Šepotavý oceán a okolí

Obě utíkaly? To bylo docela zajímavé zjištění. O Bree to tak trošku tušil, protože s ní chvíli už strávil, ale u Ranii ho to trošku překvapilo. Nepůsobila jako ten typ člověka, co uteče. Nejspíš ji soudil mnohem víc podle toho, jak se po něm ohnala, než podle jejího skutečného chování. Asi by měl být pozornější, víc sledovat. Protože přesně to dělala ona, všímal si toho. Po očku ho pozorovala, sledovala jeho pohyby i obraty a odhadovala ho. Nejspíš by jí to měl přičíst k dobru, ale něco mu říkalo, že to nebylo jen z touhy ho poznat. Držela se takovým podivně strhaným způsobem - ramena svěšená, mírně nahrbená. Nebyla zrovna dvakrát vysoká, ale díky tomuhle působila ještě menší. Do obličeje jí neustále padaly neposedné prameny tmavých vlasů a ona s nimi víceméně nic nedělala, takže jí chvílemi tvořily neprostupnou oponu, zpoza které na ně hleděly oči v barvě moře, za kterými se skrývalo tolik bolesti.

„Bree má pravdu. Díky tomu máš možnost se rozhodnout a jít svým vlastním směrem... Nemůže tě omezovat a stahovat zpět.“ V očích se jí zaleskla úzkost, to bezpečně poznával. Nejspíš toho měli víc společného, než si původně oba mysleli. Na ten krátký moment měl pocit, že jí skoro vidí do duše - cítil to, jak byla napjatá a snažila se to nedat najevo, jak byla zmatená ze svojí vlastní svobody a jak netušila, co má dělat. Na chvíli zatoužil být schopný ji podržet. Jenže on nebyl ten pravý člověk, který by dokázal někomu poskytovat podporu.
Když Bree odpověděla, nepatrně přitakal. Nechtělo se mu zrovna dvakrát mluvit o tom, že se porval s otcem - jejich otcem - a o domluvě s Rüvikem se zmínit nemohl, protože pokud by to udělal... Bohové. Nejspíš by zděšeně utekla, což nechtěl. Nechtěl si ji hned znepřátelit, byla první část jeho rodiny, co se o něj skutečně zajímala a působila vlídně. Toho si vážil, toužil si to udržet. A proto to nemohl zkazit, protože by tím ztratil příšerně moc. Nemohl ji obětovat, nechtěl. Ale Aevu si vybrat nemohl... Nemohl to udělat ani jedné z nich.

„Díky za tu ruku,“ poděkoval sestře a ona mu jen věnovala nepatrné pousmání. Tohle by od Theorana očekávat nemohl, ten by za to něco chtěl. Rania si o nic neřekla, ani nedávala najevo, že by to dělala snad s úmysly něco získat. Spíš působila provinile a že jí na nich obou vážně začínalo svým způsobem záležet, což musel vítat celým svým srdcem. Evidentně totiž nebrala jenom jeho, protože byl její bratr, ale i Bree. Brala je jako dvojici, pár. Nedělila. A přesně tak to mělo být.
„Pak by ses tam měla vydat. Existuje jenom jeden způsob, jak zjistit, jestli tě bude znovu chtít vidět... Nejsem ten pravý člověk, co by měl nějak radit ve vztazích, ale obávám se, že pokud to budeš nějak odkládat, bude to jenom horší. Ta nevědomost tě postupně sežere zaživa, někdy je zkrátka lepší to risknout a zkusit to, protože potom alespoň víš, na čem jsi. Pokud tě ale má taky rád, opravdu rád, vždycky tě rád uvidí, tomu věřím. A pokud ne... Věřím, že na tebe někdo někde čeká.“ Pokud během pár dní nezemřeš, protože tě najde náš otec.

Očividně nemusela Raniu žádat o pomoc s jeho zlámanou rukou, jelikož jak se zdálo, byla všímavá. To blonďaté víle dosti ušetřilo práci a zachránilo její ego. Žádat o pomoc dívku, na kterou jste předtím málem zaútočili shledávala i Bree nevhodným. Musela uznat že její magie byla velice pozoruhodná. Moc lidí, jenž by manipulovali s ledem nepotkala. S velkou pravděpodobností protože se nezdržovali na jihu, ale na severu, kde mohli nějaký ten led a sníh najít. Breena by asi přežila malou procházku do nejsevernějších koutů a taktéž rozhodně bude muset, pokud se tam vydá Des, ale že by si pobyt v zimě užívala se říct nedalo. A když se jí nedělalo nejlépe ani v přítomnosti oceánu, bylo to jasným znakem že musí na své odolnosti zapracovat. Kdyby jí Borůvka uvěznila z rozmaru v nějaké kostce ledu, umrzla by rychleji než většina ostatních bytostí. Její tělo vážně nebylo stavěné na hrátky ve studeném sněhu.

,,Des má pravdu, Borůvko. Pokud ti chybí, vydej se za ním. Jestliže k tobě chová stejné city jako ty k němu, nebude tě soudit za tvůj útěk. V tom spočívá láska. Ten druhý tě přijme ať už jsi udělala cokoli. Myslí na tvoje blaho a chce pro tebe je to dobré. Jistě svému milému chybíš, Ranio. Když máš někoho rád, jsi schopný na něj počkat klidně celá desetiletí.” S těmi slovy se přitiskla k Desovi a vesele se pousmála. ,,Asi taky nejsem zrovna vhodný kandidát na takové rady, ale bohužel v okolí asi nikoho kvalifikovanějšího nenajdeš.”

Zavrhla možnost, že by si měla z jeho sestry udělat přímého nepřítele. Působila mile a dokonce jim samovolně pomohla, což bylo velice ušlechtilé gesto. Otázkou pro ní bylo, zda jí nechat se s Desmondem sblížit nějak hlouběji. Od boha Smrti bylo vážně nechutné dát jejímu princi na výběr mezi dvěma důležitými ženami v jeho životě. Neviděla Borůvčino obětování jako zrovna milionovou možnost, ale jeho matka nezněla o moc lépe. Bree ale věděla, že ať už se rozhodně jakkoli nebo jestli zabočí na úplně jiný plán, nebude jí to vadit. A co se jí týkalo? Rania se nestane víliným nepřítelem, ale zároveň si k ní nehodlá budovat pevná pouta. Nenechá se jí dostat pod kůži.

,,Takže...Jaký je plán? Vydáme se na cestu nebo se tu na noc utáboříme?” Rania chtěla být asi u svého milého co nejdříve, ale Bree by byla ráda za druhou možnost. Nechtěla ovšem myslet jen na sebe, ale přesto si neodpustila prosebný štěněčí pohled na novou členku výpravy. Kdyby se víla přemohla, další cestu by zvládla. Zas tak křehká nebyla. Na druhou stranu toužila po dlouhém a nerušeném spánku. Bylo logické, že se k té možnosti přikláněla více.

Borůvko. Říkala jí tak, protože jí přišlo těžké zapamatovat si její jméno nebo jí to přišlo vtipné? Rania zamyšleně naklonila hlavu na stranu a chytila se rukou kolem lokte, vytvářejíc si na kůži jemnou námrazu. Neměla z toho dobrý pocit. Jistě, chtěla se s nimi ještě chvíli zdržet, protože je oba opravdu hodně toužila poznat, ale... Začínala si připadat nevítaně. Oni dva měli jeden druhého a víla se tvářila, že kdyby dostala záminku, vyškrábala by jí oči. To chápala, konec konců, byla zvyklá na zášť. Lidé po ní házeli kdeco: shnilé ovoce a zeleninu, hlínu, písek, kamení. Proč by se to nemohlo opakovat? To, že narazila na svého ztraceného bratra a jeho snoubenku přeci neznamenalo, že ji oba musejí mít rádi. Byla vyhnanec, byla zlá. Nejspíš to z ní oba cítili.
Neurčitě pokrčila rameny, než sklonila hlavu a nechala si do očí napadat několik pramenů svých barevných vlasů. Když jí zakryly obličej, trhaně se nadechla a pohnula jednou nohou do kroužku před sebou, rozhrnujíc stébla trávy pod podrážkami svých bot. Alespoň ty jí potom všem zůstaly, jinak byla v cizím. Předtím měla Rasmusovo oblečení, ale to bylo mokré - a ona ho v pokoji ani nehledala, prostě utekla. Proto měla na sobě šaty nějaké lady, co se po nich jistě bude časem shánět. Zase kradla, ale tentokrát trošku neúmyslně. Byla sice pravda, že jí docela padly, ale cítila se v nich nepatřičně. Možná byla součástí šlechtického rodu, ale na šaty ji nikdy neužilo, neměla je ráda. Byly nepraktické z mnoha důvodů a ona se necítila dostatečně dobrá na to, aby nosila takhle hezké věci. Ten pocit se jenom umocňovala, když Breena poukazovala na její rozdílnost, protože ona se na to snažila všemožně zapomenout.
Sice jí matka řekla, že je výjimečná a opakoval jí to i Rasmus, ale ona věděla moc dobře, co je zač. Stërlut. Kříženec, nečistá bytost. Možná jí v žilách kolovala napůl krev bohyně, ale to z ní nedělalo nic lepšího, než co byli ostatní. Vlastně byla špatná, tak špatná. Nejspíš by měla zůstat někde na pomezí vesnice, žebrat a lovit. Neměla by se vracet do Skal a být přítěží. Stejně by Rohana jenom zklamala, zklamala by i Lirev... A Reels zklamala už dávno, na tom plese.

„Klidně to řekni, jsem na to zvyklá,“ pronesla nakonec, když pozvedla hlavu a odhalila zpět svoji tvář. Pohlédla víle zpříma do očí a ignorovala, že se v těch jejích lesknou potlačované slzy, protože byla zlomená a rozbitá. Mohla se snažit seč chtěla, ale její nový bratr by se stejně postupem času dozvěděl, že je jenom narušená a nic víc. Bylo nejspíš lepší, když se to dozvěděl hned a neotáleli s tím, než se mezi nimi vytvoří nějaké pouto a jeho to zklame akorát víc.
„Stërlut. Jsem stërlut. Nic víc.“ S těmi slovy se otřásla chladem, protože jí po obnažených ramenou začala rašit jinovatka. Její magie byla nestálá, projevovala se pod vlivem rozbouřených emocí a ona ji ani po těch letech nebyla schopná ovládat, protože se k tomu s Rasmusem nikdy pořádně nedostali. A upřímně... Ani nedostanou, protože on měl jiné starosti. Přítele.
„Doufám, že máte pravdu, ale hádám, že to tak není. Konec konců... Kdo by mohl mít rád zrůdu?“ S těmi slovy se jednoduše spustila ruce podél těla a roztřeseně na ně upírala svoje zeleno-modré oči. Nebyla si jistá, jestli ji poženou pryč s ohněm a pomyslnými vidlemi, ale nejspíš už jí to bylo jedno. Nebylo jí souzeno mít rodinu. Nebylo jí souzeno mít ráda a být milována nazpět. Jediné, na co měla od začátku svého zrození nárok, byla bolest, strach a osamění. Protože přesně takový odkaz dostala od svojí matky.

Doslova to cítil ve vzduchu, jak se atmosféra měnila z vřelé na zatraceně žalostnou. Nikdy se nepovažoval za empatického člověka, ale bohové... Raniina zmučená aura táhla na míle daleko. Možná ještě nebrečela, ale bylo nad slunce jasné, že k tomu nemá daleko. Její zoufalství a smutek byly tak silné, že to cítil i Desmond navzdory svojí apatii. Nikdo z nich neřekl nic špatného, ale nejspíš chápal, proč se cítila takhle. On pociťoval něco dost podobného poměrně často, když viděl ostatní lidi, jak se baví a jsou šťastní... Bylo mu z toho divně, zle. A hádal, že ona to měla podobně.
Políbil Bree do vlasů, než upřel svoje šedavé oči na sestru, která byla evidentně na pokraji psychického zhroucení. Jestli na tom byla už teď takhle... Jak by ji mohl předhodit Theoranovi? Naprosto by ji to odrovnalo. Ačkoliv... Ta myšlenka, která mu probleskla hlavou, byla zatraceně krutá. On si to moc dobře uvědomoval, ale zároveň věděl, že je to nejspíš jediná možnost, jak uchránit Bree a sebe. Neměl by tak myslet, ale možná... Těžká volba, pomyslel si v duchu. Mohl by to udělat. Nejspíš by jí tím svým způsobem prokázal laskavost, protože až by ji Theoran zabil, měla by to všechno za sebou. Prostě by ji to už nebolelo, ačkoliv by si předtím nejspíš vytrpěla příšerná muka.

„Souhlasím s Bree. Co se plánu týče, já bych byl asi pro to, abychom ještě kousek ušli a potom se utábořili. Není moudré zůstávat tak blízko k oceánu, mohli bychom narazit na vodní a ti nejsou zrovna dvakrát přívětiví, takže... Nic proti, Ranio.“ Zavrtěla hlavou na znamení, že jí to nevadí a on si tiše oddechl, byl rád.
Jenže potom vyslovila to slovo. Stërlut. Bylo to to nejhorší, co kdy slyšel - ale on neměl se svým smíšeným původem problém, protože ho rasa nedefinovala. Jeho potíží byl odklon od Rasmuse, zbytek mu byl ukradený. Že měl krev víl, elfů a čarodějů t'ealh? To mu bylo naprosto šumák, protože díky tomu měl dobře rozložené předpoklady. Jejich rod byl možná plný nečisté krve, ale díky tomu byli také silnější než ostatní a v mnoha ohledech byli také lepší. Proč to Rania brala tak? Nejspíš nevyrůstala pod záštitou Killianů, protože jinak by takhle nemluvila.

„To nikdo neříká, Ranio. Nejsi stërlut... Nikdo z nás není. Náš rod není přeci založený na čistotě krve, ale naopak na jejím zdokonalování. Kdyby nebylo smíšenosti, nikdy bychom nebyli schopní dosáhnout takových výšin, jakých naši předkové dosahovali. A my jsme jejich potomkové, důsledek jejich snažení. Nejsme nečistí, nejsme špatní. Jenom se odlišujeme, což není zlá věc. Neříkám, že na svůj původ musíš být hrdá jako ostatní Killianové, ale alespoň... Zkus to brát jako svoji součást, když už ne přednost. Ulehčí ti to život a je to pravda.“

Hned jak Rania vytvořila na své kůži lehkou vrstvu námrazy, Bree zatnula svaly a pozorovala ten zmrznutý kousek jako ostříž. Byla by blbost, kdyby se najednou ta vrstva zvedla a přeskočila by na ní. Avšak Raniiny magické schopnosti se pohybovaly ve vysokých výšinách a ona nechtěla nic riskovat. Když se námraza dostala dál až na její ramena, ohnivá víla ucouvla. Z  Ranii se stávala jedna velká ledová socha, alespoň tak to na Breenu působilo. A čím více ledu na své kůži měla, tím větší chlad ze sebe vysílala. Bree si chytla kraje látky na rukávech u svých vypůjčených šatů ve snaze nepustit chlad k sobě. Noční vzduch byl sám o sobě chladný a kdyby si víla zažehla táboráček na zahřátí, Rania by nejspíš utekla. Teď musela svou podstatu krotit a držet pod zámkem a to způsobilo, že teplo jejího vlastního ohně na ní nemohlo dosáhnout. ,,No a? Ranio, nezáleží na tom co jsi za rasu. Jako osoba jsi jedinečná víš? Vazby s ostatními se nenavazují podle původu. K ostatním nás to táhne podle jejich energie a melodie. A to, že jsi kříženec neznamená, že je zrovna tvá melodie špatná. Je jenom trochu jinačí. A to je pro tebe velkou výhodou. Jsi důležitá. A věř mi. Vím, že spousta lidí by chtělo vlastnit co máš. Musíš to uchopit, dokud je čas.” Pohlédla smutné  dívce přímo do skoro plačících očí. ,,Nejsi zrůda, Ranio. Pokud ti vadí ta přezdívka, mohu jí zapomenout a nikdy už jí nevytáhnout na světlo. Z tvých dosavadních činů vypadáš jako velice milé stvoření. Možná jsi vyvrhelem společnosti, ale společnost jako taková je plná nesmyslných pravidel a nenávisti s odsuzováním. Ty nejsi zlá. Společnost je. Tam venku je jistě spoustu lidí, kteří po tobě touží.” To, že mezi nimi je i parchant, kterej požíral orgány raději vynechala. Nelhala. Jen neříkala všechno.  

Jakmile Des souhlasil s jejím návrhem, málem poskočila radostí. Byla více než ráda, že nemusela trajdat několik dalších hodin bez řádného spánku. Vznesla se do vzduchu a s vidinou odpočinku se rozletěla dopředu. Nechtěla se od nich moc vzdalovat, ale její tělo mělo jinačí plány. Bree se musela dost přemáhat, aby je nenechala daleko za sebou, ale povedlo se. Vnutila si do hlavy myšlenku, že kdyby letěla napřed, mohl by na ně někdo vybafnout a určitě by si bez pomoci chrabré víly neporadili. Byla to blbost, ale na Bree to zafungovalo. Minule, když nechala Dese za sebou, Rania si ho označkovala. Automaticky si sáhla na krk, zatímco se potěšeně usmála. Přejela palcem po nevýrazné jizvě, která se táhla po délce jejího hrdla. V hlavě jí probliklo jejich první setkání. Nebyla na něj dvakrát nejmilejší a rozhodně nečekala, že se dostanou až sem. Důležité bylo, že tu noc nepřišla o hlavu. To by bylo vskutku nemilé.

Jasně si všímal Breeiny reakce na Raniin chlad. Omluvně se na ni proto pousmál, než ji pustil a překonal vzdálenost mezi nimi a svojí sestrou, načež ji vzal za ruce a soustředil se jen a jen na magii. Na tu Raniinu, co jí pokrývala kůži jako povlak, zároveň ale i na svoji vlastní, která mu tančila po celé délce paží a neviditelně jiskřila u konečků prstů, kde se dotýkali. Věděl moc dobře, že jediná věc, co dokáže velice spolehlivě, je pohltit nebo obrátit magii druhých. Díky tomu byl schopný ten nával zmírnit, potlačit.
Zatímco ji takhle držel za ruce, námraza na jejím těle se začala ustupovat - jakmile zmizela úplně a chlad se vytratil, trošku váhavě si ji přitáhl do objetí. Prvních pár vteřin stála ztuhlá jako socha, ale nakonec se pomaličku uvolnila a objetí mu oplatila. Byl rád, sice to bylo divné, protože se nikdy dobrovolně nedotýkal nikoho kromě Bree, ale pořád... Byla to jeho sestra. A i kdyby se jí nechystal předhodit Theoranovi, dlužil jí alespoň trošku vlídnosti.
Pomaličku se od ní odtáhl a věnoval jí povzbudivý, úsměv, než se vrátil k Bree a objal ji kolem ramen. Naslouchal jejímu vlídnému hlasu a souhlasně přitakával. Jakmile ale Bree řekla, že na světě je určitě někdo, kdo po ní touží... Srdce mu vynechalo jeden úder. Theoran po ní toužil, kdyby se mu dostala pod ruku... Bylo by to zlé, hodně zlé. Sice věděl, že si některé svoje ženy zkoušel předcházet a pokud mu šly na ruku, uměl to docela i ocenit, ale nebyl si jistý, jak přesně by to dopadlo pro ni. Nejspíš zle, protože byla křehká... A on se kvůli tomu cítil příšerně, ale skutečně se musel rozhodnout. Jeho jedinou reálnou šancí jak se otce zbavit bylo dát hlavy dohromady s Rasmusem a Aevou - a byl si téměř jistý, že z něj Rasmus moc nadšený nebude, protože připomínal jeho nejtemnější období.

„Bree má pravdu,“ přitakal, protože nebyl schopný najít v sobě jakákoliv další slova, natož nějaká útěšná. Nebyl na to zkrátka stavěný, proto Ranie věnoval omluvný pohled a pokusil se na ni alespoň trošku povzbudivě pousmát v naději, že to pozvedne náladu a jejího zmučeného ducha. Záleželo mu na ní, svým způsobem. Asi ne tolik, jako by mělo, ale záleželo. A nechtěl, aby se trápila... Jen netušil, co přesně s tím udělat. Věděl totiž moc dobře, že pokud k sobě někdo cítí nenávist, bude ji cítit i když mu někdo řekne něco podobného. Na nadlehčení sebe-nenávisti bylo zapotřebí opravdu hodně pozitivity a především lásky, aby se z toho člověk vyhrabal. Což bylo bohužel něco, co jí nemohli s Bree dát.

Věnovala Bree omluvný úsměv a o kousek ustoupila, když si uvědomila, že jí tím nejspíš děsí dost podobně jako ona předtím vyplašila ji. Byly dokonalé protiklady, nejspíš bylo nejmoudřejší raději si od ní držet trošku odstup, protože byla pravda, že svoji magii nebyla schopná pořádně držet na uzdě a to poslední co by chtěla by bylo, aby jí ublížila. Ne, to opravdu nechtěla.
Jenže když se k ní přiblížil Desmond, zmateně znovu uhnula, ale on pokračoval dál. Chytil ji za ruce a ona téměř okamžitě cítila příliv jeho magie... Zvláštní, bez náboje a téměř nevýrazný. Nikdy se s ničím podobným nesetkala, proto mu chvíli poněkud vyděšeně hleděla do očí (a stále ji fascinovalo, jak byly oproti Rasmusovým odlišné) v očekávání toho, co vlastně zamýšlí. Pochopila to až po několika vteřinách, kdy cítila, že se její rozbouřená magie klidní a ustupuje do pozadí, jako kdyby na ni použil nějaký kouzelný příkaz a zkrotil ji tím. Tehdy konečně našla škatulku, co na jeho magii seděla jako ulitá: magie prázdnoty. Slyšela o ní, něco málo i četla, ale byla tak neobvyklá, že se jí s Rasmusem nikdy víc nezaobírali. Nejspíš by ji to nemělo tolik překvapovat vzhledem k rodu, z jakého oba pocházeli, ale stejně to bylo... Zvláštní. Magie odrážela člověka a pokud on disponoval podobnou silou... Byl uvnitř prázdný?
Ta myšlenka ji přiměla se mu dlouze dívat do očí a pokoušet se v nich najít odpověď, ale nespatřila nic jiného, než nikde nekončící šeď, jež místy přecházela do stříbřitých odstínů. Zároveň si ale všimla, že i když jeho duhovky postrádaly byť jen kapičku modře, mírně zářily stejně jako její a Rasmusovy, když využíval svoji magii. Díky tomu cítila jistý pocit soudržnosti, který ji potěšil... Podobně jako to, když si ji opatrně přitáhl k sobě do objetí. Nejspíš to potřebovala, protože se potom všem cítila opravdu hodně sama. A musela to ocenit.

„Děkuju, vám oběma,“ pousmála se nakonec nepatrně, než sjela očima na Bree. Ta už ale vyrazila dopředu, evidentně nadšená představou, že by se brzy mohli utábořit. Ona i Desmond ji svižným krokem následovali, aby nezůstávali příliš pozadu a nezdržovali. Možná se jim oběma snažila zároveň dát i nějaký prostor pro konverzaci, ale zdálo se, že ani jeden z nich netušil o čem mluvit, oba mlčeli. A Ranie se zdálo... Že to tak nejspíš mělo být. Viselo mezi nimi porozumění, víc žádat ani nemohla.

Jakmile urazili dostatečnou vzdálenost, Desmond se chtěl vydat sbírat dříví, ale ona ho zarazila a věnovala mu jen vědoucí úsměv, než mu posunky naznačila, aby zůstal s Bree a sama se vydala do nedalekého lesíka, aby nasbírala nějaké klestí. Jakmile ho donesla, úhledně ho vyrovnala, navršila kolem větší kameny co ležely po okolí a sama se posadila do trávy v celkem úctyhodné vzdálenosti, aby ji budoucí oheň nemohl žádným způsobem ohrožovat.
„Je to tvoje, Bree. Předpokládám, že z vás dvou umíš oheň rozdělat nejlépe,“ pronesla s nepatrným úsměvem na rtech, než si lehla do trávy a upřela oči na hvězdnou oblohu. Nebyla unavená, vlastně vůbec. Ale věděla, že nejspíš bude muset znovu spát, protože by jinak měla jiný režim než oni dva a nemohla by s nimi pokračovat. A to se jí nelíbilo.

Upřímně jí ani nevadilo, že Des pomocí své vlastní magie svou sestru uklidnil. Jistě, neskákala radostí do vesmírných oblak, ale už necítila ten sten hlodavé žárlivosti. Věřila Desovi, který jí většinu svého času věnoval celou jeho pozornost, což brala Breena za neskutečně ohleduplné a rozkošné. Choval se k ní s takovou něhou jakou nezahlédla kdekoli jinde. Pro tak tvrdohlavou a nevychovanou vílu byl skutečným pokladem. Když byla s ním, jen překypovala štěstím. Nedivila se proto Ranie, že byla z odloučení od svého milovaného nesvá. Kdyby jí někdo odloučil od Dese, nesla by to podstatně hůř. On byl tím jediným, co dávalo jejímu chaotickému životu směr a drželo ho vcelku. Theoran si myslel, že by měla utéct. Ale to Bree nemohla udělat. Bohové věděli, že i kdyby nad Desem zvítězila jeho temná sužující stránka, neopustila by ho. Ani kdyby se jeho zbraň znovu objevila u jejího hrdla, neutekla by. Na to byla až moc zamilovaná. Pošetilá, ale šťastná.  

Jakmile se Rania zvedla pro dříví, téměř okamžitě se otočila na Dese. Propletla své prsty s těmi jeho a jemně mu stiskla dlaně. ,,Jak se cítíš?” Musela se zeptat. Právě zjistil, že žena, jenž se má stát obětí pro Theorana, je jeho skutečnou sestrou. Nikdo by v takovém stavu nebyl úplně v pořádku. A i když Des málokdy projevoval své emoce a většinu věcí naprosto přehlížel, nevěřila, že by ho to nechalo naprosto chladným. Zkoumavě mu očima bloudila po tváři, aby zjistila jak se skutečně cítí. Jakmile by se totiž trápil, Bree by vynaložila veškeré úsilí na to, aby mu vykouzlila na tváři úsměv. Záleželo jí na něm. Tímhle rozhodnutím ho sice mohla nechat projít samotného, ale to by naprosto zklamala. ,,Víš, že ať se už rozhodneš jakkoli, budu u toho s tebou. Pamatuj si ale, že to nemusíš dělat. Pakt s tím Smrťákem nemáš a není tvou povinností ho poslechnout. Můžeme přijít i na jiný způsob. Jen se do ničeho nevrhej beze mě, ano? Ať se přihodí cokoli, zůstaň se mnou prosím.”

Hned co se Rania vrátila a rozestavěla nasbírané dřevinky, Bree se na ní otočila z otázkou v očích. Nebude jí oheň vadit? Nevyděsí se? Avšak když si sedla trochu dál od ohniště, dávala jí tak tichý souhlas pro rozdělání táboráku. ,,To si piš. Já jsem expert na táboráčky u ohníčku.” Zazubila se na dívku a přicupitala k vytvořenému ohništi. Přiložila ukazováček na klestí a na článku prstíku jí zažehl malý plamínek divokého ohně. Nechala dříví se rozhořet a uvolnila své tělo, díky náhlému návalu tepla. Nechala na své paži ještě chvíli tančit rozdělaný oheň a dle jejího klidného výrazu to vypadalo, že jí to ani nějak nevadí. Až když jí cizí plameny začaly na kůži štípat a pálit, ruku odtáhla. Přesunula se až k Desovi a sedla si vedle něj. Zabořila hlavu do jeho hrudi a spokojeně se zachichotala. Přitiskla svoje tělo do těsné blízkosti a zavřela unavená očka. ,,Dobrou noc.” Vykouzlila na tváři malý spokojený úsměv a během pár rychlých chvilek už byla totálně tuhá.

Zatímco osaměli, když se Rania vydala pro dříví, hluboce si povzdychl a upřel pohled do Breeiných očí. Bylo na něm znát, že je příšerně rozpolcený - na jednu stranu toužil sestru poznat a chtěl se jí držet, ale na stranu druhou... Pokud si od ní bude držet trošku odstup, mohl by ji obětovat. Doposud ji neznal, mohl by to udělat. Nebyla by to pro něj přeci až taková oběť, když o ní pořádně nic nevěděl a strávil s ní sotva pár hodin. Pokud by si tím zařídil bezpečí a klid pro svoji milovanou a sebe samotného, mělo by to za to stát... Nebo ne? Nebyl si jistý.

„Nejsem,“ přiznal tiše, než si prsty prohrábl vlasy. „Ale budu, jenom si to musím všechno nějak sesumírovat v hlavě... Rüvik má pravdu, Bree. Pro Theorana by byla naprosto perfektní, protože je křehká, ale její magie je silná, navíc je i součástí rodu... Všechno to je pro něj jako trefa do černého. Na jednu stranu to udělat nechci, protože je... K čertu. Nechci jí to udělat, ale cítím povinnost. Možná, že by to tak bylo lepší i pro ni, kdyby ji potom všem zabil, mohlo by... Zní to hrozně, žejo? Jsem zrůda, když o tom vůbec uvažuju, že jo? Sobec a hajzl.“
Hluboce si povzdychl, než složil tvář do dlaní a chvíli takhle setrval, jako kdyby si potřeboval dodat sílu na pokračování v té konverzaci. Pravdou bylo, že byl zvyklý jednat bez špetky citu a najednou se to pomaličku měnilo. Cítil, něco skutečně cítil. A nebyla to jenom vina, byl to i pocit špatnosti a tíha. A něco vřelého, co ho k sestře pojilo. Odhadl by to jako sourozeneckou lásku, slepou a naivní... Což bylo něco, co by si Šedý stín nikdy nedovolil pocítit. Měnil se, rychle a drasticky.
„Děkuju, Jistkřičko. Rozhodně nic neudělám bez tebe, toho se nemusíš bát... A snad máš pravdu. Měl bych vymyslet něco jiného, tohle by bylo... Bohové. Nechci, aby se ze mě stala stejná zrůda jako je on, jen protože se ho chci zbavit. Rozhodně s tebou zůstanu, neumím si představit, že bych měl být mimo tvoji společnost, mám tě moc rád.“ S těmi slovy ji políbil do vlasů a přivinul k sobě.

Jakmile se Rania vrátila se dřevem a Bree zažehla oheň, všichni si tak nějak našli svoje místečko na spaní a oni dva se k sobě s Bree choulili jako dvě koťata. Automaticky kolem ní omotal jednu paži, když pomaličku zavíral víčka a naposledy kolem sebe pátral po jakémkoliv náznaku nebezpečí. Nic nenašel, nikoho neslyšel. Všechno se zdálo být v rámci možností v pořádku, takže se jen hluboce nadechl a vydechl, než jim oběma popřál tiše dobrou noc a dovolil si propadnout do říše Aurory.

Probudilo ho svrbění a napínající se svaly. Příšerně se mu třásly ruce a paže, kterou měl přehozenou přes Bree cukala jako kdyby byla očarovaná. Jakmile otevřel oči, udeřila ho do nich ostrá salva světla a on tiše zaúpěl, uvědomujíc si, jak dlouhou dobu strávil bez svojí potřebné dávky. Jeho vnitřní prázdnota byla schopná tu potřebu potlačovat, takže to předtím necítil, ale jakmile to jeho tělo začalo skutečně vyžadovat s absolutní zoufalostí a palčivou potřebou, byly už příznaky celkem tvrdé.
Tiše zaúpěl a opatrně pustil Bree, než se tiše zvedl a objal se rukama kolem těla. Potřeboval to ze sebe nějak dostat, ale to by vyžadovalo ty dvě opustit. Rania stále spala a on Bree rozhodně nechtěl nechávat samotnou (ani představa toho, že by ji nechal s Raniou ho zrovna nenaplňovala jistotou) a to nemohl dopustit. Proto začal našlapovat po okolí, aby alespoň trošku rozproudil krev a měl nějaký fyzický výdej energie. Bylo naivní myslet si, že by ho to mohlo probrat, ale... Mohl snít.

,,Rozhodně nejsi zrůda, Desi. Jednáš podle základních lidský pudů. To z tebe nic takového nedělá. Opravdu. Než dojdeme do Dračích skal, budeme mít ještě dost času na rozmyšlenou.” Špitla a párkrát po pohladila po paži. ,,Vím, že to asi není úplně vhodná útěcha, ale pro mě nebudeš sobec nikdy. Udělal jsi pro mě tolik překrásných věcí a já ti je nikdy nebudu moct vrátit, víš? Na hajzly já mám asi nějakej speciální radar, ale ty mezi ně nepatříš. Cítím to. Vím to. Tady.” Přiložila ruku k místu, kde se v jejím drobném tělíčku nacházelo bijící srdce. ,,A tohle místo bude už navždycky jen tvoje. Do něj by se žádný sobec dostat nemohl.” Odhrnula mu pramen bělostných vlasů za ucho než ho políbila na spánek. ,,Nestaneš se stejným jako on. Nedovolila bych to.” Nechala se k němu přivinout a pousmála se. Rozhodně ho bude následovat až do pekla. Brala to už jako samozřejmou věc.

Brzké sluneční paprsky jí šimraly na nose a donutily jí otevřít očka. V denním světle se barvily spíše do oranžova než do čehokoliv jiného. Oranžová byla její barvou. Nedalo se to popřít. Napovídala tomu její křídla, šat i osobnost. Pootočila hlavu na stranu a ztuhla. Des vedle ní chyběl. Vymrštila se do sedu až se jí zamotala hlava. Zrak jí ihned spadl na spící Raniu, ale to jí do klidu moc nepřidalo. Vypadala ve spánku vcelku nevinně, ale o neznamenalo, že jí měla věřit. K jejímu štěstí nebyl její Desmond daleko a pošlapoval si na místě nedaleko od nich. To, že tam s nimi byl se zdálo jako opravdu dobrá zpráva. Udupalo to její zděšení. Hned co si ovšem její oči přivykly světlu, okamžitě si všimla, že na tom není nejlépe. Bree na nic nečekala a přeletěla k němu. Starostlivě si ho proskenovala, aby zjistila jak zle na tom je. Jeho bledá kůže se zdála průhlednější než obvykle a celý se viditelně třásl. Uhodilo jí to jako hrom do police. Jejich první setkání. Stopování prachu. Následně v pokoji. Prach. Potřeboval vílí prach. A měl velice šťastný den, protože jeho prvotřídní dealerka se nacházela nedaleko od něj. Nastavila dlaně, které následně přiklopila. Poté do nich mírně foukla a když je odklopila, na dlani jí ležela nemalá dávka prachu. Přispěchala k němu a volnou rukou ho chytla za předloktí. ,,Desi...Vezmi si ho.” Necítila se špatně. Věděla, že to potřeboval. Bylo její chybou, že jí to nedošlo dříve. Natáhla k němu ruku i s tím omamným práškem a čekala. Pochybovala, že by nějak protestoval, ale kdyby náhodou, slovo ne nepříjmala.

Nebyl si jistý, co jí na to odpovědět. Poslouchalo se to sice hezky, ale jeho rozum mu kázal něco trošku jiného... On neměl pocit, že by už předtím byl nějak dobrý, takže se skutečně spíš zhoršoval. A pokud by se opravdu rozhodl jednu z těch dvou obětovat, stal by se z něj stejně špatný člověk jako z jeho otce. Bylo by to ospravedlnitelné, pokud by to bylo kvůli tomu, aby ho mohl zabít? Sice by tím zachránil spoustu životů, ale zmařil by jeden hodně zářný a důležitý nejen pro něj samotného, ale i pro jeho bratra. Musel si to skutečně pořádně rozmyslet, protože jeho rozhodnutí mohlo velice drasticky ovlivnit směr toku jejich osudů. Osudů jich všech, nejen jeho a Bree, ale i Raniin, Aevin, Rasmusův... A v neposlední řadě Theoranův.
„Máš pravdu, díky,“ pousmál se na ni nakonec vděčně. Trošku ho to uklidnilo, ale stále byl značně nahlodaný. „Jsem rád, že držíme spolu.“ Myslel to naprosto upřímně, protože poprvé v životě nebyl na nic sám a až díky Bree si začínal uvědomovat, jak moc je důležité mít nějakého parťáka. Někoho, při kom člověk stál a ten dotyčný zase stál při něm. Mimo toho bylo jejich pouto navíc mnohem hlubší, jejich osudy se provázaly a on s ní sdílel téměř všechno, pokud to šlo. Bylo to nesmírně osvěžující.

Poněkud zmučeně pohlédl na Bree, než sjel očima na prach v její dlani. Neměl by si ho od ní brát, neměl by v tom pokračovat, ale... Bohové. Jeho tělo to vyžadovalo, jeho mysl žadonila a on se nedokázal bránit. Vděčně si proto odsypal na hřbet ruky, než systematicky vyšňupal úplně všechno, co mu Bree dala. Sám u sebe už neměl ani špetku, protože předtím počítal s tím, že si nějaký cestou dokoupí nebo si ho vezme od Theorana, ale jeho plány se poněkud změnily.
„Já... Omlouvám se,“ zamumlal trošku nesourodě, protože byl zmámený tím množstvím prachu. Za normálních okolností si bral méně, ale když mu někdo nabídl víc... Kým byl, aby odmítl? „Jsem na to zvyklý už roky a těžko se s tím přestává. Um... Děkuju.“ Vděčně ji objal a začal ji hladit po vlasech, když si všiml Raniina upřeného pohledu, evidentně se vzbudila.
„To není dobrý nápad, Desmonde.“ Její hlas byl varovný, ale velice ustaraný, evidentně se o něj bála. Došla až k nim a když se Desmond odtáhl od Bree, pohlédla mu zpříma do očí a na hruď mu položila dlaň. Trošku ho tím zastudila, ale neucukl. Vlastně na to byl celkem zvyklý od Theorana. Už se chystal zeptat proč, když naklonila hlavu na stranu a upřela oči na Bree.
„Magie prázdnoty se s očarovanými drogami umocňuje a rozpíná, což ji činí nebezpečnější a nestálejší. Ty ji ale téměř vůbec nevyužíváš, takže tě postupem času začne rozežírat zevnitř... A mohl by ses stát démonem, pokud by tě to nezabilo. Než dorazíme do Skal, zkusím vymyslet nějakou alternativu, tohle je vážně hodně nebezpečné.“

Ten útrpný pohled, kterým jí obdaroval jí donutil zapochybovat. Nedělala správnou věc. Byla s tím už seznámena. Nicméně, Bree to uchopila jako rychlé a téměř bezbolestné řešení. Netušila jak dlouho se jeho závislost rozvíjela, ale z doslechu slyšela, že zbavit se jakékoli závislosti je nelehký úkol a je k němu potřeba silná vůle chtít se zbavit. Ale co se stalo, stalo se. Teď nemohla couvnout a ruku odebrat z jeho dosahu. To by bylo tak zatraceně kruté. ,,Nemusíš se omlouvat, hlupáčku. Není to tvá chyba. Nezlobím se." Pociťovala zlobu. Ale ne vůči Desmondovi. Nýbrž vůči sobě. Když si jí ale přitáhl k sobě, hodila všechna svá špatná rozhodnutí a prohřešky za hlavu. Na chvilku mu pomohla. Snad.

Když k nim Rania docupitala a položila mu svojí ruku na kůži, víla to opravdu neocenila. Nejraději by na ní vyprskla pár nadávek, ale to by potencionální budoucí rodinné vztahy moc neposílilo. Připomenula si, že Borůvka nemá s Desem žádné zlé úmysly. Jedině tak se udržela v pomyslném klidu a bez myšlenek na vyškrábání jejích očí. Hned co se Raniina pozornost přemístila na ní, zkřížila si ruce a o pár dobrých kroků ucouvla. Des se momentálně utápěl ve svém vymyšleném světe a byl totálně mimo, takže by případné rvačce nezabránil. ,,Kdo by mohl předpokládat, že to není nejlepší nápad. Jsem si toho vědoma, Ranio. A moc ráda si poslechnu tvoje alternativy." Zamumlala. Čím dál tím se jí zmocňoval fakt, že všechno, co dělalo Breenu vílou mu ubližovalo. Její oheň, její prach a dokonce i její přítomnost ho omezovala ve spoustě věcech. Potřebovala ho, ale zároveň pro něj byla velmi toxickým tvorem. ,,V magii se nevyznám, ale ty očividně ano. Asi bych vám měla dát trochu soukromí, aby jsi ji trochu proklepla." Pokusila se o smutnější poloúsměv než odstoupila dozadu o dalších pár metrů.

Zdálo se jí to samé, co při posledním úkolu u čarodějnice. Když přišla k sobě a s trhnutím se zvedla, hledala vedle sebe Rasmuse, ale nikde nebyl. Zmateně se rozhlédla, než jí pohled padl na Desmonda stojící kousek opodál, řešíc cosi s Bree. Ve vzduchu byl cítit vílí prach, část z něj dokonce ještě poletovala kolem. Krátce zamáchala rukou před obličejem, aby prach rozptýlila, než se vyšvihla na nohy a došla k nim, pokoušejíc se přijít na to, co vlastně řeší.
Nebylo těžké to uhádnout, protože Bree měla na dlani ještě zbytky prachu. Zásobovala ho? Věděla, co to s ním udělá? Nebyla si jistá, ale věděla, že musí zakročit, protože jí na nich obou záleželo. Bree by určitě nechtěla, aby tomu propadl tak hluboce, že už by nebyl k zachránění. Zdálo se, že si to ani jeden z nich neuvědomuje, ale ona měla v živé paměti to, co se dočetla v knihovně a co jí vyprávěl Rasmus. Také moc dobře věděla, že si prach potají také občas bral, ale mnohem častěji u něj viděla jiný typ prášku, který nikdy nebyla schopná identifikovat, protože se nedostala dostatečně blízko.

„Neútočím na ani jednoho z vás,“ přivřela oči nepatrně, evidentně nepříliš nadšená víliným podrážděním. „Bylinky by mohly stačit. Nebo usušená a rozdrcená pryskyřice ze stromů v lese na severu, nevím jak přesně se jmenuje. Existují také květiny, jejíž nektar se dá použít a působí dost podobně, jen nejsou tak škodlivé. Závislosti tě zbavit nemůžu, Desi - to by dokázal nejspíš jen Rasmus, trávil alchymií téměř celou dobu, co jsem s ním strávila, takže by měl vědět, co s tím. Když tak by se určitě něco dalo najít v knihovně, ale zatím... Prosím. Menší dávky, výdej magie. Pokud se toho nebudeš držet, pokřiví tě to. A věř mi, že to není hezký pohled...“ Dodala nakonec, než upřela oči zpět na Breenu.
„Ano, vyznám. Jsem pořád sice učednice, ale vím toho dost na to, abych zvládla přijít na nějaké provizorní řešení.“ Neurčitě pokrčila rameny, než vzala Desmonda za ruku, omotávajíc mu prsty kolem paže těsně u lokte a pokývla hlavou na znamení, aby udělal totéž. Když ji napodobil, zavřela oči a začala čerpat jeho magii. Byla surová, klouzala jí mezi prsty a dala se velice těžce chytit, ale když začala řádně tlačit svojí vlastní magií, tok se konečně usměrnil, pootevřela rty v němém výkřiku a celá se roztřásla. Byl to šílený nápor, klepala se jako osika, srdce jí bušilo až v krku a toužila přestat, ale věděla moc dobře, že nemůže. Musela mu pomoct, i když to bylo nepříjemné. Byl to její bratr.
Po několika minutách ho pustila a prudce se od něj odtáhla. Udělala několik vratkých kroků, než padla do sedu na zem a pár vteřin jen tupě zírala před sebe, zatímco jí oči zářily tak silnou modří, že by se jasem vyrovnaly čaro-krystalům. Dýchala rychle a přerývavě, srdce jí bilo jako splašené. Potřebovala chvíli čas, aby se jejich magie v její krvi začala svazovat a přilnula jedna k druhé.
„Není třeba, Bree. To já se budu držet dál.“ Špitla nakonec tiše, než se vyhrabala na nohy a dala se poněkud nejistými kroky na cestu napřed, neohlížejíc se ani na jednoho z nich. Připadala si jako páté kolo u vozu, překážela jim tam. Proč byla ale víla tak podrážděná, když se jen snažila pomoct? Měla je nechat, aby pokračovali a Desmond se nakonec ufetoval k smrti? Nerozuměla tomu, ale byla velice pevně rozhodnutá už se mezi ně nemíchat, pro dobro věci.

Vážil si toho, že se na něj Bree nezlobila a stála při něm, protože to potřeboval. Potřeboval, aby měl někoho, na koho se může spolehnout a kdo ho neopustí. Takovou skálu, řekl by - a přesně to víla byla, ačkoliv pro něj představovala mnohem víc, než jenom pouhou oporu. Jeho city k ní byly poměrně komplikované, protože nebyl zvyklý na klasické emoce a nerozuměl sám sobě, takže se to poměrně těžce specifikovalo, ale byl si stoprocentně jistý, že ji měl opravdu moc rád. A to hovořilo za všechno.
„Tak trošku je, ale... Díky, vážně.“ Nijak nerozváděl to, proč s tím vlastně začal. Když prach okusil poprvé, byl na tom skutečně hodně špatně a měl to pro něj být útěk, což se částečně podařilo. Jenže to bylo tak zatraceně příjemné a uvolňující, že si na to velice rychle zvykl... A Theoran ho za jeho závislost nijak nepeskoval, vlastně to po čase začal podporovat, protože se mu to hodilo. Když měl Desmond absťák, bylo snazší ho přimět dělat věci, proti kterým by se za normálních okolností bouřil a protestoval.

„Já vím, ale...“ Zmlkl, když mu sestra vysvětlila, proč by s tím měl přestat. Tak nějak tušil, že v tom bude něco zlověstnějšího, ale tohle ho nenapadlo, ačkoliv to dávalo smysl. „Oba víme moc dobře, že to není dobrý nápad, Ranio. Ale ta závislost se se mnou táhne už tak dlouho, že si nemyslím, že bych nějakou očistu s pomocí odříkání přežil ve zdraví.“ Dodal nakonec na obranu Bree i sebe. Sestra na ně oba hleděla svýma modro-zelenýma očima, v kterých se jí zračilo nejen vědění, ale i soucit. Ale také něco dalšího, co nedokázal rozeznat.
Tehdy ho Rania chytila za ruku a s jeho nevysloveným souhlasem z něj začala čerpat magii. Byl na to zvyklý, protože to Theoran dělal poměrně často - ale takovou tou násilnější, nepříjemnější formou. Tohle se sice také nedalo popsat jako nejpříjemnější věc na světě, protože ho celá paže brněla. Na druhou stranu měl ale možnost okusit alespoň špetičku její vlastní magie, tentokrát z druhé strany. Pomaličku zavřel oči a pohroužil se do toho pouta, unášejíc se vlnami jejich magie, jež se prolínaly jako dvě barvy ve vodě.
Tehdy to uviděl. Záblesk panství v otřesném stavu, probořenou střechu a zeleň prorůstající k bazénu. Rasmuse odhazující část svého oblečení, než vlezl do bazénu a lákal ji tam, protože se odmítala přiblížit k vodě. Viděl je, jak spolu plují na hladině a dělají téměř to samé, co oni dva v současnosti, jen s přesným výdejem - společně přiměli vodu povstat v točících se proudech pryč z koryta bazénu, tak vysoko, že téměř olizovala trčící zbytky střechy. A potom, když ji konečně ukonejšil svými slovy a názornou ukázkou toho, že její magie mohla být úžasná a užitečná...
„Ne, Bree. Nikam nechoď, prosím.“ Odpověděl, když se od něj sestra odtrhla a skončila na zemi. Chvíli na ni hleděl poněkud roztřesenýma očima, než stočil pohled k Bree a přivinul si ji k sobě, aby jí dal najevo, že to myslí naprosto vážně a skutečně nechce, aby se od něj vzdalovala. Když se Rania zvedla a dala se na cestu napřed, trhaně se nadechl.
„U trojky... Nemůžu jí zkřivit ani vlásek na hlavě,“ zamumlal nakonec neurčitě, když si byl jistý, že je sestra neslyší. „Rasmus je na ni úplně vysazený. Pokud bych to udělal... Jsem si téměř jistý, že by tě umučil k smrti nějakým naprosto příšerným způsobem, protože pouto mezi nimi je pekelně silné, i když je raněná a evidentně o něm teď nesmýšlí zrovna v nejlepším světle.“
Několik minut potom mlčel, než vílu políbil do vlasů. „Hlavně si nic z toho nevyčítej, dobře? Nemůžeš za to, ona to nejspíš taky nemyslí zle, ale něco mi říká, že je zkrátka ochranitelská. Na něco přijdeme, bude to dobré. Věřím, že ona by také něco mohla vymyslet. A pokud ne... Hádám, že je to docela dobrá záminka, proč navštívit bratra.“

Zděšeně pozorovala jak Rania uchopila jeho paži a započala čerpání. Dokázala něco, co by Bree se svými schopnostmi nebyla schopná učinit. Breena na ni pohlížela jako na někoho, kdo je ve všech ohledech lepší než ona sama. Byl to jediný důvod k nesympatiím? Štěkala a ní a chovala nehezky téměř bez důvodu. Myslet na ostatní se pro ní bylo novinkou. Vždycky záleželo jen na její blahu. Poté taktéž na blahu jejího otce, ale ten si ho zajišťoval sám. Jenže pak se jí do cesty připletl Des a následně další rodinní příslušníci jeho rodu. Oni mysleli na její štěstí už automaticky. Bree musela zavřít svoje majetnické a sobecké já do klece a nepustit ho, dokud zase nepotkají nějakého čůráka. Rania křivila obličej v bolestné grimase. Proč to dělala? Proč jim jen tak pomáhala? Jistě, Desmond byl jejím bratrem, ale to, že jste k někomu vázáni krví neznamená, že musíte náležitě býti na jeho straně. Borůvčin stav pro jakéhokoli pozorovatele musel být odstrašující. Dokonce i pro tvrdohlavou vílu se ten stav zdál žalostný, že pocítila potřebu pomoct. Ale jak by mohla? Rania se vyznala v léčitelství. Nejlépe věděla, co udělat. Zasloužila si ovšem přinejmenším vílinu omluvu. Za celou dobu neudělala nic špatného. Snažila se pomoct, jak nejvíce to šlo. Bree se cítila neskutečně pitomě. Neměla nejmenší právo Raniu soudit jen podle náklonosti k jejímu snoubenci.

Des je bránil. Bránil jí. Zůstával na její straně, i když Raniina slova v sobě nesla moudrost a stoprocentně by se měl držet s ní. Preferoval nějakou malou drzou vílu před svojí sestrou. Sice jí to mnohonásobně potěšilo, ale zase si připomněla, jakým sobeckým stvořením ve skutečnosti je. Nezasloužila si Desovu náklonost. Nezasloužila si Raniinu pomoc. Zkažená stvoření jako ona si zasloužila hnít v tom nejstudenějším iglů, protože i peklo pro ně byl pětihvězdičkový hotel.

,,Nikam nepůjdu.” Zamumlala hned co si jí přitáhnul k sobě. Nechtěla ho za žádnou cenu pouštět, ale zároveň se v ní uhnízdil pocit lítosti vůči jeho sestře. Sledovala její vzdalující se záda a ztrápeně si povzdechla. ,,O mě se neboj. Jsem schopná Rasmusovi případně udělat ze života soukromé peklo. Minimálně teplotně jo. Uculila se a hodila další pohled na Raniu, aby se jim náhodou neztratila z dohledu. ,,Pokud ho navštívíme. Asi by nebylo na škodu se s Borůvkou trochu sblížit. Když ji má Rasmus rád a ona by mu nastínila, že mu nejdeme sežrat svačinu, dost by nám to mohlo pomoct.” V očkách se jí zajiskřilo. Pokud si opravdu udělají přátelské shledání Killianů, Borůvka se jim bude hodit. Navíc, pokud by se všem podařilo něco vymyslet, Theoran by byl oslabený a sám. To se jí velice zamlouvalo.

,,Půjdu si jen promluvit s Raniou. Myslím, že jí něco dlužím.” Usměje se na Dese a s velkou nelibostí se od něj pomalinku odtáhne. ,,Hned budu zpátky u tebe. Jen ji nechci nechat utéct.” S rošťáckým výrazem mu rozcuchá bílé prameny vlasů než se rozletí za mizející dívkou.

Vzhledem k tomu, že Rania chodí po svých, nebyl pro Bree žádný větší problém jí předletět a postavit se hned vedle ní. ,,Poslyš....” Co jí vlastně hodlala říct? Víla se odmlčela a zastrčila si blonďaté vlasy za uši. ,,Nejsem moc velký řečník nebo tak. Nicméně, Asi ti dlužím poděkování. Ty víš...Kvůli Desovi. Asi mým slovům nebudeš věřit, ale je mi to líto. Nechovám se k tobě nejlépe a opravdu nechci, abys se cítila nechtěná. Moje nesmyslná žárlivost všechno kazí a mrzí mě, že to odnášíš zrovna ty. Já...Nevím. Mohla bych se pokusit si od tvého bratra držet odstup, abys se cítila lépe, ale nedokážu to.” Malinko se pousměje a její hnědá očka se zabodnou do země po nimi. ,,Cestovat s ním je jako jedna obrovská nevyzpytatelná jízda na splašeném drakovi. Nikdy nevíš kdy se věci zase pokazí a klidné chvíle jsou vzácností. Mám strach, že jednou přijde situace, kterou prostě nezvládneme a já ho ztratím. Každý okamžik je v tomhle světe nesmírně cenný. Chci mu být na blízku v jakékoli situaci až do konce a představa odloučení trhá moji podstatu na kusy. To ale není důvod, proč bych si svoje úzkosti měla vybíjet na tobě. Tím jsem tak nějak chtěla naznačit, že se omlouvám. A taky...No...že budu ráda, když se k nám trochu více připojíš. Ráda bych tě poznala což ale nepůjde, když budeš pochodovat dvacet metrů před námi.” Vysoukala ze sebe něco jako omluvu. Neměla ve zvyku se omlouvat nikomu krom Dese. Byl to divný pocit. Bree zvedla na pár chvil hlavu, aby si mohla prohlédnout Raniin výraz, ale jakmile to udělala, přestala dávat pozor a jednoduše se rozplácla na zemi.

Vyvolal v nich naivní představu toho, že je po všem, že jsou v bezpečí. Jakmile se obrátili a vydali se kamsi dál na jih. Už od samého začátku mu bylo podezřelé, že se drželi tak blízko a jak rychle Desmond změnil svoji plánovanou trasu, nemluvě o tom, že k sobě přibral tu malou vílu. Ve vzduchu visel pach podivnosti a to se Theoranovi rozhodně nelíbilo, protože neměl rád, když ho někdo vodil za nos a držel před ním jakékoliv tajnosti. Když chtěl, dokázal si z Desmondovy hlavy vytáhnout téměř cokoliv, ale před Breenou by to udělat nemohl. Riskoval by tím nepříjemnosti, protože ještě nebyl připravený ty dva poštvat proti sobě, neměl by z toho totiž vůbec žádný užitek. Proto se raději rozhodl je nenápadně sledovat, aby zjistil, co přesně mají za lubem - a proč se u všech bohů vracejí téměř na to samé místo, z kterého ještě před pár dny odcházeli. Nedávalo to smysl... A on byl velice, velice zvědavý.

Byl oproti nim trošku pomalejší, protože se snažil držet v bezpečné vzdálenosti, aby ho Desmond nemohl vycítit. Velice pevně přitom svoji magii krotil a držel pěkně zkrátka, aby se neprozradil... A zdálo se, že se jeho malé pronásledování vyplatilo, protože se stal svědkem opravdu pozoruhodného setkání.
Zatímco sledoval Desmonda seznamujícího se se zvláštní cizinkou, z které mocná magie táhla na pěknou vzdálenost, Theoranovi se na rtech vyloudil zatraceně zvrácený úsměv. Byla jeho, cítil to. Nejen, že patřila k rodu, byla to jeho dcera, protože nad ní visel ten známý stín téměř jako cejch. Takže mu Desmond nakonec přeci jen byl k něčemu vskutku velice dobrý: našel mu perfektní protějšek, teď už zbývalo je oba jenom chytit a odvléct zpátky na panství, kde by měli prostor a klid.

Sledoval je ještě nějakou dobu, než se modrovlasá dívka odtrhla od těch dvou hrdliček. Naneštěstí sama nezůstala dlouho, protože ji dohnala Breena a začala si s ní o něčem povídat - to mu ale nepřišlo jako velké nebezpečí, proto jednoduše vyšel ven ze svého úkrytu, chvatně došel k nim a upřel oči na svoji dceru. Byla krásná, nesmírně moc mu připomínala tu ženu, jejíž jméno se nikdy nedozvěděl. Hádal, že by mu ho nakonec možná mohla prozradit alespoň ona, když už ne její matka.
„Zdravím vespolek, dámy,“ pronesl s okouzlujícím úsměvem na rtech, než vysekl hlubokou úklonu. „Konečně jsem tě našel, holubičko. Hledal jsem tě celý svůj život, ale tady jsi... V celé svojí kráse, jako můj splněný sen. Jsem tvůj otec, Ranio. A moc, moc rád tě konečně poznávám, ačkoliv bych si přál, aby k tomu došlo už dříve a za jiných okolností. Tvoje matka mi bohužel nedovolila se o tobě byť jen dozvědět, natož aby mi dovolila se na tebe podívat nebo se o tebe starat, za to se ti omlouvám. Ale... Můžeme to dohnat, pokud chceš.“
Modrovláska na něj hleděla s upřímným zmatením, než po něm začala přejíždět svýma lagunovýma očima. Bylo mu jasné, o co se pokoušela - odhadovala pravdivost jeho slov, vyhledávala podobnosti... Pokoušela se odhalit, jestli jí náhodou nelhal. Když se k nim ale připojil Desmond, který je spěšně doběhl a věnoval mu varovný pohled, obrátila se na něj, jako kdyby vyhledávala potvrzení. Toho se jí vzápětí dostalo, když bělovlásek chabě pokývl hlavou.
„Ona s tebou nikam nepůjde,“ zamumlal nakonec Desmond, než se před Raniu postavil a zaštítil ji svým vlastním tělem. Theoran se chraplavě zasmál, než vztáhl ruku k jeho sestře v naději, že se mu ji podaří vylákat zpoza bratrova zaštítění po dobrém, bez nutnosti využívat nátlak nebo násilí. Nerad by ji přesvědčoval na sílu už při prvním setkání.
„Desmonde, je to můj otec. Chci ho poznat,“ špitla tiše modřinka a pomaličku ho obešla, věnujíc mu omluvný pohled. Tehdy se chytla Theoranovy ruky a on ji automaticky stáhl k sobě, přivinouc ji těsně na svoji hruď. Automaticky ji přitom začal hladit po zádech, jako to otcové nejspíš občas dělávali, když objímali svoje děti.
„Nedovolím ti, abys ji odtáhl. Koukej ji pustit.“ Desmondův hlas zněl nejen varovně, ale doslova hrubě. Theoran se pobaveně pousmál, protože věděl, že to Rania vidět nemůže a v očích se mu přitom zablýsklo. Věděl až moc dobře, že na něj nic nemá, že se mu nemůže vyrovnat a i kdyby se snažil, odešel by z toho vítězně. Nemohl ho porazit, i kdyby se spojil se svojí malou vílou.
„Co se stalo tak hrozného, že ho tolik nenávidíš? Vysvětli mi to prosím, Desmonde.“ Rania zvedla hlavu a upřela pohled na bratra, který místo odpovědi tasil meč a namířil ho na ně dva.
„Rasmus se nikdy nezmínil? Nepřekvapuje mě to. Ten parchant ho mučil celé roky už od dětství - a když se jednou zlomil a zničil jeho schránku, využil ji k tomu, aby ho zničil podruhé. Rasmus si myslel, že je po smrti a jenom se mu vysmívá ze záhrobí, ale on mezitím cestoval všude možně po cestě, lovil magické bytosti a střídal těla jako milenky. A ty pro něj nejsi nic víc, než nová loutka. Řekl bych, co s tebou míní udělat, ale už jen z toho pomyšlení je mi na zvracení.“
Rania se pokusila vymanit z jeho sevření, ale on ji nepustil. Jakmile jí na očích zahlédl záblesk strachu a zoufalství, přeci jen uvolnil svoje sevření na jejím těle, takže o kousíček ucouvla - a on sám mezitím rozpřáhl melodramaticky ruce, jako kdyby to měla být křídla. Na moment to vypadalo, že se skutečně přemění do svojí zvířecí podoby, ale nakonec místo toho využil momentu překvapení a vyrazil Desmondovi meč z ruky, načež ho s využitím svojí magie doslova položil na zem a přišpendlil k udusané půdě, takže se nemohl zvednout.
Zatímco tam ležel a pokoušel se vymanit, vrčel a zatínal zuby i svaly, poklekl si vedle něj, než popadl svůj obsidiánový nůž a špičkou se přiblížil k jeho čelu. Tehdy se proti němu vrhla Rania a s obrovským vypětím sil ho zamrazila na místě, což předtím viděl i u Desmonda. Jenomže nepočítala s tím, že byl podstatně silnější než ona, takže po několika minutách začal led praskat, než z něj po kusech opadal úplně. Jakmile se zvedl a napřímil, třebaže měl tvář stále ověnčenou námrazou, pohlédl jí zpříma do tváře a nespokojeně zavrtěl hlavou, než luskl prsty a náporem svojí temné magie ji připravil o vědomí.
Jen co bezvládně dopadla do trávy, zatočil nožem a zaryl ho do tkáně na jeho čele, kopírujíc tahem celý obrys jeho obličeje. Desmond po celou dobu nevykřikl bolestí, jen výhružně syčel a vrčel, pokoušel se vymanit ze sevření jeho magie, která ho držela v šachu a neschopného se pořádně pohnout, ale oproti letům kradení magie, temným rituálům a paktu s bohem smrti a temnot... Neměl sebemenší šanci. I přesto ale se svým vzdorem setrvával až do poslední chvíle, kdy mu Theoran strhl z obličeje kůži, jako kdyby to byla jenom hloupá maska.
„Teď už si nemůžeš stěžovat, že jsi něčí stín, drahý synu. Už totiž žádnou tvář nemáš.“ S těmi slovy kůži zahodil kamsi do trávy, jako kdyby to byl jen prachobyčejný odpad. Potom už se jen pousmál na Breenu, načež sebral bezvládnou Raniu z trávy, vyzdvihl si ji do náručí a dal se líně na odchod. Opět zvítězil... Tentokrát na plné čáře.

Všechno vypadalo mírumilovně a neškodně a Bree dokonce doufala, že nějaký ten den bez nebezpečí jim bude dopřán. No, Bohové měli zajisté jiné plány a když se z keříčku vynořil Theoran, vílu to ani nepřekvapovalo. Jako by před chvílí s Raniou nerozmlouvala o věcech, které se mohou totálně pokazit. A i za tu krátkou dobu si Breena stihla zapamatovat jedno základní pravidlo. Vždy, když se objeví Theoran, něco se bez pochyby pokazí. ,,No to si musíš dělat srandu...” Jejich otec se před nimi choval jako největší beránek, což vílu nijak nepřekvapovalo. Borůvka netušila, kým muž před nimi skutečně byl. Co vše provedl ostatním tvorům jen pro své potěšení. Zkřížila ruce na hrudi a zvedla hlavu výše, tak jako to dělala vždycky, když si chtěla připadat sebejistě. ,,Nerada tě zase vidím, parchante.”

Hnusilo se jí jak se snažil Ranie podlézat a přetáhnout si jí na svojí stranu. Ale očividně to fungovalo. Bree vůči vodní dívce pocítila lítost, ale nijak zasáhnout nemohla. Její slova by byla jistě ignorována a podnikat nějaké bezhlavé útoky na Theorana... Mělo by to stejný efekt jako jít si zaplavat do řeky s kapsami plnými kamení. Jakmile do popředí postoupil Des, tehdy se jí začala zmocňovat panika. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Nikdy to nedopadlo dobře. Ale ona? Byla tak zatraceně slabá. Představovala nejslabší osobu v celém okolí. Nic by nezmohla. Ale ta představa tam jen tak stát zněla nesnesitelně.

Přesto nic neudělala. Nezmohla se vůbec na nic. Stála jako přimražená na místě s předpokladem, že když ona bude klidná a nebude dělat potíže, Des z toho vyvázne v pořádku. Ale Theoran byl jako obvykle čůrák a ona jen usmrkaná naivní víla. Kdyby zasáhla, možná by dokázala něco zachránit. Nebo naopak všechno zhoršit. Hned co si Theoran poklekl vedle Desmonda, srdce jí zajisté muselo pár úderů vynechat. Její mysl jí znovu ukázala onu iluzi, kterou pro ni ten parchant s láskou stvořil. Panika jí sžírala a lomcovala jejím drobným tělem jako úder blesku. Jediné na co se zmohla se stalo křečovité očí. Ale nebrečela. Tentokrát ne.

Jako tečku za svými zvrácenými činy se zvedl a obdaroval jí úsměvem. Úsměv. Znak štěstí a radosti. To co bylo tak typickým pro vílu teď používal on jako nástroj k výsměchu a ponížení. Trhla sebou a rozeběhla se k Desovi. Musela zjistit, zda dýchá. To pro ni bylo tím nejdůležitějším faktorem. Zbytek mohla řešit potom. Tedy, spíš musela řešit potom. Vzhledem k tomu, že byla jediná co ještě stála pevně na nohou. Když k němu přiběhla a její oči se setkaly s díle, které Theoran napáchal, vztek se jí nahromadil do všech buněk v malém těle. Pohledem přejela Desovo tělo, aby zjistila, zda ho zranil smrtelně. Naštěstí se ukázalo že ne. Semkla rty pevně k sobě a její většinou rošťácký pohled ztvrdnul. Vytratila se z něj veškerá hřejivost a jemnost, kterou v nich často nosívala. Zatla ruce v pěst. ,,Hned budu u tebe. Jen chvilku počkej. Tohle si s tím parchantem vyřídím.” Špitla směrem k raněnému a otočila se na odcházejícího. Theoran si vykračoval jako lev, který právě ulovil svou kořist. Dával si a čas. Nechtěla Dese opouštět, ale v tu samou chvíli mu chtěla ulevit od bolesti. A vzhledem k faktu, že sama léčivou ani podobnou magii neovládala, musela donutit Theorana, aby bolest přinejmenším zmírnil. Neměla nejmenší tušení jak ho chtěla přesvědčit. Neměla vůbec nic co by se mu hodilo. Des říkal, že byl vysazený na Aevu a když si žila někde v lesících, možná by jí mohla najít a předhodit mu ji. Bylo by to kruté a nemorální, ale pokud šlo o Dese, všechny zábrany šly stranou. Nemohla ale přemýšlet věčně, jinak by jí mohl Theoran, jenž pokračoval chůzí jako na poklidné procházce, pláchnout.

Bez rozmyšlení přeletěla až před Theorana a zastoupila mu cestu. Tentokrát neuhne. Nasadila co nejvíce neutrální výraz a založila si ruce v bok. Měl opravdu zvrácený humor. Počítala s tím, že jí může jen odpinknout jako otravnou mouchu, ale ona byla rozhodnutá se vracet a stopovat ho, dokud by nedosáhla svého. A bohové věděli, že by si dokázala vydupat cestu zpět mezi živé, jen aby ho mohla nadosmrti pronásledovat a dostat ho konečně do zaslouženého hrobu. ,,Je mi fuk, co uděláš tady s Borůvkou. To co jsi udělal Desovi se mi ale ani za mák nelíbí. Měl bys ho alespoň zbavit bolesti. Neuhnu ti z cesty, dokud mi nevyhovíš. A tím nemyslím jen teď. Jsem mladá. Mám před sebou spoustu nenaplněných let. Můžu pomalinku sledovat tvé šlápěje a spálit veškerou tvou prestiž na prach až z ní nezbyde ani zrnko. I kdybych se tomu měla zasvětit. Na mně mi nezáleží.” Sama netušila, zda to mělo být výhružkou či prosbou. Svoje slova však myslela vážně. Byla by schopná zaplatit téměř cokoli. Jediné na čem teď záleželo byl Des.

Tak trošku očekával, že se víla objeví a bude mu chtít zmalovat obličej, což bylo vzhledem k situaci pekelně ironické a on si v tom také patřičně liboval. Vlastně něco takového plánoval udělat už delší dobu, ale pokaždé si řekl, že se mu to nevyplatí. Byla to jedna z jeho divokých karet - a jakkoliv je využíval s obrovskou oblibou, obvykle se s nimi netasil, pokud to situace přímo nevyžadovala. Tentokrát se nedalo říct, že by to snad bylo vyloženě zapotřebí, ale přišlo mu to vhodné. Desmond se proti němu bouřil už delší dobu a jemu to značně lezlo krkem, takže to bylo finální poučení, aby si zapamatoval, komu patří a co je ve skutečnosti zač. Sice mu bylo jasné, že o Ranie nevěděl, takže ho za to nemohl trestat, ale pokoušel se ho zastavit... A bohové, pěkně mu zkazil plány.
Teď měl na výběr dvě možnosti: zahodit původní nápad pokusit se jí přiblížit a přetáhnout ji na svoji stranu nebo jí vymazat paměť. Zahrávat si s jejími vzpomínkami by sice nebylo těžké, ale bylo by to velice nešťastné řešení, jelikož by se mu to snadno mohlo vrátit. Stačilo by velice málo, aby se jí vzpomínky vrátily, to by se musel zbavit Breeny i Desmonda... A to se mu nechtělo. Desmonda mohl časem využít a Breenu potřeboval na to, aby s ním mohl snáz manipulovat.

„Tvoje loajalita je vskutku úsměvná,“ odpověděl pobaveně, než se zastavil a prohlédl si ji svýma studeně šedivýma očima. „Neříkej jí tak, nebo o něco přijdeš i ty. A věř mi moc dobře, že bys nebyla první víla, které bych vzal křídla... Tentokrát bych to ale neudělal milosrdně a mečem, ale pěkně holýma rukama. Trhal bych je kousek po kousku, tak aby sis velice dobře zapamatovala jaké to bylo, když jsem ti je rval pryč od těla. Věděla jsi, že jsou vílí křídla vzácnou alchymistickou přísadou? Ti největší čarodějové je nechávají zkamenět a potom je rozemelou na prach, který se využívá ve vyšších kruzích magie. S těmi tvými bych rozhodně svedl pár vskutku velice zajímavých věcí...“
Jeho vyhrůžka vyzněla do ticha a on se na ni jenom usmíval, upřímně a s viditelnou zvráceností. Bylo mu naprosto jedno, co si o něm myslela a zda mínila svá slova naplnit a dodržet je. Nevěřil tomu, že by mu dokázala zkřivit byť jen vlas na hlavě, natož aby mu mohla nakráčet do života a začít obracet věci vzhůru nohama a pálit kdeco. Ne, to rozhodně ne. Však byla tak maličká, příliš mladá a naivní... Jak by se asi tak mohla vyrovnat muži, který zažil mnohé a tolikrát si prošel peklem? Nijak. Nemohla, neměla to v krvi. Ne, že by to snad byla její vina, on jí to nevyčítal. Ale ona to stále nějak nebyla schopná buď pochopit nebo přijmout, což bylo v prvních pár momentech zábavné, potom úsměvné... Ale časem by se to mohlo změnit v otravné.
„Tvoje vyhrůžky jsou stejně plané jako tvoje naděje, maličká. Nemůžeš mi nic udělat, pochop to už konečně. Čím dřív se s tím smíříš, tím lépe pro všechny, především však pro tebe a pro Desmonda. Neměla bys teď být spíš u něj a držet ho za ruku nebo tak něco? Utěšovat ho? Ale dobrá... Možná bych něco udělat mohl, když tak naléháš.“ Opatrně položil Raniu na zem a vydal se zpátky ke svému synovi, který seděl ve trávě a tupě zíral před sebe, dlaně zamazané od krve.
„Nehýbej se, nebo přísahám u všech temnot, že ti k tomu ještě vydloubnu oči,“ varoval ho, než k němu dřepl a položil mu dlaň na hruď. Cítil přitom, že Desmondovo srdce nebuší jako o závod... Vlastně bilo s děsivě pomalým tempem. Tím ho poměrně překvapil, ale svoje dojmy si nechal pro sebe, nic na sobě nedal znát. Necítil v něm ale téměř žádnou volnou magii, což dávalo smysl vzhledem k tomu, že si ji k sobě vzala Rania - ale v dané situaci to bylo celkem k vzteku. Kdyby jí měl dostatek, mohl by ji jen pustit do oběhu a bolest by zmizela samovolně.
„Na, vezmi si tohle. Do dna.“ Do ruky mu vtiskl lahvičku s temně fialovým roztokem, která postrádala jakoukoliv vůni, ale chutnala naprosto příšerně. Tekutina uvnitř nádoby byla pekelně hořká, což dávalo smysl vzhledem k tomu jakým způsobem se získávala, ale na tom v danou chvíli nesešlo. Byla to náhrada za jeho magii, za jeho prázdnotu. A mělo mu to pomoct bojovat proti bolesti, kterou mu svým počínáním způsobil. Pravdou bylo, že Theoran věděl, že Desmond je velice dobře schopný se s bolestí vypořádat, pokud je fyzická. Ale ta psychická... No, víla neříkala, které bolesti ho má zbavit. Že si našel skulinku a využil jí opět ve svůj prospěch, to bylo přeci samozřejmé.
Jakmile Desmond vypil na ex veškerý odvar, převzal si od něj prázdnou lahvičku, než věnoval Breeně pohled jasně říkající: doufám, že jsi spokojená, protože víc toho nedostaneš a potom se vydal zpět na cestu, popadajíc bezvládnou Raniu s sebou. Ty dva přitom zanechával za sebou, jako kdyby se s nimi ani neznal... I přesto ale věděl, že se jejich cesty znovu protnou.

Nenamáhal se hledat svoji vlastní kůži, kterou mu otec odřezal jako zatracený řezník. Nejspíš ho to nemělo vůbec překvapovat, protože takové věci dělal běžně, ale... Ještě nikdy ne vůči němu. Jistě, bil ho a mučil, ale nikdy se po něm neohnal takhle osobním způsobem. Udělal to, protože se pokoušel zachránit Raniu? Nebo protože mu lezl krkem? Možná se dozvěděl o jeho domluvě s Rüvikem... Tak jako tak, nepřišel jenom o svoji tvář, ale také o sestru. Bylo mu jasné, že jakmile s ní Theoran skončí, nezbude z ní nic, vůbec nic. Veškerá její osobnost bude na cáry, pokud se toho vůbec dožije.
Potom co ho otec přiměl na Breein popud vypít zatraceně odporný lektvar, jeho fyzická bolest odezněla. Už necítil to, jak ho pálí celý obličej a každý pohyb s tamními svaly nebyl nepříjemný, což bylo nejspíš malé vítězství, ale on nebyl schopný se ani pořádně zvednout, natož aby pociťoval jakoukoliv úlevu. Jak by také mohl? Svým způsobem by Theoranovi měl poděkovat, protože už skutečně nevypadal jako Rasmus, ale... Stala se z něj zrůda. Sice si nikdy na vzhledu nezakládal a rozhodně se nepovažoval za nějak zvláště hezkého, ale viděl, jakým způsobem se na něj lidé dívali. Pokud se zrovna netvářil jakože chtěl někoho zavraždit pohledem a nebyla vidět přemíra jeho tetování, běžně se za ním lidé ohlíželi.
Teď ale nemohl nikam, než do pustin. Byl odsouzený k tomu toulat se lesy a brouzdat po horách, skrývat se před očima druhých, protože by jinak vyvolával paniku a hrůzu. Všichni by ho nenáviděli, ačkoliv by ani nevěděli, co přesně se mu stalo. Proč k tomu došlo, jak k tomu došlo. Ani vina by v tom nehrála žádnou roli, prostě by to brali jako hotovou věc. Netvora.

„Hlavně se na mě nedívej, prosím,“ zamumlal k Bree, protože viděl to, jak její tělo vrhá stín přesně do jeho zorného pole. Býval by si tvář zakryl dlaněmi, ale dokud cítil bolest, věděl, že to je zatraceně špatný nápad. Veškerá tkáň byla odhalená a nesmírně citlivá, potřeboval to něčím překrýt, aby se mu do toho nedostala infekce a on nepřišel navíc i o veškeré maso. Bylo by sice celkem ironické, kdyby mu z obličeje zbyly jenom kosti a oči, ale to by nejspíš už bylo moc i na něj.
„Máš ještě nějaký obvaz?“ Zeptal se nakonec poněkud nepřítomně, zatímco k ní seděl zády, pokoušejíc se nedávat jí možnost dívat se na tu spoušť, kterou Theoran způsobil. Styděl se za to, nenáviděl se za to. Pokud by si ale měl vybrat znovu, jak by zareagoval a mohl to změnit... Udělal by to znovu. Byla to správná věc, udělal dobře. Sice nevyhrál, ale alespoň se o to pokusil. Nebyl úplně špatný a zkažený, byl stále schopný bojovat za věci, na kterých záleželo. Za lidi, na kterých záleželo. Věděl, že se Rania nedokáže bránit sama a neměla sebemenší tušení, co je jejich otec zač, musel jí přispěchat na pomoc. Od toho přeci bratři jsou, ne? Mají chránit svoje mladší sourozence. On by něco takového od Rasmuse sice čekat nemohl, ale to neznamenalo, že to udělá také.
„Mrzí mě... Mrzí mě, že ses musela dívat. Najdeme někoho, kdo ti ty vzpomínky vymaže nebo upraví, pokud chceš. Ulevilo by ti to.“ Dodal ještě, než sklonil hlavu a užíval si pocit toho, že mu do obličeje napadalo několik delších pramenů sněhobílých vlasů. Sice je neměl dostatečně dlouhé na to, aby vytvořily zástěnu, ale alespoň měl ten sladký pocit iluze, který mu v dané chvíli dával skutečně hodně.

Neměla nijak pevně daný směr, proto se rozhodla nejdřív bloumat po okolí v naději, že zachytí stopu někoho známého. Sice na moment cítila Rasmuse, ale tomu se rozhodla se vyhnout - už jenom z principu. Potom všem ho netoužila nijak zvlášť vidět, ačkoliv ji to k němu stále svým způsobem táhlo. Byl to její nejlepší přítel, její srdce bylo spojené s tím jeho. Věděla moc dobře, že pokud by se snad ocitl v nebezpečí nebo v úzkých, zahodila by veškeré svoje ublížení a navzdory všemu by mu přispěchala na pomoc... Ale dokud se nedostali do podobně žalostné situace, zachovávala si svůj dotčený postoj. To co provedl byla totiž zrada, byť ne drastická, stále zrada. Onehdy ho požádala, aby se v případě nutnosti postaral o Niadee a on přísahal na svoji čest, že to dodrží, ale nedodržel.
Během několikadenní cesty se jí podařilo pomoct pár lidem, díky čemuž si vysloužila nějaké to jídlo a konečně měla zásoby. Nohy ji ale nesly dál, až na jih. Nevěděla co přesně ji tam čeká, ale její smysly jely na plné obrátky a instinkty jí říkaly, že tam má být. Bylo jejím posláním dorazit na místo a něco vykonat, což už udělala nespočet krát předtím ještě v době, kdy byla dřív naživu. Vzpomínka na dřívější život v ní vyvolala ostrou vlnu melancholie a ona musela na několik vteřin zavřít oči, aby zahnala slzy - byla to stále otevřená a velice citlivá rána.

Čím víc se přibližovala ke svému cíli, tím více jí těžklo srdce. Začínala z toho mít zatraceně špatný pocit. Prsten na jejím prsteníčku se jí stahoval a paže ji brněly, jako kdyby se jí její vlastní intuice pokoušela varovat navzdory tomu, že ji tam poslala. Netrvalo to dlouho a ona pochopila - ačkoliv to bylo poněkud drastičtější, než původně očekávala.
Dorazila ke dvojici. K víle s nádhernými křídly a zlatavými kadeřemi... A k muži, který postrádal tvář. Něco na něm bylo ale povědomé, jako kdyby ho snad už někdy předtím viděla. Pomaličku ho obcházela, aby si ho prohlédla, ale vzhledem k absenci jeho tváře a neznámým očím si nebyla jistá, s kým sdílí tu zdánlivou podobnost.
„Dovedly mě sem smysly,“ pronesla k nim oběma, než poklekla vedle raněného. „Jsem léčitelka, můžu pomoct. Obávám se ale, že to nebude bez následků.“

Z minulého setkání jí došlo, že ukázat svůj vztek ničemu nepomůže a spíše všemu přihorší. Proto nechávala nasazený výraz prosté lhostejnosti. Theoran nebyl tvorem, kterého by emoce obměkčily. V některých ohledech byl ještě horší než sám Ďábel. Ovládal obrovskou masu nečisté magie, ale používal jí pouze na zasevání chaosu a neštěstí. Myslel jen na svůj prospěch a neohlížel se na nic ani na nikoho. Bree nemohla pochopit jak mohl kdokoli zahořet láskou zrovna k němu. Dle Desmondova vyprávění dělal zvrácené věci již od nepaměti a na vílu opravdu nepůsobil jako vlídný strýček. Možná znal pravidla etikety a řídil se jimi, aby okouzlil kohokoli, koho si jeho nenechavé pracky zrovna vyhlédly. Sama dívka o něm smýšlela jako o největší spodině. Nebyl bohem ani když se o to pokoušel. Stal se šílencem. Maniakem. A jeho odporné choutky se staly nevyzpytatelnými.  

,,V tomhle ti bohužel věřím. Ale s mými křídly nic matlat nebudeš. Nebyla stvořena k tomu, aby si z nich parchanti jako ty hráli na kuchařky.” Neovládla se a posledních pár slov spíše tiše zlověstně zavrčela, ačkoli se snažila pocity z rozhovoru vynechat. Na křídla jí nikdo šmatat nebude.  

Doprovázela ho pohledem mezitím co kráčel zpátky k Desovi. Celou dobu z něj ani na sekundu nespustila oči. Dávala si pozor. Nic by sice pravděpodobně nedokázala, ale pocit jistoty dělal svoje. Byla připravená kdykoli vystartovat směrem k nim a pořádně si do Theorana kopnout, když už nic jiného. S velkou pravděpodobností by její nohu jen chytil a nenávratně by jí zkroutil nebo rovnou odtrhl od jejího tělíčka, ale ten kopanec by sakra stál za to. Ona ovšem na rozdíl od Dese bolest vnímala na plné čáře. Nedokázala jí ignorovat ani jí prostě překonat. Bude na sobě muset zapracovat. Ne, Zapracuje na sobě. Srdce jí opět začalo splašeně bít, hned co jí padl zrak padl na vyřízeného Desmonda. Vypadalo to s ním hodně bledě a Bree zase obklopilo to už známé sevření strachu. Svým způsobem to bylo úsměvné. Za poslední léta strach ani v nejmenší dávce nezažila. Poslední dva roky určitě ne. Ovšem za poslední dobu jí navštěvoval téměř pravidelně. Pomalu boural její stěny a pokoušel se jí dostat pod kůži. Theoran měl pravdu. Strach o ostatní s vámi může zatočit jako nic jiného.  

Hypnotizovala ho až dokud po ní nešlehl dost podrážděným pohledem a nevydal se zpátky na cestu. V jeden moment přemýšlela, zda neudělat to v čem vynikala nejvíce. Popadnout Raniu a schovat jí před zraky všech přítomných. To se ale ukázalo jako blbost. Znamenalo by to, že by nechala Dese s jeho otcem samotného a on by si vztek bez pochyby vybil na něm. A čím víc mu Theoran ubližoval, tím hůře se malá víla cítila. Kdyby mohla, vyměnila by jeho tělo jako boxovací pytel za to svoje. Samozřejmě, obnášelo by to zažívat denně neskutečnou bolest, ale pro Desmonda by to snesla. Musela by.  

Pomaličku přiletěla až k Desovi a klekla si vedle něj na kolena. Vypadal jako jedna velká nešťastná hromádka. Nedivila se mu. Naopak. Obdivovala ho. Ani když mu Theoran způsoboval muka, ale ani teď nevydal ani jeden vzlyk a nenechal stéct ani jednu slzu. Bree by chtěla veškeré jeho trápení vzít na sebe, ale nemohla. Nejraději by se rozbrečela sama, ale to by bylo houby platné. Raniu unesl, Desmond byl v troskách a ona, slabá a nevýrazná víla jako jediná stála. Dovolit si složit se se zdálo nepřípustné. Teď byla řada na ní, aby šeptala konejšivá slova. Zezadu omotala svoje ručky kolem jeho pasu a jemně ho objala. ,,Nějaké obvazy bych tam ještě mít měla.” S nelibostí se od něj odtáhla a sundala si vak z ramene.  

,,Nikdo mi se vzpomínkami nic dělat nebude. Nepřeji si to. Jediný způsob jak by se mi mohlo ulevit je ten, že by Theoranovo tělo shořelo na hranici.” Zamumlala než ho lehce pohladila po zádech. Des možná neměl kůži na obličeji, ale to z něj nedělalo jiného člověka. Pořád k ní byl vlídný a laskavý. Myslel na ní, ačkoli on sám na tom byl podstatně hůře. ,,Nejsi pro mě ani o ždibek méně cenný. Záleží mi na tobě. Ať už tvůj otec provede cokoli.”  

Než stihla říct cokoli dalšího, z lesa náhle vyšla kouzelně vypadající žena. Nebála se jí. Její klidný výraz jí napovídal, že jim nepřišla ublížit. Nenahlížela na ně jako na nepřátele. Naopak. Prohlížela si je s otázkou vepsanou v očích. Víla instinktivně vyhledala Desovu ruku a propletla své prsty s těmi jeho. Bree na ženu zírala s očividným údivem. Pohybovala se lehce, ale zároveň jistě. Jako lesní víla, akorát bez křídel. I proto jí nechala bez námitek pokleknout hned vedle nich a upřela na ní zvědavý pohled. ,,Zaplatím kolik jen budete chtít.  Jen prosím...Nechci, aby Des trpěl.” Veškerá její hrdost odletěla někam do Vargenu na báječnou dovolenou. Theoran si asi neuvědomil, že lidé nemají kůži jen pro okrasu. A ona hodlala cizinku nosit na rukou, pokud by dokázala Dese dostat ze stavu truchlícího nebožtíka.

Cítil, jak se ho pomaličku, ale jistě zmocňuje silná vlna apatie. Nejspíš by se proti ní měl snažit bránit, nedovolit jí prostoupit celé jeho tělo a dostat se až do hlavy, ale... Bohové. Byl tak prázdný. Jako kdyby se veškerá hořkost v něm rozpustila, teplo se vytratilo a svaly ztuhly. Ačkoliv z něj Rania předtím odčerpala značné množství magie, stále v něm část přetrvávala... A hrnula se na povrch. Začínalo to pomaličku, téměř nenápadně. Jemné vlnky nahrazovaly jeho šok a paniku sladkou lhostejností... Než to všechno vyvřelo na povrch jako gejzír a on upadl do tak hluboké apatie, že už mu bylo téměř všechno jedno. Jediná věc, na které mu stále záleželo, bylo to, jak na tom byla Bree. To jediné ho zajímalo, zbytek šel stranou.
Měl kvůli tomu opravdu špatný pocit, protože mu bylo jasné, že na něj musel být příšerný pohled. Na místě, kde měl mít tvář - skutečnou tvář, ne jen odhalenou tkáň - se mu rýsovaly svaly a i ty pomaličku mizely, protože se na jejich povrchu srážela sytě rudá krev. Ta mu celý obličej překryla jako čerstvý barevný nátěr, stékala mu po bradě a krku dolů a smáčela mu košili. Zase byl od krve. Začínala se z toho stávat celkem tradice, on si zkrátka nedokázal udržet oblečení čisté, vždycky se musel zamazat. Bylo jedno jestli svojí nebo cizí... Platilo to tak už dřív, než potkal Bree. A nejspíš se na tom nic nedalo změnit.

„Takže si to všechno chceš pamatovat? Jeho tělo na hranici rozhodně neuvidíš, není žádný způsob, jak bychom ho mohli zabavit na dostatečně dlouhou dobu na to, abych ho mohl zabít. Nemůžeme... Musíme se s tím prostě nějak smířit. Nedá se proti němu vyhrát, nejde to.“ Samotnému mu to šlo pěkně těžce přes rty, protože se nechtěl vzdávat a toužil se ho zbavit stejně moc jako ona, ale... Bylo mu jasné, že tohle bylo poslední varování. A to bylo ještě milosrdné, mohl udělat něco podstatně horšího. Příště už by z toho nevyvázli - stáhl by s sebou Bree a příšerně jí ublížil, což nepřipadalo v úvahu. Nemohl se o nic snažit, pokud by ji tím uvrhl do ještě většího nebezpečí.

Když se objevila ta žena, pomalu k ní zvedl oči a prohlédl si ji. Už na první pohled působila jako čarodějnice, což se ukázalo být pravdou - sice samu sebe označila za léčitelku, ale on věděl dost na to, aby takové lidi dokázal bezpečně rozpoznat. I kdyby necítil její silnou magii, prozradila by jí tetování. Z těch sice viděl jen ta na prstech, ale něco mu říkalo, že jich má podstatně víc.
„Nejsem si jistý, jestli je ještě co zachraňovat,“ zamumlal neurčitě, než si hluboce povzdychl. Bylo nepříjemné, že ho takhle viděla už nejen Bree, ale i nějaká cizí žena. Úplně cizí se mu ale nezdála... Něco vůči ní cítil, jako kdyby je propojovala tenká nitka. Byl z toho patřičně zmatený, ale v jejích zelených očích našel náznak toho, že to cítí podobně - což ho přimělo se oklepat a trošku se popostrčit k tomu, aby vyslovil otázku, která ho pálila na jazyku.
„Neznáme se odněkud?“ Zeptal se nakonec, zatímco si cizinku prohlížel. „Desmond... Killian. Skoro.“ Dodal nakonec na představenou, než k ní napřáhl ruku, aby si potřásli, ale když si uvědomil, že ji má ošklivě zamazanou od krve, zase ji poněkud poníženě stáhl a svěsil podél těla.

Odtrhla oči od raněného a upřela pohled na vílu, věnujíc jí vlídný úsměv. Evidentně jí na něm skutečně hodně záleželo, což Demetriu jenom utvrzovalo v tom, že jim oběma musí pomoct. Už téměř zapomněla jaké to je - dříve si zakládala na tom, že vařila nejrůznější odvary, dělala mastičky a pomáhala lidem menšími i většími kouzly. Celý její život se otáčel kolem pomoci druhým, což v důsledku bylo nesmírně ironické, když na to nakonec doplatila. Pokoušela se pomoct svojí vesnici a v důsledku se tím zatratila. A její sestřička...

„Nebude třeba, nestojím o žádné peníze,“ odpověděla víle přátelským tónem, zatímco se z hlavy pokoušela vytěsnit myšlenky na Niadee. Vlastně se jí ti dva docela hodili, když se nad tím tak zamyslela. „Co přesně se stalo? Mimo očividného... Cítím temnou magii. Ten kdo to udělal musel použít prokletý předmět,“ dodala nakonec, než se konečky prstů jemně dotkla mužovy tváře v místě, kde mu končila kůže a začínalo jen syrové a krví zmáčené maso. Očekávala, že sykne a ošije se, ale neudělal ani jedno - zůstával v klidu ve stejné pozici jako předtím, jenom si ji prohlížel svýma šedivýma očima.
Sama Demetria se potom zvedla a přejela pohledem okolí, než našla uřezanou kůži a vzala ji do rukou. Prsty jí přitom trošku začaly brnět, jak se její magie setkala se zbytky na kůži, ale nepustila jej. Místo toho došla k raněnému a povzdychla si, když si všimla jeho ztrápeného pohledu.
„Zavři oči, tohle nemusíš vidět. Věř mi, že to pro tebe bude mnohem lepší.“ Ohlédla se na vílu a pokývla jí hlavou. „Vezmi ho za ruku, ano? Myslím, že teď bude potřebovat veškerou podporu, kterou může dostat. Bude to pekelně bolet, to musím říct předem.“

Jakmile vyslovil to jméno, málem kůži upustila. Zůstala na něj několik vteřin upřeně zírat, než jí to došlo. Vzhledem k absenci vrchní vrstvy pokožky vypadal jinak, ale... Ty oči. Měly jenom jinou barvu, nebyly tak výrazné, jako byla zvyklá. A vlasy měl jiné... Ale přesto byl téměř jako on. Jak bylo možné, že měl Rasmus bratra? Kdyby o něm věděl, jistě by se zmínil, o tom nepochybovala. Byla konec konců jeho důvěrnicí a on trpěl samotou... Kde se tu ale vzal? A kdo mu to provedl?
„Demetria,“ představila se mu, než si s tím potřásla rukou navzdory tomu, že ji měl od krve. „Moc mě těší, Desmonde. Nesetkali jsme se, ale znám tvého bratra, Rasmuse. Jsem jeho přítelkyně, tedy... Bývala jsem. Je to dlouhý a složitý příběh, pokud o to budeš stát, můžu ti ho potom povyprávět, stejně nás ještě čeká spousta práce. Tak jako tak... Ber mě i jako svoji přítelkyni, ano? Dám tě do pořádku, jak jenom to půjde. Nenechám vás v tom, ani jednoho.“ S těmi slovy se ohlédla na vílu a znovu se na ni pousmála.
„A ty jsi? Tvoje magie září na slušnou vzdálenost, je taková jiskrná, to se jen tak nevidí.“

Nečekaná otázka jí popravdě dosti zaskočila. Chtěla si to vůbec pamatovat? Pokud se takové momenty plné strachu a krve rychle nevymazaly, zůstávaly v lidské mysli na hodně dlouhou dobu, pokud ne navždy. Zanechaly výraznou stopu, která by si s její psychikou mohla nepěkně zahrávat a navštěvovat jí v nočních můrách. Na druhou stranu, tentokrát nezalezla do kouta jako malá holka. A i když to pro náhodného tvora byl malý nevýznamný detail, Breena to brala jako pokrok. Zvládla se před Theorana postavit sama a čelit mu i s vědomím, že nemá sebemenší šanci a že kdyby chtěl, mohl by jí roztrhat lusknutím prstu. Svým způsobem byl zázrak, že vůbec nepřišla o žádnou část těla. Velkou zásluhu na tom měl Desmond. Kdyby se s ním někde v lesích setkala napoprvé úplně sama, už by její duše neexistovala mezi živými. Navíc, její hlava byla jen její a čím méně lidí si s ní zahrávalo, tím lépe. Ne nadarmo se říkalo, že co vás nezabije, posílí vás. A Bree rozhodně byla silnější. Od minulého setkání alespoň o kousíček. ,,Ano. Chci si to pamatovat.” To, že by s radostí udělala hranici klidně z celého areálu, kde se Theoran nacházel raději vynechala. Něco takového by ve svém momentálním stavu nezvládla. Možná po kouscích, ale ne celé zatracené panství najednou. Zvlášť, když v něm teď někde bude trajdat Rania, která by z ohně vyšilovala. Bree problesklo hlavou, zda jí ještě někdy v životě uvidí. Až se dostanou z téhle plážové díry, podřídí se Desovým rozhodnutím. Jestli bude  chtít zachraňovat Raniu nebo ne, přizpůsobí se.

Ti dva se pravděpodobně znali. Alespoň na sebe tak pohlíželi. Víla se rozhodla nezasahovat do jejich vzájemného rozpoznávání. Přeci jen, ona si byla jistá, že čarokrásnou dívku v životě nespatřila. A ona jistě nepatřila k osobám, na které se lehce zapomínalo. Narozdíl od Dese, jí krev na jejím oblečení a kůži nevadila. Mnohem víc jí zneklidňovalo, že je právě jeho. Měla by si zvyknout.  Nebyl týden, kdy by se nezranil. Ať už to byly zlámané kosti nebo řezné rány. Její lékárnička se zdála jako velice užitečná pomůcka. Ovšem jeho stav se nedal spravit pár obvazy a dezinfekcí z trhů. Proto byla velice ráda, že se jim žena rozhodla přispěchat na pomoc. Zasloužila si u nezbedné víly nemalý vděk.  

Pousmála se na Demetriu, jak se jim cizinka představila, nazpátek. Nedokázala vyčarovat svůj obvyklý veselý a bezstarostný úsměv, protože bezstarostnost měla od stavu jejího snoubence hodně daleko. Neočekávala peníze. Proč to tedy dělala? Jaktože se kolem Desmonda a jeho bratra motali lidé, kteří za své služby nic nechtěli? Nebo spíše, proč se kolem Bree nikdy neukazovali? Tušila odpověď. Nezasloužila si je. Sama takové lidi okrádala. Nikdy si nedala šanci ostatní poznat do hloubky. Viděla je jen jako věšáky na zlato, jenž patřilo jí. Když se na to zpětně dívala byla opravdu jen nevychovaným malým frackem. A kdo ví, možná stále byla. ,,Desův a Rasmusův otec se stal. Ten nemrtvej parchant je tím nejzkaženějším tvorem, kterého jsem měla možnost spatřit.” Tiše zasyčela. Kdykoli se někdo zmínil o Theoranovi, měla chuť škrábat oči. Bree doufala že to pro Demetriu bylo pochopitelné. Sama shlížela na výsledek jeho krutosti. ,,Ano, Madam.” Opatrně vzala Dese za ruku a natiskla se k němu co nejblíže. Co s tím, že bude vypadat jako po koupeli v krvi nevinných pannen? Když už za něj nemohla snést bolest, mohla tam být s ním.  

Když Demetria zmínila, že jim opravdu pomůže a můžou s ní počítat, víla se rozzářila jako sluníčko. Zase v jejím nitru svitlo smítko naděje. Nemohla ani vyjádřit jak vděčná vůči léčitelce byla. ,,Jsem Breena, Madam. Velice mě těší. Máte mé veliké děkuji.” Sklonila hlavu ve znaku úcty a koutky jí vystřelily nahoru. Její poznámka jí připomněla přezdívku, kterou jí Des často oslovoval. Měla jí ráda. Sice byla poněkud nevhodná, vzhledem k tomu, že ho málem podpálila, ale stejně jí měla v oblibě.

Měl by jí to rozmlouvat, dostat jí do hlavy trošku rozumu. Bohové, však on byl kráčející trauma. Věděl moc dobře jak těžké je s takovými věcmi žít, natož nějak fungovat... A něco jako vyrovnávání se příliš nedařilo. Nejspíš to bylo tím, že ta traumata nebyla kompletně jeho a s každým dalším odžitým rokem se od Rasmuse čím dál víc odkláněl. Z části to bylo záměrně, z části samovolně, důsledek byl ale jednoznačný: disocializoval se od toho, co v sobě nosil od svého zrození. Nebral to jako něco, co by se na něj přímo pojilo, jenom to nosil s sebou jako kotvu. Občas ji vláčel za sebou, jindy ji byl schopný v klidu zvednout a přehodit přes rameno, všechno to záleželo hodně na okolnostech. Tak jako tak - kdykoliv mu Theoran vlezl do hlavy, přehrabal se mu vzpomínkami a myšlenkami a utvořil mu soukromé iluzivní peklo, pokaždé se ukázalo, že ačkoliv si připadal zocelený a slušně otupělý, vždycky se našlo něco, co ho mohlo velice snadno smést jako obrovská vlna. Povětšinou to nebyly události z Rasmusova života, ale některé aspekty oněch traumat ano.
Díky tomu věděl, že by měl Bree nejspíš pro její vlastní dobro přesvědčit, aby si to nechala vzít. Bylo by to pro ni podstatně snazší, nemusela by se k tomu vracet a užírat se tím. Pravdou ale bylo, že kdykoliv by se na něj podívala, existovala by šance, že se jí to všechno vrátí - a potom by to dost možná bylo ještě horší, takže se rozhodl jednoduše s tím nebojovat. Bylo to její rozhodnutí a stála si za ním, takže cítil povinnost jej nejen přijmout, ale taktéž respektovat. Konec konců byla svéprávná a velice dobře schopná rozhodovat se sama za sebe. Byla silná, věřil jejímu úsudku.

„Dobrá. Pokud je to to, co si přeješ...“ Odpověděl tichým, mírně nepřítomným hlasem, zatímco držel hlavu otočenou obráceným směrem od ní, aby z něj viděla co nejméně. Něco uvnitř něj se jí toužilo podívat do očí, ale v takovém stavu to nedokázal. Zhrozil by ji, zničilo by ji to. Kdyby jí stanul tváří v tvář, všechno by se jenom zhoršilo. A on už takhle měl pocit, že se za to nejspíš bude vinit, o čemž hodně jasně svědčil fakt, že se sama vydala za jeho otcem a přiměla ho alespoň slabě zmírnit důsledky... Záleželo jí na tom. Trpěla společně s ním. A on to nenáviděl.

Demetria. Její jméno se mu zdálo podobně povědomé jako ona, což nakonec vysvětlila tím, že se přátelí s Rasmusem. Evidentně mu jejich spojení umožňovalo vycítit jeho pouta, což se nejspíš hodilo... Díky tomu si skutečně mohl být jistý, že jim skutečně přišla jenom pomoct, ne uškodit. Ačkoliv se to těžko přijímalo, cítil se v její přítomnosti celkem příjemně, skoro jako kdyby to byla jeho sestra... Doopravdy blízká sestra. Vůči Ranie také něco cítil, ale nebylo to stejné, alespoň než spatřil ten záblesk vzpomínky. Něco uvnitř mu bránilo pociťovat ale alespoň z části to samé jako Rasmus, což bylo něco, za co byl v důsledku skutečně moc rád, protože se obával toho, že jeho city vůči ní stále... přetrvávaly. Sice sama říkala, že měl přítele, ale u něj jeden nikdy nevěděl.
„Těší mě, Demetrio. Budu rád, když se o ten příběh podělíš... Popravdě řečeno jsem svého bratra ještě nikdy osobně nepotkal, alespoň ne v klasické rovině. Viděl jsem ho, to ano... Ale nikdy jsme spolu nemluvili, neví ani, že existuju. Každopádně díky za pomoc... Nerad to přiznávám, ale potřebuju ji.“

Na Breenino vysvětlení jen pokývl, než pootočil hlavou, jakmile ho chytila za ruku. Jakmile si uvědomil co udělal, okamžitě se obrátil nazpět, ale uvnitř děsivě dutého srdce se mu přitom objevil alespoň záblesk klidu, špetka naděje. Byl rád, že v tom nebyl úplně sám, ačkoliv ho to pořád příšerně tížilo a trápilo. To všechno bylo ale pohřbené hrozně hluboko uvnitř něj, požírané jeho nicotou a prázdnotou.
„Nebojím se toho, co uvidím, Demetrio. Jsem zvyklý na kdejaké hrůznosti.“ Tvrdošíjně si stál za svým, i když věděl, že to nebude nic příjemného. „Do toho, udělej, co bude potřeba. Nepočítám s tím, že by to bylo nějak zvlášť příjemné, konec konců... Vzhledem k situaci, mhm.“