihl nějak začít protestovat, jediným pohybem trupu vpřed dokončil plynule to, co Percy začal – bez otázek mu vtiskl vlastní rty do těch jeho. V tu chvíli prostě jednal dle toho, po čem mu volalo srdce, ačkoli každá racionální buňka v mozku mu radila, že to možná až tak geniální nápad nebude. Ale na to teď nemyslel – i když věděl, že pokud by to Percy snad poté nepřijal, tak by mu to asi rozervalo celé jádro vedví.

Polibek ukončil stejně tak rychle, jako ho započal. „Zdá se ale, že jsem jediný, co to dotáhne aspoň do konce,“ odvětil modroočkovi se sladkým úsměvem na rtech mezi několika přerývavými nádechy. Odtáhl se od Percyho, propustil ho ze svého sevření a lenivým krokem se vydal k posteli, na níž seděla Rosa. Stále poněkud napuchlými rty se na ni omluvně pousmál, než se jednoduše usadil na podlahu vedle postele, opřel se o pelest zády a složil nohy do tureckého sedu.
„Abych odpověděl na tvou otázku, Roso, tak v pořádku. Kapitán je sice občas trochu… výbušné povahy, to jste mohli slyšet, ale zároveň by vás nenechal vhodit do moře nebo něco podobného. Navíc, sám má docela prekérní situaci na talíři… řekněme, že aktuálně nejste na palubě jediní hosté, s nimiž se nepočítalo. Takže v pořádku – dokud nezačnete dělat problémy vyloženě na palubě, nebudete proti sobě poštvávat posádku nebo neuděláte něco, co všechny ohrozí, jste tady v bezpečí. Berte to jako takové malé uplatnění zákona o pohostinství. Další podmínka toho, aby to vzal v klidu, bylo to, že se se vším budete obracet na mě a nebudete ho rušit, ale pochybuju, že byste se jen tak z dlouhé chvíle rozhodli škodit kapitánovi, takže… všechno v pořádku,“ zakončil svůj monolog a prohrábl si vlasy, které zase neměly daleko k vrabčímu hnízdu. Situace se vyvíjela dobře, mnohem lépe, než dosud čekal, takže si dovolil být trošku optimista a uvažovat nad tím, jak tohle půjde dál.

Naslouchala tichému a dokonale pravidelnému tepu svého srdce, odkud také proudilo každé slovo, jež nechala splynout ze svých rtů. Možná byla naivní, ano. Příliš jemná, plná plané naděje a neschopná obstát proti tvrdé realitě. Sladká a nevědoucí, moc světlá a měkká pro svět, do jakého se narodila. Ale možná proto byla taková. Protože byl svět v mnoha ohledech temné a zhýralé místo, jež mělo tendence ve svých obyvatelích probouzet stíny. Stíny, jež ona chtěla vyhnat světlem, co nosila hluboko v sobě a toužila ho rozdat lidem kolem, protože věřila v něco většího a lepšího, v zářnější zítřky. Byla plná naděje a dobra, téměř jako skutečný posel bohyně Álley, jež nosila už od malička ve svém srdci.
Věřila úplně všemu, co mu řekla. Myslela to vážně, nic nepřibarvovala ani nezkrášlovala. To, co vůči němu cítila bylo pouto, jež nemělo obdoby - následovala by jeho i Riavella klidně i do hořící a hroutící se budovy, protože s nimi cítila soudržnost a toužila se jich držet. Nebyla žádnou hrdinkou ani bojovnicí, aby byla schopná převrátit situaci zavánějící nebezpečím, kdy by cítili na zátylku chladný závan smrti a bolesti, ale mohla jim poskytnout světlo na každém kroku jejich cesty. Držet je, když by jim docházely síly. A pokaždé jim připomenout, jak mocní a odvážní byli. To vědomí, čím si Percy prošel, v ní probudilo přirozeně ochranitelské pudy, stejně jako touhu mu ukázat, že tam nezůstal. Ty události ho nepohřbily, neudusily jeho vnitřní plamen, ani nezapudily jeho život. Čekala ho spousta nejrůznějších věcí, setkání, událostí a ona mu toužila připomenout, že byl mnohem silnější, než za jakého se možná považoval. Silný, vlídný a skvělý. A že co čekalo za rohem... Nemuselo nutně být špatné. Oheň sice pálil, ale mohl také hřát.

„Není zač, Percy. Nemáš za co děkovat, ano? Jenom jsem řekla to, co cítím. Občas je nejspíše potřeba, aby nám někdo druhý vrhl na okolnosti jiné světlo... A já ti slibuju, že tě v tom rozhodně nenechám samotného.“
Automaticky ho objala jednou paží kolem ramen a nepatrně přivřela oči, užívajíc si tu dokonale srdečnou chvíli. Bylo zvláštní, o kolik toho doposud přicházela. Jistě, její rodiče ji milovali a ona jejich lásku oplácela se stejnou vervou, ale... Vedle těch dvou si připadala úplně jinak. Tak nějak správně, ačkoliv to bylo trošku podivné. Oproti nim byla slabá a přespříliš naivní, ale přesto měla za to, že její místo na světě by opravdu mohlo být právě mezi nimi. Jak Riavell, tak Percy jí do života za tu kratičkou chvíli vnesli tolik, že to kompletně změnilo její představy a očekávání. Najednou chápala, že okolní svět za zlatavými hradbami její domoviny byl skutečně hodně odlišný od toho, co pro ni bylo od narození připravováno - a ona upřímně toužila po větším poznání té divotvornosti a možnosti setrvat s těmi dvěma úžasnými mladíky, protože se po jejich boku cítila dobře. Zbožňovala je oba, užívala si jejich společnost a sice to bylo bláhové, ale přišlo jí, že to tak zkrátka mělo být. Její zvědavost ji dovedla až k nečekanému pokladu... A ona za to v duchu děkovala jak Állee, tak Auroře.
„Všechno je jednou poprvé... Ale určitě to nebude naposledy, Percy.“ Na rtech jí zářil vlídný a srdečný úsměv, zatímco se drželi blízko sebe a ona byla skutečně šťastná. Volná, šťastná... A po velice dlouhé době měla pocit, že došla k tomu pocitu tajemného a vrtkavého naplnění, o níž tolikrát mluvil otec.

Po návratu Riava poněkud nezúčastněně sledovala to, co se odehrávalo mezi ním a Percym - krajně uvažujíc nad tím, jestli by se neměla spíš někam zašít, aby jim nepřekážela a nestála v cestě. Problém byl v tom, že v Riavellově kajutě nebylo úplně kam zapadnout, takže jen setrvávala na místě a po očku je sledovala, než se konečně přiměla odvrátit hlavu, aby nepůsobila neslušně. Nemínila narušovat cokoliv, co ti dva zamýšleli... Ačkoliv to znělo víc jako nezávazné žertování, než to Riav zakončil velice, ale velice reálnou tečkou v podobě celkem dravého polibku.
Když se posadil vedle postele a vysvětlil situaci, nepatrně pokývla hlavou. Rozhodně s ním souhlasila v tom, že ani jeden z nich jistě neměl v úmyslu dělat nějaké potíže nebo snad obtěžovat kapitána. I kdyby, Riavell byl přeci jen ten, co je na loď dostal a vzal je k sobě, takže dávalo dokonalý smysl, že by měli být v kontaktu především s ním, zvláště co se čehokoliv podstatnějšího týče.

„To jsem ráda. Představa toho, že bys kvůli tomu všemu měl potíže... Nepřála bych ti to, když si pouze jednal s vlídným úmyslem pomoci,“ pousmála se na něj nepatrně nazpět, viditelně celkem klidnější díky tomu, co jí řekl.
„Co vlastně budeme dělat teď?“ Nadnesla potom, než sjela pohledem z Riava na Percyho, zvědavá na jejich odpověď.

Zapadlá vesnice poblíž Šepotavého oceánu už rozhodně zažila lepší časy. V době, kdy byla válka s draky na spadnutí, šlechta se rvala o moc díky změnách kolem trůnu a rozšiřujícímu se hladu mezi nižšími vrstvami, se tamnímu obyvatelstvu nedařilo zrovna nejlépe. Sice měli jistou výhodu vzhledem k poloze svého bydliště, ale ani námořníci k nim nevítali zrovna často - a nebylo divu. Kolem oné vesničky se totiž začaly šířit velice nepěkné povídačky o rozparovači, co údajně zavraždil jednoho z hostů v tamní zapadlé krčmě a dokonce i unesl mladou dívku, co onomu nešťastníkovi dělala společnost.
Nejhorší na tom všem ale bylo, že neexistoval žádný přímý důkaz. Jediné reálné údaje, na níž byla celá báchorka postavená, byla krví zamořená místnost pronajatá jistému muži s poněkud pochybným vzhledem. Tamní hospodský si na něj pamatoval docela dobře, jelikož se mu v lokálu obvykle promenádovala víceméně ta samá sorta lidí a onen muž velice jasně vystupoval z davu, jelikož nepůsobil jen celkem zazobaně, ale především byl vskutku maličký po stránce vzrůstu. Doplněno o výraznou pleš na hlavě a pochybně působící křivý úsměv, který když se spojil s jeho rádoby svůdným mrkáním, legenda o trpaslíkovi byla na světě.
Každý večer, co se v krčmě tradičně setkávali štamgasti, se ta historka musela zákonitě vytáhnout. Kdokoliv byl první, co to nad korbelem piva nadnesl, obvykle schytal poměrně solidní bídu od tamního majitele a jeho pomocníků, ale nikdy nebyl nahlas vynesený doslovný zákaz na to téma mluvit. Ne, že by to snad bylo cokoliv platné: pokud šlo o lidi a jejich neutichající touhu po drbech a nějakém tématu k rozebírání, byla to vlastně naprosto perfektní příležitost, jak si zpestřit večer. Zvláště jak plynul čas, lidé si z příběhu převzali jenom to, co se jim zrovna hodilo a každý dodal něco dalšího z vlastní hlavy, díky čemuž se ona tajuplná a hrozivá legenda spíše změnila v tamní povídačku, jakou se strašily děti. Místní z toho tedy měli v důsledku spíše legraci (ono ostatně to bylo snazší, než si připomínat to, proč byl už nějakou dobu jeden z pokojů trvale nepřístupný kvůli zaschlým skvrnám od krve) ale obyvatelstvo okolních vesnic a měst ten náhled rozhodně nesdíleli. Mnozí z vraždy podezírali draky, jelikož by to velice dobře sedělo k obecné propagandě, jaká se nesla napříč většinou míst v Nescoře, ale pravda byla velice odlišná. Problém byl v tom, že ji prakticky nikdo neznal... Alespoň tedy ne nikdo, kdo u oné vraždy v danou chvíli nebyl.


Trvalo to nějakou dobu, než někteří zapomněli a životy se jim vrátily do starých kolejí. Mnozí rodiče nedovolovali svým ratolestem pobíhat po okolí bez dozoru, ženy zakazovaly svým mužům vůbec jen strčit špičku nohy do lokálu a všichni byli jak na jehlách, velice podezíraví jeden vůči druhému, jako kdyby je snad někdo měl hromadně povraždit stejným způsobem, jako se to stalo nejmenovanému trpaslíkovi.
Největší smůlu ze všech však měl jistý farmář, co sídlil hned vedle oné proklaté krčmy. Tomu se už nějakou dobu nedařilo - zdálo se, že se matka příroda obracela proti svým vlastním dětem a úroda byla přinejmenším mizerná, ne-li přímo žádná. Drtivá většina jeho plodin skončila uschlá nebo sežraná zvěří, díky čemuž se nebohý farmář v důsledku rozhodl jednoduše rezignovat na svá pole i záhony a věnovat se naplno jen chovu zvířat. Ta se měla poměrně dobře, zdálo se. Především tedy jeho prasata, která překypovala životem a dokonce i energií, díky čemuž musel několikrát opravovat plot, jelikož se jim ho podařilo kompletně vyvrátit a rozbít. Lámal si nad tím hlavu, jelikož je ani omylem nekrmil čímkoliv atypickým, co by mohlo podobnou změnu vyvolat: a ani jeho sousedé nebo vrstevníci se nemohli chlubit podobnými výsledky. Prasata totiž nenabírala jen na síle, ale dokonce i na velikosti. Z nějakého záhadného důvodu začala růst nejen selata, ale i dospělá prasata, což farmáře v důsledku vedlo k nutnému zvětšení jejich výběhu, jelikož se už prakticky mačkali jeden na druhého.
V moment, kdy ale konečně dostavěl novou ohradu a jal se čuníky převést tam, aby měli dostatek prostoru i pohodlí, našel při nahánění posledního selete něco velice neobvyklého, co ho pekelně rozrušilo. Sotva totiž jeho poslední prase opustilo starý výběh a ocitlo se v tom novém, když přenášel koryto na krmení, zabořila se mu podrážka boty do bláta a ozvalo se zlověstné křupnutí. Muž odložil koryto a vytáhl botu z bahna, odhalujíc zlomenou kost. V první chvíli by se v něm krve nedořezal, jelikož se obával toho, že se některé z jeho prasat dopustilo zvěrstva na někom z ostatních, ale potom mu to došlo. Nebyla to prasečí kost, ale lidská. A soudě svojí křehkosti tam byla už nějakou dobu, nemluvě o faktu, že byla dokonale ohlodaná, jako kdyby ji někdo nejenom obral, ale dokonce i oškrábal o všechno maso.
Farmář kost rychle vhodil zpět do bahna a nohou ji zahrnul špínou, aby nebyla vidět. Nechtěl uvažovat nad tím, co se mu asi tak mohlo stát na dvorku v moment, kdy se zrovna nedíval - a velice nerad by skončil obviněný z vraždy, jakou přeci jenom nespáchal. Bylo to doopravdy možné? Nakrmil někdo tělo toho trpaslíka jeho vlastním prasatům? Z té myšlenky mu bylo zatraceně zle, takže rychle vyběhl ze staré ohrady a vyprázdnil veškerý obsah svého žaludku do trávy mimo, oprašujíc si ruce o nohy.

Několik dní pozoroval svoje prasata, jak si užívají nový a větší výběh - ale nedokázal z hlavy vyhnat to, co spatřil v tom starém. Kost. Zkřehlá, scvrklá kost. Ačkoliv se nikdy nesetkal tváří v tvář jakékoliv formě reálného násilí (alespoň tomu páchanému na lidech, vzhledem k tomu, že se sám musel čas od času postarat o zabíjačku) ale i přesto jeho fantazie dokázala fungovat s až přílišnou přesností, když se rozeběhla na plné obrátky. Nikomu se o svém hrůzném objevu nesvěřil, komu by také mohl něco takového říct? Svojí ženě, která se už tak bála onoho šíleného vraha? Nebo snad napsat dopis svému bratrovi, co odešel sloužit do armády? Ne, nic z toho nepřišlo v úvahu.
Proto začal čím dál více topit svůj žal, děs i frustraci v alkoholu. Začínal na několika silnějších pivech denně, ale postupně mu ani v nejmenším nestačilo. Začal vyhledávat něco výraznějšího - a tak snadno přešel na sousedovu vyhlášenou pálenku, díky čemuž si doma vysloužil nejen mnoho hanlivých označení, ale především i nutnost čas od času přespávat venku, jelikož ho manželka nepustila dovnitř zlitého pod obraz.
Přesně to se také stalo jednoho úplňkového večera, kdy se pokoušel dostat domů a žalostně pod vlivem opilosti lomcoval klikou tak dlouho, dokud jeho žena neotevřela a doslova ho nevystrkala daleko ode dveří. Jak nebohý a silně podnapilý farmář couval ve snaze vyhnout se alespoň pár dalším fackám, narazil zezadu na prasečí výběh a než se stihl nadát, přepadl přes oplocení. Sotva přistál v hromadě mazavého bahna, všechna prasata se na něj otočila a začala se pomaličku přibližovat, s očima žhnoucíma jako kdyby jim uvnitř plálo světlo svíček.
Farmář se zoufale pokoušel vyškrábat zpět na nohy, ale ty mu neustále ujížděly kvůli vlhkému bahnu. Podařilo se mu pouze se zachytit o okraj oplocení, ale v moment, kdy se mu konečně dostalo šance se vytáhnout zpět do stoje, jedno z prasat se do něj zakouslo - velice rychle následováno zbytkem. Zatímco tam zvířata hodovala na svém chovateli, farmářova manželka se vztekle odebrala sama do postele a strčila si hlavu pod polštář, aby nemusela poslouchat ty podivné zvuky vycházející z venku, jež připisovala mužově opilosti...

Nic nedokázalo otřást zapadlou vesničkou víc, než dvě tragédie v relativně krátkém časovém rozestupu. Zatímco mnozí by ono místo označili za ospalou díru, kde se prakticky nic nedělo, opak byl pravdou. Zdálo se, že se nad všemi těmi staveními vznášel černý hustý oblak zlovolnosti, zatímco samotné obyvatelstvo bylo pod krutou nadvládou zlovolné Trojice. Ať už to byl kdokoliv z nich tří, co tahal ze shora za nitky a tkal tím nevyhnutelné peklo, zdálo se být až příliš pozdě na to, aby se proti tomu mohlo cokoliv udělat. Lidé byli vyčerpaní ohlížením se přes rameno, jejich nedůvěra jednoho vůči druhému se neustále stupňovala a zásoby se tenčily. Nechvalně známá krčma se dokonce definitivně uzavřela poté, co zmizel další muž - tentokrát však jeden z místních, co v lokálu trávil prakticky každý svůj volný večer.
To nebylo ale ani zdaleka tím nejhorším. Začaly se ztrácet věci, stromy neplodily a zahrady končily zachvácené záhadnými nemocemi, díky čemuž byla sklizeň už nejen minimální, ale dokonce prakticky nulová. I díky tomu začali lidé porážet svůj dobytek ve snaze vyhnout se situaci, kdy by mohlo dojít k napadení i v tomto případě. Zdálo se ale, že zvěř se jim doslovně bránila. Krávy utíkaly, kozy se stavěly na odpor, slepice mizely... A vepři působili natolik zlovolně, že si k nim jen tak někdo do ohrady nedovolil vejít. Naopak. Ti, co ještě před nedávnem pravidelně krmil onen ztracený farmář, se v důsledku vypařili společně s ním, jako kdyby onomu pachateli nestačilo jen unést člověka, ale musel si vzít i část jeho vlastního dobytka. Mnozí tamní obyvatelé ten čin odsuzovali s nemalou mírou znechucení, jelikož se skutečně začínalo zdát, že se od nich bohové odvraceli a nastávaly pro ně velice krušné a temné časy. Nebylo tedy absolutně žádným překvapením, že tamní kněží začali velice aktivně obdarovávat všechny mnohými požehnáními ve snaze je uchránit od jakékoliv formy zla a také alespoň trošku pozvednout celkovou morálku, jelikož se celá vesnice nacházela na pokraji absolutního kolapsu. Obchody nešly, lidé vycházeli z domovů jen v případě tíživé nutnosti, docházelo jídlo a kdekdo se čím dál častěji schyloval ke krádežím, díky čemuž se objevovaly jenom další a další nesváry mezi jednotlivými sousedy.
Nebylo to ani zdaleka ale tím nejhorším, co by snad mohlo vesničku napadnout. Ani nedostatek jídla, ani pohřešovaní lidé, ani vzdorující zvěř... Nic a nikdo nemohl tamní obyvatelstvo připravit na tu zkázu, co měla přijít v následující vlně.

Většina příbuzných rodin se semkla k sobě ve snaze si vypomoct a ochránit se navzájem, díky čemuž se mnohá stavení i domy staly prakticky neobydlenými. Ne, že by snad začaly okamžitě chátrat - ani vliv počasí, natož ta troška chybějící údržby tamní budovy nijak zvláště nesužovala, ale zatímco se větší počet lidí těsnal na omezeném množství míst, veškeré spory se jen čím dál více vyostřovaly.
Nejhůře ze všech na tom byla manželka ztraceného farmáře, která si nedokázala odpustit to, že ho noc před zmizením nepustila dovnitř a raději se ho rozhodla vytrestat tím, že ho nechala v zimě nocovat venku se zvířaty. I díky svému neštěstí se jí ale dostalo jisté formy podpory, neboť za ní samovolně přišel manželský pár hostinského se svojí ženou a synem, aby jí pomohli se postavit zpět na vlastní nohy a dostat se z oné kruté šlamastiky. Díky tomu začali všichni čtyři nocovat ve farmářčině domě, jež byl po odchodu manžela a předchozích příbuzných zvláštně prázdný, nehledě na to, že se za prostorný rozhodně označit nedal. Když byl ale člověk zvyklý na určitou formu života, rozruchu a společnosti ve svém útočišti, náhlý odsun všech těch věcí znamenal příšerné ticho a všudypřítomný nádech chmurnosti, jelikož si na každém kroku farmářka musela připomínat, jak velké chyby se to jenom dopustila. Muž jí rozhodně chyběl - nehledě na jeho škaredý zvyk příliš nasávat to byl dobrý chlap, ale slehla se po něm zem, jako kdyby snad ani nikdy neexistoval.
Jen díky hospodskému (který si k ní přinesl i svůj špinavý hadřík, aby pomohl uklízet) a jeho rodině se žena dávala jakž takž dohromady, když se jim začaly výrazně tenčit zásoby, jelikož se ve městě prakticky zastavil veškerý obchod a lidé byli omezení na to, co měli zrovna u sebe doma, jelikož jim často ani vlastní sousedé neotevřeli, aby pomohli.

Jeden večer se tak hromadně s využitím hlasování rozhodli, že jeden z nich další den ráno půjde ven sehnat něco dalšího k snědku. I kdyby měli snad jen ukrást něco maličko ze sousední zahrady, která se stále zvláštně zelenala, bylo to zapotřebí - a tudíž i jednoduše nevyhnutelné. Při tahání sirek volba padla na samotnou farmářku, která svoji novou úlohu pokorně přijala a odebrala se ke spánku, aby na následující den a vyplnění úkolu měla alespoň nějakou tu energii. Byla si totiž stoprocentně jistá, že ji bude potřebovat... Ne-li do poslední drtě.
Ještě než dokázala pořádně zabrat, probralo ji z polospánku velice zvláštní bouchání na okenice. Přicházelo zvenčí - a částečně znělo jako škrábání, zatímco v jiných chvílích připomínalo spíše tupé údery podobné klepání. Když už se žena zvedla z postele a potichu přešla po místnosti, aby neprobudila svoje společníky, zahlédla za oknem zvláštní stín. Zdál se být velice podobný siluetě člověka, ale doplnění o sytě zářící oči, co vydávaly dojem jako kdyby byly podlité krví.
Nebohá farmářka uleknutím zakopla o nohu syna hospodského a dopadla tváří přímo do okna, které se pod silou úderu rozbilo a ona se ocitla napůl vykloněná ven z okna. Než se stihla pořádně nadát a třeba začít křičet, jelikož se ocitla tváří v tvář odpornému netvorovi, cosi ji popadlo za ruce a doslova vyškublo ven z okna, táhnouc jí pryč od stavení. Teprve tehdy v sobě našla dostatek síly na to, aby začala křičet - a křičela z plných plic, dokud jí nedošly síly a ona neskončila téměř kompletně ochraptělá. Tou dobou už se ale nacházela ne na svojí zahradě, ani vedle vlastního domu. Ta démonická postava ji odtáhla do samého středu vesnice, kde ji jen strčila proti skupince dalších a velice podobně vyděšených lidí, z níž snad nikdo pořádně netušil, co se u všech bohů dělo. Mezi nimi byla dokonce i dívenka, jaké mohlo být sotva dvanáct - choulila se k staršímu muži, co vypadal jako její otec, a zoufale se pokoušel zadržovat slzy... Byť absolutně neúspěšně.

Farmářka se pokusila zvednout, ale sotva se postavila na svoje vlastní nohy, cosi se k ní přihnalo a strčilo do ní, takže opět dopadla na studenou a bahnem umazanou zem. V první chvíli měla pocit, že do ní narazil stín - ale ten by rozhodně neměl sílu na to do ní podobným způsobem strčit. Ne, nebyl to stín. Zároveň to nebyl ale ani člověk, jelikož místo tváře nespatřila jen pár žhnoucích očí, ale především něco natolik odporného a hrůzného, že musela opět žalostně vykřiknout.
Naproti ní nestál žádný člověk, ale ani stín. Místo toho se zděšením v očích hleděla na cosi, co neslo jak fyzické znaky lidské bytosti... Tak obrovského prasete. Právě tak nějak vypadala hlava oné zrůdy: jako když se do sebe spojila lidská tvář s tou prasečí, díky čemuž vznikla úplně šílená míchanice obou druhů, evidentně poháněná velice temnou magií. Ta tvorovi žhnula v očích jako krvavý oheň, zatímco se k ženě nakláněl a strkal do ní rypákem ve snaze ji očichat. Stvoření dokonce i vydávalo zvuky velice podobné těm, co prasata dělávala, jen ve značně hlubší tónině a s příměsí jakési žalostnosti, díky které každý ten vydaný zvuk příšerně tahal za uši a nutil všechny lidi kolem si je přikrývat ve snaze se ubránit dalším nepříjemnostem.

„Bohové! Auroro, Äyanaii, Álleo Zachraňte nás, prosím!“ Sepjala ruce v očividné modlitbě, upírajíc oči k temně modravé obloze nad svojí hlavou. Na té plula černavá oblaka, částečně překrývajíc měsíc v nádherně jasném úplňku.
Místo toho, aby se ale ženě, jež upírala veškerou svoji víru i naději k světlým božstvům, dostalo jakékoliv formy odpovědi a snad i pomoci, nestalo se nic. Vůbec, zhola nic. Naopak se z druhého konce masy lidí vyvlečené do středu vesnice ozval hluboký a zlověstný smích, doprovázený dokonale melodickým zatleskáním. To bylo naprosto jasně symbolem uznání, byl to pravý a nefalšovaný potlesk. A když oné nebožačce došlo, k čemu se vlastně schyluje, poslední věc jakou uslyšela, byl onen odporně temný hlas:
„Sežerte je. Mám dost jejich bezbožnosti.“

Dny se mu už vpíjely jeden do druhého. Trávil na hlídce víceméně drtivou většinu svého času, jelikož z města neustále mizeli další a další členové stráže, díky čemuž se řady potenciálních hlídkařů neustále ztenčovaly. Nemohl si ale zrovna dvakrát stěžovat, obhlížet horizont z některé ze strážních věží, občas projít kolem hradeb* a občas nakopat nějakého zlodějíčka nebyla zrovna špatná práce. Dost monotónní, to ano, ale ne tak hrozná, jako měli jiní. Ani omylem by si nechtěl vyměnit místo s některým z těch nebožáků, co odtáhli z města pod záminkou posílení sil v nedalekém vojenském ležení u Hraničního lesa. Jen bohové věděli, co je tam mohlo čekat - draci mohli zaútočit kdykoliv a nehledě na připravenost měli stále mnohé výhody oproti lidské armádě, takže nebylo žádným překvapením, že se tam mnozí zrovna dvakrát nehrnuli. Na druhou stranu to byl ale docela dobrý způsob, jak si vydělat nějaký větší obnos peněz, ačkoliv každý takový šmátral musel počítat s dosti vysokou pravděpodobností, že už si svoje těžce vydřené prachy nikdy neutratí a bude rád, když ho vůbec někdo dopraví zpět do domoviny, aby ho mohla jeho rodina pohřbít.
Takové myšlenky se Peregrinovi vkrádaly do hlavy čím dál častěji, jelikož už přihlížel odchodu mnoha svých vrstevníků a neměl z toho ani za mák dobrý pocit. Vlastně tak trošku už i očekával, kdy se objeví některý z pověřených vojáků tamní proklaté jednotky a nakráčí si to k němu s plnou parádou jen pro to, aby mu chrstl vlastní jméno do obličeje a pobídl ho, aby s ním ještě tentýž večer odešel do ležení. Jenže to Peregrin nechtěl. On chtěl zůstat tam, kde byl a dělat dál to, co dělal už několikátým rokem. Hlídkovat... Anebo alespoň předstírat, že něco takového dělá. Pravda byla totiž mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdálo.
Podobně jako mnozí jiní lidé a tvorové, i on měl dvě tváře. A faktem bylo, že ho obrana města před draky sice zajímala, ale... Rozhodně ne až do takové míry, jak předstíral. Byť už několikrát přispěchal někomu na pomoc, aby po boku zbytku stráží uchránil obyvatele města před více či méně neřízeným útokem draků, které se s posledními měsíci stávaly čím dál nevyzpytatelnější, nikdy se aktivně nepodílel na zabíjení. Razil si svoji vlastní cestičku, která podobné násilí nahrazovala pouhým omráčením. Nechtěl zabíjet, pokud to nebylo vyloženě nutné. A on moc dobře věděl, že ta agrese ze strany draků nebyla úplně stoprocentně nepodmíněná, když jim lidé tlačili nejen na území, ale i domovinu. Věděl to až moc dobře... Jelikož jeho vlastní otec z Dračích skal ostatně pocházel.
Nedalo se říct, že by byl ve svojí práci nějak zvláště nedůsledný a dal se označit za vyloženého lajdáka. To rozhodně ne, Peregrin si opravdu dával bedlivý pozor, aby všechny konflikty vyřešil pokojně a mírně, uklidňoval obyvatele města, naháněl lumpy a samozřejmě dával pozor i na hradbách, byť po většinu času spíše potajmu četl, jelikož mnohem více důvěřoval svému sluchu, než zraku. Čas od času dokonce vyrazil i mimo město, jelikož se z něj stal poměrně solidně vyhlášený lovec kdejakého padoucha, stejně jako měl opravdu silný žaludek a díky otci věnujícímu se léčitelství dokonce ovládal i potřebné znalosti, aby dokázal zastat roli medika. Do armády jako takové ho narukovat nemohli, jelikož si to jeho otec nepřál a dal si vážně zatraceně velkou práci s tím, aby v tom ohledu byl dostatečně jasný. Díky tomu si vojáci z okolních hlídek Peregrina alespoň na chvíli půjčovali, když zrovna potřebovali nějakou tu výpomoc nebo si prostě nevěděli rady. Jemu to nevadilo - byla to nepochybně vítaná změna oproti neustále opakované rutině coby strážnické práci, ale na druhou stranu to byla v mnoha ohledech docela divočina.

Přesně to ho také mělo čekat v den, kdy slunce sotva párkrát vyšlo zpoza mraků a celá obloha se tvářila dojmem, že brzy propadne pláči.* Příslib deště byl vítaným jevem pro mnohé obyvatele města, jelikož nedávno došlo k požáru a země opravdu žalostně potřebovala doplnit nějakou vláhu, aby mohla řádně započít proces regenerace. Kolem toho shořelého domu Peregrin chodíval každý den minimálně čtyřikrát - dříve to bývalo poměrně pěkné stavení, kde bydlíval postarší manželský pár. Chovali sotva pár slepic, ale jejich přední zahrada byla naprosto legendární. Ať už tajemná dvojice pečovala o svoje záhony jakkoliv, květiny jim neustále nasazovaly nová poupata, jež obvykle během několika dní propukla v nádherné a pestrobarevné květy. Mnozí k nim chodívali pro radu ohledně vlastních zahrad, jiní zase s nejrůznějšími nabídkami ve snaze ukořistit alespoň jednu růži nebo karafiát, byť žádná z květin nikdy nebyla na prodej.
Smrt těch dvou postarších lidí znamenala pro mnohé obrovský šok, v čemž Peregrin nebyl ani omylem žádnou výjimkou. Pár týdnů před oním tragickým požárem se někdo ten samý dům pokoušel vykrást - lépe řečeno vykrást pověstnou zahradu, která si za tu dobu vybudovala natolik rozšířenou pověst, že byla doopravdy pouhá otázka času, než by se nějaký troufalec rozhodl pokusit se ukořistit některou z rostlin. Peregrin byl tou dobou na noční obchůzce a zloděje si všiml, díky čemuž se v důsledku nic nestalo (pokud se tedy nepočítala velice vyčítavá přednáška na téma toho, že krást se rozhodně nemá) a mladý drak si za svoji zásluhu vysloužil vskutku velice zvláštní dárek: skleněnou konvalinku. Tu mu postarší dáma připnula na zbroj a jemně ho pak poplácala po rameni, vyjadřujíc mu své díky za ochránění největšího pokladu.
Přesně proto také hnědovlásek s těžkým srdcem smutně pohlížel na stále doutnající zbytky kostry domu, kde ještě nedávno neexistovala jen nádherná zahrada, ale především tam žili dva opravdu úžasní a milí lidé. Jejich skon pro Peregrina znamenal náhlou ztrátu, na jakou nebyl ani omylem připravený, ale vzhledem ke svojí práci se se smrtí potýkal natolik často, že si uvědomoval tu nutnost nevázat se příliš k minulosti, jelikož by ho to mohlo opravdu ošklivě semlít.

Zrovna se posadil na sud postavený proti vnitřní straně hradeb a vytáhl si loutnu se záměrem něco si zahrát, aby zahnal nejen dlouhou chvíli ale především i svoji sílící melancholii, když se ozvalo vzrušené brebentění od hlavní brány. Doprovázely ho zvuky podkov dotýkajících se kamenné dlažby, ale soudě dle melodie se jezdci příšerně táhli, což rozhodně nevěstilo nic dobrého. Peregrin si přehodil loutnu na záda a ohlédl se na věž s hodinami tyčícími se nad celičkým městem, než seskočil ze sudu a dal se do urychlené chůze směrem k bráně, aby zjistil, co se pokazilo tentokrát.
Sotva vystrčil nos ven z kasáren, někdo houkl jeho jméno a máchl na něj rukou v gestu, že se k nim má připojit, na což mladík zareagoval jen polovičatým úšklebkem, protože až moc dobře věděl, co ho očekávalo. Nemělo se mu to líbit - způsob jakým ti vojáci přitáhli, rozhodně nevěstil žádnou veselou výpravu, spíše naopak. Nejspíš se někde v okolí usídlila menší skupina draků a část jejich druhů padla, což by dost dobře vysvětlovalo jejich skleslé a depresivní výrazy. Stále to byla ale jen hrubá dedukce spojená s teoretizováním, jelikož ani jeden z vojáků na sobě neměl jediné škrábnutí. Naopak, byli jen... Špinaví. Zatraceně špinaví, jako kdyby se vyváleli ve zkrvaveném bahně.

„Kapitáne Vasquezi,“ pokývl uctivě hlavou Peregrin, když dorazil k vysokému a snědému muži, jež zrovna seskakoval z koně. Jen co ho předal do rukou podkonímu, položil mladíkovi dlaň v kožené rukavici na rameno a pevně stiskl, jako kdyby se na něj v následujících pár vteřinách chystal vysypat veškerou tíhu světa.
„Peregrine. Měl bych pro tebe úkol, ale... Je na něj potřeba zatraceně silný žaludek. Troufneš si?“
Ta otázka mladého strážného ani trošku nepřekvapila, když už měl tu možnost si řádně prohlédnout kapitánovu družinu, co se nejen ploužila, ale dokonce i doslova páchla jako smrt. Ten puch se kolem šířil s plíživou tíživostí, zároveň byl ale natolik silný, že nebýt už po všech těch letech poměrně dobře vycvičený na kdejaká zvěrstva, nepochybně by se Peregrinovi zvedl žaludek zhruba se stejnou rychlostí, jako se tomu stalo u nebohého pacholka, co měl odvést koně do stájí.
„Samozřejmě, kapitáne. Jsem vám plně ke službám.“







* Mají vůbec hradby?
* To abych nebyla sama... Welp.

Nabízenému koni na zuby nehleď. Přesně tím pořekadlem se Peregrin řídil, když se rozhodl přijmout nový tajemný úkol, co až podezřele moc zapáchal po rozkládajících se mrtvolách. Ne, že by to snad bylo poprvé, co by ho někdo z vyšších míst vyslal na misi, co byla štědře ověnčená mnoha mrtvými. Kdyby snad měl počítat, kolikrát za svůj život spatřil padlé a jejich rozličné způsoby smrti, nedopočítal by se. Na druhou stranu se mu ale zdálo, že ten nejnovější úkol byl přeci jen částečně odlišný od toho, čemu se obvykle věnoval. Nazpět ho nevyprovázela jen družina (která se navíc ještě musela prostřídat, jelikož se nikdo z mužů nechtěl z nějakého důvodu vracet - vzhledem k zapáchající špíně na jejich zbrojích se tomu nedalo úplně divit) ale dokonce i sám kapitán. To značilo poměrně buď poměrně vysokou prioritu... Nebo také absolutní zvěrstvo.
Peregrin se v duchu sice připravoval na všechno možné i nemožné, ale jakmile přeci jen dorazili na místo a on očima spočinul na té krvavé spoušti mísící se s roztahaným bahnem, přeci jenom ho také chytla touha zaklít. Nejraději by se odvolal snad ke všem známým bohům, ale už předem tušil, kdo z nich by ho jako jediný vyslyšel: Rüvik. Nebylo žádným tajemstvím, že jeho vyznavačům narostl celkem solidní hřebínek a dovolovali si čím dál víc, ale tohle bylo něco úplně jiného, než na co byl Peregrin doposud zvyklý. Nic nenasvědčovalo jakékoliv formě rituálu - hleděl jen na nesourodou krvavou masu těl, co dříve nepochybně bývala tamními vesničany. To, co zbylo z masa ještě na kostech (ať už o ně pachatelé nestáli nebo bylo ponecháno z jakéhokoliv důvodu) se dávno začalo rozkládat, což bylo očividně jenom dobře. Kousek opodál totiž leželo několik mrchožroutů obklopených zkrvavenými zvratky.

„Nebudu se ptát na to, co si o tom myslíš. Stačí mi se na tebe podívat,“ povzdychl si kapitán, než si odkašlal ve snaze zaplašit touhu začít zvracet. Peregrin se mu ani omylem nedivil, ani jeho žaludek nezůstával při vizi něčeho takového nepodrážděný - naštěstí byl ale dostatečně zocelený a železný na to, aby nemusel následovat příkazu čerstvě vystřídaného doprovodu, z níž drtivá většina mužstva začala téměř na povel zvracet ihned poté, co je do nosů udeřil první závan rozkládajících se mrtvol.
„Tak nějak.“ Pokývl Peregrin hlavou, než si prsty prohrábl mírně rozčepýřené vlasy a zhluboka se nadechl, jelikož si vážně zoufale moc potřeboval vyčistit hlavu a utřídit myšlenky. Tolik těl pohromadě ještě snad nikdy neviděl - dokonce ne ani v případě, kdy se nachomýtl k nějakému většímu střetu, nikdy to zkrátka nebylo... Takové. Částečně mu to připadalo jako absolutně neuvěřitelný zážitek, takže se několikrát musel štípnout do ruky ve snaze narušit ten příšerný sen, ale o to horší bylo dolehnutí tíživé reality: nezdálo se mu to, vůbec nic z toho. Doopravdy stál vprostřed kompletně vyvražděné vesnice, poblíž hromady rozkládajících se zbytků těl a splašků.
Za normálních okolností by začal prohlížením okolí a soustředil se na stopy, které by mohly teoreticky v bahně i vydržet a dalo by se podle toho pokračovat s vyšetřováním, ale bláto bylo natolik husté, že se v něm pomalu nerozpustila ani krev. Ta částečně tuhla na povrchu toho špinavého nánosu jako škraloup na krajáči teplého mléka, což činilo celou scenérii ještě odpornější. Nejlepší šancí by tedy asi bylo pokusit se prohlédnout těla, ale ta byla už od pohledu v tak dezolátním stavu, že nemělo smysl se o to vůbec pokoušet. Nemluvě o faktu, že sotva by se k nim někdo přiblížil, riskoval by nejen obrácený žaludek, ale dost možná i nějakou ošklivou nemoc. Ne, všechno to svinstvo muselo pryč. Bylo absolutně jedno jak, ale museli celou oblast vyčistit od sebemenšího zbytečku mrtvých, všechna těla spálit a pokud možno ještě později sehnat nějakého kněze nebo čaroděje, aby z toho místa odklidil i zbytky jakéhokoliv dalšího poskvrnění, o jakém se nedalo vůbec pochybovat. Možná nebylo ani hmatatelné, ani viditelné, ale rozhodně se dalo vycítit ve vzduchu. Ten nebyl tíživý a hnusný jen kvůli tomu příšernému zápachu z mrtvol, ale také faktu, že se nad celou vesnicí doslova vznášel opar temna. Téměř jako kdyby se nad tím jedním bodem v krajině jednoduše začala smrákat všechna oblaka v přípravě na obrovskou bouři se záměrem to místo vyhladit z povrchu zemského. To by v důsledku dost možná i bylo lepší než to, co se tam dělo v současnosti, ale nikdo z lidí nebyl v takové pozici, aby snad mohl bohy nabádat k podobné akci. Vyšlo by to jako absolutní rouhání a absence jakéhokoliv respektu vůči vyšším silám, díky čemuž dávalo dost dobře smysl, že tam kapitán neposlal armádu knězů s vozy naloženými šalvějí, ale spíše svoje muže a Peregrina, který u podobných (byť zároveň méně drastických) scén už mnohokrát asistoval.
„Obávám se, že všechno bude muset pryč, pane. Musíme všechny mrtvé spálit dřív, než se proces rozkladu dostane do dalšího stádia - a pokud smím být poněkud troufalý, avšak naprosto upřímný a transparentní, i potom budeme rádi, pokud se to obejde bez dalších komplikací. Ať už se tady stalo cokoliv... Můžeme se jenom modlit, aby se to neopakovalo. Žádného viníka rozhodně nechytneme, pokud nebyl jedním na té hromadě, což je docela dobře možné, musí už být dávno pryč. Jediné stopy v blátě jsou čerstvé, tudíž předpokládám od předchozí skupiny - proto bych navrhl urychleně mrtvé spálit a pročesat okolí, jestli se někde nenacházejí další těla.“
Kapitán Vasquez bez mrknutí oka pokývl hlavou a naznačil svojí skupině, aby začali připravovat hranici, než Peregrina poplácal po rameni a nasadil natolik soucitný, zároveň však i posmutnělý výraz, že se mladík musel chabě pousmát nazpět. Tohle mu bylo poměrně cizí, obvykle se usmíval s naprostou upřímností a opravdovou radostí, jelikož překypoval pozitivitou a jen tak něco ho zkrátka nerozhodilo, ale když se dostal na to místo, dolehla na něj veškerá tíha smrti i nespravedlnosti v natolik silné míře, že mu úsměv na rtech zkrátka vydržet nemohl. Alespoň ne v běžné podobě.
„Budeme potřebovat olej, tohle jen tak samo nechytne,“ ozval se jeden z mužů, než kopl do osamocené ruky ležící kousek od hlavní hromady. Peregrin k němu přešel a poklekl si, aby si končetinu mohl prohlédnout více zblízka, jelikož si všiml její relativní nedotčenosti. Sotva sjel očima na místo, kde se měla napojovat k rameni, obočí mu vyjelo samovolně o pěkných pár čísel nahoru. Nebyla ani omylem useknutá, nýbrž utržená. Co u všech bohů mohlo být natolik silné, aby to dokázalo urvat člověku celou paži?
„Dobře, dojeďte pro něj. Já tu mezitím počkám a porozhlédnu se kolem.“ Odpověděl napůl zabraný do svých vlastních myšlenek. Nijak ho nepřekvapilo, že se velice ochotně sebrala prakticky celá skupina a během pár minut odcválala na koních zpět do města, aby přivezli všechno potřebné. Kapitán s nimi zmizel taky, což mu Peregrin ani v nejmenším nezazlíval - kdyby se snad nacházel na jeho pozici, rozhodně by se na podobném místě také nezdržoval déle, než bylo absolutně nezbytně nutné. A vzhledem k tomu, že tu spoušť už viděl na vlastní oči dvakrát, jistě toho měl tak akorát dost.
Popravdě řečeno právě tohle Perrymu dokonale vyhovovalo: mohl se v klidu porozhlédnout po okolí bez toho, aniž by si musel dávat na ostatní nebo se ohlížet. Nikdo a nic mu nestálo v cestě, takže kdyby chtěl, mohl by tu hordu mrtvol dokonce i sám zapálit, když už disponoval schopností dštít oheň díky svému původu, jež s ním byl úzce provázaný. Nic takového ale neplánoval udělat, jelikož nestál o jakékoliv otázky na to, jak se mu to asi mohlo povést: obyčejný člověk by tu kopu nezapálil ani kdyby se snažil sebevíc. A on sice byl oficiálně syn čaroděje, ale až tak dobré schopnosti rozhodně neměl.
Místo toho se tedy raději vydal na menší obchůzku kolem vesnice, aby si prohlédl jednotlivé domky a ujistil se, že všichni padlí byli skutečně na jednom místě ve středu, tak jak se předpokládalo. Nebylo ani trošku na škodu si to pojistit: kdyby totiž byť jen jedna jediná mrtvola zůstala, mohl by z toho být velice dobře obrovský problém. Ti mrtví nebyli jen zavraždění, ožraní a v procesu rozkladu, především byli poskvrnění zatraceně temnou a špinavou magií. Magií, u které se Peregrin doopravdy silně obával, aby se nestihla jakýmkoliv způsobem vsáknout do půdy, jelikož by to mohlo znamenat potíže i pro přilehlé vesnice, co tím tajemným a neuvěřitelně krutým vrahem nebyly postižené. Otrávená podzemní voda, znehodnocená pole a napadené stromy... To všechno by jenom hlouběji podnítilo hlad, co už nějakou dobu rozmáhal mezi nejnižšími vrstvami lidské společnosti. O to více se také Peregrin bál, když našel drtivou většinu vegetace právě v obdobném stavu: ačkoliv se mu to ani trošku nelíbilo a prakticky mu to rvalo srdce, znamenalo to, že celá vesnice musela lehnout popelem. Jiná možnost neexistovala.

Pozoroval divoké plameny, jak hladově stravovaly kdejaký kout oné nešťastné vesnice. Byl to právě on, kdo pomáhal vojákům roznášet olej... A byla to i jeho ruka, co třímala louči, díky níž celé to místo skončilo v jednom ohni. Peregrin sice moc dobře věděl, že se nedalo nic jiného udělat, ale i přesto ho to neskutečně trápilo. Jeho srdce krvácelo a žalostně kňučelo za duše všech, jejíž životy vyhasly v rámci páchání toho odporného zvěrstva, k němuž ve vesnici došlo.
Nikdo z vojáků se o tom nezmiňoval přímo, ale zdálo se, že drtivá většina měla alespoň hrubou představu o tom, co se muselo stát. Peregrin nikomu neříkal, co si o tom myslel on sám, ale soudě dle zachmuřeného pohledu kapitána a všudypřítomného znechucení to bylo docela jasné. Pouze jedna jediná věc mohla způsobit až takhle obrovskou a příšernou spoušť - nepopiratelně temná, zkažená magie. Nemusel být ani nijak zvláště zběhlý v jejím umění, aby dokázal rozeznat podobnou korupci. Vznášela se kolem jako špinavý mlžný opar, díky kterému byl okolní vzduch prosycený kyselostí mísící se s odporným pachem spáleného masa, který nedokázala přebít ani vůně pocházející z hořících dřevěných stavení.
Srdce se mu stahovalo při každém prasknutí v dřevěných konstrukcích domů, jelikož nemohl ničemu z toho zabránit. Byl známý pro svoji hrdinnou povahu a nebetyčnou touhu ochránit každého nevinného, bránit bezmocné. Zatímco se ale v oné vesnici, co se měla brzy stát jen obrovskou černou skvrnou posetou čerstvě usedlým popelem, procházela jedna vlna zla za druhou, on byl příliš daleko na to, aby směl zasáhnout. Vinil se za to, že necítil ani sebemenší závan, který by ho tam mohl dovést - jeho smysly ho tentokrát zradily na plné čáře, zanechávajíc ho ve stavu absolutního nevědomí a neschopnosti.

„Zkontrolovali jsme celou vesnici, všechna těla jsou na hranici. Všechno je zapálené.“ Peregrin se obrátil na jednoho z vojáků a uznale pokývl, než k němu napřáhl ruku a jemně mu stiskl rameno na znamení podpory, pokoušejíc se na rtech zformovat alespoň drobný povzbudivý úsměv. Ani trošku se na to necítil, ale zároveň ho sužovala neutichající potřeba nenechat v tom ostatní, jelikož nebyl ani zdaleka jediný, kdo tím vším trpěl.
„Dobrá práce. Klidně se vraťte zpět do města na vystřídání, já tu zůstanu přes noc a budu hlídat ten oheň.“ Voják, který nebyl o moc starší než sám Peregrin se s viditelnou vděčností pousmál a vydal se ke svému koni, spěšně se usazujíc do sedla. Netrvalo to dlouho a společně s drtivou většinou skupiny odjel zpět domů, vstříc tolik vytouženému a i zaslouženému odpočinku, předávajíc štafetu svým kolegům.
Mladý poloviční drak se mezitím stáhl o kousek dál od hlavní hranice, jež hořela v samotném centru bývalé vesnice - a spěšně si připravil menší ohniště a zapálil oheň, usazujíc se kousek od čistých a krví nepošpiněných plamenů. Čekala ho tam celkem dlouhá noc, ale naštěstí byl poměrně odpočatý. Horší bylo ale to ticho. Ne, že by snad posedával v absolutním tichu a prázdnotě, to rozhodně ne. K jeho obrovské smůle byly ale jediné zvuky co se ozývaly byly ty pocházející z hranice a zapálené vesnice. Praskání kostí i dřevěné konstrukce kdejakého domku, prskání kvůli spoustě odporně zašpiněné krve...
Nedalo se to snášet, ne po delší dobu. Proto si Peregrin nakonec vytáhl loutnu a začal poněkud nejistě hrát, pokoušejíc se vyhnat z hlavy všechny ty chmurné myšlenky na zvrácenosti, co se musely před nějakou dobou odehrát téměř na tom samém místě, kde on zrovna seděl.

Už už si to chtěl namířit ke Dračím skalám jak plánoval, jenže koutkem oka zachytil obrovský sloup kouře a dokonce i plameny, a to i přes tu dálku v které se požár nacházel. Vždyť byl vzdálený přes celou zátoku Le Nesse. Aby byl takhle viditelný, muselo jít o nějaký les, o kterém neměl zdání, že tam leží a nebo co hůř, mohlo jít o celou lidskou vesnici. No jo. V každém případě to znamenalo, že ani ten jeden den Alazaïs v klidu a pořádku nedoletí do dračích skal, aby se nechal ošetřit, umyl se, ostříhal a konečně si odpočinul. To by nebyl on kdyby svoji zatracenou zvědavost neukojil. A mimo to tam možná byli ještě lidé, kteří potřebovali pomoc, pokud tedy nebylo už pozdě. Okamžitě to tedy stočil čelem vzad, vzlétl výš mezi mraky, aby ho náhodou nikdo z lidí neviděl a vydal se co nejrychleji směrem k tomu požáru. Takhle, on by si asi z pár lidskými vojáky poradil, kdyby to bylo nutné, ale na co to zbytečné násilí a na co další drama, kterého měl za poslední měsíce až až. Nejdříve jedna bouře - to měl ale štěstí, že přistál plánovaně a potkal Illiana s Garrettem. Pak další bouře - to už tak plánované nebylo a vyvázl jen tak tak živ. No pak ta malá sebevražedná atentátnice - to skončil málem jako placka někde ne nějakých bohy zapomenutých ruinách. A nakonec znovu ona s tím úprkem do lesa. Ono ne že by požár jako takový nebyl dostatečné drama, ale chytit ještě po cestě nějakou jednotku, to by si rozhodně rád odpustil. Stačila zkušenost s druhou královskou jednotkou a bylo mu jasné, že to nechce nikdy víc zažít.

Čím blíže byl tomu živoucímu peklu, tím více se obával toho, že jeho myšlenky budou pravdivé a také že ano. Když začal klesat, byl si stoprocentně jistý, že se jedná o hořící vesnici a hlavně, což bylo o poznání horší zjištění, že jde zřejmě pozdě, protože se vzduchem táhl odporný štiplavý pach smrti. Byl to smrad z několika spálených těl a i když byl na podobné věci ve válce zvyklý, přejel mu po zádech mráz tak, že se viditelně i v dračí podobě otřásl. Byl to smutný a zlověstný pohled, ale co bylo smutnější, že dosedl a viděl uprostřed vesnice hořící masu plnou kostí od které kousek opodál seděl mladík a hrál na loutnu. Téměř každého by v tu chvíli napadlo, že se rozhodně nejedná o přírodní katastrofu a že mladík nesedí sám v tom pekle jen tak náhodou. U Alazaïse tomu nebylo jinak. Přesně to ho napadlo.

Z chůze se poměrně naštvaně na jeho vkus přeměnil do lidské podoby a tentokrát místo meče tasil luk a šíp, protože se nacházel od mladíka poměrně daleko, na to aby se rozhodl pro meč, a bez váhání ho namířil přímo na něj. Nechtěl ho zastřelit na místě, ale pokud byly jeho domněnky správné, musel si chránit svůj vlastní život především. "Kdo k čertu jsi a co se tu u všech bohů stalo? A vysvětluj rychle, nemám na tebe celý den."