Město Läpie

Slyšet v hlavě varovné pískání byla jedna věc, ale když se ten dotěrný zvuk samovolně přemění v kompletní sbor žalostně pějící na celou lebku, už doopravdy značí problém. Na té ženě něco nesedělo, byla příliš zvláštní. Chyběla jí typická vlídnost postarších dam - byť se jevila jako vskutku hodná a nápomocná (však jim donesla sušenky, probohy! copak by někdo, kdo nosí sušenky mohl být zlý?) ale něco bylo špatně. Nevznášela se kolem ní obvyklá konejšivá aura, kladla dost přímé a těsné otázky, nepůsobila srdečně a upřímně. Ani v nejmenším se ale Desmond nemohl jen tak zvednout, ladně vytasit meč a přiložit jí hrot ke krku, aby ji přiměl zazpívat. Ne, pokud by se snad pletl, všechno by se kolosálně podělalo. On přeci nebyl ten typ parchanta, co jen tak popravuje nebohé stařenky... Alespoň si to myslel. I přesto se v něm ale neustále stupňoval nejen pocit špatnosti, ale především úzkost. Ta narůstala jako hladina řek při povodních, díky čemuž Desmond začal poněkud neklidně podupávat jednou nohou, aby si zklidnil mysl a odvedl nechtěné úvahy stranou.
Naštěstí nedošlo k tomu nejhoršímu - Bree se dostala z toho děsivého dušení a vypadala sice poměrně rozhozeně, ale ne vyloženě zraněně. Za to byl bělovlásek neskonale vděčný, protože si opravdu nevěděl v dané situaci rady. Jak by měl svoji milou přeci jen ochránit před mlékem? Ta bílá tekutina byla neživá, nemohl ji prostě přiškrtit a donutit, aby Bree nechala na pokoji. Ty úvahy byly samozřejmě naprosto šílené, ale on se cítil zodpovědný za to, aby se nikdo a nic Bree nedotklo. Žádné zranění, žádné urážky, žádné ohrožování. Theoran by se mu jistě vysmál, že se konečně poddal přesně tomu, čím skutečně byl - psem - ale jemu na tom nesešlo. Pokud šlo o jeho snoubenku, snesl by jí klidně modré z nebe, přeměnil se v žábu nebo vyraboval zelinářství. Nic pro něj nebyla překážka, ne v tomhle ohledu.

Měl chuť tu stařenku opravit, že je to Bree a ne Brianna, stejně jakože je jen a jen na ní, jestli se k tomu nešťastnému jménu bude hlásit (přičemž si uvědomil, že se ironicky nacházeli v dosti podobné situaci, co se rodových jmen týkalo) ale nakonec obě ty poznámky preventivně spolkl a nechal si je pro sebe. Sice si kvůli tomu připadal tak trošku jako zrádce, jelikož měl svoji milovanou bránit před všemi a vším, ale obával se zároveň i toho, aby kvůli jeho neomalenosti neupadla nejen v nemilost, ale především do potíží. Musel si tak neustále v hlavě opakovat, aby se držel vštípených pravidel slušného společenského jednání a nehledě na to, jak moc se mu to protivilo, pokoušel se uvažovat jako Rasmus.
„Myslím, že je hezké a náležité setrvat se svým rodovým jménem,“ pronesl nakonec trošku tiše, než na Bree upřel svoje šedivé oči, v níž se zrcadlil výraz štěněte. Neměl z toho dobrý pocit, ani omylem ne. Nejradši by ji vzal do náručí a utekl stejně rychle, jako z té podělané hospody. A přesně to se mu také honilo hlavou: děsila ho vize toho, že by to na panství Javierrů mohlo dopadnout podobně. Zatím sice žádné nutkání nepociťoval, ale ten pocit nesprávnosti a nebezpečí se jim vznášel nad hlavami jako levný parfém, nedalo se před nim utéct. A Desmond byl zvyklý nejdřív bojovat a zabíjet, teprve poté klást otázky.
„To je pravda. Naše situace je... Přinejmenším nešťastná. Ale až se to všechno usadí, svatba jistě bude. Myslím, že by to mohlo být i dobré pro obě naše rodiny. Navázání nových pout by bylo hezké, však?“
Ne, že by Killianovci něco takového praktikovali jen tak u někoho, ale oči by se nad tím snad přivřít daly... Především vzhledem k tomu, že to rozhodně neříkal s reálným úmyslem pokoušet se mezi Javierry a Killiany budovat jakoukoliv formu spojenectví, příbuzenství nebo přátelství - pouze se snažil převrátit a uklidnit situaci, jelikož ten sbor v jeho hlavě začal znovu nabírat na síle. Opravdu si začínal připadat žalostně, přesně jako zvíře uzavřené v těsné kleci.
Neměl pocit, že by se snad měl nebo neměl stydět kvůli těm všetečným otázkám, mezi něž se řadila i ta na děti, ale... Přišlo mu to zvláštní. Nejspíš to Dorothy nemyslela nijak zle (nehledě na to, že ohledně ní měl dost pochybné pocity a dojmy) ale jemu to bylo těžce nepříjemné. Nebyl materiál na rodiče, sám ani žádné skutečné rodiče nepoznal. Theoran se jako otec rozhodně počítat nedal - dal jemu i Rasmusovi noční můru místo dětství a byť je oba naučil mnohým věcem, vynechal to nejpodstatnější. Věci, co budovaly charakter a připravovaly jedince na reálný život, kdy se měl postavit na vlastní nohy. Jak by asi tak mohl Desmond - který nevěděl nic o vztazích, natož pak o rodině nebo dětech - vychovávat nějakého potomka? Necítil se na to, ale přiznat to nahlas vyžadovalo notnou dávku sebejistoty, jakou jednoduše postrádal. Podobně jako spoustu dalších podstatných věcí.
„Obávám se, že na něco takového je ještě brzy, madam,“ odpověděl nakonec a zformoval na rtech napůl vlídně omluvný a napůl poněkud rozpačitý úsměv. Aniž by z Dorothy přitom sjel pohledem, poslepu vyhledal Breeinu ruku a jemně si s ní propletl prsty, aby jí dal najevo alespoň špetku neverbální podpory.
„Ale kdo ví? Jsem si jistý tím, že ke svojí milé patřím... Pokud by na to došlo, nebránil bych se.“ Dodal ještě o poznání tišeji, než jemně semkl rty k sobě a ohlédl se na Bree, věnujíc jí krátký pohled, než poněkud rozpačitě uhnul očima, jelikož se obával reakce. Nebyla to lež... Spíš zbožná myšlenka. Možná, že by to nebylo tak špatné. Konec konců toužil po normálním životě, nechtěl být sám. Bree už mu stihla ukázat nejen taje přátelství, ale především lásky. Byla jeho rodinou, o tom nemohlo být pochyb. Asi by se o to záměrně nepokoušel, protože takový zkrátka nebyl, ale když nad tím tak uvažoval... Svým způsobem ho to lákalo, ačkoliv si stále byl příšerně nejistý.
„Rozhodně budeme, madam. Děkujeme vám.“ Odpověděl Dorothy, než stařenka zmizela za dveřmi a on Bree naznačil položením ukazováčku na rty, aby byla chvíli tiše, zatímco naslouchal zvukům jejích kroků po chodbě. Chvíli setrvával nehnutě, dokud si nebyl jistý, že konečně zmizela. Poté vzal Breeinu tvář do dlaní a pohlédl jí zpříma do očí.
„Mám z toho zatraceně špatný pocit,“ pronesl nakonec naprosto upřímně. „Jak moc blízká si byla s... Ty víš kým? Něco tu nehraje.“

Čím více s Dorothy konverzovali, tím více si všímala Desovi narůstající nepohodlnosti. Nejspíš se ho zmocňovala úzkost, což Bree plně chápala, ale také ho toho pocitu chtěla co nejdříve a nejúčiněji zbavit. Ani náhodou nechtěla, aby na tom místě (A ani nikde jinde) měl trpět nebo se jen necítit dobře. ,,Myslím, že je to volba každého. Každičký tvor má právo se rozhodnout pod jakým jménem či přezdívkou chce vystupovat.” Sebejistě zvedla hlavu, věnujíc Dorothy úsměv. Ten jí z tváře povadl, když služebná zatřásla hlavou v nesouhlasu, než přistoupila blíž a káravě poplácala blondýnku po hlavě. ,,Máte se ještě co učit, Slečno Brianno. Možná že by jste raději měla přistoupit na názor vašeho snoubence.” Všechna jistota, kterou si Breena za tu chvilku vypěstovala se zase hezky zahrabala do země. ,,Omlouvám se. Asi máte pravdu.” Na ten malý moment se myšlenkami vrátila ke svým dětským létům. Byla snad pořád tak prostoduchá? Dorothy i Des měli oba dva mnohem víc zkušeností než ona. Vždyť ona byla jen víla s pokřivenou morálkou, která ani neznala les, ze kterého měla pocházet. Jak potom mohla znát jiné části a principy světa? Ačkoli jeho slova byla dost pochybná, říkal to i Theoran. Co když se opravdu řítila proti proudu zbytečně? A co bylo nejhorší, co když sebou táhla i Dese, který jí bezmezně důvěřoval? Myslel si to i on? Toužila se na něj otočit, pořádně ho obejmout a nechat se v jeho náruči ukonejšit před těmi všemi zlými myšlenkami, ale copak mohla? Dorothy na ní upírala pohled, který se jí musel zarývat až do duše. Věděla, že byla slabá. Když by tu slabost dala najevo, nijak by si nepomohla. Proto jen držela svou hlavu skloněnou a jazyk za zuby, než by měla plácnout něco podobně hloupého. Sama měla několik otázek, ale ani na jednu z nich nebyl čas. Ne nad drobnohledem té staré dámy. Mezi slovy přijala Desovu dlaň a stiskla ji co nejpevněji jen dokázala. Byla za to gesto neskonale vděčná, protože ho bezpochyby potřebovala. Cítila se příšerně nepatřičně, ačkoli do té konverzace patřila snad bez žádných pochyb. Nejspíš by měla také ještě něco říct, dodat nebo udělat, ale ona to zkrátka nedokázala. Sice to vypadalo, že to byla Dorothy, kdo by si případně ukořistil mít děti, ale ani tomu se zasmát nemohla. Kdyby totiž ta postarší dáma nějak nevhodně šmátla na bělovláska, Bree by jí tu ruku bez milosti zlomila. Stařenka nebo ne, s jejím Desem rozhodně žádné potomky mít nebude. V žádném případě.

Viditelně si oddechla, když stařenka odkráčela zase hezky pryč. Bohužel ani tentokrát nemohla na Dese vybalit všechny svoje otázky, neboť jí v rychlosti ukázal, ať je potichu. Bez otázek ho poslechla a nechala ho vzít její tvář do dlaní. Čekala vynadání, naštvanost nebo zklamání, ale místo toho vypadal bělovlásek stejně rozhozeně jako ona. ,,Taky z toho mám špatný pocit, Desi. A jsem ráda, že nejsem jen paranoidní.” Nepatrně se pousmála. Možná byla ve sračkách, ale nebyla tam sama. A sračkama se vždycky líp brodilo ve dvou. ,,Jak moc blízká jsem si byla s Rufusem? Většinou jsem v jeho blízkosti být nechtěla. Odešla jsem od něj nejdřív co jsem mohla. Dřív...Byla jsem s ním, protože představoval přežití. Asi je těžké tomu uvěřit, ale tříletá vílí zlodějka si sama moc jídla neobstará. Ale ne, jinak jsem na něj vázaná nebyla. Děsil mě.” Pípla. Opravdu jí bylo nepříjemné o tom tématu mluvit, ale brala to jako nutnost. ,,Víš co? Půjdeme odsud. Byla chyba tě sem tahat, omlouvám se. Zbytečně jsem tě uvrhla do nebezpečí...Ale už se to nestane.” Zavrtěla hlavou, aby svým slovům přidala na váze. ,,Doženu Dorothy a promluvím s ní. Hned budu zpátky. Jen...Počkej tu na mě, prosím. A dej na sebe pozor.” Podobně jako on ho dlaní pohladila po tváři, načež mu věnovala jemný polibek. ,,Miluju tě.” Pousmála se a s těmi slovy se vydala hledat služebnou.

Musela uznat, že za ty roky co na panství nebyla se její orientační smysl ještě zhoršil. Proto jí nemalou chvíli trvalo než postarší usměvavou dámu našla. Po cestě se na ní pár lidí pousmálo nebo jí dokonce věnovalo hlubokou poklonu, z čehož byla víla poněkud rozhozená, ale nijak víc to nedávala najevo. Dorothy našla ve sklepení, spolu z dalšími dvěma muži hledat něco ve spíži, nejspíše potraviny. ,,Slečno Brianno!” Vydechla Dorothy, očividně překvapená její přítomnosti. Dva muži na ní s úsměvem pokývli, ovšem ti nejspíše sloužícími nebyli. Chyběla jim uniforma, což se drobné víle taky zrovna dvakrát nelíbilo. Než ale stihla položit jakoukoli otázku, ujala se slova Dorothy, s otázkou co tam dělala. ,,Omlouvám se, ale na večeři se nezdržíme. Vlastně spěcháme a musíme dojít do Tichého lesa. Je mi to líto. Ale děkuji za všechno, Dorothy.” Vřele se na služebnou pousmála, ale její výraz ztvrdnul do nicneříkajícího. ,,Ale Slečno Brianno...Tady jste v naprostém bezpečí. A neměla byste tu být. To kdyby se něco stalo panu Desmondovi? Někteří lidé jsou tu opravdu nevrlí...” Dorothy se zvedla, ale tentokrát to byla Bree, komu úsměv zmizel z tváře. ,,Jestli se Desovi něco stane...Vlastnoručně viníka najdu. A zabiju ho.” Sama sebe překvapila s tou dávkou sebejistoty ve svém hlase, ale byla to pravda. Nenechá nikoho zkřivit jejímu bělovláskovi pramen vlasů na hlavě a dostat se z toho bez úhony. Už ne.” Stejně jako jí, to ale překvapilo i Dorothy. ,,Slečno Javierrová...To jsou silná slova na takové nevinné stvoření jako jste vy. Co vám to jen provedl? O to se musíme postarat, Slečno Brianno.” Rukou chytila víle obě tváře, ale ta se jí okamžitě vytrhla. Náhle si uvědomila, že jít dolů bez zbraně bylo pěkně, ale pěkně pitomé. Přesně na to myslela v momentě, když uslyšela, jak muži za ní vytasili zbraně, které na rozdíl od ní očividně měli. Blondýnka se v rychlosti rozhlížela kolem, přemýšlejíc o svých možnostech. Žádnou zbraň u sebe neměla, kvůli nízkému stropu nemohla nikam vyletět a ani vytvořit pořádný požár, díky všudypřítomným kamenným zdem. Od titulu stratég roku měla vážně daleko. Zkrátka byl v háji zeleném. ,,Nepůjdete nikam, Slečno Javierrová. Vy hezky zůstanete a zplodíte další generace, ať chcete nebo ne. Tak co kdyby jste se vrátila a dělala, že jste změnila názor? Budete tu mít úžasný život, opravdu.” Stařenka se k ní přiblížila a bolestivě jí chytla za ramena. Bree si neodpustila tiché bolestivé syknutí, které jí ve výsledku stejně bylo k ničemu. ,,Fajn. Máte to mít. Omlouvám se za své chování. Opravu bych měla poznat, co je pro mě nejlepší.” Co nejzářivěji se na Dorothy usmála a ta jí úsměv, evidentně spokojená, oplatila. ,,Ne že bych vám nevěřila, Slečno, ale pro jistotu si pojistíme...že nám neutečete.” Pohled Dorothy se nejdříve přesunul na její nohy a následně na její křídla, tvoříc na rtech zvrácený úsměv. V tu chvíli Breena zacouvala, ale nebylo jí to moc platné, jelikož narazila do těla jednoho z těch super náhodných týpků, co rozhodně nepatřili ke služebným. Výborně, takže nejen, že si nezasloužila titul stratéga roku, ale její plán hrát poslušnou šel taky do kytek a teď z ní Dorothy hodlala udělat mrzáka. No nebyly to úžasné vyhlídky? Než se stihla prosmýknout nebo něco podobného, týpek jí zezadu chytil do medvědího objetí, mačkajíc jí snad i k smrti. Pro jistotu jí zacpal rukou ústa, ale pokud se zeptáte co v takové situaci bude dělat každá dívka, odpověď by byla křičet, jenže ona křičet nemohla. Takže udělala to, co každá dívka jako druhou věc. Pořádně toho muže hryzla do ruky, než se ten druhý týpek s mečem stihl přiblížit. Ten zaklel a dokonce jí i na moment pustil, ale než se stihla vyvléknout úplně, zase jí chytil, tentokrát jí drtíc mnohem pevněji. Pravděpodobně by jí mohl rozdrtit všechny kůstky v těle, kdyby zatlačil jen o něco víc, ale to se nedělo. Místo toho to Bree zkusila ještě jednou. Sice nemohla zapálit celou místnost, ale kůži pořád ano. Zatahala za nitky své magie a nechala se jí obklopit. Nechala hřejivé plameny pohltit celé její tělo, neboť věděla, že její vlastní plameny jí neublíží. Hořela. Její kůže, oblečení i vlasy obklopovala rudá záře, která ze sebe vydávala takový žár, že musela sama víla přivřít oči, jinak by měla pocit, že jí to ohnivé peklo spolkne taky. Co bylo ale nejlepší, ten muž jí z jednoho prostého důvodu pustil. Protože taky hořel. Bree vše vnímala zpomaleně. Slyšela mužův křik a pach spáleného masa, pozorovala Dorothy běžící k východu a vnímala, že se jí příšerně motala hlava. Její magie z ní vysávala víc energie než by čekala, ale to mohla svést na svou skvělou strategii. Otočila se, aby se podívala jak na tom byl ten druhý muž, ale očividně bylo moc pozdě. Setkala se s jeho vytřeštěným výrazem jen chvilku před tím, než jí zasáhl jílcem meče a ona (opět velmi strategicky) se sesunula dolů jako shnilé jablko, padající ze stromu.

Když se probudila, hlava jí pulzovala snad ještě víc než předtím a po chvilce rozkoukání si i uvědomila proč. Vypadalo to, že si vysloužila doslova krásné místo v pěkné tmavé kobce s pěknou boulí na hlavě a ne zrovna pohodlnými okovy na všech končetinách. Pozitivní bylo, že alespoň o ně nepřišla, jak Dorothy chtěla. V rychlosti se podívala na svá křídla. Vypadalo to, že jsou stále na svém místě, ale za bohy si nemohla vzpomenout, co sakra dělala ani jak měla jakkoli fungovat. Nebyla schopná se plně soustředit, ani vstát, natož klást nějaký odpor či jinak fungovat. ,,Dobré ráno, Slečno Brianno. Prosím, nezlobte se, ale musela jsem vám dát něco na uklidněnou. Doktor přijde za chvilku, podíváme se na vás, Slečno. Nedáte si zatím Sušenku?” Dorothy se i s tím svým vlídným úsměvem zvedla ze židle, přistrkujíc talíř sušenek přímo před ní. Bree jen unaveně zvedla hlavu. Nechtěla žádné zatracené sušenky, chtělo se jí zvracet.

Mezitím se v horních patrech panství procházel mladík, který rozhodně nebyl sloužícím. Se zamračeným úšklebkem mířil do pokoje Brianny Javierrové, mírně vykopnout toho hezounka, který tam byl s ní. Každý krok si u něj vysloužil další a čím dál horší nadávky, protože ani on od té malé mršky úplně nevyvázl. Se svým mečem se mohl rozloučit a pokud si rychle nenajde lékaře, tak i se svými pažemi, neboť ty měl téměř seškvařené na maso a prach. Byl zázrak, že s nimi mohl vůbec pohybovat. Chtěl to vykopnutí mít co nejdříve za sebou, protože potom mohl najít odbornou pomoc. Rozrazil dveře jejího pokoje, očima vyhledávajíc bělovlasého muže. ,,Tvoje holka je pryč. Je o ní postaráno. Ty můžeš jít. A jo, mám se tě zeptat, nechceš sušenky na cestu?”

Přístup té ženy se mu nelíbil čím dál víc. Ten vrtkavý pocit, že s ní bylo něco hrubě v nepořádku, začal sílit s takovou vervou, s jakou se zvedají plameny s příměsí oleje. Nejen, že byla zatraceně divná, evidentně zastávala i příšerně špatné názory, což bylo jenom další varovné znamení. Všechny vlaječky v Desmondově hlavě vyrazily kupředu a on sám byl připravený vyrazit jako šelma a srazit Dorothy pěkně k zemi, aby jí mohl trošku přidusit a dostat z ní, co se sakra dělo... Ale ještě ne. Nemohl jednat až tolik impulzivně, jelikož by se takové rozhodnutí mohlo v důsledku spíše obrátit proti nim, což byl příliš vysoký risk. I proto raději setrvával v relativně pasivním stavu a pokoušel se udržovat co možná největší množství klidu, aby neudělal nějakou pitomost.
Toužil té stařence okamžitě vykloubit paži a klidně ji celou uškubnout, když se k Bree zachovala tak odporným a ponižujícím způsobem, ale dokud byla v místnosti, nijak na to nereagoval. Na řádnou reakci si počkal až do chvíle, kdy za ní zapadly dveře. V ten moment si znechuceně odfrkl a obrátil se k Bree, bezmyšlenkovitě jí věnujíc naprosto spontánní polibek na rty. Když se od ní pomaličku odtáhl, něžně ji pohladil po tváři a ještě jí vtiskl letmou pusu na čelo.

„Neposlouchej ji, je to stará žena... Starší lidé mívají vážně příšerný smysl pro vnímání a děsné názory. Nemá pravdu a už vůbec neměla právo na to tě takhle osočovat a poučovat.“ Zavrtěl rázně hlavou, dávajíc najevo svoje znechucení a nefalšovaný nesouhlas s tím hloupým výrokem, jež předtím Dorothy pronesla.* Už jí měl vážně plné zuby, takže ta urputná touha jí zakroutit krkem už byla naprosto nesnesitelná.
Jen s těžkým srdcem poté naslouchal jejímu vyprávění o tom šmejdovi, jelikož nutkavá potřeba do něčeho (nebo spíš někoho) začala nebezpečně sílit. Vážně byl rád, že se ho zbavili, ale hořce zároveň litoval, že ho nemučil. Zasloužil si ten nejhorší osud, nejpříšernější a nejodpornější smrt... Trpět.
„Dobrá, než se vrátíš, připravím naše věci, ať můžeme potom rovnou vypadnout.“ Pokývl hlavou, než na rtech zformoval drobný úsměv a polibek jí oplatil, mírně přivírajíc oči.
„Taky tě miluju, vrať se prosím co nejdřív, počkám tady.“

Čekal poměrně trpělivě, ale věci měl připravené během pár minut - zároveň mu to ale připadalo jako příšerná věčnost, takže začal úzkostlivě přecházet z jednoho rohu pokoje do druhého, odpočítávajíc vteřiny i minuty.
Přesně v ten moment se rozrazily dveře a v nich stanul jakýsi muž s příšerně popálenýma rukama. Desmond stihl jen pozvednout obě obočí, než ho oslovil... A tehdy začal okamžitě vidět rudě.

„Sušenky, huh?“ Nadnesl tichým, relativně netečným hlasem, než sjel pravačkou k jílci svého meče a jediným plynulým pohybem ho vytáhl z pochvy, načež hbitě máchl paží a uťal nově příchozímu obě hrubě popálené ruce. Sotva končetiny dopadly na zem, vycenil zuby jako zdivočelý vlk a zabodl muži do hrudi a projel ostřím napříč jeho tělem, zanechávajíc odpornou krvavou spoušť.
„Nikdo, opakuju nikdo, na Bree nebude sahat. NIKDO.“ Zasyčel varovně, zatímco mu v hlase dost výrazně zněl štiplavý hněv. S ním se také vydal napříč chodbou, hledajíc jakoukoliv stopu Breeiny magie. Ta byla naštěstí ještě zostřená díky přenesené magii, zato jeho cesta nebyla až tak volná. Zatímco totiž procházel panstvím, narazil hned na několik lidí - s nimiž všemi udělal velice rychlý a krátký proces. Bylo mu naprosto ukradené, zda padala hlava, ruce nebo jiná končetina... Během chvíle byl opět zbrocený krví úplně stejným způsobem, jako když na to proklaté místo vkročil poprvé.

Zdálo se, že ji ti parchanti odvedli kamsi dolů, kde ho uvítala řada nepěkně vyhlížejících cel. Zatímco je míjel, musel nepatrně nakrčit ret ve znechuceném gestu, jelikož si dost živě dokázal představit to, jaké by bylo tam skončit. Cíl jeho cesty se ale nacházel ještě kousek dál... A evidentně měl společnost.
„TY,“ zachrčel rozzuřeně, než se rozeběhl proti mřížím kobky a začal do nich frustrovaně bušit. Dokonce o ně zavadil i mečem, ale žádné ostří nedokázalo obstát proti silné zábraně z pevného železa. Ne, musel přijít na něco jiného, být kreativnější. Ale něco udělat musel, protože nemohl nechat svoji milovanou trpět na tom příšerném místě, natož s tou zrůdou. Jako kdyby nestačilo, že už jednu zrůdu zabil - dokonce dvakrát - a další se chystal sejmout co nejdříve mu to okolnosti povolovaly, ale přesto si připadal hrozně bezmocný. Pozoroval Bree, jak tam vězela jako princezna ve věži a řval na Dorothy tím zhrublým, téměř nelidským hlasem.
„Koukej ji pustit. HNED!“ Upustil svůj meč a prostrčil mezi mřížemi jednu paži, pokoušejíc se dosáhnout až na stařenu vězící v kobce po boku Bree, ale byla příliš daleko. Samotné mříže byly umístěné dost dobře na to, aby se jimi ani omylem nedokázal protáhnout, takže jen bezmocně řval a natahoval se nehledě na bolest, žalostně se pokoušejíc o osvobození svojí milované víly.
Srdce se mu lámalo a tříštilo na kusy a on si ani neuvědomoval, že se mu čirou frustrací a zoufalstvím začaly řinout po tvářích hořké slzy žalu, jak ho přemáhala bezmoc. Toužil Bree osvobodit, vzít ji do náručí a odnést co nejdál to jenom šlo, přivinout si ji k sobě do objetí a smět ji políbit na uklidněnou...

„Acctöm dëmergh... Nöcti.“* Vyřkl nakřáplým tónem, než se mu hlas definitivně zlomil a on sklouzl na zem, hroutíc se jako domeček z karet. Jen co ale dopadl na studenou kamennou podlahu a svěsil hlavu v dalším návalu příšerné bolesti z vlastního zklamání, svět se mu před očima pomaličku zamžil a on ucítil letmý dotek na bradě, jak mu někdo pozdvihl hlavu.
Neochotně zvedl oči od země a upřel pohled dopředu, setkávajíc se s párem půlnočně modrých očí tak hlubokých, že by se v nich utopil stejně snadno jako v rozbouřeném moři. Zářily jako dva měsíce, matně připomínajíc ty zvláštní růže, jež tolik miloval jeho bratr - a Desmond nepatrně pootevřel rty v němém šoku, když mu došlo, na koho vlastně hleděl.
„Vallarän, Nihäel.“ Než stihl jakkoliv zareagovat, černovlasá žena s půlnočně modrýma očima mu vtiskla jemný polibek na čelo a krátce položila dlaň na místo, kde mu bilo srdce, načež se doslova rozplynula jako oblak dýmu.
Desmond netušil, jestli to byl jenom pouhý výplod jeho skomírající mysli, ale když se postavil zpět na nohy, netřásl se. Stále jím cloumal stejný vztek a frustrace, jelikož uvnitř jeho nitra stále zuřila příšerná bouře, co ho naplňovala čirým chaosem - ale ten pocit bezmoci pomaličku ustupoval do pozadí, nahrazovaný něčím jiným, novým. A něčím, co moc dobře předem věděl, že zatím nedokáže ovládat.
S tou myšlenkou přivřel oči, co v tamním sporém světle nepatrně světélkovaly bledým světlem a než stihl propadnout další vlně viny a sebe-nenávisti, vztahujíc ruku do temného rohu ponořujíc ji až po rameno do tmy. Poté dovnitř vešel celý, využívajíc tmu ke svému vlastnímu prospěchu - jednoduše díky splynutí s ní proklouzl dovnitř do kobky a sfoukl svíčku, díky čemuž mu přes ramena splynul kompletně neprostupný plášť utkaný z černočerné tmy. Teprve tehdy vztáhl ruce ke stařeně a bezmyšlenkovitě ji jimi popadl za hrdlo v drtivém objetí. Škrtil ji tak dlouho, dokud neucítil to, jak z ní pomaličku vyprchal život - teprve poté ji položil na zem a sebral jí klíče, aby odemkl dveře kobky. Tehdy už jen opatrně vzal Bree do náručí a dal se rychle na odchod. Tentokrát ještě rychleji, než když utíkali z jeho rodného panství.

„Bree,“ špitl k ní, když konečně nabrali nějakou vzdálenost vůči tomu proklatému panství, opatrně ji kontrolujíc očima. Vypadala hrozně zle a měl o ni vážně starost, ale obával se toho, co by se mohlo stát, kdyby nepokračovali dál. Nesměl dopustit, aby se něco podobného opakovalo, už nikdy.
„Jiskřičko. Slyšíš mě? Jsem tu s tebou, ano? Bude to v pořádku, slibuju. Nikdo ti už neublíží, jsem s tebou. Miluju tě, Bree. Nedopustím, aby se ti něco stalo.“ Opakoval ustavičně ve snaze dát svojí milované najevo, že ji neopustí. Hlas se mu přitom mírně třásl a on nevěděl, jestli má znovu začít brečet nebo křičet na Auroru, že dopustila něco tak příšerného, ale soustředil se především na svůj svižný krok, jelikož ho zneklidňoval fakt, že jim panství za zády ještě stále nezmizelo úplně.


* správná verze: vyblila
* Překlad: Vezmi si mojí krev, Noci
* Překlad: Povstaň, Stíne

Neskutečně jí uklidnilo, že Des neměl stejný názor jako Dorothy, protože by se poté cítila neskutečně hloupě a naivně. Ale tak to nebylo. Des jí i tentokrát dokázal uklidnit a najít správná slova, aby rozehnal všechny její chmury do všech zelených hájů. ,,Desi...Děkuju.” Spokojeně se usmála. Všechna její špatná nálada se náhle jakoby zázrakem rozplývala do ztracena, nahrazujíc jí hřejivým teplem, rozlévajícím se jí po celém těle. Des možná neovládal perfektně magii svoji, ale zároveň vládnul jinou magií. Vždy, když byl u ní, cítila se jako že pro někoho byla důležitá. Jen on jí dokázal přivést pocit, že byla někým speciálním. Byla do něj blázen, tvořil celý její svět a dával jejímu životu smysl. Nikdo nemohl pochybovat, že mu byla oddaná až do morku kostí. Toužila ho zbožňovat po celičký život celým svým vílím srdcem a taky to hodlala dodržet. ,,Neboj se, není to tak, že bych jen tak zmizela. Pokusím se vrátit se co nejdřív. Hlavně mi na sebe dej pozor.”

Netušila jak dlouho trčela v té kobce, ale asi ani nemělo cenu to zjišťovat. Počítat čas se zdálo jako nemožný úkol, protože jí všechny vteřiny, minuty i hodiny splývaly dohromady, tvoříc jednu ohromnou časovou nicotu. Ve tmě pouze s jedinou svíčkou, která jí ještě k tomu podstrkovala ty zatracené sušenky, které v tu chvíli nechtěla ani vidět. A i kdyby chtěla, vlastně sama neměla sílu si nějakou sušenku zobnout. Nejspíš by měla začít brečet nebo se začít hystericky smát, ale i její víčka byla tak těžká, že byla ráda za to obyčejné mrkání. Připadala si jako hadrová panenka. Její mysl dokázala alespoň omezeně vnímat, zatímco její tělo se proměnilo na jednu velkou loutku. Stačilo jen přidělat provázky a mohla rovnou sloužit jako rekvizita v nějaké naprosto zvrácené hře. Ta bezmoc jí neštvala, spíše jí přinášela zoufalství. Nezmohla se na ani jediné slovo, natož na cokoli jiného. Když se její oči omylem setkaly s osobou za světlem svíčky, zahlédla křivý úsměv a chichotání. Vlastně to bylo příšerné. Před dobou, co se zdála jako malý moment, byla schopná zapálit celou místnost a kontrolovat plameny jako své vlastní brnění. Teď se nedokázala natáhnout ani po jedné malé svíčce. Byla v háji. Kompletně bezmocná. V tu chvíli se jí opravdu chtělo brečet. Probohy...Vždyť ta scenérie byla jako vystřižená z její noční můry. To nejhorší ale přece jenom mělo přijít.

I se svým neúplným vnímáním si pomocí hluku dokázala domyslet tu příšernou scenérii. Slyšela Desův řev i pobavený smích jindy tak laskavé služebné. Zkusila to znovu, sebemenší pohyb, otočení hlavy, cokoliv. Ale nemohla. Ať už jí Dorothy dala cokoli, pravděpodobně to muselo být zatraceně účinný, protože ona nemohla nic. Bylo to vlastně opravdu kruté. Perfektně zpacifikovaná. S vědomím povoleným tak, aby dokázala vnímat ty nejsilnější impulzy, ale zároveň neudělat nic co by narušilo plány služebné. Tak tam ležela. Slyšela Desovu bezmoc, ale sama se v ní také dopila. Opravdu se cítila, jakoby vpadla do své noční můry, protože přesně tak to cítila. Nemohla s tím nic udělat, jen nečinně přihlížet, což bylo v důsledku horší než kdyby ztratila sluch a zrak, alespoň jí to tak v té situaci připadalo. Netrvalo dlouho, než ucítila jak jí po tvářích stékají její vlastní slzy. A ani jim nemohla zabránit. Chtěla pryč. Chtěla za ním. Projednou chtěla být ona ta, která by ho mohla přivinout k sobě v konejšivém objetí. Proto, když si její milovaný bělovlásek vydobil cestu až k ní, začalo jí být vše ostatní jedno. Nechala se vzít do náruče a odnést z toho hrozného místa. Spletla se. Ani tam nebylo bezpečno. Ani přes vyzdobené koupele, usměvavé dámy a čokoládové sušenky. Ani tam nebylo bezpečno. Chtěla se Desovi omluvit, chtěla se začít smát, ale její tělo jí to nedovolilo. Ale slyšela bělovláskův hlas a věděla, že s ním v je v bezpečí. Ignorovala mrtvá těla všude po cestě i její ochablé nereagující tělo. Konečně byla zase u něj. Tam, kam skutečně patřila.

Srdce mu bušilo jako splašené. Nehledě na to, že měl Bree konečně zpět u sebe a držel ji v náručí jako ten nejcennější poklad, stále se necítil o moc klidnější. Utíkal po chabě vyšlapané cestě směrem od panství Javierrů a myšlenky mu poletovaly napříč hlavou jako jedovaté šípy, zasévajíc do jeho nitra jen další a další pochybnosti, co ho táhly ke dnu. Svým způsobem díky tomu toužil a tesknil po svém přirozeném stavu naplněném apatií, jež sice za normálních okolností hrubě nenáviděl, ale v současné situaci by ji nepochybně uvítal. Zmáhala ho čirá hrůza, bolest, zklamání nad sebou samým a nepřeberná spousta starostí. Ať už Bree totiž ta stará rašple dala cokoliv, absolutně ji to odrovnalo. A on neměl ani šanci se zastavit, aby ji pořádně zkontroloval a pokoušel se s tím něco udělat, jelikož musel utíkat jako o život, aby je oba dostal co nejdál od toho bezprostředního nebezpečí. Neměl sebemenší tušení, kolik lidí na panství žilo a kolik z nich trpělo stejně chorobnou oddaností jako právě Dorothy, ale nemínil pokoušet osud. Ne znovu, když šlo o Bree.
Zpomalil až teprve v moment, kdy si byl jistý, že se od panství dostatečně vzdálili. Teprve tehdy si dovolil vydechnout a rozhlédl se kolem, míříc pomalejším krokem k jakémusi lesíku, kde by se mohli alespoň na chviličku schovat a on měl lepší prostor pro to, aby zkontroloval, jak na tom Bree byla. Ani trošku se mu to nelíbilo. Působila opravdu příšerně malátně, nepřítomně... A dokonce i unaveně. Ležela mu v náručí se stejnou ochablostí, jako kdyby byla pouhou hadrovou panenkou - a přesně to Desmonda děsilo až do morku kostí. Co jí to ty zrůdy provedly? Něco takového si nezasloužila, ona ne. Nikdy, měla tak dobré srdce a dokonce se k té mrše chovala s úctou a vlídností, ale i přesto jí bylo ublíženo. Nenáviděl Dorothy, nenáviděl to místo a nenáviděl všechny, co se podíleli na tom, co se jeho milované víle stalo. Kdyby mohl a měl řádnou příležitost, nejraději by to celé sídlo spálil na popel, ale přednostní pro něj samozřejmě byla jeho snoubenka a její bezpečí i zdraví, ne nějaká pomsta. Tu mohl potenciálně vykonat kdykoliv později, pokud by na to přišlo. Ale Bree... Ta potřebovala pomoc ihned, ne později.
Přesně na to také myslel, když dorazil mezi hlouček stromů a našel jeden s relativně rozvětvenými kořeny tyčícími se nad měkkým mechem. Opatrně tam Bree položil a opřel ji zády o kmen, než si sundal z ramene brašnu a vložil ji ke kmenu tak, aby ji mohla použít místo polštáře a hrubá kůra jí nedrásala oblečení ani kůži.

„Bree... Jiskřičko.“ Špitl žalostně nakřáplým hlasem, než ji vzal za ruku a propletl si s ní prsty, pokládajíc jí dlaň volné ruky na čelo. Měl z toho příšerně špatný pocit, vůbec si nevěděl rady. Netušil, co přesně jí dali, aby ji dostali do podobné stavu - a ke svojí smůle to ani nijak zjistit nedokázal, jelikož se v takových věcech vůbec nevyznal. Nehledě na svojí závislost na vílím prachu drogy přeci jenom nebyly jeho parketou* a tak musel navzdory svojí nejistotě jednoduše improvizovat, jelikož mu prakticky vůbec nic jiného ani nezbývalo. Jediné, co mohl v danou situaci reálně využít, byly znalosti získané od divokých klanů z Vargenu, jelikož jejich léčitelé byli vskutku velice sečtělí. Problém byl v tom, že nic z toho, co ve Vargenu rostlo, se v Nescoře nenacházelo, tudíž se musel uchýlit k výběru podobností, jelikož konkrétní kousky zkrátka využít nešly.
„Slyšíš mě, Bree? Jsem tu s tebou, už jsme daleko. Nedostanou se za námi, přísahám. Nikdo ti neublíží, ochráním tě. Ale nejdřív se o tebe musíme postarat, ano? Dostaneš se z toho, uvidíš. Bude ti líp.“
Zašátral opatrně v brašně a vytáhl čutoru s vodou, než ji hrdlem opatrně přiložil k Breeiným rtům a dal jí trošku napít, v duchu si neustále opakujíc to, jak moc důležité bylo, aby do sebe dostala dostatek tekutin. Nehledě na konkrétní typ drogy byla hydratace důležitá, protože pokud by měla nedostatek tekutin, mohlo by se její stav nejen zhoršit, ale zároveň by se tím mohl podnítit účinek drog, což rozhodně nebyla věc, jakou by si oni dva snad mohli přát.
„Vydrž, něco zkusím, ano? Nebude to bolet, nemusíš se bát. Jenom zkusím...“ Špitl nakonec, než pevně semkl rty k sobě a položil jí jednu dlaň ze strany tváře, zatímco druhou umístil na její srdce. Zhluboka se nadechl a pomaličku přivřel oči, soustředíc se ne na tlukot svého vlastního srdce, ale na srdce jich obou. Chvíli to trvalo, ale když se mu podařilo sladit ten svůj s jejím, povolil pomyslné otěže svojí magie a dovolil jí pomaličku proklouznout napříč vzdáleností mezi nimi, takže podobně jako jiskra přeskočila z jeho nitra do toho jejího. Na rozdíl od obvyklého stavu ale nebyla ani zdaleka tak surová, jako jindy - díky tomu zvláštnímu a křehkému klidu, jež v sobě Desmond dokázal vykřesat, byla velice povolná a jemná, zároveň ale odlišná i typem. Měla konejšivé účinky, díky čemuž také bělovlásek doufal, že by mohla Bree alespoň trošku pomoci se uvolnit a zbavit jí těch nejkritičtějších projevů, co v ní drogy vyvolaly. Nemohl si samozřejmě být jistý výsledkem, jelikož něco takového dělal úplně poprvé a neměl sebemenší tušení s jakým typem drog měl co do činění, ale nemohl si pomoct. Musel se o to alespoň pokusit, když už nic jiného. Miloval ji, nemohl zkrátka dopustit, aby jakýmkoliv způsobem trpěla. Nic takového si nezasloužila a on kdyby mohl, klidně by na sebe přetáhl veškerou tu spoušť, co Dorothy způsobila.
„Bree...“ Špitl tiše její jméno, když se mu začaly z nějakého důvodu dělat mžitky před očima. Chvíli ještě setrvával na místě a pokoušel se nechat otevřený most mezi nimi, aby magie mohla dál proudit a snad i pomoct, když v tu chvíli ho cosi přimělo se velice rychle stáhnout a klesnout na zem na kolena, potlačujíc hrdelný výkřik. Něco se dělo, bolelo to. Desmond sice vůči bolesti byl velice odolný díky svojí magii i tréninku, ale tohle bylo opravdu silně odlišné. Měl pocit, jako kdyby se jeho tělo samovolně přetvářelo a kosti i svaly se mu násilně svrašťovaly, což si nedokázal ani v nejmenším vysvětlit.
Pokoušel se zvednout, aby se dostal zpět ke svojí milované víle, ale když k ní natáhl jednu paži a setkal se s ní očima, nespatřil klasickou lidskou končetinu. Zíral totiž na křídlo poseté sněhobílým peřím. Když se pokusil promluvit, neotevřel pusu, ale zobák - a vyšlo z něj jakési zvláštní volání, stoprocentně odpovídajíc ptákovi, ne člověku.
Zmateně poskočil o kousek blíž k Bree a prohlédl si svoje tělo - jež působilo nesmírně cize vzhledem k tomu, že se z něj stala sova - než pomaličku svěsil hlavu a přitulil se k Bree, opatrně ji objímajíc jedním ze svých nových křídel.




* od toho tu jsou jeho další dva sourozenci, však R&R vařili drogy docela často

Ačkoli nemohla ani zdaleka říct, že byla v naprostém pořádku, díky bělovláskově blízkosti byla mnohem, ale mnohem klidnější, což její situaci dost pomáhalo. Ve všech směrech byla lepší trávit čas s milovanou osobou než se šílenou stařenkou, která vás chce udusit sušenkami a zbavit vás končetin. Nerada to přiznávala, ale i když čokoládové sušenky zbožňovala, už je nechtěla ani vidět, natož cítit ve své blízkosti. O ty se naštěstí už nemusela zajímat, protože Dorothy i se svými šušenkami byla už daleko za nimi. Ale ani tím si víla vlastně nemohla být jistá, protože účinek toho sajrajtu (Ať to bylo cokoli), jí bohužel totálně rozhodil a zkreslit veškeré vnímání reality, takže ve výsledku ani nemusela být v Desově náruči, ale pořád mohla vězet v tom tmavém sklepení. Naštěstí se jí tu myšlenku dařilo všemožně potlačovat, protože mírné houpání z Desovi chůze jí dodávalo jistotu, že tentokrát se nejedná o nic vymyšleného. Aby se vytrhla z toho pocitu neužitečnosti, alespoň se hodlala pokusit udělat...něco. Cokoli, co by jí zase o kousek posunulo na běžné fungování. Protože takhle nejen že zklamala a opět se ujistila, že její schopnosti přemýšlet dopředu stojí za nic, ale opět se stala pouhou přítěží a starostí navíc. Proto její odhodlání udělat cokoli, co by se dalo považovat za normální fungování, rostlo čím dál víc jak se od panství oddalovali. Nicméně toho ani tak příliš nezmohla, takže se prvně soustředila na dýchání. To sice neznělo majestátně a vlastně docela uboze, ale do té doby si ani neuvědomila, že je její dech jakkoli neklidný, natož splašený. Pomaličku tedy uklidnila svůj dech, zatímco se k Desovi bezmyšlenkovitě přitiskla ještě více. To pro ní v tu chvíli bylo přirozenější než to samotné dýchání. Des znamenal bezpečí a lásku a ona si už neuměla představit život bez něj. Byla jeho, kompletně, do puntíku.

Všechny pochyby se rozplynuly, když za sebou ucítila kůru stromu, ale ani to nevydrželo dlouho. Kolem ní se toho dělo v ten moment až příliš. Třeštila jí hlava a vlastně ani nestíhala vnímat všechno, ale alespoň se toho snažila pochytit co nejvíc. Netušila co má dělat ani co dělat neměla, ale nemohla dál nedělat nic. Nemohla nechat Dese strachovat se ještě víc než už se stalo. Uvrhla ho do nebezpečí a úzkosti a teď byl ještě tak laskavý, že se o ní i přes to, že byla jen přítěží, staral s neskutečnou něhou. Pomalinku se napila z nastavené láhve a pokusila se na tváři vytvořit alespoň náznak úsměvu. Nechtěla ho zatěžovat ještě více, opravdu nechtěla. Ale všechna slova, kterými by ho měla ujistit se jí v hlavě motaly, takže zůstala neschopná vyjádřit jakoukoli hlubší myšlenku. ,,Desi...Omlouvám se. Neměla jsem...Měla jsem tě poslechnout...” Pípla tichounce. Bezpochyby mu dlužila omluvu, ačkoli měla být mnohem obsáhlejší a smysluplnější. Bohužel, to musela nechat na potom s doufáním, že se její stav ještě nezhorší.

Více než pocit sebezklamání se jí čím dál více zmocňovala příšerná únava s vyčerpáním. Bylo to vůbec normální? Pravděpodobně ne, ale ona vůbec netušila co měla čekat, takže to jednoduše hodlala prospat. Jenže když znovu otevřela oči, aby mohla alespoň malinko zase zhodnotit situace, její bělovlásek byl pryč. Místo toho jí teď křídlem objímala překrásná sněhobílá sova. Jindy by se tomu asi začala smát nebo pravděpodobněji vyšilovat, ale tentokrát ne. Její hlava jí mohla podsunout cokoli, takže si z toho moc velkou hlavu nedělala. Opatrně spustila ruce dolů, pomalinku berouc sovíka do náruče. V tu chvíli ho si ho jemně přitáhla k sobě, aby ho měla na blízku, ale zároveň mohl kdykoli uletět. Zatímco toho nádherného tvorečka začala hladit po pírkách na hlavičce, zavřela svoje hnědá kukadla a s dlaní stále položenou na sněhobílém zvířátku se konečně poddala únavě.

„Ne, to rozhodně ne, Jiskřičko. Nemohla si to vědět, nemáš se vůbec za co omlouvat, ano? Není to tvoje vina, v žádném případě. Naopak, jsi vážně statečná a jsem na tebe hrdý, Bree. Ale teď nemluv, dobře? Promluvíme si později, teď bys měla odpočívat. Dám na tebe pozor, slibuju. Jsme tu spolu, budu hned vedle tebe.“
Srdce se mu samovolně rvalo na kusy, když se omluvila - opravdu totiž neměla za co. Nemohla přeci tušit, že ta dobrosrdečně vypadající starší dáma měla nějaké špinavé postranní úmysly, však ji znala tak dlouho. Bylo těžké lidi prohlédnout, aby člověk byl schopný odhadnout jejich opravdové záměry. Desmond sice něco vycítil, ale ani on sám nedal kompletně na svoje instinkty, protože kdyby tak učinil, tak by Dorothy skončila s namodralým krkem podstatně dříve... A Bree by především neskončila v žádné odporné kobce, natož zdrogovaná. Co s ní k čertu chtěli dělat? Držet ji tam po celý zbytek jejího života? Vymýt jí mozek, aby je poslouchala na slovo? Ne, ona měla bojovnou povahu. Její duch byl silný a ona nezlomná. Dostala by se odtamtud i sama, kdyby nebylo těch drog, tím si byl Desmond jistý, jelikož mu svoji sílu a nezávislost převedla už mnohokrát. I přesto se ale cítil provinile za to, že neudělal víc. Nedokázal tomu předejít, kvůli čemuž musela naprosto zbytečně trpět. Znovu už to nemohl dopustit, nikdy.

Podobně jako jeho milá i on částečně ztrácel přehled o dění a svém okolí. Sotva se ocitl v těle sovy - která až s až překvapivou přesností odrážela jeho nitro - opadly z něj obavy a on se doopravdy uvolnil. Drtivá většina jeho chmurností odpadla jako odvázaná kotva, díky čemuž se Desmond po velice dlouhé době (ne-li úplně poprvé) ocitl ve stavu vskutku zvláštního klidu a uvolnění. Žalostně bijící srdce se konečně srovnalo a on směl v klidu i dýchat, díky čemuž se mu dařilo lépe přesunout veškerou zbývající pozornost směrem k Bree. Věděl moc dobře, že ho potřebovala, stejně jako on potřeboval ji. Nemínil se od ní hnout ani na krok, toužil ji obejmout svými nově získanými křídly a zaštítit ji tak před jakoukoliv formou zlovolnosti nebo bolesti, neoficiálně se sám pasoval na jejího ochranitelského rytíře.
Když ho objala a přivinula k sobě, načež ho začala jemně hladit, mírně pootevřel zobák a vydal ze sebe tiché soví písknutí, než přivřel oči a uvolnil se. Toužil jí předat veškerý svůj klid a umožnit jí přejít z toho roztěkaného stavu bezprostředního nebezpečí pokud možno do uvolnění, jelikož přesně to potřebovala vzhledem k tomu, co se jí stalo. Ať už v těch drogách bylo cokoliv, muselo to být pekelně silné.

V tom zvláštním objetí leželi poměrně dlouho, jelikož Desmond postupně kompletně ztratil přehled o čase - a podobně jako Bree i on sám podlehl spánku. Oba za sebou měli zatraceně vyčerpávající den, takže nebylo žádným překvapením, že je nakonec potřeba odpočinku dostihla a převzala nad nimi kompletní nadvládu.
I přesto ale bělovlásek - v současnosti už zpět ve svojí lidské podobě, jelikož se ve spánku přeměnil nazpět - částečně dával pozor. Jeho smysly byly stále ve stavu pohotovosti a kdyby se snad jen něco šustlo v křoví, okamžitě by vystřelil na nohy a tasil meč. Jelikož ale k ničemu takovému nedošlo, místo toho držel svoji milovanou vílu v náručí a v polospánku ji jemně hladil po vlasech. Nechtěl ji budit, potřebovala se prospat. Na druhou stranu ale neměli žádné zásoby a on se zároveň potřeboval i ujistit, že něco sní, protože ty drogy jí mohly dost slušně pocuchat jak tělo, tak mysl.

„Bree?“ Špitl tiše ve snaze ji opatrně probudit, než jí něžně políbil na temeno. „Nerad to říkám, ale asi bychom měli vstát a sehnat něco k jídlu. Není nejlepší nápad takhle v divočině zůstávat moc dlouho.“
Sotva to pronesl, otřásl se chladem. Jedno obočí mu vyjelo nepatrně nahoru, když si uvědomil, že na sobě neměl košili ani plášť - obojí totiž netečně leželo v nesourodé kupce těsně vedle něj. Opatrně proto tedy pustil Bree a oblékl se, než se zvedl na nohy a protáhl se, když ho začalo něco příšerně svědit pod košilí. Rychle si ji přetáhl přes hlavu, aby ji prohlédl kvůli možným uvolněným nitím, ale místo toho na zem spadlo jediné sněhobílé pírko.
„Hökke...“ Zamumlal Desmond poněkud nesourodě, než peří sebral a košili si oblékl nazpět, prohlížejíc si tu nádherně čistě bílou barvu. Byl to sen? Sny přeci ale nezanechávaly hmatatelné důkazy, však?

Málem se znovu rozbrečela, ale tentokrát za tím nebylo žádné zoufalství nebo strach. Ne, v tomhle případě se jednalo o čistou úlevu. Des se na ní nezlobil. Neměl jí ten pošetilý příchod za zlý. Nezklamala ho, alespoň tak to tvrdil. A ona mu věřila. Ze srdce jí spadnul obrovský balvan a ona byla konečně schopná se uvolnit a poslat myšlenky způsobené její nepřipraveností a naivitou na chvíli zase pryč. Přesto jí trochu vyděsilo ta očekávaná pozdější promluva o které se zmínil. Pořád ve vzduchu visela možnost, že jí jen nechtěl přitěžovat zrovna v té situaci a pořádně jí vytknout věci později. Nedivila by se mu. Kdyby to šlo, sama by se propalovala vyčítavým pohledem minimálně týden. Teď se na to ze všech sil snažila nemyslet, protože jinak by neusnula vůbec. Možná chtěl mluvit o něčem jiném, třeba o duhových košíčcích. To se ale vhledem k situaci opravdu vylučovalo, ale na to, aby se zeptala neměla dost síly a vlastně ani odvahy. Jeho slova ji ale celkově dokázala srovnat natolik, že se její strach a úzkost snížily na minimum. Pomalinku přikývla na souhlas. Vždycky byl ostražitější než ona, takže tentokrát ho hodlala poslechnout na poprvé, ačkoli se sebe chtěla ještě něco vyblekotat. Znovu dostala ten pocit nepatřičnosti a nevděku. Jak to s ní mohl celou tu dobu vydržet? Ani náhodou si ho nezasloužila. Nezasloužila si ani špetku té péče co jí dával a jak se o ní staral. Bezpochyby byla tou nejšťastnější vílou pod širým sluncem i měsícem, ačkoli to na první pohled přes ty útěky, Ruvika a šílené příbuzné nebylo znát, Bree to tak cítila. A tím si mohla být naprosto jistá.

,,Bree?” Ten klidný hlas jí vytrhl ze spánku, vracejíc jí zpět do reality. Párkrát zamrkala, protáhla se a opatrně si promnula oči, než se pokusila alespoň o nepatrný náznak úsměvu. Cítila se příšerně zesláble, ale oproti její předspánkové době to byla opravdu příjemná změna. Svět už se jí nemlžil a ani netočil před očima jako tomu bylo předtím. Ať už Des a spánek udělali cokoli, rozhodně to víle pomohlo. ,,Dobře...” Přitakala tichounce. Sice sama nepociťovala žádné známky hladu, ale brala to tak, že stále nemůže na svoje vnímání úplně stoprocentně spoléhat a navíc, bělovlásek pravděpodobně hlad měl. Takže i když by se nejraději zase stočila do klubíčka a prospala minimálně jeden další den, nemohla. Des měl pravdu. Museli najít něco jídlu (A pokud by osud víle hodně přál, tak i vanu, protože jí oba dva opět potřebovali.)

Trvalo jí o chvíli déle než si vlastně uvědomila, že Desovi chybí polovina oblečení. Nad tím nepatrně zvedla obočí a zmateně zamrkala, než se tichounce zachichotala. ,,Desi...Já vím, že hřeju, ale zase tak moc teplá nejsem. Jestli nastydneš, nikam tě nepustím, dokud se nevyléčíš.” Rázně zavrtěla hlavou. Probohy...Vždyť mohl alespoň počkat až bude schopná pomocí své magie vykřesat nějaký ten oheň. Podle jeho výrazu to ale vypadalo, že to svlékání nebylo zrovna jeho záměrem, což blondýnku zmátlo ještě víc. Dílky jí do sebe začaly zapadat teprve až když vytáhl bělovlásek pírko. Soví pírko. Víla se pokusila postavit na nohy, ale k její smůle na ně očividně ještě spoleh nebyl, takže se musela spokojit s zatřepotáním křídel, načež zaujala místo po jeho boku. ,,Netušila jsem , že můžeš být ještě rozkošnejší...Ale mám jednu důležitou otázku...” Nasadila smrtelně vážný výraz, ale ani ten jí dlouho nevydržel, neboť jí téměř okamžitě začaly cukat koutky. ,,Necháš mě tě čechrat, že jo?” Spokojeně se na něj zazubila. ,,Nicméně...Tohle je to o čem jsi chtěl mluvit?”

Oba sdíleli dost podobnou dávku zmatení, což Desmonda víceméně přesvědčovalo o tom, že v dané chvíli rozhodně nebylo úplně nejlepší brouzdat do příliš jasných detailů a poddávat se chytlavým otázkám. Ty po něm neustále chňapaly jako ruce umrlců utonulých na dně ledového jezera, ale s novým nádechem a kapkou přirozené apatie je ze sebe dokázal bělovlásek poměrně rychle setřást. Na jak dlouho a jak moc spolehlivě sice netušil, ale s jistotou věděl, že mu díky tomu bylo umožněno alespoň na pár minut projít skrze mlhu svojí mysli a vyčistit si hlavu. Přesně to také potřeboval, jelikož se zakaleným úsudkem by se moc daleko nedostal. Už takhle předtím propadl svému hněvu, nemohl si teď dovolit další entitě převzít ještě více kontroly nad jeho vlastním nitrem. To by byl jenom jeden z prvních pevných kroků ke zkáze.
Nehledě na svoji pozici ve světě i té situaci, musel setrvat co možná nejrozvážnější. S nohama pevně na zemi, bez rozptýlení a stínů. Všechno muselo jít stranou, pokud šlo o Bree - a také pokud šlo o ně dva. Nemohl by přeci jenom dopustit, aby se jim něco stalo, zvláště ne poté, co provedla Bree ta stařena.

„Bree...“ Vydal ze sebe, ale hlas mu nakonec vyzněl do ztracena, jelikož větu nebyl schopný dokončit. Jistě věděla, že by si jen tak to oblečení nesundal a nejspíš byla zkrátka ještě rozespalá nebo ovlivněná tím svinstvem ze včerejška, těžko hádat. Možná to dokonce myslela jako vtip - ale Desmond byl v tu chvíli tak rozčarovaný, že kdyby toho byl schopný, zrudl by jako rajče a nejspíš strčil hlavu do sněhu jako pštros.
Vzhledem k tomu, že svoji tvář ale neovládal a byla značně otupělá (což se v tu chvíli ukázalo být hotovým požehnáním z nebes, neboť ho to ušetřilo před velice trapnou situací) tak se místo podobné reakce jen rychle oblékl a vytáhl si z vlasů další peří, chvíli ho držíc prsty. Nemohl uvěřit svým vlastním očím... Bylo to doopravdy možné? Stal se z něj jeden z nich? Měl tu zvláštní scénu z podzemního žaláře jen za výplod svojí mysli, která byla v tu chvíli natolik vypjatá a zahlcená čirým zoufalstvím, že by si něco takového mohl dost snadno jenom vsugerovat ve snaze se s tím vším nějak popasovat. Zdálo se ale, že to nebyla jenom iluze, ani halucinace. Jenom holá a pevná realita.
„Cože?“ Zamrkal na svoji milovanou vílu poněkud zmateně, než mírně sklonil hlavu ve snaze zamaskovat to, že se mu na rty dral polovičatý úsměv plný pobavení. Na jejím místě by měl nejspíše poněkud odlišnou reakci, ale byl neskutečně vděčný za to, že to vzala zrovna tímhle způsobem - byť si nebyl ještě ani on sám jistý, jak se ohledně toho přesně cítit. Stalo se to poměrně náhle a samovolně, ani jeden z nich neměl pořádně šanci to jakkoliv reálně zpracovat, natož přijít na to, jak se s tím sžít. To sice svým způsobem platilo více v jeho případě, jelikož to on zničehonic změnil podobu... Ale ani to neznamenalo, že to na Bree nemělo žádný dopad, natož snad, že by k tomu neměla mít co říct.
„Samozřejmě, Jiskřičko. Ty vždycky.“ S těmi slovy si ji přivinul k sobě a políbil do vlasů, než se zhluboka nadechl studeného vzduchu visícího kolem nich. Z předchozího napětí už zbyla jen trocha - zdálo se, že se jim snad podařilo dostat se z toho nejhoršího, ačkoliv jistý si tím Desmond rozhodně být nemohl. Když si naposledy mysleli, že jsou v bezpečí, také to nebyla pravda: nesměl příliš rychle skákat k závěrům, bylo to velice nemoudré.
„Cítíš se na nějakou další cestu? Můžu tě nést, pokud ti není dobře. Nechci, aby se ti udělalo ještě hůř... Ale nejspíš bychom vážně měli pokračovat, ještě před sebou máme celkem štreku, než se dostaneme do Tichého lesa. Upřímně doufám, že u Aevy bude klid.“

Opravdu byla její reakce tak zvláštní a nevídaná? Kdyby si tu otázku položila před pěti lety, odpověď by zcela jistě svítila jako velké zelené Ano. Jenže teď už se jí to nezdálo zvláštní, děsivé a ani podivné. S Desem po boku toho zažila už tolik, že to malé soví překvapení bylo spíše jen takovým bonusem a radostným zpestřením. Rozhodujícím a nejdůležitějším faktorem pro ní bylo ale to, že ta změna očividně nevadil jejímu bělovláskovi. Právě naopak, vypadal sice trochu zmateně, ale rád. A dokud by se její princ nerozhodl trávit ve své soví podobě celé dny, Bree za něj byla taky šťastná.
,,No...Čechrat...Chápeš. Klidně ti to názorně předvedu.” Pokusila se udržet si ten naprosto vážný výraz, ale přesto jí v hlase znělo trochu pobavení. Důležité ale bylo vědět, zda to umí Des ovládat. Ta otázka už byla poněkud vážnější, takže byl nakonec její smrtelně vážný výraz zachráněn. ,,Desi? Umíš tu přeměnu ovládat? Totiž...Hodilo by se to. Kdyby se náhodou zase něco stalo, vždycky je lepší to vzít pryč vzdušnou čarou.” Dodala, trochu zamyšleně. V hlavě se jí začalo objevovat spoustu otázek, ale nechtěla je na Dese vybalit úplně všechny najednou, neboť on sám měl jistě otázek plnou hlavu.
Když jí ujistil o té životně důležité otázce o čechrání a přitáhnul si jí k sobě, rty se jí už samovolně zvlnily do šťastného úsměvu. ,,To jsem moc ráda.”" Špitla a aby svým slovům dodala váhu, spokojeně se na něj zazubila. ,,Už jsem v pořádku, Desi. Měli bychom opravdu jít. Ale ne, Ačkoli je pro mě pocta být nošena zrovna tebou, nechci tě zase ztrhat. Zvládnu to po svých, nemusíš se bát.” Zaujala svoje místo po jeho boku a ještě před odchodem z toho místa povyletěla, dávajíc svému bělovláskovi pusinku na svoje oblíbené místo - špičku nosu. ,,Já zase doufám, že tam bude sprcha. A klid.”

Cesta do tichého lesa jí donutila přemýšlet nad tím co se to vlastně chystají udělat. Jejich plán měl spoustu mezer a ty potřebovaly rychle vyplnit. Breena to chtěla nejdříve nechat na později až budou na nějakém klidnějším místě, ale čím víc se blížili Tichému lesu, tím víc si uvědomovala, že to už nemůže odkládat. Vlastně ani netušila jak na ně bude Aeva reagovat, natož co jim řekne. To by ale blonďatá víla ani s bělovláskem moc nevykoumala, takže se musela spokojit zrovna s tím co měla na mysli. ,,Desi? Já...Je tu takový malý háček. Vím, že Theoran často dost věcí přehlíží, ale bohužel, ačkoli se mi ty slova příčí, není to úplný idiot. Myslím, že by mu došlo, že bych mu nikoho pro radost nepřinesla, takže budu potřebovat něco, co by mělo naprosto zastínit moje morální zásady. Třeba bys mě mohl naprosto oslepit natolik, abych zahodila všechny svoje pravidla a zvyky nebo tak něco. Nebo...Myslíš že si toho nevšimne?” Špitla, hazejíc na bělovláska tázavý pohled. Bylo to sice dost hrubě postavené a víla vlastně ani netušila, jestli stálo se za to se tím zabývat, ale pokud chtěla dopilovat jejich plán, něco vymyslet musela.

Po všech těch zvratech byla ta nově objevená schopnost vlastně tím nejmenším, co by ho mělo trápit. Napůl to měl očekávat - všichni členové rodu Killianů ovládali jistou formu přeměny, tudíž by se to teoreticky nemělo vyhnout ani jemu, ale... Nikdy se za opravdu nepovažoval za jednoho z nich, rozhodně ne plnohodnotně. Jak by také mohl? Všichni kráčeli s hlavami vzpřímenými, jako by snad byli od svých prvních krůčků učení ne chodit s knihami balancujícími na hlavě, ale těžkou korunou z ryzího zlata, zdobenou těmi nejzářivějšími drahokamy. Každý z nich představující nějaký aspekt v očekávání ze strany jejich předků, ne-li přímo rodičů. Na to, aby to byly typické ctnosti, byli ale až příliš pohroužení do stínů. Čest, férovost, upřímnost... To všechno nahrazovali vrozenými vlohami pro intriky, falešné oslnivé úsměvy a schopnost promlouvat k lidem na tak stříbřité úrovni, že nedokázali jakýmkoliv způsobem odporovat. Mnohokrát toho byl svědkem; říct ne někomu jako byl Theoran, se zdálo absolutně nemožné. Nehledě na jeho hlubokou korupci nejen po psychické, ale i fyzické stránce, lidé mu stejně povětšinou zobali z ruky. Ostatní to měli velice podobně, každý z nich si držel alespoň jeden podobně jiskrný talent, díky čemuž se pohybovali napříč společností s abnormální lehkostí a grácií. Zdálo se, že stejným způsobem, jakým na ně bohové došlapávali s tragickými osudovými událostmi a mnohými problémy, velice podobně je i obdarovávali. A druhá fyzická podoba byla nepochybně jedním z darů, jakým rod Killian disponoval.
Otázkou setrvávalo, čím přesně si Desmond vysloužil tu zvláštní výsadu k odemknutí vrozeného potenciálu. Věděl, že to měl alespoň trošku v krvi, ale nikdy to nedokázal byť jen okrajově pocítit, natož aby se snad přeměnil. I přesto to ale nakonec přišlo, jen o mnoho let později, jako kdyby se na to po velice dlouhou dobu zapomnělo, stejně jako na jeho samotnou existenci. Na jednu stranu se díky tomu cítil zvláštně poctěný, jelikož to znamenalo jisté uznání ze strany bohů. Dali mu reálnou šanci se nejen prokázat, ale především projevit - a sama lady Ravenna ho navštívila, aby přijala jeho přísahu. Nejspíš by se měl cítit i hrdý, jelikož se mu nikdy absolutně nesnilo o tom, že by podobného úspěchu mohl dosáhnout, ale v důsledku si nebyl až tolik jistý... Jestli to byl opravdový dar nebo nová forma prokletí.*
Dokud však byl po boku svojí milované víly, co se svými nádhernými křídly a plavými vlasy působila jako anděl padlý ze samotného slunce, jeho pochyby byly značně menší a lehčí. Hlavu měl sice plnou nejrůznějších myšlenek, z níž mnohé neměly zrovna nejkladnější náboj, ale v důsledku ho to netáhlo ke dnu, jak by původně býval očekával. Možná v tom sehrála svoji roli i jeho vrozená apatie, ale jeho úzkost se dala zkrátka docela dobře korigovat, byl s ní schopný pracovat a nedovoloval jí, aby mu přerostla přes hlavu. A to bylo v dané chvíli velké vítězství, jelikož si opravdu toužil zachovat nezastřenou a čirou mysl, aby byl schopný přijít s nějakým bližším plánem ohledně jejich nadcházející cesty. Především si ale měl opravdu začít rozmýšlet to, co se chystal říct samotné víle, za níž mířili. Aeva byla jeho matkou zhruba stejně moc jako Rasmusovou, ale přesto ji tak Desmond úplně nebral. Částečně v něm totiž vyznívala jistá forma neosobitosti, jelikož se nepovažoval za opravdového člověka, natož pak něčího syna... Ale nemohl ani v nejmenším popírat fakt, že ji vidět toužil. Opravdu s ní chtěl prohodit alespoň pár slov, poznat ji na vlastní kůži a smět si udělat i svůj názor. Předem ale tušil, že se jeho vztah k ní nebude až tolik lišit od toho, jaký s ní měl Rasmus, než se jejich cesty rozdělily - bylo by totiž velice těžké k ní necítit alespoň špetku toho respektu a bezmezné lásky, když byla bytostí s tak otevřeným srdcem a vřelou náručí. Pokud byla alespoň jedno z toho ochotná poskytnout i svému druhému a poněkud nečekanému synovi... Mohl by snad Desmond žádat něco víc?

„Čechrat? Budeš mi čechrat peří?“ Upřel na ni svoje křišťálově šedavé oči, v níž mu nepatrně zajiskřilo čistým pobavením bez jediného sebemenšího náznaku jízlivosti nebo kousavosti. Ne, Desmond to myslel s naprosto klidným svědomím. Promlouval ke svojí milé s otevřeným srdcem, dávajíc najevo částečnou radost pojící s abnormálně silnou zvědavostí. Svým způsobem si připadal jako dítě; napůl pohroužený do velikých očekávání, jaká se mu vepsala nejen do očí, ale i do výrazu na tváři.
Osobně mu ta představa přišla nejen rozkošná, ale zároveň i... Hezká. Nemohl říct, že by mu to snad bylo proti srsti, spíše naopak. Byť se v těle sovy doposud ocitl* pouze jednou, nebylo to pro něj ani zdaleka tak nepřirozené, jak by se dalo očekávat. Vlastně to měl přímo opačně. To drobnější tělo ověnčené sněhobílým peřím mu dodalo určitou kuráž, stejně jako mu dopomohlo umístit několik střípků sebe samého na správná místa, jaká doposud nebyl schopný najít. V důsledku to pro něj byla obrovská událost a on už předem mohl s klidným svědomím říct, že se v tom těle cítil mnohem více, než pohodlně. Ne sice absolutně, jelikož stále byl primárně člověkem a rozhodně nemínil pokoušet osud tím, že by se do sovy vtělil na nějak výrazně delší dobu a riskoval tím, že svoji lidskou tvář ztratí, ale... Bylo to příjemné, téměř jakoby správné. Jako kdyby celý život očekával přesně tohle, strádal svoji druhou polovinu a jakmile ji konečně dostal, část jeho tíživých potíží odpadla jako ztvrdlé bláto z podrážky bot.
„Budu moc rád, když mi to názorně předvedeš, Bree. Myslím, že to úplně nechápu, víš? Bude nejlepší, když dostanu tu přesnou a názornou ukázku, abych si mohl být jistý, že jsem tě pochopil správně...“ Dobíral si vílu po svém boku rádoby nevinně, ale nakonec se přeci jen pěkně rychle prozradil nejen evidentní ironií svého projevu, ale především okatě cukajícími koutky svých rtů. Ty se mu zcela samovolně roztahovaly v široký úsměv, díky kterému celá jeho tvář nabrala zvláštně nadlehčený a zářivější výraz. Šťastný a uvolněný.
„Ovládat? Já nevím, těžko říct. Nejspíš bychom to museli zkusit, ale nejsem si jistý, jestli je na to teď dobrá chvíle - tak jako tak, nemyslím si, že bych na tom byl až tak zle, aby mě přeměna dostihla zcela nekontrolovatelně a náhodně. To poprvé bylo myslím... Něco trošku jiného. Rozhodně to ale míním trénovat, protože máš pravdu. Tohle by nám dalo docela slušnou výhodu, jelikož cesta vzdušnou čarou se opravdu vyplatí.“
Opravdu byl v pokušení to vyzkoušet okamžitě, dokonce i paže ho svrběly a kůže se napínala... Ale neudělal to. Nepoddal se ani té myšlence, ani snaze vyvolat si přeměnu. Jejich primárním cílem stále setrvávala cesta do Tichého lesa - a pokud byla Bree opravdu v pořádku, pak by nepochybně měli vyrazit. Jakmile dorazí k Aevě, bude na trénování přeměny a další zkoušení jistě dostatek času, stejně jako vhodnější prostředí. Do té doby to musel Desmond jednoduše odsunout do rohu svojí hlavy a soustředit se na jiné, výrazně podstatnější věci.
„Dobrá, to opravdu rád slyším, Jiskřičko. Ale kdyby cokoliv... Ponesu tě rád, ano? Nevadí mi to, natož aby mě to vysilovalo. Takže pokud něco... Klidně řekni.“
Sotva obdržel ten něžný polibek na špičku nosu, automaticky se na Bree pousmál a vzal její tvář do dlaní, aby jí mohl polibek oplatit - jen s tím rozdílem, že jí ho vtiskl na rty. Opravdu ji miloval celým svým srdcem.


Cesta do Tichého lesa utíkala podstatně rychleji, když neutíkali v pravém slova smyslu. Jakkoliv to nejspíše znělo hrozně, dokud se Desmond nemusel každou třetí vteřinu ohlížet přes rameno, zda je někdo nepronásleduje se záměrem ublížit Bree nebo provést nějakou další příšernost, čas plynul podstatně snáz a přirozeněji. Díky tomu byla i samotná atmosféra podstatně uvolněnější, což bělovlásek nemohl uvítat více.
„Záleží na tom, jak k tomu budeme přistupovat. S tím, jak si říkala, že často věci přehlíží - přesně to je podle mého názoru naše velká výhoda. Pokud ho obehrajeme takovým způsobem, že se bude cítit vítězně, dost možná přehlédne ještě víc, než budeme reálně potřebovat. Nemám sice ještě konkrétní plán, ale... Určitý nápad bych měl.“
Neurčitě nakrčil ramena, než si ji přitáhl k sobě a objal ji jednou rukou, jemně ji hladíc po paži. Nechtěl Bree ani v nejmenším rozrušovat, ale v mnoha ohledech měla pravdu: Theoran byl ledacos, ale rozhodně nebyl idiot. Chtělo to, aby mu dokázali dostatečně silně zahrát na ego, aby se přestal mít tolik na pozoru a nevnímal je jako přímou a bezprostřední hrozbu, v níž se nepochybně v poslední době přeměnili. Víceméně představovali něco, co ho dost silně vytáčelo, ale i díky tomu měli jistý potenciál pro převrácení situace, chtělo to jen dobře rozmyšlený a také bezchybně provedený plán.
„Především si myslím, že v tomhle ohledu by nám mohla být dost nápomocná Aeva. Strávila s ním docela dost času v osamění a bez všeho toho svinstva, jakým se teď Theoran obklopuje - to by mohl být velice dobře klíč k tomu, abychom našli nějakou další slabší stránku a vymysleli něco, co jen tak neprohlédne. On totiž není ani zdaleka tak důsledný, jak se občas zdá. Přesně proto potřebuje někoho po svém boku... A dost silně pochybuju, že by mu Say kryla záda.“




* napsala jsem octil... prosím, jen ne to. Kdyby se z Dese stal ocet, asi bych začala prodávat hruškovici nebo pít místo zelený griotku
* jak bych to řekla já, coby Evanesncence fan - „A New Way To Bleed“ very recommended song!