Hraniční les

Bylo to její tělo. Jen tělo co jí vedlo dál. Propůjčená schránka, sloužící dostávat rány i slast. Nemohla se na něj hněvat. Byla člověkem a tohle k tomu patřilo. Přesto měla její mysl stále, ač malou, kontrolu. Nutila se držet se zpátky. Kontrolovala své pohyby a reakce. Dávala si pozor na každičké přivření očí nebo potěšené prohnutí zad. Už teď vypadala vskutku uboze a držet se na uzdě bylo nutností. Alespoň pro ni. Na druhou stranu byla fascinována dívčinými pohyby. Jemné a zároveň energické. Vše se jí zdálo jako předem naplánovaná divadelní hra. Bylo jí jasné, že to Reels nedělá poprvé. Na to věděla až moc dobře co dělá. Ocitla se pod dívkou. Jako reakci dala najevo tiché zabručení. Nerada se podřizovala. Vnímala to jako protivné a ponižující. Ale to byl zase stav mysli. Její fyzická schránka to vnímala jinak. Reelsiny rty jí nutily chtít víc. Mnohem víc. Ucítila její horký dech na svém uchu. Trhla se sebou. Tohle nebylo dobré. Byla ta ženská snad jasnovidka v oboru potěšení nevinných dívek? Tohle jí vykolejilo. Instinktivně se kousla do rtu, ale to stejně nezabránilo zvuku ,značící její potěšení, dostat se ven. ,,T-Tam ne." Zamumlala jaksi trhaně, snažíc se dívat se kamkoli jinam než na ni. Celou tvář jí pokrývala rudá barva a tělem jí proudilo horko. Měla pravdu. Byla v háji.

Reels si užívala každý sten, každý povzdech, každé prohnutí dívčiných zad. Všechny tyhle drobné náznaky jí prozrazovaly, jak moc ovládá Ekkyu potěšení. Líbilo se jí to a - zcela upřímně - zalichotilo to jejímu lehce pošramocenému egu.
Navzdory všemu ale cítila ze zelenovlásky jistou ztuhlost. To se jí rozhodně nelíbilo. Chtěla si tuhle noc užít, pít všechny okamžiky plnými doušky, jako by to bylo naposledy. Chtěla si všechno vrýt do paměti, do kostí a svalů, chtěla tuhle noc udělat naprosto nezapomenutelnou a to nejen pro sebe.
"Uvolni se," špitla Ekkyu do ucha a špičkou jazyka lehce obkreslila linii dívčiny čelisti. Stále zkoušela, hledala a experimentovala. Snažila se najít všechna dívčina nejcitlivější místa a momentálně to pro ni bylo větším cílem, než dobytí Dračích skal. Králi by se to nelíbilo. Král jí byl naprosto a úplně jedno.
Políbila dívku na krk - jednou, dvakrát, třikrát - a poslední polibek doplnila o lehké skousnutí zuby. Pokud zůstane na dívčině těle značka... Zlobit se nebude.

Mračna se začala stahovat velice rychle a vítr zesílil. Co bylo, ale horší, byla nepropustná mléčná mlha pod ním. Neviděl už vůbec na zem pod sebou a neměl ani ponětí jak vysoko je a ani kde vůbec je. "K bohům všeho špatného kde to jsem a co se to tu sakra děje." zamumlal si sám pro sebe, načež ho však vítr strhl prudce dolů a doleva. Rychle se přetočil, ale stále nebezpečně klesal. "V poslední době mi zrovna nejsi nápomocná Nerethëio!" zaklel poměrně nahlas, ale to už se před ním mlha trochu rozestoupila a on před sebou spatřil stromy stojící mu v cestě.

"Do pekel!" přetočil se na bok, aby se procpal mezi stromy a vyhnul se jim, což se mu nakonec i povedlo, ale o zemi samotné věděl, že už ji z trasy svého pádu neodstraní, a proto se těsně před ní pohotově přeměnil (pokud se nelíbí odkazuji na Vločku), aby si ochránil svá křídla a tvrdě se s ní setkal především bokem a ramenem s poměrně tupou hlasitou ránou. Párkrát se přetočil a pak se konečně zastavil a trochu zasyčel bolestí. Byl to opravdu tvrdý pád a měl po něm nejeden šrám na kůži a hlavně ho pekelně bolela celá pravá paže a rameno.

Na jeho odřenou a potrhanou kůže padaly studené kapky deště, což ho trochu probralo a přimělo ho to pomalu zvednout svoji hlavu a rozhlédnout se okolo. Ne zrovna daleko od sebe viděl cosi, co se mu zdálo jako zřejmě stan. Nebyl si tím sice stoprocentně jistý, protože po tom pádu a v té mlze se vše zdálo docela jiné, ale rozhodl se, že zariskuje a pokusí se to prozkoumat a případně požádat o pomoc. Proto se pomalu zvedl a pomalým krokem došel ke stanu.

Když k němu došel pomalu poodhrnul plachtu a nahlédl dovnitř. To co však spatřil ho však donutilo zalapat po dechu, rychle zatáhnout plachtu zpátky a odpotácet se za roh stanu. Nevěděl jak na to reagovat jinak, než prostě odejít a schovat se. I když nelze říci, jestli se to vůbec za úkryt dalo považovat.

Ta ženská byla bohyně. To musela zelenovlasá žoldačka uznat určitě. Byla zkušená a věděla co dělá. Naprosto si její tělo omotala kolem prstu jako neposedné klubíčko nití. To co Ekkyu cítila bylo neuvěřitelné. Každým kouskem její kůže, kde se jí Reels dotkla jakoby projel malý elektrizující paprsek. Tohle by si mohla užívat věčně.

Nejspíše by se ten moment dal označit za kouzelný. Ano. To skutku dal. Tedy do té doby než se plachta jejich "stanu lásky" neodhrnula a dovnitř nenakoukla hlava naprosto cizího kluka. Ekkyu se vymrštila do sedu a tím se sebe nebohou velitelku shodila. To jí bylo ale jedno. Na nějaké omluvy neměla čas. Pomalu se jí do tváří začínala hrnout červeň a ona jakoby si až teď uvědomila co se svou nadřízenou dělaly. To by nebylo to nejhorší. Teď měly ještě svědka a Ekkyu ho neměla v plánu nechat jen tak jít. Rychlostí naspeedovaného důchodce při slevách a zvedla a přehodila přes sebe nejbližší věc, kterou viděla. Chopila se své věrné katany a jen z dekou přes sebe vystřelila ze stanu. Byla si vědoma toho, že teď nadělá mnohem víc povyku než kdyby v příbytku zůstala, ale teď chtěla toho šmíráka dostat. Naprosto rudá jak rajče zkontrolovala terén kolem sebe. Zrak jí padl na poměrně mladého a zvláště nejspíš dosti zaskočeného kluka. Ekkyu si to otočila k němu a s pohledem ze kterého by mohli sršet blesky se k němu vydala. ,,Ty šmíráckej narušitelskej kuliočko, co si myslíš, že děláš ve stanu velitelky?! Nemohl si se třeba ozvat, že jdeš dovnitř nebo tak?!" Ekkyu předpokládala, že je to někdo z tábora. Přeci jen, v Reelsině táboře bylo hodně mladých mužů.

Všechno se stalo strašně rychle. Ekkyu v první chvíli ztuhla a v druhé ji shodila a vyběhla ze stanu, jako by ji pronásledovalo celá dračí letecká jednotka. Reels to v první chvíli nechápala, ale v druhé - když uslyšela dívčin rozzuřený hlas jen kousek od stanu - jí došlo, že dovnitř vtrhnul vetřelec. Jen ona ho neviděla, protože byla v trochu... Jiné pozici.
Do tváří se jí nahrnula červeň, ani ne tak způsobená studem, jako hněvem. Bylo jí srdečně jedno, že Ekkyu má mnohem nižší hodnost než ona sama a čistě teoreticky by ze svého počínání mohly mít problémy. Co na tom? Pokud se někdo odváží říct jediné slovo, udělá si z jeho nádobíčka přívěsek. Mnohem víc ji naštvalo, že ji a Ekkyu vyrušil. Neměl sebemenší právo, vlézt do stanu vrchní velitelky a očividně si to moc dobře uvědomoval, když okamžitě utekl.
Pevně stiskla ruce v pěst, snad aby trochu zmírnila vztek, a sebrala ze země první kus oblečení, do kterého by se mohla zahalit. Něco jí totiž říkalo, že vyběhnout ven bez bot a jen ve spodním prádle... Nebyl úplně nejlepší nápad. Možná by to zvedlo morálku vojáků, na druhou stranu jim nehodlala dělat veřejné představení zdarma.
Zahalila se do svého pověstného pláště v barvě krve a chopila se první zbraně - lehkého a úzkého meče - která jí přišla pod ruku. Sama pak rozvážným krokem zamířila ven. Věděla, že Ekkyu je očividně rozrušená až až, takže ona musela sehrát svou obvyklou roli. Klidná, mrazivá a neskutečně smrtící.
Dlouhými kroky překonávala vzdálenost mezi stanem a opodál se hašteřící dvojicí, zatímco se jí chlad ze ztuhlé země zakusoval do bosých chodidel. Bohužel, kdyby se obtěžovala s navlékáním bot, zelenovláska už by mladého vojáka pravděpodobně zabila. A to by znamenalo šílené množství papírování.
"Tvá hodnost, vojáku?!" zavrčela s rukou pevně sevřenou kolem rukojeti meče. Každá špatná odpověď se od té chvíle měla trestat smrtí. A podle jiskry poznání v jeho očích... Mu to bylo dost dobře jasné.

Alazaïs vykulil své hnědé kulaté oči a polkl, když spatřil tu zelenovlasou holčinu ze stanu, jak před ním stojí s katanou. Nevypadala zrovna nadšeně. Pochopitelně. A jemu se ta situace také vůbec nelíbila. "Já... Omluvám se. Je mi to nesmírně líto. Nevěděl jsem, že... No.. Víš co." pronesl nervózně při čemž se držel za svou zraněnou paži. Opravdu na tom nebyl nejlépe. Byl potlučený, zedřený a na košili a ostatních kusech oblečení byly znatelné krvavé skvrny. "S-stan velitelky? Kde to jsem? Jak to jako mys-.... Počkat." Pak si najednou uvědomil, kam se nejspíš dostal. A pokud to byla pravda, rozhodně se mu to ani za mák nelíbilo. Tady mu šlo doopravdy o život. Ne o průšvih či hádku. Ale o něco mnohem horšího. "Velitelky... Velitelky druhé jednotky?" otázal se a trochu couvl dál od ní. Tohle mohlo doopravdy znamenat obrovský průšvih. Větší než kdykoliv předtím, a to toho provedl opravdu hodně. Ale tímhle na něj osud nasadil úplně jiný kalibr. Byl si jist, že po tomhle už nikdy nebude klít jménem všech existujících bohů. Špatných i dobrých.
Když pak vyšla i ta druhá žena v krvavě rudém plášti, věděl, že je nejspíše pozdě na nějaký únik. Jediné na co se zmohl, bylo pár kroků zpátky "Já nejsem voják. Moc se omlouvám. Zabloudil jsem sem omylem. Měl bych jít pokud mi to ovšem dovolíte. Nevěděl jsem, že jsem narazil na tábor nějaké jednotky." řekl potichu a skousl si nepatrně spodní ret z té nervozity. Nacházel se v táboře plném nepřátel, moc dobře o něm věděli a ještě k tomu na ně zřejmě nezapůsobil zrovna nejlepším dojmem. To nebyla ani zdaleka ta nejlepší situace.

Ekkyu se pokusila uklidnit a dát se trochu do pohody. Nejspíš by nebyla úplně ideální situace přilákat na místo všechny obyvatele tábora. ,,Tak tobě to je líto, huh?” Musela se nepatrně poušklíbnout. Tohle byla jedna z těch situací, které byly naprosto absurdní. Absurdní a komické. Sjela ho pohledem od hlavy až k patě a když zjistila, že to bylo nejspíše opravdu nedorozumění, alespoň tomu napovídal jeho zmatený kukuč. Ekkyuiny emoce se náhle změnily a místo naštvání teď málem doslova vyprskla smíchy.  

,,Jo, Už to vypadá, že jsi skončil v Reeině doupěti. Vítej v táboře druhé jednotky. Pod nadvládou téhle rudé--” Žoldačka se zarazila v polovině věty, jelikož za sebou zaznamenala pohyb plachty. Ze stanu vystoupila ta, o které se mluvilo. Její výraz ve tváři napovídal tomu, že každou chvíli někoho vykuchá za živa. I tak se ale podivila, jak se dokázala obléct tak rychle. To pod tím pláštěm nic neměla? Ekkyu se při té představě uculila. Pak se otočila na nebohého narušitele. Rozhodně bude mít z tohohle průšvih. A to dost velký.  

Nevypadal jako chudák. To rozhodně ne. Naopak, jeho kapsy se asi zlaťáky sami plnily. Rozhodla se ho nenechat velitelkou úplně sežrat. Když se ho teď trochu zastane, mohla by z něj poté vytáhnou nějakou tu minci a tu Ekkyu opravdu potřebovala.



Došla tedy k němu a položila mu svoji paži na rameno. ,,Vyděsil jsi mě. Nedostala jsem dopis, že se stavíš. Neseš mi nějaké zprávy z domova?” Mluvila s ním, jakoby to měl být její dlouholetý přítel. Snažila se, aby její hlas zněl co nejvlídněji a doufala, že to pochopí a bude hrát s ní.

Reels se pokusila vyhodnotit situaci, která se právě odehrávala před ní, ale pravdou bylo, že ať už měla praxi jakou chtěla, nechápala vůbec nic. Byla na stovkách bojišť, utkala se s muži  dvakrát vyššími, než ona, nechala si zlámat kosti na cvičišti a jen co trochu srostly, nastoupila znovu, využívala všechny své zbraně, jak ty hmotné, tak ty nehmotné, ale tohle... Přes opar vzteku, potlačené vášně a zmatení... Neměla sebemenší tušení, o co tu u všech bohů vlastně jde.
"Jsi snad mentálně zaostalý nebo jsi naprostý pitomec? Každý v téhle zatracené zemi ví, že se tu nachází tábor Druhé jednotky. Vědí to měšťané, vědí to novorozenci, vědí to dokonce myši ze Šedého hradu. Touhle chabou historkou mě ani trochu neohromíš, milý zlatý. Nejsem na téhle pozici kvůli pěkné tvářičce, jsem tu kvůli tomu, že umím zacházet s podobnými, jako jsi ty, takže to koukej vysypat, než to z tebe vytáhnu násilím: Jsi zvěd nebo dezertér? A koukej si dát na tý odpovědi dobře záležet, protože mi věř, že moje čepel tě připraví o život dřív, než řekneš 'Dračí prdel'."
Po těle se jí rozlévala husí kůže a ona se musela lehce kousnout do rtu, aby se neotřásla zimou. Byla zvyklá na horší věci. To, že stála téměř nahá v takovém mrazu nebyla zdaleka nejhorší životní zkušenost, kterou stihla za těch devatenáct let získat.
Všechno vypadalo jasně. Mladý vyděšený dezertér - pověsit. V horším případě pak mladý vyděšený zvěd - podříznout jak podsvinče. Jenže, jak se ukázalo po pár okamžicích, všechno bylo úplně jinak...
"Z domova?" podezíravě přimhouřila obočí a zaťukala krátkými nehty na rukojeť meče. Tohle ji zajímalo čím dál, tím víc.

Podíval se na ženu v rudém plášti se strachem v očích. Boje a zbraně ho poměrně děsily a dvojnásobně v situacích, kdy byly použity proti němu. Poté však zelenovláska naproti němu řekla něco co nečekal. Zadíval se na ni zprvu zmateně, ale pak velice rychle pochopil. I přestože ta dívka pracovala zřejmě pod 'velitelkou', tak nepůsobila zrovna oddaně tím, jak se rozhodla mu zachránit kejhák. Že by žoldák? A nebo jí ho bylo zkrátka líto? Nevěděl, ale rozhodně se jí za to hodlal odvděčit.
Rychle přikývl "Omlouvám se ti. Dostavník kurýra vjel prý do té děsné bouře hned za naším městem a musel se vrátit. Rozhodl jsem se tě tedy vydat hledat sám. Proto jsem v tomto příšerném stavu. Zdaleka to nebylo jednoduché. A nevěděl jsem kde tě tady v táboře hledat. Proto jsem takto vtrhl do prvního stanu. A ano. Za jisté. Nesu ti zprávy o mém bratrovi. Jistě si ho pamatuješ. Bohužel jsem se s ním musel rozloučit na věky věků. Ať jsou k němu bohové milosrdní. Byl by ale určitě rád,abys o jeho cestě věděla. Ale ještě je tu jedna věc, která se tě týká osobněji. Podařilo se mi dostat peníze z toho hospodského, co ti už nějakou dobu dlužil peníze." řekl a podal jí měšec poměrně tučně naplněný zlaťáky. "Nech si je. Zasloužíš si je za tu práci, kterou jsi odvedla" Dodal s úsměvem.

,,Uklidni se, Ree. Je to můj přítel z dětství. Zůstali jsme v kontaktu i po mém odchodu. Takže bych ti byla velmi vděčná, kdyby mu hlava zůstala na krku. Velice bych to ocenila." Ušklíbla se zelenovláska a poupravila si látku, která jí momentálně tvořila provizorní oděv. Trpělivě a rozhodně se otočila na mladého cizince a modlila se ke všem bohům, aby s ní spolupracoval. Spíše ale jen v jeho vlastním zájmu. Když uviděla, že neznámý nebyl nejspíše úplné nemehlo, protože na její hru přistoupil v rámci možností rychle. Musela vypadat sebejistě a odhodlaně. Nesměly vzniknout žádné pochybnosti o tom, že by tenhle kuliočko měl být někdo naprosto cizí. Vše musela hrát maximálně přesvědčivě. Přesvědčivě samo nestačilo. Ne, když se ona koukala. Chtě nechtě teď byla pod její autoritou a kdyby jí Reels nařídila, aby nebohému mladíkovi usekla končetiny, udělala by to. Ano, Nejspíše ano. Pravděpodobně. Přeci jen byla na místě, kde se nacházelo spoustu lidí, kteří byli velitelce naprosto oddaní. Pár vojáků by sejmout asi dokázala, ale zas tak silné sebevědomí neměla. Opravdu si nemyslela, že by sama , nebo možná s nějakým pochybným vyděšencem celou hordu vycvičených chlapů.
Nasadila překvapený výraz, jenž se mísil s výrazem smutku. ,,Oh, to velmi nerada slyším. Tak proto nebylo nic ohlášeno." Jakmile jí sdělit velice pochmurnou novinu o nějakém člověku, který měl být jeho možná i vymyšlený bratr, donutila se vymáčknout pár slz, které rychle, avšak velmi nápadně setřela. ,,Jistě. Jak bych na něj mohla zapomenout?! Byl to vskutku úctyhodný mladík. Je mi to hluboce líto." Její herecký výkon byl snad dost uvěřitelný. Jinak by to bylo asi v háji zeleném. Denně umíralo spoustu lidí a Kyu si byla jistá, že smrt nějakého Buřdislava se jí fakt netýkala, ať to byl kdokoli. Když vytáhl měšec s mincemi, její výraz se změnil znovu na překvapený, ale tentokrát nic nehrála. Tázavě zvedla obočí a mírný úsměv mu oplatila. ,,Díky ti. Alespoň nějaká dobrá zpráva." Po té větě Nasměrovala své tělo na Reels. ,,On nikomu neublíží. A byla bych potěšena, kdyby jsi mu neublížila ani ty."

Reels to celé sledovala s lehce přimhouřenýma očima a hlavou zvědavě trošku nakloněnou na stranu. Najednou jí byl venkovní chlad naprosto ukradený, protože ať už se snažila zahnat ten zlý pocit jakkoliv, něco jí tu nehrálo. Minimálně laskavost, se kterou Ekkyu s tím mužem jednala. Po vzdoru a bojovnosti, jakou ukazovala, když dorazila do tábora, nebylo najednou ani památky.
"Je mi líto tvého bratra," vstoupila opatrně do jejich rozhovoru, ačkoliv život nějakého vesničana z druhého konce Nescory ji v nejmenším nezajímal. Měla sama co dělat, aby udržela naživu sama sebe a alespoň část jednotky.
"Musela to být opravdu dlouhé cesta, obzvlášť když jsi zraněný. Teď, když už vím, že se znáte... Co kdybys ses k nám přidal? Najíme se a nechám ti ošetřit rány. Počasí není zrovna vlídné, takže tu můžeš přečkat noc. A dobře si svou odpověď rozmysli, protože 'ne' nepřijímám." Pousmála se a kolem očí se jí udělaly vějířky vrásek. Během několika málo nádechů se proměnila z děsivé a smrtící vojevůdkyně na okouzlující hostitelku.
Jen škoda, že ji ani Ekkyu ani ten mladý cizinec neznali dost dlouho na to, aby prohlédli všechny její masky. Nebyla naprosto pitomá a rychle se naučila věřit svým instinktům - přesně ty jí říkaly, že tady je něco opravdu špatně. Nevěřila vzpurné dívce, kterou poznala před pár hodinami a která ještě nebyla ani právoplatným vojákem. A rozhodně nevěřila cizinci, který, jako by do jejího tábora spadl z nebes. Naštěstí perfektně věděla, jak zjistit, co se tu děje...

"Děkuji vám moc za úctu vás obou vůči mému bratrovi" pronesl zdvořile a podíval se na Ekkyu. "To tady rozhodně neplánuji. Vždyť mě znáš. Bratr si ze mě dělal srandu, že meč mám za opaskem spíše na ozdobu." dodal a vlídně se na ni usmál. Poté svůj pohled obrátil zpět proti Reels "To by od vás bylo vskutku milé. A ano vzhledem k tomu počasí venku, nebyl by to úplně dobrý nápad cestovat teď zpátky. A 'ne' bych nezvažoval. Přišlo by mi nezdvořilé odmítnout takto velkorysou nabídku." Odpověděl a prohrábl své deštěm nasáklé vlasy. "Nu Grënnie. Je vidět, že se posouváš. Dostat se pod velení takto zdvořilé a zajisté zkušené velitelky je jistě úspěch. Jak se vám zatím vlastně tady daří?"Optal se, vymýšlejíc si pro ní pohotově přezdívku na základě jejich vlasů, aby se ten jejich herecký výkon zdál ještě věrohodnější. Neměl rád lhaní. Opravdu ne, ale vzhledem k tomu, že se jeho teorie o tom, kde se ocitl, ukázala být pravdivou, tak mu nic moc jiného nezbývalo. Nechtěl skončit bez hlavy a co možná hůř v zajetí.

Ekkyu byla zaskočená reakcí velitelky. Rozhodně nečekala, že z kruťácké bestie se najednou vyklube miloučká ženuška. Možná že teď Reels křivdila a její skutečná nátura opravdu byla tahle přesládlá cukrovka. Kyu se ale pohybovala na místech, kde lži a intriky bývaly na denním pořádku. Musela se naučit hrát svou roli a poznávat i poslepu role ostatních. Přesto, že Ree neznala příliš dlouho, tohle k ní prostě nesedlo. Ani ona nebyla až tak pitomá. ,,Jsem velmi potěšena, že dáš mému příteli šanci a dovolíš mu řádný odpočinek. Ale bohužel se mi nezdá, že bys ho schovala pod svá křídla jen tak, Ree. To je kravina." Nasadila svůj obvyklý úšklebek a založila si ruce v bok. ,,No, Kuliočko, měl pravdu. Je mi to líto, ale je to tak." Ekkyu nevěděla, zda je jeho sladká stránka také přetvářkou nebo je jen tak naivní. Tak či tak, působil vskutku roztomile. Rukou ho podrbala ve vlasech. ,,Nepochybuju o tvé velkorysosti, Ree a oceňuji jí. Ale stejně bych nejraději strávila nějaký čas s Kuliočkem osamotě. Má toho dost za sebou a už jsou to věky, kdy jsem ho viděla naposledy. Ráda bych si poslechla jeho příběhy a možná bych mu ráda ukázala i pár... Triků, které jsem se naučila. Nejen na bojišti." Mrkla na svou nadřízenou a poté se sladce usmála na cizince. Začínala ho litovat. ,, Samozřejmě ti ho mohu půjčit, pokud pak budeš chtít." Nechtěla s ním spát. Měl pinďu a na to ona opravdu nebyla. Potřebovala s ním ale získat nějaký čas osamotě. Vyslechnout ho a vymyslet co bude dál. ,,Mohla jsem pořídit i lépe." Pokrčí rameny a postaví se hned vedle kuliočka

Tohle se jí rozhodně nelíbilo. Ekkyu měla něco v úmyslu a Reels to poznala. Podle té obezřetnosti v jejím hlase i podle toho, že se jí - ne zrovna nenápadně - pokoušela zbavit.
Nemohla si pustit do tábora cizince, aniž by si ho řádně... prověřila. Což mohla udělat hned několika způsoby, ale ten, který měla v plánu byl rozhodně nejpříjemnější... Pokud by se jí ho tedy Ekkyu nepokoušela překazit, že...?
"Jistěže s ním můžeš být o samotě, ale nejdříve ho nechám ošetřit a najíst. Kdybych měla za sebou takovou cestu, jako on, po ničem jiném, než je jídlo a trocha vína bych ani netoužila. Je mou povinností postarat se o vojáky... I o jejich blízké. To je rozkaz, kdyby to ani jeden z vás nepochopil." V očích jí zajiskřilo, když si je oba ještě jednou přeměřila pohledem.
"A co se těch jiných aktivit týče... Obávám se, že má něco navíc... Nemám úplně zájem. Pohledný je, schopný jistě taky, ale myslím, že ne tak úplně... Můj typ. Nicméně na bojišti se na něj i já ráda podívám. Na vás na oba, když jsme u toho... Kdo ví? Třeba se nakonec přidá," pokrčila rameny i když něčemu takovému ani ona sama nevěřila. Buď byl opravdu vesničan, který sem zavítal omylem a do armády se nehrnul, nebo taky zvěd či dezertér. "O mladé muže, jako je on, je v armádě nouze. Myslím, že pod mým velením... By dosáhl obdivuhodných úspěchů."
Přitáhla si plášť blíž k tělu a nakonec se otočila zpět ke svému stanu. Neuniklo jí, že od jednoho z ohnišť na ně zírá vcelku početná skupina vojáků.
"Pojďte za mnou. Oba. A ať vás ani nenapadne něco namítat. Možná ani jeden z vás není v táboře dlouho, ale neuposlechnutí rozkazu... Je neuposlechnutí rozkazu. A je jedno, jestli jste voják, nebo jen zbloudilý vesničan. Ve stanu mi můžete vyprávět o svých... Dobrodružstvích."

"Já-.." Chtěl něco namítnout, ale hned o chvíli později mu bylo jasné, že to nemá nejmenší cenu. Ta velitelka byla očividně již rozhodnuta co po něm chce a zřejmě nebyl v pozici, kdyby mohl odporovat. Vždy, když se situace začala díky zelenovlásce lepšit, tak ji ta žena v krvavě rudém pláště převrátila na svou stranu. "No.. umm.. Dobrá tedy" Přikývl nakonec
Trochu si oddechl, když řekla, že na 'jiné aktivity' má něco navíc. Ne že by mu přišla ošklivá nebo tak, to rozhodně ne, ale nesnášela draky a stejně tak, jako on měl něco navíc, jí zkrátka zase něco chybělo. "No... Ohledně toho bojiště a tak.." Rychle a pohotově změnil téma. "Já nechci být neslušný nebo něco takového, ale opravdu na to nejsem ideální typ. Ne že bych neuměl bojovat. Ale doopravdy to nemám rád. Jde to proti mým zásadám, a proto zbraň tasím jen a pouze pokud je to nutné. Nemyslím, že bych se zvládl živit bojem." dodal nervózně.

Když jim poručila jít za ní, podíval se s polknutím na Ekkyu, ale pomalým krokem se stejně nakonec vydal za Reels. Slyšel nemálo o tom, co byli lidští vojáci a speciálně velitelé schopni způsobit a rozhodně to nechtěl zažít na vlastní kůži. Už takhle toho bylo dost. Mimo to ona nevypadala jako vyjímka. Ba naopak. Působila přísně a nejspíš i krutě.

Věci začínaly nabírat opravdu nepříznivý směr. Mráz už jí pomalu lezl pod kůži a ona by si velmi ráda oblékla něco, co není jen plachta. Marně se snažila vymyslet nějakou výmluvu proč nebyl dobrý nápad jít za ní dovnitř, ale na přemýšlení moc nebyl čas. Hodila omluvný pohled na "jejího dlouhodobého přítele" a vydala se směrem do stanu tak, jak jí Reels nakázala.
Když míjela plachtu stanu, ošila se. Nerada dělala to, co jí bylo nakázáno a pokud to bylo nakázáno od Ree, platilo to dvojnásob. Jakmile vstoupila dovnitř a cítila se méně na očích ostatním vojákům, stáhla ze sebe plachtu nehledě na další dva přítomné. Otočila se k nim zády a sehla se pro své civilní oblečení. Snažila se být co nejrychlejší. Přeci jen nechtěla být na očích déle než bylo potřeba.
Po chvilce měla všechno oblečení zase hezky na sobě. Cítila se náhle mnohem lépe a tak zase nasadila svůj "úsměv alá jdi do háje". Položila svou milovanou zbraň na nedaleký stolek a přešla k lavici na kterou se následně posadila. Zkřížila ruce na hrudi a ani na chvilku nespustila ze své nadřízené oči. Nevěřila jí. Ona jí sakra nevěřila. Ale rozkaz byl rozkaz a ona jí musela chtě nechtě poslouchat. Začala přemítat co se jí stane, pokud jejich přetvářka praskne jako desítky malých bublinek. Pověsí jí přede všema na oprátku jako hrozbu? Uřízne jí všechny malíčky, které měla? Zatřepala hlavou. To nevadí. Rozhodla se tomu cizinci pomoci a to by měla dodržet než bude po všem. V tom lepším případě by jí Reels mohla jen vyhodit. To by se teď mladé zelenovlásce hodilo. Peníze již měla, takže by alespoň mohla bez potíží vypadnout. Ekkyu věřila, že to Reels nějak zjistí. Nebyla to žádná hlupačka, ba naopak. Jedno ale věděla jistě. Nenechá se ponížit.

"Škoda, máš dobré držení těla, ideální výšku, muži jako ty by se mi v jednotce hodili. Kdybys někdy změnil názor a rozhodl se přidat do armády, víš, kde mě hledat." Koutky rtů jí zacukaly v potměšilém úsměvu, který měl k upřímnému podobně daleko jako Druhá jednotka k tanečnímu souboru.
Cestou ke stanu chytila za paži mladého vojáka, který zrovna procházel kolem a přikázala přinést polévku, chléb, pečené maso a dvě lahve vína. V první chvíli se na to chlapec moc netvářil a argumentoval tím, že on je tu jako voják, ne jako děvče pro všechno. Po pár přesných rozkazech a několika výhružných poznámkách, úzce souvisejících s jeho pozadím své protesty vzdal a co nejrychleji zamířil do stanu se zásobami. Reels se mu nedivila, taky by na jeho pozici nechtěla dělat podřadnou práci... Ale musel si hodně rychle uvědomit, že tady je v armádě a je potřeba udělat to, co se musí, ne to, do čeho se mu zrovna milostivě chce.
Odhrnula plentu svého dočasného obydlí, podržela ji pro své hosty a skoro líně sesbírala ze země svoje oblečení. Neuniklo jí, jak rychle na sebe těch pár kousků naházela Ekkyu a když o poznání pomaleji následovala jejího příkladu, znovu zalitovala, že je mladý cizinec vyrušil. Už velmi dlouho neměla někoho, koho by chtěla.
Používala svoje tělo jako zbraň a už skoro zapomněla, jaké to je, dopřát něco sama sobě...
"Posaďte se," stále s úsměvem shrnula z těžkého stolu stoh map a několik dýk, které jí příležitostně sloužily jako těžítka.
"Jste mí hosté, takže je mou povinností, zařídit vám co největší... Pohodlí."
Přehodila rudý plášť přes opěradlo jedné ze židlí, zapálila několik petrolejových lamp a podržela plentu stanu - tentokrát vojákům, přinášejícím brusinkovou omáčku, talíře s pečeným jehněčím, žitným chlebem a poháry s temně rudým vínem.
"Ať žije král," zvedla svůj pohár vysoko do vzduchu a zhluboka se napila.

"Obávám se, že, se vší úctou, svůj názor nikdy z několika důvodů nezměním." pronesl a podrbal se ve svých zvlhlých vlnitých vlasech "Pár věcí z minulosti a mé vlastní zásady mi zakazují, abych se do vaší armády přidal." dodal a dále jí následoval. Několikrát se při tom zoufale podíval na zelenovlásku a polkl. Byl opravdu očividně v háji, protože jeho plán, že co nejdříve zmizí, nevypadal zrovna dvakrát nadějně. Ba naopak.
Když pak dostal jeden z vojáků docela klystýr, který určitě nesnášel dvakrát nejlépe, Alazaïs poměrně překvapeně zamrkal. Očividně byla fakt docela přísná a své jednotce velela ne pevnou rukou, ale rovnou ocelovou pěstí. To se dalo docela pěkně odhadnout, protože se k němu teď chovala jako milius a usmívala se na něj až podezřele mile, a i přesto před ním dokázala takhle zpeskovat vojáka. Co by se asi stalo, když by tam vůbec nebyl.
Když pak vešli dovnitř a ona se začala převlékat, sklopil zrak aby jí dopřál trochu toho soukromí. Ne že by jím ho předtím nenarušil už dost, ale chtěl stejně projevit aspoň trochu té vychovanosti. Poté se na její žádost posadil a sledoval, jak vojáci začali nosit kupu jídla a pití. Když pak zvedla číši a připila na počest krále, mírně polkl. Stále to nechápal. Jak vlastně mohli krále tak hrdě někteří uctívat. Z toho co slyšel, to opravdu nebyl člověk, kterému by dobrovolně sloužil a už vůbec by ho neuctíval. Nebyl si jist, jestli to tak ona měla, ale jistě někteří takoví existovali. A on je absolutně nepobíral. Jenže musel zůstat v roli a proto pomalu zvedl i svou číši a pokývl "Ať žije král" pronesl o poznání více potichu a ne s takovou vervou jako ona. Poté si dal malý lok a opět postavil číši na stůl

Už ze začátku usoudila, že zranit svoji velitelku a takticky ustoupit asi nebyl úplně nejlepší plán. Proto se musela spokojit s nasraným pohledem, kterého by si všimnul každý na míle daleko. Její naštvaný výraz mluvil za vše. Opravdu teď neskákala radostí do vzduchu. ,,Takže jsem teď povýšila na hosta? Jak milé.” Bylo sladké, že vlastně i její osobu označila za hosta, ale Ekkyu věděla, že to rozhodně nebyla pravda. Hosté mohli kdykoli odejít, ona nemohla. Musela jen sedět tam na té zpropadené lavici a čekat na svůj rozsudek. Nepříjemné pohledy házela i na příchozí vojáky. Chtěla si zapamatovat jejich obličeje. Pokud tohle přežije ve zdraví, rozhodně je chtěla najít a dám jim za vyučenou. Uvědomovala si, že za to nemohli, ale to jí nezastavilo být naštvaná na všechny a všechno. Chvíli jen sledovala občerstvení s úmyslem se ho ani nedotknout. To jí ale moc dlouho nevydrželo. Podívala se na toho cizince. Vypadal jakoby se s celou situací chtě nechtě smířil. ,,Ať žije král.” Když ta věta zazněla z úst obou osob, které se ve stanu nacházeli, na tváři se jí objevil kyselý úšklebek. Co se doslechla z drbů co nasbírala ze svých cest za výdělkem, král by nemocen a upřímně to nevypadalo, že by měl žít svůj pohádkový život moc dlouho. Usoudila ovšem, že tuhle situaci střízlivá asi nezvládne. Zvedla svůj pohár a přiložila si ho ke rtům. ,,Ať si král užije své poslední chvíle. Sice hnije už teď za živa, ale to je vedlejší.” Pronesla s úšklebkem na rtech a dlouze se napila alkoholické tekutiny. Byla si vědoma, že její slova byla drzá, nevhodná a dost riskantní. Ale pokud jí popraví, alespoň by mohla být sranda před smrtí. Před smrtí, která s jevila být tak blízko.

Spokojeně poklepala olámanými nehty o stěnu poháru a na chvíli se odmlčela. Věděla, že u ryik vehett musí chvilku počkat. Prášek pravdy nebyl zrovna levnou záležitostí a za malou lahvičku utratila půl svého měsíčního platu... Na druhou stranu jí mnohokrát zachránil život a ona díky němu prokázala, že se na pozici, ve které je, opravdu hodí. Sama už se s ním jednou nedobrovolně setkala a ačkoliv jí byl dost proti srsti... Musela uznat, že fungoval dokonale. Navodil stav, kdy bylo oběti všechno poměrně jedno a ochotně prozradila i to, o čem si myslela, že to sama neví.
Během několika málo minut by se měly dostavit první účinky a potom bude moc zjistit, co tu ten cizinec doopravdy dělá a zda se s Ekkyu vážně zná. Pokud mluvili pravdu (což nepředpokládala), prostě je nechá, aby se z účinků prášku vyspali a oni budou mít druhý den pocit, že to maličko přehnali s vínem. Pokud lhali... Takové starosti už ráno řešit nebudou.
"Pověz mi něco o sobě, cizinče? Jak se jmenuješ? Odkud se s Ekkyu znáte? Kam jsi měl skutečně namířeno?"
Nu... Pokud tohle vyjde... Tak toho vojáka, který dokonale pochopil i nevyřčené signály s okamžitou platností povýší.

Chvíli víno poválel na jazyku a až poté spolkl. Chvíli přemýšlel a poté přikývl "Je jiné, než u nás, ale troufám si říci lepší." pronesl a podrbal se za krkem. Začínal se cítit opravdu zvláštně. Najednou, jako by mu bylo jedno, co se stane a co řekne. Cítil se až moc uvolněně, jako úplně v jiném světě a úplně z něj opadla veškerá nervozita, kterou předtím pociťoval. Nevěděl, jestli to už na něj začalo působit to víno, nebo co. Ale hlavně, mu to bylo absolutně jedno. Podíval se na Reels s úsměvem a přikývl "Mé jméno je Alazaïs. Vím stupidní jméno, že?" rozesmál se a opět se napil vína "Ekkyu? Jaká Ekkyu? Jsem o žádné Ekkyu nikdy ve svém životě neslyšel. Já jen mířím hledat ztracenou dívku, kterou hledá můj přítel, kterého jsem náhodně potkal v Černém lese. Tedy mířil jsem. Ale teď jsem tady a asi jen tohle místo jen tak neopustím což?" pronesl a opět se zasmál. Už z něj nic nelezlo jako z chlupaté deky. Ani zdaleka ne. Ale hlavně, už říkal naprostou pravdu a bylo mu to naprosto jedno. "A po pravdě jak jste říkala, že mi něco přebývá, tak já bych do ničeho s vámi taky nešel. Pěkná jste. To ne že ne. Moc takových jsem neviděl. Ale vám na oplátku něco chybí" řekl s nevinným úsměvem a opět se napil vína.

Jako mávnutím magického proutku byl náhle všechen vztek pryč. Ekkyu si ještě jednou lokla omamného vína a na tváři se jí rozlil rošťácký úšklebek. Položila si nohy na stůl. Prohrábla si své zelené vlasy, načež s tupou ránou třískla pohárem do stolu. S mírným ruměncem na tváři si prohlížela její velitelku a nevítaného hosta. Nikdy moc nepila a tak na její mysl nezačal působit jen záhadný prášek, ale i samotný alkohol. Nevěřícně pohlédla na Alazaïse a z jejích úst se ozvala salva smíchu. ,,Ty jsi takovej idiot, Alíku.” Kroutila hlavou. Poté se otočila na Reels a s předstíranou vážností nakrčila obočí. ,,Opravdu si myslíš, že bych měla až tak nízký nároky?” Ačkoli byl její výraz vážný, její hlas zněl pobaveně. Až posměšně. Neuvědomovala si v jakém nebezpečí se teď nachází a že dost jistě našlapuje po tenkém ledu. Tak tenkém, že by mohl každou chviličkou popraskat a poslat drzou dívku na ledové dno. Hbitě své nohy sundala ze stolu a pokusila se postavit. Vše vypadalo poměrně neohrabaně, vzhledem k jejímu stavu. Poplácala přitom jejich cizince po hlavě. ,,Teď ti udělám velkou laskavost, zkus nekřičet moc nahlas.” Zelenovláska se rozhlédla po interiéru stanu a zamžourala. Nestabilním a motavým krokem došla až ke své milované kataně. Vzala její ostří do rukou a přejela po něm prsty. Očividně jí to přišlo úsměvné, jelikož když jí břitva pořezala po prstech, jen se zachichotala. Otočila svůj pohled na Alazaïse a rozesmála se naplno. Ukázala na něj prstem, načež si položila katanu na rameno. ,,Tak, kam to chceš? Pokud tvá odpověď bude do prdele, s tím nepočítej. To bych tý zbrani neudělala.” Uculila se a pomalým krokem se k němu vydala.

V první chvíli to bylo vtipné. V první chvíli to vždycky bylo vtipné. Sledovat, jak se lidské tváře uvolnily, těla přestala být naprosto strnulá, v očích se rozsvítily jiskry života, které do té doby osaměle skomíraly ve tmě. Reels vždycky tak trochu doufala, že jednou bude sama takhle bezstarostná a nebude k tomu potřebovat ani špetku prášku pravdy. Tak si představovala štěstí. V takovou budoucnost tiše doufala. Jenže potom přišla realita a udeřila ji tvrději, než staří velitelé na cvičišti.
Vlastně ji to nepřekvapilo. Skutečnost, že Alazaïs Ekkyu nezná a ona nezná jeho. Jenom ho kryla a chránila před ní. Možná by ji to i bolelo, kdyby sama nevnímala Ekkyu jenom jako pěkný zdroj problémů, který si ve slabší chvilce vezme do postele. Nic k ní necítila. Pouze silnou přitažlivost, kterou teď stejně pokryla vrstva nedůvěry tak hustá jako mračna nad Dračími skalami.
"Pověz mi,  Alazaïsi... Kdo jsi? Jsi snad špeh? Proč jsi v mém táboře? Jak ses sem dostal?"
Měla situaci pod kontrolou. Netřeba se znepokojovat. Vytáhne z těch dvou informace a na základě závažnosti je buď nechá zavřít nebo pověsit. Na útěk nemají určitě ani pomyšlení. Zvládá to.
To si alespoň myslela, dokud Ekkyu nesáhla po zbrani a nenamířila ji na Alazaïse. Zdálo se, že prach na ni působí víc, než je obvyklé. To se Reels rozhodně nelíbilo a nedalo se zrovna říct, že by se jí to hodilo do plánu.
"Polož to, Ekkyu," promluvila klidně a naprosto vyrovnaně. Jako by se nic nedělo. Ale ve skutečnosti už se pomalu natahovala po vláknech moci, kterou používala jen v nejnutnějších případech. Byla tam, v jejích žilách a kostech, v každém slovu a pohybu, v každém nádechu. A byla připravená zasáhnout.

Alazaïs se začal smát z plných plic "Ne to teda nejsem. Moji rodiče možná byli, když to jméno vybírali, ale já idiot rozhodně nejsem Brokoličko" pronesl a smočil si prst v brusinkové omáčce, kterou pak z něj olízl. Choval se teď možná ještě dětinštěji, než předtím. "Špeh? Pff. na to jsem až moc velký srab. Průzkumník, možná. Ale špeh přímo v táboře druhé jednotky? Kdepak. A jednoduše. Spadl jsem přímo z nebe" pronesl a rozesmál se "Ale nejsem ničí strážný anděl. Většinou ostatní zachraňují mě. Spíše takový anděl strážený" pronesl a opět se rozesmál. "A proč? Menší větší nehoda. To už já neovlivním kde. Každopádně jsem vám vlezl do stanu, protože jsem chtěl pomoc a místo toho mám nejspíš menší trauma" dodal a opět se napil vína. Když se však k němu Ekkyu přiblížila, rychle přeskočil opěrku židle, aby se ocitl dál a vytáhl svůj meč, kterým její zbraň mírně odstrčil do strany. Už po druhé za den, tím pádem citát na jeho čepeli spatřil světlo světa. To bylo možná i více, než za celý měsíc, během obvyklých situací."Nechci bojovat. Nebojím se, ale nechci násilí. Ani pro tebe ani pro mě." Takže to byla opravdu pravda, že neměl rád násilí, ale nebál se. Alespoň v tomhle nelhal. "Bylo by to naprosto zbytečné, speciálně, když jsem si tě oblíbil. Nerad bych tě viděl, jako mého nepřítele." dodal a držel její katanu stranou. "Nechci celkově nikomu ublížit, když to nebude nutné a nezáleží na tom, o koho se jedná."

,,Ale copak copak. Někdo je tu nabručenej.” Dětinský našpulí rty a vyplázne na Reels jazyk. Překvapeně zamrká, když se její zbraň setká s tou jejího spolutrpitele. Značnou chvíli trvá než si uvědomí co se vlastně stalo, načež propukne v další salvu smíchu. ,,Ty jsi mi teda bojovníček, kulivočko.” Nemotorně vrátí katanu zpátky do pouzdra. ,,Pokud nebudeme bojovat, mohli bychom tady tý mrzutý chladničce trochu spravit náladu, nééé?” Byla totálně mimo. Vrhala svoje slova bez rozmyšlení a vše jí připadalo nesmírně komické. Jako v nějaké laciné grotesce, kde vše dopadne absurdně humorně. Chvilku byla ticho a jen přeskakovaně zírala na ty dva. ,,Ty jsi takovej slaďouch, když mluvíš, kuliočko. Možná bys mohl tady slečně osladit živůtek.” Zavrávorala a v rychlosti se při pádu chytla Alazaïse, takže doufala, že alespoň on její pád přibrzdí. ,,Víš, Alíku, My jste vlastně úplně v hajzlu. Ale víš co je fajn? Je mi to úplně fuk!” Poplácala ho po tváři a hodila pohledem směrem k plachtě stanu, která znamenala východ. ,,Uhm...Velitelko, Musím si odskočit. Ne, že bych se z toho chtěla vykroutit nebo tak, ale víš co, do hrnce ti urinovat nebudu.” Její plány byly více než jasné a kdokoli by byl hlupákem, kdyby jí uvěřil. Uculila se a věnovala Reels pobavený úšklebek. ,,Vím, že nejsi tak pitomá. Tak rychle, rychle. Ať to máme za sebou. Ale pokud si chceš povídat jen s Kuliočkem, budu osamělá. Takže si asi dám zatím jen šlofíka. To zní jako solidní plán, ne?” S těmi slovy si lehla na podlahu, ale oči nezavřela. ,,Shh...” Zašeptala, zatímco upřela svůj pohled na tu, která to vše má rozhodnout.