Hraniční les

Hraniční les se topil v tichu. Zdálo se, že ani listí nešelestilo a větve nepraskaly. Zvířata se krčila ve svých norách a zdálo se, že vyčkávají. Za ta léta už celý les věděl, jak se v přítomnosti vojáků chovat. Jako by tato část Nescory byla sama o sobě živoucí bytostí a dávala dobrý pozor na své chování. Vojenské ležení zabíralo velkou část kraje pod skalami a někomu mohlo připadat téměř nekonečné. Plachty stanů se pohupovaly v mírném, ale mrazivém vánku a spícím vojákům i bdícím hlídkám se před ústy srážela pára. Prapory hrdě vlály a jako jediné, v celém táboře nepůsobily ztrhaně a unaveně. Ty kusy látky v sobě našly mnohem víc síly, než někteří muži, kteří čas od času s obavou vzhlédli k vrcholkům skalních obrů a pohledem se snažili zachytit ta prastará, děsivá monstra, zrozená v ohni a žáru...

Cesta lesem už Petera nudila. Den za dnem se nic nedělo a největší akce byla, když se rozhodl mávnutím hole odpálit kaštan. Pokaždé, když se ozval tlumený výbuch a nějaký kaštan se dal na cestu do nebes, vysloužil si Peter káravý pohled od Toma. "Energie mám dost, nějaký kaštan nic nezmění" zabručel si pro sebe a dlouhým mávnutím poslal další kouřící kaštan do nebes. Kéž by se něco stalo. Cokoliv. Třeba nějaká skupinka banditů. Hlavně se dostat z téhle nudné rutiny. Celý den na cestě. Večer výcvik se zbraněmi, příprava večeře a střídání v hlídce. A znova. Jediná pozitivní věc je to, že vozík táhl celou dobu Michael, takže Peter si nesl jen svou hůl. "To i v armádě byla větší zábava. Tam se alespoň dalo po večerech zavřít v hospodě" pomyslel si. Nikdo z nich ale odchodu nelitoval. Tři roky povinné služby a další dva roky dobrovolné bylo tak akorát. Jejich majetek nyní čítal solidní hromádku mincí, spolu s několika váčky střelného prachu a munice, které se po poslední bitvě povalovaly na zemi. Jejich plán byl koupit si někde lán lesa, vypálit ho, a začít pěstovat brambory. "Bůh ví, jak to vlastně dopadne" prolétlo Peterovi hlavou, zatímco se na jeho pokyn vydával další kaštan na dalekou cestu. K večeru, když uz chtěl Tom dát povel k vybudování tábora, se les otevřel a odhalil malou osadu, skrytou mezi stromy. Ač v ní nebylo víc jak 25 domů, měla palisádu a dokonce i hlídku, která pozorovala příchozí s lukem v ruce."Konečně! Vyspím se na posteli!" Zaradoval se Michael a Peterovi nezbývalo, než souhlasit. Dalším překvapením bylo, že krčma se netvářila, jako kdyby měla každou chvilit spadnout, což všem ještě přidalo na náladě.

...Odchází do Army's Rest

Nebylo u ní neobvyklé, že si posouvala režim. Místo aby v noci spala, občas se kradla ven a jako rudý stín plula po noční obloze, vyhledávajíc nebezpečí. Táhlo ji to jako magnet, nedokázala odolat sametově temnému volání uvnitř jejího srdce, které ji pokaždé přimělo odložit rozečtenou knihu a vstát z postele, aby naplnila svoje potřeby.
Věděla, jak moc někteří další draci neschvalují to, co ona s bratrem občas dělali - a bylo jí srdečně jedno, jak moc špatné to bylo. Občasné popíchnutí považovala za nezbytné zlo, z kterého pro ně sem tam pramenilo i nějaké to potěšení. Pomluvy, jakože ve skutečnosti požírají tlející mrtvoly byly naprosto směšné. Ačkoliv Kirra musela uznat, že nebyly nejspíš úplně bezpředmětné... Oba totiž byli pro svoji surovost poměrně známí. Milovali boj, holdovali třískání zbraní i mocnému ohni, který dokázal spálit nejen stany, ale i lidská těla na popel. Křik těch, co se škvařili pod jejich ohněm se Kiřře pokaždé vrýval do paměti, ale v jejích uších nebyl ničím hrozivým, naopak rajskou hudbou. Vyžívala se v jejich utrpění, protože si moc dobře uvědomovala, že oni dělají to samé.
Lidem bylo naprosto jedno, koho zničí během svojí cesty za mocí a bohatstvím. Byla to jejich povaha, chtít víc. Víc, víc, víc. VÍC. Byli tak nenasytní, že byli schopní se zabíjet i mezi sebou, jen aby dostali, po čem jejich zkažená srdce toužila. Zlato, šperky, majetek. Společenské postavení... Bylo to v důsledku naprosto jedno. Šli přes mrtvoly všech, i vlastních. Střílet do vlastních řad jim nikdy nedělalo problém, ale vždycky dokázali záhadně rychle otočit a udělat ze sebe oběti, když se jim to hodilo. To byl jeden z mnoha důvodů, proč k nim Kirra cítila takovou zášť.

Zatímco letěla relativně vysoko po obloze, užívala si čerstvý noční vzduch a pozorovala krajinu, která se utápěla pouze ve slabém měsíčním světle.
K její smůle - a ještě většímu zklamání - nebyl poblíž Dračích skal žádný zbloudilý vojáček, kterého by mohla jednoduše eliminovat a trošku si s ním pohrát, než by se vrátila zpět domů. Zdálo se, že dnešní noc bude ryze klidná, což ji poněkud zklamalo.
Ne, že by byla vyloženě znuděná: létání v době, kdy byla většina Nescory ponořená do spánku ji naplňovalo určitým pocitem svobody a štěstí, ale nebylo to zrovna něco, po čem by její srdce prahlo. Chybělo jí napětí, nebezpečí. Krev.
Měla příliš lačnou povahu, než aby se dokázala spokojit s něčím menším, než alespoň jedním pomyslným zářezem za zabitého nepřítele. Nechtěla ale riskovat, že si vybere špatný cíl jinde a způsobí svému národu potíže, když kopne do vosího hnízda.
Byla přeci jen oportunistka. Věděla kdy se chytit příležitosti, dokázala rozeznat co si může dovolit a i přese všechnu svou zdánlivou nerozvážnost, kterou působila její násilná povaha, byla celkem rozumná. Dokud jí něco nezatemnilo úsudek.

Po skončení své malé hlídky poněkud zklamaně zamířila k menšímu jezírku poblíž Dračích skal, které bylo tak dobře skryté, že o něm věděl jen málokdo.
Měla to místo ráda. Bylo kryté a příjemně tiché, obklopené hustými keři a několika vrbami, které v nočním vánku tiše šuměly, kdykoliv se trošku zvedl vítr. Nad vodou obvykle létaly vážky - tentokrát se ale Kirra nesetkala s nimi, ale se světluškami.
Jakmile přistála na břehu, hluboce vydechla a přeměnila se do svojí lidské podoby, užívajíc si tu mírumilovnou scenérii. Bylo to něco velice rozdílného od toho, co běžně vídala - a možná i proto to místo bylo její tajnou potěchou, útočištěm. Občas tam utíkala, když si potřebovala nutně vyčistit hlavu a zklidnit si nervy. Bylo jako její druhý domov.

Pomaličku se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že je skutečně sama. Sice by jistě slyšela, že někdo přichází - ale byla zvyklá se raději znovu ujistit, než riskovat a přivodit si svojí zbrklostí nějaké nechtěné překvapení. Opatrnost byla na místě, ačkoliv si holdovala nebezpečným situacím. Bylo něco jiného skočit mezi lidskou armádu a riskovat život a být hloupá a nedávat pozor.
Když si byla jistá, že je u jezírka skutečně sama, líně shodila svoje oblečení a odložila ho na větší kámen kousek od jezírka, míříc bosky do vody.
Sotva se její chodidla ocitla v průzračně čisté a chladivé vodě, tiše sykla nad teplotou a uvolněně povolila ramena, která doposud držela ve velice strnulé poloze.
Potřebovala si odpočinout. Ale ne spánkem, spát mohla kdykoliv a stačilo jen pár hodinek - potřebovala načerpat svoji dávku klidu, aby neztratila svůj zdravý rozum. Občas cítila, jak se k ní dere nával šílenství a zuřivosti, s kterým se velice těžce zápasilo. A jakkoliv by to nikdy nepřiznala nahlas, nenáviděla to každým kouskem svojí duše.
I přesto ale věděla, že jsou v zatracené válce a trocha podobné energie může pomoct, protože žene dopředu. Dodává sílu pokračovat, když už by se jiní vzdali anebo padli.
Ve chvílích, kdy ale jen ležela ve svém domově, nemohla riskovat, že ztratí nervy. Musela najít způsob, jak se ovládat, jinak ztratí nejen rozum, ale i sebe samotnou.

Jakmile klidná vodní hladina pohltila celé její nahé tělo, zamyšleně se položila na záda a sledovala měsíc, který se střídavě objevoval a mizel pod závojem temných mraků.
Nescora byla divoké, ale nádherné místo. Nehledě na to, jak krutá dokázala být, udržovala si neuvěřitelnou a nespoutanou krásu, která ji nepřestávala ohromovat.
I proto byla ochotná a vždy připravená bojovat a položit život za svoji domovinu. Nechtěla totiž, aby lidé zničili celý kontinent... Stačilo, že pod jejich krutovládou už žil jih. Sever nedostanou. Nikdy.


V jezeře strávila koupáním dobrou půl hodinu, než začala cítit, že se jí poněkud krabatí kůže a začíná jí být opravdová zima. Na noční koupání venku bylo přeci jen docela chladno - a jakkoliv to moc dobře věděla, byla příliš lehkomyslná a paličatá, než aby si něco tak sladce hloupého odpustila. Byla zvyklá dělat zakázané a špatné věci, dělalo jí to radost. Bylo to zkrátka, kým byla. Dýchala, když dělala, co by neměla. Zakázané ovoce zkrátka chutná nejlépe.
Už bylo ale dost pozdě na to, aby se nějak zvláště zdržovala mimo skály - proto se rychle osušila a oblékla, aby se mohla vrátit zpět domů, do Dračích skal.

Když se dopotácel k jakémusi bezejmennému jezírku, byl už na pokraji sil. Stupidní banditi! Když je přepadli, zatímco se se svými přáteli chtěli ubytovat ve zřícenině, podařilo se jim je porazit. Když už mysleli, že je klid a zbytek pobudů utekl, vrátila se další skupinka, nejspíše se do té doby snažící někoho okrást, či tak něco. Díky Bohům, Peter stihl zareagovat dřív, než si jej vůbec stihli všimnout. Odpálil do jejich středu ohnivou kouli a zatímco zmatkovali, snažíce se dostat co nejdále od ohně, rozběhl se pryč. Michal se rozběhl na druhou stranu a Tom ho, se zpožděním asi deseti sekund, následoval. Nakonec se oba, když cesta, vedoucí někam do lesa, skončila v houštině, rozběhli na opačné strany. Bohužel pro Toma, většina pronásledovatelů si vybrala jeho stranu, což pro něj nebylo zrovna pozitivní. Bylo mu jasné, že s puškou v ruce moc daleko nedoběhne, byla moc těžká. Počkal tedy, až narazí na mýtinu, dostatečně dlouho pro jeho potřeby, načež se na jejím konci schoval do křoví a poklekl, s puškou na rameni. O chvíli později na prázdný prostor vběhli bandité, nejspíše s náčelníkem v čele, kde je čekalo nemilé překvapení. Po druhém náčelníkově kroku se ozvalo zahřmění, záblesk a rozžhavený kus železa mu proletěl hlavou. Na takhle krátkou vzdálenost měl tolik síly, že ještě postřelil muže za ním, který se překvapením a nečekanou bolestí zhroutil na náčelníkovo tělo. Všichni ztuhli, jako jeden. O sekundu si první z nich, dle oblaku dýmu, všiml, odkud střela letěla, a se sekerou nad hlavou se tím směrem rozběhl, toužíce pomstít náčelníkovu smrt. Co opravdu nečekal byla puška, letící z křoví značnou rychlostí, přímo na jeho hlavu. K jeho smůle nebyly jeho reakce dost rychlé na to, aby uhnul. Dostal to do hlavy plnou silou, což byla asi poslední věc, kterou ten den cítil. Následně se zhroutil na zem a už o sobě nevěděl. O hodinu poději se domotal k jezírku, krvácející z několika ran, sotva při vědomí. Než se mu podařilo bandity ztratit, musel se skrz ně prosekat, což ho nevyšlo lehce. Nakonec se mu podařilo se schovat v keři, zatímco okolo proběhla celá skupina pronásledovatelů. Když se dopotácel k břehu a chtěl si umýt rány, ztratil vědomí a složil se v bezvědomí na zem. Jeho krev se vpíjela do vody...

Cesta byla tak odporně vyčerpávající, že téměř padla únavou dříve, než se dostala na samotný okraj Hraničního lesa. Poněkud podcenila vzdálenost, jakou musela zdolat - její rozhodnutí vzít to po pevnině nebylo až tak moudré, jak si myslela.
Ačkoliv si sice opatřila koně a nemusela jít po svých, stále byla už nějakou dobu mimo vodu. A její vyvolání deště tomu příliš nepomohlo, to spíš naopak: vyvoláváním vody se o ni sama okrádala, ale v tu chvíli jednoduše nebyla schopná ovládnout svůj neskutečný vztek a dopálení, jaké v ní ten hloupý cirkus vyvolal. Nejraději by je všechny spláchla jednou obrovskou vlnou a nechala vyplavit ven hlavní bránou Narrigenu, ale tím by Amberly nijak zvlášť nepomohla.
I kdyby se potom dostaly přes hradby města, voda byla příliš daleko na to, aby ji mohla odnést anebo odplavit sama.
I proto se cestou do lesa pomaličku hroutila v sedle, neschopná popadnout hlubší dech. Potřebovala vodu, nutně. Okamžitě.

Jakmile se dostala k jakémusi menšímu jezeru, které celou dobu z posledních sil očima vyhlížela, jelikož vodu dokázala cítit na poměrně velkou dálku - okamžitě naznak sesedla z koně a padla na zem, nepříliš schopná zvednout se a dojít k vodě po svých.
Naprosto přitom ignorovala fakt, že bude mít zase kompletně mokré oblečení. Jednoduše se přiblížila k vodní hladině, rychle se napila a padla dovnitř, potápějíc se hluboko pod klidnou a příjemně chladivou hladinu.

Několik minut ve vodě uvolněně plavala, užívajíc si pocit toho, jak její tělo pomalu nabírá síly z té blahodárné tekutiny, která jí obklopovala - když si všimla rudého zabarvení.
Automaticky pozvedla obočí a pohlédla směrem, odkud krev přicházela. Když si všimla jakési ležící postavy na druhém břehu, pomalu k ní doplavala a vylezla z vody ven, prohlížejíc ji.
Byl to jakýsi raněný muž - zjevně v bezvědomí. Už na první pohled člověk, což Rhiannon zrovna nenaplňovalo štěstím.
Pokud v okolí byl někdo z jejího lidu, dost možná se servali mezi sebou - ale okolí nenasvědčovalo ani v sebemenším to, že by tu nějaký yialadri byl. Spíš naopak, necítila žádnou vodní magii, žádné znamení.
Jedině ten muž, nikdo další tam nebyl. Jenom oni dva. I když k lidem nechovala zrovna nejvřelejší pocity, rozhodla se ho ale nenechat zemřít. Věděla, že by ji za to sestra nenáviděla až do morku kostí, snažila se být víc jako ona. Být zodpovědnější a méně předpojatá vůči těm, které ani pořádně neznala. Nešlo přeci soudit celý druh, měla by poznávat jedince a rozhodovat se individuálně. Nebýt hloupá a zaslepená jako ONI. Nebyla jako oni, přesně jako jí sestra řekla, než zmizela.

S tichým povzdychnutím ho obrátila na záda, než prohlédla jeho rány. Neměla u sebe moc, ale mělo by to stačit alespoň pro základní ošetření - pokud bude mít štěstí a probudí se včas, možná se ještě stihne vrátit zpět do nejbližší vesnice nebo města, kde bude jistě nějaký čaroděj s léčitelskými schopnostmi, v kterých ona příliš vyučená rozhodně nebyla.
Uměla léčit svůj druh, to ano - ale on nebyl vodní, aby mohla použít svoje znalosti a pomoct mu tím způsobem. Nemluvě o tom, že se úplně necítila na to plýtvat magii na někoho, kdo by jí hned po probuzení mohl vrazit nůž do zad, doslova.
Proto mu opatrně vyčistila a ošetřila rány, než se jako pecka posadila opodál, nenápadně sledujíc, zda se probudí.

Probudila ho bolest. Když pomalu, s velkým přemáháním, otevřel oči, překvapeně zjistil, že stále žije a leží u toho jezírka, kam se připotácel. Jak se mu pomalu vracely smysly, uvědomil si, že mu někdo obvázal rány, což je možná důvod, proč pořád žil. Po chvilce se mu podařilo rozhlédnout kolem sebe, zda neuvidí, kdo mu pomohl. Neviděl nikoho, dostával ale pomalu žízeň, jak tam ležel na slunci. Pomalu se otočil a začal se plazit k vodě. Když už se tam konečně doplazil, nevěděl, jak dlouho to trvalo, chvílema ztrácel vědomí, začal pomalu pít. Když už se mu konečně podařilo ukojit svou žízeň, čímž vyčerpal všechnu svou zbylou energii, opět ztratil vědomí....

Buď je slepý, nebo zkrátka nevděčný.
Rhiannon zůstala tupě zírat na raněného muže, který se sice probudil z bezvědomí, ale místo aby cokoliv řekl nebo nějak objasnil situaci, převládla v něm zjevně žízeň a touha po napití se, proto se dobelhal k vodě... Napil se a znovu upadl do bezvědomí.
Seděla kousek od něj, jak si jí mohl nevšimnout? Možná byl skutečně slepý, kdo ví. Anebo se jednoduše rozhodl jí nevidět, pro což ji sice nenapadlo žádné zvláštní odůvodnění, ale... Možné je přeci jen všechno. Zvláště pak v případě lidí, kteří jsou pro svoji zdánlivou slepotu a ignoraci celkem známí. Jejich válka s draky byla jenom dalším důkazem toho, že to tak je.
Najednou si nebyla jistá, jestli se jí chce čekat, až zase přijde k sobě. Mohl by jí znovu jednoduše přehlédnout anebo udělat něco nevypočitatelného... Ale pořád byla u vody, ubránila by se.
Chtěla být lepší, ano. Měla by počkat nebo tak něco. Možná se mu zkusit zavolat pomoc...

"Haló! Pomoc! Prosím!" Zavolala teatrálně do prázdna, než si složila ruce na kolenou a tiše si odfrkla.
Nemělo vůbec žádný smysl snažit se tu volat o pomoc, nikdo poblíž určitě nebyl. A pokud ano, spíš by narazila na nějakého potulného žoldáka nebo nedej bože draka, o kterých ani netušila, jak na tom vztah mezi jejich druhy je.
Tak jako tak, ten raněný a prozatím bezejmenný muž dál v klidu setrvával ve stavu bezvědomí a ona chytala divoké myšlenky. Nechtělo se jí kvůli kdejakému člověku sedět a čekat jen tak. Určitě se o sebe zvládne postarat sám, soudě podle jeho oděvu...

Pomalu se k němu přiblížila, než si klekla vedle a opatrně do něj šťouchla prstem. Vybrala si zdravé místo, kdyby dloubla do rány, možná by se i probral.
Nakonec to ale vzdala - rezignovaně rozhodila rukama, než jednoduše upřela oči na vodní plochu za ním a s pomocí svých schopností z jezírka vyzvedla trošku vody, s kterou ho pokropila.
Konec konců... Bylo pro jeho dobro, aby se probudil.

Když ho pokropila voda, leknutím se zvednul, načež ho bolest z ran, které stále byly daleko od toho, být zhojené, se stenem srazila na zem. Když se vzpamatoval, začal se zvědavě rozhlížet kolem sebe, zjištujíc, odkud voda přišla. Stála kousek od něj, hubená a bledá, jediná věc, bránící tomu, aby se lekl, byla trošku šibalská jiskra v jejím oku. Ona bude nejspíš ten, kdo se o něj postaral a komu tedy vděčí na svůj život.
"Děkuji za osvěžující probuzení" poděkoval, s lehkým úsměvem. "Předpokládám, že jsi důvod, proč ještě nejsem naživu. A teď dokonce umytý, což opravdu bylo třeba. Vděčím ti tedy obrovské díky" řekl, zatímco se pomalu a opatrně snažil zvednout na nohy. Podvědomým pohybem se chtěl opřít o pušku, než si uvědomil, že leží někde v lese na těle toho, komu pravděpodobně udělala z mozku polévku. Musel mu stačit krátký meč, který zabodl do písku a o který se opírajíc, pomalu se vytáhl nahoru.
Na nohou, začal zjišťovat, jak špatně na tom je. Dle toho, že se, ač ne bez problémů, ve stoje udržel, soudil, že to nebude tak hrozné. Ran měl sice dost, většinu ale, díky Bohu, nehlubokou a krve také neztratil tolik, jak se mohlo zdát. A vše jen díky ní, jinak by už pravděpodobně následoval všechny ty zmetky, jejichž těla ležela rozházená v lese.

„Není zač,“ odpověděla s viditelným pobavením, když už konečně přišel k sobě a promluvil. Užuž byla připravená zabalit to a možná ho i obětovat Vyysihuovi jako malý dáreček na usmířenou... Mít jeho pozornost a přízeň je pro všechny yialadri dost velkým přínosem, který by i někdo jako ona velice ocenil. Vlastně by se jí to víc než hodilo - ale ten muž byl zjevně dostatečně naživu na to, aby se pokoušel zvednout a snad se i vydat kamsi na cestu, takže její nepříliš čestné myšlenky musely ustoupit do pozadí její pokřivené mysli.
„Nevypadáš zrovna v pořádku...“ Přejela ho dlouhým pohledem, než se zastavila u jeho očí a věnovala mu zamyšlený výraz. Neexistoval žádný důvod proč mu pomáhat, ale byla v celkem dobrém rozmaru... Možná by mu pomoct mohla, jen tak. Nezištně. Třeba se jí to v důsledku i skutečně vyplatí - občas dobré skutky přeci jen nevedou jenom ke kudlám v zádech, ale i ke skutečnému ocenění pomoci a nějaké maličké, byť nečekané odměně. Něco takového by celkem uvítala.
„Patříš k armádě? Nedaleko určitě bude alespoň jeden jejich tábor, jistě budou mít i nějakého medika, mohla bych ti pomoct dostat se tam,“ navrhla nakonec pomaličku, než se zvedla a pomaličku se rozhlédla kolem. Nikoho dalšího neviděla... Byl tu skutečně sám?

"Není zač" řekla přijemně, s viditelným pobavením. Po chvíli dodala: "Nevypadáš zrovna v pořádku...". Na to nemohl reagovat jinak, než smíchem. Samozřejmě, že nemohl vypadat v pořádku, když si před chvílí ještě myslel, že už je po něm. "A v pořádku ani nejsem" dodal pobaveně. "Díky tvé pomoci ale snad budu". Když měl konečně čas a možnost se na ní dívat, musel uznat, že byla krásná, ač v jiném slova smysu. A ač vypadaka křehce, rozhodně nebyla někdo, koho by chtěl naštvat.
„Patříš k armádě? Nedaleko určitě bude alespoň jeden jejich tábor, jistě budou mít i nějakého medika, mohla bych ti pomoct dostat se tam,“ zeptala se, opravdu vypadajíc, že jí na něm záleží. "Patřil jsem, nějakou chvíli už to bude. Odešel jsem po odsloužení služby, už mě k nim nic neváže. Ale děkuji za nabídku, jen se obávám, že nemají zájem na tom, starat se o někoho, kdo jim to potom neodslouží," odpověděl. Nakonec začínal cítit únavu, takže se radši posadil na zem. Pravda byla, že se necítil ani na to, aby se znovu zvedl, natož někam chodil...

"Vzhledem k situaci by byli sami proti sobě, kdyby ti nepomohli, ale... Jeden nikdy neví. Jsou to tak trošku prospěcháři, což? Nemám sice osobní zkušenost, ale dost jsem toho slyšela. Svým způsobem je to smutné."
Ale výhodné pro ostatní, což nahlas říct nechtěla - a ani nemohla. Fakt, že lidé společně existovali a příliš si nepomáhali, pokud jim z toho něco nekáplo... Byl nesmírně užitečný pro ostatní rasy. Nevěděla sice, jak moc taková věc mohla nahrávat do karet drakům, ale yialadri takových věcí čas od času dokázali využít. Problém byl v tom, když měli jednat se suchozemskými čaroději. I na ně se totiž vztahovala ona nepříjemná zásadovost, neradi pomáhali jen tak. Jakkoliv se to dalo očekávat, stejně to bylo otravné.
"Máš někde poblíž koně? Takhle se asi do civilizace nedostaneš..." Zapřemýšlela nahlas, než na něj upřela svoje modré oči.
Tak trošku zalitovala, že svého koně poslala pryč - ale popravdě řečeno, nemohla tušit, že by mohl ještě přijít k duhu.
I proto v duchu pevně doufala, že se z toho ten neznámý nějak dokáže vylízat, protože neměla čas ani prostředky na to, aby mu víc pomohla. Nebyla léčitelkou - a ani nemohla riskovat přivolání kaprlišky, aby mu pomohla dostat se do nejbližší vesnice nebo města.
Ačkoliv se jí to z nějakého důvodu příliš nelíbilo... Byl v tom tak trochu sám.

"Vzhledem k situaci by byli sami proti sobě, kdyby ti nepomohli, ale... Jeden nikdy neví. Jsou to tak trošku prospěcháři, což? Nemám sice osobní zkušenost, ale dost jsem toho slyšela. Svým způsobem je to smutné." řekla a Tom musel uznat, že má pravdu. Sice by si, teoreticky, mohl lékařskou péči zaplatit, peníze na to měl, nikde ovšem nebyla jistota, že ho jen nekradou a nenechají v křoví umřít.
"Bohužel, máš pravdu. Nemyslím si, že by jim záleželo na tom, zda přežiju nebo ne. Jediná zajímavá věc na mě jsou zlaťáky, které mám v měšci" povzdychl si. Bude se z toho muset nějak vyhrabat bez pomoci armády.
"Máš někde poblíž koně? Takhle se asi do civilizace nedostaneš..." napadlo ji. "Ne, koně nemám... A po té šílené honičce v lese ani svou pušku a jídlo. Pouze to, co mám na sobě, meč, váček střelného prachu a pár zlaťáků". Kdyby alespoň měl co jíst, mohl by tu počkat, dokud nebude mít dost sil na to, aby se dobelhal do nejbližší vesnice a koně, případně i pořádnou zbraň si koupil.
"A zbytek mojí skupiny mě nenajde, s trochou štěstí jsou teď někde ve městě, naživu a zotavují se..." Byl v tom sám...

„Takoví už lidé bohužel bývají... Zlato v očích, prázdné srdce. Kdo ví, jestli vůbec mají nějaké svědomí... Jak mohou v noci klidně spát, to nejspíš nikdy nepochopím.“
Sice to bylo celkem zobecněné konstatování faktů, ale začínala se blížit k pomyslné hranici, kdy by možná mohlo být znát, že sama člověk není. Takhle moc mluvit o lidech a házet na ně špínu nebylo úplně moudré, ale ona si nedokázala pomoct - copak by mohla nevyužít šance si trošku zanadávat? Ti lidé si to zasloužili, byli to tak trošku zmetci... Sobečtí zmetci, co na to říct.
Vzhledem k jeho relativní otevřenosti si ale také mohla být jistá, že je svým způsobem ve výhodě. Blízko vody, on nemá poblíž žádné společníky a ani pušku... Pokud by se rozhodl otočit proti ní, nejspíš by zmizela ve vodě rychleji, než by stihl říct slovo ryba. I přesto všechno ale vlastně neočekávala, že by se z něj vyklubal nepřítel. Nepůsobil nepřátelsky, spíš vyčerpaně. Dost možná nejen po fyzické stránce - konec konců byl stále raněný - ale možná i psychicky. Pro to měla zvláštní pochopení, neboť sama pociťovala něco hodně podobného...
„Nevypadáš jako někdo, kdo by seděl na zadku a vzdával se,“ vydechla tiše, než se napřímila a rozhlédla se kolem. Možná by dokázala ukrást koně z nedalekého tábora a přivést mu ho... Sice si nebyla jistá, proč by to vlastně měla dělat - konec konců, stále byl jenom náhodný a neznámý člověk... Ale něco jí říkalo, že by to udělat mohla. Možná nemusela, ale mohla by. Byl by to přeci jen dobrý skutek, ne? A ty se cení. Sice netoužila potom být dobře zapsaná u lidských bohů a přitahovat na sebe nechtěnou pozornost, ale byla velice dobře připravená jednoduše se vrhnout proti proudu a zkusit udělat něco nečekaného, šíleného.
I proto mu věnovala krátký spiklenecký úsměv, než odešla se slovy: „Ani se nehni, za chvíli budu zpět.“

„Takoví už lidé bohužel bývají... Zlato v očích, prázdné srdce. Kdo ví, jestli vůbec mají nějaké svědomí... Jak mohou v noci klidně spát, to nejspíš nikdy nepochopím.“ řekla s lekce smutným výrazem. Musel s ní, chtě, nechtě, souhlasit. Většina lidí se neřídila srdcem, ale čistou logikou. Bylo to sice praktičtější, ale právě tak vznikaly všechny ty války, z nichž většina byla naprosto nepochopitelná a nepotřebná, když se ve většině případů stačilo prostě domluvit.
Zatímco mluvila, uvědomil si, že její počáteční obezřetnost je pryč. Nemohl se však divit, vždyť bylo dost dobře jasné, že pro ní není žádná hrozba, vzhledem k tomu, v jakém byl stavu. Byl opravdu rád, že se nemusí hýbat. To, že už nebyl v přímém ohrožení života neznamenalo, že je v pořádku. Ztratil obrovské množství krve, plus jeho zranění byla sice dobře ošetřená, k zahojení měla však daleko. Být ve vyhřáté posteli, požehnán mnichem některého z bohů zdravotnictví, je jedno, kterého, a s dostatkem jídla, do pár dní, by byl na nohou a za týden by to ani necítil. Bohužel, břeh jezera byl trošku horší.
„Nevypadáš jako někdo, kdo by seděl na zadku a vzdával se,“ řekla tiše... Ano, to ho celkem dobře popisovalo. Nikdy se nevzdával... Ale taky byla pravda, že se zatím nikdy neocitl v takhle beznadějné situaci, jako byla tato...
Když se na něj usmála, dosti šibalsky, musel uznat, a řekla: „Ani se nehni, za chvíli budu zpět.“, musel se usmát. Tušil, že dnes bude mít někdo velkou, hodně velkou smůlu. "Neboj, nehnul bych se, ani kdybych chtěl, natož jen tak, z rozmaru" řekl, opřel se o kámen, položil si meč na kolena a sledoval, jak ladně odběhla do lesa....

Sotva vběhla dál do lesa, musela si oddychnout. Jakkoliv se mezi lidmi pohybovala často, tohle setkání bylo přinejmenším zvláštní. Málokdy se zaplétala do věcí a osudů lidí, brala to jako jedno ze svých svatých pravidel - nechtěla křížit cesty osudu, protože to pro ni mohlo být ještě nebezpečnější než prozrazení. I přesto se ale proplížila do tábora královské armády, aby si od nich vypůjčila jednoho koně... Bez jakéhokoliv záměru ho vrátit, pochopitelně.
K jejímu překvapení to ani nebylo nějak zvlášť těžké - většina vojáků něco dělala a koně stáli celkem dobrý kus daleko od stanů, takže bylo relativně snadné se k nim dostat. Nebyla si ale jistá, jak moc těžké bude s jedním z nich zmizet. I proto se opatrně proplížila zpoza stanů až k uvázaným koním, než jednoho z nich váhavě pohladila a začala ho opatrně odvazovat. V duchu se přitom modlila ke všem bohům, aby si jí nikdo nevšiml - a sotva koně odvázala, rychle ho odvedla pryč.
Když už se vzdalovali od tábora, ozval se čísi hlas.
„Hej! Někdo ukradl mého koně! Zloděj!“ V ten moment se rychle vyhoupla na koňský hřbet a vydala se rychle na cestu k jezeru.
Když tam dorazila, zastavila koně těsně před ním a nahnula se k němu, podávajíc mu ruku.
„Honem, naskoč.“

"Honem, naskoč!". Ani se nestihl zvednout a už tu byla. Už věděl, co měla v úmyslu. "Vypůjčit" si od nich koně. Musel uznat, že nápad to byl dobrý, bohužel, podle toho, jak se hnali sem, to neprošlo bez povšimnutí. Pokusil se tedy na koně vylézt, což, jak v okamžení zjistil, bylo těžší, než se zdálo. Když se, po vcelku dlouhém a velmi, velmi bolestivém snažení vylezl nahoru, bylo mu jasné, že moc daleko se nedostane, neměl už na to sílu.
"Nevím, jak dlouho se nahoře udržím" zasténal bolestí, jak kůň přešlápl a hnul s čerstvou ranou. Zatímco se ona rozhodovala, co udělat, chtěl do pochvy, připevněné k sedlu, vrazit meč, načež zjistil, že mu ho tam jeho majitel přenechal. Nechal si ho tedy v ruce a tázavě, se špatně zakrývanm zoufalstvím, se na ní obrátil.

„Já vím, je mi to jasné,“ mukla soucitně, než pobídla koně a dali se na cestu. Soudě podle rozčileného klení za jejich zády je sice pronásledovali, ale ona neměla v sebemenším úmyslu nechat se chytit.
I proto silněji pobídla koně - a zatímco se řítili napříč lesem, pootočila hlavu dozadu a s máchnutím ruky nechala zamrznout zemi za nimi. Jejich pronásledovatelé velice rychle zjistili, že je marné je pronásledovat, neboť země příliš klouzala na to, aby mohli pokračovat v cestě.
„Myslím, že jsme je setřásli.“ Sebevědomě se pousmála, než ho sjela zamyšleným pohledem. „Držíš se?“

„Myslím, že jsme je setřásli.“ ta věta sotva pronikla do jeho mysli. Zatřásl hlavou, aby si jí trošku vyjasnil. Netrvalo to dlouho, ale i tak nebyl daleko od toho ztratit bolestí vědomí. Vší silou se soustředil na to, aby se na koni udržel, věděl, že pád by byl doslova jeho konec, protože by se už nezvedl. "To je dobře..." zamumlal, přes veškerou snahu sotva při vědomí. *začínám na to být moc starý* napadlo ho s mírným pousmáním. Starý vůbec nebyl, byl na vrcholu sil, ale naprosto přesně teď cítil to, co jeho otec nazýval "bolest při každém pohybu". Naštvaně potřásl hlavou, zase byl myšlenkama někde úplně jinde.
„Držíš se?“ podívala se na něj zamyšleně, očividně si povšimla toho, jak se na koni lehce klátí. "Na koni? ano, ale nevím, na jak dlouho" dostal ze sebe, než zase zavřel oči a soustředil všechnu zbývající energii na to, aby neomdlel ani nespadl...

Nevypadal vůbec dobře. Vlastně vypadal doslova na umření, což Rhiannon značně rozrušovalo. Nezachraňovala ho přeci jenom proto, aby ho záhy někde musela pochovat - k čertu. Však ona ani neznala lidské pohřební zvyky! Věděla jenom, že někteří preferovali hranici, jiní zase hrob v zemi. Nějaké modlitby a další věci jí byly naprosto neznámé, ačkoliv se o lidech snažila naučit co nejvíc to jenom šlo. Byl to jenom o důvod navíc, proč ho nenechat umřít - nechtěla na krku mít jeho bezvládné mrtvé tělo a přemítat nad tím, jak to oznámit jeho rodině. V moment, kdy se rozhodla, že ho tam nenechá vykrvácet, si na sebe převzala nechtěnou zodpovědnost ohledně jeho osudu.
„Nebude to trvat dlouho,“ skousla si spodní ret nervózně, než ho opatrně jednou rukou přidržela, dávajíc pozor aby se vyhnula jeho ranám. Nemohla ho nechat umřít, nemohla. Ať už to byl kdokoliv, namočila se do toho až příliš na to, aby to mohla jednoduše vzdát. I proto byla připravená třeba uštvat koně, jen aby ho dostala včas k nějakému léčiteli.

„Nebude to trvat dlouho,“ řekla a opatrně ho přidržela. Nu, to opravdu doufal, že nebude. Díky Bohu už zpomalili na normální tempo, takže tolik neskákal, i tak toho ale měl dost. Opatrně se podíval, co bylo v brašnách toho koně, co jsi "vypůjčila". Měl štěstí! Brašny v sobě skrývali povětšinou jídlo. Viděl chleba, nějaké sušenky a solené maso, dokonce i víno. Majiteli to teda rozhodně chybět bude, až bude přežívat na normálních vojenských přídělech, pomyslel si, trošku škodolibě. V druhé brašně zase bylo nějaké náhradní oblečení a z boku připevněná jezdecká pistole. Nu, jeho drahocená puška to nebyla, ale alespoň to bylo něco, co znal.
"Pokud jsme je ztratili, nebylo by na škodu najít nějaké místo, kde se dá pár dní zůstat. Nějaké jídlo je tady v brašnách a já už nemám moc síly nazbyt." odpověděl. Doufal, že se tady poblíž nějaké takové místo najde.

„Dobře,“ odpověděla trošku nejistě, než se v rychlosti rozhlédla po okolí a pomalu zastavila koně.
Asi měl pravdu. Bude lepší dát mu šanci vylízat se z toho přirozenou cestou, než riskovat, že užene koně a on cestou vykrvácí. I přesto z toho ale měla trochu špatný pocit, protože s ním zůstat v žádném případě nemohla. Pokud ano... Dozvěděl by se, co je zač. A takovou věc skutečně riskovat nechtěla - kdo ví, jestli by se pak proti ní neotočil a nepovažoval ji za kdovíco. Nedivila by se mu, kdyby tak reagoval, proto byla pevně rozhodnutá se té alternativě vyhnout. Nic jiného jí ostatně ani nezbývalo.
Jakmile zastavili, pomohla mu slézt z koně a nakonec ho usadila na jeden z pařezů na mýtině. Bylo to celkem příjemné místo, z části chráněné jakousi skalkou - a vzhledem k napadaným stromům tam ani zdálky nebylo příliš dobře vidět, takže pokud by se armáda rozhodla pronásledovat zloděje, jen tak by ho neviděli.
S tímhle malým ujištěním na něj pomaličku upřela pohled a rozevřela mu dlaň, aby mu do ní mohla nasypat hrstku perel.
„Na,“ špitla tiše, než se zhluboka nadechla a povzdychla si. „Víc ti nejspíš nepomůžu, tohle ale určitě bude mít nějakou cenu. Koně ti tu nechám, ano? Až se na to budeš cítit, určitě bude snazší cestovat s ním než bez něj.“ Věnovala mu nepatrný úsměv, než pomaličku utichla.

„Na,“ špitla tiše, než se zhluboka nadechla a povzdychla si. „Víc ti nejspíš nepomůžu, tohle ale určitě bude mít nějakou cenu. Koně ti tu nechám, ano? Až se na to budeš cítit, určitě bude snazší cestovat s ním než bez něj.“ nepatrně se na něj usmála a nasypala mu do dlaní hrst perel. "Peněz mám dost, opravdu. Nech si své perly a dej je někomu, kdo má do kapsy hluboko" usmál se na ní a perly jí vrátil. Měl pravdu, nemít peníze, nejspíše se do tohohle problému vůbec nedostane, bohužel právě jeho měšec, skoro plný stříbrem, zlatem a dokonce jedním prstenem s vsazeným drahokamem. Právě ten teď vytáhl a s drobným úsměvem jí ho podal. "Naopak přijmi ode mě tenhle prsten. Nic lepšího nemám, ale musím se ti nějak odvděčit za záchranu života." doufal, že jej přijme. Opravdu nehrozilo, že by se ocitl bez peněz, navíc měl ještě u přátel alespoň jednou to, co měl nyní u sebe. A nebýt jí, nic z toho už nepoužije.
Spíše mu bylo líto, že ho opouští. Věděl, že pokud ho nenajdou, přežije. I přes to si ji, za tu krátkou chvíli, celkem oblíbil.

Poněkud překvapeně zamrkala, když jí podal prsten - už na první pohled hodně cenný, soudě dle nádherně vybroušeného drahokamu, který měl uvnitř zasazený.
Nebyla si vůbec jistá, jak na to gesto zareagovat. Lidé k ní nikdy nebyli nějak zvlášť milí, což jim nezazlívala. Většinou se ani jedna strana nenamáhala ztrácet čas nějakými formalitami a snahou o přátelský a vřelý přístup, protože žili v hektické a nebezpečné době, kdy si na podobné věci málokdo vůbec vzpomněl. I přesto se ten muž ale uvolil vzdát se takové vzácnosti a chtěl jí předat někomu, koho vlastně vůbec nezná... Někomu, kdo mu ani tolik nepomohl, aby si zasloužil takový dar.
Skutečně chtěla taktně odmítnout, ale cosi v jeho očích jí prozrazovalo, že by ho tím mohla zklamat nebo urazit - i proto si od něj prsten váhavě vzala a věnovala mu nepatrný úsměv, když si ho nasadila.
„Děkuju, vážně,“ odpověděla co možná nejvlídnějším hlasem. Bylo zvláštní po velice dlouhé době být milá sama od sebe, ne z nutnosti. Docela ji mrzelo, za jakých okolností se potkali - možná, kdyby nebyl raněný a byl třeba rybářem nebo námořníkem... Mohla by být se stát součástí jeho okruhu přátel.
Nejspíš by si něco takového i trošku přála, ale její mysl byla stejně nestálá jako vysoké vlny na moři, které mohly stejně dobře loď rychleji dopravit domů, ale také potopit. Bylo jí jasné, že by nejspíš jejich možné přátelství stejně ztroskotalo na jejím bytí. Lidé a yialadri nemohli být přátelé, měli v povaze se nemít rádi stejně jako to měli s draky. Jejich druh neměl lidi rád za narušování území, což byl přeci jenom snad téměř identický spor jako měli s draky...
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptala se nakonec, než se pomaličku posadila před něj a upřela na něj svoje sytě modré oči.

„Děkuju, vážně,“ usmála se na něj. Vypadala lehce vyvedená z míry, jakoby to nečekala. Na druhou stranu se jí nemohl divit, málokdo dnes dokázal odmítnout peníze, zvlásť když byly zadarmo. On si ale byl jistý, život pro něj znamenal daleko víc. A třeba se jí ten prsten někdy bude hodit, až bude potřebovat peníze, kdo ví?
Nakonec se, místo toho, aby odešla, jak očekával, posadila před něj a zeptala se na jeho jméno. "Tom, ale přátelé mi říkají Tommy" odpověděl s úsměvěm. Bylo příjemné si jen tak povídat, konečně v klidu. Sice pořád nebyl zdaleka v pořádku, v sedě se však cítil tak dobře, jak jen mohl. "A ty?" zeptal se.

„Těší mě, Tommy,“ odpověděla s přátelským úsměvem a napřáhla k němu ruku, aby si mohli společně potřást.
Na tohle lidské gesto si zvykla poměrně rychle - byl to způsob, jak vyjádřit jistou formu vzájemné úcty a upevnit vztah, což je při seznámení celkem hezké. Ačkoliv to vodní nikdy nedělali, ona ten zvyk přijala tak trošku za svůj, ačkoliv nemusela. Dělala to ráda, třebaže by se k tomu jen tak nahlas nepřihlásila. Podle stisku ruky toho druhého se totiž dalo leccos zjistit, což se mnohdy nesmírně hodilo. Při jejím putování na podobných zdánlivých detailech hodně často závisela celá situace, i proto na to nikdy nezapomínala. Opatrnosti nikdy není málo.
„Rhiannon.“