Šepotavý oceán a okolí

Seděl v samotném jádru celé té spouště jako poslední upomínka lidství vystupující z absolutní katastrofy. Srdce měl stále těžké a značně mu krvácelo kvůli těžkému duchu zemřelých a jejich utrpení, co se vznášelo jako hustý opar ve vzduchu - díky hře na loutnu se ale nakonec částečně uvolnil. Hudba na něj působila velice konejšivým dojmem, dokonce tak trošku věřil i tomu, že by mu mohla pomoci zahnat ty duchy minulosti i jejich stíny, ačkoliv na podobnou věc by nejspíše potřeboval raději značné množství šalvěje a vílího prachu, než pár písní vybrnkaných na loutnu.
Tak jako tak se ale z místa hnout nemohl, jelikož čekal na to, až se vrátí ostatní. Cítil jako svoji povinnost setrvat a dávat na plameny pozor, protože pokud měl někdo opravdu velkou pravděpodobnost na jejich ukočírování v případě potíží, pak to rozhodně byl on. O svých schopnostech se nikdy nikomu sice nechlubil a pokoušel se je striktně udržovat v tajnosti, aby si uchránil kůži před zkoumavými pohledy a povídačkami, ale pokud by nebylo na výběr... Nepochybně by od svých zásad upustil a klidně využil veškerou magii nashromážděnou ve svých žilách, jen aby zabránil ještě další a ne-li větší katastrofě.

„Kdo k čertu jsi a co se tu u všech bohů stalo? A vysvětluj rychle, nemám na tebe celý den.“ Peregrin se zarazil a div sebou neškubl, když se kousek od něj ozval neznámý hlas. Ruka se mu zarazila v půlce pohybu, takže jedním z prstů jemně sjel po strunách loutny a obrátil se směrem, odkud přicházela ona pobídka k vysvětlení. Kousek opodál stál jakýsi mladík, který dle svého oděvu rozhodně nepatřil k tamní družině. Co bylo ale podstatně horší, jelikož Perrymu rozhodně neznámý návštěvník nevadil, byl fakt, že na něj velice okázale mířil lukem, evidentně připravený při zámince vystřelit.
Něco podobného ani v nejmenším neočekával, ale nehledě na fakt, že mu prakticky šlo o život, nezpanikařil. Místo toho jen opatrně odložil loutnu do vlhké a popelem poseté trávy těsně vedle sebe a zdvihl obě ruce nad hlavu ve znamení, že nemíní bojovat. Ozbrojený sice byl - ale pokud existovala alespoň zanedbatelná šance na to, že by mohli celou situaci vyřešit nenásilnou formou, rozhodně ji bral všemi deseti. Mimo toho byla pravda, že měl co vysvětlovat... Ačkoliv se ho hluboce dotkl fakt, že se z něj evidentně automaticky stal hlavní podezřelý.
„Mohl bych se tě zeptat na totéž,“ odpověděl Peregrin velice opatrně, prohlížejíc si neznámého. Jak se tam dostal? Procházel se zkrátka kolem, když si všiml toho ohně? Neslyšel ho přicházet, ale to se dalo velice dobře připsat rámusu z hranice i loutně, ačkoliv by se nad obdobným vysvětlením nejspíše musely přivřít obě oči.
„Ta vesnice byla napadená a vyvražděná. Kvůli magické korupci bylo nutné ji spálit a srovnat se zemí, aby se ta nečistota nešířila. Bude trvat notnou řádku let, než se okolní příroda vzpamatuje a znovu tu něco poroste.“
Pomaličku sklonil hlavu mírně k zemi, takže mu do obličeje napadalo několik pramenů tmavě hnědých vlasů. Peregrin je ale klidně ignoroval, pokoušejíc se nějakým způsobem bojovat s tou příšernou bolestí a vinou, co ho uvnitř sžírala jako hejno hladových krys. V očích toho mladíka nepochybně vypadal jako ten, co byl za všechno zodpovědný - a ještě aby ne. S tím provinilým výrazem by se dal za viníka velice snadno zaměnit, ale pravda byla taková, že byl prostě jen hrdinný typ. Cítil se odpovědný za každou nehodu a zranění, co nebyl schopný vychytat a předejít jim. Jediné co ale reálně provedl, bylo to, že navedl kapitána a jeho družinu k tomu nejlepšímu, co se dalo v té žalostné situaci udělat: zabránit šíření svinstva sálajícího z tamní krvavé špíny, aby nemusel trpět už nikdo další.
„Patřím k městské stráži nedaleko odsud. To, co se tu stalo nemá na vině nikdo jiný, než řádka démonických bytostí... Takže abych zodpověděl tvoji otázku, tak ano, podílel jsem se společně s ostatními strážci na zapálení. Nic jiného ale v dané situaci nešlo udělat, přišli jsme sem příliš pozdě... Všichni už byli mrtví.“ Hlas mu nakonec začal neskutečně skomírat, než vyzněl kompletně do ztracena a Peregrin nebyl nadále schopný vzdorovat svým srdceryvným pocitům. Hluboce si povzdychl, než složil ruce podél těla a natáhl se zpět po svojí loutně, přenášejíc pohled z mladíka na struny.
„Otázkou je, co tu děláš ty?“ Dodal nakonec, než začal hrát jakousi mírně melancholickou melodii. „Ke strážím ani královským nepatříš a na žoldáka nevypadáš.“

To měl vážně tolik odvahy, že pronesl, že by se ho mohl zeptat na to samé? Vždyť ne něj mířil hrot jeho šípu. Kdyby chtěl, prošpikoval by ho jedním puštěním tětivy raz dva. No ano, možná to nemyslel rýpavě, ale malinko ta jeho poznámka Alazaïse přeci jen nakrkla. "Nechci nic říkat, ale já se ptal první a myslím, že nejsi v pozici, kdy si můžeš klást nějaké požadavky první. Tak šup s pravdou ven nebo mi ty prsty omylem ujedou a ten šíp skončí v tobě." Snažil se působit sebevědomě a neohroženě, ale spíše než kvůli němu, tak kvůli sobě sám. Přesvědčoval sám sebe, že to zvládne a že se není čeho bát, takže tak musel působit i na ostatní. Byl často tím slabým a zbabělým a to by se mu mohlo v kritických situacích zatraceně vymknout z rukou. Všichni ho viděli jako někoho, kdo nezapadal a nebyl schopen toho co ostatní a ten pocit úplně k smrti nesnášel. Chtěl být tak silný, neoblomný a odvážný jako ostatní draci, ale takový zkrátka nebyl. Ano, byl na boj talentovaný, ale to neznamenalo, že ho byl schopný. Ne po psychické stránce. Byl moc mírumilovný a kamarádský, což mohlo být pro něj zatraceně nebezpečné. Jenže tentokrát chtěl uspět, šlo přeci jen o nevinné životy.

Jakmile ale slyšel prvních pár slov jeho vyprávění, okamžitě ucítil, jak se v něm něco pohnulo. Tohle chápal až moc dobře a mimo to ten mladík držel ruce nad hlavou očividně odmítajíc jakýkoliv boj, takže pomalu a nejistě sklonil luk dolů, aby ho nechal mluvit bez jakéhokoliv tlaku. Udeřila zkrátka opět jeho osobnost, která mu radila udržet mír. Z neurčitých důvodů toho muže chápal a jeho slova mu i věřil. Dávalo to smysl a když udělal pár opatrných kroků směrem k němu a pohlédl mu do očí, dávalo to větší smysl než že by se snad skutečně jednalo o masového vraha. Vypadal zdrceně, jakoby právě zklamal sám sebe a to mu rvalo srdce za něj, protože ten pocit byl pro něj až bolestivě známý. Přijít pozdě, házet vinu na svá bedra a žít s tím. Přesně tak hlavně vypadal. Nevypadal jako někdo, kdo právě vypálil vesnici pro své potěšení, ale jako někdo, kdo jí chtěl zachránit a nepodařilo se mu to. Přesně tak tehdy vypadal on. Přesně tak vypadal on sám pokaždé, když zklamal sám sebe. Hodil si pro to luk na záda a šíp zastrčil do toulce, při čemž zvedl ruce nad hlavu na znak toho, že už mu ublížit nechce. Potom udělal další pár kroků k němu, posadil se vedle něj a položil mu ruku opatrně na rameno. "Omlouvám se. To mě nenapadlo. Upřímně takový pocit znám až moc dobře a vůbec vám ho nezávidím. Omlouvám se za mé zběsilé nervy a předpojatost, je to to poslední, co teď zřejmě potřebujete." Pronesl a věnoval mu povzbudivý úsměv.
Když se ho ale zeptal, kdo je pro změnu on, ten úsměv se mu ze rtů poměrně rychle ztratil. Byl od městské stráže, takže říct 'Ahoj, já jsem drak.' Se nejevilo jako zrovna ten nejbrilantnější nápad ze všech. "No... Dalo by se říct, že jsem zatraceně zvědavý poutník. A co si budeme, ten oheň je velký a lehce viditelný. Zachytí pozornost zřejmě každého v okolí včetně mě." Řekl dosti neurčitě a nasadil zpátky rychle svůj úsměv, aby snad na něj nepadlo podezření.

Sedět na jeho místě někdo jiný, nepochybně by reagoval jinak. Dost možná by se dal označit nejen za opovážlivého, ale přímo šíleného - ale Perry se v dané situaci doopravdy nad věcmi nezaobíral zrovna z nejracionálnějšího hlediska. Mysl měl zmučenou výčitkami a kdyby mohl, nejraději by vhodil meč do žita a vrátil se zpět domů, kde by zaplul do krčmy a hrál až do noci, aby se z toho všeho alespoň trošku dostal. Taková možnost mu ale k jeho obrovské smůle nebyla dána, musel si na ni ještě pěkně počkat. A do té doby se musel držet svojí hlídky, neboť pokud by se všechen ten oheň vymkl z rukou, mohl by z toho být ošklivý požár, což byla nepochybně ta poslední věc, co by snad kdokoliv v okolí potřeboval. Zánik oné vesnice a všech životů, co skýtala, byl už sám o sobě obrovskou ránou. Kdyby se k tomu všemu přidala další katastrofa, mohl by to dost dobře být i kritický zlom, jelikož ve vzduchu stále visel i závan nešťastné války s draky, co se děl opodál.
Peregrin měl svědomí sice pošramocené a do čistého mělo rozhodně daleko, jelikož se za to všechno doopravdy vinil, ale pravdě vzdorovat nemohl ani on, ani jeho nový společník. Přesně proto mu ji také přednesl, byť si předtím ještě neodpustil tu poznámku, jelikož se mladík vskutku zjevil zčistajasna. Právě to také Peregrina tolik fascinovalo. Většina do těch končin jezdívala na koni, když už to nebyli prostí vesničané. On ale ne. Nehledě na svoje ozbrojení dle všeho přišel po svých, což vyvolávalo mnoho otázek. Perryho ze všeho nejvíc ale tížila jedna z nich, který skýtala možné vysvětlení: něco se mu mohlo stát. Nebylo neobvyklé, že se v okolí zdržovali kdejací pobudové a výtržníci. Někdo by ho velice dobře mohl přepadnout, což by mohlo posloužit jako osvětlení jeho náhlého zjevu i faktu, proč byl tak nedůvěřivý a podrážděný. Mimo toho by odpovídal i fakt, že působil poměrně utrmáceně, byl špinavý a částečně od krve.* To Peregrina nutilo přehodnocovat situaci.

„Možná nejsem, ale to neznamená, že se nezeptám. Alespoň se vůči neznámým lidem neoháním vyhrůžkami,“ povzdychl si poněkud zdeptaně, zatímco držel ruce nad hlavou. Na opasku měl pouzdro s mečem a lovecký nůž, takže úplně bezbranný nebyl, ale proti někomu s lukem v rukou a nataženou tětivou by si stejně nepomohl. Ať už se mu to nelíbilo sebevíc, ten mladík měl pravdu - opravdu se nenacházel v pozici, kdy by si snad mohl vyskakovat nebo klást dotazy, ale on si zkrátka nedokázal pomoct. Když už po něm tak nějak vyjel, ta poznámka mu zkrátka samovolně splynula ze rtů. Byť ji nemyslel vyloženě kousavě, protože takový ani zdaleka nebyl, říct to prostě musel - doopravdy ho totiž zajímalo, jak se tam vzal a co byl zač, což v jejich situaci byla velice dobře sdílená zvědavost.

Nakonec byl ale doopravdy velice mile překvapený, když neznámý mladík přeci jen luk sklonil a vydal se k němu bez jakéhokoliv očividného úmyslu usilovat o boj. To byla věc, jaké si Peregrin skutečně hodně vážil, jelikož boj nenáviděl. Jistě, byl schopný se vrhnout do rvačky a ukončit ji, bojoval už s mnoha lidmi a nebyl ani zdaleka marný, ale nikdy to nedělal s klidným srdcem, natož pak s vášní jako to měli jiní. V jeho očích prakticky šlo o absolutně nevyhnutelné, nutné zlo. A toho se držel. Pokud tedy měl pocit, že daná situace šla vyřešit jiným způsobem, co nezahrnoval boje a násilí, vždycky ji bral všemi deseti.
„Není třeba se omlouvat,“ zavrtěl hlavou mírně, než upřel na mladíka svoje hnědé oči a mírně pozdvihl koutky rtů do polovičatého úsměvu. „Zatraceně zvědavý poutník? To je hodně chabé vysvětlení, příteli. Nejsem si sice stoprocentně jistý, ale zní to jako slabá lež - já tě vyzvídat rozhodně nebudu, protože je naprosto očividné, že o tom mluvit nechceš, ale... Asi bys na tom měl raději zapracovat, pro příště.“
Úsměv na rtech nakonec o poznání rozšířil v náznaku pobavení, ale aby jeho slova nepůsobila výsměšným nebo snad i výhružným tónem, nakonec neznámého mírně poplácal po rameni a věnoval mu vlídnější, povzbudivý úsměv na znamení toho, že ho doopravdy vyslýchat nehodlal. Bohové věděli, že i on si nesl tajemství... A pokoušel se ho střežit tak dobře, jak to jenom šlo, protože pokud by prasklo, neohrozilo by to jen jeho vlastní život, ale především život svého patrona. Ten ho chránil už mnoho let, za což mu byl Perry neskonale vděčný a nikdy by si neodpustil, pokud by se mu kvůli němu něco stalo. Byl to dobrý muž, zasloužil si jenom to nejlepší.
„Když už jsme u toho... Peregrin Aÿmone, těší mě.“ Dodal nakonec, než mladíkovi podal ruku.





* a jestli nebyl, tak teď už je xD

Bohové, kdyby před tím mladíkem stál kdokoliv jiný, jistě by za tu poznámku vážně ten šíp schytal, ale Alazaïs takový zkrátka nebyl. Ano, momentálně se snažil trochu pouštět hrůzu, ale byl neškodný. Dokud ho ten cizinec na přímo neohrožoval, nechtěl ho zabíjet ani zraňovat. "Copak nevidíte, že na to teď prostor není? Vám do to nic momentálně není. A já, co se týče výhrůžek mám poměrně pádný důvod. Najdu vypálenou a vesnici a vy si tu jen tak poklidně jako jediný sedíte. Co to asi tak může znamenat, hm? Musím se tím pádem i přesvědčit, že je můj vlastní život v bezpečí" Pronesl jistě a neústupně. Chtěl aspoň pro jednou zvládnout celou situaci se vztyčenou hlavou a být ten, který to ustojí s větší ctí.

Jenže po tom všem, co od mladíka vyslechl, mu ho zkrátka bylo chtě nechtě líto. Nemohl se na něj zlobit a už vůbec si nezasloužil to, že na něj Alaz mířil předtím lukem a vyhrožoval mu. Vlastně byl spíše oběť a takové falešné obviňování on znal vážně dobře a nesnášel ho, přitom ho teď sám udělal.
"No omluvit se teda musím. Sám tohle chování nesnáším, ale dnes toho na mě už bylo celkem dost a proto jsem reagoval trochu prudčeji." Pronesl a trochu si nad tím povzdechl. Vážně k tomu všemu přistoupil dost, mírně řečeno, nešikovně.
Trochu povytáhl obočí a chvíli ho poslouchal, jak ho právě obvinil z toho, že lže. No zároveň měl trochu pravdu, byla to výmluva, ale vyloženě lež ne. Spíše neúplná pravda, tak by to nazval. Byl poutník? Dalo by se říct, vždyť putoval hodně. A byl zvědavý? To teda ano. Zatraceně zvědavý. "To si vyprošuji, nejsem člověk, který by lhal. Lež vážně nemám rád a vážně nerad slyším to, že mě někdo označuje za lháře." Pronesl a založil si ruce na hrudi, ale obličej se mu u toho na malý moment zkroutil, protože mu ramenem projela bolest ještě z toho, jako sebou švihl v hraničním lese o zem. Rychle ale nasadil normální obličej nejevící jakékoliv známky bolesti.

"Pěkné a unikátní jméno." Pronesl s úsměvem, protože musel přiznat, že ho nikdy neslyšel, ale vážně se mu líbilo. "Alazaïs Nikias Terrëlis. Také mě těší." Pronesl, sundal si svou koženou bezprstou rukavici a potřásl si s ním.

Nejspíš by se měl bát a přistupovat k té situaci s větší opatrností, ale přišlo mu to hrdelně směšné. Seděl tam sice poklidně jako nějaký zmetek, co právě zapálil domovy mnoha lidí a pro jistotu čekal, že nepřijde nějaký obrovský liják, co by jeho pekelné dílo mohl uhasit, ale... Kdokoliv s očima si nemohl nevšimnout toho zmučeného výrazu na jeho tváři, nemluvě o městského emblému vyšitého na jeho plášti. Takže ano, rozhodně vypadal docela pofidérně a vzbuzoval jistá podezření... Ale bohové,
do nějakého zlověstného žháře měl dost daleko i bez toho, aby ho někdo doopravdy znal.
Právě to ho také vedlo k tomu, aby neznámého mladíka s napnutou tětivou trošku popíchl, protože mu to přišlo nanejvýše směšné - nemluvě o faktu, že toho měl za celý ten den už poměrně plné zuby a tohle mu ani trošku nepřidávalo. Přišel tam a vyskakoval si jako kdyby mu ta vesnice patřila, co očekával? Měl Peregrin snad padnout na kolena a očekávat na boží soud za něco, co neprovedl?

„Ne, naopak. Vidím, že na to prostor je, protože je naše situace celkem podobná. Otázky jdou obousměrně, takže mi srdečně tolik nezáleží na tom, jestli jsem v nevýhodě nebo ne - vím totiž moc dobře, že jsem nic neprovedl. A pokud bohové skutečně chrání nevinné, pak bych měl být v bezpečí... Leda by ten šíp vyhledával svůj cíl i z jiného důvodu, než který už padl nahlas.“
Byť mu povaha kázala, aby i podobně nebezpečnému cizinci nastavil svoji vlídnou a přátelskou tvář, nedokázal si pomoct. Neměl rád, když někdo utvořil podobně tíživou situaci - a že už dusivá byla ještě před příchodem onoho neznámého, to byl ošklivý avšak nepopiratelný fakt.

„To chápu, také toho mám za sebou dost,“ pokývl nakonec hlavu smířlivě, dávajíc najevo to, že se na něj doopravdy nehněval. Možná předtím působil opačným dojmem, ale na to byl až příliš měkký - nedokázal se na někoho naštvat jen tak, natož pak držet zlobu po delší dobu a reagovat podrážděně. Ne, Peregrin se mnohem raději držel svých úsměvů a mírné povahy, protože měl raději to, když se kolem něj lidé cítili klidně a dobře. Svět měl negativity už dost sám o sobě, nemusel k ní ještě přidávat nějakou ze svojí strany.
„Nebylo to myšlené jako urážka, příteli. Na druhou stranu - cítím, že nejsi úplně stoprocentně upřímný... Jak jsem říkal, nebudu z tebe tahat rozumy, nic mi do toho není a respektuju tvé rozhodnutí chránit si vlastní soukromí. Ale vezmi si prosím moje slova k srdci. Ne všichni by se s podobným vysvětlením spokojili, mnozí by se mohli nechat strhnout podezřením.“
Neurčitě nakrčil ramena, ale když si všiml toho výrazu v mladíkově tváři, zarazil se. Chvíli ho upřeně pozoroval, než se natáhl pro brašnu, co měl položenou v trávě vedle sebe a zaštrachal uvnitř, vyhledávajíc menší ampulku s jantarovou tekutinou.
„Jsi raněný?“ Zeptal se tiše, než mu lahvičku podal. „Na, proti bolesti. Nechutná nejlépe, ale vážně pomáhá... Pokud chceš, můžu se na to podívat. Nejsem sice profesionální léčitel, ale něco málo jsem se stihl přiučit.“
Nevyptával se na nepotřebné detaily, byť ho skutečně zajímalo, co se mu asi mohlo stát - v současné situaci Peregrinovi ale záleželo jen a jen na tom, aby svému novému společníkovi nějakým způsobem pomohl, jelikož nebyl schopný přihlížet cizímu utrpení.

„Terrëlis... Hodně vznešené a zvláštní jméno. Jsi poměrně daleko od domova, Alazaïsi.“ Nepatrně naklonil hlavu na stranu, dávajíc najevo svoje uvědomění - ten výraz mu ale vydržel jen několik vteřin, protože vzápětí nasadil opět svůj typický přátelský a vlídný úsměv, zatímco se mu v očích zablýsklo.
„Milé potkat někoho jako jsi ty. Tvoje tajemství je se mnou v bezpečí, nemusíš se obávat.“

Tu jeho další troufalou otázku přešel bez jediného komentáře. Neměl na takovou diskuzi náladu a na to, aby ten šíp vážně vystřelil neměl zase srdce, protože byl ve finále poměrně mírumilovný trouba, takže to jen s poměrně podezíravým pohledem přešel a nechal to plavat. Jediné co si nakonec neodpustil, bylo krátké: "Takový nejsem." Vážně ho poměrně naštvalo, že by snad měl být tím typem, který by na někoho mířil šíp pro nic za nic, pokud by si vážně nemyslel, že si to ten někdo zaslouží. A on o tom na nějakou dobu navzdory realitě přesvědčený byl.

"No tak nakonec jsem vás osočoval zatraceně neprávem. Ve výsledku jsme, dá se říci, na stejné lodi. Jak tak koukám osud je vážně plný paradoxů, že?" Měl to vážně ve finále podobně. Během chvíle se na něj už vůbec nezlobil a nepřišel si ohroženě a počastoval ho vlídnými úsměvy. Byl to zkrátka mírumilovný tvor a když v zájmu pudu sebezáchovy pouštěl hrůzu, nikdy by nikomu neublížil, pokud by to vážně nebylo nutné. Co je pravdy, dříve dokonce ani tu hrůzu nepouštěl, nebyl to velký zlý drak, spíše dráče, které nikdy nemělo vyrůst, ale to, co se mu začalo dít na průzkumech ho zkrátka z části změnilo. Byl hrozně obezřetný, nedůvěřivý a věděl, že i když není nebezpečný, musí alespoň tak působit, aby přežil. Události posledních měsíců mu zkrátka pošramotili jeho pozitivní naivní a hlavně nevinnou osobnost. Sice ne nijak výrazně, ale stejně na ní nechaly své šrámy.
Mimo to, ten mladík měl pravdu. Neuměl lhát a rozhodně ne tak, aby to na něm někdo nepoznal. Vlastně by mu s tím, jak se k němu vlídně choval nejraději vyklopil celou pravdu, jenže to si dovolit nemohl. Ne, když to byl člen stráže. Raději by ho jen nechal na pochybách, než aby mu na rovinu řekl, že je drak a že je vlastně už na zatraceně dlouhém průzkumu, který tak dlouhý rozhodně neměl na začátku být. Mělo to být jen malé rozhlédnutí se po okolí, ale teď už létal od jedné zvláštní událostí k druhé možná i několikátým měsícem. Vlastně ztrácel ponětí o tom, jak dlouho nebyl v dračích skalách. Dny, týdny a asi i měsíce se mu prolínali a zpíjeli v jedno a to samé. "Já vím, omlouvám se, jestli to vyznělo tak, že to beru jako urážku." Pronesl prostě, aniž by se vracel k tomu, jestli to byla kompletní pravda nebo ne.
Pak ale překvapeně zamrkal, když se ho jeho nový společník zeptal na to jeho zranění. "Dá se říct, ale myslím, že to snad není nic vážného." Zamumlal, ale když mu podal lahvičku s lékem, přeci jen jí poměrně rád přijal. "Dobrá, děkuji ti. Vážně si toho vážím." Pronesl s úsměvem, otevřel ampulku a naráz ji vypil. Co bylo pravdy, dvakrát chutný ten lék nebyl, což na něm na chvíli bylo vidět, ale pokud to mělo pomoct, byl za to rád. "Hm... Nechci tě obtěžovat, ale zároveň co si budeme, byl bych za to rád. Nevím kde bych někoho, kdo by se mi na to podíval teď hledal, takže tvou nabídku rád přijímám." Pronesl s úsměvem, odepnul si část brnění na rameni, které se nacházelo těsně nad jeho zraněním, rozvázal si šněrovací část rukávu a ten si vyhrnul co nejvýše to šlo.

Když pak pronesl něco ve stylu, že se nachází daleko od domova a bylo na něm jasně vidět, že mu to všechno došlo, překvapeně zamrkal a nervózně polkl. "Já..." Nevěděl popravdě moc co na to říct, ale když mu slíbil, že je s ním jeho tajemství v bezpečí, jeho úsměv se mu vrátil. "Děkuji ti. Jsem ti za to vděčný." Pak se ale na chvíli zamyslel a naklonil hlavu trochu na stranu, jakoby mu právě taky něco došlo. "A pokud se mohu takhle troufale zeptat, jakpak to, že se vyznáš v dračí šlechtě, Peregrine? Neznám moc lidí, kteří by znali naše šlechtické rody." Pronesl a koutky mu zacukaly v pobavený úsměv.

Měl pravdu, byla to vskutku hodně zvláštní situace. Koho by také napadlo, že se dvě tak podobné duše mohou setkat za tak bizarních okolností? Bohové měli opravdu hodně podivný smysl pro humor, o tom žádná. Ale na konci dne nikomu ze smrtelníků nepříslušelo, aby jejich práci hodnotili, či snad kritizovali. Sám Peregrin takový rozhodně nebyl - byť ho to setkání přinejmenším zaskočilo nepřipraveného, neměl si na co stěžovat. Sice měl ještě před chvílí docela na kahánku, protože ho Alazaïs skutečně mohl kdykoliv zastřelit, ale... Rozhodl se to risknout, byť neměl sebemenší formu jistoty, že to neudělá. Zvláště pak při tom občasném šťouchnutí, což si Peregrin zkrátka odpustit nemohl. Ne vzhledem k situaci a tomu, do čeho se oba zapletli.
Nakonec to všechno ale dopadlo tak dobře, jak to jenom okolnosti povolovaly. Byť stále oba stáli doslova v popelu, co býval domovem mnoha lidí, našli si k sobě cestu a předchozí neshody a napětí šlo stranou. To v důsledku nepochybně pomohlo jim oběma - ani jeden jistě nestál o nějaké dohady a další nebezpečí. Zvláště vzhledem k tomu, že byl sám Alazaïs dle všeho raněný, jak si Peregrin všiml.

„Povídá se, že cesty osudu jsou naprosto nevyzpytatelné... Hádám, že na tom je mnohem více pravdy, než by někdo mohl očekávat.“ Pousmál se nepatrně na Alazaïse, než sjel svýma oříškově hnědýma očima směrem k plamenům šlehajícím ze střechy jedné z budov. Nedívalo se mu na to snadno, ale stále uvnitř sebe cítil to zvláštní pnutí, co ho nutilo dávat pozor. Napůl se obával, že se oheň přesune z dřevěných domků do okolí a rozpoutá velký požár, ale zároveň... Byl stále neskutečně plný otázek, na které nedokázal najít žádné kloudné odpovědi.
„Není to obtěžování, jen přátelská výpomoc. Přeci tě v tom nenechám, když vím, že bych se mohl alespoň pokusit něco pro tebe udělat, však?“ Odpověděl pohotově, udržujíc si svůj typický velice přátelský tón. Ne nadarmo byl mezi svými vrstevníky oblíbený - hodně myslel na ostatní, staral se o druhé a dalo se na něj spolehnout téměř v čemkoliv, jelikož ctil svoje sliby a vážil si svého okolí. S Alazaïsem se sice neznali nijak dlouho, ale to mu rozhodně nebránilo v tom, aby mu chtěl pomoct. Byl raněný, to bylo v podstatě všechno, co musel vědět na to, aby přešel do svého ochranitelského módu.
S touhou pomoci ale přicházela i značná zodpovědnost. Peregrin musel už před lety svému patronovi přísahat, že nebude nikde na veřejnosti používat magii - a svoje znalosti z jeho dílny bude omezovat jen na absolutně nutné minimum. To, co se chystal provést, znamenalo porušení obou pravidel... A on se kvůli tomu cítil zatraceně provinile. Vážil si toho, co všechno pro něj ten muž udělal - ale zároveň nedokázal odporovat svojí přirozenosti, která mu jednoduše kázala, aby pomohl, když měl jak. Alazaïs nevypadal jako někdo, kdo by ho okamžitě běžel nahlásit... Ale princip stále zůstával neměnný.
Peregrin tiše vydechl, jak v duchu zápasil sám se sebou, než upřel oči na přítelovu ránu a pozdvihl ruku, opatrně překrývajíc ránu svojí dlaní. Risk nebo ne, nutkání udělat to nejrychlejší a nejefektivnější v něm jednoduše převládalo - a on proto využil svoji vrozenou magii na to, aby ránu zocelil a vyléčil. Když ruku stáhl, zůstala na onom místě jenom nenarušená kůže a Peregrin svému společníkovi věnoval kradmý úsměv.

Ani v nejmenším ho nepřekvapila Alazaïsova reakce na jeho vědění. Měl pravdu, většina společnosti mimo dračí druh toho o jejich šlechtě a rodech rozhodně moc nevěděla, což na něj vrhalo stín pochybností a tajnosti. Peregrin ale nebyl žádným špehem, prostě jen věděl něco maličko navíc, když už z části dračí původ sdílel. K tomu se mu ale otevřeně moc hlásit nechtělo, protože až příliš dobře věděl, že v Nescoře kříženci nebyli ani zdaleka vítaní.
„Povídal mi o nich můj adoptivní otec, je čaroděj.“ Odpověděl nakonec, než mírně nakrčil rameny. „S několika draky se v minulosti setkal, když válka ještě nebyla tak daleko jako je tomu teď. Svět by vážně potřeboval víc lidí s otevřenou myslí jako je on.“

"Ach. Nemohu nesouhlasit. Právě jste řekl zřejmě jednu z těch nejpravdivějších věcí, co jsem kdy slyšel a děj posledních měsíců tomu může být očitým svědkem. Osud má vážně zvráceně zvláštní smysl pro humor." Pronesl a trochu se nad tím ušklíbl. Bylo to zatraceně dobrodružné, ale zároveň těžké. Přeci jen mu párkrát šlo o kejhák a byl odloučený od domova až nezdravě dlouho. Byl sice zvyklý, že měl sem tam období, kdy se s nikým z rodu ba ani z Dračích skal neviděl, ale tohle bylo to nejpestřejší a hlavně nejdelší. Byl pryč tak dlouho, že neměl ani ponětí, co bylo zrovna za den, týden a dokonce ani měsíc. I proto byl rád, že Peregrin působil přátelsky a dokonce se mu snažil pomoct. Kdyby ho totiž čekalo další život ohrožující drama, asi by to raději otočil domů a veškeré průzkumnictví pověsil na pomyslný hřebík.
"Děkuji ti. Je vážně osvěžující potkat někoho, kdo se mě nebo sebe..." Zamyslel se a okamžitě si vzpomněl na Ekkyu, s kterou mohl skončit v mžiku jako dračí omeleta. "...nebo rovnou oba dva naráz nesnaží zabít. To jsou celkem nervy drásající momenty a ty nemám rád." Pronesl a rozesmál se než si trochu povzdechl si. "Myslím, že se mě pokouší zabít tak polovina lidí, které jsem kdy potkal. Pokud však bereme lidi jako rasu, tak to budou kromě světlých výjimek takřka všichni" Doplnil, než začal jen tiše sledovat Peregrinovu práci na jeho zranění. Nestačil žasnout. Ten mladík před ním očividně ovládal magii. S tím popravdě úplně nepočítal, protože se mu zatím nepoštěstilo potkat někoho takového, který by dělal u lidských stráží. "Já... Páni. Jakou magii ovládáš?" Zeptal se jako zvědavé malé dítě. O magii se zajímal poměrně dost, takže vyzvídal od kohokoliv, od koho mohl. Rád se vyptával a pozoroval cizí dovednosti, protože to pro něj bylo zkrátka jednoduše fascinující.

"Chápu a to rozhodně. Čarodějové mě vždy fascinoval spolu s magií jako takovou popravdě, ale moc jsem jich za život nepotkal, protože mezi lidi se jen tak nepodívám. Je to škoda. Byl bych rád, kdyby tahle válka byla brzy za námi a já se nemusel bát, že mě někdo jednoho krásného dnes sestřelí, a to jen protože jsem drak. Je to vážně stupidní. Existují lidi, kteří jsou naprosto normální a přátelští. Nechápu, proč tyhle spory trvají tak úmorně dlouho." Zamumlal sklesle a podíval se mu do očí. "Hele když o mně stejně víš pravdu, tak popravdě, abych byl kompletně upřímný, to zranění mám z toho, že jsem musel jaksi nouzově přistát... Hodně nouzově." Pronesl a trochu se u toho ušklíbl. "Ne-... Tedy... Velectěná bohyně bouří mě zřejmě dvakrát nemusí." Pronesl a pokrčil nad tím rameny.

Mnozí by s tím tvrzením ani omylem nesouhlasili, ale… Peregrin si opravdu cenil toho, že byli v tomhle ohledu s Alazaïsem na stejné vlně. On sám vkládal do bohyně osudu značnou víru. Důvěřoval jejímu úsudku, nechal se vést vlákny jejích cest i gest a nehledě na to, zda se ocitl na vskutku kamenité a strmé cestě, nestěžoval si. Takový nebyl, hledal za věcmi větší smysl, ponaučení. A nikdy nepochyboval, jelikož mu k tomu doposud bohové nedali sebemenší záminku. Samozřejmě těžko říci, s čím se jeho nový přítel musel potýkat: ale Perry měl dost mírnou povahu na to, aby se řídil převážně svým srdcem - i díky tomu pro něj bylo výrazně snazší rozpřáhnout křídla a nechat vítr osudu, ať se do nich pořádně opře a navede ho správným směrem.
Přistupoval k Alazaïsovi tedy s jistou formou opatrnosti, která mohla být vzhledem k předchozí situaci (tudíž tím, jak si nevinně brnkal na loutnu a hrozilo mu, že schytá přinejmenším jeden šíp) poněkud zvláštní, ale tím se v danou chvíli nezaobíral. Soustředil se na to, aby byl užitečný a reálně vypomohl, takže mimo naslouchání společníkova vyprávění i opatrně ošetřil jeho zranění a nakonec se po něm nepatrně pousmál.

„Takových je na světě jako máku,“ odvětil s nepatrným zacukáním koutků, ale dával si přitom opravdu záležet na tom, aby jeho reakce nepůsobila výsměšně nebo naopak provokativně. Myslel to jen tak nějak… Jako povzdychnutí nad tím, v jakém stavu se právě nacházela většinová společnost. Shledával to vskutku smutným, moc rád by to změnil a ochotně by se vrhl snad do čehokoliv, co by mohlo vyvolat alespoň jiskru pro počáteční přerod, ale copak zmohl jeden dobrák a snílek proti celičkému světu? Až tak naivní nebyl.
„Nemusíš se obávat, že by ti z mojí strany něco takového hrozilo, Alazaïsi. Jsem jenom… Potulný strážce.“ Melodramaticky sáhl nazpět po svojí loutně a jak vyslovil svoje poslední dvě slova, přejel prsty po strunách a tiše se uchechtl. Představoval opravdu silný kontrast vůči komukoliv, co začal to zvěrstvo ve vesnici, jejíž zbytky se nacházely a praskaly v plamenech před nimi.
„No… Rozhodně to nemáš lehké, o tom žádná. Jaké to je u vás? V tvojí domovině?“ Naklonil opatrně hlavu na stranu v drobném náznaku zvídavosti, než začal pomaličku hrát, věnujíc drakovi po svém boku přátelský úsměv. Snažil se ho svým způsobem povzbudit, protože věděl až moc dobře, jak se asi cítil. Svět dokázal člověka opravdu srazit na kolena, potrápit ho a dusit ho svými stíny, ale… Ačkoliv většina okolních obyvatel byla doopravdy jedním nebo druhým způsobem potenciální či přímo bezprostřední hrozbou, existovaly světlé výjimky. A Peregrin opravdu snažně doufal, že takové jedince mohl Alazaïs najít alespoň v místě, odkud pocházel.
„Magii? Správně bych měl říct… Jen magii. Ale…“ Na moment se odmlčel, přimkl si loutnu blíže k tělu a mírně sklonil hlavu, nasazujíc polovičatý úsměv. „Ohnivou. Nejsem žádný veliký čaroděj ani nic podobného, to léčení jsem se naučil od otce. Evidentně existují způsoby, jak tu moc ohýbat nejrůznějšími směry, takže… Dokonce i oheň, který je většinou využívaný primárně pro svoji destrukční sílu, může vypomoct léčivému zaklínadlu. Chce to trénink, ale funguje to. Občas.“ Sotva to dořekl, musel se krátce uchechtnout. Jeho magie byla pořád dost nestálá a čekala ho vážně dlouhá cesta, pokud se s ní chtěl doopravdy naučit pracovat v co nejširším spektru. Občas ze sebe nevykřesal ani jiskru, ale tentokrát měl štěstí, zdálo se.

Spor mezi lidskou a dračí stranou zuřil už tak dlouhou dobu, že se zakončení zdálo být kompletně v nedohlednu. Na obou stranách existovaly světlé i temné výjimky, nešlo všechny jednoduše vhazovat do společného pytle a odsuzovat podle toho. Svět měl ale už tak hluboce zakořeněná pravidla a názory, že bylo opravdu zatraceně těžké s tou situací pohnout. Nebylo to fér, ani v nejmenším…
„Ten pocit znám,“ pokynul hlavou, protože v tomhle ohledu mohl s Alazaïsem nejen souhlasit, ale i zároveň doopravdy soucítit. I on sám měl křídla, obloha ho neustále vábila a sváděla k tomu, aby se pokusil změnit svoji podobu a vznesl se k oblakům… Neexistovala ale žádná možnost, jak by to mohl reálně provést. Jen by se o to pokusil a skončil by s hlavou na špalku nejen on, ale i jeho otec… A to byla věc, jakou nemohl dopustit.
„Možná… Možná je zapotřebí zásah odjinud. Pokud jsou obě dvě strany vyrovnané a neexistuje šance na usmíření přirozenou cestou, pak… Nejspíš čekáme na smilování ze strany bohů, aby to zastavili a vnesli řád do vzniklého chaosu. Ale dokud se nevzdáváme, šance tu pořád je. A věřím tomu, že jednoho dne budeme opět svobodní, ne spoutaní tlakem a nenávistí.“ Promlouval k němu opatrně a relativně tiše, pokoušejíc se udržet co možná nejklidnější atmosféru.
Jakmile se však Alazaïs zmínil o tom, jak přišel ke svému zranění… Peregrin se opět nepatrně pousmál a opravdu se snažil reálně nesmát, ale moc se mu to tedy nedařilo. Nakonec tedy svému novému příteli nabídl polovičaté objetí v podobě objetí kolem ramen a tiše si povzdychl.
„Neměl bys o ní takhle mluvit, jistě tě právě poslouchá. Nejspíš tě zkouší.“