Město Läpie

Ta představa, že by zrovna ona dělala v blátě cokoli, natož nějaké andělíčky, jí naprosto upřímně zhrozila. Pár momentů tu informaci jen zpracovávala v hlavě a když na ní dopadla plná váha toho tvrzení, zamotala se jí hlava a s tichým žuchnutím spadla z okraje postele. ,,Aweee...” Dle toho co prováděla musela být opravdu hodně mimo a její nemalá kocovina to jen potvrzovala. A její nešikovnost jí ještě zaručila, že si potlučení nezaslouží jen ve formě bolesti hlavy, ale mohla k tomu připočítat pár modřin. ,,Už nikdy nebudu pít...” Zamumlala, zatímco si promasírovala odřený loket. Ani se nesnažila vyškrábat zase zpátky nahoru. Sice ta postel byla v rámci možností pohodlná a teploučká, ale Bree si byla stoprocentně jistá, že by se z ní potom už nevyhrabala.
,,O tom poděkování sice dost pochybuji, ale není to nemožné. Možná má k té sklenici nějaký zvláštní vztah a je pro něj nemožné jí položit. Lidé jsou různí.” Zazubila se a s pokrčením ramen se konečně zvedla po svém rozhodně neelegantním pádu. ,,Nicméně...Dlužím ti poděkování. Takže...Děkuju ti, Desi. Nejen za ten včerejšek, ale celkově. Děkuju ti...za tebe.” Docupitala zpátky k němu, aby mohla jeho tvář vzít do dlaní a věnovat mu jemný děkovný polibek. ,,Máš můj nehynoucí vděk, Desi.”

,,Děkuju ti za varování, ale zvládnu to.” Souhlasně pokývla a s úsměvem se chopila šatů a zaplula do koupelny se převléct. Spolu s převléknutím si pro jistotu opláchla obličej, aby se trochu probrala a zároveň i schladila. Pořád si připadala jako přejetá parním válcem, ale alespoň už nechtěla strčit hlavu někam do písku (V případě téhle vesničky píše do bláta), což byla rozhodně příjemná změna.
Když již převlečená vylezla ven z koupelny, tiše doufala že už nevypadala jako otrávená nemrtvá a že minimálně trošinku připomínala vílu. Její sestry by z jejího popíjení jistě taky radost neměli, ale naštěstí nebyla v lese a nemusela se královně ani nikomu jinému vyzpovídat. ,,Můžeme?”

Des měl jako obvykle pravdu a už z prvního pohledu bylo jasné, že je hostinský nevidí moc rád. Jakmile totiž blondýnka vkročila do dolního patra, hostinský za pultem rozhořčeně praštil tou stále špinavou sklenicí do desky pustu a se zamručením pokývl k mopu, který byl opřený o rám dveří za pultem. To gesto bylo jasné, zvlášť když se pohledem setkala s těmi kápanci bláta všude po podlaze. Jenže ten nebohý muž si zrovna vybral moment, kdy jedna tvrdohlavá víla nebyla úplně v dobré náladě, čímž hostinský moc nepomohl tím třísknutím té příšerné sklenice. Hlava jí rozbolela ještě intenzivněji a ona teď už definitivně měla chuť někoho praštit. Proto s úsměvem došla pro mop, nakráčela si to k majiteli hostince a vší silou ho flákla mopem po hlavě. Ne tak moc, aby ho dokázala omráčit, ale přesto to byla pořádná šlupka, která jistě musela alespoň zabolet. ,,Tak hele ty debílku...” Začala ještě dřív než mohl ten chudák vůbec otevřít pusu a něco říct. ,,Mám za sebou opravdu nepříjemnou noc a já ani můj muž nehodláme někde tancovat s mopem jen protože nechceš zvednout zadek a uklidit si svůj píseček. Takhle se snad chová k hostům?” Založila si ruce v bok a s kompletně načuřeným pohledem mu poskytovala tiché varování, že ten mop klidně použije znovu. ,,Mimochodem...Podává se tu snídaně?” Proti její vůli jí nepatrně zacukaly koutky. Za nějakou tu snídani by mu byla schopná jeho vztah se sklenicí možná i odpustit. ,,Na co máš chuť, Desi?” Otočila se na svého bělovláska a tentokrát už se usmála na plno. ,,Jsem si jistá, že nás ten šlechetný pán moc rád obslouží.”

Těžko si představoval stav, v jakém se jeho milá v současnosti musela nacházet. Cítil se provinile a byl zklamaný sám sebou, že ji před tím vším nedokázal uchránit. Nic takového si rozhodně nezasloužila, ale bylo příliš pozdě na to, aby se rozčiloval nad rozlitým mlékem. Co by s tím teď asi nadělal? Nevládl léčivou magií, ačkoliv by se mohl alespoň pokusit přetáhnout na sebe její nevolnost, ale obavy z toho, aby jí místo toho spíš neublížil byly bohužel silnější než jeho pošramocené sebevědomí. Magie rozlévající se v jeho krvi a skrývající se v morku kostí nebyla ještě dostatečně zkrocená na to, aby se mohl pouštět do podobně heroických kousků a mohl riskovat. Jakékoliv nebezpečí bylo v případě Bree příliš veliké a kruté, nemohl by jí ublížit. Naštěstí ale zároveň ani nepochyboval o její schopnosti se o sebe postarat, byla přeci tou úplně nejsilnější bytostí jakou znal.*

„Myslíš jako pouto? Tak silný, že mu to zkrátka nedá? Ačkoliv... Co my víme. Třeba je ten nebožák prokletý za to, že odmítl nalít nějakému pochybnému čarodějovi. Nebo urazil čarodějku. Kdo ví, co za tou jeho podivnou obsesí stojí.“
Při jejím poděkování byl zprvu poněkud zmatený a vykolejený, ale během kratičké chvilky se mu po tváři rozlil upřímně vlídný výraz, doplněný o drobný úsměv. Polibek jí bezmyšlenkovitě oplatil, užívajíc si tu dokonale vlahou chvíli a její opojnou náklonnost.
„Nemáš za co děkovat, Bree. Ačkoliv musím říct, že ti taky děkuju. Opravdu jsi moje slunce, o tom není pochyb.“

Pozoroval ji, jak si s nepředstíranou jistotou počínala i navzdory kocovině a včerejšímu divokému válení se v traumatizování hodném bahně. Něco takového snad dokázala opravdu jenom ona: kdykoliv už se zdálo, že oba čelili nějakému velkému problému nebo tíze, Bree se z toho pokaždé dokázala dostat. S lehkostí, elegancí a neuvěřitelnou dávkou světla a vlahosti. Jako kdyby doopravdy reprezentovala tu jedinečnou zákonitost, že slunce pokaždé vyjde zpět na oblohu nehledě na to, co všechno se dělo kolem. A přesně tím také pro Desmonda byla. Jeho milovanou, jeho nejlepší přítelkyní, jeho rodinou. Byla zázrak, síla, naděje i světlo. A on ji nemohl přestat obdivovat, jelikož byla tím absolutně nejkouzelnějším stvořením, jaké kdy za svůj život spatřil.*
Zatímco se Bree odebrala do koupelny aby se převlékla a připravila, Desmond ji napodobil. Poté už jen zůstal hledět ze zavřeného okna, kterým včera Bree vyletěla ven, ale než se stihl doopravdy v myšlenkách vrátit do té chvíle, vyšla připravená ven.

Nedalo se říct, že by Desmonda překvapila ta nepopiratelná dávka napětí a nepřátelskosti, jaká je uvítala dole v krčmě. Ten chlapík za pultem působil dojmem, že kdyby se jeden z nich přiblížil až moc, dost možná by jim tou pintou třískl o hlavu - a to bělovláska napůl pobavilo a napůl popudilo.
Horší byl fakt, že po nich chtěl - a evidentně se vší seriózností i očekával, že to udělají - aby po sobě vytřeli zabahněnou podlahu a schody. Na to musel Desmond reagovat svým naprosto typickým gestem: jedno obočí mu vystřelilo pěkně vysoko, přivřel oči a založil si obě ruce na hrudi, dávajíc hospodskému jasně najevo, že se to opravdu nestane. Ještě než ale stihl pořádně zareagovat a dát tomu postaršímu protivovi řádnou čočku, ujala se toho Bree.
Ani nemukl, nijak do jejího konání nezasahoval. Naopak postával na místě a dělal jí se svým smrtelně vážným výrazem a vzdorovitým postojem patřičné křoví, aby podnítil tu zprávu, jakou vysílala. Ve skutečnosti byl ale zatraceně pobavený, protože krčmář neměl na výběr a musel nejen stáhnout ocas a smířit se s faktem, že si ten bordel uklidí pěkně sám, ale ještě jim musel jít připravit snídani... To se dalo bez nadsázky označit za obrovské vítězství, Bree ho kompletně převálcovala.

„Já ti nevím, drahá,“ odpověděl rádoby zamyšleně, než k ní o krůček popošel a objal ji zezadu pažemi, pokládajíc si hlavu na její rameno. Nemohl si pomoct, ale ten způsob, jakým toho parchanta zkrotila ještě předtím, než si začal pořádně vyskakovat... Byl absolutně perfektní. Byla vážně dokonalá - a ještě více ho potěšil fakt, jak ho oslovila. Srdce mu přitom poskočilo jako kdyby byl zpropadený kluk, co se poprvé zamiloval, ale... Ani to vlastně nebylo úplně daleko od pravdy. Stejně jako fakt, že do ní byl skutečně absolutně blázen.
„Jsem si jistý, že ten velice milý pán pro nás určitě připraví něco velice speciálního. Nemám pravdu?“ Blýskl očima po postarším muži s šedivou kšticí na hlavě, z kterého až závratnou rychlostí mířila všechna ta sebejistota i nepřátelskost, jelikož mu dle všeho došlo, že proti těm dvěma neměl sebemenší šanci uspět.
„Jistě. Za chvíli se to ponese... Drazí hosté.“ Tu odpověď ze sebe vysoukal s takovými obtížemi, že jakmile zmizel kamsi do kuchyně a Desmond se od Bree pomalu odtáhl, nemohl si pomoct a vyprskl smíchy.
„Ty jsi vážně neuvěřitelná, Bree. Myslím, že po tomhle už si nikdy nedovolí byť jenom se křivě podívat,“ poušklíbl se s nefalšovaným pobavením, než jí vtiskl něžný polibek na rty a posadil se na jednu z dřevěných židlí u nejbližšího stolu, poklepávajíc prsty na desku.


* aktuálně jedu na smyčce The Hu - Song of Women a musím říct, že Desík Bree vidí stejně hezký, jak mi to k tomu psaní sedne
* okay, v téhle části je ta inspirace tou písničkou dost očividná

,,Brr...To zní děsivě. Nechtěla bych naštvat takovou čarodějku. Být navždycky připoutaná k nějaké prapodivné sklenici by nebylo nic pro mě.” Tiše se uchechtla. Když na tím tam přemýšlela, moc čarodějek po cestě ani nepotkala. A pokud ano, nejspíš si toho nevšimla. Pokud tušila správně, nejvíc se jí na čarodějku hodila ta záhadná žena, Demetria. Oči jí automaticky vystřelily k vaku ve kterém si stále schovávala tu věc co jim předtím dávala. Pokud si Breena dobře pamatovala, Demetria říkala, že je potom najde. Na jednu stranu si víla říkala, že musela zapomenout. Přeci jen už to byla nějaká doba co se viděli naposledy. A vzhledem k tomu, že s Desem cestovali všude možně a moc dlouho na jednom místě nezůstávali, muselo být i poměrně těžké je vůbec najít, natož dojít.

,,To označení mi sice lichotí, ale taky doufám, že se od tebe nemusím držet tak daleko jako právě slunce.” Polichoceně se zazubila. ,,I v tom případě bych se ale snažila svítit všem co nejpečlivěji. Ačkoli...Kdo ví. Možná taky jednou zkrátka vybouchnu a spálím všechno živé...” Zamumlala, zatímco se jí na tváři objevil zamyšlený výraz. ,,I slunce má svou stinnou stránku, Desi. I ono jednou zmizí. A až se tak stane, všechno živé zmizí s ním. Takže ačkoli mi tvé označení lichotí, nejsem slunce. Kdybych zmizela, chtěla bych, aby všichni na kterých mi záleží žili dál, víš?”

Postupně pozorovala jak se výraz hostinského měnil s rozzuřeného na překvapení a později začal čím dál tím víc připomínat výraz smutného štěněte, takže by se jindy blonďaté víle toho muže zželelo. Tentokrát ovšem ne, protože si ten postarší muž zrovna nevybral úplně dobrou chvíli na to, kdy pošťuchovat podrážděné víly. ,,Děkuji vám.” Konečně se pousmála i na hostinského, protože vidina teplé a dobré snídaně jí rozhodně zlepšila náladu. ,,To doufám, drahý. Ale divíš se? Když má po boku někoho tak neuvěřitelně úžasného jako jsi ty?” Zazubila se na něj, zatímco se usadila na místo vedle něj.
Čekání se nakonec opravdu vyplatilo, protože když hostinský vylezl, sice pořád s dosti kyselým výrazem ve tváři, nesl dva plné talíře už na pohled lahodně vypadající palačinek s jahodami na vrchu. Raději nepřemýšlela nad tím v jakém stavu byly ty talíře, ale s prostým poděkováním se soustředila především na tu sladkou snídani. ,,Vypadá to dobře...” Prohodila směrem k oběma. Nechtěla to tomu muži dávat vyžrat ještě více a přišlo jí fér ho pochválit za skvěle a lahodně udělanou práci. ,,Potom bychom měli pokračovat v cestě, viď?”

V tom měla zatracenou pravdu. Naštvat čaroděje nebo čarodějku byla dost možná ta poslední věc, jakou by člověk mohl ve svém životě udělat. Bytosti vládnoucí magií, jež jí doopravdy rozuměli a dokázali ji dobře kontrolovat, byli velice nebezpeční. Drtivá většina z nich měla poměrně krutý smysl pro humor, pokud šlo o jejich nepřátele a nepohodlné osoby. Dokázali být krutí a neúprosní, zároveň ale značně kreativní. To věděl Desmond dost dobře, když už strávil celý svůj dosavadní život strávil s jedním takovým čarodějem. I přesto ale občas Theorana pokoušel, takže si mohl docela i pogratulovat, protože přeměněný na ropuchu ještě neskončil... A ani se setnutou hlavou, což byl v důsledku celkem velký úspěch.

Nepřipadal si ani zdaleka tak úžasný, jak ho Bree dle všeho viděla, ale rozhodně pocítil značnou změnu. Za tu dobu, co se znali a trávili spolu čas i cestovali, hodně se toho pro něj změnilo. Vyvíjel se, po psychické a osobnostní stránce. Do opravdového klidu a vyrovnanosti měl sice ještě dost daleko, ale rozhodně už se vnímal pozitivněji. Některé dřívější problémy odezněly a on už si ani nepřipadal jen jako prachobyčejný klon. Stále před sebou měl ještě docela dlouhou cestu a těžký boj.
„Měli. Čím dřív odsud vypadneme, tím líp. Pořád si nejsem jistý, jestli se nás Theoran rozhodně pronásledovat nebo ne... A hádám, že bude vážně lepší si to radši nějak pojistit a radši se ještě posunout kousek dál, z jeho dosahu.“
Neurčitě pokrčil rameny a sjel ji tázavým pohledem, protože si vážně nebyl jistý, jestli bylo moudré vydávat se na cestu zrovna v podobné chvíli. S kocovinou riskovali, že se Bree může kdekoliv udělat zle a venku na mrazu by to všechno mohlo být ještě horší.
Zatímco přemítal o nebezpečích podobné výpravy, dorazil k nim nabručený hospodský a položil před ně dva talíře s jakýmsi nadýchaným koláčem. Oba talíře tupě bouchly o desku stolu, jelikož se je nenamáhal pokládat opatrně a evidentně se snažil dát najevo svoji nelibost, ale Desmond tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Místo toho pohledem sjel na to pečené cosi před nimi a kriticky hodnotil vzhled onoho pečeného jídla.
Měl ale docela dobrou představu o tom, co přesně by to mohlo být - cítil totiž nejen cukr a skořici, ale především jablka. A s těmi se ten šejdíř vytáhl už předchozí večer, když nebohé Bree prodal tu pekelnou pálenku, ale evidentně s jablky dokázal i něco jiného, než opíjet lidi. Za to rozhodně v bělovláskově očích stoupl v ceně.

„Zatím bych to viděl asi takhle,“ obrátil se nakonec znovu na Bree a uždibl kousek koláče trošku ohnutou vidličkou.
„Prostě se najíme, připravíme... A uvidí se, co bude dál. Pokud ti nebude úplně zle, mohli bychom zkusit vyrazit, ale pokud to nepůjde... Rozhodně bych netlačil na pilu. Venku je zatracená kosa a jít v těhle končinách po svých je vážně hodně velká troufalost, ne-li přímo úkaz šílenství. Co myslíš?“

Naprosto s ním souhlasila. Čím dál od toho prokletého panství a Theorana byli, tím rozhodně lépe pro ně oba. Ona sice stále nepocítila tu paranoiu a strach z toho, že se za nimi vydá (Protože by musel být zatraceně šílený, aby opustil Sayleen a šel vyhledávat společnost, která na něj nebyla úplně nejmilejší), ale pokud se mělo ulevit Desovi, byla schopná projít celý kontinent. ,,Dobře. Po snídani teda sbalím a vyrazíme. Čím dřív dojdeme do Tichého lesa, tím lépe. Jinak asi můžeme rovnou začít vyrábět cedule s nápisy jako “Jsme tady, Theoránku.” Kysele se zašklebila, než zavrtěla hlavou aby odehnala všechny myšlenky na toho slizkého parchanta. Věděla, že především on byl ten důvod, proč si dělali tenhle malý výlet a proč mířili daleko od panství. Breena si hrozně moc přála, aby Des mohl jednou někde posedět se svojí sestrou nebo matkou. Zasloužil si strávit chvíli klidu i se svojí pokrevní rodinou. Bree se sice (možná troufale) považovala za jeho rodinu, ale ona byla jeho partnerkou. Nemohla mu vynahradit matku ani sestru ani kdyby se nažila sebevíc.

Des byl očividně se snídaní také docela spokojený, takže naštěstí proběhla snídaně bez větších komplikací a nabručenosti. Bree musela uznat, že to nejen dobře vypadalo, ale především chutnalo. Alespoň že měl hospodský představu o tom, jak si je oba dva udobřit. ,,Už je mi dobře, Desi. Nemusíš se bát.” Pousmála se na něj a tiše doufala, že si tu malinkou lež její mysl vezme k srci. Pravdou bylo to, že jí bylo naprosto příšerně a v žádném případě se necítila na žádnou velkou cestu, ale také ho ani náhodou nehodlala ještě víc zdržovat. Nechtěla mu přidělávat žádnou úzkost ani nic podobného. Blondýnka byla přesvědčená, že to zvládne a to taky hodlala dodržet. Sice ani Desova magie v jejím těle nebyla zrovna příjemná a stále pociťovala její přítomnost, ale i když by v jiných situacích měla ležet, tentokrát prostě nemohla. Nesměli se zdržovat. Dokud dýchala, byla v pořádku. Jednoduché pravidlo.

Po snídani se odebrala nahoru a postupně sbalila všechno, co si sebou přinesli. To jí moc dlouho netrvalo, neboť toho sebou kromě pár kusů oblečení, brašny a vaku moc neměli. Rozhlédla se po pokoji, doufajíc že už to bláto venku alespoň částečně zaschlo a oni budou moct přeskakovat na blátivých ostrůvcích nebo tak něco, aby nespadli do toho stejného kolotoče. Docupitala i s věcmi dolů zpátky za Desem a spiklenecky na něj mrkla. ,,Můžeme vyrazit na cestu, drahý?”

Ráno doplněné o jablečný koláč se zdálo být naprosto perfektní. Vůně té pečené dobroty, tiché praskání polen v krbu a tlumené vrzání dřevěného nábytku, všechno se zdálo být dokonale všední a poklidné.
Desmond vidličkou bojoval se svým koláčem, který mizel poměrně závratnou rychlostí. Netajil se s faktem, že měl docela hlad, ale především si cenil ovoce uvnitř, jelikož krusta koláče jako takového už ho tolik nezajímala. Celkově preferoval raději jablka než těsto, čehož se mu tentokrát dostalo v plné parádě - a on si toho náležitě užíval.
Dokonce když se Bree odebrala nahoru, aby jim sbalila věci, ještě setrval a rozhodl se jako vlídné gesto odnést nádobí po jejich snídani k hostinskému, který ho po celou dobu nenávistně pozoroval a šmudlal svoji oblíbenou skleničku.
Bělovlásek se v náporu dobré nálady nepatrně usmíval a chystal se zakopat s tím darebákem válečnou sekeru, ale když mu položil na dřevěný pult nádobí a chystal se odvrátit, hospodský ho chytil za zápěstí a stáhl k sobě, takže narazil kolenem do dřeva.
Jeho automatickou reakcí bylo vyškubnout se mu, což také dokázal, ale muž se na něj vytasil s hrozivě velikým nožem a máchl proti němu, což v Desmondovi spustilo okamžitě obrannou reakci a než stihl cokoliv dalšího udělat, popadl muže za krk a třískl mu hlavou o desku. Ignorujíc krev, co se mu spustila z nosu už po prvním úderu, jednoduše dál pokračoval. Obešel pult, zkroutil mu bolestivě ruku s nožem za zády a bil ho obličejem o tvrdou desku tak dlouho, dokud se nepřestal bránit... Teprve tehdy si toho všiml.
Místo levé ruky mu látka rukávu splývala naprosto chabě podél těla. Těla, kterému rozhodně nechyběla jenom část jedné paže, jelikož balancoval jenom na jedné noze a dřevěné protéze, která mu poskytovala jenom minimální rovnováhu.
Desmond ho se zhrozením pustil a mužovo tělo pomaličku sklouzlo jako bezvládný rosol po hraně pultu, než bez jakéhokoliv zvuku dopadlo na zem. Způsob, jakým dopadlo, bělovláskovi připomínal rozevlátou látku* rozprostřenou na podlaze. Jediné, co z něho mimo dřevěné nohy zbylo, byla kůže. Téměř jako kdyby z něj někdo vysál všechno maso, vnitřnosti i každou zpropadenou kost v těle, zůstal jenom prázdný obal. Ani oči neměl, chyběla mu i ústa.
Cítil se téměř jako paralyzovaný, když sebral z pultu nůž a obešel zbytky hostinského, vydávajíc se dál do kuchyně. Byť podvědomě tušil, co ho tam čeká, i přesto ho to zastihlo absolutně nepřipraveného.
U plotny stála stařičká žena a rytmicky míchala cosi v jednom z velkých hrnců, z kterého trčela chybějící část mužovy paže, ze shora kompletně obraná o veškeré maso, díky čemuž odhalovala jen kosti.
Normální člověk by se nejspíše zarazil a dost možná vyprázdnil obsah svého žaludku na zkrvavenou podlahu, která byla už tak plná sraček - krvavé změti vnitřností, kostí rozházených po hromádkách a pruhů kůže, jež se místy rolovaly téměř jako pergamen - ale on ne. Žaludek se mu nezvedl, i když už mu bylo jasné, že koláč pod svojí vypečenou krustou ani zdaleka neobsahoval nastrouhaná jablka, nezvracel. Místo toho se pomalým a opatrným krokem přiblížil až ke stařeně a pokusil se ji obrátit za rameno k sobě, ale byla rychlejší.
Zorničky očí se mu okamžitě rozšířily, když spatřil její napůl hnijící a opadající tvář. Okamžitě se jí pokusil vrazit nůž do srdce, ale navzdory obratnému pohybu a úderu do správného místa se babizna jenom chraplavě rozesmála a odhalila tím svoje prohnilé zuby, jež jí div nevypadávaly z úst. Než stihl vymyslet další možný výpad, jelikož očividně neměl co do činění s obyčejnou postarší dámou, chytla ho za hlavu a začala mu násilím tlačit dolů víčka, aby mu zavřela oči. Tehdy začal zlověstně vrčet a přesně v moment, kdy mu oči zavřela, poslepu jí bodl nůž zespoda pod čelist a uvolnil stisk na rukojeti, takže zůstala čepel kompletně ponořená do jejího těla.

„Hökke!“ Zachrčel varovně, než zavrávoral dozadu a uklouzl na krvi a vnitřnostech rozmazaných po kamenné podlaze, která byla kluzká už sama o sobě. Když se zády udeřil o zem a ocitl se ležící v nechutně lepkavé kaluži krve, zoufale se pokoušel otevřít oči, ale cosi mu v tom bránilo. Jako by podvědomě vzdoroval sám sobě ve vůli to udělat - víčka měl jako z olova a neviděl absolutně zhola nic, jenom hustou černotu, která se mu vpíjela do mysli jako jed.
Snad sis nemyslel, že utečeš... KAM TO UTÍKÁŠ? Desmond se bezmocně pokoušel rukama popadnout víčka a otevřít oči alespoň s jejich pomocí, ale sotva obě paže zdvihl ze země, ta odporná kaluž pod ním se začala prohlubovat. Zdálo se, že ho vtahovala dovnitř jako kdyby byla tekutým pískem nebo hlubokou bažinou,* vůči čemuž se neměl sebemenší šanci jakkoliv ubránit.
„Sklapni,“ odsekl okamžitě a pokusil se odlepit záda ze země, ale byl už ponořený příliš hluboko. Hlas stařeny se změnil v zlověstný smích a on bezmyšlenkovitě zaťal svaly ve snaze se osvobodit.
„Sklapni, hökke! Říkám sklapni, drž už hubu!“ Zařval nakonec hrdelně, než ho temnota stáhla kompletně pod podlahu a on se ocitl v děsivé nicotě.
NEBUDEŠ MI ŘÍKAT, CO MÁM DĚLAT, ozvala se ozvěna kdesi uvnitř jeho mysli. Okamžitě se chytil za hlavu a potlačil nutkání začít křičet, aby ten hlas přehlušil. Místo toho aby se ale ztišil nebo ustal, začal zpívat.
Tu melodii znal, znal ji až moc dobře. Poslouchal ji v ten den, kdy se zrodil. Poslouchal ji, když Theoran výjimečně pohřbíval některé ze svých obětí... A časem si ji sám začal broukat, zatímco odnášel plody svojí vlastní destrukce.
Píseň se mu rozléhala napříč lebkou a odrážela se od jejích stěn jako bumerang vracející se nazpět k tomu, co jej hodil. Desmond si začal zoufalstvím zarývat nehty do kůže a škrábal se podél obličeje, zanechávajíc krvavé šrámy v kůži, jež se mu mohla děsivě snadno odtrhnout.

Rychlejší než světlo
S ostrostí zrcadla
Zuřící jako hurikán a nehybný jako tělo
Napůl člověk a napůl stín

Stříbrné nitě luny
Pokřivujíc ztracenou mysl
Drtí kosti na prach
Oddaně slepý a obnažený ve tmě

Půlnoční pták hnízdící kdesi v čase
Spoutaný popelem a krví
Vyčkává na zavrženou duši
Předurčený rozsévat chaos

Probouzí se
A vzlétá -

„Náš slavík,“ hlesl Desmond kompletně otupěle v moment, kdy se mu konečně podařilo otevřít oči. Stále ležel v té samé kaluži krve, ale už ho konečně nic nestahovalo zpět dolů... Jako kdyby podlaha byla po celičkou dobu na svém místě a nikdy se nepropadla.
Chvíli mu trvalo, než se vyškrábal na nohy, jelikož mu podrážky bot stále příšerně podjížděly kvůli odpornému binci, co pokrýval dlážděnou podlahu. Když se mu ale podařilo se postavit a očima sjel po kuchyni, nebyla ani zdaleka taková, jako když do ní vešel předtím. Krev v níž ještě před okamžikem ležel, byla stále horká. A cítil její železitou pachuť na rtech i jazyku, nejistý si, jestli se kousl.
Kousek opodál leželo ženino tělo, ale místo odporně staré a sešlé stařeny šlo o mladou dívku, jejíž plavé vlasy mezitím stihly nasáknout rudý odstín od vlastní prolité krve. Hruď měla děsivě rozevřenou, jako kdyby jí někdo záměrně rozdrtil hrudní koš a vylámal žebra, aby zanechal dokonale otevřenou cestu k jejímu nejcennějšímu pokladu... Srdci.
Místo něj tam ale leželo cosi jiného, avšak velice podobně rudého, jelikož bylo umazané od krve. Desmond pod vlivem jakéhosi nutkání poklesl do dřepu a ponořil ruku dovnitř dívčina těla, nahmatávajíc jablko smočené v krvi.
Pomaličku jej vytáhl a prohlédl si ho, všímajíc si toho, že působilo dojmem jakéhosi stahování se a následného uvolňování - téměř jako kdyby bilo podobným způsobem jako opravdové srdce. V očích mu zářila zvrácená fascinace a on nepatrně pootevřel pusu, přibližujíc ovoce ke svým rtům.
Sotva se ozval známý zvuk křupnutí jablka, jak si ukousl, vlastní srdce mu udeřilo silou kostelního zvonu a on se osvobodil z toho podivného transu, upouštějíc jablko na zem a zděšeně vycouvajíc ven z kuchyně.
Jak postupoval pozadu a neohlížel se, podařilo se mu zakopnout o mrtvolu hostinského a dopadl zpět na zem, zděšeně hledíc na jeho děsivě surově usekané končetiny a nijaký výraz v očních důlcích, které mimo krvavé kaše zely absolutní prázdnotou.
Rychle se zvedl ze země a vyběhl nahoru po schodech, kde narazil na Bree zrovna odcházející z jejich pokoje, celý umazaný od krve a v šoku.

„Musíme odsud pryč, hned,“ pronesl téměř bez dechu, než ji vzal za ruku, popadl od ní jejich věci a spěšně ji vyprovodil až ke dveřím, kde ji div nevystrčil ven z krčmy, aby za nimi mohl zabouchnout. Jak se dveře přivíraly a oni opouštěli to bohy zapomenuté místo, Desmond ještě koutkem oka zachytil hostinského a dívku stojící za pultem, upírajíc na něj mrtvolné výrazy s děsivě vlídnými úsměvy na rtech. Přesně v tu chvíli třískl dveřmi, jak je kompletně zabouchl a bezmyšlenkovitě vzal Bree do náruče, než se dal na zběsilý útěk.


* rozhodně ne igelitku, nene!
* ...zdravíme Allanthu

Začátek dne se zdál poměrně poklidný, což rozhodně přispívalo k dobru co se následků ze včerejší noci týkalo. Jenže ani netrvalo dlouho než si Aurora řekla, že si žádné poklidné ráno nezaslouží a karty jejich štěstí se znovu pekelně zamíchaly. „Sklapni, hökke! Říkám sklapni, drž už hubu!“ Víla by musela být naprosto hluchá, aby něco takového přeslechla. Naštěstí měla už v tu dobu vše sbaleno, takže jí nic nebránilo se bez jediného zaváhání vydat dolů. Na cestě jen párkrát zavrtěla hlavou. Jednak pro setřesení myšlenek na možnou, dole se odehrávající apokalypsu, ale také proto, že od něj byla pryč jen chvilinku a věci už šly pěkně z kopce.

Dolů se nakonec ani nedostala, protože jí napůl cesty bělovlásek zastavil. ,,Probohy...Desi...” Vydechla tiše, naprosto omámená a především zmatená nastálou situací. ,,Co...Co se stalo? Jak...” Než tu větu stihla byť jen doříct, Des jí nedal ani šanci jakkoli pořádně zareagovat. Říct, že byly jeho pokyny naléhavé se ani nedalo srovnávat s tím, v jakém stavu se bělovlásek zdál být. I proto usoudila, že bude lepší když všechny otázky nechá na potom, až se z toho místa dostanou.
Ani neměla šanci se podívat za sebe co se v tom hostinci proboha stalo, protože jí Des doslova vystrkal pryč jakoby to místo mělo každičkou chvílí shořet na popel. Ve skutečnosti však ani netušila, zda tu pohromu vidět chce, neboť množství krve na bělovláskovi mluvilo za sebe. Pořád ale netušila žádné důležité otázky, které jí v hlavě neustále visely a nedaly se setřást. Co se tam u všech bohů stalo? Vždyť nebyla pryč takovou dobu, aby se mohlo všechno otočit a kompletně pokazit, nebo ne?

Počkala až jí Des donesl až za to prazvláštní blátivé město, než po celé cestě mlčení a starostlivého pokukování natáhla ruku a ukazováčkem mu setřela krev ze rtů, zanechávajíc jen rozmazanou šmouhu. ,,Desi...Mluv se mnou, prosím.” Špitla tichounce. ,,Ublížili ti? Co se stalo? Proč utíkáme?” Jejích otázek bylo sice mnohem víc, ale v současném stavu ho nechtěla ještě více rozrušovat, neboť už teď vypadal příšerně roztěkaně a vyplašeně. ,,Jsem tu pro tebe. Jsem tu s tebou. Ať je to co je to, je to pryč. Dokud jsem s tebou já, nedovolím, aby se to vrátilo.” Pevně stiskla rty k sobě, zatímco přesunula svou ruku z jeho rtů na tvář.

Nebyl čas na žádné větší vysvětlování, museli pryč. Pryč, pryč, pryč. Bylo vlastně vůbec co vysvětlovat? Desmond měl v hlavě takový chaos a nepořádek, že si nemohl být jistý ničím. Nevěděl, jestli je někdo nepronásleduje, nevěděl, jestli se mu boty noří do bahna nebo do krvavé kaše a už vůbec si nebyl jistý, jestli se vůbec směl nadechnout a zastavit.
Utíkal s Bree v náručí jako splašený, ignorujíc bolest proudící napříč jeho tělem. Zastavil se až teprve v moment, kdy se ocitli na samém okraji vesnice, kde opatrně Bree postavil na co nejméně zablácený kousek země a měl co dělat, aby nepadl naznak na kolena do toho bahna a nevzdal úplně všechno, včetně vůle žít.

„Nedokážu to vysvětlit,“ pronesl mírně zhrublým a chraplavým hlasem. V hlavě mu stále zněla ta melodie, slyšel zpět slavíků i ta zpropadená pověstná slova, která se mu s každou další slokou vrývala hlouběji do těla, téměř jako vypálený cejch.
„Ne, Bree... Není to TO. Ani někdo... Ono... Nedokážu to popsat.“ Nejspíš v danou chvíli musel vypadat jako naprostý šílenec, k čemuž rozhodně nenapomáhal fakt, že byl u všech bohů kompletně zamazaný od krve, ale s tím nic nezmohl. Musel uvažovat prakticky: nesměl dovolit, aby se do toho namočila i jeho milá. Netušil ale vůbec, jak přesně ta zatracená věc fungovala. Přeskakovalo to ze člověka na člověka jako choroba nebo davové šílenství? Byla to snad kletba nebo jenom zkrat v jeho hlavě? Proč měl pocit, že nebyl jediný, kdo tím trpěl, ale zároveň neviděl nikoho s tím samým bojovat?
„My musíme... Musíme jít dál. Než si někdo všimne.“ Pevně semkl rty k sobě a upřel na Bree mírně přivřené oči, které v současnosti nesly natolik pošmourný a šedavý odstín, že mnohem více připomínaly skálu než křišťál.
„Zvládneš to? Jít dál? Můžu se zkusit vrátit pro koně nebo tak něco,“ navrhl nakonec poněkud chaoticky, než se pokusil na rtech zformovat alespoň zanedbatelný úsměv, aby svoji milovanou vílu tolik nerozrušoval. Už takhle to všechno bylo vážně špatné, nechtěl jí přidělávat další starosti. Na to mu na ní až příliš záleželo.

Opravdu vypadal příšerně žalostně, takže i přesto, že neznala vlastně vůbec žádné okolnosti, hodlala to téma zahodit zase o dům (nebo vesnici) dál. Byl s toho opravdu nesvůj, takže bylo naprosto samozřejmé, že se rozhodla ustoupit. Záleželo jí na něm a rozhodně mu nechtěla přitěžovat, jelikož už od pohledu bylo jasné, že se vše zatočilo do těch nesprávných sraček. ,,Dobře, to nevadí.” Špitla. Snažila se mluvit co nejtišeji, protože nejen že to její hlava oceňovala, ale zároveň chtěla působit co nejvíce v klidu to šlo. ,,Omlouvám se, pokud ti moje otázky ublížily. To jsem nechtěla.” Z toho chaotického vysvětlování sice nepochopila vůbec nic, ale už to nechtěla dál rozebírat a rýpat do čerstvé rány. Ani Des nevypadal, že by byl schopný o tom nějak více mluvit. ,,Nemůžeme jít dál. Nejdřív se nadechni, dobře? Utíkat před jedním člověkem ještě jde, ale nemůžeme se nechat nahánět ještě dvěmi vesnicemi. To ty ale teď neřeš, ano? Odpočiň si. Nepustím je k tobě.” Pro jistotu se otočila, aby zkontrolovala, zda za nimi opravdu nikdo neběží. Des měl ale pravdu. V hostinci nebyli ubytováni sami, jistě už si toho (ať už to bylo cokoli, ačkoli dle jeho reakce to nebylo rozhodně nic dobrého) lidé všimli. Byla jen otázka času než se k nim přiřítí rozzuřený dav. A o to se tentokrát hodlala blonďatá víla postarat. ,,Pro žádného koně se vracet nebudeme, Desi. Ani ty nebudeš. Nemáš je rád. Nehodlám tě nutit se k nějakému přiblížit jen abychom byli rychlejší. Na to zapomeň.” Rázně zavrtěla hlavou, ale aby nepůsobila jako přísná zakazující čarodějnice, zakončila svoje slova nepatrným úsměvem. ,,Bude to v pořádku.” Špitla tichounce. Netušila, zda to Des v tu chvíli zrovna ocenil, ale i tak se k němu přiblížila, aby ho mohla pažemi zabalit do jemného objetí. Nechtěla ho u sebe držet násilím, takže protentokrát ho nedržela pevně jako jindy. Chtěla mu dát prostor, ale zároveň mu ukázat, že tam stála jen a jen pro něj. Zároveň si stoupla na špičky, aby mu mohla věnovat polibek na čelo. Opatrně mu prsty přejela po škrábancích na tváři, ignorujíc fakt, že se trochu krve dostalo i na ní. ,,Už to bude v pořádku.” Zopakovala tichounce. ,,Později ti to ošetřím.”

Ukázalo se, že nakonec měla pravdu, když si myslela že se každou chvíli objeví rozzlobení lidé, připravení jim oběma přinejlepším jen dát nepříjemnou nakládačku. ,,Počkej tu. Hned budu u tebe.” Pousmála se na svého bělovláska, než se opatrně pomalinku zvedla a vyrazila vstříc těm lidem, kteří dle stejných uniforem s největší pravděpodobností představovali tamější severskou stráž, čemuž se vlastně ani nedivila. Zastavila se teprve až pár metrů před nimi, hrdě zvedajíc hlavu nahoru. ,,Lituji, ale tudy cesta nepovede. Neprojdete.” Muselo jim být jasné, že s krví na svém oblečení rozhodně nemohla předstírat náhodnou pocestnou, ale zároveň jí mělo napadnout, že se jen tak neotočí, když je o to požádá. Než se ale kdokoli z nich stihnul přiblížit ještě více, Bree v sobě nashromáždila dostatek magie. I když na sto procent věděla, že toho bude později litovat, mávla rukou, kreslíc ve vzduchu pomyslný půlkruh, který sloužil jako hranice, neboť se i na zemi kolem nich zvedla živá stěna, tvořená z ničeho jiného než byly plameny a žár. Víla sice byla donucena klopýtnout, protože nebyla ani připravená, natož zvyklá jen tak na povel zkusit (na její poměry) takhle náročné kouzlo. ,,Nechci vám ublížit. Otočte se a odejděte, prosím. Je na vás, jestli se pokusíte projít. Ale varuji vás, pokud se o to pokusíte, nezbude z vás nic než popel.” Zavrčela výhružně, stojíc s odhodlaným výrazem ve tváři jako živý štít. Semknula rty pevně k sobě. Ani náhodou je nehodlala nechat projít a ublížit Desovi. V takovém případě byla schopná je všechny poslat na nedobrovolný výlet za strýčkem Ruvikem.

Sžíralo ho to zaživa, ale nebyl to schopný vyslovit nahlas. Jak mohl o něčem takovém vůbec mluvit, když pro to neexistovala vhodná slova? Žádné výrazy nedokázaly popsat to, do čeho se zamotal, čím právě procházel. Bojoval s tím? Nebo se tomu podvědomě poddával? Nebyl si jistý, což ho vrhalo do ještě hlubších temnot.
Motal se v tom a utápěl jako v bažině, neschopný se osvobodit. Jenže zatímco on v duchu trpěl, Bree před ním stála naprosto vyrovnaně a pevně, jako kdyby ji nemohl vyvrátit ani ten nejmocnější zásah osudu. Obdivoval ji, vzhlížel k ní. Ale zároveň se příšerně bál, aby to svinstvo nepřenesl i na ni. O to horší poté bylo, když řekla, že ho později ošetří - on nepotřeboval léčit ani ošetřovat. Ani kapička té krve, co na sobě měl, nebyla totiž jeho. Všechno to byla krev cizích lidí, co zabil. Zabil je a ani netušil proč.

„Bree...“ Zmohl se jen na velice tlumené a tiché vyřknutí jejího jména, neschopný doříct ten zbytek. Nemohla je zastavit, nemohla TO zastavit. Jak zastavit něco, co si člověk nosí v sobě? Bylo to uvnitř jeho kostí, ve vzduchu v jeho plicích, kolovalo mu to v žilách. Na to, aby se toho zbavili, by ho museli zničit. Spálit na popel, popel zničit do ztracena. Neexistoval žádný způsob, jak s tím pohnout. Musel prostě dál bojovat a modlit se ke všem možným bohům, aby se od něj neodvrátili.

Nestihl ji zastavit, když se vydala k těm strážným. Neslyšel sice jejich rozhovor, ale soudě dle toho kouzla, co provedla, nešlo o nic vlídného. Chvíli jenom postával na místě a pokoušel se přimět svoje tělo k nějaké spolupráci, žalostně napínal svaly ve snaze přimět kostru do pohybu, ale trvalo mu to dobré tři minuty, než se k nim konečně dostal. Tehdy se ohlédl na Bree, opatrně ji schoval za sebe a pomalu vytasil meč, noříc pomalu čepel skrze ohnivou bariéru, jež jeho milá vytvořila. Meč se mu začal velice rychle zahřívat a on měl nutkání ho upustit, protože žár nenáviděl, ale když už se jeden ze strážných odhodlal k varovnému zavrčení a sám se pokusil popadnout svoji zbraň, Desmond jednoduše švihl mečem do jedné strany a pak do druhé, připravujíc oba muže o hlavu. Teprve tehdy meč rychle sklidil do pochvy a zaklepal mírně popálenou rukou, která sice nebyla nijak vážně zraněná, ale ten pocit horka na dlani mu byl stejně nepříjemný. Automaticky proto popadl trošku sněhu a sevřel ruku v pěst, pohlížejíc na Bree. Volnou paží ji objal kolem ramen a obrátil tak, aby se na ty dva nemusela dívat, zatímco si ji starostlivě prohlížel, protože to magické vypětí ve vzduchu mu dělalo značné starosti.
„Jak ti je, Jiskřičko?“ Špitl tiše, než si ji přitáhl o kousíček blíž a pohladil ji rukou po vlasech, neuvědomujíc si to, že jí je díky tomu zašpinil od krve. Když mu to došlo, nasadil upřímně provinilý pohled a otřel si ruku o kalhoty, aby ji nezamazal víc.
„Nevypadáš moc dobře... Mám tě vzít?“ Nadnesl nakonec s nefalšovanou starostlivostí, jelikož se opravdu silně obával toho, jestli to na ni po tom převzetí magie, flámu a divoké noci nebylo příliš.

,,To nic. Jsem tady.” Špitla tichounce po zaznění svého jména. Zatímco ho držela u sebe, opatrně ho v konejšivém gestu začala hladit po zádech. Opravdu netušila, zda potřeboval klid nebo právě nějakou akci. Netušila ani, jestli mu její přítomnost spíše pomáhá nebo mu spíše přitěžuje. Všechny ty otázky viseli ve vzduchu, všude kolem nich, ale Bree se rozhodla mlčet a nezeptat se ani na jednu. Místo toho spoléhala na reakce jeho těla, které sice také byli poněkud roztěkané, ale doufala, že když jí od sebe neodstrčil, bylo to znamení, že může i nadále setrvat u něj. ,,Půjdeme odsud, dobře? Jen se postarám o ty vesničany a pak už zmizíme. Slibuju.”

Nejprve plánovala se o stráž postarat v klidu a bez násilí. Doufala, že pokud se ti lidé setkají se smrtelným nebezpečím, otočí se a půjdou. Nikdo by snad dobrovolně nechtěl shořet zaživa. Jenže než stihla začít zjišťovat podrobnosti nebo začít nějakou hlubší rozmluvu, kterou by je přesvědčila. Než ale s nějakou takovou rozmluvou vůbec mohla začít, i přes její pobídku, aby na ní počkal, přišel její milovaný bělovlásek. ,,Desi...Nemusíš...” Nejspíše nemělo cenu pokoušet se ho zastavit. Stejně jako ona chtěla chránit jeho, on chtěl chránit jí. Bránili se navzájem. Jakmile uslyšela zvuk padajícího těla a tu nemalou spršku krve, bezmyšlenkovitě Dese objala kolem pasu, zavírajíc hnědé oči. Ty otevřela teprve až uslyšela jeho opatrný hlas. ,,Jsem v pořádku. Nic to není.” Nasadila na tvář mírný úsměv. ,,To je sice nabídka, která se většinou neodmítá...Ale tentokrát ne, Desi. To ty bys měl pořádně odpočívat. Nebudu tě hnát někam o háje zeleného, když ti není dobře.” Krůček od něj poodstoupila, jen aby si mohla založit ruce v bok. Naštěstí znám jedno místo, kde si můžeme složit hlavu a trochu si odpočinout. A to zadarmo! Tedy...Skoro. A není to přímo na cestě, ale jen kousíček mimo, pokud si dobře vzpomínám. Když si pospíšíme, stihneme tak dojít ještě dneska. Takže...Jak se cítíš ohledně té cesty?” Nasadila ty nejsmutnější psí očka, která jen dokázala, zatímco se jí rty zvlnily do v rámci možností spokojeného úsměvu.

Její odhad a orientační smysl naštěstí tentokrát nebyl tak špatný jako jiné dny a tak se před nimi po pár hodinách cesty kolem měst a lesů objevilo to co hledala. S vítězoslavným úsměvem Dese dovedla po štěrkovité cestě až na ohraničený pozemek, v jehož středu stál obrovský dům/ menší sídlo. To už se lišilo od typů člověka. Oproti sídlu, kde byli předtím bylo tohle opravdu malinkaté, ale v očích nezbedné víly se sídlo její rodiny zdálo být více než velikým. ,,Slibuju, že se tu nezdržíme dlouho. Ale teď...Buď tu hostem. “ Zazubila se a bez dalšího protahování zaťukala na dveře.

Rád by si namlouval, že ty dva o život připravit nechtěl, ale lhal by. Doopravdy po tom totiž vnitřně toužil, ačkoliv nepodléhal svým nutkáním do takové míry, aby se na ně vrhl okamžitě a bez menšího zaváhání. Musel to udělat, protože je ohrožovali. Ale zároveň to musel udělat i kvůli tomu, aby utišil ten příšerně dotěrný hlas uvnitř svojí hlavy. K tomu se ale ani omylem nemínil přiznávat před Bree, jelikož jí nechtěl přidělávat starosti a taky se tak trošku obával toho, jak by podobné zjištění mohlo ovlivnit jejich vztah. Viděla by ho potom jako monstrum? Nesnesl by to... Ať už to, že by jí ublížil nebo to, že by ho neviděla jako dřív. Představa takové možnosti ho děsila až do morku kostí.

Byl zmatený z toho, co navrhla, ale nemohl proti tomu protestovat. Oba se potřebovali zašít někam, kde je nikdo nenajde - v současnosti už totiž byli na útěku nejen před Theoranem, ale opět i před strážemi - a oba stejně tak potřebovali i trošku klidu. Ideálně ne někde venku na mrazu, protože takový risk by sebou nesl příliš mnoho potenciálních hrozeb.
I proto se nakonec nechal odvést až mimo trasu, následujíc svoji milou až k tomu panství. Panství, které ani trošku neviděl rád, protože za celý svůj život si už stihl zapsat do hlavy, že vstup na nějaké panské sídlo nikdy nevěstí nic dobrého. Nikdy.

„Je to dobrý nápad, Jiskřičko?“ Zeptal se poněkud nesvůj, zatímco stáli přede dveřmi vedoucími dovnitř. Opravdu se docela dost bál toho, co je tam mohlo čekat, jelikož k čertu - však zabil jednoho z nich. Šlechtice, důležitého pána. Co když to nějakým způsobem praskne a oni z toho budou vinit Bree, která za to ani omylem nemohla? Nebo co když po ní budou požadovat, aby tam už zůstala?
„Možná bych spíš měli...“ Pronesl nakonec ve snaze přimět svoji milovanou vílu odejít a zkusit štěstí jinde, když se ozvalo tiché vrznutí a dveře se otevřely, odhalujíc jakousi ženu, která byla už podle prvního pohledu služebná.
„Nebo ne. Zdravím.“ Odkašlal si poněkud rozpačitě, když se služčin pohled setkal s jeho očima. Pokusil se nahodit co možná nejvlídnější úsměv, aby nevypadal jako úplný vrah (kterým doopravdy byl, což byl ostatně důvod, proč se to snažil zamaskovat) ale moc se mu to nedařilo.
„Přejete si?“ Splynulo ženě ze rtů, než sjela pohledem z Desmonda na Breenu a zorničky v očích se jí najednou rozšířily poznáním, jelikož si Bree s nikým rozhodně splést nemohla.
„Slečno Brianno! Vy jste se vrátila!“

,,Netuším, zda je to dobrý nápad, ale myslíš, že je to docela rozumné řešení. Jen si tu odpočineme a půjdeme dál, ano?” Odvětila mu s nepředstíranou opatrností. Nedivila by se, kdyby byl Des kompletně proti. V takovém případě by ho Breena samozřejmě nenutila ani náhodou zůstat, ale zatím to místo nechtěl celé zapálit, což se dalo rozhodně brát jako dobré znamení. Sice nejspíše ani netušil co přesně za místo to bylo, ale přinejhorším ho hodlala dovést do své ložnice a držet se ho jako klíště, aby nemohl pořádně prozkoumávat a náhodou najít jednu z Rufusových sbírek. To by ho jistě traumatizovalo na zbytek života.

Tázavě se otočila na Dese, rozhodnutá si poslechnout jeho návrh či plán B, ale nakonec k tomu ani nedošlo, neboť ho vyrušil zvuk vrzavě se otevírajících dveří. Otočila se tedy zpátky, aby zjistila, zda si na ní ten otevírající dotyčný vzpomene. Přeci jen se tam naposledy otočila před jedenácti lety a to byla pěkně dlouhá doba. Párkrát se sem tam výjimečně toulala v zahradách, ale dovnitř nikdy nedošla. Na to se příliš obávala následků a možné přítomnosti svého adoptivního otce. Ten už byl ale definitivně pryč, takže se toho obávat nemusela. Nepředpokládala ani, že by je s úsměvem poctila svou přítomností její modrovlasá sestřenice, jelikož se domů vracela málokdy, ale pořád více než Breena. Viditelně se jí ulevilo, když uslyšela známý hlas a poté rozeznala tvář postarší dámy, která jim přispěchala otevřít a pustit je dál. ,,Ráda tě zase vidím, Dorothy.” Usmála se na postarší ženu, která si jí ihned zabalila do náruče, ignorujíc fakt, že se tím ušpinila od krve. ,,Hrozně moc jste vyrostla, Slečno.” Bree nechala Dorothy jí pomalu otáčet a ošmatkat všude možně, zatímco se smíchem jen kroutila hlavou. Byla opravdu ráda, že jako prvního mohla znovu vidět Dorothy, neboť se na rozdíl od ní ani trošku nezměnila. Pořád působila dojmem hodné babičky, která vám upeče sušenky, kdykoli jí přijdete navštívit. Blondýnka si vlastně ani neuvědomila jak moc jí ta vrásčitá dáma chyběla. ,,A kdopak je tenhle mladý jinoch? Znáte se dobře? Musíte mi všechno povyprávět...Ale nejdříve...Pojďte dovnitř, děti moje. Jistě musíte venku mrznout.” Bree se opět pousmála a chytla svého bělovláska za ruku, aby se snad necítil nepatřičně, zatímco je Dorothy dostrkala dovnitř. ,,Mám připravit koupel, Slečno Brianno? Nebo víte co? Napeču Sušenky. A vaše Kapustové karbanátky. Trefíte do své ložnice, Slečno? Hned na váš příchod upozorním ostatní, ale teď musíte být unavení. Šup šup nahoru!” Než víla stihla cokoli odpovědět, Dorothy se odkolébala pryč a drobné blondýnce nezbylo nic, než jen rozpačitě stát a koukat za ní. ,,Na svůj věk je pořád čiperná.” Zachichotala se a otočila se na bělovláska. ,,Není toho na tebe moc, Desi? Asi bude opravdu nejlepší, když si odpočineme. Vím, že je to asi docela zvláštní, ale...Všechny otázky ti zodpovím nahoře, ano?”
Její pokoj byl úplně stejný jako když si ho prvně pamatovala. Světlé zdi, doplňované oranžovými kresbami květin působily sice docela obyčejně, ale drobné víle to bohatě ke štěstí stačilo. ,,No...Máš rád Sušenky? Já se asi půjdu nejspíše umýt. Za chvíli by je měla Dorothy donést.”

Neměl z toho dobrý pocit. Ocitnout se znovu v podobné situaci mu přišlo jako fatální chyba, ale nijak v sobě nenacházel sílu k tomu, aby dal na hlas svých instinktů a prostě popadl Bree za ruku a znovu utekl. Mimo toho si jasně uvědomoval, že něco podobného ani udělat nemohl: on ji předtím také zavedl na panství. Jak by mohl brát tohle rozhodnutí jako jakkoliv horší než to, jaké udělal on sám? Ne, takhle to nefungovalo. Ten šmejd byl pod drnem, neměl se jak vrátit. A pokud by se mu to přeci jenom podařilo... Nebyl to tentokrát Desmondův meč, co žalostně lačnil po čerstvé krvi.

„Um... Desmond, madam. Omlouvám se za tu situaci... Přísahám, že přicházíme v míru.“ Málem dodal něco v tom smyslu, že si také jistojistě ošoupe podrážky bot o rohožku, aby za sebou nezanechával zkrvavené bláto, ale když si uvědomil, že byl od krve úplně CELÝ, raději tu pitomou poznámku spolkl a snažil se působit co možná nejklidněji. Uvnitř něj to ale bohužel vřelo: myšlenky mu vířily napříč hlavou a svaly cukaly, protože viděl za každým rohem hrozbu. A cosi v něm se obávalo, že i ta milá žena by mohla být součástí stínů, co každou chvílí zahlédl koutkem oka.
„Ne, to ne... Jen... Je to zvláštní.“ Zavrtěl hlavou poněkud zaraženě, když se ho Bree zeptala, jestli toho na něj nebylo moc. Sice tím nebyl úplně stoprocentně upřímný, protože toho na něj rozhodně moc bylo, ale nelhal vědomě. Tu skutečnost si totiž v danou chvíli ještě nebyl ochotný připustit, natož se o ní otevřeně svěřit svojí milované, které by tím nepochybně přidělal mnoho dalších nechtěných starostí.

Nikdy ho nenapadlo, že by se snad mohl podívat na podobné místo. Po vejití do Breeina pokoje se s viditelnou fascinací rozhlédl kolem, prohlížejíc si nejen interiér, ale také dekorace jako takové. Nevěděl, co přesně vlastně očekával. Mříže na oknech? Tmu a prach? Okovy u postele, aby nemohla v noci utéct?
Neočekával to, ale svým způsobem se částečně uvolnil, když zjistil, že panství nebylo ani zdaleka tak příšerné, jak se obával. Svým způsobem díky tomu došel i k chmurné myšlence, že jeho domovině se nejspíš dalo vyrovnat jen málo: ani ve Vargenu nenarazil na tak odporně prohnilé a ponuré místo, jakým bylo panství jeho rodu.
„Sušenky? Já... Nevím. Nikdy jsem je neochutnal,“ pokrčil poněkud neurčitě rameny, nerad přiznávajíc fakt, že podobně banální věci mu zůstávaly naprosto neznámé. Šlechtic nebo ne, život se s ním rozhodně nemazlil, díky čemuž mu spousta poznání zůstala odepřená.
„Nerad to říkám, ale... Asi se budu muset taky umýt. Nerad bych vám to tu zadělal od toho svinstva.“
Na tváři se mu rozlil viditelně nervózní a rozladěný výraz, než si poněkud špinavou rukou prohrábl krví slepené vlasy, z níž bílá barva prosvítala jenom vepředu díky tomu, že se vyválel v kaluži krve.
„Jsi si jistá, že to tu v tobě... Nevyvolává špatné vzpomínky nebo tak něco? Nechci, aby ti bylo zle, Bree. Mám tě rád, ano? Pokud by se cokoliv stalo, prostě jen řekni. Když to bude potřeba, klidně tě odnesu až za humny, je mi to jedno. Rozhodně tě ale nenechám trpět.“

Nemohla zabránit uculení, které se jí na tváři objevilo. Pokud by nebylo té všudypřítomné krve, bez váhání by rozpačitého Dese zařadila mezi nejroztomilejší reakce, které kdy spatřila. Dorothy po ní hodila spiklenecký úsměv, který jí také véla opětovala. Nejspíš by mu měla vysvětlit, že zdejší služebnictvo bylo na nepořádek zvyklý, protože Norallye taky nepřicházela domů úplně čistá a bez jediné kapičky krve. Ve své práci sice byla precizní a rychlá, ale každému nějaká ta skvrna mohla utéct. Obávala se ovšem, že kdyby bělovláska informovala, že se každou chvíli může modrovláska vrátit, nejspíše by se na patě otočil a už by ho k chvilkovému pobytu nepřesvědčila vůbec. ,,Zvláštní? Jakpak to myslíš, Desi? Za chvíli odsud zase zmizíme. Nemusíš se bát. Ačkoli se mi ani trochu nechce tě někam tahat, dokud si pořádně neodpočineš.” Jako obvykle když chtěla vyjádřit rozladěnost, nafoukla tvářičky jak nejvíce mohla, aby si toho mohl Des náležitě všimnout. ,,Nechci riskovat, že se ti ještě přihorší. Pokud máme možnost si oddechnout, nebyla by škoda jí nevyužít?” Nejistě přešlápla z jedné nohy na druhou a chytla si dlaně za zády. Opravdu chtěla, aby chvíli setrvali, neboť to místo považovala za klidné a bezpečné, pokud se v chodbách zrovna neproháněla naštvaná modrovláska. Na druhou stranu, pokud by Des chtěl neprodleně odejít, šla by spolu s ním bez váhání.

Sledovala jak zaraženě si bělovlásek její pokoj prohlížel. ,,Doufám, že ti tenhle pokoj nevadí. S trochou štěstí tu budeme moct spát oba. Pokud si ale dobře pamatuju...Dorothy ti asi nejraději přiřadí vlastní pokoj. Ale buďme upřímní...Stejně bych tě večer přišla navštívit.” S nevinným výrazem ve tváři se zazubila, načež pokrčila rameny. ,,Nikdo tady netuší, že jsem zasnoubená. Pokud se nepletu, všichni očekávají, že mi Rufus najde ideálního partnera jak vždycky prohlašoval.” Lehce se po té větě oklepala, jakoby ze sebe mohla setřást těch několik nemilých let. ,,Tys nikdy nejedl sušenky? Tak to musíme napravit!” Nadšeně se zazubila. ,,Jednou jsem je taky zkoušela udělat, ale...Já a kuchyně není moc dobrá kombinace. Minule když jsem se na takovém místě motala, jenom jsem nasypala do hrnce těstoviny a ony sami od sebe vzplanuly, takže jestli se někdy rozhodnu vařit, najdi si nějaké bezpečné místo.”
,,Umýt? Jsi si jistý, Desi? Pokud si dobře pamatuju, koupal jsi se včera. Nechci tě do toho tlačit, dokud to není vyloženě nutné. Přinejhorším se povlečení vypere a země vytře. Důležitější je tvoje pohodlí, ano?” Změřila si ho starostlivým pohledem. Sice by jí služebnictvo asi nepoděkovalo, kdyby jim tam pochodovali úplně zakrvácení, ale v tu chvíli to byla lepší možnost než Desova nepohodlnost. ,,Jestli se na to cítíš...Klidně použij tuhle koupelnu. Půjdu do jiné.”

,,Jsem si jistá, že když je Rufus...pryč, budu v pořádku. Ale děkuji ti za to. Vážím si toho.” Vděčně se pousmála, než mu věnovala pusinku na své oblíbené místo - na špičku jeho nosu. To místo v ní žádné zlé vzpomínky nevyvolávalo. Rufus byl pryč díky Desovi, takže Neměla žádný důvod k obavám. ,,Desi...Taky tě nechci nechávat trpět. Takže kdybys byl s něčím nespokojený, řekni mi to, prosím. Jsi pro mě tou první prioritou a tou nejdůležitější věcí v mé životě. Ani vana tě nepřekoná.” Polichoceně se zazubila, než ho na tu krátkou rozloučenou před cestou k jinému pokoji a koupelně rukama objala kolem krku a vtiskla mu jemný polibek na rty.

Ocitl se na dalším z míst, kde na něj na každém kroku všechno křičelo, jak moc tam nepatřil. Rodinné panství bylo v tomhle ohledu sice hlasitější a neúprosnější, ale i přesto se v něm až příliš rychle rozlezla hluboce hlodající úzkost. Cítil ji v břiše, byl to pocit jako kdyby ho někdo tucetkrát bodl a nakonec vydlabal ven všechny jeho vnitřnosti, aby je nahradil zmatenými krysami. Přesně tak se Desmond cítil, pekelně nesvůj by bylo ještě směšně slabé tvrzení.
Špína nešpína, ta krev na něm postupně zasychala a on cítil mírné pnutí kůže, když se pohyboval. Nemělo by mu to vadit, přeci jenom byl v tomhle ohledu dokonale zvyklý a ani v nejmenším to pro něj nebyla nová situace, ale vadilo mu to. Nelíbilo se mu to. Představa absolutní čistoty sice nebyla nijak vábná, ale rozhodně ji považoval za jistojistě menší zlo, než pochodování kolem jako chodící lidská katastrofa. Ztělesnění ďábla, posel smrti. Ačkoliv přesně tím byl, nechtěl tu svoji stránku vystavovat světu na obdiv. Ne zrovna v tuhle chvíli, na takovém místě. Opravdu se totiž chtěl pokoušet dělat co možná nejlepší dojem, protože k čertu - ocitl se v domě svojí milované snoubenky. Byl by blázen, kdyby se nesnažil chovat slušně.

„Těžko se to popisuje. Tenhle dům... To místo. Všechno je na svém místě, služebnictvo se stará o chod a nikde nic nečpí. Je tu čisto a ticho. Je to zkrátka... Nezvyk. Zvláště když přihlédnu k faktu, že je to vlastně tvoje domovina. Vyrůstala si tady, máš na tyhle chodby a pokoje vazby, dokonce i na tu ženu... Cítím se trošku jako narušitel. S tou krví, špínou a tak.“
Nemínil to nijak zle, ale poprvé po velice dlouhé době mu jeho zdánlivá nepatřičnost doopravdy vadila. Chtěl být lepší, čistší po všech ohledech. Nechtěl uvádět Bree do stavu, kdy by se za něj musela stydět.
„A nevadí, to ne. Jen je to nezvyk. Většina lidí bere vlastní pokoj jako svoje útočiště, odraz svojí mysli. Tvoří ho podle sebe, takže odpovídá jen jim. Tenhle pocit neznám,“ pokrčil neurčitě rameny, nerozvádějíc to téma nijak dále, protože jeho výraz v očích mluvil sám za sebe. Ve vzpomínkách se mu totiž vybavily Rasmusovy komnaty. Plné nejrůznějších maleb, které byly především na zdech jako takových, než na obrazech... Doplněné tou největší, co měl na stropu vprostřed hlavní místnosti. Rozkvétající modré růže, tvořené očarovanými barvami s vdechnutou magií, díky níž se poupata doopravdy rozevírala v rozkvětu. Bylo to nádherné a neobvyklé, což musel s odstupem času obdivovat, ale zároveň tomu nerozuměl. On si nevybíral, prostě jen někam složil hlavu a tím to haslo. Necítil vazbu k místům.
„Nemusíš jim to říkat, pokud si to nebudeš přát, Bree. To rozhodnutí je jen a jen na tobě, dobře? Nikdo tě nemůže nutit, abys jim to sdělovala, pokud se na to necítíš. Je to tvoje věc a doufám, že to budou respektovat.“
Svoje vyhrůžky na to téma raději spolkl, protože ještě před chvílí zabil rovnou čtyři lidi, takže by měl s nějakou agresí hodně rychle zpomalit. Pokud by se ale snad kdokoliv do Bree navážel kvůli čemukoliv, nejspíš by mu ty nervy stejně ruply. Nikdo neměl právo jí ubližovat nebo ji uvrhat do špatné situace. On by za ni bojoval v každém případě.
„Ne... Úplně ne. Tyhle věci vždycky šly mimo mě, nikdy jsem nad jídlem neuvažoval v takovém rozměru. Je to prostě věc, co potřebuješ... A sušenky ti nic moc nedají. Alespoň na cestách ne. Nevím, při jaké příležitosti si je lidé dávají, abych pravdu řekl. A co se té kuchyně týče... Nápodobně. Dodnes nechápu v čem tkví to kouzlo vaření, přijde mi to jako kvantová fyzika.“
S tím mytím si nebyl jistý na sto procent, protože ho nahlodala vize mýdla a vany, ale považoval to za nutnost. Nemohl se tam vážně motat celý od krve, nechtěl riskovat, že tím na Bree vrhne špatné světlo nebo nedej bohové, že ho tamní obyvatelé shledají jako hrozbu pro její bezpečí.
„Nejsem... Nejsem z toho nadšený, ale bohužel. Představa toho, že tu budu trajdat smáčený v krvi není zrovna milá, takže pokud by to nevadilo...“
Vděčně se na ni pousmál a polibek na rty jí oplatil, než ji jemně pohladil čistou rukou po tváři. Nepřestával být neskonale vděčný za to, že ji směl potkat, poznat a stát po jejím boku. Byla skutečným andělem, jeho světlem. Miloval ji celým svým srdcem.
„Nápodobně, Jiskřičko. Jsi pro mě nejdůležitější ve všem.“ Něžně ji políbil do vlasů a pomaličku se odebral do koupelny, kterou mu povolila použít. Čekalo ho docela nepříjemné drbání špíny.

Byla to její domovina? Nejspíše v jistém ohledu ano, ale příliš to tak nebrala. Většinu svého dětství přeci jen strávila venku na cestách a na panství rodiny Javierrů se vracela jen výjimečně na jeden týden do měsíce, a to byl ještě nudný měsíc. Přesto to tam měla ráda. V tom měl naprostou pravdu. Měla na tu budovu jisté vazby, které byly z velké části pouze pozitivní. ,,Nemusíš se cítit nepatřičně, Desi. Já jsem z části patřím a ty patříš ke mně. Patříme sem oba. Nejsi nic jako narušitel." Věděla naprosto přesně, že pokud by byl někdo z panství proti Desovi, ona by nezůstala. Oni dva tvořili pár a jeden celek. Nikdo neměl sebemenší právo je rozdělit, pokud si to oni sami nepřáli.
,,V tom případě je asi vidět, že mám ráda pořád stejné barvy." Prohodila, ale nijak více to už nerozváděla. ,,Až tohle všechno skončí a my se někde usadíme...Ložnici můžeš zařídit jen a jen podle sebe." Mírně se na něj pousmála, doufajíc že ho tou větou nijak nerozhodila. Jí osobně na vybavení pokoje příliš nesešlo. Její jedinou podmínkou bylo to, aby se mohla každý den probouzet vedle bělovláska. Bylo jí totálně jedno, jestli to mělo být na šedém nebo zeleném prostěradle.

,,Ale Desi..." Opatrně ho chytla za obě dlaně, načež se šťastně usmála. ,,Je mi jedno co si budou myslet ostatní. Klidně ať všichni ví, že jsem jen a jen tvoje. A to nezmění žádný Rufus, Theoran a ani kdokoli jiný. Jsem tvoje víla a taky s tebou hodlám spát v jedné posteli!" Při tom sebejistém prohlášení se nemohla ubránit pobavenému zacukání koutků. Pravda byla taková, že by bez něj nejspíše už ani neusnula. Každou noc jí její milovaný princ dával pocit, že není v tom obrovském světě sama. Cítila se v bezpečí a milovaná. A buďme opět upřímní, Bree byla taktéž velmi mazlivým stvořením.
Jakmile i její bělovlásek zmizel v koupelně, rozhodla se že sebe také všechnu tu krev smýt, takže v tichosti opustila pokoj a zamířila do dveří, kde měla pokoj právě Norallye. Ani náhodou se totiž nechtěla znovu setkat s Rufusovou koupelnou a jeho vířící vodou v toaletě, takže se prostory její sestřenice zdály jako ideální volba. Sice neměla všude vyzdobené květiny a mýdlo, ale Bree by dala ruku do ohně za to, že si díky Dorothy teď Des muset přetrpět květinovou lázeň.
Tentokrát jí koupel nezabrala ani nějak dlouho. Nechtěla nechávat bělovláska samotného příliš dlouho na místě, kde prakticky nikdy nebyl, takže se v rychlosti usušila a vypůjčila si pár kousků z modrovlásčina šatníku. K její smůle nenašla nic světlého a vzhledem k tomu, že její oblečení z dřívějška jí bylo určitě malé, musela se spokojit s jednoduchými černými kalhotami a upnutým tričkem, které jí bylo naštěstí poněkud volnější.
Když vešla zpátky do svého pokoje, na nočním stolku již ležel tác se sušenkami, které mimo jiné obsahovaly i velké kousky čokolády a dvě sklenice z mlékem. Dorothy ovšem musela zase odběhnout, neboť jí nikde neviděla, takže si jednoduše řekla že jí poděkuje potom. Mezitím co čekala na Dese, nemohla odolat a s vítězoslavným úsměvem si ukořistila jednu sušenku, do které okamžitě kousla.

Opravdu si přál, aby to byla pravda. Ale hlas uvnitř jeho hlavy ho urputně přesvědčoval o pravém opaku, díky čemuž byl příšerně rozpolcený. Věřil jí. Důvěřoval svojí milé, svojí snoubence, svojí víle. Bree a její slovo mělo váhu, ne to mumlání v jeho mysli. Ale přesto si nebyl úplně jistý, jelikož ho stále táhly ke dnu pochyby o sobě samém.
Obával se toho, že nepatřil nikam. Možná proto se mu tolik líbilo ve Vargenu - dokud se držel poblíž klanů ignae, dokázal si svým způsobem užívat svoji částečnou svobodu. Tamní svět byl divoký a neúprosný, na každém rohu číhalo nové nebezpečí. Každý den představoval novou výzvu a on to miloval, protože mu ta situace dávala lepší šanci na vytěsnění nechtěných myšlenek. Když totiž bojoval o život a o každý hlt vody, neměl čas na to rozjímat nad svojí bezdůvodnou a mizernou existencí.

„Já... Vážím si toho, Bree. Opravdu.“ Nepatrně semkl rty k sobě, než uvolnil zatnutou čelist a pousmál se na ni. Přál si, aby časem byli schopní najít - nebo možná vytvořit - místo, kam by patřili jen oni dva. Bezpečné útočiště, bez dotěrných a slizkých mužů i vraždících krkavců. Domov, opravdový domov. Ačkoliv... Desmond věděl, že on sám něco takového nepotřeboval. Domov měl totiž tam, kde byla Bree. Dokud byl s ní, byl vždy doma a tam, kam doopravdy patřil.
„Hodí se k tobě,“ poznamenal s potutelným úsměvem na rtech, jelikož i někdo jako on - tudíž bez sebemenšího uměleckého nebo estetického cítění, jelikož tyhle věci nepochybně držel v sobě Rasmus - si takových věcí všímal.
„Myslíš? Nedokážu si to představit, abych pravdu řekl... Ale zní to hezky. Tak jako tak, kdekoliv kde jsi ty, tam je dobře.“

Tím ho opravdu potěšila. Popravdě řečeno se toho obával, jelikož po příchodu na panství mu došlo, jak příšerná partie musel v očích druhých být. Co vlastně ženy běžně hledaly v takovém potenciálním partnerovi? Nesplnil by určitě ani dvě kritéria, dost možná ani jedno. Sice by teoreticky měl mít alespoň přístup k nějakým prostředkům díky svému původu, ale peníze byly v reálném životě podstatně níže postavené než ostatní kvality, jež postrádal. Jediné, co mohl doopravdy nabídnout - a to s absolutně čistým svědomím a klidným srdcem - byla nehynoucí věrnost a oddanost.
„Dobrá. To jsem opravdu rád,“ pokývl hlavou s viditelně potěšeným výrazem ve tváři, než ji krátce pohladil po vlasech a nakonec jí vtiskl něžný polibek na čelo.
„Patříme k sobě. Já k tobě a ty ke mě. Pokud nám někdo bude chtít tvrdit opak, začnu asi házet ohryzky.“ Zavtipkoval ve snaze projevit i trošku nadlehčenou náladu, než se oba odebrali do koupelen.

Pochopitelně si byl vědom toho, že to pro něj nebude žádná procházka růžovým sadem, ale... Nakonec na něj čekal růžový sad v doslovném provedení. Koupel byla kompletně nachystaná a doplněná i o ty nejmenší drobné detaily, jaké by si mohl člověk přát. Tedy... Především urozená dáma, což Desmond nebyl ani kdyby zavřel obě oči a zahryzl se do jablka, aby nad tím nemohl protestovat.
Pokoušel se raději příliš nerozhlížet po místnosti, jelikož se obával konfrontace se zrcadlem, takže ze sebe opatrně stáhl krví promáčené oblečení a poněkud neochotně zaplul do koupele, která se téměř okamžitě zbarvila do ruda.
PATETICKÝ PALIČÁKU, ozval se mu v hlavě hlas a on zaťal zuby, než zády sklouzl po stěně vany a ponořil se kompletně pod vodní hladinu, jež byla posetá okvětními lístky. Z pusy přitom vypustil část vzduchu jako němý výkřik plný frustrace, co ze sebe potřeboval nutně dostat ven.
MĚL SI POSLECHNOUT. VŠECHNO BY BYLO SNAZŠÍ. A TY TO VÍŠ.
Vynořil se z vody a vytáhl si z vlasů několik okvětních plátků, než si promnul oči a zhluboka se nadechl, čeříc rukou vodní hladinu. Ta byla pekelně špinavá, což se mu v danou chvíli zdálo až bolestivě komické - dokonale totiž odpovídala stavu jeho mysli. Ta byla také zkrvavená a špinavá, ačkoliv se ji neustále pokoušel očistit. Možná proto tolik nenáviděl koupání jako takové. Neustále si myl ruce od krve, snažil se je drhnout, pokoušel se očistit svoji duši a mysl... Ale nikdy to nefungovalo. Krev se nedala smýt, když se stihla už vsáknout do kůže. Vrah nemohl nikdy uniknout před stínem svých činů. A Desmond v tomhle ohledu nebyl zrovna dvakrát jasnou výjimkou v případě svého rodu. Nebyl o moc lepší než Theoran, když se nad tím tak zamyslel.
S tou myšlenkou ze sebe doslova vydrhl každičké snítko špíny nebo krve a vylezl ven z vany, kterou nejen vypustil, ale také řádně opláchl od zbytků usazené krve. Když se následně po osušení převlékl do čistého oblečení a prohrábl si mokré vlasy, jež díky vlhkosti působily spíš šedě než sněhobíle, vzhlédl od svých bot a setkal se pohledem se svýma vlastníma očima, co na něj hleděly z odrazu v zrcadle.
Za normálních okolností by sebou cukl a nejspíš by to zrcadlo okamžitě rozbil nebo alespoň něčím překryl, ale tentokrát ne. Hleděl sám na sebe, prohlížel si jizvy ve svém vlastním obličeji, topíc se ve svých mělkých šedivých očích.
NEVYPADÁŠ JAKO ON. PŘEKVAPUJE TĚ TO? Přejel dlaní po částečně zamlženém skle zrcadla a mírně svraštil obočí, přibližujíc se. Ten hlas měl pravdu. Rozdíly mezi ním a jeho bratrem byly najednou zvláštně výraznější, téměř do očí bijící. Jak to?
MOŽNÁ, ŽE TO PŘECI JENOM MĚLO NĚJAKÉ TO POZITIVUM. KDYBYS JENOM POSLOUCHAL ČASTĚJI...
Zavrtěl hlavou a odvrátil pohled stranou, než se natáhl do brašny pro jeden ze svých nožů a zcela spontánně si po delší době oholil tvář od poněkud nekontrolovaného strniště.*
Teprve tehdy vyšel ven z koupelny a sjel očima na Bree, která držela v ruce sušenku. Vypadala docela spokojeně, což Desmonda přimělo se na ni nepatrně pousmát.
„Takže... Sušenky jsou tak trošku poklad mezi jídlem?“ Zeptal se s viditelnou zvědavostí vepsanou ve tváři, než došel k ní a pohlédl na talíř se sušenkami.



* PS: hledala jsem kvůli tomu na internetu, jak těžký to je a jde to! Našla jsem dokonce video, kde se cápek fakt holí VENKU, ale má tam pověšený ZRCADLO! A btw, má dokonce i krémík na holení. Ale holí se NOŽEM. Protože proč ne, žejo? #NaDesíka

Upřímně se obávala co s Desem tak častý pobyt v koupelně udělá, ale snažila se to příliš nedávat najevo. Vzhledem k její čistomilnosti by za to měla být jen a jen ráda, ale stejně se nemohla zbavit toho zvláštního hlodavého pocitu. Vždyť ani stále netušila, co se v té blátivé díře stalo a v jaké míře ho to ovlivnilo. Pořád vypadal trochu zmateně a vyklepaně, což jí zrovna na klidu na duši moc nepřidávalo. Zapřísáhla se ale, že už to téma nehodlá rozebírat, neboť mu nechtěla přihoršit nebo ho do té chvíle vracet. Její zvědavost díky němu ustoupila do pozadí a víla usoudila, že bude lepší na to zkrátka zapomenout a jednoduše si užívat těch pár poklidných chvílí, které jim Aurora dopřála. Vlastně jí bylo úplně jedno co měli dělat. Mohla klidně jen bez jediného slova ležet celou věčnost, kdyby věděla že je tam bělovlásek s ní. Každá aktivita byla vzácná a něčím kouzelná, zvlášť po jeho boku.

,,To si piš, jsou vynikající!” Zářivě se usmála, počkala až bělovlásek přijde k ní. V ten moment mu do rukou vrazila jeho talíř se sušenkami, sama stále chroupajíc tu svou. ,,Jsou vážně výborné, ale nemůžou se rovnat karbanátkům z kapusty. Je celkem škoda, že nikde nedělají kapustové sušenky. A já sama si je bohužel udělat neumím.” Po dochroupání sušenky najednou na posteli ze sedu vyskočila a s naprosto nadšeným výrazem ve tváři se otočila na Dese. ,,Víš co? Na svatbě budeme podávat jen kapustové menu!” Vypískla, než si se smíchem zase posadila vedle něj. Po delším čekání a zkoumání jeho reakce chvilku počkala, než se pousmála. ,,Neboj se, drahý. Dělám si jen legraci. Vím že v tomhle jsem asi jediná, kdo by měl chuť na kapustový guláš a kapustové karbanátky.” S uculením si ukořistila další sušenku, která jí zmizela stejně rychle jako ta první. ,,Ale Desi...Vím že je to poněkud urychlená otázka a úplně se sem nehodí, ale...” Výraz na její tváři se změnil na vážný, ale ať by se snažila jakkoli, s veverkovským chroupáním sušenek jí nikdo moc vážně brát nemohl. ,,Jaké jsou ty sušenky? Ale především...Přemýšlel jsi někdy o budoucnosti? Totiž...Já...Neber to nijak zle, ale já doufám, že nebudeme muset řešit naše šílené příbuzné věčně.” Nemohla si pomoc a rty se jí znovu zvlnily do úsměvu, i když její očka stále zářily zvědavostí. Ona věděla, co by přibližně chtěla, ale on se nikdy do detailů nezmiňoval. Oba dva chtěli žít někde v klidu, ale nikam víc se do toho hloubání neponořili.

Z koupelny odešel téměř bez nadsázky jako nový člověk. Necítil se díky tomu sice nijak zvláště příjemně, ale po velice dlouhé době se mu značně ulevilo, když ze sebe smyl něčí krev. Ani omylem totiž nemínil kráčet po panství rodu Javierrů (a ani nikde jinde, jen pro detail) celý zbrocený krví. Krví lidí, co v afektu zabil a ani netušil, kde se to v něm vzalo. Měl by být znechucený sám sebou, pociťovat hluboké rozhořčení nad porušením svých vlastních pravidel... Ale místo toho se v něm jenom ustalovala bouře, usedajíc jako prach. Pomyslná rozčeřená vodní hladina se jednoduše zklidnila, nahrazená typickou apatií. V důsledku mu to tedy bylo více či méně jedno. Konec konců byli mrtví... Co by na tom měl ještě rozebírat? Nesměl se ohlížet příliš moc dozadu, jelikož minulost měla dlouhé drápy a velice ráda je člověku zarývala nejen do zad, ale i do tváře, pokud ji snad člověk nastavil. A přesně tuhle chybu nechtěl udělat. Nesměl.

Poněkud váhavě se posadil vedle Bree a kousl do sušenky. Na jazyku se mu téměř okamžitě rozpustila chuť křehkého těsta s nádechem vanilky, doplněná o jemnou čokoládu. Bree měla pravdu - byly vážně moc dobré, to musel uznat.
„Kapusta?“ Zarazil se až tak náhle, že se málem přidusil sušenkou. Byť byl vůči drtivé většině jídel, ovoce i zeleniny vcelku tolerantní a nepovažoval se za nějak zvláště vybíravého (konec konců z nutnosti jedl i kořínky a kůru, když neměl na výběr) - kapusta stále zůstávala jeho zapřísáhlým nepřítelem. Na tu příšernou zeleninu měl tak silnou alergii, že ji nemohl ani cítit, aniž by se mu neudělalo zle. Natož aby ji konzumoval v jakémkoliv provedení... To by byla hodně rychlá jednosměrná jízdenka pěkně na krchov.
„Díky bohové. Na chvíli jsem se obával, že to myslíš vážně,“ vydechl úlevně, když jeho milovaná víla uvedla na pravou míru, že šlo pouze o vtip. Byť její zálibu v kapustě upřímně nebyl schopný pochopit, respektoval ji. Jenom se bohužel nemohl žádným způsobem přidat nebo zapojit: kapusta a alergie na ní zkrátka nešly dohromady.
„Ty sušenky jsou vážně dobré. Je to dost nezvyk, ale... Jsou fajn.“ Ta otázka ho zaskočila asi ještě víc nepřipraveného, než ten vtip s kapustou. Hrozně rád by jí řekl, že uvažoval a že měl jasnou vizi a plány, jak to všechno uskutečnit, že je jejich rodiny nebudou táhnout ke dnu a brzo to skončí, ale... Nemohl jí lhát. Pravdou bylo, že nad budoucností sice uvažoval, ale ne tak jak by měl. Chtěl si ji vzít, opravdu hrozně moc - ale potom? Nevěděl nic, protože měli v patách stále Theorana a to byla hrozba, jaké se zatraceně těžko zbavovalo. Všechno tedy záviselo na výsledcích jejich malé výpravy za Aevou a domluvy s Rüvikem. Otázkou však bylo, jak by se taková královna zlodějů a stinný zabiják zapadli někam do domku...
„Přemýšlel, ale ne výrazně do hloubky. Já... Nevím, je to pro mě hodně nová věc. Nikdy jsem nepředpokládal, že bych měl cokoliv jako opravdovou budoucnost, očekával jsem, že všechno bude pořád stejně. Theoran... Práce. Mrtvoly. Proto se snažím spíš upínat mysl k tomu, jak vyřešit jeho, abychom měli klid a mohli se konečně začít rozhodovat a chovat podle svého, svobodně. Nic se ale rozhodně nemění, ano? Chci si tě vzít, Bree. A přísahám při bohyni Carääh, že tak i učiním.“

Musela se přiznat, že ze začátku přece jen zvažovala kapustové menu jako reálnou možnost, ale reakce jejího bělovláska jí přesvědčila, že to opravdu nepůjde. Sice to ani za mák nemohla pochopit, protože podle ní byla kapusta něčím výjimečným a jedinečným. Kde jinde se dala sehnat tak levná a lahodná zelenina? Místo toho, aby ovšem znovu začala polemizovat o kapustě, zahodila celé to téma za hlavu jako vtip a nehodlala se k němu vracet. Za žádnou cenu nechtěla Dese tím tématem unudit nebo něco takového. Místo toho se jen zůstávala na svého milované prince poněkud nezbedně culit. ,,Neboj se, lásko. Vím že jí nemáš v oblibě a taky ti jí nebudu nutit.” Ujistila ho pro pořádek ještě jednou, aby ho opravdu přesvědčila, že ho žádné kapustové peklo nečeká. ,,Nicméně, jsem moc ráda, že ti chutnají ty sušenky. Tyhle mám upřímně nejraději.”

Opravdu hrozně moc doufala, že ho tou otázkou nevyděsila či něco podobného. Vlastně ani netušila proč, ale položit tu otázku se jí v tu chvíli zdálo správné a naprosto přirozené. ,,Desi...Pokud sám nebudeš chtít, už nikdy nebudeš muset dělat Theoranovi společnost. A kdyby s tím měl problém, budu se za tebe bít klidně až do té doby, dokud budu moct dýchat.” Špitl tichounce s úsměvem. Jeho další odpověď se mohla zdát spoustě lidem prostá, ale s drobnou vílou jeho slova zacloumala s neskutečnou váhou. Rty se jí samovolně zvlnily do nesmírně šťastného úsměvu a v očích se jí roztančily malé jiskřičky spokojenosti. Pár slovy nebo gesty jí Des dokázal mnohonásobně zlepšit náladu nebo jí jen potěšit a to nedokázal krom něj zatím vůbec nikdo. ,,Desi...” Vydechla tichounce, než se k němu s úsměvem otočila. Zvedla dlaň, aby ho mohla pohladit po čerstvě oholené tváři a věnovala mu vděčný a dlouhý polibek. ,,S jistotou můžu říct, že rozhodně víš jak uchvátit kdejakou vílu.”

,,Tak...Vypadá to, že žádné povrchové zranění nemáš, za což jsem ráda. Teď se ale nelekni, ano?” Opatrně mu přiložila dva prsty na spánek, zatímco se na něj povzbudivě pousmála. ,,Nebudu ti lézt násilně do hlavy. Nemusíš se bát, ano? Bude to jen chvilička.” S těmi slovy zavřela svoje hnědá kukadla a nechala plně pracovat svoji vílí část. Na to že požehnání mockrát nedávala, nebyla v tom ani úplně mizerná, takže téměř bez problému tahala jednu ničivou myšlenku za druhou až teprve až když byla se svým dílem spokojená, znovu otevřela oči.

Netrvalo ani dlouho než se ozvalo zaklepání na dveře a po stručném vyzvání se dveře otevřely, ukazujíc šedivou hlavu Dorothy. ,,Slečno Javierrová! Já...” Služebná se zarazila, když její oči spočinuly na bělovláskovi vedle ní. ,,Pane Killiane, přichystala jsem vám postel v pokoji Pana Javierra. Slečna Brianna by jistě ráda trochu soukromí a navíc není úplně etické zůstávat s dívkou tak dlouho sám v jednom pokoji a...” Stařenka ani nestačila dokončit svoji myšlenku, než ji blonďatá víla se smíchem zastavila. ,,Dorothy, je to v pořádku. Des bude spát v ložnici se mnou.” Na zakončení svých slov chytla Dese za ruku, proplétajíc si s ním prsty. Jakmile to Dorothy spatřila, její stařičká tvář se rozzářila, načež se přikolíbala přímo k nim. ,,Slečno Brianno! Pane Killiane, je to pravda? Musíte mi toho povyprávět víc, děti moje. To víte, už jsem o vás dlouho neslyšela. Mohu, Slečno?” Dorothy ukázala směrem na nedaleké křeslo s úmyslem se do něj posadit. ,,Pokud to nebude vadit Desovi...” Zvídavě se otočila na bělovláska. Doufala, že toho na něj nebylo příliš. Dorothy uměla lidem dát někdy zabrat, ale Bree nepochybovala, že by ta postarší dáma měla jakékoli zlé úmysly.

Kéž by to bylo tak snadné. Desmond se k tomu zrovna dvakrát hlásit nechtěl, ale na kapustu měl vážně silnou alergii. Stačilo by mu zkonzumovat jenom kousek lístku a měl by to docela dobře spočítané - špatně by se mu udělalo už jen z pachu, co vařená kapusta vydávala. I proto si ale neskutečně vážil ochoty svojí milované, jelikož byť by rád ochutnal její oblíbená jídla a pokusil se je i docenit - byť by kapustu nesnášel i kdyby na ní neměl alergii, tu vrozenou nenávist k tomu proklatému druhu zeleniny měla celá jeho rodová linie - jednoduše to úplně nešlo. Naštěstí to Bree myslela opravdu jenom z legrace a hrozba potenciálního kapustového menu byla díky bohové nereálná, šlo o planý poplach.
Sušenky byly ale jiná. Nehledě na jeho zvyklost na dosti odlišná jídla ani Desmond nebyl odolný vůči hříšně dobrému křehkému pečivu, co představovalo potenciální cukrovou bombu. Cukru nikdy nebylo dost, natož pak ve chvílích stresu a na útěku, byť byli teď v relativním bezpečí.

„Upřímně doufám, že ta cesta do toho Tichého lesa bude takovým průlomem v naší situaci. Aeva by mohla skutečně pomoct, opravdu by to mohl být moment, odkud se věci začnou konečně stáčet lepším, světlejším směrem. Jen... Zatím budeme muset vydržet. Dokud ale Theorana nemáme za oknem, hádám, že jsme na tom ještě docela dobře.“
Ten pokus o vtip na konci jeho odpovědi byl relativně suchý a chabý,* ale bělovlásek opravdu silně pociťoval potřebu pokusit se trošku nadnést situaci, jelikož stav v nímž se nacházeli opravdu nebyl nejlepší.
Její reakce na ta slova ho opravdu zahřála u srdce, takže mu na tváři zcela samovolně vykvetl postupně rozšiřující se polovičatý úsměv. Zbožňoval ten výraz v jejích očích - a kdyby mohl, ochotně by se do nich mohl dívat hodiny, nepopsatelně očarovaný jejich kouzlem a jiskrou.
„Jediné víle, kterou bych chtěl uchvátit, právě hledím do očí.“

Nebyl si jistý, co se Bree chystala učinit, ale i navzdory svojí částečné úzkosti jí kompletně důvěřoval - víceméně jí tedy nepřímo předal do rukou celou kontrolu nad situací, vzdávajíc se jakéhokoliv zdánlivého nároku na pomyslné otěže.
Než jí ale stihl poděkovat za cokoliv, co provedla, protože se mu opravdu znatelně ulevilo a opadla z něj veliká tíha, objevila se zpět ta samá žena, co je uvítala u dveří, Dorothy. Ne, že by snad její příchod neočekával nebo nechápal její přístup, ale představa toho, že by si měl ustlat v pokoji toho šmejda...
Užuž se chystal otevřít pusu a pokusit se nějak vymluvit na alergii na šmejdy nebo tak něco, ale Bree byla v tomhle ohledu rychlá jako světlo. Zakročila bez sebemenšího mrknutí oka a nejen, že Dorothy víceméně obeznámila s jejich zasnoubením, ale především si stála za tím, aby se nemuseli rozdělovat a mohli nocovat společně.
„Ano, je,“ pokývl hlavou a nakonec se nepatrně pousmál, byť ho začala trošku zmáhat rozpačitost nad tím, že v podobných sociálních interakcích jednoduše neuměl absolutně chodit. Nechtěl působit jako úplný trouba, ale mohl si snad nějak pomoct? Nebyl zvyklý s lidmi mluvit.
„A prosím, madam, nemusíte mi říkat pane. Stačí Desmond.“ Pousmál se na Dorothy, než pokývl na znamení, že mu její přítomnost nijak nevadí.



* přesně jako tenhle post xc honestly, píšu to a přijdu si jak čerstvě vyluxovanej a vyprášenej koberec

,,Nikdo mi nebude šmatkat na okna naší dočasné ložnice. Myslím, že nejen já, ale i služebnictvo by ho z toho okna ještě rádo poslali dolů. Ideálně podrážkou boty.” Zašklebila se. Ohledně Desova otce pociťovala už takovou dávku hořkosti, že by se pytel plný sáčků černého čaje bez cukru. Ten vtip jí pobavil, o tom žádná, ale zkrátka si nemohla pomoct a trochu si rýpnout. ,,Snad máš pravdu, Desi. Také doufám, že se to pomalu otočí k lepšímu. Ačkoli...Ať už se stane cokoli, jsme v tom spolu a spolu se z toho taky dostaneme. A nemusíš se bát, Desi. Ta víla je ti už dávno plně oddaná.”

Bree opravdu potěšilo, že Dorothy i po těch letech zůstala energetickou dámou s takovým elánem pro život, jaký jen tak někde neviděla. Zůstávala Javierrům věrná a ignorovala všechny ty špatné věci, které se děly v pozadí její rodiny. Tedy, teď už spíše jen Norallye a její maličkosti, protože jejich minulost taky nebyla zrovna zářná. Netušila sice jak to vnímala modrovláska, ale blondýnka se žádnou oddaností vůči své rodině chlubit nemohla, jelikož vlastně žádnou oddanost neměla. Ale i tak jí postarší usměvavá služebná stále vnímala jako součást rodiny. Zatím neměla to srdce Dorothy říct, že nehodlá zůstávat na dlouho. Věděla, že jí to čekalo a že jí to později říct musela, protože nemohla brzdit Dese. Ne, ona rozhodně nechtěla být přítěží ani žádnou brzdou. Zavedla ho tam ona a ona ho odtamtud také hodlala v bezpečí a klidu vyvést.
Přesto doufala, že Dorothy svojí energičností nevyvede jejího milovaného bělovláska z míry, ale naštěstí se tak nestalo. I tak pro jistotu jeho ruku nepouštěla, chtěla mu připomenout že tam s ním po celou dobu byla. Kdyby si s čímkoli nevěděl radu, nedělalo jí problém zakročit. Dorothy si i s tím svým velkým úsměvem sedla na židli naproti nim a blondýnka se tiše připravovala na nával otázek. ,,Těší mě tedy, pane Desmonde.” Zašvitořila. Víla mezitím ukořistila sklenici mléka a pořádně si lokla. Upřímně neznala lepší kombinaci než mléko a čokoládové sušenky. ,,Takže...Vezmete si jméno po slečně Brianně? Budete nový Pan Javierr?” Otázka služebné drobnou vílu opravdu zaskočila natolik, že málem všechno mléko zase vyprskla. Jenže to už služebná pokračovala se svými otázkami dál, nechávajíc svojí pozornost u jejího bělovláska, protože blondýnka měla co dělat, aby se nezadusila mlékem ve sklenici. ,,Kdy bude svatba? A barvy? Propáni...Budete žít tady se slečnou Briannou? A co děti? A mazlíčci? Budete pěstovat květák?!”

Představa toho, jak by se Bree nepochybně OSOBNĚ postarala o to, aby jí jistý dotěrný krkavec nemohl zaťukat ani zobákem na okenní tabulku, přišla Desmondovi vskutku k popukání. Měl co dělat, aby zadržel smích, jež se mu dral z nitra na povrch a samovolně mu obracel koutky v sotva postřehnutelné cukání k tomu, aby roztáhl rty v potutelném úsměvu. Věděl moc dobře, že by se tomu smát rozhodně neměl, jelikož ta situace byla stále drtivě závažná a Theoran se jim velice dobře za tím oknem opravdu objevit mohl... Ale pravděpodobnost, že by se jim ho podařilo smést rozražením onoho proskleného křídla. Tak jako tak, stále šlo o nanejvýš pekelně zábavnou představu, jakou by si bělovlásek nepochybně užil, kdyby k ní snad bývalo i došlo v realitě.

Nějakého přemítání nad otcem praštěným při otevíraní okna, za nímž by více či nenápadně okouněl, se ale Desmond bohužel - nebo možná bohudík, těžko soudit - příliš dlouho držet nemohl. Na nějakou vcelku dětinskou zábavu nebyl ani v nejmenším čas ani vhodná příležitost, jelikož nově příchozí postarší dáma nadnesla natolik vážné a seriózní téma, že mu ten doposud neexistující úsměv stihl zamrznout napůl cesty derouc se na rty. Otázky, jimiž je oba zahrnula doslova s rychlostí střelby elfího lučišníka, se nedaly ani v nejmenším ignorovat, ale přesně to on také prozatím zamýšlel. Jeho okamžitou pozornost totiž nevyžadovala zvídavá stařenka, ale jeho milovaná snoubenka, která se začala žalostnou shodou okolností dusit mlékem, co bylo za normálních okolností jen příjemnou tečkou k oněm sladkým sušenkám, ale v danou chvíli se mohlo stejně dobře stát i pekelně vražedným nástrojem.
„Odpusťte, moment.“ Odvětil co možná nejrychleji, než se obrátil směrem k dusící se Breeně, pokoušejíc se nějakým způsobem zabránit její dušení se. Opravdu ho děsila představa toho, že by se jí mohlo něco stát, natož pak přičiněním něčeho tak zdánlivě nevinného.
„Ne... To opravdu nebudu, snad si to nevezmete zle. Je naší rodinnou tradicí si ponechávat rodové jméno - pokud bych převzal jméno Javierr, riskoval bych tím konflikty. Samozřejmě Bree nebudu nutit do toho, aby ona přijala jméno Killian, ale... Takhle by to úplně nefungovalo, bohužel.“
Užuž se mu dralo na jazyk to, že měl onu velice nešťastnou příležitost osobně se s jedním panem Javierrem setkat a rozhodně by to shledání neoznačil za nikterak příjemné pro ani jednu ze stran zúčastněných. Byť se sám nikdy osobně neangažoval ve vyšší společnosti a oficiálně ani neměl titul potvrzený, s mnoha šlechtici už se setkal - ale pokud by si snad měl vybrat, kdo z nich mu přišel úplně nejhorší, nejodpornější a celkově nejvíce zavrženíhodný, pak to byl nepochybně Breenin adoptivní otec. Nebylo proto ani v nejmenším divu, že ho vyslal do patřičných končin, dokonce dvakrát. A udělal by to bez mrknutí oka i více jak potřetí, jelikož pokud šlo o zbavování světa nechutných parchantů, jehož plešatá kolečka na hlavě se leskla jako čerstvě vyleštěné, zatímco se nekontrolovaně točila v porcelánové míse, byl naprosto neoblomný. Zachránce bez bílého koně, s vždycky pekelně dobře nabroušeným mečem a neutišitelnou touhou po spravedlnosti, jaká se v jeho očích dala nastolit pouze řádnou formou mučení a násilí. Jak by ale něco takového mohl přednést před tou milou ženou, jež k nim oběma upírala svoje zraky s jasně vepsanou nadějí a nadšením ve tváři? Všechno by tím zničil, proto si nejen ony odporné detaily, ale také svůj obecný postoj k bývalému panu Javierrovi, jednoduše nechal pro sebe. Přesně takhle se to také ve společnosti dělalo: lidé všechno tutlali. V tomhle ohledu by měl rozhodně být více jako Rasmus, který si všechna svoje tajemství střežil tak dobře, že mnohá z nich dokonce zvládl vytěsnit z hlavy. Představa toho, že by na Desmonda ale mohla na každém rohu vyskočit nějaká ta skříň okupovaná řádně nasupeným kostlivcem... To už neznělo tak dobře.
„Ohledně té svatby... Zatím jsme neměli moc prostor to promyslet, však, Bree?“ Opáčil s náznakem tázavého tónu, jelikož se mu ani trošku nelíbila představa, že kompletně převezme veškerou iniciativu a nedá svojí milované dostatečný prostor pro to, aby se vyjádřila ohledně toho, jak to cítila ona sama. Nechtěl ji zazdít, byť se cítil částečně zodpovědný za zodpovídání oněch otázek - na druhou stranu, stále to nebyly dotazy mířené jenom na něj, zároveň ale ani pouze na Bree. Ty otázky cílily na ně jako na pár, na oba dva. A proto se na svoji snoubenku také ohlédl, aby jí dal najevo, že je v tom s ní a nechce ji v tom ani nechat samotnou, ani všechno udělat po svém. Ne, že by tedy cokoliv věděl o svatbách.
„Máte opravdu hodně otázek, madam,“ pousmál se nakonec trošku rozpačitě, jelikož mu začínalo být poněkud úzko z toho, jak konkrétní a vyostřené některé dotazy byly. Jistě, s tou svatbou počítal - nejen s jejím uskutečněním, to pro něj byla samozřejmost, ale spíše s tím, že by Bree mohla chtít nějakou tradiční svatbu. Nevěděl, jak moc si víly potrpěly na ceremoniály nebo zda měly přeci jen nějaké zvyklosti ohledně podobných akcí, ale byl zkrátka připravený přistoupit na jakékoliv přání, jaké by jeho nastávající mohla jenom mít. Pro něj bylo důležité pouze jedno: aby mohl být s ní a aby ona byla spokojená. Opravdu si celým svým srdcem přál, aby byl schopný splnit její vizi a potěšit ji. Přeci jenom uzavření svazku bylo oficiální stvrzení jejich vztahu a lásky, což sice v jeho očích nutné nebylo, jelikož by ji miloval stejně vroucně i bez manželství, ale... Bylo to tak nějak hezky patřičné. Chtěl, aby k sobě patřili i v očích bohů a nikdo to nemohl zpochybňovat. Protože přesně takhle to cítil: patřil k ní a ona k němu.
Nejtíživější otázkou ale byla ta, co padla mezi těmi ostatními. Děti. Chtěla Bree děti? On sám o tom nikdy neuvažoval jako o jakékoliv skutečně pravděpodobné možnosti, jelikož před jejich setkáním ani neočekával, že by snad mohl mít nějakého přítele, natož pak milující snoubenku... Ale osud ho překvapil, dokonce už nespočet krát. I přesto si ale nedokázal představit sám sebe, jak by vychovával vlastní dítě - nevěděl nic o rodině, natož pak o otcovství. Představa toho, že by skončil stejný jako Theoran a zničil ten nevinný život a ranil tím i Bree...
„Abych zodpověděl vaše otázky tak nějak souhrnně... Ještě jsme to příliš neprobírali, takže vám zatím odpovědi jako takové poskytnout nemůžeme, nezlobte se, madam. Co ale vím s naprostou jistotou je to, že po boku Bree míním strávit celý svůj život a milovat ji každý den.“

Na nečekané otázky a situace se dalo vymyslet opravdu spoustu řešení, ale dušení se mlékem mezi nimi opravdu nebylo. Mohla by se třeba jen zajíknout, vykulit oči nebo se začervenat, ale to by nebyla taková zábava, však? Naštěstí se i díky bělovláskově pomoci neudusila úplně, což by bylo pěkně nemilý. Utíkali před vyšinutými tatíky, stráží a démony. Bylo by pěkně potupné, kdyby to mladá víla zalomila zrovna v bezpečí svého starého pokoje zrovna kvůli mléku. Tím malým kouskem ale ztratila všechnu svojí nasbíranou eleganci (Pokud tedy předtím nějakou měla). V rozpacích se na bělovláska plaše a nejistě usmála, než nechala svoje vlasy spadnout do tváře a vytvořit pomyslnou oponu, neboť vílina tvář začínala nabírat odstín přezrálého rajčete. Ta situace pro ni byla vcelku ponižující a proto se i nadále držet co nejvíc vzadu, odháníc zahanbenou červeň ze svých tváří pryč. Bohužel pro blondýnku, ta konverzace byla natolik osobní a důležitá, že nemohla nechat Dese čelit těm otázkám samotného. Takže se zase hezky vyhrabala ze svojí malé jámy nejistoty a co nejjistěji narovnala ramena. Jak si zase odhrnovala vlasy z tváře, stihla si povšimnout mírně jízlivého úsměvu Dorothy, který však svedla pouze na svou představivost. Nemusela se jí bát ani ji z ničeho podezřívat. Dorothy byla laskavá a milá dáma, bát se jí by bylo zbytečné. Pozorovala jí vyrůstat, nemohla jim jakkoli ublížit. I přes ty všechny skutečnosti se úplně vzadu v její mysli ozýval ten malý varovný hlásek. Na to, že utekla a zradila svou rodinu vypadala stařenka jejím příchodem nadšeně. Možná až příliš. Ty myšlenky si nechala pro sebe, alespoň prozatím. Svému bělovláskovi bezmezně věřila, ale Dorothy už tak moc ne. Otočit se právě tu chvíli na Dese a svěřit se mu se svými obavami by bylo hloupé a absurdní. Mělo by to pravděpodobně podobný efekt jako kdyby najednou vyskočila z postele a začala na nebohou služebnou řvát ať jí vyklopí, zda pracuje pro nepřátelskou stranu nebo něco podobného. Ne, to nepřipadalo v úvahu. Muselo se jí to jen zdát. Muselo. Řekla Desovi, že si na tom místě odpočinou, že tam jsou v bezpečí. Nemohla ho zklamat a nemohla ani zrušit své slovo. Zkrátka byla jen paranoidní, musela být. Jiné vysvětlení neexistovalo. Pravděpodobně taky jen potřebovala odpočinek. Odpočinek a víc sušenek. Instinktivně si tedy ukořistila další sušenku, kterou začala chroupat. To malé gesto jí vrátilo zpět do reality. V místnosti se odehrávala důležitá konverzace. Zrovna teď nebylo vhodné se utápět v myšlenkách.

,,Opravdu? To je zajímavá tradice. Slečna Brianna má zase silné pouto ke svému jménu, že, Slečno?” Dorothy se zářivě usmála, ale po vílině odpovědi jí úsměv na nepatrnou chvilku zamrzl na tváři, nahrazujíc ho nespokojeným zamračením. To ovšem služebná téměř okamžitě zamaskovala. ,,No...Ne tak úplně, Dorothy. Já...Jsem plně oddaná Desovi a pokud bude chtít, klidně se budu jmenovat Applemanová.” Zazubila se, zatímco na malý moment vyhledala Desův pohled a přikývla. ,,Momentálně jsme v docela nešťastné situaci, Dorothy. Ale Des má pravdu, zatím jsme nad tím nijak víc neuvažovali.” Přitakala. Obecně byla moc ráda, že ačkoli ty otázky byly opravu hodně osobní, zatím se nezdálo, že by bělovláska nějak vyděsily či znepokojovaly. Stále, jediné v co Bree mohla doufat bylo to, že služebná znala nějaké hranice lidského soukromí. ,,To víte, jsem už od přírody zvědavá. Odpusťte staré dámě, pokud překračuje hranice.” Zachichotala se, ale její oči místo toho zůstávaly naprosto ledové. To jí paní Applemanová tak rozhodila? Víle přišlo nevhodné jí vyzvídat, ačkoli na to dle svého postavení v domě měla právo. Ale stařenka byla také jen člověk a především moc milá dáma. Breena jí nechtěla žádným způsobem dokazovat jakoukoli nadřazenost. Ničím si ji nezasloužila. ,,Dorothy!” Vypískla Bree. ,,Nemusíte se stydět, Slečno Brianno. A ani vy, Pane Desmonde. Jen mě zajímalo, zda tu někdy zase uslyším cupitání dětských nožiček.” Zasmála se nad vílinými rozpaky služebná. ,,Nicméně, mladá láska je něco kouzelného. Pečujte o ní, děti moje.” Postarší dáma se pomalu zvedla, věnujíc jim poslední úsměv. ,,Za hodinu je večeře. Někoho pro váš pošlu, tak tu zatím moc necourejte, prosím. Budete mít jistě mnoho času to tu celé prozkoumat. Tady jste v naprostém bezpečí.” S těmi slovy služebná zmizela za dveřmi, nechávajíc bělovláska a blondýnku zase na chvíli samotné.