Amisský oceán

Vysoké vlny, které se tříštily o kamenité pobřeží nabíraly s každým dalším příchodem a odchodem na velikosti. Stejně jako temné mraky, líně se povalující po nebi, byly tyto vlny předzvěstí bouře. Všechny lodě, které se dnes i přes veškerá varování, vydaly na lov, se teď kvapně vracely a rybáři se modlili ke všem bohům, na jejichž jména si vzpomněli, aby ta obrovská přírodní síla ještě chvíli počkala a až potom zničila vše, co jí přijde pod ruce. Ozvalo se první zahřmění... Druhé... A v tu chvíli oblohu prozářil první blesk. Klikatil se jako obrovská nerovná jizva, z pradávného boje a nutil všechny, kteří ještě nevyhledali bezpečí svých domovů, aby odříkali tiché prosby k jakési vyšší moci. Spustil se déšť a všude bylo najednou tolik vody, až se zdálo, že by mohla zatopit celou Nescoru...

A přesně v tu chvíli z nebe spadla bledá postava s vlajícím světle šedým pláštěm, který vypadal, že se každou chvíli utrhne a ztratí kdesi ve větru. Opravdu doslova a do písmene spadla z nebe. Pršelo a nikdo zřejmě nebyl tak hloupý, aby se vyskytoval daleko od pevniny uprostřed rozbouřeného oceánu, avšak skutečně se tak stalo. V jednu chvíli bylo nebe až na několik zářících blesků a nekonečné provazce deště prázdné, hned v tu další tam ale najednou ona postava byla. Jako by se zjevila z ničeho, prostě bum! a byla tam. Přetahovaly se o ni snad všechny existující živly a bylo by opravdu skvělé moct teď prohlásit něco hrdinského, například že se bila statečně, avšak pravdou je, že nebojovala. Nechávala se unášet silným větrem čím dál blíž k pevnině, gravitace ji nekompromisně strhávala k lačně se natahující vodní mase, déšť ji obracel do všech směrů a když jen pár centimetrů od ní uhodil blesk, vypadalo to, že je s ní konec. Kupodivu nebyl, a jako by to nebylo dostatečně zvláštní už samo o sobě, nyní bylo nějakým způsobem jasné, že se jedná o muže, ačkoliv byl stále příliš daleko a připomínal spíše rozmazanou skvrnu, než-li osobu. Bylo to mírně řečeno záhadné.

Probudil se naplavený na malém útesu uprostřed moře, s pusou plnou soli, nohama stále napůl ve vodě, ostrými skalisky nepříjemně tlačícími do břicha a ošklivě rozraženou hlavou. Prostě tam ležel, neschopný pohybu ani jediné myšlenky, v nebezpečně rychle se zvětšující kaluži vlastní krve, čímž vzdáleně připomínal mrtvého lachtana. Přes záda mu ležel potrhaný, vodou nasáklý plášť, ruce měl rozhozené v nepřirozených úhlech a cítil, že je něco špatně, ale nedokázal přijít na to, co. Nejspíš mu byla zima, ale těžko říct.

Když se probudil podruhé, bylo nad slunce jasné, že má hrozný hlad. Neuvěřitelně dlouho tam ležel bez hnutí, bez jediného náznaku, že by snad ještě mohl být naživu, avšak pak se stalo něco neočekávaného. Trhaně se nadechl, mírně nadzvedl hlavu, ačkoliv na tom rozhodně nebyl fyzicky natolik dobře, aby něco takového dokázal, a z jeho bledých popraskaných rtů uniklo něco, co jeho vyprahlá ústa plná soli v tu chvíli snad ani neměla zvládnout: „Zillah!“

Hned vzápětí mu hlava spadla, znovu si ji rozrazil o útes, a opět upadl do hlubokého spánku.

Ačkoli Forral již notnou chvíli tiskl uši znepokojeně ke krku a plece mu vibrovaly hlubokým, varovným poržáváním, Aksel z jakéhosi nepochopitelného důvodu zůstával v ospalé letargii klidu. Uvelebený v hnědákově sedle nechával za zády Stříbrný les a jeho celoroční jarní svěžest a naváděl neklidně tancujícího hřebce směrem na západ. Klid se z něj začal vytrácet teprve ve chvíli, kdy na obzoru skalnaté záplavy, v jejímž obklopení se nacházel, zasvítil odraz blesku na rozdivočelé vodní hladině.

      Amisský oceán byl dnes stejně temný, jako když před rovnými čtrnácti lety vyvrhl ta monstra, která ho připravila o všechno.

      Uvolněná tvář se rázem stáhla do vážnějšího výrazu, zatímco Forral pomalejšími kolébavými kroky pokračoval po přechodu ze skal na kamenitou pláž, pohazujíc čím dál tím víc nespokojeně hlavou. Zřejmě cítil, co se společně s podzimem chystá vpadnout na pevninu – cítil ti, co jeho jezdec veděl na všech sto procent. Mechovýma očima, v nichž se přeléval odstín tmavnoucí whiskey, přejížděl po téměr surealistickém výjevu, po kontrastu světlé pláže a temné vody, po jejímž hřebetě klouzala jako diadém perleťově bílá pěna. Nepřítomně se mračil, ve sluncem ošlehané tváři se jako namalované černé čárky objevovaly znepokojené vrásky, nikoli náležící stáří, nýbrž následky jeho záliby v podobných výrazech.

      Když se ozvala ta rána, levá ruka ostřelbitě propustila ze zajetí napůl prověšené otěže a sklouzla k opasku, kde přebývala jeho nejspolehlivější obrana na dlouhou vzdálenost. Nějak automaticky očekával, že to bude zvěst toho, že se blíží něco špatného, očima divoce těkal po svém okolí, prsty klouzající po kombinaci hladkého dřeva a chladivé oceli. Čekal, že to proběhne stejně jako loni – smršť dravců deroucích se vlnami ke břehu. Stačí pořádně namířit...

     Jenomže potom spatřil, že to, co upoutalo jeho pozornost svým dopadem, ani zdaleka nepřipomínalo protáhlý ďábelský úšklebek shoopiltee. Na kamennitém povrchu ležela tváří k zemi jakási postava. Člověk? Možná elf? Každopádně, který pitomec by se právě dneska coural po téhle pláží?, letělo mu hlavou znepokojeně. Poté si ale na světlém podkladu všiml, jak se kolem těla, zjevně bezvládného po nějakém zranění, rozlévá temně karmínová kaluž, která se mu rozhodně nelíbila. Hlavou navíc ležel na jakémsi kameni, což dávalo v potaz možnost, že si o ni rozrazil dotyčný lebku. To rozhodně nebude nic pěkného...

      Po pár vteřinách váhání, zda se nejedná o léčku (přeci jen ležel dost blízko oceánu, bohové ví, zda to nebyla pouhá mrtvola vyvrhnutá na břeh), sklouzl z Forralova hřbetu a rázným, jistým krokem se vydal mělčinou k neznámému, doufajíc, že pokud se skutečně jedná o zraněného člověka, bude ještě naživu a bude možno mu pomoci...

Probudil ho jakýsi zvláštní pocit, který nebyl schopný pojmenovat. Trhaně se nadechl, přetočil se na bok a s námahou se pokusil zvednout, ale zesláblá ruka se pod ním podlomila a on spadl zpět na ostré hrany útesu. Pokusil se tedy rozhlédnout alespoň tak, jak mu to jeho omezující poloha dovolovala, ale viděl pouze dlouhou šedou plochu představující pobřeží.

Nevěděl, co se děje. Nevěděl, jak se sem dostal, co tu dělal, ani co by měl dělat. V hlavě měl absolutní prázdno, až na jedno jediné slovo: Zillah. Nevěděl sice, co to slovo znamená, ale pokusil se ho říct nahlas. Netušil ani, proč něco takového dělá, jaký cíl tím sleduje, ale v tu chvíli mu to připadalo správné. Snad to byla dokonce nutnost…

„Zillah,“ zaskřehotal, jak jenom to s několik dní vyprahlými ústy šlo. Nic se nestalo, což ho docela překvapilo, a on zklamaně vydechl. Tak trochu do toho slova nevědomky vložil všechny své naděje. Neuvědomoval si to, ale hluboko uvnitř si myslel, že je to ten klíč, který mu odpoví na všechny jeho nevyslovené otázky, který mu řekne, co že to má se sebou vlastně dělat.

Něco zaslechl. Šlo o nějaké zvláštní, periodicky se opakující zvuky, které mu rozhodně nic nepřipomínaly, a které v něm probouzely jediný hluboce zakořeněný instinkt: utéct. S adrenalinem jako by se mu do žil vlila nová energie, jeho tělo najednou přesně vědělo, co má dělat a než si stihl cokoliv uvědomit, už stál rozkročený v bojovém postoji, pohledem systematicky pročesávajíc okolí. Zasekl se. Tam to bylo, pohyb. Zaměřil svůj zrak na ono domnělé nebezpečí, chvíli se soustředil, a pak jeho oči začaly zářit. S tím ale jeho hlavu jako blesk z čistého nebe zachvátila příšerná bolest, tak strašná, že se sesunul zpět k zemi s hlavou v dlaních a jenom zhluboka oddechoval. Nebyl si jistý, co to udělal, ale jedno mu bylo jasné: ta věc se blíží.

Aksel vytrvale mířil mokrým pískem s příměsí kamení k zhroucené postavě.

Forrala zanechal tam, kde z něho seskočil, vědíc, že ačkoli oceán v něm důvěru nevzbuzuje, neuteče. Mohl si dovolit soustředit se pouze na momentální situaci. Krok pravidelný, bradu ze zvyklosti tak trochu arogantně vztyčenou, očima prošpikovávajíc nehybné tělo. Proto mu také nemohlo uniknout, když se neznámý náhle postavil, až se mu dlouhé, křídově bílé prameny rozletěly divoce kolem tváře, a cosi zakřičel. Ze své vzdálenosti od něj zaslechl Aksel pouze něco jako sůva... nebo možná síla? To by ho ale samo o sobě nezastavilo.

Zarazil se teprve ve chvíli, když spatřil, leč z dálky, jeho oči, planoucí jako doběla rozžhavené hvězdy.

Zmateně zamrkal, když se dotyčný opět sesunul k zemi, držíc se za hlavu. I ze své vzdálenosti slyšel jakýsi vysoký skřek, jehož původ zřejmě vězel v bolesti. To ho donutilo po chvíli zmateného a ostražitého pozorování znovu vykročit, o něco rychleji. Dlouhé kroky ho velice brzy zavedly až na místo a stanul tím nad tou postavou. Všiml si, jak dotyčnému na těle visí oblečení jako hadry a jak mu celé tělo zachvátil neovladatelný třas. Přidřepnul si hned vedle něj a s povytaženým obočím vztáhl ruku k rameni neznámého podivína.

Cítil, jak se pod jeho prsty napnul, zřejmě nepříliš nadšený z fyzického kontaktu. Ruku tedy zase stáhl a místo toho se ozval s otázkou, jejíž inteligence a logika až křičely do nebes: „Hej... seš v pohodě?“

Dotyk. Zvuky. Nebezpečí. Ta věc po něm něco chtěla, tím si byl naprosto jistý, ale nebyl schopný ničeho jiného, než se jen obezřetně napnout v jakési chabé obraně.

S námahou zvedl hlavu, pokusil se zjistit, co je ta věc zač a proč vydává tak zvláštní zvuky, ale ačkoliv se snažil, jako by se neustále díval skrz. Neschopen zaostřit, neschopen pochopit. Mohlo by se zdát, že na dotyčného muže upřeně zírá ve snaze jej objektivně posoudit, odhalit hrozby a případné slabiny, ale pravda byla, že nerozeznal ani jeho hrubý obrys. Viděl před sebou nebezpečí, kterak abstraktní by se tento popis mohl zdát. Varovné zvony v jeho hlavě bily na poplach, avšak on nebyl schopný ani nepatrného pohybu, natož pak něčeho tak složitého, jako je vyhodnocování situace, či snad dokonce obrana lomeno taktický ústup. Nene, nic takového, zkrátka jen seděl s přetrvávající silnou bolestí hlavy, naprosto bezbranný a dokonale zmatený.

Zachvátil ho zvláštní pocit, že od něj Nebezpečí něco očekává. No a vzhledem k tomu, že věděl vlastně jen o jediné věci, kterou by snad mohl ve své zoufalé situaci nabídnout, není tak těžké předvídat, co udělal. Byl vlastně neuvěřitelně předvídatelný…

„Zillah,“ zamumlal s tázavým výrazem ve tváři směrem k Nebezpečí, ačkoliv stále ani vzdáleně netušil, co to slovo znamená.

Nesnažil se tomu neznámému způsobit jakoukoli újmu na zdraví. Jako by jich evidentně neměl už dost... Akselovi se zdálo, že kdyby do něj jenom šťouchl prstem, tak by se to vyhublé tělo rozpadlo. A dorazit ho nechtěl... nebo k tomu alespoň neměl zatím důvod.

Viděl, jak na něj bělovlásek mžourá, evidentně neschopen ani pořádně vidět, natož zaostřit k detailům. Tenhle na tom opravdu nebyl nejlépe... Více se ho nedotýkal, aby se zase nesetkal s tím záchvatem něco-jako-paniky, ale pokoušel se na něm vypozorovat zranění. Vlasy se na zadní straně lebky lepily k sobě, tmavly zasychající krví, která se v tragickém efektu groteskně pomalu rozlévala po oblázcích okolo. Bude potřebovat ošetřit, pokud ztratí ještě víc krve, nemusel by to rozdýchat...

Potom ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Oceán se vzedmul a on si byl jistý, že v rozdivočelých vlnách něco zahlédl. Dost snadno by se to dalo splést s obyčejnými skalisky čnějícími nad hladinu – dokud z toho prohnutého, temně šedého oblouku nespatřil splývat kadeřavé žíně, nasáklé vodou a mořskou solí. A rozhodně se mu nezdálo, jak se z těch vln zablýskla ďábelská jiskra ve výsměšném úšklebku, který nepatřil nikomu jinému, než vodnímu koni, který se jako střela blížil ke břehu.

A právě tady nastal ten hlavní problém. Kdyby byl sám, dokázal by se Aksel velice snadno ubránit. Ve Forralově sedle se cítil jistěji než na vlastních nohách, tudíž by se dokázal blížícího se shoopiltee velice snadno zbavit. Ovšem se zhroucenou postavou... ačkoli nevypadal na obyčejného člověka, byl pořád zraněný a víceméně v bezvědomí (protože tiché pokníkávání a zmatené rozhlížení se, jako když se slepé kotě otáčí za světlem rozhodně nebral za známky plného vědomí), takže se muži jednoduše příčilo ho tam zanechat napospas. A pokusit se zápolit s vodním koněm a zároveň muset držet očko na něm... to by prostě nešlo. Nedejte bohové, kdyby se mezitím objevil další...

Jal se přednést hrozbu zhroucenému a doufal, že ho nejen uslyší, ale bude i trochu vnímat. „Hele, kámo, budeš sebou muset krapet hejbnout. Nebo mě aspoň nechat tě posadit na koně, oukej? Jinak tu dost možná oba chcípnem.“

Slyšel, ale nerozuměl. Viděl, ale nerozeznával. Nebezpečí zase vydávalo jakési podivné zvuky, což nechápal, ale až moc dobře tušil, že po něm něco chce. Očekávání bylo doslova cítit ve vzduchu. A také příměs nervozity, uvědomil si. Nebezpečí bylo nervózní, ale nevypadalo, že by se ho chystalo ohrožovat, a tak se to rozhodl nechat být. Stejně by se v případě potřeby pravděpodobně nebyl schopen bránit, ale to teď nechme stranou.

Najednou se na okraji jeho zorného pole cosi mihlo a znovu probudilo jeho hluboce zakořeněné instinkty. Prudce trhl hlavou a zaostřil směrem, kde tušil pohyb. Zase se něco blížilo. Další Nebezpečí. Tentokrát byl však na ránu bolesti připravený, a tak ji s vědomím, že mu to možná zachrání život, nehnutě trpěl. Jeho oči se rozzářily, načež směrem k Nebezpečí vylétl paprsek prudkého bílého světla. Tohle znal, uvědomil si, než k němu dolehl zápach spáleniny a nový nával bolesti ho srazil k zemi. Zhroutil se v křeči, opět dokonale bezbranný, ale zdálo se, že už si aspoň trochu uvědomuje sám sebe. To byl pokrok.

Lynae ospale mžourala do dálky, ukolébaná pravidelným pohybem Apollova těla téměř ke spánku. Byla zvyklá trávit v sedle celé dny a Apollovi věřila více, než sama sobě, takže malé zdřímnutí by za normálních okolností nepředstavovalo žádný problém, ale jak velice brzy zjistila, toto nebyly normální okolnosti. Vlastně to byly téměř stejné všechno-jen-ne-normální-okolnosti jako tehdy před lety, když k ní osud nebo snad dokonce bohové přiváli Apolla. Srdce se jí sevřelo úzkostí.

To snad ne, běželo jí hlavou, když pobízela svého věrného oře k rychlému trysku navzdory nepříznivým podmínkám pobřeží Amisského oceánu, jediným plynulým pohybem sahala pro šíp, načež jej neomylně zakládala do tětivy a v skrytu duše doufala, že se mýlí. Ne. Nemohla to být pravda. Další záblesk jasného bílého světla však veškeré naděje udusil stejně rychle, jako prudký liják dusí řeřavé uhlíky. Čím více se blížili, tím více na ni doléhala tvrdá realita. Skutečně tam byl, nemýlila se. To bílé světlo, bledá kůže, světlý plášť… Vypadal přesně stejně, jak si to pamatovala.

Netrpělivě pobízela Apolla k většímu úsilí, bylo jí jasné, že pokud vystřelí moc brzy, bude s nimi ámen, a proto vytrvale bojovala sama se sebou a vlastní zhoubnou touhou s ním definitivně skoncovat. Byla moc daleko. Nutila se k maximálnímu soustředění, zatímco se silné tělo pod ní pohybovalo mocnými skoky vpřed a pomalu, s nervy nadranc a vypětím veškerého úsilí se uvolňovala, až se pohybovali v dokonalé souhře potřebné k přesné střelbě. Nesměla to uspěchat, moc dobře si uvědomovala, že druhý pokus nebude.

Když byl konečně na dostřel, rozhodla se ztratit dvě nebezpečné vteřiny hlubokým nádechem a delším mířením, za což si hned vzápětí vynadala, ale přesto neomylně vypustila šíp směrem k vytouženému cíli. Dlouhá léta cviku ji naučila, že čím déle míří, tím víc o tom přemýšlí a nakonec vždy téměř s jistotou mine. Bylo mnohem lepší, když spoléhala pouze na své instinkty a těžce vybudované reflexy, které jí dovolovaly střílet neuvěřitelnou rychlostí téměř bez míření, ale přesto si dovolila doufat, že ji ani tato začátečnická chyba nepřipravila o obvyklou přesnost. Bylo by velice nemilé, kdyby se s takto nebezpečným protivníkem měla utkat na blízko. Navzdory uplynulému času si stále moc dobře uvědomovala, jak to dopadlo minule.

„Sssh, pomalu,“ zamumlala směrem k Apollovi, jenž okamžitě ochotně zpomalil do klusu. Už byli skoro u něj, když si všimla, že není sám. Tohle nedopadne dobře, prolétlo jí hlavou, když sahala pro další šíp a ze vzdálenosti necelých dvaceti metrů mířila na dva tvory, z nichž jeden podezřele připomínal člověka a ten druhý byl přesně tím, čeho se obávala: podivným vraždícím strojem předurčeným zabíjet, jenž byl schopen pálit kaprlišky jediným pohledem. Nepřehlédnutelná rudá skvrna rozlévající se okolo něj a jeho podezřelá nehybnost jí však dávaly nepatrnou naději, že by snad mohl být mrtvý, k čemuž se více než ochotně rozhodla upnout. Je mrtvý, musí být, opakovala si vytrvale, zatímco se k nim ostražitě s napůl nataženou tětivou blížila, stejně rozrušená, jako její neklidně tancující koňský přítel...

Semlelo se toho příliš mnoho najednou.

Aksel mohl jenom překvapeně sledovat, jak se z blížícího nebezpečí stala pouhá hromádka popela, kterou se vzápětí jak poslušně odnést oceán, zatímco bělovlásek znovu padl do písku a odmítal se zvednout, oči stále mdle svítící chabou připomínkou toho ostrého světla, jímž plály před okamžikem. Každá buňka v těle na tom shledávala něco zlého – magie, kterou použil, byla sama o sobě výstrahou. Koneckonců, znal motto, jímž se řídil: nikdy nevěř ničemu, co umí čarovat. Se zamračeným, svraštěným čelem se vymrštil na nohy, ostražitě pozorujíc zatím bezvládné tělo. Nějak ho míjela chuť mu pomáhat, když umí být evidentně dost nebezpečný. Nějaká morální stránka v něm se ale zase zmítala nad vidinou toho, že by ho tu zanechal na jistou smrt.

Z myšlenek ho vytrhl ten známý zvuk: kopyta bořící se do mokrého písku. Sotva stačil vzhlédnout a zaregistrovat blížící se postavu v koňském sedle, když mu kolem ucha cosi proletělo a zabodlo se to do písku kde si za jeho zády. Když sjel tím směrem pohledem, uviděl dlouhý šíp z tmavého dřeva, zakončený bílými pírky. Když se otočil zase zpět, neznámá – nějak v letu zaregistroval, že to zřejmě bude žena, poměrně mladá – znovu mířila. A tentokrát si (hurá?) vybrala za cíl jeho hlavu.

Dlouhým písknutím, které by mělo působit spíš na psa než na koně, přivolal Forrala zpátky k sobě – ne jako výstrahu, spíš jako záruku, že pokud se bude ta neznámá střelkyně chtít dát na nenadálý útěk, nemá šanci ho jen tak setřást, jelikož by vložil ruku do ohně za to, že dlouhé nohy jeho hnědouše dokáží uhánět rychleji než toho jejího skoro-poníka. V nestřeženém okamžiku, kdy se střelkyně ohlédla po pohybující se skvrně v jejím zorném poli, se jal ukázat, že tak bezbranný proti jejímu luku zase není. Nestihl vydolovat pistoli, bohužel, ovšem velice rychle dokázal z pouzdra na opasku vyjmout dvojici vrhacích nožů; čepele mu bez jediného škrábanečku projely mezerami mezi prsty, zatímco zafixoval zápěstí v jednoznačné výhrůžce: pokud vystřelíš, hodím.

Pochyboval, že střelkyně tohle bude brát na lehkou váhu – kdo by se chtěl jen tak bezhlavě spoléhat na to, že jeho protivník možná neumí mířit? Navíc, tady by se jí tahle naděje šeredně nevyplatila...

„Nikdo nebude střílet," houknul jejím směrem. „Prostě mi řekni, co seš zač, proč střílíš na něj," ukázal palcem na zhroucenou postavu u svých nohou, „a co je on zač, páč to evidentně víš, a můžem to vyřešit v klidu, jasný?“

Muž očividně nebyl bezbranným rybářem ani sběratelem mušlí, což Lynae nepatrně vyvedlo z míry, protože nečekala, že by se zrovna po tomto pobřeží pohyboval někdo ozbrojený, ale přesto dál mířila kousek za něj. Výhružně si ji měřil, zatímco na ni mířil dvojicí vrhacích nožů s jistotou, která jasně dokazovala, že toto pro něj není nic neobvyklého. Vypadal jako nebezpečný protivník, ale stejně si byla jistá, že tvor zhroucený kousek za ním je mnohem horší. Už si stihla všimnout vlastního šípu neškodně zabodnutého v písku kousek od nich. Nebylo to špatné, když vezmeme v úvahu, z jaké dálky střílela, ale sama moc dobře věděla, že zklamala. Uměla střílet, tohle jí nebylo podobné.

Nepatrně se pousmála, když uviděla mužova koně, který na zapískání přiběhl. Koně toho o svých jezdcích hodně vypovídají a vzhledem k nadšení, s jakým se tento ke svému pánovi blížil, měla určitou naději, že ji třeba v příštím okamžiku nezabije. Alespoň v to doufala a jeho následující slova ji v tom jedině utvrdila.
„Nikdo nebude střílet,“ křikl jejím směrem, čemuž se po krátké (a přece hluboké!) úvaze rozhodla vyhovět. Uklidila šíp zpět do toulce a ruku s lukem zvedla nad hlavu. Pokud by se v tuto chvíli rozhodl hodit, téměř jistě by zemřela, ale musela mu trochu věřit. Už se rozhodla, jeho kůň ho má rád, bezdůvodně ji nezabije. Určitě.

S pohledem stále obezřetně přeskakujícím mezi ním a ležícím tvorem opatrně sklouzla ze sedla a pokračovala směrem k nim. Věděla, že muž ještě něco říkal, ale stále si dělala mnohem větší starosti se zhroucenou postavou, a proto se ho nejspíš ne úplně chytře rozhodla ignorovat. Věděla, že tomu tvorovi stačí jediný pohled a spálí ji na popel. Nebo si, o to hůř, vybere za kořist Apolla, stejně jako ten minule. A tentokrát nebyl nablízku žádný útes, ze kterého by jej mohla shodit do rozbouřeného oceánu. Nenápadně přiblížila ruku směrem k pouzdru s nožem, který představoval její poslední záchranu, ale který současně nemohla ani vytáhnout, protože než by to stihla, ten muž by ji zabil. Zbývala tedy jediná naděje, ale vzhledem k tomu, že minula, to bylo velice nepravděpodobné.

„Prosím, řekni, že je mrtvej,“ vyhrkla směrem k muži a dřív, než si to stihla rozmyslet, zbrkle pokračovala. „Co tu vůbec děláš? Nevidíš, sakra, že vraždí pohledem? Nerozumí nám sice ani slovo, ale i když vypadá, že je na pokraji sil, stačí mu jedinej pohled a je po nás. Jsou to mrchy, i když ani nevím, co jsou zač. Asi to byl nějakej jinej, kterej mi chtěl zabít koně, ale stejně. Jsou zatraceně nebezpečný. A navíc vypadaj všichni stejně a takovejm já prostě nevěřim,“ zmlkla jenom proto, aby se nadechla a hned vzápětí pokračovala: „Uh, tak mě napadá, čau, jsem Lynae. Doufám, že mě nezabiješ,“ odvážila se mu na chvíli podívat zpříma do očí a křivě se usmála v nevyřčené nabídce míru.

Aksel povytáhl obočí v náznaku mírného údivu, když to na něj začala všechno zbrkle chrlit, a když došla až k němu, musel trochu sklopit hlavu, jelikož byla tak o hlavu menší (sahala mu hlavou tak k bradě, takže...) a bylo vidět, že tu bradu musí hodně zvednout, pokud mu chce koukat při těch slovech do očí.

A i navzdory tomu, že po něm prvně vystřelila šíp (kdyby neminula, mohl by skončit jako bělovlasý u jeho nohou), se mu líbila ta drzost, se kterou byla schopná přijít a jen tak v klidu vše vyklopit. Možná byla až podezřele důvěřivá, že mu vše řekla, což by u špatných lidí mohl být problém, ale v tuhle chvíli ho to přesvědčilo alespoň k tomu, aby sklonil ruce a nože opatrně vrátil do pouzder. Nebál se, že by se pokusila zaútočit beze zbraně – byla nejenom malá, ale taky dost drobná, tudíž pochyboval, že by mu dalo přílišnou práci ji případně zpacifikovat. Ale dokud k tomu není důvod, rozhodně se k tomu nechystal.

Potom se mu ale hlavou prohnala další věc – pořádně totiž vstřebal to, co mu řekla. Vraždí pohledem... nebezpečný... zabít koně... Zvlášť to poslední ho donutilo ohledně toho pocitu, že by nebylo správné nechat neznámého zemřít, začít docela slušně pochybovat. Kdyby se mu někdo pokusil zabít Forrala, asi by neskončil jenom u toho, že by dotyčného rychle zabil... vztek by to asi protáhl na ne úplně příjemný odchod toho bastarda na onen svět. A ne, není dramatický...

„Je v bezvědomí a umírá," oznámil neznámé – tedy vlastně ne neznámé, přece se mu představila... sice to z jejích úst vyšlo trochu zvláštně, že to vyznělo jako lajnuje, ale netrvalo dlouho si to dát do kupy... „Stačí mu nechat chvíle na vykrvácení, pokud se ho tak moc chceš zbavit," pronesl s náhlým nezájmem o tom, jak bude budoucnost bělovlasého vypadat. No po jejích slovech se mu divte – pokud mu nelhala, samozřejmě, ale na to se chovala až příliš klidně, nenuceně.

Po okamžiku mlčení dodal ještě něco, aby vyplnil ticho: „A mimochodem... Aksel. A to s tim zabíjenim si teprve rozmyslim," dodal se snahou vnést do vážné debaty trochu nadlehčenosti. Sice to v téhle atmosféře bylo jako pěst na obličej, ale koho to štve?

„Ale notaaak, přece bys nechtěl zabít nevinnou mladou dámu!“ pronesla možná až moc hravým tónem na to, v jaké situaci se zrovna nacházela, ale nijak zvlášť ji to netrápilo. Ten tvor umíral, což znamenalo dobrou zprávu, ale nechtěla se radovat předčasně. Přeci jen, minule si zažila na vlastní kůži, že dokud nejsou doopravdy stoprocentně mrtví, zabíjí. Bez váhání.

„No, takhle... ten, co chtěl zabít Apolla je už tak pět let mrtvej, takže tenhle s tim teoreticky nemusí mít nic společnýho. A když vezmeme v úvahu, že tebe nezabil... Asi ho zas tak moc nechci zabít, nechci bejt jako oni - zrůda, co vraždí bez důvodu. Ale na druhou stranu nevim, co s ním. Bohové vědí, co je vůbec zač a co má vlastně v plánu.“ Bezradně sklopila zrak k nehybné postavě a ačkoliv si moc dobře uvědomovala, jak je nebezpečný, cosi jí bránilo ho zabít. Děsilo ji to mnohem víc, než by kdy byla schopná přiznat, ale nedokázala se přinutit to udělat.

Zatřásla hlavou ve snaze vyhnat z ní neblahé myšlenky, přičemž musela vypadat trochu jako kůň, a ze zvyku přejela pohledem okolí ve snaze odhalit možná nebezpečí. Byl to docela paradox vzhledem k tomu, že jí jedno doslova leželo u nohou a její pochybné morální zábrany, či co to vlastně bylo, jí bránili ho zabít.

„Hmmm,“ pronesla zamyšleně, a ačkoliv od začátku věděla, že to není dobrý nápad, hned pokračovala. „Chtěla jsem se zeptat... ty asi nejseš sběratel mušlí, co? Co tu děláš, v tuhle roční dobu, když navíc za chvíli bude tma? Nevim teda jak ty, ale já... Já nevim, prostě se mi tu nelíbí. A abych pravdu řekla, nedokážu ho zabít, když ho tady takhle vidim, ale nechat ho tady nemůžeme, ještě někoho zabije. Takže... Co budeme dělat?“

Nechápala to. Neměla tušení, proč mu to všechno říká, proč se o něj zajímá a proč se s ním vlastně vůbec baví. Měla zabít tu zrůdu, najít Apolla a zase rychle zmizet, do jejího plánu rozhodně nepatřilo bavit se s pochybnými cizinci a ještě se *ptát* co má dělat. To skutečně neměla zapotřebí. Když ale pomyslela na to, že by měla beze slova zmizet, jako to dělala v podstatě celý život, kdesi hluboko uvnitř se vzedmula taková vlna odporu, že se najednou nedokázala pohnout. Frustrovaně vydechla, znechucená sama sebou. Znovu si přišla jako ta malá holka, která si sama neví v ničem rady a na všechno se musí ptát ostatních, což se jí samozřejmě ani trochu nelíbilo.

„A ty tady tu dámu někde vidíš?“ zašklebil se na ni pobaveně a když nafoukla uraženě tváře, zdusil na rtech uchechtnutí. „Já vidím akorát pořádně přidrzlou žábu,“ rýpl si ještě – tentokrát ho přímo bodala pohledem. Kdyby pohledy uměly vraždit, asi by si mohl s bělovlasým podat ruku v ležení v louži vlastní krve.

A když už byl myšlenkami u něho... Pořád uvnitř něho doutnalo podráždění, pochopte ho – jakmile zmínila, že se jeden z jeho druhu (o kterém netušil, co je zač, takže bohové ví, zda není tenhle ze stejného těsta... odmítal se kvůli malé chybě loučit se svým koněm a tipoval, že ta holka na tom mohla být podobně) pokusil zabít toho drobnějšího zlatavého palomina, jenž přešlapoval za jejími zády a vrhal nervózní pohledy po neznámém hřebci opodál (zatímco Forral na to dlabal a spokojeně hledal mezi oblázky zatoulanou trávu), okamžitě u něho hluboko klesl. Vztah ke koním toho o člověku hodně vypovídá, co si budeme... Ale když tak bělovlasého sledoval – a u toho se zaposlouchal do slov Lynae, která se znovu dala to řeči (zřejmě se jí líbilo poslouchat vlastní hlas, protože to docela dost natahovala) a začala o jeho zneškodnění pochybovat –, znova se (chtě nechtě), ozvala ta morální stránka věci.

Pokud ho tady nechají, zcela jistě nějaký další shoopiltee dokoná, co ten první nedokázal – s trochou Vyysihuova požehnání by mu bělovlas už neměl způsobit takovou újmu. Na druhou stranu, co když sem zbloudí další bastard netušící co se životem, pokusí se ho probudit a zemře u toho? Měl by takovou smrt víceméně na triku... a přičítat na svůj už poměrně obsáhlý seznam dalšího člověka opravdu nemínil. Co teda do háje s tím...?

„Měli bychom ho dostat především odsaď, ať nějakej pitomec nejde a nenechá se jím zabít," zabručel si víceméně pro sebe, ale když se k němu blondýnka otočila, pochopil, že ho slyší velice dobře. „Stříbrnej les odsaď není daleko, třeba by nám ty okřídlený princezničky mohly říct, co je sakra zač, pokud budou mít dobrej den... navíc, vždycky ho tam aspoň můžeme uvázat ke stromu. Tady zmůžem akorát velký prd.“ Potom se ale zamračil. „Spíš jak ho tam – nebo kamkoli jinam – dostanem. Odmítám si někoho, kdo pálí shoopiltee pohledem, pustit na koně a je jedno, že je v bezvědomí... a pochybuju, že ty bys to udělala.“

Přivázat ho ke stromu?" na tváři Lynae zahrál nebezpečný úsměv. Tenhle plán se jí líbil. „Nemáš něco, čím bysme mu mohli zavázat voči? Jenom tak, pro jistotu?" nepřestávala se usmívat, zatímco se jí myšlenky rozlétly do všech stran a narychlo vymýšlela, jak by mohli ležícího vraha co nejrychleji dopravit do Stříbrného lesa. Odmítla si připouštět jakékoli pochybnosti. Prostě toho zlosyna přivážou ke stromu v lese, který je sice na koni poměrně blízko, ale pěšky, a navíc se zátěží bezvládného těla už je to docela dálka, a pokud možno se u toho nenechají zabít. V jednom totiž s Akselem musela souhlasit: na koně si toho bídáka nepustí. Ale žádný stres. Nějak to půjde.

Rozhlédla se po pusté pláži. Navzdory tmavým mračnům, jež se už notnou chvíli kupily nízko nad obzorem odhadovala, že pršet začne až po setmění, což jim dávalo ještě přibližně dvě hodiny času. Modlila se, aby to stačilo, protože rozhodně netoužila trávit čas v deštivé temné noci na pobřeží s takto nebezpečnou společností.

„Apollo? K noze!" křikla na svého koně zamyšleně, automaticky vylovila z kapsy zbytek mrkve a když do ní zezadu drcnul čumákem, pochoutku mu nepřítomně podala. Začala se hrabat v brašnách připevněných k sedlu ve snaze najít cokoliv, co by mohlo přepravu nějak usnadnit, ale kromě zásob mrkve, čutory s vodou a několika málo kousků náhradního oblečení nic nenašla. To jí sice nijak nepřekvapilo, ale zároveň to ani nevyřešilo jejich problém.

„Nemáš třeba lano, nebo tak něco?" otočila se k Akselovi s další otázkou. „Protože jestli jo, můžeme ho svázat, zavázat mu oči a do toho lesa ho prostě vodtáhnout. No a jestli ne... Můžeš ho vzít třeba do náruče!" v očích se jí zablesklo zlomyslnou radostí, na něco takového by se moc ráda podívala, ale bylo jí jasné, že Aksel nejspíš nebude dvakrát nadšený. Pozdě zapřemýšlela, jestli se náhodou nenaštve a nehodí po ní nůž. Doufala, že ne, ale jelikož si nebyla jistá, zda by v opačném případě byla schopná včas uhnout, rozhodla se raději schovat za Apolla. Ten po ní okamžitě vrhl pohled, který se rozhodla přeložit si jako: Co to ta holka sakra zase vyvádí? Lynae se navzdory okolnostem neubránila úsměvu a láskyplně jej poplácala po pleci.

Chvíli se jako trochu zběsilý prohraboval brašnami připevněnými k Forralovu sedlu. Čutory s vodou... koňské pamlsky... oblečení... další pamlsky... trocha jídla ještě z poslední navštívené vesnice, což mu připomnělo, že bude muset doplňovat zásoby... deka... a konečně! masivní lano smotané do kruhu, které mohlo mít bezmála deset metrů a většinou mu sloužilo ve spojení s dekou jako konstrukce provizorního stanu při přespávání v lesích. Vítězoslavně vylovil lano na denní světlo (a málem u toho vysypal zbytek obsahu té brašny, což znamenalo dvě košile a překvapivě další váček koňských pamlsků).

„Vypadá to, že nosit ho nebudeme muset!" otočil se s rozzářeným polo-úsměvem, polo-úšklebkem k Lynae, která mezitím sklouzla kamsi za svého koně a on tak mohl vidět akorát její ruku, hladící poníka po plecích. Přešel to s pouhým pokrčením rameny. No co, vždycky se domníval, že ženy byly zvláštní... nijak mu to tímhle nevyvracela.

Přidal ke svému úlovku z batohu ještě deku. Sice bude potom fuška ji vyprat od krve, ale nechtěl ho dorazit táhnutím po kamenité pláži... Pomalu se přemístil s lanem i dekou k zhroucenému tělu a stvořil něco, co při troše (dobře... při hodně velkém množství) představivosti připomínalo provizorní nosítka (nebo spíš tahátka... chápeme se?). Rád by na to tedy bezvládného ufona? co to vlastně sakra bylo za tvora? přemístil, jenomže bělovlas měl značnou nevýhodu hodně velké výšky, takže by se mu to jen tak nepovedlo.

Tehdy vzhlédl k Lynae, která ho zvědavě sledovala zpoza koně (sice cukla pohledem, ale viděl ji). „Hele, těší mě, že vypadám, že mám všechno pod palcem, ale budu potřebovat pomocnou ruku.“ Když po něm mrskla nechápavým pohledem a neměla se k pohybu, protočil oči. „Zvednu ho a ty pod něho vsuneš tu deku, kapišto? Nic těžkýho, ne?“ zvedl na ni obočí a doufal, že tentokrát s sebou pohne. „Jo a... chtělo by to nějaké tričko nebo tak. Bohužel, nic inteligentnějšího na obvázání mu očí nemám.“

Aksel po chvíli hrabání se v brašnách vytáhl lano, což Lynae docela překvapilo a vlastně i trochu zklamalo. Zároveň to ale znamenalo, že pravděpodobně v následujících pěti minutách nezemře na následky zranění způsobených nožem zabodnutým v její hrudi, což bylo docela fajn. Odvážila se vyhlédnout zpoza Apollova hřbetu a pozorovat Aksela při práci, ale nejspíš nebyla tak nenápadná, jak doufala, protože na ní okamžitě začal mluvit. Povzdechla si, sáhla do brašny pro jedno náhradní tričko a rychle ho po něm hodila.

„Nejdřív mu zavaž ty voči! Co kdyby se náhodou probral, až ho budeš zvedat? Ještě nás všechny zabije!" vyjekla vyděšeně a rychle se mu vydala na pomoc. Ačkoliv na tom byl neznámý pravděpodobně o dost hůř, než ten před lety, nechtělo se jí nic riskovat. Nešlo jí ani tak o sebe, jako spíš o Apolla, který pro ni znamenal doslova a do písmene všechno, takže ho rozhodně neplánovala znovu vystavit smrtelnému nebezpečí jenom proto, že podcenila protivníka. Nebylo by to poprvé, co něco takového kvůli vlastní zbrklosti udělala a bylo jen dílem náhody, že za nějakou takovou hloupou chybu ještě skutečně nezaplatila. Několikanásobným mrknutím se pokusila zbavit nechtěných myšlenek ve snaze zaměřit se na to, co se před ní právě odehrávalo, ale bylo to marné.

Nechala Aksela, aby bělovlasému nadzvedl hlavu a sama mu zavázala oči tričkem. Nešlo to úplně podle jejích představ, zaprvé se jí před očima míhaly rozmazané výjevy všech tragických událostí posledních let a zadruhé jí značně ztěžovala práci všudypřítomná krev, ale nakonec se jí po několika minutách snažení podařilo dokázat, aby nyní už krví nasáklé tričko jakž takž drželo na místě. Nebyla si vůbec jistá, jestli by to v případě potřeby něčemu pomohlo, ale rozhodla se, že to prostě bude muset stačit. Stejně nic lepšího neměli.

Když Aksel zvedl bělovlasého do vzduchu, vsunula pod něj deku přesně jak po ní chtěl a pak se na něj jenom bezradně podívala, v očích vepsanou otázku: Co dál? Bělovlasý byl opravdu velký a Lynae si nebyla jistá, jak by s ním se svými necelými šedesáti kilogramy mohla byť jen pohnout, a tak se ten úkol takticky rozhodla přenechat Akselovi. Však on si nějak poradí...

Ta její pomoc byla tedy za všechny prachy, zvlášť když to tričko nechtělo vůbec držet, ale držel jazyk za zuby, protože sám měl co dělat, aby uzvedl toho obra do vzduchu. Nezdál se, byl sice hubený, ale byl vážně intergalakticky těžký... jako by snad měl v tom propadlém žaludku napasované cihly nebo co!

A potom přišla její strategie nechám to na něm a on už si nějak poradí... vážně by ji v tu chvíli milerád předhodil hladovým shoopiltee ke svačině za takovou ochotu přiložit ruku k dílu. Držel pusu zavřenou, přeci jenom to nebylo poprvé, co si s něčím musel poradit naprosto sám. Život, z větší části prožitý na osamocených cestách, mu byl vcelku dobrým učitelem ve směru toho umět si poradit na vlastní pěst (a na kopyto svého koně, aby byl upřímný, Forral mu už několikrát svou přítomností solidně vytrhl trn z paty).

Vytáhl zpod těla ty dva dlouhé konce lana, za které by šel táhnout, a jeden napřáhl k Lynae, která se mezitím zase přemístila na své oblíbené místo – totiž za toho svého poníka. Nechápavě na něj svraštila obočí, když k ní tu ruku s provazem natáhl, proto už se neobránil pořádnému protočení očí a dal se do vysvětlování. „Stačí tohle připevnit koním k sedlům,“ pronesl a než stihla začít protestovat, dodal: „Hele, mě se taky nelíbí, že by měl bejt k Forralovi přivázanej, ale dva koně ho snáz utáhnou a budeme dřív ve Stříbrným lese... kapišto?"

Hodil po ní tedy provazem a sám se jal upevňovat provaz k hrušce vlastního sedla...

Rezignovaně zavrtěla hlavou a rozhodla se Aksela poslechnout. Moc se jí to sice nelíbilo, ale jeho připomínky dávaly smysl, a proto se za hlasitého brblání jala přivázat hozené lano k Apollovu sedlu.
Moc dobře si uvědomovala jeho vražedný pohled, ale jak už bylo jejím dobrým zvykem, vůbec se o to nestarala a jako obvykle zvolila tu nejhorší možnou strategii: začala mluvit.
„To máme dnes ale krásný počas!“ Ve skutečnosti byla zima, na obloze se kupily nebezpečně tmavé mraky a slunce mělo co nevidět zapadnout, ale to ji nijak netrápilo.
„Přímo ideální podmínky na dalekou pouť do Stříbrného lesa, není-liž pravda,“ dodala poněkoud kousavým tónem, zatímco se škrábala zpět do sedla. Bylo jí jasné, že pokud už se tak nestalo, Aksel ji velice brzy začne nenávidět, ale kupodivu ji ani tento fakt nijak netrápil. Zvykla si na život o samotě a těsná společnost smrti pro ni také nebyla žádnou novinkou, takže pokud by Akselovi začala lézt na nervy až takovým způsobem, že by se ji pokusil zabít, vlastně by to bylo to samé, v čem žila celý život.
„Doufám, že máš nějakej plán, páč plánování nikdy nebyla moje silná stránka. Abych pravdu řekla, vlastně jsem nikdy nic neplánovala, takžeeee…“ nechala ta slova vyznít do ztracena a pak upřela pohled plný očekávání na Aksela, který se mezitím již také stihl vyhoupnout do sedla.

Nejprve se ujistil, že je lano pořádně připevněno k hrušce sedla, než se k dokonalosti vypilovaným pohybem vyhoupl svému hřebci na hřbet.

Forral, jak už bylo jeho zvykem, rázem začal přešlapovat s vidinou toho, že se brzy dá do pohybu. Lano se nijak nenapínalo, tudíž zřejmě stále nezaregistroval, že mu mimo jeho pána přibila ještě jedna zátěž v podobě téměř mrtvé váhy čehosi vyvrženého mořem. Aksel ale nepochyboval o tom, že s tím nebude mít žádný větší problém, nejednou nesl na hřbetě více než jednoho člověka. A navíc, teď si tu váhu tak trochu dělil s tím haflingem, který lehce nezúčastněně rejdil nosem po skalnaté zemi a doufal, že tam někde najde kus žvance.

A potom ta blondýnka otevřela pusu. Dokud ji držela zavřenou, byla docela roztomilá a snesitelná, ale jakmile začala mluvit, bylo to jako poslouchat kolovrátek. Na Akselův vkus mluvila trošku moc rychle, jen sotva stíhal poslouchat, co že mu to vlastně tak zapáleně sdělovala. Když prohlásila to o krásném počasí, sjel jí pohledem celou hlavu, zda-li se náhodou někde nějak nepraštila, jelikož to téma tak znělo. Když zjistil, že je zjevně docela zdravá, ale myslí to vážně, jen v duchu zavrtěl hlavou a kývl bradou k lesu, který se rýsoval na horizontu za skalnatou pustinou, přes kterou se museli dostat.

Zamyslel-li by se nad tím, dospěl by k tomu, že žádný průlomový a zlomový plán vlastně tak úplně nemá... ale co. Dostanou se do Stříbrného lesa, zjistí o trochu víc a potom se teprve vymyslí, co bude dál. Řešení za pochodu byla Akselova specialita, nebyl zrovna ten typ člověka, co si všechno plánuje miliardy let dopředu a má pro každý krok strategický důvod. Krátce jí tedy odvětil, že to se teprve uvidí dle situace – taky proč něco plánovat, když se to může celé podělat? –, a pobídl Forrala vpřed.

Kývl hlavou. Jediná věc, kterou za celou tu dobu udělal, bylo, že kývl hlavou. Lynae to vytáčelo.
„To snad nemyslíš vážně, ty se mnou nemluvíš? Mluv se mnou! To kejvnutí, hádám, znamenalo, že máme jet tudy, což jsem mimochodem samozřejmě taky věděla, ale nezabilo by tě, kdybys občas něco řek´. Nebo aspoň myslim, že by tě to nezabilo. Nemělo by tě to zabít, doufám. Asi je tu určitá šance, ale nebude nijak velká. Myslím…“
Mezi řečí pobídla Apolla navzdory nepříznivému terénu do klusu. Pomalu se začínalo stmívat, stále je čekala poměrně dlouhá cesta a Lynae nijak zvlášť netoužila potloukat se v noci nepřehlednou kamenitou plání. Sotva se lano s přivázaným nákladem napnulo, Apollo pod náhlým náporem trochu zakolísal, avšak udržovat nastavené tempo mu nepůsobilo sebemenší potíže.
„Taky jsem se tě na něco ptala. Nevim, co tě učili doma, ale na votázku je slušný vodpovědět. Nebo aspoň u nás to tak je, těžko říct, jak to bejvá jinde. Odkud vlastně seš? A máš teda nějakej plán? Co s nim budem dělat? Vodtáhnem ho do Stříbrnýho lesa a co pak? Budem doufat, že natrefíme na vílu?“
Akselova tvář zůstávala nečitelná, což Lynae mírně řečeno znepokojovalo. Co si o sobě myslí? Nemůže ji přece jen tak ignorovat, jako by nebyla ničím než muškou vytrvale poletující před jeho obličejem, nezasluhující nic než občasný otrávený pohled. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že jej bude na oplátku taky ignorovat, avšak po krátké a poměrně rychlé úvaze usoudila, že něčeho tak drastického by nebyla schopná…

Někde uvnitř něco se zmítala zvrácená a vůči ukecané blondýnce velice krutá touha pokračovat v zarytém mlčení a akorát jednou za chvíli přikývnout, ale i on musel po chvíli uznat, že takový plán by byl velice krutý a nemilý, co si budeme. Tak tedy následoval jejího příkladu, navedl Forrala do klusu (a děkoval všem bohům, že ten hřebec dokáže klusat tak plynule, že to člověka úplně nevyhazuje ze sedla) a teprve poté se jí jal odpovědět.
„Náhodou, třeba se u nás sluší mlčet," vrhl po ní postranní pohled s pokusem o něco, co se vzdáleně podobalo úsměvu. „Věř mi, že toho moc vědět skutečně nechceš. Jsem ze severozápadu, vlastně z vesnice poměrně nedaleko Stříbrného lesa. Plán vlastně úplně nemám. A asi ano, budeme ho muset odtáhnout, sehnat si pomoc nějaké víly, doufat, že nás v průběhu žádosti nezabije vzteky a pak... pak se prostě uvidí, co s ním," pokrčil rameny.
Vypadala o něco spokojeněji, možná proto, že konečně začal odpovídat. A tak, aby ji trochu zchladil, k tomu na závěr přidal další velice procítěné přikývnutí.

Rozhodla se ignorovat podivný škleb, který jí Aksel věnoval, i následné procítěné přikývnutí a raději se zaměřila na skutečnost, že s ní konečně začal komunikovat.
„U vás se sluší mlčet? Vážně? Jak to funguje? A jak můžeš vědět, co chci a co nechci vědět? Chci vědět všechno! Když už jsme u toho, jak se vlastně jmenuje tvůj kůň? Nechápu, že jsem se na to ještě nezeptala, taková důležitá informace…“
Spolu s mizejícími slunečními paprsky mdlého podzimního podvečera se vytrácely i poslední zbytky venkovního tepla, což se Lynae pramálo zamlouvalo. Přitáhla si teplý plášť blíž k tělu, neposlušné prameny blonďatých vlasů schovala v tmavé kápi a čím dál častěji se zmiňovala o touze po brzkém konci jejich cesty. Nemohla se dočkat, až se zaposlouchá do zvuků praskajícího ohně, užívajíc si jím poskytovaného tepla. Díky vytrvalému tempu však cesta ubývala poměrně rychle, takže si neměla moc na co stěžovat.

„Nějaká moc ukecaná, ne?" uchechtl se sám pro sebe a zimomřivě se zabalil do vlastního kabátu. Ale na jednu stranu... bylo fajn po dlouhé době zase mít vedle sebe někoho, s kým se dá povídat (teda, ne že by si nekrátil dlouhé hodiny na cestách v sedle sáhodlouhými filozofickými úvahami a rozhovory s Forralem, ale ten mu toho neodpověděl zrovna hodně na oplátku). A když se zeptala na jeho koně... no, co si budeme, to nebylo téma, o němž by zvládl dlouho mlčet. „Jmenuje se Forral. Jsem si jistý, že ten týpek, od něhož jsem ho... převzal, pro něj měl nějaké mnohem delší a bezchybně honosnější jméno, ale tohle je mnohem lehčí jak na oslovování, tak na samotné zapamatování."
A když už byli u toho... „A co tenhle. Jaký je jeho příběh?" kývl k malému haflingovi, který klusal bez námitek po jejich boku.
Jak začala tma padat, začalo se i rapidně ochlazovat. Potřebovali se dostat do Stříbrného lesa... potřebovali založit alespoň oheň a trochu se zahřát. A trocha spánku by možná taky nebyla na škodu.
Ani mu nepřipadalo divné, že automaticky začíná přemýšlet v množném čísle, které nezahrnuje pouze jeho a Forrala... každopádně na to teď nebyl prostor k řešení, první prioritou bylo dostat se konečně k tomu zatracenému lesu.