Hraniční les

Všechno to začalo tak dobře a slibně... Ale ten den se mu zkrátka za bohy nedařilo. Někdo by to svalil na bohyni Autoru a její rozmary, jiný by to přisoudil prosté náhodě nebo snad smůle... Ale Delwyn o tom všem věděl svoje. Mířil až příliš vysoko a přespříliš se mu dařilo, takže zasáhla síla rovnováhy a nenechala ho se jen vyválet v blátivé kaluži, když ho vyrazili z domu, kam se večer nenápadně vetřel, ale především v nicotě a zklamání.
S nadcházející zimou se začínalo čím dál dříve stmívat a venku panovalo chladno, takže když se mu nepodařilo vrátit se včas do domu pekaře, kde obvykle nocoval, vlezl dovnitř oknem do jednoho ze sousedících domů a uvelebil se na houpacím křesle u plápolajícího krbu, aby si odpočinul po vyčerpávajícím dni plném lovu. Jenže... Když se po půlnoci vplížil do kuchyně, aby něco sezobl, načapal ho tamní majitel a pojal ho nejen jako zloděje, ale co hůř: jako údajného milence svojí manželky.
To vyústilo v jeho násilný vyhazov ven na špinavou a blátivou ulici a následný preventivní útěk, protože ho onen dobrý muž začal nahánět s pohrabáčem v ruce.

V důsledku toho Delwyn doslova utekl až za vesnici, míříc k Hraničnímu lesu v naději, že může představa možné potyčky s armádou trošku zchladí a přiměje obrátit směr zpět domů, kde na něj čekala zmatená manželka. Jedinou útěchou bílému kocourovi bylo, že nejspíš po návratu dostane sám čočku za to, že nevěřil vlastním ženě a okamžitě ji takovým způsobem podezříval - sám nakonec to houpací křeslo dost možná osídlí, jelikož po podobném incidentu ho doma úplně nečekala růžová atmosféra.
On sám se nakonec zastavil skutečně až v lese, obklopený hustým lesním porostem. Tou dobou už pomalu svítalo, což ho přimělo jednoduše padnout do měkkého mechu a s hlubokým povzdychnutím zavřít alespoň na pár hodin oči, aby si odpočinul. A že to skutečně potřeboval - takový noční běh ho sice solidně zásobil adrenalinem, ale obě nohy ho pěkně bolely a on doopravdy nemyslel na nic jiného než na sladký spánek.

Toho se mu také dostalo, ale ne na dlouho. Brzy ho probudily zvuky procházející skupinky vojáků, takže se rychle zvedl a opět práskl do bot, míříc podstatně hlouběji do lesa, aby se jim vyhnul.
Sotva je setřásl, posadil se na zem do vysoké trávy a zády se opřel o mechem obrostlý kmen padlého stromu, rozhlížejíc se kolem. Byl celý od bláta, což ho pěkně rozčilovalo, ale v dané situaci měl na mysli poněkud jiné starosti - třeba jídlo.
Jelikož si mohl být naprosto jistý, že holýma rukama nic neuloví a jako kocour byl moc malý na lov větší zvěře, zoufale obrátil svůj zrak k hloučku keříků s brusinkami, co záhadně ještě přetrvávaly i navzdory chladnějšímu počasí. Moc se mu do toho nechtělo, ale v žaludku mu natolik kručelo, že je nakonec začal otrhávat a s komickými výrazy je začal jednu po druhé jíst, pokoušejíc se představovat si je za doprovodu kuřecího masa.

Ton Tonův večer byl o mnoho prostší jelikož ho trávil přípravami se na další zkoušku. Nasbírané kořínky rozdrtit v hmoždíři a spolu s dalšími ingrediencemi je vhodil do velkého kotle, pod kterým sálal mocný plamen. Netrvalo dlouho, než chýši, jež se skládala ze tří místností prostoupila silná vůně hojivého lektvar, která v téhle koncentraci znamenala poměrně živé a veselé halucinace. Než stihl otevřít dveře, aby to alespoň trochu vyvětralo, bylo již příliš pozdě. Zase to nestihl. Vyšel ven již omámený. Mistr byl zrovna v hloubích lesa a meditovat, tedy tak to alespoň tvrdil, když předevčírem ráno odcházel. A tak se Ton Ton mortal po tmě v lese sám. Nebylo to poprvé a jakýsi vnitřní hlásek mu mnohdy našeptával, že ani naposledy. Následoval tedy halucinaci zářící lišky a přitom pozoroval všechny ty barvy. Když mu po dvou hodinách účinky výparů přestali fungovat, byl již daleko a ve tmě neschopný najít cestu zpět. Nedělalo mu to ale pražádný problém. Věděl, že oheň bez přikládání vyhasne a nemohlo od něj nic chytit. Navíc byl zvyklý spát venku. Ulehl tedy do houští a hodil přes sebe svůj plášť místo deky. Změnil se do své zvířecí podoby a tak mu nebyla zima ani trochu.

Brzy ráno, když na obloze vyšlo slunce se probral a jelikož mu vyhládlo po nočním zážitku, rozhodl se napást. Teď, když viděl díky slunečnímu světlu, věděl naprosto přesně, kde se nachází. Bylo to zhruba dva a půl kilometru od jeho a mistrovy chaty směrem k dračí straně lesa. Vstal a vylezl na loučku z druhé strany křoví a málem ho kleplo. Vydal vyděšený zvuk, když jeho malá dik dičí očka uviděla bledého, pravděpodobně lidského, mladíka. Strnul a nevěděl, co si má počít. Mohl by utéct, ale měl strach, že ho dohoní, byť byl velice rychlý. A tak tam stál, maličký zhruba jako menší pes a zíral na osobu před sebou.

To kručení v břiše, jak se mu naprázdno stahoval žaludek a on žalostně trpěl nejen hlady, ale i chutí bobulí, co se do sebe pokoušel dostat, ho uvádělo do stavu nepříliš vzdáleného nepříčetnosti. Nebyl zvyklý na to jíst podobné věci - jeho záměrem bylo zkusit splašit něco v onom domě, ale ten plán poněkud selhal. Nemohl si namlouvat, že bude po návratu úspěšnější - chtě nechtě musel nějakou dobu setrvat mimo v divočině, aby se situace uvolnila a všechno se usadilo. I kdyby chtěl, riskovat prozrazení jen kvůli pohodlnému křeslu a kousku žvance... To se nezdálo být úplně nejlepším nápadem.
I proto v relativním klidu a se značnou nechutí pokračoval v konzumaci oněch červených bobulek, aby zahnal alespoň ten nejhorší pocit hladu a mohl popřemýšlet nad nějakým lepším řešením. V ideálním případě řešením, co bylo méně provizorní a především praktičtější. Nemohl přeci jen chodit po lese a doufat, že narazí na nějakou myš nebo tak něco.

Zatímco s notnou dávkou nevole a nechuti zpracovával hrstku brusinek, co si natrhal, získalo si jeho pozornost něco trošku jiného, než ne zrovna dobře chutnající lesní plody na vlastní dlani.
Kousek od něj se totiž objevilo drobné zvířátko s velice plachýma očima... Matně připomínající běžné obyvatelé lesů, avšak pro Delwyna, co strávil drtivou většinu svého života lenošením ve městě, to byl dočista neznámý tvor.
I proto poněkud zmateně zamrkal a pozvedl jedno obočí, než očima sjel do strany, aby se rozhlédl kolem, jestli nemá doprovod. Nezdálo se - ale to mu moc stejně nic neprozrazovalo. Hlavou mu přitom projela černá a zákeřná myšlenka, že by to nebohé zvířátko mohl zkusit ulovit a vyřešit tím svůj problém s hladem, ale jak se díval do těch očí... Neměl to srdce se o to ani pokusit, byť by stejně s nejvyšší pravděpodobností selhal.
Místo toho pohlédl na hrst brusinek na svojí dlani a neurčitě pokrčil rameny, než se natáhl kupředu a nechal všechny červené bobule padnout do měkkého lesní trávy, nepatrně pokývajíc na zvířátko před sebou. Sice nevěděl, jestli by mu mohly brusinky chutnat, ale přišlo mu fér se rozdělit.

"Hej, to je v pořádku," pronesl tichým hlasem, pokoušejíc se o absolutní opatrnost. Po celou dobu ze svojí nové společnosti nespouštěl oči, pokoušejíc se nepůsobit příliš nebezpečně.
"Nic jiného nemám, ale pokud máš chuť na brusinky, prosím. Myslím, že ty je nejspíš oceníš víc než já, ačkoliv neznám tvůj jídelníček. Ani to, jestli mi vůbec rozumíš... Ale prý ano. Krev t'ealh se údajně nedá zapřít, o čemž vážně netuším, kolik je na tom pravdy, ale nejsem tvůj nepřítel. I když mám příšerný hlad."

Chvíli sledoval, co dělá s těmi brusinkami a při pohybu směrem k němu byl připraven utéct tak rychle, že by se mu za kopýtky jenom prášilo. Plášť by si vyzvedl později, až by si byl jistý, že je ten cizinec pryč. Když se mu ale nic nestalo, udělal extrémně opatrný krok vpřed a přikrčil se k bobulím na zemi. Jistě, že mu rozuměl, takže věděl, že mu nechce bělovlasý mladík ublížit a jen se dělí o jídlo. Navíc ho viděl, jak je jí. I přes tyto fakty k nabízené přírodní snídani velice nedůvěřivě čichnul, než si vzal. Dával si ale dobrý pozor a při každém, byť nepatrném, pohybu sebou cukl, jako by se chystal k útěku. Když dojedl, znovu se na něj zahleděl. Teď už sice ne tak vyděšeně, ale mnoho důvěry v jeho očích vidět nebylo. Přeci jen byl divoký. Nebyl zvyklý takto interagovat s lidmi a už vůbec ne ve své zvířecí podobě. Odfrkl si a podrbal se zadní nohou na čumáku, kterým se přiklonil blíž, aby to měl pohodlnější. Byl to jistý znak toho, že teď se necítí tolik ohroženě, ačkoliv ho hlavně svědil čenich. Hlavou mu proběhla myšlenka, že by se mu měl nějak odvděčit. Mohl by ho zavést k lidem, aby mu dali jídlo a pití, jistě byl ztracený. Na to, aby se tu vyznal tak dobře jako Ton Ton, by tu musel taky stejný čas žít a tenhle rozhodně nevypadal, že les je jeho přirozené prostředí.

Po krátké vnitřní úvaze a ujištění se, že doma má dost věcí, kterými by se mu mohl bránit v případě nečekaného útoku, rozhodl se dik dik, že ho dovede k sobě. Obzvláště pak potom, kdy uslyšel to "magické" slůvko. "On je jako já? Je t'ealh... Tak mě nazval mistr, když zjistil, že se umím změnit na zvíře. To by mohl vědět víc i o dalších jako já nebo on." pomyslel si. Ač velice nedůvěřivě se na něj zahleděl, a pak se změnil. Klečel před ním a opíral se o jednu ruku. Naklonil hlavu a začichal jeho směrem. "Jsi t'ealh?" zeptal se ho poněkud stručně. Nebyl to zrovna dvakrát kdovíjaký řečník. "Dokaž mi, že jsi stejný jako já." Propaloval ho pohledem a každé jinak barevné oko mu hledělo pomalu až do duše. musel si být jistý, že mu v tomhle nelže. Za lež by nedostal najíst. Tak ho hodlal potrestat. Nebyl zlý, fyzicky by mu neublížil, ale neměl rád, když se mu lže. Nepřišlo mu to zkrátka správné. Sedl si tedy do tureckého sedu, ruce si založil na hrudi a čekal. "Jestli lžeš, bude tě to mrzet." Jeho výhružka by sice možná vyděsila malé děcko, ale ve skutečnosti to neznělo příliš hrozivě. Bylo to až vtipné, či roztomilé, jak se snažil znít, že by mu opravdu něco udělal místo toho, aby při nejmenším náznaku odporu práskl do kopýtek a nezmizel mu na druhé straně lesa, jen aby nikomu nemusel ubližovat a nikdo hlavně neublížil jemu samotnému.

Vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházel, ho už ani tolik nepřekvapilo, když to rozkošné zvířátko najednou promluvilo. O t'ealh něco málo přeci jenom věděl, když už se k nim částečně i řadil, ale... Povětšinou to všechno šlo tak nějak kolem něj. Dokud žil ve městě, na žádného podobného vrstevníka nenarazil, vlastně ani neměl jak. Drtivou většinu svého času jednoduše prospal a zbytek trávil tím, že se vkrádal do cizích spižíren a hřál se u krbů. Opravdu ho nebylo možné označit za nějak čestného nebo snad vnímavého člověka, jelikož mu na drtivé většině věcí jednoduše vůbec nezáleželo. Delwyn se v podstatně pouze soustředil na svoje vlastní blaho a to, jestli bude mít co jíst a kde se válet... Víc pro něj nemělo význam. Dříve se sice pokoušel soustředit i na nějaké studium u čaroděje, co si ho původně vzal pod svá křídla, ale i o to postupně ztratil zájem. Proč taky? Byl nejspíš více kocour, než člověk. Díky tomu měl priority i morálku nastavené poněkud odlišným způsobem, než většinová společnost v níž se okrajově nacházel.
Tentokrát to ale bylo jinak. Ta vyhrůžka sice vyzněla poměrně neškodně, čemuž nejspíš napomáhal fakt, že vycházela z tlamičky drobného a plaše působícího zvířete, ale Delwyn nemínil pokoušet osud. Za normálních okolností by si nad tím odfrkl a jednoduše mávl rukou, protože se jen tak do něčeho natlačit nenechal - byl až příliš paličatý a umíněný - ale tentokrát si až moc dobře uvědomoval závažnost svojí situace. I kdyby mu nic při odmítnutí nehrozilo, měl co ztratit. Pokud by se mu přeci jen podařilo spřátelit se s tím t'ealh, mohl by alespoň trošku vykoupit tu smůlu, co se mu v současnosti lepila na paty. A za jednu krátkou proměnu přeci jen nic moc dát nemusel.

„No vida,“ pozvedl obočí o něco výš, než se mu na rtech objevil náznak pobaveného úsměvu. Nečekal, že by se mu snad podařilo narazit na někoho takového, ale cesty osudu byly vskutku zatraceně nevyzpytatelné, o tom už přeci jenom věděl svoje.
„Napůl. Podobně jako ty se ale přeměnit dokážu, pokud jde o tohle. Ostatně... Myslím, že to na mě jde poznat.“
Záměrně při svojí následující odpovědi nepatrně poodhalil zostřené zuby a než si to stihl rozmyslet, dovolil svému tělu, aby se přes něj přelila přeměna. Trvalo to jen okamžik, než na místě, kde původně seděl mladík, stanul huňatý kocour s bílou srstí. Ta byla vzhledem k Delwynově předchozí potyčce místy pěkně špinavá od bláta, ale on si toho skoro vůbec nevšímal - na nedbalé kočičí eleganci mu to jednoduše ubrat nemohlo.
„Lepší? Ta vyhrůžka se mi vážně nelíbí, ale když na tom trváš...“ Dodal ledabyle, než zvedl jednu přední packu a začal si ji svědomitě čistit.

Odfrkl si a vstal. Teď už v lidské podobě si došel pro svůj plášť schovaný za křovím. "Dobrá, věřím ti, že jsi jako já. Nyní mě následuj." Pozoroval kočku poměrně nedůvěřivým pohledem. Viděl v životě mnoho divokých zvířat, ale tohle vypadalo jen jako mládě. "Proměň se zpět, takhle bys mi rozhodně nestačil a nosit tě nechci." Počkal na něj a potom vyrazil poměrně rychlým tempem zpět do svojí a mistrovi chatky. Čas od času se ohlédl přes rameno, jestli ho ten cizinec stíhá a když měl pocit, že je na něj moc rychlý, tak lehce zpomalil, ale netrvalo příliš dlouho, než se vrátil na původní rychlost. Za nějakou chvíli už byl u jejich obydlí a nebyl skoro zadýchaný. prohlédl si cizince. "Pojď dovnitř. Donesu ti nějaké jídlo, tak si sedni ke stolu."

Pustil se do přípravy obyčejné kaše z ovsa a lesního medu. Přidal k tomu i nějaké ořechy, aby mu to ozvláštnil. Udělal dostatek pro ně oba, a pak mu nandal porci do obyčejné dřevěné misky, stejně jako sobě. "Přeji dobrou chuť. Tohle je jako snídaně nejlepší." Pak se mlčky pustil do jídla, ale pořád jej po očku sledoval, kdyby se chtěl o něco pokoušet, co by se Ton Tonovi moc nezamlouvalo. Vanku nádherně zpívali lesní ptáci a dveřmi, které nechal Ton Ton pro jistotu otevřené proudil čerstvý vzduch. Ano, sice již bývalo tou dobou chladno, ale to mu nijak nevadilo. Dojedl svou porci a zvedl se od stolu. "Jak jsi to myslel, že jsi jen napůl takový, jako jsem já? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by ještě žil někdo přímo jako já, ale napůl, to je snad ještě vzdálenější představa. Kolik vás je? Proč se měníš v to bílé mládě? Nepřijde mi, že bys byl snad ještě dítě." Když chtěl, uměl se mladý druid opravdu hodně rozpovídat. Bylo však ku podivu, že se tak stalo před městským mužem, kterého sotva znal. Možná za to mohla jeho velká zvědavost a touha vědět více nejen o sobě, ale i o sobě podobných. Věnoval mu upřený pohled a čekal na odpovědi na své otázky.

Nepřišel si zrovna dvakrát vítaný, což mu bylo poměrně proti srsti, ale... Měl snad na výběr? Nebyl v pozici, kdy by si mohl jakýmkoliv způsobem stěžovat a ohrazovat se, jelikož potřeboval pomoc. Sám by se sice nějak protlouct dokázal, ale... Za jakou cenu. Pravdou bylo, že byl vážně docela líný a hodně si zvykl na to, že mu většina věcí byla víceméně naservírovaná na stříbrném podnose, takže nemusel hnout ani packou, aby něco dostal. Sice se čas od času uvolil k nějaké větší akci i snaze, ale to jen v případě, že měl na dosah něco opravdu lákavého - a to v současnosti jednoduše neplatilo, protože v lese nebylo vůbec nic, co by snad stálo za jeho pozornost. Žádné teplo ani pohodlí, natož pak něco dobrého k snědku. Byl vážně docela rozmazlený, když na to přišlo... Ale jemu to zkrátka nijak nepřekáželo, takže si to v podstatě ani neuvědomoval, natož aby se s tím pokoušel něco udělat a snažil se být víc jako zbytek populace, což by mu v důsledku mohlo docela dobře posloužit.
Ne, Delwyn byl paličák a absolutně neoblomný. Pokud na něco ale skutečně slyšel, tak to byla ochota. A přesně to částečně vycítil od toho podivuhodného mladíka, co ještě před maličkým momentem promlouval z těla toho zvláštního zvířátka. Jistě, on jako kocour asi neměl úplně co říkat - s tou mléčně bílou srstí a poměrně průměrně stavěnou figurou taky nebyl největší a ani zdaleka ne nejhrozivější, jelikož se po většinu času tvářil spíš podivně, což jeho okolí obvykle víc pobavilo, než ohromilo, ale přeci jenom byl stále predátor. Kdyby chtěl a uvolil se k nějaké větší akci, dokázal by si poradit. Měl dobré reflexy, byť byl oproti svým vrstevníkům poněkud zakrnělejší, drápky a ostré zuby... Nebyl úplně bezmocný, ačkoliv se tak dost možná zdál.

„Dobře...“ Odpověděl poněkud nejistě, mírně protahujíc o v tom jediném slově, co ze sebe vydal. Při poznámce o tom, že ho neznámý nechtěl nosit by se za normálních okolností trošku pobaveně ušklíbl, ale jako kocour tu možnost neměl, což bylo nejspíš jenom dobře. Kdyby podobný výraz onen t'ealh spatřil, nejspíš by si tu pomoc hodně rychle rozmyslel, byť do Delwyn nemyslel jakkoliv posměšně, jen ho to pobavilo.
Poněkud neochotně se nakonec tedy přeměnil a oblékl se, než se vydal za ním. Po celou cestu nevydal ani hlásku, byť byl řádně napjatý a plný všetečných otázek, protože neměl sebemenší tušení, kam ho vlastně vedl. Dost možná to mohla být i past, ale tu možnost si nedokázal pořádně zdůvodnit - neměl přeci proč ho chtít uvrhnout do nebezpečí, nic mu neprovedl. Alespoň tedy doufal.

Po pozvání dovnitř do jakéhosi stavení Delwyn poněkud váhavě vkročil a nakonec se usadil, jak mu bylo řečeno. Když před ním přistála miska s jídlem, chvíli jen poněkud zmateně hleděl na její obsah a sem tam po očku mrkl na neznámého, než se váhavě pustil do jídla, v duchu děkujíc Auroře za to, že nemusel jíst jenom tamty mdle chutnající bobule, po kterých neměl moc daleko do zvracení.
„Díky,“ poděkoval poněkud váhavě, ale upřímně. Vážil si toho, byť to nebyl úplně jeho styl. „Poloviční t'ealh, hybrid. Můj otec byl lidský čaroděj, matka t'ealh. Dokážu se přeměnit jako ostatní, ale nedokážu to samé, co čistokrevní.“
Neurčitě pokrčil rameny, protože mu připadalo poněkud divné se bavit zrovna o něčem takovém, ale svým způsobem chápal tu zvědavost a otázku. Být na jeho místě, také by se zeptal - ale z jeho vlastního pohledu to bylo trochu nepříjemné, jelikož si moc dobře uvědomoval, že drtivá většina všech ras na křížence pohlížela skrze prsty.
„Nás? Myslíš kříženců? Tak to opravdu netuším, nikdy jsem stejného křížence jako jsem já nepotkal. Pár jiných ano, ale nebylo jich moc. Většina se skrývá, jelikož je společnost nevidí zrovna nejraději, takže se na ně dá natrefit jen vzácně. Mládě? Ne mládě... Kocour. Jistě, nejsem největší, ale do velikosti kotěte mám myslím docela daleko... Alespoň doufám.“

Nabízenému koni na zuby nehleď... To rozhodně neplatilo v případě nabízeného jídla. Delwyn byl zvyklý na moc dobré věci, jeho jazýček nemohl trpět nějakým nevybraným jídlem, natož pak hrůze v podobě zeleniny. Zelenina byla věc, co patřila do pekel a ne na stůl, u všech bohů! Žaludek mu sice kručel a svíral se příšerným hladem, ale copak by mohl pozřít to... Cosi? Leželo to před ním v dřevěné misce a Delwyn měl co dělat, aby se nezašklebil. Působilo to dojmem, že už to někdo musel sníst a natrávit, než to vyzvrátil. Ať už se pokoušel najít v té situaci alespoň nějaké pozitivum, zkrátka žádné nenacházel - kaše působila nepoživatelně a on měl už předtím ze setkání s mladým druidem hodně podivný pocit.
Jeho instinkty hovořily naprosto jasně: útěk. A přesně pro tu možnost se nakonec bělovlásek rozhodl, když spěšně odsunul misku do středu stolu a věnoval druidovi krátký rozpačitý pohled, načež doslova práskl do bot. Opět utíkal jako zběsilý, vyděšený představou rozvařené šedivé kaše, hořkými bobulemi z lesa a ze všeho nejvíc pak odporně zelenavé brokolice, jejíž pach mu stále vězel v nose. Kdyby neběžel, už by se nepochybně začal naprázdno dávit, ale vzhledem k nutnosti přesunu (čistě pro svoje vlastní bezpečí, kdyby ho onen podivný druid chtěl třeba tou brokolicí zmlátit) na to jednoduše nebyl čas. Nohy mu kmitaly jako šílené a on měl co dělat, aby to pořádně udýchal.

Moss si ji prohlížela zkoumavě a zvědavě zároveň, nemohla si pomoci. Cascade se nepodobala zevnějškem ani osobností komukoli, koho by snad znala. Těžko říct, co přesně ji donutilo žít v těchto lesích, ale věděly obě dvě moc dobře (ačkoli si to zjevně blondýnka nechtěla dvakrát připouštět), že tenhle les má do bezpečného zatraceně daleko. Zvlášť pokud by někdo z lidských vojáků v okolí zjistil, co je vlastně zač. Už jen kvůli tomu trvala na tom, že by tu neměla zůstávat – a pak tu byl i ten fakt, že se svým způsobem cítila té dívce zavázaná. Pomohla jí, aniž by ji o to někdo žádal, což bylo gesto laskavosti, o níž pořádně ani netušila, že jí vůbec ještě někdo je na tomhle světě schopen, zvlášť vůči naprostým cizincům.
Mírně se pousmála, než se znovu v tom výklenku zavrtěla, aby na chladném kameni našla nějakou lepší polohu pro sezení. „Je to každopádně plně na tobě. Tvoje volba, tvůj život. Jen říkám, že pořád napůl patříš k nám – a dovoluju si říct, že jsme mnohem tolerantnější k ostatním rasám, než ony k nám. Na úpatí hor stojí Dente – je to město, jež je plné kříženců nebo ostatních ras, všech, kteří vyslovili přání žít ve Dračích skalách a pomoci ve válce stránce draků. Ale i v ostatních městech můžeš najít křížence, i když o něco méně. Víš co: jenom naprostý šílenec by odmítnul pomoc jenom na základě toho, co člověk nemůže ovlivnit. A král s královnou naštěstí šílenci vážně nejsou.” Což se o lidské vládě zase s takovým klidem říct nedalo…

Zavrtěla hlavou. „Nikdo to nebude řešit tak dlouho, dokud existuje příslib tvé pomoci. Ta se hodí všude v poslední době,” opáčila a kousla se do rtu. Neměla by roztrubovat, že na tom Dračí skály začínaly být vážně mizerně, ale… byl to fakt, co si budeme vyprávět. Draci začínali být docela slušně ve srabu. Lidé sice také, ale to byla dost malá cena útěchy. Obě strany potřebovaly, aby se něco stalo v jejich úspěch – událost nebo spojenectví, cokoli. Jenže omezené možnosti byly peklo a všechny ostatní rasy si držely odstup. Víly a elfové se zamkli každý ve svém lese a odmítali vyjednávat, vodní byli úplně mimo hru díky tomu, jak většina z nich snášela zemský povrch. A co se týkalo t’ealh, o těch skoro ani nemohla být řeč – rozprášený národ, který by musel hodně pracovat, pokud by chtěl povstat z popela. Takže draci i lidé zůstali sami a podepisovalo se to na všech. Ta válka byla pro celou Nescoru jako zhoubný nádor, který se odmítal přestat šířit.
Nakonec potřásla hlavou a znovu se vrátila ke svým původním slovům. Nemohla myslet na to, jak na tom byla válka, dokud nebyla zpátky ve Skalách, nikoli uprostřed nepřáteli plného území nikoho. Na mysl jí přišla další otázka. „Pokud se tam chceš dostat, bylo by ideální letět ve dvojici. Což mě přivádí k otázce: zvládneš létat?” Nechtěla se dotknout něčeho citlivého, ale netušila, jaké byly její možnosti se zředěnou, kříženou krví. Byla by ochotná ji možná svést, ale musela by sama hlavně chtít…

Každý krok, jež učinila, bolel jako čert. Nikdy předem netušila, jestli nohou dopadne na měkké trávě nebo se propadne do pekelně hluboké propasti... Od svého odletu z rodného ostrova ztratila veškerou jistotu, neustále se motala v zvyšujícím se riziku a nebezpečí, napůl smířená se svojí vlastní ztraceností. Patřila někam? Mohla k někomu zapadnout a stát se součástí opravdového společenství? Nežít jen v rodinném kruhu, co postupně vybledl a přestal existovat?
To, s čím se Mossque vytasila, bylo opravdu lákavé. Na jednu stranu byla v pokušení okamžitě kývnout a zkusit svoje štěstí, protože doopravdy už neměla moc co ztratit, ale její smysly a instinkty jí stále radily, aby se neunáhlila. Netušila, do čeho by se to pustila. Co když byla od draků až příliš odlišná? Přeci jen nešlo pouze o rozdíly kvůli jejímu kříženému původu, ale především ji ovlivnily okolnosti jejího dosavadního života. Izolace, osamění. Nepoznala vlastně nikoho mimo svých rodičů, než o ně oba přišla a instinktivně se skryla tam, kde dopadli.

„Myslím, že máš pravdu,“ pokývla nakonec Cascade souhlasně, než na rtech nasadila zářivý úsměv. Možná to byl další obrovský krok do neznáma, ale už si na všudypřítomnou velikou proci risku a nebezpečí docela začínala zvykat. Mnohem horší jí přišla vize toho, že by se za tím zpropadeným vodopádem měla skrývat po celý svůj zbývající život. Zůstat tam uvězněná stejně jako předtím na ostrově.
„Pomoct bych rozhodně mohla. Přeci jen... Bylo by hloupé nevyužít šance něco změnit, však?“ Nadnesla s náznakem pobavení, protože se doposud celou dobu jenom skrývala a občas popíchla kolemjdoucí vojáky, ale nic víc nedělala. Nikoho neznala, neúčastnila se žádných bojů a ani trošku nepatřila do společnosti: ať už lidské, dračí nebo vodní... Byla samostatná jednotka, co se ztratila a zůstala uvězněná na místě i v čase.
„Ano, to dokážu.“ Pokývla hlavou souhlasně, ačkoliv ohledně toho byla opravdu pěkně nejistá. Naposledy létala ještě s otcem... Když šli hledat pomoc. Od té doby se nepřeměnila ani jednou, pokoušela se celou tu nešťastnou událost nějakým způsobem vytěsnit z hlavy - a létání kolem Hraničního lesa by bylo samo o sobě nejen výrazem jasného masochismu a nedostatku pudu sebezáchovy, ale především čirým šílenstvím.
„Není to ale riskantní? Doletět tam... Ve dvou? To jsou dva hodně veliké terče pro vojáky kolem,“ zauvažovala nakonec nahlas. Nebyla si jistá ohledně toho, jak s tou nastalou situací naložit: sama se se svojí dračí částí příliš nesžila, jelikož na to nebyla příležitost. A když se teď řešila možnost, že by se doopravdy obě přesunuly do Dračích skal, děsila ji vize toho, že by se mohlo Moss něco stát znovu, jen tentokrát hůře. Ona sama v dračí podobě nedokázala manévrovat, natož jakkoliv bojovat. Byla by kompletně nepoužitelná.

Osud společně s časem byly naprosto neúprosnou dvojicí, s jakou si nebylo radno zahrávat. Zatímco společně s Mossque řešily svoje možnosti, blížily se k vodopádu lidské hlídky společně s posilami, vyhledávající dvě zatoulané duše, které bylo zapotřebí řádně sprovodit ze světa.. A tím odtikával jejich drahocenný čas na jakékoliv rozhodnutí. S každým dalším krokem se k nim blížilo bezprostřední nebezpečí.
Bělovlasá kříženka o tom netušila. Její smysly byly sice částečně zostřené v porovnání s lidským stavem, ale sluch k nim bohužel neplatil. Nebyla schopná je zachytit dříve, než bylo úplně pozdě. Na to byla až příliš hluboce zabraná do rozhovoru vedeného se svojí novou známou, s níž si začínala tvořit nejen křehké spojenectví, ale dost možná i přátelství.

„Moss? Já... Myslím, že to beru. Tedy, ne. Nemyslím, vím to naprosto jistě. Chci s tebou letět do-“ Nestihla ani pořádně doříct načatou větu, když k nim i přes zvuk zurčení vody z proudícího vodopádu dolehly těžkopádné kroky pochodujících vojáků. Ti museli vyrazit z nedalekého tábora, zalarmovaní příletem draka, co skončil v hlubinách Hraničního lesa, který neprávem považovali za území patřící ke svojí zemi, ačkoliv se jej pouze snažili uzurpovat z rukou samotné přírody.
S násobící se tíživou atmosféru visící ve vzduchu jako příslib do budoucna prolité krve, bělovlasá dívka s kříženým původem naznak vyskočila na nohy a obrátila se na svoji přítelkyni, s kombinací šoku a paniky vepsanou ve svojí pobledlé tváři. Jaké byly jejich šance, pokud by se rozhodly zůstat a bojovat na místě? Mohla by zmrazit vodopád a ubránit je tak, ale vojáci by jej nepochybně dokázali společnou silou rozbít jako štít tvořený z tlustého skla. A samy o sobě byly prakticky zahnané do kouta, protože ani Cascade nebyla kolem vody v dostatečné výhodě.
„Musíme odsud pryč,“ špitla téměř bezhlasně. Nedokázala si vůbec představit to, že by se najednou měly obě zvednout k nebesům a pokusit se prchnout do Dračích skal - a to dokonce i navzdory faktu, že tam celou dobu tak trošku směřovaly v rámci svojí konverzace. V současné chvíli doslova hrály o vteřiny, takže se Cascade rychle přeběhla po jeskyni a naházela do svojí brašny tu zanedbatelnou trošku svých věcí, co se sestávala především z ukradeného oblečení a pár drobných pokladů jako upomínku na svoje ostrovní rodiště.
„Hádám, že tu otázku na létání si brzy zodpovíme. Připravená?“ Zamumlala v rychlosti, než Mossque popadla za ruku a rychle ji protáhla skrze vodopád a zpět na pevnou půdu vedle drobného jezírka na jeho samém konci. Tam přehodila brašnu přes rameno a rozhlédla se po okolí, pokoušejíc se zjistit odkud se k nim vojáci blížili. Sluch jí ale nesmírně čeřila proudící voda a šelest v korunách stromů, takže padla na kolena a s bolestivým zachrčením v sobě vyvolala přeměnu.
Neměla v tom úplně praxi, takže nepochybně postrádala jakoukoliv přirozenost, co se plynulosti přechodu týkalo - s ostatními draky by se ani omylem nemohla srovnávat, ale i přesto se jí podařilo přeměnit dostatečně rychle na to, aby měla Moss čas se jí dostat na hřbet.
„Netuším kudy se do Dračích skal správně letí... Nejspíš budu potřebovat, abys mě naváděla.“ Promluvila ke svojí společnici hrubším hlasem vycházejícím z dračího hrdla.

Plahočil se jako stín, zmučený a prázdný. Všechno uvnitř něj toužilo stanout na samé hranici skal a rozpřáhnout křídla, vzlétnout jako dříve. Těžce potlačený rozum však tiše šeptal, jaké šílenství by to bylo… Stačil by jeden krok kupředu a zřítil by se bezhlavě dolů, bezmocný stejně jako čerstvě vylíhnuté ptáče. Nemohl létat, jeho křídla byla stejně zlámaná jako duch dřímající kdesi uvnitř. A srdce… Co krvácelo s každým dalším krokem, co učinil směrem od vlastní domoviny, od rodiny a dívky, do které se nejspíš zamiloval.
Všechno to bylo příliš na někoho, kdo se po celičký svůj život doposud skrýval před světem. Utíkal do rvaček i opravdových bojů, tvrdě dřel aby se z něj stal opravdový bojovník… Někdo, kdo mohl přispět svému národu, ochránit vlastní krev. Kirra to sice nepotřebovala, ale stejně byla jeho mladší sestrou. Kdyby se jí něco stalo, vyrazil by ještě dříve než by se mu v krvi objevila první dávka adrenalinu, připravený zlámat kosti komukoliv, kdo by jí mohl chtít ublížit. Ale teď… To on byl tím, kdo byl zlámaný. Kdo potřeboval ochranu, sám před sebou. Nejspíše to ho vedlo k tajnému odchodu ze Skal - potřeboval se ujistit, že pro svoje okolí už nebude zbytečnou přítěží, jelikož nedokázal být přínosem. Představoval mrtvou váhu, neskutečný tlak a bolest… Pro svou sestru, i pro dívku, které by ochotně dal srdce. Takhle nemohl žít věčně.
Takže odešel, kompletně obestřený stíny noci. Jediný kdo ho postřehl byla noční hlídka strážící tajný vstup do Dračích skal, o němž reálně nevěřil, že ho kdy bude muset použít. Celá ta zkušenost byla zatraceně hořká, přinášejíc intenzivní pachuť smutku a ponížení… Drak, co místo vzduchem cestoval po svých? Každý člověk by se mu nejspíše vysmál, ale Vallen neměl jinou možnost. Po incidentu na hlídce přišel nejen o možnost volby, ale také kus sebe samého - ten visel kdesi mezi oblaky nad Mrtvým lesem, tančící s nadcházející bouří.

Cesta byla pomalá a zvláštně osamělá, což byl obrovský nezvyk vůči místu, odkud pocházel. Neslyšel žádné hlasy ani ruch - provázel ho pouze tlumený šelest stromů a ptactva žijícího v korunách, což Vallenovi ponechávalo nezdravé množství prostoru na myšlenky. Pochyby ho dohnaly velice rychle, s téměř identickou dochvilností jako záchvaty bolesti. Ty ho přiměly se hned několikrát zastavit a usadit na kámen nebo padlý strom, jelikož v tomhle stavu nedokázal učinit ani jeden drobný krok. Zatímco posedával, skřípal zuby a v mysli si udržoval vizi Lirev, když spolu letěli z Mrtvého lesa. Snažil se upínat k jejich tehdejší konverzaci a jak tehdy pomaličku docházel k uvědomění, že mu byla její společnost příjemná… Kéž by se do toho momentu dokázal vrátit. Alespoň na chvíli, jen aby slyšel její hlas a znovu ucítil studený vzduch plynoucí kolem…
„Prohledejte okolí, musí být někde poblíž!“ Okamžitě sebou trhl, když zaslechl ten pokřik. Nedaleko od něj se pohybovala skupina královských vojáků, pročesávajíc část lesa v níž se zrovna nacházel. Sice nevěděl proč, ale instinkty hovořily jasně: měl by odtamtud co nejrychleji vypadnout. I kdyby jen pro jistotu, nemohl zůstat jen tak sedět na místě a riskovat, že ho najdou… Kladli by otázky, jaké by neměl sebemenší šanci úspěšně zodpovědět - nemluvě o faktu, že kdyby byli vskutku pozorní… Jistě by našli přinejmenším jedno vodítko odhalující jeho původ. Zmrzačený nebo ne, stále byl drak. Úhlavní nepřítel, navíc v současnosti ve značné nevýhodě, pokud šlo o sebeobranu.
„Tamhle někdo je!“ Vallen si rychle nasadil kapuci a pořádně se zapřel o silnější klacek ležící nedaleko místa, kde doposud seděl - pokoušejíc se vyvolat dojem, že šlo o naprosto obyčejného poutníka. Kulhání ani předstírat nemusel… Jedna jeho noha těžce selhávala, takže na něj doopravdy musel být příšerný pohled. Otázkou však bylo: stačilo to na zmatení vojáků, co evidentně po někom šli?
„Hej ty! Stůj!“ Nestihl se dostat mimo jejich zorné pole… A utéct nemohl. Zhluboka se nadechl, než se zarazil na místě a pomaličku se obrátil směřem k vojákovi, co předtím rozkazoval svým mužům, aby i nadále pročesávali lesy. Evidentně to nebyl žádný řadový pěšák… O čemž bohužel nesvědčila jen jeho nadřazenost s frustrací, ale především zbroj. K čertu. Vallen opatrně pozvedl hlavu, stále zahalenou kapucí od pláště, než koutkem oka zkontroloval svou novou společnost. Mužů nebylo málo… Vlastně celá skupina. A soudě dle zápalu s jakým jejich velitel kázal by mohli klidně nedaleko být další. To není dobrý. To není vůbec k čertu dobrý… Co teď?!
„Pánové. Potřebujete něco?“ Odpověděl nakonec co možná nejklidnějším hlasem, pokoušejíc se nevzbudit žádné podezření. Velitel si ho řádně prohlédl, než sklonil dolů meč, jímž na draka před sebou poukazoval jako kdyby šlo o teleskopickou propisku.* Muž automaticky přivřel oči a popošel blíž, věnujíc Vallenovi skutečně řádné prohlédnutí… Možná důkladnější, než by mu bylo milé. I on sám byl totiž ozbrojený - a pokud by se pan velitel rozhodl věnovat stejnou pozornost i jeho zbraním (jelikož dle zvyku pochopitelně neměl jen jednu) tak by se mohl dozvědět jednu špinavou, avšak velice užitečnou informaci… Možná nehledal jeho konkrétně, ale takový nález by pro něj i tak měl cenu. O tom nemohlo být pochyb.
„O ano, potřebujeme. Naše hlídka nedaleko odsud zpozorovala draka… Což náš přivádí k otázce. Co když tu má nějaké kamarády?“ Já ničí přítel nejsem, pomyslel si Vallen v duchu kysele. Nepřátelil se s téměř nikým, pouze několika výjimkami: svou sestrou, Sinnae a Lirev. To byly tři mladé ženy, co u něj mohly nalézt přátelství i loajalitu, ale nikdo další. A pravděpodobnost, že se jedna z nich nacházela právě teď nedaleko něj v Hraničním lese… Byla opravdu maličká.
„Obávám se, že s tím vám nemohu pomoct, pane. Žádné draky jsem neviděl a cestuju sám…“ Nakrčil ramena velice neurčitě, pokoušejíc se toho člověka svést ze stopy, co vlastně ani nebyla jeho vlastní. Pokud by se rozhodl stopovat doslovně, ani tam by nic nenašel: on totiž nepřiletěl, došel pěšky. To znamenalo žádné polámané stromy ani otisky dračích tlap.
„Vskutku?“ Velitel provokativně zvedl bradu, než se přiblížil ještě kus. Tohle Vallena začalo silně zneklidňovat, protože byla jen otázka času, než si všimne siluety meče rýsující se pod jeho pláštěm… Sice ho částečně zakrývala brašna, jejíž řemen měl přehozený přes rameno, ale…
„Koukám, že jste ozbrojený… Výborně. Ten meč se vám bude hodit, pokud na toho draka narazíte dříve než my,“ dodal ještě, než nasadil široký úsměv, odhalujíc zuby. Vallen se kradmo usmál nazpět, převádějíc větší množství svojí váhy na větev o níž se opíral. Opravdu se snažil kontrolovat, ale nemohl odehnat třes evokovaný povstávající čerstvou vlnou bolesti. Tu dokázal pohřbívat dobré dvě minuty, během níž se velitel konečně dal na odchod ke svým mužům… Jakmile ale Vallenovi projel tělem extrémní výbuch bolesti následovaný otevřením doposud zašité rány na boku, neodpustil si tiché syknutí. Přesně v ten moment se velitel znovu obrátil, se zmatením vepsaným v očích.
„Jste v pořádku?“ Optal se nejistě, než překonal nově získanou vzdálenost mezi nimi a chytil Vallena za rameno, odhalujíc jeho plášť přesně ve chvíli, kdy drak klesl zpět na kmen padlého stromu, chytajíc se za krvácející místo. Netrvalo to dlouho a všiml si i jeho nový společník - takhle zblízka ho ale nezaujala jenom otevřená rána, ale také mnohé další šrámy… A jisté tetování, co rozhodně nebylo vedené v lidském jazyce.
„PATŘÍ K NIM!“ Zařval okamžitě, než tasil svůj meč a přiložil jeho špičku Vallenovi ke krku. „Seberte ho. Odvedeme ho do tábora, třeba nám prozradí kde je zbytek.“ Vojáci chvíli postávali, evidentně částečně zmatení celou scenérií - přeci jen Vallen se jako drak v danou chvíli úplně nechoval, vypadal spíše jako poražený cestovný - ale když po nich jejich vůdce znovu štěkl, dali se do pohybu.
„Je mi z vás zle. Vrazi a násilníci… Evidentně i lháři.“ Procedil skrze zuby velitel, než Vallena mečem nepatrně sekl po krku a následně ho vrátil zpět do pochvy, přenechávajíc ho svým mužům. Ti ho automaticky popadli, jeden za obě paže, než ho zvedli na nohy. Vallen se snažil udržet vestoje, ale obě nohy měl příšerně vratké a roztřesené… Stejně jako zbytek těla.
„Tak to asi nemáme co vyčítat,“ plivl na zem těsně vedle nohy velitele, než zaťal zuby a udeřil hlavou jednoho z vojáků, aby osvobodil alespoň jednu ruku. Když se mladičce vyhlížející hoch skácel k zemi, rychle tasil meč a probodl jeho druha rychleji, než ho stihl stáhnout k zemi. Rána mu sice stále krvácela, ale bolest se zdála být na odchodu… Téměř jako kdyby ho naopak posilovala. Vallen tomu nerozuměl, ale v danou chvíli neměl úplně prostor na to, aby se věnoval podobným úvahám - místo toho na poslední chvíli vykryl velitelův útok, než odhalil zuby.
„Vaše rozhodnutí, pane.“ Procedil zlostně, než se vrhl kupředu, neuvědomujíc si fakt, že se mu mezitím pod krví zbrocenou košilí samovolně zocelovala rána.



* Neptejte se. Fakt netuším, k čemu jinému to přirovnat… Leda tak prostředníčku? Ne, ne. Ten brzo bude ukazovat Vallen!

Všechno ptactvo utichlo v moment, kdy se poprvé objevily lidské hlasy. Jakmile se ale ozvalo řinčení mečů… Velice rychle následoval i šelest ptačích křídel, jak se všichni zvedli a raději prchli do oblak nad lesem. Téměř jako kdyby nechtěli být svědky toho, co se dělo dole pod nimi… To krveprolití a bolest, kterému by se v lepším světě dalo kompletně vyhnout. Bohužel ne dnes, ne s lidmi, co se sešli na jemné lesní trávě a zbrotili ji čerstvou krví jak člověka, tak draka. Tahle nečistá a krutá kombinace se zmítala na zemi, než ji pomaličku začal nasávat hebký mech.
Ležel na tom vlhnoucím mechu, v ruce ještě stále křečovitě třímajíc meč. Oči upíral do hustých korun nad svojí hlavou, v duchu odpočítávajíc jako měl ve zvyku, když na něj přišla nejtěžší vlna bolesti - ta se ale v současnosti neprojevovala. Vallen nepočítal vteřiny, dokud odezní… Naopak se snažil přijít, kdy se měla dostavit. Děsilo ho, že k tomu ještě nedošlo. Něco bylo jinak, špatně… Byť to znělo naprosto bizarně, že ho děsila nepřítomnost utrpení. Měl by přeci něco cítit, však? Než se pustil do boje, popraskaly mu stehy a jeden z těch vojáků ho ještě škodolibě sekl na krku, stále měl na hrudi stopu chladnoucí krve, co se z té rány vyřinula.
Když se ale rozhodl nahmatat ránu na boku, cítil pouhou jizvu a krev okolo. Nic víc… Nebyla otevřená, právě naopak. Téměř jako kdyby někdo nahřál ostří meče a jednoduše ho přiložil na to místo, ponechávajíc ho zocelené. To ale nedávalo smysl. Vlastně absolutně nic na celé té situaci nedávalo smysl, což byl ostatně jeden z důvodů proč Vallen i nadále ležel na zemi a zíral do korun stromů. Měl totiž pocit, že ztratil rozum a celé tohle byl pouhý výplod jeho šílenství.

„Nedokážeš to vyhnat z hlavy, však?“ Ozval se vzdálený hlas. Vallen se okamžitě zvedl do sedu a rozhlédl po okolí, očima vyhledávajíc jakoukoliv lidskou bytost, co by na něj mohla promluvit. I přesto byl ale kompletně obklopený pouze mrtvými - velitel i jeho muži leželi nedaleko od něj, kompletně nehybní… Což bylo dobře. Pokud by měl stanout tváří v tvář s živými mrtvými, nejspíše by přišel i o zbyteček vlastní příčetnosti.
„Po nich se nedívej… Jsem tady. Přímo před tebou.“ Kousek od něj stála osamocená laň, pohlížejíc na něj neobvykle zelenýma očima. Očima, co znal bezpečně dobře… Možná až příliš. I proto se otřásl a prsty se bezděky natahoval po jílci meče, přecházejíc znovu do defenzivy. I ona totiž měla být mrtvá. A kterak si celým svým srdcem přál, aby tomu tak nebylo a získal šanci napravit svoji příšernou chybu… Svět tímhle způsobem nefungoval.
„Neměla bych to být spíše já, kdo by se měl bát?“ Položila mu opatrně otázku, když spatřila jeho pohyb. Vallen tiše polkl, než spěšně zamrkal - stále měl nezaplašitelný pocit, že pouze snil… Nebo spíše procházel zatraceně silnou halucinací.
„Ne,“ odvětil nakonec, pouštějíc meč. „Neublížil bych ti. Víš… Musíš přeci vědět, jak moc toho lituju. Mít tak možnost to změnit, nikdy bych…“
„Čas se bohužel nedá vrátit zpátky, Vallene. Historie nás ale může změnit… A ukázat nám věci, jaké jsme dříve spatřit nemohli.“ Tupě na srnu zíral, neschopný z jejího výrazu poznat, jestli si přišla pro zbytky jeho duše nebo ho zachránit. Možné bylo obojí… Demetria byla konec konců čarodějka. Mocná. Nebylo by to poprvé, co kolem sebe cítil její přítomnost, což dávalo smysl vzhledem k tomu, že to ona na něj uvalila to kouzlo. Kirra vždycky říkala, že se měla mstít jí a ne jemu, ale… Vallen s odstupem času věci viděl jinak: nemyslel si, že se ho Demetria snažila trestat. Její skutečný motiv ale zůstával skrytý pod rouškou záhad, protože s ní nikdy neměl možnost otevřeně mluvit a požádat o objasnění.
„Mrzí mě to s tvými křídly,“ pronesla s nefalšovaným smutkem v hlase. Tím ho překvapila zhruba stejně jako když se objevila - a kompletně ho připravila o slova. Jak to věděla? Sledovala ho? Nebo… Měla jako duch nějakou zvláštní schopnost, co jí poskytovala nadpřirozený zrak? Věděl, že bývala léčitelka - možná cítila jeho bolest. Nejen tu, co působilo její kouzlo.
„Byla to nehoda, na hlídce,“ vysvětlil zdrženlivě, zatímco se k němu srna opatrně přiblížila a sklonila hlavu jako kdyby ho chtěla vybídnout, aby se jí dotkl. Zprvu silně váhal, ale když v jejích očích viděl svůj vlastní odraz plný krotkosti a bolesti, pochopil. Nebo… Alespoň doufal. Opatrně tedy pozvedl levou ruku a nastavil jí dlaň, dotýkajíc se jejího čumáku.
„Budou se hojit opravdu dlouho… Měl bys být opatrný,“ špitla tiše, než se hlavou otřela o jeho ruku. Vallen nepřítomně pokývl hlavou. Věděl, že tohle byla jeho jediná šance na uzdravení, ale… Musel pryč ze Skal. To znamenalo, že se mu v nejbližší době nemohlo dostat žádného léčitelského dozoru, čímž prakticky hatil svoje vlastní hojení. Bylo to pošetilé? Nepochybně. Ale… Zdálo se to být jako menší zlo.
„Vím, nad čím uvažuješ. A dokážeš to, Vallene. Jenom nesmíš zapomenout, co tě k tomu přivedlo… Když to dokážeš, vyhledej mě. Zahojím tvoje křídla a to kouzlo pomine.“ Prudce zvedl hlavu, zírajíc lani do očí. Co to řekla? Myslela to vážně? To se…
„Ale…“ Měl pocit, jako kdyby se na něj usmála, pokud by se nacházela v lidské podobě. Znamenalo to, že to byl opravdový slib?
„Zavři oči, Vallene. Pšššt…“ Nedělalo se mu to snadno, ale poslechl ji - pomaličku sklopil víčka a tiše se nadechl, nejistý co od čarodějky před sebou očekávat. Když to provedl, ucítil na hrudi letmý dotek dlaně… Následovaný polibkem na čelo, téměř jako požehnání. Jakmile ale oči znovu otevřel, Demetria zmizela. Téměř jako kdyby se tam snad ani nikdy neobjevila - poblíž nenašel otisky kopyt, ani bot. Zničehonic netušil, jestli se mu to přeci jenom nezdálo… Ale nepatrně hřejivý pocit na hrudi mu napovídal, že šílenství snad ještě nepropadl.

Nepřítomně si promnul oči, než sebral ze země meč a koženou brašnu, stavíc se zpět na nohy. Rukou přitom sjel znovu k boku, kde nahmatal úplně stejnou zocelenou ránu jako těsně předtím - s identickou jizvou. Tahle část se mu tedy rozhodně zdát nemohla, protože jinak by cítil novou vlnu krve místo té zaschlé. Ta mu nepříjemně lepila košili k tělu a vyvolávala chlad, což ho přimělo se rychle zabalit do pláště a znovu si nasadit kapuci. Kolem se sice nenacházel byť jediný svědek, co by vypovídal o tamní nehodě, ale… Přesto se tak cítil klidněji.
Chopil se tedy znovu silného klacku, co mu předtím pomáhal udržet stabilitu* a dal se na odchod, zanechávajíc za sebou několik podivně tvarovaných mladých stromků.




* A jestli tu uvidím nějakou referenci na dobu, kdy jsem měla zlomený kotník a držela se berlí jako kdyby nabízely free hugs, tak budu velice amgery